Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam ALBSDXDLCV5W najdete zde


                IV.
DŮVODOVÁ ZPRÁVA

Obecná část


Hodnocení dopadů regulace (RIA)
Hodnocení dopadů regulace (RIA) nebylo u tohoto návrhu zákona provedeno v souladu s Plánem legislativních prací vlády na zbývající část roku 2026 (Příloha č. 1 usnesení vlády č. 175 ze dne 23. března 2026).

Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku
Hlavním cílem navrhované právní úpravy je zajistit provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1385 ze dne 14. května 2024 o potírání násilí na ženách a domácího násilí do právního řádu České republiky [dále také jako „směrnice (EU) 2024/1385“]. Členské státy jsou povinny implementovat tuto směrnici do národního práva do 14. června 2027.
Potírání násilí na ženách a domácího násilí patří mezi prioritní téma Evropské unie, a to včetně nových forem násilí páchaných v online prostředí. 
Trestněprávní ochrana žen jako zranitelné skupiny osob patří také mezi priority této vlády dle jejího programového prohlášení.[footnoteRef:1]  [1:  Z programového prohlášení vlády v kapitole 6, Právo a spravedlnost: „Posílíme odpovědnost pachatelů trestné činnosti, ochranu zranitelných skupin (…) Předložíme novelu trestního zákona, která zpřísní postihy za násilí vůči všem zranitelným skupinám, zejména seniorům, ženám a dětem.“] 

Jedná se o oblast, která bezprostředně souvisí s ochranou základních práv a svobod, zejména s ochranou lidské důstojnosti, práva na život, práva na tělesnou a duševní integritu, zákazu nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, práva na svobodu a bezpečnost a zásady rovnosti a zákazu diskriminace. Potřeba účinně předcházet této formě násilí, zajistit její důsledné postihování a zároveň vytvořit společný rámec pro ochranu a podporu obětí této trestné činnost v celé Unii vedla k přijetí uvedené směrnice. 
Směrnice (EU) 2024/1385 vychází z toho, že obecný rámec práv obětí trestných činů je na unijní úrovni zakotven ve směrnici 2012/29/EU[footnoteRef:2], avšak tento obecný předpis sám o sobě dostatečně nereaguje na specifické potřeby obětí násilí na ženách a domácího násilí. V tomto ohledu se navazuje na přístup, který unijní právo uplatňuje i v jiných oblastech závažné kriminality, zejména v oblasti obchodování s lidmi a v oblasti pohlavního zneužívání a pohlavního vykořisťování dětí[footnoteRef:3]. Směrnice (EU) 2024/1385 tak představuje sektorový specificky zaměřený právní předpis, který ve vztahu ke specifické skupině obětí násilí na ženách a domácího násilí stanoví zvláštní pravidla a standardy ochrany. Současně se jedná o komplexní právní úpravu, která propojuje trestněprávní, preventivní, podpůrné i koordinační nástroje a vytváří ucelený rámec pro předcházení násilí na ženách a domácímu násilí, ochranu jejich obětí a postih pachatelů. Tato komplexní povaha směrnice se odráží i v rozsahu vzájemně provázaných oblastí, které upravuje. [2:  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV. Zde je nutné doplnit, že tato směrnice byla v nedávné době revidována, a to směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/1472, vyhlášenou v Úředním věstníku Evropské unie dne 30. června 2026. Členské státy mají povinnost provést tuto směrnici do 2. července 2028; výjimku tvoří opatření týkající se používání informačních a komunikačních technologií podle nového čl. 26b, pro něž je stanovena lhůta do 2. července 2030.]  [3:  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2022/629/SVV. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV.] 

Směrnice vymezuje trestné činy týkající se sexuálního vykořisťování žen a dětí a trestné činy v oblasti výpočetní techniky, dále požadavky na výši trestních sankcí, přitěžující okolnosti, pravidla soudní příslušnosti a pravidla týkající se promlčecích dob (kapitola 2). V oblasti ochrany obětí a přístupu ke spravedlnosti (kapitola 3) upravuje zejména pravidla pro oznamování trestných činů, detailní požadavky na individuální posouzení potřeb ochrany a podpory obětí, ochranné a omezující příkazy, resp. příkazy k vykázání, ochranu soukromí obětí a rovněž pravidla pro odstraňování nezákonného obsahu v online prostředí a pro účinné omezení přístupu k němu při zachování nezbytných procesních záruk. V oblasti podpory obětí (kapitola 4) požaduje směrnice existenci funkčního systému obecné i specializované pomoci, včetně podpory obětem sexuálního násilí, specializovaných linek pomoci, krizových a poradenských služeb či ubytovacích zařízení. Zvláštní důraz klade na specifické skupiny obětí, zejména děti a osoby ohrožené vícečetnou diskriminací. Významnou součást směrnice představují rovněž opatření v oblasti prevence a včasné intervence (kapitola 5).  Jde zejména o požadavky na odborné vzdělávání a školení relevantních profesních skupin, informační a osvětové kampaně vůči široké veřejnosti, podporu vzdělávání v dané oblasti, včetně respektu a rozpoznávání násilného jednání a dále o intervenční programy pro pachatele nebo osoby, u nichž existuje riziko násilného jednání. Samostatnou oblast tvoří koordinace a spolupráce (kapitola 6). Směrnice klade důraz nejen na spolupráci jednotlivých subjektů v konkrétních případech, ale i na systémovou koordinaci na úrovni státu či členských států a EU. Součástí této oblasti jsou i požadavky na sběr statistických údajů, jejich vyhodnocování a využívání při tvorbě veřejných politik.
Z výše nastíněných obsahových témat směrnice je patrné, že směrnice zasahuje do mnoha oblastí působnosti státu a vyžaduje koordinovaný postup celé řady orgánů veřejné moci i dalších subjektů. Nejde pouze o legislativní změny v oblasti trestního práva hmotného a procesního, ale také o požadavky dopadající na činnost Policie České republiky vykonávanou podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále také jako „zákon o Policii ČR“), občanskoprávních soudů, poskytovatelů zdravotních a sociálních služeb, orgánů sociálně-právní ochrany dětí i subjektů zajišťujících prevenci, vzdělávání a informování veřejnosti. 
Česká republika dlouhodobě usiluje o zajištění vysoké úrovně ochrany a podpory obětí trestných činů a má již nyní vytvořen rozvinutý právní a institucionální základ, který ve značné míře odpovídá požadavkům směrnice (EU) 2024/1385. Význam této oblasti se odráží i v programových prioritách vlády, jak uvedeno výše. Trestní zákoník, trestní řád, zákon o obětech trestných činů, zákon o Policii ČR a další související právní předpisy, včetně předpisů upravujících poskytování zdravotních a sociálních služeb, vytvářejí již v současné době ve svém souhrnu komplexní systém prevence, ochrany, podpory a pomoci obětem. Účinná ochrana obětí však není založena pouze na vhodně nastavených zákonných pravidlech. Vyžaduje rovněž odpovídající personální a finanční zajištění dotčených orgánů a služeb, dostupnost srozumitelných informací a specializované pomoci, průběžné vzdělávání zapojených profesí, meziresortní koordinaci a jednotný, citlivý a na potřeby oběti zaměřený přístup všech subjektů, které s oběťmi přicházejí do styku. Předložený návrh proto představuje významnou, avšak dílčí součást širšího systému ochrany obětí; vedle legislativních změn bude jeho účinné provedení předpokládat také přijetí odpovídajících organizačních, metodických, personálních a finančních opatření.
Komplexní povaha směrnice se promítá také do požadavků upravených v jejích výše vymezených kapitolách, jejichž provedení vyžaduje legislativní změny několika dalších právních předpisů. Jsou tak navrhovány legislativní úpravy zejména v trestním zákoníku, zákoně o obětech trestných činů, trestním řádu a v zákoně o Probační a mediační službě.
A) Novelizace trestního zákoníku
Pokud jde o skutkové podstaty trestných činů upravené ve směrnici, její provedení si vyžádá přijetí několika legislativních úprav trestního zákoníku.
Úvodem je však vhodné zmínit již dříve navrženou změnu § 191a trestního zákoníku (dále také jako „tr. zák.“), upravujícího zneužití identity k výrobě pornografie a jejího šíření, a § 192 tr. zák., upravujícího výrobu a jiné nakládání s dětskou pornografií. Tato úprava byla navržena v návaznosti na legislativní změny připravované v souvislosti s implementací směrnice (EU) 2024/1712 týkající se problematiky obchodování s lidmi[footnoteRef:4]. V současné době se uvedený návrh zákona nachází v legislativním procesu v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk 111[footnoteRef:5]. Návrh uvádí vnitrostátní právní úpravu do souladu s požadavky článku 5 odst. 1 písm. a) a b) směrnice týkající se týká sdílení intimního nebo zmanipulovaného materiálu bez souhlasu. Reaguje přitom zejména na nekonsensuální šíření materiálů intimní povahy, a to i tehdy, nemají-li povahu pornografického díla, pokud je takové šíření způsobilé vyvolat vážnou újmu na právech zobrazované osoby. V podrobnostech lze odkázat na důvodovou zprávu k uvedenému návrhu. Pro úplnost, lze dodat, že jednání popsané pod článkem 5 odst. 1 písm. c) směrnice jsou již podle současné právní úpravy postižitelná jako trestný čin vydírání (§ 175 tr. zák.), kdy pohrůžku zveřejnění, výroby úpravy či manipulace záznamu sexuální povahy lze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy[footnoteRef:6]. [4:  Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1712 ze dne 13. června 2024, kterou se mění směrnice 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí.]  [5:  Dostupný zde.]  [6:  Uvedený závěr podporuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, podle které může pohrůžka jiné těžké újmy spočívat i v hrozbě zveřejnění erotických či intimních fotografií nebo jiných informací z intimního života poškozeného, jsou-li způsobilé závažně zasáhnout jeho osobní, rodinný, partnerský či profesní život, např.: sp. zn. 8 Tdo 612/2011 ze dne 15. 6. 2011, 8 Tdo 1584/2019 ze dne 15. 1. 2020 nebo usnesení 7 Tdo 118/2014 ze dne 16. 4. 2014, a to včetně případu, kdy pachatel takovými fotografiemi ani nedisponuje a může použít i jiné (cizí) intimní snímky, k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 1579/2018 ze dne 23. ledna 2019. ] 

S výjimkou výše uvedeného čl. 5 směrnice jsou požadavky vyplývající z ostatních skutkových podstat trestných činů upravených směrnicí řešeny prostřednictvím předkládaného návrhu zákona. 
Legislativní změna je navržena v návaznosti na čl. 3 směrnice (mrzačení ženských pohlavních orgánů).  Tento trestný čin ve směrnici zahrnuje
· odstranění (excizi), obřízku (infibulaci) nebo provedení jakéhokoli jiného mrzačení ženských velkých stydkých pysků, malých stydkých pysků nebo klitorisu či jejich částí;
· donucení nebo přimění ženy k podstoupení některého z aktů uvedených výše. 
Přestože je jednání uvedené v první odrážce již podle platné právní úpravy postižitelné jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví (§ 145 tr. zák.) ve spojení s § 122 tr. zák., který vymezuje jednotlivé formy těžké újmy na zdraví (zejm. zmrzačení, zohyzdění, mučivé útrapy a delší dobu trvající porucha zdraví) a jednání uvedené v druhé odrážce jako trestný čin vydírání (§ 175 tr. zák.), útisku (§ 177 tr. zák.), event. jako účastenství na trestném činu těžkého ublížení na zdraví [§ 24 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 145 tr. zák.], navrhují se dílčí legislativní změny. Ty spočívají v doplnění kvalifikačních okolností do trestných činů podle § 145, 175 a 177 tr. zák.
Vedle věcných důvodů pro specifické řešení mrzačení pohlavních orgánů popsaných ve zvláštní části důvodové zprávy je významné zmínit, že na výslovné úpravě v trestním právu členských států směrnice důrazně trvá s ohledem na zvláštní povahu tohoto trestného činu, byť požadavek na určitý způsob provedení ustanovení směrnice je krajně netypický a neměl by se stát standardem[footnoteRef:7]. Výslovné promítnutí této formy jednání do trestního zákoníku proto přispěje nejen k naplnění požadavků unijního práva, ale i k předejití výkladovým sporům o rozsahu transpozice s Evropskou komisí, která s největší pravděpodobností bude existenci samostatného ustanovení požadovat. Současně se tím umožní přesnější zachycení těchto případů pro účely statistického vykazování. [7:  K tomu 15. bod odůvodnění směrnice: „Podle článku 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) je směrnice závazná pro každý členský stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Nicméně vzhledem ke zvláštní povaze trestného činu mrzačení ženských pohlavních orgánů a k potřebě zajistit ochranu obětí, které v důsledku toho utrpí zvláštní újmu, by měl být tento trestný čin výslovně upraven v trestním právu členských států.“.] 

Potřeba přizpůsobit český trestní zákoník požadavkům směrnice byla dále vyhodnocena u čl. 7 písm. c) směrnice postihující tzv. cyberflashing a u čl. 7 písm. d) směrnice vymezující tzv. doxing (popř. doxxing). 
Cyberflashingem ve smyslu směrnice se rozumí nevyžádané zasílání obrazového, filmového nebo podobného materiálu zobrazujícího pohlavní orgány určité osobě, pokud je pravděpodobné, že takové jednání způsobí této osobě vážnou psychickou újmu. V této souvislosti lze poukázat na to, že v českém trestním právu je jednání spočívající v zasílání obsahu pornografické povahy dětem kriminalizováno podle § 191 odst. 2 tr. zák. (šíření pornografie). V případě dospělých osob je pak postihováno pouze šíření tzv. tvrdé pornografie (zejm. násilné pornografie, nekrofilie, zoofilie), a to podle § 191 odst. 1 tr. zák. Pokud pachatel spáchá daný trestný čin „tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem“, jde v obou těchto případech o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 191 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. V tomto smyslu se trestá přísněji skutečnost, že k pornografickému dílu měl přístup široký, předem nevymezený okruh osob, nikoli jen konkrétní adresát. V dané souvislosti je pak možné zmínit rovněž dlouhodobé vytrvalé kontaktování oběti prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, které vzbuzuje důvodnou obavu o život nebo zdraví oběti nebo osob oběti blízkých podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž toto kontaktování může zahrnovat i nevyžádané zasílání materiálů pornografické povahy (často materiálů zobrazujících penis, tzv. „dickpics“). 
Ani v jednom případě však nejde o komplexní pokrytí čl. 7 písm. c) směrnice. Zaprvé, směrnice požaduje postižitelnost, byť i jednorázového zaslání daného materiálu dospělé osobě, pokud je pravděpodobné, že takové jednání způsobí této osobě vážnou psychickou újmu. Stávající právní úprava přitom takové případy nepokrývá v plném rozsahu. Zadruhé, ve vztahu k nevyžádanému zasílání vyobrazení pohlavních orgánů jiné osobě nemusí mít zasílaný materiál vždy „pornografickou povahu“ ve smyslu odborné literatury a soudní judikatury[footnoteRef:8]. „Materiál zobrazující pohlavní orgány“ totiž nemusí naplňovat znak zasahování nebo podněcování sexuálního pudu, který je pro pornografické dílo typický. V řadě případů může spíše narušovat osobní integritu adresáta a vyvolávat u něj pocity pohoršení, zhnusení, a s ohledem na kontext také ponížení nebo zastrašení, spíše než reakce přímo související se sexuálním pudem. Navrhovaná úprava proto jednak nově výslovně postihuje nekonsensuální přenechání pornografického materiálu nebo materiálu zobrazujícího pohlavní orgán (který může, ale nemusí splňovat doktrinální definici pornografického díla, viz výše) jiné dospělé osobě, za podmínky, že takové jednání může adresátovi způsobit vážnou újmu. Současně se doplňuje úprava ve vztahu k dětem (stávající § 191 odst. 2 tr. zák.) tak, aby postihovala rovněž nabídnutí, přenechání nebo zpřístupnění materiálu dítěti v případech, kdy se jedná o materiál zobrazující pohlavní orgán, bez ohledu na to, zda jde o pornografické dílo. [8:  Pornografickým dílem je podle ní dílo, které „zvláště intenzivním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje sexuální pud, překračuje podle převládajících názorů ve společnosti uznávané hranice sexuální slušnosti, uráží neakceptovatelným způsobem cit pro sexuální slušnost, vyvolává pocit studu.“ (GŘIVNA, Tomáš. § 191 [Šíření pornografie]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2389, marg. č. 3.).] 

Jako tzv. doxing se pak směrnicí označuje situace, kdy jsou osobní údaje oběti zpřístupněny veřejnosti prostřednictvím informačních a komunikačních technologií bez jejího souhlasu s cílem podnítit jiné osoby k tomu, aby oběti způsobily fyzickou nebo vážnou psychickou újmu. V praxi může jít zejména o zveřejnění adresy bydliště oběti, místa jejího pobytu, soukromého telefonního čísla, elektronické adresy nebo jiných identifikačních údajů, zpravidla doprovázené výzvami k obtěžování, zastrašování, pronásledování nebo jinému útoku vůči oběti.
Ze zahraniční jsou mediálně známy případy spáchání tohoto typu jednání vůči vysoce postaveným představitelům státu.[footnoteRef:9]   [9:  Lze zmínit např. případ Kyle Andrewa Edwardse, občana USA, který na sociální síti zveřejnil adresu bydliště jednoho ze soudců Nejvyššího soudu USA, současně publikoval výhrůžné příspěvky v souvislosti s rozhodováním soudů. Zveřejněním adresy měl v úmyslu soudce zastrašit, ohrozit nebo podnítit násilí vůči němu či jeho rodině.] 

Toto jednání nemá v současném trestním právu jednoznačný a plně přiléhavý ekvivalent. Úvaha o jeho postižení podle § 183 tr. zák. (porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí) naráží na věcné omezení ustanovení na listiny a jiné dokumenty uchovávané v soukromí. Ačkoli zahrnuje i jejich zveřejnění nebo zpřístupnění třetí osobě, nedopadá přiléhavě na typické případy doxingu, neboť v jeho skutkové podstatě absentuje klíčový znak zveřejnění osobních údajů za účelem podnítit jiné osoby ke způsobení újmy dotčené osobě. Těžiště tohoto trestného činu spočívá v ochraně soukromí prostřednictvím ochrany důvěrnosti soukromých listin, záznamů a jiných dokumentů, nikoli v postihu obecnějšího neoprávněného sdílení osobních údajů jako prostředku k vyvolání útoků vůči konkrétní osobě. Jako systematicky bližší se jeví § 180 tr. zák. (neoprávněné nakládání s osobními údaji), které obecně řečeno postihuje neoprávněné zveřejnění, sdělení nebo zpřístupnění osobních údajů, pokud tím dojde k vážné újmě na právech nebo oprávněných zájmech dotčené osoby. Ani toto ustanovení však nepokrývá typické podoby doxingu, neboť se vztahuje pouze na osobní údaje shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, popřípadě na údaje získané při výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce za porušení státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti. Řada případů doxingu, při nichž pachatel zveřejňuje osobní údaje získané jiným způsobem, tak zůstává mimo jeho dosah. Současně je třeba toto jednání odlišovat od účastenství (zejm. ve formě návodu), kdy musí být trestný čin jednoznačně individualizován. Stejně tak nejde bez dalšího podřadit všechny případy doxingu pod trestný čin podle § 364 tr. zák. (podněcování k trestnému činu), protože jednání, k němuž jsou třetí osoby fakticky vybízeny, nemusí vždy naplňovat znaky trestného činu (ale i např. přestupku). Navíc, ani tento trestný čin neobsahuje pro doxing charakteristický prvek, jímž je právě zveřejnění osobních údajů určité osoby jako prostředku k vyvolání útoku proti ní. Nabízí se tak doplnění trestného činu podle § 180 tr. zák., který obecně chrání osoby před intenzivními zásahy do ochrany jejich soukromí formou neoprávněného zveřejnění, sdělení, zpřístupnění, popřípadě dalšího zpracování nebo přisvojení si osobních údajů; současně nepřímo přispívá i k ochraně před jejich šířením či veřejným zneužíváním, které může mít povahu hrubě obtěžujícího jednání. 
Pouze dílčí úpravu vyžaduje trestný čin nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zák., a to tak, aby plně odpovídal požadavkům směrnice ve vztahu ke kybernetickému pronásledování dle článku 6. 
Pokud jde o trestné činy uvedené v čl. 6 až 8 směrnice, zahrnující různé formy kybernetického pronásledování, kybernetického obtěžování a kybernetického podněcování k násilí nebo nenávisti, lze k nim souhrnně konstatovat, že česká právní úprava obecně vychází z principu technologické neutrality, s výjimkou případů, v nichž použití informačních a komunikačních technologií dostatečně odůvodňuje zvláštní přístup (např. § 230 tr. zák.). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele je totiž ve většině případů nerozhodné, zda pachatel oběť pronásleduje či obtěžuje nebo zda veřejně podněcuje k násilí či nenávisti ve fyzickém prostředí (např. postáváním před jejím bydlištěm, nasprejováním výhrůžky na dům oběti nebo podněcováním k nenávisti na demonstraci), prostřednictvím moderních technologií, nebo kombinací obou těchto způsobů, což obecně platí i v době, kdy kybernetická cesta páchání těchto trestných činů z hlediska kvantitativního absolutně i relativně narůstá. Stejně tak i z hlediska závažnosti jednání vždy záleží na konkrétních okolnostech případu. Zatímco u masového šíření nekonsensuálního intimního obsahu může mít online prostředí zásadní význam pro intenzitu zásahu, u stalkingu může být naopak závažnější pronásledování uskutečňované ve fyzickém světě než v prostředí virtuálním. Rozdílné vymezení těchto trestných činů nebo rozdílné trestání v závislosti na tom, zda byly spáchány prostřednictvím informačních nebo komunikačních technologií, či nikoli, by proto bylo v obecné rovině jen obtížně odůvodnitelné. Lze-li dané jednání považovat za závažnější s ohledem na zvolenou „kybernetickou“ formu (zejména pro možnost oslovit široký okruh osob či nekontrolované šíření nezákonného obsahu), obsahuje trestní zákoník v relevantních případech okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu prostřednictvím internetu (slovy zákona „veřejně přístupnou počítačovou sítí“). Případně lze obecně aplikovat přitěžující okolnosti podle § 42 tr. zák. Při implementaci směrnice k výše uvedeným trestným činům je proto přistupováno z širšího technologicky neutrálního hlediska. Ostatně sama směrnice upravuje pouze kybernetickou dimenzi těchto trestných činů kvůli vymezení (omezení) unijní pravomoci plynoucího z čl. 83 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“; trestná činnost v oblasti výpočetní techniky, v anglickém znění computer crime), nikoli proto, že by unijní zákonodárce odpovídající jednání páchaná ve fyzickém prostředí nepovažoval za trestuhodná.
B) Novelizace zákona o obětech trestných činů 
Nejvýznamnější změnou v rámci novelizace zákona obětech trestných činů je komplexní úprava individuálního posouzení potřeb ochrany a podpory obětí trestných činů (navržený § 13a až § 13c zákona o obětech trestných činů). Účelem této úpravy je zajistit, aby s obětí bylo již od počátku zacházeno podle jejích konkrétních potřeb a aby jí byla včas poskytnuta cílená ochrana a podpora. Ochranou se v této souvislosti rozumí zejména přijetí vhodných opatření k ochraně oběti před hrozícím nebezpečím ze strany pachatele trestného činu, resp. ohrožující osoby. Podporou se poté rozumí zejména zajištění nebo zprostředkování odborné pomoci (právní, sociální, psychologické nebo zdravotní) která oběti napomůže překonat následky trestného činu a umožní jí plné uplatnění jejích práv, včetně zajištění vhodných sociálních služeb (např. zajištění ubytování), je-li to vzhledem k situaci oběti potřebné. Současně musí být tento přístup nastaven tak, aby se v maximální možné míře předcházelo prohlubování újmy již způsobené trestným činem a aby se předešlo riziku vzniku druhotné újmy ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů i riziku opakované viktimizace (viz navrhovaný § 3 odst. 2 zákona o obětech trestných činů).
Dosavadní právní úprava zákona o obětech trestných činů sice obsahuje zásadu individuálního a diferencovaného přístupu k oběti spojenou se zásadou prevence druhotné újmy dopadající na všechny relevantní subjekty (§ 3 odst. 2), nikoli však výslovnou a podrobnější úpravu mechanismu individuálního posouzení prováděného k tomu určenými orgány státu v nedílné spolupráci s dalšími subjekty. Navrhovaná úprava tento mechanismus zakotvuje a reaguje tak na současný vyšší standard v pojetí ochrany obětí v návaznosti na konkrétní požadavky čl. 16 až 18 směrnice (EU) 2024/1385. Zejména jde o požadavek provedení individuálního posouzení v co nejvčasnější fázi, zohlednění relevantních osobních a situačních faktorů včetně případné diskriminační zkušenosti oběti, spolupráce dotčených subjektů a možnosti průběžně reagovat na změnu okolností. Vedle směrnice (EU) 2024/1385, která se s ohledem na svůj rozsah působnosti vztahuje na oběti sexuálního násilí a oběti domácího násilí, lze poukázat i na požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/1472, vyhlášené v Úředním věstníku Evropské unie dne 30. června 2026 revidující dosavadní směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (dále také jen „revizní směrnice (EU) 2026/1472“), která se vztahuje na všechny oběti trestných činů a která výslovně zakotvuje povinnost členských států stanovit, jakým způsobem je individuální posouzení obětí organizováno v praxi. 
V návaznosti na požadavky směrnice se navrhuje na zákonné úrovni zakotvit mechanismus individuálního posuzování potřeb oběti (viz též zvláštní část důvodové zprávy). 
Navrhuje se, aby tento mechanismus byl dvoustupňový. Prvotní posouzení potřeb oběti bude provádět Policie České republiky (resp. policejní orgán). V odůvodněných případech na ně bude navazovat hlubší posouzení a koordinace řešení potřeb ze strany Probační a mediační služby v úzké spolupráci se specializovanými službami podpory. 
Navržený model vychází ze stávající, metodicky zavedené a v praxi funkční podoby prvotního kontaktu s obětí, kdy Policie ČR již dnes posuzuje situaci oběti bez zbytečného odkladu, zpravidla při prvním kontaktu. Zachování tohoto modelu je žádoucí i do budoucna, zejména s ohledem na nepřetržitý provoz policejních složek, jejich územní dostupnost, materiální podmínky pro kontakt s obětí včetně vhodně vybavených prostor a personální zajištění prostřednictvím proškolených příslušníků. Vedle toho je však třeba reagovat na výše uvedené prohlubující se požadavky unijní úpravy na proces individuálního posouzení i na rostoucí šíři a míru okolností, které musí být při hodnocení potřeb oběti zohledněny. Tyto úkoly již přesahují rámec prvotního postupu Policie ČR a neodpovídají ani její primární roli při objasňování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal, při zachování požadavku její objektivity a nestrannosti vyplývající z § 2 odst. 5 trestního řádu (dále také jen „tr. ř.“). Současně v České republice dosud není systémově upravena jednotná síť kontaktních bodů pro oběti trestných činů s jasně vymezenou působností poskytovat obětem komplexní informace a koordinovat navazující formy pomoci. Ačkoli pomoc obětem trestných činů zajišťuje v různé míře i oblastí řada státních i nestátních subjektů, jejich působení není institucionálně koordinováno v rámci uceleného systému. Oběti tak často čelí roztříštěnosti systému, nedostatku informací a obtížné orientaci v nabídce pomoci, což může vést k nežádoucím důsledkům, včetně sekundární viktimizace. Jeví se proto jako žádoucí vytvořit jednotný kontaktní bod, který by v komplexnějších a složitějších případech přirozeně navazoval na prvotní posouzení potřeb oběti včetně koordinace pomoci.
Pro plnění této role je vhodná Probační a mediační služba, a to z následujících důvodů.
Podpora obětí trestných činů je součástí poslání Probační a mediační služby již od jejího vzniku. Probační a mediační služba dlouhodobě přispívá k ochraně práv obětí, napomáhá jim při zmírňování následků trestné činnosti a zprostředkovává mezi obětí a pachatelem řešení vzniklého konfliktu (§ 4 odst. 3 a 4 a § 2 odst. 2 zákona o Probační a mediační službě). Další její úkoly vyplývají ze zákona o obětech trestných činů; Probační a mediační služba poskytuje právní informace, informuje oběti o jejich postavení a právech v trestním řízení a napomáhá jim při jejich uplatnění (zejm. § 6 odst. 3 a § 3 odst. 4 zákona o obětech trestných činů). Současně poskytuje poradenství, včetně specializovaného poradenství v případech, kdy taková podpora není v dané lokalitě dostupná prostřednictvím neziskového sektoru. Kromě toho, že stávající praxe poskytování podpory obětem prostřednictvím Probační a mediační služby má pevné základy, její významnou předností je, že jde o centrálně vedenou, státem garantovanou a rovnoměrně dostupnou službu ve všech okresech, aniž by tím byl oslaben individuální přístup k potřebám konkrétní oběti. Posílení role a postavení Probační a mediační služby jako obecného koordinačního bodu pro pomoc obětem tak představuje nejen logické rozvinutí jejího stávajícího fungování, ale zejména významný krok k posílení systémové a kvalifikované péče pro oběti. Tento směr předpokládá mimo jiné i Koncepce rozvoje probace a mediace do roku 2035 schválená usnesením vlády České republiky č. 833 ze dne 29. října 2025.
Pomoc obětem trestných činů náleží do působnosti více resortů a institucí; v aplikační praxi se na jejím zajištění podílejí zejména Policie České republiky, soudy, státní zastupitelství poskytovatelé zdravotních služeb, orgány sociálních služeb, včetně zástupců nestátních neziskových organizací. Zakotvení Probační a mediační služby jako kontaktního místa pro oběti v rámci individuálního posouzení proto přispěje na (mezi)národní i místní úrovni k účelnějšímu nastavení vzájemné provázanosti jednotlivých subjektů, plynulejšímu sdílení informací, účinnější koordinaci postupu a zajištění návaznosti na specializované služby. Uvedený model přitom bude vycházet z tzv. opt-out principu, tedy z předpokladu proaktivního zajišťování práv a podpory oběti ze strany dotčených institucí, neodmítne-li oběť takový postup, nikoli z aktivity samotné oběti.
V rámci zákona o obětech trestných činů jsou navrhovány další dílčí změny. Zaprvé se s důrazem na zásadu nediskriminace (dosavadní § 3 odst. 3) a na požadavek zdvořilého a šetrného přístupu k oběti ze strany relevantních orgánů a institucí (§ 3 odst. 2) výslovně klade důraz na zohledňování rizika diskriminace oběti, včetně tzv. vícečetné diskriminace. Tím se rozumí diskriminace vznikající souběhem více diskriminačních důvodů uvedených v antidiskriminačním zákoně (např. kombinace státní příslušnosti a zdravotního postižení). Současně se přístup založený na předcházení druhotné újmě výslovně doplňuje také o předcházení tzv. opakované viktimizaci. Jde o přístup, v jehož rámci mají opatření a postupy subjektů vyjmenovaných v zákoně vždy směřovat k prevenci další újmy, která by oběti mohla vzniknout v důsledku opakovaného jednání pachatele nebo jiného obdobného jednání další osoby. Dále se rozšiřuje okruh informací, které mají být oběti poskytovány, a to včetně informací o postupu při dokumentaci trestných činů spáchaným prostřednictvím informační a komunikační technologie a o možných prostředcích nápravy podle trestního řádu, zejména o možnosti podat podnět policii nebo státnímu zástupci ke zvážení postupu podle § 7b odst. 2 tr. ř. (k tomu více viz navrhované změny v trestním řádu). Rozšíření informační povinnosti vůči oběti se navrhuje rovněž pro případy, kdy oběť využije možnosti být informována, dojde-li k porušení vykázání nebo některého z předběžných opatření ze strany ohrožující osoby, vyvolá-li takové porušení důvodnou obavu o bezpečí oběti nebo osoby jí blízké, pokud oběť o tomto porušení dosud neví. Další navrhovaná opatření se týkají ochrany osobních údajů oběti trestného činu při poskytování podpory obětem trestného činu. Tyto údaje by neměly být uchovávány déle než 5 let od posledního kontaktu s obětí. 
Za účelem zjednodušení řízení o žádosti o poskytnutí peněžité pomoci a snížení rizika další sekundární viktimizace obětí se v zákoně o obětech trestných činů nad rámec požadavků směrnice (EU) 2024/1385 navrhují další dílčí změny. Patří mezi ně zejména odstranění v praxi často sporné subjektivní prekluzivní lhůty a rozšíření zvláštní úpravy lhůty pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci nezletilé oběti v § 30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů také na dětské oběti trestného činu týrání svěřené osoby.
C) Novelizace trestního řádu
Navrhovaná úprava trestního řádu, konkrétně v ustanoveních § 7b až 7d trestního řádu, reaguje na požadavky čl. 23 směrnice (EU) 2024/1385 a navazuje přitom na stávající úpravu obsaženou v § 7b tr. ř. Článek 23 směrnice vyžaduje, aby členské státy zajistily neprodlené odstranění veřejně přístupného on-line materiálu souvisejícího s trestnými činy vymezenými ve směrnici, popřípadě znemožnění přístupu k takovému materiálu. Přijatá opatření musí zahrnovat možnost příslušných orgánů vydávat právně závazné příkazy k odstranění materiálu nebo ke znemožnění přístupu k němu. Tyto příkazy musí splňovat náležitosti stanovené v čl. 9 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 o jednotném trhu digitálních služeb (nařízení o digitálních službách), které jsou adaptovány do § 8e tr. ř. obsaženého v návrhu zákona o digitální ekonomice. V současné době se uvedený návrh zákona nachází v legislativním procesu v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk 69[footnoteRef:10]. [10:  Dostupný zde.] 

Ačkoli je navrhovaná úprava přijímána v návaznosti na požadavky směrnice (EU) 2024/1385, navrhuje se její obecnější zakotvení (tedy nikoli pouze ve vztahu k trestným činům spadajícím do její působnosti). Potřeba neprodleného odstranění veřejně přístupného on-line materiálu nebo znemožnění přístupu k němu totiž může vzniknout i v souvislosti s jinými trestnými činy, než které jsou předmětem úpravy směrnice. Omezení úpravy pouze na skutkové podstaty vymezené směrnicí by proto bylo z hlediska ochrany obětí i efektivity trestního řízení nepřiměřeně restriktivní. Navrhovaná úprava tak umožní reagovat na případy, kdy je odstranění závadného on-line obsahu nezbytné k ochraně práv a oprávněných zájmů poškozených osob bez ohledu na to, zda se jedná o trestný čin spadající do působnosti směrnice.
Článek 23 směrnice dále vyžaduje, aby poskytovatelé hostingových služeb, jiní relevantní poskytovatelé zprostředkovatelských služeb a poskytovatelé obsahu, jichž se příkaz týká, měli právo na účinnou soudní ochranu. Toto právo zahrnuje možnost napadnout příkaz u soudů členského státu, v němž sídlí příslušný orgán, který příkaz vydal. Navrhuje se proto doplnit stávající úpravu příkazu ke znemožnění přístupu k datům podle § 7b odst. 2 tr. ř. tak, aby odpovídala požadavkům směrnice ve vztahu k odůvodnění tohoto příkazu a okruhu osob, jimž se příkaz doručuje. V novém § 7c tr. ř. se dále navrhuje upravit prostředek nápravy proti tomuto příkazu v podobě námitek a v novém § 7d tr. ř. se navrhuje zajistit, aby mohl být přístup k relevantním datům znemožněn po celou dobu, než bude postaveno najisto, zda skutek spáchaný prostřednictvím těchto dat je trestným činem. Dochází také k rozšíření možnosti znepřístupnění dat i na dobu přesahující současný limit 90 dnů. Po učinění těchto zjištění a za předpokladu, že nadále trvá nebezpečí páchání trestné činnosti prostřednictvím zveřejněných dat, upravuje § 7d tr. ř. rovněž vydání příkazu k trvalému odstranění dat nebo ke znemožnění přístupu k nim. 
Přestože by bylo možné i v tomto případě uvažovat o využití obecné úpravy zajištění nástroje trestné činnosti, jde o natolik specifickou oblast s natolik výraznými odlišnostmi, že takové řešení není vhodné. Primárním cílem zde není zabránit právnímu a faktickému nakládání s věcí jejím odnětím osobě, které náleží. Takový postup je namístě například tehdy, jsou-li u určité osoby nalezeny pornografické nosiče se zakázaným obsahem, kamery sloužící k natáčení dětské pornografie nebo letáky s rasistickým obsahem určené k šíření; na takové situace následně navazují instituty propadnutí a zabrání věci či spisů. V nyní řešených případech je však cílem zabránit dalšímu šíření dat zveřejněných prostřednictvím internetu, tedy tato data primárně odstranit nebo k nim znemožnit přístup. Pro účely trestního řízení bude současně k důkazním účelům zajištěna kopie těchto dat. Osoba, která data vytvořila, se přitom může domáhat vrácení této kopie postupem podle § 80 tr. ř. Nedojde tedy k úplnému zničení dat ani k jejich definitivnímu znepřístupnění, neboť kopie těchto dat bude součástí trestního spisu.
Nad rámec požadavků směrnice se v reakci na aplikační praxi některých orgánů činných v trestním řízení zpřesňuje úprava předběžného opatření zákazu styku s určitými osobami podle § 88d tr. ř. Možnost povolit výjimku ze zákazu styku obviněného s poškozeným, osobou mu blízkou nebo jinou osobou, kterou připouští odstavec 2 tohoto ustanovení, má sloužit pouze k jednorázovým, výjimečným setkáním odůvodněným konkrétními okolnostmi, nikoli jako prostředek k nastavování dlouhodobého či pravidelného kontaktu (např. rodiče s dítětem). Současně se upřesňuje organizační role orgánů činných v trestním řízení nebo Probační a mediační služby při zajištění takového setkání a zdůrazňuje se ochranu oprávněných zájmů všech zúčastněných osob.
D) Novelizace zákona o Probační a mediační službě 
V návaznosti na změny v oblasti individuálního posuzování potřeb obětí, které jsou navrhovány v zákoně o obětech trestných činů, se navrhuje novelizovat také zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), s cílem výslovně vyjádřit a dále rozvíjet úlohu Probační a mediační služby v oblasti pomoci obětem trestných činů. Jde o činnost, kterou Probační a mediační služba dlouhodobě vykonává, avšak její vymezení v zákoně dosud není dostatečně reflektováno, třebaže činnost Probační a mediační služby v praxi zahrnuje též systematickou a odbornou práci s oběťmi trestných činů, podporu restorativních přístupů a koordinaci navazující pomoci. 
Návrh proto do obecného vymezení působnosti Probační a mediační služby doplňuje agendu ochrany práv obětí trestných činů a současně v konkrétnější rovině upravuje její činnost. Toto doplnění je vhodné s ohledem na zavedení dvoustupňového modelu individuálního posuzování potřeb obětí, kdy Probační a mediační služba bude navazovat na prvotní posouzení těchto potřeb ze strany Policie ČR nebo policejního orgánu.  
Dalším okruhem změn navrhovaných v zákoně o Probační a mediační službě jsou změny, kterými se reaguje na potřeby aplikační praxe a které směřují k vytváření podmínek pro účinnější výkon působnosti Probační a mediační služby. 
V zákonné úpravě se tak výslovně navrhuje zohlednit současnou praxi, kdy vedle probačních úředníků a asistentů Probační a mediační služby v ní působí i další zaměstnanci plnící různorodou agendu Probační a mediační služby (např. lektoři programového centra, odborní pracovníci probačního domu, specialisté operačního střediska elektronického monitorovacího systému nebo poradci pro oběti). Úkony probace a mediace budou i nadále vykonávat výlučně probační úředníci a asistenti, jiné úkoly Probační a mediační služby však mohou samostatně vykonávat také další tito zaměstnanci. Úprava tak lépe odpovídá skutečnému organizačnímu uspořádání Probační a mediační služby a umožní efektivnější využití jejích odborných kapacit. 
Dále se navrhují změny kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce probačního úředníka i asistenta Probační a mediační služby, a to za účelem vytvoření prostupnějšího systému kariérního postupu uvnitř Probační a mediační služby a současně za účelem rozšíření možnosti získat kvalifikované pracovníky z vnějšího prostředí. Úprava má rozšířit okruh potenciálních kandidátů a zvýšit flexibilitu při obsazování pracovních míst, aniž by došlo ke snížení odborných nároků na výkon činnosti.  S tím souvisí i zpřesnění úpravy prokazování splnění předpokladů pro výkon funkce probačního úředníka a asistenta, pokud jde o bezúhonnost a požadavky na dosažené vzdělání (§ 15 zákona o Probační a mediační službě). Tyto změny odpovídají standardům užívaným v obdobných právních předpisech a přispívají k právní jistotě uchazečů o zaměstnání, zaměstnanců i zaměstnavatele.
Za účelem zefektivnění práce s odsouzenými se výslovně zakotvuje možnost sdílení informací mezi Probační a mediační službou a Vězeňskou službou České republiky, jakožto přirozených partnerů při práci s pachateli trestné činnosti.
Vedle uvedených věcných změn návrh obsahuje také dílčí terminologická, systematická a legislativně-technická zpřesnění.

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie a judikaturou ESLP
Zhodnocení souladu s ústavním pořádkem České republiky
Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. 
Úprava respektuje čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“) a čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterých lze státní moc uplatňovat v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, přičemž státní moc slouží všem občanům. Současně je v části týkající se legislativních změn v rámci trestního práva hmotného plně respektován požadavek uvedený v článku 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Navrhovaná právní úprava rovněž vychází z obecných zásad trestního práva hmotného, zejména ze zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio), zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele, zákazu analogie in malam partem a zásady přiměřenosti.
Účelem navrhované právní úpravy je především posílení ochrany zvláště zranitelných obětí trestných činů, zajištění včasné, účinné a individualizované pomoci (ochrany a podpory) osobám dotčeným trestnou činností jakož i posílení trestněprávní reakce na násilné, hrubě obtěžující či zastrašující jednání. Tím návrh přispívá k efektivnějšímu naplnění základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod. Navržená úprava sleduje zejména ústavněprávní požadavky na zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny, ochranu práva na život podle čl. 6 Listiny, nedotknutelnost osoby, jejího soukromí a zákazu krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 Listiny, osobní svobody podle čl. 8 Listiny a práva na zachování lidské důstojnosti a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 Listiny, včetně práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle třetího odstavce tohoto článku.
Významnou součástí předkládaného návrhu je posílení ochrany obětí v online prostředí. Možnost příkazem podle § 7b odst. 2 tr. ř. znemožnit přístup k určitému online obsahu (v kontextu dané směrnice například při podezření na online šíření nekonsensuálně pořízených materiálů sexuální povahy) se proto doplňuje o úpravu, která za stanovených podmínek umožní soudu rozhodnout o úplném odstranění takového obsahu nebo o trvalém znemožnění přístupu jiných osob k němu. Současně se navrhuje zajistit, aby byl přístup k takovým datům účinně znemožněn po celou dobu, dokud to vyžaduje jeho účel (zabránění pokračovaní v trestné činnosti nebo jejího opakování), a aby do té doby nemohl být dotčený obsah dále zpřístupňován či zveřejňován. Návrh je přitom koncipován tak, aby byly současně zachovány ústavní požadavky na zákonný základ takového zásahu, jeho nezbytnost a přiměřenost, jakož i odpovídající procesní záruky, a to v navrhovaných § 7b odst. 2 až § 7d tr. ř. Významnou změnou je v této souvislosti zejména zavedení námitek proti příkazu podle § 7b odst. 2 tr. ř. jako prostředku nápravy. Tato úprava reaguje na požadavek čl. 23 odst. 4 směrnice, aby poskytovatelé zprostředkovatelských služeb i poskytovatelé obsahu, jichž se příkaz týká, měli zajištěno právo na účinnou soudní ochranu. Pokud orgán, který příkaz vydal, námitkám nevyhoví, předloží je soudu k rozhodnutí. Navrhovaná úprava tak reflektuje skutečnost, že jde o opatření způsobilé zasáhnout do svobody projevu chráněné čl. 17 Listiny, jejíž omezení musí splňovat podmínky čl. 17 odst. 4 Listiny, a současně respektuje obecné limity omezování základních práv podle čl. 4 Listiny i právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny.
S článkem 17 Listiny souvisí rovněž rozšíření § 180 tr. zák. v návaznosti na zavedení trestnosti tzv. doxingu (zveřejnění osobních údajů osoby bez jejího souhlasu s cílem podnítit jiné osoby k tomu, by oběti způsobily fyzickou nebo vážnou psychickou újmu). I v tomto ohledu navrhovaná úprava zcela respektuje čl. 17 Listiny, když trestněprávní ochrana podle § 180 tr. zák. nepředstavuje nepřípustný zásah do práva na svobodu projevu, nýbrž zákonem stanovené a legitimní omezení sledující ochranu práv a svobod dotčených osob, zejména jejich soukromí a ochranu neoprávněným zveřejňováním jejich osobních údajů s cílem způsobit vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmem dané osoby. 
Zpracování a předávání osobních údajů oběti podle navrhovaných § 13a zákona o obětech trestných činů a podle § 4b zákona o Probační a mediační službě sleduje legitimní cíl v podobě včasného zjištění potřeb obětí, zajištění ochrany před dalším ohrožením a zprostředkování nezbytné podpory. Zásah do práva na soukromí je vymezen zákonem, je omezen na údaje a informace nezbytné pro navazující posouzení potřeb oběti a zajištění její ochrany nebo podpory a je podmíněn tím, že oběť předání údajů může výslovně odmítnout. Návrh proto odpovídá požadavku proporcionality a je v souladu s ústavně zaručenými právy podle čl. 7 odst. 1 (nedotknutelnost soukromí), čl. 10 odst. 3 (právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním a jiným zneužíváním údajů o osobě) a čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) Listiny.
Zhodnocení souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázaná
Z hlediska navržené právní úpravy je relevantní zejména Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, vyhlášená pod č. 62/1987 Sb., a to i ve světle Všeobecného doporučení Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen č. 35 z roku 2017, které genderově podmíněné násilí na ženách chápe jako formu diskriminace žen. Ve vztahu k dětem je významná Úmluva OSN o právech dítěte, vyhlášená pod č. 104/1991 Sb., neboť dopadá i na ochranu dětí jako obětí či svědků domácího násilí (zejm. články 19, 24 a 39 této Úmluvy). Zavedení trestního postihu tzv. cyberflashingu v § 191 tr. zák. má v případě dětí vztah k Úmluvě Rady Evropy o ochraně děti proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání, vyhlášené pod č. 59/2016 Sb. m. s., tzv. Lanzarotská úmluva (zejm. čl. 18 až 24 této Úmluvy).  Do určité míry s návrhem souvisí rovněž Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, vyhlášená pod č. 10/2010 Sb. m. s., a to vzhledem ke zvýšené zranitelnosti osob se zdravotním postižením vůči násilí, zneužívání a špatnému zacházení (zejm. článek 16 této Úmluvy). Navržená úprava v § 7b a násl. trestního řádu je relevantní ve vztahu k Úmluvě o počítačové kriminalitě, vyhlášené pod č. 104/2013 Sb. m. s. Návrh je s těmito mezinárodními smlouvami v souladu.
Navržená úprava je rovněž v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášenou pod č. 209/1992 Sb. (dále také jako „Úmluva“), zejména pokud jde o pozitivní závazky státu chránit jednotlivce před závažnými zásahy do lidské důstojnosti, tělesné integrity a soukromého života, včetně případů domácího a sexualizovaného násilí (zejm. články 2, 3, 5 a 8 dané Úmluvy). Ve vztahu k úpravám trestního práva hmotného je relevantní rovněž článek 7, upravující zákaz trestu bez zákona. Návrh rovněž respektuje svobodu projevu podle čl. 10 Úmluvy. 
Se směrnicí (EU) 1385/2024 dále úzce souvisí Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (CETS No. 210, tzv. Istanbulská úmluva), která však pro Českou republiku závazná není (ČR úmluvu podepsala dne 2. 5. 2016, doposud ji neratifikovala). Směrnice některé části této úmluvy v zásadě přenáší na úroveň Unie, v oblasti trestního práva jsou požadavky směrnice zpravidla konkrétnější. 
Zhodnocení souladu s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie 
Navrhovaná právní úprava je v souladu s právem Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie i obecnými právními zásadami práva Evropské unie (zejména zásadou proporcionality, právní jistoty, efektivity a požadavek zajištění účinné soudní ochrany).
Předkládaný návrh do českého právního řádu transponuje ty požadavky směrnice (EU) 2024/1385, které vyžadují legislativní provedení. Tato směrnice je založena na kombinovaném právním základu čl. 82 odst. 2 a čl. 83 odst. 1 SFEU. Ustanovení čl. 82 odst. 2 SFEU poskytuje právní základ pro stanovení minimálních pravidel pro práva obětí trestného činu v rozsahu nezbytném k usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem. Ustanovení čl. 83 odst. 1 SFEU pak umožňuje stanovit minimální pravidla pro vymezení trestných činů a sankcí v oblastech zvlášť závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem, včetně sexuálního vykořisťování žen a dětí a počítačové kriminality. 
Unijní pravomoc v oblasti trestního práva vycházející z komentovaného právního základu je omezená, stanovení trestních pravidel je totiž v pravomoci EU právě pouze v rozsahu vymezeném v čl. 82 odst. 2 a čl. 83 odst. 1 SFEU, v ostatních ohledech zůstává trestní právo doménou členských států. Jelikož se v této oblasti právní tradice a systémy členských států liší, lze na unijní úrovni v oblasti trestního práva přijímat pouze minimální pravidla. I směrnice (EU) 1385/2024 proto stanoví pouze minimální pravidla, tedy minimální standard, který musí všechny členské státy splňovat, přičemž na každém členském států zůstává, zda ve svém vnitrostátním právu stanoví nebo zachová pravidla nad rámec těchto minimálních požadavků (přísnější postih pachatelů nebo ještě důkladnější ochrana a podpora obětí). 
Ve vztahu k problematice tzv. gold-plating lze v tomto ohledu citovat z rámcové pozice vlády ze dne 2. 6. 2026 ke Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Jednodušší, jasnější a lépe prosazovaný soubor pravidel EU (s. 13):
„Současně Česká republika zdůrazňuje, že přístup k řešení gold platingu by měl zůstat vyvážený, být založen na dialogu a koordinaci mezi Evropskou komisí a členskými státy a respektovat jejich odpovědnost za provádění práva Evropské unie, aniž by nepřiměřeně omezoval možnost zohlednit specifika vnitrostátních právních řádů či legitimní cíle veřejné politiky. Specificky je přitom třeba přistupovat k oblastem, v nichž je unijní pravomoc podle Smlouvy o fungování EU výslovně omezena na stanovení pouze minimálních pravidel, což možnost legitimního gold-platingu vyplývajícího například z rozdílů mezi právními tradicemi a systémy členských států přímo předpokládá. V tomto ohledu je významná například oblast justiční spolupráce v trestních věcech.“
Pokud jde o transpozici směrnice (EU) 1385/2024, předložený návrh z jejích minimálních pravidel vychází a pouze je přizpůsobuje systematice trestního práva České republiky.
Směrnice (EU) 1385/2024 rozvíjí základní hodnoty Unie a základní práva zakotvená v čl. 2 Smlouvy o Evropské unii a práva obsažena v Listině základních práv Evropské unie odpovídající ochraně poskytované Listinou základních práv a svobod i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu výklad viz výše). Předkládaný návrh s těmito právy plně koresponduje.
Předkládaný návrh do značné míry věcně souvisí s revizní směrnici (EU) 2026/1472. Při přípravě tohoto návrhu byly rovněž zohledněny některé aspekty nově přijaté směrnice, zejména v oblasti tzv. individuálního posouzení obětí. Nejedná se však o transpozici této směrnice; cílem bylo pouze zohlednit budoucí legislativní vývoj, kdy český právní řád bude v následujících letech muset reagovat i na přijetí revizní směrnice. I z tohoto důvodu předkládaný návrh nevytváří zvláštní režim pouze pro užší okruh zvlášť zranitelných obětí, zejména obětí sexuální a násilné kriminality nebo domácího násilí, ale je koncipován obecněji tak, aby posiloval systém podpory a ochrany obětí trestných činů jako celek.
Předkládaný návrh se dále dotýká dalších právních aktů Evropské unie, zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1712 ze dne 13. června 2024. Předkládaný návrh je s touto právní úpravou v souladu, přičemž v rámci transpozice směrnice 2024/1712 (sněmovní tisk 111) je zohledněno úplné provedení čl. 5 písm. a) a b) směrnice (EU) 2024/1385 do českého práva. Částečnou souvislost s čl. 4 písm. a) směrnice (EU) 2024/1385, který se týká nuceného sňatku, má rovněž v tomto tisku navrhovaná úprava trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. j) a odst. 2 písm. j) trestního zákoníku. V rámci této úpravy se navrhuje výslovně zařadit mezi formy vykořisťování také „uzavření manželství nebo obdobného trvalého svazku dvou osob za účelem vykořisťování“. Je-li tak účelem nuceného sňatku další vykořisťování oběti (typicky sexuální povahy), lze uvažovat nad právní kvalifikací spočívající v trestném činu obchodování s lidmi. V opačném případě půjde o vydírání podle § 175 tr. zák.[footnoteRef:11] [11:  Pro úplnost lze uvést, že pokud jde o vylákání dospělé osoby nebo dítěte na území jiného státu za účelem nuceného sňatku [(článek 4 písm. b) směrnice (EU) 2024/1385], na tato jednání přímo dopadá skutková podstata trestného činu zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zák.] 

Pokud jde o transpozici čl. 23 směrnice (EU) 2024/1385 upravující opatření k odstranění určitého online materiálu, na niž předkládaný návrh reaguje úpravou § 7b až § 7d tr. ř., tato oblast souvisí rovněž s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách). Adaptace tohoto nařízení, včetně úpravy trestního řádu, je v návrhu zákona o digitální ekonomice (sněmovní tisk 69). Obdobně se transpozice čl. 19 směrnice (EU) 2024/1385 provedená v § 14 a 14a zákona o obětech trestných činů částečně dotýká i nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 606/2013 ze dne 12. června 2013 o vzájemném uznávání ochranných opatření v občanských věcech.
Ve vztahu ke zpracování a uchovávání osobních údajů je pak relevantní zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů provedená zejména hlavou III zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále také jako „zákon o zpracování osobních údajů“), a přímo použitelné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679  o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen jako „nařízení GDPR“), jejichž požadavky na zákonnost, nezbytnost, minimalizaci údajů, omezení účelu, zabezpečení a dobu uchovávání návrh respektuje.
Pokud jde o judikaturu Soudního dvora EU, jsou ve vztahu k předkládané právní úpravě relevantní zejména rozsudky Soudního dvora C-38/18 Gambino a Hyka, ze dne 29. července 2019 a C-483/09 a C-1/10, Gueye a Salmerón Sánchez ze dne 15. září 2011. V prvním z nich Soudní dvůr zdůraznil, že ochrana obětí podle směrnice 2012/29/EU musí být vyvažována s právem obviněného na spravedlivý proces a s požadavky zásady bezprostřednosti. Současně však akcentoval potřebu zohlednit individuální situaci oběti a její zvláštní potřeby, zejména s ohledem na předcházení sekundární viktimizaci. Ve druhém rozhodnutí Soudní dvůr řešil otázku ochrany obětí domácího násilí a vztah mezi vůlí oběti a veřejným zájmem na trestním postihu a prevenci dalšího násilí. Dospěl k závěru, že unijní právo nebrání tomu, aby stát trval na ochranném opatření, například zákazu přibližování, i proti vůli oběti, považuje-li jeho uložení za nezbytné v obecném zájmu, zejména v případech domácího násilí. Navrhovaná právní úprava je s těmito závěry soudů v souladu.
Zhodnocení souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
Některé aspekty předkládané právní úpravy souvisejí s problematikou, která byla předmětem judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Za klíčové rozhodnutí v oblasti domácího násilí a násilí na ženách je možné označit rozhodnutí Opuz proti Turecku[footnoteRef:12], kde soud zdůraznil povinnost státu zajistit ochranu života a tělesné integrity prostřednictvím účinných trestněprávních ustanovení, která odrazují od páchání násilných činů, a prostřednictvím odpovídajících opatření k jejich předcházení (§ 128). Na tyto závěry navazuje i rozhodnutí Kurt proti Rakousku[footnoteRef:13], které dále zdůrazňuje povinnost příslušných orgánů veřejné moci provést autonomní, proaktivní a komplexní posouzení rizik a přijímat ochranná opatření odpovídající zjištěné míře ohrožení (§ 190). Důraz na efektivní a dostatečně aktivní přístup ze strany státu a na reálné prosazení ochranných opatřeních ve věcech domácího násilí a násilí na ženách je patrný rovněž v rozsudku Eremia proti Moldavsku[footnoteRef:14]. Tento rozsudek je významný i tím, že spojuje selhání ochrany s diskriminačním a stereotypním postojem vůči ženám. Ve výše uvedeném kontextu lze zmínit dále rozsudky Volodina proti Rusku, Bălsan proti Rumunsku, Talpis proti Itálii[footnoteRef:15].  [12:  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Opuz proti Turecku ze dne 9. 6. 2009 (stížnost č. 33401/02).]  [13:  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kurt proti Rakousku ze dne 15. 6. 2021 (stížnost č. 62903/15).]  [14:  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eremia proti Moldavsku ze dne 28. 5. 2013 (stížnost č. 3564/11).]  [15:  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Volodina proti Rusku ze dne 9. 7. 2019 (stížnost č. 41261/17), rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bălsan proti Rumunsku ze dne 23. 5. 2017 (stížnost č. 49645/09), rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Talpis proti Itálii ze dne 2. 3. 2017 (stížnost č. 41237/14).] 

Skutečnost, že nedostatečná koordinace mezi různými službami ochrany a podpory spolu s mezerami v platném vnitrostátním právu mohou ve svém souhrnu naplňovat porušení pozitivního závazku chránit život obětí násilí podle čl. 2 Úmluvy, byla konstatovaná v rozhodnutí N.D. proti Švýcarsku (§ 73-76)[footnoteRef:16]. Povinnost orgánů veřejné moci chránit zvláště zranitelnou oběť sexuální násilí a domácího násilí před zastrašováním a sekundární viktimizací a povinnost pružně reagovat na pachatelovy hrozby byla konstatována v případě J.I. proti Chorvatsku[footnoteRef:17]. Nutnost zohlednit i psychologické násilí, které může pokračovat i po oddělení pachatele a oběti navzdory opakovaně vydávaným ochranným příkazům, jakož i požadavek, aby orgány veřejné moci nepřistupovaly k jednotlivým incidentům izolovaně, ale posuzovaly je v širším kontextu domácího násilí, zdůraznil soud rovněž v rozsudku Vieru proti Moldavsku (§ 87, 105–106)[footnoteRef:18]. Tento rozsudek současně kritizuje institucionální pasivitu a nedostatečné porozumění fenoménu domácího a genderově podmíněného násilí. [16:  Rozsudek Evropského soudu pro liská práva ve věci N.D. proti Švýcarsku ze dne ze dne 3. dubna 2025 (stížnost č. 56114/18).]  [17:  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci J.I. proti Chorvatsku ze dne 8. 9. 2022 (stížnost č. 35898/16).]  [18:  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vieru proti Moldavsku ze dne 19. 11. 2024 (stížnost č. 17106/18).] 

Ve vztahu ke kybernetickému násilí je pak velmi významný rozsudek Volodina proti Rusku (č. 2)[footnoteRef:19], který potvrzuje, že pozitivní závazky státu se vztahují i na online formy domácího a genderově podmíněného násilí (§ 57) a že účinné vyšetřování v těchto věcech musí být urychlené a důkladné (§ 62). Skutečnost, že kybernetické pronásledování, neoprávněné zasahování do elektronické komunikace nebo nabourání do účtů na sociálních sítích mohou představovat jednání související s domácím násilím (§ 76–79), pak vyplývá z rozsudku Buturugă proti Rumunsku[footnoteRef:20].   [19:  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Volodina proti Rusku (č. 2) ze dne 14. 9. 2021 (stížnost č. 40419/19).]  [20:  Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Buturugă proti Rumunsku ze dne 11. 2. 2020 (stížnost č. 56867/15).] 

Pokud jde o problematiku mrzačení pohlavních orgánů, konkrétně pak ženské obřízky, Evropský soud pro lidská práva ji posuzoval zejména v souvislosti s ochranou před vyhoštěním do země, kde taková praktika hrozí, například v rozhodnutích Omeredo proti Rakousku nebo Collins a Akaziebie pro Švédsku[footnoteRef:21]. Z těchto rozhodnutí nicméně jednoznačně vyplývá, že vystavení dítěte nebo dospělé osoby ženské obřízce představuje špatné zacházení odporující článku 3 Úmluvy. [21:  Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Omeredo proti Rakousku ze dne 20. 9. 2011 (stížnost č. 8969/10) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Collins a Akaziebie proti Švédsku ze dne 8. 3. 2007 (stížnost č. 23944/05).

] 

Navrhovaná právní úprava je s uvedenou judikaturou v souladu. Současně její závěry promítá do vnitrostátní právní úpravy způsobem, který dále posiluje ochranu obětí a lépe odpovídá aktuálním standardům vyplývajícím z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva.

Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky
V oblasti trestního práva hmotného se nepředpokládají významné finanční dopady návrhu na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty. Navrhované změny jsou sice spojeny s dílčím rozšířením trestní represe, což může vést k určitému nárůstu počtu trestních věcí, avšak nepředpokládá se skokový nárůst nápadu této trestné činnosti. Náklady, které ponesou především Policie České republiky, státní zastupitelství, soudy a případně Vězeňská služba České republiky, budou hrazeny v rámci rozpočtovaných prostředků kapitol Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra; tyto náklady přitom nelze považovat za nepřiměřené vzhledem k cílům sledovaným navrhovaným zákonem. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k navržené úpravě trestního řádu, pokud jde o zabránění dalšímu šíření nezákonných on-line materiálů (navrhovaný § 7b odst. 2 až § 7d tr. ř.) nebo pokud jde o využití možnosti oběti být informována při porušení vykázání nebo předběžného opatření ohrožující osobou, pokud toto porušení vyvolává důvodnou obavu o její bezpečí či bezpečí jí blízké osoby a oběť o tomto porušení dosud neví (§ 14a zákona o obětech trestných činů).
Navrhovaná právní úprava naopak bude mít dopady na státní rozpočet v důsledku zavedení dvoustupňového individuálního posuzování potřeb především v zákoně o obětech trestných činů (§ 13a a násl. zákona o obětech trestných činů). Navržené změny sledují splnění povinností vyplývajících z čl. 16 až 18 směrnice (EU) 2024/1385 a současně vytvářejí předpoklady pro budoucí soulad se související unijní úpravou v podobě směrnice (EU) 2026/1472. 
Praktickým důsledkem jejich implementace tak bude zejména:
· nárůst počtu obětí, vůči nimž bude třeba provádět navazující individuální posouzení, oproti stávajícímu stavu (včetně nutnosti zavedení systematického a proaktivního kontaktování obětí ze strany Probační a mediační služby),
· vyšší časová náročnost práce s obětí trestného činu pro zajištění kontaktu a zavedení průběžného přezkumu změn jejich potřeb v důvodných případech,
· zvýšené požadavky na odbornou přípravu a průběžné vzdělávání pracovníků Probační a mediační služby, které je nezbytné pro zajištění specializované práce s (zvlášť zranitelnými) oběťmi,
· posílení koordinace s poskytovateli pomoci obětem a dalšími spolupracujícími subjekty.
V současné době poskytuje Probační a mediační služba pomoc obětem v návaznosti na konkrétní situaci, a to jednak v rámci aktivního oslovování obětí vyplývajícího z práce s pachateli, na základě vlastní žádosti oběti nebo v souvislosti s realizací restorativních setkání; nejde tedy o plošně nastavený systém podpory u obětí, u nichž lze důvodně předpokládat vyšší zranitelnost. 
Počet obětí vedených v současné době v evidenci Probační a mediační služby ilustruje následující tabulka:
Tabulka 1: Oběti v evidenci Probační a mediační služby
	Práce s obětí v PMS[footnoteRef:22] [22:  V letech 2022 a 2023 Probační a mediační služba oběti trestných činů oslovovala, nicméně nevedla údaje o počtu oslovených obětí.  ] 

	2022
	2023
	2024
	2025

	Oslovené oběti
	
	
	6 391
	9 669

	Navázaná spolupráce
	4 843
	4 200
	3 413
	3 113


Požadavky na individuální posouzení podle směrnice (EU) 2024/1385 musí být splněny alespoň ve vztahu k obětem sexuálního násilí a domácího násilí (čl. 16 odst. 1 této směrnice). Směrnice pojem sexuálního násilí přitom výslovně nedefinuje. Pro účely transpozice do vnitrostátního práva je však možné tento okruh jednání vztáhnout zejména k trestným činům zařazeným v hlavě III zvláštní části trestního zákoníku, tedy k trestným činům proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, ale i k dalším trestným činům jako je například obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) tr. zák. Domácím násilím se podle čl. 2 písm. b) této směrnice rozumí „všechny činy fyzického, sexuálního, psychického nebo ekonomického násilí, k nimž dojde v rámci rodiny či domácnosti, bez ohledu na biologické nebo zákonné rodinné vazby, nebo mezi bývalými či současnými manželi a partnery, bez ohledu na to, zda pachatel sdílí nebo sdílel společné bydliště s obětí“. Z této definice vyplývá, že pojem domácího násilí v trestněprávní rovině neodpovídá pouze trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zák, resp. trestnému činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zák, ale chápe domácí násilí jako podstatně širší fenomén. Ten může vedle uvedených trestných činů typicky zahrnovat rovněž trestné činy sexuální povahy i další formy násilné kriminality, pokud jsou páchány v rámci vztahů vymezených citovanou definicí. 
Násilná a mravnostní kriminalita představují kategorie kriminality, u nichž jsou statistické údaje o počtu obětí relativně úplné a dostatečně vypovídající.[footnoteRef:23] Z údajů Českého statistického úřadu[footnoteRef:24], který v tomto kontextu pracuje převážně s daty policejní kriminální statistiky, vyplývá, že v období let 2022–2025 se celkový počet obětí všech trestných činů pohyboval přibližně mezi 22 a 23 tisíci ročně. Ve stejném období činil počet obětí násilné kriminality zhruba 10 až 11 tisíc ročně a počet obětí mravnostní kriminality přibližně 2 300 ročně. Souhrnně tak lze vycházet z toho, že okruh obětí násilné a mravnostní kriminality představuje přibližně 13 tisíc osob ročně.  [23:  U ostatních druhů kriminality je využitelnost údajů limitována metodikou evidence Policie České republiky. Policie totiž statisticky neeviduje oběti trestných činů ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, podle něhož může být obětí pouze fyzická osoba. Eviduje naopak tzv. objekty napadení, tedy subjekty, vůči nimž trestná činnost bezprostředně směřovala (např. osoba, byt nebo motorové vozidlo). Pojem objektu napadení přitom nelze bez dalšího ztotožňovat s pojmem oběti trestného činu.]  [24:  Český statistický úřad. Kriminalita, 2025. Kriminalita, soudnictví. Praha, 23. 6. 2026. Kód publikace 080009-26. Dostupné zde. ] 

Pro účely kvantifikace dopadů však není vhodné vycházet pouze z obětí násilné a mravnostní kriminality. Takový přístup by opomíjel další zvlášť zranitelné oběti podle zákona o obětech trestných činů (§ 2 odst. 4), zejména děti, seniory, osoby se zdravotním postižením a oběti předsudečných trestných činů. Skutečnost, že implementovaná směrnice je směrnicí sektorovou, zaměřenou především na oběti násilné kriminality, domácího násilí a sexuálních deliktů, sama o sobě neodůvodňuje, aby individuální posouzení neprobíhalo i u dalších skupin osob, u nichž by bylo stejně žádoucí a přínosné. Tento přístup navíc odpovídá i směřování novější unijní úpravy [revizní směrnice (EU) 2026/1472 s implementační lhůtou do července 2028] v oblasti práv obětí, která přistupuje k podpoře obětí horizontálně a vyžaduje zvláštní pozornost i u dalších kategorií obětí, například u obětí trestných činů z nenávisti, obětí závažné újmy nebo obětí, jejichž vztah k pachateli či závislost na něm zvyšují jejich zranitelnost. Výslovně zmíněny jsou pak oběti terorismu, organizované trestné činnosti, obchodování s lidmi, genderově podmíněného násilí, násilí na ženách a domácího násilí, sexuálního násilí včetně pohlavního zneužívání dětí, vykořisťování, trestných činů z nenávisti, mučení, nuceného zmizení, genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a zločinu agrese, jakož i oběti se zdravotním postižením. Tento okruh do značné míry odpovídá vymezení zvlášť zranitelných obětí podle zákona o obětech trestných činů. 
Z uvedeného důvodu je žádoucí nastavit systém tak, aby hlubší individuální posouzení do budoucna probíhalo u všech obětí (viz zvláštní část důvodové zprávy k přechodnému ustanovení ke změně zákona o obětech trestných činů), u nichž bude při prvotním screeningu zjištěna pravděpodobnost naplnění současně kritéria zvláštní zranitelnosti a kritéria spočívajícího v tom, že se oběť v důsledku trestného činu nachází ve zvlášť nepříznivé sociální, zdravotní, rodinné nebo ekonomické situaci nebo zjevně není schopna samostatně anebo prostřednictvím osoby, která je oprávněna za ni jednat nebo která jí může účinně pomoci, vyhledat potřebnou pomoc. Takové řešení je systémové a lépe odpovídá vnitrostátní zákonné úpravě i budoucím transpozičním požadavkům.
Základní odhad počtu zvlášť zranitelných obětí, které se každoročně promítají do statisticky zachytitelné trestné činnosti, proto vychází z kombinace dvou skupin. První skupinu tvoří oběti násilné a mravnostní kriminality, u nichž lze zvýšenou míru zranitelnosti zpravidla předpokládat již z povahy spáchaného trestného činu spadající do tohoto druhu kriminality. Druhou skupinu představují oběti mimo tyto kategorie, u nichž lze zvláštní zranitelnost dovodit zejména z věku, tedy děti a osoby starší 65 let. 
Podíl dětí a seniorů činí v celkové kriminalitě podle dostupných statistických údajů dohromady přibližně 31 % z celkového počtu obětí (cca 21 % děti, 10 % senioři), nejsou však dostupná data ohledně toho, v kolika případech jde o oběti násilné a mravnostní kriminality. Použitím tohoto procentuálního podílu pouze na oběti mimo násilnou a mravnostní kriminalitu se však alespoň zčásti zamezí dvojímu započtení osob, které již byly zahrnuty do první skupiny z důvodu povahy spáchaného trestného činu. 
Na základě výše uvedeného lze dospět k orientačnímu odhadu okolo 16 000 zvlášť zranitelných obětí za rok. 
Podrobnější údaje, z nichž uvedený odhad vychází, jsou obsaženy v tabulce níže. Výsledný odhad je třeba chápat jako orientační a s přihlédnutím k tomu, že nezohledňuje latentní kriminalitu.
Tabulka 2: Orientační odhad počtu zvlášť zranitelných obětí
	
	2022
	2023
	2024
	2025

	Oběti celkem
	22 882
	23 319
	22 144
	22 072

	Oběti násilné a mravnostní kriminality („zvlášť zranitelné oběti“)
	12 657
	12 888
	13 620
	13 813

	Oběti mimo násilnou a mravnostní kriminalitu
	10 225
	10 431
	8 524
	8 259

	Oběti děti (cca 21 %) a senioři nad 65 let (cca 10 %), („zvlášť zranitelné oběti“)
	3 170
	3 243
	2 642
	2 560

	Základní odhad zvlášť zranitelných obětí
	15 827
	16 131
	16 262
	16 373


Připočtou-li se k takto zjištěnému základu ještě další zvlášť zranitelné oběti, zejména osoby se zdravotním postižením podle § 2 odst. 4 písm. b) zákona o obětech trestných činů a oběti předsudečných trestných činů podle § 2 odst. 4 písm. d) téhož zákona, které nespadají do kategorie násilné ani mravnostní kriminality, je přiměřené pro účely odhadu pracovat s rozmezím zhruba 17 000 až 18 000 zvlášť zranitelných obětí ročně[footnoteRef:25]. Z uvedeného je patrné, že ve srovnání s dosavadním rozsahem činnosti PMS by nová právní úprava znamenala zásadní navýšení počtu osob, které bude třeba aktivně oslovit. Počet těchto osob však bude závislý také na aplikaci prvotního individuálního posouzení potřeb obětí v praxi, resp. na tom, zda Policie ČR, resp. policejní orgán, budou v praxi za zvlášť zranitelné v této prvotní fázi označovat také oběti, u nichž se následně ukáže, že zvlášť zranitelnými nejsou, a na tom, kolik takových obětí dle orgánu provádějícího prvotní individuální posouzení nesplní podmínku spočívající v tom, že se v důsledku trestného činu nachází ve zvlášť nepříznivé sociální, zdravotní, rodinné nebo ekonomické situaci nebo zjevně nejsou schopny samostatně anebo prostřednictvím osoby, která je oprávněna za ně jednat nebo která jí může účinně pomoci, vyhledat potřebnou pomoc. Vliv těchto skutečností na celkový počet obětí oslovovaných ze strany PMS v současnosti nelze odhadnout. [25:  Toto číslo odpovídá i poznatkům neziskového sektoru (např. Victima), podle nichž se každoročně v Česku stanou obětí trestných činů desetitisíce osob, viz např. Každoročně se v Česku stanou obětí trestných činů desetitisíce lidí. Advokátní deník [online]. 19. 2. 2026 [cit. 12. 6. 2026]. Dostupné zde.] 

Ve srovnání s dosavadním rozsahem oslovování obětí ze strany Probační a mediační služby (srov. Tabulka 1) by nová právní úprava znamenala nárůst až o přibližně o 76 až 86 % ve vztahu k roku 2025, a dokonce až o 166 až 182 % ve vztahu k roku 2024. Jinými slovy, oproti dosavadnímu stavu by bylo třeba počítat až téměř s dvojnásobným objemem práce Probační a mediační služby v této agendě oproti roku 2025 a až téměř s trojnásobným objemem takové práce oproti roku 2024.
Tomu odpovídá potřeba posílit personální kapacity Probační a mediační služby za účelem zajištění výkonu role kontaktního místa pro oběti, včetně převzetí odpovědnosti s touto rolí spojené. Podle odhadu Probační a mediační služby si navrhovaná úprava vyžádá postupné navýšení počtu systemizovaných míst o celkem 40 tabulkových míst probačních úředníků – specialistů na práci s oběťmi trestných činů, a to v letech 2027 až 2029 (v roce 2027 o 20 míst, v roce 2028 o 10 míst a v roce 2029 o 10 míst). Tento odhad odpovídá i současnému personálnímu stavu. Poradci pro oběti, resp. metodici aktuálně působí pouze ve 56 střediscích z celkových 74 (někteří působí v rámci svých úvazků na dvou střediscích), přičemž ve 46 z nich vykonávají tuto činnost pouze na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pro lepší představu o regionálním rozložení lze využít níže uvedenou mapu:


Obrázek 1: Poradny pro oběti trestných činů v ČR, stav k 30.6.2026
Probační a mediační služba usiluje o postupné posilování těchto pozic v hlavním pracovním poměru, což přispěje k zachování odbornosti, kontinuitě poskytovaných služeb pro oběti trestných činů i zajištění udržitelnosti výstupu evropských projektů (Proč zrovna já?, Proč zrovna já? II).
Nezbytné personální posílení Probační a mediační služby přitom nesouvisí pouze s postupně nabíhajícími požadavky unijní legislativy, jakkoli jsou tyto požadavky klíčové, ale současně reaguje i na dlouhodobě neudržitelný stav, kdy Probační a mediační služba plní úkoly v oblasti podpory obětí bez odpovídajícího personálního zajištění. Dosavadní výkon této agendy je zčásti umožněn pouze prostřednictvím dočasné zápůjčky 25 systemizovaných míst od Vězeňské služby České republiky, navíc bez odpovídajícího finančního krytí, přičemž toto řešení je časově omezeno do 31. prosince 2028. Dalším zdrojem jsou prostředky podle zákona č. 59/2017 Sb., jejichž objem je závislý na výši ukládaných peněžitých sankcí, a je proto předem obtížně predikovatelný a z povahy věci nestabilní. Je přitom zřejmé, že fungování organizační složky státu nemůže být dlouhodobě závislé na takto nejistém zdroji financování. Zejména pak platí, že účelem těchto prostředků je podle § 7 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona poskytování pomoci obětem trestných činů, nikoli sanace nedostatečného financování systemizovaných míst a dalších provozních výdajů této organizační složky státu. 
Je-li ve srovnání s dosavadním objemem oslovovaných obětí předpokládáno až téměř dvojnásobné zatížení oproti roku 2025 a až téměř trojnásobné zatížení oproti roku 2024, je třeba považovat predikci postupného navýšení systemizovaných míst o celkem 40 pracovních pozic za adekvátní, a spíše za konzervativní. S touto predikcí související finanční náklady jsou vyčísleny následovně:
· v roce 2027: 17 755 108 Kč, (20 systemizovaných míst)
· v roce 2028: 24 632 660 Kč, (10 systemizovaných míst)
· v roce 2029: 32 510 214 Kč. (10 systemizovaných míst)
Výdaje zahrnují zejména mzdové náklady na nově zřízená služební místa a dále související provozní výdaje, včetně ostatních věcných (jednorázových) výdajů na vybavení pracovních míst. 
Vedle toho je potřeba počítat s jednorázovými náklady v řádu vyšších stovek tisíc až jednotek milionů Kč na úpravu příslušných informačních systémů za účelem dosažení toho, aby spisy obětí trestných činů nově evidované Probační a mediační službou byly označeny příznakem pětileté skartační lhůty. Jedná se o reakci na požadavek čl. 18 odst. 5 směrnice (EU) 2024/1385, podle kterého mají služby podpory evidovat osobní údaje pouze po dobu nezbytně nutnou, nejdéle však po dobu pěti let. 
Navýšení potřebných systemizovaných míst pro rok 2027 a částečně pro rok 2028 si zabezpečí Probační a mediační služba v rámci stávajícího počtu zaměstnanců, který zahrnuje 25 systemizovaných míst zapůjčených od Vězeňské služby ČR do konce roku 2028.
Další předpoklad potřeby navýšení systemizovaných míst v letech 2028 a 2029 vyplývá z míry očekávaného nárůstu objemu práce s obětmi trestných činů v souvislosti s implementací směrnice (EU) 2026/1472. Reálná potřebnost tohoto navýšení systemizovaných míst bude vyhodnocena a případně uplatněna formou rozpočtových nadpožadavků na základě analýzy dopadů implementace směrnice (EU) 2024/1385 a směrnice (EU) 2026/1472 na personální zatížení Probační a mediační služby, objemu dostupných zdrojů ze zákona č. 59/2017 Sb. a jejich reálného čerpání.
Zdrojem pro krytí uvedených nákladů v letech 2027 až 2029 jsou v prvé řadě předpokládané prostředky plynoucí Probační a mediační službě ze zákona č. 59/2017 Sb., tedy část prostředků získaných výkonem majetkových trestních sankcí. S ohledem na riziko nedostatečného objemu těchto prostředků nelze vyloučit nezbytnost krytí alikvotní části nákladů ze státního rozpočtu.
Navrhovaná úprava má nepřímé pozitivní dopady na veřejné rozpočty, zejména v oblasti sociálního a zdravotního systému. Lze očekávat, že včasná a systematická podpora obětí trestných činů povede ke snížení sekundární viktimizace, urychlení návratu obětí do běžného života a snížení jejich závislosti na sociálních a zdravotních službách. Dále lze předpokládat zefektivnění trestního řízení v důsledku lepší informovanosti obětí o jejich právech, což může vést ke snížení administrativní zátěže orgánů činných v trestním řízení a ke zkrácení délky řízení.
Navržená právní úprava není spojena s dopady na podnikatelské prostředí v České republice.

Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny, s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace, dále s ohledem na posílení integrity a stability rodiny a posílení rodinné harmonie, lepší rovnováhy mezi prací a rodinou a na posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů
Předložený návrh má pozitivní sociální dopady na specifické skupiny obyvatel, které mohou být zvýšeně ohroženy násilným, hrubě obtěžujícím, zastrašujícím nebo domácím násilím, včetně dětí, osob sociálně slabých nebo dalších zranitelných osob jako jsou senioři či osoby se zdravotním postižením. Pozitivní dopady se přitom týkají i osob, které čelí vícečetným formám znevýhodnění nebo diskriminace, a jejichž zranitelnost může být z tohoto důvodu zvýšená. Návrh přispívá k účinnějšímu řešení těchto negativních společenských jevů prostředky trestního práva hmotného i procesního a současně posiluje systém pomoci obětem trestných činů. V rovině trestního práva hmotného návrh přispívá k jasnějšímu vymezení jednání, která jsou natolik závažná, že vyžadují trestněprávní reakci. Tím zároveň posiluje právní jistotu osob dotčených takovým jednáním a zpřehledňuje jejich postavení a práva v navazujícím trestním řízení. Významným přínosem je rovněž posílení ochrany v online prostředí, včetně vytvoření trestněprávních pravidel pro odstraňování nezákonného obsahu nebo omezení přístupu k němu při zachování potřebných procesních záruk. Pozitivní dopady přinášejí také navrhované změny v oblasti ochrany obětí trestných činů, zejména důraz na individuální posouzení jejich potřeb a na to navazující systém podpůrných a ochranných opatření. Návrh současně dále posiluje některá práva obětí, zejména jejich právo na informace, a přispívá k tomu, aby pomoc byla poskytována včas, odborně a s ohledem na konkrétní situaci dotčené osoby. 
Celkově tak návrh posiluje ochranu práv obětí a přispívá k účinnější reakci státu na závažné formy násilí a obtěžování.

Zhodnocení dopadů stávající úpravy a navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Směrnice, jejíž opatření jsou navrhovanou právní úpravou transponována do českého právního řádu, výslovně reflektuje, že násilí na ženách a domácí násilí dopadá neúměrně zejména na ženy a dívky. V bodu 10 odůvodnění uvádí, že násilí na ženách je přetrvávajícím projevem strukturální diskriminace žen a formou genderově podmíněného násilí páchaného muži převážně na ženách a dívkách. V bodu 12 odůvodnění pak výslovně konstatuje, že opatření směrnice jsou koncipována tak, aby řešila specifické potřeby žen a dívek, neboť právě ony jsou podle dostupných údajů a studií formami násilí, na něž směrnice dopadá, postiženy více. Toto tvrzení lze podepřít dostupnými statistickými údaji. Česká data z roku 2022 ukazují, že téměř 30 % žen a 12 % mužů má zkušenost s domácím násilím[footnoteRef:26]. Obdobně i na evropské úrovni bylo zjištěno, že každá třetí žena v Evropské unii zažila genderově podmíněné násilí[footnoteRef:27]. Směrnice si je tedy na jedné straně vědoma toho, že ženy jako oběti těchto forem násilí jednoznačně převažují, na straně druhé však výslovně uznává, že oběťmi mohou být i jiné osoby, viz čl. 2 písm. c) směrnice, podle něhož je obětí každá osoba bez ohledu na její gender, která utrpěla újmu přímo způsobenou násilím na ženách nebo domácím násilím, současně čl. 1 odst. 2 směrnice výslovně stanoví, že kapitoly 3 až 7 se vztahují na všechny oběti těchto trestných činů bez ohledu na jejich gender (popsané vymezení působnosti směrnice respektuje meze pravomoci EU v oblasti trestního práva popsané výše; Unie nemá pravomoc upravovat trestné činy v oblasti sexuální vykořisťování mužů, naopak práva obětí trestných činů může upravovat obecně bez ohledu na jejich gender). [26:  Viz např. str. 57 Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030, dostupná zde nebo str. 14 Akčního plánu prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2023–2026, dostupný zde. ]  [27:  Viz průzkum Eurostatu ze dne 25. listopadu 2024: Every third woman in the EU experienced gender-based violence - News articles - Eurostat.] 

Navrhovaný zákon je nediskriminační a genderově neutrální. To platí i pro nově navrhovanou kvalifikační okolnost související s mrzačením pohlavních orgánů a sterilizací v rámci trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Přestože je nutné připustit, že tyto nepřijatelné praktiky (zejména mrzačení pohlavních orgánů) dopadají převážně na ženy a dívky, navrhovaná úprava není koncipována prostřednictvím zvláštní skutkové podstaty vázané na pohlaví oběti, ale jako obecná okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tím je zachován neutrální charakter trestněprávní úpravy a zároveň je zajištěn odpovídající postih těchto zvlášť závažných forem násilí. Současně však lze očekávat, že navrhovaná právní úprava bude mít pozitivní dopad na rovnost žen a mužů, neboť směřuje k prevenci a postihování jednání, která podle dostupných poznatků a statistických údajů postihují výrazně častěji ženy a dívky.

Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Možné dopady navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů byly v navrhovaném zákoně identifikovány v návrhu novely zákona o obětech trestných činů (§ 13a odst. 2 a 3, § 13b odst. 1 a 3, § 44 odst. 4) a zákona o Probační a mediační službě (§ 4b odst. 3 a 4). 
1. Vysvětlení účelu navrhovaného zpracování osobních údajů
Navržená úprava dvoustupňového individuálního posuzování potřeb oběti v zákoně o obětech trestných činů vyžaduje také úpravu předávání osobních údajů oběti (případně i dalších informací o její situaci). Bez včasného předání nezbytných informací by nebylo možné účinně naplnit účel individuálního posouzení, jímž je včasné a individuálně přizpůsobené zprostředkování ochrany a podpory obětem trestných činů, zejména obětem zvlášť zranitelným. Navržená úprava v zákoně o obětech trestných činů a zákoně o Probační a mediační službě proto stanoví jasný účel, okruh předávajících a přijímajících subjektů i rozsah předávaných údajů a obsahuje záruky ochrany soukromí oběti.
Zjistí-li Policie České republiky nebo policejní orgán při prvotním individuálním posouzení, že oběť může být zvlášť zranitelnou obětí, která se v důsledku trestného činu nachází ve zvlášť nepříznivé sociální, zdravotní, rodinné nebo ekonomické situaci, nebo není zjevně schopna potřebnou pomoc samostatně vyhledat, předá Probační a mediační službě bez zbytečného odkladu osobní údaje oběti (a informace o její situaci), avšak pouze v rozsahu nezbytném pro navazující posouzení potřeb oběti a zajištění její ochrany nebo podpory. Předání se neuskuteční, vysloví-li s ním oběť výslovný nesouhlas nebo pokud by ohrozilo plnění úkolů Policie České republiky nebo policejního orgánu. V tomto smyslu jde o speciální úpravu k § 78 zákona o Policii ČR (případně k dalším ustanovením obdobné povahy, např. § 53 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů).
Toto předání osobních údajů Policií České republiky Probační a mediační službě se uskutečňuje při plnění zákonem stanovených úkolů za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů. Jde proto o zpracování v režimu směrnice (EU) 2016/680, provedené v hlavě III zákona o zpracování osobních údajů. Zpracování musí mít právní základ, musí být nezbytné pro plnění úkolu příslušného orgánu a údaje musí být přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu ke stanovenému účelu. 
Právní základ je v daném případě konstruován novelizovanými ustanoveními zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (§ 13a odst. 2 a 3, § 13b odst.1 a 3), jimž jsou do českého právního řádu transponovány požadavky čl. 18 směrnice (EU) 2024/1385.  Nezbytný rozsah je omezen zpravidla na kontaktní osobní údaje oběti a nezbytné relevantní informace vztahující se k její situaci v rozsahu § 13a odst. 1 návrhu novely k navazujícímu individuálními posouzení jejích potřeb a zajištění její ochrany nebo podpory.
Tento režim odpovídá čl. 4 a 8 směrnice (EU) 2016/680 a její transpozici v § 24 a 25 zákona o zpracování osobních údajů.
Probační a mediační služba bude v navazujícím individuálním posouzení oprávněna předat nebo zpřístupnit nezbytné osobní údaje oběti subjektům poskytujícím pomoc obětem trestných činů nebo dalším subjektům schopným přispět ke zjištění potřeb oběti, zejména poskytovatelům sociálních nebo zdravotních služeb. Účelem tohoto postupu je zjištění potřeb oběti a zajištění potřebné pomoci, ochrany a podpory. Navržená ustanovení (§ 4b odst. 3 a 4 zákona o Probační a mediační službě a § 13a odst. 2 a 3, § 13b odst. 1 a 3 a § 44 odst. 4 zákona o obětech trestných činů) stanoví zákonný titul, vymezují konkrétní účel předání a omezuje rozsah předávaných údajů na údaje nezbytné ke zjištění potřeb oběti a poskytnutí potřebné pomoci. Tím naplňuje požadavek, aby zpracování bylo nezbytné pro výkon zákonem stanoveného úkolu a aby osobní údaje byly přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah. Předání či zpřístupnění údajů bude opět vyloučeno výslovným nesouhlasem oběti. Probační a mediační služba provádí toto zpracování jako příslušný orgán za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů, proto se i v této fázi uplatní režim směrnice (EU) 2016/680 a její vnitrostátní provedení v hlavě III zákona o zpracování osobních údajů. Další subjekty, které již nejsou příslušnými orgány ve smyslu této směrnice, (např. nevládní neziskové organizace) budou při následném zpracování údajů pro účely poskytování vlastních služeb postupovat podle nařízení GDPR.
Výslovný nesouhlas oběti s předáním osobních údajů Probační a mediační službě představuje možnou garanci v souladu s poslední větou bodu 35 odůvodnění směrnice (EU) 2016/680, který pracuje se „souhlasem subjektu údajů“, zatímco navržená právní úprava pracuje s „výslovným nesouhlasem“ jako jinou formou záruky. 
Navržená úprava v zákoně o obětech trestných činů a v zákoně o Probační a mediační službě dále stanoví maximální dobu uchování osobních údajů zpracovávaných při pomoci obětem. Probační a mediační služba i akreditované subjekty neuchovávají tyto údaje déle než pět let od posledního kontaktu s obětí. Úprava je v souladu s požadavkem čl. 4 odst. 1 písm. e) a čl. 5 směrnice (EU) 2016/680, podle nichž mají být údaje uchovávány pouze po dobu nezbytnou pro daný účel. Vnitrostátní provedení těchto požadavků obsahuje zejména § 25 odst. 1 písm. c) zákona o zpracování osobních údajů. U subjektů postupujících podle GDPR se uplatní zásada omezení uložení podle čl. 5 odst. 1 písm. e) GDPR. 
Požadavek důvěrnosti informací vyplývající z čl. 18 odst. 4 směrnice (EU) 2024/1385 je zajištěn obecnou právní úpravou ochrany osobních údajů, zejména § 40 zákona o zpracování osobních údajů a z čl. 32 nařízení GDPR, jakož i povinností mlčenlivosti stanovenou zvláštními právními předpisy, včetně právní úpravy zákona o obětech trestných činů (§ 46 zákona).
2. Popis návaznosti na stávající nebo připravované zpracování osobních údajů.
V rámci novelizace obou právních předpisů se jedná o rozšíření stávajícího zpracování o předávání souboru nezbytných informací vztahujících se k obětem trestných činů k zajištění účelu zákona, tedy k navazujícímu individuálnímu posouzení jejich potřeb a zajištění jejich ochrany nebo podpory. 
3. Posouzení navrhovaného řešení zpracování z hlediska nezbytnosti a přiměřenosti ve vztahu k účelu zpracování osobních údajů. 
Navrhované zpracování osobních údajů se ve vztahu k zajištění účelu právní úpravy jeví jako nezbytné a přiměřené. Bez poskytnutí informací kategorie kontaktních osobních údajů oběti a popisu její situace v rozsahu § 13a odst. 1 návrhu novely by nebylo možné zahájit zákonem předpokládané úkony adresného posouzení potřeb a cílené zajištění její ochrany či podpory.  
4. Posouzení rizik pro práva a svobody fyzických osob.
Rizika pro práva a svobody subjektů údajů mohou vyvstat na základě porušení důvěrnosti, porušení dostupnosti nebo porušení integrity. Rizikem pro práva a svobody fyzických osob je též nemožnost uplatnit svá právními předpisy garantovaná práva.
Důvěrnost
Riziko neoprávněného zpřístupnění údajů neoprávněným osobám je nízké. Prvotní komunikace probíhá mezi orgány veřejné moci, které jsou vázány zákonnou povinností mlčenlivosti a obdobně tak jsou touto povinností vázáni i jejich zaměstnanci. Použité informační systémy naplňují požadavky zákona o kybernetické bezpečnosti a souvisejících právních předpisů. Obdobně tak jsou zákonnou povinností mlčenlivosti vázány subjekty poskytující pomoc obětem trestných činů, jakož i poskytovatelé sociálních a zdravotních služeb.  
S ohledem na požadavek důvěrnosti komunikace vyžadované čl. 18 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1385 o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí budou voleny relevantní komunikační prostředky a opatření vedoucí k zajištění důvěrnosti jako je komunikace cestou státem garantovaných instrumentů (datová schránka) či šifrovaný přenos.
Dostupnost
Pravděpodobnost narušení dostupnosti osobních údajů je vzhledem k využití stávajících technickým prostředkům využitým při zpracování osobních údajů nízká. 
Integrita
Požadavek integrity osobních údajů vychází již ze stávajících agend Policie ČR a Probační a mediační služby a bez jejího zajištění by nebylo možné řádně realizovat tyto ani navazující agendy. Riziko narušení integrity je tak nízké.
Uplatnění práv subjektů osobních údajů.
Dotčeným subjektům osobních údajů je uplatnění zákonných práv garantováno stejným způsobem jako pro ostatní subjekty dotčené výkonem kmenových agend. O možnosti uplatnění svých práv bude dotčeným subjektům poskytnuto poučení. 
5. Stanovení možných opatření ke snížení rizik pro práva a svobody fyzických osob
Navrhované zpracování osobních údajů nemá dopad na práva subjektů údajů ve smyslu čl. 12 až 18 nařízení GDPR, právní postavení subjektů údajů se nemění. 
Rizika spojená s předmětným zpracováním jsou mitigována:
· zákonnou povinností mlčenlivosti zúčastněných orgánů veřejné moci a soukromoprávních subjektů a jejich zaměstnanců,
· limitovaným přístupem k informacím o obětech trestných činů pouze pro vyřizující zaměstnance, 
· interními předpisy a pokyny vztahujícími se ke zpracování osobních údajů a pravidelnou edukací zaměstnanců, 
· zpracování osobních údajů v systémech splňující zákonná kritéria předpisů o kybernetické bezpečnosti.
Závěrem této kapitoly lze zmínit, že ochranu soukromí a osobních údajů obětí trestných činů dále posilují navrhované změny trestního zákoníku, konkrétně doplnění skutkových podstat trestných činů podle § 180 tr. zák. a § 191 tr. zák.

Zhodnocení korupčních rizik
Navrhovaná právní úprava není spojena s vyššími korupčními riziky, než kterým čelí státní orgány obecně již dnes. Korupční riziko pro ně není nové, je přítomno i při aplikaci stávající účinné právní úpravy. Prostředky ochrany proti tomuto riziku jsou tudíž obsaženy již ve stávající právní úpravě. 

Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá dopady na bezpečnost státu.

Zhodnocení dopadů na životní prostředí 
Navrhovaná právní úprava není spojena s dopady na životní prostředí. 

Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Navrhovaná právní úprava se nedotýká postavení územních samosprávných celků a nepřináší územní dopady.

Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování (digitální vyloučení)
Navrhovaná právní úprava nesouvisí s digitalizací služeb a nemá negativní dopady na možnosti přístupu specifických skupin osob k nim.

Zhodnocení, zda návrh právního předpisu neobsahuje ustanovení, které by bylo svou povahou technickým předpisem podle právního předpisu upravujícího technické požadavky na výrobky, a informace o splnění oznamovací povinnosti podle tohoto právního předpisu
Žádné ustanovení navržené právní úpravy nemá povahu technického předpisu.

Zhodnocení, zda návrhem právního předpisu není zakládána veřejná podpora
Návrh zákona nezakládá veřejnou podporu.

Zhodnocení dopadů na práva a povinnosti fyzických a právnických osob
Navrhovaná právní úprava sama o sobě nezakládá nové bezprostřední povinnosti fyzických ani právnických osob. Dílčí rozšíření trestní represe se projevuje pouze obecnou povinností všech osob zdržet se takového jednání (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 3 Listiny). Navrhovaná právní úprava má zároveň pozitivní dopady na práva vybraných skupin fyzických osob, zejména obětí trestných činů a jejich blízkých, které mohou být ve zvýšené míře ohroženy násilným, hrubě obtěžujícím, zastrašujícím či domácím násilím. Podrobněji k této problematice viz příslušná kapitola této zprávy.


Zvláštní část

K části první – změna trestního zákoníku
K bodu 1 [§ 34 odst. 3 písm. c)]	
Navržená změna reflektuje zakotvení nového § 145 odst. 2 tr. zák., který upravuje kvalifikační okolnost trestného činu těžkého ublížení na zdraví spočívající ve zmrzačení pohlavních orgánů nebo sterilizaci.
Zavedením odkazu na uvedené ustanovení se současně věcně napravuje stávající nesoulad spočívající v tom, že v komentovaném ustanovení se ve vztahu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví jako takovému doposud zohledňuje jak zmrzačení pohlavních orgánů, tak sterilizace, zatímco ve vztahu k trestným činům vydírání a útisku spáchaných za účelem donucení jiného k strpění zákroku směřujícího k způsobení těžkého ublížení na zdraví se zohledňuje pouze zmrzačení pohlavních orgánů.
Pro nadbytečnost se zrušuje výslovné uvedení názvu hlavy třetí zvláštní části trestního zákoníku.

K bodu 2 [§ 42 písm. j)]	
Navrhovaná úprava v návaznosti na čl. 11 písm. d) směrnice zavádí mezi obecné přitěžující okolnosti skutečnost, že pachatel spáchal trestný čin za přítomnosti dítěte, které jeho průběh bezprostředně vnímalo svými smysly, pokud se tak stalo v rodinném nebo obdobném prostředí. 
Smyslem navrhovaného ustanovení je vyjádřit zvýšenou společenskou škodlivost jednání, které vedle přímého zásahu do práv primární oběti současně zasahuje do sféry dítěte vystaveného násilnému či jinak trestnému jednání, což může negativně ovlivnit jeho další vývoj. Tímto způsobem se promítá poznatek současné psychologie, viktimologie i mezinárodního práva lidských práv, že dítě přítomné trestnému činu není pouhým pasivním svědkem, ale osobou, která sama může utrpět významnou psychickou újmu a stát se sekundární obětí protiprávního jednání.
Navrhovaná úprava je v souladu s Úmluvou OSN o právech dítěte, podle níž musí být při všech činnostech týkajících se dětí předním hlediskem nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1) a stát je povinen chránit dítě před všemi formami fyzického a psychického násilí (čl. 19). Výbor OSN pro práva dítěte ve svém Obecném komentáři č. 13 k článku 19 této úmluvy zdůraznil, že pojem násilí zahrnuje nejen přímé útoky vůči dítěti, ale i vystavení dítěte násilí odehrávajícímu se v jeho okolí, zejména v rodinném prostředí. Výbor opakovaně poukazuje na závažné dopady takové zkušenosti na psychické zdraví dítěte, jeho pocit bezpečí, vývoj osobnosti a budoucí sociální fungování. 
Navrhovaná úprava odpovídá také vývoji standardů ochrany dětí před násilím včetně domácího násilí na poli Evropské unie i Rady Evropy. Směrnice (EU) 2024/1385 vychází z Listiny základních práv Evropské unie, v rámci Rady Evropy pak lze soulad dovodit zejména ze závazné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která dlouhodobě zdůrazňuje pozitivní závazky státu poskytovat účinnou ochranu dětem před násilím včetně domácího násilí podle článků 2, 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud v řadě případů konstatoval, že děti přítomné domácímu násilí jsou samostatnými nositeli práv, jejichž zájmy musí státní orgány při prevenci a postihu násilí zohledňovat. Evropský soud pro lidská práva přitom opakovaně poukázal na skutečnost, že vystavení dítěte domácímu násilí může představovat závažný zásah do jeho soukromého a rodinného života a ohrozit jeho fyzickou i psychickou integritu. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je podpořena relevantními doporučeními Výboru ministrů Rady Evropy, který opakovaně zdůrazňuje povinnost členských států přijímat účinná opatření k ochraně dětí před násilím a vytvářet právní rámec reflektující jeho širší společenské dopady. 
Předkládaný návrh rovněž navazuje na vývoj v České republice. Zákonem, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí, bylo s účinností od 1. července 2025 upraveno ustanovení § 6 písm. g) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Toto ustanovení nově stanoví, že ohroženými dětmi, na které se vztahuje sociálně-právní ochrana dětí, jsou i děti, které jsou ohrožovány domácím násilím, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami. Děti tedy ani v tomto kontextu nemusí být přímými oběťmi činu, ale zákon uznává, že pro zvláštní ochranu postačí, pokud jsou domácímu násilí vystaveny, jelikož i to na ně má dalekosáhlé dopady. 
Přitěžující okolnost se navrhuje formulovat obecněji a umožnit její aplikaci ve vztahu ke všem trestným činům páchaným v rodinném nebo obdobném prostředí[footnoteRef:28]. Negativní dopad na dítě totiž nevzniká pouze v případech domácího násilí nebo jiných násilných či sexuálně motivovaných trestných činů, ačkoli právě v těchto případech může být uplatnění navržené přitěžující okolnosti typické, vzniknout může i v případě jiných trestných činů páchaných v tomto prostředí, které dítě bezprostředně vnímá svými smysly.  [28:  Pojem „rodinné nebo obdobné prostředí“ lze vykládat s ohledem na stávající výklad pojmu „jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném“ podle § 125 tr. zák.: „Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném jsou osobami blízkými podle § 125 jen tehdy, pokud mezi nimi existuje i vztah citový, který zákon charakterizuje tak, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Je proto nutné v každém individuálním případě zkoumat, zdali zde takový vztah existuje či nikoli. Takový vztah může být zejména mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, mezi druhem a družkou, bratrancem a sestřenicí, strýcem či tetou a synovcem či neteří nebo mezi osobami vychovávanými ve společné domácnosti, mezi blízkými přáteli, ale může být též založen na tom, že jedna druhé v minulosti například zachránila život. Sexuální vztah mezi nimi není rozhodující. Oproti tomu například vztah advokáta (obhájce) a jeho klienta (obviněného, popřípadě podezřelého) sám o sobě nezakládá mezi nimi poměr osob blízkých podle § 125 (srov. NS 8 Tdo 1148/2007, Rt 25/2009).
(FRYŠTÁK, Marek. § 125 [Osoba blízká]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 13. Dostupné na beck-online.cz.)“.
] 

Navrhovaná přitěžující okolnost zdůrazňuje, že takovou přítomnost dítěte je v relevantních případech třeba zohlednit při rozhodování o výměře trestu v rámci trestní sazby stanovené za trestný čin, jehož páchání je dítě přítomno, byť by jeho přítomnost nezakládala souběh takového trestného činu s trestným činem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 tr. zák. Stejně jako u jiných přitěžujících okolností platí, že ji lze k tíží pachatele přičíst pouze tehdy, byla-li jím zaviněna. 
Návrh sleduje legitimní cíl posílit ochranu dětí, vyjádřit vyšší míru společenské škodlivosti jednání páchaného v přítomnosti dítěte a posílit míru souladu českého právního řádu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti ochrany práv dítěte a boje proti domácímu a genderově podmíněnému násilí.

K bodu 3 [§ 88 odst. 2 písm. c)]	
Legislativně technická změna reaguje na zakotvení nového § 145 odst. 2 tr. zák. a přečíslování navazujících odstavců.

K bodu 4 (§ 145 odst. 2)
Ustanovení provádí čl. 3 písm. a) směrnice (EU) 2024/1385 ve znění „Členské státy zajistí, aby následující úmyslné jednání bylo možno trestat jako trestný čin: a) odstranění, infibulace nebo provedení jakéhokoli jiného mrzačení ženských velkých stydkých pysků, malých stydkých pysků nebo klitorisu nebo jejich částí;“. 
Jak se podává již v obecné části důvodové zprávy, toto jednání již v současnosti je postižitelné jako těžké ublížení na zdraví podle § 145 tr. zák., existují nicméně pádné důvody pro jeho samostatnou úpravu.
Ta má v § 145 tr. zák. formu navržené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle nového odstavce 2 pro případy, kdy pachatel spáchá trestný čin těžkého ublížení na zdraví zmrzačením pohlavních orgánů nebo sterilizací. Formulace tohoto následku se přitom přebírá z dosavadního § 34 odst. 3 písm. c) tr. zák., tedy není trestnímu právu ČR cizí. 
Rozsah trestnosti se nemění, dochází však ke zvýšení (dolní hranice) trestní sazby.
Zpřísnění trestního postihu je odůvodněno mimořádnou závažností těchto jednání, která představují závažný zásah do tělesné integrity, sexuální a reprodukční autonomie i lidské důstojnosti oběti. Jejich následky jsou zpravidla trvalé a významně zasahují do soukromého a rodinného života poškozené osoby. Nad rámec požadavků směrnice se navrhuje postihovat mrzačení pohlavních orgánů bez ohledu na pohlaví oběti, a to v souladu se zásadou rovnosti a zákazu diskriminace. Navržené řešení přitom nemění nic na tom, že i nadále půjde o zvláštní formu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, nikoliv o samostatně stojící skutkovou podstatu. Zvýraznění specifické formy mimořádně škodlivého jednání prostřednictvím kvalifikované skutkové podstaty odpovídá systematice trestního zákoníku, který již v současnosti obdobným způsobem zohledňuje zvláštní povahu některých obětí nebo specifické okolnosti spáchání činu (například spáchání činu na těhotné ženě, dítěti mladším patnácti let, svědkovi, znalci nebo zdravotnickém pracovníkovi). 

K bodům 5 až 7 (§ 175 odst. 2 a § 177 odst. 4)	
Ustanovení provádějí čl. 3 písm. b) směrnice (EU) 2024/1385 ve znění „Členské státy zajistí, aby následující úmyslné jednání bylo možno trestat jako trestný čin: (…) b) donucení nebo přimění ženy nebo dívky k podstoupení některého z úkonů uvedených v písmeni a);“, tedy se jedná o donucení nebo přimění k podstoupení odstranění, infibulace nebo provedení jakéhokoli jiného mrzačení ženských velkých stydkých pysků, malých stydkých pysků nebo klitorisu nebo jejich částí.
I za tento trestný čin požaduje směrnice stanovit horní hranici trestní sazby nejméně 5 let (čl. 10 odst. 2 směrnice). 
Předmětné jednání lze postihnout jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zák., nebo trestný čin útisku podle § 177 tr. zák. Směrnice nicméně není splněna co do požadavku na hranici trestní sazby (§ 175 tr. zák. 4 léta, § 177 tr. zák. jeden rok).
Navrhuje se proto doplnit jejich okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby okolností spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví (včetně zmrzačení pohlavních orgánů nebo sterilizace). Z důvodů zachování systematiky trestního zákoníku se navrhuje obecnější formulace, která se na zmrzačení pohlavních orgánů nebo sterilizaci neomezuje. Ze stejného důvodu, jakož i s ohledem na vysokou společenskou škodlivost takového jednání, je tato kvalifikační okolnost v případě trestného činu vydírání spojena s horní hranicí trestní sazby ve výši osm let.  
Jde-li o trestný čin vydírání podle § 175 tr. zák., je nově doplňovaná zvlášť přitěžující okolnost jiného charakteru než ta, která již existuje v odst. 3 písm. a) tohoto ustanovení, dle které je přísněji postižitelná (sazbou pět až dvanáct let odnětí svobody) taková forma vydírání, kterou pachatel způsobí těžkou újmu na zdraví. Tato okolnost míří na případy, kdy k těžké újmě na zdraví dojde vydíráním samotným (např. vydírání, při kterém pachatel chce poškozeného k určitému jednání donutit, má formu fyzického násilí, které těžkou újmu na zdraví způsobí), nikoliv navazujícím jednáním nezávislým na vydíráním samotném. 
Nová přitěžující okolnost postihuje situace, kdy pachatel vydíráním donutí strpět způsobení těžké újmy na zdraví (které je samostatným trestným činem), a to tehdy, není-li tato těžká újma na zdraví způsobena vydíráním jako takovým. Jednání bude pod tuto zvlášť přitěžující okolnost spadat bez ohledu na to, zda k těžké újmě ve výsledku reálně dojde, či nikoliv, rozhodující je zavinění pachatele, který jednal v úmyslu poškozeného ke strpění těžké újmy donutit (totéž platí obdobně v případě útisku podle § 177 tr. zák.). 

K bodu 8 (§ 180 odst. 1)	
Ustanovení provádí čl. 7 písm. d) směrnice (EU) 2024/1385 ve znění „Členské státy zajistí, aby následující úmyslné jednání bylo možné trestat jako trestný čin: (…) d) zpřístupnění materiálů obsahujících osobní údaje určité osoby veřejnosti prostřednictvím informačních a komunikačních technologií bez jejího souhlasu s cílem podnítit jiné osoby k tomu, aby této osobě způsobily fyzickou újmu nebo vážnou psychickou újmu.“. 
Toto jednání (tzv. doxing) doposud trestním zákoníkem plně kriminalizováno není, jak popisuje obecná část důvodové zprávy. Navrhuje se proto je upravit jako novou základní skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1 tr. zák.
Objektem nové skutkové podstaty je právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů a jejich zneužíváním a ochrana dalších práv a oprávněných zájmů, které mohou být neoprávněným nakládáním s osobními údaji poškozeny. Její objekt tedy v zásadě odpovídá objektu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji, před jehož stávající základní skutkové podstaty se nová skutková podstata vkládá, jelikož se navrhuje postihovat ji nižší trestní sazbou. 
Oproti nim postihuje nová základní skutková podstata pouze úmyslná jednání, neomezuje se však na osobní údaje shromážděné či získané v určitých souvislostech (v souvislosti s výkonem veřejné moci, resp. získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce). Následek spočívající ve způsobení vážné újmy na právech nebo oprávněných zájmech osoby se ze stávajících základních skutkových podstat co do pojmů přebírá a dále dle dikce směrnice rozšiřuje o způsobení újmy na zdraví, nicméně v § 180 odst. 1 tr. zák. se v souladu s čl. 7 písm. d) směrnice formuluje částečně odlišně. Pro trestnost postačuje jednat s cílem podnítit jiného ke způsobení takového následku, samotný následek nastat nemusí (jedná se o předčasně dokonaný trestný čin). 
Specifický přímý úmysl[footnoteRef:29] pachatele vyjádřený slovy „s cílem“ (terminologicky srov. např. § 174 odst. 1 tr. zák. § 311 tr. zák.) bude dovozován zejména z doprovodných komentářů, z formy a způsobu zveřejnění osobních údajů i z celkového kontextu věci. Pro jeho existenci může svědčit například spojení zveřejnění adresy bydliště se štvavým nebo výhrůžným komentářem, případně umístění těchto údajů do již probíhající agresivní internetové diskuse.  [29:  Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.] 

Jednáním bez takového specifického přímého úmyslu nelze subjektivní stránku nové skutkové podstaty naplnit. Pouhé neoprávněné zveřejnění informace např. o bydlišti nebo rodinných příslušnících veřejně známé osoby samo o sobě skutkovou podstatu nenaplní, nejsou-li tyto informace prezentovány v kontextu podněcování ke způsobení újmy na zdraví, vážné újmy na právech nebo oprávněných zájmech takové osoby.
Újmou na zdraví se rozumí zhoršení zdravotního stavu oběti v důsledku spáchaného trestného činu (viz též § 122 odst. 1 tr. zák.), a to v podobě fyzické újmy i psychické újmy. Vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech by pak měla být vykládána stejně jako podle stávajících základních skutkových podstat § 180 tr. zák., tedy by mohla spočívat v poškození na právech a oprávněných zájmech v majetkové oblasti (např. ušlý zisk poškozeného, poškozený utrpí jiné ztráty v podnikání, přijde o zakázky, sníží se mu jeho příjmy) i nemajetkové oblasti (výrazné snížení dobré pověsti poškozeného, závažná újma v jeho rodinném životě, v zaměstnání, neúspěch politika v celostátních nebo regionálních volbách apod.). Vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech musí vzniknout přímo osobě, které se týkaly osobní údaje, k nimž se vztahovalo jednání pachatele, tedy musí vzniknout přímo poškozenému (nemůže tedy jít např. o vážnou újmu na právech jeho zaměstnavatele nebo osoby, za kterou poškozený jedná či ji zastupuje apod.).[footnoteRef:30] [30:  ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. § 180 [Neoprávněné nakládání s osobními údaji]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2270, marg. č. 9.] 


K bodům 9, 10 a 20 [§ 180 odst. 3, § 180 odst. 4 písm. a), § 180 odst. 5 písm. a), § 191 odst. 4 a § 191 odst. 5 a § 367 odst. 1]	
Legislativně technické změny reagují na zakotvení nového § 180 odst. 1 tr. zák. a nového § 191 odst. 2 a přečíslování navazujících odstavců.

K bodu 11 (§ 191 odst. 1, § 191a odst. 1, § 191a odst. 2, § 192 odst. 1 a § 192 odst. 3)	
Stávající demonstrativní výčet forem pornografického díla, který je sněmovním tiskem 111 přebírán také ve vztahu k dílu zobrazujícímu intimní část těla osoby a tímto návrhem ve vztahu k dílu zobrazujícímu pohlavní orgán osoby vedle sebe uvádí jednak „počítačové dílo“, jednak „elektronické dílo“. 
Počítačové dílo přitom představuje podmnožinu elektronického díla, je v tomto zastřešujícím pojmu obsaženo. Proto se samostatná zmínka o počítačovém díle pro nadbytečnost zrušuje. K věcnému zúžení rozsahu postihovaných děl přitom nedochází. 

K bodu 12 (§ 191 odst. 2)	
Ustanovení provádí čl. 7 písm. c) směrnice (EU) 2024/1385 ve znění „Členské státy zajistí, aby následující úmyslné jednání bylo možné trestat jako trestný čin: (…) c) nevyžádané zasílání obrazového, filmového nebo jiného podobného materiálu zobrazujícího pohlavní orgány určité osobě prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, pokud je pravděpodobné, že takové jednání způsobí této osobě vážnou psychickou újmu;“. 
Toto jednání (tzv. cyberflashing) doposud trestním zákoníkem plně kriminalizováno není, jak popisuje obecná část důvodové zprávy. Z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že nevyžádanou zprávu se sexuální tematikou, včetně snímků pohlavních orgánů, již někdy dostalo až 40 procent dospělých žen v ČR.[footnoteRef:31] [31:  https://zpravy.aktualne.cz/domaci/generace-z-bezne-sextuje-nevyzadane-dickpicy-a-zpravy-ale-bezne-dostavaji-i-deti/r~aaa29053294edfd67d20bc6f22efb722/?lp=1 ] 

Z hlediska zaměření proti „materiálu zobrazujícímu pohlavní orgán“ lze toto ustanovení směrnice porovnat se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV[footnoteRef:32], která „dětskou pornografii“ vymezuje mj. jako „jakékoli zobrazení pohlavních orgánů dítěte prvotně k sexuálním účelům“ [čl. 2 písm. c) bod ii) uvedené směrnice]. [32:  Jakož i předběžně dojednanou revizní směrnicí, která tuto směrnici nahradí.] 

Omezení na „prvotně sexuální účely“ v čl. 7 písm. c) směrnice (EU) 2024/1385 absentuje. Jak se podává již v obecné části důvodové zprávy, materiál ve smyslu tohoto ustanovení je proto pojmově širší, resp. v některých případech může být jiný než pornografie. Z hlediska unijního ani z hlediska českého trestního práva jej pod tento pojem nelze plně subsumovat.
K provedení čl. 7 písm. c) směrnice se proto navrhuje zakotvit novou základní skutkovou podstatu v § 191 odst. 2 tr. zák., která umožní postih fenoménu cyberflashing, což je nikoli pouze nezbytné pro provedení směrnice, ale věcně potřebné pro adekvátní reakci na tento fenomén rostoucí s rozvojem digitálních technologií, sociálních sítí a dalších aplikací umožňujících okamžité sdílení obsahu.
Objektem této skutkové podstaty zůstává stejně jako v případě trestného činu podle § 191 odst. 1 tr. zák. zájem na ochraně mravopočestnosti dospělých před útoky (obtěžováním) určitého druhu, nikoli však před tzv. tvrdou pornografií, ale před pornografickým obsahem nebo jiným obsahem zobrazujícím pohlavní orgán osoby, pokud může jednání pachatele spočívající v nekonsensuálním přenechání[footnoteRef:33] takového obsahu, způsobit adresátovi vážnou újmu. Za sekundární objekt pak lze označit ochranu osobní integrity adresáta (oběti). [33:  Přenechá(vá)ní upravuje již stávající § 191 odst. 2 tr. zák. Vyjadřuje situaci, kdy se dílo skutečně dostává do dispozice adresáta, např. jeho zasláním a doručením e-mailem (srov. GŘIVNA, Tomáš. § 191 [Šíření pornografie]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2393, marg. č. 12.).] 

Nová skutková podstata se tedy vedle „pornografického díla“ aplikuje také na „dílo zobrazující pohlavní orgán osoby“, což je nový pojem se zřejmým obsahem, který jde do určité míry nad rámec „pornografického díla“, protože zejména nemusí naplňovat znak spočívající v určitém intenzivním zasažení nebo podnícení sexuálního pudu. Tento pojem je naopak užší než pojem „dílo, které zobrazuje intimní část těla osoby“ zaváděný návrhem zákona projednávaným jako sněmovní tisk 111[footnoteRef:34], protože se na rozdíl od něj omezuje na genitálie a nezahrnuje jiné intimní části těla, např. hýždě. Na rozdíl od pojmu „intimní část těla“ není pojem „pohlavní orgán“ odvislý od konkrétních okolností případu; snímky zobrazující genitálie zahalené spodním prádlem nepředstavují dílo zobrazující pohlavní orgán osoby.  [34:  Tento pojem provádí pojem „materiál zobrazující intimní partie“ použitý v čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice (EU) 2024/1385.] 

Pokud jde o pojem „pornografické dílo“, jeho doktrinálně-judikatorní vymezení se návrhem zákona nemění, množiny obsahu dvou komentovaných pojmů se překrývají pouze z části, i pojem „pornografické dílo“ zahrnuje určitý obsah, který nepředstavuje „dílo zobrazující pohlavní orgán osoby (např. může jít o zjevný záznam soulože bez přímého zobrazení genitálií, o zobrazení ženských ňader či hýždí ve formě intenzivně podněcující nebo zasahující sexuální pud). 
Skutková podstata se neaplikuje na konsensuální sdílení pornografických děl nebo děl zobrazujících pohlavní orgán osoby. Ohledně (absence) souhlasu se užívá stejná formulace jako u trestného činu znásilnění (§ 185 tr. zák.) a sexuálního útoku (§ 185a tr. zák.), čímž se zdůrazňuje, že i v případě jednání podle § 191 odst. 2 tr. zák. je relevantní obecnější kontext seznatelný pro jednající osobu, nikoli výlučně případný výslovný souhlas adresáta.
Na jejich nekonsensuální sdílení se aplikuje za podmínky, že jednání je způsobilé přivodit adresátovi vážnou újmu. 
Taková újma může mít s ohledem na okolnosti případů různé podoby, může se jednat o vážnou majetkovou újmu, újmu na právech, na cti či dobré pověsti, vážnou újmu směřující k rozvratu manželství, ztrátě zaměstnání atp.[footnoteRef:35], ale také újmu na zdraví; pro trestnost postačuje nižší intenzita takové potenciální újmy než např. v případě trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zák. požadujícího pohrůžku (jiné) těžké újmy. Oproti minimálnímu požadavku směrnice se návrh neomezuje na potenciální způsobení pouze vážné psychické újmy, protože nevyžádané sdílení takového díla může významně negativně zasáhnout i do jiných hodnot (viz výše), které jsou obdobně významné jako psychické zdraví adresáta (cílené zasílání takového obsahu tak, aby si jej adresát pravděpodobně zobrazil před manželem či partnerem, může závažně narušit manželské či partnerské soužití, zasílání cílené na to, aby si adresát zobrazil obsah na pracovní poradě jej může poškodit v zaměstnání atp.).  [35:  Srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel. § 175 [Vydírání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2214, marg. č. 5.).] 

Přitom i způsobení tohoto následku musí být kryto zaviněním pachatele, tedy jeho úmyslem. 
Nová skutková podstata proto necílí na postih nekonsensuálního zasílání obsahu, např. tzv. dickpics, při absenci přinejmenším srozumění jednající osoby [§ 14 odst. 1 písm. b) tr, zák.] s tím, že svým jednáním může takový následek způsobit. Pro trestnost tohoto jednání je zároveň nezbytné, aby jednající osoba věděla, že jedná proti vůli adresáta.
Nová skutková podstata postihne nevyžádané (nekonsensuální) přenechání pornografického díla nebo díla zobrazujícího pohlavní orgán (které může, ale nemusí splňovat doktrinální definici pornografického díla, viz výše) jiné dospělé osobě, za podmínky, že takové jednání je způsobilé adresátovi způsobit vážnou újmu. 
Je-li adresátem takového jednání dítě, použije se nadále přísnější samostatná skutková podstata podle § 191 odst. 3 tr. zák. (doposud § 191 odst. 2 tr. zák.), která se odpovídajícím způsobem upravuje. 
Nová skutková podstata může dále souviset s trestným činem podle § 191a tr. zák. zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření[footnoteRef:36]. Ustanovení § 191a tr. zák. nicméně směřuje na neoprávněnou tvorbu deepfake nebo jiné nekonsensuální pornografie či obdobného obsahu zobrazujícího oběť, tedy jednání zneužívající takovou osobu nebo její identitu pro tvorbu takového obsahu. Skutková podstata podle § 191 odst. 2 tr. zák. naopak na zneužití jiné osoby nebo její identity pro tvorbu pornografického nebo obdobného obsahu nesměřuje, zaměřuje se na postih nekonsensuálního sdílení vlastního materiálu pachatele, nebo materiálu zobrazujícího jiné existující či fiktivní osoby, resp. jejích pohlavní orgány, nikoli však materiálů zobrazujících oběť či její pohlavní orgány. [36:  V rámci novely trestního zákoníku projednávané v PSP jako tisk 111 je navrženo přejmenování tohoto trestného činu na zneužití osoby nebo její identity k výrobě a šíření pornografického nebo intimního díla. ] 

Jedná-li se o dětskou pornografii, bude nadále na místě aplikovat trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 tr. zák.[footnoteRef:37], bez ohledu na to, zda šlo o šíření vlastní nebo cizí dětské pornografie, jakož i na to, zda šlo či nešlo o nevyžádané sdílení. Objektem trestného činu podle dnešního § 192 trestního zákoníku je totiž nejen zájem na ochraně mravního vývoje dětí a ochraně před jejich sexuálním zneužíváním a zároveň i zájem společnosti na ochraně morálních hodnot před pornografií zobrazující děti nebo osoby jevící se jako děti. Tento zájem trvá mimo jiné i v případech, kdy jde o nevyžádané zasílání dětské pornografie (např. cyberflashing na středních školách). V těchto případech je nicméně na místě, aby tyto okolnosti spáchání trestného činu podle § 192 tr. zák. byly zohledněny jinak, např. v rámci stanovení druhu trestu a jeho výměry. [37:  V rámci novely trestního zákoníku projednávané v PSP jako tisk 111 je navrženo přejmenování tohoto trestného činu na výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií nebo intimním dílem.] 


K bodům 13 a 14 (§ 191 odst. 3)	
V existující skutkové podstatě chránící před pornografií děti (jako její adresáty) se provádějí následující změny.
Co do formy děl se v jejich výčtu napříště pro nadbytečnost neuvádí počítačové dílo (viz výše), neuvádí se ani písemné dílo, které v odpovídajících výčtech dalších souvisejících ustanovení absentuje; vzhledem k demonstrativní povaze výčtu (nebo jiné dílo) k věcné změně nedochází.
Ze stejných důvodů jako v § 191 odst. 2 tr. zák. se i zde vedle pornografického díla staví dílo zobrazující pohlavní orgán osoby.
Písmeno a) se po vzoru § 191 odst. 2 tr. zák. formuluje v dokonavém slovesném vidu, neboť podmínkou trestnosti nemá být opakovanost nebo určitá doba trvání předmětného jednání; oproti němu se zachovává trestnost také pouhé nabídky a zpřístupnění takového díla dítěti.

K bodům 15 a 16 [§ 191a odst. 1 písm. b) a § 192 odst. 3 písm. b)]	
Ve skutkových podstatách dotčených změnou podle sněmovního tisku 111 se navrhuje změnit formulaci pro trestnost požadovaného následku, a to po vzoru nového § 191 odst. 2 tr. zák. 
I v těchto případech je totiž významné zohlednit možné dopady těchto jednání také do majetkové sféry oběti a všechny prvky újmy na přirozených právech člověka, které podle § 2956 občanského zákoníku zahrnují škodu i nemajetkovou újmu (srov. výklad k § 191 odst. 2 tr. zák.).

K bodům 17 a 18 (§ 354 odst. 1)	
Dílčí změny skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování jsou nezbytné k provedení čl. 6 směrnice (EU) 2024/1385 „Členské státy zajistí, aby úmyslné jednání spočívající v opakovaném nebo soustavném sledování určité osoby prostřednictvím informačních a komunikačních technologií za účelem sledování nebo monitorování pohybu a činností uvedené osoby bez jejího souhlasu nebo bez zákonného oprávnění bylo možné trestat jako trestný čin, pokud je pravděpodobné, že takové jednání způsobí této osobě vážnou újmu.“. 
Ve skutkové podstatě se navrhuje provést dvě změny, a to z následujících důvodů.
Zaprvé, nelze vyloučit, že pojem „dlouhodobě“, který doposud trestné pronásledování vymezuje, by byl v některých příkladech vykládán restriktivnější než pojmy „opakovaně nebo soustavně“ užívané směrnicí. Judikatura a doktrína sice pro stávající prahovou hranici spočívající v dlouhodobosti nestanoví jednotnou dolní hranici a její naplnění hodnotí s ohledem na konkrétní formu pronásledování podle jednotlivých písmen § 354 odst. 1 tr. zák., které se v podstatných ohledech liší. Jako hrubý a pomocný model, z něhož lze při posuzování kontextu vyjít, bývají „minimální požadavky“ na dlouhodobé pronásledování vymezovány tak, že musí dojít alespoň k deseti útokům (srov. NS 7 Tdo 308/2015; Šámal a kol. 2012 s. 3295) v celkovém období alespoň jednoho měsíce (NS 8 Tdo 178/2019, Rt 41/2019; srov. však ojedinělý závěr, že by mělo jít o několik měsíců – NS 3 Tdo 1360/2014).[footnoteRef:38] Stávající výklad však napevno nezajišťuje splnění požadavků směrnice. Zejména pokud jde o opakovanost, nelze předpokládat, že by Evropskou komisi, která správnost provedení směrnice hodnotí a požadavky unijního sekundárního práva si vykládá zpravidla spíše extenzivně, o správnosti transpozice přesvědčil nastíněný výklad pojmu „dlouhodobě“ požadující zpravidla alespoň deset útoků.  [38:  PROVAZNÍK, Jan. § 354 [Nebezpečné pronásledování]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 10.] 

Navrhuje se proto do skutkové podstaty promítnout text směrnice, pokud jde o „opakovanost“, a to jako druhou alternativu vedle stávajícího znaku dlouhodobosti, který dostatečně pokrývá znak spočívající v soustavnosti. Opakovaným jednáním se přitom ve smyslu trestního zákoníku již nyní rozumí nejméně jednou zopakované jednání, tedy dvakrát učiněné jednání [srov. např. § 337 odst. 1 písm. d), § 342 odst. 1]. Opakovanost v tomto směru bude možná vztáhnout zejména k písm. a), b) nebo e) měněného ustanovení, popř. k jeho písm. d), s ohledem na jeho formulaci zpravidla nikoli ve vztahu k písm. c).
Zadruhé, pojem „vážná újma“ užívaný směrnicí je širší než stávající vymezení následku v § 354 tr. zák., podle něhož musí být jednání způsobilé vzbudit u oběti důvodnou obavu o její život nebo zdraví, případně o život a zdraví osob jí blízkých. 
Vážná újma však může spočívat i ve významném zásahu do rodinného života, pracovního postavení, pověsti či dobrého jména, nebo v neúspěchu při kandidatuře ve volbách, zahrnovat může také (majetkovou) škodu a obecně také újmu na zdraví. Takové situace přitom nelze vždy plně podřadit pod stávající zákonnou úpravu. Navrhuje se proto doplnit skutkovou podstatu o znak, podle něhož je nebezpečné pronásledování způsobilé způsobit poškozenému vážnou újmu (vedle již existujících alternativ). Tato újma se neomezuje na újmu na právech, tedy zahrnuje nemajetkovou újmu i (majetkovou) škodu.
Rozsah trestných jednání se těmito způsoby rozšiřuje k zajištění souladu s minimálním požadavkem směrnice.

K bodu 19 (§ 354 odst. 2)	
Napravuje se terminologický nesoulad s pravidelnou formulací trestního zákoníku.

K bodu 21 (§ 419a)	
Navrhuje se doplnit do poznámky pod čarou obsahující seznam směrnic, jejichž převažující obsah je implementován trestním zákoníku, odkaz na směrnici (EU) 2024/1385, která je z podstatné části prováděna trestním zákoníkem.

K části druhé – změna zákona o obětech trestných činů
K bodu 1 [§ 2 odst. 5 a § 3 odst. 2]
V § 2 odst. 5 se jedná o výslovné doplnění ustanovení vymezujícího, co se rozumí druhotnou újmou, kde se výslovně stanoví, že druhotná újma může vzniknout také v důsledku přístupu poskytovatelů sociálních služeb. V § 3 odst. 2 se pak výslovně doplňuje, že i poskytovatelé sociálních služeb mají povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k oběti zdvořile a šetrně a podle možností jí vycházet vstříc
Poskytovatelé sociálních služeb mohou být pro oběť významným, popřípadě prvním kontaktním místem, zejména v situacích domácího násilí, sexuálního násilí, násilí páchaného na dětech, seniorech nebo osobách se zdravotním postižením. Mohou se také spolupodílet na navazujícím posuzování potřeb oběti podle § 13b tohoto zákona. Způsob jednání těchto poskytovatelů proto může mít bezprostřední dopad na pocit bezpečí oběti, její ochotu vyhledat pomoc a na riziko druhotné viktimizace.

K bodu 2 (§ 3 odst. 2)
Zaprvé se navrhuje doplnit obecnou zásadu ochrany oběti o výslovnou povinnost všech subjektů uvedených v § 3 odst. 2 zohledňovat ohrožení oběti diskriminací, včetně diskriminace založené na kombinaci více diskriminačních důvodů. To odráží odborný poznatek, že osoby, které jsou diskriminovány z více důvodů, mohou prožívat specifickou podobu diskriminace (tzv. intersekcionální diskriminace, vícečetná diskriminace). Směrnice (EU) 2024/1385 v této souvislosti výslovně hovoří zejména o riziku kombinace diskriminace na základě pohlaví v kombinaci s diskriminací na základě jakýchkoli jiných důvodů[footnoteRef:39]. Osobám, které čelí vícečetné diskriminaci z této kombinace důvodů, by tedy měla být poskytnuta zvláštní ochrana a podpora, jelikož jsou vystaveny zvýšenému riziku násilí (bod odůvodnění směrnice č. 71). [39:  Příkladem této specifické formy diskriminace je problematika nezákonných sterilizací romských žen.] 

Dle čl. 16 odst. 4 směrnice (EU) 2024/1385 mají členské státy povinnost zajistit, aby v individuálním posouzení (viz návrh § 13a až 13c zákona o obětech trestných činů) byla zohledněna individuální situace oběti – včetně toho, zda se potýkala nebo potýká s diskriminací na základě pohlaví v kombinaci s diskriminací na základě jakýchkoli jiných důvodů uvedených v čl. 21 Listiny základních práv EU.
Navrhovaná právní úprava se neomezuje pouze na kombinaci diskriminace z výše uvedených důvodů popsaných ve směrnici, nýbrž se vztahuje na kombinaci jakýchkoliv diskriminačních důvodů. Není tedy nutné, aby jedním z diskriminačních důvodů bylo pohlaví oběti. 
Zadruhé se povinnosti všech subjektů uvedených v § 3 odst. 2 doplňují o povinnost dbát při své činnosti na to, aby oběť nebyla vystavována zvýšenému nebezpečí další trestné činnosti – může jít jak o nebezpečí opakování již spáchaného trestného činu, tak spáchání trestného činu zcela jiného, bez ohledu na to, zda je pachatelem osoba, která se dopustila původního trestného činu, nebo někdo jiný. Vedle toho je také třeba dbát na mitigaci nebezpečí, že pachatel dokoná trestný čin, o který se již dříve pokusil, popřípadě vykoná trestný čin, jehož který připravoval nebo jímž oběti hrozil. Navržené pravidlo vyjadřuje preventivní rozměr ochrany obětí a doplňuje dosavadní povinnost postupovat tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy nebo druhotné újmě. 

K bodu 3 (§ 3 odst. 3)
Doplňuje se obecná zásada, dle které by příslušné orgány veřejné moci, včetně Policie ČR a orgánů činných v trestním řízení, měly při své činnosti přihlížet k potřebám ochrany a podpory oběti. 
Jedná se o provedení čl. 16 odst. 5 směrnice, podle kterého mají členské státy povinnosti zajistit, aby příslušné orgány přijaly přiměřená ochranná opatření s náležitým ohledem na individuální posouzení potřeb ochrany a podpory oběti. Toto individuální posouzení se v návrhu tohoto zákona navrhuje zakotvit v § 13a až 13c. 
Účelem navrhované úpravy je zajistit, aby poznatky o konkrétní situaci oběti a o jejích potřebách získané zejména prostřednictvím provedeného individuálního posouzení nebyly při postupu příslušných orgánů opomenuty, ale promítly se do výkonu jejich pravomocí a do poskytované ochrany a podpory. 
Ustanovení nezakládá žádné nové pravomoci orgánů veřejné moci, nýbrž pouze obecně zdůrazňuje hlediska, kterými by se tyto orgány při výkonu jejich zákonem stanovených pravomocí měly řídit. Jelikož se potřeby ochrany a podpory jednotlivých obětí mohou i zásadním způsobem odlišovat (jiné budou např. potřeby ochrany oběti domácího násilí a oběti obchodování s lidmi), lišit se budou i nároky na postup příslušných orgánů. 
Uvedené ustanovení není možné vykládat tak, že by se orgány veřejné moci měly řídit obecnými potřebami ochrany a podpory (všech) obětí, nýbrž že by měly vycházet z konkrétních potřeb té oběti, se kterou přicházejí do kontaktu. Zároveň není toto ustanovení možné chápat tak, že by potřeby ochrany a podpory obětí měly při postupech orgánů veřejné moci absolutní přednost – tyto orgány se při výkonu své pravomoci nadále musejí řídit primárně zákonnými hledisky a nemohou z důvodu upřednostnění potřeb oběti vybočovat ze zákonných mantinelů. 
V praxi najde toto ustanovení uplatnění například v situacích, kdy příslušné orgány zvažují aplikaci některého z opatření na ochranu před nebezpečím hrozícím oběti (viz § 14 zákona o obětech trestných činů odkazující na opatření upravená jinými právními předpisy), nebo v případě výslechu oběti v trestním řízení. 

K bodu 4 (§ 3 odst. 6)
Ustanovení se upravuje tak, že se výslovně vztahuje povinnost spolupráce se subjekty poskytujícími pomoc obětem trestných činů i na jiné orgány veřejné moci, než jsou Policie ČR a orgány činné v trestním řízení. To odpovídá zásadě spolupráce a koordinovaného přístupu vycházející ze směrnice.

K bodům 5 a 10 [§ 8 odst. 1 písm. e) a § 9 odst. 1 písm. e)]
Ustanovení navazuje na úpravu § 7b a nové § 7c a 7d trestního řádu upravující uchování dat, jejich odstranění nebo znemožnění přístupu k nim (viz příslušnou část této důvodové zprávy k těmto ustanovením). Jedná se o provedení čl. 21 odst. 1 písm. d) směrnice (EU) 2024/1385, podle které služby poskytované v rámci služeb odborné podpory zahrnují podporu poskytovanou obětem kybernetických trestných činů uvedených ve směrnici, včetně toho, jak kybernetické trestné činy zdokumentovat, a informace o soudní ochraně a prostředcích nápravy k odstranění online obsahu souvisejícího s trestným činem.
V § 8 odst. 1 se tedy jedná o rozšíření dosavadních poučovacích povinností vůči obětem ze strany Policie ČR, resp. policejního orgánu. Nově tak tyto orgány oběť budou informovat o existenci a základních principech úpravy dle § 7b až 7d trestního řádu, jejímž prostřednictvím může dosáhnout uchování skutečností důležitých pro trestní řízení, resp. odstranění dat uložených v počítačovém systému nebo nosiči informací nebo znemožnění přístupu k nim, je-li to zapotřebí k zabránění pokračování v trestné činnosti nebo jejímu opakování. Může se jednat o standardizovanou písemnou formu poučení, kterou bude mít Policie ČR, resp. policejní orgán předpřipravenou a pouze ji příslušným způsobem doplní vedle ostatních poučení uvedených v § 8 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. 
V§ 9 odst. 1 se stanoví, že totožné informace bude oběti trestného činu vedle Policie ČR, resp. policejního orgánu poskytovat také subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. 

K bodům 6 a 7 [§ 8 odst. 1 písm. i) a j)]
Povinnost příslušných orgánů veřejné moci informovat oběť o tom, na které nejbližší azylové domy, intervenční centra, jiná zařízení sociálních služeb poskytující pobytové služby a na poskytovatele zdravotních služeb se oběť může obrátit, se rozšiřuje tak, že se oběti předají také kontakty na tato zařízení – obdobně jako je tomu u současného písm. f) stanovícího povinnost předat kontaktní údaje na orgán, u kterého může oběť požádat o informace podle § 11 odst. 1 a 3. Předání kontaktních údajů usnadní možnost, aby oběť využila příslušných podpůrných služeb, jelikož nebude muset tyto kontaktní údaje samostatně vyhledávat, což by ve stresové situaci způsobené spácháním trestného činu na oběti mohlo představovat dodatečnou zátěž. 
Ustanovení reaguje na čl. 15 odst. 4 směrnice, dle kterého „s cílem pomoci při zajišťování důkazů na dobrovolném základě, zejména v případech sexuálního násilí, příslušné orgány bezodkladně odkáží oběti na příslušné zdravotnické pracovníky nebo služby podpory (…) kteří se na pomoc při zajišťování důkazů specializují“ a na čl. 25 odst. 2 směrnice, podle kterého musejí být služby odborné podpory snadno přístupné.

K bodům 8 a 9 (§ 8 odst. 4. § 8a odst. 2)
Jedná se o legislativně technickou změnu bez věcného dopadu reagující na změnu označení písmen v § 8 odst. 1. 

K bodu 11 (§ 11 odst. 6)
Ustanovení se upravuje tak, že se povinnost příslušných orgánů přijmout potřebná opatření k zajištění bezpečí oběti včetně vyrozumívání o propuštění nebo uprchnutí pachatele a o případných opatřeních přijatých k zajištění bezpečí oběti nově navrhuje vztáhnout i na osobu blízkou oběti. 
Tato změna je v souladu s celkovou koncepcí směrnice (EU) 2024/1385, která ochranná opatření, z nichž může mít prospěch oběť samotná, rozšiřuje také na závislé osoby (viz zejména článek 19 a bod odůvodnění 41, dle kterého s cílem zabránit sekundární a opakované viktimizaci, zastrašování a odvetným opatřením by se na závislé osoby měla vztahovat stejná ochranná opatření, jaká jsou poskytnuta oběti, pokud nic nenasvědčuje tomu, že závislé osoby zvláštní potřeby nemají). Nad rámec směrnice se příslušná opatření a informační povinnosti uvedené v § 11 odst. 6 navrhuje vztáhnout nikoliv pouze na závislé osoby, ale na osoby blízké obecně, jelikož tento přístup je konzistentní s účinnou úpravou v zákoně o obětech trestných činů. 

K bodu 12 (nový díl 3 části první hlavy II)
K § 13a
V návaznosti na požadavky směrnice se navrhuje na zákonné úrovni zakotvit dvoufázový mechanismus individuálního posuzování potřeb oběti (v obecných rysech viz též obecnou část důvodové zprávy). 
Jak již bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, prvotní posouzení toho, zda má oběť zvláštní potřeby podpory či ochrany, provede Policie ČR, resp. policejní orgán[footnoteRef:40]. Navrhuje se stanovit, že toto posouzení se provede bez zbytečného odkladu zpravidla při prvním kontaktu s obětí – tato formulace vychází z čl. 16 odst. 2 směrnice (EU) 2014/1385 („v co nejranější fázi, například v okamžiku prvního kontaktu s příslušnými orgány nebo co nejdříve po prvním kontaktu s nimi se prostřednictvím individuálního posouzení, a je-li to vhodné, ve spolupráci se všemi relevantními příslušnými orgány určí potřeby zvláštní ochrany oběti.“).  [40:  Důvod pojmového odlišení policejního orgánu a Policie ČR je ve specifičnosti pojmu policejní orgán. Tento pojem je používán a definován v trestním řádu a je použit v souvislosti s trestním řízením. V okamžiku, kdy přijde policista do kontaktu s obětí, ještě nemusí nutně probíhat trestní řízení. Trestní řízení je řízením podle trestního řádu, které má svůj formalizovaný počátek (srov. § 12 odst. 10 trestního řádu). Aby byla zajištěna komplexní ochrana obětí, zákon počítá i se situacemi, kdy policista v konkrétní věci ještě nepostupuje podle trestního řádu jako policejní orgán, ale postupuje podle zákona o Policii ČR. Policejním orgánem zároveň mohou být i jiné subjekty než Policie ČR (např. Vězeňská služba ČR či celní orgány) – viz § 12 odst. 2 trestního řádu. ] 

Výraz „zpravidla“ nelze chápat tak, že vyžaduje, aby individuální posouzení bylo prováděno bezvýjimečně při jakémkoli prvním kontaktu Policie ČR, resp. policejního orgánu, s obětí. To by v určitých případech ani nebylo prakticky realizovatelné, například v situaci, kdy je prvním kontaktem s obětí výjezd prvosledové hlídky na místo spáchání trestného činu, jelikož v takovýchto situacích je prioritou příslušníků Policie ČR zajištění ochrany života, zdraví, osobní svobody a majetku dotčených osob, zamezení pokračování protiprávního jednání, zajištění pachatele a stabilizace situace na místě. V těchto případech nemusí být vytvořeny podmínky pro podrobné zjišťování individuálních potřeb oběti ani pro jejich kvalifikované vyhodnocení. 
Zvolená formulace míří zejména na situace, kdy k prvnímu kontaktu oběti dojde tak, že oběť dorazí na služebnu Policie ČR (resp. policejního orgánu), ať již z vlastní iniciativy, např. za účelem oznámení spáchaného trestného činu, nebo na základě výzvy Policie ČR (např. v případě předvolání za účelem podání vysvětlení). V takových případech by prvotní orientační individuální posouzení potřeb oběti zásadně možné být mělo, byť i tak výraz „zpravidla“ připouští výjimky v odůvodněných případech. I v případě, že není možné individuální posouzení provést při prvním kontaktu s obětí, platí, že je potřeba tak učinit bez zbytečného odkladu. 
Okolnosti, ke kterým posuzující orgán přihlíží, jsou vymezeny v odst. 1 písm. a) až g), jsou však uvedeny výrazem „zejména“, což znamená, že se nejedná o vyčerpávající výčet. Lze tak přihlížet i k jiným okolnostem v tomto odstavci neuvedeným, budou-li pro konkrétní případ relevantní. 
V této prvotní fázi individuálního posuzování Policie ČR, resp. policejní orgán, hodnotí, zda daná oběť může být zvlášť zranitelnou obětí, která 
a) se v důsledku trestného činu nachází ve zvlášť nepříznivé sociální, zdravotní, rodinné nebo ekonomické situaci nebo která 
b) není zjevně schopna samostatně anebo prostřednictvím osoby, která je oprávněna za ni jednat nebo která jí může účinně pomoci, vyhledat potřebnou pomoc.
Při posuzování se tedy zkoumají dvě okolnosti. Zaprvé, zda oběť může být zvlášť zranitelnou obětí (§ 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů). Nejde přitom o konečné posouzení toho, zda se o zvlášť zranitelnou oběť skutečně jedná, nýbrž o úvodní zhodnocení, zda se o zvlášť zranitelnou oběť teoreticky může jednat (postačí tedy určitá míra pravděpodobnosti, že tento závěr je platný, byť jej v okamžiku posuzování nelze s jistotou potvrdit). 
Zadruhé se posuzuje, zda oběť spadá do některé z kategorií uvedených v písm. a) a b) výše – tedy buďto zvlášť nepříznivá situace nebo neschopnost vyhledat potřebnou pomoc – a to zejména na základě okolností uvedených v odst. 1. Spojka „nebo“ přitom vyjadřuje, že postačí, lze-li oběť zařadit do jedné z těchto kategorií, což však nevylučuje možné naplnění obou současně.
Jsou-li splněny obě podmínky zároveň (může se jednat o zvlášť zranitelnou oběť, která se nachází v nepříznivé situaci nebo není schopna si vyhledat potřebnou pomoc – viz výše), Policie ČR předá bez zbytečného odkladu Probační a mediační službě osobní údaje oběti a informace o její situaci, a to v rozsahu nezbytném pro navazující posouzení jejích potřeb a zajištění její ochrany nebo podpory (tedy pro účely druhé fáze, tedy navazujícího individuálního posouzení potřeb oběti a zprostředkování další pomoci). 
Pro účely předání osobních údajů a navazujících informací se přitom nevyžaduje aktivně vyslovený souhlas oběti (jde o tzv. opt-out princip, viz obecnou část důvodové zprávy). Oběti bude ze strany Policie ČR, resp. policejního orgánu předem sděleno, proč bylo předání údajů vyhodnoceno jako vhodné, jakož i skutečnost, že může s takovým předáním nesouhlasit. Oběť tak bude mít reálnou možnost vyslovit nesouhlas s předáním údajů – v takovém případě, odůvodňují-li to okolnosti případu, Policie ČR nebo policejní orgán po uplynutí jednoho týdne oběť opětovně kontaktuje za účelem ověření, zda na svém nesouhlasu trvá (původní stanovisko oběti k navazujícímu posouzení totiž mohlo být negativní např. z důvodu akutní stresové reakce na spáchaný trestný čin). Nesouhlasí-li oběť ani po tomto opětovném kontaktu, údaje se Probační a mediační službě nepředají (a navazující posouzení se tak neprovede), ledaže oběť svůj nesouhlas později odvolá. Údaje se nepředají také tehdy, pokud by jejich předání ohrozilo plnění úkolů Policie ČR nebo policejního orgánu. Policie ČR, resp. policejní orgán by v každém případě měly oběť informovat o možnosti vyslovit nesouhlas s předáním údajů, aby byl princip opt-out skutečně efektivní. 
V odstavci 3 se zavádí možnost předání osobních údajů oběti a informací o její situaci Probační a mediační službě i tehdy, nejsou-li naplněny všechny podmínky odstavce 2, konkrétně není-li dán závěr o možné zvláštní zranitelnosti oběti. Pokud i tak Policie ČR, resp. policejní orgán při prvotním posouzení dojde k závěru, že je naplněna některá z podmínek uvedených v bodech a) nebo b) výše (tedy že se oběť nachází v nepříznivé situaci nebo není schopna si vyhledat potřebnou pomoc), může osobní údaje a informace o situaci oběti Probační a mediační službě pro účely navazujícího posouzení předat. Odkaz na odstavec 2 větu druhou až čtvrtou zejména zajišťuje, že i v tomto případě je předání vyloučeno výslovným nesouhlasem oběti, resp. možným ohrožením plnění úkolů Policie ČR nebo policejního orgánu. Rozdíl oproti odstavci 2 spočívá v tom, že předání je v tomto případě fakultativní a záleží zcela na zvážení, případně kapacitách Policie ČR, resp. policejního orgánu. Naproti tomu v odstavci 2 má Policie ČR, resp. policejní orgán povinnost při splnění podmínek údaje Probační a mediační službě předat. 
K § 13b
V tomto ustanovení se upravuje navazující individuální posouzení potřeb oběti a zprostředkování další pomoci ze strany Probační a mediační služby. Jsou-li Probační a mediační službě doručeny údaje v návaznosti na prvotní posouzení Policií ČR, resp. policejním orgánem, naváže s obětí kontakt bez zbytečného odkladu od doručení těchto údajů. Při navazujícím posouzení se hodnotí zejména rodinná, sociální a ekonomická situace oběti a z toho vyplývající možná potřeba další odborné pomoci. Užití slova „zejména“ nevylučuje posouzení i jiných, výslovně nevyjmenovaných okolností.  
V určitých případech může být vhodné, aby Probační a mediační služba toto posouzení provedla ve spolupráci s jinými odbornými subjekty poskytujícími pomoc obětem trestných činů – může jít např. o akreditované subjekty poskytující podporu obětem, které se zaměřují na konkrétní typ trestné činnosti, které oběť čelila, např. organizaci poskytující podporu obětem sexuálního násilí, obětem tzv. hate crime, nebo obětem obchodování s lidmi. Dále je možné posouzení provést v součinnosti s jinými subjekty, které mohou přispět k zjištění potřeb oběti, zejména s poskytovateli sociálních nebo zdravotních služeb (např. těch, kde byla oběť ubytovaná nebo hospitalizovaná). 
Výslovně se stanoví, že pro účely tohoto koordinovaného navazujícího posouzení může docházet ke sdílení osobních údajů a informací o situaci oběti mezi Probační a mediační službou a příslušnými subjekty, a to v rozsahu nezbytném pro zjištění potřeb oběti. Obdobně jako u § 13a bude oběť mít možnost toto koordinované posouzení odmítnout, v takovém případě bude navazující posuzování provádět pouze Probační a mediační služba. Obdobně jako u § 13a by Probační a mediační služba měla oběť o možnosti vyslovit nesouhlas s koordinovaným posouzením informovat, pokud by tento postup připadal v úvahu.
V odstavci 2 se dále upravuje postup Probační a mediační služby na základě výsledků navazujícího posouzení. Probační a mediační služba tak oběti buďto může poskytnout služby v rámci výkonu své působnosti (které může realizovat vlastními kapacitami), nebo může zprostředkovat kontakt na jiné vhodné subjekty, které mohou přispět k další pomoci oběti. O které konkrétní subjekty se jedná, by mělo vyplynout právě z výsledků navazujícího posouzení – výběr těchto subjektů by měl být přizpůsoben individuálním potřebám oběti. 
Stanoví se také domněnka, dle které osoba blízká oběti trestného činu, která s ní žije ve společné domácnosti a o kterou oběť pečuje nebo ji podporuje, má obdobné potřeby podpory jako oběť, ledaže z okolností zjevně vyplývá opak. Potřeby těchto osob tedy zpravidla nebude nezbytné samostatně individuálně posuzovat (jedná se o provedení článku 16 odst. 8 směrnice, dle kterého „se má za to, že závislé osoby mají zvláštní potřeby ochrany, aniž by prošly individuálním posouzením, pokud nic nenasvědčuje tomu, že zvláštní potřeby ochrany nemají.“).
Ustanovení odstavce 2 je ve vztahu k postupu Policie ČR ustanovením speciálním vůči § 78 odst. 1 zákona o Policii ČR, které obecně upravuje předávání informací Policií ČR.[footnoteRef:41] [41:  „Policie předává národnímu členovi Eurojustu, Národnímu bezpečnostnímu úřadu, Národnímu úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, zpravodajským službám České republiky, Vojenské policii, ministerstvu, Vězeňské službě České republiky, Celní správě České republiky a dalším orgánům veřejné správy informace včetně informací zpracovávaných v policejních evidencích, které získala při plnění svých úkolů, je-li to nezbytné pro plnění úkolů v rámci jejich působnosti.“] 

V neposlední řadě se v odst. 3 stanoví obecné pravidlo, dle kterého Probační a mediační služba sdělí v nezbytném rozsahu orgánu činnému v trestním řízení, který vede trestní řízení, skutečnosti zjištěné při postupu podle tohoto ustanovení, jsou-li významné pro další postup vůči oběti. Toto ustanovení usnadní koordinovaný postup při řešení potřeb oběti v rámci trestního řízení. 
K § 13c
Stanoví se povinnost aktualizace individuálního posouzení potřeb oběti v nezbytných případech.  Vyjdou-li v průběhu trestního řízení najevo podstatné změny okolností významných pro posouzení potřeb ochrany a podpory oběti, stanoví se orgánu činnému v trestním řízení, který vede konkrétní trestní řízení, v němž oběť vystupuje, povinnost postupovat přiměřeně podle § 13a odst. 1 a 2 zákona o obětech trestných činů, tedy provést s přihlédnutím k těmto novým informacím opětovné prvotní posouzení a případně se obrátit na Probační a mediační službu s novými poznatky.
Tím je zajištěno, že bude přihlíženo k potřebám oběti i v případě, že se v průběhu trestního řízení změní, aby orgán činný v trestním řízení nevycházel z neaktuálních informací. Jedná se o provedení čl. 16 odst. 7 směrnice, dle kterého „příslušné orgány pravidelně přezkoumávají individuální posouzení a v příslušných případech přijímají nová nebo aktualizují stávající ochranná opatření 5 s cílem zajistit, aby tato opatření řešila aktuální situaci oběti.“

K bodu 13 (poznámka pod čarou č. 4)
Jedná se o opravu neaktuálního odkazu. 

K bodu 14 (§ 14 odst. 9 a poznámka pod čarou č. 6)
Do výčtu možných ochranných opatření za účelem ochrany oběti před hrozícím nebezpečím se výslovně doplňuje také možnost výkonu ochranného opatření uznaného a vykonatelného v České republice podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího vzájemné uznávání ochranných opatření v občanských věcech a za podmínek stanovených jiným právním předpisem. Jedná se o odkaz na opatření uznatelná a vykonatelná na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 606/2013 ze dne 12. června 2013 o vzájemném uznávání ochranných opatření v občanských věcech. Při uznávání a výkonu těchto rozhodnutí se postupuje podle příslušných ustanovení zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. 
O existenci možnosti uznání a výkonu takového ochranného opatření bude oběť poučena – viz § 8 odst. 1 písm. c), dle kterého Policie ČR nebo policejní orgán oběť informují o tom za jakých podmínek má právo na přijetí opatření k zajištění bezpečí podle jiného právního předpisu (§ 14). Tím dojde k naplnění čl. 19 odst. 4 směrnice, dle kterého „členské státy zajistí, aby příslušné orgány informovaly oběti, je-li to důležité pro jejich ochranu, o možnosti požádat o příkazy k vykázání, omezující příkazy nebo ochranné příkazy, jakož i o možnosti požádat o přeshraniční uznání ochranných příkazů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU (17) nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 606/2013“.

K bodu 15 (nový § 14a)
Tímto ustanovením se reaguje na požadavek čl. 19 odst. 6 směrnice, podle kterého „členské státy zajistí, aby byla obětem nabídnuta možnost obdržet bez zbytečného odkladu oznámení o tom, že došlo k porušení příkazu k vykázání, omezujícího příkazu nebo ochranného příkazu, které by mohlo mít dopad na jejich bezpečnost.“.
Zavádí se pravidlo, podle kterého orgán, který přijal opatření podle § 14 odst. 3, 4 nebo 7 (jedná se o vykázání osoby ze společného obydlí podle zákona o Policii ČR, o předběžné opatření v občanském soudním řízení a o předběžné opatření vydávané v trestním řízení), oběť informuje o tom, že dané opatření bylo porušeno, hrozí-li oběti nebo osobě jí blízké nebezpečí v důsledku tohoto porušení. Nebude tedy nezbytně potřeba informovat o každém jednotlivém porušení tohoto opatření, ale pouze o takovém, v jehož důsledku se orgán, který o přijetí opatření rozhodl, může důvodně domnívat, že oběti hrozí skutečné nebezpečí v důsledku tohoto porušení. Informace se poskytne bez zbytečného odkladu poté, co se daný orgán o takovém porušení dozví, není-li z okolností zjevné, že se oběť o něm již dozvěděla, např. že ji vykázaná osoba kontaktovala v jejím obydlí (v takovém případě by informování bylo pouhou formalitou bez dopadu na bezpečí oběti). 
Při posouzení, zda oběti nebo osobě jí blízké hrozí nebezpečí, se vychází z okolností konkrétního porušení známých v době hodnocení. Nevyžaduje se jistota, že dotčená osoba vůči oběti nebo osobě jí blízké skutečně zaútočí nebo ji bude kontaktovat; nepostačuje však ani samotné formální porušení ochranného opatření nebo pouze obecná domněnka. Nebezpečí je dáno tehdy, vyplývá-li z jednání dotčené osoby nebo z dalších konkrétních skutečností přiměřená pravděpodobnost ohrožení bezpečnosti oběti nebo osoby jí blízké. Přihlédne se zejména k povaze a okolnostem porušení opatření, dosavadnímu jednání dotčené osoby vůči oběti, předchozím útokům, výhrůžkám nebo pronásledování, vztahu mezi dotčenými osobami, míře fyzické či časové blízkosti porušení k oběti a k aktuálním poznatkům o riziku opakování nebo eskalace násilí.
Toto informování se neprovádí z moci úřední, nýbrž pouze tehdy, požádá-li o to oběť, která musí být orgánem, který příslušné opatření přijal, o této možnosti informována. V odst. 1 se stanoví, u kterého orgánu oběť může o informování požádat (u orgánu, který opatření přijal, a jde-li o předběžné opatření v trestním řízení, v přípravném řízení soudu nebo státnímu zástupci a v řízení před soudem předsedovi senátu soudu prvního stupně).
Rovněž se upravuje možnost požádat o informování v případě, že bylo porušeno rozhodnutí orgánu jiného členského státu EU vykonatelné na základě jeho uznání soudem České republiky dle nařízení č. 606/2013. V takovém případě se žádost nepodává u orgánu, který opatření vydal (jelikož tímto orgánem je orgán jiného členského státu EU), ale u soudu, který je příslušný k výkonu tohoto ochranného opatření dle zákona o zvláštních řízeních soudních. 

K bodu 16 (§ 30 odst. 2)
Ke změně věty první
Žádost o poskytnutí peněžité pomoci je třeba podat v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě. Doposud jde o subjektivní lhůtu (2 roky ode dne, kdy se oběť dozvěděla o škodě nebo nemajetkové újmě způsobené trestným činem), která je limitována lhůtou objektivní (žádost je možné podat nejpozději do 5 let od spáchání trestného činu); v případě nezletilé oběti trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti je možné žádost o poskytnutí peněžité pomoci podat u ministerstva nejpozději do 2 let ode dne, kdy oběť nabyla zletilosti, nebo do 5 let od spáchání trestného činu, skončí-li tato lhůta později. 
Počátek běhu subjektivní lhůty je tedy vázán na „dozvědění se“ o škodě nebo nemajetkové újmě způsobené trestným činem, k čemuž může dojít již při spáchání trestného činu, ale samozřejmě i později. 
Jak se uvádí i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. října 2017, č. j. 6 As 93/2017-20, „právní úprava nespojuje skutečnost „dozvědění se“ o újmě způsobené trestným činem pro potřeby počátku běhu prekluzivní lhůty k podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci (dle § 30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů) s procesním úkonem zahájení trestního stíhání proti konkrétní osobě, či s vyrozuměním o konání výslechu svědků, nýbrž ji obecně spojuje s doložitelným nabytím subjektivního povědomí dotčených osob o tom, že daná újma je důsledkem jednání naplňujícího znaky trestného činu (např. v podobě sepisu příslušného úředního záznamu Policie České republiky s dotčenými osobami, založeného ve spisu)“.
V praxi tato otázka (otázka, kdy se oběť o škodě nebo nemajetkové újmě dozvěděla, nikoli kdy se dozvědět mohla) může být spornou a musí být předmětem dokazování, což je pro oběti zatěžující a může vést k jejich další viktimizaci.
Navrhuje se proto zjednodušit proces podávání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci a pro její podání ponechat pouze lhůtu objektivní. I nadále se bude jednat o pětiletou lhůtu běžící od spáchání trestného činu (od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, resp. v případě činu jinak trestného kdy byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu), která je hmotněprávní propadnou lhůtou. 
Ke změně věty druhé
Zákon o obětech trestných činů obsahuje zvláštní úpravu lhůty pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci nezletilé oběti trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Takovouto žádost lze podat u ministerstva nejpozději do 2 let ode dne, kdy oběť nabyla zletilosti, nebo do 5 let od spáchání trestného činu, skončí-li tato lhůta později, jinak právo zaniká.
Důvodem pro odlišnou úpravu lhůt pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci v těchto specifických případech je především skutečnost, že problémy generované prožitými traumaty v dětství tohoto druhu se mohou projevit až s výrazným časovým odstupem od spáchání trestného činu (např. až s příchodem vlastního dobrovolného sexuálního života se mohou obětem takových trestných činů oživit vzpomínky na situace, které kdysi jako malé děti nedobrovolně prožívaly, ale nedovedly je racionálně a v souvislostech pochopit). 
Důvody pro tuto odlišnou úpravu svědčí i pro žádosti o poskytnutí peněžité pomoci dětským obětem, na kterých byl spáchán trestný čin týrání svěřené osoby. Navrhuje se proto i v případě trestného činu podle § 198 tr. zák. umožnit podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci ve lhůtě do 2 let ode dne, kdy oběť nabyla zletilosti, nebo do 5 let od spáchání trestného činu.
V případě jiných trestných činů (jiných než uvedených v hlavě III zvláštní části trestního zákoníku nebo než trestného činu podle § 198 tr. zák.) je třeba žádost uplatnit v propadné lhůtě 5 let od spáchání trestného činu (viz § 30 odst. 2 první věta zákona o obětech trestných činů ve znění tohoto návrhu zákona). 

K bodu 17 [§ 30 odst. 3 písm. c)]
Pokud žádost o poskytnutí peněžité pomoci trpí nedostatky, je třeba vyzvat žadatele k jejich odstranění. Zároveň s ohledem na zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí o (ne)poskytnutí peněžité pomoci bývá řízení přerušeno po dobu, než bude žádost žadatele bezvadná.
Protože toto rozhodnutí o přerušení řízení je vydáváno pouze s ohledem na stanovenou lhůtu pro vydání rozhodnutí, jelikož v jehož důsledku neběží lhůty pro provádění úkonů (§ 65 odst. 1 správního řádu), navrhuje se snížit administrativní náročnost procesu vyřizování žádostí o poskytnutí peněžité pomoci a přímo zákonem stanovit, že doba od výzvy k odstranění nedostatků do jejich odstranění, popř. do doby, než uplyne lhůta pro jejich odstranění, se nezapočítává do doby stanovené pro vydání meritorního rozhodnutí.  
Ustanovení o tom, že lhůta pro vydání rozhodnutí neskončí dříve než 15 dnů ode dne, kdy přerušení řízení skončilo (§ 65 odst. 1 správního řádu) se nepřebírá.

K bodu 18 (§ 44 odst. 4)
Doplňuje se pravidlo, podle kterého akreditovaný subjekt poskytující služby dle zákona o obětech trestných činů uchovává osobní údaje zpracovávané v rámci své činnosti ve vztahu k obětem trestných činů pouze po dobu nezbytnou, nejdéle však po dobu 5 let ode dne posledního kontaktu s obětí. Jedná se o reakci na čl. 18 odst. 5 směrnice (EU) 2024/1385, dle kterého „služby podpory uchovávají osobní údaje po dobu nezbytnou pro poskytování služeb podpory a v každém případě ne déle než pět let od posledního kontaktu s obětí.“
Smyslem tohoto pravidla je posílit ochranu soukromí a bezpečnosti oběti, jejíž údaje mohou obsahovat mimořádně citlivé informace o násilí, zdravotním a psychickém stavu, rodinných poměrech, pobytu, ekonomické situaci nebo bezpečnostních rizicích.
Toto ustanovení je potřeba vykládat jako limit pro údaje zpracované výlučně za účelem poskytování podpory oběti, aniž by byly dotčeny údaje, které musí být dále uchovávány na základě jiné právní povinnosti. Článek 18 odst. 5 směrnice by tak neměl dopadat na dokumentaci nebo údaje, jejichž další uchování je založeno na samostatné právní povinnosti a sleduje jiný, legitimní účel, například plnění účetních či daňových povinností. Takové další zpracování musí mít vlastní právní titul, být omezeno na nezbytný rozsah a respektovat pravidla ochrany osobních údajů. Není ani nezbytné, aby po pěti letech bylo bez výjimky nutné fyzicky zničit všechny dokumenty, v nichž se údaje oběti původně objevily, jen je potřeba ukončit uchovávání osobních údajů pro účely poskytování podpory, pokud neexistuje jiný právní důvod pro jejich další zpracování, např. formou pseudonymizace údajů tak, aby oběť již nemohla být přímo ani nepřímo identifikovatelná.
Obdobné pravidlo se navrhuje také pro Probační a mediační službu, která podobně jako akreditované subjekty poskytuje v rámci své působnosti podporu obětem trestných činů (viz novelu zákona o Probační a mediační službě). 

K čl. III – přechodná ustanovení
K bodu 1
Stanoví se, že povinné individuální posuzování podle § 13a odst. 1 a 2 a § 13b a 13c se v přechodném období od nabytí účinnosti tohoto zákona do dne 30. června 2028 uplatní pouze na vybrané případy vyjmenované v písm. a) a b). Jedná se o situace, které spadají do rozsahu působnosti směrnice (EU) 2024/1385, tedy na oběti byl spáchán některý z trestných činů upravených směrnicí, kterým odpovídají trestné činy vyjmenované v písm. b), nebo o případy, kdy na oběti byl spáchán trestný čin, jímž oběti byla nebo měla být způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví. 
Po 30. červnu 2028 tato omezení přestanou platit. K 2. červenci 2028 totiž uplyne transpoziční lhůta revizní směrnice (EU) 2026/1472, která zavádí povinnost provedení individuálního posouzení u všech obětí, bez ohledu na to, jaký trestný čin na nich byl nebo měl být spáchán. Přechodné ustanovení je koncipováno do 30. června 2028 s ohledem na tuto skutečnost a proto, aby se širší povinnost začala aplikovat začátkem měsíce (a pololetí), tedy k 1. červenci 2028.
Na fakultativní individuální posouzení dle § 13a odst. 3 (a na ně navazující posouzení podle § 13b a přezkoumání posouzení dle § 13c) toto přechodné období nedopadá, jelikož je toto posouzení koncipováno jako možnost, které příslušné posuzující orgány mohou, ale nemusejí využít – nejde o povinnost. 
Po dobu účinnosti přechodného ustanovení bude možné fakultativně provádět individuální posouzení potřeb všech obětí, u nichž po tuto dobu nebude individuální posouzení prováděno obligatorně (bude tedy možné provádět také individuální posouzení potřeb těch zvlášť zranitelných obětí, jejichž obligatorní posouzení je přechodným ustanovením odloženo, srov. „i v případě jiné oběti než podle odstavce 2“ v § 13a odst. 3).
K bodu 2
Ustanovení nově vymezující lhůtu pro podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci se použije i na běžící řízení.
K bodu 3
Ustanovení o nezapočítávání doby od výzvy k odstranění nedostatků žádosti o poskytnutí peněžité pomoci do jejich odstranění (do marného uplynutí lhůty poskytnuté k jejich odstranění) se uplatní jak v případě žádostí napadlých po nabytí účinnosti tohoto zákona, tak i v případě žádostí napadlých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud výzva k odstranění nedostatků bude učiněna až za nové právní úpravy. 
K bodu 4
Výslovně se stanoví, že pravidlo, dle kterého akreditovaný subjekt uchovává osobní údaje zpracovávané v rámci své činnosti ve vztahu k obětem trestných činů pouze po dobu nezbytnou, nejdéle však po dobu 5 let ode dne posledního kontaktu s obětí, se uplatní pouze na nově evidované osobní údaje. U osobních údajů, které akreditované subjekty uchovávaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se tak budou nadále uplatňovat dosavadní pravidla a lhůty pro uchovávání osobních údajů. 

K části třetí – změna trestního řádu
K bodu 1 (§ 7b odst. 4)	
S ohledem výklad uvedený v obecné části této důvodové zprávy je nezbytné přizpůsobit stávající právní úpravu příkazu ke znemožnění přístupu k datům podle § 7b odst. 2 tr. ř. požadavkům transponované směrnice. Výslovně se proto doplňuje, že tento příkaz musí být odůvodněn a v poučení musí být uvedeny informace o prostředku nápravy, kterým jsou podle navrhované právní úpravy námitky, což koresponduje s požadavkem podle navrženého § 8e odst. 1 tr. ř. a v návaznosti na něj též s článkem 9 odst. 2 písm. a) nařízení o digitálních službách. 

K bodu 2 (§ 7b odst. 5)	
Vzhledem k požadavku směrnice, aby osoba, která zveřejnila předmětná data, měla právo na opravný prostředek k soudu (jde o zásah do ústavně chráněné svobody projevu), se nově upravuje, že jí je příkaz doručen, pokud je známa (je třeba zohlednit možnou obtížnou dohledatelnost takové osoby).

K bodu 3 (§ 7c a 7d)
K § 7c
V § 7c tr. ř. se nově konstruuje prostředek nápravy proti příkazu, kterým jsou námitky (námitky nemají odkladný účinek na výkon příkazu, jde o dočasné znemožnění přístupu k datům). Námitky může v souladu se směrnicí podat osoba zajišťující výkon příkazu, což je novum oproti stávající právní úpravě, podle níž typicky platí, že osoba zajišťující výkon určitého rozhodnutí nebo příkazu orgánu činného v trestním řízení opravné prostředky k dispozici nemá. Dále je právo podat námitky přiznáno osobě, která data, jež jsou předmětem příkazu, zveřejnila prostřednictvím veřejné počítačové sítě, protože v tomto případě je dotčeno její ústavně zaručené právo na svobodu projevu. Stanoví se zákonná lhůta pro podání námitek v délce 5 dnů, přičemž orgán, který příkaz vydal, může námitkám sám vyhovět (policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce). Pokud námitkám nevyhoví, předloží je se svým vyjádřením určenému soudu, policejní orgán tak činí prostřednictvím státního zástupce s ohledem na jeho dozorovou roli, a nikoli přímo. Orgán, který příkaz vydal, přitom námitky nepředkládá souhrnně, ale samostatně předkládá námitky každé oprávněné osoby, neboť osobě, která data zveřejnila, se příkaz doručuje až po zajištění jeho výkonu, tj. bude se podstatněji lišit okamžik, kdy dojde k doručení příkazu jednotlivým oprávněným osobám. Upravuje se i způsob rozhodování o námitkách. Jinak se užijí obecná ustanovení o usnesení, zejména pokud jde 
o jeho oznamování (§ 137 tr. ř.). 
K § 7d
Ve stávající právní úpravě je obsažen pouze dočasný příkaz k znemožnění přístupu k datům 
(§ 7b odst. 2 tr. ř.), který může trvat nejdéle 90 dnů, jde tedy o jakési předběžné opatření, které umožňuje rychlé dosažení sledovaného cíle. 
Článek 23 směrnice (EU) 2024/1385 však vyžaduje příkaz, který umožňuje trvalé odstranění nebo znemožnění přístupu k datům zveřejněným prostřednictvím internetu, pokud je prokázáno, že prostřednictvím zveřejněných dat (obsahu) byl spáchán trestný čin (ve smyslu čl. 9 nařízení o digitálních službách), a to i v případě, že poskytovatel služby sídlí mimo území České republiky. Toho lze nyní docílit jen nepřímo prostřednictvím odpovědnosti poskytovatele za obsah poskytnutý uživatelem (srov. § 5 zákona č. 480/2004 Sb., zákon o některých službách informační společnosti, pokud jde o české poskytovatele, a kapitolu II nařízení o digitálních službách). Je proto třeba zajistit, aby byl přístup k relevantním datům zveřejněným prostřednictvím internetu znemožněn po dobu, než bude zjištěno, zda byl prostřednictvím dat spáchán trestný čin (a případně kdo jej spáchal), a pokud byl trestný čin spáchán, je třeba umožnit vydání příkazu k trvalému odstranění dat nebo znemožnění přístupu k nim. Tento příkaz rovněž musí splňovat náležitosti stanovené v čl. 9 odst. 2 nařízení o digitálních službách), které jsou adaptovány do § 8e tr. ř., jenž je obsažen v návrhu zákona o digitální ekonomice (sněmovní tisk 69). To pak umožňuje jeho přeshraniční zaslání, pokud je označen jako příkaz vydaný podle nařízení o digitálních službách.
Protože má jít o příkaz, který má splňovat požadavky článku 9 nařízení o digitálních službách (což umožňuje jeho přeshraniční zaslání poskytovateli služby), navrhuje se zachovat původní příkaz a pouze umožnit prodloužení jeho doby trvání usnesením, pokud je toho dále třeba 
a odstranění dat nebo znemožnění přístupu k nim nejde zajistit jiným rychlejším způsobem (např. právě prostřednictvím odpovědnosti poskytovatele za zveřejněný obsah). V přípravném řízení tak může učinit státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu. V souladu s požadavkem směrnice o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce rozhoduje soudce (navrhované změny v § 146a tr. ř.). Vzhledem k tomu, že osoba, vůči níž příkaz směřuje, standardně právo podat stížnost proti usnesení nemá, vymezují se odlišně od obecné úpravy osoby oprávněné k jejímu podání. 
Dále se upravuje omezení nebo zrušení příkazu z úřední povinnosti (odstavec 2) nebo na žádost oprávněné osoby (odstavec 3). Pokud státní zástupce nevyhoví žádosti o omezení nebo zrušení zajištění, je přípustná stížnost k soudci podle § 146a tr. ř. Vzhledem k tomu, že právo podat stížnost má i osoba zajišťující výkon příkazu, a to i v případě, kdy sama žádost nepodala, je třeba specificky upravit okruh osob, které mají právo stížnosti. 
K vydání příkazu k trvalému odstranění dat nebo znemožnění přístupu k nim se vyžaduje, aby bylo zjištěno, že byl spáchán trestný čin (nebo čin jinak trestný, pokud jej spáchá trestně neodpovědná osoba), tj. trestní řízení buď musí skončit odsouzením pachatele, nebo i jiným způsobem, ale musí být zjištěno, že se skutek stal a že je trestným činem (může však jít 
i o případ, kdy se nepodaří zjistit, kdo trestný čin spáchal, nebo jeho stíhání anebo odsouzení brání zákonná překážka). Dále musí trvat nebezpečí, že prostřednictvím zveřejněných dat je páchána trestná činnost. Příkaz může vydat jen soudce nebo předseda senátu. Proti příkazu má právo podat stížnost poskytovatel služby a osoba, která data zveřejnila, pokud je známa; v řízení před soudem též státní zástupce.

K bodu 4 (§ 88d odst. 2)	
Navrhovaná úprava reaguje na aplikační praxi některých orgánů činných v trestním řízení, které ustanovení § 88d odst. 2 tr. ř. využívají k nastavení dlouhodobého nebo pravidelného styku obviněného s poškozeným nebo s osobami jemu blízkými, typicky k úpravě pravidelného styku obviněného rodiče s dítětem. Takové použití však neodpovídá smyslu a účelu tohoto ustanovení. Tím je naopak umožnit pouze výjimečné, konkrétními okolnostmi odůvodněné setkání obviněného s poškozeným, osobou jemu blízkou nebo jinou osobou, jsou-li pro takový postup dány důležité důvody, a to vždy za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení nebo probačního úředníka. Za důležité důvody lze přitom považovat zejména potřebu projednat určitou jednotlivou záležitost nebo dohodnout uspořádání konkrétní věci; může jít například o jednorázové setkání z důvodu neodkladné zdravotní nebo školní záležitosti společného dítěte. Účelem tohoto ustanovení tedy není vytvářet dlouhodobý nebo pravidelný režim styku, který by fakticky nahrazoval rozhodování soudu v opatrovnických věcech. Navržená změna proto výslovně zdůrazňuje jednorázovou a výjimečnou povahu takového setkání. To samozřejmě nebrání tomu, aby v případě, že tomu bude potřeba, bylo v odůvodněném případě povoleno i další setkání, bude-li o tom opětovně rozhodnuto. 
Navrhovaná úprava dále zpřesňuje otázku, kdo stanoví podmínky setkání (kdo určí místo, čas a další podmínky jeho průběhu) – je jím ten, v jehož přítomnosti se setkání uskuteční, tj. buď orgán činný v trestním řízení, který v době setkání vede řízení a v jehož přítomnosti se setkání uskuteční, nebo úředník Probační a mediační služby, bude-li se setkání konat na základě pověření orgánu činného v trestním řízení v jeho přítomnosti. 
Při stanovení podmínek setkání je třeba přihlížet k ochraně oprávněných zájmů poškozeného, osob jemu blízkých nebo jiných dotčených osob, jakož i k oprávněným zájmům obviněného (např. k pracovní době, školní docházce apod.).

K bodu 5 (§ 103a odst. 2)	
Doplněním slov „nebo osobě mu blízké“ se rozšiřuje ochrana poskytovaná podle § 103a odst. 2 trestního řádu i na případy, kdy nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě hrozí nikoli přímo svědkovi, ale jeho blízké osobě; tím se odstraňuje nedůvodná mezera oproti ochraně sledované ustanovením a umožňuje se včasné přijetí opatření k zajištění bezpečí dotčených osob (viz také změnu § 11 odst. 6 zákona o obětech trestných činů). 

K bodům 6 a 7 (§ 146a)
V souladu s požadavkem směrnice o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce rozhoduje soudce (§ 146a tr. ř.). Stejný režim se navrhuje přiznat také stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce nevyhověl žádosti o omezení nebo zrušení příkazu podle § 7b odst. 2 tr. ř., jenž byl prodloužen podle § 7d tr. ř.

K bodu 8 (§ 163 odst. 1)	
U nové skutkové podstaty podle § 191 odst. 2 tr. zák. (promítnutí tzv. cyberflashing) se navrhuje zohlednit případné vazby mezi poškozeným a pachatelem trestného činu, kdy v případně, že by poškozený byl osobou v blízkém vztahu k pachateli (§ 100 odst. 2 tr. řádu), může převážit zájem poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo (fakticky) také postižen, nad zájmem státu na trestním stíhání. 
Nový trestný čin se proto navrhuje zařadit mezi trestné činy, jejichž stíhání je podmíněno souhlasem poškozeného, je-li poškozený příbuzným obviněného v pokolení přímém, jeho sourozencem, osvojitelem, osvojencem, manželem, partnerem nebo druhem anebo jinou osobou v poměru rodinném nebo obdobném, jehož újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Ustanovení o trestním stíhání se souhlasem poškozeného se nyní aplikuje např. na poškození cizích práv (§ 181 trestního zákoníku), zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření (§ 191a trestního zákoníku), nebo nebezpečné pronásledování (§ 354 trestního zákoníku), tedy trestné činy, které s novou skutkovou podstatou podle § 191 odst. 2 tr. zák. z hlediska objektivní stránky nebo objektu v některých ohledech úzce souvisejí.

K části čtvrté – změna zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky
Navrženou úpravou se výslovně umožňuje Vězeňské službě České republiky poskytovat Probační a mediační službě informace o obviněných a odsouzených, které zjistila při plnění svých úkolů. Předávání je možné pouze v nezbytném rozsahu a pro plnění zákonných úkolů Probační a mediační služby.
Přestože právní úprava předpokládá mezi Vězeňskou službou ČR a Probační a mediační službou spolupráci a obě služby na sebe v penitenciární i postpenitenciární práci přirozeně navazují, dosavadní úprava není dostatečné jasná v tom, v jakém rozsahu lze předávat informace chráněné povinností mlčenlivosti. Cílem navrhované úpravy je proto odstranit tyto pochybnosti a podpořit účinnou návaznost práce obou služeb, zejména při přípravě odsouzeného na propuštění a jeho následné kontrole či podpoře.
Pro zajištění obousměrnosti výměny informací se obdobná úprava navrhuje také v zákoně o Probační a mediační službě. 

K části páté – změna zákona o Probační a mediační službě
K bodu 1 (§ 1 odst. 1)	
V souladu s obecnou část důvodové zprávy se navrhuje výslovně zakotvit ochranu práv obětí trestných činů mezi úkoly Probační a mediační služby. Jde o promítnutí její dosavadní dlouhodobé činnosti v oblasti odborné práce s oběťmi a podpory restorativních přístupů do zákonného vymezení její působnosti.

K bodu 2 (§ 3 odst. 2)	
Není dán žádný důvod, aby úkoly Probační a mediační služby byly plněny pouze ve vztahu k orgánům Policie České republiky a nebyly plněny i ve vztahu k jiným policejním orgánům. Jde o zjevnou chybu (viz i znění druhé věty tohoto ustanovení, která počítá s plněním úkolů Probační a mediační služby ve vztahu ke všem orgánům činným v trestním řízení).

K bodům 3 až 5 [§ 4 odst. 2 písm. c) až e) a § 4 odst. 5]
Navrhuje se vyčlenit zabezpečování a poskytování probačních a resocializačních programů ze zákonného vymezení probační a mediační činnosti v užším smyslu. Tato činnost představuje spíše samostatný nástroj působení Probační a mediační služby, který svou povahou přesahuje rámec jednotlivých úkonů probace a mediace a sleduje širší cíle související se sociálním začleněním pachatelů, podporou obětí, předcházením recidivě, posilováním odpovědnosti pachatelů či obnovou narušených vztahů. 

K bodu 6 (§ 4 odst. 8)
Navrhuje se zpřesnit formulaci ustanovení § 4 odst. 8, protože nikoli jakákoli činnost Probační a mediační služby, ale pouze konkrétní úkony probace a mediace se vykonávají ex offo (tedy „v případech stanovených zákonem“) nebo na základě pověření orgánu činného v trestním řízení.

K bodu 7 (§ 4a a 4b)
K § 4a
V návaznosti na změny § 1 se navrhuje rámcově upravit činnost Probační a mediační služby ve vztahu k obětem trestných činů.
Navrhovaná úprava je úzce provázána se zákonem o obětech trestných činů a vymezuje základní okruhy činnosti Probační a mediační služby v dané agendě. Ty zahrnují zejména napomáhání obětem při odstraňování následků trestného činu, poskytování právních informací, přispívání ke koordinaci poskytování služeb obětem trestných činů a restorativních programů, jakož i jejich zabezpečování nebo poskytování samotnou Probační a mediační službou. Ve vhodných případech bude Probační a mediační služba posuzovat potřeby ochrany a podpory obětí trestných činů a navrhovat nebo zajišťovat navazující opatření. Takové posouzení bude prováděno zejména v návaznosti na prvotní posouzení potřeby ochrany a podpory oběti podle navrhovaného § 13a odst. 1 zákona o obětech trestných činů. Formulací „ve vhodných případech“ se alternativně umožňuje, aby Probační a mediační služba posoudila potřeby ochrany a podpory oběti také v případech, kdy oběť využije služeb Probační a mediační služby přímo, bez předchozího prvotního posouzení provedeného Policií České republiky nebo jiným policejním orgánem (tzv. nízkoprahový přístup). Vedle navazujícího individuálního posouzení potřeb oběti podle § 13b zákona o obětech trestných činů jde o další model umožňující včasnou identifikaci potřeb ochrany a podpory obětí a zajištění odpovídajících opatření.
K § 4b
Dosavadní § 4a, upravující zvláštní ustanovení o zpracování osobních údajů, se v důsledku navrhované změny přeznačuje na § 4b. Současně se stávající úprava doplňuje o nové odstavce 3 a 4. Důvodem tohoto doplnění je potřeba vytvořit právní základ pro předávání nebo zpřístupňování osobních údajů oběti trestného činu ze strany Probační a mediační služby subjektům, které mohou přispět ke zjištění jejích potřeb nebo jí poskytnout odpovídající podporu a pomoc v rámci úpravy individuálního posouzení potřeb obětí navrhovaného v zákoně o obětech trestných činů. Půjde zejména o subjekty poskytující pomoc obětem trestných činů, včetně nestátních neziskových organizací specializovaných na pomoc určitým skupinám obětí nebo na určité druhy trestné činnosti, například obětem sexualizovaného násilí, trestných činů z nenávisti, obchodování s lidmi, dopravních nehod, dětským obětem nebo obětem se zdravotním postižením. Dále se bude jednat zejména o poskytovatele zdravotních služeb, poskytovatele sociálních služeb, krizová a intervenční centra a další subjekty podílející se na systému podpory a ochrany obětí trestných činů. Takové předání či zpřístupnění je nezbytné pro efektivní zajištění podpory obětí a koordinaci navazujících služeb. Navrhovaná úprava současně přispívá k naplnění požadavků čl. 18 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1385.
Předávání nebo zpřístupňování osobních údajů bude omezeno stanoveným účelem, kterým je poskytnutí potřebné pomoci oběti, a současně pouze na nezbytný rozsah naplňující tento účel. Úprava zároveň respektuje autonomii a právo oběti rozhodovat o nakládání s jejími údaji. K předání nebo zpřístupnění údajů proto nedojde, vysloví-li oběť s takovým postupem nesouhlas. Oběti bude předem sděleno, proč bylo ze strany Probační a mediační služby předání údajů vyhodnoceno jako vhodné, jakož i skutečnost, že může s takovým předáním nesouhlasit. Obdobný mechanismus je navrhován v rámci prvotního posouzení potřeb oběti prováděného Policií České republiky nebo jiným policejním orgánem ve vztahu k Probační a mediační službě.
Návrh dále stanoví nejzazší dobu uchovávání osobních údajů zpracovávaných Probační a mediační službou pro účely podpory obětí trestných činů, a to po dobu pěti let od posledního kontaktu s obětí. Tím se promítá požadavek čl. 18 odst. 5 směrnice (EU) 2024/1385 na omezení doby uchovávání osobních údajů. Navrhovaná úprava představuje ve vztahu k § 25 odst. 1 písm. c) zákona o zpracování osobních údajů speciální právní úpravu.

K bodu 8 (§ 4c)
Dosavadní § 4b se v důsledku změny popsané v předchozím bodě pouze přeznačuje; jeho věcný obsah zůstává beze změny.

K bodům 9 až 11 (§ 5)
Na rozšíření „oběťové agendy“ navazuje také úprava součinnosti Probační a mediační služby s jinými subjekty. Koordinace součinnosti se má vztahovat obecně k výkonu její veškeré působnosti (tedy i k činnostem ve vztahu k obětem trestných činů) a nikoli pouze k využití probace a mediace v trestním řízení. Dále se aktualizuje výčet spolupracujících subjektů, kdy se do tohoto výčtu zejména doplňují poskytovatelé sociálních služeb a subjekty poskytující pomoc obětem trestných činů. Dosavadní pojem „orgány sociálního zabezpečení“ se nahrazuje obecnějším pojmem „orgány veřejné moci“, který zahrne nejen orgány sociálního zabezpečení, ale i další relevantní subjekty, např. Úřad práce České republiky a orgány sociálně-právní ochrany dětí. Protože ne všechny subjekty zajišťující sociálně-právní ochranu dětí jsou orgány veřejné moci [podle § 4 odst. 2 písm. d) zákona o sociálně právní ochraně dětí ji mohou vykonávat též pověřené právnické a fyzické osoby], výslovně se doplňují do výčtu subjektů, s nimiž Probační a mediační služba při výkonu své působnosti spolupracuje, i „další subjekty, kterým přísluší podle zvláštního zákona výkon sociálně-právní ochrany dětí“.
Dosavadní § 5 odst. 3 zákona o Probační a mediační službě se tím stává nadbytečným a navrhuje se jeho vypuštění. V návaznosti na nové číslování odstavců se upravuje i odkaz na odstavec v následujícím ustanovení.

K bodům 12 až 14 (označení hlavy II, nadpis § 6 a § 6 odst. 1)
Navrhuje se reflektovat faktický stav, kdy vedle probačních úředníků a asistentů působí v rámci Probační a mediační služby také další zaměstnanci zajišťující její různorodé činnosti. Jde zejména o specializované pracovní pozice, jako jsou lektoři programového centra, odborní pracovníci probačního domu, specialisté operačního střediska elektronického monitorovacího systému nebo poradci pro oběti. Jejich bližší vymezení obsahuje zejména Statut Probační a mediační služby, její organizační řád a případně další interní předpisy.
Ačkoli by stávající právní úprava mohla vyvolávat dojem, že výkon činností Probační a mediační služby je svěřen výlučně jejím úředníkům a asistentům, neodpovídá takový výklad skutečnému fungování služby. Kvalifikační předpoklady a systém odborného vzdělávání těchto úředníků a asistentů směřují primárně k výkonu úkonů probace a mediace; jakkoli není vyloučeno, aby vykonávali i jiné činnosti, pokud to z personálního a organizačního hlediska konkrétního střediska Probační a mediační služby dává smysl.
Navrhovaná úprava tak zachovává, že úkony probace a mediace budou v rámci středisek Probační a mediační služby i nadále vykonávat především úředníci Probační a mediační služby, popřípadě za podmínek stanovených v § 7 odst. 5 také asistenti. Ostatní činnosti Probační a mediační služby mohou samostatně vykonávat i zaměstnanci, kteří nejsou úředníky ani asistenty.
Navrhovanou úpravou není dotčen § 4 odst. 6 zákona o Probační a mediační službě, podle něhož mohou úkony probace a mediace, nejsou-li svěřeny do výlučné působnosti Probační a mediační služby, vykonávat nebo se na nich podílet rovněž jiné osoby, například nestátní neziskové organizace.

K bodu 15 (§ 6 odst. 2 a 3)
V návaznosti na výklad obsažený v obecné části důvodové zprávy se navrhuje revize kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce probačního úředníka a asistenta Probační a mediační služby. Cílem je vytvořit flexibilnější systém kariérního postupu uvnitř Probační a mediační služby a současně rozšířit možnosti získávání kvalifikovaných pracovníků z vnějšího prostředí.
Návrh vychází z předpokladu, že odborná způsobilost k výkonu funkce probačního úředníka nemusí být založena výhradně na dosažení konkrétního stupně nebo věcného zaměření formálního vzdělání. Dosavadní právní úprava stanoví jediný kvalifikační požadavek vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu v tzv. společenskovědní oblasti. Toto vymezení se však v praxi ukazuje jako příliš rigidní. Pojem „společenskovědní oblast“ navíc není v právním řádu blíže definován a není zcela zřejmé, jaké studijní obory zahrnuje.
Nově se proto navrhuje umožnit výkon funkce probačního úředníka 
· osobám s vysokoškolským vzděláním získaným v magisterském studijním programu bez dalšího omezení z hlediska zaměření studia, 
· osobám, které získaly střední vzdělání s maturitní zkouškou s nejméně osmiletou zkušeností získanou při přímém výkonu relevantních činností mimo strukturu Probační a mediační služby, typicky v oblasti právní, veřejnosprávní či bezpečnostní, v pedagogice, sociálně-právní ochraně dětí, sociální práci nebo sociální péči,
· osobám, které nejméně po dobu 5 let vykonávaly funkci asistenta Probační a mediační služby a jejichž odborná způsobilost pro výkon funkce probačního úředníka tak může být dostatečně osvědčena délkou a kvalitou jejich dosavadní praxe. V této souvislosti se navrhuje omezit tuto možnost na asistenty zařazené do 11. platové třídy podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb. o katalogu prací ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů (příloha B: zařazení prací do povolání a platových tříd, 2. část, Díl 2.02 Justice). Podle něho je do této platové třídy v souvislosti s výkonem činnosti Probační a mediační služby zařazena osoba vykonávající „probační a mediační činnosti v rámci celého průběhu trestního řízení a v souvislosti s ním. Poradenská, výchovná a kontrolní činnost u pachatelů trestné činnosti a jejich motivování k vedení života v souladu se zákonem v rámci probační činnosti. Poradenská pomoc obětem trestné činnosti“.
Pro vyloučení pochybností lze dodat, že do požadované doby odborné praxe se v obou případech započítává i praxe získaná přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Obdobně se navrhuje zmírnit požadavky na vzdělání asistentů Probační a mediační služby. Dosavadní podmínka středního vzdělání s maturitní zkouškou v tzv. společenskovědní oblasti je zbytečně omezující a neodpovídá současným potřebám Probační a mediační služby. Není například důvod vylučovat z výkonu této funkce absolventy všeobecně zaměřených gymnázií nebo osoby se středoškolským vzděláním technického směru. Stejně jako v případě probačních úředníků navíc platí, že pojem „společenskovědní oblast“ není ani příliš vhodný z důvodu své neurčitosti. Odborná připravenost asistentů bude i nadále zajišťována zejména prostřednictvím specializačního kurzu podle § 6 odst. 5 zákona, dalšího vzdělávání a případně vnitřních předpisů Probační a mediační služby. Současně se navrhuje zrušit věkovou hranici 21 let pro výkon funkce asistenta. Tato podmínka postrádá praktické opodstatnění, neboť střední vzdělání s maturitní zkouškou lze získat i před dosažením tohoto věku a způsobilost uchazeče pro výkon pozice asistenta lze posoudit individuálně v rámci výběrového řízení.

K bodu 16 (§ 9 odst. 2)
Ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v odůvodnění k části čtvrté (změna zákona o Vězeňské službě a justiční stráži), je i v případě Probační a mediační služby navrhováno stanovit, že za porušení povinnosti mlčenlivosti se nepovažuje poskytnutí informací o obviněném zjištěných při výkonu probace Vězeňské službě České republiky, je-li to v nezbytném rozsahu potřebné pro plnění jejích zákonných úkolů.
Pojmem „obviněný“ se v rámci zákona o Probační a mediační službě rozumí i odsouzený [§ 2 odst. 1 písm. a)].
Probační a mediační služba disponuje z průběhu probační činnosti informacemi o osobních poměrech klientů, plnění uložených povinností a dalších skutečnostech významných pro práci s odsouzeným, například o užívání návykových látek. Tyto poznatky mohou být pro Vězeňskou službu České republiky přínosné při nástupu odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, při vyhodnocování jeho rizik a potřeb i při nastavení další práce s ním, včetně programu zacházení. Typicky může jít o osoby, které nastupují výkon trestu v důsledku přeměny alternativního trestu na trest nepodmíněný.

K bodu 17 (§ 11 odst. 1)
Úkolem Ministerstva spravedlnosti je vytvářet podmínky pro řádný výkon působnosti Probační a mediační služby, včetně tedy agendy pomoci obětem trestných činů. 

K bodu 18 (§ 15)
Zavádí se úprava prokazování bezúhonnosti probačních úředníků a asistentů, a to jak při přijetí do pracovního poměru, tak v jeho průběhu. Dosavadní právní úprava sice vyžaduje bezúhonnost jako podmínku pro výkon funkce úředníka a asistenta Probační a mediační služby, ale její prokazování upravuje pouze u osob jiného státu nebo pro osoby bez státní příslušnosti a nevymezují její obsah. 
Vymezení bezúhonnosti vychází ze standardní formulace o podmínce bezúhonnosti používané v jiných právních předpisech. Dále se výslovně stanoví povinnost splňovat podmínku bezúhonnosti po celou dobu výkonu funkce a oznamovací povinnost v případě, že zaměstnanec přestane tuto podmínku splňovat. Současně se upravuje oprávnění Probační a mediační služby ověřovat splnění této podmínky i v průběhu pracovního poměru. 
Dále se navrhuje postup při prokazování a uznávání dosaženého vzdělání. Žadatel prokazuje dosažené vzdělání příslušným dokladem. U zahraničního vzdělání se postupuje podle právních předpisů upravujících uznávání zahraničního vzdělání a odborné kvalifikace. Odkaz na příslušné právní předpisy v poznámce pod čarou zahrnuje jak úpravu uznávání odborné kvalifikace získané v jiném členském státě Evropské unie (včetně EHP a Švýcarska), tak i úpravu vztahující se na vzdělání a kvalifikace získané mimo tyto státy.

K čl. VII – přechodné ustanovení
Výslovně se stanoví, že pravidlo, dle kterého Probační a mediační služba uchovává osobní údaje zpracovávané v rámci své činnosti ve vztahu k obětem trestných činů pouze po dobu nezbytnou, nejdéle však po dobu 5 let ode dne posledního kontaktu s obětí, se uplatní pouze na nově evidované osobní údaje. U osobních údajů, které Probační a mediační služba uchovávala přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se tak budou nadále uplatňovat dosavadní pravidla a lhůty pro uchovávání osobních údajů. 

K části šesté – změna zákona o Policii ČR
Navržené doplnění reaguje na požadavky čl. 19 odst. 1 směrnice (EU) 2024/1385, které požaduje, aby příkaz k vykázání poskytoval při bezprostředním ohrožení ochranu nejen oběti, ale též závislým osobám. Za takovou osobu směrnice považuje vedle dítěte oběti i jinou osobu, která s obětí žije ve stejné domácnosti a o niž oběť pečuje a kterou podporuje. Dosavadní právní úprava výslovně zahrnuje pouze nezletilé dítě ve společném obydlí, a nezohledňuje proto další osoby, které mohou být na ohrožené osobě fakticky závislé a které mohou být domácím násilím rovněž přímo dotčeny.
Doplněním se rozšiřuje okruh osob považovaných pro účely vykázání za ohrožené i na osobu blízkou ohrožené osobě, která s ní obývá společné obydlí a je jí poskytována péče nebo podpora. Umožní se tak, aby ochranný účinek vykázání a navazující opatření směřovaly také k ochraně těchto osob, jsou-li vzhledem ke svému vztahu k ohrožené osobě a společnému bydlení vystaveny riziku násilí.

K části sedmé – účinnost 
Navrhuje se účinnost ke dni 1. července 2027. Toto datum je nejbližším realistickým datem nabytí účinnosti ve vztahu k transpoziční lhůtě směrnice (14. června 2027), zároveň zohledňující standardní data nabytí účinnosti právního předpisu dle § 9 odst. 2 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a přihlížející k předpokládané délce legislativního procesu. 
2

image1.png