Vaším prostřednictvím, pane předsedající, si dovoluji požádat pana poslance Chvojku, jestli by nemohl řvát lidsky, pokud doteďka řval nelidsky.
        Od vzniku Československa tomu tak bylo v době tzv. druhé republiky, která ve snaze se přizpůsobit nacistickému Německu - opakuji - odvrátila se od demokratických základů, na nichž bylo Československo v roce 1918 ustaveno. Potlačovala demokratické svobody a podporovala antisemitismus. Dalším takovým obdobím byla německá okupace, kdy českému národu hrozila již připravovaná genocida, která v prvé fázi postihla především židovské spoluobčany, a byla uplatňována teorie o nerovnosti lidských bytostí. Preambule má na mysli i další období po nastolení moci komunistické strany, která vykonávala vládu též prostředky potlačení přirozených občanských a lidských práv a nedbáním ústavnosti a zákonnosti, tedy v rozporu s principy, z nichž tato Listina vychází.
        Zabezpečení práv a svobod není věcí jen jednotlivých států a jejich vlád, ale výsledkem odpovědnosti všech svobodných národů, které vyjadřují společné ideje v mezinárodních úmluvách uzavíraných v posledním desetiletí. Ani poukaz na odpovědnost současných generací vůči dalším pokolením za osud veškerého života na Zemi nemá mít jen proklamativní charakter. Vzhledem k prioritnímu významu Listiny pro tvorbu právního řádu se má stát tato formulace směrnicí pro činnost zákonodárců v této oblasti lidských práv, vyvolané obavou z ekologického ohrožení lidstva. Touto Listinou měl být učiněn rozhodný krok k tomu, aby se republika zařadila ke státům, které tyto hodnoty ctí a o jejich prosazení společně usilují. Preambule Listiny ideově navazuje na úvodní prohlášení ústavní listiny z roku 1920, kde se v témže duchu vyjadřovala vůle zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, přispěti k obecnému blahobytu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody v příštím pokolení.
        Podobné inspirační zdroje obou listin v tomto směru jsou zřejmé z některých obdobných jiných formulací. Odlišné pojetí ve vztahu k zásadě svrchovanosti zákona vyjádřil Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí číslo 14/1994 Sb. K principu svrchovanosti zákona, založenému též na preambuli k Listině jako principu právního státu, se přihlásil Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve svém nálezu ze 4. září 1992, spisová značka PL ÚS - pro neznalé ÚS je Ústavní soud - 5/92. Preambule Listiny základních práv a svobod je neoddělitelnou součástí ústavního textu. Principy v ní vyjádřené jsou ústavními zásadami závaznými pro zákonodárce při přijímání zákonů i pro Ústavní soud při výkladu všech zákonů a předpisů nižší právní síly. Cokoli, co je v zákonech obsaženo, ať v jejich částech normativních, nebo nenormativních, nemůže být v rozporu s principy obsaženými v této preambuli vztahující se k federativnímu uspořádání Československa, má-li právní řád tvořit jednotný a bezrozporný celek.
        Principy vyjádřené v čl. 1 Ústavy České republiky jsou postaveny do čela obecných ustanovení i celé Listiny. Vztahují se tak na všechna práva a svobody v Listině obsažené a jsou i jejich východiskem. Svůj původ mají v ústavách severoamerických kolonií a navazují na formulace obsažené v čl. I Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, jimiž představitelé francouzského lidu, kteří vytvořili Národní shromáždění, se rozhodli vyložit ve slavnostní deklaraci přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka. V tomto článku se uvádělo: "Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat, jen pokud to žádá společenský prospěch." V čl. IV Deklarace vyjádřila, co rozumí svobodou člověka: "Svoboda spočívá v možnosti konat vše, co neškodí nikomu jinému. Tak výkon přirozených práv každého člověka má jen ty meze, které zabezpečují jiným členům společnosti užívání těchže práv."
        Vyhlášení svobody člověka znamenalo zároveň odmítnutí poddanství a otroctví či jiné formy právní závislosti a nerovnosti mezi lidmi. Z toho hlediska principy svobody a rovnosti bezprostředně souvisely. Zakotvení těchto principů nalézáme od té doby v zákonech ústavních i ostatních v různých státech. Zůstaly v nich obsažené, i když přirozenoprávní teorie byla odmítána.***
        Jako základní zásadu lidských práv je po prožitcích druhé světové války vyjádřilo Valné shromáždění Organizace spojených národů ve Všeobecné deklaraci lidských práv a zakotvilo v článku 1. Prosím, cituji: "Všichni lidé se rodí svobodni a rovni v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství." (Slabý potlesk zprava.) Uvedené ustanovení Listiny navazující na preambuli se vztahuje na všechny lidi, každého člověka bez výjimky, ať je občanem České republiky, občanem jiného státu nebo osobou bez státní příslušnosti, prohlašuje základní principy postavení lidských bytostí svobodu a rovnost v důstojnosti a právech. Těmto principům má odpovídat celý právní řád a zabezpečovat soulad s nimi při uspořádání státu. Listina se k těmto principům přihlašuje. Ustanovení tohoto článku má tedy především význam ideové a politické deklarace, jež stanoví přirozenoprávní zdroj práv a svobod občanů, které nejsou darovány státem.
        Rovnost lidí není v tomto ustanovení pojímána absolutně, ale ve vztahu k důstojnosti a právům. Nemůže být právě tak omezena žádným zákonem, neboť vyvěrá z lidské přirozenosti. Jakékoliv nadpráví, nebo chcete-li privilegia v oblasti lidských práv, právě tak jako diskriminace jednotlivce či skupiny jsou v rozporu jak s přirozenými principy lidství, tak s touto ústavní listinou. Rovnost v tomto pojetí se neomezuje na rovnost lidí před zákonem, ale v pojmu rovnosti v právech zahrnuje i rovnost před zákonem. To znamená, že normy právního řádu mají ukládat povinnosti nebo jiné nevýhody, například tresty, a poskytovat práva a jiné výhody všem za týchž podmínek stejně. Z tohoto hlediska nejde jen o vyjádření principu a programu, ale o platnou právní normu. Nemůže být přijat zákon, který by zvýhodňoval někoho v řízení před soudem nebo jiným orgánem nebo v přístupu k některým právům pro jeho pohlaví, rasu, náboženství, majetek, sociální postavení či původ. Rovnost v řízení před soudy je obsažena v článku 96 Ústavy a též před dalšími orgány v článku 37 odst. 3 Listiny. Výjimkou z plné rovnosti před zákonem jsou různé druhy imunity, jak jistě znáte, kolegové, i z vlastní praxe.
        Pojem lidské důstojnosti je blíže vysvětlen v komentáři, se kterým vás seznámím opět při ranním kuropění.
        Rovnost lidí v důstojnosti vyjadřuje skutečnost, že na území České republiky bylo šlechtictví a řády a veškerá práva z nich plynoucí, včetně takzvaných práv čestných, mezi které řadíme právo erbu, titulu a tak dále, zrušeny zákonem z 10. prosince 1918 číslo 61 Sb. Byly tím zrušeny výsady rodu spojené s označením zvláštní důstojnosti.
        Rovnost lidí v právech je vyjádřena v zákazu diskriminace, který je obsažen dále v článku 3 odst. 1 Listiny, v řadě dalších ústavních norem i v mezinárodních smlouvách. Pojem lidské důstojnosti je ovšem obsahově širší, než je vyjádřen v oddíle 2 hlavy 8 trestního zákona.
        Tak jsem přemýšlel, kdo mě ruší. Vy dva. (Obrací se za sebe k místu předsedajícího, kde spolu hovoří místopředseda Gazdík s předsedou Hamáčkem.)