Stenozáznamy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2010_40_02043

        
Děkuji, přeji vám dobré odpoledne, dámy a pánové, vážení kolegové. Mě napadl takový argument, který tady ještě určitě nepadl a který mi připadá, že by stál za to, abychom ho uvážili při našem zvažování kolem církevních restitucí. Já jsem si všiml, kolikrát během té rozpravy a v té veřejné debatě padlo tvrzení, že bychom měli uznávat zásadu co bylo ukradeno, musí být vráceno. Tak jsem si říkal, jak tato stará římská zásada je skutečně v této zemi uplatňována. Do jaké míry v této zemi skutečně platí i mezi fyzickými osobami, když je něco ukradeno, tak to musí být vráceno. A řeknu vám, když se podíváte na materiály takových institucí, jako je třeba Bílý kruh bezpečí a podobně, nebo když navštívíte některou z konferencí, které tyto instituce pořádají, tak tam zjistíte poměrně neuvěřitelná čísla, jak v této zemi se uplatňuje princip, že to, co je ukradeno, musí být vráceno. Kdybyste se mě zeptali, kolik takových ukradených prostředků finančních se vrátí obětem trestných činů, tak možná vám to bude připadat neuvěřitelné, ale zjistíte, že v této zemi se obětem trestných činů vrací to, oč přijdou, méně než pěti procentům. Méně než 5 % obětí v této zemi se nakonec domůže náhrady škody za to, co je jim ukradeno. To je současný stav, jak dnes v tomto právním systému uplatňujeme princip co je ukradeno, musí být vráceno.
        A kdybyste se podívali do toho nového občanského zákoníku, který jsme přijali, protože by někoho mohlo napadnout, že sice jsme právě přijali nový občanský zákoník, tam se snad na práva obětí bere zřetel a bere se zřetel na tuto římskou zásadu, tak vás musím zklamat. Pravý opak je pravda. V tomto novém občanském zákoníku platí princip, že pokud někdo něco ukradne, ale pokud to někdo druhý v dobré víře nabude, tak se to prostě té oběti vracet nebude! Takže podle občanského zákoníku, který tady vládní koalice schválila, ten princip co má být ukradeno, má být vráceno, je ještě více oslaben. Takže, víte, já této věci úplně nerozumím. Vypadá to, že právní systém v této zemi se rozhodně ani dokonce posledním schválením občanského zákoníku k této staré římské zásadě vracet nehodlá. Vůbec ne! Dokonce ta debata na to - tady se narazilo na stěnu, vy jste neměli zájem toto měnit.
        Takže jak je možné, že když to není v současnosti aktuálně přítomně vůbec respektováno, tento princip, tak vy ho klidně vytahujete na děje dávno minulé a tvrdíte, že i když dnes fyzickým osobám se nedostane ničeho, když ony o to přijdou a je jim to ukradeno, tak najednou tady na děje staré desítky let se tento princip uplatní? To je pozoruhodná nedůslednost. A chápete? Pokud vy jste takto bezohlední vůči obětem současným, pokud vás nezajímá problém toho, že se nevrací to, co je kradeno dneska lidem v této zemi, tak mi prostě netvrďte, že máte náhlé hnutí šlechetnosti vůči údajným zlodějnám, nebo zlodějnám, které se staly v minulosti. To nedává, přátelé, smysl. To jste si měli tedy rozmyslet.
        Jestli jste si řekli, že se vrátíte k těmto starým římským zásadám, tak bych si přál, abyste je uplatnili skutečně konzistentně a především vůči těm fyzickým okradeným, kteří tady jsou dnes. Ti si to přece první zaslouží. Jsou konkrétní fyzické osoby, těm se to vzalo. Já jsem řekněme rozuměl jako nejsa právník těm restitucím, kterými jsme symbolicky odškodňovali ty fyzické vlastníky, konkrétní rodiny, které o to přišly, čtyřicet let si na to nesáhly, tak se, řekněme, jejich dědicům prostě hledal způsob, jak je alespoň symbolicky odškodnit. To je podle mě to první, co já chápu. A tady najednou vůči právnickým osobám se tento princip klidně používá. Já si myslím, že tady někdo má naprosté nejasno v tom, jaký systém vlastně v této zemi budovat. A hlavně, já si myslím, že na to nemáte z hlediska současného stavu věcí, tak není na to podle mě legitimita na to se dovolávat tohoto principu, protože on v této zemi podle mě neplatí.
        A ještě jednu věci si dovolím říci, pochybu, kterou jsem získal, když jsem se seznamoval s těmi materiály. Tady se pořád zdůrazňuje, že církve budou muset prokazovat svůj nárok na majetek, který jim bude vydán. Já se ale ptám, jak je možné, že ale jen tak beze všeho bude uznán nárok na majetek, který jim vydán nebude, a ten jim bude potom finančně nahrazen. Rozumíte, na základě čeho se tedy určila ta suma, mně není úplně jasné, protože pouze v případě, kdyby někdo uplatňoval nároky a pak se provedlo ocenění toho majetku, který nemůže být vydán, tak by mohla být stanovena ta konečná finanční částka. Takže jak se přišlo na to, že se teď říká, že už to víme? V případě tohoto majetku, který nebude vydán, tak my najednou tu sumu známe, aniž by někdo musel ten nárok prokazovat. Takže já vám to říkám za toho, kdo to má schvalovat, že mně tento problém jasný není. Byl bych rád, kdyby mi ho někdo vysvětlil! (Potlesk z levé strany sálu.)