Stenozáznamy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2010_40_02074

        
Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, projednávání tzv. církevních restitucí probíhá dle mého názoru v napjaté atmosféře. Strany vládní koalice místo věcného vysvětlování a objasňování volí často cestu hysterického povykování o minulých krádežích, a to bez ohledu na historická fakta, ale také o zlodějích a lhářích, rozšafně argumentují tím, že odpůrci tohoto zákona, a nejde zdaleka jenom o poslance, nemají rádi, jak se říká flanďáky apod.
        Z postojů vládní koalice vnímám jedno - a to strach, že by to nemuselo dopadnout podle jejích představ. A proč ten strach? Komu a co bylo slíbeno, přátelé? Hovoří se o tom, že byly tři poslední možnosti, jak si ještě tzv. hrábnout do státní kasy: ekologický supertendr, ten padl, restituce církevního majetku a penzijní reforma. Vláda Petra Nečase svým programem a svými konkrétními kroky doslova bije na poslední zvonění, aby zájemci tyto poslední možnosti využili, bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad na normální lidi, na celou společnost.
        Nevím, zda koaliční kolegové vyjdou mezi své voliče. I když samozřejmě není volič jako volič - že, dámy a pánové především z koalice? Mám na mysli úplně normální lidi, kteří mnohdy žijí ze dne na den, na které tvrdě dopadají tupé vládní škrty a taková opatření, jako např. zvýšení DPH apod. Hovořím s nimi ve svém regionu - na Holešovsku, Kroměřížsku, ve Zlínském kraji. Věřím, že i paní Alena, resp. paní ministryně. A já s nimi mluvím opravdu často. Jsou mezi nimi často také věřící. A dokonce ani ti nechápou důvody k tak velkorysým tzv. církevním restitucím. Nechápou toho však více. Proč se tak má dít v době, kdy současnost ani budoucnost nejsou růžové, kdy není na normální zvyšování mezd, zvyšování penzí, kdy díry ve státní kase jsou snad větší než na D1, a mohl bych pokračovat. A co je důležité: Skutečnost, že tak zásadní věc bude schválena takzvanou stojedničkou, stodvojkou, stotrojkou, možná 104 hlasy, vnímají jako jakousi levotu koalice a jejich tzv. lidových přisluhovačů. Jeden z voličů se mě nedávno zeptal: "Proč to neschvalujete ústavní většinou? Vím, nejde to," řekl a dodal, "ale byl by to asi pěkný mazec a někomu by asi nebylo teplo po kožíšku."
        Projednáváme návrh zákona, který se bude zásadním způsobem promítat do života společnosti na dlouhá léta, kterým možná otevřeme Pandořinu skříňku a ožijí historické souvislosti, které máme za uzavřené. Proto považuji za navýsost nezodpovědný přístup koalice. Opět a pokolikáté už se nepřipouští široká diskuse politiků, ekonomů, právníků, historiků a dalších kompetentních lidí. Žongluje se s nepřesnými čísly, kamufluje se, na co mají a nemají církve skutečný nárok. Hrozí nebezpečí, že náprava jedněch křivd může vyvolat křivdy jiné. A to vše se děje de facto se souhlasem, a nikoliv tichým, církví, zejména pak té katolické.
        Nedávno jeden mladý katolický historik zaníceně vyprávěl, jak církev za druhé světové války sdílela těžký život s obyčejnými lidmi z nacismem porobených zemí Evropy, včetně protektorátu Čechy a Morava, a jak hrdinně bojovala proti fašismu. Nebudu s ním polemizovat. Nicméně mi dovolte paralelu s naším dneškem: Proč církev nesdílí s Čechy, Moravany a Slezany současné a očekávané budoucí potíže? Proč není ochotna jít na jakýkoli kompromis? Možná mi cosi uniklo, ale obávám se, že nikoliv. A je tu zase onen strach - tentokrát, že církve nedosáhnou na to, co si vyjednaly u jakéhosi kulatého stolu bez širokého politického a společenského konsenzu.
        Nemohu na závěr nevzpomenout slova francouzského osvícence Holbacha: Když má člověk strach, přestává uvažovat. Bohužel je to i případ návrhu zákona o církevních restitucích. (Potlesk poslanců z levé části sálu.)