Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

ÚŘAD VLÁDY ČR

Vypořádání zásadních připomínek k materiálu s názvem:

Část materiálu: VIII.
Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
Zásadní připomínky uplatněné připomínkovými místy uvedenými v čl. 5 odst. 1 Legislativních pravidel vlády
Resort
Zásadní připomínky
Vypořádání

Ministerstvo financí
K Důvodové zprávě k návrhu zákona
V Důvodové zprávě je uvedeno, že lze předpokládat jednorázové finanční dopady v řádu statisíců korun českých v souvislosti s nezbytným přizpůsobením statistik a výkaznictví nové právní úpravě, zejména v souvislosti se zavedením nového trestného činu sexuálního útoku, a úpravou formulářů, poučení aj.

Dle názoru Ministerstva financí je Ministerstvo spravedlnosti schopno finanční dopady v řádu statisíců zajistit v rámci svého rozpočtu, bez požadavků na navyšování rozpočtu. S ohledem na nutnou konsolidaci státních výdajů, tvorbu konsolidačního balíčku a nutnosti snižovat schodek státního rozpočtu, požaduje Ministerstvo financí výslovně uvést do důvodové zprávy i předkládací zprávy, že rozpočtové dopady připravovaného zákona budou zabezpečeny v rámci stávajících schválených finančních limitů kapitoly Ministerstva spravedlnosti (případně dalších, kterých by se dopad týkal), tj. bez požadavku na jejich navýšení.
1. Akceptováno.
Důvodová zpráva i předkládací zpráva byla doplněna v požadovaném smyslu.

Ministerstvo životního prostředí
1. K části první bodu 2 (§ 119a odst. 1)

Redefinici skutkové podstaty trestného činu znásilnění
a zakotvení konceptu bezbrannosti vítáme. Demonstrativní výčet forem bezbrannosti však podle našeho názoru neplní dostatečně jeden z cílů stanovených důvodovou zprávou, a to postih pachatele v situaci, kdy je osoba bezbranná z důvodu tzv. zamrznutí. Požadujeme proto, aby byl termín „disociativní porucha“ nahrazen termínem vhodnějším.

Výše uvedená situace, kdy oběť „zmrzne“, je dle důvodové zprávy subsumována pod disociativní poruchu. Taková úprava však není vhodná hned z několika úhlů pohledu. Formální optikou se jeví nelogické vyjmenovávat ve výčtu důvody bezbrannosti, z nichž některé tvoří podmnožinu důvodů jiných. Konkrétně duševní porucha je podmnožinou nemoci a disociativní porucha spadá pod poruchu duševní.

Předně však musíme podrobit ustanovení kritice optikou materiální a konstatovat, že situace zamrznutí není poruchou. Není poruchou duševní a není ani onemocněním. Jedná se o zcela přirozenou reakci organismu v extrémní stresové situaci. Lidská bytost je evolučně uzpůsobena reagovat v takové situaci útěkem či bojem nebo v některých případech právě zamrznutím. Jeví se zcela nevhodnou úvaha, že oběť znásilnění, jejíž organismus během útoku reagoval právě zamrznutím, tak učinila v důsledku nějaké její poruchy. Takové uvažování vede pouze k další viktimizaci obětí a tzv. victim blamingu (obviňování oběti). Paralyzované oběti netrpěly v době útoku poruchou. Na extrémně ohrožující situaci reagovaly zcela přirozeně.

Disociativní porucha může být pouze dlouhodobějším následkem stresové situace a projevem posttraumatické stresové poruchy. Její následný výskyt u oběti však nesvědčí o tom, jak organismus oběti reagoval v okamžiku útoku (viz i důvodovou zprávou zmíněná diagnostická kritéria pro disociativní stupor „je jasný doklad psychogenního příčinného vztahu k nedávné stresující události nebo problému.“) Prokazování poruchy je nadto otázkou výhradně znaleckou a zcela nevhodně by přenášelo odpovědnost za zjištění skutkového stavu ze znalce na soud.

Zamrznutí je přechodný stav, nikoli trvalejší porucha, lze jej ex post obvykle zjistit pouze doptáváním oběti, tedy výpovědí. Hodnocení autentičnosti výpovědi jako důkazu patří jednoznačně do kompetence nikoli znalce, ale soudu. Jen ten je s to ji posoudit v celkových souvislostech.

Požadujeme proto, aby byl termín „disociativní porucha“ nahrazen termínem vhodnějším, přesněji popisujícím stav oběti během útoku. Navrhujeme užití termínu zamrznutí, paralýza, ustrnutí nebo ochromení, popř. jiného termínu obdobného. S klasifikací této situace jako duševní poruchy nebo její podmnožiny nesouhlasíme a v tomto smyslu požadujeme změnu návrhu.
Navrhujeme ustanovení upravit následovně:

„§119a

Trestný čin je spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že je jiná osoba ve stavu, v němž není schopna projevit svou vůli z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, disociativní poruchy paralýzy/ustrnutí/ochromení/zamrznutí, nízkého věku nebo jiného obdobného důvodu, nebo je z některého z těchto důvodů její schopnost projevit vůli podstatně snížená.“
Ad 1. – Akceptováno.
Po konzultaci s odborníky lze souhlasit s tím, že v reakci na extrémní situaci mohou vzniknout nejen disociativní poruchy sui generis, ale také obranné reakce disociativního charakteru, které sice nejsou disociativní poruchou a nemají povahu duševní poruchy v medicínském smyslu, ale i při nich oběť ztratí schopnost pohybu nebo řeči kvůli extrémnímu stresu (jde spíše o fyziologickou než psychickou reakci).
Vymezení pojmu bezbrannosti bylo tedy upraveno tak, že pojem „disociativní porucha“ byl vypuštěn a namísto něj byl jako další důvod uveden „silný ochromující stres“.

Ministerstvo životního prostředí
2. K části první bodu 2 (§ 119a odst. 1)
Definice bezbrannosti jako stavu neschopnosti oběti projevovat svou vůli, nabádá k výkladu, že tato schopnost musí být omezena absolutně. V praxi je však schopnost oběti projevovat svou vůli více či méně omezená. Trvání na úplné nemožnosti vůli projevit by mohlo mít za následek praktickou nepoužitelnost kategorie bezbrannosti jako celku. Navrhujeme proto zahrnout do bezbrannosti konstrukci podstatně snížené schopnosti projevu vůle (srov. obdobně § 27 trestního zákoníku).
2. Ad 2. – Akceptováno.

Definice bezbrannosti byla doplněna také o neschopnost utvářet svou vůli a o podstatné snížení schopnosti utvářet nebo projevit svou vůli.

Ministerstvo životního prostředí
3. K části první bodu 2 (§ 119a odst. 2)

Navrhujeme upravit § 119a odst. 2 následovně:

„Za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let.“

Navrhovanou úpravou bude umožněno v individuálních případech považovat z důvodu nízkého věku za bezbranné i dítě starší než 12 let. Jak ostatně uvádí důvodová zpráva, otázka vyspělosti je velmi individuální, každé dítě je odlišně zralé, věková hranice je stanovena do určité míry arbitrárně. Nadto doporučujeme doplnit příslušnou část zvláštní části důvodové zprávy tak, aby bylo zcela zřejmé, jak bude dětí starších 12 let důvod bezbrannosti spočívající v nízkém věku posuzován.
Ad 3. – Akceptováno.

Ministerstvo životního prostředí
4. K části první bodu 5 (§ 186)

Požadujeme rozšíření základní skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku o zneužití tísně.

Zneužití tísně je zcela ekvivalentní k zneužití závislosti nebo postavení, které jsou v základní skutkové podstatě obsaženy. Její opomenutí pak povede k tomu, že takové jednání, stejně společensky škodlivé jako zneužití závislosti nebo postavení, by mohlo být trestáno pouze řádově méně přísně podle ustanovení § 177 trestního zákoníku, tedy trestného činu útisku. Pro ten je stanovena horní sazba odnětí svobody ve výši pouhého 1 roku.
Ad 4. – Akceptováno.

Ministerstvo životního prostředí
5. K Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Na str. 6 důvodové zprávy navrhujeme v posledním odstavci vypustit slova „a k civilně-právní úpravě, která 12leté dítě považuje za schopné přijmout informaci, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit(...).“.

Jsme přesvědčeni o tom, že úpravu věkové hranice oběti trestného činu, do jejíhož dosažení se dítě považuje za bezbranné z důvodu věku, není vhodné jakkoli spojovat s úpravou postupného nabývání svéprávnosti nezletilých v ustanovení § 31 občanského zákoníku nebo dokonce s úpravou způsobilosti dítěte přijmout informace, vytvořit si vlastní názor a sdělit názor soudu v souvislosti s rozhodováním soudu v oblasti rodičovské odpovědnosti podle § 867 občanského zákoníku. Posuzování způsobilosti dítěte projevit svoji vůli (a to nejenom vlastní názor, ale u mladších dětí rovněž přání či pocity) musí být v oblasti rodinného práva a šířeji i civilního práva nutně odlišné od úpravy trestního práva, kde je v zájmu náležité ochrany dětí a účinného postihu trestné činnosti páchané na dětech žádoucí zvolit striktnější a jednoznačnější úpravu (ne)způsobilosti dítěte k projevu jeho vůle.

V oblasti civilního práva se způsobilost dítěte k právnímu jednání a k vyjádření jeho názoru zásadně posuzuje ad hoc v závislosti na tom, zda je dané právní jednání přiměřené věku a rozumové vyspělosti dítěte, není-li pro dané právní jednání zakotvena zvláštní úprava (jako je např. úprava způsobilosti dítěte staršího 12 let k udělení osobního souhlasu s osvojením - § 806 odst. 1 občanského zákoníku apod.).
V záležitostech týkajících se rodičovské odpovědnosti k dítěti a šířeji úpravy poměrů dítěte je pak věková hranice 12 let považována nikoliv jako hranice minimální, ale naopak jako nejzazší hranice, od kdy nejpozději je dítě schopno pochopit projednávanou věc a vyjádřit k ní samostatný názor, není-li prokázán opak. Vychází se tedy z toho, že touto schopností zpravidla disponují i děti mladší 12 let, jak vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky: „Ústavní soud konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu (nelze například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem), přičemž většina děti je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem … U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jeho názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti.“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).

Lze tedy shrnout, že ve věci stanovení věkové hranice bezbrannosti dítěte v § 119a odst. 2 trestního zákoníku není vhodné argumentovat civilně-právní úpravou, která je zásadně postavena na individuálním posuzovaní způsobilosti a rozumové vyspělosti každého konkrétního dítěte a pouze výjimečně stanoví pevnou minimální věkovou hranici pro určité právní jednání.
Ad 5. – Akceptováno.

Ministerstvo práce a sociálních věcí
1. K části první bodu 2 – § 119a odst. 1
Redefinici skutkové podstaty trestného činu znásilnění a zakotvení konceptu bezbrannosti vítáme. Demonstrativní výčet forem bezbrannosti však podle našeho názoru neplní dostatečně jeden z cílů stanovených důvodovou zprávou, a to postih pachatele v situaci, kdy je osoba bezbranná z důvodu tzv. zamrznutí. Požadujeme proto, aby byl termín „disociativní porucha“ nahrazen termínem vhodnějším.

Po konzultaci s odborníky lze souhlasit s tím, že v reakci na extrémní situaci mohou vzniknout nejen disociativní poruchy sui generis, ale také obranné reakce disociativního charakteru, které sice nejsou disociativní poruchou a nemají povahu duševní poruchy v medicínském smyslu, ale i při nich oběť ztratí schopnost pohybu nebo řeči kvůli extrémnímu stresu (jde spíše o fyziologickou než psychickou reakci).

Vymezení pojmu bezbrannosti bylo tedy upraveno tak, že pojem „disociativní porucha“ byl vypuštěn a namísto něj byl jako další důvod uveden „silný ochromující stres“.

Ministerstvo práce a sociálních věcí
2. K části první bodu 2 – § 119a odst. 1

Navrhujeme ustanovení upravit následovně:

„§119a
(1) Trestný čin je spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že je jiná osoba ve stavu, v němž není schopna projevit svou vůli z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, disociativní poruchy paralýzy/ustrnutí/ochromení/zamrznutí, nízkého věku nebo jiného obdobného důvodu, nebo je z některého z těchto důvodů její schopnost projevit vůli podstatně snížená.“

Definice bezbrannosti jako stavu neschopnosti oběti projevovat svou vůli nabádá k výkladu, že tato schopnost musí být omezena absolutně. V praxi je však schopnost oběti projevovat svou vůli více či méně omezená. Trvání na úplné nemožnosti vůli projevit by mohlo mít za následek praktickou nepoužitelnost kategorie bezbrannosti jako celku. Navrhujeme proto zahrnout do bezbrannosti konstrukci podstatně snížené schopnosti projevu vůle (srov. obdobně § 27 trestního zákoníku).
Ad 2. – Akceptováno.
Definice bezbrannosti byla doplněna také o neschopnost utvářet svou vůli a o podstatné snížení schopnosti utvářet nebo projevit svou vůli.
K otázce paralýzy/zamrznutí viz vypořádání připomínky č. 1.

Ministerstvo práce a sociálních věcí
3. K bodu 2 – § 119a odst. 2

Navrhujeme upravit § 119a odst. 2 následovně:

„Za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let.“

Navrhovanou úpravou bude umožněno v individuálních případech považovat z důvodu nízkého věku za bezbranné i dítě starší než 12 let. Jak ostatně uvádí důvodová zpráva, otázka vyspělosti je velmi individuální, každé dítě je odlišně zralé, věková hranice je stanovena do určité míry arbitrárně. Nadto doporučujeme doplnit příslušnou část zvláštní části důvodové zprávy tak, aby bylo zcela zřejmé, jak bude u dětí starších 12 let důvod bezbrannosti spočívající v nízkém věku posuzován.
Ad 3. – Akceptováno.

Ministerstvo práce a sociálních věcí
4. K bodu 5 – § 186

Požadujeme rozšíření základní skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku o zneužití tísně.
Zneužití tísně je zcela ekvivalentní k zneužití závislosti nebo postavení, které jsou v základní skutkové podstatě obsaženy. Její opomenutí pak povede k tomu, že takové jednání, stejně společensky škodlivé jako zneužití závislosti nebo postavení, by mohlo být trestáno pouze řádově méně přísně podle ustanovení § 177 trestního zákoníku, tedy trestného činu útisku. Pro ten je stanovena horní sazba odnětí svobody ve výši pouhého 1 roku.
Ad 4. – Akceptováno.

Ministerstvo práce a sociálních věcí
5. K Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

V oblasti civilního práva se způsobilost dítěte k právnímu jednání a k vyjádření jeho názoru zásadně posuzuje ad hoc v závislosti na tom, zda je dané právní jednání přiměřené věku a rozumové vyspělosti dítěte, není-li pro dané právní jednání zakotvena zvláštní úprava (jako je např. úprava způsobilosti dítěte staršího 12 let k udělení osobního souhlasu s osvojením - § 806 odst. 1 občanského zákoníku apod.). V záležitostech týkajících se rodičovské odpovědnosti k dítěti a šířeji úpravy poměrů dítěte je pak věková hranice 12 let považována nikoliv jako hranice minimální, ale naopak jako nejzazší hranice, od kdy nejpozději je dítě schopno pochopit projednávanou věc a vyjádřit k ní samostatný názor, není-li prokázán opak. Vychází se tedy z toho, že touto schopností zpravidla disponují i děti mladší 12 let, jak vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky: „Ústavní soud konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu (nelze například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem), přičemž většina děti je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem … U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jeho názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti.“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).

Lze tedy shrnout, že ve věci stanovení věkové hranice bezbrannosti dítěte v § 119a odst. 2 trestního zákoníku není vhodné argumentovat civilně-právní úpravou, která je zásadně postavena na individuálním posuzování způsobilosti a rozumové vyspělosti každého konkrétního dítěte a pouze výjimečně stanoví pevnou minimální věkovou hranici pro určité právní jednání.
Ad 5. – Akceptováno.

Ministerstvo práce a sociálních věcí
6. Nad rámec návrhu zákona

Návrh zákona v části první navrhujeme doplnit o novelizaci ustanovení § 73 trestního zákoníku, které upravuje podmínky uložení trestu zákazu činnosti.

V souvislosti s novou úpravou skutkových podstat některých trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti navrhujeme, aby v případě, že trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti bude spáchán na dítěti, bylo připuštěno uložení trestu zákazu určité činnosti i za předpokladu, že se pachatel trestného činu nedopustil v souvislosti s touto činností. Konkrétně jde o zakotvení možnosti uložení zákazu výkonu určitého zaměstnání, povolání, funkce nebo činnosti, k níž je třeba zvláštního povolení, pokud výkon takového zaměstnání, povolání, funkce nebo povolované činnosti zahrnuje přímé a pravidelné kontakty s dětmi.

Máme za to, že navrhované doplnění ustanovení § 73 trestního zákoníku odpovídá i požadavkům vyplývajícím z úpravy směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV. Konkrétně čl. 10 odst. 1 této směrnice stanoví, že „S cílem vyhnout se riziku opakování trestných činů přijmou členské státy opatření nezbytná k zajištění toho, aby fyzické osobě, která byla odsouzena za některý z trestných činů uvedených v článcích 3 až 7, mohlo být dočasně či trvale zabráněno alespoň ve výkonu profesních činností zahrnujících přímé a pravidelné kontakty s dětmi.“. Obdobně lze zmínit rovněž úpravu Úmluvy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (sdělení MZV č. 59/2016 Sb.m.s., dále jen „Lanzarotská úmluva“), podle jejíhož čl. 5 odst. 3 je každá smluvní strana povinna přijmout taková legislativní nebo jiná opatření, která zajistí, že „k povoláním, která přicházejí obvykle do častého kontaktu s dětmi, mají přístup pouze osoby, u kterých se lze přesvědčit, že nebyly odsouzeny pro trestné činy sexuálního vykořisťování a pohlavního zneužívání dětí.“.
Vzhledem k nejednotné úpravě podmínek pro výkon jednotlivých povolání, zaměstnání nebo jiných činností, při kterých dochází k pravidelnému osobnímu kontaktu s dětmi, ověřování bezúhonnosti ze strany zaměstnavatelů nebo příslušných orgánů, které rozhodují o vydání povolení nebo oprávnění k výkonu určité činnosti, nepředstavuje dostatečnou pojistku a obranu, zejména když nemá zaměstnavatel nebo příslušný orgán vždy k dispozici kromě výpisu z evidence Rejstříku trestů i opis z evidence Rejstříku trestů. Navíc řada činností zahrnujících pravidelný osobní kontakt s dětmi není vykonávána v režimu zaměstnaneckého, služebního nebo jiného obdobného pracovněprávního vztahu ani v režimu povolované činnosti. V tomto směru se jedná zejména o různé dobrovolnické činnosti nebo volnočasové aktivity, které jsou ve vztahu k dětem vykonávány ať už individuálně, anebo organizovaně v rámci spolkové činnosti nebo jiné blíže neregulované činnosti. Je proto žádoucí využít všechny dostupné prostředky k tomu, aby pachatelům sexuálních deliktů proti dětem bylo zabráněno vykonávat jakékoliv činnosti, které by přímo zakládaly či zvyšovaly riziko opakování trestné činnosti. Vedle uložení trestu odnětí svobody to znamená i zakotvení možnosti uložení zákazu takové činnosti, která sice nemá přímou souvislost se spáchaným trestným činem, ale která zahrnuje přímé a pravidelné osobní kontakty s dětmi. Konkrétně by tato možnost měla být zakotvena v případě odsouzení pachatele za trestné činy znásilnění (§ 185), sexuální útok (§ 185a) a sexuální nátlak (§ 186), jestliže byl některý z těchto trestných činů spáchán na dítěti, a dále v případě odsouzení za trestný čin pohlavní zneužití (§ 187), výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (§ 192), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), účast na pornografickém představení (§ 193a), navazování nedovolených kontaktů s dítětem (§ 193b) a svádění k pohlavnímu styku (§ 202).
Ad 6. – Neakceptováno, vysvětleno.

Otázka nejvhodnějšího řešení zajištění toho, aby pachatelé určitých trestných činů v sexuální oblasti nepřicházeli do kontaktu s dětmi, je předmětem aktuální diskuze na politické i odborné úrovni.
Pokud jde o řešení prostřednictvím trestu zákazu činnosti, nebylo shledáno jako vhodné zejména z následujících důvodů:
Jednalo by se o zásadní změnu koncepce trestu zákazu činnosti, který je navázán právě na skutečnost, že se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s výkonem určitého zaměstnání, povolání nebo jiné činnosti, k níž je třeba povolení nebo jiné oprávnění. Trest má reagovat na spáchané jednání a jeho příčiny, má eliminovat kriminogenní rizika atd., ukládat zákaz určité činnosti, třebaže čin nebyl spáchán v její souvislosti, není příliš vhodné. Není také zřejmé, jak a kdo by dodržování zákazu kontroloval a vynucoval
u neregulovaných činností. Prostřednictvím trestu zákazu činnosti nelze řešit osoby trestně neodpovědné (nepříčetné nebo trestně neodpovědné pro nedostatek věku), ani osoby již v minulosti odsouzené. Pachatel by měl vykazováno odsouzení ve výpisu z Rejstříku trestů, což ve svých důsledcích znamená, že by se mu fakticky bránilo v přístupu nejen k práci s dětmi, ale i k řadě dalších činností, kde je třeba se prokazovat výpisem z Rejstříku trestů, což působí demotivačně, a to např. i ve vztahu k nařízené léčbě, kdy se snižuje jeho motivace se léčit.

K dosažení sledovaného cíle má primárně sloužit jiný institut, a to prokazování bezúhonnosti pro výkon určitých zaměstnání, povolání nebo jiných činností, kdy je na příslušných ministerstvech, aby v sektorových zákonech nastavily podmínky, za kterých lze vykonávat určitá zaměstnání, povolání či činnosti.
MS původně navrhovalo řešení spočívající ve vytvoření nového ochranného opatření, které bude reagovat na rizikovost takovéhoto pachatele, kdy riziková osoba bude evidována v „podevidenci“ Rejstříku trestů (zvláštní část RT). Zápis by tedy podle této varianty nebyl automatický, ale závisel by na rozhodnutí soudu. Při jednání podvýboru UPV pro problematiku domácího a sexuálního násilí dne 12. 4. 2023 byla tato varianta individuálního posuzování odmítnuta s tím, že cesta má spočívat v zakotvení kvalifikačních předpokladů
a při jejich posuzování mají být relevantní i dřívější odsouzení.

Jelikož na tuto politickou objednávku lze reagovat pouze cestou rozšíření kvalifikačních požadavků pro výkon jednotlivých povolání či pro přístup k určitým profesím a zahrnutím odsouzení za určité trestné činy do této „podevidence“ Rejstříku trestů automaticky, stala se tato otázka otázkou multiresortní. Proto se Ministerstvo spravedlnosti dohodlo s Úřadem vlády, který má v rámci své lidskoprávní sekce ve svém portfoliu i problematiku ochrany dětí, že v rámci plnění své koordinační role zaštítí další multiresortní jednání.
Tato otázka je tak řešena v rámci přípravy jiného návrhu.

Ministerstvo práce a sociálních věcí
7. Nad rámec návrhu zákona (§ 34 trestního zákoníku)

Požadujeme, aby zároveň s úpravou zvláštní části trestního zákoníku byla provedena i úprava části obecné, a to v otázce promlčení.

Důvodová zpráva se na mnoha místech odvolává na zahraniční inspiraci. Zahraniční úpravy přitom často pro sexuální trestné činy stanoví promlčecí dobu výrazně delší než 10 a 15 let, které stanoví naše národní úprava. Promlčecí doba u některých zahraničních úprav běží až od 30 let věku oběti nebo je promlčení těchto trestných činů dokonce zcela vyloučené. Navrhujeme tedy, aby otázka promlčení byla před předložením návrhu vládě ještě podrobena revizi.
Ad 7. – Neakceptováno, vysvětleno.
Komparace zahraničních právních úprav je jistě jedním z důležitých nástrojů při tvorbě nové právní úpravy, není nicméně na místě automaticky přejímat dílčí prvky obsažené v zahraničních úpravách, neboť právní systém a trestní politika jednotlivých států je rozdílná
a vždy je celou úpravu potřebné posuzovat v celém kontextu (např., jak jsou nastaveny promlčecí doby obecně i ve vztahu k jiným trestným činům). Je třeba uvést, že v některých evropských státech jsou např. stanoveny výrazně nižší trestní sazby za trestné činy v sexuální oblasti, než je tomu v České republice a tato úprava také není bez dalšího přejímána.
K úpravě promlčení trestného činu znásilnění lze uvést, že podle české právní úpravy je promlčecí doba za trestný čin znásilnění ve formě soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. stanovena na 15 let. Ze zjištěných informací
o zahraničních právních úpravách vyplývá, že za obdobné jednání je stanovena promlčecí doba v délce 5 let v Maltě, v délce 10 let např. v Belgii, Bulharsku, Dánsku, Finsku, Chorvatsku, Lucembursku, Německu, Portugalsku, Rakousku, Rumunsku, Švédsku či Lichtenštejnsku, v Itálii je promlčecí doba za uvedené jednání 12 let. Promlčecí dobu v délce 15 let uplatňuje Litva, Polsko, Řecko, Španělsko, Island a Švýcarsko. Francie a Slovensko stanoví promlčecí dobu 20 let. Nepromlčitelný je uvedený trestný čin v Irsku, na Kypru, Lotyšsku, Nizozemsku a Velké Británii. Je tedy zřejmé, že délka promlčecí doby v České republice nijak nevybočuje.
Podle české koncepce promlčení trestní odpovědnosti je délka promlčecí doby odstupňována podle typové závažnosti spáchaného trestného činu, vyjádřené výší trestní sazby, kterou trestní zákoník
u daného trestného činu uvádí. Pokud by tedy mělo dojít k prodloužení promlčecí doby pouze u uvedených trestných činů, muselo by dojít k dalšímu zvýšení trestních sazeb, zástupci justice přitom upozorňují již nyní na přehnanou kriminalizaci a příliš vysoké trestní sazby u některých jednání spadajících pod trestné činy v sexuální oblasti v navržené úpravě.
Zejména u tohoto typu trestných činů nepovažujeme prodlužování promlčecích dob za vhodné s ohledem na to, že jejich prokazování je i v případě, že je trestní řízení zahájeno krátce po spáchání činu, doprovázeno mnohdy důkazní nouzí, kdy proti sobě stojí osamocené výpovědi oběti a obviněného. Nelze proto příliš předpokládat, že po uplynutí desítek let budou trestní řízení úspěšná a bude nalezen dostatek důkazů potřebných k usvědčení pachatele (při nemožnosti zajistit stopy na místě činu).

Je také třeba vzít v úvahu, že u těchto trestných činů se podle § 34 odst. 3 tr. zák. se promlčecí doba staví až do dosažení 18 let věku oběti, což poskytuje prostor pro stíhání případů, kdy se trestný čin odehrál v dětství oběti v rámci rodiny a dítě nemělo možnost trestný čin v té době nahlásit.

Pokud by mělo dojít k prodloužení promlčecích dob celkově u všech trestných činů, je třeba vzít v úvahu i s tím spojené zvýšené administrativní a případně i finanční náklady. Kromě toho nastavení promlčecích dob v trestním zákoníku ve stávající podobě je odůvodněno jednak hmotněprávními důvody a jednak i důvody procesními.
Hmotněprávní důvody jsou dány tím, že uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a škodlivost činu se snižuje), tak i z hlediska individuální prevence
(u pachatele, jenž nespáchal další trestný čin, který je stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna, tj. že přestal být dále nebezpečný pro společnost). Zanikla-li uplynutím doby škodlivost činu, resp. nebyla-li včas uplatněna trestní odpovědnost vůči pachateli trestného činu, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin.
K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (například svědci zapomínají, klesá věrohodnost jejich výpovědí, stopy zmizí, pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze opatřit vůbec), je dána důkazní nouze, řešení takových případů je nejenom ekonomicky nákladné, ale také vzhledem k uplynulé době mnohdy již bezvýsledné.
S ohledem na výše uvedené Ministerstvo spravedlnosti neuvažuje
o prodloužení promlčecích dob, podle našeho názoru jsou promlčecí doby nastaveny tak, aby bylo možné pachatele trestné činnosti za jejich protiprávní jednání adekvátně postihnout a tento postih byl ještě reálný a efektivní.

Ministerstvo školství, tělovýchovy a mládeže
K čl. I bod 3, 4 a 5 [K § 185 odst. 3 písm. b),
§ 185a odst. 4 písm. b) a § 186 odst. 4 písm. b)]
Požadujeme, aby byly do předmětných pododstavců začleněny i jiné formy náhradní péče o děti, které jsou vykonávány v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy nebo v zařízeních pro preventivně výchovnou péči a které nelze podřadit pod místa, „kde je omezována osobní svoboda“.

Jedná se především o institut předběžného opatření, kdy dítě sice je v zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, ale zatím ve výkonu ústavní nebo ochranné výchovy není. Upozorňujeme, že i dítě ve výkonu předběžného opatření je v obdobném postavení jako dítě ve výkonu ústavní a ochranné výchovy. Současně je využíván také institut výchovného opatření dle § 13a zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který umožňuje uložit výkon výchovného opatření mimo jiné do střediska výchovné péče, ve kterém je dítě po určitou dobu umístěno, a v podstatě má taktéž stejné nebo obdobné postavení jako dítě ve výkonu ústavní nebo ochranné výchovy. S ohledem na uvedené je tedy třeba v předmětných ustanoveních obsáhnout veškeré internátní služby poskytované ve středisku výchovné péče podle § 16 odst. 3 písm. c) zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.

Požadujeme předmětné instituty zahrnout do kvalifikované skutkové podstaty jednotlivých trestných činů (tedy § 185, 185a a 186), jelikož, jak jsme již uvedli, i děti ve výkonu předběžného opatření nebo výchovné opatření jsou obdobně zranitelné jako děti ve výkonu ústavní nebo ochranné výchovy. Konkrétně se nám tedy jedná o ochranu dětí umístěných v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy a klienty střediska výchovné péče, kterým je poskytována internátní služba.
Akceptováno.
Vzhledem k tomu, že ústavní výchova ani uváděné jiné výchovné instituty nejsou z pohledu příslušných předpisů je upravujících považovány za automaticky vždy spojené s omezením osobní svobody v užším slova smyslu, ale přitom je žádoucí, aby děti v obdobném režimu (tj. ze zákonných důvodů se nacházejí v určitém internátním režimu) byly chráněny stejně, byla uvedená ustanovení přeformulována následovně:
b) spáchá-li takový čin na osobě omezené na osobní svobodě ve věznici nebo ústavu pro výkon zabezpečovací detence nebo ze zákonného důvodu umístěné ve zdravotnickém zařízení, školském zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy nebo pro preventivně výchovnou péči anebo v jiném místě, kde je omezována její osobní svoboda, nebo

Ministerstvo vnitra
1. K čl. I bodům 3 a 4 – k § 185 a 185a trestního zákoníku

Požadujeme vysvětlení, z jakého důvodu je stanovena kvalifikovaná skutková podstata spáchání trestného činu se zbraní pouze v případě sexuálního útoku [§ 185a odst. 3 písm. d)] a nikoliv také v případě znásilnění (§ 186) a případně uvedené sjednotit.
Ad 1. – Akceptováno. Upraveno ve smyslu připomínky.
Návrh byl upraven tak, že spáchání činu se zbraní bude okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby u obou trestných činů.

Ministerstvo vnitra
2. K čl. I bodu 8 – k § 367 odst. 1 trestního zákoníku

Domníváme se, že mezi trestné činy, u nichž je nepřekažení trestnému činu trestné, by měl být zařazen také sexuální nátlak (§ 186). Svou podstatou se sice nejedná o případ, kdy je oběť nucena k určitému sexuálnímu chování násilím nebo pohrůžkami násilí či jiné těžké újmy jako u sexuálního útoku (§ 185a), nicméně obětí může být dítě mladší patnácti let, resp. jeho následkem může být těžká újma na zdraví nebo smrt oběti, přičemž i příprava je u tohoto trestného činu trestná. V této souvislosti dále upozorňujeme, že nepřekažení pohlavního zneužití (§ 187) trestné je.

Navrhujeme proto za slova „sexuálního útoku (§ 185a)“ vložit slova „, sexuálního nátlaku (§ 186)“.
Ad 2. – Akceptováno.

Ministerstvo vnitra
3. K čl. II bodu 1 – k § 73a odst. 1 trestního řádu

Z obdobných důvodů, jako je tomu u výše uvedených připomínek, navrhujeme mezi trestné činy, u kterých nelze přijmout v případě předstižné vazby peněžitou záruku, doplnit sexuální nátlak, jehož následkem je následkem těžká újma na zdraví nebo smrt (§ 186 odst. 4 a 5 trestního zákoníku).
Ad 3. – Akceptováno.

Ministerstvo pro místní rozvoj
1. K § 119a odst. 1
Požadujeme za slova "svou vůli" vložit slova "nebo je-li její možnost projevit svou vůli podstatným způsobem omezena".
Aktuální soudní praxe bere za bezbrannost i situace, kdy je schopnost vyjádřit vůli významně omezena. Pokud by se definice bezbrannosti zakládala na naprosté neschopnosti oběti vyjádřit svou vůli, došlo by de facto ke zúžení rozsahu tohoto pojmu v porovnání se současným stavem, což by v praxi vedlo k omezení trestní odpovědnosti a zhoršení postavení obětí. Takový dopad je v rozporu s cílem navrhovaných právních změn.
Ad 1. – Akceptováno.
Definice bezbrannosti byla doplněna také o neschopnost utvářet svou vůli a o podstatné snížení schopnosti utvářet nebo projevit svou vůli.

Ministerstvo pro místní rozvoj
2. K § 119a odst. 1
Požadujeme slova "disociativní poruchy" nahradit slovy "silného ochromujícího stresu". Popř. jiným srozumitelnějším pojmem.
Použití termínu "disociativní porucha" v definici bezbrannosti je problematické, protože by mohlo vyvolat dojem, že jde o diagnózu, kterou lze stanovit pouze prostřednictvím znaleckého posudku. Takové použití by vedlo k častému požadavku na znalecká vyjádření, což by vzhledem k současnému stavu znaleckého systému způsobilo značné zpoždění v soudním procesu.
Znalci by tak museli posuzovat disociativní stupor podle mezinárodní klasifikace MKN-10, tedy hodnotili by snížení nebo vymizení vůlí řízených pohybů a normální odpovědi na zevní podněty a přítomnost stresující události, tj. přechodný stav ochromení psychiky v důsledku stresu, při čemž by museli vycházet především z výpovědi oběti a z posouzení její věrohodnosti. Pokud by v těchto případech byly téměř automaticky zpracovávány znalecké posudky, vedlo by to k faktickému přenosu rozhodování (tedy k hodnocení důkazů) na znalce. To je nežádoucí. Proto by měl být disociativní stupor v definici bezbrannosti popsán takovým způsobem, aby s ním OČTŘ dokázaly v rozumné míře pracovat i bez pomoci znalců. To by mohl splnit například "silný ochromující stres".
Ad 2. – Akceptováno.
Po konzultaci s odborníky lze souhlasit s tím, že v reakci na extrémní situaci mohou vzniknout nejen disociativní poruchy sui generis, ale také obranné reakce disociativního charakteru, které sice nejsou disociativní poruchou a nemají povahu duševní poruchy v medicínském smyslu, ale i při nich oběť ztratí schopnost pohybu nebo řeči kvůli extrémnímu stresu (jde spíše o fyziologickou než psychickou reakci).

Vymezení pojmu bezbrannosti bylo tedy upraveno tak, že pojem „disociativní porucha“ byl vypuštěn a namísto něj byl jako další důvod uveden „silný ochromující stres“.

Ministerstvo pro místní rozvoj
3. K § 185 odst. 1 a § 185a odst. 1 a 2
Požadujeme za slovo "bezbrannosti" doplnit slova "nebo tísně".
Tato úprava má za cíl pokrýt i situace, kdy pachatel využije tísně oběti. Soudní praxe a odborná literatura chápou tíseň jako stav, který může být trvalý i přechodný a který vzniká v důsledku nepříznivých okolností, které mohou omezit volnost jednání postižené osoby v rozhodování a mohou být spojeny s osobními, rodinnými, majetkovými nebo jinými situacemi, které způsobují těžkosti nebo nesnáze. Jak se osoba do tísně dostala není rozhodné. Toto opatření by mělo zahrnovat situace, které se v praxi často vyskytují (např. vztahové násilí) a které nejsou dostatečně pokryty stávajícím trestním právem. Zneužití tísně k nucenému pohlavnímu styku by sice mohlo spadat pod trestný čin útisku, ale toto trestní právo má omezené sazby a lhůty promlčení, což je neadekvátní vzhledem k závažnosti takových činů.
Ad 3. – Akceptováno jinak.

Zneužití tísně bylo doplněno do trestného činu sexuálního nátlaku (jak ostatně požadovala některá jiná připomínková místa), kam takové jednání systematicky spadá. V daném případě se na straně oběti nejedná o úplný stav bezbrannosti jako v případě znásilnění nebo sexuálního útoku, ale o typově obdobný stav jako je závislost, tj. svoboda oběti se rozhodovat není zcela vyloučena nebo tak zásadně omezena jako ve stavu bezbrannosti, ale je omezena v určitém směru.
K tomu lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1296/2013, v němž Nejvyšší soud rozlišuje pojem zneužití bezbrannosti (u trestného činu znásilnění) a zneužití závislosti
(u trestného činu sexuálního nátlaku).

Ministerstvo zemědělství
1. K části první bodu 2 (§ 119a odst. 1 trestního zákoníku)

Navrhujeme § 119a odst. 1 změnit takto:

„(1) Trestný čin je spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že je jiná osoba ve stavu, v němž není schopna projevit svou vůli z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, disociativní poruchy ustrnutí/zamrznutí, nízkého věku nebo jiného obdobného důvodu, nebo je z takového důvodu její schopnost projevit vůli podstatně snížena.“.

Žádáme, aby v demonstrativním výčtu důvodů bezbrannosti byla výslovně uvedena bezbrannost spočívající v tzv. zamrznutí/ustrnutí. Jakkoli důvodová zpráva uvádí, že v rámci pojmu disociativní poruchy jsou pokryty i situace disociativního stuporu (nadměrné strnulosti a ztuhlosti, při níž postižený minimálně odpovídá na zevní podněty, chybí volní pohyby a normální aktivita; dále také jen „zamrznutí“), máme za to, že výhradně pojem „disociativních poruch“ nemusí nutně zahrnovat veškeré situace, u nichž je úprava žádoucí. Zejména máme za to, že je vhodné rozlišovat mezi disociativní poruchou ve smyslu dlouhodobého následku stresové situace (projevu posttraumatické stresové poruchy) a zamrznutím jakožto okamžitou reakcí na velký stres (hrůzu z násilníka). Odlišnost je zřejmá i v otázce dokazování těchto stavů, kdy u disociativních poruch jde o dlouhodobější stav, který lze dokázat znaleckým posudkem, v případě zamrznutí, které je okamžitou a časově omezenou reakcí v době útoku, jde o dokazování výpovědí, kterou soud posuzuje v celkových souvislostech. Je také otázkou, zda – přes skutečnost možného formálního zařazení do kategorie poruch – je zamrznutí poruchou, neboť se svou podstatou může jednat o přirozenou reakci na stresovou situaci (vedle útěku či boje). Bude-li k zamrznutí přistupováno jako k poruše na straně poškozeného/oběti, může to na tyto poškozené/oběti mít další negativní vliv. Proto by dle našeho názoru bylo vhodné stav zamrznutí (paralýzy/ustrnutí) uvést přímo do ustanovení § 119a odst. 1.

Navíc máme za to, že v předmětném ustanovení je uvedena jako důvod bezbrannosti vedle disociativní poruchy také duševní porucha, přičemž disociativní porucha je psychické onemocnění, které lze zařadit pod duševní poruchu.

Dále navrhujeme v § 119a na konec textu odstavce 1 doplnit text „nebo je z takového důvodu její schopnost projevit vůli podstatně snížena“, jelikož se domníváme, že schopnost projevit vůli nemusí být v případě bezbrannosti omezena úplně.
Ad. 1 ( Akceptováno (jinou terminologií).

Vymezení pojmu bezbrannosti bylo tedy upraveno tak, že pojem „disociativní porucha“ byl vypuštěn a namísto něj byl jako další důvod uveden „silný ochromující stres“.
Definice bezbrannosti byla doplněna také o neschopnost utvářet svou vůli a o podstatné snížení schopnosti utvářet nebo projevit svou vůli.

Ministerstvo zemědělství
2. K části první bodu 3 (§ 185 trestního zákoníku)

Navrhujeme zabývat se při předmětné novelizaci otázkou zahrnutí útoku se zbraní jako zvláštní kvalifikované skutkové podstaty do § 185 odst. 3 trestního zákoníku. Tak by mohl tento druh útoku být trestán přísněji oproti násilnému útoku beze zbraně (§ 185 odst. 2 trestního zákoníku).
Ad 2. – Akceptováno.

Ministerstvo zemědělství
3. K části první bodu 5 (§ 186 trestního zákoníku)

Navrhujeme zabývat se při předmětné novelizaci otázkou rozšíření základní skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku o zneužití tísně. Zneužití tísně je společensky škodlivé, přičemž na rozdíl od zneužití závislosti či postavení není obsaženo v základní skutkové podstatě.
Ad 3. – Akceptováno.

Ministerstvo zemědělství
4. K části druhé bodu 2 (§ 163 odst. 1 trestního řádu)

Navrhujeme zabývat se při předmětné novelizaci otázkou zrušení podmínky souhlasu poškozeného s trestním stíháním v případě trestného činu sexuálního nátlaku. Máme za to, že u trestného činu, který může být spáchán jen za předpokladu zneužití závislosti nebo postavení, může být vůle poškozeného k (ne)udělení souhlasu „manipulována“.
Ad 4. – Neakceptováno, vysvětleno.
Na uvedené případy pamatuje § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož souhlas poškozeného k trestnímu stíhání obviněného není třeba, pokud je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.

Požadavek souhlasu poškozeného s trestním stíháním za trestný čin sexuálního nátlaku může být relevantní pro případy, kdy se čin stal v důsledku zneužití postavení pachatele, kdy je vztah mezi pachatelem a poškozeným volnější, nebo pro případy, kdy byl stav závislosti nebo tísně přechodný a již pominul a poškozený je schopen svou vůli vyjádřit. Uvedené ustanovení zohledňuje zájmy poškozeného, jeho smyslem je ponechat dispoziční právo k trestnímu postihu pachatele poškozenému a citlivě tak řešit situace, kdy by postih pachatele měl negativní dopady i pro samotného poškozeného. Zákon zde upřednostňuje citové a jiné vazby poškozeného k pachateli před potřebou jeho postihu.

Ministerstvo zemědělství
5. Nad rámec novely (k § 73 trestního zákoníku)

Žádáme doplnit § 73 trestního zákoníku tak, aby byla zakotvena možnost uložení trestu zákazu činnosti i za předpokladu, že se pachatel trestného činu nedopustil v souvislosti s touto činností, a to uložení zákazu výkonu určitého zaměstnání, činnosti, funkce apod. (může jít i o různé volnočasové a dobrovolnické činnosti), pokud zahrnují přímé a pravidelné kontakty s dětmi.

Smyslem této připomínky je zajištění nejvyšší možné ochrany dětí minimalizací kontaktu pachatele s nimi. Takový trest zákazu činnosti by mělo být možné uložit vedle trestu odnětí svobody při odsouzení pachatele za trestné činy znásilnění (§ 185), sexuální útok (§ 185a) a sexuální nátlak (§ 186), jestliže byl takový čin spáchán na dítěti, dále za trestné činy pohlavní zneužití (§ 187), výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (§ 192), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), účast na pornografickém představení (§ 193a), navazování nedovolených kontaktů s dítětem (§ 193b) a svádění k pohlavnímu styku (§ 202).

Ad 5. – Neakceptováno, vysvětleno.
Otázka nejvhodnějšího řešení zajištění toho, aby pachatelé určitých trestných činů v sexuální oblasti nepřicházeli do kontaktu s dětmi, je předmětem aktuální diskuze na politické i odborné úrovni.
Pokud jde o řešení prostřednictvím trestu zákazu činnosti, nebylo shledáno jako vhodné zejména z následujících důvodů:
Jednalo by se o zásadní změnu koncepce trestu zákazu činnosti, který je navázán právě na skutečnost, že se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s výkonem určitého zaměstnání, povolání nebo jiné činnosti, k níž je třeba povolení nebo jiné oprávnění. Trest má reagovat na spáchané jednání a jeho příčiny, má eliminovat kriminogenní rizika atd., ukládat zákaz určité činnosti, třebaže čin nebyl spáchán v její souvislosti, není příliš vhodné. Není také zřejmé, jak a kdo by dodržování zákazu kontroloval a vynucoval
u neregulovaných činností. Prostřednictvím trestu zákazu činnosti nelze řešit osoby trestně neodpovědné (nepříčetné nebo trestně neodpovědné pro nedostatek věku), ani osoby již v minulosti odsouzené. Pachatel by měl vykazováno odsouzení ve výpisu z Rejstříku trestů, což ve svých důsledcích znamená, že by se mu fakticky bránilo v přístupu nejen k práci s dětmi, ale i k řadě dalších činností, kde je třeba se prokazovat výpisem z Rejstříku trestů, což působí demotivačně, a to např. i ve vztahu k nařízené léčbě, kdy se snižuje jeho motivace se léčit.

Ministerstvo zemědělství
6. Připomínka nad rámec novely (k § 34 trestního zákoníku
Navrhujeme zabývat se při předmětné novelizaci též otázkou prodloužení promlčecí doby v případě spáchání sexuálních trestných činů.
Ad 6. – Neakceptováno, vysvětleno.

K úpravě promlčení trestného činu znásilnění lze uvést, že podle české právní úpravy je promlčecí doba za trestný čin znásilnění ve formě soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. stanovena na 15 let. Ze zjištěných informací
o zahraničních právních úpravách vyplývá, že za obdobné jednání je stanovena promlčecí doba v délce 5 let v Maltě, v délce 10 let např. v Belgii, Bulharsku, Dánsku, Finsku, Chorvatsku, Lucembursku, Německu, Portugalsku, Rakousku, Rumunsku, Švédsku či Lichtenštejnsku, v Itálii je promlčecí doba za uvedené jednání 12 let. Promlčecí dobu v délce 15 let uplatňuje Litva, Polsko, Řecko, Španělsko, Island a Švýcarsko. Francie a Slovensko stanoví promlčecí dobu 20 let. Nepromlčitelný je uvedený trestný čin v Irsku, na Kypru, Lotyšsku, Nizozemsku a Velké Británii. Je tedy zřejmé, že délka promlčecí doby v České republice nijak nevybočuje.

Lze doplnit, že komparace zahraničních právních úprav je jistě jedním z důležitých nástrojů při tvorbě nové právní úpravy, není nicméně na místě automaticky přejímat dílčí prvky obsažené v zahraničních úpravách, neboť právní systém a trestní politika jednotlivých států je rozdílná a vždy je celou úpravu potřebné posuzovat v celém kontextu (např., jak jsou nastaveny promlčecí doby obecně i ve vztahu k jiným trestným činům). Je třeba uvést, že v některých evropských státech jsou např. stanoveny výrazně nižší trestní sazby za trestné činy v sexuální oblasti, než je tomu v České republice a tato úprava také není bez dalšího přejímána.

Podle české koncepce promlčení trestní odpovědnosti je délka promlčecí doby odstupňována podle typové závažnosti spáchaného trestného činu, vyjádřené výší trestní sazby, kterou trestní zákoník
u daného trestného činu uvádí. Pokud by tedy mělo dojít k prodloužení promlčecí doby pouze u uvedených trestných činů, muselo by dojít k dalšímu zvýšení trestních sazeb, zástupci justice přitom upozorňují již nyní na přehnanou kriminalizaci a příliš vysoké trestní sazby u některých jednání spadajících pod trestné činy v sexuální oblasti v navržené úpravě.

Zejména u tohoto typu trestných činů nepovažujeme prodlužování promlčecích dob za vhodné s ohledem na to, že jejich prokazování je i v případě, že je trestní řízení zahájeno krátce po spáchání činu, doprovázeno mnohdy důkazní nouzí, kdy proti sobě stojí osamocené výpovědi oběti a obviněného. Nelze proto příliš předpokládat, že po uplynutí desítek let budou trestní řízení úspěšná a bude nalezen dostatek důkazů potřebných k usvědčení pachatele (při nemožnosti zajistit stopy na místě činu).

Ministerstvo zdravotnictví
K § 119a

Požadujeme v definici bezbrannosti v navrhovaném ustanovení § 119a termín „disociativní porucha“ nahradit jiným vhodnějším termínem, například pojmem „silný ochromující stres“.

Odůvodnění:

Použití termínu disociativní porucha v definici bezbrannosti by vyžadovalo při dokazování využití znaleckých posudků, jelikož se jedná o diagnózu psychického onemocnění. V Česku je naprostý nedostatek znalců působících v této oblasti a již nyní jejich omezené kapacity způsobují protahování řízení.
Navrhuje se proto použít jiné slovní spojení, které pokryje tzv. zamrznutí. Vhodný by mohl být například právě pojem „silný ochromující stres“.

Bezbrannost by také měla být doplněna o tíseň. Jde například o případy, kdy oběti nemohli znásilnění od partnera odmítnout, například kvůli finanční tísni či jiným existenčním obavám. Bez toho by takové případy, které se v praxi často dějí, ale téměř se nedostávají před soud, nejspíše mohly být posouzeny jako trestný čin útisku s jinými sazbami a jinými promlčecími lhůtami.
Částečně akceptováno.
Po konzultaci s odborníky lze souhlasit s tím, že v reakci na extrémní situaci mohou vzniknout nejen disociativní poruchy sui generis, ale také obranné reakce disociativního charakteru, které sice nejsou disociativní poruchou a nemají povahu duševní poruchy v medicínském smyslu, ale i při nich oběť ztratí schopnost pohybu nebo řeči kvůli extrémnímu stresu (jde spíše o fyziologickou než psychickou reakci).

Vymezení pojmu bezbrannosti bylo tedy upraveno tak, že pojem „disociativní porucha“ byl vypuštěn a namísto něj byl jako další důvod uveden „silný ochromující stres“.

K tomu lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1296/2013, v němž Nejvyšší soud rozlišuje pojem zneužití bezbrannosti (u trestného činu znásilnění) a zneužití závislosti
(u trestného činu sexuálního nátlaku).

Zmocněnkyně vlády pro lidská práva
1. K definici bezbrannosti

Vítám snahu o legislativní definici bezbrannosti (§ 119a). Navrženou definici ovšem považuji za příliš úzkou, a to mj. ve světle judikatury Nejvyššího soudu. Podle ní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.) se stavem bezbrannosti rozumí takový stav oběti, v němž není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, ale též takový stav oběti, ve kterém není schopna klást odpor pachateli.

V navržené definici spatřuji dva nedostatky. Prvním je nedostatečné zohlednění situace, kdy není oběť omezena v projevu své vůli, ale již v samotném jejím utváření. Nejvyšší soud mj. ve své judikatuře konstatoval, že ve stavu bezbrannosti se mimo jiné nacházejí osoby, které vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níže se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat (viz např. rozhodnutí 8 Tdo 1228/2015). Jde o situace, kdy oběť danou situaci nesprávné vyhodnotí či nepochopí význam aktu vyžadovaného pachatelem (ať už z důvodu duševní poruchy, nízkého věku či z důvodu objektivního omezení možnosti sexuální jednání zaznamenat). Jak ve své připomínce upozorňuje Nejvyšší soud, navržená definice by tak například nedostatečně pokryla případ ženy znásilněné na gynekologickém křesle (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 24/2013 Sb. rozh. tr.).

Druhým nedostatek je nedostatečné zohlednění situace, kdy oběť tzv. zamrzne. Předkládaný návrh definice bezbrannosti obsahuje termín „disociativní porucha“. Ten dle mého názoru nemusí pokrývat všechny případy, kdy u oběti dojde k tzv. zamrznutí. Tzv. zamrznutí oběti je v odborné literatuře označováno jako tonická nehybnost (tonic immobility, dále TI) či paralýza způsobená znásilněním (rape-induced paralysis). Tyto stavy nejsou klasifikovány jako disociativní poruchy, ale jsou rámovány jako přirozené reakce člověka a živočichů na stresové podmínky. TI je pozorována jako častá reakce přeživších na sexuální násilí.
,

Zamrznutí je tedy mimovolním neovladatelným procesem těla a mozku reagující na akutní ohrožení. Spíše než o „poruchu“ jde o vrozenou reakci na stres. Pro její aktivaci není nezbytně potřeba úleku, překvapení či podobného impulsu, jde o reflexivní, impulsivní, instinktivní, nekontrolovatelnou reakcí limbického systému. Tato kategorizace by tak mohla vést k tomu, že pokud se u oběti neprokáže disociativní stupor ve smyslu duševní nemoci, k čemuž by pravděpodobně docházelo prostřednictvím znaleckého posudku z oblasti psychiatrie a klinické psychologie, nebude naplněna definice bezbrannosti.

Navržená definice bezbrannosti by mohla vést ke zúžení stávajícího chápání bezbrannosti a v důsledku k oslabení práv obětí.

Z výše uvedených důvodů navrhuji následující úpravu (či obdobnou úpravu vedoucí k pokrytí i těch situací, kdy oběť tzv. zamrzne a situací, kdy omezení nastává už při samotném utváření vůle):

§ 119a

Spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti

(1) Trestný čin je spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že je jiná osoba ve stavu, v němž není schopna projevit svou vůli je podstatným způsobem omezena v možnosti utvářet anebo projevit svou vůli z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu disociativní poruchy, nízkého věku nebo jiného obdobného důvodu.

(2) Za bezbranné z důvodu nízkého věku se považuje dítě mladší dvanácti let.
Ad. 1 ( Akceptováno.

Definice bezbrannosti byla doplněna také o neschopnost utvářet svou vůli a o podstatné snížení schopnosti utvářet nebo projevit svou vůli.
Po konzultaci s odborníky lze souhlasit s tím, že v reakci na extrémní situaci mohou vzniknout nejen disociativní poruchy sui generis, ale také obranné reakce disociativního charakteru, které sice nejsou disociativní poruchou a nemají povahu duševní poruchy v medicínském smyslu, ale i při nich oběť ztratí schopnost pohybu nebo řeči kvůli extrémnímu stresu (jde spíše o fyziologickou než psychickou reakci).

Vymezení pojmu bezbrannosti bylo tedy upraveno tak, že pojem „disociativní porucha“ byl vypuštěn a namísto něj byl jako další důvod uveden „silný ochromující stres“.

Zmocněnkyně vlády pro lidská práva
2. K § 185 odst. 1 a § 185a odst. 1 a 2

Předkládaná úprava se snaží pokrývat i situace, kdy je v rámci spáchaného skutku zneužito tísně oběti. V odborné literatuře a praxi soudů je tíseň pojímána jako přechodný či trvalý stav, vzniklý v důsledku nepříznivých okolností, které omezují volnost jednání postižené osoby v rozhodování. Tyto nepříznivé okolnosti mohou být spojeny s osobními, rodinnými, majetkovými nebo jinými situacemi, přičemž není rozhodné, jakým způsobem se daná osoba do tísně dostala.

Případné zahrnutí zneužití tísně k nucenému pohlavnímu pod trestný čin útisku vzhledem k velmi nízkým trestním sazbám a lhůtám promlčení považuji vzhledem k závažnosti uvedených činů za neadekvátní.

Vzhledem k výše uvedenému požaduji následující úpravu v § 185 a § 185a:

§ 185

Znásilnění

(1) Kdo s jiným proti jeho vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, nebo

kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti nebo tísně,

bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
§ 185a

Sexuální útok

(1) Kdo s jiným proti jeho vůli vykoná jiný pohlavní styk než uvedený v § 185, nebo

kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti nebo tísně,

bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Ad 2. – Akceptováno jinak.

Zmocněnkyně vlády pro lidská práva
3. K důvodové zprávě:

Požadujeme rozvést zhodnocení dopadů návrhu zákona na rovnost žen a mužů

Čl. 9 odst. 2 písm. a) v kombinaci s čl. 4 odst. 1 písm. f) Legislativních pravidel vlády stanoví, že obecná část důvodové zprávy obsahuje zhodnocení současného stavu ve vztahu k rovnosti žen a mužů (a zákazu diskriminace), přičemž zhodnocení musí obsahovat vysvětlení příčin případných rozdílů, očekávaných dopadů či vývoje, s využitím statistických a jiných údajů. Dopady této úpravy na rovnost žen a mužů však v důvodové zprávě nejsou zhodnoceny a rozvedeny dostatečné.

Domácí a genderově podmíněné násilí představuje jednu z nejčastějších forem porušení lidských práv a zásahu do důstojnosti člověka. Tyto formy násilí dopadají zejména na ženy. Podle aktuálních reprezentativních průzkumů alespoň jednu z forem sexuálního násilí či sexuálního obtěžování zažila více než každá druhá žena v ČR (54 %). Téměř každá desátá žena v ČR byla během svého života znásilněna (9,2 %).
To je v přepočtu asi 409 172 žen.
Zkušenost se znásilněním má v ČR 2 % mužů. Podle policejních statistik muži tvoří dlouhodobě drtivou většinu stíhaných osob za trestný čin znásilnění, zatímco ženy drtivou většinu obětí.
Vzhledem k tomu, že se předkládaný materiál snaží zlepšit legislativní ochranu obětí sexuálního násilí, má navrhovaný materiál v tomto ohledu pozitivní dopad na rovnost žen a mužů.

K hodnocení dopadů materiálu na rovnost žen a mužů doporučujeme dále využít Metodiku hodnocení dopadů na rovnost žen a mužů pro materiály předkládané vládě ČR (dále jako „Metodika“), kterou vláda ČR svým usnesením ze dne 8. července 2015 č. 542 doporučila využívat ve všech koncepčních, rozhodovacích a vyhodnocovacích procesech, které mají dopad na fyzické osoby. Metodika je dostupná online na: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Projekt_Optimalizace/Metodika-PO-OPONENTURE.pdf
Ad 3. – Akceptováno.

Úřad pro ochranu osobních údajů
1. K článku I bodu 2 (§ 119a odst. 2)
Požadujeme tento novelizační bod vypustit.

Koncept bezbrannosti dítěte (do určitého věku) ex lege je bez hlubší úvahy převzat z anglosaského práva, institutu „statutory rape“ (doslova „znásilnění ze zákona“). Český právní řád však právní fikci znásilnění nepotřebuje, protože má v § 187 trestný čin pohlavního zneužití, který se bez této fikce zcela obejde. Důvodem je, že na dítě nelze bez dalšího pohlížet jako na bezbranné jen pro jeho nízký věk. Bezbrannost dítěte je vždy třeba posuzovat v kontextu ostatních okolností daného případu. V úvahu je nutné vzít též psychickou vyspělost dítěte, schopnost pochopit jednání pachatele a schopnost dát pachateli nesouhlas s jeho protiprávním chováním dostatečně najevo. Nelze proto jednoznačně stanovit určitou obecnou věkovou hranici, jejíž dosažení by (třeba jen zpravidla) znamenalo, že dané dítě již není bezbranné. Místo toho užití násilí proti dítěti nebo zneužití jeho opravdové bezbrannosti má být kvalifikovanou skutkovou podstatou znásilnění.
Ad 1. – Neakceptováno. Připomínka byla změněna na doporučující.
Koncept znásilnění z podstaty uplatňují i některé jiné evropské státy, např. Belgie, Dánsko, Finsko, Lucembursko nebo Malta a nejde tedy čistě jen o institut anglosaského práva. Tento koncept není přebírán zcela, sice se stanoví věk bezbrannosti dítěte pro účely trestného činu znásilnění (a sexuálního nátlaku a útoku), ale i nadále zůstává zachován trestný čin pohlavního zneužití pro případy dítěte ve věku 12 až 15 let. I nadále se tedy rozlišuje mezi případy, kdy je dítě bezbranné, a případy, kdy pouze nedosáhlo stanovené věkové hranice pohlavní dospělosti.

Je pravdou, že soudní praxe za bezbranné dosud považovala dítě předškolního věku, u starších dětí pak byla tato skutečnost předmětem individuálního posouzení. V tomto směru byla nicméně vznesena politická poptávka, aby byl věk bezbrannosti stanoven podstatně vyšší. Zakotvení konkrétní věkové hranice přímo do zákona je pozitivní v tom smyslu, že napomáhá právní jistotě
a povede k ušetření osobnosti dítěte před znaleckým zkoumáním jeho zralosti a schopnosti vyslovit nesouhlas. Bude tak jasně seznatelné pro všechny, do jakého věku je dítě považováno za bezbranné. Věková hranice je přitom nastavena do určité míry arbitrárně, přičemž byla konzultována i s Unií psychologických asociací.

Vzhledem k tomu, že i řada jiných evropských států pracuje
u trestného činu znásilnění s konkrétními věkovými hranicemi, je zřejmé, že je takový přístup možný a je do určité míry na uvážení toho kterého státu, jaký přístup zvolí a jakým způsobem chce zvýšeně chránit děti do určitého věku.

Úřad pro ochranu osobních údajů
2. K článku I bodu 3 (§ 185 odst. 1)

Požadujeme slova „Kdo s jiným proti jeho vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, nebo“ nahradit slovy „Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k souloži nebo jinému pohlavnímu styku, nebo“.

Trestný čin znásilnění je vedle například vraždy, loupeže či zpronevěry klasický neboli tradiční trestný čin, který je integrální součástí obecného povědomí o trestním právu hmotném. Pojetí znásilnění v českém právním řádu v současné době kontinuálně zahrnuje primárně (vedle zneužití bezbrannosti) jako definiční znak násilí, zatímco podle návrhu má být násilí znakem až kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 písm. b).

Již samotné slovo „znásilnění“ však v sobě zahrnuje použití síly nebo její hrozby. Na základě tohoto tradičního konceptu je zločin znásilnění širokou veřejností dlouhodobě vnímán jako jeden z nejvíce trestuhodných trestných činů. V této souvislosti je nutno poznamenat, že rozpětí trestní sazby na dvě léta až deset let, které je již v stávající právní úpravě je extrémní. Tradiční sazba za znásilnění byla pět až na deset let (§ 126 zákona č. 117/1852 ř. z. nebo § 238 zákona č. 86/1950 Sb.). Rozvolnění, zahájené v roce 1961, které trvá doposud, má závažné důsledky pro trestní politiku: Při nedbalém dokazování se obžalovaný nezprošťuje, ale dá se mu nižší trestní sazba, včetně podmíněného odložení.

Skutková podstata trestného činu založená nikoliv na násilí, nýbrž na pouhém nesouhlasu (resp. nerespektování nesouhlasu), jehož projev je nadto velmi problematicky doložitelný, nemůže být chápána jako zločin, ale pouze jako přečin. Je proto žádoucí „vykonání soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží proti vůli jiného“ podřadit pod nový trestný čin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 TZ – privilegovanou skutkovou podstatu.

V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že ČR Istanbulskou úmluvu dosud neratifikovala a že Parlament s vysokou pravděpodobností souhlas s ratifikací odepře. Důvodem je, že Istanbulskou úmluva je problematická z mnoha aspektů, které je nežádoucí promítat do platného právního řádu.

Lze uzavřít, že v zájmu právní jistoty adresátů právních norem, zde obecné veřejnosti, je změna tradičních trestných činů (zejména pak zločinů) nežádoucí, neboť je tím poškozena právní jistota a kontinuální povědomí o definičních znacích. Dalším problematickým aspektem, který s sebou přináší redefinice tradičních trestných činů je přerušení stávající aplikační praxe OČTŘ. Lze důvodně předpokládat, že bude trvat určitou dobu, než se aplikační praxe ve vztahu k redefinovaným trestným činům opět ustálí.
Ad 2. – Neakceptováno. Připomínka byla změněna na doporučující.
Je pravdou, že trestný čin znásilnění byl tradičně chápán jako trestný čin spojený s užitím násilí nebo pohrůžky (byť ne absolutně, neboť tento koncept byl doplněn o zneužití bezbrannosti). Tento tradiční koncept je nicméně postupně evropskými státy opouštěn, a to nejen v důsledku požadavků Istanbulské úmluvy, ale i v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který poukázal na to, že na mezinárodní i vnitrostátní úrovni lze sledovat trend směrem k opouštění prvku násilí jako hlavního definičního znaku sexuálních deliktů jako je např. znásilnění či sexuální zneužívání (M. C. proti Bulharsku
, č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 163). Je tomu tak proto, že z nových poznatků v této oblasti plyne, že oběti sexuálních deliktů často nekladou fyzický odpor, a to v důsledku různých psychologických faktorů (tamtéž, § 164). Pokud je tedy při stíhání sexuálních deliktů bezpodmínečně vyžadován důkaz fyzického odporu, vzniká tím riziko, že některé z nich zůstanou nepotrestány. Ve světle uvedeného ESLP shledal, že členské státy mají v rámci článků 3 a 8 Úmluvy pozitivní závazek kriminalizovat
a účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty, včetně těch, kde oběť nekladla fyzický odpor (tamtéž, § 166).
K redefinici trestného činu znásilnění přistoupilo podle dostupných informací v tuto chvíli již 16 států (Belgie, Dánsko, Finsko, Chorvatsko, Island, Irsko, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Řecko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko, Švédsko a Spojené království: Anglie a Wales). Možná změna zákona je nyní diskutována například v Nizozemsku.
Je tedy zřejmé, že tradiční koncept znásilnění v této době již neobstojí a dochází ke změně nahlížení na tento trestný čin, který se od pojetí založeného na násilí posouvá do oblasti nekonsensuálního pohlavního styku, a je třeba, aby na tento vývoj reagovalo i české trestní právo, a to i s ohledem na snahy na evropské úrovni
o harmonizaci tohoto trestného činu. Přizpůsobení se evropskému trendu je pak vhodné i z pohledu justiční spolupráce.
Na druhou stranu byl trestný čin znásilnění omezen jen na penetrační sexuální praktiky, čímž došlo k omezení rozsahu tohoto trestného činu. Výše trestních sazeb za znásilnění je srovnatelná s trestními sazbami stanovenými v jiných evropských státech (některé mají sazby vyšší, některé srovnatelné, některé nižší, což obecně souvisí s trestní politikou v tom kterém státě).

Úřad pro ochranu osobních údajů
3. K článku I bodu 4 (§ 185a odst. 1 věta první)

Za slovo „vykoná“ se vkládají slova „soulož nebo“
a slova „než uvedený v § 185“ se zrušují.
Nerespektování nesouhlasu se souloží či pohlavním stykem bez násilí či pohrůžky násilí není svojí povahou zločinem, nýbrž přečinem, a z tohoto důvodu koncepčně odpovídá novému trestnému činu sexuálního útoku definovaném v § 185a odst. 1 TZ. Definice trestného činu sexuálního útoku by proto měla zahrnovat i soulož nebo jiný pohlavní styk.
Ad 3. – Neakceptováno. Připomínka byla změněna na doporučující.
Jak již bylo uvedeno výše, v rámci evropského trendu jsou nekonsensuální soulož nebo srovnatelný pohlavní styk pojímány jako znásilnění, nikoli jako jiný méně závažný trestný čin. Ve zbytku lze odkázat na vypořádání k připomínce č. 2.

Ministr pro legislativu
a předseda Legislativní rady vlády

1. K § 119a odst. 1

Požadujeme za slova "svou vůli" vložit slova "nebo je-li její možnost projevit svou vůli podstatným způsobem omezena".

Aktuální soudní praxe bere za bezbrannost i situace, kdy je schopnost vyjádřit vůli významně omezena. Pokud by se definice bezbrannosti zakládala na naprosté neschopnosti oběti vyjádřit svou vůli, došlo by de facto ke zúžení rozsahu tohoto pojmu v porovnání se současným stavem, což by v praxi vedlo k omezení trestní odpovědnosti a zhoršení postavení obětí. Takový dopad je v rozporu s cílem navrhovaných právních změn.

Ad 1. – Akceptováno.

Definice bezbrannosti byla doplněna také o neschopnost utvářet svou vůli a o podstatné snížení schopnosti utvářet nebo projevit svou vůli.

Ministr pro legislativu
a předseda Legislativní rady vlády

2. K § 119a odst. 1

Požadujeme definici bezbrannosti doplnit i o případy, kdy je schopnost oběti projevit vůli zachována, ale je omezeno její vnímání. Taková osoba není schopna jednání pachatele adekvátně vyhodnotit. Jedná se např. o případy mentálně postižených osob, které mohou s jednáním pachatele souhlasit, pokud jim jednání prezentuje jako hru.
Ad 1. – Akceptováno.

Definice bezbrannosti byla doplněna také o neschopnost utvářet svou vůli a o podstatné snížení schopnosti utvářet nebo projevit svou vůli.

Ministr pro legislativu
a předseda Legislativní rady vlády

3. K § 185 odst. 1 a § 185a odst. 1 a 2

Požadujeme za slovo "bezbrannosti" doplnit slova "nebo tísně".

Tato úprava má za cíl pokrýt i situace, kdy pachatel využije tísně oběti. Soudní praxe a odborná literatura chápou tíseň jako stav, který může být trvalý i přechodný a který vzniká v důsledku nepříznivých okolností, které mohou omezit volnost jednání postižené osoby v rozhodování a mohou být spojeny s osobními, rodinnými, majetkovými nebo jinými situacemi, které způsobují těžkosti nebo nesnáze. Jak se osoba do tísně dostala není rozhodné. Toto opatření by mělo zahrnovat situace, které se v praxi často vyskytují (např. vztahové násilí) a které nejsou dostatečně pokryty stávajícím trestním právem. Zneužití tísně k nucenému pohlavnímu styku by sice mohlo spadat pod trestný čin útisku, ale toto trestní právo má omezené sazby a lhůty promlčení, což je neadekvátní vzhledem k závažnosti takových činů.
Ad 3. – Akceptováno jinak.

Ministr pro legislativu
a předseda Legislativní rady vlády

4. K odůvodnění

Část odůvodnění, která se věnuje již judikovaným situacím, vyvolává mylný dojem, že praxe již dotčené body vyřešila. To že „není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, postačí, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním“ nebo že se donucením rozumí „podlehnutí [oběti] při seznání beznadějnosti kladení odporu“ je však judikováno na převážně specifickém okruhu poškozených. Jedná se ve většině o děti, mladistvé, osoby ve zjevném fyzickém nebo mocenském nepoměru
k pachateli. Odhlédneme-li od faktu, že judikatura není v kontinentálním systému formálním pramenem práva, při pokusech o její aplikaci v praxi pak naráží na skutkovou nepřiléhavost.
Ad 4. – Neakceptováno, vysvětleno.

Pokud jde např. o judikát uváděný v této souvislosti v důvodové zprávě (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 294/2014), z popisu okolností vyplývá, že poškozená byla zletilá, nejednalo se
o domácí násilí, ani není zřejmé, že by byl mezi pachatelem
a poškozenou dán nějaký zásadní mocenský nepoměr. Skutečnost, že trpěla lehkou mentální retardací, neměla žádný vliv ve vztahu k posouzení skutečnosti, zda došlo k jejímu donucení k pohlavnímu styku, ani na závěr Nejvyššího soudu, že poškozená nemusí klást zřejmý fyzický odpor, ale postačí její zjevná nevole – Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto závěru nijak s touto skutečností nepracuje. Tato skutečnost byla relevantní pouze pro posouzení toho, zda pachatel jednal ve skutkovém omylu či nikoli.

Dále lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021, které bylo uveřejněno pod č. 10/2022 Sb. rozh. tr., jímž bylo vysloveno, že vážně míněný nesouhlas je možno projevit i jinak než slovně, např. chováním, typicky zaujetím pasivní obranné pozice, jejíž překonání pachatelem je donucením k souloži (či jinému pohlavnímu styku). Jinými slovy i v rámci stávající právní úpravy lze postihnout tzv. nekonsenzuální pohlavní styk, je-li zřejmý negativní postoj oběti trestného činu k takové aktivitě.
V tomto případě se jednalo o znásilnění poškozené řidičem taxislužby, přičemž poškozená byla zletilá a nebyl dán žádný specifický vztah poškozené a řidiče.
Ostatně i Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že „většinu situací, které je zapotřebí trestněprávně postihovat, uspokojivě dokážeme v České republice řešit podle stávající právní úpravy, abstraktní pojmy užité ve stávající právní úpravě jsou dostatečně široké, umožňují výkladem postihnout v zásadě veškeré myslitelné případy,
o čemž svědčí též vyvíjející se judikatura i Nejvyššího soudu“.

Nejvyšší soud
1. obecně

V rámci diskuse nad předloženým materiálem mezi členy trestního kolegia Nejvyššího soudu vcelku panovala shoda na tom, že se přikláníme spíše ke konzervativnímu a zdrženlivému postoji, tedy neměnit nijak radikálně stávající právní úpravu. Bylo vyjádřeno přesvědčení, že většinu situací, které je zapotřebí trestněprávně postihovat, uspokojivě dokážeme v České republice řešit podle stávající právní úpravy, že abstraktní pojmy užité ve stávající právní úpravě jsou dostatečně široké, umožňují výkladem postihnout v zásadě veškeré myslitelné případy, o čemž svědčí též vyvíjející se judikatura i Nejvyššího soudu, jak o ní bylo zevrubně referováno v důvodové zprávě k předloženému návrhu na změnu trestních i dalších předpisů. Za všechny snad je možno zmínit jedno z posledních publikovaných rozhodnutí k trestnému činu znásilnění, a sice usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021, které bylo uveřejněno pod č. 10/2022 Sb. rozh. tr. a jímž bylo vysloveno, že vážně míněný nesouhlas je možno projevit i jinak než slovně, např. chováním, typicky zaujetím pasivní obranné pozice, jejíž překonání pachatelem je donucením k souloži (či jinému pohlavnímu styku). Jinými slovy i v rámci jinak formulované stávající právní úpravy lze postihnout tzv. nekonsenzuální pohlavní styk, je-li zřejmý negativní postoj oběti trestného činu k takové aktivitě. Podobně bylo v důvodové zprávě správně poukázáno na velmi široký výklad pojmu využití bezbrannosti, z něhož v zásadě vychází i nově navržená definice tohoto pojmu v § 119a návrhu, která ovšem zdaleka nepokrývá veškeré myslitelné situace. Při vědomí toho navrhovatel použil sice v zásadě demonstrativní výčet případů, aby ponechal prostor i pro jiné možné případy (viz např. případ ženy v gynekologickém křesle v rozhodnutí pod č. 24/2013 Sb. rozh. tr. – k tomu níže). Ovšem i tyto nově legislativně upravované případy (jakož i mnohé další) byly podle stávající právní úpravy trestné, takže bychom splňovali i mezinárodní požadavky plynoucí z dosud neratifikované tzv. Istanbulské úmluvy. To vše nás vede k tomu, že novelizace příslušných skutkových podstat trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti v naznačeném směru není tak nezbytně nutná, jak se podává z předkládaného materiálu.

Na druhé straně ovšem lze pochopit, že předkladatel reaguje na aktuální požadavky části odborné veřejnosti, a to i vzhledem k současným trendům napříč evropským kontinentem, a předložil návrh na legislativní úpravu zmíněných trestných činů, která navíc ve svém vyznění není tak radikální, jako některé jiné návrhy, které zaznívaly během více odborných diskusí na různých úrovních, jichž se též účastnili zástupci Nejvyššího soudu. Lze proto vnímat jako jakýsi rozumný kompromis, že se při koncipování návrhu vycházelo z tzv. konceptu „ne znamená ne“, a nikoli progresivnějšího a radikálnějšího „ano znamená ano“.

I přesto v rámci diskusí zazněly výhrady, že se v zásadě vyhovuje požadavkům tzv. Istanbulské úmluvy, ač proces její ratifikace dosud nebyl ukončen. Mělo by tak nejprve dojít k ratifikaci, teprve poté by se měly upravovat právní předpisy.

Další shoda při diskusích panovala v tom, že při postihu trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti je problematické především prokazování skutkového stavu při současném respektu k základním zásadám trestního procesu, jakými jsou princip presumpce neviny a z něj plynoucí postulát in dubio pro reo, jakož i zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (tzv. zásada materiální pravdy), které musí respektovat i zákonodárce při stanovování znaků skutkových podstat trestných činů. To je především úskalí nyní projednávaných trestných činů, které jsou vesměs založeny na posouzení dvou protichůdných verzí skutkového děje, a sice verze osoby, proti níž se řízení vede, a deklarované oběti tohoto trestného činu (přičemž však je zde i riziko křivého obvinění z její strany, které musí být orgány činnými v trestním řízení též zvažováno). I v tomto směru panovala celkem shoda, že problém určité důkazní nouze při projednávání této trestné činnosti nemůže odstranit ani sebelepší právní úprava znaků trestného činu znásilnění, popř. dalších sexuální deliktů. V tomto směru jsou možná očekávání některých zastánců změny stávající úpravy přehnaná, byť jsou vedena dobrou myšlenkou zvýšené ochrany obětí této trestné činnosti.
Ad 1. – Neakceptováno, vysvětleno.
Je pravdou, že stávající právní úprava ve spojení s nejnovější judikaturou v zásadě postihuje i případy tzv. zamrznutí oběti
a nekonsensuální pohlavní styk, pokud však jde o tzv. zamrznutí, jedná se o poměrně novou judikaturu a je otázka, zda skutečně pokrývá všechny případy, kdy oběť není schopna (jakékoli) reakce, ať již verbální nebo neverbální. Soudní judikatura ostatně není
v kontinentálním systému formálním pramenem práva a zákonné vymezení trestného činu znásilnění zcela neodpovídá širokému soudnímu výkladu, který se postupně vyvinul. Užité pojmy „násilí, pohrůžka násilí nebo pohrůžka jiné těžké újmy“ přímo ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění pak neodpovídají požadavku, že postačí nesouhlas oběti a není třeba užití fyzické síly nebo pohrůžky, jakkoli je tento pojem v praxi vykládán široce. Kromě toho není soudní judikatura vždy ve všech případech správně aplikována
a respektována. Jeví se proto jako vhodné uvést zákonnou úpravu trestného činu znásilnění více do souladu se soudní judikaturou.

Je nepochybným evropským trendem, že u řady evropských států dochází k redefinici trestného činu znásilnění a tato redefinice je vhodná i s ohledem na Istanbulskou úmluvu, u níž lze dříve nebo později předpokládat, že ji bude ratifikovat i České republika, a to
i s ohledem na sílící mezinárodní tlak. V České republice je přitom postupováno tak, že před ratifikací určité mezinárodní smlouvy je nejprve uvedena do souladu vnitrostátní právní úprava, nikoli naopak.

Předkladatel si je vědom, že největší obtíže jsou dány v oblasti dokazování, a tedy v procesní rovině, nikoli v rovině hmotněprávní,
a že změna hmotněprávní úpravy tyto obtíže nemůže vyřešit. Určitá redefinice trestného činu znásilnění se nicméně jeví být vhodná s ohledem na evropský trend, ale i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v této oblasti, kdy změna právní úpravy přispěje k zajištění většího souladu s jejími požadavky.

Nejvyšší soud
2. K navrhovanému ustanovení § 119a odst. 1
Ohledně návrhu zavedení definice bezbrannosti nebyl mezi zpracovateli vyjádření jednoznačný a zcela souladný názor.

V prvním odstavci se na jedné straně v zásadě vychází z dosavadního výkladu obsaženého v odborné literatuře i judikatuře, která je též celkem obsáhle citována v obecné části důvodové zprávy. Jsou zde kazuisticky vypočteny obvykle zmiňované případy stavů obětí, pro které se uvažuje o jejich bezbrannosti, ovšem další, které byly uvedeny dokonce i v publikované judikatuře, chybí. Je možno zmínit především shora uvedený případ ženy v nemocničním zařízení na gynekologickém křesle, jehož se týkají i právní věty v rozhodnutí pod č. 24/2013 Sb. rozh. tr. Bylo by možno argumentovat tím, že na dané případy výslovně neuvedené je pamatováno v rozšiřujícím prvku „jiného obdobného důvodu“, který činí výčet demonstrativním, a proto i tento případ má být nadále zaváděnou definicí pokryt.

Podstatnější problém uvedené definice spočívá ale v jeho úvodní části, kde je obecně řečeno, kdy pachatel zneužívá bezbrannosti – pokud „využije toho, že je jiná osoba ve stavu, v němž není schopna projevit svou vůli“ ze zákonem vypočtených důvodů. Přitom však v obecné části důvodové zprávy je celkem podrobně reprodukována odborná literatura, a především judikatura Nejvyššího soudu, která tento pojem vykládá nepoměrně šířeji. Především se rozlišuje mezi bezbranností celkovou (absolutní) a psychickou, je třeba rozlišovat mezi neschopností oběti vnímat realitu (bezvědomí, úplné opojení atd.) a neschopností vyjádřit vlastní vůli, byť jinak realitu vnímat může. Zmíněná definice je jen v částečném souladu s definicí uvedenou v rozhodnutí pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr., podle nějž se stavem bezbrannosti rozumí takový stav oběti, v němž není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, ale též takový stav oběti, ve kterém není schopna klást odpor pachateli. Je pochopitelné, že z důvodu odstranění definičního znaku znásilnění v podobě překonání vážně míněného odporu byl posledně uvedený rozvíjející parametr odstraněn (resp. nepřevzat do definice bezbrannosti). Problém může být spatřován v tom, že oběť sice nějakým způsobem je schopna projevit svou vůli, ale je omezena ale v jejím utváření, chybí jí náhled na závadnost jednání pachatele, neboť její duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni, aby dokázaly správně vyhodnotit danou situaci s ohledem na veškeré souvislosti a přiměřeně a logicky reagovat, nechápou význam pachatelova jednání (viz ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. § 185 [Znásilnění]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2332, marg. č. 7.). Jde tak spíše o neschopnost správně vyhodnotit situaci, pochopit význam aktu vyžadovaného pachatelem, tedy jde mnohem spíše o problém utváření vůle než o její projev. Podobně by bylo obtížné pod zmíněnou definici zneužití stavu, v němž není schopna oběť projevit svou vůli, podřadit shora uvedený případ ženy na gynekologickém křesle, neboť v takovém případě vůbec nemá problém taková žena s projevem vlastní vůle, problém spočívá v její nemožnosti vnímat jednání pachatele jako nepřípustné.

Máme dále za to, že praxe reálně vůbec nepotřebuje definici bezbrannosti, že s tímto pojmem umí běžně pracovat, že většina prvků v demonstrativním výčtu, které mohou být důvodem bezbrannosti, je zcela nesporná, uznává je odborná literatura i aplikační praxe (viz zejména rozhodnutí pod č. 24/2013, č. 42/2006, č. 43/1994-II., č. 6/1984 a č. 36/1979 Sb. rozh. tr., ale i mnohá další publikovaná i nepublikovaná rozhodnutí, z nichž některá byla zmíněna v důvodové zprávě). Jediný důvod, proč zavádět definici, by mohl spočívat v jednoznačném podřazení dosud sporných nebo aplikační praxí nepřijímaných stavů oběti jako důvodů bezbrannosti. Jedním takovým může být tzv. disociativní porucha, tedy i tzv. disociativní stupor neboli zamrznutí oběti (jak ostatně uvítali někteří ze soudců podílejících se na zpracování stanoviska Nejvyššího soudu k předloženému návrhu). Ovšem i v tomto případě došlo již nedávno k posunu výkladu ustanovení § 185 TZ judikaturou, která i využití tohoto stavu pachatelem posoudila jako trestný čin znásilnění (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 10/2022 Sb. rozh. tr.). Nedošlo zde sice k podřazení případu pod pojem zneužití bezbrannosti (což se může zdát z určitého úhlu pohledu vhodnější), ale pod prvek užití násilí k překonání kladeného odporu. To by snad mohl být onen základní přínos zmíněné definice uvedený v prvním odstavci navrhovaného ustanovení. Zároveň je ale nutno upozornit, že význam jen omezený s ohledem na judikaturní vývoj výkladu donucení k pohlavnímu styku násilím. Závažné (a zřejmě nezamýšlené) konsekvence by ovšem mělo přeřazení takového jednání pod jinou alternativu znásilnění s ohledem na formulaci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v § 185 odst. 2 písm. b) návrhu, jak bude rozvedeno níže.
Ad 2. – Částečně akceptováno.

Definice bezbrannosti byla doplněna také o neschopnost utvářet svou vůli a o podstatné snížení schopnosti utvářet nebo projevit svou vůli tak, aby pokryla všechny relevantní případy. Pojem disociativního stuporu byl po konzultaci s odborníky vypuštěn a naopak byl doplněn důvod spočívající v silném ochromujícím stresu, který lépe vystihuje tzv. „zamrznutí“, které je primárně fyziologickou reakcí. Mezi důvody bezbrannosti bylo doplněno také překvapení a vysoký věk.

Lze sice souhlasit s tím, že výklad pojmu bezbrannosti je v zásadě dostatečně vyjudikován, vymezení bezbrannosti přímo v zákoně má nicméně dvě pozitiva – jedním z nich je výslovné uvedení některých případů bezbrannosti, které jsou v praxi sporné a dosud nebyly pod stav bezbrannosti vždy jednoznačně podřazovány (např. silný ochromující stres nebo překvapení), druhým pak je posílení právní jistoty adresátů normy.

Nejvyšší soud
3. K navrhovanému znění ustanovení § 119 odst. 2

Nejproblematičtější se všem zpracovatelům připomínek jeví ovšem odstavec druhý navrhovaného ustanovení. Jde o velmi razantní průlom do stávajícího výkladu bezbrannosti oběti z důvodu nízkého věku, neboť doposud se v odborné literatuře i judikatuře uvažovalo o dětech nízkého, zhruba předškolního věku, do asi šesti let (byť by bylo možno uvažovat o věku mírně vyšším). Vždy se zmiňovalo, že to závisí na posouzení okolností konkrétního případu, především na zkoumání konkrétní oběti, neboť každé dítě dozrává jinak, různá rychlost zrání je i u dětí ženského a mužského pohlaví. I kdyby se dosavadní judikaturní závěry, že musí jít o dítě velmi nízkého věku, např. pěti let, jak vyplývá z rozhodnutí pod č. 15/2022 Sb. rozh. tr., z vědecky podloženého hlediska (s ohledem na závěry odborníků z řad psychiatrů, psychologů, pediatrů a pedagogů se zaměřením na děti a jejich vývoj) jevily jako nesprávné, považujeme posun až na 12 let za opravdu přehnaný. Máme za to, že by se mělo, pokud vůbec to má být uvedeno v zákoně (navíc takto jednoznačně), uvažovat o věku výrazně nižším, rozhodně by neměl překračovat 10 let, spíše by ale měl být nižší – např. 8 let. Starší děti totiž již mají znalosti o sexualitě (se sexuální výchovou se začíná již v předškolním věku), mají fyzické i psychické schopnosti vyjádřit svou vůli, formulovat myšlenky a jinak reagovat na jednání, které je vůči nim proti jejich vůli konáno. Je třeba mít též na paměti, že musí jít o takový stav, který je srovnatelný s ostatními zmíněnými v odstavci 1. Vždy by totiž mělo jít o situaci, kdy nezletilá osoba není natolik duševně a fyzicky vyspělá, aby byla schopná pochopit jednání pachatele a dát zřetelně najevo svůj nesouhlas (viz rozhodnutí pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr.). Spíše panuje mezi soudci příklon k ponechání kritéria nízkého věku bez výslovného zákonného vymezení vztaženého výlučně k určitému věku a ponechání jeho výkladu v každém konkrétním případě na úvaze příslušných orgánů činných v trestním řízení, resp. ve věci rozhodujícího soudu, který jistě přihlédne ke všem v dané věci relevantním okolnostem a specifikům, a to i s ohledem na opatřené znalecké posudky psychiatricko-psychologické zaměřené na zralost konkrétního dítěte.

Na druhé straně však zazněly i pochvalné hlasy stanovení konkrétní hranice věku dítěte přímo v textu zákona, což by napomohlo právní jistotě, snad by mírně ušetřilo dítě při znaleckém zkoumání jeho zralosti a schopnosti vyslovit nesouhlas, bylo by to nakonec přínosné nejen pro oběti, ale i pro pachatele, pokud by bylo laické veřejnosti jednoduše a jasně vysvětleno, o jakou hranici jde, jaký je rozdíl této věkové hranice (nyní 12 let) od věkové hranice 15 let ve vztahu k sexuálním aktivitám těchto dětí.

Byly též vzneseny otázky, zda v podobném duchu jako dítě (i s ohledem na fyzické i duševní zdraví) by neměla být chráněna osoba velmi vysokého věku. Bylo však uznáno, že v takovém případě by mohlo být dostačující rozšíření výčtu případů uvedených v odstavci 1 navrhovaného § 119a TZ posledním prvkem v podobě „jiného obdobného důvodu“.
Ad 3. – Neakceptováno.

Byť byla věková hranice do určité míry stanovena arbitrárně, byla zvolena s přihlédnutím k zahraničním právním úpravám a k poznatkům o zrání centrálního nervového systému (mozku), kdy teprve ve školním věku dítěte postupně dochází k propojování jeho jednotlivých oblastí a zároveň i jejich diferenciaci. Úprava byla zaslána k připomínkám Unii psychologických asociací ČR a Psychiatrické společnosti ČLS JEP a České psychiatrické společnosti, z.s., které k této věkové hranici nevznesly připomínky, Unie psychologických asociací ČR se s úpravou věkové hranice naopak výslovně ztotožnila.

Jednoznačné vymezení věku, do kdy je osoba považována vždy za bezbrannou, posiluje právní jistotu adresátů normy a šetří osobnost dítěte (omezení znaleckého zkoumání).

Nejvyšší soud
4. K navrhovanému znění ustanovení § 185

Chápeme vůli změnit toto ustanovení, platí ovšem naše připomínky uvedené shora. Má‑li skutečně dojít ke změně a má-li být opuštěn koncept založený na donucení oběti k pohlavnímu styku, zdá se být návrh založený na vykonání pohlavního styku s obětí proti její vůli vyvážený. Nová formulace ovšem s sebou přináší nové problémy, které bude muset řešit aplikační praxe, především však vnese nejistotu mezi adresáty norem, což nebyl při ustáleném výkladu použitých pojmů ve stávající právní úpravě problém současného textu.

Především je třeba upozornit na to, že se má měnit objektivní stránka této skutkové podstaty. Není zcela jasné, jak bude vykládáno jednání spočívající ve „vykonání soulože“ nebo „vykonání jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“, zda se má převzít dosavadní výklad vztažený k donucení pro určení okamžiku dokonání činu či nikoli, zda pro naplnění pojmu „vykonání“ soulože postačí spojení pohlavního orgánu muže a ženy (tedy alespoň částečné zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy), zda již na tomto počátku bude zmíněný trestný čin dokonán, jako tomu bylo doposud při „donucení“ k souloži, nebo zda nepůjde jen o pokus, neboť pro dokonání se bude vyžadovat určitou dobu trvající soulož (její vykonání). Podobně (a zřejmě i výrazněji) tyto otázky vyvstávají
i u jiného pohlavního styku nesrovnatelného se souloží v § 185a odst. 1 návrhu (viz níže).

Další problém spočívá v tom, že se v prvním odstavci formuluje základní skutková podstata a v odstavci druhém v písm. b) okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby takovým způsobem, že zásadně bude vždy naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) návrhu, zatímco naprosto výjimečně bude naplněna prostá základní skutková podstata v § 185 odst. 1 alinea 1 TZ (podobný problém je spatřován při širokém výkladu předchozího uvážení a rozmyslu u trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 TZ). Jde totiž zásadně o téměř stejný okruh případů, protože zpravidla oběť, která nesouhlasí s pohlavním stykem ve formě soulože či jiného srovnatelného pohlavního styku, mu bude odporovat, její odpor pak musí být překonán některým ze způsobů popsaných v § 185 odst. 2 písm. b) návrhu, a to zvláště za situace, kdy v zájmu ochrany obětí judikatura vykládá pojmy násilí, pohrůžky násilí a pohrůžky jiné těžké újmy v současné době velmi široce, jak bylo též v důvodové zprávě konstatováno. Zřejmě jen zcela raritně by mohl nastat případ, že by oběť vyjádřila nesouhlas, pak by ale nebylo třeba překonávat její vážně míněný odpor s pohlavním stykem, když dokonce i překonání disociativního stuporu současná judikatura bere za donucení k souloži (či jinému srovnatelnému pohlavnímu styku) násilím (pokud ovšem právě v tom nespočívá skrytý smysl návrhu, že již nadále nebude tento případ považován za překonání odporu násilím, ale půjde o privilegované a mírněji trestné zneužití bezbrannosti – v tom ale zřejmě záměr nebyl, ostatně ani důvodová zpráva tomu neodpovídá). To je důsledek roztržení forem jednání uváděných doposud na stejné úrovni typové závažnosti, tj. násilí, pohrůžky násilí a pohrůžky jiné těžké újmy na straně jedné a zneužití bezbrannosti na straně druhé, což byly doposud naroveň postavené alternativy se stejnou trestní sazbou. Proto také dnes dobře obstojí výkladové pravidlo, že uvedení do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem se považuje za násilí (§ 119 TZ). Pokud by měl být přijat návrh v předložené podobě, znamenalo by to, že lstivé uvedení do stavu bezbrannosti a vykonání soulože je těžší a přísněji trestná varianta než prosté zneužití bezbrannosti. To má ovšem platit jen u znásilnění a nově navrženého sexuálního útoku v § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) návrhu, nikoliv však v dalších případech násilných deliktů, jako např. u nově navrženého sexuálního útoku v § 185a odst. 2 návrhu (násilí a zneužití bezbrannosti je stejně trestné). Máme tak za to, že při přijetí návrhu by spáchání trestného činu znásilnění v první alternativě odstavce 1 (tj. podle § 185 odst. 1 alinea 1) bylo jen zcela výjimečné, zatímco standardně by šlo o kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedenou v § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) TZ. Takové nastavení je zcela neobvyklé, pokud se téměř vždy „přeskočí“ základní skutková podstata a postupuje se podle kvalifikované skutkové podstaty. To zpravidla nesvědčí o promyšlenosti právní úpravy, neboť kvalifikovaná skutková podstata má být jen přísněji trestnou obměnou (pravidelné, výchozí, obvyklé) základní skutkové podstaty. Navíc tomu ani neodpovídá zařazení této pravidelné skutkové podstaty jako kvalifikované s tím, že zmíněná pravidelná (obvyklá) okolnost je jako podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedena až v druhém (a nikoli prvním) bodě pod písmenem b) druhého odstavce, tj. nikoli v písmenu a).

Kromě toho tímto způsobem (poněkud skrytě a zastřeně) dochází k poměrně výraznému zpřísnění trestání jednání, které se u nás tradičně po dobu několika desítek let vnímá (i mezi laickou veřejností) jako znásilnění, tedy donucení jiného (primárně ženy) násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí k souloži anebo využití bezbrannosti oběti k tomu. Takové jednání bylo ohroženo trestní sazbou trestu odnětí svobody v letech 1962 až 1991 v rozpětí 3 až 8 let, v letech 1991 až 2009 v rozpětí 2 až 8 let (viz k tomu § 241 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném v daném období), v letech 2010 až po současnost v rozpětí 2 až 10 let, jak vyplývá z § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) TZ (z této řady se poněkud vyjímá přísně nastavená trestní sazba v § 238 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v rozpětí 5 až 10 let, která ale odpovídala předtím stanovenému rozpětí trestní sazby těžkého žaláře na postih násilného smilstva podle § 126 zákona č. 117/1852 ř. z., trestního zákona o zločinech, přečinech a přestupcích, tj. jde o přísný postih podle právní úpravy platné po více než 100 let do r. 1961). Nyní se tak navrhuje poměrně dramatické zpřísnění postihu znásilnění (v původním tradičním smyslu, ovšem ještě rozšířeném o další penetrační formy pohlavního styku, jakož i o další formy nátlaku na vůli oběti, navíc s genderovým vyrovnání, znamenajícím, že obětí může být i muž). Podle návrhu má být jeho pachatel postihován tresty odnětí svobody v rozpětí 3 až 12 let. Z důvodové zprávy však přitom vůbec nevyplývá, že by byl požadavek na tak razantní zpřísnění postihu oprávněný a potřebný. Je nám známo, že takové požadavky ze strany některých vystupujících aktivistů zaznívaly v průběhu jednání o možných legislativních (či jiných) změnách postihu sexuálních deliktů a že byly vznášeny námitky proti příliš mírné aplikační praxi českých soudů při postihu jednání označovaných jako znásilnění. Proti tomu bylo předně namítáno, že po úpravě provedené v rekodifikaci trestního zákoníku se pod pojem znásilnění podřazuje mnohem širší škála zavrženíhodných aktivit pachatelů v sexuální oblasti (došlo k rozšíření forem nátlaku též na pohrůžku jiné těžké újmy, k rozšíření forem sexuální interakce o vynucení pohlavního styku nesrovnatelného se souloží, k němuž se mimochodem též vztahují zvlášť přitěžující okolnosti, přičemž podle současné úpravy je jako znásilnění trestné i jednání, při němž nedošlo k užití násilí či jeho pohrůžky a nedošlo ani k souloži či srovnatelnému pohlavnímu styku). Především však Ministerstvo spravedlnosti zadalo studii, kterou zpracoval (kromě jiných) JUDr. Jakub Drápal, Ph.D., a z níž vyplynul pravý opak, tedy že znásilnění je u nás trestáno velice přísně, jde (v zásadě) o nejpřísněji trestaný delikt po brachiálních útocích na život a zdraví. Na tuto zprávu je možno odkázat. Není tak vůbec důvodu pro tak razantní zostření trestní represe, jak vyplývá z návrhu (zvláště pokud to ani není požadavek plynoucí z mezinárodních úmluv, jak se též podává z důvodové zprávy).

Kromě toho trestní sazba trestu odnětí svobody v rozpětí 3 až 12 let je velmi neobvyklá, byť nikoli raritní. Je-li stanovena horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody na 12 let, jsou nejobvyklejší trestní sazby tohoto trestu v rozpětí 5 až 12 let (např. § 144 odst. 3, § 145 odst. 2, § 173 odst. 2 TZ a mnohé další), méně časté v rozpětí 8 až 12 let (např. § 234 odst. 5, § 283 odst. 3 TZ atd.), spíše až v poslední době se objevuje široké rozpětí 3 až 12 let (např. § 311 odst. 1 TZ od r. 2019, od r. 2017 zase u teroristických trestných činů v § 312a až § 312f TZ; je třeba přiznat, že již v původním znění v § 325 odst. 3 TZ, zatímco v § 323 odst. 3 TZ je od počátku rozpětí 4 až 12 let). Takto nastavená trestní sazba ale má (bez změny dalších ustanovení) své důsledky hmotněprávní i procesní. Znamená totiž, že i nadále má takové jednání posuzovat okresní soud (§ 16, § 17 a contrario tr. ř.), pro což je určující dolní hranice uvedeného rozpětí (3 roky), tzn. okresní soud bude moci ukládat i trest odnětí svobody převyšující 10 let (byť je pravda, že tak může výjimečně učinit již nyní – viz např. zmíněné § 323 a § 325 TZ). Hmotněprávním důsledkem při postihu jednání (např. při použití pohrůžky jiné těžké újmy k donucení oběti k jinému pohlavnímu srovnatelnému se souloží) bude namístě vesměs ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, pokud soud neuloží trest na úplné dolní hranici zákonné trestní sazby (popřípadě nevyměří-li jej výjimečně pod ní). To je zvláštní požadavek předkladatele (Ministerstva spravedlnosti), když původně avizoval obecnou potřebu zmírňování trestní represe a ukládání méně nepodmíněných trestů odnětí svobody, které chtěl nahrazovat především majetkovými sankcemi, a to dokonce u všech trestných činů, včetně znásilnění, od čehož se později postupně ustupovalo.

I přesto se nám zdá, že pro stanovení takto širokého rozpětí není důvodu, stejně tak není důvodu pro zpřísňování trestní represe, to nebyl snad ani politický požadavek poté, co byl vyvrácen předpoklad o mírném trestání znásilnění českými soudy. Tento mýtus byl totiž mnohdy živen i mediálními zkratkami o mírném potrestání znásilnění (dokonce i dětí) „podmínkou“, neboli podmíněným trestem odnětí svobody,
přičemž však mnohdy již nikdo dále nezkoumal okolnosti konkrétního případu (např. mohlo jít o vynucení pohlavního styku nesrovnatelného se souloží, u nichž by se takové potrestání mohlo jevit jako adekvátní; i proto je možno souhlasit s vyčleněním těchto jednání do nově nastavených typů deliktů – sexuálního útoku či sexuálního nátlaku).

Ze všech shora rozvedených důvodů, mají-li být prosazovány změny, jak byly předloženy v návrhu, navrhujeme vypustit alespoň okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 185 odst. 2 písm. b) návrhu, případně přesunout tyto formy nátlaku na vůli oběti do prvního odstavce s přiměřenou změnou jeho dikce. Není-li tedy vůle vrátit se ze zmíněných důvodů k původnímu tradičnímu řešení v podobě donucení jiného k souloži nebo jinému srovnatelnému pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, doporučujeme alespoň zcela vypustit tyto formy nátlaku na vůli jako okolnosti zvlášť přitěžující a nezvyšovat jen z tohoto důvodu trestní sazbu již tak poměrně vysokou a plasticky nastavenou při jejich užití pachatelem (což je obvyklý průběh činu).

V této spojitosti by bylo vhodné odůvodnit konkrétními potřebami i další zpřísňování trestní represe zvyšováním trestních sazeb u ostatních ustanovení.

Kromě toho upozorňujeme, že výchozí text v § 185 odst. 1 alinea 1 návrhu v podobě „s jiným … vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ oproti stávající i dřívější právní úpravě (při doslovném výkladu) významně zužuje dosah skutkové podstaty trestného činu znásilnění pro případy interakce více osob, pokud pachatel nutí jiné k souloži (či jinému srovnatelnému pohlavnímu styku) a sám se jí přímo neúčastní. I takové jednání doposud mohlo být znásilněním, protože i takový pachatel donutil jiného (dokonce rovnou nejméně dva) k souloži nebo jinému srovnatelnému pohlavnímu styku, ač se toho sám neúčastnil, tj. donutil jiné dvě osoby ke koitu či jinému pohlavnímu styku. Takové jednání by při formulacích deliktů uvedených v návrhu sice i nadále zůstalo trestné, ovšem nikoli jako trestný čin znásilnění, ale jako trestný čin vydírání, tedy jako jiný trestný čin z jiné hlavy zvláštní části trestního zákoníku. V této spojitosti upozorňujeme, že navrhovaná novela trestních předpisů zřetelně vychází z požadavků vyplývajících z tzv. Istanbulské úmluvy, která ovšem v čl. 36 odst. 1 písm. c) žádá postih i popsaného jednání (podřazovaného pod sexuální násilí včetně znásilnění). Návrh tak v tomto směru jde paradoxně cestou výrazného zmírnění trestní represe (ač to zřejmě nebylo záměrem), protože doposud závažná jednání v podobě donucení jiných osob k souloži nebo srovnatelnému pohlavnímu styku postihovaná podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) TZ trestem odnětí svobody v rozpětí 2 až 10 let, resp. v případě pohlavního styku ve smyslu § 185 odst. 1 TZ trestem odnětí svobody v rozpětí 6 měsíců až 5 let, by měla být postihována jako přečin vydírání shodně podle § 175 odst. 1 TZ testem odnětí svobody v rozpětí 6 měsíců až 4 let (nebudou-li splněny podmínky některé z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby). Jsme přesvědčeni, že tento důsledek nebyl zamýšlen. Ostatně podobný důsledek spočívající v postihu činu jen jako vydírání, došlo‑li k donucení muže k souloži, případně k donucení jiného k jinému srovnatelnému pohlavnímu styku, byl předmětem kritiky za právní úpravy účinné do 30. 4. 2001 – viz do té doby účinné znění § 241 odst. 1 tehdejšího trestního zákona („Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí ženu k souloži, nebo kdo k takovému činu zneužije její bezbrannosti“), což vedlo k rozšíření uvedené skutkové podstaty i na tyto podobně závažné případy již v roce 2001. Nyní by se při přijetí navrhované úpravy nechtěně zákonodárce vracel k dřívějšímu kritizovanému pojetí. Tuto nedůslednost je třeba podle našeho názoru napravit.

Máme totiž zároveň za to, že zde s ohledem na užitou formulaci („s jiným proti jeho vůli vykoná soulož …“) není možné uvažovat o spáchání činu prostřednictvím živého nástroje jako nepřímým pachatelem, že skutková podstata je formulována jako tzv. vlastnoruční trestný čin (třetí prvek třídění trestných činů podle pachatele – trestné činy obecné, zvláštní a vlastnoruční). Konkrétně by šlo o tzv. delictum carnis, jehož je možno se dopustit jen vlastním tělem, jako je nyní např. soulož mezi příbuznými (§ 188 TZ) – viz k tomu více ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 22 [Pachatel]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 517, marg. č. 1.). Je sice možno uznat, že jde o velice spornou kategorii trestných činů, na niž není jednotný náhled, ani okruh trestných činů do ní spadajících není ustálen, nicméně při zvolené formulaci se zdá, že by byl uvedený trestný čin takto formulován. Ostatně živý nástroj ovládaný pachatelem by při uvedené formulaci musel být současně obětí, protože by též jednal buď z donucení, anebo vzhledem ke své bezbrannosti (viz výčet případů v § 22 odst. 2 TZ a § 119a odst. 1 návrhu), resp. dokonce lze uvést, že obě osoby donucené k pohlavnímu styku (např. souloži) by současně musely být vůči sobě živými nástroji i oběťmi zároveň. To by bylo pojetí poměrně zvláštní, kromě toho mu především příliš neodpovídá formulace skutkové podstaty, která počítá mnohem spíše s provedením vlastním tělem.

Minimálně s ohledem na legislativní praxi z posledních let by bylo vhodné odstranit tuto pochybnost, a to alespoň zařazením známého spojení „sám nebo prostřednictvím jiného“, jak jej známe např. z ustanovení o korupčních trestných činech (§ 331 až § 333 TZ), ale i jiných (§ 166, § 312d, § 312e, § 347a nebo § 409 TZ). Ovšem při vědomí, že by taková skutková podstata zněla poněkud zvláštně a z hlediska obecné češtiny nepatřičně a nelogicky („prostřednictvím jiného vykonal s jiným proti jeho vůli soulož“). Proto navrhujeme mnohem spíše zcela novou formulaci, a to třeba jako novou alternativu prvního odstavce, popřípadě jako zcela nový druhý odstavec se stejnou trestní sazbou – např. „Kdo jiné proti jejich vůli donutí k souloži nebo jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, bude potrestán …“. Přitom do uvedené definice by mohly přibýt formy nátlaku na jejich vůli, tj. důvody, proč se nátlaku podvolily, protože zde již koncept „ne znamená ne“ vůbec nedává smysl, ostatně i zmíněný článek 36 odst. 1 písm. c) tzv. Istanbulské úmluvy hovoří
o přinucení jiného.
Ad 4. – Akceptováno.

Důvodová zpráva byla doplněna v tom smyslu, aby bylo zřejmé, že soulož nebo jiný obdobný pohlavní styk je vykonán, jakmile dojde
i jen k částečné penetraci (vniknutí penisu, prstů či jiného předmětu do pochvy či análního otvoru).

Kvalifikovaná skutková podstata spočívající v použití násilí nebo pohrůžky byla z trestného činu znásilnění a sexuálního útoku vypuštěna.

Pokud jde o výši trestní sazby, zčásti je připomínka vyřešena vypuštěním uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Ministerstvo spravedlnosti sice avizovalo, že bude usilovat o určitou dekriminalizaci a depenalizaci, ovšem to se týká pouze jednání, která nejsou považována za natolik závažná, zejména pokud jde
o majetkové a hospodářské trestné činy, rozhodně se tato snaha netýká trestného činu znásilnění. Pokud Ministerstvo spravedlnosti v původním návrhu umožňovalo uložení peněžitého trestu
i u znásilnění, pak rozhodně nebylo záměrem, aby byl tento trest ukládán jako trest samostatný, ale pouze jako trest vedlejší, jehož uložení by přispělo k efektivnějšímu vymáhání nároku poškozeného na náhradu způsobené újmy.

Výše trestní sazby v § 185 odst. 2 tr. zák. (spáchání na dítěti, na těhotné ženě, se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami) se zásadně nevymyká zahraničním právním úpravám – lze najít nižší, ale i vyšší trestní sazby (např. Malta – 6 až 12 let, Francie až 15 let, Lotyšsko
5 až 20 let nebo doživotí, Rumunsko 5 až 12 let, Španělsko 6 až 12 let).

Skutková podstata trestného činu znásilnění byla doplněna tak, aby postihovala i případy, kdy pachatel donutí jiné osoby k souloži nebo srovnatelnému pohlavnímu styku. Obdobně byl doplněn trestný čin sexuálního útoku.

5. K doplnění tísně do trestného činu sexuálního nátlaku
Podobně problematické je doplněné využití tísně, která byla do výčtu nově přiřazena. Potenciálně v tísni může být např. jakákoliv prostitutka nabízející sexuální služby za úplatu, protože zřejmě jen výrazně menší část totiž bude provádět prostituci po vlastní racionální úvaze bez tlaku vnějších příčin, což potvrzují i sociologické studie, že prostituce je rozšířenějším jevem především v tzv. sociálně vyloučených lokalitách, v oblastech s vyšší nezaměstnaností apod. Tam jde sice mnohdy též o racionální úvahu, ovšem ovlivněnou vědomím nutnosti zajistit obživu pro sebe a mnohdy i pro rodinné příslušníky; nedostatek peněz bývá v průzkumech uváděn jako nejčastější příčina, proč ženy začaly s prostitucí, a často jde o matky samoživitelky. Na co by se pak měl „zákazník“ takové prostitutky a potenciální pachatel trestného činu podle § 186 odst. 1 návrhu spoléhat, aby nebyl dovozen jeho nepřímý úmysl (postačí i ve formě srozumění ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku) a nebyl brán k odpovědnosti za uvedený trestný čin (že přiměl jiného k pohlavnímu styku zneužívaje jeho tísně)? Bude to nový nástroj pro potírání prostituce tím, že budou stíháni zákazníci využívající nabízených služeb? Bude muset „zákazník“ ihned ustat v aktivitě, dozví-li se, jak je na tom žena finančně?
Ad 5. – Vysvětleno.
Pokud jde o zákazníka využívajícího služby prostitutky, pak k naplnění znaků trestného činu sexuálního nátlaku nestačí, že zákazník ví, že prostitutka vykonává tuto činnost z důvodu tísně a je s tím srozuměn, což zpravidla vědět nebude, protože nepředpokládáme, že by si takovou skutečnost předem zjišťoval nebo byla předmětem komunikace mezi ním a prostitutkou, ale musí ji také k požadovaným sexuálním praktikám přimět (tj. bez tohoto přimění by k požadovanému jednání jinak nedošlo) – tj. nejedná se o situaci, kdy mu prostitutka sama své služby nabízí, byť tak činí pod vlivem tísně, aniž by ji zákazník k tomu musel jakkoli přimět. Skutečnost, že zákazník prostituce poskytne za její služby odměnu, pak nelze podle našeho názoru posuzovat jako „přimění“, neboť jde v zásadě
o komerční vztah, kdy poskytne peněžní prostředky za dohodnutou službu.
Kromě toho musí zákazník tísně prostitutky zneužít, podle našeho názoru takovým zneužitím není, pokud využije její službu, kterou mu sama nabízí, za dohodnutou odměnu.

V Praze dne 17. 10. 2023
Vypracovala:

Mgr. Lenka Trešlová

Podpis: ……………………………

� Doloženo například těmito studiemi:

Bucher, J., & Manasse, M. (2011). When screams are not released: A study of communication and consent in acquaintance rape situations. Women & Criminal Justice, 21, 123–140.

Bovin, M. J., Jager-Hyman, S., Gold, S. D., Marx, B. P., & Solan, D. M. (2008). Tonic immobility mediates the influence of peritraumatic fear and perceived inescapability on posttraumatic stress symptom severity among sexual assault survivors. Journal of Traumatic Stress, 21, 402–409.

� Möller, A., Söndergaard, H. P., Helström, L.: Tonic immobility during sexual assault – a common reaction predicting post-traumatic stress disorder and severe depression. 2017.

� Mindbridge, proFem. 2021. Zkušenost obyvatel ČR se sexuálním násilím a sexuálním obtěžováním: výzkumná zpráva. Dostupné z: �HYPERLINK "https://www.profem.cz/shared/clanky/984/V%C3%9DZKUMN%C3%81%20ZPR%C3%81VA_sexualni%20nasili_2021%20-%20Copy%201.pdf"��https://www.profem.cz/shared/clanky/984/V%C3%9DZKUMN%C3%81%20ZPR%C3%81VA_sexualni%20nasili_2021%20-%20Copy%201.pdf�

� Propočet dle posledních dostupných dat ČSÚ k dané věkové struktuře a pohlaví (k 1. 1. 2020), viz �HYPERLINK "https://www.czso.cz/csu/czso/vekove-slozeni-obyvatelstva-2020"��https://www.czso.cz/csu/czso/vekove-slozeni-obyvatelstva-2020�.

� Blíže viz Akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2023-2026. Dostupné z: �HYPERLINK "https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/dokumenty/AP_DGPN-2023_final.pdf"��https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/dokumenty/AP_DGPN-2023_final.pdf�

� V případu M. C. proti Bulharsku se jednalo o případ opakovaného znásilnění čtrnáctileté dívky, kde vnitrostátní soudy nevyhodnotily na základě předložených důkazů trestný čin jako znásilnění, neboť stěžovatelka dostatečně neprokázala, že projevovala neochotu mít s muži pohlavní styk. K porušení došlo tím, že orgány činné v trestním řízení nepodnikly dostatečné kroky k vyšetření tvrzeného znásilnění stěžovatelky a řízení zastavily s tím, že se nepodařilo prokázat, že stěžovatelka kladla daným mužům fyzický odpor. Soud v odůvodnění, mimo jiné, kritizovat vnitrostátní soudy za to, že se málo zabývaly skutečnou zranitelností mladých lidí a zvláštními psychologickými faktory, které případy znásilnění nezletilých zahrnují.

� Viz články v médiích pod odkazy �HYPERLINK "https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/znasilneni-penezity-trest-pavel-blazek_2306251308_mst"��https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/znasilneni-penezity-trest-pavel-blazek_2306251308_mst�; �HYPERLINK "https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-vykoupit-se-z-trestu-za-znasilneni-ministerstvo-formulaci-zpresni-232986"��https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-vykoupit-se-z-trestu-za-znasilneni-ministerstvo-formulaci-zpresni-232986�; a mnohé další.

� Viz �HYPERLINK "https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vinohradska-12-zneuzivani-deti-podminka-dohoda-o-vine-a-trestu-lucie-hrda_2309010600_nel"��https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vinohradska-12-zneuzivani-deti-podminka-dohoda-o-vine-a-trestu-lucie-hrda_2309010600_nel�; popřípadě �HYPERLINK "https://www.novinky.cz/clanek/domaci-kontroverzni-podminka-za-znasilneni-sesti-deti-ma-dohru-kupceni-s-pachatelem-projde-revizi-40442087"��https://www.novinky.cz/clanek/domaci-kontroverzni-podminka-za-znasilneni-sesti-deti-ma-dohru-kupceni-s-pachatelem-projde-revizi-40442087�; a mnohé další ohlasy na jeden konkrétní případ.