Vážený pane předsedající, dámy a pánové, minulý týden jsem obdržel od iniciátora novely zákona o státních svátcích text, jehož autorkou je doktorka Michaela Košťálová. Tato osoba se zabývá tak trochu uměním přelomu 19. a 20. století a hlavně životopisy významných žen rovněž z přelomu 19. a 20. století. Z její publikační činnosti připomenu například knihy Hlášky herců první republiky, Naďa Konvalinková, Ivana Zemanová, což je jakési zamyšlení autorky nad osobností současné první dámy České republiky, a samozřejmě vydala i některé další publikace. Ale Eliškou Přemyslovnou se nikdy nezabývala.
        Víte, v tom textu, o kterém jsem mluvil, jsou pozoruhodné myšlenky. Mimo jiné se tam říká: Byla to právě Eliška Přemyslovna, která jako jediná svého syna Václava, později Karla IV., tolik inspirovala k zájmu a lásce k české tradici, historii, českému jazyku a království." Jaká je pravda? Na počátku 20. let se Jan Lucemburský se svou chotí de facto rozešel a Eliška Přemyslovna tak přišla o veškerý politický vliv v zemi a nikdy jej již nenabyla. Nelze opomenout ani skutečnost, že jí v tvrdé reakci na politické intriky manžel Jan Lucemburský odebral již v roce 1319 na celý život tříletého - tříletého! - Václava, tedy pozdějšího Karla IV. ***
        Dámy a pánové, ve zmíněném textu jsou ještě další pozoruhodné myšlenky. Tak alespoň ještě dvě. Ano, říká se tady, že Eliška se pro Čechy - teď pozor - obětovala... pro které nakonec položila i vlastní život, když předčasně v 38 letech zemřela na tuberkulózu. Já to snad ani nebudu komentovat, ale položila tedy skutečně život za vlast? Jestli to můžu takto vůbec formulovat?
        A samozřejmě jsou tady i jiné myšlenky, kdy se říká: "Bez Elišky Přemyslovny by se Karel IV. nejen nikdy nenarodil, ale současně by bez jejího vzoru ani nikdy nebyl tím, kým se stal." Před chvílí jsem připomněl - od tří let ho neviděla. A kdyby tam náhodou autorka napsala, že matka je vždycky jistá, otec nejistý, tak by mě to vůbec nepřekvapilo. Takovou úroveň má tento posudek.
        No ano, jistě, já jsem už starší a studoval jsem skutečné kapacity, které se zabývaly a hlavně uměly řemeslo a rozuměly způsobu, jak zkoumat příslušnou pramennou základnu. Jedním z nich byl Jiří Spěváček, možná jste také někde narazili na jeho knihu Karel IV.: Život a dílo, a ten říká: Eliška se řídila v rozhodování i jednání takřka vždycky ukvapenými emocemi, které ji zpravidla zamezily cestu k střízlivému úsudku, a měla negativní vliv na svého o několik let mladšího manžela.
        A další odborník, ale říkám, mých studijních let, Josef Šusta přímo popisoval Elišku Přemyslovnu a říká tady: Eliška, podle mě měla před očima zděděný závazek zachování silné panovnické moci, ale zároveň jednala srdcem, které patrně více umělo nenáviděti než milovati. Šusta vnímal i její příklon k spirituálnímu životu a donace pro náboženské instituce jako kompenzaci pro ztroskotání jejích politických ambicí.
        Ano, kdokoliv z vás mi může říct: ale to jsou tedy starší odborníci, ti snad byli překonáni. Takovou odbornicí je profesorka Charvátová. Nepochybně i iniciátoři posuzované předlohy ji znají a respektují. A co říká profesorka Charvátová v současnosti? Manželství Jana Lucemburského a jeho choti nebylo příliš šťastné. Ctižádostivá Eliška od počátku zasahovala do politiky svého mladšího a poměrů v Čechách neznalého manžela. Ve snaze o prosazení silné panovnické vlády jej opakovaně vehnala do bojů se šlechtou. Její snaha navázat na Přemyslovu politiku však ve změněných poměrech neměla naději na úspěch. Přílišné ambice spolu s nedostatkem diplomatického talentu vedly k tomu, že se postupem let dostala do politické izolace. Odvrátil se od ní i král, který se začal obávat, že by jej mohla chtít sesadit z trůnu. Proto v roce 1319 Elišce chlapce odňal a po několika letech ho odeslal do Francie na dvůr své sestry, francouzské královny Marie. Na počátku 20. let se Jan Lucemburský se svou chotí de facto rozešel. Přemyslovna tak přišla o veškerý politický vliv v zemi a nikdy jej již nenabyla.
        Když budete mít se mnou trpělivost, dovolím si ještě něco málo ocitovat z prací profesorky Charvátové. Říká: "Život nepříliš radostný," a mluví tedy o Elišce, "ale také ne výjimečně hodný napodobení, život ctižádostivé ženy, která si své problémy, minimálně zčásti, působila sama. Proč tedy zůstává Eliška Přemyslovna tak známou? Odpověď můžeme hledat ve dvou rovinách. První je Zbraslavská kronika napsaná za jejího života, možná i na její popud a jednoznačně v její prospěch. Hlavní autor kroniky Petr Žitavský byl nejen velkým Eliščiným obdivovatelem." A pak pokračuje: "Literární talent Petra Žitavského spolu s upřímným citem, který ke královně choval, vytvořily fikci, jež přežila staletí. Teprve v posledních desetiletích na to kladl důraz. Teprve v posledních desetiletích začali historici tento obraz zpochybňovat a pomalu, krůček po krůčku, hledají v tomto skvěle sepsaném díle reálnou podobu všech zúčastněných včetně mladší královské dcery a později české královny Elišky."
        Dámy a pánové, to jsou fakta, která mě vedou k tomu, že senátní návrh rozhodně nemohu - nemohu - podpořit. Budu se znovu upínat na návrh, který zde přednesl kolega Bendl a který jste ve své naprosté většině podpořili i vy. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)