Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam ALBSCWKA7NNW najdete zde
III.
Odůvodnění
Obecná část
1. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy, odůvodnění jejích hlavních principů
Návrh vyhlášky reflektuje změny zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 149/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o jednotném environmentálním stanovisku. Mezi tyto změny patří možnost konání veřejného projednání nejen v prezenční formě, jako tomu bylo doposud, nýbrž nově i ve formě distanční, nebo oběma formami současně (tedy v tzv. kombinované). Návrh vyhlášky stanovuje podmínky pro výběr jedné z výše uvedených forem veřejného projednání. V návaznosti na to návrh vyhlášky upravuje některé související okolnosti, např. možnost přerušit veřejné projednání z důvodu výskytu technických potíží, nebo způsob podávání otázek a připomínek v rámci veřejného projednání.
Další změny se týkají podmínek pro složení ústní části zkoušky odborné způsobilosti pro udělení a prodloužení autorizace a předmětu této zkoušky.
2. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy se zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí
Návrh vyhlášky vychází z novelizovaného zmocnění v ust. § 23 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, dle nějž Ministerstvo stanoví vyhláškou způsob a průběh veřejného projednání, podmínky pro volbu jeho formy a další organizačně-technické parametry, zveřejňování informací a stanovisek a postupu při zajištění zpracování posudku podle tohoto zákona.
Zmocnění pro úpravu autorizačních zkoušek obsahuje ust. § 19 odst. 14 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, dle nějž Ministerstvo stanoví vyhláškou rozsah požadovaného vzdělání, průběh a obsah zkoušek odborné způsobilosti pro udělení a prodloužení autorizace.
Návrh vyhlášky plně odpovídá obsahu a rozsahu výše uvedených zákonných zmocnění.
3. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie
Návrh je v souladu s požadavky Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. Aarhuská úmluva) i Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/52/EU (tzv. Směrnice EIA) na zajištění účinné účasti veřejnosti na rozhodování o navrhovaných činnostech, resp. záměrech jim podléhajících, jelikož nesnižuje stávající standard možnosti zapojení veřejnosti do procesu EIA – instituty podávání písemných vyjádření k oznámení záměru podle § 6 odst. 6 zákona ani podávání písemných vyjádření k dokumentaci EIA podle § 8 odst. 3 zákona, jež veřejnosti zajišťují širokou možnost připomínkování záměru podléhajícího posuzování vlivů na životní prostředí a které jsou jádrem implementace požadavku čl. 6 odst. 7 ve spojení s čl. 6 odst. 4 Aarhuské úmluvy, resp. čl. 6 odst. 4 až 7 Směrnice EIA, jím nejsou nikterak dotčeny. Pokud pak jde o institut veřejného projednání samotný, jenž má ve vztahu k výše zmíněnému vyjadřování se k oznámení záměru a k dokumentaci EIA povahu určité nadstavby, jež v praxi ve většině případů vede k pouhé duplikaci připomínek obdržených v dřívějších fázích procesu EIA, platí, že jak s ryze distanční, tak s ryze prezenční formou jsou spojena specifická omezení, jež mohou v konkrétních případech více či méně ztěžovat účast jednotlivců na veřejném projednání. V případě distančního veřejného projednání tím může být nedostatek technického zázemí pro připojení (tj. absence technického zařízení samotného i potřebného internetového připojení), byť se toto omezení s postupující digitalizací a modernizací společnosti stává čím dál méně významným, a naopak v případě prezenčního veřejného projednání může tímto omezením být např. nemožnost dopravení se na místo konání veřejného projednání (z jakéhokoliv důvodu) či nemožnost účasti z důvodu onemocnění, přičemž obě tyto případné překážky jsou distanční formou odbourány. Praktické dopady do uplatňování práv veřejnosti lze proto považovat za vzájemně se vyvažující. Právní úprava obsažená v tomto návrhu je ve světle výše uvedeného souladná s požadavky na účinnou účast veřejnosti vyplývající z mezinárodního práva, resp. práva EU.
4. Zhodnocení platného právního stavu a nezbytnosti jeho změny
Platné znění vyhlášky vychází ze skutečnosti, že zákon o posuzování vlivů na životní prostředí umožňuje konání veřejného projednání výslovně pouze v prezenční formě. V důsledku změny zákona a s tím související změny zmocnění v ust. § 23 odst. 9 je nezbytné novelizovat předmětnou vyhlášku.
5. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, sociální dopady, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí
Navrhovaná právní úprava nepředpokládá zvýšené nároky na státní rozpočet. Zavedením možnosti konání veřejného projednání v distanční formě dojde ke snížení nákladů na konání veřejných projednání, neboť v některých případech odpadnou náklady na pronájem sálů potřebných pro konání veřejného projednání v prezenční formě.
Navrhovaná právní úprava nemá dopady na podnikatelské prostředí, ani sociální dopady.
Navrhovaná právní úprava má pozitivní dopady na životní prostředí. Upřesněním obsahu zkoušek zvláštní odborné způsobilosti a časových požadavků na její složení bude umožněno důslednější prověření odborné způsobilosti autorizovaných osob, a tím dojde ke zvýšení kvality dokumentů zpracovávaných autorizovanými osobami jakožto držiteli osvědčení odborné způsobilosti vydaného na základě úspěšného složení této zkoušky.
Rozšířené forem konání veřejného projednání s ohledem na jeho účel může umožnit účast na veřejném projednání osobám, které by se ho jinak z různých důvodů (zdravotní, pracovní, časové) zúčastnit nemohly.
6. Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Navrhovaná právní úprava není v rozporu se zákazem diskriminace, nezavádí žádné rozdíly na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Navrhovaná právní úprava nemá bezprostřední ani sekundární dopady na rovnost mužů a žen a nevede k diskriminaci jednoho z pohlaví, neboť nijak nerozlišuje ani nezvýhodňuje jedno z pohlaví a nestanoví pro ně odlišné podmínky.
7. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady na ochranu soukromí a osobních údajů, ani nezakládá žádné nové požadavky z hlediska nakládání s osobními údaji.
8. Zhodnocení korupčních rizik
Návrh v porovnání se stávající právní úpravou nemá žádný vliv na míru korupčních rizik s ním spojených.
9. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Návrh vyhlášky nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu.
10. Zhodnocení dopadů na rodiny
Návrh vyhlášky nemá žádné dopady na rodiny.
11. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Návrh vyhlášky nemá žádné územní dopady.
12. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy se Zásadami digitálně přívětivé legislativy
Návrh je v souladu se Zásadami digitálně přívětivé legislativy. Smyslem celého návrhu je v rámci digitalizace veřejné správy výrazně snížit náklady a administrativní náročnost pořádání veřejných projednání a potenciálně zpřístupnit možnost účasti na veřejném projednání širšímu okruhu zájemců, kteří by se např. z časových či zdravotních důvodů nemohli veřejného projednání účastnit fyzicky.
13. Hodnocení dopadů regulace
Podle Plánu přípravy vyhlášek ústředními orgány státní správy na rok 2023 nemusí být k tomuto návrhu vyhlášky provedeno hodnocení dopadů regulace podle Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA).
ZVLÁŠTNÍ ČÁST
K čl. I
K bodům 1 a 2 [§ 1 odst. 5]
Návrh v reakci na současnou praxi, kdy není možné zabránit tomu, aby se prodleva mezi úspěšnou písemnou a neúspěšnou ústní částí zkoušky odborné způsobilosti pohybovala z vůle uchazeče v rámci vyšších jednotek let, což je nežádoucí z pohledu aktuálnosti zkouškou ověřovaných znalostí, explicitně zakotvuje maximální dobu platnosti již složené písemné části zkoušky, a to na dva roky ode dne úspěšného složení písemné části zkoušky, přičemž v rámci těchto dvou let je třeba úspěšně složit i ústní část této zkoušky. V opačném případě, tj. pokud by prodleva mezi úspěšně složenou písemnou částí a dosud nesloženou ústní částí činila více než dva roky, by daný uchazeč byl povinen zároveň s ústní částí zkoušky opakovat i část písemnou. Cílem této úpravy je zachovat maximální možnou míru aktuálnosti složené písemné části zkoušky, a tedy i aktuálnosti znalostí uchazeče v oblasti, jíž se daná zkouška odborné způsobilosti týká, ale zároveň nepřiměřeně nezkracovat čas nezbytný pro přípravu před opakováním ústní části zkoušky. Zde nastavená doba platnosti odráží dvouletou dobu platnosti zkoušky samotné, tj. maximálně dvouletou dobu mezi úspěšně složenou zkouškou odborné způsobilosti a podáním žádosti o udělení nebo prodloužení autorizace, upravenou v § 19 odst. 4 písm. b) zákona, která byla stanovena ze stejného důvodu – zajištění aktuálnosti vykonané zkoušky.
K bodu 3 [§ 1 odst. 7]
Návrh v návaznosti na požadavky praxe provádění zkoušek odborné způsobilosti ve smyslu § 19 odst. 4 písm. b) zákona upravuje obsah těchto zkoušek, a to tak, že předmětem ústní zkoušky konané pro účely prodloužení autorizace mohou být rovněž otázky komise k dosavadní praxi uchazeče v oblasti, jíž se daná odborná způsobilost týká (tj. zejm. vypracovávání dokumentací ve smyslu § 8 zákona, posudků ve smyslu § 9 zákona a vyhodnocení ve smyslu § 10d až 10f zákona). Cílem návrhu je v rámci zkoušky umožnit konfrontaci uchazeče nejen s požadavky na jeho odbornou způsobilost co do teoretické znalosti, ale i pokud jde o jeho praktickou zkušenost, reflektovanou v jím dosud vypracovaných odborných dokumentech pořizovaných v rámci procesů EIA a SEA, což v rámci ústní části zkoušky umožní prověřit jeho odbornou způsobilost ve větším detailu. Tato skutečnost se pak může projevit ve zvýšené kvalitě těchto dokumentů zpracovávaných autorizovanými osobami jakožto držiteli osvědčení odborné způsobilosti vydaného na základě úspěšného složení této zkoušky.
K bodu 4 [§ 3 odst. 2 až 5]
Jelikož zákon č. 149/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o jednotném environmentálním stanovisku, zakotvuje možnost konání veřejných projednání ve smyslu § 17 zákona v distanční podobě, jež je zcela rovnocenná formě prezenční, i ve formě kombinované (tj. prezenční i distanční formě současně), přičemž předpokládá taktéž úpravu příslušného prováděcího právního předpisu (tj. této vyhlášky), obsahuje tento návrh v souladu s příslušným zákonným zmocněním v § 23 odst. 9 zákona úpravu podmínek pro volbu formy konání veřejného projednání a parametry organizačně-technického zajištění konání veřejných projednání.
Součástí návrhu je demonstrativní výčet podmínek, resp. případů, kdy jsou naplněny podmínky pro konání veřejného projednání v distanční formě, přičemž, zjednodušeně řečeno, jde zejm. o případy významnějších a složitějších záměrů nadmístního až celostátního významu s rozsáhlejšími dotčenými územími, vyšším zájmem veřejnosti o zapojení do procesu EIA a vyšší mírou jejího nesouhlasu s daným záměrem. V těchto případech běžně vzniká zájemcům o účast na veřejném projednání potřeba cestovat do místa jeho konání i na relativně velké vzdálenosti, přičemž distanční forma tento problém zcela odbourává, stejně jako eliminuje možné limity z hlediska kapacity prostor zajištěných pro konání veřejného projednání nebo potřebu konat více než jedno prezenční veřejné projednání (např. pro různé části dotčeného území). Obdobně je distanční forma vhodná, či spíše až nezbytná v době účinnosti mimořádných opatření, např. epidemiologických, jež fakticky omezují možnost osob cestovat a setkávat se v takové míře, že je konání veřejných projednání v prezenční formě nemyslitelné.
Návrh konkrétně v § 3 odst. 2 písm. a) vychází ze skutečnosti, že záměry, u nichž se při dosavadním projednání angažuje veřejnost ve výrazně neobvyklých vysokých počtech (počty doručených písemných vyjádření, počty podpisů na doručených vyjádřeních), kdy lze předpokládat, že takové výrazně neobvykle vysoké počty zástupců veřejnosti budou mít zájem se rovněž účastnit veřejného projednání, přičemž v místě záměru se nalezení vhodných prostor s dostatečnou kapacitou pro konání veřejného projednání ukáže jako technicky (vhodný prostor v místě záměru není, nebo je příliš daleko, např. mimo dotčené území) nebo ekonomicky (cena pronájmu se pohybuje ve vyšších desítkách tisíc, případně ve statisících Kč) náročné, jsou pro prezenční (a tedy i kombinovanou) formu veřejného projednání nevhodné, protože by znamenaly značnou organizační a/nebo finanční překážku, resp. nepřiměřenou procesní komplikaci (termín veřejného projednání je dán zákonnými lhůtami). Návrh používá pojmy jako „dosavadní průběh posuzování“ (kterým se v tomto smyslu rozumí především míra angažovanosti veřejnosti při písemném vyjadřování k dokumentaci vlivů záměru na životní prostředí, podpůrně ale i při písemném vyjadřování k oznámení záměru), „vysoká účast veřejnosti“ (kterou se rozumí právě neobvykle vysoké počty doručených vyjádření zejména k dokumentaci vlivů záměru na životní prostředí (např. 50 vyjádření veřejnosti a více)) nebo „přihlížení k povaze a umístění záměru“ (kterým se rozumí zejména zohlednění závažnosti, velikosti, popřípadě míry medializace nebo dokonce politizace záměru, a současně zohlednění umístění záměru ve vztahu k dostupnosti vhodných prostor pro konání veřejného projednání v dotčeném území tak, aby místo veřejného projednání nebylo mimo dotčené území a tedy nepřiměřeně daleko od záměru).
V § 3 odst. 2 písm. b) pak návrh vychází ze skutečnosti, že existují záměry, které jsou svojí povahou natolik rozsáhlé (zejména liniové záměry), že dotčené území tvoří relativně velké množství obcí (tj. 10 a více), přičemž prezenční forma veřejného projednání je v takových případech nevhodná zejména proto, že nelze nalézt vhodné místo pro konání veřejného projednání tak, aby to do toho místa měli všichni potenciální účastníci alespoň přibližně podobně daleko. Zejména u liniových záměrů pak dochází k tomu, že je-li místo veřejného projednání zvoleno přibližně v polovině záměru (např. dálnice, trati, vedení vysokého napětí aj.), potenciální účastníci z území na koncích záměru musejí absolvovat nepřiměřeně dlouhou cestu do místa veřejného projednání. To může vyvolat potřebu konání vícero plnohodnotných veřejných projednání v různých místech záměru, což je z hlediska procesního záležitost neupravená a především nežádoucí, a jedná se tedy o další případ, kdy je prezenční forma veřejného projednání nevhodná. Počet 10 obcí byl stanoven jako z dlouhodobé praxe vycházející milník, u kterého lze dle dosavadních zkušeností předkladatele konstatovat, že je-li dotčených obcí méně, komplikace popsané v tomto odstavci z důvodu dojezdových vzdáleností v praxi spíše nenastávají. Naopak, vystoupá-li počet dotčených obcí na 10 a více, tyto komplikace již nastávají a s každou další dotčenou obcí roste jejich význam. Byť je tedy přechod mezi dvěma popsanými situacemi reálně spíše plynulý, hodnota 10 byla zvolena jako skutečnosti nejlépe odpovídající milník pro rozlišení obou stavů.
V § 3 odst. 2 písm. c) návrh reflektuje zkušenosti restrikcí v době výskytu onemocnění Covid-19, kdy byly významně nebo zcela omezeny možnosti pohybu a shromažďování osob, zatímco procesy EIA, a tedy i potřeba zajišťovat veřejná projednání, omezeny nebyly. Bez ohledu na to, jaká opatření v budoucnu mohou nastat, a bez ohledu na to, zda a jaké budou obsahovat výjimky, návrh počítá s tím, že v době jakýchkoliv opatření, která budou platit plošně, nebo třeba jen v dotčeném území nebo jeho části, a která budou jakkoliv (úplně, částečně, mírně) omezovat možnosti pohybu nebo shromažďování osob, bude možné konat veřejné projednání v distanční formě.
Pro případy záměrů a situací uvedených v § 3 odst. 2 tedy návrh jako vhodnou formu veřejného projednání předpokládá formu distanční, nicméně volba formy bude vždy zároveň záviset na úvaze příslušného úřadu v návaznosti na okolnosti každého jednotlivého případu – návrh totiž výslovně uvádí, že podmínkou volby distanční formy je především její vhodnost z hlediska naplnění účelu veřejného projednání v daném případě. Příslušný úřad proto může nařídit veřejné projednání v distanční formě i v případě, kdy nepůjde o jednu ze situací vyjmenovaných v tomto ustanovení, ale volbě této formy budou zjevně svědčit okolnosti jiné, které příslušný úřad popíše v rámci odůvodnění výběru dané formy (viz níže).
Pokud jde o prezenční formu veřejného projednání, příslušný úřad ji nařídí v případě, že neshledá podmínky či důvody pro nařízení veřejného projednání ve formě distanční – v praxi tedy půjde o případy spíše méně významných a jednodušších záměrů místního významu s menší mírou zájmu, resp. odporu veřejnosti. V takových případech totiž bývá prakticky jednodušší zajistit adekvátní prostory pro konání veřejného projednání v prezenční formě, jež zároveň nebývá zbytečně finančně nákladné, a stejně tak ani z důvodu lokálnosti daného záměru nevznikají veřejnosti, jež se chce veřejného projednání účastnit, vyšší náklady na cestování do místa konání veřejného projednání.
Volba kombinované formy veřejného projednání, jakožto určité nadstavby formy prezenční, se pak odvíjí od její potřebnosti, a to zejm. v případě její účelnosti ve světle technických, organizačních a ekonomických souvislostí výběru dané formy – kombinovaná forma je totiž ze všech tří forem pro příslušný úřad potenciálně finančně nejnákladnější (nutnost pronájmu prostoru i techniky pro dálkový přenos apod.) a nejnáročnější na organizaci (nezbytnost souběžného reagování na připomínky a dotazy prezenčních i distančních účastníků apod.). Volba této formy tudíž závisí na správní úvaze příslušného úřadu, při níž je třeba zohlednit nejen technické, organizační i ekonomické aspekty výběru této formy, ale i další relevantní okolnosti, které by mohly výběr této formy odůvodnit (a tedy v konkrétním případě vyloučit volbu této formy i v případě, že by byla z výše uvedených hledisek účelná, nebo naopak odůvodnit volbu této formy i tehdy, pokud by to bylo účelné výlučně z jiných hledisek než výše uvedených). Příslušný úřad v rámci této úvahy de facto přiměřeně zohlední i kritéria stanovená pro distanční formu veřejného projednání (tj. lze očekávat, že kombinovaná forma bude případně využívána pouze jako nadstavba formy prezenční v případě jednodušších záměrů, jelikož v případě složitějších záměrů často bude prezenční forma fakticky vyloučena, jelikož z výše uvedených důvodů budou naplněny podmínky pro volbu formy distanční.
Návrh tak dělí záměry v zásadě na tři rovnocenné (nicméně různě velké) skupiny záměrů podle toho, zda je u ní vhodná spíše prezenční forma (resp. forma kombinovaná), nebo spíše forma distanční.
Návrh zároveň předpokládá, že písemné odůvodnění výběru té které formy bude vždy součástí odůvodnění stanoviska EIA následně vydaného pro daný záměr, konkrétně kapitoly II.1 (Odůvodnění vydání souhlasného/nesouhlasného stanoviska z hlediska posouzení vlivů na životní prostředí včetně odůvodnění stanovených podmínek).
Návrh dále stanovuje parametry videokonferenčního zařízení, tedy technického (hardware) vybavení zahrnujícího zejm. webkameru, mikrofon a další nezbytné součásti, a příslušného videokonferenčního systému nebo programu (tj. software typu Webex, Microsoft Teams apod.) využitého pro účely konání distanční (resp. kombinované) formy veřejného projednání, přičemž příslušnému úřadu ukládá použití bezplatně přístupného systému či programu a uvedení všech informací nezbytných pro zdárné připojení účastníků veřejného projednání v příslušné informaci o veřejném projednání ve smyslu § 17 odst. 1 zákona. Bezplatnost přístupu se zároveň explicitně nevztahuje na náklady na pořízení hardwarového zařízení, přes které se zájemce o účast na veřejném projednání připojí (tj. např. PC, notebook, tablet, mobilní telefon apod.), náklady na internetové či telefonické připojení hrazené poskytovatelům těchto připojení a jakékoliv další náklady tohoto typu – tyto náklady příslušný úřad nehradí.
Návrh dále zakotvuje povinnost příslušného úřadu zajistit osobu odpovědnou za řešení případných technických problémů v rámci veřejného projednání konaného distanční nebo kombinovanou formou, tj. zejm. s připojením k systému umožňujícímu účast skrze videokonferenční zařízení – tato odpovědná osoba bude bezprostředně před veřejným projednáním a v jeho průběhu na dálku k dispozici zájemcům o účast na takovémto veřejném projednání, pro účely čehož příslušný úřad uvede její kontaktní údaje (tj. zejm. telefonní číslo a e-mailovou adresu) v informaci o veřejném projednání zveřejňované v IS EIA a na úředních deskách příslušných dotčených územních samosprávných celků dle § 16 odst. 1 písm. e) zákona.
Smyslem celého návrhu je v rámci digitalizace veřejné správy výrazně snížit náklady a administrativní náročnost pořádání veřejných projednání a potenciálně zpřístupnit možnost účasti na veřejném projednání širšímu okruhu zájemců, kteří by se např. z časových či zdravotních důvodů nemohli veřejného projednání účastnit fyzicky.
Návrh je v souladu s požadavky Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. Aarhuská úmluva) i Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/52/EU (tzv. Směrnice EIA) na zajištění účinné účasti veřejnosti na rozhodování o navrhovaných činnostech, resp. záměrech jim podléhajících, jelikož nesnižuje stávající standard možnosti zapojení veřejnosti do procesu EIA – instituty podávání písemných vyjádření k oznámení záměru podle § 6 odst. 6 zákona ani podávání písemných vyjádření k dokumentaci EIA podle § 8 odst. 3 zákona, jež veřejnosti zajišťují širokou možnost připomínkování záměru podléhajícímu posuzování vlivů na životní prostředí a které jsou jádrem implementace požadavku čl. 6 odst. 7 ve spojení s čl. 6 odst. 4 Aarhuské úmluvy, resp. čl. 6 odst. 4 až 7 Směrnice EIA, jím nejsou nikterak dotčeny. Pokud pak jde o institut veřejného projednání samotný, jenž má ve vztahu k výše zmíněnému vyjadřování se k oznámení záměru a k dokumentaci EIA povahu určité nadstavby, jež v praxi ve většině případů vede k pouhé duplikaci připomínek obdržených v dřívějších fázích procesu EIA, platí, že jak s ryze distanční, tak s ryze prezenční formou jsou spojena specifická omezení, jež mohou v konkrétních případech více či méně ztěžovat účast jednotlivců na veřejném projednání. V případě distančního veřejného projednání tím může být nedostatek technického zázemí pro připojení (tj. absence technického zařízení samotného i potřebného internetového připojení), byť se toto omezení s postupující digitalizací a modernizací společnosti stává čím dál méně významným, a naopak v případě prezenčního veřejného projednání může tímto omezením být např. nemožnost dopravení se na místo konání veřejného projednání (z jakéhokoliv důvodu) či nemožnost účasti z důvodu onemocnění, přičemž obě tyto případné překážky jsou distanční formou odbourány. Praktické dopady do uplatňování práv veřejnosti lze proto považovat za vzájemně se vyvažující. Právní úprava obsažená v tomto návrhu je ve světle výše uvedeného souladná s požadavky na účinnou účast veřejnosti vyplývající z mezinárodního práva, resp. práva EU.
K bodu 5 [§ 3 odst. 7]
Návrh rovněž, v rámci bližšího stanovení organizačně-technických parametrů dle § 23 odst. 9 zákona, stanoví, že jedinou přípustnou formou vystupování na veřejném projednání je forma ústní (pod kterou lze samozřejmě řadit i formu znakové řeči s tlumočením). Ústní forma vystupování se tak vztahuje jak na prezenční formu veřejného projednání (zpravidla kladení dotazů a připomínek prostřednictvím mikrofonu), tak na formu distanční (tedy hlasovou, případně audiovizuální podobu kladení dotazů a připomínek prostřednictvím software použitého ve spojení s videokonferenčním zařízením). Návrh tímto brání písemné formě pokládání dotazů a připomínek zejména při distanční nebo kombinované formě veřejného projednání (např. prostřednictvím chatu, který software použitý ve spojení s videokonferenčním zařízením obecně umožňuje), neboť písemná forma pokládání dotazů a připomínek by mohla nepřiměřeně prodlužovat a komplikovat způsob vedení veřejného projednání. Ostatně písemnou formu pokládání dotazů a připomínek zákon obligatorně umožňuje všem, a to formou připomínkování oznámení záměru a dokumentace vlivů záměru na životní prostředí, tedy mimo režim veřejného projednání, přičemž smyslem veřejného projednání je právě doplnit tuto základní písemnou formu vyjadřování ještě i o formu ústní, pro kterou je prostor právě na veřejném projednání, kde by naopak z výše uvedených důvodů neměl být prostor pro formu písemnou.
K bodu 6 [§ 3 odst. 8]
Návrh ve vztahu k distanční formě veřejného projednání rozšiřuje okruh případů, kdy je možné přerušit veřejné projednání o situaci, kdy dojde k technickým potížím takového charakteru, že je tím znemožněn průběh veřejného projednání. Za takové technické potíže nelze považovat technické potíže na straně jednotlivých účastníků veřejného projednání, avšak výhradně rozsáhlé, systémové, technické potíže, které znemožňují řádné využití videokonferenčního zařízení, a zabraňují tak naplnění účelu veřejného projednání. Typicky by se jednalo například o výpadek elektrického proudu, internetového připojení nebo funkčnosti softwaru nebo hardwaru v místě, odkud je veřejné projednání zajišťováno (tedy o výpadek na straně příslušného úřadu), a to na dobu delší než je doba běžné operativní přestávky (tj. nad cca 30 minut).
K čl. II
Účinnost vyhlášky se navrhuje ke dni 1. ledna 2024, neboť k tomuto datu nabyde účinnosti zákon č. 149/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o jednotném environmentálním stanovisku, na základě něhož dochází k novelizaci ustanovení zákona o posuzování vlivů na životní prostředí zmocňujících Ministerstvo životního prostředí k vydání této vyhlášky.
9