Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam ALBSCVFGH9CK najdete zde
IV.
Důvodová zpráva
Obecná část
1. Zhodnocení platného právního stavu
Rozvod manželství a řízení o něm
Popis platného právního stavu
Právní úprava rozvodu manželství až na menší odchylky vychází z právního stavu založeného již novelou zákona o rodině
(dále jen „zákon o rodině“ nebo „ZOR“) provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Občanský zákoník vychází z požadavku na objektivní kvalifikovaný rozvrat, který je dán, pokud je soužití manželů rozvráceno hluboce, trvale a nenapravitelně (§ 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanský zákoník“ nebo „OZ“). Staví tedy na koncepci rozvodu založeného na principu rozvratu, který stojí naproti koncepci rozvodu založeného na principu dohody, jenž se uplatňuje v některých zahraničních právních řádech. Hloubka rozvratu může být dovozována z toho, zda spolu manželé žijí. Pro závěr, že spolu manželé nežijí, není rozhodující absence společného bydlení či vedení společné domácnosti, ale absence manželského či rodinného společenství (§ 758 OZ). Manželé spolu tedy nežijí, pokud již nesdílejí záležitosti převážně osobního rázu (trávení společného času, vzájemná péče, intimní život apod.), přičemž alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. Trvalost rozvratu může být dána zejména délkou trvání rozvratu. Zákon žádnou konkrétní délku takového stavu nepředepisuje (s výjimkou tvrdostní klauzule). Nenapravitelnost rozvratu bude možno dovozovat z postoje samotných manželů, z nichž bude patrné, že si vztah nepřejí obnovit.
Z hmotněprávního hlediska lze rozlišovat dvě varianty rozvodu v závislosti na tom, zda soud zjišťuje příčiny rozvratu, či nikoliv. Zjednodušený rozvod bez zjišťování příčin rozvratu je možný za předpokladu, že se jedná o společný návrh manželů, přičemž soud dospěje k závěru o pravdivosti shodného tvrzení manželů o rozvratu manželství a o záměru dosáhnout rozvodu a zároveň
-manželství trvalo ke dni zahájení řízení o rozvod nejméně jeden rok,
-manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí,
-manželé se dohodli na úpravě poměrů společného nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu a jejich dohodu schválil soud v řízení péče soudu o nezletilé,
-manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, bydlení a případně výživného pro dobu po rozvodu (§ 757 OZ).
Zde na rozdíl od právní úpravy v § 24a ZOR není existence daných skutečností spojena s automatickým nástupem nevyvratitelné domněnky kvalifikovaného rozvratu. Soud by si měl na základě tvrzení manželů vždy učinit vlastní závěr o tom, zda k takovému rozvratu došlo, či nikoliv. Dohoda o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu musí být schválena soudem, dohody o úpravě majetkových poměrů, bydlení, popř. výživného by měly mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy.
Nejsou-li splněny podmínky pro postup podle § 757 OZ, rozvede soud manžele v klasickém řízení o rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu (§ 755 OZ). Zde se zjišťuje nejen existence kvalifikovaného rozvratu, ale i jeho příčiny.
Zároveň platí, že soud manželství nerozvede, i když je prokázána existence kvalifikovaného rozvratu, nastoupí-li účinek tzv. tvrdostní klauzule. Ta zabraňuje provedení rozvodu v případech, kdy by rozvod nepřiměřeně tvrdě dopadl na druhého manžela nebo na společné nezletilé dítě. Dle tvrdostní klauzule nemůže být manželství rozvedeno, pokud by to bylo v rozporu se zájmem nezletilého dítěte manželů, který je dán zvláštními důvody (§ 755 odst. 2 písm. a) OZ). Dále nemůže být rozvedeno, pokud by to bylo v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let (§ 755 odst. 2 písm. b) OZ).
Zvláštními důvody, pro které by byl rozvod v rozporu se zájmy dítěte, může být nepříznivý zdravotní stav dítěte, ať už po stránce fyzické či psychické. Aplikace tzv. tvrdostní klauzule je v praxi naprostou raritou, a to ještě pravidelně v důsledku nesprávného výkladu tohoto ustanovení. V praxi tak např. soudy nesprávně zkoumaly, zda je rozvod v zájmu nezletilých, nebo dovozovaly zájem nezletilých dětí z toho, že existuje naděje obnovení manželského soužití (což by správně mělo směřovat spíše k zamítnutí návrhu na rozvod manželství z důvodu neexistence kvalifikovaného rozvratu).
U tvrdostní klauzule ve prospěch manžela musí být uvedené podmínky splněny kumulativně. Zvlášť závažnou újmou se rozumí újma osobní, a to zejména v rovině citové nebo v rovině ekonomické. Může se jednat o invaliditu druhého manžela, jeho odkázanost na pomoc druhého apod. Mimořádnou okolností může být např. délka trvání manželského soužití.
Pro řízení o rozvodu je místně příslušným soud, v jehož obvodu mají nebo měli manželé naposledy společné bydliště v České republice, pokud v tomto obvodu alespoň jeden z nich stále bydlí. Není-li takový soud, je příslušným soudem obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení a není-li ani takového soudu, obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení (§ 383 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZŘS“). Obecný soud se určí podle § 85 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“). Bydliště se odvíjí od faktického stavu (§ 80 OZ). K projednání věci soud nařídí jednání, na kterém vyslechne účastníky. Od výslechu účastníků lze upustit, pokud by jeho provedení bylo spojeno s velkými obtížemi (§ 389 odst. 1 ZŘS). Jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny (§ 119 odst. 1 OSŘ).
Řízení o rozvod se na rozdíl od řízení ve věcech péče soudu o nezletilé vyznačuje tím, že je ovládáno zásadou projednací, která je nicméně významným způsobem modifikována. Soud může v řízení provést jiné než účastníky navržené důkazy, je-li to třeba ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li tyto důkazy z obsahu spisu, nebo je-li to potřebné ke zjištění zájmů nezletilých dětí, pro něž nemůže být manželství rozvedeno, i když je rozvráceno.
Rozpad manželství s sebou přináší potřebu řešení řady právních otázek. Mají-li manželé společné nezletilé dítě, je třeba vždy absolvovat minimálně dvě soudní řízení, tj. řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu a dále řízení o rozvod manželství. Další otázky, jimiž jsou společné jmění manželů (dále jen „SJM“), výživné rozvedeného manžela a společné bydlení, mohou být řešeny dohodou. Soudní ingerence zde nastupuje teprve v případě, že se manželům dohodu nepodaří uzavřít.
Zhodnocení platného právního stavu
Stávající právní úprava rozvodu manželství a řízení o rozvodu obsahuje některé prvky, které jsou z hlediska aplikační praxe i právní teorie hodnoceny jako překonané. Tyto prvky komplikují a prodlužují proces rozvodu manželům, u nichž je rozvod nevyhnutelným řešením jejich situace. Nelze se přitom domnívat, že by na zachování těchto prvků v obecné rovině existoval veřejný zájem či zájem na ochraně některého z manželů. Jedná se o následující aspekty:
1. Jde o obecný požadavek na zjištění existence rozvratu manželství, který se uplatňuje i v případě rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu (§ 756, § 757 odst. 1 OZ). Široce nastaven je také požadavek na zjištění příčin rozvratu (§ 756 OZ). Současná právní úprava v tomto představuje jakýsi pozůstatek právní úpravy z doby před nabytím účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 a zákona o rodině, kdy se otázka viny na rozvratu řešila samostatným výrokem rozhodnutí, jímž soud vyhověl návrhu na rozvod. Hodnotový systém současné společnosti však již dávno dospěl do stadia, kdy se nazírání na vinu na rozpadu vztahu již nutně neodehrává na pozadí odsudku. Zároveň tento aspekt nemá dostatečnou právní relevanci ani z hlediska samotného rozvodu. V souvislosti s rozvodem manželství má zjištění o příčinách rozvratu svou relevanci pouze v okrajových případech, kdy by se měla uplatnit tvrdostní klauzule ve prospěch manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a u něhož jsou dány také ostatní mimořádné předpoklady svědčící pro zachování manželství (§ 755 odst. 1 písm. b) OZ). Limitovaná je i možná použitelnost závěrů o příčinách rozvratu pro účely jiných řízení (řízení o vypořádání SJM při disparitě podílů a řízení o výživném rozvedeného manžela). Zjišťuje-li soud příčiny rozvratu a podíl manželů na něm, tyto skutečnosti uvede pouze v odůvodnění rozhodnutí rozsudku, jímž se manželství rozvádí. Vzhledem k ustanovení § 135 OSŘ soud rozhodující ve věci vypořádání SJM nebo ve věci výživného rozvedeného manžela není zjištěními o příčinách rozvratu učiněnými v řízení o rozvodu vázán. Tato otázka by měla být vždy řešena přímo v rámci příslušného řízení. V dané souvislosti by tak bylo možno uvažovat pouze o vytěžení důkazů k příčinám rozvratu z rozvodového spisu, to však pouze za předpokladu, že soud listiny manželům nevrátil, k čemuž u dokumentů osobní povahy dochází.
Údaj o příčinách rozvratu manželství má v současnosti okrajově význam také z hlediska statistického sledování. Tato okolnost však sama o sobě nevyžaduje nezbytnost stanovení příslušných požadavků jako podmínek rozvodu manželství.
2. Jako nadbytečná je vnímána také podmínka smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců (§ 757 odst. 1 písm. a) OZ). Je poukazováno, že již dnes se splnění této podmínky věcně nezkoumá a její splnění se v řízení toliko formálně konstatuje s přihlédnutím ke shodným tvrzením účastníků. Tuto podmínku lze vnímat jako překonanou i s přihlédnutím k vývoji v zahraničí, v němž je pozorovatelný určitý příklon ke smluvenému rozvodu bez dalších podmínek. Podle článku 1:4 odst. 1 Principů evropského rodinného práva se například nevyžaduje žádná doba faktického odloučení manželů.
3. S požadavky pod bodem 1. a 2. souvisí také požadavek na výslech manželů v řízení o rozvod manželství, od něhož lze upustit, pouze pokud by jeho provedení bylo spojeno s velkými obtížemi (§ 389 odst. 1 ZŘS). V případě smluveného rozvodu je poukazováno, že se již dnes obvykle jedná pouze o formální úkon, z něhož soud již nic nového nezjistí. Za nadbytečný považují výslech manželů i někteří autoři.
Řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu
Popis platného právního stavu
Stávající právní stav týkající se úpravy poměrů nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, pro dobu po rozvodu rovněž obsahově vychází z právního stavu založeného již novelou zákona o rodině provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Tato úprava do značné míry navázala na právní úpravu zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném (dále jen „ZPR“). Jejím základním východiskem je požadavek, podle něhož manželství nemůže být rozvedeno, dokud nejsou závazně upraveny poměry dítěte pro dobu po rozvodu.
V tomto ohledu se jedná o posun oproti stavu platnému za účinnosti obecného zákoníku občanského i některým zahraničním právním úpravám, které závazné rozhodnutí o poměrech dítěte jako obligatorní předpoklad rozvodu nevyžadují. Pokud jde o způsob úpravy poměrů dítěte, požaduje se, aby o ní vždy rozhodl opatrovnický soud dítěte v samostatném řízení. Požadavek na vedení samostatného řízení před opatrovnickým soudem v kontextu posléze či souběžně vedeného řízení o rozvod manželství vyplýval již z občanského soudního řádu z roku 1950.
Tato úprava byla nicméně opuštěna jeho novelou č. 46/1959 Sb., jíž došlo ke spojení obou řízení. Ze spojení obou řízení vycházelo také původní znění občanského soudního řádu z roku 1963
, které přetrvalo až do 31. 7. 1998.
Konkrétní forma úpravy poměrů dítěte se podle zákona může lišit v závislosti na tom, zda je vedeno klasické řízení o rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu (§ 755 OZ), popřípadě zda je řízení o rozvodu vedeno zjednodušeným postupem bez zjišťování příčin rozvratu (§ 757 OZ). Pro vedení řízení tímto zjednodušeným postupem se vyžaduje, aby se rodiče na úpravě poměrů dítěte dohodli a soud jejich dohodu schválil. V případě klasického rozvodu se předpokládá autoritativní rozhodnutí soudu o této záležitosti, byť není vyloučeno ani možné schválení dohody.
Rozhodnutí, resp. soudem schválená dohoda o poměrech dítěte by měla vždy řešit otázku péče a obvykle i výživy, pokud dítě nebylo svěřeno do společné péče obou rodičů. Jde-li o styk rodiče s dítětem, ten řešen být může, jeho stanovení však není podmínkou. V dohodě si přitom rodiče mohou ujednat podrobnější pravidla péče, jako je místo a způsob předání dítěte, vymezení záležitostí, o nichž je třeba druhého rodiče informovat, organizace volnočasových aktivit apod.
Místně příslušným je obecný soud nezletilého dítěte (§ 467 odst. 1 ZŘS), jímž se rozumí soud, v jehož obvodu má nezletilý své bydliště na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodných skutečností (§ 4 odst. 2 ZŘS). Účastníky řízení jsou matka, otec (§ 6 odst. 1, 2 ZŘS) a dítě zastoupené kolizním opatrovníkem, jímž soud zpravidla jmenuje OSPOD (§ 469 ZŘS). K projednání věci samé soud nařídí jednání (§ 19 ZŘS). Jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny (§ 119 odst. 1 OSŘ).
Řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, soud by tedy měl i z vlastní iniciativy učinit taková skutková zjištění, která budou co možná nejvíce odpovídat objektivní realitě. Účinky rozsudku o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu, event. rozsudek, jímž se schvaluje dohoda rodičů, nastanou teprve právní mocí rozsudku o rozvodu. Vyloučena nicméně není a pravidelně také dochází k úpravě poměrů nezletilého pro dobu před rozvodem. Stejně jako v ostatních řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé soud rozhoduje o poměrech dítěte s největším urychlením. Nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, vydá soud rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení (§ 471 odst. 2 ZŘS).
Zhodnocení platného právního stavu
Hlavní důvody, které vedly k zavedení stávajícího modelu zákonem č. 91/1998 Sb., lze shrnout takto:
1) Vyloučení záležitostí dítěte k samostatnému řízení vede ke zklidnění a zjednodušení řízení o rozvod manželství.
2) K rozvodu nemůže dojít, dokud nejsou závazně upraveny poměry dítěte, což má zamezit dlouhodobým sporům o děti po rozvodu manželství.
3) O dítěti rozhoduje specializovaný soudce, který již dítě může znát z předešlých řízení a může o něm rozhodovat i po rozvodu.
V rámci jiných již dříve předložených návrhů zákonů
bylo provedeno zhodnocení relevantnosti těchto důvodů, které před více než 25 lety vedly k přijetí právní úpravy, jež s drobnými úpravami platí do současnosti.
S těmito dřívějšími návrhy se lze ztotožnit v tom, že nedošlo k naplnění důvodu přijetí dosavadní úpravy, který je uveden výše pod bodem 1). Předpoklad zklidnění a zjednodušení řízení o rozvod manželství v důsledku vyloučení záležitostí dítěte k samostatnému řízení se nenaplnil. Naopak se ukázalo, že samostatná řízení vedou především k nedůvodným průtahům celého procesu, což pro účastníky znamená nezanedbatelnou emoční a finanční zátěž. Zavedením samostatných řízení došlo k určitému vyprázdnění řízení o rozvod manželství. Manželé, kteří společně usilují o rozvod a dohodli se na uspořádání poměrů dítěte i na všech ostatních záležitostech, musí vždy nejprve počkat, než proběhne samostatné opatrovnické řízení. Teprve poté mohou absolvovat řízení o rozvod manželství. Jeho průběh lze hodnotit jako formální. Soud již věcně nepřezkoumává obsah uzavřených dohod, jeho činnost se omezuje pouze na ověření splnění formálních náležitostí. Průtahy vznikají nejen kvůli samotné existenci více řízení, ale případně také v důsledku rozdílných pravidel pro určování místní příslušnosti soudu pro jednotlivá řízení. Z tohoto důvodu může docházet k nežádoucím prodlevám při poskytování informací z opatrovnického spisu pro účely řízení o rozvodu. V důsledku toho se protahuje rovněž období, kdy už spolu manželé nežijí, stále však trvá společný majetkový režim, k jehož zániku dochází teprve okamžikem právní moci rozhodnutí o rozvodu. Manželé se proto v mezidobí potýkají s řadou praktických problémů spojených zejména se stávajícími, popř. s plánovanými závazky. Lze se domnívat, že uváděného cíle, který spočívá v klidnějším a jednodušším průběhu celého procesu, by bylo možno lépe dosáhnout spojením obou řízení. Např. tak, že by řízení o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu bylo „hlavním řízením“, se kterým by bylo spojeno řízení o rozvod. Je potřeba brát v potaz, že otázky řešené v jednotlivých řízeních jsou do určité míry propojeny, spojení řízení by tedy umožnilo soudci získat ucelenější náhled na situaci rodiny. To platí nejen pro smluvený rozvod, ale také pro klasický rozvod manželství.
Ztotožnit se nicméně nelze s dříve předloženými návrhy zákonů v hodnocení naplnění důvodu přijetí dosavadní úpravy, který je uveden výše pod bodem 2). Souhlasit nelze se závěrem o nadbytečnosti obligatorního schvalování dohod o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu opatrovnickým soudem dítěte. Povinné zapojení soudu do úpravy poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu přímo či nepřímo napomáhá nalezení kvalitní úpravy těchto poměrů v zájmu dítěte. Skutečnost, že obsah dohody podléhá soudnímu přezkumu, v jehož rámci může soud ověřovat pravdivost uváděných tvrzení, vede rodiče již ex ante k součinnosti a snaze o nalezení smírného řešení. Rodičům, kteří jsou schopni dosáhnout dohody již před zahájením řízení, soud napomáhá k odstranění nedostatků dohody a takto upravené dohody vytvářejí kvalitnější rámec vzájemných vztahů. V řadě případů je dohoda rodičů uzavřena právě až v důsledku zapojení soudu, který rodičům napomáhá při realizaci jejich rodičovské odpovědnosti. Opatrovnické řízení dále především vytváří předpoklady pro realizaci participačních práv dítěte, a to v podobě možnosti podílet se na řešení svých záležitostí z pozice plnohodnotného účastníka řízení. Souhlasit nelze ani s argumentem rozdílného přístupu k sezdaným a nesezdaným párům. Není smysluplné požadovat snížení standardu ochrany zájmů jednoho okruhu dětí pouze z toho důvodu, že jiným dětem lze takovou ochranu poskytnout jen obtížně.
Ztotožnit se s dříve předloženými návrhy zákonů nelze plně v hodnocení naplnění důvodu přijetí dosavadní úpravy, který je uveden výše pod bodem 3). Je pravdou, že se jedná o nejednoznačnou výhodu dosavadní úpravy, je-li rozhodování o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu ve většině případů prvním řízením dítěte před opatrovnickým soudem. Na druhou stranu zde zůstává výhoda pro případné další řízení o poměrech dítěte, kdy by měl rozhodovat soud, který již dříve rozhodoval v souvislosti s rozvodem. Stejně tak je výhodná i specializace soudce. Ta nachází své plné uplatnění zejména ve skutkově i právně složitějších věcech, kdy se rodiče nejsou schopni dohodnout. Erudice soudce bývá ale klíčová i v případech, kdy se situace díky dohodě rodičů jeví být jasná a přehledná. Právě zkušený a odborně vzdělaný soudce dokáže rozpoznat, že tato dohoda nemusí být plně v souladu se zájmem dítěte.
Specifickým problémem stávající právní úpravy je obligatornost zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem v řízení péče soudu o nezletilé. Platná právní úprava vychází z toho, že mezi rodiči a dítětem pokaždé existuje hrozba střetu zájmů. Tento předpoklad však není případný. Jestliže se rodiče dokáží hladce dohodnout na všech záležitostech dítěte, není důvod se automaticky domnívat, že jsou takoví rodiče v možném střetu zájmů s dítětem. Naopak bude pravidlem, že tito rodiče, kteří své dítě znají nejlépe, dokáží nejlépe odhadnout jeho potřeby a pojmenovat jeho zájem. Lze se domnívat, že budou také v souladu s tímto zájmem jednat. Z praxe je přitom zřejmé, že v takových případech bývá role kolizního opatrovníka, jímž je zpravidla OSPOD, obvykle redukována na prostou podporu rodičovské dohody. Tento požadavek stávající právní úpravy tedy nelze považovat za nezbytný.
Statistická data o rozhodování soudů
O řešené problematice si lze učinit širší obrázek také s přihlédnutím k relevantním statistickým údajům o rozhodování soudů.
Délka opatrovnického řízení vedeného v souvislosti s rozvodem činila v letech 2020 až 2022 při autoritativním rozhodování soudu průměrně 231 dní, jde-li o délku opatrovnického řízení, v němž rodiče uzavřeli dohodu, ta v uvedeném období činila průměrně 117 dní.
Svěření do péče pro případ rozvodu
2020
rozhodnutí
2020
dohoda
2021
rozhodnutí
2021
dohoda
2022
rozhodnutí
2022
dohoda
matce
224
113
243
115
239
103
otci
299
133
302
140
248
130
společná péče
128
102
116
99
121
92
střídavá péče
286
129
306
132
264
117
Stanovení výživného pro případ rozvodu
2020
rozhodnutí
2020
dohoda
2021
rozhodnutí
2021
dohoda
2022
rozhodnutí
2022
dohoda
matce
282
131
280
137
279
121
otci
226
114
240
116
243
105
oběma – zvlášť matce
337
129
344
132
276
119
oběma – zvlášť otci
340
129
345
135
274
120
V roce 2022 činila délka řízení o rozvod průměrně 148 dní. Pokud řízení o rozvod předcházelo opatrovnické řízení, činila délka sporného rozvodu průměrně 228 dní, nesporný rozvod trval průměrně 154 dní (tato délka nijak nereflektuje možné přerušení řízení z důvodu vedení opatrovnického řízení, tj. zahrnuje i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno). Rozvodové řízení přitom představuje v případech, kdy se manželé na všem dohodnou, již jen formalitu, a tedy je třeba učinit závěr, že vedením samostatného rozvodového řízení dochází ke zbytečnému prodlužování celého procesu o dobu shora uvedenou.
Všechny rozvody
Jen rozvody s nezl. dětmi
Konalo se opatrovnické řízení
Délka řízení (ve dnech) od zahájení řízení do právní moci rozhodnutí
148
179
178
Manželství rozvedeno
146
179
178
Na návrh manželky – sporný R
189
226
225
Na návrh manžela – sporný R
190
231
231
Společný návrh – smluvený R
125
156
154
Manželství nerozvedeno
179
x
x
Návrh zamítnut
297
x
x
Řízení zastaveno
180
x
x
Jiný důvod
145
x
x
Převažujícím způsobem řešení péče a výživy jsou dohody, jejichž počet se v průběhu let 2020 až 2022 pohyboval v průměru okolo 85 %. Jelikož dohody představují výhodný nástroj uspořádání porozvodových vztahů k dětem, a to ať již z hlediska rychlosti řízení či z hlediska jejich následného dobrovolného dodržování oběma rodiči, je žádoucí fungování tohoto nástroje dále podpořit. S ohledem na četný výskyt dohod v praxi by se podpora měla dotknout významného okruhu rozvádějících se rodičů.
Počet práv – případů v opatrovnickém řízení
Svěření do péče pro případ rozvodu
2020
rozhodnutí
2020
dohoda
2021
rozhodnutí
2021
dohoda
2022
rozhodnutí
2022
dohoda
matce
2 028
11 808
2 015
11 645
1 788
9 721
otci
275
906
263
954
248
826
Spol. péče
127
1 855
130
2 066
133
2 239
Stříd. péče
354
2 575
428
3 036
425
2 588
Stanovení výživného pro případ rozvodu
2020
rozhodnutí
2020
dohoda
2021
rozhodnutí
2021
dohoda
2022
rozhodnutí
2022
dohoda
matce
398
1 320
379
1 586
336
1 326
otci
2 161
12 569
2 126
12 642
1 882
10 617
Oběma – zvlášť matce
195
1 347
250
1 490
292
1 326
Oběma-zvlášť otci
190
1 372
259
1 528
289
1 334
Z údajů za rok 2022, od kdy se v rozvodovém řízení sledují vybrané ukazatele, vyplývá, že podíl smluvených rozvodů zahájených společným návrhem manželů činil 64,1 %. Řízení o rozvod přitom v 51,3 % předcházelo opatrovnické řízení, kdy se manželé ke společnému návrhu následně rozváděli zjednodušeným způsobem celkem v 67,3 %. Je tedy zjevné, že se zbytečné prodlužování řízení, k němuž dochází především u nesporných rozvodů, dotýká poměrně velkého počtu případů.
Zároveň je také třeba vzít v potaz, že dvojí řízení vždy představuje zvýšenou administrativní zátěž, která se v roce 2022 týkala celkem 10 373 případů.
Předběžná úprava poměrů dítěte
Popis platného právního stavu
Současná právní úprava předběžných opatření ve věci péče soudu o nezletilé rozlišuje mezi dvěma druhy předběžných opatření, které je možné v rámci tohoto řízení uplatnit:
a) zvláštní předběžné opatření podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS a
b) obecné předběžné opatření podle ustanovení § 74 a násl. OSŘ.
Tato dvojkolejnost předběžných opatření v oblasti péče soudu o nezletilé se vyvinula historicky. Obecné předběžné opatření se v základní podobě vyskytovalo v OSŘ od počátku jeho platnosti. Ve vztahu k péči soudu o nezletilé tak bylo na základě tohoto obecného předběžného opatření možné účastníku řízení uložit, aby (§ 76 odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 2013):
„a) platil výživné v nezbytné míře;
b) odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud; …
f) něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.“
Zákon o rodině, ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 1. 10. 1995, však současně ve svém ustanovení § 46 umožňoval, aby v případě naléhavé potřeby měl národní výbor povinnost učinit předběžně i takové opatření, o kterém by měl jinak právo rozhodnout pouze soud. Soud pak měl dle tohoto ustanovení rozhodnout dodatečně, avšak praxe se vyvinula tak, že soud vzal toto správní předběžné opatření na vědomí a rozhodoval až o věci samé s odstupem i několika měsíců.
Proti této praxi zasáhl Ústavní soud, který v nálezu ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 20/94 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 72/1995 Sb.), uvedl:
„Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, stanoví v čl. 32 odst. 4, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Pokud tedy jiné právní předpisy stanoví, že správní orgány mají právo učinit taková opatření, o nichž má jinak právo rozhodnout pouze soud a případně stanoví, že soud rozhoduje o takových opatřeních dodatečně, jsou v rozporu s ústavním zákonem.“
V reakci na toto rozhodnutí Ústavního soudu bylo do OSŘ vloženo nové ustanovení § 76a,
které uvádělo (ve znění účinném od 26. 10. 1995
):
„(1) Ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, předseda senátu předběžným opatřením nařídí, aby bylo předáno do péče osoby, kterou v usnesení označí.“
Návrh na vydání tohoto předběžného opatření mohla podat pouze obec s rozšířenou působností a soud musel o tomto návrhu rozhodnout bezodkladně nejpozději do 24 hodin od podání návrhu.
Zmíněná novela se však nedotkla ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) OSŘ. Kromě dvojkolejnosti došlo i ke „zdvojení“ právní úpravy pro případ předání nezletilého dítěte do péče osoby, kterou soud označí. V jednom případě se rozhodovalo do 7 dnů od podání návrhu (v praxi často označováno jako tzv. „pomalé“ předběžné opatření) a v druhém případě do 24 hodin od podání návrhu (označováno jako tzv. „rychlé“ předběžné opatření).
Poslední velkou změnou v této oblasti byla rekodifikace soukromého práva. V návaznosti na přijetí nového občanského zákoníku došlo k úpravě občanského soudního řádu tak, že nesporná řízení byla vyčleněna do samostatného zákona. Právní úprava péče soudu o nezletilé a s tím spojená úprava speciálního předběžného opatření (původní ustanovení § 76a OSŘ) se přesunula do ZŘS. Obecné předběžné opatření bylo ponecháno v občanském soudním řádu, vypuštěno však bylo „duplicitní“ písmeno b) ustanovení § 76 odst. 1 OSŘ, které se týkalo odevzdání dítěte do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud. Zachována byla také použitelnost obecného předběžného opatření pro účely péče soudu o nezletilé v podobě subsidiární využitelnosti.
Zhodnocení platného právního stavu
Potřeba určité speciální úpravy předběžného opatření ve vztahu k řízením ve věcech péče soudu o nezletilé se vyvinula z praxe a její zakotvení bylo dílem rychlé reakce zákonodárce na rozhodnutí Ústavního soudu. Přestože úprava předběžných opatření, jak v OSŘ, tak i v ZŘS, doznala vícero změn
, jednalo se vždy spíše o dílčí změny v návaznosti na jednotlivé problémy praxe, nikoliv však o komplexnější a ucelenější zásah zabývající se obecně potřebami praxe v této oblasti či komplexně problémy vyplývajícími z využití této předběžné úpravy poměrů dětí a jejími důsledky.
Dnem 1. 1. 2022 nabyla účinnosti novela ZŘS provedená zákonem č. 363/2021 Sb. Jejím cílem bylo podle důvodové zprávy vyjasnit, na základě jakého procesního postupu může dojít k odebrání dítěte z péče rodičů na základě předběžného opatření, a to s přihlédnutím k dříve nejednotnému přístupu soudů. Tato úprava byla podle důvodové zprávy postavena na následujících východiscích:
„Navrhovaná úprava se přiklání k řešení, podle něhož by mělo být možné umístit dítě mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké pouze na návrh orgánu sociálně-právní ochrany a za podmínek podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS. Důvodem je skutečnost, že toto opatření představuje krajní a zcela zásadní zásah do práv dítěte a jeho rodičů. Tento zásah představuje jeho úplné vytržení z přirozeného prostředí. K tomuto opatření by tedy mělo být přistupováno pouze v mimořádných situacích ohrožení dítěte, kdy nelze péči o něj zajistit v jeho rodině. Mimořádnost takového zásahu se promítá především v omezené aktivní legitimaci k podání příslušného návrhu, kterou by měl mít pouze orgán sociálně-právní ochrany. Kvalifikovaný návrh příslušného orgánu by měl plnit rovněž regulační funkci k uplatnění mimořádného postupu, který se vyznačuje také dalšími odchylkami od standardního procesního postupu nařízení předběžného opatření směřujícími k urychlení jeho vydání (např. příslušnost obecného soudu navrhovatele, skutečnost, že nezletilý nemusí být zastoupen, vykonatelnost již vydáním atd.).
Na návrh jiné osoby nebo i bez návrhu by mělo být podle obecné úpravy možné pouze upravit péči k dítěti mezi jeho rodiči, případně rozhodnout o odevzdání dítěte do péče osob dítěti příbuzných nebo blízkých. Zároveň nemá být ani nadále vyloučeno, aby bylo dítě na návrh orgánu sociálně-právní ochrany na základě tzv. rychlého předběžného opatření umístěno ve vhodném prostředí, kterým může být s přihlédnutím k okolnostem také péče osob dítěti příbuzných nebo blízkých.
Zároveň se navrhuje sjednotit pravidla o trvání a prodloužení doby trvání předběžného opatření ve vztahu ke všem předběžným opatřením, na jejichž základě je dítě umisťováno do péče jiné osoby, bez ohledu na to, zda jde o rodiče, osobu dítěti příbuznou nebo blízkou, nebo například ústavní zařízení. Nerozhodné by v tomto ohledu mělo být i to, zda bylo postupováno podle speciální, nebo obecné úpravy. Vychází se z toho, že ve všech případech jde o významný zásah do práv dítěte a jeho rodičů, tudíž je třeba zajistit jen nezbytně nutné trvání takového opatření a jeho průběžný přezkum.“.
Po přijetí novelizované úpravy však nadále přetrvávají různé názory na otázku, na čí popud je možné nařídit speciální předběžné opatření, jímž má být umístěno dítě do péče osoby příbuzné nebo blízké.
Z praxe indikován byl také přetrvávající výskyt případů, kdy je dítě odejmuto z péče rodičů a umístěno mimo péči osob blízkých nebo příbuzných na základě obecné právní úpravy předběžného opatření.
Stav právní praxe se ve vztahu k těmto otázkám v nedávné době pokusilo ověřit také Ministerstvo spravedlnosti. Oslovilo 10 vybraných okresních soudů v celé České republice
s žádostí o zaslání 5 posledních (anonymizovaných) předběžných opatření nařízených po účinnosti novelizované úpravy, jimiž bylo nařízeno umístění dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké. Na základě žádosti bylo získáno celkem 50 předběžných opatření od všech oslovených soudů. Jedno rozhodnutí nebylo shledáno jako relevantní z důvodu, že bylo vydáno ještě před účinností nové právní úpravy.
Jedno rozhodnutí nebylo shledáno jako relevantní z důvodu, že směřovalo k zajištění péče osobou dítěti příbuznou.
Celkově lze dopady současné úpravy vyhodnotit na 48 rozhodnutích. Ve 42 případech se jednalo o předběžné opatření podle § 452 ZŘS nařízené na návrh OSPOD (tj. 87,5 % případů). V 6 případech se jednalo o předběžné opatření podle § 76 odst. 1 písm. e) OSŘ nařízené na návrh jiné osoby (tj. 12,5 %). Žádné z relevantních rozhodnutí nebylo nařízeno bez návrhu. Nevyskytl se ani případ, že by bylo předběžné opatření nařízeno na návrh OSPOD podaný na podkladě obecné právní úpravy. Taktéž se nevyskytl případ, že by soud návrh podaný OSPOD podle ustanovení § 452 ZŘS posoudil jako návrh či podnět k nařízení předběžného opatření podle obecné úpravy. Neobjevil se ani případ, že by bylo předběžné opatření nařízeno podle § 452 ZŘS na návrh někoho jiného než OSPOD či bez návrhu.
Celkově se tedy v rámci zmíněného šetření nepotvrdilo, že by docházelo k nařizování speciálního předběžného opatření z popudu někoho jiného než OSPOD. V dílčí míře však byl pozorován výskyt případů, kdy dochází k umístění dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké k využívání obecné právní úpravy předběžných opatření. Rozebereme-li si tyto případy, ve 3 případech se jednalo o předběžná opatření, jimiž bylo dítě svěřeno do péče budoucích pěstounů na jejich návrh.
V dalších 3 případech se jednalo o předběžná opatření, jimiž bylo dítě na návrh dosud pečující osoby (matka, otec, poručnice) umístěno z důvodu výchovných problémů do diagnostického ústavu.
Pozitivně lze hodnotit, že podíl předběžných opatření nařízených podle obecné úpravy na návrh někoho jiného než OSPOD nebyl příliš vysoký (tj. 12,5 %). Tento podíl koresponduje i s celorepublikovým podílem dětí odebraných z péče rodičů na základě předběžných opatření na návrh jiné osoby v roce 2022 (12,2 %).
Ještě v roce 2021 přitom celorepublikový podíl dětí odebraných z péče rodičů na základě předběžných opatření na návrh jiné osoby činil 16,7 %
, v roce 2020 činil 19,4 %
a v roce 2019 činil 22,8 %
.
Pozitivně lze rovněž hodnotit, že v 5 z 6 případů, kdy bylo nařízeno předběžné opatření podle obecné úpravy, byla doba jeho trvání s poukazem na novou právní úpravu alespoň časově omezena. Jediné časově neomezené předběžné opatření nařízené podle obecné úpravy pochází ještě z počátku účinnosti nové právní úpravy
a v pozdějších rozhodnutích téhož soudu se nedostatek časového omezení neobjevuje.
Ze shora uvedeného šetření je však patrné, že ve využívání obecné a speciální úpravy i nadále přetrvávají určité nejasnosti.
Podíváme-li se blíže na právní úpravu speciálního předběžného opatření, hmotněprávní základ této úpravy nalezneme v ustanovení § 924 občanského zákoníku. Formulace tam uvedená byla převzata do ustanovení § 452 odst. 1 ZŘS, který zní:
„Ocitlo-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen, soud předběžným opatřením upraví poměry dítěte tak, že nařídí, aby dítě bylo umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí.“
Předpokladem pro využití tohoto speciálního předběžného opatření je naplnění alespoň jednoho předpokladu pro jeho nařízení (jedná se o alternativní výčet předpokladů), a to:
· dítě se ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda existuje osoba, která má právo o dítě pečovat,
· dítě je v ohrožení života,
· je ohrožen normální vývoj dítěte,
· byl narušen normální vývoj dítěte,
· je vážně ohrožen jiný důležitý zájem dítěte, nebo
· byl již narušen jiný důležitý zájem dítěte.
Důsledkem nařízeného předběžného opatření má být úprava poměrů dítěte, a to taková, že soud nařídí, aby bylo dítě umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí. Co se rozumí vhodným prostředím, vymezuje ustanovení § 452 odst. 2 ZŘS.
Toto speciální předběžné opatření upravující poměry dítěte je institut výjimečný, spíše „krajní“, určený k řešení těch nejvážnějších situací týkajících se dítěte. Vážnost tohoto institutu podtrhuje i Ústavní soud, který se k předběžným opatřením týkajícím se zatímní úpravy poměrů nezletilých dětí, vyjadřuje opakovaně. Dovodil, že ústavní konformitu rozhodnutí o takových předběžných opatřeních je nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií
, která vymezil ve své judikatuře týkající se přezkumu rozhodnutí obecných soudů k této problematice.
V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilého a zásadní změna jeho výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilého z rodiny.
V těchto případech, kdy je bezprostředně ohroženo nezletilé dítě, je na místě, aby byl postup soudu mimořádně rychlý a účelný. Význam speciálního předběžného opatření je tedy zcela bez pochybností a jeho funkce a potřeba v situacích akutního ohrožení nezletilého dítěte je nepopiratelná.
Jak již bylo naznačeno výše, problém zde může nadále činit vymezení aktivní legitimace pro podání návrhu na nařízení speciálního předběžného opatření a obecně otázka, na čí popud může být dítě umístěno mimo péči svých rodičů.
Z dikce zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, vyplývá, že orgán sociálně-právní ochrany dětí je ze své podstaty „hlavním nositelem bezpečí nezletilých dětí“, k čemuž je povinen využívat účelně i předběžné opatření podle ustanovení § 452 odst. 1 ZŘS.
Na druhou stranu nelze při rozhodování o tomto speciálním předběžném opatření přenášet důkazní břemeno ve smyslu, že je rodič schopen zajistit řádnou péči o dítě, na rodiče, neboť by tím byl popřen smysl institutu tohoto speciálního předběžného opatření, jímž je zasahovat na ochranu dítěte v případě, že zjištěné skutečnosti svědčí o bezprostředním ohrožení dítěte, a nikoliv tehdy, jestliže příslušná skutková tvrzení absentují.
Je tedy otázkou, jak by měl soud postupovat v případě, že v dané situaci bude moci podat návrh na nařízení speciálního opatření pouze orgán sociálně-právní ochrany dětí, avšak ten tak neučiní, nebo tak učiní nedostatečně. Při řešení této problematiky je třeba si odpovědět na otázku, kdo je primárně odpovědný za posouzení, zda je třeba do poměrů dítěte zasáhnout.
Zde se musíme vrátit k samotné povaze nesporného řízení, které je svázáno se třemi základními zásadami:
· zásada oficiality – soud jedná z úřední povinnosti; řízení musí zahájit i bez návrhu, jestliže se hodnověrně dozví, že vznikla jeho potřeba;
· zásada vyšetřovací – soud může provádět i takové důkazy, které uzná za potřebné; není při tom vázán návrhy účastníků;
· zásada materiální pravdy – soud se musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu a nesmí se spokojit pouze s tvrzeními účastníků, byť by i byla shodná.
Ač se tyto zásady v nesporných řízeních neuplatňují bezvýhradně, vždy je třeba jejich omezení vážit a zamyslet se, zda je možné toto vyloučení zásady podpořit pádnými argumenty.
V případě řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je hlavním kritériem pro danou úvahu zájem dítěte, který by měl být pro tato řízení stěžejní.
Ze současného znění ustanovení § 454 odst. 1 ZŘS vyplývá, že „předběžné opatření, jímž má být nařízeno umístění dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké, může soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí“. Orgán sociálně-právní ochrany dětí tak má výlučnou působnost v těch nejzávažnějších případech, kdy je dítě „vytrženo“ z rodinného prostředí.
Podnět k zahájení řízení (ve smyslu informace, upozornění) o předběžném opatření ve věci nezletilých dětí může však vzejít i od jiných osob. Každý je oprávněn upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nebo na jiné nepříznivé vlivy a situace, které na dítě působí (viz § 7 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů).
Jak vyplývá z názorů obdobné veřejnosti, nemusí být zcela jasná situace aktivní legitimace ani ve vztahu k situacím, kdy jsou naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 452 odst. 1 ZŘS, avšak dítě má být „ponecháno“ v rodinné péči (má být svěřeno do péče druhého rodiče, nebo příbuzného, nebo osoby blízké).
Z šetření z praxe rovněž vyplývají přetrvávající nejasnosti ve využívání obecné a speciální úpravy. Právě tyto otázky si proto zasluhují další úvahu a řešení přetrvávajících nejasností.
Ve vztahu k obecným předběžným opatřením je třeba se zamyslet nad jejich všeobecnou využitelností ve vztahu k oblasti péče soudu o nezletilé děti.
Ustanovení § 74 odst. 1 občanského soudního řádu vymezuje předběžné opatření následovně:
„Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“
Dle judikatury Ústavního soudu předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu, ale zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam.
Ve vztahu k předběžným opatřením týkajícím se péče soudu o nezletilé však toto pravidlo nefunguje.
Nařízení předběžného opatření může citelně ovlivnit další vývoj situace v rodině a tím mít markantní dopad na stav řízení v době vydání rozhodnutí ve věci samé. V těchto řízeních je zpravidla předmětem rozhodování otázka každodenního života, rozhodnutí se dotýká sociálních vztahů, ať už co do jejich vytváření, trvání, nebo zachování. Skutečnost, zda a v jaké podobě je nařízeno předběžné opatření, významnou měrou ovlivňuje další vývoj situace v rodině a přispívá k tomu, jaký bude stav v době vydání konečného rozhodnutí. Není vyloučeno, že stav založený či podpořený předběžným opatřením se ustálí natolik, že nakonec bude východiskem pro konečné rozhodnutí. Soudy sice konečné rozhodnutí nepředjímají, ale předběžným opatřením do značné míry ovlivňují a zakládají jeho podobu.
V případě úpravy poměrů mezi rodiči a dětmi předběžným opatřením nelze výhradu zákazu předjímání budoucí úpravy absolutizovat. Pokud je skutečně potřeba poměry mezi rodiči a dítětem zatímně upravit, pak se buď potvrzuje existující stav (v případě rozhodování o péči). V tom případě se obvykle nedá očekávat, že by v budoucnu mělo dojít k zásadnější změně. Anebo se upravuje něco, co stejně dříve nebo později bude muset být upraveno (styk a výživné), přičemž rozhodnutím ve věci samé dochází už prakticky pouze ke „kosmetickým úpravám“.
Ještě dál jde v hodnocení této zásady Křístek, dle kterého není v oblasti péče soudu o nezletilé možné vůbec akceptovat dogma, že předběžným opatřením není prejudikován výsledek sporu, či dokonce, že je vyloučeno předběžným opatřením deklarovat určité právo účastníka, předjímat rozhodnutí ve věci samé apod. Naopak i většina meritorních rozhodnutí ve věci péče soudu o nezletilé je současně činěna pod klauzulí rebus sic statibus (§ 909 občanského zákoníku, § 475 ZŘS), čili jsou také zásadně jen „zatímní“. Rozdíl mezi předběžným opatřením a meritorním rozhodnutím je tak v této agendě zcela setřen, z hlediska materiálních účinků pro účastníky v danou chvíli tu žádný rozdíl není.
Z výše uvedeného vyplývá, že nařízení předběžného opatření má pro budoucí vývoj jak soudního řízení, tak i vztahu mezi účastníky řízení zásadní vliv.
Předběžným opatřením je však potlačena zásada přítomnosti na soudním řízení a zásada možnosti vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 115 ve spojení s § 115a a § 123 OSŘ), neboť o předběžném opatření se rozhoduje bez slyšení účastníků řízení, a tedy i bez dokazování (§ 75c odst. 1 a 2 OSŘ). To má být vyváženo jeho naléhavou potřebou (v případě speciálního předběžného opatření je tento požadavek zcela na místě, v případě obecného předběžného opatření však lze o tomto polemizovat) a prozatímní povahou (což však ve vztahu k oblasti péče soudu o nezletilé je s ohledem na shora uvedené problematické, neboť samotné předběžné opatření má vliv na rozhodnutí ve věci samé).
V tomto směru je třeba si uvědomit, že v případě řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jsou účastníky řízení nejen rodiče nezletilého, ale i samotné dítě. Participačními právy dítěte se zabýval i Ústavní soud, zmínit je možné např. jeho nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1931/17, ve kterém uvádí:
„Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014 (N 193/75 SbNU 177), nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217) či nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015 (N 193/79 SbNU 199)]. Nynější situace je specifická tím, že šlo o řízení o předběžném opatření, a tedy nebylo nařizováno jednání. Jakkoliv se v řízení o předběžném opatření zpravidla neprovádí dokazování za přítomnosti účastníků řízení a soud vychází jen z tvrzení navrhovatele, není, jak poukazuje komentářová literatura, dokazování za přítomnosti účastníků vyloučeno, zejména v řízeních ve věcech péče o nezletilé [srov. k tomu např. JIRSA, Jaromír. K § 75c odst. 3. In: JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha 1. § 1-78g. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Citováno dle ASPI (právní informační systém)].
Vzhledem k tomu, že v tomto zvláštním řízení soudním platí zásada vyšetřovací, může si soud opatřit při nařizování předběžného opatření i jiné důkazy, jestliže tak stihne učinit před uplynutím lhůty dle § 75c odst. 2 občanského soudního řádu [srov. ČUHELOVÁ, Kateřina, PONDIKASOVÁ, Tereza. K § 75c odst. 3. In: Občanský soudní řad. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Citováno dle ASPI (právní informační systém), bod 18].
Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých před vydáním předběžného opatření o péči o ně či styku s nimi neplatí absolutně. Je však třeba vycházet z toho, že práva nezletilých dle čl. 12 Úmluvy platí v jakémkoliv právním řízení, které se jich týká (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. proti Chorvatsku, č. stížnosti 10161/13, § 181; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2016 ve věci N. TS. proti Gruzii, č. stížnosti 71776/12, § 72; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 7. 2010 ve věci Gineitiene proti Litvě, č. stížnosti 20739/05, § 47), čemuž ostatně plně odpovídá i formulace § 867 občanského zákoníku. Tato množina právních řízení přitom má být vykládána spíše extenzivně (srov. souhlasně např. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte č. 12. Právo dítěte být slyšeno. Výbor pro práva dítěte, Organizace spojených národů. Ženeva: 2009, s. 11, bod 32. Dostupný z: http://www.refworld.org/docid/4ae562c52.html.).
Naopak neumožnění dítěti uplatnit toto právo tak připadá v úvahu jen tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu či není-li to fakticky možné, např. hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení, je příliš útlého věku (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Płaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/07, § 71) atd. Není tedy důvodu, proč by per se mělo z této množiny být vyňato řízení o nařízení předběžného opatření ve věcech péče o nezletilé. V nynějším případě však žádný takový důvod dán nebyl, naopak bylo vzhledem ke konfliktu mezi stěžovatelem a matkou třeba předpokládat, že režim předběžného opatření potrvá delší dobu, neboť soud bude muset v řízení o věci samé provádět rozsáhlé dokazování. I tato okolnost, vedle věku staršího nezletilého a absence nebezpečí z prodlení, podtrhuje důležitost možnosti staršího nezletilého se k tomuto režimu vyjádřit.“
Ač se tedy při rozhodnutí o nařízení předběžného opatření obecně dokazování neprovádí, neboť se rozhoduje bez slyšení účastníků řízení, je v určitých případech provedení dokazování nezbytné, a to s ohledem na nejlepší zájem dítěte, jehož se řízení týká, a jeho právo se k věci vyjádřit.
V případě péče soudu o nezletilé však není rovněž žádoucí, aby rozhodnutí o předběžném opatření bylo pro druhého rodiče překvapivé, a i tento druhý rodič by měl mít možnost se k návrhu vyjádřit.
Opět lze argumentovat rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 348/06, dle kterého zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec – tedy mužský prvek – který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. To znamená, že nelze připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě či neochotě jednoho z rodičů (ať již otce nebo matky).
Nejlepší zájem dítěte je velmi složité hájit za situace, kdy soud zná pouze vyjádření a názor jedné strany, ne-li nemožné. V případě, že naléhavost situace (speciální předběžné opatření) není natolik převažujícím prvkem řešené věci, lze v případě péče soudu o nezletilé mít požadavek na vyjádření se všech stran k návrhu za zcela adekvátní a opodstatněný, poněvadž předběžné opatření má vliv na následné fungování rodiny i rozhodnutí ve věci samé.
V praxi může být též nevyhovujícím omezení trvání předběžného opatření do rozhodnutí ve věci samé. V extrémních případech trvá úprava předběžným opatřením i několik let, stále pak zůstává zachována premisa, že byla založena na tvrzeních jednoho z účastníků bez provedení dokazování a slyšení ostatních.
Lze tedy shrnout, že současné pojetí obecného předběžného opatření není pro oblast péče soudu o nezletilé vyhovující, neboť vnáší do rodinných vztahů prvek překvapení, narušení vztahů a utváření poměrů majících vliv na konečné rozhodnutí ve věci samé, a to na základě jednostranného návrhu (ve většině případů) bez možnosti ostatních účastníků řízení se k návrhu vyjádřit.
Nepřijatelnost tělesného trestání dětí
Popis platného právního stavu
Dle stávající právní úpravy obsažené v ustanovení § 857 OZ je dítě povinno dbát svých rodičů a rodiče mají právo ho usměrňovat výchovnými opatřeními. Dítě je povinno se těmito opatřeními řídit. Dle § 884 odst. 1 občanského zákoníku mají rodiče rozhodující úlohu ve výchově dítěte a mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. Dle § 884 odst. 2 občanského zákoníku lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Dle § 858 občanského zákoníku rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění.
Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku
se akcentuje nezastupitelná role rodiče při výchově dítěte. Rozhodující úlohu by v tomto ohledu měl mít rodič vždy, bez ohledu na to, v jakém prostředí se dítě právě nalézá, kdo dítě „fakticky vlastně vychovává“ apod. Dále se uvádí, že je obecně známo, že existují výjimečné případy, kdy rodiče nejsou všestranným a vzorně kladným příkladem svým dětem. To ale neznamená, že bychom měli rezignovat na výslovné vyjádření cílového, resp. chtěného stavu, byť se tak činí způsobem, který vlastně nemá povahu sankcionovaného právního pravidla (normy). Ani stávající důvodová zpráva nepovažuje za výchovné prostředky pouze ty negativní (sankce), zejména tělesné tresty. Výchovnými prostředky by se totiž podle důvodové zprávy měly rozumět především prostředky aktivující a prevenční.
Zhodnocení platného právního stavu
Tělesné tresty jsou v České republice zakázané ve školství, vězeňství, zaměstnání. Násilí je postihováno v partnerských vztazích mezi dospělými. Vůči dětem – těm nejzranitelnějším – ale stále zákonem a společností tolerováno je. Současná legislativa toleruje přiměřené tresty na dětech, ale výklad toho, co je přiměřené, je naprosto subjektivní. Pro některé je přiměřená jedna facka, pro některé je přiměřené děti bít denně rákoskou. Za současného stavu je obtížné včas v rodinách identifikovat závažné násilí, protože je těžké rozlišit, co je ještě „přiměřené výchovné usměrňování“, a co už ne.
Komentářová literatura k předmětným ustanovením není jednoznačná. Např. v komentáři Kornela a Zuklínové se přiklánějí Polišenská a kolektiv autorů Nejvyššího soudu k výkladu, že způsob uplatňování výchovných opatření, ač efektivní a odpovídající situaci, by neměl být ponižující či ohrožující zdraví dítěte či jeho další vývoj. Za jeden z ohrožujících způsobů však autoři označili „nepřiměřené fyzické tresty“, z čehož lze dovozovat, že dle jejich názoru přiměřené tělesné trestání zákon dovoluje. Zároveň zmínili, že opatření nesmí být objektivně způsobilé snížit lidskou důstojnost dítěte a že o ponižující způsob se mimo jiné může jednat v případě, kdy je uplatnění opatření známo širšímu okruhu osob, poněvadž to může dítě vnímat jako příkoří.
Jeví se tedy, že by jako jedno z kritérií považovali „veřejnost“ tělesného trestu. Tento výklad však neodpovídá mezinárodním standardům (viz níže).
Podobně dle komentáře Hrušákové, Králíčkové a Westphalové lze z obecné úpravy absolutně chránící důstojnost dítěte dovodit, že tělesné tresty jsou z povahy věci vyloučeny a je třeba je považovat za zásadně nepřiměřené a protiprávní. Ve světle tohoto výkladu by se jednalo o jakékoli „úmyslné či záměrné působení bolesti atakem na tělo pro kázeňský přestupek, např. o pohlavek [či] výprask rukou“.
Novotný, Ivičičová, Syrůčková a Vondráčková ve svém komentáři k užívání tělesných trestů nevyjadřují jednoznačný postoj. Pouze obecně konstatují, že u nás i v zahraničí se od tělesných trestů, které jsou považovány za nevhodné, ustupuje, a opakují, že výchovná opatření mají mít motivační, a nikoliv ponižující charakter. S odkazem na články 16 a 19 Úmluvy o právech dítěte dále připomínají, že při použití výchovných prostředků by rodiče měli zvažovat a mít na zřeteli účel, který daným opatřením sledují.
V judikatuře Nejvyššího soudu lze zmínky o tělesném trestání vysledovat pouze ojediněle, a to zejména v souvislosti s týráním svěřené osoby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 sp. zn. 8 Tdo 1206/2000 a ze dne 17. července 2019 sp. zn. 8 Tdo 679/2019).
Uvést lze i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2022, sp. zn. 8 Tdo 564/2022 (týrání svěřené osoby):
„43. Přestože znalkyně (…) ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, opravdu zjistila, že dovolatel nedisponuje potřebnou mírou empatie, nerozumí vztahově emočním vazbám a nedovede přiměřeně odhadovat charakteristiky a chování ostatních, nepostačuje taková osobnostní charakteristika k vyloučení úmyslného zavinění ve vztahu k projednávanému činu, a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Je potřeba si uvědomit, že obviněný byl a je průměrně inteligentní, vysokoškolsky vzdělanou osobou, působí jako středoškolský učitel, a proto musel být schopen, pokud ne na pocitové, tak alespoň na rozumové (intelektuální) úrovni vyhodnotit, jak by se měl ke svému dvanáctiletému dítěti chovat a zároveň, že jím zvolený způsob nakládání se synem rozhodně nebyl v pořádku.
Připustil-li obviněný, že vůči nezletilému poškozenému použil i určité výchovné fyzické tresty (tzv. záhlavce), které podle něj nejsou v českém právním řádu obecně zakázány, je namístě ve shodě s názorem státní zástupkyně zdůraznit, že ačkoliv v České republice nebylo dosud přikročeno k zákazu fyzických trestů na dětech, nelze zásadně takové metody tolerovat, poněvadž a priori představují zásah do tělesné integrity dítěte a ve svých důsledcích se nutně dotýkají lidské důstojnosti.“
Judikatura Ústavního soudu k týrání svěřené osoby výslovně nestanoví, že tělesné tresty jsou dle mezinárodních závazků nepřijatelné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. února 2020, sp. zn. II. ÚS 3359/19).
Lze shrnout, že názory na skutečnost, zda tělesné tresty ohrožují zdraví dítěte, jeho rozvoj a/nebo se dotýkají lidské důstojnosti dítěte, se mezi právními teoretiky liší. Z české právní úpravy a jejího výkladu tak jednoznačně nevyplývá, že by jakýkoli tělesný trest v jakékoli míře byl považován za „nepřiměřený výchovný prostředek“, resp. že by tělesné tresty byly absolutně nepřípustné. Naopak, převažuje výklad, že zákonná úpravy dovoluje tělesné tresty z výchovných důvodů a (prostředky trestního práva) postihuje jen takové, které dosáhnou zvláštního stupně závažnosti. Výklad zákona je subjektivní a neexistuje jasné hodnotové vymezení, že veškeré tělesné tresty jsou v rozporu s lidskou důstojností a jsou nepřijatelné.
Uvedený závěr je podpořen faktem, že tělesné tresty ve výchově jsou v praxi tolerovány a hojně využívány, o čemž svědčí nejnovější poznatky odborníků z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN, kteří realizovali výzkum na téma vnímání a používání fyzických trestů v České republice. Jeho výsledky byly představeny na tiskové konferenci konané dne 28. června 2023.
Z výzkumu vyplývá, že v České republice mezi rodiči převládá používání fyzických trestů jako výchovného prostředku, přestože je prokázáno, že mají dlouhodobé negativní důsledky. Ačkoli 86,87 % rodičů uvedlo, že by se chtělo vyvarovat fyzickému trestání dětí, daří se to pouze necelé polovině z nich (42,05 %). Pro 35,74 % rodičů jsou fyzické tresty součástí výchovy, 9,38 % rodičů fyzický trest použil jednou, ale už to nikdy neudělá, a 12,83 % rodičů použilo fyzický trest vícekrát, ale už to nikdy neudělá. Není bez zajímavosti, že fyzické tresty považuje za účinnou výchovnou metodu pouze 5,53 % respondentů, přesto jen 30,6 % je nepoužívá. Velmi významným faktorem je mezigenerační přenos násilí. Z výzkumu vyplynulo, že 60,53 % rodičů, kteří byli fyzicky trestáni, taktéž používají ve výchově svých dětí fyzické tresty. U rodičů, kteří fyzicky trestáni nebyli, se jedná o necelých 20 %. 80,95 % fyzicky netrestaných rodičů taktéž ve své výchově fyzické tresty nepoužívá.
Tělesné tresty dětí učí, že násilí je přijatelným způsobem řešení konfliktů nebo prostředkem k dosažení svých cílů a přání. Násilí se pak ve společnosti rozvíjí ve všech podobách. Za posledních 8 let zemřelo v rodinách na následky násilí 44 dětí, 799 jich mělo trvalé zdravotní následky, přes 15.000 potřebovalo péči psychologa a 3229 dětí skončilo z důvodu násilí v rodině v ústavní péči.
Jedná se nicméně pouze o špičku ledovce, o mnoha případech násilí se stát vůbec nedozví.
2. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku
Současná právní úprava rozvodu manželství a úpravy poměrů pro dobu po rozvodu vykazuje určité nedostatky, které byly již výše naznačeny. V důsledku existence dvou oddělených řízení dochází k protahování rozvodového procesu, který je navíc zatížen některými nefunkčními a často již přežitými požadavky. Ve výsledku je celý proces těžkopádný, pomalý a drahý. K dosažení odstranění těchto deficitů je třeba přistoupit k některým více či méně zásadním změnám.
Podmínky rozvodu manželství
V oblasti hmotněprávních podmínek rozvodu manželství se pokládá za nezbytné odstranit požadavky, které se v důsledku společenského vývoje překonaly, respektive jejich plnění stalo formalitou nedůvodně komplikující proces rozvodu manželství. V této souvislosti se navrhují pouze dílčí změny při zachování stávající koncepce rozvodu manželství založeného na principu rozvratu. V této souvislosti se navrhují následující změny:
1. Navrhuje se zrušit obecný požadavek na zjišťování příčin rozvratu manželství. Zjišťování příčin rozvratu by mělo být zachováno ad hoc jen ve specifických případech (§ 755 odst. 2 písm. b), § 762 odst. 1 OZ, případně v rámci vypořádání SJM). Jak již bylo shora uvedeno, tento požadavek nemá v rámci řízení o rozvodu žádný zvláštní význam a jeho vynucování by mohlo přispět pouze k jitření konfliktu mezi manžely. V rámci smluveného rozvodu se navrhuje upustit také od požadavku na zjištění existence rozvratu manželství. Při splnění stávajících zákonných předpokladů uvedených v § 757 odst. 1 písm. a) až č) se navrhuje znovu zavést nevyvratitelnou domněnku kvalifikovaného rozvratu po vzoru dřívějšího ustanovení § 24a zákona o rodině. V souladu s tím by mělo být rovněž označení rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu nahrazeno novým legálním pojmem smluvený rozvod manželství.
2. Navrhuje se zrušit podmínku smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců. Již dnes se splnění této podmínky věcně nezkoumá a požadavek na její existenci neodpovídá ani mezinárodním trendům.
3. Navrhuje se stanovit, že od výslechu manželů lze v řízení o rozvod manželství dále upustit tehdy, pokud souhlas manželů s rozvodem manželství a shoda na trvalém, hlubokém a nenapravitelném rozvratu jejich manželství vyplývají z písemných podání nebo shodných tvrzení účastníků při jednání, o jejichž pravosti a pravdivosti nemá soud pochybnosti. Požadavek na výslech manželů se jeví jako nedůvodný právě v těchto situacích, kdy mezi manželi panuje na uvedených aspektech shoda. Důsledná realizace tohoto požadavku by přitom mohla přispět k vytvoření konfliktu mezi manželi. Z tohoto důvodu se na něm za stanovených podmínek navrhuje netrvat. Vypuštění obligatorního výslechu by mělo představovat další benefit pro konsenzuální manžele, kteří již nebudou zatěžováni otázkami souvisejícími se vztahem, který je oboustranně vnímán jako nefunkční. I po novele by však soud měl vyslechnout konsenzuální manžele, jejichž rozvod by vzhledem ke skutečnostem plynoucím z obsahu spisu mohl být v rozporu se zvláštním zájmem nezletilého dítěte (§ 755 odst. 2 písm. a) OZ).
4. Požadavek, aby soud usiloval o smíření manželů, by se měl nově uplatnit pouze tehdy, je-li to s přihlédnutím k okolnostem případu účelné a jsou-li manželé při jednání přítomni. Jen za těchto předpokladů lze vnímat uplatňování tohoto požadavku jako vhodné, jinak jej lze považovat za formální.
Spojení řízení o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu a řízení o rozvod manželství
Jelikož se ukázalo, že je žádoucí a pro ochranu práv dítěte důležité, aby bylo zachováno soudní schvalování dohod, nabízí se jako optimální návrat ke spojenému řízení o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu a řízení o rozvod manželství. Tohoto cíle není možné dosáhnout s využitím nástrojů, které nabízí stávající právní úprava. Proto se změna právní úpravy jeví jako nezbytná v zájmu zjednodušení celého rozvodového procesu.
Podle ustanovení § 112 odst. 1 OSŘ může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
K podmínkám, za nichž lze dvě různá řízení spojovat, se v obecné rovině vyjadřoval Hora, podle kterého je spojení věcí možné pouze za předpokladu, že lze tyto projednat stejným způsobem. Podle Winterové a Mackové nelze spojovat „nároky, z nichž jeden má být projednán ve sporném a druhý v nesporném řízení. Taková řízení lze spojit jen tehdy, jestliže to zákon výslovně stanoví, pak by bylo ovšem spojení povinné, (…)“.
Dále autorky uvádějí, že není možné spojovat řízení o nárocích, u nichž rozhodnutí o prvním z nich teprve vytváří předpoklad pro vznik druhého. Výslovně jako příklad takového vyloučeného spojení uvádějí řízení o rozvod a vypořádání společného jmění manželů.
I tak je nicméně některými autory i za stávající právní úpravy dovozováno, že spojení daných řízení připadá do úvahy podle ust. § 112 OSŘ, neboť se jedná o řízení, která se týkají částečně shodných účastníků a věci, které spolu částečně skutkově souvisí.
Zároveň podle těchto autorů „není zřejmě problém v tom, aby soud v souladu s vyšetřovací zásadou zjišťoval skutečnosti a prováděl důkazy v rozsahu potřebném pro posouzení otázek péče o dítě, jeho výživy a případně styku. Zjištění přitom učiněná mohou být samozřejmě významná i pro řízení o rozvod manželství, tak by tomu však fakticky bylo i v případě vedení oddělených řízení. Tehdy je totiž stejně nutné provést v řízení o rozvod manželství důkaz rozsudkem, kterým byly upraveny poměry k nezletilému dítěti, aby bylo zjištěno, zda byla splněna podmínka rozvodu dle § 755 odst. 3 o. z. Fakticky tak stejně dochází ke „vtažení" skutkových zjištění obsažených v odůvodnění příslušného rozhodnutí z předchozího řízení do řízení o rozvod manželství.“.
Spojení řízení nebrání ani § 755 odst. 3 OZ, podle kterého soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech společného nezletilého dítěte v době po rozvodu manželů. Soud sice o rozvodu manželství nemůže rozhodnout dříve, než rozhodne o poměrech dítěte, ale právní úprava nezapovídá možnost rozhodnout o obou věcech zároveň jedním rozsudkem. Výrok o rozvodu manželství by v takovém případě byl jednoznačně ve smyslu § 206 odst. 2 OSŘ závislý na výroku o úpravě poměrů k nezletilému.
I s přihlédnutím k popsaným možnostem, které teoreticky poskytuje stávající právní úprava, zůstává faktem, že ke spojování příslušných řízení v praxi nedochází. A s ohledem na názory, které takovou možnost vylučují, se považuje za nezbytné přistoupit k výslovnému stanovení spojení těchto řízení, a to i v zájmu zajištění jednotného přístupu. Na úpravu spojeného řízení budou moci přitom navázat také další opatření, která byla vyhodnocena jako potřebná z hlediska zjednodušení postupu v řízení (například možnost projednání obou záležitostí na jiném soudním roku).
Dílčí úpravy postupu v řízení
Pokud jde o samotný průběh spojeného řízení, považuje se za nezbytné vnést do úpravy tohoto postupu prvky, které jej učiní méně formální a potenciálně méně konfliktní. Podle nové právní úpravy by mělo být možné, aby soud svolal jiný soudní rok, který se může konat i jinde než v jednací síni (§ 398a a § 468a odst. 4 ZŘS). Cílem je vytvořit neformální atmosféru, která by přispěla k eliminaci případného napětí a tím i k vytvoření lepších podmínek pro uzavření dohody. Pokud by manželé dosáhli dohody, mohl by soud projednat úpravu poměrů dítěte i rozvod na jediném soudním roku. Jednání by mohlo být nařízeno již jen za účelem vyhlášení rozsudku. Tím by se u konsenzuálních rodičů komplexně vyřešily veškeré podstatné záležitosti související s rozvodem.
Jde-li o prvou část řízení věnovanou úpravě poměrů dítěte, mělo by platit, že pokud se manželé při jiném soudním roku nebo jednání nedohodnou, měl by soud, bude-li toho třeba, zajistit dočasnou úpravu poměrů dítěte vydáním prozatímního rozhodnutí. Rychlý průběh řízení by měl být zabezpečen stanovením možnosti využívání moderních a operativních forem komunikace či velmi omezené možnosti odročení jednání či jiného soudního roku. Pokud by soud dospěl k závěru, že si řešení manželského konfliktu žádá odbornou pomoc, pak by měl vždy manžele nasměrovat k využití odborných poradenských nebo terapeutických služeb (§ 465a a § 468b ZŘS). Popsané procesní změny by se měly dotýkat obecně všech řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 ZŘS.
Zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem
Za nezbytné nelze považovat stávající plošné zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem v řízení péče soudu o nezletilé. Jak již bylo výše uvedeno, nepřípadný je předpoklad stávající právní úpravy, která ve všech případech automaticky presumuje možnou hrozbu střetu zájmů mezi dítětem a jeho rodiči. Tato presumpce je nedůvodná v případech, kdy rodiče jednají ve vzájemné shodě a z okolností nevyplývají konkrétní skutečnosti, které by mohly na možný střet zájmů poukazovat. Požadavek na obligatorní zastoupení kolizním opatrovníkem lze v těchto případech považovat za formální a zatěžující samotné účastníky řízení i postup soudu. Rodiče jsou primárně těmi, kdo by měli jednat v zájmu dítěte, komunikovat s ním o svých záměrech a promítat do nich jeho názor. Obligatorní zastoupení kolizním opatrovníkem není jediným možným prostředkem, jakým zajistit participaci dítěte na řízení. Možnost této participace je zabezpečena již v rámci požadavku na vedení řízení jako takového, v němž by měl soud na její realizaci dbát. Participace dítěte může mít řadu podob, které lze považovat za srovnatelné. Primárně by tato participace měla probíhat v rámci rodiny a její průběh a výsledek může být soudu zprostředkován přímo rodiči. To nevylučuje možnost, aby bylo dítě, projeví-li o to zájem či shledá-li to soud jako potřebné, slyšeno přímo soudem, například v rámci jiného soudního roku.
Z uvedených důvodů se navrhuje přiměřené omezení požadavku na zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem (§ 469 odst. 4 ZŘS). Nezjistí-li soud žádné skutečnosti, které by mohly vést k pochybnostem, že byla dohoda rodičů uzavřena dobrovolně, popř. že tato koliduje se zájmy dítěte, budou moci dítě zastoupit přímo jeho rodiče. Na rodičích by měl v těchto případech spočívat požadavek podat dítěti potřebné informace o svých záměrech i soudním řízení, umožnit mu projevit jeho názor, tento zohlednit a informovat jej o důsledcích soudního rozhodnutí. Splnění těchto povinností by měl soud zvlášť zkoumat. Nedotčeno by mělo být právo dítěte být v řízení slyšeno přímo soudem a kolizní opatrovník by mu měl být jmenován i v případě, že o to samo požádá, o čemž by mělo být poučeno. Nedotčena by měla být také pravomoc soudu jmenovat kolizního opatrovníka v případě, že okolnosti nasvědčují možnému střetu zájmů. Tak tomu však bude zejména v případech, že rodiče nejsou schopni dospět k dohodě, popřípadě soud dospěje k závěru, že tato dohoda není dobrovolná či v souladu se zájmem dítěte.
Nastíněné řešení může být dle možností konkrétního soudu doplněno také zapojením soudních sociálních pracovníků, kteří byli od roku 2020 v rámci projektu Zlepšení přístupu zranitelných skupin osob ke spravedlnosti pilotně testováni na celkem 10 soudech (OS Jeseník, OS Kladno, OS Kroměříž, OS Most, OS Nový Jičín, OS Praha 8, OS Šumperk, OS Tachov a OS Šumperk). Tito pracovníci by měli sloužit k usnadnění kontaktu zranitelných osob (mezi něž patří i děti) s rigidním soudním prostředím. Konkrétně by se měli mimo jiné věnovat zprostředkování přátelštějšího kontaktu dětí s opatrovnickou justicí, výslechu a zjišťování názoru dítěte. V případě potřeby by s dítětem mohli probrat i některé praktické otázky, jako např. jak dlouho trvá soudní řízení, co znamená střídavá nebo výlučná péče apod. Příslušný pracovník by dítě mohl rovněž seznámit s rozsudkem a s tím, jak bude nastavený režim v budoucnu reálně fungovat.
Sekundární výhodou popsaného omezení působení kolizních opatrovníků, jimiž je jmenován zpravidla OSPOD, by mělo být odbřemenění těchto orgánů, jejichž hlavní úloha spočívá v ochraně ohrožených dětí.
Zahraniční zkušenosti
Na příkladech zahraniční legislativy lze ukázat přístupy jednotlivých států. Předně se lze zabývat právními úpravami států, které v okamžiku rozvodu manželství ponechávají úpravu poměrů dítěte na dohodě rodičů a v nichž rozhodnutí o rozvodu není podmíněno soudní úpravou poměrů dítěte. Rodiče přitom mají v některých zemích možnost, nikoliv však povinnost, řešit poměry dítěte již v rámci rozvodového řízení, dle některých právních úprav lze řešit poměry dítěte výhradně až v následném samostatném řízení.
Pokud je však stanovena povinnost řešit v souvislosti s rozvodem i poměry dítěte, tak bývají obě řízení obvykle spojena.
Právní úpravy, v nichž není rozvod manželství podmíněn rozhodnutím o poměrech dítěte
Belgie
Rozvod manželství nemá na práva dětí žádný vliv. Po rozvodu manželství pečují o děti oba rodiče, anebo ten z nich, komu bylo dítě svěřeno do péče na základě soudem schválené dohody, popř. na základě rozhodnutí soudu (čl. 302 Civil Code).
Německo
Pokud rodiče vykonávají rodičovskou odpovědnost (práva a povinnosti) společně a rozvedou se, pak tato společná odpovědnost trvá i nadále. Soud o této záležitosti rozhodne – kromě případů, kdy je ohroženo blaho dítěte – pouze tehdy, podá-li jeden z rodičů soudu pro rodinné záležitosti návrh na přenesení rodičovské odpovědnosti nebo její části pouze na tohoto rodiče. Takovému návrhu musí být vyhověno, pokud s tím druhý rodič souhlasí a pokud dítě ve věku nejméně čtrnácti let nevznese námitku, nebo pokud lze očekávat, že zrušení společné rodičovské odpovědnosti a její přenesení na navrhovatele je v nejlepším zájmu dítěte (§ 1671 odst. 1 BGB).
Švédsko
Po rozvodu manželství zůstávají děti automaticky nadále v péči obou rodičů. K návrhu rodičů se však soud v rozvodovém řízení může zabývat otázkami výživného, péče o děti, bydlení dětí, styku s dětmi, práva setrvat ve společné domácnosti manželů až do rozdělení majetku a zákazu vzájemných návštěv. Nároky v těchto věcech se uplatňují v návrhu, kterým se zahajuje řízení o rozvod manželství (§ 5 Marriage Code – Äktenskapsbalken, SFS 1987:230).
Estonsko
Rozvod manželství nemá jako takový vliv na rodičovskou odpovědnost manželů a rodiče mají děti i nadále ve společné péči. Rodiče by se měli dohodnout na tom, s kým bude dítě žít, kdo se bude podílet na jeho výchově a v jaké míře, a rovněž na tom, jakým způsobem a jak dlouho má být poskytováno výživné. Jestliže rodiče nechtějí nebo nemohou mít dítě ve společné péči, může kterýkoli z nich soud požádat, aby na něj bylo částečně nebo zcela převedeno právo péče o dítě (§ 137 Family Law Act, RT I 2009, 60, 395).
Dále bylo zjištěno, že obdobnou právní úpravu, jako mají státy shora uvedené, mají ještě Kypr, Nizozemí, Řecko, Francie, Lucembursko, Rakousko anebo Slovinsko.
Právní úpravy, v nichž se v rámci řízení o rozvod obligatorně rozhoduje o poměrech dítěte
Chorvatsko
Jestliže manželé nedosáhnou dohody o společné rodičovské péči, rozhodne o těchto záležitostech automaticky soud v soudním řízení, které je zahájeno podáním žaloby o rozvod manželství (čl. 53 až 54, 56 až 57 a 413 Obiteljski zakon, NN 103/15 – Family Act). Je však možné, aby rodiče dospěli k dohodě během soudního řízení o rozvodu manželství. V takovém případě soud založí své rozhodnutí na dohodě rodičů, pakliže se domnívá, že tato dohoda je v nejlepším zájmu dítěte (čl. 104 odst. 3 ve spojení s čl. 420 Obiteljski zakon).
Španělsko
Soud v rámci rozvodového řízení také upravuje poměry k dětem, kdy buď schválí dohodu rodičů, anebo pokud se rodiče nedohodnou, tak o střídavé či výlučné péči rozhodne autoritativně (čl. 103 Código Civil).
Polsko
V rozsudku o rozvodu soud upraví výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem obou manželů a právo na styk s dětmi. Stanoví rovněž, jakou částkou je který z manželů povinen přispívat na náklady spojené s výživou a výchovou dětí. Soud zohlední písemnou dohodu mezi manželi o způsobu, jakým bude rodičovská odpovědnost vykonávána, a o uspořádání styku s dítětem po rozvodu, pokud je taková dohoda v nejlepším zájmu dítěte. Sourozenci by měli být vychováváni společně, pokud nejlepší zájmy dítěte nevyžadují jinak (čl. 58 Kodeks rodzinny i opiekuńczy, Dz. U. 1964 Nr 9 poz. 59).
Slovensko
V rozhodnutí, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud rovněž výkon rodičovských práv a povinností k nezletilému dítěti po rozvodu, zejména určí, komu svěří dítě do péče, kdo jej bude zastupovat a spravovat jeho majetek. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností lze nahradit dohodou rodičů (§ 24 zákona o rodine, 36/2005 Z. z.).
Itálie
Soud, který povolí rozvod, rozhodne rovněž o svěření nezletilých dětí do společné péče rodičů; pouze výjimečně jsou děti svěřeny do výhradní péče jednomu rodiči. Soud rovněž stanoví pravidla pro styk nezletilých dětí s rodičem, s nímž nežijí ve společné domácnosti. Soud vydá pokyny týkající se správy majetku dětí a určí měsíční výživné na nezletilé děti, které má být vypláceno rodiči, který s dítětem žije ve společné domácnosti (čl. 155 Codice Civile).
Lotyšsko
Pokud manželství rozvádí notář, musí se manželé dohodnout nejen na rozvodu, ale také na péči o dítě, právech na styk s dítětem a výživném na dítě. Předchozí písemná dohoda o péči o dítě, právech na styk s dítětem a výživném na dítě musí být předložena společně s žádostí o rozvod. Pokud manželství rozvádí soud, musí se manželé dohodnout na péči o společné nezletilé dítě, právech na styk s dítětem a výživném na dítě. Pokud taková dohoda uzavřena nebyla, musí být nároky uplatněny společně s žádostí o rozvod; v opačném případě soud manželství nerozvede (čl. 77 Civillikums).
Obligatorní řešení poměrů dítěte v souvislosti s rozvodem bylo zjištěno ještě v případě Rumunska (čl. 396 Codul Civil).
Předběžná úprava poměrů dítěte
Navrhovaná právní úprava má za cíl vyřešit komplexně předběžnou úpravu poměrů ve věci péče soudu o nezletilé. Měla by ponechat osvědčenou právní úpravu speciálního předběžného opatření a jako doplňkovou úpravu zavést zcela nový institut prozatímních rozhodnutí. Možnost postupovat podle obecné právní úpravy předběžných opatření by měla být vyloučena.
Ve vztahu ke speciálnímu předběžnému opatření vyvstala jako nezbytná otázka řešení aktivní legitimace, neboť její současné vymezení se jeví jako nedostatečné. Nová právní úprava se snaží vyřešit vytýkané problémy stávající právní úpravy. Navrhovaná právní úprava by měla vyřešit problematiku aktivní legitimace tak, aby byly co nejvíce chráněny zájmy nezletilého, a zároveň aby byla zachována jeho výjimečnost v podobě nejzazšího možného řešení úpravy poměrů nezletilého, kdy jsou naplněny zákonné předpoklady pro tento postup.
Zároveň přichází navrhovaná právní úprava s novou koncepcí řízení o prozatímním rozhodnutí, které má zcela nahradit obecné předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé. Dle nově navrhované právní úpravy tak již ve věci péče soudu o nezletilé nebude možné postupovat podle právní úpravy obecného předběžného opatření.
Nezbytnost přijetí této právní úpravy lze shledat zejména v potřebě komplexní úpravy předběžných či prozatímních rozhodnutí v oblasti péče soudu o nezletilé. Tato řízení ve všech jeho podobách mají specifickou povahu a vyžadují citlivý, avšak účinný postup, aby byly hájeny zájmy nezletilého dítěte.
Koncept nového řízení o prozatímním rozhodnutí by měl těmto požadavkům odpovídat. Jeho využití je cíleno na případy, kdy dítě není v ohrožení (není třeba využít postup podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS) a zároveň je zde naléhavá potřeba zatímní úpravy jeho poměrů. Řízení zároveň by mělo poskytnout velkou míru flexibility. Mělo by být možné ho zahájit na návrh i bez návrhu, v průběhu řízení ve věci samé, či ještě před jeho zahájením. V takovém případě by měl soud stanovit lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, nebo toto řízení sám zahájit bez návrhu.
Podkladem pro vydání prozatímního rozhodnutí by mělo být vyjádření všech účastníků řízení, resp. v průběhu tohoto řízení by jim měla být poskytnuta k vyjádření alespoň možnost. To by mělo představovat zásadní odklon od řízení o předběžném opatření, v němž se v zásadě vychází pouze z návrhu předloženého jedním účastníkem řízení. Nezbytnost této změny lze spatřovat zejména v charakteru řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, v němž kromě rodičů jako společných nositelů rodičovské odpovědnosti je účastníkem i samotné dítě, které s přihlédnutím k věku a volní a rozumové vyspělosti (§ 867 odst. 2 OZ) má mít rovněž možnost se k návrhu vyjádřit. Tímto způsobem by se měl z řízení odstranit prvek překvapení, který je pro řízení o předběžném opatření typický, avšak v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé nemá své místo a opodstatnění, neboť způsobuje jen vyostření konfliktů a prohlubování sporů mezi rodiči, případně vede k neuvážené úpravě poměrů dítěte z jiných důvodů.
Pro řízení o prozatímním rozhodnutí by měla být zachována rychlost řízení, aby bylo odlišeno od řízení ve věci samé. Nová koncepce by to měla zajistit stanovením dílčích pořádkových lhůt pro jednotlivé fáze řízení, dále by měla být dána možnost omezení formalit spojených se soudním řízením (využití emailové a telefonické komunikace soudu s účastníky řízení, využití jiného soudního roku pro projednání věci) a omezena možnost odročení jednání či jiného soudního roku. To vše by mělo soudu umožnit rozhodnout o prozatímní úpravě poměrů dítěte v poměrně krátké lhůtě. To by mělo být zásadní i s ohledem na účel samotného prozatímního rozhodnutí, které by mělo poskytovat rychlou ochranu práv účastníků řízení.
Doba trvání prozatímního rozhodnutí by měla být v nové právní úpravě omezena stejným způsobem jako v případě speciálního předběžného opatření. I prozatímní rozhodnutí by mělo být pouze přechodným řešením situace. Konečnou úpravu poměrů dítěte by mělo přinést až rozhodnutí ve věci samé. Proto by mělo být třeba i v průběhu doby vážit, zda nadále trvají důvody pro vydání prozatímního rozhodnutí. Tím by se měl soud zabývat, bude-li rozhodovat o prodloužení doby trvání prozatímního rozhodnutí. I v tomto by měla být pravidla nastavena shodně jako u speciálního předběžného opatření.
Zároveň by měla být výrazným způsobem omezena možnost odvolání proti prozatímnímu rozhodnutí, a to z důvodu jeho dočasného charakteru, omezení vlivu tohoto řízení na řízení ve věci samé, zamezení „taktizování“ účastníků řízení a prodlužování řízení ve věci samé. Vzhledem k tomu, že řízení o prozatímním rozhodnutí by mělo být postaveno na rovnosti zbraní, je možné v tomto směru účastníkům omezit jejich práva ve vztahu k opravným prostředkům, a to i s ohledem na skutečnost, že se jedná o dočasnou, prozatímní úpravu poměrů, který má být v co nejkratší době nahrazena rozhodnutím ve věci samé.
Nová právní úprava by měla rovněž vymezit, kdy prozatímní rozhodnutí pozbývá účinků, obdobně jako v současné úpravě zániku předběžného opatření.
Nezbytnost nové právní úpravy řízení o prozatímním rozhodnutí lze spatřovat zejména ve specifičnosti oblasti péče soudu o nezletilé. V ní prvek překvapivosti a nerovnost zbraní v řízení vyvolává další spory mezi účastníky řízení a prohlubování jejich neochoty dosáhnout shody a dohody. To jde zcela proti smyslu tohoto nesporného řízení a nabourává to snahu soudu o dosažení smírného řešení věci. Nová právní úprava by tak měla vnést do těchto řízení větší zklidnění situace, citlivější přístup a širší možnosti soudu při dalším postupu a vedení účastníků řízení. Tímto způsobem by měly být lépe hájeny a naplňovány zájmy nezletilého dítěte. I ve fázi prozatímního rozhodnutí by měla být možnost plně zjistit jeho názor na věc. Participační práva dítěte by měla být po celou dobu řízení zcela zachována a postup by měl být pro dítě šetrnější.
V tomto směru je třeba se rovněž vrátit k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě (stížnost č. 17056/06), který se zabýval otázkou předběžných opatření a dospěl k závěru, že ne vždy je v těchto řízeních odůvodnitelné omezení práva na spravedlivý proces. Je třeba říci, že aplikace současné právní úpravy by v testu podrobeného kritérii tohoto rozhodnutí nemusela vždy obstát, a to zejména v případě, že by konkrétní předběžné opatření nebylo dostatečně odůvodněno z hlediska omezení práva na spravedlivý proces. Nová koncepce řízení o prozatímním rozhodnutí zcela respektuje právo na spravedlivý proces a je v souladu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, neboť zachovává rovnost zbraní účastníkům řízení, dává jim možnost se k návrhu vyjádřit a tím jim poskytuje efektivní ochranu práv.
Zahraniční zkušenosti
Ve vztahu k odůvodnitelnosti navrhované právní úpravy lze jako argument využít i zahraniční právní úpravu, kterou přijaly státy sousedící s Českou republikou a která rovněž zahrnuje znaky obsažené v navrhované právní úpravě.
Slovensko
Slovenské procesní právo od roku 2015 v souvislosti s přijetím zákona č. 160/2015 Z.z., civilního sporového poriadku, zcela opustilo institut předběžných opatření a na jeho místo nastoupila tzv. neodkladná opatření. Jak ze samotného názvu vyplývá, není již určující, že je třeba prozatímně nebo provizorně nějak rozhodnout před konečným rozhodnutím, ale je kladen důraz na skutečnost, že rozhodnutí nelze odkládat, že jeho potřeba je skutečně naléhavá. O neodkladných opatřeních je rozhodováno v samostatném řízení, mohou být vydána před zahájením řízení ve věci samé (které ani následně nemusí být zahájeno), v průběhu tohoto řízení, ale i po skončení řízení a o jejich případném zániku je třeba opět samostatně rozhodnout, tzn., že neodkladné opatření nekončí samo o sobě rozhodnutím ve věci samé.
Neodkladná opatření soud vydává na návrh, nebo o nich může rozhodnout i bez návrhu v případě, že řízení ve věci samé může soud zahájit bez návrhu. V řízení o vydání neodkladného opatření soud neprovádí dokazování, ale tvrzené skutečnosti musí být osvědčeny, tzn., že tvrzené skutečnosti musí být vysoce pravděpodobné. Soud nemusí před vydáním neodkladného opatření nařizovat jednání, nemusí vyslechnout účastníky, ani nemusí žádat jejich vyjádření. Obecná lhůta pro rozhodnutí o neodkladném opatření je 30 dnů od podání návrhu (§ 328 odst. 2 civilného sporového poriadku). Pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jsou však upraveny speciální lhůty, a to 24 hodin v případě, kdy se nezletilé dítě nachází ve stavu nedostatku řádné péče (§ 365 civilného mimosporového poriadku), a sedm dní ve věcech péče o nezletilé dítě (§ 367 civilného mimosporového poriadku). Ve věcech úpravy vyživovací povinnosti nebo úpravy styku s nezletilým dítětem ale platí obecná třicetidenní lhůta. Proti rozhodnutí o vydání neodkladného opatření je možné se odvolat. Neodkladné opatření zaniká uplynutím lhůty, na kterou bylo vydáno, není-li v neodkladném opatření žádná lhůta určena, musí být o jeho zrušení rozhodnuto soudem.
Německo
V německém procesním právu jsou předběžná opatření (Einstweillige Anordnung) pro účely opatrovnických řízení upravena v § 49 až § 57 zákona o řízení ve věcech rodinných a ve věcech dobrovolné jurisdikce (Gesetzt über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit, dále jen „FamFG“). Režim předběžných opatření je rozlišován podle toho, zda jsou vydána ve věcech, o kterých může soud zahájit řízení i bez návrhu, nebo ve věcech, o nichž je možné rozhodovat pouze na návrh. Řízení o předběžném opatření je vždy samostatným řízením, a to i v případě, že probíhá řízení ve věci samé. Soud však v řízení ve věci samé nemusí projednávat tytéž otázky (například provádět k této věci výslech, dokazování), pokud již byly řešeny v řízení o předběžném opatření (§ 51 odst. 3 FamFG). Rozhodnout je možné bez nařízení ústního jednání, pokud však neproběhlo a navrhne-li jeho konání některý z účastníků, musí být o předběžném opatření rozhodováno znovu na nařízeném ústním jednání (§ 54 odst. 2 FamFG).
Obecně nejsou rozhodnutí o předběžných opatřeních v rodinných věcech napadnutelná, zákon z tohoto pravidla však výslovně uvádí několik výjimek (převážně rozhodnutí ve věcech péče o děti a další uvedená v § 57 FamFG). V řízeních, o nichž lze řízení zahájit pouze na návrh, může soud uložit účastníku, který návrh na vydání předběžného opatření podal, povinnost zahájit řízení ve věci samé a k tomu uložit lhůtu, která nesmí být delší než tři měsíce. Není-li během této lhůty zahájeno řízení ve věci samé, předběžné opatření zaniká (§ 52 FamFG). Předběžné opatření zaniká také tehdy, pokud byl návrh na zahájení řízení ve věci samé vzat zpět, pravomocně zamítnut, byla tato věc ukončena schválením smíru nebo došlo k jejímu uzavření jiným způsobem. Proti tomu v řízeních, která může soud zahájit i bez návrhu, zaniká předběžné opatření po uplynutí doby, na kterou bylo vydáno (pokud soud předběžné opatření časově omezil), nebo po nabytí právní moci jiného rozhodnutí, kterým je přijata jiná úprava v téže věci. I v případě, že soud vydá předběžné opatření bez návrhu, má povinnost zahájit řízení ve věci samé na návrh kteréhokoli účastníka řízení.
Z výše popsaných zahraničních právních úprav je možné si vzít za vzor, zejména potřebu komplexní úpravy ve vztahu k péči soudu o nezletilé, která může uceleně poskytnout prozatímní ochranu dotčených práv, a to v různých druzích řízení, která pod tuto oblast spadají. Rovněž je vidět přiklonění se k možnosti účastníků řízení se i v řízeních o předběžném řešení věci vyjádřit se.
Nepřijatelnost tělesného trestání
Navrhovaná právní úprava směřuje především ke změně hodnotového přístupu. Přijetím navrhované právní úpravy současně dojde k dosažení souladu s mezinárodními závazky České republiky.
Tělesné tresty jsou nejčastější formou násilí na dětech. Tělesné a psychické tresty dětí jsou dle mezinárodních standardů (např. Úmluva o právech dítěte, Úmluva o ochraně lidských právech a základních svobod, Evropská sociální charta) v rozporu s lidskou důstojností. Děti mají přitom stejné právo na respektování své lidské důstojnosti a fyzické integrity jako dospělí. Tělesné tresty jsou proto nepřípustné, a to i v domácím prostředí. Každý tělesný trest je zároveň trestem psychickým.
V současné době není pochybností o tom, že tělesné a psychické tresty nepředstavují vhodné výchovné metody. Tělesné tresty jsou v České republice zakázané ve školství, vězeňství, v zaměstnání. Násilí je postihováno v partnerských vztazích mezi dospělými. Vůči dětem, těm nejvíce zranitelným, ale zakázáno není. Výchova dětí bez fyzických a psychických trestů je přínosem pro rodinu, společnost i samotné děti:
Tělesné tresty mohou dětem způsobit vážnou fyzickou a psychickou újmu. Bezpečnou intenzitu tělesného trestání není možné určit, natož dopředu vědět, jaký trest dítěti skutečně neublíží.
Dle předních světových a českých odborníků
žádná podoba ani míra fyzických ani psychických trestů, resp. působení duševního strádání,
do výchovy nepatří. Výzkumy jednoznačně vyvrací jakýkoli pozitivní účinek tělesného trestání. Fyzické tresty jako výchovný prostředek nefungují. Naopak zvyšují riziko vzniku řady problémů a tendenci toto jednání opakovat v dospělosti.
Tělesné tresty děti učí, že násilí je přijatelným způsobem řešení konfliktů nebo dosažení toho, aby ostatní dělali, co se od nich chce. Dle dlouhodobých vědeckých studií jsou lidé, kteří v dětství zažili tělesné trestání, v dospělosti ohroženi řadou rizik, např. v podobě psychických problémů se sebevědomím, a častěji se uchylují k agresivnímu chování v blízkých vztazích.
Tělesné tresty vedou k tomu, že děti nemají příležitost se naučit, jak řešit konflikty a problémové situace. Děti mají právo cítit se v bezpečí.
Tělesné trestání se může stát návykem. A když nebude v danou chvíli účinkovat, může se stát, že rodič udeří silněji. Rodiče mají mnohem větší sílu než děti. Pokud dítě udeří ve vzteku, mohou mu způsobit závažné zranění.
Děti se učí nápodobou. Pozorují, co rodiče dělají, a jednání opakují. Velmi často tak dochází k mezigeneračnímu přenosu násilí.
Jak ukázal nedávný výzkum, více než 60 % v dětství trestaných rodičů taktéž fyzicky trestá své děti (viz výše).
Na problematické důsledky tělesných trestů dětí upozorňuje rovněž Světová zdravotnická organizace (WHO).
Z uvedeného vyplývá nezbytnost problematiku řešit, a to deklaratorní právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku, rozhodně ne zaváděním nových postihů pro rodiče, kteří se ojediněle k fyzickému usměrnění dítěte uchýlí, a souběžně právní úpravu doprovodit také nelegislativními opatřeními, jako jsou osvěta, kampaně k pozitivnímu rodičovství a zejména dostupné podpůrné služby pro rodiče a děti. V zemích, které se k podobné právní úpravě uchýlily před námi, došlo k výraznému snížení míry násilí ve společnosti. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že seriózní diskusi o problematice zpravidla podnítí teprve legislativní iniciativa.
Ani tam, kde v zahraničí došlo k výslovnému zakotvení zákazu tělesného trestání, na tento zákaz nenavazovala žádná sankce. Například ve Švédsku, které bylo průkopníkem při přijímání příslušné legislativy, rodičům nehrozí trestní stíhání ani odebrání dětí, nanejvýše je může orgán sociálně-právní ochrany dětí či policie upozornit na nezákonnost takového jednání a nabídnout jim možnost podpory.
Cílem tedy není trestat rodiče, ale výslovně podpořit výchovu prostřednictvím jiných výchovných prostředků než tělesných trestů.
Obecná povinnost zakázat nelidské či ponižující zacházení nebo trestání pro Českou republiku vyplývá z mnoha mezinárodních dokumentů, zejména ze Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropské sociální charty, Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluvy o právech dítěte a Listiny základních práv Evropské unie.
Článek 37 Úmluvy o právech dítěte požaduje, aby smluvní státy zabezpečily, aby „žádné dítě nebylo podrobeno mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání“. Podle čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte smluvní státy činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.
Výbor OSN pro práva dítěte věnuje zvláštní pozornost prosazování práva dítěte na ochranu před veškerými formami násilí. Výbor definuje tělesný trest v obecném komentáři č. 8 (2006) Právo dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu (CRC/C/GC/8)
jako jakýkoli trest používající fyzickou sílu s úmyslem způsobit určitou míru bolesti nebo nepohodlí, jakkoli lehkého. Většina těchto trestů zahrnuje udeření („plácnutí“, „plesknutí“, „plácnutí přes zadek“) dítěte rukou nebo pomůckou, kterou může být bič, hůl, pásek, bota, vařečka atd. Součástí trestu ale může být také například kopání, třesení nebo házení dítětem, škrábání, štípání, kousání, tahání za vlasy nebo udeření do uší, nucení dítěte setrvat v nepohodlné pozici, pálení, opaření nebo nucené pojídání (například vypláchnutí úst dítěte mýdlem nebo nucení spolknout pálivé koření). Podle Výboru jsou tělesné tresty vždy ponižující. Kromě toho existují další formy trestu, které nejsou fyzické, jsou však rovněž kruté a ponižující a nejsou tedy v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Patří k nim například tresty, které dítě znevažují, ponižují, zostuzují, neprávem obviňují, zastrašují, děsí nebo zesměšňují. Fyzické tresty jsou často ztotožňovány s „výpraskem“, nicméně podle Výboru zahrnují například i kopání, plácání, facky, třesení, strkání, tahání za vlasy, údery pěstí, pálení nebo nucení setrvat v nepříjemné poloze. Podle Výboru je první a bezpodmínečnou povinností smluvních států vyloučit násilné a ponižující trestání dětí pomocí změny zákonů a dalších potřebných opatření. Právní úpravu povolující „přiměřené“ tělesné trestání označil za pozůstatek zastaralého názoru, že děti jsou majetkem rodičů, a poznamenal, že z jeho zkušenosti vyplývá, že tato úprava přináší problémy, poněvadž někteří soudci ji mohou vykládat spíše volněji, např. ve smyslu považovat za přiměřené i rány rákoskou či páskem. Úprava povolující určitý stupeň tělesného trestání by proto měla být odmítnuta.
Podle obecného komentáře č. 13 (2011) Výboru OSN pro práva dítěte Právo dítěte na ochranu před všemi formami násilí (CRC/C/GC/13) jsou veškeré formy fyzického a psychického násilí na dětech nepřijatelné.
Ve svých Závěrečných doporučeních ke spojené páté a šesté pravidelné zprávě České republiky ze dne 22. října 2021 Výbor OSN pro práva dítěte vyzývá Českou republiku, aby zákonem výslovně zakázala tělesné trestání ve všech jeho formách a ve všech prostředích a prosazovala pozitivní, nenásilné a participační formy výchovy a ukáznění dětí.
Nepřijatelnost veškerého násilí na dětech, včetně tělesného trestání dětí, je součástí ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (zejména Tyrer proti Spojenému království, č. 5856/72, rozsudek ze dne 25. dubna 1978; Campbell a Cosans proti Spojenému království, č. 7511/16 a 7743/16, rozsudek ze dne 23. března 1983; Costello-Roberts proti Spojenému království, č. 13134/87, rozsudek ze dne 25. března 1993; A. proti Spojenému království, č. 25599/94, rozsudek ze dne 23. září 1998; D.M.D. proti Rumunsku, č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017, Tlapak a ostatní proti Německu, č. 11308/16, rozsudek ze dne 22. března 2018;O.C.I. a ostatní proti Rumunsku, č. 49450/17, rozsudek ze dne 21. května 2019; Cînța proti Rumunsku, č. 3891/19, rozsudek ze dne 18. února 2020).
V rozsudku D.M.D. proti Rumunsku (č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017, § 50 a 51) ESLP vyzdvihl, že: „Prvořadým zájmem v Úmluvě OSN o právech dítěte z roku 1989 (…) je důstojnost. Taková hodnota je v souladu jak s vyvíjejícím se mezinárodním právem o lidských právech, tak s rozvíjející se psychologickou perspektivou v judikatuře. Respektování důstojnosti dětí je v souladu s poskytováním prvků důležitých pro jejich růst jako plnohodnotných členů komunity. Zajištění základní důstojnosti dítěti znamená, že při odsuzování násilí páchaného na dětech nelze dělat kompromisy, ať už je přijímáno jako ‚tradice‘ nebo je maskováno jako ‚kázeň‘. Jedinečnost dětí – jejich potenciál a zranitelnost, jejich závislost na dospělých – vyžaduje, aby měly větší, nikoli menší ochranu před násilím, včetně domácích tělesných trestů, které jsou vždy ponižující (…). Je tedy zřejmé, že respektování důstojnosti dětí nemůže být zajištěno, pokud by vnitrostátní soudy přijaly jakoukoli formu ospravedlnění špatného zacházení, včetně tělesných trestů, zakázané podle článku 3. V této souvislosti má ESLP za to, že státy by měly usilovat o výslovnou a komplexní ochranu důstojnosti dětí, což na oplátku v praxi vyžaduje odpovídající právní rámec poskytující ochranu dětí před domácím násilím spadajícím do působnosti článku 3, včetně a) účinného odrazování od takového závažného porušení osobní integrity, b) přiměřených kroků k zabránění špatnému zacházení, o kterém úřady věděly nebo měly vědět, a c) účinného úředního vyšetřování, pokud jednotlivec vznese sporné tvrzení o špatném zacházení (…)“. V rozsudku O. C. I. a ostatní proti Rumunsku (č. 49450/17, rozsudek ze dne 21. května 2019, § 43) ESLP konstatoval, že: „Tělesné tresty vůči dětem nelze tolerovat a státy by se měly snažit je výslovně a komplexně zakázat zákonem i v praxi (…)“ Konečně, v rozsudku Tlapak a ostatní proti Německu (č. 11308/16, rozsudek ze dne 22. března 2018, § 91) ESLP shrnul, že: „Členské státy by měly prosazovat zákonná ustanovení zakazující tělesné tresty nezletilých přiměřenými opatřeními, aby byly tyto zákazy praktické a účinné a nezůstaly pouze teoretické. (…)“.
Podle Evropského výboru pro sociální práva je v rozporu s článkem 17 Evropské sociální charty, pokud stát nepřijme jasnou právní úpravu, dle které jsou tělesné tresty nepřijatelné. Ve svém rozhodnutí ve věci Approach proti České republice
ze dne 20. ledna 2015 učinil závěr, že v českém právním řádu není výslovně ani prostřednictvím jasné a přesné judikatury zakotven všeobecný zákaz všech forem tělesných trestů na dětech, které mohou ovlivnit jejich fyzickou integritu, důstojnost, rozvoj a duševní pohodu. Tím, že naše stávající zákonná úprava dovoluje tělesné tresty z výchovných důvodů a postihuje jen takové, které dosáhnou zvláštního stupně závažnosti, Česká republika porušuje článek 17 Evropské sociální charty. Stejné porušení Evropský výbor shledal proti Belgii, Francii, Irsku a Slovinsku. Od té doby byl v Irsku, Slovinsku i ve Francii zákonný zákaz přijat (viz webové stránky Evropského výboru: uzavřené kolektivní stížnosti, https://www.coe.int/en/web/turin-european-social-charter/processed-complaints).
Ve Strategii Evropské unie pro práva dítěte ze dne 24. března 2021 v kapitole 3 Evropská komise vyzývá členské státy, aby přijaly právní předpisy nepřipouštějící tělesné tresty ve všech prostředích, nejsou-li dosud zavedeny, a usilovaly o jejich zrušení.
Dle údajů shromážděných Globální iniciativou k ukončení tělesného trestání dětí
patří Česká republika k posledním zemím Evropské unie bez jasného legislativního zakotvení nepřípustnosti tělesného trestání dětí (spolu se Slovenskem, Belgií a Itálií, kde nicméně nepřípustnost tělesných trestů vyplývá z rozhodnutí nejvyššího soudu). Například Švédsko příslušnou legislativu přijalo v roce 1979, Německo v roce 2000, Maďarsko v roce 2004, Polsko v roce 2010 a Francie v roce 2019. Ke dni 31. prosince 2022 celkem 65 států světa zcela vyhovělo mezinárodním závazkům a přijalo právní úpravu nepřipouštějící tělesné trestání ve všech prostředích, včetně domova, a další desítky států se k přijetí příslušné právní úpravy zavázaly. Nedávno se k zákazu tělesného trestání a přípravě příslušné legislativy zavázaly např. Zambie a Somálsko. 65. státem světa, který zcela zapověděl tělesné tresty dětí, se stal v prosinci 2022 Mauritius.
Na webových stránkách Globální iniciativy k ukončení tělesného trestání dětí je podán úplný podrobný přehled o situaci ohledně zákazu tělesného trestání dětí ve světě.
Odborníci se přitom shodují, že nepřijatelnost tělesného trestání na dětech je třeba jasně definovat v občanském zákoníku. Důležité je přitom nejen legislativní ukotvení, ale současně musí být prioritou rozvíjet programy na podporu pozitivního rodičovství a rozvoj rodičovských kompetencí. Součástí podpory pozitivního rodičovství je i podpora práce rodičů s vlastním stresem a emocemi tak, aby nepřistupovali k fyzickému trestání dětí. V zemích, které přistoupily k deklaratornímu zakotvení nepřijatelnosti násilí na dětech, začalo systematicky klesat násilí v dětských kolektivech i v rodinách. S uvedeným má Česká republika dlouhodobě problémy, zejména v době pandemie Covidu 19 došlo k výraznému nárůstu násilí v rodinách.
Implementací rozhodnutí ve věci Approach proti České republice se opakovaně zabývala řada expertních orgánů, které se shodly na nutnosti změny občanského zákoníku. Daná problematika byla opakovaně projednána Kolegiem expertů k výkonu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, a to ve dnech 22. listopadu 2018,
14. ledna 2020
a 15. listopadu 2021.
Na svém posledním zasedání konaném dne 15. listopadu 2022 Kolegium podpořilo nezbytnost výslovného zakotvení nepřijatelnosti tělesného trestání v občanském zákoníku a realizaci doprovodných osvětových aktivit ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí. Dne 9. listopadu 2021 se v návaznosti na závěry Kolegia konaného dne 14. ledna 2020 uskutečnilo jednání expertů k tělesnému trestání dětí. Jednání se účastnili zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, Nejvyššího státního zastupitelství, Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Kanceláře veřejného ochránce práv, Výboru pro práva dítěte, České pediatrické společnosti a dále soudkyně, advokátka, dětský psycholog, sociální pracovnice a zástupci několika nevládních organizací, které se věnují problematice násilí v rodině. Experti se většinově vyslovili pro legislativnímu ukotvení nepřijatelnosti tělesného trestání v občanském zákoníku a k přijetí dalších doprovodných opatření, zejména v podobě osvěty k pozitivnímu rodičovství.
Na nutnost změny právní úpravy opakovaně upozorňuje rovněž vládní Výbor pro práva dítěte, který dne 16. února 2022 schválil podnět k ochraně dětí před všemi formami násilí, včetně tělesného trestání. V podnětu byl ministr spravedlnosti vyzván k přípravě novelizace občanského zákoníku, která by tělesné trestání jasně prohlásila za nepřijatelné. Ministr práce a sociálních věcí byl vyzván k realizaci osvětových aktivit.
Podnět byl následně předložen Radě vlády pro lidská práva, která na svém zasedání dne 21. října 2022 přijala usnesení, ve kterém vládě doporučuje uložit ministru spravedlnosti úkol předložit novelizaci občanského zákoníku o nepřijatelnosti tělesného trestání dětí a ministru práce a sociálních věcí zajistit osvětové aktivity.
Tématem se rovněž zabývaly vybrané orgány Poslanecké sněmovny. Dne 14. září 2022 se konalo společné zasedání Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti a Podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí Poslanecké sněmovny k problematice tělesného trestání dětí. Předmětné orgány přijaly usnesení, v němž vyzvaly Ministerstvo práce a sociálních věcí ke krokům, které by sjednotily, zpřehlednily a posílily podporu rodin v oblasti preventivních služeb, programů pro posílení rodičovských a sociálních kompetencí, a k realizaci osvětových programů prevence násilí na dětech. Ministerstvo spravedlnosti bylo vyzváno, aby v součinnosti s Ministerstvem práce a sociálních věcí předložilo novelizaci občanského zákoníku, která by deklarovala, že jakékoli tělesné a psychické násilí se dotýká lidské důstojnosti a není přijatelnou součástí péče o děti.
Dne 21. prosince 2021 česká vláda prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti předložila Evropskému výboru pro sociální práva implementační zprávu, v níž popsala dosavadní kroky učiněné za účelem provedení rozhodnutí. Vláda uvedla, že k jeho plné implementaci zatím nedošlo, jelikož nebyl novelizován občanský zákoník, který by jasně deklaroval nepřijatelnost tělesného trestání dětí. Současně vláda konstatovala, že legislativní změna musí být doprovázena přijetím dalších opatření, o což dlouhodobě usiluje.
V následné zprávě z prosince 2022 Evropský výbor pro sociální práva uvedl, že ačkoli došlo k jistému pokroku, pokud jde o nelegislativní opatření, Evropská sociální charta vyžaduje, aby došlo k legislativnímu zakotvení nepřijatelnosti tělesného trestání. Do té doby nebude situace v České republice v souladu s Evropskou sociální chartou.
Nepřijatelnost tělesného trestání dětí je obsažena taktéž v řadě vnitrostátních strategických dokumentů schválených vládou. Jedním z nich je Národní strategie ochrany práv dětí 2021 – 2029, kterou schválila vláda svým usnesením č. 1323 dne 14. prosince 2020. Strategie je významným dokumentem, kterým stát v návaznosti na Úmluvu o právech dítěte usiluje o důslednou ochranu všech práv každého dítěte a naplňování jeho potřeb. Stát dále usiluje o nastavení systému tak, aby podporoval kvalitu života dětí a rodin. Jeden z cílů Strategie je věnován bezpečné péči o děti v rodinném prostředí. Dle Strategie je klíčovou problematikou v oblasti bezpečné péče o děti téma násilí na dětech ve všech jeho podobách, včetně domácího násilí. Je přitom odkazováno na definici násilí uvedenou v článku 19 Úmluvy o právech dítěte. Jedním z opatření, které je třeba realizovat za účelem naplnění uvedeného cíle, je šíření osvětových aktivit v oblasti pozitivního rodičovství a snížení společenské tolerance k týrání a zanedbávání dětí, včetně nepřípustnosti tělesného trestání dětí. I. Akční plán k naplnění Strategie stanovuje úkoly pro první období realizace Strategie (2021 až 2024). Akční plán počítá s realizací výše zmíněné osvětové kampaně o tématu pozitivního rodičovství a snížení společenské tolerance k týrání a zanedbávání dětí, včetně nepřípustnosti tělesného trestání dětí, a to v termínu do konce roku 2024.
Symbolicky na Den dětí dne 1. června 2023 byla spuštěna společná iniciativa vládního a nevládního sektoru Dětství bez násilí. Iniciativu i konkrétní kroky s ní spojené již podpořil úřad veřejného ochránce práv, členové a členky Parlamentu i odborná veřejnost. Jejím cílem je zajištění ochrany dětí před týráním, zanedbáváním a dalšími formami násilí včetně jakýchkoli tělesných trestů.
Webové stránky iniciativy slouží zároveň jako informační zdroj o škodlivosti tělesných trestů a nutnosti zakotvit jejich nepřípustnost v zákoně.
Česká republika podpořila doporučení zakotvit nepřijatelnost všech tělesných trestů zákonem během posledního Universálního periodického přezkumu, a to usnesením vlády ze dne 21. června 2023 č. 462.
Z výše uvedeného plyne, že legislativní změna má podporu jak současné vlády, tak široké odborné veřejnosti.
Zahraniční zkušenosti
Níže se podávají stručné informace o předmětné právní úpravě ve vybraných zemích.
Švédsko
Švédsko bylo prvním státem, které tělesné tresty výslovně zakázalo novelou zákona o dětech, a to již v roce 1979. Ustanovení § 6 odst. 1 zní: „Děti mají právo na péči, bezpečí a dobrou výchovu. S dětmi je třeba zacházet s respektem k jejich osobě a individualitě a nesmí být vystaveny tělesným trestům ani jinému ponižujícímu zacházení.“
V roce 1929 byl přijat zákaz používání tělesných trestů na druhém stupni základní školy, v roce 1949 došlo k terminologické změně v rámci zákoníku o rodičovství a pěstounství, kdy bylo změněno slovo „trestat“ na „kárat“ jako označení pro povolené jednání rodičů vůči svým dětem. V roce 1957 byla ze skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví v trestním zákoníku zcela odstraněna možnost použít při kárání dítěte sílu, aby bylo dětem zaručeno stejné zacházení jako s dospělými, a v roce 1966 byl do souladu s touto změnou uvedena i občanskoprávní úprava odstraněním práva rodičů používat tělesné tresty. Mezitím v roce 1960 došlo po ročním experimentu k uzákonění zákazu použití tělesných trestů v zařízeních péče o dítě. V roce 1971 však bylo při výzkumu zjištěno, že 60 % Švédů si nebylo vědomo toho, že tělesné tresty již nejsou zákonem povolené. Následovala proto rozsáhlá veřejná vzdělávací a osvětová kampaň. Důležitým impulsem prokazujícím, že právní úprava stále neposkytovala ochranu dětem před násilím na stejné úrovni jako dospělým, byl případ tříleté holčičky, která byla do nemocnice převezena s modřinami po celém těle po výprasku otce, který byl soudem zproštěn viny, protože podle něj otec nepřekročil hranici „přiměřeného vyčinění“. V roce 1977 se ve Stockholmu uskutečnila výstava o násilí na dětech a většina z 60 000 návštěvníků podepsala petici za zpřísnění právní úpravy. Následně ministr spravedlnosti ustanovil Výbor pro lidská práva, aby zhodnotil tehdejší právní úpravu. Výbor došel k závěru, že z ní není jasné, zda je tělesné trestání povoleno, či nikoliv, a jednomyslně podpořil přijetí výslovného zákonného zákazu. V připomínkovém řízení 28 ze 30 dotčených orgánů zákaz podpořilo.
Před samotnou změnou právní úpravy v roce 1979 stát financoval informační kampaň v televizi a jiných hromadných sdělovacích prostředcích. Návrh zákona byl diskutován ve školách, oznámení byla tištěna na krabice od mléka a brožury s názvem „Můžete vychovat dítě bez ran a facek?“ byly rozeslány do všech švédských domácností za účelem představení zákona a důvodů pro jeho přijetí. Na brožurách, přeložených do několika jazyků, byly také uvedeny kontakty na několik poradenských a asistenčních služeb pro rodiny, které by si potřebovaly promluvit s někým mimo rodinu.
Ustanovení švédského zákoníku z roku 1979 prošlo téměř jednomyslně.
Ve světle tohoto zdánlivě bezproblémového vývoje je nezbytné poznamenat, že i během projednávání ve švédském parlamentu se objevovaly obdobné názory, s jakými se v současnosti potýkáme u nás. Jeden z členů na ně však reagoval slovy: „Ve svobodné demokracii, jako je ta naše, používáme slova jako argumenty, nikoliv rány. […] S lidmi mluvíme, nebijeme je. Pokud neumíme dítě přesvědčit slovy, neměli bychom ho nikdy přesvědčovat bitím.“
Průzkumy po dvou letech od přijetí zákona potvrdily, že 90 % švédských rodin o změně právní úpravy vědělo. Použití tělesných trestů kleslo z použití u většiny dětí v roce 1960 na méně než polovinu tělesně trestaných dětí v roce 1970, třetinu v roce 1980 a jen pár procent v roce 2000.
Z těchto zjištění vyplývá, že se jedná o velice citlivé téma, které se rychle dostává do podvědomí lidí. Pro kladné přijetí náhlých a rozsáhlých změn jsou však řádné vysvětlení předmětných kroků a robustní argumentace jejich účelu klíčové.
Co se týče sankcí, účelem zákona nebylo kritizovat rodiče ani je kriminalizovat. Na nové ustanovení proto nenavazovala žádná sankce. Rodičům tedy nehrozí trestní stíhaní ani odebrání dětí, ale může je čekat rychlá odpověď orgánů sociálně-právní ochrany dítěte či policie. Policie například může rodiče upozornit na případné následky formulací typu „To, co jste udělali, není v pořádku, rozumím, proč se to stalo, ale musíte vědět, že je to nezákonné, a zde vám nabízím následující možnosti podpory, které jsou vám k dispozici.“
Německo
V roce 2000 bylo novelizováno ustanovení § 1631 odst. 2 občanského zákoníku, které zní: „Děti mají právo na nenásilnou výchovu. Tělesné tresty, psychická zranění a jiná ponižující opatření jsou zakázány.“ Současně mají vnitrostátní orgány povinnost podporovat nenásilné řešení konfliktů v rodinách.
Maďarsko
V ustanovení § 6 odst. 5 novely zákona o ochraně dětí z roku 2004 se uvádí: „Dítě má právo na respekt k lidské důstojnosti a na ochranu před zneužíváním – fyzickým, sexuálním a duševním násilím (…) Dítě nesmí být vystaveno mučení, tělesným trestům a jakémukoli krutému, nelidskému nebo ponižujícímu trestu nebo zacházení.“
Polsko
V ustanovení § 96 zákona o prevenci rodinného násilí z roku 2010 je uvedeno: „Osoby, které vykonávají rodičovskou autoritu a které zajišťují péči o nezletilého, nemohou uplatňovat tělesné tresty.“
Rakousko
Ustanovení § 5 odst. 1 spolkového ústavního zákona o právech dětí z roku 2011 uvádí, že: „Každé dítě má právo na nenásilnou výchovu. Tělesné tresty, způsobování duševního utrpení, sexuálního zneužívání a jiné zneužívání jsou zakázány.“
Ukrajina
Ustanovení § 150 odst. 7 zákona o rodině účinné od roku 2014 výslovně zakazuje veškeré tělesné tresty dětí ze strany rodičů. „Fyzické trestání dítěte rodiči, jakož i jiné nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání jsou zakázány.“
Finsko
Ustanovení § 1.3 zákona o péči o dítě platného od roku 1984 výslovně zakazuje tělesné tresty: „Dítě má být vychováváno v duchu porozumění, bezpečí a lásky. Nesmí být utlačováno, tělesně trestáno nebo jinak ponižováno.“
Francie
Tělesné tresty v domácnosti jsou zakázány. Zákon o zákazu běžného výchovného násilí byl přijat jednomyslně Senátem v roce 2019 a novelizuje § 371-1 občanského zákoníku: „Rodičovská autorita je vykonávána bez jakéhokoli fyzického nebo psychického násilí.“ Během rozprav v Senátu bylo jasně řečeno, že uvedené lze vykládat jako zákaz veškerých tělesných trestů dětí.
Rumunsko
Podle § 28 zákona o ochraně a podpoře práv dítěte účinného od roku 2005 jsou tělesné tresty v domácnosti zakázány: „Dítě má právo na respektování jeho osobnosti a individuality a nesmí být vystaveno fyzickému trestu nebo jinému ponižujícímu zacházení. Kázeňská opatření vůči dítěti lze činit jen v souladu s důstojností dítěte a v žádném případě nejsou přípustné fyzické tresty nebo tresty, které souvisí s tělesným a duševním vývojem dítěte nebo které mohou ovlivnit jeho citový stav.“
Turkmenistán
Tělesné tresty v rodinách jsou nezákonné. Ustanovení § 24 odst. 3 zákona o zárukách práv dítěte z roku 2002 uvádí: „Ponižování důstojnosti dítěte, tělesné tresty, jiné fyzické týrání poškozující duševní nebo fyzické zdraví dítěte, jsou nepřípustné.“ Ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině stanoví: „Ponižování důstojnosti dítěte, zastrašování, tělesné tresty, jiné fyzické týrání škodlivé pro duševní nebo fyzické zdraví dítěte jsou nepřípustné.“
3. Hlavní principy navrhované právní úpravy
Rozvod manželství a úprava poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu
Jednoduchost, rychlost a hospodárnost řízení
Hlavní změna, která by měla vést k celkovému zjednodušení rozvodů pro dětné manžele, spočívá ve spojení řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu s řízením o rozvod manželství. Významněji by se změna měla dotknout manželů, kteří se dokáží dohodnout. V těchto případech bude soud moci v rámci jediného soudního roku či jednání schválit dohodu upravující poměry dítěte a současně manžele i rozvést.
Konsenzuální manželé se dočkají vyřešení svého rozvodu, úpravy poměrů k dětem i majetkové situace ve vší komplexnosti před jediným soudem. Návrh se snaží manžele k uzavírání dohod a ke smluveným rozvodům motivovat také nastavením soudních poplatků. Spojené řízení by mělo být vzhledem k využívání jiného soudního roku méně formální. Průběh řízení by měl být zjednodušen také přiměřeným omezení obligatorního působení kolizního opatrovníka. Zjednodušení by mělo přinést také zrušení požadavku na zjišťování příčin rozvratu, zavedení nevyvratitelné domněnky rozvratu a zrušení požadavku na zjišťování více než šestiměsíční odluky v případě smluveného rozvodu. Řízení by mělo zjednodušit také přiměřené omezení požadavku na výslech manželů.
Zrychlení řízení by mělo být docíleno nejen spojením opatrovnického řízení a řízení o rozvod manželství, nýbrž i zavedením méně formálních postupů a způsobů komunikace v řízení či jen velmi omezené možnosti odročovat jiný soudní rok či jednání.
Vysoký standard ochrany dítěte
Navrhovaná právní úprava vychází ze zachování stávajícího vysokého standardu ochrany práv dítěte. O úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu by měl být i nadále rozhodovat opatrovnický soud. Opatrovnická část řízení by měla představovat prvotní část spojeného řízení. Jakkoli bude záviset na konkrétní organizaci práce na soudu, lze se domnívat, že od prvotního řešení záležitostí dítěte by se měla odvíjet také specializace, tj. i nadále by měl o poměrech dítěte rozhodovat specializovaný opatrovnický soud.
Omezení obligatorního zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem nepředstavuje snížení standardu ochrany práv dítěte. K navrhovanému omezení by mělo dojít pouze v případech, kdy nelze předpokládat možný střet zájmů mezi dítětem a rodiči. V takových případech bude dítě zastoupeno svými rodiči. Zároveň se dítě bude moci v rámci opatrovnického řízení v případě potřeby kdykoliv samo vyjádřit, čímž dojde k naplnění jeho participačních práv. Nad realizací participačních práv dítěte bude nadále bdít opatrovnický soud.
Podpora smluvní autonomie
V rámci úpravy poměrů dítěte představuje dohoda rodičů nejlepší řešení pro všechny. Rodiče, kteří za záležitosti dítěte odpovídají, nejlépe znají potřeby svého dítěte i jeho zájmy. Mají nejlepší kompetence k tomu, aby si sami určili, jak mají být poměry dítěte uspořádány, a to se zapojením dítěte samotného. Dohody přispívají také k rychlejšímu průběhu řízení. V neposlední řadě jsou dohody také funkčním nástrojem k udržení porozvodového míru. Lze předpokládat, že rodiče budou mít vůli dodržovat spíše vlastní dohodu než autoritativní rozhodnutí soudu.
S ohledem na uvedené se návrh snaží kooperativní schopnosti a smírná řešení rodičů co nejvíce podporovat. To se má stát např. skrze možné využití jiného soudního roku. V jeho neformální atmosféře by měl soud rodiče snáze vést k dohodě, a to též za pomocí sdělení předběžného názoru, popř. upozornění na příslušnou judikaturu. Dále by měl soud ve vhodných případech rodičům doporučit odborné poradenství, rodinnou terapii apod. V zájmu zachování vysokého standardu ochrany práv dítěte zde nicméně i nadále zůstává zachován korektiv soudní moci v podobě schvalování dohod o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu.
Návrh se snaží motivovat rodiče k uzavírání dohod i zvýhodněným procesním postupem. Ten jim umožňuje využít k vyřešení jejich osobního statusu jednoduchý a rychlý smluvený rozvod. Dále i za předpokladu, že se rodiče dohodnou pouze o záležitostech dítěte a nebudou splněny ostatní podmínky pro smluvený rozvod, navrhuje se rodiče bonifikovat nižším soudním poplatkem za řízení o rozvod.
Předběžná a prozatímní úprava poměrů dítěte
Zásada efektivity
Zásada efektivní ochrany představuje v oblasti předběžných řízení vůdčí zásadu, ze které je řada dalších zásad odvozena. Právě skutečné a efektivní prosazení práva je důvodem existence předběžných řízení. Předběžné řízení musí být uzpůsobeno tak, aby v každé své fázi této zásadě vyhovovalo, což vede zejména k jistým procesním ulehčením či zvýhodněním navrhovatele, jehož nárok je ohrožen. Lze mít za to, že zásada efektivní, tedy zejména rychlé a včasné ochrany práv má v současné době ústavněprávní základ. Efektivní ochrana práv však není jednostranná. Plné právo na ni má i odpůrce, což se projevuje v zásadě rovnosti zbraní a kompenzaci jeho počátečních procesních znevýhodnění.
Nejasnosti ve vztahu ke speciálnímu předběžnému opatření v současnosti vyvolává zejména otázka aktivní legitimace k podání návrhu na nařízení tohoto předběžného opatření a je ze strany odborné veřejnosti kritizována.
S přihlédnutím k tomu se v souladu se zásadou efektivity navrhuje připustit možnost jeho nařízení i soudem bez návrhu, má-li být dítě umístěno do péče osoby příbuzné nebo blízké.
Důvodem, proč je aktivní legitimace ve vztahu ke svěření dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké svěřena výhradně orgánu sociálně-právní ochrany dětí, je podle zákonodárce skutečnost, že toto opatření představuje krajní a zcela zásadní zásah do práv dítěte a jeho rodičů. Představuje jeho úplné vytržení z přirozeného prostředí. K tomuto opatření by tedy mělo být přistupováno pouze v mimořádných situacích ohrožení dítěte, kdy nelze péči o něj zajistit v jeho rodině. Mimořádnost takového zásahu se podle zákonodárce promítá především v omezené aktivní legitimaci k podání příslušného návrhu, kterou by měl mít pouze orgán sociálně-právní ochrany dětí. Kvalifikovaný návrh příslušného orgánu by měl plnit rovněž regulační funkci k uplatnění mimořádného postupu, který se vyznačuje také dalšími odchylkami od standardního procesního postupu nařízení předběžného opatření směřujícími k urychlení jeho vydání (např. příslušnost obecného soudu navrhovatele, skutečnost, že nezletilý nemusí být zastoupen, vykonatelnost již vydáním atd.).
Argumentům pro úzké vymezení aktivní legitimace lze přisvědčit, neboť se jedná o natolik závažný zásah do poměrů dítěte, resp. zásah do poměrů celé rodiny, že nelze akceptovat, aby mohl tento návrh podat kdokoliv. Požadavek na kvalifikovanost takového návrhu je na místě, jednak z důvodu závažnosti tohoto zásahu, jednak z důvodu nezaujatosti a objektivního posouzení situace. Má významný vliv i na samotné řízení. Úzké vymezení aktivní legitimace zabraňuje zahlcení soudu, a zajišťuje tak efektivnější a rychlejší průběh řízení. Nedůvodný návrh totiž znamená pro soud a celé řízení, tedy i řízení ve věci samé, zátěž, která má za následek nežádoucí prodlužování řízení.
Další otázkou k vymezení aktivní legitimace ve vztahu k podání návrhu na nařízení speciálního předběžného opatření je role soudu a jeho oprávnění zahájit řízení bez návrhu. Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je řízením nesporným. Soud je vázán zásadou vyšetřovací a materiální pravdy, na něm leží břemeno zjištění skutkového stavu věci, a to bez ohledu na tvrzení účastníků řízení, tedy i orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Z tohoto důvodu se jeví jako případné připustit možnost nařídit příslušné předběžné opatření i bez návrhu, a to alespoň v tom rozsahu, který nepovede k vytržení dítěte z jeho přirozeného prostředí.
Zásada rychlosti, rovnosti zbraní a právo být slyšen
Ve vztahu k obecnému opatření přináší nová právní úprava novou koncepci tzv. prozatímního rozhodnutí, která zároveň nese určité prvky předběžného opatření, které jsou pro danou oblast (péče soudu o nezletilé) zásadní. Zároveň potlačuje některé prvky předběžného opatření, které jsou pro danou oblast nevyhovující. Navrhuje se proto vytvořit nový institut, který je pro potřeby zatímní úpravy ve věci péče soudu o nezletilé mnohem přiléhavější a umožňuje efektivně, rychle a zároveň uvědoměle prozatímně upravit poměry účastníků řízení. Níže je pojednáno o některých zásadách, která obecně ovládají předběžné řízení, z hlediska jejich uplatnění či naopak vyloučení pro nově navrhovanou úpravu.
1) Zásada rychlosti řízení – tato zásada se projevuje zejména tak, že jsou stanoveny lhůty pro rozhodnutí o návrhu, specifická pravidla pro vyhlášení rozhodnutí, pro jeho doručení a vykonatelnost. Protože je však řízení o předběžném opatření vedeno „jednostranně“ (rozhoduje se o návrhu, který podal jeden z účastníků řízení, avšak ostatní účastníci řízení nemají zpravidla možnost se k návrhu vyjádřit), je vědomě nadáno rizikem chybovosti, které je třeba v zájmu ostatních účastníků řízení následně odstranit, pokud jsou pro to důvody (např. složení jistoty pro případ vzniku škody v důsledku vydání předběžného opatření).
Ve vztahu k úpravě poměrů dítěte je však toto riziko chybovosti o to problematičtější, že dítě je často ve stavu, kdy se rozhoduje „o něm bez něj“
. I v tomto případě je však základem rozhodování nejlepší zájem dítěte a bez vyjádření všech účastníků řízení, resp. z jednostranného podání je tento zájem jen velmi obtížně zjistitelný.
V novém konceptu prozatímních rozhodnutí má být zásada rychlosti řízení zachována v takovém rozsahu, aby bylo možné zároveň odstranit jiné problematické aspekty současné právní úpravy, a docílit tak přiléhavé a funkční úpravy prozatímních poměrů v oblasti péče soudu o nezletilé.
Nadále má být zachována povinnost soudu rozhodnout bez zbytečného odkladu (speciální předběžné opatření má lhůtu nastavenou obdobně – tj. bezodkladně), avšak s ohledem na další požadavky ve vztahu k prozatímnímu rozhodnutí je nejzazší lhůta ponechána volněji.
Pro urychlení řízení má být dána možnost využít nařízeného jednání ve věci samé či méně formálního jiného soudního roku. Rovněž mají být méně formálně nastavena pravidla pro doručování a předvolávání účastníků řízení, která může soud pro urychlení řízení za součinnosti účastníků řízení využít.
2) Zásada osvědčování – osvědčení je zejména spojeno s nižším stupněm požadovaného důkazu, kdy postačí „pouhá“ převažující pravděpodobnost určité relevantní skutečnosti.
V tomto směru má být nová koncepce prozatímních rozhodnutí postavena na co největším omezení rizika chybovosti při zachování co nejrychlejšího řešení věci. Proto je umožněno v tomto řízení provádět i dokazování, pokud je to ve prospěch věci a nezbytné pro vydání prozatímního rozhodnutí. Na prozatímní rozhodnutí by se měl tedy obecně uplatnit vyšší standard prokázání skutečností než na obecné předběžné opatření.
3) Moment překvapení ostatních účastníků řízení – jedná se o zásadu, která nemá v oblasti péče soudu o nezletilé místo a způsobuje jen vyhrocení konfliktů účastníků řízení a prohlubování sporů. Z tohoto důvodu má být tato zásada z koncepce nové právní úpravy prozatímních rozhodnutí vypuštěna a prozatímní rozhodnutí má být učiněno až v okamžiku, kdy byla všem účastníkům dána možnost vyjádření k návrhu.
4) Rovnost zbraní – tato zásada je značně, byť legitimně, narušena v první fázi předběžného řízení do doby, než se ostatním účastníkům dostává „slyšení“. Tam, kde zvláštnosti předběžného řízení již nadále neplní svůj účel, nebo právě z důvodu rovnosti zbraní nemohou svědčit jen navrhovateli, musí zásada rovnosti zbraní projevit své plné působení.
V tomto směru je třeba opět zdůraznit zvláštní povahu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jako řízení nesporného řídící se zásadou vyšetřovací. Je tedy na místě, aby měl soud možnost, pokud naléhavost řešení situace není natolik akutní (jako v případě speciálního předběžného opatření), zajistit si potřebná zjištění a skutkové okolnosti, aby mohl prozatímně ve věci rozhodnout. Poskytnutím tohoto prostoru jak pro soud, tak i pro účastníky řízení nedochází k omezení uvedené zásady a ta se může plně projevit i v řízení o prozatímním rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé. Současně by tento přístup měl napomoci v omezení, resp. předcházení sporů mezi účastníky řízení a zmírnit případné napětí v řízení, resp. ho nevyvolávat.
5) Subsidiarita prostředků zajištění (opatření), přiměřenost a šetření práv – tato zásada vyžaduje, aby bylo vydáno takové předběžné opatření, které je na straně jedné způsobilé (vhodné) předejít ohrožení nebo nebezpečí, jehož realizaci má být zabráněno, avšak na druhé straně jen takové, které při této své schopnosti odpůrce nejméně zatěžuje.
Navrhovaná právní úprava tuto zásadu zcela respektuje. Prozatímní rozhodnutí má řešit situaci, kdy je v zájmu nezletilého dítěte, aby bylo do jeho poměrů zasaženo. Soud tedy nemůže přistoupit k přijetí prozatímního rozhodnutí bez dalšího, ale měl by vážit jednotlivé možnosti postupu ve věci a vydání prozatímního rozhodnutí by mělo být až poslední možností, je-li naplněna potřeba prozatímního zásadu do poměrů dítěte.
6) Kompenzace procesního znevýhodnění odpůrce – v českém právní řádu se tradičně jedná o složení jistoty, která slouží k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy.
Nová právní úprava nepřináší znevýhodnění některého z účastníků řízení, neboť je plně zachováno právo být slyšen. Není tedy třeba žádné kompenzace ve smyslu výše uvedeného.
7) Slyšení druhé strany („audiatur et altera pars“) – jak bylo již uvedeno výše v předchozím bodu, zásada slyšení druhé strany je v rámci nové právní úpravy zachována. Soud má mít před vydáním prozatímního rozhodnutí k dispozici alespoň písemné vyjádření všech účastníků řízení k návrhu na vydání tohoto prozatímního rozhodnutí. V daném řízení by tak neměla nastat situace, že by soud rozhodoval o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí pouze na základě tohoto návrhu bez možnosti vyjádření ostatních účastníků řízení.
8) Ústnost jednání – tato zásada je v daném řízení možná, avšak zůstává na úvaze soudu, zda na základě dostupných písemných vyjádření účastníků řízení, již proběhlých jednání ve věci či z obsahu spisu dojde k závěru, že je před vydáním prozatímního rozhodnutí třeba vyslechnout účastníky řízení. Tato zásada tak není absolutní, ale dává soudu prostor pro uplatnění zásady vyšetřovací v případě, kdy to bude nezbytné pro další postup soudu.
Nepřijatelnost tělesného trestání
Navrhovaná úprava je založena zejména na těchto principech:
· Tělesné tresty jsou zakázané ve školství, vězeňství a zaměstnání, stejně jako ve vztazích mezi dospělými. Vůči dětem, těm nejzranitelnějším, jsou však stále přípustné.
· Výzkumy jednoznačně vyvrací jakýkoli pozitivní účinek tělesného trestání. Fyzické tresty jako výchovný prostředek nefungují. Naopak zvyšují riziko vzniku řady problémů a tendenci toto jednání opakovat v dospělosti.
· Nelze určit míru přiměřenosti tělesného trestu, a proto je třeba se přihlásit k myšlence jejich nepřijatelnosti.
· Každý tělesný trest je zároveň trestem psychickým. Tělesné tresty mohou dětem způsobit vážnou fyzickou a psychickou újmu.
· Každý tělesný trest je zásahem do lidské důstojnosti dítěte. Děti mají stejné právo na respektování své lidské důstojnosti a fyzické integrity jako dospělí.
· Nepřijatelné je rovněž duševní strádání (psychické trestání) či jiná ponižující opatření.
· Primární odpovědnost za výchovu dítěte mají jeho rodiče. Výkon jejich povinností a práv je také právem dítěte.
· Účelem legislativního zakotvení nepřijatelnosti tělesného trestání dětí není trestně stíhat ani stigmatizovat rodiče a pečovatele, nýbrž vyslat společnosti jasný signál, že není přijatelnější bít dítě než bít dospělého.
· Stát má pozitivní závazek chránit děti před jakýmkoli násilím, a to i ze strany soukromých osob. Pozitivní závazek spočívá v zavedení dostatečně určitého právního rámce.
Navrhuje se prostá změna občanského zákoníku. Konkrétně se nabízí cesta doplnění § 884 odst. 2 OZ, kde se hovoří o přiměřenosti použití výchovných prostředků, a § 858 OZ, kde se pojednává o rodičovské odpovědnosti.
Navrhuje se v souladu s mezinárodními závazky České republiky zakotvit nevyvratitelnou právní domněnku, že (každý) tělesný trest, duševní strádání (psychický trest) a jiná ponižující opatření
se dotýkají lidské důstojnosti dítěte (§ 884 odst. 2 OZ). Stávající věta první uvedeného ustanovení, jejíž výklad není jednotný, která stanoví, že výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte, tak bude zpřesněna. Z navrhovaného doplnění je zřejmé, že každý tělesný trest se dotýká lidské důstojnosti dítěte a každý tělesný trest je tudíž nepřijatelný.
Dále se navrhuje doplnění § 858 občanského zákoníku, který hovoří o rodičovské odpovědnosti a uvádí nejdůležitější práva a povinnosti rodičů. Primární odpovědnost za výchovu dětí mají rodiče. Nově bude výslovně v zákoně uvedeno, že rodiče mají povinnost zajistit dětem výchovu bez tělesného trestání a duševního strádání.
Občanský zákoník již nyní při úpravě vztahu dítěte a rodiče obsahuje ustanovení, která nemají povahu právního pravidla vymáhaného pod hrozbou sankce, ale představují spíše deklaraci určitého cílového, chtěného stavu, např. že „rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem“ nebo „dítě je povinno dbát svých rodičů“.
Na dodržování těchto ustanovení nikdo nedohlíží. Neplnění uvedených ustanovení není postihováno žádnými právními prostředky. Obdobným způsobem by bylo možno zakotvit výslovnou nepřípustnost tělesného i psychického trestání.
V současné době jsou u nás jako přestupek klasifikovány případy použití nepřiměřeného výchovného prostředku nebo omezení vůči dítěti.
Tato sankce nemá z celospolečenského hlediska výraznější dopad, což dokládají mj. statistické údaje o téměř zanedbatelném počtu takto spáchaných přestupků.
Navrhované řešení nepočítá s rozšířením tohoto přestupku, trestního postihu týrání ani s jinými sankcemi. Neuchyluje se k donucení státní mocí, ale apeluje na odpovědnost rodičů. Cílem je podpořit jiné – nenásilné – formy výchovy a nikoli trestat rodiče, kteří se ojediněle k fyzickému trestu uchýlí.
Souběžně by měla být přijata nelegislativní opatření, jakými jsou osvěta, kampaně k pozitivnímu rodičovství a zejména dostupné podpůrné služby pro rodiče a děti. V současné době jsou dostupné informace a služby pro rodiče shromážděny na webových stránkách iniciativy Dětství bez násilí. Z důvodu neznalosti jiných výchovných metod se i rodiče, kteří jsou toho názoru, že fyzické tresty nefungují, uchylují k tomuto způsobu výchovy. Osvojení si pozitivních výchovných metod snižuje výskyt nevhodného zacházení s dětmi.
4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie a judikaturou ESLP
Předně je třeba uvést, že stávající právní úprava obsažená v ustanovení § 755 odst. 3, § 757 odst. 1 písm. b) a § 906 odst. 1 a 2 OZ, která podmiňuje rozvod manželství předchozím rozhodnutím o poměrech dítěte v době po rozvodu, byla již dříve předmětem přezkumu Ústavním soudem z hlediska souladu s ústavním pořádkem.
Tato úprava podle Ústavního soudu nepředstavuje nepřípustný státní zásah do rodinného života a není ve vztahu k nezletilým dětem sezdaných rodičů diskriminační. To je dáno skutečností, že manželství na rozdíl od svazku nesezdaného páru představuje formalizovanou podobu soužití dvou osob rozdílného pohlaví.
Z tohoto důvodu je také obhajitelné stanovení určitých zákonných podmínek spojených s rozvodem manželství, které by bylo možno považovat za protiústavní intenzity jen tehdy, pokud by bylo například diskriminační, reálně nesplnitelné či zcela iracionální.
Navrhovanou úpravu lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem. V jejím důsledku se nemají zásadním způsobem měnit základní předpoklady rozvodu manželství, které byly dosud shledány jako ústavně konformní. V nastavení dílčích pravidel, která se soustředí na zjednodušení rozvodového procesu, se navrhovaná úprava pohybuje v mezích vymezených ústavním pořádkem.
Navrhované ustanovení § 469 odst. 4 ZŘS omezující obligatorní působení kolizního opatrovníka v řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte je v souladu s právem dítěte jednat před soudem, které je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle navrhované právní úpravy bude nad řádným zastoupením dítěte a realizací jeho participačních práv vždy bdít opatrovnický soud. V této souvislosti je třeba připomenout, že zastupování dítěte tvoří součást rodičovské odpovědnosti dle § 858 OZ. Dítě by mělo být zásadně zastoupeno svými rodiči, ledaže jsou dány konkrétní okolnosti, pro něž dítě nemohou z důvodu možného střetu zájmů zastoupit. Současná právní úprava naproti tomu v ustanovení § 469 odst. 1 ZŘS automaticky presumuje existenci možného střetu zájmů, aniž by bylo přihlíženo ke konkrétním okolnostem. Tím může být do výkonu rodičovské odpovědnosti naopak nepřípadně zasahováno (čl. 5 Úmluvy o právech dítěte).
Návrh by měl soudu umožnit, aby k věci přistupoval individuálně. V každém jednotlivém případě konsenzuálních rodičů by proto mělo být zjišťováno, zda u nich existuje možný střet zájmů. Podle toho by se měl soud teprve rozhodnout, zda dítěti opatrovníka jmenuje, či nikoliv. Dítě by tak mělo být vždy řádně zastoupeno buď svými rodiči, anebo kolizním opatrovníkem. Ochrana nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte by měla být zajištěna i tím, že soud jmenuje kolizního opatrovníka vždy, jestliže o to dítě požádá. O tomto právu by mělo být dítě poučeno. Participační práva dítěte podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte by měla být zaručena i skrze realizaci práva dítěte být slyšeno dle § 100 odst. 3 OSŘ.
Navrhovaná právní úprava nepřijatelnosti tělesného trestání dětí je zcela v souladu s mezinárodními závazky České republiky, a to zejména jak Úmluvou o právech dítěte (články 19, 28 odst. 2 a 37 písm.), tak Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (články 3 a 8, srov. judikaturu Evropského soudu pro lidská práva např. ve věcech Tlapak a ostatní proti Německu, č. 11308/16 a 11344/16, rozsudek ze dne 22. března 2018;
O. C. I. a ostatní proti Rumunsku, č. 49450/17, rozsudek ze dne 21. května 2019;
nebo D. M. D. proti Rumunsku, č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017
), Evropskou sociální chartou (článek 17), Listinou základních práv EU (články 1, 3, 4, 7 a 24), Všeobecnou deklarací lidských práv (článek 5) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (článek 10). Podle Výboru OSN pro práva dítěte jsou veškeré formy fyzického a psychického násilí na dětech nepřijatelné (viz obecné komentáře č. 8 a 13). V podrobnostech viz výše.
Právo EU věcnou úpravu žádné z řešených otázek neobsahuje. Unie ani nemá pravomoc harmonizovat vnitrostátní právo v těchto otázkách. Ochrana práv dítěte je jedním z obecných cílů EU (čl. 3 odst. 3 Smlouvy o EU) a důležitým aspektem politiky EU v oblasti vnějších vztahů (čl. 3 odst. 5 Smlouvy o EU).
Pravomoc EU v záležitostech rodinného života se týká zejména přeshraničních sporů. Evropská unie rozvíjí mezinárodní justiční spolupráci v občanských věcech s mezinárodním prvkem založenou na zásadě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí, včetně jejich výkonu v různých členských státech. Právo na respektování rodinného života je upraveno v čl. 7 Listiny základních práv EU. Podle práva EU by měly soudní a správní orgány v rámci každého rozhodnutí souvisejícího s právem dítěte na respektování jeho rodinného života zohledňovat zájem dítěte (čl. 24 Listiny základních práv EU).
Materie obsažené v návrhu se vzdáleně dotýkají následující unijní předpisy:
· Listina základních práv Evropské unie – právo dětí svobodně vyjadřovat své názory s ohledem na jejich věk a vyspělost (čl. 24 odst. 1), právo na to, aby byl při všech činnostech týkajících se dětí prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte (čl. 24 odst. 2), a právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči (čl. 24 odst. 3),
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech.
· Ve věcech výživného upravuje soudní pravomoc a uznávání a výkon rozhodnutí nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (tzv. nařízení o výživném). Rozhodné právo je pak upraveno v Haagském protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, jehož je Unie jako celek smluvní stranou, a na který nařízení odkazuje.
· Ve věcech rodičovské odpovědnosti upravuje soudní pravomoc a uznávání a výkon rozhodnutí nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (přepracované znění) (tzv. revidované nařízení Brusel IIa). Pokud jde o rozhodné právo, právo EU tuto problematiku nereguluje, neboť spoléhá na kolizní normy obsažené v Haagské úmluvě o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (1996), jíž jsou všechny členské státy smluvními stranami.
5. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky
Bezprostřední pozitivní dopad navrhované úpravy na státní rozpočet lze očekávat toliko v souvislosti s navrhovaným zvýšením soudního poplatku za návrh na zahájení řízení o rozvod manželství, na jehož základě má být vedeno klasické řízení o rozvod manželství. Z hlediska poplatkové povinnosti má být preferováno zjednodušené řízení o smluveném rozvodu a spojené řízení, v jehož rámci byla soudem schválena alespoň dohoda o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu.
Neutrální, popřípadě dílčím způsobem pozitivní dopad na státní rozpočet lze očekávat v souvislosti se zavedením poplatkové povinnosti při podání odvolání ve vybraných opatrovnických řízeních. Cílem navrhovaného opatření je nicméně především regulace podání, která prodlužují konečné řešení záležitosti dítěte typicky z důvodu dalšího vedení partnerského konfliktu rodičů. Vymezení věcí, na které bude poplatková povinnost dopadat, se týká oblasti tzv. rodinného práva soukromého. Nezasahuje se tedy do oblasti soudních řízení, v rámci nichž je řešena ingerence státu vůči dítěti či rodiči v situaci vážného ohrožení dítěte. Lze uvést, že míra podávání odvolání v opatrovnické agendě je obecně nižší než v oblasti sporné civilní agendy. Zároveň je však třeba upozornit na to, že podáním odvolání dochází k významnému nárůstu času, který je třeba pro finální řešení věci. Zároveň nelze opominout, že nežádoucí efekt má tato skutečnost zejména na situaci nezletilého dítěte.
Další navrhovaná opatření nejsou v resortu justice spojena s přímými rozpočtovými dopady.
Pokud jde o dopady spojení řízení o rozvod manželství s řízením ve věcech péče soudu o nezletilé, lze vycházet z údajů, že
· v roce 2019 bylo podáno celkem 27 155 návrhů na rozvod manželství a proběhlo celkem 14 987 řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu,
· v roce 2018 bylo podáno celkem 26 754 návrhů na rozvod manželství a proběhlo celkem 15 362 řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu a
· v roce 2017 bylo podáno celkem 27 651 návrhů na rozvod manželství a proběhlo celkem 15 628 řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu.
Spojením řízení o rozvod manželství s řízením ve věcech péče soudu o nezletilé by tak mělo mít dopad přibližně na polovinu řízení o rozvod manželství (zbylá polovina se týká bezdětných manželství). Vezmeme-li v úvahu, že míra rozvodovosti v České republice dlouhodobě (tj. přibližně od roku 2002) klesá (viz data a graf Českého statistického úřadu), jakož i že spolu s tím nutně klesá i počet řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu, lze předpokládat, že v roce 2023 poklesne počet návrhů na rozvod na 24 000 a že proběhne celkem 13 000 řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu. Spojení obou řízení bude znamenat, že počet samostatně vedených řízení o rozvod manželství bude o 13 000 nižší. Z tohoto snížení počtu samostatně vedených řízení nicméně nelze v resortu justice bezprostředně odvíjet žádnou přímou úsporu nákladů. Tato úspora by se měla projevit především na straně účastníků. Z pohledu soudu bude třeba i nadále provést zákonem stanovené úkony, jejichž objem se zásadním způsobem nemá změnit. Jejich realizace by na jednu stranu měla být s ohledem na synergický efekt a nižší administrativní náročnost jednotlivých úkonů obecně rychlejší a jednodušší. Na druhou stranu je však třeba brát v potaz, že jednotlivé části příslušné agendy byly v současnosti děleny mezi opatrovnické a civilní úseky soudů. Budou-li nyní spojeny, může to na jednotlivých soudech vyvolat potřebu určitých organizačních opatření, například v podobě posílení opatrovnických úseků. Předpokládá se, že tato opatření budou prováděna v rámci stávajících či plánovaných kapacit soudů.
Pokud jde o dopady zavedení nového právního institutu prozatímní úpravy poměrů dítěte, je třeba vycházet z toho, že tento institut má ve věcech péče soudu o nezletilé představovat dočasnou úpravu poměrů dítěte po slyšení obou rodičů a dítěte, čímž nahradí ne zcela vhodný institut předběžného opatření (u kterého před jeho nařízením nedochází ke slyšení ostatních účastníků). Jednoznačným efektem bude zjevný pokles návrhů na nařízení předběžného opatření v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, jakož i tomu odpovídající nárůst návrhů na prozatímní úpravu poměrů dítěte. Nicméně, vzhledem k tomu, že s vyřízením návrhu na prozatímní úpravu poměrů dítěte by měla být spojena nutnost slyšet oba rodiče a dítě, projeví se zavedení tohoto institutu zvýšenou pracností na straně soudu spojenou s vyřízením takového návrhu. To proto, že vyřízení návrhu na prozatímní úpravu poměrů dítěte bude časově i personálně náročnější (nutnost svolat a konat jiný soudní rok či jednání) než vyřízení návrhu na nařízení předběžného opatření. Předpokládá se nicméně, že tato opatření budou prováděna v rámci stávajících či plánovaných kapacit soudů.
Pozitivní dopady, byť ne nutně v podobě přímých rozpočtových úspor, by potenciálně mohlo mít v resortu MPSV omezení působení kolizního opatrovníka v řízeních péče soudu o nezletilé. Podle kritéria 4b standardů kvality, Příloha č. 1 k vyhlášce č. 473/2012 Sb., platí, že základním výchozím kritériem je nejméně 1 zaměstnanec na 800 dětí (osob do 18 let věku), které jsou hlášeny k trvalému pobytu ve správním obvodu orgánu sociálně-právní ochrany. Nicméně podle doplňkového kritéria 8d platí, že každý zaměstnanec zařazený v orgánu sociálně-právní ochrany k výkonu sociálně-právní ochrany pracuje maximálně s 80 rodinami. Z tohoto hlediska by mohlo dojít ke snížení rozsahu nápadu agendy sociálních pracovníků, kteří vykonávají funkci hromadného opatrovnictví.
Pokud vyjdeme z předpokladu, že cca polovina agendy OSPOD spočívá ve veřejném opatrovnictví, z toho přes 90 % je procesní opatrovnictví ve věcech péče soudu o nezletilé, a v rámci řízení ve věcech péče soudu o nezletilé cca dvoutřetinová většina tvoří úprava péče, výživy a styku s dítětem, kde se vychází z toho, že nadpoloviční většina představují věci v dohodě účastníků, bylo by možno očekávat odhadem až poloviční pokles nápadu v této činnosti, tedy z celkového rozsahu agendy OSPOD pokles o cca 15 %.
Čistě mechanicky (bez zohlednění prvního kritéria 4b) by mohlo dojít ke snížení úvazků až o 15 %, a tedy i celkových rozpočtových nákladů, v jejichž rámci platové náklady představují jejich nejvýznamnější část. Hrubým odhadem by tedy mohlo dojít ze střednědobého až dlouhodobého hlediska o pokles rozpočtových nákladů na zajištění agendy SPOD o cca 15 %. Na druhou stranu je však třeba vzít v potaz, že uvolněné kapacity v příslušné agendě by primárně mohly být využity ke zkvalitnění výkonu veřejné správy v oblasti veřejnoprávní sociálně-právní ochrany dítěte. Bezprostřední rozpočtový dopad v této agendě tudíž nelze z navrhovaných změn odvíjet a v tomto směru bude záviset na další strategii MPSV v oblasti SPOD.
6. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí
Očekává se pozitivní dopad navrhované úpravy na skupinu dětí nacházející se v rozvodové situaci a dále také na skupinu dětí, které jsou účastníky řízení péče soudu o nezletilé podle § 466 ZŘS. Mělo by toho být dosaženo jak v důsledku zjednodušení celého rozvodového procesu a řízení péče soudu o nezletilé obecně, tak v důsledku zavedení úpravy prozatímních rozhodnutí o úpravě poměrů dítěte.
Situace dětí rozvádějících se rodičů by se měla zlepšit vzhledem ke zjednodušení rozvodového procesu. Konsenzuální rodiče by měli mít možnost využít zjednodušeného postupu. Nově by mělo být možné vyřešit ve spojeném řízení v rámci neformálního soudního roku najednou záležitosti osobního statusu, majetku i dítěte. Právní úprava se snaží rodiče motivovat k uzavírání dohod nejen jednodušším procesním postupem, ale i zvýhodněním dohod o úpravě poměrů nezletilého dítěte a smluveného rozvodu v oblasti soudních poplatků. Spojené řízení by pro ucelené řešení situace mělo být vhodnější také pro manžele, u nichž nejsou splněny podmínky smluveného rozvodu. Zvolené řešení by mělo přispět ke snížení psychické zátěže manželů procházejících náročným životním obdobím a tím i ke snížení napětí v rodině.
Dalším měřitelným kritériem pozitivních dopadů navrhované úpravy by mělo být obecně také postupné zkracování celkové délky soudních řízení v opatrovnických věcech. K tomu by měla přispět další navrhovaná opatření, která spočívají v symbolickém zpoplatnění odvolání u vybraných řízení tzv. rodinného práva soukromého.
Na další skupiny obyvatel a na životní prostředí by navrhovaná úprava neměla mít žádný přímý dopad.
7. Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace, rovnosti mužů a žen a ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Současná ani navrhovaná úprava nemá přímé dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a rovnosti mužů a žen. Navrhovaná úprava nepřináší nové dopady do oblasti ochrany osobních údajů.
Pozitivní dopady právní úpravy lze očekávat ve vztahu k ochraně soukromí manželů, kteří splní podmínky pro smluvený rozvod. Novela by měla umožnit upuštění od výslechu manželů, při němž dnes soudy zjišťují, zda je pravdivé shodné tvrzení o kvalifikovaném rozvratu a o záměru se rozvést a dále zda je dána existence více než šestiměsíční odluky. Manželé tak napříště nebudou muset vypovídat k záležitostem soukromého rázu, které již považují za uzavřené a které v rámci řízení o rozvod nemají relevanci.
Další pozitivní dopady z hlediska ochrany soukromí by měla právní úprava přinést i pro manžele, kteří se budou rozvádět běžným způsobem. I v jejich případě by již neměly být zjišťovány příčiny rozvratu představující pro manžele navýsost soukromou záležitost. I v tomto případě bylo shledáno, že tyto skutečnosti nemají ve vztahu k řízení o rozvod relevanci.
8. Zhodnocení korupčních rizik
Navrhovaná úprava nepřináší nové postupy, které by již nebyly v současnosti regulovány právními předpisy, a nezakládá tak ani nová nebo zásadní korupční rizika.
9. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná úprava nemá přímé dopady na bezpečnost nebo obranu státu.
10. Zhodnocení dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny, s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace, dále s ohledem na posílení integrity a stability rodiny a posílení rodinné harmonie, lepší rovnováhy mezi prací a rodinou a na posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů
Návrh má pozitivní dopad na rodiny. Zde je třeba poukázat na širší souvislosti současné podoby rodiny a na odpovídající poptávku po nástrojích, které by umožnily její bezproblémové fungování v nynějších podmínkách. V průběhu minulého století došlo k významnému posunu ve vnímání rodinných rolí muže a ženy a tím i k proměně významu rodiny. Zvýšení zaměstnanosti žen, které vystoupily z role pečovatelek, vedlo k oslabení funkce rodiny coby ekonomické jednotky, čímž ve společnosti na úkor rodiny značně posílily individualistické tendence. Není pochyb o tom, že individualismus patří k ústředním hodnotám soudobé společnosti. Je proto úkolem státu, aby v mezích daných ochranou nejlepšího zájmu dítěte podal rodinám pomocnou ruku a umožnil jim plnit své role právě ve vztahu k dětem i poté, co se rodina rozpadne.
Nová právní úprava by měla vést k rychlému a neformálnímu vyřešení rozvodu a otázek s ním souvisejících. V souvislosti s tím by mělo dojít ke spojení řízení o rozvod s řízením o úpravě poměrů k nezletilému dítěti. Rodiče i manželé by měli být motivováni k hledání smírných řešení a k uzavírání dohod, a to jak nastavením soudních poplatků, tak i možností využít zrychlený proces smluveného rozvodu. Rozvod by měl být pro konsenzuální rodiče méně formální, rychlejší a levnější. Co nejméně by měly být zúčastněné osoby zatěžovány i v rovině osobního prožívání celé situace.
11. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Návrh má pozitivní dopady na územní samosprávné celky. V důsledku omezení působení OSPOD v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti by mělo dojít redukci agendy a odbřemenění OSPOD, který by se tak mohl věnovat své hlavní agendě spočívající v ochraně práv ohrožených dětí.
12. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování
Zásady pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy nejsou navrhovanou právní úpravou dotčeny.
Zvláštní část
ČÁST PRVNÍ – změna občanského zákoníku
K bodu 1 (§ 679)
V souvislosti s prosazováním konsensuálních způsobů řešení rodinněprávních záležitostí se navrhuje korigovat úpravu, která v případě prohlášení neexistence manželství obligatorně vyžaduje rozhodnutí soudu o poměrech dítěte zdánlivě sezdaných osob. Tato úprava vychází z nikoli nutného a zřejmě ani nikoli převažujícího předpokladu, že zdánlivě sezdaný muž a žena spolu nežijí. Lze se však domnívat, že s ohledem na důvody zdánlivosti manželství mohou naopak převažovat případy, kdy spolu muž a žena dlouhodobě žijí a hodlají spolu žít i nadále, aniž jsou jim důvody zdánlivosti manželství známy. Především tyto případy jsou zdůrazňovány i v odborné literatuře: „Může jít např. o situaci, kdy muž a žena dlouhodobě žili ve svazku, který považovali za manželství, netušili však, že od vydání osvědčení matričního úřadu, které je dle § 666 nutné k uzavření církevního sňatku, uplynulo v den svatby např. šest měsíců a dva dny, a matriční úřad nyní přišel na to, že jejich manželství chybně zapsal do matriky. Putativní manželé pravděpodobně manželství opětovně uzavřou a na jejich soužití se nic nezmění. Pokud spolu rodiče dítěte žijí, není obecně třeba, aby soud rozhodoval o péči o dítě nebo o výživném.“
Taktéž v odborné literatuře převládá názor, že stávající úprava nepředstavuje zvláštní úpravu k § 908 a 919 OZ, podle níž obecně platí, že soud rozhoduje o poměrech dítěte pouze tehdy, nedohodnou-li se o nich rodiče mimosoudně.
Napříště by tedy mělo platit, že soud o poměrech dítěte po vyslovení neexistence manželství obligatorně nerozhoduje. Vyvstane-li v této souvislosti potřeba jejich úpravy, na níž se rodiče nedohodnou, rozhodne o ní podle § 908 a 919 OZ soud i bez návrhu.
K bodu 2 (§ 755 odst. 2 písm. a))
V souvislosti s navrhovaným zrušením obligatorního zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem v řízení o péče soudu o nezletilé, jakož i navrhovaným spojením řízení o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu s řízením o rozvod manželství, by v řadě případů měla odpadnout možnost a potřeba zjišťovat dotazem u opatrovníka naplnění zvláštních důvodů, pro něž může být rozvod manželství v rozporu se zájmem dítěte. Kolizní opatrovník by v řadě případů již neměl být vůbec jmenován, případně by měl být jmenován pro řízení, které probíhá stejně jako řízení o rozvod u téhož soudu. Zjišťování těchto okolností prostřednictvím opatrovníka by tedy mělo zůstat relevantní zpravidla jen v případech, kdy nebyly splněny předpoklady spojení řízení (pokud řízení o rozvod bylo zahájeno až poté, co již bylo o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu vyhlášeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) a kdy byl v řízení o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu jmenován dítěti kolizní opatrovník. Ve spojených řízeních, kdy byl dítěti jmenován kolizní opatrovník, by možnost zjištění těchto skutečností dotazem u opatrovníka měla zůstat na uvážení soudu. Z těchto důvodů se navrhuje stanovit, že soud příslušné skutečnosti bude zjišťovat prostřednictvím opatrovníka pouze v případě, že to je potřebné.
K bodu 3 (§ 756)
Navrhuje se zrušit obecný požadavek na zjišťování příčin rozvratu manželství. Zjišťování příčin rozvratu by mělo být zachováno ad hoc jen ve specifických případech (§ 755 odst. 2 písm. b), § 762 odst. 1 OZ, případně v rámci vypořádání SJM). Jak již bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, tento požadavek nemá v rámci řízení o rozvodu žádný zvláštní význam a jeho vynucování by mohlo přispět pouze k jitření konfliktu mezi manžely. V souvislosti s řízením o rozvodu manželství by se měla potřeba zjišťování příčin rozvratu aktivovat, jen je-li manželem, který návrh na rozvod nepodal, tvrzeno, že je dán důvod pro zamítnutí návrhu podle § 755 odst. 2 písm. b) OZ.
K bodu 4 až 6 (§ 757)
V rámci smluveného rozvodu se navrhuje upustit od požadavku na zjištění existence rozvratu manželství. Při splnění stávajících zákonných předpokladů uvedených v § 757 odst. 1 písm. a) až č) se navrhuje znovu zavést nevyvratitelnou domněnku kvalifikovaného rozvratu po vzoru dřívějšího ustanovení § 24a zákona o rodině. V souladu s tím by mělo být rovněž označení rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu nahrazeno novým legálním pojmem smluvený rozvod manželství.
Dosavadní podmínku spočívající v závěru soudu o pravdivosti shodného tvrzení manželů o rozvratu a záměru dosáhnout rozvodu lze považovat za podmínku procesní povahy. Je tomu tak proto, že souvisí s hodnocením důkazů a má bránit tomu, aby soud v daném řízení vzal za svá skutková zjištění pouze shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 OSŘ). Tuto podmínku se proto jako normu procesní povahy navrhuje přesunout do navrhovaného ustanovení § 389 odst. 1 ZŘS. Skutečnost, že soud nemá pochybnosti o pravosti a pravdivosti souhlasu manželů s rozvodem manželství a shodě na trvalém, hlubokém a nenapravitelném rozvratu, by měla být zároveň předpokladem, kdy lze upustit od výslechu účastníků.
Dále se navrhuje se zrušit podmínku smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců. Již dnes se splnění této podmínky věcně nezkoumá a požadavek na její existenci neodpovídá ani mezinárodním trendům.
K bodu 7 a 8 (§ 858 a 884 odst. 2)
Navrhuje se doplnit stávající znění ustanovení § 884 odst. 2 OZ, které hovoří o možnosti použít výchovné prostředky pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte, o zpřesňující větu, která by nade vší pochybnost stanovila, že jakékoli tělesné trestání, duševní strádání a jiná ponižující opatření jsou v rozporu s lidskou důstojností dítěte. V takovém případě by byl výklad, na rozdíl od současné praxe, zcela jednoznačný – jakýkoli tělesný trest je nepřijatelný, jelikož je v rozporu s lidskou důstojností dítěte. Jednalo by se o deklaraci chtěného stavu, totiž výchovu bez použití tělesných trestů. Po vzoru právních úprav jiných evropských zemí se navrhuje rovněž deklarovat nepřijatelnost psychického trestání (duševního strádání) a jiných ponižujících opatření. Duševní strádání a jiná ponižující opatření jsou taktéž v rozporu s lidskou důstojností. Právní úprava tak zamýšlí deklarovat veškeré formy uvedených nežádoucích výchovných prostředků za nepřijatelné – tedy v rozporu s lidskou důstojností. První věta, která hovoří o „přiměřenosti“ výchovných prostředků by tak byla zpřesněna navazující větou.
Z navrhovaného znění je patrné, že se nezavádí zákaz tělesného trestání, který by předpokládal sankci za nežádoucí jednání. Naopak se jedná o deklaraci žádoucího stavu, o nastavení celospolečenské normy, že není přijatelné bít děti, stejně tak jako je nepřijatelné bít dospělé nebo zvířata.
Dále se navrhuje drobná úprava a zpřesnění ustanovení § 858 OZ, v němž se pojednává o rodičovské odpovědnosti. Mezi výčet jednání se navrhuje doplnit povinnost rodičů vychovávat děti bez tělesného trestání a duševního strádání. Tato úprava vychází z presumpce, že je především odpovědností rodičů, jak budou vychovávat svoje děti. Tato úprava navazuje na úpravu § 884 odst. 2. Není to stát, který vychovává děti, resp., který rodičům zasahuje do výchovy. Je to rodič, který nese odpovědnost za výchovu dítěte. Stát však deklaruje, že mezi žádoucí výchovné prostředky nepatří tělesné trestání a duševní strádání. Ani úprava tohoto ustanovení nehovoří o zákazu či sankcích za jeho porušení. Jedná se opět o deklaraci žádoucího stavu.
K bodu 11 a 13 (§ 909 a 923 odst. 1)
Navrhuje se stanovit dohodu rodičů jako primární a neopominutelný způsob změny práv a povinností vyplývajících z vyživovací povinnosti a rodičovské odpovědnosti v případě změny poměrů. Touto úpravou se mimo jiné reaguje na dosavadní závěr judikatury, podle něhož „jestliže soud schválí dohodu rodičů o výživném pro nezletilé dítě, nelze tuto dohodu účinně měnit jinak než rozhodnutím soudu“.
Tento závěr je postaven na východisku, že „(…) v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé jde primárně o ochranu zájmů dítěte, které je třeba zohlednit i v případě schvalování dohody rodičů o výživném. Jestliže jednou bylo rozhodnuto o výživném soudním rozhodnutím, je nepřípustné toto rozhodnutí měnit prostou dohodou rodičů, neboť jen soud je za této situace oprávněn přezkoumat takovou dohodou rodičů a především to, zda nová výše výživného odpovídá odůvodněným potřebám (nezletilého) dítěte a schopnostem a možnostem povinného rodiče.“.
Navrhovaná úprava vychází z presumpce, že jsou to především rodiče, jimž jsou důvody změny poměrů a zájmy dítěte nejlépe známy. Navrhuje se proto netrvat na rozhodování soudu za situace, že rodiče jsou schopni se dohodnout na změně svých rodičovských povinností a práv. Tím spíše tehdy, je-li příslušná změna prokazatelně dítěti prospěšná (např. rozšíření styku s druhým rodičem nebo zvýšení výživného). Pozdější mimosoudní dohoda rodičů nicméně není způsobilá přivodit změnu samotného dřívějšího rozhodnutí soudu. Takovou dohodu tedy nebude možné vykonat. Existence dohody má pouze za následek, že se soud zdrží dalšího zásahu do poměrů rodiny, ledaže jej zájem dítěte odůvodňuje. Zároveň platí, že vyvinul-li se v rodině v průběhu času určitý stav, který je všestranně respektován a je v zájmu dítěte, nemůže ani žádný z rodičů následně namítat, že by byl tento stav právně irelevantní. K danému stavu by tedy měl přihlédnout také soud při případném dalším rozhodování.
K bodům 9, 10, 12, 14 a 15 (§ 898, § 921a, § 923 odst. 2 věta první a § 1970)
Navrhuje se nový § 921a OZ, kterým by se upravily podmínky pro postoupení pohledávek na výživné. Tím by bylo možno zlepšit postavení alespoň části z oprávněných osob, kterým výživné není placeno, a to tak, že by jejich pohledávku mohl převzít za úplatu někdo jiný. Využití se nabízí zejména tam, kde je povinná osoba sice dostatečně solventní k plnění výživného, ale výživné odmítá plnit ze subjektivních důvodů (např. spor s exmanželkou). Jako vhodný postup lze pak vnímat postoupení pohledávky na subjekt, který není bezprostředně zúčastněn na realizaci vyživovací povinnosti a který má lepší schopnosti pro dosažení vymožení pohledávky. Případně může tuto pohledávku, kterou nabyl postoupením, započíst vůči pohledávkám, které za ním má povinný. Může se jednat kupříkladu o příbuzného oprávněné osoby. Je tím rovněž umožněno z oprávněné osoby sejmout také případné stigma spojené s tím, že by musela sama vést exekuci vůči osobě výživou povinné.
To, zda lze pohledávku výživného postoupit, není za stávající úpravy jasné. Část doktríny se domnívá, že pohledávka výživného postupitelná není.
To odpovídá právnímu stavu, který platil za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (konkrétně § 525 starého obč.z.). Naproti tomu např. Dvořák uzavírá, že je-li pohledávka výživného splatná a konkrétně kvantifikovatelná, zákaz postoupení se neuplatní.
V tomto kontextu lze upozornit na to, že aktuální právní úprava se prakticky neliší od některých právních úprav zahraničních. V případě Německa se tamní legislativní řešení takřka shoduje s českým. Pohledávky výživného jsou ex lege nepostižitelné a nemohou tak být ani předmětem postoupení [§ 400 BGB ve spojení s § 850b odst. 1 bod 2) ZPO]. Ustálená německá judikatura však došla k závěru, že smyslem a účelem vyloučení možnosti postižení (a postoupení) těchto pohledávek je ochrana věřitele před tím, aby nebyl připraven o životní minimum. Ztratí-li pak tato ochranná funkce opodstatnění, ztrácí smysl i sama nemožnost postoupení. Judikatura proto připustila výjimku ze zákazu pro situaci, kdy věřitel svoji pohledávku postoupí za podmínky, že zároveň od postupníka obdržel plnění ve stejné výši.
Rakouská úprava vylučuje možnost postoupení práv, která jsou nerozlučně spjata s osobou a která zanikají její smrtí (§ 1393 ABGB). Mezi uvedená práva pak teorie řadí i právo na výživné. Judikatura i doktrína nicméně opět dovodily výjimku ze zákazu. V okamžiku, kdy je pohledávka na výživné splatná a určená v penězích, je její výše kvantifikovatelná a pohledávka se tak stává postupitelnou.
Krom samotné deklarace postupitelnosti pohledávek na výživné je navrhovaná právní úprava odůvodněna především potřebou určitých odchylek od těchto přístupů. Jako nepraktický lze vnímat požadavek na úplatu ve výši plně odpovídající dlužnému výživnému. Ten může být nepřiměřený zejména v případě vysokých a obtížně vymahatelných nedoplatků na výživném. Přinejmenším v případě nezletilých, kteří nenabyli plné svéprávnosti, je však zapotřebí ochranného mechanismu, jenž by umožnil posouzení adekvátnosti protiplnění s přihlédnutím k okolnostem (přičemž navrhovaná úprava explicitně vylučuje bezúplatné postoupení).
Posouzení adekvátnosti protiplnění by měl zajistit požadavek na souhlas soudu s příslušným právním jednáním podle ustanovení § 898 OZ. Tam, kde však má oprávněná osoba obdržet stoprocentní protiplnění a nemůže jí tedy být způsobena žádná újma, by neměl nedostatek schválení soudem znamenat, že se k právnímu jednání nebude přihlížet (§ 898 odst. 3 OZ). Z tohoto důvodu se případy postoupení za úplatu ve výši jistiny pohledávky v době postoupení explicitně vylučují z okruhu právních jednání, která podléhají obligatornímu souhlasu podle ustanovení § 898 odst. 2 OZ. Zejména v těchto případech je třeba zajistit, aby byla zajištěna kontrola shody slíbeného a reálně poskytnutého protiplnění. Jako pojistku zajišťující kontrolu nad slíbeným a poskytnutým protiplněním se navrhuje stanovit požadavek na poskytnutí úplaty bezhotovostním převodem na účet u poskytovatele platebních služeb. Z právního pohledu představuje požadavek na bezhotovostní převod požadavek na způsob (místo) plnění, jehož nedodržení představuje vadu plnění. Oprávněná osoba nemůže být nucena, aby přijala plnění jiným způsobem (§ 1910 OZ), ani si jiný způsob plnění s postupníkem nemůže ujednat. Zda byla poskytnuta úplata ve slíbené výši, může být v případě sporu zkoumáno soudem. Případný rozpor mezi slíbeným plněním a bezhotovostním převodem by měl jít z důkazního hlediska k tíži postupníka.
Postupitelné by měly být pouze splatné pohledávky. V případě postoupení ještě nesplatných pohledávek by mohlo dojít k problematické situaci při nejistotě o tom, zda nárok na splátku vznikne (případ smrti oprávněného).
Možnost postoupení by měla být dále omezena jen na peněžité pohledávky výživného, o kterém rozhodl soud. Mělo by jít jak o případy, kdy soud o výživném rozhodl autoritativně, tak o případy, kdy schválil dohodu o výživném. Dále by mělo jít jak o případy, kdy soud uložil splnění vyživovací povinnosti za minulou dobu, tak o případy, kdy pouze určil výši výživného splatného v budoucnu. Požadavkem, že o výživném rozhodl soud, se má zajistit, že pohledávky způsobilé k postoupení budou předem určitelné a bude zde do značné míry omezen potenciál sporu o jejich existenci a výši. Jedinou výjimkou mohou být případy, kdy dochází ke snížení výživného za minulou dobu. V těchto případech by měl postupník nést přiměřené riziko spojené s možností, že k této situaci může dojít. V tomto ohledu by se měl z dostupných zdrojů (především od postupitele) informovat o tom, zda na straně povinného z vyživovací povinnosti nedošlo ke změně poměrů. Nemohl-li se však postupník o takových okolnostech ani při vynaložení přiměřené opatrnosti dozvědět, neměla by mu jít k tíži skutečnost, že došlo ke zpětnému snížení výživného. V takovém případě by neměla zanikat ani postoupená pohledávka, obdobně jako se v případě zpětného snížení nebo zrušení povinnosti platit výživné nevrací spotřebované výživné.
Ve druhém odstavci dochází k vyloučení ručení postupitele za dobytnost pohledávky dle § 1885 OZ. Dále se navrhuje se stanovit, že jde-li o pohledávku výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, neodpovídá postupitel postupníkovi ani za to, že pohledávka v době postoupení trvala, mohl-li postupník vědět, že je pohledávka nejistá nebo nedobytná. Tím se i oproti obecné úpravě (§ 1885 odst. 1 OZ) vylepšuje pozice takového postupitele, který je osobou v potenciálně zranitelném postavení. Podle obecné úpravy postupitel neodpovídá, věděl-li postupník, že je pohledávka nejistá nebo nedobytná (hrubá nedbalost ve smyslu § 4 odst. 2 OZ). V navrhovaném případě postupitel neodpovídá, mohl-li postupník vědět, že je pohledávka nejistá nebo nedobytná (jakákoli nedbalost). Standard opatrnosti postupníka bude v tomto případě třeba posuzovat přísněji a se zřetelem k jeho osobě. Bude-li jím profesionál (např. finanční instituce), bude třeba vycházet z nároků, které lze požadovat po odborníkovi (§ 5 odst. 1 OZ).
V případě zastavení pohledávky na výživné se aplikuje pravidlo dle § 1335 OZ, tedy že zastavit lze pohledávku, kterou lze postoupit jinému. Na postoupenou pohledávku se rovněž nepoužijí ustanovení zákona omezující nakládání s pohledávkou výživného, která plynou z jejího osobního charakteru (např. ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem se již neuplatní ustanovení § 1988 OZ zakazující započtení jejich vzájemných pohledávek). Navrhuje se však vyloučit, aby dlužník (povinný z vyživovací povinnosti) mohl vůči postupníkovi namítat své vzájemné pohledávky vůči postupiteli (oprávněné osobě z výživného) podle ustanovení § 1884 odst. 1 věty druhé OZ. Tím má být vůči oprávněné osobě zachována ochrana, která pro ni před postoupením pohledávky na výživné plynula ze zákazu započtení proti pohledávce výživného podle § 1988 odst. 1 OZ.
Konečně se předpokládá, že nařízení vlády stanoví zvýšenou sazbu úroku z prodlení s placením pohledávek výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. Tím by měla být tato zvláště zranitelná skupina zvýhodněna, obdobně jako je podle některých ustanovení občanského zákoníku zvýhodněna i v jiných případech (např. podle § 923 OZ se v těchto případech nevrací spotřebované výživné při zrušení či snížení výživného za minulou dobu). Důvod tohoto zvýhodnění tkví v tom, že nezletilé děti, které nenabyly plné svéprávnosti, obecně nemají možnost kompenzovat nedostatek prostředků na zajištění své výživy doplňkovou výdělečnou činností, a ocitají se proto ve zvláště zranitelném postavení. Smyslem zvýšené sazby úroku z prodlení by mělo být předně ve větší míře, odpovídající významu vyživovací povinnosti, motivovat povinnou osobu k dobrovolnému plnění. Zároveň by vyšší sazba měla oprávněné osobě poskytnout odpovídající kompenzaci spojenou s tím, že včas neobdržela prostředky, na něž měla nárok.
Předběžně se předpokládá stanovení úroku z prodlení denní sazbou ve výši jednotek promile z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Standardní výše pohledávek na výživném se nejčastěji pohybuje od 2 000 do 3 000 Kč měsíčně. Prostřednictvím roční sazby nelze u tak nízkých částek docílit stanovení dostatečné výše úroku z prodlení, která by motivovala povinného k včasnému plnění a oprávněnému poskytovala dostatečnou kompenzaci (ledaže by sazba byla velmi vysoká). U plnění vyživovací povinnosti je navíc na rozdíl od jiných pohledávek zásadnější časové hledisko. Předně výživné může pro řadu osob představovat základní příjem k uspokojování běžných potřeb. Stanovení denní sazby je také konzistentní s přístupem, kdy je neplnění vyživovací povinnosti po dobu delší 4 měsíců pokládáno za jednání, které je postihováno trestněprávní sankcí. Posílení soukromoprávních sankcí by mohlo snížit tlak na uplatňování trestní represe. Na druhou stranu se předpokládá, že zvýšenou sazbu úroku z prodlení by bylo vhodné časově limitovat, případně po uplynutí určité doby prodlení přiměřeně jeho přírůstek omezit, aby byl eliminován vznik nežádoucí dluhové spirály na straně povinné osoby.
K bodu 14 (§ 923 odst. 2 větě druhé)
Navrhuje se reagovat na negativní důsledky, které může mít stávající úprava v případech, kdy na straně povinného dojde k objektivní nemožnosti plnit výživné v dosavadní výši. Vychází se z toho, že soudní řízení, v němž se rozhodne o určení nižší částky výživného, než stanovovalo předchozí rozhodnutí nebo dohoda rodičů, může trvat měsíce. Hrozba exekuce či trestněprávního postihu nicméně vede řadu povinných k tomu, že se kvůli plnění své vyživovací povinnosti zadluží. Podle ustanovení § 923 odst. 2 OZ sice může dojít ve vztahu k nezletilému dítěti ke snížení výživného i zpětně, ale spotřebované výživné se nevrací.
Do úvahy nepřipadá ani možnost snížení výživného nebo skládání části výživného do soudní úschovy na základě předběžného opatření. K těmto možnostem se nepřiklání dosavadní judikatura. Důležitým rozhodnutím v této oblasti je nález Ústavního soudu II. ÚS 114/14 ze dne 26. 8. 2014. V řešené věci se povinný rodič domáhal snížení výživného, protože došlo ke snížení jeho mzdy a vzhledem k dalším vyživovacím povinnostem nebyl schopen platit výživné v plné výši. Ústavní soud se ztotožnil s rozhodováním nižších soudů, když potvrdil, že otec nemůže být po skončení řízení ve věci samé v pozici oprávněného, kterému by soudním rozhodnutím byl přiznán exekuční titul. Dále se soud negativně vyjádřil k možnosti soudní úschovy: „(…) pokud se otec domáhal vydání předběžného opatření, aby jemu a matce bylo uloženo část dosud stanoveného výživného zasílat (či v případě matky jednorázově zaslat) do soudní úschovy, takovýto požadavek nemá oporu v žádném ustanovení zákona o rodině. Otec tedy v tomto rozsahu již v rovině skutkových tvrzení neosvědčil existenci hmotně právního nároku (tzn. rozhodujících skutečností ve smyslu ust. § 75c odst. 1 o. s. ř.), který by vydání předběžného opatření odůvodňoval. Již z tohoto důvodu nelze podle odvolacího soudu návrhu otce na vydání předběžného opatření v tomto rozsahu vyhovět, aniž by bylo nutné zabývat se dalšími zákonnými předpoklady pro nařízení předběžného opatření (…) pak vzhledem k tomu, že výsledkem řízení ve věci samé (řízení o snížení výživného) nemůže v žádném případě být soudní rozhodnutí (tzn. exekuční titul), v němž by otec byl v postavení oprávněného (tzn. toho, jemuž exekuční titul přiznává nějaké právo), již z tohoto důvodu nepřipadá v úvahu, aby ve vztahu k řízení o snížení výživného došlo z pohledu otce k ohrožení možného soudního výkonu rozhodnutí.“.
Delší doba mezi faktickou změnou poměrů a rozhodnutím soudu tak může způsobit povinnému rodiči finanční problémy. Z tohoto důvodu se navrhuje stanovit, že se povinnému v případě zpětného snížení výživného zúčtují případné přeplatky při rozhodování soudu o dávkách výživného splatných v budoucnu. Toto opatření bylo přitom upřednostněno před možností připustit zákonem skládání části výživného do soudní úschovy. V případech, kdy by totiž soud ve věci samé nerozhodl o snížení výživného, by taková úprava mohla působit riziko při zajišťování výživy nezletilého dítěte. Navrhovaná úprava naproti tomu předpokládá, že podmínkou zúčtování přeplatků by mělo být vydání rozhodnutí ve věci samé.
ČÁST DRUHÁ – změna občanského soudního řádu
K bodům 1 až 5 (§ 279, 280, 336i, 337c a 338ze)
Navrhuje se stanovit prioritní postavení pohledávek na výživné, které byly postoupeny. Vždy by nicméně měla zůstat nejvyšší priorita pohledávkám oprávněné osoby samé, po jejichž uspokojení by měly být teprve uspokojeny postoupené pohledávky. V případě postoupených pohledávek má toto opatření za cíl zvýšit jejich atraktivitu a umožnit co nejrychlejší zabezpečení výživy oprávněné osoby. Priorita postoupených pohledávek se zásadně odvíjí od priority pohledávek oprávněných osob na výživné. Neměla by být tedy fakticky snížena míra uspokojení dalších věřitelů. Upřednostněno by mělo být rovněž uspokojení oprávněné osoby při vymáhání úplaty za postoupené pohledávky výživného ve vztahu k postupníkovi. Pokud by tato priorita stanovena nebyla, oprávněná osoba by v důsledku postoupení z hlediska vymáhání prostředků na výživu měla horší postavení. Je-li přitom prováděn srážkami ze mzdy výkon rozhodnutí vůči postupníkovi, uspokojí se nejprve pohledávky z jeho vlastní vyživovací povinnosti a následně pohledávky na úplatu za postoupené pohledávky výživného. Pohledávky státu za náhradní výživné by měly mít oproti postoupeným pohledávkám horší pořadí. Pořadí priority jednotlivých pohledávek vychází z logiky, podle níž by měly být zásadně preferovány soukromoprávní cesty realizace vyživovací povinnosti před řešením vzniklé sociální události prostřednictvím záchranné sítě státu.
ČÁST TŘETÍ – změna zákona o soudních poplatcích
K bodům 1, 6, 7 a 10 (§ 10 a položce 4 a 4a Sazebníku poplatků)
Navrhuje se rozlišit výši poplatkové povinnosti v závislosti na tom, zda je vedeno klasické řízení o rozvodu nebo řízení o smluveném rozvodu, popřípadě zda řízení o rozvod manželství skončilo rozsudkem, jehož součástí je výrok o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Smyslem je zvýhodnit případy, kdy se manželé dokáží dohodnout na okolnostech souvisejících s rozvodem, popřípadě alespoň na některých z nich, zejména na úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu.
Nejvyšší zvýhodnění by měly požívat případy, kdy bylo rozhodnuto o smluveném rozvodu manželství. V případě podání společného návrhu by měli manželé platit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč již současně s podáním návrhu. Tyto případy v současnosti tvoří necelou polovinu všech návrhů. Naopak poměrně časté jsou podle informací z praxe případy, kdy se druhý z manželů k návrhu prvního připojí až v průběhu řízení. Navrhovaná úprava by měla působit na to, aby bylo konsensu dosaženo již v předsoudním stadiu. V případech, kdy tomu tak nebude, by měl navrhovatel zaplatit zvýšený poplatek ve výši 5 000 Kč. Bude-li posléze v řízení o tomto návrhu nakonec rozhodnuto o smluveném rozvodu manželství, měl by soud navrhovateli vrátit rozdíl mezi zaplaceným poplatkem a poplatkem za smluvený rozvod manželství. Skončilo-li řízení o rozvod manželství rozsudkem, jehož součástí je výrok o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, měl by soud navrhovateli vrátit polovinu poplatku. Celková výše poplatku by nakonec v těchto případech měla činit 2 500 Kč.
Zároveň je nepochybné, že zde budou i do budoucna případy, kdy se manželé nebudou schopni dohodnout ani na úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu. Případná bariéra v přístupu k soudu v případech nízkopříjmových skupin by však měla být odstranitelná prostřednictvím žádosti o osvobození od soudního poplatku. V případech, v nichž nebude dán důvod k osvobození od soudních poplatků, připadá podle okolností do úvahy také žádost o odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek do rozhodnutí o věci samé za splnění předpokladů podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSP“).
Za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení o rozvod manželství by měl být stanoven poplatek podle položky 4a písmene b), tj. 5 000 Kč.
K bodům 2 až 5 (§ 11)
Navrhuje se zpoplatnit podání odvolání ve vybraných řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, u nichž existuje zvýšené riziko eskalace a prodlužování rodičovského konfliktu prostřednictvím dalšího vedení soudního řízení. Řízení uvedená v rámci navrhovaného výčtu patří mezi věci spadající do oblasti tzv. rodinného práva soukromého. Cílem je pomocí daného poplatku redukovat tendence ke zbytečnému prodlužování vedení řízení, v němž se může odrážet rodičovský konflikt. Účelem bylo vyčlenit ta řízení, jež nebudou dopadat na situace, kdy se řeší případ vážně ohroženého dítěte či vážného zásahu do práv rodičů. Sám poplatek ve výši 3 000 Kč by pak měl být určitým psychologickým blokem proti dalším obstrukcím, neměl by však tvořit zásadní překážku přístupu ke spravedlnosti.
Navrhuje se dále osvobodit od placení poplatku v řízeních uvedených v odstavci 1 písm. c) při podání odvolání dítě, a to je-li v pozici odvolatele zastoupeného opatrovníkem, nebo i dítě s již plnou procesní způsobilostí (ať se již jedná o dítě dostatečně vyspělé pro podání návrhu před nabytím zletilosti či dítě již zletilé, při pokračování v řízení dle pravidel řízení v nesporných věcech). Dále se navrhuje ve věcech podle odstavce 1 písm. c) ZSP zachovat obecné osvobození i pro případy podání návrhu na nařízení předběžného opatření, ale i řízení o výkonu rozhodnutí, respektive exekuce. Společně s navrhovaným zavedením prozatímního rozhodnutí o úpravě poměrů dítěte se rovněž navrhuje nově zavést také obecné osvobození od soudního poplatku i pro případy návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí.
K bodu 8 (Položce 7)
Navrhuje se upravit výši soudního poplatku v případě podání návrhu na zahájení řízení o určení výživného, včetně jeho snížení či zrušení, kdy je předmětem peněžité plnění. Smyslem je rovněž předcházet nezbytnosti řešit spory o výživné před soudem a motivovat účastníky k mimosoudnímu řešení věci. Tuto úlohu již stávající sazba poplatku, která se neměnila od roku 2012, nemůže účinně plnit s ohledem na vývoj ekonomické situace. Navrhovaný poplatek přitom svojí výší nevytváří pro běžného účastníka nepřekonatelnou zábranu pro přístup k soudnímu řízení, která by jej fakticky omezovala.
K bodu 9 (Položce 22)
Navrhuje stanovit poplatek za podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve vybraných řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé. K tomu srov. důvodovou zprávu k § 11 ZSP. Dále se v návaznosti na změny ve zpoplatnění návrhu na zahájení řízení o rozvod manželství navrhuje promítnout do sazeb poplatků za odvolání zvýšenou sazbu předpokládající klasický rozvod se zjišťováním příčin rozvratu.
K přechodnému ustanovení
Z týchž důvodů, pro které se navrhuje zpoplatnit odvolání v některých řízeních péče soudu o nezletilé, se navrhuje toto zpoplatnění vztáhnout již na odvolání podaná ode dne nabytí účinnosti zákona.
ČÁST ČTVRTÁ – změna exekučního řádu
K bodům 1 až 7 (§ 30, 55, 67 a 71a)
Z obdobných důvodů, z jakých se navrhuje stanovit přednostní postavení postoupeným pohledávkám na výživné a pohledávkám na úhradu úplaty za tyto pohledávky v exekuci a insolvenci, se navrhuje ponechat při vymáhání těmto pohledávkám výhody spojené v současnosti s vymáháním samotného výživného (včetně postihu řidičského oprávnění).
Jak již bylo výše uvedeno, cílem zachování zvláštních výhod, s nimiž je spojeno vymáhání výživného, i pro postoupené pohledávky na výživné, je snaha o zvýšení atraktivity tohoto nástroje, který má umožnit co nejrychlejší zabezpečení prostředků na výživu pro oprávněnou osobu. Z pohledu postupníka by tím mělo být významně sníženo riziko, které přebírá v důsledku nabytí pohledávky od oprávněné osoby. Další rizika související s vymáháním pohledávek výživného (včetně postoupených pohledávek) by měla být do značné míry minimalizována také v důsledku dřívějších závěrů plynoucích z ustálené judikatury Ústavního soudu. Ta kupříkladu prakticky neumožňuje, aby byla oprávněnému uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce [„(…) je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, a tedy, že nelze automaticky, resp. s odkazem na ustanovení § 89 ex. ř., předmětnou povinnost ukládat oprávněnému.“].
Uvedený závěr je relevantní i v kontextu náhradního výživného, u něhož je navíc požadavku na neúspěšné vymáhání výživného stanoven jako jedna z podmínek nároku.
ČÁST PÁTÁ – změna insolvenčního zákona
K bodům 1 a 2 (§ 169 a 398)
Z obdobných důvodů, z jakých se navrhuje stanovit přednostní postavení postoupeným pohledávkám na výživné a pohledávkám na úhradu úplaty za tyto pohledávky při výkonu rozhodnutí a exekuci, se navrhuje stanovit toto přednostní postavení i v insolvenčním řízení.
ČÁST ŠESTÁ – změna zákona o zvláštních řízeních soudních
K bodu 1 (§ 9)
Hovoří-li dnes zákon o zvláštních řízeních soudních o mediačním jednání, navrhuje se v kontextu s obdobnou změnou, která se navrhuje v § 468b odst. 2 ZŘS, vyjasnit, že se tím rozumí mediace podle zákona o mediaci (obdobně jako je tomu podle § 99 odst. 1 OSŘ). Ze současné úpravy neplyne výslovný požadavek, aby byla soudem účastníkům podána informace o mediaci, která by měla probíhat před prověřeným zapsaným mediátorem a v souladu se zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci. Tento nedostatek dosavadní úpravy se navrhuje napravit.
Vypustit se navrhuje také zmínka o možnostech mimosoudního smírčího jednání. Z existujících alternativních způsobů řešení připadá ve věcech upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních v úvahu v zásadě jen mediace. Spojení „mimosoudní smírčí jednání“ bylo do zákona o zvláštních řízeních soudních převzato v návaznosti na dřívější úpravu, která byla obsažena v § 100 odst. 3 občanského soudního řádu s účinností od 1. 10. 2008 (ve znění zákona č. 295/2008 Sb.) do přijetí zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci s účinností od 1. 9. 2012. Již zákon o mediaci spojení „mimosoudní smírčí jednání“ z důvodu nejasnosti tohoto pojmu z občanského soudního řádu vypustil. Ani v současnosti není zřejmé, co by mělo být obsahem tohoto pojmu v kontextu řízení upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních. Tento pojem se proto navrhuje pro nadbytečnost vypustit. Zachován by nicméně nadále měl být požadavek, dle něhož by měl soud obecně vést účastníky k nalezení smírného řešení. K tomu lze využít dalších již existujících nástrojů (např. dohoda o předmětu řízení podle § 10 ZŘS, klid řízení podle § 392 ZŘS). V kontextu péče soudu o nezletilé jsou další nástroje odborné pomoci v současnosti obsaženy v ustanovení § 474 odst. 1 ZŘS, které se navrhují nově upravit v navrhovaném ustanovení § 468b odst. 2 ZŘS.
K bodu 2 (§ 273)
Navrhuje se promítnout pořadí uspokojování jednotlivých pohledávek souvisejících s plněním výživy i do úpravy likvidace dědictví.
K bodu 3 (§ 378)
Navrhuje se do procesního předpisu promítnout navrhovanou změnu ustanovení § 679 OZ, podle níž již nebude nezbytné ve všech případech, v nichž soud rozhodne o neexistenci manželství, aby obecný soud dítěte rozhodl současně také o právech a povinnostech ke společnému dítěti zdánlivě sezdaných manželů (k tomu blíže viz odůvodnění výše).
K bodu 4 (§ 383 odst. 2)
V souvislosti s navrhovaným zavedením spojení řízení o rozvod manželství s řízením o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu se navrhuje stanovit zvláštní místní příslušnost soudu pro řízení o rozvod. Mají-li manželé společné nezletilé dítě, měl by být pro řízení příslušný soud, který je příslušný podle § 467 ZŘS, tj. soud, který je současně opatrovnickým soudem dítěte. Takto stanovená místní příslušnost je přitom vhodná nejen v případech, kdy reálně dojde ke spojení obou řízení. Je vhodná i tehdy, proběhlo-li řízení před opatrovnickým soudem dítěte ještě před zahájením řízení o rozvod manželství. O věci by i v takovém případě měl rozhodovat soud, který je již seznámen se záležitostmi dítěte, což by mu mělo umožnit získat ucelenou představu o situaci v rodině. I z praktického hlediska jde o hospodárnější postup.
K bodu 5 (§ 384 odst. 1)
V souvislosti s navrhovaným zrušením zjišťování příčin rozvratu se navrhuje vypustit zmínka o rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu.
K bodu 6 a 7 (§ 389)
Navrhuje se stanovit, že od výslechu manželů lze v řízení o rozvod manželství dále upustit tehdy, pokud souhlas manželů s rozvodem manželství a shoda na trvalém, hlubokém a nenapravitelném rozvratu jejich manželství vyplývají z písemných podání nebo shodných tvrzení účastníků při jednání, o jejichž pravosti a pravdivosti nemá soud pochybnosti. Požadavek na výslech manželů se jeví jako nedůvodný právě v těchto situacích, kdy mezi manželi panuje na uvedených aspektech shoda. Důsledná realizace tohoto požadavku by přitom mohla přispět k podpoření konfliktu mezi manželi. Z tohoto důvodu se na něm za stanovených podmínek navrhuje netrvat. Vypuštění obligatorního výslechu by mělo představovat další benefit pro konsenzuální manžele, kteří již nebudou zatěžováni otázkami souvisejícími se vztahem, který je oboustranně vnímán jako nefunkční. I po novele by však soud měl vyslechnout konsenzuální manžele, jejichž rozvod by vzhledem ke skutečnostem plynoucím z obsahu spisu mohl být v rozporu se zvláštním zájmem nezletilého dítěte (§ 755 odst. 2 písm. a) OZ).
Požadavek, aby soud usiloval o smíření manželů, by se měl nově uplatnit pouze tehdy, je-li to s přihlédnutím k okolnostem případu účelné a jsou-li manželé při jednání přítomni. Jen za těchto předpokladů lze vnímat uplatňování tohoto požadavku jako vhodné, jinak jej lze považovat za formální.
K bodu 8 (§ 395)
Navrhuje se upřesnit nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí, jímž bylo manželství rozvedeno. Nemělo by záviset na tom, zda byl formálně podán manžely společný návrh na rozvod manželství. Odvolání by nemělo být přípustné také tehdy, pokud druhý z manželů sdělí, že s rozvodem souhlasí, bez ohledu na to, zda se k samotnému návrhu také formálně připojil. V tomto směru by měla být právní úprava uvedena do souladu také se stávající žádoucí praxí, která po vyjádření souhlasu druhého manžela s rozvodem postupuje podle pravidel dopadajících na smluvený rozvod. Ostatně ani z občanského zákoníku nelze dovodit požadavek na formální připojení druhého manžela k návrhu na zahájení řízení. Požadavek na to, že se manžel „připojí k návrhu“, lze interpretovat materiálně v tom smyslu, že mezi manželi panuje konsensus o rozvratu a záměru dosáhnout rozvodu.
K bodu 9 a 20 (§ 398a a 468a odst. 4)
Navrhuje se stanovit podmínky spojení řízení o rozvod manželství s řízením o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu. K tomuto spojení by za stanovených podmínek mělo docházet ze zákona, aniž by o tom muselo být vydáváno rozhodnutí. Ke spojení by mělo docházet vždy, dokud soudem prvního stupně ještě nebylo vyhlášeno rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu. Bylo-li již toto rozhodnutí vyhlášeno, řízení o rozvodu by mělo probíhat sice samostatně, ale u téhož soudu, u něhož probíhalo opatrovnické řízení. To by mělo zajistit ucelený náhled na situaci rodiny.
Pokud jde o samotný průběh spojeného řízení, považuje se za nezbytné vnést do úpravy tohoto postupu prvky, které jej učiní méně formální a potenciálně méně konfliktní. Podle nové právní úpravy by mělo být možné, aby soud svolal jiný soudní rok, který se může konat i jinde než v jednací síni (§ 398a a § 468a odst. 4 ZŘS). Cílem je vytvořit neformální atmosféru, která by přispěla k eliminaci případného napětí a tím i k vytvoření lepších podmínek pro uzavření dohody. Pokud by manželé dosáhli dohody, mohl by soud projednat úpravu poměrů dítěte i rozvod na jediném soudním roku. Jednání by mohlo být nařízeno již jen za účelem vyhlášení rozsudku. Tím by se u konsenzuálních rodičů komplexně vyřešily veškeré podstatné záležitosti související s rozvodem.
Konečně se navrhuje stanovit, že právní moc rozsudku, jímž bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, nastane nejdříve současně s právní mocí rozhodnutí o úpravě poměrů jejich nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu. Jde o naplnění požadavku na úpravu poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu jako podmínky rozvodu manželství. Mají tím být vyloučeny případy, kdy by došlo k rozvodu, aniž by byly tyto poměry pravomocně upraveny.
K bodu 10 (§ 422)
Zákon o zvláštních řízeních soudních stanoví obligatorní spojení řízení o určení otcovství s řízením péče soudu o nezletilé, nejde-li o případy, kdy bylo otcovství určeno souhlasným prohlášením v případech podle § 415 a 416 ZŘS. Tato úprava implicitně vychází z presumpce, že pokud se rodiče nejsou schopni dohodnout na otcovství, nebudou se schopni dohodnout ani na péči a výživě. Tento závěr nelze považovat za nutný ani žádoucí a měla by se i zde prosadit obecná úprava § 908 a 919 OZ, podle níž nežijí-li spolu rodiče a nedohodnou-li se na péči a výživě, rozhodne o tom i bez návrhu soud.
I pokud by bylo ve většině předmětných případů zapotřebí rozhodnutí soudu o péči a výživě, lze považovat obligatorní spojení obou řízení za nevhodné i z dalších hledisek. Předně o péči a výživě se rozhoduje za situace, kdy dosud není v právní moci rozhodnutí o určení otcovství. Jednak se oddaluje samotný okamžik, kdy k závaznému určení otcovství dojde, jednak se dále omezuje prostor k dosažení případné dohody rodičů, na což by se ani v těchto případech v zájmu dítěte nemělo rezignovat. Lze přitom předpokládat, že otec dítěte může být ochotnější přistoupit na uzavření dohody, byla-li otázka jeho otcovství závazně vyřešena. Nenasvědčuje-li přitom s přihlédnutím k průběhu řízení o určení otcovství nic tomu, že by mezi rodiči existoval elementární potenciál k dosažení dohody, nebrání nic soudu bezprostředně po právní moci rozhodnutí o otcovství zahájit řízení o péči a výživě i bez návrhu. Z faktického pohledu se tím ve srovnání s aktuálním právním stavem nijak nemusí prodloužit doba, v níž budou poměry dítěte závazně upraveny. Nelze pominout, že stávající právní úprava vede k tomu, že v těchto případech rozhodují o záležitostech dítěte soudci, kteří se agendě péče o nezletilé zpravidla nevěnují. I proto se jeví jako vhodnější vytvořit oddělením obou záležitostí prostor pro to, aby ve věcech dítěte případně finálně rozhodl specializovaný soudce.
K bodu 11 (nadpis pododdílu 1)
Navrhuje se do zákona o zvláštních řízeních soudních zavést nový institut prozatímní úpravy poměrů dítěte vztahující se na oblast péče soudu o nezletilé (viz odůvodnění k § 465a a násl.). Ten by měl doplnit právní úpravu předběžné úpravy poměrů dítěte speciálním předběžným opatřením podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS. Z tohoto důvodu je třeba upravit nadpis tohoto pododdílu, který by měl obě úpravy obsahovat.
K bodu 12 (§ 452 odst. 3)
V rámci nové koncepce zakotvující využitelnost pouze speciálního předběžného opatření podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS a prozatímního rozhodnutí podle nově navrhovaného § 465a a násl. ZŘS ve věcech péče soudu o nezletilé je úprava obsažená v ustanovení § 452 odst. 3 bezpředmětná. Z nové koncepce vyplývá, že obecné předběžné opatření podle ustanovení § 74 a násl. OSŘ se pro účely péče soudu o nezletilé již nepoužije (navrhované ustanovení § 465a odst. 2). Z tohoto důvodu se navrhuje zrušení tohoto odstavce. Omezení doby trvání a prodloužení prozatímního rozhodnutí by nicméně mělo být ve shodné podobě zavedeno v navrhovaném ustanovení § 465g odst. 3.
K bodu 13 (§ 453 odst. 1)
V kontextu s navrhovanou možností zahájit řízení o speciálním předběžném opatření soudem i bez návrhu (v navrhovaném ustanovení § 454 odst. 1 ZŘS) se navrhuje vyřešit také otázku místní příslušnosti soudu dle jednotlivých způsobů zahájení řízení.
U návrhu na nařízení speciálního předběžného opatření je specifická místní příslušnost soudu odůvodněna tak, že „příslušný soud jde navrhovateli naproti“, a to právě s ohledem na potřebu rychlosti, s níž musí být neprodleně rozhodnuto.
Návrh na nařízení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte by měl mít možnost podat jen OSPOD. Místně příslušným by tedy měl být i nadále obecný soud tohoto navrhovatele.
Toto pravidlo by však nebylo možné aplikovat na situace, kdy by mělo být možné zahájit řízení bez návrhu. Pro tyto případy se navrhuje vyjít z obecného pravidla pro stanovení místní příslušnosti v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé (§ 467 odst. 1 ZŘS). Místně příslušným by v tomto případě měl být obecný soud nezletilého dítěte. Tento soud by měl mít dítěti nejblíže. V případě, že byla již dříve ohledně dítěte vedena předchozí řízení, měl by tento soud znát všechny skutečnosti, které v těchto řízeních vyplynuly. Obecný soud dítěte by měl mít nejlepší předpoklady pro rychlou a účinnou úpravu poměrů dítěte v případě, že tato potřeba úpravy vyvstane.
Protože však i zde mohou nastat situace, kdy nebude příslušný soud znám nebo nebude schopen včas zakročit, navrhuje se doplnění obdobného ustanovení, jaké je v současnosti obsaženo v ustanovení § 467 odst. 2 ZŘS. Ve těchto případech by měl mít možnost zakročit kterýkoli soud, v jehož obvodu se nezletilý zdržuje. Protože se jedná o řízení o speciálním předběžném opatření, v němž se řeší nejvážnější situace, ve kterých se nezletilé dítě ocitlo, je na místě, aby i jinak místě nepříslušný soud o předběžném rozhodnutí rozhodl a v případě kladného výsledku ho i vykonal. V oblasti péče soudu o nezletilé je základním kritériem zájem dítěte, a i v tomto případě je v zájmu dítěte, aby bylo speciální předběžné opatření bezodkladně nařízeno, vyvstane-li k tomu potřeba. Následný postup předání věci příslušnému soudu řeší již stávající ustanovení § 453 odst. 2 ZŘS.
K bodu 14 (§ 454 odst. 1)
Stávající koncepce aktivní legitimace ve vztahu k zahájení řízení o předběžném opatření upravujícím poměry dítěte rozlišuje věcně dvě oblasti, pro které je aktivní legitimace vymezena. Pro rozlišení těchto dvou oblastí je podstatné, co je návrhem na nařízení předběžného opatření navrhováno:
a) svěření dítěte do péče rodiče nebo osoby dítěti příbuzné nebo blízké,
b) svěření dítěte mimo péči rodičů nebo osob dítěti příbuzných nebo blízkých.
Jedná se o dvě oblasti, které se vzájemně nepřekrývají, avšak zároveň zahrnují všechny možné varianty svěření dítěte do péče.
Jak bylo podrobně rozebráno v obecné části důvodové zprávy, dosavadní vymezení aktivní legitimace ve vztahu ke speciálnímu předběžnému opatření je vnímáno jako problematické (viz obecná část důvodové zprávy).
Navrhovaná právní úprava má přinést jednoznačné vymezení aktivní legitimace pro zahájení řízení o speciálním předběžném opatření, které je postaveno na důkladném zvážení všech relevantních okolností a výhod a nevýhod jednotlivých variant:
1) orgán sociálně-právní ochrany dětí,
2) soud,
3) účastníci řízení.
Ad 1) Možnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí podat návrh na nařízení speciálního předběžného opatření je v předkládaném návrhu zachována v plném rozsahu, a to jak pro oblast vymezenou pod písm. a), tak i pod písm. b). Argumentů pro zachování tohoto oprávnění orgánu sociálně-právní ochrany dětí je více. Lze odkázat na historický vývoj, kdy původně měl orgán sociálně-právní ochrany dětí (v daném období od 1. 4. 1964 do 1. 10. 1995 národní výbor) dokonce povinnost v případě naléhavé potřeby učinit předběžně i taková opatření, o kterých mohl jinak rozhodovat jen soud. V návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu byla tato pravomoc ponechána výhradně soudu, avšak orgán sociálně-právní ochrany dětí měl výlučnou aktivní legitimaci k zahájení řízení o speciálním předběžném opatření. S účinností od 1. 1. 2022 není otázka aktivní legitimace ve vztahu k speciálnímu předběžnému opatření vnímána v určitých situacích jako jednoznačná.
Jak již bylo řečeno, orgán sociálně-právní ochrany dětí je „hlavním nositelem bezpečí nezletilých dětí“, k čemuž je povinen účelně využívat rovněž podání návrhu na nařízení speciálního předběžné opatření. Tento orgán má zároveň nástroje, díky kterým může reagovat nejrychleji a nejpružněji. Zpravidla je nejdříve a nejlépe informován o situaci, ve které se ocitne nezletilé dítě při nedostatku řádné péče, nebo je-li jeho život, normální vývoj, či jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo porušen. O takto vzniklém nepříznivém stavu nezletilého dítěte se orgán sociálně-právní ochrany dětí dozvídá při plnění řady úkolů uložených mu zákonem, mimo jiné při dlouhodobém monitorování narušeného prostředí, v němž dítě vyrůstá.
S ohledem na vymezení činnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí je tento nejlepší volbou pro svěření oprávnění podat návrh na nařízení předběžného opatření, neboť mu zákon svěřuje oprávnění, díky kterým může zjistit a objektivně zhodnotit prostředí a poměry dítěte, ve kterých vyrůstá.
Ad 2) Odborná veřejnost však již delší dobu řeší, zda by neměl mít oprávnění v dané věci i soud, a to v podobě zahájení řízení bez návrhu.
Tuto pravomoc se navrhuje soudu svěřit v případě svěření dítěte do péče rodiče nebo osoby dítěti příbuzné nebo blízké. V daném případě se nejedná o tak závažný zásah jako v případě, kdy je dítě vytrženo ze svého rodinného prostředí.
Argument pro svěření této pravomoci soudu vyplývá přímo z charakteru řízení nesporného, kdy je soud vázán zásadou vyšetřovací a materiální pravdy. Břemeno zjištění skutečného stavu věci tedy leží primárně na soudu a je jeho odpovědností, aby se dítěti dostalo adekvátní ochrany. Je však třeba brát v potaz, že možnost soudu opatřovat si v daném řízení relevantní informace je i s přihlédnutím k časovému hledisku omezení. Jeho pravomoc by proto měla být v případech, kdy řízení nebylo zahájeno na návrh OSPOD, omezena pouze na takový zásah, který nebude představovat vytržení dítěte z jeho přirozeného prostředí. Možnost nejzávažnějšího zásahu do poměrů dítěte, který by měl spočívat ve svěření dítěte mimo péči rodičů nebo osob dítěti příbuzných nebo blízkých, by měla být dána pouze v případě, že se na tom shodnou oba orgány, kterým je svěřena povinnost hájit zájmy dítěte.
Je však třeba říci, že i v takovém případě (soud obdrží podnět k nařízení speciálního předběžného opatření v podobě svěření dítěte mimo péči rodičů či osob příbuzných nebo blízkých) má soud nástroj k tomu, aby uvedenou situaci vyřešil. Jednak se může obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby se k tomuto podnětu vyjádřil a v případě jeho oprávněnosti podal příslušný návrh. Eventuálně může postupovat mírnějším způsobem a ověřit, zda není možné situaci řešit speciálním předběžným opatřením v podobě svěření dítěte do péče osoby jemu příbuzné nebo blízké.
Poskytnutí pravomoci soudu zahájit řízení o speciálním předběžném opatření pouze v případě, že se jedná o svěření dítěte do péče rodiče nebo osoby jemu příbuzné nebo blízké, představuje vyvážený kompromis, který má zajistit nejširší možnou ochranu zájmů dítěte a zároveň dát možnost soudu řešit situaci adekvátním způsobem se zohledněním všech relevantních okolností.
Ad 3) Zvažována byla také možnost výslovného zakotvení oprávnění dalších osob podat návrh na nařízení speciálního předběžného opatření. Tato možnost nebyla vyhodnocena jako vhodná. Řízení o speciálním předběžném opatření by mělo představovat mimořádný postup, jehož spuštění by mělo náležet pouze orgánům, které mají předpoklady pro objektivní zhodnocení situace dítěte. Příslušné řízení by nemělo sloužit jako nástroj k uplatňování práv osobám, které jsou v dané věci různým způsobem zainteresovány na řešení situace dítěte a jejichž pohled může být z tohoto důvodu zkreslen. Tím spíše za situace, kdy byla v těchto případech vyhodnocena jako nevhodná také obecná úprava předběžných opatření, která by měla být nahrazena novou úpravou prozatímních rozhodnutí. I těmto osobám by měla být nicméně zachována možnost podat podnět příslušným orgánům, aby se situací dítěte za stanovených předpokladů zabývaly.
K bodu 15 až 17 (§ 457, 461 a 465 odst. 1)
Navrhuje se do příslušných ustanovení promítnout navrhovanou možnost úpravy poměrů dítěte speciálním předběžným opatřením také soudem bez návrhu. Tato ustanovení v současnosti vycházejí z návrhového charakteru příslušného řízení. Z tohoto důvodu se navrhují terminologické změny, aby zákon odpovídajícím způsobem reflektoval jak možnost zahájení řízení na návrh, tak i bez návrhu.
K bodu 18 (§ 465a až 465i)
Navrhuje se zcela nový institut prozatímní úpravy poměrů dítěte jako subsidiární právní úprava ke speciálnímu předběžnému opatření. Nově vložená ustanovení by měla vymezit pravidla stanovená pro řízení o prozatímní úpravě poměrů dítěte. Právní úprava předběžné a prozatímní úpravy poměrů dítěte obsažená v ZŘS by se pro oblast péče soudu o nezletilé měla stát výlučnou.
§ 465a
Nová právní úprava má dopadat na situace, kdy nejsou naplněny předpoklady pro vydání speciálního předběžného opatření podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS, avšak je v zájmu dítěte, aby bylo do jeho poměrů zatímně zasaženo. Vymezení vzájemného vztahu mezi speciálním předběžným opatřením a prozatímní úpravou poměrů je provedeno tak, aby byly pokryty všechny situace, kdy vyvstane potřeba předběžné, resp. prozatímní úpravy poměrů dítěte a hranice je určena závažností situace v případě speciálního předběžného opatření. Prozatímní úprava poměrů dítěte by se měla použít v případě, že tato potřeba zásahu do poměrů dítěte vyvstane, avšak nebudou naplněny předpoklady pro použití speciálního předběžného opatření. Měla by být tedy dána subsidiarita právní úpravy prozatímního rozhodnutí vůči speciálnímu předběžnému opatření. Tímto způsobem by měla být zajištěna komplexní úprava předběžné, resp. prozatímní úpravy poměrů v oblasti péče soudu o nezletilé.
Potřeba zatímního zásahu v zájmu dítěte by měla spočívat na vyhodnocení soudu. Možnost takového zásahu může být dána i v případě, že byla rodiči dítěte ohledně záležitostí dítěte či některých z nich uzavřena zatímní dohoda. Ani v těchto případech není vyloučeno, že dohoda bude v rozporu se zájmem dítěte. Popřípadě může být v zájmu dítěte, aby byl stav založený dohodou rodičů potvrzen vykonatelným rozhodnutím. V takovém případě by měl soud dohodu rodičů v obsahu svého rozhodnutí zohlednit. Vzhledem k zatímnímu charakteru příslušných dohod, v nichž nemusí být shoda ani na všech záležitostech dítěte, se přitom na rozdíl od rozhodnutí ve věci samé nepředpokládá, že by soud mohl již prozatímním rozhodnutím dohodu rodičů schvalovat.
Místní příslušnost soudu v případě prozatímní úpravy poměrů dítěte se shodně jako v případě řízení ve věci samé (§ 467 ZŘS) navrhuje stanovit obecnému soudu nezletilého dítěte. Obecný soud dítěte je v daném případě nejlepší volbou, neboť se jedná o soud, který by měl mít k dítěti nejblíže a mít o dítěti nejvíce informací. Pokud se podíváme na obecnou úpravu předběžných opatření v občanském soudním řádu, k nařízení obecného předběžného opatření je příslušný soud, který je příslušný k řízení ve věci. O prozatímní úpravě poměrů dítěte by tak měl rozhodovat stejný soud, který tyto situace do současné doby řešil s využitím obecného předběžného opatření.
Odkaz na ustanovení § 467 ZŘS je nicméně třeba brát v celém jeho kontextu, tedy i pro řešení situace formou zahájení řízení o prozatímním rozhodnutí v případě, že příslušný soud není znám nebo nemůže včas zakročit, a to soudem, v jehož obvodu se nezletilý zdržuje. Aplikace ustanovení § 467 odst. 2 je logická i z pohledu uplatnění tohoto ustanovení v právní úpravě speciálního předběžného opatření i v právní úpravě řízení ve věci samé týkající péče soudu o nezletilé.
Nově se navrhuje vymezit vztah předběžné a prozatímní úpravy poměrů a obecné právní úpravy předběžných opatření v občanském soudním řádu. Zcela vyloučit se navrhuje využití obecného předběžného opatření podle ustanovení § 74 a násl. OSŘ ve vztahu k péči soudu o nezletilé. Tato úprava přinášela v praxi mnoho problémů a neposkytovala dostatečné záruky práv jednotlivým účastníkům řízení. Navrhovaná úprava prozatímního rozhodnutí by měla lépe reflektovat potřeby daného řízení a specifika spojená s úpravou poměrů dítěte. S ohledem na specifičnost daného řízení není ve vztahu k prozatímní úpravě poměrů dítěte opodstatněno ani subsidiární použití právní úpravy občanského soudního řádu o předběžném opatření. Ve vztahu k úpravě speciálního předběžného opatření by nicméně subsidiarita této úpravy měla zůstat zachována.
V otázce zastoupení dítěte v řízení o vydání prozatímního rozhodnutí se navrhuje odkázat na úpravu zastoupení dítěte v řízení péče soudu o nezletilé obsaženou v ustanovení § 469 ZŘS. V podrobnostech srovnej důvodovou zprávu k navrhovaným změnám ustanovení § 469 ZŘS.
§ 465b
Navrhované ustanovení má řešit otázku aktivní legitimace. Řízení by mělo být možné obdobně jako řízení ve věci samé zahájit na návrh i bez návrhu. S ohledem na propojenost s řízením ve věci samé je rovněž na místě vymezení jeho vztahu k řízení o vydání prozatímního rozhodnutí, které by mělo být možné zahájit jak před zahájením řízení ve věci samé, tak i v jeho průběhu. Zde je zohledněna naléhavost věci, kdy i v případě řízení o prozatímním rozhodnutí je dána naléhavost řešení věci, neboť je zde potřeba zásahu do poměrů dítěte. Umožnění zahájení řízení o prozatímním rozhodnutí před zahájením řízení ve věci samé tak zohledňuje tuto naléhavost, kdy není v zájmu dítěte, aby byly prozatímní úpravě jeho poměrů dávány jakékoli překážky (tedy např. v podobě povinnosti nejprve zahájit řízení ve věci samé).
Toto „předsunutí“ řízení o prozatímním rozhodnutí však vyžaduje řešit návaznost řízení ve věci samé. S ohledem na možnost zahájení řízení na návrh i bez návrhu je úprava taková, že buď bude navrhovateli určena lhůta pro podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, nebo toto řízení zahájí soud sám bez návrhu.
Bude-li řízení o prozatímním rozhodnutí zahájeno soudem bez návrhu, zahájí soud rovněž bez návrhu i řízení ve věci samé. V případě, že bude řízení o prozatímním rozhodnutí zahájeno na návrh, navrhovaná úprava umožňuje následné zahájení řízení ve věci samé oběma způsoby. Důvodem je variabilita rozhodnutí soudu o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí. Vyhoví-li kupříkladu soud navrhovateli prozatímním rozhodnutí jen částečně, může si vyhodnotit situaci tak, že zahájí řízení ve věci samé bez návrhu.
V odstavci 2 se navrhuje vyjádřit zásadu být slyšen, která odlišuje toto řízení od řízení o předběžném opatření. Podmínkou vydání prozatímního rozhodnutí je poskytnutí možnosti všem účastníkům řízení se k věci vyjádřit. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení ve věci péče soudu o nezletilé, je třeba dát tuto možnost i nezletilému dítěti, jehož se řízení týká, pokud je to možné s přihlédnutím k jeho rozumové a volní vyspělosti.
§ 465c
Navrhuje se vymezit nezbytné náležitosti návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí a řešení jejich nedostatků. Návrh by měl mít následující náležitosti:
a) obecné náležitosti návrhu na zahájení řízení – náležitosti vymezené v ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, aby bylo jasné, jakému soudu je podání určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje včetně podpisu navrhovatele a data návrhu; zároveň musí být účastníci řízení jednoznačně identifikováni; to vše z důvodu určitosti a srozumitelnosti návrhu, tento přímý odkaz na právní úpravu obsaženou v občanském soudním řádu respektuje subsidiární použití občanského soudního řádu, v souvislosti s prozatímním rozhodnutím je výslovně vyloučena pouze subsidiární aplikace právní úpravy obecného předběžného opatření (viz výše důvodová zpráva k nově navrhovanému ustanovení § 465a),
b) údaje podle ustanovení § 468 odst. 3 (viz důvodová zpráva k tomuto nově navrhovanému ustanovení) – tyto informace (kontaktní telefonní čísla nebo e-mailové adresy rodičů dítěte) mají zajistit rychlejší a flexibilnější průběh řízení o prozatímním rozhodnutí,
c) vylíčení skutečností odůvodňujících prozatímní rozhodnutí – tyto informace jsou nezbytné z důvodu posouzení návrhu, zda se skutečně jedná o návrh na vydání prozatímního rozhodnutí (§ 41 odst. 2 OSŘ) a jsou v něm uvedeny skutečnosti, které by mohly odůvodňovat vydání prozatímního rozhodnutí; s ohledem na povinnost soudu poskytnout možnost vyjádřit se k návrhu všem účastníkům řízení však nemusí soud v této fázi řízení řešit otázku, zda je možné vydat prozatímní rozhodnutí pouze na základě tohoto návrhu; při rozhodnutí totiž soud vychází ze všech informací poskytnutých účastníky řízení nebo získaných v průběhu řízení,
d) stručné informace o komunikaci mezi rodiči nebo jinými osobami, jež se toho, co má být předmětem úpravy poměrů dítěte, týkala, nebo důvody, pro které tato neproběhla – jak bylo uvedeno již v obecné části důvodové zprávy, účelem této právní úpravy je mimo jiné vyloučit z řízení prvek překvapení, který je typický pro řízení o předběžném opatření; z tohoto důvodu jsou vyžadovány i tyto informace (včetně informací uvedených pod následujícím písmenem, které jsou vyžadovány ze stejného důvodu), které mají soudu poskytnout přehled o tom, jak moc jsou ostatní účastníci seznámení se situací i samotným návrhem,
e) informace o tom, zda byli ostatní účastníci řízení o vydání prozatímního rozhodnutí vyrozuměni o úmyslu podat tento návrh, případně uvedení důvodů, pro které toto vyrozumění nebylo učiněno – viz komentář k předchozímu písmenu,
f) listiny, jichž se dovolává – i zde je dán požadavek na doložení svých tvrzení, a to příslušnými listinami.
Odstavec 3 navrhovaného ustanovení se věnuje situaci, kdy soud musí návrh odmítnout. Pro odmítnutí návrhu jsou stanoveny dvě podmínky: (1) návrh má nedostatky a zároveň (2) pro tyto nedostatky není možné v řízení pokračovat. Jsou-li obě splněny, soud návrh na vydání prozatímního rozhodnutí odmítne. Nedostatky návrhu se rozumí to, že návrh neobsahuje všechny stanovené náležitosti (viz předchozí odstavec), je neurčitý nebo nesrozumitelný. Jedná se o alternativní výčet, kdy postačí, že má návrh jeden z těchto nedostatků. Zároveň se v řízení o prozatímním rozhodnutí vylučuje oprava nebo doplnění návrhu, který neobsahuje všechny náležitosti nebo je neurčitý nebo nesrozumitelný, a to odkazem na ustanovení § 454 odst. 2 poslední věta ZŘS. Na navrhovatele je kladena větší míra odpovědnosti za bezvadnost jeho návrhu, která je odůvodnitelná zejména požadavkem na rychlost řízení, neboť soud musí o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí rozhodnout bez zbytečného odkladu.
§ 465d
V odstavci 1 tohoto ustanovení se navrhuje řešit další situaci, kdy soud musí návrh na vydání prozatímního rozhodnutí odmítnout, a to v případě, že se jedná o zjevně bezdůvodný návrh. Půjde o případy, kdy se návrh zcela míjí s podstatou věci.
Jedná se zejména o situace, kdy je návrh zjevně svévolným nebo bezúspěšným uplatňováním práva. V tomto směru se návrh inspiruje právní úpravou ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ, na kterou lze i v odůvodnění k tomuto ustanovení odkázat:
„O svévolné uplatňování práva (svévoli) jde zejména tam, kde žalobce zjevně nemá pro svá tvrzení oporu v hmotném právu. Tradičně se uvádějí za příklad takzvané šikanózní žaloby, které se žalobci snaží jen využít k tomu, aby znepříjemnili život žalovaným. Procesní šikana znamená, že účastník činí procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2015, sp. zn. 22 Cdo 286/2015).
(…)
Zřejmě bezúspěšné uplatňování práva je takové, u něhož je jen na základě žaloby jasné, že žalobce nemůže mít úspěch ve věci. To jsou zejména případy sudičů (kverulantů), kteří zahrnují soudy na první pohled nesmyslnými žalobami.“
Soud může při posouzení zjevné bezdůvodnosti vycházet nejen z návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí, ale i z dalších písemných podání učiněných ostatními účastníky řízení. Odmítnutí návrhu představuje formální rozhodnutí soudu, ve kterém soud neřeší samotnou podstatu věci. Pokud však již soud dospěje k závěru, že je návrh třeba věcně projednat, a svolá jiný soudní rok nebo nařídí jednání nebo předá účastníkům informaci, že předmětem nařízeného jednání ve věci samé bude i projednání návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí, je na místě, aby již v této fázi řízení o návrhu věcně rozhodl, a to případně tak, že ho zamítne.
Navrhovaný odstavec 2 má představovat ochranu soudu před administrativní zátěží spojenou s opakovanými návrhy a také ochranu před procesními obstrukcemi spojenými s opakovanými bezúspěšnými návrhy. Ustanovení se vztahuje na situace, kdy je návrh na vydání prozatímního rozhodnutí odmítnut pro zjevnou bezdůvodnost nebo zamítnut. V těchto situacích se jeví opakované podání návrhu z obdobných důvodů ve věci týchž účastníků požadující stejnou nebo obdobnou prozatímní úpravu poměrů jako neodůvodnitelné. Soudu však přináší každý takový návrh administrativní zátěž. Každé rozhodnutí soudu je spojeno s formálními požadavky na příslušnou formu rozhodnutí, jakož i zátěž z pohledu délky řízení. Soud jednak potřebuje čas na přípravu rozhodnutí a splnění dalších formálních požadavků spojených s jeho vyhotovením a vyhlášením či doručením, jednak se může řízení prodloužit z důvodu odvolání se některého účastníka proti tomuto rozhodnutí (k odvolání viz odůvodnění k nově navrhovanému ustanovení § 465g níže). Zároveň se tím prodlužuje i řízení ve věci samé. Z tohoto důvodu ustanovení přináší pevnou dobu 3 měsíců, ve které se vylučuje podat opětovný návrh. Doba 3 měsíců je adekvátní jednak s ohledem na charakter návrhů, na které tato úprava cílí. Jednak je adekvátní s ohledem na délku řízení ve věci samé, neboť ve věci péče soudu o nezletilé je soud povinen rozhodnout s největším urychlením a nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, učiní tak zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení. Aby bylo možné tuto lhůtu pro rozhodnutí ve věci samé reálně dodržet, jeví se doba pro zákaz podání opakovaného návrhu jako přiměřená. Z důvodu odbourání administrativní zátěže soudu se k návrhu podanému v této době nepřihlíží, o čemž soud navrhovatele pouze vyrozumí usnesením, proti kterému není opravný prostředek přípustný. To vše je nastaveno tak, aby nedocházelo ke zbytečnému prodlužování řízení ve věci samé.
V odstavci 3 se navrhuje upravit postup soudu v případě, kdy návrh není shledán ani zjevně bezdůvodným ani se nejedná o návrh, ke kterému se nepřihlíží. Ač to není výslovně řečeno, z logiky věci i formálního řazení jednotlivých ustanovení vyplývá, že v této fázi řízení má již soud posouzen návrh i z pohledu jeho vad, určitosti a srozumitelnosti, které posuzuje již na samotném začátku řízení. Soud by tedy dle tohoto ustanovení měl po posouzení formálních požadavků a po zajištění si vyjádření účastníků řízení posoudit podle povahy věci, jaký další postup je pro účely rozhodnutí o prozatímní úpravě poměrů dítěte nejúčelnější. Může se jednat o:
a) svolání jiného soudního roku postupem podle § 465e (viz komentář k tomuto nově navrhovanému ustanovení),
b) projednání věci na nadcházejícím jednání, nebo
c) rozhodnutí na základě písemných vyjádření účastníků.
Všechny tyto kroky mají vést k tomu, aby bylo o prozatímní úpravě poměrů dítěte rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Z tohoto důvodu může být zvolena jednak varianta méně formálního jiného soudního roku, jednak varianta využití k projednání prozatímní úpravy poměrů dítěte jednání, které se má konat v rámci řízení ve věci samé. Případně lze, je-li to možné, rozhodnutí vydat i pouze na základě písemných vyjádření účastníků, pokud je lze považovat za dostatečná z hlediska realizace jejich práva být v řízení slyšeni. Ač se otevírá možnost projednat prozatímní úpravu poměrů s účastníky řízení, má se tak stát v co nejkratší lhůtě, aby byl naplněn smysl prozatímní úpravy poměrů dítěte, jíž je řešení naléhavé situace, pro niž není možné vyčkat až rozhodnutí ve věci samé.
§ 465e
Odstavec 1 tohoto nově navrhovaného ustanovení má být jedním z nástrojů pro rychlé řešení prozatímní úpravy poměrů dítěte. Má stanovit, že při určení data konání jiného soudního roku nebo jednání, nebylo-li již nařízeno před zahájením řízení o prozatímním rozhodnutí, má soud vycházet z údajů získaných od účastníků řízení. Tímto ustanovením se dává soudu prostor pro stanovení data konání jiného soudního roku či jednání tak, aby bylo v souladu s časovými možnostmi všech účastníků řízení. Soud by měl být s ohledem na snahu o větší neformálnost motivován k tomu, aby si telefonicky či elektronicky prostřednictvím e-mailové komunikace předem relevantní informace zjistil. Tímto způsobem má být zajištěno, aby byla věc projednána v nejbližším možném termínu, který bude vyhovovat všem dotčeným osobám.
V rámci urychlení řízení je v odstavci 2 tohoto ustanovení rovněž navrhováno stanovit, že účastníci musí být k jinému soudnímu roku nebo jednání předvoláni nejméně 5 dnů předem (standardně je však tento požadavek stanoven v délce nejméně 10 dnů předem – viz ustanovení § 115 odst. 2 OSŘ). Toto předvolání i vyrozumění, že předmětem nařízeného jednání bude i projednání prozatímní úpravy poměrů dítěte, může být provedeno i telefonicky nebo elektronicky prostřednictvím e-mailové komunikace. Tak by tomu však mělo být pouze v případě, že tyto kontaktní údaje byly soudu sděleny přímo osobou, která je předvolávána, resp. které je doručováno vyrozumění. V případě, že je předvolání učiněno telefonicky, mělo by být třeba o tom učinit záznam do spisu. V podrobnostech by se měl uplatnit postup stanovený instrukcí Ministerstva spravedlnosti č. j. 550/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Stejným způsobem by měl soud postupovat i v případě, že se některý z účastníků řízení neměl možnost seznámit s návrhem na vydání prozatímního rozhodnutí nebo s usnesením o zahájení řízení bez návrhu. Opět by měl mít možnost využít k zaslání těchto dokumentů e-mailovou adresu účastníka řízení v případě, že ji soudu za tímto účelem sdělil. Tato opatření by měla zajistit rychlé řešení věci.
V odstavci 3 se navrhuje další opatření pro zajištění rychlého postupu v řízení o vydání prozatímního rozhodnutí. Navrhuje se omezit možnost odročit svolaný jiný soudní rok nebo nařízené jednání, při kterém má být prozatímní rozhodnutí projednáno. K tomuto by mělo být možné přistoupit výjimečně z důvodů jak na straně soudu, tak i na straně účastníka řízení (včetně důvodů na straně jeho zástupce). Účastník by však měl být schopen prokázat, že se nemůže s ohledem na všechny okolnosti nejen zúčastnit jiného soudního roku nebo jednání, ale též se k věci alespoň písemně vyjádřit. V ostatních případech by odročení nemělo být přípustné. Mělo by se tím zabránit nedůvodnému protahování řízení právě odročováním jiného soudního roku nebo jednání.
Současně by mělo být připuštěno, aby jednání proběhlo i v nepřítomnosti účastníka řízení, pokud byl k jinému soudnímu roku řádně předvolán. Opět se jedná o opatření, které by mělo bránit protahování řízení, resp. zajistit jeho rychlé projednání.
V odstavci 5 se soudu navrhuje v zájmu urychlení jeho postupu umožnit i přes svolání jiného soudního roku od něho upustit, pokud jsou soudu známa stanoviska všech účastníků řízení a soud má na základě písemných podkladů, proběhlých jednání nebo jiných soudních roků vše potřebné pro rozhodnutí o prozatímní úpravě poměrů dítěte. Výslovně se navrhuje zdůraznit význam participačních práv dítěte s přihlédnutím k jeho rozumové a volní vyspělosti.
Odchylně od ustanovení § 18 odst. 1 ZŘS se navrhuje v odstavci 6 stanovit, že při jiném soudním roku lze v řízení o prozatímním rozhodnutí bez dalších omezení provádět dokazování potřebné pro rozhodnutí. To je odůvodněno povahou tohoto rozhodnutí, které by mělo při méně formálním a rychlém projednání umožnit prozatímně upravit poměry dítěte. S ohledem na povahu řízení ovládaného zásadami řízení nesporného by mělo být možné, aby účastníci i na jiném soudním roku uváděli nové skutečnosti a důkazy. Soud by těmito jejich návrhy neměl být vázán a měl by být povinen zjistit skutkové okolnosti v dostatečné míře potřebné pro rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, na prozatímní rozhodnutí by se měl obecně uplatnit vyšší standard prokázání skutečností než na obecnou úpravu předběžného opatření. I tak je však třeba brát v potaz, že tento standard s ohledem na prozatímní charakter rozhodnutí a zrychlený průběh řízení o něm nedosahuje standardu vyžadovanému pro rozhodnutí ve věci samé.
§ 465f
Protože se na prozatímní úpravu poměrů nezletilého dítěte nepoužije právní úprava o předběžném opatření obsažená v občanském soudním řádu, je třeba určit stav, který je rozhodující pro rozhodnutí o prozatímní úpravě poměrů. Tím by měl být stav v době vyhlášení nebo vydání prozatímního rozhodnutí. Takto by měla být řešena jak situace, kdy soud rozhoduje na jednání, tak i situace, kdy rozhoduje bez nařízeného jednání.
V případě, že je předmětem řízení o vydání prozatímního rozhodnutí úprava péče rodičů o nezletilé dítě nebo osobní styk s dítětem, měl by soud rozhodnout tak, aby byl v co nejvyšší možné míře zajištěn kontakt nezletilého dítěte s oběma rodiči. Do nejvyšší možné míry by se tedy mělo uplatnit pravidlo, že na péči a výchově dítěte by se v zásadě měli podílet oba rodiče stejnou měrou.
Právní úprava má tak postavit najisto, že prozatímní rozhodnutí nejsou odůvodněna jakousi minimalistickou či nezbytnou úpravou, jak se to někdy v praxi stává u předběžných opatření, ačkoli ani u těchto k tomuto není dán zákonný podklad.
Navrhovaným ustanovením se má současně prolomit zásada zákazu předjímání budoucí úpravy, která je typická pro předběžná opatření, avšak není přiléhavá pro prozatímní úpravu poměrů dítěte (blíže viz obecná část důvodové zprávy). Z tohoto důvodu je připuštěno, pokud to odpovídá okolnostem případu, aby byla úprava poměrů ve výroku ve věci samé shodná s úpravou poměrů prozatímním rozhodnutím, i když tato úprava bude mít vždy jen časově omezenou dobu svého trvání (viz také komentář k nově navrženému § 465g).
§ 465g
Právní úprava řízení o prozatímním rozhodnutí by měla převzít určité prvky řízení o předběžném opatření, které by však měly být vyváženy specifiky péče soudu o nezletilé. Řízení o prozatímním rozhodnutí by na jednu stranu mělo přinést rychlé řešení věci. Na druhou stranu by však mělo odstranit nežádoucí prvek překvapení pro účastníky řízení a dát prostor pro jejich vyjádření k navrhované prozatímní úpravě poměrů dítěte. Soud by neměl provádět podrobné dokazování a zkoumat situaci v rodině a vzájemné vztahy do takových podrobností, jak je to vyžadováno ve věci samé. Míra zjištění skutkových okolností by se měla přizpůsobit časovému hledisku. Dle něj by měl soud podle navrhovaného odstavce 1 rozhodnout bez zbytečného odkladu po zahájení řízení o prozatímním rozhodnutí. Takto stanovená lhůta by se měla přizpůsobit okolnostem případu a potřebnosti a odůvodněnosti prozatímního zásahu do poměrů dítěte. Pořádková lhůta pro rozhodnutí by měla být stanovena na 3 měsíce. Mělo by se jako v jiných obdobných případech jednat o určitý nejzazší standard, který by bez vážných objektivních důvodů neměl být překračován. Jedná se o polovinu lhůty, která je stanovena pro rozhodnutí ve věci samé (viz § 471 odst. 2 ZŘS).
Vykonatelnost prozatímního rozhodnutí by měla být podle navrhovaného odstavce 2 vázána na okamžik jeho vyhlášení, neboť se předpokládá, že k tomu dojde na jednání nebo jiném soudním roku. Pokud by soud rozhodoval pouze na základě vyjádření účastníků řízení, resp. na základě informací získaných na již proběhlých jednáních, mělo by být prozatímní rozhodnutí vykonatelné jeho vydáním. Soud může v rozhodnutí určit i pozdější okamžik vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. To vše je stanoveno tak, aby bylo možné co nejdříve vykonat prozatímní rozhodnutí, neboť s ohledem na jeho účel je třeba vzniklou potřebu zatímní úpravy poměrů dítěte řešit rychle.
Pro dobu trvání prozatímního opatření by měla být v navrhovaném odstavci 3 stanovena pravidla shodně jako v případě speciálního předběžného opatření, respektive jako podle dosavadního ustanovení § 452 odst. 3 ZŘS, které by měla navrhovaná úprava nahradit. I v tomto případě je na místě, aby prozatímní rozhodnutí mělo skutečně jen prozatímní charakter, tj. řešilo situaci jen po omezenou dobu určenou soudem. Totéž by mělo platit pro prodlužování doby trvání prozatímního rozhodnutí. Navrhovaná právní úprava by měla v tomto ohledu odkazovat na ustanovení § 460 ZŘS.
Řádný opravný prostředek se ve vztahu k prozatímnímu rozhodnutí navrhuje v odstavci 4 vyloučit v případě, že bylo toto prozatímní rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném na návrh některého z účastníků řízení. Pokud tedy bylo řízení o vydání prozatímního rozhodnutí zahájeno na návrh účastníka řízení, nemá žádný z účastníků řízení právo se proti prozatímnímu rozhodnutí odvolat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem soud rozhodne (např. zcela vyhoví, částečně vyhoví, zamítne). Vzhledem k tomu, že by v řízení o prozatímním rozhodnutí měli mít všichni účastníci možnost se k tomuto návrhu vyjádřit, měla by jim být poskytnuta rovnost zbraní, a prozatímní rozhodnutí má dočasný charakter, který řeší poměry dítěte jen po pevně omezenou dobu, odvolání by v daném případě znamenalo zbytečné nedůvodné zatížení řízení. To by se po rozhodnutí o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí mělo standardně soustředit především na co nejrychlejší skončení řízení ve věci samé. Dočasný charakter tohoto rozhodnutí a dostatečná garance práv účastníků je tedy důvodem pro nepřiznání práva podat odvolání. Zároveň není vyloučeno, aby byly případné vady prozatímního rozhodnutí a procesu jeho vydání namítány v rámci případného odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.
Jiná situace by měla být v případě, že bylo řízení o vydání prozatímního rozhodnutí zahájeno soudem bez návrhu. I v takovém případě sice mají účastníci řízení možnost se vyjádřit, avšak iniciátorem prozatímní úpravy poměrů dítěte je soud jako orgán veřejné moci. S touto situací může být z hlediska účastníků spojeno vyšší riziko, že bude do jejich soukromých práv dočasně zasaženo, aniž by to některý z nich považoval za potřebné. Zachování práva se proti tomuto rozhodnutí odvolat je proto relevantní, neboť i přes dočasný charakter rozhodnutí se může jednat o rozhodnutí, které bude zcela vybočovat z požadavků účastníků řízení.
Zároveň by mělo být připuštěno odvolání proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání prozatímního rozhodnutí, a to z důvodu, že prozatímní rozhodnutí má být standardně vydáno pouze na pevně omezenou dobu nepřesahující 3 měsíce. Jeho prodloužení by mělo být možné pouze ve výjimečných případech, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé. Protože by se mělo jednat o výjimečné situace, které zároveň mohou znamenat, že bude do práv účastníků zasahováno prozatímním opatřením po delší než standardní dobu, mělo by být právo účastníků podat odvolání v těchto případech zachováno.
§ 465h
Vzhledem k tomu, že navrhovaná právní úprava nemá umožňovat subsidiární použití právní úpravy obecného předběžného opatření obsažené v občanském soudním řádu, je třeba, aby byly uceleně upraveny některé záležitosti týkající se průběhu řízení. Toho se týká i vymezení způsobů pozbytí účinků prozatímního rozhodnutí. V tomto směru je navrhovaná právní úprava inspirována ustanovením § 77 odst. 1 OSŘ, které upravuje zánik předběžného opatření, a v zásadě je tato úprava převzata. Prozatímní rozhodnutí by mělo pozbývat účinků ve stanovených případech, kdy potřeba prozatímní úpravy poměrů již není dána. Jedná se o následující situace:
· navrhovatel nepodal ve stanovené lhůtě návrh na zahájení řízení ve věci samé – vzhledem k tomu, že je prozatímní rozhodnutí pouze opatřením dočasného charakteru a má být umožněno jeho vydání i před zahájením řízení ve věci samé, je nezbytné, aby na něj řízení ve věci samé navázalo; není-li tato podmínka splněna, je nezbytné s tím spojit důsledek v podobě pozbytí účinků prozatímního rozhodnutí,
· uplynula doba, po kterou mělo prozatímní opatření trvat – protože se jedná o prozatímní úpravu, je nezbytné stanovení doby jejího trvání; doba trvání by tak měla být odůvodněna jeho povahou a potřebou; pokud nenastal důvod pro prodloužení doby trvání prozatímního opatření, a tedy doba prozatímního opatření nebyla soudem prodloužena, je nezbytné z povahy tohoto institutu, aby uplynutím doby jeho trvání prozatímní rozhodnutí pozbylo účinků,
· rozhodnutí ve věci samé se stalo vykonatelným – jedná se opět o zcela logický projev vzájemné provázanosti řízení o prozatímním rozhodnutí a řízení ve věci samé; meritorní rozhodnutí ve věci samé má nahradit prozatímní rozhodnutí; spojení tohoto okamžiku s vykonatelností rozhodnutí je rovněž důvodné, neboť až v okamžiku vykonatelnosti rozhodnutí nastávají důsledky s ním spojené a je třeba, aby zcela nahradilo prozatímní rozhodnutí.
Navrhovaná právní úprava na rozdíl od ustanovení § 77 odst. 1 OSŘ pracuje s „pozbytím účinků prozatímního rozhodnutí“ a nikoli „zánikem prozatímního rozhodnutí“. To znamená, že prozatímní rozhodnutí sice dále formálně existuje, avšak již nevyvolává zamýšlené účinky. Bude-li tedy v případech, kdy je to podle navrhované úpravy přípustné, podáno proti prozatímnímu rozhodnutí odvolání, je možné se i po zániku účinků prozatímního rozhodnutí domoci jeho formálního zrušení, které je také předpokladem pro případnou náhradu škody vůči státu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
§ 465i
Navrhované navázání možnosti změny, resp. zrušení prozatímního rozhodnutí na změnu poměrů je důsledkem zvláštní povahy řízení péče soudu o nezletilé (srov. § 475 ZŘS). Odůvodnění možnosti změny či zrušení je dáno předmětem řízení. Tím je rodinně právní vztah, který se v čase vyvíjí a mění a tím se může vyvíjet a měnit i potřeba jeho úpravy. Samotným předpokladem změny, resp. zrušení rozhodnutí je změna poměrů, ke které došlo na straně některého z účastníků řízení. Judikatura i teorie se shodují na tom, že změna poměrů musí být podstatná jak co do svého rozsahu, tak co do časového trvání. Nemůže být jen přechodného rázu. Podstatná změna může spočívat ve změně majetkových nebo zdravotních poměrů apod. Tato změna poměrů musí být natolik podstatná, že odůvodňuje zásah do pravomocného rozhodnutí soudu, byť prozatímní povahy.
Navrhovaná právní úprava by měla dále umožnit odmítnout také návrh na změnu nebo zrušení prozatímního rozhodnutí pro zjevnou bezdůvodnost, a to za podmínek stanovených v nově navrhovaném ustanovení § 465d odst. 1 (viz důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Navrhuje se částečně také převzít navazující úpravu obsaženou v tomto ustanovení pod odstavcem 2 týkající se opakovaného podání návrhu na změnu nebo zrušení prozatímního rozhodnutí. Jestliže navrhovatel neuvede jiné důvody pro změnu poměrů, nemůže po dobu trvání prozatímního opatření znovu podat návrh na jeho změnu nebo zrušení. Učiní-li tak, soud k tomu nebude přihlížet, o čemž navrhovatele vyrozumí usnesením, proti němuž není opravný prostředek přípustný. Opět se jedná o opatření, které má zajistit rychlý průběh řízení ve věci samé.
K bodu 19 (§ 468 odst. 3)
Navrhuje se v zájmu urychlení průběhu řízení péče soudu o nezletilé méně formalizovat také způsob komunikace soudu s účastníky. V návaznosti na to by měly být jako náležitosti návrhu na zahájení řízení stanoveny také kontaktní telefonní číslo nebo e-mailové adresy rodičů. Tyto údaje by nicméně měly být v návrhu obsaženy jen tehdy, jsou-li navrhovateli známy. Budou-li tyto údaje chybět v důsledku opomenutí navrhovatele, měl by soud navrhovatele vyzvat v zájmu rychlejšího průběhu řízení k jejich doplnění. Nedostatek těchto údajů nicméně nelze považovat za nedostatek, pro nějž nelze v řízení pokračovat. Do úvahy by tedy neměl připadat postup podle ustanovení § 43 odst. 2 OSŘ.
K bodu 21 (§ 468b)
K odstavci 1
Předně se navrhuje stanovit rámcovou a pořádkovou lhůtu pro nařízení jednání nebo svolání jiného soudního roku v řízení péče soudu o nezletilé. Jde o určitý časový standard, který mohou účastníci v těchto řízeních vysoké společenské důležitosti očekávat. Znamená to, že účastníci by se v této lhůtě zpravidla měli dozvědět termín jednání či jiného soudního roku. Neznamená to však, že v této lhůtě musí jednání také proběhnout. To nezávisí pouze na soudu, ale i na tom, jak kvalitní součinnost účastníci soudu dosud pro možné projednání věci poskytli. V závislosti na okolnostech případu nelze přitom vyloučit, že ani ve stanovené lhůtě nebude možné termín jednání či jiného soudního roku stanovit. To by však mělo být odůvodněno určitými objektivními okolnostmi.
K odstavci 2
Navrhuje se nově upravit možnost využití jednotlivých nástrojů odborné pomoci, které jsou v současnosti upraveny v ustanovení § 474 odst. 1 ZŘS. Dosavadní umístění této úpravy v daném ustanovení nelze považovat za vhodné. Za vhodnější je považováno učinit z možnosti využití těchto nástrojů integrální součást řízení, již by měl soud v rámci chronologie svého postupu zvažovat. Jako problematická je však pociťována možnost, aby bylo využití těchto nástrojů účastníkům nařizováno. Skutečně funkčními přitom tyto nástroje mohou být pouze tehdy, pokud jsou účastníci ochotni jich využít dobrovolně. V případech, kdy je to účelné, by se tedy měl soud omezit na doporučení využití vhodných nástrojů. Není přitom vyloučeno, aby skutečnost, jak se k těmto nástrojům rodiče postaví, soud dále zohlednil v samotném řízení při posuzování jejich rodičovských kompetencí. Spektrum myslitelných nástrojů se navrhuje rozšířit o jakékoli odborné poradenství, které dle potřeb účastníků a možností v daném místě připadají do úvahy. S přihlédnutím k důvodové zprávě k navrhované změně ustanovení § 9 se navrhuje vypustit dosavadní neurčitou kategorii „mimosoudní smírčí jednání“ a také vyjasnit, že mediací se rozumí mediace podle zákona o mediaci, která by měla probíhat před prověřeným zapsaným mediátorem a v souladu s tímto zákonem.
K odstavci 3
V zájmu urychlení řízení by měla být omezena možnost odročovat jiný soudní rok či jednání. Možnost žádat o odročení by měli mít účastníci z vážných osvědčených důvodů na své straně (případně na straně svých zástupců) zásadně jen jednou. V praxi samozřejmě nelze vyloučit ani výjimečné případy, kdy by bylo třeba jiný soudní rok nebo jednání odročit z důvodů na straně účastníka opakovaně. Tyto případy by však měly být omezeny jen na okolnosti zvláštního zřetele hodné vycházející zejména ze závažného zdravotního stavu účastníka (resp. jeho zástupce). Termín odročeného jiného soudního roku nebo jednání by měl být zásadně určen tak, aby se konal do jednoho měsíce od původního termínu. Odchylky od tohoto standardu by měly být vždy odůvodněny jen závažnými okolnostmi na straně účastníků či soudu.
K odstavci 4
V rámci postupu soudu by měl být převzat z dosavadního ustanovení § 474 odst. 1 požadavek na to, aby soud vedl účastníky ke smírnému řešení. Výslovně zdůrazněn by měl být rovněž požadavek na probrání věci s účastníky, sdělení předběžného názoru soudu na ni, včetně upozornění na relevantní právní úpravu a judikaturu.
K odstavci 5
Není-li možné věc rozhodnout při prvním jednání nebo jiném soudním roku schválením dohody rodičů, měla by v rámci dalších kroků soudu v řízení následovat úvaha o potřebnosti prozatímní úpravy poměrů dítěte, a to i pokud není taková úprava žádným z účastníků navrhována. Indikací této potřeby by měla být především dosavadní neshoda rodičů o úpravě poměrů dítěte.
K odstavci 6
Hovoří-li dnes zákon o zvláštních řízeních soudních (§ 474 odst. 1) o mediačním jednání, odborná veřejnost nepochybuje, že se jím má na mysli první setkání se zapsaným mediátorem ve smyslu § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Mediace je totiž ze své podstaty konsenzuální metodou urovnání sporu, která vyžaduje souhlas a ochotu všech zúčastněných se do ní zapojit. Mediaci proto nelze nařídit či vynucovat. Nařídit je možné toliko první setkání s mediátorem, které však ještě není mediací, nýbrž informativním setkáním o povaze a výhodách mediace. Uvedenou skutečnost dokládá také stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 2019 k aplikaci ust. § 474 odst. 1 z.ř.s., podle kterého by mediační jednání podle § 9 a § 474 odst. 1 z. ř. s. mělo být vykládáno jako první setkání se zapsaným mediátorem, jak jej zná občanský soudní řád. Stanovisko je dostupné na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti (https://www.justice.cz/web/msp/vykladova-stanoviska-a-cinnost-pracovni-skupiny-k-mediaci1?clanek=vykladove-stanovisko-k-ust-474-odst-1-z-r-s-).
Bohužel v praxi se stále vyskytují případy, kdy je sousloví „mediační jednání“ interpretováno jako „povinná mediace“. Navíc se nevyžaduje, aby tato mediace probíhala před prověřeným zapsaným mediátorem. Z tohoto důvodu se navrhuje dílčí úprava textu zákona o zvláštních řízeních soudních, která má na straně jedné posílit dobrovolnost mediace a na straně druhé zajistit, že mediace bude probíhat za účasti certifikovaného zapsaného mediátora a v souladu se zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci.
Uvedená změna ve svém důsledku povede ke zvýšení důvěryhodnosti mediace jako takové a důvěry stran v mediátora, čímž se zvýší četnost i úspěšnost smírného řešení, které je zejména v rodinně-právních věcech vhodným způsobem urovnání sporu. Tato možnost by měla připadat do úvahy ve vhodných případech, kdy není možné věc rozhodnout při prvním jednání nebo jiném soudním roku schválením dohody rodičů.
K bodu 22 (§ 469)
Z důvodů popsaných v obecné části důvodové zprávy se navrhuje přiměřené omezení požadavku na zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem. Nezjistí-li soud žádné skutečnosti, které by mohly vést k pochybnostem, že byla dohoda rodičů uzavřena dobrovolně, popř. že tato koliduje se zájmem dítěte, budou moci dítě zastoupit přímo jeho rodiče. Nedotčeno by mělo být právo dítěte být v řízení slyšeno přímo soudem a kolizní opatrovník by mu měl být jmenován i v případě, že o to samo požádá, o čemž by mělo být poučeno. Příslušné poučení by měli zajistit rodiče, jimž i obecně náleží povinnost sdělit dítěti vše potřebné v souvislosti s rozhodnutím, které se dotýká jeho zájmu (§ 875 odst. 2 OZ). Splnění této poučovací povinnosti by měl zkontrolovat také soud (navrhovaný § 471 odst. 4). Nedotčena by měla být také pravomoc soudu jmenovat kolizního opatrovníka v případě, že okolnosti nasvědčují možnému střetu zájmů. Tak tomu však bude zejména v případech, že rodiče nejsou schopni dospět k dohodě, popřípadě soud dospěje k závěru, že tato dohoda není dobrovolná či v souladu se zájmem dítěte.
K bodu 23 (§ 471)
V souvislosti se zavedením méně formálních způsobů vedení řízení, dle nichž by mělo být možné záležitosti dítěte projednat na jiném soudním roku, se navrhuje stanovit možnost nařídit jednání pouze za účelem vyhlášení rozsudku, jímž by byla schválena dohoda dosažená na jiném soudním roku. Toto opatření je navrhováno s vědomím, že u jiného soudního roku se předpokládá oproti soudnímu jednání omezená kontrola veřejnosti nad činností soudu. Toto omezení je však odůvodněno jak charakterem daných věcí, které se týkají nezletilých dětí, tak konsensuálním charakterem případů, kdy soud svým rozhodnutím poměry dítěte neupravuje, ale pouze schvaluje dohodu rodičů, kterou shledá jako souladnou se zájmy dítěte.
Nebylo-li dítě v řízení zastoupeno opatrovníkem, měl by současně na rodičích spočívat požadavek podat dítěti potřebné informace o svých záměrech i soudním řízení, jakož i o možnosti jmenování opatrovníka, umožnit mu projevit jeho názor, tento zohlednit a informovat jej o důsledcích soudního rozhodnutí. Splnění těchto povinností by měl soud zvlášť zkoumat.
K bodu 24 (§ 473)
V zájmu posílení práva dítěte na zajištění rychlé a dostatečné výživy se navrhuje prolomit závěr judikatury, podle něhož je možné vázat vykonatelnost rozsudku odsuzujícího k zaplacení nedoplatku na výživném na právní moc rozsudku (NS 20 Cdo 2304/2007). Tím se do značné míry popírá smysl stávajícího ustanovení § 473 ZŘS, podle něhož jsou rozsudky k plnění výživného předběžně vykonatelné. Lhůta k jejich plnění tak začíná běžet již doručením a její délku stanoví soud (§ 160 odst. 4 OSŘ). Judikatura přitom připouští učinit rozsudky v části týkající se nedoplatků na výživném prakticky předběžně nevykonatelnými. Předběžně vykonatelným je tak jen výrok přiznávající běžné výživné, které lze vymáhat již po prvním termínu splatnosti po doručení rozsudku.
Na jednu stranu mohou být dané závěry vnímány jako pochopitelné, neboť nedoplatky mohou být zpravidla vysoké a odvolací soud může mít na jejich výši odlišný názor. Pokud by přitom bylo možné vymáhat ihned veškeré nedoplatky stanovené v prvním stupni, takové výživné, pokud by bylo spotřebováno, by se nevracelo. Na druhou stranu nejsou tyto důvody shledávány jako dostatečně legitimní pro takovouto ochranu dlouhodobých neplatičů a vystavování dítě negativním důsledkům spojeným s tímto neplacením. Podpůrně se proto navrhuje stanovit lhůtu 15 dnů od doručení rozsudku pro složení nedoplatků, od níž by mělo být možné se odchýlit, např. rozložit do splátek v delším období zvlášť vysoké nedoplatky ohrožujícího platební schopnost dlužníka.
K bodu 25 (§ 474)
Možnost využití jednotlivých nástrojů odborné pomoci se nově navrhuje upravit v novém ustanovení § 468b odst. 2 ZŘS. Dosavadní umístění v ustanovení § 474 odst. 1 ZŘS nelze považovat za vhodné. Za vhodnější je považováno učinit z možnosti využití těchto nástrojů integrální součást řízení, již by měl soud v rámci chronologie svého postupu zvažovat. Z tohoto důvodu se navrhuje příslušnou úpravu na tomto místě vypustit.
K bodu 26 (§ 475)
Do ustanovení § 475 ZŘS se navrhuje promítnout změny navrhované v ustanovení § 909 a 923 OZ. V podrobnostech srovnej důvodovou zprávu k těmto ustanovením.
K bodu 27 (§ 476)
Navrhuje se v případech, kdy dítě podle nově navrhovaného ustanovení § 469 odst. 4 nebylo v řízení zastoupeno kolizním opatrovníkem, vyloučit rovněž možnost odvolání dítěte do výroku rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda rodičů. Kontrola souladu obsahu dohody se zájmem dítěte by měla být dostatečně manifestována právě jejím schválením opatrovnickým soudem, který by měl nést také odpovědnost za odpovídající zjištění skutkového stavu a také za řádné zastoupení dítěte a možnost uplatnění jeho práv v průběhu řízení. Možnost podání odvolání v případech, kdy byl kolizní opatrovník jmenován, by měla zůstat nedotčena.
K bodu 28 a 30 (§ 502 odst. 2 a 4)
Navrhuje se stanovit, že pro rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí není třeba jednání nařizovat. Stávající právní úprava ustanovení § 19 ZŘS předpokládá, že jednání je třeba nařídit pouze ve věci samé. Za takovou věc bylo nicméně soudní praxí označeno i rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty podle § 502 ZŘS (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 20 Co 154/2020-768). Tento přístup je na újmu rychlosti postupu soudu při nařízení výkonu rozhodnutí, který by naopak měl umožňovat včas zasáhnout. S přihlédnutím k tomu se navrhuje také stanovit, že o nařízení výkonu rozhodnutí rozhoduje soud bezodkladně. Časovým standardem, který by v této souvislosti měl být zpravidla uplatňován, by měla být pořádková lhůta v délce dvou měsíců. Možnost nařízení jednání by nicméně měla zůstat ponechána především pro případy, kdy je třeba ve věci provádět dokazování k zjištění příčin, pro které není rozhodnutí plněno.
K bodu 29 (§ 502 odst. 3)
Navrhuje se stanovit dolní limit pro nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty ve výši 5 000 Kč. Z praxe vyplývá, že pokuty jsou standardně ukládány v nedostatečné výši, která neumožňuje zabezpečit, aby bylo soudní rozhodnutí plněno. Rovněž se navrhuje zrušit omezení pro opětovné uložení pokuty spočívající v účelnosti takového postupu. Toto hledisko je zde na jednu stranu nadbytečné, neboť hledisko účelnosti by mělo být soudem zvažováno již při úvaze o volbě konkrétního způsobu výkonu rozhodnutí. Nadto se uvedení tohoto hlediska pouze v souvislosti s možným opakovaným uložením pokuty může jevit jako nedůvodně omezující. Bude-li tento způsob výkonu rozhodnutí způsobilý přispět s přihlédnutím k okolnostem případu ke splnění vymáhané povinnosti, měla by zde být i možnost opakovaného uložení pokuty bez dalších omezujících kritérií (s výjimkou stanovených limitů její výše).
K bodu 30 (§ 503 odst. 1 písm. a))
Obdobně jako v nově navrhovaném ustanovení § 468b odst. 6 se navrhuje vyjasnit, že i v rámci výkonu rozhodnutí lze nařídit toliko první setkání se zapsaným mediátorem. Mělo by jít tedy pouze o certifikovanou a prověřenou osobu, která může poskytnout dostatečnou garanci kvality daných služeb.
K bodu 31 (§ 503 odst. 1 písm. e))
Navrhuje se v souladu s Úmluvou o styku s dětmi stanovit nové způsoby výkonu rozhodnutí, které by měly umožnit lépe než některé současné napravit stav vzniklý porušením uložených povinností při péči a styku s dítětem. Jedním z nich by měla být možnost nařídit náhradní styk v rozsahu odpovídajícímu styku zmařenému v důsledku neplnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody. Tímto rozhodnutím se nemá zasáhnout do dosavadního vymezení péče a styku obsaženého v rozhodnutí soudu ve věci samé či soudem schválené dohodě. Má se jednat pouze o opatření ad hoc, které má umožnit dodatečně realizovat styk, který byl zmařen. Soud by měl svým rozhodnutím vymezit podmínky, za nichž bude náhradní styk realizován, s přihlédnutím k možnostem a zájmu dítěte. Rovněž se navrhuje zavést možnost, aby soud uložil tomu, kdo dobrovolně neplní uložené povinnosti, aby uhradil účelně vynaložené náklady spojené s takto zmařeným stykem. Lze považovat za hospodárnější, aby byl příslušný nárok uplatněn a posouzen před soudem, u něhož se vede řízení o výkon rozhodnutí, který by měl být dobře seznámen se všemi okolnostmi případu. Jako neúčelný lze naopak vnímat dosavadní stav, kdy je třeba tento nárok uplatňovat v samostatném řízení.
K bodu 32 (§ 507)
Navrhuje se zrušit omezující kritérium, dle něhož lze čerpat peněžní prostředky z pokut pouze k náhradě již „vynaložených a prokázaných nákladů“ k uspokojení nezbytných potřeb dítěte. Mělo by být umožněno tyto prostředky čerpat i na úhradu nákladů, které dosud vynaloženy nebyly a které by tedy měly být uhrazeny přímo z prostředků z pokut. Úprava by tedy měla být ve vztahu k možnosti čerpat pokuty na uspokojení potřeb dítěte nastavena vstřícnějším způsobem. Ponechán by měl být požadavek, dle něhož se musí jednat o nezbytné potřeby, což bude třeba odpovídajícím způsobem doložit. Soudu rovněž nic dodatečně nebrání se přesvědčit, zda k vynaložení prostředků na takový účel skutečně došlo.
ČÁST SEDMÁ – Účinnost
S ohledem na nezbytnost vytvořit určitý prostor pro přizpůsobení nové úpravě ze strany jejích adresátů se navrhuje stanovit účinnost dnem 1. ledna 2025.
� Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
� HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 429, marg. č. 4. ISBN: 978-80-7400-795-8.
� GRYGAR, Jiří. Rozvod od roku 2014 – poznatky a připomínky ze soudní praxe. Rekodifikace & praxe (Eplters Kluwer) č. 1/2016. s. 24. dostupné v systému ASPI (ASPI ID): LIT167668CZ.
� Commission on European Family Law. Principles of European Family Law Regarding Divorce and Maintenance Between Former Spouses. dostupné na: �HYPERLINK "http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-English.pdf"��http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-English.pdf�: „Divorce should be permitted upon the basis of the spouses' mutual consent. No period of factual separation should be required.“.
� Srov. ŠABATA, Karel. Dvě stručné poznámky k řízení o rozvod manželství. Soudce (Wolters Kluwer) č. 6/2014. s. 4. dostupné v systému ASPI (ASPI ID): LIT49032CZ. nebo ŠMÍD, Ondřej. Řízení o rozvodu manželství nově. Rekodifikace & praxe (Wolters Kluwer) č. 1/2014. s. 2. dostupné v systému ASPI (ASPI ID): LIT46693CZ.
� Srov. § 755 odst. 3 OZ, § 25 ZOR, § 32 ZPR.
� Srov. § 240 zákona č. 142/1950 Sb.
� Srov. § 113 ve znění účinném do 31. 7. 1998.
� Srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana in HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 446–453. ISBN: 978-80-7400-503-9.
� Srov. důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb.: „Zvýšení ochrany dítěte v souvislosti s rozvodem spočívá i v oddělení řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, které musí časově předcházet rozvodovému řízení. O úpravě poměrů k nezletilému dítěti by tak rozhodoval pouze opatrovnický soudce, který již může mít o dítěti informace z dřívějších, předcházejících řízení (např. řízení podle § 50 apod.), který bude o dítěti rozhodovat i po rozvodu a navíc jde o soudce svým způsobem specializovaného. Navrhované ustanovení by mělo chránit dítě před častou situací, kdy oba výroky nenabývají právní moci současně a právní postavení dítěte není delší čas postaveno najisto.“.
� Naposledy se jednalo o sněmovní tisk č. 40, 9. volební období, dostupné zde: � HYPERLINK "https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=9&T=40" �https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=9&T=40�.
� KŘÍSTEK, Adam. Stručně o soudních předběžných opatřeních v oblasti péče soudu o nezletilé. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 1/2017. str. 9. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT216544CZ.
� A to zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Že se jednalo o rychle přijatou právní úpravu, svědčí i skutečnost, že důvodová zpráva k tomuto zákonu o předmětném ustanovení nepojednává.
� Tj. od účinnosti příslušné části zákona č. 238/1995 Sb.
� Např. speciální předběžné opatření přesunuté do zákona o zvláštních řízeních soudních bylo od 1. 1. 2014, kdy nabyl tento zákon účinnosti, novelizováno celkem 3krát, a to zákonem č. 87/2015 Sb., zákonem 296/2017 Sb. a zákonem 363/2021 Sb.
� Srov. ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 31: „Základní otázkou tedy je, zda tato nová právní úprava znamená, že zvláštní předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. se od 1. 1. 2022 „otevírá“ i pro jiné potenciální navrhovatele než pro OSPOD. Mám za to, že právní úprava je naprosto jasná a pomocí argumentum a contrario lze interpretací § 454 z. ř. s. vyvodit, že k ostatním opatřením, která nejsou v § 454 z. ř. s. vypočtena, tedy není návrhu OSPOD třeba. Platí tedy, že ocitlo-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče, jsou-li jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohroženy nebo narušeny, a z těchto důvodů podá návrh na umístění dítěte do své péče babička, lze postupovat nově podle § 452 a násl. z. ř. s.? Domnívám se, že tento výklad z nové právní úpravy vyplývá, byť je otázkou, zda toto bylo jejím cílem, resp. cílem zákonodárce.“ (…) „Právní úprava se výslovně nevyjadřuje ani k tomu, zda je možné podle § 452 a násl. z. ř. s. nově postupovat i bez návrhu. S ohledem na ust. § 13 z. ř. s. a systematiku celé právní úpravy z. ř. s., která pak jasně stanoví, co je možné toliko k návrhu,15 je zjevné, že k jiné úpravě poměrů (než je úprava podle § 454 z. ř. s., jež je možná jen k návrhu OSPOD) je možné vyslovit předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. i bez návrhu.“.
� Obvodní soud pro Prahu 8, Okresní soud v Bruntále, Okresní soud v Děčíně, Okresní soud v Domažlicích, Okresní soud v Chomutově, Okresní soud v Karviné, Okresní soud v Kutné Hoře, Okresní soud v Přerově, Okresní soud v Sokolově, Okresní soud v Ústí nad Orlicí
� Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 3. 218, č. j. 17 P 54/2016 – 309.
� Podle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 4. 2023, č. j. 0 Nc 4072/2023 – 34, vydaného na návrh babičky jsou rodiče „povinni strpět ponechání nezletilého“ v její péči.
� Usnesení okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 4. 2023, č. j. 0 P 164/2022-65, usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 40 P 65/2022, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 3. 2023, č. j. 40 Nc 8002/2023-29.
� Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 4. 2022, č. j. P 52/2016-71, usnesení okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2023, č. j. P 149/2009-893, a usnesení okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 3. 2023, č. j. 7 Nc 1051/2023-26.
� V roce 2022 bylo z péče rodičů na základě předběžného opatření odebráno celkem 2 278 dětí, z toho ve 279 případech na návrh jiné osoby. Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za rok 2022. s. 4. dostupné zde: �HYPERLINK "https://www.mpsv.cz/statistiky-1"��https://www.mpsv.cz/statistiky-1�.
� V roce 2021 bylo z péče rodičů na základě předběžného opatření odebráno celkem 2 210 dětí, z toho ve 371 případech na návrh jiné osoby. Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za rok 2021. s. 4. dostupné zde: �HYPERLINK "https://www.mpsv.cz/statistiky-1"��https://www.mpsv.cz/statistiky-1�.
� V roce 2020 bylo z péče rodičů na základě předběžného opatření odebráno celkem 1 991 dětí, z toho ve 387 případech na návrh jiné osoby. Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za rok 2020. s. 4. dostupné zde: �HYPERLINK "https://www.mpsv.cz/statistiky-1"��https://www.mpsv.cz/statistiky-1�.
� V roce 2019 bylo z péče rodičů na základě předběžného opatření odebráno celkem 2 597 dětí, z toho ve 594 případech na návrh jiné osoby. Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za rok 2019. s. 4. dostupné zde: �HYPERLINK "https://www.mpsv.cz/statistiky-1"��https://www.mpsv.cz/statistiky-1�.
� Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 4. 2022, č. j. P 52/2016-71.
� Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.9.2016, sp. zn. II. ÚS 2872/16, a ze dne 29.6.2017, sp. zn. I. ÚS 1393/17, dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.
� Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23.2.2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09, nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2010, sp. zn. I. ÚS 266/10, či nález Ústavního soudu ze dne 12.5.2015, sp. zn. I. ÚS 2903/14, vše dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.
� Viz JIRSA, Jaromír. Komentář k § 452. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-6-28]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� Viz JIRSA, Jaromír. Komentář k § 452. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-6-28]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� Srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09, dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.
� Opět srov. ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301921CZ.
� Viz JIRSA, Jaromír. Komentář k § 454. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-6-28]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� Srov. ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301921CZ. či JIRSA, Jaromír. Komentář k § 452. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-6-28]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� Nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98, obojí dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.
� ROGALEWICZOVÁ, Romana. Mají předběžná opatření místo v řízeních ve věcech soudu o nezletilé?. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 11/2021. s. 5. dostupné v systému ASPI (ASPI ID): LIT300139CZ.
� Srov. KŘÍSTEK, Adam. Stručně o soudních předběžných opatřeních v oblasti péče soudu o nezletilé. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 1/2017. s. 9. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT216544CZ.
� Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
� KORNEL, M., ZUKLÍNOVÁ, M. a kolektiv autorů. Občanský zákoník – Komentář s judikaturou. Svazek VII – Příbuzenství a švagrovství (§ 771–927). Ostrava: CODEXIS publishing, 2018. Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®.
� HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L. a kolektiv. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 218, bod 452.
� NOVOTNÝ, P., IVIČIČOVÁ, J., SYRŮČKOVÁ, I., A VONDRÁČKOVÁ, P. Nový občanský zákoník. Rodinné právo. 2. aktualizované vyd. Praha: Grada Publishing, 2017. ISBN 978-80-271-0431-4. Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®.
� 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Fyzické tresty dětem prokazatelně škodí. Jak moc je Češi používají?. Praha, 27. 6. 2023. dostupné na: � HYPERLINK "https://www.lf1.cuni.cz/fyzicke-tresty-detem-prokazatelne-skodi-jak-moc-je-cesi-pouzivaji-1lf" ��https://www.lf1.cuni.cz/fyzicke-tresty-detem-prokazatelne-skodi-jak-moc-je-cesi-pouzivaji-1lf�.
� 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Příloha: Grafy. in Fyzické tresty dětem prokazatelně škodí. Jak moc je Češi používají?. Praha, 27. 6. 2023. dostupné na � HYPERLINK "https://www.lf1.cuni.cz/file/101287/vysledky-vyzkumu-grafy.docx" ��https://www.lf1.cuni.cz/file/101287/vysledky-vyzkumu-grafy.docx�.
� Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně právní ochrany dětí za rok 2015 – 2022. s. 6. dostupné na � HYPERLINK "https://www.mpsv.cz/statistiky-1" �Statistiky (mpsv.cz)�.
� Srov. WINTEROVÁ, Alena, Alena MACKOVÁ a kol. Civilní právo procesní. První část – řízení nalézací. Praha: Linde, 2014, s. 209. ISBN 978-80-7201-940-3.
� Srov. KORNEL, Martin, Natálie ŽENATÁ PECHÁČKOVÁ. Spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství ke společnému řízení. Bulletin advokacie č. 3/2022, č. 3, s. 32 a násl. dostupné s systému ASPI (ASPI ID): LIT304889CZ.
� Tamtéž.
� �HYPERLINK "https://e-justice.europa.eu/45/CS/divorce_and_legal_separation?CYPRUS&member=1"��Portál evropské e-Justice - Rozvod a rozluka (europa.eu)�.
� ROGALEWICZOVÁ, Romana. Mají předběžná opatření místo v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé? (2.). Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 1/2022. s. 13. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301156CZ.
� ROGALEWICZOVÁ, Romana. Mají předběžná opatření místo v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé? (2.). Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 1/2022. s. 13. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301156CZ.
� Např. prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.: � HYPERLINK "https://www.nasezdravotnictvi.cz/aktualita/psycholog-ani-pohlavek-fyzicke-tresty-deti-nemaji-zadny-smysl-ani-ucinek" �Psycholog: Ani pohlavek! Fyzické tresty dětí nemají žádný smysl ani účinek – Naše zdravotnictví (nasezdravotnictvi.cz)�; � HYPERLINK "https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-tretina-rodicu-pravidelne-pouziva-fyzicke-tresty-alarmujici-rika-psycholog-233314" �Třetina rodičů pravidelně používá fyzické tresty. Alarmující, říká psycholog - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)�.
Gershoff, E. T. (2002). � HYPERLINK "https://www.apa.org/pubs/journals/releases/bul-1284539.pdf" \t "_blank" �Corporal punishment by parents and associated child behaviors andexperiences�: A meta-analytic and theoretical review. Psychological Bulletin, 128(4), 539–579.
Gershoff, E. T., & Grogan-Kaylor, A. (2016). � HYPERLINK "https://psycnet.apa.org/record/2016-17153-001" \t "_blank" �Spanking and child outcomes: Old controversies andnew meta-analyses�. Journal of Family Psychology, 30(4), 453–469.
Felitti, V., & Anda, R. (2010). � HYPERLINK "https://www.cambridge.org/core/books/abs/impact-of-early-life-trauma-on-health-and-disease/therelationship-of-adverse-childhood-experiences-to-adult-medical-disease-psychiatric-disorders-and-sexual-behavior-implications-for-healthcare/8DA0DF3A5F8948CF3DC83555C7D6A5EF" \t "_blank" �The relationship of adverse childhood experiences to adult medicaldisease, psychiatric disorders and sexual behavior: Implications for healthcare�. In R. Lanius, E.Vermetten, & C. Pain (Eds.), The Impact of Early Life Trauma on Health and Disease: The HiddenEpidemic (pp. 77-87). Cambridge University Press.
Felitti, V. J., Anda, R. F., Nordenberg, D., Williamson, D. F., Spitz, A. M., Edwards, V., Koss, M. P., &Marks, J. S. (1998). � HYPERLINK "https://psycnet.apa.org/record/1998-04002-001" \t "_blank" �Relationship of childhood abuse and household dysfunction to many of theleading causes of death in adults: The Adverse Childhood Experiences (ACE) Study�. AmericanJournal of Preventive Medicine, 14(4), 245–258.
Kaščáková, N., Fürstová, J., Šolcová, I. P., Heveriová, M., Heveri, M., Hašto, J., & Tavel, P. (2018). � HYPERLINK "https://kramerius.lib.cas.cz/view/uuid:336019b1-53ab-4297-8303-42439e05fdf6?article=uuid:46fe6138-176d-488e-a7f7-8897f70da6d3" \t "_blank" �DOTAZNÍK ŽIVOTNÍCH STRESORŮ (LSC-R): VÝSKYT STRESOROV U DOSPELÝCHOBYVATEĽOV ČR A SÚVIS SO ZDRAVÍM.� Československá́ psychologie, 62, 80–99.
� Mezi psychické tresty lze řadit např. vytváření pocitu viny, snižování důstojnosti, zastrašování, vyhrožování nebo přítomnost u vztahového násilí blízkých osob. Působením duševního strádání naopak není činnost rodiče, který z výchovných důvodů např. omezí dobu, kterou dítě tráví na mobilním zařízení, zakáže mu sledovat televizi nebo hrát počítačové hry.
� Viz Závěry 7. rodinněprávního sympozia Justiční akademie na téma Nepřijatelnost násilí na dětech konaného ve dnech 18. a 19. května 2023, str. 9. Dostupné z: � HYPERLINK "https://www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/web/Sympozia,seminare~OdbornasympozianadjudikaturouNS~7__rodinnepravniho_sympozia_Justicni_akademie_na_tema_Neprijatelnost_nasili_na_detech~?openDocument&lng=CZ" �Nejvyšší soud / 7. rodinněprávního sympozia Justiční akademie na téma Nepřijatelnost násilí na dětech (nsoud.cz)�.
� Zdroj www.detstvibeznasili.cz.
� � HYPERLINK "https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/corporal-punishment-and-health" �Corporal punishment and health (who.int)�.
� Ve Švédsku před samotnou změnou právní úpravy v roce 1979 stát financoval informační kampaň v televizi a jiných hromadných sdělovacích prostředcích. Návrh zákona byl diskutován ve školách, oznámení byla tištěna na krabice od mléka a brožury s názvem „Můžete vychovat dítě bez ran a facek?“ byly rozeslány do všech švédských domácností za účelem představení zákona a důvodů pro jeho přijetí. Na brožurách, přeložených do několika jazyků, byly také uvedeny kontakty na několik poradenských a asistenčních služeb pro rodiny, které by si potřebovaly promluvit s někým mimo rodinu. Srov. Save the children Sweden. Historical background to the Swedish legislation: The first antispanking law in the world. 2003. dostupné na � HYPERLINK "https://resourcecentre.savethechildren.net/node/2393/pdf/2393.pdf" �https://resourcecentre.savethechildren.net/node/2393/pdf/2393.pdf�, s. 3.
� In Sweden, a generation of kids who’ve never been spanked, CNN, dostupné online na: � HYPERLINK "https://edition.cnn.com/2011/11/09/world/sweden-punishment-ban/index.html" �https://edition.cnn.com/2011/11/09/world/sweden-punishment-ban/index.html�.
� Překlad obecného komentáře dostupný z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/Preklady-dokumentu-OSN.pdf.
� Překlad obecného komentáře dostupný z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/Preklady-dokumentu-OSN.pdf.
� https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/ze-zasedani-vyboru/CRC-CO-5_6-CZ-preklad-konecna-verze_1.pdf.
� Anotace rozsudků D.M.D. proti Rumunsku, O. C. I. a ostatní proti Rumunsku a Tlapak a ostatní proti Německu dostupné v českém jazyce z � HYPERLINK "http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/CCFA2544B2B98534C12580040036DAB2?openDocument&Highlight=0," ��eslp.justice.cz.� Rozsudky jsou v originálním jazyce dostupné v databázi HUDOC na � HYPERLINK "http://www.echr.coe.int" �www.echr.coe.int�.
� Rozhodnutí je dostupně z webových stránek Ministerstva spravedlnosti: https://www.justice.cz/documents/12681/719886/Approach-rozhodnut%C3%AD+ECSR_p%C5%99eklad_2.pdf/894c1ef0-ac81-4439-8663-52c56befd86f.
� � HYPERLINK "https://ec.europa.eu/info/policies/justice-and-fundamental-rights/rights-child/eu-strategy-rights-child-and-european-child-guarantee_cs" �Strategie EU pro práva dítěte a evropská záruka pro děti | Evropská komise (europa.eu)�.
� � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/" �Global Initiative to End All Corporal Punishment of Children (endcorporalpunishment.org)�.
� Podklady k jednání Kolegia včetně zápisu z jednání jsou dostupné z: � HYPERLINK "https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani-kolegia-dne-22-listopadu-2018" �https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani-kolegia-dne-22-listopadu-2018�.
� Podklady k jednání Kolegia včetně zápisu z jednání jsou dostupné z: � HYPERLINK "https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani-kolegia-dne-14-ledna-2020" �https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani-kolegia-dne-14-ledna-2020�.
� Podklady k jednání Kolegia včetně zápisu z jednání jsou dostupné z: � HYPERLINK "https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani-kolegia-dne-15-listopadu-2022" �https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani-kolegia-dne-15-listopadu-2022�.
� Zápis z jednání expertního fóra je přílohou č. 1.
� � HYPERLINK "https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/ze-zasedani-vyboru/Podnet-Vyboru-pro-prava-ditete-Rady-vlady-pro-lidska-prava-k-nasili-na-detech-a-telesnemu-trestani-16022022_1.pdf" �https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/ze-zasedani-vyboru/Podnet-Vyboru-pro-prava-ditete-Rady-vlady-pro-lidska-prava-k-nasili-na-detech-a-telesnemu-trestani-16022022_1.pdf�.
� � HYPERLINK "https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/USNESENI-nasili.docx" �https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/USNESENI-nasili.docx�.
� � HYPERLINK "https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/USNESENI-nasili.docx" �https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/USNESENI-nasili.docx�.
� � HYPERLINK "https://justice.cz/documents/12681/1843046/Approach+proti+%C4%8Cesk%C3%A9+republice_implementa%C4%8Dn%C3%AD+zpr%C3%A1va.pdf/83d406a3-3ce9-4e39-95b6-b9e196a8660e" �https://justice.cz/documents/12681/1843046/Approach+proti+%C4%8Cesk%C3%A9+republice_implementa%C4%8Dn%C3%AD+zpr%C3%A1va.pdf/83d406a3-3ce9-4e39-95b6-b9e196a8660e�.
� � HYPERLINK "https://rm.coe.int/ecsr-findings-2022/1680aa4e2d" �https://rm.coe.int/ecsr-findings-2022/1680aa4e2d�.
� � HYPERLINK "https://www.mpsv.cz/web/cz/narodni-strategie-ochrany-prav-deti-a-akcni-plan-k-naplneni-narodni-strategie" �Národní strategie ochrany práv dětí a Akční plán k naplnění Národní strategie (mpsv.cz)�.
� � HYPERLINK "https://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/iniciativa-_detstvi-bez-nasili_-vyzyva-k-zajisteni-ochrany-deti-vuci-vsem-formam-nasili--podporila-ji-i-vladni-zmocnenkyne-pro-lidska-prava-206052/" �Iniciativa „Dětství bez násilí“ vyzývá k zajištění ochrany dětí vůči všem formám násilí. Podpořila ji i vládní zmocněnkyně pro lidská práva | Vláda ČR (vlada.cz)�.
� � HYPERLINK "https://www.detstvibeznasili.cz/memorandum" �Memorandum (detstvibeznasili.cz)�.
� � HYPERLINK "https://odok.cz/portal/zvlady/usneseni/2023/462/" �ODok Portál - Usnesení 462/2023�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/sweden/" ��https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/sweden/�.
� DURRANT, Joan, The Swedish Ban on Corporal Punishment: Its History and Effects, Family Violence Against Children: A Challenge for Society, Walter de Gruyter & Co., Berlin, New York, 1996, s. 19–25, dostupné online na: � HYPERLINK "http://www.nospank.net/durrant.htm" �http://www.nospank.net/durrant.htm�.
� Save the children Sweden. Historical background to the Swedish legislation: The first anti-spanking law in the world. 2003. s. 3. dostupné na � HYPERLINK "https://resourcecentre.savethechildren.net/node/2393/pdf/2393.pdf" �https://resourcecentre.savethechildren.net/node/2393/pdf/2393.pdf�.
� DURRANT, Joan. The Swedish Ban on Corporal Punishment: Its History and Effects, Family Violence Against Children: A Challenge for Society, Walter de Gruyter & Co., Berlin, New York, 1996, s. 19–25, dostupné online na: � HYPERLINK "http://www.nospank.net/durrant.htm" �http://www.nospank.net/durrant.htm�.
� Save the children Sweden. Historical background to the Swedish legislation: The first anti-spanking law in the world. 2003. s. 6–7. dostupné na � HYPERLINK "https://resourcecentre.savethechildren.net/node/2393/pdf/2393.pdf" �https://resourcecentre.savethechildren.net/node/2393/pdf/2393.pdf�.
� MODIG, Cecilia. Never Violence – Thirty Years on from Sweden’s Abolition of Corporal Punishment. Government Offices of Sweden and Save the Childre Sweden. 2009. s. 16. dostupné na: � HYPERLINK "https://www.tm.gov.lv/lv/media/8201/download" �https://www.tm.gov.lv/lv/media/8201/download�.
� In Sweden, a generation of kids who've never been spanked, CNN, 9. 11. 2011. dostupné online na: � HYPERLINK "https://edition.cnn.com/2011/11/09/world/sweden-punishment-ban/index.html" �https://edition.cnn.com/2011/11/09/world/sweden-punishment-ban/index.html�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/germany/" �https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/germany/�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/hungary/" �https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/hungary/�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/poland/" �https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/poland/�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/austria/" �https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/austria/�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/ukraine/" �https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/ukraine/�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/finland/" �https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/finland/�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/france/" �https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/france/�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/romania/" ��https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/romania/�.
� Srov. � HYPERLINK "https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/turkmenistan/" �Turkmenistan | Global Initiative to End All Corporal Punishment of Children (endcorporalpunishment.org)�.
� HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 25 – 26. dostupné na: � HYPERLINK "https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722" �https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722�.
� Srov. ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301921CZ. či KOTRADY, Pavel. Změna právní úpravy předběžných opatření účinná od 1. 1.2022. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 11/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT300143CZ.
� KOTRADY, Pavel. Změna právní úpravy předběžných opatření účinná od 1. 1. 2022. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 11/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT300143CZ.
� HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 26. dostupné na: � HYPERLINK "https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722" �https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722�.
� Což je však nepřípustné, jak uvedl i Ústavní soud – viz nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1931/17, dostupný na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.
� Opět viz HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 26 - 27. dostupné na: � HYPERLINK "https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722" �https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722�.
� Opět viz HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 27. dostupné na: � HYPERLINK "https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722" �https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722�.
� Opět viz HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 28. dostupné na: � HYPERLINK "https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722" �https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722�.
� Viz ustanovení § 75b občanského soudního řádu.
� Mezi jiná ponižující opatření patří např. donucení dívky nechat si ostříhat dlouhé vlasy, na kterých si zakládá, nebo zesměšňování obézního dítěte, např. nazýváním ho tlouštíkem nebo metráčkem.
� Srov. Důvodová zpráva k ustanovení § 884 občanského zákoníku, dostupná zde: � HYPERLINK "http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf" ��http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf�.
� Srov. ustanovení § 59 odst. 1 písm. h) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.
� V roce 2020 bylo evidováno 137 takových přestupků, z čehož rodiče spáchali 103 z nich, v roce 2019 šlo o 101 případů celkem, přičemž rodiče spáchali 62 z nich. Srov. roční výkazy o výkonu sociálně právní ochrany dětí, � HYPERLINK "https://www.mpsv.cz/statistiky-1" ��https://www.mpsv.cz/statistiky-1�.
� https://www.detstvibeznasili.cz/memorandum.
� Srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 36/2016, dostupné na: � HYPERLINK "https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx" �https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx�.
� Tamtéž.
� Tamtéž.
� Viz: � HYPERLINK "http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/$$WebSearch1?SearchView&Query=(%5BNazev%5D%3D%22tlapak%22&SearchMax=0Start=1&Count=1500&pohled=1&searchorder=4" �http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/$$WebSearch1?SearchView&Query=(%5BNazev%5D%3D%22tlapak%22&SearchMax=0Start=1&Count=1500&pohled=1&searchorder=4�.
� Viz: � HYPERLINK "http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/5B135BF3CC1FCEC5C12584960037B795?openDocument&Highlight=0" ��http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/5B135BF3CC1FCEC5C12584960037B795?openDocument&Highlight=0�.
� Viz: � HYPERLINK "http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/5B135BF3CC1FCEC5C12584960037B795?openDocument&Highlight=0" ��http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/5B135BF3CC1FCEC5C12584960037B795?openDocument&Highlight=0�.
� Srov. ŠÍNOVÁ, Renáta in MELZER, Filip, Petr TÉGL a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655 – 975. Praha: Leges, 2016, s. 103. ISBN: 978-80-7502-004-8.
� Tamtéž. Obdobný názor viz též KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Komentář k § 679. in HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a kol. Občanský zákoník II, Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 57. ISBN: 978-80-7400-795-8.
� Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016, dostupné na: � HYPERLINK "https://www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/WebSpreadSearch" �https://www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/WebSpreadSearch�.
� Tamtéž.
� Srov. např. názor D. Elischera v komentáři k § 910 obč.z. in ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II (rodinné právo). Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2014 ISBN: 978-80-7478-457-6. nebo stanovisko T. Kindla v komentáři k § 2009 obč.z. in ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (relativní majetková práva 1. část). Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2014. ISBN: 978-80-7478-638-9.
� Blíže srov. HULMÁK, Milan, Radovan DÁVID, Bohumil DVOŘÁK a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 742 SBN: 978-80-7400-535-0). Obdobně soudí Z. Králíčková a M. Hrušáková in HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ a Lenka WESTPHALOVÁ. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 226. ISBN: 978-80-7400-552-7. K možnosti postoupení pohledávek výživného se za určitých podmínek (zejm. splatné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu) přiklání také J. Grygar in MELZER, Filip, Petr TÉGL a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655 – 975. Praha: Leges, 2016, s. 1645. ISBN: 978-80-7502-004-8. Ten však zároveň upozorňuje na některé aspekty stávající právní úpravy, které v praxi způsobují, že se pohledávky na výživné reálně nepostupují (např. odpovědnost za trvání pohledávky.
� Srov. např. rozhodnutí BGH sp. zn. VI ZR 114/71ze dne 4. července 1972, u výživného na nezletilé dítě pak konkrétně rozhodnutí OLG Brémy sp. zn. 4 U 20/01 ze dne 11. října 2001.
� Viz rozhodnutí OGH sp. zn. 1 Ob 635/83 ze dne 29. června 1983.
� „…je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit.“.
� Srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1226/08, ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85), dostupné na: � HYPERLINK "https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx" �https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx�.
� Srov. JIRSA, Jaromír. Komentář k § 467. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a spol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-7-25]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� Blíže k historickému vývoji právní úpravy v této oblasti viz obecná část důvodové zprávy.
� Srov. STAVINOHOVÁ, Jaruška. Komentář k § 454. in LAVICKÝ, Petr aj. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-7-26]. ASPI_ID KO292_2013CZ. dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� Srov. např. KOTRADY, Pavel. Změna právní úpravy předběžných opatření účinná od 1. 1.2022. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 11/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT300143CZ. či ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301921CZ.
� Srov. JIRSA, Jaromír. Komentář k § 454. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-7-26]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� Srov. § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, resp. VOJTEK, Petr. Komentář k § 243c. in JIRSA, Jaromír, Vladimír BERAN, Karel HAVLÍČEK a kol. Občanský soudní řád, 3. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-7-27]. ASPI_ID KO99_p2c1963CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� JIRSA, Jaromír. Komentář k § 138. in JIRSA, Jaromír, Vladimír BERAN, Karel HAVLÍČEK a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-7-27]. ASPI_ID KO99_p2b1963CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
� Srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 4189/18, dostupný na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.
� Srov. STAVINOHOVÁ, Jaruška. Komentář k § 475. in LAVICKÝ, Petr aj. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-7-31]. ASPI_ID KO292_2013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.
1
2
64