Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, máme dnes projednávat další přiblížení Ukrajiny k Evropské unii. O jakou Ukrajinu se ale vlastně jedná? Je to Ukrajina včetně Krymu, Doněcké a Luhanské lidové republiky, nebo bez nich? Je to Ukrajina s legálně zvolenou politickou reprezentací, kde za posledních minimálně několik let probíhá vše podle standardních demokratických procesů, kterými se Evropské unie tak ráda ohání? Nestalo se tam v poslední době skutečně nic, co by bylo proti ústavě Ukrajiny? Je to země s většinově politickým konsensem a skutečným zájmem o další přiblížení k Evropské unii, nebo je to jen názor některých čelných představitelů?
        Proč Evropská unie tak pospíchá s dalším přibližováním Ukrajiny? Pokud si dobře pamatuji, po pádu železné opony to trvalo mnoho let, než se začalo vůbec politicky řešit nějaké další sblížení či vstup středoevropských zemí. Je vůbec Evropská unie ekonomicky schopna přijmout v horizontu několika let Ukrajinu jako plnohodnotného člena společenství? Pokud ano, má to být až po vstupu Turecka, nebo před ním? Berme v potaz, že již v současném složení Evropské unie jsou mezi zeměmi značné rozdíly, a pokud by do Evropské unie mělo krátce po sobě vstoupit jak Turecko, tak i Ukrajina, musíme se obávat toho, co to přinese ekonomické situaci Evropské unie. Dojde k výraznému snížení průměru ekonomické výkonnosti regionů a na pomoc evropských fondů jich najednou dosáhne ze stávající evropské sedmadvacítky mnohem méně, ale zřejmě většina regionů Turecka i Ukrajiny. Vzhledem k velikosti těchto zemí a počtu obyvatel se navíc domnívám, že Evropská unie bude muset těmto zemím věnovat skutečně veškerou pozornost, aby jejich začleněním nedošlo k rozvratu ekonomickému i společenskému. ***
        Vraťme se ale na začátek. Koncem roku 2013 odmítl prezident Janukovyč podepsat asociační smlouvu s Evropskou unií a v listopadu toho roku na Ukrajině vypukly nepokoje nejprve soustředěné do Kyjeva na Majdan. Zde proběhly spousty násilných událostí, které nejsou dodnes dostatečně a objektivně objasněny. Tyto události vedly k Janukovyčově pádu a k jeho útěku do Ruska. Poté v oblastech s převahou ruského obyvatelstva na Krymu a na východě Ukrajiny začali místní obyvatelé protestovat proti novému samozvanému vedení země v Kyjevě. Osamostatnění Krymu v místním referendu a poté jeho žádost o přijetí do Ruské federace se setkala u místních s kladným přijetím, neboť oni sami se historicky považovali většinově za součást Ruska.
        Darovací akt vykonaný Nikitou Chruščovem v roce 1954 neměl do rozpadu Sovětského svazu žádný význam, avšak poté se opět objevovaly snahy připojit území k Rusku. Toto připojení v roce 2014 nelze chápat jako zásah do hranic stanovených po druhé světové válce, neboť se uskutečnilo až devět let poté na základě rozhodnutí nejvyššího představitele dané země a nemělo žádný mezinárodní dopad. Jak se historicky ukazuje, jednalo se o neuvážený a nepromyšlený čin, neboť obyvatelstvo Krymu zůstalo většinově ruské.
        Na Donbasu je situace historicky poněkud odlišná od Krymu, avšak klíčové je to, že jsou dnes bohužel bezpečnostní poměry v této oblasti velmi špatné. Střety mezi separatisty, kriminálními živly a ozbrojenými složkami ukrajinské policie a armády stále pokračují i přes různé podepsané dohody o příměří. Až 1,5 milionu obyvatel této oblasti uprchlo do Ruska a dalších 600 tisíc na západ Ukrajiny. Obyvatelé Doněcké a Luhanské oblasti nemají zajištěny základní potřeby. Úředníci nedostávají mzdu a důchodci důchody. Dnešní Ukrajina je zkrátka rozdělená - národnostně, politicky, nábožensky i ekonomicky. Její HDP jako snad jediný ze zemí bývalého východního bloku, dnes nedosahuje ani čísel z doby před rozpadem Sovětského svazu.
        Země za dobu samostatnosti již jednou zažila velkou změnu v podobě oranžové revoluce, avšak výdobytky této změny neměly dlouhého trvání, neboť občané sami v dalších volbách se rozhodli tuto změnu anulovat. Nikde není dáno, že podobně to nebude i v tomto případě.