Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam ALBSDS8KFDG1 najdete zde
II
(
0
)
(
13
)
II.
PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA
Cílem návrhu ústavního zákona je upravit na ústavní úrovni, že je Česká republika členem Evropské unie a Organizace Severoatlantické smlouvy.
O vyjádření k předloženému návrhu ústavního zákona byly požádány Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo obrany, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo vnitra.
Ministerstvo zahraničních věcí jako věcně příslušné gesční ministerstvo doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona nesouhlasné stanovisko. Ve svém vyjádření ministerstvo uvádí, že navrhované doplnění ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, (dále jen „Ústava“) považuje za nadbytečné a ve svém důsledku způsobilé přinést nežádoucí, nejen interpretační, účinky. Základní hodnotové zakotvení České republiky je dostatečně vyjádřeno v čl. 1 odst. 1 Ústavy, v němž je stanoveno, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“. Respekt k mezinárodním závazkům je pak zakotven v čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“. Čl. 10 Ústavy dále zakotvuje, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu s tím, že mají přednost před zákonem, který by stanovil něco jiného než takové smlouvy.
Ústava nemá podle názoru ministerstva obsahovat konkrétní výčet mezinárodních organizací nebo institucí, jejichž členem je Česká republika. Takový postup je v rozporu s dosavadní systematikou Ústavy a oslabuje její obecnost a nadčasovost. Navíc uvedení konkrétních organizací, resp. „pouze“ dvou, by znamenalo zásadní precedens, který by mohl vést k tlaku na ústavní zakotvování dalších organizací a závazků České republiky (OSN, Rady Evropy, OECD, WTO apod.). Uvádění členství v konkrétních mezinárodních organizacích nemá v české ani československé ústavní historii tradici. Členství v jakékoliv mezinárodní nebo nadnárodní organizaci je předmětem rozhodnutí v rámci výkonu státní moci, která je v souladu s čl. 2 Ústavy vykonávána prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, nebo lidem přímo.
Ministerstvo zdůrazňuje, že členství České republiky v EU a NATO je založeno na mezinárodních smlouvách, nikoli na vnitrostátním ústavním předpisu. Ústavní zakotvení může vyvolat výkladové spory ohledně vztahu mezi ústavní normou a smluvním rámcem, včetně techniky případného vypovězení smlouvy či změny institucionální struktury organizace. Ústava má vytvářet prostor pro suverénní výkon zahraniční politiky prostřednictvím legitimně zvolených vlád. Zakotvení konkrétního členství by znamenalo omezování budoucích vlád v rozhodování, včetně jejich možnosti reagovat na změny v politickém, bezpečnostním nebo ekonomickém prostředí. Zahraniční politika České republiky musí být předvídatelná, ale zároveň adaptabilní. Tuto rovnováhu rigidní ústavní klauzule oslabují.
Ústava má být podle názoru ministerstva především stabilizačním, nikoli politickým dokumentem. Ústavní extenze, kterou přináší předložený poslanecký návrh, hrozí potenciální politizací Ústavy samotné a rizikem polarizace společnosti nad základním stavebním kamenem českého práva. Explicitního zakotvení členství v EU a NATO by mohlo vést k posílení vnitropolitických konfliktů, účelovým návrhům na ústavní změny při změně vládních většin i k zpochybňování legitimity Ústavy ze strany politických skupin, které se k EU nebo NATO staví kriticky. Ústavní normy by neměly být nástrojem aktuálních politických sporů.
Ministerstvo dále uvádí, že většina členských států EU a NATO výslovně nezakotvuje své členství ve svých ústavách. Obvykle jejich ústavy stanoví principy spolupráce, přenos pravomocí nebo rámec pro mezinárodní závazky, nikoli výčet konkrétních organizací. Česká republika by se přijetím navrhovaného doplnění dostala mimo hlavní evropský ústavní standard.
EU i NATO procházejí dlouhodobými institucionálními změnami. Pokud by se EU nebo NATO transformovaly, změnily strukturu nebo název, explicitní ústavní zakotvení by mohlo vytvářet právní nejasnosti, a vyžadovalo by tak zbytečné ústavní novely. Flexibilní formulace v mezinárodní smlouvě je proto vhodnější než rigidní ústavní text.
Pro úplnost ministerstvo upozorňuje na nadbytečnost uvádění cíle navrhované změny v bodě 4 obecné části důvodové zprávy, jehož předmětem je zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Konstatování toho, že členství České republiky v EU představuje jeden ze základních pilířů zahraniční, bezpečnostní a hodnotové orientace České republiky, s požadovaným zhodnocením nesouvisí.
Pro dosažení navrhovatelem deklarovaného cíle nejsou ústavní změny podle názoru ministerstva nutné. Stabilita členství České republiky v EU i NATO je již dnes zajištěna mezinárodními smlouvami, které lze vypovědět pouze formálními kroky s mezinárodními dopady. Politická praxe, parlamentní většiny a dlouhodobá strategická orientace poskytují dostatečnou míru garance bez potřeby zátěže ústavního textu.
Ministerstvo obrany doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona nesouhlasné stanovisko. Ve svém vyjádření ministerstvo uvádí, že se v případě předloženého návrhu jedná o nesystémové řešení. Navrhované doplnění není žádným základním principem, který by v ústavním pořádku (a tím spíše v čl. 1 Ústavy) musel být zakotven. Ve skutečnosti by šlo pouze o nadbytečnou deklaraci současné situace, popřípadě o nepřiznanou ústavní překážku pro případné vypovězení mezinárodních smluv, z nichž členství České republiky v EU a NATO vzniklo. Jestliže je v souladu s běžnou praxí účast v mezinárodní organizaci postavena na mezinárodním smluvním základě, který předpokládá možnost suverénních států svobodně se rozhodnout o členství v ní, je pro svrchovaný demokratický právní stát respektující mezinárodní závazky nevhodné, aby si jakkoli omezoval své právo na takové případné budoucí rozhodnutí, a to i přesto, že se výpověď předmětných mezinárodních smluv jeví jako krajně nepravděpodobná. Uvedené lze podle ministerstva demonstrovat na případu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, které své rozhodnutí takto realizovalo.
Jako problematické se ministerstvu jeví ústavní zakotvování právě dvou vybraných mezinárodních organizací, když by jistě bylo možné najít další podobně významné, například OSN.
Ministerstvo průmyslu a obchodu doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona neutrální stanovisko. Ve svém vyjádření ministerstvo uvádí, že již stávající úprava v ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, reflektuje začlenění České republiky do mezinárodních organizací a ukládá plnění z toho plynoucích závazků, a to například v čl. 1 odst. 2, který deklaruje, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, v čl. 10a, kde je pamatováno na smluvní ujednání a na podmínky jejich ratifikace, v čl. 10b, který ukládá povinnost informovat obě komory Parlamentu České republiky o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství v mezinárodních organizacích a jejich právo se k nim vyjádřit, a dále také v čl. 43 odst. 1, 2 a 4, které utvářejí základ pro plnění obranných aliančních závazků.
Navrhované doplnění Ústavy lze tedy z pohledu ministerstva považovat za nadbytečné, neboť má převážně deklaratorní povahu a nemá praktický vliv na členství České republiky v EU a NATO při současném zachování svrchovanosti a suverenity České republiky. Rozhodnutí o předmětném návrhu pak ministerstvo považuje za výsostně politické.
Ministerstvo pak upozorňuje, že text návrhu používá formulaci „Organizace Severoatlantické smlouvy“, zatímco v důvodové zprávě je užíván běžný název „NATO / Severoatlantická aliance“ a doporučuje zajistit jednotnost pojmosloví v návrhu i důvodové zprávě. Dále doporučuje výslovně vymezit v důvodové zprávě, že jde o deklaratorní ustanovení, které nenahrazuje mechanismy podle čl. 10a a 10b Ústavy, vyjasnit v důvodové zprávě vztah navrhovaného znění k ustanovením Ústavy, která se týkají členství České republiky v EU a NATO a rovněž tak vyjasnit, proč je zvoleno umístění do čl. 1 Ústavy, a zdůraznit, že nové ustanovení nevytváří žádná nová práva nebo povinnosti.
Ministerstvo spravedlnosti doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona nesouhlasné stanovisko. Ve svém vyjádření ministerstvo předně uvádí, že změny ústavního pořádku představují zásah do právních základů státu a již z tohoto pohledu by jich mělo být co nejméně, protože stabilita ústavy je sama o sobě významnou právní hodnotou. Každému návrhu změny Ústavy České republiky jako stěžejní součásti ústavního pořádku České republiky by měla podle ministerstva předcházet co nejširší celospolečenská a odborná diskuse. Návrh pak podle ministerstva neřeší žádný právní, ani politický problém, protože Česká republika je členem EU i NATO již několik desetiletí.
Z návrhu ani jeho odůvodnění nejsou podle ministerstva zcela zřejmé normativní důsledky, jež by navrhovaná změna Ústavy České republiky měla působit. Za nepřiléhavou lze přitom označit argumentaci zahraničními vzory, jež je obsažena v důvodové zprávě návrhu. Čl. 23 Základního zákona Spolkové republiky Německo, čl. 88-1 až 88-7 francouzské Ústavy z 8. října 1958 (Ústava páté francouzské republiky) i čl. 141a až 141d Ústavy Chorvatské republiky obsahují podrobnější vymezení vztahu předmětných států k Evropské unii, a to například včetně úpravy působení předpisů Evropské unie v právních řádech těchto států nebo práv spojených s občanstvím Evropské unie. Nelze proto tvrdit, že navrhovaná změna sleduje obdobný účel jako právě uvedené zahraniční úpravy, pokud ten za použití neutrální konstrukce zajišťují čl. 10a a 10b Ústavy České republiky.
V neposlední řadě pak ministerstvo upozorňuje, že je symbolické hodnotové ukotvení České republiky obsaženo již v preambuli Ústavy, neboť je Česká republika budována, chráněna a rozvíjena „jako součást rodiny evropských a světových demokracií“, stejně jako například v čl. 1 odst. 2, podle kterého „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“. Lze proto podle ministerstva tvrdit, že hodnotové směřování České republiky je již nyní v Ústavě obsaženo za použití obecnějších formulací.
Ministerstvo vnitra doporučuje vládě zaujmout k návrhu zákona nesouhlasné stanovisko. Ve svém vyjádření ministerstvo uvádí, že navrhované ustanovení postrádá jakýkoli normativní význam. Vznik nebo zánik členství v EU ani NATO nezávisí na deklaraci v Ústavě, nýbrž na vůli stran dotčených smluv. V porovnání s odstavcem 1 a 2 téhož článku Ústavy nemá navrhované ustanovení ani interpretační význam pro aplikaci právních norem. Návrh však podle ministerstva evokuje otázku, proč nezmínit i členství České republiky v jiných organizacích, jako OSN, OBSE, Rada Evropy, OECD, WHO a další, a zda zmínka o členství nebo její absence v právním řádu cokoli mění.
Ústava by podle názoru ministerstva měla zůstat obecná a nadčasová a nikoli být katalogem členství v jednotlivých organizacích. To, že členství České republiky v Evropské unii a v NATO je implicitně ústavně chráněno a že je Česká republika vůči Evropské unii otevřená, je reflektováno prostřednictvím její otevřenosti mezinárodní spolupráci (srov. například čl. 10a Ústavy). Hodnotové ukotvení České republiky v euroatlantickém prostoru lze podle ministerstva dovodit i z materiálního jádra Ústavy.
V případě, že by chtěl navrhovatel pevněji ukotvit uzavřený smluvní závazek České republiky, nabízí se podle ministerstva spíše stanovení zvláštního režimu pro odstoupení od určitých typů mezinárodních smluv (vystoupení z určitých mezinárodních organizací), byť ten již nyní vyplývá z čl. 49 Ústavy (souhlas obou komor Parlamentu), jde-li o NATO, a z čl. 10a ve spojení s čl. 39 odst. 4 Ústavy (souhlas třípětinové všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů), jde-li o Evropskou unii.
S ohledem na závěrečná doporučení oslovených ministerstev se vládě doporučuje zaujmout k návrhu ústavního zákona nesouhlasné stanovisko.