Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo vlády, paní a pánové, protože od tohoto bodu už uplynul nějaký čas, dovolím si v rychlosti připomenout jenom to nejzákladnější téma, protože moje otázka zněla, jakým způsobem jsou financované takzvané neziskovky a podle jakého klíče se rozhoduje, kolik a které neziskovky dostanou peníze ze státního rozpočtu, tedy z peněz českých daňových poplatníků. Moje otázka se netýkala dobrovolných hasičů, včelařů, zahrádkářů, kynologů, myslivců, fotbalistů, ani ochotníků, ani členů pěveckých a dalších podobných spolků a sdružení. Pokládám za nutné to explicitně zmínit, protože celá Sněmovna tuto skutečnost snad pochopila bez potíží a nevím, jestli jste to pochopil vy.
        Vaše odpověď ukázala, že jste jako předseda vlády pravděpodobně odtržený od reálného života v České republice, protože se mi nechce uvěřit, že byste chtěl Poslanecké sněmovně lhát. Upřímně řečeno, nevím, která z možností by byla v případě premiéra horší. Vaše vystoupení bylo snůškou určitých dat. Já jsem to nazval, že je to odpověď účetního, a nikoliv premiéra.
        Uvedl jste například ve své odpovědi, že veškerá lékařská péče v České republice je bezplatná, a já to vnímám tak, že je hrazena pouze ze zdravotního pojištění, a že vztah mezi pacientem a lékařem tedy nemá být finanční. O to se má opravdu postarat zdravotní pojišťovna, která platí poskytovateli péče.
        Problém je v tom, že to není pravda. Myslel jsem si, že špatně slyším a že jsem se stal obětí nějakých halucinací. Když jsem si četl stenozáznam a připravoval se na dnešní vystoupení, tak jsem se uklidnil, že halucinacemi opravdu netrpím. Opravdu jste veřejně tvrdil, že veškerá zdravotní péče v České republice je hrazena ze zdravotního pojištění. Můžu vám s klidným svědomím říci, a myslím, že to všichni chápou, že tomu tak možná je pouze u některých vyvolených, možná ve vašem případě, a pro ostatní občany, nepremiéry naší země, je toto tvrzení spíše absurdní.
        Uvedl jste, že Česká republika pomáhá a jak jste na to hrdý. Rád bych upozornil na jeden zásadní fakt, že prostředky, které používá Česká republika na humanitární rozvojovou zahraniční pomoc, jsou peníze českých daňových poplatníků a že ta pomoc je spíše z peněz těch, kteří platí daně do rozpočtu České republiky, nikoliv že byste je mohli vlastnit jako vláda, protože jste pouze správci takových prostředků. ***
        Můžeme zde mluvit o tom, kolik komu a za kolik jsme kde pomohli, zda vámi podporované charitativní organizace nejsou charitou zejména pro vlastní zaměstnance. Můžeme se hodiny a hodiny bavit o systému různých agentur inkasujících peníze ze státního rozpočtu a dále je distribuujících spřáteleným neziskovkám na různé, promiňte mi, obskurní projekty. Můžeme tu počítat miliony, desítky, stovky milionů, i miliardy. Můžeme střílet různými čísly, fondy, statistikami, osobně jsem ale přesvědčen, že se stejně nedobereme žádného závěru. Diskuse se neposune ani kousíček dál z místa, kde začala. Budou to jenom a jenom čísla a statistiky.
        Já bych ale rád hovořil o něčem úplně jiném. Za těmi čísly a statistikami jsou totiž živí lidé a jejich mnohdy těžké a smutné životní příběhy, příběhy bolesti, smutku, ale i příběhy naděje. Příběhy, kde potřebným a nešťastným bylo nabídnuto mnoho pomocných rukou, s jedinou výjimkou, a tou byla pomocná ruka státu. S několika takovými osudy bych si nyní dovolil vás, pane premiére, a také všechny ostatní přítomné seznámit. Následně bych vám rád položil několik zcela jednoduchých otázek. Nebudu mluvit o tom, komu jsme pomohli, budu mluvit o tom, komu jsme nepomohli, ačkoli bychom podle mého názoru pomoci měli.
        Příběh první je o slečně Alence nebo Ilonce, jak chcete, já ta jména neuvádím zcela, protože si to ti lidé nepřejí, jenom vím, že ten příběh existuje, je z Plzeňského kraje. Ve 23 letech jí byl diagnostikován, do té doby zcela zdravé studentce filozofické fakulty, zhoubný nádor v oblasti hlavy. Podstoupila operaci a následné ozařování. Léčba vypadala velmi nadějně, stav nemocné se rychle zlepšoval. Po několika měsících však byla Alence diagnostikována postradiační myelitida. Jde o stav, kdy nemocnému odumírají míšní nervové cesty a následkem toho dochází k postupnému ochrnutí. Lékaři doporučili léčbu, kterou však kvůli finanční náročnosti odmítlo naše zdravotnictví hradit. Než se celá záležitost na příslušných místech projednala a rodina byla informována o zmíněném zamítavém stanovisku, její stav se již natolik zhoršil, že již byla upoutána na lůžko a zcela odkázána na pomoc ostatních. Na financování její léčby se začaly konat sbírky, koncerty i další akce. Našla se spousta lidí, kteří se snažili dle svých možností upřímně pomoci, když se stát k Alence otočil zády. Tito lidé si zaslouží úctu a obdiv. Jsem hrdý, že jsem spoluobčanem takových lidí, kteří pomáhají, ale nemohu být hrdý na to, co udělalo české zdravotnictví.
        Ve svém vystoupení jste, pane premiére, zmínil, že vy jste hrdý na to, že se Česká republika podílí na financování zdravotní péče v uprchlických táborech v Jordánsku. Mám tady celý přehled, je to příloha číslo I - Témata zahraniční rozvojové spolupráce v roce 2017 a indikativní výhled na rok 2018-2019. Můžete si najít, kolegové a kolegyně, na stránkách Ministerstva zahraničí.
        A já se ptám - je podle vás v pořádku, že v rozpočtu České republiky se najdou peníze na financování zdravotní péče v uprchlických táborech v Jordánsku, když se nenašly peníze na zdravotní péče o slečnu Alenku? Jsou pro vás migranti v jordánských táborech z nějakého důvodu cennější než její případ? Dokázal byste vysvětlit jejím rodičům, že z jejich daní - protože oni daně platí - se platí péče někde jinde a na jejich dceru nezbylo?
        Příběh druhý je o Mirkovi nebo Hynkovi, jak chcete. Jde o tříletého kluka, který se shodou nešťastných náhod skoro utopil v bazénu. Přežil, po dvou měsících v bezvědomí se vrátil a je zatím zcela odkázán na pomoc nejbližších. Vzhledem k jeho věku je velká šance na návrat do plnohodnotného života. Je třeba zajistit intenzivní rehabilitaci, péči neurologa, logopeda, zdravotní pomůcky. Zatím podstoupil léčbu v Janských Lázních, terapii v hyperbarické komoře a intenzivně rehabilituje na neurorehabilitační klinice. Mirek potřebuje intenzivní každodenní terapii, kterou náš systém zdravotního pojištění nehradí. Terapie je finančně náročná, čtyři týdny vyjdou na cca 68 000 korun, jedná se ale o běh na velmi dlouhou trať. Podle paní primářky je před Mirkem několik let tvrdé práce. Na Mirkovu léčbu se pořádá sbírka, lidé se snaží pomoci, každý jak může, když se stát k jeho případu a k jeho rodičům otočil zády.
        Ve svém vystoupení jste, pane premiére, zmínil, že jste hrdý na to, že se Česká republika podílí na financování integrované zdravotní péče o matku a dítě, podle těchto dokladů např. v Čadu. A mám tedy několik jednoduchých otázek. Jsou formulovány tak, že stačí odpovědět ano, nebo ne. Je podle vás v pořádku, že v rozpočtu České republiky jsou peníze na financování integrované zdravotní péče pro matku a dítě v Čadu a nenajdou se na financování léčby tříletého Mirka? Jsou pro vás z nějakých důvodů matky a děti v Čadu cennější než naše děti a naše matky? Dokázal byste to vysvětlit Mirkovým rodičům?
        Třetí příběh je o devítileté Daniele nebo Michalce, chcete-li. Od narození má neznámou nemoc připomínající dětskou mozkovou obrnu, spojenou s centrální svalovou hypotonií. Tato nemoc má za následek celkové zhoršení hybnosti těla, které znemožňuje běžný pohyb zdravého člověka a naprosto vylučuje samostatnou chůzi. Navzdory těžkému osudu se rodina snaží Daniele zajistit plnohodnotný život a zařadit ji do běžného dětského života. To se ale neobejde bez speciálních pomůcek a rehabilitací. Nemoc se projevuje celkovou ochablostí svalstva, třesem rukou, zhoršenou koordinací celého těla a nulovým smyslem pro rovnováhu. Po zvýšené fyzické námaze je malá pacientka velmi rychle unavená. Proto jsou velmi důležitá cvičení, lázeňská rehabilitace a kompenzační pomůcky, které napomáhají soběstačnosti, a zlepšují tak fyzický i psychický stav Daniely. Nutné kompenzační pomůcky a specializovaný léčebný program zdravotní systém České republiky nehradí. Rodina se proto rozhodla zkusit peníze získat prostřednictvím sbírání víček. Sbírají se víčka od PET lahví, mléka, zákysů, ale také od kávy či aviváží, tekutých pracích prášků, a jeden kilogram víček stojí, dostane se za něj šest korun.
        Když jste ve svém vystoupení, pane premiére, zmínil, jak jste hrdý na to, kde všude pomáháme a např. jak je financována podpora obyvatel ohrožených suchem v Etiopii, mám opět několik jednoduchých otázek a zase stačí odpovědět ano - ne. Je podle vás v pořádku, že se v rozpočtu České republiky najdou peníze na financování podpory obyvatel ohroženým suchem v Etiopii a nenajdou se na financování léčby a rehabilitace devítileté Daniely? Co je pro nás cennější - naši občané, nebo obyvatelé jiného státu, kterému pomáháme? K čemu slouží státní rozpočet? Dokážete to vysvětlit rodičům Daniely?
        Čtvrtý příběh je o Anně, která je tříletá holčička ze severní Moravy, trpí mozkovou obrnou. Jedinou šancí na zlepšení jejího zdravotního stavu je speciální rehabilitace. Zdravotní systém České republiky tuto rehabilitaci nehradí a rodiče malé Anny si léčbu nemohou dovolit. Osud malé Aničky vyvolal nebývalou vlnu solidarity v místě jejího bydliště a okolí, na její léčbu se skládají známí rodiny, ale i úplně cizí lidé, od malých školáků až po seniory v domovech důchodců. Pořádají se koncerty místního dětského sboru, lidé prodávají na farmářských trzích vlastní výrobky, zapojují se dobrovolní hasiči a organizátoři sportovních akcí. Výtěžek z aktivit jde na léčbu malé holčičky. Její rodiče chtějí udělat všechno pro to, aby se dceři pomohli jakýmkoli způsobem. Kombinace mozkové obrny, epilepsie a výživových problémů je velmi těžká. Cílem léčby je pokusit se zlepšit zdravotní stav Aničky natolik, aby dokázala sama sedět a pohybovat se na vozíku. První vlna sbírky skončila na částce 40 000 korun a pokračuje dál. Léčba je velmi nákladná a dlouhodobá.***
        Mám zase otázku. Když jste hrdý, pane premiére, na to, jak umíme financovat zdravotní péči o obyvatele Středoafrické republiky, je podle vás v pořádku, že v rozpočtu České republiky se na financování zdravotní péče Aničky nenajdou peníze a najdou se peníze na léčení jinde? Jdou pro vás z nějakých důvodů obyvatelé Středoafrické republiky cennější než naše Anička? A dokážete to vysvětlit Aniččiným rodičům?
        Poslední příběh, abych nebyl příliš dlouhý, je příběh Adama. Je čtyřletý, narodil se jako zcela zdravé dítě. Protože se rodičům zdál jeho vývoj nepřirozeně pomalý, nechali svého syna vyšetřit na neurologii a genetice v Brně. Zároveň začal docházet na speciální cvičení. Po devítiměsíčním čekání na výsledky genetických testů byla stanovena diagnóza merosin deficitní kongenitální svalová dystrofie. Prognóza u dětí s touto diagnózou je dle neurologů elektrický vozík, a to do konce života. Existuje však malé procento těch, kteří se naučí chodit a být soběstačnými. Je to malé procento, ale pro rodiče a malého Adama je to naděje, a proto boj s onemocněním nevzdávají. Stále hledají možnosti, jak svému synovi ulevit od problémů a posunout ho dál na jeho cestě k samostatnosti. Současně se jeví nadějnou léčba kmenovými buňkami. Tento postup je však nákladný a zdravotní systém České republiky ho nehradí. Rodiče malého Adama nemají jinou možnost než se pokusit peníze na léčbu a kompenzační pomůcky pro své dítě získat pomocí sbírky.
        Pro představu uvedu položky, na které se vybrané prostředky použijí. Léčba kmenovými buňkami 1 600 000 korun, intenzivní terapeutický pobyt 24 000 korun, dětský invalidní vozík 25 000 korun, vertikalizátor Medico 42 562 korun podle tabulky, kurz plavání 3 500, rehabilitace, akupunktura 7 000 korun. Tyto položky uvádím proto, že jste ve svém vystoupení mimo jiné zpochybňoval účel podobných sbírek. Takové zpochybňování však pokládám za vrchol nevkusu, neúcty a arogance vůči rodičům těžce nemocných dětí a vůči všem, kteří se snaží nezištně pomáhat a změnit tak dopady nepřízně osudu.
        Ve svém vystoupení jste zmínil, pane premiére, že jste hrdý na to, jak se podílíme na financování potravinové bezpečnosti obyvatel Jižního Súdánu. Mám tedy zase několik jednoduchých otázek. Je podle vás v pořádku, že v rozpočtu České republiky se najdou peníze na zajištění potravinové bezpečnosti obyvatel Jižního Súdánu a nenajdou se finanční prostředky na léčbu a rehabilitaci malého Adama? Jsou pro vás z nějakého důvodu obyvatelé Jižního Súdánu cennější než Adam? A dokážete to vysvětlit Adamovým rodičům?
        To je tedy pět namátkou vybraných příkladů a pět stránek našeho rozpočtu humanitární pomoci. Jsem přesvědčen, že tyto rodiny mají právo očekávat plnou podporu naší společnosti. Podobných příběhů jsou u nás určitě stovky, možná i tisíce. Jak jsem uvedl na začátku, jsou to příběhy těch, kterým jsme nepomohli, ačkoliv jsme jim pomoci měli a mohli. Jsou to příběhy těch, ke kterým se otočil stát zády. Místo toho prostřednictvím různých organizací, ale z rozpočtu České republiky děláme úplně něco jiného. Možná že někde elektrifikujeme, možná že někoho učíme demokracii, a na vlastní lidi nezbývá. Na lidi, kteří platí daně, kteří budují Českou republiku jako svůj domov.
        Vaše vystoupení, pane premiére, jasně ukázalo, že jste odtržen od reality. A to úplně. V plné nahotě ukazuje uvažování člověka, který se zcela odcizil vlastním lidem a možná si může poplácávat po ramenou v Bruselu s jinými, kteří myslí, že takhle to má být.
        Úkolem státu, tedy České republiky, musí být zajišťování potřeb vlastních obyvatel. Proto státy vznikly a proto si je také občané prostřednictvím daní platí.
        Myslím si, že uvedené životní příběhy jsou dostatečně výmluvné, stejně jako jsou dostatečně jasné otázky, které jsem v souvislosti s tím položil. Vážený pane premiére, doufám, že na jasné otázky od vás dostanu přímo jasnou odpověď. Byl bych rád, abychom se neutápěli v účetnictví a v odůvodňování toho, že rozhodnutí, která činíme za naše občany, za jejich peníze, jsou opravdu v jejich prospěch. Děkuji vám. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)