Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

                V.
Platné znění vybraných ustanovení zákona o soudech a soudcích a dalších předpisů s vyznačením navrhovaných změn a doplnění

Změna zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů
§ 31
(1) Krajský soud rozhoduje v senátech v případech stanovených zákony o řízení před soudy. Samosoudci rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy. V ostatních případech rozhoduje samosoudce.
(2) Senáty krajského soudu se skládají z 
a) předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech,
b) předsedy senátu a 2 soudců. v ostatních případech.
(3) Samosoudcem je předseda senátu nebo soudce. Předsedou senátu může být pouze soudce.
§ 34
	(1) Okresní soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedy nebo místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců.
 	(2) Rozhodovací činnost okresního soudu vykonávají soudci a přísedící jako samosoudci. Předseda a místopředseda nebo místopředsedové okresního soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu okresního soudu v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátů.
 	(3) V rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem se na rozhodovací činnosti okresního soudu podílejí vyšší soudní úředníci, justiční kandidáti, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé.
§ 35
(1) Okresní soud rozhoduje v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem.
(2) Senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a 2 přísedících.
(3) Samosoudcem je předseda senátu nebo soudce. Předsedou senátu může být pouze soudce.
Volba přísedících
§ 64
	(1) Přísedící okresních soudů volí zastupitelstva obcí v obvodu příslušného okresního soudu. V hlavním městě Praze volí přísedící obvodních soudů zastupitelstva městské části v obvodu příslušného obvodního soudu.
	(1) (2) Přísedící krajských soudů volí zastupitelstva krajů, jejichž území je alespoň zčásti v obvodu příslušného krajského soudu. V hlavním městě Praze volí přísedící Městského soudu v Praze zastupitelstvo hlavního města Prahy.
	(2) (3) Kandidáty do funkce přísedícího navrhují členové příslušného zastupitelstva. K navrženým kandidátům si zastupitelstvo vyžádá vyjádření předsedy příslušného soudu.
	(3) (4) Přísedícím může být zvolen občan, který je přihlášen k trvalému pobytu2) v obvodu zastupitelstva, jímž je do funkce volen, a v obvodu soudu, pro který je do funkce volen, nebo který v těchto obvodech pracuje.
____________________ 
2) §10 až 12 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel).
§ 65
	(1) Počet přísedících, kteří mají být pro příslušný okresní nebo krajský soud zvoleni, stanoví předseda příslušného soudu. Při stanovení počtu přísedících je třeba přihlížet k tomu, aby jednotliví přísedící zpravidla nezasedali více než 20 dnů v kalendářním roce.
 	(2) Je-li v obvodu příslušného soudu více zastupitelstev nebo patří-li Patří-li do obvodu příslušného soudu území více krajů, stanoví předseda příslušného soudu potřebný počet přísedících zvlášť pro jednotlivá zastupitelstva; přihlíží přitom k počtu obyvatelstva příslušné obce, její městské části, kraje nebo části území v obvodu soudu.

§ 105 
	(1) Předsedu okresního soudu jmenuje z řad soudců na návrh předsedy krajského soudu ministr spravedlnosti. Místopředsedu nebo místopředsedy okresního soudu jmenuje z řad soudců na návrh předsedy okresního soudu ministr spravedlnosti.
 	(2) Funkční období předsedy a místopředsedy okresního soudu je 7 let.
 	(3) Předsedy senátů okresního soudu jmenuje z řad soudců tohoto soudu předseda krajského soudu, do jehož obvodu okresní soud patří.

§ 121 
	(1) Předseda Nejvyššího soudu a předsedové vrchních, krajských a okresních soudů vykonávají státní správu soudů v rozsahu stanoveném tímto zákonem.
 	(2) Místopředsedové Nejvyššího soudu a místopředsedové vrchních soudů vykonávají státní správu těchto soudů v rozsahu určeném jejich předsedou.
 	(3) Místopředsedové krajského soudu vykonávají státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu v rozsahu určeném předsedou krajského soudu.
 	(4) Místopředseda, popřípadě místopředsedové okresního soudu vykonávají státní správu tohoto soudu v rozsahu určeném jeho předsedou.
 	(5) Předseda Nejvyššího soudu, vrchního soudu, a krajského soudu a okresního soudu může při zachování vlastní odpovědnosti pověřit jednotlivými úkony státní správy s jejich souhlasem předsedy senátu a ostatní soudce příslušného soudu; předseda okresního soudu může při zachování vlastní odpovědnosti pověřit jednotlivými úkony státní správy s jejich souhlasem ostatní soudce příslušného soudu.

§ 126
	(1) Předseda krajského soudu vykonává státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že
a) zajišťuje chod krajského soudu po stránce personální a organizační; za tím účelem zejména stanoví počty přísedících tohoto soudu, zajišťuje řádné obsazení soudu vyššími soudními úředníky, soudními tajemníky a dalšími zaměstnanci a vyřizuje personální věci soudců,
b) prostředky státního rozpočtu, stanovené správcem kapitoly státního rozpočtu, rozepisuje pro hospodaření krajského soudu a pro hospodaření okresních soudů v jeho obvodu minimálně v rozsahu členění závazných ukazatelů daných zákonem o státním rozpočtu nebo správcem kapitoly státního rozpočtu,
c) pro účely rozpočtových opatření a vystavování limitů podle rozpočtových pravidel plní vůči okresním soudům v jeho obvodu funkci správce kapitoly státního rozpočtu,
d) dbá o odbornost soudců a vytváří podmínky pro její zvyšování,
e) pečuje o zvyšování odborné úrovně vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků, soudních vykonavatelů a ostatních zaměstnanců působících u krajského soudu a u okresních soudů v jeho obvodu a zajišťuje pravidelné vzdělávání asistentů soudců,
f) zajišťuje výběr justičních kandidátů a s vybranými uchazeči uzavírá pracovní smlouvu,
g) řídí a kontroluje odbornou přípravu justičních kandidátů v obvodu krajského soudu a její výkon,
h) řídí a kontroluje výkon státní správy okresních soudů prováděný jejich předsedy,
i) pečuje o odbornou průpravu přísedících krajského soudu k výkonu jejich funkce a organizuje a koordinuje odbornou průpravu přísedících okresních soudů k výkonu jejich funkce,
j) dohlíží na řádný chod soudních kanceláří,
k) zajišťuje poskytování informací krajským soudem podle zvláštního právního předpisu,9)
l) zajišťuje včasné zveřejňování soudních rozhodnutí,
m) kontroluje činnost ředitele správy krajského soudu,
n) zajišťuje bezpečnost krajského soudu a úkoly krizového řízení,
o) plní další úkoly, stanoví-li tak tento zákon nebo zvláštní právní předpisy.
(2) Předseda krajského soudu dbá o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních, vedených u krajského soudu a u okresních soudů v jeho obvodu, a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí, vedených u krajského a okresních soudů,
a) provádí prověrky soudních spisů,
b) dohlíží na úroveň soudních jednání,
c) vyřizuje stížnosti.
(3) Předseda krajského soudu kontroluje postup krajského soudu při rozdělování věcí podle rozvrhu práce.
(4) V rámci úkolů uvedených v odstavci 2 písm. a) a b) podává předseda krajského soudu ministerstvu podněty ke stížnostem pro porušení zákona, má-li za to, že jsou splněny podmínky podle zákona o trestním řízení soudním (trestní řád). Má-li za to, že podnět podaný nebo postoupený mu předsedou okresního soudu nesplňuje podmínky podle zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), postoupí ho se svým stanoviskem ministerstvu.
(5) Ředitel správy krajského soudu, s výjimkou úkonů, ke kterým je podle tohoto zákona nebo zvláštních právních předpisů oprávněn pouze předseda soudu,
a) zajišťuje provoz soudu po stránce hospodářské, materiální a finanční,
b) vyřizuje personální věci zaměstnanců působících u tohoto soudu s výjimkou soudců,
c) zajišťuje řádný chod soudních kanceláří,
d) plní další úkoly související s výkonem státní správy soudu podle pokynů předsedy soudu.
 ____________________ 
9) Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

§ 127
	(1) Předseda okresního soudu vykonává státní správu okresního soudu tím, že
a) zajišťuje chod soudu po stránce personální a organizační; za tím účelem zejména stanoví počty přísedících tohoto soudu, zajišťuje řádné obsazení soudu vyššími soudními úředníky, soudními tajemníky, soudními vykonavateli a dalšími zaměstnanci a vyřizuje personální věci soudců,
b) dohlíží na odbornou přípravu justičních kandidátů po dobu jejího výkonu u okresního soudu,
c) dbá o odbornost soudců a vytváří podmínky pro její zvyšování,
d) pečuje o zvyšování odborné úrovně vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků, soudních vykonavatelů a ostatních zaměstnanců působících u tohoto soudu,
e) pečuje o odbornou průpravu přísedících okresního soudu k výkonu jejich funkce,
ef) dohlíží na řádný chod soudních kanceláří,
fg) zajišťuje poskytování informací soudem podle zvláštního právního předpisu, 9)
gh) zajišťuje včasné zveřejňování soudních rozhodnutí,
hi) kontroluje činnost ředitele správy okresního soudu,
ij) zajišťuje bezpečnost soudu a úkoly krizového řízení,
jk) plní další úkoly, stanoví-li tak tento zákon nebo zvláštní právní předpisy.
(2) Předseda okresního soudu dbá o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních, vedených u okresního soudu, a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí, vedených u okresního soudu,
a) provádí prověrky soudních spisů,
b) dohlíží na úroveň soudních jednání,
c) vyřizuje stížnosti.
(3) Předseda okresního soudu kontroluje postup okresního soudu při rozdělování věcí podle rozvrhu práce.
(4) V rámci úkolů uvedených v odstavci 2 písm. a) a b) podává předseda okresního soudu předsedovi krajského soudu podněty ke stížnostem pro porušení zákona, má-li za to, že jsou splněny podmínky podle zákona o trestním řízení soudním (trestní řád). Má-li za to, že podnět předložený mu předsedou senátu nebo jiným soudcem nesplňuje podmínky podle zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), předloží ho se svým stanoviskem předsedovi krajského soudu.
(5) Ředitel správy okresního soudu, s výjimkou úkonů, ke kterým je podle tohoto zákona nebo zvláštních právních předpisů oprávněn pouze předseda soudu,
a) zajišťuje provoz soudu po stránce hospodářské, materiální a finanční,
b) vyřizuje personální věci zaměstnanců působících u tohoto soudu s výjimkou soudců,
c) zajišťuje řádný chod soudních kanceláří,
d) plní další úkoly související s výkonem státní správy soudu podle pokynů předsedy soudu.
____________________ 
9) Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

§ 171
	Předseda okresního soudu vyřizuje stížnosti, jejichž obsahem je stížnost na průtahy, na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení místopředsedou soudu, předsedy senátu, soudci, přísedícími, vyššími soudními úředníky, soudními tajemníky, soudními vykonavateli a jinými zaměstnanci působícími u okresního soudu.


Změna zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
§ 14
(1) Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
(2) U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání.
(3) Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali.
(4) Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
§ 15
(1) Jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně předsedovi soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
(2) Předseda soudu určí podle rozvrhu práce místo soudce (přísedícího) uvedeného v odstavci 1 jiného soudce (přísedícího) nebo, týká-li se oznámení všech členů senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1. Jde-li o vyloučení podle § 14 odst. 1 a předseda soudu má za to, že tu není důvod pochybovat o nepodjatosti soudce (přísedícího), předloží věc k rozhodnutí soudu uvedenému v § 16 odst. 1.

§ 15a
(1) Účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni.
(2) Účastník je povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících).
(3) V námitce podjatosti musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán.
§ 15b
(1) K rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
(2) Ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná.
(3) Ustanovení odstavce 1 neplatí také tehdy, uplatnil-li účastník v námitce stejné okolnosti, o nichž bylo nadřízeným soudem (jiným senátem Nejvyššího soudu) již rozhodnuto, nebo je-li námitka zjevně opožděná.
§ 16
(1) O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
(2) Opožděně podanou námitku (§ 15a odst. 2) soud uvedený v odstavci 1 odmítne.
(3) Dokazování k prokázání důvodu vyloučení soudce (přísedícího) provede soud uvedený v odstavci 1 buď sám nebo prostřednictvím dožádaného soudu. Neprovádí-li se dokazování, není třeba k rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 nařizovat jednání.

§ 16a
(1) Jestliže bylo rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen, předseda soudu podle rozvrhu práce určí místo něho jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže byli vyloučeni všichni členové senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1.
(2) Bylo-li rozhodnutí odvolacím nebo dovolacím soudem anebo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (přísedící), nebo nařídilli odvolací nebo dovolací soud, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), postupuje se obdobně podle odstavce 1.

§ 36a
(1) V řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje samosoudce.
V řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát:. 
a)	ve věcech pracovních,
b)	v dalších věcech, o nichž to stanoví zákon.
(2)	V ostatních věcech jedná a rozhoduje v řízení před okresním soudem samosoudce.
(3) (2)	V řízení před krajským soudem jako soudem prvého stupně jedná a rozhoduje samosoudce; senát jedná a rozhoduje v řízení v prvním stupni, stanoví-li tak zákon, a v odvolacím řízení.
§ 37
(1) Senát rozhoduje po poradě; kromě členů senátu a zapisovatele nesmí být nikdo jiný poradě přítomen.
(2) K rozhodnutí je třeba většiny hlasů, přičemž hlasovat jsou povinni všichni členové senátu. Hlasování řídí předseda senátu. Přísedící hlasují před soudci a mladší soudci (přísedící) před staršími Mladší soudci hlasují před staršími soudci, předseda senátu hlasuje poslední.

§ 40a
(1) Jsou-li v řízení projednávány utajované informace, je předseda senátu povinen přísedící, účastníky, osoby oprávněné za ně jednat (§ 21 až 21b), zástupce účastníků, znalce, tlumočníky, osoby uvedené v § 116 odst. 3 a další osoby, které se podle zákona musí zúčastnit řízení, předem podle zvláštního právního předpisu poučit56a. Písemný záznam o tomto poučení založí předseda senátu do spisu a jeho kopii zašle nejpozději do 30 dnů ode dne poučení Národnímu bezpečnostnímu úřadu.
(2) Poučení podle odstavce 1 není potřebné u těch osob, které se prokáží platným osvědčením fyzické osoby pro příslušný stupeň utajení utajovaných informací a poučením, vydanými podle zvláštního právního předpisu56).
____________________ 
56) Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
56a) § 58 odst. 5 zákona č. 412/2005 Sb.

§ 157
(1) Není-li stanoveno jinak, v písemném vyhotovení rozsudku se po slovech „Jménem republiky“ uvede označení soudu, jména a příjmení soudců a přísedících, přesné označení účastníků a jejich zástupců, účast státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, označení projednávané věci, znění výroku, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, poučení o možnosti výkonu rozhodnutí a den a místo vyhlášení. Je-li to možné, uvede se v označení účastníků též jejich datum narození (identifikační číslo).
(2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
(3) V odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání.
(4) V odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
§ 169
(1) Není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.
(2) Vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.
(3) Jestliže se usnesení nedoručuje, stačí v písemném vyhotovení uvést výrok a den vydání.
(4) Pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé, platí obdobně § 157 odst. 2 a 4.
§ 172
(1) Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) se nepoužije.
(2) Platební rozkaz nelze vydat, 
a) není-li znám pobyt žalovaného; 
b) má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny; 
c) je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. 
 (3) Nevydá-li soud platební rozkaz, nařídí jednání. 

§ 205
(1) V odvolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh).
(2) Odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že
a) nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát,
b) soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem,
c) řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
d) soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností,
e) soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním,
f) dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§ 205a),
g) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
(3) Odvolatel může bez souhlasu soudu měnit odvolací návrhy a odvolací důvody i po uplynutí lhůty k odvolání.
(4) Rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, může odvolatel měnit jen v průběhu trvání lhůty k odvolání.
§ 205a
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3;
e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;
f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

§ 229
(1) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže
a) bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů,
b) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení,
c) účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen,
d) nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba,
e) rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící,
f) soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát,
g) bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího,
h) účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady.
(2) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže
a) v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení,
b) v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto,
c) odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat (§ 261a).
(3) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2.
(4) Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.


Změna zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 
§ 2 
Základní zásady trestního řízení
(1) Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.
(2) Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.
(3) Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.
(4) Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí.
(5) Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
(6) Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
(7) Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení.
(8) Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu (dále jen „dohoda o vině a trestu“), které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce.
(9) V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami rozhoduje sám jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce.
(10) Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně.
(11) Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají.
(12) Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.
(13) Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.
(14) Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.
(15) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období řízení umožnit poškozenému plné uplatnění jeho práv, o kterých je třeba ho podle zákona vhodným způsobem a srozumitelně poučit, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků; řízení musí vést s potřebnou ohleduplností k poškozenému a při šetření jeho osobnosti.

§ 12 
Výklad některých pojmů 
(1) Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán. 
(2) Policejními orgány se rozumějí 
a) útvary Policie České republiky, 
b) Generální inspekce bezpečnostních sborů v řízení o trestných činech příslušníků Policie České republiky, příslušníků Vězeňské služby České republiky, celníků anebo zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce v Policii České republiky, nebo o trestných činech zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce ve Vězeňské službě České republiky anebo v Celní správě České republiky, spáchaných v souvislosti s plněním jejich pracovních úkolů, 
c) pověřené orgány Vězeňské služby České republiky v řízení o trestných činech osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, spáchaných ve vazební věznici, věznici nebo v ústavu pro výkon zabezpečovací detence, 
d) pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením 
1. celních předpisů a předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to i v případech, kdy se jedná o trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo bezpečnostních sborů, 
2. právních předpisů při umístění a pořízení zboží v členských státech Evropské unie, je-li toto zboží dopravováno přes státní hranice České republiky, 
3. daňových předpisů upravujících daň z přidané hodnoty, 
4. daňových předpisů v případech, kdy jsou celní orgány správcem daně podle jiných právních předpisů, 
e) pověřené orgány Vojenské policie v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil a osob, které páchají trestnou činnost proti příslušníkům ozbrojených sil ve vojenských objektech anebo proti vojenským objektům, vojenskému materiálu nebo ostatnímu majetku státu, s nímž jsou příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo jím zřízené organizační složky státu nebo s nímž jsou příslušné hospodařit anebo s nímž mají právo hospodařit státní organizace zřízené nebo založené Ministerstvem obrany, 
f) pověřené orgány Bezpečnostní informační služby v řízení o trestných činech příslušníků Bezpečnostní informační služby, 
g) pověřené orgány Úřadu pro zahraniční styky a informace v řízení o trestných činech příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace, 
h) pověřené orgány Vojenského zpravodajství v řízení o trestných činech příslušníků Vojenského zpravodajství, 
i) pověřené orgány Generální inspekce bezpečnostních sborů v řízení o trestných činech příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů nebo o trestných činech zaměstnanců České republiky, zařazených k výkonu práce v Generální inspekci bezpečnostních sborů. 
Tím není dotčeno oprávnění státního zástupce podle § 157 odst. 2 písm. b). Není-li dále stanoveno jinak, jsou uvedené orgány oprávněny ke všem úkonům trestního řízení patřícím do působnosti policejního orgánu. 
(3) Kde tento zákon mluví o soudu, rozumí se tím podle povahy věci okresní soud, krajský soud, vrchní soud nebo Nejvyšší soud České republiky (dále jen "nejvyšší soud"). 
(4) Kde tento zákon mluví o okresním soudu, rozumí se tím i obvodní soud, popřípadě jiný soud se stejnou působností; kde tento zákon mluví o krajském soudu, rozumí se tím i městský soud v Praze. 
(5) Kde tento zákon mluví o předsedovi senátu, rozumí se tím i samosoudce, nevyplývá-li z povahy věci něco jiného.
(5) (6) Kde tento zákon mluví o okresním státním zástupci, rozumí se tím i obvodní státní zástupce, popřípadě jiný státní zástupce se stejnou působností, kde tento zákon mluví o krajském státním zástupci, rozumí se tím i městský státní zástupce v Praze. Státním zástupcem se rozumí i evropský pověřený žalobce, evropský žalobce a evropský nejvyšší žalobce v rozsahu jejich působnosti stanovené nařízením Rady (EU) 2017/1939, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce.
(6) (7) Stranou se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. 
(7) (8) Pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený. 
(8) (9) Po nařízení hlavního líčení se obviněný označuje jako obžalovaný. 
(9) (10) Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci. 
(10) (11) Trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, nebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, anebo do jiného rozhodnutí ukončujícího přípravné řízení, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.

§ 14
Obsazení soudu
(1) U okresního soudu koná řízení samosoudce.
(2) U krajského soudu koná řízení v prvním stupni senát, jde-li o řízení o zvlášť závažných zločinech, s výjimkou zvlášť závažných zločinů uvedených v části druhé hlavách V a VI trestního zákoníku, a trestném činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 trestního zákoníku. 
(3) V jiných případech než uvedených v odstavci 2 koná řízení v prvním stupni u krajského soudu samosoudce. 
(4) Řízení ve druhém stupni koná u krajského soudu senát.

§ 17
(1) Krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. O trestných činech
a) zabití, vraždy novorozeného dítěte matkou, neoprávněného odebrání tkání a orgánů, nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány, odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu, nedovoleného nakládání s lidským embryem a lidským genomem, obchodování s lidmi,
b) spáchaných prostřednictvím investičních nástrojů, které jsou přijaty k obchodování v obchodním systému nebo o jejichž přijetí k obchodování v obchodním systému bylo požádáno, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu,
c) porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, manipulace s kurzem investičních nástrojů, zneužití informace v obchodním styku, zneužití postavení v obchodním styku, poškození finančních zájmů Evropské unie, porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití, porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně vývozu zboží a technologií dvojího užití, provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence, porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně zahraničního obchodu s vojenským materiálem, vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků a
d) teroristického útoku, účasti na teroristické skupině, financování terorismu, podpory a propagace terorismu, vyhrožování teroristickým trestným činem, sabotáže, zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace, vyzvědačství, ohrožení utajované informace, spolupráce s nepřítelem, styků ohrožujících mír, použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje, plenění v prostoru válečných operací,
koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.
(2) Krajský soud koná v prvním stupni řízení též o trestném činu opilství v případě, že čin jinak trestný, jehož se dopustil pachatel ve stavu nepříčetnosti, který si zaviněně přivodil, naplňuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, u nichž je stanovena příslušnost krajského soudu podle odstavce 1.
(3) Krajský soud koná v prvním stupni řízení též o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, jestliže postupem podle § 45 trestního zákoníku přichází v tomto řízení v úvahu rozhodnutí o vině některého z trestných činů uvedených v odstavci 1 nebo 2.

§ 73f 
Přítomnost osob při vazebním zasedání 
(1) Vazební zasedání se v řízení před soudem koná za stálé přítomnosti samosoudce; v případech, kdy rozhoduje senát, za stálé přítomnosti všech členů senátu. 
(2) Vazebního zasedání se vždy účastní obviněný; jeho účast může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Účast státního zástupce a obhájce při vazebním zasedání není nutná. 
(3) Vazební zasedání se koná bez účasti veřejnosti.

§ 146 
Řízení před orgánem, proti jehož usnesení stížnost směřuje 
(1) Orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může jí sám vyhovět, nedotkne-li se změna původního usnesení práv jiné strany trestního řízení. Jde-li o usnesení policejního orgánu, které bylo vydáno s předchozím souhlasem státního zástupce nebo na jeho pokyn, může policejní orgán sám stížnosti vyhovět jen s předchozím souhlasem státního zástupce. 
(2) Jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí 
a) policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci, 
b) státní zástupce nadřízenému státnímu zástupci nebo soudu, 
c) evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce nebo soudu,
d) předseda senátu okresního samosoudce okresního soudu nadřízenému krajskému soudu, předseda senátu krajského soudu nadřízenému vrchnímu soudu a předseda senátu vrchního soudu Nejvyššímu soudu; přitom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, 
e) státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejvyššímu státnímu zástupci.

§ 149
(1) Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď 
a) rozhodne sám ve věci, nebo 
b) uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl. 
(2) Soud rozhodující o stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání může též, jeli to pro náležité objasnění věci potřebné, při zrušení napadeného usnesení vrátit věc státnímu zástupci k došetření, a to i v tom případě, že trestní stíhání bylo zastaveno až po nařízení hlavního líčení (§ 223 a 231). Ustanovení § 191 platí i tu. 
(3) Je-li vadná jen část napadeného usnesení a lze-li ji oddělit od ostatních anebo týkáli se stížnost jen části usnesení (§ 147 odst. 2), omezí nadřízený orgán své rozhodnutí podle odstavce 1 jen na onu část. 
(4) Záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý výrok chybí nebo je neúplný, může nadřízený orgán, aniž vysloví zrušení napadeného usnesení, buď sám je doplnit, anebo uložit orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. 
(5) Soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu. 
(6) Orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil. 

Skončení prověřování 
§ 159 
(1) Policejní orgán je povinen prověřit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, 
a) do dvou měsíců od jejich přijetí, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce, v níž trestný čin patřící do příslušnosti okresního soudu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, a o němž se nekoná zkrácené přípravné řízení,
b) do tří měsíců, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu, a 
c) do šesti měsíců, jde-li o věc patřící v prvním stupni do příslušnosti krajského soudu. 
(2) Pokud nebylo oznámení nebo jiný podnět ve lhůtách uvedených v odstavci 1 prověřeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč nebylo možné v zákonem stanovené lhůtě prověřování skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude prověřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu jednak změnit výčet úkonů, které mají být ještě provedeny, jednak stanovit odlišně lhůtu, po kterou má prověřování ještě trvat. 
(3) Neskončí-li policejní orgán prověřování ve lhůtě prodloužené podle odstavce 2, předloží spis státnímu zástupci s odůvodněným návrhem na její prodloužení. Státní zástupce postupuje obdobně, jak je uvedeno v odstavci 2. 

§ 167 
(1) Policejní orgán je povinen skončit vyšetřování nejpozději 
a) do dvou měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce trestný čin patřící do příslušnosti okresního soudu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, 
b) do tří měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu.
(2) Pokud není vyšetřování ve lhůtách uvedených v odstavci 1 skončeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč nebylo možné v zákonem stanovené lhůtě vyšetřování skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude vyšetřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu jednak změnit výčet úkonů, které mají být ještě provedeny, jednak stanovit odlišně lhůtu, po kterou má vyšetřování ještě trvat. 
(3) Ve věcech, v nichž nebylo ve lhůtě stanovené podle odstavce 1 vyšetřování skončeno, je státní zástupce povinen v rámci dozoru nejméně jednou za měsíc provést prověrku věci, a pokud je to třeba, uložit policejnímu orgánu povinnost provést konkrétní úkony. O prověrce sepíše státní zástupce záznam. 
§ 181
(1) Podanou obžalobu je třeba u soudu nejprve přezkoumat z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda je dána příslušnost soudu k projednání věci (§ 16 až 22), zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. K tomu slouží předběžné projednání obžaloby. 
(2) Po podání obžaloby soud, nevyčkávaje dalších návrhů, postupuje tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí věci, včetně výkonu rozhodnutí. 
(3) Předseda senátu Samosoudce je povinen v řízení před okresním soudem ve lhůtě tří týdnů a předseda senátu v řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně ve lhůtě tří měsíců od podání obžaloby nařídit ve věci hlavní líčení, předběžné projednání obžaloby nebo učinit jiný úkon směřující k rozhodnutí věci, včetně pověření Probační a mediační služby k úkonům směřujícím k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání anebo jinému rozhodnutí věci mimo hlavní líčení. Nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, předloží spis předsedovi soudu, který podle povahy věci buď uvedenou lhůtu na nezbytně nutnou dobu prodlouží nebo v souladu s rozvrhem práce soudu učiní jiné vhodné opatření k zajištění plynulosti řízení.
§ 182 
Státní zástupce může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě nebo samosoudce počne vyhlašovat rozhodnutí ve věci; po zahájení hlavního líčení tak může učinit jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do přípravného řízení.

§ 197 
Náhradní soudce 
(1) Bude-li hlavní líčení v případech, kdy rozhoduje senát, podle očekávání trvat delší dobu, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden nebo dva soudci nebo přísedící náhradní. 
(2) Náhradní soudce nebo přísedící má při hlavním líčení postavení člena senátu. Porady a hlasování se však zúčastní jen v tom případě, je-li přibrán na místo soudce nebo přísedícího, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Soudce nebo přísedící, za něhož nastoupil náhradní soudce nebo přísedící, se hlavního líčení dále již nezúčastní.

§ 202 
Přítomnost při hlavním líčení 
(1) Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu samosoudce a v případech, kdy rozhoduje senát, za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Přítomnost obžalovaného nebo jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně. 
(2) V nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom 
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a 
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1); 
na to a na jiné následky nedostavení (§ 66 a 90) musí být obžalovaný v předvolání upozorněn. 
(3) Nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly 
o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v § 211. 
(4) Hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. 
(5) Ustanovení první věty odstavce 4 se neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně. 
(6) Poškozený a zúčastněná osoba a jejich zmocněnci mají právo se osobně zúčastnit hlavního líčení. Předseda senátu může na nezbytnou dobu omezit účast poškozeného a zúčastněné osoby na hlavním líčení jen, je-li to nezbytné z hlediska objasnění věci, zejména mají-li být vyslechnuti jako svědci, kdy je třeba poškozeného a poté i zúčastněnou osobu zpravidla vyslechnout na počátku dokazování ihned po výslechu obžalovaného a ještě v průběhu dokazování je seznámit s obsahem výpovědi obžalovaného.  

§ 234 
Přítomnost při veřejném zasedání 
(1) Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu samosoudce a v případech, kdy rozhoduje senát, za stálé přítomnosti všech členů senátu, a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně. 
(2) Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná.

§ 262 
Rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. 

§ 265l
(1) Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikáže Nejvyšší soud zpravidla soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 
(2) Záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. 
(3) Přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci. 
(4) Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g) se v tomto případě neužijí.

§ 270 
(1) Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 
(2) Záleží-li porušení zákona jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. 
(3) Přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci. 
(4) Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení nejvyšší soud nařídil.


§ 280
Osoby oprávněné k návrhu na povolení obnovy 
(1) Obnovu lze povolit jen na návrh oprávněné osoby. 
(2) V neprospěch obviněného může návrh na povolení obnovy podat jen státní zástupce. 
(3) Ve prospěch obviněného mohou návrh na povolení obnovy podat kromě obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Jestliže by tak mohly učinit i proti vůli obviněného, mohou proti jeho vůli podat i návrh na povolení obnovy. Takový návrh mohou učinit i po smrti obviněného. 
(4) Osoba, která návrh na povolení obnovy řízení podala, může jej výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě nebo samosoudce počne vyhlašovat rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení. Návrh na povolení obnovy řízení podaný ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo opatrovníkem může být vzat zpět jen s výslovným souhlasem obviněného; to neplatí, pokud takový návrh podal státní zástupce nebo byl-li takový návrh podán oprávněnou osobou po smrti obviněného. Zpětvzetí návrhu na povolení obnovy řízení vezme usnesením na vědomí předseda senátu soudu prvního stupně. Takové rozhodnutí nebrání pozdějšímu opětovnému podání návrhu na povolení obnovy řízení. 
(5) Doví-li se soud nebo jiný státní orgán o okolnosti, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, je povinen oznámit ji státnímu zástupci. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, je státní zástupce povinen zpravit o ní neprodleně obviněného, anebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám. 
§ 314a
(1) Samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.
(2) Ustanovení odstavce 1 se však neužije, jestliže má být uložen souhrnný trest nebo společný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.
(3) (1) Samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda.
(4) (2) Neveřejné zasedání samosoudce nekoná.

Trestní příkaz
§ 314e
(1) Samosoudce může V řízení o přečinu může samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i v řízení konaném po zkráceném přípravném řízení. 
(2) Trestním příkazem lze uložit 
a) trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu, 
b) domácí vězení do jednoho roku, 
c) trest obecně prospěšných prací, 
d) trest zákazu činnosti do pěti let, 
e) trest zákazu držení a chovu zvířat,
f) peněžitý trest, 
g) trest propadnutí věci, 
h) vyhoštění do pěti let, 
i) zákaz pobytu do pěti let, 
j) trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce do pěti let. 
(3) Trest obecně prospěšných prací může být trestním příkazem uložen pouze po předchozím vyžádání si zprávy probačního úředníka obsahující zjištění o možnostech výkonu tohoto trestu a o zdravotní způsobilosti obviněného, včetně stanoviska obviněného k uložení tohoto druhu trestu. Trest obecně prospěšných prací je ukládán s přihlédnutím k této zprávě. 
(4) Trest domácího vězení může být trestním příkazem uložen pouze po předchozím vyžádání si zprávy probačního úředníka obsahující zjištění o možnostech výkonu tohoto trestu, včetně stanoviska obviněného k uložení tohoto druhu trestu. Trest domácího vězení je ukládán s přihlédnutím k této zprávě. 
(5) Je-li trestním příkazem ukládán peněžitý trest, nesmí dvojnásobek počtu denních sazeb ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat jeden rok. 
(6) Trestním příkazem lze
a) upustit od potrestání (§ 46 trestního zákoníku), 
b) podmíněně upustit od potrestání s dohledem (§ 48 trestního zákoníku), nebo 
c) upustit od uložení souhrnného trestu (§ 44 trestního zákoníku), a to i v případě, byl-li předchozí trest uložen rozsudkem. 
c) uložit souhrnný a společný trest (§ 43 a 45 trestního zákoníku) a upustit od uložení souhrnného trestu (§ 44 trestního zákoníku), a to i když byl předchozí trest uložen rozsudkem.
(7) Trestní příkaz nelze vydat 
a) v řízení proti osobě, jejíž svéprávnost je omezena, 
b) jestliže má být rozhodováno o ochranném opatření,. 
c) jestliže má být uložen souhrnný trest nebo společný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem. 
(8) Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.


§ 314o 
(1) Návrh na schválení dohody o vině a trestu přezkoumá předseda senátu a podle jeho obsahu a obsahu spisu 
a) nařídí veřejné zasedání k rozhodnutí o návrhu na schválení dohody o vině a trestu, 
b) rozhodne o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu pro závažné procesní vady, zejména neměl-li obviněný při sjednávání dohody o vině a trestu obhájce, ačkoli ho podle zákona měl mít, nebo z důvodů uvedených v § 314r odst. 2, nebo 
c) nařídí předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu. 
(2) V usnesení podle odstavce 1 písm. b) je třeba označit konkrétní vady nebo skutková zjištění, která byla důvodem odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. 
(3) Jestliže usnesení o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu nabylo právní moci, věc se vrací do přípravného řízení. 
(4) Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud vždy též o dalším trvání vazby. 
(5) Státní zástupce může vzít návrh na schválení dohody o vině a trestu zpět až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě nebo samosoudce počne vyhlašovat rozhodnutí ve věci. Zpětvzetím návrhu na schválení dohody o vině a trestu se věc vrací do přípravného řízení. 


§ 320 
Obecná ustanovení
(1) Způsob výkonu trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody. 
(2) U osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, činí rozhodnutí souvisící s výkonem tohoto trestu okresní soud samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. 
(3) Je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených (§ 36 odst. 2 tr. zák.) stanoven různý způsob výkonu trestu, určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

§ 324 
Rozhodování o změně způsobu výkonu trestu 
(1) O změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, a nejde-li o rozhodování o přeřazení mladistvého do věznice pro ostatní odsouzené, též na návrh odsouzeného nebo i bez takového návrhu předseda senátu samosoudce.  
(2) Před rozhodnutím o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody musí být odsouzený vyslechnut.  
(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.  

§ 324a 
Rozhodování o návrhu na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou 
(1) O návrhu odsouzeného na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou podle zákona upravujícího výkon trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání předseda senátu samosoudce. Nebrání-li tomu důležité důvody, je třeba o takovém návrhu rozhodnout nejpozději do 30 dnů od jeho doručení soudu.  
(2) Byl-li návrh podle odstavce 1 podán po lhůtě stanovené zákonem upravujícím výkon trestu odnětí svobody nebo osobou, která k podání návrhu není oprávněna, předseda senátu samosoudce jej zamítne. Toto rozhodnutí může předseda senátu samosoudce učinit mimo veřejné zasedání.  
(3) Předseda senátu Samosoudce na základě návrhu podle odstavce 1 přezkoumá rozhodnutí ředitele věznice o umístění odsouzeného do některého z oddělení věznice s ostrahou z hlediska jeho zákonnosti a odůvodněnosti. Shledá-li návrh nedůvodným nebo bylo-li v době od doručení návrhu soudu rozhodnuto o umístění odsouzeného do jiného oddělení věznice s ostrahou z důvodu změny míry vnějších a vnitřních rizik, návrh zamítne. Nepostupuje-li předseda senátu samosoudce podle věty druhé, rozhodnutí zruší, a je-li vada odstranitelná ve veřejném zasedání, ve věci sám rozhodne; nelze-li takto postupovat, rozhodnutí zruší a uloží řediteli věznice, aby o umístění do některého z oddělení věznice s ostrahou znovu rozhodl.  
(4) Ředitel věznice je při novém rozhodování o umístění odsouzeného do některého z oddělení věznice s ostrahou vázán právním názorem, který ve věci předseda senátu samosoudce vyslovil, a je povinen provést úkony, jejichž provedení předseda senátu samosoudce nařídil; do vydání nového rozhodnutí nedochází ke změně umístění odsouzeného.  
(5) Rozhodnutí podle odstavců 2 a 3 se doručuje i řediteli věznice.  

Přerušení výkonu trestu 
§ 325 
(1) Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu samosoudce výkon trestu na potřebnou dobu přerušit.  
(2) Předseda senátu Samosoudce přeruší výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě po dokončení 12. týdne těhotenství a matce pečující o dítě do jednoho roku věku, která byla odsouzena za jiný trestný čin než za zvlášť závažný zločin, a to na dobu jednoho roku po porodu.  
(3) Výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě a matce pečující o dítě do jednoho roku věku, která byla odsouzena za zvlášť závažný zločin, může předseda senátu samosoudce přerušit na dobu jednoho roku po porodu; zároveň může vyslovit nad odsouzenou dohled, uložit, aby se ve stanovené části doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, zdržovala ve stanovené době v určeném obydlí nebo jeho části, uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedla řádný život, nebo, jde-li o odsouzenou ve věku blízkém věku mladistvých, uložit v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé. Při rozhodování podle věty první předseda senátu samosoudce zohlední nejlepší zájem dítěte, osobu odsouzené, povahu a závažnost činu, za který byla odsouzena, a potřebu účinné ochrany společnosti; za tím účelem si vyžádá stanovisko ředitele věznice a zprávu probačního úředníka, ke které bude přiložena zpráva orgánu sociálně-právní ochrany dětí.  
(4) Jestliže bylo podle odstavce 3 rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody za současného  
a) vyslovení dohledu, použijí se na postup při výkonu dohledu přiměřeně § 330a a 350k,  
b) uložení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, použijí se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 329 a 350l,  
c) rozhodnutí, aby se odsouzená ve stanovené části doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, zdržovala ve stanovené době v určeném obydlí nebo jeho části, použijí se na postup při výkonu této povinnosti přiměřeně § 334b až 334e.  
(5) Je-li obava, že odsouzený uprchne, zneužívá-li povoleného přerušení nebo odpadlli důvod, pro který byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, předseda senátu samosoudce přerušení výkonu trestu odvolá. Odvolat přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle odstavce 3 může předseda senátu samosoudce i tehdy, nevede-li odsouzená po dobu tohoto přerušení řádný život nebo poruší-li omezení či povinnosti uložené jí podle odstavce 3.  
(6) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má, nejedná-li se o stížnost pouze proti výroku o vyslovení dohledu a o uložení přiměřených omezení a přiměřených povinností podle odstavce 3, odkladný účinek.  

Podmíněné propuštění 
§ 331
(1) O podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud samosoudce na návrh odsouzeného, státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává trest, nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání. Odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, může návrh na podmíněné propuštění podat pouze prostřednictvím věznice, jinak mu předseda senátu samosoudce návrh vrátí s poučením o nutnosti podat jej tímto způsobem. Předseda senátu Samosoudce vyrozumí o konání veřejného zasedání o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody uloženého pro zločin i poškozeného, který o to požádal (§ 228 odst. 4). 
(2) Návrh na podmíněné propuštění podle § 88 odst. 2 trestního zákoníku může odsouzený podat, jen pokud k němu připojí kladné stanovisko ředitele věznice, že odsouzený prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba.  
(3) Navrhne-li podmíněné propuštění ředitel věznice, v níž odsouzený vykonává trest, nebo se k takovému návrhu připojí, může rozhodnutí o tom, že se odsouzený podmíněně propouští, učinit se souhlasem státního zástupce též předseda senátu samosoudce mimo veřejné zasedání.  
(4) K návrhu odsouzeného na podmíněné propuštění se může připojit též zájmové sdružení občanů, pokud nabídne převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného. Souhlasíli s tím odsouzený, může zájmové sdružení občanů před připojením se k návrhu odsouzeného požádat ředitele věznice, v níž se vykonává trest, aby mu sdělil stav převýchovy odsouzeného. 
(5) Byl-li návrh odsouzeného na podmíněné propuštění zamítnut nebo vzat zpět, může ho odsouzený opakovat až po uplynutí šesti měsíců od právní moci zamítavého rozhodnutí nebo ode dne, kdy bylo zpětvzetí návrhu doručeno soudu; to neplatí, byl-li návrh zamítnut nebo vzat zpět pouze z důvodu, že doposud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.  
§ 331a 
(1) Jestliže bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění za současného  
a) vyslovení dohledu, použijí se na postup při výkonu dohledu přiměřeně § 330a a 350k,  
b) uložení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, použijí se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 329 a 350l,  
c) rozhodnutí, aby se podmíněně propuštěný ve stanovené části zkušební doby zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, použijí se na postup při výkonu této povinnosti přiměřeně § 334b až 334e,  
d) rozhodnutí, aby podmíněně propuštěný ve zkušební době vykonal práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací, použijí se na postup při výkonu této povinnosti přiměřeně § 336 až 339,  
e) rozhodnutí, aby podmíněně propuštěný složil na účet soudu částku určenou na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, může předseda senátu samosoudce na žádost odsouzeného z důležitých důvodů 
1. odložit složení této částky, a to na dobu nejvýše šesti měsíců ode dne, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, nebo 
2. povolit splácení této částky v měsíčních splátkách tak, aby byla celá zaplacena nejpozději do konce stanovené zkušební doby. 
(2) Považuje-li soud samosoudce výchovné spolupůsobení zájmového sdružení občanů za prospěšné, postupuje přiměřeně podle § 329 odst. 3.  

§ 333  
(1) O návrhu na podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud samosoudce ve veřejném zasedání; zamítnout návrh pouze z důvodu, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění, může též předseda senátu samosoudce mimo veřejné zasedání. Nebrání-li tomu důležité důvody, je třeba o návrhu rozhodnout nejpozději do 30 dnů od doručení soudu. Rozhodnutí podle § 332 činí předseda senátu samosoudce soudu, který odsouzeného z trestu podmíněně propustil. 
(2) Před rozhodnutím o podmíněném propuštění nebo o výkonu zbytku trestu musí být odsouzený vyslechnut; to neplatí, postupuje-li soud samosoudce podle § 331 odst. 3. 
(3) Proti rozhodnutí podle § 331 odst. 3 je přípustná stížnost proti výroku o stanovení délky zkušební doby a uložení dohledu anebo jiných opatření uvedených v § 89 odst. 2 trestního zákoníku. Proti ostatním rozhodnutím podle § 331 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
§ 351  
Nařízení výkonu ochranného léčení 
(1) Výkon ochranného léčení nařídí předseda senátu zdravotnickému zařízení, v němž má být ochranné léčení vykonáno. Jestliže však ochranné léčení bylo uloženo vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody a ve věznici jsou k výkonu takového léčení dány podmínky, může předseda senátu nařídit, aby ochranné léčení bylo vykonáváno během výkonu trestu odnětí svobody. Spolu s nařízením výkonu ochranného léčení zašle předseda senátu i opis rozhodnutí, kterým bylo ochranné léčení uloženo, a znalecký posudek, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu osoby, které bylo uloženo ochranné léčení, pokud byly v průběhu trestního řízení opatřeny.  
(2) Je-li osoba, které bylo uloženo ochranné léčení, při pobytu na svobodě nebezpečná pro své okolí, nařídí předseda senátu bezodkladně její dodání do zdravotnického zařízení; jinak jí může poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí.  
(3) Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, požádá předseda senátu příslušného velitele nebo náčelníka, aby zařídil jeho dopravení do zdravotnického zařízení.  
(4) Předseda senátu požádá zdravotnické zařízení, aby oznámilo soudu, který ochranné léčení uložil, kdy bylo s výkonem ochranného léčení započato. Zároveň požádá zdravotnické zařízení, aby okresnímu soudu, v jehož obvodě se ochranné léčení vykonává, podalo neprodleně zprávu, jestliže pominou důvody pro další trvání ochranného léčení.  
(5) O započetí výkonu ochranného léčení vyrozumí předseda senátu okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává, a zašle mu písemnosti uvedené v odstavci 1.  
(6) Předseda senátu Samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává, může nařídit jeho výkon jinému zdravotnickému zařízení; zdravotnickému zařízení, v němž bude ochranné léčení nadále vykonáváno, zašle písemnosti uvedené v odstavci 1 a sdělí mu, jaká část doby uvedené v § 99 odst. 6 větě druhé trestního zákoníku již uplynula. Nařídil-li předseda senátu samosoudce výkon ochranného léčení podle věty první mimo obvod okresního soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení dosud vykonává, zašle okresnímu soudu, v jehož obvodu má být ochranné léčení dále vykonáváno, informace uvedené v odstavci 1 a případně další písemnosti, které mají význam pro běh lhůty podle § 99 odst. 6 trestního zákoníku a pro další rozhodování o ochranném léčení. O nařízení výkonu ochranného léčení podle věty první informuje soud, který ochranné léčení uložil.  

§ 351a  
Změna ochranného léčení 
(1) O změně způsobu výkonu ochranného léčení na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává; tento soud samosoudce rozhoduje na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo i bez takového návrhu i o změně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Ústavní ochranné léčení může za podmínek stanovených v trestním zákoníku soud samosoudce změnit na zabezpečovací detenci, jestliže na základě návrhu nebo zprávy zdravotnického zařízení, ve kterých popíše průběh a výsledky dosavadního léčení, vykonávané ochranné léčení nevedlo ke splnění jeho účelu pro chování osoby, na níž se ochranné léčení vykonává, a tuto přeměnu vyžaduje účinná ochrana společnosti a nutnost působení na osobu, na níž se ochranné léčení vykonává, prostředky zabezpečovací detence. Dojde-li ke změně způsobu výkonu ochranného léčení nebo změně ochranného léčení na zabezpečovací detenci, informuje o tom předseda senátu samosoudce soud, který ochranné léčení uložil. 
(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 353  
Propuštění z ochranného léčení a jeho ukončení 
(1) Jakmile bylo dosaženo účelu ochranného léčení, podá zdravotnické zařízení, ve kterém je ochranné léčení vykonáváno, návrh na propuštění z ochranného léčení okresnímu soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává; návrh na ukončení ochranného léčení podle § 99 odst. 6 trestního zákoníku podá zdravotnické zařízení, jakmile zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. Nebude-li ústavní ochranné léčení vykonáno tak, aby do dvou let od jeho započetí bylo rozhodnuto o propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení, podá zdravotnické zařízení nejméně dva měsíce před uplynutím lhůty dvou let od počátku výkonu ochranného léčení návrh na jeho prodloužení. V návrhu na propuštění z ochranného léčení, na jeho ukončení nebo v návrhu na prodloužení ochranného léčení zdravotnické zařízení popíše průběh a výsledky ochranného léčení a uvede důvody navrhovaného postupu včetně návrhu na případné uložení dohledu nad chováním osoby, na níž je vykonáváno ochranné léčení. O tom je třeba zdravotnické zařízení poučit.  
(2) O propuštění z ochranného léčení, o jeho ukončení včetně případného uložení dohledu nebo o prodloužení ochranného léčení rozhodne bez zbytečného odkladu na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání okresní soud samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává. Předseda senátu Samosoudce vyrozumí o propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení soud, který uložil ochranné léčení nebo který uložil zabezpečovací detenci, která byla změněna na ochranné léčení.  
(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 355  
Změna výkonu zabezpečovací detence na ochranné léčení 
O změně výkonu zabezpečovací detence na ochranné léčení rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu je ústav pro výkon zabezpečovací detence, ve kterém se zabezpečovací detence vykonává; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.


§ 357  
Trvání zabezpečovací detence a propuštění ze zabezpečovací detence 
(1) Okresní soud Samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu je ústav pro výkon zabezpečovací detence, ve kterém se zabezpečovací detence vykonává, na podkladě vyžádaných zpráv sleduje výkon zabezpečovací detence a nejméně jednou za dvanáct měsíců, a jde-li o mladistvého, nejméně jednou za šest měsíců od započetí výkonu zabezpečovací detence nebo od předchozího rozhodnutí o jejím trvání, přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování trvají.  
(2) O dalším trvání zabezpečovací detence nebo o propuštění ze zabezpečovací detence rozhodne na návrh ústavu pro výkon zabezpečovací detence, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává zabezpečovací detence, anebo i bez takového návrhu, ve veřejném zasedání okresní soud samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává. Byla-li žádost osoby, na níž se vykonává zabezpečovací detence, zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Předseda senátu Samosoudce vyrozumí o propuštění ze zabezpečovací detence soud, který uložil zabezpečovací detenci nebo který uložil ochranné léčení, které bylo změněno na zabezpečovací detenci.  
(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 364
(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje předseda senátu samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu má nebo naposledy měl bydliště. 
(2) Proti rozhodnutí o zahlazení odsouzení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. 

§ 364a
Předseda senátu Samosoudce okresního soudu uvedeného v § 364 odst. 1 též rozhoduje o  
a) zahlazení odsouzení cizozemským soudem, mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem anebo obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, které je zaznamenáno v evidenci Rejstříku trestů na základě uznání rozhodnutí cizozemského soudu nebo na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu podle zvláštního právního předpisu, nebo na které se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu podle zvláštního právního předpisu hledí jako na odsouzení soudem České republiky, 
b) zahlazení odsouzení zaznamenaných v evidenci Rejstříku trestů na základě Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o výměně údajů z informačních fondů obsažených v rejstříku trestů; 
účinky v cizině může mít takové rozhodnutí pouze tehdy, stanoví-li tak mezinárodní smlouva. 

§ 365
(1) Jakmile rozhodnutí o zahlazení odsouzení nabylo právní moci, vyrozumí předseda senátu samosoudce odsouzeného, navrhovatele a orgán, který vede rejstřík trestů; zahlazené odsouzení nesmí být vykazováno ve výpisu z rejstříku trestů. 
(2) Byla-li žádost o zahlazení odsouzení zamítnuta, může být znovu podána teprve po uplynutí jednoho roku, ledaže by byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula doba zákonem stanovená pro zahlazení. Žádost přesto podanou zamítne soud bez šetření.


Změna zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů
§ 79 
Přeřazení mladistvého
(1) Dovrší-li mladistvý ve výkonu odnětí svobody devatenáctý rok svého věku, může předseda senátu samosoudce soudu pro mládež rozhodnout, že se odsouzený přeřadí do věznice pro ostatní odsouzené. Při rozhodování přihlédne zejména k dosaženému stupni jeho převýchovy a k délce zbytku trestního opatření. Přeřadí-li předseda senátu samosoudce soudu pro mládež odsouzeného do věznice pro ostatní odsouzené, musí zároveň rozhodnout, do kterého typu věznice bude odsouzený pro další výkon trestního opatření zařazen. 
(2) Rozhodnutí o přeřazení odsouzeného do věznice pro ostatní odsouzené se vždy považuje za rozhodnutí o přeřazení do věznice s přísnějším režimem.

§ 84 
Propuštění z ochranné výchovy
(1) O propuštění z ochranné výchovy rozhoduje ve veřejném zasedání předseda senátu samosoudce okresního soudu pro mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh státního zástupce, příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, probačního úředníka, mladistvého, nebo výchovného zařízení, anebo i bez takového návrhu.  
(2) Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.  
(3) Rozhodnutí o tom, že se mladistvý propouští z ochranné výchovy, může se souhlasem státního zástupce učinit předseda senátu samosoudce soudu pro mládež mimo veřejné zasedání. Při rozhodování o propuštění z ochranné výchovy se předseda senátu samosoudce soudu pro mládež opírá též o vyjádření výchovného zařízení.  
(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.  

§ 85 
Podmíněné umístění mimo výchovné zařízení
(1) O podmíněném umístění mladistvého mimo výchovné zařízení, ve kterém vykonává ochrannou výchovu, rozhoduje ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce, příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, probačního úředníka, výchovného zařízení, na žádost mladistvého, anebo i bez takového návrhu, předseda senátu samosoudce okresního soudu pro mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává.  
(2) Rozhodnutí o tom, že se mladistvý umísťuje mimo výchovné zařízení, může se souhlasem státního zástupce učinit předseda senátu samosoudce soudu pro mládež mimo veřejné zasedání. Při rozhodování o umístění mladistvého mimo výchovné zařízení se předseda senátu samosoudce soudu pro mládež opírá též o vyjádření výchovného zařízení.  
(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.  

§ 86 
Prodloužení ochranné výchovy
(1) O prodloužení ochranné výchovy rozhoduje ve veřejném zasedání předseda senátu samosoudce okresního soudu pro mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh státního zástupce, příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, probačního úředníka, nebo výchovného zařízení, anebo i bez takového návrhu.  
(2) Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení. 
(3) Prodloužit ochrannou výchovu lze jen tehdy, jestliže bylo s jejím výkonem již započato. 
(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.


Změna zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů
§ 70
Dočasné předání osoby do cizího státu
(1) Osobu nacházející se ve vazbě, ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody na území České republiky lze na žádost cizozemského orgánu dočasně předat do cizího státu k vykonání úkonů trestního řízení na území tohoto státu, jestliže 
a) tato osoba s dočasným předáním souhlasí, 
b) nemá v trestním řízení v cizím státu postavení obviněného nebo podezřelého,
c) její přítomnost na území České republiky pro účely trestního řízení zde vedeného není nezbytná, 
d) v důsledku jejího předání nedojde ke zmaření účelu vazby, trestu nebo ochranného opatření, 
e) cizí stát poskytne ujištění, že osoba bude po dobu dočasného předání omezena na osobní svobodě a budou proti ní uplatněna požadovaná omezení vyplývající z důvodu vazby na území České republiky. 
(2) Dočasné předání osoby podle odstavce 1 povoluje a jeho provedení zajišťuje, jde-li o 
a) vazbu v přípravném řízení, soud příslušný podle § 26 trestního řádu na návrh státního zástupce,
b) vazbu v řízení po podání obžaloby, předseda senátu soudu, který řízení vede,
c) výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, předseda senátu samosoudce okresního soudu, v jehož obvodu se tento trest nebo ochranné opatření vykonává. 
(3) Dočasné předání nepřerušuje výkon vazby, nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v České republice. 
(4) Soud příslušný k povolení dočasného předání osoby stanoví přiměřenou lhůtu pro její vrácení do České republiky. Tuto lhůtu lze po dohodě s příslušným cizozemským orgánem prodloužit pouze ke stejnému účelu, pro který bylo dočasné předání osoby povoleno; jde-li o vazbu v přípravném řízení, lze tak učinit pouze po vyjádření státního zástupce. Pokud vrácení osoby brání okolnosti cizím státem neovlivnitelné, nebo jestliže by vrácení osoby ohrozilo její život nebo zdraví, musí být osoba vrácena bez zbytečného odkladu po odpadnutí takové překážky. Dočasné předání osoby lze provést i opakovaně. 
(5) Osoba, o jejíž dočasné předání jde, musí být před vyslovením souhlasu se svým dočasným předáním soudcem nebo předsedou senátu soudu příslušného podle odstavce 2 seznámena s důvodem dočasného předání a poučena o významu takového souhlasu a o následcích, které jsou s ním spojeny. Souhlas s dočasným předáním nelze vzít zpět. 
(6) Ustanovení odstavců 1 až 5 se přiměřeně užijí na dočasné předání osoby do cizího státu k vykonání úkonů právní pomoci na území cizího státu na základě žádosti justičního orgánu o právní pomoc.
(7) Ustanovení odstavců 1 až 5 se přiměřeně užijí rovněž na dočasné předání osoby, která se nachází v České republice ve výkonu trestu odnětí svobody, ke kterému byla do České republiky předána z cizího státu podle hlavy IV dílu 1, je-li její osobní přítomnost v cizím státu nezbytná za účelem přezkoumání rozsudku.


§ 121
(1) Řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí se zahajuje podáním návrhu ministerstva na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí nebo postoupením žádosti cizího státu o vzetí osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, do vazby soudu. Ministerstvo je oprávněno v souvislosti s takovým řízením opatřit nezbytné podklady, zejména si vyžádat potřebné zprávy od jiných orgánů veřejné moci. Ministerstvo může vzít návrh zpět do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě nebo samosoudce počne vyhlašovat rozhodnutí ve věci. Zpětvzetím návrhu je řízení ukončeno.
(2) Je-li uznání cizozemského rozhodnutí podmíněno souhlasem osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje a která se nachází ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v cizím státu, může ministerstvo o jeho opatření požádat příslušný zastupitelský úřad České republiky v cizím státu. Nachází-li se osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, na území České republiky, může ministerstvo požádat o opatření jejího souhlasu okresní soud, v jehož obvodu má tato osoba trvalý pobyt nebo se zdržuje. Orgán opatřující souhlas osobu, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, před vyslovením souhlasu poučí o jeho významu a následcích spojených s jeho udělením. Souhlas nelze vzít zpět.
(3) Soudem příslušným k řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je krajský soud, v jehož obvodu má nebo měla poslední trvalý pobyt nebo se zdržuje osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje. Týká-li se cizozemské rozhodnutí majetku, je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu se nachází. Nelze-li určit takový soud, je k řízení příslušný Krajský soud v Praze.
(4) Je-li dána příslušnost několika krajských soudů, koná řízení ten z nich, u něhož ministerstvo podalo návrh na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí.
(5) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti krajského soudu nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.
(6) Ustanoveními odstavců 3 až 5 není dotčena zvláštní příslušnost soudu ve vykonávacím řízení podle hlavy dvacáté první trestního řádu.

§ 137
Předání osoby
(1) Nachází-li se osoba v České republice ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, může ministerstvo požádat stát, jehož je tato osoba občanem, nebo stát, ohledně něhož lze předpokládat, že výkon rozhodnutí převezme, o její převzetí k výkonu takového trestu nebo ochranného opatření, nebo udělit souhlas s předáním takové osoby, pokud
a) soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, udělil souhlas s předáním osoby,
b) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestu nebo ochranného opatření,
c) v době podání žádosti nebo udělení souhlasu ministerstva má osoba vykonat trest nebo ochranné opatření v délce nejméně 1 rok; v případech hodných zvláštního zřetele může být osoba předána k výkonu trestu nebo ochranného opatření kratšího trvání,
d) výkonem trestu nebo ochranného opatření v cizím státu nedojde k porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách a
e) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, které se pro jiný skutek ohledně této osoby v České republice vede.
(2) Není-li předání osoby upraveno mezinárodní smlouvou, může ministerstvo postupovat podle odstavce 1 za podmínek, jež jsou pro výkon rozhodnutí soudu stanoveny právním řádem cizího státu.
(3) Za účelem postupu podle odstavce 1 nebo 2 poskytne soud ministerstvu potřebnou součinnost.
(4) Je-li k postupu podle odstavce 1 nebo 2 zapotřebí souhlasu osoby nacházející se na území České republiky ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, ministerstvo je oprávněno požádat o jeho opatření okresní soud, v jehož obvodu je takový trest nebo ochranné opatření vykonáváno. Předseda senátu Samosoudce osobu před vyslovením souhlasu poučí o jeho významu a následcích spojených s jeho udělením. Vyslovený souhlas nelze vzít zpět.

Změna zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů
§ 28
Plat
(1) Soudci náleží plat určený z platové základny platovým koeficientem, který se stanoví podle počtu let započtené doby pro soudce
	okresního soudu 
	krajského soudu 
	vrchního soudu 
	

	0,88 
	0,96 
	1,05 
	do ukončení 5. roku 

	1,01 
	1,09 
	1,17 
	od počátku 6. roku 

	1,14 
	1,26 
	1,33 
	od počátku 9. roku 

	1,22 
	1,35 
	1,47 
	od počátku 12. roku 

	1,30 
	1,44 
	1,60 
	od počátku 15. roku 

	1,35 
	1,53 
	1,68 
	od počátku 18. roku 

	1,39 
	1,56 
	1,72 
	od počátku 21. roku 

	1,43 
	1,59 
	1,75 
	od počátku 24. roku 

	1,46 
	1,64 
	1,80 
	od počátku 27. roku 

	1,51 
	1,67 
	1,84 
	od počátku 30. roku.


(2) Platový koeficient stanovený v odstavci 1 se zvyšuje
a) místopředsedovi okresního soudu s nejvýše 14 senáty soudci o 0,09, s 15 až 30 senáty soudci o 0,11, s 31 až 45 senáty soudci o 0,13 a s více než 45 senáty soudci o 0,15,
b) předsedovi okresního soudu s nejvýše 14 senáty soudci o 0,22, s 15 až 30 senáty soudci o 0,25, s 31 až 45 senáty soudci o 0,28 a s více než 45 senáty soudci o 0,31,
c) soudci krajského soudu, který rozhoduje jako samosoudce, o 0,07,
d) předsedovi senátu krajského soudu o 0,09,
e) místopředsedovi krajského soudu o 0,18,
f) předsedovi krajského soudu o 0,40,
g) předsedovi senátu vrchního soudu o 0,12,
h) předsedovi kolegia vrchního soudu o 0,18,
ch) místopředsedovi vrchního soudu o 0,26,
i) předsedovi vrchního soudu o 0,50.
(3) Soudci Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží plat určený z platové základny platovým koeficientem ve výši 1,84. Platový koeficient soudce se zvyšuje
a) předsedovi senátu Nejvyššího soudu a předsedovi senátu Nejvyššího správního soudu o 0,15,
b) předsedovi kolegia Nejvyššího soudu a předsedovi kolegia Nejvyššího správního soudu o 0,23.
(4) Předsedovi Nejvyššího soudu a předsedovi Nejvyššího správního soudu náleží plat určený z platové základny platovým koeficientem ve výši 2,50.
(5) Místopředsedovi Nejvyššího soudu a místopředsedovi Nejvyššího správního soudu náleží plat určený z platové základny platovým koeficientem ve výši 2,27.
(6) Soudci, který na příkaz předsedy soudu zastupuje v plném rozsahu činnosti po dobu delší než čtyři týdny nepřítomného soudce, vykonávajícího vyšší funkci, náleží od prvého dne zastupování zvýšení koeficientu stanovené v odstavci 2 nebo 3 pro funkci zastupovaného soudce; dosavadní zvýšení koeficientu podle § 28 odst. 2 písm. a) až i) a podle § 28 odst. 3 písm. a) a b) soudci po dobu zastupování nenáleží. Zvýšení koeficientu nenáleží, je-li zastupování součástí pracovních povinností soudce.
(7) Po dobu dočasného přidělení k jinému soudu náleží soudci dosavadní plat nebo plat, který by mu náležel při trvalém výkonu funkce, pro jejíž výkon byl k jinému soudu dočasně přidělen, je-li tento plat vyšší.

Změna zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 30
	(1) Fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
 	(2) Je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem stát, vystupuje za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu a v řízení jménem státu jedná vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec této organizační složky státu; tím není dotčeno právo státu nechat se zastoupit způsobem uvedeným v § 29. Vystupuje-li podle zvláštního právního předpisu2a) za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná v řízení jménem státu jeho zaměstnanec pověřený ředitelem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; to platí i v případě, kdy za podmínek uvedených ve zvláštním právním předpise2a) je obec v řízení zastoupena státem, za nějž před Ústavním soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
 	(3) Za státní orgán nebo úřad jedná v řízení před Ústavním soudem osoba oprávněná jednat jménem tohoto orgánu nebo úřadu podle zvláštních předpisů, nestanoví-li tento zákon jinak. Tím není dotčeno jeho právo nechat se zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
 	(4) Za soud jedná předseda senátu nebo samosoudce.


2