Dobrý den, dámy a pánové, vážené poslankyně, vážení poslanci. Dovolte mi, abych vás dnes už po druhé pozdravil. Během dnešního jednacího dne Poslanecké sněmovny budeme mít možnost se spolu takto vidět ještě několikrát. Čeká nás tato zpráva, čekají nás ústní interpelace a předpokládám, že v 18 hodin bych na půdě Poslanecké sněmovny vystoupil k současné situaci v Evropské unii po rozhodnutí Britů v jejich referendu.
        Nyní mi tedy dovolte, abych se věnoval privatizaci OKD. Já jsem si připravil informaci, která je myslím docela souhrnná, vyčerpávající a plastická. Ukazuje, jakým způsobem došlo k privatizaci této těžební společnosti, a ukazuje ji v kontextu těch událostí, které se u nás v uplynulých 25 letech odehrávaly. Dovolte mi tedy, vážené poslankyně, vážení poslanci, abych se k této zprávě vyjádřil.
        Začnu tím, že připomenu historii privatizace Ostravsko-karvinských dolů tak, jak se skutečně v minulých letech odehrála. To, co budu ve své zprávě říkat, jsou podložená fakta, zdokumentovatelná příslušnými rozhodnutími, zdokumentovatelná usneseními vlády a podobnými právními akty. Ta nejpodstatnější rozhodnutí, o kterých budu mluvit a která se týkají Fondu národního majetku nebo rozhodnutí vlády, jsou přirozeně také k dispozici v archivech.
        Předehrou privatizace Ostravsko-karvinských dolů byla v obecné podobě strategická rozhodnutí o konkrétním způsobu provedení privatizace v Československu po roce 1989 vůbec. Šlo o nové legislativní prostředí pro nakládání s majetkem ve vlastnictví státu, zásady převádění majetku z původně národních podniků na nové právní formy, často akciové společnosti, což mělo umožnit v důsledku následně jejich privatizaci. Akciové společnosti jsou formy korporací, kde jednotliví vlastníci nevlastní nějaké konkrétní části majetku nebo abstraktních podílů, ale vlastní akcie, které je opravňují podílet se na řízení společnosti a také na zisku z dividend. Stát jako držitel akcií není proti ostatních akcionářům v nikterak privilegované pozici. Důležité je, kdo vlastní většinu akcií. To je potřeba mít na paměti, když se chceme zabývat otázkou privatizace Ostravsko-karvinských dolů. Právě v otázce udržení majority stát ustoupil, a to již v roce 1996, kdy se rozhodnutím ministra Skalického zbavil majoritního podílu v akciové společnosti OKD.
        Dovolte mi, abych se nejprve vyjádřil k první fázi privatizace, která souvisí se vznikem akciové společnosti OKD a také souvisí s kuponovou privatizací. O privatizaci OKD rozhodl 29. prosince roku 1990, to znamená před 26 lety a ještě před rozdělením Československa, tehdejší ministr hospodářství Vladimír Dlouhý. Jde o rozhodnutí číslo 208/1990 s číslem jednacím 1804/401. Tímto rozhodnutím byl zrušen bez likvidace státní podnik Ostravsko-karvinské doly. K 1. lednu roku 1991 byla zřízena akciová společnost Ostravsko-karvinské doly, OKD, a. s. Do obchodního rejstříku byla tato akciová společnost zapsána 21. ledna roku 1991. Do nově vzniklé akciové společnosti byl vložen veškerý majetek zrušovaného státního podniku. Na rozdíl například od Mostecké uhelné byl do majetku nové akciové společnosti vložen i celý bytový fond OKD. Rozdíl je patrný ze zakladatelských smluv obou společností. V případě Mostecké uhelné se tehdy zřejmě vláda před 26 lety přiklonila k názoru, že byty nejsou určeny k podnikání této společnosti. Od roku 1991, od vzniku této akciové společnosti, tedy stát mohl ovlivňovat nakládání s majetkem OKD, ať už s majetkem v těžebních provozech, nebo nakládání s byty OKD, jen prostřednictvím výkonu akcionářských práv v akciové společnosti. Od té chvíle vláda nemohla o dění v OKD rozhodovat přímo, nemohla například přijmout usnesení o tom, co se má dít s doly OKD nebo s byty OKD. Tímto aktem, tím vložením majetku OKD do akciové společnosti, došlo k privatizaci řízení celé této společnosti.***
        Samotná privatizace akcií nové společnosti OKD probíhala, vážené poslankyně a vážení poslanci, v několika fázích. V době první Klausovy vlády 11. listopadu 1993 rozhodl tehdejší ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci pan Jiří Skalický o privatizaci části akcií OKD. Opět je to rozhodnutí, které je známé a které je dohledatelné. Jde o rozhodnutí s číslem jednacím 630/2150/631 z roku 1993. Na základě tohoto rozhodnutí bylo 40 % akcií - znovu opakuji, 40 % akcií - dosud držených v majetku státu privatizováno takzvanou kuponovou metodou. Stát za tyto akcie nezískal díky zvolené metodě privatizace žádné finanční prostředky. K čemu tedy došlo? 40 % akcií této společnosti, do které byl vložen veškerý majetek OKD včetně bytů OKD, začal být privatizován tak, že 40 % akcií této společnosti bylo privatizováno v kuponech. To znamená, že těchto 40 % bylo rozdáno formou kuponů, aniž by stát za 40 % akcií získal jakýkoliv výnos.
        Další část akcií OKD byla bezúplatně - opět zdůrazňuji bezúplatně - převedena na 12 místních obcí. Konkrétně na obce a města Havířov, Horní Suchou, Doubravu, Orlovou, Stonavu, Ostravu, taky Petřvald, Paskov, Staříč, Albrechtice a také Český Těšín. Další část akcií OKD byla převedena na Restituční investiční fond. Po této privatizaci měl stát ve společnosti OKD jen těsný rozhodující podíl akcií, necelých 52 %. Ty zůstaly ve vlastnictví státu prostřednictvím Fondu národního majetku. Až později se ukázalo, že toto rozhodnutí rozdrobit akcie mezi malé akcionáře výrazně usnadnilo ovládnutí celé společnosti soukromým subjektem a přispělo to k úplnému vytěsnění státu. K tomu se ale ještě ve svém vystoupení vrátím.
        Rozhodující okamžik, pokud jde o privatizaci OKD, přichází v roce 1996, před 20 lety, v roce 1996. Bylo to v době končící první Klausovy vlády a jde o sérii následujících kroků. Státní Fond národního majetku požádal v souladu s žádostí vedení OKD ministra Skalického o souhlas se snížením základního kapitálu OKD o 3,5 miliardy korun. Tedy z původních 27 miliard na cca 24 miliard korun. Ministr Skalický se snížením základního kapitálu tehdy před 20 lety vyslovil souhlas. Dne 28. května 1996. Pro zajímavost, bylo to pouhý měsíc před zánikem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Jako důvod pro snížení základního kapitálu bylo uvedeno, že v důsledku pokračujícího útlumu těžby dochází k podstatnému snižování majetku společnosti.
        V červnu rozhodla valná hromada společnosti OKD, kde stát měl v tu chvíli ještě těsnou většinu, o realizaci tohoto snížení základního kapitálu. Ve výpisu z obchodního rejstříku OKD najdete tento záznam: Rozhodnutím valné hromady společnosti ze dne 7. 6. 1996 bylo rozhodnuto o snížení základního jmění společnosti na částku 24 miliard 300 milionů korun, a to vzetím akcií z oběhu. Podle údajů poskytnutých Ministerstvem financí došlo k tomuto snížení tak, že společnost stáhla z oběhu 3,5 milionu kusů akcií, které jí odprodal Fond národního majetku za symbolickou jednu korunu za akcii. Tedy za 3,5 milionu kusů akcií získal FNM od společnosti OKD 3 500 korun. Tři tisíce pět set korun za tři a půl milionu kusů akcí OKD! Tímto krokem se snížil ovšem podíl FNM ve společnosti OKD pod 50 % základního kapitálu. Konkrétně činil podíl FNM 45,8 %. Právní moci nabylo toto rozhodnutí v dubnu roku 1997. Tímto krokem se tedy stát jako takový stáhl a na jaře 1997 přišel definitivně o rozhodující podíl majetkové účasti společnosti OKD.
        Tento vývoj v letech 1993 až 1996, který jsem popsal, byl, vážené poslankyně a vážení poslanci, naprosto zásadní. O snížení základního kapitálu rozhodovala valná hromada akcionářů, kde měl do té doby stát většinu. Pokud by důvodem pro snížení kapitálu byla reálná ztráta majetku společnosti, dalo se to udělat jinak, plošně. Tak byly v té době upraveny zákony a předpisy. Teoretický základ však tento krok měl už v původním privatizačním projektu z roku 1993. Zmíněných 3,5 miliardy bylo v projektu zaneseno jako rezerva pro případný útlum dolu. Už tam mohlo být pamatováno na situaci, kdy stát tuto rezervu použije, a mělo být také garantováno, že i v takovém případě si udrží majoritní podíl ve společnosti. Nicméně rozhodnutí tehdejší vlády bylo jiné. Snížení kapitálu bylo provedeno jednostranně, podíl státu v OKD poklesl pod rozhodujících 50 %, aniž by stát z privatizace získal pro státní rozpočet jakýkoli výnos, zmiňuji 3 500 korun. Stát se na základě vlastních rozhodnutí zbavil v letech 1993 až 1997 většiny akcií OKD, aniž by za to získal jakoukoliv protihodnotu. Toto rozhodnutí státních orgánů v letech 1993 až 1997 se zpětně jevilo jako chybné celé řadě ekonomů a politiků, v budoucnu tento krok za nepochopitelný a nevysvětlitelný označil i respektovaný odborník, nestor na Ministerstvu financí Eduard Janota.
        Jak stát ztrácel kontrolu? Chtěl bych teď popsat, jak probíhala divoká privatizace OKD. Jak probíhal nástup nových vlastníků OKD.
        Ještě v roce 1996 ale nebylo tehdy z pohledu státu všechno ztraceno, protože stát společně s Restitučním investičním fondem, kde měl FNM většinu, a společně s obcemi stále mohl v případě potřeby ve společnosti OKD složit rozhodující většinu akcií. To se ale změnilo už v roce 1997, kdy drobní akcionáři z kuponové privatizace včetně obcí a včetně Restitučního investičního fondu ovládaného státem prodali svoje majetkové podíly ve společnosti OKD soukromé bance. Šlo o IPB, která akcie OKD kupovala tehdy pro neznámého majitele. Psalo se o tom tehdy v novinách, ocituji vám některé pasáže, které napsaly Hospodářské noviny 27. srpna 1997. Cituji tedy z Hospodářských novin: "IPB by teoreticky mohla od investičních fondů a drobných vlastníků ve strategické těžební firmě nakoupit až 50 % akcií. Pod kontrolou státu dosud zůstává podíl asi 46 %, jehož privatizace podle vrchního ředitele sekce paliv Ministerstva průmyslu a obchodu Josefa Dorušky nebude kvůli ekologickým a sociálním závazkům OKD zdaleka tak rychlá jako u hnědouhelných společností." Jeden ze zainteresovaných podnikatelů v článku uvádí svůj odhad situace. Podle něj "je pravděpodobné, že těžební firma bude usilovat o snížení základního jmění, které by na úkor podílu Fondu národního majetku zohlednilo probíhající útlum neefektivních šachet. Pak by podíl IPB jednoznačně převážil sílu FNM," uvedl tehdy v srpnu roku 1997. ***
        Dne 25. září téhož roku vyšly ve stejném listu informace o tom, pro koho je balík akcií skupovaných bankou zřejmě určen. Opět cituji: "Státu hrozí, že svůj podíl v moravské těžební firmě bude muset prodat pod cenou. Skupina IPB drží podle dvou obvykle dobře informovaných zdrojů Hospodářských novin kolem 28 % akcií OKD a na žádost anonymního investora se má snažit dosáhnout 34% podílu. Tento balík by mohl značně znehodnotit chystaný prodej státních 45 % akcií OKD, který by měl být realizován ještě letos." Rok 1997.
        Je zřejmé, že už v tomto roce tehdy vláda, byla to druhá vláda Václava Klause, připravovala privatizaci zbytku svých akcií a soukromí zájemci projevovali velké úsilí, aby pro ně tento krok dopadl co nejvýhodněji. Rolí státu v té době jasně mělo být, aby realizoval kroky, které by minimalizovaly ztráty na veřejném státním majetku. IPB podle tehdejších zákonných podmínek nesměla vlastnit více než 10 % akcií, takže bylo zřejmé, že plánuje prodej těchto akcií třetí straně. Hospodářské noviny tehdy spekulovaly o možných zájemcích. Mimo jiné o panu Stanislavu Prosovi ze společnosti Prosper Trading nebo o skupině vlastnící Českomoravské doly Kladno. V článku se také uvádí: "Ministři průmyslu a financí se údajně zatím nedohodli na modelu privatizace uhelných firem a k jednání na toto téma má dojít až začátkem října."
        2. října 1997 pak Hospodářské noviny přinesly zprávu o tom, že stát je znepokojen postupem IPB a hodlá akcie privatizovat co nejrychleji. Opět cituji. "Ministerstvo průmyslu a obchodu a Fond národního majetku jsou zneklidněny postupem Investiční a poštovní banky, která pro dosud anonymního investora skupuje akcie OKD. Fond i ministerstvo proto jednají o společném postupu, který by bance vlastnící podle zdrojů Hospodářských novin už okolo 30 % akcií její záměry znesnadnil."
        Předseda představenstva OKD, tehdy Ivan Dzida, řekl, že výsledkem snahy státu by mělo být urychlené zprivatizování firmy přibližně v rámci už dříve navrženého scénáře. Cituji: "S MPO jsme se dohodli na tom, že by ještě do konce roku měla být hotova filozofie privatizace OKD," řekl tehdy Dzida.
        Vedoucí privatizace strategických společností Fondu národního majetku a zástupce státu v orgánech OKD Norbert Kraus v těchže novinách připustil, že vlastník balíku OKD by mohl tlačit stát k tomu, aby mu prodal celých svých 45 % těžební firmy, a to za co nejnižší cenu.
        Vážené poslankyně, vážení poslanci, v listopadu 1997 podle dostupných informací skutečně jednali o privatizaci OKD ekonomičtí ministři vlády a dohodli se na urychlené privatizaci velké části svých akcií formou výběrového řízení. Hospodářské noviny přinesly zprávu, že IPB skupuje akcie pro Stanislava Prose a o státní podíl usilují mimo jiné Českomoravské doly. "Podle našich informací," napsaly tehdy, "má nyní skupina kolem IPB 32,5 % akcií OKD a skupuje je pro Prosper Trading," uvedl finanční ředitel Českomoravských dolů Petr Otava. Jeho firma má zájem o státní podíl v OKD. Chce však celých 45 % akcií a nabízí za ně zhruba jednu miliardu korun.
        Touto velmi přesnou a podrobnou dokumentací toho, co se odehrávalo v roce 1997 chci ukázat typický příklad takzvané divoké privatizace. Stát v té době díky rozhodnutím vlády neměl přímou možnost ovlivňovat dění v OKD. Sám se svým vlastním rozhodnutím, ke kterému nebyl nijak nucen, připravil o kontrolní balík akcií v OKD.
        Zbylé akcie společnosti skupovala privátní banka ve velkém. Nebylo jasné, kdo má být jejich vlastník. Pan Petr Otava v roce 1997 mluvil v té době o odkoupení akcií státu ve společnosti OKD. Jednalo se o těch 45 %, které státu zůstaly. Mluvil o částce jedné miliardy korun, za kterou by byl ochoten tyto akcie odkoupit. Stát se s rukama v klíně díval na to, jak klesá hodnota jeho majetku a jak kontrolu získávají neznámé podnikatelské kruhy.
        Jak se situace kolem OKD vyvíjela dál? Zhruba v březnu následujícího roku 1998 začala média spekulovat o tunelování OKD. 1998. Nato se stát rozhoupal k ostřejší reakci. Na duben byla svolána valná hromada akcionářů. Na přelomu března a dubna 1998 se zároveň do veřejného prostoru dostávají informace o skupování akcií OKD od drobných akcionářů a obcí firmou Eurobrokers. Tady nastává další zlom v procesu, kterým ztratil stát kontrolu nad OKD. Jde o obce a města. Obce a města, které měly v OKD podíl díky první kuponové privatizaci a díky tomu, že na ně ten podíl byl převeden, se nechaly zviklat a této společnosti Eurobrokers své akcie, které získaly od státu zadarmo, prodaly. Obce a města v regionu dostaly zadarmo akcie OKD a prodaly je firmě Eurobrokers. Tím definitivně zmizela i naděje státu na obnovení svého vlivu ve společnosti OKD, který mohl obnovit tak, že by hlasovaly spolu se státem obce a že by se státem hlasoval Restituční investiční fond.
        Stát se tedy snažil dohodnout s obcemi rychleji, obnovit majoritu. Tehdy, a to byl rok 1998, za tím účelem začal spolupracovat se společností Patria Finance Zdeňka Bakaly. V této chvíli už se bavíme o úřednické Tošenovského vládě. Ministři průmyslu a obchodu a financí v té době byli pan Kühnl a Pilip.
        Následně se objevují informace o spříznění firmy Eurobrokers se skupinou Prosper Trading Stanislava Prose. V tu samou dobu v dubnu 1998 prodává IPB balík akcií OKD neznámému kupci. Až v polovině roku vyjde najevo, že vlastníkem akcií je společnost Prosper Trading a pan Stanislav Pros.
        20. dubna 1998 představenstvo těžební společnosti OKD odmítlo kooptaci zástupce Fondu národního majetku. O týden později proběhla valná hromada akcionářů, která jasně ukázala, že stát už skutečně nemá situaci pod kontrolou a rozhodující slovo nyní má společnost Eurobrokers spojená s panem Prosem. Rok 1998.
        V srpnu 1998 proběhla další valná hromada, která tento trend definitivně potvrdila. Stát mohl usilovat o výkon svých akcionářských práv, jak chtěl. Zkrátka už neměl potřebnou většinu hlasů. Soukromí podílníci koordinovali svůj postup proti státu. Rozhodnutím této valné hromady došlo ke koncentraci a prodeji akcií soukromých podílníků. Novým majitelem a dominantním hráčem v OKD se stávají Českomoravské doly spojené s pány Otavou a Koláčkem.
        Zdůrazňuji, že v tuto chvíli stát akcie stále vlastnil, jenže jich neměl dostatečný podíl, aby dokázal dění ve společnosti ovlivnit. Proto jsem v úvodu vysvětloval, jak akciové společnosti fungují. V této době už měli firmu plně pod kontrolou soukromí akcionáři díky majoritě, kterou dosáhli divokou privatizací.
        Než budu pokračovat dál, pokud jde o popis situace, dovoluji si stručné shrnutí toho, co se v OKD za prvních osm let existence této akciové společnosti odehrálo.
        Do OKD byl vložen veškerý majetek včetně bytového fondu. Stát přišel o majoritu v této akciové společnosti na základě vlastních rozhodnutí. Stát přišel o majoritu v této akciové společnosti, aniž by za tuto majoritu získal jakékoliv relevantní finanční prostředky. V roce 1998 byl stát také vytlačen z orgánů společnosti, to znamená, fakticky už nemohl uplatňovat rozhodující vliv na fungování této akciové společnosti. 14. října 1998 se pak odehrává složitá transakce, kterou dochází ke změně vlastníků OKD.***
        Nejprve OKD kupuje firma K.O.P, která má podíly v Českomoravských dolech a Sokolovské uhelné. Manažeři K.O.P Viktor Koláček a Petr Otava část utržených prostředků posílají společnosti Karbon Invest. Karbon Invest se stane vlastníkem většinového podílu akcií OKD a samotný se stane předmětem obchodu přes kyperskou společnost. Až později vyjde najevo, že novými vlastníky společnosti Karbon Invest jsou právě Koláček, Otava a další společníci.
        Faktem je, že předmětem popsané transakce byl pouze a výhradně soukromý podíl v OKD. Státních akcií se tento pohyb v roce 1998 netýkal. Faktem je, že společnost Karbon Invest koupila privátní podíl v OKD, těsně většinový, v tom roce 1998 za 2,4 miliardy korun. Karbon Invest koupil většinový podíl v OKD za 2,4 miliardy korun. Rok 1998. Pro stát to znamenalo, že společně s ním vlastní OKD silná skupina, která má kromě ostravského revíru ve vlastnictví další podniky v Českomoravských dolech. Tento silný soukromý vlastník má majoritu, kontroluje těžební průmysl i jinde. Vedle toho v té době převládalo přesvědčení, že stát by neměl přímo organizovat těžbu uhlí. Jediným logickým závěrem pro stát v roce 1998 muselo být učinit kroky co nejvýhodnější k doprivatizaci zbytku svých akcií v OKD.
        Z voleb v roce 1998 vzešla nová vláda pod vedením Miloše Zemana a byla konfrontována s realitou, kterou jsem popsal před chvílí. Je pravda, že sociální demokraté tehdy ve volbách usilovali o mandát zastavit divokou privatizaci OKD, ale OKD už v tu chvíli byly pod kontrolou soukromého uhelného byznysu. Vedle toho stát začínal mít problémy s utlumovanými doly a rekultivacemi, vláda musela hledat způsoby, jak eliminovat také náklady na útlum. Proto i vláda Miloše Zemana hledala cestu, jak realizovat doprivatizaci menšinového podílu v OKD.
        V květnu roku 2001 tehdy vláda přijala usnesení číslo 453, na základě kterého mělo dojít k restrukturalizaci OKD, rozdělení společnosti a převedení její části v čele s Dolem Odra na státní podnik Diamo. V prosinci téhož roku předložil ministr průmyslu a obchodu Grégr na základě květnového usnesení vládě materiál, který konkretizoval podmínky této navrhované operace. V tomto materiálu, který najdete pod vládním číslem 1697 z roku 2001, se mj. navrhuje, aby po restrukturalizaci společnosti zůstal bytový fond v majetku OKD, stát měl převzít utlumované doly i se zaměstnanci. Státní akcie v OKD se měly de facto vyměnit za podíl ve společnostech Sokolovská uhelná a Metalimex, obě vlastněné stejnou skupinou, která měla rozhodující podíl v OKD. Ministr Grégr tedy navrhoval prodat podíl v OKD jejich vlastníkům, převzít od nich doly v útlumu a ponechat v OKD byty. Toto usnesení vlády ale tehdy nebylo přijato.
        V červnu roku 2002 navrhl ministr průmyslu a obchodu společně s ministrem financí, aby vláda zahájila exkluzivní jednání se společností LNM Holdings, tedy se skupinou vlastnící část strojírenského průmyslu, dnešní součást společnosti ArcelorMittal. Cílem výlučného jednání s tímto předpokládaným nabyvatelem měl být odprodej všech státem vlastněných akcií ve společnosti OKD. Proti tomuto kroku se dosavadní vlastníci OKD výrazně vymezovali. Pan Koláček tehdy veřejně prohlásil, že kontroluje OKD, a postup státu začal ofenzivně napadat v médiích. Následně na červnové valné hromadě soukromí akcionáři neumožnili uplatnit zástupcům státu svá hlasovací práva z formálních důvodů a prosadili odvolání zbývajících zástupců státu z dozorčí rady. Kromě toho, že stát už několik let neměl rozhodující vliv, tak pozbyl i přístup k informacím. Neměl v tu chvíli žádného člověka ve vedení podniku a neměl už ani žádnou možnost, jak ho tam prosadit.
        Lidové noviny tehdy citovaly tiskového mluvčího OKD pana Chalupu. Teď se bavíme o roce 2002. Vlastníci OKD tak chtějí zabránit záměru, který nedávno schválila česká vláda, když společnosti LNM Holdings poskytla exkluzivitu na prodej obchodního podílu státu v OKD. Tato společnost se sídlem v daňovém ráji na nizozemských Antilách je pro nás netransparentní a nedůvěryhodná. Potřebujeme našim obchodním partnerům a zejména finančním institucím jasně deklarovat, že s podobným investorem, který spíše snižuje bonitu firem, nechceme mít nic společného.
        Za této situace probíhaly ve dnech 14. a 15. června 2002 volby do Poslanecké sněmovny. Nová vláda byla jmenována v červenci téhož roku. V důsledku vytlačení státu z dozorčí rady a znemožnění výkonu akcionářských práv na červnové valné hromadě se stát ohradil před soudem a požadoval zneplatnění přijatých rozhodnutí valné hromady. Soud ale dal v červnu roku 2003 za pravdu soukromým akcionářům. Do toho vedení společnosti OKD veřejně vyjadřovalo obavy, aby strategie státu nevedla ke snížení odbytu uhlí.
        Na jaře roku 2003 také začali veřejně prohlašovat, že prodají bytový fond OKD za tržní centy. Vláda tehdy hledala způsob, jak dokončit nezvratný proces privatizace menšinového podílu v OKD, v situaci, kdy vlastník většinového podílu vyhrožoval a začal si brát jako rukojmí horníky i nájemníky. V situaci, kdy byl stát odstaven od vlivu a soukromí majitelé si stěžovali, že jeho postup ohrožuje výsledky hospodaření, a v situaci, kdy převládal názor, že stát nemá vlastními silami těžit uhlí, byla doprivatizace a zajištění sociální únosnosti dalšího postupu logická cesta.
        V listopadu roku 2003 vláda rozhodla, že zahájí jednání s majoritním vlastníkem společnosti OKD, firmou Karbon Invest, o odkupu zbývajících státních akcií za co nejlepší cenu a za takových podmínek, které dále nepovedou k destabilizaci a zhoršení sociální situace v Moravskoslezském kraji.
        Během roku 2004 vláda rozhodla o prodeji státních akcií OKD, zbývajících akcií OKD, společnosti Karbon Invest za dohodnutých podmínek, které mj. zahrnovaly podmínku postarat se o minimalizaci ekologických a sociálních škod způsobených případným útlumem své činnosti. Cena akcií byla stanovena původně na 2,250 miliardy korun a následně, po vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, na 4,1 miliardy korun. Vláda svým usnesením 15. září 2004 číslo 904 rozhodla o privatizaci majetkové účasti státu v OKD s kupní cenou 4,1 miliardy korun za minoritní podíl 45 % akcií.
        Následovalo další vyhrocení situace. Tehdy vedení OKD následně dokonce zatkla policie, zahájila trestní stíhání. To trestní stíhání označil soud v roce 2009 za nedůvodné.
        Vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi, abych se v tuto chvíli, ještě než se vrátím ke společnosti OKD, věnoval tomu, jakým způsobem se vlastně tehdy u nás postupovalo při privatizaci takto velkých státních firem. Pokusím se na jiném příkladě, na případě jiné uhelné společnosti, demonstrovat, že divoká privatizace a umožnění divoké privatizace v té době nebyly jenom případem OKD, že se bohužel takto ze strany státu postupovalo i u jiných společností. Čili ten osud ODK, který jsem tady popsal velmi podrobně, tzn., že ty akcie nejprve byly vloženy do kuponové privatizace, pak byla divoká privatizace, stát přišel o vlastnictví, o většinu, se opakoval, bohužel, i v jiných případech. ***
        Zmíním tu jiný případ, který byl silně medializován, i v posledních letech byl silně medializován, a to byla privatizace Mostecké uhelné. Akciová společnost vznikla v roce 1993, vznikla spojením tří bývalých státních podniků - Doly Hlubina, Doly a úpravny Komořany a Doly Ležáky, které ležely v centrální části Severočeské hnědouhelné pánve. Pak, úplně stejně jako u OKD, najdeme rozdělení akcií v rámci privatizace, kdy stát přišel o majoritní podíl. Nejdříve došlo k rozdělení ve druhé vlně kuponové privatizace, kdy celých 42 % Mostecké uhelné bylo privatizováno kuponovou metodou. Stát opět nabídl akcie do kuponové metody.
        Zajímavé je, že u Mostecké uhelné si dokonce stát ponechal ve Fondu národního majetku jenom 37 % akcií. Celých 17 % bylo převedeno na města a obce, to znamená, stát vlastně úmyslně rozředil vlastnický podíl a snížil ho takovýmto způsobem. Najdeme tu úplně stejné rozložení, kdy stát nemá většinu, soukromým investorům stačí skoupit část podílů od malých akcionářů, aby státu zabránili definitivně kdykoli v budoucnu majoritu obnovit. Pak tu najdeme podobný model takového soukromého investora, který začne skupovat malé akciové podíly.
        Už v dubnu roku 1998 se podařilo společnosti Synergo Suisse koncentrovat podíl 49 % akcií Mostecké uhelné společnosti. V květnu roku 1999 tato společnost dokonce získala těsnou majoritu, těsně přes 50 %. To znamená, že opět, pokud se podíváme na situaci Mostecké uhelné, tato společnost byla většinově zprivatizována soukromým vlastníkem, aniž by stát mohl ovlivnit, kdo tím soukromým vlastníkem bude, a aniž by stát do státního rozpočtu získal jedinou korunu. Stát přišel o 50 % akcií v Mostecké uhelné, nedostal za to žádné peníze.
        Vláda Miloše Zemana tak rovněž tehdy přistoupila k doprivatizaci svého menšinového podílu. Usnesením vlády ze dne 28. července z roku 1999 byla schválena privatizace 46 % akcií Mostecké uhelné společnosti. Byl schválen přímý prodej předem určenému vlastníkovi firmě Invest Energy za dohodnutou kupní cenu 650 milionů korun. Čili vláda tehdy doprivatizovala minoritní podíl v Mostecké uhelné společnosti za 650 milionů korun. Bylo to tehdy asi 160 korun za akcii.
        Jenom bych chtěl připomenout, že následně došlo k tomu, že privatizací Mostecké uhelné se opakovaně i na podnět státu zabývala policie. Šetřila podezření, že Mostecká uhelná byla ovládnuta pomocí peněz, které měla povinně odkládat na rekultivace. Česká policie ovládnutí dolů vyšetřovala téměř deset let. V létě 2008 případ odložila. Vyšetřování se vedlo i ve Švýcarsku. Bylo vyšetřováno šest Čechů a jeden Belgičan. V březnu 2009 švýcarská prokuratura kauzu privatizace MUS uzavřela. V červenci 2009 média informovala, že policie prodej MUS opět vyšetřuje. V roce 2011 švýcarská prokuratura obvinila sedm lidí z praní špinavých peněz a podvodných finančních machinací. V roce 2012 dalo vrchní státní zastupitelství podnět k obvinění manažerů. Česká policie také zahájila trestní stíhání, které se týká vyvedení 150 milionů dolarů z Mostecké uhelné společnosti, které byly následně využity k nákupu akcií této společnosti. V říjnu 2013 švýcarský soud uznal šest obviněných, kteří se dožili rozsudku, vinnými z podvodu a praní špinavých peněz.
        Toto je případ privatizace těžební společnosti, který měl v počátcích s OKD řadu shodných momentů, včetně toho, že v určitý okamžik se stát dobrovolně zbavil majority a následně došlo k ovládnutí společnosti ze strany soukromých vlastníků, firem s neprůhlednou strukturou. Existuje rozsudek soudu, který potvrzuje, že při divoké privatizaci Mostecké uhelné zřejmě došlo ke krádežím v řádu miliard. Pokud jde o divokou privatizaci OKD v 90. letech, žádného rozhodnutí soudu jsme se nikdy nedočkali.
        Nyní se stručně vyjádřím k otázce hledání adekvátní ceny za minoritní podíl v OKD při jeho doprivatizaci. Veškeré podklady pro rozhodování včetně cenových posudků zajišťoval pro vládu v roce 2003 a 2004 Fond národního majetku. Posudky měl Fond národního majetku k dispozici dva. V únoru roku 2003 vznikl posudek společnosti Vox Consult, který odhadl cenu minoritního podílu vlády v OKD na 2 miliardy korun. V březnu roku 2003 zpracovala posudek Komerční banka a vyčíslila hodnotu státního podílu na necelé 1,5 miliardy korun. Posudky se lišily metodou a lišily se také tím, jakou část OKD oceňovaly. Jejich souhrnná hodnota činila 3,5 miliardy korun, což je i tehdejší odhad adekvátní ceny ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Cena, za kterou byly akcie státu nakonec privatizovány, byla o 600 milionů korun vyšší, tedy 4,1 miliardy korun. Cena, za kterou vláda minoritní podíl prodala, byl vyšší, než stanovily znalecké posudky a než uvedl ve svém stanovisku Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
        Připomínám, že stát v roce 2004 neprodával jednotlivé součásti majetku společnosti, neprodával nemovitosti a neprodával jednotlivé dceřiné podniky. Stát byl vlastníkem menšinového podílu akcií ve společnosti, kterou už několik let vůbec neměl pod kontrolou. Stát prodával akcie a k tomu se rozhodl provést znalecké ocenění jejich hodnoty. Připomínám, že ještě na konci roku 2002 zněly soukromé nabídky na odkup akcií na 20 milionů dolarů, tedy asi 650 milionů korun. Téměř 4 % akcií OKD byla v té době volně k obchodování na trhu a jejich průměrná cena v té době oscilovala okolo částky 348 korun. Posudek Fondu národního majetku stanovil cenu vyšší než tržní, a to na 367 korun za jednu akcii.
        Nad rámec samotného prodeje akcií tehdy vláda do podmínek privatizace vtělila několik privatizačních podmínek. Transakce se totiž dojednávala v období, kdy Česká republika vstupovala do Evropské unie, a tehdy bylo důležité, aby vláda tímto svým rozhodnutím stát nevystavila riziku, že poskytuje nedovolenou podporu. Vláda se dohodla, že zpřesní podmínky nakládání s bytovým fondem OKD, a do podmínek včlenila ustanovení, že pokud by kdykoli v budoucnu bylo shledáno, že prodejem vznikla z pohledu evropského práva takzvaná nedovolená podpora, má stát právo od smlouvy kdykoli odstoupit. Žádný z ministrů financí od té doby ale neshledal, že by k nedovolené podpoře došlo.
        Konkurenční firmy se snažily zpochybnit adekvátnost výše ceny, za kterou byly akcie prodány. Objevila se nabídka společnosti GNT. Cenu napadla před Evropskou komisí společnost Penta. Kvůli tomu se oprávněností ceny poprvé zabývala Evropská komise už v roce 2006. V roce 2006 dospěla Evropská komise k závěru, že o nedovolenou podporu nešlo.
        Po roce 2006 došlo k velmi významným změnám ve společnosti OKD, z nichž některé podle mého názoru neodpovídaly ustanovení podmínek privatizace. Předně došlo k rozdělení restrukturalizace společnosti na část těžební a část, která pečuje o byty. Tím pádem vlastně byty dostaly jiného než původního vlastníka. Kvůli tomu také i na podnět Poslanecké sněmovny vláda v roce 2009 na základě auditu rozhodla, že vlastník bytů, firma RPG, má zaplatit smluvní pokutu ve výši 30 milionů korun za nedodržení podmínky smlouvy o privatizaci.
        V souvislosti s rozdělením původní společnosti vznikl posudek společnosti Ernst&Young, který ohodnocuje celkový majetek společnosti OKD na více než 52 miliard korun. Tento posudek se vztahuje na účetní hodnotu, nikoli na cenu akcií, které stát v roce 2004 prodával. Žádný oslovený orgán či instituce, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, opakovaně Evropská komise, žádný z nich stanovenou konečnou cenu prodeje akcií nezpochybnil. Evropská komise to hodnotila dokonce dvakrát. Poprvé, jak jsem zmínil, v roce 2006 a podruhé hodnotila tuto věc v roce 2011. ***
        Vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi ocitovat z posudku Evropské komise, jehož český překlad máme přirozeně k dispozici. Komise oznamuje České republice, že po přezkumu informací předložených ve výše uvedené věci přijala rozhodnutí, že prodej podílu ve společnosti OKD ve výši 45 % akcií společnosti Karbon Invest neobsahoval, jak je vyloženo v tomto rozhodnutí, žádný prvek státní podpory ve smyslu čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie.
        Dne 27. ledna 2005 podala společnost Penta Evropské komisi stížnost na prodej menšinového podílu, jejž český stát realizoval 16. září 2004, ve které tvrdila, že prodej neproběhl prostřednictvím transparentního nabídkového řízení a že cena byla nižší než tržní. Komise se k tomu vyjadřuje a hodnotí cenu akcií tak, jak se prodávala na trhu. Opět cituji Evropskou komisi: Pokud jde o znalecké posudky, ve druhém znaleckém posudku byly oceněny finanční investice OKD do společnosti Metalimex, Al Invest Břidličná, Sokolovská uhelná. Ostatní dceřiné společnosti OKD nebyly ohodnoceny odděleně, a to kvůli jejich velmi malému finančnímu významu nebo kvůli jejich zahrnutí do podnikatelské činnosti mateřské společnosti OKD, která již byla hodnocena v rámci prvního posudku.
        Ceny obou oceňovaných částí se následně sečetly a Evropská komise potvrzuje, cituji: Celková hodnota majoritních nebo minoritních účastí v OKD v těchto společnostech byla stanovena na částku 3,1 mld. korun, z čehož by státnímu podílu ve výši 45 % odpovídala částka 1,4 mld. korun. Po sečtení s oceněním podle prvního znaleckého posudku by celková hodnota státního podílu v OKD ve výši 40 % představovala částku 3,5 mld. korun.
        Nejdůležitější pasáž posudku od strany 9 a dále jasně dokládá, že k nedovolené podpoře nedošlo. Cituji rovněž z rozhodnutí Evropské komise: Aby státní opatření představovalo státní podporu, musí být kumulativně splněny čtyři požadavky: a) jedná se o opatření státu nebo ze státních prostředků; b) opatření zvýhodňuje příjemce na selektivním základě; c) opatření narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž; d) opatření ovlivňuje nebo může ovlivnit obchod mezi členskými státy. V případě, že členský stát prodává účast v podniku, neexistuje žádné zvýhodnění, je-li chování členského státu v souladu s jednáním soukromého prodávajícího v tržním hospodářství. Prodej neposkytuje kupci žádné zvýhodnění, pokud prodejní cena odpovídá ceně tržní. Jedna z kumulativních podmínek Smlouvy o fungování Evropské unie pro existenci státní podpory, tzv. zvýhodnění, by tak nebyla splněna.
        Probíhá-li privatizace státního podílu ve společnosti jejím prodejem, slouží jako měřítko pro posouzení, zda dotčená transakce týkající se státního majetku obsahuje zvýhodnění, skutečnost, jestli by se subjekt působící v tržním hospodářství a postavený do podobné situace choval stejně. To jest, jestli by prodal akcie společnosti za stejnou cenu. Tato zásada byla opakovaně vysvětlována Komisí a trvale potvrzována Evropským soudním dvorem.
        Vzhledem k tomu, že česká vláda prodávala pouze menšinový podíl, nemohla očekávat, že obdrží od kupujícího prémii za ovládnutí. Proto cena volně obchodovaných akcií může být v zásadě považována za dobrý ukazatel tržní hodnoty menšinového podílu, i když velký rozdíl v objemu předmětných akcií, 4 % u volně obchodovaných, 45 % menšinového podílu, by znamenal, že obě ceny by nutně nemusely být automaticky shodné.
        Komise také posoudila postřehy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který ve svém stanovisku ze dne 30. dubna 2004 uvedl, že vzhledem k malému objemu volně obchodovaných akcií je jejich vypovídací hodnota omezena, protože se uskutečňuje příliš málo transakcí, než aby bylo možné dojít ke smysluplné tržní ceně a tato hodnota by mohla být manipulována. Komise je toho názoru, že vývoj ceny akcií za období 180 dní před prodejem nevykazuje žádné znaky náhlých silných pohybů, jež by ukazovaly na manipulaci. Příslušné období navíc podle Komise zahrnovalo 129 obchodních dnů a celkový objem 11 244 akcií. Tato obchodní aktivita, byť omezeně, je přesto jistým ukazatelem tržní hodnoty akcií.
        Komise tedy, vážené poslankyně a vážení poslanci, potvrdila, že prodejní cena převyšovala tehdejší tržní cenu akcií a že tehdy vládou zvolená metoda nezaložila vznik nedovolené veřejné podpory.
        Na závěr ještě shrnu explicitní vyjádření z posudku Evropské komise. Komise zjišťuje, že prodejní cena státního podílu v OKD ve výši 45 % odpovídala v roce 2004 tržní ceně volně obchodovatelných akcií OKD. Prodej tranše akcií OKD ve výši 45 % českým státem vyhověl testu soukromého prodávajícího v tržním hospodářství, a bez existence zvýhodnění nabyvatele proto neobsahuje státní podporu ve smyslu článku 107 Smlouvy o fungování Evropské unie. V souladu s uvedeným Komise dochází k závěru, že prodej menšinového podílu České republiky v OKD ve výši 45 % společnosti Karbon Invest neobsahoval žádný prvek státní podpory. To vše včetně podrobné argumentace má Česká republika k dispozici od roku 2011. Byli s tím seznámeni zástupci následujících vlád, generální ředitel Direktoriátu pro hospodářskou soutěž toto rozhodnutí doručil ministrovi zahraničí.
        Jiná věc jsou trestní oznámení, která se týkají odborných posudků, kde rozsudek soudu dosud nebyl vysloven. Znovu ale opakuji, že jsme ohodnocovali cenu akcií a prodávali jsme akcie v roce 2004.
        Chtěl jsem velmi podrobně popsat, jakým způsobem proběhla privatizace akciové společnosti OKD. Stát prakticky od roku 1996 nebyl schopen jasně říci "my už to nemáme pod kontrolou". Vytvořila se taková zvláštní představa, že když někde skoro polovinu vlastní stát, že to má určitě váhu. Nemělo to váhu. Bohužel, celou tu dobu byl stát v defenzivě a je chyba, že se to tehdy v 90. letech neřeklo nahlas.
        Naše vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala, že chceme efektivní a fungující stát, a na tomto místě bych chtěl znovu připomenout, co to znamená. To neznamená, že všechno, co v tomto státě funguje, chceme jako stát vlastnit. Ale my už nechceme připustit, aby stát nečinně přihlížel, jak fungující podniky padají pod náporem soukromých jestřábů. To je naše odpověď na divokou privatizaci, která v této zemi připravila spoustu zaměstnanců o práci a také o životní jistoty. A je to určitě i naše odpověď poctivým podnikatelům.
        Dovolte mi nyní, abych se vyjádřil k současné situaci OKD. V současnosti je OKD, a. s., v úpadku. Probíhá insolvenční řízení zahájené na návrh managementu společnosti a vyhlášené soudem 9. května letošního roku. Důvodem insolvence je nominální předlužení společnosti. Společnost OKD dluží podle zveřejněných údajů přes 17 mld. korun a má více než 650 věřitelů. Na 10. srpna bylo svoláno jednání výboru věřitelů. Stát je v pozici věřitele v důsledku neodvedených plateb na sociální pojištění za zaměstnance OKD. ***
        Krajský soud v Ostravě dne 26. května předběžným opatřením omezil možnost mateřské firmy NWR rozhodovat o OKD. Předběžné opatření se podle rozhodnutí soudu týká např. případného zastavení těžby nebo jiného omezení provozu. Vzhledem ke stavu financí a ekonomickému modelu fungování společnosti existuje reálná hrozba zastavení těžebních aktivit a propouštění. Zatím bylo ohlášeno propouštění cca 345 zaměstnanců v průběhu léta. Je zřejmé, že společnost bude muset hledat způsoby reorganizace své činnosti.
        Bez soudem jmenovaného insolvenčního správce a příslušného soudu nemohou akcionáři vykonávat svá majetková práva a zásah státu taktéž nemá žádnou oporu v právu. Soud o zahájení úpadku nijak nerozhoduje, pouze tuto skutečnost nejpozději do dvou hodin oznámí vyhláškou o zahájení insolvenčního řízení. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení však nastávají okamžikem zveřejnění této vyhlášky.
        Zdůrazňuji, že stát je čistě v pozici věřitele vedle dalších více než 600 věřitelů. Jakékoli spekulace o možném prodeji OKD jsou čistě soukromoprávní záležitostí. Pro stát je nyní partnerem insolvenční správce v rámci probíhajícího insolvenčního řízení. Je to insolvenční správce, který má nyní relevantní informace o tom, zda jsou pravdivá podezření odborů, že s hospodařením OKD nebylo v uplynulých letech vše v pořádku. Pokud se ukáže jako důvodné podezření, že akcionáři nehospodařili v OKD řádně, že si např. vypláceli dividendy, na které si společnost nevydělala, ale musela se kvůli nim zadlužovat, očekávám, že budou ze strany insolvenčního správce insolvenčního soudu učiněny všechny potřebné úkony.
        Za této situace se vláda samozřejmě připravuje a realizuje opatření, která zabrání nárazovým sociálním dopadům v důsledku možného propouštění ve společnosti OKD. Lidem v Moravskoslezském kraji chceme nabídnout perspektivu, která je nenechá závislé na vůli či nevůli vedení OKD. Prosadili jsme dřívější odchody horníků do důchodu, schválili jsme nařízení, v jehož důsledku mají horníci propouštění kvůli insolvenci nárok na mimořádný příspěvek 7 až 8 tisíc korun měsíčně. Proto jsme velmi často přítomni v regionu jako vláda a vysvětlujeme, jakým způsobem si v případě insolvence požádat o ušlou mzdu. Proto chystáme rekvalifikace, příspěvek na mobilitu, podporu v rámci aktivní politiky zaměstnanosti. Připravujeme žádost o příspěvek z Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci.
        Jsme připraveni a zabýváme se také sledováním, jakým způsobem je ze strany vedení OKD garantována bezpečnost při provozu dolů.
        Na můj návrh červnové jednání tripartity zřídilo speciální pracovní skupinu za účasti státu, Českého báňského úřadu, Moravskoslezského kraje a místních obcí, za účasti sociálních partnerů. V této skupině koordinujeme společně kroky směrem k tomu, abychom co nejlépe hájili zájem státu a občanů a také zaměstnanců OKD ve vztahu k jejich zákonným nárokům vůči zaměstnavateli.
        Připravujeme také restrukturalizační strategii, která hornickým regionům, které mají strukturální zátěž, na niž samy nestačí, poskytne adekvátní podporu v posunu vpřed. Jsme toho názoru, že hornictví v kraji, ať už je to kraj Moravskoslezský, nebo Ústecký, neznamená, že se kraj do budoucna nemůže modernizovat. Naopak si myslím, že tyto kraje, místní lidé, kteří strávili léta života poctivou prací v náročných a kvalifikovaných profesích, mají know-how, které se pro modernizaci průmyslu může výborně hodit. Chci jenom poukázat na to, jak úspěšně se v Moravskoslezském kraji v uplynulých letech dařilo rozvíjet automobilový a strojírenský průmysl. Chtěl bych také upozornit na to, jak se v posledních letech proměnily obě ostravské vysoké školy. To je myslím cesta pro oba tyto regiony, které jsou postiženy útlumem těžby uhlí. Cesta investic, cesta modernizace a cesta nových pracovních míst.
        Vláda přirozeně velmi pozorně sleduje současnou situaci v OKD. Jasně jsme dali najevo, že jsme připraveni jednat s insolvenčním správcem, s managementem OKD tak, abychom maximálně podpořili OKD v úsilí zajistit výplatu mezd a udržet tuto společnost v provozu. Jednoznačně souhlasím se stanovisky vedení Moravskoslezského kraje, krajské tripartity, s názory starostů měst a obcí v Moravskoslezském kraji. Nejlepší řešení je udržení OKD v provozu v příštích měsících a pouze postupný útlum těžby černého uhlí. Je evidentní, že vzhledem k situaci, která je na trhu s černým uhlím, dlouhodobě bude velmi obtížné, aby těžba v OKD pokračovala ve stávajícím rozsahu. Proto je důležité, aby došlo k restrukturalizaci. To je nyní odpovědnost věřitelského výboru, soudu a insolvenčního správce. Vláda je připravena hledat všechny kroky a všechna řešení, abychom podpořili udržení OKD v provozu, abychom zajistili sociální smír v regionu. A pokud budou lidé z OKD propouštěni, chceme jim dát novou perspektivu a chceme jim dát novou šanci.
        Chci také poznamenat, že obdobné problémy s útlumem těžby černého uhlí řeší celá řada dalších regionů v rámci Evropy. Nemusíme chodit daleko. Situaci obdobnou vidíme v Polsku. Řada evropských států už v minulých letech přijala rozhodnutí o ukončení těžby černého uhlí. Těžba černého uhlí skončila ve Velké Británii, těžba černého uhlí bude ukončena také v Rakousku a v Německu. V těchto případech vlády, ať už to bylo Německo, Španělsko, Británie, mohly počítat s tím, že na druhé straně mají odpovědného vlastníka, který se na postupný útlum těžby připravuje, že tam mají odpovědného vlastníka, který také poskytne zdroje na to, aby se vyřešila budoucnost lidí, kteří budou muset z hornictví odcházet. Ve všech těchto regionech, ať už je to Německo, nebo Španělsko, jsou to dlouholeté projekty, na jejichž konci bude v příštích letech ukončení těžby černého uhlí.
        My jsme v jiné situaci. OKD v minulých letech podle mého názoru odpovědného vlastníka nemělo. Kdyby ho mělo, tak místo výplaty dividend by OKD vytvářelo rezervy pro budoucí sanaci, pro budoucí útlum. Takovéto rezervy ve společnosti vytvořeny nebyly, a proto si myslím, že OKD odpovědného vlastníka nemělo. OKD je dnes v situaci, kdy je v úpadku, a proto je evidentní, že tu hlavní roli při stabilizaci a sociální stabilizaci regionu bude muset hrát vláda ve spolupráci s krajem, ve spolupráci s obcemi. A já chci jasně říci, že naše vláda je připravena pomoci Moravskoslezskému kraji, aby se v příštích letech sociální situace stabilizovala. Klíčem je postupný útlum těžby a klíčem je udržení OKD v provozu, event. nalezení nových investorů, kteří by alespoň významnou část podniku OKD v provozu v příštích letech udrželi.
        Vážené poslankyně, vážení poslanci, tolik tedy alespoň fakta a základní informace, které se týkají dlouhé historie privatizace společnosti OKD. Jak jsem vás informoval, tato historie byla zahájena před 26 lety. Měla několik klíčových momentů, ve kterých stát přišel o majoritu, ve kterých stát prodal minoritní podíl v OKD. Nyní jsme v situaci, kdy řešíme další budoucnost této firmy a řešíme budoucnost lidí, kteří pro tuto společnost pracují. Já pevně věřím, že společně najdeme takové kroky, ať už legislativní, nebo exekutivní, které budou znamenat naději pro současné zaměstnance OKD i v okamžiku, kdy pravděpodobně za několik let těžba černého uhlí zcela v regionu Moravskoslezského kraje skončí. Děkuji.