Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, předkladatel v pořadí již 40. novely zákoníku práce, kterým je Ministerstvo práce a sociálních věcí, ve své důvodové zprávě konstatuje, že zákoník práce je ve svém komplexu vyhovující právní normou, na druhé straně ale připouští, že se v praxi projevují některé problémy a nedostatky, které je žádoucí řešit.
        V této souvislosti bych se chtěl zmínit o problémech zhruba čtyř tisíců bývalých horníků, kteří z důvodu pracovního úrazu nebo choroby z povolání nejsou schopni nadále pracovat pod zemí. V souladu se zákoníkem práce tito bývalí horníci pobírají náhradu za ztrátu výdělku, tzv. rentu. Dalo by se říci, že jsou v pohodě. Opak je ale pravdou. Většina těchto bývalých horníků, tzv. rentistů, je v evidenci úřadu práce, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je to, že řada těchto vyřazených horníků má celou řadu zdravotních omezení. Druhým důvodem je to, že se bojí jít pracovat.
        Současná legislativa je totiž nastavena tak, že pokud je zdravotně postižený horník v evidenci úřadu práce, je z jeho náhrady za ztrátu výdělku odečítána částka ve výši minimální mzdy. Pokud jde pracovat a následně tuto práci ztratí, tak mu na úřadu práce od této tzv. renty odčítají částku ve výši jeho posledního výdělku.
        Nejlépe vám tuto problematiku vysvětlím na následujícím příkladu. Horníka Nováka vyřadili 1. ledna 2014 z dolu z důvodu choroby z povolání, a to ve věku 40 let. V hornictví odpracoval 20 let a náhradu za ztrátu výdělku mu vypočetli ve výši 24 tis. korun. Horník Novák se po propuštění z dolu přihlásil dne 2. ledna 2014 do evidence úřadu práce. Má zdravotní hendikep, a tak nemůže sehnat práci. Z jeho náhrady na ztrátě výdělku, která činí 24 tisíc korun, se mu každý měsíc odečítá částka ve výši minimální mzdy. V roce 2014 se mu tak odečítala částka ve výši 8 tisíc korun, v letošním roce se mu však odečítá částka ve výši 11 tisíc korun. V průběhu tří let se roční příjem takto postiženého horníka snížil o 36 tisíc korun, což je pro rodiny těchto osob již citelný zásah do jejich rodinných rozpočtů. Z tohoto důvodu Ministerstvo práce a sociálních věcí v předložené novele zákoníku práce upravilo znění § 271 písm. b) odst. 3, a to tak, že bude dotčené osobě odečtena minimální mzda ve výši, která byla platná v den zařazení do evidence. Touto úpravou i do budoucna nebude v případě růstu minimální mzdy snižována náhrada na ztrátě výdělku, což je samozřejmě pro zdravotně postižené horníky dobrá zpráva.
        Touto legislativní úpravou bohužel dojde k vyřešení pouze jednoho z problémů, se kterými se tato skupina zdravotně postižených horníků setkává. Druhým velkým problémem této skupiny, o které jsem se zmínil v úvodu svého vystoupení, je to, že se bojí jít pracovat. Velkým strašákem pro tyto bývalé horníky je to, že pokud odejdou z úřadu práce a najdou si zaměstnání, ve kterém vydělají více než minimální mzdu, a pak tuto práci ztratí, tak je jim při opětovném zaevidování na úřadu práce odečítána nikoliv částka ve výši minimální mzdy, ale částka ve výši posledního dosaženého výdělku. Takže pokud by šel například náš fiktivní bývalý horník pracovat jako řidič a vydělal by si například 18 tisíc korun, tak po ztrátě tohoto zaměstnání by se mu z jeho náhrady na ztrátě výdělku neodečítala částka ve výši minimální mzdy, ale částka ve výši 18 tisíc korun. Náhrada na ztrátě výdělku by mu pak náležela pouze ve výši 6 tisíc korun, což náš fiktivní horník Novák, který má nárok na výplatu náhrady na ztrátě výdělku, je to pro něj složité.
        Takže víceméně má potom tři možnosti. První možnost je, aby zůstal na úřadu práce a měl svých 13 tisíc korun měsíčně jistých, a to až do dovršení 65 let věku. Druhou možností je hledat práci za minimální mzdu, což je i v našem hornickém regionu problém, protože většina pracovních pozic s minimální mzdou je specifická a výhodná většinou pro ženy. Třetí možnost je hledat práci s vyšším výdělkem, ale v tomto případě dotyčný riskuje, že po ztrátě tohoto zaměstnání mu bude náhrada na ztrátě výdělku krácena. V našem případě nikoliv o 11 tisíc, ale o 18 tisíc. Takže dle přísloví "lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše" většina takto postižených horníků volí variantu první, to znamená zůstat na úřadu práce. ***
        Pro variantu zůstat na úřadu práce, se rozhodl i náš fiktivní horník Novák. Na úřadu práce se zaevidoval ve svých čtyřiceti letech a v evidenci úřadu práce zůstane do svých šedesátých pátých narozenin. V 65 letech ovšem skončí povinnost pojišťovny hradit náhradu na ztrátě výdělku a náš pan Novák by měl odejít do starobního důchodu. Bohužel ale na starobní důchod nebude mít nárok, protože nebude mít odpracovaných potřebných 35 let. A tak po 65. roku života pan Novák již bude žít pouze ze sociálních dávek.
        Riziko propadu do sociální sítě po 65. roku života nehrozí jenom našemu fiktivnímu zdravotně postiženému horníkovi Novákovi, ale tisícům jeho dalších kolegů. Je to časovaná bomba, kterou by z mého pohledu mělo deaktivovat zejména Ministerstvo práce a sociálních věcí. Z tohoto důvodu jsem inicioval jednání podvýboru pro pracovní legislativu, zaměstnanost a činnost Úřadu práce, které proběhlo 2. března tohoto roku za účasti zástupců Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva průmyslu a obchodu a odborářů. Na závěr jednání tohoto podvýboru bylo přijato usnesení, ve kterém podvýbor žádá ministryni práce a sociálních věcí a ministra průmyslu a obchodu, aby připravili možné změny řešení odškodnění těchto specifických skupin. Na návrhy řešení, které by měly systémově vyřešit mnou popsané problémy, čekají tisíce zdravotně postižených horníků. Neměli bychom proto jejich oprávněná očekávání zklamat.
        Já doufám, že prvním krokem bude schválení toho § 271 písm. b), který řeší, aspoň v této chvíli, odečet té minimální mzdy ve výši nabytí jejich renty.
        Děkuji za pozornost.