Děkuji za slovo. Chci zareagovat na svého předřečníka, pana kolegu Luzara. Právě že ta souvislost k sociálním problémům ukazuje, že máme zejména obrovské díry v prevenci. Obrovské díry v podpoře rodin, co to mají různým způsobem složité, a často jsou to rodiny dětí, které samy prošly dětskými domovy. Prostě těhotenství trvá devět měsíců, nějakých šest měsíců bývá poznat, a se spoustou maminek je prostě potřeba pracovat včas, hned. A tohle číslo, že dvě třetiny dětí se vracejí do svých biologických rodin, protože nebyly týrané, ale ta rodina neměla dostatečné podmínky, ukazuje, jaký průšvih by bylo schválení toho příštího zákona, té hmotné nouze, co má přijít na pořadí potom, protože to by jenom zvýšilo počet těchto dětí, co se dostanou do ústavů zbytečně kvůli sociálním důvodům. To je jedna věc.
        A druhá věc. Prosím, to poškození malých dětí pobytem v ústavu je prostě vědecký fakt. Jsou na to desítky, ne-li stovky studií. Ta práce může být vykonávána, jak chce dobře. Všichni se snažíme stále znovu a znovu zdůrazňovat, že to není žádným způsobem myšleno proti těm stávajícím zaměstnancům. Naopak, přesně jako na Slovensku, většina těch, kteří dnes pracují tam, kde jsou, buď zůstanou pracovat dál v těch transformovaných centrech podporujících děti s těžkým zdravotním postižením, nebo se třeba stanou specializovanými pěstouny pro děti s postižením doma. To je třeba konkrétní příklad z té Veské, kde to přesně takhle udělali.
        Chci ale zdůraznit, co se děje těm maličkým dětem, které nemají citovou vazbu. Tak prostě trvá roky, když jsou potom v rodině, než se některé emoční reakce dostanou do normálu, než jsou schopny nemít třeba trauma, když blízký člověk jenom odejde z místnosti. Jsou to šílené věci, které se dějí právě proto, že v tom raném věku neměly, na koho se citově navázat.