Stenozáznamy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2010_40_02039

        
Děkuji. Pokud budeme vycházet ze zákona 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na který se tento tisk také odkazuje, viz například strana 44, je třeba pro stanovení ceny zemědělské půdy aplikovat vyhlášku Ministerstva financí České republiky č. 3/2008 Sb., kde je uvedena v příloze číslo 22 základní cena zemědělského pozemku podle bonitovaných půdně ekologických jednotek, zkráceně BPEJ, v rozpětí 1 Kč až maximálně 16,68 Kč za metr čtvereční. Mimochodem, v roce 1991, kdy začal platit restituční zákon, to bylo rozpětí od 0,70 Kč do 11,80 Kč za metr čtvereční. V příloze číslo 24 je pak uvedena základní cena lesního pozemku a nelesního pozemku s lesním porostem podle souboru lesních typů v rozpětí 1 Kč až maximálně 8,86 Kč za metr čtvereční.
        Já se tedy ptám, co vedlo předkladatele k tak velkorysému zvýšení ceny zemědělských a lesních pozemků určených k navrácení. Doposud jsem na tento dotaz neobdržel relevantní odpověď. Stejně tak nikdo doposud transparentně nezdůvodnil výměru orné a lesní půdy, která má být vrácena.
        Druhý důvod. Při postupu podle zmiňovaného zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, musel žadatel pro navrácení půdy i dalších majetků vždy doložit nabývací tituly a další archivní doklady, které jednoznačně prokazovaly oprávněnost jeho žádosti. Jakým způsobem budou prokazovat církve a náboženské společnosti, že vydávaný majetek skutečně vlastnily a to, že jsou skutečně oním subjektem, kterému byl majetek vyvlastněn?
        Abych objasnil svůj dotaz, dovolím si citovat právní analýzu advokátní kanceláře Rozehnal a partneři. Zároveň bych potom rád slyšel odpověď na závěr formulovaný v této analýze. Cituji: "Od počátku vzniku církve byl její vztah se státem doprovázen větším či menším napětím, a to jak v otázce mocenské, tak v otázce majetkové. Otázka restituce církevního majetku, resp. majetkového narovnání státu s církvemi, je spíše otázkou politickou než právní, ale svůj právní aspekt má rovněž. Pravdou však je, že právní aspekty tohoto narovnání jsou relativně složité, a to i z toho důvodu, že v období před rokem 1949 v našem právním řádu nebyla zakotvena jednotná právní kategorie církevního majetku v takovém pojetí, v jakém ho chápeme nyní, a stejně tak odlišně od naší současné právní úpravy bylo v historii upraveno i právní postavení církve. Obtížnost dané problematiky prohlubuje fakt, že církev římskokatolická byla církví státní, plnila některé funkce státu a bylo na ni v některých ohledech nazíráno jako na státní orgán. Církev římskokatolická byla na území České republiky registrována zákonem o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností z roku 1991. Podle tohoto zákona byla církev římskokatolická právnickou osobou, která má svůj základní dokument, má stanovy, řád, statut apod., ze kterého musí být patrno organizačně právní členění církve, tedy zejména útvary, které mají právní subjektivitu, a v jakém rozsahu a kdo je oprávněn jménem církve jednat. ***
        Tato právní úprava tedy umožňuje vznik právnických osob uvnitř církve, avšak neřeší nadstátní rozměr církve římskokatolické. V tomto zákoně bylo rovněž upraveno právo církve vlastnit majetek, s tím, že s ním může disponovat zcela nezávisle a svobodně. Jedná se tedy o vymezení vlastnictví v moderním slova smyslu, tak jak ho intuitivně chápe i laická veřejnost.
        V roce 1992 byla zrušena většina ustanovení základního zákona, který upravoval majetkové postavení církví, kterým byl zákon z roku 1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který zrušil všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, tedy předpisy, které na našem území platily v podstatě od doby josefínských reforem. Ve vztahu k majetku církví zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem stanovil, že stát na majetek církví dozírá a zcizování a zatěžování tohoto majetku vyžaduje souhlas státní správy. Tato právní úprava však v podstatě přebírala právní úpravu, která na našem území platila ještě z doby Rakouska-Uherska. Zákon z roku 1949 stanovil, že majetek církví je soukromým vlastnictvím církve, tedy nebyl zestátněn. Tehdejší právní nauka totiž poněkud pomýleně rozlišovala vlastnictví na socialistické, čili státní nebo družstevní, a osobní.
        Soukromé vlastnictví mělo být postupně mizející formou vlastnictví. Soukromé vlastnictví církví se však vyznačovalo určitými specifiky, která spočívala v tom, že církevní majetek byl pod dozorem, ale i ochranou státu, který chránil funkci tohoto majetku a hradil náklady na jeho chování. To se týkalo samozřejmě pouze majetku, který nebyl církví vyvlastněn bez náhrady a který měl spočívat ve výrobních prostředcích a mohl být proto zdrojem 'vykořisťování a bezpracných zisků'. Majetku, který byl i po roce 1949 v soukromém vlastnictví církve, se tedy majetkové vyrovnání netýká.
        A nyní k historickému vývoji právních vztahů. Do roku 1949 byla úprava majetku, který užívala církev, roztroušena do několika předpisů, které byly do určité míry nekohezní. V roce 1781 císař Josef II. stanovil, že státní moc se vztahuje i na majetek církve, který pochází od člověka, a nikoliv od Boha a který vznikl na základě státního povolení. Josef II. tedy zvrátil poměr státu a církve oproti středověku ve prospěch státu. Církev však měla státu pomáhat naplnit některé jeho funkce. Církev zároveň nebyla chápána jako jednotná právnická osoba, ale jako souhrn církevních orgánů a úřadů, a církevní funkcionáři byli zároveň státními orgány.
        V roce 1782 zřídil Josef II. náboženský fond, do kterého bylo převedeno zejména jmění zrušených klášterů. Fond měl za úkol financovat potřeby církve a v případě, že tyto potřeby byly vyšší než příjem fondu, financoval schodek stát. Fond byl samostatnou právnickou osobou, které připadl majetek všech zaniklých či zanikajících církevních úřadů.
        Vzhledem k sílícím tlakům na osamostatnění církve byl v roce 1855 uzavřen konkordát mezi Rakouským císařstvím a Vatikánem, který mimo jiné zaručoval právo církve nabývat majetek, ale jeho zcizování bylo ve sdílené pravomoci papeže a panovníka, tedy státu. Konkordát prohlásil majetek náboženského fondu za majetek církve s tím, že jménem církve bude tento majetek spravovat stát. Postupem doby se však Rakouské císařství a posléze i Rakousko-Uhersko snažilo roli konkordátu umenšovat tím způsobem, že ho interpretovala pouze jako dohodu o náboženských otázkách a nikoli o otázkách majetkových.
        (Poslanci ČSSD umisťují na lavice cedule s hesly, jako například: Stop předraženým církevním restitucím. ČSSD hlasuje proti - Církevní restituce: Bianco šek na 150 miliard! ČSSD hlasuje proti - Požadujeme referendum o 150 miliardách církevních restitucí - Vláda na restituce peníze má, na důchody ne! - Nejde o věřící, jen o peníze a majetek!)
        Takzvaná prosincová ústava z roku 1867, resp. zákon o všeobecných právech státních občanů pro království a země v Říšské radě zastoupené, stanovil, že církve a náboženské společnosti mohou držet a užívat ústavy, nadace a fondy k náboženským, vzdělávacím a dobročinným účelům. Z tohoto znění je patrné, že se jedná o významnou redukci vlastnické triády - právo věc držet, užívat ji a zcizovat -, ze které je ponecháno pouze právo držby a užívání.
        V roce 1874 byl pak vydán zákon o úpravě vnějších právních poměrů církve katolické, který se stal nejdůležitější právní normou pro úpravu majetku církve v moderních právních dějinách do roku 1949. Tento zákon zrušil konkordát z roku 1855 a stanovil, že teorie církevního majetku je založena na stejné ideji jako majetek nadace. Nadace je účelové sdružení majetku pro dosahování obecně prospěšných cílů. Právní subjektivita nadace tedy spočívá v určitých osobách či osobě, ale ve vyčleněném majetku, který tak vlastně náleží sám sobě. (Poslanec se odmlčel, v sále je neklid.)