Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam ALBSCLNJNW48 najdete zde


                IV.

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

OBECNÁ ČÁST 

1. Zhodnocení platného právního stavu včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Lobbování (lobbing) v České  republice –  na rozdíl od některých jiných států – žádnou zvláštní právní úpravu nemá. Oblast lobbování je velmi obtížně regulovatelná kvůli neochotě mnoha fakticky lobbujících aktérů se k lobbistické činnosti přihlásit, resp. ji za lobbování označit. To nicméně samo o sobě nemůže být důvodem se této oblasti z hlediska její potenciální regulace vyhýbat. V posledních letech se objevilo v souvislosti s kauzami netransparentního ovlivňování politických rozhodnutí několik snah o regulaci tohoto fenoménu. Jednalo se jak o legislativní návrhy poslanecké, tak vládní. Žádný z nich však nebyl přijat a styky politiků a vrcholných veřejných funkcionářů s lobbisty tak nadále nejsou výslovně regulovány. Předchozí pokusy o regulaci jsou shrnuty v Závěrečné zprávě 
z hodnocení dopadů regulace (RIA).
Z platných právních předpisů s problematikou souvisí zejména

· zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů,

· zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů,

· zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, 

· zákon č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv).

Změna těchto zákonů je předkládána návrhem zákona, kterým se mění některé zákony
v souvislosti s přijetím zákona o lobbování. Zhodnocení platného právního stavu je obsaženo v důvodové zprávě k tomuto změnovému zákonu.

Pilířem transparentnosti veřejného sektoru je zajištění přístupu k informacím; to je upraveno především zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Jeho využití však vyžaduje vynaložení určitého úsilí žadatelů o informace a kvalita poskytovaných informací nebývá vždy dostatečná. Proto je smyslem návrhu zákona o lobbování zavést systém zveřejňování styků lobbovaných a lobbistů, který občanům usnadní zjišťování potřebných informací.

Jako preferovaná byla vybrána varianta, v níž je věcná působnost nad agendou lobbování svěřena Ministerstvu spravedlnosti (dále jen „Ministerstvo“), které má dostatečnou odbornou způsobilost a potřebné základní zázemí, které umožní efektivní a proaktivní správu příslušné agendy.  
2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Hlavní principy navrhované právní úpravy vychází z vládou schváleného věcného záměru zákona o lobbingu. Lobbování neboli prosazování zájmů představuje legitimní součást demokratického procesu ve vyspělých zemích. Je zde vnímáno jako pozitivní a legitimní aktivita. Klíčovými aspekty činnosti lobbisty jsou komunikace s veřejným činitelem za účelem ovlivnění přijímaných rozhodnutí.
 Lobbování je důležité především z hlediska informační výměny, jelikož přináší těm, kteří rozhodují, data a vhled do problematiky, ale také umožňuje zájmovým skupinám a lobbistům přístup k tvorbě a implementaci politik.
 Nejedná se pouze o vztah lobbista – lobbovaný, ale vždy existuje jako třetí strana veřejnost (veřejný zájem), na kterou mohou mít výsledky lobbistických aktivit značné dopady, a proto by o nich měla být informována. Kontakty mezi veřejnými funkcionáři a soukromými subjekty mimo standardní právem předvídané procesy totiž mohou u veřejnosti vzbuzovat pochybnosti o skutečném naplňování funkcí a poslání příslušných veřejných institucí. Systematická veřejná kontrola těchto neformálních kontaktů přispěje k omezení nežádoucích aktivit příslušných veřejných funkcionářů a k posílení důvěry veřejnosti, což v konečném důsledku posílí faktické naplňování ústavních rolí příslušných veřejných institucí. 
Lobbování je v právních předpisech států (i podle současné mezinárodní praxe) vymezováno jako aktivita směřovaná především na legislativní a exekutivní složku moci. Soudní moc není v žádné doposud platné právní úpravě zahrnuta, přestože rozhodování (zejména vyšších) soudů má zásadní význam pro řádné fungování právního státu. Nezávislost soudní moci je ovšem garantována a nelze z principu připustit, že by její představitelé mohli být legitimně ovlivňováni lobbisty. Obdobné platí i v případě státních zástupců (coby součásti moci výkonné). Legitimní lobbing nepřipadá v úvahu ani vůči zpravodajským službám.

Cílem navrhované regulace je stanovení pravidel pro lobbování a jeho vymezení coby standardní aktivity v rámci legislativního a rozhodovacího procesu na centrální úrovni. Základními kritérii pro podobu řešení regulace lobbování jsou zvýšení transparentnosti lobbistické činnosti ve vazbě na přiměřenost zvoleného řešení jak z hlediska legislativního, tak celkové nákladovosti, a dále posílení transparentnosti legislativního a rozhodovacího procesu a veřejné kontroly v této oblasti. Díky těmto opatřením by mělo dojít především k omezení nežádoucích jevů s lobbováním často spojených, jako jsou korupce, střet zájmů nebo klientelismus. 

Základním východiskem předloženého návrhu zákona je stanovit parametry regulace lobbování, které povedou k tomu, aby se existující, standardně fungující subjekty k takové činnosti přihlásily, a zároveň byly postihovány ty, které lobbistickou činnost fakticky provádějí, nicméně ji realizují záměrně netransparentně, mimo rámec stanovených pravidel. Dojde k odlišení standardního, legitimního a přínosného lobbování coby distribuce informací a dat veřejným funkcionářům na jedné straně, od zákulisního, záměrně netransparentního lobbování probíhajícího všemi možnými prostředky na straně druhé. Regulace lobbování přispěje k odkrytí vazeb mezi lobbisty, zájmovými skupinami a veřejnými činiteli, čímž by mělo také dojít k omezení nežádoucích jevů s lobbingem často spojených. 

Návrh zákona o lobbování definuje lobbování a stanovuje jeho rozsah pozitivním i negativním způsobem, a dále vymezuje okruhy lobbistů a lobbovaných. Zřizuje se registr lobbistů a lobbovaných a stanovují se postupy při zápisu do registru a při výmazu. Do registru budou prostřednictvím prohlášení lobbisty zapisovány údaje o kontaktech lobbistů s lobbovanými, a to v půlroční periodicitě. Smyslem registru lobbistů a lobbovaných je v uživatelsky přívětivé formě vytvořit podmínky pro to, aby veřejnost získala ucelený obrázek o probíhajících lobbistických kontaktech. 
Druhým z hlavních nástrojů pro větší transparentnost lobbování bude zavedení tzv. lobbistické stopy právního předpisu, která představuje obligatorně uváděné údaje o lobbistických kontaktech s osobami, které poskytovaly konzultace, rady či návrhy, které ovlivnili přípravu, tvorbu a především finální podobu právní úpravy. Lobbistická stopa právního předpisu je evidována v důvodové zprávě návrhu zákona , v odůvodnění pozměňovacího návrhu  nebo v zápisu ze schůze výboru, na níž byl pozměňovací návrh přijat. 
Lobbistická stopa bude konkrétně obsahovat jmenný seznam všech lobbovaných a lobbistů, kteří byli zapojeni do procesu přijímání právního předpisu a jejich lobbing byl úspěšný. Navrhované řešení nijak nerozlišuje mezi osobami účastnícími se lobbistických aktivit na základě pohlaví, rasy, vyznání ani na základě jiných diskriminačních důvodů a nepůsobí vůči žádné ze skupin potenciálně zapojených do lobbistických aktivit diskriminačně.

3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku
Legislativní snahy o regulaci lobbování se v České republice objevují opakovaně, nicméně dosud nevyústily v jakékoliv komplexní řešení, které by mělo ambici zvýšit transparentnost lobbistické činnosti a legitimizovat lobbing jako činnost prospívající politickému systému. Ke splnění cílů by bylo možné použít i nelegislativní prostředky (etické kodexy, veřejné diáře politiků apod.), ale i přes několik pokusů v minulosti nebyla nalezena dostatečná politická vůle k jejich realizaci. Namísto samoregulačních mechanismů tak musí být použita forma zákonné právní úpravy.
Působení na představitele veřejné moci s cílem ovlivnit jejich rozhodování neprobíhá vždy transparentně a podle jasných pravidel, což přináší riziko ohrožení veřejného zájmu ve prospěch skrytých parciálních zájmů. Lobbing tak může mít i negativní konsekvence, jako jsou nepřípustné ovlivňování, nekalá soutěž, politická korupce ve formě tzv. „regulatory capture“ („zajetí regulátora“), které nepříznivě dopadají na veřejný zájem, veřejné politiky a tedy i na ekonomiku. I proto v očích veřejnosti bývá lobbování často spojováno s korupcí. Další příčinnou negativního vnímání může být např. velmi tenká hranice mezi lobbováním a trestnými činy (např. nepřímého úplatkářství).

Neexistence podmínek zaručujících transparentnost lobbingu v České republice a z toho vyplývající nemožnost kontroly veřejnosti na jedné straně snižuje legitimitu role lobbistů, a na straně druhé umožňuje ohrožení veřejného zájmu, snížení legitimity veřejných rozhodnutí a upřednostnění zájmů osobních, skrytých či parciálních. Především nízká odolnost legislativních a rozhodovacích procesů vůči netransparentním, účelovým a zištným tlakům různorodých aktérů (lobbistických skupin) je dlouhodobě předmětem kritiky ze strany veřejnosti, médií, ale i politiků samotných. Zákulisní a netransparentní lobbování, které bývá rovněž spojováno s korupcí v mnoha formách (úplatky, dary, únik informací, klientelismus, nepotismus, střet zájmů), vede k postupné erozi demokracie a právního státu a zejména ke ztrátě důvěry občanů v instituce a volené zástupce. 

Bezpečnostní informační služba ve svých výročních zprávách
 opakovaně upozorňovala na nežádoucí ovlivňování rozhodování veřejných činitelů lobbisty. Přestože jde zpravidla o činnost podle platných norem legální, nemusí jít o činnost zcela legitimní, neboť výsledkem takových snah bývá prosazení partikulárních zájmů na úkor zájmu veřejného. Takové lobbování se často týká tvorby právních předpisů nebo strategických dokumentů v oblastech hazardních her, zdravotnictví, dopravy, finančnictví, energetiky atd.

Nestátní neziskové organizace, které dlouhodobě usilují o regulaci lobbování v České republice, ji považují za důležitý prvek v rámci boje proti korupci. Setrvání ve stávajícím stavu by také vedlo k tomu, že nebudou zohledněna mezinárodní doporučení a návrhy aktivit v této oblasti, které byly ČR adresovány. Rovněž přijímané právní regulace lobbování v posledních letech v jednotlivých zemích v Evropě svědčí o relevanci a aktuálnosti problematiky.

Z mnoha důvodů lze očekávat vůči jakékoliv regulaci lobbování námitky argumentující neúčelností zvažovaného legislativního řešení a s ním spojenými vysokými finančními, administrativními a provozními náklady. K navrhované regulaci lobbování je proto přistupováno racionálně tak, že bude představovat nákladově a legislativně přiměřené řešení, korespondující se stanoveným záměrem.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky
Právní úprava je navrhována tak, aby byla v souladu se zásadami zákonnosti, legitimity cílů a přiměřenosti zásahu do základních práv a svobod. Článek 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. 

Veřejným funkcionářům byla jejich pravomoc (veřejná moc) propůjčena lidem a lid, jako její zdroj (čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy ČR), má právo nejenom tuto moc propůjčit, ale rovněž kontrolovat způsob jejího výkonu. Veřejní funkcionáři a veřejné instituce jsou zde především pro službu veřejnosti a musí podléhat veřejné kontrole, k čemuž v současné době slouží například právní úprava zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákona č. 340/2015 Sb., o registru smluv, ve znění pozdějších předpisů.

Je třeba zdůraznit, že právní povaha mandátu poslance či senátora Parlamentu České republiky je podle Ústavy ČR taková, že se jedná o mandát reprezentativní, což znamená, že poslanec či senátor není vázán příkazy ani své politické strany nebo politického hnutí, ani svých voličů. Poslanec či senátor nevykonává mandát libovolně, ale v zájmu všeho lidu, takže veřejná kontrola lobbingu směřuje ke kontrole způsobu výkonu tohoto mandátu. 
Za lobbování není považován výkon práva petičního, tedy práva osoby nebo skupiny osob se obracet na státní orgány se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu (čl. 18 Listiny). Výkon petičního práva představuje významný nástroj občanské společnosti a ze své podstaty představuje instrument dostatečně transparentní. 
Navrhovaná právní úprava dále běžný kontakt občana s veřejným funkcionářem (lobbovaným) nepřiměřeným způsobem neomezí. Povinnost občanovi, který se svými podněty či stížnostmi obrací na lobbované vznikne až při naplnění znaku soustavnosti lobbování (viz § 2 zvláštní části této důvodové zprávy). Běžné a zpravidla nahodilé kontakty občanů s veřejnými funkcionáři a vysoce postavenými úředníky tak nebudou považovány za lobbovaní, neboť jim bude chybět úmysl zájem (svůj, cizí nebo veřejný) prosazovat soustavně (na centrální úrovni při schvalování právních předpisů a strategických koncepcí).  
 Zákonem regulovaný kontakt mezi lobbistou a lobbovaným je spojen s určitou administrativní náročností, přičemž administrování určitého jednání nelze a priori považovat za omezení tohoto jednání. V neposlední řadě lobbistický kontakt není postaven na povolovacím principu, ale na evidenčním principu, takže při splnění všech povinností má ingerence státu pouze administrativní ráz. Teprve v případě porušení zákona povinnými subjekty mohou být správním orgánem uloženy stanovené sankce. 

Z pozitivní definice lobbování jasně vyplývá, že veřejné kontrole je podrobena komunikace s lobbovanými týkající se veřejných, nikoli soukromých záležitostí. Tím je mimo jiné zvýšen důraz na to, aby lobbovaní při svém každodenním chování důsledně odlišovali záležitosti soukromé a veřejné ve smyslu jejich neslučitelnosti. Pokud jde o možný střet se základními právy na ochranu soukromí (čl. 10 Listiny) a ochranu soukromých zpráv (čl. 13 Listiny), navrhovaná úprava se nedostává do rozporu s ústavními zárukami, neboť tato základní práva lze podle Listiny omezit zákonem a nadto, jak bylo výše uvedeno, je lobbování definováno tak, že se dá svým obsahem považovat spíše za součást veřejného prostoru než součást soukromí zúčastněných osob. Jinými slovy, lobbování je navrhovaným zákonem vyzdvihováno ze soukromé sféry do veřejného prostoru právě pro zásadní neslučitelnost veřejného a soukromého zájmu v osobě lobbovaného. 

Regulace lobbování stanovuje pro registraci lobbisty a výkon lobbistické činnosti podmínku bezúhonnosti. Bezúhonnost představuje omezení pro výkon legálního lobbingu osobami pravomocně odsouzenými pro spáchání taxativně vymezené skupiny korupčních trestných činů, a to až do okamžiku zahlazení odsouzení. Pro efektivitu regulace lobbování je podstatné, aby veřejnost rozlišovala mezi legálním, legitimním a nově také transparentním lobbingem a protiprávním či dokonce korupčním jednáním. Z toho důvodu právní úprava v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny stanovuje omezení pro výkon lobbingu úzkému okruhu osob, které se dopustily korupčního jednání a dosud se neosvědčily tím, že by po stanovenou dobu vedly „řádný život“ (§ 105 zákona č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Za přestupek podle zákona o lobbování může být dále uložen správní trest v podobě zákazu (lobbistické) činnosti. 
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. 
5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Právo EU problematiku lobbování na národní úrovni neupravuje; jedná se o právní oblast, která je v plné kompetenci členských států.

V širších souvislostech se návrhu dotýká unijní regulace ochrany osobních údajů, zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). 

Ve vztahu k regulaci lobbování vůči České národní bance je nutno zmínit čl. 130 Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 7 Protokolu č. 4 o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Tato ustanovení vzhledem k úkolům týkajícím se postavení České národní banky v Evropském systému centrálních bank stanovují požadavky na nezávislost národních centrálních bank, resp. zákaz, aby tyto přijímaly pokyny od jiných orgánů, institucí nebo osob. Předložený návrh zákona nepředstavuje porušení těchto unijních regulací. Navrženou právní úpravu není možno podřadit pod „přijímání pokynů“ ve smyslu práva EU, jejichž cílem by mohlo být ovlivňování členů rozhodovacích orgánů centrální banky. Cílem návrhu je naopak posílení transparentního výkonu činnosti veřejné správy v širším slova smyslu. 

Právo Evropské unie požaduje v případech, ve kterých by mohly vznikat pochybnosti o zásahu státu zejména v oblasti měnové politiky, provedení povinných konzultací s Evropskou centrální bankou tak, aby byly případné neodůvodněné zásahy odstraněny. Tento požadavek upravuje čl. 127 odst. 4 Smlouvy o fungování EU a čl. 4 písm. a) Protokolu č. 4 o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, který je dále specifikován v rozhodnutí Rady ze dne 29. června 1998 o konzultacích vnitrostátních orgánů s Evropskou centrální bankou k návrhům právních předpisů (98/415/ES). Uvedené rozhodnutí požaduje, aby členské státy konzultovaly s Evropskou centrální bankou všechny záležitosti spadající do její působnosti, a to mj. v oblastech, které se týkají národní centrální banky daného členského státu. Konzultovány však mají být až návrhy (vnitrostátních) právních předpisů, kterými se dle čl. 1 rozhodnutí Rady rozumí návrhy předpisů právně závazných a všeobecně použitelných na celém území členského státu, které stanoví pravidla pro neurčitý počet případů a jsou směrovány k neurčitému počtu fyzických nebo právnických osob. 

Ze stanoviska Evropské centrální banky ze dne 11. dubna 2019 v rámci konzultace právního předpisu vyplývá, že „návrh zákona, včetně navrhovaných povinností členů bankovní rady ČNB, které se týkají transparentnosti a jejichž cílem je boj proti korupci a zvýšení transparentnosti v kontextu lobbingu v legislativním procesu v České republice, nenaruší nezávislé plnění úkolů ČNB, které souvisejí s ESCB.“

Návrhem zákona není do právního řádu České republiky zapracováváno právo EU a návrh není s právem EU v rozporu.

6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Mezinárodní smlouvy danou oblast explicitně neregulují. Problematice lobbování se v posledních letech výrazně věnují mezinárodní organizace jako Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (dále „OECD“), Rada Evropy, Skupina států proti korupci při Radě Evropy (dále „GRECO“), ale problematika se dotýká i Organizace spojených národů (dále „OSN“) a dalších mezinárodních organizací působících v rozličných oblastech, jako je např. Světová zdravotnická organizace (dále „WHO“). Mezi úkoly těchto organizací patří sledování praxe v jednotlivých zemích a vydávání doporučení pro členské státy s cílem posilovat transparentnost a integritu veřejného sektoru a rozhodovacích procesů. 

OECD

Jednou z prvních mezinárodních organizací, která v roce 2013 přijala doporučení k regulaci lobbování, je OECD, podle které je vytvoření rámce pro transparentní lobbování klíčovým opatřením pro zajištění integrity veřejného rozhodovacího procesu
. Cílem přijatých doporučení, která jsou shrnuta v dokumentu „The 10 Principles for Transparency and Integrity in Lobbying“, je přispět k „vytvoření účinného a spravedlivého rámce pro otevřenost a přístup, posílení transparentnosti, rozvíjení kultury integrity a vytvoření mechanismů pro účinnou implementaci, dodržování a přezkum“. V rámci OECD jsou pak tato opatření součástí strategie pro „silnější, férovější a čistší ekonomiku“. 

Regulatorní opatření by měla přinést větší transparentnost jak lobbistické činnosti, tak legislativního a rozhodovacího procesu, a snižovat riziko nepřípustného ovlivňování
. Státy by měly ve veřejné sféře podporovat kulturu integrity a stanovit jasná pravidla pro chování veřejných funkcionářů (etický kodex), např. ohledně kontaktů s lobbisty či přijímání darů. Sekundárně jsou pak uvedená opatření navrhována za účelem rozvíjet i posilovat demokratický proces, podporovat zapojení a zájem občanů o věci veřejné, a tím také posilovat legitimitu rozhodnutí přijímaných ve veřejném prostoru. Posilování důvěry občanů v demokratické uspořádání je klíčové pro stabilitu systému jako takového. 

Zkušenosti s dosavadními právními úpravami v některých zemích ukazují, že efektivní regulace lobbování spočívá v následujících prvcích:

· jasná a jednoznačná definice lobbistů a lobbistických kontaktů;

· jsou poskytovány relevantní informace o lobbistech a lobbistických kontaktech, jako např. jejich cíle, příjemci, zdroje financování;

· jsou nastavena pravidla předpokládaného etického chování, například s cílem zabránit zneužití důvěrných informací, konfliktu zájmů nebo nastavit pravidla pro přechod lobbistů ze soukromé do veřejné sféry a naopak (tzv. otáčivé dveře);

· dodržování pravidel je vymezeno stanovenými mechanismy, včetně monitoringu a jejich vynucování;

· propagace kultury integrity a transparentnosti v každodenní praxi prostřednictvím pravidelného zveřejňování informací a vyhodnocování nastavených pravidel.

V návaznosti na výše představený dokument OECD vydalo již tři zprávy o implementaci doporučení mezi členskými státy, které se věnují případovým studiím v jednotlivých zemích nebo jednotlivým problémům a výzvám, kterým státy čelí při vytváření a implementaci pravidel pro regulaci lobbingu. První z těchto zpráv o implementaci například uvádí přehled kroků, díky nimž je možné dosáhnout dodržování zavedené regulace:

· komunikace a zvyšování povědomí o přijatých pravidlech u lobbistů, lobbovaných i veřejnosti;

· výchova k využívání pravidel v běžném životě;

· vytvoření určité organizační kultury (princip vůdcovství), která bude podporovat otevřenost a integritu v každodenní praxi (např. stálé ověřování registrace lobbistů úředníky a odmítnutí komunikovat s neregistrovanými lobbisty);

· manažerské směrnice by měly veřejné funkcionáře vybízet k ověřování údajů o lobbistech, hlášení přestupků proti stanoveným pravidlům apod.;

· dozorující odpovědný orgán by měl pravidelně vydávat zprávy o fungování pravidel v praxi, o vykonané kontrole a své činnosti;

· zajištění koordinace a soudržnosti se souvisejícími opatřeními v oblasti posilování transparentnosti, odpovědnosti a integrity – dosažení aplikace v jedné z nich pak povede k vzájemnému posilování účinnosti pravidel;

· sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující – od finančních (pokuty), přes administrativní (pozastavení činnosti, výmaz z registru, odnětí propustky – znemožnění lobbovat), vnitřní disciplinární až po trest odnětí svobody při vážném provinění. Důležitý je i vliv médií a veřejného mínění (černé listiny). Ztráta dobrého jména a prestiže je rovněž sankcí;

· podpora prostřednictvím pozitivní motivace, tedy pobídek (např. zvýšení odměn úředníkům, usnadnění přístupu lobbistům k dokumentům či do budov a vyhrazených prostor, povolení účastnit se konzultací, včasné informování o chystaných iniciativách, elektronizace registrace a podávání zpráv atd.).

Uvedená opatření jsou navrhována za účelem rozvíjet i posilovat demokratický proces, podporovat zapojení a zájem občanů o věci veřejné, a tím také posilovat legitimitu rozhodnutí přijímaných ve veřejném prostoru. Posilování důvěry občanů v demokratické uspořádání je klíčové pro stabilitu systému jako takového.
Rada Evropy

Jedním z materiálů, který byl Radou Evropy zpracován, je tzv. Studie proveditelnosti, která hovoří o třech nástrojích, které jsou nejčastěji v souvislosti s regulací lobbingu využívány a diskutovány:

1. hlášení (podávání zpráv) lobbistů prostřednictvím veřejného registru a/nebo pravidelně zveřejňovaných zpráv,

2. hlášení (podávání zpráv) veřejnými funkcionáři (např. legislativní stopa, veřejné diáře),

3. svobodný přístup k informacím (např. v ČR zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). 

Nejdůležitějším materiálem ze strany Rady Evropy je zejména Doporučení Rady Evropy k právní regulaci lobbingu v kontextu veřejného rozhodování adresovaného členským státům (dále jen „Doporučení“).
 Doporučení bylo schváleno dne 22. března 2017 Výborem ministrů při Radě Evropy, který je rozhodovacím orgánem Rady Evropy. Doporučení je svou povahou nezávazný právní akt, jehož cílem je vést členské státy Rady Evropy při vytváření vnitrostátní politiky v oblasti právní regulace lobbingu a nastavuje tak minimální standard regulace v této oblasti. Rada Evropy již rovněž avizovala, že v budoucnu na toto Doporučení bude orgány Rady Evropy odkazováno v rámci pátého kola hodnocení členských států ze strany GRECO. 

Doporučení obsahuje definice základních pojmů, cíle a rozsah (vymezení lobbistů), ustanovení týkající se svobody projevu, politických aktivit a účasti ve veřejném životě, transparentnosti, veřejných registrů lobbistů, standardů etického chování pro lobbisty, sankcí, standardů etického chování pro veřejné funkcionáře (včetně opatření na ošetření otáčivých dveří), dohledu, poradenství a zvyšování povědomí, i přezkumu.

Z Doporučení vyplývá, že státy by měly disponovat registrem lobbistů či jiným alternativním mechanismem, který bude zaručovat veřejnosti přístup k informacím o lobbistické činnosti a zajišťovat ekvivalentní úroveň dostupnosti a transparentnosti (bod 13 Doporučení). Tyto registry by měly být udržovány veřejnými institucemi. V registrech by měly být minimálně zahrnuty informace týkající se identifikace lobbisty a kontaktních údajů, oblast činnosti a zájmy, které lobbista hájí či zastupuje, eventuálně identita klientů či zaměstnavatele. Právní regulace lobbingu je na základě připomínek některých členských států definována velmi široce jako zákonem stanovená regulace, systém seberegulace či kombinace obojího. 

Hlavním cílem právní regulace lobbování má být podpora transparentnosti lobbistické činnosti – informace o lobbistické činnosti v kontextu procesů veřejného rozhodování by měly být odkryty. Dozor nad regulací lobbistické činnosti (dozorový úřad) by měl být svěřen určeným orgánům veřejné moci. V souladu s výše uvedenými opatřeními by státy měly přijmout opatření na podporu integrity veřejného sektoru a zabránit možným rizikům spojeným s lobbistickými aktivitami. Pro veřejný sektor by měla být zpracována pravidla a metodiky týkající se např. kontaktu státních zaměstnanců s lobbisty, přijímání darů, střetu zájmů nebo uchovávání důvěrných informací. Doplňujícím materiálem k Doporučení je Důvodová zpráva
, která podrobněji rozvádí jednotlivé principy a definice. Jejím cílem je být více návodná (než Doporučení) ohledně možného postupu členských států v otázce právní regulace lobbistické činnosti.

GRECO

Problematice lobbování se zčásti věnuje také organizace GRECO, a to zejména ve 4. hodnotícím kole, které se zabývá prevencí korupce ve vztahu k členům parlamentu, soudcům a státním zástupcům. GRECO se v tomto hodnotícím kole zaměřuje především na otázky spojené s etickými principy a pravidly chování, střet zájmů a vynucování pravidel ošetřujících střet zájmů, zákaz či omezení určitých aktivit, deklarace zájmů, příjmu, majetku, zvyšování povědomí apod. 

Podle materiálu 4. hodnotící zprávy ČR „je třeba přijmout opatření pro zvýšení transparentnosti, aby veřejnost měla možnost zpětně vysledovat, čí zájmy byly ve hře v procesu tvorby právních předpisů, a aby se omezilo riziko nepatřičného vlivu třetích stran na členy Parlamentu. Je jednoznačně žádoucí regulovat vztahy členů Parlamentu se třetími stranami a kontakty s osobami nebo skupinami, které představují specifické nebo odvětvové zájmy. Dále položit institucionální základ, například zavedením povinné registrace lobbistů, zavedení povinnosti členů Parlamentu, aby své vztahy se třetími stranami v souvislosti s návrhy právních předpisů zveřejňovali, zavedením pravidel chování pro dotyčné třetí strany a pro členy Parlamentu tak, aby jim bylo poskytnuto metodické vedení, jak jednat se třetími stranami, které se snaží ovlivňovat jejich práci a jak aktivně podporovat transparentnost v této oblasti.“
 

Pro oblast prevence korupce ve vztahu k členům Parlamentu ČR udělena následující doporučení, která se vztahují k oblasti lobbování a posílení transparentnosti v legislativním a rozhodovacím procesu:

· zajistit včasné zveřejňování zápisů ze zasedání parlamentních výborů a zvýšit transparentnost činnosti podvýborů;

· zavést pravidla pro členy Parlamentu o tom, jak jednat s lobbisty a dalšími třetími stranami, které se snaží ovlivňovat legislativní proces, a tak učinit vzájemná jednání transparentní;

· přijetí etického kodexu pro členy Parlamentu, který bude snadno dostupný veřejnosti a doplněn vysvětlivkami a/nebo praktickými pokyny, mimo jiné o střetu zájmů a souvisejících záležitostech (např. o darech a jiných výhodách, neslučitelnosti funkcí, finančních zájmech, kontaktech se třetími stranami jakou jsou lobbisté apod.);

· přijatý etický kodex má být doplněn o praktická opatření, jako například specializovaná školení, důvěrné poradenství a zvyšování povědomí;

· přijetí vymahatelných pravidel pro členy Parlamentu regulující dary a jiné výhody (včetně jiných bezúplatných plnění), která budou snadno dostupná veřejnosti. Tato pravidla by měla zejména vymezit, jaké druhy darů a jiných výhod mohou být přijatelné, a definovat, jaké chování se od členů Parlamentu, kterým je taková výhoda poskytována nebo nabízena, očekává.
 

OSN

Úmluva OSN proti korupci je právním instrumentem pro boj s korupcí s celosvětovým rozsahem. Byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 2003 a pro ČR vstoupila v platnost v roce 2013. Návrh zákona o lobbování pomáhá naplňovat některé její cíle, jimiž jsou např.: 

· přijetí, udržení a posílení systémů, jež podporují průhlednost a brání konfliktům zájmu (čl. 7 odst. 4);

· přijetí opatření nezbytných ke zvýšení průhlednosti veřejné správy včetně podání informací o struktuře, fungování a rozhodovacích procesech veřejné správy příslušníkům širší veřejnosti (čl. 10 písm. a);

· zvyšování průhlednosti rozhodovacích procesů a prosazování přínosu veřejnosti k jejich průběhu a zajištění efektivního přístupu veřejnosti k informacím (čl. 13 odst. 1 písm. a) a b).

WHO  

Mezi závazky plynoucí z Rámcové úmluvy WHO o kontrole tabáku (dále jen „FCTC“), jejíž smluvní stranou je i Česká republika (tato úmluva byla publikována pod č. 71/2012 Sb. m. s.), patří i ustanovení v čl. 5 odst. 3 FCTC: „Při vytváření a realizaci svých politik v oblasti veřejného zdraví týkajících se kontroly tabáku budou smluvní strany postupovat takovým způsobem, aby v souladu s vnitrostátními právními předpisy ochránily tyto politiky před komerčními a ostatními zájmy tabákového průmyslu.“
K článku 5 odst. 3 FCTC byly přijaty konferencí smluvních stran prováděcí pokyny
, které zahrnují hlavní zásady a doporučení k tématu lobbingu – ovlivňování politik veřejného zdraví tabákovým průmyslem. Mezi relevantní doporučení ve vztahu k návrhu zákona o lobbování patří zejména doporučení č. 2 „zavést opatření k omezení interakcí s tabákovým průmyslem a zajistit transparentnost těch interakcí, které proběhnou“ a č. 5 „požadovat, aby informace poskytnuté tabákovým průmyslem byly transparentní a správné“.
Ačkoliv Česká republika vydala při ratifikaci FCTC interpretativní prohlášení, ve kterém mimo jiné prohlašuje, že ustanovení článku 5 odst. 3 považuje za ustanovení, kterým není dotčeno právo na nediskriminační jednání smluvních stran s tabákovým průmyslem, a umožňující nutnou míru součinnosti s tabákovým průmyslem v oblasti kontroly tabáku, je povinna článek 5 odst. 3 FCTC implementovat a při implementaci vzít v potaz výše uvedené prováděcí pokyny.

7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované úpravy na státní rozpočet a ostatní rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí
A) Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty 
Dopady na státní rozpočet bude mít zřízení registru lobbistů a lobbovaných jako informačního systému veřejné správy v souladu se zákonem č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zajištění jeho dalšího fungování. Náklady na zřízení registru lobbistů a lobbovaných jsou odhadovány na 10 000 000Kč.  (bez DPH).
Pro výkon zcela nově vznikající agendy regulace lobbování a zabezpečení provozu registru a celkového dohledu nad regulací se z hlediska institucionálního pojetí jeví jako nejvhodnější řešení vytvoření nového oddělení v rámci Odboru střetu zájmů a boje proti korupci Ministerstva spravedlnosti, a to zejména s ohledem na možnost naplnění cílů právní úpravy, rychlosti, hospodárnosti a odbornosti. 
Pro kompletní obstarání agendy vyplývající z regulace lobbování vyvstává v rámci nového oddělení potřeba personálního zajištění minimálně 6 systemizovaných míst včetně pozice vedoucího nově vzniknuvšího oddělení. Platové zařazení 5 zaměstnanců lze očekávat ve 13. platové třídě, zařazení vedoucího zaměstnance ve 14 platové třídě. 
Podle kalkulace v závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace (RIA) budou náklady na provoz registru, včetně personálních nákladů činit přibližně 5,5 mil. Kč. Tyto náklady budou hrazeny z rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti. Bližší vyčíslení je provedeno v Závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace.

Ke splnění účelu regulace lobbování bude postačovat vytvoření poměrně jednoduchého systému. Reportování o provedených lobbistických aktivitách bude vždy činěno za pololetí a prohlášení lobbistů nebudou obsahovat nijak rozsáhlé informace. 
Dopady na rozpočtovou kapitolu Ministerstva bude mít dopad pověření Ministerstva projednáváním přestupků. Pokuty ukládané v přestupkovém řízení budou příjmem státního rozpočtu. Tyto očekávané výdaje a příjmy však nelze předem predikovat.

Zajištěním a vymáháním pravidel lobbování může dojít ke zvýšení důvěryhodnosti České republiky na mezinárodním poli, což by při svém rozhodování mohli zohlednit zahraniční investoři (za předpokladu, že pravidla pro transparentní lobbing vyhovují větší části z nich). 

Návrh nemá přímé dopady na rozpočty územních samosprávných celků; dotčena mohou být jejich zájmová sdružení (např. Asociace krajů ČR, Svaz měst a obcí ČR apod.), která budou patřit mezi lobbisty.
B) Dopad na podnikatelské prostředí
Podnikatelského prostředí se návrh dotýká v případě, že podnikatel zároveň se svou podnikatelskou činností vykonává lobbování, nebo je lobbování přímo hlavním předmětem jeho podnikatelské činnosti. Pokud takový podnikatel bude podléhat povinné registraci, vynaloží náklady na vyplnění registračního formuláře a následné podávání periodických zpráv o lobbistické činnosti. Tyto náklady budou administrativního charakteru a neměly by představovat podstatnou položku. 

Lze předpokládat, že transparentně provozované lobbování by mělo zvýšit důvěryhodnost podnikatelů – lobbistů; na druhou stranu nevyhovuje těm, kteří záměrně chtějí lobbování utajit. Pokud lobbisté poruší v zákonem vymezených případech nastavená pravidla, může to na základě přestupkového řízení vést k tomu, že jim budou Ministerstvem uloženy peněžité sankce. Výše pokut jsou návrhem zákona o lobbování nastaveny na výrazně nižší úrovni, než u dřívějších legislativních návrhů, takže by v žádném případě neměly mít likvidační důsledky. Návrh zákona umožňuje ale také další správní tresty, které mohou mít na podnikatelské prostředí dopad: zákaz lobbistické činnosti nebo sankce zveřejnění rozhodnutí o spáchání přestupku. 

C) Sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny

Sociální dopady se nepředpokládají.

D) Dopady na životní prostředí 

Dopady na životní prostředí se nepředpokládají.
E) Dopady na spotřebitele

Dopady na spotřebitele se nepředpokládají.    

8. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Při uplatňování regulace lobbování budou zpracovávány osobní údaje. Primárně se bude jednat o osobní údaje lobbistů a lobbovaných, ale i dalších osob dotčených regulací jako jsou lobbující prostředníci
 a osoby, v jejichž zájmu lobbista lobbuje (dále společně jen „povinné osoby“). Návrh zákona tedy vyvolává dopady na ochranu soukromí a osobních údajů. Správcem osobních údajů ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „obecné nařízení o ochraně osobních údajů“) bude Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „Ministerstvo“) jako ústřední orgán státní správy pro lobbing, dohledový správní orgán nad oblastí lobbování a zároveň správce Registru lobbistů a lobbovaných. Ministerstvo ponese v souvislosti s ochranou osobních údajů jakožto správce těchto údajů řadu povinností, které se týkají zejména následujících oblastí: 

· zajištění ohlášení lobbistů, resp. osob, které hodlají soustavně lobbovat, 

· poskytnutí přístupu k údajům povinným osobám a veřejnosti a zajištění jejich důvěrnosti, 

· zajištění důvěrnosti údajů a jejich uchovávání, 

· realizace práv subjektů údajů. 

V rámci Ministerstva je určen pověřenec pro ochranu osobních údajů, tedy osoba znalá problematiky ochrany osobních údajů, jejíž činnost bude spočívat především v poskytování informací a poradenství správci či zpracovateli, včetně zaměstnanců, kteří se na zpracování budou podílet. Pověřenec bude dále monitorovat soulad zpracování údajů s obecným nařízením o ochraně osobních údajů a dalšími předpisy a upozorňovat na případné nedostatky. Nedílnou součástí výkonu funkce pověřence bude i spolupráce s Úřadem pro ochranu osobních údajů a působení jako kontaktní místo. 

Osobní údaje v Registru lobbistů a lobbovaných 

Správcem Registru lobbistů a lobbovaných jako informačního systému veřejné správy (dále jen „registr“) je Ministerstvo, které umožní v elektronické podobě jednak ohlášení lobbistů, resp. osob, které hodlají soustavně lobbovat, jednak evidenci osob lobbovaných, a jednak možnost veřejného nahlížení do registru prostřednictvím svých internetových stránek. Ministerstvo rovněž umožní v elektronické podobě provádět změny, aby byly údaje aktuální.
 

Osobní údaje osob, které hodlají lobbovat (ohlášení lobbisty) 

V případě registru jde o jednoduchý jmenný seznam. Ministerstvo bude o lobbistech, lobbujících prostřednících a lobbovaných osobách do registru zapisovat zákonem stanovené údaje
, přičemž bude rovněž zajištěno veřejné nahlížení do těchto údajů. 

Lobbistou se podle návrhu zákona rozumí osoba, která je svéprávná a bezúhonná a která soustavně lobbuje v zájmu třetí osoby, v zájmu neurčitého okruhu osob, či v zájmu vlastím
. Ohlášení je lobbista (resp. osoba, která hodlá lobbovat) povinen učinit Ministerstvu prostřednictvím registru a v ohlášení uvést údaje podle předchozího odstavce. Ministerstvo si pro účely ověření bezúhonnosti v oblasti taxativně vyjmenovaných, korupčních trestných činů vyžádá výpis z evidence Rejstříku trestů. 

Osobní údaje lobbujících prostředníků 

V rámci zákona je upraven postup pro lobbistu, pokud hodlá lobbování vykonávat prostřednictvím třetí osoby – lobbujícího prostředníka. V takovém případě lobbista o lobbujícím prostředníkovi zapíše do registru následující údaje: (i) jméno, popřípadě jména, a příjmení, a (ii) den zápisu do registru. Ministerstvo umožní rovněž veřejné nahlížení do těchto údajů. Pro naplnění účelu právní úpravy existuje veřejný zájem na tom, aby měla jak veřejnost, tak osoby lobbované přehled, kdo fakticky (za lobbistu) lobbuje, a byla tak umožněna veřejná kontrola. Zapisované údaje o lobbujícím prostředníkovi byly stanoveny restriktivně tak, aby nedocházelo k nepřiměřeným zásahům do soukromí této osoby, ale zároveň aby mělo jejich uvedení informační hodnotu. 

Lobbující prostředník je osoba, která na sebe bere dobrovolně závazek vykonávat pro lobbistu lobbování, a je tedy srozuměná s požadavkem na transparentnost této činnosti. Podle názoru předkladatele je tak opodstatněné stanovit pro lobbistu povinnost uvést osobní údaje lobbujícího prostředníka do registru podle § 8 zákona. Dané ustanovení rovněž stanoví povinnost pro lobbistu provést změnu údajů nebo jejich výmaz do 10 dnů od rozhodné skutečnosti, pokud dojde ke změně ve jménu lobbujícího prostředníka, respektive k ukončení lobbování prostřednictvím jeho osoby. 

Osobní údaje lobbovaných v rámci evidence lobbovaných v registru 

V rámci registru orgán veřejné moci nebo organizační složka státu příslušná k zápisu lobbovaného podle § 7 odst. 3 zapíše lobbovaného do registru a zašle mu přístupové údaje do registru. Zveřejnění lobbovaných a jejich údajů v registru v rámci evidence lobbovaných sice může být považováno za zásah do soukromí, ale vzhledem ke skutečnosti, že uvedené údaje jako je jméno a příjmení, orgán veřejné moci nebo organizační složka státu, ve které lobbovaný působí, a jeho funkce nebo zařazení jsou již ve většině případů lobbovaných veřejně dostupné, tento zásah je značně minimalizován, a převažuje zájem veřejnosti na tom, kdo má podle zákona o lobbování takové kompetence, které mohou být předmětem zájmů lobbistů. 

Osobní údaje lobbistů a dotčených osob v rámci prohlášení lobbistů 

Kromě údajů o lobbistech, lobbujících prostřednících a lobbovaných budou v rámci registru zaznamenávána prohlášení lobbistů, která budou do registru lobbisté vkládat. Tato prohlášení jsou podle § 13 návrhu zákona dvojího typu: prohlášení před zahájením lobbování a tzv. průběžná prohlášení. V prvním případě lobbista v registru před zahájením lobování vymezí oblasti lobbování, a obchodní firmu, název nebo jméno, popřípadě jména, a příjmení osoby, v jejímž zájmu lobbista lobbuje, nebo informaci, že lobbuje v zájmu neurčitého okruhu osob nebo v zájmu vlastním. Oproti tomu tzv. průběžné prohlášení je lobbista povinen do registru ukládat v elektronické podobě průběžně vždy za uplynulých příslušného pololetí. Průběžná prohlášení mají za cíl identifikovat osoby, u kterých lobbista lobboval, jakým způsobem a čeho se snažil dosáhnout. V průběžném prohlášení registru lobbista konkrétně uvede následující informace: (i) jméno, popřípadě jména, a příjmení lobbovaného, u kterého lobboval, (ii) orgán veřejné moci nebo organizační složku státu, ve které lobbovaný působí, a funkci nebo zařazení lobbovaného, (iii) zda lobbování proběhlo osobně, telefonicky nebo písemně, a (iv) cíl, kterého se lobbováním snažil dosáhnout.

Uvedení takových údajů je určitým zásahem do soukromí, který je však vyvažován veřejným zájmem na zvýšení transparentnosti komunikace mezi lobbisty a lobbovanými, zprůhlednění legislativního procesu a rozhodování o materiálech schvalovaných vládou. Nesprávné údaje v prohlášení lobbisty budou moci lobbovaní napadnout námitkou, kterou zveřejní u předmětné zprávy. Lobbisté mohou obdobně uplatnit námitku proti údajům uvedeným v lobbistické stopě právního předpisu (k tomu více v důvodové zprávě k návrhu změnového zákona). Návrh zákona nevyžaduje údaje o žádných třetích osobách. 

Rozsah a doba zpracování 

Ve vztahu k délce uchovávání údajů jsou v rámci zákona stanoveny instituty, kterými v případě nepotřebnosti údajů dojde k jejich výmazu. Pro uchování údajů v registru je stanovena lhůta v délce trvání 8 let ode dne, kdy došlo k vyznačení údaje o ukončení činnosti lobbisty nebo pozbytí postavení lobbovaného. Stejná lhůta je stanovena pro uchování prohlášení lobbistů. Ke stanovení lhůty v trvání této délky bylo přistoupeno zejména s ohledem na požadavek uchování údajů jen po potřebnou dobu k zajištění splnění účelu regulace a zároveň s ohledem na požadavek veřejného zájmu na trvání přístupu veřejnosti k těmto údajům, aby byla umožněna veřejná kontrola regulované lobbistické činnosti. Veškeré údaje budou podléhat režimu zabezpečení, jak je stanoveno v příslušných předpisech týkajících se ochrany osobních údajů (viz výše). 

Záruky pro zpracování osobních údajů

Vzhledem k tomu, že bude v rámci správy registru lobbistů a lobbovaných, se kterou se pojí agenda zápisů (a dalších úkonů týkajících se zpracovávání osobních údajů), docházet ke stejným nebo velmi podobným nakládáním s osobními údaji, bude k dodržování zásad a dalších povinností pro zpracovatele údajů a další subjekty ve smyslu ustanovení čl. 28 odst. 5 obecného nařízení o ochraně osobních údajů navržen kodex chování, který tak bude plnit funkci dodatečné záruky pro práva subjektů údajů.

Rozsah zpracovávaných údajů bude minimální, a to jen v takové míře, která je nezbytná pro dosažení účelu právní úpravy. Pro uváděné údaje do registru lobbistů a lobbovaných budou sloužit základní registry, čímž bude naplněna zásada přesnosti údajů a jejich ověření. Zpracovávané údaje nebudou využívány v rozporu s původním určením, ale budou sloužit toliko pro naplnění účelu právní úpravy lobbování. Návrh zákona upravuje nakládání s osobními údaji v souladu se zásadami ochrany soukromí podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, a podle obecného nařízení EU o ochraně osobních údajů. 

Právním základem zpracování bude ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. c) obecného nařízení o ochraně osobních údajů (plnění zákonných povinností) a ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. e), f) téhož (veřejný zájem založený zákonem a oprávněný zájem správce).

V souladu s návrhem zákona jsou zajištěny následující záruky pro zpracování osobních údajů:
· tzv. informační povinnost při zadávání osobních údajů do registru (tj. informování povinných subjektů o všech rozhodných skutečnostech zpracování osobních údajů);

· shromažďování osobních údajů pouze pro určitý a legitimní účel podle návrhu zákona;

· přiměřené a relevantní získávání osobních údajů ve vztahu k účelu podle návrhu zákona; 

· jednoduché a bezpečné přiřazení totožnosti povinných osob pomocí agendového identifikátoru fyzické osoby, díky čemuž nebude nutné zadávat například datum narození; 

· zavedení a provozování registru bezpečným způsobem;

· k opatřením k zabezpečení osobních údajů na základě zjištěných dopadů do soukromí dotčených subjektů údajů patří volba okruhu osob v rámci Ministerstva oprávněných přistupovat k osobním údajům a tyto údaje návazně zpracovat nebo jinak využívat podle návrhu zákona; 

· návrh zákona nevyžaduje údaje o žádných třetích osobách; 

· uložení osobních údajů jen po nezbytnou zákonem stanovenou dobu; 

· technické a organizační zabezpečení osobních údajů.

V souladu s výše uvedeným popisem regulovaného zpracování osobních údajů je možné konstatovat, že jsou zajištěny dostatečné záruky pro zpracování osobních údajů. Takové zpracování je legální a legitimní, přičemž samo o sobě sice vytváří nebo zesiluje rizikovost pro subjekty údajů, avšak je následně celou řadou ustanovení a opatření v souladu se zásadami ochrany osobních údajů významně minimalizováno. Zpracování údajů bude probíhat v souladu s platnými a účinnými zásadami pro ochranu osobních údajů. 
9. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Návrh zákona se přímo nedotýká otázek bezpečnosti státu, ale v širších souvislostech lze i nelegitimní ovlivňování rozhodovacích procesů ve veřejné správě doprovázené projevy klientelismu, nestandardního lobbování, ekonomického i mediálního nátlaku a střetu zájmů považovat za bezpečnostní riziko. Z veřejně přístupných výročních zpráv Bezpečnostní informační služby (BIS) vyplývá, že již řadu let upozorňuje na nežádoucí ovlivňování legislativního procesu za účelem prosazení partikulárních zájmů do výsledné podoby zákonných a podzákonných norem. 

Podle výroční zprávy BIS za rok 2015 docházelo k projevům „nelegitimního lobbingu v legislativním procesu i ve výkonu státní správy. Jeho častým cílem byly opět normy a rozhodování týkající se energetiky a zdravotnictví. Pro tato odvětví jsou charakteristické atributy, které vytvářejí podmínky pro lobbing – silná státní regulace, velký objem veřejných financí a silný privátní zájem na jejich využití. V oblasti energetiky byla cílem nelegitimních lobbistických zájmů zejména pravidla podpory a kontroly některých zdrojů energie. Ve zdravotnictví šlo zejména o legislativu upravující úhrady za léky a zdravotnické prostředky, ale i o konkrétní rozhodnutí regulatorních orgánů v této oblasti.“
 

I v roce 2016 „BIS nadále sledovala případy snah o ovlivňování legislativního procesu za účelem prosazení partikulárních zájmů do výsledné podoby zákonných norem. Příkladem takových snah byl pokus některých subjektů o ovlivnění podoby vládního návrhu zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“. A opět kromě oblasti zdravotnictví šlo o tvorbu strategických dokumentů v oblasti energetiky: „Právě velmi aktivní lobbing určitých zájmových skupin, byť ve většině svých rysů zcela legální, představoval největší riziko pro úspěšné dokončení dlouhodobých rozvojových plánů ČR v oblasti energetiky. Stát tyto své plány, mj. i z důvodu potřeby jejich stability, formuluje v několika strategických dokumentech. I přes to se stále objevovaly pokusy takto definované záměry státu zkratkovitě obejít a dosáhnout dílčích změn (např. eliminace určitého projektu) s cílem uspokojit partikulární zájem na úkor energetické bezpečnosti státu.
 
Výroční zpráva BIS za rok 2017: 

„Systémová rizika vznikala i v důsledku regulatorních zásahů, které byly výsledkem nelegitimního lobbingu ve prospěch partikulárních zájmů části regulovaných subjektů. Rozhodnutí regulačních úřadů se týkají nejen samotných pravidel fungování odvětví, ale i přístupu jednotlivých účastníků na trh, cenových podmínek obchodu s konkrétním zbožím a službou či realizace strategických investic. Částečně úspěšná byla snaha některých soukromých subjektů zasahovat do těchto rozhodnutí regulačních orgánů, která směřovala k prosazení pro ně výhodných podmínek či naopak k potlačení konkurence. Závažné byly zásahy, které poškozovaly spotřebitele tím, že vedly k zachování výhodných podmínek v konkrétním odvětví pro všechny regulované subjekty.“

„Důležitým tématem byla nadále energetická bezpečnost. Přetrvávala řada jevů, které negativně ovlivňovaly energeticko-bezpečnostní zájmy státu i v roce 2016. Lze mezi ně řadit aktivní lobbing soukromých subjektů proti klíčovým infrastrukturním projektům popsaným ve strategických dokumentech státu, snahy zasahovat do regulatorních rozhodnutí či selhání některých státem ovládaných společností při správě aktiv zásadních pro energetickou bezpečnost ČR.“ 

Výroční zpráva BIS za rok 2018:

„V ostatních oblastech byla struktura sledovaných jevů ohrožujících významné ekonomické zájmy ČR podobná jako v předchozích letech. BIS popsala řadu případů klientelismu, nelegitimního lobbingu či snah obcházet zákon, které měly obdobný charakter jako případy zaznamenané v minulosti. BIS také věnovala pozornost důsledkům takových aktivit a schopnostem státu či státem ovládaných společností se s těmito důsledky vyrovnat. 

BIS identifikovala několik závažných zásahů do činnosti regulatorních a dohledových orgánů. Některé subjekty se z části úspěšně pokoušely ovlivňovat klíčová rozhodnutí úřadů ve prospěch svých partikulárních zájmů. K tomu využívaly široké spektrum metod sahající od zcela legálního lobbingu přes skryté ovlivňování mediálního prostoru až po pokusy přímo řídit rozhodování úřadů skrze vysoce postavené insidery v jejich struktuře. Obvyklou součástí strategie těchto subjektů byla i snaha se různými cestami dostat ke klíčovým informacím zevnitř úřadů, jako jsou chystaná rozhodnutí nebo plánované analýzy sloužící úřadům ke stanovení dalšího postupu. Uvedené zásahy považuje BIS za závažné ohrožení významných ekonomických zájmů ČR.“
„BIS zaznamenala i několik případů klientelismu nebo závažného střetu zájmů. V těchto případech se často jednalo o aktivity, které dle mnoha znaků měly i charakter trestné činnosti. Průvodním jevem bylo v některých popsaných případech přesvědčení hlavních aktérů o jejich domnělé nedotknutelnosti plynoucí z kontaktů s lobbisty a různými poradci, kteří jim prodávali svůj často záměrně nadhodnocovaný vliv na státní aparát. Poznatky s trestněprávním přesahem BIS předávala orgánům činným v trestním řízení.“ 

Výroční zpráva BIS za rok 2019:
„V roce 2019 se BIS zaměřovala ve zvýšené míře na rizikové aktivity týkající se několika strategických projektů, jejichž význam pro bezpečnost ČR svojí šíří přesahoval rámec ochrany významných ekonomických zájmů. Patřily mezi ně zejména projekty z oblasti energetiky a informačních a komunikačních technologií. V podobném rozsahu jako v předchozích letech popisovala BIS rizika v oblasti zásahů do činnosti regulatorních a dohledových orgánů státu, které směřovaly proti nezávislému výkonu jejich funkce. BIS zaznamenala také řadu dalších případů nelegitimního lobbingu, klientelismu a korupce, které měly charakter srovnatelný s minulým obdobím.

V některých odvětvích, zejména v energetice, zdravotnictví nebo telekomunikacích, BIS sledovala intenzivní snahu významných účastníků trhu nelegitimními metodami ovlivnit ve svůj prospěch legislativní proces a personální obsazení či fungování regulatorních orgánů. Typicky nedocházelo v těchto případech k nelegálním aktivitám, avšak použité způsoby prosazování zájmů v mnoha případech flagrantně překračovaly hranice běžného lobbingu. Mezi nejčastěji používané postupy patřilo zkreslování původu podkladů s cílem vytvořit zdání jejich objektivity, vyvolávání nedůvodných obav z negativních důsledků pro rozhodující osoby nebo snaha promlouvat do personálního obsazení klíčových úřadů.“ 

Výroční zpráva BIS za rok 2020

„I v roce 2020 pokračovala příprava tendru na výstavbu nového jaderného zdroje v Dukovanech. Vzhledem k tomu, že se jedná o významný ekonomický projekt, ve kterém se český stát zaváže ke strategickému partnerství v oblasti energetiky na další desítky let, bylo v oblasti významných ekonomických zájmů stěžejní vyhodnotit jednotlivá rizika, která tento projekt potenciálně ohrožovala. 
Největší hrozbu pro projekt představovala potenciální účast subjektů, u kterých existovalo odůvodněné riziko, že budou zneužívat své postavení k prosazování vlastních zájmů nebo zájmů třetí strany (typicky geopolitické zájmy cizí státní administrativy) na úkor zájmů českých. Ve fázi před vyhlášením tendru spočívalo hlavní riziko v možném ovlivňování přípravy projektu a rozhodování o podstatných otázkách a parametrech tendru. BIS v této souvislosti zaznamenala např. snahu získávatinterní informace z prostředí české státní správy a subjektů zapojených do přípravy projektu. 
Zároveň pokračovaly aktivity, které měly za cíl ovlivnit mediální prostor a rovněž osoby s klíčovým vlivem na rozhodování. Nejednalo se o cestu běžného lobbingu, ale naopak byla evidentní snaha zakrýt původ informací objevujících se v médiích, k čemuž byly využívány zdánlivě nezávislé osoby. Obdobné riziko ovlivňování nezávislého výkonu svěřených pravomocí či podsouvání zdánlivě nezávislých materiálů dlouhodobě existuje také v činnosti regulatorních a dohledových orgánů státu, zejména v oblasti energetiky, telekomunikací či zdravotnictví. Aktivity některých regulovaných subjektů v roce 2020 uvedená rizika potvrzovaly, přičemž docházelo k pokračování obdobných jevů, které byly zaznamenány již v minulosti. 
Regulované subjekty se pokoušely skrytě podsouvat pozměňovací návrhy v rámci legislativního procesu u některých důležitých právních norem s potenciálně významnými ekonomickými dopady pro český stát. Při tom se snažily zakrýt sebe jako skutečného původce návrhu a vytvořit tak zdání objektivity. Vedle tohoto dlouhodobého postupu se objevil i nový fenomén, kdy byly regulované subjekty zapojeny do tvorby regulatorního prostředí již v okamžiku příprav, čímž získaly významný vliv poskytující jim prostor ovlivnit podobu návrhu. 
Zapojení regulovaných subjektů do přípravy legislativy samo o sobě není nežádoucí, naopak může být v určitém okamžiku přínosné. Nicméně dochází-li k přesouvání odpovědnosti státní správy za zpracování klíčových dokumentů na regulované subjekty již na počátku, např. z důvodu nedostatečné kapacity kompetentních úřadů, získávají tím regulované subjekty značnou volnost k přizpůsobení si legislativy ve prospěch svých zájmů. V oblasti regulace rovněž BIS opakovaně zaznamenala snahy regulovaných subjektů získat nestandardní kontakty a vazby na představitele regulačních orgánů a státní správy. Nadstandardní přístup vůči vybraným regulovaným subjektům vedl k poskytování řady dílčích vzájemných služeb a protislužeb, v jejichž rámci subjekty vstřícné ustoupit v některých regulatorních záležitostech získávaly výhody v jiných projednávaných věcech.“

Vzhledem k uvedenému proto navrhované přijetí právní regulace může mít pozitivní vliv na bezpečnost státu, neboť napomůže rozlišit - alespoň na úrovni legislativního procesu a rozhodování vlády - legální lobbování od nelegálního, kontrolovat je a dodržování zákona vynucovat. 

Návrh zákona nemá dopady na obranu státu.

10. Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)

Nepředpokládá se zvýšení korupčních rizik, zvolené věcné řešení se zaměřuje naopak na jejich snížení. Avšak každá regulace, tj. jakékoli ukládání povinností a jejich následné vymáhání orgány veřejné moci, s sebou nese korupční riziko. Jako u každé právní úpravy, která adresátům zavádí povinnosti, nelze vyloučit snahu o jejich obcházení či přímo porušování. Bude se jednat především o snahy lobbistů a lobbovaných, ale může jít i o další osoby nespadající do těchto zákonem vymezených kategorií (právě proto, že na ně se zákon nevztahuje). 

Identifikace korupčních rizik

A) Přiměřenost

Zvolená opatření se snaží nevytvářet zbytečně invazivní regulaci. Cílů právní úpravy by bylo možné dosáhnout i nelegislativními prostředky, jako jsou kupříkladu etické kodexy a na ně navázané nástroje, či veřejné diáře politiků. Vzhledem k neochotě naprosté většiny subjektů zveřejňovat informace bez toho, že by jim to bylo uloženo zákonem, je legislativní řešení nezbytné. Jinou nežli legislativní cestou nelze cíle zvýšení transparentnosti legislativního a rozhodovacího procesu dosáhnout. Rozsah ukládaných povinností by neměl pro adresáty, tj. lobbisty a lobbované, představovat nadměrnou zátěž, neboť registrace a podávání půlročních prohlášení lobbisty a evidování údajů pro lobbistickou stoupu (v případech úspěšného lobbingu) nepředstavuje z hlediska vynaloženého času a prostředků zásadní položku, jelikož nebude požadováno uvádění velkého množství údajů. 

Dochází k rozšiřování kompetencí orgánu veřejné správy, který bude mít danou agendu na starosti. Ministerstvo je ústřední správní úřad se standardně nastavenými protikorupčními mechanismy a navrhované rozšíření jeho kompetenci o oblast lobbování nelze považovat za excesivní. 

B) Jednoznačnost

Vymezit zcela jednoznačně lobbování, lobbisty a lobbované zákonem je velmi obtížné. Navrhované definice se o to pokouší co nejracionálnějším způsobem, nicméně nelze vyloučit sporné případy vzniklé při aplikační praxi, kdy bude záležet na přístupu Ministerstva při rozhodovací činnosti. 

C) Standardnost

Jelikož se zápis do registru bude řídit správním řádem, lze konstatovat, že navrhovaná úprava bude zakotvena do existujícího systému procesních postupů. Sankce budou stanoveny obdobně (s obdobnými sazbami pokut) jako u zákona o střetu zájmů, kde jsou stanoveny sankce při nesplnění náležitostí jednotlivých oznámení. K řešení přestupků bude příslušný již správní orgán, tj. Ministerstvo, které již obdobné agendy standardně vykonává.
Ministerstvo při správě registru lobbistů a lobbovaných se bude procesně řídit úpravou podle zákona o lobbování a subsidiárně správním řádem (částí čtvrtou); procesní pravidla jsou dána standardně jako u jiných veřejných registrů, některé z nich již Ministerstvo spravuje. Samotný registr je spojen pouze se zapisováním lobbistů a příjmem jejich půlročních zpráv o činnosti, jež budou obsahovat základní údaje. Zamýšlená právní úprava by neměla umožňovat širokou míru diskrece, neboť zapsání lobbisty do seznamu by mělo následovat po předložení všech relevantních dokumentů. Zapisující orgán by měl dohlížet pouze na úplnost požadovaných údajů a jejich správnost, kontrolovanou dle informací z veřejných registrů a jiných informačních systémů veřejné správy.

Navrhovaná úprava vychází z dobré praxe v ostatních zemích EU a snaží se zavést schůdné a vymahatelné řešení, které je adekvátní ke složitosti dané problematiky. Reflektuje přitom zahraniční zkušenosti s rozsáhlými systémy regulace lobbingu, které však mnohdy působí jen velmi formálně a nenaplňují sledovaný účel. Vychází také z Doporučení Rady Evropy k právní regulaci lobbingu v kontextu veřejného rozhodování adresovaného členským státům.
D) Motivace ke korupci v regulované oblasti

Doposud nebyla lobbistům jako skupině výrazně ovlivňující legislativní prostředí stanovena žádná povinnost, náklady na nyní navrhované řešení jsou minimální. Cílem regulace je transparentnosti legislativního procesu, bez restriktivních opatření, jež by zakazovala lobbistům stýkat se s lobbovanými. 
E) Rozhodovací pravomoc 

Rozhodování o právech a povinnostech jiných osob a ukládání sankcí vykazuje značný korupční potenciál již z podstaty věci. Rozhodování ve věcech zápisu do registru lobbistů a lobbovaných či výmazu a řízení o přestupcích budou prováděna Ministerstvem. Procesním předpisem použitelným subsidiárně na věci týkající se registru lobbistů a lobbovaných přitom bude správní řád v části čtvrté, kde jsou stanoveny i opravné mechanismy. V případě přestupkového řízení se subsidiárně použije zákon o odpovědnosti za přestupky. 
Novelou zákona č. 2/1969 Sb., „kompetenční zákon“, ve znění zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o lobbování a ve znění dalších právních přepisů se Ministerstvo spravedlnosti stává ústředním orgánem státní správy v oblasti lobbování. 
F) Kontrolovatelnost rozhodování

Tím, že řízení v dané oblasti povede samo Ministerstvo spravedlnosti, které již disponuje robustním odborně-personálním, technickým zázemím i know-how správy registrů, je zajištěna jednotnost, bezproblémovost a lepší kontrolovatelnost rozhodování. Údaje zapisované do registru lobbistů a lobbovaných nebo z něho vymazávané podléhají kontrole nejen osob v něm zapisovaných, ale celé veřejnosti, která k nim bude mít snadný přístup. V reálu je kontrola veřejnosti do značné míry dána aktivitou „hlídacích psů demokracie“ (např. investigativních žurnalistů nebo nestátních organizací).
G) Odpovědnost

Odpovědností v případě nesprávného rozhodnutí navrhovaný právní předpis explicitně neupravuje a ponechává v platnosti současně využívané právní předpisy, jako je např. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

H) Opravné prostředky

Předmětný návrh zákona neupravuje žádné zvláštní postupy orgánů veřejné správy a soudnictví, neboť využívá stávajících procesních předpisů upravujících správní a soudní řízení, které opravné prostředky proti nesprávným rozhodnutím nebo nevydání rozhodnutí již obsahují. Proti rozhodnutí Ministerstva o přestupku (eventuelně proti zamítavému rozhodnutí o registraci) lze podat rozklad podle § 152 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů. Rozklad se podává u Ministerstva (§ 86 odst. 1 SŘ) do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí (§ 83 SŘ). Včas podaný a přípustný rozklad má odkladný účinek. Následně bude možný přezkum ve správním soudnictví.

I) Transparentnost

Transparentnost výkonu veřejné moci umožňuje veřejnou kontrolu nad příslušnou agendou a zvyšuje šanci na odhalení případného korupčního jednání; výrazně tudíž přispívá ke snížení korupčních rizik. Navrhovaná právní úprava má značný vliv na dostupnost stanovených informací, které povinné subjekty budou samy sdělovat Ministerstvu. Jejich rozsah je determinován návrhem zákona a je dostatečný pro získání relevantní představy o uskutečněných kontaktech a tématech jednání. Rozsah fakticky zveřejněných údajů bude kontrolován zaměstnanci Ministerstva spravedlnosti, lobbisty, lobbovanými a veškerou veřejností. Zvolená půlroční periodicita podávání oznámení se jeví jako dostatečná. Zveřejňování údajů dálkovým přístupem a ve formátu otevřených dat umožňuje jejich maximální možnou otevřenost vůči veřejnosti. Systém zveřejňování údajů je obdobný jako u modelu stanoveného zákonem o střetu zájmů. Odpovídá také některým zahraničním modelům a doporučením institucí zabývajících se transparentností veřejné správy.

J) Významnost a eliminace korupčních rizik

Významnost korupčních rizik navrhované úpravy lze určit na základě vyhodnocení pravděpodobnosti výskytu korupčního jednání a závažnosti jeho důsledků, a to v jejich vzájemném vztahu. Celková významnost rizika korupčního jednání se závažnými důsledky je snížena, je-li malá pravděpodobnost, že k takovémuto jednání dojde; naopak vysoká pravděpodobnost výskytu korupčního jednání v určité oblasti nemusí nutně představovat významné korupční riziko, působí-li dané jednání jen zanedbatelné následky.
Pravděpodobnost výskytu korupčního jednání při lobbování může být veřejností vnímána jako značná, na straně druhé se nedostává dostatečně „tvrdých dat“ o tom, že rozhodování veřejných funkcionářů bylo ovlivněno lobbisty a současně se jednalo o korupční jednání (což je spojeno s latentním charakterem korupce). Také je zapotřebí brát v úvahu fakt, že výsledný právní předpis nebo rozhodnutí vlády jsou výsledkem kolektivního rozhodnutí (je zapotřebí souhlasu většiny dalších lobbovaných oprávněných rozhodnout).

Co se faktorů zvyšujících závažnost důsledků uskutečněného korupčního jednání týče, u lobbování k nim patří např. velká škoda na veřejných prostředcích, vytváření klientelistických sítí, ovládnutí výkonu příslušné agendy zájmovými skupinami, popř. přímo kriminálními strukturami, a ve svém úhrnu podstatné narušení důvěry veřejnosti v demokratický právní stát. 
S ohledem na pravděpodobnost výskytu korupčního jednání a závažnost důsledků uskutečněného korupčního jednání lze významnost korupčních rizik považovat za středně vysokou až vysokou.
K eliminaci korupčních rizik slouží především velmi vysoká transparentnost nastavených mechanismů. Snaha o skrytí jednání může být hlavním motivem pro případné korupční jednání.
ZVLÁŠTNÍ ČÁST

K § 1 
Ustanovení vymezuje vztahy, které mají být právním předpisem regulovány. Zákon tak stanoví podmínky, za nichž se lobbování považuje za činnost podle tohoto zákona (viz § 2 a 6), stanoví povinnosti lobbistů, lobbovaných a lobbujících prostředníků (viz § 6, 8, 9, 12, a 13 a 14) a stanoví působnost orgánů veřejné moci v oblasti lobbování (viz § 5, 7, 10, 11, 14 a 15). 
K § 2 

Právní úprava lobbování představuje v českém právním řádu nový typ regulace, který je žádoucí nejdříve aplikovat na jasně definované a ohraničené projednávací a schvalovací procedury na centrální úrovni (normotvorný a legislativní proces a koncepční dokumenty schvalované vládou). Až úspěšná aplikace zákona o lobbování na centrální úrovni může po určité době a náležitém zhodnocení vést k případnému rozšíření věcné působnosti o další typy řízení. 

Přestože samotná regulace lobbování představuje v právním řádu určité novum, celá řada oblastí (např. nominační procesy, zadávací řízení, atd.) je již regulována vlastní právní úpravou, která je způsobilá cíleněji vynucovat zásady transparentnosti jinými prostředky, případně efektivněji bránit potenciálnímu protiprávnímu a korupčnímu jednání. Některé sankce za trestné činy či za přestupky tak budou de facto konzumovat i jednání, která by mohla být v obecném pojetí považována za netransparentní lobbování.

Příliš široké vymezení věcné působnosti se v současnosti jeví jako nereálné a nevhodné. Příliš široce pojatá regulace lobbování by patrně nebyla aplikována řádně, hrozilo by její vyprázdnění a de facto by byl ohrožen záměr efektivní regulace lobbování v České republice. Nejen z tohoto důvodu se jeví vhodnější a účelnější postupovat při prosazování regulace lobbování pomyslnou evoluční cestou, díky které je pravděpodobné, že se regulace lobbování v českém prostředí etabluje a stane se pevnou a zejména široce akceptovanou součástí českého právního řádu.

K odst. 1 
Vymezení lobbování je založeno na několika definičních znacích zákonem regulované činnosti. Činnost lobbování musí naplňovat určitý obsah, musí sledovat jistý účel a cíl a v neposlední řadě musí vykazovat znak soustavnosti.

Obsahem regulované činnosti je komunikace, což je záměrně zvolený a explicitně uvedený komplexní, široký pojem. Základem tohoto pojmu je latinské slovo communicare, ve významu „společně něco sdílet, činit něco společným“. Vedle základního pojetí komunikace jako výměny či přenosu informace je možné komunikaci vnímat jako proces vzájemného ovlivňování a působení. Z ustanovení implicitně vyplývá, že forma uskutečněné komunikace není rozhodující. Může se proto jednat o širokou škálu způsobů komunikace od ústního projevu až po elektronickou zprávu zaslanou do e-mailové schránky lobbované osoby.

Dalším definičním znakem lobbování je vymezení jeho účelu, kterým je snaha o ovlivnění jednání lobbovaného při přípravě, projednávání nebo schvalování právního předpisu (včetně věcných záměrů zákonů ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy), který schvaluje Parlament nebo je nebo vydává (projednává a schvaluje) vláda, ústřední správní úřad, správní úřad s celostátní působností, anebo Česká národní banka (dále jen „předpis“). Stejně tak do věcné působnosti spadá věcný záměr zákona zakotvený primárně Legislativními pravidly vlády, který sice není předpisem ve výše uvedeném smyslu, nicméně je schvalován vládou a pro konkrétní zpracování návrhu předpisu představuje zcela konkrétní vodítko.
Ve stejném duchu dochází k naplnění definičního znaku lobbování ve vztahu ovlivňování dokumentu obsahujícího koncepci rozvoje odvětví svěřené ústřednímu správnímu úřadu schvalovaného vládou nebo vedoucím ústředního správního úřadu (dále jen „koncepční dokument“) nebo v případě opatření obecné povahy přijímaných na centrální úrovni ministerstvy a jinými ústředními správními úřady, které sice nemají povahu právního předpisu, přesto mohou mít stejné dopady. Jedná se například o tzv. „protiepidemická“ opatření obecné povahy vydávaná Ministerstvem zdravotnictví podle § 94a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, opatření obecné povahy, kterým ministerstvo zdravotnictví podle § 11 písm. g) omezuje nebo zakazuje distribuci léčivého přípravku do zahraničí, opatření obecné povahy, kterým může vláda podle § 11 (event. Ministerstvo vnitra § 12) zákona č. 191/2016 Sb., o ochraně státních hranic, ve znění pozdějších předpisů, dočasně zavést ochranu vnitřních hranic. 
A contrario se tedy nejedná o dokumenty projednávané vládou např. jmenovacího či informativního charakteru. Třetí okruh aktů, které podléhají věcné působnosti zákona o lobbování jsou mezinárodní smlouvy ratifikované Parlamentem ČR; v tomto případě podléhá regulaci pouze komunikace uskutečňovaná za účelem ovlivnění jednání lobbovaného při vyslovování souhlasu s ratifikací nebo souhlasu s odstoupením od mezinárodní smlouvy, s jejíž ratifikací byl již vysloven souhlas. 
Navrhovaná zákonná úprava lobbování si tak klade za cíl regulovat lobbování směřující jak k ovlivnění podoby znění návrhu předpisu (ústavní zákon, zákon, zákonné opatření Senátu, nařízení vlády a prováděcí právní předpis vydaný ministerstvem, jiným ústředním správním úřadem nebo Českou národní bankou), tak podoby koncepčních dokumentů, které projednává a schvaluje vláda nebo vedoucí ústředního správního úřadu. Koncepční dokumenty schvalované vládou představují poměrně efektivní možnost, jak na dlouhou dobu ovlivnit podobu budoucích legislativních návrhů, ale i směřování a rozdělování finančních prostředků (např. v rámci dotačních programů) a rozhodování o majetku státu. Cílem navrhovaného zákona je mimo jiné eliminovat nežádoucí způsoby obcházení právní úpravy.

K ovlivnění ve smyslu tohoto zákona může dojít v jakékoliv fázi přípravy, projednávání či schvalování předpisu, a koncepčních dokumentů schvalovaných vládou nebo vedoucím ústředního správního úřadu. Zákonem o lobbování bude regulováno pouze lobbování na centrální úrovni, tj. bez zahrnutí krajské a komunální úrovně. To má za následek mimo jiné výjimku ze zákona o lobbování pro zákonodárnou iniciativu zastupitelstev krajů. 

Regulace lobbování se nevztahuje na územně samosprávné celky. Rozšířením okruhu lobbovaných i na zastupitelé vyšších územně samosprávných celků by mohlo působit značně zmatečně. Ze statistiky vyplývá, že význam a počet návrhů zákonů iniciovaných krajskými zastupitelstvy je zcela minimální, v řádu jednotek návrhů z regionů ročně. Takto iniciované návrhy zákonů nemívají příliš vysokou úspěšnost přijetí a jejich projednání nebývá nikterak prioritizováno. 
V případě souběhu funkcí se bude situace posuzovat následovně. Pokud bude poslanec přítomen jednání zastupitelstva kraje a bude lobbován stran zákonodárné iniciativy kraje, nepůjde o lobbování. Pokud bude lobbován stran jiné legislativní aktivity, která se odehrává v Parlamentu, o lobbování by se jednat mohlo, ale ne proto, že je členem zastupitelstva nebo že je přítomen na jeho jednání, ale protože je poslancem.

V souvislosti s charakteristikou koncepčních dokumentů je vhodně odkázat na § 22 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, ve znění pozdějších předpisů (kompetenční zákon): „Ministerstva zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek. Zpracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládají vládě České republiky. O návrzích závažných opatření přiměřeným způsobem informují veřejnost.“ 
Lze rozlišovat tyto typy koncepčních dokumentů: Politika, Bílá kniha, Strategický rámec, Koncepce, Strategie, Plán, Operační program, Implementační plán, Program a Akční plán. Důležitější než formální název dokumentu je jeho skutečný obsah, tj. zda naplňuje parametry koncepčního dokumentu. Konkrétně se může jednat např. o státní energetickou koncepci, státní koncepci podpory sportu, státní koncepci rozvoje cestovního ruchu, národní strategii vyzbrojování apod. 

Regulace lobbování primárně nedopadá na oblast zadávání veřejných zakázek a na ovlivňování dotačních řízení, a to především z toho důvodu, že se v případě takovéto ovlivňování zpravidla nejedná o legální aktivity, nýbrž o jednání protiprávní, která mohou naplňovat znaky příslušných skutkových podstat trestných činů nebo přestupků. Pravidla obou typů řízení, především pak řízení zadávacího, vykazují vysokou mírou požadavků na transparentnost, např. v podobě pořizování zápisů nebo jiných záznamů ze schůzek s uchazeči, jež posléze podléhají kontrole ze strany dozorových úřadů (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, auditní orgán Ministerstva financí apod.).

Nelze ovšem ani rozumně předpokládat, že člověk, který například ovlivní veřejnou zakázku, bude o svém jednání podávat zprávu do registru lobbistů a lobbovaných, a to i s ohledem na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare (zákazu nucení k sebeobviňování). Naproti tomu správní orgány (veřejní zadavatelé), vůči kterým byla učiněna snaha o ovlivnění, zpravidla disponují pravomocí vyloučit účastníka řízení, která vyplývá z příslušných právních předpisů, ze zadávacích dokumentů či z dotačních podmínek. Pro osoby ovlivňované v zadávacím nebo dotačním řízení nadále platí obecná oznamovací povinnost při podezření ze spáchání trestného činu vyplývající přímo z trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů), případně povinnost správních orgánů oznámit podezření ze spáchání přestupku ve smyslu zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (§ 73).

Je třeba zdůraznit, že přestože regulace lobbování z výše uvedených důvodů nereguluje komunikaci v rámci dotačních řízení, přesto dopadá na oblast dotačních programů ve smyslu nastavování podmínek pro udělování dotací. Mezi koncepční dokumenty je totiž potřeba řadit centrálně schvalované dokumenty, které významně a dlouhodobě ovlivňují mimo jiné podmínky pro přerozdělování finančních prostředků ve formě dotací. Za lobbování tak bude považována snaha ovlivnit například podobu operačních programů nebo pravidel pro čerpání z dotačních programů (usnesení vlády stanovující pravidla pro čerpání dotací z dotačního programu/ů) v rámci jejich tvorby, projednávání a příprav. 

Výroční zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu za rok 2022 poukazuje na neefektivní nakládání s finančními prostředky v rámci současné dotační politiky: „Stát i nadále podporoval celou řadu oblastí, aniž by odpovědné orgány dostatečně vyhodnocovaly účelnost a efektivnost vynaložených prostřed​ků. Z toho důvodu stát nezná skutečné přínosy rozdělených peněz“ 

Lobbisté mohou státu poskytovat informace o efektivitě a potřebnosti dotačních programů, a stejně tak se snažit ovlivnit tvorbu a přípravu dotačních titulů. Z toho vyplývá, že je potřeba trvat na transparentně evidované komunikaci lobbistů s lobbovanými, za účelem ovlivnění rozhodování o dotační politice státu.

Podle § 2 odst. 2 písm. e) návrhu zákona se za lobbování nepovažuje „uplatnění připomínky k návrhu předpisu nebo koncepčního dokumentu a komunikace týkající se vypořádání takové připomínky podle pravidel pro přípravu předpisů nebo koncepčních dokumentů“. Pro veřejné konzultace či jiné konzultace realizované při přípravě návrhu právního předpisu či koncepčního dokumentu platí analogicky uvedená výjimka v předchozí větě. Předkladatel materiálu, který je určen ke schválení vládě, by proto měl od počátku zpracování postupovat podle toho, zda se jedná o koncepční dokument ve smyslu zákona o lobbování. 

Předposledním znakem, který zákon pro definici lobbování stanoví, je podmínka, aby bylo lobbování zacíleno na konkrétní osobu ve výčtu lobbovaných osob v § 4.

Posledním a hlavním definičním znakem je soustavnost lobbování. Znak soustavnosti znamená, že se jedná o činnost ve větším rozsahu, prováděnou opakovaně a systematicky. Nemusí se jednat o hlavní činnost právnické nebo podnikající fyzické osoby, postačí, že je činností, kterou tato osoba provádí pravidelně a opakovaně. Hranice pojmu soustavnost nejsou ostré. Pojem soustavnost jako neurčitý právní pojem je v definici lobbisty použit záměrně, aby byl vytvořen dostatečný prostor pro uvážení, zda konkrétní chování spadá do rozsahu tohoto pojmu. Český právní řád pojem soustavnost znal a zná, a to zejména v souvislosti s vymezením pojmu podnikání, podnikatel
 a živnost, kdy pro tyto instituty je (nebo v případě pojmu podnikání byla) soustavnost definičním znakem. Na základě judikaturní tradice lze tedy přiblížit pojem soustavnosti tak, že se bude jednat o nejméně tři lobbistické kontakty učiněné v přiměřené časové souvislosti. Z uvedeného vyplývá, že zákon nereguluje lobbování jednorázové či nahodilé. 

Jednorázový lobbing nebude podléhat regulaci. Už první komunikace s lobbovanými za účelem jejich ovlivnění však může být považována z lobbování podle tohoto zákona, jestliže má daná osoba záměr dané jednání opakovat či například v dílčích etapách legislativního procesu vyvíjet obdobné aktivity směřující k jeho ovlivnění. 

Za lobbing zpravidla nebude považována komunikace občanů a firem s úředníky státní správy, kteří nejsou lobbovanými, pokud do této komunikace nebudou lobbovaní zahrnuti. Regulace však nebude zahrnovat jednorázové kontakty s cílem ovlivnit lobbované, neboť taková úprava by zbytečně administrativně zatěžovala a omezovala přístup běžných občanů k lobbovaným. Pokud však tzv. „věční stěžovatelé“ budou soustavně adresovat své stížnosti a podněty přímo lobbovaným, může se s ohledem na obsah takové komunikace o lobbování jednat, a taková osoba bude muset plnit povinnosti podle zákona. 

 „Neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.“ 

(rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004-73)
Neurčitý právní pojem soustavnost tak představuje vhodný nástroj, díky němuž může Ministerstvo odlišovat skutečně jednorázové, nahodilé, a tedy nesoustavné ovlivňování lobbovaných od soustavného lobbování, které se snaží lobbista prezentovat jako dílčí jednorázové kontakty. Vznikne tak dostatečný prostor pro správní uvážení, zda chování konkrétní osoby naplňuje znaky lobbování (řádně ohlášeného či ilegálního).

Lze předpokládat snahy některých lobbistů vyhnout se transparentní evidenci své činnosti jejím vydáváním za jednorázovou a nahodilou, avšak definiční znak soustavnosti u lobbování je shodný s jeho předobrazem užitým při definování podnikání, podnikatele a živnostenského podnikání. Snahu vydávat soustavnou lobbistickou činnost za jednorázové či nahodilé ovlivňování lobbovaných je tak analogicky připodobitelné právě snaze podnikatele zastřít nezákonnou podnikatelskou činnost jednorázovými nahodilými příjmy, a tudíž lze soustavnost v takových případech poměrně snadno dovodit. Složitější pochopitelně bude prokazování úmyslu lobbisty. 

Vždy je zapotřebí posuzovat otázku, zda subjekt hodlá svou činnost opakovat a v jakém časovém horizontu. Proto i faktické vykonání jediného lobbistického kontaktu může být považováno za lobbování, pokud je tato prvotní komunikace spojená s úmyslem činnost pravidelně opakovat, resp. činit tak soustavně pro futuro. 
Aplikujeme-li analogicky judikaturu k otázce soustavnosti (z oblasti živnostenského a jiného podnikání), lze tento pojem číst jako nejméně tři lobbistické kontakty učiněné v přiměřené časové souvislosti. Obecně by pak nemělo být rozhodující, zda se jedná o lobbování v případě jednoho nebo více právních předpisů, koncepčních dokumentů či mezinárodních smluv, neboť předmět lobbování není pro definici soustavnosti určující. Z toho lze vyvodit, že zákon nereguluje lobbování jednorázové či nahodilé. 

22 Cdo 679/2007 Pojem „soustavnost podnikání“

„Soustavnost (podnikání) ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, přičemž posouzení soustavnosti je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti.“

I nepravidelnost může založit u určité osoby její postavení lobbisty (nepravidelné lobbování k jednomu zákonu v průběhu dlouhého legislativního procesu).

Podmínku soustavnosti lobbování je třeba posuzovat ve vztahu k záměru lobbisty, nikoliv z hlediska objektivního posouzení. Má-li tudíž lobbista záměr provozovat lobbing soustavně, tedy trvale, nepřetržitě, ale i nepravidelně, splňuje stanovenou podmínku lobbisty, byť by mu třeba určité okolnosti bránily v tom, aby svou činnost skutečně soustavně provozoval. 

Ministerstvo zajistí v otázce „soustavnosti“ metodickou podporu a v případě nejasností se na něj budou moci fyzické a právnické osoby obracet. 

K odst. 2

Pod široké vymezení lobbování v odstavci 1 by spadala i celá řada činností a aktivit, které vzhledem ke své povaze není nutné regulovat. Proto tento odstavec obsahuje výčet případů, které nejsou podle zákona považovány za lobbování. Jedná se v zásadě o typy komunikace, které jsou již ze své povahy pod veřejnou kontrolou (např. prostřednictvím veřejných záznamů, zápisů či protokolů) nebo jsou svým charakterem výkonem ústavních práv a jejich zákonné omezení by bylo protiústavní. Regulace nemůže zasahovat do oblasti ústavou zaručených práv, výkon těchto práv omezovat nebo je jakkoliv podmiňovat. Proto se výkon ústavou zaručených práv za lobbování v žádném případě nepovažuje. Zároveň bude nutné vždy v konkrétním případě posuzovat, zda komunikace svým charakterem již nevybočila z rámce řádného výkonu ústavou zaručeného práva, ať již svou intenzitou, četností či množstvím kontaktovaných osob ze skupiny lobbovaných. Právní úprava explicitně vylučuje výkon petičního práva, který je blíže specifikován v zákoně č. 85/1990 Sb., o právu petičním, ve znění pozdějších předpisů.
Dále může působit aplikační nejasnosti, že v řadě případů nelze dostatečně ostře určit hranice mezi jednotlivými aktéry lobbování. V ideálním případě by osoby zapojené do (lobbistické) komunikace měly rozlišovat, zda právě jednají např. jako orgán veřejné moci, jako lobbovaný, jako lobbista, zda se jedná o vnitrostranickou nebo ryze soukromou komunikaci apod. 

V praxi se tyto rozdíly mohou stírat – během jednání (komunikace) se může stejná osoba ocitnout ve více z uvedených rolí. Posouzení konkrétní situace bude na samotných aktérech – překročení hranice by mohlo znamenat porušení zákona. Rozhodující proto nemusí být veřejná funkce, v níž lobbista vystupuje, nýbrž obsah dané komunikace. Například zástupci měst a obcí nejsou zaneseni do taxativního výčtu lobbovaných a komunikace s orgány územně samosprávných celků je vyloučena, to však nevylučuje, že například zastupitel obce nemůže vystupovat v pozici lobbisty nebo lobbující prostředníka při prosazování zájmu spřízněné korporace, družstva či spolku. Stejně tak člen poradního orgánu může mimo svou transparentně zachycenou poradní činnost provozovat lobbistickou činnost. Naproti tomu komunikace na komunikaci mezi zákonodárci (a do určité míry i mezi členy téže politických strany) dopadá výjimka téměř úplně, neboť smyslem dané komunikace je z povahy věci prosazování idejí, diskuse a snaha ovlivnit vznik, změnu či zrušení právní úpravy. Činnost komor parlamentu by při nevyloučení ze zákonné definice lobbování byla zcela paralyzována.
K písm. a)

Za lobbování nelze považovat plnění úkolů vyplývajících z pracovněprávního, služebního nebo obdobného vztahu fyzické osoby k České republice nebo souvisejících s výkonem funkce takové osoby v orgánu České republiky Tato činnost je z lobbování vyloučena již ze své podstaty.

K písm. b) 

Z definice lobbování je třeba, i s ohledem na písm. a), vyloučit komunikaci (organizačních složek) státu se státem ovládananými společnostmi v rámci výkonu akcionářských práv. Stát nebo jeho organizační složky v těchto často klíčových společnostech vystupuje z pozice vlastníka. 

Nejedná se tak o komunikaci ve smyslu zákona o lobování, vzhledem k nerovnému postavení ovládané osoby a státu. Jednání jsou zpravidla iniciována ze strany organizačních složek státu. Z pozice akcionáře je to rovněž stát nebo příslušné ministerstvo tím, kdo dosazuje klíčové osoby do statutárních orgánů, rozhoduje o nakládání s prostředky, vykonává dozor. Právnické osoby s takto postavenou vlastnickou strukturou se v některých vztazích pohybují už na pomezí práva veřejného. 
Spíše výjimečně se komunikace s státem vlastněnými společnostmi bude týkat změny právních předpisů. Zpravidla je komunikace zaměřené na schvalování podnikatelských plánů, vyhodnocování podnikatelské činnosti společností, vystavování odměn atd.

Komunikace za účelem přípravy právních předpisů však není vyloučena. Stát může vykonává určitou část své politiku prostřednictvím vlastněné společnosti. Komunikace v takovém případě probíhá obousměrná. Například ministerstvo financí, jakožto akcionář si v praxi vyžaduje stanoviska a informace z praxe, aby mohl lépe nastavovat právní předpisy. Získává tak cenné informace a zkušenosti z praxe od společnosti, která vlivem vlastnické struktury musí sledovat politiky a zájmy státu. Členy statutárních orgánů jsou osoby nominované za ministerstvo – nikoli osoby zvenčí – subjekt, na němž má ministerstvo své vlastní zástupce.
Stát prostřednictvím části těchto společností zajišťuje některé strategické činnosti, proto není možné zveřejňovat celou řadu závěrů z jednání. Z definice lobbování je potřeba vyloučit nejen společnosti, které nejsou vlastněné státem ze 100 %, ale rovněž ty, v nichž stát třímá rozhodující podíl. Jedná se například o tyto společnosti: NRB, a.s., ČEPS, a.s., Explosia, a.s., OTE, a.s. EGAP, a.s., Letiště Praha, a.s., ČEPRO, a.s., ČEB, a.s., ČEZ, a.s. Kongresové centrum Praha, a.s. a další. Klíčovým kritériem není vlastnění nadpolovičního podílu ve společnosti, ale rozhodující vliv státu. 

U těch společností, v nichž má stát pouze minoritní zastoupení, bude fungovat standardní model komunikace s lobbisty, tedy za lobbování bude považována komunikace s cílem ovlivnit právní úpravu či významné koncepce a strategie státu.

K písm. c)

Ani komunikaci na jednání komor Parlamentu a jejich orgánů nelze označit za lobbování. 
Při jednáních komor Parlamentu dochází k výkonu jejich ústavních pravomocí především k výkonu moci zákonodárné, kdy parlament přijímá zákony, včetně zákonů ústavních. Komory Parlamentu dále ratifikují mezinárodní smlouvy. Výlučně Poslanecká sněmovna dále vyslovuje důvěru vládě, schvaluje státní rozpočet a projednává státní závěrečný účet. Na komunikaci mezi členy komor Parlamentu České republiky proto nemůže dopadat regulace lobbování, neboť by představovala paralyzování jejich činnosti. 
Výše zmíněná komunikace navíc probíhá pod kontrolou členů komor Parlamentu a jejich orgánů, a dalších osob účastnících se jejich schůzí. Významný prvek transparentnosti do těchto jednání přináší samo pluralitní zastoupení politických stran a politických hnutí. 
Dle čl. 29 Ústavy si Poslanecká sněmovna i Senát volí a odvolává své předsedy a místopředsedy. Dle čl. 31 odst. 1 Ústavy si obě komory zřizují také jako své orgány výbory a komise. Existuje přitom úzus, že vládní opozice (nezřídka i nestraníci či nezařazení) má své zastoupení ve vedení dolní komory Parlamentu a je zastoupena ve výborech a komisích. Obdobně je tomu u zastoupení menšiny a nestraníků (či nezařazených) v orgánech horní komory Parlamentu. 
Komunikací podle tohoto ustanovení pochopitelně nejsou míněny neformální komunikace uskutečněné mezi lobbistou a lobbovaným tak, aby nebyla možná žádná kontrola ze strany dalších osob (byť by k ní došlo v prostorách komor Parlamentu či jejich orgánů během jednání) – v takovém případě by za předpokladu splnění dalších podmínek o lobbování podle tohoto zákona jednalo. 

K písm. d)

Komunikace mezi členy politické strany stejně jako mezi například poslanci se logicky často bude týkat právních přepisů a koncepcí. Pokud je z regulace vyloučena komunikace mezi lobbovanými (poslanci), pak nedává smysl, aby byla regulována komunikaci uvnitř politických stran.

Obecně lze prosazování zájmů, směrů a idejí jednotlivými straníky, jejich skupinami či „křídly“ ve straně považovat za žádoucí. Je vnitřní záležitostí politické strany nebo hnutí, jakou legální agendou se zabývají jejich členové a orgány dané stanovami. Ingerence státní regulace do interních poměrů politických stran je nepřípustná a porušovala by základní princip svobodného sdružování v politických stranách (čl. 20 Listiny). Je tak na samotné politické straně, jak otevřenou a transparentní platformu pro svou vnitřní komunikaci zvolí, neboť i tato skutečnost může hrát roli při získávání důvěry voličů. 
Stejně jako kdokoli jiný i člen politické strany musí plnit povinnosti lobbisty v případě, že bude komunikovat s lobbovanými z jiné politické strany (či nestraníky), za účelem jejich ovlivnění, nepůjde-li o plnění úkolů vyplývajících z pracovněprávního, služebního nebo obdobného vztahu „lobbisty“ k České republice nebo souvisejících s výkonem jeho funkce v orgánu České republiky. 

K písm. e)

Nebezpečím netransparentního lobbování je především skutečnost, že k němu dochází ve skrytu a neveřejně. Média jsou ze své podstaty platformou veřejné komunikace, a proto je zajištěna transparentnost a dohled veřejnosti nad snahami ovlivňovat lobbované při tvorbě právních předpisů a strategických dokumentů touto formou.  

K písm. f)

Petiční právo je jedním z politických práv garantovaných Listinou (čl. 18) Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 44) a speciálním zákonem o právu petičním (č. 85/1990 Sb. v platném znění); spočívá v tom, že každý má právo sám nebo společně s jinými se obracet na státní orgány, orgány územní samosprávy a právnické osoby, jimž byla svěřena působnost státního orgánu, se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů.

Jména, příjmení a bydliště iniciátorů petice, členů petičního výboru jsou součástí petice. Ta má obligatorně písemnou formu. Získáváním podpisů pod svou občanskou iniciativu dochází k uveřejňování požadavku, čímž je podobně jako v případě komunikování prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků dosahováno potřebné míry transparentnosti. Petice podávané prostřednictvím Portálu občana jsou veřejně přístupné a každý se s jejich obsahem může seznámit.  
Stížnosti a podněty osob, které se snaží dosáhnout ovlivnění lobbovaných (tedy přímo vysoce postavených veřejných funkcionářů a úředníků) za účelem přijetí, zrušení či změny právních předpisů či strategických koncepčních dokumentů mohou být za lobbování považovány, pokud takové počínání naplní znak definiční znak soustavnosti (lobbování). Viz definiční znaky lobbování.
K písm. g)

Lobbováním ve smyslu tohoto zákona není ani uplatnění připomínky k návrhu předpisu nebo koncepčního dokumentu, pokud je provedeno v souladu s pravidly pro přípravu předpisů nebo koncepčních dokumentů. Pravidly pro přípravu návrhů právních předpisů nebo strategických dokumentů se rozumí především Jednací řád vlády, Legislativní pravidla vlády a Obecné zásady pro hodnocení dopadů regulace. V současné době je meziresortní připomínkové řízení pod dohledem veřejnosti prostřednictvím elektronické knihovny připravované legislativy – VeKLEP. V této aplikaci je veřejnosti umožněno procházet veškerou existující připravovanou vládní legislativu, která nepodléhá režimu utajení, od roku 2007. Uplatňování připomínek k připravovaným legislativním návrhům je legitimním a transparentním způsobem ovlivnění legislativního procesu. 
Pokud není připomínkové místo explicitně vyloučeno z definice lobbistů, je třeba důsledně rozlišovat v jaké pozici takový subjekt vystupuje, respektive na které jeho jednání dopadá výjimka. Je žádoucí, aby komunikace mezi státem a připomínkovými místy probíhala pokud možno výhradně prostřednictvím systému e-Legislativa případně při jednání poradních orgánů vlády (§ 2 písm. g) či na veřejných konzultacích (§ 2 písm. h). Ostatní aktivity při nichž dochází ke komunikaci s lobbovanými budou považovány za lobbování. 

K písm. h)

Tam, kde míra veřejné kontroly nad složením a projednávanou agendou poradních orgánů je dostatečná, není nutné podřazovat jejich jednání regulaci lobbování. Složení těchto poradních orgánů je veřejně známé a zpravidla je z jejich jednání pořizován veřejně dostupný zápis. Poradními orgány vlády jsou míněny ty orgány, které byly zřízeny ze zákona či formálním aktem (statutem) schváleným vládou, jejich jednání jsou upravena jednacím řádem a jejichž členové byli zveřejněni. Jedná se např. o Legislativní radu vlády, Radu vlády pro lidská práva, Radu vlády pro energetickou a surovinovou strategii, Rady hospodářské a sociální dohody apod. Naopak neoficiální a neformálně zřízené pracovní skupiny (poradní sbory, výbor apod.), ať dlouhodobějšího či ad hoc charakteru, mohou být nástrojem netransparentního lobbování zájmových skupin bez možnosti veřejné kontroly, proto do této výjimky z definice lobbovaní zakotvené nejsou zahrnuty.

K písm. i)

Pod přípravu, projednání a schvalování předpisu či dokumentu nebudou spadat vedle uplatňování připomínek k návrhům zákona také veřejné konzultace. Není žádoucí, aby regulace dopadala na takové veřejné konzultace, pokud je lze vyhodnotit jako transparentní nástroj užívaný při tvorbě zákonů. Bez vyjmutí veřejných konzultací z regulace lobbování hrozí menší ochota adresátů normy sdílet své zkušenosti, což by potenciálně mohlo vést ke snížení kvality právních předpisů.
Pro naplnění požadavků pro vyloučení z lobbování je však potřeba splňovat obdobná kritéria jako u předchozího písmene. V případě, že z jednání v rámci veřejných konzultací nebude veřejnosti zpřístupněn zápis nebo závěry (v písemné podobě), nebude moci být výjimka ze zákona aplikována a tudíž by se mohlo jednat o lobbistické kontakty, v rámci nichž je třeba splnit všechny zákonem předpokládané povinností. 
K písm. j) 

Za lobbování nebude považováno ani jednání s orgány či představiteli cizího státu nebo mezinárodní 
organizace vzhledem k tomu, že regulace nemůže zasahovat do diplomatických styků se zahraničím. Zákon stejně jako u jiných oblastí (např. výkon soudnictví) nepředpokládá legální možnost ovlivňování zpravodajských služeb. Vzhledem ke skutečnost, že jedna ze zpravodajských služeb – Vojenské zpravodajství – je organizační součástí Ministerstva obrany, považoval zákonodárce za vhodné vyloučit zpravodajské služby z regulace zákona explicitně
K § 3 

K odst. 1

Toto ustanovení vymezuje osoby, které jsou považovány za lobbisty podle tohoto zákona a kterým vzniká oprávnění lobbovat. Ustanovení rozlišuje lobbisty podle toho, zda hodlají lobbovat v zájmu konkrétní třetí osoby (profesionální lobbisté), v zájmu neurčitého okruhu osob (nejčastěji ve veřejném zájmu) nebo ve vlastním zájmu (např. pracovní poměr, členství ve statutárním orgánu), což zahrnuje v případě právnických osob i prospěch svých členů či společníků. 
Tento zákon dopadá i na nestátní neziskové organizace – budou se považovat za lobbisty v režimu písmene c), tedy lobbujíce ve vlastním zájmu, kterým se rozumí, jde-li o právnickou osobu, též zájem jejích společníků nebo členů. Samozřejmě může v některých případech docházet k souběhu účelu lobbování, jehož cílem je obecný zájem většiny společnosti (zlepšení životního prostředí, zvýšení důchodů, snížení daní apod.), ale i naplnění zájmů, resp. cílů nestátní neziskové organizace, jejímž hlavním předmětem činnosti je např. ochrana životního prostředí či boj proti korupci. V takovém případě bude založena ohlašovací povinnost lobbisty (nestátní neziskové organizace), neboť jedním z cílů lobbování je i dosažení vlastních zájmů v podobě naplnění předmětu vlastní činnosti. Nestátní nezisková organizace tak mimo jiné realizovaným (úspěšným) lobbováním má nepochybně větší možnost získat z různých zdrojů příspěvky (dárcovské příspěvky, dotace, granty) na její provoz. 
Od lobbisty je dále zapotřebí odlišovat lobbujícího prostředníka (§ 8 odst. 1). 

Zákon stanoví následující podmínky, za kterých bude příslušná osoba považována za lobbistu. Primárně musí být daná osoba svéprávná a bezúhonná (§ 6 odst. 2), přičemž za bezúhonnou se nepovažuje, pokud byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s lobbováním (pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena); překážkou je dále výkon správního trestu nebo trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu lobbování pro takovou osobu.  

Aby mohl lobbista legálně lobbovat, musí být registrovaný v registru lobbistů a lobovaných. Za tímto účelem učiní ohlášení správci registru, tj. Ministerstvu, které má povinnost v případě naplnění výše uvedených podmínek, zapsat o lobbistovi do registru údaje uvedené v § 6 odst. 5 písm. a) až e), tj. (i) obchodní firmu, název nebo jméno, popřípadě jména, a příjmení, (ii) právní formu, (iii) adresu sídla nebo místa pobytu, (iv) identifikační číslo osoby a (v) den zápisu do registru. Okamžikem registrace vzniká oprávnění lobbovat.
Lobbista je v rámci obecné definice vymezen podle své reálné činnosti, nikoliv podle toho, zda má veřejnoprávní oprávnění k lobbování, či nikoliv. Pokud osoba vykonává lobbistickou činnost, tedy činnost, která vykazuje charakteristické znaky lobbingu, ač tuto činnost vykonává neoprávněně (tedy chybí jí příslušné oprávnění), považuje se za lobbistu.
K odst. 2
K písm. a) a b)
Za lobbistu nebudou považovány územně samosprávné celky, a to na základě obdobné logiky, z jaké je z definice lobbování vyloučeno plnění úkolů vyplývajících z pracovněprávních, služebních nebo obdobných vztahů fyzické osoby k České republice nebo souvisejících s výkonem funkce takové osoby v orgánu České republiky. Veřejní funkcionáři obcí a krajů zároveň nejsou uvedeni v taxativním výčtu lobbovaných.
Existence územní samosprávy je vyjádřením vertikální dělby moci ve státě. V České republice navíc v důsledku existence tzv. smíšeného modelu veřejné správy patří územní samosprávné celky mezi nejpočetnější vykonavatele veřejné správy. Ostatně právní řád komunikaci se zástupci územní samosprávy přímo předvídá (srov. § 13 odst. 1 zákona o obcích v platném znění, čl. 4 odst. 6 Evropské charty místní samosprávy). 

Praktická realizace je při vysokém počtu obcí reálná v podstatě právě prostřednictvím právnických osob, v nichž se sdružují. Tyto subjekty proto z charakteru své činnosti nebudou považovány za lobbisty, neboť hájí primárně veřejnoprávní zájmy svých členů, jež jsou z definice lobbování vyloučeni.  

K písm. c)
Pokud jde o samosprávné stavovské organizace (tj. profesní komory) zřízené zákonem, jde o veřejnoprávní korporace vykonávající veřejnou správu na vymezeném úseku veřejné moci a jako takové ze zákona chrání a garantují kvalitu právních služeb poskytovaných svými členy. Výkon samosprávné činnosti souvisí s povinným členstvím všech příslušníků daných profesí v komorách, disciplinární odpovědností, dohledem nad dodržováním etických pravidel, vydáváním stavovských předpisů apod. Samosprávnou pravomoc komor omezuje pouze v nezbytně nutném rozsahu stanoveném zákonem působnost ústředních orgánů státní správy.

Zákon nezřizuje komory za účelem prosazování vlastních zájmů nebo zájmů jejich členů, ale naopak za účelem ochrany veřejných zájmů, tedy ochranu ústavních a zákonných principů vztahujících se na danou profesi.

Vzhledem k výše uvedeným zárukám transparentnosti zajištěné prvky autoregulace není třeba aby na profesní komory dopadala regulace lobbování. 
Výjimka z definice lobbisty se nicméně netýká členů profesních komor, kteří lobbují za účelem prosazení zájmů podle odstavce a) až c), aniž by jejich jednání souviselo s veřejnoprávním, resp. samosprávným, charakterem činnosti profesní komory zřízené zákonem. 

K písm. d) V pozici lobbisty nebudou dále vystupovat subjekty uznané za hospodářské a sociální partnery. Za tak lobbisty nebudou považovány právnické osoby, které vykonávají svou činnost v souladu se svobodou sdružování v rámci tripartitního sociálního dialogu a právnické osoby reprezentující podnikatelskou sféru. 

Sociální dialog představuje veřejně potřebnou a ústavně garantovanou ochranu základních práv zaměstnanců a zaměstnavatelů, která má ve vztahu k veřejnosti zcela transparentní politický charakter. Požadavky, postoje, připomínky či návrhy sociálních partnerů jsou veřejně známé, publikované prostřednictvím moderních informačních technologií. Sociálnímu dialogu chybí aspekt snahy o utajení jednání, jeho průběhu a závěrů, které jsou typickým průvodním znakem lobbování sledujícího převážně soukromé zájmy. Neméně důležité je i vzájemná intenzivní komunikace hospodářských partnerů, v rámci níž dochází v transparentní a profesionální formě sdílení znalostí zkušeností a dovedností. 

Z výše uvedených důvodů není potřeba klást dodatečné administrativní překážky v podobě zdvojení evidování informací, které jsou již často publikovány ve formě výstupů či závěrů z jednání.  
K písm. e) 

Církve a náboženské společnosti představují pro stát významné partnery v mnoha oblastech. Od vzdělávání přes zdravotní a sociální služby až po uzavírání sňatků a správu kulturních památek. V současnosti stále ještě probíhá proces majetkové odluky církve do státu, který vyžaduje intenzivní vzájemnou komunikaci. Kooperace mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi by z povahy jejich činnosti neměla být zatěžována zbytečným administrativním zatížením.
K § 4

Lobbování je zaměřeno na osoby, které mají nebo potenciálně mohou mít vliv 
na podobu právní regulace či koncepčního dokumentu v určité oblasti. Tyto osoby jsou „objektem“ lobbování; lobbista se snaží ovlivnit jejich názor či pohled na připravovanou regulaci prostřednictvím přenosu informací (komunikací) směrem k nim. Návrh z širokého okruhu osob, které připadají potenciálně v úvahu jako možní adresáti lobbování, vymezuje taxativním výčtem ty, u nichž je jejich vliv na podobu legislativních a strategických návrhů nejvýznamnější.  

V rámci přípravy právní úpravy bylo zvažováno zařazení dalších veřejných představitelů mezi lobbované. Lobbovanými podle zákona o lobbování nebudou členové zastupitelstev vyšších územních samosprávných celků (pokud nemají současně jinou funkci uvedenou v § 4, přestože zastupitelstvo kraje disponuje zákonodárnou iniciativou. 
Zákonodárná iniciativa vyšších územně samosprávných celků však není právě nejvhodnějším úroveň pro prosazování zájmů lobbistů. Pokud chce zastupitel iniciovat návrh zákona, je k tomu potřeba usnesení celého zastupitelstva. Zastupitelstvo nadto podává návrh zákona jako orgán kraje. Na územně samosprávné celky jinak úprava lobbování vůbec nedopadá viz § 3 písm. a) předmětného zákona. Ze statistiky vyplývá, že význam a především počet návrhů zákonů iniciovaných vyššími samosprávnými celky je zcela minimální, v řádu maximálně nízkých jednotek návrhů všech regionů ročně.
V průběhu vytváření právní úpravy probíhaly také diskuze, zda zařadit asistenty poslanců a senátorů a prezidenta republiky do výčtu lobbovaných. 

Asistenti nejsou považováni za lobbované vzhledem k jejich relativně nízkému vlivu na samotný legislativní proces, resp. jejich participace na legislativním procesu nevyplývá z žádného právního předpisu. Ano, fakticky může být asistent lobbován za účelem ovlivnění poslance či senátora disponujícího patřičným vlivem/hlasem. Nicméně se nejeví jako proporční a racionální v návrhu zákona dát na jednu úroveň osobu s primárně administrativně-organizačními úkoly bez zakotvení své participace v legislativním procesu se zvolenými zástupci lidu či osobami jmenovanými do veřejných funkcí na základě svého vzdělání, zkušeností, schopností apod. Ačkoliv to nebylo možné zachovat důsledně, záměrem předkladatele bylo postihnout a zařadit mezi lobbované primárně osoby vykonávající veřejnou moc a disponující pro tento účel kompetencí svěřenou zákonem.

Ohledně prezidenta republiky je třeba přiznat, že tento může do legislativního procesu leckdy i významně zasahovat svou výlučnou pravomocí v podobě suspenzivního veta. Tato pravomoc je však používána relativně zřídka, a veto lze „prolomit“ novým hlasováním Poslanecké sněmovny, jakkoliv vyžadujícím absolutní většinu. Prezident nadto není nadán zákonodárnou iniciativou a veškeré připomínky k zákonům zpracovává Kancelář prezidenta republiky, jejíž vrcholní představitelé jsou níže ve výčtu lobbovaných uvedeni. Prezident republiky vzhledem ke svým relativně nemnohým pravomocem působí ve společnosti jako jakýsi mluvčí občanů ve vztahu k vládě a naopak. Přestože jej Ústava tituluje jako hlavu státu a řadí jej do moci výkonné, reálnými exekutivními pravomocemi disponuje vláda. Prezident republiky se pravidelně schází s představiteli vlády a tudíž může své názory, studie a další materiály předávat vládě, přesto jeho reálný vliv na tvorbu, úpravu či derogace právní úpravy či strategických dokumentu je procesně relativně zanedbatelný, čímž není vyloučen politický a mediální vliv hlavy státu. 

Funkce prezidenta v sobě zachovává určitý historický relikt, s nímž je spojena i představa o prezidentovi, který naslouchá občanům (a společnostem) a sám se po moudrém uvážení snaží lobbovat za jejich zájmy. Tato skutečnost ve spojení s tradičním, relativně slabým úřadem prezidenta je nejspíše tím důvodem, proč na hlavy státu, tam kde byla přijata právní úprava lobbování, dopadá regulace zcela výjimečně. Dokonce i v zemích, jako je Francie, kde má úřad prezidenta nemá pouze ceremoniální povahu, nýbrž je prezident nadán širokou exekutivní pravomoci, jsou za lobbisty považováni nejbližší spolupracovníci z kabinetu prezidenta, nikoli on sám. Z výše uvedených faktických, ale i tradičních důvodů není prezident, na rozdíl od vedoucích úředníků jeho kanceláře, zařazen do taxativního výčtu lobbovaných.

Významné postavení tzv. „negativního zákonodárce“ zaujímá Ústavní soud; mezi lobbované však ústavní soudci nemohou patřit, neboť mají být nezávislí a jejich případné ovlivňování lobbisty je samo o sobě protiprávní. Pro úplnost lze zdůraznit, že ani soudci obecných soudů a státní zástupci nemohou být legálně ovlivňováni. Ze stejného důvodu právní úprava nemůže dopadat na činnost tajných služeb.

K písm. a) a b)

Členové zákonodárných sborů, kteří ze své ústavní pozice jako nositelé moci zákonodárné mají primární vliv na podobu legislativy, tvoří logicky hlavní skupinu lobbovaných osob. 

K písm. c) až e)

Vláda jako orgán moci výkonné využívá své právo zákonodárné inciativy nejčastěji. 
Vzhledem k tomuto postavení vlády, ministerstev a dalších ústředních správních úřadů vymezených zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v legislativním procesu byli mezi lobbované osoby zařazeni členové vlády a vedoucí ústředních správních úřadů, v jejichž čele není člen vlády a jejich zástupci. 

K písm. f)

Okruh lobbovaných se navrhuje rozšířit o vládní zmocněnce a to coby obecnou kategorii, která nebude vyžadovat aktualizaci legislativního výčtu v zákoně o lobbování v případě změny okruhu zmocněnců, k jejímuž provedení je oprávněna vláda. 

Vládní zmocněnci představují osoby disponující značným formálním a neformálním vlivem, který může být použit pro ovlivnění podoby připravovaných právních předpisů či koncepčních dokumentů nebo procesů vyslovování ratifikace mezinárodních smluv. Počet vládních zmocněnců se poměrně dynamicky vyvíjí, jejich kompletní výčet je k dispozici na stránkách vlády ČR. 

K písm. g) 

Vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny, vedoucí Kanceláře Senátu, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky a jejich zástupci projednávají a koordinují plnění úkolů, které jim ukládá právní řád a organizační řády jednotlivých kanceláří. Vzhledem k tomu, že kanceláře obou komor parlamentu spolupůsobí při zpracování řady podaných pozměňovacích návrhů, zajišťují při jednání komor nepřetržitou konzultační službu v otázkách právní, legislativní a procedurální povahy. Obdobně Kancelář prezidenta republiky připravuje návrhy pro rozhodnutí prezidenta republiky, která souvisí s výkonem jeho ústavních práv a povinností v legislativním procesu, včetně rozhodnutí dle čl. 50 Ústavy, kdy prezident republiky vrací zákon schválený Parlamentem zpět k novému projednání (suspenzivní veto).

K písm. h) 

Toto ustanovení zohledňuje ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) bod i) zvláštní postavení členů bankovní rady České národní banky (dále jen „ČNB“). Podle článku 98 Ústavy ČR je hlavní činností ČNB péče o cenovou stabilitu a určuje rovněž měnovou politiku. Regulace lobbingu nemá zasahovat do oblasti, ve které je ČNB zcela nezávislá (viz rovněž výslovný zákaz přijímání pokynů zakotvený v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Proto se regulace lobbování v případě členů bankovní rady omezuje pouze na oblast vydávání právních předpisů v působnosti ČNB. V jiných oblastech členové bankovní rady regulaci nepodléhají 
Jelikož ČNB není považována za ústřední správní úřad (Pl. ÚS 52/04) nebudou regulaci lobbování podléhat koncepční dokumenty zakotvené v § 2 odst. 1 bod. ii). 

Toto ustanovení bylo schváleno Evropskou centrální bankou v rámci konzultace jako povinné součásti legislativního procesu u návrhů právních předpisů, které se týkají České národní banky. 
K písm. i) 
Národní rozpočtová rada sice de facto nemá žádné rozhodovací pravomoci, nicméně vzhledem k jejímu významu mohou mít její členové vliv na podobu právní regulace či koncepčního dokumentu v oblasti fiskální či rozpočtové politiky. Podle § 23 odst. 2 zákona č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ve znění pozdějších předpisů, člen Národní rozpočtové rady vykonává svou funkci osobně a pro jeho výkon nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od jiného orgánu nebo osoby, je tedy žádoucí transparentně evidovat komunikaci proběhlou za účelem jejich ovlivnění.

V praxe Národní rozpočtová rada dává impulzy k tomu, jak se má nějaká otázka řešit (například zrušení stavebního spoření, omezení příspěvků apod). Prvním krokem k úspěšnému lobbování vlády tak může být lobbování na úrovni NRR, která vládě poskytuje významná doporučení. Stanovisko Národní rozpočtové rady má v tak konečném důsledku mnohem větší význam, než stanovisko ředitele odboru ministerstva, který je mezi lobbované zařazen.  

až j) až l)
Členové Národní rozpočtové rady, Rady Českého telekomunikačního úřadu, Rady Energetického regulačního úřadu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsou významnými aktéry při formulaci strategického směřování v oblastech působnosti těchto úřadů. O tom, že tvorba právních předpisů a strategických dokumentů v oblastech energetiky a telekomunikací je častým cílem pokusů o netransparentní ovlivňování, svědčí některé výroční zprávy Bezpečností informační služby (včetně verzí pro veřejnost). 
K písm. m)
Významné postavení v úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (dále jen „Úřad“) a vliv na jeho vedení, chod a agendu mají vedle předsedy Úřadu též jeho 4 členové. Členy Úřadu jmenuje ze Senátem zvolených kandidátů prezident republiky na dobu 6 let. Členové Úřadu tak zaujímají pozici srovnatelnou s vysoce postavenými úředníky a funkcionáři v ministerstvech či jiných ústředních správních úřadech, kteří jsou zahrnuti do taxativního výčtu lobbovaných v § 4 písm. n). Z tohoto důvodu je vhodné na základě stejných kritérií zahrnout i členy Úřadu, kteří jsou významnými funkcionáři v nezávislém orgánu státní správy na úseku hospodaření politických stran a politických hnutí. 
K písm. n) 

Mezi lobbované jsou zařazeni vrchní ředitelé sekce a ředitele odborů v ministerstvu nebo v Úřadu vlády České republiky; patří sem také státní tajemníci a nejvyšší státní tajemník. Dále sem řadíme zástupce vedoucího a ředitelé sekce ústředních správních úřadů, v jejichž čele není člen vlády. 
Z věcné působnosti regulace lobbování jsou ze své podstaty vyloučeny zpravodajské služby. Z toho důvodu nelze toto ustanovení aplikovat na Vojenské zpravodajství, které je, na rozdíl od BIS a ÚZSI, přímou součástí ministerstva obrany (§ 3 písm. c) zákona č. 153/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů). V čele Vojenského zpravodajství stojí ředitel, který je ze své funkce odpovědný ministru obrany. Základním úkolem Vojenského zpravodajství je získávání, shromažďování a vyhodnocování informace důležité pro obranu České republiky, z toho důvodu není pochopitelně možné legálně ovlivňovat jeho ředitele ani další vedoucí představitele.  

K písm. o) 
Do okruhu lobbovaných budou zahrnuti poradci prezidenta republiky coby osoby mající potenciálně přímý vliv na prezidenta například při rozhodování o využití pravomoci vrátit Parlamentu přijatý zákon. Lze předpokládat, že právě poradci prezidenta republiky mohou být první volbou lobbistů při snahách ovlivnit rozhodování prezidenta.

K písm. p) 

Tyto osoby mají nebo mohou mít vliv na postoje členů vlády, náměstka člena vlády nebo vedoucího ústředního správního úřadu, v jehož čele není ministr. Tyto osoby mohou mít přístup k legislativním návrhům či k strategickým dokumentům. Z tohoto důvodu je vhodné, aby veřejnost měla informace o tom, zda i vládní poradci jsou kontaktováni ze strany lobbistů. Seznam poradců členů vlády a dalších funkcionářů je zveřejňován za kalendářní pololetí. 
K písm. q)

Toto ustanovení zařazuje mezi lobbované osoby pracovníky kabinetu člena vlády. Jedná se o osoby, které z titulu svého postavení mají, nebo mohou potencionálně mít vliv na formování politických rozhodnutí včetně rozhodnutí o podobě a parametrech právních předpisů a koncepčních dokumentů. Ustanovení dopadá především na asistenty a asistentky členů vlády. Tyto osoby vykonávají odborné a administrativní činnosti přímo pro člena vlády. Ne vždy jsou však tito pracovníci přijímáni na systematizovaná místa a jejich nezahrnutím do regulace lobbování by docházelo k nerovnému přístupu k osobám, vykonávajícím odbornou a administrativní činnost pro člena vlády s různým pracovněprávním vztahem ke státu.  
K § 5 

K odst. 1
Zřízení registru lobbistů a lobbovaných je jedním ze základních institutů předkládaného návrhu. Obdobné registry či seznamy jsou základním opěrným bodem všech právních úprav lobbingu jiných států. Registr je informačním zdrojem, ve kterém se budou soustřeďovat identifikační údaje o lobbistech a lobbovaných společně s informacemi o kontaktech mezi nimi. Registr bude obsahovat: 
1) údaje o lobbistech, včetně uvedení fyzických osob, které pro lobbisty fakticky budou lobbovat (lobbující prostředníci),

2) údaje o lobbovaných,

3) prohlášení lobbistů poskytující obraz o jejich lobbistické činnosti a jejím zaměření,
4) námitky proti údajům v lobbistické stopě právního předpisu a proti údajům uvedeným v prohlášení lobbisty
Registr bude zřízen jako informační systém veřejné správy ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jako nejvhodnějšího správce tohoto registru byl zvolen gestor zákona, Ministerstvo, který je zároveň ustanoven jako orgán dohledu nad dodržováním tohoto zákona a je mu uloženo, které údaje je na svých internetových stránkách povinen zveřejnit.

K odst. 2

Po technické stránce budou údaje zanesené do registru (Ministerstvem či jiným orgánem veřejné moci, organizační složkou státu, lobbistou, nebo lobbovaným) zveřejněné ve formátu otevřených dat. Stejně tak v souladu s moderními trendy elektronizace veřejné správy bude možné prokazovat totožnost osoby zapisující údaje do registru s využitím prostředků pro elektronickou identifikaci. 
Ministerstvo potřebuje pro svou činnost přístup k základním registrům, aby při správě registru lobbistů a lobbovaných mohl porovnávat údaje o navrhovateli obsažené v návrhu s údaji v registru. Toto oprávnění je nutné, aby Ministerstvo bránilo v zápisech neexistujících osob a osob, které nesplňují podmínku bezúhonnosti v úzce specifikovaném okruhu korupčních trestných činů nebo podmínku „plné“ svéprávnosti.  Přístup k údajům o lobbistech i lobbovaných je rovněž potřebný pro účely dohledu a vedení případného přestupkového řízení. Z poskytovaných údajů lze v konkrétním případě použít vždy jen takové údaje, které jsou nezbytné ke splnění daného úkolu.

Vzhledem ke změně legislativní koncepce využívání údajů vedených v základních registrech nebo agendových informačních systémech, a to na základě novely zákona č. 111/2009 Sb., která byla provedena v souvislosti s přijetím zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů, tak s účinností od 1. února 2022 již není oprávnění orgánů veřejné moci k využívání údajů ze základních registrů nebo agendových informačních systémů založeno právním předpisem, ale je spojeno s ohlášením agendy a následnou registrací orgánu veřejné moci pro výkon agendy v základním registru agend, orgánů veřejné moci, soukromoprávních uživatelů údajů a některých práv a povinností. Vypuštění tzv. položkových skladeb bylo realizováno zákonem č. 261/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s další elektronizací postupů orgánů veřejné moci. 

Ministerstvo v souladu s výše citovanými právním předpisy ohlásí svou agendu a získá tak potřebné přístupy do základním registrům a rejstříku trestů.  

Díky oprávnění využívat údaje ze základních registrů budou Ministerstvu přicházet i jejich notifikace, tudíž nebude zapotřebí, aby jiným způsobem zjišťoval případné změny. Povinnost ohlašovat změny svých údajů nemusí být proto zákonem uložena ani osobám zapsaným v registru lobbistů a lobbovaných, neboť údaje se budou automaticky aktualizovat.

K odst. 3

Komunikace s ministerstvem i obsluha vlastního účtu lobbisty a lobbovaného, včetně vkládání prohlášení lobbisty, námitek či reakcí na námitky bude probíhat v online prostředí elektronického systému registru lobbistů a lobbovaných. Údaje se do registru zapisují prostřednictvím chytrého elektronického formuláře, díky kterému bude možné evidovaná data propojovat a filtrovat.
K odst. 4
Ministerstvo umožní ověření totožnosti dálkovým způsobem. Konkrétní formy ověřování identity a přihlašovací mechanismy budou popsány v technické zadávací dokumentaci. Informační systém registru lobbistů a lobbovaných bude vybudován s ohledem na maximální uživatelský komfort, kybernetickou bezpečnost, ale i na množství finančních prostředků na provozování informačního systému.  
K odst. 5
Každé osobě bude správcem registru přidělen jedinečný bezvýznamový identifikátor. Volba konkrétního agendového identifikátoru bude předmětem technického řešení registru, nicméně lze na tomto místě uvést, že agendový identifikátor fyzické osoby, pro nějž se používá zkratka AIFO, je pojem, který je definován dle § 9 odst. 1) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů takto: „Agendový identifikátor fyzické osoby je neveřejným identifikátorem, který je jednoznačně přiřazen záznamu o fyzické osobě v příslušném agendovém informačním systému nebo základním registru, je odvozen ze zdrojového identifikátoru fyzické osoby a kódu agendy a je užíván výlučně k jednoznačnému určení fyzické osoby pro účely výkonu agendy, pro kterou byl přidělen. Z agendového identifikátoru fyzické osoby nelze odvodit zdrojový identifikátor fyzické osoby a nelze z něj ani dovodit osobní nebo jiné údaje o fyzické osobě, jíž byl přiřazen.“

Jedná se o identifikátor používaný v souvislosti se zaváděním a provozem základních registrů, je vymezený v souladu se zákonem č. 111/2009 Sb. a má proto omezenou platnost pouze v České republice.

Nehledě na to, v jaké „roli“ bude v průběhu času lobbista, lobbovaný nebo lobbující prostředník vystupovat, bude mu zachováno jediné číslo agendového identifikátoru fyzické osoby, podle něhož bude možné identifikovat veškeré evidované aktivity dané osoby. Pokud tomu nebudou překážet technické limity, bude tentýž identifikátor používán pro jednu osobu nejen po dobu, po kterou bude tato osoba registrována jako lobbovaný, lobbista nebo lobbující prostředník, ale bude dané osobě nezměněný opětovně přidělen i při případné nové registraci po uplynutí lhůty (8let) k odstranění údajů o dané osobě z registru lobbistů a lobbovaných.
K odst. 6

Z důvodu flexibility při úpravách oblastí lobbování byla zvolena varianta stanovení oblastí lobbování přímo v registru lobbistů a lobbovaných formou číselníku, namísto stanovování příslušných oblastí formou vyhlášky. V registru si lobbista může volit z předem stanovených oblastí lobbování. 

Je však potřeba počítat i se zbytkovou kategorií, neboť oblasti lobbování se sotva podaří vymezit úplným výčtem. Výčet lze však vždy, když se v praxi objeví nová oblast lobbování, pružně rozšiřovat, oproti situaci, kdy by byl zakotven právním předpisem. 

Lobbista může při každém svém lobbistickém kontaktu lobbovat v diametrálně odlišné oblasti lobbování a prosazovat různorodé zájmy, respektive snažit se dosahovat rozdílných cílů. Proto je nezbytné, aby prohlášení lobbisty obsahovali dostatečně určité informace, sloužící provázání jednotlivých lobbistů a jejich klientů na cíle lobbování. 
K odst. 7
Registr bude pro větší přehlednost a efektivitu práce s evidovanými daty zajistí řadu funkcionalit, které budou součástí zadávací technické dokumentace k vybudování tohoto informačního systému veřejné správy. 
K § 6

K odst. 1 
Zásadní podmínkou pro naplnění definice lobbisty je, aby osoba, která hodlá (soustavně) lobbovat ohlásila tento svůj záměr prostřednictvím registru lobbistů a lobbovaných. Oprávnění k lobbování vzniká až dnem zápisu do registru, aby si každý lobbovaný mohl jednoduše prostřednictvím registru ověřit, že osoba, s níž jedná je lobbistou, osobou, která lobbistu fakticky zastupuje (lobbující prostředník nebo statutární orgán), případně v čím zájmu lobbista nebo jeho prostředník jedná.
K odst. 2
Podmínkou plné svéprávnosti je vyloučena registrace lobbistů mladších 18 let, neplnoletá osoba se ostatně ani nemůže stát ani lobbovaným – veřejným funkcionářem. Údaje o omezení svéprávnosti jsou citlivé údaje evidované v registru obyvatel podle v § 18 písm. h) zákona č. 111/2009 Sb. o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů.
Podmínku bezúhonnosti nesplňuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro některý z trestných činů definovaných ve zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o úmyslný trestný čin pletich v insolvenčním řízení (§ 226), zneužití informace v obchodním styku (§ 255), zneužití postavení v obchodním styku (§ 255a), zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256), pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257), pletich při veřejné dražbě (§ 258), zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 TrZ), přijetí úplatku (§ 331 TrZ), podplacení (§ 332), nepřímého úplatkářství (§ 333) a zasahování do nezávislosti soudu (§ 335), pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena. Za bezúhonnou není považována ani osoba, která je ve výkonu správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu lobbování. 

Zakotvení podmínky bezúhonnosti pro úzkou skupinu korupčních trestných činů představuje racionální, přiměřený a opodstatněný zásah do hospodářských, sociálních a kulturních práv osob, jež byly za tyto trestné činy pravomocně odsouzena. Při vymezení této podmínky je postupováno zcela v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny, podle něhož může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. 

Podmínka bezúhonnosti omezuje přístup k legálnímu výkonu lobbování pouze úzkému okruhu osob, které se dopustily korupčního jednání, u nichž lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat jistou neochotu řádně plnit povinnosti lobbisty. Omezení platí pouze do okamžiku zahlazení pravomocného odsouzení za „korupční“ trestný čin. O zahlazení rozhoduje soud na žádost odsouzeného. Žádosti lze vyhovět pokud odsouzený vedl nepřetržitě po výkonu uloženého trestu nebo po jeho prominutí či promlčení řádný život po dobu stanovenou trestním zákonem (§ 105). 

Je zcela nežádoucí, aby například osoba ve výkonu trestu odnětí svobody, jenž jí byl uložen za korupční jednání (např. úplatkářství), (legálně) lobbovala vlivné osoby. Při této snaze o legitimizaci pojmu lobbing a lobbista je vycházeno z praxe států, které již regulaci lobbování zavedly. 
Edukace veřejnosti a regulatorní úprava vnímání pojmu (transparentní) lobbista jsou zásadním předpokladem pro efektivní fungování regulace. Při této komunikaci směrem k veřejnosti zcela nežádoucí, aby se do registru formálně evidovaly i osoby mediálně známé a odsouzené za korupční kauzy. Lpění na evidenčním principu na úkor principu transparentnosti by ohrožovalo efektivitu a funkčnost navrhované právní úpravy.

Bezúhonnost je pro účely zákona o lobbování - podobně jako v § 7 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb. - konstruována především ve vztahu k předmětu podnikání s ohledem na ochranu práv jiných osob, je však - na rozdíl od zákona č. 105/1990 Sb. - vymezena konkrétními kritérii. Trestné činy, jejichž skutková podstata souvisí s předmětem podnikání, jsou překážkami ze zákona. Ve vztahu k předmětu podnikání nepůjde zde jen o trestné činy úmyslné, ale i o trestné činy z nedbalosti. Z hlediska posouzení, zda uchazeč může z obecného hlediska požívat důvěry přiměřené pro výkon živnosti vůbec a dotčené živnosti zvláště, přihlíží zákon též k trestným činům, které nesouvisí s předmětem podnikání, jestliže je obava, že se uchazeč dopustí stejného nebo podobného trestného činu při provozování živnosti; v tomto směru je otázka bezúhonnosti ponechána posouzení živnostenského úřadu, aniž by zákon předem takového uchazeče z provozování živnosti vylučoval. Tento aspekt se v přísnější podobě uplatní u živností koncesovaných; zde mohou být nepochybně - v závislosti na povaze činnosti - vzaty v úvahu i přestupky.
K odst. 3
V souladu se zásadou, že orgány veřejné moci nemají po osobách žádat doloženi údajů, které si samy mohou zjistit (resp. ověřit) buď nahlédnutím do vlastních evidencí, nebo dožádáním u jiných orgánů veřejné moci byla oproti původně navrhované variantě zrušena povinnost předkládat výpis z rejstříku trestů. Ministerstvo spravedlnosti si zajistí přístupy do příslušných databází, jejichž data potřebuje pro výkon agendy lobbování. 

Ministerstvo si tak bude moci vyžádat výpis z rejstříku trestů, stejně jako ověřovat osobní údaje a svéprávnost lobbistů a lobbujících prostředníků. Inspirací pro zakotvení a formulaci dané povinnosti byla obdobná ustanovení v zákoně č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (§ 6 odst. 3, § 46 odst. 1 písm. a) a b) a § 46 odst. 2 písm. a) a b)) 
K odst. 4

Osoba, která není státním občanem České republiky, má povinnost doložit svou bezúhonnost též obdobným dokladem, který nesmí být starší než 3 měsíce, osvědčujícím bezúhonnost, vydaným státem, jehož je státním občanem, případně státem, ve kterém osoba pobývala v posledních 3 letech nepřetržitě po dobu delší než 6 měsíců, a doloženým úředním překladem do českého jazyka. 

Pokud takový doklad tento stát nevydává, doloží se bezúhonnost písemným čestným prohlášením.
Osoba, která je nebo byla státním občanem jiného členského státu Evropské unie nebo má nebo měla adresu bydliště v jiném členském státě Evropské unie, může místo výpisu z evidence obdobné Rejstříku trestů doložit bezúhonnost výpisem z Rejstříku trestů s přílohou obsahující informace o jejích pravomocných odsouzeních za trestné činy a o navazujících údajích o těchto odsouzeních zapsaných v evidenci tohoto státu.

K odst. 5

Osoba, která hodlá lobbovat a která splňuje dodatečné podmínky svéprávnosti a bezúhonnosti, se považuje jednak za lobbistu podle tohoto zákona (§ 3) a současně je taková osoba z tohoto titulu povinna učinit ohlášení Ministerstvu prostřednictvím registru. V ohlášení je osoba lobbisty povinna uvést údaje podle odst. 5 písm. a) až d, tj. a) obchodní firmu, název nebo jméno, popřípadě jména, a příjmení, b) právní formu, c) adresu sídla nebo místa pobytu, a d) identifikační číslo osoby. Dříve zvažovaný identifikátor ve formě data narození nebude v rámci registru lobbistů a lobbovaných zveřejňovaným údajem. Pro identifikaci registrů bude užíváno přidělené číslo bezvýznamového agendového identifikátoru fyzické osoby, které bude zachováno i při změně „role“ registrované osoby či při obnovování statutu poté, co osoba přestane být evidována v registru – viz § 5 odst. 5. 

Základním kritériem pro naplnění definice lobbisty je soustavnost lobbování. Znak soustavnosti znamená, že se jedná o činnost ve větším rozsahu nebo činnost prováděnou opakovaně a systematicky. Nemusí se však jednat nutně o hlavní činnost osoby, postačí že se jedná o činnost, kterou tato osoba provádí pravidelně a opakovaně. Podrobněji o hlavním znaku lobbování pojednává text zvláštní části této důvodové zprávy k § 2.
K odst. 6
Výsledkem ohlášení je zapsaní nebo nezapsání do registru lobbistů a lobbovaných. V případě, že Ministerstvo z důvodu nesplnění zákonných požadavků nezapíše ohlašovatele (lobbistu) do registru lobbistů a lobbovaných, zahájí správní řízení, jehož výsledkem bude rozhodnutí o zamítnutí registrace. 
Zapisování do registru ve své podstatě absentuje správní uvážení, přesto je vhodné poskytnout lobbistovy formalizované rozhodnutí s náležitým odůvodněním, proč nedošlo k zápisu do registru.

Proti rozhodnutí Ministerstva o přestupku podle § 16 lze podat rozklad podle § 152 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů. Rozklad se podává u Ministerstva (§ 86 odst. 1 správního řádu) do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí (§ 83 správního řádu). Mezi obsahovými náležitostmi rozkladu by mělo být mimo jiné uvedeno, kdo rozklad podává, proti jakému rozhodnutí směřuje, čeho se týká, co osoba podávající rozklad (rozkladatel) navrhuje, tedy v jakém rozsahu prvostupňové rozhodnutí napadá (výrokové části rozhodnutí) a vylíčení z jakých skutkových a právních důvodů takové podání činí.

O rozkladu rozhodne ministr spravedlnosti na podkladě návrhu rozkladové komise Ministerstva, která je jeho kolegiálním, odborným a poradním orgánem. Ministr ovšem není návrhem komise vázán. Ministr může na podkladě rozkladu rozhodnutí zrušit nebo změnit (pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas), nebo rozklad zamítne a rozhodnutí prvoinstančního ústředního orgánu potvrdí. 

V případě, že osoba neuspěje s rozkladem, může využít mimořádným opravným prostředkem v podobě žaloby proti rozhodnutí (§ 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, která se podává u Městského soudu v Praze ve lhůtě 2 měsíců. 
K odst. 7

Neuvede-li osoba, která hodlá lobbovat, v ohlášení podle odstavce 1 požadované údaje, vyzve ji ministerstvo ve lhůtě 30 dnů 5 k tomu, aby údaje do 15 dnů od doručení výzvy doplnila. Nedoplní-li chybějící údaje ve stanovené lhůtě, ministerstvo zahájí řízení a rozhodne o tom, že oprávnění k lobbování nevzniká.
K § 7 

Vzhledem ke skutečnosti, že údaje o lobbovaných budou do registru zapisovat orgány veřejné moci nebo organizační složky státu vyjmenované v odstavci 3, tedy ty orgány nebo úřady, ve kterých lobbovaná osoba vykonává svou funkci, stanoví zákon těmto orgánům a organizačním složkám lhůtu 15 dnů ode dne získání postavení lobbovaného ve smyslu tohoto zákona (viz § 4), ve které musí do registru lobbistů a lobbovaných vložit zákonem požadované údaje o daném funkcionáři. 

Toto ustanovení dále stanoví výčet těchto údajů. O lobbovaném se zveřejňují nezbytné identifikační údaje: název příslušného orgánu, úřadu či organizační složky státu, v níž lobbovaný zastává funkci či vykonává činnost, a stejně tak i uvedení vlastní funkce lobbovaného. Nezbytným údajem z hlediska plnění informačních povinností lobbovaného je pak údaj o zahájení a ukončení postavení lobbovaného podle § 4.

Lze vycházet z předpokladu, že v případě lobbovaných osob bude nejvhodnější, aby údaje o těchto osobách přímo zapisovaly do registru příslušné orgány, úřady či složky státu, ve kterých tyto osoby vykonávají svou funkci či činnost. Administrativní zátěž lobbovaných osob by neměla být bezdůvodně zvyšována, a proto je vhodné ponechat tuto činnost na aparátech jednotlivých orgánů, které zajistí včasnost zápisu i výmazu těchto údajů. Obdobný postup zapisování údajů zná zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, v případě zápisů do registru oznámení podle § 14a citovaného zákona. 
Poté, co orgán veřejné moci nebo příslušná organizační složka státu příslušná k zápisu lobbovaného obdrží přístupové údaje do registru, zašle je lobbovanému.
K § 8

Lobbista může být kterákoli osoba, která splňuje podmínky a hodlá soustavně lobbovat. Vedle fyzické osoby, která lobbuje ve vlastním zájmu, sdíleném zájmu (s třetí osobou/osobami) či zájmu neurčitého okruhu osob, na kterou dopadají všechna práva i povinnosti lobbisty, může fyzická osoba fakticky vykonávat lobbování v zájmu svého zaměstnavatele jednoduše v postavení tzv. in-house lobbisty.
„Neprofesionální“ lobbista například v postavení zaměstnance tak nebude nositelem všech povinností podle zákona. Za lobbistu podle zákona bude v daném případě považována právnická či podnikající fyzická osoba, v jejímž zájmu fyzická osoba jedná, pokud je její jednání této právnické osobě přičitatelné. Zákon však pojetí lobbisty vymezuje šířeji a je proto třeba zvolit vyhovující model. 

Fyzická osoba v postavení tzv. in-house lobbisty – má pouze vůči lobbované osobě povinnost identifikovat se jako osoba kontaktující lobbovaného v zájmu lobbisty s úmyslem u něj lobbovat a případně lobbovanému vystavit písemné potvrzení o proběhlém lobbistickém kontaktu (§ 14). Ostatní povinnosti a odpovědnost za jednání tzv. in-house lobbisty zůstávají zcela na straně osoby, jejíž jménem a za jejíž zájmy tzv. in-house lobbista pléduje. V praxi může pochopitelně docházet k delegování plnění povinností lobbisty na lobbující prostředníky stejně tak, jako budou někteří lobbovaní pověřovat realizováním svých povinností asistenty nebo jiné podřízené pracovníky. V obou případech však za splnění povinnosti odpovídá sám lobbista nebo lobbovaný. 
Toto ustanovení zavádí pojem lobbující prostředník, což je osoba, prostřednictvím které bude lobbista fakticky lobbovat v případě, že nebude lobbování provádět osobně. V takovém případě tak bude lobbista povinen uvést v ohlášení údaje o lobbujícím prostředníkovi v rozsahu jména a příjmení, data narození a dne zápisu do registru. Požadované údaje jsou u lobbujícího prostředníka z důvodu transparentnosti na straně jedné a ochrany osobních údajů na straně druhé v rámci registru rozlišeny na veřejné a neveřejné. 

Obecně odpovědnost za jednání lobbistického prostředníka nese lobbista. Lobbista však nemůže odpovídat za ztrátu způsobilosti lobbujícího prostředníka, o níž nebyl zpraven. Pokud lobbující prostředník neoznámí lobbistovi ztrátu své způsobilosti do 10 dnů ode dne, kdy se o dané skutečnosti dozvěděl, vystavuje se vlastní deliktní odpovědnosti. Lobbista je však odpovědný za aktualizování jemu známých údajů o lobbujícím prostředníkovi. 

V případě, že klient (objednatel lobbingu) využívá služeb tzv. „profesionálního“ lobbisty, je možné si smluvně inter partes určit, že povinnost spojené s evidencí lobbistického kontaktu zajistí pouze najatý lobbista. Lobbista, klient či objednatel lobbování i případný konečný beneficient lobbování musí být v registru dostatečně určitě zaznamenán, aby bylo patrné případné řetězení vztahů a nedocházelo k zhoršení či znemožnění transparentní kontroly ze strany veřejností i věcně příslušných správních úřadů. 
Pokud si například klient objedná služby advokátní kanceláře, a ta pro tuto činnost uzavře smlouvu s jiným specializovaným advokátem či advokátní společností, případně jiným profesionálním lobbistou, je třeba takové řetězení jednoznačně vymezit tak, aby alespoň bylo patrné, kdo je původním klientem lobbisty, případně beneficientem lobbování, kdo je lobbistou a kdo lobbing reálně provádí ať už svými zaměstnanci, či pronajetím služeb dalšího lobbisty. V daném příkladu bude zvolen režim klient – lobbista – lobbista/lobbistický prostředník, případně režim beneficient – klient – lobbista. 
V případě, že by chtěla právnická osoba lobbovat prostřednictvím jiné právnické osoby, bude nutné, aby byly do registru zapsány obě právnické osoby, tedy jednak právnická osoba, prostřednictvím které je lobbování vykonáváno - jako lobbista, který má dále do registru povinnost zapsat své lobbující prostředníky (konkrétní fyzické osoby provádějící lobbování) - a jednak právnická osoba „objednatel“ bude do registru zapsána podle situace buď taktéž jako lobbista, nebo jako osoba, v jejímž zájmu je lobbováno. Obdobně bude postupovat fyzická nebo právnická osoba, která chce využít služeb „profesionálního“ lobbisty.  

Odpovědnost za lobbování ponese lobbista, který činnost fakticky vykonává. Lobbista, který si po vzoru výše uvedeného příkladu činnost jiného lobbisty objednal, se může povinnosti provádět zápis do prohlášení lobbisty vyhnout pouze v případě, že je v prohlášení (faktického – najatého) lobbisty uveden jako klient a v prohlášení je zároveň uveden konečný beneficient, který si najal lobbistu na počátku řetězení vztahů, jinak sám učiní prohlášení lobbisty a uvede klienta a faktického lobbistu jako lobbujícího prostředníka.

I lobbista, který si najme pro činnost jiného lobbistu tedy musí provést příslušný záznam do prohlášení lobbisty (zde uvede, že lobboval prostřednictvím jiného lobbisty, v jaké věci a doplní všechny zákonem předpokládané skutečnosti). *

Klient nebo beneficient, který sám není lobbistou (tedy sám nenaplňuje znaky lobbování podle § 2, především znak soustavnosti) se pouze objeví v příslušné roli v prohlášení lobbisty. 
Lobbista je povinen fyzické osoby, jejímž prostřednictvím hodlá lobbovat, zapsat do registru. Smyslem ustanovení je právě to, aby konkrétní fyzická osoba, která lobbování (ať už svým jménem nebo jménem někoho jiného) provádí, byla vždy určitelná. 
Na statutární orgány společnosti se užije ustanovení o lobbujících prostřednících obdobně. 

Nezbytnou podmínkou pro zápis lobbujícího prostředníka do registru je jeho bezúhonnost. § 6 odst. 2 se tak použije obdobně. Lobbující prostředník je povinen oznámit lobbistovi, že nesplňuje podmínku bezúhonnosti nebo svéprávnosti, do 10 dnů ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl.

Lobbista je podle odst. 2 povinen v registru promítnout změnu jména nebo příjmení lobbujícího prostředníka, nebo provést úplný výmaz údajů o lobbujícím prostředníkovi v případě, že lobbista přestal prostřednictvím lobbujícího prostředníka lobbovat. Změnu nebo výmaz údajů je povinen učinit do 10 dnů ode dne, kdy se o změně údajů dozvěděl, nebo ode dne, kdy přestal prostřednictvím lobbujícího prostředníka lobbovat.

Dozví-li se Ministerstvo o dané skutečnosti při své úřední činnosti a neprovedl-li lobbista jejich vyznačení v registru, vyznačí je bez zbytečného odkladu samo Ministerstvo. 
K § 9

K odst. 1 

V případě, že lobbista ukončí svoji činnost, je podle prvního odstavce povinen Ministerstvu toto do 10 dnů ode dne, kdy k této skutečnosti došlo, oznámit. Ministerstvo na základě tohoto oznámení bezodkladně vyznačí ukončení lobbování příslušného lobbisty v registru. Samotné oprávnění lobbisty k lobbování je vázáno, a tudíž zaniká, již nastalou zákonem předpokládanou skutečností, kdy lobbista přestane splňovat požadavky podle § 6 odst. 2 nebo okamžikem oznámení ukončení činnosti.

Vykonává-li formálně registrovaný lobbista lobbování, ačkoli nesplňuje povinnosti pro vznik oprávnění k lobbování, dopouští se přestupkového jednání podle § 16 odst. 4.
Cílem regulace a v užším smyslu úpravy registrace lobbistů je poskytnout veřejnosti přehled o lobbistech, zvýšit tak transparentnost a obecně zajistit veřejnou kontrolu jejich činnosti. V tomto ohledu je nutné, aby byly údaje aktuální, a měly tak vypovídací hodnotu. Ustanovení proto lobbistům stanoví oznamovací povinnost pro případ, že se lobbista rozhodne svou činnost ukončit. Vyznačením ukončení činnosti lobbisty bude mít veřejnost přehled, kdo sice lobbistou byl, ale již není ve své činnosti aktivní (k úplnému výmazu lobbisty dojde až po uplynutí 8 let (viz § 11 odst. 2). Dnem oznámení zaniká oprávnění lobbisty k lobbování. 
K odst. 2

Oprávnění k lobbování zaniká také smrtí nebo zánikem lobbisty.
K odst. 3
Ministerstvo na základě oznámení lobbisty o tom, že ukončil činnost bezodkladně vyznačí v registru zánik oprávnění lobbisty k lobbování, bezodkladně zruší oprávnění lobbisty k lobbování a vyznačí tuto skutečnost v registru, jakmile se dozví o skutečnostech podle odstavce 1 jinak než na základě oznámení nebo jakmile se dozví o skutečnostech podle odstavce 3.

Lobbista je dále podle druhého odstavce povinen oznámit Ministerstvu změnu podmínek nutných ke vzniku oprávnění k lobbování podle § 6 odst. 2, tj. změnu (omezení ve) svéprávnosti a/nebo v bezúhonnosti, a to do 10 dnů ode dne, kdy k této změně došlo. Ministerstvo má povinnost na základě tohoto oznámení bezodkladně oprávnění lobbisty k lobbování zrušit. S ohledem na požadavek transparentnosti, veřejné kontroly a nutnost zachování vypovídající hodnoty zapsaných údajů je normováno, aby lobbista, který již nebude podle zákona spadat pod definici lobbisty, tj. nebude již dále naplňovat zákonné podmínky nutné ke vzniku oprávnění lobbovat, ohlásil tuto změnu Ministerstvu. Podle daného ustanovení má Ministerstvo povinnost provést zápis o zániku oprávnění na základě takového oznámení, a to ke dni, kdy rozhodná skutečnost nastala. Podle ustanovení § 10 má Ministerstvo povinnost zrušit oprávnění lobbisty lobbovat i v případě, že se o změně podmínek nutných k lobbování u daného lobbisty sám dozví. 
K § 10

Analogicky k úpravě § 9 týkající se pozbytí postavení lobbisty je zakotven postup pro případ pozbytí postavení lobbovaného. Orgán veřejné moci nebo organizační složka státu podle § 7 odst. 3 v registru bezodkladně vyznačí pozbytí postavení lobbovaného podle § 4, a to k rozhodnému dni. 

Ustanovení řeší situace, kdy lobbovaný pozbyde svou funkci a s ní spojený vliv na rozhodování o veřejných záležitostech. V takovém případě není nadále žádoucí, aby taková osoba figurovala v registru lobbistů a lobbovaných. 

V případě, že orgán veřejné moci nebo organizační složka státu podle § 7 odst. 3 nesplní svou povinnost bezodkladně vyznačit pozbytí postavení lobbovaného, má tuto povinnost Ministerstvo, pokud se o tom dozví. Povinnost pro Ministerstva je v rámci tohoto ustanovení záměrně koncipována termínem „dozví-li se“. Požadavek na nepřetržité monitorování vzniků a zániků mandátů všech lobbovaných je poměrně snadno realizovatelný u ústavních činitelů. Zbytečnou administrativní zátěž by představovalo permanentní monitorování a detekování změn na úřednických postech ústředních správních orgánů či v kabinetech členů vlády, natož kteří poradci mají aktivní statut a podobně. Z tohoto důvodu je odpovědnost za aktuálnosti informací primárně svěřena orgánům a složkám uvedeným v § 7 odst. 3.

Základní údaje o osobě, která pozbyla postavení lobbovaného jsou však k v registru lobbistů a lobbovaných přístupná ještě po dobu 8 let (§ 11). Doba 8 let se zdá být dostatečnou pro zajištění veřejné kontroly. Dostatečně dlouhá doba, po kterou dochází k uchování a zveřejňování údajů je rozhodná i v rámci případných návratů osob, o nichž se údaje evidují zpět do některého z postavení v rámci lobbování. V takovém případě se doba potřebná pro výmaz údajů „přetrhne“ a prostřednictvím téhož bezvýznamového agendového identifikátoru fyzické osoby lze dohledávat údaje o aktivitách spojených s lobbování ve všech zastávaných rolích (lobbisty, lobbovaného, lobbujícího prostředníka). 
K § 11
K odst. 1

Údaje o lobbujícím prostředníkovi budou vymazány z registru po uplynutí 8 let ode dne, kdy lobbující prostředník přestal pro lobbistu lobbovat nebo přestal splňovat podmínku bezúhonnosti. Pokud byly zmíněné skutečnosti v registru vyznačeny Ministerstvem, které jednalo z úřední povinnosti, pak o výmazu informuje lobbistu. K výmazu nedojde, pokud ve lhůtě 8 let bude lobbující prostředník opětovně zapsán do registru.  
K odst. 2

Údaje o lobbovaném a lobbistovi se z registru odstraňují rovněž po uplynutí 8 let ode dne, kdy registrovaná osoba oznámila ukončení lobbistické činnosti, pozbyla způsobilost k výkonu činnosti, pozbyla způsobilost k výkonu činnosti lobbovaného nebo pozbyla funkci spojenou s postavením lobbovaného. K výmazu nedojde, pokud ve lhůtě 8 let budou lobbista nebo lobbovaný opětovně zapsáni do registru.  
Na rozdíl od údajů pro lobbistickou stopu, které jsou součástí dokumentů, které jsou trvale evidovány spolu s právním předpisem, bude docházet k automatickému odstraňování prohlášení lobbisty a osobních údajů lobbistů, lobbovaných a lobbujících prostředníků z registru lobbistů a lobbovaných. Lhůta pro vymazání údajů činí 8 let, což představuje dostatečně dlouhou pro zajištění veřejné kontroly. Lhůta započne běžet až po ukončení činností spojené s lobbováním a to v kterékoli roli. Pokud se tak například z lobbisty stane poslanec, lhůta pro vymazání údajů z registru nezačne běžet, pouze se změní statut dané osoby v registru lobbistů a lobbovaných, přičemž tato osoba bude nadále evidována pod stejným bezvýznamovým agendovým identifikátorem fyzické osoby. 

Teprve poté, co osoba ukončí veškeré aktivity spojené s povinností být evidován jako lobbista nebo lobbující prostředník a zároveň nebude vykonávat žádnou veřejnou funkci spojenou s registrací lobbovaného, přičemž tuto skutečnost oznámí Ministerstvu nebo ji Ministerstvo zjistí ze své úřední činnosti, začne běžet lhůta k odstranění příslušných údajů. Běh lhůty se však přeruší, pokud před jejím uplynutím dojde ke vzniku skutečnosti, která zakládá povinnost opětovně registrovat danou osobu. 
K § 12 

Dalším klíčovým institutem navrhované úpravy je prohlášení lobbisty spočívající v několika navazujících krocích. V prvé fázi lobbista provede tzv. deklaraci zájmů – před samotným zahájení lobbování uvede, v jaké oblasti hodlá lobbovat (energetika, životní prostředí, obrana,…) a v čím zájmu lobbista bude lobbovat (kým byl najat, kdo jej lobbováním pověřil, zda se jedná o „in-house“ lobbistu, zda se jedná o neziskovou organizaci, zda lobbuje za vlastní zájmy a cíle). 

Lobbista bude dále povinen do registru za uplynulé kalendářní pololetí uložit v elektronické podobě prohlášení lobbisty o lobbování za uplynulých 6 měsíců, v němž uvede jména a příjmení konkrétních lobbovaných, u nichž loboval, orgány veřejné moci nebo organizační složky státu, v níž lobbovaný u kterého lobbista lobboval působí, a funkci nebo zařazení lobbovaného. Dále zde lobbista uvede formu lobbování, tedy zda lobbování proběhlo osobně, telefonicky nebo písemně a nakonec musí uvést cíl, kterého se lobbováním snažil dosáhnout.    

I v případě, že v uplynulém pololetí nedošlo k žádnému lobbování je povinen lobbista vložit prohlášení, obsahující danou informaci namísto údajů podle odst. 4. 

V odstavci 6 je lobbovanému přiznáno právo podat proti prohlášení lobbisty námitku; tu je oprávněn podat kdykoliv po dobu trvání evidence lobbovaného v registru. Půjde především o případy, kdy lobbista ve zprávě neuvede, že u lobbovaného lobboval, pomlčí o lobbistické komunikaci či prohlášení obsahuje údaj o údajném lobbování u konkrétní lobbované osoby, která však chce prostřednictvím námitky signalizovat, že k takovému lobbování nedošlo. Podání námitky bude umožněno funkcionalitou, kterou bude mít webové rozhraní registru lobbistů a lobbovaných.  

Cílem zveřejnění námitky lobbovaného není přezkum pravdivosti informací uváděných ve zprávě lobbisty Ministerstvem, nýbrž poskytnutí rovného přístupu lobbisty a lobbovaného sdělit veřejnosti prostřednictvím registru odlišná stanoviska týkající se lobbistického kontaktu, tj. zda takový kontakt proběhl, v jaké věci, mezi kým apod. Námitka tak bude fungovat jako obdoba práva na repliku stejnými prostředky, jakými bylo učiněno sdělení, proti kterému námitka směřuje; v praxi ale nelze po Ministerstvu požadovat přezkoumávání jejich správnosti. Proto je záměrem, aby se případná námitka pouze stala součástí registru. Institut námitek je zároveň nástrojem prevence motivující lobbisty k tomu, aby jejich zprávy byly úplné a pravdivé. Je ji možné vnímat také jako indikátor pro případný větší zájem veřejnosti o daný rozpor.

Neplnění povinnosti včas uložit prohlášení lobbisty do registru a uvedení nepravdivé informace ve zprávě je Ministerstvem postihováno jako přestupek podle tohoto zákona. 

V posledním odstavci ustanovení § 12 je stanovena osmiletá archivační doba pro prohlášení lobbistů.
K § 13
Podle odstavce 1 bude lobbista oprávněn provádět lobbistickou činnost pouze osobně, nebo prostřednictvím jiné osoby (ať už právnické nebo fyzické) zapsané v registru. 

Za účelem zvýšení transparentnosti lobbistické činnosti je v odstavci 2 zakotvena povinnost lobbisty upozornit lobbovaného na to, že je kontaktován registrovaným lobbistou. Upozornění musí přijít ještě před zahájením lobbování tak, aby měl lobbovaný možnost jednání odmítnout nebo se ho neúčastnit. To samé platí i pro lobbujícího prostředníka. 

Podle odstavce 3 má lobbovaný možnost požádat lobbistu o písemné potvrzení toho, že lobbovaného před lobbováním upozornil na skutečnost, že je lobbistou podle zákona o lobbování. To samé platí i pro lobbujícího prostředníka. Pokud by lobbista, resp. lobbující prostředník odmítl takové potvrzení vydat, má lobbovaný právo se obrátit na Ministerstvo, který má možnost s lobbistou zahájit řízení o přestupku. 
K § 14
Jedním z klíčových nástrojů pro veřejnou kontrolu lobbování je zavedení tzv. lobbistické stopy návrhu právního předpisu vyhlašovaného ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Lobbistická stopa se stává součástí důvodové zprávy právního předpisu vyhlašovaného ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Lobbistická stopa je rovněž součástí zápisu ze schůze výboru (jak v Poslanecké sněmovně, tak Senátu), na jehož schůzi byl pozměňovací návrh přijat, resp. je součástí pozměňovacího návrhu podaného poslancem/senátorem či skupinou poslanců/senátorů.
K odst. 1

Lobbistická stopa obsahuje údaje potřebné pro identifikaci příslušného lobbisty, který úspěšně ovlivnil přípravu, podobu či tvorbu právního předpisu.
Údaji, které se v lobbistické stopě právního předpisu evidují jsou jméno a příjmení lobbistů, kteří lobbovali u lobbovaných, resp. kterým se podařilo prosadit do návrhu právního předpisu změny, jméno a příjmení lobbovaných, které lobbisté úspěšně oslovili, datum lobbování a přesné vymezení, které věci v návrhu právního předpisu doznaly podle návrhu nebo požadavku lobbisty změn. 
K odst. 2

Lobbovaný je povinen poskytovat údaje pro lobbistickou stoupu osobě, která vytváří v zákoně uvedené dokumenty, jejichž obsahem mají být údaje pro lobbistickou stopu. Pokud lobbovaný předkládá vlastní pozměňovací návrh zákona, uvede v odůvodnění návrhu údaje pro lobbistickou stopu právního předpisu sám. Pokud je návrh schvalován na výboru 
Odpovědnost za úplnost a pravdivost lobbistické stopy ponese lobbovaný, který jediný má relevantní informace o proběhnuvším lobbistickém kontaktu, čemuž odpovídá jeho přestupková odpovědnost v § 16 odst. 3. 
K odst. 3

Smyslem tohoto ustanovení není primárně řešení správnosti námitky (resp. údajů v námitce obsažených), ale možnost obrany proti nepravdivým údajům, a to stejnými prostředky, jakými je činěno prohlášení lobbisty. Ministerstvo ostatně ani zásadně nebude disponovat potřebnými nástroji pro to, aby s konečnou platností rozhodlo, „kdo má pravdu“, natož aby mohlo zasahovat do podoby dokumentů, jejichž znění musí zůstat v rámci legislativního procesu, případně po publikaci ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nezměněné. 
Nepravdivost či neúplnost údajů uváděných v prohlášení lobbisty i v lobbistické stopě řeší Ministerstvo v rámci deliktní odpovědnosti za přestupek podle § 16.

Dá se předpokládat, že Ministerstvo bude zahajovat přestupkové řízení nejen na základě podnětů lobbistů, lobbovaných a třetích osob, ale i z vlastní iniciativy v případě, kdy zaznamená, že se u konkrétních lobbistů či lobbovaných vyskytují námitky proti pravdivosti evidovaných lobbistických údajů. V takovém případě Ministerstvo příslušné k projednávání přestupků v souladu se zákonem o odpovědnosti za přestupky zahájí přestupkové řízení, v rámci něhož dojde k přezkoumání pravdivosti nebo úplnosti zaevidovaných dat. Rozhodnutí v tomto řízení však nebude mít bezprostřední dopad na údaje uvedené v prohlášení lobbisty ani na údaje uvedené v námitce. 
K § 15 

Dohled nad plněním povinností podle tohoto zákona vykonává Ministerstvo Dá se předpokládat, že Ministerstvo, díky své robustní koncepci, může fungovat jako aktivní dohledový orgán schopný určitého prověřování a monitoringu činnosti lobbistů a lobbovaných spadajících do jeho oblasti působnosti. 

Očekává se, že řádná činnost Ministerstva při dohledu nad lobbováním bude zajištěna i možností každého obrátit se na Ministerstvo, jakožto gestora zákona a správce systému, s oznámením o podezření, že údaje obsažené v prohlášení lobbistů či v lobbistických stopách nejsou pravdivé, případně že byl zákon porušen jinak. Ministerstvo je věcně příslušné k projednání přestupků podle tohoto zákona, přičemž bude postupovat podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a správního řádu. Proti rozhodnutí Ministerstva o přestupku lze podat opravné prostředky podle správního řádu
Ministerstvu se ukládá na svých internetových stránkách uveřejnit informace o způsobu a podmínkách poskytování metodické, poradenské a odborné pomoci. Ministerstvu je dále uložena povinnost vydávat (na internetové stránce zveřejnit) výroční zprávu tak, jak je to běžné v obdobných případech v zahraničí. Výroční zpráva má zajistit, že sesbíraná data budou dále zpracována a budou v agregované podobě předávána veřejnosti. Termín 30. června byl zvolen proto, že začátkem roku je vydáváno mnoho jiných výročních zpráv, a další by mohla tříštit pozornost médií, pro něž je výroční zpráva typicky určena.
K § 16
Ustanovení definuje skutkové podstaty jednotlivých přestupků lobbistů, lobbovaných a lobbujících prostředníků komplementárně podle zákonných povinností. Stanovení správních trestů bylo provedeno v souladu se zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a materiálem Ministerstva vnitra „Zásady tvorby právní úpravy přestupků“, schváleného usnesením vlády ze dne 31. července 2018 č. 498.

Skutkové podstaty přestupků byly do zákona zakotveny jen v těch případech, kdy je to nezbytné k zajištění plnění veřejnoprávních povinností. Přitom byla splněna podmínka subsidiarity uplatňování odpovědnosti za přestupek. Úprava skutkových podstat přestupků je nezbytným a efektivním nástrojem k zajištění plnění právních povinností uložených povinným subjektům zákonem.

Stanovené pokuty nejsou nepřiměřeně vysoké a odráží nižší typovou závažnost přestupků oproti trestným činům. Sankce za přestupky byly stanoveny do výše 50 000, resp. 100 000 Kč (viz odst. 5), což je výrazně méně oproti dřívějším legislativním návrhům úpravy lobbování. Zákonem nebyla stanovena spodní hranice pokut, aby nebylo nadměrně omezeno správní uvážení Ministerstva. Typová závažnost (škodlivost) deliktního jednání uvedených skutkových podstat není tak vysoká, aby spodní hranici pokut odůvodnila (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09). 

Navíc zákon umožní Ministerstvu uložit lobbistovi správní trest v podobě zákazu činnosti, a to za porušení povinnosti podat ve lhůtě 10 dnů ode dne naplnění znaků lobbování návrh na zápis do registru nebo za výkon lobbistické činnosti prostřednictvím osoby, která není zapsána v registru anebo uvedení nepravdivých nebo neúplných informací údajů v registru nebo v prohlášení lobbisty. Maření takového úředního rozhodnutí může být následně postihováno normami trestního práva.

Dále lze v souladu s § 50 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich uložit správní trest zveřejnění rozhodnutí. Ten spočívá v tom, že se výroková část rozhodnutí zveřejní na úřední desce Ministerstva. Na úřední desce Ministerstva pak bude výroková část rozhodnutí zveřejněna po dobu nejméně 15 dnů a nejdéle po dobu 2 měsíců, přičemž nesmí být zveřejněny údaje umožňující identifikaci jiné osoby než pachatele.
K § 17
Přestupky podle zákona o lobbování projednává Ministerstvo, které je současně ústředním orgánem státní správy pro lobbování. Ministerstvo je předkladatelem zákona o lobbování a bude zajišťovat metodickou podporu v této oblasti. Ministerstvo rovněž provádí dozor nad plněním povinností vyplývající ze zákona o lobbování. Logickou výhodou tak bude bohatší rozhodovací praxe s možností ovlivňovat účelnost a efektivitu lobbování prostřednictvím metodických pokynů až po změny zákona, jehož je gestorem. 
Ust. § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, upravuje vyloučení z projednávání a rozhodování věci. Toto ustanovení se však nepoužije na vedoucí ústředních správních úřadů. Z judikatury správních soudů vyplývá, že systémovou podjatost u ústředních správních úřadů je možné minimalizovat tím, že u něj existuje rozkladová komise, která je z většiny obsazena odborníky, kteří k ústřednímu správnímu úřadu vázáni jiným vztahem. Významným prvkem pro zmenšení rizik spojených se systémovou podjatostí je přezkoumatelnost rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo před správním soudem.
„k návrhu NSS na zrušení odstavce 6 uvedl, že „správní soud v dané věci § 14 odst. 6 SpŘ(pozn. aut. – odst. 7) aplikuje v tom smyslu, že ho neaplikuje, tj. aplikuje ho v tom smyslu, že na posouzení rozhodované věci nedopadá, jelikož představuje, jak již bylo vyloženo, bariéru pro postup uplatnění námitky podjatosti úřední osoby ve správním řízení dle § 152 SpŘ, nikoli ale pro její posouzení v soudním řízení správním. Jelikož je dle SŘS správní soudnictví ovládáno zásadou kasační, v případě, shledá-li soud v přezkumu správního řízení dle § 152 SpŘ důvody vyloučení úřední osoby pro její podjatost, je povinen se dále zabývat otázkou, zdali se tato okolnost promítla v nezákonnosti správního rozhodnutí, případně v dalších vadách řízení, jež předcházelo jejímu vydání, jež pak opodstatňují závěr o důvodnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a následně dle § 78 odst. 1 SŘS vedou k jeho zrušení soudem.“
 ÚS v usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09

Opravné prostředky: 

Proti rozhodnutí Ministerstva o přestupku podle § 16 lze podat rozklad podle § 152 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů. Rozklad se podává u ministerstva spravedlnosti (§ 86 odst. 1 správního řádu) do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí (§ 83 správního řádu). Mezi obsahovými náležitostmi rozkladu by mělo být mimo jiné uvedeno, kdo rozklad podává, proti jakému rozhodnutí směřuje, čeho se týká, co osoba podávající rozklad (rozkladatel) navrhuje, tedy v jakém rozsahu prvostupňové rozhodnutí napadá (výrokové části rozhodnutí) a vylíčení z jakých skutkových a právních důvodů takové podání činí.
O rozkladu rozhodne ministr spravedlnosti na podkladě návrhu rozkladové komise Ministerstva spravedlnosti, která je jeho kolegiálním, odborným a poradním orgánem. Ministr ovšem není návrhem komise vázán. Ministr může na podkladě rozkladu rozhodnutí zrušit nebo změnit (pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas), nebo rozklad zamítne a rozhodnutí prvoinstančního ústředního orgánu potvrdí. 

V případě, že osoba neuspěje s rozkladem, může využít mimořádného opravného prostředku v podobě žaloby proti rozhodnutí (§ 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, která se podává u Městského soudu v Praze ve lhůtě 2 měsíců. Žaloba nemá odkladný účinek. 
K § 18

Návrh stanoví přechodná ustanovení pro ty lobbisty a lobbované, kteří již ke dni účinnosti zákona naplňují znaky lobbisty, respektive jsou podle zákona lobbovanými. Osoby, které před účinností navrhované právní úpravy naplňují kritéria lobbování uvedená v tomto zákoně, budou muset učinit ohlášení podle § 6 odst. 1 nejpozději do 30 dnů ode dne nabytí účinnosti. Stejná lhůta bude vázat orgány veřejné moci a organizační složky státu uvedené v § 7 odst. 3, aby do registru doplnili osoby, které toho času budou naplňovat definici lobbovaného. 
K § 19
Vzhledem k tomu, že zákon bude regulovat zcela novou oblast, navrhuje se účinnost zákona v takovém časovém odstupu, tj. k 1. 1. 2026, aby dotčení adresáti měli dostatek času se s právním předpisem seznámit a připravit se na plnění stanovených povinností.
� Lobbying: Models for Regulation. Pross, A. P. 2007. OECD, Paris, s. 14.

� Transparency and Integrity in Lobbying. The 10 Principles for Transparency and Integrity in Lobbying. OECD 2013, https://www.oecd.org/gov/ethics/Lobbying-Brochure.pdf.

� � HYPERLINK "https://www.bis.cz/vyrocni-zpravy/" �Výroční zprávy | BIS�

� Transparency and Integrity in Lobbying. The 10 Principles for Transparency and Integrity in Lobbying, OECD 2013 � HYPERLINK "https://www.oecd.org/gov/ethics/Lobbying-Brochure.pdf" �https://www.oecd.org/gov/ethics/Lobbying-Brochure.pdf�

� Nepřípustné ovlivňování nastává, pokud určití jednotlivci či skupiny získávají nespravedlivou výhodu tím, že excesivním způsobem ovlivňují rozhodovací proces pro své vlastní cíle na úkor veřejného zájmu. EU Legislative Footprint. Transparency International EU Office 2015, s. 5. K tomu také přispívá neprůhlednost legislativního procesu, neetické chování veřejných funkcionářů a lobbistů, či pokud je omezen přístup ve prospěch vybraných zájmů. 

� The 10 Principles for Transparency and Integrity in Lobbying, OECD 2013.

� Lobbyists, Governments and Public Trust: Building a Legislative Framework for Enhancing Transparency and Accountability in Lobbying. Volume 1. OECD 2008.

� A study on the feasibility of a Council of Europe legal instrument on the legal regulation of lobbying activities. TilmanHoppe. CDCJ(2014)4, 2014.

� Recommendation CM/Rec(2017)2 on the legal regulation of lobbying activities in the context of public decision making and explanatory memorandum. Council of Europe 2017, � HYPERLINK "http://www.coe.int/en/web/cdcj/activities/lobbying" �http://www.coe.int/en/web/cdcj/activities/lobbying�.

� Důvodová zpráva k Doporučení Rady Evropy k právní regulaci lobbingu v kontextu veřejného rozhodování adresovaného členským státům, Rada Evropy 2017. � HYPERLINK "https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectId=09000016806f4fbf" �https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectId=09000016806f4fbf� 

� Čtvrté hodnotící kolo – Prevence korupce ve vztahu ke členům Parlamentu, soudcům a státním zástupcům, GRECO 2016. � HYPERLINK "https://rm.coe.int/16806c319a" �https://rm.coe.int/16806c319a� 

� The 10 Principles for Transparency and Integrity in Lobbying, OECD 2013.

� Dostupné v anglickém jazyce na � HYPERLINK "http://www.who.int/fctc/guidelines/article_5_3.pdf" �http://www.who.int/fctc/guidelines/article_5_3.pdf�

� Do této kategorie patří i statutární orgány právnických osob, které budou mít obdobné postavení jako lobbující prostředník.

� Například v osobních údajích lobbujícího prostředníka, dále pokud lobbista přestal lobbovat prostřednictvím lobbujícího prostředníka nebo tento ztratí podmínku bezúhonnosti nebo sám lobbista přestane splňovat některou z podmínek nutných ke vzniku oprávnění k lobbování.

� O lobbistech v rozsahu: (i) obchodní firmu, název nebo jméno, popřípadě jména, a příjmení, (ii) právní formu, (iii) adresu sídla nebo místa pobytu, (iv) identifikační číslo osoby, (v) den zápisu do registru. O lobbujících prostřednících v rozsahu: (i) jméno, popřípadě jména, a příjmení, a (ii) den zápisu do registru. O lobbovaných v rozsahu: (i) jméno, popřípadě jména, a příjmení, (ii) orgán veřejné moci nebo organizační složka státu, ve které lobbovaný působí, (iii) funkce nebo zařazení a (iv) den zápisu do registru. Ministerstvo dále bezodkladně vyznačí v registru zánik oprávnění lobbisty k lobbování, buď na základě oznámení lobbisty či pokud se o tom dozví jinak; pozbytí postavení lobbovaného, pokud tak neučiní příslušná organizační složka státu. 

� Tím se rozumí, jde-li o právnickou osobu, též zájem jejích společníků nebo členů. 

� � HYPERLINK "https://www.bis.cz/vyrocni-zpravy/vyrocni-zprava-bezpecnostni-informacni-sluzby-za-rok-2015-0032e412.html" �Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2015 | Výroční zprávy | BIS�

� � HYPERLINK "https://www.bis.cz/vyrocni-zpravy/vyrocni-zprava-bezpecnostni-informacni-sluzby-za-rok-2016-d30334e2.html" �Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2016 | Výroční zprávy | BIS�

� � HYPERLINK "https://www.bis.cz/vyrocni-zpravy/vyrocni-zprava-bezpecnostni-informacni-sluzby-za-rok-2017-d85907e6.html" �Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2017 | Výroční zprávy | BIS�

� � HYPERLINK "https://www.bis.cz/vyrocni-zpravy/vyrocni-zprava-bezpecnostni-informacni-sluzby-za-rok-2017-d85907e6.html" �Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2017 | Výroční zprávy | BIS�

� � HYPERLINK "https://www.bis.cz/vyrocni-zpravy/vyrocni-zprava-bezpecnostni-informacni-sluzby-za-rok-2019-c665e2a7.html" �Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2019 | Výroční zprávy | BIS�

� � HYPERLINK "https://www.bis.cz/vyrocni-zpravy/vyrocni-zprava-bezpecnostni-informacni-sluzby-za-rok-2020-158d1414.html" �Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2020 | Výroční zprávy | BIS�

� Např. § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



39