28. říjen. Den, který patří všem lidem v naší zemi. Bez ohledu na to, že se pan prezident snaží svými skutky dokázat opak. To datum nás ze své podstaty spojuje. Dalo nám stát, náš vlastní prostor k žití. Kus světa, za který jsme zodpovědní. Zemi, kterou naplňujeme svými životy. Vše, co se tady za těch 101 let odehrálo, je naší součástí. Vzestupy, pády, naděje, zrady, porobení, statečnost, radost, odhodlání i ohnutá páteř a rezignace. To vše máme vepsané v sobě a musíme si s tím poradit. Pozvání na Hrad jsem nedostal, což mi dalo úžasnou příležitost strávit slavnostní den podle svého. Ukázat svým dětem sochu prezidenta Masaryka. Osmileté dceři vyprávět o jeho životě, statečnosti a významu pro náš národ. Dvouletého syna naučit vyslovit, v roztomile šišlavém provedení, spojení „prezident Masaryk“. Odpoledne se konal tradiční pietní akt. Měl jsem radost, že i v našem Kolíně přišli lidé. Sokolové, skauti, baráčníci, zástupci mnoha dalších spolků, vedení města, Městská hudba Františka Kmocha, ale i množství občanů, kteří nezapomínají.
Když hrála státní hymna, stál jsem jen kousek od starší dámy, úžasné aktivní sokolky, která v předchozích letech vždy krásně, upřímně a s hloubkou (danou životní zkušeností i kvalitním vzděláním) hovořila. Letos nechtěla. Ve vzpřímeném postoji zpívala hymnu. Měla zavřené oči a po tvářích jí tekly slzy. To byl pro mě nejsilnější moment celého dne. Esence vlastenectví, které je definováno láskou, nikoliv nenávistí. Láskou ke své zemi a obavou o její přítomnost i budoucnost. Vlastenectví, za kterým nestojí slova, fráze, národovecké výkřiky, nýbrž vlastní životní příběh. Statečnost, zásadovost, svědomí, zodpovědnost. Šel jsem jí podat ruku a ona mi tichým hlasem řekla: „Byla jsem šťastná, že zestárnu ve svobodě. Teď mám strach, že jsem se mýlila, že jsem nás přecenila…“ Zabolelo mě to. Každý okamžik, kdy ti jednoznačně dobří lidé ztrácí naději, je pro mě varující. Vždyť právě oni by se ve zdravé svobodné zemi měli cítit dobře, komfortně. V realitě dneška ale vítězí malost, vychytralost, hrubost. Mnozí zvolení reprezentanti dávají svým chováním odpustek všem, kteří se ještě před pár lety po právu styděli. Na druhou stranu mě to ale i zvláštním způsobem nabudilo. Motivovalo. Prostě se musíme prát za zemi, kde bude slušným lidem dobře. Jeden z proslovů měl i mladý skautský vedoucí. Ta slova byla až překvapivě trefná, výstižná, bez bázně označovala věci pravým jménem. Smutek vystřídala naděje.
A stejně tak tomu bylo i večer. Koncert pro Paměť národa v pražském Karlíně. Umělci všech generací a žánrů, čemuž odpovídala i skladba publika. I přes tu rozmanitost se vždy ozval burácivý aplaus, když byli vzpomenuti hrdinové naší více než stoleté historie. Letci RAF, kteří skončili v komunistických lágrech, kněz Toufar, Milada Horáková, ale i Václav Havel a jeho souputníci. Ti lidé, kteří se zde sešli, chtěli slavit. Užít si radost z toho, že žijeme ve svobodné zemi. Ale zároveň dát na vědomí všem těm, kteří si privatizují tuhle zemi i nejdůležitější státní svátek, že nepatří jen jim. Nepatří soudruhům Grospičům, co zpochybňují tragédii roku 1968, nepatří ani těm, kteří vší silou otáčí kormidlem na východ. 28. říjen totiž patří všem lidem, kteří mají rádi ne jen svou svobodu, ale i svobodu těch druhých…
Vystoupila i úžasná Magda Vašáryová. A své vystoupení zakončila slovy: „Neztrácejme naději.“ Tak se toho držme.
Všechna vyjádření Mgr. Vít Rakušan (*1978)
Zdroj:
Facebook
Detail politika:
www.hlidacstatu.cz/osoba/vit-rakusan
| Záznam v JSON |
https://api.hlidacstatu.cz/api/v2/datasety/vyjadreni-politiku/zaznamy/7b1870f5a3281a2d7913475c57b5d392
Popis API |
Pokud máte tip na zajímavý zdroj dat, podělte se s ostatními. Anebo se koukněte na nápady ostatních.
Chybí vám zde nějaká data? Přidejte je a pomozte i ostatním, je to snadné.
