Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

                IV.
Důvodová zpráva
Obecná část
1. Zhodnocení platného právního stavu včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
1.1 Zhodnocení platné právní úpravy
Předkládaný návrh zákona obsahuje řešení několika otázek:
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Základní právo na svobodu projevu je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Totéž platí i o základních právech a svobodách, jejichž součástí je svoboda projevu nebo která některé aspekty svobody projevu obsahují. Mezi tato práva a svobody patří svoboda vědeckého bádání a svoboda umělecké tvorby včetně zveřejňování jejich výsledků, dále se jedná zejména o právo shromažďovací, které garantuje svobodu vyjádření názoru formou shromáždění, manifestace či demonstrace, právo sdružovací, zaručující též možnost vzniku nových subjektů nesoucích určitá poselství, či právo petiční, které zaručuje možnost vyjádřit názor či požadavek specifickou formou petice s nárokem na vyřízení, nikoliv však vyhovění. Jádrem těchto práv je snaha vyjádřit určitý názor či postoj, resp. přispět do veřejné debaty. Uvedená práva a svobody jsou zaručeny Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o ochraně lidských práv a základních svobod, za které lze uvést především Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“).
Uvedená práva zaručující osobám možnost přispět do veřejné debaty jsou však vystavena snahám o jejich omezení, mezi které patří i tzv. fenomén strategických žalob proti účasti veřejnosti (dále jen „SLAPP žaloby“). Jedná se o postup známý především ze Spojených států amerických, který se však postupně rozšířil i do Evropy, a který je Radou Evropy v Doporučení o boji proti zneužívání strategických žalob proti účasti veřejnosti [CM/Rec(2024)2] charakterizován jako soubor právních úkonů, „kterými je vyhrožováno nebo které jsou podány nebo vedeny jako prostředek za účelem šikanovat nebo zastrašit svůj cíl, a jejichž cílem je zabránit svobodnému vyjadřování ve veřejném zájmu nebo účasti veřejnosti ve veřejném zájmu nebo tyto aktivity omezit nebo jinak postihovat“. SLAPP žaloby jsou obvykle podávány osobami v mocenském postavení s dostatečnými finančními prostředky, ať už těmito osobami samotnými nebo prostřednictvím právnických osob zřízených za účelem prosazování jejich zájmů. Cílem SLAPP žalob jsou pak obvykle novináři, mediální organizace, oznamovatelé, obránci lidských práv, stejně jako další aktéři občanské společnosti, nevládní organizace, odbory nebo akademici. Pro cíle žalob SLAPP znamená vedení soudního řízení nutnost vynaložit značné úsilí a prostředky, kterými často nedisponují nebo které je vyčerpá, což následně vede k jejich odrazení od účasti na debatě o věcech veřejných.
Český právní řád v současnosti neobsahuje specifická pravidla zaměřující se pouze na SLAPP žaloby, nicméně upravuje nástroje použitelné proti těmto žalobám. Na prvním místě se jedná o institut zákazu zneužití práva, obecný institut platný napříč právním řádem i v jiných právních oblastech, který představuje řešení pro případy, kdy výkon subjektivního práva formálně v souladu s objektivním právem povede k materiálně zřejmé křivdě. V civilním právu hmotném je tento institut uveden jako jeden z hlavních principů v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), v civilním právu procesním pak jde o § 2 a 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále také jen „o. s. ř.“). Kromě obecného ustanovení na začátku obou hlavních předpisů je pak institut zneužití práva výslovně promítnut i v dalších ustanoveních (např. § 212 odst. 2 o. z. či § 138 odst. 1 o. s. ř.) či jiných předpisech (např. § 44 odst. 1 či § 68 písm. f) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění), s ohledem na svou obecnou povahu je však třeba jej zohledňovat a případně aplikovat i při výkladu ostatních ustanovení, u kterých není zákaz zneužití výslovně uveden. Judikatura tak např. dovodila zneužití práva v případě procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud tak bude podána žaloba, která je zneužívající, disponuje český soud nástroji k jejímu vypořádání, a to v podobě zamítnutí takové žaloby.
Co se týče procesních nástrojů a opatření, které vyžaduje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1069 ze dne 11. dubna 2024 o ochraně osob zapojených do účasti veřejnosti před zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními řízeními (dále jen „směrnice 2024/1069), lze v podrobnostech odkázat na kapitolu 5. týkající se souladu navrhované úpravy s unijním právem. Zde je uveden pouze stručný popis nástrojů a opatření, které již současná úprava zná, a která jsou použitelná i pro žaloby SLAPP.
Kromě zneužívajících řízení chrání uvedená směrnice i před zjevně bezdůvodnými (neopodstatněnými podle znění směrnice) žalobami. Znovu jako v případě institutu zneužití práva lze využít současný postup pro nakládání se zjevně bezdůvodnými žalobami, který se aplikuje nikoliv pouze na (zjevně bezdůvodné) žaloby SLAPP, ale obecně na všechny zjevně bezdůvodné žaloby bez ohledu na to, v jaké věci byly podány. O zjevně bezdůvodných žalobách soud rozhodne tak, že bez potřeby vyjádření žalovaného a bez provádění dokazování nařídí jednání, na kterém vynese zamítavý rozsudek (viz podrobněji dále kapitola 5.). 
Další soubor nástrojů a opatření se týká povinnosti nést náklady řízení a k náhradě škody způsobené zneužívající žalobou. Proti případným snahám žalobce o zbavení se povinnosti nést náklady řízení či hradit škodu prostřednictvím zpětvzetí či změny žaloby lze uplatnit obecná ustanovení, která zpětvzetí či změnu neumožňují ve stanovených případech, např. jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), či v případě nesouhlasu ostatních účastníků z vážných důvodů (§ 96 odst. 3 o. s. ř.). Dále lze v případě zpětvzetí žaloby uložit žalobci náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Náhrada nákladů na právní zastoupení v plné výši je pak zajištěna povinností k náhradě škody podle § 2909 o. z.
V dalších ohledech však vhodné a účinné nástroje proti SLAPP žalobám chybí, což reflektuje i uvedená směrnice 2024/1069, jejíž transpozici tento návrh zákona představuje. Jedná se především o:
· zakotvení oprávnění poskytnout podporu žalovanému ve věcech týkajících se veřejného zájmu,
· umožnění soudu uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce, 
· umožnění soudu na návrh žalovaného uložit jistotu na náklady řízení.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o doručování
Prvního července roku 2022 vstoupilo v účinnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784 ze dne 25. listopadu 2020 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (dále jen „nařízení 2020/1784“), které nahradilo předchozí nařízení 1393/2007. Soudní dvůr Evropské Unie v nedávné době vydal dvě rozhodnutí vztahující se již ke zrušenému nařízení, a to co do úpravy, kterou nové nařízení ze zrušeného nařízení víceméně převzalo a uvedená rozhodnutí jsou tak relevantní i pro novou úpravu doručování. Závěry obou rozhodnutí jsou zároveň tak významné, že je třeba doplnit i vnitrostátní úpravu.
První z uvedených rozhodnutí se věnovalo pojmu „žadatel“ podle čl. 5 odst. 2 nařízení 1393/2007 (čl. 9 odst. 2 nařízení 2020/1784). Uvedené ustanovení stanovuje, že žadatel nese veškeré náklady na překlad před zasláním písemnosti, aniž je dotčeno jakékoliv případné následné rozhodnutí soudu nebo příslušného orgánu o hrazení těchto nákladů. Podle dosavadního převládajícího tuzemského výkladu nesl náklady na překlad soud. Soudní dvůr oproti tomu v rozsudku C-196/21 zvolil jiné řešení, kdy podle něj uvedený čl. 5 odst. 2 „musí být vykládán v tom smyslu, že pokud soud nařídí zaslání soudních písemností třetím osobám, které podaly návrh na vstup do řízení v postavení vedlejších účastníků, nelze tento soud považovat za „žadatele“ ve smyslu tohoto ustanovení“. V odůvodnění dále uvedl (bod 46), že dosavadní převládající tuzemský výklad „by přitom narážel na povinnost tohoto soudu zaručit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy žadatele a adresáta písemnosti. Dodržení takové povinnosti totiž nutně s sebou nese, že orgán, který má tuto povinnost, se musí nacházet v nestranném postavení ve vztahu k zájmům žadatele a adresáta. Z toho vyplývá, že tento orgán nelze zaměňovat s jednou z těchto zúčastněných osob, a sice se žadatelem.“
Současná úprava v občanském soudním řádu ani jiném právním předpise neukládá účastníkům povinnost platit náklady na překlad písemnosti před jejím zasláním. S ohledem na závěr Soudního dvora je třeba dojít k závěru, že úprava nesení nákladů na překlad písemnosti, která by byla slučitelná s uvedeným rozsudkem Soudního dvora, v českém právním řádu absentuje.
Druhé rozhodnutí Soudního dvora, které je pro navrhovanou úpravu relevantní, představuje rozsudek ve věci C-7/21. Soudní dvůr se v uvedeném rozsudku zabýval výkladem čl. 8 odst. 1 nařízení 1393/2007 (čl. 12 odst. 1 nařízení 2020/1784), které upravuje právo na odmítnutí přijetí písemnosti adresátem a stanovuje lhůtu pro odmítnutí v délce jednoho týdne (podle nařízení 2020/1784 dvou týdnů). Soudní dvůr se v uvedené věci vyslovil tak, že „čl. 8 odst. 1 brání právní úpravě členského státu, jehož orgán vystavil doručovanou písemnost, podle níž se počátek běhu lhůty v délce jednoho týdne stanovené v tomto čl. 8 odst. 1, ve které může adresát takové písemnosti odmítnout její přijetí z některého z důvodů uvedených v tomto ustanovení, shoduje s počátkem běhu lhůty pro podání opravného prostředku proti uvedené písemnosti v tomto členském státě.“ Smyslem rozhodnutí je zabránit jakémukoli překryvu unijní lhůty na odmítnutí přijetí písemnosti se lhůtou na uplatnění opravného prostředku podle národního práva, jelikož takový souběh by vedl k omezení práva adresáta na spravedlivý proces ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V případě projednávaném Soudním dvorem se jednalo o běh lhůty k podání opravného prostředku, nicméně celkově lze zobecnit tuto otázku na vztah běhu lhůty pro odmítnutí přijetí písemnosti a běhu lhůty pro provedení jiného procesního úkonu, pokud k odmítnutí přijetí písemnosti nedojde.
Ani v tomto případě neobsahuje český právní řád řešení pro uvedenou situaci. Upravuje pouze obecná pravidla pro běh lhůt pro provedení příslušných procesních úkonů v § 55 až 58 o. s. ř., dále pak stanovuje konkrétní lhůty pro provedení příslušných úkonů (např. lhůta pro podání odvolání v § 204 o. s. ř.), nicméně úprava ve vztahu k běhu lhůty pro odmítnutí písemnosti podle nařízení 2020/1784 chybí.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) vydal dne 10. října 2024 rozsudek ve věci Machalický proti České republice (stížnost č. 42760/16). V tomto rozsudku shledal, že v rámci řízení o náhradu škody za trestní stíhání došlo k porušení práva stěžovatele na presumpci neviny. Civilní soudy přisuzovaly stěžovateli odpovědnost za spáchání trestné činnosti, přestože jeho trestní stíhání muselo být zastaveno z důvodu promlčení trestnosti činu. ESLP dále uvedl, že Úmluva nepřiznává osobě obviněné z trestného činu právo na odškodnění v případě zastavení trestního stíhání. Samotné zamítnutí žádosti o náhradu škody odůvodněné tím, že nelze ze zastavení trestního řízení automaticky dovozovat, že trestní stíhání bylo od počátku nezákonné, by tedy porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy nepředstavovalo. Nicméně v projednávané věci ESLP dospěl k závěru, že formulace obsažené v odůvodnění civilních soudů odrážely jednoznačný názor, že se stěžovatel trestného činu dopustil, ačkoliv v předchozím trestním řízení nebyl pravomocně uznán vinným. Shledal proto v projednávaném případě porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Problematika odškodnění za zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení je součástí obecného vztahu mezi právem na odškodnění podle odškodňovacího zákona a zastavením trestního stíhání. Úprava vychází jednak ze zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění (dále jen „trestní řád“), jednak ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „odškodňovací zákon“). K zastavení trestního řízení dochází ve stanovených případech podle § 11 a 172 trestního řádu. Pro řešenou věc je dále relevantní § 227 trestního řádu, podle kterého „jestliže trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku udělení milosti, amnestie, promlčení nebo proto, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval (§ 11 odst. 4, § 172 odst. 4), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.“
Na uvedenou úpravu v trestním řádu navazuje úprava v odškodňovacím zákoně, a to § 12, který stanovuje výjimky, kdy právo na odškodnění nevzniká. Úprava výjimek do značné míry kopíruje úpravu v § 227 trestního řádu, neboť jej vylučuje v případě zastavení trestního stíhání z toho důvodu, že obviněný nebyl za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, že mu byla udělena milost nebo že byl za trestný čin byl amnestován, nebo z toho důvodu, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a) až c) trestního řádu. 
Uvedená konstrukce v trestním řádu a odškodňovacím zákoně tak nevylučuje právo na odškodnění, nýbrž jej podmiňuje dokončením trestního řízení, ve kterém soud rozhodne o vině, nikoliv však o trestu. K uvedené konstrukci se vyjádřila i judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, rozsudek ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, či usnesení ze dne 21. června 2022, sp. zn. 30 Cdo 6/2022, a judikatura v nich citovaná), podle které „nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. § 11 odst. 4 tr. řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody.“
Co se týče problematiky zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, takový důvod v § 12 odškodňovacího zákona uveden není. Je však civilními soudy analogicky uplatňován (jako příklad lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). S ohledem na absenci rozhodnutí trestního soudu o vině podle § 227 trestního řádu však nevyhnutelně dochází ze strany civilních soudů ke zkoumání jednání osoby uplatňující právo na odškodnění z hlediska spáchání trestného činu; jinak řečeno, civilní soudy posuzují skutek, o kterém v trestním řízení došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení. Tím však civilní soud zasáhne do práv osoby uplatňující právo na odškodnění, což je v rozporu s Úmluvou, a to ať již soud použije jakoukoli formulaci, vždy bude toto sdělení její podstatou. Použití analogie ve vztahu k § 12 odškodňovacího zákona zároveň rozšiřuje rozsah výjimek z odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci, která je jinak podle § 2 odškodňovacího zákona absolutní a objektivní. 
Vyloučení použití § 12 odškodňovacího zákona pro případy zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení se také nejeví jako vhodné řešení. Kromě souvislosti s dalšími případy uvedenými v § 11, 172 a § 227 trestního řádu, pro které by měla platit jiná konstrukce, ačkoliv k tomu není věcný důvod, by taková úprava odporovala i obecnému chápání spravedlnosti. Nejvyšší soud k tomu v uvedeném rozsudku 28 Cdo 605/2012 uvádí: „Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchala, či nikoli, měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti.“
1.2 Zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
2.1 Základní účel a cíle navrhované právní úpravy
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Hlavním účelem navrhované úpravy je naplnit požadavky směrnice 2024/1069. Věcné řešení nové právní úpravy je založeno zejména na následujících cílech, které vychází z požadavků unijní směrnice 2024/1069:
· Poskytnutí efektivních nástrojů a opatření k ochraně žalovaného před SLAPP žalobami

Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný je v řízeních o žalobách SLAPP zpravidla ve slabším postavení, neboť nedisponuje dostatečnými prostředky k obraně. Zároveň ho probíhající řízení a nutnost se bránit před vydáním nepříznivého rozsudku, který by mu v případě neúspěchu ve věci uložil zaplatit typicky až likvidační peněžní částku, v porovnání se žalobcem nepřiměřeně zatěžuje. V případě žalovaného obvykle půjde o osobu, která nebude právně vzdělaná, a která i přes poučení soudu nemusí být schopna dostatečné právní obrany. Právní řád by jí tak měl poskytovat dostatečně efektivní nástroje a opatření k obraně před zneužívajícími řízeními nebo zjevně bezdůvodnými žalobami.

· Rozšíření ochrany i na osoby jednající za účelem přípravy či podpory výkonu uvedených práv

Kromě osob, které vysloví svůj projev v tisku, na internetu, účastní se shromáždění či se sdružují, provádí vědeckou, výzkumnou nebo uměleckou činnost, by měla být ochrana poskytnuta osobám, které neprovedly činnost podřaditelnou pod uvedené základní práva a svobody, nýbrž pouze přípravné (např. sběr dat), podpůrné či pomocné činnosti, které mají přímou a nedílnou spojitost s jednáním, na které cílí žaloba SLAPP. Mělo by jít o konkrétní přímo související činnost bez ohledu na to, zda spočívá ve společenské úsluze (pomoc při obstarávání místa pro demonstraci) nebo je založena na předem uzavřeném smluvním poměru (např. vydavatelství nebo tiskárny).
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o doručování
Jako obecný účel navrhované právní úpravy je třeba uvést zajištění funkčnosti úpravy doručování do ciziny a funkčnosti procesního postupu při odmítnutí písemnosti adresátem v souvislosti s jinými procesními úkony tak, aby nevznikaly situace rozporné s uvedenými závěry Soudního dvora.
Jako základní cíle lze uvést:
· Spravedlivé rozdělení nákladů mezi účastníky

Soudní dvůr výše zmiňovaným rozsudkem stanovil, že náklady na překlad písemnosti musí hradit žadatel, kterým bude jeden z účastníků. Navrhovaná úprava by tak měla vycházet z kritéria, které jednoho z účastníků (typicky půjde o žalobce nebo žalovaného) nadměrně nezatíží. Příkladem takové úpravy může být stanovení, že náklady na překlad všech písemností ponese pouze žalobce či žalovaný. Mezi vhodná kritéria pro zajištění spravedlivého rozdělení nákladů mezi účastníky se jeví nést náklady na překlad účastníkem, který má právní zájem na zaslání písemnosti nebo který soudu písemnosti předložil.

· Zaručení nijak nezkrácené lhůty pro provedení příslušného procesního úkonu v rámci práva na spravedlivý proces

V dalším výše zmíněném rozsudku Soudní dvůr uvedl: „Taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, vede navíc fakticky k tomu, že adresátovi písemnosti spadající do působnosti nařízení č. 1393/2007 bude odepřena možnost plně využít lhůtu stanovenou vnitrostátním právem pro podání opravného prostředku, a sice v projednávané věci lhůtu osmi dnů pro podání námitky proti dotčenému soudnímu aktu. V situacích, na které se vztahuje právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny, musí mít přitom jednotlivci k dispozici celé lhůty přiznané vnitrostátním právem členského státu pro využití procesního práva proti doručované písemnosti.“ Navrhovaná úprava by tak měla zajistit, aby měl účastník k dispozici celou lhůtu pro provedení procesního úkonu, a nikoliv pouze její část. Tím také bude naplněno právo na spravedlivý proces.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Obecným účelem je přijetí právní úpravy, která postaví otázku práva na odškodnění v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení najisto. Jako hlavní cíl lze uvést:
· Vyvážení práva na odškodnění s dobrými mravy a obecným chápáním spravedlnosti

Na jedné straně stojí právo na odškodnění z důvodu nezákonného trestního stíhání. Zároveň je však třeba klást důraz na to, aby nedocházelo k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Navrhovaná právní úprava má tak za cíl vyvážit uvedené principy a najít řešení souladné s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva.
2.2 Hlavní principy navrhované úpravy
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Navrhovaná úprava vychází primárně z principů stanovených ve směrnici 2024/1069, mezi tyto principy patří.
· Vymezení případů, ve kterých má být žalovanému poskytnuta ochrana

Jako první věc je třeba stanovit, ve kterých případech má být žalovanému poskytnuta ochrana v podobě nástrojů a opatření proti zneužívajícím řízením nebo zjevně bezdůvodným žalobám. V tomto ohledu je třeba vycházet ze směrnice 2024/1069 i z ústavního pořádku, tedy zejména Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.

Podle znění směrnice 2024/1069 se ochrana poskytuje žalovanému tehdy, pokud je na něj podána žaloba proto, že je zapojen do účasti veřejnosti. Toto obecné východisko v čl. 1 pak rozvádí v čl. 4 odst. 1), kdy účast veřejnosti definuje jako „pronesení jakéhokoli výroku nebo provádění jakékoliv činnosti, fyzickou či právnickou osobou při výkonu práva na svobodu projevu a informací, svobodu umění a věd nebo svobodu shromažďování a sdružování a jakékoli přípravné, podpůrné nebo pomocné činnosti s tím přímo spojené, které se týkají veřejného zájmu“.

Vymezení ve směrnici vychází ze dvou částí: a) pronesení výroku či provedení činnosti při výkonu vymezených práv a svobod, zejména svobody projevu a souvisejících práv a svobod, nebo v rámci přípravné, podpůrné či pomocné činnosti přímo spojené s výkonem uvedených práv a svobod; b) výrok či činnost se musejí týkat otázky veřejného zájmu.

Navrhovaná úprava z tohoto postulátu vychází a v ustanoveních, které uvedenou směrnici provádí, tak vymezuje tyto části, a to i s ohledem na terminologii v Listině základních práv a svobod a jejího výkladu provedeného Ústavním soudem včetně výkladu Evropským soudem pro lidská práva co do příslušných článků Úmluvy, a případně i prováděcí zákonnou úpravou (např. zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím).

Obecně se proto stanovuje, že ochrana je poskytnuta při „výkonu práva na“ a dále jsou uvedeny konkrétní základní práva a svobody, zároveň jsou s ohledem na znění směrnice zahrnuty i činnosti, které jsou přímo spojeny s výkonem práva, avšak nepředstavují jejich součást. Konečně se musí výkon práva týkat otázky veřejného zájmu, který je neurčitým právním pojmem, ze kterého vychází i judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu při posuzování střetu mezi svobodou projevu a souvisejícími právy a svobodami na jedné straně a právem na ochranu osobnosti a dalšími právy a svobodami na straně druhé.

· Vymezení osob, kterým bude poskytnuta ochrana

Po vymezení případů, ve kterých má být žalovanému poskytnuta ochrana, je třeba vymezit i okruh osob, kterým má být poskytnuta ochrana. V tomto ohledu je třeba vyjít z finálního znění čl. 1 a 4 odst. 1 směrnice, kdy v průběhu vyjednávání na půdě Rady EU došlo ke zobecnění vymezení, a to z původního vymezení novinářů a mediálních organizací na předem nevymezený okruh fyzických a právnických osob, které pronesly výrok či provedly činnost při výkonu uvedených práv v otázkách veřejného zájmu, mezi které patří také spolky a další právnické osoby zabývající se ochranou lidských práv (tzv. obránci lidských práv) nebo podílející se na občanské společnosti, akademici a umělci, či odbory.

· Rozšíření nástrojů a opatření k ochraně žalovaného podle směrnice 2024/1069 a současně jejich zakomponování do rámce současné úpravy

Uvedená směrnice 2024/1069 poskytuje široký rámec jednotlivých opatření a nástrojů k ochraně žalovaného. Uvedené nástroje či opatření však český právní řád zcela nebo částečně upravuje, navrhovaná úprava by tak neměla „objevovat kolo“ a snažit se zakotvit nové řešení speciálně pro SLAPP žaloby v těch případech, kdy už současná úprava obsahuje nástroje a opatření, které směrnice 2024/1069 vyžaduje. Mezi stávající nástroje patří zákaz zneužití práva, zamítnutí žaloby pro zjevnou bezdůvodnost, úprava změny a zpětvzetí žaloby, úprava povinnosti k náhradě nákladů řízení a k náhradě škody. Vedle toho český právní řád upravuje i zastoupení právnickou osobou (ne však v případech SLAPP žalob), zálohy či jistoty (avšak pouze v rámci předběžných opatření a zálohy k provedení důkazu), nebo také pořádkové pokuty.

· Postup po podání žaloby ve věcech, které by se mohly dotýkat působnosti úpravy podle směrnice 2024/1069, by tak měl být následující:

Soud by měl nejdříve na základě žaloby posoudit, zda se výrok nebo jiná činnost žalovaného, kterou lze podřadit pod svobodu projevu nebo další základní práva a svobody, nebo činnost s výrokem nebo činností přímo související, za kterou je žalovaný žalován, dotýká otázek veřejného zájmu a zda se na ní uplatní režim směrnice 2024/1069. Současně s tím by jako v případech mimo režim směrnice 2024/1069 měl soud žalobu posoudit z hlediska její zjevné bezdůvodnosti, a to z vlastní iniciativy. Pokud shledá, že je žaloba zjevně bezdůvodná, měl by bez obstarání vyjádření žalovaného či provádění dokazování nařídit jednání, na kterém žalobu bez dalšího zamítne.

V případě, že soud shledá, že jsou splněny základní předpoklady pro uplatnění směrnice 2024/1069, by měl při návrhu žalovaného na složení jistoty nebo zastoupení právnickou osobou zohlednit možnost jejich použití. Pokud soud vyhodnotí, že jde o zneužívající žalobu, měl by žalobu zamítnout a uložit žalobci pořádkovou pokutu.
Oproti směrnici 2024/1069 však dochází ke změně v jednom z hlavních principů navrhované úpravy:
· Rozšíření působnosti směrnice i na vnitrostátní případy

Navrhovaná úprava vychází z vymezení působnosti směrnice, a to s jednou podstatnou výjimkou, která spočívá v rozšíření působnosti navrhované úpravy i na vnitrostátní případy. Důvodů je několik, jako první lze uvést snahu zamezit nežádoucímu dvojímu standardu ochrany. Pokud by před tuzemským soudem bylo zahájeno řízení o žalobě SLAPP bez přeshraničního prvku, zůstal by žalovaný bez ochrany, která by mu náležela, kdyby byl v řízení přeshraniční prvek přítomen. Výsledkem by bylo znevýhodnění těch, které čelí žalobě SLAPP na vnitrostátní úrovni. Navíc by v případě omezení procesních záruk na přeshraniční případy hrozilo možné nebezpečí obcházení práva ze strany přeshraničních subjektů, které například mohou SLAPP žalobu účelově podat prostřednictvím tuzemských dceřiných společností, aby se vyhnuli ochraně podle směrnice. Dalším důvodem pro rozšíření působnosti je snaha poskytnout komplexní ochranu dohromady se zahraniční úpravou, kdy podle informací z ostatních členských států z implementačních workshopů ke směrnici 2024/1069 pořádaných Evropskou komisí by rovněž ostatní členské státy měly navrhnout nebo již navrhly předpis, který by se vztahoval i na vnitrostátní spory.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o doručování
Navrhovaná úprava v případě zálohy na náklady překladu písemnosti stanovuje pro rozdělení nákladů mezi účastníky kritérium v podobě toho, v zájmu kterého účastníka je písemnost zasílána. V těchto případech vždy nese povinnost složit zálohu příslušný účastník.
Hlavním principem úpravy počátku běhu procesních lhůt je zabránit jejich nežádoucímu souběhu s lhůtou unijní a zajištění dostatečné časové dotace pro učinění příslušných úkonů, a to pro zvážení odmítnutí přijetí písemnosti, jednak k následnému provedení příslušného procesního úkonu, pokud k odmítnutí přijetí písemnosti nedojde.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Hlavním principem navrhované úpravy je podmínění přiznání práva na odškodnění za zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení dokončením trestního řízení, ve kterém trestní soud vysloví vinu, ne však trest. Jedná se o konstrukci použitou u dalších případů zastavení trestního stíhání (např. z důvodu amnestie či zpětvzetí souhlasu poškozeného). Civilní soudy tak nebudou zkoumat trestněprávní stránku věci, čímž nebudou porušovat čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a zároveň se zachová právo obviněného na odškodnění.
2.3 Dopady navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Navrhovaná úprava nemá dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Z hlediska případné diskuze o nezbytnosti přijetí návrhu je na prvním místě nutné zmínit, že Česká republika je jakožto členský stát Evropské unie povinna přijmout nejpozději do 7. května 2026 národní úpravu nezbytnou pro dosažení souladu se směrnicí 2024/1069.
Komise dne 3. prosince 2020 vydala evropský akční plán pro demokracii, který oznámil soubor opatření k posílení svobody a plurality sdělovacích prostředků, včetně iniciativy týkající se strategických žalob proti účasti veřejnosti. Uvedený akční plán představuje zastřešující iniciativu zaměřenou na posílení postavení občanů a budování odolnějších demokracií v celé EU. V návaznosti na tuto iniciativu Komise přijala rovněž doporučení 2022/758 ze dne 27. dubna 2022 o ochraně novinářů a obránců lidských práv, kteří se podílejí na účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými nebo zneužívajícími soudními řízeními. Kromě směrnice 2024/1069 přijala Komise doporučení 2022/758 ze dne 27. dubna 2022 o ochraně novinářů a obránců lidských práv, kteří se podílejí na účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými nebo zneužívajícími soudními řízeními. V souladu se zněním směrnice i souvisejících dokumentů lze uvést následující důvody, pro které je přijetí úpravy nezbytné:
· Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy umožní relevantním aktérům se účastnit na debatě o věcech veřejných bez strachu z možné sankce v podobě účasti na soudním řízení.
· Mezi tyto aktéry patří i média, jejímž cílem je zajistit přístup veřejnosti k informacím, které umožňují vytvářet si vlastní názory a uplatňovat vlastní úsudek ve veřejném prostoru, v němž lze svobodně vyjadřovat rozdílné názory.
· Nepřijetí uvedené úpravy proti SLAPP žalobám by v případě nárůstu SLAPP žalob představovalo riziko odrazení relevantních aktérů od účasti na debatě o věcech veřejných i k podávání informací týkajících se oblastí, kde by podání SLAPP žaloby hrozilo.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o doručování
Stejně jako v případě písm. a) je na prvním místě třeba pamatovat na povinnost souladu vnitrostátního práva s unijním právem, která vyplývá z čl. 1 odst. 2 Ústavy. Uvedené rozsudky Soudního dvora přitom nelze pouze zohlednit při výkladu stávajících ustanovení občanského soudního řádu, který řešení uvedených otázek vůbec neobsahuje.
Bez přijetí odpovídající úpravy tak vzniká značné riziko nejednotnosti postupu soudů při rozhodování o tom, kdo bude platit a případně i hradit náklady na doručování. Totéž platí i pro určení vztahu běhu lhůt pro odmítnutí přijetí písemnosti adresátem a lhůt pro provedení jiných procesních úkonů. S ohledem na princip právní jistoty je tak třeba tuto situaci vyřešit přijetím nové právní úpravy. 
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
V případě nepřijetí nové právní úpravy bude nadále neuspokojivě řešena situace otázky odškodnění za zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení. S ohledem na podstatu sporů o odškodnění lze nadále očekávat aplikaci § 12 odškodňovacího zákona, kdy se civilní soudy budou věcně nadále zabývat trestněprávními úvahami, které jim nenáleží, které budou následně reflektovat v odůvodnění a které mohou vést k dalšímu porušení presumpce neviny jako ve věci Machalický. Samotná analogie je pak v těchto případech nevhodným způsobem řešení nastalé situace.
4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Z ústavně zaručených práv se navrhovaná úprava týká především čl. 17 Listiny základních práv a svobod upravující svobodu projevu a také dalších základních práv a svobod, které některé aspekty svobody projevu zahrnují nebo pro svobodu projevu umožňují vhodné podmínky. Mezi tato práva a svobody patří svoboda vědeckého bádání a zveřejňování jeho výsledků a také svoboda umělecké tvorby podle čl. 15 odst. 2, kdy obě zahrnují specifickou formu svobody projevu. Dále se jedná zejména o právo petiční (čl. 18), které zaručuje možnost vyjádřit názor či požadavek specifickou formou petice s nárokem na vyřízení, nikoliv však vyhovění. Dále se jedná o právo shromažďovací (čl. 19), které garantuje svobodu vyjádření názoru formou shromáždění, manifestace či demonstrace, či právo sdružovací (čl. 20), zaručující též možnost vzniku nových subjektů nesoucích určitá poselství. Podstatou těchto práv (alespoň z podstatné části) je snaha vyjádřit určitý názor či postoj, resp. přispět do veřejné debaty. Navrhovaná úprava má za cíl zlepšit postavení adresátů těchto práv a svobod, a to zavedením konkrétních procesních nástrojů, které provádí směrnici nad rámec těch, které už česká právní úprava obsahuje.
Protipólem uvedených práv je právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života chráněné v čl. 10 Listiny, nicméně nelze vyloučit ani případy, kdy dojde k zásahu do jiného základního práva[footnoteRef:1] (např. právo podnikat, srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11). Střet uvedených práv a svobod s právem na ochranu práv podle čl. 10 Listiny nebo jiného základního práva nebo svobody je v soudním řízení především předmětem věcného „hmotněprávního“ posouzení věci, které je obsaženo v meritorním rozhodnutí.  [1:  Příklady SLAPP žalob včetně typu práv, které byly v rámci SLAPP žaloby uplatněny, uvádí v každoroční zprávě zahraniční CASE, nebo-li Coalition against SLAPPs in Europe (Koalice proti SLAPP žalobám podaných v Evropě). Drtivou většinu představuje porušení práv odpovídajících právům podle čl. 10 odst. 1 Listiny, dále ale může jít o porušení pravidel hospodářské soutěže nebo ochrany osobních údajů podle GDPR. Zprávu za rok 2024 lze nalézt na odkaze (cit. 29.8.2025): https://www.the-case.eu/wp-content/uploads/2024/12/CASE-2024-report-vf_compressed-1.pdf ] 

Navrhovaná úprava vychází z předpokladu, že procesní nástroje a opatření k ochraně žalovaného se v souladu se směrnicí mají vztahovat pouze na případy, kdy jde o výkon (v podobě výroku či činnosti) uvedených práv a svobod nebo činnost s výkonem práv a svobod přímo souvisejících, který se týká otázek veřejného zájmu. 
Otázku veřejného zájmu či věc veřejnou lze vymezit jako záležitost, která ovlivňuje veřejnost natolik, že by na ní mohla mít veřejnost legitimní zájem. To, zda jde o otázku veřejného zájmu, posuzuje ve své judikatuře v rámci tzv. osmikrokového testu[footnoteRef:2] i Ústavní soud a charakterizuje ji jako „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne ze dne 11. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Jedná se tedy o obsahově neuzavřený výčet, jako další příklady otázek veřejného zájmu lze v souladu se směrnicí uvést otázky základních práv, veřejného zdraví, bezpečnosti, životního prostředí či otázky demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy. [2:  Nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, nález téhož soudu ze dne 11. června 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17.] 

Konečně je třeba v tomto bodě dodat, že ačkoliv je úprava namířena proti zneužívajícím žalobám, institut zneužití práva se může objevit i na straně žalovaného. Poskytnout ochranu žalovanému tak nebude možné v případě, kdy je cílem žalovaného zcela zjevně a nade vší pochybnost šířit dezinformace nebo vznášet vykonstruovaná nařčení s cílem poškodit pověst žalobce. 
Po vymezení, v jakých případech se procesní nástroje a opatření mají použít, je třeba posoudit nově navrhované procesní nástroje, mezi které patří možnost zastoupení žalovaného právnickou osobou a složení jistoty na náklady řízení žalovaným. S ohledem na princip proporcionality by tyto nástroje a opatření měly sledovat legitimní cíl, být způsobilé tohoto cíle dosáhnout, nepřekračovat meze toho, co je nezbytně nutné, a zároveň musí být splněn prvek přiměřenosti [proporcionalita stricto sensu (viz BARTOŇ, Michal, Jan KRATOCHVÍL, Martin KOPA, Maxim TOMOSZEK, Jiří JIRÁSEK a Ondřej SVAČEK. Základní práva. Praha: Leges, 2016. ISBN 978-80-7502-128-1, s. 95 a n. a nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15)].
Institut jistoty je použit již v současné úpravě, ať už v rámci předběžných opatření podle § 75b o. s. ř. (přičemž tato úprava obstála před Ústavním soudem v usnesení ze dne 16. května 2006, sp. zn. Pl. ÚS 46/05) nebo v podobě zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 insolvenčního zákona, kdy návrh na zrušení Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 28. června 2022, sp. zn. Pl. ÚS 104/20. Navrhovaný institut jistoty slouží k legitimnímu cíli, kterým je zajištění náhrady nákladů řízení pro žalovaného a je ho možné použít pouze tehdy, pokud žalobce řízením sleduje zjevné zneužití práva nebo je tu vážná obava, že by žalobce v případě svého neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení. Institut jistoty tak vymezením případů, ve kterých soud může jistotu uložit, nepřekračuje meze nezbytně nutného, a zároveň jde o přiměřený zásah do práva žalobce, který je navíc v případě finančních problémů chráněn před složením jistoty v případech, kdy se uplatní osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř.
Zastoupení žalovaného právnickou osobou představuje institut, který je v mnoha modalitách upraven v § 26 o. s. ř. Toto ustanovení sledující legitimní cíl podpory žalovaného umožňuje osobě ve vymezeném postavení (člen odborové organizace, cizinec, subjekt údajů) zastoupení spolkem či jinou právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je ochrana zájmů účastníka. Totéž platí i pro navrhovanou úpravu, kdy půjde o možnost zastoupení prostřednictvím právnické osoby, jejímž předmětem činnosti bude ochrana uvedených práv či demokratických hodnot podle čl. 2 Listiny. S ohledem na obtížnost těchto sporů, kde bude zpravidla třeba posuzovat střet mezi svobodou projevu nebo dalšími souvisejícími právy a svobodami na jedné straně a právy podle čl. 10 Listiny či jiným základním právem nebo svobodou na straně druhé, se pro zastoupení vyžaduje právnické vzdělání člena nebo zaměstnance takové právnické osoby. Samozřejmě ani žalovanému, ani žalobci nic nebrání si obstarat zastoupení jiným způsobem, zastoupení žalovaného právnickou osobou není povinné a závisí na aktivitě (pokud si sám právnickou osobu obstará) či souhlasu (pokud se právnická osoba nabídne) žalovaného. 
Obecně lze tedy shrnout, že uvedená ustanovení i zbylá opatření k provedení směrnice jsou v souladu s ústavním pořádkem.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o doručování
Co se týče souladu institutu zálohy s ústavním pořádkem, znovu lze obecně odkázat na judikaturu Ústavního soudu uvedenou v písm. a). Záloha se podle navrhované úpravy skládá za účelem pokrytí nákladů na překlad písemnosti. Při posuzování souladu s ústavním pořádkem je třeba předně vycházet ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, ve kterém se Ústavní soud zabýval výkladem čl. 37 odst. 4 Listiny zakotvujícím právo na tlumočníka. Ústavní soud v tomto stanovisku uvedl, že uvedený článek nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. Uvedené rozhodnutí pak aplikovaly obecné soudy i na § 18 odst. 1 o. s. ř. upravující právo jednat před soudem ve své mateřštině. Podle obecných soudů z uvedeného ustanovení nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem R 67/2018 civ., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017). Z ústavního pořádku tak ani pro vnitrostátní případy nevyplývá povinnost soudů provádět překlad písemnosti (na to se však novela nevztahuje), totéž by mělo platit i pro navrhovanou úpravu zabývající se překladem písemností doručovaných do ciziny.
Zároveň je třeba pamatovat na to, aby navrhovaná úprava nevedla k porušení práva na spravedlivý proces v podobě zatížení účastníka nepřiměřenými náklady na složení zálohy. Co se týče rozdělení nákladů na placení zálohy, jako relevantní kritérium bylo zvoleno „písemnost zasílána v zájmu účastníka“. Tento koncept odpovídá vymezení pojmu žadatel v rozhodnutí Soudního dvora (bod 40), tedy „účastníka řízení, který má právní zájem na zaslání písemnosti (…).“. Toto kritérium dopadá na účastnické, či jakékoli jiné písemnosti prostřednictvím kterých soud v zájmu účastníka komunikuje s účastníky nebo dalšími osobami v cizině. Uvedené kritérium nepřiměřeně nezatěžuje ani jednoho z účastníků, naopak se snaží o nalezení co nejspravedlivějšího rozdělení placení zálohy. Pro případy osob, které by neměly na složení zálohy finanční prostředky, navrhovaná úprava koresponduje s postupem pro placení zálohy na provedení důkazu a vylučuje složení zálohy tehdy, kdy je účastník osvobozen od placení zálohy jako součásti práva na osvobození od soudních poplatků nebo naplnil-li předpoklady pro osvobození od placení zálohy. Zálohu v takovém případě platí stát.
Navrhovaná úprava běhu lhůty pak plně respektuje právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, neboť adresátovi písemnosti nechává lhůtu ke zvážení odmítnutí přijetí písemnosti, na kterou teprve poté navazuje lhůta k provedení příslušného procesního úkonu. Je tak zaručeno, že účastník bude disponovat dostatečně dlouhou lhůtou na provedení všech potřebných úkonů.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Uvedenou úpravu je třeba posoudit zejména s právem na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Předně je třeba stanovit, že navrhovaná úprava sleduje legitimní cíle, a to jednak ochranu osoby uplatňující právo na odškodnění za nezákonné trestní stíhání před porušením presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Jak již uvedl Evropský soud pro lidská práva ve věci Machalický nebo také Ústavní soud v bodě 20 usnesení ze dne 23. října 2024, sp. zn. IV. ÚS 88/24: „civilní soudy nesmí v odůvodnění svých rozhodnutí jakkoli stěžovateli přičítat vinu za trestný čin, za který nebyl odsouzen, nebo jinak naznačovat, že spáchal trestný čin. Jinak by totiž porušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem“. Druhým cílem navrhované úpravy je zajistit, aby se odškodnění poskytovalo pouze osobám, které trestný čin nespáchaly, v opačném případě by došlo ke stavu, který by odporoval dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti
Navrhovaná konstrukce, podle které by měl o trestněprávních otázkách rozhodovat trestní soud, který na žádost obviněného bude pokračovat v trestním řízení a rozhodne o vině, nikoliv však o trestu, načež následně civilní soud bude uvedeným rozhodnutím vázán a nebude již nijak posuzovat trestněprávní otázky viny, je konstrukcí zakotvenou již v původním znění zákona č. 82/1998 Sb.; v téže době také již byla účinná příslušná ustanovení trestního řádu. Jedná se o konstrukci, která se uplatňuje na široký výsek případů, kdy je trestní stíhání zastaveno, a do kterých v trestním řízení patří i promlčení. 
Uvedená konstrukce je tak souladná s čl. 36 odst. 3 Listiny, což potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (k ní viz níže), a také Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15, aproboval výklad Nejvyššího soudu, že zastavení řízení pro promlčení samo o sobě nevede k závěru o nezákonnosti trestního stíhání. Takový závěr nenarušuje dle Ústavního soudu samotnou podstatu práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť je vyjádřením ústavně konformní zásady trestní legislativy, dle níž se musí státní orgány pokusit vyšetřit a postihnout veškeré trestně závadné jednání, u nějž není dostatečně zřejmá bezúspěšnost (resp. neoprávněnost) takové snahy. Dále lze odkázat i na uvedené usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 88/24: „To, že osobu již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Lze tak v souladu se zákonem trvat na tom, aby se daná osoba domáhala dalšího pokračování v trestním řízení. Jeho výsledek eventuálně ukáže, zda celé trestní stíhání bylo nezákonné. Současně platí, že je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny.“
5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Mezi současné cíle Evropské Unie patří i ochrana účasti veřejnosti na demokratickém životě a svobody projevu, která je považována za základní hodnotu Unie. V posledních letech se EU zaměřuje na boj proti tzv. strategickým žalobám proti účasti veřejnosti (SLAPP), které představují vážné ohrožení právního státu, svobody projevu a práva na informace. Tyto žaloby jsou typicky podávány s cílem zastrašit novináře, aktivisty, obránce lidských práv či jiné osoby jednající ve veřejném zájmu.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1069 ze dne 11. dubna 2024 stojí na prvním místě mezi nástroji, které tyto unijní cíle plní, a to vedle doporučení Komise (EU) 2022/758 ze dne 27. dubna 2022 o ochraně novinářů a obránců lidských práv, kteří se podílejí na účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými nebo zneužívajícími soudními řízeními. Směrnice stanoví minimální standardy ochrany před zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními řízeními v přeshraničních občanskoprávních věcech. Jejím cílem je zajistit, aby osoby zapojené do veřejné debaty nebyly vystaveny šikanózním právním postupům, které by mohly vést k omezení jejich práv garantovaných Listinou základních práv EU, zejména svobody projevu, práva na informace a práva na účinnou právní ochranu.
Předložený návrh je ve shodě s cíli EU a jeho cílem je provést směrnici do právního řádu, jak je prezentováno v následující části.
· Směrnice 2024/1069 a její provedení ve vnitrostátním právním řádu

V čl. 1 (předmět) směrnice stanovuje svůj obsah, upravuje záruky proti zjevně neopodstatněným žalobním návrhům nebo zneužívajícím soudním řízením v občanskoprávních věcech s přeshraničním dopadem, zahájeným proti fyzickým a právnickým osobám proto, že jsou zapojeny do účasti veřejnosti. Směrnice rozlišuje mezi zjevně neopodstatněnými žalobami nebo zneužívajícími soudními řízeními, a to nejen terminologicky v čl. 1, nýbrž i systematicky rozsahem nástrojů směřujících proti jednomu nebo druhému institutu, a to v kapitole III (zamítnutí v rané fázi), která upravuje nástroje použitelné proti zjevně neopodstatněným žalobám, a v kapitole IV (prostředky nápravy), která upravuje prostředky nápravy proti zneužívajícím soudním řízením.

Z tohoto rozdělení je tak třeba vycházet a navrhovaná úprava v tomto ohledu mezi oběma instituty a prostředky nápravy poskytuje příslušné nástroje a opatření v souladu se směrnicí.

V čl. 2 (oblast působnosti) je uveden rozsah působnosti směrnice, která se má vztahovat na občanskoprávní nebo obchodněprávní věci s přeshraničním dopadem, které jsou předmětem občanskoprávního řízení, včetně předběžných a zajišťovacích opatření a protinávrhů, bez ohledu na povahu soudu. Nepoužije se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii). Směrnice se zároveň nevztahuje na trestní věci ani na rozhodčí řízení a nedotýká se trestního práva procesního. 

Navrhovaná úprava vychází z vymezení působnosti směrnice, a to s jednou změnou, která spočívá v rozšíření působnosti navrhované úpravy i na vnitrostátní případy. Důvodů je několik, jako první lze uvést snahu zamezit nežádoucímu dvojímu standardu ochrany. Pokud by bylo před tuzemským soudem zahájeno řízení o žalobě SLAPP bez přeshraničního prvku (což bude zřejmě častější případ na našem území[footnoteRef:3]), zůstal by žalovaný bez ochrany, která by mu náležela, kdyby byl v řízení přeshraniční prvek přítomen. Výsledkem by byl nežádoucí dvojí standard ochrany a znevýhodnění těch, které čelí žalobě SLAPP na vnitrostátní úrovni. Navíc v případě omezení procesních záruk na přeshraniční případy by hrozilo možné nebezpečí obcházení práva ze strany přeshraničních subjektů, které například mohou žalobu SLAPP účelově podat prostřednictvím tuzemských dceřiných společností, aby se vyhnuli ochraně podle směrnice. Dalším důvodem pro rozšíření působnosti je snaha poskytnout komplexní ochranu dohromady se zahraniční úpravou. Podle informací z ostatních členských států z implementačních workshopů ke směrnici 2024/1069 pořádaných Evropskou komisí navrhují i ostatní členské úpravu, která se vztahuje i na vnitrostátní spory. Toto rozšíření je tak plně v souladu s unijními cíli. [3:  Podle již zmiňované každoroční zprávy CASE tvořily v letech 2010 až 2023 přeshraniční věci méně než 10 % případů SLAPP žalob.] 


Tímto je také proveden čl. 3 (minimální požadavky), upravující možnost zvýšit ochranu uvedenou ve směrnici a zároveň zakazující snížit dosavadní úroveň ochrany. Navrhovaná právní úprava v souladu s tímto článkem nesnižuje dosavadní úroveň ochrany.

V čl. 4 (definice) jde o vymezení celkem 3 termínů. První z nich představuje „účast veřejnosti“, druhý „záležitost veřejného zájmu“, a třetí „zneužívající soudní řízení proti účasti veřejnosti“. Druhá a třetí definice přitom spíše uvádí příklady nebo znaky uvedeného termínu než komplexní definici.

Navrhovaná úprava vychází ze všech třech termínů. Co se týče „účasti veřejnosti“, tento termín vymezuje jako hypotézu pro uplatnění procesních opatření a nástrojů, a to v souladu se směrnicí vymezením základních práv a svobod, doplněním přípravných, podpůrných nebo pomocných činností a vztažením na všechny fyzické či právnické osoby, které budou v uvedených věcech žalovány. 

Další termín v podobě „záležitosti veřejného zájmu“ je směrnicí vymezen široce coby každá záležitost, která ovlivňuje veřejnost natolik, že by na ní mohla mít veřejnost legitimní zájem. Směrnice zároveň uvádí demonstrativní výčet případů. Obecně lze uvést, že se jedná o neurčitý právní pojem, který není legislativně vhodné a ani možné konkrétněji definovat. Soudy tak tento pojem budou vykládat primárně v souladu s vnitrostátním právem i s ohledem na příklady uvedené ve směrnici.

Obdobné lze uvést i ke „zneužívajícímu soudnímu řízení proti účasti veřejnosti“. Samotný institut zneužití práva je obecným institutem, který může mít velké množství podob. Mezi ně patří i zneužívající žaloba, která znovu může nabývat v jednotlivých případech různých forem. Znovu se tak uplatní současná úprava, a to při zohlednění znaků uvedených ve směrnici.

Čl. 5 negativně definuje věc s přeshraničním dopadem pro účely směrnice, kdy každá věc by měla být považována za věc s přeshraničním dopadem, ledaže obě strany mají bydliště či sídlo ve stejném členském státě jako soud, u něhož bylo řízení zahájeno, a všechny ostatní prvky relevantní pro danou situaci se nacházejí pouze v tomto členském státě.

Navrhovaná úprava se vztahuje nejen na věci s přeshraničním prvkem, ale je rozšířena i na vnitrostátní případy a toto rozlišení proto není z hlediska transpozice relevantní.

Čl. 6 až 10 (kapitola II) obsahují obecná pravidla upravující procesní záruky. Jedná se o úpravu pro případy dodatečné změny žalobního návrhu nebo tvrzení, podpory žalovaného v soudním řízení a složení jistoty.
 
Podle čl. 6 by měly osoby, proti kterým byla podána zneužívající žaloba podle směrnice, mít právo navrhnout soudu uložit žalobci jistotu, dále navrhnout uplatnění prostředků podle kapitoly III (čl. 11 až 13 upravující zamítnutí zjevně bezdůvodné žaloby v rané fázi řízení) a také uplatnit prostředky podle kapitoly IV (čl. 14 a 15 upravující prostředky nápravy proti zneužívajícím žalobám). Podle odst. 2 je pak na členských státech, aby uvážily, zda může soud prostředky podle kapitoly III a IV uplatnit z moci úřední.

Navrhovaná i současná úprava v tomto ohledu respektují znění směrnice. Nařízení jistoty je ponecháno pouze na návrhu žalobce, kdy soud nemůže nařídit složení jistoty z vlastní iniciativy. Soud pouze podle okolností případů vyhodnotí, zda jsou ke složení jistoty splněny podmínky stanovené zákonem.

Co se týče prostředků podle kapitoly III, ty jsou v souladu se současnou úpravou přijímány soudem z moci úřední. Otázka zjevné bezdůvodnosti totiž patří do věcného posouzení žaloby, které přísluší soudu a které soud činí sám bez ohledu na návrh ostatních účastníků, coby jako jednu z prvních činností v řízení. Případný další postup je také na soudu, a to s ohledem na § 100 odst. 1 o. s. ř., podle kterého soud postupuje v řízení i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Žalovaný tak může namítnout zjevnou bezdůvodnost žaloby a soud se touto námitkou bude zabývat, nicméně zjevnou bezdůvodnost by měl posoudit sám soud i bez ohledu na činnost účastníků. Důkazní břemeno a břemeno tvrzení k opodstatněnosti žaloby nese žalobce (k tomu viz čl. 12).

Nástroje kapitoly IV pak lze rozdělit mezi povinnost k náhradě nákladů řízení (čl. 14), o které ale soud znovu rozhodne z vlastní iniciativy, a to podle § 151 odst. 1 o. s. ř. a zavedení procesních prostředků nápravy proti zneužívajícím soudním řízením (čl. 15).

Při náhradě za právní zastoupení bude vycházet z úpravy odměny za zastupování podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění. Co se týče náhrady za právní zastoupení nad rámec této tzv. „mimosmluvní odměny“, v tomto ohledu vzniká žalobci povinnost k náhradě škody podle § 2909 o. z. (podrobněji čl. 14), přičemž žalovaný musí uplatnit tento nárok vůči žalobci. Žalovaný je v souladu s čl. 6 směrnice proto aktivním navrhovatelem.

Co se týče provedení článku 15, tam žalovaný může soud v souladu s transpoziční úpravou žádat o přiznání práva rozsudek uveřejnit na náklady žalobce. V případě zjevně zneužívajícího podání, tedy je-li již od začátku jasné, že žalobce žalobou cílí pouze na zneužití řízení, může žalovaný navíc navrhovat uložení pořádkové pokuty. Tím se nevylučuje možnost soudu rozhodnout o uložení pokuty z moci úřední.

V čl. 7 je pak vyjádřen požadavek na zrychlené vyřízení návrhů v souladu s vnitrostátním právem, přičemž se zohlední okolnosti daného případu, právo na účinnou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. V případě zamítnutí z důvodu zjevné neopodstatněnosti v rané fázi řízení podle čl. 11 je však třeba pamatovat, že k zamítnutí může dojít kdykoliv během řízení, jakmile soud sezná, že jde o zjevně bezdůvodnou žalobu. V případě prostředků podle kapitoly IV směrnice uvádí, že ke zrychlenému vyřízení je třeba přistoupit tam, kde je to možné, v souladu s vnitrostátním právem, přičemž se zohlední okolnosti dané věci, právo na účinnou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.

Znovu lze uzavřít, že navrhovaná i současná úprava splňují požadavky směrnice. O složení jistoty soud rozhodne bez zbytečného odkladu po posouzení její důvodnosti. V případě zjevné bezdůvodnosti (např. žaloba je podána na základě promlčeného nároku) soud podle § 114 a § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. rozhodne bez vyjádření žalovaného (pokud ke zjištění o zjevné bezdůvodnosti dojde až v průběhu řízení, tak už soud nebude od žalovaného vyžadovat další podklady) a bez provedení dokazování (v případě zjevné bezdůvodnosti v průběhu řízení soud od dalšího dokazování ustoupí) nařídí jednání, na kterém vynese zamítavý rozsudek. S ohledem na čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle kterého se rozsudek vyhlašuje veřejně na jednání, není v tomto případě možné rozhodnout „od stolu“. K nařízení jednání se přistupuje i u jiných případů zrychleného řízení, např. v případě rozsudku pro uznání na základě kvalifikované výzvy podle § 114b a § 153a o. s. ř.

Opatření podle kapitoly IV jsou pak i s ohledem na své zaměření proti zneužívajícím soudním řízením směřována až na konec řízení, neboť právě v konečném meritorním rozhodnutím soud rozhodne o tom, zda je žaloba zneužívající. Soud tím pádem nemůže o náhradě nákladů rozhodnout až do okamžiku vydání konečného rozhodnutí, to ostatně stanovuje § 151 odst. 1 o. s. ř.; totéž platí o uplatnění nároku na náhradu škody. Nicméně v případě změny žaloby je podle § 151 odst. 1 o. s. ř. možné uplatnit náhradu nákladů od okamžiku, jakmile tyto náklady vzniknou. Pořádkovou pokutu je pak možné uložit i v průběhu řízení, nicméně znovu lze v tomto ohledu poukázat na to, že tato sankce může být vydána v reakci na uvážení soudu o zneužívajícím charakteru žaloby, kterou v takovém případě zamítne konečným meritorním rozhodnutím.

Co se týče dodatečné změny žalobního návrhu nebo tvrzení podle čl. 8, podle směrnice by žádné dodatečné změny žalobních návrhů či tvrzení učiněné žalobcem, včetně zpětvzetí žalob, neměly mít vliv na možnost žalovaného uplatnit prostředky nápravy podle kapitoly IV (přiznání náhrady nákladů a úprava sankcí), a to v souladu s vnitrostátním právem. Náhrada nákladů by podle čl. 14 měla obsahovat přiznání nákladů řízení, a to včetně plných nákladů na právní zastoupení, ledaže jsou zjevně nepřiměřené. Ukládání sankcí je pak dle čl. 15 ponecháno na diskreci členských států, přičemž sankce musí být přiměřené a odrazující, včetně možnosti uložit žalobci SLAPP uhrazení náhrady škody nebo zveřejnění soudního rozhodnutí.

S těmito ustanoveními je souladná již současná úprava v občanském soudním řádu a občanském zákoníku. Proti případným snahám o zbavení se povinnosti nést náklady řízení či hradit škodu prostřednictvím zpětvzetí či změny žaloby lze uplatnit obecná ustanovení, která zpětvzetí či změnu neumožňují ve stanovených případech, např. jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) či v případě nesouhlasu ostatních účastníků z vážných důvodů (§ 96 odst. 3 o. s. ř.). Dále se tyto skutečnosti promítají v rozhodnutí o nákladech řízení, kdy v případě zpětvzetí žaloby dojde k uložení náhrady nákladů podle § 146 odst. 2, v případě změny žaloby pak k uložení náhrady nákladů v zamítavém meritorním rozsudku. Je tomu tak z důvodu, že soud by a priori neměl povolit změnu žaloby podle § 95 odst. 2 o. s. ř. v případě, že žalobce zjevně míní institutu změny žaloby zneužít, aby zamezil prohře ve sporu týkajícího se dosavadního skutkového základu (SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, § 95.). V případě, že žalobce doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok, nejedná se o změnu žaloby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017). Náhrada plných nákladů je pak zajištěna povinností k náhradě škody podle § 2909 o. z.

Ukládání sankcí podle čl. 15 je v navrhované úpravě zajištěno prostřednictvím jednak možnosti žalovaného, aby mu soud v zamítavém rozsudku přiznal právo rozsudek uveřejnit na náklady žalobce a dále prostřednictvím pořádkové pokuty v § 53 o. s. ř., kterou soud uloží účastníku za podání, které sleduje zjevné zneužití práva. Směrnice v článku 6 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby žalovaný mohl požádat o uplatnění prostředků nápravy v čl. 14 a 15 v souladu s vnitrostátním právem. Obdobně má mít žalovaný dle čl. 8 možnost požádat o uplatnění těchto prostředků v souladu s vnitrostátním právem v případě změny či zpětvzetí žaloby. Z obecné zásady v § 100 odst. 1 o. s. ř. lze dovodit, že soud může o uložení pořádkové pokuty rozhodovat z vlastní iniciativy po celou dobu řízení, přičemž tak může činit až do vydání rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby žalobcem. Žalovaný však může soudu podat návrh na uložení pořádkové pokuty žalobci kdykoli v průběhu řízení, a tedy i poté, co žalobce vzal svou žalobu zpět, až do vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Navrhovaný postup je tak v souladu se závazky České republiky plynoucími z čl. 8 a 15 směrnice.

Podpora žalovaného je obsažena v čl. 9. Podle něj by měl soud umožnit sdružením, organizacím, odborovým svazům a jiným subjektům, které mají v souladu s kritérii stanovenými jejich vnitrostátním právem oprávněný zájem na ochraně nebo prosazování práv osob, které jsou zapojeny do účasti veřejnosti, podpořit žalovaného s jeho souhlasem podpořit nebo poskytnout informace v tomto řízení v souladu s vnitrostátním právem.

Navrhovaná úprava promítá uvedený článek v oprávnění zastupovat žalovaného právnickou osobou, k jejímž činnostem podle zakladatelského právního jednání patří ochrana uvedených práv a svobod nebo demokratických hodnot. Zastoupení bude možné pouze se souhlasem žalovaného. S ohledem na náročnost řízení bude v řízení za právnickou osobu vystupovat pověřený zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Podobně jako v případech ostatních právnických osob v § 26 platí pro zastupování i právnickou osobou zákaz substituce. Vedle navrhované úpravy provádí uvedený článek úprava v § 26 odst. 1 o. s. ř., podle kterého může odborová organizace, v řízení zastupovat účastníka, který je jejím členem, s výjimkou věcí týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti.

Úprava v čl. 10 stanovuje, aby žalobce složil jistotu k pokrytí odhadovaných nákladů řízení, jež mohou zahrnovat náklady na právní zastoupení vzniklé žalovanému, a, je-li to stanoveno ve vnitrostátním právu, náhradu škody.

Navrhovaná úprava zakotvuje možnost soudu uložit jistotu v případě, že žalobce řízením sleduje zjevné zneužití práva nebo pokud existuje vážná obava, že by žalobce v případě svého neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení. Uložení jistoty je ponecháno na úvaze soudu, čímž je zaručeno zohlednění práva žalobce na přístup ke spravedlnosti. Dále je šetřeno právo nemajetných žalobců v podobě vyloučení možnosti uložit jistotu v případě osvobození žalobce od placení zálohy jako součásti práva na individuální osvobození od soudních poplatků.

Další soubor ustanovení obsahují čl. 11 až 13 (kapitola III). Tyto články upravují zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních návrhů v rané fázi. Podle čl. 11 mají členské státy zajistit, aby soudy mohly po náležitém posouzení zamítnout žalobní návrhy proti účasti veřejnosti jako zjevně neopodstatněné v co nejranější fázi řízení, a to v souladu s vnitrostátním právem. Čl. 12 pak upravuje rozdělení důkazního břemena, které nese co do opodstatněnosti žaloby žalobce. Podle čl. 13 by pak proti vydanému rozhodnutí měl být k dispozici opravný prostředek.

Uvedená ustanovení jsou provedena již ve stávající úpravě. V případě, kdy je podána zjevně bezdůvodná žaloba, soud bez obstarání vyjádření žalovaného či provedení dalších procesních úkonů nařídí jednání, na kterém žalobu bez provedení dokazování zamítne. Jedná se o obecné pravidlo platné pro všechny druhy civilního řízení. Nařízení jednání je třeba vyžadovat s ohledem na čl. 96 odst. 2 Ústavy, neboť soud rozhodne rozsudkem, kterým řízení skončí. K nařízení jednání s vydáním rozsudku dochází i v případě jiných zrychlovacích institutů civilního řízení jako rozsudku pro uznání. Uvedený postup vychází ze systematiky občanského soudního řádu (v tomto ohledu lze odkázat na § 100 odst. 1, § 114 a § 114a odst. 1 a 2 písm. a) a § 114b o. s. ř., o. s. ř. zároveň vůbec obecně neupravuje důvody pro zamítnutí žaloby, ani např. pro „běžnou“ nedůvodnost, kdy soud žalobě nemůže vyhovět ani po provedení dokazování), kterou reflektuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1337/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017): „V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout - protože není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném (prvním) jednání.“ 

Důkazní břemeno a břemeno tvrzení vázající se k opodstatněnosti žaloby nese podle stávající úpravy žalobce. To, zda namítá neunesení těchto břemen žalovaný, je pro soud nepodstatné, neboť musí z vlastní iniciativy při posouzení žaloby vždy vyhodnotit, zda jde o opodstatněnou žalobu. Jedná se o obecné pravidlo vycházející z § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., znovu lze v tomto ohledu odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010): „V závislosti na hypotéze právní normy každá ze sporných stran musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; povinnost tvrzení, důkazní povinnost, břemeno tvrzení a důkazní břemeno nemohou „přecházet“ v řízení z jedné strany sporu na stranu druhou.“

Konečně je třeba uvést, že proti rozsudku zamítajícímu žalobu z důvodu zjevné bezdůvodnosti je přípustné odvolání, a to podle § 201 o. s. ř.

Kapitola IV (čl. 14 a 15) uvádí prostředky nápravy proti zneužívajícím soudním řízením proti účasti veřejnosti. Mezi tyto prostředky patří podle čl. 14 povinnost nést veškeré druhy nákladů řízení, jejichž uhrazení může být podle vnitrostátního práva přiznáno, včetně plných nákladů na právní zastoupení vzniklých žalovanému, ledaže jsou tyto náklady nepřiměřené. Směrnice zároveň vyžaduje, aby vnitrostátní úprava umožňovala žalovanému přiznat náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení i nad rámec tzv. „mimosmluvní odměny“, v takovém případě je třeba nahradit i zbylé náklady až do plné výše nákladů za právní zastoupení, ledaže jde o náklady nepřiměřené. Zároveň platí, že tyto náklady mohou být v plné výši uhrazeny i jinými prostředky dostupnými podle vnitrostátního práva, jako je například náhrada škody.

Povinnost k náhradě nákladů za zneužívající žalobu podle vnitrostátního práva vyplývá z obecných ustanovení náhrady nákladů řízení v § 142 a násl. o. s. ř. Základní pravidlo, které se v případě zneužívajících žalob použije, představuje § 142 odst. 1, podle kterého přizná soud účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Tato náhrada nákladů však zahrnuje výši odměny za zastupování advokátem pouze ve výši podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění. Omezení náhrady nákladů na advokáta je pro běžné případy rozumným řešením, neodrazuje osoby před ochranou svých práv nadměrnou částkou k uhrazení v případě prohry v řízení. 

Pokud však dojde k podání zneužívající žaloby, jejímž hlavním účelem je poškodit jiného, či zneužít soudní proces k bezúspěšnému vymáhání práva, není důvodné uvedenou ochranu takovému žalobci poskytnout a lze po něm požadovat úhradu nákladů na advokátní zastoupení v plné výši. K úhradě zbytku (tj. rozdílu mezi náhradou podle advokátního tarifu a náklady vynaloženými na advokátní zastoupení) pak žalobce váže povinnost k náhradě škody upravená v § 2909 o. z., podle kterého škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného. 

To, že je uvedené ustanovení pro případy uvedené ve směrnici 2024/1069 použitelné, potvrzuje i hojně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, který rozebírá příčinnou souvislost mezi škodnou událostí (podáním šikanózní žaloby) a vznikem škody (vynaložením nákladů na právní služby), a uzavírá, že příčinná souvislost se uzavřením smlouvy o právních službách nepřerušuje a právo na náhradu nákladů vynaložených na právní služby tudíž existuje. Dále lze i odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, sp. zn. 21 Cdo 630/2016, podle kterého „peněžní částka uhrazená žalobkyní za poskytnuté právní služby advokáta představuje škodu, neboť o tuto částku se majetek žalobkyně zmenšil.“ 

Úprava v čl. 15 ukládá členským státům, aby zajistily možnost soudů uložit straně, která návrh na zahájení řízení podala, účinné, přiměřené a odrazující sankce nebo jiná rovnocenně účinná vhodná opatření, včetně uhrazení náhrady škody nebo zveřejnění soudního rozhodnutí, pokud tak stanoví vnitrostátní právo.

Navrhovaná právní úprava za účelem provedení uvedeného článku zakotvuje možnost soudu uložit jednak povinnost rozsudek uveřejnit na náklady žalobce a dále i navíc pořádkovou pokutu za podání, které sleduje zjevné zneužití práva. Jedná se o převzetí úpravy inspirované § 155 odst. 4 o. s. ř., a ze zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění. Pořádková pokuta se přitom neomezuje pouze na zneužívající žaloby podle směrnice 2024/1069, nýbrž na všechna zneužívající podání.

Členské státy mají podle čl. 16 zajistit, aby uznání a výkon rozhodnutí třetí země v soudním řízení proti účasti veřejnosti fyzickou nebo právnickou osobou s bydlištěm nebo sídlem ve členském státě byly odepřeny, pokud je toto řízení považováno za zjevně neopodstatněné nebo zneužívající podle práva členského státu, v němž je o uznání nebo výkon požádáno.

Uvedené ustanovení je již provedeno v současné úpravě, a to v § 15 odst. 1 písm. e) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění (dále jen „ZMPS“). Podle tohoto ustanovení nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, pokud v dalších ustanoveních tohoto zákona není stanoveno něco jiného, jestliže by se uznání zjevně příčilo veřejnému pořádku.

V čl. 17 je pak stanoveno, že v případě, že žalobce s bydlištěm či sídlem mimo Unii u soudu třetí země zahájil zneužívající soudní řízení proti účasti veřejnosti, vedené proti fyzické či právnické osobě s bydlištěm či sídlem v členském státě, členské státy zajistí, aby se tyto osoby mohly u soudů svého místa bydliště či sídla domáhat náhrady škody a uhrazení nákladů vzniklých v souvislosti s danými řízeními u soudu třetí země. Ustanovení se týká určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu, aniž by dopadalo na otázku rozhodného práva v oblasti náhrady škody. Uvedené ustanovení slouží pouze k určení příslušnosti ve vztahu k žalovaným (žalobcům v původním SLAPP sporu) ze třetích zemí, ne ve vztahu k žalovaným z členských států Evropské unie.

Navrhovanou úpravou se zakládá pravomoc českých soudů ve vztahu ke třetím zemím prostřednictvím § 6 ZMPS. Vzhledem k přednostní aplikaci nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel Ibis“) bude použití úpravy vyloučeno v případech, kdy je žalovaným (tedy žalobcem v původním SLAPP sporu) osoba s bydlištěm či sídlem v členském státě EU. Obdobně se navrhovaná úprava nepoužije, pokud je žalovaným osoba s bydlištěm či sídlem ve třetí zemi mimo EU, nicméně příslušnost soudu je určena dvoustrannou či vícestrannou mezinárodní smlouvou o právní pomoci, která je závazná pro ČR a tuto třetí zemi. V takových sporech český soud musí aplikovat buď příslušná ustanovení Brusel Ibis nebo mezinárodní smlouvy, a případně se věcí odmítnout zabývat pro nepříslušnost.

Navrhovaná úprava se ovšem použije také v situaci, kdy žalovaný nemá bydliště v některém z členských států, avšak zneužívající soudní řízení vedl na území EU. Vedení zneužívajícího soudního řízení před soudem členského státu EU totiž samo o sobě nezakládá aplikovatelnost Brusel Ibis pro následný spor o náhradu škody před českým soudem, protože toto nařízení až na výjimky dopadá na spory, kde žalovaný bydliště v členském státě EU má. Podle čl. 6 odst. 1 Brusel Ibis platí, že pokud žalovaný bydliště v některém členském státě nemá, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů. Žaloba na náhradu škody vzniklé ze zneužívajícího soudního řízení zároveň nespadá pod zvláštní případy uvedené v čl. 6 odst. 1, jakož ani čl. 24 a 25 tohoto nařízení, a proto český soud v případě, že žalobce u českého soudu takovou žalobu podá, svoji příslušnost dovodí. To platí pochopitelně za předpokladu, že na daný spor zároveň nedopadá mezinárodní smlouva o právní pomoci.

Navrhovaná úprava tak oproti čl. 17 směrnice rozšiřuje okruh případů, na který bude možné ustanovení uplatnit, a to o zneužívající soudní řízení zahájená před soudy členských států žalobci ze třetích států. Vzhledem k jednotné ochraně zaručené transpozicí směrnice by však k výskytu těchto situací v praxi zpravidla docházet nemělo.

Pro účely zneužívajících řízení vedených ve třetích zemích se pak navrhuje stanovit, že v případě, že zahraniční osoba, kterou nelze posoudit jako osobu některého z členských států, vedla s úmyslem zjevného zneužití práva v cizině řízení proti žalovanému z důvodu výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a dalších souvisejících práv nebo činností s těmito právy a svobodami přímo spojené, který se týká otázek veřejného zájmu, může proti ní žalovaný uplatnit majetková práva i u obecného soudu žalobce, tj. v České republice. Úprava se tedy použije až v případě, kdy řízení ve třetí zemi skončilo.
Kromě směrnice 2024/1069 se tématem SLAPP žalob věnují další unijní dokumenty, mezi které lze uvést především již zmiňované doporučení Komise (EU) 2022/758. Pro účely navrhované úpravy je třeba zmínit zejména bod 4 doporučení, podle kterého by členské státy měly usilovat o to, aby do svých vnitrostátních právních předpisů zahrnuly podobné záruky pro vnitrostátní případy, jaké jsou obsaženy v nástrojích Unie, jejichž cílem je řešit zjevně neopodstatněná a zneužívající řízení proti účasti veřejnosti v občanskoprávních věcech s přeshraničními důsledky. V tomto ohledu je navrhovaný předpis zcela v souladu.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o doručování
Navrhovaná úprava přímo reaguje na rozsudky Soudního dvora Evropské unie, které vykládají příslušná ustanovení nařízení o doručování. Ačkoliv Soudní dvůr poskytl výklad k nařízení 1393/2007, je tento výklad použitelný i pro nové nařízení 2020/1784, které předchozí nařízení nahradilo a které uvedená ustanovení víceméně převzalo (ačkoliv v případě lhůty k přijetí písemnosti došlo k prodloužení z jednoho na dva týdny).
První z uvedených rozhodnutí se věnovalo pojmu „žadatel“ podle čl. 5 odst. 2 (čl. 9 odst. 2 nového nařízení). Uvedené ustanovení stanovuje, že žadatel nese veškeré náklady na překlad před zasláním písemnosti, aniž je dotčeno jakékoliv případné následné rozhodnutí soudu nebo příslušného orgánu o hrazení těchto nákladů. Oproti dosavadnímu převládajícímu tuzemskému výkladu, podle kterého nesl náklady na překlad soud, Soudní dvůr v rozsudku C-196/21 zvolil jiné řešení, kdy podle něj uvedený čl. 5 odst. 2 „musí být vykládán v tom smyslu, že pokud soud nařídí zaslání soudních písemností třetím osobám, které podaly návrh na vstup do řízení v postavení vedlejších účastníků, nelze tento soud považovat za „žadatele“ ve smyslu tohoto ustanovení“. Z odůvodnění (bod 46) dále vyplývá, že dosavadní převládající tuzemský výklad „by přitom narážel na povinnost tohoto soudu zaručit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy žadatele a adresáta písemnosti. Dodržení takové povinnosti totiž nutně s sebou nese, že orgán, který má tuto povinnost, se musí nacházet v nestranném postavení ve vztahu k zájmům žadatele a adresáta. Z toho vyplývá, že tento orgán nelze zaměňovat s jednou z těchto zúčastněných osob, a sice se žadatelem.“
Navrhovaná úprava tak v souladu s uvedeným rozsudkem Soudního dvora ukládá účastníkům, aby nesli náklady na překlad před zasláním písemnosti, a to v podobě institutu zálohy na náklady překladu písemnosti. Jako relevantní kritérium bylo zvoleno „písemnost zasílaná v zájmu účastníka“, což odpovídá uvedenému rozsudku i v něm uvedenému komentáři k Úmluvě o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, která sice nikdy nevstoupila v platnost, ale která je podle Soudního dvora vhodným nástrojem k výkladu příslušného čl. 5 odst. 2 nařízení 1393/2007. V souladu se skutkovým stavem popsaným v rozsudku Soudního dvora je jako písemnost zasílanou v zájmu účastníka třeba chápat nejen písemnost, o jejíž doručení účastník žádá, ale i jakoukoli jinou písemnost, prostřednictvím které soud v zájmu účastníka komunikuje s účastníky a dalšími osobami v cizině. Uvedené kritérium nepřiměřeně nezatěžuje ani jednoho z účastníků, naopak se snaží o nalezení co nejspravedlivějšího rozdělení placení zálohy. Nad rámec rozsudku C-196/21 je záloha rozšířena i na náklady na doručení písemnosti v zahraničí, které mnohdy představují nákladné položky státního rozpočtu. Účastník tyto náklady může nést v souladu s čl. 15 nařízení 2020/1784.
Druhé rozhodnutí Soudního dvora, které je pro navrhovanou úpravu relevantní, představuje rozsudek ve věci C-7/21. Soudní dvůr se zde zabýval výkladem čl. 8 odst. 1 (čl. 12 odst. 1 nového nařízení), které upravuje odmítnutí přijetí písemnosti adresátem a v čl. 8 odst. 1 (čl. 12 odst. 3) stanovuje lhůtu pro odmítnutí v délce jednoho týdne (podle nového nařízení dvou týdnů). Soudní dvůr se v uvedené věci vyslovil tak, že „čl. 8 odst. 1 brání právní úpravě členského státu, jehož orgán vystavil doručovanou písemnost, podle níž se počátek běhu lhůty v délce jednoho týdne stanovené v tomto čl. 8 odst. 1, ve které může adresát takové písemnosti odmítnout její přijetí z některého z důvodů uvedených v tomto ustanovení, shoduje s počátkem běhu lhůty pro podání opravného prostředku proti uvedené písemnosti v tomto členském státě.“ V případu projednávaném Soudním dvorem se jednalo o běh lhůty k podání opravného prostředku, nicméně celkově lze zobecnit tuto otázku na vztah běhu lhůty pro odmítnutí přijetí písemnosti a běhu lhůty pro provedení jiného procesního úkonu v případě, kdy k odmítnutí písemnosti nedojde.
Navrhovaná úprava tak v souladu s uvedeným rozhodnutím nechává lhůtu ke zvážení odmítnutí přijetí písemnosti, na kterou teprve poté navazuje lhůta k provedení příslušného procesního úkonu. Je tak zaručeno, že účastník bude disponovat dostatečně dlouhou lhůtou na provedení všech potřebných úkonů, což odpovídá právu na spravedlivý proces podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie. Navrhovaná úprava tak plní cíle EU.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Navrhovaná úprava neslouží k provedení unijního práva a ani se netýká závazků vyplývajících České republiky z jejího členství v Evropské Unii. Ustanovení čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie ani další ustanovení unijního práva se tak neuplatní.
6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Základní práva a svobody, kterých se projednávaná úprava týká, jsou upraveny i v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Na prvním místě je třeba uvést Úmluvu, která upravuje právo na svobodu projevu a související práva a svobody v čl. 9 až 11, protipól v podobě práva na respektování svého soukromého a rodinného života v čl. 8. 
Obecně je pro transpoziční předpisy implementující unijní legislativu třeba zmínit čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie, podle kterého se smysl a rozsah základních práv a svobod uvedených tomto dokumentu má rovnat smyslu a rozsahu, který uvedeným základním právům a svobodám přiznává Úmluva. Směrnice 2024/1069 v tomto ohledu navazuje na Listinu základních práv Evropské unie, neboť v recitálu č. 3 výslovně uvádí, že „V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny a s vysvětlením k Listině by měl být článku 11 Listiny přisouzen smysl a rozsah článku 10 o svobodě projevu a informací Evropské úmluvy o lidských právech, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva.“
Pro navrhovanou úpravu je relevantní vymezení případů, kdy se mají procesní nástroje a opatření použít. Znovu lze přitom vycházet z kritéria veřejného zájmu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze obecně rozlišovat mezi několika typy projevů: politický, občanský sledující veřejný zájem, akademický, umělecký a komerční (KOSAŘ, David. Kapitola XX [Svoboda projevu (čl. 10 EÚLP)]. In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1030.). Prvním dvěma kategoriím je poskytována zvýšená míra ochrany; veřejný zájem je oběma z těchto kategorií inherentní, pod politický projev lze zařadit například projevy týkající se vlády, politiků a politických stran, otázky soudnictví nebo jiných politických témat, v případě občanského projevu sledujícího veřejný zájem pak lze uvést projevy týkající se ekonomických, sociálních, kulturních, náboženských témat (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Steel a Morris proti Spojenému království ze dne 15. února 2005, stížnost č. 68416/01). Každopádně je podstatné kritérium veřejného zájmu; pokud zbylé kategorie projevu sledují spíše veřejný zájem, znamená to, že se daný projev dostává do kategorie občanského projevu, který požívá zvýšené ochrany (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barthold proti Německu ze 25. března 1985, stížnost č. 8734/79). Navrhovaná úprava je tak v souladu co do vymezení případů, kdy by mělo dojít k použití procesních opatření a nástrojů k ochraně žalovaného.
Pro navrhovanou úpravu je dále použitelný čl. 17 Úmluvy, upravující zákaz zneužití práva, podle kterého žádné ustanovení Úmluvy nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezení těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Navrhovaná úprava je v souladu s tímto článkem, kdy se obecně soustředí právě na zneužití práva přístupu k soudu ve formě podání žaloby, nicméně s ohledem na obecnou povahu institutu zneužití práva je možné uvažovat o neposkytnutí ochrany v případě zneužití práva na svobodu projevu a dalších souvisejících práv.
Dále je třeba posoudit konkrétní procesní nástroje a opatření. Co se týče navrhované povinnosti žalobce složit jistotu na náklady řízení, tu je třeba vyhodnotit s ohledem na čl. 6 Úmluvy zakotvující právo na spravedlivý proces. Co se týče zhodnocení souladu s Úmluvou, podle Evropského soudu pro lidská práva mohou zájmy na řádném výkonu spravedlnosti ospravedlnit určitá finanční omezení přístupu jednotlivce k soudu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku ze dne 19. června 2001, stížnost č. 28249/95). Otázkou zálohy na případné náklady řízení protistrany se ve věcech ochrany osobnosti zabýval např. v rozsudku ve věci Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království ze dne 13. července 1995 (stížnost č. 18139/91), kdy zálohu posoudil jako souladnou s právem na přístup k soudu. V tomto rozsudku ani výši 124 900 liber nepovažoval soud za zasahující do jádra práva na přístup k soudu a ani za nepřiměřenou.
Z dokumentů Rady Evropy je třeba uvést ještě Doporučení o boji proti zneužívání strategických žalob proti účasti veřejnosti [CM/Rec(2024)2]. Členské státy by měly postupovat v souladu s tímto doporučením a vycházet z pokynů uvedených v doporučení. Mezi uvedené pokyny patří zajištění práva každého člověka na účast na veřejné debatě, a to fyzicky i na internetu, beze strachu a bez diskriminace. Uvedené právo zahrnuje právo vyjadřovat názory a myšlenky, které jsou v rozporu s názory a myšlenkami hájenými oficiálními orgány nebo významnou částí veřejného mínění nebo které urážejí, šokují či znepokojují stát nebo jakoukoli část obyvatelstva. Pojem „každý“ pak zahrnuje všechny veřejné pozorovatele a přispěvatele do veřejné diskuse a všechny účastníky veřejných záležitostí, mimo jiné i mediální organizace a další mediální subjekty jako občanské novináře, organizace občanské společnosti, environmentální a protikorupční aktivisty, odbory, informátory akademiky, bloggery, obránce lidských práv, uživatele sociálních médií, kulturní aktéry a aktéry tvůrčího průmyslu. Doporučení definuje veřejný zájem obecným vymezením shodným s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. V další části stanovuje definici SLAPP žaloby [viz část 1.1 písm. b)] a také kritéria pro určení zneužívající žaloby, a to cílem (žaloba směřuje na odrazení žalovaného a ostatních od veřejné debaty), rozsahem, který stanovuje obecně demonstrativním výčtem, kdy uvádí kromě žalob na ochranu osobnosti i žaloby na ochranu duševního vlastnictví. Dále stanovuje indikátory pro určení, zda se jedná o SLAPP žalobu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
Navrhovaná úprava vychází z uvedeného doporučení Rady Evropy. Neomezuje vymezení oprávněných subjektů např. pouze na novináře, dále vymezuje základní práva a svobody, do kterých má být žalobou SLAPP zasaženo, zároveň jako podmínku pro použití nástrojů a opatření stanovuje obecné kritérium veřejného zájmu. Neomezuje možnost posoudit žalobu jako SLAPP i pro případy jiné než ochrana osobnosti.
Další mezinárodní smlouvou je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vymezující práva na svobodu projevu a související práva v čl. 19, čl. 21 a 22, která se střetávají s právem na soukromý život v čl. 17. Procesní projev v podobě práva na spravedlivý proces je upraven v čl. 14. Obecně lze k souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech uvést to samé, co k Evropské úmluvě o ochraně základních práv a svobod.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o doručování
Co se týče institutu zálohy za překlad a doručení písemnosti, znovu lze odkázat na závěry Evropského soudu pro lidská práva uvedeného k jistotě na náhradu nákladů podle písm. a). Co se týče rozdělení nákladů na placení zálohy, byla zvolena dvě kritéria. Jako relevantní kritérium bylo zvoleno „písemnost zasílaná v zájmu účastníka“ bez ohledu na to, zda jde o účastnickou či soudní písemnost. Uvedené kritérium nepřiměřeně nezatěžuje ani jednoho z účastníků, naopak se snaží o nalezení co nejspravedlivějšího rozdělení placení zálohy. Navrhovaná úprava tak nezasahuje do jádra práva na spravedlivý proces ani není nepřiměřená.
Navrhovaná úprava běhu procesních lhůt pak také odpovídá právu na spravedlivý proces, a to především zásadě kontradiktornosti rozvedené v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Podle této zásady musí účastník soudního řízení mít možnost seznámit se s podklady předloženými soudu, jakož i možnost vyjádřit se přiměřenou formou a v přiměřené lhůtě k jejich existenci, obsahu a pravosti (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. března 2000, stížnost č. 35376/97). Tím, že nepoběží dvě lhůty současně, nýbrž naopak za sebou, bude účastníkovi poskytnut dostatečný časový prostor pro učinění příslušných procesních úkonů, a to jednak ke zvážení odmítnutí písemnosti, jednak k učinění příslušného procesního úkonu.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Navrhovaná úprava přímo souvisí s výkladem Úmluvy, neboť implementuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Machalický proti České republice ze dne 10. října 2024, stížnost č. 42760/16. Projednávaný případ se na vnitrostátní úrovni týkal řízení o náhradě škody za trestní stíhání z důvodu promlčení. Podle soudu došlo k porušení práva stěžovatele na presumpci neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť civilní soudy v rámci svého odůvodnění přisuzovaly stěžovateli odpovědnost za spáchání trestné činnosti, přestože trestní stíhání stěžovatele muselo být zastaveno z důvodu promlčení trestnosti činu a stěžovatel tak nebyl nikdy uznán pravomocně vinným. Problém představovalo především odůvodnění rozhodnutí, kdy formulace použité civilními soudy nebyly podle ESLP jen nevhodné, ale rovněž odrážely jejich jednoznačný názor, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání a je jím vinen, ačkoliv za něj nebyl odsouzen.
Ve vztahu k zastavení trestního stíhání a práva na náhradu škody soud konstatoval, že samotné zamítnutí žádosti o náhradu škody odůvodněné tím, že ze zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nelze dovozovat nezákonnost trestního stíhání, by samo o sobě presumpci neviny neporušilo. Odkázal přitom na svou ustálenou judikaturu, které čl. 6 odst. 2 ani jiné ustanovení Úmluvy nezaručuje právo na náhradu vynaložených nákladů řízení nebo právo na náhradu za zákonnou vazbu v případě, že bylo řízení proti „osobě obviněné z trestného činu“ zastaveno (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nealon a Hallam proti Spojenému království ze dne 11. června 2024, stížnosti č. 32483/19 a 35049/19).
Navrhovaná úprava vychází ze závěru Evropského soudu pro lidská práva. Problematickým se zjevně jeví posuzování skutečností trestněprávní roviny civilními soudy, což se následně odráží i v odůvodnění rozhodnutí civilních soudů. Jako nejvhodnějším řešením uvedené situace se jeví podmínění přiznání práva na odškodnění dokončením trestního řízení, kdy trestní soud vysloví vinu, ne však trest. Civilní soudy tak nebudou zkoumat trestněprávní stránku věci, čímž nebudou porušovat čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a zároveň je tak zachováno právo obviněného na odškodnění. Civilní soudy nicméně nadále musí zohlednit případnou svévolnost trestního stíhání, jak vyžaduje Ústavní soud, což odpovídá i čl. 17 Úmluvy. Jedná se tak o řešení souladné s Úmluvou.
7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad na státní rozpočet a ostatní rozpočty a na podnikatelské prostředí
7.1 Dopady na státní rozpočet a ostatní rozpočty
Navrhovaná úprava by měla mít na státní rozpočet neutrální či spíše pozitivní dopad, neboť slouží k ochraně před zneužívajícími řízeními, a obecně tedy ke zkrácení délky a snížení počtu soudních řízení a s tím souvisejícím snížení nákladů na státní rozpočet. Nicméně s ohledem na počet případů podle každoroční zprávy CASE i dotazníkového šetření Rady vlády pro lidská práva v únoru a březnu 2025 lze odhadovat počet zneužívajících žalob v řádu jednotek ročně. Co se týče jednotlivých procesních nástrojů a opatření, možnost zastoupení právnickou osobou nevyvolává žádné rozpočtové požadavky, totéž platí i pro složení jistoty. Pozitivní dopady lze předpokládat i v případě složení zálohy na náklady překladu a doručení písemností od ciziny, neboť podle dosavadního převládajícího výkladu platil náklady na překlad soud. Od úprav odškodňovacího zákona pak lze očekávat snížení počtu žádostí o odškodnění. Zavedení soudního poplatku za podání odvolání v řízeních o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem pak bude mít příznivé důsledky pro státní rozpočet.
7.2 Dopady na podnikatelské prostředí
Návrh zlepšuje ochranu osob vyjadřujících se ve věcech veřejného zájmu. Osobami, které mohou čelit zneužívajícím žalobám, mohou být i podnikatelé, zároveň podnikatelé mohou být i osobami podávajícími zneužívající žaloby. Podnikatelé tak mohou být na obou stranách sporu, jak uvádí i statistiky z každoroční zprávy CASE o počtu a charakteristikách zneužívajících žalob. Ostatní změny nemají dopad na podnikatelské prostředí, podnikatelé samozřejmě mohou být účastníky řízení, ve kterých by mělo dojít ke složení jistoty či mohou být žadateli o odškodnění za zastavení trestního stíhání, tyto změny však nesměřují na podnikatelské prostředí. 
8. Zhodnocení, zda návrhem zákona není zakládána veřejná podpora
Návrhem není zakládána veřejná podpora.
9. Zhodnocení dopadů na práva a povinnosti fyzických a právnických osob
Navrhovaná úprava implementující směrnici 2024/1069 má dopad na práva a povinnosti fyzických a právnických osob v soudním řízení. Umožňuje žalovanému se nechat zastupovat právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je ochrana svobody projevu a dalších souvisejících práv a svobod a demokratických hodnot. Zároveň může ve vymezených případech vzniknout žalobci povinnost složit jistotu na náklady řízení, o které soud rozhodne v rozhodnutí o hrazení nákladů řízení. Soud může za zneužívající podání, ať už ze strany žalobce či žalovaného, uložit pořádkovou pokutu. Úprava implementující rozsudky Soudního dvora pak v řízeních s doručováním do ciziny vyžaduje složení zálohy na náklady překladu písemnosti, o které soud obdobně jako v případě jistoty rozhodne v rámci hrazení nákladů řízení. Novela odškodňovacího zákona podmiňuje uplatnění práva na odškodnění dokončením trestního řízení, ve kterém se soud vysloví pouze o vině, nikoliv však o trestu. Zavedení soudního poplatku za podání odvolání v řízeních o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem vyvolává novou povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.
Uvedené dopady sledují legitimní cíl, jsou přiměřené k dosažení sledovaného cíle a zároveň šetří práva osob, jak již bylo uvedeno v bodech 4 až 6.
10. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí
Návrh nemá přímé sociální dopady, dopady na ochranu práv dětí ani dopady na životní prostředí. S ohledem na to, že cílem návrhu je primárně ochrana osob před zneužívajícími soudními návrhy směřujícími proti osobám vyjadřujícím se nebo provádějícím jinou činnost ve vztahu ke tématům, která mohou zahrnovat otázky sociální, práva dětí či dopady na životní prostředí, mohou uvedená opatření a nástroje na ochranu osob vést k posílení svobodné debaty ve veřejném prostoru týkající se uvedených otázek.
11. Zhodnocení dopadu ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Navrhovaná úprava implementující ustanovení směrnice 2024/1069 poskytuje ochranu žalovanému pouze v případech, které se týkají otázek veřejného zájmu. Otázky soukromé sféry žalobce mezi otázky veřejného zájmu zpravidla nespadají, proto nebude žalovaným v těchto případech poskytnuta ochrana před zneužívajícími žalobami. Ustanovení se tak nepoužijí např. v případě bulvárních článků, jejichž cílem je uspokojení konkrétního publika ohledně podrobností soukromého života osoby; takové zásahy do práv žalobce nepožívají ochrany podle navrhované úpravy.
12. Zhodnocení korupčních rizik
Navrhovaná právní úprava není spojena s vyššími korupčními riziky, než kterým čelí soudy obecně již dnes. Korupční riziko pro ně tak není nové, je přítomno i při aplikaci stávající účinné právní úpravy. Prostředky ochrany proti tomuto riziku jsou tudíž obsaženy již ve stávající právní úpravě. Předně jsou to zákonné požadavky a postupy při výběru osoby soudce, u nichž jsou kladeny zvýšené nároky na jejich morální integritu a osobnostní záruky. Dále jsou to pak mechanismy kontroly, jež v soudní fázi řízení spočívají v systému řádných a mimořádných opravných prostředků.
Kromě těchto procesních pojistek se čelí tomuto riziku i hrozbou trestního stíhání toho, kdo úplatek nabídl, poskytl nebo slíbil, jakož i toho, kdo si dal úplatek slíbit nebo jej přijal. Je-li pachatelem trestného činu přijetí úplatku úřední osoba, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, kde hrozí trest odnětí svobody ve výši tři léta až deset let (v případě, kdy byl tento trestný čin spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, je dána trestní sazba pět až dvanáct let). V případě podplacení je rovněž skutečnost, že byl tento trestný čin spáchán vůči úřední osobě, okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (pachateli v tomto případě hrozí podle § 332 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výši jeden rok až šest let).
13. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady na bezpečnost nebo obranu státu.
14. Zhodnocení dopadů na rodiny
Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady na rodiny.
15. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Navrhovaná právní úprava nemá žádné územní dopady.
16. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy
Navrhovaná právní úprava nezakotvuje žádné změny, kterých by se uvedené zásady mohly dotknout.
17. Hodnocení dopadů regulace (RIA)
S ohledem na usnesení vlády č. 920 ze dne 11. prosince 2024, kterým byl schválen Plán legislativních prací vlády na rok 2025, a příloh tohoto usnesení, nebylo hodnocení dopadů regulace zpracováno.

Zvláštní část
K čl. I (změna občanského soudního řádu)
K bodům 1 až 2 (§ 50j):
Navrhovaná úprava v odst. 1 reflektuje přijetí Maastrichtské a později i Lisabonské smlouvy, dle které se Evropská Unie stala nástupkyní Evropských společenství.
Odstavec třetí pak provádí do českého právního řádu rozsudek Soudního dvora ve věci C-7/21, podle kterého členské státy nesmí mít v platnosti úpravu, která by umožňovala shodný běh procesní lhůty na odmítnutí písemnosti dle nařízení a lhůty na podání opravného prostředku. Z rozhodnutí vyplývá jasné pořadí, kdy jako první musí marně uplynout lhůta na odmítnutí písemnosti podle evropského předpisu, a až následně poté může začít běh lhůty na uplatnění opravného prostředku podle vnitrostátního práva. Navrhovaná úprava tak tento závěr kodifikuje do vnitrostátního práva.
Důvodem pro doplnění obecného ustanovení v § 50j je skutečnost, že cílené úpravy konkrétních pravidel pro běh lhůt pro podání opravných prostředků v příslušných ustanoveních by vedly k mnohem obsáhlejší novelizaci o.s.ř. Zobecnění závěrů Soudního dvora i na běh lhůt pro podání jiných procesních úkonů se přitom jeví jako vhodná varianta pro zachování konzistentnosti, pokud dojde k doručení písemnosti ze zahraničí, která zakládá běh lhůty na odmítnutí.
K bodu 3 (§ 53 odst. 1):
Pro zajištění řádné transpozice čl. 15 směrnice 2024/1069 se navrhuje rozšířit možnost uložit pořádkovou pokutu účastníkovi i za podání, která sledují zjevné zneužití práva. Inspirací pro rozšíření je § 44 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, který umožňuje v případě podání, které sleduje zjevné zneužití práva, uložit pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč. Tato sankce by měla dopadat nejen na zjevně zneužívající žaloby, ale i na jakékoli jiné obstrukční podání účastníka, za které kromě stanoveného následku ve vztahu k řízení (k podání se nebude přihlížet, žaloba se zamítne) bude možné uložit i pořádkovou pokutu. Výrok usnesení o uložení pořádkové pokuty musí specifikovat sankcionovanou osobu (postačí jejím procesním postavením, jde-li o účastníka řízení), výši pokuty a lhůtu k zaplacení pokuty. V rámci úvah o výši pokuty přihlédne soud k závažnosti provinění a k sociálním a majetkovým poměrům sankcionované osoby. Proti usnesení o uložení pořádkové pokuty lze podat odvolání, na základě kterého předseda senátu může své rozhodnutí sám autoremedurou změnit, pokud v celém rozsahu odvolání vyhoví. 
K bodům 4, 9 a 10 (§ 109 odst. 1 písm. d); § 261 odst. 4; § 274 odst. 1 písm. g)):
Podobně jako v bodě 1 i zde navrhovaná úprava reflektuje přijetí Maastrichtské a později i Lisabonské smlouvy, dle které se Evropská Unie stala nástupkyní Evropských společenství.
K bodu 5 (§ 141 odst. 2):
V návaznosti na rozsudek Soudního dvora C-196/21 dochází k zavedení povinnosti účastníka složit na výzvu soudu v soudem stanovené lhůtě zálohu na překlad písemnosti, která se doručuje do ciziny. Nad rámec tohoto rozsudku dochází k rozšíření zálohy i o náklady na doručení písemnosti do zahraničí.
K aplikaci uvedeného ustanovení je třeba předně říct, že v případě doručování písemnosti do ciziny není podle čl. 9 nařízení 2020/1784 zapotřebí ji a priori vybavit překladem do příslušného jazyka (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. září 2015, sp. zn. C‑519/13 k předcházejícímu nařízení). Podle uvedeného článku je třeba překladu v okamžiku, kdy adresát přijetí písemnosti důvodně odmítne z důvodu, že jí nerozumí. Následně je na účastníkovi (žadateli), aby zvolil, zda písemnost soud zašle v jazyce, ve kterém byla vyhotovena, nebo zda bude písemnost přeložena (k náležitostem překladu srov. čl. 8 odst. 3 nařízení). V souladu s tímto by soud měl při ukládání povinnosti složit zálohu na překlad písemností postupovat spíše zdrženlivě a účastníku povinnost uložit až v okamžiku, kdy potřeba překladu skutečně nastane. Naopak v případě ukládání zálohy na doručení písemnosti by soud měl složení zálohy přikázat v případě, kdy se mají písemnosti doručovat do země, ve které lze očekávat vznik zvýšených nákladů na doručení, typicky z důvodu zapojení soudních vykonavatelů. V každém případě platí, že soud povinnost složit zálohu na překlad nebo doručení ukládá souhrnně pro veškeré překlady nebo doručení písemností v odhadované výši pro celé řízení. To pochopitelně nebrání soudu ukládat složení zálohy na překlad nebo doručení opakovaně, jestliže se dosud vybraná částka ukáže jako nedostatečná.
Kritérium zájmu účastníka slouží k určení osoby, která bude zálohu platit. Toto kritérium kromě uvedeného rozsudku Soudního dvora užívá pro uložení zálohy na náklady písemnosti i např. § 3 rakouského Gerichtliches Einbringungsgesetz a stejný postup lze spatřovat i při ukládání povinnosti složit zálohu na náklady důkazu podle § 141 odst. 1 o. s. ř. Tou může soud zavázat účastníka, jehož tvrzení má být (uvažováno z pohledu důkazního břemene) tímto důkazem prokázáno, popřípadě účastníka, v jehož prospěch (uvažováno z hlediska možného výsledku řízení) se provádí důkaz ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. Tomu z účastníků, který neuvedl tvrzení, jež má být důkazem prokázáno, nebo který nemá ve vztahu k prokázání tvrzení z hlediska hmotného práva důkazní břemeno, nelze v žádném případě uložit, aby složil zálohu na náklady tohoto důkazu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2023, 29 ICdo 34/2022).
Mezi písemnosti, na jejichž překlad nebo doručení je možné uložit účastníkovi povinnost složit zálohu, spadají zpravidla písemnosti předložené účastníky a dále písemnosti vyhotovené soudem, které jsou zasílané v zájmu účastníka. Písemnost zasílanou v zájmu účastníka bude vždy představovat účastníkovo podání, které soud zasílá do ciziny, neboť účastník svými podáními komunikuje se soudem i protistranou, zároveň příslušnými podáními směřuje k uplatnění nebo ochraně svých práv či právem chráněných zájmů. Půjde nejen o žalobu nebo o vyjádření k žalobě a další podání týkající se merita věci, ale i další podání týkající se procesních otázek, pokud je třeba je zaslat ostatním účastníkům. Obdobně ponese zálohu na překlad písemnosti účastník, který vydání příslušné písemnosti navrhl, jako například usnesení o změně žaloby či o předvolání svědka. Mezi písemnosti, na které by měl účastník složit zálohu, patří i rozhodnutí či předvolání k provedení důkazního prostředku podle § 120 odst. 2 o. s. ř., tedy i u těch důkazních prostředků, jejichž provedení účastník nenavrhl. Zálohu na překlad by měl složit ten účastník, v jehož zájmu (podle pravidel rozložení důkazního břemena) provedení důkazního prostředku je. Co se týče ostatních soudních písemností, soud by měl při rozhodování o tom, zda zálohu pro překlad konkrétní písemnosti uloží, vycházet z toho, zda je písemnost vydaná v zájmu účastníka a zároveň postupovat tak, aby byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi zájmy účastníka žadatele a adresáta písemnosti, jakož i efektivita a rychlost zasílání procesních písemností. 
V případě příloh podání předkládaných účastníkem by soud měl vyhodnotit, zda je jejich překlad nutný. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie by měl soud ověřit, zda obsah podání umožňuje adresátovi uplatnit svá práva v odesílajícím členském státě a zejména zda je z podání pro adresáta zřejmý předmět a důvod návrhu směřujícího proti němu, jakož i existence soudního řízení nebo, podle povahy probíhajícího řízení, možnost podat opravný prostředek k soudu. Ostatní písemnosti, které plní pouze důkazní funkci a nejsou nepostradatelné k tomu, aby bylo možno porozumět předmětu a důvodu návrhu, není třeba překládat (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2008, sp. zn. C‑14/07).
Záloha se naopak zpravidla nebude vztahovat na rozhodnutí, kterým se řízení u příslušného soudu končí a také samostatné usnesení o náhradě nákladů podle § 151 odst. 6 o. s. ř. V těchto případech složení zálohy nedává smysl, neboť jde o poslední rozhodnutí, které se účastníka týká a ve kterém už by měl mít soud rozhodnuto o náhradě nákladů včetně vypořádání zálohy. Pokud by se i v tomto případě skládala záloha, musel by soud následně znovu vydat usnesení o náhradě nákladů za konečné rozhodnutí nebo samostatné usnesení, na které byla složena záloha, a soud by se tak motal v kruhu. Soud by v tomto případě měl uložit náhradu nákladů za doručení konečného rozhodnutí nebo samostatného usnesení v rámci těchto rozhodnutí.
Dále je třeba uvést, že účastníkem povinným ke složení zálohy nikdy nemůže být adresát písemnosti v cizině; uložení povinnosti složit zálohu takovému účastníku by totiž odporovalo smyslu nařízení 2020/1784, protože je to právě adresát, který má unijním právem garantované právo písemnost z jazykových důvodů odmítnout. Příkladem takové písemnosti je výzva podle § 114a o. s. ř. či kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř., která je doručovaná účastníkovi v jiném státě EU. V takovém případě by se záloha skládat neměla, protože vydání výzvy není v zájmu žalobce v ČR a s ohledem na výše uvedené ani nelze uložit povinnost složit zálohu žalovanému v jiném státě EU. Obdobně by soud měl postupovat i v případě usnesení k nápravě vad žaloby či zaplacení soudního poplatku žalobcem v jiném státě EU. Překlad těchto písemností proto zajistí sám soud, tím však není dotčena možnost soudu uložit na konci řízení podle § 148 o. s. ř. náhradu nákladů na překlad písemnosti i jejímu adresátovi.
Nesložení zálohy ze strany účastníka, není-li zcela osvobozen od soudních poplatků nebo pro osvobození od složení zálohy nejsou splněny předpoklady ve smyslu § 138 o. s. ř., vyvolává procesní vadu, se kterou jsou spojeny procesní důsledky. Vadu lze v případě zálohy na překlad zhojit tak, že účastník, v jehož zájmu je písemnost zasílána, překlad písemnosti sám dodá, čímž dojde k zániku předpokladů pro vznik jeho primární povinnosti zálohu složit. Ustanovení rozlišuje procesní důsledky, kdy účastník nedostatek v řízení nezhojí, a to podle toho, zda zálohu odmítá složit žalobce anebo jiný účastník řízení. V případě, že nespolupracujícím účastníkem je žalobce, soud řízení zastaví. Jestliže zálohu nesloží žalovaný nebo jiný účastník, soud daný úkon neprovede (pokud jej činí sám) nebo k němu nebude přihlížet (pokud jej činí účastník). Důvodem pro toto rozlišení procesních důsledků je odlišné postavení žalobce a žalovaného nebo dalších účastníků v řízení a jejich odlišný zájem na výsledku řízení. Žalobce je „pánem sporu“, zahájil svým návrhem řízení a zároveň s řízením i jeho předmětem může disponovat (např. zpětvzetím žaloby, změnou okruhu účastníků), zatímco žalovaný či další účastníci v tomto postavení nejsou. Pro žalobce se jeví jako nejvhodnější následek zastavení řízení, které nebude znamenat meritorní rozhodnutí, a nevyvolává tak vznik překážky věci pravomocně rozhodnuté, zatímco pro žalovaného či další účastníky by nesložení zálohy mělo mít rozdílné následky podle toho, o jakou procesní situaci se jedná. V případě, kdy se má záloha složit za účelem překladu soudní písemnosti, soud takovou písemnost nezašle k doručení. Pokud má být soudní písemnost obsahovat úkon, jehož provedení účastník navrhuje (např. usnesení o změně žaloby), soud v případě nesložení zálohy na překlad navržený úkon neprovede. Pokud se má záloha složit na překlad podání účastníka, soud v takovém případě k podání nepřihlédne.
Co se týče uložení zálohy na náklady překladu písemnosti pro účely nesporného řízení, je třeba předně uvést, že většina řízení podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.), je podřízena zásadě vyšetřovací upravené v § 20 odst. 1 a 21 z. ř. s., podle které je soud odpovědný za zjištění skutkového stavu. Zároveň se v těchto řízeních zpravidla uplatní zásada oficiality, kdy „pánem sporu“ není žádný z účastníků, soud může řízení zahájit podle § 13 z. ř. s. i bez návrhu a pokračovat v něm, dokud není dosaženo jeho účelu. V těchto řízeních tak stát klade veřejný zájem na uspořádání právních poměrů, o kterých se rozhoduje, v podobě meritorního rozhodnutí. Nebylo by proto účelné, aby soud z důvodu nesložení zálohy případným navrhovatelem řízení zastavil, dokud není dosaženo jeho účelu. Totéž samozřejmě platí i pro případy, kdy soud zahájí řízení sám. Stejně tak by nebylo účelné, aby soud k písemnosti jiného účastníka nepřihlédl nebo aby navrhovaný procesní úkon neprovedl, pokud tato písemnost nebo tento úkon zároveň slouží ke zjištění skutkového stavu. Soud tak v těchto případech připojí k zasílané písemnosti překlad zhotovený na náklady státu. S ohledem na okolnosti případu však mohou být tyto náklady uloženy k náhradě účastníkům podle § 148 o. s. ř. (nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2018, sp. zn. IV. ÚS 1286/18), ledaže úprava uložení nákladů vylučuje, jako tomu je podle § 43 odst. 1 či § 74 z. ř. s.
Odlišně bude soud postupovat v řízeních, která lze podle § 13 z. ř. s. zahájit jen na návrh a ve kterých je výslovně vyloučeno použití zásady vyšetřovací, namísto které se uplatní zásada projednací subsidiárně podle o. s. ř. Jedná se o řízení dle hlavy čtvrté části druhé z. ř. s. a dále o řízení ve statusových věcech manželských. Stát k uvedeným řízením přistupuje jako k řízením sporným, a proto by se zde měla uplatit subsidiárně úprava o. s. ř. obdobně jako v případě civilního sporu. Platí tedy, že pokud zálohu nezaplatí navrhovatel, riskuje tím zastavení řízení; v případě ostatních účastníků soud uplatní výše uvedené stanovené procesní sankce.
Zvláštní postup bude třeba zvolit u řízení návrhových, ve kterých převažuje zásada vyšetřovací. Jedná se např. o řízení o určení a popření rodičovství podle § 415 a násl. z. ř. s. či řízení ve věcech osvojení nezletilého i zletilého podle § 427 a násl. z. ř. s. Soud má v těchto věcech odpovědnost za zjištění skutkového stavu, avšak pouze v mantinelech daného řízení, jehož „pánem“ je navrhovatel. Ten také v případě nesložení zálohy na překlad zasílané písemnosti riskuje, že řízení bude zastaveno. To platí navzdory tomu, že písemnost či úkon písemností navrhovaný by jinak sloužily k prokázání skutkových okolností. Oproti tomu v situaci, kdy zálohu na překlad takové písemnosti nesloží jiný z účastníků by měl soud v souladu se zásadou vyšetřovací procesní sankci neuplatnit a k písemnosti účastníka přihlédnout, či navrhovaný procesní úkon provést za účelem zjištění skutkového stavu. Zároveň soud k zasílané písemnosti připojí překlad zhotovený na náklady státu, o jejichž náhradě rozhodne v konečném rozhodnutí v návaznosti na § 148 o. s. ř
K bodu 6 (§ 141 odst. 3):
Jedná se o doplnění, že náklady na překlad nebo doručení písemnosti, které nejsou kryté zálohou, bude platit stát. Stát má následně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly placením nákladů na provedení překladu. V rozhodnutí, kterým řízení končí, je soud povinen rozhodnout i o těchto nákladech státu podle § 151 odst. 1 o. s. ř.; v případě, že část nákladů na provedení důkazu byla kryta zálohou, provede se zúčtování záloh tak, že buď se podle pravidel obsažených v § 148 odst. 1 o. s. ř. uloží účastníkovi, který má podle výsledku řízení povinnost k náhradě nákladů řízení státu, aby zaplatil náklady důkazu, které převyšují část krytou zálohou; v případě, že náklady důkazu nedosáhly výše zálohy, přeplatek se vrátí tomu, kdo zálohu složil.
K bodu 7 (§ 197 a 198):
K § 197:
Uvedená ustanovení provádí příslušná ustanovení směrnice 2024/1069. V § 197 je vymezen pojem řízení o žalobě proti účasti veřejnosti. Účast veřejnosti spočívá ve výkonu vymezených základních práv a svobod a také činnosti přímo související s těmito právy, pokud se tento výkon týká veřejného zájmu. 
Rozsah základních práv a svobod, při kterých by mohla právnická osoba žalovaného zastupovat, vychází ze směrnice 2024/1069 i Listiny základních práv a svobod a zákonů ji provádějících. Jedná se o právo na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby a práva shromažďovacího, sdružovacího a petičního.
Svoboda projevu by z uvedených základních práv a svobod mohla být nejčastějším důvodem, pro který by k zastoupení právnickou osobou mělo v řízení dojít. Svoboda projevu se zároveň částečně promítá i v ostatních uvedených základních právech a svobodách, je tedy možné uvažovat o tom, zda by nebylo vhodné omezit zastoupení pouze na případy, kdy je žalovaný žalován pouze za výkon práva na svobodu projevu a práva na informace. Takový závěr však nelze přijmout. I ostatní uvedená práva a svobody jsou nezbytným prostředkem k vytváření, šíření a prosazování názorů a idejí a zároveň tato práva a svobody pokrývají jiné situace. Nelze je proto vynechat z uvedeného výčtu. Dále lze také např. v případě svobody vědeckého bádání odkázat na judikaturu Ústavního soudu a ji hodnotící odbornou literaturu, podle které je hranice mezi svobodou vědeckého bádání a svobodou projevu nejasná, a to zejména co do problematiky sběru podkladů, podrobení závěrů vědecké oponentuře, či akademické diskuze (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I., CHALUPOVÁ, M., KILIAN, P., PROCHÁZKA, V., TOMKOVÁ, M. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář k čl. 15. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné z: www.aspi.cz.  ISSN 2336-517X.).
Vedle výkonu práv a svobod by měla být při splnění dalších podmínek poskytnuta ochrana i činnosti s uvedenými právy přímo související. Mělo by se jednat o činnost spočívající v přípravě, podpoře, pomoci či poskytování zboží nebo služeb osobám za účelem výkonu uvedených práv a svobod. Jako příklady lze uvést poskytnutí údajů v rámci sběru dat pro novinářský či akademický článek, zajištění prostoru pro shromáždění nebo sběr podpisů pro petici, směrnice dále uvádí jako příklad internetovou platformu, na které osoby vykonávající uvedená práva a svobody v otázkách týkajících se veřejného zájmu zveřejňují svoje texty, nebo osobu, která text tiskne. Rozhodný by měl být místní, časový a věcný vztah činnosti k výkonu uvedených práv či svobod. Dále by také měli být podle směrnice chráněni zástupci osoby, která vykonala uvedená práva, její rodinní příslušníci či poskytovatel internetu. Znovu je pro poskytnutí ochrany nutná existence vztahu jejich činnosti k výkonu uvedených práv či svobod. Posouzení, zda jde o činnost v přímé souvislosti k výkonu uvedených práv, tak bude vždy záviset na konkrétních okolnostech daného případu a soud v každém případě musí posoudit, zda a jakou měrou daná činnost s výkonem chráněného práva či svobody souvisí. Ochranu je třeba poskytnout takové činnosti, bez které by nebylo možné uvedená práva efektivně vykonávat.
Kromě toho, že půjde o výkon uvedených práv a svobod nebo o přímo související činnosti, je třeba naplnit i další podmínku, a to, že výkon nebo činnost budou prováděny v souvislosti s otázkami, které se týkají veřejného zájmu. Veřejný zájem je neurčitý právní pojem používaný ve veřejném i soukromém právu, pro účely jeho vymezení v konkrétním případě je kromě směrnice 2024/1069 třeba vycházet především z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Judikatura Ústavního soudu veřejný zájem charakterizuje jako „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne ze dne 11. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Platí, že pokud se někdo v těchto otázkách angažuje, stává se osobou veřejného zájmu. Tyto osoby „požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí. Osoba veřejného zájmu musí počítat s tím, že bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024, sp. zn. 25 Cdo 37/2024). Směrnice 2024/1069 otázku veřejného zájmu vymezuje jako záležitost, která ovlivňuje veřejnost natolik, že by na ní mohla mít veřejnost legitimní zájem. Jako příklady otázek veřejného zájmu směrnice uvádí v čl. 4 odst. 2 otázky základních práv, veřejného zdraví, bezpečnosti, životního prostředí, činnosti určité fyzické nebo právnické osoby, která je veřejně činná ve veřejném nebo soukromém sektoru, záležitosti, které jsou předmětem projednávání nebo přezkumu ze strany zákonodárné, výkonné nebo soudní moci, nebo jakékoli jiné úřední řízení, nařčení z korupce, podvodu či jakéhokoli jiného trestného činu nebo správního deliktu v souvislosti s těmito záležitostmi, a činnosti zaměřené na ochranu hodnot zakotvených v článku 2 Smlouvy o Evropské unii, včetně ochrany demokratických procesů před nepatřičnými zásahy, zejména bojem proti dezinformacím.
K § 198 odst. 1:
Za účelem transpozice čl. 9 směrnice 2024/1069 se navrhuje rozšířit oprávnění účastníka být zastupován vybranými právnickými osobami po vzoru dalších ustanovení § 26 o. s. ř. Aby bylo možné zastoupit žalovaného právnickou osobou, musí právnická osoba kromě toho, že půjde o vymezenou věc, splnit stanovené podmínky. Jedná se především o podmínku, aby mezi činnosti uvedené v jejím zakladatelském právním jednání patřily ochrana svobody projevu, vědy, výzkumu a umělecké tvorby, či práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího či demokratických hodnot ve smyslu čl. 2 Listiny. V tomto ohledu je umožněn široký prostor pro zapojení organizací a občanských sdružení, které byly zřízeny, aby přímo či nepřímo podporovaly uvedená práva za podmínky, že tento jejich účel je patrný ze zakladatelského právního jednání. Typicky se bude jednat o právnické osoby, které podle zakladatelského právního jednání usilují o ochranu demokratických hodnot, ale může se jednat i o svazy novinářů i jiné profesní či kvazi profesní organizace, které prokazatelně vyvíjejí činnost na ochranu uvedených základních práv či svobod nebo demokratických hodnot.
Druhá podmínka, kterou musí právnická osoba splnit, spočívá ve vystupování v řízení prostřednictvím osoby s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Účelem je z pohledu soudů (ale i účastníků) zjednodušit a zrychlit průběh sporu, na což klade důraz i směrnice 2024/1069. Podobně jako v ostatních případech zastoupení právnickou osobou v řízení dle § 26 se uplatní zákaz substituce. Toto omezení neupírá těmto právnickým osobám možnost zvolit v rámci vlastní činnosti (například z prostředků vlastních či účelově vázaných) jinou formu podpory takového účastníka, typicky uhradit za něj zálohu na odměnu advokáta, resp. celou odměnu, případně i další náklady řízení dle vlastních pravidel, jež s účastníkem řízení dohodnou. 
Pokud právnická osoba nebude tyto podmínky splňovat, soud s ní jako zástupcem účastníka jednat nebude (respektive přestane s ní jednat, pokud přestane splňovat podmínky v průběhu řízení). Rozhodnutí o tom, že právnická osoba nemůže v těchto případech účastníka řízení zastupovat, se nevydává (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014 k výkladu zastoupení účastníka občanského soudního řízení odborovou organizací, sp. zn. Cpjn 202/2013).
K § 198 odst. 2:
Nové navrhované ustanovení § 141a o. s. ř. zakotvuje možnost soudu na návrh žalovaného uložit žalobci povinnost složit přiměřenou jistotu na náhradu nákladů řízení ve vymezených sporech. K vymezení viz odůvodnění k § 198 odst. 1 o. s. ř.
Podmínkou pro uložení povinnosti složit jistotu je, že žalobce není osvobozen od soudních poplatků nebo od placení zálohy ve smyslu § 138 o. s. ř. a současně tu existuje vážná obava, že žalobce nebude schopen v případě neúspěchu v řízení nahradit náklady žalovanému (např. z důvodu jeho budoucí majetkové situace nebo z důvodu sídla mimo ČR).
Zavedení tohoto institutu sleduje dvojí účel. Jednak má funkci preventivní, kdy je účelem odradit od zneužívání soudního řízení k potlačování veřejné diskuse nebo občanské angažovanosti. Dále má ustanovení plnit zajišťovací funkci, která poskytuje žalovanému určitou míru ochrany před rizikem, že v případě úspěchu ve sporu nebude schopen náklady řízení reálně vymoci. Soud povinnost složení jistoty uloží žalobci pouze na návrh žalovaného a po zhodnocení důvodnosti požadavku s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše jistoty má být přiměřená a úměrná očekávaným nákladům řízení a majetkovým poměrům žalobce. Nejde o sankci, ale o preventivní nástroj k ochraně právní rovnováhy mezi stranami řízení. Nesplnění povinnosti složit jistotu má za následek zastavení řízení, avšak pouze za předpokladu, že žalobce byl o této možnosti řádně poučen.
Co se týče vztahu osvobození od placení jistoty k osvobození od soudních poplatků, účastník může požádat pouze o osvobození od placení jistoty, a to obdobně jako u soudních poplatků částečně i zcela. Důvodem pro přiznání osvobození pouze od placení jistoty může být případ, kdy účastník zaplatí soudní poplatek v řádu tisíců korun, ale jistota je stanovena v takové výši, ve které ji není účastník schopen s ohledem na své majetkové poměry zcela nebo částečně unést.
K § 198 odst. 3:
Navrhovaná úprava zavádí do občanského soudního řádu novou sankci za účelem provedení článku 15 směrnice v podobě možnosti soudu přiznat na návrh žalovaného ve výroku zamítavého rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady žalobce. Soud může podle okolností případu soud stanoví též rozsah, formu a způsob uveřejnění. Úprava je inspirovaná § 155 odst. 4 o. s. ř. a uplatní se jen tehdy, jestliže žalovaný soudu úspěšně předloží důkazy o tom, že řízení bylo proti němu ze strany žalobce vedeno ve zneužívajícím úmyslu.
V obecné rovině je zákaz zneužití práva v civilním sporném řízení zakotven za pomoci § 2 a § 6 o.s.ř. Samo zneužití pak není v zákoně nijak normativně definováno, lze však jeho výskyt dovodit za pomoci judikatury. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře často označuje za právo zneužívající taková zjevně bezdůvodná podání, která mají navíc zjevně obstrukční znaky, na což usuzuje z jejich počtu, sériovosti a stereotypnosti vedených sporů, spojených s opakováním obdobných či zcela identických argumentů, z účelového zakládání právnických osob ad. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 156/2012 – 30 ze dne 14. 5. 2013 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 25/2012-21 ze dne 27. 4. 2012).
Směrnice pojem zneužívající řízení chápe v článku 4 odst. 3 rovněž coby soudní řízení, která nejsou vedena za účelem skutečného uplatnění nebo výkonu práva, ale jejich hlavním účelem je zabránění účasti veřejnosti, její omezení či sankcionování, často zneužívající nerovnováhu sil mezi stranami, a v nichž jsou uplatňovány neopodstatněné žalobní nároky. 
Známkami, které indikují zneužití řízení jsou dle směrnice například:	
„a) nepřiměřená, nadměrná nebo neodůvodněná povaha žalobního nároku nebo jeho části, včetně nepřiměřené hodnoty sporu;
b) existence několika řízení zahájených žalobcem nebo přidruženými stranami v souvislosti s podobnými záležitostmi;
c) zastrašování, obtěžování nebo vyhrožování ze strany žalobce nebo jeho zástupců před řízením či v průběhu řízení, jakož i podobné chování žalobce v podobných nebo souběžných věcech;
d) použití procesní taktiky ve zlé víře, jako je zdržování řízení, podvodný nebo zneužívající výběr jurisdikce („forum shopping“) nebo provedení úkonů vedoucích k zastavení řízení v pozdější fázi řízení ve zlé víře.“[footnoteRef:4] [4:  Čl. 4 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1069 ze dne 11. dubna 2024 o ochraně osob zapojených do účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními řízeními („strategická soudní řízení proti účasti veřejnosti“).] 

Mezi další demonstrativní indikátory zneužívajících řízení patří dle Doporučení Rady Evropy[footnoteRef:5] z 5. dubna 2024 například: nerovnováha sil (finanční převaha žalobce); částečně nebo zcela nepodložené či excesivní žalobní nároky, průtahy v řízení, forum shopping, podávání opravných prostředků s malou nebo žádnou nadějí na úspěch; vedení právních kroků úmyslně proti jednotlivcům, a nikoli proti organizacím; snaha zastrašit, zdiskreditovat nebo zasmušit aktéry účastnící se veřejné debaty, nebo snaha o odvedení pozornosti od podstaty projednávané věci; snaha žalobce nebo jeho zástupců k právnímu zastrašování, obtěžování nebo výhrůžkám; vedení více koordinovaných či přeshraničních právních řízení na základě totožného skutkového základu nebo v souvislosti s podobnými záležitostmi; odmítání žalobce se zapojit do mimosoudních mechanismů řešení sporu. [5:  Recommendation CM/Rec(2024)2 of the Committee of Ministers to member States on countering the use of strategic lawsuits against public participation (SLAPPs).] 

Soud by měl dále při určování toho, zda je soudní řízení vedeno ve zneužívajícím úmyslu, třeba vzít v úvahu i minulé chování žalobce, a zejména případnou historii právního zastrašování. Tyto taktiky vedení sporu, jež jsou často spojeny s různými formami zastrašování, obtěžování či vyhrožování před zahájením soudního řízení nebo v jeho průběhu, žalobce využívá k jiným účelům než k dosažení přístupu ke spravedlnosti nebo ke skutečnému výkonu práva a jejich cílem je dosáhnout odrazujícího účinku vůči účasti veřejnosti v dané záležitosti.
Pokud soud dojde k závěru, že řízení bylo vedeno ve zneužívajícím úmyslu, může soud přiznat žalovanému na jeho návrh ve výroku zamítavého rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady žalobce, přičemž podle okolností případu soud stanoví též rozsah, formu a způsob uveřejnění.
K § 198 odst. 4:
Navrhovaná úprava provádí čl. 17 směrnice 2024/1069, který ukládá členským státům zavést do svých právních řádů pravidla pro určení místní příslušnosti pro řízení, ve kterých se fyzická či právnická osoba domáhá náhrady škody vzniklé v důsledku řízení SLAPP vedeného proti této osobě v třetí zemi mimo Evropskou unii. Nově tak má mít původní žalovaný ze SLAPP řízení v třetí zemi možnost podat žalobu na náhradu škody a uhrazení nákladů u soudu místa svého bydliště v ČR. Směrnice tímto přináší do vnitrostátní úpravy koncept určení místní příslušnosti podle obecného soudu žalobce, který lze nalézt ještě v § 88 písm. i) o.s.ř. Uvedené pravidlo ve směrnici není možné podřadit pod již existující normy, a tak je zapotřebí vytvořit novou úpravu, přičemž nejvhodnější se jeví nové ustanovení v § 86, které obsahuje kritéria pro určení příslušnosti ve zvláštních případech.
Rozsah nového ustanovení bude oproti jazykovému znění užší, neboť je před jeho aplikací ještě třeba zvážit možnost aplikace unijní úpravy. Pro spory, ve kterých bude existovat unijní prvek (zejména pokud bude mít původní žalobce, tedy v novém sporu žalovaný bydliště v členském státě), se bez ohledu na to, že se původní řízení vedlo ve třetí zemi, uplatní unijní úprava obsažená v nařízení 1215/2012 (Brusel Ibis). 
Článek 17 odst. 2 směrnice explicitně umožňuje, aby k aktivaci tohoto ustanovení došlo až poté, kdy je řízení v cizině skončeno, čehož nové ustanovení v § 86 využívá. Tuzemský soud se omezí na posuzování definičních znaků SLAPP a bude posuzovat zneužívající úmysl jako by se jednalo o řízení v ČR. Řízení před českým soudem má povahu běžného sporného řízení, a bude tak na žalobci, tedy původním žalovaném v řízení v cizině, aby unesl důkazní břemeno.
K bodu 8 (§ 202 odst. 1):
Stejně jako v případě úpravy v § 141 odst. 1 se doplňuje, že proti usnesení o povinnosti složit zálohu není odvolání přípustné. Jedná se o řešení za účelem urychlení řízení, řízení o opravném prostředku by znamenalo podstatné prodloužení řízení.
K bodu 11 (§ 354b):
Navrhovaným textem dochází k dodatečné adaptaci českého právního řádu na článek 13 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. Věcně příslušným k přijetí prohlášení bude okresní soud, a to po vzoru § 354 o. s. ř. Učinění prohlášení do protokolu před soudem podléhá standardní poplatkové povinnosti. Konkrétně tato úprava dopadá na prohlášení o odmítnutí dědictví podle § 1485 a násl. a odmítnutí odkazu podle § 1623 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění.
K čl. II (přechodné ustanovení):
Zakotvuje se standardní přechodné ustanovení pro aplikaci nové procesní úpravy. Výjimku z aplikace nové úpravy na řízení zahájená až po nabytí její účinnosti představuje úprava běhu lhůt podle § 50j odst. 3, neboť se jedná o ustanovení kodifikující rozsudek Soudního dvora ve věci C-7/21, podle kterého by se mělo postupovat již podle stávající úpravy, která neobsahuje pro takový postup překážky. V případě § 50j odst. 3 se tak pravidlo uplatní i na řízení zahájená před dnem nabytí účinnosti zákona.
K čl. III (změna zákona o soudních poplatcích):
Navrhované ustanovení představuje doplnění mezery v zákonné úpravě, která v řízeních o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem stanovuje výši poplatku pouze za podání žaloby, nikoliv však za podání odvolání. Uvedenou mezeru nelze překlenout výkladem či aplikací jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích, neboť uložení poplatkové povinnosti za podání odvolání v uvedených věcech podle současné úpravy by bylo v rozporu s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak dovodila judikatura Ústavního soudu, a to zejména v nálezech ze dne 23. dubna 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 510/19 či nálezu ze dne 23. srpna 2022, sp. zn. I. ÚS 868/21. Jako důležité se jeví poznamenat, že Ústavní soud se v těchto nálezech vyjádřil k ukládání poplatkové povinnosti podle současné úpravy, nikoliv k nemožnosti zakotvit poplatkovou povinnost pro podání odvolání ve výše uvedených řízeních. V těchto řízeních se již podle současné úpravy platí soudní poplatky za podání žaloby (položka 8a) i za podání dovolání (položka 23), absence poplatku za odvolání je tak zákonnou mezerou, kterou je vhodné zaplnit.
Poplatek je stanoven ve stejné výši jako poplatek za samotné zahájení řízení v této věci, tj. ve výši 2 000 Kč. Výše poplatku je stanovena tak, aby nepředstavovala nepřiměřenou bariéru v přístupu k soudu a zároveň nebyla v nepoměru k poplatkům za podání žaloby a dovolání. Za návrh na zahájení řízení i odvolání se tedy nově bude vybírat poplatek ve výši 2 000 Kč. Takto stanovená výše je souladná s nálezy Ústavního soudu a zaručuje, že je poplatek za odvolání stanoven jednoznačně.
K čl. IV (přechodné ustanovení):
Pro účely právní jistoty se zakotvuje standardní přechodné ustanovení, které stanovuje poplatkovou povinnost za podání odvolání až na odvolání podaná ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
K čl. V (změna zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem)
V návaznosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Machalický proti České republice ze dne 10. října 2024, č. 42760/16, který se týká porušení zásady presumpce neviny v řízení o odškodnění za nezákonné trestní stíhání, se navrhuje do zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“), doplnit úpravu, podle které nárok na náhradu škody nemá ten, proti komu bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu uplynutí promlčecí doby, aniž by bylo konstatováno, že se žadatel dopustil trestného činu. 
Navrhovaná úprava tak mj. reaguje i na judikaturu Nejvyššího soudu, která uvádí, že „Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchala, či nikoli, měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, nebo ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020). 
Navrhovaná úprava pro uplatnění nároku na odškodnění stanovuje stejně jako v dalších podobných případech (např. udělení milosti či amnestie) uvedených v § 12 zákona o odpovědnosti za škodu podmínku, aby bylo dokončeno trestní řízení namísto jeho zastavení. V případě, že je trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení, má obžalovaný totiž podle zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění (dále jen „tr. řád“) možnost trvat na projednání věci (§ 11 odst. 4) tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to zejména zprošťujícím rozsudkem, který mu založí i nárok na náhradu škody. K tomu je potřeba připomenout, že § 227 tr. řádu uvádí, že v případě, že obžalovaný trvá na projednání věci, soud v případě, že neshledá žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží. Obžalovaný tak při trvání na projednání za účelem očištění svého jména a případný nárok na náhradu škody neriskuje odsouzení s uložením trestu. 
Uvedená konstrukce je v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, a ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2281/2023). Zároveň byla jako ústavně konformní aprobována i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, podle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení.
K čl. VI (účinnost):
Datum nabytí účinnosti je ve vztahu k ustanovením transponujícím směrnici navázáno na datum, které směrnice stanoví pro transpozici do vnitrostátních právních řádů členských států EU. V případě zbylých ustanovení se účinnost stanovuje s ohledem na pravidla obsažená v § 9 odst. 2 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů.
2