Stenozáznamy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2010_40_02041

        
Děkuji, paní předsedající. Já bych jenom podotkl, že asi si nás mohou těžko vážit občané, kteří nás slyší venku, když si nevážíme sami sebe. Děkuji.
        V tomto kontextu je také třeba posuzovat nedávný spor o vlastnictví Katedrály svatého Víta. Na otázku, zda katedrála náleží církvi, nebo státu, si musíme odpovědět, že ani jednomu. Dle zápisu z pozemkové knihy totiž náleží katolické metropolitní církvi u svatého Víta, což je však právnická osoba odlišná od současné církve římskokatolické.
        Zákon zároveň stanovil, že státní správa dohlíží na správu jmění kostelů a dalších církevních ústavů, na správu jmění biskupského, kapitulního a klášterního a na správu jméně obročního. V případě, že církev, resp. církevní hodnostář či úřad porušili při správě majetku nějakou povinnost, mohli být státem sankcionováni v podobě pokut. Skutečnost, že církev neměla právní subjektivitu a že majetek, který užívala, měl povahu majetku vlastnického sama sebe, byla ještě podtržena zákonem z roku 1898, který stanovil, že stát prostřednictvím finanční prokuratury zastupuje i tento majetek v právních sporech.
        Vzhledem k tzv. recepční normě, kterou přijala nově vzniklá Československá republika, byly všechny tyto předpisy převzaty do právního řádu první republiky. Ústava z roku 1920 zrušila všechny rakouské a rakousko-uherské ústavní zákony, tedy i zákon o všeobecných právech státních občanů pro království a země v Říšské radě zastoupené, avšak zákon o úpravě zevnějších právních poměrů církve katolické z roku 1874 byl ponechán v platnosti. Majetek církve, resp. majetek jednotlivých církevních úřadů, významně postihla první pozemková reforma z roku 1919, kterou byl vyvlastněn majetek náležející jedné osobě a přesahující rozměrem 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy vůbec. (V sále je neklid.)
        V roce 1933 byla nově zakotvena stará zásada, že právním zastupováním jmění katolických kostelů a duchovních obročí, státem spravovaného jmění zrušených duchovním ústavů, klášterů a společenstev je pověřena finanční prokuratura. Církevní objekty, zejména kostely státem uznaných církví, byly považovány za věcí veřejné, jestliže byly věnovány veřejné bohoslužbě, a to i když byly předmětem soukromého vlastnictví. Souhlasu státu, orgánu bylo zapotřebí ke všem právním úkonům vztahujícím se k církevnímu majetku, který přesahoval rámec obvyklé správy jmění, tedy i například koupě nemovitosti katolickou církví.
        Do právní úpravy majetku církví výrazně vstoupily konfiskační dekrety prezidenta republiky z roku 1945, na základě kterých byl konfiskován majetek, který patřil německým a maďarským řeholním řádům a církevním institucím. Ve vztahu k církevnímu majetku však nebyly vykládány jednotně. Obecně však byl přijímán názor následně podepřený i Kanceláří prezidenta republiky, který rozlišoval církevní majetek na majetek, jehož subjekt má povahu osoby veřejného práva, to jest který obstarává část veřejné správy, jako například fary, který byl z konfiskace vyloučen, a ostatní církevní majetek, který konfiskaci podléhal. Kancelář prezidenta republiky konstatovala, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé církevní instituce, že však nejsou jeho soukromoprávními vlastníky. Dále konstatovala, že tzv. církevní majetek je majetkem veřejné povahy.
        Vyvlastnění majetku církve pak dokonal zákon z roku 1947 o revizi první pozemkové reformy a zákon z roku 1948 o nové pozemkové reformě. ***
        Závěr. Z výše uvedeného je tedy patrné, že majetkové vypořádání s církvemi, které má přinést nový zákon, není restitucí církevního majetku neboli uvedení v předchozí stav. Právo, které církev měla k majetku, který užívala, nebylo vlastnickým právem, i když se vlastnickému právu podobalo, protože oproti vlastnickému právu podléhalo celé řadě omezení. Majetek, který církve nabudou na základě projednávaného zákona, nebude podléhat omezení žádnému a bude se jednat o plné právní panství nad tímto majetkem.
        Dalším důvodem, proč se nejedná o restituci, tedy o uvedení v předchozí stav, je ten, že subjekt, který nabude tento majetek, je odlišný od subjektu, kterému byl majetek vyvlastněn."
        Tolik citace z části právní analýzy.
        V kontextu právě uvedeného se ptám, jakým způsobem budou prokazovat církve a náboženské společnosti, že vydávaný majetek skutečně vlastnily, a to že jsou skutečně oním subjektem, kterému byl majetek vyvlastněn.
        Třetí důvod. V důvodové zprávě k návrhu zákona je několikrát argumentováno a zdůvodňováno finanční plnění státu, a to v časové ose až do roku 2070, růstem počtu duchovních, viz například strana 50, 66 a tak dále. Nakolik je toto vyčíslení relevantní v kontextu se sčítáním lidu, domů a bytů v roce 2001 a 2011? Použiji oficiální údaje Českého statistického úřadu. V roce 2001 měla Česká republika 10 230 060 obyvatel, z toho k věřícím se hlásilo 3 288 088 obyvatel, to je 32,14 % obyvatel. V roce 2011 bylo v České republice 10 562 214 obyvatel, z toho se hlásilo k církvím či náboženským společnostem 1 467 438 obyvatel, to je 13,89 % obyvatel. Za deset let tedy ubylo 1 820 650 obyvatel hlásících se k víře, to je o celých 18,25 % obyvatel. Na druhé straně předkladatel argumentuje při zdůvodnění finančního vyrovnání růstem duchovních. Je tato úvaha předkladatele v kontextu výše citovaného relevantní?
        Mohl bych tak pokračovat dále. Domnívám se však, že jsem uvedl poměrně dosti argumentů, které mě opravňují konstatovat, že tento vládní návrh používá údaje, které se neopírají o řádné zdůvodnění, a má mnoho neznámých. Dopady na Českou republiku budou fatální a destruktivní, a to nejen v rovině hmotné, ale i duchovní. Nemohu proto tento návrh podpořit. Děkuji. (Potlesk levé strany.)