Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a pánové, velice děkuji. Patřím k těm lidem, na které se lustrační zákon nevztahuje, takže asi by se možná slušelo, abych mlčel. Jestli dovolíte, přece jen promluvím.
        Nebyl jsem nikdy postaven před volbu vstoupit, nebo nevstoupit do zločinecké organizace. Naštěstí jsem toho byl uchráněn. Můj starší bratr ovšem už tuto volbu měl, jeho rodiče to naštěstí měli alespoň z hlediska morálky v hlavě srovnané, a tak mu nikdy neřekli: Vstup do zločinecké organizace, budeš se mít lépe, budeš moci jít studovat zahraniční obchod atp.
        Před tuto volbu nebo před jinou životní volbu nebyli ani postaveni prarodiče mých dětí, kterým v 50. letech jednou večer zaťukal soused na okno a oznámil jim, že ráno budou vystěhováni, protože na schůzi místní komunistické buňky bylo prostě rozhodnuto, že dva největší statkáři v každé vesnici v okolí budou ráno odstěhováni pryč. Dědeček se dostal do dolu a babička na statku, který znárodnilo JZD, tak aby nekazila vůbec svým působením, umožnili jí tam bydlet, tak aby nekazila socialistickou dělnickou a rolnickou mládež, tak jí zazdili vchod a ona si musela udělat vlastní vchod směrem na hnůj.
        Pamatuji si na tu dobu, kdy se u nás doma, byť jsem byl malý kluk, šeptalo, kdy se prostě nesmělo mluvit nahlas, kdy jsem se báli, který soused co napráská. Byla to doba pokřivená a pamatuji si ji jako dítě.
        Tolik jenom důvod, proč si i já dovoluji vystoupit v této rozpravě, protože bych si rozhodně nepřál, aby mé děti jednou žily v podobné době. Protože bych si nikdy nepřál, abych se musel stydět za to, že jsem byl také členem Poslanecké sněmovny, která nad těmito zločiny minulého režimu zavřela oči tak, že tento návrh, který dnes projednáváme, by prošel do druhého čtení.
        Teď mi ještě dovolte použít několik čísel z veřejných zdrojů, která zpracoval kolega starosta Věslav Michalík z Dolních Břežan, kterého jsem požádal o souhlas s citací těchto údajů.
        Lustrační zákon omezuje přístup k některým funkcím ve státní správě lidem, kteří se v zákoně definovaným způsobem zapletli s komunistickým režimem a kteří se narodili před 1. 12 1971. Na počátku své působnosti se lustrační zákon vztahoval zhruba na 6 milionů potenciálních uchazečů, tedy lidí ve věku 20 až 60 let, a omezený okruh státem placených funkcí. Za 20 let, údaj ke konci roku 2011, který se podařilo panu kolegovi dohledat, bylo vyřízeno 458 tisíc 440 žádostí podle tzv. velkého lustračního zákona a 10 tisíc 45 z toho bylo pozitivních. Podle tzv. malého lustračního zákona to bylo 24 tisíc 295 žádostí a z nich bylo 4 tisíce 745 pozitivních. Takže za 20 let bylo zabráněno vykonávat nějakou státem placenou práci ve vedoucí funkci necelým 30 tisícům lidem. Za zmínku jistě stojí i to, že 75 % žádostí bylo podáno v prvních třech letech působnosti tohoto zákona. Počet žádostí s narůstajícím časem prudce klesá.
        Když se podíváme, jaká je situace dnes, tak počet lidí, kteří jsou v produktivním věku a jsou narozeni před 1. 12 1971, jsou jich méně než tři miliony. Za deset let jich bude zhruba polovina, tedy asi tak jeden a půl milionu. Počet žádostí o lustrační osvědčení se nyní ročně pohybuje v tisících a počet negativních osvědčení ve stovkách. Znamená to, že v důsledku lustračních zákonů, pokud by byly zůstaly platné, bude zamezen přístup do některých vybraných funkcí ve státní správě ročně pouze několika stovkám lidí. Je to moc, nebo málo? Nahrává to odpůrcům, nebo zastáncům tohoto zákona? ***
        Já se připojuji ke slovům pana starosty, která zveřejnil na svých webových stránkách, že to stačí k tomu, aby se nic neměnilo a aby tyto zákony byly ponechány v platnosti. Stojí za to je ponechat v platnosti právě proto, že dopadnou už jenom na pár stovek případů ročně, nebo i právě proto, a právě proto není důvod, že by společnost, která si tady po roce 1989 nastavila nějaká pravidla, že by z nich měla po nějaké době couvat zpět. Tady jde totiž o princip. Tady jde i o to, abychom se nemuseli za své děti stydět a aby se naše děti nemusely stydět za nás. Děkuji. (Potlesk poslanců TOP 09.)