Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

                ÚŘAD VLÁDY ČR

VIII.
Vypořádání připomínek k materiálu s názvem:
Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů
Dle Jednacího řádu vlády byl materiál rozeslán do meziresortního připomínkového řízení dopisem ministryně dne 19.9.2025, s termínem dodání stanovisek do 17.10.2025. Vyhodnocení tohoto řízení je uvedeno v následující tabulce:

	Resort
	Připomínky
	Vypořádání

	Ministerstvo financí

Mgr. Veronika Strouhalová 
tel. 257 043 170
Veronika.Strouhalova@mfcr.cz
JUDr. Kamila Ševčíková
tel. 257 042 534
Kamila.Sevcikova@mfcr.cz

	K bodu 6 (§ 141 občanského soudního řádu)

Preferujeme navrhovanou variantu I, neboť méně zatěžuje státní aparát, když ve variantě II by hrozilo vymáhání nezaplacených pořádkových pokut.

	Akceptováno.


	Ministerstvo pro místní rozvoj
Mgr. Lenka Jelínková 

tel. 224 861 740
lenka.jelinkova@mmr.gov.cz
	1. K čl. I, bodu 4

Novelizační bod 4 doporučujeme uvést takto:

„4. V § 53 odst. 1 se za slovo „podání“ vkládají slova „nebo podání, které sleduje zjevné zneužití práva,“.“.
  
	Akceptováno.

	
	2. K čl. I, bodu 6 (variantní ustanovení)

V § 141 doporučujeme nový odstavec 2 ve znění varianty I. Znění ustanovení v podobě varianty I je podle našeho názoru pro daný účel přiléhavější. Pokud mají při doručování do ciziny soudu vzniknout náklady na překlad písemnosti, jejíž doručení je v zájmu účastníka, předseda senátu účastníkovi uloží složení zálohy podle předpokládané výše těchto nákladů. Máme za to, že tato varianta nevylučuje také možnost obsaženou ve variantě II, tj., že účastník soudu písemnost sám předloží nebo její vydání navrhne, ledaže by předkládal písemnost nebo navrhoval vydání písemnosti, která v jeho zájmu není. 

Dalším důvodem pro variantu I je také skutečnost, že sankční opatření v podobě pořádkové pokuty v daném případě neshledáváme jako efektivní zejména z časového hlediska, neboť soud musí o uložení pořádkové pokuty rozhodnout usnesením a v něm stanovit lhůtu k zaplacení, přičemž byla-li pořádková pokuta uložena usnesením soudu prvního stupně, může účastník využít možnost odvolání, což samotné řízení ještě více prodlužuje. Navíc v praxi velmi často dochází k prominutí pořádkové pokuty, o němž soud rovněž rozhoduje usnesením; to představuje de facto dvě „bezvýsledně“ vydaná usnesení v průběhu řízení. Postup ve variantě I se tedy jeví i z tohoto sankčního hlediska jako vhodnější, neboť dostatečnou sankcí pro účastníka, který nesloží zálohu na překlad písemnosti doručované do ciziny, bude podle našeho názoru již samotný neprovedený úkon v podobě nepřihlédnutí k podání účastníka či nezaslání písemnosti do ciziny k doručení, resp. v případě žalobce zastavení řízení. 

V neposlední řadě významným hlediskem je i skutečnost, že pokud nejsou pořádkové pokuty prominuty, ať už na základě odvolání formou autoremedury či odvolacím soudem nebo i bez návrhu v případě „zhojení“ procesní vady řízení (v daném případě účastníkem dodaným překladem písemnosti či dodatečným složením zálohy), se dlouze a většinou marně vymáhají, jelikož zpravidla nedochází k jejich dobrovolnému zaplacení. S vymáháním neuhrazených pořádkových pokut pak bývají spojeny další náklady.

	Akceptováno.

	
	3. K čl. I, bodu 7

V novelizačním bodě 7 doporučujeme slovo „doplňují“ nahradit slovem „vkládají“.

	Akceptováno.
Navrhovaná změna odpovídá čl. 58 odst. 5 LPV v platném znění.

	
	4. K čl. I, bodu 9

V novelizačním bodě 9 doporučujeme vypustit čárku uvedenou na konci doplňovaných slov.


	Akceptováno.

	
	5. K čl. V

Doporučujeme opravit označení článku V, tj. text „Čl. V“ nahradit textem „Čl. IV“, a v obsahu článku doporučujeme slovo „dne“ nahradit slovem „dnem“.


	Akceptováno.


	Ministerstvo vnitra
Mgr. Michaela Kubálková

974 817 354
mob.: +420 705 619 087
michaela.kubalkova@mv.gov.cz

	K čl. I bodu 4 – k § 53 odst. 1 občanského soudního řádu: 

Dáváme ke zvážení, zda pořádkovou pokutu za podání, které sleduje zjevné zneužití práva ve vztahu k výkonu práv žalovaného předpokládaných směrnicí č. 2024/1069, neupravit samostatně v novém odstavci a její sazbu podstatně navýšit, případně ji stanovit jako procentuální hodnotu z ročního obratu pokutované osoby (např. 4 %). Domníváme se totiž, že navrhovaná hranice 50 000 Kč nemůže představovat účinné, přiměřené ani odrazující opatření ve smyslu čl. 15 směrnice č. 2024/1069, má-li se týkat šikanózního jednání entit v mocenském postavení s dostatečnými finančními zdroji případně právnických osob přímo zřízenými s cílem prosazovat zájmy takových entit, pro které může být navržená částka pokuty jen zanedbatelným výdajem.
	Akceptováno jinak.
Navrhované opatření pořádkové pokuty provádí čl. 15 pro případy, kdy je už z žaloby zřejmý její zneužívající účel. Pro účely provedení transpozice tohoto článku bylo nově zavedeno právo žalovaného navrhnout, aby soud ve výroku rozsudku nařídil rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného žalobce v novém § 198 o. s. ř.

	
	K čl. I bodu 6 – k § 141 odst. 2 občanského soudního řádu: 

Preferujeme variantu I, která podle našeho názoru efektivněji zajišťuje motivaci složit zálohu, oproti variantě II, která předpokládá další administrativu (i pro orgány mimo soud samotný) bez řešení podstaty věci a domyšlení procesních následků.


	Akceptováno.


	
	K názvu návrhu: 

Za číslo „2025“ doporučujeme s ohledem na čl. 31 odst. 1 písm. e) Legislativních pravidel vlády vložit čárku.
	Akceptováno.

	
	K čl. I bodu 7 – k § 141 odst. 3 občanského soudního řádu: 

1. Navrhujeme ustanovení upravit tak, aby bylo zřejmé že spojení „které nejsou kryty zálohou“ se vztahuje jak k nákladům důkazů, tak nově i k nákladům na překlad písemnosti. 

2. Upozorňujeme, že v platném znění s vyznačením navrhovaných změn se ve variantě I mluví o překladech „písemností“, tj. v množném čísle, ve variantě II i v novelizačním bodě 7 se však mluví o „písemnosti“ v čísle jednotném. Zmíněnou nepřesnost doporučujeme upravit.


	Akceptováno jinak.
Navrhovaného cíle bude dosaženo vložením spojky „nebo“ mezi slova „důkazů“ a „náklady“, což není s ohledem na stylistické znění ustanovení vhodné.
Varianta II byla z návrhu vypuštěna.

  

	
	K čl. I bodu 8 – k textu novelizačního bodu:

Upozorňujeme na chybějící označení nově vkládaného ustanovení. Doporučujeme proto nad normativní text doplnit označení „§ 141a“.


	Akceptováno.
§ 141a byl z návrhu vypuštěn.

	
	K čl. I bodu 9 – k textu novelizačního bodu: 

Upozorňujeme, že obrat „na konci textu“ vyjadřuje, že určitá slova se doplňují před znaménko. S odkazem na čl. 58 odst. 8 písm. e) ve spojení s čl. 58 odst. 9 Legislativních pravidel vlády proto doporučujeme odstranit čárku za doplňovanými slovy, v opačném případě bude čárka v ustanovení duplicitní. 


	Akceptováno.


	
	K čl. I bodu 10 – k textu novelizačního bodu:

Jelikož předmětným novelizačním bodem společně s novým ustanovením dochází i k vložení nové poznámky pod čarou, doporučujeme horní uvozovky a po nich následující tečku, jež jsou umístěny na konci normativního textu § 354b, odstranit pro nadbytečnost
	Akceptováno.

	
	K čl. IV – k účinnosti: 

S odkazem na čl. 53 odst. 1 písm. a) bod 2 Legislativních pravidel vlády doporučujeme slovo „dne“ upravit do tvaru „dnem“ a slovo „které“ uvést ve tvaru „která“. 


	Akceptováno.

	
	K platnému znění s vyznačením navrhovaných změn: 

V názvu zákona č. 82/1998 Sb. doporučujeme odstranit duplicitní slova „o odpovědnosti za škodu způsobenou“. 


	Akceptováno.

	Ministerstvo zdravotnictví

Mgr. Barbora Gabrišová
barbora.gabrisova@mzd.gov.cz

	K návrhu zákona


	

	
	1. K nadpisu zákona

Doporučujeme za číslo „2025“ vložit čárku, a to v souladu s čl. 31 odst. 1 písm. d) Legislativních pravidel vlády (dále jen „LPV“) ve spojení s přílohou č. 1 k LPV.
	Akceptováno.

	
	2. K části první, čl. I, bodu 4

Doporučujeme novelizační bod formulovat v souladu s čl. 58 odst. 5 a 6 písm. d) LPV, a to například takto:

„4. V § 53 odst. 1 se za slovo „podání“ vkládají slova „nebo podání, které sleduje zjevné zneužití práva“.“.
	Akceptováno.

	
	3. K části první, čl. I, bodu 7

Doporučujeme v textu novelizačního bodu slovo „doplňují“ nahradit slovem „vkládají“, a to v souladu s čl. 58 odst. 5 a 6 písm. d) LPV.
	Akceptováno.

	
	4. K části první, čl. I, bodu 10

Doporučujeme zrušit horní uvozovky a tečku za textem ustanovení § 354b, neboť toto ukončení novelizačního bodu má být uvedeno na konci textu celého novelizačního bodu, a je tak správně uvedeno až za textem poznámky pod čarou č. 113.
	Akceptováno.

	
	5. K části třetí, čl. V

5.1.
Doporučujeme s ohledem na systematiku návrhu označit čl. V jako čl. IV, pravděpodobně se jedná pouze o chybu [viz zvláštní část důvodové zprávy, odůvodnění k čl. IV (účinnost)].

5.2.
Doporučujeme slovo „dne“ nahradit slovem „dnem“, a to v souladu s čl. 53 odst. 1 písm. a) bodem 1 LPV.
	Akceptováno.

	
	K platnému znění 
	

	
	6. K platnému znění zákona č. 99/1963 Sb.

Doporučujeme platné znění varianty I ustanovení § 141 odst. 3 upravit v souladu se zněním příslušného novelizačního bodu, tj. zrušit tučné označení čárky za slovem „důkazů“, slovo „písemností“ nahradit slovem „písemnosti“ a čárku za slovem „písemnosti“ označit tučně.


	Akceptováno.

	
	K důvodové zprávě
	

	
	7. Ke zvláštní části, k čl. IV (účinnost)

Doporučujeme v prvním odstavci pouze doplnit informaci, že v tomto případě jedná o postup v souladu s § 9 odst. 3 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů.
	Neakceptováno.

	Ministerstvo zemědělství

Mgr. Jakub Palát
tel. 22181 2818
jakub.palat@mze.gov.cz

	1. K části první, novelizačnímu bodu 2 (§ 50j odst. 1 o.s.ř.):

V této souvislosti si dovolujeme upozornit na existenci dalších ustanovení občanského soudního řádu, která rovněž dosud chybně odkazují na Evropská společenství místo Evropské unie, a navrhujeme tedy provést jejich novelizaci v rámci celého občanského soudního řádu. Jedná se např. o § 109 odst. 1 písm. d), § 261 nebo § 274 o.s.ř.


	Akceptováno.

	
	2. K části první, novelizačnímu bodu 6 (§ 141 o.s.ř., nově vkládaný odst. 2):

Přikláníme se k variantě I., která podle našeho názoru lépe vyhovuje zamýšlenému účelu úpravy. Zastavení řízení bude pro účastníka větší hrozbou než fakultativní možnost uložení pořádkové pokuty.


	Akceptováno.

	
	3. K části první, novelizačnímu bodu 9 (§ 202 odst. 1 písm. k) o.s.ř.)
Navrhujeme upravit znění tohoto novelizačního bodu následovně:

9. V § 202 odst. 1 se na konci textu písmene k) ruší čárka a doplňují slova „nebo na překlad písemnosti,“.


	Akceptováno jinak.

S odkazem na čl. 58 odst. 8 písm. e) ve spojení s čl. 58 odst. 9 Legislativních pravidel vlády dojde k odstranění čárky za doplňovanými slovy, čímž se zabrání duplicitě tohoto znaménka.

	Ministerstvo životního prostředí

JUDr. Alena Chaloupková, Ph.D.
tel.: 267 122 909
Alena.Chaloupkova@mzp.gov.cz

	1. K § 26 odst. 8 OSŘ:

Domníváme se, že z textu ustanovení není bez dalšího zřejmé, k čemu se váží slova „které se týkají otázek veřejného zájmu“ – dle důvodové zprávy se má jednat o výkon všech v ustanovení zmiňovaných práv a svobod, nicméně souvětí lze vykládat i tak, že by mělo jít jen o ostatní činnosti s výkonem těchto práv a svobod přímo související. Doporučujeme také zvážit vhodnost slovosledu použitého v části ustanovení za středníkem („jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen“ => např. „jedná její zaměstnanec nebo člen, který k tomu je pověřen a má vysokoškolské …“).


	Neakceptováno.
Definice je přímo převzata z čl. 4 odst. 1 směrnice, který je nově proveden do § 197 o. s. ř.

	
	2. K § 86 odst. 4 OSŘ: 

Text nového ustanovení považujeme za obtížně srozumitelný, doporučujeme proto zvážit jinou formulaci. 


	Akceptováno.
Ustanovení bylo přesunuto do nových § 197 a § 198 o. s. ř., kterým se provádí definice a je nyní srozumitelnější.  

	
	3. K novelizačnímu bodu 9:

Doporučujeme v návaznosti na použití obratu „na konci textu“ odstranit čárku na konci doplňovaného textu (viz čl. 58 odst. 9 LPV).


	Akceptováno.

	
	4. K novelizačnímu bodu 10:

Doporučujeme uvést konec uvozovek a tečku pouze na konci celého vkládaného textu, tj. včetně poznámky pod čarou (nyní novelizační bod obsahuje dva konce uvozovek a pouze jeden začátek).


	Akceptováno.

	
	5. K důvodové zprávě: 

Doporučujeme opravit drobné chyby v důvodové zprávě: „kterými je vyhrožováno nebo které jsou podány nebo vedeny jako prostředek za účelem šikanovat nebo zastrašit svůj cíl, a jejichž cílem je zabránit svobodnému vyjadřování ve veřejném zájmu nebo účasti veřejnosti ve veřejném zájmu nebo tyto aktivity omezit nebo jinak postihovat“; „že mu byla udělena milost nebo že byl za trestný čin byl amnestován“; „ve kterém soud rozhodne o vině, nikoliv však o trestu“; „neboť právě v konečném meritorním rozhodnutím soud rozhodne o tom, zda je žaloba zneužívající“.


	Akceptováno.

	Ministerstvo zahraničních věcí

Mgr. Adéla Kůtová, tel. 224 183 009, adela.kutova@mzv.gov.cz
Mgr. David Syka
tel. 224 182 486 david.syka@mzv.gov.cz, 
paralelně v kopii také opl@mzv.gov.cz 


	K bodu 4:

V § 53 odst. 1 se za slovem „podání“ čárka, jejíž zrušení je navrhováno, nenachází.
	Akceptováno.

	
	K bodu 6:

Žádná z variant navrhovaných předkladatelem dle uvážení MZV nepředstavuje paralelu k dosavadnímu ust. § 141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Navrhuje se vyjít primárně z varianty I s tím, že se v jejím úvodu vypustí dovětek „jejíž doručení je v zájmu účastníka” a nahradí se slovy „kterou účastník soudu předložil nebo jejíž vydání navrhl”. Úhrada překladu dokumentů předložených účastníkem na jeho náklady odpovídá dosavadnímu režimu nákladů na provedení důkazu. 

MZV současně nepovažuje za vhodné zakotvit možnost uložení pořádkové pokuty.


	Neakceptováno.

Připomínkovým místem navrhované vymezení písemností výrazně omezuje jejich rozsah, kdy soud by například nemohl uložit povinnost zálohy např. na obeslání osoby, jejíž vstup do řízení účastník navrhl. Tento účastník totiž takovou písemnost soudu nepředložil ani její vydání nenavrhl (navrhl pouze procesní úkon s vydáním písemnosti spojený). Je nezbytné ponechat kritérium zájmů účastníka na posouzení soudů.

Varianta II byla z návrhu vypuštěna.

	
	K bodu 7:

V § 141 odst. 3 se před vkládaná slova „náklady na překlad písemností“ doporučuje vložit spojka „a“.


	Akceptováno jinak.

Došlo k rozšíření zálohy o náklady na doručení. Spojka „nebo“ byla vložena mezi slova „překlad“ a „doručení“. 


	Ministerstvo práce a sociálních věcí

Mgr. Soňa Libigerová

tel. 950 192 073
sona.libigerova@mpsv.cz 
v kopii též sekretariát legislativního odboru MPSV (eva.bartuskova@mpsv.cz).


	K části první, bod 6

1. Požadujeme, aby předkladatel předložil pouze jednu přiléhavou variantu návrhu ustanovení § 141 odst. 2 o.s.ř., eventuálně přepracoval obě varianty tak, aby byly srozumitelné a určité.

Předkladatel uvádí, že navrhovaná právní úprava, dle které má nově namísto soudu hradit zálohu na překlad písemnosti účastník řízení, vychází z rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie (SDEU) sp. zn. C-196/21 ze dne 2. června 2022 (dále jen „Rozhodnutí“). V tomto Rozhodnutí SDEU konstatoval, že žadatelem, který má dle čl. 5 příslušného nařízení EU nést náklady na překlad před zasláním písemnosti, nemůže být soud (bod 5 Rozhodnutí). Současně SDEU v Rozhodnutí uvedl, že příslušné nařízení EU neobsahuje definici pojmu „žadatel“ (bod 32 Rozhodnutí). Zároveň však dále v bodě 40 SDEU upozornil na výklad pojmu žadatel, dle něhož se jedná o „účastníka řízení, který má právní zájem na zaslání písemností“.

Vzhledem k výše uvedenému se tedy domníváme, že by správnou (Rozhodnutí odpovídající) variantou byla varianta, která by variantu I a variantu II sloučila co do vymezení účastníka povinného hradit zálohu na překlad. Takové vymezení by bylo ostatně paralelou stávajícího (a předkládaným návrhem nedotčeného) znění ustanovení § 141 odst. 1 o.s.ř., dle kterého je uložena povinnost účastníka hradit zálohu na provedení důkazu ve třech případech: když účastník důkaz navrhl nebo jej soud nařídil ke skutečnostem tímto účastníkem uvedeným anebo je provedení důkazu v zájmu účastníka.

Dále vyjadřujeme pochybnosti o variantou II navrhované sankci za neuhrazení zálohy spočívající v uložení pořádkové pokuty, neboť účelem uložení pořádkové pokuty je zejména zajištění pořádku během soudního jednání, resp. (hladkého) průběhu řízení. V širším slova smyslu by sice mohlo neuhrazení zálohy představovat zásah do průběhu řízení z důvodu průtahů nebo zbytečně podané žaloby, ovšem dostačující „sankcí“ je dle našeho názoru důsledek uvedený ve variantě I, tj. neprovedení úkonu, nezaslání písemnosti soudem nebo zastavení řízení.  

Rovněž upozorňujeme na to, že pokud by byla zvolena jedna z variant, tak jak jsou navrhované, není zřejmé, kdo by hradil zálohu na náklady překladu v situaci upravené nepřijatou variantou. Ani jedna z navrhovaných variant totiž nepředpokládá, že soud bude hradit zálohu na náklady předkladu (s výjimkou hrazení nákladů v případě, že je účastník osvobozen od soudních poplatků). Dle našeho názoru by tak v důsledku přijetí jedné z variant vznikla mezera v právní úpravě.
Dále uvádíme, že dle našeho soudu by mělo být upuštěno od stanovení úpravy odkazem na odstavec § 141 odst. 1 o.s.ř. použitím slova „obdobně“ a postup by měl být výslovně upraven. Obě varianty se totiž od postupu soudu předvídaného v § 141 odst. 1 o.s.ř. odchylují kromě jiného v následku neuhrazení zálohy na překlad, což je matoucí a mohlo by to způsobit problémy při aplikaci. 

Pro případ, že předkladatel nevyhoví požadavku MPSV na sloučení obou variant, požadujeme, aby předkladatel upravil normativní text obou variant tak, aby byl srozumitelný a určitý, a dále odpovídajícím způsobem upravil i důvodovou zprávu. Ačkoliv je totiž důvodová zpráva značně obsáhlá, což je způsobeno i tím, že některé pasáže se v ní zcela nebo částečně, a dokonce i několikrát, opakují, domníváme se, že v ní nejsou srozumitelně a určitě popsány obě navrhované varianty, resp. není zcela zřejmý rozdíl mezi nimi a není zcela zřejmý ani záměr předkladatele ohledně každé z nich. Konkrétně například postrádáme odůvodnění možnosti uložit pořádkovou pokutu. Nadto důvodová zpráva uvádí k neuhrazení zálohy na překlad i pravidla, která nejsou promítnuta do navrhovaného normativního textu, viz například str. 33 důvodové zprávy: „Vadu lze zhojit tak, že účastník, v jehož zájmu je písemnost zasílána, buď překlad písemnosti sám dodá, čímž dojde k zániku předpokladů pro vznik jeho primární povinnosti zálohu složit, anebo zálohu na překlad v dodatečné lhůtě složí“ (…) „Jestliže je povinný účastník i přes uložení pořádkového opatření nečinný, soud překlad písemnosti vyhotoví na náklady státu.“.
Tato připomínka je zásadní.


	Částečně akceptováno.

Do připomínkového řízení byly předloženy dvě alternativní varianty § 141 odst. 2 o.s.ř., kdy na základě vyhodnocení připomínek je zamýšleno postoupit vládě pouze jednu z nich. Na základě dosavadního průběhu se předkladatel v současné chvíli kloní k postoupení varianty první. Varianta II bude včetně sankce pořádkové pokuty vypuštěna.

Varianta I pracuje s pojmem „písemnosti, jejíž doručení je v zájmu účastníka“. Zda namísto tohoto obratu použít „písemnosti, jejíž zaslání je v zájmu účastníka“ na významu zákona zřejmě nic nemění. V tomto ohledu je nutné v tomto ustanovení pracovat primárně s vymezení písemnosti stejně, jako § 141 odst. 1 o.s.ř. pracuje s vymezením důkazu, na který se záloha ukládá. Z rozsudku SDEU lze dovodit, že se může jednat o (jakoukoli) písemnost, na jejímž zaslání (doručení) má účastník zájem. Tento účastník je proto v režimu evropského nařízení povinen složit zálohu.

Varianta I je širší a zahrnuje veškeré písemnosti, na jejichž doručení má účastník zájem (tedy i písemnosti, které účastník soudu předložil nebo jejich vydání navrhnul – viz varianta II). Konkrétní vymezení písemností a účastníků povinných ke složení zálohy bude záviset na rozhodnutí soudu v jednotlivých případech. Legislativně zřejmě není ani možné vymezit veškeré situace a písemnosti, kdy soud by měl ukládat povinnost složit zálohu a komu. Toto řešení ostatně odpovídá i konceptu zahraničních úprav (např. § 17 německého Gerichtskostengesetz, nebo § 3 rakouského Gerichtliches Einbringungsgesetz). Soud bude i nadále nést překlad typicky vlastních písemností, kterými vede řízení anebo písemností, u nichž by adresát podle evropského nařízení byl zároveň žadatelem (viz např. kvalifikovaná výzva dle § 114b o.s.ř.).

Text k pořádkové pokutě bude z materiálu vypuštěn. Jestliže některé postupy vyjádřené v DZ neplynou přímo z normativního textu zákona (viz odkaz na str. 33), je to dáno tím, že úprava provádí postup dle evropského nařízení ve výkladu rozhodnutí SDEU. Není úlohou novelizace tyto postupy do českého právního řádu dublovat. Pokud účastník předloží soudu vlastní listinu k doručení i s překladem, soud zálohu ukládat nebude. Opět ale záleží na soudu, jak situaci vyhodnotí – zálohu například uloží v okamžiku, kdy je překlad sice dodán ale je nekvalitní do té míry, že neplní funkci překladu. Zákonná úprava v tomto ohledu nebude klást takovému uvážení mantinely.

Připomínkové místo s vypořádáním souhlasí.
  

	
	2. Požadujeme normativně upravit pravidla pro placení záloh na překlady písemností u nesporných řízení.

Předkladatel se k vazbě navrhované normativní úpravy a nesporného řízení vyjadřuje v důvodové zprávě. Vyslovujeme však pochybnost, že důvodovou zprávu v tomto následuje stávající či navrhovaná právní úprava. Důvodová zpráva například konstatuje, že pokud účastník na výzvu soudu nesloží zálohu, soud mu uloží pořádkovou pokutu a připojí k zasílané písemnosti překlad zhotovený na náklady státu (str. 33). Toto pravidlo však není součástí navrhované právní úpravy ani stávající úpravy občanského soudního řádu.
Tato připomínka je zásadní.


	Neakceptováno.
Nesporná řízení jsou specifická a soud v nich bude postupovat rozdílně s ohledem na písemnosti a úkony, které jimi mají být provedeny. Z toho důvodu se i liší procesní důsledky nesložení zálohy – soud například nemůže penalizovat zastavením řízení účastníky ve věci ovládané zásadou oficiality. Jediná úprava, která by tyto situace univerzálně řešila není obsažena ani pro důkazy ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. (zde soud důkaz provede i přesto, že účastník zálohu nesloží) a podpůrnou roli tak hraje judikatura.

Připomínkové místo s vypořádáním souhlasí.


	
	3. K části první, bod 10

Doporučujeme v důvodové zprávě alespoň stručně popsat, o jaké instituty dědického práva se jedná.  

Navrhovaná právní úprava odkazuje na přímo použitelné nařízení EU, což je legislativně technicky v pořádku. Ovšem vzhledem důležitosti a zájmu o oblast dědického práva považujeme za vhodné stručně vysvětlit předmět úpravy příslušného nařízení EU v důvodové zprávě tak, aby si o něm mohla učinit představu i laická veřejnost. Stávající text důvodové zprávy se omezuje na konstatování, že navrhovanou právní úpravou se dodatečně adaptuje český právní řád na příslušné nařízení a že věcně příslušným bude okresní soud. Pro laickou veřejnost nemá takové odůvodnění žádnou vypovídající hodnotu.


	Akceptováno.
Připomínkové místo s vypořádáním souhlasí.

	Zmocněnkyně vlády pro lidská práva 
JUDr. Miroslav Crha
tel. 602 304 919
Miroslav.Crha@vlada.gov.cz
JUDr. David Chytil
tel. 720 025 487

david.chytil@vlada.cz 


	Zásadní připomínky:


	

	
	1. Chybějící definice dle čl. 4 odst. 1 až 3 směrnice

Domnívám se, že navrhovaná úprava nedostatečně definuje klíčové pojmy v č. 4 Směrnice. Dostatečné definice usnadní SLAPP identifikovat a přistoupit k dalším opatřením dle Směrnice.

Navrhuji doplnit definici „účasti veřejnosti“ podle čl. 4 odst. 1, Směrnice, „záležitostí veřejného zájmu“ dle čl. 4 odst. 2 Směrnice a „zneužívajících soudních řízení proti účasti veřejnosti“ dle čl. 4 odst. 3 Směrnice.


	Částečně akceptováno. 
Novými ustanoveními § 197 a § 198 o.s.ř. dochází k transpozici definic „účasti veřejnosti“ podle čl. 4 odst. 1 a „zneužívajících soudních řízení proti účasti veřejnosti“ dle čl. 4 odst. 3 Směrnice. Definice „záležitostí veřejného zájmu“ dle čl. 4 odst. 2 Směrnice je v českém právním řádu provedena prostřednictvím judikatury tuzemských vrcholných soudů.


	
	2. Chybějící úprava možnosti zamítnout zjevně neopodstatněné žalobní návrhy dle čl. 6 odst. 1 písm. b) Směrnice. 

Možnost včasného zamítnutí žalob, které jsou zjevně neopodstatněné a účelově podané s cílem omezit účast veřejnosti je naprosto klíčovým opatřením pro účinnou obranu před SLAPP. Zamítnutí zneužívající žaloby v rané fázi je zásadní nástroj prevence a mitigace nežádoucích následků pro žalované spojené se zdlouhavým soudním řízením, ze kterého plynou značné finanční náklady a psychické následky.

To předvídá Směrnice v čl. 6 odst. 1 písm. b) a dále rozvádí v kapitole III. (čl. 11 až 13). Např. čl. 12 Směrnice uvádí: „Členské státy zajistí, aby v případě, kdy žalovaný podal žádost o zamítnutí v rané fázi, měl žalobce povinnost odůvodnit žalobní návrh tak, aby byl soud schopen posoudit, zda není zjevně neopodstatněný.“ Ani tato úprava není v návrhu reflektována.

Kromě toho možnost zakotvení včasného zamítnutí doporučuje i Rada Evropy v Doporučení Rady Evropy CM/Rec(2024)2 (dále jen „Doporučení RE) v bodě 25: „Member States should make adequate and appropriate provisions in their national legal frameworks in line with the European Convention on Human Rights and the principles of the case law of the Court to enable: (...) defendants to file applications for early dismissal of claims against public participation, in order to counter the harmful effects of SLAPPs on debate of public interest matters.“
Předkladatel uvádí, že je toto ustanovení provedeno již ve stávající úpravě. S tím se nemohu ztotožnit. Na základě dotazníkového šetření Úřadu vlády a podnětů občanské společnosti víme, že ke zdlouhavým řízením, které by mohly naplnit definici SLAPP (zejména žaloby na ochranu dobré pověsti) v ČR dochází a žalobu mnohdy zamítne až soud vyšší instance. Uvedené právní instituty a judikaturu Nejvyššího soudu v tomto kontextu nepovažuji za dostatečnou implementaci Směrnice, které by dostatečně zaručovaly možnost včasného zamítnutí zjevně neopodstatněných žalob vykazujících znaky SLAPP.

Z toho důvodu požaduji za nutné výslovně upravit opatření dle čl. 6 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 11 až 13 Směrnice.


	Neakceptováno. ROZPOR
Předkladatel uvádí, že možnost včasného zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních nároků už v českém právním řádu obsažena je. Odkazujeme v tomto bodě znovu na důvodovou zprávu.
Podle judikatury NS platí, že „v případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, … zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, (i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána), tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout … vždy při jediném (prvním) jednání..“ (viz 32 Odo 1337/2004, 28 Cdo 5721/2017).
Směrnice na rozdíl od Doporučení Rady Evropy nespojuje zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních nároků ve smyslu čl. 11 se zneužívající povahou řízení a sama zjevná neopodstatněnost v normativní části směrnice definována není.

	
	3. Nedostatečné provedení čl. 6 odst. 1 písm. c) a čl. 15 Směrnice

Dalším opatřením, které mají členské státy implementovat, je možnost požádat o prostředky nápravy proti zneužívajícím soudním řízením proti účasti veřejnosti, které upravuje kapitola IV. Směrnice. Čl. 15 Směrnice zakotvuje povinnost členských států zajistit, „aby soudy, u nichž bylo zahájeno zneužívající soudní řízení proti účasti veřejnosti, mohly straně, která návrh na zahájení řízení podala, uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce nebo jiná rovnocenně účinná vhodná opatření, včetně uhrazení náhrady škody nebo zveřejnění soudního rozhodnutí, pokud tak stanoví vnitrostátní právo.“
Jedná se o další důležitý instrument, jehož cílem je vyvážit nerovné mocenské postavení mezi žalobcem a žalovaným v případě SLAPP. Domnívám se, že provedení v podobě pořádkové pokuty dle § 53, není dostatečné. Maximální výše pokuty je 50 000 Kč, což nemusí být v případě mnoha žalobců dostatečně „odrazující“, jako požaduje Směrnice. Výše pořádkové pokuty je nízká i v kontextu toho, že žalobci v případech SLAPP jsou movité právnické či fyzické osoby, které jsou připravené nést potenciálně mnohem vyšší náklady na právní služby. Místo odrazení tak může pořádková pokuta v praxi znamenat spíš mírné zdražení SLAPP žalob z pohledu žalujících.

Ke zvážení se nabízí např. stanovit pokutu jako procentuální hodnotu z ročního obratu pokutované osoby.

Proto navrhuji doplnění dostatečně odrazujících sankcí dle čl. 15 Směrnice.


	Částečně akceptováno. 
Čl. 15 ukládá státu, aby soudy měly možnost uložit žalobci, který zahájil zneužívající řízení uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce nebo jiná rovnocenně účinná vhodná opatření.
Navrhované opatření pořádkové pokuty provádí čl. 15, coby druhotné transpoziční řešení. Primární provedení transpozice tohoto článku spočívá v zavedení možnosti soudu přiznat na návrh žalovaného ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného žalobce podle nového § 198 o. s. ř.

K výši pořádkové pokuty lze uvést, že dle usnesení Rady pro lidská práva ze dne 18. března 2025 k ochraně novinářů a obránců lidských práv před šikanózními žalobami se fenomén SLAPP vyskytuje v České republice zejména na lokální a regionální úrovni, avšak dosud nebyl řádně zmapován. Pochybnosti o dostatečnosti pokuty v maximální výši 50.000,- Kč tak sice mohou, avšak nemusí být s ohledem na nedostatek empirických dat oprávněné. Za tohoto stavu tak předkladatel pro provedení čl. 15 volí cestu uložení pokuty do předeslané výše, která se ukazuje jako efektivní nástroj i v případě jiných pořádkových provinění.

  

	
	4. K § 26 odst. 8

Klíčovým definičním znakem SLAPP je útok na aktivity spojené s veřejným zájmem (public interest) a účastí veřejnosti (public participation). Účast veřejnosti předvídá Směrnice již ve svém předmětu (čl. 1 Směrnice) a dále v čl. 4 odst. 1. Účast veřejnosti jako klíčový prvek pro poskytnutí ochrany pak předpokládají další opatření, viz např. čl. 9 a čl. 10 Směrnice. 

Účast veřejnosti je zásadní pro identifikaci případu jako SLAPP i podle Doporučení RE, viz definiční kritéria SLAPP (bod 5 Doporučení RE), indikátory SLAPP (bod 8, písm. e) Doporučení RE) nebo bod 22 Doporučení RE: „Member States should maintain or take, as appropriate, the necessary legislative or other measures to prevent legal actions that are threatened, initiated or pursued to prevent, inhibit, restrict or penalise the free expression of any legal or natural persons on matters of public interest and the exercise of rights associated with public participation. They should also exercise vigilance to ensure that legislation and sanctions and remedies are not applied in a discriminatory or arbitrary fashion against public participation.“

Za nedostatek předkládané úpravy považuji také chybějící definici SLAPP reflektující základní znaky SLAPP, jak je pojmenovává Směrnice a Doporučení RE, viz výše. S podobně nedostatečnou definicí pak pracuje i § 141a).

Navrhuji proto doplnit § 26 odst. 8 následujícím způsobem: 

"... které se týkají otázek veřejného zájmu nebo účasti veřejnosti, ..." 


	Neakceptováno. ROZPOR
SLAPP představuje strategické řízení vedené proti fyzickým a právnickým osobám proto, že jsou zapojeny do účasti veřejnosti (čl. 1). Účast veřejnosti je definovaná jako výkon určitých základních práv, které se týkají veřejného zájmu (čl. 4 odst. 1).

Tato definice účasti veřejnosti je nepřímo obsažena v navrhovaném ustanovení § 26 odst. 8 (nově § 198), coby výkon jmenovaných práv ve veřejném zájmu. Pokud by bylo toto ustanovení doplněno navrhovaným textem dle připomínkového místa, jednalo by se o duplicitní vyjádření účasti veřejnosti.  

	
	5. K § 141a

Návrh transpozice opomíjí požadavky čl. 10 Směrnice, která vyzývá ke složení jistoty nejen k nákladům řízení, ale i náhradě škody. To podporuje i Doporučení RE v bodech 37 a 41.

Ve znění § 141a proto navrhuji doplnit:

„Ve věcech výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu nebo účasti veřejnosti [k tomu viz bod výše], může soud žalobci, který není osvobozen od soudních poplatků, na návrh žalovaného uložit, aby na náhradu nákladů složil přiměřenou jistotu, pokud je tu vážná obava, že by žalobce v případě svého neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení a náhradu škody.“
	Neakceptováno. ROZPOR
Dle čl. 10 směrnice může soud požadovat, „aby žalobce složil jistotu k pokrytí odhadovaných nákladů řízení, jež mohou zahrnovat náklady na právní zastoupení vzniklé žalovanému, a, je-li to stanoveno ve vnitrostátním právu, náhradu škody.“

Z toho plyne, že směrnice obligatorně neukládá státům zavést zálohu na náhradu škody. Vymezení rozsahu krytí zálohou na náklady řízení je ponecháno na diskreci členského státu.

	
	Doporučující připomínky
	

	
	6. Obecně

Předmětem směrnice jsou občanskoprávní spory. Jak vyplývá z poznatků Úřadu vlády i mezinárodních doporučení, znaky SLAPP vykazují i správně právní spory (viz bod 30 Doporučení RE: „Member States should equally enable administrative bodies to dismiss administrative claims against public participation early in the proceedings.") nebo zneužití trestního práva (v ČR trestný čin pomluvy). K dekriminalizaci pomluvy vyzývá např. usnesení 1577(2007) Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Viz též preambule Doporučení RE: „Being aware that SLAPPs are often civil law actions, but that they appear in the administrative and criminal law context as well, and that when such proceedings provide for administrative measures and criminal sanctions they can be particularly restrictive and more easily weaponised against public watchdogs, resulting in a more severe impact on the individual and a greater chilling effect;“

V dalších úvahách o ochraně novinářů a občanské společnosti proto doporučuji ke zvážení zavedení účinných institutů a změně právního řádu tak, aby nebylo mocnými subjekty zneužíváno ani právo správní nebo trestní. Tomu by měla předcházet důkladná analýza stávajícího stavu.


	Neakceptováno. 
Předkladatel reflektuje požadavek připomínkového místa, nicméně uvedené se nevztahuje k novelizovaným předpisům.

	
	7. Monitoring a zřízení kontaktního místa

V rámci navazující činnosti doporučuji, aby Ministerstva spravedlnosti systematicky monitorovalo případy SLAPP pro účely dalšího nastavení politiky ochrany před účelovými žalobami. Kromě civilních žalob by měly být zahrnuty i instituty správního a trestního práva.

Vedle toho doporučuji zřízení kontaktního místa na ochranu před SLAPP ve spolupráci s neziskovým nevládním sektorem, které by poskytovalo komplexní podporu (právní, psychologickou) obětem SLAPP. Takové centrum bylo zřízeno ve Spolkové republice Německo.
	Neakceptováno. 
Činností kontaktního bodu pro uvedené případy již bylo pověřeno Ministerstvo spravedlnosti. Výkon jednotlivých činností je v procesu implementace.

	ÚVČR – KOM

(Úřad vlády ČR – odbor kompatibility)
JUDr. et Mgr. Dominika Čech Otrošinová
Mgr. Ing. Dušan Uher
tel. +420 296 153 192
dusan.uher@vlada.gov.cz

	Obecně:

Do návrhu je třeba doplnit tzv. referenční odkaz na Směrnici podle čl. 48 LPV.

Tato připomínka je zásadní.


	Neakceptováno. ROZPOR
V občanském soudním řádu bude provedeno 11 článků z celkových 24 článků obsažených ve Směrnici. Nejedná se tedy o podstatnou část ve smyslu čl. 48 odst. 3 LPV.

OKOM: Naše připomínka se vztahuje k požadavku čl. 48 odst. 3, který přesně uvádí, jakým způsobem je třeba dát v právním předpise najevo, že do právního předpisu byla promítnuta směrnice Evropské unie.

Příliš nerozumíme, jak je zde požadovaný příklad relevantní (způsob provedení referenčního odkazu je napsán v uvedeném článku LPV). Chcete-li příklad zásadního zákona, jehož § 1 se měnil v důsledku implementace směrnice EU (a tedy potřeby v zákoně uvést vazbu na směrnici), jde např. o zákon č. 106/1999 Sb. (novela 61/2006 Sb.). Např. do občanského zákoníku byl odkaz vložen do § 3015, tedy na závěr, ale k tomu nedošlo novelizačním návrhem.

Zároveň upozorňujeme, že poslední připomínka této tabulky (ke čl. 22 odst. 1 Směrnice), kde vypořádání navrhuje „Akceptováno. – doplnit“, je stejná jako tato řešená připomínka.
MSp: Lze doplnit, že čl. 22 odst. 1 směrnice uvádí, že transpoziční předpis musí obsahovat odkaz směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.
Předkladatel tuto povinnost plní vložením poznámky pod čarou k novému § 197 o.s.ř., která na směrnici přímo odkazuje.

	
	K Čl. I, novelizačním bodům 1. a 8. (§ 26 odst. 8, § 141a):

Navrhovaná ustanovení § 26 odst. 8 a § 141a vymezují situace, kdy se žalovaný může dát zastupovat právnickou osobou, a kdy může soud uložit žalobci povinnost složit jistotu na náhradu nákladů řízení. Obě ustanovení se vztahují na „věci výkonu práva žalovaného na svobodu projevu…“ (a dalších vyjmenovaných základních práv), a na „věci činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících“.

Není nám zcela jasný význam (a tedy i důsledek) sousloví „ve věcech“. Pokud má tato formulace znamenat, že výkon některého z vyjmenovaných práv (např. svobody projevu, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího) či s tím související činnost musí být záležitostí, o které bude soud rozhodovat, tzn., že musí existovat nějaká právní souvislost (provázání) s uplatňovaným nárokem ze strany žalobce, pak se domníváme, že takové vymezení neodpovídá požadavkům čl. 9 a čl. 10 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Směrnice.

Ustanovení čl. 9 a čl. 10 Směrnice (jejichž transpozici § 26 odst. 8 a § 141a představují) se totiž vztahují na občanskoprávní řízení, která byla zahájena proti osobám proto, že se zapojily do účasti veřejnosti (např. „en raison de leur participation au débat public“, „ze względu na ich zaangażowanie w debatę publiczną“, „on account of their engagement in public participation“). Směrnice nevyžaduje, aby výkon základních práv byl předmětem soudního rozhodování, ale aby byl motivem žaloby – tedy že řízení bylo zahájeno s cílem zabránit, omezit nebo sankcionovat účast veřejnosti (viz čl. 4 odst. 3: „nejsou vedena za účelem skutečného uplatnění nebo výkonu práva, ale jejich hlavním účelem je zabránění účasti veřejnosti, její omezení či sankcionování“). Máme za to, že to, čeho se žalobce žalobou (návrhem) domáhá, nemusí právně souviset s výkonem některé z vyjmenovaných základních práv a svobody či výkonem činnosti s tím přímo souvisejících. 

Požadujeme proto, aby se transpoziční úprava k čl. 9 a čl. 10 Směrnice vztahovala na řízení zahájená proti osobám proto, že se zapojily do účasti veřejnosti, a náležitě se zohlednila definice zneužívajícího soudního řízení proti účasti veřejnosti v čl. 4 odst. 3 Směrnice. Doporučujeme doplnit definici „účasti veřejnosti“ do zákona, inspirovanou čl. 4 odst. 1 Směrnice, která také blíže vymezí činnosti výkonem vyjmenovávaných základních práv a svobod přímo souvisejících (viz „jakékoli přípravné, podpůrné nebo pomocné činnosti s tím přímo spojené“ v čl. 4 odst. 1 Směrnice).

Tato připomínka je zásadní.

Dále se, pokud jde o § 26 odst. 8, tážeme, z jakého důvodu je jako implementační vyznačen i text za středníkem (od slov „za právnickou osobu…“)?


	Akceptováno.


	
	K Čl. I, novelizačnímu bodu 3. (50j odst. 3):

Jak již uvádíme výše u připomínek formálního charakteru, pod navrhovaným ustanovením návrhu zákona by mělo být uvedeno nejen celexové číslo rozhodnutí Soudního dvora EU, ale též nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784.


	Akceptováno.

	
	K Čl. I, novelizačním bodům 4. a 5. (§ 53 odst. 1 a § 86 odst. 4):

Směrnice rozlišuje mezi „zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy“ a „zneužívajícími soudními řízeními“, kdy zneužívající soudní řízení vysvětluje ve čl. 4 bodu 3. Rozlišení mezi těmito instituty je jak terminologické, tak systematické. Návrh zákona definice obsažené ve Směrnici nepřejímá. Řešeným ustanovením implementovaný čl. 15 se zabývá „zneužívajícím soudním řízením proti účasti veřejnosti“, § 53 odst. 1 však užívá spojení „zjevné zneužití práva“, kdy zdůraznění slovem „zjevné“ Směrnice ve vztahu ke zneužívajícím soudním řízením nepoužívá.

Stejná situace nastává v § 86 odst. 4, kde implementovaný čl. 17 opět hovoří o „zneužívajících soudních řízeních proti účasti veřejnosti“, zatímco návrh zákona používá spojení „vedení řízení způsobem zjevně zneužívající“.

Vznášíme dotaz, z jakého důvodu nejsou spojení Směrnice v tomto ohledu následována tak, jak s nimi Směrnice pracuje. Směrnice neuvádí, že zneužívající soudní řízení musí být zjevné.
Tato připomínka je zásadní.


	Akceptováno.
Článek 15 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby soudy, u nichž bylo zahájeno zneužívající soudní řízení proti účasti veřejnosti, mohly straně, která návrh na zahájení řízení podala, uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce nebo jiná rovnocenně účinná vhodná opatření, včetně uhrazení náhrady škody nebo zveřejnění soudního rozhodnutí, pokud tak stanoví vnitrostátní právo.
Navrhované opatření pořádkové pokuty provádí čl. 15, coby druhotné transpoziční řešení. Primární provedení transpozice tohoto článku spočívá v zavedení možnosti soudu přiznat na návrh žalovaného ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného žalobce podle nového § 198.

K výši pořádkové pokuty lze uvést, že dle usnesení Rady pro lidská práva ze dne 18.3.2025 k ochraně novinářů a obránců lidských práv před šikanózními žalobami se fenomén SLAPP vyskytuje v České republice zejména na lokální a regionální úrovni, avšak dosud nebyl řádně zmapován. Pochybnosti o dostatečnosti pokuty v maximální výši 50.000,- Kč tak sice mohou, avšak nemusí být s ohledem na nedostatek empirických dat oprávněné. Za tohoto stavu tak předkladatel pro provedení čl. 15 volí cestu uložení pokuty do předeslané výše, která se ukazuje jako efektivní nástroj i v případě jiných pořádkových provinění.

	
	K Čl. I, novelizačním bodům 6. a 7. (§ 141):

I zde by pod příslušným ustanovením návrhu zákona měl být vedle celexového čísla rozsudku uvedeno i celexové číslo příslušného nařízení.


	Akceptováno.

	
	K Čl. I, novelizačnímu bodu 8. (§ 141a):

Dle nově navrženého § 141a může soud žalobci uložit složení přiměřené jistoty, pokud toto navrhne žalovaný. Implementovaný čl. 10 Směrnice o této podmínce nehovoří, neboť uvádí jen povinnost členských států zajistit, aby soud mohl ve vymezených případech požadovat, aby žalobce složil jistotu.

Z čeho vyplývá zde doplněná podmínka navržení žalovaným? Čl. 6 odst. 1 písm. a) Směrnice říká, že členské státy zajistí, aby v případě, že je zahájeno soudní řízení proti fyzickým či právnickým osobám proto, že jsou zapojeny do účasti veřejnosti, tyto osoby mohly požádat v souladu s vnitrostátním právem o složení jistoty, jak je stanovena ve článku 10; vyplývá z tohoto ustanovení, že složení jistoty je v daných řízeních možné pouze na žádost osoby, proti níž se řízení vede? Nejedná se o situaci, kdy čl. 6 odst. 1 vyjmenovává záruky pro žalovaného, kam patří i možnost dle čl. 10, ale čl. 10 není zúžen pouze na možnost uvedenou ve čl. 6 odst. 1 písm. a) Směrnice? 
Tato připomínka je zásadní.

	Neakceptováno.

Podmínění složení jistoty podle čl. 10 žádostí žalovaného plyne jak z čl. 6 odst. 1 směrnice, tak i z bodu (31) preambule, dle kterého žalovaní „by měli mít možnost požádat o tyto procesní záruky: složení jistoty k pokrytí nákladů řízení…“ a konečně i z bodu (36) preambule, dle kterého by „[o] tom, zda by složení jistoty měl soud přikázat z vlastního podnětu nebo na žádost žalovaného, by měly rozhodnout členské státy.“
Předkladatel proto v rámci své diskrece pro tento institut zvolil možnost uložení jistoty žalobci jen na návrh žalovaného, čímž jednak nedochází k riziku zásahu do dispoziční zásady, a rovněž tato úprava odpovídá již zakotveným obdobným institutům v českém právním řádu (viz §11 ZMPS, § 182a InsZ). Text navrhovaného ustanovení bude zachován v novém § 198.
Připomínkové místo s vypořádáním souhlasí.

	
	K důvodové zprávě:

Kapitola 5. obecné části důvodové zprávy obsahuje podrobný popis předpisů EU, které jsou pro návrh zákona relevantní, ale neobsahuje samotné hodnocení slučitelnosti návrhu zákona s právem EU. Považujeme za potřebné toto doplnit.

Doporučujeme uvést nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 jeho celým názvem (odůvodnění novelizačního bodu 10., § 354b).


	Akceptováno.

	
	K implementaci Směrnice – zásadní připomínky

	

	
	Co se týče implementace Směrnice, v první řadě vítáme podrobné zpracování informací o implementaci Směrnice v důvodové zprávě (kapitola 5. obecné části). Přetrvává zde však několik nejasností k dostatečnosti implementace, které uvádíme níže.

Definiční čl. 4 body 1 až 3 je dle srovnávací tabulky směrnicí implementován, z rozdílové tabulky však nevyplývá, jakým způsobem. Předpokládáme, že čl. 4 bod 1 se odráží v § 26 odst. 8 (část „ve věcech výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu“ odpovídá textu čl. 4 bodu 1) a dalších, což by mělo být z výkaznictví jasné. K tomu viz i připomínka výše. Vysvětlení důvodové zprávy, proč není přebírána definice „záležitosti veřejného zájmu“ dle čl. 4 bodu 2, rozumíme. Domníváme se však, že by bylo na místě i z důvodu, že směrnice rozlišuje mezi „zjevně neopodstatněnou žalobou“ a „zneužívajícím soudním řízením“, zvážit provedení čl. 4 bodu 3 jakožto klíčového pojmu směrnice. Viz též připomínka k novelizačním bodům 4. a 5.


	Akceptováno.
Novými ustanoveními § 197 a § 198 o. s. ř. dochází k transpozici definice „účasti veřejnosti“ podle čl. 4 odst. 1 a „zneužívajících soudních řízení proti účasti veřejnosti“ dle čl. 4 odst. 3 Směrnice. Definice „záležitostí veřejného zájmu“ dle čl. 4 odst. 2 Směrnice je v českém právním řádu provedena prostřednictvím judikatury tuzemských vrcholných soudů.

	
	Dle našeho názoru není možné ve srovnávací tabulce u čl. 5 odst. 1 a 2 zhodnotit zde uvedené vymezení věci s přeshraničním dopadem jako „z hlediska transpozice irelevantní“, zvlášť když jej důvodové zpráva nijak nekomentuje. Je-li zde důvodem vysvětlení uvedené v kapitole 5. obecné části důvodové zprávy ke čl. 2, tedy že působnost Směrnice je rozšířena i na vnitrostátní případy (a není proto nutné rozlišovat „věci s přeshraničním dopadem“), toto by mělo být jasné.
	Akceptováno.

	
	Ohledně čl. 6 odst. 1 vznášíme dotaz, zda je v případě možností uvedených v písm. a) až c) zajištěno, že k těmto možnostem lze přikročit na žádost dané osoby, jak čl. 6 odst. 1 požaduje. Možnost žádat o čl. 6 odst. 1 písm. a) plyne z § 141a. Z čeho tato možnost vyplývá v případě čl. 6 odst. 1 písm. b) a c) - může dotčená osoba navrhnout, aby se ke zde uvedeným úkonům v řízení přikročilo? Z výkaznictví musí být zřejmé, zda a jak je podstata článku, tedy možnost přikročit k úkonům na návrh osoby, zajištěna.


	Vysvětleno, akceptováno.
Čl. 6 odst. 1 písm. b) se týká zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních návrhů v rané fázi dle kapitoly III. Ty jsou v souladu se současnou úpravou přijímány soudem z moci úřední (viz čl. 6 odst. 2). Otázka zjevné bezdůvodnosti totiž patří do věcného posouzení žaloby, které přísluší soudu a které soud činí sám bez ohledu na návrh ostatních účastníků, coby jako jednu z prvních činností v řízení. Případný další postup je také na soudu, a to s ohledem na § 100 odst. 1 o. s. ř., podle kterého soud postupuje v řízení i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Žalovaný tak může namítnout zjevnou bezdůvodnost žaloby, resp. požádat o její zamítnutí a soud se touto námitkou bude zabývat, nicméně zjevnou bezdůvodnost by měl posoudit sám soud i bez ohledu na činnost účastníků.

Čl. 6 odst. 1 písm. c) se týká procesních záruk dle kapitoly IV, resp. čl. 14 a 15, které se uplatní v souladu s vnitrostátním právem. Obdobně má mít žalovaný dle čl. 8 možnost požádat o uplatnění těchto prostředků v souladu s vnitrostátním právem v případě změny či zpětvzetí žaloby. 
Co se týče provedení článku 15, tam žalovaný může soud žádat o přiznání práva rozsudek uveřejnit na náklady žalobce. V případě zjevně zneužívajícího podání, tedy je-li již od začátku jasné, že žalobce žalobou cílí pouze na zneužití řízení, může žalovaný navrhovat uložení pořádkové pokuty.
Z obecné zásady v § 100 odst. 1 o. s. ř. lze dovodit, že soud může o uložení pořádkové pokuty rozhodovat z vlastní iniciativy po celou dobu řízení, přičemž tak může činit až do vydání rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby žalobcem. Vnitrostátní právo nebrání tomu, aby žalovaný soudu podal návrh na uložení pořádkové pokuty žalobci kdykoli v průběhu řízení, a tedy i poté, co žalobce vzal svou žalobu zpět, až do vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Navrhovaný postup je tak v souladu se závazky České republiky plynoucími z čl. 8 a 15 směrnice. Stejně tak žalovaný může požádat o přiznání plné náhrady nákladů, což umožňuje právní řád v § 142 odst. 1 o.s.ř. Co se týče náhrady za právní zastoupení nad rámec tzv. „mimosmluvní odměny“ podle čl. 14, v tomto ohledu vzniká žalobci povinnost k náhradě škody podle § 2909 o. z. (podrobněji čl. 14), přičemž žalovaný může uplatnit tento nárok vůči žalobci.

Připomínkové místo s vypořádáním souhlasí, žádá pouze o doplnění uvedeného ve stručnosti do důvodové zprávy (aby z ní vyplývalo, že vnitrostátní právo umožňuje účastníkovi podnítit úkony dle čl. 6 odst. 1 písm. b) a c)).
MSp: Důvodová zpráva byla doplněna.

	
	I přes podrobné vysvětlení implementace čl. 7 vznášíme dotaz, zda stávající právní úprava naplňuje požadavek „zrychleného vyřizování“. Ze smyslu a jazyka Směrnice dovozujeme, že řešené úkony mají být vyřizovány zrychleně ve smyslu rychleji, než by tomu bylo v obvyklém, tedy spravedlivém a bez zbytečných průtahů se odehrávajícím procesu, neboť jedná-li se o zneužívající soudní řízení, je na místě, aby bylo ukončeno co nejrychleji, protože není ničím přínosné. I pokud má soud obecně uloženo, aby postupoval tak, aby byla věc projednána co nejrychleji, je otázkou, zda nemají být dané úkony řešeny ve specifickém režimu. Předpokládáme, že Směrnice počítá s tím, že ve členských státech jsou dodržovány záruky práva na účinnou právní ochranu a práva na spravedlivý proces včetně řešení věcí bez zbytečných průtahů, přes to však Směrnice obsahuje požadavek zrychleného jednání (a v preambuli (33) uvádí např. možnost stanovení lhůt, v nichž se má konat jednání nebo v nichž má soud rozhodnout, nebo využití existujících řízení pro zrychlené projednání).


	Neakceptováno. ROZPOR
Článek 7 ukládá, aby žádosti v působnosti směrnice byly vyřizovány zrychleným způsobem v souladu s vnitrostátním právem, přičemž se zohlední okolnosti daného případu, právo na účinnou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Výklad tohoto ustanovení je dle předkladatele takový, že směrnice ukládá členským státům zajistit zrychlený způsob vyřizování v hranicích vnitrostátního práva. Jinými slovy, vnitrostátní právo stanoví, co rozumět pod pojmem „zrychlený způsob“ vyřizování.
České právo stanovuje, že soudy postupují v řízení bez zbytečných průtahů (čl. 38 Listiny). Požadavek na rychlost řízení dále v procesní rovině znovu připomíná občanský soudní řád, podle něhož soud v řízení má postupovat tak, „aby ochrana práv byla rychlá a účinná“, jak jen to je v daném případě možné (viz § 6 o.s.ř.).

Předkladatel v rámci diskrece poskytované jemu vnitrostátním právem považuje za účelné nezavádět zrychlený postup oproti jiným úkonům v občanskoprávním řízení. Účel směrnice je naplněn díky základním zásadám, viz výše. Stanovení lhůt není součástí normativního textu směrnice a představuje pouze možnost, nikoli povinnost. 

OKOM: Rozumíme vysvětlení předkladatele, ale s návrhem vypořádání nesouhlasíme. 

Setrvání v hranicích vnitrostátního práva neznamená, že není možné přijmout opatření, které bude do vnitrostátního práva zapadat a které zároveň odliší obvyklý, v ideální případě rychlý způsob (rychlá a účinná právní ochrana) a směrnicí navrhovaný urychlený/zrychlený způsob (tedy rychlejší oproti obvyklému způsobu). Účelem ustanovení, k němuž je třeba směřovat, je dle směrnice „co nejrychlejší ukončení řízení“.

V návrhu vypořádání, v pasáži „Požadavek na rychlost řízení dále v procesní rovině znovu připomíná občanský soudní řád, podle něhož soud v řízení má postupovat tak, „aby ochrana práv byla rychlá a účinná“, jak jen to je v daném případě možné (viz § 6 o.s.ř.)“ jsou uváděna slova „jak jen to je v daném případě možné“ nad rámec textu § 6.

Směrnice dle našeho názoru vyjadřuje požadavek, aby se rychlost řešených řízení odlišila oproti standardu (urychlit neznamená pokračovat ve standardním tempu). A ačkoli náš standard spočívá na výše uvedených zásadách, není odkaz na tyto zásady a ponechání stávajícího stavu dle našeho názoru dostatečné.

MSp: Předkladatel nad rámec uvedeného uvádí, že směrnice v čl. 7 odst. 1 vyžaduje, aby žádosti podle čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) (tj. žádosti o
složení jistoty, jak je stanovena v článku 10; a o zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních návrhů v rané fázi, jak je stanoveno v kapitole III) byly vyřizovány zrychleným způsobem v souladu s vnitrostátním právem, přičemž se zohlední okolnosti daného případu, právo na účinnou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Jistota (čl. 10) je do o. s. ř. provedena prostřednictvím § 198 odst. 2, kdy soud na návrh žalovaného rozhoduje o uložení jistoty pod sankcí zastavení řízení. Z podstaty věci se jedná o návrh, o kterém soud rozhoduje již zkraje řízení ještě před tím, než začne ve věci činit jakékoli další procesní úkony a vyřizuje jej tedy přednostně. Stejně tak soud činí při posuzování důvodnosti žaloby, ať už na návrh nebo i bez návrhu žalovaného. O těchto žádostech proto soud rozhoduje rychleji než o jiných úkonech účastníka.
Čl. 7 odst. 2 pak ukládá, aby prostředky nápravy podle kapitoly IV. směrnice „mohly“ být vyřizovány rovněž zrychleným způsobem, „tam kde je to možné“, v souladu s vnitrostátním právem, přičemž se zohlední okolnosti dané věci, právo na účinnou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Co se týče náhrady nákladů, o nich soud může rozhodnout až na základě výsledků řízení. Soud o nákladech řízení rozhoduje zpravidla již v rozhodnutí o věci samé. Nově zavedenou možnost zveřejnit rozhodnutí na náklady žalovaného znovu nelze vyřídit dříve než v konečném rozhodnutí, přičemž výrok o zveřejnění rozhodnutí je součástí konečného rozhodnutí. Co se týče pořádkové pokuty, tu lze uložit již během řízení, ale s ohledem na to, že soud musí posoudit, zda se jedná o zneužívající žalobu, tj. půjde o věcné posouzení žaloby, může ji v těchto případech uložit až na konci řízení.


	
	Dále máme pochyby o dostatečnosti provedení čl. 12 odst. 2. Ustanovení, uvozené slovy „členské státy zajistí“, požaduje zakotvení nové povinnosti, spočívající v požadavku na žalobce odůvodnit žalobní návrh tak, aby byl soud schopen posoudit, zda není zjevně neopodstatněný. Důvodová zpráva k tomuto uvádí, že to, zda namítá neunesení těchto břemen (opodstatnění žaloby) žalovaný, je pro soud nepodstatné, neboť musí z vlastní iniciativy při posouzení žaloby vždy vyhodnotit, zda jde o opodstatněnou žalobu. Z preambule Směrnice
 dle našeho názoru vyplývá, že ustanovení má vytvořit prostor pro žalobce, aby v případě, že je vznesena uvedená žádost, musel doplnit odůvodnění a tím vytvořil více podkladů pro soud ohledně zjevné opodstatněnosti nebo neopodstatněnosti žaloby.


	Neakceptováno.

Směrnice nezavádí z hlediska právní úpravy ČR žádnou novou povinnost. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že žalobce bude povinen tvrdit další (třeba i nepodstatné skutečnosti) jen proto, že žalovaný namítnul zjevnou neopodstatněnost. Tato povinnost žalobce by se aktivovala bez ohledu na to, že žalobce už „napoprvé“ žalobu dostatečně odůvodnil (tedy v takovém rozsahu, aby soud mohl dospět k závěru, že žalobní návrh není zjevně neopodstatněný). Bez ohledu na žádost žalovaného je úlohou soudu, aby sám vyhodnotil opodstatněnost žaloby.

Na jednáních s Evropskou komisí vyplynulo, že obecná břemena tvrzení a povinnost důkazní žalobce postačují pro řádnou transpozici.

Připomínkové místo s vypořádáním souhlasí.


	
	V souvislosti se čl. 15 vznášíme dotaz, zda je možnost soudu uložit pořádkovou pokutu dostatečná pro naplnění požadavku možnosti soudů uložit straně, která návrh na zahájení řízení podala, účinné, přiměřené a odrazující sankce nebo jiná rovnocenně účinná vhodná opatření, včetně uhrazení náhrady škody nebo zveřejnění soudního rozhodnutí, pokud tak stanoví vnitrostátní právo. Neboli zda nejsou k dispozici další instituty vnitrostátního práva, které by bylo možné do tohoto požadavku zahrnout a jejich použití umožnit. Zároveň v souvislosti se samotnou pořádkovou pokutou upozorňujeme na směrnicový požadavek „účinné a odrazující sankce“ – domníváme se, že pro subjekt, který přikročí k vyvolání takového typu řízení (protože mu to „za to stojí“), nemusí být maximální výše 50 tisíc Kč dostatečně odrazující (tedy i při uložení maximální výše může subjekt dospět k tomu, že se mu dané řízení „vyplatí“).


	Akceptováno.
Dle vnitrostátního práva nejsou k dispozici další opatření, kterými by předkladatel prováděl čl. 15. Toto ustanovení ukládá státu, aby soudy měly možnost uložit žalobci, který zahájil zneužívající řízení uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce nebo jiná rovnocenně účinná vhodná opatření. Dle usnesení Rady pro lidská práva ze dne 18.3.2025 k ochraně novinářů a obránců lidských práv před šikanózními žalobami se fenomén SLAPP vyskytuje v České republice zejména na lokální a regionální úrovni, avšak dosud nebyl řádně zmapován. Pochybnosti o dostatečnosti pokuty v maximální výši 50.000,- Kč tak sice mohou, avšak nemusí být s ohledem na nedostatek empirických dat oprávněné. Za tohoto stavu tak předkladatel pro provedení čl. 15 volí cestu uložení pokuty do předeslané výše, která se ukazuje jako efektivní nástroj i v případě jiných pořádkových provinění.

OKOM: Děkujeme za doplnění dalších informací, na našem postoji ale trváme.

Není-li možností uložit v daném případě pořádkovou pokutu vyšší, aby se posílila její odrazující schopnost, považujeme za vhodné zavést možnost uložení i jiných účinných, přiměřených a odrazujících sankcí/opatření – předpokládáme, že pořádková pokuta není jediný institut, který by mohl hrát tuto roli, jako možnost vidíme např. odpovědnost za přestupek.

Jednání, jichž se Směrnice týká, mohou mít podobu zastrašování a žalob o milionové částky (např. právě typicky proti novinářům). Je třeba mít jistotu, že budou k dispozicí opatření, která budou skutečně schopna plnit úlohu, o níž čl. 15 hovoří.

MSp: Předkladatel v reakci na připomínku zavádí do o .s. ř. novou sankci, kterou se čl. 15 transponuje. Touto sankcí je možnost soudu přiznat na návrh žalovaného ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady žalobce.


	
	K čl. 17 odst. 2, který je dle výkaznictví implementován § 86 odst. 4 OSŘ, vznášíme dotaz, zda je zde uvedená možnost volby („Členské státy se však mohou rozhodnout omezit uplatňovat svou soudní příslušnost podle odstavce 1 v době, kdy řízení ve třetí zemi stále probíhá.“) zodpovězena důvodovou zprávou (str. 21 nahoře), která uvádí, že úprava se tedy použije až v případě, kdy řízení ve třetí zemi skončilo. Tedy že je z § 86 odst. 4 OSŘ jasné, jak je čl. 17 odst. 2 Směrnice řešen.


	Vysvětleno.
Článek 17 odst. 2 směrnice explicitně umožňuje, aby k aktivaci tohoto ustanovení došlo až poté, kdy je řízení v cizině skončeno, čehož nové ustanovení v § 86 odst. 4 využívá. Z tohoto ustanovení plyne, že „jestliže zahraniční osoba vedla v cizině řízení …“ 

Tuzemský soud se omezí na posuzování definičních znaků SLAPP a bude posuzovat zneužívající povahu řízení, jako by se jednalo o řízení v ČR. Řízení před českým soudem má povahu běžného sporného řízení, a bude tak na žalobci, tedy původním žalovaném v řízení v cizině, aby unesl důkazní břemeno.

Připomínkové místo s vypořádáním souhlasí.


	
	U čl. 19 odst. 1 a 3 a čl. 20 srovnávací tabulka uvádí, že ustanovení nejsou z hlediska transpozice relevantní, u čl. 19 odst. 2 je pak daný sloupec tabulky prázdný. Popis transpozice Směrnice v kapitole 5. obecné části důvodové zprávy končí článkem 17. Uvedené články nelze hodnotit jako pro transpozici nerelevantní, neboť ukládají povinnost členským státům. Není-li pro jejich naplnění nutná změna právních předpisů, jak uvádí srovnávací tabulka, i tak musí být zřejmé, jak budou požadavky naplněny (stejně jak to uvádí srovnávací tabulka u mnohých jiných ustanovení českého práva, které již dnes plní požadavky Směrnice).
Je tedy třeba vyjasnit, jak je či bude zajištěno, že

· fyzické a právnické osoby budou mít přístup k informacím způsobem dle čl. 19 odst. 1,

· právní pomoc bude poskytována dle čl. 19 odst. 2,

· pravomocná rozhodnutí budou zveřejňována dle čl. 19 odst. 3,

· bude zajištěno předkládání údajů dle čl. 20.


	Akceptováno. 
Informace dle tohoto článku zveřejní Ministerstvo spravedlnosti na svých stránkách.

	
	Upozorňujeme, že je třeba provést čl. 22 odst. 1, tedy splnit povinnost uvedení tzv. referenčního odkazu, jak již uvádíme v obecné připomínce výše.


	Akceptováno.
Odkaz je vložen ve formátu poznámky pod čarou k novému ustanovení § 197 o. s. ř. Promítnuto do srovnávací tabulky.


	Asociace Online Vydavatelů z.s.

Jana Vitáková
T: +420 721 844 802

Vitakova@ctk.cz

	1. Definice a rozšíření pojmu SLAPP – Navrhnout nové ustanovení § 13 OSŘ
Zkušenosti ukazují, že šikana se neprojevuje jen jednotlivou vymyšlenou žalobou, ale často soustavou drobných právních kroků. Začlenění definice mezi obecná ustanovení umožňuje flexibilní výklad napříč OSŘ i případným navazujícím výkladem.
§ 13

(1) Strategickou žalobou proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu je každé soudní nebo mimosoudní řízení, jehož celkový kontext včetně série nebo paralelních řízení, neobvyklé výše nárokované škody či nákladů směřuje primárně k zastrašení, umlčení kritiky nebo vynucení změny postoje či veřejného vyjádření.

(2) Strategickou žalobou proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu je zejména situace, kdy jsou postupně vedeny spory se stejným nebo podobným skutkovým stavem proti různým osobám či subjektům v jedné veřejné debatě.


	Akceptováno jinak.

Strategická žaloba jako taková není ve směrnici přímo definována, resp. unijní předpis fenomén SLAPP rozlišuje na zjevně neopodstatněné žalobní nároky (dále směrnicí nedefinováno) anebo zneužívající soudní řízení.

Společnými znaky obou „druhů“ jsou účast veřejnosti a záležitost veřejného zájmu. Právě prostřednictvím těchto pojmů je vymezen rozsah, na který úprava v nových § 197 a 198 o. s. ř. dopadá.

Připomínkovým místem předkládané znění vnáší do zákonné úpravy indikativní prvky pouze zneužívajícího soudního řízení podle směrnice, tedy jen jednoho z druhů SLAPP.


	
	2. Změna v § 26 nového odstavce (8)

Zásah do rozsahu zástupčího oprávnění by měl být souladu s § 21 OSŘ, tedy:
· za právnickou osobu jedná její statutární orgán, případně jím pověřený zástupce dle stanov nebo vnitřních předpisů,

· nebo jiný zaměstnanec či pověřený člen.

Navržená právní úprava zamezí neodůvodněnému zužování práva na zastoupení a reflektuje rozmanitost nevládních organizací v oblasti médií, lidských práv, profesních sdružení i spolků hájících veřejný zájem. Zároveň umožní účinnou obranu i menším subjektům a zachovává odpovědnost statutárního orgánu za výkon činnosti právnické osoby v souladu s ustanoveními platných právních předpisů.
§26

„(8) Ve věcech ….. hodnot; za právnickou osobu jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie .“

Současná formulace působí diskriminačně a zbytečně omezuje možnost právnických osob efektivně naplňovat účel zastupování ve veřejném zájmu. Vyžaduje totiž, aby za právnickou osobu jednal pouze zaměstnanec nebo člen s právnickým vzděláním potřebným pro výkon advokacie, což v praxi vylučuje běžné statutární orgány, dobrovolníky či zástupce menších spolků, kteří nemusí toto vzdělání mít, a přitom reálně plní vůli celé organizace. Omezení navíc neodpovídá obecné právní úpravě zastupování právnických osob ani principům rovnosti v řízení.
Návrh:
Navrhujeme znění poupravit na „…za právnickou osobu jedná správní nebo statutární orgán, případně zaměstnanec, člen nebo jiný zmocněnec, který je k tomu dle vnitřních předpisů právnické osoby pověřen.“

	Neakceptováno.

Navržená úprava podmiňuje zastupování účastníka před soudem osobou, která k tomu má vhodné předpoklady a je způsobilá žalovaného řádně zastupovat. Touto osobou musí být právní profesionál, jelikož účast v právnické osobě (zde typicky neziskové organizaci) na základě členství ve statutárním orgánu či zaměstnaneckého nebo jiného poměru tyto schopnosti bez dalšího nezakládá. Důvodem pro toto omezení je z pohledu potřeby soudů (ale i účastníků) zjednodušit a zrychlit průběh sporu, jehož smyslem je v případě podání strategické žaloby včasné vyřízení. Proto také jsou strany zpravidla zastoupeny advokáty, u nichž se předpokládá dobrá znalost právního řádu a problematiky řízení, ve kterých může ke SLAPP žalobám docházet.
Člen statutárního orgánu nebo pověřený zaměstnanec může zastupovat žalovaného v režimu § 27 o.s.ř., pokud to soud připustí.

	
	3. Odklad předběžného opatření / výkonu rozhodnutí

Rozšířit § 76 OSŘ o nový odstavec (4)
Navazuje na úpravu předběžných opatření, chrání žalovaného před zneužitím výkonných procesních nástrojů.
Návrh:
§ 76

(4) V řízeních podle § 13 nelze nařídit či vykonat předběžné opatření ani exekuci do rozhodnutí o povaze řízení.

	Neakceptováno.

Navrhované řešení připomínkového místa jde nad rámec transpozice směrnice.

	
	4. Rychlé odmítnutí zjevně šikanózní žaloby („early dismissal“)

Navrhnout nové ustanovení § 104d OSŘ
Umožní soudu na návrh žalovaného bezodkladně odmítnout žalobu, pokud je-li z podání zjevné, že řízení je vedené výlučně s cílem zastrašit, obtěžovat nebo ekonomicky poškodit novináře/vydavatele, či odvést jejich zdroje od hlavní činnosti. Odpovídá vzorům např. ve Francii, Irsku i požadavkům směrnice; zamezí neúčelnému zatěžování žalovaného vleklým řízením. Navazuje systematicky na úpravu zastavení řízení, umožňuje preventivní zásah ještě před zahájením věcného projednání žaloby, plní požadavky směrnice.
Návrh:
§ 104d

Soud žalobu zamítne bez nařízení jednání, jde-li o zjevně o strategickou žalobu proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu.
 
	Neakceptováno
Předkladatel uvádí, že možnost včasného zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních nároků už v českém právním řádu obsažena je. Odkazujeme na příslušné části důvodové zprávy.

Podle judikatury NS platí, že „v případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, … zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, (i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána), tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout … vždy při jediném (prvním) jednání..“ (viz 32 Odo 1337/2004, 28 Cdo 5721/2017).
Směrnice na rozdíl od Doporučení Rady Evropy nespojuje zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních nároků ve smyslu čl. 11 se zneužívající povahou řízení a sama zjevná neopodstatněnost v normativní části definována není.

	
	5. Posílení efektivity obrany žalovaného vystupujícího ve veřejném zájmu

Rozšířit § 120 OSŘ o nový odstavec (4)  

Umístění přímo k režimu dokazování by mohlo posílit procesní ochranu a efektivitu obrany.
Návrh:
§ 120

(4) Je-li žalovaný schopen odůvodnit, že žaloba směřuje proti výkonu práv žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu, je žalobce povinen prokázat důvodnost svého nároku.

	Neakceptováno.

Směrnice nezavádí z hlediska právní úpravy ČR žádnou novou povinnost ohledně posílení obrany žalovaného. Navrhovaný § 120 odst. 4 zřejmě míří na provedení čl. 12 odst. 2 směrnice. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že žalobce bude povinen tvrdit další (třeba i nepodstatné skutečnosti) jen proto, že žalovaný namítnul zjevnou neopodstatněnost. Tato povinnost žalobce by se aktivovala bez ohledu na to, že žalobce už „napoprvé“ žalobu dostatečně odůvodnil (tedy v takovém rozsahu, aby soud mohl dospět k závěru, že žalobní návrh není zjevně neopodstatněný).

Bez ohledu na žádost žalovaného je úlohou soudu, aby sám vyhodnotil opodstatněnost žaloby. To platí pro všechny žaloby již podle současné úpravy a bude platit i pro SLAPP žaloby.

Dále lze uvést, že z jednání s Evropskou komisí vyplynulo, že obecná břemena tvrzení a povinnost důkazní žalobce postačují pro řádnou transpozici.

	
	6. Zvláštní ochrana svědků a zdrojů

Rozšířit § 126 OSŘ o nový odstavec (5)  

Řeší silně kritizované průniky do investigativní žurnalistiky skrze povinnosti svědků – zdrojů nebo samotných redaktorů předvolávaných v postavení svědků.
Návrh:
§ 126

(5) V řízeních podle § 13 může být svědek zbaven povinnosti vypovídat, pokud soud dospěje k závěru, že se jedná o zneužití řízení před soudem strategickou žalobou proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu.

	Neakceptováno.

Navrhované znění jde nad rámec transponované směrnice a může negativně zasáhnout do dispoziční zásady civilního procesu. Zároveň je potenciálně konfliktní s čl. 37 LZPS.

K samotnému provedení pak lze uvést, že jestliže soud dospěje k závěru, že řízení je zneužívající, žalobu by měla zamítnout a svědka nepředvolat.

	
	7. Citelné sankce

Rozšířit § 140 OSŘ o nový odstavec (4)  

Odradí šikanózní žalobce a zvýší ochranu novinářů ve specifických řízeních, kdy žalobce požaduje úhradu nehorázných částek za něco, co označuje újmou na svých osobnostních právech. Obvyklé poplatky, náhrada nákladů soudního řízení na finančně silné žalobce vůbec nepůsobí.
Návrh:
§140

(4) Prokáže-li se, že žaloba směřující proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu, nebyla důvodná, soud uloží žalobci úhradu odškodnění za újmu řízením způsobenou žalovanému v takové výši, jako byla výše náhrady újmy, jejíž úhradu požadoval žalobce, nejméně však 100.000,- Kč.

	Neakceptováno. 
Náhrada nákladů podle čl. 14 neobsahuje reciproční povinnost nést náklady ve výši náhrady újmy, jejíž úhradu požadoval žalobce. 

Povinnost k náhradě nákladů za zneužívající žalobu podle vnitrostátního práva vyplývá z obecných ustanovení náhrady nákladů řízení v § 142 a násl. o. s. ř. Základní pravidlo, které se v případě zneužívajících žalob použije, představuje § 142 odst. 1, podle kterého přizná soud účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dále je možné žalovat žalobce za podání zneužívající žaloby podle § 2909 o. z.

Pokud by se navrhovaným ustanovením měl provést čl. 15, jednalo by se sice o účinnou odrazující sankci, nicméně opatření by se dle navrhovaného znění uplatnilo ve všech případech, ve kterých by byla žaloba shledána jako nedůvodná, tedy zřejmě i při žalobcově neúspěchu ve sporu vedeného v dobré víře. Takové opatření by znamenalo významnou překážku především pro uplatnění práva na ochranu osobnosti, přičemž SLAPP žaloby představují velmi omezený okruh podaných žalob na ochranu osobnosti. Navrhuje se proto vycházet z výše uvedených institutů, které umožňují žalovanému ze SLAPP žaloby dostatečnou ochranu a která neomezují právo na soudní ochranu.

	
	8. Povinnost žalobce složit jistotu (kauci)

Navrhnout nové ustanovení § 141a OSŘ  

Zavedení jistoty (kauce) umožní pružně chránit žalovaného před zneužitím práva na soudní ochranu. Je to osvědčený preventivní nástroj běžný v řadě evropských zemí, včetně implementací anti-SLAPP.
Návrh:
§ 141a

(1) Shledá-li soud při podání žaloby důvodné podezření, že žaloba byla podána proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu zjevně šikanózním způsobem nebo účelově bez reálné šance na úspěch, může žalobci uložit povinnost složit do soudní úschovy jistotu na náklady řízení, jejíž výši stanoví dle povahy a složitosti věci.
(2) Jistota se použije k úhradě nákladů řízení žalovaného, v případě, že žalobce se žalobou nebude úspěšný.
(3) Nesplní-li žalobce povinnost složit jistotu ve stanovené lhůtě, soud řízení zastaví.

	Akceptováno částečně.

Ustanovení § 141a bylo přesunuto do nového § 198 o. s. ř. Navrhované znění podmiňuje složení zálohy důvodným podezřením soudu, že žaloba byla podána proti výkonu uvedených práv „zjevně šikanózním způsobem nebo účelově bez reálné šance na úspěch“. Směrnice v čl. 10 nicméně podmiňuje složení zálohy už jen skutečností, že daná řízení byla proti fyzickým či právnickým osobám zahájena proto, že jsou zapojeny do účasti veřejnosti. Z tohoto východiska je formulován § 141a (nově § 198) o. s. ř.

Lze souhlasit s procesními důsledky v případě nesložení zálohy, a to v podobě zastavení řízení.

	
	9. Možnost veřejnoprávního zásahu

Navrhnout nový § 31a OSŘ  

Umožní, aby nezávislé instituce jako Veřejný ochránce práv či lidskoprávní organizace měly právo podat na straně žalovaného stanovisko k povaze žaloby. Zlepší informovanost a posílí veřejnou kontrolu i argumentaci o povaze SLAPP žaloby.
Návrh:
Do řízení o strategické žalobě proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu může vstoupit na straně žalovaného Veřejný ochránce práv nebo uznaná organizace hájící svobodu projevu a práva na informace.

	Neakceptováno. 
Smysl tohoto ustanovení plní již navrhovaný § 26 odst. 8 o.s.ř., který dovoluje vstup vybraných právnických osob do řízení.

	
	10. Kontaktní místo

Doporučujeme ale ke zvážení. Jedná se o implementaci explicitního doporučení Rady vlády pro lidská práva, inspirace německým modelem.
Návrh:
Ministerstvo spravedlnosti, případně jiný institut zřídí a financuje Kontaktní místo pro oběti strategických žalob proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu, které poskytuje bezplatné právní poradenství, psychosociální podporu a monitoring případů.

	Neakceptováno. 
Činností kontaktního bodu pro uvedené případy již bylo pověřeno Ministerstvo spravedlnosti. Výkon jednotlivých činností je v procesu implementace.

	
	11. Trestný čin pomluvy § 184 trestního zákoníku

Rádi bychom se také vyjádřili k trestní kvalifikaci pomluvy jako nástroje, který může zásadně limitovat svobodu projevu novinářů, zejména investigativních pracovníků nebo nezávislých redakcí. Podání trestního oznámení pro pomluvu působí často nejen odrazujícím, ale i likvidačním efektem – i když soud samotný často nekončí odsouzením, samotné stíhání, už jen předvolání k podání vysvětlení, představuje psychickou a profesní zátěž, nutnost právní obrany, medializaci kauzy a nezřídka autocenzuru v dalších případech.

Ochrana pověsti je dostatečně zajištěna v oblasti občanskoprávním nebo správním, aniž by se novináři museli obávat kriminálního postihu; zároveň zůstává možnost finanční náhrady v civilním řízení.

Pokud by debata o dekriminalizace pomluvy nebyla v českém prostředí průchozí, jako kompromis lze navrhnout:
Rozšířit možnost upuštění od trestního stíhání pro novináře v případech, kdy šířili informace ve veřejném zájmu, jednali s náležitou pečlivostí a nemohli rozumně vědět, že sdělení je nepravdivé.
Zakotvit ochrannou výjimku v § 184, že
trestnost pomluvy se neuplatní, když jde o výkon práva na svobodu projevu v otázkách veřejného zájmu, pokud novinář dodržel profesní standardy a ověřil informace.
Povinné posouzení proporcionality: soudce by měl povinně přihlédnout k tomu, zda bylo vyváženo právo na ochranu pověsti s právem na svobodu projevu, zejména vyjadřuje-li se novinář k věcem veřejného zájmu.

	Neakceptováno. 
Předkladatel reflektuje požadavek připomínkového místa, nicméně uvedené se nevztahuje k novelizovaným předpisům.

	Syndikát novinářů

Ivana Šuláková

ivana.sulakova@syndikat-novinaru.cz 
	Definice a rozšíření pojmu SLAPP 

Navrhnout nové ustanovení § 13 OSŘ (nyní je zrušeno) 

§ 13 

(1) Strategickou žalobou proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu je každé soudní nebo mimosoudní řízení, jehož celkový kontext včetně série nebo paralelních řízení, neobvyklé výše nárokované škody či 

nákladů směřuje primárně k zastrašení, umlčení kritiky nebo vynucení změny postoje či veřejného vyjádření. 

(2) 

(2) Strategickou žalobou proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu je zejména situace, kdy jsou postupně vedeny spory se stejným nebo podobným skutkovým stavem proti různým osobám či subjektům v jedné 

veřejné debatě. 

Zkušenosti ukazují, že šikana se neprojevuje jen jednotlivou vymyšlenou žalobou, ale často soustavou drobných právních kroků. Začlenění definice mezi obecná ustanovení umožňuje flexibilní výklad napříč OSŘ i případným navazujícím výkladem.

	Akceptováno jinak.

Strategická žaloba jako taková není ve směrnici přímo definována, resp. unijní předpis fenomén SLAPP rozlišuje na zjevně neopodstatněné žalobní nároky (dále směrnicí nedefinováno) anebo zneužívající soudní řízení.

Společnými znaky obou „druhů“ jsou účast veřejnosti a záležitost veřejného zájmu. Právě prostřednictvím těchto pojmů je vymezen rozsah, na který úprava v nových § 197 a 198 o. s. ř. dopadá.

Připomínkovým místem předkládané znění vnáší do zákonné úpravy indikativní prvky pouze zneužívajícího soudního řízení podle směrnice, tedy jen jednoho z druhů SLAPP.


	
	Odklad předběžného opatření / výkonu rozhodnutí 

Rozšířit § 76 OSŘ o nový odstavec 4): 

(4) V řízeních podle § 13 nelze nařídit či vykonat předběžné opatření ani exekuci do rozhodnutí o povaze řízení.“ 

Logicky navazuje na úpravu předběžných opatření, chrání žalovaného před zneužitím výkonných procesních nástrojů.

	Neakceptováno.

Navrhované řešení připomínkového místa jde nad rámec transpozice směrnice.

	
	Rychlé odmítnutí zjevně šikanózní žaloby („early dismissal“) 

Navrhnout nové ustanovení § 104d OSŘ, umožňující soudu na návrh žalovaného bezodkladně odmítnout žalobu, pokud je-li z podání zjevné, že řízení je vedené výlučně s cílem zastrašit, obtěžovat nebo ekonomicky poškodit novináře/vydavatele, či odvést jejich zdroje od hlavní činnosti. 

Nový § 104d: Soud žalobu zamítne bez nařízení jednání, jde-li o zjevně o strategickou žalobu proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu. 

Odpovídá vzorům např. ve Francii, Irsku i požadavkům směrnice; zamezí neúčelnému zatěžování žalovaného vleklým řízením. Navazuje systematicky na úpravu zastavení řízení, umožňuje preventivní zásah ještě před zahájením věcného projednání žaloby, plní požadavky směrnice.

	Neakceptováno
Předkladatel uvádí, že možnost včasného zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních nároků už v českém právním řádu obsažena je. Odkazujeme na příslušné části důvodové zprávy.

Podle judikatury NS platí, že „v případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, … zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, (i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána), tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout … vždy při jediném (prvním) jednání..“ (viz 32 Odo 1337/2004, 28 Cdo 5721/2017).
Směrnice na rozdíl od Doporučení Rady Evropy nespojuje zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních nároků ve smyslu čl. 11 se zneužívající povahou řízení a sama zjevná neopodstatněnost v normativní části definována není.

	
	Posílení efektivity obrany žalovaného vystupujícího ve veřejném zájmu 

Rozšířit § 120 OSŘ o nový odstavec 4): 

(4) Je-li žalovaný schopen odůvodnit, že žaloba směřuje proti výkonu práv žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu, je žalobce povinen prokázat důvodnost svého nároku. 

Umístění přímo k režimu dokazování by mohlo posílit procesní ochranu a efektivitu obrany.

	Neakceptováno.

Směrnice nezavádí z hlediska právní úpravy ČR žádnou novou povinnost ohledně posílení obrany žalovaného. Navrhovaný § 120 odst. 4 zřejmě míří na provedení čl. 12 odst. 2 směrnice. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že žalobce bude povinen tvrdit další (třeba i nepodstatné skutečnosti) jen proto, že žalovaný namítnul zjevnou neopodstatněnost. Tato povinnost žalobce by se aktivovala bez ohledu na to, že žalobce už „napoprvé“ žalobu dostatečně odůvodnil (tedy v takovém rozsahu, aby soud mohl dospět k závěru, že žalobní návrh není zjevně neopodstatněný).

Bez ohledu na žádost žalovaného je úlohou soudu, aby sám vyhodnotil opodstatněnost žaloby. To platí pro všechny žaloby již podle současné úpravy a bude platit i pro SLAPP žaloby.

Dále lze uvést, že z jednání s Evropskou komisí vyplynulo, že obecná břemena tvrzení a povinnost důkazní žalobce postačují pro řádnou transpozici.

	
	Zvláštní ochrana svědků a zdrojů 

Rozšířit § 126 OSŘ o nový odstavec 5): 

(5) V řízeních podle § 13 může být svědek zbaven povinnosti vypovídat, pokud soud dospěje k závěru, že se jedná o zneužití řízení před soudem strategickou žalobou proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu. 

Řeší silně kritizované průniky do investigativní žurnalistiky skrze povinnosti svědků – zdrojů nebo samotných redaktorů předvolávaných v postavení svědků.

	Neakceptováno.

Navrhované znění jde nad rámec transponované směrnice a může negativně zasáhnout do dispoziční zásady civilního procesu. Zároveň je potenciálně konfliktní s čl. 37 LZPS.

K samotnému provedení pak lze uvést, že jestliže soud dospěje k závěru, že řízení je zneužívající, žalobu by měla zamítnout a svědka nepředvolat.

	
	Citelné sankce 

Rozšířit § 140 OSŘ o nový odstavec 4): 

(4) Prokáže-li se, že žaloba směřující proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu, nebyla důvodná, soud uloží žalobci úhradu odškodnění za újmu řízením způsobenou žalovanému v takové výši, jako byla výše náhrady újmy, jejíž úhradu požadoval žalobce, nejméně však 100.000,- Kč. 

Odradí šikanózní žalobce a zvýší ochranu novinářů ve specifických řízeních, kdy žalobce požaduje úhradu nehorázných částek za něco, co označuje újmou na svých osobnostních právech. Obvyklé poplatky, náhrada nákladů soudního řízení na finančně silné žalobce vůbec nepůsobí.

	Neakceptováno. 
Náhrada nákladů podle čl. 14 neobsahuje reciproční povinnost nést náklady ve výši náhrady újmy, jejíž úhradu požadoval žalobce. 

Povinnost k náhradě nákladů za zneužívající žalobu podle vnitrostátního práva vyplývá z obecných ustanovení náhrady nákladů řízení v § 142 a násl. o. s. ř. Základní pravidlo, které se v případě zneužívajících žalob použije, představuje § 142 odst. 1, podle kterého přizná soud účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dále je možné žalovat žalobce za podání zneužívající žaloby podle § 2909 o. z.

Pokud by se navrhovaným ustanovením měl provést čl. 15, jednalo by se sice o účinnou odrazující sankci, nicméně opatření by se dle navrhovaného znění uplatnilo ve všech případech, ve kterých by byla žaloba shledána jako nedůvodná, tedy zřejmě i při žalobcově neúspěchu ve sporu vedeného v dobré víře. Takové opatření by znamenalo významnou překážku především pro uplatnění práva na ochranu osobnosti, přičemž SLAPP žaloby představují velmi omezený okruh podaných žalob na ochranu osobnosti. Navrhuje se proto vycházet z výše uvedených institutů, které umožňují žalovanému ze SLAPP žaloby dostatečnou ochranu a která neomezují právo na soudní ochranu.

	
	Povinnost žalobce složit jistotu (kauci) 

Navrhnout nové ustanovení § 141a OSŘ: 

§ 141a 

(1) Shledá-li soud při podání žaloby důvodné podezření, že žaloba byla podána proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu zjevně šikanózním způsobem nebo účelově bez reálné šance na úspěch, může žalobci uložit povinnost složit do soudní úschovy jistotu na náklady řízení, jejíž výši stanoví dle povahy a složitosti věci. 

(2) Jistota se použije k úhradě nákladů řízení žalovaného, v případě, že žalobce se žalobou nebude 

úspěšný. 

(3) Nesplní-li žalobce povinnost složit jistotu ve stanovené lhůtě, soud řízení zastaví. 

Zavedení jistoty (kauce) umožní pružně chránit žalovaného před zneužitím práva na soudní ochranu. 
Je to osvědčený preventivní nástroj běžný v řadě evropských zemí, včetně implementací anti-SLAPP. 

	Akceptováno částečně.

Ustanovení § 141a bylo přesunuto do nového § 198 o. s. ř. Navrhované znění podmiňuje složení zálohy důvodným podezřením soudu, že žaloba byla podána proti výkonu uvedených práv „zjevně šikanózním způsobem nebo účelově bez reálné šance na úspěch“. Směrnice v čl. 10 nicméně podmiňuje složení zálohy už jen skutečností, že daná řízení byla proti fyzickým či právnickým osobám zahájena proto, že jsou zapojeny do účasti veřejnosti. Z tohoto východiska je formulován § 141a (nově § 198) o. s. ř.

Lze souhlasit s procesními důsledky v případě nesložení zálohy, a to v podobě zastavení řízení.

	
	Možnost veřejnoprávního zásahu 

Navrhnout nový § 31a OSŘ 

Nový § 31a: Do řízení o strategické žalobě proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu může vstoupit na straně žalovaného Veřejný ochránce práv nebo uznaná organizace hájící svobodu projevu a práva na informace. 

Umožní, aby nezávislé instituce jako Veřejný ochránce práv či lidskoprávní organizace měly právo podat na straně žalovaného stanovisko k povaze žaloby. Zlepší informovanost a posílí veřejnou kontrolu i argumentaci o povaze SLAPP žaloby.

	Neakceptováno. 
Smysl tohoto ustanovení plní již navrhovaný § 26 odst. 8 o.s.ř., který dovoluje vstup vybraných právnických osob do řízení.

	
	Výhrada k návrhu, že v § 26 se za odstavec 7 vkládá nový odstavec 8, který zní: 

„(8) Ve věcech ….. hodnot; za právnickou osobu jedná k tomu pověřen ý její zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.“. 

Současná formulace působí diskriminačně a zbytečně omezuje možnost právnických osob efektivně naplňovat účel zastupování ve veřejném zájmu. Vyžaduje totiž, aby za právnickou osobu jednal pouze zaměstnanec nebo člen s právnickým vzděláním potřebným pro výkon advokacie, což v praxi vylučuje běžné statutární orgány, dobrovolníky či zástupce menších spolků, kteří nemusí toto vzdělání mít, a přitom reálně plní vůli celé organizace. Omezení navíc neodpovídá obecné právní úpravě zastupování právnických osob ani principům rovnosti v řízení. Navrhujeme znění poupravit na „…za právnickou osobu jedná správní nebo statutární orgán, případně zaměstnanec, člen nebo jiný zmocněnec, který je k tomu dle vnitřních předpisů právnické osoby pověřen.“
Zásah do rozsahu zástupčího oprávnění by měl být souladu s § 21 OSŘ, tedy: 

Za právnickou osobu jedná její statutární orgán, případně jím pověřený zástupce dle stanov nebo vnitřních předpisů, 

nebo jiný zaměstnanec či pověřený člen. 

Navržená právní úprava zamezí neodůvodněnému zužování práva na zastoupení a reflektuje rozmanitost nevládních organizací v oblasti médií, lidských práv, profesních sdružení i spolků hájících veřejný zájem. Zároveň umožní účinnou obranu i menším subjektům a zachovává odpovědnost statutárního orgánu za výkon činnosti právnické osoby v souladu s ustanoveními platných právních předpisů.

	Neakceptováno.

Navržená úprava podmiňuje zastupování účastníka před soudem osobou, která k tomu má vhodné předpoklady a je způsobilá žalovaného řádně zastupovat. Touto osobou musí být právní profesionál, jelikož účast v právnické osobě (zde typicky neziskové organizaci) na základě členství ve statutárním orgánu či zaměstnaneckého nebo jiného poměru tyto schopnosti bez dalšího nezakládá. Důvodem pro toto omezení je z pohledu potřeby soudů (ale i účastníků) zjednodušit a zrychlit průběh sporu, jehož smyslem je v případě podání strategické žaloby včasné vyřízení. Proto také jsou strany zpravidla zastoupeny advokáty, u nichž se předpokládá dobrá znalost právního řádu a problematiky řízení, ve kterých může ke SLAPP žalobám docházet.
Člen statutárního orgánu nebo pověřený zaměstnanec může zastupovat žalovaného v režimu § 27 o.s.ř., pokud to soud připustí.

	
	DOPORUČENÍ A NÁVRHY NESOUVISEJÍCÍ PŘÍMO S OSŘ 

Kontaktní místo 

Ministerstvo spravedlnosti, případně jiný institut zřídí a financuje Kontaktní místo pro oběti strategických žalob proti výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího, anebo činností s výkonem těchto práv a svobod přímo souvisejících, které se týkají otázek veřejného zájmu, které poskytuje bezplatné právní poradenství, psychosociální podporu a monitoring případů. 

Toto se nehodí do OSŘ, který je procesním předpisem. Doporučujeme ale ke zvážení. Jedná se o implementaci explicitního doporučení Rady vlády pro lidská práva, inspirace německým modelem. 
Trestný čin pomluvy § 184 trestního zákoníku 

Rádi bychom se také vyjádřili k trestní kvalifikaci pomluvy jako nástroje, který může zásadně limitovat svobodu projevu novinářů, zejména investigativních pracovníků nebo nezávislých redakcí. Podání trestního oznámení pro pomluvu působí často nejen odrazujícím, ale i likvidačním efektem – i když soud samotný často nekončí odsouzením, samotné stíhání, už jen předvolání k podání vysvětlení, představuje psychickou a profesní zátěž, nutnost právní obrany, medializaci kauzy a nezřídka autocenzuru v dalších případech. 

Ochrana pověsti je dostatečně zajištěna v oblasti občanskoprávním nebo správním, aniž by se novináři museli obávat kriminálního postihu; zároveň zůstává možnost finanční náhrady v civilním řízení. Pokud by debata o dekriminalizace pomluvy nebyla v českém prostředí průchozí, jako kompromis lze navrhnout: 
Rozšířit možnost upuštění od trestního stíhání pro novináře v případech, kdy šířili informace ve veřejném zájmu, jednali s náležitou pečlivostí a nemohli rozumně vědět, že sdělení je nepravdivé. Zakotvit ochrannou výjimku v § 184, že trestnost pomluvy se neuplatní, když jde o výkon práva na svobodu projevu v otázkách veřejného zájmu, pokud novinář dodržel profesní standardy a ověřil informace. 

Povinné posouzení proporcionality: soudce by měl povinně přihlédnout k tomu, zda bylo vyváženo právo na ochranu pověsti s právem na svobodu projevu, zejména vyjadřuje-li se novinář k věcem veřejného zájmu. 

Vážení, věříme, že připomínky Syndikátu novinářů, jakožto největší novinářské organizace v ČR, pro vás budou inspirativní a smysluplné, neboť odrážejí skutečnou realitu novinářského prostředí na celostátní i lokální úrovni. Monitorujeme ji velmi důkladně a prakticky denně se setkáváme s případy, kdy je našim kolegům bráněno v práci z důvodu šikanózních postupů jednotlivců i organizovaných skupin. Doufáme proto, že navrhovaná transpozice anti-SLAPP směrnice konečně přinese jejich tolik nutnou důslednou ochranu.

	Neakceptováno. 
Předkladatel reflektuje požadavky připomínkového místa, nicméně uvedené se nevztahuje k novelizovaným předpisům.

	Krajský soud v Ústí nad Labem
JUDr. Ing. Václav Beneš

VBenes@ksoud.unl.justice.cz 
	V návaznosti na výzvu mezinárodního odboru civilního si dovoluji sdělit následující obecné připomínky (vztahující k oběma navrženým variantám) změny § 141 o. s. ř.:

Navrhovaná úprava řeší pouze otázku nákladů na překlady, a to pouze překlady jen některých listin, a vůbec se nezabývá otázkou nákladů na doručení využitím služeb soudního úředníka nebo osoby příslušné podle práva přijímajícího státu. Přitom právě uvedené náklady (zpravidla na doručení prostřednictvím soudních vykonavatelů) jsou velmi často značné a nezřídka výrazně přesahují předmět řízení;
Uvedené nedostatky navrhované úpravy podle mne reflektuje taková úprava, podle níž by stávající ustanovení § 141 odst. 1 a 2 o. s. ř. bylo doplněno o odstavec 3, jenž by zněl:

(3) Lze-li v řízení důvodně očekávat náklady na překlady písemností zasílaných soudem do ciziny a nebo náklady na doručení využitím služeb soudního úředníka nebo osoby příslušné podle práva cizího státu, uloží předseda senátu žalobci (navrhovateli), není-li osvobozen od soudních poplatků, aby předem složil zálohu podle předpokládané výše těchto nákladů, jinak může být řízení podle okolností případu zastaveno, o tom musí být žalobce (navrhovatel) poučen. Záloha může být v případě potřeby ukládána i opakovaně.

	Akceptováno částečně.

K otázce zálohy na náklady na doručení 

Varianta řešení obsahující zálohu i na náklady na doručení byla předložena soudům k připomínkám, z nichž některé to však nepovažovaly za účelné. Konkrétně předkladatel obdržel informaci, že „náklady spojené s doručením písemností v rámci EU nejsou natolik dramaticky vyšší oproti doručování vnitrostátnímu, aby bylo nutné předem vyžadovat jejich zálohové krytí, což je nutně spojeno s úkonem soudu, který řízení prodlouží (a prodraží).“ Z toho důvodu záloha na náklady doručení z předložené verze vypadla. Předkladatel si je nicméně vědom, že původní rozesílané znění nerozlišovalo jednotlivé druhy doručování v cizině, jejichž nákladnost se může lišit (za pomoci soudních doručovatelů oproti doručování prostřednictvím poštovních služeb) a tyto připomínky jiných soudů tak braly v úvahu jen ty způsoby, které jsou co do nákladnosti srovnatelné s doručováním v tuzemsku. Existují přitom země jako Francie nebo Irsko, kde se náklady za doručení prostřednictvím doručovatelů pohybují ve vyšších desítkách eur a lze rozumět tomu, že doručování tam může pro soudy představovat zvýšenou finanční zátěž.

Lze proto této připomínce vyhovět.

K otázce rozlišování listin, na jejichž překlad se záloha vztahuje

Otázka rozlišování listin úzce souvisí s otázkou, kdo je v dané situaci žadatelem. Rozsudek SDEU uvádí, že pokud soud nařídí zaslání soudních písemností třetím osobám, které podaly návrh na vstup do řízení v postavení vedlejších účastníků, nelze tento soud považovat za „žadatele“. Jestliže vyložíme tento závěr Soudního dvora způsobem, že účastník nese náklady na překlad kdykoliv soud zasílá jakoukoli písemnost do zahraničí, narazíme bohužel na problém s určením, který z účastníků to má být.

Interpretace, že žadatelem je žalobce totiž dle našeho názoru naráží v souvislosti s evropským nařízením na některé koncepční problémy. Nařízení striktně rozlišuje mezi osobou žadatele („účastníka, který má právní zájem na zaslání písemnosti“), odesílajícího a přijímajícího subjektu (soudu nebo jiného orgánu), a adresáta. Tento závěr plyne jednak z čl. 9 odst. 1 samotného nařízení i z bodu 35 rozhodnutí SDEU, kdy „soud musí dbát na to, aby byla příslušná práva dotčených účastníků, a sice žadatele a adresáta, chráněna vyváženým způsobem.“ Nařízení v čl. 9 odst. 2 ukládá žadateli povinnost nést (platit) veškeré náklady na překlad před zasláním písemnosti, zatímco adresát má podle čl. 12 právo písemnost z jazykových důvodů odmítnout. Smyslem tohoto mechanismu je, aby doručený dokument byl vyhotoven v jazyce, kterému adresát rozumí, a aby tak adresát mohl účinně vykonat právo na svou obhajobu.

Předkladatel se domnívá, že pokud by se jednostranně zatížil žalobce zálohou na náklady na překlad veškerých písemnosti, bude to mít ve vztahu k evropskému nařízení za následek narušení tohoto mechanismu. Jedná se o případy, kdy žalobce vystupuje jako adresát v jiném členském státě EU a je mu zasíláno například vyjádření tuzemského žalovaného k žalobě. Zřejmě není slučitelné s nařízením, aby tento žalobce-adresát poté, co v souladu s čl. 12 odmítne převzít žalovaného vyjádření byl nucen zaplatit náklady na jeho překlad. V opačném případě bychom připustili, že osoba žadatele může být totožná s osobou adresáta, což zřejmě nebyl záměr nařízení, jak lze dovodit už při pohledu na připojený formulář „A“ v příloze I nařízení. Žadatel je v souladu s rozhodnutím SDEU účastníkem, který má právní zájem na zaslání písemnosti (nikoli na projednání věci). Při zaslání vyjádření tuzemského žalovaného k žalobě proto musí být za žadatele považován v tomto konkrétním případě tento žalovaný, s čímž souvisí i volba příslušné procesní sankce v případě nesložení zálohy. Žalovaného ke složení zálohy jistě nebude motivovat hrozba zastavení řízení, ale skutečnost, že soud k jeho vyjádření jinak nepřihlédne.

U písemností jako je výzva podle § 114b o.s.ř. lze naopak dovodit, že zájem na jejím zaslání má žalobce. Problém ovšem spočívá v tom, že je to opět právě on, kdo zároveň může být jejím adresátem v zahraničí, a tudíž dle nařízení neponese náklady na její překlad. Žalovaný zase zájem na doručení kvalifikované výzvy z procesního hlediska nemá a motivovat ho k jejímu překladu lze jen stěží. U písemností tohoto typu proto nezbývá, než je nechat přeložit na náklady státu s možností jejich následné náhrady podle národního práva ve smyslu čl. 9 odst. 2 nařízení.
Tento závěr přitom není v rozporu s nařízením ani s rozsudkem SDEU ve věci C-196/21, který pouze vykládá, že žadatelem je ve všech případech účastník řízení, který má právní zájem na zaslání písemnosti a nikoli soud (bod 40), který se naopak musí nacházet v nestranném postavení ve vztahu k zájmům žadatele a adresáta (bod 46). Předkladatel souhlasí, že pokud soud zasílá kvalifikovanou výzvu žalobci do zahraničí, nečiní tak z pozice žadatele. Jestliže vznikne potřeba vyhotovit překlad kvalifikované výzvy v důsledku odmítnutí adresáta-žalobce, soud nemá k dispozici žadatele, kterému by povinnost nést náklady na překlad uložil, protože jediným účastníkem mající právní zájem na doručení výzvy je sám adresát.
Soud proto kvalifikovanou výzvu přeloží na náklady státu nikoli proto, že by byl žadatelem, ale proto, že písemnost adresátu zasílá z vlastní iniciativy a zkrátka není nikdo jiný, komu by bylo možné uložit povinnost překlad zaplatit. Toto pojetí odpovídá i národním úpravám řady dalších států, viz níže.

	
	Navrhovaná úprava ponechává nepřiměřeně a nedůvodně náklady na překlady řady doručovaných písemností na bedrech státu (soudu).

	Neakceptováno.

Předkladatel oslovil ostatní státy s dotazem na jejich řešení placení a hrazení nákladů na překlad doručovaných písemností v souvislosti s rozsudkem Soudního dvora.

V Německu je evropské nařízení provedeno v § 37 odst. 3 nařízení Rechtshilfeordnung für Zivilsachen (ZRHO), dle kterého má povinnost nést náklady na překlad ten „v jehož zájmu se doručení provádí“. Dle vyjádření německého ministerstva „se nejedná nutně o žalobce v řízení jako takovém, ale pro účely čl. 9 odst. 2 [původního nařízení EU] je třeba jej určit individuálně pro každý dokument, který má být doručen. Obecně se jedná o stranu, která má zájem na doručení listiny.“ Tomuto účastníku je možné v souladu s § 17 Gerichtskostengesetz (GKG) uložit povinnost složit zálohu na náklady spojené s úkonem, jehož provedení účastník požaduje. V případě nesložení zálohy soud úkon neprovede. Zálohu je však dle odst. 3 tohoto ustanovení možné uložit fakultativně i pro úkony prováděné soudem z moci úřední. Nezaplacení zálohy v takovém případě ovšem nemůže vést k neprovedení úkonu ze strany soudu ve smyslu § 230 německého ZPO a nezbývá, než aby stát placení těchto nákladů dočasně převzal s možností pozdější náhrady (K tomu viz např. rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 17. září 2009 – I ZR 103/07, nebo rozhodnutí Zemského soudu ve Würzburgu ze dne 6. května 2020 – 3 T 711/20).

V Rakousku se vedle klasické zálohy na provedení důkazu (§ 365 ZPO) uplatní i záloha podmiňující provedení procesních úkonů, kterou platí strana, která o provedení úkonu žádá nebo v jejímž zájmu má být úkon proveden – viz „Kostenvorschuss“ dle § 3 Gerichtliches Einbringungsgesetz (GEG). Podle informace od rakouského ministerstva se Kostenvorschuss použije i na zhotovení překladů písemností do zahraničí. Pro urychlení řízení je to soud, který obstarává překlad poté, co mu například žalobce složí zálohu na překlad žaloby (viz rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2024, 18OCg3/24a). Při provádění úkonů z moci úřední ovšem platí, že jestliže soud obstará z vlastní iniciativy například soupis pozůstalosti, která má nedostatečnou hodnotu, záloha se od účastníku nevybírá a soud nechá soupis zhotovit na náklady státu (viz Rechberger/Klicka. AußStrG Außerstreitgesetz: Kommentar. 3. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2021, s. 851). 
Přestože tak § 3 GEG teoreticky nebrání soudu uložit zálohu na překlad jakékoli písemnosti (tedy i písemnosti soudní zasílané ex officio) účastníku, dovodí-li jeho dostatečný právní zájem, rakouská praxe tomu spíše nenasvědčuje. Třeba náklady na doručování a právní pomoc v zahraničí v rakouském občanskoprávním řízení totiž už nyní nese stát, viz § 1 odst. 1 bod 5 písm. h) GEG.

Polsko ve svém právním řádu zakotvuje zálohu zavazující účastníka, jenž žádá o provedení úkonu, u kterého lze očekávat vznik nákladů (včetně překladu písemnosti), viz § 1304 odst. 1 polského Kodeks postępowania cywilnego (KPC). Jestliže tento účastník zálohu nesloží, soud navrhovaný úkon neprovede. Z § 83 zákona o kosztach sądowych w sprawach cywilnych nicméně vyplývá, že pokud právní předpisy ukládají povinnost jednat a provést úkon spojený s výdaji z moci úřední, soud úkon provede a související náklady dočasně ponese ze státního rozpočtu. To se týká také připuštění a provedení důkazu, který účastník nenavrhl. Soud o náhradě těchto nákladů státu rozhodne v konečném rozhodnutí – viz komentář k § 1304 odst. 1 KPC (Manowska Małgorzata (red.), Kodeks postępowania cywilnego. Komentarz aktualizowany. Tom I. Art. 1-477(16)).

Ve Francii nese náklady na překlad doručení písemnosti zasílané do zahraničí ten, kdo žádá o její doručení, což koresponduje se zněním evropského nařízení, viz čl. 688-5 Code de procédure civile. Tento žadatel je povinen složit zálohu. Sankcí v případě nesložení zálohy je vrácení žádosti žadateli a nedoručení písemnosti. Pokud se však jedná o písemnost, o jejíž doručení žádá soudní kancelář, nese náklady na její překlad stát, jak plyne z čl. 670-3 CPC. Takové náklady spadají pod tzv. „dépens“, tedy výdaje spojené s řízením ve smyslu čl. 695 odst. 2 a 9 CPC a po skončení řízení je možné požadovat po účastnících jejich náhradu. V podrobnostech lze odkázat na Bulletin francouzského ministerstva spravedlnosti, body 8.1 a 8.2.

Obdobné rozdělení placení nákladů na překlad a doručení dle iniciátora písemnosti má ve svých právních řádech třeba i Lotyšsko (viz § 40 Civilprocesa likums) nebo Slovinsko (viz čl. 146a Zakona o pravdnem postopku). Naopak v zemích jako Litva, Švédsko nebo Slovensko nesou náklady na překlad veškerých písemností zpravidla i nadále soudy s možností pozdější náhrady.

Řešení, které navrhujete se blíží k maďarskému modelu. Dle čl. 79 maďarského o.s.ř. (zákon č. CXXX z roku 2016) je to výhradně žalobce, kdo pod hrozbou zastavení řízení (viz čl. 121(1)(e) tohoto zákona) skládá zálohu na činnost soudního překladatele pro jiné účely než provedení důkazu. Pokud by překlad listiny souvisel s provedením důkazu, skládá zálohu ten, kdo provedení důkazu navrhuje. Zaslali jsme doplňující dotaz, zda žalobce skládá zálohu i v případě, že se nachází v zahraničí a je mu doručována písemnost původem od žalovaného v Maďarsku. Obdrželi jsme odpověď, že v takovém případě bude soud postupovat přímo dle evropského nařízení, a tedy bez opory v zákoně určí žadatele povinného ke složení zálohy na základě okolností daného případu. Z  účastí na konferencích v minulosti předkladatel seznává, že takové řešení by české soudy nejspíš nepreferovaly. Bez ohledu na povinnost žalobce skládat zálohu není nicméně vyloučeno, aby podle čl. 79(8) maďarského zákona nesl náklady na překlad jiných písemností stát.

I ve světle těchto právních úprav proto z pohledu předkladatele není nedůvodné, aby soudy i nadále dočasně nesly náklady na překlad některých vlastních písemností.

	
	Podle navrhované varianty I. v konkrétních případech nebude zcela zřejmé, v „zájmu“ jakého konkrétního účastníka je doručení konkrétních listin a jak by měl soud procesně v konkrétním případě postupovat (řízení zastavit, nedoručit nebo k podání nepřihlížet);

· 
	Vysvětleno.
Předkladatel rozumí, že v jednotlivých případech nemusí být určení konkrétního účastníka v jehož zájmu se doručuje zcela jednoznačné. Dle názoru předkladatele se ale jedná o otázku výkladovou, se kterou se musí vypořádat soudy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. To je ostatně řešení, které předvídají i právní úpravy dalších států. Zřejmě by ani nebylo možné normativně zachytit veškeré situace a písemnosti a k nim určit odpovídajícího účastníka povinného ke složení zálohy. Lze se jistě bavit o vytvoření metodiky třeba formou instrukce MSp. 

Snahou je dát soudu procesní nástroj, který by umožňoval řešit situaci, kdy účastník v rozporu s nařízením odmítne nést náklady na překlad písemností doručovaných v jeho zájmu a poskytnout základní východiska v důvodové zprávě. K rozhodnutí, zda zálohu uložit a komu by soud měl dojít i po zhodnocení toho, jaký konkrétní postup je v daném případě použitelný (např. ve většině nesporných věcí ovládaných zásadou oficiality soud zřejmě řízení zastavovat nebude). Tuto cestu by ale měla dle našeho názoru „vyšlapat“ soudní praxe, jako je tomu třeba v Německu.

	
	Varianta I. může být v některých případech protiústavní. Není zejména zřejmé, proč by např. měl český účastník nést na náklady na překlad svého vyjádření k žalobě podávané zahraničním žalobcem u českého soudu jen proto, že žalobce odmítá přebírat písemnosti v češtině, tedy proč by měl být „znevýhodněn“ oproti žalovaným, kteří mají své žalobce v tuzemsku;


	Neakceptováno.
Účinky práva EU jsou v českém právním řádu zakotveny prostřednictvím čl. 10a Ústavy a unijní právo se aplikuje přednostně před právem vnitrostátním (Costa v. ENEL; Cukerné kvóty III). Unie v rámci sdílených pravomocí reguluje mimo jiné i oblast justiční spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem (čl. 81 SFEU). Zde přímo použitelné právo EU stanovuje, že při přeshraničním doručování v této oblasti má jeden z účastníků povinnost nést náklady na překlad písemnosti, pokud druhý účastník v jiném státě EU jejímu obsahu nerozumí a využije své právo a písemnost odmítnout. Navrhovaná úprava se aplikuje v mezích tohoto rámce (povinnost složit zálohu vzniká až tehdy, kdy mají vzniknout náklady při doručování do ciziny) a pouze provádí účinky evropského nařízení, případně Haagské úmluvy.
Jinými slovy, český účastník nese náklady na překlad své písemnosti zasílané adresátu do zahraničí proto, že tak stanoví přednostně aplikovatelné právo EU nebo mezinárodní smlouva. O protiústavnost se proto nejedná.

	
	Ve variantě I. může nastat situace, kdy usnesení o zastavení řízení (pro nesložení zálohy) bude muset soud přeložit a zaslat do ciziny (zejména v situaci, kdy řízení nebude zastaveno hned na počátku před doručením žaloby). Stát tak nedůvodně ponese náklady na překlad usnesení o zastavení namísto pasivního účastníka;


	Vysvětleno.

Předkladatelem navržené řešení skutečně předpokládá, že náklady na překlad soudních písemností jako je usnesení o zastavení řízení ponese i nadále stát – viz odpovědi na první dva body. Jestliže bylo řízení zastaveno proto, že pasivní žalobce nesložil zálohu na překlad, máme obavy, že fungovat nemusí ani Vámi navrhovaná varianta a soud bude muset zhotovit překlad na náklady státu sám. Pokud máte na mysli situaci, kdy soud od žalobce vybere zálohu a až následně zastaví řízení z jiného důvodu (např. § 107 odst. 5 o.s.ř.), pak tento problém sice nevzniká ale stále se uplatní výhrady rozebrané výše (žalobce nemusí mít právní zájem na doručení písemnosti, a proto není žadatelem; žalobce je zároveň adresátem v zahraničí).

	
	Varianta II. extrémně omezuje rozsah překládaných písemností (které účastník soudu předložil nebo jejichž vydání navrhnul) a sankce v podobě ukládané smluvní pokuty neřeší zásadní požadavek na skončení řízení v přiměřené době ani následky pasivity účastníka;


	Akceptováno.

Varianta II bude vypuštěna.

	
	Navrhovaná úprava varianty I. i II. předpokládá, že účastník bude před každým jednotlivým doručováním vyzýván ke složení zálohy, což je extrémně nepraktické a celkově řízení neadekvátně prodlouží
	Akceptováno.

Bude provedeno v důvodové zprávě


	Připomínka uplatněná zástupci vybraných soudů na Konferenci k civilnímu procesu, konané dne 10. listopadu 2025
	Současná úprava obsahuje nedostatečnou úpravu poplatkové povinnosti v řízeních o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Zatímco stanovuje poplatkovou povinnost za podání žaloby a dovolání, úprava poplatkové povinnosti za podání odvolání chybí.
	Akceptováno.

Do návrhu byla doplněna úprava zakotvující poplatkovou povinnost za podání odvolání v řízeních o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.


V Praze 1. prosince 2025
Vypracoval: Mgr. Jakub Jandík, LL.M.
Podpis:
� (39) V souladu s obecnými zásadami občanského soudního řízení nese žalobce, který podal žalobní návrh vůči fyzické nebo právnické osobě, které jsou zapojeny do účasti veřejnosti, důkazní břemeno, že tento návrh je opodstatněný. Pokud žalovaný požádal o zamítnutí v rané fázi, měl by mít žalobce s cílem zabránit zamítnutí v rané fázi povinnost žalobu odůvodnit alespoň v takovém rozsahu, aby soud mohl dospět k závěru, že žalobní návrh není zjevně neopodstatněný.



Stránka 2 (celkem 2)