Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi, abych uvedl důvody, které vedly Senát k zamítnutí novely zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, dle senátního tisku 11. Usnesení Senátu je obsaženo ve sněmovním tisku 109/8, který máte k dispozici.
        Chtěl bych dodat, že návrh zákona byl před jeho projednáním na plénu v Senátu postoupen k projednání třem senátním výborům. V rámci projednání ve výborech doporučil ústavněprávní výbor zamítnutí návrhu zákona, výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu jeho vrácení s pozměňovacími návrhy a toliko výbor pro zdravotnictví a sociální politiku doporučil schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Na plénu Senátu pak byl přijat návrh na zamítnutí. Pro zamítnutí z 62 přítomných senátorů hlasovalo 37.
        V průběhu diskuse se objevil věcný i formální nesouhlas s částí 13. - změnou zákona o vysokých školách, která vůbec nesouvisí se záměrem novely zákona, tedy zrušením karenční doby, kdy se tedy neposkytuje ta náhrada mzdy za prvé tři dny pracovní neschopnosti. Ten návrh části 13. se totiž týká úplně něčeho jiného - rozvržení pracovní doby akademických pracovníků. Navíc úprava je vnímána jak věcně, tak legislativně jako velmi problematická. Navrhované ustanovení v té části 13. v podstatě znamená, že by zaměstnavatel evidoval jen tu část pracovní doby, kterou sám rozvrhuje, nicméně vyloučení povinnosti zaměstnavatele evidovat odpracované směny je v rozporu s dalšími povinnostmi zaměstnavatele.
        Ze své poslanecké praxe vím, že podobný návrh se diskutoval již v minulém volebním období. S tímto návrhem ani tehdy, ani teď nesouhlasilo Ministerstvo práce a sociálních věcí, byť sněmovní tisk je samozřejmě podáván jako poslanecký návrh.
        Senát zhodnotil úpravu části 13. jako evidentní přílepek, který nemá ani příslušnou institucionální podporu akademické obce. S návrhem nesouhlasil také ani zástupce předkladatele, paní poslankyně Kateřina Valachová.
        Pokud se týká samotného zrušení karenční doby, diskuse v Senátu, ale samozřejmě i v Poslanecké sněmovně poukázala na skutečnost, že se jedná o závažnou věc, která má nejen dopady sociální, ale evidentně velké finanční dopady na zaměstnavatele. O karenční době se vedly vždy velmi vášnivé diskuse. Koneckonců vím, že v Poslanecké sněmovně levice se vícekráte v minulosti pokusila dosáhnout zrušení karenční doby, ať již cestou novely zákona, novely zákoníku práce, nebo u Ústavního soudu. Neuspěla dosud. U změny, jakou představuje zrušení karenční doby - a já odmítám, že by to bylo trestání jaksi zaměstnanců - je zcela namístě, aby taková norma byl předkládána jako výsledek elementární dohody tripartity, dohody mezi zástupci zaměstnavatelů, zaměstnanců a státem. Dobře víme, že nic takového nenastalo.
        Karenční doba, nechci o tom nějak šíře debatovat, protože určitě debat o této věci tady ve Sněmovně jste si užili dost, stejně tak v Senátu, byla zavedena ještě v roce 2008 a opakovaně v roce 2009. Jejím cílem a koneckonců i výsledkem bylo zvýšení zodpovědnosti zaměstnanců především ke krátkodobým pracovním neschopnostem i zmenšení prostoru pro případnou fiktivní nemocnost, což je prokázáno mnoha statistikami. Navíc, a o tom také mluvila paní předkladatelka, nebo zástupkyně předkladatelů, navíc by případnému zrušení karenční doby mělo předcházet dosažení plně funkčního stavu systému elektronických neschopenek. Na to poukazovali i senátoři z vládní koalice.
        Je třeba mít také na paměti souvislosti se zavedením karenční doby, kde se zrušila coby kompenzace povinnost placení nemocenského pojištění ve výši 1,1 % z hrubé mzdy ze strany zaměstnanců. Za zaměstnance, a to se mnoho dnes nezdůrazňuje, nemocenské pojištění platí pouze zaměstnavatel. V zásadě tak zaměstnanci oproti minulosti vytvářejí zdroje, jak bylo spočteno, na zhruba pět či šest neplacených dní dočasné pracovní neschopnosti.
        Senát, nebudu teď mluvit o dalších statistikách, ale Senát také vzal na vědomí i vysoké finanční náklady, které by při zvoleném a nedostatečném způsobu kompenzace, to je to snížení o dvě desetiny procentního bodu na pojištění nemocenského, tak při takto zvoleném způsobu kompenzace by náklady dosáhly roční výše minimálně 4,5 miliardy korun. To jsou čísla, která byla oficiálně předložena Ministerstvem práce a sociálních věcí na jednání tripartity a nebyla zpochybňována. Nebyla zpochybňována ani v Senátu, a to ani ze strany předkladatelů.
        V době, kdy se proplácela v prvních třech dnech náhrada mzdy, tedy před tím rokem 2009, činila její výše 30 % vyměřovacího základu, nikoli to, co se teď navrhuje, to znamená 60 % z vyměřovacího základu. Senátoři proto navrhovali také vyšší kompenzace zaměstnavatelům v podobě snížení pojistného odváděného zaměstnavateli na nemocenské pojištění za zaměstnance o 35 setin procenta, nikoli o ty dvě desetiny, ale o 35 setin procenta, které by tyto finanční dopady zhruba snížily na úroveň 2 miliard korun. Senát však nakonec zvolil zamítnutí zákona. Je třeba si uvědomit, a to se také moc nezdůrazňuje, že stát má dosud vyšší příjmy z nemocenského pojištění, než jsou roční výdaje státu na výplatu dávek nemocenského pojištění. Nevidím jeden důvod, proč by stát měl na nemocenském pojištění takto vydělávat.
        Návrh zákona měl stejně nabýt účinnosti až 1. července 2019. Senát tedy návrhem na zamítnutí předložené novely vytvořil i určitý časový prostor k novému posouzení všech aspektů spojených s případným rušením karenční doby, a to včetně finančních dopadů i předpokládaného nárůstu vykazované pracovní neschopnosti. S tímto vědomím a předpokladem tedy Senát návrh zákona zamítl.
        Vážené poslankyně a poslanci, nezbývá mi než věřit, že důvody tohoto zamítnutí pochopíte a budete usilovat v této věci o nalezení lepší vyváženosti změn jak ve prospěch zaměstnanců, tak ale i také ve prospěch zaměstnavatelů. Děkuji za pozornost.