Dobrý večer. Děkuji za slovo. Já na úvod řeknu něco kritického k nám všem. Samozřejmě ne ke všem, ale k některým.
        Tohle je vážné téma, které se bohužel v tom, jak tu diskusi vedeme, nesmí odrazit tím, že se blíží nějaké volby. Problém je v tom, že situace je natolik vážná, naše postavení v Evropě, a vysvětlím to za chvilku také, že to nemůžeme tak zjednodušovat, že ten, kdo ví, že jeho voliči třeba nemají rádi Rusko nebo Sovětský svaz, tak musí být za každou cenu protiruští, ti, kteří se zase domnívají, že jeho voliči jsou zase spíše proruští, tak má schválně proruskou rétoriku nebo nějakou jinou apod. To není věc, která je jenom nemravná, to se dá přežít. Ale problém je v tom, a tady bych vládu politoval, takové to rozhodování nebo přístup k těmto věcem potom vede i vládu k tomu, že musí strašně vyvažovat vnitrostranickou, vnitropolitickou situaci, aby dávala nějaká stanoviska.
        Jestli něco vyčítám já vládě, tak to možná nejsou ty okrajové věci, že pan Sobotka, pan premiér, někde něco řekne a možná to mohl říct lépe nebo hůř. Ten problém je v tom - a teď to trošku rozšířím.
        Moderní státy zkrátka a dobře vznikají jenom třemi způsoby. Nebojte, budu velmi krátký. Buď je to na základě nějakého národního principu, historických tradic, nebo na základě mezinárodní smlouvy. Ukrajina vznikla bohužel tím nejslabším, a to je tím třetím způsobem, to znamená mezinárodní dohodou různých sil včetně Ukrajiny. Dovolte mi jen připomenout, že národnostní princip, jak se ukazuje, tady neplatí, nebo národní, pro vznik toho státu, protože oni sami, tam je vidět, že se navzájem neuznávají jazykově, kulturně a nevím jak. Pokud jde o ten druhý způsob vzniku, tak si jenom uvědomme, že hranice Ukrajiny, tak jak je dnes vyznáváme, namaloval Josef Visarionovič Stalin a posléze je doplnil, tak jak my je dnes uznáváme, Nikita Chruščov. To je prostě realita. Takže zbývá jediná možnost a to jsou mezinárodní dohody. Ty mají ale vždy jednu strašnou nevýhodu, že jakmile se někomu z těch silných hráčů do takovéto dohody uzavře a je to tak po každé v dějinách, není to vůbec poprvé a obávám se, že ani ne naposled, tak se prostě začne něco dít s tím, aby se tato dohoda nějakým způsobem změnila.
        Náš problém v tuto chvilku ale je, jestli ten mezinárodní systém, který vznikl na základě těchto dohod, hodláme nějakým způsobem bránit a trvat na tom, že platí, anebo ne. Pokud na tom ale budeme trvat, tak se dostáváme do sféry čistě politického rozhodnutí, kde - a tohle už vládě vyčítám - se nedá kupčit a počítat, kolik vyvážíme nebo dovážíme do Ruska. To prostě v takové to situaci nejde a ani to není možné. Anebo je druhá varianta, to znamená, budeme počítat naše vlastní ztráty, ale pak prostě automaticky bez dalšího rezignujeme na to, že trváme na zachování nějakého mezinárodního systému. Je mi líto, není nic mezi tím. A vláda a tady pan premiér je v té situaci takové, že lavíruje mezi těmito dvěma věcmi, a to nejde. Bohužel, to je velký omyl, a teď prosím vás, opravdu nejsem ani osobní ani konkrétní, některých lidí, kteří přicházejí čistě z ekonomiky do politiky, teď fakt nejsem konkrétní, že si myslí, že to je totéž. Ale to není totéž. Jsou politická rozhodnutí, kde se prostě nepočítá i proto, že se to spočítat nedá. A my jako opozice jenom voláme, ať to rozhodnutí od vlády víme, a my ho neznáme. Prostě jeden týden se to počítá, pak jsme zase zásadoví, pak se to zase nepočítá.
        Dovolte mi říci ještě jednu věc, která mně na té debatě vadí. Podívejme se na tu situaci, která se dneska odehrává, nikoliv z pohledu Vladimíra Putina a pana Medveděva a podobně, ale z pohledu obyčejného Rusa. A teď, co je to ten obyčejný Rus, který žije třeba v Moskvě, v Petrohradě anebo i dál, ale lépe budu říkat v evropské části Ruska. Jaký je jeho vztah k Západu. Téměř nenajdete Rusa, který v zásadě v posledních válkách, které byly, nepřišel o nějakého příbuzného ve válce se Západem. To je potřeba si říkat. Nedivme se tomu, že obyčejný Rus, a tady já vyčítám strašně Evropské unii, že se vůbec neposílají žádné vysvětlovací signály vůči obyčejným Rusům, že to, co z toho Západu tentokrát přichází, je možná - a ono určitě je - pozitivní. Dovolte mi, a znovu říkám z pozice normálního Rusa, a jestliže chceme být kritičtí k druhým, musíme začínat u sebe. Opakuji u sebe. Co prosím vás ruský národ zažil ze Západu za posledních 200 let? Napoleonskou armádu, první světová válka byla o Ukrajinu mimo jiné, kdy německá vojska obsadila Ukrajinu, druhá světová válka byla mimo jiné zase o tu Ukrajinu. A marxismus není výtvor ruský, ale vznikl v Německu a za peníze německé vlády Lenin nastolil bolševický režim v Rusku.
        Proč to všechno opakuji? Nemysleme si, že Rus, který sedí doma, a nám jde o to, aby nechtěl s námi válčit, aby neměl pocit ohrožení, má mnoho důvodů pro to si myslet, že jestliže je něco ze Západu, tak my si vždycky říkáme: je to určitě pozitivní a každý Rus to musí chápat. Historickou zkušenost takovouto nemá. Já bych velmi prosil, abychom neměli různé výroky obecné typu Rusko, Rusové a podobně. Bavme se o stávajících představitelích Ruska - ale pozor zase! Neměřme Rusko našimi měřítky. To, co je demokracie nebo jiné systémy vládnutí, je nepřenosné. Tam ta tradice není a my nemůžeme, a nesmíme dokonce, pokud nechceme s Ruskem vyvolávat další konflikty, měřit našimi měřítky, protože to je nepraktické a naprosto nesprávné. Má-li být v Rusku nějaká demokracie, bude to prostě nějakou dobu trvat, ale ti Rusové na to musí přijít sami.
        Z moderních dějin - a teď budu opravdu kritický k Západu a vím, že to nebylo jednoduché. Rus si pamatuje posledního představitele Ruska, který byl podporován Západem. Jmenoval se Boris Jelcin. Za vlády Borise Jelcina, a to je paměť Rusa, s podporou Západu došlo kromě jiného k tomu, že ruský majetek získalo několik oligarchů, zbytek národa, ať už to bylo jakkoliv, přicházel o spoustu jistot a má to v hlavě jako západní věc. To si musíme uvědomit. A byl to Boris Jelcin, který rozstřílel parlament s podporou Západu. To je prostě realita. A teď si představme, jak asi ten Rus, když je momentální ruskou vládou, a ta už to dělá velmi mazaně a my jsme mazaní méně v tomto smyslu, teď myslím s prací s obyčejným Rusem, tak mu prostě říká: blíží se něco podobného, blíží se pohroma a něco, jak byla kdysi vlastenecká válka, pak byla velká vlastenecká válka, kdo ví, co na tom Západě zase vznikne, a kdo ví, co se k nám zase přihrne. Ale znovu opakuji. V paměti Rusa není, že jsme tam vyváželi chytré knížky. My jsme tam vozili Einsatzgruppen SS. To si ten Rus prostě pamatuje.
        V Rusku jsem byl, není to tak dávno, a tam jsem zjistil třeba jednu věc, která mě fascinuje, a tohle vyčítám třeba vládě i Evropské unii. Tam se nemluví. S Ruskem je napětí a žádný náš představitel nejezdí do Ruska. Teď je přece ta doba, kdy by se mělo mluvit s Rusy, ale nejenom s Vladimírem Putinem, ale s ostatními. K čemu platí Evropská unie tolik lidí na zahraniční politiku, k čemu platí náš stát tolik na zahraniční politiku, když se nekomunikuje? ***
        Já chápu, že může být taktika, že se nebavíme, že to je možná nějaká taktika. Ale jestliže hrozí reálná válka, tak jediné, co může být, jsou pokusy o dialogy a vysvětlování. A ty se nekonají. Já se ani neptám, kdy byl pan premiér, kdy byl pan ministr zahraničních věcí v Rusku. Teď tam mají být podle mého názoru. To je ta moje výčitka. A snažit se přesvědčovat Rusko o našich postojích, ruské představitele, a snažit se je přesvědčovat o hodnotách, které zastáváme. Rád tady řeknu, myslím si, že tentokrát opravdu nabízíme Rusku velmi pozitivní hodnoty, zatímco u té minulosti bych si to tak úplně, zejména pokud jde o Wehrmacht, tedy nemyslel. Ale pro ně je to totéž, pro ně je to něco, co přišlo ze Západu.
        Já bych vládu vyzval, aby kromě nějakého vnitřního vyvažování toho, co je vhodné z hlediska vnitřní politiky a našich voličů, začala politicky konat, aby se politicky rozhodla, jestli tedy chráníme mezinárodní systém - pak už se nemůže kupčit a počítat, to prostě jiná možnost není. A myslím si, že je potřeba, aby diplomacie fungovala a nespala, protože koneckonců od toho tu je.