Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, na školském výboru jsme se věnovali tady této smlouvě nikoliv z hlediska jenom toho formálního procesu, kterým byla smlouva přijímaná, ale zejména z hlediska obsahového. Z hlediska obsahového ta smlouva je problematická v těch partiích, ve kterých se liší od smlouvy, která je dnes v oblasti uznávání dokladů o vzdělávání a dalších titulech v účinnosti. ***
        Je tam oproti současnému stavu vynecháno uznávání kvalifikací docent a profesor. Někdy se tomu zjednodušeně říká tituly. Zdůrazňuji, že titul docent a profesor v žádném zákoně v České republice není. Byl v jednom návrhu od sociální demokracie z roku 1997, ale jako titul tady toto neexistuje a je to kvalifikace, kterou vysokoškolský zákon předpokládá pro výkon některých druhů činností, například členství v jistých komisích u státních zkoušek, u jmenovacích nebo habilitačních řízení a návazně v některých ustanoveních pro akreditace, resp. v registru docentů a profesorů.
        Vynechání docentů a profesorů, uznávání, se může jevit na první pohled jako logické z hlediska toho, že to opravdu není doklad o dosaženém vzdělání, nicméně předkládací zpráva k této smlouvě uvádí, a je to na první stránce v posledním odstavci - v návrhu smlouvy je přímo stanoveno, že smlouva neupravuje rovnocennost dokladů o vzdělání za účelem přístupu k regulovaným povoláním. S výše uvedeným souvisí skutečnost, že v návrhu smlouvy není zakotveno uznávání rovnocennosti akademických hodností docent a profesor. Tady tato pasáž z předkládací zprávy fakticky říká, že kvalifikace docent a profesor se považuje za doklad přístupu k regulovanému povolání, a v takovém případě by se na to vztahovala evropská úmluva z roku 2005. Znamenalo by to, že nepřímým důsledkem takovéhoto přístupu by bylo i uznávání dokladů anebo předchozí praxe z kterékoli jiné země Evropské unie, tedy paradoxně nikoliv zúžení uznávání kvalifikací docent a profesor, ale jejich rozšíření. Ta evropská úmluva z roku 2005 říká, že v okamžiku, kdy státy nevydávají zvláštní doklady o přístupu k regulovaných povoláním, tak že v takovém případě stačí, aby pracovník vykonával příslušnou činnost v plném pracovním poměru dva roky v uplynulých deseti letech. Jinými slovy, například pro získání profesury by stačilo najít si vhodnou evropskou zemi s nějakou relativně podřadnou nestátní soukromou školou, tam se nechat na dva roky zaměstnat a pak se vrátit do České republiky a trvat na tom, že tady toto musí být uznáváno. To by byl sekundární důsledek toho, pokud by to, co je napsáno v předkládací zprávě, bylo v pořádku.
        Co se týče tohoto, musím konstatovat, že to je předkládací zpráva, která byla připravována v předchozích obdobích, tedy jak již zde bylo řečeno, za působení ministra školství Fialy a jeho prvního náměstka Nantla, který měl podle všech záznamů o projednávání této smlouvy na Ministerstvu školství tuto věc na starost. Současný náměstek pro legislativu pan dr. Mlsna nám naopak poskytl jiný výklad a poskytl nám písemné stanovisko, ve kterém naopak říká, že není pravda, že by tady hodnosti docent a profesor mohly být považovány za regulovaná povolání. Označil ten odstavec v předkládací zprávě za chybný a 23. května letošního roku poskytl třístránkový dokument, ve kterém poskytuje jiný význam těchto pojmů, specificky s ohledem na evropskou směrnici o uznávání odborných kvalifikací, čili směrnici č. 2005/36/ES.
        Problém, který vzniká, je dále ten, že z hlediska toho, že se nejedná o tituly, ale o výkon oprávnění, tak je zde dvojí možná interpretace, která se týká toho, co by se stalo v okamžiku, kdy se přestanou habilitace a jmenovací řízení navzájem mezi Českou republikou a Slovenskem uznávat. Jeden výklad, ke kterému se kloní řada právníků, říká, že by tím do budoucna pozbylo oprávnění i těch, kteří získali habilitační titul nebo profesuru na Slovensku, vykonávat příslušné činnosti, tedy např. působení v komisích pro státní závěrečné zkoušky nebo ve jmenovacích komisích, poté co by tady tato smlouva vstoupila v účinnost.
        Náměstek pro legislativu operoval vídeňskou úmluvou o sjednávání mezistátních smluv, která zakazuje zpětné působení, nicméně vídeňská úmluva zavazuje státy a subjektem té úmluvy jsou jednotlivé státy, které sjednávají mezistátní smlouvy, nikoliv občané. Z hlediska dovolávání se důsledků té vídeňské úmluvy proto není jasné, jakým způsobem by se vlastně jednotliví nositelé kvalifikací měli na úmluvu obracet, měli na ni obracet jiným způsobem, než se s odkazem na tuto úmluvu dožadovat například zrušení této právě probírané smlouvy. Rozhodně přímá vykonavatelnost tam není.
        Interpretační problémy znamenají, že by vznikl potenciální problém, který na jednotlivých vysokých školách, jednotlivých univerzitách, budou fakticky řešit personální oddělení jednotlivých škol. Není zde nástroj, kterým by se dal harmonizovat nejasný výklad jiným způsobem, než že bychom spoléhali poté na nějaké pozdější judikáty, a tedy nejasný stav v této věci do budoucna.
        Co se týká -