Děkuji za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, vážení páni ministři, kolegyně, kolegové. Své vystoupení v rámci sloučené rozpravy zaměřím především k projednávání sněmovního tisku 412 a následně sněmovního tisku 315. Dovolím si ovšem na začátek komentovat atmosféru, ve které v rámci sloučené rozpravy k těmto bodům jednáme.
        Na tvářích kolegyň a kolegů z vládní koalice vidím určité uspokojení nad tím, jak bravurně zametli s opozicí a zkrátili projednávání a diskusi k reformním zákonům na naprosté minimum. A to minimum, se kterým nesouhlasí už ani parlamentní legislativa. Přál bych si, aby spokojeností zářily i obličeje občanů České republiky poté, co tyto špatné zákony budou účinné. Snaha vlády škrtat za každou cenu a všude, kde to jen jde, bohužel přinese pouze jediný hmatatelný efekt. Jsem přesvědčen, že většina lidí se nebude mít lépe, jak se domnívají autoři těchto zákonů, ale spíše hůře, a státní finance si, dámy a pánové, nijak zásadně nepolepší. Schodek rozpočtu bude na konci roku opět vysoký, a to dílem neschopnosti této vlády pomoci ekonomice a dílem proto, že vláda ani letošní rozpočet nespočítala dobře a ministr financí prognózoval, že výsledný schodek bude o minimálně 20 miliard vyšší, než jak byl schválen Poslaneckou sněmovnou. Ale lidé bohužel žádné hmatatelné zlepšení nepocítí.
        Nyní hovoříme o oblasti, kam také dopadne velmi tvrdá a velmi nemilosrdná ruka současné vlády, hovoříme o důchodové reformě.
        Vláda pana premiéra Nečase a 115 koaličních poslankyň a poslanců jsou pomalu ale jistě jedinými lidmi v České republice, kteří jsou přesvědčeni o tom, že navrhovaná reforma je správná - a z tváří některých koaličních poslanců vidím, že možná už ani oni ne - a po odborné stránce naplňuje všechny předpoklady. U naprosté většiny české veřejnosti, po odborech, po odborných organizacích, se ke kritice důchodové reformy postupně přidal i vládou ustavený NERV, prezident republiky Václav Klaus, Česká národní banka, a nyní, dámy a pánové, také Senát, druhá komora českého Parlamentu. Ti všichni vládě říkají, že návrh důchodové reformy je špatný, že by se měl přepracovat.
        Ano, každý k takové kritice možná přistupujeme z jiného úhlu pohledu, ale konečný výsledek je ve všech případech stejný. Tento předkládaný vládní návrh reformy je špatný a je nespravedlivý. Je smutné, že i přes varování ze všech stran vládní koalice penzijní reformu protlačila Poslaneckou sněmovnou a přes odpor naprosté většiny odborné i laické veřejnosti trvá na jejím zavedení. Hlasovacím válcem chce vláda prosadit reformu nikoliv důchodů, ale reformu fakticky penzijních fondů bez ohledu na následky a konsekvence.
        Pane premiére, vážení ministři, když něco vypadá jako husa, kejhá jako husa a chodí jako husa, pak věřte, že opravdu je to husa. A stejně tak je to i s vaší vládní důchodovou reformou. Je špatná - říkají to téměř všichni, a jenom vláda už je poslední, kdo to nechce vidět.
        Nemusíte věřit našim argumentům, nemusíte věřit tomu, že zatímco v roce 2007 byl na důchodovém účtu přebytek 13 miliard korun, současný schodek už je vyšší než 30 miliard. Nemusíte věřit, že hlavním viníkem propadu přesahujícího 40 miliard jsou úpravy daní a pojistného, ke kterým došlo během reformy veřejných financí takzvaným Topolánkovým batohem v letech 2008 až 2009, která připravila důchodový účet o 25 miliard korun. Nemusíte také věřit tomu, že není nutné rozšířit systém pojištění o privátní připojištění. Zatímco vláda Petra Nečase chce do systému pustit soukromé investory, v Polsku, na Slovensku, ale i v Maďarsku soukromé fondy z penzijního systému vytlačují, protože se ukazuje, že každoročně tento systém zvyšuje zadlužení země v jednotkách procent. To je mimochodem téměř o 0,7 % více, než plánuje vláda pokrýt zvýšeným výběrem DPH v optimální variantě. Navíc, jak píše renomovaný novinář a analytik Petr Holub, pozitivní příklady od našich východních sousedů, kterými se tak rád kolega ministr Drábek ohání, jsou poněkud liché.
        Kolega Holub mimo jiné píše: "Návrh Bezděkovy komise kopíroval reformy ostatních východoevropských států. Cílem mělo být vytvoření soukromých penzijních fondů, kam by občané povinně ukládali 50 až 100 miliard korun ročně. Penzijní fondy by uložené peníze rozmnožily rozumným investováním a posléze vyplatily jako penze." A pokračuje: "Tato reforma ovšem měla jeden klíčový předpoklad. Ve všech zemích východní Evropy se před jejím zavedením reformoval státní penzijní systém. Začal vyplácet penze podle toho, kolik do nich občan během své pracovní kariéry odvedl. Český státní pilíř však zůstal u přerozdělovacího modelu, zděděného ještě z minulé éry. Proto je takto postavená reforma předem odsouzena k neúspěchu. Do soukromých fondů nebudou odvádět peníze ti, kteří na přerozdělování ve státním pilíři vydělávají. Část pojistného převedou soukromníkům pouze ti bohatší a ve státním systému bude méně co přerozdělovat. Dostane se tedy do větších potíží, než ve kterých je dnes."
        Podobně s despektem hovoří o vyvádění prostředků z veřejného systému do soukromých penzijních fondů také odbory, které jasnými argumenty zpochybňují efektivitu tohoto systému a varují před smrtícím dopadem této změny na veřejné finance. Ekonomičtí experti odborů mimochodem poskytují podstatně přesnější odhady ekonomického vývoje naší země než vládní experti a říkají, že cílem opt-outu není dosažení vyšších důchodů pro většinu účastníků, nýbrž pouze větší diverzifikace důchodových příjmů. Účastníci, zejména ti s nižšími a středními příjmy, pak mají zaplatit vyšší pojistné pouze v zájmu této diverzifikace. Jejich výsledné důchody budou s vysokou mírou pravděpodobnosti nižší než ty, které by získali z nynějšího průběžného důchodového pojištění, zejména pokud by bylo posíleno o prostředky, které bude muset Česká republika vynaložit v následujících 30 letech na financování transformačního deficitu. Tito lidé totiž přijdou v uvozovkách úměrně o zvýhodnění výše důchodu vyplývajícího ze solidárního charakteru průběžného důchodového pojištění a budou muset spoléhat na to, že jim tuto ztrátu více než vykompenzují nejisté a ničím negarantované budoucí výnosy důchodových fondů. Pojištěnci by tak měli mít v rámci této vládní reformní koncepce možnost se rozhodnout, zda jejich důchod bude plynout pouze ze státního základního důchodového pojištění, to jest z prvního pilíře, a pouze do něho budou odvádět povinné pojištění, anebo že částečně jim bude důchod plynout i z nového soukromého spořicího pilíře - nést tak veškerá investiční rizika, související s příspěvkově definovaným principem dobrovolného důchodového spoření.***
        Obdobně jako v případě takzvané malé důchodové reformy jedinou skupinou, která bude mít šanci na zavedení dobrovolného důchodového spoření vydělat, budou nejbohatší skupiny obyvatel, kterým se naopak při vyvedení části pojistného do důchodového spoření sníží jejich solidární příspěvek v podobě transferu ve prospěch pojištěnců s nižšími a středními příjmy.
        Je objektivním faktem, že za celou dobu souběžné existence penzijního připojištění se státním příspěvkem v České republice a průběžného důchodového pojištění, to jest od roku 1995, dosahují průměrné výnosy penzijních fondů méně než jedno procento, zatímco růst mezd se pohybuje na úrovni cca čtyři procenta ročně. Nepotvrzuje se tak předpoklad, že ve střednědobém až dlouhodobém průměru je reálná výnosnost dosahovaná penzijními fondy vyšší než výnosnost dosahovaná průběžným penzijním systémem. Vzhledem k tomu, že cena práce je v České republice stále velmi nízká v porovnání s vyspělými zeměmi, lze očekávat, že vyšší tempa růstu mezd než investiční výnosy důchodových fondů budou v České republice dosahována ještě po řadu let. Nahrazování, i částečné, průběžného financování důchodů důchodovým spořením je pak z tohoto pohledu ekonomicky málo výhodné a ve svých důsledcích poškozuje jak budoucí důchodce, tak veřejné finance.
        Kolegyně a kolegové z vládních stran, nemusíte věřit tomu, že argument pro nutnost důchodové reformy - demografická změna, která nastane v horizontu dvaceti až třiceti let - také neplatí. Propočty Univerzity Karlovy ukazují, že místo snížení poměru lidí v produktivním věku k lidem v důchodovém věku z 2,9 : 1 na 1,9 : 1, jak doposud tvrdí vláda při obhajobě reformy, ve skutečnosti na straně snížení pouze o 0,1, to znamená z 2,9 : 1 na 2,8 : 1.
        Věřte tedy, dámy a pánové, aspoň České národní bance a vašim vlastním expertům z NERVu, kteří jasně říkají, že tato reforma je nespravedlivá a vydělá na ní jen těch pár procent nejbohatších, kteří tak potvrzují slova už dříve citovaného Petra Holuba nebo expertů Českomoravské komory odborových svazů. Česká národní banka jasně říká, že na reformě vydělají také nejbohatší, kterým se jediným vyplatí utéct ze solidárního systému a prostředky zhodnocovat individuálně formou spoření. Pro ty ostatní je navrhovaný druhý pilíř zbytečným rizikem. Tato reforma, která zásadním způsobem mění současný systém, je podle odhadů vašich expertů i České národní banky výhodná pouze pro lidi s příjmem zhruba nad 40 tisíc korun měsíčně. Chtěl bych vás všechny upozornit, že ve vašich volebních obvodech jsou voliči, kteří vás sem vyslali, a mám obavu, že takto vysokých příjmů nedosahuje zhruba ani pět procent voličů, které pro vaše zvolení potřebujete.
        Prosím ještě jednou, abyste se důkladně zamysleli nad důsledky navrhované reformy a odmítli ji, protože v opačném případě říkáme naprosté většině voličů, že má být podpořen zákon, který je pro většinu z nich nevýhodný a nespravedlivý.
        Nyní bych si dovolil, vážená paní předsedající, vrátit se v rozpravě ke sněmovnímu tisku 315. Budu hovořit o záležitosti úprav v některých sociálních transferech, tak jak o nich hovoří příslušný návrh zákona.
        Vláda si zřejmě myslí, že když má většinu, má absolutní pravdu a může všechno. Může také ohýbat pravidla podle toho, jak se jí to zrovna hodí do krámu. Zažíváme to tady na procedurálních návrzích v Poslanecké sněmovně, zažíváme to na omezení práva vystupovat, zažíváme to na protiprávním ohýbání jednacího řádu Poslanecké sněmovny, kdy není umožněno opozičním poslancům vystupovat v rámci rozpravy k různým sněmovním tiskům. Nyní k tomu všemu, když vynecháme ještě ranní extempore s policejními zátarasy kolem Poslanecké sněmovny, platí, že je tady určitá drzost vydávat za vyšší dobro něco, co dobrem pro většinu občanů České republiky opravdu není. My jsme přesvědčeni, že tyto kroky vlády a koalice jsou protiústavní. A předpokládám, že se nad nimi znovu sejdeme, už naštěstí bez omezování možnosti se vyjádřit, a to před Ústavním soudem České republiky.
        Je to téměř na den přesně rok, kdy jsme tady na půdě Sněmovny projednávali vládní balíček úsporných opatření. No, projednávali - 2. listopadu 2010 jste tehdy protlačili zákony Poslaneckou sněmovnou v takzvaném stavu legislativní nouze. Navzdory opozici, navzdory odborům, navzdory názorům většiny občanů. To, že tímto nehorázným a nedemokratickým způsobem prosazování vlastních návrhů porušila vládní koalice ústavu, potvrdil 14. března letošního roku také Ústavní soud, který zrušil platnost tohoto balíčku zákonů od začátku příštího roku. A tak máme před sebou opět takzvané úsporné zákony v sociální oblasti, které se, nutno říct, prakticky příliš neliší od těch loňských. Nic to ale nemění na tom, že nám Ministerstvo práce a sociálních věcí předkládá takzvané úsporné zákony, které by se daly zjednodušeně pojmenovat jako zákony šetřící na rodinách s dětmi, na zaměstnancích a na nízkopříjmových vrstvách obyvatelstva.
        Pokud hovoříme o zájmech občanů, já považuji rodiny s dětmi za rovnoprávné těm ostatním a jsem přesvědčen, že na jejich práva by se mělo hledět se stejným důrazem jako na práva ostatních. Naopak pokud hovoříme o potřebě důchodové reformy, jakkoli se můžeme přít o jejím načasování, vychází z určitého demografického vývoje, kdy ubývá lidí v produktivním věku a přibývá lidí ve věku důchodovém. Koneckonců hovořil jsem o tom v předchozím příspěvku. Za této situace by tedy mělo být jednoznačným zájmem a prioritou rozumného státu podporovat mladé lidi, aby zakládali rodiny a vychovávali děti. Budou to právě děti, které budou v budoucnu v aktivním produktivním věku budou platit daně a budou tím financovat veřejné služby v České republice.
        Co tato vláda činí, je bohužel naprostý opak prorodinné politiky. Právě v rámci dnes projednávaného balíčku úsporných zákonů v sociální oblasti byl mimo jiné snížen rodičovský příspěvek. Je to ten samý balíček zákonů, který významným způsobem omezil porodné. Porodné, které je nastaveno tak, že činí určitou částku, nesmí přesáhnout určitý násobek životního minima. Vláda ale prosadila a nadále prosazuje nejen snížení porodného a jeho podmíněnost rodinnými příjmy, ale navíc nechává porodné vyplácet pouze u prvního narozeného dítěte. Za situace, kterou jsem už popsal, a kdy by bylo více než logické se snažit podporovat vyšší porodnost, již jako by stát ani neměl zájem, aby měli lidé více než jedno dítě. O podpoře porodnosti se tedy v žádném případě hovořit nedá. O podporování rodin s dětmi také ne. Příjem rodiny je zkoumán podle řady velmi přísných a složitých kritérií a nakonec porodné se vlastně vyplácí pouze v případě prvního narozeného dítěte.
        Všechny neblahé důsledky těchto sociálních - v uvozovkách - reforem budou ještě zmnohonásobeny tím, co vláda připravila na dalších reformách. Rodinám se podle plánu vlády nejen sníží rodičovský příspěvek a mnoho z nich již nedosáhne na porodné, ale ještě víc si připlatí za pobyt v nemocnici, v důsledku zvýšení snížené sazby DPH zaplatí více za potraviny, za léky, za knihy. Nevím, jak vám, kolegyně a kolegové v poslaneckých lavicích, ale mně osobně je velmi smutno při představě, s čím vším se občané budou muset po této takzvané reformní a úsporné smršti vyrovnat.
        Možná jste už, kolegyně a kolegové z koalice, tolik v poslední době nechodili mezi lidi a nemluvili s nimi. Nevím. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že nevidíte řadu problémů, které mají občané již dnes, a jste schopni jim chladnokrevně dál utahovat opasky, zatímco bez mrknutí oka smetete se stolu například znovuzavedení progresivního zdanění.
        Stejně tak bez pochopení hlubších souvislostí přistupuje vláda a její poslanci k otázce nezaměstnaných. Žijeme v době nestabilní ekonomické situace, kdy jsme se z jedné krize ještě nevzpamatovali a druhá už je, bohužel, na obzoru. Mnoho lidí přišlo o práci, a to často po desítkách let, po kterých na svých pozicích tvrdě pracovali. Sehnat nové místo je samozřejmě v praxi stále a stále složitější. A v této situaci se vláda namísto potřebných investic například do infrastruktury rozhodla trestat občany za to, že ztratili práci a nedaří se jim v prostředí s minimální nabídkou pracovních míst, na kterém má vláda také svůj podíl, najít nové zaměstnání. Z podpory v nezaměstnanosti se vláda rozhodla učinit jakousi dávku či dobročinnost ze strany státu. Přitom každý zaměstnanec si ze svého sociálního pojištění platí na to, aby v těžké době, kdy o zaměstnání přijde, našel podporu ze strany státu. Ministerstvo práce a sociálních věcí dělá z této podpory jakési privilegium. a tak ti, kteří mají alespoň malé štěstí v neštěstí a dostanou tříměsíční odstupné, nemají po tuto dobu od státu na podporu nárok. A tak z vlastních peněz přispívají na to, co vlastně má být podle našeho názoru povinností státu. ***
        Vrcholem těchto opatření je systém, kdy lidé po dvou měsících na pracovním úřadě budou povinni přijmout nabídku veřejné služby v rozsahu 20 hodin měsíčně. Pokud odmítnou, budou z úřadu práce vyřazeni a ztratí nárok na podporu v nezaměstnanosti. Na tomto opatření se ukazuje, že vláda je zjevně nepoučitelná. Nepochybuji o tom, že takovéto podmiňování vyplácení podpory v nezaměstnanosti účastí na veřejných službách shledá Ústavní soud v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Pokud chce pan ministr tvrdit, že tímto způsobem si posvítí na chronicky nezaměstnané, kteří se již léta vyhýbají práci a žijí ze sociálních dávek, tak pak je to s tou vládou ještě horší, než jak to dosud vypadalo, dámy a pánové. Vždyť z pouhého prvního pohledu je zřejmé, že nelze rozpoznat jen na základě dvou měsíců pobytu na úřadu práce, jak vážně to občan s hledáním zaměstnání myslí. Efektem tohoto opatření rozhodně nebude podchycení dlouhodobě nezaměstnaných, kteří se na sociálním systému naší země pouze přiživují.
        Sám bych uvítal takovou strategii, která by k tomuto vedla. Sociální systém má být adresný a má být nezneužívaný. Ovšem opatření Ministerstva práce a sociálních věcí takový systém nepřinesou. Musím říci, že naopak zavedou místy až nesmyslnou buzeraci těch, kteří se mnohdy ne vlastním přičiněním dostali do těžké životní situace.
        To, co nyní předvedla koalice ve Sněmovně, diskreditovalo v očích opozice možnost normálního dialogu. Chápu, že vám o korektní vztahy s opozicí nejde, protože to byste se chovali v průběhu uplynulých měsíců jinak. Vyzývám vás ale, abyste zachovali respekt a poslední zbytky důvěryhodnosti před občany této země... (Předsedající: Pane poslanče, uplynul váš čas.) ... a navrhované zákony nepodpořili.
        Děkuji, paní předsedající. (Potlesk z řad ČSSD.)