Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam ALBSCZQEAW05 najdete zde
II
II.
PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA
Cílem návrhu ústavního zákona je uskutečnění jednorázového celostátního referenda o nahrazení peněžní jednotky koruny české peněžní jednotkou euro, o korespondenčním hlasování ve volbách, o zúžení nebo zrušení rozsahu jednomyslného rozhodování v Evropské radě a Radě Evropské unie a o přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu a azyl a osob požívajících doplňkovou ochranu, kteří nejsou občany členského státu Evropské unie, z jiných členských států Evropské unie.
O vyjádření k návrhu ústavního zákona byli požádáni všichni členové vlády.
Všichni členové vlády s výjimkou ministryně pro vědu, výzkum a inovace, která se k návrhu ústavního zákona nevyjádřila, zaujali k návrhu ústavního zákona nesouhlasné stanovisko.
Ministerstvo dopravy zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Otázky, které mají být podle předloženého návrhu ústavního zákona v referendu položeny, by měla podle ministerstva primárně řešit politická reprezentace v rámci principu zastupitelské demokracie, která za to nese i politickou odpovědnost. Jedná se o rozhodnutí, která jsou pro Českou republiku a její vnitrostátní i zahraniční směřování zásadní, proto je žádoucí, aby rozhodující subjekt byl o dané problematice co nejvíce obeznámen a byl schopen zvážit nejen přímé, ale i nepřímé dopady dané alternativy. Pro posouzení daných otázek a dopadů jednotlivých alternativ je potřeba orientace v různých oborech, např. monetární politika, ekonomie, mezinárodní právo, právo Evropské unie a mnoho dalších. Politická reprezentace disponuje pro takové své rozhodnutí potřebnými informacemi a znalostmi a poskytuje tak větší záruku kvalifikovaného rozhodnutí než běžný občan.
Negativum konání celostátního referenda o navržených otázkách je podle názoru Ministerstva dopravy také v riziku zvýšení tlaku dezinformací na společnost a jejich možný vliv na celkový výsledek referenda. Navržené otázky a témata s nimi související jsou již nyní vděčným terčem dezinformací a polopravd. Lze však očekávat, že míra motivace různých subjektů dezinformace a polopravdy „vypouštět“ do veřejného prostoru poroste přímo úměrně s jejich možnou efektivitou (schopností ovlivnit finální rozhodnutí o dané otázce), která je u rozhodování v referendech větší než při rozhodování lidem zvolenými zástupci.
Ministerstvo financí zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. O zásadních otázkách týkajících se ústavních podmínek výkonu státní moci přímo lidem tak, jak to předpokládá čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky, by podle jeho vyjádření mělo být rozhodováno na základě ústavního zákona, který prošel standardním meziresortním připomínkovým řízením se zapojením řady připomínkových míst. Každá z položených otázek obsahuje složitou problematiku a zaslouží si obsáhlou politickou debatu, neboť dopad na společnost a stát může být značný. Ministerstvo financí upozorňuje i na to, že návrh je zcela nedostatečně odůvodněn.
Ministerstvo financí má za to, že formulace některých otázek, resp. možné důsledky vyplývající z celkově negativních odpovědí na tyto otázky, mohou být v rozporu s mezinárodně právními závazky České republiky či závazky České republiky vůči Evropské unii. Jedná se především o otázku přijetí společné měny euro, o níž bylo již rozhodnuto v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu a azylantů.
Ministerstvo má dále za to, že návrh ústavního zákona je proveden nevhodným způsobem, když nejsou jasné některé formulace zákona týkající se platnosti a závaznosti referenda, jako je zákaz státních orgánů přijímat rozhodnutí nebo jinak jednat proti výsledkům referenda. Není zřejmé, jaká všechna rozhodnutí nebo jednání mohou být považována za nesouladné s referendem, ani to, zda uvedený zákaz má platit absolutně i do budoucna. Rovněž samotná konstrukce referenda, zejména absence stanovení minimálního kvóra účasti hlasujících, se podle ministerstva jeví být nevhodnou, neboť závaznost referenda v případě, že hlasuje například pouze pět procent oprávněných voličů, obecně nesvědčí demokracii jako principu vlády většiny se zakotvenou ochranou menšin.
Dále Ministerstvo financí zpochybňuje, že by způsob výkonu volebního práva, tj. korespondenční hlasování, měl být předmětem referenda upraveného ústavním zákonem. Způsob výkonu volebního práva je upraven „prostými“ zákony, které vycházejí z ústavních principů všeobecného a rovného volebního práva. V této souvislosti ministerstvo upozorňuje, že korespondenční volba je standardním způsobem výkonu volebního práva v desítkách velmi vyspělých zemí, přičemž se jedná o nástroj, který rozšiřuje práva občanů a jejich osobní komfort při výkonu volebního práva. Ministerstvo financí tak nespatřuje důvody, proč by se taková otázka měla stát předmětem všelidového hlasování.
Ministerstvo financí má také za to, že charakter uspořádání politického systému České republiky jako parlamentní a reprezentativní demokracie poskytuje lepší záruky při projednávání navrženého okruhu otázek. Je třeba vzít na vědomí, že ústavní uspořádání poměrně jasně preferuje rozhodování volených zástupců lidu nad výkonem přímé demokracie. Zvláště tato preference vystupuje v souvislosti s tak komplexními a závažnými otázkami, jakými je přijetí společné měny či princip přijímání rozhodnutí v Evropské radě či Radě Evropské unie. Ministerstvo financí v této souvislosti upozorňuje, že takové rozhodování zahrnuje například oblast nepřímých harmonizovaných daní, o nichž se rozhoduje na úrovni Evropské rady. Ministerstvo financí je zásadně proti tomu, aby princip jednomyslnosti byl předmětem takového hlasování, neboť si jednotné hlasování přeje zachovat. Tento přístup rovněž odráží princip, na němž byla doposud shoda, tj. že předmětem referenda nejsou otázky daňové.
Ministr pro evropské záležitosti zaujal k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko.
Ministerstvo kultury zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Předložení takto formulovaného ad hoc ústavního zákona o referendu by podle ministerstva měla předcházet diskuse o zavedení ústavního zákona o obecném referendu. Z ústavně právního hlediska totiž lze vyjádřit pochybnosti, zda navržený různorodý okruh otázek týkajících se vnitřní a zahraniční politiky státu v jednom referendu je vhodný, neboť zatímco zavedení eura lze označit za oblast, o níž lze konat referendum, v případě korespondenčního hlasování, tj. způsobu volby do zastupitelských orgánů, by bylo vhodné prověřit, zda by konání referenda o této problematice nebylo v rozporu s ústavním pořádkem, resp. v rozporu s čl. 9 Ústavy České republiky.
Podle návrhu ústavního zákona je rozhodnutí v referendu závazné, resp. otázka v referendu je schválena, pokud pro ni hlasovala nadpoloviční většina hlasujících. Ministerstvo kultury však upozorňuje, že i tato nadpoloviční většina by měla současně představovat předem stanovený relevantní počet osob oprávněných v referendu hlasovat (např. 25 % nebo 35 %). V případech nízké volební účasti by totiž mohla být zpochybněna legitimita rozhodnutí přijatého v referendu, resp. pak by takový výsledek neměl být pro státní orgány závazný, případně by referendum mělo mít pouze konzultativní charakter.
Ministerstvo pro místní rozvoj zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Celostátní referendum by mělo být nástrojem ojedinělým, pouze pro zásadní hodnotové otázky a bez možnosti měnit Ústavu a mezinárodní smlouvy. Předložený materiál však požadavky na potřebnost a promyšlenost návrhu nesplňuje. Formulace většiny v návrhu položených otázek pro referendum, snad mimo otázky týkající se eura, je příliš obecná. Návrh rovněž nestanoví žádné kvorum. V extrémním případě by tak o výsledku mohlo rozhodovat jen několik málo voličů, kteří by v referendu hlasovali. Ve vztahu k otázce týkající se žadatelů o mezinárodní ochranu, azyl nebo doplňkovou ochranu v materiálu zcela absentuje posouzení souladu případné negativní odpovědi v referendu s již účinnými právními akty Evropské unie, které se na danou oblast vztahují, stejně tak s mezinárodními smlouvami.
Ministerstvo obrany zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Ministerstva obrany se dotýká především otázka ohledně změny způsobu hlasování v EU, kdy Ministerstvo obrany v otázkách bezpečnostní a obranné politiky podle svého vyjádření dlouhodobě zastává pozici zachování principu jednomyslnosti hlasování.
Předložený návrh je problematický a nekvalitní především v následujících oblastech: Otázky v návrhu jsou nevhodně položené. Hlasující přesně neví, o čem přesně by měli hlasovat (např. nevhodně použitá spojka „nebo“ v otázce ohledně korespondenční volby), třetí otázka je vyloženě nejasná, jelikož se ptá např. na hlasování v Evropské radě i Radě Evropské unie a ještě k tomu není jasné, zda se hlasuje o úpravě či zrušení jednomyslného rozhodování. Poslední otázka pak zase může vést k porušení mezinárodních závazků, kterými je již Česká republika vázána. Dále je takřka nepředstavitelné, aby před konáním referenda mohla být najednou ve společnosti kvalitně vedena diskuse o tolika rozdílných a složitých tématech (euro, korespondenční volba, hlasování v EU a migrace), což je z principu podmínka konání celospolečenského referenda. V návrhu není ani stanoveno minimální kvorum hlasujících, aby bylo referendum závazné.
Ministerstvo práce a sociálních věcí zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Přijetí předloženého návrhu by podle vyjádření ministerstva kolidovalo s právními závazky, které na sebe Česká republika vzala svým vstupem do Evropské unie (povinnost zavedení eura, resp. povinnost provádět nebo aplikovat i takové právní nástroje Evropské unie, jejichž přijetí Česká republika nepodpořila, nicméně které byly schváleny stanoveným postupem potřebnou většinou hlasů).
Referendum k přijetí platidla euro považuje Ministerstvo práce a sociálních věcí za zbytečné z důvodu, že se Česká republika již ve Smlouvě o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii i k přijetí eurové měny zavázala. Přijetí eura je však vázáno na splnění ekonomických a měnových podmínek. Proces plnění podmínek je v rukou moci výkonné, tedy vlády; závazek k přijetí eura je platný i po dvaceti letech od přistoupení České republiky k Evropské unii bez ohledu na argumentaci, obsaženou v důvodové zprávě k posuzovanému návrhu. Volba prezidenta republiky a volby do komor Parlamentu jsou obecně upraveny v Ústavě České republiky a v příslušných volebních zákonech. Co se týče v referendu navrhovaných otázek, týkajících se zmenšení či zrušení dosavadního rozsahu jednomyslného rozhodování v Evropské radě a Radě Evropské unie (práva veta) a dále přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany, kteří nejsou občany Evropské unie, z jiných členských států Evropské unie, Ministerstvo práce a sociálních věcí odkazuje na čl. 10a Ústavy České republiky, který umožňuje přenesení některých pravomocí orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci. Jestliže jsou proto v evropských institucích přijata rozhodnutí k těmto záležitostem standardní procedurou, předpokládanou dokumenty Evropské unie, jsou závazná i pro jednotlivé členské státy včetně České republiky. Referendum je proto podle ministerstva zbytečné.
Ministerstvo průmyslu a obchodu zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Návrh ústavního zákona v sobě nevhodně spojuje 4 referenda, která spolu obsahově nesouvisejí. Otázka týkající se způsobu rozhodování v Evropské radě a Radě Evropské unie nenaplňuje požadavek jednoznačnosti, neboť sama otázka obsahuje alternaci. Kdo potom bude rozhodovat o tom, jestli má dojít ke zrušení nebo zmenšení? Pokud předkladatelé argumentují, že chtějí, aby se občané mohli podílet přímo na správě věcí veřejných, tak v tomto případě nedojde k naplnění tohoto tvrzení, neboť stejně otázku, zda „zrušit“ nebo „zmenšit“ budou muset rozhodnou volení zástupci. Návrh může podle ministerstva působit populisticky a patrně popírá zastupitelskou demokracii, protože dává k rozhodnutí v referendu otázky, jež by měly být řešeny na úrovni moci zákonodárné nebo výkonné.
Návrh ústavního zákon není provázán s Ústavou České republiky, jako tomu bylo v případě referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii.
V návrhu ústavního zákona není podle ministerstva stanoveno minimální kvorum oprávněných hlasujících občanů nezbytné pro platnost výsledku referenda, což by v případě malé účasti vedlo k tomu, že o takto zásadních věcech, jako jsou otázky položené v referendu, rozhodovala výrazná menšina oprávněných osob.
Ministerstvo spravedlnosti zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Ministerstvo spravedlnosti v prvé řadě k předloženému návrhu ústavního zákona uvádí, že takto koncipovaný návrh nelze považovat za vhodný a žádoucí. V rámci návrhem předvídaného celostátního referenda by měly být řešeny čtyři zásadní, vzájemně však na sobě nikoliv nutně závislé otázky. Ačkoliv nelze z teoretického ani komparativního hlediska považovat položení více otázek vztahujících se k různým věcem v rámci celostátního referenda za nepřípustné, kombinace těchto otázek by zároveň neměla směřovat k nepřehlednosti referenda a jej předcházející veřejné diskuze. Pokud by tak návrhem předvídané otázky vůbec měly být předmětem rozhodování v referendu, lze jejich obsažení v rámci jednoho referenda pokládat za nevhodné, jelikož může vést ke zmatení při analýze konsekvencí řešení různých problémů navzájem. V této souvislosti přitom dále Ministerstvo spravedlnosti upozorňuje, že za nevhodnou lze považovat i samotnou formulaci přinejmenším některých z navržených otázek. Otázku č. 3 tak lze považovat za nejasnou, jelikož tato otázka předvídá několik modalit (zmenšení nebo zrušení hlasování, hlasování v Evropské radě nebo Radě Evropské unie), aniž by zároveň hlasujícímu umožňovala vyjádřit se k jednotlivým možnostem. V případě otázky č. 4 pak platí, že z návrhu není patrné, zda se má zákaz přijímat žadatele o mezinárodní ochranu, azylanty a osoby požívající doplňkové ochrany vztahovat na veškeré osoby, které nejsou občany Evropské unie, nebo pouze na osoby „přerozdělované“ na základě určitého konkrétního mechanismu. V případě této otázky zároveň platí, že tato otázka předvídá možné porušení sekundárního práva Evropské unie a mezinárodního práva veřejného. Otázky pracující s takovou možností přitom obvykle nemohou být předmětem referenda. S ohledem na výše uvedené proto podle ministerstva nelze z věcného hlediska s obsahem navrhovaného referenda souhlasit.
Za nesprávné, resp. nevhodně formulované je dále nutné považovat rovněž ustanovení čl. 2, jež upravuje platnost a závaznost rozhodnutí přijatého v referendu. K této problematice Ministerstvo spravedlnosti v prvé řadě upozorňuje, že ačkoliv nadpis čl. 2 i věta čtvrtá čl. 2 odst. 1 předvídají kritérium platnosti rozhodnutí, předložený návrh ústavního zákona žádnou podmínku platnosti rozhodnutí nestanovuje. Lze tedy dovozovat, že platnost, resp. závaznost rozhodnutí přijatého v referendu není podmíněna dosažením určitého minimálního kvora spočívajícího v účasti minimálního předepsaného počtu hlasujících. Ministerstvo spravedlnosti nepokládá za vhodné, aby bylo referendum o takto závažných otázkách závazné i v případě minimální účasti, kdy výsledek referend nelze považovat za vypovídající ve vztahu k názoru většiny občanů České republiky.
Dále ve vztahu k této problematice Ministerstvo spravedlnosti podotýká, že je podle doslovného znění návrhu „výsledek referenda závazný pro státní orgány“. Z dané formulace však zcela jednoznačně neplyne, zda má být výsledek závazný pouze pro vykonavatele státní správy, nebo zda rovněž pro Parlament. Není přitom ani patrné, po jak dlouhou dobu by měl být výsledek pro státní orgány závazný. Interpretaci, podle které by měly být státní orgány výsledkem referenda vázány po neomezenou dobu, lze přitom považovat za nevhodnou a rozpornou s ústavním principem suverenity lidu, z něhož plyne, že lid, případně vykonavatel jeho moci v podobě moci zákonodárné, může v budoucnu své rozhodnutí přehodnotit a změnit. Rovněž tak lze za neobvyklé považovat ustanovení čl. 2 odst. 2 návrh ústavního zákona, podle něhož nesmí žádný státní orgán do konání referenda přijmout žádné rozhodnutí týkající se předmětu referenda, tj. ustanovení, jež po dobu přípravy celostátního referenda formou ústavního pravidla partikulárním způsobem omezuje činnost vlády a dalších státních orgánů.
Konečně ve vztahu k navržené úpravě platnosti a závaznosti poukazuje ministerstvo rovněž na nevhodně zvolenou terminologii, kdy návrh spojuje „schválení“ otázky s kladnou odpovědí nadpoloviční většiny hlasujících. Použití výrazu „schválení“ je tak matoucí, jelikož platným a závazným je výsledek referenda i v případě, kdy nadpoloviční většina hlasujících hlasuje pro negativní odpověď.
Dále Ministerstvo spravedlnosti upozorňuje, že návrh obsahuje i další nedostatky, jež by činily aplikaci návrhu ústavního zákona za nejasnou či obtížnou. Za prvé, návrh předpokládá, že se celostátní referendum v případě konání „předčasných voleb“ do Poslanecké sněmovny v roce 2024 bude konat „společně s volbami do zastupitelstev obcí v roce 2026“. Z návrhu však již výslovně neplyne, že se má celostátní referendum konat spolu s „řádnými“ volbami konanými podle § 3 odst. 1 zákona o volbách do zastupitelstev obcí. Pokud by se tak na počátku roku 2026 konaly nové volby podle § 58 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, bylo by sporné, v jakém termínu se má celostátní referendum konat. Za druhé, návrh čl. 1 odst. 3 upravuje podmínku výkonu práva hlasovat, aniž by však stanovil, ke kterému dni má hlasující povinnost danou podmínku splňovat.
Konečně, návrh ústavního zákona předpokládá, že podrobnosti a další podmínky konání referenda upraví prováděcí zákon. Ministerstvo spravedlnosti však poznamenává, že by na ústavní úrovni měly být zřejmě upraveny i další náležitosti spjaté s konáním jednorázového celostátního referenda, a upozorňuje v této souvislosti zejména na čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky, jež taxativním způsobem stanovuje působnost Ústavního soudu, a jenž by, pakliže by měl být do soudní kontroly konání referenda zapojen i Ústavní soud, musel doznat odpovídající změny.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko.
Ministerstvo vnitra zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko, neboť návrh považuje za značně problematický, a to nejen s ohledem na navrhovanou podobu referenda, ale i ve vztahu k navrhovaným otázkám.
Ministerstvo vnitra považuje za žádoucí, aby Ústavnímu soudu bylo svěřeno rozhodování o tom, zda postup při provádění tohoto referenda je v souladu s tímto ústavním zákonem a se zákonem vydaným k jeho provedení. Jestliže by měl soudní přezkum náležet Ústavnímu soudu, je třeba to stanovit již na úrovni ústavního zákona, a to novelou čl. 87 Ústavy České republiky.
Návrh podle vyjádření ministerstva také nestanoví kvorum, tedy vyžadovaný počet hlasujících, kteří se referenda účastní. Jde o standardní institut, který obsahují například i poslanecké návrhy ústavních zákonů o referendu (srov. sněmovní tisky č. 8 a 420, kde kvorum činí 20 %, resp. 25 % občanů České republiky oprávněných v referendu hlasovat) nebo zákony o místním či krajském referendu (v obou případech srov. § 48 odst. 1 příslušného zákona).
V návrhu rovněž absentuje určení doby závaznosti rozhodnutí přijatého v referendu, což je také standardní součástí návrhů zákonů (srov. sněmovní tisky č. 8 a 20) i již platných zákonů upravujících referendum [srov. § 7 písm. h) zákona o místním referendu a § 7 písm. g) zákona o krajském referendu]. Časově neomezená závaznost výsledků referenda se nejeví jako vhodná, což i sami předkladatelé potvrzují v části A.1 důvodové zprávy, když uplynutí 20 let od uskutečnění referenda považují za legitimní důvod pro vyhlášení nového referenda. Pravidla pro možnost opakovaného referenda by měla být v návrhu jednoznačně stanovena.
Návrh dále ukládá povinnost prezidentu republiky vyhlásit výsledek referenda ve Sbírce zákonů (čl. 1 odst. 4). Podle Ministerstva vnitra z návrhu také není zcela jasné, jak bude referendum formálně na daný termín (podle čl. 1 odst. 1) vyhlášeno, neboť taková kompetence není nikomu svěřena. Dále ministerstvo nepovažuje za vhodné výslovně uvádět konkrétní název sbírky určené pro vyhlášení referenda mj. proto, že aktuální název příslušné sbírky je uveden chybně (má se jednat o Sbírku zákonů a mezinárodních smluv).
Účinnost ústavního zákona je podle ministerstva vhodné stanovit tak, aby ke stejnému datu mohl být připraven a nabýt účinnosti prováděcí zákon, s nímž počítá čl. 3. Ostatně vzhledem k termínům konání referenda navrhovaným v čl. 1 odst. 1 není tak rychlé nabytí účinnosti celého zákona zapotřebí, k naplnění jeho účelu jde o brzké aktivování zápovědi stanovené v čl. 2 odst. 2.
Závazek přijmout euro byl podle vyjádření ministerstva součástí dojednaných podmínek pro členství České republiky v Evropské unii (dále jen „EU“) v rámci Smlouvy o přistoupení České republiky k EU, není tedy možné vyhlašovat referendum o rozhodnutí, které by bylo v rozporu s mezinárodně právními závazky České republiky. Navíc o této otázce již čeští voliči rozhodovali v rámci referenda o přistoupení České republiky k EU. Závazek přijmout euro není nijak časově limitován, takže není nutné v nějakém konkrétním čase k přechodu na euro přistoupit. Předkladatelé v důvodové zprávě uvádí, že navrhovaná úprava není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, což však přinejmenším v případě otázky č. 1 a 4 není pravdivé tvrzení.
Otázka týkající se korespondenčního hlasování ve volbách není podle Ministerstva vnitra formulována jednoznačně. Formulace vzbuzuje dojem, že má být rozhodováno o zavedení korespondenčního hlasování na území České republiky, ačkoli aktuální politická debata se týká zavedení korespondenčního hlasování pro české občany žijící v zahraničí. Není tak zřejmé, zda se má jednat o korespondenční hlasování na území České republiky nebo o zavedení institutu korespondenčního hlasování do českého právního řádu s dopadem na voliče v zahraničí (či obě možnosti).
Otázka se dále týká zavedení korespondenčního hlasování do komor Parlamentu, tj. i do Senátu. Žádný z dosud předkládaných návrhů na zavedení korespondenčního hlasování však podle upozornění ministerstva nepočítal se zavedením tohoto institutu ve volbách do Senátu. Věcně i technicky, s ohledem na existenci 81 senátních volebních obvodů, by zavedení korespondenčního hlasování bylo obtížně řešitelné pro voliče ze zahraničí, a to z hlediska určení, do kterého senátního obvodu hlasují; v zahraničí se totiž nachází i čeští občané, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR. V případě kladného výsledku referenda lze proto předpokládat komplikace.
Institucionální systémové změny ve způsobu rozhodování v Evropské radě a Radě Evropské unie by podle ministerstva vyžadovaly úpravu primárního práva EU, kterou lze přijmout jedině na základě jednomyslného souhlasu členských států. Změna primárního práva EU by přitom v každém případě podléhala ratifikaci Parlamentem. Česká republika dlouhodobě a konstantně deklaruje svůj nesouhlas s přechodem na rozhodování kvalifikovanou většinou v případech, kdy dosud platí princip jednomyslnosti. Není tedy v tuto chvíli žádný věcný důvod vyhlašovat v této věci referendum. Lze také dodat, že otázka je v návrhu zákona položena velmi obecně a pro větší srozumitelnost by bylo nezbytné voličům vysvětlit, o změnách v jakých oblastech rozhodování na úrovni EU by se mělo referendum konat. Důvodová zpráva je v tomto ohledu poněkud vágní, neboť zmiňuje jen oblast „bezpečnosti a zahraniční politiky v Evropské unii“. Ve skutečnosti je oblastí, jichž se nyní týká jednomyslné rozhodování v EU, mnohem více. Důvodová zpráva vytváří dojem, že by se otázka referenda měla týkat jen oblasti zahraniční politiky a vnější bezpečnosti (hovoří o rozhodování o válce a míru – to je přitom rozhodování, které dodnes zůstává v národní svrchovanosti členských států). Je tak otázkou, zda bylo úmyslem předkladatelů, aby se referendum týkalo i rozhodování ve věcech daňových, v otázkách policejní spolupráce, rodinného práva apod.
Otázka týkající se žadatelů o mezinárodní ochranu, azyl nebo doplňkovou ochranu je podle Ministerstva vnitra formulována způsobem, který může způsobit neplnění již existujících mezinárodních závazků České republiky. Na základě čl. 78 odst. 3 Smlouvy o fungování EU může dojít (a v minulosti došlo) k přijetí rozhodnutí o dočasné relokaci žadatelů o mezinárodní ochranu. Negativní odpověď na otázku by tedy mohla být potencionálně v konfliktu s touto existující pravomocí EU. Zatím neschválená reforma azylového systému EU, označovaná jako „Pakt“, dále počítá s úpravou i na úrovni sekundárního práva EU formou nařízení (do vnitrostátního práva se netransponují a platí tedy přímo), avšak Pakt povinnost provádět tzv. relokace, tedy přebírat vybrané osoby ze států zasažených migrační krizí neobsahuje.
Poslanecký návrh zjevně cílí k výše zmiňovanému přerozdělování vybraných osob v důsledku migrační krize v zasaženém státě, coby nástroji solidarity. Vedle toho však existuje již od 90. let mechanismus určování státu odpovědného za meritorní posouzení žádosti o azyl (mezinárodní ochranu) – tzv. dublinský systém. Systému se účastní od vstupu do EU i Česká republika. Dublinský systém však funguje na jiném principu než relokace a nejde o nástroj solidarity, ale o nástroj bránící vybírání si cílové země pro podání žádosti o azyl. Rozdělování osob žádajících o mezinárodní ochranu mezi členské státy v rámci EU je institutem, který se uplatňuje kontinuálně a není krizovým nástrojem. Státy si tak předávají osoby, kterým vydaly víza nebo které mají v daném státě rodinu atp. Předkládaná otázka tak svou formulací může znemožnit i aplikaci tohoto nařízení, ač to zřejmě nebylo cílem předkladatelů.
Návrh na vydání ústavního zákona k referendu o přerozdělování migrantů se podle ministerstva navíc dotýká tzv. principu přednosti práva EU, který je vedle zásad přímého účinku a bezprostřední použitelnosti jedním ze základních principů práva EU. Podle zásady přednosti způsobují ustanovení primárního práva a přímo účinná opatření institucí EU nejen neaplikovatelnost jakéhokoliv odporujícího předpisu, ale brání rovněž přijímání nových vnitrostátních legislativních opatření v rozsahu, ve kterém by mohly být v rozporu s ustanovením unijního práva, a to i v případě ústavní normy (rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Internationale Handelsgesellschaft z roku 1970). Správně by tedy nemělo dojít k situaci, kdy bude přijat nový vnitrostátní předpis odporující platnému unijnímu právu.
Ministerstvo zahraničních věcí zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Podle jeho vyjádření stanoví Ústava České republiky v čl. 2 odst. 1 a 2, že lid je zdrojem veškeré státní moci, kterou vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní s tím, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Skutečnost, že umožnění naplnění práva občanů podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců, zakotveného rovněž v čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je podmíněno přijetím příslušného ústavního zákona, tj. není postačující obecný zákon, podle Ministerstva zahraničních věcí vyjadřuje v ústavním pořádku České republiky zjevné upřednostnění zastupitelské demokracie. V zastupitelské demokracii lid rozhoduje o věcech veřejných prostřednictvím jimi zvolených zástupců, a tito zvolení zástupci vykonávají svoji rozhodovací pravomoc jménem voličů. Přenášet rozhodování zpět na voliče znamená zbavovat se odpovědnosti, která byla zvoleným zástupcům svěřena, a tím vyprazdňovat volební mandát.
Co se týče předmětu referenda, sdělilo ministerstvo, že v případě první otázky o nahrazení peněžní jednotky koruna česká peněžní jednotkou euro jde o zcela nepřípustnou otázku, která se týká již přijatého mezinárodněprávního závazku České republiky. K přijetí eura se totiž Česká republika zavázala podpisem Smlouvy o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii v dubnu 2003 s tím, že přístupová smlouva byla schválena v referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii konaném v červnu 2003 a následně byla tato smlouva ratifikována prezidentem republiky. V uvedeném referendu více než 77 % hlasujících vyslovilo souhlas s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii jejím členským státem. Snahu navrhovatelů poslaneckého návrhu o zpochybnění přijatého závazku je nutné odmítnout.
Pokud se jedná o otázku korespondenčního hlasování při volbě prezidenta republiky, do Parlamentu České republiky a Evropského parlamentu, jejím předmětem je v podstatě technickoorganizační způsob realizace volebního práva občanů České republiky pobývajících v zahraničí. Ministerstvo zahraničních věcí je rozhodně pro zavedení tohoto způsobu výkonu voleb a připomíná, že zavedení korespondenčního hlasování pro občany České republiky pobývající v zahraničí je dlouhodobě jedním z hlavních doporučení Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která i v České republice pravidelně pozoruje volby (naposledy volbu prezidenta republiky v lednu minulého roku).
Otázka vztahující se k dosavadnímu rozsahu jednomyslného rozhodování v Evropské radě a Radě Evropské unie pak podle ministerstva koliduje s pravomocemi Parlamentu České republiky v této oblasti. V otázce možného přechodu od jednomyslného rozhodování v Radě totiž zakládací smlouvy Evropské unie předpokládají v rámci příslušných přechodových mechanismů tzv. právo veta vnitrostátních parlamentů (čl. 48 odst. 7 Smlouvy o Evropské unii, čl. 81 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie). Jednací řády obou komor Parlamentu České republiky navíc předpokládají v daném ohledu tzv. vázaný mandát vlády, který vyžaduje k takovému rozhodnutí vlády předchozí souhlas obou komor Parlamentu České republiky.
Ministerstvo zahraničních věcí dále poznamenává, že výchozím principem návrhů na změny fungování Evropské unie, včetně návrhů na změny rozhodovacích procesů, je pro Českou republiku neoslabovat postavení členských států střední velikosti – jakým je i Česká republika – a jejich vliv na fungování a politiky Evropské unie. Základním způsobem rozhodování v Radě je hlasování kvalifikovanou většinou podle čl. 16 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, což v praxi znamená, že návrh musí získat podporu minimálně 55 % členských zemí EU (tj. 15 z 27), které reprezentují 65 % jejích obyvatel. V citlivých politikách, jako je společná zahraniční a bezpečnostní politika, se však rozhoduje jednomyslně. Ministerstvo zahraničních věcí rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou do dalších oblastí nepovažuje z hlediska zájmů České republiky za vhodné.
K části návrhu týkající se migrace, která zřejmě cílí na Pakt o migraci a azylu, Ministerstvo zahraničních věcí uvádí, že tento Pakt dosud nebyl finálně Radou schválen a jeho současné projednávané znění nabízí členským státům několik variant, jak se na řešení migrační politiky podílet. Přerozdělování migrantů, žadatelů o azyl a osob s doplňkovou ochranou je pouze jedním z možných nástrojů. Pozice České republiky prezentovaná během vyjednávání o Paktu o migraci a azylu povinné relokační kvóty nepřipouští.
K této části návrhu je podle ministerstva třeba také uvést, že se vztahuje toliko k jednomu ze tří prvků, na nichž se zakládá solidarita při zvládání krizové situace s nelegální migrací. Pokud by se tak rozhodovalo toliko o ní, došlo by k narušení integrity projednávaného Paktu o migraci a azylu, který představuje sadu provázaných nástrojů. Navrhovaný Pakt o migraci a azylu je totiž tvořen integrálním legislativním rámcem 5 nařízení, která jako celek by měla zefektivnit zvládání nelegálních migračních toků do EU, např. tím, že by důsledněji zajišťovala registraci a identifikaci migrantů na vnějších hranicích nebo se vypořádávala se situacemi, kdy je nelegální migrace využívána jako instrument politického nátlaku.
Pokud jde o řešení krizových situací, přerozdělování běženců není navrhováno, jak je již výše uvedeno, jako jediné opatření a ani jako opatření striktně povinné. Mělo by být navíc řešením tzv. poslední instance, kterému předchází vyhodnocení závažnosti situace prováděné na politické úrovni (doporučení Rady). Návrh řešení krizových situací souvisejících s nelegální migrací obsahuje i další prvky, k nimž patří poskytování logistické pomoci, např. při ochraně hranic dotčenému členskému státu, či finanční příspěvek. Při rozhodování o formě svého příspěvku by si o ní členský stát Evropské unie rozhodoval sám.
Navíc při rozhodování o formě solidárního příspěvku by se přihlíželo i ke kapacitám, kterými členský stát k řešení akutních situací s nelegální migrací již přispěl. V případě České republiky by se jednalo o poskytnutí dočasné ochrany pro ukrajinské uprchlíky. V kontextu Evropské unie se v tomto ohledu jedná v případě České republiky o třetí nejvyšší příspěvek (po Německu a Polsku).
Ministerstvo zahraničních věcí dále upozorňuje, že v souvislosti i s touto otázkou poslanecký návrh zcela opomíjí právní konsekvence případného negativního výsledku, resp. jeho proveditelnost, a to s ohledem na již platné sekundární právo Evropské unie, konkrétně nařízení Evropské unie, která jsou v členských státech přímo aplikovatelná.
Nelze neupozornit ani na jiné obsahové nedostatky předloženého poslaneckého zákona, ať již věcného, či legislativně technického charakteru. Za věcný, a to zásadní, nedostatek Ministerstvo zahraničních věcí považuje především absenci stanovení kvora, tj. minimální procentuální hranice účasti oprávněných voličů, která je vyžadována pro platnost výsledku referenda. Z legislativně technických, resp. formálních nedostatků lze uvést například nevhodné formulování časového určení konání referenda (čl. 1 odst. 1), chybné označení Sbírky zákonů a mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 4), záměnu „otázky“ a „předmětu otázky“ (čl. 2 odst. 1) nebo použití zastaralého, pro současný normativní jazyk zcela nevhodného, výrazu (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1).
Ministerstvo zdravotnictví zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko. Otázky navrhované k rozhodnutí v referendu podle ministerstva spolu nijak nesouvisí. Položené otázky nejsou jasné a určité, naopak jsou způsobilé vyvolat další otázky, což je však pro účely konání referenda zcela nežádoucí.
Ministerstvo zemědělství zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko, neboť nepovažuje za vhodné dotčené otázky řešit formou referenda. Voliči vysloví ve volbách svoji vůli, s jakým politickým programem konkrétní strany se ztotožní. Všechny politické strany, které budou kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025, budou mít odpovědi na dotčené otázky ve svém volebním programu. Jeví se proto jako nevhodné a nehospodárné přijímat zvláštní ústavní zákon s cílem, který bude de facto splněn konáním voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2025 a rozhodováním voličů v nich.
Ministerstvo zemědělství ve svém vyjádření také uvedlo, že formulace otázky týkající se korespondenční volby by mohla vzbuzovat dojem, že se týká korespondenční volby na území České republiky. Ve skutečnosti jde o otázku, zda umožnit korespondenční hlasování oprávněných voličů ze zahraničí. Formulace otázky týkající se žadatelů o mezinárodní ochranu, azyl nebo doplňkovou ochranu není dostatečně určitá, aby na základě výsledku referenda o této otázce mohla Česká republika přijmout či nepřijmout rozhodnutí anebo jednat nebo nejednat v souladu s výsledkem referenda. Zároveň není tato otázka formulována dostatečně srozumitelně, aby jí většina běžně vzdělaných občanů České republiky skutečně rozuměla a byla schopna odpovědět podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Ministerstvo životního prostředí zaujalo k předloženému návrhu nesouhlasné stanovisko.
Ministryně pro vědu, výzkum a inovace se k návrhu ústavního zákona nevyjádřila.
Na základě výše uvedených vyjádření bylo zpracováno nesouhlasné stanovisko vlády, které se vládě navrhuje k předloženému návrhu ústavního zákona zaujmout.
8