Krásný večer, jak tady již někdo řekl - evropský diskusní večer. Když dovolíte, začal bych tím, že tady zazněly dva návrhy na usnesení. Jeden nám připomíná, že ještě nejsme v bezvědomí, a tudíž bychom mohli vzít na vědomí informaci pana premiéra. Pokud to někdo chápe, jako že v tom není jistá implicitně přítomná míra souhlasu, možná by to šlo. Ale já se obávám, že by to tak někdo mohl číst.
        No a druhé usnesení, které vlastně s tím prvním není kolizní, ale domýšlí ho, navrhuje, abychom my, tedy Česká republika a její reprezentant česká vláda, udělali vše pro to, aby došlo ke konsolidaci v Evropě. To samo o sobě asi těžko může dělat někomu problémy. Rozhodně je to víc než ono váhavé a pasivní přihlížení, o kterém tady už byla řeč. Otázkou je, co to je to "vše udělat pro konsolidaci". No a tady se dostáváme k meritu diskuse. Na toto téma už tady něco odeznělo, ale obávám se, že zatím je to debata, která se příliš navzájem nevnímá. Možná proto, že jsme zakopáni ve svých představách, že národní zájem je pro nás spíše předmět politikaření, politického poměřování z pozic ideologických, a nikoliv státnických. A přitom jestli něco v České republice chybí v evropském kontextu, tak je to jasně definovaný český státní zájem, to znamená, co bychom měli na evropské půdě prosazovat.
        My jsme sice malá země, ale ne zas tak malá, aby náš hlas a naše váha v Evropě nemohly být větší. A k tomu bych rád přispěl několika strukturovanými poznámkami, které, doufám, že neurazí zvukovody kolegů napravo, a budou mi naslouchat i kolegové nalevo, protože si myslím, že právě strukturovaná debata tady už dávno na toto téma měla být. A možná bychom se nemuseli teď zkoušet z věcí, které jsou opožděné, protože vláda nám sice vycestovala s vládním mandátem, ale nikoliv s mandátem Poslanecké sněmovny, který by se navíc ještě opíral o širší než koaliční konsenzus. To je prostě realita, to si jistě uvědomuje i pan premiér, a proto s křížkem po funuse tuto debatu v tento krásný večerní evropský čas otevřel.
        Čili co považuji především za podstatné? Já si myslím, že viníkem současných problémů není nějaké euro. To, že se Evropská unie rozhodla být měnovou unií. Viníkem je to, že Evropská unie sice se deklarovala jako hospodářská unie, ale jako taková neumí prosazovat svou vlastní hospodářskou politiku, neumí čelit problémům, jako jsou makroekonomické nestability, nemluvě o tom, že neumí čelit tomu, čemu, přiznávám, neumějí čelit ani Spojené státy americké zatím, a to jsou bubliny nekrytých virtuálních peněz. Tam vidím kořeny problémů. A to, že v eurozóně jsou ty problémy možná momentálně palčivější než mimo ni, není podstatné. Proč nemáme účinnou hospodářskou politiku, proč Evropská unie je hospodářskou pouze deklaratorně? No především proto, že společná pravidla, která tady máme, neodpovídají požadavkům na účinnou hospodářskou politiku. Je to v nedomyšlenosti Lisabonské smlouvy, která byla vylobbována v tvaru, který je poznamenaný právě oním parciálním přístupem. No a samozřejmě také politickou - zdůrazňuji politickou - polovičatostí projektu eura.
        Žádná měnová unie, byť by se rozkládala na tzv. optimální měnové zóně, nemůže dostatečně fungovat, pokud nemá k dispozici odpovídající mix jak měnové, tak rozpočtové politiky. To je prostě bych řekl záležitost, kterou by měl umět student střední ekonomické školy. Zajímavé je, že 20 let tady máme po Maastrichtu ambici být měnovou unií a v Evropské unii se to jaksi nenaplňuje. Ono se to ví, ale ono se o tom nemluví, protože je to problém, protože z x členů, dneska už 27, si samozřejmě každý myslí, že v této hře uhraje nějakou malou domů, a není ochoten pochopit to, že práva a povinnosti jsou symetrický pár. Čili tam vidím kořeny.
        Řešení, které přichází tento týden, resp. minulý týden z Bruselu. Mě příliš nepřekvapilo, že se tam nenarodil konsenzus, který by umožnil zásah do primárního práva Evropské unie. To se dalo očekávat. Víme, jak složité byly debaty na téma evropské ústavy. Na tom, co zbylo z evropské ústavy, tedy Lisabonské smlouvy. A kdybychom měli brát vážně to, co čem jsem před chvílí mluvil, tak bychom měli jít tímto směrem, a to v naprosto nepřipravené podobě na základě debat, které se odehrávají spíše na kabinetní úrovni s nízkým demokratickým mandátem a s tím, co spoluprovází existenci Evropské unie, a to je deficit demokracie jako takový.
        Tedy - narodil se kompromis, tím kompromisem má být jakási fiskální úmluva, plus 17 plus se tomu říká, která by otevřela řešení i nečlenům měnové unie, a to způsobem, který by se dal ošetřit buď mezistátními smlouvami, nebo dokonce některá opatření by se dala implementovat nebo zavádět na úrovni čistě národní tak, aby to každé zemi vyhovovalo. To je samozřejmě otázka, v jakém tvaru, ty tvary by se mohly země od země lišit. A to je přesně to, co dosud nevíme a kam bychom měli napřít pozornost. ***
        Pokud samozřejmě tyto věci by se měly dotýkat ústavních základů našeho právního řádu, tak chápu, že pan premiér upozorňuje na to, že by to řešil referendem. Já vím, že ODS není velkým příznivcem přímé demokracie, že s ní šetří jako šafránem, ale v tomto případě by to nepochybně bylo na místě, zvlášť pokud bychom se dopracovali k jasně položené otázce. Jen si říkám, jestli v tomto případě to není poněkud kapriciózní postoj, protože v minulosti, kdy byly podobně závažné otázky, tak k referendu rozhodně nesáhla. Připomněl bych události, kdy dnes pan prezident, tehdy pan premiér, se chlubí, jak úspěšně rozdělil Československou federaci. Nikoho se neptali! Žádné referendum nebylo a petice tehdy v řádu statisíců občanů, kteří se báli, že se Česko a Slovensko rozdělí, těch rozhodně nebylo málo.
        Dalším takovým případem, kdy se zapomnělo na referendum, byl vstup ČR do NATO. To je jiný případ, než když se vstupovalo do EU? To je méně významný případ, než když máme rozhodnout o dotvoření, doplnění či reformování lisabonského základu EU? Já si myslím, že nikoliv! A byly tady další případy. Vzpomenu instalaci amerického radaru v Brdech, objevily se náměty na otázku, zda máme prolomit restituční hranici roku 1948 a v podstatě vyslechnout argumenty církví, že to je restituční, a nikoliv politické narovnání. Případů by bylo hodně. Mně připadá zkrátka používání referenda z pozice ODS jako velmi účelové a je zajímavé, že se to týká pouze případů, kdy jde o to domyslet, dotvořit fungování EU. Evropská unie, a můžeme na ni nahlížet, jak chceme, tak jsme jejími členy, rozhodli jsme se tak v referendu v roce 2003 a všichni bychom měli mít zájem, aby měla co nejlepší pravidla, protože společná pravidla minimalizují škody, které by jinak vznikaly, kdyby to byla Evropa nikoliv společná, ale Evropa národních řevnivostí a rozhádaných států.
        Čili jádrem toho, co nám vzkázali z Bruselu, by mělo být posílení architektury hospodářské a měnové unie. Pravdou je, už to tu zaznělo, že pokud je akcentována finanční kázeň, je to opatření pasivní. Ale přes jeho pasivitu myslím si, že většina zde zastoupených poslanců o podobných opatřeních uvažuje, pokud mají doplnit mechanismus Paktu stability na evropské úrovni, a pokud by to bylo konsenzuální, já nevidím jediný důvod, proč by podobné opatření finanční kázně nemělo vzniknout. Samozřejmě je velká debata, zda kromě mantinelů oné dluhové brzdy by měla zahrnovat i onu fiskální unii, nebo chcete-li fiskální integraci. Tam bych rozlišil kroky, které ex ante sbírají informace o tvorbě rozpočtových plánů, o emisních plánech, sbírat informace na toto téma, nezaskakovat tedy bdělé oko Bruselu, si myslím, že není nic špatného. To není také zásah do státní suverenity. A pokud ex post se zavážeme k mantinelům a tyto mantinely jsou překračovány a porušovány závazným způsobem, pak tady už může nastoupit i jaksi říznější zásah, a to včetně oné úvahy používat tzv. automatických mechanismů. Jde samozřejmě o nastavení, protože ekonomický vývoj, ten se nechová podle nějakého lineárního grafu, jednoduchého schématu, je tam třeba určité dynamiky a flexibility kritérií. Snad nebudu označen za, bych řekl, retardovaného keynesiánce, když řeknu zkrátka, že někdy se dluhy mohou dělat a někdy se musí splácet, zjednodušeně řečeno. Takže na toto je třeba myslet.
        Samozřejmě záchranná síť v EU takto koncipované by měla existovat, ale je otázka, jaká by měla být nejenom pojišťovací kapacita Evropského finančního stabilizačního fondu nebo Evropského záchranného mechanismu, ale podle jakých pravidel, na co by měla být používána a jaké by tam bylo rozhodování. Ve mně trošku zatrnulo, i když chápu, že mohou nastat mimořádné situace, ve kterých je to nutné, že se tam navrhuje pravidlo kvalifikované většiny. Čili to je spíše otázka do toho, co bychom si měli ujasnit.
        A poslední věc, která tam byla diskutována, ale která neprošla sítem jednak názorů velmocí a jednak těmi rozpory, a to je spoluúčast bankovního, či chcete-li finančního sektoru na řešení těchto problémů. Tady to vypadá, že zkrátka se mají sejít peníze, má se zavést disciplína, protože disciplína musí být, kluci pitomí, jak říkával Švejk. Bez disciplíny by byl nakažen ... (nesroz.) na Karlově náměstí jeden voják bez disciplíny, ale kromě toho si myslím, že pouze skupovat dluhopisy, sanovat vzniklé problémy, jinými slovy řečeno, nacionalizovat ztráty a privátní zisky nechat privátnímu sektoru, tak to je disbalance, která by zasloužila větší péči. A tady přiznávám - kolega Stanjura se tu momentálně nepohybuje, ale snad to dorazí k němu nejenom prostřednictvím předsedající - tak tady asi bude dělicí čára mezi levicí a pravicí víc zřetelná.
        Pokud tady pan ministr Kalousek nás volal na palubu. Já samozřejmě si myslím, že všichni jsme občané EU a všichni vnímáme, že jsme existenčně s tímto společenstvím spojeni. Koneckonců ČR je ze 70 % svým zahraničním obchodem závislá na EU. A i když asi v různé míře máme ambici toto změnit, tuto jednostrannou závislost, a myslím si, že snaha obchodovat s Latinskou Amerikou, Čínou, Ruskem není nič špatného, tak ji nezměníme určitě ze dne na den a i nadále bude významná. Takže to je prostě fakt. Přitom ČR objemem svého výkonu tvoří něco přes jedno procento toho obrovského trhu EU. Tím je dáno vše. Hra si na trucování v malém nacionálním koutě je tím předem jaksi dehonestována, pokud by měla být myšlena v nějakém absolutistickém pojetí.
        Čili to je problém, jestli tuto palubu bereme za svou, a pokud ano, tak koho a k jakému cíli je tam svolávám. Mně to trošičku připomnělo jednu starou dobrou dělnickou píseň, a pan ministr financí je zkušený recitátor a znalec této klasiky, tak si možná vzpomene, zpívalo se to hola, hoši, na palubu, třeba pluli jsme v záhubu, prapor náš neutone. Ti mladší, kteří ještě tápou a nevzpomínají si, tak to pokračovalo: vstanou noví bojovníci, i kdybychom padli všici - znáte. Takže tato píseň sice zní mému uchu dostatečně libě, ale obávám se, že ti hoši na palubě mají různé fangle a ještě se nedohodli, kdo bude u vesel, kdo bude vrtat do podpalubí díru, a jestli vůbec někam doplujeme. Takže takhle na palubu si to nepředstavuji. Já si myslím především, že potřebujeme koordinovanou hospodářskou politiku. Už jsem o tom hovořil. Ale vždyť to je ve smluvním základu EU! Proč se nenaplňuje ta koordinovaná hospodářská politika? Je to proto, že není jasně definováno, ve které části hospodářské politiky je to tzv. ve společném zájmu? Je to proto, že někteří pouze příliš spoléhají na vnitřní trh, a teď odmysleme sémantické nuance, jaký je otevřený trh, volný trh, svobodný trh. Budete se divit, ale otevřený trh nebo volný trh nevadí ani levici, protože to není v kontradikci s tržní regulací. Není! Můžeme se lišit v míře a kvalitě regulace, ale není. Zřejmě nám tady chybí definování konkrétních kompetencí. A samozřejmě nic proti tomu, že se EU dohodla dělat pravidelné hospodářské eurosummity. Jenom aby to nezvedlo spotřebu kaviárů a chlebíčků, ale aby to vedlo k těm výstupům! To by bylo opravdu záhodno.
        Vzpomněl jsem bankovní sektor, který by se měl propojit více do spoluodpovědnosti. Ano, je to levicový požadavek, ale dokonce i požadavek politického středu. Z některých zemí to zaznívá jako významný hlas a myslím si, že v těch zemích nevládne pouze radikální levice, že tam politické spektrum je širší. A tam bohužel neexistuje skoro žádná shoda. Jedna maličká, a to jsme poslední brzda pokroku v ČR, že bychom v EU zavedli přeci jenom bankovní daň - a teď samozřejmě na transakce a bankovní majetek, to bychom se museli tedy rozmyslet dobře. Německo ji má na bankovní majetek jako svou vlastní, protože si uvědomuje, že když postátní Commerzbanku, tak že by se to nemuselo zastavit, tak raději sype písek v tomto smyslu a solidaritu nějakou přece jenom minimální definuje. My tedy brzdíme. Dobře. Já jsem optimista. Já si myslím, že třeba ČR pochopí, že je škoda posílat desítky miliard zahraničním matkám a že je lepší je zdanit, aby aspoň něco z toho zůstalo doma. Uvidíme.
        V každém případě evropský summit příliš neřešil problematiku toho, co se nachází v bilancích evropských bank. Kdo a za co to bude vykupovat, jestli to bude vykupovat? Jaké bude, když jde o státní papíry, jaké bude pořadí věřitelů? Protože se jasně řeklo, že ten řecký příklad, kdy se ukázalo prstem na majitele řeckých dluhopisů a řeklo se, vy se musíte také zapojit a půlku odepíšeme, a teď se všichni lekli, že půlku odepsat to něco stojí. Navíc zavádíme basel drive, to je ta norma pro zpřísnění kapitálové přiměřenosti atd., a těm bankám se tudíž bude těžce dýchat. ***
        Takže tohle všechno zůstalo pod stolem. O tom všem tady příliš nebylo mluveno. Pan premiér to stydlivě pominul, možná proto, že to není jeho hobby, a možná že si myslí, že tady v Čechách je naprosto jasno, že ta česká pozice je přece jediná správná ořechová. My si to nemyslíme, tak proto jsem to přihodil na tu množinu otázek a docela bych i rád, aby se o tom debata vedla dál. Dneska ji určitě neuzavřeme, ale myslím si, že by se mělo.
        Všechny tyto věci, o kterých se diskutuje, samozřejmě mají nějaké náklady. Celoevropské náklady. A je legitimní si položit otázku, jaká by měla být spoluúčast České republiky na těchto nákladech. Ale je problém půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu skutečně tou kruciální českou spoluúčastí na sanaci Evropské unie? A proč jsme to otevřeli dneska? Proč jsme to neotevřeli před dvěma roky, kdy jsme půjčovali tedy ne tři miliardy eur, jenom jednu miliardu eur, ale půjčili jsme. Půjčili jsme do Mezinárodního měnového fondu jako součást tehdejší záchranné operace. Také jsme tušili, že to hned nepovede k výsledkům a že ty půjčky evropské Měnovému fondu nepovedou k okamžitému zázraku, ale půjčili jsme. Takže si myslím, že soustředit debatu pouze na tento moment není rozumné.
        Je dobře, že vláda slyší spektrum názorů na tyto věci, protože i když je to v její exekutivní pravomoci, a určitě si rozdělí, co je to bankovní, jaksi nezávislá měnová politika a co je politický názor na tuto věc v té polemice - pan guvernér Singer tady dneska byl a něco málo naznačil, co mu jeho mandát dovolil. Určitě se nějak o té věci budou bavit. Ale já si myslím, že pokud by podepsali carte blanche, bianco šek, chcete-li, zkrátka půjčíme, i když nevíme na co a nevíme, za jakých podmínek, tak to by skutečně asi rozumné nebylo, byť to neohrožuje momentálně aktuálně vůbec nic.
        Musíme si uvědomit, zejména ti, kteří možná naslouchají a neorientují se bleskově v tom, co jsou to devizové rezervy, tak by si měli uvědomit, že devizové rezervy jsou aktiva České národní banky v tvrdých měnách, jak se kdysi říkalo, to znamená eura zejména a dolary, a tato aktiva se používají jednak pro potřeby měnových intervencí, popřípadě, když se nám sype zahraniční obchod a když se málo vyváží a ty tvrdé valuty dojdou, tak tam ten polštář samozřejmě je. A Česká republika dlouhodobě má tento polštář nějak nastavený. Shodou okolností jsem se na to mrkl, když jsem slyšel dneska odpoledne tu debatu. Tak představte si, že v roce 1993 jsme měli devizové rezervy přepočteno na korunky 116 miliard korun. Tehdy to představovalo 22 % HDP. Ty peníze tam ležely, i když se s nimi nějaké měnové operace dělaly, úrok se z té depozice pobíral, ale v podstatě byla to devizová rezerva, čili nemohla se používat na běžné rozpočtové výdaje, jak si někdo myslí, že vezmeme to z centrální banky a koupíme si za to D1 nebo spravíme české zdravotnictví nebo pomůžeme malým obcím. Prostě takhle to nejde. Takže to je funkce devizových rezerv a je jenom otázka, jestli jsou přiměřené a jestli z čistě ekonomické logiky, když je někam půjčíme, kdy nám je vrátí a jak bude kompenzovaný úrok, o který samozřejmě z těch depozit přijdeme.To by mě samozřejmě zajímalo.
        No a pak další věc je, do jaké míry politika Mezinárodního měnového fondu je tím záchranným kruhem. Jestli ty peníze půjdou skutečně tam, o kterých se teď debatuje. A já si myslím, že sice to nejsou peníze z rozpočtu, z veřejných financí, ale jsou to peníze tohoto státu, a tedy všech občanů, tudíž by měli právo o tom vědět, než tedy vláda je někam zase pošle jako před třemi roky.
        Abych nemluvil příliš dlouho, skutečně sice je to večerní evropský čas, ale i ten večerní evropský čas může unavit, takže to pomaloučku budu směrovat do konce.
        Já bych byl velmi rád, abychom se začali chovat nikoliv jako lidé, kteří svůj chleba dostávají za politikaření, za to, jaký kousíček čeho kde ovlivní, urvou. Já si myslím, že bychom se měli zachovat jako lidé, kteří myslí na celkovou pozici České republiky a na blaho všech občanů, ne jenom některých. A to předpokládá, že propříště, až pojedete na tak významný summit, tak tyto věci mějte lépe vydiskutované. Mandát si nevytvářejte jenom sami mezi sebou. A v každém případě zkuste uvažovat i jako Evropané, ne jenom jako Češi. A Evropan znamená respektovat jak tu pravou ruku, tak tu levou ruku, protože, znáte to - jen jednou rukou nezatleskáš.
        Děkuji za pozornost. (Potlesk v lavicích KSČM.)