Vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, milé kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci. Děkuji za pozvání do Poslanecké sněmovny a hned úvodem bych se chtěl omluvit za to, že jsem zde až nyní, protože jsem navštívil nejdříve horní komoru českého parlamentu, tedy Senát, a to nikoli z toho důvodu, že bych ji priorizoval před bezpochyby úctyhodnou Poslaneckou sněmovnou, ale proto, protože v Senátu jsme museli řešit obtížný úkol, který spočíval v doplnění Ústavního soudu. Jak dobře víte, Ústavní soud byl těsně před kolapsem z důvodu rizika neusnášeníschopnosti pléna a jsem velmi rád, že společným úsilím všech zúčastněných se podařilo provoz této důležité instituce v plném rozsahu obnovit.
        Teď jsem tady a úvodem mi dovolte, abych velice poděkoval Poslanecké sněmovně, ač jsem se o to nijak nezasloužil, že obdobným způsobem dokázala zklidnit politickou atmosféru tím, že na základě dohody dvou nejsilnějších parlamentních klubů bylo po téměř roční přestávce kompletně obsazeno vedení Nejvyššího kontrolního úřadu jako instituce, kterou pokládám za stejně důležitou, jako je Ústavní soud.
        Ve svém inauguračním projevu jsem se zavázal, že se jako přímo zvolený prezident pokusím přispět ke zklidnění české politické scény, a tyto dva konkrétní kroky mě naplňují nadějí, že čeští politici napříč politickým spektrem budou schopni se dohodnout na rozumných opatřeních i tehdy, jestliže mezi nimi budou přetrvávat naprosto přirozené programové rozdíly.
        Vycházím z toho, že jako přímo zvolený prezident bych se měl domáhat rozšíření svých ať už formálních, nebo neformálních kompetencí. Pravý opak je pravdou. Vzdal jsem se dobrovolně dvou kompetencí, které prezidentovi dává Ústava České republiky. Zavázal jsem se již před volbami, že nebudu vyhlašovat amnestie a že nebudu udělovat milosti s výjimkou humanitárních případů, že někdo umírá ve vězeňské nemocnici, zbývá mu několik posledních týdnů jeho života, nedopustil se závažného trestného činu a má domácí prostředí, v němž svůj život může důstojně dožít.
        Nedomnívám se ani, že by bylo vhodné usilovat o navrácení toho, co zde existovalo, to jest o navrácení zákonodárné iniciativy prezidenta republiky. K čemu by prezidentovi, byť přímo zvolenému, tato iniciativa byla, jestliže by na svoji stranu a pro své argumenty nedokázal získat většinu poslanců a většinu senátorů? ***
        Na druhé straně budu plně využívat kompetencí, které mně Ústava České republiky dává, a to je mimo jiné pravidelná účast prezidenta republiky na zasedání vlády a pokud možno pravidelná, nebo alespoň častá účast prezidenta republiky na zasedání obou komor Parlamentu, jistě k veliké radosti těch, kdo si mě přijdou vyslechnout. Chtěl bych vás ale ujistit, že se nehodlám účastnit projednávání tzv. technických norem, tedy zákonů, kterých je asi 80 %. Jako příklad bych uvedl zákon o puncování drahých kovů, protože se zcela určitě necítím odborníkem v této ani v mnoha jiných oblastech. Ale přál bych si přátelský a trvalý dialog mezi Poslaneckou sněmovnou a prezidentem republiky a chtěl bych vám k diskuzi předložit svůj návrh představy takového dialogu.
        Domnívám se, že česká společnost v současné době čelí třem základním problémům. Prvním problémem je korupce a obecně rozkrádání, ať už soukromého, nebo státního majetku. Druhým problémem je rostoucí nezaměstnanost a konečně třetím problémem je vzrůstající nedůvěra vůči ústavním institucím včetně Poslanecké sněmovny, která v současné době činí 13 %. Při našem včerejším setkání mě pan předseda vlády zdvořile upozornil, že důvěra v americký Kongres je pouze desetiprocentní, což ale při vší úctě k panu premiérovi nepokládám za zcela relevantní argument vůči tomu, abychom na rozdíl od amerického Kongresu společným úsilím o růst této důvěry ve všechny - opakuji všechny - ústavní instituce společně neusilovali.
        Prezident může při svém prvním vystoupení v Poslanecké sněmovně samozřejmě říci několik vlídných slov o tom, jak si váží spolupráce s touto Sněmovnou a jak se na tuto spolupráci těší. Domnívám se ale, že daleko důležitější je v rámci onoho projektu vzájemné diskuze říci vám, jaké mám politické priority a jakými návrhy je hodlám prosazovat. Prezident je podle Ústavy součástí výkonné moci, a může tedy říci, co pokládá z těch problémů, o nichž jsem již mluvil, v naší společnosti za nejzávažnější, ale především, co navrhuje k odstranění nebo alespoň ke zmírnění těchto projevů. Chci vám tedy říci, že moje priority jsou tři. Má-li někdo deset priorit, nemá žádnou. A nemá-li někdo žádnou prioritu, není politik.
        Takže začněme onou první prioritou. Jsme dnes svědky pokračujícího rozkrádání české společnosti. A místo absurdních úvah na toto téma bych rád uvedl alespoň jeden konkrétní příklad. Jsou to, jak říká - a já s ním souhlasím - předseda vlády, solární baroni, kteří do této doby připravili české hospodářství o zhruba 200 mld. korun, z toho 165 mld. české podniky a 35 mld. české obyvatele či domácnosti v cenách, které jsou tak vysoké především díky naprosto nesmyslné a šílené podpoře toho, čemu se říká eufemisticky obnovitelné zdroje. Jenom pro ilustraci, Vítkovické železárny tratí na zbytečně předražené energii 200 mil. korun ročně, automobilka v Mladé Boleslavi 400 mil. korun ročně a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Jak chcete pronést vzletná slova třeba tady v parlamentě o zvýšení konkurenceschopnosti českého průmyslu, když současně nesmyslnou dotační politikou připouštíte snižování této konkurenceschopnosti?
        Využil jsem svých pravomocí, setkal jsem se postupně s ředitelem Bezpečnostní informační služby, nejvyšším státním zástupcem, prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu, prezidentkou Energetického regulačního úřadu a včera i s panem ministrem vnitra, abych jim navrhl vytvoření společného týmu, který by se tímto největším tunelem v českých ekonomických dějinách seriózně zabýval, a prosím, abyste to považovali za můj skromný vklad do řešení této problematiky. Možná, že se někoho z vás dotknu, ale ač jsem byl zastáncem parlamentních vyšetřovacích komisí jako předseda Sněmovny i jako předseda vlády, musím objektivně přiznat, že tyto komise nikdy nic nevyšetřily. ***
        A i když se možná v této Sněmovně opozice a koalice dohodne na vytvoření takové komise, jsem přesvědčen, že tým, který vám navrhuji, může být daleko účinnějším, nebo přinejmenším doplňujícím nástrojem, než je parlamentní vyšetřovací komise, která by postihla solární šílenství a solární barony.
        S tím samozřejmě souvisí i otázka zákona, který je v této Sněmovně předmětem nekonečných diskusí, to jest zákona o prokázání původu příjmů a majetku. Všiml jsem si, že na zasedání této Sněmovny je v programu dokonce návrh dvou parlamentních klubů na tento zákon, a přiznávám se, že dost dobře nechápu, proč tyto kluby svoje úsilí nesjednotily a nepředložily návrh společný.
        Chtěl bych - protože už jsem o tom mluvil ve svém inauguračním projevu - jenom připomenout, že si nemusíme vymýšlet nic nového. V Německu existuje obdobný zákon řadu let a jeho podstatou je, že důkazní břemeno přenáší z často málo kvalifikovaných finančních úřadů na toho, kdo má svůj majetek prokázat. A chtěl bych vám sdělit, že jenom v roce 2011 bylo v Německu zabaveno 2 120 nelegálně získaných majetků. Místo toho, abychom se rozohňovali v boji proti korupci, bychom měli hledat nástroj, který by tuto korupci výrazně omezil, a já vám tento nástroj i na základě zahraničních zkušeností nabízím.
        Ať už projednávání tohoto zákona v Poslanecké sněmovně dopadne jakkoli, myslím si, že by měla existovat alespoň minimální shoda mezi vládní koalicí a opozicí na tom, že majetková přiznání by neměli podávat jenom politici, Viktor Kožený také nebyl politik, ale že by je měli podávat například vysocí policejní důstojníci, státní zástupci a soudci, a to ve zpřísněném režimu. Proč? Protože právě zde se nemůžeme vyhnout podezření, že tito lidé jsou jakýmisi filtry, jimiž prochází trestní oznámení, ať už podaná Nejvyšším kontrolním úřadem, nebo kýmkoli jiným, a že tito lidé mohou být náchylní k tomu, aby za úplatu, mnohdy převyšující 7 milionů korun v lahvi od vína, zastavili, nebo alespoň zpomalili trestní proces u těch, kdo ukradli miliardy. To je tedy první ze tří bodů, který vám, jak doufám, v naší přátelské diskusi předkládám k úvaze.
        Jaký je bod druhý z těch tří zmíněných priorit? To, že u nás roste nezaměstnanost, je obecně známý fakt a bylo by nošením dříví do lesa, kdybych zde tento fakt opakoval. Důležité je zeptat se, proč u nás roste nezaměstnanost, a já vám nabízím jednu z mnoha možných interpretací, o které jsem přesvědčen, že je pravdivá, i když je málo častá.
        Česká ekonomika je hluboce podinvestovaná. Česká ekonomika žije na dluh. Česká ekonomika preferuje spotřebu ať už vládní, nebo spotřebu domácností na úkor investic. A toto tvrzení je zcela určitě velmi nepopulární, protože investice nemají volební právo. A žádný politik dychtící po tom, aby se opět stal minimálně členem této Poslanecké sněmovny, nebude hlasovat za investice. Právě proto to je to, čemu Helmut Kohl říkal Chefsache, je to prezidentské téma, protože přímo zvolený prezident se nemusí ohlížet na mínění parlamentních stran a může preferovat investice i tehdy, když ví, že by bylo daleko snadnější rozdávat nalevo i napravo volební dárečky ať už v podobě snížení daní napravo, nebo v podobě zvýšení sociálních dávek nalevo.
        Plně podporuji návrhy opozice týkající se zavedení progresivního zdanění i zvýšení korporátní daně. Mimochodem, v sousedním Rakousku je korporátní daň 25 %, v sousedním Slovensku je korporátní daň 23 %. V případě České republiky je složená daňová kvóta o 5 % nižší, než je průměr Evropské unie, a to už vůbec nemluvím o Švédsku a o dalších úspěšných zemích, které popírají Lafferovu křivku, jejíž definiční obor je mimochodem velice úzký, a které tvrdošíjně mají vysoké daně a přitom prosperující veřejný i soukromý sektor.
        Nemám nic ani proti rozdělení daňových pásem na dvě skupiny, to znamená na energetické a bankovní společnosti na jedné straně a ostatní firmy na straně druhé. Na druhé straně odmítám návrhy opozice, aby se výnosy získané případným zvýšením daní přelily do spotřeby například zvýšením sociálních dávek. Už tady byla jedna odstrašující zkušenost se třináctými důchody a myslím si, že rozumní lidé na levici by tuto zkušenost nikdy neměli opakovat.
        Co znamenají investice? Jsou to především investice do lidí, to znamená do zdravotnictví, do školství, do sportu, ale také investice do infrastruktury a bytové výstavby, tedy investice s nejvyšším multiplikačním efektem, investice, které jsou jako jediné schopny rozhýbat hospodářský růst. U nás se říká, že hospodářský růst je tažen spotřebou. Je to jeden z největších nesmyslů, který se vyskytuje. Když sníte dva hamburgry místo jednoho, zvýšíte hrubý domácí produkt a zvýšíte také podíl obézní populace, ale nezvýšíte ekonomickou výkonnost společnosti. Jediný skutečný motor pro hospodářský růst jsou právě investice jak do lidí, tak do betonu.
        Při projednávání zákona o státním rozpočtu, což je zákon, který neprochází Senátem, před vámi několikrát budu vystupovat a budu se vás snažit přesvědčit, abyste výnos získaný jak případným zvýšením daní, tak rozumnými úsporami na výdajové stránce státního rozpočtu věnovali právě tímto směrem ve prospěch budoucího rozvoje České republiky, třebaže vám to nepřinese žádné nové hlasy. ***
        Třetí a poslední prioritou je změna volebního zákona. Mluvil jsem o tom již v Senátě a jsem přesvědčen, že toto pro mne bude nejobtížnější úkol, který se budu snažit prosadit. Proč? Protože všechny parlamentní strany, ať si to přiznávají, nebo nepřiznávají, a ony si to většinou nepřiznávají, trpí tím, čemu se říká personální vyprázdněnost. Trpí tím, že na jejich kandidátkách na volitelných místech se velmi často vyskytují nikoli osobnosti, ale osoby, kterým se říká no names. Jméno, které nikdo nezná. A právě proto, že bychom měli otevřít větší prostor občanské aktivitě, jsem několikrát navrhoval, aby změna volebního zákona sestávala ze tří kroků.
        Za prvé v dalším snížení preferenčního procenta z pěti na tři procenta. Doufám, že všichni vědí, že mluvím o preferenčním procentu. Nikoliv o vstup poslaneckých stran do parlamentu, ale o kandidátkách a kandidátních listinách.
        Za druhé - zvýšení počtu volebních krajů ze 14 na 35. Z toho prostého důvodu, že když dnes máte ve volebních krajích tisíc kandidátů, po 50 z 20 stran, tak znáte 10, možná 20. A politické strany dělají z voličů idioty, protože je nutí, aby volili lidi, které v životě fyzicky neviděli a o jejichž historii nic nevědí. Zde se musíme vypořádat s námitkou, že obdobný zákon byl už jednou zamítnut Ústavním soudem. Pro ty, kdo o tom nejsou přesně informováni, bych chtěl dodat, že tento návrh byl zamítnut proto, že synergicky spojoval zvýšení počtu volebních krajů, které jistě posilovalo většinový princip, s takzvaným upraveným d'Hondtovým volebním dělitelem. V případě, kdy by došlo k nahrazení tohoto upraveného dělitele normálním d'Hondtem, nemohu vyloučit, že by Ústavní zákon nyní takovou změnu přijal, což by vedlo k tomu, že by voliči konečně věděli, koho vlastně volí, což dosud v drtivé většině případů nevědí.
        A konečně třetí a poslední téma v rámci změny volebního zákona se týká takzvaného panašování. Samozřejmě, že všichni budete ve volební kampani tvrdit, jaké génie máte na svých kandidátkách. Jste-li o tom skutečně přesvědčeni, prosím, zvažte možnost, která se již osvědčila v komunálních volbách a která na parlamentní úrovni existuje například ve Švýcarsku nebo v Lucembursku. Umožněte voličům, aby volili osobnosti napříč politickým spektrem. Jste si tak jisti, že máte dobré osobnosti, tak se nemáte čeho bát. A pokud si jisti nejste, tak je to vaše smůla. Jinými slovy, toto je asi nejobtížnější, protože to vede k tomu, že by se do parlamentu za jednotlivé politické strany dostali ti lidé, kteří by na těchto kandidátkách bez ohledu na stranickou příslušnost měli největší důvěru voličů.
        Tím jsem skončil výčet svých tří priorit a budu před vás občas předstupovat v rámci přátelské diskuse o argumentech pro a proti těmto prioritám.
        Nyní mně už jenom dovolte, abych konstatoval, že nikdo, tedy ani přímo volený prezident, není všeználek a že samozřejmě je nutné, aby se opíral o určitý expertní tým. Úmyslně zdůrazňuji expertní tým, nikoli o placené poradce, protože placení poradci, právě proto, že jsou placeni, často souhlasí se svým šéfem jenom proto, aby nepřišli o místo a o plat. Protože je to mediálně vděčné téma, byť podle zásady, že čím méně důležitý problém, tím více se o něj zajímají novináři, dovolte mi, abych vám podle svého slibu sdělil transparentní složení svého málo početného expertního týmu.
        Za oblast průmyslu, dopravy a stavebnictví bude členem tohoto týmu Jaroslav Hanák, prezident Svazu průmyslu a dopravy. Za oblast sociální politiky bude členem tohoto týmu Jaroslav Zavadil, předseda Odborové konfederace. Za oblast finanční politiky bude členem tohoto týmu bývalý ministr financí, a podle mého názoru nejúspěšnější ministr financí v našich moderních dějinách, Jiří Rusnok. Za oblast práva a justice bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Za oblast zemědělství docent František Čuba, za oblast energetické politiky Martin Nejedlý a koordinátorem tohoto týmu bude kancléř prezidenta republiky Vratislav Mynář. Žádní další experti, s výjimkou lidí, které si pozvu na porady ke konkrétním dílčím otázkám, v tomto týmu figurovat nebudou. A znovu opakuji, že ani tito experti nebudou žádným způsobem placeni.
        Teď přemýšlím, jestli jsem nevynechal pro pana ministra Schwarzenberga jistě důležitou oblast zahraniční politiky? Mohu mu s radostí sdělit, že pokud se tak stalo, napravuji tuto chybu a sděluji, že oblast zahraniční politiky bude mít na starosti Hynek Kmoníček.
        Závěrem bych chtěl říci, že budu plnit to, k čemu jsem se v inauguračním projevu zavázal. Budu se snažit být moderátorem, nikoliv soudcem, protože to mně nepřísluší, diskusí tam, kde tyto diskuse zbytečně váznou. Jsem velmi rád, že byla obnovena debata mezi vládou a hejtmany jednotlivých krajů, třebaže na velmi smutné téma dotací a pokut. Nabízím se jako prostředník při jednání zaměstnanců, zaměstnavatelů a vlády na tripartitě a děkuji paní ministryni Müllerové, že mě na toto zasedání tripartity pozvala. Chtěl bych odstranit dojem, který vzniká, že zaměstnanci a zaměstnavatelé jsou schopni se dohodnout vzájemně a že jediný, s kým se nedokážou dohodnout, je právě vláda. Chtěl bych přispět k tomu, aby se obnovil na základě žádosti České lékařské komory dialog mezi ní a Ministerstvem zdravotnictví nebo na základě Agrární komory dialog mezi ní a Ministerstvem zemědělství. Jinými slovy, myslím si, že to, co nejvíce potřebujeme, je dialog, přemýšlení nejenom o svých názorech, které dobře známe a které nám často právem připadají nudné, ale o názorech těch druhých.***
        Zcela závěrem bych chtěl konstatovat, že přede mnou je splnění jednoho z posledních slibů, který jsem dal v prezidentské kampani. Zavázal jsem se, že 30 % svého platu budu odvádět na splácení státního dluhu, který již více než 20 let splácen není. Jsou spláceny, jak dobře víte, pouze úroky. Vím, že je to kapka v moři, 60 tisíc korun měsíčně, ale věřím, že se možná přidají i někteří jiní. Koneckonců jeden z nejbohatších mužů světa Warren Buffett vyzval americkou vládu, aby mu zvýšila daně. Padesát německých podnikatelů učinilo totéž. Ve Spojených státech vznikl klub, který se jmenuje Patriotic Millionaires. No a já pevně doufám, že i někteří z vás na tento prezidentský fond přispějí. Jeho správní rada již byla ustavena. Je to opět čestná, tedy neplacená funkce. O konkrétní bance, kde bude prezidentský fond zřízen, se bude jednat příští týden. A já věřím, že jakmile bude oznámeno číslo jeho účtu, tak mnozí z vás, dokonce i pan ministr financí, který tak často a hojně hovoří o nutnosti splácení státního dluhu, ze svého skromného platu drobným dílem přispěje. Vím, že je to kapka v moři. Vím, že tím zadlužování samozřejmě nezastavíme. Ale je to symbol. Je to gesto. A možná, že toto gesto budou následovat - a já v to pevně věřím - i jiní.
        Zcela závěrem, protože se skutečně cítím být vaším kolegou jako bývalý předseda Sněmovny a jako bývalý premiér, a jsme tedy spojeni stejnou profesí, včetně těch dvou, kteří se tamhle nahlas baví, aniž by poslouchali moje geniální slova (obrací se napravo), tak se domnívám, že to, co musíme v České republice obnovit, není jakási růžová shoda, která je nedosažitelná, ale že je to praktický a pravidelný dialog mezi lidmi různých názorů, kteří jsou ochotni se vzájemně poslouchat.
        Setkal jsem se s předsedy všech parlamentních klubů a musím říci, že ve všech případech bez jediné výjimky to byla debata přátelská, věcná a konstruktivní.
        Jediná debata, která konstruktivní není, a jsem nucen to na závěr konstatovat, je debata mezi mnou a Ministerstvem zahraničí. Dovolte mi proto, abych v krátkosti jako poslední bod svého vystoupení zde vyložil svoji pozici.
        Vycházím z toho, že ač jsem čelil výtce, že jsem ve svém inauguračním projevu zahraniční politiku nezmínil, učinil jsem tak proto, protože jsem považoval za nutné nejdříve se sejít s vládou a vyjasnit si základní kontury zahraniční politiky, protože je nesmysl, abychom zde měli dvě nebo tři (s úsměvem se otáčí na za ním sedícího a pospávajícího ministra zahraničí) zahraniční politiky. (Potlesk a smích části poslanců.) Neexistuje speciální zahraniční politika prezidenta, speciální zahraniční politika vlády a už vůbec ne speciální politika ministra zahraničí. Takže hledejme i zde v této složité oblasti míru shody. Na společné tiskové konferenci pana premiéra a mne jsme myslím tuto míru shody našli, což nevylučuje některé názorové rozdíly.
        Prohlašuji naprosto zřetelně, že jsem stoupenec rychlejší integrace Evropské unie, že jsem stoupenec toho, aby za pět let Česká republika přijala euro. Že jsem stoupenec toho, abychom se stali součástí tzv. tvrdého jádra Evropské unie, to znamená jádra se zesílenou spoluprací členů tohoto jádra, a že jsem současně vehementní odpůrce nesmyslných opatření bruselské byrokracie počínaje úspornými žárovkami a - dámy prominou - konče kvótami pro ženy, které podle mého názoru musí urážet každou schopnou ženu.
        Jsem daleko výrazněji než současná vláda zastánce zahraničních misí, proto také jako první prezident České republiky hodlám ještě v tomto roce navštívit naše vojáky v Afghánistánu. A domnívám se, že proti terorismu se má bojovat především za našimi hranicemi, abychom zabránili tomu, že teroristé proniknou dovnitř našeho domácího prostředí.
        Ale co je ze všeho nejpodstatnější, a zde je asi největší rozdíl mezi Ministerstvem zahraničí a mnou, je to, čemu říkám ekonomická diplomacie.
        Dámy a pánové, ekonomická diplomacie znamená, že za prvé velvyslanec má dokončené vysokoškolské vzdělání. Řekli byste, že je to samozřejmost, ale ona to vždy samozřejmost není. Za druhé, že pokud možno je toto vzdělání ekonomického typu. Za třetí, že velvyslanec zná zemi, kam přichází, a pokud možno mluví jejím jazykem, nejedná-li se zrovna o exotickou destinaci. Za čtvrté, že tento velvyslanec je schopen podporovat české exportéry a nacházet nové trhy na teritoriu, kde působí. A konečně za páté, že velvyslanec v zemích s přebytkem likvidního kapitálu má přitahovat zahraniční investice z těchto zemí do České republiky. Pouze těchto pět podmínek vymezuje ekonomickou diplomacii. A kariérní diplomaté, o nichž se tak často hovoří, buď tyto podmínky splňují, nebo nesplňují.
        Podporuji úsilí ministra Kuby o rozšíření pravomocí českých obchodních zastupitelství, která byla podle mého názoru v posledních dvou letech totálně devastována. Nevidím důvod, proč jsme rušili kulturního atašé například v Římě nebo ve Vídni, kde jsou to jistě kulturně zaostalé země, ale přesto by snad kulturní atašé v těchto zemích mohl být. A nejsem si tak úplně jist tím, že například koncert Pussy Riot v Černínském paláci (někteří poslanci opouštějí sál) by tento nedostatek kulturní výměny mohl podstatnou měrou odstranit. ***
        Dámy a pánové, všimli jste si vůbec, že v Rusku už rok nemáme velvyslance? Pokládáte Rusko za tak nevýznamnou zemi pro naše exportéry, že to považujete za normální? Já jsem panu ministru zahraničí přátelsky nabídl svoji pomoc a je mi líto, že, ač dosud věřím, že se situace změní, nebyla přijata. Takže tím vyhovuji oné kritické poznámce po mém inauguračním projevu: proč jste nemluvil o zahraniční politice? Nyní jsem o ní mluvil a řekl jsem naprosto jasně, co si představuji pod ekonomickou diplomacií, včetně role velvyslanců v této ekonomické diplomacii.
        Dovolte mi, protože jsem se zavázal, že nebudu mluvit déle než šest hodin, že můj projev se bude postupně chýlit ke konci. (Veselost v sále.) Chtěl bych říci, že se velmi těším na spolupráci s tímto parlamentem. V této zasedací síni jsem prožil dlouhá léta a snad něco z této zasedací síně do mě vsáklo. Chci vám sdělit, že jsem pevně přesvědčen, že v této zemi je jenom jedna demokracie. Není to demokracie prezidentská! Není to demokracie vládní! Není to demokracie ministerská, ale je to parlamentní demokracie! A já jsem plně připraven veškerá pravidla parlamentní demokracie respektovat. Neočekávejte však ode mě, že budu úředníkem, který přijde na Hrad, navleče si klotové rukávy a bude bezmyšlenkovitě podepisovat, aniž by si to přečetl, vše, co mu na ten psací stůl přistane.
        Protože i ďábel umí citovat Písmo svaté, dovolte mi, abych zcela závěrem citoval výrok Václava Havla ze září 2001 pro deník Právo: "Prezident Miloš Zeman mně bude vděčný za to, že jsem nebyl pouhým strojem na podpisy." Prognostický odhad Václava Havla se sice minul s realitou zhruba o deset let, ale to nic nemění na tom, že opravdu jako přímo zvolený prezident nebudu strojem na podpisy. A pokud chcete úředníka, který si ty klotové rukávy navleče, podepíše příslušné listiny, aniž by je četl, dobře se naobědvá (otáčí se na ministra zahraničí sedícího za ním ve vládní lavici) a potom usne (veselost), tak jste si měli zvolit někoho jiného.
        Děkuji vám za vaši pozornost. (Bouřlivý potlesk zleva.)