Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, ve své písemné interpelaci ze dne 16. července letošního roku jsem se obrátil na předsedu vlády České republiky Bohuslava Sobotku ve věci zákona číslo 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. V této interpelaci jsem mu připomněl jeho slova o tom, že církev, jejíž mysl ztemněla touhou po majetku, tradičně vyvolává ve společnosti odpor. Připomněl jsem mu i jeho veřejné vystoupení, kdy občanům sdělil, že Česká strana sociálně demokratická odpočátku považuje církevní restituce prosazené vládou Petra Nečase za nespravedlivé, předražené a vysoce rizikové pro stát. Nemohu opomenout ani předvolební slova předsedy poslaneckého klubu České strany sociálně demokratické, který tehdy prohlásil, že vyplacení finančních kompenzací nemůže sociální demokracie akceptovat a nemůže si je dovolit ani náš státní rozpočet. Snahu přehodit platby takzvaných církevních restitucí na příští vlády a generace označil pan kolega Tejc za zbabělou a v rozporu s předvolebními sliby o snižování zadluženosti.
        Předsedu České strany sociálně demokratické tenkrát tvrdě atakoval kardinál Miloslav Vlk, který veřejně prohlásil: Pan Sobotka by nám chtěl vnucovat myšlení z počátku komunismu, kdy totalitní režim prohlásil náboženskou víru za soukromou věc, která nesmí vstupovat do veřejného života. A kardinál Dominik Duka šel ještě dál, když přirovnal místopředsedu České strany sociálně demokratické Lubomíra Zaorálka k hlavnímu ideologovi někdejších československých komunistů Václavu Kopeckému či neslavně proslulému prokurátoru Josefu Urválkovi.
        Dnešní ministr zahraničí reagoval tenkrát slovy, že vidí kardinála Duku, jak se angažuje na straně Petra Nečase a jeho pravicové vlády, s tím, že Dominik Duka už nevnímá, jak kabinet svými kroky ztěžuje život chudým lidem. Lubomír Zaorálek měl tenkrát dokonce dojem, že církev dostala peníze, má slíbené majetky, splácí politický dluh a angažuje se na straně pravicové vlády. Ano, církevní preláti tenkrát znovu ukázali, že víra a církev jsou velice odlišné věci, a to, jak je všeobecně známo, už od času Jana Husa a Petra Chelčického. A považuji za korektní připomenout i primase českého a arcibiskupa pražského kardinála Františka Tomáška, který za svého života vztahy katolické církve se státem, právě v majetkových záležitostech považoval za uzavřené.
        Přiřazení České strany sociálně demokratické údajným totalitním strukturám považuji za klasický prostředek politické pravice. Když se na tuto cestu vydají i mnozí náboženští představitelé, nemá to za následek pouze zprofanování víry, ale i aktivizaci lidí, kteří sdílejí občanské pojetí naší společnosti a nepřejí si větší církevní pronikání do jejího chodu. A takových lidí, jak velmi dobře víte, je v České republice naprostá většina.
        Ano, poté co se Bohuslav Sobotka stal předsedou vlády České republiky, vyznívá jeho tažení proti takzvaným církevním restitucím do ztracena. Mnozí občané mají dokonce pocit, že jeho vláda do jisté míry preferuje klientelistické prostředí zděděné po pravicové vládní koalici. Lidovci i církve si prý nyní pochvalují, že je klid, protože Česká strana sociálně demokratická pochopila, že jde o marný boj. Kdo ví, zda nynější nevalná důvěra v Českou stranu sociálně demokratickou nesouvisí také s tím, že v opozici vzbuzovala řečmi o zásadovém přístupu k zákonu o takzvaných církevních restitucích velká očekávání, která ovšem po vstupu do vlády zdaleka nenaplnila.
        Ano, v poslední době jsem mnohokrát slyšel, že takzvané církevní restituce jsou uzavřená věc. Poté, co představitelé církvi tvrdě odmítli slevit ze svých majetkových nároků bez ohledu na obtížnou situaci republiky a sociálně slabých občanů, a poté, co Česká strana sociálně demokratická ustoupila od veřejného příslibu daného občanům o uspořádání referenda ke změně takzvaného restitučního zákona, představitelé sociální demokracie nevyjednali a neprosadili dosud žádné, ani sebemenší zmírnění pro občany tak nespravedlivého zákona.
        V případě premiéra Sobotky by se tedy slušelo, kdyby nyní předložil pro český stát důstojné a pro občany přijatelné řešení. Ano, v poslední době jsem skutečně mnohokrát slyšel, že takzvané církevní restituce jsou uzavřená věc. Jak pro koho. Mezi ty, kteří si to evidentně nemyslí, patří i evropský poslanec za Českou stranu sociálně demokratickou Jan Keller. Na Evropskou komisi se totiž obrátil dopisem se žádostí, aby se přezkoumalo, zda je majetkové vyrovnání s církvemi v České republice oprávněné a v souladu s hospodářskou soutěží a trhem Evropské unie. Jde mu zejména o ustanovení ohledně pravidel volné konkurence a pravidel pro přípustnou státní podporu. Jsou tací, kteří kroky profesora Kellera označují za ubohý antiklerikalismus. Jiní to chápou jako signál České strany sociálně demokratické, že se tématem stále zabývá, a taky jako jistý nátlak na církevní a náboženské společnosti, aby učinily kompromis vůči státu, například v oblasti sociálních podpůrných fondů, a byly vůči státu tolerantnější, rozumnější, třeba i v otázce školství, které je právě nyní, jak jsem před chvílí uvedl, velmi aktuální.
        Osobně si nemyslím, že profesor Keller, na rozdíl od některých prominentů České strany sociálně demokratické, má sklony k jisté teatrálnosti. Své kroky myslí vážně a pro církev není jistě příjemné, že je toto téma přeneseno na evropskou úroveň, je medializované a věrohodně prezentuje církve a církevní společnosti jako ty, kteří usilují především o majetek a o materiální zázemí a ne tolik o sociální a duchovní záležitosti. ***
        Omezení církevních restitucí bylo předvolebním tématem nejen strany, kterou zde nyní reprezentuji, ale i České strany sociálně demokratické. Jenže teď to vypadá, že tohle téma premiér Bohuslav Sobotka po neúspěšných pokusech ve vyjednávání s církvemi a náboženskými společnostmi uložil k ledu. Pokračování tak má na evropské úrovni, kde nedávno z pera eurokomisaře pro hospodářskou soutěž k nedovolené podpoře státu církvím zaznělo: Na církve lze pohlížet jako na podniky v případě, že vykonávají hospodářskou činnost. V takovém případě, alespoň podle zmíněného komisaře, se na ně vztáhnou pravidla ohledně přípustnosti státní podpory firmám.
        Dámy a pánové, podle některých poslanců se římskokatolická církev zachovala nesmírně velkoryse, když výměnou za podporu svých majetkových nároků nabídla menším církvím 20 % z plateb, které má stát vyplatit v hotovosti jako část majetkových restitucí. Mnoha evangelickým věřícím se to ovšem jeví spíš jako úplatek než velkorysost. Oni se totiž hlásí k dědictví Jana Husa a Petra Chelčického, kteří ostře kritizovali světské bohatství církve a za křesťanský postoj považovali především skromnost. Nechci peníze, které mohou být označeny jako špinavé, prohlásil v srpnu roku 2012 například evangelický farář Miloš Rejchrt. Nejproblematičtější jsou podle něho ustanovení týkající se tzv. církevních náhrad. Kvůli tomu, prohlásil zmíněný farář, stojí za to zapnout všechny brzdy a věc zastavit. V zákoně se hovoří o finančních náhradách pro sedmnáct církví. Cituji jeho slova. A je tam přesně řečeno, kolik která dostane. Vůbec není jasné, za co ty náhrady jsou, jak se k nim došlo. Metropolita Graubner se ovšem nechal slyšet, že je to velkorysé gesto od katolické církve vůči církvím, které by měly nárok jen na dvě procenta. Takže katolická církev je tak velkorysá, že jim dá 20 % ze svého. Ale já v zákoně čtu, reagoval farář Rejchrt, že náhrady bude vydávat Ministerstvo kultury, tedy stát, nikoliv katolická církev. To je to, co mi vadí.
        Již zmíněný olomoucký arcibiskup Jan Graubner k tomu prohlásil, že tím snad napravíme to, čím mohli v dějinách katolíci ublížit jinověrcům. Dámy a pánové, nevím, jak vy, ale já v tom spatřuji jedno z nejtemnějších míst tohoto zákona. A vůbec se nedivím těm, kteří nechápou, proč například Apoštolská církev má dostat od státu více než miliardu korun, když byla zaregistrována až v roce 1989.
        Ve světle uvedených skutečností žádám nyní premiéra České republiky o stanovisko. Děkuji za pozornost.