Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, kolegové, projednáváme dnes v prvním čtení vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ten se snaží řešit existující a aktuální problematiku, kterou se v minulých letech opakovaně zabývaly minulé vlády a další orgány, a to bez valného výsledku. I předložený návrh zákona však nelze považovat za řešení daného problému, a to především proto, že evidentně neodráží politický a celospolečenský konsenzus, že není dobře připraven a že také nepřichází v době, která je vhodná k jeho přijetí. Zastávám názor, že vyrovnání s církvemi, a to v daném případě víceméně jen s církví římskokatolickou, formou této kombinace naturální restituce a vysoké finanční kompenzace je v současné ekonomické situaci neodpovědné a možná i nereálné. Naturální restituce ve formě předpokládané návrhem ve skutečnosti ani žádnou restitucí není. Církvím - a zde znovu zdůrazňuji, že v drtivé většině církvi římskokatolické - se mají restituovat, tedy vracet věci, které vlastně v rozhodné době, tedy zpět do roku 1948, nebyly jejím vlastnictvím, ale veřejným vlastnictvím, se kterým církev jen hospodařila. Není tedy co restituovat čili vracet, a pokud návrh zákona hovoří o vyrovnání a vydávání, můžeme to chápat spíše jako darování než jako restituci. O restituci ovšem hovoří důvodová zpráva, která je tak s vlastním textem návrhu v rozporu.
        Pokud by bylo možné některé z věcí, jichž se má vydání týkat, považovat za vlastnictví církve, řekněme v dobách před reformami císaře Josefa II., pak zase neplatí to, co tvrdí navrhovatel, totiž, že jde o nápravu křivd spáchaných v rozhodném období, tedy v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Celá procedura vydávání zejména nemovitostí, jakou zákon navrhuje, je navíc velmi nedostatečná. Pokud se vydávání týká takových objemů a hodnot, musí stát zajistit maximální kontrolu toho, co a jak se tzv. vydává, a to u každé položky. Schválení dohod oprávněných a povinných osob Pozemkovým úřadem není rozhodně adekvátní kontrolou správnosti vydávání těchto věcí.
        Úplně paradoxní je odůvodnění vydávání věcí, se kterými dnes hospodaří organizační složky státu nebo příspěvkové organizace. Navrhovatel tedy zdůrazňuje potřebu plně obnovit církevní funkční celky a odkazuje přitom na chyby v zákoně z roku 1990, podle kterého byla mimo jiné vydána i jedna z budov skutečně funkčního celku, totiž komplexu Národního divadla, postavená v 80. letech minulého století. Tuto chybu v zákoně dodnes nikdo nenapravil a není ani předmětem tohoto návrhu, v němž má jít přece podle navrhovatele o úplné vyrovnání mezi státem a církvemi. Církev omylem vydanou budovu obratem prodala obchodní společnosti, jejíž dluhy vůči Národnímu divadlu v řádu desítek milionů nakonec naštěstí vyřešil exekutor, ovšem další spory o vysoké částky s možným dopadem na rozpočet divadla a Ministerstva kultury, se pořád vedou. Zjevnou chybu v zákoně neumožnila římskokatolická církev nikdy napravit, ačkoli si jí byla vědoma.
        Potřeba pečlivého zkoumání toho, co by se mělo, či nemělo vracet, je tedy evidentní, v návrhu zákona však není dostatečně zajištěna.
        Ani pojetí finanční kompenzace uvedené v návrhu zákona není v pořádku. Výše finanční náhrady pro jednotlivé církve a náboženské společnosti vyčísluje návrh sice do koruny, o tři odstavce téhož navrhovaného paragrafu se ovšem dočteme, že se každoročně bude inflace měnit, tedy zvyšovat nesplacená částka i výše dalších splátek, ve skutečnosti ovšem jen jedné další splátky, protože každý rok bude příslušná splátka zase vyšší. O jaké celkové výši finanční kompenzace máme rozhodnout a kolik budeme v jednotlivých letech církvím platit, tedy nevíme. Zjevně to netuší ani vláda. Že to bude za 30 let více než 59 mld. korun, o nichž hovoří vláda, je jasné. Bude to někde mezi 80 až 100 miliardami.
        Takže dámy a pánové, kolegyně, kolegové, pro takový návrh tedy není možné s klidným svědomím hlasovat. Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)