Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, situace, kdy se zaměstnanec dopravuje za prací pomocí osobního automobilu, je poměrně častým jevem. Parkovacích míst je přitom mnohdy málo a o ta volná se v brzkých ranních hodinách vede boj, lhostejno, zda jde o parkovací místa označená či neoznačená, v areálu zaměstnavatele či kdekoliv jinde. Důvodem toho přitom není pouze nedostatek volného prostoru, nýbrž i zdrženlivost zaměstnavatelů, kteří nechtějí zřizovat parkovací plochy z obavy před případnou odpovědností za škodu způsobenou na automobilech svých zaměstnanců. Zaměstnavatelé totiž ani při sebevětším úsilí nemohou zabránit tomu, aby automobil například nebyl úmyslně poškozen třetí osobou. Stávající právní úprava ani judikatura přitom tuto otázku zatím výslovně neřeší, a tak se můžeme pouze domnívat, kde se hranice odpovědnosti zaměstnavatelů nachází.
        Z tohoto důvodu navrhuji doplnit stávající znění v tomto smyslu, že zaměstnavatel není povinen nahradit zaměstnanci škodu, která vznikla zaměstnanci na dopravním prostředku v době, kdy jej parkoval na místě k tomu určeném v areálu zaměstnavatele. Z tohoto pravidla se přitom stanoví dvě výjimky tak, aby zůstala nedotčena případná odpovědnost zaměstnavatele podle jiného právního předpisu, zejména občanského zákoníku.
        Navrhovaná změna tedy řeší úskalí, s nimiž se dnes a denně potýkají mnozí zaměstnavatelé i zaměstnanci. Novelizované znění paragrafu 265 umožní zaměstnavatelům zřízení parkovišť a odstavných ploch, aniž by byli povinni k náhradě škody v situacích, kdy vzniku škody ani při sebelepším úsilí nemohli zabránit. Využijí-li zaměstnavatelé této možnosti, měla by se projevit navrhovaná změna v počtu parkovacích míst. Vychází se tak vstříc praxi, aniž by kterákoliv z dotčených stran byla zatížena neúměrnými požadavky. Věřím proto, že můj pozměňovací návrh, ke kterému se ještě přihlásím v podrobné rozpravě, podpoříte.
        Děkuji za pozornost.