Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, pro mne jako jednoho ze studentů, spoluorganizátorů demonstrace 17. listopadu 1989, jejíž brutální potlačení odstartovalo pád komunistického režimu, následné politické změny, díky nimž my všichni zde sedíme, svobodně sedíme, tak vnímám jako snahu postavit proti sobě dvě historické události. To je Den boje za svobodu a demokracii, 17. listopad 1989, a Mezinárodní den studentstva, to jest 17. listopad 1939.
        Obě události mají pochopitelně hlubokou souvislost. Připomenu stručně a doplním slova v úvodu. V reakci na hnutí českých vlastenců a demonstraci 28. října 1939, tzn. k 21. výročí vzniku Československé republiky, a reakci na (nesrozumitelné) nacistické okupační moci došlo k zavraždění dvou demonstrantů, Opletala a Sedláčka. Při dalším vzepětí české veřejnosti během pohřbu Jana Opletala došlo zase k další reakci nacistické okupační moci, a to takové, že devět studentských lídrů, devět studentských předáků popravili v Ruzyni, zavřeli české vysoké školství a stovky dalších vysokoškolských studentů odvlekli do koncentračních táborů. V roce 1941, jak zde již bylo řečeno, vlastně v exilu další studenti dosáhli toho, že byl tento den mezinárodně uznán jako Mezinárodní studentský den.
        Také je nutné zmínit, že 50 let od této události, od počátku nacistické okupace, v době, kdy komunistický režim více než 40 let zneužíval Mezinárodní den studenstva prostřednictvím instituce zvané Mezinárodní svaz studentstva k ideologické a zpravodajské infiltraci Západu a zemí třetího světa, jsme využili tohoto výročí k organizaci studentské stavovské demonstrace. Komunisté nebyli schopni odmítnout připomenutí tohoto výročí a tato demonstrace, která začala na Albertově, vyvrcholila známým zásahem na Národní třídě.
        Tady mi dovolte trošku odbočení a uvedení jedné osobní vzpomínky. Když se studenti, když jsme se valili z Albertova směrem na nábřeží a posléze do centra města a na Národní třídu, tak po levé straně tam stálo několik aut, dneska označovaných jako vany, a v nich byli členové té akce MSS v čele s předsedou Josefem Skálou, donedávna místopředsedou KSČM, kteří s despektem a s odmítáním pozorovali, co to bude, a ty komentáře byly, co se bude dít, jaký efekt, jaký dopad to bude mít.
        K tomu ještě dodám jednu věc, že 15. listopadu, čili dva dny před tou klíčovou demonstrací, která tady změnila dějiny a vrátila nás zpátky na Západ a směrem k demokracii, předal MSS svoji medaili a cenu Miloši Jakešovi. Stejně jako předtím Jásiru Arafatovi, hlavě OOP a všech jejích teroristických subsekcí.
        Od roku 2000 máme 17. listopad 1989 jako státní svátek Den boje za svobodu a demokracii. Připomínám, že výročí 17.­ listopadu, jak víme, každý rok si ti, kdo si chtějí připomínat tuto politickou změnu, připomínáme na Národní třídě. A ti, kdo si ji připomínat nechtějí, zejména představitelé, zástupci KSČM, jdou k Hlávkově koleji, kde připomínají 17. listopad 1939. Podle mého názoru dochází k jakémusi rozmělňování těchto dvou dnů, historických dnů našich dějin.
        Nesouhlasím se snahou o to stavět oba tyto dny proti sobě. Vnímám to za současné situace jako součást a širší snahu o revizi 17. listopadu 1989, jako součást politického tažení proti procesu obnovy demokracie, jak jsme ho nastartovali po listopadu 1989. Vidím to jako zásadní problém, jako nebezpečný jev zpochybňující základy našeho pluralitního demokratického politického systému, jako skrytý útok na klíčový den začátku obnovy svobody a demokracie v naší zemi.
        Děkuji za pozornost.