Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam ALBSDLNEPCL2 najdete zde
Vládní návrh
ZÁKON
ze dne ……. 2026,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
ČÁST PRVNÍ
Změna občanského soudního řádu
Čl. I
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 36/1967 Sb., zákona č. 158/1969
Sb., zákona č. 49/1973 Sb., zákona č. 20/1975 Sb., zákona č. 133/1982 Sb., zákona č. 180/1990
Sb., zákona č. 328/1991 Sb., zákona č. 519/1991 Sb., zákona č. 263/1992 Sb., zákona č. 24/1993
Sb., zákona č. 171/1993 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., zákona č. 152/1994 Sb., zákona č.
216/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona
č. 238/1995 Sb., zákona č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 31/1996
Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 269/1996 Sb., zákona
č. 202/1997 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 15/1998 Sb., zákona č. 91/1998 Sb., zákona
č. 165/1998 Sb., zákona č. 326/1999 Sb., zákona č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu,
vyhlášeného pod č. 2/2000 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č.
46/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 130/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona
č. 204/2000 Sb., zákona č. 220/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 367/2000 Sb.,
zákona č. 370/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 137/2001 Sb., zákona č. 231/2001
Sb., zákona č. 271/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 276/2001 Sb., zákona
č. 317/2001 Sb., zákona č. 451/2001 Sb., zákona č. 491/2001 Sb., zákona č. 501/2001 Sb.,
zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 202/2002 Sb., zákona č. 226/2002 Sb., zákona č. 309/2002
Sb., zákona č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákona
č. 88/2003 Sb., zákona č. 120/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 153/2004
Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 340/2004 Sb., zákona č.
436/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 554/2004 Sb., zákona č. 555/2004 Sb., zákona
č. 628/2004 Sb., zákona č. 59/2005 Sb., zákona č. 170/2005 Sb., zákona č. 205/2005 Sb., zákona
č. 216/2005 Sb., zákona č. 342/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 383/2005 Sb.,
zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 79/2006 Sb.,
zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 113/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 133/2006
Sb., zákona č. 134/2006 Sb., zákona č. 135/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č.
216/2006 Sb., zákona č. 233/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 267/2006 Sb., zákona
č. 308/2006 Sb., zákona č. 315/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 104/2008 Sb.,
zákona č. 123/2008 Sb., zákona č. 126/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 259/2008
Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 295/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č.
384/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., zákona č. 198/2009 Sb., zákona č. 218/2009 Sb., zákona
č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., zákona č. 286/2009 Sb.,
zákona č. 420/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 48/2010 Sb., zákona č.
347/2010 Sb., zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 69/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu,
vyhlášeného pod č. 80/2011 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 186/2011 Sb., zákona č.
188/2011 Sb., zákona č. 218/2011 Sb., zákona č. 355/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona
č. 420/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu,
vyhlášeného pod č. 147/2012 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 202/2012 Sb., zákona č.
334/2012 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 369/2012 Sb., zákona č. 396/2012
Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 404/2012 Sb., zákona č. 45/2013
Sb., zákona č. 241/2013 Sb., zákona č. 293/2013 Sb., zákona č. 252/2014 Sb., zákona č. 87/2015
Sb., zákona č. 139/2015 Sb., zákona č. 164/2015 Sb., zákona č. 205/2015 Sb., zákona č.
375/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona
č. 258/2017 Sb., zákona č. 291/2017 Sb., zákona č. 296/2017 Sb., zákona č. 365/2017 Sb.,
zákona č. 287/2018 Sb., zákona č. 307/2018 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 277/2019
Sb., zákona č. 191/2020 Sb., zákona č. 588/2020 Sb., zákona č. 38/2021 Sb., zákona č. 192/2021
Sb., zákona č. 218/2021 Sb., zákona č. 286/2021 Sb., zákona č. 214/2022 Sb., zákona č.
105/2023 Sb., zákona č. 172/2023 Sb., zákona č. 281/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona
č. 412/2023 Sb., zákona č. 29/2024 Sb., zákona č. 85/2024 Sb., zákona č. 180/2024 Sb., zákona
č. 252/2024 Sb., zákona č. 319/2024 Sb., zákona č. 77/2025 Sb., zákona č. 78/2025 Sb., zákona
č. 152/2025 Sb., zákona č. 176/2025 Sb., zákona č. 268/2025 Sb., zákona č. 269/2025 Sb.,
zákona č. 270/2025 Sb., zákona č. 275/2025 Sb. a zákona č. 285/2025 Sb., se mění takto:
1. V § 24 odst. 1 se slova „nebo podle § 26a“ nahrazují slovy „, § 26a nebo § 198 odst. 1“.
2. V § 26 odst. 5 a 7 se slova „k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen, který“ nahrazují
slovy „ten, kdo“.
3. V § 26 odst. 8 se slova „odstavců 3, 4 a 6“ nahrazují slovy „předchozích odstavců“.
4. V § 50j odst. 1 se slova „Evropských společenství“ nahrazují slovy „Evropské unie“.
Poznámka pod čarou č. 58e zní:
„58e) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784 ze dne 25. listopadu 2020
o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních
v členských státech (doručování písemností) (přepracované znění), v platném znění.“.
CELEX: 32020R1784, 12016ME/TXT
5. V § 50j se doplňuje odstavec 3, který zní:
„(3) Má-li při doručování do ciziny podle odstavce 1 adresát ve stanovené lhůtě právo
odmítnout přijetí doručované písemnosti, lhůta k provedení úkonu podle tohoto zákona začne
běžet nejdříve následující den po marném uplynutí této lhůty.“.
CELEX: 62021CJ0007, 32020R1784
6. V § 53 odst. 1 se za slovo „podání“ vkládají slova „nebo podání, které sleduje zjevné zneužití
práva“.“.
2
CELEX: 32024L1069
7. V § 109 odst. 1 písm. d) se slova „Evropských společenství“ nahrazují slovy „Evropské unie“.
Poznámka pod čarou č. 62d zní:
„62d) Čl. 19 odst. 3 písm. b) Smlouvy o Evropské unii.
Čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.“.
CELEX: 12016ME/TXT
8. V § 141 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:
„(2) Obdobně podle odstavce 1 předseda senátu postupuje v případě, kdy mají při doručování
do ciziny vzniknout náklady na překlad nebo doručení písemností, jejichž zaslání je v zájmu
účastníka. Jestliže účastník trvá na zaslání první písemnosti do ciziny bez překladu, soud mu
uloží povinnost složit zálohu na náklady na překlad až v případě důvodného nepřijetí této
písemnosti adresátem. Nesloží-li zálohu na náklady na překlad nebo doručení písemností
žalobce, v jehož zájmu se mají písemnosti zasílat, soud řízení zastaví; v ostatních případech
soud písemnost, jejíž zaslání je v zájmu účastníka, nezašle k doručení, k podání účastníka
nepřihlédne nebo účastníkem navržený úkon neprovede. O následku nesložení zálohy musí být
účastník poučen.“.
Dosavadní odstavec 2 se označuje jako odstavec 3.
CELEX: 62021CJ0196, 32020R1784
9. V § 141 odst. 3 se za slovo „důkazů,“ vkládají slova „náklady na překlad nebo doručení
písemností,“.
10. Za § 196 se vkládají nové § 197 a 198, které včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 68
znějí:
„Žaloby proti svobodě projevu a některým dalším právům
§ 197
Ustanovení § 198 se použije na řízení o žalobě nebo návrhu na nařízení předběžného opatření,
které žalobce podal z důvodu výkonu práva žalovaného na svobodu projevu a práva na
informace, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva petičního, shromažďovacího
nebo sdružovacího, anebo činnosti žalovaného přímo související s výkonem tohoto práva,
pokud se tato žaloba nebo návrh týkají otázek veřejného zájmu.68)
§ 198
(1) Soud projedná žalobu podle § 197 a rozhodne o ní přednostně.
(2) V řízení o žalobě podle § 197 se žalovaný může dát zastupovat právnickou osobou, k
jejímž činnostem podle zakladatelského právního jednání patří ochrana uvedených práv a
svobod nebo demokratických hodnot; za právnickou osobu jedná osoba podle § 21 odst. 1,
která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno
pro výkon advokacie.
(3) V řízení o žalobě podle § 197 může soud žalobci na návrh žalovaného uložit, aby na
náhradu nákladů řízení složil přiměřenou jistotu, pokud je tu vážná obava, že by žalobce v
případě svého neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení; soud při tom přihlédne
3
k majetkovým poměrům žalobce. Nesloží-li žalobce jistotu, soud řízení zastaví; o tom musí
být žalobce poučen.
(4) Pokud soud zamítne žalobu podle § 197 z důvodu, že žalobce vedl řízení ve
zneužívajícím úmyslu, může žalovanému přiznat na jeho návrh ve výroku rozsudku právo
rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného účastníka; podle okolností případu soud stanoví
též rozsah, formu a způsob uveřejnění.
(5) Jestliže zahraniční osoba, která má bydliště (sídlo) v jiném než členském státě Evropské
unie, vedla v cizině řízení proti svobodě projevu a některým dalším právům ve smyslu § 197
ve zneužívajícím úmyslu, může žalobce, který byl v tomto řízení žalovaným, uplatnit
majetková práva i u obecného soudu žalobce.
_____________________________________________________________
68) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1069 ze dne 11. dubna 2024 o ochraně osob zapojených
do účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními řízeními
(„strategická soudní řízení proti účasti veřejnosti“).“.
CELEX: 32024L1069
11. V § 202 odst. 1 se na konci písmene k) čárka nahrazuje slovy „nebo náklady na překlad
nebo doručení písemností,“ a za písmeno k) se vkládá nové písmeno l), které zní:
„l) byla uložena povinnost složit jistotu podle § 198 odst. 3,“.
Dosavadní písmena l) až n) se označují jako písmena m) až o).
12. V § 261 odst. 4 se slova „Evropských společenství“ nahrazují slovy „Evropské unie“.
Poznámka pod čarou č. 78a zní:
„78a) Čl. 280 a 299 Smlouvy o fungování Evropské unie.“.
CELEX: 12016ME/TXT
13. V § 274 odst. 1 písm. g) se slova „Evropských společenství“ nahrazují slovy „Evropské
unie“.
CELEX: 12016ME/TXT
14. Za § 354a se vkládá nový § 354b, který včetně poznámky pod čarou č. 113 zní:
㤠354b
Každý, kdo je podle přímo použitelného předpisu Evropské unie113) oprávněn učinit prohlášení
týkající se přijetí nebo odmítnutí dědictví nebo odkazu nebo povinného dílu nebo prohlášení za
účelem omezení odpovědnosti takové osoby, pokud jde o závazky pozůstalosti, tak může učinit
před okresním soudem písemně nebo ústně do protokolu.
_____________________________
113) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném
právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření
evropského dědického osvědčení.“.
CELEX: 32012R0650
4
15. Za § 370a se vkládá nový § 371, který včetně nadpisu zní:
㤠371
Informační povinnost
Ministerstvo uveřejní na své internetové stránce informace o dostupných procesních zárukách,
prostředcích nápravy a stávajících podpůrných opatřeních v souvislosti s žalobami podle §
19768).“.
CELEX: 32024L1069
Čl. II
Přechodná ustanovení
1. Není-li dále stanoveno jinak, zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, se použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
zůstávají zachovány.
2. Povinnost složit jistotu podle § 198 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, je možné uložit v řízeních zahájených až po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona.
ČÁST DRUHÁ
Změna zákona o soudních poplatcích
Čl. III
V příloze položce 22 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č.
271/1992 Sb., zákona č. 36/1995 Sb., zákona č. 255/2000 Sb. zákona č. 151/2002 Sb., zákona
č. 218/2011 Sb., zákona č. 396/2012 Sb., zákona č. 293/2013 Sb., zákona č. 285/2023 Sb. a
zákona č. 268/2025 Sb., se za bod 13 vkládá nový bod 14, který zní:
„14. Za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě škody nebo jiné újmy
způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu
nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle
položky 8a.“
Dosavadní body 14 a 15 se označují jako body 15 a 16.
Čl. IV
Přechodné ustanovení
Za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené
při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo
ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, které bylo podáno ode dne nabytí
5
účinnosti tohoto zákona, se vybírá soudní poplatek podle zákona č. 549/1991 Sb., ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
ČÁST TŘETÍ
Změna zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
Čl. V
V § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se za slovo „zastaveno“
vkládají slova „z důvodu promlčení, nebo“.
ČÁST ČTVRTÁ
ÚČINNOST
Čl. VI
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2026, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 a 7,
které nabývají účinnosti dnem 7. května 2026.
CELEX: 32024L1069
6
Důvodová zpráva
Obecná část
1. Zhodnocení platného právního stavu včetně zhodnocení současného stavu
ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
1.1 Zhodnocení platné právní úpravy
Předkládaný návrh zákona obsahuje řešení několika otázek:
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a
souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Základní právo na svobodu projevu je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní
společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící
soudy. Totéž platí i o základních právech a svobodách, jejichž součástí je svoboda projevu nebo která
některé aspekty svobody projevu obsahují. Mezi tato práva a svobody patří svoboda vědeckého bádání
a svoboda umělecké tvorby včetně zveřejňování jejich výsledků, dále se jedná zejména o právo
shromažďovací, které garantuje svobodu vyjádření názoru formou shromáždění, manifestace či
demonstrace, právo sdružovací, zaručující též možnost vzniku nových subjektů nesoucích určitá
poselství, či právo petiční, které zaručuje možnost vyjádřit názor či požadavek specifickou formou
petice s nárokem na vyřízení, nikoliv však vyhovění. Jádrem těchto práv je snaha vyjádřit určitý názor
či postoj, resp. přispět do veřejné debaty. Uvedená práva a svobody jsou zaručeny Listinou základních
práv a svobod a mezinárodními smlouvami o ochraně lidských práv a základních svobod, za které lze
uvést především Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen
„Úmluva“).
Uvedená práva zaručující osobám možnost přispět do veřejné debaty jsou však vystavena snahám o
jejich omezení, mezi které patří i tzv. fenomén strategických žalob proti účasti veřejnosti (dále jen
„SLAPP žaloby“). Jedná se o postup známý především ze Spojených států amerických, který se však
postupně rozšířil i do Evropy, a který je Radou Evropy v Doporučení o boji proti zneužívání
strategických žalob proti účasti veřejnosti [CM/Rec(2024)2] charakterizován jako soubor právních
úkonů, „kterými je vyhrožováno nebo které jsou podány nebo vedeny jako prostředek za účelem
šikanovat nebo zastrašit svůj cíl, a jejichž cílem je zabránit svobodnému vyjadřování ve veřejném zájmu
nebo účasti veřejnosti ve veřejném zájmu nebo tyto aktivity omezit nebo jinak postihovat“. SLAPP
žaloby jsou obvykle podávány osobami v mocenském postavení s dostatečnými finančními prostředky,
ať už těmito osobami samotnými nebo prostřednictvím právnických osob zřízených za účelem
prosazování jejich zájmů. Cílem SLAPP žalob jsou pak obvykle novináři, mediální organizace,
oznamovatelé, obránci lidských práv, stejně jako další aktéři občanské společnosti, nevládní organizace,
odbory nebo akademici. Pro cíle žalob SLAPP znamená vedení soudního řízení nutnost vynaložit značné
úsilí a prostředky, kterými často nedisponují nebo které je vyčerpá, což následně vede k jejich odrazení
od účasti na debatě o věcech veřejných.
Český právní řád v současnosti neobsahuje specifická pravidla zaměřující se pouze na SLAPP žaloby,
nicméně upravuje nástroje použitelné proti těmto žalobám. Na prvním místě se jedná o institut zákazu
zneužití práva, obecný institut platný napříč právním řádem i v jiných právních oblastech, který
představuje řešení pro případy, kdy výkon subjektivního práva formálně v souladu s objektivním právem
povede k materiálně zřejmé křivdě. V civilním právu hmotném je tento institut uveden jako jeden
z hlavních principů v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“),
v civilním právu procesním pak jde o § 2 a 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném
znění (dále také jen „o. s. ř.“). Kromě obecného ustanovení na začátku obou hlavních předpisů je pak
institut zneužití práva výslovně promítnut i v dalších ustanoveních (např. § 212 odst. 2 o. z. či § 138
7
odst. 1 o. s. ř.) či jiných předpisech (např. § 44 odst. 1 či § 68 písm. f) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, v platném znění), s ohledem na svou obecnou povahu je však třeba jej zohledňovat a
případně aplikovat i při výkladu ostatních ustanovení, u kterých není zákaz zneužití výslovně uveden.
Judikatura tak např. dovodila zneužití práva v případě procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř.
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem
46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud tak bude podána žaloba, která je zneužívající,
disponuje český soud nástroji k jejímu vypořádání, a to v podobě zamítnutí takové žaloby.
Co se týče procesních nástrojů a opatření, které vyžaduje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU)
2024/1069 ze dne 11. dubna 2024 o ochraně osob zapojených do účasti veřejnosti před zjevně
neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními řízeními (dále jen „směrnice
2024/1069), lze v podrobnostech odkázat na kapitolu 5. týkající se souladu navrhované úpravy s unijním
právem. Zde je uveden pouze stručný popis nástrojů a opatření, které již současná úprava zná, a která
jsou použitelná i pro žaloby SLAPP.
Kromě zneužívajících řízení chrání uvedená směrnice i před zjevně bezdůvodnými (neopodstatněnými
podle znění směrnice) žalobami. Znovu jako v případě institutu zneužití práva lze využít současný
postup pro nakládání se zjevně bezdůvodnými žalobami, který se aplikuje nikoliv pouze na (zjevně
bezdůvodné) žaloby SLAPP, ale obecně na všechny zjevně bezdůvodné žaloby bez ohledu na to, v jaké
věci byly podány. O zjevně bezdůvodných žalobách soud rozhodne tak, že bez potřeby vyjádření
žalovaného a bez provádění dokazování nařídí jednání, na kterém vynese zamítavý rozsudek (viz
podrobněji dále kapitola 5.).
Další soubor nástrojů a opatření se týká povinnosti nést náklady řízení a k náhradě škody způsobené
zneužívající žalobou. Proti případným snahám žalobce o zbavení se povinnosti nést náklady řízení či
hradit škodu prostřednictvím zpětvzetí či změny žaloby lze uplatnit obecná ustanovení, která zpětvzetí
či změnu neumožňují ve stanovených případech, např. jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly
být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), či v případě nesouhlasu ostatních
účastníků z vážných důvodů (§ 96 odst. 3 o. s. ř.). Dále lze v případě zpětvzetí žaloby uložit žalobci
náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Náhrada nákladů na právní zastoupení v plné výši je
pak zajištěna povinností k náhradě škody podle § 2909 o. z.
V dalších ohledech však vhodné a účinné nástroje proti SLAPP žalobám chybí, což reflektuje i uvedená
směrnice 2024/1069, jejíž transpozici tento návrh zákona představuje. Jedná se především o:
• zakotvení oprávnění poskytnout podporu žalovanému ve věcech týkajících se veřejného zájmu,
• umožnění soudu uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce,
• umožnění soudu na návrh žalovaného uložit jistotu na náklady řízení.
Nad rámec legislativních opatření představují efektivní nástroj pro boj s fenoménem SLAPP zejména
vzdělávání soudců, osvětová opatření a kampaně jakož i sběr dat. ČR v době přijetí tohoto zákona žádná
tato opatření neuplatňuje.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o
doručování
Prvního července roku 2022 vstoupilo v účinnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
2020/1784 ze dne 25. listopadu 2020 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech
občanských a obchodních v členských státech (dále jen „nařízení 2020/1784“), které nahradilo
předchozí nařízení 1393/2007. Soudní dvůr Evropské Unie v nedávné době vydal dvě rozhodnutí
vztahující se již ke zrušenému nařízení, a to co do úpravy, kterou nové nařízení ze zrušeného nařízení
víceméně převzalo a uvedená rozhodnutí jsou tak relevantní i pro novou úpravu doručování. Závěry
obou rozhodnutí jsou zároveň tak významné, že je třeba doplnit i vnitrostátní úpravu.
8
První z uvedených rozhodnutí se věnovalo pojmu „žadatel“ podle čl. 5 odst. 2 nařízení 1393/2007 (čl.
9 odst. 2 nařízení 2020/1784). Uvedené ustanovení stanovuje, že žadatel nese veškeré náklady na
překlad před zasláním písemnosti, aniž je dotčeno jakékoliv případné následné rozhodnutí soudu nebo
příslušného orgánu o hrazení těchto nákladů. Podle dosavadního převládajícího tuzemského výkladu
nesl náklady na překlad soud. Soudní dvůr oproti tomu v rozsudku C-196/21 zvolil jiné řešení, kdy podle
něj uvedený čl. 5 odst. 2 „musí být vykládán v tom smyslu, že pokud soud nařídí zaslání soudních
písemností třetím osobám, které podaly návrh na vstup do řízení v postavení vedlejších účastníků, nelze
tento soud považovat za „žadatele“ ve smyslu tohoto ustanovení“. V odůvodnění dále uvedl (bod 46),
že dosavadní převládající tuzemský výklad „by přitom narážel na povinnost tohoto soudu zaručit
spravedlivou rovnováhu mezi zájmy žadatele a adresáta písemnosti. Dodržení takové povinnosti totiž
nutně s sebou nese, že orgán, který má tuto povinnost, se musí nacházet v nestranném postavení ve
vztahu k zájmům žadatele a adresáta. Z toho vyplývá, že tento orgán nelze zaměňovat s jednou z těchto
zúčastněných osob, a sice se žadatelem.“
Současná úprava v občanském soudním řádu ani jiném právním předpise neukládá účastníkům
povinnost platit náklady na překlad písemnosti před jejím zasláním. S ohledem na závěr Soudního dvora
je třeba dojít k závěru, že úprava nesení nákladů na překlad písemnosti, která by byla slučitelná
s uvedeným rozsudkem Soudního dvora, v českém právním řádu absentuje.
Druhé rozhodnutí Soudního dvora, které je pro navrhovanou úpravu relevantní, představuje rozsudek ve
věci C-7/21. Soudní dvůr se v uvedeném rozsudku zabýval výkladem čl. 8 odst. 1 nařízení 1393/2007
(čl. 12 odst. 1 nařízení 2020/1784), které upravuje právo na odmítnutí přijetí písemnosti adresátem a
stanovuje lhůtu pro odmítnutí v délce jednoho týdne (podle nařízení 2020/1784 dvou týdnů). Soudní
dvůr se v uvedené věci vyslovil tak, že „čl. 8 odst. 1 brání právní úpravě členského státu, jehož orgán
vystavil doručovanou písemnost, podle níž se počátek běhu lhůty v délce jednoho týdne stanovené v
tomto čl. 8 odst. 1, ve které může adresát takové písemnosti odmítnout její přijetí z některého z důvodů
uvedených v tomto ustanovení, shoduje s počátkem běhu lhůty pro podání opravného prostředku proti
uvedené písemnosti v tomto členském státě.“ Smyslem rozhodnutí je zabránit jakémukoli překryvu unijní
lhůty na odmítnutí přijetí písemnosti se lhůtou na uplatnění opravného prostředku podle národního
práva, jelikož takový souběh by vedl k omezení práva adresáta na spravedlivý proces ve smyslu čl. 47
Listiny základních práv Evropské Unie a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V případě
projednávaném Soudním dvorem se jednalo o běh lhůty k podání opravného prostředku, nicméně
celkově lze zobecnit tuto otázku na vztah běhu lhůty pro odmítnutí přijetí písemnosti a běhu lhůty pro
provedení jiného procesního úkonu, pokud k odmítnutí přijetí písemnosti nedojde.
Ani v tomto případě neobsahuje český právní řád řešení pro uvedenou situaci. Upravuje pouze obecná
pravidla pro běh lhůt pro provedení příslušných procesních úkonů v § 55 až 58 o. s. ř., dále pak stanovuje
konkrétní lhůty pro provedení příslušných úkonů (např. lhůta pro podání odvolání v § 204 o. s. ř.),
nicméně úprava ve vztahu k běhu lhůty pro odmítnutí písemnosti podle nařízení 2020/1784 chybí.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) vydal dne 10. října 2024 rozsudek ve věci
Machalický proti České republice (stížnost č. 42760/16). V tomto rozsudku shledal, že v rámci řízení o
náhradu škody za trestní stíhání došlo k porušení práva stěžovatele na presumpci neviny. Civilní soudy
přisuzovaly stěžovateli odpovědnost za spáchání trestné činnosti, přestože jeho trestní stíhání muselo
být zastaveno z důvodu promlčení trestnosti činu. ESLP dále uvedl, že Úmluva nepřiznává osobě
obviněné z trestného činu právo na odškodnění v případě zastavení trestního stíhání. Samotné zamítnutí
žádosti o náhradu škody odůvodněné tím, že nelze ze zastavení trestního řízení automaticky dovozovat,
že trestní stíhání bylo od počátku nezákonné, by tedy porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy nepředstavovalo.
Nicméně v projednávané věci ESLP dospěl k závěru, že formulace obsažené v odůvodnění civilních
soudů odrážely jednoznačný názor, že se stěžovatel trestného činu dopustil, ačkoliv v předchozím
9
trestním řízení nebyl pravomocně uznán vinným. Shledal proto v projednávaném případě porušení čl. 6
odst. 2 Úmluvy.
Problematika odškodnění za zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení je součástí obecného vztahu
mezi právem na odškodnění podle odškodňovacího zákona a zastavením trestního stíhání. Úprava
vychází jednak ze zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění (dále jen „trestní řád“), jednak
ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „odškodňovací zákon“). K zastavení
trestního řízení dochází ve stanovených případech podle § 11 a 172 trestního řádu. Pro řešenou věc je
dále relevantní § 227 trestního řádu, podle kterého „jestliže trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku
udělení milosti, amnestie, promlčení nebo proto, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán
nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a v řízení se pokračovalo jen
proto, že obžalovaný na projednání věci trval (§ 11 odst. 4, § 172 odst. 4), soud, neshledá-li žádný jiný
důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.“
Na uvedenou úpravu v trestním řádu navazuje úprava v odškodňovacím zákoně, a to § 12, který
stanovuje výjimky, kdy právo na odškodnění nevzniká. Úprava výjimek do značné míry kopíruje úpravu
v § 227 trestního řádu, neboť jej vylučuje v případě zastavení trestního stíhání z toho důvodu, že
obviněný nebyl za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, že mu byla udělena milost nebo že byl za
trestný čin byl amnestován, nebo z toho důvodu, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán
nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a) až c) trestního řádu.
Uvedená konstrukce v trestním řádu a odškodňovacím zákoně tak nevylučuje právo na odškodnění,
nýbrž jej podmiňuje dokončením trestního řízení, ve kterém soud rozhodne o vině, nikoliv však o trestu.
K uvedené konstrukci se vyjádřila i judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 17. září 2012, sp. zn.
28 Cdo 605/2012, rozsudek ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, či usnesení ze dne 21.
června 2022, sp. zn. 30 Cdo 6/2022, a judikatura v nich citovaná), podle které „nepřiznáním odškodnění
v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému
byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost
trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem
(k tomu srov. § 11 odst. 4 tr. řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody.“
Co se týče problematiky zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, takový důvod v § 12
odškodňovacího zákona uveden není. Je však civilními soudy analogicky uplatňován (jako příklad lze
uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). S ohledem na absenci
rozhodnutí trestního soudu o vině podle § 227 trestního řádu však nevyhnutelně dochází ze strany
civilních soudů ke zkoumání jednání osoby uplatňující právo na odškodnění z hlediska spáchání
trestného činu; jinak řečeno, civilní soudy posuzují skutek, o kterém v trestním řízení došlo k zastavení
trestního stíhání z důvodu promlčení. Tím však civilní soud zasáhne do práv osoby uplatňující právo na
odškodnění, což je v rozporu s Úmluvou, a to ať již soud použije jakoukoli formulaci, vždy bude toto
sdělení její podstatou. Použití analogie ve vztahu k § 12 odškodňovacího zákona zároveň rozšiřuje
rozsah výjimek z odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci, která je jinak podle
§ 2 odškodňovacího zákona absolutní a objektivní.
Vyloučení použití § 12 odškodňovacího zákona pro případy zastavení trestního stíhání z důvodu
promlčení se také nejeví jako vhodné řešení. Kromě souvislosti s dalšími případy uvedenými v § 11,
172 a § 227 trestního řádu, pro které by měla platit jiná konstrukce, ačkoliv k tomu není věcný důvod,
by taková úprava odporovala i obecnému chápání spravedlnosti. Nejvyšší soud k tomu v uvedeném
rozsudku 28 Cdo 605/2012 uvádí: „Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by osoba,
jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek
spáchala, či nikoli, měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k
10
odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému
chápání spravedlnosti.“
1.2 Zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti
mužů a žen
Úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů
navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti
mužů a žen.
2.1 Základní účel a cíle navrhované právní úpravy
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a
souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Hlavním účelem navrhované úpravy je naplnit požadavky směrnice 2024/1069. Věcné řešení nové
právní úpravy je založeno zejména na následujících cílech, které vychází z požadavků unijní směrnice
2024/1069:
• Poskytnutí efektivních nástrojů a opatření k ochraně žalovaného před SLAPP žalobami
Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný je v řízeních o žalobách SLAPP zpravidla ve slabším
postavení, neboť nedisponuje dostatečnými prostředky k obraně. Zároveň ho probíhající řízení
a nutnost se bránit před vydáním nepříznivého rozsudku, který by mu v případě neúspěchu ve
věci uložil zaplatit typicky až likvidační peněžní částku, v porovnání se žalobcem nepřiměřeně
zatěžuje. V případě žalovaného obvykle půjde o osobu, která nebude právně vzdělaná, a která i
přes poučení soudu nemusí být schopna dostatečné právní obrany. Právní řád by jí tak měl
poskytovat dostatečně efektivní nástroje a opatření k obraně před zneužívajícími řízeními nebo
zjevně bezdůvodnými žalobami.
• Rozšíření ochrany i na osoby jednající za účelem přípravy či podpory výkonu uvedených práv
Kromě osob, které vysloví svůj projev v tisku, na internetu, účastní se shromáždění či se
sdružují, provádí vědeckou, výzkumnou nebo uměleckou činnost, by měla být ochrana
poskytnuta osobám, které neprovedly činnost podřaditelnou pod uvedené základní práva a
svobody, nýbrž pouze přípravné (např. sběr dat), podpůrné či pomocné činnosti, které mají
přímou a nedílnou spojitost s jednáním, na které cílí žaloba SLAPP. Mělo by jít o konkrétní
přímo související činnost bez ohledu na to, zda spočívá ve společenské úsluze (pomoc při
obstarávání místa pro demonstraci) nebo je založena na předem uzavřeném smluvním poměru
(např. vydavatelství nebo tiskárny).
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o
doručování
Jako obecný účel navrhované právní úpravy je třeba uvést zajištění funkčnosti úpravy doručování do
ciziny a funkčnosti procesního postupu při odmítnutí písemnosti adresátem v souvislosti s jinými
procesními úkony tak, aby nevznikaly situace rozporné s uvedenými závěry Soudního dvora.
Jako základní cíle lze uvést:
• Spravedlivé rozdělení nákladů mezi účastníky
11
Soudní dvůr výše zmiňovaným rozsudkem stanovil, že náklady na překlad písemnosti musí
hradit žadatel, kterým bude jeden z účastníků. Navrhovaná úprava by tak měla vycházet
z kritéria, které jednoho z účastníků (typicky půjde o žalobce nebo žalovaného) nadměrně
nezatíží. Příkladem takové úpravy může být stanovení, že náklady na překlad všech písemností
ponese pouze žalobce či žalovaný. Mezi vhodná kritéria pro zajištění spravedlivého rozdělení
nákladů mezi účastníky se jeví nést náklady na překlad účastníkem, který má právní zájem na
zaslání písemnosti nebo který soudu písemnosti předložil.
• Zaručení nijak nezkrácené lhůty pro provedení příslušného procesního úkonu v rámci práva na
spravedlivý proces
V dalším výše zmíněném rozsudku Soudní dvůr uvedl: „Taková právní úprava, jako je právní
úprava dotčená v původním řízení, vede navíc fakticky k tomu, že adresátovi písemnosti
spadající do působnosti nařízení č. 1393/2007 bude odepřena možnost plně využít lhůtu
stanovenou vnitrostátním právem pro podání opravného prostředku, a sice v projednávané věci
lhůtu osmi dnů pro podání námitky proti dotčenému soudnímu aktu. V situacích, na které se
vztahuje právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny, musí mít přitom
jednotlivci k dispozici celé lhůty přiznané vnitrostátním právem členského státu pro využití
procesního práva proti doručované písemnosti.“ Navrhovaná úprava by tak měla zajistit, aby
měl účastník k dispozici celou lhůtu pro provedení procesního úkonu, a nikoliv pouze její část.
Tím také bude naplněno právo na spravedlivý proces.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Obecným účelem je přijetí právní úpravy, která postaví otázku práva na odškodnění v případě zastavení
trestního stíhání z důvodu promlčení najisto. Jako hlavní cíl lze uvést:
• Vyvážení práva na odškodnění s dobrými mravy a obecným chápáním spravedlnosti
Na jedné straně stojí právo na odškodnění z důvodu nezákonného trestního stíhání. Zároveň je
však třeba klást důraz na to, aby nedocházelo k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů,
což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Navrhovaná právní
úprava má tak za cíl vyvážit uvedené principy a najít řešení souladné s rozsudkem Evropského
soudu pro lidská práva.
2.2 Hlavní principy navrhované úpravy
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a
souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Navrhovaná úprava vychází primárně z principů stanovených ve směrnici 2024/1069, mezi tyto principy
patří.
• Vymezení případů, ve kterých má být žalovanému poskytnuta ochrana
Jako první věc je třeba stanovit, ve kterých případech má být žalovanému poskytnuta ochrana
v podobě nástrojů a opatření proti zneužívajícím řízením nebo zjevně bezdůvodným žalobám.
V tomto ohledu je třeba vycházet ze směrnice 2024/1069 i z ústavního pořádku, tedy zejména
Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv o lidských právech a základních
svobodách.
Podle znění směrnice 2024/1069 se ochrana poskytuje žalovanému tehdy, pokud je na něj
podána žaloba proto, že je zapojen do účasti veřejnosti. Toto obecné východisko v čl. 1 pak
rozvádí v čl. 4 odst. 1), kdy účast veřejnosti definuje jako „pronesení jakéhokoli výroku nebo
12
provádění jakékoliv činnosti, fyzickou či právnickou osobou při výkonu práva na svobodu
projevu a informací, svobodu umění a věd nebo svobodu shromažďování a sdružování a jakékoli
přípravné, podpůrné nebo pomocné činnosti s tím přímo spojené, které se týkají veřejného
zájmu“.
Vymezení ve směrnici vychází ze dvou částí: a) pronesení výroku či provedení činnosti při
výkonu vymezených práv a svobod, zejména svobody projevu a souvisejících práv a svobod,
nebo v rámci přípravné, podpůrné či pomocné činnosti přímo spojené s výkonem uvedených
práv a svobod; b) výrok či činnost se musejí týkat otázky veřejného zájmu.
Navrhovaná úprava z tohoto postulátu vychází a v ustanoveních, které uvedenou směrnici
provádí, tak vymezuje tyto části, a to i s ohledem na terminologii v Listině základních práv a
svobod a jejího výkladu provedeného Ústavním soudem včetně výkladu Evropským soudem
pro lidská práva co do příslušných článků Úmluvy, a případně i prováděcí zákonnou úpravou
(např. zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím).
Obecně se proto stanovuje, že ochrana je poskytnuta při „výkonu práva na“ a dále jsou uvedeny
konkrétní základní práva a svobody, zároveň jsou s ohledem na znění směrnice zahrnuty i
činnosti, které jsou přímo spojeny s výkonem práva, avšak nepředstavují jejich součást.
Konečně se musí výkon práva týkat otázky veřejného zájmu, který je neurčitým právním
pojmem, ze kterého vychází i judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu
při posuzování střetu mezi svobodou projevu a souvisejícími právy a svobodami na jedné straně
a právem na ochranu osobnosti a dalšími právy a svobodami na straně druhé.
• Vymezení osob, kterým bude poskytnuta ochrana
Po vymezení případů, ve kterých má být žalovanému poskytnuta ochrana, je třeba vymezit i
okruh osob, kterým má být poskytnuta ochrana. V tomto ohledu je třeba vyjít z finálního znění
čl. 1 a 4 odst. 1 směrnice, kdy v průběhu vyjednávání na půdě Rady EU došlo ke zobecnění
vymezení, a to z původního vymezení novinářů a mediálních organizací na předem nevymezený
okruh fyzických a právnických osob, které pronesly výrok či provedly činnost při výkonu
uvedených práv v otázkách veřejného zájmu, mezi které patří také spolky a další právnické
osoby zabývající se ochranou lidských práv (tzv. obránci lidských práv) nebo podílející se na
občanské společnosti, akademici a umělci, či odbory.
• Rozšíření nástrojů a opatření k ochraně žalovaného podle směrnice 2024/1069 a současně
jejich zakomponování do rámce současné úpravy
Uvedená směrnice 2024/1069 poskytuje široký rámec jednotlivých opatření a nástrojů
k ochraně žalovaného. Uvedené nástroje či opatření však český právní řád zcela nebo částečně
upravuje, navrhovaná úprava by tak neměla „objevovat kolo“ a snažit se zakotvit nové řešení
speciálně pro SLAPP žaloby v těch případech, kdy už současná úprava obsahuje nástroje a
opatření, které směrnice 2024/1069 vyžaduje. Mezi stávající nástroje patří zákaz zneužití práva,
zamítnutí žaloby pro zjevnou bezdůvodnost, úprava změny a zpětvzetí žaloby, úprava
povinnosti k náhradě nákladů řízení a k náhradě škody. Vedle toho český právní řád upravuje i
zastoupení právnickou osobou (ne však v případech SLAPP žalob), zálohy či jistoty (avšak
pouze v rámci předběžných opatření a zálohy k provedení důkazu), nebo také pořádkové
pokuty.
• Postup po podání žaloby ve věcech, které by se mohly dotýkat působnosti úpravy podle směrnice
2024/1069, by tak měl být následující:
13
Soud by měl nejdříve na základě žaloby posoudit, zda se výrok nebo jiná činnost žalovaného,
kterou lze podřadit pod svobodu projevu nebo další základní práva a svobody, nebo činnost
s výrokem nebo činností přímo související, za kterou je žalovaný žalován, dotýká otázek
veřejného zájmu a zda se na ní uplatní režim směrnice 2024/1069. Současně s tím by jako
v případech mimo režim směrnice 2024/1069 měl soud žalobu posoudit z hlediska její zjevné
bezdůvodnosti, a to z vlastní iniciativy. Pokud shledá, že je žaloba zjevně bezdůvodná, měl by
bez obstarání vyjádření žalovaného či provádění dokazování nařídit jednání, na kterém žalobu
bez dalšího zamítne.
V případě, že soud shledá, že jsou splněny základní předpoklady pro uplatnění směrnice
2024/1069, by měl při návrhu žalovaného na složení jistoty nebo zastoupení právnickou osobou
zohlednit možnost jejich použití. Pokud soud vyhodnotí, že jde o zneužívající žalobu, měl by
žalobu zamítnout a uložit žalobci pořádkovou pokutu.
Oproti směrnici 2024/1069 však dochází ke změně v jednom z hlavních principů navrhované úpravy:
• Rozšíření působnosti směrnice i na vnitrostátní případy
Navrhovaná úprava vychází z vymezení působnosti směrnice, a to s jednou podstatnou
výjimkou, která spočívá v rozšíření působnosti navrhované úpravy i na vnitrostátní případy.
Důvodů je několik, jako první lze uvést snahu zamezit nežádoucímu dvojímu standardu ochrany.
Pokud by před tuzemským soudem bylo zahájeno řízení o žalobě SLAPP bez přeshraničního
prvku, zůstal by žalovaný bez ochrany, která by mu náležela, kdyby byl v řízení přeshraniční
prvek přítomen. Výsledkem by bylo znevýhodnění těch, které čelí žalobě SLAPP na vnitrostátní
úrovni. Navíc by v případě omezení procesních záruk na přeshraniční případy hrozilo možné
nebezpečí obcházení práva ze strany přeshraničních subjektů, které například mohou SLAPP
žalobu účelově podat prostřednictvím tuzemských dceřiných společností, aby se vyhnuli
ochraně podle směrnice. Dalším důvodem pro rozšíření působnosti je snaha poskytnout
komplexní ochranu dohromady se zahraniční úpravou, kdy podle informací z ostatních
členských států z implementačních workshopů ke směrnici 2024/1069 pořádaných Evropskou
komisí by rovněž ostatní členské státy měly navrhnout nebo již navrhly předpis, který by se
vztahoval i na vnitrostátní spory.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o
doručování
Navrhovaná úprava v případě zálohy na náklady překladu písemnosti stanovuje pro rozdělení nákladů
mezi účastníky kritérium v podobě toho, v zájmu kterého účastníka je písemnost zasílána. V těchto
případech vždy nese povinnost složit zálohu příslušný účastník.
Hlavním principem úpravy počátku běhu procesních lhůt je zabránit jejich nežádoucímu souběhu
s lhůtou unijní a zajištění dostatečné časové dotace pro učinění příslušných úkonů, a to pro zvážení
odmítnutí přijetí písemnosti, jednak k následnému provedení příslušného procesního úkonu, pokud
k odmítnutí přijetí písemnosti nedojde.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Hlavním principem navrhované úpravy je podmínění přiznání práva na odškodnění za zastavení
trestního stíhání z důvodu promlčení dokončením trestního řízení, ve kterém trestní soud vysloví vinu,
ne však trest. Jedná se o konstrukci použitou u dalších případů zastavení trestního stíhání (např. z důvodu
amnestie či zpětvzetí souhlasu poškozeného). Civilní soudy tak nebudou zkoumat trestněprávní stránku
věci, čímž nebudou porušovat čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a zároveň se zachová právo obviněného na
odškodnění.
14
2.3 Dopady navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti
mužů a žen
Navrhovaná úprava nemá dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a
souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Z hlediska případné diskuze o nezbytnosti přijetí návrhu je na prvním místě nutné zmínit, že Česká
republika je jakožto členský stát Evropské unie povinna přijmout nejpozději do 7. května 2026 národní
úpravu nezbytnou pro dosažení souladu se směrnicí 2024/1069.
Komise dne 3. prosince 2020 vydala evropský akční plán pro demokracii, který oznámil soubor opatření
k posílení svobody a plurality sdělovacích prostředků, včetně iniciativy týkající se strategických žalob
proti účasti veřejnosti. Uvedený akční plán představuje zastřešující iniciativu zaměřenou na posílení
postavení občanů a budování odolnějších demokracií v celé EU. V návaznosti na tuto iniciativu Komise
přijala rovněž doporučení 2022/758 ze dne 27. dubna 2022 o ochraně novinářů a obránců lidských práv,
kteří se podílejí na účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými nebo zneužívajícími soudními
řízeními. Kromě směrnice 2024/1069 přijala Komise doporučení 2022/758 ze dne 27. dubna 2022 o
ochraně novinářů a obránců lidských práv, kteří se podílejí na účasti veřejnosti, před zjevně
neopodstatněnými nebo zneužívajícími soudními řízeními. V souladu se zněním směrnice i
souvisejících dokumentů lze uvést následující důvody, pro které je přijetí úpravy nezbytné:
• Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy umožní relevantním
aktérům se účastnit na debatě o věcech veřejných bez strachu z možné sankce v podobě účasti
na soudním řízení.
• Mezi tyto aktéry patří i média, jejímž cílem je zajistit přístup veřejnosti k informacím, které
umožňují vytvářet si vlastní názory a uplatňovat vlastní úsudek ve veřejném prostoru, v němž
lze svobodně vyjadřovat rozdílné názory.
• Nepřijetí uvedené úpravy proti SLAPP žalobám by v případě nárůstu SLAPP žalob
představovalo riziko odrazení relevantních aktérů od účasti na debatě o věcech veřejných i
k podávání informací týkajících se oblastí, kde by podání SLAPP žaloby hrozilo.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o
doručování
Stejně jako v případě písm. a) je na prvním místě třeba pamatovat na povinnost souladu vnitrostátního
práva s unijním právem, která vyplývá z čl. 1 odst. 2 Ústavy. Uvedené rozsudky Soudního dvora přitom
nelze pouze zohlednit při výkladu stávajících ustanovení občanského soudního řádu, který řešení
uvedených otázek vůbec neobsahuje.
Bez přijetí odpovídající úpravy tak vzniká značné riziko nejednotnosti postupu soudů při rozhodování
o tom, kdo bude platit a případně i hradit náklady na doručování. Totéž platí i pro určení vztahu běhu
lhůt pro odmítnutí přijetí písemnosti adresátem a lhůt pro provedení jiných procesních úkonů. S ohledem
na princip právní jistoty je tak třeba tuto situaci vyřešit přijetím nové právní úpravy.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
V případě nepřijetí nové právní úpravy bude nadále neuspokojivě řešena situace otázky odškodnění za
zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení. S ohledem na podstatu sporů o odškodnění lze nadále
očekávat aplikaci § 12 odškodňovacího zákona, kdy se civilní soudy budou věcně nadále zabývat
trestněprávními úvahami, které jim nenáleží, které budou následně reflektovat v odůvodnění a které
15
mohou vést k dalšímu porušení presumpce neviny jako ve věci Machalický. Samotná analogie je pak
v těchto případech nevhodným způsobem řešení nastalé situace.
4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a
souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Z ústavně zaručených práv se navrhovaná úprava týká především čl. 17 Listiny základních práv a svobod
upravující svobodu projevu a také dalších základních práv a svobod, které některé aspekty svobody
projevu zahrnují nebo pro svobodu projevu umožňují vhodné podmínky. Mezi tato práva a svobody patří
svoboda vědeckého bádání a zveřejňování jeho výsledků a také svoboda umělecké tvorby podle čl. 15
odst. 2, kdy obě zahrnují specifickou formu svobody projevu. Dále se jedná zejména o právo petiční (čl.
18), které zaručuje možnost vyjádřit názor či požadavek specifickou formou petice s nárokem na
vyřízení, nikoliv však vyhovění. Dále se jedná o právo shromažďovací (čl. 19), které garantuje svobodu
vyjádření názoru formou shromáždění, manifestace či demonstrace, či právo sdružovací (čl. 20),
zaručující též možnost vzniku nových subjektů nesoucích určitá poselství. Podstatou těchto práv
(alespoň z podstatné části) je snaha vyjádřit určitý názor či postoj, resp. přispět do veřejné debaty.
Navrhovaná úprava má za cíl zlepšit postavení adresátů těchto práv a svobod, a to zavedením
konkrétních procesních nástrojů, které provádí směrnici nad rámec těch, které už česká právní úprava
obsahuje.
Protipólem uvedených práv je právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a
na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života chráněné v čl. 10 Listiny, nicméně nelze
vyloučit ani případy, kdy dojde k zásahu do jiného základního práva1 (např. právo podnikat, srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11). Střet uvedených práv a svobod s právem
na ochranu práv podle čl. 10 Listiny nebo jiného základního práva nebo svobody je v soudním řízení
především předmětem věcného „hmotněprávního“ posouzení věci, které je obsaženo v meritorním
rozhodnutí.
Navrhovaná úprava vychází z předpokladu, že procesní nástroje a opatření k ochraně žalovaného se
v souladu se směrnicí mají vztahovat pouze na případy, kdy jde o výkon (v podobě výroku či činnosti)
uvedených práv a svobod nebo činnost s výkonem práv a svobod přímo souvisejících, který se týká
otázek veřejného zájmu.
Otázku veřejného zájmu či věc veřejnou lze vymezit jako záležitost, která ovlivňuje veřejnost natolik,
že by na ní mohla mít veřejnost legitimní zájem. To, zda jde o otázku veřejného zájmu, posuzuje ve své
judikatuře v rámci tzv. osmikrokového testu2 i Ústavní soud a charakterizuje ji jako „veškeré agendy
státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních
i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je
ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou
pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne ze dne 11. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Jedná se
tedy o obsahově neuzavřený výčet, jako další příklady otázek veřejného zájmu lze v souladu se směrnicí
uvést otázky základních práv, veřejného zdraví, bezpečnosti, životního prostředí či otázky
demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy.
1 Příklady SLAPP žalob včetně typu práv, které byly v rámci SLAPP žaloby uplatněny, uvádí v každoroční zprávě
zahraniční CASE, nebo-li Coalition against SLAPPs in Europe (Koalice proti SLAPP žalobám podaných
v Evropě). Drtivou většinu představuje porušení práv odpovídajících právům podle čl. 10 odst. 1 Listiny, dále ale
může jít o porušení pravidel hospodářské soutěže nebo ochrany osobních údajů podle GDPR. Zprávu za rok 2024
lze nalézt na odkaze (cit. 29.8.2025): https://www.the-case.eu/wp-content/uploads/2024/12/CASE-2024-report-
vf_compressed-1.pdf
2 Nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, nález téhož soudu ze dne 11. června 2018,
sp. zn. I. ÚS 4022/17.
16
Konečně je třeba v tomto bodě dodat, že ačkoliv je úprava namířena proti zneužívajícím žalobám,
institut zneužití práva se může objevit i na straně žalovaného. Poskytnout ochranu žalovanému tak
nebude možné v případě, kdy je cílem žalovaného zcela zjevně a nade vší pochybnost šířit dezinformace
nebo vznášet vykonstruovaná nařčení s cílem poškodit pověst žalobce.
Po vymezení, v jakých případech se procesní nástroje a opatření mají použít, je třeba posoudit nově
navrhované procesní nástroje, mezi které patří možnost zastoupení žalovaného právnickou osobou a
složení jistoty na náklady řízení žalovaným. S ohledem na princip proporcionality by tyto nástroje a
opatření měly sledovat legitimní cíl, být způsobilé tohoto cíle dosáhnout, nepřekračovat meze toho, co
je nezbytně nutné, a zároveň musí být splněn prvek přiměřenosti [proporcionalita stricto sensu (viz
BARTOŇ, Michal, Jan KRATOCHVÍL, Martin KOPA, Maxim TOMOSZEK, Jiří JIRÁSEK a Ondřej
SVAČEK. Základní práva. Praha: Leges, 2016. ISBN 978-80-7502-128-1, s. 95 a n. a nález Ústavního
soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15)].
Institut jistoty je použit již v současné úpravě, ať už v rámci předběžných opatření podle § 75b o. s. ř.
(přičemž tato úprava obstála před Ústavním soudem v usnesení ze dne 16. května 2006, sp. zn. Pl. ÚS
46/05) nebo v podobě zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 insolvenčního zákona, kdy
návrh na zrušení Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 28. června 2022, sp. zn. Pl. ÚS 104/20.
Navrhovaný institut jistoty slouží k legitimnímu cíli, kterým je zajištění náhrady nákladů řízení pro
žalovaného a je ho možné použít pouze tehdy, pokud žalobce řízením sleduje zjevné zneužití práva nebo
je tu vážná obava, že by žalobce v případě svého neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení.
Institut jistoty tak vymezením případů, ve kterých soud může jistotu uložit, nepřekračuje meze nezbytně
nutného, a zároveň jde o přiměřený zásah do práva žalobce, který je navíc v případě finančních problémů
chráněn před složením jistoty v případech, kdy se uplatní osvobození od soudních poplatků podle § 138
o. s. ř.
Zastoupení žalovaného právnickou osobou představuje institut, který je v mnoha modalitách upraven v
§ 26 o. s. ř. Toto ustanovení sledující legitimní cíl podpory žalovaného umožňuje osobě ve vymezeném
postavení (člen odborové organizace, cizinec, subjekt údajů) zastoupení spolkem či jinou právnickou
osobou, jejímž předmětem činnosti je ochrana zájmů účastníka. Totéž platí i pro navrhovanou úpravu,
kdy půjde o možnost zastoupení prostřednictvím právnické osoby, jejímž předmětem činnosti bude
ochrana uvedených práv či demokratických hodnot podle čl. 2 Listiny. S ohledem na obtížnost těchto
sporů, kde bude zpravidla třeba posuzovat střet mezi svobodou projevu nebo dalšími souvisejícími právy
a svobodami na jedné straně a právy podle čl. 10 Listiny či jiným základním právem nebo svobodou na
straně druhé, se pro zastoupení vyžaduje právnické vzdělání člena nebo zaměstnance takové právnické
osoby. Samozřejmě ani žalovanému, ani žalobci nic nebrání si obstarat zastoupení jiným způsobem,
zastoupení žalovaného právnickou osobou není povinné a závisí na aktivitě (pokud si sám právnickou
osobu obstará) či souhlasu (pokud se právnická osoba nabídne) žalovaného.
Obecně lze tedy shrnout, že uvedená ustanovení i zbylá opatření k provedení směrnice jsou v souladu
s ústavním pořádkem.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o
doručování
Co se týče souladu institutu zálohy s ústavním pořádkem, znovu lze obecně odkázat na judikaturu
Ústavního soudu uvedenou v písm. a). Záloha se podle navrhované úpravy skládá za účelem pokrytí
nákladů na překlad písemnosti. Při posuzování souladu s ústavním pořádkem je třeba předně vycházet
ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, ve kterém se Ústavní soud
zabýval výkladem čl. 37 odst. 4 Listiny zakotvujícím právo na tlumočníka. Ústavní soud v tomto
stanovisku uvedl, že uvedený článek nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak.
Uvedené rozhodnutí pak aplikovaly obecné soudy i na § 18 odst. 1 o. s. ř. upravující právo jednat před
soudem ve své mateřštině. Podle obecných soudů z uvedeného ustanovení nelze dovozovat povinnost
17
soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá
český jazyk (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem R
67/2018 civ., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017).
Z ústavního pořádku tak ani pro vnitrostátní případy nevyplývá povinnost soudů provádět překlad
písemnosti (na to se však novela nevztahuje), totéž by mělo platit i pro navrhovanou úpravu zabývající
se překladem písemností doručovaných do ciziny.
Zároveň je třeba pamatovat na to, aby navrhovaná úprava nevedla k porušení práva na spravedlivý
proces v podobě zatížení účastníka nepřiměřenými náklady na složení zálohy. Co se týče rozdělení
nákladů na placení zálohy, jako relevantní kritérium bylo zvoleno „písemnost zasílána v zájmu
účastníka“. Tento koncept odpovídá vymezení pojmu žadatel v rozhodnutí Soudního dvora (bod 40),
tedy „účastníka řízení, který má právní zájem na zaslání písemnosti (…).“. Toto kritérium dopadá na
účastnické, či jakékoli jiné písemnosti prostřednictvím kterých soud v zájmu účastníka komunikuje
s účastníky nebo dalšími osobami v cizině. Uvedené kritérium nepřiměřeně nezatěžuje ani jednoho
z účastníků, naopak se snaží o nalezení co nejspravedlivějšího rozdělení placení zálohy. Pro případy
osob, které by neměly na složení zálohy finanční prostředky, navrhovaná úprava koresponduje s
postupem pro placení zálohy na provedení důkazu a vylučuje složení zálohy tehdy, kdy je účastník
osvobozen od placení zálohy jako součásti práva na osvobození od soudních poplatků nebo naplnil-li
předpoklady pro osvobození od placení zálohy. Zálohu v takovém případě platí stát.
Navrhovaná úprava běhu lhůty pak plně respektuje právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny,
neboť adresátovi písemnosti nechává lhůtu ke zvážení odmítnutí přijetí písemnosti, na kterou teprve
poté navazuje lhůta k provedení příslušného procesního úkonu. Je tak zaručeno, že účastník bude
disponovat dostatečně dlouhou lhůtou na provedení všech potřebných úkonů.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Uvedenou úpravu je třeba posoudit zejména s právem na náhradu škody způsobené mu nezákonným
rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním
postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Předně je třeba stanovit, že navrhovaná úprava sleduje legitimní cíle, a to jednak ochranu osoby
uplatňující právo na odškodnění za nezákonné trestní stíhání před porušením presumpce neviny podle
čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Jak již uvedl Evropský soud pro lidská práva ve věci
Machalický nebo také Ústavní soud v bodě 20 usnesení ze dne 23. října 2024, sp. zn. IV. ÚS 88/24:
„civilní soudy nesmí v odůvodnění svých rozhodnutí jakkoli stěžovateli přičítat vinu za trestný čin, za
který nebyl odsouzen, nebo jinak naznačovat, že spáchal trestný čin. Jinak by totiž porušily čl. 6 odst. 2
Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina
nebyla prokázána zákonným způsobem“. Druhým cílem navrhované úpravy je zajistit, aby se
odškodnění poskytovalo pouze osobám, které trestný čin nespáchaly, v opačném případě by došlo ke
stavu, který by odporoval dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti
Navrhovaná konstrukce, podle které by měl o trestněprávních otázkách rozhodovat trestní soud, který
na žádost obviněného bude pokračovat v trestním řízení a rozhodne o vině, nikoliv však o trestu, načež
následně civilní soud bude uvedeným rozhodnutím vázán a nebude již nijak posuzovat trestněprávní
otázky viny, je konstrukcí zakotvenou již v původním znění zákona č. 82/1998 Sb.; v téže době také již
byla účinná příslušná ustanovení trestního řádu. Jedná se o konstrukci, která se uplatňuje na široký výsek
případů, kdy je trestní stíhání zastaveno, a do kterých v trestním řízení patří i promlčení.
Uvedená konstrukce je tak souladná s čl. 36 odst. 3 Listiny, což potvrzuje i judikatura Evropského soudu
pro lidská práva (k ní viz níže), a také Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS
1391/15, aproboval výklad Nejvyššího soudu, že zastavení řízení pro promlčení samo o sobě nevede k
závěru o nezákonnosti trestního stíhání. Takový závěr nenarušuje dle Ústavního soudu samotnou
18
podstatu práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť je vyjádřením ústavně konformní zásady
trestní legislativy, dle níž se musí státní orgány pokusit vyšetřit a postihnout veškeré trestně závadné
jednání, u nějž není dostatečně zřejmá bezúspěšnost (resp. neoprávněnost) takové snahy. Dále lze
odkázat i na uvedené usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 88/24: „To, že osobu již z nejrůznějších důvodů
odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným.
Lze tak v souladu se zákonem trvat na tom, aby se daná osoba domáhala dalšího pokračování v trestním
řízení. Jeho výsledek eventuálně ukáže, zda celé trestní stíhání bylo nezákonné. Současně platí, že je
třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných
v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny.“
5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky
vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a
souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Mezi současné cíle Evropské Unie patří i ochrana účasti veřejnosti na demokratickém životě a svobody
projevu, která je považována za základní hodnotu Unie. V posledních letech se EU zaměřuje na boj proti
tzv. strategickým žalobám proti účasti veřejnosti (SLAPP), které představují vážné ohrožení právního
státu, svobody projevu a práva na informace. Tyto žaloby jsou typicky podávány s cílem zastrašit
novináře, aktivisty, obránce lidských práv či jiné osoby jednající ve veřejném zájmu.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1069 ze dne 11. dubna 2024 stojí na prvním místě
mezi nástroji, které tyto unijní cíle plní, a to vedle doporučení Komise (EU) 2022/758 ze dne 27. dubna
2022 o ochraně novinářů a obránců lidských práv, kteří se podílejí na účasti veřejnosti, před zjevně
neopodstatněnými nebo zneužívajícími soudními řízeními. Směrnice stanoví minimální standardy
ochrany před zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními řízeními v
přeshraničních občanskoprávních věcech. Jejím cílem je zajistit, aby osoby zapojené do veřejné debaty
nebyly vystaveny šikanózním právním postupům, které by mohly vést k omezení jejich práv
garantovaných Listinou základních práv EU, zejména svobody projevu, práva na informace a práva na
účinnou právní ochranu.
Předložený návrh je ve shodě s cíli EU a jeho cílem je provést směrnici do právního řádu, jak je
prezentováno v následující části.
• Směrnice 2024/1069 a její provedení ve vnitrostátním právním řádu
V čl. 1 (předmět) směrnice stanovuje svůj obsah, upravuje záruky proti zjevně neopodstatněným
žalobním návrhům nebo zneužívajícím soudním řízením v občanskoprávních věcech s
přeshraničním dopadem, zahájeným proti fyzickým a právnickým osobám proto, že jsou
zapojeny do účasti veřejnosti. Směrnice rozlišuje mezi zjevně neopodstatněnými žalobami nebo
zneužívajícími soudními řízeními, a to nejen terminologicky v čl. 1, nýbrž i systematicky
rozsahem nástrojů směřujících proti jednomu nebo druhému institutu, a to v kapitole III
(zamítnutí v rané fázi), která upravuje nástroje použitelné proti zjevně neopodstatněným
žalobám, a v kapitole IV (prostředky nápravy), která upravuje prostředky nápravy proti
zneužívajícím soudním řízením.
Z tohoto rozdělení je tak třeba vycházet a navrhovaná úprava v tomto ohledu mezi oběma
instituty a prostředky nápravy poskytuje příslušné nástroje a opatření v souladu se směrnicí.
V čl. 2 (oblast působnosti) je uveden rozsah působnosti směrnice, která se má vztahovat na
občanskoprávní nebo obchodněprávní věci s přeshraničním dopadem, které jsou předmětem
občanskoprávního řízení, včetně předběžných a zajišťovacích opatření a protinávrhů, bez
19
ohledu na povahu soudu. Nepoužije se zejména na daňové, celní či správní věci ani na
odpovědnost státu za jednání a opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii). Směrnice
se zároveň nevztahuje na trestní věci ani na rozhodčí řízení a nedotýká se trestního práva
procesního.
Navrhovaná úprava vychází z vymezení působnosti směrnice, a to s jednou změnou, která
spočívá v rozšíření působnosti navrhované úpravy i na vnitrostátní případy. Důvodů je několik,
jako první lze uvést snahu zamezit nežádoucímu dvojímu standardu ochrany. Pokud by bylo
před tuzemským soudem zahájeno řízení o žalobě SLAPP bez přeshraničního prvku (což bude
zřejmě častější případ na našem území3), zůstal by žalovaný bez ochrany, která by mu náležela,
kdyby byl v řízení přeshraniční prvek přítomen. Výsledkem by byl nežádoucí dvojí standard
ochrany a znevýhodnění těch, které čelí žalobě SLAPP na vnitrostátní úrovni. Navíc v případě
omezení procesních záruk na přeshraniční případy by hrozilo možné nebezpečí obcházení práva
ze strany přeshraničních subjektů, které například mohou žalobu SLAPP účelově podat
prostřednictvím tuzemských dceřiných společností, aby se vyhnuli ochraně podle směrnice.
Dalším důvodem pro rozšíření působnosti je snaha poskytnout komplexní ochranu dohromady
se zahraniční úpravou. Podle informací z ostatních členských států z implementačních
workshopů ke směrnici 2024/1069 pořádaných Evropskou komisí navrhují i ostatní členské
úpravu, která se vztahuje i na vnitrostátní spory. Toto rozšíření je tak plně v souladu s unijními
cíli.
Tímto je také proveden čl. 3 (minimální požadavky), upravující možnost zvýšit ochranu
uvedenou ve směrnici a zároveň zakazující snížit dosavadní úroveň ochrany. Navrhovaná právní
úprava v souladu s tímto článkem nesnižuje dosavadní úroveň ochrany.
V čl. 4 (definice) jde o vymezení celkem 3 termínů. První z nich představuje „účast veřejnosti“,
druhý „záležitost veřejného zájmu“, a třetí „zneužívající soudní řízení proti účasti veřejnosti“.
Druhá a třetí definice přitom spíše uvádí příklady nebo znaky uvedeného termínu než komplexní
definici.
Navrhovaná úprava vychází ze všech třech termínů. Co se týče „účasti veřejnosti“, tento termín
v podobě „žaloby proti svobodě projevu a některým dalším právům“ upravené v § 197 a 198 o.
s. ř. vymezuje jako hypotézu pro uplatnění procesních opatření a nástrojů, a to v souladu se
směrnicí vymezením základních práv a svobod, doplněním přípravných, podpůrných nebo
pomocných činností a vztažením na všechny fyzické či právnické osoby, které budou
v uvedených věcech žalovány.
Další termín v podobě „záležitosti veřejného zájmu“ je směrnicí vymezen široce coby každá
záležitost, která ovlivňuje veřejnost natolik, že by na ní mohla mít veřejnost legitimní zájem.
Směrnice zároveň uvádí demonstrativní výčet případů. Obecně lze uvést, že se jedná o neurčitý
právní pojem, který není legislativně vhodné a ani možné konkrétněji definovat. Soudy tak tento
pojem budou vykládat primárně v souladu s vnitrostátním právem i s ohledem na příklady
uvedené ve směrnici.
Obdobné lze uvést i ke „zneužívajícímu soudnímu řízení proti účasti veřejnosti“. Samotný
institut zneužití práva je obecným institutem, který může mít velké množství podob. Mezi ně
patří i zneužívající žaloba, která znovu může nabývat v jednotlivých případech různých forem.
Znovu se tak uplatní současná úprava, a to při zohlednění znaků uvedených ve směrnici.
3 Podle již zmiňované každoroční zprávy CASE tvořily v letech 2010 až 2023 přeshraniční věci méně než 10 %
případů SLAPP žalob.
20
Čl. 5 negativně definuje věc s přeshraničním dopadem pro účely směrnice, kdy každá věc by
měla být považována za věc s přeshraničním dopadem, ledaže obě strany mají bydliště či sídlo
ve stejném členském státě jako soud, u něhož bylo řízení zahájeno, a všechny ostatní prvky
relevantní pro danou situaci se nacházejí pouze v tomto členském státě.
Navrhovaná úprava se vztahuje nejen na věci s přeshraničním prvkem, ale je rozšířena i na
vnitrostátní případy a toto rozlišení proto není z hlediska transpozice relevantní.
Čl. 6 až 10 (kapitola II) obsahují obecná pravidla upravující procesní záruky. Jedná se o úpravu
pro případy dodatečné změny žalobního návrhu nebo tvrzení, podpory žalovaného v soudním
řízení a složení jistoty.
Podle čl. 6 by měly osoby, proti kterým byla podána zneužívající žaloba podle směrnice, mít
právo navrhnout soudu uložit žalobci jistotu, dále navrhnout uplatnění prostředků podle kapitoly
III (čl. 11 až 13 upravující zamítnutí zjevně bezdůvodné žaloby v rané fázi řízení) a také uplatnit
prostředky podle kapitoly IV (čl. 14 a 15 upravující prostředky nápravy proti zneužívajícím
žalobám). Podle odst. 2 je pak na členských státech, aby uvážily, zda může soud prostředky
podle kapitoly III a IV uplatnit z moci úřední.
Navrhovaná i současná úprava v tomto ohledu respektují znění směrnice. Nařízení jistoty je
ponecháno pouze na návrhu žalobce, kdy soud nemůže nařídit složení jistoty z vlastní iniciativy.
Soud pouze podle okolností případů vyhodnotí, zda jsou ke složení jistoty splněny podmínky
stanovené zákonem.
Co se týče prostředků podle kapitoly III, ty jsou v souladu se současnou úpravou přijímány
soudem z moci úřední. Otázka zjevné bezdůvodnosti totiž patří do věcného posouzení žaloby,
které přísluší soudu a které soud činí sám bez ohledu na návrh ostatních účastníků, coby jako
jednu z prvních činností v řízení. Případný další postup je také na soudu, a to s ohledem na §
100 odst. 1 o. s. ř., podle kterého soud postupuje v řízení i bez dalších návrhů tak, aby věc byla
co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Žalovaný tak může namítnout zjevnou bezdůvodnost
žaloby a soud se touto námitkou bude zabývat, nicméně zjevnou bezdůvodnost by měl posoudit
sám soud i bez ohledu na činnost účastníků. Důkazní břemeno a břemeno tvrzení
k opodstatněnosti žaloby nese žalobce (k tomu viz čl. 12).
Nástroje kapitoly IV pak lze rozdělit mezi povinnost k náhradě nákladů řízení (čl. 14), o které
ale soud znovu rozhodne z vlastní iniciativy, a to podle § 151 odst. 1 o. s. ř. a zavedení
procesních prostředků nápravy proti zneužívajícím soudním řízením (čl. 15).
Při náhradě za právní zastoupení bude vycházet z úpravy odměny za zastupování podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění. Co se týče náhrady za právní
zastoupení nad rámec této tzv. „mimosmluvní odměny“, v tomto ohledu vzniká žalobci
povinnost k náhradě škody podle § 2909 o. z. (podrobněji čl. 14), přičemž žalovaný musí
uplatnit tento nárok vůči žalobci. Žalovaný je v souladu s čl. 6 směrnice proto aktivním
navrhovatelem.
Co se týče provedení článku 15, tam žalovaný může soud v souladu s transpoziční úpravou žádat
o přiznání práva rozsudek uveřejnit na náklady žalobce. V případě zjevně zneužívajícího podání,
tedy je-li již od začátku jasné, že žalobce žalobou cílí pouze na zneužití řízení, může žalovaný
navíc navrhovat uložení pořádkové pokuty. Tím se nevylučuje možnost soudu rozhodnout o
uložení pokuty z moci úřední.
21
V čl. 7 je pak vyjádřen požadavek na zrychlené vyřízení návrhů v souladu s vnitrostátním
právem, přičemž se zohlední okolnosti daného případu, právo na účinnou právní ochranu a
právo na spravedlivý proces. V případě zamítnutí z důvodu zjevné neopodstatněnosti v rané fázi
řízení podle čl. 11 je však třeba pamatovat, že k zamítnutí může dojít kdykoliv během řízení,
jakmile soud sezná, že jde o zjevně bezdůvodnou žalobu. V případě prostředků podle kapitoly
IV směrnice uvádí, že ke zrychlenému vyřízení je třeba přistoupit tam, kde je to možné, v
souladu s vnitrostátním právem, přičemž se zohlední okolnosti dané věci, právo na účinnou
právní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Znovu lze uzavřít, že navrhovaná i současná úprava splňují požadavky směrnice. O složení
jistoty soud rozhodne bez zbytečného odkladu po posouzení její důvodnosti. V případě zjevné
bezdůvodnosti (např. žaloba je podána na základě promlčeného nároku) soud podle § 114 a §
114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. rozhodne bez vyjádření žalovaného (pokud ke zjištění o zjevné
bezdůvodnosti dojde až v průběhu řízení, tak už soud nebude od žalovaného vyžadovat další
podklady) a bez provedení dokazování (v případě zjevné bezdůvodnosti v průběhu řízení soud
od dalšího dokazování ustoupí) nařídí jednání, na kterém vynese zamítavý rozsudek. S ohledem
na čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle kterého se rozsudek vyhlašuje veřejně na jednání, není v tomto
případě možné rozhodnout „od stolu“. K nařízení jednání se přistupuje i u jiných případů
zrychleného řízení, např. v případě rozsudku pro uznání na základě kvalifikované výzvy podle
§ 114b a § 153a o. s. ř. Zároveň dochází novou úpravou k vložení ustanovení o přednostním
vyřizování žalob proti svobodě projevu a některým dalším právům.
Opatření podle kapitoly IV jsou pak i s ohledem na své zaměření proti zneužívajícím soudním
řízením směřována až na konec řízení, neboť právě v konečném meritorním rozhodnutím soud
rozhodne o tom, zda je žaloba zneužívající. Soud tím pádem nemůže o náhradě nákladů
rozhodnout až do okamžiku vydání konečného rozhodnutí, to ostatně stanovuje § 151 odst. 1 o.
s. ř.; totéž platí o uplatnění nároku na náhradu škody. Nicméně v případě změny žaloby je podle
§ 151 odst. 1 o. s. ř. možné uplatnit náhradu nákladů od okamžiku, jakmile tyto náklady
vzniknou. Pořádkovou pokutu je pak možné uložit i v průběhu řízení, nicméně znovu lze
v tomto ohledu poukázat na to, že tato sankce může být vydána v reakci na uvážení soudu o
zneužívajícím charakteru žaloby, kterou v takovém případě zamítne konečným meritorním
rozhodnutím.
Co se týče dodatečné změny žalobního návrhu nebo tvrzení podle čl. 8, podle směrnice by žádné
dodatečné změny žalobních návrhů či tvrzení učiněné žalobcem, včetně zpětvzetí žalob, neměly
mít vliv na možnost žalovaného uplatnit prostředky nápravy podle kapitoly IV (přiznání náhrady
nákladů a úprava sankcí), a to v souladu s vnitrostátním právem. Náhrada nákladů by podle čl.
14 měla obsahovat přiznání nákladů řízení, a to včetně plných nákladů na právní zastoupení,
ledaže jsou zjevně nepřiměřené. Ukládání sankcí je pak dle čl. 15 ponecháno na diskreci
členských států, přičemž sankce musí být přiměřené a odrazující, včetně možnosti uložit žalobci
SLAPP uhrazení náhrady škody nebo zveřejnění soudního rozhodnutí.
S těmito ustanoveními je souladná již současná úprava v občanském soudním řádu a občanském
zákoníku. Proti případným snahám o zbavení se povinnosti nést náklady řízení či hradit škodu
prostřednictvím zpětvzetí či změny žaloby lze uplatnit obecná ustanovení, která zpětvzetí či
změnu neumožňují ve stanovených případech, např. jestliže by výsledky dosavadního řízení
nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) či v případě
nesouhlasu ostatních účastníků z vážných důvodů (§ 96 odst. 3 o. s. ř.). Dále se tyto skutečnosti
promítají v rozhodnutí o nákladech řízení, kdy v případě zpětvzetí žaloby dojde k uložení
náhrady nákladů podle § 146 odst. 2, v případě změny žaloby pak k uložení náhrady nákladů
22
v zamítavém meritorním rozsudku. Je tomu tak z důvodu, že soud by a priori neměl povolit
změnu žaloby podle § 95 odst. 2 o. s. ř. v případě, že žalobce zjevně míní institutu změny žaloby
zneužít, aby zamezil prohře ve sporu týkajícího se dosavadního skutkového základu
(SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, § 95.). V případě, že žalobce doplňuje žalobu
o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok, nejedná se o změnu žaloby (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017). Náhrada plných nákladů je
pak zajištěna povinností k náhradě škody podle § 2909 o. z.
Ukládání sankcí podle čl. 15 je v navrhované úpravě zajištěno prostřednictvím jednak možnosti
žalovaného, aby mu soud v zamítavém rozsudku přiznal právo rozsudek uveřejnit na náklady
žalobce a dále prostřednictvím pořádkové pokuty v § 53 o. s. ř., kterou soud uloží účastníku za
podání, které sleduje zjevné zneužití práva. Směrnice v článku 6 ukládá členským státům
povinnost zajistit, aby žalovaný mohl požádat o uplatnění prostředků nápravy v čl. 14 a 15 v
souladu s vnitrostátním právem. Obdobně má mít žalovaný dle čl. 8 možnost požádat o uplatnění
těchto prostředků v souladu s vnitrostátním právem v případě změny či zpětvzetí žaloby. Z
obecné zásady v § 100 odst. 1 o. s. ř. lze dovodit, že soud může o uložení pořádkové pokuty
rozhodovat z vlastní iniciativy po celou dobu řízení, přičemž tak může činit až do vydání
rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby žalobcem. Žalovaný však může soudu
podat návrh na uložení pořádkové pokuty žalobci kdykoli v průběhu řízení, a tedy i poté, co
žalobce vzal svou žalobu zpět, až do vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Navrhovaný postup
je tak v souladu se závazky České republiky plynoucími z čl. 8 a 15 směrnice.
Podpora žalovaného je obsažena v čl. 9. Podle něj by měl soud umožnit sdružením, organizacím,
odborovým svazům a jiným subjektům, které mají v souladu s kritérii stanovenými jejich
vnitrostátním právem oprávněný zájem na ochraně nebo prosazování práv osob, které jsou
zapojeny do účasti veřejnosti, podpořit žalovaného s jeho souhlasem podpořit nebo poskytnout
informace v tomto řízení v souladu s vnitrostátním právem.
Navrhovaná úprava promítá uvedený článek v oprávnění zastupovat žalovaného právnickou
osobou, k jejímž činnostem podle zakladatelského právního jednání patří ochrana uvedených
práv a svobod nebo demokratických hodnot. Zastoupení bude možné pouze se souhlasem
žalovaného. S ohledem na náročnost řízení bude v řízení za právnickou osobu vystupovat
pověřený zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Podobně jako v případech ostatních
právnických osob v § 26 platí pro zastupování i právnickou osobou zákaz substituce. Vedle
navrhované úpravy provádí uvedený článek úprava v § 26 odst. 1 o. s. ř., podle kterého může
odborová organizace, v řízení zastupovat účastníka, který je jejím členem, s výjimkou věcí
týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti.
Úprava v čl. 10 stanovuje, aby žalobce složil jistotu k pokrytí odhadovaných nákladů řízení, jež
mohou zahrnovat náklady na právní zastoupení vzniklé žalovanému, a, je-li to stanoveno ve
vnitrostátním právu, náhradu škody.
Navrhovaná úprava zakotvuje možnost soudu uložit jistotu v případě, že žalobce řízením sleduje
zjevné zneužití práva nebo pokud existuje vážná obava, že by žalobce v případě svého
neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení. Uložení jistoty je ponecháno na úvaze soudu,
čímž je zaručeno zohlednění práva žalobce na přístup ke spravedlnosti. Dále je šetřeno právo
nemajetných žalobců v podobě vyloučení možnosti uložit jistotu v případě osvobození žalobce
od placení zálohy jako součásti práva na individuální osvobození od soudních poplatků.
23
Další soubor ustanovení obsahují čl. 11 až 13 (kapitola III). Tyto články upravují zamítnutí
zjevně neopodstatněných žalobních návrhů v rané fázi. Podle čl. 11 mají členské státy zajistit,
aby soudy mohly po náležitém posouzení zamítnout žalobní návrhy proti účasti veřejnosti jako
zjevně neopodstatněné v co nejranější fázi řízení, a to v souladu s vnitrostátním právem. Čl. 12
pak upravuje rozdělení důkazního břemena, které nese co do opodstatněnosti žaloby žalobce.
Podle čl. 13 by pak proti vydanému rozhodnutí měl být k dispozici opravný prostředek.
Uvedená ustanovení jsou provedena již ve stávající úpravě. V případě, kdy je podána zjevně
bezdůvodná žaloba, soud bez obstarání vyjádření žalovaného či provedení dalších procesních
úkonů nařídí jednání, na kterém žalobu bez provedení dokazování zamítne. Jedná se o obecné
pravidlo platné pro všechny druhy civilního řízení. Nařízení jednání je třeba vyžadovat
s ohledem na čl. 96 odst. 2 Ústavy, neboť soud rozhodne rozsudkem, kterým řízení skončí. K
nařízení jednání s vydáním rozsudku dochází i v případě jiných zrychlovacích institutů civilního
řízení jako rozsudku pro uznání. Uvedený postup vychází ze systematiky občanského soudního
řádu (v tomto ohledu lze odkázat na § 100 odst. 1, § 114 a § 114a odst. 1 a 2 písm. a) a § 114b
o. s. ř., o. s. ř. zároveň vůbec obecně neupravuje důvody pro zamítnutí žaloby, ani např. pro
„běžnou“ nedůvodnost, kdy soud žalobě nemůže vyhovět ani po provedení dokazování), kterou
reflektuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8.
2006, sp. zn. 32 Odo 1337/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2250/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017):
„V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených),
popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být
úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako
zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud
požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé
bude možné rozhodnout - protože není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném
(prvním) jednání.“
Důkazní břemeno a břemeno tvrzení vázající se k opodstatněnosti žaloby nese podle stávající
úpravy žalobce. To, zda namítá neunesení těchto břemen žalovaný, je pro soud nepodstatné,
neboť musí z vlastní iniciativy při posouzení žaloby vždy vyhodnotit, zda jde o opodstatněnou
žalobu. Jedná se o obecné pravidlo vycházející z § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., znovu lze
v tomto ohledu odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010): „V závislosti na hypotéze právní normy každá
ze sporných stran musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud
rozhodnout v její prospěch; povinnost tvrzení, důkazní povinnost, břemeno tvrzení a důkazní
břemeno nemohou „přecházet“ v řízení z jedné strany sporu na stranu druhou.“
Konečně je třeba uvést, že proti rozsudku zamítajícímu žalobu z důvodu zjevné bezdůvodnosti
je přípustné odvolání, a to podle § 201 o. s. ř.
Kapitola IV (čl. 14 a 15) uvádí prostředky nápravy proti zneužívajícím soudním řízením proti
účasti veřejnosti. Mezi tyto prostředky patří podle čl. 14 povinnost nést veškeré druhy nákladů
řízení, jejichž uhrazení může být podle vnitrostátního práva přiznáno, včetně plných nákladů na
právní zastoupení vzniklých žalovanému, ledaže jsou tyto náklady nepřiměřené. Směrnice
zároveň vyžaduje, aby vnitrostátní úprava umožňovala žalovanému přiznat náhradu nákladů
vynaložených na právní zastoupení i nad rámec tzv. „mimosmluvní odměny“, v takovém případě
je třeba nahradit i zbylé náklady až do plné výše nákladů za právní zastoupení, ledaže jde o
náklady nepřiměřené. Zároveň platí, že tyto náklady mohou být v plné výši uhrazeny i jinými
prostředky dostupnými podle vnitrostátního práva, jako je například náhrada škody.
24
Povinnost k náhradě nákladů za zneužívající žalobu podle vnitrostátního práva vyplývá
z obecných ustanovení náhrady nákladů řízení v § 142 a násl. o. s. ř. Základní pravidlo, které se
v případě zneužívajících žalob použije, představuje § 142 odst. 1, podle kterého přizná soud
účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému
uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Tato náhrada
nákladů však zahrnuje výši odměny za zastupování advokátem pouze ve výši podle zvláštního
právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
v platném znění. Omezení náhrady nákladů na advokáta je pro běžné případy rozumným
řešením, neodrazuje osoby před ochranou svých práv nadměrnou částkou k uhrazení v případě
prohry v řízení.
Pokud však dojde k podání zneužívající žaloby, jejímž hlavním účelem je poškodit jiného, či
zneužít soudní proces k bezúspěšnému vymáhání práva, není důvodné uvedenou ochranu
takovému žalobci poskytnout a lze po něm požadovat úhradu nákladů na advokátní zastoupení
v plné výši. K úhradě zbytku (tj. rozdílu mezi náhradou podle advokátního tarifu a náklady
vynaloženými na advokátní zastoupení) pak žalobce váže povinnost k náhradě škody upravená
v § 2909 o. z., podle kterého škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením
dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu
nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.
To, že je uvedené ustanovení pro případy uvedené ve směrnici 2024/1069 použitelné, potvrzuje
i hojně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018,
který rozebírá příčinnou souvislost mezi škodnou událostí (podáním šikanózní žaloby) a
vznikem škody (vynaložením nákladů na právní služby), a uzavírá, že příčinná souvislost se
uzavřením smlouvy o právních službách nepřerušuje a právo na náhradu nákladů vynaložených
na právní služby tudíž existuje. Dále lze i odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
února 2017, sp. zn. 21 Cdo 630/2016, podle kterého „peněžní částka uhrazená žalobkyní za
poskytnuté právní služby advokáta představuje škodu, neboť o tuto částku se majetek žalobkyně
zmenšil.“
Úprava v čl. 15 ukládá členským státům, aby zajistily možnost soudů uložit straně, která návrh
na zahájení řízení podala, účinné, přiměřené a odrazující sankce nebo jiná rovnocenně účinná
vhodná opatření, včetně uhrazení náhrady škody nebo zveřejnění soudního rozhodnutí, pokud
tak stanoví vnitrostátní právo.
Navrhovaná právní úprava za účelem provedení uvedeného článku zakotvuje možnost soudu
uložit jednak povinnost rozsudek uveřejnit na náklady žalobce a dále i navíc pořádkovou pokutu
za podání, které sleduje zjevné zneužití práva. Jedná se o převzetí úpravy inspirované § 155
odst. 4 o. s. ř., a ze zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění. Pořádková
pokuta se přitom neomezuje pouze na zneužívající žaloby podle směrnice 2024/1069, nýbrž na
všechna zneužívající podání.
Členské státy mají podle čl. 16 zajistit, aby uznání a výkon rozhodnutí třetí země v soudním
řízení proti účasti veřejnosti fyzickou nebo právnickou osobou s bydlištěm nebo sídlem ve
členském státě byly odepřeny, pokud je toto řízení považováno za zjevně neopodstatněné nebo
zneužívající podle práva členského státu, v němž je o uznání nebo výkon požádáno.
Uvedené ustanovení je již provedeno v současné úpravě, a to v § 15 odst. 1 písm. e) zákona č.
91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění (dále jen „ZMPS“). Podle
25
tohoto ustanovení nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, pokud v dalších ustanoveních tohoto
zákona není stanoveno něco jiného, jestliže by se uznání zjevně příčilo veřejnému pořádku.
V čl. 17 je pak stanoveno, že v případě, že žalobce s bydlištěm či sídlem mimo Unii u soudu
třetí země zahájil zneužívající soudní řízení proti účasti veřejnosti, vedené proti fyzické či
právnické osobě s bydlištěm či sídlem v členském státě, členské státy zajistí, aby se tyto osoby
mohly u soudů svého místa bydliště či sídla domáhat náhrady škody a uhrazení nákladů
vzniklých v souvislosti s danými řízeními u soudu třetí země. Ustanovení se týká určení
mezinárodní i místní příslušnosti soudu, aniž by dopadalo na otázku rozhodného práva v oblasti
náhrady škody. Uvedené ustanovení slouží pouze k určení příslušnosti ve vztahu k žalovaným
(žalobcům v původním SLAPP sporu) ze třetích zemí, ne ve vztahu k žalovaným z členských
států Evropské unie.
Navrhovanou úpravou se zakládá pravomoc českých soudů ve vztahu ke třetím zemím
prostřednictvím § 6 ZMPS. Vzhledem k přednostní aplikaci nařízení Evropského parlamentu a
Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel Ibis“) bude použití úpravy
vyloučeno v případech, kdy je žalovaným (tedy žalobcem v původním SLAPP sporu) osoba
s bydlištěm či sídlem v členském státě EU. Obdobně se navrhovaná úprava nepoužije, pokud je
žalovaným osoba s bydlištěm či sídlem ve třetí zemi mimo EU, nicméně příslušnost soudu je
určena dvoustrannou či vícestrannou mezinárodní smlouvou o právní pomoci, která je závazná
pro ČR a tuto třetí zemi. V takových sporech český soud musí aplikovat buď příslušná
ustanovení Brusel Ibis nebo mezinárodní smlouvy, a případně se věcí odmítnout zabývat pro
nepříslušnost.
Navrhovaná úprava se ovšem použije také v situaci, kdy žalovaný nemá bydliště v některém z
členských států, avšak zneužívající soudní řízení vedl na území EU. Vedení zneužívajícího
soudního řízení před soudem členského státu EU totiž samo o sobě nezakládá aplikovatelnost
Brusel Ibis pro následný spor o náhradu škody před českým soudem, protože toto nařízení až na
výjimky dopadá na spory, kde žalovaný bydliště v členském státě EU má. Podle čl. 6 odst. 1
Brusel Ibis platí, že pokud žalovaný bydliště v některém členském státě nemá, určuje se
příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů. Žaloba na
náhradu škody vzniklé ze zneužívajícího soudního řízení zároveň nespadá pod zvláštní případy
uvedené v čl. 6 odst. 1, jakož ani čl. 24 a 25 tohoto nařízení, a proto český soud v případě, že
žalobce u českého soudu takovou žalobu podá, svoji příslušnost dovodí. To platí pochopitelně
za předpokladu, že na daný spor zároveň nedopadá mezinárodní smlouva o právní pomoci.
Navrhovaná úprava tak oproti čl. 17 směrnice rozšiřuje okruh případů, na který bude možné
ustanovení uplatnit, a to o zneužívající soudní řízení zahájená před soudy členských států
žalobci ze třetích států. Vzhledem k jednotné ochraně zaručené transpozicí směrnice by však
k výskytu těchto situací v praxi zpravidla docházet nemělo.
Pro účely zneužívajících řízení vedených ve třetích zemích se pak navrhuje stanovit, že
v případě, že zahraniční osoba, kterou nelze posoudit jako osobu některého z členských států,
vedla s úmyslem zjevného zneužití práva v cizině řízení proti žalovanému z důvodu výkonu
práva žalovaného na svobodu projevu a dalších souvisejících práv nebo činností s těmito právy
a svobodami přímo spojené, který se týká otázek veřejného zájmu, může proti ní žalovaný
uplatnit majetková práva i u obecného soudu žalobce, tj. v České republice. Úprava se tedy
použije až v případě, kdy řízení ve třetí zemi skončilo.
26
Kromě směrnice 2024/1069 se tématem SLAPP žalob věnují další unijní dokumenty, mezi které lze
uvést především již zmiňované doporučení Komise (EU) 2022/758. Pro účely navrhované úpravy je
třeba zmínit zejména bod 4 doporučení, podle kterého by členské státy měly usilovat o to, aby do svých
vnitrostátních právních předpisů zahrnuly podobné záruky pro vnitrostátní případy, jaké jsou obsaženy
v nástrojích Unie, jejichž cílem je řešit zjevně neopodstatněná a zneužívající řízení proti účasti veřejnosti
v občanskoprávních věcech s přeshraničními důsledky. V tomto ohledu je navrhovaný předpis zcela
v souladu.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o
doručování
Navrhovaná úprava přímo reaguje na rozsudky Soudního dvora Evropské unie, které vykládají příslušná
ustanovení nařízení o doručování. Ačkoliv Soudní dvůr poskytl výklad k nařízení 1393/2007, je tento
výklad použitelný i pro nové nařízení 2020/1784, které předchozí nařízení nahradilo a které uvedená
ustanovení víceméně převzalo (ačkoliv v případě lhůty k přijetí písemnosti došlo k prodloužení
z jednoho na dva týdny).
První z uvedených rozhodnutí se věnovalo pojmu „žadatel“ podle čl. 5 odst. 2 (čl. 9 odst. 2 nového
nařízení). Uvedené ustanovení stanovuje, že žadatel nese veškeré náklady na překlad před zasláním
písemnosti, aniž je dotčeno jakékoliv případné následné rozhodnutí soudu nebo příslušného orgánu o
hrazení těchto nákladů. Oproti dosavadnímu převládajícímu tuzemskému výkladu, podle kterého nesl
náklady na překlad soud, Soudní dvůr v rozsudku C-196/21 zvolil jiné řešení, kdy podle něj uvedený čl.
5 odst. 2 „musí být vykládán v tom smyslu, že pokud soud nařídí zaslání soudních písemností třetím
osobám, které podaly návrh na vstup do řízení v postavení vedlejších účastníků, nelze tento soud
považovat za „žadatele“ ve smyslu tohoto ustanovení“. Z odůvodnění (bod 46) dále vyplývá, že
dosavadní převládající tuzemský výklad „by přitom narážel na povinnost tohoto soudu zaručit
spravedlivou rovnováhu mezi zájmy žadatele a adresáta písemnosti. Dodržení takové povinnosti totiž
nutně s sebou nese, že orgán, který má tuto povinnost, se musí nacházet v nestranném postavení ve
vztahu k zájmům žadatele a adresáta. Z toho vyplývá, že tento orgán nelze zaměňovat s jednou z těchto
zúčastněných osob, a sice se žadatelem.“
Navrhovaná úprava tak v souladu s uvedeným rozsudkem Soudního dvora ukládá účastníkům, aby nesli
náklady na překlad před zasláním písemnosti, a to v podobě institutu zálohy na náklady překladu
písemnosti. Jako relevantní kritérium bylo zvoleno „zaslání písemnosti v zájmu účastníka“, což
odpovídá uvedenému rozsudku i v něm uvedenému komentáři k Úmluvě o doručování soudních a
mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, která sice nikdy
nevstoupila v platnost, ale která je podle Soudního dvora vhodným nástrojem k výkladu příslušného čl.
5 odst. 2 nařízení 1393/2007. V souladu se skutkovým stavem popsaným v rozsudku Soudního dvora je
jako písemnost zasílanou v zájmu účastníka třeba chápat nejen písemnost, o jejíž doručení účastník žádá,
ale i jakoukoli jinou písemnost, prostřednictvím které soud v zájmu účastníka komunikuje s účastníky a
dalšími osobami v cizině. Uvedené kritérium nepřiměřeně nezatěžuje ani jednoho z účastníků, naopak
se snaží o nalezení co nejspravedlivějšího rozdělení placení zálohy. Nad rámec rozsudku C-196/21 je
záloha rozšířena i na náklady na doručení písemnosti v zahraničí, které mnohdy představují nákladné
položky státního rozpočtu. Účastník tyto náklady může nést v souladu s čl. 15 nařízení 2020/1784.
Druhé rozhodnutí Soudního dvora, které je pro navrhovanou úpravu relevantní, představuje rozsudek ve
věci C-7/21. Soudní dvůr se zde zabýval výkladem čl. 8 odst. 1 (čl. 12 odst. 1 nového nařízení), které
upravuje odmítnutí přijetí písemnosti adresátem a v čl. 8 odst. 1 (čl. 12 odst. 3) stanovuje lhůtu pro
odmítnutí v délce jednoho týdne (podle nového nařízení dvou týdnů). Soudní dvůr se v uvedené věci
vyslovil tak, že „čl. 8 odst. 1 brání právní úpravě členského státu, jehož orgán vystavil doručovanou
písemnost, podle níž se počátek běhu lhůty v délce jednoho týdne stanovené v tomto čl. 8 odst. 1, ve které
může adresát takové písemnosti odmítnout její přijetí z některého z důvodů uvedených v tomto
ustanovení, shoduje s počátkem běhu lhůty pro podání opravného prostředku proti uvedené písemnosti
27
v tomto členském státě.“ V případu projednávaném Soudním dvorem se jednalo o běh lhůty k podání
opravného prostředku, nicméně celkově lze zobecnit tuto otázku na vztah běhu lhůty pro odmítnutí
přijetí písemnosti a běhu lhůty pro provedení jiného procesního úkonu v případě, kdy k odmítnutí
písemnosti nedojde.
Navrhovaná úprava tak v souladu s uvedeným rozhodnutím nechává lhůtu ke zvážení odmítnutí přijetí
písemnosti, na kterou teprve poté navazuje lhůta k provedení příslušného procesního úkonu. Je tak
zaručeno, že účastník bude disponovat dostatečně dlouhou lhůtou na provedení všech potřebných úkonů,
což odpovídá právu na spravedlivý proces podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie.
Navrhovaná úprava tak plní cíle EU.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Navrhovaná úprava neslouží k provedení unijního práva a ani se netýká závazků vyplývajících České
republiky z jejího členství v Evropské Unii. Ustanovení čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské
unie ani další ustanovení unijního práva se tak neuplatní.
6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními
smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
a) Ochrana před zneužívajícími řízeními či zjevně bezdůvodnými návrhy ve věci svobody projevu a
souvisejících práv týkajících se otázek veřejného zájmu
Základní práva a svobody, kterých se projednávaná úprava týká, jsou upraveny i v mezinárodních
smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Na prvním místě je třeba uvést Úmluvu, která upravuje
právo na svobodu projevu a související práva a svobody v čl. 9 až 11, protipól v podobě práva na
respektování svého soukromého a rodinného života v čl. 8.
Obecně je pro transpoziční předpisy implementující unijní legislativu třeba zmínit čl. 52 odst. 3 Listiny
základních práv Evropské unie, podle kterého se smysl a rozsah základních práv a svobod uvedených
tomto dokumentu má rovnat smyslu a rozsahu, který uvedeným základním právům a svobodám přiznává
Úmluva. Směrnice 2024/1069 v tomto ohledu navazuje na Listinu základních práv Evropské unie, neboť
v recitálu č. 3 výslovně uvádí, že „V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny a s vysvětlením k Listině by měl být
článku 11 Listiny přisouzen smysl a rozsah článku 10 o svobodě projevu a informací Evropské úmluvy o
lidských právech, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva.“
Pro navrhovanou úpravu je relevantní vymezení případů, kdy se mají procesní nástroje a opatření použít.
Znovu lze přitom vycházet z kritéria veřejného zájmu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
lze obecně rozlišovat mezi několika typy projevů: politický, občanský sledující veřejný zájem,
akademický, umělecký a komerční (KOSAŘ, David. Kapitola XX [Svoboda projevu (čl. 10 EÚLP)]. In:
KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských
právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1030.). Prvním dvěma kategoriím je poskytována
zvýšená míra ochrany; veřejný zájem je oběma z těchto kategorií inherentní, pod politický projev lze
zařadit například projevy týkající se vlády, politiků a politických stran, otázky soudnictví nebo jiných
politických témat, v případě občanského projevu sledujícího veřejný zájem pak lze uvést projevy
týkající se ekonomických, sociálních, kulturních, náboženských témat (rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Steel a Morris proti Spojenému království ze dne 15. února 2005, stížnost
č. 68416/01). Každopádně je podstatné kritérium veřejného zájmu; pokud zbylé kategorie projevu
sledují spíše veřejný zájem, znamená to, že se daný projev dostává do kategorie občanského projevu,
který požívá zvýšené ochrany (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barthold proti
Německu ze 25. března 1985, stížnost č. 8734/79). Navrhovaná úprava je tak v souladu co do vymezení
případů, kdy by mělo dojít k použití procesních opatření a nástrojů k ochraně žalovaného.
28
Pro navrhovanou úpravu je dále použitelný čl. 17 Úmluvy, upravující zákaz zneužití práva, podle
kterého žádné ustanovení Úmluvy nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo
jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze
zde přiznaných práv a svobod nebo na omezení těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva
stanoví. Navrhovaná úprava je v souladu s tímto článkem, kdy se obecně soustředí právě na zneužití
práva přístupu k soudu ve formě podání žaloby, nicméně s ohledem na obecnou povahu institutu zneužití
práva je možné uvažovat o neposkytnutí ochrany v případě zneužití práva na svobodu projevu a dalších
souvisejících práv.
Dále je třeba posoudit konkrétní procesní nástroje a opatření. Co se týče navrhované povinnosti žalobce
složit jistotu na náklady řízení, tu je třeba vyhodnotit s ohledem na čl. 6 Úmluvy zakotvující právo na
spravedlivý proces. Co se týče zhodnocení souladu s Úmluvou, podle Evropského soudu pro lidská
práva mohou zájmy na řádném výkonu spravedlnosti ospravedlnit určitá finanční omezení přístupu
jednotlivce k soudu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku ze dne 19.
června 2001, stížnost č. 28249/95). Otázkou zálohy na případné náklady řízení protistrany se ve věcech
ochrany osobnosti zabýval např. v rozsudku ve věci Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království ze
dne 13. července 1995 (stížnost č. 18139/91), kdy zálohu posoudil jako souladnou s právem na přístup
k soudu. V tomto rozsudku ani výši 124 900 liber nepovažoval soud za zasahující do jádra práva na
přístup k soudu a ani za nepřiměřenou.
Z dokumentů Rady Evropy je třeba uvést ještě Doporučení o boji proti zneužívání strategických žalob
proti účasti veřejnosti [CM/Rec(2024)2]. Členské státy by měly postupovat v souladu s tímto
doporučením a vycházet z pokynů uvedených v doporučení. Mezi uvedené pokyny patří zajištění práva
každého člověka na účast na veřejné debatě, a to fyzicky i na internetu, beze strachu a bez diskriminace.
Uvedené právo zahrnuje právo vyjadřovat názory a myšlenky, které jsou v rozporu s názory a
myšlenkami hájenými oficiálními orgány nebo významnou částí veřejného mínění nebo které urážejí,
šokují či znepokojují stát nebo jakoukoli část obyvatelstva. Pojem „každý“ pak zahrnuje všechny veřejné
pozorovatele a přispěvatele do veřejné diskuse a všechny účastníky veřejných záležitostí, mimo jiné i
mediální organizace a další mediální subjekty jako občanské novináře, organizace občanské společnosti,
environmentální a protikorupční aktivisty, odbory, informátory akademiky, bloggery, obránce lidských
práv, uživatele sociálních médií, kulturní aktéry a aktéry tvůrčího průmyslu. Doporučení definuje
veřejný zájem obecným vymezením shodným s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. V další
části stanovuje definici SLAPP žaloby [viz část 1.1 písm. b)] a také kritéria pro určení zneužívající
žaloby, a to cílem (žaloba směřuje na odrazení žalovaného a ostatních od veřejné debaty), rozsahem,
který stanovuje obecně demonstrativním výčtem, kdy uvádí kromě žalob na ochranu osobnosti i žaloby
na ochranu duševního vlastnictví. Dále stanovuje indikátory pro určení, zda se jedná o SLAPP žalobu,
a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
Navrhovaná úprava vychází z uvedeného doporučení Rady Evropy. Neomezuje vymezení oprávněných
subjektů např. pouze na novináře, dále vymezuje základní práva a svobody, do kterých má být žalobou
SLAPP zasaženo, zároveň jako podmínku pro použití nástrojů a opatření stanovuje obecné kritérium
veřejného zájmu. Neomezuje možnost posoudit žalobu jako SLAPP i pro případy jiné než ochrana
osobnosti.
Další mezinárodní smlouvou je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vymezující práva
na svobodu projevu a související práva v čl. 19, čl. 21 a 22, která se střetávají s právem na soukromý
život v čl. 17. Procesní projev v podobě práva na spravedlivý proces je upraven v čl. 14. Obecně lze
k souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech uvést to samé, co k Evropské
úmluvě o ochraně základních práv a svobod.
b) Změna právního řádu v reakci na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve vztahu nařízení o
doručování
29
Co se týče institutu zálohy za překlad a doručení písemnosti, znovu lze odkázat na závěry Evropského
soudu pro lidská práva uvedeného k jistotě na náhradu nákladů podle písm. a). Co se týče rozdělení
nákladů na placení zálohy, byla zvolena dvě kritéria. Jako relevantní kritérium bylo zvoleno „písemnost
zasílaná v zájmu účastníka“ bez ohledu na to, zda jde o účastnickou či soudní písemnost. Uvedené
kritérium nepřiměřeně nezatěžuje ani jednoho z účastníků, naopak se snaží o nalezení co
nejspravedlivějšího rozdělení placení zálohy. Navrhovaná úprava tak nezasahuje do jádra práva na
spravedlivý proces ani není nepřiměřená.
Navrhovaná úprava běhu procesních lhůt pak také odpovídá právu na spravedlivý proces, a to především
zásadě kontradiktornosti rozvedené v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Podle této zásady
musí účastník soudního řízení mít možnost seznámit se s podklady předloženými soudu, jakož i možnost
vyjádřit se přiměřenou formou a v přiměřené lhůtě k jejich existenci, obsahu a pravosti (např. rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. března
2000, stížnost č. 35376/97). Tím, že nepoběží dvě lhůty současně, nýbrž naopak za sebou, bude
účastníkovi poskytnut dostatečný časový prostor pro učinění příslušných procesních úkonů, a to jednak
ke zvážení odmítnutí písemnosti, jednak k učinění příslušného procesního úkonu.
c) Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení ve vztahu k právu na odškodnění
Navrhovaná úprava přímo souvisí s výkladem Úmluvy, neboť implementuje rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Machalický proti České republice ze dne 10. října 2024, stížnost č.
42760/16. Projednávaný případ se na vnitrostátní úrovni týkal řízení o náhradě škody za trestní stíhání
z důvodu promlčení. Podle soudu došlo k porušení práva stěžovatele na presumpci neviny dle čl. 6 odst.
2 Úmluvy, neboť civilní soudy v rámci svého odůvodnění přisuzovaly stěžovateli odpovědnost za
spáchání trestné činnosti, přestože trestní stíhání stěžovatele muselo být zastaveno z důvodu promlčení
trestnosti činu a stěžovatel tak nebyl nikdy uznán pravomocně vinným. Problém představovalo
především odůvodnění rozhodnutí, kdy formulace použité civilními soudy nebyly podle ESLP jen
nevhodné, ale rovněž odrážely jejich jednoznačný názor, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání
a je jím vinen, ačkoliv za něj nebyl odsouzen.
Ve vztahu k zastavení trestního stíhání a práva na náhradu škody soud konstatoval, že samotné zamítnutí
žádosti o náhradu škody odůvodněné tím, že ze zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nelze
dovozovat nezákonnost trestního stíhání, by samo o sobě presumpci neviny neporušilo. Odkázal přitom
na svou ustálenou judikaturu, které čl. 6 odst. 2 ani jiné ustanovení Úmluvy nezaručuje právo na náhradu
vynaložených nákladů řízení nebo právo na náhradu za zákonnou vazbu v případě, že bylo řízení proti
„osobě obviněné z trestného činu“ zastaveno (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Nealon a Hallam proti Spojenému království ze dne 11. června 2024, stížnosti č. 32483/19 a 35049/19).
Navrhovaná úprava vychází ze závěru Evropského soudu pro lidská práva. Problematickým se zjevně
jeví posuzování skutečností trestněprávní roviny civilními soudy, což se následně odráží i v odůvodnění
rozhodnutí civilních soudů. Jako nejvhodnějším řešením uvedené situace se jeví podmínění přiznání
práva na odškodnění dokončením trestního řízení, kdy trestní soud vysloví vinu, ne však trest. Civilní
soudy tak nebudou zkoumat trestněprávní stránku věci, čímž nebudou porušovat čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a
zároveň je tak zachováno právo obviněného na odškodnění. Civilní soudy nicméně nadále musí
zohlednit případnou svévolnost trestního stíhání, jak vyžaduje Ústavní soud, což odpovídá i čl. 17
Úmluvy. Jedná se tak o řešení souladné s Úmluvou.
7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad na státní rozpočet a ostatní
rozpočty a na podnikatelské prostředí
7.1 Dopady na státní rozpočet a ostatní rozpočty
Navrhovaná úprava by měla mít na státní rozpočet neutrální či spíše pozitivní dopad, neboť slouží
k ochraně před zneužívajícími řízeními, a obecně tedy ke zkrácení délky a snížení počtu soudních řízení
30
a s tím souvisejícím snížení nákladů na státní rozpočet. Nicméně s ohledem na počet případů podle
každoroční zprávy CASE i dotazníkového šetření Rady vlády pro lidská práva v únoru a březnu 2025
lze odhadovat počet zneužívajících žalob v řádu jednotek ročně. Co se týče jednotlivých procesních
nástrojů a opatření, možnost zastoupení právnickou osobou nevyvolává žádné rozpočtové požadavky,
totéž platí i pro složení jistoty. Pozitivní dopady lze předpokládat i v případě složení zálohy na náklady
překladu a doručení písemností od ciziny, neboť podle dosavadního převládajícího výkladu platil
náklady na překlad soud. Od úprav odškodňovacího zákona pak lze očekávat snížení počtu žádostí o
odškodnění. Zavedení soudního poplatku za podání odvolání v řízeních o náhradě škody nebo jiné újmy
způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo
ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem pak bude mít příznivé důsledky pro státní
rozpočet.
7.2 Dopady na podnikatelské prostředí
Návrh zlepšuje ochranu osob vyjadřujících se ve věcech veřejného zájmu. Osobami, které mohou čelit
zneužívajícím žalobám, mohou být i podnikatelé, zároveň podnikatelé mohou být i osobami
podávajícími zneužívající žaloby. Podnikatelé tak mohou být na obou stranách sporu, jak uvádí i
statistiky z každoroční zprávy CASE o počtu a charakteristikách zneužívajících žalob. Ostatní změny
nemají dopad na podnikatelské prostředí, podnikatelé samozřejmě mohou být účastníky řízení, ve
kterých by mělo dojít ke složení jistoty či mohou být žadateli o odškodnění za zastavení trestního stíhání,
tyto změny však nesměřují na podnikatelské prostředí.
8. Zhodnocení, zda návrhem zákona není zakládána veřejná podpora
Návrhem není zakládána veřejná podpora.
9. Zhodnocení dopadů na práva a povinnosti fyzických a právnických osob
Navrhovaná úprava implementující směrnici 2024/1069 má dopad na práva a povinnosti fyzických a
právnických osob v soudním řízení. Umožňuje žalovanému se nechat zastupovat právnickou osobou,
jejímž předmětem činnosti je ochrana svobody projevu a dalších souvisejících práv a svobod a
demokratických hodnot. Zároveň může ve vymezených případech vzniknout žalobci povinnost složit
jistotu na náklady řízení, o které soud rozhodne v rozhodnutí o hrazení nákladů řízení. Soud může za
zneužívající podání, ať už ze strany žalobce či žalovaného, uložit pořádkovou pokutu. Úprava
implementující rozsudky Soudního dvora pak v řízeních s doručováním do ciziny vyžaduje složení
zálohy na náklady překladu písemnosti, o které soud obdobně jako v případě jistoty rozhodne v rámci
hrazení nákladů řízení. Novela odškodňovacího zákona podmiňuje uplatnění práva na odškodnění
dokončením trestního řízení, ve kterém se soud vysloví pouze o vině, nikoliv však o trestu. Zavedení
soudního poplatku za podání odvolání v řízeních o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu
veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo
nesprávným úředním postupem vyvolává novou povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.
Uvedené dopady sledují legitimní cíl, jsou přiměřené k dosažení sledovaného cíle a zároveň šetří práva
osob, jak již bylo uvedeno v bodech 4 až 6.
10. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny
obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a
národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní
prostředí
Návrh nemá přímé sociální dopady, dopady na ochranu práv dětí ani dopady na životní prostředí.
S ohledem na to, že cílem návrhu je primárně ochrana osob před zneužívajícími soudními návrhy
směřujícími proti osobám vyjadřujícím se nebo provádějícím jinou činnost ve vztahu ke tématům, která
31
mohou zahrnovat otázky sociální, práva dětí či dopady na životní prostředí, mohou uvedená opatření a
nástroje na ochranu osob vést k posílení svobodné debaty ve veřejném prostoru týkající se uvedených
otázek.
11. Zhodnocení dopadu ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Navrhovaná úprava implementující ustanovení směrnice 2024/1069 poskytuje ochranu žalovanému
pouze v případech, které se týkají otázek veřejného zájmu. Otázky soukromé sféry žalobce mezi otázky
veřejného zájmu zpravidla nespadají, proto nebude žalovaným v těchto případech poskytnuta ochrana
před zneužívajícími žalobami. Ustanovení se tak nepoužijí např. v případě bulvárních článků, jejichž
cílem je uspokojení konkrétního publika ohledně podrobností soukromého života osoby; takové zásahy
do práv žalobce nepožívají ochrany podle navrhované úpravy.
12. Zhodnocení korupčních rizik
Navrhovaná právní úprava není spojena s vyššími korupčními riziky, než kterým čelí soudy obecně již
dnes. Korupční riziko pro ně tak není nové, je přítomno i při aplikaci stávající účinné právní úpravy.
Prostředky ochrany proti tomuto riziku jsou tudíž obsaženy již ve stávající právní úpravě. Předně jsou
to zákonné požadavky a postupy při výběru osoby soudce, u nichž jsou kladeny zvýšené nároky na jejich
morální integritu a osobnostní záruky. Dále jsou to pak mechanismy kontroly, jež v soudní fázi řízení
spočívají v systému řádných a mimořádných opravných prostředků.
Kromě těchto procesních pojistek se čelí tomuto riziku i hrozbou trestního stíhání toho, kdo úplatek
nabídl, poskytl nebo slíbil, jakož i toho, kdo si dal úplatek slíbit nebo jej přijal. Je-li pachatelem trestného
činu přijetí úplatku úřední osoba, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, kde hrozí trest
odnětí svobody ve výši tři léta až deset let (v případě, kdy byl tento trestný čin spáchán v úmyslu opatřit
sobě nebo jinému značný prospěch, je dána trestní sazba pět až dvanáct let). V případě podplacení je
rovněž skutečnost, že byl tento trestný čin spáchán vůči úřední osobě, okolností podmiňující použití
vyšší trestní sazby (pachateli v tomto případě hrozí podle § 332 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve
výši jeden rok až šest let).
13. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady na bezpečnost nebo obranu státu.
14. Zhodnocení dopadů na rodiny
Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady na rodiny.
15. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné
celky
Navrhovaná právní úprava nemá žádné územní dopady.
16. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně
přívětivé legislativy
Navrhovaná právní úprava nezakotvuje žádné změny, kterých by se uvedené zásady mohly dotknout.
17. Hodnocení dopadů regulace (RIA)
S ohledem na usnesení vlády č. 920 ze dne 11. prosince 2024, kterým byl schválen Plán legislativních
prací vlády na rok 2025, a příloh tohoto usnesení, nebylo hodnocení dopadů regulace zpracováno.
32
Zvláštní část
K čl. I (změna občanského soudního řádu)
K bodům 1 až 3 (§ 24 odst. 1; § 26 odst. 5, 7 a 8)
Smyslem navrhované úpravy je zejména sjednotit institut zastoupení účastníka právnickou osobou, jak
upravuje současný § 26. Dle § 26 odst. 8 jedná za právnickou osobu zastupující účastníka osoba fyzická
uvedená v § 21. Výjimku tvoří § 26 odst. 5 a 7, dle kterých jedná za právnickou osobu k tomu pověřený
její zaměstnanec nebo člen, a nikoli fyzická osoba uvedená v § 21 (srov. § 26 odst. 8 a contrario).
Navrhovaná úprava tuto výjimku odstraňuje a za právnickou osobu zastupující účastníka tak bude vždy
jednat fyzická osoba uvedená v § 21; s ohledem na povahu právnické osoby půjde v případě neziskových
právnických osob pouze o osoby uvedené v § 21 odst. 1 písm. a) a b). Ustanovení § 26 odst. 5 a 7, stejně
jako § 198 odst. 2 pro tuto fyzickou osobu nadto stanoví požadavky na právnické vzdělání, které je podle
zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
K bodům 4 až 5 (§ 50j):
Navrhovaná úprava v odst. 1 reflektuje přijetí Maastrichtské a později i Lisabonské smlouvy, dle které
se Evropská Unie stala nástupkyní Evropských společenství.
Odstavec třetí pak provádí do českého právního řádu rozsudek Soudního dvora ve věci C-7/21, podle
kterého členské státy nesmí mít v platnosti úpravu, která by umožňovala shodný běh procesní lhůty na
odmítnutí písemnosti dle nařízení a lhůty na podání opravného prostředku. Z rozhodnutí vyplývá jasné
pořadí, kdy jako první musí marně uplynout lhůta na odmítnutí písemnosti podle evropského předpisu,
a až následně poté může začít běh lhůty na uplatnění opravného prostředku podle vnitrostátního práva.
Navrhovaná úprava tak tento závěr kodifikuje do vnitrostátního práva.
Důvodem pro doplnění obecného ustanovení v § 50j je skutečnost, že cílené úpravy konkrétních pravidel
pro běh lhůt pro podání opravných prostředků v příslušných ustanoveních by vedly k mnohem obsáhlejší
novelizaci o.s.ř. Zobecnění závěrů Soudního dvora i na běh lhůt pro podání jiných procesních úkonů se
přitom jeví jako vhodná varianta pro zachování konzistentnosti, pokud dojde k doručení písemnosti ze
zahraničí, která zakládá běh lhůty na odmítnutí.
K bodu 6 (§ 53 odst. 1):
Pro zajištění řádné transpozice čl. 15 směrnice 2024/1069 se vedle zavedení sankce v podobě zveřejnění
rozsudku podle § 198 odst. 4 navrhuje rozšířit možnost uložit pořádkovou pokutu účastníkovi i za
podání, která sledují zjevné zneužití práva. Inspirací pro rozšíření je § 44 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, v platném znění, který umožňuje v případě podání, které sleduje zjevné zneužití práva,
uložit pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč. Tato sankce by měla dopadat nejen na zjevně zneužívající
žaloby, ale i na jakékoli jiné obstrukční podání účastníka, za které kromě stanoveného následku ve
vztahu k řízení (k podání se nebude přihlížet, žaloba se zamítne) bude možné uložit i pořádkovou pokutu.
Výrok usnesení o uložení pořádkové pokuty musí specifikovat sankcionovanou osobu (postačí jejím
procesním postavením, jde-li o účastníka řízení), výši pokuty a lhůtu k zaplacení pokuty. V rámci úvah
o výši pokuty přihlédne soud k závažnosti provinění a k sociálním a majetkovým poměrům
sankcionované osoby. Proti usnesení o uložení pořádkové pokuty lze podat odvolání, na základě kterého
předseda senátu může své rozhodnutí sám autoremedurou změnit, pokud v celém rozsahu odvolání
vyhoví.
K bodům 7, 12 a 13 (§ 109 odst. 1 písm. d); § 261 odst. 4; § 274 odst. 1 písm. g)):
Podobně jako v bodě 1 i zde navrhovaná úprava reflektuje přijetí Maastrichtské a později i Lisabonské
smlouvy, dle které se Evropská Unie stala nástupkyní Evropských společenství.
33
K bodu 8 (§ 141 odst. 2):
V návaznosti na rozsudek Soudního dvora C-196/21 dochází k zavedení povinnosti účastníka složit na
výzvu soudu v soudem stanovené lhůtě zálohu na překlad písemnosti, respektive písemností, které se
doručují do ciziny. Nad rámec tohoto rozsudku dochází k rozšíření zálohy i o náklady na doručení
písemností do zahraničí.
K aplikaci uvedeného ustanovení je třeba předně říct, že v případě doručování písemnosti do ciziny není
podle čl. 9 nařízení 2020/1784 zapotřebí ji a priori vybavit překladem do příslušného jazyka (srov.
rozsudek Soudního dvora ze dne 16. září 2015, sp. zn. C‑519/13 k předcházejícímu nařízení). Podle
uvedeného článku je třeba překladu v okamžiku, kdy adresát přijetí písemnosti důvodně odmítne
z důvodu, že jí nerozumí. Následně je na účastníkovi (žadateli), aby zvolil, zda písemnost soud zašle
v jazyce, ve kterém byla vyhotovena, nebo zda bude písemnost přeložena. V souladu s tímto by soud v
případě, kdy účastník u první písemnosti trvá na zaslání písemnosti bez překladu a adresát ji přijme,
zálohu na překlad neukládat. Až v případě, kdy adresát odmítne první či další písemnost přijmout (a to
v souladu s nařízením), uloží soud účastníkovi povinnost složit zálohu na překlad písemností pro celé
nebo pro zbytek řízení. Pokud adresát odmítne v souladu s nařízením již první písemnost, lze vycházet
ze skutkové domněnky, že odmítne i další písemnosti. Zálohu na doručení písemnosti (respektive v části
zálohy týkající se nákladů na doručení, pokud je uložena společně s překladem) by měl soud přikázat
v případě, kdy se mají písemnosti doručovat do země, ve které lze očekávat vznik zvýšených nákladů
na doručení, typicky z důvodu zapojení soudních vykonavatelů. V každém případě platí, že soud
povinnost složit zálohu na překlad nebo doručení ukládá souhrnně pro veškeré překlady nebo doručení
písemností v odhadované výši pro celé řízení. To pochopitelně nebrání soudu ukládat složení zálohy na
překlad nebo doručení opakovaně, jestliže se dosud vybraná částka ukáže jako nedostatečná.
V případě příloh podání předkládaných účastníkem by soud měl vyhodnotit, zda je jejich překlad nutný.
Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie by měl soud ověřit, zda obsah podání umožňuje
adresátovi uplatnit svá práva v odesílajícím členském státě a zejména zda je z podání pro adresáta zřejmý
předmět a důvod návrhu směřujícího proti němu, jakož i existence soudního řízení nebo, podle povahy
probíhajícího řízení, možnost podat opravný prostředek k soudu. Ostatní písemnosti, které plní pouze
důkazní funkci a nejsou nepostradatelné k tomu, aby bylo možno porozumět předmětu a důvodu návrhu,
není třeba překládat (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2008, sp. zn. C‑14/07).
Kritérium zájmu účastníka slouží k určení osoby, která bude zálohu platit, a dále i k rozlišení, na jaké
písemnosti se záloha vztahuje. Toto kritérium kromě uvedeného rozsudku Soudního dvora užívá pro
uložení zálohy na náklady písemnosti i např. § 3 rakouského Gerichtliches Einbringungsgesetz a stejný
postup lze spatřovat i při ukládání povinnosti složit zálohu na náklady důkazu podle § 141 odst. 1 o. s.
ř. Tou může soud zavázat účastníka, jehož tvrzení má být (uvažováno z pohledu důkazního břemene)
tímto důkazem prokázáno, popřípadě účastníka, v jehož prospěch (uvažováno z hlediska možného
výsledku řízení) se provádí důkaz ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. Tomu z účastníků, který neuvedl
tvrzení, jež má být důkazem prokázáno, nebo který nemá ve vztahu k prokázání tvrzení z hlediska
hmotného práva důkazní břemeno, nelze v žádném případě uložit, aby složil zálohu na náklady tohoto
důkazu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2023, 29 ICdo 34/2022).
Zálohu není možné složit na všechny písemnosti. Mezi písemnosti, na jejichž překlad nebo doručení je
možné uložit účastníkovi povinnost složit souhrnnou zálohu, spadají zpravidla písemnosti předložené
účastníky a dále písemnosti vyhotovené soudem, které jsou zasílané v zájmu účastníka. Písemnost
zasílanou v zájmu účastníka bude vždy představovat účastníkovo podání, které soud zasílá do ciziny,
neboť účastník svými podáními komunikuje se soudem i protistranou, zároveň příslušnými podáními
směřuje k uplatnění nebo ochraně svých práv či právem chráněných zájmů. Půjde nejen o žalobu nebo
o vyjádření k žalobě a další podání týkající se merita věci, ale i další podání týkající se procesních
otázek, pokud je třeba je zaslat ostatním účastníkům. Obdobně se záloha bude vztahovat na překlad
písemnosti účastníka, který vydání příslušné písemnosti navrhl, jako například usnesení o změně žaloby
34
či o předvolání svědka. Mezi písemnosti, na které se záloha vztahuje, patří i rozhodnutí či předvolání
k provedení důkazního prostředku podle § 120 odst. 2 o. s. ř., tedy i u těch důkazních prostředků, jejichž
provedení účastník nenavrhl. Zálohu na překlad by měl složit ten účastník, v jehož zájmu (podle pravidel
rozložení důkazního břemena) provedení důkazního prostředku je. Co se týče ostatních soudních
písemností, soud by měl při rozhodování o tom, zda se souhrnná záloha uložená na začátku řízení na
písemnost vztahuje, vycházet z toho, zda je písemnost vydaná v zájmu účastníka a zároveň postupovat
tak, aby byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi zájmy účastníka žadatele a adresáta písemnosti,
jakož i efektivita a rychlost zasílání procesních písemností.
Dále je třeba uvést, že účastníkem povinným ke složení zálohy nikdy nemůže být adresát písemnosti
v cizině; uložení povinnosti složit zálohu takovému účastníku by totiž odporovalo smyslu nařízení
2020/1784, protože je to právě adresát, který má unijním právem garantované právo písemnost
z jazykových důvodů odmítnout. Proto se záloha nemá vztahovat na výzvu podle § 114a o. s. ř. či
kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř., které jsou doručované účastníkovi v jiném státě EU a jejichž
výzvy není v zájmu žalobce v ČR. Obdobně by soud měl postupovat i v případě usnesení k nápravě vad
žaloby či zaplacení soudního poplatku žalobcem působícím v jiném státě EU. Překlad těchto písemností
proto zajistí sám soud, tím však není dotčena možnost soudu uložit na konci řízení podle § 148 o. s. ř.
náhradu nákladů na překlad písemnosti i jejímu adresátovi.
Nesložení zálohy ze strany účastníka, není-li zcela osvobozen od soudních poplatků nebo pro
osvobození od složení zálohy nejsou splněny předpoklady ve smyslu § 138 o. s. ř., vyvolává procesní
vadu, se kterou jsou spojeny procesní důsledky. Ustanovení rozlišuje procesní důsledky, kdy účastník
nedostatek v řízení nezhojí, a to podle toho, zda zálohu odmítá složit žalobce anebo jiný účastník řízení.
V případě, že nespolupracujícím účastníkem je žalobce, soud řízení zastaví. Jestliže zálohu nesloží
žalovaný nebo jiný účastník, soud příslušný úkon neprovede (pokud jej činí sám) nebo k němu nebude
přihlížet (pokud jej činí účastník). Důvodem pro toto rozlišení procesních důsledků je odlišné postavení
žalobce a žalovaného nebo dalších účastníků v řízení a jejich odlišný zájem na výsledku řízení. Žalobce
je „pánem sporu“, zahájil svým návrhem řízení a zároveň s řízením i jeho předmětem může disponovat
(např. zpětvzetím žaloby, změnou okruhu účastníků), zatímco žalovaný či další účastníci v tomto
postavení nejsou. Pro žalobce se jeví jako nejvhodnější následek zastavení řízení, které nebude znamenat
meritorní rozhodnutí, a nevyvolává tak vznik překážky věci pravomocně rozhodnuté, zatímco pro
žalovaného či další účastníky by nesložení zálohy mělo mít rozdílné následky podle toho, o jakou
procesní situaci se jedná. V případě, kdy se záloha ukládá na překlad soudních písemností, soud každou
konkrétní písemnost, pro kterou nebyla složena záloha, nezašle k doručení. Pokud má příslušná soudní
písemnost obsahovat úkon, jehož provedení účastník navrhuje (např. usnesení o změně žaloby), soud
v případě nesložení souhrnné zálohy na překlad každý navržený úkon neprovede. Pokud se má záloha
složit na překlad podání účastníka, soud k žádnému podání, na které se má vztahovat záloha,
nepřihlédne.
Co se týče uložení zálohy na náklady překladu písemností pro účely nesporného řízení, je třeba předně
uvést, že většina řízení podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.),
je podřízena zásadě vyšetřovací upravené v § 20 odst. 1 a 21 z. ř. s., podle které je soud odpovědný za
zjištění skutkového stavu. Zároveň se v těchto řízeních zpravidla uplatní zásada oficiality, kdy „pánem
sporu“ není žádný z účastníků, soud může řízení zahájit podle § 13 z. ř. s. i bez návrhu a pokračovat v
něm, dokud není dosaženo jeho účelu. V těchto řízeních tak stát klade veřejný zájem na uspořádání
právních poměrů, o kterých se rozhoduje, v podobě meritorního rozhodnutí. Nebylo by proto účelné,
aby soud z důvodu nesložení zálohy případným navrhovatelem řízení zastavil, dokud není dosaženo
jeho účelu. Totéž samozřejmě platí i pro případy, kdy soud zahájí řízení sám. Stejně tak by nebylo účelné,
aby soud k písemnosti jiného účastníka nepřihlédl nebo aby navrhovaný procesní úkon neprovedl,
pokud tato písemnost nebo tento úkon zároveň slouží ke zjištění skutkového stavu. Soud tak v těchto
případech obstará překlad příslušných písemnosti přeloží na náklady státu. S ohledem na okolnosti
případu však mohou být tyto náklady uloženy k náhradě účastníkům podle § 148 o. s. ř. (nález Ústavního
35
soudu ze dne 31. srpna 2018, sp. zn. IV. ÚS 1286/18), ledaže úprava uložení nákladů vylučuje, jako
tomu je v případech podle § 43 odst. 1 či § 74 z. ř. s.
Odlišně bude soud postupovat v řízeních, která lze podle § 13 z. ř. s. zahájit jen na návrh a ve kterých je
výslovně vyloučeno použití zásady vyšetřovací, namísto které se uplatní zásada projednací subsidiárně
podle o. s. ř. Jedná se o řízení dle hlavy čtvrté části druhé z. ř. s. a dále o řízení ve statusových věcech
manželských. Stát k uvedeným řízením přistupuje podobně jako k řízením sporným, a proto by se zde
měla uplatit subsidiárně úprava o. s. ř. jako v případě civilního sporu. Platí tedy, že pokud souhrnnou
zálohu nezaplatí navrhovatel, riskuje tím zastavení řízení; v případě ostatních účastníků soud uplatní
výše uvedené stanovené procesní sankce.
Zvláštní postup bude třeba zvolit u řízení návrhových, ve kterých převažuje zásada vyšetřovací. Jedná
se např. o řízení o určení a popření rodičovství podle § 415 a násl. z. ř. s. či řízení ve věcech osvojení
nezletilého i zletilého podle § 427 a násl. z. ř. s. Soud má v těchto věcech odpovědnost za zjištění
skutkového stavu, avšak pouze v mantinelech daného řízení, jehož „pánem“ je navrhovatel. Ten také v
případě nesložení zálohy na překlad riskuje, že řízení bude zastaveno. To platí navzdory tomu, že
písemnosti či úkony písemností navrhované by jinak sloužily k prokázání skutkových okolností. Oproti
tomu v situaci, kdy zálohu na překlad písemností nesloží jiný z účastníků, by měl soud v souladu se
zásadou vyšetřovací procesní sankci neuplatnit a k obstarat překlad těchto písemností , o náhradě pak
soud rozhodne v konečném rozhodnutí v návaznosti na § 148 o. s. ř
K bodu 9 (§ 141 odst. 3):
Jedná se o doplnění, že náklady na překlad nebo doručení písemností, které nejsou kryté zálohou, bude
platit stát. Stát má následně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly
placením nákladů na provedení překladu nebo doručení. V rozhodnutí, kterým řízení končí, je soud
povinen rozhodnout i o těchto nákladech státu podle § 151 odst. 1 o. s. ř.; v případě, že část nákladů na
překlad nebo doručení byla kryta zálohou, provede se zúčtování záloh tak, že buď se podle pravidel
obsažených v § 148 odst. 1 o. s. ř. uloží účastníkovi, který má podle výsledku řízení povinnost k náhradě
nákladů řízení státu, aby zaplatil náklady na překlad nebo doručení, které převyšují část krytou zálohou;
v případě, že náklady na překlad nebo doručení nedosáhly výše zálohy, přeplatek se vrátí tomu, kdo
zálohu složil.
K bodu 10 (§ 197 a 198):
K § 197:
Uvedená ustanovení provádí příslušná ustanovení směrnice 2024/1069. V § 197 je vymezen pojem
řízení o žalobě proti svobodě projevu a některým dalším právům, který odpovídá žalobě proti účasti
veřejnosti podle směrnice. Účast veřejnosti spočívá ve výkonu vymezených základních práv a svobod a
také činnosti přímo související s těmito právy, pokud se tento výkon týká veřejného zájmu. Samotná
účast veřejnosti typicky bude, avšak nemusí být nutně předmětem soudního řízení. Pro naplnění
definičních znaků postačí, pokud je žalobní návrh žalovaného výkonem práv na účasti veřejnosti
motivován, byť lze zřejmě očekávat menšinový výskyt takových případů.
Rozsah základních práv a svobod vychází ze směrnice 2024/1069 i Listiny základních práv a svobod a
zákonů ji provádějících. Jedná se o právo na svobodu projevu a práva na informace, svobodu vědeckého
bádání a umělecké tvorby a práva shromažďovacího, sdružovacího a petičního.
Svoboda projevu by z uvedených základních práv a svobod mohla být nejčastějším důvodem, pro který
by k zastoupení právnickou osobou mělo v řízení dojít. Svoboda projevu se zároveň částečně promítá i
v ostatních uvedených základních právech a svobodách, je tedy možné uvažovat o tom, zda by nebylo
vhodné omezit zastoupení pouze na případy, kdy je žalovaný žalován pouze za výkon práva na svobodu
projevu a práva na informace. Takový závěr však nelze přijmout. I ostatní uvedená práva a svobody jsou
nezbytným prostředkem k vytváření, šíření a prosazování názorů a idejí a zároveň tato práva a svobody
36
pokrývají jiné situace. Nelze je proto vynechat z uvedeného výčtu. Dále lze také např. v případě svobody
vědeckého bádání odkázat na judikaturu Ústavního soudu a ji hodnotící odbornou literaturu, podle které
je hranice mezi svobodou vědeckého bádání a svobodou projevu nejasná, a to zejména co do
problematiky sběru podkladů, podrobení závěrů vědecké oponentuře, či akademické diskuze
(WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I., CHALUPOVÁ, M., KILIAN, P.,
PROCHÁZKA, V., TOMKOVÁ, M. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář k čl. 15.
[Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-
517X.).
Vedle výkonu práv a svobod by měla být při splnění dalších podmínek poskytnuta ochrana i činnosti
s uvedenými právy přímo související. Mělo by se jednat o činnost spočívající v přípravě, podpoře,
pomoci či poskytování zboží nebo služeb osobám za účelem výkonu uvedených práv a svobod. Jako
příklady lze uvést poskytnutí údajů v rámci sběru dat pro novinářský či akademický článek, zajištění
prostoru pro shromáždění nebo sběr podpisů pro petici, směrnice dále uvádí jako příklad internetovou
platformu, na které osoby vykonávající uvedená práva a svobody v otázkách týkajících se veřejného
zájmu zveřejňují svoje texty, nebo osobu, která text tiskne. Rozhodný by měl být místní, časový a věcný
vztah činnosti k výkonu uvedených práv či svobod. Dále by také měli být podle směrnice chráněni
zástupci osoby, která vykonala uvedená práva, její rodinní příslušníci či poskytovatel internetu. Znovu
je pro poskytnutí ochrany nutná existence vztahu jejich činnosti k výkonu uvedených práv či svobod.
Posouzení, zda jde o činnost v přímé souvislosti k výkonu uvedených práv, tak bude vždy záviset na
konkrétních okolnostech daného případu a soud v každém případě musí posoudit, zda a jakou měrou
daná činnost s výkonem chráněného práva či svobody souvisí. Ochranu je třeba poskytnout takové
činnosti, bez které by nebylo možné uvedená práva efektivně vykonávat.
Kromě toho, že půjde o výkon uvedených práv a svobod nebo o přímo související činnosti, je třeba
naplnit i další podmínku, a to, že výkon nebo činnost budou prováděny v souvislosti s otázkami, které
se týkají veřejného zájmu. Veřejný zájem je neurčitý právní pojem používaný ve veřejném i soukromém
právu, pro účely jeho vymezení v konkrétním případě je kromě směrnice 2024/1069 třeba vycházet
především z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Judikatura Ústavního soudu veřejný zájem charakterizuje jako „veškeré agendy státních institucí, jakož
i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků,
soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně
novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ (nález
Ústavního soudu ze dne ze dne 11. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Platí, že pokud se někdo
v těchto otázkách angažuje, stává se osobou veřejného zájmu. Tyto osoby „požívají ve vztahu ke kritice
jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení zveřejněných
skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí. Osoba
veřejného zájmu musí počítat s tím, že bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak
profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné
záležitosti.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024, sp. zn. 25 Cdo 37/2024). Směrnice
2024/1069 otázku veřejného zájmu vymezuje jako záležitost, která ovlivňuje veřejnost natolik, že by na
ní mohla mít veřejnost legitimní zájem. Jako příklady otázek veřejného zájmu směrnice uvádí v čl. 4
odst. 2 otázky základních práv, veřejného zdraví, bezpečnosti, životního prostředí, činnosti určité
fyzické nebo právnické osoby, která je veřejně činná ve veřejném nebo soukromém sektoru, záležitosti,
které jsou předmětem projednávání nebo přezkumu ze strany zákonodárné, výkonné nebo soudní moci,
nebo jakékoli jiné úřední řízení, nařčení z korupce, podvodu či jakéhokoli jiného trestného činu nebo
správního deliktu v souvislosti s těmito záležitostmi, a činnosti zaměřené na ochranu hodnot
zakotvených v článku 2 Smlouvy o Evropské unii, včetně ochrany demokratických procesů před
nepatřičnými zásahy, zejména bojem proti dezinformacím.
37
K § 198 odst. 1:
Navrhovaná úprava stanoví, že soud projedná a rozhodne žalobu proti svobodě projevu a některým
dalším právům přednostně. Jedná se o provedení článku 7 směrnice 2024/1069, který vyžaduje, aby
soud zrychleně vyřizoval žádosti o některé procesní záruky. Zejména se má jednat o žádost žalovaného
o složení jistoty ve smyslu § 198 odst. 3 a o zamítnutí zjevně neopodstatněných žalobních návrhů v rané
fázi, jak stanovuje kapitola III směrnice.
Soud by se již z povahy věci měl zabývat žádostí žalovaného o uložení povinnosti složit jistotu na
náklady řízení bezodkladně, tedy jakmile o to žalovaný požádá. Potenciální nesplnění takové povinnosti
totiž dle § 198 odst. 3 vede, podobně jako v případě § 11 ZMPS, k zastavení řízení, přičemž soud má
zpravidla zájem na rychlém vyřízení věci. Stejně tak soud postupem ex officio rozhoduje o zamítnutí
žaloby pro zjevnou bezdůvodnost již v úvodní fázi řízení i bez iniciativy žalovaného.
Nad rámec uložení jistoty a urychleného zamítnutí žaloby pro zjevnou bezdůvodnost však členské státy
musí dle článku 7 odst. 2 směrnice 2024/1069 zaručit možnost zrychleného vyřizování žádostí
žalovaného o uložení náhrady nákladů žalobci podle článku 14 a o uložení sankcí ve smyslu článku 15
směrnice. Takový postup soudu již vyžaduje odpovídající legislativní provedení, které se odráží
v navrhované úpravě.
Soud tudíž bude postupovat v řízení o žalobě proti svobodě projevu a některým dalším právům ve
zrychleném režimu oproti jiným věcem. To znamená, že rozhodnutí v žalobě proti svobodě projevu a
některým dalším právům by mělo být přijato co nejdříve za účelem co nejrychlejšího skončení řízení
v souladu s cíli sledovanými ve směrnici. Zároveň by se přednostní postup v řízení měl odrážet při
rozvržení práce soudu a též při rozhodování o stížnostech proti průtahům, kde by měly příslušné orgány
rozhodující o stížnosti v těchto případech postupovat přísněji.
K § 198 odst. 2:
Za účelem transpozice čl. 9 směrnice 2024/1069 se navrhuje rozšířit oprávnění účastníka být zastupován
vybranými právnickými osobami po vzoru dalších ustanovení § 26 o. s. ř. Aby bylo možné zastoupit
žalovaného právnickou osobou, musí právnická osoba kromě toho, že půjde o vymezenou věc, splnit
stanovené podmínky. Jedná se především o podmínku, aby mezi činnosti uvedené v jejím
zakladatelském právním jednání patřily ochrana svobody projevu, vědy, výzkumu a umělecké tvorby, či
práva petičního, shromažďovacího nebo sdružovacího či demokratických hodnot ve smyslu čl. 2 Listiny.
V tomto ohledu je umožněn široký prostor pro zapojení organizací a občanských sdružení, které byly
zřízeny, aby přímo či nepřímo podporovaly uvedená práva za podmínky, že tento jejich účel je patrný
ze zakladatelského právního jednání. Typicky se bude jednat o právnické osoby, které podle
zakladatelského právního jednání usilují o ochranu demokratických hodnot, ale může se jednat i o svazy
novinářů i jiné profesní či kvazi profesní organizace, které prokazatelně vyvíjejí činnost na ochranu
uvedených základních práv či svobod nebo demokratických hodnot.
Druhá podmínka, kterou musí právnická osoba splnit, spočívá ve vystupování v řízení prostřednictvím
fyzické osoby uvedené v § 21 s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních
právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Účelem je z pohledu soudů (ale i účastníků)
zjednodušit a zrychlit průběh sporu, na což klade důraz i směrnice 2024/1069. Podobně jako v ostatních
případech zastoupení právnickou osobou v řízení dle § 26 se uplatní zákaz substituce. Toto omezení
neupírá těmto právnickým osobám možnost zvolit v rámci vlastní činnosti (například z prostředků
vlastních či účelově vázaných) jinou formu podpory takového účastníka, typicky uhradit za něj zálohu
na odměnu advokáta, resp. celou odměnu, případně i další náklady řízení dle vlastních pravidel, jež
s účastníkem řízení dohodnou.
Pokud právnická osoba nebude tyto podmínky splňovat, soud s ní jako zástupcem účastníka jednat
nebude (respektive přestane s ní jednat, pokud přestane splňovat podmínky v průběhu řízení).
38
Rozhodnutí o tom, že právnická osoba nemůže v těchto případech účastníka řízení zastupovat, se
nevydává (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna
2014 k výkladu zastoupení účastníka občanského soudního řízení odborovou organizací, sp. zn. Cpjn
202/2013).
K § 198 odst. 3:
Navrhovaná úprava stanovuje, že žalobci je možné na návrh žalovaného uložit jistotu na náklady řízení,
pokud existuje vážná obava, že by je žalobce v případě svého neúspěchu žalovanému nenahradil. Soud
při určení výše jistoty přihlédne k majetkovým poměrům žalobce.
Ustanovení nalezne své využití typicky v situacích značné ekonomické nerovnosti ve prospěch žalobce,
který má díky svému mocenskému postavení reálný potenciál ohrozit debatu o záležitostech veřejného
zájmu a zároveň zde existuje riziko, že žalovaný nebude v případě svého úspěchu ve sporu schopen
náklady řízení po žalobci reálně vymoci. Nejde tak o sankci, ale o preventivní nástroj k ochraně právní
rovnováhy mezi stranami řízení.
Zavedení tohoto institutu sleduje dvojí účel. Jednak má ustanovení plnit zajišťovací funkci, která
poskytuje žalovanému určitou míru ochrany před rizikem, že v případě úspěchu ve sporu nebude
schopen náklady řízení reálně vymoci. Sekundárně plní ustanovení funkci preventivní, kdy je účelem
odradit od zneužívání soudního řízení k potlačování veřejné diskuse nebo občanské angažovanosti další
potenciální žalobce. Soud povinnost složení jistoty uloží žalobci pouze na návrh žalovaného a po
zhodnocení důvodnosti požadavku s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Při
rozhodování o složení jistoty by měl soud vyvažovat potřebu uložení jistoty a právo žalobce na přístup
ke spravedlnosti, výše uložené jistoty by měla být přiměřená a úměrná očekávaným nákladům řízení.
Soud by proto měl přihlížet i k majetkovým poměrům žalobce. Nesplnění povinnosti složit jistotu má
za následek zastavení řízení, avšak pouze za předpokladu, že žalobce byl o této možnosti řádně poučen.
K § 198 odst. 4:
Navrhovaná úprava zavádí do občanského soudního řádu novou sankci za účelem provedení článku 15
směrnice v podobě možnosti soudu přiznat na návrh žalovaného ve výroku zamítavého rozsudku právo
rozsudek uveřejnit na náklady žalobce. Soud může podle okolností případu soud stanoví též rozsah,
formu a způsob uveřejnění. Úprava je inspirovaná § 155 odst. 4 o. s. ř. a uplatní se jen tehdy, jestliže
žalovaný soudu úspěšně předloží důkazy o tom, že řízení bylo proti němu ze strany žalobce vedeno ve
zneužívajícím úmyslu.
V obecné rovině je zákaz zneužití práva v civilním sporném řízení zakotven za pomoci § 2 a § 6 o.s.ř.
Samo zneužití pak není v zákoně nijak normativně definováno, lze však jeho výskyt dovodit za pomoci
judikatury. Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti často označuje za právo zneužívající
taková zjevně bezdůvodná podání, která mají navíc zjevně obstrukční znaky, na což usuzuje z jejich
počtu, sériovosti a stereotypnosti vedených sporů, spojených s opakováním obdobných či zcela
identických argumentů, z účelového zakládání právnických osob ad. (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 9 As 156/2012 – 30 ze dne 14. 5. 2013 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 As 25/2012-21 ze dne 27. 4. 2012). Za takové podání, které zjevně sleduje zneužití práva pak soud
může dle okolností uložit i pořádkovou pokutu podle § 53 odst. 1.
Směrnice pojem zneužívající řízení chápe v článku 4 odst. 3 rovněž coby soudní řízení, která nejsou
vedena za účelem skutečného uplatnění nebo výkonu práva, ale jejich hlavním účelem je zabránění
účasti veřejnosti, její omezení či sankcionování, často zneužívající nerovnováhu sil mezi stranami, a v
nichž jsou uplatňovány neopodstatněné žalobní nároky.
Známkami, které indikují zneužití řízení jsou dle směrnice například:
39
„a) nepřiměřená, nadměrná nebo neodůvodněná povaha žalobního nároku nebo jeho části, včetně
nepřiměřené hodnoty sporu;
b) existence několika řízení zahájených žalobcem nebo přidruženými stranami v souvislosti s podobnými
záležitostmi;
c) zastrašování, obtěžování nebo vyhrožování ze strany žalobce nebo jeho zástupců před řízením či v
průběhu řízení, jakož i podobné chování žalobce v podobných nebo souběžných věcech;
d) použití procesní taktiky ve zlé víře, jako je zdržování řízení, podvodný nebo zneužívající výběr
jurisdikce („forum shopping“) nebo provedení úkonů vedoucích k zastavení řízení v pozdější fázi řízení
ve zlé víře.“4
Mezi další demonstrativní indikátory zneužívajících řízení patří dle Doporučení Rady Evropy5
z 5. dubna 2024 například: nerovnováha sil (finanční převaha žalobce); částečně nebo zcela
nepodložené či excesivní žalobní nároky, průtahy v řízení, forum shopping, podávání opravných
prostředků s malou nebo žádnou nadějí na úspěch; vedení právních kroků úmyslně proti jednotlivcům,
a nikoli proti organizacím; snaha zastrašit, zdiskreditovat nebo zasmušit aktéry účastnící se veřejné
debaty, nebo snaha o odvedení pozornosti od podstaty projednávané věci; snaha žalobce nebo jeho
zástupců k právnímu zastrašování, obtěžování nebo výhrůžkám; vedení více koordinovaných či
přeshraničních právních řízení na základě totožného skutkového základu nebo v souvislosti s
podobnými záležitostmi; odmítání žalobce se zapojit do mimosoudních mechanismů řešení sporu.
Soud by měl dále při určování toho, zda je soudní řízení vedeno ve zneužívajícím úmyslu, třeba vzít
v úvahu i minulé chování žalobce, a zejména případnou historii právního zastrašování. Tyto taktiky
vedení sporu, jež jsou často spojeny s různými formami zastrašování, obtěžování či vyhrožování před
zahájením soudního řízení nebo v jeho průběhu, žalobce využívá k jiným účelům než k dosažení
přístupu ke spravedlnosti nebo ke skutečnému výkonu práva a jejich cílem je dosáhnout odrazujícího
účinku vůči účasti veřejnosti v dané záležitosti.
Pokud tedy soud dojde k závěru, že řízení bylo vedeno ve zneužívajícím úmyslu, může přiznat
žalovanému na jeho návrh ve výroku zamítavého rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady žalobce,
přičemž podle okolností případu soud stanoví též rozsah, formu a způsob uveřejnění.
K § 198 odst. 5:
Navrhovaná úprava provádí čl. 17 směrnice 2024/1069, který ukládá členským státům zavést do svých
právních řádů pravidla pro určení místní příslušnosti pro řízení, ve kterých se fyzická či právnická osoba
domáhá náhrady škody vzniklé v důsledku řízení SLAPP vedeného proti této osobě v třetí zemi mimo
Evropskou unii. Nově tak má mít původní žalovaný ze SLAPP řízení v třetí zemi možnost podat žalobu
na náhradu škody a uhrazení nákladů u soudu místa svého bydliště nebo sídla v ČR. Směrnice tímto
přináší do vnitrostátní úpravy koncept určení místní příslušnosti podle obecného soudu žalobce, který
lze nalézt ještě v § 88 písm. i) o.s.ř. Uvedené pravidlo ve směrnici není možné podřadit pod již existující
normy, a tak je zapotřebí vytvořit novou úpravu, přičemž nejvhodnější se jeví nové ustanovení v § 86,
které obsahuje kritéria pro určení příslušnosti ve zvláštních případech.
Rozsah nového ustanovení bude oproti jazykovému znění užší, neboť je před jeho aplikací ještě třeba
zvážit možnost aplikace unijní úpravy. Pro spory, ve kterých bude existovat unijní prvek (zejména pokud
bude mít původní žalobce, tedy v novém sporu žalovaný bydliště či sídlo v členském státě), se bez
4 Čl. 4 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1069 ze dne 11. dubna 2024 o ochraně osob
zapojených do účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními
řízeními („strategická soudní řízení proti účasti veřejnosti“).
5 Recommendation CM/Rec(2024)2 of the Committee of Ministers to member States on countering the use of
strategic lawsuits against public participation (SLAPPs).
40
ohledu na to, že se původní řízení vedlo ve třetí zemi, uplatní unijní úprava obsažená v nařízení
1215/2012 (Brusel Ibis).
Článek 17 odst. 2 směrnice explicitně umožňuje, aby k aktivaci tohoto ustanovení došlo až poté, kdy je
řízení v cizině skončeno, čehož nové ustanovení v § 86 využívá. Tuzemský soud se omezí na posuzování
definičních znaků SLAPP a bude posuzovat zneužívající úmysl jako by se jednalo o řízení v ČR. Řízení
před českým soudem má povahu běžného sporného řízení, a bude tak na žalobci, tedy původním
žalovaném v řízení v cizině, aby unesl důkazní břemeno.
K bodu 11 (§ 202 odst. 1):
Stejně jako v případě úpravy v § 141 odst. 1 se doplňuje, že proti usnesení o povinnosti složit zálohu
není odvolání přípustné. Jedná se o řešení za účelem urychlení řízení, řízení o opravném prostředku by
znamenalo podstatné prodloužení řízení. Stejně tak není dovolání přípustné proti rozhodnutí o uložení
povinnosti složit jistotu na náklady řízení podle § 198 odst. 3.
K bodu 14 (§ 354b):
Navrhovaným textem dochází k dodatečné adaptaci českého právního řádu na článek 13 nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném
právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o
vytvoření evropského dědického osvědčení. Věcně příslušným k přijetí prohlášení bude okresní soud, a
to po vzoru § 354 o. s. ř. Učinění prohlášení do protokolu před soudem podléhá standardní poplatkové
povinnosti. Konkrétně tato úprava dopadá na prohlášení o odmítnutí dědictví podle § 1485 a násl. a
odmítnutí odkazu podle § 1623 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění.
K bodu 15 (§ 371):
Dochází ke kompetenčnímu pověření Ministerstva spravedlnosti ke zveřejňování informaci podle
článku 19 odst. 1 směrnice na své internetové stránce.
K čl. II (přechodné ustanovení):
Zakotvuje se standardní přechodné ustanovení pro aplikaci nové procesní úpravy. Výjimku z aplikace
nové úpravy na řízení zahájená až po nabytí její účinnosti představuje úprava běhu lhůt podle § 50j odst.
3, neboť se jedná o ustanovení kodifikující rozsudek Soudního dvora ve věci C-7/21, podle kterého by
se mělo postupovat již podle stávající úpravy, která neobsahuje pro takový postup překážky. V případě
§ 50j odst. 3 se tak pravidlo uplatní i na řízení zahájená před dnem nabytí účinnosti zákona.
K čl. III (změna zákona o soudních poplatcích):
Navrhované ustanovení představuje doplnění mezery v zákonné úpravě, která v řízeních o náhradě
škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o
vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem stanovuje výši poplatku
pouze za podání žaloby, nikoliv však za podání odvolání. Uvedenou mezeru nelze překlenout výkladem
či aplikací jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích, neboť uložení poplatkové povinnosti za
podání odvolání v uvedených věcech podle současné úpravy by bylo v rozporu s právem na soudní
ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak dovodila judikatura Ústavního soudu, a to zejména v nálezech ze
dne 23. dubna 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 510/19 či nálezu ze dne 23.
srpna 2022, sp. zn. I. ÚS 868/21. Jako důležité se jeví poznamenat, že Ústavní soud se v těchto nálezech
vyjádřil k ukládání poplatkové povinnosti podle současné úpravy, nikoliv k nemožnosti zakotvit
poplatkovou povinnost pro podání odvolání ve výše uvedených řízeních. V těchto řízeních se již podle
současné úpravy platí soudní poplatky za podání žaloby (položka 8a) i za podání dovolání (položka 23),
absence poplatku za odvolání je tak zákonnou mezerou, kterou je vhodné zaplnit.
41
Poplatek je stanoven ve stejné výši jako poplatek za samotné zahájení řízení v této věci, tj. ve výši 2 000
Kč. Výše poplatku je stanovena tak, aby nepředstavovala nepřiměřenou bariéru v přístupu k soudu a
zároveň nebyla v nepoměru k poplatkům za podání žaloby a dovolání. Za návrh na zahájení řízení i
odvolání se tedy nově bude vybírat poplatek ve výši 2 000 Kč. Takto stanovená výše je souladná s nálezy
Ústavního soudu a zaručuje, že je poplatek za odvolání stanoven jednoznačně.
K čl. IV (přechodné ustanovení):
Pro účely právní jistoty se zakotvuje standardní přechodné ustanovení, které stanovuje poplatkovou
povinnost za podání odvolání až na odvolání podaná ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
K čl. V (změna zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem)
V návaznosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Machalický proti České republice
ze dne 10. října 2024, č. 42760/16, který se týká porušení zásady presumpce neviny v řízení o
odškodnění za nezákonné trestní stíhání, se navrhuje do zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném
znění (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“), doplnit úpravu, podle které nárok na náhradu škody
nemá ten, proti komu bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu uplynutí promlčecí doby, aniž by bylo
konstatováno, že se žadatel dopustil trestného činu.
Navrhovaná úprava tak mj. reaguje i na judikaturu Nejvyššího soudu, která uvádí, že „Při striktní
aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z
důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchala, či nikoli, měla mít na
odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k odškodnění skutečných pachatelů
trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, nebo ze dne 4. 1. 2022, sp. zn.
30 Cdo 1747/2020).
Navrhovaná úprava pro uplatnění nároku na odškodnění stanovuje stejně jako v dalších podobných
případech (např. udělení milosti či amnestie) uvedených v § 12 zákona o odpovědnosti za škodu
podmínku, aby bylo dokončeno trestní řízení namísto jeho zastavení. V případě, že je trestní stíhání
zastaveno z důvodu promlčení, má obžalovaný totiž podle zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném
znění (dále jen „tr. řád“) možnost trvat na projednání věci (§ 11 odst. 4) tak, aby dosáhl své plné
rehabilitace, a to zejména zprošťujícím rozsudkem, který mu založí i nárok na náhradu škody. K tomu
je potřeba připomenout, že § 227 tr. řádu uvádí, že v případě, že obžalovaný trvá na projednání věci,
soud v případě, že neshledá žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však
neuloží. Obžalovaný tak při trvání na projednání za účelem očištění svého jména a případný nárok na
náhradu škody neriskuje odsouzení s uložením trestu.
Uvedená konstrukce je v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo
598/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, a ze dne 13.
12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2281/2023). Zároveň byla jako ústavně konformní aprobována i Ústavním
soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, podle kterého požadavek soudů v
kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v
trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace
za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo
zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu
škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak
úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení.
42
K čl. VI (účinnost):
Datum nabytí účinnosti je ve vztahu k ustanovením transponujícím směrnici navázáno na datum, které
směrnice stanoví pro transpozici do vnitrostátních právních řádů členských států EU. V případě zbylých
ustanovení se účinnost stanovuje s ohledem na pravidla obsažená v § 9 odst. 2 zákona č. 222/2016 Sb.,
o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů
a mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů.
V Praze dne 23. března 2026
Předseda vlády:
Ing. Andrej Babiš.
podepsáno elektronicky
Ministr spravedlnosti:
JUDr. Jeroným Tejc
podepsáno elektronicky
Jeroným Tejc, JUDr.
Ministerstvo spravedlnosti ČR
Elektronický podpis: 01.04.2026 17:18:48
43