Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam ALBSCKRKEY1T najdete zde


                IV.

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

I. Obecná část

A. Zhodnocení platného právního stavu

Ministerstvo práce a sociálních věcí je podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (tzv. kompetenční zákon), ústředním orgánem státní správy, do jehož kompetence z věcného hlediska patří také oblast zaměstnanosti a péče o občany, kteří potřebují zvláštní pomoc, oblast zprostředkování zaměstnání a také aktivní politiky zaměstnanosti. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), upravuje zabezpečování státní polity zaměstnanosti. Jednou z oblastí je také zprostředkování zaměstnání agenturami práce, tj. právnickými nebo fyzickými osobami, pokud mají povolení k příslušné formě zprostředkování zaměstnání. Do oblasti zaměstnanosti bývá řazena také problematika zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 118/2000 Sb.“). Ministerstvo práce a sociálních věcí je také ústředním orgánem státní správy pro pracovněprávní vztahy, které jsou upraveny zejména zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Proto Ministerstvo práce a sociálních věcí i v těchto oblastech analyzuje dosahované výsledky, činí opatření k řešení aktuálních otázek, dbá o náležitou právní úpravu včetně přípravy návrhů zákonů a jiných právních předpisů. 
Jednou z povinností agentury práce, která zprostředkovává zaměstnání formou agenturního zaměstnávání, je sjednat pojištění záruky pro případ svého úpadku, na jehož základě vzniká dočasně přidělenému zaměstnanci právo na plnění v případě, kdy mu agentura práce z důvodu svého úpadku nevyplatila mzdu. Institut pojištění nenaplnil očekávání, která s jeho zavedením spojena (zvýšení právní jistoty zaměstnanců agentur práce). Ochrana zaměstnanců agentury práce, která je v úpadku, není dostatečná v porovnání s ochranou poskytovanou zákonem č. 118/2000 Sb., podle kterého je zaměstnanec uspokojen mnohem rychleji. Plnění ze strany pojišťovny je totiž navázáno na prohlášení úpadku agentury práce, kdežto v případě žádosti zaměstnanců jiných platebně neschopných zaměstnavatelů podle zákona č. 118/2000 Sb. postačí, že je zahájeno insolvenční řízení či dokonce prohlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení. Zaměstnanec agentury práce tak pojistné plnění obdrží obvykle s několikaměsíčním zpožděním. Také je rozdíl v podstatě poskytovaných peněžních prostředků, zatímco výplata mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb. podléhá srážkám a odvodům jako mzda a zakládá účast v důchodovém pojištění, pak pojistné takovouto povahu nemá a vyplácí se jako tzv. „čistá“ platba.  Samotná úprava pojištění není vyhovující, jelikož výše pojistného plnění je odvislá od počtu dočasně přidělovaných zaměstnanců v pracovním poměru, přičemž úprava nepočítá s tím, že lze dočasně přidělit k uživateli i zaměstnance zaměstnané na základě dohody o pracovní činnosti. Ostatně samotné agentury práce označovaly pojištění jako zbytečné a neúčelné a některé agentury práce se také „podpojišťovaly“ s cílem snížit náklady s pojištěním související. Celosvětová epidemie koronaviru také obnažila problém spočívající v tom, že některé pojišťovny nepřijímaly nově vzniklé agentury práce do pojistného vztahu, případně značně ztížily možnost uzavření pojistné smlouvy. Takové agentury práce tak neměly možnost splnit podmínku stanovenou zákonem o zaměstnanosti pro jejich činnost, protože zprostředkování zaměstnání formou dočasného přidělení k uživateli bez současně uzavřeného pojištění představuje důvod pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.
Jestliže nedojde ke změně právní úpravy a zrušení povinného pojištění agentur práce ukotveném v § 58a zákona o zaměstnanosti, bude i nadále dočasně přiděleným zaměstnancům, jejichž zaměstnavatel (agentura práce) je v úpadku, poskytována reálně nižší ochrana. Z praxe vyplynulo, že ochrana agenturních zaměstnanců v oblasti platební neschopnosti jejich zaměstnavatele není dostatečná a rovnocenná ochraně vyplývající ze zákona č. 118/2000 Sb. Na vhodnosti zrušení pojištění agentury práce podle § 58a zákona o zaměstnanosti se shodli i účastníci jednání pracovní skupiny k problematice agenturního zaměstnávání a zastřeného zprostředkování zaměstnání při Meziresortním orgánu pro potírání nelegálního zaměstnávání dne 13. 10. 2021.
Současná právní úprava stanoví důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání, které lze rozdělit do dvou skupin. První z nich jsou důvody, pro které povolení odejmuto být musí (§ 63 odst. 2 a 4 zákona o zaměstnanosti), a druhou skupinu tvoří důvody, pro které povolení může být odejmuto (§ 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti). Pro účely předkládaného materiálu jsou nejpodstatnější důvody uvedené v § 63 odst. 2 písm. c) (obligatorní) a odst. 3 (fakultativní) zákona o zaměstnanosti. V případě fakultativního důvodu pro odejmutí je nutné provést správní úvahu, kdy je posuzováno, zda porušení, kterého se agentura práce dopustila, je natolik závažné, že odůvodňuje odejmutí povolení, a nepostačuje pouze uložení pokuty orgány inspekce práce.
Důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání upravené v § 63 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti jsou v současné době ukotveny tak, že v případě jakéhokoli porušení zákona o zaměstnanosti, je povinností úřadu práce povolení ke zprostředkování zaměstnání odejmout, a to i v případě bagatelních porušení zmíněného zákona (například nesplnění oznamovací povinnosti při nástupu jednoho zahraničního zaměstnance, který je občanem jiného členského státu EU). Zákon o zaměstnanosti v současné době v případech drobných porušení zákona o zaměstnanosti neumožňuje správní uvážení, zda je nezbytné povolení ke zprostředkování zaměstnání odejmout. Jako problematické se dále jeví případy, kdy při provádění kontroly orgány inspekce práce není poskytována ze strany kontrolovaného subjektu dostatečná součinnost, a to s cílem vyhnout se či oddálit konstatování porušení pracovněprávních předpisů, které mohou mít za následek odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Zároveň zákon o zaměstnanosti neukotvuje překážku pro řízení ve věci odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání na žádost za účelem zabránění účelových žádostí s cílem vyhnout se negativním důsledkům tzv. sankčního odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Zákon o zaměstnanosti totiž nijak nereaguje na případy, kdy agentury práce účelově žádají o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání v případech, kdy existuje důvod pro sankční odejmutí povolení, který může mít následně negativní dopad jak na agenturu práce, tak i odpovědného zástupce. 
Zákon o zaměstnanosti dále stanoví překážku pro podání žádosti spočívající v tom, že právnická nebo fyzická osoba nemůže požádat o povolení ke zprostředkování zaměstnání v období 3 let po nabytí právní moci rozhodnutí, kterém bylo povolení ke zprostředkování zaměstnání sankčně odejmuto. Mezi tyto důvody však nyní nespadá odejmutí povolení z důvodu, že agentura práce po dobu 2 let nepřidělovala žádného zaměstnance k uživateli.
Při průběžné novelizaci zákona o zaměstnanosti nebylo reagováno na rozšíření důvodů pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání v úpravě hrazení nákladů řízení. Z pohledu nákladů řízení by měly být náklady hrazeny u všech důvodů v případech odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání z důvodu na straně agentury práce (porušení právní povinnosti či nesplňování podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti), zákon o zaměstnanosti ukotvuje hrazení nákladů jen v některých případech.
Za účelem naplnění čl. 13 odst. 3 úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 181 o soukromých agenturách práce byla přijata oznamovací povinnost agentur práce ukotvená v § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Agentury práce jsou povinny sdělovat do 31. ledna běžného roku generálnímu ředitelství Úřadu práce ČR vyjmenované údaje za předcházející kalendářní rok. Opakovaným nesplněním oznamovací povinnosti vzniká důvod pro obligatorní odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.
Fyzické nebo právnické osoby usazené za účelem zprostředkování zaměstnání v jiném členském státě EU v souladu s jeho právními předpisy mohou poskytovat na území České republiky služby v oblasti zprostředkování zaměstnání dočasně a ojediněle. Tyto osoby jsou však povinny nejpozději v den zahájení této činnosti na území České republiky písemně oznámit Úřadu práce údaje uvedené v § 61 odst. 1 nebo 3 zákona o zaměstnanosti a dobu, po kterou bude tato činnost vykonávána.
Mezi podmínky pro vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání spadá odborná způsobilost ve smyslu § 60 odst. 8 zákona o zaměstnanosti, podle kterého se za odborně způsobilou považuje fyzická osoba, která má ukončené vysokoškolské vzdělání a nejméně dvouletou odbornou praxi v oblasti zprostředkování zaměstnání nebo v oboru, pro který má být zprostředkování zaměstnání povoleno, anebo která má střední vzdělání s maturitní zkouškou, vyšší odborné vzdělání nebo vyšší odborné vzdělání v konzervatoři a nejméně pětiletou odbornou praxi v oblasti zprostředkování zaměstnání nebo v oboru, pro který má být zprostředkování zaměstnání povoleno.
Je povinností právnické nebo fyzické osoby žádající o povolení ke zprostředkování zaměstnání formou podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti (tzv. agenturní zaměstnávání), poskytnout na výzvu generálního ředitelství Úřadu práce ČR kauci ve výši 500 000 Kč. Otázce ústavnosti kauce se věnoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/18 ze dne 18. 1. 2022, ve kterém shledal kauci jako ústavně konformní. Z uvedeného nálezu mimo jiné vyplývá, že v případě Belgického království agentury práce musejí přispívat do sociálního fondu a mají povinnost zaplatit finanční záruku ve výši 75 000 eur (cca 1,827 milionu Kč). Ve Francii není přímo stanovena kauce, ale agentury práce jsou povinny uzavřít každoročně smlouvu o finanční záruce, která je závislá na ročním obratu a nemůže být nižší, než dekretem stanovená částka [v roce 2019 to např. bylo 127 079 eur (cca 3,096 milionu Kč)]. V případě Itálie záleží na typu agentury práce, ale pro některé z nich může kauce dosahovat až výše 350 000 eur (cca 8,526 milionu Kč), přičemž agentury specializované na zprostředkování zaměstnání pak musejí mít základní kapitál alespoň ve výši 50 000 eur (cca 1,218 milionu Kč). V případě Slovinské republiky mají agentury práce povinnost při podání žádosti o zápis do zvláštního registru složit bankovní záruku ve výši nejméně 30 000 eur (cca 731 tisíc Kč). A konečně v případě Španělska je minimální výše finanční záruky 22 500 eur (cca 548 tisíc Kč). Zároveň mají agentury dočasného zaměstnávání povinnost tuto záruku pravidelně aktualizovat (např. s valorizací minimální mzdy).
Omezení § 39 odst. 2 zákoníku práce (zákaz řetězení pracovního poměru) se nevztahuje na pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr na dobu určitou sjednanou mezi agenturou práce a zaměstnancem za účelem výkonu práce u jiného zaměstnavatele. Je tak možné, aby agentura práce uzavřela pracovněprávní vztah pouze na dobu dočasného přidělení a tento způsob několikrát opakovala, což může mít pro agenturního zaměstnance negativní důsledky, které spočívají zejména v nejistotě trvání zaměstnání.
Agentura práce nemůže téhož zaměstnance dočasně přidělit k výkonu práce u téhož uživatele na dobu delší než 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. Toto omezení neplatí v případech, kdy o to agenturu práce požádá zaměstnanec agentury práce, nebo jde-li o výkon práce na dobu náhrady za zaměstnankyni uživatele, která čerpá mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, nebo za zaměstnance uživatele, který čerpá rodičovskou dovolenou. V praxi se objevily případy, kdy byl tentýž zaměstnanec přidělován k témuž uživateli opakovaně po dobu několika let, a to na základě žádosti tohoto zaměstnance. Taková praxe je značně nežádoucí a také v rozporu se základní charakteristikou agenturního zaměstnávání – dočasností.
Zákon č. 118/2000 Sb. upravuje postup, kterým dochází k uspokojení práva zaměstnance na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Zákon č. 118/2000 Sb. se nevztahuje na zaměstnance agentur práce, kterým je zprostředkováno zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) a § 66 zákona o zaměstnanosti a kteří byli uspokojeni z pojištění agentury práce sjednaného podle § 58a zákona o zaměstnanosti. Zákon č. 118/2000 Sb. nepočítá s tím, že může nastat případ, kdy zaměstnanec nebude pojistným plněním ze strany pojišťovny uspokojen.
S ohledem na narůstající trend výkonu nelegální práce, která je odhalována v rámci kontrolní činnosti a následně řešena a sankcionována ve správním řízení vedeném kontrolními orgány, se rozšířila v posledních letech judikatura správních soudů v této otázce. Dnes již dlouhodobá judikatura Nejvyššího správního soudu dovozuje skrze výklad zákoníku práce, že jedním ze znaků závislé práce je soustavnost. Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 6 Ads 46/2013: „Za (samostatný) znak je ovšem nutno považovat již první část definice, která hovoří o tom, že práce ‚je vykonávána‘. Nejen z tohoto gramatického vyjádření (vid nedokonavý), ale zejména z účelu definice a postihu nelegální práce je zřejmé, že mohou zůstat v platnosti dřívější judikaturní závěry o soustavnosti jako znaku závislé práce, neboť při jednorázové či příležitostné spolupráci se jen těžko může mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vytvořit jakýkoliv vztah, natožpak vztah závislosti.“ Tento závěr byl konstatován také v dalších rozsudcích Nejvyššího správního soudu – např. rozsudek ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 3 Ads 111/2013, rozsudek ze dne 29. 9. 2011, č. j. 4 Ads 75/2011-73 aj.). Tato skutečnost dostává orgány inspekce práce do důkazní nouze. Je velmi obtížné prokazovat, že daná fyzická osoba pracovala déle než v době fyzické kontroly pracoviště, která obvykle trvá pouze v řádu hodin, přičemž zaměstnavatelé následně argumentují, že nebyl naplněný znak soustavnosti závislé práce. U nelegálních zaměstnanců je obtížné zajistit jiné důkazy prokazující delší dobu výkonu práce, neboť zaměstnavatelé tyto zaměstnance většinou nijak neevidují a spolupráci s daným zaměstnancem často i okamžitě ukončí. Z tohoto důvodu se jeví jako potřebná změna definice nelegální práce zakotvené v ust. § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti, aby bylo již z dikce zákona patrné, že k délce výkonu závislé práce se nepřihlíží. Návrh je také v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2034/2019-313, ze dne 21. 1. 2020.

Další oblastí státní politiky zaměstnanosti je podpora opatření pro zaměstnávání fyzických osob se zdravotním postižením a dalších skupin fyzických osob, které mají ztížené postavení na trhu práce.
Podle § 80 zákona o zaměstnanosti jsou zaměstnavatelé povinni rozšiřovat podle svých podmínek a ve spolupráci s lékařem poskytovatele pracovnělékařských služeb možnost zaměstnávání osob se zdravotním postižením individuálním přizpůsobováním pracovních míst a pracovních podmínek a vyhrazováním pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, spolupracovat s krajskou pobočkou Úřadu práce při zajišťování pracovní rehabilitace, vést evidenci zaměstnávaných osob se zdravotním postižením obsahující údaje o důvodu, na základě kterého byla uznána osobou se zdravotním postižením (§ 67 odst. 2) a konečně vést evidenci pracovních míst vyhrazených pro osoby se zdravotním postižením.
Dále pak podle § 81 jsou zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. U zaměstnavatelů, kteří jsou agenturou práce podle § 14 odst. 3 písm. b), se do celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce k uživateli.
Zároveň zákon o zaměstnanosti ve svém § 147 odst. 2 výjimku z plnění výše uvedených povinností pro vybrané skupiny osob. Jedná se o výjimky, které jsou dány zvláštním charakterem činnosti a zvláštními požadavky na zaměstnance, kteří mají tyto činnosti vykonávat, zejména pak požadavky na celkový zdravotní stav. V současné době jsou od povinností stanovených v § 80 a 81 osvobozeni příslušníci a vojáci z povolání ve služebním poměru, zaměstnanci obce zařazení do obecní policie a občanští zaměstnanci ozbrojených sil České republiky a poskytovatelé zdravotnické záchranné služby, pokud jde o zaměstnávání členů výjezdových skupin Povinnost uvedená v § 81 se nevztahuje na Český báňský úřad a obvodní báňské úřady, pokud jde o zaměstnávání báňských inspektorů. S ohledem na povahu činnosti se jeví jako nutné stanovit obdobnou výjimku i pro Horskou službu ČR, o.p.s.
V podrobnostech viz shrnutí závěrečné zprávy RIA.

B. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Navrhovanou právní úpravou dojde ke zrušení povinného pojištění agentur práce pro případ jejich úpadku a dojde k poskytnutí stejné ochrany zaměstnancům agentur práce jakou poskytuje zákon č. 118/2000 Sb. jiným zaměstnancům v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Zároveň v této souvislosti dojde v zákoně č. 118/2000 Sb. k vypuštění překážky poskytnutí ochrany zaměstnancům agentur práce uspokojeným z pojištění agentury práce.
Na rovnost mužů a žen nemá navrhovaná právní úprava přímé ani zprostředkované dopady, nepovede k diskriminaci pohlaví, nerozlišuje ani nezvýhodňuje jedno z nich, nestanovuje pro ně odlišné podmínky, a rovněž ve vztahu k zákazu diskriminace z jakéhokoli jiného důvodu nemá jiný dopad.
Navrhuje se konkretizovat případy porušení zákona o zaměstnanosti vedoucí obligatorně k odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání a dále doplnění nového důvodu spočívajícího v opakovaném neposkytnutí součinnosti orgánům inspekce práce při kontrole. Není ve veřejném zájmu tolerovat na trhu zprostředkování zaměstnání subjekty, které opakovaně účelově a vědomě brání provedení kontroly dodržování pracovněprávních předpisů. Zprostředkování zaměstnání je jedním z nástrojů politiky zaměstnanosti a jeho prostřednictvím dochází k naplňování práva na zaměstnání (§ 10 zákona o zaměstnanosti). Mezi obligatorní důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání budou i nadále řazeny nejzávažnější porušení předpisů zaměstnanosti – zastřené zprostředkování zaměstnání, nelegální práce, diskriminace, dále také nesplnění povinnosti mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu.
Do fakultativních důvodů pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání se navrhuje přesunout některé důvody, které dosud byly obligatorním důvodem pro odejmutí. Důvodem této úpravy je skutečnost, že některá porušení zákona o zaměstnanosti nejsou jsou povahou natolik závažná, aby automaticky vedla k odejmutí povolení (například nesplnění oznamovací povinnosti podle § 87 při nástupu jednoho občana EU do zaměstnání). Cílem je tak zamezit v jisté části velmi striktní úpravě odnímání povolení ke zprostředkování zaměstnání.
Zároveň s cílem zabránit excesům se navrhuje ukotvení prekluzivní lhůty pro zahájení řízení o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.
Existence nečinných agentur práce není ve veřejném zájmu, což ostatně vyplývá i ze zákona o zaměstnanosti, podle kterého je důvodem pro odejmutí povolení také skutečnost, že agentura práce nejméně po dobu 2 let dočasně nepřidělí žádného svého zaměstnance k výkonu práce u uživatele. Tento důvod není doposud uveden mezi překážkami pro podání žádosti, ačkoli se jedná ve své podstatě o sankční odejmutí. Předkládaný návrh tuto situaci napravuje.
V praxi se objevily případy, ze kterých bylo dovozeno, že je nutné přijmout úpravu, která zamezí účelové žádosti o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání, jež má zabránit negativním důsledkům sankčního odejmutí povolení na odpovědného zástupce a agenturu práce.
Návrh počítá se zpřesněním právní úpravy nákladů řízení, konkrétně jde o rozšíření okruhu správních řízení, u kterých je vyžadováno uložení nákladů řízení, a to z důvodu zapříčiněnou agenturou práce. Jedná se o případy, kdy je správní řízení zahajováno z důvodu porušení povinnosti agentury práce (§ 63 odst. 2 písm. f) a odst. 3), agentura práce nevykonává činnost, ke které jí bylo povolení vydáno [§ 63 odst. 2 písm. h)], nebo z důvodu nesouhlasného stanoviska Ministerstva vnitra (§ 63 odst. 4).  Vyjmenované důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání jsou vyvolány porušením právní povinnosti agentury práce, tudíž se na ně může aplikovat povinnost uhradit paušální částky nákladů správního řízení.
Navrhovanou právní úpravou dojde k rozšíření informací, které agentury práce pravidelně oznamují generálnímu ředitelství Úřadu práce ČR v rámci plnění oznamovací povinnosti podle § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Jak předpokládá Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 181 o soukromých agenturách práce, soukromé agentury práce mají poskytovat informace, aby kompetentnímu orgánu umožnily získat přehled o struktuře a činnosti soukromých agentur práce. Smyslem nově ukotvovaného opatření je zabezpečení informací o struktuře agenturního zaměstnávání v ČR a následnému využití těchto poznatků ke koncepční a normotvorné působnosti orgánů resortu práce a sociálních věcí. Za účelem zjištění situace na trhu práce je nutné vědět, v jakých oborech a v jakých počtech agentury práce poskytují své služby. V současné době není známo, k jakým konkrétním subjektům, resp. do jakých odvětví jsou zaměstnanci agentur práce dočasně přidělováni, a v jakých počtech.
Obdobně se navrhuje zavést výše uvedenou změnu oznamovací povinnosti také pro agentury práce vysílající nadnárodně své agenturní zaměstnance do ČR v rámci poskytování služeb (dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb).
Navrhovaná úprava má zabránit praxi, kdy některé subjekty pro účely získání povolení ke zprostředkování zaměstnání dokládají odbornou praxi odpovědného zástupce vykonanou před více než 10 (či dokonce 30) lety. Takováto odborná praxe stěží může reflektovat současnou situaci na trhu práce. Zákon o zaměstnanosti není dostatečně přesný, co se týče pojmu praxe, přičemž explicitně neuvádí, jaká má být kvalita a právní kvalifikace vztahu fyzické osoby a subjektů, u kterých je praxe vykonávána, proto je navrhováno její zpřesnění. Zároveň návrh zajišťuje, aby bylo ještě před vydáním povolení ke zprostředkování zaměstnání zajištěno, že odpovědný zástupce bude u potenciální agentury práce zaměstnán v pracovním poměru s pracovní dobou v rozsahu nejméně 20 hodin týdně.
Navrhovanou právní úpravou dojde k navýšení kauce, neboť z praxe vyplynulo, že v mnoha případech při zániku povolení ke zprostředkování zaměstnání je výše kauce nedostatečná a nepokrývá nedoplatky subjektu, jemuž zaniklo povolení ke zprostředkování zaměstnání (zejména povinné odvody na zdravotní a sociální pojištění a daňové nedoplatky). Kauce se ukázala jako vhodný nástroj k prokázání finanční způsobilosti agentury práce, nicméně z poznatků z praxe vyplývá, že je vhodné zavést rovněž podmínku finanční bezdlužnosti již při vzniku agentury práce. Dále se navrhuje přijetí technických změn spočívající ve sjednocení a zpřesnění terminologie, ukotvení konce lhůty, kdy lze požádat o opakované povolení ke zprostředkování zaměstnání pro formu podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, které je vydáváno na dobu neurčitou. Rovněž se navrhuje ukotvit povinnost mít označeno sídlo a provozovnu již při podání žádosti o povolení ke zprostředkování zaměstnání, a to s cílem snížit počet zamítnutých žádostí z důvodu nesouhlasného závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Dosažitelnost agentury práce je klíčová pro ochranu práv potenciálních klientů agentury práce. Ačkoli již nyní na základě § 8 odst. 2 správního řádu by generální ředitelství Úřadu práce České republiky mělo předávat informace o změně údajů, které již nyní poskytuje Ministerstvu vnitra pro vydání závazného stanoviska, i veškeré informace, které mohou mít vliv na posouzení právnické nebo fyzické osoby z hlediska veřejného pořádku, bezpečnosti a dodržování práv třetích osob, navrhuje se ukotvit tuto povinnost výslovně. Ministerstvo vnitra by mělo na základě poskytnutých informací zvážit, zda není dán důvod pro postup podle § 63 odst. 4 zákona o zaměstnanosti.
Cílem předkládaného návrhu zákona je usnadnit prokazování nelegálního zaměstnávání, jež se setkává s narůstajícím trendem a jehož prokazování je ztíženo nyní již ustálenou soudní praxí správních soudů, které bez zákonné opory požadují po orgánech inspekce práce prokázání znaku soustavnosti závislé práce, která je označována za nelegální. Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 6 Ads 46/2013: „Za (samostatný) znak je ovšem nutno považovat již první část definice, která hovoří o tom, že práce ‚je vykonávána‘. Nejen z tohoto gramatického vyjádření (vid nedokonavý), ale zejména z účelu definice a postihu nelegální práce je zřejmé, že mohou zůstat v platnosti dřívější judikaturní závěry o soustavnosti jako znaku závislé práce, neboť při jednorázové či příležitostné spolupráci se jen těžko může mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vytvořit jakýkoliv vztah, natožpak vztah závislosti.“ Tento závěr byl konstatovat také v dalších rozsudcích Nejvyššího správního soudu – např. rozsudek ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 3 Ads 111/2013, rozsudek ze dne 29. 9. 2011, č. j. 4 Ads 75/2011-73 aj.). Novou právní úpravou by tak bylo jednoznačně stanoveno, která činnost, resp. jakými znaky se vykazuje činnost, jíž je možno označit za nelegální práci.
Dnes již dlouhodobá judikatura Nejvyššího správního soudu dovozuje skrze výklad zákoníku práce, že jedním ze znaků závislé práce je soustavnost. Tato skutečnost dostává orgány inspekce práce do důkazní nouze. Je velmi obtížné prokazovat, že daná fyzická osoba pracovala déle než v době fyzické kontroly pracoviště, která obvykle trvá pouze v řádu hodin, přičemž zaměstnavatelé následně argumentují, že nebyl naplněný znak soustavnosti závislé práce. U nelegálních zaměstnanců je obtížné zajistit jiné důkazy prokazující delší dobu výkonu práce, neboť zaměstnavatelé tyto zaměstnance většinou nijak neevidují. Z tohoto důvodu se jeví jako potřebná změna definice nelegální práce zakotvené v ust. § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti, aby bylo již z dikce zákona patrné, že k délce výkonu závislé práce se nepřihlíží. V případě, že by ke změně navrhované právní úpravy nedošlo a byla by ponechána stávající zákonná definice nelegální práce, pokračovala by obtížná vymahatelnost zákazu nelegální práce, došlo by k narušení fungování trhu práce a potlačení ochrany zaměstnanců jako slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích.
Dále se předkládaný návrh zabývá problematikou ochrany agenturních zaměstnanců. Agenturní zaměstnanec, jehož pracovní poměr je uzavřen na dobu určitou vymezenou dobou dočasného přidělení se nachází v krajně nejistém postavení ohledně konce jeho pracovněprávního vztahu. Návrh má za cíl této nejistotě zabránit spolu s náhlým ukončením pracovněprávního vztahu a s ním spojenými důsledky zamezit.
Návrh také cílí na dosažení skutečné dočasnosti agenturního zaměstnávání a nikoli pouze dočasnosti deklarované. Cílem je zabránit nadužívání možnosti opakovaného přidělování téhož agenturního zaměstnance k témuž uživateli po dobu i několika let.
V návaznosti na změnu zákoníku práce je nutné doplnit okruh skutkových podstat uvedených v zákoně č. 251/2006 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), tak, aby bylo možné po nabytí účinnosti předmětné novely porušení nových povinností sankcionovat Státním úřadem inspekce práce, resp. oblastními inspektoráty práce. 
Navrhovanou právní úpravou dojde k rozšíření subjektů (§ 147 odst. 2), na které se vztahuje výjimka z plnění povinností, týkajících se zaměstnávání osob se zdravotním postižením stanovených v § 80 a § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, o Horskou službu ČR, o.p.s., a to s ohledem na povahu činnosti a strukturu zaměstnanců této organizace.
Vyjmutí Horské služby ČR, o.p.s. považujeme za systémový návrh. Z povahy činnosti této organizace není možné, stejně tak, jako je tomu např. u členů výjezdových skupin zdravotnické záchranné služby, aby zaměstnávala zákonem o zaměstnanosti požadované procento osob se zdravotním postižení dle ustanovení § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, a musí tudíž plnit tuto povinnost náhradním způsobem (odvodem do státního rozpočtu, případně odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů uznaných za zaměstnavatele na chráněném trhu práce).  
Základní činnosti horské služby, její výkon a financování jsou právně ukotveny v zákon č. 159/1999 sb. ze dne 30. června 1999, o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, konkrétně v části druhé v § 11a až § 11d.
Obsahem základní činnosti horské služby je zejména organizování a provádění záchranných a pátracích akcí v horském terénu, kterými se rozumí vyhledávání a pomoc osobám v tísni, v případě potřeby poskytování první pomoci těmto osobám a zajištění jejich přepravy k nejbližšímu zdravotnickému zařízení nebo dopravnímu prostředku zdravotnického zařízení, včetně zajištění pohotovostní služby.
Podle Výroční zprávy za rok 2020 bylo Horskou službu ČR, o.p.s. zaměstnáváno 108 stálých zaměstnanců, z toho 97 terénních pracovníků záchranářů a 11 administrativních zaměstnanců. Dále pak horská služba uzavřela sezónní pracovní smlouvy (jednalo se zejména o zimní období) s cca 40 (ze 418) dobrovolnými členy organizovanými v zapsaném spolku Horská služba, z.s. Průměrný přepočtený počet zaměstnanců činil v tomto roce 116 zaměstnanců. Aktuálně je Horskou službu ČR, o.p.s. zaměstnáváno 125 terénních pracovníků záchranářů a 12 administrativních zaměstnanců.)
Zřizovatelem Horské služby ČR, o.p.s. je Ministerstvo pro místní rozvoj a její činnost je financována zejména z dotací poskytovaných na základě každoroční žádosti. Prostředky na náhradní plnění musí proto organizace zahrnout do žádosti o dotaci na činnost na další rok.
Jelikož ze státního rozpočtu obdrží organizace prostředky, které následně do státního rozpočtu zpátky odvede, domníváme se, že se jedná o zbytečné byrokratické zatěžování organizace bez další přidané hodnoty ve smyslu plnění jednoho z cílů státní politiky zaměstnanosti, a to podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Navrhovaná změna je také jedním z úkolů obsaženém v nelegislativním materiálu Antibyrokratický balíček I., předloženým panem ministrem pro legislativu a předsedou Legislativní rady vlády JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., který byl vládou projednán a schválen dne 31. srpna 2022. Usnesením č. 731 bylo vlády uloženo realizovat opatření navržená v jejich působnosti a informovat ministra pro legislativu a předsedu Legislativní rady vlády o způsobu realizace opatření do 31. prosince 2022. Z tohoto důvodu se jeví jako vhodné připojit návrh k této novele zákona o zaměstnanosti, řádně zahrnuté do plánu legislativních prací.

C. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Cílem předkládaného návrhu zákona je poskytnout zaměstnancům agentur práce stejnou ochranu jakou poskytuje zákon č. 118/2000 Sb. jiným zaměstnancům v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Dalším cílem je změna definice nelegální práce v § 5 písm. e) bod 1. zákona. 
Mezi cíle předkládaného materiálu dále patří úprava důvodu pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání tak, aby tyto důvody lépe odpovídaly veřejnému zájmu. Dalším cílem je zamezit účelovým žádostem o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání s cílem předejít negativním následkům, které jsou důsledkem sankčního odejmutí povolení.
Dalším cílem je zpřesnění a rozšíření okruhu správních řízení, u kterých je vyžadováno uložení nákladů řízení ve věci odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.
V případě úpravy oznamovací povinnosti agentur práce je cílem zabezpečení informací o struktuře agenturního zaměstnávání v České republice a následnému využití těchto poznatků ke koncepční a normotvorné působnosti orgánů resortu práce a sociálních věcí.
Dalším cílem je úprava rozhodného období, ve kterém lze pro účely splnění podmínky odborné způsobilosti vykonat odbornou praxi. V případě odborné praxe je rovněž navrhováno bližší vymezení pojmu odborná praxe.
Dalším cílem je navýšení kauce, která je vyžadována u agentur práce zprostředkující zaměstnání formou dočasného přidělení k uživateli.
Mezi cíle také patří zpřesnění terminologie a právní úpravy spolupráce s Ministerstvem vnitra v oblasti rozhodování o žádostech o povolení ke zprostředkování zaměstnání.
Změnou spočívající v zahrnutí Horské služby ČR, o.p.s. mezi subjekty, které jsou osvobozeny od povinností uvedených v § 80 a § 81 zákona o zaměstnanosti dojde k odbřemenění administrativní a byrokratické zátěže jak na straně samotné Horské služby ČR, o.p.s., tak i na straně státních orgánů, ať už Ministerstva pro místní rozvoj, tak i např. orgánů inspekce práce, které jsou kontrolním orgánem pro kontrolu povinností uvedených v § 80 a 81 zákona o zaměstnanosti.

D. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

V oblasti zaměstnanosti je navrhovaná právní úprava v souladu s ústavním pořádkem České republiky a plně též respektuje Listinu základních práv a svobod. V oblasti zaměstnanosti je navrhovaná právní úprava v souladu s Hlavou čtvrtou Listiny základních práv a svobod, která upravuje hospodářská, sociální a kulturní práva, přičemž relevantními jsou zejména články 26, 28 a 30 Listiny základních práv a svobod.
E. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie a judikaturou soudních orgánů Evropské unie 

Navrhovaná úprava je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES ze dne 19. 11. 2018 o agenturním zaměstnávání a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. 10. 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele.

F. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Navrhovaná úprava je v souladu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 181 o soukromých agenturách práce.

G. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky a sociální dopady, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí

Vliv na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty se očekává minimální, neboť předkládaný materiál nezavádí nové oblasti, nýbrž současnou právní úpravu toliko upřesňuje. 
Na ostatní veřejné rozpočty nemá návrh zákona žádný vliv.
Navrhovaná úprava nebude mít za následek žádné negativní sociální dopady, naopak pozitivní vliv lze spatřovat v oblasti zprostředkování zaměstnání agenturami práce.
U navrhované právní úpravy se nepředpokládají dopady na životní prostředí
V podrobnostech viz shrnutí závěrečné zprávy RIA.
Pojištění agentur práce
Dopad na státní rozpočet bude ovlivněn zejména počtem agentur práce, které se stanou platebně neschopnými, a počtem zaměstnanců, kterým jejich mzdové nároky nebudou vyplaceny. Nicméně pokud jde o oblast zrušení povinného pojištění agentur práce nepředpokládá se markantní zvýšení nákladů vynakládaných ze státního rozpočtu, neboť insolvenční řízení vůči agenturám práce nejsou příliš obvyklá. Úřadu práce ČR – generální ředitelství nebylo oznámeno žádné poskytnuté pojistné plnění postupem předpokládaným § 58a odst. 8 zákona o zaměstnanosti. 
Pokud jde o vliv na podnikatelské prostředí, lze předpokládat, že tento bude spíše kladný. Agenturám práce odpadne povinnost sjednat pojištění a s ním i spojené náklady na pojistné. S navrhovanou úpravou je spojena skutečnost, že pojišťovny již nebudou uzavírat smlouvy o pojištění agentur práce pro případ jejich úpadku, nicméně v důsledku koronavirové epidemie a situace v hospodářství některé pojišťovny nepřijímaly nově vzniklé agentury práce do pojistného vztahu, případně značně ztížily možnost uzavření pojistné smlouvy. Takové agentury práce neměly tak možnost splnit podmínku stanovenou zákonem o zaměstnanosti pro jejich činnost. Uvedený dopad se tedy jeví jako přijatelný.
Kvalitativní hodnocení dopadů a přínosů nákladů nelze u odnímání povolení ke zprostředkování zaměstnání provést v rozsahu obvyklém, neboť nelze určit přesný počet agentur práce, které se budou dopouštět porušování právních předpisů mající za následek odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.
Náklady řízení
Vliv na státní rozpočet bude minimální a návrh je rozpočtově neutrální, neboť navrhovaná právní úprava představuje toliko optimalizaci současného stavu. 
Výše paušální částky nákladů správního řízení podle § 6 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění vyhlášky č. 112/2017 Sb., činí 1 000 Kč. Předkládaný návrh do § 142 doplňuje řízení podle § 63 odst. 2 písm. f) a h) a odst. 3 a 4. V letech 2017 až 21 byl počet správních řízení ve věci odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání z těchto důvodů následující:
	 
	2017
	2018
	2019
	2020
	2021

	§ 63 odst. 2 písm. f)
	0
	0
	0
	0
	0

	§ 63 odst. 2 písm. h)
	0
	0
	0
	0
	2

	§ 63 odst. 3 *
	5 
	11
	5
	0
	7

	§ 63 odst. 4
	0
	0
	1
	3
	3


** v roce 2017, vykázány SŘ, které byly vedeny podle § 63 odst. 2 písm. 2 e) - právnická osoba nebo fyzická osoba 
poruší povinnost, kterou agenturám práce ukládá § 308 nebo 309 zákoníku práce.
Oznamovací povinnost
Předpokládá se, že dopad na podnikatelské prostředí bude minimální. Již nyní agentury práce disponují informacemi potřebnými pro splnění rozšířené statistiky. Zároveň nelze opomíjet, že zprostředkování zaměstnání je jedním ze způsobu naplnění práva na zaměstnání (§ 10 zákona o zaměstnanosti) a pro dosažení cíle státní politiky zaměstnanosti (dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti) je poskytování informací stěžejní.
Praxe
Nepředpokládá se dopad na státní rozpočet ani na jiné veřejné rozpočty. Také se nepředpokládá dopad na samotné agentury práce či jejich odpovědné zástupce, neboť již nyní je nutné, aby odpovědný zástupce vykonával svou funkci buď v pracovním poměru, splnění této podmínky se nevyžaduje u fyzické osoby, která je současně statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu této právnické osoby. Vznik pracovního poměru může být totiž pracovní smlouvou navázán na odkládací podmínku spočívající v právní moci povolení ke zprostředkování zaměstnání. Budoucí agentuře práce tak obtížně mohou vzniknout další náklady oproti současnému stavu.
Kauce
Nepředpokládá se bezprostřední dopad na státní rozpočet. Navýšením kauce však v případě zániku povolení ke zprostředkování zaměstnání dojde k vyššímu uspokojení daňových nedoplatků či odvedení povinných plateb na veřejné zdravotní a sociální pojištění bývalých agentur práce. 
Navýšení kauce s sebou ponese dopad na samotné žadatele o povolení ke zprostředkování zaměstnání, nicméně i nyní navrhovaná výše kauce odpovídá přibližně dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství, stejně jako tomu bylo v době jejího zavedení. Nejedná se tedy o částku nepřiměřenou. Také v porovnání s jinými právem regulovanými oblastmi nebo s jinými státy, které kauci po agenturách práce vyžadují tato částka nepatří mezi nejvyšší.
Nelegální práce
Tato varianta nepředpokládá zvýšení nákladů ze státního rozpočtu, naopak se jeví jako vysoce pravděpodobný přínos do státního rozpočtu v podobě odvodů a zdanění příjmů ze závislé činnosti, která bude řádně evidována, jelikož odhalení a sankcionování nelegální práce bude pro orgány inspekce práce přístupnější a pro zaměstnavatele tak tato varianta méně atraktivní.  Nelegální práce pokřivuje trh a vede k nerovnému tržnímu prostředí, což účinnější sankcionování má potenciál zvrátit. Je v zájmu podnikatelského prostřední, aby byly případy nelegální práce účinně odhalovány a postihovány. Návrh vede také k efektivní ochraně zaměstnanců, kteří by byli zaměstnavateli využívání k výkonu nelegální práce, čímž docházelo ke zhoršenému postavení těchto zaměstnanců v sociálních i zdravotním systému, zároveň byly uměle snižovány odvody do státního rozpočtu.
Zákoník práce
Není předpokládán hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty. Smyslem opatření zaváděných do zákoníku práce je nutná ochrana zaměstnanců dočasně přidělovaných agenturou práce. Jestliže by některé podnikatelské subjekty dotčená opatření považovaly za opatření s negativním dopadem na svou současnou podnikatelskou činnost, pak by se jednalo o právě ty subjekty, které mají prospěch z nežádoucích praktik, které si tento návrh zákona klade za cíl odstranit. 
Horská služba ČR, o.p.s.
Dopad na státní rozpočet bude spíše pozitivní, neboť financování základní činnosti Horské služby ČR, o.p.s. je zajištěno ze státního rozpočtu rozpočtové kapitoly ministerstva pro místní rozvoj, a to na základě žádosti této organizace, kdy tato musí do žádosti o dotace na své fungování zahrnout i částku, která bude odpovídat předpokládané výši náhradního plnění. Následně je pak tedy část této odvedena jako náhradní plnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením zpět do státního rozpočtu pouze s tím rozdílem, že se jedná o rozpočtovou kapitolu MPSV, případně je povinnost stanovená v § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti plněna druhým z náhradních způsobů, tedy odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů oprávněných poskytovat náhradní plnění.
Stejně tak bude nulový dopad na podnikatelské prostředí, neboť Horská služba ČR, o.p.s. je ze své povahy specifickým a jedinečným subjektem, jehož základním posláním není tvorba zisku, ale poskytování obecně prospěšných služeb uvedených v zakládací listině.
Dopad na specifické skupiny obyvatel, bude minimální, neboť návrh je v tomto směru neutrální, přičemž pokud jde o osoby se zdravotním postižením, na jejichž zaměstnávání je upravovaná část zaměřena, nedojde v toto směru ke zhoršení současného stavu, neboť jak je uvedeno výše, Horská služba ČR, o.p.s. má s ohledem na povahu své činnosti a z toho vyplývající strukturu zaměstnanců velmi omezené možnosti plnit povinnost stanovenou v  § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti základním způsobem, tedy zaměstnáváním osob se zdravotním postižením.

 	H. Zhodnocení dopadů navrhované právní úpravy ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen 

Předkládaný návrh zákona se týká postavení fyzických osob a nezakládá žádnou diskriminaci ve smyslu zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), podle jehož úpravy jde o nerovné zacházení nebo znevýhodnění některé osoby z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Lze proto konstatovat, že navrhované řešení nemá žádné dopady ve vztahu k zákazu diskriminace. 

Z hlediska rovnosti mužů a žen je návrh neutrální, neboť navrhovaná právní úprava je pro obě pohlaví stejná.

I. Zhodnocení dopadů navrhované právní úpravy ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava nemění existující zpracování osobních údajů a ani nezakládá žádné nové způsoby jejich zpracování. Z hlediska ochrany soukromí a osobních údajů nebyly identifikovány žádné negativní dopady.

J. Zhodnocení korupčních rizik

Předkladatel provedl zhodnocení korupčních rizik ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. i) Legislativních pravidel vlády. Návrh je svým rozsahem přiměřený cílům, k nimž je předkládán. 

Navrhovaná právní úprava zasahuje do oblasti zaměstnanosti. Tato sféra práva je doménou rozhodování orgánů veřejné správy. Tato skutečnost přináší nebezpečí nárůstu případných korupčních rizik, nikoliv však v oblastech upravených návrhem zákona. 

V podrobnostech viz shrnutí závěrečné zprávy RIA.

K. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu	

Navrhovaná právní úprava nebude mít dopad na bezpečnost nebo obranu státu.

II. Zvláštní část 

K části první

K čl. I (změna zákona o zaměstnanosti)

K bodu 1 (§ 5 písm. e) bod 1.)
Znaky závislé práce jsou definovány § 2 zákoníku práce, kdy je dle § 3 zákoníku práce dáno, že je možno vykonávat závislou práci výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. S uvedeným je provázána definice nelegální práce stanovená v § 5 písm. e) odst. 1. Správní soudy v čele s Nejvyšším správním soudem v rámci své rozhodovací praxe začlenily mezi znaky závislé práce znak soustavnosti, který však není zákoníkem práce stanoven a jedná se o nadměrně extenzivní intepretaci definice závislé práce v zákoníku práce. Takový výklad zákonem daných znaků závislé práce dle zákoníku práce činí problémy zejména při kontrolní činnosti orgánů inspekce práce v oblasti nelegální práce. Samotnou soustavnost je velmi těžké při kontrole nelegální práce prokazovat, kdy není tento znak nikterak definován, a odhalování nelegální práce je tak vysoce ztěžováno. Z tohoto důvodu se navrhuje nahradit v zákoně o zaměstnanosti aktuální definici nelegální práce v § 5 písm. e) bod 1 ve prospěch nového znění definice nelegální práce, kdy tato konkrétně uvádí současné znaky závislé práce s vyloučením judikatorního znaku soustavnosti, a to přímo v zákoně o zaměstnanosti, na který je vázáno spáchání přestupku dle § 139 odst. 1 písm. c) a d) a § 140 odst. 1 písm. c). Tento postup tak povede ke zmírnění aktuálních problémů vznikajících při kontrolní činnosti orgánů inspekce práce při prokazování výkonu nelegální práce.

K bodům 2, 3, 4, 8 a 17 (§ 8 písm. g) a l), § 60, § 60a, § 60b, § 63)
Jedná se o legislativně technickou úpravu za účelem sjednocení terminologie zákona o zaměstnanosti. Obdobně také zákon o správních poplatcích v položce č. 9 písm. d), e) a f) hovoří o vydání povolení.

K bodu 5 (§ 14 odst. 4)
Navrhuje se zavést zpřesnění oznamovací povinnosti pro agentury práce vysílající nadnárodně své agenturní zaměstnance do ČR v rámci poskytování služeb (dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb).

K bodu 6 (§58a)
Pojištění agentury práce pro případ jejího úpadku nepřineslo očekávané výsledky. Naopak se projevily další problematické aspekty spočívající v podpojišťování agentur práce či neochotě pojišťoven uzavírat nové pojistné smlouvy z důvodu dopadů koronavirové epidemie do hospodářství. Na zrušení pojištění se rovněž shodli zástupci Meziresortního orgánu pro potírání nelegální práce.

K bodu 7 (§ 59 odst. 2)
Smyslem nově ukotvovaného opatření je zabezpečení informací o struktuře agenturního zaměstnávání v ČR a následnému využití těchto poznatků ke koncepční a normotvorné působnosti orgánů resortu MPSV. Za účelem zjištění situace na trhu práce je nutné vědět, v jakých oborech a v jakých počtech agentury práce poskytují své služby. V současné době není známo, k jakým konkrétním subjektům, resp. do jakých odvětví, jsou zaměstnanci dočasně přidělováni, a v jakých počtech.


K bodu 9 (§ 60 odst. 2)
Jedná se legislativně technické úpravy v souvislosti s navrženou úpravou důvodů pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání v § 63 odst. 2.

K bodu 10 (§ 60 odst. 8)
Některé subjekty pro účely získání povolení ke zprostředkování zaměstnání dokládají odbornou praxi odpovědného zástupce vykonanou před více než 10 (či dokonce 20) lety. Takováto odborná praxe stěží může reflektovat současnou situaci na trhu práce. Navrhuje se proto do § 60 odst. 8 doplnit rozhodné období, ve kterém je nutné získat odbornou praxi. Odborná praxe musí být získána v době 10 let bezprostředně předcházející podání žádosti o povolení ke zprostředkování zaměstnání. Stejně tak je nutné doplnit, že praxi lze získat výkonem přesně stanovených činností.

K bodu 11 (§ 60 odst. 10)
Je žádoucí, aby statutárním orgánem agentury práce byly osoby bezúhonné, proto se do podmínek pro vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání právnické osobě v § 60 odst. 10 věty prvé navrhuje doplnit do výčtu statutární orgán a orgán žádající právnické osoby.

K bodům 12 a 13 (§ 60 odst. 11, § 65)
Jedná se o legislativní zpřesnění tak, aby z právní úpravy nově vyplývalo, že tam, kde se hovoří o Úřadu práce ve vztahu k agenturám práce, se jedná o generální ředitelství Úřadu práce.

K bodu 14 (§ 60 odst. 14 a 15)
V praxi se objevují případy, kdy po uložení pokuty za zmíněné přestupky požádá agentura práce o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání. Navrhuje se ukotvit nový § 60 odst. 14, podle kterého je podmínkou vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání skutečnost, že žádající fyzická osoba nebo právnická osoba v posledních 3 letech nespáchala přestupek, který by představoval důvod pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 63 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Zároveň tato podmínka platí pro odpovědného zástupce a subjekty, které vykonávají funkci statutárního orgánu právnické osoby a které tuto funkci vykonávaly v době, kdy byl přestupek spáchán, případně samy takový přestupek spáchaly.

Taktéž se navrhuje zavedení tzv. bezdlužnosti, jako nové podmínky pro vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání. Tuto podmínku musí agentura práce splňovat při podání žádosti, jakož i po celou dobu trvání platnosti povolení ke zprostředkování zaměstnání. 

K bodu 15 (§ 60a odst. 1 a 2)
Ze současného znění § 60a vyplývá možnost plurality odpovědných zástupců. Tato pluralita je nežádoucí. Zákon navíc v jiných místech o více odpovědných zástupcích nehovoří, je proto navrhováno legislativní zpřesnění.

K bodu 16 (§ 60a odst. 1)
V současné době poskytuje Úřad práce České republiky – generální ředitelství Ministerstvu vnitra potřebné údaje pro vydání závazného stanoviska pro vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání pouze jednorázově, z tohoto důvodu je potřeba upravit, aby Úřad práce České republiky – generální ředitelství informovalo Ministerstvo vnitra i o změnách, které nastanou již po vydání předmětného povolení.

K bodu 17 (§ 60a odst. 2)
Jedním z důvodů pro vydání nesouhlasného závazného stanoviska Ministerstva vnitra je skutečnost, že agentura práce není řádně označena. Z tohoto důvodu se navrhuje přijmout úpravu obdobnou § 17 odst. 7 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání.

K bodu 19 (§ 60b)
Kauce představuje opatření, které se v praxi osvědčilo, nicméně praxe ukazuje, že kauce ve výši 500 000 Kč mnohdy nepostačuje k úhradě všech závazků, které zanikající agentury práci mají vůči státu, a proto se navrhuje zvýšení částky na 750 000 Kč. Tato úprava je v souladu s ústavním pořádkem ČR (nález Ústavního soudu ze dne 25.01.2022 sp. zn. Pl. ÚS 43/18).  

K bodu 20 (§ 60b odst. 2)
Navrhovanou úpravou se zdůrazní, že poskytnutí kauce je poslední hmotněprávní podmínkou pro vydání předmětného povolení ke zprostředkování zaměstnání.

K bodu 21 (§ 61 odst. 2)
Prostřednictvím předmětného opatření se zajišťuje, aby bylo ještě před vydáním povolení ke zprostředkování zaměstnání zajištěno, že odpovědný zástupce bude u potenciální agentury práce zaměstnán v pracovním poměru s pracovní dobou v rozsahu nejméně 20 hodin týdně.

K bodu 22 (§ 61 odst. 6)
Současná úprava § 102 odst. 4 správního řádu hovoří o možnosti zastavení nového řízení na žádost (§ 102 odst. 4 správního řádu), nicméně řízení podle § 61 odst. 6 je vedeno z moci úřední, a proto je nutné zavést speciální procesní režim.

K bodu 23 (§ 62 odst. 3)
Tato úprava má zajistit, aby nedocházelo k vydávání opakovaných povolení v případech, kdy předchozí povolení zaniklo z důvodu uplynutí času a až následně bylo požádáno o další povolení.

K bodu 24 (§ 63 odst. 2)
Navrhuje se upravit důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání tak, aby stav lépe odpovídal veřejnému zájmu – obligatorně odnímat povolení ke zprostředkování zaměstnání v případě vážných porušení zákona o zaměstnanosti (nelegální práce, zastřené zprostředkování, diskriminace, zprostředkování bez povolení nebo v jeho rozporu, absence kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu na pracovišti, opakovaná nesoučinnost při kontrole orgánů inspekce práce) a nikoli obligatorně za jakékoliv porušení zákona o zaměstnanosti. Tato úprava je pro agentury práce příznivější.

K bodu 25 (§ 63 odst. 2)
Jedná se o legislativní úpravu důvodů pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání právnické osoby v návaznosti na zrušení institutu pojištění agentury práce proti úpadku podle § 58a. 

K bodu 26 (§ 63 odst. 3)
Nově navrhovaná právní úprava mění povinnost odejmout povolení ke zprostředkování zaměstnání za jakékoliv porušení zákona o zaměstnanosti na možnost úřadu práce odejmout povolení. Úřad práce tak v méně závažných případech (např. nesplnění oznamovací povinnosti dle § 87 zákona o zaměstnanosti) bude moci aplikovat správní uvážení, zda povolení ke zprostředkování zaměstnání odejme. 

K bodu 27 (§ 63 odst. 5)
Navrhuje se ukotvit překážku pro řízení ve věci odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání na žádost za účelem zabránění účelových žádostí s cílem vyhnout se negativním důsledkům tzv. sankčního odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.

K bodu 28 (§ 63 odst. 7)
Navrhuje se ukotvit prekluzivní lhůta pro zahájení řízení o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání v délce 12 měsíců ode dne, kdy se úřad práce o důvodu odejmutí povolení dozví. Smyslem opatření spočívajícího v odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání je zamezit činnosti těm agenturám práce, které právní předpisy porušují, co nejrychleji. Pozdější odebrání povolení tyto cíle nenaplňuje.

K bodu 29 [§ 139 odst. 1 písm. e)]
Navrhuje se rozšířit skutkovou podstatu přestupku fyzických osob ukotvenou v § 139 odst.  písm. e) tak, aby odpovídala skutkové podstatě přestupku dle § 140 odst. 1 písm. d), která se vztahuje na právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby.     

K bodům 30 až 35 (§ 139, § 140)
Jedná se o legislativní úpravu skutkových podstat v návaznosti na zrušení § 58a.

K bodu 37 (§ 142)
Jedná se o zpřesnění a rozšíření okruhu správních řízení, u kterých je vyžadováno uložení nákladů řízení, a to z důvodu na straně agentury práce. Jedná se o případy, kdy je správní řízení zahajováno z důvodu porušení povinnosti agentury práce (§ 63 odst. 2 písm. f) a odst. 3), agentura práce nevykonává činnost, ke které jí bylo povolení vydáno [§ 63 odst. 2 písm. h)], nebo z důvodu nesouhlasného stanoviska Ministerstva vnitra (§ 63 odst. 4).

K bodu 37 (§ 147 odst. 2)
Vyjmutí Horské služby ČR, o.p.s. považuje MPSV za systémový návrh. Z povahy činnosti této organizace není možné, stejně tak, jako je tomu např. u členů výjezdových skupin zdravotnické záchranné služby, aby zaměstnávala zákonem o zaměstnanosti požadované procento osob se zdravotním postižením dle § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, a musí tudíž plnit tuto povinnost náhradním způsobem (odvodem do státního rozpočtu, případně odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů uznaných za zaměstnavatele na chráněném trhu práce).  

V současné době je Horskou službu ČR, o.p.s. zaměstnáváno 125 terénních pracovníků záchranářů a 12 administrativních zaměstnanců. Terénní pracovník záchranář musí každoročně splnit fyzické testy, projít prolongační zkouškou na technické záchranné postupy při různých typech zásahů a projít pravidelnou lékařskou prohlídkou. Terénní pracovník záchranář musí být schopen pracovat samostatně na základě doporučených záchranných postupů. Musí vždy zodpovědně vyhodnocovat rizika zásahů, aby nedošlo k samotnému ohrožení záchranářů při záchranné akci. Z uvedeného je zřejmé, že tak přísná kritéria nemohou být naplněna osobou se zdravotním postižením ať už fyzického či psychického rázu.

Zřizovatelem Horské služby ČR, o.p.s. je Ministerstvo pro místní rozvoj a její činnost je financována zejména z dotací poskytovaných na základě každoroční žádosti. Prostředky na náhradní plnění musí proto organizace zahrnout do žádosti o dotaci na činnost na další rok. Jelikož ze státního rozpočtu obdrží organizace prostředky, jejichž část následně do státního rozpočtu zpátky odvede, jedná o zbytečné byrokratické zatěžování organizace bez další přidané hodnoty ve smyslu plnění jednoho z cílů státní politiky zaměstnanosti, a to podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

K bodu 38 (§ 147b)
Úprava navazuje na nový § 60 odst. 15, pokud jde o vyžadování údajů o bezdlužnosti žádající osoby. 


K čl. II (přechodná ustanovení)
K bodu 1
Správní řízení o povolení ke zprostředkování zaměstnání se dokončí podle stávajících právních předpisů.

K bodu 2
Právnické nebo fyzické osobě, která požádala o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti a k jejíž žádosti bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno správní řízení o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání a toto správní řízení nebylo do dne nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně skončeno, rovněž vzniká povinnost na výzvu generálního ředitelství Úřadu práce České republiky poskytnout novou výši kauce složením na zvláštní účet generálního ředitelství Úřadu práce České republiky, a to po splnění všech stanovených podmínek pro udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání.

K bodu 3
Právnická nebo fyzická osoba, které přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona bylo vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti musí prokázat svou finanční způsobilost ve formě nové výše poskytované kauce do 3 měsíců po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak povolení ke zprostředkování zaměstnání zaniká. Přechodné období 3 měsíců bylo zvoleno také s ohledem na navrhované nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto období představuje dostatečný časový prostor, aby se současní držitelé povolení ke zprostředkování zaměstnání pro formu podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti stihli s předkládanou změnou seznámit a alokovat finanční zdroje, což nelze požadovat okamžitě, a to zejména u menších agentur práce.

K bodu 4

Právnická nebo fyzická osoba, které přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona bylo vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání musí prokázat svou finanční bezdlužnost do 3 měsíců po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak povolení ke zprostředkování zaměstnání zaniká. Přechodné období 3 měsíců bylo zvoleno také s ohledem na navrhované nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto období představuje dostatečný časový prostor, aby se současní držitelé povolení ke zprostředkování zaměstnání stihli s předkládanou změnou seznámit a případně své závazky vůči státu urovnat. Povinnost neplatí, pokud agentura práce zprostila příslušný finanční nebo celní úřad povinnosti mlčenlivosti.

K části druhé

K čl. III (změna zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele)

V důsledku zrušení pojištění agentur práce proti svému úpadku se navrhuje zrušit § 2 odst. 5 zákona č. 118/2000 Sb. jako ustanovení, které na příslušné pojištění navazuje.


K části třetí

K čl. IV (změna zákona o inspekci práce)

Jedná se o legislativní úpravu spočívající v zakotvení nových skutkových podstat přestupků na úseku agenturního zaměstnání v návaznosti na zavedení nové povinnosti v § 307c zákoníku práce.


K části čtvrté

K čl. V (změna zákoníku práce)

K bodu 1 (§ 307b)
Navrhuje se zavést opatření, které by zabraňovalo nadužívání možnosti přidělování agenturního zaměstnance k 1 uživateli. Pokud zaměstnavatel (v postavení uživatele) cítí potřebu výkonu práce zaměstnance i po uplynutí 3 let, nechť změní formu zaměstnání do přímého pracovněprávního vztahu. Jedná se o opatření, které reflektuje požadavek čl. 5 odst. směrnice 2008/104/ES o agenturním zaměstnávání, jehož prostřednictvím Česká republika zamezuje opakujícím se přidělením téhož zaměstnance u jednoho uživatele přesahující 3 roky. Návrh této úpravy nachází oporu také v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, např. ve věci C 232/20 Daimler AG, Mercedes-Benz Werk Berlin.

K bodu 2 (§ 307c)
Přijetí tohoto opatření je navrhováno proto, aby agenturní zaměstnávání nebylo zneužíváno a dočasně přidělovaní zaměstnanci se nenacházeli v krajně nejistém postavení ohledně konce jejich pracovněprávního vztahu. Smyslem je zamezit praxi, kdy dochází k uzavírání pracovního poměru na dobu určitou mezi agenturou práce a jejím agenturním zaměstnancem, přičemž doba určitá je smluvně vymezena pouze potřebou výkonu práce u uživatele.  Ze dne na den tedy může skončit pracovní poměr agenturního zaměstnance. Těmto praktikám je nutno zamezit.

K části páté

K čl. V (účinnost)

Účinnost se navrhuje na den 1. leden 2024 v souladu s Plánem legislativních prací vlády na zbývající část roku 2022.

2