Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam ALBSDC8B8LBL najdete zde


                II

10

II.

PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA

	Cílem návrhu zákona je zajistit vybudování nezbytné kapacity výroben elektrické energie v období útlumu uhlí, kdy návrh zákona vytváří právní rámec pro podporu výstavby nových plynových zdrojů energie. Současně pro případ nedostatečné kapacity plynových elektráren umožnuje ve vymezených případech uložit povinnost výroby elektrické energie v uhelných zdrojích.
	O vyjádření k předloženému návrhu ústavního zákona byly požádány Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo financí, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo životního prostředí.

Ministerstvo průmyslu a obchodu jako věcně příslušné gesční ministerstvo v oblasti energetiky doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona souhlasné stanovisko. Ve svém vyjádření neuvádí žádné výhrady a připomínky k předloženému návrhu.

Ministerstvo pro místní rozvoj jako věcně příslušné gesční ministerstvo v oblasti územního plánování a stavebního řádu a v oblasti vyvlastnění doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona neutrální stanovisko. Ve svém vyjádření ministerstvo se soustředí především na návrh změny zákona o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, který je potřeba podle názoru ministerstva v dalším legislativním procesu upravit. Ministerstvo předně zásadně nesouhlasí s návrhem úpravy § 2c (doplnění nového odstavce 4) a § 2d (nové znění odstavce 2 a vložení nových odstavců 13 a 17). 
Obsah části druhé bodu 3 (nový odstavec 4 v § 2c) je podle ministerstva v rozporu se zákonem č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, kdy účelem stavebního zákona je mimo jiné zajištění integrované ochrany veřejných zájmů při územním plánování, povolování staveb a výstavbě. Stavební úřady nemohou hodnotit a „vážit“ jednotlivé veřejné zájmy, popř. upřednostňovat jeden veřejný zájem před druhým. To je princip, který byl odmítnut již při přípravě nového stavebního zákona. Do působnosti jednotlivých dotčených orgánů patří ochrana konkrétních veřejných zájmů podle zvláštních zákonů. Stavební úřady na základě závazných stanovisek a vyjádření vydávají povolení; podmínky stanovené v závazných stanoviscích dotčených orgánů jsou pro stavební úřady závazné. K tomu, aby stavební úřady mohly plnit zcela novou roli, nemají a ani nemohou mít potřebné odborné znalosti a poznatky. Stavební úřady především nedisponují znalostmi na úrovni zkoušek zvláštní odborné způsobilosti ze všech v úvahu připadajících oblastí ochrany veřejných zájmů. Jednotlivé oblasti ochrany veřejných zájmů jsou velmi rozsáhlé (oblast hygieny, ochrany památek, ochrany přírody a krajiny, ochrany proti požárům atd.).
Obsah části druhé bodu 4 (nové znění odstavce 2 v § 2d) je v rozporu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví důvody pro přerušení řízení. Správní řízení nelze přerušit z důvodu upřednostnění vedení jiného správního řízení. Navrhované znění je v rozporu se základními zásadami pro vedení řízení zakotvenými ve správním řádu, v tomto případě v § 6 a 7 správního řádu. Správní orgán má všechny věci vyřizovat bez zbytečných průtahů a je povinen postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Správní orgán nesmí porušit zásadu rovnosti účastníků řízení a dotčených osob.
Dále ministerstvo upozorňuje, že nemůže souhlasit s obsahem nového odstavce 13 v § 2d (bod 6 části druhé), ve kterém je v rozporu se stavebním zákonem navržena zcela jiná konstrukce vedení správních řízení podle § 1 a běhu a počítání lhůt. Stavební zákon stanoví princip, že lhůta pro vydání povolení začíná běžet ode dne, kdy má stavební úřad k dispozici bezvadnou žádost a kdy může oznámit zahájení řízení všem účastníkům řízení a žádost projednat. Navrhovaná úprava je zcela nesystémová a nežádoucí, neboť při povolování staveb je třeba zachovávat stejné principy. Pokud jsou nastaveny jiné principy povolování u určitých druhů staveb, stává se právní úprava pro stavebníky a investory zcela nepřehlednou.
Souhlasit nelze podle ministerstva ani s obsahem nového odstavce 17 v § 2d, ve kterém je ve vazbě na stavební zákon navrhována nevhodná úprava. Konstrukce dožádání závazných stanovisek stavebním úřadem je ve stavebním zákoně zakotvena pouze u žádosti o vydání povolení záměru. Navrhovaná úprava stanoví princip dožádání závazných stanovisek stavebním úřadem i v případě kolaudace stavby a změny záměru před dokončením. Navrhovaná úprava by se vztahovala pouze na stavby pro energetickou bezpečnost, což by opět představovalo nekoncepční úpravu.

	Ministerstvo dopravy doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona neutrální stanovisko, které navíc podmiňuje tím, že navrhované ustanovení § 2c odst. 4 zákona č. 416/2009 Sb. bude v rámci navazujícího legislativního procesu z návrhu vypuštěno.
Ve svém vyjádření ministerstvo uvádí, že je sice návrh primárně zaměřen na energetické stavby, nicméně částečně zasahuje i do působnosti ministerstva, a to s ohledem na legislativní změny dotýkající se Dopravního a energetického stavebního úřadu, který je podle § 17 odst. 1 stavebního zákona ministerstvu podřízen. Ministerstvo nesouhlasí s navrhovaným zněním § 2c odst. 4 zákona č. 416/2009 Sb. Z předmětného ustanovení vyplývá, že Dopravní a energetický stavební úřad (jako příslušný stavební úřad pro stavby pro energetickou bezpečnost) by měl v případě rozporu dotčených orgánů nebo dotčeného orgánu a stavebního úřadu tyto rozpory vyhodnotit. Dopravní a energetický stavební úřad však nemůže efektivně a smysluplně vytvořit personální kapacity na posuzování všech veřejných zájmů a hodnocení jejich případných rozporů, natož na přezkoumatelné odůvodnění případných závěrů. Navrženým ustanovením by Dopravní a energetický stavební úřad sice získal pravomoc řešit vzniklé rozpory, ale automaticky by tím nezískal rovněž danou odbornost. Důvodová zpráva v tomto směru jen nesprávně presumuje, že Dopravní a energetický stavební úřad je nadán odborností na posuzování všech odborných otázek, protože to je vysoce specializovaný úřad s celostátní působností v oblasti energetických staveb, ale tuto specializaci nelze automaticky vztáhnout i na posuzování odborných otázek podle jiných (složkových) předpisů. Potenciální nepřezkoumatelnost vyhodnocení předmětných rozporů může výrazně ohrozit soudní přezkum rozhodnutí Dopravního a energetického stavebního úřadu, proti nimž v případě staveb pro energetickou bezpečnost není odvolání přípustné. Nelze ani předvídat v jaké oblasti případný rozpor vznikne, Dopravní a energetický stavební úřad by tedy musel situaci řešit ad hoc, což může způsobit prodlevy, ať již půjde o externí posouzení rozporů nebo hledání personálních kapacit na takové posouzení. 

	Ministerstvo financí doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona souhlasné stanovisko. Ve svém vyjádření ministerstvo uvádí, že s ohledem na významnost cíle, který si navrhovaný materiál stanovuje, omezuje absence Závěrečné zprávy hodnocení dopadů regulace (RIA) možnost posoudit, zda navržená opatření skutečně představují nejvhodnější a nejefektivnější variantu a zda jde o jediné dostupné řešení.  
Podle ministerstva vyvolává určité pochybnosti tvrzení uvedené v důvodové zprávě, podle něhož navrhovaná úprava nemá mít negativní sociální dopady, a ani dopady na státní rozpočet, stejně jako že dopad na podnikatelské prostředí bude pozitivní. Implementace rámcově navrhovaných opatření může být podle ministerstva spojena s finančními náklady. Náklady by mohly vzniknout zejména v souvislosti s možností uložit výrobcům elektřiny povinnost výroby nad rámec jejich licence, což by zakládalo nárok výrobců na úhradu prokazatelné ztráty a přiměřeného zisku. Podle předloženého návrhu novely energetického zákona by tyto náklady měly být hrazeny prostřednictvím platby za systémové služby, jež slouží k zajištění rovnováhy mezi výrobou a spotřebou elektřiny. Platba za systémové služby je zahrnuta v regulované složce ceny elektřiny, kterou hradí koncoví odběratelé. Navrhovaná úprava by tak mohla při rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o uložení povinnosti výroby nad rámec licence vést k určitému nárůstu celkové ceny elektřiny, a to zejména v situacích nepříznivých tržních podmínek. V minulosti za stavu, kdy cena elektřiny nepřiměřeně rostla, bylo rozhodnuto o dočasné dotaci ze státního rozpočtu pro snížení plateb za systémové služby s cílem snížit dopady na odběratele. Zároveň lze v důsledku předložené úpravy očekávat i nárůst administrativní zátěže Energetického regulačního úřadu. Za kladný efekt navrhovaného opatření lze podle ministerstva považovat to, že povinnost držitelů licencí pokračovat v činnosti nad rámec licence zabrání přerušení dodávek elektřiny v krizových situacích, čímž se snižují rizika ekonomických ztrát v důsledku výpadků.
Navrhovaná úprava § 12 odst. 1 a odst. 4 umožňuje, aby v případě, kdy držitel licence výroby elektřiny oznámí záměr ukončit výrobu elektřiny podle § 35 odst. 1, a toto ukončení by mohlo ohrozit bezpečný a spolehlivý provoz elektrizační soustavy, ERÚ nejprve navrhne stávajícímu provozovateli pokračování ve výkonu licencované činnosti (nad rámec licence). Teprve pokud by nedošlo k dohodě, provoz by převzala třetí osoba – jiný držitel licence na výrobu elektřiny. Tuto posloupnost ministerstvo vítá, upozorňuje však na nezbytnost monitorace, zda nedochází k jejímu nežádoucímu zneužívání v zájmu získání garance úhrady prokazatelné ztráty a přiměřeného zisku. 
Dále ministerstvo upozorňujeme, že znění § 12 odst. 1 pracuje jak s pojmy „výroba elektřiny“ a „výroba tepla“, tak s pojmem „kombinovaná výroba elektřiny a tepla“, kdy není jasné, zda se úprava týkající se „výroby elektřiny“, a tedy možnost pokračování ve výkonu licencované činnosti stávajícím provozovatelem, vztahuje i na kombinované výroby elektřiny a tepla, přičemž jejich výpadek může v některých případech ohrozit jak bezpečný a spolehlivý provoz elektrizační soustavy, tak i soustavu zásobování tepelnou energií. Pro vyloučení pochybností ministerstvo doporučuje doplnit § 12 a násl. tak, aby zahrnovaly i kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, a to za stejných podmínek, jaké platí pro „výrobu elektřiny“. Pravomoc Energetického regulačního úřadu jednat podle § 12 odst. 1 by v případě kombinované výroby elektřiny a tepla měla být spojena nejen s ohrožením provozu elektrizační soustavy, ale také se zajištěním bezpečného a spolehlivého provozu soustavy zásobování tepelnou energií.
V neposlední řadě ministerstvo upozorňuje na potřebu reflektovat, že aktuálně je v legislativním procesu novela energetického zákona (tzv. LEX OZE III), která byla dne 11. prosince 2024 schválena a postoupena do Senátu. Text návrhu tohoto zákona schváleného Poslaneckou sněmovnou (ST č. 656) pak může mít vliv na legislativně technickou stránku předloženého návrhu.

	Ministerstvo zdravotnictví doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona souhlasné stanovisko. Ve svém vyjádření neuvádí žádné výhrady a připomínky k předloženému návrhu.

	Ministerstvo životního prostředí doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona souhlasné stanovisko, které však podmiňuje zapracování zásadních připomínek k oběma částem návrhu v dalším legislativním procesu. Ve svém vyjádření ministerstvo uvádí, že v části první návrh zákona upravuje možnost v určitých případech (v případě naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu, je-li to nezbytné pro zajištění bezpečného a spolehlivého provozu) uložit další provozování uhelného zdroje v režimu nad rámec licence v případě, že stávající provozovatel oznámil záměr ukončit výrobu elektřiny na základě své licence. Pro zajištění tohoto režimu požaduje ministerstvo vždy provést aukci na nového provozovatele, aby bylo dosaženo ekonomicky nejvhodnějšího řešení. Není odůvodněné umožnit tento režim stávajícímu provozovateli uhelného zdroje a ponechat na státní správě stanovení jeho přiměřeného zisku. Ve své části druhé pak návrh zákona upravuje povolovací procesy pro skupinu staveb označovaných jako „stavby pro energetickou bezpečnost“, přičemž podle ministerstva jediná navržená změna, která sama o sobě naplňuje deklarovaný účel novelizace a je tedy z pohledu ministerstva akceptovatelná, spočívá v doplnění nových plynových zdrojů nad 100 MW do definice „staveb pro energetickou bezpečnost“ - úprava v § 1 odst. 5 písm. b) zákona č. 416/2009 Sb. Ve zbytku představují navrhované změny tohoto zákona podle ministerstva vysoce problematické výjimky, které se nevztahují pouze k urychlení přestavby stávajících uhelných elektráren na plynové (jak vyplývá z důvodové zprávy), ale týkají se všech staveb pro energetickou bezpečnost ve smyslu § 1 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., tedy i jaderných zařízení a s nimi souvisejících záměrů. Právní úprava týkající se staveb pro energetickou bezpečnost byla přitom podle ministerstva přijata k 1. 1. 2024 (zákon č. 465/2023 Sb., tzv. LEX ATOM) po mnohonásobných jednáních, přičemž původně navrhované změny, které byly při těchto jednáních vypuštěny, jsou nyní do návrhu opět vraceny, čímž je (v debatě o potřebě řešení zjednodušení povolování nových plynových zdrojů) opět otevírána otázka povolování jaderných zařízení. Ministerstvo tak požaduje tyto úpravy z návrhu zákona vypustit. Dále ministerstvo upozorňuje, že v předloženém návrhu chybí úprava zákona o veřejném zadávání, jehož stávající režim je investory zejména do nových plynových elektráren často zmiňován jako bariéra.
	Ve vztahu k části první pak ministerstvo dále požaduje upravit bod 4 novely tak, aby Energetický regulační úřad byl povinen zrušit licenci držiteli, který nadále vyrábí po oznámení ukončení výroby elektřiny s vyloučením volného uvážení Energetického regulačního úřadu. Rovněž ministerstvo požaduje zahrnout automatické ukončení licence pro výrobce, který po roce 2033 vyrábí elektřinu z uhlí. Dále požaduje vypuštění bodu 6 bez náhrady, tedy aby povinnosti nad rámec licence nezahrnovaly stávající výrobce, a vypuštění bodu 8 bez náhrady (alternativně požaduje v uvedeném bodě vypustit slovo „stávajícímu“, případně upravit tak, aby se stávající držitel mohl přihlásit do otevřeného a transparentního aukčního procesu spolu s ostatními). V bodě 10 požaduje ministerstvo změnit slova „nad rámec licence 12 měsíců“ za „nad rámec licence nejdéle však na 12 měsíců“, když není důvod mít jiný přístup k teplárenským a elektrárenským zdrojům. Dále ministerstvo požaduje úpravu stávajícího znění § 12 odst. 5 tak, aby prodloužení platnosti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu na návrh vlastníka nebo provozovatele bylo taktéž omezeno na dobu nejdéle 12 měsíců. V neposlední řadě ministerstvo požaduje v bodě 15 vypustit veškeré zmínky o přiměřeném zisku tak, aby došlo ke srovnání podmínek pro výrobu tepla a elektřiny nad rámec licence. Pokud bude nový provozovatel v režimu nad rámec licence vždy určen v otevřeném a transparentním aukčním procesu, není důvod, aby státní správa stanovovala přiměřený zisk pro tento provoz.
Ve vztahu k části druhé pak ministerstvo dále požaduje v bodu 1 do ustanovení nového písm. c) zahrnout též významnější zařízení pro akumulaci elektrické energie, neboť i v případě těchto zařízení se jedná o stavby podporující energetickou bezpečnost. Z pohledu ministerstva je zcela nežádoucí, aby stavební úřady odstraňovaly rozpory s dotčenými orgány podle své úvahy (§ 2c odst. 3 a 4 zákona č. 416/2009 Sb.). Pokud dojde k rozporu mezi stavebním úřadem a dotčeným orgánem, tak tento rozpor nemůže řešit stavební úřad, protože z povahy věci není nestranný. Jsou to právě dotčené orgány, kdo hájí jiné důležité veřejné zájmy, mimo jiné veřejné zájmy v oblasti ochrany životního prostředí. Nelze tedy podle ministerstva souhlasit s tím, že by stavební úřad mohl sám bez dalšího upřednostnit svůj názor na věc. Řešení rozporů upravuje stavební zákon a správní řád a není důvod v tomto případě zakládat nesystematickou a z povahy věci nesprávnou výjimku pro stavby pro energetickou bezpečnost. Je také zcela nejasné, co má v praxi „vyhodnocení“ stavebním úřadem znamenat.
Ve vztahu ke zkrácení a omezení prodloužení lhůt (§ 2d odst. 4 zákona č. 416/2009 Sb.) ministerstvo upozorňuje, že formulace § 2d odst. 2 (která je zde nahrazována úpravou v novém odstavci 4) byla předmětem opakovaných jednání při projednání tzv. LEX ATOM, včetně výjimek pro mezistátní EIA a pro JES. Ministerstvo tak požaduje ponechání původně dojednané (tedy stávající) úpravy v § 2d odst. 2 zákona. Podle ministerstva je zcela nežádoucí zkracovat lhůty pro vydání JES (i jiných závazných stanovisek z oblasti životního prostředí). Nedojde tím ke smysluplné časové úspoře, závazná stanoviska se nebudou stíhat vydávat, budou vydávána s vadami a následně budou rušena v rámci přezkumu – čímž nedojde k žádnému urychlení, pouze k dalším komplikacím. Právní úprava týkající se JES nabyla účinnosti 1. 1. 2024 a plné aplikovatelnosti 1. 7. 2024 – není tedy vhodné přistoupit ke zkracování lhůt podle zákona o JES dříve, než se zaběhne v praxi. Vedle toho není jasné, zda zkrácení lhůty dopadá i na závazné stanovisko EIA, protože úprava v zákoně o posuzování vlivů je odlišná od jiných závazných stanovisek – lhůta pro vydání závazného stanoviska EIA není vázána na podání žádosti / vyžádání stavebním úřadem, je odvozena od data obdržení posudku. Pokud jde o mezistátní EIA, odstranění možnosti prodloužit lhůtu pro vyjádření dotčeného státu k oznámení záměru, resp. k dokumentaci EIA povede vždy pouze ke zbytečným komplikacím a potenciálnímu nesouladu s čl. 7 odst. 5 směrnice EIA, potažmo čl. 2 odst. 6 Espoo úmluvy (popř. i s Aarhuskou úmluvou ve věcech, kdy bude úpravou dotčena účast veřejnosti včetně veřejnosti v dotčeném státě). Základní premisou je, že dotčená veřejnost státu původu i dotčeného státu má mít ekvivalentní možnost účasti, resp. zapojení do procesu mezistátní EIA (viz čl. 2 odst. 6 Espoo úmluvy), přičemž příslušné lhůty je třeba nastavit tak, aby byla tato účast efektivní (viz čl. 7 odst. 5 směrnice EIA). Pokud činí vnitrostátní lhůty pro tato vyjadřování 30 dní (viz § 6 odst. 6 a § 8 odst. 3 ZPV), musí mít i zahraniční veřejnost obdobnou lhůtu. Nad její rámec ale musí dojít k dalším administrativním krokům, tj. k předání oznámení či dokumentace dotčenému státu (jeho správním orgánům), k jejich zveřejnění na území dotčeného státu a následně ke kompilaci obdržených vyjádření a jejich předání státu původu – toto vše probíhá v čase nad rámec oněch 30 dnů pro vyjadřování veřejnosti (popř. dalších subjektů), a právě pro tyto účely existuje institut žádosti dotčeného státu o prodloužení lhůty pro vyjádření. Bez něj standardně není možné dostát výše uvedeným požadavkům unijního a mezinárodního práva. Vytvářet proto riziko unijně právního či mezinárodněprávního deficitu v případě těch nejvýznamnějších záměrů, kterými stavby pro energetickou bezpečnost často jsou, je podle ministerstva naprosto nesmyslné a zbytečné.
Ve vztahu k průběhu veřejného projednání v rámci EIA (§ 2d odst. 15) ministerstvo uvádí, že zákon č. 100/2001 Sb. stanoví, že při absenci zpracovatele dokumentace nebo posudku lze ukončit veřejné projednání, přičemž nové veřejné projednání musí být svoláno do 5 pracovních dní. Úspora 5 pracovních dní v důsledku navržené úpravy je v kontextu celého povolovacího procesu neopodstatněná. Ministerstvo důrazně nedoporučuje zásahy do mechanismů zákonů v oblasti životního prostředí, které se týkají účasti veřejnosti, jelikož se jedná o oblast regulovanou unijním právem (směrnice EIA) a mezinárodními smlouvami (Aarhuská úmluva). Zároveň platí, že tyto situace v praxi nenastávají a pokud by v praxi nastaly, veřejné projednání je bez účasti zejména zpracovatele dokumentace EIA prakticky nerealizovatelné, jelikož nikdo z ostatních účastníků nemůže suplovat jeho roli v reakci na dotazy veřejnosti stran předmětného záměru a jeho vlivů na životní prostředí. Veřejné projednání bez účasti zpracovatele dokumentace proto v zásadě nemůže naplnit svůj účel, a pokud by se příslušný úřad rozhodl v něm pokračovat, zatížil by proces EIA zjevnou vadou, která by bez jakýchkoliv pochyb byla využita jako argument pro nezákonnost výsledného závazného stanoviska EIA. Zakládat tímto takovéto riziko je obzvláště v případě záměrů staveb pro energetickou bezpečnost kontraproduktivní.
K nepřípustnosti odvolání proti negativnímu závěru zjišťovacího řízení EIA (§ 2d odst. 16) ministerstvo uvádí, že v rámci projednávání tzv. infringementové novely zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (zákona č. 39/2015 Sb.) vzešel požadavek na nezbytnost využití řádných opravných prostředků před eventuálním podáním správní žaloby proti negativnímu závěru zjišťovacího řízení jak ze strany Evropské komise (tímto rozhodnutím se totiž „ukončuje“ působnost směrnice EIA ve vztahu k danému záměru, v jeho důsledku nevznikají dotčené veřejnosti žádná další práva ve vztahu k povolování daného záměru, a je proto zcela nezbytné, aby toto rozhodnutí bylo přezkoumatelné v rámci standardních vnitrostátních mechanismů) i ze strany Nejvyššího správního soudu, který argumentoval naprostou nevhodností toho, aby byla zákonnost tohoto rozhodnutí poprvé přezkoumávána až v rámci soudního řízení. Navrhované řešení tak podle ministerstva naráží na sledovaný požadavek unijního práva. Současně by tímto mohl (zejména ve vztahu k jaderným zařízením, na které se úprava rovněž vztahuje) vzniknout také rozpor s Aarhuskou úmluvou.
Ministerstvo rovněž nedoporučuje úpravu zákazu prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 2d odst. 4), když podle ministerstva nemá smysl snažit se ušetřit pár dní na úkor toho, aby se ve věci vydalo věcně správné a zákonné rozhodnutí. Ve vztahu k řízení s velkým počtem účastníků (§ 2d odst. 8) ministerstvo upozorňuje, že část z těchto záměrů bude podléhat EIA, pak se bude jednat o řízení s velkým počtem účastníků, a pokud záměr nepodléhá EIA a není to řízení s velkým počtem účastníků podle správního řádu, pak pro takovou úpravu není věcný důvod. Ve vztahu k úpravě podjatost (§ 2d odst. 10) ministerstvo upozorňuje, že v navržené podobě povede spíše k tomu, že námitky podjatosti budou podávány preventivně rovnou. K omezení veřejných ústních jednání (§ 2d odst. 12) ministerstvo upozorňuje, že jedná-li se o záměr EIA, pak je nařízení veřejného ústního jednání vhodné (široká veřejnost může uplatnit připomínky, což je vyžadováno unijní právní úpravou), tedy úprava, která ho ze zákona plošně vylučuje (oproti obecné úpravě, která to nechává na vůli stavebního úřadu), není podle názoru ministerstva vhodná. Ustanovení vztahující se ke lhůtám pro doplňování žádosti a odstraňování vad žádosti (§ 2d odst. 13) doporučuje ministerstvo vypustit, protože je celé velmi matoucí (kombinuje procesy vydávání závazných stanovisek a vyjádření na jedné straně a postup v rámci správního řízení na straně druhé) a jeho účinek bude nejasný a pravděpodobně vysoce problematický (správní orgány nebudou mít čas před vydáním rozhodnutí zohlednit nově získané podklady apod.). V neposlední řadě k úpravě platnost JES (§ 2d odst. 14) ministerstvo upozorňuje, že jde o zbytečnou výjimku z obecné právní úpravy. Možnost opakovaného prodlužování platnosti JES není nijak omezena, proto pro změnu základní doby platnosti není reálný důvod.
	
K návrhu zákona se nad rámec oslovených míst dále vyjádřila asociace ekologických organizací Zelený kruh, která doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona nesouhlasné stanovisko, a dále Svaz průmyslu a dopravy České republiky, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky a Hospodářská komora ČR, které doporučují vládě zaujmout k návrhu zákona souhlasné stanovisko.

Podle důvodové zprávy není navrhovaná právní úprava v rozporu se závazky vyplývajícími pro ČR z členství v EU ani s judikaturou soudních orgánů EU a je v souladu s obecnými zásadami práva EU (např. zásadou právní jistoty, proporcionality a zákazem diskriminace). V důvodové zprávě se ale neuvádí, jaké předpisy EU jsou relevantní. Především půjde zřejmě o směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. června 2019 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012/27/EU (přepracované znění), v konsolidovaném znění.
V této souvislosti je nutné upozornit, že energetický zákon je ve významné míře implementačním předpisem. Novelou se přitom zasahuje do ustanovení, která již byla vykazovaná vůči právu EU. Například pro novelizaci § 12 energetického zákona bude relevantní např. čl. 9 odst. 2 směrnice 2019/944 („S plným ohledem na související ustanovení Smlouvy o fungování EU, zejména na její článek 106, mohou členské státy uložit z důvodů obecného hospodářského zájmu podnikům působícím v odvětví elektroenergetiky povinnosti veřejné služby, které se mohou týkat bezpečnosti, včetně bezpečnosti dodávek, pravidelnosti, kvality a cen dodávek, jakož i ochrany životního prostředí, včetně energetické účinnosti, energie z obnovitelných zdrojů a ochrany klimatu. Tyto povinnosti musí být jasně vymezené, transparentní, nediskriminační a ověřitelné a musí zaručovat rovnost přístupu pro elektroenergetické podniky Unie ke spotřebitelům v jednotlivých členských státech. Povinnosti veřejné služby, které se týkají stanovování cen za dodávky elektřiny, musí splňovat požadavky stanovené v článku 5 této směrnice.“), navíc se novela týká i pravidel veřejných podpor - úhrada prokazatelných ztrát (viz § 12 odst. 9 – čl. I bod 15), což není žádným způsobem vyhodnoceno, podle jakého režimu se budou podpory poskytovat, resp. zda návrh novely projde notifikací u Evropské komise na základě čl. 108 odst. 3 SFEU.
Rovněž navrhovaný § 30e je formulován poněkud vágně (viz např. formulace „základních bezpečnostních zájmů České republiky, které stanoví ministerstvo“), což vzbuzuje pochybnosti např. z hlediska naplnění čl. 8 odst. 1 směrnice 2019/944, podle kterého pro výstavbu nových výrobních kapacit zavedou členské státy povolovací řízení, které musí probíhat podle objektivních, transparentních a nediskriminačních kritérií.
K novele liniového zákona je nutné upozornit, že i liniový zákon je implementačním předpisem (viz i důvodová zpráva, která zmiňuje poslední implementaci směrnice 2021/1187 do tohoto zákona). Není nijak vyhodnoceno, zda se předloženou novelou nesnižuje dosavadní míra implementace. Dotčeny pak budou zcela určitě i cíle, které upravují směrnice z oblasti životního prostředí, mj. směrnice EIA, která je rovněž zmíněna v důvodové zprávě (směrnice 2011/92), a dále např. směrnice o ptácích nebo směrnice o stanovištích. V této souvislosti je třeba upozornit, že navržené úpravy procesního charakteru. Například navrhovaný § 2d odst. 16, podle něhož „Proti rozhodnutí příslušného úřadu o tom, že záměr stavby pro energetickou bezpečnost nepodléhá posouzení vlivů záměru na životní prostředí podle zákona posouzení vlivů na životní prostředí, není přípustné odvolání.“, vzbuzuje pochybnosti mj. o naplnění čl. 6 odst. 2 až 4 směrnice 2011/92, kdy se dotčené veřejnosti musí podle čl. 6 odst. 4 "dostat včasné a účinné možnosti účastnit se rozhodovacích řízení ve věcech životního prostředí podle čl. 2 odst. 2 a musí mít za tím účelem právo vyjádřit své připomínky a stanoviska příslušnému orgánu nebo orgánům v době, kdy jsou všechny možnosti ještě otevřené, tedy před učiněním rozhodnutí o žádosti o povolení.".
Vztah novely k právu EU tedy není možné přezkoumat, je však nezbytné vyjádřit pochybnosti o slučitelnosti s právem EU.

Rovněž by bylo vhodné v průběhu dalšího legislativního procesu podrobněji vyjasnit možné otázky dotýkající se možného omezení vlastnického práva ve vztahu k výrobcům elektřiny (navrhované znění § 12 energetického zákona). Předkladatel sice konstatuje, že navržená úprava je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny, bližší argumentaci však návrh v důvodové zprávě postrádá. Dosavadní právní úprava převzetí povinnosti výkonu licencované činnosti se omezovala k výrobě a rozvodu tepelné energie, distribuci elektřiny a distribuci plynu, přičemž ve všech těchto případech se jednalo o činnosti, které jsou pro určité území fakticky výlučně monopolní a jiné opatření než omezení vlastnického práva pro zajištění takové činnosti nepřicházelo v úvahu, neboť by na daném území jinak nebylo vůbec možné dodávat elektřinu, plyn nebo teplo. V případě výroben elektřiny tomu tak ovšem není a umožnění převzetí výrobny elektřiny jiným subjektem představuje možné omezení vlastnického práva, které je do značné míry motivováno tržním selháním v oblasti výroby elektřiny. Zda je takové omezení vlastnického práva ještě proporcionální, předkladatel v důvodové zprávě podrobněji neodůvodňuje.
Stejně tak není ani zjevné, jaký je vztah navrhovaného opatření podle § 12 energetického zákona ke stavu nouze v elektrizační soustavě podle § 54 odst. 1 písm. f) energetického zákona, kdy stavem nouze je stav, který vznikl v elektrizační soustavě v důsledku nevyrovnané bilance elektrizační soustavy nebo její části, a který způsobuje významný a náhlý nedostatek elektřiny nebo ohrožení celistvosti elektrizační soustavy, její bezpečnosti a spolehlivosti provozu na celém území státu, vymezeném území nebo jeho části. V takovém případě pak není ani jasné, který ze způsobů řešení by měl mít přednost.
	

S ohledem na závěrečná doporučení jednotlivých oslovených ministerstev se vládě doporučuje zaujmout k návrhu zákona souhlasné stanovisko s doporučením zvážit v dalším legislativním procesu vazby navržené úpravy na stavební zákon, správní řád a na předpisy v oblasti práva životního prostředí, a vyjasnit též vztah k právu Evropské unie.