Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, musím říci, že s určitým zadostiučiněním sleduji dnešní diskusi, která se tady rozvinula v Poslanecké sněmovně při příležitosti posuzování důvěryhodnosti současné české vlády, vlády pana Petra Nečase a samozřejmě i pana Miroslava Kalouska, který mi tady napovídá, že bych měl také zmínit výročí Velké říjnové socialistické revoluce.
        Já bych chtěl říci, že mě zaujalo, jak vehementně předseda vlády obhajoval úspěchy České republiky, jak dovedně Česká republika proplouvá hospodářskou krizí a stále vykazuje jednu z nejnižších mír chudoby a vůbec sociálních propadů. Chtěl bych mu říci, a on to asi velice dobře musí také vědět sám, že míra hodnocení ratingu, na který se tolik odvolával ve svém vystoupení, je vysoce relativní. Vytvářejí ho soukromé finanční instituce. Zcela určitě je dnes předmětem poměrně promyšlených dalekosáhlých spekulací, které se dotýkají i poměrně silných a významných ekonomik, včetně rozhodujících ekonomik Evropské unie, a zcela určitě také proto se například Evropský parlament zabýval mírou snahy omezit vliv těchto agentur, které tento rating jednotlivých států vytvářejí. A myslím si, že není zcela odvislé, že právě Evropská unie má vysoký zájem začít takováto takzvaná nezávislá hodnocení regulovat. Zcela určitě s tím asi nekoresponduje reálná situace v České republice, to znamená skutečná míra chudoby, skutečná míra sociálního vyloučení a skutečná míra ekonomického propadu, která je ve velké míře odvislá nikoliv od úspěchů české vlády Petra Nečase či daňových opatření Miroslava Kalouska, ale prostě od stavu německé ekonomiky.
        Já bych v této souvislosti chtěl říci, že je velice významným momentem, že několik let se drží například nezaměstnanost na více jak půlmilionových hodnotách. Ta skutečná nezaměstnanost osciluje od 700 do 800 tisíc. Je potřeba k tomu počítat i osoby, které řeší svoji ekonomickou situaci, do které se dostanou, a ztrátu zaměstnání tak, že upřednostňují předčasné odchody do starobních důchodů. Dnes budou moci volit i takzvaný předdůchod. To samozřejmě všechno nahrává při změně ukazatelů vytváření skutečného obrazu o reálné míře zaměstnanosti a možnostech české ekonomiky.
        Počet krachujících firem, počet volných disponibilních pracovních míst také o něčem vypovídá. Zcela určitě o tom vypovídá i to, že sice nominálně roste průměrná mzda, ale reálně již řadu měsíců výrazně klesá a stále se rozšiřuje počet zaměstnanců, kteří nedosáhnou ani průměrné ani mediánové mzdy v České republice.
        Nicméně předmětem dnešních diskusí a dnešního vyvolání otázky důvěry vládě je otázka amnestie a kontrasignace předsedy vlády a odpovědnosti vlády za tento akt. Já bych s vaším dovolením použil citát z dnešních Hospodářských novin, kde bylo napsáno, že prezidentská amnestie potěšila nejen drobné pachatele trestných činů, ale také osoby zapletené do složitých hospodářských kauz. Hospodářské noviny uvedly příklad pěti kauz, kterých se amnestie týká. Podotýkám, že se nejedná o ty mediálně nejznámější kauzy, které rovněž byly amnestovány rozhodnutím prezidenta a kontrasignací předsedy vlády.
        První příklad se týkal pachatele, který se třináct let skrýval poté, když v polovině devadesátých let jako společník firmy POP-ART podle obžaloby zorganizoval rozsáhlý podvod s takzvanými eskontními směnkami. Podstatou mělo být ručení směnkou krytou fiktivními obchody právě zmiňovanou firmou a hodnota této transakce měla činit 48 milionů. Stíhání dotčeného bylo amnestií navždy zastaveno. ***
        Druhý případ se týká nákupu mercedesů do Běloruska. Šlo o 14 nakoupených aut na formu leasingu, poté nelegálně převezených za hranice České republiky, prodáno a oznámeno Policii České republiky, že byly zcizeny. Tento případ byl téměř dva roky policií rozkrádán (?), bylo velice složité chytit hlavního pachatele, a poté co byl chycen hlavní pachatel, tak v současné době je předmětem amnestie, a tedy trestní stíhání nebude možné.
        Třetí případ je tunel skláren v Rapotíně, kde jednoduchý podvod, kdy sklárna prodávala výrobky přes firmu svého finančního ředitele, vedl k zpronevěře podle vyšetřování v této kauze téměř 25 526 000 korun. Nutno říci, že nebyl nikdy vynesen pravomocný rozsudek v této kauze a už také asi nebude.
        Čtvrtý příběh se týkal podvodů občana jiné než české národnosti žijícího v Polsku, které páchal na území České republiky, kdy přes firmu Trans World Art bylo nakupováno různé zboží, faktury nebyly placeny. Dotyčný se vyhýbal trestnímu stíhání, nepobýval v České republice a posléze, když začal komunikovat s orgány činnými v trestním řízení, stal se předmětem, kterého se rovněž dotkla v kladném smyslu amnestie prezidenta republiky.
        Pátý podvod se týká snižování daní fiktivními fakturami v polovině devadesátých let u jednoho rozhlasového média na území České republiky. Rovněž zde už nikdy nedojde k odstíhání.
        Chtěl bych říci, že rozměr amnestie a otázka kontrasignace předsedou vlády České republiky a odpovědnosti vlády České republiky má právě v této souvislosti i s těmi příklady, které jsem citoval z dnešních Hospodářských novin, hluboký morální rozměr. Nejde o to, jestli amnestie je přežitek feudální, či se proti němu jako institutu postaví člen vlády a posléze vyjádří loajalitu k té vládě, přestože se cítí podveden, přestože sám říká, že je prvním místopředsedou této vlády a usiluje o prezidentský post v České republice, nejde jen o to, jestli dovedně vytváří klaku nezkorumpovatelnosti a zásadovosti v České republice, ale jde také o moment, zda tak závažné věci, které mají mít zcela určitým způsobem lidský rozměr, jsou připravovány odpovědnými institucemi a pouze svým rozhodnutím nakonec prezident České republiky jako nejvyšší představitel a zástupce českého státu využije svého ústavního práva a po projednání této záležitosti nejenom s Ministerstvem spravedlnosti, nejenom s vládou České republiky, ale i s předsedou vlády tedy se rozhodne, že nějakým způsobem zváží společenský význam určitých trestných činů, osudy jejich pachatelů a spojí s tím svůj podpis.
        Chtěl bych říci, že článek 63 Ústavy České republiky ve svém odstavci říká tuto věc zcela jasně: Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odst. 1 a 2 článku 63 Ústavy České republiky vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. V odst. 4 výše citovaného článku Ústavy České republiky se pak stanovuje, cituji, že za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. Vláda České republiky podle čl. 76 odst. 1 Ústavy rozhoduje ve sboru.
        Myslím si, že to je jeden ze základních momentů, kdy vláda nejenom popřela své vlastní programové prohlášení, ale také ukázala, že se necítí nijak vázána Ústavou České republiky. Je to moment zcela závažný, který by měl vést k vyvození odpovědnosti české vlády a samozřejmě k vyvození odpovědnosti, osobní odpovědnosti předsedy české vlády. Domnívám se v tento moment, že není možné setrvat na stanovisku, kdy vláda bude říkat, že kontrasignace je akt čistě formální, že toto bude základní zdůvodnění předsedy vlády České republiky, protože v ústavním pořádku jak Republiky československé, tak Československé republiky v poválečném období, v Ústavě České republiky tento institut byl zakotven, nebyl nikdy v minulosti zneužit a poprvé došlo k jeho zneužití v devadesátých letech bývalým prezidentem České republiky Václavem Havlem, který rovněž své rozhodnutí nekonzultoval s českou vládou. Myslím si, že není dobré zavádět tuto praxi a tuto zvyklost do právního pořádku a ústavního pořádku České republiky, že by měly být respektovány základní demokratické hodnoty a že by to měl být i široký signál pro veřejnost včetně mladých lidí o tom, jakou budoucnost jim chystá dnešní vláda Petra Nečase, která nemá mou důvěru.