Počet slov: 2948
Délka projevu: 24 minut
Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, nezačnu svoji řeč vtipem, tak jako kolega Kocourek svou řeč vtipem skončil, ale začnu ji naopak povzdechnutím nad tím, v jaké situaci asi naše vláda je, když nejdůležitější zákon roku, kterým návrh státního rozpočtu bezpochyby je, sleduje v obsazení, které můžeme vidět za mnou.
***
Já si myslím, že tím vláda vyjadřuje zásadní neúctu nejen k nám, ale také ke své práci, protože je to ona, kdo tento rozpočet sestavil a kdo jej předkládá. A úplně neuvěřitelné mně to připadá u nováčků ve vládním kabinetu, což jsou - tuším - za rok dva ministři, z nichž ani jeden ještě nezažil ani jedno projednávání státního rozpočtu ve sněmovně, a kteří přesto ve vší své bohorovnosti zde nejsou přítomni. - To máte dobré nové ministry, vážená vládo.
Teď k rozpočtu. Musím konstatovat, že návrh tohoto rozpočtu na rok 2004 odpovídá obavám, které jsme vyslovovali před několika málo týdny a měsíci v souvislosti se sérií zákonů týkajících se tzv. reformy veřejných financí. Dovolte mi, abych ocitoval jednu větu ze svého projevu k této problematice. Cituji: "Je to pouze hrou na reformu, a řekněme to rovnou, je předstíraným představením, jehož cílem není nic jiného, než získat alibi pro schválení rozpočtu na rok 2004 s dalším nebetyčným schodkem." Konec citátu.
Ovoce této hry se koalice snaží sklidit teď. Předkládá sněmovně návrh rozpočtu, jak bylo řečeno, s dalším nebetyčným schodkem vysoce přesahujícím částku 100 miliard korun, což znamená spolu s očekávanou výší schodku státního rozpočtu za letošní rok, že za dva roky Špidlovy vlády se suma státního deficitu zvedá o 250 miliard korun. To je suma, kterou si myslím nedokáže nikdo představit, a ta čísla kolem nás jenom tak kloužou, nijak se nás nedotýkají, protože ani my, ani nikdo z našich spoluobčanů netuší, co to vlastně je za částku. Je to hromada peněz, která přestává být jakoukoliv realitou a stává se čistou abstrakcí, cifrou bez jakékoliv reálné váhy, číslem, tak jako když jsme měli v počtech za úkol vypočítat nějaký příklad a čísla nehrála samozřejmě žádnou roli. Je něco jiného, když si člověk půjčí 15 tisíc korun na novou pračku, tak těch 15 tisíc reálně vidí a cítí v zátylku, dokud je nesplatí, protože je to částka, které rozumí. Pro poslance vládní koalice je 250 miliard státního dluhu jen nezajímavým číslem. Zřejmě je zajímají úplně jiná čísla, pokud je ještě nějaká zajímají.
Zkusím několik přiblížení. Možná alespoň někdo pochopí, že tentokrát opět nejde ani o pravdivý, poctivý a transparentní rozpočet, jak jej vloni nazýval pan ministr financí, letos už raději ne, ani reformní, jak jej nazýval letos. 250 miliard znamená, že každému občanu České republiky vzrostl, resp. vzroste jeho osobní dluh za dva roky o 25 tisíc korun. Když si představíme, že by vláda každému z nás těch 25 tisíc korun dluhu do batohu na zádech nenaložila, tak například každá čtyřčlenná rodina by si za těch 100 tisíc mohla vybavit byt, koupit starší auto nebo peníze uložit na horší časy. Neudělá ani jedno, ani druhé, ani třetí, nemá nic. Díky naší vládě má jen dluhy. 250 miliard korun jsou také zhruba roční penze všech důchodců, které se vyplácejí v této zemi. Jinými slovy, aby vláda mohla vyplácet důchody penzistům, tak si musí na polovinu důchodů půjčit. Jak dlouho to může dělat? Jak dlouho může polovinu důchodů financovat prostřednictvím dluhu? Nebo další příklad. Za 250 miliard korun se dá postavit asi tisíc kilometrů dálnice. Ovšem pokud se staví rozumně, ne způsobem, který předvádí vláda sociální demokracie. Dnes máme zhruba polovinu tohoto počtu kilometrů. Dokáže si nějaký automobilista, a je jich v České republice 4 miliony, představit, že kdyby tato vláda za dva roky nerozházela 250 miliard korun, tak jsme v naší zemi mohli jezdit po třikrát větším množství dálnic než teď? Že bychom po dálnici dojeli už nejen do Hradce, Ostravy, Zlína, Budějovic, ale i do Karlových Varů, Svitav, Strakonic, Českého Těšína či Hodonína? 250 miliard je také asi 100 tisíc nepříliš luxusních, nicméně dostatečných rodinných domků, 200 tisíc bytů, jeden milion autíček typu Škoda Fabia v základní verzi nebo 20 milionů automatických praček. To všechno jsme mohli mít, ne my, co tady sedíme, ale naši občané. Místo toho mají a máme jen ty dluhy bez zboží.
Já si myslím, že za takové dluhy se obvykle chodí sedět, ale my na to bohužel nemáme paragraf. I když upřímně řečeno, já to nezávidím ministru financí, kterému je třicet třicet dva let a který do konce svého života bude chodit po této zemi s vědomím tohoto zločinu.
Mohli bychom samozřejmě uvádět i jiná, možná pro někoho sofistikovanější čísla. Například, že podíl výdajů státního rozpočtu na hrubém domácím produktu opět vzrůstá o více než 1,2 procentního bodu; že veřejný dluh roste o téměř 4 procentní body v závislosti k HDP na 28,2 %, a 4 % je znepokojivá rychlost; že státní dluh v roce 1998 byl ještě jen 10 % HDP; že ještě za Zemana, tedy za Zemanovy vlády, rostl v průměru jen o 1,5 procentního bodu ročně. To "jen" pochopíme, když si uvědomíme, že za vlády premiéra Špidly jsou to už řečené 4 procentní body, takže ze 17 % HDP ještě v roce 2002, vloni, před chvilkou, budeme za dva roky, na konci příštího roku, na 25 procentech. To je těch 250 miliard.
Já si myslím, že to jsou čísla, která zajímají a kterým rozumí jen nemnozí z nás a už téměř nikoho neznepokojují. Proto si myslím, že je lepší pokusit se převést enormní výši státního dluhu na něco uchopitelnějšího a pochopitelnějšího. Deficit je ve skutečnosti ještě vyšší než 115 miliard korun, protože stejně jako loni, a musím to tady zopakovat, jsou ze státního rozpočtu opět vyvedeny nemalé výdaje v řádu několika desítek miliard korun, a které přitom ani při nejlepší vůli nelze označit jako jednorázové, a přitom jsou hrazeny z jednorázových příjmů. Nejmarkantnější příklad je samozřejmě rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury, jehož strukturu výdajů může označit za jednorázovou jenom šílenec a který je na straně příjmů opět tak jako loni zachraňován dotací z Fondu národního majetku ve výši 20 miliard korun.
***
Je přitom velmi pravděpodobně, že Fond národního majetku si bude muset na tuto operaci půjčit, a i kdyby ne, tak jeho příjmy pocházejí z privatizace, což jsou na rozdíl od výdajů Státního fondu infrastruktury klasické ukázky jedinečných neopakovatelných příjmů. To znamená, že to je další skrytý deficit, který se dříve nebo později bude muset řešit.
Také bych chtěl znovu připomenout - už to tady udělal kolega Kocourek - že složená daňová kvóta příští rok poprvé od posttransformačních dob prorazí 40% hranici, což znamená, že od roku 1998, kdy byla historicky nejnižší - mimochodem byl to poslední rok, kdy tato ekonomika nebo tento stát hospodařil na základě rozpočtu, který připravovala pravicová vláda - tak od roku 1998 se den daňové svobody, což je jakýsi přepočítaný index stažený na mimo jiné daňovou kvótu, posunul o plných deset dnů. Tak rychle vláda sociální demokracie nám v této zemi obnovuje systém novodobého nevolnictví.
Anebo bychom také mohli tento rozpočet interpretovat tak, že je dalším hřebíkem do rakve přijetí eura. Je důkazem, že vláda je nadšeným Proevropanem jen tehdy, když ji to nic nestojí. Plkat o Evropě jí jde dobře. Ale když pro takzvanou Evropu má něco udělat, co jen trochu bolí, najednou je po veškerém nadšení. Je to docela hezký a zajímavý doplněk k právě probíhající debatě o evropské ústavě. Koneckonců myslím si, že oba postoje, jak k ústavě, tak k euru, mají u naší vlády společný základ. Totiž že zájmy České republiky jsou této vládě zcela lhostejné. (Potlesk v pravé části sněmovny.)
Z těch možných interpretací rozpočtu, jak jsem je tady ve stručnosti načrtl, bych se chtěl zastavit u jednoho, a totiž u růstu výdajů. Jak bylo řečeno, jejich podíl na hrubém domácím produktu roste o 1,2 procentního bodu, což v praxi znamená, že výdaje státního rozpočtu oproti letošnímu rozpočtu rostou o 9,3 %. Avšak celkové bohatství společnosti, tedy hrubý domácí produkt jako celek, roste jen o předpokládaných 2,8 %. Je to podle mne číslo optimistické, ale to je jedno v tomto okamžiku. Z těch dvou čísel je vidět, že schopnost vlády utrácet peníze daňových poplatníků nijak neklesá v rámci návrhu státního rozpočtu, ale že naopak roste 3,5krát rychleji než schopnost vlády vytvořit takové prostředí, aby lidé v peněženkách měli více, a ne méně. To je výsledek, a zase to můžeme interpretovat vzhledem k reformě, to je výsledek oné slavné takzvané reformy. Lidé jsou vládou obráni o více peněz, a jen proto, aby vláda mohla vesele pokračovat ve svém utrácení.
Návrh tohoto rozpočtu jasně ukazuje, že jsme to byli my, kteří měli pravdu, když tvrdili, že její reforma, vládní reforma, není nic jiného než vytahování peněz z kapes daňových poplatníků. A aby nebylo mýlky. Nedělá to proto, že by tyto prostředky chtěla občanům poslat zpátky třeba ve formě nějakých sociálních dávek, jak slibovala před volbami. Sociální dávky v návrhu tohoto rozpočtu prakticky nerostou. V porovnání s letošním rokem o necelá 2 %, tedy téměř pětkrát pomaleji než celkové výdaje. Stejně tak je nevrací zpátky ani například prostřednictvím platů svých - tedy státních - zaměstnanců. Je třeba si položit otázku, kde tedy ty peníze vytažené z kapes daňových poplatníků jsou, kde je ten více než 9% nárůst výdajů.
Podívejme se třeba, jak v rámci filozofie tzv. konsolidace státních financí, tedy úspor, si tuto filozofii vzali za příklad ti, kteří by měli být vzorem, tedy jednotlivé resorty a resortní ministři. A co nezjistíme. Zjistíme to, že do ministerských budov potřeba šetřit nedolehla. Asi mají tlusté zdi. Například vlastní výdaje Ministerstva práce a sociálních věcí vzrostou příští rok o 76 %, tedy prakticky na dvojnásobek, ministerstva školství o třetinu, o 30 %. Já myslím, že je těžko uvěřitelné, že právě tito dva ministři, kteří půl roku kážou svým učitelům, nezaměstnaným či handicapovaným lidem o tom, jak nemorální je chtít od státu více, než si může dovolit, že ti si své vlastní pohodlí zajistit dokáží. To je příklad nicméně velmi odstrašující.
Celkově stojí za to zrekapitulovat si, kde těch 9 % nárůstu je. Dohromady je to asi 73 mld. korun. Z toho 8 % jde do investic. Zbývá 68 miliard neinvestičních výdajů, které si mezi sebou ministerstva rozdělují takto. O 16 miliard si přilepšují ústřední orgány státní správy, to je např. to zdvojnásobení prostředků na ministerstvu práce, jak jsem o tom hovořil. O pět miliard roste splátka státního dluhu. Není se co divit, není to první deficitní rozpočet. Sedmnáct miliard je čistá platba České republiky do Evropské unie. A dalších deset miliard zaplatíme s laskavým svolením Evropské unie našim zemědělcům díky tomu, jaké úžasné podmínky vyjednala tato vláda v Kodani. Zbytek jsou opravdu jen drobné.
Když to shrneme, tak vidíme, že vláda zbytečně vytahuje 70 mld. korun z kapes poplatníků jen proto, aby si a) pohodlně žila, b) měla na splátky dluhů, které nasekala loni, předloni a předpředloni, a c) odvedla do Bruselu poplatek za své léno. (Potlesk v pravé části sněmovny.)
V tomto smyslu je tento rozpočet ještě horší, než byl rozpočet na letošní rok, protože vláda utrácí nad možnosti státu. To bylo i loni, ale letos je nové to, že restrikce, která v tom rozpočtu je, se týká jen některých, a to těch, kteří se nemohou bránit. A úvaha ministra Sobotky v úvodním slově, že tento rozpočet podporuje hospodářský růst a vzdělanostní ekonomiku, je úvaha z říše snů. Stačí se podívat na ta čísla.
Tolik ke struktuře výdajů státního rozpočtu.
Nicméně státní rozpočet je i komplexním pohledem vlády na vývoj ekonomiky jako takové. Je jakýmsi těžištěm, nebo měl by být jakýmsi těžištěm její hospodářské politiky. Dovolte mi tedy ještě několik slov k této problematice, protože odráží přístup vlády ke státnímu rozpočtu.
Po nástupu sociální demokracie k moci se vlády primárně orientovaly na politiku stimulace poptávky. Nejzřetelněji se to projevovalo a projevuje dodneška v trvalé snaze vlády povzbuzovat růst deficity, stimulací některých vybraných podnikatelských projektů, např. investiční pobídky, a celkovou orientací na růst veřejného sektoru. Na straně druhé byla silně a je silně podvazována strana nabídky, tedy nejen vytlačováním soukromého sektoru vládou, ale zejména rigidní legislativou, která ztěžuje vstup do odvětví, malým a středním firmám v něm znemožňuje přežít a samozřejmě vytváří živnou půdu pro korupci, která z ekonomického hlediska neznamená nic jiného než zvyšující se distorze a snižování efektivity.
***
Souběh těchto politik se po téměř pěti a půl letech prokazatelně ukazuje jako vysoce nefunkční. Dochází k synergii negativních jevů, k zpomalování ekonomického růstu, růstu nezaměstnanosti a v posledních měsících i k pádu do deflace. Povzbuzování poptávky prostřednictvím státních deficitů tlačí pouze na spotřebu domácností nebo z menší části na růst investic, které však mají málo, nebo někdy vůbec žádný stimulující charakter, třeba předražené úřednické budovy nebo neuvěřitelně předražená infrastruktura apod. Nezdravý vývoj pak podtrhuje i stále se horšící bilance běžného účtu a snižující se příjmy na účtu služeb, které dosud bilanci vyrovnávaly. Souběh dvou vysokých deficitů - státního rozpočtu a běžného účtu - je mimochodem potenciálně velmi nebezpečným národohospodářským faktorem.
Nepochybně se na tomto vývoji podílí i stagnace eurozóny. Tento argument se však nemůže stát automatickou výmluvou, jak to v úvodní řeči předvedl pan ministr Sobotka, a pobídkou k pasivnímu čekání na to, až se to v Evropě vyřeší, a doufat, že pak se vyřeší a vzroste i dynamika růstu v České republice.
Za prvé v žádném případě není pravda, že zpomalování růstu v České republice je jen odrazem zpomalování evropských a zejména ekonomické (poznámka stenografa: zřejmě německé) ekonomiky.
Za druhé. Příčiny potíží zejména německé ekonomiky jsou tak hluboké, že nelze očekávat jejich řešení v krátkém čase. Naopak evropská krize by mohla být jedním z růstových impulsů pro českou ekonomiku, pokud by poskytla dostatek komparativních výhod ve srovnání se zkostnatělou a nad poměry žijící západní Evropou.
Ozdravení soustavy veřejných financí je jen nutnou podmínkou k nastartování dynamického růstu české ekonomiky. Nezbytné jsou změny na úrovni mikroekonomické, které umožní využít potenciál soukromého sektoru. Proto paralelně se skutečnou reformou veřejných financí - ne touto hrou na reformu - musí probíhat především uvolnění zatuchlé a těžkopádné státní regulace. Jinými slovy - reforma veřejných financí a změna hospodářské politiky by měly vést k odstranění značné části distorzí, ke kterým díky selektivním ingerencím vlády dochází.
V neposlední řadě v květnu příštího roku Česká republika vstoupí do Evropské unie. Je nutno počítat s významným růstem konkurenčního prostředí, se kterým se budou obtížně vyrovnávat především malé a střední firmy. Ty v podstatné většině vykazují komparativní nevýhody ke svým konkurentům ze stávajících zemí EU. Slabá kapitálová vybavenost, neznalost prostředí a v mnoha případech také asymetrické podmínky, které byly dojednány ohledně našeho vstupu. České firmy mohou středně- a dlouhodobě disponovat pouze jedinou komparativní výhodou, a tou je nižší míra regulace, a tedy nižší náklady na produkci, nižší odvodové zatížení a nižší náklady na pracovní sílu. Pokud naše firmy nebudou disponovat těmito nástroji, nelze předpokládat, že by mohly obstát v zesílené konkurenci, což by mělo další negativní vliv na hospodářský růst.
V tomto kontextu, který jsem se snažil velmi stručně naznačit, je nutno posuzovat i návrh státního rozpočtu. Je bohužel evidentní, že se v něm zesilují negativní tendence než naopak. Je to proto, že 1. deficit razantně roste, 2. selektivní stimulace neklesá, 3. vytlačování soukromého sektoru pokračuje a zesiluje, 4. rychlost likvidace malých a středních podnikatelů byla v rámci takzvané reformy přeřazena vládou na podstatně vyšší rychlostní stupeň. 5. S tím vším souvisí i ztráta komparativních výhod ve vztahu ke konkurenčním ekonomikám. (Potlesk opozičních poslanců.) Výslednicí těchto pohybů nemůže být nic jiného než pokračování ve zpomalování růstu.
V tomto smyslu znovu opakuji, že odhad Ministerstva financí na příští rok a následující léta je z říše snů, a můžeme si o tom za rok za dva promluvit. Loni jsem svou řeč ke státnímu rozpočtu na letošní rok uzavřel prognostickou úvahou, že po započtení skrytého deficitu tvořeného dominantně fondem dopravní infrastruktury se skutečný deficit státních výdajů v letech 2003 až 2005 bude pohybovat v průměru kolem 150 miliard korun ročně. Připomínám, že to bylo v době, kdy vláda o reformě veřejných financí nemluvila ani šeptem. Musím dnes bohužel konstatovat, že má prognóza se naplňuje velmi přesně. Kromě toho, že se ukazuje, že povolání prognostika v této sněmovně má své zdatné následovníky. Nemám z toho žádnou radost, a tím spíše, že jsme mezitím byli svědky hry na reformu. Jak bylo řečeno, byla to pouze hra pro obecenstvo, na které někteří ztrácejí, aby ti druzí mohli vesele pokračovat ve své hře na Mikuláše.
Struktura předloženého rozpočtu nedává žádnou naději na změnu trendu. Jako takzvané reformní zákony nepřinesly žádnou kvalitativní strukturální změnu, tak ji nenabízí teď v rovině exekutivy ani tento rozpočet. Vláda evidentně nemá žádnou systémovou představu, co s černými děrami typu Českých drah, co se zoufale rostoucími náklady na vlastní fungování provozu státu, co s evidentně zpackanou reformou veřejné správy, která stála už desítky miliard a bude ještě stát, co s obrovitou dírou už ve zmiňované údržbě a výstavbě dopravní infrastruktury - abych jmenoval alespoň některé, ale všechny v řádu miliard, případně desítek nebo stovek miliard korun.
Shrňme závěrem, co ODS tomuto rozpočtu vyčítá.
1. Tento návrh dále výrazně akceleruje růst státního dluhu.
2. Vzdaluje nás od maastrichtských kritérii a Paktu stability.
3. Vzdaluje nás od možnosti - zdůrazňuji slovo možnosti - přijmout společnou evropskou měnu euro.
4. Postrádá jakékoli prorůstové prvky pro domácí ekonomiku.
5. Definitivně posouvá českou ekonomiku na trajektorii stagnace a potenciální finanční krize.
Loni jsem konstatoval, že rozpočet, který vyvolává takové tendence, tedy tendence k pravidelným stopadesátimiliardovým schodkům ročně, nelze podpořit. To samozřejmě platí i dnes, navíc s tím, že se už nejedná o tendenci - loni to bylo poprvé - ale o nastavený trend.
Navíc bych dodal, že nelze podpořit rozpočet, který bych ve zkratce charakterizoval tím, že jde o snahu údržbářským způsobem udržet auto v chodu v okamžiku, kdy odpadávají plechy a motor každou vteřinu hrozí zadřením. Proto navrhuji neschválení tohoto státního rozpočtu. Děkuji za pozornost. (Potlesk opozičních poslanců.)
Zdroj: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/022schuz/s022048.htm
| Záznam v JSON |
https://api.hlidacstatu.cz/api/v2/datasety/stenozaznamy-psp/zaznamy/2002_22_00313
Popis API |
Pokud máte tip na zajímavý zdroj dat, napište nám.
Chybí vám zde nějaká data? Přidejte je a pomozte i ostatním, je to snadné.