Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři - tři -, vážené dámy, vážení pánové, na jednu stranu se tady část vlády a této Sněmovny tváří, jak strašně důležitou normu projednáváme, a současně ale na ní zásadně představitelé vlády nechodí, a pokud chodí, tak ministři, kteří s tím nemají moc společného, jako pan ministr dopravy. To bych řekl, že je jeden problém, upozorňovala tady na to už paní poslankyně Černochová. Přesto tato Sněmovna nevyhověla přání, aby u toho seděl minimálně průmyslu a obchodu, a to si myslím, že by měli sedět ještě mnozí další. To je poznámka... Pan kolega poslanec Mládek tady sedí, ale to již není ministr průmyslu a obchodu, jakkoli nám to může být třeba líto, ale v tuto chvíli máme jiného ministra průmyslu a obchodu. Poznámka první. ***
        Poznámka druhá ke kolegovi Klánovi prostřednictvím pana předsedajícího. "Za globální oteplování může globální kapitalismus" je krásná teze. Já bych řekl, za globální oteplování může globalizace environmentalistů. Nic takového jsme zatím nezaregistrovali. To je jenom jako jedna velká hysterie mnoha lidí zaměstnaných v těchto oborech. A ukázalo se v minulosti opakovaně, že mnozí z těch lidí šidí a předkládají divná a mnohdy i nepravdivá čísla. Je s velkým otazníkem, jestli vůbec nějaká taková změna probíhá. Teď nám tady říkal pan zpravodaj, že někde to bude oteplování, někde možná ochlazování. Možná že jsou části světa, kde kdyby se oteplilo, taková Sibiř, bylo by mnohem lépe, měli bychom spoustu úrodné půdy a nemuseli bychom žít na Sahaře nebo v těchto částech Afriky, kde se nežije úplně dobře. Takže ono je to takové všechno velmi sporné.
        Já prostě těmhle partám světových alarmistů, kteří začínali přibližně v 60. letech v tzv. Římském klubu, a tzv. tezi o tom, jak dochází ke geometrickému nárůstu obyvatelstva na Zemi, ale současně dochází jenom k aritmetickému nárůstu schopnosti vyrobit potraviny, a že do deseti let bude hladomor a lidí je příliš moc... No, ukazuje se do dneška, že je to přesně obráceně. Schopnost vyrábět potraviny stoupala mnohem rychleji než počet obyvatelstva.
        O deset let později začali chodit s ropnými krizemi. A už jsme se o tom také přeli na nějakém semináři s panem ministrem Brabcem. Už tak čtyřicet let slyšíme o tom, jak katastrofálně dochází ropa a nejpozději do pěti následujících let budou její zásoby takové, že se o ni začne válčit. Přesto překvapivě vždycky na konci těch pěti let zjistíme, že ty zásoby jsou těžitelné, že jsou mnohem větší, než byly před těmi pěti lety, a že tedy zřejmě asi se hned tak válčit nezačne.
        Posledním nápadem těchto celosvětových alarmistů je právě globální oteplování a snaha za každou cenu zasahovat do systému průmyslu, systému topení, systému spotřebovávání energie. Výsledky jsou takové, že se k tomu zatím hlásí jenom převážně mírně poblázněná a pomatená Evropa, která stále má tendenci omezovat původní zdroje a začít je nahrazovat nějakými jinými zdroji, a to ještě s tou hysterií, že to nesmí být jádro, nebo alespoň ve většině evropských zemí nesmí být jádro, že odmítáme brát jádro jako obnovitelný zdroj energie. A vede to k tomu, že se začíná evropský trh s energiemi minimálně problematizovat, být stále více závislý na dovozu plynu ze zemí bývalého Sovětského svazu, staví se nové a nové plynovody, a případně na tom, jestli fouká vítr nebo svítí slunce.
        Už jsme v této republice zažili celý problém se soláry, který přinesli přesně stejní alarmisté, kteří nosí tuto Pařížskou úmluvu. Tehdy to byl Kjótský protokol. Musíme za každou cenu zastavit spalování uhlí, spalování ropy, začneme to něčím nahrazovat. Tak jsme krajinu poseli krásnými větrníky, a to jich tady máme ještě mnohem méně než v některých krajích na západ i na východ od nás, případně jsme začali úrodná pole osazovat soláry. Jestli někdo z vás má pocit, že je to něco rozumného, něco, co stojí za to, jestli máme fakt dojem, že místo toho, kde rostly na polích potraviny, tak tam najednou dneska tzv. vyrábíme energii v těch solárních příšerách, které to opravdu hyzdí, a že to je nějaké vítězství, tak já tedy myslím, že je to přesně obráceně, že je to velikánská prohra, na kterou jsme přistoupili. Já jsem prostě hlubokým vnitřním odpůrcem toho, abychom se pokoušeli tímto způsobem deformovat trh s energiemi a poškozovat, jinak to slovo neumím říct, poškozovat evropskou ekonomiku, českou ekonomiku tím, že se znevýhodňujeme na světových trzích proti ostatním hráčům. Ostatní smí vyrábět, jak se jim zachce. Ukazuje se dnes a denně, že se tak děje.
        Dneska se mluví o tom, jestli odstoupí Spojené státy. Pokládám za velmi pravděpodobné, že Trumpova administrativa poté, co zastavila některé další projekty tzv. ochrany životního prostředí z dílny svých demokratických předchůdců, tak že zastaví pravděpodobně i ratifikaci Pařížské úmluvy, resp. její dodržování. Nepochybně na to zareagují další světoví hráči a bude to zase jenom Evropa, která se tady bude mučit a týrat v tom, že tady potřebujeme nutně nasázet další stovky větrníků a další hektary a hektary solárních panelů.
        A pan ministr ví, že stáhl zatím svůj návrh tzv. antifosilního zákona. Ale stáhl ho proto, protože kdybychom ho dneska předložili do jednání této Sněmovny, resp. veřejnosti, tak se z toho všichni zblázníme, protože prostě není možné, aby to takhle nadále fungovalo. Znamenalo by to takový útlum jak průmyslu, tak zvyklostí spotřeby domácností, že by to nikdo nebyl schopen obhájit. A proto se ten návrh stáhl. Ne že se odloží o tři roky. Já myslím, že za tři roky připravenost společnosti bude stejná a že se to opět odloží. Protože ten nárůst alternativních zdrojů, který byl v antifosilním zákonu navrhován, by znamenal, že bychom tady opravdu pak nepěstovali vůbec žádné obilí a nic podobného a už bychom jenom na všech polích měli solární elektrárny, které kromě toho, že ještě blokují tu krajinu, tak já je pokládám opravdu i při cestě krajinou za hnusné a ošklivé.
        Takže tolik snad k tomu obecnějšímu problému, jestli se vůbec k tomu máme hlásit.
        Já bych k tomu chtěl ještě říct jednu věc, kterou pokládám za ústavně důležitou a pro kterou budu chtít, abychom přikázali návrh zákona i do ústavněprávního výboru. Byl jsem na semináři, který svolal předseda výboru pro životní prostředí, na kterém byl pan ministr, byla snaha tam mnohé věci osvětlit. Ale na tu základní klíčovou otázku mi odpovězeno nebylo, protože se domnívám, že ani experti Ministerstva životního prostředí schopni odpovědět nejsou.
        Tady se předkládá pořád takový dvojí obraz. Ta smlouva nemá žádné bezprostřední účinky. Vlastně jí nejsme vázáni, je to takové jako dobrovolné, můžeme se přihlásit, k čemu chceme, a k ničemu nás to nezavazuje. Kromě toho transferu 100 mld. dolarů od vyvinutých zemí k těm rozvojovým. Ale i to se bude někdy posléze dohadovat v nějakých dohadovacích komisích a k tomu jsme se ještě nezavázali. Ale současně je to strašně důležitá úmluva, protože přece způsobí na celém světě, že dojde k poklesu skleníkových plynů, a tím pádem nedojde k takovému navýšení obecné teploty a budeme se držet nějak mnohem lépe, než jsme na tom byli před průmyslovou revolucí.
        Mně se tenhle přístup zdá nemožný. Tak buď nás to k něčemu zavazuje a zavazuje to ty ostatní státy, které to podepsaly, pak to má smysl. A pak má smysl se bavit o tom, k čemu nás to zavazuje. Nebo to nikoho k ničemu nezavazuje, tak jak je to občas vykládáno a předkládáno, ale pak nemá smysl žádnou takovou smlouvu předjímat, ať si každý stát příp. uskupení států stanoví nějaká svá vnitřní pravidla, ve kterých se rozhodne, jestli půjde cestou jaderné energie, půjde cestou jiných zdrojů, nebo půjde cestou dosavadních fosilních paliv, která zase žádný tak zásadní problém nevytváří. Ale ta představa toho, že to je tak strašně důležité, protože to všem pomůže, ale současně je to nezávazné, mně připadá ze strany Ministerstva životního prostředí a vlády jako celku neuvěřitelně nepoctivá, protože jedno z toho musí platit. Nemůže platit současně to, že je to nezávazné, a současně to, že to nepochybně pomůže celému světu, protože všichni budou zavázáni. A pokud je to závazné, a já se trochu obávám, že to závazné ve skutečnosti je minimálně v tom, že tlak, který pak na nás bude vyvíjen, bude velmi zásadní, pak musí být odpovězena ona ústavní otázka a to je, kdo a k čemu se zavazuje. ***
        Základní problém je, že tato smlouva říká: státy se zavážou k nějakému omezení emise skleníkových plynů, je jedno, jestli je to 20 %, 30 % nebo 50 %, případně se mohou k tomu zavázat i uskupení států, pravděpodobně, předpokládám, že je to tak, že uskupení států se může zavázat k nějakému minimálnímu omezení, a jednotlivé státy by se mohly zavázat nad rámec tohoto minimálního poklesu ještě k nějakému vyššímu. Ale pak se ptám, kdo ty státy bude zavazovat. A to je otázka, která není zodpovězena ani v té smlouvě, ale fatálně není zodpovězena ani v důvodové zprávě, kterou nám ministerstvo a vláda k tomu předkládají. Protože důvodová zpráva se vlastně tváří tak, že právní zajištění Pařížské dohody bude v rámci Evropské komise - já to pro jistotu přečtu.
        "Implementace Pařížské dohody si však vyžádá dílčí úpravy práva EU v dané oblasti. K tomuto účelu Evropská komise dne 20. července 2016 zveřejnila tyto legislativní návrhy:
        1. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o zahrnutí emisí skleníkových plynů a jejich pohlcování v důsledku využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví do rámce politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 525/2013 o mechanismu monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů a podávání dalších informací vztahujících se ke změně klimatu č. 2016/0230..." Nebudu číst tyto kódy.
        "2. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o závazném každoročním snižování emisí skleníkových plynů členskými státy v období 2021 až 2030 pro potřeby odolné energetické unie a za účelem splnění závazků podle Pařížské dohody a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 525/2013 o mechanismu monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů a podávání dalších informací vztahujících se ke změně klimatu č. 2016/0231.
        S ohledem na právní charakter nařízení budou uvedené předpisy po jejich přijetí přímo účinné také v České republice.
        Pokud jde o společný, vnitrostátně stanovený redukční příspěvek, k němuž se Česká republika jako člen EU také přihlásila, vychází ze společného cíle Evropské unie a jejích členských států, který byl již přijat Evropskou radou jako součást závěrů Evropské rady k Rámci politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030, schválených dne 24. října 2014."
        Čímž se nám fakticky říká, zjednodušeně řečeno, nás se to netýká, všechno to za nás schválí Evropská komise a Evropský parlament a český parlament a česká vláda do toho nemají co mluvit.
        To je samozřejmě jedna část pravdy, já i s touto částí pravdy souhlasím jen velmi částečně, protože si myslím, že to jsou věci, které nemají být regulovány z úrovně Evropského parlamentu a Evropské rady, ale chápu, že dneska takový stav je.
        Současně ovšem nepochybně ta smlouva ale připouští, abychom přijali nějaké další závazky nad rámec evropských závazků. A já se ptám, kdo by takové závazky jménem České republiky přijal, jakým způsobem by je uložil a jakým způsobem by bylo zajištěno, že o takových závazcích rozhoduje tento parlament, a ne rozhodnutí ať už nějakého subalterního úředníka na Ministerstvu životního prostředí, nebo možná i vlády jako celku. Už jsme tady zažili vlády, a dokonce jsem byl jejich podporovatelem, ve kterých seděli zelení a které nám tady zanechaly velké, skoro bych řekl nedozírné škody v některých oblastech průmyslu nebo celkově společenského fungování. Představme si, že v nějaké příští vládě...
        Vidím, že to nemá příliš velký zájem tohoto sálu. A docela mě to mrzí, protože myslím, že to je jedna z nejdůležitějších věcí, které tady projednáváme. Ve srovnání s věcmi, které se děly dopoledne, nebo s různými legráckami, které tady běžně probíráme, jako kde se smí nebo nesmí vydávat řidičské průkazy nebo jaký bude plat nebo nebude plat emeritních ústavních soudců, bych řekl, že tohle je věc, která má naprosto jiné a naprosto zásadnější dopady. Ale evidentně (nesrozumitelné) se řekne přemýšlíme ne na příští týden, ale na 5, nebo 10, nebo 15 let dopředu, tak ten zájem Sněmovny je velmi malý a mají všichni pocit "nás se to netýká, to si odskáče někdo až za námi".
        Myslím, že musí být vyřešena v průběhu projednávání otázka toho, kdo v rámci takovýchto dohod má právo zavazovat Českou republiku. Zda je to vláda, nebo zda je to parlament. To je podle mě naprosto kardinální otázka. Je to takový ten obvyklý trik, které ho se nám dostává dneska někdy v těch mezinárodních smlouvách. Dříve mívaly mezinárodní smlouvy charakter toho, že jsme řekli "ano, máme taková a taková práva, máme takové a takové povinnosti", posléze byly poměrně složitým ústavním způsobem, včetně toho, že např. Senát byl neobejitelný, musel se zavázat k ratifikaci, prezident republiky byl neobejitelný, musel podepsat, posléze byly nějakým způsobem aplikovány do právních řádů jednotlivých zemí a do právního řádu České republiky. Nyní se přijímají takovéhle prapodivné smlouvy, které - k něčemu se zavážete, ale neříkají, kdo se zaváže, ale potom, když už se zavážete, tak najednou to, k čemu jste se zavázali, bude mezinárodně vymahatelné, nebo alespoň mezinárodně sankcionovatelné. A tady si myslím, že musíme si stanovit pravidlo, kdo může Českou republiku v rámci mezinárodních smluv tohoto charakteru - které mají nepochybně pak dopad do celé ekonomiky, mají dopad do zákonodárství, fakticky znamenají, že některé věci musí být provedeny - kdo může tedy Českou republiku zavazovat. To je přece klíčový problém, který vznikl kolem prohlubování integrace Evropské unie, že najednou začaly vlády - a proto je tak vysoká míra nespokojenosti jak v parlamentech, tak v jednotlivých členských zemích a v tom obyvatelstvu - , že najednou začaly vlády, začali úředníci zavazovat v rámci Evropské unie své země k tomu, že něco provedou. Sice to jakoby dnes už formálně schvaluje Evropský parlament, ale dostávali jsme se mnohokrát do situace, a vidíme ji dneska znovu třeba v té zbraňové legislativě, že mnohé země dají žlutou kartu, řeknou je to problém, ale pokud je to schváleno na evropské úrovni, fakticky rozhodováním exekutiv a podtrženo tím odtrženým Evropským parlamentem, pak náhle do toho nemají ty jednotlivé národní legislativy co mluvit.
        A já bych strašně nerad, abychom po tom, co jsme tento problém spustili ve vztahu k Evropskému společenství a posléze k Evropské unii, který opravdu vede k těm hlubokým krizím důvěry, ve kterých dneska Evropa je, tak abychom tento problém spustili ještě k dalším mezinárodním společenstvím, jako je právě Pařížská dohoda, kde se vláda může v nějakou chvíli zpovykat, říct: Tak my budeme ti nejmodernější na celém světě, my tady přijímáme závazek, že snížení emisí skleníkových plynů o 50 % nebude do roku 2030 nebo do roku 2050, jak nám stanovuje Evropská unie, ale bude do roku 2022". V příštím volebním období to každý náš nástupce musí provést. Toto nechá uložit jako náš závazek. Nepochybně jménem státu navenek jedná vláda. Nepochybně jménem státu navenek jedná vláda, nejedná parlament, ale je to opravdu závazek, který může zavázat evropskou republiku na 5, 10, 30 let dopředu? Nebo to musí být závazek, který musí projít parlamentem, musí projít tím schvalováním, jakým musí projít tato smlouva? ***
        V tom vidím klíčové ústavní nebezpečí tohoto materiálu, který říká: Bude to pro vás závazné, zavazujete se, ale ten, kdo zavazuje, není vyjasněn. A opravdu v důvodové zprávě k tomu není ani slovo. Není vůbec řečeno: máme takovou a takovou představu. Mrzí mě tedy, že odešel už pan ministr Chvojka, kterého bych jinak jako předsedu Legislativní rady vlády vyzýval k tomu, aby nám i Legislativní rada vlády objasnila, jak se má otázka s tím, kdo může v oblastech, které nepochybně budou posléze vyžadovat legislativní úkony, zavazovat Českou republiku a nakolik tyto závazky můžou být pro nás definitivní.
        Zatím děkuji za pozornost. Uvidím v následující rozpravě, jestli se ještě přihlásím, nebo ne.