Dobrý podvečer, vážená vládo, vážené poslankyně a vážení poslanci. Ráda bych k novele k autorského zákona, sněmovní tisk číslo 175, načetla tři pozměňovací návrhy, které byly nahrány jako sněmovní dokument 1518. Všechny jsou povahy spíše technické a rozhodně se nejedná o nějakou revoluci v pojetí autorského zákona. Vnímám je jako drobné konsenzuální změny, které mohou spoustě lidí výrazně ulehčit život.
        Můj první pozměňovací návrh je pouhou snahou o narovnání dvojího metru. Podle současné úpravy, pokud někdo neoprávněně užije autorské dílo, kolektivní správce je oprávněn požadovat náhradu bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku běžné sumy. Smysl náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení je v českém ústavním a právním řádu jinak pouze kompenzační, to znamená, jedna strana vrátí, co neoprávněně nabyla, a zdvojnásobení této částky je zvláštním druhem sankce, pro kterou ale nejsou žádné důvody. Navíc se jedná o úpravu, která je v českém právním řádu zcela ojedinělá a nesystémová. Žalobce je zde pak ve dvojité výhodě. Nejenže si může vybrat mezi kompenzací podle skutečně ušlého zisku nebo podle ceny licence běžné v době užívání díla, což jak víme, je například v případě digitálního šíření multimediálního obsahu podstatně jiné, ale ještě k tomu má být sankce dvojnásobná. Navrhuji vyškrtnout větu, která toto zdvojení umožňuje.
        Druhý pozměňovací návrh napravuje současný nevhodný stav ohledně kopírování notovin. V tuto chvíli je platná výjimka, která přímo zakazuje zhotovení rozmnoženiny notových záznamů, hudebních či hudebně dramatických děl. To vede k zvláštním situacím, kdy například prosté hraní pro radost je nesmyslně omezeno při rozmnožení na papír. Rádi bychom tuto situaci změnili tak, aby zhotovení rozmnoženiny notového záznamu pro vlastní potřebu bylo umožněno. To znamená, když si půjdete zazpívat Rybovu mši na Hlavní nádraží o Vánocích, můžete si rozmnožit noty, podle kterých budete zpívat. To je cílem tohoto pozměňovacího návrhu.
        Poslední pozměňovací návrh se týká problematiky osiřelých děl. Velmi jednoduše. V tuto chvíli mají na základě něčeho, co považujeme za spíše legislativní díru než cokoliv jiného, kolektivní správci oprávnění žalovat uživatele osiřelých děl. Jsou to tedy taková díla, jejichž autor není znám nebo se ho nepodařilo vůbec dohledat. Nemyslíme si, že by mělo být úlohou kolektivních správců žalobami stíhat uživatele děl autorů, kteří zjevně z jakéhokoliv důvodu nejeví zájem o své dílo a nechtějí být ani zastupováni. Zůstala by možnost uživatelům děl požádat kolektivní správce o licenci osiřelému dílu například pro situace, kdy by chtěl dosáhnout naprosté právní jistoty i pro případ, že by se v budoucnu autor objevil. Tímto způsobem tak nedojde k žádné zásadní újmě na právech kolektivních správců a situace se narovná.
        Děkuji vám za pozornost.