Vážený pane premiére, dámy a pánové, vystoupení ministra kultury Daniela Hermana na letošním sudetoněmeckém sněmu vyvolalo různé ohlasy. Proti jeho účasti na tomto sněmu se prý ostře vymezili pouze komunisté. Něco na tom je. Vždyť na rozdíl od situace v Německu čeští občané a jejich potomci pocházející z československého pohraničí okupovaného po Mnichovu nemají oporu ani v médiích, ani v ostatních parlamentních stranách.
        Kde jsou ty časy, kdy i pravicová opozice využila schůze Sněmovny a zaútočila na tehdejší ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou za její vyjádření ohledně sudetských Němců a života Čechů v protektorátu. Ano, šlo o odpověď na otázku, co si myslí o odsunu Němců. Její odpověď si dovolím připomenout: To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo. Já vám nabízím, ozval se tehdy jistý poslanec, že vám jako historik vysvětlím, co se na území protektorátu opravdu dělo, a pak byste se styděla, že takové věci tady vůbec říkáte. Možná by jí připomněl slova bývalého henleinovského poslance českého parlamentu Krebse, který v návaznosti na nacistické zločiny v Lidicích prohlásil: Německé obyvatelstvo v Čechách přivítalo Lidice s velkým zadostiučiněním a v mnoha případech s otevřenou radostí, že činitelé na vysokých místech konečně pochopí, jak se má s Čechy zacházet.
        Ano, již ve 30. letech minulého století se pro naprostou většinu sudetských Němců stala přitažlivou velkoněmecká říše šíleného vůdce Adolfa Hitlera. Ne, nechci nikoho známkovat. Osobně mám zájem, aby ve středu Evropy panoval klid a rodily se nové hodnoty života v humanismu. A také tvrdím, že se slušnými Němci nás nikdo smiřovat nemusí. Označovat všechny válečné či poválečné vynucené přesuny německého obyvatelstva slovem vyhnání považuji však za chybné. Nejen Čechům, ale každému rozumnému člověku by mělo být jasné, že tento pojem nemůže být používán jako souhrnné označení pro různé události kolem útěku a migrace, jež se odehrály koncem druhé světové války. Byli uprchlíci, byli evakuovaní, byli násilně vystěhovaní i deportovaní. Termín vyhnání rozdílné motivy a vynucené situace zastírá. Sudetští Němci často prohlašují, že čelili vyhnání století. Uznávám, že ztráta vlasti je nepochybně bolestnou záležitostí. Ale existuje něco horšího a to je vyhnání ze života. Je přece zásadní rozdíl, končí-li deportační vlaky v likvidačním lágru Osvětim, nebo v příhraničním transferovém táboře v Německu či v Rakousku. Jedni šli na smrt, druzí do nové vlasti.
        Jsem přesvědčen o tom, že bychom neměli zapomínat na základní historické souvislosti. A také bychom se měli dívat na každou otázku z hlediska toho, jak daný jev historicky vznikl, jakými vlastními etapami ve svém vývoji tento jev procházel, a z hlediska tohoto jeho vývoje se dívat, čím se daná věc stala nyní.
        Například katolická církev v Německu v době nacismu využívala téměř 6 tisíc nuceně nasazených. Vyplývá to z publikace Nuceně nasazení a katolická církev 1939 až 1945, kterou 8. dubna 2008 v Mohuči představil kardinál Karl Lehmann. Ano, mezi léty 1939 až 1945 pracovalo z donucení v církevních zařízeních 4 829 zahraničních civilistů a 1 075 válečných zajatců. V nemocnicích, v klášterech, na polích, v lesích i na hřbitovech církev zneužívala hlavně Poláky a občany tehdejšího Sovětského svazu. Kardinál Lehmann také přiznal, že nejde o konečnou bilanci a že katolická církev byla vůči osudu těchto kroků příliš dlouho slepá. Tomu rozumím. Na rozdíl od aktivit předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta, které nedávají mnoho důkazů o tom, že jemu a jeho příznivcům jde o přímý akt přiznání viny, úcty k obětem a akt usmíření. V takovém případě by totiž musel stejným jazykem oslovovat své příznivce na jejich srazech, kde však neustále žvaní či požaduje zrušení takzvaných Benešových dekretů, které ustavily majetkové a národnostní uspořádání naší vlasti či naší země po porážce fašistického Německa. ***
        Podle některých německých deníků byl prý dokonce i Winston Churchill válečný zločinec. Důvod? Protože jeho vláda v odpověď na německé bombardování anglických měst v době druhé světové války rozhodla o odvetných opatřeních. Dokonce byla publikována výzva, aby bylo uznáno utrpení, jemuž byli vystaveni Němci při bombardování země anglo-americkými leteckými svazy. Mezi Němci se skutečně objevilo přesvědčení, že i oni byli oběťmi války, přestože vše začalo Německo. Potíž je i v tom, že to byli právě Němci, kdo přišel s taktikou zastrašování bombardováním. Odkazuji například na Coventry, Rotterdam nebo Varšavu. Ano, doslova vymazali celá města a to rozhodně předcházelo britským akcím. A aby Němci říkali, že Churchill nebo Beneš jsou váleční zločinci, to je hodně silná káva. Jako jedna ze tří vítězných velmocí se pak Velká Británie vedle Spojených států a Ruska znovu přihlásila k poválečným rozhodnutím, která by znemožnila opakování zločinů spáchaných na Evropě a světu německým fašismem, čímž potvrdila i neměnnost či nezpochybnitelnost rozhodnutí Postupimské konference.
        Edvard Beneš je nepochybně historicky podmíněná postava. Nepochybně se zasloužil o vznik Československé republiky. Stačí připomenout Masarykova slova: "Bez Beneše bychom republiku neměli." Beneš však měl i podíl na nedůstojném způsobu jejího zániku v roce 1938. V druhém roce protektorátu si pak americký diplomat na štaci v Praze poznamenal: "Je strašné si představit odvetu Čechů, obrátí-li se štěstěna." Ano, naši bývalí němečtí spoluobčané se za sedm let protektorátu vůči nám provinili tak, že jiné vyrovnání než odsun nepřicházelo v úvahu. Z toho však nemůžeme vinit někdejšího prezidenta Beneše.
        Živě si vzpomínám na někdejšího premiéra Vladimíra Špidlu, který když odcházel do bruselské trafiky, ještě mluvil o odsunu provinivších se Němců jako o zdroji míru a naděje pro naši republiku. Po návratu z Bruselu se však vyjadřoval v tom smyslu, že Česká republika by mohla řešit své problémy vstupem do Spolkové republiky Německo jako 17. země. A dodal před žasnoucími posluchači, že osobně by proti tomu nebyl.
        Ano, Vladimír Špidla je šéfporadcem premiéra Bohuslava Sobotky. Radí mu i zmíněná Blanka Mouralová a Jan Šícha. Oba mají velmi blízké vztahy s představiteli tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Právě jejich zásluhou dospěl premiér Sobotka k poznání, že prý sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům v Evropě. A tak souhlasil i s první oficiální návštěvou českého ministra na sudetoněmeckém shromáždění. Ano, jde o ministra Daniela Hermana, který se pak 24. října letošního roku na semináři Křesťanskodemokratického institutu vyjádřil tak, že někteří to vnímali, že bychom prý čistě teoreticky mohli být jednou ze spolkových zemí Německa. To by ovšem znamenalo odmítnutí Masarykova Československa a další nevídanou podporu katolické církve sudetoněmeckému landsmanšaftu.
        Jestliže někdo chce, abychom se neustále omlouvali za poválečný odsun provinivších se Němců, žádá vlastně omluvu za naše rozhodnutí pro Masarykův stát, protože tam to vše začalo. Ano, skončilo spojenectví trůnu a oltáře, o které se dnes opět někdo pokouší. A premiér Sobotka nejen zásluhou svých poradců do značné míry pokračuje tam, kde Nečasova vláda neslavně skončila. Kéž by mu to občané České republiky v příštím roce definitivně spočítali.
        Dámy a pánové, britský historik Martin Brown, který přednášel dějiny na Americké mezinárodní univerzitě v Londýně a dlouhodobě se zabýval poválečnými přesuny Němců, již v roce 2004 prohlásil, že roli při formování názorů na odsun hraje i to, jak situaci interpretují komunisté. Důrazně pak varoval před závěrem, že cokoli komunisté říkají, je špatné. Podle něj to nemusí nutně vést k vývodu, že opak jejich stanoviska je pravdou. Zároveň zmínil i to, že druhou část odsunu prováděla převážně americká armáda, většinou pod dohledem Červeného kříže a často za přítomnosti zahraničního tisku.
        A to je zatím vše, co jsem vám chtěl ve věci písemné interpelace kolegy Filipa na premiéra Sobotku sdělit. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)