Počet slov: 1472
Délka projevu: 12 minut
Pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená vládo, dovolte mi, abych vás nejdříve pozdravil, a musím říci jako váš bývalý kolega, jako někdo, kdo v této budově a v tomto sále prožil nikoliv nevýznamnou část svého života, jako někdo, kdo na to opravdu nezapomíná a těchto chvil si váží. Jako někdo, kdo ví, že právě tato místnost je jádrem celého našeho ústavního systému a naší politické demokracie.
Na vaše zasedání do Poslanecké sněmovny přicházím jako prezident poprvé právě dnes nikoliv náhodou. Pro načasování mé návštěvy na dnešní den, na polovinu října letošního roku, existují, aspoň pro mne, přinejmenším tři důvody.
Za prvé. Bylo zahájeno projednávání klíčového dokumentu každoroční politické sezóny, kterým je zákon o státním rozpočtu. Dochází k tomu v období velkých a řadu let trvajících problémů veřejných financí naší země a v relativně vyhrocené politické situaci, která se projevila i zde ve sněmovně v závěru září hlasováním o důvěře či nedůvěře vládě.
Za druhé. V naší zemi klesá důvěra lidí v politické instituce země a narůstá pocit jistého odcizení občana a státu. Naši občané, naši spoluobčané se opět vzdalují od věcí veřejných, nebo snad, což by bylo ještě závažnější, věci veřejné se vzdalují od nich.
A za třetí. Stojíme před vstupem do Evropské unie. K němu s největší pravděpodobností dojde až po schválení takzvané evropské ústavy, která na našem kontinentu v mnoha ohledech vytvoří novou situaci.
***
Každé z těchto tří témat je závažné samo o sobě, ale jejich současné propojení v čase vytváří v naší zemi zvláštní zauzlení, které bychom v našich každodenních, leckdy příliš krátkozrakých politických půtkách neměli přehlédnout. Proto si k tomu dovolím říci alespoň pár slov.
Tak za prvé k tématu státního rozpočtu. Jako občan i jako hlava státu nemohu bez povšimnutí a bez vyslovení svého názoru přehlédnout, že byl podle všech známých údajů státní rozpočet na rok 2004 připraven s nejvyšším deficitem v historii naší země, a to nejen za období od vzniku samostatné České republiky. Deficit tohoto rozměru nenastal dokonce ani v komunistické éře.
Představitelé všech politických stran by měli jasně a srozumitelně říci, že se s tím nechtějí smiřovat a že jsou si dobře vědomi toho, že se každý dluh někdy a někým musí splácet. Měli by připustit i to, že je navíc rozpočet předkládán současně s dílčími, vzhledem k těžké rozpočtové situaci pravděpodobně nedostatečnými návrhy na reformu veřejných financí, což znamená další komplikující faktor.
Slovo reforma v této souvislosti používám jen velmi opatrně. Je zřejmé, že by se skutečná reforma musela našich veřejných financí dotknout daleko hlouběji, než jak je tomu v dnes známých dokumentech a návrzích. Ty jsou zatím spíše variantou takzvaných úsporných balíčků než východiskem ke skutečné systémové změně, která by vyvolala tolik potřebnou změnu chování všech, kterých se veřejné finance, ať v důchodovém systému, ve financování zdravotní péče, v sociálních dávkách, přímo dotýkají.
To má podle mého názoru kromě věcného ještě další nepříjemný aspekt. Předkládají-li se veřejnosti dnešní úsporné škrty jako reforma, skutečnou reformu už veřejnost nebude chtít unést, a to je pro následující období pro každého z nás velkou nevýhodu. Myslím, že bychom si měli naprosto jasně říci, že reforma veřejných financí, což je vlastně reforma vztahu státu a občana, zůstává zásadní věcí naší nejbližší budoucnosti. Je pro ni třeba nalézt elementární konsensus, a to nejen v rovině politické, ale i v médiích a hlavně v celé naší veřejnosti. K tomu nestačí schválit jednotlivé zákony sněmovnou o jeden či dva hlasy. Potřebujeme míru shody s většinou daleko zřetelnější. Její nalezení je velkou výzvou pro dnešní koaliční vládu i pro jakoukoli vládu, která někdy v budoucnu v naší zemi vznikne.
Úspěšné vyřešení tohoto úkolu bude vyžadovat přijmout realitu, jaká skutečně je, bude vyžadovat přestat maximalizovat výlučně momentální efekty. Bude vyžadovat připustit, že éra welfare state či státu blahobytu jako přitažlivé ideologie už definitivně skončila, a zařídit se podle toho. Jinou cestu v dnešním integrovaném světě nemáme. Bude to také vyžadovat více státnictví než politikaření, více dlouhodobého než krátkodobého uvažování, více koncepční práce než radostí z malých mediálních vítězství. Myšlenkový potenciál pro vypracování potřebných návrhů v tomto směru v naší zemi určitě máme. Nedopusťme proto, aby na nás nezbytná opatření v našich veřejných financích vynucovaly nějaké zahraniční instituce. Jsem přesvědčen, že jsme schopni to zvládnout sami.
K druhému bodu. Podzimní zasedání sněmovny se koná v době, kdy podle řady indikátorů mezi našimi spoluobčany klesá důvěra v jednotlivé instituce státu. S největší pravděpodobností se jedná o pokles reálný. Nemyslím, že jsou informace o tomto poklesu projevem pouhé virtuální reality, že jsou ovlivněny výlučně nebo převážně formou informování o naší zemi, nebo že jsou, jak bývá stále znovu zjednodušeně opakováno, primárně důsledkem jakési naší nevyzrálosti či neschopnosti zbavit se některých návyků z komunistické éry. Jsem přesvědčen, že je tento pokles důvěry logickým důsledkem posilování státu a z toho plynoucí postupné eroze některých občanských svobod.
***
Existuje mnoho argumentů o tom, že u nás narůstá státní i veřejnoprávní dirigismus, že mohutní byrokratický aparát a že se rozšiřuje houština zákonů a nařízení, které stále více zasahují do stále více oblastí našich životů. Zvláště nebezpečné je to, že je to všechno provázeno sliby, které stát nemůže zabezpečit. Ty působí demoralizačně a vedou k pasivitě, zatímco naše země potřebuje více než cokoliv jiného osobní a občanskou aktivitu.
Zmínil jsem občanské svobody. Velmi bych si přál, abychom o svobodě a její nezastupitelnosti nemluvili ideologicky. Místo silných slov a vznešených frází se pozorně a ještě pečlivěji než dosud podívejme na každý zákon, který schvalujeme, uvědomme si, jaké má vedlejší účinky, jaké zavádí úřadování a regulaci a jaké má v synergii se všemi ostatními opatřeními rozkladné účinky. Pokusme se vytvořit čistší, efektivnější a rovnoprávnější vztah občanů a státu.
K třetímu bodu. Nedávno jsme absolvovali referendum o vstupu České republiky do Evropské unie. Naši občané v něm dali najevo, že si ve své zřetelné většině přejí zúčastnit se procesu evropské integrace, že si přejí podílet se na jeho přínosech a výhodách a že pro ně vstup do unie nemá žádnou smysluplnou alternativu. Nepovažovali za nutné hledat jiné integrační seskupení, nechtěli zůstat v integrující se Evropě izolováni. Tento krok je tedy již za námi a nikdo z nás by se neměl snažit znovu ho rozehrávat. Je třeba jít dále.
Naše rozhodování a naše historická zodpovědnost v žádném případě není u konce. Evropská unie není institucí statickou, v žádném případě není institucí neměnnou. Je institucí, ve které minimálně od poloviny osmdesátých let probíhá nepřetržitý a v poslední době značně se zrychlující integrační pohyb. Tohoto pohybu si musíme být vědomi a na prováděné změny musíme aktivně reagovat. Některé z nich jsou téměř neznatelné a podstatu Evropské unie výrazně nemění. Jiné však znatelné jsou a Evropské unii dávají novou kvalitu.
Mezi tuto druhou skupinu nepochybně patří i projekt evropské ústavy. Ta ve své dnešní verzi předložené Konventem signalizuje zlomový přechod od převážně mezivládního charakteru samotné podstaty evropské integrace k modelu evropského státu, který bude mít svou vlastní identitu a v němž dnešní svrchované státy budou spíše připomínat dnešní vnitrostátní regiony těchto států. Uvědomme si to do všech důsledků. Nedopusťme, aby byla naše debata svedena na scholastické disputace o tom, jak velký krok bude v tomto ohledu znamenat právě ta či ona věta v evropské ústavě.
O tom, že je to změna kvalitativní, nemůže být sebemenších pochyb. Je úkolem všech politických institucí České republiky, ale - o tom jsem přesvědčen - jejího Parlamentu především, aby se nad důsledky tohoto kroku, který asi nikdo z nás nemá sílu zásadně ovlivnit, pořádně zamyslely a aby vyhodnotily, co všechno z něho bude vyplývat pro budoucí existenci českého státu, pro naše dějinné jistoty, pro naši národní identitu, pro naši svobodu, pro naši prosperitu. Domnívám se, že je také naprosto nezbytné, aby k této věci po projednání v Parlamentu mohli promluvit i občané formou referenda.
Své vystoupení jsem uvedl, a tím přicházím k závěru, výčtem tří hlavních okruhů problémů, které podle mého názoru samy o sobě, ale o to více ve svém souhrnu představují pro naši zemi v dnešní době největší výzvu. Chci vyjádřit naději, že už je za námi období, kdy byla tato zásadní témata do značné míry hrou mezi jednou polovinou zákonodárného sboru, který tvoří a podporuje vládní koalici, a druhou polovinou, která reprezentuje občany stojící na opačných názorových pozicích. Nyní je třeba si maximálně naslouchat, je třeba opustit nejenom výsostně ideologické pozice, ale i osobní zájem jednotlivých poslanců či parlamentních frakcí. Hledejme pospolu nejvyšší společný jmenovatel zájmu České republiky. Řešení, o které musíme usilovat, není řešením pro tento či příští rok, pro jedno volební období, ale spíše pro následující desetiletí. Dobře víme, že role prezidenta republiky při jejich řešení není dominantní, zodpovědnost je převážně na vládě a Parlamentu. Hledejme proto všichni, jak bychom k řešení nejlepšímu pro Českou republiku mohli co nejvíce přispět. Já jsem k tomuto hledání připraven a věřím, že vy všichni také.
Pokračování beze změny možné není. Předpokládám, že to všichni dobře víme.
Děkuji za vaši pozornost. (Dlouhotrvající potlesk, prezident usedá vedle stolku předsedy sněmovny.)
Zdroj: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/022schuz/s022092.htm
| Záznam v JSON |
https://api.hlidacstatu.cz/api/v2/datasety/stenozaznamy-psp/zaznamy/2002_22_00506
Popis API |
Pokud máte tip na zajímavý zdroj dat, napište nám.
Chybí vám zde nějaká data? Přidejte je a pomozte i ostatním, je to snadné.