Teď tedy se vracíme k řádným přihláškám. Nejprve ty s přednostním právem. Slovo má ministr spravedlnosti. Prosím, pane ministře.
        Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek: Dobrý den. Děkuji za slovo. Dámy a pánové, kolem tématu amnestie se objevilo za posledních 14 dní tolik různých názorů, stanovisek a zkreslených faktů, že mi nezbývá, než se pokusit, aby tato moje řeč nebyla politická, byla spíše faktická. Nebudu vůbec jmenovat autory různých polopravd, či přímo úplně mylných čísel a faktů, které se objevily. Nicméně pokusím se na to reagovat. Omlouvám se, nedá se o té amnestii hovořit krátce, protože se toho objevilo mnoho a to téma je teď tak zajímavé, že jsem naopak spoustu věcí musel z toho projevu vyřadit.
        Na úvod bych chtěl říci, že už dnes jsme byli svědky pletení některých pojmů. Já bych rád řekl, že pokud já jsem zaznamenal v médiích nějakou argumentaci od pana prezidenta či od jeho poradců, neopírala se o argumentaci Evropského soudního dvora, ale Evropského soudu pro lidská práva, což prosím není orgán Evropské unie, ale orgán Rady Evropy, což je absolutní rozdíl. Tady už zaznělo, že se opírá o nějaká rozhodnutí Evropské unie. To jsem tedy opravdu nezaznamenal, jde o úplně jiné orgány, které slouží k úplně jiným věcem a jsou zřízeny úplně jiným způsobem.
        Dovolte mi na úvod říct, o čem budu mluvit, protože bych vám rád strukturu toho, s čím vás chci seznámit, řekl dopředu. Doufám, že to nebude znamenat, že odejdete. Nezbude mi, než dát úvodní informaci o tom, co to je amnestie a jak byly u nás amnestie využívány v minulosti. Kolem toho padlo neskutečné množství informací, které nebyly pravdivé nebo byly polopravdivé. Podám vám jakožto Sněmovně zprávu o dosavadním průběhu provádění amnestie. To znamená, abyste měli konkrétní představu o tom, co se na základě rozhodnutí prezidenta republiky zatím do dnešního dne odehrálo. Pokusím se - zaznamenal jsem ty nejčastější otázky, které se k amnestii vztahovaly, pokusím se na ně odpovědět už v tom svém úvodním slově. Dál se vyjádřím k těm takzvaným nejzávažnějším kauzám, jak dnes říkají novináři, ale i státní zástupci, o kterých se nejvíce diskutuje a které by měly podléhat přezkumu, zda spadají do abolice neboli zastavení trestního stíhání, či nikoli. Rád bych dopředu zdůraznil - pro mě jsou závažné případy jen ty, které mi za závažné oznámí státní zastupitelství, to znamená, vyjádřím se k těm kauzám, které za závažné považují státní zastupitelství, a podám vám o nich - já si myslím, že docela podrobný - přehled, který asi ještě nikde nezazněl, zaznít nemohl, protože spousta fakt k tomu ještě ani není shromážděna. A samozřejmě budu se muset vyjádřit i o amnestii z 1. ledna, protože i kolem jejího výkladu se objevila spousta informací, které správné nejsou, nebo chcete-li výkladů, které byly zavádějící.
        Dovolte mi říci, že slovo amnestie pochází z řeckého slova zapomnětlivost, což je první podstatný fakt, kterým se musíme zabývat, protože podobný má i právní význam, a je to rozhodnutí o hromadném prominutí trestu spojené se zahlazením odsouzení pro trestný čin, pro který byl trest uložen, a obvykle rovněž rozhodnutí, aby se trestní stíhání v případech, na které amnestie dopadá, nezahajovalo, nebo bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Některé jazyky, například angličtina, rozlišují ještě mírnější formy amnestií, jejichž součástí není zahlazení odsouzení. Upozorňuji, nikoli zastavení, ale zahlazení odsouzení. V takovém případě se hovoří o takzvaném clemency law, to znamená, oni to například v Anglii rozlišují, u nás se to nerozlišuje.
        Amnestie je naprosto tradiční prerogativa směřující ke zmírnění tvrdosti zákona a vyhrazená vždy panovníkovi, který amnestii uděloval nejčastěji v souvislosti s počátkem své vlády, to znamená s nástupem na trůn. O povaze a pojetí amnestie se začalo u nás více teoreticky hovořit až v době, kdy absolutní monarchie začala přecházet k parlamentním formám státního zřízení, které byly kodifikovány v ústavách. Jako relikt z monarchistické doby bylo právo milosti obsaženo v článku 13 základního zákona státního z roku 1867. Odtud toto ustanovení přešlo do ústavní listiny z roku 1920, to znamená do Ústavy Československa, nikoli už Rakousko-Uherska, kde bylo uvedeno jako udělování milostí mezi pravomocemi prezidenta republiky. Při koncipování ústavního práva prezidenta republiky udílet milost v ústavní listině z roku 1920 se vycházelo z přesvědčení, jak je to i vyjádřeno v důvodové zprávě, že většina ústav vyhrazuje právo udělení milosti hlavě státu, jak tomu bylo i v Rakousku, a není podstatného důvodu, proč by se nová ústava měla od tohoto odchýlit. Dále bylo podotknuto, že právo milosti není omezeno na případy individuální, nýbrž obsahuje i právo amnestovat hromadně. To jsem citoval.
        Milostí se tehdy tedy rozuměla i amnestie. Odtud prosím jsou některé připomínky, které jsou k tomu staršímu u nás ústavnímu vývoji, jsou do dnešní ústavy, tak jak žijeme dnes, a do dnešní praxe nepřenositelné. Podle článku 64 odst. 1 článku 11 ústavní listiny byl prezident republiky oprávněn udělovat milost s vyloučením trestných činů soukromožalobních. Dovozovalo se tehdy, že akty milosti všeho druhu jsou zásahem výkonné moci do moci soudní a že jde o akt správní, kterým prezident vykonává vládní moc, a jako takový tedy musí být opatřen kontrasignací odpovědného člena vlády. Právo milosti se týkalo trestů a právních následků odsouzení trestními soudy, kterými se tehdy rozuměly i vojenské trestní soudy. V praxi došlo k extenzivnímu výkladu prezidentských milostí a tyto se potom vztahovaly i na věci disciplinární. Pokud jde o ústavní právo prezidenta republiky udílet milost, označil je ústavní výbor Národního shromáždění za nepřenositelné. Jako ostatní pravomoc svěřená prezidentu republiky ústavní listinou bylo i jeho právo udílet milost nedelegovatelné. ***
        Změna v ústavním postavení prezidenta v oblasti jeho pravomoci rozhodování o amnestii a jiných formách milosti nastala až v roce 1960, kdy schválená ústava rozhodně odmítala princip dělby moci, neboť veškerou státní moc vykonával "pracující lid" prostřednictvím Komunistické strany Československa. Z podobného pojetí vychází ústavní zákon č. 143/1968, o československé federaci. I zde pojem milosti zamiloval (?) amnestii.
        V České republice obdobně jako v jiných evropských zemích přísluší právo udělovat amnestii prezidentu republiky. Pro vyhlášení amnestie je potřebná kontrasignace předsedy vlády, přičemž předchozí svolení vlády k premiérovu kroku není potřebné. Přes kontrasignaci se stále jedná o úkon prezidenta republiky, doslovně převzato z Iuridictum - encyklopedie o právu, dá se to ověřit. Ačkoli trestněprávní následky odsouzení jsou v důsledku amnestie zahlazeny, samozřejmě, pokud tomu nepřekáží jiné, dosud nezahlazené odsouzení, zůstávají následky občanskoprávní, zejména povinnost nahradit škodu, popřípadě odčinit zásah do práva na ochranu osobnosti. Nejsou dotčeny a dotčeny nejsou ani dopady odsouzení v některých oblastech správního práva. To je jedním z důvodů, proč amnestie ve formě abolice, to znamená ve formě kritizovaného zastavování řízení, vyžaduje vždy souhlas amnestovaného. Není-li souhlas udělen, trestní řízení pokračuje dál. O trestu však není rozhodováno ani v případě, že je obviněný shledán vinným.
        Jde-li o amnestii postihující pravomocně uložené tresty, to znamená tzv. agraciaci, souhlas odsouzeného s účastí na amnestii se nevyžaduje a odsouzený tak může být amnestován i proti své vůli. Možné a časté jsou amnestie vázané na podmínky, například, že amnestovaný se po stanovenou dobu nesmí dopustit nového trestného činu, pokud jsou tyto podmínky porušeny, zbytek trestu se vykoná nebo trestní stíhání pokračuje.
        Ústavní pravomoc prezidenta republiky udílet milost spočívá v tom, že právo, které bylo a nebo které by bylo nalezeno soudem pro daný konkrétní případy, se neuskuteční. Ústava České republiky a v návaznosti na ni i další součásti právního řádu naší republiky, zejména trestní řád, upravují několik druhů aktů milosti. Za prvé milost individuální. Za druhé milost hromadná neboli amnestie. Za třetí milost prominutím právoplatného trestu, tzv. agraciace, a milost zahlazením odsouzení, tzv. rehabilitace. Další a poslední možnost, za páté, je milost spočívající v nezahájení nebo nepokračování v trestním řízení neboli tzv. abolice.
        Mezi uvedenými druhy aktů milosti jsou při jejím udělení samozřejmě možné kombinace. Pojem milost se užívá jednak jako obecný pojem, který zahrnuje všechny druhy milosti v širším slova smyslu, ale také se používá pouze pro označení milosti v užším smyslu, tedy pro milost individuální. Výraz ani pojem milost Ústava České republiky ani jiný ústavní zákon nezná, ale objevuje se např. v hlavě XXIII. trestního řádu. Výkladem lze dovodit, že zákon tím má na mysli pravomoci prezidenta republiky vyjmenované v článku 62 písm. g) platné Ústavy.
        Samotná Ústava České republiky, to znamená Ústava účinná od roku 1993, svěřila prezidentu republiky jako hlavě státu oprávnění odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení. Podle článku prezident může nařídit, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Rozhodování spojená s uplatněním těchto oprávnění prezidenta republiky podle článku 62 Ústavy nevyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, oprávnění prezidenta republiky podle článku 63 Ústavy jej vyžadují.
        Uvedené ústavní pravomoci prezidenta republiky nemohou být omezeny tzv. obyčejným zákonem. Podrobná úprava důsledků milosti je provedena v platném trestním řádu, to znamená v zákoně o trestním řízení soudním. Některá další ustanovení vztahující se k amnestii jsou uvedena ještě v hlavě XXV. trestního řádu o právním styku s cizinou.
        Nyní mi dovolte, abych se vyjádřil k jednotlivým amnestiím, tak jak byly u nás uplatňovány v minulosti, protože o tom se opravdu mnoho navykládalo, ale velmi často ne přesně. A to jsem ještě hodný, protože bych měl možná říci, že úmyslně polopravdivě.
        Amnestie je u nás tradiční nástroj hlavy státu a byl od roku 1918 v různých obdobích Československa i v rámci České republiky jako nástroj používán. V reakci na tzv. velkou amnestii Václava Havla z 1. 1. 1990 byla udělována amnestie méně často než dříve. Amnestie se udělovaly při nástupu prezidenta, při významných výročích státu, ale i jindy.
        Poválečné amnestie byly následující. Za prvé se vyjádřím k období 1993 až 2013. Byly uděleny tři amnestie, v roce 1993, 1998 a 2013. Z toho dvě amnestie při příležitosti nástupu prezidenta do úřadu a jedna amnestie při významném výročí státu. Průměrně byla tedy vydána amnestie jednou za 6,6 roku. V období prosinec 1989 až 1992 byly uděleny tři trestní amnestie, z toho amnestie z 1. 1. 1990 je uváděna jako největší v historii, kdy se propustily téměř tři čtvrtiny z odsouzených osob ve výkonu trestu odnětí svobody a prominuly se všechny podmíněné odsouzené tresty odnětí svobody, všechny peněžité tresty a všechna nápravná opatření. Tato amnestie byla udělena při příležitosti zvolení prezidenta Václava Havla, ale reagovala i na politickou změnu režimu. V rámci této amnestie z asi 20 700 odsouzených ve výkonu trestu bylo propuštěno asi 15 000 osob z výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky.
        Průměrně byla vydávána amnestie jednou za necelý rok. Fakticky 8. 12. 1989 ještě Gustávem Husákem a Václavem Havlem 1. 1. 1990 a 16. 2. 1990. Vedle toho byly vydány vládami i amnestie v oblasti přestupků.
        V období 1960 až listopad 1989 bylo uděleno deset amnestií. Tato doba začala amnestií, která se snažila vyrovnat s nezákonnostmi 50. let. Z toho bylo sedm amnestií uděleno při významném výročí státu a jedna zároveň i při nástupu Ludvíka Svobody do úřadu prezidenta republiky. Fakticky však i amnestie z let 1973, 1975, 1980 a 1985 byly uděleny při příležitosti zvolení prezidenta, byť to nebylo výslovně uvedeno. Průměrně byla amnestie udělena asi jednou za 2,9 roku. V rámci amnestie z roku 1960 udělila vláda i amnestii na správní delikty neboli přestupky.
        V období 1948 až 1960 bylo uděleno šest trestních amnestií včetně jedné v oblasti spadající pod vojenské soudy. Jedna byla u příležitosti významného výročí v roce 1955 a dvě při příležitosti úmrtí prezidenta. Fakticky šlo však o nástupní amnestie nových prezidentů 1953 a 1957. Rovněž při zvolení Klementa Gottwalda byly uvedeny dvě amnestie pro občanské i vojenské trestní soudy. Průměrně byla amnestie asi jednou za 2,5 roku, rovněž bylo uděleno pět správních amnestií.
        V těsně poválečném období let 1945 až 1947 byla udělena jedna prezidentská amnestie, a to 29. 8. 1945 při příležitosti ukončení války. Vedle toho byly uděleny dvě amnestie zákonem v oblasti neplacení daní a dvě amnestie vládou v oblasti správního trestání.
        Co jsme byli schopni zjistit a předložit vám jako doklad toho, jakým způsobem byly zajišťovány podklady při rozhodování a sepisování amnestií? V roce 1980 byl dopad abolice...
        Ještě chci říct jednu věc. V zásadě ve všech amnestiích vždy byla abolice, to znamená, vždy se zastavovala trestní řízení a nikdy se neřešila práva poškozených. My je ale řešit budeme, k tomu se ještě ale dostanu. To znamená, že to, že bylo v poslední amnestii použito zastavení trestního stíhání, není nic výjimečného. Bylo by to naopak výjimečné, kdyby se nezastavovalo.
        V roce 1980 byl dopad abolice odhadován na základě statistiky za 7 000 lidí. Opakuji, na základě statistiky trestné činnosti za rok 1979 a 1978. Přesná čísla na soudech a tehdejší prokuratuře nebyla zjišťována. V roce 1985 příprava amnestie byla schválena v předsednictvu ÚV KSČ. Předem byl zjišťován jen pravděpodobný počet propuštěných osob z vězení se zaměřením na dopad ztráty pracovní síly vězňů. ***
        Počty abolic nebyly zjišťovány. Amnestie bylo celkem účastno 100 900 osob v celém Československu, z toho prominutí nepodmíněného trestu odnětí svobody dopadlo na 11 613 osob. V České republice bylo reálně propuštěno 3 416 osob. Abolice dopadla na 9 964 osob v řízení před soudem a 14 300 osob v přípravném řízení.
        Prvního ledna 1990. Návrh amnestie byl projednán 27. 12. 1989 na předsednictvu vlády, nikoliv ve vládě. To zdůrazňuji. Ze záznamu z jednání neplynou žádné odhady počtu propuštěných ani počtu zastavených trestních stíhání. V informaci pro tehdejší ministryni ČR je výslovně uvedeno, že pro krátkost času nebylo možné shromáždit početní údaje, a dále jen, že amnestie se - cituji - dotkne velkého počtu osob, bez jakéhokoli upřesnění.
        V roce 1993 na žádost Kanceláře prezidenta republiky sepsal návrh amnestie zaměstnanec Ministerstva spravedlnosti, který jej postoupil Kanceláři prezidenta republiky a na vědomí ministrovi. Odhady propuštěných vězňů se uskutečnily, odhady zastavených trestních stíhání nebyly prováděny.
        V roce 1998 ze spisu neplyne žádná příprava na Ministerstvu spravedlnosti. Počty osob, na které amnestie dopadne, nebyly dopředu zjišťovány. Celkem bylo amnestie účastno 36 585 osob, z toho abolice dopadla na 16 616 osob, úplné prominutí trestu odnětí svobody 716 osob, zmírnění trestu odnětí svobody 436 osob, prominutí podmíněných trestů odnětí svobody 16 179 osob.
        Amnestie z roku 1990 a 2013. Často se srovnávají, zejména pokud jde o rozsah. Tady bych rád zdůraznil, že v roce 1990 byla amnestie připravována na základě federální ústavy a federální ministerstvo spravedlnosti neexistovalo.
        Lze uvést, že současná amnestie vedla k propuštění 6 227 osob z výkonu trestu odnětí svobody z celkového počtu vězňů 23 000. Údaj, který říkám, tzn. 6 227 osob, je prosím k 8. 1. 2013 sedmá hodina ranní. V případě amnestie z 1. 1. 1990 bylo propuštěno asi 15 000 osob na území České republiky. Tedy současná amnestie při propouštěných vězněných dosahuje asi 40 % amnestie z roku 1990.
        Amnestie z roku 1990 se rovněž vztahovala i na budoucí tresty, které teprve byly po amnestii uloženy za trestné činy spáchané před amnestií. Současná amnestie se vztahuje v oblasti promíjení trestů jen na již pravomocně uložené tresty.
        Dále amnestie z roku 1990 zmírňovala ostatní tresty uložené za úmyslné trestné činy o jednu třetinu, nejméně však dva roky, a za nedbalostní trestné činy o jednu polovinu, nejméně však tři roky, což se netýkalo zvlášť závažných recidivistů a pachatelů vražd, znásilnění, pohlavního zneužívání, loupeže, teroru a obecného ohrožení, kterým byl prominut jeden rok. V případě podmíněně odložených trestů odnětí svobody jsou současnou amnestií prominuty převážně jen tresty do dvou let s výjimkou vězňů s věkem 70 let a vyšším, zatímco amnestie z roku 1990 promíjela všechny podmíněně odložené tresty odnětí svobody.
        Z jiných trestů současná amnestie promíjí jen tresty domácího vězení a obecně prospěšných věcí. Amnestie z roku 1990 promíjela všechny tresty nápravného opatření, které dnes neexistují, ale obdobou jsou obecně prospěšné práce a peněžité tresty. Rovněž i amnestií z roku 1990 bylo zastavováno trestní stíhání, a to u trestných činů spáchaných úmyslně, pokud hrozil trest odnětí svobody na tři roky, a u trestných činů nedbalostních, pokud hrozil trest až pět let odnětí svobody.
        Dovolte mi - a já budu stručný v této části, ale je nutné, abych se k tomu vyjádřil -, abych okomentoval, co vlastně znamená výklad současné amnestie, o které se dnes ve Sněmovně bavíme, resp. amnestie z 1. ledna tohoto roku.
        Článkem I byli amnestováni především odsouzení za bagatelní trestnou činnost. Statistika odsouzených ve věznicích dle délky trestu v listopadu 2012 za bagatelní trestnou činnost odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře nepřevyšující jeden rok, do šesti měsíců 1 737 osob, šest až devět měsíců 1 505 osob, devět až dvanáct měsíců 3 326 osob. Celkový počet vězňů byl asi 23 000, z toho přes 20 000 odsouzených, zbytek vazby a chovanci v detenci. Současně Vězeňská služba České republiky ke konci roku 2012 evidovala dalších 6 198 odsouzených, kteří zatím nenastoupili do výkonu trestu odnětí svobody.
        To malinko okomentuji. Jinými slovy, v České republice se volně pohybuje 6 200 osob odsouzených, kteří nenastoupili výkon trestu. To bych rád zdůraznil. A 6 000 těch, kteří nastoupili, část tohoto trestu už si odpykali a určitá vždy malá část jim ještě chybí, byli amnestií amnestováni. Chci, aby tento fakt nezapadl, protože při celkovém hodnocení amnestie, pokud jde o všecko, vyjma článku II amnestie, je podle mě nesmírně významný.
        Zdůrazňuji, že amnestovanému podle tohoto článku amnestie zůstává povinnost nahradit škodu. To amnestie vůbec nerušila.
        Dále byli amnestováni starší lidé. Amnestie z důvodu věku je klasickým projevem milosrdenství, které často bývá motivem k amnestiím. Starší vězni mají zvláštní nároky, tzn. nemoci, diety apod., což velmi zatěžuje věznice, a možnost recidivy trestné činnosti se vzhledem k věku vytrácí. Reálně bylo na základě amnestie z tohoto věkového hlediska propuštěno 5 osob, které v roce 2013 dosáhnou či již dosáhly věku 75 let.
        Článek II amnestie. Článkem II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii došlo k zastavení trestních stíhání delších osm let. Motivem zde dle mého názoru byla snaha řešit velmi dlouhá trestní stíhání. Zastavení trestního stíhání, tzv. abolici, obsahují amnestie běžně. Byla obsažena ve všech amnestiích Václava Havla, a dokonce v amnestii z roku 1990 bylo určeno, že se zastavují trestní stíhání za činy úmyslné z trestu odnětí svobody do tří let a z nedbalosti do pěti let. Amnestie z roku 1993 zastavovala trestní stíhání u činů úmyslných s trestem do dvou let a neúmyslných s trestem do tří let. Amnestie z roku 1990, 1993 a 1998 obsahovaly i nařízení, že se nemá trestní stíhání vůbec zahajovat pro určené trestné činy, které se staly před vydáním amnestie, ale ještě nevyšly najevo či v nich nebyl znám pachatel, a tedy nemohlo být zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby. Nařízení o nezahájení trestního stíhání vůbec amnestie z 1. 1. 2013 neobsahuje.
        Zastavením trestního stíhání nezaniká právo poškozených na náhradu škody, jen se řízení o ní přesune z trestního řízení do řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž se doba trestního řízení od okamžiku, kdy poškozený uplatnil právo na náhradu škody, nezapočítává do promlčení. Není pravdou, že nároky poškozených budou v civilním řízení promlčeny, pokud nebyly promlčeny již v době uplatnění v trestním řízení. Naopak, trestní soudy často v komplikovanějších případech odkazují na náhradu škody v občanskoprávním řízení a přímo ji neřeší.
        K tomu lze uvést, že jeden poškozený, který se v kauze tzv. H-Systému nepřipojil k (nesrozumitelné) o náhradu škody v trestním řízení, již vyhrál spor o náhradu škody vůči stíhaným manažerům H-Systému. Zastupovala jej dr. Marvanová a rozhodoval zde Nejvyšší soud. Podstatou bylo, že soud neuznal námitky žalovaných, že pokud nebudou pravomocně odsouzeni, nemůže civilní soud rozhodnout o náhradě škody.
        Dovolte mi, abych se tady na chvilku zastavil. Vysvětluji to, kudy chodím, a myslím si, že stále marně. ***
        Pokud se ten, kdo je poškozený jednáním nějaké osoby, cítí poškozeným a uplatní svůj nárok pouze v trestním řízení, v zásadě při dnešních podmínkách do značné míry riskuje, pokud se současně neobrátí na řízení civilní. Důvod je jednoduchý. Jako poškozený je závislý na tom, zda soud vůbec někdy rozhodne o vině toho obžalovaného neboli toho, kdo podle názoru poškozeného mu tu škodu způsobil. Ale současně ten poškozený ještě musí doufat, že soud současně - pokud rozhodne nejen o vině a trestu, ale ještě o povinnosti nahradit škodu, což v českém soudnictví je jev, který není častý a procentuálně jde určitě výrazně pod 50 procent. To není prosím kritika soudů, tady jde ale o to, že ti trestní soudci v komplikovaných případech řeší vinu a trest a už nejsou schopni objektivně posuzovat jednotlivé nároky na náhradu škody, a proto odkazují na specializované soudy, kterými jsou soudy civilní. Četl jsem vám jasný příklad toho, kdy jeden poškozený na svá práva od začátku tak dbal, že podal i žalobu civilní, a už má pravomocný nárok soudu na to, že mu má určitá osoba v takzvané kauze H-Systému zaplatit škodu. A je to proto, že o svá práva od začátku velice, velice dbal.
        Co tím chci říci? Nárok na to, že při dokončení trestního řízení třeba v kauze H-Systému bude rozhodnuto i o náhradě škody těch poškozených, neexistuje a je velkou nejistotou a neznámou, jak by tohle dopadlo. Teď prosím nechci posuzovat rozhodování o vině a trestu. Zastavuji se u těch poškozených. Abychom minimalizovali rizika pro případné poškozené amnestií prezidenta republiky a na rozdíl od všech předchozích amnestií, kdy stát neuvažoval nikdy o nijaké pomoci takovým lidem, zřídili jsme dva druhy pomoci. Opakuji se: Všechny amnestie obsahovaly zastavení trestního řízení. Vždy byli poškození. Nikdy stát neřešil nároky poškozených. Opakuji: nikdy a ještě jednou nikdy.
        My plánujeme postavit se k této otázce jiným způsobem. Ihned po amnestii jsem se spojil s advokátní komorou a požádal jsem ji, aby poskytovala bezplatnou právní pomoc poškozeným, kteří samozřejmě se nemohli vyznat v nastalém právním stavu - co vlastně amnestie způsobila nebo nezpůsobila, zvlášť pokud si přečetli noviny, ze kterých často bylo předem rozhodnuto o tom, že se některé případy zastavují, a ono to rozhodnuto není dodnes. Dále jsem rozhodl jako ministr spravedlnosti o zřízení speciální pracovní komise pro pomoc případným poškozeným s názvem "důsledky amnestie". Vznikla po 1. lednu 2013 a pracuje pod vedením náměstka ministra pro ekonomiku Radomíra Daňhela a její hlavní úlohou je zajistit systémovou a individuální pomoc státu poškozeným, a to zejména v otázkách ekonomických a právních.
        Bude-li poškozeným stát, to znamená, to jsou ty případy třeba daňových úniků apod., dohodl jsem se s panem ministrem financí Kalouskem, že naše dvě ministerstva - v uvozovkách naše, ona nám nepatří, ale máme je zatím řídit - tak bych chtěl říci, že jsme dohodnuti na koordinaci, aby stát vymáhal tam, kde bude zastaveno řízení v těchto věcech, aby stát v koordinaci ministerstev financí a spravedlnosti důsledně občanskoprávně vymáhal to, co vymáhat má, protože stát tam jako poškozený přihlášený byl. Čili předpokládám, že tam promlčení nebude. A neznamená to tedy, když čtete v novinách jména, jako je Pitr apod., že stát tím pádem nejenom že to řízení bude možná zastaveno někdy, tam byla dána stížnost, nicméně neznamená to, že pokud jde o ty konkrétní peníze, že stát - vyhlásila se amnestie a stát ty peníze nepotřebuje nebo nechce. Budeme je vymáhat.
        Čili ti amnestovaní, kteří udělají podle mě tu lidskou a společenskou chybu, že nebudou pokračovat v řízení, tak to neznamená, že amnestií prezidenta republiky pro ně skončilo trápení, které si kdysi způsobili sami.
        Zároveň se budeme na Ministerstvu spravedlnosti snažit tam, kde nám to pravomoci umožní, aktivně bránit negativním a nevítaným důsledkům amnestie. Jako příklad může sloužit kauza soudce Jiřího Berky, která viděna zejména z resortu spravedlnosti, je viděna - ten pohled je z pohledu ministra spravedlnosti velmi těžký a velmi bolestný. Chci zde prosím prohlásit, že v koordinaci se státním zastupitelstvím, které již podalo stížnost, budeme dbát na to, aby tato kauza uzavřena nebyla, protože i podle mého právního přesvědčení by pod amnestii spadat neměla. Pokud dojdou soudy k jinému závěru, jsem rozhodnut učinit veškeré právní kroky k tomu, aby se pan Berka již nestal soudcem. Možnosti k tomu existují. A pan Berka, pokud se chce stát znovu soudcem, nechť si tento nárok vysoudí. Nemůže to být ale tak, že jen tak přijde do budovy soudu, oblékne si talár a začne soudit. Ať on prokáže před soudy, že on má být tím, kdo má soudit spory občanů v tomto státě nebo soudit trestnou činnost v tomto státě.
        Totéž platí o tom, že mu byla pozastavena funkce soudce dočasně, do vyřešení trestního řízení. Pokud to trestní řízení bude zastaveno, nebude to prosím vás tak, že pan soudce Berka půjde na pokladnu soudu, tam si vezme cca 5 mil. korun a ty si zase odnese. Já ten nárok považuji za sporný. Vydal jsem pokyny pro to, aby to vyplaceno nebylo. A pan Berka v takovémto případě, pokud má člověk kus cti v těle, tak to buďto vůbec vymáhat nebude, nebo ať to vymáhá soudně a dokazuje, že si těch 5 mil. jako část platu soudce zaslouží.
        Ještě k článku II amnestie. Stát v trestním řízení musí chránit právo na přiměřenou délku řízení. Porušení tohoto práva neznemožňuje trestní stíhání, takhle to z mých úst nikdy nezaznělo, ale může odpovědnost vzniknout státu, která může být kompenzována výrazným snížením trestu nebo finančně. Chci zdůraznit, že zastavení trestního stíhání se netýká závažných trestných činů z trestu odnětí svobody nad deset let a uprchlíků do ciziny a skrývajících se osob. Například v případě vraždy je možno uložit trest podle trestního zákoníku až do 18 let, v případě korupce úřední osoby, která přijala úplatek velkého rozsahu, může být uložen trest 12 let, na což se zastavení nevztahuje a vztahovat nemůže. Pokud máme maximální sazbu odnětí svobody 30 let, resp. za účinnosti předchozího trestního zákoníku 25 let, pokud v to nepočítám doživotí, tak se abolice vztahuje jen zhruba na první třetinu trestné činnosti dle závažnosti podle výše trestní sazby. Výše trestu vyjadřuje závažnost trestného činu. Jiné měřítko v právním slova smyslu neexistuje.
        Orgány činné v trestním řízení musejí postupovat tak, aby bylo chráněno právo na proces v přiměřené lhůtě. Porušení tohoto práva neznemožňuje pokračování v trestním řízení, ale může vést k tomu, že se obviněný úspěšně domůže finančního zadostiučinění. A to je o té judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která je různorodá. Já sám jsem nikdy o žádných lhůtách nemluvil. Ale můžeme si vyjmenovat spoustu příkladů, jak vůči jiným státům než vůči České republice, kde se objevují různé lhůty. Teď se omlouvám, co řeknu ke straně opozice, ale mě teď nenapadá jiný příměr. Víte, ono s těmi judikáty se dá, pokud nejsou o jedné věci jasně řečeny a pro všechny případy - tak si vždycky vzpomenu na Dostojevského Karamazovy, kde vystupuje advokát, což je moje původní povolání, a v nějaké věci, kde existuje nějaký posudek psychiatra, on říká: Víte, to je hůl o dvou koncích. Jde o to, jak se na tu hůl podíváte.
        To znamená, a tím bych ty debaty o judikatuře - kéž by to jenom trošku šlo - ukončil rád, protože každý z nás v tomto sále si najde rozsudky, kde se bude mluvit dokonce o kratší době, než je osm let, než je šest let, a zase jiný přijde s jiným rozsudkem, kde je třeba devět let, deset let, jedenáct let. Zdůrazňuji, že tuto argumentaci jsem nepoužíval. A chci jenom říci, že to, že se tam dalo osm let - a jak jsem pochopil odůvodnění pana prezidenta republiky z televize, tak chtěl upozornit na délku trestních řízení a prostě rozhodl o osmi letech. Kéž bychom byli schopni už se nepředhánět v různých judikátech, protože ta debata podle mě nemá smysl, a bavili se spíše o věcnosti toho rozhodnutí, že to je právě těch osm let. ***
        Koneckonců ještě Evropský soud pro lidská práva ani nemá pravomoc zastavovat trestní řízení, to znamená, že on ani nikdy nemohl rozhodnout, že se zastavuje.
        Náš Ústavní soud prohlásil, že kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení v trestním stíhání, které trvalo 10 let, jako je to v jednom judikátu, je možno dosáhnout i prostředky vnitrostátního práva, například trestního. Jenom chci říci, že ve vztahu k České republice Evropský soud pro lidská práva rozhodl celkem devětkrát. Lhůty, které označil za nepřiměřenou délku řízení, jsou různorodé, a opakuji, najdeme nižší i vyšší a já vás teď nebudu trápit tím, že ten výčet udělám, ale je jich devět a kdykoliv jsem ochoten je komukoliv předat k bádání, protože je máme fyzicky na ministerstvu. To znamená, že každý se do nich může podívat.
        Dovolte mi provést zhodnocení článku II Ústavy (amnestie). Podle toho, jak můžu interpretovat slova prezidenta republiky, tento článek vychází z myšlenky, že je třeba něco udělat s nepřiměřenou délkou řízení. Hovoří se o tom již 20 let. Ovšem pokud jsou u nás trestní stíhání trvající 15 let a nejedná se o osobu uprchlou či skrývající se, stát neplní své povinnosti a je správné to napravit. Bavme se o metodách! To je jasné.
        Vždy šlo o konkrétní věci, protože soudní rozhodování je založeno na konkrétních případech, ale minulá rozhodnutí mohou sloužit k náhledu na budoucí obdobná řešení. Dnes mám v plánu ještě provést výčet těch konkrétních případů, těch tzv. nejzávažnějších, takže z toho uvidíte jak délky a čím byly způsobeny ty délky, abychom zase nepodléhali různým mýtům, že to vždy působili ti obvinění. Není to bohužel často pravda. Dopředu říkám, moje řeč nemá sloužit k tomu, abych já kritizoval soudní soustavu, protože trvám na tom, že v posledním období již nejsou ty potíže, které tu byly ještě před pár lety, nicméně obvinění, kteří jsou obviněni 15 anebo 12 a více let, tak samozřejmě nesou důsledky z nekvality soudního rozhodování i z minulých let. Ale prosím, byl bych velmi rád, aby tato moje řeč nebyla chápána jako kritika stavu současné justice, protože tvrdím, že špatná není. A vyplývá to i z čísel, o kterých se můžeme bavit ve srovnání s jinými státy. Ale odpovědnost je o letech a ne vždy to fungovalo dobře a správně a hlavně rychle.
        V článku IV amnestie jsou prominuty veškeré tresty odnětí svobody do dvou let, ovšem jen pokud nejde o tresty za zločin, to znamená závažné úmyslné trestné činy se sazbou nad 5 let, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, za zločin proti životu a zdraví, proti lidskosti a důstojnosti v sexuální oblasti, proti rodině a dětem nebo osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle amnestie, byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před prvním lednem 2012 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla. Vězňům, kteří dosáhli či v roce 2013 dosáhnou věku 70 let, se promíjejí tresty do tří let. Reálně bylo propuštěno z výkonu trestu odnětí svobody v této kategorii 12 osob s věkem 70-74 let. Článek IV amnestie je v zásadě článkem, který reaguje pouze na rozdíl v terminologiích různých zákonů, zejména ve vztahu k mládeži.
        Dovolte mi, abych ještě volně navázal na to, co ve své řeči říkal pan předseda vlády, a to je povaha kontrasignace, pokud jde o kontrasignaci ve vztahu k amnestii prezidenta republiky. Vždy je s kontrasignací spojena otázka, zda kontrasignující subjekt může kontrasignaci odmítnout, jestliže s aktem kontrasignování nesouhlasí politicky, to znamená, jde o tzv. politickou kontrasignaci, či jen tehdy, jestliže kontrasignovaný akt je v rozporu s platným právem, to znamená právní kontrasignaci. Jde o velice podstatný rozdíl, protože v prvním případě se vždy musí prezident a kontrasignující subjekt dohodnout, to znamená, jedná se o spolurozhodování, zatímco v případě právní kontrasignace musí kontrasignující subjekt rozhodnutí spolupodepsat, byť s ním nesouhlasí, pokud je v rámci práva, tedy prezidentových pravomocí. Právní kontrasignace je svého druhu preventivní ochrana ústavnosti. V dějinách naší kontrasignace se uplatňovala vždy její právní povaha. Do roku 1918 bylo panovníkovo postavení silné a nebylo možné, aby ministr odmítl kontrasignovat monarchův akt. Nesouhlas s panovníkovým rozhodnutím vedl k demisi ministra. Ústava výslovně stanovila, že kontrasignující ministr odpovídá za to, že císařův akt je v souladu s ústavou a zákony, nikoliv že s ním musí ministr vnitřně souhlasit. Obdobně tomu bylo za první Československé republiky, kdy silná autorita prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, ale i Edvarda Beneše vedla k tomu, že nikdy nebyl odmítnut prezidentův akt odepřením kontrasignace. Ovšem odmítnutí kontrasignace spojoval s nutností demise člena vlády Rudolf Křovák jen v případě, že by šlo o kontrasignovaný akt činěný na základě předchozího návrhu vlády.
        V roce 1995 došlo ke střetu mezi prezidentem a premiérem v oblasti kontrasignované pravomoci. Šlo o vyhlášení voleb do Senátu v roce 1996, kdy prezident Václav Havel chtěl jejich uskutečnění stanovit na listopad 1996 odděleně od voleb poslanců, zatímco premiér Václav Klaus chtěl jejich konání spojit na jaře 1996 s volbami do Poslanecké sněmovny. Spor jednostranně řešil prezident Havel a 21. 12. 1995 vyhlásil poslanecké volby na datum, které určil on, a druhé kolo taktéž. Vyhlášení voleb poslal předsedovi vlády ke spolupodpisu. Předseda vlády, i když s tímto nesouhlasil, rozhodnutí spolupodepsal. I tento případ potvrzuje, že kontrasignace by se měla chápat podle naší Ústavy v její právní variantě. Že naše Ústava stojí na stanovisku právní kontrasignace, dokresluje i její logická struktura. V případě politické kontrasignace by již nešlo o rozhodnutí prezidenta, ale o rozhodnutí premiéra, resp. spolurozhodování obou. Tím by se však vážně narušila dělba moci mezi oběma hlavními orgány výkonné moci ve prospěch premiéra. Tam, kde si Ústava či zákon přeje politické spolurozhodování, staví podmínku, že prezident rozhoduje na návrh se souhlasem jiného subjektu - například jmenování ústavních soudců, jmenování prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu apod.
        Rovněž právní povaze kontrasignace svědčí, že v některých oblastech rozhoduje prezident na návrh vlády. Například jmenování předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jmenování generálů. Je těžko myslitelné, že by premiér mohl kontrasignaci odmítnout jen proto, že byl na vládě přehlasován a chce zabránit realizaci rozhodnutí. V našich ústavních podmínkách na základě ústavní zvyklosti se kontrasignace dlouhodobě uplatňovala tak, že předseda vlády formálně ověřuje správnost rozhodnutí, a to právní správnost. Tedy může odmítnout kontrasignaci, pokud je akt prezidenta v rozporu s Ústavou či zákony nebo je takový akt fakticky nemožný. V opačném případě má premiér povinnost rozhodnutí podepsat. V takovém případě může nastat situace, kdy kontrasignující podepisuje rozhodnutí, byť s ním politicky nesouhlasí, nicméně je ústavní a zákonné. Obdobně je to například i u zákonů, kdy předseda vlády je povinen podepsat zákon, byť jde o zákon navržený opozičními poslanci, s nímž on nesouhlasí. Svým podpisem jen formálně stvrzuje, že daný zákon bere na vědomí. Nejen že jej musí podepsat, ale vláda jej také musí vykonat. Akt prezidenta, který je v souladu s Ústavou, nemůže premiér nepodepsat.
        K roli vlády. Pan premiér už konstatoval a já to jen zopakuji, za platnosti a účinnosti české ústavy nikdy vláda ani slůvkem neprojednávala amnestii dopředu, vždy premiér vládu informoval ex post o tom, že amnestii spolupodepsal prezidentu republiky. ***
        Ještě jsem tady připravoval různé věci, které se týkaly naprosto neoprávněné kritiky toho, že v trestním řízení se mnoho let nic neděje, protože i tato Sněmovna schválila v tomto volebním období spoustu významných změn trestního řízení i změn, které se týkaly věcí a institucí, které jsou spojeny přímo s trestním řízením. Nicméně předpokládám, že o tom bude diskuse, takže k tomu se ještě vyjádřím.
        Rád bych také řekl, že já už jsem někdy v říjnu či v listopadu oznámil na tiskové konferenci s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, že začínáme práci na novelizaci trestního řádu, která spočívá v jednoduché věci - zjednodušení trestního řízení. Ten zákon v dnešní podobě, jak je, opravdu vede ke komplikacím, které mohou způsobovat různé problémy vedoucí někdy i k délce nepřiměřené řízení.
        Dovolte mi, abych Sněmovnu teď seznámil s tím, jak doposud probíhá amnestie, neboť si myslím, že Sněmovna má právo tyto informace znát. Amnestie byla vyhlášena dne 1. 1. 2013 po 13. hodině, přičemž v podrobnostech odkázal (prezident) na webové stránky Pražského hradu. Hned ten den byla ministrem spravedlnosti svolána na 17. hodinu operativní porada na Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky a současně začal z rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky zasedat nepřetržitě krizový štáb, který vedl doktor Daniel Volák, první náměstek ministra, a další členové byli generální ředitel Vězeňské služby plukovník Dohnal, předseda Městského soudu v Praze a zástupce Kolegia předsedů krajských soudů doktor Sváček a nejvyšší státní zástupce doktor Pavel Zeman.
        Dovolte mi, abych označil průběh amnestie, pokud jde o propouštění amnestovaných osob odsouzených k trestu odnětí svobody, za mimořádně úspěšný, proběhl velmi rychle bez jakýchkoliv excesů. A já mohu jen poděkovat všem orgánům justice včetně Vězeňské služby za neuvěřitelně kvalitní výkon, který dokázaly v této věci předvést.
        Opakuji, že k 16. 1. 2013 bylo celkově ze všech českých věznic propuštěno 6 337 odsouzených. Dále ale budou probíhat soudní jednání, která se budou týkat nepodmíněných trestů odnětí svobody a samozřejmě těch, které jsou v televizi a v médiích nejvíce, těch takzvaných zastavovaných řízení. Stav vězeňské populace ke dni 14. 1. 2013 je celkem 16 310 vězněných osob, z toho je odsouzených 14 112, obviněných je 2 164 a 34 chovanců je v detenčních ústavech.
        Pan premiér zde hovořil o trestní politice českého státu za posledních dvacet let. Já bych teď velmi rád řekl některá čísla pro srovnání, z nichž vyplývá, že v rámci Evropy jsme, pokud jde o tresty odnětí svobody, opravdu státem, který tento trest ukládá nejčastěji.
        Nyní dovolte, abych se podle seznamu státních zástupců vyjádřil k nejsledovanějším mediálním případům. Zdůrazňuji a opakuji, že závažnost těchto případů vyplývá ze zprávy nejvyššího státního zástupce a vrchních státních zástupců, není posuzovaná mediálním zájmem, ale závažností podle trestního zákona. Zpracovali jsme pro Poslaneckou sněmovnu takový přehled, jak se ty kauzy vyvíjely od té doby, co vznikly, a jakým způsobem průběh probíhá před orgány činnými v trestním řízení. Přečtu, prosím vás, ty nejzásadnější. Podrobností by k tomu bylo více, potom je rád komukoliv ukážu. Mám k tomu takovou docela velikou tabulku, ale celou ji čísti nechci.
        Za prvé je to případ Hálek a spol. neboli investiční fond Trend. Trestní stíhání začalo sdělením obvinění v roce 1997 a trvá šestnáct let. Opakuji - šestnáct let. Důvodem jsou opakovaná vracení do přípravného řízení i soudu prvního stupně. Tedy důvodem jsou fakta, která lze velmi stěží přičítat obviněným, ale chybám na straně státních orgánů spočívajícím v tom, že se - když to vysvětlím - vracely různé typy obžalob pro jejich nekvalitu znovu státním zástupcům a některé další věci v tomto řízení. Ale opakuji - šestnáct let.
        Za druhé Chvalovský a spol. Tady začalo trestní stíhání v roce 2011 a trvá dvanáct let. Věc byla vrácena třikrát do přípravného řízení a též vrácena soudu prvního stupně. Tedy i zde jsou důvody průtahu dány na straně státu.
        Za třetí Slabihoud a spol. Zde začalo trestní stíhání roku 1999 a trvá čtrnáct let. Vyšší soudy nižším soudům pro nerespektování judikatury a nesprávné hodnocení důkazů. I zde jsou důvody průtahů spíše na straně státu.
        Za čtvrté Kaplanová a spol. Stíhání začalo v roce 2001 a v roce 2008 odvolací soud vrátil věc do přípravného řízení z důvodů vážných chyb při jeho zahájení. I zde jsou důvody průtahů spíše na straně státu.
        H-System. Stíhání bylo zahájeno v roce 1999, trvá tedy čtrnáct let. I zde docházelo k rozdílnému pohledu na věc mezi soudy zvláště v otázce trestu. Hlavní pachatel Smetka byl již pravomocně odsouzen a amnestie se jej netýká. Podotýkám, že jeden z poškozených, a to už jsem říkal a zopakuji to znova, který neuplatnil náhradu škody v trestním řízení, se domohl svých práv v civilním řízení a civilní soud neuznal námitku žalovaných, že nebudou-li pravomocně uznáni vinnými, nemůže civilní soud rozhodovat o náhradě škody, a naopak ji přiznal.
        Za šesté Český dům. Trestní stíhání začalo v roce 2004 a trvá tedy osm let. Soud prvního stupně už dvakrát obžalované zprostil, věc mu však vždy vrátil soud odvolací. Tedy i zde délka řízení se dá stěží přičítat obžalovaným nebo jenom žalovaným, jak často čtu.
        Za sedmé Bena a Tukový průmysl. Trestní stíhání zahájeno v roce 2002 a trvá přes deset let. Délka přípravného řízení trvala devět let. To znamená, devět let trvalo státu, než byl schopen podat obžalobu. Je zde více obviněných a věc se postupně rozdělila na dvě různé kauzy.
        Za osmé Berka a spol. Trestní stíhání začalo v roce 2003 a bylo postupně rozšiřováno o skutky až do roku 2008. Po podání obžaloby uplynulo pět let do vynesení rozsudku. Značnou část doby docházelo k odnímání a přikázání věci mezi jednotlivými krajskými i vrchními soudy. Rozeslání rozsudku trvalo osm měsíců. Nerad to říkám, velmi mě to mrzí, ale i tady není možné říci, že průtahy v tomto soudním řízení jsou způsobovány jenom a pouze obviněnými. Jsou to i chyby, a velké chyby, na straně státu.
        Za deváté Konečný - Lédl. Trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2003 a pak bylo pro duševní poruchu obviněných přerušeno, což je trvající stav. Zde nejde o průtahy na straně státu, ale změnu stavu nelze očekávat.
        Za desáté Pitr a spol. Zde bylo trestní stíhání zahájeno v roce 2004 a pak opakovaně celkem čtyřikrát, protože byla předchozí usnesení o zahájení státním zástupcem zrušena. Tedy i zde je značná část důvodů průtahů na straně státu. Stíhání trvá devět let a nikdy nebyla podána obžaloba. Prosím vás, hovořím o tom případu, který běží. Víte, že s panem Pitrem je toho spojeno více, ale hovořím o tom, o čem se hovoří teď.
        Za jedenácté Takáč - KTP Quantum. Stíhání od roku 2002, trvá tedy jedenáct let, přičemž byla věc opakovaně po podání obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření. Nyní je u soudu prvního stupně po jedenácti letech.
        Tejkal - Private Investors. Stíhání zahájeno v roce 2001 a trvá dvanáct let. Obžaloba byla podána až po devíti letech.
        Za třinácté Union banka. Stíhání zahájeno v roce 2003, trvá tedy přes devět let. Obžaloba byla podána až roku 2010. Byly zde velké spory mezi dozorovým a nadřízeným státním zástupcem o rozsah obžaloby.
        Za čtrnácté Moravia Banka. Stíhání zahájeno 1999, trvá tedy třináct let. Byl zde rozpor mezi názory soudu první a druhé instance, ale rozeslání rozsudku trvalo deset měsíců.
        Za patnácté První družstevní záložna. Stíhání zahájeno roku 2000, trvá tedy dvanáct let. Byly zde rozpory soudu ve věci právní kvalifikace a na promlčení. Samotný soud prvního stupně rozhodoval o obžalobě šest let. ***
        Za šestnácté Českomoravská družstevní záložna. Trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2000, trvá přes dvanáct let. Byly zde rozpory soudů ve věci právní kvalifikace, samotný soud prvního stupně rozhodoval o žalobě šest let. Na straně soudu prvního stupně došlo ke změně senátu a bylo nutné opakovat prokazování.
        Vážená Sněmovno, já myslím, že je zřejmé, že v takzvaných mediálních kauzách jde o stíhání trvající většinou více než deset let a nejčastější příčinou jsou opakovaná vrácení státnímu zástupci k došetření nebo opakované vrácení soudu prvního stupně. Dochází - a já teď prosím neodsuzuji, jenom konstatuji - k něčemu, co bych lidově nazval ping-pongem mezi soudy, státními zastupitelstvími a soudy a soudy, což je věcí státu, nikoli obviněných. Alarmující je i to, že rozsudek je někdy rozesílán až po osmi a více měsících od vyhlášení. To jsou všechno podněty k výrazné změně trestního řízení, na kterých se pracuje.
        Vážená Sněmovno, já jsem se pokusil - ještě tady mám spoustu a spoustu materiálu, ale já myslím - pan kolega říká "už ne" - já to vyslyším, ale na dotazy jsem připraven, co by bylo potřeba říci, když tak vám všechno pošlu.
        Snad mi dovolte osobní závěr. Amnestie může být hodnocena porůznu, ale vedla k tomu, že se opravdu otevřely různé otázky, které by jinak nebyly vidět. A je dobré se občas do minulosti podívat, aby si člověk ozřejmil některá fakta, na která už zapomněl.
        Omlouvám se za dlouhý projev. Víte, že já to často nedělám. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)