Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

                P ř í l o h a

3

Příloha
usnesení vlády
ze dne       č. 

STANOVISKO VLÁDY
k návrhu poslanců Ivana Bartoše, Olgy Richterové, Kláry Kocmanové a Jakuba Michálka na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony
(sněmovní tisk č. 966)

	Vláda na své schůzi dne 4. června 2025 projednala a posoudila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony, a zaujala k němu nesouhlasné stanovisko, a to zejména z následujících důvodů:

1. Předně vláda zdůrazňuje, že předložený návrh zákona je, co se týče normativního textu, prakticky totožný s návrhem zákona, který vládě předložilo Ministerstvo pro místní rozvoj (čj. OVA 777/24). Vláda tento ministerstvem předložený návrh zákona začala projednávat na své schůzi dne 26. února 2025, nicméně jeho projednávání přerušila, neboť měla za to, že je nezbytné se vyrovnat s řadou otázek, které návrh zákona přináší. Navrhované řešení proto vláda nepovažuje za konsensuálně přijímané, a to ani z odborného, ani z politického hlediska. Podle názoru vlády je proto žádoucí v navrhované úpravě rovněž zohlednit připomínky obsažené ve stanovisku předsedy Legislativní rady vlády k Ministerstvem pro místní rozvoj předloženému návrhu zákona ze dne 21. února 2025.
2. Vláda zastává názor, že předložený poslanecký návrh zákona přináší významnou koncepční změnu, která by měla být s ohledem na předpokládané dopady projednána jako vládní návrh a projít řádným konzultačním procesem v rámci standardního připomínkového řízení. Jako zcela nevhodný se pak vládě jeví návrh předkladatelů, aby s návrhem zákona vyslovila Poslanecká sněmovna souhlas již v prvním čtení, neboť tak by jen velmi obtížně mohlo dojít k nalezení konsenzu potřebného pro přípravu takto zásadního právního předpisu v oblasti zadávání veřejných zakázek. Nebylo by možné napravit ani zjevné nedostatky normativního textu například v rámci přechodných ustanovení.
3. Vláda upozorňuje, že navrhovaná právní úprava přináší rizika plynoucí z navrhovaného zakotvení komisí v § 2a zákona o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Právní úprava obsažená v zákoně o zadávání veřejných zakázek sice v rámci dozoru upravuje působnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, v navrženém znění § 2a zákona o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se však stanoví, že „Úřad rozhoduje v řízeních o přezkoumání úkonů zadavatele v komisích...“. Nelze proto vyloučit, že soudní praxe dovodí, že správním orgánem jsou při navržené právní konstrukci právě komise, nikoliv samotný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť jsou to právě komise, kterým se navrhuje zákonem založit pravomoc rozhodovat v přezkumných řízeních, přičemž ale nebude možné jednoznačně identifikovat, která komise má být v postavení žalovaného správního orgánu.
4. V souvislosti s navrhovanou právní úpravou komisí vláda rovněž upozorňuje, že navržená koncepce rozhodování prostřednictvím komisí je narušena i tím, že ve vztahu k jejich činnosti není nijak dotčena pravomoc předsedy a místopředsedů Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dávat státním zaměstnancům coby členům komise příkazy k výkonu služby. Nejsou tak vyloučeny ani příkazy a pokyny týkající se rozhodování komise. V takovém případě však může být popřena samotná důvodnost zřizování komisí.
5. Současně vláda upozorňuje, že předložený návrh zákona neřeší situaci, kdy totožná věc může být řešena v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele zahajovaném na návrh i v řízení zahajovaném z moci úřední. Tak tomu ostatně je již podle stávající právní úpravy. Bylo by tedy nanejvýš vhodné vyřešit případný souběh obou řízení v téže věci tak, aby bylo vedeno vždy jen jedno řízení a byla tak naplněna zásada procesní ekonomie.
6. Stejně tak vláda považuje za žádoucí upravit možnost pokračovat v již zahájeném návrhovém řízení, pokud vezme navrhovatel svůj návrh zpět a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dospěje k závěru, že je nezbytné z důvodu ochrany veřejného zájmu v takovém řízení pokračovat, respektive v něm pokračovat nadále jako v řízení zahájeném z moci úřední.
7. Vláda také zastává názor, že navrhované vyloučení opravných prostředků podle správního řádu a přímý přezkum prvoinstančního rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže soudem automaticky nemusí představovat zrychlení celého přezkumného procesu. V některých případech, jež by za normálních okolností vyústily při podaném rozkladu ve změnu původního rozhodnutí spočívající v opravě jeho vad, může soudní přezkum správních rozhodnutí založený výlučně na kasačním principu vést pouze ke zrušení původního rozhodnutí před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a k nutnosti vést další řízení a vydat další rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Se zavedením jednostupňového rozhodování komisí v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele se navíc omezí sjednocující úloha předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v rámci těchto řízení, ledaže by do činnosti komise zasahoval prostřednictvím příkazů a pokynů.
8. Vláda v souvislosti s vyloučením opravných prostředků podle správního řádu rovněž upozorňuje, že úlohu sjednocování dozorové praxe v oblasti veřejných zakázek by v případě přijetí navrhované úpravy fakticky převzaly soudy ve správním soudnictví. Již samotné vyloučení opravných prostředků může vést ke zvýšení nápadu na místně příslušný správní soud (Krajský soud v Brně), přičemž návrh toto riziko blíže neanalyzuje a pouze obecně předpokládá, že zvýšení nápadu bude zabráněno navýšením soudního poplatku a změnou ve výpočtu výše kauce, kterou má žalobce u soudu skládat. Uvedená opatření však nelze považovat za natolik dostatečná, aby zabránila podávání účelových žalob, případně žalob podávaných v důsledku odlišné rozhodovací praxe jednotlivých komisí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Zrychlení rozhodování o veřejných zakázkách Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže nelze docílit za cenu přesunutí odpovědnosti za sjednocování rozhodovací praxe na Krajský soud v Brně a na Nejvyšší správní soud.
9. V souvislosti s navrhovanými změnami soudního přezkumu rozhodnutí o přezkoumání úkonů zadavatele dále vláda upozorňuje, že za žádoucí nelze považovat ani navrhované stanovení pořádkové lhůty 60 dnů v případě řízení o žalobě proti rozhodnutí o přezkoumání úkonů zadavatele, pokud bylo v řízení nařízeno předběžné opatření. Stanovení lhůt pro rozhodování správních soudů nad rámec § 56 odst. 3 soudního řádu správního, resp. nad rámec co do závažnosti obdobných případů, kdy dochází k zásadnímu zásahu do základních práv jedince, není vhodné ani žádoucí. Návrh navíc spojuje stanovení lhůty s nařízením předběžného opatření. O stanovení lhůty pro rozhodnutí soudu by tak ve svém důsledku rozhodoval sám soud, přičemž takovou konstrukci považuje vláda za nevhodnou, jelikož při posuzování důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření má soud zvažovat zákonné požadavky (v tomto případě podle § 272b odst. 6 zákona o zadávání veřejných zakázek), nikoliv skutečnost, zda je schopen dostát lhůtě pro vydání meritorního rozhodnutí.
10. Z hlediska systémové vhodnosti lze mít podle názoru vlády značné pochybnosti rovněž o zavedení nového institutu místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pro veřejné zakázky, který by měl být jmenován vládou na základě výběrového řízení. Tento místopředseda by přitom měl mít rozhodující roli v oblasti veřejných zakázek, jelikož návrh předpokládá, že některé pravomoci v této oblasti bude moci předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vykonávat pouze na návrh místopředsedy. Uvedená koncepce je v rozporu s principem monokratického řízení, z něhož úprava zákona o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jinak vychází.
11. Ve vztahu k navrhované úpravě průběhu řízení o přezkoumání úkonů zadavatele pak vláda v neposlední řadě upozorňuje na nevhodné omezení pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vyžádat si odborné vyjádření nebo znalecký posudek pouze „ve zvlášť složitých případech, vyžadujících zvláštního posouzení“. Podle § 56 správního řádu správní orgán usnesením ustanoví znalce v případě, že rozhodnutí závisí „na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají“. Citované ustanovení tak vychází ze správného předpokladu, že znalecký posudek, podobně jako odborné vyjádření, slouží k posouzení skutečností, jež jsou mimo odborné znalosti úředních osob. Předložený návrh však tuto možnost omezuje na zvlášť složité případy, tj. předpokládá, že úřední osoby, členové komise Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, budou mít v jednoduchých případech specifické odborné znalosti. Návrh tak je možné z hlediska obvyklé úpravy důvodů pro ustavení znalců považovat za nekoncepční, přičemž může v praxi působit aplikační potíže, není-li jasné, kdo bude specifické odborné otázky posuzovat v tzv. jednoduchých případech. Zároveň přitom navrhovaná úprava nevhodně staví odborná stanoviska na stejnou úroveň jako znalecké posudky, navzdory skutečnosti, že se odborná stanoviska, resp. odborná vyjádření, obvykle používají pro posouzení skutkově jednodušších odborných otázek.