Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam ALBSCWAFVK4T najdete zde
IV.
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
I. Obecná část
Název
Zákon o digitální ekonomice a o změně některých souvisejících zákonů
Název návrhu zákona zní „o digitální ekonomice a o změně některých souvisejících zákonů“, čímž je vyjádřena skutečnost, že návrh zákona, jednak upravuje poskytování služeb informační společnosti, jednak se dotýká některých aspektů datové ekonomiky[footnoteRef:1]. [1: Řada dokumentů na vnitrostátní i unijní úrovni pracuje s pojmem datové ekonomiky relativně volně (srov. např. sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů „Evropská strategie pro data“ zde dne 19. února 2020, COM(2020) 66 final). Pro účely tohoto materiálu jsou „datovou ekonomikou“ (někdy též „ekonomikou založenou na datech“) myšleny ekonomické aktivity související s trhem s daty, tedy „obchodem, v rámci kterého jsou digitální data vyměňována jako výrobky nebo služby odvozené z nezpracovaných dat[.] […] To zahrnuje vytváření, shromažďování, ukládání, zpracovávání, šíření, analyzování, rozpracovávání, poskytování a využívání dat umožněné digitálními technologiemi.“ Srov. sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů „Budování evropské ekonomiky založené na datech“ ze dne 10. ledna 2017, COM(2017) 9 final, s. 2. Pojem dat zde lze chápat jako „charakteristiky nebo informace, zpravidla numerické, které jsou sbírány skrze pozorování,“ srov. OECD. OECD Glossary of Statistical Terms [online]. Paříž: OECD Publishing, 2008 [cit. 2023-05-04], s. 119. ISBN 9789264055087. Dostupné z: https://doi.org/10.1787/9789264055087-en.]
V oblasti poskytování služeb informační společnosti návrh zákona zejména:
a) zavádí vymezení služby informační společnosti platné napříč českým právním řádem,
b) transponuje do českého právního řádu ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu), která zavádí obecný právní rámec pro volný pohyb služeb informační společnosti napříč vnitřním trhem EU, a
c) navazuje na přímo použitelné předpisy, které v návaznosti na směrnici o elektronickém obchodu a upravují poskytování některých služeb informační společnosti.
V oblasti datové ekonomiky návrh zákona navazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/868 ze dne 30. května 2022 o evropské správě dat a o změně nařízení (EU) 2018/1724 (akt o správě dat), které se datovou ekonomikou zabývá. Návrh zákona v předkládaném znění není uceleným právním rámcem oblasti datové ekonomiky, v souvislosti s dalšími očekávanými implementačními kroky je předpokládáno jeho další postupné doplňování.
Jelikož obě uvedené oblasti tvoří významné součásti tzv. digitální ekonomiky[footnoteRef:2], byl jako název zákona zastřešujícího obě tyto problematiky v právním řádu České republiky zvolen „zákon o digitální ekonomice a o změně některých souvisejících zákonů“. [2: Digitální ekonomikou se pro účely tohoto vymezení rozumí hospodářské činnosti, které nespadají do výkonu vrchnostenské správy, vykonávané v rámci digitální ekonomiky v užším smyslu (narrow measure) na základě definice navržené OECD. Tato definice zahrnuje jádro digitální ekonomiky (core measure) sestávající z hospodářské činnosti producentů statků a služeb v oblasti informačních a komunikačních technologií, jakož i informačních služeb, jakož i další hospodářské činnosti producentů a poskytovatelů, jejichž činnost je závislá na digitálních vstupech. Tato definice zahrnuje například (slovy OECD) zprostředkovatelské platformy včetně digitálních platforem. Srov. OECD. A Roadmap Toward a Common Framework for Measuring the Digital Economy. Report for the G20 Digital Economy Task Force. Paříž: OECD Publishing, 2020, s. 43. Dostupné zde: https://www.oecd.org/sti/roadmap-toward-a-common-framework-for-measuring-the-digital-economy.pdf. Pojem datová ekonomika je pro účely tohoto materiálu chápán jako podmnožina digitální ekonomiky podle uvedeného pojetí a slouží ke zdůraznění, že uvedená oblast zahrnuje i činnosti a služby související se sběrem, zpracováním, zprostředkováním a jiným využitím dat.]
Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Zhodnocení platného právního stavu
Význam dat a služeb informační společnosti v rámci společnosti a ekonomiky neustále roste. Český právní řád na tyto fenomény již v určité míře reaguje. Stávající úprava je ovšem v případě poskytování služeb informační společnosti relativně stručná a v případě úpravy různých aspektů datové ekonomiky spíše dílčí a roztříštěné povahy.
Služby informační společnosti
Co se týče práv a povinností poskytovatelů služeb informační společnosti včetně poskytovatelů zprostředkovatelských služeb[footnoteRef:3], v současnosti je v právním řádu České republiky základním právním předpisem na tomto úseku zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSIS“). [3: Tedy služeb prostého přenosu (mere conduit), ukládání do mezipaměti (caching) a hostingu ve smyslu čl. 3 písm. g) nařízení (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách).]
Tento zákon byl přijat především z důvodu potřeby transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES, ze dne 8. června 2000, o určitých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) ke dni vstupu České republiky do Evropské unie. Konkrétně transponoval články 3, 7, 8, 11, 12, 13, 14, 15 a některé části článků 5, 6, 10 a 19 směrnice o elektronickém obchodu. Následné novely ZSIS obsahovaly především dílčí úpravy [např. novelizací provedenou zákonem č. 468/2011 Sb. byly upraveny některé definice a mechanismy vymáhání povinností uložených ZSIS, jinými novelami byla zrušena některá ustanovení zákona z důvodu přijetí nové právní úpravy, a to např. v návaznosti na přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) nebo zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů]. Stávající podoba ZSIS transponuje články 3, 7, 8, 12, 13, 14, 15 a některé části článků 6 a 19 směrnice o elektronickém obchodu[footnoteRef:4]. ZSIS dále transponuje část směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích). [4: Srov. srovnávací tabulku přiloženou k návrhu ZSIS, sněmovní tisk 4. volebního období 579/0, dostupné na https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=12513. ]
Zákonem č. 58/2023 Sb., kterým se mění ZSIS, bylo do českého právního řádu implementováno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1150 ze dne 20. června 2019 o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele online zprostředkovatelských služeb, tzv. „Platform to Business Regulation“ (dále jen „nařízení o vztazích platforem a podnikatelů“ nebo „nařízení P2B“).
Další předpisy dotýkající se služeb informační společnosti zpravidla regulují určitou podmnožinu těchto služeb za účelem úpravy právních poměrů mezi aktéry v určitém odvětví.[footnoteRef:5] Kupříkladu zákon 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a o změně některých zákonů (zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání), ve znění pozdějších předpisů, upravuje poskytování audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, které ve svém § 2 odst. 1 písm. a) vymezuje jako zvláštní kategorii služby informační společnosti. Obdobně pak zákon č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek), ve svém § 2 odst. 1 písm. a) vymezuje služby platformy pro sdílení videonahrávek, jejichž poskytování upravuje, jako zvláštní typ služby informační společnosti. V neposlední řadě zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti), ve znění pozdějších předpisů, upravuje některé aspekty poskytování tzv. digitálních služeb, které ve svém § 2 písm. l) rovněž vymezuje jako služby informační společnosti splňující stanovené podmínky. [5: Tento typ předpisů bývá někdy označován za „vertikální“ v kontrastu k „horizontálním“ předpisům jako např. ZSIS, které se zabývají problematikou služeb informační společnosti v obecné rovině.]
Níže následuje popis jednotlivých sekundárních právních předpisů EU implementovaných do ZSIS:
Směrnice o elektronickém obchodu
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) je základním právním rámcem pro online služby v EU. Jejím cílem je odstranit překážky pro přeshraniční poskytování služeb informační společnosti.
Směrnice v čl. 3 stanovuje tzv. „zásadu (princip) země původu“, podle které podléhají poskytovatelé služeb informační společnosti regulaci v oblastech koordinovaných touto směrnicí pouze ve státě EU, ve kterém mají své registrované sídlo. Tento článek je do českého právního řádu transponován ZSIS.
Směrnice dále stanovuje požadavky na usazování a informování, kdy zavádí zásadu vyloučení předchozího povolení pro výkon poskytování těchto služeb a stanovuje povinnost poskytovatelům služeb zveřejnit základní informace o svých činnostech v trvalé a snadno přístupné formě. Tato část je do právního řádu České republiky transponována primárně prostřednictvím zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a OZ.
Směrnice také zavádí pravidla pro obchodní sdělení, včetně informačních povinností a podmínek pro nevyžádaná obchodní sdělení a regulovaná povolání, kdy jasně identifikovatelný musí být i nevyžádaný e-mail („spam“). Transpozice v České republice je provedena primárně ZSIS, zákonem č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů.
Další upravovanou oblastí je uzavírání smluv elektronickou cestou, kdy směrnice stanovuje pravidla pro nakládání se smlouvami, informační povinnosti a podání objednávky. V každém členském státě je umožněno uzavírání smluv elektronickou cestou, přičemž elektronické smlouvy mají rovnocenný právní status jako smlouvy uzavírané v listinné podobě. Tuto část směrnice transponuje primárně OZ.
Směrnice o elektronickém obchodu rovněž stanoví pravidla odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb za obsah třetích stran. Poskytovatelé internetových služeb, kteří působí jako poskytovatelé služeb prostého přenosu, ukládání do vyrovnávací paměti („caching“) nebo shromažďování informací („hosting“), nenesou odpovědnost za informace, které přenášejí nebo shromažďují, pokud splní podmínky dle čl. 12, 13 a 14 směrnice. Vlády jednotlivých členských států nemohou těmto poskytovatelům uložit žádnou obecnou povinnost dohledu nad informacemi, které posílají nebo uchovávají, s cílem hledat nezákonnou činnost a předcházet jí (čl. 15). Tato část směrnice je do českého právního řádu transponována ZSIS. Články 12, 13, 14 a 15 směrnice ruší nařízení o digitálních službách s účinností od 17. února 2024. (Více ke směrnici dále v části Nařízení o digitálních službách).
Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích
V roce 2002 byla přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích), která harmonizuje předpisy členských států, požadované pro zajištění rovnocenné úrovně ochrany základních práv a svobod, zejména práva na soukromí, se zřetelem na zpracování osobních údajů v odvětví elektronických komunikací, a pro zajištění volného pohybu těchto údajů a elektronických komunikačních zařízení a služeb v EU. Směrnice stanoví pravidla pro zajištění bezpečnosti při zpracování dat, ohlašování narušení bezpečnosti osobních údajů a důvěrného charakteru sdělení.
Směrnice dále zakazuje nevyžádaná sdělení, k jejichž zaslání uživatel nedal souhlas. Pokud fyzická nebo právnická osoba získává od svých zákazníků podrobnosti jejich elektronického kontaktu v souvislosti s prodejem výrobku nebo služby a v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále jen „GDPR“), může tato fyzická nebo právnická osoba využít tyto podrobnosti elektronického kontaktu pro účely přímého marketingu svých vlastních obdobných výrobků nebo služeb pouze za předpokladu, že je zákazníkům jasně a zřetelně poskytnuta možnost zdarma a jednoduchým způsobem vyjádřit svůj nesouhlas s takovým využitím podrobností jejich elektronického kontaktu v době, kdy jsou tyto podrobnosti získávány, a při zasílání každého jednotlivého sdělení, pokud zákazník původně toto využití neodmítl. Tato část směrnice je do českého právního řádu transponována ZSIS a částečně (konkrétně čl. 13 odst. 1) v zákoně č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů.
Nařízení o vztazích platforem a podnikatelů
Cílem nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1150 ze dne 20. června 2019 o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele online zprostředkovatelských služeb (dále jen „nařízení o vztazích platforem a podnikatelů“ nebo „nařízení P2B“) je zlepšit fungování jednotného digitálního trhu nastolením rovnějších podmínek ve vztazích mezi poskytovateli online zprostředkovatelských služeb a jejich podnikovými uživateli a mezi poskytovateli internetových vyhledávačů a uživateli firemních internetových stránek.
Online zprostředkovatelské služby jsou klíčovým subjektem nových obchodních modelů, obchodu a inovací. Na jedné straně poskytují přístup k novým trhům a obchodním příležitostem, a tím umožňují podnikům využít výhod vnitřního trhu, a zároveň rozšiřují možnosti volby pro spotřebitele a přispívají k nabídce konkurenčních cen online. Na straně druhé ovšem jejich působení představuje také rizika. Vzrůstající zprostředkování transakcí prostřednictvím online zprostředkovatelských služeb podporovaných silnými nepřímými síťovými účinky založenými na datech vede k vyšší závislosti podnikatelských uživatelů, zejména mikropodniků a malých a středních podniků, na těchto službách k oslovování spotřebitelů. Podobně mohou být internetové vyhledávače klíčové pro podniky, které nabízejí spotřebitelům zboží nebo služby prostřednictvím internetových stránek. Pořadí internetových stránek určované poskytovateli internetových vyhledávačů (tedy i internetových stránek, jejichž prostřednictvím uživatelé firemních internetových stránek nabízejí své zboží a služby spotřebitelům) má v tomto ohledu významný dopad na volbu spotřebitelů. Tyto služby tak mohou být rozhodující pro obchodní úspěch podniků. Vzhledem k této zvyšující se závislosti mají poskytovatelé uvedených služeb často lepší vyjednávací pozici, která jim umožňuje chovat se v praxi jednostranně způsobem, který nemusí být poctivý a který může poškozovat oprávněné zájmy jejich podnikatelských uživatelů a nepřímo i spotřebitelů v Unii.
Nařízení o vztazích platforem a podnikatelů se vztahuje na online zprostředkovatelské služby a internetové vyhledávače poskytované podnikatelským uživatelům a uživatelům firemních internetových stránek, kteří jsou usazeni v EU a kteří prostřednictvím těchto služeb nebo vyhledávačů nabízejí zboží nebo služby spotřebitelům nacházejícím se v EU (bez ohledu na místo usazení poskytovatelů).
Nařízení stanovuje soubor pravidel pro poskytovatele online zprostředkovatelských služeb a poskytovatele internetových vyhledávačů, aby bylo zajištěno spravedlivé, předvídatelné, udržitelné a důvěryhodné online podnikatelské prostředí v rámci vnitřního trhu. Tato pravidla a povinnosti se týkají především transparentních a předvídatelných podmínek služby, kde musí poskytovatelé uvést mj. popis hlavních parametrů, které určují pořadí zboží a služeb, popis doplňkového zboží a služeb, nebo informace o rozdílném zacházení nebo přístupu k údajům. Poskytovatelé musí také náležitě oznamovat a odůvodňovat případná omezení, pozastavení nebo ukončení poskytování služeb a rovněž odůvodnit omezení možnosti podnikatelských uživatelů nabízet stejné zboží a služby za různých podmínek jinými prostředky. Další povinností je zřízení interního systému vyřizování stížností nebo určení mediátorů.
Nařízení o vztazích platforem a podnikatelů je použitelné od 12. července 2020. Do českého právního řádu je implementováno zákonem č. 58/2023 Sb., kterým se mění ZSIS. Členským státům se v nařízení stanovuje povinnost zajistit přiměřené a účinné vymáhání předmětného nařízení a určení dozorového orgánu. Dozorovým orgánem ve smyslu nařízení P2B byl určen Český telekomunikační úřad (dále také jen „ČTÚ“), který bude zároveň projednávat a vymáhat přestupky podle ZSIS.
Datová ekonomika
Pokud se jedná o fungování datové ekonomiky, nelze uvést jeden základní právní předpis, který by tuto problematiku obecně upravoval. Právní předpisy dotýkající se alespoň dílem této problematiky lze rozdělit do tří velkých kategorií:
a) nástroje na ochranu oprávněných zájmů,
b) nástroje podporující snazší přístup k datům a
c) nástroje nastavující konkrétní práva a povinnosti v rámci datové ekonomiky.[footnoteRef:6] [6: BOUHETAL, A., JAKAB, M. Vznik právního rámce pro jednotný trh s daty [online]. Praha: Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2021 [cit. 2023-05-04], s. 12. Dostupné z https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=192614.]
V první kategorii lze uvést např. zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, který do českého právního řádu implementuje unijní pravidla ochrany osobních údajů, zejména GDPR, nebo zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje např. práva pořizovatele k jím pořízené databázi. Hlavním cílem těchto předpisů není rozvoj nebo podpora fungování datové ekonomiky, ale jiný oprávněný zájem (právo na soukromí, právo vlastnit majetek apod.), jehož ochrana zasahuje rovněž do fungování datové ekonomiky.
Naopak mezi hlavní cíle předpisů podporujících snazší přístup k datům patří rozvoj a podpora fungování datové ekonomiky. V českém právním řádu jde zejména o zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, který mj. upravuje problematiku otevřených dat.
Ve třetí kategorii předpisů nastavujících konkrétní práva a povinnosti v rámci datové ekonomiky nelze hovořit o explicitní snaze liberalizovat přístup k určité kategorii dat; fungování datové ekonomiky tyto předpisy podporují nepřímo, a využitím regulace zvyšující právní jistotu tržních subjektů a zajišťující spravedlivé nastavení práv a povinností těchto subjektů apod. V této souvislosti lze uvést např. § 2389g a násl. OZ a § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, které upravují poskytování digitálního obsahu spotřebiteli, nebo výše zmíněnou úpravu ZSIS v rozsahu, ve které se dotýká fungování datové ekonomiky.
Všechny výše uvedené předpisy upravující některé aspekty fungování datové ekonomiky spojuje, že se zabývají vybranou dílčí problematikou, která je pro fungování datové ekonomiky relevantní, ale neusilují o obecnější uchopení fenoménu datové ekonomiky.
Platné a dosud neimplementované sekundární právní předpisy EU
Na evropské úrovni byly během roku 2022 přijaty dva legislativní akty, které mají v rámci Evropské unie harmonizovat pravidla digitální a datové ekonomiky na vnitřním trhu EU a zároveň upravit dozor a vymáhání těchto pravidel na národní úrovni a na úrovni EU. Jedná se konkrétně o:
· nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/868 ze dne 30. května 2022 o evropské správě dat a o změně nařízení (EU) 2018/1724 (akt o správě dat), dále jen „nařízení o správě dat“ nebo „nařízení DGA“ (z angl. Data Governance Act), a
· nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách), dále jen „nařízení o digitálních službách“ nebo „nařízení DSA“ (z angl. Digital Services Act).
Nařízení o správě dat
V roce 2022 bylo přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/868 ze dne 30. května 2022 o evropské správě dat a o změně nařízení (EU) 2018/1724 (akt o správě dat), které ve svém čl. 38 jako datum použitelnosti stanoví 24. září 2023 a které je prvním ze souboru opatření oznámených v Evropské strategii pro data z roku 2020[footnoteRef:7]. V této strategii popsala Evropská komise (dále také jen „Komise“) vizi společného evropského datového prostoru, jednotného trhu s daty, na němž lze data používat bez ohledu na místo jejich fyzického uložení v EU v souladu s platnými právními předpisy. [7: Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů „Evropská strategie pro data“ zde dne 19. února 2020, COM(2020) 66 final.]
Cílem nařízení o správě dat je usnadnit, resp. zvýšit sdílení osobních i neosobních dat v rámci EU. Toho má být dosaženo prostřednictvím:
· zpřístupnění více údajů veřejného sektoru pro jejich opětovné použití,
· vytvoření rámce pro zprostředkovatele dat,
· vytvoření rámce pro dobrovolné poskytnutí osobních dat pro altruistické účely a
· zajištění koordinace a interoperability prostřednictvím Evropského sboru pro datové inovace.
Zpřístupnění více údajů veřejného sektoru pro jejich opětovné použití je upraveno v kapitole II nařízení DGA.[footnoteRef:8] Nařízení DGA zavádí rámec pro opakované použití dat, která jsou chráněna z důvodu obchodního tajemství, statistické důvěrnosti, ochrany práv duševního vlastnictví třetích stran nebo ochrany osobních údajů. V tomto navazuje na již existující unijní úpravu vyplývající v obecné rovině ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1024 ze dne 20. června 2019 o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru. [8: Věcnou odpovědnost za kapitolu II nařízení DGA má Digitální a informační agentura, srov. věcný záměr zákona o správě dat veřejného sektoru, čj. OVA 307/23. Z toho důvodu se navrhovaný zákon této části nařízení DGA netýká.]
Kapitola III nařízení o správě dat upravuje podmínky pro tzv. zprostředkovatele dat. Jedná se o zprostředkování mezi neomezeným počtem držitelů a uživatelů dat, s vyloučením služeb, které mají být používány uzavřenou skupinou uživatelů a držitelů dat. Cílem těchto služeb je vznik obchodního vztahu mezi držiteli dat (včetně subjektů údajů) na straně jedné a potenciálními uživateli na straně druhé. Za účelem zvýšení důvěry v tyto služby (zejména v souvislosti s použitím dat a dodržováním uložených podmínek) stanovuje nařízení harmonizované požadavky týkající se důvěryhodného poskytování těchto služeb a zavádí pro tyto služby oznamovací postup.
Dalším cílem nařízení DGA upraveným v kapitole IV je využít potenciálu dat, která dobrovolně zpřístupní subjekty nebo držitelé dat pro cíle veřejného zájmu. Tyto cíle mohou být například z oblasti zdravotní péče, boje proti změně klimatu, zlepšení mobility, tvorby oficiálních statistik, lepšího poskytování veřejných služeb nebo podpory vědeckého výzkumu. Právní subjekty, které se zabývají podporou rozsáhlého zpřístupňování dat pro obecný zájem na základě datového altruismu a splňují určité podmínky, budou mít možnost registrovat se jako „organizace pro datový altruismus uznané v Unii“ a používat společné logo, které stanoví Komise prostřednictvím prováděcího aktu. Dobrovolné dodržování určitého souboru požadavků těmito subjekty by mělo zajistit důvěru v to, že data zpřístupněná pro altruistické účely slouží obecnému zájmu.
Nařízení o správě dat bude použitelné od 24. září 2023. Členský stát má povinnost určit jeden nebo více orgánů odpovědných za oznamování poskytovateli služeb zprostředkování dat, za registraci uznaných organizací pro datový altruismus a za sledování a kontrolování dodržovaní podmínek stanovených v nařízení DGA. Členské státy rovněž musí stanovit sankce za porušení určitých ustanovení nařízení DGA. V současné době není v České republice stanoven právní rámec pro vymáhání tohoto nařízení, kterým by byly splněny výše uvedené povinnosti, které nařízení ukládá členským státům.
Nařízení o digitálních službách
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách) vešlo v platnost v listopadu 2022 a účinnosti nabyde 17. února 2024. Jeho cílem je zajistit správné fungování jednotného trhu, zejména v souvislosti s poskytováním přeshraničních digitálních služeb, prostřednictvím následujících specifických cílů:
· zajistit vhodné podmínky pro rozvoj inovativních přeshraničních služeb;
· udržovat bezpečné online prostředí s odpovědným chováním poskytovatelů digitálních služeb; zejména online zprostředkovatelů;
· chránit základní práva uživatelů[footnoteRef:9]; [9: V rámci důvodové zprávy jsou v souvislosti s nařízením DSA zaměnitelně používány pojmy uživatel a příjemce služeb. Příjemcem služby se nařízení o digitálních službách dle čl. 3 písm. b) rozumí jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která využívá zprostředkovatelskou službu, zejména pro vyhledávání či zpřístupňování informací“.]
· vytvořit strukturu pro náležitý dohled nad online zprostředkovateli a spolupráci mezi relevantními orgány.
Od přijetí směrnice o elektronickém obchodu se zásadně změnil charakter, rozsah a důležitost digitálních služeb pro ekonomiku a společnost. Došlo ke vzniku a rozvoji nových a inovativních digitálních služeb a obchodních modelů (jako jsou sociální sítě a online tržiště), které nyní většina občanů EU denně používá a které mění způsoby, jakými občané komunikují, spotřebovávají a podnikají. Tyto služby jsou založeny na mnohostranných obchodních modelech a silných síťových efektech. Zároveň jsou také zdrojem nových rizik a výzev, jako jsou nelegální aktivity, systémová sociální rizika nebo nedostatečná ochrana práv uživatelů. Proto bylo podle Evropské komise třeba regulační rámec aktualizovat. Navrhovaným nařízením směrnice o elektronickém obchodu není celkově dotčena a návrh vychází z jejích ustanovení, zejména pokud jde o pravidla vnitřního trhu v článku 3. Nařízení ruší články 12 až 15 směrnice a nahrazuje je články 3, 4, 5 a 7 nařízení.
Nově nad rámec směrnice stanovuje nařízení o digitálních službách povinnosti náležité péče poskytovatelům zprostředkovatelských služeb. Povinnosti pro digitální služby jsou stanoveny asymetricky podle velikosti a charakteru služby. Mikro a malé podniky[footnoteRef:10] mají z většiny povinností výjimku, naopak velmi velké online platformy a velmi velké internetové vyhledávače (dále také jen „VLOP“ a „VLOSE“ z angl. very large online platforms a very large online search engines) s průměrným měsíčním počtem aktivních uživatelů vyšším než 45 milionů (10 % obyvatel EU) mají několik dodatečných povinností. [10: Mikropodniky a malé podniky jsou definovány v Doporučení 2003/361/ES. Mikropodniky se rozumí podniky, které zaměstnávají méně než 10 osob a jejichž roční obrat a/nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 2 miliony EUR. Malé podniky vymezeny jako podniky, které zaměstnávají méně než 50 osob a jejichž roční obrat a/nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 10 milionů EUR.]
Nařízení DSA stanovuje povinnosti náležité péče, včetně postupů pro nahlašování a odstraňování nelegálního obsahu a možnosti napadnout rozhodnutí platforem o moderaci obsahu. Nařízení zavádí také povinnosti v souvislosti s transparentností, a to jak v oblasti moderace obsahu, tak i prezentování reklamy nebo doporučovacích systémů. Pro online platformy umožňující spotřebitelům uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku (tzv. „online tržiště“) stanovuje nařízení DSA dodatečné povinnosti pro zajištění větší bezpečnosti a transparentnosti pro spotřebitele. Pro VLOP a VLOSE stanoví nařízení vyšší standardy transparentnosti a odpovědnosti v oblasti moderace obsahu, reklamy a algoritmů. Dále je také u těchto platforem stanovena povinnost posuzovat rizika, která jejich systémy představují, a vytvořit nástroje pro řízení rizik, které ochrání jejich služby před manipulativními technikami.
Vymáhání a dozor nad nařízením DSA jsou rozděleny mezi tři subjekty – národního koordinátora digitálních služeb, Evropskou komisi a Evropský sbor pro digitální služby. Koordinátor digitálních služeb je odpovědný za dozor a vymáhání u všech poskytovatelů zprostředkovatelských služeb usazených v daném členském státě s výjimkou dodatečných povinností pro VLOP a VLOSE, v jejichž případě má výlučnou pravomoc na dozor a vymáhání Evropská komise. Jedná se o problémy zvláštní závažnosti nebo rizika, jako jsou otázky týkající se více členských států, závažných opakovaných porušení předpisů nebo neexistence funkčních systémů, jak vyžaduje nařízení. V případě jednotlivého problému, který nepoukazuje na žádné systémové protiprávní jednání, zůstává příslušným orgánem koordinátor. Komise dále může převzít vyšetřování v případech přetrvávajícího porušení nařízení DSA nebo na základě rozhodnutí Evropského sboru pro digitální služby. Evropský sbor pro digitální služby bude nově zřízená poradní skupina, jehož členové budou zástupci koordinátorů digitálních služeb z každého členského státu. Úkolem sboru bude podpora spolupráce koordinátorů např. při vyšetřování, podpora při posuzování výročních zpráv VLOP a VLOSE, poskytování rad Komisi při vymáhání povinností u VLOP a VLOSE, podpora tvorby pokynů, šablon, kodexů chování, identifikace nově vznikajících problémů s ohledem na nařízení DSA apod.
Členské státy musí podle nařízení DSA stanovit dozorové orgány a pravidla týkající se sankcí za porušení nařízení. Nařízení stanovuje, že členské státy určí jeden nebo více kompetentních orgánů odpovědných za aplikaci a vymáhání nařízení a jeden z těchto orgánů bude tzv. „koordinátorem digitálních služeb“, který bude za dozor odpovědný a bude ho koordinovat. Podmínky na koordinátora digitálních služeb jsou definovány poměrně obecně, je nicméně nutné zajistit, aby koordinátoři digitálních služeb vykonávali své úkoly nestranně, transparentně a včas. Z tohoto důvodu by koordinátor měl podle nařízení disponovat dostatečnými technickými, finančními a lidskými zdroji pro odpovídající dohled nad všemi poskytovateli zprostředkovatelských služeb spadajícími do jeho pravomoci.
Nařízení o digitálních službách se stane použitelným dnem 17. února 2024. Výjimku představují články 24 odst. 2, 3 a 6, čl. 33 odst. 3 až 6, čl. 37 odst. 7, čl. 40 odst. 13, čl. 43 a kapitoly IV oddílů 4, 5 a 6 (jedná se o přímo použitelná ustanovení), které se použijí ode dne 16. listopadu 2022. V současné době není v České republice stanoven právní rámec pro vymáhání tohoto nařízení, kterým by byly splněny výše uvedené povinnosti, které nařízení ukládá členským státům.
Podrobnější popis a analýza právního stavu je uvedena v Závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace.
Zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Současná právní úprava neupravuje žádným způsobem vztahy, které by se dotýkaly zákazu diskriminace ve smyslu antidiskriminačního zákona. Současná právní úprava na české ani unijní úrovni neobsahuje žádná ustanovení týkající se nerovného zacházení či znevýhodnění některé osoby z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, resp. právní vztahy v oblasti správy dat a služeb informační společnosti vylučují, že by mohly být takto zakázané poměry vytvořeny nebo zprostředkovaně vyvolány.
Současná úprava na unijní úrovni, resp. nařízení DSA stanoví konkrétní povinnosti určitým subjektům vůči mladistvým (viz Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace, kapitola 5.5.1 Dopady na ochranu práv dětí), avšak plněním těchto povinností nedochází k nerovnému zacházení či znevýhodnění osob na základě jejich věku.
Obdobně nařízení DSA stanovuje podmínky pro kodexy chování týkající se přístupnosti, která mají reagovat na zvláštní potřeby osob se zdravotním postižením (viz Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace, kapitola 5.5.2 Dopady na osoby se zdravotním postižením).
Současná právní úprava je rovněž genderově neutrální, tedy nečiní žádné rozdíly mezi fyzickými osobami na základě jejich pohlaví.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Základní účel a cíle navrhované úpravy
Cílem navrhované právní úpravy je přispět k zajištění správného fungování vnitřního trhu v oblasti digitální a datové ekonomiky prostřednictvím zajištění jasného a předvídatelného právního rámce pro vymáhání povinností plynoucích ze souvisejících právních předpisů EU a provést s tím spojenou adaptaci právního řádu České republiky na nařízení o správě dat (kromě kapitoly II) a nařízení o digitálních službách. To zahrnuje jednak určení příslušných orgánů, které odpovídají za vymáhání nařízení o správě dat a nařízení o digitálních službách a stanovení pravidel týkajících se sankcí za porušení nařízení o správě dat a nařízení o digitálních službách, ale také zajištění sjednoceného právního rámce pro služby informační společnosti a datovou ekonomiku.
V rámci nařízení DGA se jedná pouze o provedení dílčí adaptace českého právního řádu na nařízení DGA, a to v rozsahu, který doplňuje stávající působnost Českého telekomunikačního úřadu jako určeného dozorového orgánu, resp. oblasti právní regulace, ze níž ponese věcnou odpovědnost.[footnoteRef:11] Konkrétně se jedná o kapitoly III a IV, resp. kapitoly V, VII a IX v míře, ve které se dotýkají kapitol III a IV nařízení DGA. [11: Srov. věcný záměr zákona o správě dat veřejného sektoru, čj. OVA 307/23.]
Český telekomunikační úřad je navrhován jako příslušný orgán, který odpovídá za dozor a vymáhání nařízení o správě dat a nařízení o digitálních službách, protože z analyzovaných variant má k regulované problematice nejblíže, a potřebné rozšíření jeho kompetencí by tak znamenalo nejnižší náklady pro státní rozpočet. Většina ostatních členských států určila nebo plánuje určit jako koordinátora digitálních služeb orgán regulující oblast telekomunikací a některé členské státy volí úřady s touto kompetencí také jako příslušné orgány pro nařízení o správě dat. ČTÚ má proto největší potenciál spolupráce s úřady určenými pro dohled a vymáhání nad dotčenými předpisy v jiných členských státech. Návrh ČTÚ je rovněž v souladu s usnesením vlády České republiky č. 590 ze dne 16. srpna 2023. Jako další příslušný orgán pro dozor a vymáhání nařízení o digitálních službách je navrhován Úřad pro ochranu osobních údajů (dále také jen „ÚOOÚ“), a to konkrétně pro články 26 a 28 odst. 2 nařízení. (Analýza ke zvolení ČTÚ jako příslušného orgánu pro nařízení DGA a DSA a ÚOOÚ jako dalšího příslušného orgánu pro nařízení DSA je uvedena v Závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace.)
Implementace výše uvedených sekundárních právních předpisů EU má zajistit soulad vnitrostátní právní úpravy s těmito předpisy, a tím splnit povinnost, která plyne České republice z členství v Evropské unii. Neprovedení implementace uvedených právních předpisů EU by znamenalo nesplnění závazků plynoucích z členství České republiky v Evropské unii, což ve svém důsledku může vést k uvalení finančních sankcí ze strany Evropské komise. Implementací budou rovněž splněny konkrétní cíle stanovené v unijních předpisech.
Součástí cíle je rovněž revize a aktualizace současného právního rámce pro zprostředkovatelské služby a aktualizace ZSIS. Při přípravě implementace nově přijatých předpisů v oblasti digitální a datové ekonomiky bylo zvažováno několik variant provedení implementace nařízení o správě dat a nařízení o digitálních službách do právního řádu České republiky (viz Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace). Jedna ze zvažovaných variant zahrnovala novelizaci ZSIS, jejíž součástí by byla adaptace českého právního řádu na nařízení DSA a nařízení DGA. Tato varianta ale byla vyhodnocena jako nevhodná, a to z důvodu komplexnosti a obsáhlosti nově přijatých evropských sekundárních předpisů, zejména nařízení DSA. Rozsah novelizovaných částí ZSIS by tak výrazně převyšoval ustanovení, jež by zůstala novelou nedotčena, což by vedlo k celkové nepřehlednosti, nesystematičnosti a zřejmě i obtížné uchopitelnosti jednotlivých ustanovení návrhu zákona. Další zvažovanou variantou byla novelizace ZSIS (na základě nařízení DSA) a nová právní úprava implementující daná nařízení. Tato varianta by nicméně nevedla k vytvoření jasného a předvídatelného právního rámce, protože by problematika služeb informační společnosti byla upravena jak v ZSIS, tak v novém zákoně implementujícím nařízení o digitálních službách, které rovněž reguluje služby informační společnosti a navazuje na směrnici o elektronickém obchodu transponovanou ZSIS. Na základě celkového zhodnocení předkladatel přistoupil k rozhodnutí předložit nový návrh zákona, který komplexně upraví služby informační společnosti a některé aspekty datové ekonomiky. Tato varianta plně zajistí implementaci daných nařízení a zároveň bude garancí předvídatelné, koncepční a komplexní právní úpravy, která se stane stabilní součástí právního řádu. Předložení nového návrhu zákona představuje důležitý krok směrem k řádnému a efektivnímu začlenění evropských předpisů v digitální a datové oblasti do českého právního systému, aby mohl být plně využit potenciál a přínos těchto předpisů v rámci digitální společnosti.
Hlavní principy navrhované právní úpravy
Základním principem navrhované právní úpravy je provedení implementace takovým způsobem, který nebude destruktivní pro současné funkční struktury platné právní úpravy, tedy ZSIS, a naopak je efektivně využije. Tímto přístupem je sledována především kontinuita a zachování osvědčených postupů, jež byly v potřebné míře účinné a podporovaly dosažení účelu regulace v současném právním rámci. Zároveň se minimalizuje možnost vzniku nejistoty pro subjekty právních vztahů nebo narušení stability právního prostředí. K ponechání těchto základních prvků se předkladatel rozhodl z toho důvodu, že stávající úprava funguje efektivně a dosahuje vytyčených cílů. Na druhou stranu nová právní úprava reflektuje některé nedostatky, které se objevily během praxe, nebo upravuje neaktuální rámec tam, kde je to nezbytné. Důraz je kladen na zdokonalení a posílení těch aspektů, které se v praxi ukázaly jako potřebné pro efektivní fungování služeb informační společnosti a eliminace prvků nefunkčních.
Popis návrhu zákona
Část první, hlava I zákona obsahuje úvodní ustanovení a definice. Vymezuje unijní předpisy transponované (směrnice o elektronickém obchodu a směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) a předpisy adaptované (nařízení P2B, nařízení DGA a nařízení DSA) tímto zákonem.
Část první, hlavy II až IV zákona se zabývají službami informační společnosti a jsou především transpozicí obou směrnic a adaptací nařízení DSA. Mimo hlavu IV, která se týká online platforem, je tato část revizí ZSIS. Ustanovení obsažená v platném ZSIS, která prokázala svou účinnost a účelnost, budou přenesena bez zásadních změn. Tímto přístupem se sleduje kontinuita a zachování osvědčených postupů, jež se osvědčily v existujícím právním rámci, a zároveň se minimalizuje možnost nejistoty nebo narušení stability právního prostředí. Hlava IV dále upravuje náležitosti subjektů pro mimosoudní řešení sporů, důvěryhodných oznamovatelů a prověřených výzkumných pracovníků dle nařízení DSA.
Část první, hlava V zákona se pak věnuje datové ekonomice a jejím základem je implementace nařízení DGA. V dílu 1 jsou upraveny služby zprostředkování dat, zejména vydávání osvědčení o řádném oznámení činnosti a uznání poskytovatele služeb zprostředkování dat. Díl 2 se zabývá datovým altruismem.
Část první, hlava VI se týká působnosti orgánů veřejné správy a dozoru nad dodržováním zákona. Vymezuje pravomoci ČTÚ, ÚOOÚ a profesních samosprávných komor v hlavě I. Dále upravuje řadu obecných i konkrétních institutů souvisejících s dozorem.
Část první, hlava VII upravuje zvláštní postupy související s porušením povinnosti a vyjmenovává přestupky související s nařízením DSA, nařízením DGA, nařízením P2B, dále přestupky související s šířením obchodních sdělení a jiné přestupky fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob.
Část první, hlava VIII obsahuje společná a závěrečná ustanovení.
Část druhá zavádí správní poplatky související s některými postupy podle nařízení DGA a DSA.
Část třetí novelizuje zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, aby navazoval na nařízení DSA.
Dopady navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Navrhovaná právní úprava neupravuje žádným způsobem vztahy, které by se dotýkaly zákazu diskriminace ve smyslu antidiskriminačního zákona (tj. nerovného zacházení či znevýhodnění některé osoby z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru). Lze proto konstatovat, že právní úprava obsažená v návrhu zákona, respektive implementace výše zmíněných evropských právních předpisů nemá žádné dopady ve vztahu k zákazu diskriminace. Z hlediska rovnosti mužů a žen je návrh neutrální nemá v této oblasti negativní dopady, neboť navrhovaná právní úprava je pro obě pohlaví stejná.
Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku
Návrh zákona implementuje do vnitrostátního právního řádu dva právní předpisy Evropské unie a jeho nepřijetí tak s sebou nese veškerá rizika spojená s neplněním závazků plynoucích pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii, zejména zahájení procedur podle čl. 258 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Smlouva o fungování Evropské unie stanoví vytvoření vnitřního trhu a systému zajišťujícího, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž. K dosažení těchto cílů nepochybně přispěje zavedení společných pravidel v rámci datové ekonomiky a pro služby informační společnosti, a to v plném souladu se základními právy a povinnostmi garantovanými ústavním pořádkem České republiky.
Cílem nařízení o správě dat je přispět k rozvoji jednotného evropského trhu s daty. Nařízení má zlepšit podmínky pro sdílení dat na vnitřním trhu vytvořením harmonizovaného rámce pro výměnu dat a stanovením některých základních požadavků na správu dat. V tomto směru sehrává koordinační úlohu nařízení DGA, které si kromě jiného klade za cíl usnadnění spolupráce mezi členskými státy.
V případě neimplementování nařízení DGA by v prvé řadě nedošlo k určení příslušného orgánu pro služby zprostředkování dat podle čl. 13 nařízení DGA. Poskytovatelé služeb zprostředkování dat, kteří jsou usazeni v České republice, by tak nemohli těžit z jednotného právního rámce, jelikož oznámení a žádost o registraci se podávají k příslušnému dozorovému orgánu v místě usazení poskytovatele, který se určuje právě dle místa usazení poskytovatele. Těmto subjektům by tak bylo odepřeno používání označení „poskytovatel služeb zprostředkování dat v Unii“ a společného loga, protože by neexistovalo žádné oprávněné udělení těchto označení příslušným orgánem. Téměř totožné následky by měla i absence určení příslušného orgánu pro registraci organizací pro datový altruismus, protože by organizacím splňujícím podmínky nařízení byla odepřena možnost registrace jako „organizace pro datový altruismus uznaná v Unii“ a výhody plynoucí z této registrace.
Nařízení o digitálních službách komplexně upravuje sektor digitálních služeb v rámci EU a jeho cílem je zajistit správné fungování jednotného trhu, udržovat bezpečné online prostředí, chránit základní práva uživatelů a nastavit transparentní pravidla a povinnosti pro zprostředkovatelské služby. Nařízení DSA taktéž zavádí nový právní rámec pro dohled nad digitálními službami, včetně vytvoření Evropského sboru pro digitální služby.
Neimplementování nařízení DSA by mělo dalekosáhlé negativní důsledky jak pro zprostředkovatelské služby usazené na území České republiky, tak i pro české příjemce všech zprostředkovatelských služeb (včetně služeb VLOP, kam spadají např. i sociální sítě). V prvé řadě by absence dozorového orgánu v České republice vedla k oslabení práv českých příjemců zprostředkovatelských služeb (uživatelů), které jim nařízení vůči poskytovatelům těchto služeb přiznává, neboť by nebyly řádně vymáhány odpovídající povinnosti těchto poskytovatelů. Příjemci služeb z České republiky by rovněž například nemohli využít možnost podat stížnost na poskytovatele těchto služeb kvůli údajnému porušení tohoto nařízení v místě svého bydliště nebo usazení.
Neprovedení implementace nařízení DSA by mělo rovněž závažné dopady na české poskytovatele digitálních služeb (poskytovatelé usazeni v České republice) a jejich schopnost čerpat výhody vnitřního trhu. Nařízení DSA přináší rámec pro regulaci digitálních služeb v Evropské unii a zavádí pravidla pro poskytovatele ve vztahu k ochraně uživatelů, transparentnosti a hospodářské soutěži. Neprovedení tohoto nařízení by znamenalo, že čeští poskytovatelé by se nemohli plně přizpůsobit těmto novým požadavkům, což by mohlo mít negativní důsledky pro jejich konkurenceschopnost na evropském trhu. Dále by neprovedení nařízení mělo i finanční dopady. Vnitřní trh Evropské unie přináší řadu výhod pro poskytovatele digitálních služeb, jako je volný pohyb kapitálu, služeb a dat. Pro české poskytovatele by však bez implementace nařízení nebylo možné plně těžit z těchto výhod a využívat potenciál rozšíření na zahraniční trhy. Tím by jim mohl uniknout přístup k novým zákazníkům, investicím a inovacím, což by mělo negativní vliv na jejich růst a rozvoj. Implementace je tedy klíčová pro zajištění rovných podmínek a možností českým poskytovatelům na vnitřním trhu Evropské unie.
V případě neurčení koordinátora digitálních služeb rovněž Česká republika nebude mít možnost komunikovat a spolupracovat s ostatními členskými státy a s Evropskou komisí, neboť spolupráce probíhá dle nařízení právě prostřednictvím těchto orgánů. Byla by taktéž ohrožena činnost a fungování Evropského sboru pro digitální služby, jehož členy jsou právě koordinátoři digitálních služeb ze všech členských států.
Dále by neprovedení implementace mohlo mít negativní vliv na další subjekty, jejichž práva a povinnosti jsou upravena v nařízení DSA. Subjekty pro mimosoudní řešení sporů mohou být certifikovány pouze koordinátorem digitálních služeb členského státu, kde je tento subjekt usazen. Neprovedenou implementací by jim tato možnost byla odepřena. To platí také v případně důvěryhodných oznamovatelů (čl. 22 nařízení DSA).
Pokud nebudou vymezena jednotlivá porušení ustanovení nařízení o správě dat a nařízení o digitálních službách, za které bude možné udělit sankci v podobě přiměřené peněžité pokuty nebo jiné formy, dojde k omezení kontrolní role příslušných orgánů, případě dokonce k jejímu zpochybnění. Bez jasně definovaných sankcí by dozorový orgán neměl efektivní prostředky, jak omezit porušování povinností plynoucích z nařízení ze strany povinných subjektů. Vymezení jednotlivých porušení a jejich sankcí navíc zajistí dosažení cíle posílení právní jistoty a zaručení předvídatelnosti práva. Povinné subjekty by měly jasnou představu o tom, jaká opatření mohou očekávat v případě porušení nařízení, což by je mohlo odrazovat od vědomého porušování zákonem stanovených povinností. Riziko je vnímáno jako velmi vysoké, jelikož by mělo zásadní dopady jak na povinné subjekty, tak na dozorové orgány.
Návrhem zákona jsou vytvářeny podmínky pro dosažení cílů vytyčených nařízeními, a to jednak v rámci zajištění adaptačních podmínek pro realizaci práv a povinností stanovených tímto nařízením, jednak pro určení dozorových orgánů.
Revidování současného právního rámce ZSIS je nezbytné z důvodu rychlého vývoje digitálního prostředí a technologií, které představují nové výzvy a problémy, jež nelze řešit efektivně pomocí existujících právních nástrojů. Současný rámec nedostačuje při zajištění odpovídající ochrany uživatelů digitálních služeb, regulaci nelegálního obsahu a prosazování zásad svobody projevu a spravedlivé hospodářské soutěže v online prostředí. Revize současného právního rámce je nutná pro vytvoření moderní a účinné legislativy, která by dokázala reagovat na nové výzvy digitálního světa, poskytovala právní jistotu všem zúčastněným stranám a zajistila, že digitální služby a sdílení dat budou provozovány v souladu s pravidly vnitřního trhu. V případě nevytvoření sjednoceného právního rámce pro služby informační společnosti a datovou ekonomiku nebude Česká republika připravena na efektivní přijímaní závazků plynoucích z těchto předpisů, což povede k nepředvídatelnosti a snížené právní jistotě zejména pro adresáty povinností z přímo použitelných předpisů.
Nezbytnost navrhované právní úpravy spočívá v záměru dosáhnout výše uvedených cílů.
Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky
Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“) a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
V obecné rovině lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je co do stanovení nové působnosti Českého telekomunikačního úřadu, správního poplatku, práv a povinností fyzickým a právnickým osobám i úpravy správního trestání plně slučitelná s ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu ústavní pořádek stanovuje zákonodárci jasné limity, jakým způsobem taková práva a povinnosti přijmout. Takovýmto limitem je v prvé řadě čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, jimiž je shodně stanoveno, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak návrh zákona svou úpravou vychází z čl. 4 odst. 1 Listiny, jímž je stanoveno, že „povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod". Rovněž respektuje čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nemůže být nucen činit, co zákon neukládá.
Navrhovaná právní úprava reflektuje čl. 41 odst. 2 Ústavy, podle kterého má vláda právo zákonodárné iniciativy, a je také v souladu s § 24 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který mimo jiné uvádí, že ministerstva připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, jejichž přípravu jim uložila vláda.
Dalším limitujícím ustanovením je čl. 36 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na spravedlivý proces („každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“). Toto zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho zákonem garantovaného subjektivního práva.
Rovněž je v souladu se zásadami správního práva, které jako celek vyvěrají nejen z principů ústavního pořádku a Listiny, a to včetně stanovení postupů ve správním řízení pro podávání žádostí o vydání příslušných potvrzení podle čl. odst. 8 a 9 nařízení DGA a podle čl. 21, 22 a 40 nařízení DSA.
Co se týká správního trestání, návrh právního předpisu plně respektuje zásadu správního trestání nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege v čl. 39 Listiny i zásadu ne bis in idem uvedenou v čl. 40 odst. 5 Listiny.
Navrhovaná právní úprava sleduje mj. legitimní cíl stanovený v nařízení DSA, kterým je ochrana slabší strany (spotřebitele, uživatele), která se objektivně nalézá ve slabším postavení zejména vůči online platformám. Žádným způsobem taktéž není omezeno právo podnikat uvedené v čl. 26 nebo porušeno právo na ochranu soukromí v čl. 7 Listiny.
Co do otázky libovůle a zákazu diskriminace je možné uvést, že předkládaná úprava zcela srovnává jednotlivé adresáty navrhované regulace a nečiní v jejich postavení rozdíly. Navrhovaná právní úprava respektuje ústavní princip rovnosti podle čl. 1 Listiny a zákazu diskriminace podle č. 3 Listiny.
Z pohledu mantinelů, které stanovuje ústavní pořádek, je nutné zmínit i čl. 10 Ústavy a povinnosti vyplývající ze členství České republiky v Evropské unii. Těmto povinnostem lze dostát jen tehdy, dojde-li k přijetí předkládané implementační novely.
Navrhovaná úprava reflektuje výše uvedené a je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s právem Evropské unie
Navrhovaný právní předpis má za účel především zajistit implementaci dosud neimplementovaných sekundárních právních předpisů Evropské unie. Konkrétně se jedná o:
· nařízení o správě dat a
· nařízení o digitálních službách.
Navrhovaný právní předpis je plně slučitelný se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii. Za neslučitelný s právem Evropské unie by bylo nutné považovat stav nepřijetí implementačního předpisu, neboť by vyvolal situaci, kdy by nebylo možné v rámci právního řádu České republiky v očekávaném rozsahu použít unijní předpisy v praxi. Absence navrhovaného právního předpisu by navíc znamenala nesplnění závazků, a tudíž by mohlo hrozit zahájení řízení o porušení povinnosti dle čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie a Česká republika by v konečném důsledku mohla čelit sankcím ze strany
Předkládaný návrh je v souladu s primárním právem Evropské unie, výše uvedeným sekundárním právním aktem Evropské unie i s obecnými zásadami práva Evropské unie. Na materii obsaženou v návrhu se vztahuje judikatura soudních orgánů Evropské unie, která se zabývá poskytovatelů zprostředkovatelských služeb (z poslední doby např. rozsudek C-390/18 Airbnb Ireland, C-18/18 Glawischnig-Piesczek a řada dalších).
Pro úplnost znovu uvádíme, že navrhovaný právní předpis reviduje ZSIS, a tedy z velké části přejímá implementaci sekundárních přepisů původně implementovaných v ZSIS. Jedná se o:
· směrnici o elektronickém obchodu,
· směrnici o soukromí a elektronických komunikacích a
· nařízení o vztazích platforem a podnikatelů.
Co do obsahu navrhované regulace lze konstatovat, že navrhovaná úprava důsledně vytváří normativní podmínky pro plnění povinností výslovně uložených v unijních předpisech členským státům a subjektům v působnosti těchto předpisů a tento rámec nepřekračuje, přičemž důsledně sleduje cíle, které jsou popsány v části Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku.
Návrh zákona z hlediska nadbytečné regulatorní zátěže při implementaci práva EU neobsahuje nežádoucí zvyšování regulatorní zátěže (tzv. goldplating). Navrhovaná právní úprava tedy nejde nad rámec toho, co je požadováno dle evropských předpisů.
Z výše uvedeného vyplývá, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem EU.
Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána
Navrhovaná právní úprava je v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva, s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, včetně Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie (viz část Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s právem Evropské unie), a není tedy v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv ani obecně uznávaných zásad mezinárodního práva.
Navrhovaná právní úprava je v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a jejími protokoly, jakož i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména se svobodou projevu (článek 10 Úmluvy), zákazem diskriminace (článek 14 Úmluvy).
Na základě navrhované právní úpravy budou ukládány dostatečně předvídatelné sankce. Tyto sankce budou ukládány a vymáhány standardním způsobem prostřednictvím procesu, který zajišťuje všechna práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na spravedlivé řízení je korunováno systémem správního soudnictví, neboť všem osobám pravomocně uznaným vinnými z přestupku se umožňuje podat ke správnímu soudu žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu.
Konkrétní obsah předkládaného návrhu není předmětem žádné jiné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.
Cílem nařízení DSA je mj. přispět k řádnému fungování vnitřního trhu se zprostředkovatelskými službami stanovením harmonizovaných pravidel pro bezpečné, předvídatelné a důvěryhodné online prostředí v němž jsou účinně chráněna základní práva zakotvená v Listině, zejména svoboda projevu, svoboda informací, svoboda podnikání, zákaz diskriminace a rovněž je zajištěna vysoká ochrana spotřebitele. Stejně tak jednou z hlavních zásad nařízení DGA je respektování základních práv a zásad uznávaných Listinou základních práv Evropské unie, včetně práva na soukromí, práva na ochranu osobních údajů, svobody podnikání, práva na vlastnictví.
Zhodnocení předpokládaného hospodářského a finančního dopadu navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky
Hospodářský a finanční dopad navrhované úpravy na státní rozpočet a ostatní rozpočty
V rámci hodnocení hospodářských a finančních dopadů se předkladatel zaměřuje především na dopady, které vyplývají z dosud neimplementovaných unijních předpisů, tedy nařízení DSA a nařízení DGA, a které vznikají z důvodů změn v působnosti ČTÚ jako regulátora digitální agendy.
Přijetí navrhované právní úpravy si zřejmě vyžádá finanční dopady na státní rozpočet, zejména na zajištění personálních a technických kapacit dozorového úřadu, tedy ČTÚ a ÚOOÚ, pro účely výkonu správních činností v oblasti provádění nových kontrolních (dozorových) činností.
Nároky na státní rozpočet v nezbytné výši se budou odvíjet zejména od zájmu tržních subjektů o výkon činnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb nebo o výkon činnosti poskytovatelů služeb zprostředkování dat a organizací pro datový altruismus. Přitom je třeba brát v potaz, že dozorová činnost v daných oblastech by neměla být zcela pasivní povahy, reagující jen na podněty veřejnosti. Takový přístup by mohl být zejména z hlediska řádného plnění závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii považován za nevyhovující.
Na základě v současnosti dostupných informací o zájmu o nové instrumenty zavedené nařízením DGA předkladatel návrhu zákona odhaduje, že na vymáhání nařízení DGA bude muset Český telekomunikační úřad zpočátku zajistit personální vybavení úřadu minimálně v rozsahu dvou služebních míst. Toto v kontextu státní služby znamená potřebu nově zajistit alespoň dvě systemizovaná místa pro dva státní zaměstnance na plný úvazek výkonu služby, přičemž alespoň jedno toto systemizované místo musí být určeno pro státního zaměstnance s právním zaměřením; další systemizované místo předpokládá zařazení státního zaměstnance s technickým zaměřením.
Pro účely nařízení DSA lze pro prvotní vyčíslení využít informace uvedené ve studii posouzení dopadů k návrhu nařízení DSA[footnoteRef:12], kdy podle útvarů Evropské komise bude na výkon činnosti dozorového orgánu třeba 0,5-25 pracovníků s plným úvazkem (full-time equivalent, FTE), a také informace z neformální diskuze s Evropskou komisí a dalšími členskými státy. Na základě těchto zdrojů s přihlédnutím k velikosti České republiky a počtu zde usazených subjektů podléhajících regulaci (řádově nižší tisíce[footnoteRef:13]) lze v současné době odhadovat, že by Česká republika měla pro dozorový orgán jen pro potřeby nařízení DSA vyčlenit 10 až 15 státních zaměstnanců na plný úvazek systemizovaného místa, z toho alespoň dva státní zaměstnance na plný úvazek systemizovaného místa s právním zaměřením a alespoň dva s technickým zaměřením, přičemž nejméně dva státní zaměstnanci by měli mít znalost anglického jazyka na úrovni alespoň C1 z důvodu nutné komunikace s koordinátory digitálních služeb z jiných členských států a s Evropskou komisí. [12: EVROPSKÁ KOMISE. Commission Staff Working Document, Impact Assessment Report, Annexes accompanying the document Proposal for a Regulation of the European Parliament and of the Council on a Single Market For Digital Services (Digital Services Act) and amending Directive 2000/31/EC. Brusel, 15.12.2020. SWD (2020) 348 final. Part 2/2, s. 54.] [13: Počet regulovaných subjektů nelze přesně určit, jelikož pro tyto subjekty neplatí žádná oznamovací ani nahlašovací povinnost. Odhad vyplývá z interní analýzy ČTÚ, Monitorovací zprávy ČTÚ 7/2023 a dokumentu „Studie poskytovatelů vybraných služeb informační společnosti v České republice v rámci společnosti 4.0“ vypracované v rámci projektu TAČR BETA]
Průměrné roční náklady v oblasti platu a povinných zákonných odvodů (zdravotní a sociální pojištění) na jednoho zaměstnance sekce rozhodování sporů a ochrany spotřebitele ČTÚ u dosavadních obvyklých agend (zejména podle zákona o elektronických komunikacích a zákona o poštovních službách) dosahovaly v předcházejících letech výše cca 630 000 Kč. Přitom ovšem platí, že personální zdroje k řešení nových kompetencí musí být vzhledem k dané problematice na vysoké expertní úrovni, a tedy služebním místům, na které budou zařazeni příslušní státní zaměstnanci, musí odpovídat jejich zařazení alespoň do 13. a 14. platové třídy (odborný a vrchní rada). Předkladatel tak konzervativně odhaduje, že zajištění řádného vymáhání nařízení DGA a DSA si od ČTÚ vyžádá personální náklady v zaokrouhlené výši do 7.500.000 Kč/rok při požadavku 12 služebních míst, které jsou kombinací zařazení zaměstnanců do 13. a 14. platové třídy v návaznosti na služební náplně. Souhrnná výše nákladů na uváděný počet nově vzniklých 12 služebních míst je průměrem kombinace 13. a 14. platové třídy (zaměstnanců, kteří tyto třídy nyní mají) bez povinných odvodů zaměstnavatele, které za současné úpravy činí 38 %. Pominout nelze ani náklady na další vzdělávání zaměstnanců, neboť jde o dynamicky se vyvíjející oblast.
Jisté náklady si pak také vyžádá vybudování rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus, které však v současné době nelze specifikovat, neboť dosud nebyla stanovena jeho architektura a funkcionality; stejně tak není možné odhadnout náklady na provoz a obnovu tohoto informačního systému.
V neposlední řadě je nutné zabezpečit pokročilé technické prostředky a moderní nástroje tak, aby ČTÚ mohl držet krok s technologickým vývojem, např. efektivně zajišťovat důkazy v online prostoru.
Návrh zákona nebude mít dopady na jiné rozpočty, např. na rozpočty krajů či obcí.
Dopad na podnikatelské prostředí
V rámci hodnocení dopadů na podnikatelské prostředí se předkladatel zaměřuje především na dopady, které vyplývají z dosud neimplementovaných unijních předpisů, tedy nařízení DSA a nařízení DGA. Co se týká dopadů plynoucích z předpisů, které byly již byly v minulosti implementovány do českého právního řádu ZSIS (směrnice o elektronickém obchodu, směrnice o soukromí a elektronických komunikacích, nařízení P2B), předkládaný právní předpis přináší především pozitivní dopady tím, že respektuje již existující a úspěšně ověřené postupy. Bude tak zachována a zajištěna stabilita a efektivita těchto postupů. Dodatečné nebo nové náklady subjektům v působnosti posledně zmíněných předpisů nevznikají.
Z výše uvedeného vyplývá, že v současné době subjekty spadající do působnosti nařízení DSA (poskytovatelé zprostředkovatelských služeb) a nařízení DGA (poskytovatelé služeb zprostředkování dat, organizace pro datový altruismus) podléhali pouze minimální nebo žádné regulaci. Chyběla jim tak důležitá právní jistota, navíc často museli splňovat další požadavky plynoucí z právních řádů jiných členských států. Tyto rozdílné požadavky mají s ohledem na povahu internetu, který je ze své podstaty přeshraniční a který se obvykle k poskytování těchto služeb používá, nepříznivý dopad na vnitřní trh, který podle čl. 26 SFEU zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží a služeb a svoboda usazování.
Navrhovaný právní předpis by tak měl zejména přinést právní jistotu, a to zejména i díky zachování principu země původu, který pro přeshraniční poskytování služeb znamená, že se bude poskytovatel služeb i v jiném členském státě řídit v zásadních otázkách souvisejících s poskytováním služby právem členského státu, ve kterém je usazen.
Nařízení DGA má za cíl zlepšit podmínky pro sdílení dat na vnitřním trhu Evropské unie tím, že vytváří harmonizovaný rámec pro výměnu dat. Implementací daného nařízení vzniknou poskytovatelům službám zprostředkování dat a organizacím pro datový altruismus jednorázové náklady a rovněž dodržování regulatorního rámce bude pro adresáty (subjekty poskytující zprostředkovatelské služby) znamenat i stabilní roční náklady.
Podobné dopady bude mít i implementace nařízení DSA. Je důležité zmínit, že malé a mikropodniky mají v stanoveny výjimky z některých pravidel, zatímco VLOP a VLOSE podléhají nejpřísnějším pravidlům. Náklady spojené s dodržováním nařízení DSA jsou proto proměnlivé a závisí na typu a velikosti zprostředkovatelské služby. Rovněž se předpokládá existence pravidelných ročních nákladů na dodržování regulatorního rámce.
Podrobnější analýza a vyčíslení dopadů na podnikatelské prostředí jsou uvedeny v Závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace, kapitola 5.3 Dopady na podnikatelské prostředí.
Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí
V rámci hodnocení sociálních dopadů se předkladatel zaměřuje především na dopady, které vyplývají z dosud neimplementovaných unijních předpisů, tedy nařízení DSA a nařízení DGA.
Navrhovaný právní předpis bude mít pozitivní sociální dopad, především díky implementaci nařízení DSA. Nařízení DSA má přispět k bezpečnému, předvídatelnému a důvěryhodnému online prostředí (čl. 1 odst. 1 nařízení DSA), což by mělo být učiněno nastavením nových pravidel pro poskytovatele zprostředkovatelských služeb, zejména v rámci odpovědného chování a náležité péče poskytovatelů, a rovněž přiznáním více práv uživatelům těchto služeb. Nařízení taktéž stanovuje několik pravidel na ochranu jednotlivých skupin osob, které se ve velké míře nacházejí ve slabším postavení, konktrétně se jedná o nezletilé osoby, osoby se zdravotním postižením a spotřebitele. Prostřednictvím implementace nařízení DSA bude zajištěn řádný a efektivní dozor a vymáhání nad těmito pravidly, a tudíž navrhovaná právní úprava bude mít pozitivní dopad na dotčené subjekty, resp. na uživatele zprostředkovatelských služeb.
Implementace nařízení DGA může přinést nepřímý pozitivní sociální dopad v tom smyslu, že díky zavedení právního rámce pro uznané organizace datového altruismu dojde k větší důvěře ve sdílení dat pro cíle veřejného zájmu (např. v oblasti zdravotní péče, zlepšení mobility, lepší poskytování veřejných služeb), a tím bude možno využít tato data pro tvorbu veřejných politik v rámci jednotlivých oblastí.
Transpozicí směrnice o elektronickém obchodu, zejména nastavením pravidel pro obchodní sdělení dojde k setrvání plnění cílů ze směrnice o elektronickém obchodu, tedy bude ochráněn zájem spotřebitele a poctivost obchodu. Nicméně jak bylo zmíněno výše, v tomto ohledu nová právní úprava přebírá fungující a zavedené mechanismy, tudíž principy ze zákona ZSIS zůstanou zachovány. Nově se pouze navrhuje dokončit transpozici informační povinnosti poskytovatelů služeb informační společnosti a provést některá další dílčí zpřesnění. Žádný nový dopad nebude tedy vyvolán a navrhovaná úprava nezpůsobí žádné nepředvídané důsledky v právním řádu. Díky tomu je ale minimalizován jakýkoli negativní dopad na již existující právní prostředí. Tímto se zajišťuje kontinuita a stabilita, což přispívá k udržení předvídatelného a řádného fungování současných procesů.
Podrobná analýza sociálních dopadů, včetně dopadů na jednotlivé specifické skupiny obyvatel je uvedena v Závěrečné zprávě z hodnocení dopadů, kapitola 5.1 Sociální dopady.
Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
V rámci hodnocení dopadů ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů se předkladatel zaměřuje především na dopady, které vyplývají z dosud neimplementovaných unijních předpisů, tedy nařízení DSA a nařízení DGA.
Nařízeními DGA a DSA nejsou dotčeny právní předpisy Unie v oblasti ochrany osobních údajů, včetně GDPR a směrnice o soukromí v elektronických komunikacích, z hlediska ochrany osobních údajů tedy zůstávají zachována současná pravidla.
Nařízení o správě dat definuje zvláštní kategorii služeb zprostředkování dat, které mají za cíl poskytnout fyzickým osobám zvýšenou kontrolu nad jejich osobními údaji a umožnit jim výkon práv podle GDPR. V této souvislosti je důležité, aby obchodní model těchto poskytovatelů zajišťoval, že neexistují nepřiměřené pobídky, jež by fyzické osoby podporovaly ve využívání takových služeb, které je vybízejí, aby pro účely zpracování zpřístupňovaly více údajů, jež se jich týkají, než by bylo v zájmu těchto osob.
Navrhovaný právní předpis pro tuto oblast určuje orgán dozoru a v souvislosti s tím také přestupky a sankce. Stejné zásady jsou pak zachovávány pro zpracování údajů vedených v rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus. Celkově má nařízení DGA za cíl zabezpečit, aby poskytovatelé těchto služeb dodržovali nejvyšší standardy ochrany osobních údajů a soukromí fyzických osob.
Nařízení DSA dále posiluje ochranu soukromí tím, že stanoví, že poskytovatelé online platforem nesmějí prezentovat reklamy příjemcům služby na základě profilování, jež se opírá o zvláštní kategorie osobních údajů dle čl. 9 odst. 1 GDPR. Nařízení DSA dále stanoví dodatečné požadavky na ochranu soukromí nezletilých osob a pro poskytovatele VLOP a VLOSE platí povinnost posuzovat veškerá systémová rizika plynoucí z koncepce nebo fungování jejich služby. Toto posouzení musí mj. zahrnovat jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady na výkon základních práv, mj. práva na ochranu osobních údajů zakotveného v článku 8 Listiny. Nařízení DSA dále dává povinnost Evropské komisi poskytovat podněty a pomoc k vypracování dobrovolných kodexů chování týkající se reklamy na internetu, přičemž má usilovat o zajištění toho, aby se kodexy chování zasazovaly o účinný přenos informací, který plně zohledňuje práva a zájmy všech zúčastněných stran, a o konkurenční, transparentní a spravedlivé prostředí reklamy na internetu v souladu s právem Unie a vnitrostátním právem, zejména v oblasti hospodářské soutěže a ochrany soukromí a osobních údajů.
Podrobnější analýza dopadů na ochranu soukromí je uvedena v Závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace, kapitola 5.5.5 Dopady ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů.
Zhodnocení korupčních rizik
Obecně lze k navrhované úpravě ve vztahu ke vzniku korupčních rizik uvést, že významnost korupčních rizik navrhované úpravy byla určena na základě vyhodnocení pravděpodobnosti výskytu korupčního jednání a případné závažnosti jeho důsledků, a to v jejich vzájemném vztahu.
Identifikace korupčních rizik
Předkládaný návrh zákona je svým charakterem především adaptačním právním předpisem a v důsledku jednotlivých navrhovaných změn, jež vycházejí z potřeb adaptace, nevznikají v daném návrhu korupční rizika. Navrhovaná právní úprava byla posuzována v souladu se schválenou vládní metodikou na hodnocení korupčních rizik (CIA – Corrupt Impact Assessment).
a) Přiměřenost
Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působnosti jako takový, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě konkrétního ustanovení vždy poměřuje nutnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo. Navržená právní úprava mění kompetence správních orgánů pouze způsobem, který zpřesňuje rozsah kompetencí stávajících, anebo zavádí kompetenci novou, a to pouze v rozsahu nezbytném pro úpravu vztahů, které mají být právní úpravou nově regulovány, přičemž míra diskrece je vzhledem k vymezení povinností minimální a v takovém rozsahu, který je nutný k řádnému dozoru a vymáhání stanovených pravidel.
b) Standardnost
Z hlediska kritéria standardnosti se uvádí, že odchylky od stávajících postupů, které by zvyšovaly korupční potenciál navrhované právní úpravy, nejsou shledány. Instituty navrhované právní úpravy jsou obdobné již existujícím institutům v českém právním řádu. Zcela nové instituty, které by nebyly konzistentní s právní úpravou obdobného předmětu regulace, nejsou zaváděny.
c) Efektivita
Navržený předpis adaptuje český právní řád na přímo použitelné předpisy Evropské unie, přičemž nejde nad rámec vymezení právních vztahů v nich regulovaných.
d) Odpovědnost
Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem. Odpovědnou osobou na straně správního orgánu je vždy konkrétní úřední osoba. Určení úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů, resp. závisí na organizačním uspořádání konkrétního správního orgánu, přičemž popis své organizační struktury je správní orgán povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb. Oprávněnou úřední osobu lze při výkonu činností správního orgánu vždy jednoznačně identifikovat zákonem předvídaným postupem (srov. § 15 odst. 4 správního řádu).
e) Opravné prostředky
Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu ministerstva/ústředního orgánu státní správy v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 81 a násl. správního řádu). V souladu s § 68 odst. 5 správního řádu má ministerstvo/ústřední orgán státní správy povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat zejména odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého subjektu se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného subjektu uvedenými v § 83 odst. 2 správního řádu. Existuje také možnost užití mimořádných opravných prostředků podle správního a daňového řádu (srov. § 100 a násl. správního řádu). Vedle opravných prostředků podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, připouští návrh zákona rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět zejména námitky (srov. § 117 správního řádu), stížnost [srov. § 175 správního řádu, popřípadě § 77 odst. 1 písm. r) zákona o státní službě] nebo podnět k ochraně před nečinností (srov. § 80 správního řádu).
f) Kontrolní mechanismy
Z hlediska systému kontrolních mechanismů je nutno uvést, že se oblast upravená v tomto návrhu zákona pohybuje v procesním režimu správního řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí, a to primárně formou opravných prostředků. Proti rozhodnutím je možno podat zejména odvolání anebo v určitých případech užít mimořádných opravných prostředků či jiných prostředků ochrany (viz předchozí bod).
Soustavy dotčených orgánů současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní úhrady související s náhradou škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
g) Transparentnost
Z hlediska transparentnosti a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Eliminace korupčních rizik
Navržená regulace byla v kapitole 11.1 analyzována z hlediska sedmi kritérií, jde-li o identifikaci korupčních rizik. Byl prověřován potenciál korupčního rizika související nejen výhradně s agendou, která je předmětem navržené regulace (konkrétní klíčové změny), ale také širší rámec uvedené agendy.
V kontextu navrhované úpravy lze konstatovat, že není dozorovým orgánům svěřována širší diskrece, než je nutné k dozoru a vymáhání stanovených pravidel, čímž jsou minimalizována korupční rizika.
V souvislosti s návrhem zákona nejsou zaváděny nové represivní nástroje zaměřené na eliminaci korupčních rizik. Represivní sankce jsou stanoveny trestním zákoníkem v případě, že jednání konkrétní úřední osoby nebo skupiny úředních osob naplní znaky skutkové podstaty trestného činu – například trestný čin přijetí úplatku.
Za další opatření k eliminaci korupčních rizik lze považovat odpovídající organizační zajištění výkonu příslušné agendy. V souvislosti se správním řízením lze zmínit tzv. pravidlo čtyř nebo šesti očí. Podle něj by mělo být zajištěno, aby určitý postup jedné úřední osoby byl kontrolován nebo dohlížen jednou nebo dvěma jinými úředními osobami. Takový přístup je v České republice běžným standardem, který není potřeba upravovat na úrovni právních předpisů. Existují jistě i další organizační a technická opatření na úrovni veřejné správy, avšak ta nejsou specifická pro tuto agendu.
Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
U návrhu zákona se nepředpokládají přímé dopady na bezpečnost nebo obranu státu. Nepředpokládají se žádné dopady na ochranu aktiv ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sborů, záchranných sborů nebo havarijních služeb, anebo jejich příslušníků, které by ohrožovaly zajištění bezpečnosti státu ve smyslu ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.
Zhodnocení dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny, s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace, dále s ohledem na posílení integrity a stability rodiny a posílení rodinné harmonie, lepší rovnováhy mezi prací a rodinou a na posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů
Rodina jako taková, zejména pak s přihlédnutím k uvedeným specifickým rodinným situacím, není adresátem práv a povinností stanovených návrhem zákona nebo jakéhokoliv implementovaného unijního předpisu. Pozitivní dopady regulace lze proto identifikovat v případech, že rodinu, a to i pro případy nástrojů podpory v případech existence uvedených specifických situací, ztotožníme se skupinami uvedenými v části Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí. Dopady budou obdobné a sledují shodné cíle tak, jak je v recitále vytyčuje nařízení DGA. Návrh zákona pak může příznivě ovlivňovat nejenom řešení životních situací rodin a zajišťování jejich specifických potřeb, ale může být nástrojem pro vytváření statistik, veřejných politik a vědeckých prací orientovaných do jednotlivých, v nadpisu této části specifikovaných oblastí.
Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Z hlediska dopadů na územní samosprávné celky navrhovaný právní předpis nijak nezasahuje do jejich práv nebo povinností. Návrh zákona může mít nepřímé pozitivní dopady díky zavedení právního rámce pro uznané organizace datového altruismu podle nařízení DGA, kdy bude sdílená data možno využít např. pro tvorbu fakticky podložených veřejných politik.
Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování (digitální vyloučení)
Předkladatel při přípravě návrhu zákona zohlednil zásady tvorby digitálně přívětivé legislativy a níže hodnotí navrhovanou úpravu z hlediska jejích jednotlivých principů.
a) Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)
Návrh zákona zakotvuje dílem novou agendu, při které budou příslušné správní orgány postupovat zejména podle správního řádu. Proto se na situace upravované tímto návrhem zákona vztáhne mj. § 18 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Při žádostech o vydání rozhodnutí budou moci zainteresované subjekty v souladu se zákonnou úpravou v plném rozsahu jednat elektronicky, samozřejmě s volní dispozicí účastníka řízení podat dokumenty rovněž v analogové podobě. Nadto navržená úprava adaptuje právní řád České republiky na požadavky nařízení (EU) 2018/1724 ze dne 2. října 2018, kterým se zřizuje jednotná digitální brána pro poskytování přístupu k informacím, postupům a k asistenčním službám a službám pro řešení problémů a kterým se mění nařízení (EU) č. 1024/2012, ve znění čl. 36 nařízení DGA. Podle čl. 6 nařízení (EU) 2018/1724 musí být postupy uvedené v příloze II (mj. potvrzení o přijetí oznámení poskytovatele služeb zprostředkování dat a potvrzení registrace organizace pro datový altruismus uznané v Unii) tohoto nařízení nabízeny zcela online. Nad rámec požadavků unijního práva se do souladu s tímto požadavkem uvádí všechny postupy předvídané v nařízení DSA, DGA a P2B.
b) Maximální opakovatelnost a znovupoužitelnost údajů a služeb
Jelikož návrh zákona neobsahuje žádné zvláštní ustanovení v tomto smyslu, úřady příslušné k dozoru na základě návrhu zákona budou mít povinnost se řídit § 50 a § 6 odst. 2 správního řádu, podle kterých musí při rozhodování vycházet ze skutečností jemu známých a musí si počínat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady.
c) Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)
Návrh zákona tuto oblast přímo neupravuje, ovšem v případě rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus se navrhuje zpřístupňovat údaje z tohoto rejstříku způsobem umožňujícím dálkový přístup. Důsledné dodržení této zásady pak bude vyžadovat uspořádání webového rozhraní rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus v souladu s požadavky přístupnosti.
d) Sdílené služby veřejné správy
Návrh zákona zavádí nový rejstřík uznaných organizací pro datový altruismus, protože jde o přímý požadavek vyplývající z nařízení DGA. Nadto ovšem nezavádí nový rámec, jím předvídané postupy jsou integrovatelné do sdílených služeb vyvíjených v rámci české veřejné správy.
e) Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy
Návrh zákona zavádí nový informační systém, kterým je rejstřík uznaných organizací pro datový altruismus, a to na základě požadavku vyplývajícího z nařízení DGA. Pro účely návrhu zákona je úmyslem předkladatele ponechat ČTÚ při vybudování rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus prostor pro využití architektury jím vedených informačních systémů a jejich doplnění o funkcionality podle požadavků nařízení DGA.
f) Mezinárodní interoperabilita – budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru
Problematika mezinárodní interoperability je již obecně upravena nařízeních, která jsou tímto návrhem implementována. V nařízení DSA se jedná o čl. 21 odst. 8 a čl. 22 odst. 4 a 5, dle kterých koordinátor digitálních služeb oznámí Evropské komisi subjekty mimosoudního řešení sporů a důvěryhodné oznamovatele a Evropská komise poté zveřejní seznam těchto subjektů. Dle čl. 19 odst. 5 nařízení DGA ČTÚ oznámí Evropské komisi registraci uznaných organizací pro datový altruismus. Evropská komise pak povede vlastní informativní rejstřík uznaných organizací pro datový altruismus v souladu s čl. 17 odst. 2 nařízení DGA.
g) Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip GDPR)
V souladu s touto zásadou nebude úřad příslušný k dozoru na základě tohoto zákona od adresátů sbírat údaje, které nejsou nezbytné k jeho činnosti podle navrhované úpravy a tyto údaje bude uchovávat v souladu s platným právem, zejména tedy s GDPR a se zákonem č. 110/2019 Sb. o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.
h) Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)
Požadavek na transparentnost veřejné správy a přístup k otevřeným datům je zajištěn, neboť orgán příslušný k dozoru na základě návrhu zákona bude i v souvislosti s navrhovanou úpravou podléhat zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus pak platí, že údaje z tohoto rejstříku zveřejňované v souladu s požadavky nařízení DGA budou dostupné způsobem umožňujícím dálkový přístup.
i) Technologická neutralita
Navrhovaná úprava nestanoví žádné specifické požadavky týkající se využití konkrétních technologických prostředků. Výše avizované zpřístupnění nabídky využít postupů předvídaných v nařízení DSA, DGA a P2B v souladu s čl. 6 nařízení (EU) 2018/1724 (tj. „zcela online“) je z hlediska adresátů navrhované úpravy využitelné na bázi dobrovolnosti.
j) Uživatelská přívětivost
Navrhovaná úprava předjímá možnost využít nabídky využití služeb podle nařízení DGA, DSA a P2B „zcela online“ v souladu s požadavky nařízení (EU) 2018/1724. Pro důsledné naplnění této zásady při postupech podle navrhované úpravy bude ovšem zásadní až způsob implementace těchto postupů. Navrhovaná úprava ovšem již sama osobě předjímá, že orgány příslušné k dozoru na základě tohoto zákona budou poskytovat metodickou podporu s ohledem na své kompetence při využití výše uvedených postupů.
Odůvodnění návrhu, aby Poslanecká sněmovna vyslovila s návrhem zákona souhlas již v prvém čtení
Předkladatel návrhu zákona navrhuje, aby pro další projednání vládního návrhu bylo Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky navrženo, aby s vládním návrhem zákona vyslovila souhlas již v prvém čtení (využití postupu podle § 90 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů).
Z důvodu naléhavého obecného zájmu a zejména vzhledem ke stanovenému datu použitelnosti nařízení DGA dnem 24. září 2023 a nařízení DSA dnem 17. února 2024 považuje předkladatel za důležité projednat a přijmout vládní návrh zákona tak, aby se stal součástí právního řádu České republiky a nabyl účinnosti pokud možno tak, jak to stanovení uvedené přímo použitelné předpisy EU, popřípadě alespoň v období těmto datům se limitně přibližujícím. Zájmem České republiky je předejít případnému nesplnění závazků plynoucích z členství České republiky v Evropské unii tím, že by uvedená data byla významně překročena. Takový stav by mohl vést k zahájení řízení o porušení Smluv ze strany Evropské komise příčinně spojeného s možností uvalení finančních sankcí. Nedojde-li navíc včas k určení koordinátora digitálních služeb, hrozí, že zájmy České republiky nebudou dostatečně reprezentovány při činnosti Evropského sboru pro digitální služby, mimo jiné při přípravě a schvalování prováděcích právních předpisů a kodexů chování v souladu s nařízením DSA.
II. Zvláštní část
K § 1 (Předmět úpravy)
Navrhuje se vymezit předmět úpravy a její návaznost na předpisy sekundárního práva EU. Tento zákon do českého právního řádu transponuje ustanovení směrnic EU, která upravují některá práva a povinnosti poskytovatelů služeb informační společnosti. Tímto způsobem je proto vymezen i předmět úpravy tohoto zákona. Zjednodušeně se jedná o provedení a navázání na unijní právní rámec pro digitální ekonomiku (srov. definici digitální ekonomiky výše), což zohledňuje navržený název tohoto zákona. Jednotlivými složkami digitální ekonomiky upravenými v tomto zákoně jsou následující oblasti: poskytování a volný pohyb služeb informační společnosti na vnitřním trhu EU, šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky, podpora spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele online zprostředkovatelských služeb, poskytování zprostředkovatelských služeb na vnitřním trhu EU a správa dat.
S ohledem na služby informační společnosti návrh zákona konkrétně (1) zavádí vymezení služby informační společnosti platné napříč českým právním řádem a (2) transponuje do českého právního řádu relevantní ustanovení směrnice o soukromí a elektronických komunikacích a směrnice o elektronickém obchodu, která zavádí obecný právní rámec pro volný pohyb služeb informační společnosti napříč vnitřním trhem EU. Tento právní rámec se navíc obecně vztahuje na všechny služby informační společnosti, není-li v předpisu EU stanoveno jinak.
Se službami informační společnosti úzce souvisí i problematika šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky. V souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu se relevantní pravidla vztáhnou na obchodní sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti (nebo takovouto službu představují[footnoteRef:14]). Zatímco navržená úprava se v zájmu zachování kontinuity v českém vnitrostátním právu nadále zabývá obecně obchodními sděleními šířenými elektronickými prostředky, je zřejmé, že i v takovémto pojetí šíření obchodních sdělení představuje důležitou a častou součást služeb informační společnosti (k tomu srov. např. bod 18 odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu). Tento způsob vymezení úpravy šíření obchodních sdělení v navržené úpravě v sobě v každém případě pojmově obsahuje šíření obchodních sdělení jako součást služby informační společnosti. [14: TRZASKOWSKI, Jan. Identifying the Commercial Nature of ‘Influencer Marketing’on the Internet. Scandinavian Studies in Law, 2018, roč. 65, s. 81-100. Srov. formulaci na s. 92.]
Zvláštními kategoriemi služeb informační společnosti jsou ze své povahy online zprostředkovatelské služby (čl. 2 bod 2 nařízení P2B) a zprostředkovatelské služby (čl. 3 písm. g) nařízení DSA). V obou těchto případech platí, že unijní spoluzákonodárci již zavedli přímo účinný právní rámec pro poskytování těchto kategorií služeb informační společnosti, na který je třeba v právním řádu České republiky navázat.
Zákon se dále dotýká některých aspektů datové ekonomiky (podmnožiny digitální ekonomiky) ve smyslu její výše uvedené definice. Navazuje totiž na přímo použitelný předpis, který se datovou ekonomikou zabývá. Zároveň se alespoň prozatím nejedná o ucelený právní rámec pro datovou ekonomiku. Zatímco už nařízení DGA stanoví některá pravidla správy dat (tedy např. zprostředkování dat), na unijní úrovni je v současné době teprve projednáván návrh nařízení, které stanoví mj. některé otázky substantivního práva na přístup k některým datům.[footnoteRef:15] [15: Srov. návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o harmonizovaných pravidlech pro spravedlivý přístup k datům a jejich využívání (Akt o datech), COM(2022) 68 final. Kód legislativního postupu 2022/0047(COD).]
Navržené ustanovení ozřejmuje předmět transpozice a adaptace provedený v tomto zákoně. Tento zákon do českého právního řádu transponuje část směrnice o elektronickém obchodu a nepatrnou část směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Tyto směrnice již byly do českého právního řádu transponovány prostřednictvím ZSIS a předkládaný návrh zákona již zohledňuje transpozici těchto předpisů v jejich dosavadní podobě. Rozdíly oproti stávající úpravě se navrhují v odůvodněných případech a vychází především ze snahy o zpřesnění a aktualizaci použité terminologie, dílčího doplnění stávající transpozice, respektive ze zkušeností s dosavadním uplatňováním ZSIS. Navržená úprava rovněž navazuje na přímo použitelné předpisy EU, které jsou tímto zákonem adaptovány.
Navrhuje se dále na vnitrostátní úrovni vymezit působnost správních orgánů, některé zvláštní procesní postupy související s těmito předpisy, práva a povinnosti dotčených osob, jakož i správní tresty za jejich porušení. Český právní řád již byl novelou ZSIS adaptován na nařízení P2B, adaptaci na nařízení DGA a DSA se navrhuje provést tímto návrhem zákona. Rovněž v případě adaptace na nařízení P2B se navrhuje zachovat východiska stávající úpravy podle ZSIS. Jelikož však mají být nově stanoveny postupy podle tří do jisté míry souvisejících přímo použitelných předpisů EU, bude pro všechny tři stanoven pokud možno jednotný rámec jejich uplatňování a vymáhání na vnitrostátní úrovni, který bude platit i pro adaptaci na nařízení P2B.
K § 2 (Základní pojmy)
Toto ustanovení upravuje definice pro potřeby tohoto zákona.
Původně byla služba informační společnosti definována v souladu s čl. 2 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu, která odkazuje na čl. 1 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES, kterou se mění směrnice 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů. Účinnost této směrnice skončila 6. října 2015 a byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2015/1535 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (kodifikované znění). Definice služby informační společnosti je tedy upravena v souladu se zněním čl. 1 odst. 1 písm. b) této směrnice tak, že se jedná o službu poskytovanou na individuální žádost uživatele, zpravidla za úplatu na dálku a elektronicky, což znamená, že obsah služby je odeslán z výchozího místa a přijat v místě jejího určení prostřednictvím elektronického zařízení pro její zpracování a uchovávání dat a jako celek odeslán/přenesen prostřednictvím služeb elektronických komunikací.
Definice elektronické pošty byla s dílčími změnami převzata z čl. 2 písm. h) směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Namísto dosud používaného pojmu „veřejná síť elektronických komunikací “ se navrhuje v souladu s použitelným právem EU užít pojmu „veřejná komunikační síť“. Sítí elektronických komunikací jsou podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), (dále jen „ZEK“) „přenosové systémy, bez ohledu na to, zda jsou založeny na trvalé infrastruktuře nebo jsou centralizovaně kapacitně řízené, nebo nikoli, a popřípadě i spojovací nebo směrovací zařízení a jiné prostředky, včetně neaktivních síťových prvků, které umožňují přenos signálů po vedení, rádiovými, optickými nebo jinými elektromagnetickými prostředky, včetně družicových sítí, pevných sítí okruhově nebo paketově komutovaných včetně internetu, mobilních sítí, sítí pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou používány pro přenos signálů, sítí pro rozhlasové a televizní vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na typ přenášené informace“. Veřejnou komunikační sítí se pak v souladu s § 2 odst. 2 písm. d) ZEK rozumí „síť elektronických komunikací, která slouží zcela nebo převážně k poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a která podporuje přenos informací mezi koncovými body sítě, nebo síť elektronických komunikací, jejímž prostřednictvím je poskytovaná služba šíření rozhlasového a televizního vysílání“. Specifikace, že jde o veřejnou komunikační síť, uvádí definici do souladu s vymezením podle směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Ta totiž v souvislosti s definicemi odkazuje na dnes již zrušenou směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací, která v čl. 2 písm. d) zvláštní typ sítě elektronických komunikací (chápané ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) ZEK), který slouží zcela či převážně k poskytování veřejně přístupných služeb elektronických komunikací a který podporuje přenos informací mezi koncovými body sítě. Definice elektronické pošty je kromě odkazu na veřejnou komunikační síť ponechána úmyslně bez odkazu na specifické technologie, typy elektronické pošty (např. e-mail), v souvislosti s nimi využívané protokoly apod. Cílem je ponechat definici pokud možno technologicky neutrální a schopnou pružně reagovat na aktuální vývoj v oblasti komunikačních technologií.
Definice elektronických prostředků slouží pro účely navrhované úpravy šíření obchodních sdělení a je demonstrativním výčtem a pro účely tohoto zákona se jimi myslí jak síť elektronických komunikací, tak hardware nebo například softwarové aplikace umožňující rychlé zasílání zpráv (angl. instant messenger).
Definice uživatele je převzata ze směrnice o elektronickém obchodu, která obdobným způsobem v čl. 2 písm. d) vymezuje „příjemce služby“. Slovo „uživatel“ bylo zvoleno v zájmu (i) kontinuity se současnou úpravou podle ZSIS a (ii) odlišení od termínu příjemce ve smyslu nařízení DSA. Uživatele (služeb informační společnosti) je vhodné odlišit od osoby příjemce zprostředkovatelské služby podle čl. 3 písm. b) nařízení DSA, aby bylo sníženo riziko záměny mezi obecnou úpravou poskytování všech služeb informační společnosti od zvláštní úpravy zvláštního typu této služby, kterou je zprostředkovatelská služba podle čl. 3 písm. g) nařízení DSA. Od pojmu uživatele je dále třeba odlišit osobu zákazníka podle § 8 odst. 1 navrhované úpravy, který bude zpravidla osobou, která s podnikatelem, jehož jménem je šířeno obchodní sdělení, uzavřela smlouvu o prodeji výrobku nebo služby. Pojem zákazníka se navrhuje ponechat bez definice, neboť již vzniká judikatura k výkladu tohoto pojmu, která objasňuje typické vymezení pojmu zákazníka jako osoby, která s podnikatelem uzavřela smlouvu o prodeji zboží nebo služby, přičemž však zároveň ponechává prostor otevřený pro kazuistické odchylky od tohoto principu, které lze jen obtížně postihnout dopředu z pohledu zákonodárce.[footnoteRef:16] [16: Srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023, sp. zn. 10 A 121/2020, body 139 až 143.]
Definice obchodního sdělení je také převzata ze směrnice o elektronickém obchodu. Oproti stávající úpravě se navrhuje zpřesnění a aktualizace jeho definice. Výraz „image“ se v souladu s čl. 40 odst. 4 Legislativních pravidel navrhuje nahradit slovem „pověst“ známým ze soukromého práva. Navrhuje se rovněž vypustit výslovný odkaz na obchodní závod (resp. „podnik“ ve smyslu již zrušeného § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) podnikatele, neboť pověst podnikatele v sobě nutně zahrnuje též pověst jeho obchodního závodu. Nezávisle na tom, zda podnikatel zřídil obchodní závod nebo nikoli, platí na základě § 435 odst. 1 OZ jeho povinnost uvádět mj. své jméno a sídlo na obchodních listinách. Cílem těchto změn ovšem není významová změna definice obchodního sdělení. Za obchodní sdělení se tak považují všechny formy sdělení určeného k přímé nebo nepřímé podpoře zboží či služeb nebo image/pověsti (obchodního závodu) podnikatele, ať již vykonává regulovanou činnost nebo nikoli.
Navrhuje se nově zavést definici pojmu „profesní samosprávná komora“, který jednak navazuje na pojem „profesní samosprávná komora zřízená zákonem“ užívaný v platném znění ZSIS, jednak jednoznačněji navazuje na pojem regulovaného povolání podle čl. 2 písm. g) směrnice o elektronickém obchodu. Toto ustanovení odkazuje na již zrušené směrnice 89/48/EHS a 92/51/EHS[footnoteRef:17], ovšem s uvedenými definicemi korespondují čl. 3 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 3 odst. 2 směrnice 2005/36[footnoteRef:18], které byly v českém právním řádu provedeny prostřednictvím § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [17: Konkrétně čl. 1 písm. d) směrnice Rady 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy a čl. 1 písm. f) směrnice Rady 92/51/EHS ze dne 18. června 1992 o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy, která doplňuje směrnici 89/48/EHS.] [18: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací.]
Navrhuje se zavést definici usazení pro účely principu země původu podle § 4 až 6. Na rozdíl vymezení usazeného poskytovatele podle čl. 2 písm. c) směrnice o elektronickém obchodu není převzat dovětek, podle kterého usazení nevytváří „existence a používání technických prostředků a technologií nezbytných k poskytování služby [informační společnosti]“, jelikož tato skutečnost plyne již se samotného požadavku soustavnosti výkonu příslušné hospodářské činnosti. Požadavek soustavnosti pak odráží formulaci „po neurčitou dobu“ podle směrnice o elektronickém obchodu, přičemž byl zvolen termín, který je častěji využíván v českém právním řádu (např. § 420 OZ nebo § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů). „Stálé zařízení“ ve smyslu e-commerce směrnice je vyjádřeno spojením „hlavní provozovna“. Zatímco podle čl. 3 směrnice o elektronickém obchodu se na poskytovatele služeb informační společnosti vztáhnou v tzv. koordinované oblasti předpisy členského státu usazení (resp. dozor nad ním vykonávají orgány tohoto členského státu), normativní text směrnice neřeší situaci, kdy je poskytovatel usazen ve více členských státech EU najednou. Podle bodu 19 odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu je ovšem v takové situaci rozhodné místo, ze kterého je příslušná služba poskytována. Pokud je obtížné takové místo určit, má být rozhodné, kde má poskytovatel pro danou službu středisko činností. Tato východiska se uplatní i na výklad navrhované úpravy.
Dále je pro účely navazující vnitrostátní úpravy vymezen pojem obchodní platformy jako označení pro online zprostředkovatelskou službu podle čl. 2 bodu 2) nařízení P2B. Tato terminologie byla zvolena v zájmu zvýšení přehlednosti navrhované úpravy, která pracuje i s pojmem zprostředkovatelské služby podle čl. 3 písm. g) nařízení DSA. Definice obou pojmů jsou přitom odlišné.
K § 3 (Informace poskytované uživateli služby informační společnosti)
Navrhuje se zavést povinnost poskytovatele služby informační společnosti poskytovat svým uživatelům informace podle čl. 5 a 10 směrnice o elektronickém obchodu. Tato ustanovení již byla v České republice transponována zejména do OZ, nicméně v současné době zmíněnou informační povinnost zakládá ve většině případů pouze pro poskytovatele, kteří služby informační společnosti poskytují spotřebitelům. V zájmu zajištění plné kompatibility s čl. 5 a 10 směrnice o elektronickém obchodu se tak navrhuje rozšířit tuto povinnost i na ostatní uživatele.
K odstavcům 1 a 2
Těmito odstavci se provádí čl. 10 směrnice o elektronickém obchodu, přičemž se navrhuje v maximální možné míře odkázat na účinnou úpravu v OZ, neboť se jedná o tutéž informační povinnost.
K odstavcům 3 a 4
Technika mírně odchylná od stávající úpravy podle OZ je zvolena pouze v případě navrhovaného odstavce 3 a 4, který navazuje na čl. 5 směrnice o elektronickém obchodu, kde se splnění informační povinnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup (ať již skrze veřejně přístupné internetové stránky nebo jinak) jeví jako vhodnější pro zajištění snadného, přímého a trvalého přístupu podle požadavků čl. 5 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu.
K § 4 (Vnitřní trh)
Navrhuje se upřesnit zakotvení tzv. „principu země původu“ v českém právním řádu, podle kterého jsou k regulování činnosti poskytovatele služby informační společnosti příslušné v první řadě orgány členského státu, ve kterém je tento poskytovatel usazen. Výjimky z tohoto pravidla podléhají kritériím podle čl. 3 odst. 4 směrnice o elektronickém obchodu, která lze rozdělit na substantivní a procedurální. Substantivní kritéria ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu spočívají zejména v nezbytnosti prolomení principu země původu v zájmu dosažení směrnicí stanoveného legitimního cíle. Procedurální požadavek pak spočívá v předchozí notifikaci opatření přijatých proti poskytovatelům usazeným v jiných členských státech EU podle čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice o elektronickém obchodu. Jelikož směrnice o elektronickém obchodu harmonizuje pravidla volného pohybu služeb na úseku služeb informační společnosti, představuje toto ustanovení zvláštní úpravu k § 69a zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů.
K odstavci 1
Odstavec 1 zakotvuje základní pravidlo, podle kterého se normy spadající do tzv. koordinované oblasti (tj. normy upravující přístup k činnosti služby informační společnosti nebo výkon této činnosti) nepoužijí na poskytovatele služeb informační společnosti, kteří tuto službu poskytují ze svého místa usazení v jiném členském státě EU. Zároveň se navrhuje upřesnit, že tento zákon, nařízení DGA či nařízení DSA mohou obsahovat zvláštní úpravu působnosti norem (či příslušnosti dozorových orgánů) na úseku poskytování služeb informační společnosti.
K odstavci 2
Odstavec 2 v návaznosti na čl. 3 odst. 3 ve spojení s přílohou směrnice o elektronickém obchodu upřesňuje, že se princip země původu nedotýká působnosti právních předpisů upravujících právní vztahy v oblastech uvedených v příloze k tomuto návrhu zákona.
K odstavci 3
Odstavec 3 dále konkretizuje, že se princip země původu nevztáhne na výkon dozoru nad dodržováním povinností souvisejících s šířením obchodních sdělení elektronickými prostředky a nad dodržováním nařízení P2B.
První z uvedených případů plyne z přílohy ke směrnici o elektronickém obchodu, přičemž je však vhodné tuto skutečnost uvést přímo v ustanovení § 4 s ohledem na to, že jde o povinnosti upravované samotnou navrhovanou úpravou.
V případě dozoru nad nařízením P2B je rovněž vhodné upřesnit, že se na dozor nad ním nevztáhne princip země původu. Zatímco totiž čl. 15 nařízení P2B upravující vymáhání tohoto nařízení nehovoří o místní příslušnosti orgánů členských států, přesto není principem země původu plynoucím ze směrnice o elektronickém obchodu dotčen. Zaprvé, čl. 3 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu hovoří pouze o pravomoci dohlížet na dodržování vnitrostátních, nikoli unijních, předpisů. Zadruhé, zatímco směrnice o elektronickém obchodu relativně obecně upravuje řadu aspektů fungování služeb informační společnosti v rámci vnitřního trhu, nařízení P2B stanoví zvláštní pravidla pouze pro omezený okruh služeb informační společnosti. Jednalo by se tak v případě kolize se směrnicí o elektronickém obchodu o zvláštní úpravu. Členské státy tak mohou vymáhat nařízení P2B i vůči poskytovatelům usazeným v jiných členských státech. V zájmu zachování právní jistoty se ovšem navrhuje tuto skutečnost v zákoně výslovně uvést.
K § 5 (Výjimky z uplatnění principu země původu)
Navrhuje se zakotvit taxativní seznam legitimních cílů, k jejichž dosažení lze prolomit princip země původu, je-li to nezbytné. Jelikož se navrhuje formulovat § 4 jako úpravu zvláštní působnosti právních předpisů České republiky, i § 5 je formulován jako kritérium pro použití právních předpisů sledujících příslušné legitimní cíle. Pro použití těchto předpisů je ovšem nezbytné naplnit další zákonné požadavky (viz § 4 a 6).
K § 6 (Opatření k zajištění řádného právního stavu)
Navrhuje se v souladu s čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice o elektronickém obchodu zakotvit postup pro případ prolomení principu země původu.
K odstavci 1
Odstavec 1 provádí čl. 3 odst. 4 písm. b) odrážku první směrnice o elektronickém obchodu, podle které je před zavedením opatření prolamujícího princip země původu požádat o přijetí vhodného opatření příslušný členský stát. Protože směrnice o elektronickém obchodu v čl. 19 odst. 2 zavazuje členské státy ke zřízení kontaktního místa pro spolupráci s ostatními členskými státy a Komisí, navrhuje se proto zakotvit povinnost příslušného orgánu České republiky obrátit se na toto kontaktní místo. Navrhuje se uvést výčet konkretizujících možných opatření, o která lze členský stát požádat. Mezi tato opatření spadá zajištění jak odstranění ohrožení či zásahu do právem chráněného statku podle § 5 [písm. a], tak opatření odrazující od budoucího opakování takového jednání [písm. b] nebo odstraňující nežádoucí následky tohoto jednání [písm. c].
K odstavci 2
V odstavci 2 se pro případ nečinnosti členského státu, v němž je příslušný poskytovatel usazen, navrhuje stanovit, že orgán žádající o přijetí opatření může tato opatření přijmout sám, jsou-li porušením nebo porušováním příslušné povinnosti závažným způsobem ohroženy právem chráněné zájmy v oblastech uvedených v § 5. Toto ustanovení společně s § 5 tvoří substantivní kritérium prolomení principu země původu podle čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu.
K odstavci 3
V odstavci 3 se navrhuje stanovit povinnost orgánu přijímajícího opatření podle odstavce 2 předem oznámit tato opatření dotčenému členskému státu a Komisi. Tím je naplněna procedurální podmínka prolomení principu země původu podle čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice o elektronickém obchodu.
K odstavci 4
V odstavci 4 se navrhuje stanovit zvláštní úpravu pro případy, kdy využití notifikační procedury podle odstavce 3 není možné s ohledem na závažnost újmy, ke které by vedlo prodlení s přijetím nezbytného opatření. V takovém případě je orgán, který opatření přijal, povinen informovat Komisi a příslušný členský stát o přijetí bez zbytečného odkladu, přičemž je povinen odůvodnit využití tohoto postupu. S ohledem na skutečnost, že tento postup představuje oslabení požadavků na uplatnění výjimky z pravidla chránícího jednu z tržních svobod Evropské unie (volný pohyb služeb, srov. čl. 56 SFEU), je třeba podmínky pro uplatnění tohoto postupu v každém případě vykládat restriktivně.[footnoteRef:19] Toto ustanovení provádí čl. 3 odst. 5 směrnice o elektronickém obchodu. [19: LENAERTS, K., a J. A. GUTIÉRREZ-FONS. To Say What the Law of the EU Is: Methods of Interpretation and the European Court of Justice. AEL Working Papers, 2013, roč. 5, č. 9, s. 26.]
K § 7 (Kontaktní místo)
S ohledem na trvající požadavky směrnice o elektronickém obchodu se navrhuje s dílčími úpravami převzít úpravu podle § 10 odst. 2 a 3 ZSIS.
K § 8 (Šíření obchodních sdělení)
V souladu s čl. 7 směrnice o elektronickém obchodu a čl. 13 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích návrh zákona zakazuje šíření nevyžádaných obchodních sdělení za použití elektronických prostředků, respektive jako součásti služby informační společnosti. Navržená úprava vychází z účinného znění ZSIS, ale přizpůsobuje jej dosavadní praxi a vývoji právního řádu, zejména pak použití GDPR v právním řádu České republiky.
K odstavci 1
V odstavci 1 se umožňuje šíření obchodních sdělení na základě oprávněného zájmu podnikatele, který získal elektronický kontakt svého zákazníka v dřívějším obchodním styku, pokud proti takovémuto postupu zákazník v okamžiku poskytnutí elektronického kontaktu nevznesl námitku, má možnost kdykoli takovouto námitku vznést a jeho elektronický kontakt nebude pro účely šíření obchodních sdělení využíván déle než 3 roky od posledního prodeje výrobku nebo služby tomuto zákazníkovi. Vznesení námitky musí být vždy možné provést jednoduchým a srozumitelným způsobem, a to zdarma nebo na účet příslušného podnikatele.
K odstavci 2
V odstavci 2 se navrhuje upřesnit, že při nesplnění podmínek podle odstavce 1 lze obchodní sdělení šířit elektronickými prostředky pouze základě souhlasu uživatele, který splňuje náležitosti podle čl. 4 bodu 11 GDPR.
K odstavci 3
Zároveň je v souladu s čl. 6 směrnice o elektronickém obchodu zakázáno šířit obchodní sdělení s využitím elektronických prostředků, pokud není zřetelně a jasně označeno jako obchodní sdělení, neumožňuje jednoznačně a v potřebném rozsahu identifikovat podnikatele, jehož jménem se komunikace uskutečňuje, nebo jehož skutečná totožnost je zastírána, nebo je zasláno bez informace o možnosti uživatele nebo zákazníka přímo a účinně doručit námitku proti využití svého elektronického kontaktu nebo odvolat jím poskytnutý souhlas se zasíláním obchodních sdělení. Ochrany podle ustanovení tohoto paragrafu požívají jak osoby fyzické, tak i podnikající fyzické osoby nebo osoby právnické. Nelze tedy zasílat nevyžádaná obchodní sdělení ani na emailové adresy, jež nejsou přiřazeny konkrétní fyzické osobě a představují například obecný kontakt na osobu právnickou.
K § 9 (Obchodní sdělení členů profesních samosprávných komor)
Východiskem pro ustanovení tohoto paragrafu je ustanovení § 8 ZSIS. Oproti předchozí úpravě se ovšem navrhuje nerecipovat § 8 odst. 1 a 2 ZSIS, neboť se na osoby vykonávající regulované povolání jakožto na podnikatele § 7 navržené úpravy v souladu s požadavkem § 8 odst. 2 ZSIS vztáhne bez dalšího. To samé platí o uplatnění předpisů profesních samosprávných komor (ve smyslu návrhu zákona) na osoby, které jsou jejich členy, jak požaduje § 8 odst. 1 ZSIS.
Navrhuje se ovšem ponechat povinnost pro osoby, které jsou členy profesní samosprávné komory, uvádět název této komory, odkaz na profesní pravidla uplatňovaná v členském státu Evropské unie, v němž jsou usazeny, a způsob dálkového veřejného přístupu k informacím o příslušné profesní samosprávné komoře, jíž jsou členy. Toto ustanovení transponuje článek 8 směrnice o elektronickém obchodu.
K § 10 až 16 obecně
Nařízení DSA zavádí několik nových institutů v souvislosti s fungováním online platforem. Jedná se o subjekty pro mimosoudní řešení sporů, důvěryhodné oznamovatele a prověřené výzkumné pracovníky. S jejich zavedením souvisí nová povolovací činnost ČTÚ, kterou se navrhuje v této hlavě blíže upravit.
Nařízení DSA v čl. 21 stanoví právo pro příjemce služby online platformy, jejíž poskytovatel není malým podnikem, zvolit kterýkoli z certifikovaných subjektů pro mimosoudní řešení sporů, aby urovnal spory týkající se rozhodnutí poskytovatele online platformy v rámci interního systému pro řešení stížností podle čl. 20 tohoto nařízení. Obě strany v dobré víře spolupracují s vybraným certifikovaným subjektem pro mimosoudní řešení sporů za účelem urovnání sporu, nicméně certifikovaný subjekt mimosoudního řešení sporů nemá pravomoc uložit stranám závazné řešení sporu. Tímto není dotčeno právo dotčeného příjemce služby zahájit v kterékoli fázi řízení, kterými napadne tato rozhodnutí poskytovatelů online platforem u soudu v souladu s rozhodným právem.
Podle čl. 22 nařízení DSA přijmou poskytovatelé online platforem, kteří nejsou malými podniky, nezbytná technická a organizační opatření k zajištění toho, aby byla dána přednost oznámením, která podali důvěryhodní oznamovatelé v rámci jejich stanovené odborné působnosti prostřednictvím mechanismů oznamování podle čl. 16 tohoto nařízení. Nařízení stanoví povinnost poskytovatelů online platforem vyřídit a rozhodnout o oznámeních podaných těmito důvěryhodnými oznamovateli bez zbytečného odkladu.
Nařízení DSA v čl. 40 stanoví, že poskytovatelé velmi velkých online platforem nebo velmi velkých internetových vyhledávačů poskytnou na žádost koordinátora v zemi usazení nebo Evropské komise přístup k údajům prověřeným výzkumným pracovníkům za účelem provádění výzkumu, který přispívá k odhalení, zjištění a pochopení systémových rizik v Unii (dle čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení) a k posouzení přiměřenosti, účinnosti a dopadů opatření ke zmírnění rizik (dle čl. 35 tohoto nařízení).
K § 10 (Příslušnost Českého telekomunikačního úřadu)
Řízení týkající se statusů důvěryhodného oznamovatele, certifikovaného subjektu pro mimosoudní řešení sporů a prověřeného vědeckého pracovníka, jakož i dalším řízením podle nařízení DSA, je vedeno koordinátorem digitálních služeb, tedy Českým telekomunikačním úřadem.
K § 11 (Obecné ustanovení k některým řízením podle nařízení o digitálních službách)
K odstavci 1
Navrhuje se zavést procedurální úpravu podávání žádostí o certifikaci subjektů pro mimosoudní řešení sporů ve smyslu čl. 21 nařízení DSA, o udělení statusu důvěryhodného oznamovatele podle čl. 22 nařízení DSA a o udělení statusu prověřeného výzkumného pracovníka podle čl. 40 nařízení DSA. Jedná se o správní řízení zahajované na žádost o vydání rozhodnutí o certifikaci nebo rozhodnutí o udělení statusu. Navrhuje se uložit ČTÚ vypracování a zveřejnění dobrovolně využitelného formuláře pro tato podání. Tím bude docíleno vyšší jistoty na straně zainteresovaných subjektů, co se týče náležitostí příslušných žádostí, jakož i usnadnění zpracování obdržených žádostí ze strany ČTÚ.
K odstavci 2
Žadatel o certifikaci subjektu pro mimosoudní řešení sporů, status důvěryhodného oznamovatele a status prověřeného výzkumného pracovníka je mimo obecných náležitostí povinen předložit listiny, kterými doloží splnění podmínek stanovených v nařízení DSA. V případě, že listiny předložit nelze, je možné je nahradit předložením písemného čestného prohlášení žadatele.
Certifikace subjektu pro mimosoudní řešení sporů je podmíněna prokázáním splnění podmínek stanovených v čl. 21 odst. 3 nařízení DSA. Okruh možných žadatelů je s ohledem na jejich vymezení v nařízení DSA věcně omezen na právnické osoby. To je dáno dikcí nařízení DSA, které jako subjekty označuje právnické osoby.[footnoteRef:20] S ohledem na řadu podmínek stanovených pro certifikované subjekty pro mimosoudní řešení sporů (čl. 21 odst. 3 nařízení DSA) se toto omezení ukazuje jako opodstatněné vyššími požadavky na jasně stanovenou organizační strukturu a transparentnost právnických osob. Tento přístup je systematicky obdobný s paralelní (srov. čl. 21 odst. 9 nařízení DSA) úpravou pověřených subjektů mimosoudního řešení spotřebitelských sporů (srov. § 20f odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů), která do českého právního řádu transponuje směrnici 2013/11/EU o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES. [20: Jiné jazykové verze nařízení jsou méně jednoznačné, zvolená formulace ovšem ve většině z nich naznačuje, že má jít o vnitřně organizované jednotky, nikoli o samostatné fyzické osoby, srov. např. angl. out-of-court dispute settlement body, fr. organe de règlement extrajudiciaire des litiges, něm. außergerichtliche Streitbeilegungsstelle, slov. orgán mimosúdneho riešenia sporov, pl. organ pozasądowego rozstrzygania sporów nebo it. organismo di risoluzione extragiudiziale delle controversie.]
Podmínky pro udělení statusu důvěryhodného oznamovatele jsou uvedeny v čl. 22 odst. 3 nařízení DSA. S ohledem na bod 61 odůvodnění nařízení DSA by důvěryhodní oznamovatelé měli svou činností působit ve prospěch zájmu širšího okruhu osob (k ochraně individuálních práv slouží především mechanismy oznamování a přijímání opatření podle čl. 16 nařízení DSA a interní systém pro vyřizování stížností podle čl. 20 nařízení DSA). Jedná se proto o status určený zejména pro menší okruh subjektů, které například sdružují zainteresované subjekty v určité oblasti, organizace občanské společnosti, které se určitou problematikou dlouhodobě zabývají apod.
Podmínky pro udělení statusu prověřeného výzkumného pracovníka jsou obsaženy v čl. 40 odst. 8 nařízení DSA. Status prověřeného výzkumného pracovníka je ovšem ve vztahu k předchozím dvěma atypický, neboť je vždy vázán na jednu žádost výzkumníka (nebo výzkumného týmu), která souvisí s konkrétní výzkumnou činností vyžadující přístup k údajům velmi velké online platformy nebo velmi velkého internetového vyhledávače.
K § 12 (Informační povinnost)
Navrhuje se zakotvit explicitní povinnost oznamovat změny skutečností, které se týkají certifikace subjektu pro mimosoudní řešení sporu, statusu důvěryhodného oznamovatele a statusu prověřeného výzkumného pracovníka. Tato povinnost umožní ČTÚ v praxi kontrolovat dodržování kritérií podle čl. 21 odst. 3, čl. 22 odst. 2 a čl. 40 odst. 8 nařízení DSA i po udělení certifikace subjektu pro mimosoudní řešení sporu, statusu důvěryhodného oznamovatele a statusu prověřeného výzkumného pracovníka. Certifikované subjekty pro mimosoudní řešení sporů, důvěryhodní oznamovatelé a prověření výzkumní pracovníci budou podle tohoto ustanovení zejména povinni hlásit jakoukoli změnu skutečností, které prokazovali za účelem doložení splnění kritérií podle čl. 21 odst. 3, čl. 22 odst. 2 a čl. 40 odst. 8 nařízení DSA v řízení o žádosti o certifikaci nebo udělení statusu.
K § 13 (Certifikace subjektu pro mimosoudním řešení sporů)
K odstavci 1
Rozhodnutím o certifikaci subjektu pro mimosoudní řešení sporů se rozumí též osvědčení o certifikaci subjektu pro mimosoudní řešení sporů dle smyslu čl. 21 odst. 3 druhého pododstavce nařízení DSA, ač samotný text nařízení DSA v tomto ohledu obsahuje terminologickou diskrepanci.
K odstavci 2
Ustanovení navrhuje základní procedurální rámec pro případný zánik oprávnění působit jako certifikovaný subjekt pro mimosoudní řešení sporů. Nařízení DSA stanoví, že koordinátor digitálních služeb, který subjekt pro mimosoudní řešení sporů certifikoval, tuto certifikaci odejme, pokud na základě šetření z vlastního podnětu nebo na základě informací obdržených od třetích stran zjistí, že tento subjekt již nesplňuje podmínky stanovené v čl. 21 odst. 3 tohoto nařízení. Před odnětím certifikace poskytne koordinátor digitálních služeb tomuto subjektu možnost vyjádřit se ke zjištěním vyplývajícím z jeho šetření a k jeho úmyslu odejmout mu certifikaci. Navrhuje se úpravu podle nařízení DSA doplnit a jednoznačně upravit, že status certifikovaného subjektu pro mimosoudní řešení sporů zaniká vedle způsobu stanoveného nařízením DSA též okamžikem oznámení důvěryhodného oznamovatele o ukončení jeho činnosti, resp. k pozdějšímu datu, je-li uvedeno v oznámení.
K § 14 (Pozastavení účinku a zánik statusu důvěryhodného oznamovatele)
Ačkoli jsou problematiky přiznání, pozastavení anebo zániku statusu důvěryhodného oznamovatele upraveny již v nařízení DSA, navrhuje se provést dílčí konkretizaci souvisejících postupů na vnitrostátní úrovni.
K odstavci 1
Navrhuje se zavést úpravu pozastavení právních účinků rozhodnutí o udělení statusu důvěryhodného oznamovatele. Podle čl. 22 odst. 6 nařízení DSA má poskytovatel online platformy povinnost předat koordinátorovi, který dotčenému subjektu udělil status důvěryhodného oznamovatele, informace nasvědčující tomu, že důvěryhodný oznamovatel podal prostřednictvím mechanismů oznamování podle čl. 16 tohoto nařízení významný počet nedostatečně přesných, nepřesných nebo náležitě neodůvodněných oznámení, včetně informací shromážděných v souvislosti s vyřizováním stížností prostřednictvím interních systémů pro vyřizování stížností podle čl. 20 odst. 4 tohoto nařízení, a poskytnout potřebná vysvětlení a podklady. Pokud koordinátor digitálních služeb po obdržení informací od poskytovatele online platforem dospěje k názoru, že existují oprávněné důvody pro zahájení vyšetřování, pozastaví předběžným opatřením výkon činnosti důvěryhodného oznamovatele po dobu vyšetřování, které proběhne bez zbytečného odkladu.
K odstavci 2
Ustanovení navrhuje základní procedurální rámec pro případný zánik oprávnění působit jako důvěryhodný oznamovatel. Nařízení v čl. 22 odst. 7 stanoví, že koordinátor, který subjektu udělil status důvěryhodného oznamovatele, tento status odejme, pokud na základě šetření z vlastního podnětu nebo informací obdržených od třetích stran, zjistí, že dotyčný subjekt již nesplňuje podmínky stanovené v čl. 22 odst. 2 tohoto nařízení. Před odnětím statusu poskytne koordinátor digitálních služeb danému subjektu možnost vyjádřit se ke zjištěním vyplývajícím z jeho šetření a k jeho úmyslu odejmout mu status důvěryhodného oznamovatele. Navázání možného zániku oprávnění na spáchání přestupku spočívajícího v neplnění podmínek podle čl. 22 odst. 2 nařízení DSA navazuje tak na úpravu podle odstavce 1, který adaptuje právní řád České republiky na čl. 22 odst. 6 nařízení DSA.
Podobně jako v případě certifikovaných subjektů pro mimosoudní řešení sporů se navrhuje jednoznačně upravit, že status důvěryhodného oznamovatele rovněž zaniká vedle způsobu stanoveného nařízením DSA také na základě jeho oznámení.
K § 15 až 16 (Přeshraniční postoupení žádosti o udělení statusu prověřeného výzkumného pracovníka a Postupy ve věcech přístupu k údajům velmi velké online platformy a velmi velkého internetového vyhledávače)
Nařízení DSA v čl. 40 stanoví, že poskytovatelé velmi velkých online platforem nebo velmi velkých internetových vyhledávačů poskytnou na žádost koordinátora digitálních služeb v zemi usazení nebo Evropské komise přístup k údajům prověřeným výzkumným pracovníkům za účelem provádění výzkumu, který přispívá k odhalení, zjištění a pochopení systémových rizik v Unii (dle čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení) a k posouzení přiměřenosti, účinnosti a dopadů opatření ke zmírnění rizik (dle čl. 35 tohoto nařízení).
Status prověřených výzkumných pracovníků uděluje dle čl. 40 odst. 8 nařízení DSA na jejich žádost koordinátor digitálních služeb v zemi usazení poskytovatele velmi velké online platformy nebo velmi velkého internetového vyhledávače, pokud tito výzkumní pracovníci prokáží, že splňují všechny podmínky uvedené v čl. 40 odst. 8 tohoto nařízení.
Navrhuje se stanovit základní procedurální pravidla pro udělování statusu prověřených výzkumných pracovníků ze strany ČTÚ a zapojení ÚOOÚ do tohoto procesu.
K § 15
V § 15 se navrhuje stanovit zvláštní procesní úpravu pro postup podle čl. 40 odst. 9 nařízení DSA. Dle čl. 40 odst. 9 nařízení DSA mohou výzkumní pracovníci svou žádost rovněž podat koordinátorovi digitálních služeb členského státu výzkumné organizace, jejímiž jsou členy. Po obdržení této žádosti provede koordinátor počáteční posouzení, zda příslušní výzkumní pracovníci splňují všechny podmínky stanovené v čl. 40 odst. 8 tohoto nařízení. Následně zašle žádost spolu s podklady předloženými dotyčnými výzkumnými pracovníky a své počáteční posouzení koordinátorovi digitálních služeb v zemi usazení velmi velké online platformy nebo velmi velkého internetového vyhledávače. Ten přijme bez zbytečného odkladu rozhodnutí o udělení statusu prověřeného výzkumného pracovníka. Podáním učiněným v souladu s čl. 40 odst. 9 nařízení DSA se tak před ČTÚ nezahajuje správní řízení, neboť tento postup neústí v rozhodnutí vydané ČTÚ (§ 9 správního řádu a contrario). Je tak nezbytné zákonem stanovit postupy obdobné postupům ve správním řízení v oblastech, kde je to nezbytné.
K odstavci 1
Navrhuje se stanovit zvláštní úpravu pro postup ČTÚ, který je analogický odstranění vad žádosti podle § 45 odst. 2 správního řádu. Výzva osobě, která učinila podání podle čl. 40 odst. 9 nařízení DSA, je podmíněna nemožností ČTÚ splnit svou povinnost podle tohoto ustanovení. Pokud osoba, která učinila podání podle čl. 40 odst. 9 nařízení DSA, ve lhůtě stanovené ČTÚ vady neodstraní, ČTÚ splní své povinnosti podle nařízení (provedení posouzení a odeslání podání příslušnému koordinátorovi digitálních služeb) v míře, ve které mu to podání umožňuje. Pokud odeslání podání není možné, ČTÚ o tomto vyrozumí osobu, která podání učinila.
K odstavci 2
Navrhuje se zavést explicitní povinnost osoby činící podání podle čl. 40 odst. 9 nařízení DSA poskytovat ČTÚ součinnost při plnění jeho úkolů podle tohoto ustanovení. Touto součinností bude především plnění výzev podle odstavce 1.
K odstavci 3
Zaslání podání příslušnému koordinátorovi digitálních služeb podle čl. 40 odst. 9 nařízení DSA je nezbytnou podmínkou pro úspěšné vyřízení věci. Posouzení provedené ČTÚ pak může mít nepřímý vliv na úspěch podatele v řízení před příslušným koordinátorem digitálních služeb. Z uvedených důvodů se navrhuje stanovit povinnost ČTÚ proaktivně informovat podatele o postoupení jeho podání, jakož i o obsahu ČTÚ provedeného posouzení.
K § 16
K odstavci 1
Navrhuje se jednoznačně upravit, že poskytovatel velmi velké online platformy nebo velmi velkého internetového vyhledávače, o přístup k jehož datům se jedná, není účastníkem řízení o žádosti podle čl. 40 odst. 8 nařízení DSA. Článek 40 nařízení DSA totiž předpokládá dvoufázový proces, kde v první fázi koordinátor digitálních služeb podle čl. 40 odst. 8 nařízení DSA prověřuje způsobilost osoby žadatele o status prověřeného výzkumného pracovníka a jejího výzkumného záměru. Teprve v druhé fázi pak žádá samotného poskytovatele o umožnění přístupu k datům v souladu s čl. 40 odst. 4 a násl. nařízení DSA. Článek 40 odst. 5 písm. b) nařízení DSA přitom stanoví, že poskytovateli zůstává otevřená možnost hájit své oprávněné zájmy související s bezpečností jeho služby i poskytovaných údajů. Při postupu před ČTÚ tak není zasaženo do jeho práva být slyšen. V každém případě pak zůstává cesta otevřená pro soudní ochranu v souladu s požadavky čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Zatímco DSA klade požadavky na rychlost postupu podle čl. 40 odst. 4 nařízení DSA, je třeba jej v souladu s Listinou základních práv Evropské unie číst tak, že soudu při případném přezkumu postupu ČTÚ zůstává například otevřena možnost rozhodnout například o předběžném opatření podle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) je-li to s ohledem na okolnosti nezbytné.
K odstavci 2
Očekává se, že řízení o udělení statusu prověřeného výzkumného pracovníka bude věcně komplikované s přihlédnutím k rozličným formám výzkumu, který může vycházet z dat velmi velkých online platforem nebo velmi velkých internetových vyhledávačů. Přesah do problematiky ochrany osobních údajů (srov. čl. 40 odst. 8 písm. d) nařízení DSA) si navíc v některých případech může žádat zapojení ÚOOÚ v míře jdoucí nad rámec postupu podle odstavce 2.
S ohledem na výše uvedené se navrhuje prodloužit 30denní lhůtu podle § 71 odst. 3 správního řádu na 90 dnů.
K odstavci 3
V zájmu zjednodušení postupů řízení o žádostech podle čl. 40 odst. 8 nařízení DSA se navrhuje zmocnit ÚOOÚ údajů k vydání opatření obecné povahy, které by upravovalo minimální technická a organizační opatření pro všechny žadatele o status prověřeného vědeckého pracovníka a umožnilo ČTÚ snáze přezkoumat splnění podmínky podle čl. 40 odst. 8 písm. d) nařízení DSA. Forma opatření obecné povahy je nezbytná s ohledem na skutečnost, že zatímco okruh žadatelů podle čl. 40 odst. 8 nařízení DSA je vymezen abstraktně, příslušný správní akt se bude týkat většího počtu osob činících tentýž úkon spočívající v podání žádosti o udělení statusu prověřeného výzkumného pracovníka, přičemž z podané žádosti musí být zřejmé, že žadatel splňuje podmínky podle čl. 40 odst. 8 písm. d) nařízení DSA, a tyto podmínky musí být jednotné a žadateli musí být předem známa posuzovaná kritéria.
K odstavci 4
Navrhuje se z důvodů obdobným těm, které jsou uvedeny k § 15 odst. 3 stanovit povinnost ČTÚ zasílat odůvodněnou žádost podle čl. 40 odst. 4 nařízení DSA též prověřenému výzkumnému pracovníkovi, který je žadatelem o zpřístupnění údajů.
K odstavci 5
Návrhem zákona je v odstavci 5 provedena výluka z použití správního řádu na proces podle čl. 40 odst. 5 a 6 nařízení DSA, a to právě vzhledem k existenci procesní úpravy zvláštní (a přednostní).
K odstavci 6
Obdobně jako v případě certifikovaných subjektů pro mimosoudní řešení sporů a důvěryhodných oznamovatelů se navrhuje jednoznačně upravit, že status prověřeného výzkumného pracovníka (resp. jeho přístup k datům) může vedle způsobu stanoveného v nařízení DSA rovněž zaniknout na základě sdělení tohoto prověřeného výzkumného pracovníka.
K § 17 (Příslušný orgán pro služby zprostředkování dat)
V souladu s požadavky nařízení DGA se určuje, že příslušným orgánem pro služby zprostředkování dat bude ČTÚ.
K § 18 (Potvrzení související s poskytovateli služeb zprostředkování dat)
Podle čl. 10 nařízení DGA podléhá poskytování služeb zprostředkování dat postupu pro oznamování. Služby zprostředkování dat podle čl. 10 tohoto nařízení zahrnují a) služby zprostředkování mezi držiteli dat a potenciálními uživateli dat, b) služby zprostředkování mezi subjekty údajů, jež chtějí zpřístupnit své osobní údaje, nebo fyzickými osobami, jež chtějí zpřístupnit neosobní údaje, a potenciálními uživateli dat, a c) služby datových družstev. Poskytování těchto služeb musí splňovat požadavky stanovené čl. 12 tohoto nařízení.
Poskytovatel služeb zprostředkování dat, který má v úmyslu poskytovat služby zprostředkování dat podle čl. 10 nařízení DGA, předloží oznámení příslušnému orgánu pro služby zprostředkování dat. Náležitosti tohoto oznámení stanoví čl. 11 tohoto nařízení. Poskytovatel služeb zprostředkování dat s provozovnami ve více než jednom členském státě spadá do pravomoci členského státu, v němž se nachází jeho hlavní provozovna, aniž by tím byly dotčeny unijní právní předpisy upravující přeshraniční žaloby o náhradu škody a s nimi spojená řízení.
Po předložení oznámení v souladu může poskytovatel služeb zprostředkování dat zahájit činnost v souladu s podmínkami stanovenými v kapitole III nařízení DGA. Oznámení opravňuje poskytovatele služeb zprostředkování dat poskytovat služby zprostředkování dat ve všech členských státech. Poskytovatelé služeb zprostředkování dat oznámí příslušnému orgánu pro služby zprostředkování dat veškeré změny informací poskytnutých podle odstavce 6 do 14 dnů ode dne, kdy ke změně došlo.
K odstavci 1
Jelikož nařízení DGA stanoví relativně přehledným a vyčerpávajícím způsobem náležitosti oznámení ve svém čl. 11, navrhuje se pouze specifikovat, že prohlášení ve smyslu čl. 11 odst. 8 nařízení DGA vydá ČTÚ ve formě osvědčení ve smyslu § 154 a násl. správního řádu. Žádost o vydání tohoto osvědčení bude podléhat správnímu poplatku (viz část druhá návrhu zákona).
K odstavci 2
V odstavci 2 je navrhováno uložit ČTÚ vypracování a zveřejnění dobrovolně využitelného formuláře pro žádosti podle čl. 11 odst. 8 a 9 nařízení DGA. Tím bude docíleno vyšší jistoty na straně zainteresovaných subjektů, co se týče náležitostí příslušných žádostí, jakož i usnadnění zpracování obdržených žádostí ze strany ČTÚ.
K § 19 (Orgán příslušný k registraci)
V souladu s požadavky nařízení DGA se určuje, že příslušným orgánem k registraci organizací uznaných pro datový altruismus bude ČTÚ.
K § 20 (Rejstřík uznaných organizací pro datový altruismus)
Datovým altruismem se dle čl. 2 odst. 16 nařízení DGA rozumí dobrovolné sdílení dat pro cíle obecného zájmu, jako jsou zdravotní péče, boj proti změně klimatu, zlepšení mobility, usnadnění vývoje, tvorby a šíření oficiálních statistik, zlepšení poskytování veřejných služeb, tvorba veřejné politiky nebo účely vědeckého výzkumu ve veřejném zájmu. Sdílení probíhá na základě souhlasu uděleného subjekty údajů ke zpracovávání osobních údajů, které se jich týkají, nebo svolení jiných držitelů dat, jež umožňuje použití jejich neosobních údajů. V případě datového altruismu není vyžadována nebo obdržena odměna, která přesahuje náhradu nákladů spojených se zpřístupněním těchto dat.
Každý příslušný orgán pro registraci organizací pro datový altruismus podle čl. 17 nařízení DGA vede a pravidelně aktualizuje veřejný vnitrostátní rejstřík uznaných organizací pro datový altruismus. Subjekt, který splňuje požadavky obecné požadavky na registraci v tomto rejstříku uvedené v čl. 18 tohoto nařízení, může podat žádost o registraci v členském státě, v němž je usazen. Náležitosti žádosti stanoví čl. 19 odst. 4 tohoto nařízení.
Pokud příslušný orgán pro registraci organizací pro datový altruismus posoudil žádost a dospěl k závěru, že dotyčný subjekt splňuje požadavky stanovené v čl. 18 nařízení DGA, zaregistruje jej ve veřejném vnitrostátním rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus do 12 týdnů ode dne obdržení žádosti o registraci. Registrace je platná ve všech členských státech. Uznaná organizace pro datový altruismus oznámí relevantnímu příslušnému orgánu pro registraci organizací pro datový altruismus veškeré změny informací poskytnutých podle čl. 18 odst. 4 tohoto nařízení do 14 dnů ode dne, kdy ke změně dojde.
Z tohoto důvodu se navrhuje určit, že ČTÚ vede rejstřík uznaných organizací pro datový altruismus. Údaje zapsané do tohoto rejstříku by měly být veřejně přístupné způsobem umožňujícím dálkový přístup. Kromě osob usazených na území České republiky ČTÚ do rejstříku zapíše i osobu, jež není usazena v Evropské unii, ale jmenovala v České republice právního zástupce, jak požaduje čl. 19 odst. 3 pododstavec 3 nařízení DGA.
Dále se navrhuje typově vymezit informace vedené v rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus. Tento seznam vychází z výčtu informací obsaženého v čl. 19 odst. 4 nařízení DGA. Zatímco však čl. 19 odst. 4 nařízení DGA hovoří o informacích obsažených v žádosti o registraci, uvedené nařízení již mlčí k otázce informací vedených v rejstříku samotném. Z tohoto důvodu je žádoucí je jejich vymezení na vnitrostátní úrovni.
K § 21 (Registrace uznaných organizací pro datový altruismus)
K odstavci 1
Navrhuje se uložit ČTÚ vypracování a zveřejnění dobrovolně využitelného formuláře pro žádosti o registraci podle čl. 19 odst. 1, 2 a 3 nařízení DGA. Tím bude docíleno vyšší jistoty na straně zainteresovaných subjektů, co se týče náležitostí příslušných žádostí, jakož i usnadnění zpracování obdržených žádostí ze strany ČTÚ.
K odstavci 2
Navrhuje se stanovit, že ČTÚ rozhodnutí v řízení o žádosti podle čl. 19 odst. 1, 2 nebo 3 nařízení o správě dat vyhotoví v písemné podobě pouze v případě, že žádost zamítne; v ostatních případech postupuje podle čl. 19 odst. 5 nařízení o správě dat. Výstupem tohoto řízení bude rozhodnutí o zápisu do rejstříku uznaných organizací pro datový altruismus. Tento zápis má konstitutivní charakter jeho důsledkem je vznik statusu uznané organizace pro datový altruismus (čl. 17 odst. 2 pododstavec první nařízení DGA).
Pokud je ČTÚ proveden zápis podle čl. 19 odst. 5 nařízení o správě dat, vyrozumí ČTÚ žadatele o provedení tohoto úkonu písemně bez ústního vyhlášení rozhodnutí.
K § 22 (Orgány dozoru nad dodržováním povinností v oblasti obchodních sdělení)
S ohledem na dosavadní praxi se navrhuje zachovat rozdělení příslušnosti k výkonu dozoru nad pravidly šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky podle § 10 odst. 1 ZSIS.
K § 23 (Orgán dozoru nad dodržováním nařízení o vztazích platforem a podnikatelů)
V zájmu koherentního uplatňování unijního právního rámce pro digitální ekonomiku se navrhuje určit ČTÚ jako orgán příslušný k dozoru nad dodržováním nařízení P2B. Tímto je též zachována kontinuita s účinnou úpravou podle ZSIS.
K § 24 (Orgány dozoru nad dodržováním nařízení o digitálních službách)
Navrhuje se určit ČTÚ a ÚOOÚ jako orgány dozoru nad dodržováním nařízení DSA. V souladu s čl. 49 odst. 2 nařízení DSA se navrhuje určit ČTÚ jako koordinátora digitálních služeb České republiky. Dále se navrhuje určit ÚOOÚ jako příslušný orgán ve smyslu čl. 49 odst. 1 nařízení DSA na úseku dozoru nad dodržováním čl. 26 a 28 odst. 2 nařízení DSA. Čl. 26 nařízení DSA se zabývá reklamou prezentovanou v online rozhraních poskytovatelů online platforem. Jedná se o povinnosti, jejichž charakter je do určité míry obdobný stávajícím povinnostem souvisejícím s šířením obchodních sdělení elektronickými prostředky, nad kterým ÚOOÚ vykonává dozor. Čl. 26 odst. 4 nařízení DSA potom výslovně zakazuje prezentování reklamy založené na profilování ve smyslu čl. 4 odst. 4 GDPR opírající se o kategorie osobních údajů uvedené v čl. 9 odst. 1 GDPR (jde o zvláště chráněné kategorie osobních údajů, např. údaje o rasovém či etnickém původu, náboženském vyznání apod.). Jelikož je ÚOOÚ ústředním orgánem státní správy pro oblast ochrany osobních údajů (srov. § 50 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů), je i z tohoto důvodu vhodné svěřit dozor nad tímto ustanovením právě jemu. Z obdobných důvodů se navrhuje ÚOOÚ svěřit dozor nad dodržováním čl. 28 odst. 2 nařízení DSA, který zakazuje prezentování reklamy založené na profilování ve smyslu čl. 4 odst. 4 GDPR za použití jakýchkoli osobních údajů v případě příjemců, u nichž jsou si poskytovatelé s přiměřenou jistotou vědomi, že jde o nezletilé osoby.
K § 25 (Orgán dozoru nad dodržováním nařízení o správě dat)
Navrhuje se určit, že ČTÚ je orgánem dozoru nad dodržováním nařízení DGA. Tuto skutečnost by bylo možné dovodit již ze samotného nařízení DGA, jednoznačné zakotvení příslušnosti ČTÚ k dozoru na tomto úseku ovšem následuje předkladatelem zvolenou koncepci, která v navrhované úpravě rozlišuje mezi postupy souvisejícími s povolovací/registrační činností příslušných orgánů na straně jedné a dozorem nad dodržováním povinností podle adaptovaných nařízení na straně druhé.
K § 26 (Spolupráce mezi orgány dozoru)
Podle čl. 49 odst. 2 nařízení DSA koordinátoři digitálních služeb spolupracují, mimo jiné, s dalšími příslušnými vnitrostátními orgány podle tohoto nařízení. Navrhuje se proto konkretizovat formy spolupráce mezi ČTÚ a ÚOOÚ. V zájmu účinnosti vymáhání nařízení DGA a nařízení P2B se dále navrhuje upravit spolupráci mezi těmito dvěma orgány ve vztahu ke všem otázkám jimi vykonávanému dozoru podle navržené úpravy.
K odstavci 1
V odstavci 1 se navrhuje zakotvit povinnost obou orgánů dozoru vzájemně si předávat informace, které mohou přispět k řádnému výkonu dozoru podle navržené úpravy, a to bez zbytečného odkladu. Jelikož výkon dozoru podle navržené úpravy může vyžadovat též nakládání s informacemi důvěrného charakteru, je třeba též zajistit, že orgány dozoru budou mít možnost si předat i tyto informace. Oba orgány jsou povinny pro jakékoli důvěrné informace, které získaly podle tohoto zákona, zajistit stejnou úroveň ochrany jako orgán dozoru, který příslušné informace předal.
K odstavci 2
V odstavci 2 se navrhuje zakotvit povinnost obdobnou povinnosti podle odstavce 1 i pro jiné orgány veřejné správy. Tuto povinnost se navrhuje zakotvit například s ohledem na činnost orgánu odpovědného za dodržování kapitoly II nařízení DGA (opakované použití určitých kategorií chráněných dat v držení subjektů veřejného sektoru). Rovněž lze předpokládat, že některé orgány veřejné správy s působností na úseku ochrany spotřebitele mohou v rámci své činnosti získat informace relevantní pro výkon dozoru nad činností poskytovatelů online platforem umožňujícím spotřebitelům uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku (srov. čl. 30 a násl. nařízení DSA).
K odstavcům 3 až 5
V odstavcích 3 až 5 se navrhuje zakotvit zvláštní pravidla spolupráce mezi ČTÚ a ÚOOÚ pro účely dozoru nad dodržováním čl. 40 odst. 8 písm. d) nařízení DSA, který pro prověřené výzkumné pracovníky podle nařízení DSA stanoví též některé povinnosti související s problematikou ochrany osobních údajů. V zájmu zajištění efektivního uplatňování nařízení DSA i GDPR se navrhuje zakotvit povinnost ÚOOÚ informovat ČTÚ o výstupech jím provedených kontrol, které souvisely s plněním povinností podle čl. 40 odst. 8 písm. d) nařízení DSA, prostřednictvím zaslání stejnopisu protokolu o kontrole a případné též stejnopisu dokumentu vyřízení podaných námitek. Stejně tak se navrhuje zakotvit povinnost ÚOOÚ provést na podnět ČTÚ kontrolu související s plněním povinností podle čl. 40 odst. 8 písm. d) nařízení DSA. Stejně tak by měl mít ČTÚ pravomoc vyžádat si stanovisko ÚOOÚ v souvislosti s otázkou plnění povinností podle GDPR, resp. zákona č. 110/2019 Sb. Toto stanovisko není závazným stanoviskem podle § 149 správního řádu. Dozorové orgány by se ovšem v každém případě při postupu v případech, které se dotýkají nařízení DSA i GDPR, v principu měly řídit závěry Soudního dvora ve věci C-525/21, Meta Platforms, EU:C:2023:537.
K § 27 (Spolupráce při přípravě zprávy o činnosti podle nařízení o digitálních službách)
K odstavci 1
Čl. 55 nařízení DSA ukládá koordinátorům digitálních služeb vypracovávat výroční zprávy o své činnost podle tohoto nařízení a stanoví její náležitosti. Jelikož toto ustanovení vypočítává některé z náležitostí takovéto výroční zprávy, lze uvedené povinnosti vydat výroční zprávu podle čl. 55 nařízení DSA dostát i vydáním obecné výroční zprávy o činnosti ČTÚ, pokud zároveň splňuje mj. i požadavky podle nařízení DSA.
Nad rámec výše uvedeného se ovšem v odstavci 1 navrhuje zavést obecnou povinnost spolupráce pro ostatní orgány veřejné správy. Každý orgán veřejné správy, který v průběhu roku vydal příkaz podle čl. 9 nebo 10 nařízení DSA, by měl ČTÚ zaslat informace nezbytné pro vypracování výroční zprávy. Za tímto účelem se navrhuje stanovit nejpozdější termín pro zaslání těchto informací za uplynulý rok na 31. leden roku následujícího.
K odstavci 2
Zároveň se v odstavci 2 navrhuje zakotvit explicitní povinnost orgánu veřejné zprávy poskytnout ČTÚ na základě jeho žádosti podklady potřebné pro vypracování výroční zprávy o činnosti. Toto ustanovení je potřebné například pro situace, kdy příslušný orgán veřejné zprávy zaslal ČTÚ pouze neúplné nebo nepřesné informace, které ČTÚ nedovolují vypracování zprávy podle čl. 55 nařízení DSA.
K odstavci 3
V odstavci 3 se navrhuje stanovit zvláštní režim úpravy pro orgány činné v trestním řízení. Jelikož informace o probíhajících trestních řízeních mohou být citlivé a jejich případné prozrazení může ohrozit dosažení účelu postupů podle zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje se stanovit povinnost těchto orgánů poskytovat uvedené informace souhrnně. Orgány činné v trestním řízení by rovněž měly poskytovat pouze informace o počtu vydaných příkazů a jejich povaze. Informaci o povaze informací, které byly předmětem příkazu čl. 9 nebo 10 nařízení DSA, v případě jednotlivého trestního řízení ovšem orgán činný v trestním řízení nemusí poskytnout, pokud uvedené řízení stále probíhá a předání příslušné informace by ohrozilo dosažení účelu tohoto řízení.
K § 28 (Přeshraniční spolupráce)
Navrhuje se zavést úpravu přeshraniční spolupráce v souvislosti s dozorem nad dodržováním nařízení DSA, která navazuje na související úpravu podle nařízení DSA.
K odstavci 1
V odstavci 1 se navrhuje obdobným způsobem explicitně umožnit ČTÚ využít zjištění získaná díky součinnosti orgánu jiného státu uplatňujícího nařízení DSA jako podklad pro kontrolní zjištění, respektive v souvislosti s úkony předcházejícími kontrole pro posouzení, zda kontrolu zahájit.
K odstavci 2
V odstavci 2 se navrhuje v zájmu efektivního uplatňování nařízení DSA a v souladu s unijně právní zásadou vzájemné důvěry stanovit, že dokument doručovaný do zahraničí se považuje za doručený též v případě, kdy orgán jiného státu uplatňujícího nařízení DSA požádaný o součinnost při doručení ČTÚ sdělí, že k tomuto doručení v souladu s právem tohoto státu došlo.
K odstavci 3
V odstavci 3 se stanovuje, že ČTÚ je při součinnosti poskytované orgánům jiných členských států, respektive státu uplatňujícího nařízení DSA (jedná se o text s významem pro EHP ), nadán pravomocemi shodnými s těmi, které má k dispozici při kontrole podle kontrolního řádu. Jelikož se ovšem jedná o vyšetřování vedené orgánem jiného členského státu, který je za jeho průběh rovněž odpovědný, navrhuje se v těchto případech vyloučit působnost ustanovení kontrolního řádu o pověření ke kontrole, protokolu o kontrole a námitkách.
K odstavci 4
V odstavci 4 se navrhuje vztáhnout pravomoci ČTÚ pro účely přeshraniční součinnosti též na součinnost poskytovanou při vyšetřování Komise.
K § 29 (Spolupráce při zajišťování účasti na činnosti Evropského sboru pro digitální služby)
K odstavci 1
Navrhuje se stanovit zvláštní úpravu spolupráce mezi ČTÚ a ÚOOÚ při účasti na činnosti Evropského sboru pro digitální služby podle čl. 62 nařízení DSA. Čl. 62 odst. 1 nařízení DSA odkazuje na vnitrostátní právo, pokud jde o účast zástupců příslušných orgánů podle čl. 49 odst. 1 nařízení DSA odlišných od koordinátora digitálních služeb na činnosti Evropského sboru pro digitální služby. Odstavec 1 přestavuje tuto licenci podle vnitrostátního práva. Zároveň se navrhuje určit, že účast na zasedání sboru může iniciovat jak ČTÚ, tak ÚOOÚ.
K odstavci 2
V odstavci 2 se dále navrhuje určit, že ČTÚ bude v Evropském sboru pro digitální služby v zájmu zachování koherentního postoje České republiky v této formaci vždy hlasovat, přičemž ovšem zohlední stanovisko ÚOOÚ údajů ve věcech dotýkajících se jeho působnosti.
K § 30 (Povinnost mlčenlivosti)
Osoby vymáhající přímo použitelné předpisy, na které navazuje navržená úprava, mohou při své činnosti nakládat s informacemi, které podléhají zvláštní právní ochraně. Z uvedeného důvodu se navrhuje zavést obecnou povinnost mlčenlivosti, jejíž působnost je širší než povinnost mlčenlivosti upravená v § 20 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“). S touto úpravou souvisí i návrh na zavedení nové skutkové podstaty přestupku spočívajícího v porušení této povinnosti mlčenlivosti, která odrazuje od porušení tohoto pravidla nezávisle na postavení dotyčného, který nemusí být pouze státním zaměstnancem odpovídajícím za případné kárné provinění spočívající v porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 234/2014 Sb., služebního zákona, ve znění pozdějších předpisů.
K odstavci 1
Odstavec 1 rozšiřuje povinnost mlčenlivosti na jakoukoli činnosti související s dozorem nad nařízením DGA, nařízením DSA nebo nařízením P2B, jakož i na součinnost poskytovanou Komisi nebo orgánům jiných členských států v souvislosti s vymáháním nařízení DSA.
K odstavci 2
Po vzoru § 20 odst. 2 kontrolního řádu se navrhuje upřesnit, že povinnost mlčenlivosti nezaniká koncem služebního, pracovněprávního anebo obdobného vztahu dotyčné osoby.
K odstavci 3
Po vzoru § 20 odst. 3 kontrolního řádu se navrhuje stanovit též režim zproštění povinnosti mlčenlivosti podle odstavce 1 na přání osoby, v jejíž prospěch dotyčný tuto povinnost má, nebo ve veřejném zájmu nadřízený dotyčného.
K § 31 (Povinnost poskytnout informace, údaje a podklady)
Podle čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení DSA mají koordinátoři digitálních služeb pravomoc požadovat, aby poskytovatelé zprostředkovatelských služeb nebo osoby poskytli bez zbytečného odkladu informace o údajném porušení tohoto nařízení. Podle čl. 14 odst. 2 nařízení DGA jsou „[p]říslušné orgány pro služby zprostředkování dat jsou oprávněny vyžádat si od poskytovatelů služeb zprostředkování dat nebo jejich právních zástupců veškeré informace, které jsou nezbytné k ověření [dodržování povinností poskytovatelů služeb zprostředkování dat].“ Podle čl. 24 odst. 2 nařízení DGA jsou „[p]říslušné orgány pro registraci organizací pro datový altruismus [jsou oprávněny] vyžádat si od uznaných organizací pro datový altruismus informace, které jsou nezbytné k ověření dodržování [povinností uznané organizace pro datový altruismus].“ V zájmu zavedení jednotného rámce pro vymáhání nařízení DSA, nařízení DGA a nařízení P2B se navrhuje postup pro uplatňování tohoto typu vyšetřovací pravomoci (respektive oprávnění k jeho výkonu) upravit jednotně pro dozor nad dodržováním všech těchto právních předpisů.
K odstavci 1
Navrhuje se založit povinnost osoby uvedené v čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení o digitálních službách (tedy poskytovatele zprostředkovatelských služeb a jiných subjektů, které mohou být nápomocny při objasnění relevantních skutečností při výkonu dozoru nad dodržováním nařízení DSA), poskytovatele online zprostředkovatelské služby, poskytovatele internetového vyhledávače, poskytovatele služeb zprostředkování dat nebo uznané organizace pro datový altruismus poskytnout ČTÚ nebo ÚOOÚ údajů na jeho žádost údaje, doklady nebo jiné dokumenty, které jsou nezbytné k plnění výkonu dozoru ČTÚ nebo ÚOOÚ podle tohoto zákona.
V žádosti musí být uveden rozsah (výčet) vyžadovaných informací a lhůta, ve které mají být příslušnému orgánu předány, účel zpracování vyžádaných informací a odůvodnění rozsahu takto vyžádaných informací vzhledem ke sledovanému účelu jejich užití.
Takto vyžádané informace, pokud jsou jejich součástí osobní údaje, podléhají při jejich dalším zpracování ochraně osobních údajů podle GDPR a příslušný dozorový orgán bude povinen zpracovávat převzaté osobní údaje v souladu s tímto předpisem.
K odstavci 2
Kromě ochrany osobních údajů lze předpokládat, že dozorový orgán v rámci předávaných informací bude v některých případech potřebovat též informace podléhající zvláštní právní ochraně. Tento požadavek navazuje na účinné znění § 115 odst. 4 ZEK, přičemž bude v okruhu subjektů podléhajících dozoru podle ZEK a nařízení DSA docházet k překryvu. Z tohoto oprávnění dozorového orgánu vyplývá odpovídající povinnost dozorového orgánu zabezpečit odpovídající ochranu těchto skutečností, které budou součástí předávaných dokumentů. Navrhuje se ovšem jednoznačně upravit, že zvláštní právní ochrana nevylučuje samotnou možnost jejich předání.
K odstavci 3
Navrhuje se zavést obecnou povinnost dozorového orgánu chránit informace získané v souladu s odstavcem 1. Tato povinnost pokrývá veškeré informace získané tímto postupem. Na informace chráněné zvláštním právním předpisem podle odstavce 2 se ovšem v první řadě vztáhnou specifické požadavky tohoto zvláštního předpisu, přičemž navržená obecná povinnost chránit získané informace se použije subsidiárně.
K § 32 (Vedení řízení ve věcech dozoru)
Navrhuje se vyloučit ustanovení správního řádu týkající se způsobu ukončení řízení o rozkladu, konkrétně § 152 odst. 6 správního řádu. Díky vyloučení použití § 152 odst. 6 správního řádu se namísto tohoto ustanovení použijí příslušná ustanovení správního řádu upravující rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Dojde tak k rozšíření možnosti změnit prvoinstanční rozhodnutí správního orgánu na základě odvolání brojícímu proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nezákonné nebo nesprávné, může je celé anebo jen jeho část zrušit a řízení ve věci zastavit. Rovněž tak může napadené rozhodnutí nebo jeho část zrušit a vrátit věc k novému projednání správnímu orgánu prvního stupně se svým právním názorem obsaženým v odůvodnění takového rozhodnutí. Právní názor odvolacího orgánu je přitom pro správní orgán prvního stupně závazný. Právo účastníka správního řízení podat odvolání proti dalšímu novému prvoinstančnímu rozhodnutí je zachováno. Odvolací správní orgán může konečně ve věci sám meritorně rozhodnout, a to tak, že celé odvoláním napadené rozhodnutí nebo jeho část změní. Změna prvoinstančního rozhodnutí však není přípustná, pokud by jí mohla být způsobena újma účastníkovi, jemuž je ukládána povinnost, a to z důvodu absence možnosti se proti takto změněnému rozhodnutí odvolat.
Právo účastníků správního řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí odvolacího správního orgánu bude logicky zachováno pouze tehdy, když odvolací správní orgán do podkladů pro své rozhodnutí aktivně zasáhl, tedy že pořídil nové podklady alespoň částečně odlišné od podkladů projednaných (provedených) a hodnocených již správním orgánem prvního stupně.
Odvolací správní orgán má dále rovněž právo změnit i konstatace obsažené v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Vzhledem k praxi se jedná se o opakovaně užívané ustanovení upravující postup při rozkladu proti rozhodnutí vydanému dalším ústředním orgánem státní správy, který není ministerstvem. Tuto úpravu lze konkrétně srovnat s § 122 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích nebo s § 96 odst. 2 energetického zákona. Dále například § 25a zákona o ochraně hospodářské soutěže obecně vylučuje ustanovení o zvláštnostech řízení o rozkladu. Zvláštní úprava způsobů, kterými lze rozhodnout o rozkladu, bývá vysvětlována zejména specifiky fungování ministerstev, kdy je ministr stojící v čele ministerstva příslušný k rozhodování o rozkladech spadajících do relativně širokého okruhu problematik. To samé ale neplatí v případě navrhované úpravy, která příslušným dalším ústředním orgánům státní správy svěřuje konkrétněji vymezenou oblast regulace, která věcně navazuje na jejich již existující kompetence.
K § 33 (Zvláštní ustanovení o kontrole)
K odstavci 1
Nezbytným požadavkem charakterizujícím kontrolujícího je existence pověření ke kontrole. Pouze kontrolující, kteří mají příslušné pověření ke kontrole, jsou oprávněni kontrolu vykonávat. Návrh zákona v souladu s § 4 odst. 3 kontrolního řádu předpokládá možné využití obou forem pověření ke kontrole, tedy průkaz nebo písemné pověření, přičemž pro průkaz je preferováno jako jeho účel dlouhodobější pověření k opakovanému výkonu určité kontrolní činnosti; písemné pověření je užíváno ad hoc pro jednotlivé kontroly, a to i v případě opakované kontroly.
V souladu s § 4 odst. 3 písm. b) kontrolního řádu je v odstavci 1 jednak zakládáno právo užít průkazu jako formy pověření ke kontrole, jednak je stanoveno, že tento průkaz bude mít jednotnou formu, jejíž podobu stanoví Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhláškou.
K odstavci 2
Možnost využití krycích prostředků se do návrhu zákona zavádí v souvislosti s potřebou ochrany osobních údajů kontrolujících (a v té souvislosti s ochranou jejich osobnostních práv) a ke zvýšení efektivity kontrolních úkonů. Dlouhodobá praxe ukazuje, že při kontrole, má-li být dosaženo účelu kontroly, podstupují osoby pověřené k provedení kontroly určité riziko ohrožující jejich soukromí, když dochází k předávání jejich osobních údajů. V případně nepředložení by ale kontrola byla zmařena. Proto se navrhuje pro kontrolující zakotvit právo, a to v odůvodněných a výjimečných případech, jednat pod změněnou identitou nebo využít krycí prostředek. Možnost využít těchto postupů je nezbytná i pro účinnou kontrolu plnění povinností poskytovatelů zprostředkovatelských služeb a dalších subjektů vůči podnikatelským uživatelům, kde lze očekávat, že poskytovatelé budou své podnikatelské uživatele pro účely některých služeb lustrovat ve veřejných rejstřících.
Úprava tzv. evidenční ochrany spočívá v ochraně poskytování údajů z informačních systémů veřejné správy vedených k osobě pověřené ke kontrole a jejich možné zneužití. Tato evidenční ochrana se uplatní při důvodném podezření z ohrožení života nebo zdraví těchto osob využívajících krycí prostředky.
Aby nedocházelo k nadměrnému a nepřiměřenému užívání tohoto postupu, je stanoveno, že ke kontrole pověřená osoba může při výkonu kontrolní činnosti jednat pod změněnou identitou a využít k tomu krycí prostředek pouze v případě, kdy si to vyžaduje předmět kontroly, nelze-li účelu kontroly dosáhnout jinak a pouze ve výjimečných případech.
Další pojistkou proti zneužívání tohoto institutu je obecné právo kontrolované osoby podat žalobu v rámci správního soudnictví, případně se též domáhat náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb.), pokud se bude domnívat, že inspektor nepostupoval při výkonu kontroly v mezích zákona.
K odstavci 3
V odstavci 3 je stanovováno, co se pro čely návrhu zákona rozumí krycím prostředkem (listina, včetně krycího dokladu, nebo činnost sloužící k zastírání skutečné totožnosti osoby, k zabránění vyzrazení její činnosti nebo zastírání činnosti ČTÚ).
K odstavcům 4 a 5
Návrhem zákona je v těchto odstavcích jednak stanoveno, co se rozumí krycím dokladem (stejnorodě s obdobnými právními předpisy), jednak jsou také vyjmenovány doklady, které se z povahy věci krycím dokladem stát nemohou, a to s ohledem na bezpečnost státu, ochranu veřejného zájmu a nebo vzhledem k neexistenci dokladu zemřelé osoby.
K odstavci 6
O vydání krycího dokladu požádá předseda Rady ČTÚ ministra průmyslu a obchodu, který o jeho vydání rozhodne. Technická stránka vydávání krycího dokladu, tedy samotné vydávání nebo opatřování krycího dokladu, vložení, změna blokování nebo likvidace údajů souvisejících s vydáním nebo opatřením krycího dokladu v informačních systémech veřejné správy, spadá do kompetence Ministerstva vnitra.
Konkrétní postupy při používání krycích prostředků, kontrolní mechanismy pro zajištění jejich řádného užívání a rovněž i podrobnosti přístupu subjektu údajů k informacím o zpracování jeho osobních údajů v evidenci krycích dokladů stanoví služební předpis ČTÚ, který bude vypracován ve spolupráci ČTÚ, Ministerstva vnitra a Ministerstva průmyslu a obchodu. Pro úplnost je třeba konstatovat, že návrh zákona obsahuje maximum možného z důvodu zachování konspirace. Proto není a ani nebude možné uvést v zákoně ani v důvodové zprávě více podrobností.
K odstavci 7
Krycí doklad na žádost ČTÚ vydá nebo opatří Ministerstvo vnitra, s výjimkou průkazu podle odstavce 1 vystaveného na změněnou identitu inspektora podle odstavce 2, který vydá ČTÚ.
K odstavci 8:
Ministerstva vnitra je v souvislosti s opatřováním krycího dokladu opravňováno k provádění změn údajů vedených v informačních systémech veřejné správy.
K odstavci 9:
Evidenci krycích dokladů vede pro Ministerstvo vnitra souběžně s ČTÚ. Z důvodu, že dokumentace vztahující se ke krycím dokladům je považována za utajovanou informaci v oblasti působnosti Ministerstva vnitra (příloha 8 nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, ve znění pozdějších předpisů) a s ohledem na skutečnost, že obdobnou evidenci povede také ČTÚ, bude nezbytné novelizovat předmětné nařízení vlády doplněním o přílohu, která bude obsahovat seznam utajovaných informací v oblasti působnosti ČTÚ. Tím bude zajištěna výluka z poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jenž umožňuje odmítnout poskytnutí informace, která je v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup (§ 7 ochrana utajovaných informací).
K odstavci 10
Navrhuje se stanovit, že ČTÚ je ve své výroční zprávě povinno uvádět přehled o kontrolní činnosti, při které bylo využito krycích prostředků. Tímto bude zajištěna posílená kontrola vůči využití těchto prostředků ze strany Parlamentu a vlády České republiky.
K § 34 (Akční plán)
Navrhuje se zavést vnitrostátní úpravu akčního plánu navazující na čl. 51 odst. 3 písm. a) nařízení DSA, která upraví některé podrobnosti souvisejícího postupu na vnitrostátní úrovni.
K odstavci 1
Navrhuje se nad rámec úpravy podle nařízení DSA určit, že nezbytnou součástí výzvy orgánu dozoru k vypracování akčního plánu je i určení lhůty k vypracování akčního plánu.
K odstavci 2
Navrhuje se stanovit navazující náležitosti akčního plánu vypracovaného v souladu s čl. 51 odst. 3 písm. a) nařízení DSA. Nad rámec seznamu konkrétních opatření plynoucího z nařízení DSA jde o návrh lhůt pro uskutečnění těchto opatření, termín podání zprávy o přijetí opatření a termín podání zprávy o vyhodnocení těchto opatření. Všechny tyto součásti akčního plánu by měly být poskytovatelem zprostředkovatelských služeb řádně odůvodněny, aby orgán dozoru mohl řádně přezkoumat adekvátnost i realistickou povahu předloženého akčního plánu.
K odstavci 3
Navrhuje se upravit postup v situaci, kdy orgán dozoru vyhodnotí akční plán předložený poskytovatelem zprostředkovatelských služeb jako nedostatečný. Takovýto krok musí orgán dozoru písemně odůvodnit, a to do dvou měsíců od předložení akčního plánu. Souhlasí-li orgán dozoru s akčním plánem, poskytovatele o tom rovněž uvědomí. Orgán dozoru není vždy povinen vyzvat poskytovatele zprostředkovatelských služeb k vypracování nového akčního plánu. Navrhuje se orgánu dozoru ponechat prostor pro uvážení, zda je takovýto postup účelný. Tím je ponechán prostor ČTÚ využít jiných mechanismů podle čl. 51 odst. 3 nařízení DSA.
K § 35 (Omezení přístupu ke službě)
K odstavci 1
Soudní řízení podle čl. 51 odst. 3 písm. b) pododstavce druhého nařízení DSA představuje zvláštní úpravu k institutu předběžného opatření § 74 a násl. zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Tato úprava se na jinak přímo použitelný čl. 51 odst. 3 písm. b) nařízení DSA vztáhne subsidiárně. V zájmu zachování právní jistoty se proto pouze upřesňuje, že relevantní je úprava civilního soudního řízení, ačkoli jedním z kritérií podle čl. 51 odst. 3 písm. b) nařízení DSA je domnělá trestnost protiprávního jednání.
O.s.ř. se jeví jako nejvhodnější procesní předpis pro uvedený postup podle nařízení DSA, přičemž je však v zájmu zajištění právní jistoty v textu zákona jiné alternativy explicitně vyloučit. Postup podle s. ř. s. se nejeví jako vhodný, protože řízení podle tohoto zákona navazují na předcházející správní řízení nebo jiný postup správního orgánu, který vedl nebo sám o sobě povede k zásahu do práv a povinností. Řízení podle čl. 51 odst. 3 písm. b) pododstavce druhého nařízení DSA je ovšem specifické v tom, že koordinátor digitálních služeb zde „pouze“ podává návrh na vydání rozhodnutí, o kterém musí jako první orgán státní moci rozhodnout soud.
K odstavci 2
Nařízení DSA nespecifikuje přesně okruh adresátů soudního rozhodnutí podle čl. 51 odst. 3 písm. b) nařízení DSA. Lze ovšem předpokládat, že takovýto typ opatření může být pojat jak jako rozhodnutí s jedním nebo více konkrétními adresáty, tak též jako obecný zákaz nebo příkaz adresovaný poskytovatelům určitého typu služeb na území České republiky. Z uvedeného důvodu se navrhuje určit, že lhůtu lze podle čl. 51 odst. 3 písm. b) pododstavce třetího nařízení DSA prodloužit jak (správním) rozhodnutím, tak opatřením obecné povahy.
K odstavci 3
Prodloužení čl. 51 odst. 3 písm. b) pododstavce třetího nařízení DSA může být nutné činit s ohledem na potřebu reagovat na aktuální situaci v relativně krátkém čase. Proto se navrhuje, aby rozhodnutí podle odstavce 2 bylo vydáváno jako první úkon v řízení. Zároveň je dán veřejný zájem na tom, aby opravný prostředek podaný proti takovémuto rozhodnutí neměl odkladný účinek. Opačná úprava by mohla zbavit orgány dozoru schopnosti efektivně uplatňovat čl. 51 odst. 3 písm. b) pododstavec třetí nařízení DSA. Tato úprava je přijatelná též z hlediska ochrany práv subjektů dotčených takovýmto rozhodnutím, neboť jeho vydání je podmíněno tím, že o naléhavosti veřejného zájmu na zamezení dalšímu porušování nařízení DSA, na které příslušné omezení přístupu ke službě reaguje.
K § 36 (Prodloužení omezení přístupu ke službě opatřením obecné povahy)
Navrhuje se zavést zvláštní úpravu pro vydání opatření obecné povahy podle § 35 odst. 2 tohoto návrhu, která reflektuje časovou naléhavost okolností pro jeho vydání (k tomu srov. zvláštní část důvodové zprávy – odůvodnění k § 35).
K odstavci 1
Navrhuje se vyloučit úpravu řízení o návrhu opatření obecné povahy, které nevyhovuje potřebě jeho rychlého vydání. Navrhuje se určit, že takovéto opatření obecné povahy bude v zásadě nabývat účinnosti patnáctým dnem ode dne jeho uveřejnění. Orgán dozoru by tak v principu měl o prodloužení trvání rozhodnutí soudu podle čl. 51 odst. 3 písm. b) nařízení DSA rozhodnout s dostatečným předstihem, je-li zjevné, že je takovýto postup nezbytný.
K odstavci 2
Navrhuje se určit, že orgán dozoru může okamžik účinnosti opatření obecné povahy stanovit i ke dřívějšímu datu, a to nejdříve k okamžiku uveřejnění opatření obecné povahy. Tato úprava je nezbytná, neboť orgán dozoru musí být schopen pružně reagovat i na nepředvídanou změnu okolností, která vyžaduje prodloužení účinnosti rozhodnutí soudu podle čl. 51 odst. 3 písm. b) nařízení DSA. V každém případě platí, že orgán dozoru v takovýchto situacích nemůže postupovat svévolně a jím vydaná opatření by neměla nepřiměřeně zasahovat mj. do práv dotčených subjektů garantovaných Listinou základních práv Evropské unie.
K odstavcům 3 až 4
Navrhuje se stanovit některé postupy související s vydáním opatření obecné povahy prodlužující omezení přístupu ke službě. Toto zahrnuje záznam o účinnosti příslušného opatření obecné povahy a minimální dobu jeho vyvěšení.
K odstavci 5
Pokud pominou důvody pro vydání opatření obecné povahy, navrhuje se určit, že orgán dozoru toto opatření z moci úřední zruší, popřípadě změní okamžik zániku účinků tohoto opatření. Takovýto postup je nezbytný z důvodu minimalizace zásahu do práv subjektů dotčených tímto opatřením obecné povahy.
K § 37 (Nápravná opatření)
Navrhuje se na vnitrostátní úrovni výslovně upravit možnost orgánu dozoru protiprávní jednání spočívající v porušování nařízení DSA zakázat a zavést institut nápravných opatření po vzoru opatření k nápravě podle zákona č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, s dílčími změnami reflektujícími některé odlišnosti předmětu úpravy nařízení DSA.
K odstavci 1
Navrhuje se určit, že nápravná opatření spočívají v konkretizaci povinnosti poskytovatele zprostředkovatelských služeb podle nařízení DSA. Takováto konkretizace může spočívat ve stanovení zvláštních podmínek poskytování zprostředkovatelské služby, zdržení se určitého konkrétního jednání souvisejícího s poskytováním zprostředkovatelské služby anebo naopak příkazu k určitému jednání souvisejícímu s poskytováním zprostředkovatelské služby.
K odstavci 2
S ohledem na povahu nápravných opatření se navrhuje jednoznačně určit, že uložení nápravného opatření nevylučuje souběžné uložení správního trestu. Nápravné opatření nemá samo o sobě sankční funkci, jeho hlavní funkcí je naopak funkce preventivní, tedy zabránění budoucímu porušování nařízení DSA ze strany poskytovatele v této věci.
K § 38 (Souběh řízení)
Navrhuje se stanovit postup pro případ, kdy Komise zahájí řízení ve věci, která je již předmětem řízení vedeného ČTÚ nebo ÚOOÚ. Po vzoru procesní úpravy práva ochrany hospodářské soutěže (kde může Komise též zahájit řízení ve věci, kterou se již zabývá orgán členského státu) se navrhuje stanovit, že příslušný orgán dozoru v takovém případě řízení zastaví.
K § 39 (Odklad zahájení nebo pozastavení poskytování služeb zprostředkování dat)
Jelikož nařízení DGA upravuje možnost dozorového orgánu odložit nebo pozastavit poskytování služeb zprostředkování dat v případech, kdy je neprodleně třeba zabránit dalšímu porušování nařízení DGA, navrhuje se určit, že ČTÚ takovéto rozhodnutí vydá jako první úkon v řízení. Dále se navrhuje vyloučit odkladný účinek opravného prostředku proti takovémuto rozhodnutí. Odlišná úprava by neumožnila uvedenému typu rozhodnutí plnit jeho zamýšlený účel podle nařízení DGA.
K § 40 (Upozornění na porušení povinnosti)
V návaznosti na platnou úpravu podle § 10b ZSIS se navrhuje s dílčími úpravami převzít institut upozornění na porušení povinností v případě méně závažných porušení povinností stanovených přímo použitelným předpisem EU. V zájmu zavedení sjednoceného rámce pro vymáhání se nově tento postup nevztáhne pouze na adresáty nařízení P2B, ale i na adresáty nařízení DSA, nařízení DGA a adresáty povinností souvisejících s šířením obchodních sdělení elektronickými prostředky.
K odstavci 1
Navrhuje se po vzoru stávající úpravy omezit institut upozornění na porušení povinnosti na méně závažná porušení. Navrhuje se pro tyto účely do normativního textu na rozdíl od stávající úpravy nezahrnovat výraz „vždy“, neboť platí, že se norma uplatní v mezích své působnosti a příslušná povinnost dozorového orgánu není v principu ničím podmíněna. Kvantifikátor „vždy“ se pak jeví jako méně vhodný než případná úprava samotné působnosti normy vyplývající z navrhovaného ustanovení. Odchylně od stávající úpravy se navrhuje umožnit orgánu dozoru, aby se od tohoto ustanovení odchýlil z důvodů zvláštního zřetele hodných. Zavedení této možnosti se navrhuje zejména s ohledem na situaci subjektu, který například opakovaně méně závažným způsobem porušuje povinnost, jejíž porušení je stanoveno jako skutková podstata přestupku podle navrhované úpravy, přičemž ani po opakovaném upozornění, které nevyústí v zahájení přestupkového řízení, neustává v opakování tohoto protiprávního jednání.
K odstavci 2
Navrhuje se zachovat stávající minimálně patnáctidenní lhůtu k nápravě porušené povinnosti. Kromě této minimální délky lhůty je její stanovení otázkou uvážení příslušného orgánu dozoru, při kterém postupuje s ohledem na společenskou škodlivost porušené povinnosti.
K odstavci 3
Navrhuje se stanovit povinnost osoby, které bylo doručeno upozornění podle odstavce 1, zjednat ve stanovené lhůtě nápravu a bez zbytečného odkladu tuto skutečnost oznámit příslušnému orgánu dozoru v zájmu zajištění možnosti orgánu dozoru účinně ověřit, zda byla náprava skutečně zjednána. Požadavku, podle kterého má mít orgán dozoru možnost účinně ověřit nápravu, odpovídá i rozsah informací, které mu za tímto účelem mají být poskytnuty.
K odstavci 4
Pokud postup podle tohoto paragrafu nepovede k ověřitelnému zjednání nápravy na straně fyzické nebo právnické osoby, která byla upozorněna na méně závažné porušení povinností, navrhuje se stanovit povinnost příslušného dozorového orgánu zahájit řízení o přestupku. Za účelem ověření, zda jsou naplněny podmínky pro zahájení řízení o přestupku (tedy zda byla například skutečně zjednána náprava), se stanovuje dodatečná patnáctidenní lhůta pro příslušný orgán dozoru.
K § 41 (Přijetí závazků poskytovatelů zprostředkovatelských služeb)
Nařízení DSA v čl. 51 odst. 2 písm. a) stanoví, že koordinátor digitálních služeb má pro plnění úkolů podle tohoto nařízení pravomoc přijímat závazky nabídnuté těmito poskytovateli ve vztahu k dodržování tohoto nařízení a učinit tyto závazky právně závaznými. Navrhuje se na vnitrostátní úrovni upravit institut závazků obdobně, jako je tomu v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, a to se zohledněním odlišností předmětu úpravy nařízení DSA.
K odstavci 1
Navrhuje se upřesnit, že závazky vždy spočívají v dobrovolném návrhu poskytovatele zprostředkovatelských služeb, na základě kterého upraví své jednání nebo podnikne jiné kroky v reakci na podezření orgánu dozoru o možném porušení nařízení DSA ze strany tohoto poskytovatele.
K odstavci 2
Zatímco v oblasti vnitrostátního soutěžního práva je lhůta pro navržení závazků vázána na institut sdělení výhrad ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb., navržená úprava tento institut nerecipuje.[footnoteRef:21] Proto se naopak navrhuje navázat konec standardní lhůty pro navržení závazků na konec lhůty pro vyjádření k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 2 správního řádu. [21: Nejeví se jako vhodné bez dalšího recipovat procedurální úpravu podle zákona č. 143/2001 Sb., jelikož je v řadě svých rysů atypická. Ve svém § 25b například zákon č. 143/2001 Sb. zcela vylučuje použití kontrolního řádu a nahrazuje jej vlastní úpravou, což by nebyl vhodný postup v případě orgánů dozoru podle tohoto zákona, které v rámci své stávající působnosti v souladu s kontrolním řádem postupují.]
K odstavci 3
V souladu s účinnou úpravou zákona č. 143/2001 Sb. se navrhuje stanovit, že návrh závazků je pro poskytovatele zprostředkovatelských služeb, který jej podal, závazný.
K odstavcům 4 a 5
Navrhuje se stanovit povinnost ČTÚ nebo ÚOOÚ bezodkladně informovat poskytovatele zprostředkovatelských služeb o přijetí i nepřijetí závazků. Nebylo by naopak vhodné stanovovat povinnost odůvodnit nedostatečnost závazků v rozhodnutí, jímž se řízení končí, neboť by v případě rozhodnutí, jejichž předmětem není závěr o porušení nařízení DSA, šlo o zbytečnou zátěž na orgán dozoru.
Jako způsob ukončení řízení v případě přijetí závazků ze strany orgánu dozoru se navrhuje rozhodnutí o spáchání přestupku s podmíněným upuštěním od uložení správního trestu. Toto řešení se odchyluje od stávající praxe podle zákona č. 143/2001 Sb. Předkladatel jej však považuje jednak za logičtější s ohledem na obecnou úpravu přestupkového řízení v České republice, která institut závazků jako způsob ukončení přestupkového řízení nezná, jednak za snazší z hlediska uplatňování v případě, kdy poskytovatel zprostředkovatelských služeb závazky poruší: orgán dozoru nebude opětovně zahajovat již jednou zastavené řízení, ale uloží dotyčnému pachateli správní trest.
Oproti úpravě podle zákona č. 250/2016 Sb. se ovšem navrhuje stanovit zvláštní kritéria pro podmíněné upuštění. Na jednu stranu je tento postup nutné navázat na dostatečnost navržených závazků k dosažení jimi sledovaného cíle, na druhou stranu se naopak navrhuje neomezovat tento institut pouze na vznik škody nebo bezdůvodné obohacení.
K odstavci 6
V návaznosti na úpravu podle zákona č. 143/2001 Sb. se navrhuje taxativně vymezit okruh situací, ve kterých může orgán dozoru uložit správní trest, ačkoli od uložení podmíněné upustil v důsledku přijetí závazků. Taková okolnost nastane, pokud (a.) poskytovatel závazky poruší, nebo (b.) poskytnul orgánu dozoru při rozhodování o jím navržených závazcích neúplné, nesprávné nebo jinak zavádějící informace.
K odstavci 7
S ohledem na odlišnou koncepci závazků podle navrhované úpravy se navrhuje výslovně stanovit, že návrh závazků nelze považovat za poskytovatelovo doznání k činu, pro který je proti němu vedeno řízení o přestupku, ačkoli podává tento návrh pro případ, že bude uznán vinným ze spáchání tohoto přestupku.
K § 42 (Přestupky související s šířením obchodních sdělení)
V souladu se stávající úpravou se s dílčími obměnami vymezují přestupky a stanovují sankce, které může za správní delikt uložit orgán příslušný k výkonu dozoru nad dodržováním povinností vyplývajících z tohoto zákona.
K odstavci 1
Navrhuje se v souladu se stávající úpravou vymezit přestupky fyzických osob na úseku šíření obchodních sdělení. Jelikož se neočekává, že (nepodnikající) fyzické osoby budou při šíření obchodních sdělení sledovat vlastní obchodní zájmy, zaměřují na postih hromadného nebo opakovaného zasílaní nevyžádaných obchodních sdělení ve smyslu odstavce 2 písm. a) a nikoli na další skutkové podstaty přestupků právnických a podnikajících fyzických osob. Všechna podezření z neoprávněného zasílání obchodního sdělení by ovšem měla být současně podrobena zkoumání z toho pohledu, zda jednání šiřitele obchodních sdělení odpovídalo pravidlům pro zpracování osobních údajů jím obesílaných adresátů podle GDPR.
K odstavcům 2 a 3
Stanovují se skutkové podstaty přestupků právnických a podnikajících fyzických osob. Kromě hromadného nebo opakovaného šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky se v souladu se stávající úpravou jako přestupek vymezuje též šíření obchodních sdělení osobami vykonávajícími regulovanou činnost, jejichž obchodní sdělení neobsahuje (i) název profesní samosprávné komory, u níž je zapsána, (ii) odkaz na profesní pravidla uplatňovaná v členském státu EU, v němž je usazena, nebo (iii) elektronickou adresu, na níž jsou informace o příslušné profesní samosprávné komoře, jejímž je členem.
K odstavci 4
V souladu se stávající úpravou se stanovuje, že orgán dozoru uloží podnikajícímu subjektu, jenž porušil některou z povinností vyplývajících z § 7, pokutu do výše 10 000 000 Kč, a subjektu, jenž porušil některou z povinností vyplývajících z § 8, pokutu do výše 1 000 000 Kč. Vyšší horní hranice pokuty v prvém případě je odůvodněna vyšší měrou závažnosti a společenské škodlivosti jednání, které spočívá v hromadném nebo opakovaném šíření obchodních sdělení, která nesplňují základní požadavky kladené navrhovanou úpravou. Naopak v druhém případě se jedná o okruh požadavků spočívajících v rozšířené informační povinnosti osob vykonávajících regulovanou činnost, která navazuje na obecné povinnosti podle § 9. Skutkové podstaty přestupků rovněž neobsahují kritérium opakovanosti nebo hromadnosti, čímž pojmově pokrývají též méně závažné jednání.
V případě přestupku podle odstavce 1 se v souladu se stávající úpravou navrhuje nižší horní hranice pokuty ve výši 100 000 Kč, neboť lze očekávat že v případě (nepodnikající) fyzické osoby bude tato nižší pokuta ve většině případů zásadním zásahem do její majetkové sféry. Nižší horní hranice pokuty se tak jeví jako dostatečně odrazující k tomu, aby bránila skrze jednání (nepodnikajících) fyzických osob obcházet povinnosti vztahující se na právnické a podnikající fyzické osoby.
K § 43 (Přestupky poskytovatelů obchodních platforem a internetových vyhledávačů)
V § 43 jsou stanovovány skutkové podstaty přestupků spočívající v porušení nařízení P2B. Vymezení skutkových podstat v zájmu zachování právní jistoty navazuje na dosavadní úpravu podle ZSIS. Skutkové podstaty přestupků jsou vymezovány způsobem, který umožňuje postihovat jakékoli porušení nařízení P2B ze strany jeho adresátů.
K odstavci 1
V odstavci se vymezují skutkové podstaty přestupků spáchaných poskytovateli obchodní platformy, tedy poskytovateli online zprostředkovatelských služeb ve smyslu čl. 2 bodu 3 nařízení P2B. Navržená úprava s dílčími změnami přebírá dosavadní znění § 11 odst. 3 ZSIS.
K odstavci 2
V odstavci se vymezují skutkové podstaty přestupků spáchaných poskytovateli internetového vyhledávače ve smyslu čl. 2 bodu 6 nařízení P2B. Navržená úprava s dílčími změnami přebírá dosavadní znění § 11 odst. 4 ZSIS.
K odstavci 3
Stanovuje se horní hranice výše pokuty v případě porušení povinnosti plynoucí z přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího podporu spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele online zprostředkovatelských služeb. Maximální výše pokuty za přestupek je stanovena jednotně hranicí 10 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že v případě nařízení P2B se stále jedná o relativně novou regulaci, představuje tato hranice spíše nižší sazbu v porovnání s obdobnými případy upravenými v jiných právních předpisech ČR, které se zabývají ochranou tržního prostředí anebo hospodářské soutěže. Například zákon o elektronických komunikacích za obdobná pochybení, avšak v jiném hospodářském sektoru, stanoví horní hranici pro uložení pokuty ve výši 15 mil. Kč nebo 5 % z čistého obratu pachatele přestupku. Ještě vyšší pak jsou sankce podle zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Zachování stávající úpravy pokut podle ZSIS se navrhuje i s ohledem na skutečnost, že účinnost příslušné úpravy doposud netrvala déle než rok. Dle stanoviska předkladatele je žádoucí do praxe vymáhání těchto relativně nových přestupků v tento okamžik nezasahovat a reagovat až na zkušenosti získané s jejich vymáháním, soudním přezkumem apod.
K odstavci 4
V souladu se stávající praxí se stanovuje možnost ČTÚ uložit za přestupek společně s pokutou správní trest v podobě zveřejnění rozhodnutí o přestupku. Tato varianta byla zvolena s ohledem na možnost jejího využití vyplývající z § 35 písm. e) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Uložení sankce zveřejnění rozhodnutí o přestupku samostatně zákon vylučuje.
Předkladatel má za to, že účel této správní sankce odpovídá problematice, kterou upravuje nařízení P2B, když je to právě odrazující účinek této sankce, který může poškozovaným podnikatelským uživatelům zlepšit jejich pozici vůči poskytovatelům online zprostředkovatelských služeb nebo poskytovatelům internetových vyhledávačů, a proto se jeví její možné využití jako žádoucí a je proto zakotveno do navrhované právní úpravy.
Také s ohledem na přísnost tohoto správního trestu bude jeho uložení možné jen tehdy, pokud tak stanoví zákon. Jedním z účelů tohoto správního trestu je nutnost informovat veřejnost o nekalých obchodních praktikách právnických nebo podnikajících fyzických osob, které tedy z povahy věci často (v důsledku svého závadného chování typicky v obchodním styku) ani dobré pověsti požívat nemohou.
K § 44 až 48 obecně (Přestupky poskytovatelů zprostředkovatelských služeb)
Navrhuje se označit porušení povinností poskytovatele zprostředkovatelské služby (nebo jedné ze zvláštních kategorií poskytovatelů zprostředkovatelských služeb) za přestupek v souladu s požadavkem čl. 52 nařízení DSA. Zároveň se navrhuje zavést skutkové podstaty přestupků odpovídajících porušení zvláštních povinností vyplývajících z postupu podle navrhované úpravy (porušení navržených závazků, nápravného opatření, nepředložení akčního plánu nebo porušení akčního plánu). Navrhuje se stanovit pokutu za spáchání přestupků v souladu s požadavky podle čl. 52 nařízení DSA.
Předkladatel při formulaci skutkových podstat přestupků zvolil přístup, podle kterého je každé porušení povinnosti poskytovatele zprostředkovatelských služeb podle nařízení DSA správním deliktem. Tento postup považuje za nezbytný z hlediska kompatibility navrhované úpravy s právem EU, neboť členské státy jsou jednak povinny stanovit „pravidla týkající se sankcí za porušení [nařízení DSA] poskytovateli zprostředkovatelských služeb“ (čl. 52 odst. 1 nařízení DSA), jednak jsou podle čl. 54 nařízení DSA povinny zajistit soukromým osobám možnost domoci se náhrady škody způsobené porušením nařízením DSA. Tato dvě ustanovení je dohromady třeba číst tak, že by v případě jakéhokoli porušení povinností podle nařízení DSA měl hrozit jak správní trest, tak povinnost nahradit škodu způsobenou protiprávním jednáním. Česká republika v tomto ohledu nemá diskreci při určení výše sankcí, neboť čl. 52 nařízení DSA stanoví závazné požadavky na jejich výši. Zvláštní povinnosti související s některými specifickými instituty (závazky, nápravná opatření, akční plán) jsou pak konkretizovány vnitrostátním právem, bylo by však značně nesystémové pro tyto přestupky zavádět odlišný režim sankcí, než je ten, který byl zaveden v nařízení DSA.
Naopak se navrhuje nezavádět zvláštní úpravu v souvislosti s náhradou škody podle čl. 54 nařízení DSA. Toto právo poškozeného již vyplývá z účinné úpravy podle § 2894 a násl. OZ. Zároveň dle názoru předkladatele není třeba tuto úpravu pro účely navázání na nařízení DSA v právním řádu České republiky dále modifikovat.
K § 44 (Přestupky poskytovatelů zprostředkovatelských služeb)
K odstavci 1
Navrhuje se stanovit přestupky, kterých se může dopustit jakýkoli poskytovatel zprostředkovatelských služeb podle nařízení DSA. Toto odráží povinnosti těchto subjektů podle čl. 9 až 15 nařízení DSA, jakož i jejich povinnosti související s vymáháním tohoto nařízení. Jedná se o následující typové kategorie přestupků:
· Přestupky spočívající v porušení informační povinnosti, ať již vůči neomezenému okruhu osob nebo vůči jednomu subjektu. Jde o přestupky podle navrhovaných písm. a), b), c), d), f), g), i), l), m), n), o), p) a r). Jedná se o informace, které může být poskytovatel zprostředkovatelských služeb povinen poskytnout orgánu dozoru, svým příjemcům nebo veřejnosti.
· Přestupky spočívající v nedodržení povinnosti určit styčný bod nebo osobu nadanou dostatečnými právy pro účely dodržování nařízení DSA, jako je kontaktní místo nebo právní zástupce. Jde o přestupky podle navrhovaných písm. e), h), j) a k).
· Způsoby postupu při zásazích do práv příjemců. Jedná se o přestupek podle navrhovaného písm. q), který upravuje povinnosti poskytovatele v souvislosti s vymáháním omezení uplatňovaných v souvislosti s využíváním jeho služby.
· Nedodržení povinností souvisejících s vymáháním tohoto nařízení. Jde o nedodržení povinnosti poskytnout orgánu dozoru na jeho žádost informace [písm. s], neumožnění provedení kontroly [písm. t], nedodržení závazků [písm. u], nepředložení akčního plánu [písm. v], porušení akčního plánu [písm. w], nesplnění povinnosti vyplývající z nápravného opatření [písm. x], nesplnění povinnosti z rozhodnutí soudu omezujícího přístup k jeho zprostředkovatelské službě [písm. y] a nesplnění povinnosti plynoucí z rozhodnutí, kterým se účinky omezení přístupu k jeho zprostředkovatelské službě prodlužují [písm. z]. Tyto skutkové podstaty přestupků se navrhuje zavést jednak kvůli požadavkům čl. 52 nařízení DSA, jednak kvůli zajištění účinnosti vyšetřovacích úkonů orgánů dozoru. Skutková podstata přestupku spočívajícího v neumožnění kontroly koresponduje s některými přestupky podle kontrolního řádu, navrhuje se ovšem zavést zvláštní skutkovou podstatu podle navrhované úpravy, neboť čl. 52 nařízení DSA v této situaci požaduje odlišnou úpravu správního trestání.
K odstavci 2
Navrhované sankce za spáchání přestupku jsou stanovovány v souladu s požadavky čl. 52 nařízení DSA.
K § 45 (Přestupky poskytovatelů hostingových služeb)
K odstavci 1
Navrhuje se stanovit přestupky, kterých se může dopustit poskytovatel hostingových služeb podle nařízení DSA. Toto odráží povinnosti těchto subjektů podle čl. 16 až 18 nařízení DSA. Jedná se o následující typové kategorie přestupků:
· Přestupky spočívající v porušení informační povinnosti, ať již vůči neomezenému okruhu osob nebo vůči jednomu subjektu. Jde o přestupky podle písm. c) a e).
· Způsoby postupu při zásazích do práv příjemců. Jedná se o přestupek podle navrhovaného písm. f).
· Nedodržení jiných povinností souvisejících s povinností zřídit mechanismus oznamování a přijímání opatření podle čl. 16 nařízení DSA. Jde o přestupky podle písm. a), b), d) a f).
· Přestupek spočívající v neohlášení trestného činu podle čl. 18 nařízení DSA. S ohledem na čl. 40 odst. 5 Listiny se navrhuje z vymezení této skutkové podstaty přestupky vyjmout skutky, které představují trestný čin neoznámení trestného činu podle § 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
K odstavci 2
Navrhované sankce za spáchání přestupku jsou stanovovány v souladu s požadavky čl. 52 nařízení DSA.
K § 46 (Přestupky poskytovatelů online platformy)
Navrhuje se stanovit přestupky, kterých se může dopustit poskytovatel online platformy podle nařízení DSA. Toto odráží povinnosti těchto subjektů podle čl. 20 až 28 nařízení DSA.
K odstavci 1
Navrhuje se jako přestupek vymezit jednání spočívající v tom, že poskytovatel online platformy Komisi nebo ČTÚ nesdělí informace podle čl. 24 odst. 3 nařízení DSA. Tato skutková podstata je vymezována v samostatném odstavci, protože na rozdíl od jiných povinností poskytovatelů online platforem se uplatní bez ohledu na velikost tohoto poskytovatele.
K odstavci 2:
Navrhuje se vymezit skutkové podstaty přestupků, jichž se mohou dopustit poskytovatelé, kteří nejsou mikro nebo malým podnikem, respektive nejsou poskytovateli velmi velké online platformy (srov. čl. 19 nařízení DSA).
Jedná se o následující typové kategorie přestupků:
· Přestupky spočívající v nezřízení interního systému pro vyřizování stížností podle čl. 20 nařízení DSA a v porušení s jeho provozováním souvisejících povinností. Jde o přestupky podle písm. a), b), c), d) a e).
· Přestupky spočívající v porušení povinností souvisejících s činností certifikovaných subjektů pro mimosoudní řešení sporů. Jde o přestupky podle písm. g) a h).
· Přestupky spočívající v porušení povinností souvisejících s činností důvěryhodných oznamovatelů a oznamováním závadného obsahu či vyřizováním stížností obecně. Jde o přestupky podle písm. i), j), k), l) a m).
· Přestupek související s porušením povinnosti předávat Komisi rozhodnutí podle čl. 17 nařízení DSA podle písm. p).
· Přestupky související s koncepcí online rozhraní, koncepcí doporučovacích systémů, ochranou soukromí a obchodními sděleními (resp. reklamou) souvisejícími s poskytováním online platformy. Jde o přestupky podle písm. q), s), u), w), x) a y).
· Přestupky spočívající v porušení informační povinnosti, ať již vůči neomezenému okruhu osob nebo vůči jednomu subjektu. Jde o přestupky podle písm. f), n), o), r), t) a v).
K odstavci 3
Navrhované sankce za spáchání přestupku jsou stanovovány v souladu s požadavky čl. 52 nařízení DSA.
K § 47 (Přestupky poskytovatelů online platforem umožňujících spotřebitelům uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku)
K odstavci 1
Navrhuje se stanovit přestupky, kterých se může dopustit poskytovatel online platformy umožňující spotřebitelům uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku podle nařízení DSA. Toto odráží povinnosti těchto subjektů podle čl. 30 až 32 nařízení DSA. Jedná se o následující typové kategorie přestupků:
· Přestupky spočívající v nedodržení povinností souvisejících se sledovatelností obchodníků podle čl. 30 nařízení DSA. Jde o přestupky podle písm. a), b), c), d), e), f), g), h) a i).
· Přestupky související s nedodržením povinnosti navrhnout online rozhraní způsobem umožňujícím dodržováním regulatorních povinností obchodníků (angl. compliance by design) v souladu s čl. 31 nařízení DSA. Jde o přestupky podle písm. j), k), l) a m).
· Přestupky související s plněním informační povinnosti podle čl. 32 nařízení DSA. Jde o přestupky podle písm. n) a o).
K odstavci 2
Navrhované sankce za spáchání přestupku jsou stanovovány v souladu s požadavky čl. 52 nařízení DSA.
K § 48 (Přestupky poskytovatelů velmi velké online platformy nebo velmi velkého internetového vyhledávače)
K odstavci 1
Navrhuje se stanovit přestupky spočívající v porušení povinnosti poskytovatele velmi velké online platformy nebo velmi velkého online vyhledávače, protože jde o povinnosti, pro jejichž dodržování neplatní výlučná pravomoc Komise podle čl. 56 odst. 2 nařízení DSA. Jde o porušení povinnosti poskytnout příjemcům informace podle čl. 14 odst. 5 nařízení DSA a nezveřejnění smluvních podmínek ve úředních jazycích všech členských států EU podle čl. 14 odst. 6 nařízení DSA.
K odstavci 2
Navrhované sankce za spáchání přestupku jsou stanovovány v souladu s požadavky čl. 52 nařízení DSA.
K § 49 (Přestupky osob odlišných od poskytovatele zprostředkovatelských služeb)
Navrhuje se zavést skutkové podstaty přestupků některých osob vykonávajících činnosti podle nařízení DSA, aniž by byly poskytovateli zprostředkovatelských služeb. Jedná se o subjekty pro mimosoudní řešení sporů a důvěryhodné oznamovatele. Jelikož jsou adresáty některých povinností plynoucích z nařízení DSA, je vhodné stanovit, že porušení těchto povinností je přestupkem. Zároveň se navrhuje stanovit za porušení povinností těchto osob nižší pokuty ve výši 1 000 000 Kč, pokud se pachatel neprávem vydává za důvěryhodného oznamovatele, nebo jako certifikovaný subjekt pro mimosoudní řešení sporů, důvěryhodný oznamovatel nebo prověřený vědecký pracovník v rozporu s § 12 neoznámí ČTÚ včas změnu skutečností souvisejících s kritérii, která je opravňují k výkonu příslušné činnosti. V ostatních případech se navrhuje sankce ve výši do 5 000 000 Kč. Nižší sankce jsou stanoveny s ohledem na skutečnost, že činnost dotčených subjektů je chápána jako společensky prospěšná a hrozící sankce by neměly být natolik vysoké, aby měly odrazující účinek na výkon těchto činností.
Nižší horní hranice pokuty za spáchání přestupku je v případě neoprávněného vydávání se za důvěryhodného oznamovatele odůvodněna skutečností, že jeho společenská závažnost je nižší ve srovnání se dvěma ostatními statusy podle nařízení DSA – nejhorším důsledkem je vyšší míra transakčních nákladů na straně poskytovatele online platformy, který by zároveň s ohledem na předmět svého podnikání měl být schopen snadno ověřit, že v určitém případě o důvěryhodného oznamovatele nejde. Podobně v případě neplnění informační povinnosti jde o přestupek spočívající v ohrožení schopnosti ČTÚ vykonávat dohled, přičemž ostatní skutkové podstaty přestupku podle navrhovaného ustanovení jsou poruchové.
Naopak v případě nesplnění povinnosti vyplývající z úkonu soudu nebo orgánu dozoru podle čl. 51 odst. 3 písm. b) nařízení DSA se jako pokuta navrhuje horní hranice ve výši 1 % čistého obratu pachatele, jelikož se typově jedná o obdobně závažný přestupek jako v případě přestupků podle § 44 odst. 1 písm. q) až w).
K § 50 (Přestupky poskytovatele služeb zprostředkování dat)
K odstavci 1
Jsou navrhovány skutkové podstaty přestupků ve vazbě na povinnosti uložené nařízením o správě dat. Shodně se způsobem formulování přestupků spočívajících v porušení DSA se navrhuje jako skutkovou podstatu přestupku vymezit každé porušení povinnosti stanovené nařízením o správě dat ze strany poskytovatele služeb zprostředkování dat.
K odstavci 2
Vzhledem k závažnosti porušení povinností, které jsou stanoveny jako skutková podstata přestupku a vzhledem k postavení poskytovatelů služeb zprostředkování dat je zvolena peněžitá sankce až do výši 10 000 000 Kč, tedy sankce nikoliv likvidační, avšak v potřebné míře působící preventivně.
Současně se navrhuje nižší horní hranice pokuty ve výši 5 000 000 Kč v případě přestupků, které ztěžují dozorovou činnost ČTÚ nebo nerespektují nařízení DGA s ohledem na využití formátů pro jím zpracovávaná data, neboť je třeba tyto přestupky kvalitativně odlišit od těch, které spočívají například v ohrožení nebo porušení bezpečnosti dat nebo osobních údajů, narušení požadavků na spravedlivé poskytování jeho služeb, nebo využití dat za jiným účelem, než umožňuje nařízení DGA.
K odstavci 3
Současně s peněžitým trestem může být v rámci řízení o přestupku uložen také trest zákazu činnosti, a to na dobu až 1 rok. Trest zákazu činnosti může být vhodným prostředkem zajištění nápravy v případě závažnějších porušení nařízení DGA, který na rozdíl od pokuty nespočívá v přímém zásahu do majetkové sféry pachatele, ale naopak v možnosti zbavit pachatele výdělku v souvislosti s jeho činností podle nařízení DGA.
K § 51 (Přestupky uznané organizace pro datový altruismus)
K odstavci 1
Jsou stanovovány skutkové podstaty a sankce za přestupky, jejichž adresáty jsou uznané organizace pro datový altruismus. Po vzoru formulací přestupků spočívajících v porušení DSA se navrhuje jako skutkovou podstatu přestupku vymezit každé porušení nařízení o správě dat ze strany uznané organizace pro datový altruismus.
Skutkové podstaty přestupků podle odstavce 1 jsou opět většinou provázány s povinnostmi stanovenými v uvedené oblasti nařízení DGA. V odstavci 1 písm. a) je stanovena skutková podstata přestupku provázaná již přímo s návrhem zákona, a to s povinností stanovenou v § 21.
K odstavci 2
Navrhuje se s ohledem na veřejně prospěšný charakter činnosti uznaných organizací pro datový altruismus stanovit nižší pokuty ve srovnání s poskytovateli služeb zprostředkování dat, aby se předešlo jejich odrazujícímu účinku. Nižší pokuta ve výši do 100 000 Kč se navrhuje v případě nedodržení informační povinnosti podle zákona, nařízení DGA nebo na něj navazujícího předpisu. V ostatních případech se navrhuje vyšší pokuta ve výši do 1 000 000 Kč. Sankce jsou i v tomto případě zároveň dostatečně odrazující, protože v případě spáchání přestupku podle odstavce 1 lze uznané organizaci pro datový altruismus uložit správní trest zákazu činnosti.
K § 52 (Společné skutkové podstaty přestupků poskytovatele služeb zprostředkování dat nebo uznané organizace pro datový altruismus)
K odstavci 1
Navrhuje se společně upravit přestupky spočívající v předání údajů do třetí země, jejichž možnými pachateli jsou poskytovatelé služeb zprostředkování dat nebo uznané organizace pro datový altruismus.
K odstavci 2
Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 10 000 000 Kč, ledaže jde o nedodržení informační povinnosti podle čl. 31 odst. 5 nařízení DGA, které je předkladatelem považováno za méně závažné ve srovnání s protiprávním předáním údajů nebo ohrožením jejich bezpečnosti. V případě uznané organizace pro datový altruismus ČTÚ při určení výměry pokuty přihlédne k povaze její činnosti v souladu s § 37 písm. g) zákona č. 250/2016 Sb.
K odstavci 3
Podobně jako v případě přestupků podle § 51 a 52 se navrhuje umožnit též uložení správního trestu zákazu činnosti.
K § 53 (Jiné přestupky právnických a fyzických osob)
Navrhuje se vymezit skutkové podstaty přestupků spočívajících v odmítnutí spolupráce při úkonech souvisejících s dozorem nad dodržováním tohoto zákona a přímo použitelných předpisů EU, na které tento zákon navazuje.
K odstavci 1
Navrhuje se stanovit přestupek spočívající v porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 30.
K odstavci 2
V souladu s čl. 52 nařízení DSA je třeba jako přestupek stíhat i počínání osob odlišných od poskytovatele zprostředkovatelských služeb, které poruší své povinnosti související s vyšetřováním dozorového orgánu. Ze systematického hlediska pak předkladatel považuje jako vhodnější upravit tento přestupek jednotně pro všechny osoby, kterých se příslušné vyšetřovací pravomoci orgánů dozoru podle nařízení DSA dotýkají.
K odstavci 3
Přestupek podle odstavce 1 se bude typicky týkat fyzických osob vykonávajících činnosti pro ČTÚ či ÚOOÚ. V tomto ohledu se pokuta ve výši do 5 000 000 Kč jeví jako dosti vysoká, tato výše ovšem odpovídá závažnosti příslušného porušení povinnosti a v úvahu zde je třeba také vzít preventivní (odstrašující) povahu takové sankce.
Sankce za přestupky podle odstavce 2 se stanovuje v souladu s čl. 52 odst. 3 nařízení DSA, přičemž by bylo v případě jedné a téže vyšetřovací pravomoci nesystematické rozlišovat mezi dozorem nad dodržováním nařízení DSA a ostatními přímo použitelnými předpisy EU, na které navržená úprava navazuje.
K § 54 (Příslušnost k projednávání přestupků)
Navrhuje se určit příslušnost orgánu dozoru k projednání přestupků a výběru pokut. K projednání přestupku je příslušný orgán, který je zároveň příslušný k dozoru nad dodržováním korespondující povinnosti. Pokuty vybírá orgán, který je uložil.
V odstavci 6 větě druhé se navrhuje určit tzv. „fikce veřejného rozpočtu“ v případě příjmů z pokut uložených profesní samosprávnou komorou. Odkaz na daňový řád stanoví procesní režim pro výběr těchto pokut použitelný pro výběr pokut, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, ač tomu tak v případě pokut uložených profesními samosprávnými komorami není.
K § 55 (Exekuce na nepeněžitá plnění)
K odstavci 1
Navrhuje se v návaznosti na čl. 51 odst. 2 písm. d) nařízení DSA stanovit zvláštní úpravu výše donucovacích pokut v případě exekuce na nepeněžitá plnění vyplývající z povinností osob podle nařízení DSA.
K odstavci 2
Navrhuje se stanovit maximální výši donucovacích pokut, která odpovídá požadavkům nařízení DSA.
K odstavci 3
Navrhuje se určit, že příjem z donucovacích pokut je příjmem státního rozpočtu.
K § 56
Navrhuje se stanovit přechodné ustanovení pro řízení podle ZSIS, která nebyla pravomocně skončena před vstupem navrhované úpravy v účinnost. Tato řízení budou dokončena podle dosavadních předpisů.
K § 57
V souvislosti s přijetím navrhované úpravy je navrhováno zrušení zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů; v souladu s čl. 52 Legislativních pravidel vlády jsou rušeny veškeré právní předpisy, popřípadě části zákona členěného na části, které obsahují novelu zákona č. 480/2004 Sb., jež je v souvislosti s návrhem zákona nezbytné zrušit (k tomu viz část Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen obecné části důvodové zprávy).
K části druhé
Navrhuje se stanovit správní poplatky za některé úkony, při kterých ČTÚ vykonává na základě žádosti nebo obdobného úkonu činnost ve prospěch tohoto žadatele. Navrhuje se stanovit poplatek ve výši 10 000 Kč v případě postupů, které jsou co do povahy složitější a souvisí s výdělečnou činností žadatele. Dále se navrhuje stanovit nižší poplatek ve výši 1 000 Kč v případě vydání potvrzení podle čl. 11 odst. 8 nařízení DGA kvůli jeho relativní jednoduchosti a v případě žádosti o vydání rozhodnutí o udělení statusu prověřeného výzkumného pracovníka podle čl. 40 odst. 8 nařízení DSA kvůli veřejné prospěšnosti činnosti této osoby.
K části třetí
Nařízení o digitálních službách v článcích 9 odst. 2 písm. a) a 10 odst. 2 písm. a) stanoví určité minimální náležitosti, které mají splňovat příkazy spadající do jeho působnosti. V odstavcích 6 uvedených článků se nicméně uvádí, že trestní právo není těmito články dotčeno, což ve spojení s odůvodněním nařízení (zejména bod 34) umožňuje některé požadované náležitosti upravit, nebo nepoužít, pokud jsou rozporné s trestními předpisy.
Za účelem adaptace uvedeného nařízení se navrhuje stávající obecnou úpravu způsobů rozhodování doplnit o další formy rozhodnutí – příkaz a povolení, což umožní upravit v těchto ustanoveních některé obecné náležitosti příkazu požadované nařízením o digitálních službách pro příkazy spadající do jeho působnosti. Tyto obecné náležitosti pak není třeba nesystémově uvádět u konkrétního druhu příkazu.
Rozhodnutí sui generis ve formě příkazu nebo povolení nemají ve stávajícím trestním řádu na rozdíl od rozsudku a usnesení obecnou úpravu, což v praxi může vyvolávat obtíže z hlediska, zda tyto příkazy nebo povolení musejí být vždy vydávány písemně a zda musejí být odůvodněny.
Formou příkazů či povolení se řeší operativně některé otázky, v nichž je sice nezbytné rozhodnout, ale obecná forma rozsudku ani usnesení není vyhovující vzhledem k povaze těchto rozhodnutí, jejich specifickému obsahu, odlišnému režimu oznamování (doručování) a nemožnosti uplatnění opravných prostředků proti nim. Uplatňují se zpravidla tam, kde jde o zásahy do základních práv a svobod, přičemž je tak nutno učinit bez zbytečného prodlení, neboť jinak by byl ohrožen účel trestního řízení.
K části čtvrté
Stanovuje se datum nabytí účinnosti předkládaného návrhu zákona patnáctým dnem po jeho vyhlášení, s výjimkou § 16 odst. 3 části první návrhu zákona. Tato účinnost je navržena z důvodu použitelnosti nařízení DSA, která je dle jeho čl. 93 stanovena na 17. února 2024. Delší doba legisvakance u tohoto předpisu by mohla mít za následek významné zpoždění vstupu zákona v účinnost oproti uvedenému datu vstupu v použitelnost. To by mohlo vést k zahájení o řízení o porušení povinnost proti České republice podle čl. 258 SFEU ze strany Komise a v konečném důsledku k sankci pro Českou republiku.
Dále se navrhuje stanovit, že § 16 odst. 3 části první návrhu zákona nabývá účinnosti dnem následujícím po dni vyhlášení navrhovaného zákona v zájmu uspíšení procesu příslušného opatření obecné povahy vydávaného ÚOOÚ.
2