Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

                ÚŘAD VLÁDY ČR

VI.
Vypořádání připomínek k materiálu s názvem: 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů
Podle Legislativních pravidel vlády byl materiál rozeslán do meziresortního připomínkového řízení dne 12. července 2023, s termínem pro uplatnění připomínek do 9. srpna 2023, resp. do 20 pracovních dnů od doručení návrhu zákona. Vyhodnocení tohoto řízení je v níže uvedené tabulce.
Žádné připomínky neuplatnila tato připomínková místa: Ministerstvo dopravy, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo obrany, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo životního prostředí, Úřad vlády ČR – odbor kompatibility, Úřad vlády – ministr pro evropské záležitosti, ÚV – místopředseda vlády pro digitalizaci, ÚV – ministr a předseda Legislativní rady vlády, ÚV – ministryně pro vědu výzkum a inovace, ÚV – zmocněnkyně vlády pro lidská práva, Digitální a informační agentura, Český úřad zeměměřický a katastrální, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Pardubický kraj, Středočeský kraj, Kraj Vysočina, Ústecký kraj a Zlínský kraj a Českomoravská konfederace odborových svazů. 
Zásadní připomínky uplatnila tato připomínková místa: Ministerstvo financí, Ministerstvo vnitra, Olomoucký kraj, Plzeňský kraj a Úřad vlády – vedoucí Úřadu vlády. 
Nad rámec oslovených připomínkových míst uplatnily připomínky označené za zásadní Hospodářská komora ČR, Svaz průmyslu a dopravy ČR a Česká biskupská konference. Připomínky dále uplatnila Unie zaměstnavatelských svazů ČR. Jimi uplatněné připomínky byly zváženy, popř. byly projednány, některým bylo vyhověno a byly zapracovány – viz vypořádací tabulka. 
Ve vypořádací tabulce jsou uvedeny věcné připomínky uplatněné k návrhu zákona. Legislativně technické a formální připomínky Ministerstva financí, Ministerstva vnitra, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva zemědělství byly předkladatelem posouzeny, a pokud byly v souladu zejména s Legislativními pravidly vlády, bylo jim vyhověno. 

Návrh zákona se předkládá bez rozporu.
	Resort
	Připomínky
	Vypořádání

	Ministerstvo financí
	Zásadní připomínka

K předkládací zprávě: Z důvodu vyloučení vzniku pochybností v budoucnosti požadujeme provedení úpravy předkládací zprávy, a to odstavce 6, kde se na jeho konec doplní konstatování: „Zvýšená potřeba v personální a platové oblasti bude pokryta v rámci schválených limitů počtu míst a objemu prostředků na platy vhodnou vnitřní optimalizací v NPÚ či přesunem z jiné příspěvkové organizace spadající pod Ministerstvo kultury.“
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a bylo jí vyhověno; předkládací zpráva byla ve smyslu připomínky upravena. 

	
	Zásadní připomínka

K Čl. I bodu 6 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „návrh zákona“), kterým je upravován § 23a odst. 3, a důvodové zprávě: Navržená úprava podle našeho názoru znamená, že oznamovací povinnost vůči kraji nebudou mít oprávněné organizace, které jsou příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce, státní organizací nebo organizační složkou státu. Ostatní oprávněné organizace budou mít oznamovací povinnost. V rozporu s tím důvodová zpráva tvrdí, že cílem ustanovení je zajistit, aby byl kraj informován o všech archeologických výzkumech prováděných na svém území.   

Navrhujeme tedy zavést oznamovací povinnost pro všechny oprávněné organizace bez rozdílu. Věty by tedy zněly takto:

"Oprávněná organizace oznamuje kraji zahájení archeologického výzkumu v jeho územním obvodu. Oprávněná organizace zpracuje movité archeologické nálezy, včetně dokumentace, a předá je kraji.“
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a bylo jí vyhověno zčásti úpravou důvodové zprávy. Adresáty oznamovací povinnosti jsou subjekty, které mohou disponovat s majetkem kraje v podobě archeologických nálezů. Z důvodu vyloučení zbytečné administrativní zátěže byly z této povinnosti vyjmuty subjekty, které nabývají archeologické nálezy do vlastnictví státu nebo obce. Kraje tedy informace o nálezech, které se nestanou jeho majetkem podle § 23a odst. 2 zákona o státní památkové péči, nepotřebují.

	
	Zásadní připomínka

Nad rámec návrhu zákona k § 23a zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o památkové péči“): V ustanovení § 23a se objevuje spojení "státní organizace". Podle našeho názoru je státní organizací pouze Správa železnic, u které si nejsme jisti, zda a případně jak moc na ni právní úprava dopadá. Navrhujeme tedy pro účely zákona o památkové péči pojem státní organizace definovat, anebo pojem vůbec nepoužívat a výslovně napsat, koho se úprava týká (např. státní příspěvkové organizace).
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce bylo vyhověno; materiál byl ve smyslu připomínky upraven. Pojem „státní organizace“ byl nahrazen pojmem „státní příspěvková organizace“. 

	
	Zásadní připomínka

Nad rámec návrhu zákona uplatňuje MF ve spolupráci s Generálním ředitelstvím cel následující zásadní připomínku.

Právní úprava obsažena v zákoně o památkové péči stanoví orgánům Celní správy České republiky (dále jen „celní správa“) kompetence v oblasti památkové péče. Působnost celních úřadů je zejména upravena v ustanovení § 27a, které stanoví, že celní úřady kontrolují, jak je dodržován předchozí souhlas Ministerstva kultury podle § 20 odst. 1 zákona o památkové péči, a zda kulturní památka vystavovaná, zapůjčená nebo pro jiné účely vyvezená do zahraničí byla ze zahraničí vrácena zpět a v dobrém stavu. Dále celní úřady kontrolují u věcí, které vykazují znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1 zákona o památkové péči a které mají být trvale převezeny ze zahraničí do České republiky, zda se jejich převoz provádí s předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z něhož mají být dovezeny, je-li zaručena vzájemnost.

Vzhledem ke skutečnosti, že výše uvedený stav již neodpovídá aktuálnímu postavení a kompetencím celní správy, a to zejména s ohledem na změnu kompetencí a působnosti po vstupu do Evropské unie, byla již v minulosti v této věci vyvolána pracovní jednání mezi celní správou, Ministerstvem financí a Ministerstvem kultury. Předmětem těchto jednání byla diskuse nad právními předpisy, jejichž gestorem je Ministerstvo kultury a které jím byly předkládány do legislativního procesu. Jedním z nich byl návrh zákona o ochraně památkového fondu a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně památkového fondu), který byl v červenci 2017 Poslaneckou sněmovnou ve 3. čtení zamítnut. Dalším byl návrh zákona o ochraně památkového fondu a o změně zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně památkového fondu), předložený v roce 2019, který navrhoval veškeré kompetence celních úřadů v této oblasti zrušit. Nyní předkládaný návrh zákona, kterým se mění zákon o památkové péči, tuto oblast upravit nenavrhuje. Přitom právní úprava v této oblasti je Ministerstvem financí a orgány celní správy dlouhodobě rozporována s ohledem na vymezení působností orgánů celní správy, které dosud nereflektuje vstup České republiky do Evropské unie a s tím spojený zánik celních hranic mezi členskými státy. S tímto stavem Ministerstvo financí zásadně nesouhlasí a navrhuje v duchu předchozích jednání kompetence orgánů celní správy v návrhu tohoto zákona nově upravit, a to především v rámci pohybu kulturních památek uvnitř Evropské unie. 

Celní úřady vždy kontrolují pohyb zboží směřujícího mimo území České republiky, pokud jde o režim vývozu a dovozu ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, v platném znění, tj. zboží je vyváženo nebo dováženo z nebo na území mimo území Evropské unie, a to v rámci propuštění zboží v průběhu celního řízení. Pokud je zboží přemístěno do nebo ze země Evropské unie, nejedná se striktně vzato o vývoz či dovoz, ale o pouhý přesun zboží v rámci jednoho společného vnitřního trhu Evropské unie. Na rozdíl od režimu celního řízení se při přemístění zboží uvnitř Evropské unie celní úřad nemusí o této skutečnosti vůbec dozvědět, pokud to nezjistí při výkonu své jiné působnosti. S ohledem na různé režimy, v nichž se bude věc, která je kulturní památkou, mimo území České republiky přemísťovat, se navrhuje předmětné ustanovení upravit tak, aby celní úřad na úseku památkové péče kontroloval, zda je postupováno v souladu se zákonem o památkové péči pouze při vývozu z České republiky do jiného než členského státu Evropské unie nebo při dovozu z území jiného než členského státu Evropské unie do České republiky. Navrhuje se v tomto smyslu přepracovat § 27a zákona o památkové péči. Zákon o památkové péči by současně měl upravovat povinnost předložit celnímu úřadu předmětný souhlas Ministerstva kultury k ověření, a to v režimu vývozu a dovozu v rámci celního řízení. Povinnost předložit tento souhlas by jeho držitel měl splnit v okamžiku podání celního prohlášení s tím, že celní úřad by mohl ověřitelným způsobem potvrdit toto předložení pro potřeby Ministerstva kultury. Zároveň se navrhuje vypuštění obsoletního ustanovení § 34 týkajícího se oprávnění celního úřadu k vydání osvědčení opravňujícího např. ke vstupu do podniků, závodů, zařízení, objektů a do ostatních nemovitostí.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínkové místo na ní netrvá s tím, že tato problematika bude řešena v rámci Ministerstvem financí připravovaného návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti správy daní a působnosti Celní správy České republiky.

	
	Doporučující připomínka

Nad rámec návrhu zákona k § 16 zákona o památkové péči: Ustanovení § 16 upravuje příspěvek na určitý účel. Ve vztahu ke státnímu rozpočtu požadujeme zvážit, zda jde skutečně o příspěvek, anebo o dotaci. Pokud jde o dotaci ze státního rozpočtu, tak požadujeme ustanovení novelizovat. V případě, že se skutečně jedná o příspěvek, pak se na něj nevztahují příslušná ustanovení rozpočtových pravidel (zákon č. 218/2000 Sb.) o poskytování dotací ze státního rozpočtu.
	Připomínce nebylo vyhověno, jde nad rámec předlohy, která je technickou novelizací nepředpokládající zásadní systémové změny.

	
	Doporučující připomínka

Nad rámec návrhu zákona k § 23a odst. 3 zákona o památkové péči: Doporučujeme z hlediska opatrnosti zavést pro oprávněnou organizaci provádějící archeologický výzkum, která není příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce, státní organizací nebo organizační složkou státu, lhůtu pro oznámení zahájení prací, a stanovit formu oznámení, tj. písemně.
	Připomínce nebylo vyhověno. Kraj může svým nařízením podle § 23a odst. 4 zákona o státní památkové péči nově stanovit mimo jiné požadavky na oznamovací povinnosti související s prováděním archeologického výzkumu. Mezi tyto požadavky může patřit stanovení přiměřené lhůty a formy oznámení např. písemně nebo formou webového rozhraní atp. 

	Ministerstvo průmyslu a obchodu
	V čl. I bodě 2 doporučujeme navrhované znění § 7 odstavců 3 a 4 uvést v tomto znění:
„(3) Památkové rezervace, památkové zóny a ochranná pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny jsou účelové územní prvky podle zákona o základních registrech32) a údaje o nich jsou obsaženy v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí.  

(4) Editorem údajů o účelových územních prvcích podle odstavce 3 je odborná organizace státní památkové péče, která je do základního registru územní identifikace, adres a nemovitostí zapisuje bezodkladně po zápisu územního účelového prvku do ústředního seznamu, a to prostřednictvím informačního systému územní identifikace.“. 

Odůvodnění:

Navrhovaná úprava zajišťuje soulad odstavce 3 s ustanovením § 31 odst. 2 zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, (koneckonců tak, jak předpokládá využití odkazu na poznámku pod čarou č. 32), jímž je stanoveno, že základní registr územní identifikace, adres a nemovitostí obsahuje údaje o účelových územních prvcích (tedy nikoliv, že jsou v něm vedeny) a současně v souladu s čl. 45 odst. 4 Legislativních pravidel vlády upřednostňuje pro daný účel využití normativního odkazu na zákon o základních registrech.      

V odstavci 4 je text upřesněn ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. d) Legislativních pravidel vlády tak, aby nebylo pochyb, že v odstavci 3 jsou uvedeny účelové územní prvky, nikoliv údaje o nich, stejně jako že podle § 7 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. se do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky zapisují účelové územní prvky, nikoliv údaje o nich ve smyslu § 32 odst. 3 zákona o základních registrech.           

Tato připomínka je doporučující.
	Připomínce nebylo vyhověno. Návrh vychází z obdobné úpravy § 29 horního zákona, ve znění zákona č. 88/2021 Sb., která byla součástí vládní předlohy. Proto se Ministerstvo kultury domnívá, že by totožná situace měla být v tuzemském právním řádu řešena jednotně.

	
	V čl. I bodě 2, v navrhovaném znění § 7 odst. 5 uvozující části textu písmene d) doporučujeme upřesnit, a to alespoň v úrovni důvodové zprávy, co se rozumí „údajem o vzniku ochrany“.           

Odůvodnění:

Podle § 9 zákona č. 20/1987 Sb. se ochranou kulturních památek rozumí široký soubor činností, obecně označený jako „péče“, směřující k zachování kulturní památky v dobrém stavu a trvale uchovávající její památkovou hodnotu. Takovou ochranu však poskytuje vlastník kulturní památky, a to, aniž by k tomu „potřeboval“ právní akt, neboť ochrana kulturní památky je jeho zákonnou povinností, která vzniká dnem prohlášení věci za kulturní památku. Navrhované ustanovení odstavce 5 písm. d) je tedy třeba upřesnit [k tomu viz čl. 2 odst. 2 písm. d) Legislativních pravidel vlády].

Tato připomínka je doporučující.
	Připomínce nebylo vyhověno. Tyto údaje jsou obsaženy v § 7 odst. 5 písm. d) bodech 1 a 2 navrženého zákona.

	
	V čl. I bodě 5, v navrhovaném znění § 21 odst. 5 upozorňujeme, že uvozující část textu je v rozporu s navrhovaným zněním písmen a) a c). Doporučujeme, aby úprava navrhovaná v § 21 odst. 5 písm. c) byla řešena v samostatném odstavci.         

Odůvodnění:

Pokud oprávněná organizace pozbyde potřebných předpokladů pro odborné provádění archeologických výzkumů podle § 21 odst. 3, pro Ministerstvo kultury neexistuje prostor, v němž by zvažovalo, zda oprávnění odejme nebo ne, neboť jeho neodebráním ohrozí odborné provádění archeologického průzkumu a připustí, že ono samo se smiřuje s neodbornými zásahy, a to včetně ohrožení nebo zničení kulturního dědictví.           

Pokud oprávněná organizace požádá o odejmutí oprávnění k provádění archeologických prací, lze si jen těžko představit, že Ministerstvo kultury na základě své volní dispozice (viz „může odejmout“) toto oprávnění neodejme a bude požadovat po oprávněné organizaci další činnost. V daném případě si však lze představit, že při odejmutí oprávnění stanoví podmínky ukončení archeologické činnosti; v takovém případě by pak byla pochopitelná i součinnost s Akademií věd České republiky, která jinak nemá opodstatnění.       

Tato připomínka je doporučující.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce bylo vyhověno; materiál byl ve smyslu připomínky upraven. Novela nepředpokládá koncepční změnu, dohoda s Akademií věd je předpokládána i v jiných souvislostech, na které návrh nedopadá. Případné jiné řešení dohody s Akademií věd by muselo být spojeno i s širší úpravou a koncepční změnou týkající postavení Akademie věd v systému památkové péče, která by před svým provedením musela být řádně vyhodnocena.

	
	V čl. I bodě 5, v navrhovaném znění § 21 odst. 5 doporučujeme písmeno a) uvést v tomto znění:

„a) přestala splňovat potřebné předpoklady pro odborné provádění archeologických výzkumů podle § 21 odst. 3,“. 

Odůvodnění:

Vedle současně platící výhrady uvedené v připomínce 6 (může odejmout) v navrhované úpravě znění § 21 odst. 5 jednak dochází k terminologickému sjednocení textu s ustanoveními § 21 odst. 2 a 3 zákona č. 20/1987 Sb. (pro slova „potřebné předpoklady pro odborné provádění archeologických výzkumů“ nejsou zkrácena v legislativní zkratce ani pro ně není vytvořena definice, proto je nutné je v textu zákona užívat v plném rozsahu), jednak jsou zrušena slova „a nedojde-li k nápravě v ministerstvem kultury stanovené přiměřené lhůtě nebo nelze-li nápravu zjednat“, a to jako nenáležející do tohoto ustanovení.  

Pokud Ministerstvo kultury zvažuje úpravu situace, že zjistí u oprávněné organizace ztrátu její odborné způsobilosti (potřebných předpokladů) a přesto přivolí k pokračování archeologického výzkumu bez garance odborných postupů, je to nutné řešit mimo proces odebírání uděleného povolení s tím, že tento proces pak postihne až situaci „nezjednání nápravy v přiměřené lhůtě“, což zahrnuje také skutečnost, že „nelze zjednat nápravu“.

Tato připomínka je doporučující.
	Připomínce nebylo vyhověno. Návrh vychází z obdobné úpravy § 96c autorského zákona, která byla součástí vládní předlohy. Proto se Ministerstvo kultury domnívá, že by totožná situace měla být v tuzemském právním řádu řešena jednotně.

	
	V čl. I bodě 8 doporučujeme jednak zvážit, zda účelu sledovaného navrhovaným § 32 odst. 3 není již částečně dosaženo ustanovením § 55 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v znění pozdějších předpisů. Navrhované znění § 32 odst. 3 doporučujeme uvést v tomto znění:

„(3) Odborné organizaci státní památkové péče se za účelem vedení ústředního seznamu a zajištění dalších činností pro výkon odborné činnosti v oboru státní památkové péče podle § 7 a § 32 odst. 2 předávají údaje z katastru nemovitostí způsobem umožňujícím dálkový přístup.“.  

Odůvodnění:

Navrhovaná úprava věcně a terminologicky sjednocuje znění odstavce 3 s ustanovením § 55 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., jímž je stanoveno, že „údaje katastru se poskytují i v jiné formě stanovené prováděcím právním předpisem. Pokud právní předpis stanoví povinnost katastrálních úřadů předávat tyto údaje jiným orgánům veřejné moci, děje se tak bezúplatně.“.

Tato připomínka je doporučující.
	Připomínce nebylo vyhověno; účelem ustanovení § 32 má být výslovné zakotvení bezplatného a dálkového přístupu k údajům z katastru nemovitostí pro odbornou organizaci státní památkové péče (tj. Národní památkový ústav).

	Ministerstvo práce a sociálních věcí
	K bodu 7

Kraj je zpravidla zřizovatelem vlastní oprávněné archeologické organizace. Tyto organizace provádějí archeologické výzkumy. Kraj jejich prostřednictvím může kontrolovat ostatní oprávněné organizace. Je to odůvodněno tím, že kraj je v tomto případě vlastníkem archeologických nálezů a musí mít možnost zajistit jejich předání a zpracování v dostatečné kvalitě. Kraj může k tomuto vydat nařízení. Tato úprava je správná a je logická. Rizikem může být, že kraj bude vnímaný jako subjekt, který může nařízením a kontrolou klást překážky provádění archeologické činnosti jiným subjektům a dále, že každý kraj může mít různé, tj. vyšší nebo nižší nároky.  

Z výše uvedených důvodů dáváme ke zvážení, zda do § 23a odst. 4 nevložit povinnost vydávané nařízení kraje projednat před vydáním s Archeologickým ústavem a to s ohledem na úpravu obsaženou v § 23a odst. 1 a 2. Archeologický ústav, jako organizace zřízená pro oblast archeologie na celém území může sjednocovat požadavky na základní způsob ošetření movitých archeologických nálezů, způsob jejich evidence, obsahové náležitosti dokumentace o předávaných movitých archeologických nálezech, což může být obsahem nařízení kraje. 

V § 23a by první věta odstavce 4 tedy zněla např. takto: „Kraj může nařízením, které před vydáním projedná s Archeologickým ústavem, upravit požadavky na zpracování movitých archeologických nálezů, dokumentace k nim a způsob jejich předání kraji a oznamovací povinnosti související s prováděním archeologického výzkumu.“ 
	Připomínce nebylo vyhověno. V tomto případě i sama Akademie věd ve své připomínce k návrhu tohoto zákona deklarovala, že jí zřizované archeologické ústavy jsou připraveny bezplatně poskytovat potřebnou součinnost krajům při zpracování nařízení. Navržená textace nemá jiný normativní obsah a připomínkovaná úprava nijak této činnosti nebrání.

	Ministerstvo vnitra
	K čl. I bodu 5 – k § 21 odst. 5:

1. Upravené důvody pro odejmutí povolení mají takovou povahu, že by Ministerstvo kultury mělo k odejmutí povolení přistoupit vždy. Navrhujeme proto vyjádřit tuto skutečnost v návětí nahrazením slov „může odejmout“ slovem „odejme“. Rovněž dáváme ke zvážení, zda v těchto případech je stále potřebná dohoda s Akademií věd České republiky. 

Tuto připomínku považuje ministerstvo za zásadní.     
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce bylo vyhověno; materiál byl ve smyslu připomínky upraven. Novela nepředpokládá koncepční změnu, dohoda s Akademií věd je předpokládána i v jiných souvislostech, na které návrh nedopadá. Řešení spojené s případným vypuštěním dohody by muselo být spojeno s širší úpravou a koncepční změnou, která by před svým provedením musela být řádně vyhodnocena.

	
	K čl. I bodu 5 – k § 21 odst. 5:

2. K § 21 odst. 5 písm. b) požadujeme vysvětlit, zda úprava míří na spáchání přestupku, nebo na jiná porušení zákona, a případně ustanovení konkretizovat. Dále požadujeme vysvětlit, jakým způsobem se bude o opakovaných nebo o závažných porušení zákona Ministerstvo kultury dozvídat, pokud nebude samo příslušné k projednání přestupků.
Tuto připomínku považuje ministerstvo za zásadní.     
	Připomínka byla projednána a vysvětlena. Stávající praxe již dokládá, že informační toky jsou nastaveny bez potřeby jejich výslovného zakotvení v zákoně.

	
	K čl. I bodu 7 – k § 23a odst. 4:

Nařízení kraje je právním předpisem vydávaným radou kraje v přenesené působnosti, a to na základě zákonného zmocnění [§ 59 odst. 1 písm. k) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení)]. Nesmí proto odporovat zákonu, nemůže jím být provedena další delegace legislativní pravomoci a nesmí být v rozporu též s jinými (podzákonnými) právními předpisy. Je tudíž otázkou, zda lze nařízením kraje upravit veškeré navrhované požadavky, a to s ohledem na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Nařízení kraje by mělo jako prováděcí právní předpis pouze konkretizovat problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem, přičemž zákon mu nesmí dávat příliš široký prostor, aby nestanovilo povinnosti mimo v zákoně dané podstatné parametry. Domníváme se, že navržené zmocnění je poněkud široké. Ustanovení by bylo vhodné revidovat tak, aby odpovídalo výše uvedeným pravidlům, a to i s přihlédnutím k tomu, že porušení povinností uvedených v nařízení kraje je navrhováno postihovat jako přestupek se sazbou pokuty až 4 miliony Kč a také že jednotlivé kraje si dle návrhu budou moci podmínky stanovovat individuálně (např. mohou mít velmi krátké lhůty, požadovat mnohem víc údajů v rámci evidence či přísnější postup při ošetření movitých archeologických nálezů).

Tuto připomínku považuje ministerstvo za zásadní.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Na základě § 1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. 1. 2003 přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. 12. 2002 byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k rozhodnému dni okresní úřady.
Na základě výše uvedených ustanovení se staly vlastnictvím krajů mimo jiné movité archeologické nálezy, které byly k datu 1. 1. 2003 uloženy v muzeích a dalších příspěvkových organizacích, jejichž zřizovateli se v souvislosti s reformou veřejné správy místo okresních úřadů staly kraje. Kraj je povinen o svůj majetek pečovat v roli řádného hospodáře a způsob nakládání se svým majetkem, byť jde o archeologické nálezy, není celostátně unifikován. Je tak třeba navrhnout řešení, kdy zpracování nálezu bude kompatibilní se systémem nakládání s tím typem majetku, který si jednotlivý kraj stanovil. Navíc může dojít k situaci, právě s ohledem na výše uvedené, že bude nezbytné ve dvou či více krajích promítnout specifické potřeby nakládání s nálezy v podmínkách nařízení kraje. Na této koncepci decentralizace role státu nehodlá předkládanou novelou cokoli měnit. V důsledku této koncepce musí mít rozhodující slovo při nakládání s archeologickými nálezy subjekty, na které tuto roli před 20 lety stát převedl. 
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	K čl. I bodu 7 – k § 23a odst. 5:

Požadujeme v důvodové zprávě blíže rozvést, zda se pro účely kontrolní činnosti kraje dle návrhu užije zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, jakožto obecný procesní předpis pro oblast kontrol, nebo se uplatní jiná, zvláštní (speciální) úprava, případně do jaké míry zvláštní úprava vylučuje zcela nebo zčásti subsidiární využití kontrolního řádu. 

Tuto připomínku považuje ministerstvo za zásadní.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce bylo vyhověno; důvodová zpráva byla upravena tak, že kontrolní činnost podléhá kontrolnímu řádu.

	
	K čl. I bodu 2 – k § 7 odst. 6:

Základní registr územní identifikace, adres a nemovitostí není subjektem práva, pročež nemůže být ani subjektem povinnosti zprostředkovat podrobnější údaje. Odstavec doporučujeme přeformulovat např. tak, aby šlo o povinnost správce základního registru (Správce základního registru územní identifikace, adres a nemovitostí zajistí/umožní apod.).
	Připomínce nebylo vyhověno. Návrh vychází z obdobné úpravy § 29 horního zákona, ve znění zákona č. 88/2021 Sb., která byla součástí vládní předlohy. Proto se Ministerstvo kultury domnívá, že by totožná situace měla být v tuzemském právním řádu řešena jednotně.

	Ministerstvo zemědělství
	K § 17 

Nad rámec předloženého návrhu si dovolujeme upozornit na dlouhodobě neuspokojivou situaci, která vyplývá z velmi obecné právní úpravy poskytování přiměřených náhrad za újmy, které vznikají v důsledku opatření podle § 17 odst. 1, 2 a 3 zákona. 

I při hospodaření na zemědělských nebo lesních pozemcích jsou vynucována opatření z důvodu ochrany nemovitých kulturních památek, nemovitých národních kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón. Podle § 17 odst. 4 zákona o státní památkové péči přísluší za takto vzniklou újmu přiměřená náhrada vlastníku nebo uživateli pozemku, který není ve státním majetku. Postrádáme však podrobnější vymezení podmínek poskytnutí této náhrady, výše náhrady, způsobu jejího určení, úpravy administrace žádosti o náhradu a jejího vyřízení. Máme za to, že bez podrobnějšího normativního zakotvení je poskytnutí náhrad podle § 17 odst. 4 zákona o státní památkové péči značně problematické, a to zejména právě pokud jde o újmy na zemědělských a lesních pozemcích. Je pak otázkou, zda je za dané situace skutečně naplněn požadavek článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s tím odkazujeme např. na obdobné ustanovení § 58 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kde jsou řešeny náhrady za omezení vlastníků v důsledku opatření na ochranu přírody a krajiny. Podmínky a způsob poskytování finanční náhrady pak stanoví na základě zákonného zmocnění vyhlášky č. 432/2005 Sb. a č. 335/2006 Sb. 

Navrhujeme tedy upravit v oblasti státní památkové péče chybějící podrobnosti tak, aby bylo možné skutečně poskytovat náhrady za újmy, které vzniknou v důsledku opatření na úpravu způsobu hospodaření na zemědělské půdě nebo v lesích na území historicko-kulturních památek a archeologických lokalit, či v jejich ochranných pásmech.
	Připomínce nebylo vyhověno. Připomínka jde nad rámec předlohy, která je technickou novelizací nepředpokládající zásadní systémové změny.

	Úřad vlády ČR – vedoucí Úřadu vlády
	1. K ust. § 7 odst. 1

Požadujeme na začátek věty první doplnit slova Movité a kulturní a vypustit slova nemovité národní kulturní památky.

Odůvodnění: Vypouštěná slova jsou nadbytečnou kategorií, v opačném případě by bylo nutné doplnit analogickou kategorii movitých kulturních památek.

Tato připomínka je zásadní.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.

Text upravený ve smyslu připomínky by zněl následovně:

„Movité a kulturní památky, národní kulturní památky, památkové rezervace, památkové zóny, ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky (dále jen "ústřední seznam").“

Výsledný text by tak předpokládal zavedení pojmu „movitá památka“ (kdy alternativním pojmem by dle navrženého textu byla „kulturní památka“), se kterým však zákon o státní památkové péči nenakládá a současně předpokládá vypuštění ochranných pásem nemovitých národních kulturních památek z evidence. Navzdory odůvodnění není zřejmý cíl navrženého řešení.

Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	2. Zejména k ust. § 14

S ohledem na závazek vlády hledat úspory, rušit zbytné agendy, snižovat administrativní zátěž a zjednodušovat a zrychlovat povolovací procesy požadujeme přehodnotit a snížit pluralitu správních aktů v oblasti památkové péče. 

Aktuálně jsou podle § 14 zákona třeba k údržbě, opravě, rekonstrukci či stavbě (i) kulturní památky nebo jiné nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je (ii) v památkové rezervaci nebo (iii) v památkové zóně, nebo iv) v ochranném pásmu hned 3 správní akty, a to:

1. vyjádření Národního památkového ústavu (vydává jeho krajské pracoviště)

2. závazné stanovisko orgánu státní památkové péče (vydává městský úřad obce s rozšířenou působností na základě vyjádření NPÚ)

3. povolení stavebního úřadu (vydává příslušný stavební úřad na základě závazného stanoviska OSSP)

Jde o těžkopádnou a komplikovanou právní úpravu, která navíc v praxi vede i k tomu, že správní orgány ne vždy dodržují zákonem stanovené lhůty 30, resp. 60 dnů ve složitých případech, a namísto závazných stanovisek pak vznikají jen fikce závazných stanovisek podle § 4 odst. 9 věta 2 stavebního zákona. Tyto fikce jsou pak ale následně rušeny jako nepřezkoumatelné ze strany nadřízených orgánů, což zásadně prodlužuje celý povolovací proces.

Chápeme potřebu ochrany památkového dědictví, nicméně náročnost povolovacích procesů by měla reflektovat reálný význam a rozsah památkové ochrany v jednotlivých případech, které se zásadně liší. Proto navrhujeme zachovat současný systém pouze u kulturních památek a v památkových rezervacích a památkových zónách, ale zjednodušit ho v ostatních případech staveb, které se nacházejí pouze v ochranných pásmech, ale samy o sobě nejsou kulturní památkou ani nejsou v památkové rezervaci ani zóně. Jde přitom o rozsáhlá území moderních čtvrtí měst, kde takto komplikovaná právní úprava není zapotřebí a brzdí jejich potřebný rozvoj.

Nabízí se např. takové řešení, aby v ochranných pásmech byl snížen počet nutných správních aktů ze 3 na 2, tj. aby zůstalo jen vyjádření NPÚ a povolení stavebního úřadu (tj. zrušit bez náhrady ještě prostřední akt v podobě závazného stanoviska orgánu státní památkové péče). I tak se na ochraně kulturních hodnot budou podílet dva orgány dvěma správními akty, což je dostačující. Mírnější alternativou by bylo v těchto případech alespoň změnit závazné stanovisko orgánu státní památkové péče na prosté vyjádření.

Tato připomínka je zásadní.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno, jde nad rámec předlohy, která je technickou novelizací nepředpokládající zásadní systémové změny.
Tento návrh zřejmě předpokládá transformaci Národního památkového ústavu na státní správní úřad, ale jen pro určitý okruh úkolů, zatímco v jiných a na první ohled totožných situacích by tuto roli neměl. Takové řešení je však chybné z mnoha hledisek a je sporné, nakolik je lze ve svém důsledku označit za antibyrokratické. Prvním zásadním negativem je vznik nového státního správního úřadu, který bude stát zcela mimo stávající model výkonu státní správy. Paradoxně by šlo o vznik obdobného úřadu, který již byl v souladu s vládním prohlášením zpětně transformován do podoby respektující výsledek reformy veřejné správy (viz zákon č. 152/2023 Sb.). Dále je třeba připomenout, že tento model by vzdaloval výkon státní správy od občana, což je opět předmětem kritiky na úseku stavebního práva. I z věcného hlediska je více než sporné, nakolik by toto řešení bylo efektivní, neboť z odborníků na dílčí oblasti např. varhany, historické zahrady, archeologii by bylo třeba udělat v prvé řadě úředníky s odbornou úřednickou zkouškou a znalostí všech záludností stávajícího správního práva, což by současně těmto odborníkům bránilo rozvíjet své znalosti ve své odbornosti. Výsledkem by tak mohl být státní úřad stojící mimo systém výkonu veřejné správy, jehož odborné kvality by se s ohledem na jeho transformaci z odborného ústavu na správní úřad mohly významně snížit a jehož výstupy by tak jako tak nebyly pro stavební úřady závazné. Samotná finanční náročnost takové transformace je pak samostatnou kapitolou. Lze odkázat na zásadní kritiku, která ze stran i odborné veřejnosti zazněla ve vztahu ke vzniku čistě státní správní soustavy na úseku stavebního práva. 
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	3. K ust. § 23a odst. 3 a 4

Požadujeme vyjasnit nastavení podmínek archeologické práce, mechanismu kontroly kvality a sankcí za porušení stanovených podmínek. S ohledem na podstatu činnosti – památky, vědecký výzkum – se jeví, že navrhovaná pravidla nepokrývají všechny aspekty této činnosti, tj. např. stanovení oborových standardů archeologické činnosti, jejich kontrolu a jejich vlastní nastavení jednotlivými kraji. Rovněž požadujeme doplnit vysvětlení, zda organizace s celostátní působností budou povinny provádět archeologický průzkum v každém kraji odlišně na základě rozdílných krajských úprav. 

Doporučujeme upravit nakládání, vlastnictví a s nimi související práva a povinnosti při nakládání s výjimečnými archeologickými nálezy, u kterých by bylo vhodné, aby o nakládání s nimi rozhodovala zvolená centrální instituce.

Tato připomínka je zásadní.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Na základě § 1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. 1. 2003 přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. 12. 2002 byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k rozhodnému dni okresní úřady.
Na základě výše uvedených ustanovení se staly vlastnictvím krajů mimo jiné movité archeologické nálezy, které byly k datu 1. 1. 2003 uloženy v muzeích a dalších příspěvkových organizacích, jejichž zřizovateli se v souvislosti s reformou veřejné správy místo okresních úřadů staly kraje.

Na této koncepci decentralizace role státu nehodlá předkládanou novelou cokoli měnit. V důsledku této koncepce musí mít rozhodující slovo při nakládání s archeologickými nálezy subjekty, na které tuto roli před 20 lety stát převedl. Proto byla zvolena jako rozhodná úroveň pro regulaci úroveň krajů, neboť v opačném případě by musel stát přebrat centralizační roli i v dalších oblastech bezprostředně navázaných na tuto problematiku. O potřebě tohoto kroku, tj. opětovný nástup k centralizaci však nic nevypovídá. Proto základní řešení tohoto problému musí odpovídat aktuální podobě decentralizace nastoupené a dosud nezpochybňované již před 20 lety.
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	Olomoucký kraj
	Zásadní připomínky

V § 21 odst. 5 navrhované změny zákona se nově upřesňují podmínky, za jakých může Ministerstvo kultury po dohodě s Akademií věd ČR odejmout oprávněné organizaci povolení k provádění archeologických výzkumů. 

Máme za to, že navrhovaná úprava v písm. b) je nepřiměřená a nedostatečná. Z našeho pohledu je nutné v praxi rozlišovat:

· míru závažnosti porušené povinnosti tak, aby byla možnost odejmutí povolení vázána pouze na porušení závažné povinnosti, a nikoliv např. na nesplnění povinnosti formálního charakteru. Na tomto místě se jeví jako nanejvýš vhodné jasně a určitě definovat povinnosti, při jejich opakovaném porušení bude mít ministerstvo možnost povolení odejmout. Při schválení daného ustanovení v navrhovaném znění hrozí riziko možného zneužití.
· zda bylo porušení povinnosti oprávněnou organizací v přiměřené lhůtě napraveno. V takovém případě není z našeho pohledu důvod pro odejmutí oprávnění. 

Domníváme se, že výčet povinností, při jejichž nedodržení bude ministerstvo oprávněno povolení oprávněné organizaci odejmout, je stanoven příliš obecně a neurčitě. Jeví se proto jako nanejvýš žádoucí tyto povinnosti jasně a určitě definovat přímo v zákoně nebo formou prováděcí vyhlášky.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Zvolená textace odpovídá řešení, které používají platné právní předpisy na jiných úsecích veřejné správy (viz důvodová zpráva k návrhu zákona), aniž by tato úprava vyvolala excesivní výklad, kterého se připomínka obává. Je to spojeno s obecně uplatňovanou zásadou proporcionality, které postupně začaly věnovat rozhodující pozornost správní soudy i Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020).
Opakovaně správní soudy deklarovaly, že památková péče nesmí volit extrémní řešení nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty, a musí usilovat o co nejmenší omezení práv dotčených osob, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany. Jde o test proporcionality, který musí z hlediska dodržení zákonnosti orgán památkové péče provést vždy, aby se vyvaroval v připomínce zmíněných obav z nepřiměřeně tvrdé aplikace právních norem. 

Test proporcionality popsala soudní judikatura jako několika stupňový, kdy prvním kritériem je kritérium vhodnosti, dále kritérium potřebnosti a závěrem ještě kritérium proporcionality v užším slova smyslu. Ve všech těchto kritériích musí rozhodnutí orgánu státní památkové péče obstát, neboť jinak v soudním přezkumu bude zrušeno jako nezákonné. Uplatnění tohoto testu je zcela obecné a nevyžaduje další legislativní zakotvení. Právě tento test proporcionality brání excesům, které jsou zmíněny v připomínce. Na úrovni rozsudků Nejvyššího správního soudu lze zmínit např. rozsudky č.j. 7 As 43/2009-52 ze dne 13. 8. 2009, č.j. 8 As 12/2010-113 ze dne 7. 2. 2012, č.j. 7 As 188/2012-25 ze dne 13. 3. 2013, č.j. 2 As 160/2018-29 ze dne 24. 10. 2019, č.j. 5 As 403/2020–45 ze dne 21. 1. 2022, č.j. 10 As 208/2022-76 ze dne 15. 2. 2023. Výše uvedený výčet není vyčerpávající a nezahrnuje rozsudky krajských soudů a Městského soudu v Praze. Je však dostatečnou ilustrací toho, že toto kritérium je běžně uplatňováno a zmíněné rozsudky pak prokazují i schopnost orgánů památkové péče v tomto testu obstát, neboť výběr byl záměrně zvolen průřezově i v tom ohledu, aby dokládal jak situace, kdy orgány památkové péče v tomto testu neobstály, zejména v počátcích, kdy tento test soudy začaly aplikovat, tak naopak, kdy v tomto testu obstály a regulace byla shledána i v rámci soudního přezkumu jako přiměřená.

Olomoucký kraj s vypořádáním připomínky souhlasí. 

	
	Doporučující připomínky

V § 23a odst. 4 navrhované změny zákona se nově umožňuje krajům, aby tyto mohly nařízením upravit požadavky na zpracování movitých archeologických nálezů, dokumentace k nim a způsob jejich předání kraji atd. 

Máme za to, že jakkoliv navrhovaná úprava vychází krajům vstříc, nese v sobě toto úskalí: není-li zákonem nebo prováděcí vyhláškou stanovena přesná podoba nařízení, lze očekávat různé podoby (nebo dokonce absenci) takového nařízení v jednotlivých krajích, což může mít v praxi rozdílné dopady. S ohledem na uvedené doporučujeme stanovit požadavky na zpracování movitých archeologických nálezů, dokumentace k nim a způsob jejich předání kraji centrálně pro celé území ČR, a to přímo v zákoně nebo formou prováděcí vyhlášky. 
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Na základě § 1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. 1. 2003 přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. 12. 2002 byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k rozhodnému dni okresní úřady.
Na základě výše uvedených ustanovení se staly vlastnictvím krajů mimo jiné movité archeologické nálezy, které byly k datu 1. 1. 2003 uloženy v muzeích a dalších příspěvkových organizacích, jejichž zřizovateli se v souvislosti s reformou veřejné správy místo okresních úřadů staly kraje.

Na této koncepci decentralizace role státu nehodlá předkládanou novelou cokoli měnit. V důsledku této koncepce musí mít rozhodující slovo při nakládání s archeologickými nálezy subjekty, na které tuto roli před 20 lety stát převedl. Proto byla zvolena jako rozhodná úroveň pro regulaci úroveň krajů, neboť v opačném případě by musel stát přebrat centralizační roli i v dalších oblastech bezprostředně navázaných na tuto problematiku. O potřebě tohoto kroku, tj. opětovný nástup k centralizaci však nic nevypovídá. Proto základní řešení tohoto problému musí odpovídat aktuální podobě decentralizace nastoupené a dosud nezpochybňované již před 20 lety. Závěrem je třeba připomenout, že na tomto řešení se v rámci 5. zasedání dne 1. 9. 2021 shodla Komise pro kulturu a památkovou péči Rady Asociace krajů České republiky. Je tak překvapivé, že z pozice kraje je toto řešení nyní zpochybňováno.

Olomoucký kraj s vypořádáním připomínky souhlasí.

	Plzeňský kraj
	K čl. I bod 6: 

Navrhujeme upravit znění textu vkládaného do § 23a odst. 3 tak, že po změnách zní: „Oprávněná organizace, která není příspěvkovou organizací nebo organizační složkou kraje nebo obce, státní organizací nebo organizační složkou státu, oznamuje kraji archeologický výzkum v jeho územním obvodu do pěti pracovních dnů od jeho zahájení. Oprávněná organizace podle věty první zpracuje movité archeologické nálezy, včetně dokumentace, a předá je kraji do tří let ode dne, kdy byly učiněny, není-li dohodnuto jinak.“ 

Navržené znění zákona vede ke zbytečné administrativní zátěži, jelikož by krajská muzea byla povinna hlásit svému zřizovateli zahájení archeologického výzkumu, ačkoliv účelem ustanovení je dle důvodové zprávy informovat kraj o výzkumu především ze strany soukromých subjektů a krajské oprávněné organizace mají na výzkumy těchto subjektů dohlížet. Je tedy v rozporu s účelem ustanovení a požadavkem na efektivitu veřejné správy, pokud by měly krajské oprávněné organizace hlásit veškeré výzkumy včetně řady záchranných bez nálezů kraji, který odborné nakládání s nálezy v jeho vlastnictví těmto svým organizacím (muzeím) svěřil. 

Pro účinnou kontrolu nakládání s archeologickými nálezy v majetku kraje od jejich vyzvedávání je nezbytné stanovit přiměřenou lhůtu pro oznámení zahájení výzkumu. Považujeme rovněž za žádoucí, aby zákon stanovil lhůtu pro zpracování a předání zpracovaných a zdokumentovaných archeologických nálezů kraji s tím, že se oprávněná organizace a kraj či jím pověřené muzeum mohou dohodnout na jiné lhůtě (např. při velkém množství nálezů při liniové stavbě).

Zásadní připomínka
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno. 
Adresáty oznamovací povinnosti jsou subjekty, které mohou disponovat s majetkem kraje v podobě archeologických nálezů. Z důvodu vyloučení zbytečné administrativní zátěže byly z této povinnosti vyjmuty subjekty, které nabývají archeologické nálezy do vlastnictví státu nebo obce. Oprávněná organizace, která je příspěvkovou organizací nebo organizační složkou kraje, může provádět archeologické výzkumy i na území jiného kraje. Archeologické nálezy učiněné v rámci takového výzkumu jsou vlastnictvím kraje, na jehož území byl nález učiněn. Nepůjde tak o kraj, který je zřizovatelem takové organizace nebo jehož organizační složka je takovou oprávněnou organizací. 

Kraj může svým nařízení podle § 23a odst. 4 zákona o státní památkové péči nově stanovit mimo jiné požadavky na oznamovací povinnosti související s prováděním archeologického výzkumu. Mezi tyto požadavky může patřit stanovení přiměřené lhůty.
Plzeňský kraj s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	K čl. I bod 7: 

Navrhujeme nahradit možnost vydat nařízení kraje (§ 23a odst. 4) zmocněním pro ministerstvo vydat vyhlášku upravující rozsah ošetření archeologických nálezů, evidenci a dokumentaci. Lhůty by byly stanoveny přímo zákonem (viz připomínka č. 1). Návrh zákona zakládá potencionální nerovnost stavebníků a oprávněných organizací, neboť každý kraj může mít diametrálně odlišné podmínky na zpracování archeologických nálezů, od čehož se přímo odvíjí náklady oprávněných organizací, které jsou v případech záchranných archeologických výzkumů účtovány stavebníkům. Této nespravedlivé nerovnosti se lze vyhnout jedině právní úpravou s dopadem na celé území ČR.

Zásadní připomínka
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Na základě § 1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. 1. 2003 přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. 12. 2002 byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k rozhodnému dni okresní úřady.
Na základě výše uvedených ustanovení se staly vlastnictvím krajů mimo jiné movité archeologické nálezy, které byly k datu 1. 1. 2003 uloženy v muzeích a dalších příspěvkových organizacích, jejichž zřizovateli se v souvislosti s reformou veřejné správy místo okresních úřadů staly kraje.

Na této koncepci decentralizace role státu nehodlá předkládanou novelou cokoli měnit. V důsledku této koncepce musí mít rozhodující slovo při nakládání s archeologickými nálezy subjekty, na které tuto roli před 20 lety stát převedl. Proto byla zvolena jako rozhodná úroveň pro regulaci úroveň krajů, neboť v opačném případě by musel stát přebrat centralizační roli i v dalších oblastech bezprostředně navázaných na tuto problematiku. O potřebě tohoto kroku, tj. opětovný nástup k centralizaci však nic nevypovídá. Proto základní řešení tohoto problému musí odpovídat aktuální podobě decentralizace nastoupené a dosud nezpochybňované již před 20 lety. Závěrem je třeba připomenout, že na tomto řešení se v rámci 5. zasedání dne 1. 9. 2021 shodla Komise pro kulturu a památkovou péči Rady Asociace krajů České republiky. Je tak překvapivé, že z pozice kraje je toto řešení nyní zpochybňováno.
Plzeňský kraj s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	K čl. I bod 9 a 10: 

Návrh zákona postrádá sankci za nesplnění oznamovací povinnosti, což činí povinnost obtížně vynutitelnou, zejména s ohledem na nestanovení lhůty. Navrhujeme proto doplnit skutkové podstaty týkající se porušení oznamovací povinnosti a s ohledem na připomínku 2 upravit skutkovou podstatu v případě úpravy náležitostí nakládání s archeologickými nálezy a jejich dokumentace vyhláškou.

Zásadní připomínka
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce bylo vyhověno úpravou důvodové zprávy. 

	
	K čl. I bod 7: 

Místo oprávnění kraje provádět kontrolu nakládání s archeologickými nálezy navrhujeme stanovit oprávněné organizaci povinnost umožnit dohled a kontrolu archeologického výzkumu, vyzvedávání archeologických nálezů a nakládání s nimi pod hrozbou sankce v případě nerespektování zákonné povinnosti. Navržené oprávnění ke kontrole prostřednictvím typicky krajských muzeí bude v praxi zřejmě obtížně vymahatelné v případě nevstřícnosti soukromé oprávněné organizace. Otázkou je rovněž aplikace kontrolního řádu v případě krajských příspěvkových organizací.
	Připomínce bylo částečně vyhověno; důvodová zpráva byla upravena tak, že kontrolní činnost podléhá kontrolnímu řádu, který umožňuje postih za neposkytnutí součinnosti při výkonu kontroly.

	
	K bodu 7 důvodové zprávy: 

Důvodová zpráva uvádí (citace): „Pokud jde o změny týkající se oblasti archeologie (důvody pro odejmutí povolení k provádění archeologických výzkumů oprávněné organizaci, oznámení provádění archeologického výzkumu a možnost kraje upravit svým nařízením požadavky na zacházení s movitými archeologickými nálezy do jejich předání), nebude mít navrhovaná úprava žádný dopad na státní rozpočet ani rozpočty obcí. Kraj může v případě, že dojde k porušení jeho nařízení uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč a tyto prostředky budou příjmem kraje; případný dopad lze tedy pokládat za pozitivní.“ Případný dopad na rozpočet kraje nelze považovat za pozitivní, neboť není možné počítat s hypotetickým porušením zákona a pokutou za něj jako zaručeným příjmem. Naopak reálný finanční dopad bude jednoznačně negativní, jelikož oznamovací povinnost oprávněných organizací vyvolá administrativní náklady na přijímání, distribuci a archivaci těchto oznámení dle pravidel spisové služby a náklady na případné úpravy či tvorbu aplikací. Rovněž eventuální vytvoření nařízení kraje si vyžádá hodiny práce a konzultací úředníků a dotčených příspěvkových organizací. Tyto náklady se nedají vyčíslit, ale nebudou zcela zanedbatelné. Na okraj je třeba upozornit, že za přestupek podle § 35 nebo § 39 odst. 2 lze uložit pokutu až 4 miliony Kč, nikoliv 2, jak uvádí důvodová zpráva.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Vydání nařízení kraje není obligatorní a má předcházet vzniku zbytečných nákladů jak straně kraje, tak na straně oprávněné organizace, pokud by až ex post bylo zjištěno, že představy těchto dvou subjektů ohledně nakládání s movitými archeologickými nálezy se rozcházejí.

	Akademie věd ČR
	K ust. § 23a odst. (4), k textu: „(4) Kraj může nařízením upravit požadavky na zpracování movitých archeologických nálezů, dokumentace k nim a způsob jejich předání kraji a oznamovací povinnosti související s prováděním archeologického výzkumu. V nařízení kraj stanoví způsob plnění oznamovacích povinností, předpokládaný základní způsob ošetření movitých archeologických nálezů, způsob jejich evidence, obsahové náležitosti dokumentace o předávaných movitých archeologických nálezech, lhůty pro předání informací o movitých archeologických nálezech, lhůty pro předání movitých archeologických nálezů, územní obvody pro předávání movitých archeologických nálezů, pokud jménem kraje nebudou movité archeologické nálezy přebírány na jednom místě.“ 
Navrhujeme doplnit za poslední větu ust. § 23a odst. 4 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“) následující větu: 

„Archeologický ústav poskytne kraji při přípravě nařízení bezplatnou konzultaci.“
tak, že ust. § 23a odst. 4 po doplnění věty bude znít následovně: 

4) Kraj může nařízením upravit požadavky na zpracování movitých archeologických nálezů, dokumentace k nim a způsob jejich předání kraji a oznamovací povinnosti související s prováděním archeologického výzkumu. V nařízení kraj stanoví způsob plnění oznamovacích povinností, předpokládaný základní způsob ošetření movitých archeologických nálezů, způsob jejich evidence, obsahové náležitosti dokumentace o předávaných movitých archeologických nálezech, lhůty pro předání informací o movitých archeologických nálezech, lhůty pro předání movitých archeologických nálezů, územní obvody pro předávání movitých archeologických nálezů, pokud jménem kraje nebudou movité archeologické nálezy přebírány na jednom místě. Archeologický ústav poskytne kraji při přípravě nařízení bezplatnou konzultaci.“
Zdůvodnění: 
Zapojení archeologických ústavů AV ČR (tj. Archeologického ústavu AV ČR Praha, v. v. i., a Archeologického ústavu AV ČR Brno, v. v. i., dále jen „Archeologické ústavy“) do přípravy nařízení dle ust. § 23a odst. (4) návrhu novely památkového zákona na úrovni konzultace považujeme za důležitou zejména v souvislosti s povinností oprávněné organizace v ust. § 23a odst. 3 památkového zákona oznámit kraji zahájení archeologického výzkumu v jeho územním obvodu. Archeologické ústavy disponují jednotným informačním systém, který mimo jiné eviduje informace o zahájení všech archeologických výzkumů (podle ust. § 21 odst. 4 památkového zákona). ento systém má své oficiální postavení na cestovní mapě velkých výzkumných infrastruktur (https://www.vyzkumne-infrastruktury.cz/humanitni-vedy/ais-cr/) a umožňuje různými technickými prostředky sdílení dat. Jeho prostřednictvím je řešena například povinnost oprávněné organizace oznámit zahájení archeologických výzkumů odborné organizaci státní památkové péče a podat zprávu o jejich výsledcích (ust. § 21 odst. 4 památkového zákona). 

Nepovažujeme za účelné vytvářet paralelní informační struktury zejména s ohledem na efektivní využívání veřejných prostředků i vytváření zbytečné administrativní zátěže budováním duplicitních informačních systémů na úrovni krajů. 

Konzultace umožní rovněž žádoucí sjednocení postupů zpracování, dokumentace a předávání movitých archeologických nálezů jako zásadního předpokladu pro uchování jejich informační hodnoty.
	Připomínce nebylo vyhověno. V tomto případě deklaruje Akademie věd, že jí zřizované archeologické ústavy jsou připraveny bezplatně poskytovat potřebnou součinnost krajům při zpracování nařízení. Navržená textace nemá jiný normativní obsah a připomínkovaná úprava nijak této činnosti nebrání.

	Unie zaměstnavatelských svazů ČR
	K § 21 odstavec 5

Mělo by být jasně definováno, co je porušení povinnosti a co závažné porušení povinnosti, ať už odkazem na vlastní zákon nebo na Dohodu uzavřenou mezi oprávněnou organizací a Akademií věd, případně definovat podle metodických doporučení Archeologických ústavů.
	Připomínce nebylo vyhověno.
Zvolená textace odpovídá řešení, které používají platné právní předpisy na jiných úsecích veřejné správy (viz důvodová zpráva k návrhu zákona), aniž by tato úprava vyvolala excesivní výklad, kterého se připomínka obává. Je to spojeno s obecně uplatňovanou zásadou proporcionality, které postupně začaly věnovat rozhodující pozornost správní soudy i Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020).
Opakovaně správní soudy deklarovaly, že památková péče nesmí volit extrémní řešení nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty, a musí usilovat o co nejmenší omezení práv dotčených osob, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany. Jde o test proporcionality, který musí z hlediska dodržení zákonnosti orgán památkové péče provést vždy, aby se vyvaroval v připomínce zmíněných obav z nepřiměřeně tvrdé aplikace právních norem. 

Test proporcionality popsala soudní judikatura jako několika stupňový, kdy prvním kritériem je kritérium vhodnosti, dále kritérium potřebnosti a závěrem ještě kritérium proporcionality v užším slova smyslu. Ve všech těchto kritériích musí rozhodnutí orgánu státní památkové péče obstát, neboť jinak v soudním přezkumu bude zrušeno jako nezákonné. Uplatnění tohoto testu je zcela obecné a nevyžaduje další legislativní zakotvení. Právě tento test proporcionality brání excesům, které jsou zmíněny v připomínce. Na úrovni rozsudků Nejvyššího správního soudu lze zmínit např. rozsudky č.j. 7 As 43/2009–52 ze dne 13. 8. 2009, č.j. 8 As 12/2010–113 ze dne 7. 2. 2012, č.j. 7 As 188/2012–25 ze dne 13. 3. 2013, č.j. 2 As 160/2018–29 ze dne 24. 10. 2019, č.j. 5 As 403/2020–45 ze dne 21. 1. 2022, č.j. 10 As 208/2022–76 ze dne 15. 2. 2023. Výše uvedený výčet není vyčerpávající a nezahrnuje rozsudky Krajských soudů a Městského soudu v Praze. Je však dostatečnou ilustrací toho, že toto kritérium je běžně uplatňováno a zmíněné rozsudky pak prokazují i schopnost orgánů památkové péče v tomto testu obstát, neboť výběr byl záměrně zvolen průřezově i v tom ohledu, aby dokládal jak situace, kdy orgány památkové péče v tomto testu neobstály, zejména v počátcích, kdy tento test soudy začaly aplikovat, tak naopak, kdy v tomto testu obstály a regulace byla shledána i v rámci soudního přezkumu jako přiměřená.

	
	K § 23a začátek odstavce 3

Oprávněná organizace definovaná v tomto odstavci má zpracovat movité archeologické nálezy – co obnáší pojem zpracovat? Jak vyplývá z následného bodu, může si to definovat každý kraj samostatně v rámci svého nařízení, tak snad se to v jednotlivých krajích nebude příliš lišit, aby to nevyvolalo pocit nerovného zacházení. Navíc kraje to definovat mohou, tudíž to nemají jako povinnost, o to důležitější by bylo alespoň rámcově definovat, co obnáší pojem zpracovat. 
	Připomínce nebylo vyhověno.
Na základě § 1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. 1. 2003 přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. 12. 2002 byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k rozhodnému dni okresní úřady.
Na základě výše uvedených ustanovení se staly vlastnictvím krajů mimo jiné movité archeologické nálezy, které byly k datu 1. 1. 2003 uloženy v muzeích a dalších příspěvkových organizacích, jejichž zřizovateli se v souvislosti s reformou veřejné správy místo okresních úřadů staly kraje.

Na této koncepci decentralizace role státu nehodlá předkládanou novelou cokoli měnit. V důsledku této koncepce musí mít rozhodující slovo při nakládání s archeologickými nálezy subjekty, na které tuto roli před 20 lety stát převedl. Proto byla zvolena jako rozhodná úroveň pro regulaci úroveň krajů, neboť v opačném případě by musel stát přebrat centralizační roli i v dalších oblastech bezprostředně navázaných na tuto problematiku. O potřebě tohoto kroku, tj. opětovný nástup k centralizaci však nic nevypovídá. Proto základní řešení tohoto problému musí odpovídat aktuální podobě decentralizace nastoupené a dosud nezpochybňované již před 20 lety. 

	
	K § 23a

Povinnost ohlásit výzkum kraji má i jím zřizovaná organizace, která následně kraji nálezy předá, což v praxi znamená, že je předá sama sobě. Stejně tak pokud kontrolu provádí kraj prostřednictvím svých oprávněných organizací, teoreticky může organizace kontrolovat sama sebe.
	Připomínce nebylo vyhověno. Adresáty oznamovací povinnosti jsou subjekty, které mohou disponovat s majetkem kraje v podobě archeologických nálezů. Z důvodu vyloučení zbytečné administrativní zátěže byly z této povinnosti vyjmuty subjekty, které nabývají archeologické nálezy do vlastnictví státu nebo obce. Oprávněná organizace, která je příspěvkovou organizací nebo organizační složkou kraje, může provádět archeologické výzkumy i na území jiného kraje. Archeologické nálezy učiněné v rámci takového výzkumu jsou vlastnictvím kraje, na jehož území byl nález učiněn. Nepůjde tak o kraj, který je zřizovatelem takové organizace nebo jehož organizační složka je takovou oprávněnou organizací. 

	
	K § 23a

Není definována lhůta, ve které má oprávněná organizace oznámit kraji zahájení archeologického výzkumu, ale teoreticky by i tohle mohly kraje řešit ve svém nařízení.
	Připomínce nebylo vyhověno. Kraj může svým nařízením podle § 23a odst. 4 zákona o státní památkové péči nově stanovit mimo jiné požadavky na oznamovací povinnosti související s prováděním archeologického výzkumu. Mezi tyto požadavky může patřit stanovení přiměřené lhůty.

	Hospodářská komora ČR
	Obecná zásadní připomínka 

Ke všem novým i stávajícím správním úkonům odborného orgánu státní památkové péče požadujeme stanovit vymahatelnou konkrétní lhůtu ne delší než 15 dní, v obzvlášť složitých případech 30 dní.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno. V návrhu je předpokládán pouze jeden proces, který je nově zakotven, a to vydání nařízení kraje. Není zřejmé, jakým způsobem by předmětný požadavek měl být k tomuto postupu promítnut. Konstrukce spojená se zavedením územních účelových prvků předpokládá automatizovanou výměnu dat, jejichž původce není ani Národní památkový ústav ani ČÚZK. Do této výměny dat se promítají pouze výsledky správních řízení nebo vydávání obecně závazných právních předpisů. Předpokládané datová výměna by naopak měla probíhat on-line.

U stávajících správních postupů pak považuje Ministerstvo kultury navržené plošné řešení za problematické, typicky u řízení, ve kterých se ukládají povinnosti (nápravná opatření, přestupková řízení atp.), neboť tímto postupem by adresáti takových aktů byli zásadně omezeni na svých procesních právech. Nad to jde o koncepční připomínku jdoucí výrazně nad rámec navrženého zákona a představovala by systémové opatření, které by muselo být vyhodnoceno.
Výše uvedené vypořádání Hospodářská komora akceptovala s tím, že obecně považuje za nezbytné nejen v této normě zajistit efektivní vymahatelnost dodržování lhůt.

Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	Zásadní konkrétní připomínka 

Připomínka k § 7 odst. 1 a dalším

Požadujeme ustanovení upravit ve smyslu níže uvedeného odůvodnění.

Odůvodnění:

Požadujeme, aby v odst. 7 byla zakotvena povinnost odborné organizace informovat vlastníka o veškerých zápisech ve smyslu předchozích odstavců § 7 a jejich změnách tak, aby bylo zřejmé, jak je nemovitá věc z hlediska památkové péče evidována, a to včetně poučení jaké povinnosti jsou v souvislosti s touto evidencí na vlastníka nemovitosti kladeny. Rovněž požadujeme, aby vlastník nemovitosti byl vždy v takových případech (např. zahrnutí do ochranného pásma) účastníkem řízení a mohl v průběhu stanovení a změn památkové ochrany uplatňovat svá práva formou neopominutelných námitek.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.

Povinnost informovat vlastníka je již nyní zakotvena v § 7 odst. 3 (nově odst. 7) a tato povinnost není měněna. Nad její rámec je požadováno, aby byl vlastník informován, jaké povinnosti jsou v souvislosti s touto evidencí kladeny. Ústřední seznam kulturních památek má informativní povahu, nové povinnosti spojené se zápisem do tohoto seznamu nejsou předpokládány. Stát i s ohledem na požadavky veřejnosti zavádí různé obecné informační systémy, které obecně popisují životní situace adresátů veřejné správy a není důvod, aby na úseku památkové péče byla tato agendu dublována (viz např. portál veřejné správy). Podle připomínkovaného ustanovení se nevymezují ochranná pásma. Ty se vymezují podle § 17 téhož zákona a po procesní stránce nejsou stanoveny jakékoli odchylky od obecné úpravy obsažené ve správním řádu nebo stavebním zákoně. Pokud je tedy úprava v těchto dvou předpisech shledávána jako nedostatečná, je třeba pozornost upřít k těmto dvěma normám.

Navržená úprava nic nemění na povinnosti informovat vlastníky nemovitostí o záznamech podle katastrálních předpisů.
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	Zásadní konkrétní připomínka 

Připomínka k § 14 odst. 1 a dalším

Požadujeme ponechat v tomto a dalších obdobných ustanoveních původní znění se slovním spojením „reklamní zařízení“:

„Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénní úpravě, umístění nebo odstranění reklamního zařízení, umístění nebo odstranění reklamního nebo informačního poutače, pokud nejde o reklamní zařízení podle stavebního zákona, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovací práci na této nemovitosti si předem vyžádat rozhodnutí nebo závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a a 17).“.
Odůvodnění:

Nesouhlasíme s tím, že by byly požadavky nyní dosud kladené pouze na reklamní zařízení, nově kladeny na všechna zařízení, tedy i technická zařízení, která nejsou stavbou. Nový stavební zákon, stejně jako ten dosavadní, rozlišuje u zařízení jejich dva typy, a to zařízení technické a zařízení reklamní. Dle našeho názoru nedošlo novým stavebním zákonem k zásadní změně v tom, co je reklamním zařízením. Předkladatel tak nepřiléhavou argumentací rozšiřuje dopady měněných ustanovení nejen na reklamní zařízení, ale na jakákoliv technická zařízení, která nejsou stavbou.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Současné platné a účinné znění zákona o státní památkové péče předpokládá, že „vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, prodejnímu stánku, konstrukci a zařízení pro slavnostní výzdobu a osvětlení budov, jejichž umístění nepřesáhne 30 po sobě jdoucích dnů, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17).“
V souvislosti s přijetím zákona č. 283/2021 Sb. (nový stavební zákon) byl opakovaně novelizován zákon o státní památkové péči, nicméně s ohledem na projednání stavebního zákona nebyly některé dílčí otázky sladěny. Úprava v zákoně o státní památkové péči platná před přijetím stavebního zákona z roku 2021 předpokládala regulaci „zařízení“ nikoli „reklamního zařízení“, které v určité fázi projednávání stavebního zákona nahradilo dosavadní pojem „zařízení“. Následný návrat k dosavadnímu pojmu „zařízení“ ve stavebním zákoně již nebyl promítnut do související novely zákona o státní památkové péči. V návaznosti na změny stavebního práva ve vztahu k pojmu „zařízení“ a vymezení jeho obsahu se proto navrhuje zobecnění pojmosloví i v zákoně o státní památkové péči. V § 7 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb. je nově definován pojem „zařízení“ jako technické zařízení nebo reklamní zařízení, pokud nejde o stavbu, které vzniká za účelem užívání na určitém místě.
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	Zásadní konkrétní připomínka 

Připomínka k § 14 odst. 1 a dalším

Požadujeme text tohoto a dalších obdobných ustanovení upravit následovně:

„Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen "obnova"), je povinen si předem vyžádat rozhodnutí nebo závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, rozhodnutí nebo závazné stanovisko krajského úřadu.“
Odůvodnění:

K vypuštění slova údržba uvádíme, že pro to, co sleduje ochrana památek, zcela postačují slova rekonstrukce, restaurování a jiná úprava. Vydávat rozhodnutí nebo závazné stanovisko na běžnou údržbu, úklid a opravy je zdlouhavé, vyvolává možnosti odvolání, administrativně náročné a vystavuje vlastníka mnoha rizikům i samotnou památku vystavuje riziku z prodlení v běžných opravách a údržbě, jako je například běžný úklid nebo výměna rozbitého okna či oprava zatékání do střechy, kdy prodlení může vést ke škodám a v důsledku i ohrozit samotnou památku.

Není jasné, co se „jejím prostředím“ myslí – o jaký rozsah prostředí jde, zda se jedná o prostředí vnitřní nebo vnější a může omezovat běžné užívání nemovitosti, navíc není jasné, zda úřad v takovém případě vydává rozhodnutí nebo závazné stanovisko.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno. Navržená úprava jde nad rámec připomínkovaného návrhu. 

Pod pojmem „údržba kulturní památky“ lze obecně rozumět odstranění nežádoucích změn věci (kulturní památky), které nastaly jako důsledek jejího užívání nebo jako důsledek běžného opotřebení. Pod údržbou tak lze rozumět obnovu povrchové úpravy v podobě opětovného nátěru, doplnění chybějících tašek střechy po zimě atp. Při výkladu pojmu údržba kulturní památky je nezbytné mít na paměti, že kulturní památkou se může stát jak věc movitá, tak věc nemovitá, popř. stavba. 

Vzhledem k tomu, že v právním státě platí předpoklad, že zákonodárce směřuje k racionální úpravě společenských vztahů (lépe řečeno: princip racionálního zákonodárce musí platit jako výkladová směrnice, ač tomu skutečnost nemusí odpovídat), je nutno vždy volit takový výklad právního předpisu, který odpovídá rozumnému uspořádání právních vztahů (k požadavku rozumného výkladu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 9/2003-90 ze dne 13. 5. 2004). Při používání pojmu údržba je třeba pamatovat na to, že údržbou je v prvé řadě zásah do vzhledu nebo hmotné podstaty kulturní památky. Pod pojem údržba nelze podřadit úkony běžné péče o kulturní památku, které do podstaty a vzhledu památky nezasahují, práce související s „každodenním“ užíváním kulturní památky, včetně např. výkonu kultu. S ohledem na výše uvedené by bylo v rozporu s racionálním výkladem zákona o státní památkové péči a uplatněním zásady proporcionality, pokud by někdo v údržbě kulturní památky spatřoval sekání trávníku, zametení cesty, shrabání listí, pravidelné utírání prachu či ometání pavučin, mazání ložisek parní lokomotivy, pravidelný řez ovocných stromů v ovocném sadu nebo umístění dětského obrázku za okno (viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 94/2018-26 ze dne 18. 7. 2018). 

Pod obsah pojmu „údržba kulturní památky“ lze zařadit i kácení a výsadbu trvalých porostů, popřípadě prořez těchto porostů (jde např. o prevenci rozlomení u letitých stromů). Ve svém rozsudku čj. 11 Ca 259/2007-50 ze dne 24. 7. 2008 Městský soud v Praze potvrdil, že orgán památkové péče je zmocněn postupem podle § 14 odst. 1 posoudit záměr odstranění 72 kusů dřevin ze sadu, který je součástí pozemku kulturní památky, aniž by tím zasáhl do rozhodovací pravomoci orgánu ochrany přírody podle § 8 zák. o ochraně přírody a krajiny.

„Opravu kulturní památky“ lze vymezit jako odstranění následků poškození věci nebo účinky jejího opotřebení, kdy poškozenou, popř. zničenou část nahrazuje část nová. Jako příklad lze uvést situaci, kdy při jízdě parní lokomotivy, která je kulturní památkou, došlo v důsledku nedostatečně namazaných ložisek k poškození rozvodu a rovněž k ohnutí ojnice, takže se lokomotiva stala nepojízdnou. Výměnu poškozených dílů rozvodu a osazení nové ojnice lze posoudit jako opravu kulturní památky.

Prostředí kulturní památky lze označit jako neurčitý právní pojem. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze zcela nebo přesně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, bývá podmíněn úrovní poznání v různých vědních oborech i časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní případ lze podřadit pod daný neurčitý pojem. Aplikace neurčitých právních pojmů tedy vyžaduje především odbornost veřejné správy. 

V případě prostředí kulturní památky jde o předmět přímo svázaný s kulturní památkou a jeho užití je namístě tam, kde je určitá kulturní památka (ať movitá, či nemovitá) nějak úzce spjata se svým okolím. Pokud by bylo toto okolí narušeno, umenšily by se hodnoty kulturní památky a její uplatnění v kontextu, v němž je začleněna. V takovém případě je předmětem ochrany nejen kulturní památka jako taková, ale i toto její okolí, v němž je začleněna. Příkladem může být historický park (nebo jiný prvek kulturní krajiny), v němž je kulturní památka situována. V každém jednotlivém případě je nutno posoudit, zda okolí kulturní památky je pro její uplatnění natolik významné, že má být předmětem ochrany jako „prostředí kulturní památky“ ve smyslu zákona o státní památkové péči. Takto chráněné prostředí kulturní památky koresponduje i s čl. 7 Mezinárodní charty o konzervaci a restaurování památek a sídel (Benátky, 1964), podle něhož je památka neoddělitelná od historie, jíž je svědkem, a od prostředí, v němž je umístěna.
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	Zásadní konkrétní připomínka 

Připomínka k § 14 odst. 3

Požadujeme text ustanovení upravit následovně:

„V rozhodnutí nebo závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a stanoví se podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru s přihlédnutím k technické proveditelnosti a ekonomické dostupnosti stanovených podmínek.“.

Odůvodnění:

Nesplnitelné požadavky jsou kontraproduktivní a povedou k nežádoucím negativním dopadům a zhoršení stavu či dalším poškozením památky.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Stávající textace odpovídá řešení, které používají platné právní předpisy na jiných úsecích veřejné správy (viz důvodová zpráva k návrhu zákona), aniž by tato úprava vyvolala excesivní výklad, kterého se připomínka obává. Je to spojeno s obecně uplatňovanou zásadou proporcionality, které postupně začaly věnovat rozhodující pozornost správní soudy i Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020).
Opakovaně správní soudy deklarovaly, že památková péče nesmí volit extrémní řešení nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty, a musí usilovat o co nejmenší omezení práv dotčených osob, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany. Jde o test proporcionality, který musí z hlediska dodržení zákonnosti orgán památkové péče provést vždy, aby se vyvaroval v připomínce zmíněných obav z nepřiměřeně tvrdé aplikace právních norem. 

Test proporcionality popsala soudní judikatura jako několika stupňový, kdy prvním kritériem je kritérium vhodnosti, dále kritérium potřebnosti a závěrem ještě kritérium proporcionality v užším slova smyslu. Ve všech těchto kritériích musí rozhodnutí orgánu státní památkové péče obstát, neboť jinak v soudním přezkumu bude zrušeno jako nezákonné. Uplatnění tohoto testu je zcela obecné a nevyžaduje další legislativní zakotvení. Právě tento test proporcionality brání excesům, které jsou zmíněny v připomínce. Na úrovni rozsudků Nejvyššího správního soudu lze zmínit např. rozsudky č.j. 7 As 43/2009–52 ze dne 13. 8. 2009, č.j. 8 As 12/2010–113 ze dne 7. 2. 2012, č.j. 7 As 188/2012–25 ze dne 13. 3. 2013, č.j. 2 As 160/2018–29 ze dne 24. 10. 2019, č.j. 5 As 403/2020–45ze dne 21. 1. 2022, č.j. 10 As 208/2022–76 ze dne 15. 2. 2023. Výše uvedený výčet není vyčerpávající a nezahrnuje rozsudky Krajských soudů a Městského soudu v Praze. Je však dostatečnou ilustrací toho, že toto kritérium je běžně uplatňováno a zmíněné rozsudky pak prokazují i schopnost orgánů památkové péče v tomto testu obstát, neboť výběr byl záměrně zvolen průřezově i v tom ohledu, aby dokládal jak situace, kdy orgány památkové péče v tomto testu neobstály, zejména v počátcích, kdy tento test soudy začaly aplikovat, tak naopak, kdy v tomto testu obstály a regulace byla shledána i v rámci soudního přezkumu jako přiměřená.
V této souvislosti odkazuje Ministerstvo kultury rovněž na to, že součástí tuzemského právního řádu je také Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, publikovaná pod č. 73/2000 Sb. m. s. (označovaná též jako „Granadská úmluva“). Podle čl. 11 Granadské úmluvy, která řeší ochranu architektonického dědictví, se Česká republika zavázala podporovat využívání chráněných statků s ohledem na potřeby současného života a adaptaci starých budov pro nové účely, je-li to vhodné.
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	Zásadní konkrétní připomínka 

Připomínka k § 17 odst. 2

Požadujeme bez náhrady vypustit odstavec 2:

„(2) Je-li nezbytné k vytvoření ochranného pásma získat některé pozemky nebo stavby, popřípadě provést jejich odstranění a nedojde-li k dohodě s vlastníkem, lze pozemky a stavby vyvlastnit.12) Lze také nařídit nezbytné úpravy stavby, jiného zařízení nebo pozemku.“.

Odůvodnění:

Vzhledem k tomu, že zde není stanoveno žádné objektivní kritérium, považujeme toto za nepřiměřené omezení vlastnického práva, které je chráněno ústavou a listinou základních práv a svobod na české i evropské úrovni.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno. Připomínka jde nad rámec předlohy, která je technickou novelizací nepředpokládající zásadní systémové změny. Ministerstvo kultury si je nejen tohoto systémového problému vědomo. V návrhu zákona o ochraně památkového fondu (sněmovní tisk č. 666, 7. volební období Poslanecké sněmovny, 2013-2017) již s tímto opatřením nebylo počítáno.

Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	Zásadní konkrétní připomínka 

Připomínka k § 23a

Požadujeme vypustit část, která zavádí nově kompetence každého kraje, nezávisle a individuálně, a stanovovat odlišné požadavky, pravidla a postup při zacházení s nálezy v rámci archeologického průzkumu. Taková kompetence bude působit chaos a v každém kraji budou pravidla upravována odlišně, tedy v případě nálezu na hranicích dvou krajů bude stavebník v naprosté nejistotě, takové prostředí není předvídatelné, bude se lišit nejen postup, ale i přezkum a bude docházet k nežádoucí mnohokolejnosti postupů.

Odůvodnění:

Pokud by došlo ke schválení této nové kompetence, hrozí vícekolejnost požadavků a podmínek, jež jsou stanoveny pro kompetentní orgány celoplošně pro Českou republiku, a které budou působit zásadní problémy zejména na hranicích mezi kraji. Dá se předpokládat odlišná aplikace v různých krajích a hrozí také riziko přílišných požadavků, které mohou poškodit nálezy s nevyčíslitelnou kulturní a historickou hodnotou, přičemž na kraj by dolehla povinnost nahradit způsobenou škodu. 
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Na základě § 1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. 1. 2003 přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. 12. 2002 byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k rozhodnému dni okresní úřady.
Na základě výše uvedených ustanovení se staly vlastnictvím krajů mimo jiné movité archeologické nálezy, které byly k datu 1. 1. 2003 uloženy v muzeích a dalších příspěvkových organizacích, jejichž zřizovateli se v souvislosti s reformou veřejné správy místo okresních úřadů staly kraje.

Na této koncepci decentralizace role státu nehodlá předkládanou novelou cokoli měnit. V důsledku této koncepce musí mít rozhodující slovo při nakládání s archeologickými nálezy subjekty, na které tuto roli před 20 lety stát převedl. Proto byla zvolena jako rozhodná úroveň pro regulaci úroveň krajů, neboť v opačném případě by musel stát přebrat centralizační roli i v dalších oblastech bezprostředně navázaných na tuto problematiku. O potřebě tohoto kroku, tj. opětovný nástup k centralizaci však nic nevypovídá. Proto základní řešení tohoto problému musí odpovídat aktuální podobě decentralizace nastoupené a dosud nezpochybňované již před 20 lety.
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	
	Zásadní konkrétní připomínka 

Připomínka k § 32

Požadujeme, aby odborná organizace postupovala v souvislosti se zápisem do KN standardním postupem vkladového řízení.
Odůvodnění:

Vlastníci využívají možností KN tzv. hlídacího psa. Pokud by nebyli o změnách notifikováni, byli by dotčeni na svých právech vzhledem k tomu, že v případě evidence zápisů v KN se uplatňuje princip materiální publicity a zákon chrání pouze aktivní vlastníky, je tedy nezbytné, aby vlastníkům bylo umožněno jednoznačně na změnu stavu reagovat.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Připomínka odporuje navrženému řešení, jehož cílem je digitalizace daných procesů a strojová výměna existujících dat, která vzešla z rozhodnutí, opatření obecné povahy nebo obecně závazných právních předpisů. V souvislosti s výměnou těchto dat se nezakládají nové povinnosti, o kterých by mohl ČZÚK v rámci vkladového řízení rozhodovat.
Vypořádání této připomínky pak souvisí rovněž s vypořádáním připomínky k § 7 odst. 1 a dalším (viz výše).

Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	Svaz průmyslu a dopravy ČR
	K § 14 a dalším

Nesouhlasíme s vypuštěním slova „reklamní“. A to nejen v ustanovení § 14, ale i v obdobných ustanoveních následujících. 

Odůvodnění:

Nesouhlasíme s tím, že by byly požadavky nyní dosud kladené pouze na reklamní zařízení, nově kladeny na všechna zařízení, tedy i technická zařízení, která nejsou stavbou. Nový stavební zákon stejně jako ten dosavadní rozlišuje u zařízení jejich dva typy, a to zařízení technické a zařízení reklamní. Dle našeho názoru nedošlo novým stavebním zákonem k zásadní změně v tom, co je reklamním zařízením. Předkladatel tak nepřiléhavou argumentací rozšiřuje dopady měněných ustanovení nejen na reklamní zařízení, ale na jakákoliv technická zařízení, která nejsou stavbou. 

Tato připomínka je zásadní.
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Současné platné a účinné znění zákona o státní památkové péče předpokládá, že „vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, prodejnímu stánku, konstrukci a zařízení pro slavnostní výzdobu a osvětlení budov, jejichž umístění nepřesáhne 30 po sobě jdoucích dnů, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17).“
V souvislosti s přijetím zákona č. 283/2021 Sb. (nový stavební zákon) byl opakovaně novelizován zákon o státní památkové péči, nicméně s ohledem na projednání stavebního zákona nebyly některé dílčí otázky sladěny. Úprava v zákoně o státní památkové péči platná před přijetím stavebního zákona z roku 2021 předpokládala regulaci „zařízení“ nikoli „reklamního zařízení“, které v určité fázi projednávání stavebního zákona nahradilo dosavadní pojem „zařízení“. Následný návrat k dosavadnímu pojmu „zařízení“ ve stavebním zákoně již nebyl promítnut do související novely zákona o státní památkové péči. V návaznosti na změny stavebního práva ve vztahu k pojmu „zařízení“ a vymezení jeho obsahu se proto navrhuje zobecnění pojmosloví i v zákoně o státní památkové péči. V § 7 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb. je nově definován pojem „zařízení“ jako technické zařízení nebo reklamní zařízení, pokud nejde o stavbu, které vzniká za účelem užívání na určitém místě.
Lze tak shrnout, že věcně se nemění nic oproti stávajícími stavu, tedy před přijetím novel souvisejících s novým stavebním zákonem. 
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.

	Česká biskupská konference
	§ 14 a další jemu relevantní 
Nesouhlasíme s náhradou slovního spojení „odstranění reklamního zařízení“ za slova „odstranění zařízení“ v ustanovení § 14, ale i v dalších obdobných ustanoveních. 

Odůvodnění: 
Zobecněním pojmosloví v zákoně o státní památkové péči na základě nedostatečné argumentace předkladatele, že se jedná o sladění se stavebním zákonem atd., by došlo k zásadnímu rozšíření dopadů měněných ustanovení nejen na reklamní zařízení, ale na jakákoliv technická zařízení, která nejsou stavbou. 

Tato připomínka je zásadní. 
	Připomínka byla projednána, vysvětlena a připomínce nebylo vyhověno.
Současné platné a účinné znění zákona o státní památkové péče předpokládá, že „vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, prodejnímu stánku, konstrukci a zařízení pro slavnostní výzdobu a osvětlení budov, jejichž umístění nepřesáhne 30 po sobě jdoucích dnů, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17).“
V souvislosti s přijetím zákona č. 283/2021 Sb. (nový stavební zákon) byl opakovaně novelizován zákon o státní památkové péči, nicméně s ohledem na projednání stavebního zákona nebyly některé dílčí otázky sladěny. Úprava v zákoně o státní památkové péči platná před přijetím stavebního zákona z roku 2021 předpokládala regulaci „zařízení“ nikoli „reklamního zařízení“, které v určité fázi projednávání stavebního zákona nahradilo dosavadní pojem „zařízení“. Následný návrat k dosavadnímu pojmu „zařízení“ ve stavebním zákoně již nebyl promítnut do související novely zákona o státní památkové péči. V návaznosti na změny stavebního práva ve vztahu k pojmu „zařízení“ a vymezení jeho obsahu se proto navrhuje zobecnění pojmosloví i v zákoně o státní památkové péči. V § 7 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb. je nově definován pojem „zařízení“ jako technické zařízení nebo reklamní zařízení, pokud nejde o stavbu, které vzniká za účelem užívání na určitém místě.
Připomínkové místo s vypořádáním připomínky souhlasí.


PAGE  
2