Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace
Snadné přidání nového datasetu

Stenozáznamy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2002_22_00703


Schůze 22/2002 17.10.2003

Téma Zahájení schůze

Milada Emmerová (Poslankyně )

Počet slov: 1758

Délka projevu: 14 minut

        
Vážený pane místopředsedo, vážení kolegové, vážení hosté, dovolte mi, abych ve svém projevu zopakovala několik skutečností poněkud v jiném kontextu. Několik skutečností, které zde již byly řečeny mými předřečníky. Přitom někteří z nich jsou z medicínského hlediska laiky, někteří z nich spíše politiky, někteří spíše odborníky. Rozdíl v přístupech je dán i osobními vlastnostmi a morálními kvalitami některých lidí. Jen bych stručně zabloudila do vlastní historie. Když jsem před více než sedmi lety byla zvolena do parlamentu, slibovala jsem si, že je v mojí moci významným způsobem zasáhnout do již započaté tzv. transformace zdravotnictví. Vždyť jsem měla poměrně jasné představy o tom, jak by měla zdravotní péče fungovat - aby totiž sloužila nemocným lidem podle zásad moderní medicíny, aby nebyla nesmyslně prodražována. Tehdy jsem totiž zažila ve své medicínské praxi jev, který bych nazvala přístrojovým narcismem. Mimo jiné, přístrojovým narcismem. Nakupovaly se různé přístroje, různé nové technologie se dovážely ze zahraničí, které nikterak nevylepšovaly, ani snad neurychlovaly diagnostické procesy, pouze je udělaly okázalejšími a z pozice možná zdravotníků atraktivnějšími. Nemocný sám byl přikurtován mnoha sety na nemocniční lůžko a skoro byl problém jej začít vyšetřovat, protože s tímto celým aparátem byl transport po nemocnici takřka vyloučen. Měla jsem v úmyslu se podílet na koncipování nového zákona o zdravotní péči, který by nahradil již starou a zejména porevolučně překonanou zákonnou normu, tj. zákon 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Nakonec to vzpomenul i kolega Cabrnoch, že vlastně nastoupil nový typ zdravotnictví, moderního, který překonal předchozí. Já si to nemyslím, ale jestliže to tak je - a vývoj ukázal, že leccos se změnilo díky předchozím faktorům, které jsem tu zopakovala - pak nevím, proč vláda, která započala transformaci zdravotnictví, neprosadila především jeho definování - co vlastně chceme ve zdravotnictví, jak by mělo vypadat, jak by mělo fungovat, jaké jsou standardy. O to méně jsem potom chápala po příchodu do parlamentu právě řeči o péči standardní a ještě méně jsem chápala, co to je vlastně péče nadstandardní. Není-li definován standard, nemohu hovořit o nadstandardu. Ale abych byla přesná - tehdy se této problematiky definice standardu ujala Česká lékařská komora pod vedením docenta Svobody. Pokud je mi známo, soubor těchto standardů, který by byl použitelný jako definice zdravotní péče, nevytvořil dosud v přijatelné a použitelné formě nikdo. K této mojí deziluzi přistoupily další. Nebyly respektovány doporučené počty nákladné přístrojové techniky, například počítačových tomografů, které se staly tehdy módní záležitostí spíše než potřebou. Podle tehdejších kritérií měl jeden tento přístroj obhospodařovat zhruba milion obyvatel. Vezměme si jako příklad Prahu. Zde žije zhruba milion obyvatel. V Praze ale bylo těchto přístrojů podle některých oficiálních údajů deset. *** Když jsem se tehdy dotázala na našem výboru pana ministra Stráského na příčinu tohoto nadbytku, mírně mě poopravil: Není jich deset, je jich čtrnáct. Další diskuse neměla smysl. A již nepokračovala. Po výzvách k privatizaci, aniž by došlo ke stanovení doporučených počtů těch kterých odborností pro určitý region - a nejde o dirigismus, jde pouze o nastolení pořádku - došlo k rozpadu nemocničních pracovních týmů a lékaři se nahrnuli do teritorií primární péče s předpokladem nekontrolovatelných příjmů za pomoci sazebníku výkonů. Odtud se datují již zde citované souběhy. Předpoklad byl - čím více bodů utrží, resp. napíše, tím více peněz vydělá. Víme, že to tak zcela nebylo. Když se sazebník sestrojoval, a o tom by mohl nejlépe vyprávět kolega Cabrnoch, který tehdy pracoval na Ministerstvu zdravotnictví, tehdy se říkalo - jeden bod bude jedna koruna. Když vešel sazebník do platnosti, když byl vytištěn, bod činil 51 haléřů. Co to znamenalo? Samozřejmě že to znamenalo pokud možno všechny výkony uvádět ve dvojnásobných provedeních, neboť vlastně jen tak se získá ona koruna. V kvalitě péče se zvýšená nabídka, a to jak v primární péči, tak v extenzi různých oborů - tzv. lukrativních oborů - nezobrazila, snad jenom s tou výjimkou, že nemocný byl často kontrolně vyšetřován, asi ze známých důvodů, a tím si i navykl na častou a vítanou návštěvu lékaře. Nemůžeme se potom divit statistikám, které hovoří o tom, že nemocný v České republice, resp. občan České republiky, průměrně ročně patnáctkrát navštíví svého praktického lékaře, což je vlastně dvojnásobný počet návštěv oproti zemím směrem na západ. Je totiž takto vychován a nepochopí a těžko by pochopil, že další změna ve financování této péče v podobě tzv. kapitační platby poněkud změnila i taktiku péče ze strany jeho ošetřujícího lékaře. Tyto okolnosti mu však nikdo nebude raději vysvětlovat, poněvadž by to o svědomitosti jeho lékaře příliš nesvědčilo. K tomu všemu se přidala další výhoda: svobodná volba lékaře. Tak někteří občané této možnosti bohatě využívali a jistě dosud využívají a diagnostické a léčebné postupy svým laickým pohledem porovnávají, neboť během několika dnů se svěřují se svými obtížemi několika svobodně vybraným odborníkům. Jejich závěry potom vyhodnocují. K tomu se navazuje další hrozba. Každý odborník, kterého navštívil, mu doporučil různý počet medikamentů, nemocný si všechny vyzvedl v lékárně a pro jistotu užívá všechny, anebo raději žádné a schová je do krabice, kde prožívají svoji exspiraci. Bylo mu totiž z této kombinace poněkud hůře než předtím, neboť 3x denně jedna tableta deseti i více druhů medikamentů mu dobře udělat nemohla. A když si přečetl příbalový leták a zjistil, že mu lékaři ani lékárníci nesdělili všechna rizika této terapie, zvláště pak při interakcích těchto léků, dostal strach. Oproti této svobodné volbě ambulantního lékaře mu však nikdo nesdělil, na kterou nemocnici se má obrátit v případě, že náhle a akutně onemocní a není již čas na návštěvu praktického lékaře a jeho doporučení, a lékařská služba první pomoci byla jako přežitek zrušena, jak jsme svědky v některých krajích. Nebylo mu sděleno, která nemocnice jej prostě přijmout musí. Pojede tedy do té nejbližší, ale tam sdělují, že nemají volné lůžko, a pošlou jej do jiného města, dokonce do jiné nemocnice v jiném kraji. Myslíte, že to není možné? Podle mých medicínských zkušeností a praxe to nebylo možné, dneska však to možné je. Zeptejte se občanů na Tachovsku, a ti vám budou vyprávět i jiné neuvěřitelné příběhy. Ti však prý mají smůlu, že žijí v tomto příhraničním regionu, kde dokonce jediná nemocnice byla zhruba před půldruhým rokem uzavřena pro těžkou zadluženost a jiné kazy. Jak dohlížel na hospodaření této nemocnice okresní úřad, pan přednosta, jak byl on nadán kontrolní činností, i paní zdravotní radová, to už je věc jiná. Nakonec byl odvolán těsně předtím, než se vlastně uskutečnil převod nemocnic na kraje. I ta Planská se sice převedla, ale nadále není otevřená. Raději již přestanu líčit horory a neuvěřitelné příběhy. Právem se mě může kdokoli zeptat, co jsme tedy udělali v parlamentu pro skutečnou reformu zdravotnictví. Sdělím vám to takto - a nakonec to tu dílem i zmiňoval kolega Ouzký; při politikaření i v tak klíčovém resortu, jakým je zdravotnictví, se toho mnoho nepodařilo. Jedno je jisté. Celý systém byl špatně započatý, hlavní starostí bylo, jak financovat, aby byla plněna Listina základních lidských práv a svobod, že totiž má být dle článku 31 každému občanovi zaručeno právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Výklad tohoto zákona je potom různý. Toto jediné ústavní východisko zdravotní politiky by mělo být v politické a legislativní praxi ctěno a dodržováno. Avšak nutná nedostatečnost reformní koncepce, a tím i pokračující živelnost zdravotní politiky nedovoluje žádné zásadnější kroky, natož uplatňování vlastní ucelené koncepce, představy, a ta, kdyby byla sebedokonalejší, nemá šanci. V tomto rozjetém rychlíku, kde je problém jej přibrzdit, zastavit, natož jej nasměrovat poněkud jinam, s uplatňováním racionálních taktických kroků, kterými by měly být nové zákony se zaručenými legislativními vazbami a provázanostmi, to prostě není možné. Při nedostatku vůle ze strany některých se těžko může dařit jakoukoli koncepci naplnit. A budu ráda řídit výbor pro sociální politiku a zdravotnictví v situaci, kdy paní ministryně předloží koncepci a bude ochota tuto koncepci naplňovat. Zdravotnická politika se tak nutně rozmělňuje vylíčeným postupem pouze v řešení dílčích problémů, za nimiž stojí různé zájmy. Sjednocující hledisko, plynoucí z citovaného článku 31 Listiny, zůstává stranou, což má nepříznivý dopad na občana a jeho zájem na bezplatnosti zdravotní péče. Tato bezplatnost se stává jen ústavní fikcí. Naopak mnozí tvrdí, že její zachování je neudržitelné. Opět operují s tzv. nadstandardy, že nemocný, který přináší peníze v obálce nebo jiné podobě do zdravotnického zařízení, to je údajně zcela legální akt a je to příplatek za nadstandard. Já neznám žádný zákon, kde by toto bylo ustanoveno. Tito kolegové dokonce přidávají do svých projevů pro občana atraktivní výzvu, která mu na první pohled zalichotí. *** Cituji: "Chceme občana vtáhnout do systému, aby jej řídil." Zapomínají však patetický výrok doplnit poznámkou - čím občan bude systém řídit a podrobovat. No přece peněženkou! Péči si prý bude vybírat a kupovat. Bude volit mezi různými léčebnými alternativami, které mu lékař předloží k výběru. A když se lékař zeptá, zda má na jednu z vybíraných a shodou okolností nejlepších peníze a nemocný odvětí, že nikoliv, pak prý mu tento "správný lékař" zjeví krutou pravdu: Tak zemřeš! Ano, ani tuto hrůzu, vhodnou pro vysílání jedné z našich televizí, jsem si nevymyslela. Na vlastní uši slyšela. Vraťme se však myšlenkami a činy do této budovy, kam nás občané zvolili jako své zástupce, kteří by měli kvalifikovaně zajišťovat jejich potřeby podílem na tvorbě legislativních norem. Máme jich před sebou v této době celou řadu a je naší povinností jejich pružným přijetím zajistit zakotvení koncepce vycházející nikoliv z původních ideálních představ - tím chci říci i těch mých - ale z tvrdé reality dneška. I tak to bude představovat jistotu pro občana naší republiky, tj. pro každého z nás. A když už mladí lidé notoricky podceňují riziko vážnějšího onemocnění u sebe, tak ať tento systém budují pro své rodiče a prarodiče, na kterých jim nepochybně také záleží. Odborná úroveň našich zdravotníků je dobře srovnatelná nejen s Evropou, ale i s jinými světadíly. Její udržení a pěstování však může zajistit jen nově nastolený pořádek a klid pro jejich náročnou práci, pro náročnou práci všech poctivých zdravotníků, kterým je nejlepší odměnou vděk nemocného a jeho uzdravení. Krédem nás všech by se měl stát jiný cíl, než který líčí Hamlet v jednom ze svých monologů: "Smrt mu oddálím, ale život mu neprodloužím." Nikoliv, my chceme zachování kvalitního života pro každého občana do vysokého stáří a to předpokládá i zachování a nebo obnovu zdraví v moderním a fungujícím zdravotnickém systému. Kolegové, zejména kolegové zdravotníci, a vážení hosté, páni hejtmani. My všichni neseme jistý díl spoluodpovědnosti za osud našeho zdravotnictví. Zopakuji tu zásadu, kterou bychom se měli všichni řídit: Kdo chce, ten hledá způsob, a kdo nechce, ten hledá důvod. Mnohokrát jsem to v této sněmovně zažila. Děkuji.(Potlesk.)

V projevu zmínění politici:

Zdroj: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/022schuz/s022130.htm


Záznam v JSON https://api.hlidacstatu.cz/api/v2/datasety/stenozaznamy-psp/zaznamy/2002_22_00703
Popis API

Databáze nově na Hlídači

Pokud máte tip na zajímavý zdroj dat, napište nám.

Chybí vám zde nějaká data? Přidejte je a pomozte i ostatním, je to snadné.