Vážený pane předsedající, dámy a pánové, při projednávání služebního zákona jsem tady vystoupil s poněkud emotivním vystoupením. Jsem horník a emoce ve mně určitě jsou. A přestože patřím k těm, kterých se taky období komunistů dotklo, protože jsem byl společně s vaším bývalým předsedou ODS propuštěn z politických důvodů z vojenské školy, přesto bych chtěl dneska k projednávanému tématu přistoupit poněkud pragmaticky.
        Před tímto vystoupením jsem prostudoval řadu odborných materiálů a textů, které se týkaly problematiky lustračního zákona. V této souvislosti mě nejvíce zaujala publikace nazvaná Komunistické právo v Československu, která byla dokončena v Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně v roce 2009. Mimo jiné v době, kdy byl rektorem této univerzity současný předseda ODS. V této publikaci se problematikou českých lustračních zákonů zabývá kapitola nazvaná Lustrace a běh času. Autor této kapitoly, pan David Kosař, v ní podrobně hodnotí nejen funkčnost českých lustračních zákonů, ale také se zabývá otázkou, jak dlouho v kontextu s českou Ústavou a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva by tyto lustrační zákony měly fungovat. Připomínám, že se sice jedná o text z roku 2009, ale dle mého názoru jsou myšlenky a závěry tohoto autora vysoce aktuální i dnes, po pěti letech.
        Autor v úvodní části své práce uvádí - cituji: Ačkoliv byly oba lustrační zákony z let 1991 a 1992 původně přijaty pouze na dobu pěti let, zůstávají dvě dekády po sametové revoluci stále součástí platného právního řádu. A nejen to, lustrační zákony pořád vyvolávají emoce a ve vypjatých chvílích dokonce ovlivňují politickou scénu. Toho jsme tady svědky dnes i při minulém projednávání.
        Autor při hodnocení lustračních zákonů dále uvádí - cituji: Specifické okolnosti spojené s přechodem k demokracii, jež ospravedlňovaly přijetí českých lustračních zákonů po sametové revoluci, s postupem času pominuly, a lustrační zákony by tudíž měly být prohlášeny Ústavním soudem za protiústavní, případně zrušeny samotným zákonodárcem. Autor tento argument opírá o tvrzení, že české lustrační zákony jsou v dnešní době, to znamená již v roce 2009, v rozporu s Listinou základních práv a svobod.
        Toto stanovisko sdílel i prezident Havel. Ten, jak známo, vetoval jak v roce 1995, tak i v roce 2000 prodloužení lustračních zákonů s odůvodněním - cituji: Tyto zákony byly určeny pouze pro revoluční fázi a je čas přijmout úpravu v souladu s právním státem, která neakceptuje kolektivní vinu.
        Nejsem právník, ale neznám v naší legislativě další zákon, v kterém se upřednostňuje presumpce viny namísto standardní presumpce neviny. Po téměř 25 letech od sametové revoluce by občanovi mělo být umožněno, aby okolnosti každého případu byly individuálně posouzeny a každý občan naší demokratické republiky musí mít jistotu rovnosti před zákonem.
        Autor při hodnocení období platnosti lustračních zákonů dále konstatoval:
        Za prvé. České lustrační zákony neposkytly žádnou spravedlnost pro oběti komunistického režimu, o čemž jasně vypovídá negativní postoj řady disidentů, jakým byl prezident Havel, Petr Uhl nebo Jiřina Šiklová.
        Za druhé. Příběhy například Josefa Tošovského či Františka Lamberta, kteří představují špičku ledovce, jednoznačně prokázaly, že smysl lustračních zákonů jako nástroj určité odplaty za podíl na příkořích způsobených komunistickým režimem se často minul účinkem.
        Za třetí. Co se týká profylaktických účinků lustračních zákonů pro budoucnost, autor uvádí - cituji: Pokud spravedlnost lustračních zákonů spatřujeme v nezbytném opatření do budoucna, jež má zabránit infiltraci osob spolupracujících s totalitním režimem do veřejných funkcí nově vznikajícího státu, tak tento argument stojí na vodě, neboť tohoto cíle lze dosáhnout vůči základnímu právu šetrnějším způsobem než lustracemi a síla tohoto argumentu klesá s postupujícím časem od sametové revoluce. Konec citátu. A s tímto názorem se já osobně beze zbytku ztotožňuji.
        Autor dále uvádí - cituji: K požadavku politické loajality osob ve státní správě a ve veřejných službách dodáváme, že ačkoliv souhlasíme s tím, že státy mají legitimní zájem vyžadovat od zaměstnanců ve veřejné správě zvláštní pouto důvěry a loajality, zkoumání loajality zaměstnance veřejné správy musí být založeno na materiálním, a nikoliv formálním pojetí loajality vůči ústavnímu systému České republiky. To znamená, že porušení povinnosti loajality musí splňovat přinejmenším následující zásady.
        Za prvé. Musí dosahovat závažné intenzity. Zde musí být posuzována zejména aktuálnost rizika neloajálního chování. Zdali byla loajalita porušována aktivním, nebo pasivním způsobem a zdali se jednalo o jednorázové, či opakované porušení loajality, případně jak dlouhého trvání.
        Za druhé. Musí dostát požadavku individualizace. To znamená, musí brát v potaz individuální okolnosti každého případu, například porušení loajality pod nátlakem, či dokonce v důsledku použití násilí.
        Za třetí. Porušení loajality musí být hodnoceno především s ohledem na konkrétní funkci, kterou zaměstnanec zastává, popřípadě hodlá zastávat. Tyto zásady má splňovat služební zákon. Konec citátu.
        Dnes, téměř 25 let od sametové revoluce, nastal opravdu čas diskutovat nad revokací či zrušením lustračního zákona. Dle mého názoru ale nejprve musíme schválit služební zákon. Pokud bude služební zákon letos schválen, v což pevně věřím, měli bychom se k problematice lustračního zákona opět vrátit a do té doby budu hlasovat proti zamítnutí návrhu KSČM. Děkuji. (Potlesk poslanců ANO.)