Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam KORND23CU763 najdete zde


                IV.

- 256 -

Důvodová zpráva

I. Obecná část

Návrhem se předkládá novela zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“).
Vedle implementačních ustanovení obsahuje předložený návrh i řádnou novelu zákona o dani z přidané hodnoty spočívající ve změnách, jejichž cílem je snaha o další zefektivnění procesu výběru a správy daně z přidané hodnoty a zvýšení právní jistoty dotčených subjektů. K těmto úpravám se přistupuje na základě poznatků správce daně i dotčených subjektů, které odrážejí aplikační praxi.
1. Zhodnocení platného právního stavu

Daň z přidané hodnoty tvoří jeden ze základních pilířů daňové soustavy. Její důležitost podtrhává i vysoká harmonizace této daně na úrovni Evropské unie.

Základním platným právním předpisem pro oblast daně z přidané hodnoty v Evropské unii je směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o dani z přidané hodnoty“). Tato směrnice, která s účinností od  1. ledna 2007 nahradila dříve platnou směrnici Rady 77/388/EHS (Šestou směrnici), již byla několikrát novelizována. Určitá ustanovení této směrnice provádí prováděcí nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „prováděcí nařízení č. 282/2011“), které je přímo použitelné.
Do českého právního řádu jsou tyto směrnice v oblasti daně z přidané hodnoty transponovány prostřednictvím zákona o dani z přidané hodnoty. Tento zákon nabyl účinnosti dnem vstupu České republiky do Evropské unie a od tohoto data byl již mnohokrát novelizován, a to zejména s ohledem na změny v unijní právní úpravě a nutnost reagovat na judikaturu Soudního dvora Evropské unie.

Současná právní úprava v oblasti daně z přidané hodnoty není v rozporu se zásadou zákazu diskriminace. Z hlediska požadavků na zajištění rovnosti mužů a žen ji lze považovat za neutrální.

Transpozice úpravy v oblasti zvláštního režimu pro malé podniky
Směrnice o dani z přidané hodnoty umožňuje pro tzv. malé podniky usazené na území členského státu zavést osvobození od uplatňování daně, díky kterému nejsou tyto subjekty zatíženy povinnostmi spojenými se systémem DPH (odvádění DPH, registrace k DPH, podávání daňových přiznání, souhrnných či kontrolních hlášení apod.). Určení toho, kdo je malý podnik, se děje prostřednictvím stanovení výše limitu pro obrat osoby povinné k dani, do jehož výše se jedná o tzv. malý podnik. Tato úprava je v tuzemském zákoně o dani z přidané hodnoty promítnuta prostřednictvím vzniku plátcovství u osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku poté, co její obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců překročí částku 2 mil. Kč. Do doby, než dojde k překročení tohoto obratu, je daná osoba povinná k dani fakticky osvobozena od uplatňování DPH a s tím souvisejících povinností. Toto osvobození přestane být rovněž aplikováno v případě, nastane‑li jiná zákonem o dani z přidané hodnoty předvídaná skutečnost, na základě které se osoba povinná k dani stane plátcem (§ 6a a násl.). Zároveň je této osobě umožněno stát se plátcem i dříve, než její obrat překročí částku 2 mil. Kč, a to na základě § 6f zákona o dani z přidané hodnoty. Tato úprava je v souladu se směrnicí o dani z přidané hodnoty přístupná pouze osobám povinným k dani, které mají v tuzemsku sídlo.

Oproti tomu, osoba povinná k dani, která má sídlo v jiném členském státě a která uskuteční zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, s přihlédnutím k zákonným výjimkám, se stává plátcem již ode dne uskutečnění tohoto zdanitelného plnění. Tedy bez vazby na výši obratu této osoby povinné k dani (viz současné znění § 6c odst. 2, resp. 3 zákona o dani z přidané hodnoty).
Transpozice tzv. sazbové směrnice

Stávající znění směrnice o dani z přidané hodnoty (čl. 53 a 54) i zákona o dani z přidané hodnoty (§ 10b) stanovuje místo plnění při poskytnutí služby spočívající v oprávnění ke vstupu na akci v oblasti kultury, umění, sportu, vědy, vzdělávání a zábavy, nebo službu doplňkovou k tomuto vstupu jako místo, kde se tato akce skutečně koná. Pouze pokud by se jednalo o elektronicky poskytovanou službu osobě nepovinné k dani, stanovilo by se místo plnění v souladu s čl. 58 směrnice o dani z přidané hodnoty a § 10i zákona o dani z přidané hodnoty jako místo, kde se nachází příjemce služby.

Článek 53 směrnice o dani z přidané hodnoty obsahuje úpravu pro stanovení místa plnění v případě poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní, umělecké, sportovní, vědecké, vzdělávací, zábavní nebo podobné akce, jako jsou veletrhy a výstavy, nebo vedlejší služby související s tímto vstupem osobě povinné k dani. Naproti tomu článek 54 směrnice o dani z přidané hodnoty obsahuje úpravu pro poskytnutí služby nebo vedlejší služby vztahující se ke kulturním, uměleckým, sportovním, vědeckým, vzdělávacím, zábavním nebo podobným akcím, jako jsou veletrhy a výstavy, včetně poskytnutí služby organizátorem této akce, osobě nepovinné k dani. Místem plnění je v obou případech místo, kde se akce skutečně koná, dané úpravy se však liší okruhem služeb a osobou, které jsou poskytovány. Shodné však pro obě úpravy je fakt, že daná akce se fyzicky někde pořádá.
Nárok na odpočet daně při registraci plátce

Novela zákona o dani z přidané hodnoty účinná k 1. dubnu 2019 přinesla zásadní změnu do podoby § 79, a to i na základě podnětu Svazu měst a obcí. Vedle původní úpravy dané odstavcem 1 bylo nově v odstavci 2 tohoto ustanovení osobě povinné k dani umožněno uplatnit nárok na odpočet daně u dlouhodobého majetku pořizovaného v období pěti let přede dnem, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem, pokud se jedná o přijatá zdanitelná plnění (např. dílčí plnění), která se stala součástí pořizovaného dlouhodobého majetku, a to do doby, než byl tento dlouhodobý majetek uveden do užívání. K uvedení tohoto pořizovaného dlouhodobého majetku do stavu způsobilého k užívání musí dojít v období 12 po sobě jdoucích měsíců předtím, než se osoba povinná k dani stala plátcem.
Na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem, se vztahuje úprava podle § 79 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. To znamená, že v takovém případě je možné uplatnit odpočet daně na vstupu pouze ze zdanitelných plnění přijatých v období 12 po sobě jdoucích měsíců přede dnem, kdy se tato osoba stala plátcem. Stejné principy se použijí např. i u technického zhodnocení provedeného před datem registrace na dlouhodobém majetku již uvedeném do užívání.
Stavby pro bydlení a stavby pro sociální bydlení

Zákon o dani z přidané hodnoty používá pro účely použití snížené sazby daně z přidané hodnoty pojmy stavby pro bydlení, resp. stavby pro sociální bydlení. Stávající úprava stavbou pro bydlení rozumí zejména stavbu bytového domu a stavbu rodinného domu. Tyto pojmy nejsou zákonem o dani z přidané hodnoty přímo definovány a jejich vymezení se váže na skutečnosti uvedené v katastrálních předpisech, kterými jsou zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů, která ve své příloze tyto definice obsahuje.

Úpravy v oblasti opravy základu daně
Základní principy opravy základu daně jsou vymezeny v ustanovení § 42 zákona o dani z přidané hodnoty. Jedná se například o výčet skutečností, kdy je plátce povinen opravit základ daně, dále o lhůtu pro provedení opravy základu daně nebo o skutečnost, že opravu základu daně provádí osoba, která je registrována jako plátce nebo identifikovaná osoba.
Skutečnosti, kdy je plátce povinen opravit základ daně jsou uvedeny v § 42 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty tak, že je zde uveden výčet nejčastějších případů, které mají na opravu základu daně vliv. Jedná se však pouze o explicitní zakotvení několika typických případů s tím, že mohou nastat i další skutečnosti, které mohou vyvolat povinnost opravit základ daně.

V § 42 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty je uvedeno, že opravu základu daně nelze provést, pokud den uskutečnění opravy základu daně jako samostatného zdanitelného plnění nastane po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň u původního uskutečněného zdanitelného plnění, nebo došlo k přijetí úplaty, pokud se zdanitelné plnění ještě neuskutečnilo. 

Povinnost opravit základ daně podle § 42 zákona o dani z přidané hodnoty je stanovena pouze pro plátce nebo identifikované osoby, tedy pro osoby, které jsou v okamžiku provedení opravy základu daně registrovány k dani z přidané hodnoty.
Oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky
Vzhledem ke specifičnosti institutu opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky od ostatních případů oprav základu daně není tato právní úprava začleněna do § 42 zákona o dani z přidané hodnoty, ale je upravena samostatně v § 46 zákona o dani z přidané hodnoty.

Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (zejm. rozhodnutí ve věcech C-330/95, Goldsmiths a C-246/16, Enzo Di Maura), a článku 90 směrnice o dani z přidané hodnoty by neměl být zatížen odvodem daně z přidané hodnoty plátce poskytující zdanitelné plnění v případech, kdy mu není toto plnění zcela nebo částečně zaplaceno, a to z důvodu, že daňový orgán nemůže vybrat daň převyšující částku, která byla poskytovateli plnění zaplacena. Vzhledem k tomu, že nezaplacení může být za určitých okolností těžko ověřitelné nebo pouze dočasné, je členským státům dána pravomoc odchýlit se v případě nezaplacení plnění od ostatních případů snížení základu daně a definovat situace, kdy plnění zůstane zcela nebo zčásti nezaplaceno.
Novelou zákona o dani z přidané hodnoty účinnou od 1. dubna 2019 byl do tohoto zákona zaveden nový institut týkající se možností plátce (poskytovatele zdanitelného plnění) získat od státu zpět daň zaplacenou na výstupu, není-li mu pohledávka vzniklá z titulu jím poskytnutého zdanitelného plnění odběratelem zcela uhrazena. Plátci poskytujícímu zdanitelné plnění vzniká povinnost přiznat k datu jeho uskutečnění daň. Současně jsou definovány situace, kdy je poskytnuté zdanitelné plnění považováno s vysokou pravděpodobností za definitivně nezaplacené a stanoven okamžik, kdy je plátce (věřitel) oprávněn provést opravu základu daně. Kromě samotné opravy základu daně je rovněž v zákoně o dani z přidané hodnoty obsažena úprava dlužníkem (příjemce zdanitelného plnění) uplatněného odpočtu daně.

Oprava odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky

Novelou zákona o dani z přidané hodnoty účinnou od 1. dubna 2019 byl v návaznosti na nově vložené § 46 až § 46g (oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky) do zákona o dani z přidané hodnoty zařazen nový § 74a - oprava odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky, a to s cílem vyšší harmonizace tuzemské právní úpravy s články 184 a 185 směrnice o dani z přidané hodnoty, které upravují opravu odpočtu. Podle článku 184 směrnice o dani z přidané hodnoty se počáteční odpočet daně opraví, je-li vyšší nebo nižší, než na jaký měla osoba povinná k dani nárok. Podle navazujícího článku 185 směrnice o dani z přidané hodnoty mohou členské státy vyžadovat opravu odpočtu u plnění, která zůstala zcela nebo zčásti nezaplacena. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie tyto dva články představují dvě strany téže ekonomické operace a měly by být vykládány soudržně.
Ustanovení § 74a zákona o dani z přidané hodnoty ukládá dlužníkovi, který je plátcem a dozvěděl se nebo se dozvědět měl a mohl, že nastaly skutečnosti rozhodné pro provedení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky, změny výše opravy základu daně určené kvalifikovaným odhadem nebo dodatečné opravy základu daně, na základě které dojde ke snížení základu daně u původního zdanitelného plnění, a tím i snížení uplatněného odpočtu daně, uplatněný odpočet daně snížit.
Nejběžnějším prostředkem k prokázání správnosti provedené opravy odpočtu daně je opravný daňový doklad vystavený věřitelem, dlužník však může prokázat správnost provedené opravy odpočtu daně i jiným způsobem. Dlužníkovi, který snížil odpočet daně, je umožněno zvýšit uplatněný odpočet daně v případě opravy základu daně, změny výše opravy základu daně určené kvalifikovaným odhadem, dodatečné opravy základu daně nebo zrušení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky, které mají za následek zvýšení základu daně u původního zdanitelného plnění a tím i zvýšení odpočtu daně. Pokud dojde k dodatečné opravě základu daně provedené z důvodu postoupení pohledávky věřitelem, je dlužník, který u přijatého zdanitelného plnění, které nebylo věřiteli zaplaceno, snížil odpočet daně, oprávněn provést opravu, tj. zvýšit odpočet daně na základě opravného daňového dokladu vystaveného věřitelem, avšak pouze v případě a do výše základu daně vypočteného z úhrady provedené postupníkovi. Dlužníkovi je umožněno opravit, tj. zvýšit, uplatněný odpočet daně ve lhůtě 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém nastalo datum uskutečnění konkrétního opravného plnění. Dlužník je povinen prokázat zvýšení odpočtu daně daňovým dokladem.
Zrušení specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností

Koncept majetku vytvořeného vlastní činností a související pravidla pro uplatňování daně z přidané hodnoty, včetně nároku na odpočet daně na vstupu, jsou harmonizovaným konceptem práva Evropské unie. Je na volbě členského státu, zda tato pravidla bude používat, nicméně, jsou-li zavedena, musí být prováděna v souladu se směrnicí o dani z přidané hodnoty a ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Právní úprava pravidel uplatňování daně u dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností v zákoně o dani z přidané hodnoty je transpozicí čl. 18 písm. a) směrnice o dani z přidané hodnoty (dříve čl. 5 odst. 7 písm. a) šesté směrnice).

Judikatura, která danou problematiku řeší a zásadním způsobem určuje závazný výklad tohoto tématu, jsou zejména judikatura Soudního dvora Evropské unie, rozsudky C-299/11 ze dne 8. 11. 2012 Gemeente Vlaardingen (Nizozemsko), C-92/13 ze dne 10. 9. 2014 Gemeente’s‑Hertogenbosch (Nizozemsko) a judikatura Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí 2 Afs 232/2020 – 70 ze dne 6. 9. 2021 ve věci Oblastní nemocnice Kolín.

Specifický režim daně z přidané hodnoty v případě pořizování dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností byl do zákona o dani z přidané hodnoty zakotven s účinností od 1. dubna 2011, kdy došlo k rozsáhlé změně v oblasti nároků na odpočet daně. Princip tohoto nově zavedeného opatření spočíval v tom, že si plátce v podstatě vytvořený dlouhodobý majetek po jeho uvedení do stavu způsobilého k užívání „sám sobě dodá“ a odstraní se možný negativní dopad různých výší koeficientů v letech, kdy majetek vytvářel. Ministerstvo financí vydalo v této souvislosti dne 14. března 2011 informaci týkající se Změny v pravidlech pro uplatňování nároku na odpočet daně od 1. dubna 2011 (dále jen „Informace o změnách v pravidlech pro uplatňování nároku na odpočet daně“).
Ačkoli základní principy a postupy, které jsou v  Informaci o změně v pravidlech pro uplatňování nároku na odpočet daně uvedené, jsou stále relevantní, některé z detailů již v současné době neplatí, a to buď v důsledku změn v nastavení pravidel při novelizaci dotčených ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, nebo v souvislosti s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. V souvislosti s dopady judikatury Soudního dvora Evropské unie je potřeba konstatovat, že výklad, který byl v Informaci o změnách v pravidlech pro uplatňování nároku na odpočet daně uveden na příkladu stavby formou tzv. „na klíč“, byl prolomen zejména v důsledku výše uvedeného rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 10. 9. 2014 ve věci Gemeenteʼs-Hertogenbosch, C-92/13. Interpretace Soudního dvora Evropské unie je koncepčně odlišná a výrazně širší. Z citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie lze vyvodit závěr, že vybudování stavby třetí osobou s využitím pozemku, který poskytnul plátce, má pro daného plátce povahu majetku vytvořeného vlastní činností. Nicméně aplikace pravidel majetku vytvořeného vlastní činností na jakoukoli výstavbu na pozemku, který je v okamžiku výstavby již majetkem plátce (v obou situacích posuzovaných Soudním dvorem Evropské unie se jednalo o výstavbu na pozemcích v majetku obce), bez zohlednění způsobu nabytí tohoto pozemku, nelze považovat za správnou.
Problematikou daně z přidané hodnoty u dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností se zabýval i Nejvyšší správní soud, kdy správnost takového závěru potvrdil rovněž ve svém rozsudku ze dne 6. září 2021, č. j. 2 Afs 232/2020 -70 ve věci Oblastní nemocnice Kolín. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu, že pojem majetek vytvořený vlastní činností je nutné vykládat eurokonformně, tj. jedná se o něj i v případě dodávek „na klíč“. Optikou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dopadá tento specifický režim na velké množství obcí, příspěvkových organizací a dalších subjektů a tedy i na řadu probíhajících i budoucích investičních projektů. Rozšíření definice majetku vytvořeného vlastní činností o výstavbu tzv. „na klíč“ bude mít důsledky v oblasti financování investic osobami, které nemají nárok na odpočet daně v plné výši, které většinou investice financují plně nebo částečně z dotačních zdrojů. Tím, že „nově“ vstoupí do základu daně v řadě případů také hodnota pozemku, výstavba bude tedy v tomto případě bezdůvodně „dražší“, neboť při výstavbě nové budovy na vlastním pozemku plátce částka daně z přidané hodnoty vypočtená z hodnoty pozemku zahrnutého do základu daně významně ovlivní financování celého projektu z dotačních prostředků.

Zrušení institutu vracení daně osobám se zdravotním postižením
Vracení daně z přidané hodnoty osobám se zdravotním postižením při pořízení osobního automobilu v tuzemsku bylo zakotveno ještě do předchozího zákona o dani z přidané hodnoty (zákon č. 588/1992 Sb.) s účinností od 1. dubna 2000 na základě požadavku Ministerstva práce a sociálních věcí, a to proto, že tehdejší právní úprava umožňovala osvobození od cla a daně u dovezených upravených osobních automobilů, ale neumožňovala osvobození nebo neuplatnění daně u osobních automobilů pro postižené osoby, vyrobených v tuzemsku, zvýhodňovala tak dovážená vozidla. Vracení daně osobám se zdravotním postižením (příjemcům příspěvku na zvláštní pomůcku na pořízení motorového vozidla) pak bylo převzato do stávajícího § 85 zákona o dani z přidané hodnoty s vědomím, že tato úprava není slučitelná s unijním právem.

Již v době zavedení tohoto institutu Ministerstvo financí upozorňovalo na skutečnost, že se jedná se o speciální ustanovení, které nemá oporu ve směrnici o dani z přidané hodnoty ani v žádném dalším právním předpisu Evropské unie a je tedy v podstatě v rozporu s unijním právem. Směrnice o dani z přidané hodnoty nepřiznává osobám se zdravotním postižením žádný speciální nárok na vrácení této daně. Z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty se tak nejedná o stejné vracení daně jako v případech vracení daně z přidané hodnoty, u nichž má Česká republika povinnost daň z přidané hodnoty vrátit z titulu mezinárodních smluv a dohod (vrácení daně diplomatům, mezinárodním organizacím, ozbrojeným silám cizích států apod.).

Z tohoto důvodu, ačkoliv samotné vrácení daně je obsaženo v zákoně o dani z přidané hodnoty (aby ji mohli vyplácet pracovníci finančních úřadů z důvodu rychlé kontroly příslušné faktury potvrzující dodání motorového vozidla v dané výši), jeho smysl a věcné podmínky nepodléhají daňovým principům (a tedy gesci Ministerstva financí), ale systému dávek (a tedy gesci Ministerstva práce a sociálních věcí). Fakticky se tak jedná o určitý druh dávky, přičemž vracení daně je navázáno na příspěvek na zvláštní pomůcku na pořízení motorového vozidla podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon upravující poskytování dávek osobám se zdravotním postižením“), a je doplňkem této dávky. Vrácení daně z přidané hodnoty je tak navázáno na rozhodnutí příslušného Úřadu práce o poskytnutí tohoto příspěvku.
Částka vrácené daně z přidané hodnoty se povinně připočítává zpět k celkové hodnotě daně z přidané hodnoty za Českou republiku, ze které se následně odvádí platba do společného rozpočtu Evropské unie, neboť takové vracení daně směrnice o dani z přidané hodnoty neumožňuje, a to ani z důvodů sociálních či zdravotních.

Osvobození od daně a vrácení daně při dodání zboží a poskytnutí služby v rámci diplomatických a konzulárních vztahů

Meze osvobození jsou určeny mezinárodními smlouvami, zejména Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích a Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích s tím, že osvobození se nevztahuje na nepřímé daně. Přijímací a vysílající stát však mohou některá ustanovení těchto smluv aplikovat omezeně nebo si mohou poskytovat příznivější zacházení (tzv. princip vzájemnosti z pohledu terminologie zákona o dani z přidané hodnoty). Výše uvedené reflektuje rovněž unijní právní úprava. Vzhledem k tomu, že ale dosud neexistují jednotná daňová pravidla pro osvobození v rámci diplomatických a konzulárních vztahů, článek 151 směrnice o dani z přidané hodnoty stanoví, že osvobození se poskytuje v mezích stanovených hostitelským členským státem. Jednotná pravidla pak platí pro osvědčení pro osvobození od daně stanovené v příloze II prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. 

Podle současného znění zákona o dani z přidané hodnoty uplatní plátce osvobození od daně na dodání zboží a poskytnutí služby diplomatickým misím a konzulárním úřadům se sídlem nebo umístěním v jiném členském státě a jejich členům (viz § 68 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty). U zboží, které je odesláno do jiného členského státu a u služeb poskytnutých těmto osobám plátce uplatní osvobození od daně z přidané hodnoty, na základě osvědčení o osvobození potvrzeného orgánem členského státu, na jehož území je sídlo nebo umístění těchto osob (hostitelský členský stát). Tento hostitelský členský stát osvědčením potvrzuje, že toto plnění splňuje podmínky pro osvobození od daně z přidané hodnoty a zároveň určuje meze, za kterých pořízení zboží v tomto hostitelském členském státě není předmětem daně nebo za kterých je přijetí služby osvobozené.

Diplomatickým misím, konzulárním úřadům akreditovaným pro Českou republiku jako orgány cizích států, jejich členům akreditovaným pro Českou republiku a členům jejich rodiny, se osvobození uskutečňuje v podobě vrácení daně zaplacené v cenách zboží, které není odesíláno nebo přepravováno do jiného členského státu. Meze pro vrácení daně určuje v tomto případě Česká republika jako hostitelský členský stát, přičemž pravidla pro vrácení daně jsou obsažena v § 80 zákona o dani z přidané hodnoty.
Všechny toto osoby akreditované pro Českou republiku, tj. diplomatická mise, konzulární úřad a jejich členové, jsou oprávněny při pořízení zboží či služby od osoby registrované k dani v jiném členském státě pořídit tato plnění osvobozená od daně podle § 68 odst. 9 a § 2a odst. 1 písm. a) za stejných podmínek, za jakých se jim vrací daň z nákupů, resp. tuzemských dodání od českých plátců. Tedy meze osvobození zde určuje opět Česká republika jakožto hostitelský členský stát.

Vracení daně se uskutečňuje na základě principu faktické vzájemnosti potvrzené Ministerstvem zahraničních věcí. Zákon uvádí výčet zboží a služeb, na které se nevztahuje minimální limit 4 000 Kč. Tento limit se nevztahuje ani na případy vyplývající z mezinárodních smluv. Maximální limit zákon nestanoví, neboť ten je stanoven taktéž na základě principu vzájemnosti.

Osvobození vývozu zboží, které má být odneseno v osobním zavazadle cestujícího, a vrácení daně cestujícímu

Stávající znění zákona o dani z přidané hodnoty obsahuje v § 66 úpravu, která osvobozuje vývoz zboží, a to v případě, že jde o dodání zboží, které je odesláno nebo přepraveno z území České republiky na území mimo Evropskou unii. Vedle toho existuje úprava vracení daně fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží (viz § 84 zákona o dani z přidané hodnoty). Tato úprava vracení daně je jedním z faktických projevů osvobození podle ustanovení § 66 zákona o dani z přidané hodnoty, avšak provázanost těchto ustanovení v zákoně o dani z přidané hodnoty není vhodně provedena.

Tato úprava vychází z článku 146 odst. 1 písm. b) směrnice o dani z přidané hodnoty, podle kterého členské státy osvobodí od daně dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno mimo Unii pořizovatelem nebo na jeho účet. Na dodání zboží podle čl. 146 odst. 1 písm. b) směrnice o dani z přidané hodnoty, které má být odneseno v osobních zavazadlech cestujících, se však osvobození od daně vztahuje jen při splnění některých dalších podmínek stanovených v článku 147 uvedené směrnice.

Stávající úprava zákona o dani z přidané hodnoty obsahuje podmínky, které musí být splněny, aby mohlo být aplikováno osvobození v duchu úpravy směrnice o dani z přidané hodnoty, v rámci úpravy vracení daně (např. že se jedná o cestujícího, fyzickou osobu (konečného spotřebitele), který není usazen na území Evropské unie, nebo že zboží je vyvezeno ve lhůtě tří měsíců od konce kalendářního měsíce, ve kterém bylo koupeno).

Úprava vracení daně fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží je rovněž primárně postavena na existenci papírových dokladů o prodeji, i když je umožněno nechat si potvrdit výstup celním úřadem elektronicky. Rovněž zákon o dani z přidané hodnoty obsahuje omezení vracení daně na vyjmenované druhy zboží (např. tabákové výrobky).
Cestující může nejpozději do 6 kalendářních měsíců uplatnit nárok přímo u prodávajícího. Lhůta se počítá od konce měsíce, ve kterém se uskutečnilo toto plnění. Současná koncepce počítá s tím, že za cestujícího může jednat zmocněná osoba, a to na základě jejího prohlášení, že jedná jménem a ve prospěch cestujícího, pokud předloží potvrzené první vyhotovení dokladu o prodeji zboží případně pouze první vyhotovení dokladu spolu s elektronickým potvrzením splnění podmínek pro vrácení daně. Prodávající má povinnost takto potvrzení uchovat po dobu 10 let od konce zdaňovacího období, ve kterém došlo k prodeji zboží.
Prodávající si tak může snížit svoji daňovou povinnost o vrácenou daň ve svém daňovém přiznání nejpozději do 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém došlo k prodeji zboží.

2. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy a odůvodnění jejích hlavních principů
Transpozice úpravy v oblasti zvláštního režimu pro malé podniky

Úpravy v oblasti malých podniků a nezbytnost tyto změny promítnout vychází z unijního práva, konkrétně směrnice Rady (EU) 2020/285 ze dne 18. února 2020, kterou se mění směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, pokud jde o zvláštní režim pro malé podniky, a nařízení (EU) č. 904/2010, pokud jde o správní spolupráci a výměnu informací za účelem sledování správného uplatňování zvláštního režimu pro malé podniky (dále také „směrnice o zvláštním režimu pro malé podniky“).
Hlavní změnou, kterou tato úprava přináší, je otevření možnosti čerpat výhod režimu pro malé podniky v tuzemsku i osobám, které jsou usazeny v jiném členském státě (nemají v tuzemsku sídlo). Tedy vedle tuzemského režimu pro malé podniky zavádí tzv. přeshraniční režim pro malé podniky. Z tohoto pohledu dochází k jakémusi zrovnoprávnění tuzemských osob povinných k dani s osobami usazenými v jiném členském státě. Využití tohoto režimu je dobrovolné a je na rozhodnutí osoby povinné k dani z jiného členského státu, zda jej využije, nebo bude postupovat podle dosavadní právní úpravy. Pokud se osoba povinná k dani rozhodne tento režim využít, nestane se při uskutečnění zdanitelného plnění plátcem a nevzniknou jí další povinnosti s plátcovstvím spojené (registrace, povinnost podávat daňová přiznání, souhrnná hlášení, kontrolní hlášení apod.).
Obdobné je umožněno osobám povinným k dani se sídlem v tuzemsku. Podmínkou pro využití osvobození v režimu pro malé podniky v jiném členském státě je registrace do tohoto režimu prostřednictvím svého správce daně. Hlavní povinností po zaregistrování se do tohoto režimu je podávání čtvrtletních hlášení s uvedením hodnot plnění, které byly v rámci daného kalendářního čtvrtletí uskutečněny ve všech členských státech bez ohledu na skutečnost, zda v daném členském státě tento režim používá či nikoli. Je to dáno z důvodu nastavení limitu 100 000 EUR pro obratu Evropské unie, po jehož překročení není možné přeshraniční režim pro malé podniky využívat. Skutečnost, že osoba povinná k dani překročila tento limit a nemůže již dále používat režim pro malé podniky v jiném členském státě, nemá vliv na použití režimu pro malé podniky v tuzemsku. Jinými slovy ukončení režimu pro malé podniky v jiném členském státě automaticky neznamená, že se daná osoba povinná k dani stane v tuzemsku plátcem. Zde se stále sleduje tuzemská limit 2 mil. Kč z tuzemských plnění.
Transpozice tzv. sazbové směrnice

Nezbytnost přijmout novelu zákona o dani z přidané hodnoty vychází z povinnosti stanovené směrnicí Rady (EU) 2022/542 ze dne 5. dubna 2022, kterou se mění směrnice 2006/112/ES a (EU) 2020/285, pokud jde o sazby daně z přidané hodnoty (dále také „sazbová směrnice“), které členským států ukládá povinnost přizpůsobit národní právní řád unijní úpravě do konce roku 2024.
Aby se zabránilo přesunu zdanění do třetích zemí nebo zemí s nízkým zdaněním v případě virtuální účasti (oprávnění ke vstupu) na kulturní, umělecké, sportovní, vědecké, vzdělávací, zábavní nebo podobné akce, resp. služeb vztahujících se ke kulturním, uměleckým, sportovním, vědeckým, vzdělávacím, zábavním nebo podobným akcím, které jsou přenášeny nebo jinak virtuálně zpřístupňovány, stanoví se místo plnění podle místa příjemce služby, a to konkrétně takto:

· v případě osoby povinné k dani se použije základní pravidlo podle § 9 zákona o dani z přidané hodnoty, resp. čl. 44 směrnice o dani z přidané hodnoty (tedy nepoužije se úprava § 10b zákona o dani z přidané hodnoty, resp. čl. 53 směrnice o dani z přidané hodnoty),

· v případě osoby nepovinné k dani se bude jednat o místo, kde je tato osoba usazena nebo má místo pobytu (sídlo v případě právnické osoby, místo pobytu v případě fyzické osoby).
Daná úprava se vztahuje pouze na případy virtuální účasti na kulturní, umělecké, sportovní, vědecké, vzdělávací, zábavní nebo podobné akce, resp. služeb vztahujících se ke kulturním, uměleckým, sportovním, vědeckým, vzdělávacím, zábavním nebo podobným akcím, které jsou přenášeny nebo jinak virtuálně zpřístupňovány, tedy musí se vždy jednat o kulturní, uměleckou, vědeckou vzdělávací, zábavní nebo podobnou akci (zároveň nová úprava jakkoli nově blíže nedefinuje, o jaké akce se jedná). Nevztahuje se na elektronicky poskytované služby, které mají svou samostatnou úpravu v čl. 58, resp. § 10i zákona o dani z přidané hodnoty, byť princip zdanění je zde shodný (místem plnění je místo příjemce služby). Typicky se nová úprava uplatní v případě situací, kdy se akce, která se bude konat fyzicky, bude zároveň živě přenášet.
Kromě výše uvedené povinné transpozice sazbové směrnice dochází ke vložení nové úpravy navazující na čl. 101a směrnice o dani z přidané hodnoty obsahující pro státy volitelnou úpravu pro výjimečné situace. Tato úprava umožní osvobodit od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet daně dodání zboží, pořízení zboží z jiného členského státu a poskytnutí služeb souvisejících s tímto zbožím, včetně služeb pronájmu, na které se vztahuje osvobození od daně z přidané hodnoty na dovoz zboží, které je dovážené ve prospěch obětí katastrof na základě rozhodnutí Evropské komise (čl. 51 a násl. směrnice Rady 2009/132/ES), a to na základě nařízení vlády.
Nárok na odpočet daně při registraci plátce

Návrh na rozšíření možnosti uplatnění nároku na odpočet daně je reakcí na některé současné problémy aplikační praxe, se kterými se potýkají zejména obce. Návrh je v souladu se zásadou přiměřenosti i principem neutrality.
Současné znění ustanovení § 79 odst. 2 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem, nevztahuje. Z toho důvodu je cílem upřesnění daného ustanovení tak, aby zapadalo do logiky možnosti uplatnění daně z přidané hodnoty při registraci k dani z přidané hodnoty. Nepovažuje se za logické, aby možnost odpočtů daně byla zablokována tím, že příslušný majetek není ještě dokončen.

Cílem navržené úpravy je tak rozšířit možnost uplatnění nároku na odpočet daně i na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem. Ostatní podmínky stanovené v současném znění ustanovení § 79 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty nejsou touto změnou dotčeny.
Stavby pro bydlení a stavby pro sociální bydlení

Navržená právní úprava cílí na odstranění výkladových rozporů při stanovení, jaká stavba se pro účely daně z přidané hodnoty považuje za stavbu bytového a rodinného domu, a to tak, že pro určení, zda se jedná o stavbu bytového nebo rodinného domu bude klíčový způsob využití stavby zapsaný v katastru nemovitostí (tedy stavba bytového domu nebo stavba rodinného domu). Důvodem je skutečnost, že podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, je katastr nemovitostí veřejný seznam, který obsahuje soubor údajů o nemovitých věcech vymezených tímto zákonem zahrnující jejich soupis, popis, jejich geometrické a polohové určení a zápis práv k těmto nemovitostem. Skutečnosti uvedené v katastru nemovitostí mají přednost před skutečnostmi, které v něm uvedeny nejsou. Zároveň nikoho neomlouvá neznalost do katastru nemovitostí zapsaného údaje. Je tím umocněna role katastru jako základního a veřejně dostupného zdroje informací o nemovitých věcech v něm evidovaných. V případě již existujícího zápisu v katastru nemovitostí je tento zápis rozhodný pro určení, zda je konkrétní stavba bytovým, resp. rodinným domem pro účely daně z přidané hodnoty.
V případě neexistence takového zápisu, tj. v situacích, kdy stavba ještě není zapsána v katastru nemovitostí, je nutné vyjít zejména z projektu, stavebního povolení apod., neboť z těchto dokumentů by mělo být zřejmé splnění podmínek bytového, resp. rodinného domu pro účely daně z přidané hodnoty. Přitom je nutno respektovat nejen pouhou definici bytového či rodinného domu, ale i další faktory podmiňující zápis do katastru nemovitostí.
Z důvodu odstranění výkladových rozporů a problémů v aplikační praxi se upřesňuje definice stavby pro sociální bydlení tak, aby více zohledňovala převažující určení, resp. použití (využití) této stavby a zároveň, aby odpovídala definici stavby pro sociální bydlení u staveb se smíšeným způsobem užívání. Nově se stanovuje fikce, na jejímž základě jsou za stavby pro sociální bydlení považovány i další stavby v závislosti na účelu užívání (dosavadní § 48 odst. 5 písmena d) až k)). Za stavby pro sociální bydlení pro účely daně z přidané hodnoty se považují také stavby se smíšeným účelem užívání, u kterých převládá využití pro sociální bydlení. U těchto staveb je jejich zařazení mezi stavby pro sociální bydlení podmíněno nadpolovičním podílem podlahové plochy prostor užívaných pro účely sociálního bydlení na celkové podlahové ploše budovy.

Úpravy v oblasti opravy základu daně
Cílem navrhované právní úpravy v oblasti opravy základu daně z přidané hodnoty je přesnější provedení ustanovení směrnice o dani z přidané hodnoty a promítnutí aktuální judikatury Soudního dvora Evropské unie, jakož i změny vycházející ze správní praxe. Jedná se například o zpřesnění ustanovení § 42 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, dále o prodloužení lhůty pro opravu základu daně nebo o zavedení povinnosti provést opravu základu daně i pro osoby, které v době provedení opravy základu daně již nejsou plátci daně nebo identifikované osoby.
V rámci zpřesnění a zjednodušení § 42 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je reflektován článek 90 směrnice o dani z přidané hodnoty, který ukládá povinnost opravy základu daně pouze v případech, které mají jasnou vazbu na cenu plnění, tedy pokud dojde ke snížení, zrušení, vypovězení nebo nezaplacení ceny, což je jediné kritérium pro opravu základu daně. Z tohoto důvodu je tak nezbytné navázat opravy základu daně na změnu výše úplaty. Současné ustanovení § 42 odst. 1 písm. f) zákona o dani z přidané hodnoty představuje základní zásadu pro opravu základu daně a všechny ostatní situace a skutečnosti z ní vychází. Proto se toto základní pravidlo přesunuje na začátek odstavce 1. Plátce vždy opraví základ daně, pokud dojde ke změně základu daně po dni uskutečnění zdanitelného plnění, nebo pokud dojde ke změně výše úplaty, ze které vznikla povinnost přiznat daň před uskutečněním zdanitelného plnění. Změna výše úplaty zahrnuje i vrácení původní úplaty nebo použití původní úplaty, ze které vznikla plátci ke dni jejího přijetí povinnost přiznat daň, na úhradu jiného nového plnění.

K prodloužení lhůty pro opravu základu daně dochází na základě skutečnosti, že současná 3letá lhůta pro opravu základu daně stanovená v § 42 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty již neodpovídá požadavkům praxe. Jedná se například o převody nemovitostí, kdy běžně dochází k úpravám základu daně po delší době, než jsou tři roky (například v důsledku odstoupení od smluv pro nesplnění podmínek kupujícím, korekce cen, a to jejich navyšování či snižování v souvislosti s podmínkami uvedenými ve smlouvách atd.). Rovněž i ve stavebnictví se v současnosti při investičních akcích běžně používá délka záruční doby pro reklamaci v rozsahu 60 měsíců a delší. V takovém případě při úspěšné reklamaci a následné úpravě ceny (snížení ceny) již za současného znění zákona o dani z přidané hodnoty nelze provést opravu základu daně. Nově je navrhována lhůta sedm kalendářních let bezprostředně následujících po kalendářním roce, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň u původního uskutečněného zdanitelného plnění. Lhůta v délce 7 let byla zvolena v návaznosti na lhůtu stanovenou pro uchovávání daňových dokladů, resp. na lhůtu stanovenou pro uchovávání evidence pro účely daně z přidané hodnoty, tak, aby v případě opravy základu daně v posledním roce sedmileté lhůty měl správce daně dostatečný časový prostor pro eventuální následnou kontrolu a případné doměření daně. Lhůta 3 let pro opravu základu daně při přijetí úplaty, pokud se zdanitelné plnění ještě neuskutečnilo, se nemění.   
Povinnost provést opravu základu daně i pro osoby povinné k dani, které v době provedení opravy základu daně již nejsou plátci daně nebo identifikované osoby, vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie C-335/19 E. sp. z o.o. sp. k., podle kterého nelze v souladu s článkem 90 směrnice o dani z přidané hodnoty vázat snížení základu daně z přidané hodnoty na podmínku, aby byl dlužník ke dni dodání zboží nebo poskytnutí služby a ke dni předcházejícímu dni podání dodatečného daňového přiznání registrován jako osoba povinná k dani nebo aby byl věřitel ke dni předcházejícímu dni podání dodatečného daňového přiznání stále registrován jako osoba povinná k dani. Na základě uvedeného rozsudku se tak doplňuje nové ustanovení, které zavádí povinnost pro osoby povinné k dani, kterým vznikla povinnost přiznat daň u uskutečněného zdanitelného plnění nebo při přijetí úplaty, pokud se zdanitelné plnění ještě neuskutečnilo, opravit základ daně i v případě, že v době uskutečnění opravy základu daně již nejsou plátci nebo identifikované osoby. Tato povinnost se doplňuje pouze pro opravu základu daně, neboť tu zákon o dani z přidané hodnoty považuje za samostatné zdanitelné plnění. Což je rozdíl od opravy výše daně, kde se tato povinnost rovněž aplikuje, avšak se stále jedná o původní daňovou povinnost plátce nebo identifikované osoby a povinnost opravit výši daně i v případě, že plátce nebo identifikovaná osoba již nejsou registrováni k dani z přidané hodnoty, lze dovodit přímo z § 20 odst. 2 daňového řádu.
Oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky
Navrhovaná právní úprava mění možnost provedení opravy základu daně ve vyjmenovaných případech na povinnost. Zároveň dochází ke zkrácení doby uplynulé od vydání prvního exekučního příkazu v příslušném řízení podmiňující provedení opravy základu daně při současném zachování principů, na kterých stávající úprava stojí, tak, aby bylo dosaženo vyšší rovnováhy mezi praktickými požadavky a formami předjímanými zákonem o dani z přidané hodnoty.

Podle navržené právní úpravy jsou podmínky pro provedení opravy základu daně nově splněny i v případech, kdy věřitel splnil veškeré podmínky pro provedení opravy základu daně, avšak ve chvíli, kdy tuto opravu provádí, se již dlužník v insolvenčním řízení nenachází (např. insolvenční soud zrušil konkurs z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nedostačující).

V návaznosti na judikaturu Soudního dvora Evropské unie zároveň dochází k rozšíření množiny pohledávek, v souvislosti s jejichž nezaplacením vzniká povinnost provést opravu základu daně. Jedná se například o situaci, kdy bylo proti dlužníku zahájeno insolvenční řízení, věřitel nepřihlásil pohledávku ze zdanitelného plnění nejpozději ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu o úpadku a v případě přihlášení této pohledávky by pohledávka nebyla zcela nebo zčásti uspokojena.
Navržená právní úprava zároveň odstraňuje „tvrdé´“ zákazy provedení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky. Oprava základu daně nadále nebude možná při neexistenci dobré víry věřitele v zaplacení zdanitelného plnění v případě jeho postupu s péčí odpovídající péči řádného hospodáře. Zároveň je založena vyvratitelná domněnka, podle níž se má za to, že ustanovení o neexistenci dobré víry je naplněno právě a pouze při splnění některé ze zákonem o dani z přidané hodnoty stanovených podmínek. Tím dochází ke zvýšení právní jistoty věřitelů při provádění oprav základu daně v případě nedobytné pohledávky. Vyvratitelná právní domněnka připouští důkaz opaku, což znamená, že věřitel může prokázat existenci dobré víry v zaplacení zdanitelného plnění i v případě naplnění některé ze zákonem daných podmínek.

Zároveň v reakci na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. října 2020 ve věci C‑335/19 (E) podle kterého článek 90 směrnice o dani z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která váže snížení základu daně na podmínku, aby byl dlužník ke dni dodání zboží nebo poskytnutí služby a ke dni předcházejícímu dni podání dodatečného daňového přiznání s cílem využít tohoto snížení registrován jako osoba povinná k dani, dochází ke změně ve vymezení dlužníka. Definice dlužníka se rozšiřuje tak, že nově zahrnuje jakoukoliv osobu, která přijala zdanitelné plnění, za které dluží úplatu. Není tedy podstatné, zda je daná osoba povinná k dani plátce či nikoli. Tomuto odpovídá i změna definice věřitele.
Oprava odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky

V návaznosti na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (rozhodnutí ze dne 15. října 2020 ve věci C‑335/19 E.) navržená právní úprava stanovuje nový důvod pro provedení opravy odpočtu daně, kterým je nezaplacení pohledávky ze zdanitelného plnění do uplynutí stanovené doby ode dne splatnosti. Provedení opravy (snížení odpočtu daně) je tak pro dlužníka povinné v případě, že pohledávka ze zdanitelného plnění nebyla uhrazena do posledního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž uplynula lhůta její splatnosti. Dlužník je povinen uplatněný odpočet daně snížit ve výši vypočtené ze základu daně stanoveného podle § 46a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Povinnost provedení opravy odpočtu daně nevzniká, pokud k úhradě pohledávky dojde nejpozději v posledním dni zdaňovacího období dlužníka, v němž uplynul poslední den třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž uplynula lhůta splatnosti pohledávky.
Možnost dlužníka, který snížil odpočet daně v případě nedobytné pohledávky, zvýšit si uplatněný odpočet daně v případě opravy základu daně, změny výše opravy základu daně určené kvalifikovaným odhadem, dodatečné opravy základu daně nebo zrušení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky, které mají za následek zvýšení základu daně u původního zdanitelného plnění, a tím i zvýšení odpočtu daně, byla dosud navázána na obdržení opravného daňového dokladu. Podle navržené právní úpravy v případě, kdy věřiteli nevznikla povinnost vystavit opravný daňový doklad, se tato možnost váže též na nastalé skutečnosti rozhodné pro provedení opravy.
Zrušení specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností

Cílem navrhované právní úpravy je vypuštění celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty v souvislosti se změnou k jeho přístupu na základě judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu, neboť očekáváné výhody ze zavedení tohoto institutu stran veřejnoprávních a obdobných subjektů jsou striktně podle judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu již aktuálně minimální, resp. záporné. Interpretace Soudního dvora Evropské unie je koncepčně odlišná a výrazně širší, kdy vybudování stavby třetí osobou s využitím pozemku, který poskytnul plátce, má pro daného plátce povahu majetku vytvořeného vlastní činností. Úprava ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu by nebyla pro plátce výhodou, ale naopak zatěžující.

Důvodem návrhu na zrušení současné právní úpravy je rovněž nejednoznačnost vymezení rozsahu případů, na které se tento zvláštní postup vztahuje, kdy (a tím pádem) je uplatňování těchto pravidel v praxi nepřiměřeně zatěžující, komplikované a má negativní dopad nejen pro obce a příspěvkové organizace, ale i pro kraje, neziskové organizace (např. školy), zdravotnická zařízení i všechny, kteří vykazují kombinované/smíšené využití dlouhodobého majetku, tedy i podnikatelské subjekty typu bank, pojišťoven. Záměrem je zrušení specifického postupu při zdanění majetku vytvořeného vlastní činností a tím pádem i specifického uplatňování nároku na odpočet daně.
Zásadní pro řešení této problematiky mimo jiné je skutečnost, že v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie „nově“ vstoupí do základu daně v řadě případů také hodnota pozemku, výstavba bude tedy v tomto případě bezdůvodně „dražší“, neboť při výstavbě nové budovy na vlastním pozemku plátce částka daně z přidané hodnoty vypočtená z hodnoty pozemku zahrnutého do základu daně významně ovlivní financování celého projektu z dotačních prostředků. Současně je souvisejícím problémem správné stanovení základu daně.

Navržená právní úprava dopadne převážně na velké množství obcí i příspěvkových organizací, krajů. Očekává se pozitivní dopad na územní samosprávné celky, a to z toho důvodu, že pokud by ke zrušení této úpravy nedošlo, zejména u obcí, které vlastní pozemky z různých titulů, by to znamenalo, že u nich může nastat i dodanění pozemku, což je vnímáno jako dodatečný náklad pro obce ve srovnání se situací, kdyby docházelo k uplatňování odpočtu daně v částečné výši jen ze stavebních prací.

Zrušení institutu vracení daně osobám se zdravotním postižením

Ze zákona o dani z přidané hodnoty se tímto návrhem vypouští ustanovení, které je neslučitelné s unijní právní úpravou a které do oblasti daně z přidané hodnoty nepatří, neboť se jedná o dávku v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí.
Tento návrh je i v souladu s jedním z bodů Programového prohlášení vlády („Zdravé veřejné finance“), a to „Prověříme možnosti zrušení nesystémových daňových výjimek“ a se snížením administrativní zátěže. Tato problematika by měla být řešení výhradně prostřednictvím systému dávek v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí.
Osvobození od daně a vrácení daně při dodání zboží a poskytnutí služby v rámci diplomatických a konzulárních vztahů

Cílem navržené právní úpravy je odstranit nejistotu a administrativní zátěž spojenou s potvrzování principu vzájemnosti a jeho osobního, věcného a hodnotového rozsahu. Navrhuje se proto zcela v souladu s unijním právem stanovit meze, za kterých je Česká republika ochotna vracet daň, přičemž respektuje dosavadní praxi, pokud jde o vzájemné zacházení. V rámci této úpravy se vychází z informace Ministerstva zahraničních věcí týkající se pravidel pro vracení nepřímých daní diplomatickým misím, konzulárním úřadům a členům diplomatických misí, pokud jde o minimální a maximální limit vrácené daně za nákupy zboží a služeb včetně počtu pořízených osobních automobilů, za které lze vrátit daň.

Pro diplomatické mise, konzulární úřady a jejich členy zůstává zachován minimální limit 4 000 Kč, pokud cena zboží nebo služeb včetně daně zaplacená jednomu prodávajícímu v jednom kalendářním dni uvedená na jednom dokladu je vyšší než tento limit.
Maximální roční limit se u diplomatických misí a konzulárních úřadů odvíjí od počtu členů personálu a činí 2 000 000 Kč ročně (do 15 členů) nebo 3 000 000 Kč ročně (více než 15 členů). Počet členů se počítá podle průměrného počtu členů personálu v předchozím kalendářním roce, a to vždy k 1. lednu následujícího kalendářního roku. Roční limit může být nižší v případě, že by vysílající stát poskytoval méně příznivé zacházení, pokud jde o vrácení daně diplomatické misi nebo konzulárnímu úřadu České republiky jakožto vysílajícího státu.

Maximální roční limit u členů diplomatických misí a konzulárních úřadů činí 200 000 Kč v kalendářním roce nástupu na diplomatickou misi v České republice a 100 000 Kč v každém následujícím kalendářním roce služebního pobytu v České republice. I v tomto případě může být roční limit nižší v případě, že by vysílající členský stát poskytoval méně příznivé zacházení, pokud jde o vrácení daně členovi diplomatické mise nebo konzulárního úřadu České republiky, jakožto vysílajícího státu.

Dále existuje výčet zboží a služeb, které se nezapočítávají do žádných limitů pro vrácení daně. 

Nově se definují maximální množstevní limity pro osobní automobily a doby, po kterou nesmí být tyto osobní automobily pronajaty, zapůjčeny, zastaveny, zcizeny nebo zničeny. Tyto limity a doby zůstávají stejné, jak se před změnou právní úpravy uplatňovaly v případech, kdy se neuplatnil princip vzájemnosti.
Daň se nově nevrací členu rodiny člena diplomatické mise, ani diplomatickým misím a konzulárním úřadům se sídlem v tuzemsku, jejichž vysílající stát neuplatňuje daně jako součást ceny zboží a služeb.
Osvobození vývozu zboží, které má být odneseno v osobním zavazadle cestujícího, a vrácení daně cestujícímu

Navrhovaná právní úprava mění současnou koncepci u vývozu zboží, které má být odneseno v osobním zavazadle. Zatímco současný zákon u tohoto vývozu definuje podmínky, za kterých si může kupující uplatnit nárok na vrácení zaplacené daně u prodávajícího, který je plátcem, navrhovaná právní úprava se naopak orientuje na nárok plátce na osvobození od daně při vývozu. Navrhovaná úprava přebírá tuto konstrukci ze směrnice o dani z přidané hodnoty, kdy se podle čl. 146 odst. 1 písm. b) na dodání zboží, které má být odneseno v osobních zavazadlech cestujících, vztahuje osvobození od daně jen při splnění některých dalších podmínek stanovených v článku 147 směrnice o dani z přidané hodnoty.

Podmínky pro osvobození vývozu zboží, které má být odneseno v osobních zavazadlech cestujícího, se nově přesouvají z ustanovení o vrácení daně do ustanovení § 66 zákona o dani z přidané hodnoty. Podmínky pro uplatnění osvobození u tohoto vývozu zůstávají v zásadě stejné s určitými úpravami tak, aby pravidla odpovídala unijním právním předpisům.
Celní úřad bude primárně potvrzovat výstup zboží z území Evropské unie. Avšak bude mít možnost, zjistí-li nedodržení podmínek pro osvobození, potvrzení výstupu pro účely vracení daně z přidané hodnoty odmítnout.
V rámci vracení daně dochází primárně k zakotvení povinnosti prodávajícího vystavit doklad o prodeji. Zákon o dani z přidané hodnoty nestanovuje formu tohoto dokladu, pouze to, že na požádání kupujícího jej plátce vystaví v listinné podobě. S ohledem na pokročilou digitalizaci v této oblasti bude mít prodávající povinnost údaje, které jsou součástí dokladu o prodeji, zaslat bezprostředně po vystavení tohoto dokladu elektronicky Celní správě České republiky. Tato data bude mít cestující na letišti k dispozici prostřednictvím informačního systému celní správy (tzv. kiosku), kde zároveň dojde k potvrzení výstupu. Dojde tak k velkému zjednodušení celého procesu.

Zároveň je však pamatováno na případy, kdy cestující opouští Evropskou unii z jiného členského státu, proto je prodávající povinen cestujícímu na jeho žádost předat doklad v listinné podobě a označit jej sdělením „VAT REFUND“ nebo „TAX FREE“.

Plátce má i nadále možnost získat zpět daň, která náleží cestujícímu, a to skrze své daňové přiznání za předpokladu, že má potvrzený doklad o prodeji zboží celním úřadem a již cestujícímu daň vrátil. Tuto možnost má však nově pouze do konce kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, ve kterém byl potvrzen výstup zboží z území Evropské unie.

Navrhovaná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

3. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem

Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Návrh je v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Navrhovaná právní úprava je rovněž v souladu s příslušnými ustanoveními Listiny. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti mohou být také ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny). K tomu se v daňové oblasti uplatní ještě ustanovení čl. 11 odst. 5, které stanovuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Přezkumu ústavnosti zákonné úpravy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění se Ústavní soud věnoval již mnohokrát, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 12/03 či Pl. ÚS 7/03 (vyhlášeném pod č. 512/2004 Sb.). 
Z této judikatury vyplývá, že:

1. Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy), plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a peněžitých sankcí. Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost.

2. Jakkoli je daň, poplatek, příp. peněžitá sankce veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení v, ústavním pořádkem chráněné, vlastnické pozici (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Ústavní přezkum daní, poplatků a peněžitých sankcí zahrnuje posouzení z pohledu dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny. K principu rovnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že se nejedná o kategorii absolutní, nýbrž relativní (srov. Pl. ÚS 22/92).

4. Je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti nepředstavuje-li daň, poplatek nebo jiná peněžitá sankce případný zásah do práva vlastnického (čl. 11 Listiny), je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivce státu, vůči majetkovému substrátu jednotlivce, nabývá škrtícího (rdousícího) působení. Jinými slovy ke škrtícímu (rdousícímu) působení dochází, má-li posuzovaná daň, poplatek nebo peněžitá sankce ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zejména v novější judikatuře v určitých případech v daňové oblasti provádí test proporcionality (např. při zásahu do práva na ochranu soukromí), nebo test racionality (např. při zásahu do práva na podnikání). 

Navrhovaná právní úprava je z výše uvedených hledisek plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky, a to i s judikaturou Ústavního soudu, vztahující se k této problematice.

4. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii

Navrhovaná právní úprava v oblasti daně z přidané hodnoty je plně slučitelná s právem Evropské unie a ustanovení navrhované právní úpravy nezakládají rozpor s primárním právem Evropské unie ve světle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.

Předkládaný návrh zákona zapracovává do zákona o dani z přidané hodnoty následující směrnice Rady, kterou se mění směrnice o dani z přidané hodnoty s účinností od 1. ledna 2025:

· směrnice Rady (EU) 2020/285 ze dne 18. února 2020, kterou se mění směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, pokud jde o zvláštní režim pro malé podniky, a nařízení (EU) č. 904/2010, pokud jde o správní spolupráci a výměnu informací za účelem sledování správného uplatňování zvláštního režimu pro malé podniky
· směrnice Rady (EU) 2022/542 ze dne 5. dubna 2022, kterou se mění směrnice 2006/112/ES a (EU) 2020/285, pokud jde o sazby daně z přidané hodnoty.

S poukazem na sekundární právo Evropské unie lze konstatovat, že také v tomto ohledu předkládaná právní úprava respektuje závazky, které pro Českou republiku v této oblasti z členství v Evropské unii vyplývají.

4.1. Listina základních práv Evropské unie
Součástí práva Evropské unie je od změn základních smluv provedených tzv. Lisabonskou smlouvou (publikovanou ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 111/2009 Sb. m s.) i Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina práv EU“). Ta má podle čl. 6 Smlouvy o Evropské unii charakter primárního práva. Důvodem pro přijetí Listiny práv EU byla dlouhodobě kritizovaná absence nástroje práva Evropské unie, který by subjektům (adresátům) práva Evropské unie poskytoval jednoznačné garance jejich základních práv a svobod, a paradoxní situace, kdy členské státy Evropské unie byly při aplikaci a implementaci práva Evropské unie vázány lidskoprávními závazky vyplývajícími buď z jejich vlastního ústavního práva (v kontextu České republiky z Listiny základních práv a svobod) nebo z jejich mezinárodněprávních závazků (zejména z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, viz část 6.1 této důvodové zprávy), avšak samy instituce Evropské unie při vytváření a aplikaci práva Evropské unie podobným korektivem vázány nebyly.
 Ustanoveními Listiny práv EU jsou proto primárně vázány orgány a instituce Evropské unie (viz čl. 52 odst. 5 Listiny práv EU: [u]stanovení této [Listiny], která obsahují zásady, mohou být prováděna legislativními a exekutivními akty přijímanými orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a akty členských států, provádějí-li právo Unie, při výkonu jejich pravomocí. Před soudem se jich lze dovolávat pouze pro účely výkladu a kontroly zákonnosti těchto aktů.).

Je nutné zdůraznit, že ustanovení Listiny práv EU jsou pro instituce a úřady členských států závazné pouze v rozsahu, ve které provádějí právo Evropské unie. S ohledem na stále větší provázanost právních řádů členských států včetně České republiky s právem Evropské unie je ovšem třeba při posuzování, zda konkrétním legislativním návrhem dochází k aplikaci práva Evropské unie, postupovat maximálně obezřetně, rovněž při vědomí toho, že Soudní dvůr Evropské unie to, co vše je prováděním práva Evropské unie, vykládá tradičně široce, a je rovněž třeba mít na paměti povinnost podpory uplatňování Listiny práv EU členskými státy podle jejího čl. 51 odst. 1, včetně aplikace v rámci legislativního procesu. Ustanovení Listiny práv EU je logicky třeba zohledňovat zejména při přípravě návrhů právních předpisů, které mají implementační charakter.

V tomto smyslu je předloženou novelu třeba hodnotit jako převážně neimplementační normu. U souvisejících navržených změn dalších právních předpisů je pro posuzování souvislosti s právem Evropské unie nutné mít na paměti, že i na právní nástroje, které jsou na primární implementační normě zdánlivě nezávislé, ale které však ve výsledku slouží k zajištění efektivního uplatňování práva Evropské unie, Soudní dvůr Evropské unie v rámci přezkumu nahlíží jako na implementační nástroje práva EU (viz rozsudek ve věci C-617/10 Åklagaren v. Hans Åkerberg Fransson). To se obecně týká mj. i obecných procesních předpisů, kterými se řídí úřady členských států aplikující úpravu ve zvláštních zákonech.

Ke vztahu Listiny práv EU a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze říci obecně tolik, že Listina práv EU z Úmluvy ideově i obsahově vychází a že se oba instrumenty materiálně do značné míry překrývají. Úmluva je klasickou lidskoprávní úmluvou, mezi jejíž nepopiratelné přednosti patří dlouhá historie aplikační praxe a zavedená judikatura; právě její stáří a stáří jejích ustanovení však znamená, že Evropský soud pro lidská práva musí, chce-li poskytovat účinnou ochranu stěžovatelům, ochranu řady „modernějších“ práv (např. práva na příznivé životní prostředí nebo práva na dobrou správu) dovozovat z původních článků jejich rozšířenou interpretací, což v mnoha ohledech stěžuje aplikaci Úmluvy a/nebo je vnímáno jako kontroverzní. Naproti tomu Listina práv EU obsahuje celkem 50 materiálních článků poskytujících ochranu konkrétním právům nebo principům. Ke svému vztahu k Úmluvě Listina práv EU sama v čl. 52 odst. 3 konstatuje, že [p]okud tato [Listina] obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená Úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu. Ve stejné věci tak může Evropský soud pro lidská práva, poskytující ochranu právům plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a Soudní dvůr Evropské unie poskytující ochranu právům plynoucích z Listiny práv EU dojít k odlišným závěrům, jako se tomu stalo například při posuzování českých předpisů o důchodovém pojištění, které poskytovaly při stanovení důchodového věku zvýhodnění ženám (oproti mužům), a dále ženám vůči jiným ženám podle počtu dětí, resp. oproti ženám bezdětným. Zatímco Evropský soud pro lidská práva v případě Andrle proti České republice porušení zákazu diskriminace v rozsahu chráněném čl. 14 Úmluvy neshledal, Soudní dvůr Evropské unie v případě C-401/11 Soukupová proti Ministerstvu zemědělství shledal, že české právo coby nástroj implementující politiku Evropské unie podporující dřívější odchod do důchodu v sektoru zemědělství porušuje zákaz diskriminace v rozsahu čl. 21 Listiny práv EU ve smyslu rovného přístupu k dřívějšímu odchodu do důchodu bez ohledu na věk, pohlaví či množství vychovaných dětí.

Z výše uvedeného plyne, že základní rozsah práv chráněných Listinou práv EU vyplývá primárně z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a Listina práv EU obsah některých z nich dále rozvíjí; na tato práva je třeba se v rámci testu souladu navrhované právní úpravy s Listinou práv EU soustředit především, neboť, jak bylo uvedeno výše, souladu navrhované právní úpravy s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod se věnuje část 6.1 této důvodové zprávy. 

4.1.1. Konkrétní Listinou práv EU garantovaná práva
Ve vztahu k předloženému návrhu zákona je třeba se primárně soustředit na čl. 41 (právo na řádnou správu) a čl. 47 (právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces) Listiny práv EU. 

Listina práv EU na rozdíl od Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně v čl. 41 zakotvuje právo na řádnou správu, zahrnující primárně, že [k]aždý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě a dále právo na to být vyslechnut, přístup ke spisu, povinnost správních orgánů odůvodňovat rozhodnutí a rovněž právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Všechna tato práva jsou subjektům v České republice garantována v obecné rovině na ústavní úrovni a dále pak v ustanoveních správního a daňového řádu a též specificky zákonem č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Zatímco čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo na přístup spravedlivý proces výslovně pouze v civilních a trestních věcech a jeho aplikace i na správní řízení včetně daňového vychází z rozsudku Ferrazzini (viz dále), čl. 47 Listiny práv EU se vztahuje obecně na všechny možné spory týkající se práv vyplývajících z Listiny práv EU a garantuje mj. právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Přezkum rozhodnutí správce daně bude podle navržené úpravy probíhat obvyklým způsobem, tj. přezkumem ve správním soudnictví. Ochranu práv subjektů ve správním soudnictví garantuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

4.1.2. Celkové zhodnocení navržené právní úpravy

Předložený návrh zákona je v rozsahu implementační i neimplementační části v souladu s Listinou práv EU.

5. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Vztah tzv. prezidentských mezinárodních smluv vůči vnitrostátním právním předpisům je vymezen v čl. 10 Ústavy, kde je princip aplikační přednosti těchto mezinárodních smluv výslovně stanoven. Stanoví-li tedy tzv. prezidentská mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Článek 10 Ústavy tak zaručuje, že při případném nesouladu vnitrostátního práva s tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou musí být respektována tzv. prezidentská mezinárodní smlouva. Mezinárodní smlouvy upravující daně přitom mají vždy povahu tzv. prezidentských mezinárodních smluv (čl. 49 písm. e) Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny). Ústavní soud navíc v nálezu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. rozhodl, že si tehdy platné mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách zachovávají hierarchickou přednost před zákonem.

5.1. Úmluva o ochraně lidských práv
Pokud jde o aplikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) v oblasti daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů, je třeba zajistit soulad daňových předpisů s touto úmluvou hned v několika oblastech.

5.1.1. Právo na spravedlivý proces

Pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces, které je zaručeno ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrazzini proti Itálii ze dne 12. července 2001, stížnost č. 44759/98. Podle tohoto rozhodnutí daňové záležitosti dosud tvoří součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, přičemž veřejný charakter vztahu mezi daňovým poplatníkem a daňovým úřadem nadále převládá. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tak podle názoru Evropského soudu pro lidská práva na samotné daňové řízení v rozsahu, v němž se týká zjištění a stanovení daně, nevztahuje, neboť se nejedná o řízení o občanských právech a závazcích.

Jelikož však za nedodržení daňových povinností hrozí daňovému subjektu sankce, na hmotněprávní i procesní aspekty s ní související se použijí ustanovení Úmluvy, která se vztahují na trestní obvinění. Je proto třeba při posuzování souladu navrhované právní úpravy v oblasti daňových předpisů s Úmluvou přihlédnout i k trestním aspektům článku 6, ale i k článku 7 Úmluvy nebo k článku 2 a 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento přístup byl potvrzen i Evropským soudem pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Jussila proti Finsku ze dne 23. listopadu 2006, stížnost č. 73053/01. Článek 6 odst. 1 Úmluvy sice hovoří o trestním obvinění, nikoliv o řízení o uložení sankce za nesplnění povinnosti, jde však o autonomní pojem práva Úmluvy, který může mít (a také má) jiný obsah než obdobný pojem vnitrostátního práva. Slučitelnost s tímto, ale i dalšími ustanoveními Úmluvy, zejména s požadavkem na uložení trestu (v tomto případě sankce) jen na základě zákona nebo na právo nebýt souzen nebo potrestán (sankciován) dvakrát v téže věci, je přitom zajištěna možností daňového subjektu bránit se takovému jednání jako nesprávnému postupu správce daně obdobně, jak je popsáno ve smyslu ochrany proti svévoli dle článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Jedná se tedy jak o využití řádných i mimořádných opravných prostředků, tak o možnost domoci se soudní ochrany ve správním soudnictví v případě, že dojde k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu. Daňový subjekt se tedy může obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Takové soudní řízení přitom v zásadě respektuje základní principy uvedené v článku 6 Úmluvy.

Přestože tedy na daňové řízení v rozsahu, v němž se týká zjištění a stanovení daně, není možno aplikovat ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v řízení o sankci za nesplnění daňové povinnosti naopak musí být všechny aspekty práva na spravedlivý proces zachovány.

Navrhovaná právní úprava nijak neomezuje možnost domoci se soudní ochrany, která proto zůstává i v tomto případě zajištěna. Lze tedy říci, že navrhovaná právní úprava je v souladu s požadavkem Úmluvy na zajištění práva na spravedlivý proces.
5.1.2. Ochrana majetku 

Z výše uvedeného rozhodnutí ve věci Ferrazzini proti Itálii dále vyplývá, že článek 1 Protokolu č. 1, týkající se ochrany majetku, vyhrazuje státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní. Státům je tedy umožněno přijmout zákony, kterými ukládají povinnost platit daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, avšak s určitým omezením vyplývajícím z požadavku na respektování samotné podstaty vlastnického práva, do kterého je uložením daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění zasahováno. Takový zásah do vlastnického práva proto musí odpovídat požadavkům zákonnosti, legitimity a proporcionality.

Požadavek zákonnosti je naplněn tehdy, pokud je zásah umožněn právním předpisem, který je v souladu s ústavním pořádkem, je dostupný, předvídatelný a obsahuje záruky proti svévoli.

· Posouzení ústavnosti navrhované právní úpravy je provedeno výše v bodu 3 obecné části důvodové zprávy. Z hlediska Úmluvy přitom hraje roli jen zjevná neústavnost, případně neústavnost potvrzená příslušným orgánem (Ústavním soudem), jehož rozhodnutí nejsou právním předpisem respektována (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice ze dne 3. července 2014, stížnost č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09).

· Dostupnost daňových předpisů (v širokém slova smyslu) je zajištěna vyhlášením ve Sbírce zákonů. Vzhledem ke skutečnosti, že daně a poplatky (resp. jiná obdobná peněžitá plnění) lze ukládat pouze na základě zákona, což je zaručeno i na ústavní úrovni čl. 11 odst. 5 Listiny, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že všechny základní povinnosti daňového subjektu jsou upraveny na zákonné úrovni, a požadavek dostupnosti je tudíž naplněn.

· Otázka předvídatelnosti tuzemských daňových předpisů (v širokém slova smyslu) byla v minulosti opakovaně řešena Evropským soudem pro lidská práva (např. rozsudky ve věci AGRO-B, spol. s r. o., proti České republice ze dne 1. února 2011, stížnost č. 740/05 nebo CBC-Union, s. r. o., proti České republice ze dne 20. září 2005, stížnost č. 68741/01), kde byla jejich předvídatelnost potvrzena. Předvídatelnost daňového předpisu souvisí s tím, nakolik je povinnost v právním textu jednoznačně formulována. Navrhovaná úprava formuluje požadavky na jednotlivé daňové subjekty jednoznačně, a tedy i požadavek předvídatelnosti je naplněn.

· Záruku proti svévoli a účinnou obranu proti nesprávnému postupu správce daně představují primárně řádné opravné prostředky podle daňového řádu. Povinností správce daně je přitom v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu uvést ve svém rozhodnutí poučení o tom, zda je možné proti danému rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává a zároveň upozornit na případné vyloučení odkladného účinku. Pokud by toto poučení bylo nesprávné, neúplné nebo by zcela chybělo, je to spojeno s důsledky pro bono daného daňového subjektu (srov. § 110 odst. 1 daňového řádu). Vedle řádných opravných prostředků lze využít i mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu, upravených v § 117 a násl. Kromě toho připouští daňový řád i jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu) a podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu). Teprve tehdy, dojde-li k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu, může se daňový subjekt obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Riziko svévole je tak díky existenci opravných prostředků, ale i díky možnosti obrátit se na soud eliminováno v nejvyšší možné míře, což platí obecně pro všechny daňové předpisy. Lze tedy konstatovat, že navrhovaná právní úprava nemění možnost daňových subjektů využít opravných prostředků, a tím je zajištěna slučitelnost návrhu úpravy s tímto požadavkem Úmluvy.
Požadavek legitimity znamená, že je nezbytné zajistit, aby zásah, ke kterému má na základě právního předpisu dojít, sledoval legitimní cíle ve veřejném nebo obecném zájmu. Aby byl požadavek legitimity naplněn, je třeba tyto cíle specifikovat. Legitimním cílem je přitom každý cíl, který zákonodárce za cíl prohlásí, neboť neexistuje žádný, ani příkladný výčet takových cílů, jež by zákonodárce omezoval. Cílem návrhu zákona je zejména povinná transpozice nových právních předpisů Evropské unie v oblasti daně z přidané hodnoty.

Proporcionalita (přiměřenost) jako poslední požadavek se na poli čl. 1 Protokolu č. 1 váže k tomu, že jednotlivec nesmí být nucen nést nadměrné individuální břemeno, typicky takové, které ohrožuje samotnou jeho existenci v rovině majetkových poměrů (hrozba ukončení podnikání či úpadku u právnické nebo fyzické osoby), včetně zabezpečování obživy pro sebe a pro rodinu v případě fyzické osoby. Sazby daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, stejně jako výše případných pokut, by proto neměly být likvidační (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mikrotechna, s. r. o., proti České republice ze dne 28. května 2008, stížnost č. 23177/04 nebo rozsudek ve věci ORION-Břeclav, s. r. o., proti České republice ze dne 13. ledna 2004, stížnost č. 43783/98). To, zda navrhovaná právní úprava nepovede k tzv. škrtícímu (rdousícímu) efektu, je přitom třeba posuzovat i ve vztahu k ústavnímu pořádku (viz výše). S ohledem na charakter navrhovaných opatření nelze ve vztahu k tomuto návrhu zákona hovořit o rdousícím účinku.

Zákaz diskriminace vyjádřený v článku 14 Úmluvy směřuje proti takovému zacházení, kdy by s osobami, které jsou ve stejném nebo obdobném postavení, bylo zacházeno nerovně, nebo naopak, kdy by s osobami, které se nacházejí v odlišném postavení, bylo zacházeno stejně. Pokud by tento přístup neměl žádné opodstatnění, tedy pokud by nebyl opřen o žádný legitimní a objektivní důvod, byl by diskriminační. Návrh zákona nerozlišuje daňové subjekty podle jejich pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství, politického a jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Navrhovaná právní úprava je tak v souladu s požadavkem Úmluvy zakazujícím diskriminaci. Lze tak konstatovat, že návrh zákona nezavádí žádné opatření, na základě kterého by byl zákaz diskriminace porušen.
V rámci celkového zhodnocení navržené právní úpravy v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze konstatovat, že s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je navrhovaná právní úprava plně slučitelná s touto Úmluvou. 

5.1.3. Další dotčená ustanovení 

S požadavkem záruky proti svévoli, uvedeném v předchozím bodě, úzce souvisí ustanovení článku 13 Úmluvy, které deklaruje právo na účinný vnitrostátní prostředek nápravy v případě porušení práva zaručeného Úmluvou. Ten je při správě daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění zajištěn možností využít řádné i mimořádné opravné prostředky a kromě toho i další prostředky, jako jsou námitky, stížnost nebo podnět na nečinnost, popř. možností domáhat se soudní ochrany, a také právem domáhat se náhrady škody a nemajetkové újmy, která byla porušením základního práva chráněného Úmluvou způsobena. Z tohoto hlediska je tedy soulad navrhované úpravy s Úmluvou zajištěn.

Zákaz diskriminace vyjádřený v článku 14 Úmluvy směřuje proti takovému zacházení, kdy by s osobami, které jsou ve stejném nebo obdobném postavení, bylo zacházeno nerovně, nebo naopak, kdy by s osobami, které se nacházejí v odlišném postavení, bylo zacházeno stejně. Pokud by tento přístup neměl žádné opodstatnění, tedy pokud by nebyl opřen o žádný legitimní a objektivní důvod, byl by diskriminační. I tento princip je v rámci návrhu předkládaného zákona plně respektován.

5.2. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), zakotvuje

· v článku 2 odst. 3 právo domáhat se ochrany před případným zásahem do práv garantovaných Paktem,

· v článku 3 zákaz diskriminace na základě pohlaví,

· v článku 14 a 15 právo na spravedlivý proces v trestních věcech,
· v článku 17 zákaz svévolných zásahů do soukromého života a

· v článku 26 zákaz diskriminace na základě dalších důvodů.

Tato práva mají zásadně stejný obsah jako obdobná práva zakotvená v Úmluvě, která byla posuzována výše. Výjimkou je zákaz diskriminace dle článku 26 Paktu. Zatímco zákaz diskriminace zakotvený v Úmluvě má povahu akcesorického práva (tedy se ho lze dovolat pouze spolu s porušením jiného práva), v případě Paktu má zákaz diskriminace povahu neakcesorickou, a tedy se jej lze dovolat přímo. Zhodnocení vztahu k zákazu diskriminace provedené v části 5. 1. však nezáviselo na tom, zda má toto právo akcesorickou nebo neakcesorickou povahu. Na základě tohoto zhodnocení tedy lze dovodit, že navržená právní úprava je v souladu s článkem 26 Paktu.

S odkazem na výše uvedenou argumentaci k Úmluvě tedy lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s Paktem.
5.3. Závěr

S ohledem na to, že návrh zákona respektuje výše uvedené požadavky, lze jej považovat za slučitelný s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

6. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy

6.1. Dopady v případě transpozice úpravy v oblasti zvláštního režimu pro malé podniky
6.1.1. Dopady na veřejné rozpočty
Na základě odhadů Generálního finančního ředitelství budou dopady na veřejné rozpočty stran úprav informačního systému správce daně ve výši 50 mil Kč bez daně z přidané hodnoty. Tyto výdaje budou zahrnuty do schválených výdajových limitů Finanční správy ČR.
6.1.2. Dopady na správce daně

Vzhledem k nové úpravě, kterou přináší změny v oblasti režimu pro malé podniky, dojde k nárůstu práce u správce daně, a to zejména z titulu registrace osob povinných k dani se sídlem v tuzemsku pro režim pro malé podniky v jiném členském státě. Nebudou se však z tohoto titulu navyšovat personální kapacity.
6.1.3. Dopady na daňové subjekty
Z pohledu daňových subjektů může dojít k počátečním drobným nákladům z titulu změny počítání obratu z 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců na 1 kalendářní rok, ty budou však spojené pouze s náběhem nového systému. Vzhledem k tomu, že využití režimu pro malé podniky v jiném členském státě je dobrovolné, je pouze na osobě povinné k dani se sídlem v tuzemsku, zda bude chtít tento režim využít či nikoli. Pokud jej využije, musí počítat s náklady plynoucími z tohoto režimu (povinnost registrace, podávání kvartálních hlášení). Naopak pro osoby povinné k dani se sídlem v jiném členském státě může dojít využitím režimu pro malé podniky v tuzemsku ke snížení nákladů, protože mohou využít osvobození do limitu 2 mil. Kč, tedy se tedy stát plátci a plnit povinnosti s tím související.
6.2. Dopady v případě změn reagujících na poznatky z aplikační praxe a judikatury
6.2.1. Dopady na veřejné rozpočty
Vzhledem k charakteru navržených změn v zákoně o dani z přidané hodnoty, které nemají bezprostřední vliv na výši daně, nemění se ani výše nebo počet sazeb daně, se, s výjimkou oprav základu daně v případě nedobytné pohledávky (při nezaplacení zdanitelného plnění) a elektronizace v případě vracení daně cestujícím, nepředpokládá výrazný fiskální dopad těchto změn na veřejné rozpočty.
Nárok na odpočet daně při registraci plátce

Lze očekávat, že rozšíření možnosti uplatnění nároku na odpočet daně i na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem, bude mít v dlouhodobějším časovém úseku mírný negativní dopad na celkový výběr daně z přidané hodnoty. Dopad na státní rozpočet však nelze podrobněji kvantifikovat z důvodu, že se jedná o limitovanou množinu transakcí a data v požadované struktuře nejsou dostupná.
Zrušení specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností

Při zrušení specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností se dá očekávat pozitivní dopad na obce a příspěvkové organizace, ale i pro kraje, neziskové organizace (např. školy), zdravotnická zařízení i všechny, kteří vykazují kombinované/smíšené využití dlouhodobého majetku, neboť výhody ze zavedení tohoto institutu do zákona dani z přidané hodnoty v roce 2011 stran veřejnoprávních a obdobných subjektů jsou striktně podle judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu již aktuálně minimální, resp. záporné. Při zachování této úpravy by se očekával negativní dopad na zmíněné subjekty, výstavba by totiž byla bezdůvodně „dražší“, neboť při výstavbě nové budovy na vlastním pozemku plátce částka daně z přidané hodnoty vypočtená z hodnoty pozemku zahrnutého do základu daně významně ovlivní financování celého projektu z dotačních prostředků.

Oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky

Změny týkající se nedobytných pohledávek, zejména rozšíření definice dlužníka, budou mít negativní dopad na inkaso veřejných rozpočtů. Na základě dostupných údajů však není možné s jistotou explicitně určit výši tohoto negativního dopadu, který se bude měnit v souvislosti s ekonomickým cyklem (v recesi bude negativní dopad silnější). Na základě dostupných údajů lze odhadovat, že celkový negativní dopad navrhovaného opatření může dosáhnout částky v řádu až jednotek mld. Kč ročně na úrovni veřejných rozpočtů. 

Zrušení institutu vracení daně osobám se zdravotním postižením 

Zrušení tohoto institutu bude mít pozitivní dopad na inkaso daně z přidané hodnoty v odhadované výši 0,1 mld. Kč ročně na úrovni veřejných rozpočtů. Na druhou stranu však bude zrušení vracení daně osobám se zdravotním postižením kompenzováno na straně dávek v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí, kterému bude alokována potřebná částka do kapitoly 313 – MPSV.
Osvobození vývozu zboží, které má být odneseno v osobním zavazadle cestujícího, a vrácení daně cestujícímu

Zavedení povinného elektronického zasílání údajů Celní správě České republiky a s tím související datové uložiště na straně Celní správy České republiky a webový klient pro možnost přímé komunikace prodejce s Celní správy České republiky bez využití třetí strany (zprostředkovatelů) se podle odhadů Celní správy České republiky pohybuje mezi 5 až 6 mil. Kč. 
6.2.2. Dopady na správce daně

Oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky

Oproti stávající úpravě je institut opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky novou úpravou rozšířen o pohledávky s dosud neskončeným řízením. Toto pravděpodobně bude mít za následek větší počet podaných daňových přiznání a tudíž větší administrativní zátěž pro správce daně.

Zrušení institutu vracení daně osobám se zdravotním postižením 

Tím, že se navrhuje zrušit institut vracení daně osobám se zdravotním postižením v zákoně o dani z přidané hodnoty a řešit tuto dávku skrze právní předpisy a orgány spadající do působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, se dá čekat pokles administrativních nákladů a soustředění dotčené problematiky na jednom místě.
Osvobození vývozu zboží, které má být odneseno v osobním zavazadle cestujícího, a vrácení daně cestujícímu

Na straně Celní správy České republiky je třeba očekávat nárůst práce z titulu elektronizace procesů v oblasti vracení daně cestujícím, který by měl být vykompenzován snížením potvrzování papírových dokladů o prodeji. Rovněž lze zmínit, že již dnes obdobný systém funguje pro zprostředkovatele, kteří dobrovolně s Celní správou České republiky spolupracují, tudíž se nejedná pro Celní správu ČR o zcela novou záležitost. Dojde sice k rozšíření subjektů, které do tohoto systému spadnou, avšak zároveň bude mít Celní správa České republiky k dispozici data v elektronické formě a lze předpokládat minimalizaci potvrzování výstupu zboží na papírových dokladech o prodeji.

6.2.3. Dopady na daňové subjekty
Nárok na odpočet daně při registraci plátce

Očekává se pozitivní dopad na územní samosprávné celky, jelikož cílem navržené úpravy je rozšířit možnost uplatnění nároku na odpočet daně i na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem.

Zrušení specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností

Úprava ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu by nebyla pro plátce výhodou, ale naopak by byla zatěžující. Navrhované zrušení specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností dopadne převážně na velké množství obcí i příspěvkových organizací, krajů. Očekává se pozitivní dopad na územní samosprávné celky, a to z toho důvodu, že pokud by ke zrušení této úpravy nedošlo, zejména u obcí, které vlastní pozemky z různých titulů, by to znamenalo, že u nich může nastat i dodanění pozemku, což je vnímáno jako dodatečný náklad pro obce ve srovnání se situací, kdyby docházelo k uplatňování odpočtu daně v částečné výši jen ze stavebních prací.

Oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky

Navrhovaná právní úprava mění možnost provedení opravy základu daně ve vyjmenovaných případech na povinnost, což může mít z administrativního hlediska negativní dopad na daňové subjekty. Zároveň však dochází ke zkrácení doby uplynulé od vydání prvního exekučního příkazu v příslušném řízení, podmiňující provedení opravy základu daně, při současném zachování principů, na kterých stávající ustanovení § 46 zákona o dani z přidané hodnoty stojí, což má pro daňové subjekty pozitivní efekt. Pozitivním jevem pro daňové subjekty je též odstranění „tvrdých“ zákazů provedení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky.

Osvobození vývozu zboží, které má být odneseno v osobním zavazadle cestujícího, a vrácení daně cestujícímu

Pokud se prodávající rozhodne umožnit kupujícímu ze třetí země daň postupem v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty vrátit, bude mít novou povinnost posílat data z dokladu o prodeji Celní správy České republiky. Zároveň však nebude muset vystavovat listinný doklad o prodeji, pokud si jej kupující nevyžádá.

Veškeré výdaje Finanční a Celní správy ČR uvedené v této kapitole budou zajištěny v kapitole 312 – MF.

7. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí
Navrhovaná právní úprava nemá negativní sociální dopady, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, ani dopady na ochranu práv dětí či dopady na životní prostředí. Žádná speciální úprava vztahující se k těmto oblastem se návrhem zákona neupravuje.
Zrušení institutu vracení daně osobám se zdravotním postižením, kdy se jedná o speciální ustanovení, které nemá oporu ve směrnici o dani z přidané hodnoty ani žádném dalším právním předpisu Evropské unie, se dotkne osob se zdravotním postižením při nákupu motorového vozidla. V oblasti dávek v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí existuje speciální dávka státní sociální podpory týkající se této oblasti. Tudíž nedochází ke komplexnímu zrušení podpory při nákupu motorových vozidel u osob se zdravotním postižením.

8. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovanou právní úpravou se nemění stávající zpracování osobních údajů.
9. Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)

Na základě provedené analýzy navrhované regulace z hlediska identifikace korupčních rizik a jejich eliminace lze podle jednotlivých kritérií uvést následující.

9.1. Přiměřenost

Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působností jako takový, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě takového ustanovení vždy poměřuje nutnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo.

Navržená právní úprava nemění kompetence správních orgánů.

9.2. Standardnost

Z hlediska kritéria standardnosti se uvádí, že odchylky od stávajících postupů, které by zvyšovaly korupční potenciál navrhované právní úpravy, nejsou shledávány.

9.3. Efektivita

K uložení, kontrole a vynucování splnění povinnosti při správě daní je věcně a místně příslušný správce daně. Správce daně obvykle disponuje podklady pro vydání daného rozhodnutí, ale i potřebnými odbornými znalostmi, čímž je zaručena efektivní implementace dané regulace i její efektivní kontrola, případně vynucování. Nástroje kontroly a vynucování jsou v oblasti správy daní upraveny jako obecné instituty daňového řádu.

9.4. Odpovědnost

Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem.

Odpovědnou osobou na straně správce daně, resp. jiného správního orgánu je v daňovém řízení vždy úřední osoba. Určení konkrétní úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů, resp. organizačního uspořádání konkrétního správního orgánu, přičemž popis své organizační struktury je správní orgán povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Totožnost konkrétní úřední osoby je přitom seznatelná zákonem předvídaným postupem (srov. § 12 odst. 4 daňového řádu); úřední osoba je povinna se při výkonu působnosti správního orgánu prokazovat příslušným služebním průkazem.

9.5. Opravné prostředky

Možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v tuzemsku zakotvuje v obecné rovině daňový řád. Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 109 a násl. daňového řádu). V souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu má správce daně povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného subjektu uvedenými v § 110 odst. 1 daňového řádu. Existuje také možnost užití mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu (srov. § 117 a násl. daňového řádu). Vedle opravných prostředků daňový řád připouští rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu), podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu).

9.6. Kontrolní mechanismy

Oblast daňového práva se pohybuje v procesním režimu daňového řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí.

Soustavy orgánů vykonávajících správu daní současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní náhrady škody, za níž v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu odpovídá stát.

Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti. Informace o poměrech daňových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti pod hrozbou pokuty do výše 500 000 Kč a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Tím ovšem nemůže být dotčeno právo samotného daňového subjektu na informace o něm soustřeďované. Toto právo je realizováno prostřednictvím nahlížení do spisu a osobních daňových účtů. Získání informací je daňovým subjektům umožněno také prostřednictvím daňové informační schránky podle § 69 daňového řádu.

Navrhovanou právní úpravou nejsou zaváděny nové represivní nástroje zaměřené na eliminaci korupčních rizik.

Z hlediska transparence a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Vedle obecného trestněprávního protikorupčního rámce lze blíže připomenout aspekty protikorupčního rámce spojené se státní službou. Účinná jsou také opatření daňového práva. Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti a daňové mlčenlivosti. Další represivní sankce jsou stanoveny trestním zákoníkem v případě, že jednání konkrétní úřední osoby nebo skupiny úředních osob naplní podstatu trestného činu, například trestný čin přijetí úplatku.

9.7. Transparentnost

Z hlediska transparentnosti a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

10. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu ve smyslu usnesení vlády č. 343/D z roku 2015.

11. Zhodnocení dopadů na rodiny

Navrhovaná právní úprava nemá přímé dopady na rodiny.

12. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky

Navrhovaná právní úprava nemá územní dopady. Z hlediska dopadů na územní samosprávné celky tak navrhovaná novela nezasahuje do jejich práv či povinností, ani se nedotkne výkonu jejich agendy v rámci přenesené působnosti. Úpravy se dotknou fungování územních samosprávných celků stejně jako ostatních plátců a osob povinných k dani. Daná úprava nemá žádný specifický dopad na územní samosprávné celky jako takové.

Nárok na odpočet daně při registraci plátce

Očekává se pozitivní dopad na územní samosprávné celky, jelikož navrhovaná změna reaguje na požadavky uplatněné především obcemi. Rozšíření možnosti uplatnění nároku na odpočet daně při registraci se dotkne osob povinných k dani, včetně obcí, při významnějších investičních akcích v delších časových obdobích. Cílem úpravy je rozšířit možnost uplatnění nároku na odpočet daně i na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem. Ostatní podmínky stanovené v současném znění § 79 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty nejsou touto změnou dotčeny.

Zrušení specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností

Úprava ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu by nebyla pro plátce výhodou, ale naopak zatěžující. Navržená právní úprava dopadne převážně na velké množství obcí i příspěvkových organizací, krajů. Očekává se pozitivní dopad na územní samosprávné celky, a to z toho důvodu, že pokud by ke zrušení této úpravy nedošlo, zejména u obcí, které vlastní pozemky z různých titulů, by to znamenalo, že u nich může nastat i dodanění pozemku, což je vnímáno jako dodatečný náklad pro obce ve srovnání se situací, kdyby docházelo k uplatňování odpočtu daně v částečné výši jen ze stavebních prací.
13. Zhodnocení souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy (DPL)

V rámci této kapitoly je zhodnocen soulad navrhovaného právního předpisu s hlavními deseti zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy.

13.1. Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)

Navržená právní úprava nepředepisuje konkrétní podobu „služeb“ spojených se správou daně z přidané hodnoty. Jde tak pouze o úpravu stávajících služeb, které jsou poskytovány již na základě stávající procesně-právní úpravy obsažené v daňovém řádu jak analogově, tak elektronicky a tyto služby nedoznávají v tomto ohledu změn.

V obecné rovině pak lze konstatovat, že návrh naplňuje tuto zásadu v maximálních intencích, které jsou mu právním řádem České republiky umožněny.
13.2. Maximální opakovatelnost a znovupoužitelnost údajů a služeb (princip only once)

Návrh zákona spadá do oblasti správy daní, proto jsou informace v něm chráněny daňovou mlčenlivostí podle § 52 a násl. daňového řádu. K významu zásady zachování mlčenlivosti lze uvést, že zákonná garance toho, že s informacemi poskytnutými daňovým subjektem bude nakládáno jako s důvěrnými a zásadně nezveřejnitelnými, je velmi důležitým faktorem pro právní jistotu daňových subjektů a pro realizaci jejich povinnosti tvrzení při správě daní. Povinnost zachovat mlčenlivost má za úkol zejména ochranu informací, které jsou během správy daní o konkrétním subjektu zjištěny, a je vysoce žádoucí, aby subjekt, který poskytl otevřeně údaje o své osobě a o svých finančních záležitostech a poměrech, měl záruku, že nedojde ke zneužití těchto (často velmi citlivých) informací. Zrušení této povinnosti by pak mělo zásadní dopady na správu daní, potažmo na fungování celého státu.

V případě získávání informací správcem daně pak návrh vychází z obecné úpravy daňového řádu, kde podle § 58 odst. 3 je správce daně oprávněn získat informace od jiných osob pouze v případě, kdy je nemůže získat z vlastních zdrojů nebo od jiného orgánu veřejné moci, což je zcela v souladu s touto zásadou.

Návrh pak naplňuje zásadu opakovatelnosti a znovupoužitelnosti údajů v intencích výše řečeného.
13.3. Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)

Tato zásada není návrhem zákona upravována, stávající právní úprava se řídí obecnými právními předpisy upravujícími tuto problematiku.

13.4. Sdílené služby veřejné správy

Navrhovaná právní úprava nepředpokládá odchylky od obecné právní úpravy při správě daní ani praxe orgánů Finanční správy České republiky nebo Celní správy České republiky.

13.5. Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy

Návrh zákona nestanoví, jakým způsobem má příslušný orgán veřejné moci zajistit to, aby jím poskytované služby řádně fungovaly. Vzhledem k tomu, že většina údajů z daňové oblasti podléhá mlčenlivosti, nedá se očekávat vysoká míra propojení systémů z oblasti správy daní a dalších informačních systémů.

13.6. Mezinárodní interoperabilita - budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru

Návrh zákona se sám o sobě netýká mezinárodní spolupráce a neupravuje budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru.

13.7. Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip nařízení o ochraně osobních údajů)

Návrh novely zákona o dani z přidané hodnoty je plně v souladu s touto zásadou. Blíže viz kapitola č. 9.

13.8. Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)

Zásada otevřenosti a transparentnosti je návrhem zákona naplněna v mezích základních zásad správy daní podle daňového řádu. Návrh zákona jako takový žádným způsobem neomezuje otevřenost a transparentnost.

13.9. Technologická neutralita

Návrh zákona neomezuje technické ani technologické prostředky, které mohou využívat dotčené subjekty.
13.10. Uživatelská přívětivost

Návrh zákona nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy při správě daní ani praxe orgánů Finanční správy České republiky nebo Celní správy České republiky.
II. Zvláštní část

K bodu 1 (Poznámka pod čarou č. 1)

Vzhledem k transpoziční povaze tohoto návrhu zákona dochází k doplnění odkazu na směrnici Rady (EU) 2020/285 ze dne 18. února 2020, kterou se mění směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, pokud jde o zvláštní režim pro malé podniky, a nařízení (EU) č. 904/2010, pokud jde o správní spolupráci a výměnu informací za účelem sledování správného uplatňování zvláštního režimu pro malé podniky v souladu s unijními požadavky.

K bodu 2 (§ 2a odst. 2)

Nové znění § 2a odst. 2 je vyvoláno zrušením pojmu osvobozená osoba, avšak z většiny jde pouze o legislativně-technickou úpravu pro lepší čitelnost. Současně dochází k narovnání situace tak, aby předmětná úprava byla v souladu se směrnicí o dani z přidané hodnoty.
Ke změně dochází v písmeni a), a to v návaznosti na čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice o dani z přidané hodnoty, který stanovuje, že se má jednat o osobu povinnou k dani, která uskutečňuje pouze dodání zboží nebo poskytnutí služby, u nichž daň není odpočitatelná. Dochází tedy k bližší specifikaci, že limit 326 000 Kč u pořízení zboží z jiného členského státu pro vynětí z předmětu daně se použije pouze v případě, že dané plnění uskutečnila osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, která není plátcem. To se však neuplatní v případě osoby, která uskutečňuje pouze plnění, u kterých by neměla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem a předchozím kalendářním roce překročila částku obratu 2 000 000 Kč nebo v aktuálním kalendářním roce překročila částku 2 536 500 Kč. Tím se narovnává stav se směrnicí o dani z přidané hodnoty. Současně tak osoba povinná k dani, která uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, je nově testována dle písm. a) tohoto ustanovení a tedy oproti stávající úpravě tak není samostatně uvedena ve výčtu osob. Příkladně u osoby povinné k dani, která uskutečňuje pouze osvobozené zdravotnické služby, jež nevstupují do obratu, nadále bude její pořízení zboží z jiného členského státu do limitu 326 000 Kč mimo předmět daně.

Ke změně v návaznosti na úpravu režimu pro malé podniky dochází (i) pokud její obrat v tuzemsku za předchozí kalendářní rok překročil částku 2 000 000 Kč nebo (ii) pokud její obrat v tuzemsku překročil v aktuálním kalendářním roce částku 2 536 500 Kč. v písmeni b). V případě osoby neusazené v tuzemsku se limit 326 000 Kč pro vynětí pořízení zboží z jiného členského státu z předmětu daně použije u osoby, která (i) není v tuzemsku a ani v ostatních členských státech plátcem, nebo (ii) pokud je osobou, která v tuzemsku využívá přeshraniční režim pro malé podniky a která jej může využívat (viz § 109bd). Opět se jedná na návaznost na čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice o dani z přidané hodnoty, kdy dochází i k nápravě se směrnicí o dani z přidané hodnoty tím, že pořizovatel zboží nesmí být registrován k dani v žádném jiném členském státu, tj. nikoliv jen ve státu usazení vzhledem k definici osvobozené osoby.

K bodu 3 (§ 4 odst. 1 písm. a))

Současná úprava pojmu „úplata“ zjevně matoucím způsobem rozděluje úplatu na dvě zdánlivé samostatné kategorie vymezené v bodu 1. a 2., přičemž z vymezení bodu 2. je zřejmé, že může nastat a v praxi často dochází ke kombinaci obou kategorií. Nová úprava se tak stává jednoznačnější a je v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a současně s čl. 73 směrnice o dani z přidané hodnoty.

Současné vymezení pojmu dotace k ceně zůstává do konce roku 2027 beze změny, neboť podle bodu 1 přechodných ustanovení se pro pojem „dotace přímo vázané k ceně plnění“ použije stávající vymezení pojmu dotace k ceně dle bodu 2. Věcně tak do konce roku 2027 nedochází k žádné změně v oblasti nahlížení na pojem „úplata“ či „dotace k ceně“.
Při výkladu pojmu „úplata“ je vždy nutno vycházet z příslušné judikatury Soudního dvora Evropské unie (např. z rozsudků C-263/15 Lajvér, C-16/93 Tolsma, C-267/08 SPŐ Landesorganisation Kärnten, C-174/00 Kennemer Golf a dalších). Z této judikatury vyplývá, že dodání zboží nebo poskytnutí služby se poskytuje za úplatu tehdy, pokud (i) mezi poskytovatelem a příjemcem existuje právní vztah, v jehož rámci dojde ke vzájemné výměně plnění, (ii) odměna obdržená poskytovatelem je skutečnou protihodnotou za dodání zboží nebo poskytnutí služby a (iii) existuje přímá souvislost mezi dodaným zbožím nebo poskytnutou službou a získanou protihodnotou. Podmínkou pro naplnění definice úplaty (ve smyslu existence přímé souvislosti mezi poskytnutým plněním a získanou protihodnotou) není poskytnutí protiplnění pouze příjemcem plnění, ale též i třetí osobou (např. rozsudky C-53/09 a C-55/09 Loyalty Management UK a Baxi Group, C-151/13 Le Rayon d´Or).
Podle článku 73 směrnice o dani z přidané hodnoty jsou součástí protiplnění zahrnovaného do základu daně i „dotace přímo vázané k ceně plnění“. Tento pojem není ve směrnici o dani z přidané hodnoty definován, a proto jeho věcnou a obsahovou náplň je nutno též čerpat z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Obdobně je tomu u výrazu „protiplnění“. Tuzemským ekvivalentem pojmu „dotace přímo vázaná k ceně plnění“ dosud byl v zákoně o dani z přidané hodnoty pojem „dotace k ceně“. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že obecně nejsou dotace zdaňovány, avšak ve specifických případech, kdy jsou naplněny znaky úplaty a existuje zde přímý vliv na cenu pro zákazníka, je třeba takové dotace jako součást úplaty zahrnout do základu daně. Z tohoto důvodu jak směrnice o dani z přidané hodnoty, tak zákon o dani z přidané hodnoty chápe dotace přímo vázané k ceně plnění jako specifickou součást úplaty. Soudní dvůr Evropské unie poskytl řadu vodítek pro posouzení dotace přímo vázané k ceně plnění. Zaprvé, dotace musí být zvláště vyplacena poskytovateli plnění (dotovanému orgánu) za účelem dodání určeného zboží nebo služby. Pouze v tomto případě může být dotace považována za protiplnění dodávky zboží nebo poskytnutí služby, a je tedy zdanitelná. Zadruhé, cena zboží nebo služby musí být ze zásady stanovena nejpozději v okamžiku vzniku zdanitelné skutečnosti. Zatřetí, je třeba poznamenat, že logickým následkem závazku vyplatit dotaci přijatého tím, kdo dotaci poskytuje, je právo na její vymáhání, přiznané příjemci v okamžiku, kdy příjemce provedl zdanitelné plnění. Tato vázanost mezi dotací a cenou musí jednoznačně vyplynout z posouzení okolností jednotlivých případů, které jsou na počátku vyplácení tohoto protiplnění. Naopak, není nutné, aby byla stanovena cena zboží nebo služby - nebo část ceny. Stačí, aby byla cena stanovitelná. Dotace přímo vázaná k ceně plnění by měla mít  přímý či nepřímý účinek snižující cenu. Podle Soudního dvora Evropské unie pojem „dotace přímo vázané k ceně plnění“ zahrnuje pouze dotace, které představují celková nebo částečná protiplnění dodání zboží nebo poskytnutí služeb a které jsou vypláceny třetími osobami prodávajícímu nebo poskytovateli.
Navrhuje se tedy definici úplaty, bez konkrétního vymezení pojmu „dotace k ceně“ s účinností od 1.1.2028, vymezit tak, aby přesněji odpovídala textu čl. 73 směrnice o dani z přidané hodnoty, zohledňovala závěry Soudního dvora Evropské unie a eliminovala pojmy (výrazy), na základě kterých zdaňování dotací záviselo čistě na formálních kritériích (typicky „jednotková cena plnění“). Definice pojmu již není rozdělena do dvou bodů, nýbrž je navržen text tak, aby z něj bylo zřejmé, že „dotace přímo vázaná k ceně plnění“ by měla být též poskytována v přímé souvislosti s plněním, což dosud ze zákonného textu jednoznačně nevyplývalo. 
Za dotace přímo vázané k ceně lze (stále, tj. i po 1.1.2028) považovat prostředky poskytované ze státního rozpočtu, z rozpočtů územních samosprávných celků, státních fondů, z grantů přidělených podle zvláštního zákona, z rozpočtu cizích státu, z grantů Evropské unie či z jiných obdobných programů, za předpokladu splnění výše uvedených podmínek, tj. že jsou přímo vázány k ceně plnění; z předmětu daně se tak vylučují ty dotace, kde uvedená vazba neexistuje. Původní definice dotace k ceně v zákoně o dani z přidané hodnoty uváděla, že dotací k ceně není dotace k výsledku hospodaření. Toto vyloučení platí stále, nicméně s ohledem na výše uvedené pouze v případě, že tato dotace nemá charakter úplaty. I v případě „dotací k výsledku hospodaření“ je totiž nutné vždy posoudit, zda v konkrétním individuálním případě nejsou naplněny parametry dotace přímo vázané k ceně plnění, resp. parametry úplaty. Primárně tedy není důležité to, jak je dotace nazvaná, ale jaký je její charakter (věcný obsah). Současně tak i dotace určená pouze a jen na pořízení dlouhodobého majetku nebude nadále považována za dotaci přímo vázanou k ceně. Zde je třeba uvést, že současná úprava tuto dotaci chybně váže pouze na dlouhodobý majetek, ačkoliv stejná logika se musí vztahovat i na ostatní majetek.
Vzhledem ke změnám, které tato úprava „dotace k ceně“ může vyvolat, se navrhuje v přechodných ustanoveních účinnost až od roku 2028. V tomto meziobdobí tak bude moci Generální finanční ředitelství informovat veřejnost ohledně změn, které může toto eurokonformní nahlížení na tento pojem způsobit, a dotčené subjekty tak měly možnost se přizpůsobit.
K bodu 4 (§ 4 odst. 1 písm. i))

K úpravě definice sídla dochází ze dvou důvodů. První je věcné rozšíření této definice rovněž na osobu nepovinnou k dani, a to zejména s ohledem na novou úpravu obsaženou v § 10ba odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy úpravy místa plnění při poskytnutí služby v oblasti kultury, umění, sportu, vědy, vzdělávání a zábavy osobě nepovinné k dani, která je přenášena nebo jinak virtuálně zpřístupňována. V případě osoby nepovinné k dani, se uplatní stejná kritéria pro zjištění usazení jako v případě osoby povinné k dani, tedy se postupuje v souladu s § 4 odst. 1 písm. i), resp. písm. h) zákona o dani z přidané hodnoty, jedná-li se o fyzickou osobu. Druhou změnou je pouhé formulační zpřesnění daného ustanovení.

K bodu 5 (§ 4 odst. 1 písm. m))

S ohledem na novou úpravu v oblasti režimu pro malé podniky dochází k vypuštění definice osvobozené osoby s tím, že tento pojem je v rámci jednotlivých ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty upraven tak, aby odpovídal okruhu osob, na které se dané ustanovení vztahuje.

K bodu 6 (§ 4 odst. 2 a 3)

K odstavci 2

V navrhované úpravě se nejedná o věcnou změnu. Jde jen o upřesnění legislativního textu tak, aby bylo zřejmé, že zbožím je hmotná věc (směrnice o dani z přidané hodnoty nezná samostatně pojem zboží). Zahrnuje věci movité i nemovité a věci, které se musí považovat za hmotnou věc pro účely daně z přidané hodnoty, které jsou uvedeny v odstavci 3.

K odstavci 3

V navrhované úpravě se nejedná o věcnou změnu. Jde jen o reformulaci a upřesnění legislativního textu tak, aby bylo zřejmé, že za zboží se pro účely daně z přidané hodnoty považuje i živé zvíře (smysly nadaný živý tvor není soukromoprávně věcí, ale lze na něho použít ustanovení o věci obdobně v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze pro účely zákona o dani z přidané hodnoty), lidské tělo a část lidského těla (ne živý člověk). Právo stavby je z hlediska soukromého práva nehmotnou nemovitou věcí, pro účely daně z přidané hodnoty se však považuje za zboží. Za zboží se dále považují i plyn, elektřina, teplo a chlad (není zde uvedena voda, nicméně voda je pro účely daně z přidané hodnoty považována za zboží, neboť ji lze zařadit mezi hmotné věci).
Naopak, za zboží se nepovažují peníze a cenné papíry s výjimkami uvedenými v odstavci 3 písm. b), bodech 1, 2 a 3. Zároveň byl v bodu 1 a 3 vypuštěn způsob jejich dodání (ať už jde o pořízení z jiného členského státu, dovoz či vývoz), neboť to pro účely tohoto ustanovení není relevantní. Jedná se o bankovky, mince atd. nově vyrobené pro kohokoliv, tj. i osobě obdobné v jakémkoliv státě, nejen pro Českou národní banku (bod 1). Cenné papíry stejně jako mince a bankovky, nemusí být vyrobené jen pro emitenta v tuzemsku (bod 3). Jedná se o cenné papíry pouze vyrobené (úplata je poskytnuta na papír/výrobu, netvoří hodnotu daného cenného papíru).

Pro přepočet nominální hodnoty bankovek, státovek a mincí cizí měny na českou měnu se použije kurz devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni dodání. Nově je navíc stanoveno, že pokud kurz devizového trhu není Českou národní bankou k dané cizí měně vyhlašován, použije se pro přepočet kurz mezibankovního trhu cizí měny k euru ke dni dodání, přepočítaný na českou měnu kurzem vyhlášeným Českou národní bankou k euru ke dni dodání. Tato situace nebyla dosud v zákoně obsažena, ačkoliv v praxi může nastat.

K bodu 7 (§ 4 odst. 4 písm. b))

Definice pojmu „nový dopravní prostředek“ se přesouvá z dosavadního § 4 odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty do ustanovení § 19 zákona o dani z přidané hodnoty, kde je nově komplexně pro tuto oblast přepracované. Současně dochází k přeznačení písmen.

K bodu 8 (§ 4 odst. 4 písm. b))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny, neboť z pohledu směrnice o dani z přidané hodnoty se jeví jako nadbytečné sledovat, zda ekonomická činnost subjektu je tvořena jednou nebo vícero typy činností (příkladně osoba povinná k dani samostatně uskutečňuje činnost truhláře a současně je i zprostředkovatelem v oblasti životního pojištění, stále se však z pohledu daně z přidané hodnoty jedná o jednu ekonomickou činnost).

K bodu 9 (§ 4 odst. 4 písm. c) bod 3)

Jedná se o legislativně-technickou změnu, kterou je vypouštěna nenormativní poznámka pod čarou s odkazem na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem ke skutečnosti, že povaha poznámky pod čarou je nenormativní, nemá tato změna jakýkoli vliv na stávající praxi.

K bodu 10 (§ 4 odst. 4 písm. d))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty a následném přeznačení/přečíslování písmen.
Cílem navrhované právní úpravy je zrušení specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty v souvislosti se změnou k jeho přístupu ve vazbě/v souvislosti s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu, neboť očekáváné výhody ze zavedení tohoto institutu do zákona dani z přidané hodnoty v roce 2011 stran veřejnoprávních a obdobných subjektů jsou striktně dle judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu již aktuálně minimální, resp. záporné (zejména z důvodu cen nemovitých věcí). Interpretace Soudního dvora Evropské unie je koncepčně odlišná a výrazně širší, kdy vybudování stavby třetí osobou s využitím pozemku, který poskytnul plátce, má pro daného plátce povahu majetku vytvořeného vlastní činností. Úprava ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu by v řadě případů nebyla pro plátce výhodou, ale naopak zatěžující.
Daň z přidané hodnoty je harmonizovanou daní, kdy je nutno respektovat jak unijní předpisy (směrnici o dani z přidané hodnoty), tak ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kdy je naprosto nezbytné vykládat pojmy použité v zákoně o dani z přidané hodnoty eurokonformně, aby nedošlo v důsledku v zákoně o dani z přidané hodnoty používané terminologie k rozporu s unijním právem. Stávající znění zákona o dani z přidané hodnoty a příslušné výklady již ustálené judikatuře neodpovídají. Zrušením tohoto ustanovení v zákoně o dani z přidané hodnoty budou plátci postupovat standardně podle příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty.
Důvodem návrhu na zrušení současné právní úpravy je rovněž nejednoznačnost vymezení rozsahu případů, na které se tento zvláštní postup vztahuje, kdy (a tím pádem) je uplatňování těchto pravidel v praxi nepřiměřeně zatěžující, komplikované a má negativní dopad nejen pro obce a příspěvkové organizace, ale i pro kraje, neziskové organizace, zdravotnická zařízení i všechny, kteří vykazují kombinované/smíšené využití dlouhodobého majetku, tedy i podnikatelské subjekty typu bank, pojišťoven. Záměrem je zrušení specifického postupu při zdanění majetku vytvořeného vlastní činností a tím pádem i specifického uplatňování nároku na odpočet daně.
Zásadní pro řešení této problematiky mimo jiné je skutečnost, že v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie „nově“ vstoupí do základu daně v řadě případů také hodnota pozemku, výstavba bude tedy v tomto případě bezdůvodně „dražší“, neboť při výstavbě nové budovy na vlastním pozemku plátce částka daně z přidané hodnoty vypočtená z hodnoty pozemku zahrnutého do základu daně významně ovlivní financování celého projektu z dotačních prostředků. Současně je souvisejícím problémem správné stanovení základu daně.

Navržená právní úprava dopadne převážně na velké množství obcí i příspěvkových organizací, krajů. Očekává se pozitivní dopad na územní samosprávné celky, a to z toho důvodu, že pokud by ke zrušení této úpravy nedošlo, zejména u obcí či jiných organizací, které vlastní pozemky z různých titulů, by to znamenalo, že u nich může nastat i dodanění pozemku, což je vnímáno jako dodatečný náklad pro tyto subjekty ve srovnání se situací, kdyby docházelo k uplatňování odpočtu daně v částečné výši jen ze stavebních prací.

Pokud se podíváme do historie tohoto institutu, koncept majetku vytvořeného vlastní činností a související pravidla pro uplatňování daně z přidané hodnoty, včetně nároku na odpočet daně na vstupu, jsou harmonizovaným konceptem práva Evropské unie. Je na volbě členského státu, zda tato pravidla bude používat, nicméně, jsou-li zavedena, musí být prováděna v souladu se směrnicí o dani z přidané hodnoty a ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Právní úprava pravidel uplatňování daně u dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností v zákoně o dani z přidané hodnoty je transpozicí čl. 18 písm. a) směrnice o dani z přidané hodnoty (dříve čl. 5 odst. 7 písm. a) šesté směrnice).

Judikatura, která danou problematiku řeší a zásadním způsobem určuje závazný výklad tohoto tématu: jedná se zejména o judikaturu Soudního dvora Evropské unie, rozsudky C-299/11 ze dne 8. listopadu 2012 Gemeente Vlaardingen (Nizozemsko), C-92/13 ze dne 10. září 2014 Gemeente’s -Hertogenbosch (Nizozemsko) a judikaturu Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí 2 Afs 232/2020 – 70 ze dne 6. září 2021 ve věci Oblastní nemocnice Kolín.

Specifický režim daně z přidané hodnoty v případě pořizování dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností byl do zákona o dani z přidané hodnoty zakotven s účinností od 1. dubna 2011, kdy došlo k rozsáhlé změně v oblasti nároků na odpočet daně. Princip tohoto nově zavedeného opatření spočíval v tom, že si plátce v podstatě vytvořený dlouhodobý majetek po jeho uvedení do stavu způsobilého k užívání „sám sobě dodá“ a odstraní se možný negativní dopad různých výší koeficientů v letech, kdy majetek vytvářel. Ministerstvo financí vydalo v této souvislosti dne 14. března 2011 informaci týkající se Změny v pravidlech pro uplatňování nároku na odpočet daně od 1. dubna 2011 (dále jen „Informace Ministerstva financí“).

Ačkoli základní principy a postupy, které jsou v této Informaci Ministerstva financí uvedené, jsou stále relevantní, některé z detailů již v současné době neplatí, a to buď v důsledku změn v nastavení pravidel při novelizaci dotčených ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, nebo v důsledku judikatury Soudního dvora Evropské unie. V souvislosti s dopady judikatury Soudního dvora Evropské unie je potřeba konstatovat, že výklad, který byl v této Informaci Ministerstva financí uveden na příkladu stavby formou tzv. „na klíč“, byl prolomen zejména v důsledku výše uvedeného rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 10. září 2014 ve věci C-92/13 Gemeenteʼs-Hertogenbosch. Interpretace Soudního dvora Evropské unie je koncepčně odlišná a výrazně širší. Z citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie lze vyvodit závěr, že vybudování stavby třetí osobou s využitím pozemku, který poskytnul plátce, má pro daného plátce povahu majetku vytvořeného vlastní činností. Nicméně aplikace pravidel majetku vytvořeného vlastní činností na jakoukoli výstavbu na pozemku, který je v okamžiku výstavby již majetkem plátce (v obou situacích posuzovaných Soudním dvorem Evropské unie se jednalo o výstavbu na pozemcích v majetku obce), bez zohlednění způsobu nabytí tohoto pozemku, nelze považovat za správnou.

Problematikou daně z přidané hodnoty u dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností se zabýval i Nejvyšší správní soud, kdy správnost takového závěru potvrdil rovněž ve svém rozsudku ze dne 6. září 2021, č. j. 2 Afs 232/2020 -70 ve věci Oblastní nemocnice Kolín. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu, že pojem majetek vytvořený vlastní činností je nutné vykládat eurokonformně, tj. jedná se o něj i v případě dodávek „na klíč“. Optikou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dopadá tento specifický režim na velké množství obcí, příspěvkových organizací a dalších subjektů a tedy i na řadu probíhajících i budoucích investičních projektů. Rozšíření definice majetku vytvořeného vlastní činností o výstavbu tzv. „na klíč“ bude mít důsledky v oblasti financování investic osobami, které nemají nárok na odpočet daně v plné výši, které většinou investice financují plně nebo částečně z dotačních zdrojů. Tím, že „nově“ vstoupí do základu daně v řadě případů také hodnota pozemku, výstavba bude tedy v tomto případě bezdůvodně „dražší“, neboť při výstavbě nové budovy na vlastním pozemku plátce částka daně z přidané hodnoty vypočtená z hodnoty pozemku zahrnutého do základu daně významně ovlivní financování celého projektu z dotačních prostředků.

Po účinnosti novely zákona o dani z přidané hodnoty, v případech, kdy plátce bude vlastní činností zhotovovat dlouhodobý hmotný majetek, který bude užíván pro plnění s částečným nárokem na odpočet daně, bude vycházet při posouzení toho, zda jde o vlastní činnost, z judikatury Soudního dvora Evropské unie.

Bude-li tedy plátce zhotovovat vlastní činností dlouhodobý majetek (nebo provádět vlastní činností technické zhodnocení tohoto majetku) a za tímto účelem bude pořizovat zboží a služby, bude krátit u těchto přijatých plnění nárok na odpočet daně dle ustanovení § 75 či § 76 zákona o dani z přidané hodnoty již v okamžiku jeho uplatnění. Bude-li investice realizována během několik let, pak takovéto zboží a služby, u nichž bude nárok na odpočet daně již v průběhu těchto roků krácen různými koeficienty, plátce bude v okamžiku dokončení investice povinen u každého jednotlivě přijatého plnění či zaplacené zálohy postupovat dle nového znění ustanovení § 75 odst. 5 či znění § 76 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 11 (§ 4 odst. 8 písm. a))

V návaznosti na novou úpravu § 4 odst. 3 písm. b) bodu 2. zákona o dani z přidané hodnoty se stanoví, že i pro účely přepočtu cizí měny na českou měnu podle ustanovení § 4 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty se použije kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou a v případě, že tento kurz není Českou národní bankou k dané cizí měně vyhlašován, použije se směnný kurz každé z těchto měn vůči euru.

K bodu 12 (§ 4a odst. 1 úvodní část ustanovení)

Vzhledem k nutnosti začít rozlišovat obrat v jednotlivých členských státech a obrat Evropské unie dochází k terminologické změně, a to nahrazení pojmu „obrat“ pojmem „obrat v tuzemsku“.

Další technickou změnou je nahrazení odkazu na tento zákon odkazem na oblast daně z přidané hodnoty, který je obecnější a lépe bude odpovídat, pokud jiný právní předpis bude využívat tento pojem.

I nadále platí, že definice obratu v tuzemsku nestanovuje žádné období, za které se počítá. To může být předmětem úpravy jiných ustanovení (např. § 6 odst. 1).

K bodu 13 (§ 4a odst. 1 písm. a))

Do písmene a) jsou doplněna plnění, která by byla zdanitelná, pokud by nebyla osvobozena v režimu pro malé podniky v tuzemsku. Jedná se o plnění, která uskutečňuje osoba v režimu pro malé podniky.

K bodu 14 (§ 4a odst. 1 písm. c))

V souladu s článkem 288 odst. 4 směrnice o dani z přidané hodnoty se doplňují do obratu i osvobozená plnění podle § 62, tedy hodnoty operací s nemovitostmi a finančních činností uvedených v čl. 135 odst. 1 písm. b) až g) a hodnoty pojišťovacích služeb, nejsou-li tato plnění vedlejšími plněními.

K bodu 15 (§ 4a odst. 2)

Daná změna navazuje na přejmenování institutu obratu na obrat v tuzemsku v odstavci 1.

K bodu 16 (§ 4a odst. 3 a 4)

Vzhledem k zavedení přeshraničního režimu pro malé podniky je zapotřebí zakotvit termín obrat v jiném členském státě a obrat Evropské unie. Obrat Evropské unie odpovídá součtu obratu v tuzemsku a obratů ve všech jiných členských státech. Překročí-li obrat osoby povinné k dani, která používá přeshraniční režim pro malé podniky, limit 100 000 EUR, nebude již možné dále tento režim využívat.

K bodu 17 (§ 4b odst. 1)

Současné znění § 4b odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty se přesouvá do nového § 109ac zákona o dani z přidané hodnoty. Podrobněji viz důvodovou zprávu k tomuto ustanovení.

K bodu 18 (§ 4b odst. 2)

Ustanovení § 4b odst. 3 vymezuje pro účely DPH pojem jednotka. Reaguje přitom na dichotomii chápání pojmu jednotka založenou § 3063 nového občanského zákoníku a stanoví jednotnou právní úpravu pro jednotky vymezené podle zákona o vlastnictví bytů a pro jednotky podle nového občanského zákoníku. Na pojem jednotka je při uplatňování DPH třeba vždy nahlížet stejně, bez ohledu na to, podle jakého z těchto zákonů bylo nabyto vlastnictví k jednotce.
Navržené doplnění ustanovení reaguje na skutečnost, že zatímco podle § 1159 občanského zákoníku pojem jednotka již zahrnuje i podíl na společných částech nemovité věci (přičemž za společnou část nemovité věci označuje § 1160 odst. 2 tohoto předpisu i pozemek, na němž byl dům zřízen, včetně práva stavby), podle zákona o vlastnictví bytů je jednotkou pouze byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu, tedy bez odpovídajících podílů na společných částech domu a na pozemku (a proto jsou tyto v § 4b odst. 3 výslovně zmíněny). Zmíněno však není právo stavby, které (resp. podíl k němu) může s jednotkou vymezenou podle zákona o vlastnictví bytů rovněž být spojen, a proto se nyní pro odstranění pochybností výslovně doplňuje.

Přestože dosavadní zákon o DPH v ustanovení § 4b neobsahoval úpravu týkající se jednotek, jejichž součástí je příslušná část práva stavby, a jedná se v tomto smyslu o jeho upřesnění, nebude rozporováno uplatnění DPH ve smyslu doplněného § 4b před účinností novelizace tohoto ustanovení.

K bodu 19 (§ 5 odst. 1 a 2)

K odstavci 1

Navrhuje se doplnit ustanovení upravující, že městské části hlavního města Prahy jsou osobou povinnou k dani, do § 5 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, a to při splnění tam uvedených podmínek. Důvodem přesunu této právní úpravy z odstavce 6 do odstavce 1 je vyloučení pochybností o tom, že by odstavec 6 představoval speciální ustanovení, které by u hlavního města Prahy a jeho městských částí neobsahovalo podmínku uskutečňování ekonomických činností a považovalo je tak za osoby povinné k dani bez dalšího.

Právní úprava upravující status městských částí hlavního města Prahy je zakotvena v ustanovení § 3 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze. To stanoví, že městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (tímto se zároveň i primárně odlišují od městských obvodů a městských částí statutárních měst). Otázkou však je, zda tato právní úprava přiznává městským částem status právnické osoby. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 654/2005 ze dne 13. prosince 2005 je toto ustanovení základem pro určení právního statutu osoby, neboť „městské části hlavního města Prahy ode dne 24. 11. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, jsou právnickými osobami ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku, neboť zákon (přestože je za právnické osoby výslovně neoznačuje) jim přiznává vlastnosti, kterými se právnické osoby charakterizují (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1993 sp. zn. 7 Cmo 33/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1995, pod č. 52). Vzhledem k tomu, že ani zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, kterým byl zákon č. 418/1990 Sb. ke dni 12. 11. 2000 zrušen, na tomto stavu nic nezměnil (jeho ustanovení § 3 odst. 1 a 2 upravují existenci a právní postavení městských částí hlavního města Prahy totožně)“. Tento závěr byl učiněn i v několika dalších rozsudcích.

Pokud by tak městské části hlavního města Prahy byly právnickou osobou, nebylo by nezbytné je do odstavce 1 výslovně samostatně zahrnovat. Nicméně v této otázce existuje i poměrně rozsáhlá judikatura, dle které městské části hlavního města Prahy právnickou osobou nejsou (a to např. 2 As 33/2007-99, 6 A 95/96-24, 5 A 121/97-20 nebo 28 Cdo 1576/2006), a dokonce několik rozsudků, dle kterých jsou právnickou osobou veřejného práva, nicméně nejsou obdařeny obecnou právní subjektivitou (např. 2 As 33/2007-99 nebo 3 Ao 9/2011-219). Obdobně i komentářová literatura se ohledně toho, zda jsou městské části hlavního města Prahy právnickou osobou či nikoliv, různí. Ustanovení stanovící, že městské části jsou samostatnou osobou povinnou k dani je tak vhodné zachovat, neboť záměrem je, aby tyto osoby byly osobami povinnými k dani, ale z důvodu systematiky a vyloučení nevhodného výkladu se vkládá do odstavce 1. Věcně tak nedochází ke změně.

K odstavci 2

Odstavec zpřesňuje stávající vymezení toho, že činnost zaměstnance, resp. jiná obdobná činnost není z pohledu daně z přidané hodnoty relevantní. V souladu se zněním čl. 10 směrnice o dani z přidané hodnoty se zakotvuje, že činnost zaměstnance nebo jiné osoby vyplývající z pracovněprávního vztahu, služebního poměru nebo jiného obdobného vztahu anebo činnosti dalších osob, pokud jsou příjmy z těchto činností zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti, se nepovažuje za samostatně uskutečňovanou ekonomickou činnost. Ve spojení s odstavcem 1 tak takové osoby nejsou osobami povinnými k dani. Obdobná úprava pro člena skupiny se přesunula do § 5a odst. 6.

Dále dochází tímto novelizačním bodem k ukončení dvojkolejnosti úpravy odst. 2 písmene b) a odstavce 3, tedy dochází ke sloučení dané úpravy do odstavce 2 s tím, že zůstává zachována úprava odkazující na zdanění příjmů z činností dalších osob jako příjmů ze závislé činnosti podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“).

K bodu 20 (§ 5 odst. 3 věta poslední)

V návaznosti na změnu v odstavci 2, která byla zdůvodněna výše, se poslední věta ruší.

K bodu 21 (§ 5 odst. 4)

Text odstavce 4 se upravuje tak, aby byl více v souladu s článkem 13 směrnice o dani z přidané hodnoty. Nově se uvádí, že stát, kraje, obce a jiné veřejnoprávní subjekty se nepovažují za osoby povinné k dani, pokud vystupují jako orgány veřejné moci, a to i v případě, kdy v souvislosti s těmito činnostmi vybírají různé poplatky, příspěvky či jiné platby. Z textu se odstraňuje výraz „výkon působností v oblasti veřejné správy“, k věcné změně však nedochází.
Subjekt, který řeší, zda pro účely uskutečňování své činnosti (či některé ze svých činností) vystupuje jako orgán veřejné moci, a tudíž jako osoba, která se nepovažuje za osobu povinnou k dani, musí v prvé řadě posoudit, zda je veřejnoprávním subjektem. Veřejná správa je charakteristická tím, že je vykonávána ve veřejném zájmu a je zcela vázána právem. Podmínky, které musí činnosti označované jako veřejná správa splňovat, jsou definované v ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku C-446/98 Fázenda Pública). Veřejnou správu lze ve smyslu uvedené judikatury charakterizovat jako činnost, při které subjekt vystupuje jako orgán veřejné správy, v rámci zvláštního právního režimu platného pro veřejnoprávní subjekty (na základě zvláštního právního předpisu), nikoliv za stejných právních podmínek, které platí pro subjekty soukromého práva. Za výkon veřejné správy by tedy měla být považována taková činnost, kterou vykonává veřejnoprávní subjekt na základě právního předpisu, který jí stanovuje určitou pravomoc či oprávnění, jimiž nedisponuje soukromoprávní subjekt.

Pokud se o veřejnoprávní subjekty jedná, musí být dále posouzeno, zda při dané činnosti jedná jako orgán veřejné správy. A pokud ano, pak je ve třetím kroku nutno posoudit, zda nezdaňováním daných činností nedochází k narušení hospodářské soutěže. Jestliže bude učiněn závěr, že nezdanění posuzované činnosti nemůže vést k narušení hospodářské soutěže, nebo toto narušení bude nevýznamné, neměla by být tato činnost předmětem daně.

Skutečnost, že subjekt, který je vymezen v odst. 4 a vystupuje při vykonávání některých činností jako orgán veřejné moci, nemusí takto vystupovat automaticky při všech svých ostatních činnostech. Pro účely posouzení, zda subjekt v daném případě jedná jako osoba povinná k dani či nikoliv, je tak nutné každou jednotlivou činnost posuzovat samostatně.
K bodu 22 (§ 5 odst. 5 úvodní část ustanovení)

Návětí odstavce 5 se legislativně-technicky upravuje tak, aby lépe vyjadřoval vazbu mezi odstavcem 4 a 5. Tedy že i když se jedná o subjekt podle odstavce 4, který se primárně za osobu povinnou k dani nepovažuje, pak pokud nastanou skutečnosti obsažené v odstavci 5, pak se za osobu povinnou k dani pro činnosti uvedené v odstavci 5 považuje.

K bodu 23 (§ 5 odst. 5 písm. a))

Odstavec 5 stanoví, že se osoby vymezené v odstavci 4 (stát, kraje, obce nebo jiný veřejnoprávní subjekt) považují za osoby povinné k dani, pokud uskutečňují činnosti uvedené v písm. a) nebo v písm. b). V § 5 odst. 5 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je uvedeno, že se jedná o činnosti, které jsou uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Znění zákona o dani z přidané hodnoty se dosud lišilo od článku 13 odstavce 1 třetího pododstavce směrnice o dani z přidané hodnoty, kde je uvedeno, že „Veřejnoprávní subjekty vždy považují za osoby povinné k dani, pokud uskutečňují činnosti uvedené v příloze I, nejsou-li tyto činnosti uskutečňovány v zanedbatelné míře“.

Navržené doplnění textu tak dává do souladu znění zákona o dani z přidané hodnoty a znění směrnice o dani z přidané hodnoty. Zároveň plně odpovídá stávajícím výkladům, aktuálně potvrzeným například rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. dubna 2023 ve věci  C-677/21  Fluvius Antwerpen. V uvedeném rozsudku je zanedbatelná míra ekonomické činnosti vymezena následovně: „I kdyby byla tato ekonomická činnost vykonávána veřejnoprávním subjektem jednajícím jako orgán veřejné moci, může být taková činnost uvedená v příloze I této směrnice považována za činnost uskutečňovanou v zanedbatelné míře ve smyslu čl. 13 odst. 1 třetího pododstavce uvedené směrnice pouze tehdy, když je uskutečňována v minimálním rozsahu, ať již z prostorového nebo časového hlediska, a tudíž má tak slabý ekonomický dopad, že by narušení hospodářské soutěže, které by z ní mohlo vyplývat, bylo ne-li nulové, tak přinejmenším nevýznamné.“ Doplněním podmínky do textu zákona o dani z přidané hodnoty, že se osoby vymezené v odstavci 4 považují za osoby povinné k dani, pokud uskutečňují činnosti, které jsou uvedené v příloze č. 1 k zákonu o dani z přidané hodnoty, nejsou-li tyto činnosti uskutečňovány v zanedbatelné míře, dochází k věcné změně, jelikož dosud nebyla osobám uvedeným v odstavci čtvrtém tolerována ani zanedbatelná míra výkonu uvedených činností. Vzhledem k okruhu možných činností, velikosti a typu veřejnoprávních subjektů, není v zákoně uvedeno příkladně konkrétní korunové vyjádření této zanedbatelné částky, neboť bude nutné toto posuzovat individuálně.

K bodu 24 (§ 5 odst. 6)

Dosavadní odstavec 6 se zrušuje. Hlavní město Praha je osobou povinnou k dani nehledě na existenci tohoto odstavce, a to na základě odstavce 1, neboť se jedná o právnickou osobu. (Skutečnost, že je hlavní město Praha právnickou osobou, plyne primárně ze skutečnosti, že se jedná o obec i kraj zároveň, přičemž tyto veřejnoprávní korporace jsou právnickými osobami. Speciálně pro hlavní město Prahu je tato skutečnost zakotvena v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a to v § 1 odst. 2, který stanoví, že hlavní město Praha je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, má vlastní příjmy vymezené tímto nebo zvláštním zákonem a hospodaří za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu.) Právní úprava stanovící, že městské části hlavního města Prahy jsou osobou povinnou k dani, se přesouvá do odstavce 1, a to z důvodu vyloučení pochybností o tom, že by tento odstavec představoval speciální ustanovení, které by u hlavního města Prahy a jeho městských částí neobsahovalo podmínku uskutečňování ekonomických činností a považovalo je tak za osoby povinné k dani bez dalšího.

K bodu 25 (§ 5a)

Hlavním cílem této úpravy je změnit legislativní uchopení stávajícího znění § 5a zákona o dani z přidané hodnoty a přeformulace textu. Věcnou změnou je do výčtu kapitálově spojeného seskupení doplnění organizační složky státu a jí zřízené příspěvkové organizace nebo územně samosprávného celku a jím zřízené příspěvkové organizace (viz odstavec 1). Další změnou je částečné zohlednění rozsudku C-812/19 Danske Bank A/S, Danmark, Sverige filial do zákona o dani z přidané hodnoty (viz odstavec 6).
K odstavci 1

Jde o reformulaci textu původního odstavce 3. Fakticky jde pouze o terminologickou změnu názvosloví kapitálového spojení (místo kapitálově spojené osoby je použit pojem „kapitálově spojené seskupení“). Parametry, co se rozumí kapitálově spojeným seskupením osob, se nemění.

Věcnou změnou je skutečnost, kdy kapitálově spojeným seskupením se rozumí i organizační složky státu a jí zřízené příspěvkové organizace, nebo územně samosprávného celku a jím zřízené příspěvkové organizace. S ohledem na specifickou právní pozici příspěvkových organizací zřízených organizační složkou státu nebo územními samosprávnými celky (obce či kraje) a s tím souvisejících opakovaných odborných diskusí týkajících se nejasností, zda příspěvková organizace může být začleněna do skupiny ve smyslu § 5a zákona o dani z přidané hodnoty, se do zákona o dani z přidané hodnoty doplňuje, že za spojené osoby, resp. kapitálově spojené seskupení pro účely zákona o dani z přidané hodnoty se rozumí také příspěvkové organizace zřízené státem nebo územními samosprávnými celky a jejich zřizovatel. Je na zřizovateli, zda ve skupině budou všechny příspěvkové organizace nebo jenom vybrané.
Možnost registrace skupiny podle § 95a zákona o dani z přidané hodnoty je posuzována pouze z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty a nikoliv z pohledu práv a povinností vyplývajících organizačním složkám státu nebo územně samosprávným celkům ze zákonů, které je upravují.
K odstavci 2
Odstavec 2 (původní odstavec 4) obsahuje jen terminologickou změnu obdobnou jako je v odstavci 1. Personálně spojeným seskupením se rozumí seskupení osob, na jejichž vedení se podílí alespoň jedna shodná osoba. Na tomto vymezení se novým zněním odstavce 2 nic nemění.

K odstavci 3
Touto úpravou jde jen o potvrzení stávajícího stavu, že skupinu mohou vytvořit kapitálově nebo personálně spojená seskupení, která jsou definována v odstavcích 1 a 2. Nejedná se o věcnou změnu.
K odstavci 4

Touto úpravou jde jen o potvrzení stávajícího stavu, že je skupina považována za plátce, resp., že vzniká registrací skupiny jako plátce. Registraci skupiny, včetně přistoupení osob do stávající skupiny, zánik či zrušení členství člena skupiny a zánik či zrušení skupiny je upraveno v hlavě V zákona o dani z přidané hodnoty obsahující úpravy správy daně v tuzemsku (zejména § 95a, § 106e a 106f).

K odstavci 5

Pokud mají členové skupiny sídlo nebo provozovnu mimo tuzemsko, nejsou tyto jejich části součástí skupiny, protože skupina je institut pouze pro území tuzemska. Jedná se o dodržení principu teritoriality, tedy splnění povinnosti mít sídlo nebo provozovnu v tuzemsku. Toto pravidlo platí i obráceně.

V navrhované úpravě se jedná o implementaci rozsudku C-812/19 Danske Bank A/S, Danmark, Sverige filial do zákona o dani z přidané hodnoty. Soudní dvůr Evropské Unie vydal rozhodnutí ve věci C-812/19 Danske Bank A/S, které se týká služeb poskytovaných mezi zřizovatelem a pobočkou. Danske Bank je součástí skupiny pro účely daně z přidané hodnoty v Dánsku, přičemž její pobočka ve Švédsku není součástí podobné skupiny ve Švédsku. Podstatou sporu je, zda dle staršího rozhodnutí Soudní dvůr Evropské Unie ve věci C-210/04 FCE Bank lze švédskou pobočku spolu s hlavní (dánskou) provozovnou považovat za součást stejné osoby povinné k dani (a potom náklady alokované švédské pobočce nebudou podléhat švédské dani z přidané hodnoty), nebo zda se hlavní provozovna svým vstupem do skupiny pro účely daně z přidané hodnoty „oddělila“ (a potom je nutné uplatnit u nákladů švédskou daň z přidané hodnoty).

Dle Soudního dvora Evropské Unie je nutné hlavní provozovnu a její pobočky považovat za odlišné osoby povinné k dani. Soudní dvůr Evropské Unie navázal na své rozhodnutí ve věci C-7/13 Skandia America, které se tak vzájemně doplňují. Oba rozsudky se liší pouze tím, ve kterém členském státě skupina vznikla. V posuzovaném případě se jednalo o zrcadlovou situaci ke kauze Skandia, kdy členem skupiny pro účely daně z přidané hodnoty byla hlavní pobočka. Švédskou pobočku přitom s ohledem na územní omezení nelze považovat za člena skupiny. Soudní dvůr Evropské Unie jednoznačně uzavřel, že závěry rozsudku Skandia se uplatní i v obrácené situaci. Pobočku v jiném členském státě a hlavní provozovnu zřizovatele, který je v domovském státě součástí skupiny, je pro účely daně z přidané hodnoty potřeba považovat za odlišné osoby povinné k dani. Pokud hlavní provozovna poskytuje uvedené pobočce služby, je nutné se z důvodu příslušnosti ke skupině pro účely daně z přidané hodnoty na tuto dodávku služeb dívat jako na služby poskytnuté touto skupinou. Podle charakteru poskytovaných služeb budou tyto podléhat dani z přidané hodnoty v režimu reverse charge.
Pro posouzení režimu plnění poskytovaného mezi hlavní provozovnou a pobočkou z pohledu daně z přidané hodnoty není určující, který z těchto subjektů je součástí skupiny pro účely daně z přidané hodnoty, nýbrž zda k nějaké kterýkoliv z nich náleží.

K odstavci 6

Do tohoto odstavce je přesunuta poslední věta původního odstavce 1 § 5a zákona o dani z přidané hodnoty. Dále je sem přesunut text z ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, že osobou povinnou k dani není člen skupiny, tedy, že po dobu členství ve skupině se člen skupiny nepovažuje za osobu povinnou k dani. Z toho mimo jiné vyplývá, že jakékoliv plnění mezi jednotlivými členy skupiny není předmětem daně z přidané hodnoty. Nedochází k žádné věcné změně.

K bodu 26 (§ 5b odst. 2)

Navrhovaná úprava má za cíl vyjasnit, že se ve všech dotčených ustanoveních jedná vždy o povinnosti vztahující se k dani z přidané hodnoty, nikoli například k dani z příjmů. Úprava obsažená v tomto novelizačním bodě je navrhována z hlediska právní jistoty, aby bylo jednoznačně zřejmé, že členové skupiny odpovídají společně a nerozdílně za povinnosti skupiny vyplývající ze zákonů v oblasti daně z přidané hodnoty, kterými se rozumí nejen zákon o dani z přidané hodnoty, ale také daňový řád nebo zákon o správních poplatcích, případně i jiný zákon, pokud se daná povinnost týká daně z přidané hodnoty (v případě správních poplatků může jít například o uhrazení poplatku za vydání závazného posouzení v oblasti sazeb daně z přidané hodnoty nebo osvobození od daně). Nejedná se o veškeré daňové zákony, které existují, ale pouze ty relevantní pro daň z přidané hodnoty. Navržená úprava pouze potvrzuje stávající stav.
Nově se do textu druhé věty tohoto odstavce (kromě zrušení skupiny a zániku členství ve skupině) doplňuje i zrušení členství členů skupiny ve skupině (viz i ustanovení § 106f zákona o dani z přidané hodnoty).

K bodu 27 (§ 5c odst. 1)

Navrhovaná úprava má za cíl vyjasnit, že se ve všech dotčených ustanoveních jedná vždy o povinnosti vztahující se k dani z přidané hodnoty, nikoli například k dani z příjmů. Ustanovení § 5c zákona o dani z přidané hodnoty vymezuje, že práva a povinnosti vyplývající z tohoto zákona (zákona o dani z přidané hodnoty) osobám, které se staly členy skupiny, přecházejí na skupinu dnem registrace skupiny. Pokud jde o povinnost podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, tuto povinnost plátci sice stanoví přímo zákon o dani z přidané hodnoty, ale povinnost uhradit sankci za jeho nepodání či pozdní podání již zákon o dani z přidané hodnoty neupravuje. Obdobné platí i pro práva jako je podání odvolání apod. Ty jsou stanoveny obecně daňovým řádem.

Aby bylo jednoznačné, že práva i povinnosti členů skupiny, které sice nejsou přímo stanoveny zákonem o dani z přidané hodnoty, avšak z povahy věci jsou s daní z přidané hodnoty spojeny, přecházejí na skupinu vznikem skupiny, dochází ke zpřesnění tohoto ustanovení tak, že se jedná o všechna práva a povinnosti, které souvisí s daní z přidané hodnoty. Jedná se hlavně zákon o dani z přidané hodnoty a daňový řád.

K bodu 28 (§ 5c odst. 2)

Navrhovaná úprava má za cíl vyjasnit, že se ve všech dotčených ustanoveních jedná vždy o povinnosti vztahující se k dani z přidané hodnoty, nikoli například k dani z příjmů. Ustanovení § 5c zákona o dani z přidané hodnoty vymezuje, že práva a povinnosti vyplývající z tohoto zákona (zákona o dani z přidané hodnoty) osobám, které se staly členy skupiny, přecházejí na skupinu dnem registrace skupiny. Pokud jde o povinnost podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, tuto povinnost plátci sice stanoví přímo zákon o dani z přidané hodnoty, ale povinnost uhradit sankci za jeho nepodání či pozdní podání již zákon o dani z přidané hodnoty neupravuje. Obdobné platí i pro práva jako je podání odvolání apod. Ty jsou stanoveny obecně daňovým řádem. Aby bylo jednoznačné, že práva i povinnosti, které sice nejsou přímo stanoveny zákonem o dani z přidané hodnoty, avšak z povahy věci jsou s daní z přidané hodnoty spojeny, přecházejí na skupinu přistoupením nového člena, dochází ke zpřesnění tohoto ustanovení tak, že se jedná o všechna práva a povinnosti, které souvisí s daní z přidané hodnoty. Jedná se o hlavně o zákon o dani z přidané hodnoty a daňový řád.

K bodu 29 (§ 6)

K odstavci 1

Do odstavce 1 se promítají dvě hlavní změny, s nimiž přichází nová unijní úprava v oblasti malých podniků.

První je počítání obratu na bázi kalendářního roku. Dosud se obrat v tuzemsku osoby povinné k dani počítal za 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Nově bude tento obrat počítán v celé Evropské unii jednotně, a to vždy od 1. ledna do 31. prosince daného kalendářního roku. Jako doposud platí, a ze sousloví „kalendářním roce, ve kterém“ vyplývá, že se obrat načítá v průběhu kalendářního roku. Není to hodnota ZA celý kalendářní rok, ale jakmile v průběhu kalendářního roku dojde k překročení obratu ve výši 2 mil. Kč, stane se tato osoba plátcem.

Druhou změnou je umožnění využití režimu pro malé podniky rovněž pro osoby povinné k dani usazené v jiném členském státu, které jsou registrované do režimu pro malé podniky v tuzemsku prostřednictvím správce daně členského státu, ve kterém mají sídlo.
V neposlední řadě dochází k vypuštění výjimky pro osoby povinné k dani, které uskutečňují pouze plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně. Tato úprava se přesouvá do nového odstavce 3.

Dojde-li k překročení částky 2 mil. Kč, vzniká plátci povinnost podat přihlášku k registraci podle § 94 odst. 1, a to do 10 pracovních dnů ode dne překročení částky 2 mil. Kč.

K odstavci 2

Odstavec 2 navazuje na úpravu obsaženou v odstavci 1 a upravuje dřívější okamžiky vzniku plátcovství než k prvnímu dni následujícího kalendářního roku osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku nebo osoby registrované do režimu pro malé podniky v tuzemsku, jejichž obrat v tuzemsku překročil částku 2 000 000 Kč podle odstavce 1.

První situace, která je obsažena v písmeni a), je možnost osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku nebo osoby registrovaná do režimu pro malé podniky v tuzemsku v přihlášce k registraci sdělit, že se chce stát plátcem v souvislosti s překročením částky 2 mil. Kč. Pokud toto prohlásí, stane se plátcem dnem následujícím po překročení částky 2 mil. Kč. K tomuto prohlášení bude přihlédnuto pouze v situaci, že přihláška k registraci bude podána včas v souladu s ustanovením § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy do 10 pracovních dnů ode dne, kdy její obrat v tuzemsku překročil 2 mil. Kč.

Druhou situací, která je obsažena v písmeni b), je vznik plátcovství poté, co do konce kalendářního roku, ve kterém obrat v tuzemsku příslušné osoby překročil částku 2 mil. Kč, se tento obrat zvýší a tím překročí částku 2 536 500 Kč (tato částka vychází z limitu 100 000 EUR stanoveného unijním právem). V takovém případě vzniká plátcovství dnem následujícím po překročení této částky a povinnost daň přiznat a odvést vzniká již z plnění, která se ten den uskuteční. Od tohoto dne rovněž vzniká povinnost podat přihlášku k registraci podle § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, a to do 10 pracovních dnů ode dne překročení této částky.

K odstavci 3

Do odstavce 3 se přesunula stávající výjimka obsažená v dosavadním § 6 odstavci 1. Tato výjimka se dosud týkala osob, které uskutečňovaly pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Nově se jedná o plnění, u kterých by daná osoba neměla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem (tedy nikoli jen osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně, ale rovněž plnění s místem plnění mimo tuzemsko). Tato výjimky plyne ze skutečnosti, že směrnice o dani z přidané hodnoty nestanovuje povinnost tyto osoby identifikovat, resp. přidělit jim DIČ.
Návětí odstavce 3 zakládá základní vztah mezi odstavcem 3 a odstavci 1 a 2, tedy skutečnost, že se příslušná osoba povinná k dani, která uskutečňuje pouze plnění, u kterých by neměla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem, a jejíž obrat překročil v kalendářním roce 2 000 000 Kč, nestane plátcem podle odstavce 1 ani 2. Plátcem se stane až poté, co uskuteční plnění, které spadá do jejího obratu v tuzemsku a u kterého by měla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem, a to
i. k 1. lednu následujícího kalendářního roku, pokud se toto plnění uskutečnilo poté, kdy její obrat v tuzemsku překročil 2 000 000 Kč, a to v rámci téhož kalendářního roku,

ii. dnem následujícím po dni uskutečnění tohoto plnění, pokud

a. ve včas podané přihlášce k registraci (ve lhůtě podle § 94 odst. 2) správci daně sdělila, že se chce stát plátcem v souvislosti s uskutečněním tohoto plnění (§ 6 odst. 3 písm. b) bod 1), 

b. její obrat v tuzemsku překročil částku 2 536 500 Kč (§ 6 odst. 3 písm. b) bod 2), nebo

c. se toto plnění uskutečnilo v kalendářním roce bezprostředně následujícím po kalendářním roce, ve kterém obrat v tuzemsku této osoby překročil částku 2 mil. Kč. Jinými slovy se pro vznik plátcovství podle § 6 odst. 3 písm. b) bodu 3 bude vždy pro posouzení překročení částky 2 mil. Kč posuzovat předchozí kalendářní rok a pouze ten. Například pokud v roce 2025 došlo k překročení částky 2 mil. Kč, může vznik plátcovství podle § 6 odst. 3 písm. b) bodu 3 nastat pouze v roce 2026. Pokud i v roce 2026 byl limit 2 mil. Kč překročen, může plátcovství podle tohoto ustanovení vzniknout v roce 2027.
Vznik plátcovství podle písm. a) a b) bodu 1 a 2 kopíruje úpravu odstavce 1 a 2.

Povinnost podat přihlášku k registraci v těchto případech je stanovena v § 94 odst. 2, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů ode dne uskutečnění plnění, které spadá do jejího obratu v tuzemsku a u kterého by měla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem.

K odstavci 4

Odstavec 4 navazuje na zrušení registrace v § 106 odst. 1, která plátci umožňuje požádat o zrušení registrace plátce z titulu ukončení ekonomické činnosti v tuzemsku, a to bez časového omezení. Vzhledem ke skutečnosti, že z unijní úpravy plyne, že plátce by měl být po překročení limitu plátcem minimálně jeden kalendářní rok, je zapotřebí v situaci, kdy po zrušení registrace daná osoba do konce kalendářního roku uskuteční plnění, u kterého by měla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem, aby se stala plátcem okamžitě daným plnění. 

Tato úprava se týká pouze osob povinných k dani se sídlem v tuzemsku. Pro osoby se sídlem v jiném členském státě se použije úprava v § 6c zákona o dani z přidané hodnoty.

Povinnost podat přihlášku k registraci v těchto případech je stanovena v § 94 odst. 3, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů ode dne uskutečnění plnění, u kterého by měla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem.

K bodu 30 (§ 6b odst. 1 písm. a))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 31 (§ 6b odst. 1 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“. Blíže viz i důvodová zpráva k novému ustanovení § 109ac zákona o dani z přidané hodnoty.
Pojem „souhrn majetku“ je terminologií čl. 19 směrnice o dani z přidané hodnoty, tedy terminologií směrnice o dani z přidané hodnoty, která je předmětem výkladu Soudního dvora Evropské unie a v duchu judikatury Soudního dvora Evropské unie je nutno daný pojem vykládán.

Důvodem úpravy je ta skutečnost, že totožný pojem „obchodní závod“ je zažitým pojmem tuzemského práva, avšak v daném případě je třeba chápat tento pojem pouze a jen ve smyslu směrnice o dani z přidané hodnoty a související judikatury Soudního dvora Evropské unie, kde je používán zpravidla pojem souhrn majetku. Je tak zřejmé, že při vymezení pojmu „souhrn majetku“ je tak třeba vycházet z předmětné judikatury.
Soudní dvůr Evropské unie rovněž rozhodl, že musí být pojem „převod souhrnu aktiv nebo jejich části“ vykládán v tom smyslu, že se „vztahuje na převod obchodního majetku nebo samostatné části podniku, které zahrnují hmotné a případně nehmotné složky, jež ve svém souhrnu tvoří podnik nebo část podniku, které jsou schopny provozovat samostatnou hospodářskou činnost, ale že se nevztahuje na pouhý převod věcí, jako je prodej zásob“ (C-497/01 Zita Modes, bod 29, a C-29/08 SKF, bod 36). Na převod (pozbytí) souhrnu majetku je nutno nahlížet v duchu autonomního pojmu unijního práva jako na „převod souhrnu aktiv nebo jejich části za protiplnění nebo bez něj nebo jako vklad do obchodní společnosti“ (viz také rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-444/10 Christel Schriever ze dne 10. listopadu 2010).

K bodu 32 (§ 6b odst. 2)

Jedná se legislativně technickou úpravu spočívající ve sjednocení terminologie bez věcného dopadu.

K bodu 33 (§ 6c odst. 1)

Vzhledem k úpravě pravidel použití režimu pro malé podniky dochází k vypuštění ustanovení, které omezuje použití tohoto režimu.

K bodu 34 (§ 6c odst. 1 až 3)

Vzhledem ke skutečnosti, že osoby registrované do režimu pro malé podniky v tuzemsku budou využívat stejného režimu jako osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku, jejichž obrat nepřekročil částku 2 mil. Kč, je zapotřebí stanovit, že se nestanou plátci podle § 6c odst. 1 až 3 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 35 (§ 6e odst. 1 a 2)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 36 (§ 6e odst. 2)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 37 (§ 6ea)

K vložení § 6ea dochází pouze z důvodu systematického, aby tituly pro vznik plátcovství ze zákona byly u sebe a až poté následovala možnost dobrovolné registrace. K věcné změně nedochází.

K bodu 38 (6f odst. 1)

Ustanovení § 6f odst. 1 je upraveno s ohledem na vložení nového odstavce 2 tak, aby lépe vyjadřovalo smysl daného ustanovení, protože osoba povinná k dani, která není plátcem, neuskutečňuje plnění, u kterých má nárok na odpočet daně. Jedná se o plnění, u kterých by měla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem. Věcně však ke změně nedochází.

K bodu 39 (§ 6f odst. 2)

Nový odstavec 2 kopíruje možnost dobrovolně se zaregistrovat za plátce obsaženou v odstavci 1 pro osoby registrované do režimu pro malé podniky v tuzemsku. Tuto možnost může využít osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v tuzemsku, jejíž obrat v tuzemsku překročil limit 2 mil. Kč, avšak v přihlášce k registraci neuvedla, že se chce stát plátcem překročením tohoto limitu. Okamžiky, od kterých se tato osoba stane plátcem, kopírují okamžiky zrušení registrace do režimu pro malé podniky stanovené unijní legislativou.

K bodu 40 (rušený § 6fa)

Ke zrušení ustanovení § 6fa dochází z důvodu vložení jeho obsahu do § 6ea. K věcné změně nedochází

K bodu 41 (§ 6h úvodní část ustanovení)

Jedná se o věcnou změnu. Navrhuje se upravit ustanovení § 6h zákona o dani z přidané hodnoty tak, aby se osoba povinná k dani se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku, která není plátcem, stala identifikovanou osobou i ode dne poskytnutí úplaty, ze které vznikla povinnost přiznat daň, a to od toho dne, který nastane dříve. Návrh tak reflektuje ustanovení § 24a  zákona o dani z přidané hodnoty. Tím dochází k odstranění rozporu se směrnicí o dani z přidané hodnoty, kdy úplata přijatá plátcem z titulu poskytnutí služby do jiného členského státu (místo plnění dle § 9 odst. 1) podléhá zdanění a dále plátci vzniká povinnosti podat souhrnné hlášení, přičemž identifikovaná osoba v totožném případě nedůvodně postupuje jinak.

K bodu 42 (§ 6h písm. b))

Jedná se o věcnou změnu. Navrhuje se upravit ustanovení § 6h písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty tak, aby reflektovalo úpravu ustanovení § 108 odst. 3 písm. a) bodu 2. zákona o dani z přidané hodnoty, tj. aby se osoba povinná k dani se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku, která není plátcem, v případě přijetí plnění dodání zboží s instalací a montáží stala identifikovanou osobou pouze v případě, že jí vznikne povinnost přiznat daň a dotčené plnění přijímá od osoby neusazené v tuzemsku, která není registrována v tuzemsku jako plátce. 

K bodu 43 (§ 6i)

Jedná se o věcnou změnu. Navrhuje se upravit ustanovení § 6i zákona o dani z přidané hodnoty tak, aby reflektovalo novou úpravu ustanovení § 102 odst. 3 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, tj. aby se osoba povinná k dani se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku, která není plátcem, stala identifikovanou osobou ode dne, kdy přijala úplatu, a to v případě, že jí vznikne povinnost přiznat daň z přijaté úplaty. Návrh tak reflektuje novou úpravu ustanovení § 24a zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 44 (§ 10b)

Nová úprava obsažená v § 10b a 10ba je rozdělením stávající úpravy místa plnění podle toho, zda je služba v oblasti kultury, umění, sportu, vědy, vzdělávání a zábavy (vycházeje pouze z nadpisu daných ustanovení, konkretizace služeb je uvedena v samotném paragrafovaném znění) poskytnuta osobě povinné k dani (§ 10b) nebo osobě nepovinné k dani (§ 10ba), což lépe koreluje s novou úpravou článků 53 a 54 směrnice o dani z přidané hodnoty s účinností od 1.1.2025. Základním kritériem i nadále zůstává, že místem poskytnutí služby je místo, kde se daná akce skutečně koná (odstavce 1 obou ustanovení). Nová úprava je obsažena v odstavcích 2 obou ustanovení, které jsou speciálním ustanovením vůči odstavci 1 pro případy, kdy (i) se jedná o virtuální účast na dané akci v případě osoby povinné k dani (§ 10b odst. 2), nebo (ii) jsou dané akce přenášeny virtuálně nebo jinak virtuálně zpřístupněny v případě osoby nepovinné k dani (§ 10ba odst. 2). V takovém případě se neuplatní pravidlo pro určení místa plnění podle toho, kde se akce skutečně koná, ale v případě osoby povinné k dani se použije pravidlo podle § 9 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (resp. čl. 44 směrnice o dani z přidané hodnoty), v případě osoby nepovinné k dani bude místem plnění sídlo v případě právnické osoby, nebo místo pobytu v případě fyzické osoby (viz definice místa pobytu v § 4 odst. 1 písm. h) zákona o dani z přidané hodnoty).

Kromě doplnění úpravy v odstavcích 2 je formulačně dané ustanovení lépe navázáno na znění směrnice o dani z přidané hodnoty.

V této souvislosti je třeba připomenout, že pojem akce či poskytnutí služby spočívající v oprávnění ke vstupu na akci již byly předmětem výkladu Soudního dvora Evropské unie, a to příkladně naposledy v rozsudku C‑532/22 Westside Unicat ze dne 23. listopadu 2023, kde je uvedeno, že „(…( pokud jde naproti tomu o rozsah působnosti tohoto druhého pravidla, je třeba uvést, že podle svého obvyklého smyslu pojem „akce“ označuje představení pro veřejnost. V důsledku toho lze při neexistenci konkrétní definice ve směrnici 2006/112 vyvodit, že pojem „poskytnutí služby spočívající v oprávnění ke vstupu na akce“, jak je použit v článku 53 této směrnice, musí být vykládán tak, že označuje poskytování služeb, k nimž dochází po zorganizování akce, která je předmětem tohoto představení, a jejichž cílem je poskytnout veřejnosti přístup k tomuto představení“.

K bodu 45 (§ 10ba)

Nová úprava obsažená v § 10b a 10ba je rozdělením stávající úpravy místa plnění podle toho, zda je služba v oblasti kultury, umění, sportu, vědy, vzdělávání a zábavy (vycházeje pouze z nadpisu daných ustanovení, konkretizace služeb je uvedena v samotném paragrafovaném znění) poskytnuta osobě povinné k dani (§ 10b) nebo osobě nepovinné k dani (§ 10ba), což lépe koreluje s novou úpravou článků 53 a 54 směrnice o dani z přidané hodnoty s účinností od 1.1.2025 Základním kritériem i nadále zůstává, že místem poskytnutí služby je místo, kde se daná akce skutečně koná (odstavce 1 obou ustanovení). Nová úprava je obsažena v odstavcích 2 obou ustanovení, které jsou speciálním ustanovením vůči odstavci 1 pro případy, kdy (i) se jedná o virtuální účast na dané akci v případě osoby povinné k dani (§ 10b odst. 2), nebo (ii) jsou dané akce přenášeny virtuálně nebo jinak virtuálně zpřístupněny v případě osoby nepovinné k dani (§ 10ba odst. 2). V takovém případě se neuplatní pravidlo pro určení místa plnění podle toho, kde se akce skutečně koná, ale v případě osoby povinné k dani se použije pravidlo podle § 9 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (resp. čl. 44 směrnice o dani z přidané hodnoty), v případě osoby nepovinné k dani bude místem plnění sídlo v případě právnické osoby, nebo místo pobytu v případě fyzické osoby (viz definice místa pobytu v § 4 odst. 1 písm. h) zákona o dani z přidané hodnoty).

Kromě doplnění úpravy v odstavcích 2 je formulačně dané ustanovení lépe navázáno na znění směrnice o dani z přidané hodnoty.

V této souvislosti je třeba připomenout, že pojem akce či poskytnutí služby je nutno chápat v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie jako v případě stanovení místa plnění dle § 10b.

K bodu 46 (§ 10h písm. a) a c))

Ve výčtu služeb uvedených v písmenech a) a c) se spojka „a“ nahrazuje spojkou „nebo“. Jedná o úpravu, která lépe vyhovuje současným požadavkům na legislativně technické zakotvení variant v rámci textu. K věcné změně tímto nedochází.

K bodu 47 (§ 10h odst. 2)

Podle dosud platného ustanovení § 10h zákona o dani z přidané hodnoty bylo místem plnění při poskytnutí služeb vymezených pod písm. a) až h) osobě nepovinné k dani, místo, kde je usazen příjemce služby, pokud se toto místo nacházelo ve třetí zemi. Tento přístup zohledňuje pouze kritérium místa pobytu či sídla příjemce služby nikoliv kritérium skutečného užití. Pokud tedy došlo u dotčených služeb k jejich skutečnému užití v tuzemsku, dle současné platné úpravy platí, že  místo plnění je ve třetí zemi, poskytovatel služby má nárok na odpočet daně na vstupu. A to dokonce i v situaci, kdy poskytuje vybrané finanční a pojišťovací činnost, které jsou v tuzemsku standardně osvobozeny od daně bez nároku na odpočet daně na vstupu (viz § 72 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty).

Z důvodu nastavení jednotného přístupu k možnosti (resp. nemožnosti) uplatnění nároku na odpočet daně u některých služeb poskytovaných osobám nepovinným k dani, pakliže k jejich skutečnému užití (využití, použití) dochází v tuzemsku, se navrhuje využít možnosti implementace čl. 59a směrnice o dani z přidané hodnoty a považovat v takovém případě za místo plnění tuzemsko. Tato úprava se navrhuje u služeb vymezených pod písm. c), d) a f). Jedná se tedy o služby poradenské, inženýrské, konzultační, právní, účetní a jiné podobné služby, stejně tak jako o zpracování dat a poskytnutí informací, dále o služby bankovní, finanční a pojišťovací, s výjimkou služeb nájmu bezpečnostních schránek, a dále pak o služby nájmu movitého hmotného majetku, s výjimkou dopravních prostředků. Použití kritéria skutečného užití se jeví v daném případě jako spravedlivé, jelikož brání rozdílnému zacházení při poskytování určitého druhu služeb stejné povahy. Příkladně totožné právní služby poskytnuté tuzemským plátcem před krajským soudem českému občanovi v současnosti podléhají dani (místo plnění je v tuzemsku), nicméně občanovi ze třetí země již nikoliv, neboť dle stávající úpravy je místo plnění ve třetí zemi a tedy mimo předmět daně. Nová úprava tak zajistí stejný daňový režim pro oba klienty.

K bodu 48 (§ 11 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve zpřesnění odkazu na § 42 odst. 11 zákona o dani z přidané hodnoty ve stávajícím textu, neboť oprava základu daně při pořízení zboží je speciálně upravena právě jen v ustanovení § 42 odst. 11 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 49  (oddíl 1)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s rozdělením dílu 3 obsaženého v hlavě II na oddíly.

K bodu 50 (§ 13 odst. 3 písm. a))

V souvislosti se změnou právní úpravy v oblasti nuceného prodeje obchodního majetku se textově zpřesňuje právní úprava týkající se vymezení pojmu dodání zboží, a to v § 13 odst. 3 písm. a). Typickým případem, kdy dochází ke změně vlastnického práva k majetku za úplatu i na základě rozhodnutí státního orgánu nebo vyplývající ze zvláštního právního předpisu, je dražba. Dochází-li však k dražbě například
při provádění výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nebo podle exekučního řádu, ale i při provádění exekuce podle daňového řádu, nejedná se o převod vlastnického práva, ale o přechod tohoto práva. Do předmětného ustanovení se tak doplňují i případy přechodu práva, přičemž ale k věcné změně nedochází. Přechod vlastnického práva tímto způsobem totiž podle dosavadní právní úpravy spadal do základního ustanovení, tedy § 13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

Dále se v souvislosti s vložením pojmu orgán veřejné moci v ustanovení § 5 zákona o dani z přidané hodnoty sjednocuje terminologie. Je totiž žádoucí, aby pokud by docházelo ke změně vlastnického práva k majetku za úplatu i na základě rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci než státního orgánu, spadal takový případ do předmětného vymezení dodání zboží.

K bodu 51 (§ 13 odst. 3 písm. b))

Navrhovanou úpravou se věcně nic nemění, pouze dochází k odstranění výkladových problémů způsobených výslovnou vazbou na komisionářskou smlouvu. Text článku 14 odst. 2 písm. c) směrnice o dani z přidané hodnoty se jeví jako širší než text zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého se toto ustanovení vztahuje pouze na komisionářskou smlouvu. Výkladový problém může působit stanovení fikce dodání (část věty za středníkem), která je poplatná pouze komisionářské smlouvě.

Obecně podstatou komisionářské smlouvy je, že komisionář při zařizování jedná vlastním jménem na účet komitenta. I ze současného znění zákona o dani z přidané hodnoty by se dalo dovodit, že v textu tohoto ustanovení uvedená komisionářská smlouva a jí obdobná smlouva neznamená nic jiného než to, že jde o dodání zboží na základě takové smlouvy, která obsahuje prvky „jednání vlastním jménem na cizí účet“. Rozhodně to tedy neznamená, že by mohlo jít pouze o tento typ smlouvy. Nicméně současný text může být matoucí tím, neboť je explicitně uvedená právě komisionářská smlouva (a jí obdobná) smlouva a už se nedovozuje, v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, že podstatou je právě „jednání vlastním jménem na cizí účet“ (C-464/10 Henfling a další, C-274/15 Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství) bez ohledu na to, zda je vyplacena provize či nikoliv. Dle unijního práva způsob zdanění nemůže být závislý na typu uzavřené smlouvy nebo na významu určitého pojmu podle lokálního práva (C 291/92 Dieter Ambrecht).

Pro účely zákona o dani z přidané hodnoty se dodání zboží prostřednictvím komisionáře na základě komisionářské smlouvy nebo smlouvy obdobného typu považuje za dvě samostatná plnění, byť fakticky dochází pouze k dodání zboží mezi komitentem a třetí osobou (obdobné platí v případě poskytnutí služby). Dodání zboží prostřednictvím komisionáře na základě komisionářské smlouvy nebo smlouvy obdobného typu se považuje za samostatné dodání zboží komitentem nebo třetí osobou komisionáři a samostatné dodání zboží komisionářem třetí osobě nebo komitentovi. V daném případě je tak nastavena fikce samostatného plnění - dodání zboží komisionářem, ačkoli komisionář dodává zboží komitenta nebo třetí osoby. Je třeba si uvědomit zásadní věc, a to že ke zboží, které bylo svěřeno komisionáři k prodeji, má stále vlastnické právo komitent, a to až do okamžiku, než je nabude třetí osoba. Rozdělení na dvě plnění lze dovodit z judikatury SDEU (viz C-464/10 Henfling Henfling a další, bod 35; 
C-274/15 Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství, bod 62). Fikce obchodník (komitent) – komisionář – zákazník (3. osoba), kdy komisionář „vlastním jménem na cizí účet“ přijal a poskytl plnění je platné pro služby; soud judikoval, že pro zboží je to stejné.

Z důvodu právní jistoty se navrhuje text těchto ustanovení upravit tak, aby bylo zřejmé, že se nemusí jednat pouze o komisionářskou smlouvu, ale jakoukoli smlouvu, na jejímž základě dochází k zastoupení, pokud je splněna podmínka, že osoba povinná k dani, která se podílí na dodání zboží „jedná vlastním jménem na cizí účet“, bez ohledu na to, zda je vyplacena provize či nikoliv. Jedná se pouze o případ nepřímého zastoupení, tedy obstarání záležitosti vlastním jménem na cizí účet, tj. vazba pouze na „jednání vlastním jménem na cizí účet“, nikoliv vyplacení provize.

Cílem je upřesnit (v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie), že za poskytnutí plnění, tj. dodání zboží se obecně považují tato plnění na základě jakékoliv smlouvy, která bude obsahovat prvky smlouvy komisionářské, tj. jednání vlastním jménem na cizí účet, přičemž k podmínce vyplacení provize se nepřihlíží, resp. vyplacení provize je irelevantní (viz C-707/18 Amărăşti Land Investment, bod 42). Jde o stejný/totožný princip pro zboží a pro služby. Judikován je tento princip v případě poskytnutí služby, v případě dodání zboží se postupuje obdobně. Jedná se o poskytnutí plnění na základě jakékoliv smlouvy, obsahující prvky smlouvy komisionářské (jednání vlastním jménem na cizí účet); tedy smlouvy obdobného typu, pokud obsahují uvedené prvky. V neposlední řadě bylo zároveň zapotřebí přizpůsobit fikci plnění (text za středníkem), který je nyní poplatný pouze komisionářské smlouvě.

K bodu 52 (§ 13 odst. 4 písm. a))

Zákon o dani z přidané hodnoty pracuje převážně s pojmy „zboží, služba, nemovitá věc“, kdežto pojmy „hmotný majetek“, resp. „nehmotný majetek“ jsou v zákoně o dani z přidané hodnoty použity výhradně pro vymezení dlouhodobého majetku, kdy je dlouhodobý majetek vymezen podle zákona o daních z příjmů a účetních předpisů, a rozumí se jím (mimo jiné) „hmotný majetek podle zákona upravujícího daně z příjmů“ a „odpisovaný nehmotný majetek podle právních předpisů upravujících účetnictví“ (viz § 4 odst. 4 písm. c) bod 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty).

Z toho důvodu se navrhuje uvést text ustanovení § 13 odst. 4 písm. a), resp. odstavce 5 zákona o dani z přidané hodnoty do souladu s textem směrnice o dani z přidané hodnoty tak, aby byl v souladu s článkem 16 směrnice o dani z přidané hodnoty, kdy se používá pojem „zboží“, resp. „zboží, které tvoří součást jejího obchodního majetku“ („goods forming part of his business assets“). Pojem „zboží“ je rovněž vymezen v § 4 odst. 2 a 3 zákona o dani z přidané hodnoty. Rovněž judikatura pracuje s pojmem „zboží“ (např. C-322/99 a C-323/99 Fischer a Brandenstein). Nejedná se o věcnou změnu.

Současně jde v tomto ustanovení o legislativně-technickou úpravu tak, aby bylo zřejmé, že podmínka uplatnění odpočtu daně u zboží (nebo jeho části) se vztahuje na všechny 3 případy uvedené/vymezené v odstavci 5. Na odstavec 4 navazuje odstavec 5.

V případě nahrazení slov „ekonomických činností“ slovy „ekonomické činnosti“ jde o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny

K bodu 53 (§ 13 odst. 4 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou úpravu (včetně zrušení poznámky pod čarou) související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty a následném přeznačení písmen. Jde o zrušení písmene b).

K bodu 54 (§ 13 odst. 4 písm. b))

Jde o nahrazení pojmu „hmotný majetek“ pojmem „zboží“ (stejná úprava jako v písmeni a)), nejedná se o věcnou změnu.

Za dodání zboží za úplatu se dle § 13 odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se považuje i vydání vypořádacího podílu nebo podílů na likvidačním zůstatku v nepeněžité podobě. Předpokladem však je splnění základní podmínky, a sice uplatnění odpočtu daně u vkládaného či vydávaného majetku nebo služby.

K bodu 55 (§ 13 odst. 4 písm. c))

Jedná se o nahrazení pojmu „hmotný majetek“ pojmem „zboží“; nejedná se o věcnou změnu.

K bodu 56 (§ 13 odst. 4 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“.

K bodu 57 (§ 13 odst. 4 písm. d))

Jedná se o legislativně-technickou změnu, kterou je vypouštěn nenormativní poznámka pod čarou s odkazem na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem ke skutečnosti, že povaha poznámky pod čarou je nenormativní, nemá tato změna jakýkoli vliv na stávající praxi.

K bodu 58 (§ 13 odst. 4 písm. e))

V navrhované úpravě se ruší ustanovení § 13 odst. 4 písm. f zákona o dani z přidané hodnoty, které „legalizovalo“ uplatnění nároku na odpočet daně při dovozu plátcem (dovozcem), který propouštěl zboží ve vlastnictví osoby ze 3. země do volného oběhu v tuzemsku.

Ministerstvo financí v rámci Koordinačního výboru č. 189/11.10.07 – Dovoz zboží plátcem, který není jeho vlastníkem (ze dne 11. 10. 2007) souhlasilo s poměrně extenzivním výkladem souvislosti přijatých plnění se zdanitelnou ekonomickou činností zpracovatele a uzavřelo, že vzhledem k věcné souvislosti dováženého materiálu se službou fakturovanou zpracovatelem by měl být nárok na odpočet u dováženého materiálu na straně zpracovatele uznán. Tento názor však byl závaznými soudními rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie změněn a lze jej považovat za překonaný.

Například rozhodnutí ve věci C-187/14, DSV Road ze dne 25. 6. 2015, kde Soudní dvůr Evropské unie v daném případě posuzoval, zda může uplatnit nárok na odpočet daně dopravce, který svým klientům celně odbavuje jím přepravované zboží. Soudní dvůr Evropské unie nárok na odpočet daně podmínil tím, že hodnota přepravovaného zboží musí být součástí nákladů účtovaných klientům v ceně dopravní služby, a tedy uzavřel, že dopravce nárok na odpočet daně při dovozu nemá (bod 50 Přitom vzhledem k tomu, že hodnota přepravovaného zboží nepředstavuje součást nákladů účtovaných dopravcem, jehož činnost se omezuje na přepravu tohoto zboží za úplatu, nejsou podmínky pro použití čl. 168 písm. e) směrnice o dani z přidané hodnoty v projednávaném případě splněny).

Další rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-621/19, Weindel Logistik Service SR, spol. s r. o. ze dne 8. 10. 2020. V tomto případě byl posuzován nárok na odpočet daně u dovozu zboží slovenskou společností Weindel, která zboží dovážela za účelem provedení služby přebalení pro svého švýcarského obchodního partnera (dále jen „švýcarský odběratel“). Přestože zboží bylo propouštěno do volného oběhu na účet společnosti Weindel, vlastníkem zboží zůstal švýcarský odběratel, kterému byla následně fakturována výlučně služba přebalení zboží. Soudní dvůr Evropské unie se ve své analýze nejen odkazoval na rozhodnutí DSV Road, ale současně i na Poradní výbor pro daň z přidané hodnoty [94. setkání ze dne 19. 10. 2011 – dokument C – taxud.c.1 (2012) 243615 – 716], kde bylo dosaženo převažující shody, že nárok na odpočet daně u dovozu zboží není možné uplatnit, jsou-li splněny dvě podmínky, a to pokud dovozce není vlastníkem zboží (nepřešlo na něj právo nakládat se zbožím jako vlastník) a současně pokud náklady na zboží přímo a bezprostředně nesouvisejí 
s ekonomickou činností dovozce. Dovozce tak neprokázal přímou vazbu mezi dovezeným zbožím a zdanitelnou ekonomickou činností na výstupu (cena zboží nevstupovala do ceny plnění na výstupu, ani přímo, ani nepřímo).
Z toho důvodu se jeví nanejvýš vhodné postupovat ve smyslu těchto závěrů. Výbor pro daň z přidané hodnoty téměř jednomyslně potvrdil, že osoba povinná k dani určená jako plátce dovozní daně podle článku 201 směrnice o dani z přidané hodnoty nemá nárok na její odpočet, pokud jsou splněny obě následující podmínky (1) nezíská právo nakládat se zbožím jako vlastník; (2) cena zboží nemá přímou a bezprostřední souvislost s jeho ekonomickou činností. To platí i v případě, že tato osoba povinná k dani vlastní doklad splňující podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně stanovené v čl. 178 písm. e) směrnice o dani z přidané hodnoty. Je třeba poznamenat, že tímto pokynem nejsou dotčeny situace, kdy dovoz souvisí s dodáním zboží, na které se vztahuje čl. 14 odst. 2 písm. c) směrnice o dani z přidané hodnoty.

K bodu 59 (§ 13 odst. 5)

Odstavec 5 vymezuje, co se rozumí pojmem „použití zboží pro účely nesouvisející s uskutečňování ekonomické činnosti plátce“ a navazuje tak na odstavec 4. Jedná se o legislativně technickou úpravu z důvodu jednodušší a komfortnější čitelnosti tohoto ustanovení. Pro všechny tři kategorie platí stále podmínka uplatnění odpočtu daně u zboží nebo jeho části, jak je nově uvedeno v odstavci 4 písm. a). Nejedná se o věcnou změnu.

K bodu 60 (§ 13 odst. 7 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“. V případě úpravy ustanovení § 13 odst. 7 písm. a) a b) zákona o dani z přidané hodnoty se navrhuje vypuštění pojmu „hmotný majetek“ pro nadbytečnost a lepší srozumitelnost. Z hlediska vynětí dotčené transakce z předmětu daně není tento pojem podstatný a určující, není třeba v tomto případě bližší specifikace, zda jde o hmotný majetek. Nejedná se o věcnou změnu.

K bodu 61 (§ 13 odst. 7 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“.

K bodu 62 (oddíl 2)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s rozdělením dílu 3 obsaženého v hlavě II na oddíly.

K bodu 63 (§ 14 odst. 2 písm. a))

Obdobně jako v § 13 odst. 3 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty se z důvodu sjednocení terminologie pojem „státní orgán“ nahrazuje pojmem „orgán veřejné moci“. Více viz důvodovou zprávu k tomuto ustanovení.

K bodu 64 (§ 14 odst. 2 písm. b))

Navrhovanou úpravou se věcně nic nemění. Text článku 28 směrnice o dani z přidané hodnoty se jeví jako širší než text zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého se toto ustanovení vztahuje pouze na komisionářskou smlouvu. Výkladový problém může působit stanovení fikce části věty za středníkem, která je poplatná pouze komisionářské smlouvě.

Obecně podstatou komisionářské smlouvy je, že komisionář při zařizování jedná vlastním jménem na účet komitenta. Obdobně jako u dodání zboží lze ze současného znění zákona o dani z přidané hodnoty dovodit, že v textu tohoto ustanovení uvedená komisionářská smlouva a jí obdobná smlouva neznamená nic jiného než to, že jde o poskytnutí služby na základě takové smlouvy, která obsahuje prvky „jednání vlastním jménem na cizí účet“. Rozhodně to tedy neznamená, že by mohlo jít pouze o tento typ smlouvy. Nicméně současný text může být matoucí tím, neboť je explicitně uvedená právě komisionářská smlouva (a jí obdobná) smlouva a už se nedovozuje, v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, že podstatou je právě „jednání vlastním jménem na cizí účet“ (C-464/10 Henfling a další, C-274/15 Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství). Dle unijního práva způsob zdanění nemůže být závislý na typu uzavřené smlouvy nebo na významu určitého pojmu podle lokálního práva (C 291/92 Dieter Ambrecht).

Pro účely zákona o dani z přidané hodnoty se poskytnutí služby prostřednictvím komisionáře na základě komisionářské smlouvy nebo smlouvy obdobného typu považuje za dvě plnění, byť fakticky dochází pouze k poskytnutí služby mezi komitentem a třetí osobou (obdobné platí v případě dodání zboží). Poskytnutí služby prostřednictvím komisionáře na základě komisionářské smlouvy nebo smlouvy obdobného typu se považuje za samostatné poskytnutí služby komitentem nebo třetí osobou komisionáři a samostatné poskytnutí služby komisionářem třetí osobě nebo komitentovi. V daném případě je tak nastavena fikce samostatného plnění - poskytnutí služby komisionářem, ačkoli komisionář poskytuje službu komitenta nebo třetí osoby. Rozdělení na dvě plnění lze dovodit z judikatury Soudního dvora Evropské unie (viz C-464/10 Henfling Henfling a další, bod 35; C-274/15 Evropská komise proti Lucemburskému velkovévodství, bod 62). Fikce obchodník (komitent) – komisionář – zákazník (3. osoba), kdy komisionář „vlastním jménem na cizí účet“ přijal a poskytl plnění je platné pro služby; soud judikoval, že pro zboží je to stejné.

Z důvodu právní jistoty se navrhuje text těchto ustanovení upravit tak, aby bylo zřejmé, že se nemusí jednat pouze o komisionářskou smlouvu, ale jakoukoli smlouvu, na jejímž základě dochází k zastoupení, pokud je splněna podmínka, že osoba povinná k dani, která se podílí na poskytnutí služby „jedná vlastním jménem na cizí účet“, bez ohledu na to, zda je vyplacena provize či nikoliv.

Cílem je upřesnit (v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie), že za poskytnutí plnění, tj. poskytnutí služby se obecně považují tato plnění na základě jakékoliv smlouvy, která bude obsahovat prvky smlouvy komisionářské, tj. jednání vlastním jménem na cizí účet, přičemž k podmínce vyplacení provize se nepřihlíží, resp. vyplacení provize je irelevantní (viz C-707/18 Amărăşti Land Investment, bod 42). Jde o stejný/totožný princip pro služby, resp. zboží. V neposlední řadě bylo zároveň zapotřebí přizpůsobit fikci plnění (text za středníkem), který je nyní poplatný pouze komisionářské smlouvě.

K bodu 65 (§ 14 odst. 3 písm. a))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 66 (§ 14 odst. 3 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“.

K bodu 67 (§ 14 odst. 4)

Ustanovení podrobně vymezuje, co se pro účely tohoto zákona rozumí poskytnutím služby pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce. V navrhované úpravě se nejedná o věcnou změnu. Jde jen o legislativně technickou úpravu spočívající v přeformulaci textu.

K bodu 68 (§ 14 odst. 5 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“.

K bodu 69 (§ 14 odst. 5 písm. b))

V případě úpravy ustanovení § 14 odst. 5 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se navrhuje vypuštění pojmu „nehmotný majetek včetně poskytnutí služby“ pro nadbytečnost a lepší srozumitelnost. Z hlediska vynětí dotčené transakce z předmětu daně není tento pojem podstatný a určující, není třeba v tomto případě bližší specifikace, zda jde o nehmotný majetek. Nejedná se o věcnou změnu.

K bodu 70 (oddíl 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s rozdělením dílu 3 obsaženého v hlavě II na oddíly.

K bodu 71  (oddíl 4)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s rozdělením dílu 3 obsaženého v hlavě II na oddíly.

K bodu 72 (§ 16 odst. 1 úvodní část ustanovení)

V odstavci 1 dochází k legislativně technické úpravě nahrazení části dosavadního textu pojmem „osoby, která uskutečňuje dodání zboží“, který je následně vymezen v odstavci 2.

K bodu 73 (§ 16 odst. 2)

Nový odstavec 2 vymezuje pojem „osoba, která uskutečňuje dodání zboží“ pro účely odstavce 1. Definice tohoto pojmu vychází ze stávajícího textu odstavce 1. Ustanovení se upravuje v návaznosti na vypuštění pojmu „osvobozená osoba“ z § 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Osobou, která uskutečňuje dodání zboží, se i nadále rozumí (i) osoba registrovaná k dani v jiném členském státě a (ii) osoba, které vznikla nejpozději dnem dodání tohoto zboží registrační povinnost v jiném členském státě. Tato osoba však nesmí být v členském státě, ve kterém došlo k zahájení odeslání nebo přepravy zboží, osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tomto státě, tedy nesmí se jednat o osoby, které v členském státě zahájení odeslání nebo přepravy využívají přeshraniční osvobození v režimu pro malé podniky.

K bodu 74  (oddíl 5)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s rozdělením dílu 3 obsaženého v hlavě II na oddíly.

K bodu 75 (§ 17 odst. 2)

Změna legislativního textu v odstavci druhém souvisí s implementací směrnice o zvláštním režimu pro malé podniky. Na základě této implementace dochází ke zrušení základního pojmu „osvobozená osoba“ vymezeného v § 4 odst. 1 písm. m) zákona o dani z přidané hodnoty, a proto tedy i ke změně textace tohoto ustanovení. Prodávajícím se tak pro účely třístranného obchodu rozumí osoba registrovaná k dani v členském státě zahájení odeslání nebo přepravy zboží, která nevyužívá v členském státě zahájení odeslání nebo přepravy zboží režim pro malé podniky.

K bodu 76 (§ 17 odst. 6 úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 77 (§ 17 odst. 6 písm. a))

V šestém odstavci bylo dosud pod písmeny a) až e) vymezeno pět podmínek, za kterých je prostřední osoba osvobozena od povinnosti přiznat daň z titulu pořízení zboží v České republice. Tyto podmínky byly jak materiální, tak i formální. Z důvodu přehlednosti zůstávají v šestém odstavci pouze materiální podmínky - první podmínka (registrace prostřední osoby v jiném členském státě, nikoli však v České republice) doznává pouze legislativně technických úprav bez věcných změn. Druhá a třetí podmínka (pořízení za účelem následného dodání zboží a přímá přeprava) zůstávají zcela beze změny.

K bodu 78 (§ 17 odst. 6 písm. d))

Další materiální podmínkou vymezenou nově v písm. d) stanoví, že prostřední osoba uvede na daňovém dokladu (pro kupujícího) stejné daňové identifikační číslo, které sdělila prodávajícímu (původně vymezeno v odst. 7 písm. b)), a dále na tento daňový doklad uvede údaj „daň odvede zákazník“ – tato podmínka se do zákona o dani z přidané hodnoty doplňuje v reakci na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-247/21 Luxury Trust Automobil, který se zabývá třístranným obchodem, a který poukazuje na skutečnost, že článek 226 bod 11a směrnice o dani z přidané hodnoty jasně stanovuje povinnost uvádět na dokladu poznámku „daň odvede zákazník“, je-li osobou povinnou odvést daň pořizovatel nebo příjemce.

K bodu 79 (§ 17 odst. 6 písm. e))

Poslední materiální podmínka vymezená pod písmenem e), která stanoví, že kupující musí být plátcem nebo identifikovanou osobou (původně uvedeno v odst. 6 písm. d)), se doplňuje o další materiální podmínku původně uvedenou v odst. 8, a to, že kupující sdělí prostřední osobě daňové identifikační číslo, které mu bylo přiděleno v tuzemsku.

K bodu 80 (§ 17 odst. 6 písm. f))

Podmínka, že kupující je povinen přiznat daň u dodání zboží uskutečněného prostřední osobou jako při pořízení zboží z jiného členského státu, vyplývá z § 108 zákona o dani z přidané hodnoty, proto se pro nadbytečnost ruší.

K bodu 81 (§ 17 odst. 7)

V odstavci 7 zůstává pouze jedna formální podmínka, původně uvedená v tomto odstavci pod písm. c), a to, že prostřední osoba je při užití zjednodušeného postupu při třístranném obchodu povinna na daňovém dokladu uvést sdělení, že se jedná o třístranný obchod. Podmínka původně uvedená pod písm. a) byla z důvodu nadbytečnosti ze zákona odstraněna. Podmínka původně uvedená pod písm. b) se coby materiální podmínka přesouvá do odstavce 6.

K bodu 82 (§ 17 odst. 8)

Odstavec 8 se ruší, protože původně zde uvedená materiální podmínka, že kupující je povinen oznámit prostřední osobě daňové identifikační číslo, které kupujícímu bylo přiděleno v tuzemsku, se přesouvá do odstavce 6. Další zde uvedená podmínka, že kupující je povinen přiznat daň na základě daňového dokladu vystaveného prostřední osobou, stejně jako při pořízení zboží z jiného členského státu, vyplývá z § 108 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 83 (oddíl 6)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s rozdělením dílu 3 obsaženého v hlavě II na oddíly.

K bodu 84 (oddíl 7)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s rozdělením dílu 3 obsaženého v hlavě II na oddíly.

K bodu 85 (§ 19)

Obecně, v případě nových dopravních prostředků dodávaných z jednoho členského státu do jiného členského státu je důkladně dodržován princip, že zdanitelné plnění podléhá dani ve státě odběratele. V současném znění ustanovení § 19 zákona o dani z přidané hodnoty je specificky upraven postup při uplatnění daně z přidané hodnoty při dodání nebo pořízení nových dopravních prostředků za úplatu do nebo z jiného členského státu.

Současná právní úprava tohoto ustanovení v zákoně o dani z přidané hodnoty se jeví jako zastaralá, nepřehledná, nereflektuje specificky danou úpravu ve směrnici o dani z přidané hodnoty, kdy je z hlediska systemizace směrnice o dani z přidané hodnoty zvlášť vymezeno dodání, resp. pořízení nových dopravních prostředků.

Hlavním cílem je změnit legislativní uchopení stávajícího znění § 19 zákona o dani z přidané hodnoty. Navrhuje se nové přehlednější uspořádání současného textu § 19 zákona o dani z přidané hodnoty ve smyslu systematizace úpravy ve směrnici o dani z přidané hodnoty. Navrhuje se tak rozdělení dosavadního textu ustanovení § 19 zákona o dani z přidané hodnoty do separátních paragrafů na dodání nových dopravních prostředků, pořízení nových dopravních prostředků a společné ustanovení týkající se lhůt v případě dodání nebo pořízení nového dopravního prostředku. Toto uspořádání se jeví jako lépe srozumitelné.

Navrhuje se nově následující členění:

1) Definice nového dopravního prostředku a den jeho prvního uvedení do provozu - nové znění § 19 zákona o dani z přidané hodnoty.

2) Dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu - § 19a a § 19b zákona o dani z přidané hodnoty:

· dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu plátcem - viz § 19a zákona o dani z přidané hodnoty (původní odstavec 4),

· dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu osobou, která není plátcem – viz § 19b zákona o dani z přidané hodnoty (původní odstavec 5).

3) Pořízení nových dopravních prostředků z jiného členského státu – viz § 19c zákona o dani z přidané hodnoty (původní odstavec 4 - druhá část a odstavce 6 a 7).

4) Lhůty v případě dodání nebo pořízení nového dopravního prostředku - viz § 19d zákona o dani z přidané hodnoty (původní odstavec 5 a 6).

5) Původní odstavec 8 byl zrušen. Daňový doklad a jeho náležitosti při dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu zde není explicitně uveden, neboť uvedené spadá pod ustanovení § 29 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty (nové písmeno d)).

K odstavci 1 (původní § 4 odst. 4 písm. b))

Definice pojmu „nový dopravní prostředek“ se přesouvá z dosavadního § 4 odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty do tohoto ustanovení a je přehledněji formulovaná. Jsou v ní obsaženy i drobné terminologické úpravy v návaznosti na definici nového dopravního prostředku podle čl. 2 odst. 2 písm. a) a b) směrnice o dani z přidané hodnoty.

K odstavci 2 (původní § 19 odst. 2)

V návaznosti na definici nového dopravního prostředku uvedenou v navrhovaném znění § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, je zde vymezeno, který den se považuje za den prvního uvedení do provozu pro pozemní motorové vozidlo, lodě a letadla, který sem byl přesunut z původního § 19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty.

K odstavci 3 (původní § 19 odst. 2)

V návaznosti na definici nového dopravního prostředku uvedenou v navrhovaném znění § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, je zde vymezeno, který den se považuje za den prvního uvedení do provozu pro lodě a letadla, který sem byl přesunut z původního § 19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 86 (§ 19a až § 19d)

K § 19a
K nadpisu

Hned v úvodu se jedná o upřesnění původního nadpisu, kdy místo původních slov „uvnitř území Evropské unie“„ se navrhuje použít slova „do jiného členského státu“, a to z důvodu, že termín „uvnitř Evropské unie“ zahrnuje i tuzemsko, což v tomto případě není žádoucí.
Obecně

Toto ustanovení upravuje „Dodání nových dopravních prostředků do jiného členského státu plátcem“. V případě nových dopravních prostředků dodávaných z jednoho členského státu do jiného členského státu je důkladně dodržován princip, že zdanitelné plnění podléhá dani ve státě odběratele.
Vzhledem k tomu, že původní odstavec 1 ustanovení § 19 zákona o dani z přidané hodnoty byl očividně duplicitní k úpravě § 64 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (jedná se o dodání zboží do jiného členského státu, které se vykazuje v přiznání k dani z přidané hodnoty na ř. 20 a současně se uvede do souhrnného hlášení pod kódem 0), navrhuje se jej úplně zrušit.
K odstavci 1

Aby byl zajištěn princip zdanění dopravních prostředků dodávaných z jednoho členského státu do jiného členského státu ve státě odběratele, tak tento odstavec stanoví, že takové dodání je osvobozeno s nárokem na odpočet daně na straně plátce i v případě, že nový dopravní prostředek je dodáván osobě, která není registrována k dani v jiném členském státě, resp. osobě, která plátci nesdělila své daňové identifikační číslo pro účely daně z přidané hodnoty.
Důležité je doplnění podmínky, že nový dopravní prostředek je odeslán nebo přepraven do jiného členského státu (ať už touto osobou nebo osobou, která nový dopravní prostředek pořizuje, nebo třetí osobou zmocněnou některou z těchto osob), což v původní textaci nebylo explicitně stanoveno (vycházelo však z principu § 13 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty).
K odstavci 2

Pokud plátce dodá nový dopravní prostředek do jiného členského státu, který je odeslán nebo přepraven do jiného členského státu osobě, která plátci nesdělila své daňové identifikační číslo pro účely daně z přidané hodnoty, je plátce povinen přiložit k daňovému přiznání hlášení o dodání nového dopravního prostředku (z důvodu, že neuvádí toto dodání do souhrnného hlášení) do jiného členského státu a kopii daňového dokladu, a to do 25. dne měsíce následujícího po zdaňovacím období, ve kterém došlo k dodání. Takovéto plnění se tedy neuvádí do souhrnného ani kontrolního hlášení a v přiznání k dani z přidané hodnoty se uvede do řádku č. 23.

K § 19b
Toto ustanovení upravuje „Dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu osobou, která není plátcem“. Jedná se o osobu povinnou k dani, která není plátcem (neplátce), identifikovanou osobu nebo osobu nepovinnou k dani.
K odstavci 1

Tento odstavec upravuje dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu osobou, která není plátcem, ať už osobě registrované nebo neregistrované v jiném členském státě. Dodání zboží/prodej v tuzemsku nezdaňuje (takový postup je zvolen z toho důvodu, že daň z přidané hodnoty má být přiznána v jiném členském státě zákazníkem). Nový dopravní prostředek musí být odeslán nebo přepraven do jiného členského státu (ať už touto osobou nebo osobou, která nový dopravní prostředek pořizuje, nebo třetí osobou zmocněnou některou z těchto osob).

K odstavci 2

Osoba, která není plátcem a není ani identifikovanou osobou, nemá povinnost podat daňové přiznání, pokud si nechce uplatnit nárok na odpočet daně. V případě, že si nebude nárok na odpočet daně uplatňovat, přesto je povinna podat hlášení o dodání nového dopravního prostředku, jehož přílohou je kopie dokladu o prodeji nového dopravního prostředku.
K odstavci 3

Osoba, která není plátcem a je identifikovanou osobou, má povinnost podat daňové přiznání do 10 dnů ode dne dodání nového dopravního prostředku.  K tomuto daňovému přiznání má povinnost podat hlášení o dodání nového dopravního prostředku, jehož přílohou je kopie dokladu o prodeji nového dopravního prostředku.
K odstavci 4

V případě dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu za úplatu se na osobu nepovinnou k dani (občana), hledí jako na osobu povinnou k dani, která jedná jako taková.

K odstavci 5

Tento odstavec stanoví výjimku z pravidla, že nárok na odpočet má primárně pouze plátce. Nárok na odpočet daně může uplatnit i osoba, která není registrována k dani z přidané hodnoty v České republice nebo je registrována jako identifikovaná osoba. Pokud příležitostně dodá nový dopravní prostředek osoba, která není plátcem, tak pokud nový dopravní prostředek pořizuje, je oprávněna uplatnit nárok na odpočet daně, kterou v tuzemsku zaplatila při jeho nabytí, a to nejvýše ve výši daně, kterou by byl povinen přiznat plátce, pokud by dodání do jiného členského státu bylo zdanitelným plněním v tuzemsku. V tomto případě se má za to, že daň se počítá z úplaty z prodeje zboží tak, že v sobě neobsahuje daň. Jedná se o výpočet daně podle ustanovení § 37 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Nově zákon z důvodu právní jistoty uvádí, že úplata, kterou obdržel nebo obdrží prodávající, je základem daně bez daně z přidané hodnoty pro účely zjištění maximálně výše odpočtu daně. Z tohoto základu daně je tak metodou dle § 37 písm. a) stanovena výše daně.

K odstavci 6

Ačkoliv za běžných okolností by tato osoba žádné přiznání k dani z přidané hodnoty nepodávala, v tomto případě jej podat může. Zde je i stanovena lhůta, ve které může taková osoba uplatnit nárok na odpočet daně prostřednictvím daňového přiznání, které se podává do 10 dnů ode dne dodání nového dopravního prostředku, a rovněž jsou vymezeny dokumenty, které musí tato osoba předložit svému místně příslušnému správci daně, tj. hlášení o dodání nového dopravního prostředku a kopii daňového dokladu. V daňovém přiznání tato osoba kromě identifikačních údajů vyplní pouze řádek č. 65 „Nadměrný odpočet“, kde vyplní příslušnou částku. Daň je tak vrácena osobě, která není osobou registrovanou k dani nebo je identifikovanou osobou. Pokud osoba, která není plátcem, nárok na odpočet daně neuplatní ve lhůtě podle tohoto odstavce, tento nárok zaniká, a to v souladu se směrnicí o dani z přidané hodnoty.

K § 19c

Jedná se o upřesnění nadpisu, kdy místo slov „uvnitř území Evropské unie“„ se navrhuje použít slova „z jiného členského státu“, a to z důvodu, že termín „uvnitř Evropské unie“ zahrnuje i tuzemsko, což v tomto případě není žádoucí.
Toto ustanovení upravuje „Pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu“. Navrženou právní úpravou dochází k revizi stávajícího textu, kdy nedochází k zásadním věcným změnám, jde o terminologické úpravy, neboť stávající právní úprava je již zastaralá. Nová úprava se tak jeví jako lépe srozumitelná. Podstatným je rozhodující okamžik, kdy právo nakládat s tímto zbožím jako vlastník přechází z prodejce na pořizovatele.

Při pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu plátcem od osoby registrované v jiném členském státě přiznává daň pořizovatel (plátce daně) „standardním“ způsobem (plátce jej uvádí na ř. 3 daňového přiznání a uvádí jej i v kontrolním hlášení). Z toho důvodu byl původní odstavec 3 ustanovení § 19 zákona o dani z přidané hodnoty z nové úpravy vypuštěn.
K odstavci 1

Osoba, která nabyde právo nakládat jako vlastník s novým dopravním prostředkem, uskutečňuje pořízení zboží z jiného členského státu. Podmínkou je, že nový dopravní prostředek musí být odeslán nebo přepraven z jiného členského státu (ať už touto osobou, která uskutečňuje dodání zboží nebo osobou, která nový dopravní prostředek pořizuje nebo třetí osobou zmocněnou některou z těchto osob). Tohoto obecného pravidla je dosaženo kombinací § 16 a § 19c. Pro oblast nových dopravních prostředků se tak pro pod pojem pořízení zboží z jiného členského státu podřadí za splnění ostatních podmínek i nabytí práva nakládat jako vlastník od jiné osoby než osoby podle § 16 odst. 2, tedy i osoby, která není osobou registrovanou k dani ani jí nejpozději dnem dodání zboží nevznikla registrační povinnost v jiném členském státě, nebo osoby, která je osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tomto státě.
K odstavci 2

Na rozdíl od obecné definice pořízení zboží z jiného členského státu ve smyslu ustanovení § 16 zákona o dani z přidané hodnoty se za pořízení zboží z jiného členského státu, které je předmětem daně, považuje i situace, kdy plátce nebo identifikovaná osoba pořídí nový dopravní prostředek od osoby, která není registrována k dani v jiném členském státě (chováme se k tomu, jako by to bylo pořízení zboží z jiného členského státu). Plátce nebo identifikovaná osoba jsou k daňovému přiznání povinni přiložit hlášení o pořízení nového dopravního prostředku a kopii daňového dokladu nebo dokladu o prodeji nového dopravního prostředku. Kromě daňového dokladu nebo dokladu o prodeji to může být faktura nebo i smlouva. Pořízení nového dopravního prostředku plátcem nebo identifikovanou osobou se uvede na ř. 9 přiznání k dani z přidané hodnoty. Toto pořízení zboží z jiného členského státu se považuje za uskutečněné dnem, ke kterému by bylo uskutečněno zdanitelné plnění při dodání zboží podle § 21 zákona o dani z přidané hodnoty.

K odstavci 3

Z tohoto ustanovení vyplývá povinnost podat daňové přiznání a přiznat daň (§ 108 odst. 4 písm. f) zákona o dani z přidané hodnoty) z titulu pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu i pro osobu nepovinnou k dani, tj. osobu, která nevykonává ekonomickou činnost a které z titulu tohoto pořízení nevznikla povinnost registrace. Zde stanovený postup pro zaplacení daně je nutno odlišovat od povinnosti registrace osob povinných k dani a identifikovaných osob, které pořídily zboží z jiného členského státu. Tato osoba se neregistruje k dani z přidané hodnoty, nýbrž je jí stanovena „pouze“ povinnost podat daňové přiznání ve lhůtě 10 dnů od pořízení nového dopravního prostředku (čili zboží). Toto pořízení zboží z jiného členského státu se považuje za uskutečněné dnem, ke kterému by bylo uskutečněno zdanitelné plnění při dodání zboží podle § 21 zákona o dani z přidané hodnoty. Tato osoba je povinna podat daňové přiznání a přiložit k němu hlášení o pořízení nového dopravního prostředku a kopii daňového dokladu nebo dokladu o prodeji nového dopravního prostředku (který vystavil dodavatel). Kromě daňového dokladu nebo dokladu o prodeji to může být faktura nebo i smlouva. Tato osoba musí vyměřenou daň zaplatit do 25. dne následujícího po dni jejího vyměření. Den, kdy byla daň vyměřena, se stanoví v souladu s obecnou procesní úpravou daňového řádu. V případě souhlasu správce daně s tvrzenou daní bude daň vyměřena ve lhůtě pro podání (10. dnem je vyměřeno + 25 dnů).

K odstavci 4

Toto ustanovení reaguje na podmínky registrace nového dopravního prostředku. V souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, lze do registru silničních vozidel zapsat silniční motorové vozidlo a přípojné vozidlo mimo jiné za podmínky, že při pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu byla zaplacena daň z přidané hodnoty v České republice. Osoba, která pořizuje nový dopravní prostředek z jiného členského státu, který bude registrován v registru silničních vozidel, tak může před podáním daňového přiznání podat pouze hlášení o pořízení nového dopravního prostředku a zaplatit zálohu ve výši daně z pořízení nového dopravního prostředku. K přihlášce k registraci silničního motorového vozidla a přípojného vozidla musí být v takovém případě přiloženo hlášení o pořízení nového dopravního prostředku a kopie daňového dokladu, který vystavil dodavatel a potvrzení o zaplacení daně z přidané hodnoty. Správce daně je proto povinen, při splnění podmínek v tomto odstavci uvedených, na žádost pořizovatele potvrdit zaplacení zálohy.
K odstavci 5

V případě postupu podle odstavce 4 se zavádí vyvratitelná domněnka, že záloha byla zaplacena, pokud plátce s hlášením o pořízení nového dopravního prostředku správci daně sdělí, že nový dopravní prostředek z jiného členského státu vložil plně do obchodního majetku a současně plátci vznikl nárok na odpočet daně v plné výši u tohoto přijatého zdanitelného plnění (z pořízení nového dopravního prostředku). Další podmínkou je, že plátce nemá nedoplatek v oblasti daně z přidané hodnoty a není nespolehlivým plátcem. K přihlášce k registraci silničního motorového vozidla a přípojného vozidla musí být v takovém případě přiloženo hlášení o pořízení nového dopravního prostředku a kopie daňového dokladu (který vystavil dodavatel) nebo dokladu o prodeji nového dopravního prostředku. Správce daně je proto povinen, při splnění podmínek v tomto odstavci uvedených, na žádost pořizovatele potvrdit zaplacení zálohy.
K § 19d

Jedná se o doplnění nového společného ustanovení, které řeší lhůty uvedené v § 19a až § 19c zákona o dani z přidané hodnoty. Tyto lhůty nelze prodloužit, ani povolit jejich navrácení v předešlý stav.

K bodu 87 (oddíl 8)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s rozdělením dílu 3 obsaženého v hlavě II na oddíly.

K bodu 88 (§ 20a odst. 2)

V navrhované úpravě se nejedná o věcnou změnu. K vypuštění slovního spojení „z přijaté částky“ dochází z důvodu nadbytečnosti. Z textu samotného ustanovení vyplývá, že povinnost přiznat daň vzniká z celé částky přijaté úplaty. K tomu navíc je základ daně v případě přijetí úplaty před uskutečněním zdanitelného plnění již přímo definován v § 36 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty jako částka přijaté úplaty snížená o daň.

K bodu 89 (§ 21 odst. 4 písm. d))

Jde o nahrazení pojmu „hmotný majetek“ pojmem „zboží“, navazující na totožnou úpravu v ustanovení § 13 odst. 4 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Zároveň je provedena legislativně-technická úprava bez věcného dopadu.

K bodu 90 (§ 21 odst. 4 písm. e))

Jedná se o legislativně technickou úpravu (včetně zrušení poznámky pod čarou) související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty a následném přeznačení písmen.

K bodu 91 (§ 21 odst. 4 písm. g) a h))

Navrhovanou úpravou se věcně nic nemění. Jedná se o úpravu v návaznosti na úpravu ustanovení § 13 odst. 3 písm. b), resp. § 14 odst. 2 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty a na skutečnost, zda je sjednána nákupní nebo prodejní komise.
Při dodání zboží/poskytnutí služby v tuzemsku prostřednictvím zastupující osoby je pro obě transakce (od prodávajícího ke zprostředkovateli a od zprostředkovatele ke kupujícímu) stanoven tentýž den uskutečnění plnění, a to ten den, kdy je plnění uskutečněno zprostředkovatelem ve prospěch kupujícího.
Zdanitelné plnění se tak považuje za uskutečněné dnem dodání zboží, resp. poskytnutí služby zastupujícím třetí osobě (při prodejní komisi), a to jak u zastoupené osoby, tak u zastupující osoby nebo naopak dnem dodání zboží, resp. poskytnutím služby třetí osobou zastupující osobě (při nákupní komisi). Zjednodušeně řečeno při prodejní komisi zastoupený předá zboží/poskytne službu 5. dubna zastupujícímu (v tuto chvíli nedochází k uskutečnění zdanitelného plnění) a ve chvíli, kdy zastupující dne 8. června toto zboží dodá/poskytne službu třetí osobě, dochází k uskutečnění zdanitelného plnění při dodání tohoto zboží/poskytnutí služby jak ze strany zastoupeného zastupujícímu, tak ze strany zastupujícího třetí osobě. Při nákupní komisi předá třetí osoba dne 8. června např. hotový projekt zastupující osobě. Den uskutečnění zdanitelného plnění 8. června, a to nejen pro službu třetí osoby zastupující osobě, ale i pro transakci mezi zastupující osobou a zastoupenou osobou.

K bodu 92 (§ 21 odst. 6)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty a následném přeznačení písmen.

K bodu 93 (§ 21 odst. 8 úvodní část ustanovení)

Z ustanovení § 21 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty se vypouští slovo „nejpozději“, neboť při poskytování zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku po dobu delší než 12 měsíců se považuje zdanitelné plnění za uskutečněné vždy jen až posledním dnem každého kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, ve kterém bylo poskytování tohoto plnění započato, a nikoliv během tohoto kalendářního roku. Ve zbytku novelizačního bodu se jedná o legislativně-technickou úpravu nahrazující nepřesné slovo „poskytování“ (vázající se v kontextu zákona o dani z přidané hodnoty k poskytování služby) obecným termínem „uskutečňování“ (vázajícím se v kontextu zákona o dani z přidané hodnoty k uskutečňování zdanitelného plnění, ať již se jedná o dodání zboží či poskytnutí služby).

K bodu 94 (§ 21 odst. 8 písm. a))

Přijetí úplaty, ze které plátci vznikla povinnost přiznat daň, je přesunuto do ustanovení § 21 odst. 8 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. V ustanovení § 21 odst. 8 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je stanoveno, že uskutečnění zdanitelného plnění posledním dnem každého kalendářního roku při poskytování zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku po dobu delší než 12 měsíců neplatí v případě, že během kalendářního roku dojde k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění. Jedná se například o situaci, kdy je smluvně určeno poskytování plnění v jednotlivých letech za víceleté období, přičemž první plnění nastane až v třetím roce. V prvním roce se podle ustanovení § 21 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty zdanitelné plnění nepovažuje za uskutečněné. Ve druhém roce se podle ustanovení § 21 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty zdanitelné plnění považuje za uskutečněné posledním dnem tohoto kalendářního roku. Ve třetím roce se postupuje podle ustanovení § 21 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty a zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné dnem uskutečnění dílčího zdanitelného plnění v tomto kalendářním roce. Stejný postup podle ustanovení § 21 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty by se uplatnil například i v situaci, kdyby došlo k uskutečnění zdanitelného plnění již ve druhém roce.

K bodu 95 (§ 21 odst. 8 písm. b))

Do ustanovení § 21 odst. 8 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se doplňuje upřesnění ohledně výše přijaté úplaty, aby se zamezilo nežádoucí praxi, kdy dochází k poskytnutí zálohy v symbolické výši. Výše úplaty (zálohy) nebo výše úplat (záloh) za příslušný kalendářní rok musí činit alespoň 10 % z celkové úplaty, kterou má plátce obdržet za uskutečněné zdanitelné plnění a pokud není výše celkové úplaty známa dostatečně určitě (příkladně v situaci, kdy výše celkové úplaty za nájem movité věci je odvislá od doby trvání celého nájemního vztahu), určí se kvalifikovaným odhadem.

K bodu 96 (§ 21 odst. 8 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním písmene e) z § 21 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 97 (§ 21 odst. 8 písm. d))

Jedná se o legislativně technickou úpravu. Pro nadbytečnost se z textu písmene d) vypouští odkaz na ustanovení insolvenčního zákona.

K bodu 98 (§ 23 odst. 4)

Navrhovaná změna byla vyvolána novelou zákona o dani z přidané hodnoty č. 302/2008 Sb., která do zákona o dani z přidané hodnoty zavedla špatný gramatický pád slova „zdaňovací“. Tato pouhá gramatická chyba se nyní napravuje.

K bodu 99 (§ 24a odst. 1 písm. a))

Vzhledem k tomu, že u některých plnění s místem plnění mimo tuzemsko není v zákonu o dani z přidané hodnoty stanovena povinnost přiznat plnění, doplňuje se v § 24a odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty povinnost přiznat plnění s místem plnění mimo tuzemsko ke dni uskutečnění tohoto plnění při poskytnutí služby nebo dodání zboží, jestliže při uskutečnění tohoto plnění vzniká nárok na odpočet daně podle § 72 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty nebo lze uplatnit nárok na odpočet daně podle § 72 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty. Současně nová úprava v odstavci 1 cílí na odstranění nejednoznačnosti, které plnění s místem plnění mimo tuzemsko se vykazuje v řádku 26 daňového přiznání. Nově se tak stanoví pravidlo, že s výjimkou situací pod písm. b) až e), se uvádí jen ta plnění, u nichž plátci vznikl nárok na odpočet daně dle § 72 odst. 1 písm. c) a d), nebo nárok na vracení daně dle § 82, přičemž platí, že tento nárok na odpočet daně nebo vracení daně není teoretický, ale plátce skutečně přijal v tuzemsku nebo v jiném členském státu zdanitelné plnění, které použil pro uskutečnění daného plnění s místem plnění mimo tuzemsko a tedy mu vznikl nárok na odpočet daně v tuzemsku nebo na vracení daně v jiném členském státě. Skutečnost že plátci byla jiným členským státem zamítnuta žádost o vrácení daně (příkladně pozdě podaná žádost), není důvodem pro opravu daňového přiznání. Obdobně toto platí i u nároku na odpočet daně.

K bodu 100 (§ 24a odst. 1 písm. d) a e))

Vzhledem k tomu, že u některých plnění s místem plnění mimo tuzemsko není v zákonu o dani z přidané hodnoty stanovena povinnost přiznat plnění, doplňují se v § 24a odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty nová písmena d) a e). V písmenu d) je stanoveno, že povinnost přiznat plnění ke dni uskutečnění tohoto plnění vzniká u poskytnutí služby s místem plnění v jiném členském státě podle § 9 odst. 1, a to s ohledem na povinnost plátce i identifikované osoby podat souhrnné hlášení podle § 102 zákona o dani z přidané hodnoty. V písmenu e) je stanoveno, že povinnost přiznat plnění ke dni uskutečnění tohoto plnění vzniká při dodání zboží prostřední osobou v rámci třístranného obchodu, pokud se toto dodání uskutečňuje na území jiného členského státu.

K bodu 101 (§ 24a odst. 3)

Jedná se o zpřesnění textace, stran toho, v případě jakých záloh přijatých před uskutečněním zdanitelného plnění, vznikne povinnost přiznat daň.

K bodu 102 (§ 25 odst. 2)

Jedná se o přečíslování odkazu na § 16 z důvodu vložení nového odstavce 2 do § 16.

K bodu 103 (§ 28 odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty a následném přeznačení písmen.

K bodu 104 (§ 28 odst. 4)

V návaznosti na novou úpravu vracení daně zahraniční osobě při pořízení zboží z jiného členského státu nebo dovozu zboží podle § 83a až § 83d  zákona o dani z přidané hodnoty se v odstavci 4 zavádí povinnost pro zahraniční osobu nebo osobu povinnou k dani se sídlem ve třetí zemi, pokud se její provozovna na území Evropské unie neúčastní daného plnění, vystavit daňový doklad v případě uskutečnění zdanitelného plnění, u kterého má podle § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty povinnost přiznat daň osoba, která toto plnění přijala, nebo v případě přijetí úplaty před uskutečněním tohoto zdanitelného plnění.

Tímto ustanovením se tedy stanoví povinnost vystavit některým osobám, které uskutečňují plnění, které se přiznává podle § 108 odst. 3, a to obecně z toho důvodu, aby se odstranil stav, kdy se přiznává plnění, ke kterému není povinnost vystavit doklad, a též z toho důvodu, že tyto doklady budou využity pro nově navržené vracení daně zahraniční osobě – bude se jednat o povinnou přílohu daňového přiznání, kterým se nárokuje vrácení daně. V ideálním případě by tato povinnost byla stanovena všem osobám neusazeným v tuzemsku (def. v § 4 odst. 1 písm. l)), které uskutečňují plnění podléhající § 108 odst. 3 (čl. 192a a 194 směrnice). Na základě čl. 219a odst. 2 písm. a) bodu i. směrnice o dani z přidané hodnoty ale nelze stanovit tuto povinnost osobám usazeným v Evropské unii, které u nás nemají provozovnu, nebo se taková provozovna neúčastní plnění.

K bodu 105 (§ 28 odst. 5)

V tomto ustanovení dochází primárně k terminologickým změnám, které souvisí s vymezením pojmu nucený prodej obchodního majetku a zprostředkovaně i osob určených k uskutečnění takového prodeje. Sjednocuje se tak terminologie v tomto ustanovení, v § 108 odst. 7 a ustanoveních souvisejících a nově se bude tento pojem vyskytovat i v § 92a odst. 4. Ohledně dražebníka však dochází i k věcnému zúžení množiny osob podléhajících tomuto ustanovení, k tomu viz více důvodovou zprávu k následujícímu novelizačnímu bodu.
K bodu 106 (§ 28 odst. 6 a 7)

K odstavci 6

Navrhuje se vymezit pojem nucený prodej obchodního majetku, a to prostřednictvím osob určených k uskutečnění takového prodeje. Nuceným prodejem obchodního majetku tak nově bude takový prodej, který je uskutečňován osobami uvedenými v pododstavcích a) až e) s tím, že se zároveň musí jednat o prodej, který se uskutečňuje podle tam uvedených právních předpisů. Jedná se věcně o případy, kdy orgán veřejné moci nebo jiná důvěryhodná osoba (dražebník) provádí zejména nedobrovolný prodej majetku plátce v dražbě nebo i mimo dražbu, a to buď přímo sám, nebo jej zabezpečuje prostřednictvím další osoby.

Nucený prodej obchodního majetku podle písmen a) až c) se neshledává nijak problematickým, jedná se o typické případy vymáhání, přičemž tyto subjekty již dnes mají povinnost vystavit při takovém prodeji doklad a poskytnout jej plátci. Lze však zmínit, že za správce daně při provádění daňové exekuce podle daňového řádu je třeba považovat i exekuční správní orgány podle § 106 odst. 2 správního řádu při výkonu peněžité exekuce, neboť pro takovou exekuci se podle odstavce 3 tohoto ustanovení uplatní postup pro správu daní.

Dražebník měl povinnost vystavit doklad a poskytnout jej plátci již podle současné právní úpravy. Do definice nuceného prodeje obchodního majetku se však nově zahrnují pouze nucené dražby, a to mimo jiné s ohledem na dobrovolný soukromoprávní charakter veřejné dražby, která není nucenou dražbou, podle zákona č. 250/2023 Sb., o veřejných dražbách, přičemž se nejeví jako vhodné do těchto soukromoprávních ujednání z pohledu daně z přidané hodnoty zasahovat stanovováním povinnosti třetí osobě.

Poslední kategorií je zbytková klauzule, do které budou spadat ostatní případy prodeje majetku orgánem veřejné moci na základě rozhodnutí nebo podle zvláštního právního předpisu. Může se jednat například o prodej majetku při výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení nebo o prodej majetku osobou spravující pozůstalost podle zákona o zvláštních řízeních soudních, jde-li o orgán veřejné moci.

K odstavci 7

Vzhledem k tomu, že při nuceném prodeji obchodního majetku může docházet ke složitým situacím a procesním vztahům, neboť některé z osob uvedených v odstavci 6 mají na základě právní úpravy upravující jejich postup při prodeji obchodního majetku možnost využít jinou osobu podle odstavce 6, stanoví se pro takové případy kolizní pravidlo s cílem zamezit nejasnostem při aplikaci odstavce 5.

Podle tohoto pravidla má povinnost podle odstavce 5 splnit ta osoba, která sama prodej obchodního majetku plátce přímo uskutečňuje, tedy ta, která tak činí na žádost nebo jiný úkon jiné osoby uvedené v odstavci 6. Příkladem může být situace, kdy správce daně může podle § 175 odst. 1 daňového řádu vymáhání nedoplatku zabezpečit prostřednictvím soudního exekutora. Pokud tak učiní, bude tak povinnost vystavit doklad a poskytnout jej plátci mít soudní exekutor. Pokud bude správce daně vymáhat nedoplatek sám, bude za splnění této povinnosti odpovědný on.

K bodu 107 (§ 28 odst. 10)

Nová úprava odstavce 10 má za cíl uvést do souladu toto ustanovení s článkem 224 směrnice o dani z přidané hodnoty, kde je uvedeno, že fakturu za dodání zboží pořizovateli nebo poskytnutí služby příjemci osobou povinnou k dani může po předchozí dohodě mezi oběma stranami vystavit pořizovatel nebo příjemce, pokud existuje postup pro akceptaci každé faktury osobou povinnou k dani, která zboží dodala nebo službu poskytla. Z článku 224 směrnice o dani z přidané hodnoty tak vyplývá, že poskytovatel plnění a příjemce plnění si určují typ dohody sami. Podstatné je, aby k dohodě došlo ještě předtím, než začnou být faktury pořizovatelem nebo příjemcem vystavovány. Na žádost správce daně však musí být obě strany schopny prokázat, že předchozí dohoda existuje. Postup akceptace každé faktury pak může být výslovný nebo konkludentní. Lze jej ujednat a popsat na základě předchozí dohody nebo jej lze prokázat zpracování a zaúčtováním daňového dokladu oběma stranami a tím, že fakticky došlo k poskytnutí plnění i k přijetí úplaty za toto plnění. Z tohoto důvodu se pro nadbytečnost vypouští požadavek na písemně zmocnění a požadavek na uznávaný elektronický podpis v případě, že je zmocnění uděleno elektronicky. Podle článku 220 odst. 1 směrnice o dani z přidané hodnoty může fakturu vystavit osoba poskytující plnění nebo příjemce plnění nebo třetí osoba. Explicitně se stanovuje, že správce daně může vyzvat k prokázání existence ujednání o vystavení daňového dokladu i jiné osoby než poskytovatele plnění, které tento daňový doklad vystavují.

K bodu 108 (§ 28 odst. 11)

V návaznosti na změnu v § 28 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty se povinnost vynaložit úsilí, které k tomu, aby se daňový doklad dostal do dispozice příjemce plnění, rozšiřuje na všechny osoby povinné k dani, které vystavují daňový doklad. Povinnost vynaložit úsilí k tomu, aby se daňový doklad dostal do dispozice příjemce plnění má přitom i osoba, která to dělá jménem plátce podle ustanovení § 28 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty.  Dále se jedná se o zpřesnění legislativního textu, kdy se z povinnosti vynaložení úsilí k doručení daňového dokladu vylučuje doklad o použití podle ustanovení § 32 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť doklad o použití se ze své podstaty nikomu nedoručuje.

K bodu 109 (§ 29 odst. 2)

Do § 29 odst. 2 se do písmene d) doplňuje povinná náležitost daňového dokladu, a to pro případ nových dopravních prostředků. Jedná se o přesun odstavce 8 z ustanovení § 19 v původním znění do tohoto ustanovení, kam svým obsahem patří. V nově přepracovaném ustanovení § 19 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty tato povinnost týkající se náležitosti daňového dokladu při dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu, již není explicitně uvedena, neboť, jak je uvedeno výše, svým obsahem spadá pod ustanovení § 29 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. V souladu s článkem 226 bodem 12 směrnice o dani z přidané hodnoty musí být na daňovém dokladu při dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu, uveden také údaj, že se jedná o nový dopravní prostředek, a údaje tuto skutečnost potvrzující. Např. v případě dodání nového osobního automobilu by mělo být na daňovém dokladu uvedeno, že se jedná o osobní vozidlo určené k provozu na silničních pozemních komunikacích, měl by být uveden zdvihový objem motoru, popř. výkon v kW, a sdělení, kdy byl automobil poprvé uveden do provozu, popř. stav tachometru ke dni dodání.

K bodu 110 (§ 29 odst. 3 písm. a))

V návaznosti na novou úpravu § 28 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty se zavádí možnost neuvádět daňové identifikační číslo osoby, která uskutečňuje plnění, není-li jí přiděleno, v případech kdy zahraniční osoba nebo osoba povinná k dani se sídlem ve třetí zemi, pokud se její provozovna na území Evropské unie neúčastní daného plnění, je povinna vystavit daňový doklad při uskutečnění zdanitelného plnění, u kterého má podle § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty povinnost přiznat daň osoba, která toto plnění přijala, nebo při přijetí úplaty před uskutečněním tohoto zdanitelného plnění.

K bodu 111 (§ 32 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty a následném přeznačení písmen.

K bodu 112 (nadpis § 32a)

V souvislosti se změnami prováděnými v § 28 odst. 5 až 7 zákona o dani z přidané hodnoty týkajícími se nuceného prodeje obchodního majetku plátce se provádí legislativně-technická terminologická úprava nadpisu tohoto ustanovení.

K bodu 113 (§ 32a úvodní část ustanovení)

V souvislosti se změnami prováděnými v § 28 odst. 5 až 7 zákona o dani z přidané hodnoty týkajícími se nuceného prodeje obchodního majetku plátce se provádí legislativně-technická terminologická úprava v úvodní části tohoto ustanovení.

K bodu 114 (§ 32a písm. b))

V souvislosti se změnami prováděnými v § 28 odst. 5 až 7 zákona o dani z přidané hodnoty týkajícími se nuceného prodeje obchodního majetku plátce se provádí legislativně-technická terminologická úprava nadpisu tohoto ustanovení.

K bodu 115 (§ 36 odst. 3 písm. d))

Jedná se o legislativně technické zpřesnění textu, kdy na dokončené stavbě mohou být poskytnuty jen stavební práce nebo jen montážních práce nebo obojí práce najednou.

K bodu 116 (36 odst. 5)

Jedná se o legislativně technické zpřesnění textu, kdy základ daně, který je sám stanoven v souladu s § 36 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty v úrovni bez daně, se snižuje o slevu z ceny rovněž bez daně.

K bodu 117 (§ 36 odst. 6 písm. a))

Cílem úpravy je navázat text ustanovení na směrnici o dani z přidané hodnoty a judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Stávající formulace textu v podstatě umožňuje volbu způsobu stanovení základu daně, a to mezi cenou zboží a cenou obdobného zboží, za kterou by bylo možné zboží pořídit ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. To však neodpovídá záměru směrnice o dani z přidané hodnoty, jak vyplývá z článků 74, 76 nebo 83, ani judikatuře Soudního dvora Evropské unie, například rozsudku C-322/99 Hans Georg Fischer, bod 80 (vymezení pořizovací ceny), rozsudku C-299/11 Gementee Vlaardingen, bod 30 (upřesnění obvyklé ceny) a především rozsudku C-16/14 Property Development Company NV, body 34 až 38, kde je jasně vymezena posloupnost použití příslušné varianty pro stanovení základu daně při použití zboží pro soukromou spotřebu. Pořadí kritérií pro stanovení základu daně u bezúplatného dodání zboží tak je: 1) kupní cena zboží se zohledněním opotřebení (tzv. zbytková hodnota zboží v okamžiku jeho použití nebo odběru– viz rozsudek C-322/99 nebo C-16/14), 2) pokud zboží subjekt nenakoupil a kupní cena tedy není známa, tak kupní cena obdobného či „podobného“ zboží, 3) pokud kupní cena obdobného či podobného zboží nelze určit, tak „výrobní cena“ (výše celkových nákladů). Nová úprava tak má jasně stanovit, kdy se jaké kritérium pro stanovení základu daně použije bez možnosti volby.

Z uvedeného také vyplývá, že pokud by reálná tržní cena daného zboží, která může také zjednodušujícím způsobem pomoci stanovit zbytkovou hodnotu daného zboží, přesáhla základ daně stanovený při původnímu nákupu předmětného bezúplatně dodávaného zboží, pak se pro účely bezúplatného dodání zboží u varianty 1) použije základ daně jen ve výši, která odpovídá původní ceně nákupu zboží, ačkoliv tržní cena zboží může být vyšší. Pro úplnost se uvádí, že pokud dojde v průběhu životnosti zboží k jeho zhodnocení (ať již ve formě přeměny, zvelebení, modernizaci apod.), pak je nutné toto zohlednit při stanovení pořizovací ceny zboží (tj. dojde k jejímu zvýšení).

Součástí úpravy tohoto ustanovení je i legislativně technická úprava související se zrušením specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty a následném přeznačení písmen (z původních písmen d) a f) na písmena c) a e)).

K bodu 118 (§ 36 odst. 6 písm. b))

Jedná se o legislativně technické zpřesnění textu, kdy základ daně je sám stanoven v souladu s § 36 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty v úrovni bez daně, a proto i výše celkových nákladů při poskytnutí služby podle § 14 odst. 3 a 4 je v úrovni bez daně.

K bodu 119 (§ 36 odst. 6 písm. c))

V návaznosti na novou úpravu v § 36 odst. 6 písm. d) se upřesňuje, že toto ustanovení se vztahuje jen na případy, kdy je úplata poskytnuta zcela a jenom formou nepeněžitého plnění, přičemž obvyklá cena bez daně tohoto dodání nebo poskytnutí je určena ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.

K bodu 120 (§ 36 odst. 6 písm. d))

Ustanovení § 36 odst. 6 písm. d) upravuje způsob stanovení základu daně v případě, že je úplata za zdanitelné plnění poskytnuta výlučně formou nepeněžitého plnění. V praxi však mohou nastávat případy, kdy je při směnném obchodu (především s nemovitými věcmi) poskytnuta úplata nejen formou nepeněžitého plnění, ale částečně také i v peněžních prostředcích, přičemž takovou situaci stávající znění zákona o dani z přidané hodnoty neupravuje. Ke stanovení základu daně v takových případech lze využít judikaturu Soudního dvora Evropské unie, především rozsudek C-230/87 Naturally Your Cosmetics. Na základě tohoto rozsudku se jako základ daně použije obvyklá cena poskytnutého zdanitelného plnění v případech, kdy částka doplatku v peněžních prostředcích je nižší nebo rovna této obvyklé ceně. V případě, kdy částka doplatku v peněžních prostředcích je vyšší než obvyklá cena poskytnutého zdanitelného plnění, použije se jako základ daně tato částka poskytnutých peněžních prostředků.

K bodu 121 (36 odst. 6 písm. e))

Jedná se o legislativně technické zpřesnění textu, kdy obvyklá cena při dodání zboží nebo poskytnutí služby v případech, kdy byla úplata poskytnuta zcela nebo zčásti virtuálním aktivem, je určena ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.

K bodu 122 (§ 36 odst. 11)

V návaznosti na novou úpravu ustanovení § 21 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty se zde vymezují další případy zdanitelných plnění poskytovaných po dobu delší než 12 měsíců, u kterých se základ daně připadající na daný kalendářní rok stanoví kvalifikovaným odhadem.

K bodu 123 (§ 36 odst. 13)

Jedná se o legislativně-technickou změnu, kterou je vypouštěn nenormativní poznámka pod čarou s odkazem na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem ke skutečnosti, že povaha poznámky pod čarou je nenormativní, nemá tato změna jakýkoli vliv na stávající praxi. Současně se odkaz na § 32 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nahrazuje slovním vyjádřením dokladu o použití.

Součástí úpravy tohoto ustanovení je i legislativně technická úprava související se zrušením specifické úpravy majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty a následném přeznačení písmen (z původního písmene e) na písmeno d)).

K bodu 124 (§ 36a odst. 3 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou změnu navazující na změny provedené v § 5a zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 125 (§ 36a odst. 3 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou změnu navazující na změny provedené v § 5a zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 126 (§ 36a odst. 3 písm. e))

Doplněním nového písmene e) se rozšiřuje množina osob, u kterých se při splnění podmínek stanovených v § 36a zákona o dani z přidané hodnoty uplatňuje základ daně v úrovni obvyklé ceny bez daně. Základ daně ve zvláštních případech se tak nově stanoví i u zaměstnanců a osob jim blízkých. Úprava vychází z článku 80 odst. 1 směrnice o dani z přidané hodnoty, kde je vymezeno, že za účelem zabránění daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem mohou členské státy přijmout opatření, aby při dodání zboží nebo poskytnutí služby osobě, s níž má osoba povinná k dani rodinné nebo jiné úzké osobní vazby, organizační vazby a vlastnické, členské, finanční nebo právní vazby, byla základem daně obvyklá cena. V článku 80 odst. 1 druhém pododstavci směrnice o dani z přidané hodnoty se přitom výslovně připouští, že za právní vazby lze považovat i vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo rodinou zaměstnance nebo jinými osobami se zaměstnancem úzce spojenými. Uvedené tak v žádném případě neznamená, že zaměstnanci musí být předmětné plnění prodáno za cenu obvyklou, cena nadále může zůstat na stávající úrovni či dokonce může být jen v rovině symbolické, avšak zaměstnavatel musí odvést daň, která se stanoví z ceny obvyklé tohoto plnění.

K bodu 127 (nadpis § 37a)

Jedná se o legislativně technickou změnu za účelem sladění nadpisu a textu tohoto paragrafu. Ustanovení § 37a zákona o dani z přidané hodnoty výslovně upravuje pouze základ daně a nikoliv výši daně. Proto je nutné nadpis § 37a zákona o dani z přidané hodnoty upravit.

K bodu 128 (§ 41a)

V souvislosti s § 24a zákona o dani z přidané hodnoty se zavádí nové ustanovení § 41a, které určuje, jakým způsobem se stanoví hodnota plnění při poskytnutí plnění mimo tuzemsko a rovněž jakým způsobem se provede případná oprava hodnoty tohoto plnění. Jedná se o obdobný postup jako při stanovení hodnoty plnění a opravy hodnoty plnění podle § 51 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty při poskytnutí plnění osvobozeného od daně bez nároku na odpočet daně a podle § 63 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty při poskytnutí plnění osvobozeného od daně s nárokem na odpočet daně.

K bodu 129 (§ 42 odst. 1)

Navrhuje se odstranění nesystémového přístupu, kdy současné skutečnosti uvedené pod písm. a), b), d) a e) pouze a jen neúplně uvádí možný výčet skutečností zakládající povinnost provést opravu základ daně, přičemž tyto a další nevyjmenované skutečnosti spadají svodně do pod písm. f). Koncepce § 42 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vychází z článku 90 směrnice o dani z přidané hodnoty, kde stanoveno, že je-li zaplacení ceny zrušeno nebo vypovězeno, je-li cena zcela nebo zčásti nezaplacena nebo je-li snížena po uskutečnění plnění, základ daně se přiměřeně sníží za podmínek stanovených členskými státy. Článek 90 směrnice o dani z přidané hodnoty tak ukládá povinnost opravy základu daně pouze v případech, které mají jasnou vazbu na cenu plnění, tedy pokud dojde ke snížení, zrušení, vypovězení nebo nezaplacení ceny, což je jediné kritérium pro opravu základu daně. Z tohoto důvodu je v návaznosti na článek 90 směrnice o dani z přidané hodnoty nezbytné, navázat opravy základu daně na změnu výše úplaty, tedy na změnu základu daně podle § 36 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Původní písmeno f) tak představuje základní zásadu pro opravu základu daně a všechny ostatní situace a skutečnosti z ní vychází. Toto základní pravidlo se proto přesunuje na začátek odstavce 1 jako písmeno a).

Vrácení spotřební daně podle § 42 odst. 1 písm. b) se vypouští pro nadbytečnost, neboť povinnost provést opravu základu daně, pokud byla pořizovateli vrácena spotřební daň zaplacená v členském státě, ze kterého bylo zboží odesláno nebo přepraveno, dodatečně po pořízení zboží z tohoto členského státu, je již vymezena v § 40 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Původní ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) se tak přesouvá pod písmeno b). Ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) a e) se vypouštějí, neboť vrácením úplaty stejně jako použitím úplaty na úhradu jiného plnění v podstatě dochází ke změně výše původní úplaty. Obě možnosti jsou tak zachyceny v novém ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty. Podle nového písmene c) plátce opraví základ daně také v případě, že přede dnem uskutečnění zdanitelného plnění dojde ke změně výše úplaty, ze které vznikla povinnost přiznat daň. 

Z důvodu právní jistoty se jako skutečnost způsobující opravu základ daně ponechává situace, kdy nedojde k převodu vlastnického práva ke zboží na jeho uživatele, neboť tato povinnost opravy primárně plyne z konstrukce § 13 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty, než z obchodního ujednání mezi dodavatelem a odběratelem.

Ke změně výše úplaty po dni uskutečnění zdanitelného plnění se logicky nepřihlíží, neboť všechny úplaty přijaté přede dnem uskutečnění zdanitelného plnění se zohlední při stanovení základu daně při uskutečnění celého zdanitelného plnění v souladu s ustanovením § 37a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 130 (§ 42 odst. 2)

Jedná se legislativně‑technickou změnu spočívající ve vypuštění odkazu na odstavec 1 písm. f) vzhledem k nové úpravě textu § 42 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Zároveň se toto ustanovení rozšiřuje o omezení při opravě základu daně nejen z důvodu reorganizace, ale také z důvodu preventivní restrukturalizace, pokud plnění není jako pohledávka zahrnuto do schváleného restrukturalizačního plánu podle zákona o preventivní restrukturalizaci v případě preventivní restrukturalizace.

K bodu 131 (§ 42 odst. 7)

Použití sazby daně a platného kurzu pro přepočet cizí měny na českou je v odstavci 7 legislativně strukturováno v návaznosti na nově koncipované ustanovení § 42 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Zároveň je zachována možnost použít při opravě základu daně za předpokladu vystavení opravného daňového dokladu podle § 45 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty i kurz platný první pracovní den kalendářního roku, ve kterém vznikl důvod opravy.

K bodu 132 (§ 42 odst. 8)

Lhůta 3 let pro provedení opravy základu daně stanovená v § 42 odst. 8 a 9 zákona o dani z přidané hodnoty se v praxi ukazuje jako již nevyhovující současným podmínkám nastavení obchodních vztahů. Jedná se například o stavební práce na nemovitých věcech, kde doba na reklamaci (a tedy i opravu základu daně) může přesáhnout současnou hranici lhůty 3 let pro provedení opravy základu daně. V takovém případě při úspěšné reklamaci a následné úpravě ceny (snížení ceny) za současného znění zákona o dani z přidané hodnoty již nelze provést opravu základu daně. Z tohoto důvodu byla lhůta pro provedení opravy základu daně prodloužena na sedm kalendářních roků bezprostředně následujících po kalendářním roku, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň u původního uskutečněného zdanitelného plnění.

Zde je třeba uvést, že tříletá lhůta pro opravu daně neběží v současnosti v případech uvedených v odst. 9, avšak zde je nezbytnou podmínkou, že je vedeno soudní, rozhodčí nebo jiné řízení, tj. nevychází z nastavení běžných obchodních vztahů. Z důvodu zjednodušení se tato úprava ruší a je nahrazena jednotnou prodlouženou lhůtou, kdy díky jejímu navázání na celý kalendářní rok je tak všem dodavatelům zajištěna minimální lhůta 7 let (pokud by se plnění uskutečnilo v lednu, pak se bude blížit 8 letům) pro opravu základu daně. Tato lhůta je dostatečně dlouhá, aby v sobě absorbovala i potřebný čas na případný soudní spor či preventivní restrukturalizaci.

Lhůta v této délce byla zvolena v návaznosti na lhůtu stanovenou pro uchovávání daňových dokladů, resp. na lhůtu stanovenou pro uchovávání evidence pro účely daně z přidané hodnoty, a dále maximální desetiletou lhůtu pro stanovení daně správcem daně (tj. aby správce daně měl časový prostor provést daňové řízení a případné přezkoumaní rozhodnutí).

Lhůta 3 let pro opravu základu daně při přijetí úplaty, pokud se zdanitelné plnění ještě neuskutečnilo, se nemění.

K bodu 133 (§ 42 odst. 9)

Ustanovení se zrušuje vzhledem k nové úpravě délky lhůty stanovené v § 42 odst. 8 a 9 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 134 (§ 42 odst. 9 úvodní část ustanovení)

V návaznosti na novou úpravu lhůty pro opravu základu daně v § 42 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty se 3 letá lhůta stanovená v § 42 odst. 9 pro provedení opravy základu daně v případech, kdy došlo k převzetí celkového díla při poskytování dílčí plnění nebo došlo k převodu vlastnického práva ke zboží na uživatele podle § 13 odst. 3 písm. c), popřípadě nastala skutečnost, na jejímž základě nedošlo k převedení vlastnického práva na uživatele podle § 13 odst. 3 písm. c), rovněž prodlužuje na sedm kalendářních roků bezprostředně následujících po kalendářním roku, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň u původního uskutečněného zdanitelného plnění.

K bodu 135 (§ 42 odst. 11)

Nově se vypouští provedení opravy základu daně při dodání zboží do jiného členského státu, poskytnutí služby osobou neusazenou v tuzemsku, dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění mimo tuzemsko, režimu přenesení daňové povinnosti a při vývozu zboží, neboť způsob provedení opravy u těchto plnění je již v současnosti nebo nově upraveno v jiných ustanoveních zákona.

K bodu 136 (§ 42a)

Ustanovení § 42a zavádí povinnost provést opravu základu daně i v případě, že v době běhu lhůty pro opravu základu daně již osoba povinná k dani není plátcem daně ani identifikovanou osobou. Nová úprava vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie C-335/19 E. sp. z o.o. sp. k., kde je uvedeno, že v souladu s článkem 90 směrnice o dani z přidané hodnoty nelze vázat snížení základu daně z přidané hodnoty na podmínku, aby byl kupující ke dni dodání zboží nebo poskytnutí služby  registrován jako osoba povinná k dani z přidané hodnoty a aby i dodavatel byl ke dni předcházejícímu dni podání opravného daňového přiznání stále registrován jako osoba povinná k dani z přidané hodnoty. Tato úprava rovněž odpovídá § 20 odst. 2 daňového řádu, nicméně vzhledem k tomu, že oprava základu daně se považuje za samostatné zdanitelné plnění, je tato skutečnost s ohledem na právní jistotu na rozdíl od úpravy opravy výše daně explicitně upravena. Zároveň je stanovena lhůta, do kdy osoba povinná k dani provede opravu základu daně. Dále je stanoveno, že osobě povinné k dani nevzniká povinnost uhradit úrok z prodlení ode dne uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání za poslední zdaňovací období registrace do posledního dne lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání s vykázanou opravou základu daně. Z důvodu právní jistoty se uvádí, že oprava základu daně osobou povinnou k dani se nezahrne do výpočtu koeficientu podle § 76 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Rovněž tato částka nemůže mít vliv ani na výši obratu platného v kalendářním roce zrušení registrace.

K bodu 137 (§ 45 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Cílem nové úpravy je jasně potvrdit stávající praxi, kdy opravný daňový doklad je taktéž považován za daňový doklad podle ustanovení § 26 zákona o dani z přidané hodnoty. Úpravou tak nedochází k věcné změně.

K bodu 138  (§ 45 odst. 3)

Jedná se o legislativně-technickou změnu reagující na přečíslování odstavců v § 45.

K bodu 139 (§ 46 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Nově se zavádí povinnost opravit základ daně v případě nedobytné pohledávky v taxativně vyjmenovaných případech. Tato povinnost je odrazem článku 90 odst. 1 směrnice o dani z přidané hodnoty, který stanoví: „Je-li zaplacení ceny zrušeno nebo vypovězeno, je-li cena zcela nebo zčásti nezaplacena nebo je-li snížena po uskutečnění plnění, základ daně se přiměřeně sníží za podmínek stanovených členskými státy.“, a judikatury Soudního dvora Evropské unie (zejm. rozsudky ve věcech C-330/95, Goldsmiths a C-246/16, Enzo Di Maura). Odvodem daně z přidané hodnoty by neměl být zatížen plátce poskytující zdanitelné plnění v případech, kdy mu není toto plnění zcela nebo částečně zaplaceno, a to z důvodu, že daňový orgán nemůže vybrat daň převyšující částku, která byla poskytovateli plnění zaplacena.

Pro úplnost se uvádí, že ze shodného článku 90 odst. 1 směrnice o dani z přidané hodnoty vychází také ustanovení § 42 a nově § 42a zákona o dani z přidané hodnoty, kde existuje povinnost (nikoliv právo) na straně poskytovatele plnění provést opravu základu daně. Tím dochází ke sjednocení přístupu v oblasti opravu základu daně. „Nezaplacení“ je fakticky jen další skutečností pro povinnou opravu základu daně, avšak v souladu s právem členského státu upraveném v čl. 90 odst. 1 a zejména v odst. 2 směrnice o dani z přidané hodnoty a judikaturou Soudního dvora EU zde musí být naplněny další podmínky, proto je předmětný článek 90 odst. 1 implementován do samostatných ustanovení § 42, § 42a, § 46 až § 46fa s tím, že § 46 až § 46fa reflektují i článek 90 odst. 2 směrnice o dani z přidané hodnoty. Věřitel si tak v případě celkového nebo částečného nezaplacení úplaty z nezaniklé pohledávky nemůže vybrat, zda bude postupovat dle § 42 nebo § 46, neboť i když se jedná věcně o opravu základu daně, jsou zde rozdílné podmínky, a tedy v takovém případě je možné postupovat pouze a jen dle § 46 až § 46fa.

K bodu 140 (§ 46 odst. 1 písm. a))

Dochází ke zkrácení doby uplynulé od vydání prvního exekučního příkazu v příslušném řízení, podmiňující provedení opravy základu daně, při současném zachování principů, na kterých stávající ustanovení § 46 zákona o DPH stojí, tak, aby bylo dosaženo vyšší rovnováhy mezi praktickými požadavky a formami předjímanými § 46 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 141 (§ 46 odst. 1 písm. c))

Dochází ke zpřesnění textu tak, aby bylo zcela zřejmé, že podmínky pro provedení opravy základu daně jsou splněny i v případech, kdy věřitel splnil veškeré podmínky pro možnost provedení opravy základu daně dle § 46 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty, avšak ve chvíli, kdy se rozhodl tuto opravu provést (vystavit a doručit základní opravný daňový doklad), se již dlužník v insolvenčním řízení nenachází (např. insolvenční soud zrušil konkurs z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nedostačující, nebo zastavil insolvenční řízení pro některý z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o dani z přidané hodnoty).
Současně se doplňuje v ustanovení § 46 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, že oprava základu daně není přípustná, pokud před jejím provedením nastaly skutečnosti uvedené v § 46d odst. 1 pod body a) až c) zákona o DPH. V případě již provedené opravy základu daně jsou totiž právě tyto skutečnosti důvodem pro zrušení provedené opravy a to vzhledem k nemožnosti dovodit, že zdanitelné plnění bude s vysokou pravděpodobností nezaplaceno. Provedení opravy základu daně v případě současné existence uvedených skutečností je tudíž bezpředmětné pro nedostatek racionálních důvodů.

K bodu 142 (§ 46 odst. 1 písm. e))

Dochází ke zkrácení doby uplynulé od zahájení příslušných řízení podmiňující možnost provedení opravy základu daně, při současném zachování principů, na kterých stávající ustanovení § 46 zákona o DPH stojí, tak, aby bylo dosaženo vyšší rovnováhy mezi praktickými požadavky a formami předjímanými § 46 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 143 (§ 46 odst. 1 písm. f) až j))

K písmenům f) až i)

V souvislosti s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci C-146/19, SCT, kdy soud dospěl k závěru, že nelze omezit věřitele v provedení opravy nevymahatelné pohledávky, pokud je prokázáno, že i v případě přihlášení takovéto pohledávky do úpadku, by dlužná částka stejně nebyla vymožena, se rozšiřuje výčet případů, kdy je povinnost opravit základ daně v případě nedobytné pohledávky.

Současně však, zejména v případě jiných než bagatelních pohledávek, je s ohledem na vyloučení nebezpečí ztráty daňových příjmů ve smyslu čl. 273 směrnice o dani z přidané hodnoty (viz body 38 až 43 rozsudku ve věci C-146/19, SCT) nutné trvat na původně nastavených podmínkách. Je na zvážení věřitele, zda provede některý z kroků uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až e) zákona o dani z přidané hodnoty, anebo zda, pokud tak neučiní, bude prokazovat nevymahatelnost své pohledávky s ohledem na neuspokojení či částečné uspokojení pohledávek jiných věřitelů přihlášených do příslušného řízení.

Rovněž je však nutno zmínit, že z definic věřitele a dlužníka obsažených v § 46 odst. 7 a 8 zákona o dani z přidané hodnoty plyne, že oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky podle § 46 zákona o dani z přidané hodnoty se týká výhradně nezaniklých pohledávek, u nichž stále existuje právo věřitele na plnění resp. povinnost dlužníka poskytnout úplatu. V případě zániku pohledávky, např. z důvodu jejího nepřihlášení do insolvenčního řízení řešeného reorganizací, je nutné postupovat v intencích § 42 zákona o dani z přidané hodnoty.
K písmeni j)

Doplnění dalšího důvodu provedení opravy základu daně u pohledávek nižší hodnoty vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie (např. rozsudky ve věcech C-146/19, SCT, C‑643/20, ENERGOTT, či C-127/18, A-PACK CZ). Jeho cílem je zjednodušit správu daně a zvýšit právní jistotu plátců i správce daně. Navrhují se konkretizovanější podmínky pro možnost opravy daně v případě pohledávek, které se s konečnou platností v budoucnu mohou stát nevymahatelnými. Doplněná úprava věřitelům umožní opravu základu daně u pohledávek nižší hodnoty, přičemž současně vyžaduje od věřitele i aktivní přístup při vymáhání pohledávek a vymezuje jeho minimální úroveň. Co se týče částky 10 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, jedná se o částku, která zohledňuje minimální náklady na vymáhání pohledávek. Obdobný limit mají i jiné členské státy (Lotyško 300 EUR, Španělsko 300 EUR). Cílem úpravy je narovnání nerovnosti podnikatelského prostředí v České republice a zajištění neutrality daně.

Současně však, zejména v případě jiných než bagatelních pohledávek, je s ohledem na vyloučení nebezpečí ztráty daňových příjmů ve smyslu čl. 273 směrnice o dani z přidané hodnoty (viz body 38 až 43 rozsudku ve věci C-146/19, SCT) nutné trvat na původně nastavených podmínkách.

K bodu 144 (§ 46 odst. 2)

Opravu základu daně je věřitel povinen provést také v případě, že po provedení první opravy základu daně nastanou ve lhůtě pro opravu základu daně další skutečnosti, které umožňují provést opravu základu daně, a touto opravou dojde k dalšímu snížení nebo naopak ke zvýšení opraveného základu daně. V návaznosti na změny a doplnění v odstavci 1 se souladně vymezuje povinnost věřitele k provedení předmětné další opravy základu daně.

Současně podle dalších ustanovení i nadále platí, že opravu základu daně nelze provést v rozsahu, v jakém již byla oprava základu daně a opravy s ní související provedeny a při stanovení výše této další opravy musí věřitel zohlednit všechny změny základu daně provedené předešlou opravou základu daně v případě nedobytné pohledávky a opravami nebo změnami s ní souvisejícími.

K bodu 145 (§ 46 odst. 3 úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativně technickou změnu, kterou se reaguje na předcházející změny v textu § 46 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 146 (§ 46 odst. 3 písm. a) až c))

V § 46 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty dochází k věcné změně spočívající v odstranění zákazů provedení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky z důvodů doposud uvedených pod písmeny a) až c) s tím, že oprava základu daně nadále nebude možná v případě uvedeném pod dosavadním písmenem f) (nově písmeno c)), tedy při neexistenci dobré víry věřitele v zaplacení zdanitelného plnění v případě jeho postupu s péčí odpovídající péči řádného hospodáře. K předmětnému ustanovení se doplňuje nový odstavec 4, ve kterém je založena vyvratitelná domněnka, podle níž se má za to, že ustanovení o neexistenci dobré víry je naplněno při splnění podmínek doposud uvedených právě v § 46 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty pod písmeny a) až c).

K bodu 147 (§ 46 odst. 3 písm. g))

S ohledem na provedené zpřesnění § 46 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého jsou podmínky pro provedení opravy základu daně splněny i v případech, kdy věřitel splnil veškeré podmínky pro možnost provedení opravy základu daně dle § 46 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty, avšak ve chvíli, kdy se rozhodl tuto opravu provést (vystavit a doručit základní opravný daňový doklad), se již dlužník v insolvenčním řízení nenachází (např. insolvenční soud zrušil konkurs z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nedostačující, nebo zastavil insolvenční řízení pro některý z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o dani z přidané hodnoty) se doplňuje, že oprava základu daně není přípustná, pokud před jejím provedením nastaly skutečnosti uvedené v § 46d odst. 1 pod body a) až c) zákona o dani z přidané hodnoty. V případě již provedené opravy základu daně jsou totiž právě tyto skutečnosti důvodem pro zrušení provedené opravy a to vzhledem k nemožnosti dovodit, že zdanitelné plnění bude s vysokou pravděpodobností nezaplaceno. Provedení opravy základu daně v případě současné existence uvedených skutečností je tudíž bezpředmětné pro nedostatek racionálních důvodů.

K bodu 148 (§ 46 odst. 4)

V § 46 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty došlo k úpravě spočívající v odstranění zákazů provedení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky z důvodů doposud uvedených pod písmeny a) až c) s tím, že oprava základu daně nadále nebude možná v případě uvedeném v dosavadním písmeni f) (nově písmeno c)), tedy při neexistenci dobré víry věřitele v zaplacení zdanitelného plnění v případě jeho postupu s péčí odpovídající péči řádného hospodáře. K předmětnému ustanovení se doplňuje nový odstavec 4, ve kterém je založena vyvratitelná domněnka, podle níž se má za to, že ustanovení o neexistenci dobré víry je naplněno při splnění podmínek doposud uvedených právě v § 46 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty pod písmeny a) až c). Nová úprava tak přesným vymezením podmínek představuje zvýšení právní jistoty věřitelů při provádění oprav základu daně v případě nedobytné pohledávky. Vyvratitelná právní domněnka připouští důkaz opaku, což znamená, že věřitel může prokázat existenci dobré víry v zaplacení zdanitelného plnění i v případě naplnění některé podmínek dle písmen a) až c).

K bodu 149 (§ 46 odst. 5)

V souvislosti se změnou v § 46 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty, kdy věřitel má za povinnost opravit základ daně v případě nedobytné pohledávky, stejně jako v případě další opravy základu daně, se v navrženém ustanovení určuje 3 letá lhůta pro provedení těchto oprav. Navržené úprava není věcnou změnou, jelikož nově navržená délka lhůty odpovídá současné délce lhůty pro provedení oprav základu daně.

K bodu 150 (§ 46 odst. 6 úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativně technickou změnu, která souvisí s vložením nového odstavce 4 do textu § 46 zákona o dani z přidané hodnoty a přečíslováním následujících odstavců.

K bodu 151 (§ 46 odst. 7)

Navrhovaná změna v praxi znamená, že pokud plátce definovaný v tomto odstavci uskutečnil zdanitelné plnění, za které v plném rozsahu nebo v částečné výši neobdržel úplatu, pak při splnění zákonných podmínek je povinen provést opravu (snížení) základu daně bez ohledu na to, zda je stále plátcem ke dni splnění zákonných podmínek pro provedení předmětné opravy nebo ke dni jejího provedení. Změna reflektuje závěry Soudního dvora Evropské unie vyslovené v rozsudku ve věci C‑335/19, E., zejména v bodech 35 a 40. Následně, při splnění zákonných podmínek, je tento subjekt povinen plnit i další povinnosti plynoucí z ustanovení § 46 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty týkajících se nedobytných pohledávek.

K bodu 152 (§ 46 odst. 8)

Změna ve vymezení dlužníka v odstavci 8 je reakcí na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-335/19, E., podle kterého článek 90 směrnice o dani z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která váže snížení základu daně na podmínku, aby byl dlužník ke dni dodání zboží nebo poskytnutí služby a ke dni předcházejícímu dni podání opravného daňového přiznání s cílem využít tohoto snížení registrován jako osoba povinná k dani z přidané hodnoty. Definice dlužníka se proto rozšiřuje tak, že nově zahrnuje jakoukoliv osobu, která přijala zdanitelné plnění, za které dluží úplatu. Není tedy podstatné, zda se jedná o plátce či neplátce. Nová právní úprava uvádí české právo do souladu s právem Evropské unie. Tomuto odpovídá i změna definice věřitele v odstavci 7.

K bodu 153 (§ 46 odst. 9)

V souvislosti s nově zavedeným důvodem pro provedení opravy základu daně v případě nedobytných pohledávek v případech pohledávek nižší hodnoty (§ 46 odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty) je nově normován specifický postup pro provedení takovéto opravy základu daně. Věřitel bude muset v tomto případě opravit základ daně v posledním zdaňovacím období kalendářního roku, ve kterém dojde ke splnění podmínek této opravy.

K bodu 154 (§ 46a odst. 1 písm. g))

V souvislosti s rozšířením výčtu případů, při kterých je věřitel povinen opravit základ daně v případě nedobytné pohledávky (nová ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) až j) zákona o dani z přidané hodnoty), se určuje, že v těchto případech se oprava základu daně provede ve výši neobdržené úplaty za zdanitelné plnění

K bodu 155 (§ 46c odst. 6 věta druhá)

Jedná se o legislativně technickou změnu, která souvisí s vložením nového odstavce 4 do textu § 46 zákona o dani z přidané hodnoty a přečíslováním následujících odstavců.

K bodu 156 (46e odst. 1)

V souvislosti se změnou v § 46 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, kdy věřitel má nově za povinnost opravit základ daně v případě nedobytné pohledávky, jestliže jsou splněny zákonem stanovené podmínky, je formálně upravován text § 46e odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Při opravě základu daně v případě nedobytné pohledávky bude věřitel povinen vystavit základní opravný daňový doklad a to do 30 dnů ode dne vzniku povinnosti provést tuto opravu. Lhůtu pro vystavení základního opravného daňového dokladu zůstává zachována ve stávající délce.

K bodu 157 (46e odst. 3 písm. n))

Do výčtu údajů, které musí obsahovat základní opravný doklad, se přidává datum splatnosti pohledávky ze zdanitelného plnění. Doplnění tohoto údaje je vyžádáno nově zavedeným důvodem pro provedení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky u pohledávek nižší hodnoty (§ 46a odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty). Rovněž souvisí s nově zavedenou povinností opravy odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky v případě, kdy pohledávka ze zdanitelného plnění nebyla uhrazena do posledního dne 3. kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž uplynula lhůta její splatnosti (§ 74a odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty). Zavedení údaje o datu splatnosti pohledávky ze zdanitelného plnění by také mělo zjednodušit kontrolu plnění zákonných podmínek pro opravu základu daně v případě nedobytné pohledávky.

K bodu 158 (§ 46e odst. 4 písm. l))

Do výčtu údajů, které musí obsahovat opravný doklad, se přidává datum splatnosti pohledávky ze zdanitelného plnění. Doplnění tohoto údaje je vyžádáno nově zavedeným důvodem pro provedení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky u pohledávek nižší hodnoty (§ 46a odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty). Zavedení údaje o datu splatnosti pohledávky ze zdanitelného plnění by rovněž mělo zjednodušit kontrolu plnění zákonných podmínek pro opravu základu daně v případě změny výše opravy základu daně určené kvalifikovaným odhadem.

K bodu 159 (§ 46e odst. 5 písm. o))

Do výčtu údajů, které musí obsahovat opravný doklad, se přidává datum splatnosti pohledávky ze zdanitelného plnění. Doplnění tohoto údaje je vyžádáno nově zavedeným důvodem pro provedení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky u pohledávek nižší hodnoty (§ 46a odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty). Zavedení údaje o datu splatnosti pohledávky ze zdanitelného plnění by rovněž mělo zjednodušit kontrolu plnění zákonných podmínek pro opravu základu daně v případě dodatečné opravy základu daně.

K bodu 160 (§ 46e odst. 7 a 8)

K odstavci 7

V ustanovení § 46e odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty je zakotvena povinnost věřitele vystavit v případě opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky resp. při následných změnách základu daně základní opravný daňový doklad resp. opravný daňový doklad. V souvislosti se změnou definice dlužníka v § 46 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty, kdy již není podstatné, zda se jedná o plátce či neplátce daně z přidané hodnoty, se nově stanovuje, že povinnost vystavit opravné doklady podle § 46e odstavců 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty nevzniká, pokud věřitel neměl povinnost vystavit daňový doklad za zdanitelné plnění, kterého se týká oprava dle § 46 zákona o dani z přidané hodnoty. V takovém případě věřitel provede opravu základu daně v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty. Uvedené se týká se jen opravných dokladů vůči dlužníkovi, který byl neplátcem k datu uskutečnění původního (opravovaného) plnění. Pokud byl dlužník k datu uskutečnění původního plnění plátcem a pak jím být přestal, povinnost věřitele vystavovat opravné doklady trvá.

K odstavci 8

Zákon o dani z přidané hodnoty umožňuje vystavit souhrnný daňový doklad (§ 31b) a souhrnný opravný daňový doklad u oprav základu nebo výše daně (§ 45 odst. 4), ale dosud neobsahoval možnost vystavit souhrnný opravný daňový doklad v případě oprav základu daně u nedobytných pohledávek. Do § 46e zákona o dani z přidané hodnoty se proto doplňuje možnost vystavit ve vymezených případech souhrnný opravný daňový doklad i u oprav zakladu daně v případě nedobytných pohledávek. Vystavitel dokladu musí nicméně respektovat zákonné lhůty pro vystavování daňových dokladů (lhůta 30 dní dle ustanovení § 46e odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty).

K bodu 161 (§ 46f odst. 1 písm. c) a d))

Opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky jsou považovány za samostatná zdanitelná plnění. Doposud platilo, že v případě opravy mající za následek zvýšení opraveného základu daně jsou tato zdanitelná plnění uskutečněná dnem, kdy nastaly skutečnosti rozhodné pro provedení příslušné opravy, a v případě opravy mající za následek snížení základu daně původního zdanitelného plnění resp. snížení opraveného základu daně jsou tato zdanitelná plnění uskutečněná dnem doručení opravného daňového dokladu dlužníkovi. V návaznosti na změnu definic věřitele a dlužníka a nové ustanovení § 46e odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty se doplňuje, že v případě opravy mající za následek snížení základu daně původního zdanitelného plnění resp. snížení opraveného základu daně se v případech, kdy věřiteli nevznikla povinnost vystavit základní opravný daňový doklad nebo opravný daňový doklad, oprava základu daně považuje za samostatné zdanitelné plnění uskutečněné dnem, kdy nastaly skutečnosti rozhodné pro provedení příslušné opravy.

K bodu 162 (§ 46f odst. 3)

V návaznosti na nové ustanovení § 46e odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty se doplňuje, že v případech, kdy věřiteli nevznikla povinnost vystavit základní opravný daňový doklad nebo opravný daňový doklad, nemá věřitel povinnost jako přílohu k daňovému přiznání předložit kopie všech vystavených daňových dokladů, na kterých jsou uvedena zdanitelná plnění, u kterých provedl opravu základu daně, nebo seznam těchto dokladů s uvedením všech náležitostí uvedených na těchto daňových dokladech (§ 46f odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty). Namísto toho věřiteli vzniká povinnost předložit jako přílohu k daňovému přiznání přehled zdanitelných plnění, u kterých provedl tuto opravu s uvedením náležitostí, které by byl povinen uvést na daňových dokladech, pokud by měl povinnost daňové doklady vystavit. Věřitel bude uvádět pouze údaje, které jsou mu známy. Nebude uvádět zejména evidenční číslo dokladu a den vystavení doklady, jelikož neměl povinnost a nevystavil daňový doklad. Rovněž v případech, kdy bude dlužník neplátcem, věřitel nebude do přehledu uvádět DIČ dlužníka.

K bodu 163 (§ 46fa)

K odstavci 1

Obdobně jako v případě § 42a dochází k zakotvení, že osoba povinná k dani má po dobu běhu lhůty pro opravu základu daně práva a povinnosti věřitele týkající se opravy základu daně i v případech, kdy přestala být plátcem. Tudíž bez ohledu na skutečnost, zda je či již není plátcem, pak pokud běží lhůta pro opravu základu daně v případě nedobytné pohledávky, musí postupovat v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty.
K odstavci 2

Na základě závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C 335/19, E., byla rozšířena definice věřitele v § 46 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty i na osoby, které byly v den uskutečnění zdanitelného plnění plátci, ale v den, kdy jsou splněny zákonné podmínky pro opravu základu daně, příp. v den provedení opravy základu daně, již nejsou plátci daně. V této souvislosti se navrhuje postup, jakým takovéto osoby provedou opravu základu daně v případě nedobytné pohledávky, změnu výše opravy základu daně určené kvalifikovaným odhadem, dodatečnou opravu základu daně v případě nedobytné pohledávky nebo zrušení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky. V souvislosti se zvýšením nebo snížení základu daně budou takovéto osoby podávat dodatečné daňové přiznání za poslední zdaňovací období jejich registrace k dani. Lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání je v tomto případě normována do 25. dne kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, kdy byly splněny podmínky pro opravu základu daně.

K odstavci 3

V souladu s ustanovením § 141 odst. 7 daňového řádu je daň dodatečně tvrzená daňovým subjektem splatná v náhradní lhůtě splatnosti, která je shodná se lhůtou pro podání dodatečného přiznání. V případech, které jsou uvedeny v § 46fa odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, musí věřitel, který již není plátcem daně, uhradit případný rozdíl mezi nově dodatečně tvrzenou vyšší částkou daně a původně stanovenou výší daně do 25. dne po skončení kalendářního měsíce, ve kterém se změna výše opravy základu daně nebo zrušení opravy základu daně považují za uskutečněné. Podle § 252 odst. 2 písm. a) daňového řádu vzniká úrok z prodlení od čtvrtého dne následujícího po původním dni splatnosti daně do dne její platby, při čemž stanovení náhradního dne splatnosti daně nemá vliv na určení doby, po kterou vzniká úrok z prodlení. V situacích, kdy již věřitel není plátcem daně, by dopad § 252 odst. 2 písm. a) daňového řádu mohl být na tento druh věřitelů nepřiměřeně tvrdý. Z tohoto důvodu konstruuje navržené ustanovení odstavce 3 § 46fa zákona o dani z přidané hodnoty výjimku z obecné právní úpravy vzniku úroku z prodlení obsažené v daňovém řádu. Na základě této výjimky nebude věřiteli, který již není plátcem daně, vznikat úrok z prodlení za dobu od konce lhůty pro podání daňového přiznání za poslední zdaňovací období registrace do posledního dne lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání uvedené v 46fa odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy do 25. dne po skončení kalendářního měsíce, ve kterém se změna výše opravy základu daně nebo zrušení opravy základu daně považují za uskutečněné.

K odstavci 4

Oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky podle tohoto ustanovení se nezahrne do výpočtu koeficientu podle § 76 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Jedná se o obdobnou úpravu zakotvenou v § 42a zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 164 (§ 47 odst. 7)

Dochází k legislativnímu zpřesnění souboru dodávaného zboží, kdy je možné u zboží podléhajícího různým sazbám daně z přidané hodnoty, využít možnost uplatnit na celý tento soubor zdanitelného plnění pouze jednu sazbu daně, a to nejvyšší z těchto sazeb daně. Zde je třeba zdůraznit, že předmětný soubor zboží fakticky představuje jednu obchodní transakci (jedno zdanitelné plnění), která v sobě zahrnuje alespoň dvě plnění, z nichž ani jedno plnění není v postavení hlavního plnění a druhé v postavení vedlejšího plnění. Tato plnění jsou tak navzájem rovnocenná a současně v této jedné transakci od sebe neoddělitelná.

Navíc je doplněno i osvobození od daně podle § 71i při dodání knih. Jestliže součástí souboru plnění jsou zdanitelná plnění a zároveň kniha osvobozená od daně, pak při použití tohoto zjednodušeného postupu a aplikaci nejvyšší sazby daně se celý soubor plnění stává zdanitelným plněním (viz písm. a).
Postup podle a) fakticky představuje výchozí princip postup, nicméně v písm. b) zůstává nadále možnost, která plátci fakticky umožňuje toto jedno zdanitelné plnění (soubor dodávaného zboží) uměle rozdělit na samostatná plnění a podrobit každé jednotlivé zboží daňovému režimu, které náleží tomuto zboží, kdyby bylo dodáváno samostatně.
K bodu 165 (§ 47 odst. 8)

Možnost uplatnit na soubor zdanitelného plnění pouze jednu sazbu daně, a to nejvyšší z těchto sazeb daně, se výslovně do zákona zavádí i na poskytnutí služeb, ačkoliv tento princip byl doposud aplikován v tuzemsku na základě eurokonformního výkladu vycházejícího z judikatury Soudního dvora Evropské unie (příkladně C-44/11 nebo C-432/15). Zde je potřeba zdůraznit, že u služeb nadále není možné provést umělé rozdělení plnění, jako je tomu u zboží v navrženém § 47 odst. 7 písm. b).

K bodu 166 (§ 47 odst. 10)

Jedná se o legislativně technickou úpravu v souvislosti s přečíslováním odstavců v ustanovení § 36 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 167 (§ 48)

Z důvodu zpřehlednění problematiky dotčené ustanoveními § 48 a § 49 se v § 48 navrhuje ponechat pouze definice staveb pro bydlení. Stanovení sazby (dosavadní § 48 odst. 1) je v přepracované a doplněné podobě přesunuto do § 49 (§ 49 tak bude obsahovat všechna ustanovení týkající se sazeb). Definice staveb pro sociální bydlení (dosavadní § 48 odst. 5 a 6) jsou vyčleněny do samostatného § 48a.
K názvu

S ohledem na úpravy navržené v § 48 (který se nově stává definičním paragrafem a stanovení sazeb se přesouvá do § 49) se navrhuje rovněž změna názvu § 48.

K odstavci 1

Navržená úprava cílí na odstranění výkladových rozporů při stanovení, jaká stavba se pro účely DPH považuje za stavbu bytového a rodinného domu.
Dosavadní výrazy „stavba bytového domu podle stavebního zákona“, resp. „stavba rodinného domu podle stavebního zákona“ obsažené v zákoně o dani z přidané hodnoty se nahrazují výrazy „stavba rodinného/bytového domu“ s tím, že tyto výrazy jsou pro účely daně z přidané hodnoty v § 48 odst. 2 a odst. 3 samostatně definovány (viz dále). Opouští se tak odkazování na stavební zákon a související předpisy.

K odstavcům 2 a 3

Definice stavby bytového a rodinného domu nadále neobsahuje výslovný odkaz na stavební zákon. Cílem nové úpravy je v maximální možné míře vázat vymezení těchto staveb na zápis stavby v katastru nemovitostí. Důvodem je skutečnost, že podle § 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon), je katastr nemovitostí veřejný seznam, který obsahuje soubor údajů o nemovitých věcech vymezených tímto zákonem zahrnující jejich soupis, popis, jejich geometrické a polohové určení a zápis práv k těmto nemovitostem. Podle téhož ustanovení má katastr nemovitostí poskytovat informace mimo jiné i pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. Proto nová úprava navazuje na výklad přijímaný před účinností nového stavebního zákona, podle něhož se plátce může v dobré víře spolehnout na zápis v katastru nemovitostí, pokud jde o identifikaci staveb bytového a rodinného domu.
Z charakteru katastru nemovitostí jako veřejného seznamu vyplývá i jeho další vlastnost - skutečnosti v něm uvedené mají přednost před skutečnostmi, které v něm uvedeny nejsou. Zároveň neznalost do katastru zapsaného údaje nikoho neomlouvá. Je tím umocněna role katastru jako základního a veřejně dostupného zdroje informací o nemovitých věcech v něm evidovaných.

V případě již existujícího zápisu v katastru nemovitostí je tak tento zápis rozhodný pro určení, zda je konkrétní stavba rodinným resp. bytovým domem pro účely daně z přidané hodnoty.
V případě neexistence takového zápisu, tj. v případě prvovýstavby, kdy stavba ještě není zapsána v katastru nemovitostí, je nutné vyjít zejména z projektu, stavebního povolení, atd., neboť z těchto dokumentů by mělo být zřejmé splnění podmínek bytového či rodinného domu pro účely DPH. Při tom je nutno respektovat nejen pouhou definici bytového a rodinného domu, ale i další faktory podmiňující zápis do katastru nemovitostí, jako je umístění stavby (územní plán – plocha k bydlení, pro rekreaci, …).

Definice rodinného domu a bytového domu jsou v zákoně o dani z přidané hodnoty uvedeny pro účely uplatňování snížené sazby daně u určitých stavebních a montážních prací vztahujících se ke stavbám pro bydlení a stavbám pro sociální bydlení. Vzhledem k tomu, že zákonná povinnost uplatnění snížené sazby daně je, v rámci systému daně z přidané hodnoty podléhajícímu povinné harmonizaci v rámci Evropské unie, právem (nikoliv povinností) členských států, je na jednotlivých členských státech i vymezení pravidel umožňujících snadnou a jasnou aplikovatelnost jejich zákonných pravidel. V případě rodinných a bytových domů je rozhodným údajem pro jejich jednoznačnou identifikaci pro účely uplatnění správné sazby daně právě zápis ve veřejném seznamu – v katastru nemovitostí.

Přijetím nového stavebního zákona (zákona č. 283/2021 Sb.) se nicméně rozšířila množina rodinných domů o stavby mající třetí nadzemní podlaží ustoupené od hraniční čáry ulice alespoň o 2 metry. Tyto stavby, které podle nového stavebního zákona splňují definici rodinných domů a které podle předchozího stavebního zákona nebyly za rodinné domy považovány, jsou jedinou výjimkou z pravidla o rozhodnosti zápisu v katastru nemovitostí.

Výhradně v případě těchto staveb, pokud nejsou v katastru nemovitostí zapsány jako rodinný dům z důvodu, že k zápisu do katastru nemovitostí došlo v době před aplikací nového stavebního zákona, resp. v něm uvedené nové definice rodinného domu, daňový subjekt nese důkazní břemeno v tom smyslu, že se jedná o rodinný dům splňující definici rodinného domu podle nového stavebního zákona.

K odstavcům 4 a 5

Jedná se o dosavadní odstavce 3 a 4, bez věcných změn. Dosavadní ustanovení § 48 odst. 5 se pro větší přehlednost navrhuje rozdělit na tři samostatné odstavce (v návaznosti na druh staveb, které definují), které se z důvodu přehlednosti navrhuje přesunout do samostatného paragrafu (§ 48a).

K odstavci 6

Pro účely určení sazby daně při poskytnutí stavebních a montážních prací stavby pro bydlení a stavby pro sociální bydlení a při dodání stavby pro sociální bydlení (§ 49 zákona o dani z přidané hodnoty) se do zákona o dani z přidané hodnoty navrhuje stanovit najisto, kdy se stavba považuje za dokončenou.
V případě staveb, pro něž se vydává kolaudační rozhodnutí, se stavba považuje za dokončenou od nabytí právní moci prvního kolaudačního rozhodnutí. Podle § 73 odst. 1 správního řádu platí, že (n)estanoví-li tento zákon jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání. Zkolaudovaná stavba se tedy považuje za dokončenou bez ohledu na rozsah následných stavebních úprav, a to i v případě, že tyto úpravy mají za následek vznik jiného druhu stavby (např. přestavba bytového domu na hotel a naopak).
Co se týče pojmu kolaudační rozhodnutí, tento pojem je pojmem souhrnným, zahrnujícím jak kolaudační rozhodnutí podle § 235 zákona č. 283/2021 Sb.,  stavebního zákona (nového stavebního zákona), tak kolaudační souhlas podle zrušeného zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (starého stavebního zákona); srovnej přechodné ustanovení v § 330 odst. 11, podle kterého se za kolaudační rozhodnutí podle nového stavebního zákona považuje i kolaudační souhlas podle starého stavebního zákona.

U staveb, pro které se nevydává kolaudační rozhodnutí, platí výše uvedené obdobně, s tím, že jejich dokončení je navázáno na splnění podmínek k trvalému užívání stavby. Toto splnění podmínek je nutné posuzovat v závislosti na podmínkách příslušných právních předpisů, zejména stavebního zákona, dopadajících na předmětnou věc. Vzhledem ke změnám příslušných předpisů v čase minulém a patrně i budoucím nelze tyto podmínky v zákoně o dani z přidané hodnoty explicitně vymezit. V minulosti lze v tomto smyslu splnění podmínek k užívání stavby navázat v různých obdobích (s ohledem na účinnou právní úpravu) například na

· marné uplynutí lhůty 30 dnů pro vyjádření stavebního úřadu k oznámení záměru stavebníka užívat stavbu, 

· souhlas stavebního úřadu, byly-li odstraněny nedostatky, pro které stavební úřad zakázal užívání stavby, 

· pouhé dodržení pravidel daných stavebním zákonem a souvisejícími předpisy, včetně provedení předepsaných zkoušek a revizí,

· ohlášení dokončené stavby, 

· přidělení čísla popisného,

· zahájení užívání stavby atd.

K bodu 168 (§ 48a)

Z důvodu odstranění výkladových rozporů a problému v aplikační praxi se v novém § 48a upřesňuje definice staveb pro sociální bydlení, dochází k novému pojetí bytového domu pro sociální bydlení.

Definice staveb pro sociální bydlení obsahovalo dosavadní ustanovení § 48 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, a to pod písmeny a) až l). Tato úprava byla problematická zejména v případě prodeje těchto staveb, jejich výstavby a stavebních úprav. K „sociálnímu bydlení“ totiž obvykle neslouží celá budova, ale jen její část (např. při výstavbě domova důchodců se počítá i s provozovnou občanské vybavenosti, např. pedikúry a kadeřnictví, v přízemí). Taková budova je pak stavbou pro sociální bydlení ve smyslu dosavadní úpravy jen zčásti. Stanovení sazby daně při její výstavbě, prodeji, celkových rekonstrukcích apod. proto činí obtíže. Proto se navrhuje v nových definicích více zohlednit převažující určení, resp. použití/využití stavby. Z důvodu provedených úprav jsou tyto definice nově pro větší přehlednost rozděleny do několika odstavců.

K odstavci 1

V odstavci 1 jsou definovány stavby pro sociální bydlení, vycházející z definic staveb pro bydlení pro účely daně z přidané hodnoty, tj. definic stavby rodinného a bytového domu, a dále definice obytného prostoru (dosavadní § 48 odst. 5 písmena a) až c). Uvedené stavby jsou pro účely daně z přidané hodnoty považovány za stavby pro sociální bydlení na základě svého stavebně-technického uspořádání. Oproti dosavadní úpravě se navrhuje změna v definici bytového domu pro sociální bydlení, a to tak, že nová definice zohledňuje převažující určení, resp. použití/využití (což je důležité u staveb se smíšeným způsobem užívání).

K odstavci 2

V odstavci 2 se stanovuje fikce, na jejímž základě jsou za stavby pro sociální bydlení považovány i další stavby v závislosti na účelu užívání (dosavadní § 48 odst. 5 písmena d) až k)). Tyto stavby jsou vymezeny účelem jejich užívání ve vazbě na příslušné zákony (např. zákon o sociálních službách). V katastru nemovitostí jsou často vedeny jako objekty (stavby) občanské vybavenosti (stejně jako např. nemocnice, administrativní budovy, hasičské zbrojnice, aj., které ale pro účely daně z přidané hodnoty stavbami pro sociální bydlení nejsou); není proto možné vycházet z údaje zapsaného v katastru, ale ze skutečného účelu užívání konkrétní stavby, který musí daňový subjekt v individuálním případě prokázat.

K odstavci 3

Dosavadní definice staveb pro sociální bydlení určených dle účelu užívání byla problematická zejména při výstavbě, prodeji a rekonstrukcích těchto staveb. Ke stanovenému účelu totiž obvykle není užívána celá budova, ale jen její část (např. při výstavbě domova důchodců se počítá i s provozovnou občanské vybavenosti, např. pedikúry a kadeřnictví, v přízemí) a taková budova tedy splňuje podmínky definice stavby pro sociální bydlení ve smyslu dosavadního znění zákona o dani z přidané hodnoty jen zčásti. Stanovení sazby při její výstavbě, prodeji nebo při rekonstrukcích proto činí v aplikační praxi obtíže.

Navrhuje se proto stanovit, že za stavby pro sociální bydlení pro účely daně z přidané hodnoty považují také stavby se smíšeným  účelem užívání, u kterých nicméně převládá využití pro sociální bydlení. U těchto staveb je jejich zařazení mezi stavby pro sociální bydlení podmíněno nadpolovičním podílem podlahové plochy prostor užívaných pro účely sociálního bydlení na celkové podlahové ploše budovy. Uvedená podmínka je splněna nejen v případě využívání budovy pro více druhů pobytových služeb vyjmenovaných v odstavci 2, ale i v případě, že se v budově kromě prostor využívaných tímto způsobem nachází i obytné prostory pro sociální bydlení, pokud celkový podíl podlahové plochy prostor pro účely sociálního bydlení (včetně souvisejícího podílu podlahových ploch společných prostor) činí více než polovinu celkové podlahové plochy budovy.

K odstavci 4

Z důvodu přehlednosti se do samostatného odstavce navrhuje vyčlenit definici „obslužných“ staveb uvedených v dosavadním § 48 odst. 5 písmeno l). Uvedené stavby jsou pro účely daně z přidané hodnoty považovány za stavby pro sociální bydlení z důvodu, že slouží k využívání staveb pro sociální bydlení (uvedených v předchozích bodech dosavadního § 48 odst. 5). S ohledem na právo členských států vymezit si v rámci harmonizované daně z přidané hodnoty rozsah pojmu „bydlení v rámci sociální politiky“ byla u těchto „obslužných“ staveb doplněna podmínka výhradního využití k využití „hlavních“ staveb pro sociální bydlení. Taková stavba (např. kotelna vyrábějící teplou vodu) tedy bude pro účely daně z přidané hodnoty stavbou pro sociální bydlení, pouze pokud bude sloužit k využití (tj. teplou vodou zásobovat) bytového domu pro sociální bydlení a speciálního lůžkového zařízení hospicového typu. Pokud by však mimo to sloužila i k využití budovy mimo odstavce 1 písm. a) nebo b), odst. 2 a odst. 3) (například by tato kotelna zásobovala teplou vodou i mateřskou školku), již by se o stavbu pro sociální bydlení nejednalo, a to z důvodu nesplnění podmínky výhradního využití k využití stavby nebo staveb pro sociální bydlení (neboť) mateřská školka není stavbou pro sociální bydlení podle § 48a odst. 1 písm. a) nebo b), odst. 2 a odst. 3). Současně s tímto musí být splněna další podmínka, že předmětná „vedlejší“ stavba je zřízena na pozemku, který tvoří alespoň s jednou z „hlavních“ staveb pro sociální bydlení, k jejichž využití slouží, funkční celek.
K odstavci 5

V definici obytného prostoru pro sociální bydlení (dosavadní § 48 odst. 5) nedochází k věcné změně.

K odstavci 6

S ohledem na to, že na velikost a případně poměry jednotlivých prostor ve stavbách zákon o dani z přidané hodnoty váže různě vysoké sazby daně, navrhuje se (v zájmu jednoznačnosti a předvídatelnosti pro subjekty), aby Ministerstvo financí pro účely daně z přidané hodnoty způsob výpočet podlahové plochy stanovilo vyhláškou.

K bodu 169 (nadpis § 49)

S ohledem na úpravy navržené v § 49 (rozšíření paragrafu rovněž na provádění stavebních úprav na dokončené stavbě, která není pro sociální bydlení, viz odstavec 5) se navrhuje rovněž úprava jeho názvu.

K bodu 170 (§ 49 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu bez věcného dopadu.

K bodu 171 (49 odst. 2)

První část novelizačního bodu je legislativně technickou úpravou bez věcného dopadu. V druhé části se navrhuje upřesnit, že se tento odstavec netýká dokončených staveb pro bydlení nebo dokončených staveb pro sociální bydlení (protože tyto jsou předmětem nově vloženého odstavce 4). Tímto se zamezuje nežádoucím výkladovým obtížím při aplikaci dotyčného ustanovení.

K bodu 172 (§ 49 odst. 3 písm. a), b) a c))

Navrhuje se jednoznačně stanovit, že snížená sazba daně se uplatní u dodání stavby pro sociální bydlení, resp. pozemku či práva stavby, jehož je taková stavba součástí, a to i v případě, že stavba pro sociální bydlení ještě není dokončená. Tímto se zamezuje nežádoucím výkladovým obtížím při aplikaci dotyčného ustanovení.

K bodu 173 (§ 49 odst. 4 a 5)

K odstavci 4

Oproti dosavadní úpravě dále dochází ke změně v uplatnění sazby daně při poskytnutí stavebních nebo montážních prací na dokončených stavbách pro bydlení nebo pro sociální bydlení, pokud je zřejmé, že se tyto stavby buď mění na stavbu nebo prostor, které nesplňují vymezení stavby pro bydlení resp. sociální bydlení (například přestavba domova důchodců na hotel). Obdobně se mění uplatnění sazby daně při poskytnutí stavebních nebo montážních prací, v jejichž důsledku vzniká další stavba nebo prostor, které nesplňují zde uvedené vymezení stavby pro bydlení resp. sociální bydlení (například stavební úprava půdy existujícího domova důchodců, kde vzniknou obytné prostory přesahující svou podlahovou plochou 120 m2). V obou případech se uplatní základní sazba daně. Provedená změna znamená narovnání stavu se zrcadlovými případy, ve kterých při poskytnutí stavebních a montážních prací, kterými se dokončená stavba nebo prostor, které nejsou stavbou pro sociální bydlení, mění na stavbu pro sociální bydlení, uplatní snížená sazba daně.

Změna tuzemské právní úpravy odpovídá unijní úpravě obsažené v příloze III ke směrnici o dani z přidané hodnoty. Podle ní mohou být předmětem snížené sazby dodání a výstavba bydlení v rámci sociální politiky vymezené členskými státy a dále renovace a přestavba, včetně demolice a rekonstrukce, a opravy bydlení a soukromých obydlí.

K odstavci 5

Oproti dosavadní úpravě se navrhuje možnost uplatnit sníženou sazbu daně i na stavební nebo montážní práce prováděné na dokončené stavbě, která nesplňuje podmínky pro stavbu pro bydlení nebo pro sociální bydlení podle ustanovení § 48 a 48a, v tom rozsahu, v jakém jsou prováděny na částech této stavby, které slouží výhradně k bydlení nebo sociálnímu bydlení (ovšem pouze k sociálnímu bydlení ve smyslu § 48a odst. 1 písm. c), odst. 2 nebo odst. 4; nevztahuje se tedy na stavby podle § 48a odst. 3 nebo k nim obslužné stavby podle § 48a odst. 4). Ke stanovení základu daně v těchto případech se postupuje podle § 36 odst. 9 obdobně, a nelze-li základ daně takto stanovit, pak podle poměru podlahových ploch určených k bydlení a ostatních ploch k celkovému součtu podlahové plochy dané stavby. Nastavený postup odráží recentní judikaturu SDEU v této oblasti, konktrétně rozsudek C-218/21 DSR – Montagem Manutenção de Ascensores e Escadas Rolantes.

K bodu 174 (nadpis dílu 8)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s vložením nového osvobození do oddílu 1 a restrukturalizací tohoto dílu.

K bodu 175 (oddíl 1, § 50)

K odstavci 1

S ohledem na skutečnost, že nově budou moci využít režim pro malé podniky v tuzemsku rovněž osoby povinné k dani se sídlem v jiném členském státě, se explicitně zakotvuje, že plnění, která uskutečňuje osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku nebo osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v tuzemsku, jejichž obrat v tuzemsku je nižší než 2 mil. Kč, uskutečňují osvobozená plnění. Toto ustanovení se použije i pro osoby, jejichž obrat překročí 2 mil. Kč, avšak v souladu s § 6 odst. 1 se plátci stanou až k 1. lednu následujícího kalendářního roku, tedy pro plněn uskutečněná do konce kalendářního roku, ve kterém došlo k překročení 2 mil. Kč. Dané ustanovení se však přestane aplikovat v okamžiku, kdy se dané osoby stanou plátcem z jiného titulu, nebo ode dne, ve kterém osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v tuzemsku již nemůže tento režim využít, protože nesplňuje podmínky použití tohoto režimu (více viz § 109bd). Z podstaty samotného institutu se jedná o osvobození od daně bez nároku na odpočet daně.

K odstavci 2

Pokud osobě povinné k dani se sídlem v tuzemsku, která není plátce, nebo osobě registrované do režimu pro malé podniky v tuzemsku, vznikne povinnost přiznat, příp. vykázat uskutečněná plnění, stanovuje toto ustanovení okamžik, ke kterému se dané plnění přizná, resp. vykáže. Povinnost vzniká ke dni uskutečnění daného plnění, nikoli ke dni přijetí úplaty. Pro určení, kdy došlo k uskutečnění plnění, se použijí ustanovení § 20a až 25 zákona o dani z přidané hodnoty. Dané ustanovení odpovídá obdobným ustanovením zakotveným u osvobozených plnění.

Toto ustanovení navazuje na povinnosti osob, které využívají přeshraniční osvobození v režimu pro malé podniky. V případě osob povinných k dani se sídlem v tuzemsku se jedná o povinnost podat hlášení podle § 109bk zákona o dani z přidané hodnoty, resp. i údaje, které uvádí v přihlášce k registraci, příp. oznámení o změně registračních údajů.

K odstavci 3

Odstavec 3 obsahuje úpravu pro stanovení hodnoty uskutečněného plnění osvobozeného v režimu pro malé podniky v tuzemsku, pro které se použije obdobně ustanovení stanovující základ daně (§ 36 zákona o dani z přidané hodnoty). Obdobné použití vychází ze skutečnosti, že základ daně se stanovuje pro zdanitelná plnění, nikoli plnění osvobozená. Opět se jedná o ustanovení, které odpovídá obdobným ustanovením zakotveným u osvobozených plnění.

K bodu 176 (oddíl 2)

Jedná se o legislativně technickou a systematickou změnu související s vložením nového oddílu 1 do dílu 8 obsahující osvobození v režim pro malé podniky v tuzemsku.

K bodu 177 (§ 51 odst. 1 písm. f))

V návaznosti na změny navržené v ustanoveních zákona týkajících se osvobozených plnění na úseku stavebnictví se do výčtu osvobozených plnění doplňuje rovněž dodání pozemku, za podmínek stanovených § 55a.

K bodu 178 (§ 51 odst. 1 písm. g))

Jedná se o legislativně technickou změnu bez věcného dopadu.

K bodu 179 (§ 51 odst. 2)

Jedná se legislativně technické upřesnění, kdy při stanovení hodnoty plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně a při opravě hodnoty plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně nelze postupovat úplně totožně jako při stanovení základu daně u zdanitelného plnění podle § 36 a při opravě základu daně u zdanitelného plnění podle § 42, nýbrž pouze obdobně. Zároveň se postup podle § 36 při stanovení hodnoty plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně rozšiřuje i o postup podle § 37a odst. 1, kdy je takto reflektována možnost stanovení hodnoty plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně i v případě přijetí úplaty nebo úplat před uskutečnění tohoto plnění. Současně je postup podle § 42 při opravě hodnoty plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně rozšířen i o postup podle § 43, neboť se zohledňuje situace, kdy nedochází ke změně výše hodnoty plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně, ale pouze k chybně uplatněné dani a proto je nutné opravit výši daně obdobně jako podle § 43.

K bodu 180 (§ 54 odst. 1 písm. h), l), p), r), s), w) a x))

Nová právní úprava odstraňuje z důvodu nesouladu se směrnicí o dani z přidané hodnoty a příslušnou judikaturou Soudního dvora Evropské unie dále uvedené typy služeb. Do výčtu finančních činností osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně tak nespadají nově tyto činnosti:

· písm. h) obstarávání inkasa,

· písm. w) vybírání rozhlasových nebo televizních poplatků,

· písm. x) výplatu dávek důchodového pojištění nebo vybírání opakujících se plateb obyvatelstva.

Důvodem je, že se z pohledu daně z přidané hodnoty nejedná o služby platebního styku, ale vymáhání pohledávek, které podle směrnice o dani z přidané hodnoty a ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie nemůže být od daně osvobozeno (např. C-175/09 AXA UK).

Směrnice o dani z přidané hodnoty vymáhání dluhů nedefinuje, nicméně dle judikatury Soudního dvora Evropské unie je třeba pod tento pojem zahrnout vymáhání dluhů všeho druhu. Vzhledem k tomu, že osvobození je třeba vykládat restriktivně jako výjimku ze základního pravidla, dle názoru Soudního dvora Evropské unie není vymáhání pohledávek omezeno jen na pohledávky, u nichž je dlužník v prodlení (tj. nebyly v okamžiku prodlení uhrazeny), ale může se jednat také o pohledávky, které ještě nejsou splatné a které budou zaplaceny v době jejich splatnosti. Naopak potom pojem pohledávky, jako výjimky z osvobození, je třeba vykládat extenzivně jakožto výjimku z výjimky.

Obstarávání inkasa
V tuzemské legislativě je funkce inkasa obecně definována v ustanovení § 2694 až 2698 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a jedná se o odborné zajištění určitého inkasního úkonu pro příkazce, tj. na základě smlouvy o inkasu se obstaravatel inkasa zavazuje obstarat pro příkazce především přijetí peněžní částky od třetí osoby a příkazce se zavazuje zaplatit obstaravateli inkasa odměnu. Obstarání inkasa je sice bankovní činnost na základě udělené licence podle § 1 odst. 2 písm. g) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, nicméně obstaravatelem může být i jiná osoba než banka.

Obsah pojmu v zákoně o dani z přidané hodnoty sice odpovídá pojmu obstarávání inkasa, jak jej definuje občanský zákoník, nicméně pro účely daně z přidané hodnoty je třeba jej zahrnout pod pojem „vymáhání pohledávek“. 

Vybírání rozhlasových nebo televizních poplatků
Vybírání rozhlasových poplatků je činnost, kdy poplatník platí rozhlasový nebo televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona nikoliv přímo, ale prostřednictvím pověřené osoby (§ 7 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Provozovatel vysílání ze zákona může smlouvou pověřit jinou osobu, pokud si je provozovatel vysílání ze zákona nezajišťuje sám. Pověřená osoba (např. držitel poštovní licence na základě zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů) je povinna poukázat zaplacené rozhlasové poplatky Českému rozhlasu a televizní poplatky České televizi. Pověřená osoba je dále povinna předávat provozovateli vysílání ze zákona údaje z evidence, kterou pro něj vede na základě pověření podle § 11 odst. 1 téhož zákona, a poskytovat mu součinnost nezbytně nutnou pro jeho postup podle § 9 a 10 téhož zákona. Tato součinnost spočívá mj. ve vymáhání dlužných poplatků a přirážky k poplatkům. 

Pojem vybírání rozhlasových nebo televizních poplatků uvedený je tedy nutné zahrnout pod výše uvedený pojem „vymáhání pohledávek“.
Vybírání opakujících se plateb obyvatelstva a výplata dávek důchodového pojištění
Vybíráním opakujících se plateb obyvatelstva je třeba rozumět činnost, kdy zákazníci, kterým jsou výše uvedené služby poskytovány, odvádí tyto platby svým poskytovatelům nikoliv přímo, anebo prostřednictvím jiné osoby.

Výplatu dávek důchodového pojištění může provést přímo příslušný orgán veřejné moci, např. bezhotovostně na účet příjemce dávky. Taková výplata dávky nepodléhá dani z přidané hodnoty. Situace se však mění v případě, kdy výplata dávky probíhá například prostřednictvím poštovního poukazu. V takovém případě se neposuzuje výplata dávky samotné, ale poštovní služba, jejímž prostřednictvím je dodání poukázané peněžní částky uskutečněno. V případě použití poštovního poukazu je uzavírána dohoda mezi držitelem poštovní licence a odesílatelem. Tuto službu proto nelze podřadit pod pojem finanční činnosti podle § 54 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.
Další úpravy v oblasti finančních služeb
Dále nová právní úprava odstraňuje z výčtu finančních činností podle § 54 odst. 1 osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně činnosti:

· písm. l) organizování regulovaného trhu s investičními nástroji,

· písm. p) obhospodařování majetku zákazníka na základě smlouvy se zákazníkem, pokud je součástí majetku investiční nástroj, s výjimkou správy nebo úschovy v oblasti investičních nástrojů,

· písm. r) vedení evidence investičních nástrojů,

· písm. s) vypořádání obchodů s investičními nástroji.

Důvodem je skutečnost, že se nejedná o operace s cennými papíry, ale správu a úschovu, která podle směrnice o dani z přidané hodnoty a ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie, nemůže být od daně osvobozena (např. C-44/11 Deutsche Bank).

S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci C-44/11 Deutsche Bank operace s cennými papíry v zásadě představují vlastní službu nákupu a prodeje cenných papírů, tedy podstata služby spočívá v aktivní operaci nákupu a prodeje cenných papírů. Z toho, co bylo dále konstatováno v uvedené věci, vyplývá, že jiné činnosti než sjednávání transakcí nelze od daně osvobodit.

Organizování regulovaného trhu s investičními nástroji
Organizovat regulovaný trh v České republice může pouze organizátor regulovaného trhu, který je právnickou osobou, na základě povolení uděleného Českou národní bankou (§ 37 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“). Hlavním úkolem organizátora je dát dohromady investory, kteří chtějí zhodnotit své peníze a firmy, které chtějí získat nový kapitál. Podle § 8 odst. 2 již neúčinného zákona č. 600/1992 Sb., o cenných papírech je organizováním trhu s cennými papíry organizování poptávky a nabídky cenných papírů na určitém místě a ve stanovenou dobu.

Česká národní banka udělí povolení k činnosti organizátora, jestliže splní kromě jiného požadované podmínky, jde-li o povolení k poskytování hlavní investiční služby, jako je provozování mnohostranného či organizovaného obchodního systému (§ 38 odst. 1 písm. l) a m) zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Podle § 69 odst. 2 a 73f odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu se jedná o zavedení, udržení a uplatňování:
· transparentních pravidel obchodování v těchto obchodních systémech, která zajištují spravedlivé a řádné obchodování a stanoví objektivní kritéria pro provádění pokynů,

· transparentních pravidel pro přijímání investičních nástrojů, která stanoví objektivní kritéria pro určení, zda investiční nástroj může být obchodován v daném systému, 

· případně stanovení také informační povinnosti emitentů investičních nástrojů přijatých k obchodování v těchto systémech nebo osob, které požádaly o přijetí investičního nástroje k obchodování v mnohostranném obchodním systému bez souhlasu emitenta.

Služba organizování regulovaného trhu podle § 54 odst. 1 písm. l) zákona o dani z přidané hodnoty svým charakterem odpovídá administrativní činnosti, která není operací s investičními nástroji včetně sjednávání, a tudíž nespadá do působnosti čl. 135 odst. 1 písm. f) směrnice o dani z přidané hodnoty, a tím pádem nemůže být osvobozenou činností podle § 51 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty.
Obhospodařování majetku zákazníka na základě smlouvy se zákazníkem, pokud je součástí majetku investiční nástroj, s výjimkou správy nebo úschovy v oblasti investičních nástrojů
Tato činnost představuje správu aktiv spočívající ve vlastní volné úvaze poskytovatele investiční služby (obhospodařovatele majetku), která je jedním z hlavních znaků této hlavní investiční služby.

Základem této investiční služby podle § 4 odst. 2 písm. d) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, je rozhodování poskytovatele investiční služby (tj. osoby odlišné od majitele peněžních prostředků nebo investičních nástrojů, které jsou předmětem služby) o tom, jak bude s obhospodařovaným majetkem naloženo, a následná realizace tohoto rozhodnutí vlastními silami (popř. z vlastních zdrojů) nebo prostřednictvím jiné osoby (předáním pokynů k provedení jinému poskytovateli investičních služeb).

Rozhodovací činnost poskytovatele investiční služby se musí opírat o kvalifikované uvážení konkrétních podmínek uvažovaných transakcí s investičními nástroji. O posuzování a rozhodování jednotlivých transakcí se jedná i tehdy, pohybuje-li se volná úvaha poskytovatele služby v rámci tzv. investiční strategie, tzn. v obecném rámci, který zákazník vymezil či dohodl s poskytovatelem investiční služby.
Poskytovatel této služby tedy nejedná na základě zcela konkrétních pokynů k dispozicím s investičními nástroji podaných zákazníkem, ale naopak svojí povahou odpovídá pojmu správa a úschova, a tudíž tato služba nemůže být osvobozenou finanční činností.

V zákoně o dani z přidané hodnoty tedy zůstává s drobnými úpravami obchodování s investičními nástroji i výjimka v podobě správy nebo úschovy a v této souvislosti se ruší úprava uvedená v písm. p) a s).

K bodu 181 (§ 54 odst. 1 písm. r))

V návaznosti na vypuštění určitých písmen v § 54 odst. 1 (viz předchozí novelizační bod) dochází k vypuštění odkazů na tato písmena a přečíslovaní odkazů v § 54 odst. 1 písm. r).

K bodu 182 (§ 55a)

Z důvodu jednoznačnosti a přehlednosti se dodání pozemku (dosud pojednané v § 56, který nově pojednává pouze dodání vybraných nemovitých věcí) upravuje v samostatném § 55a.

K odstavci 1

V definici pozemku, jehož dodání je osvobozeno od daně (dosavadní § 56 odst. 1) nedochází k věcné změně.

K odstavci 2

Navrhuje se nová definice stavebního pozemku. Tato definice se navrhuje pouze pro účely daně z přidané hodnoty a je záměrně širší než definice obsažená v § 12 písmeni b) zákona č. 283/2021 Sb. (nového stavebního zákona).

Podle článku 12 odstavce 3 Směrnice o DPH se stavebním pozemkem rozumí jakýkoliv neupravený nebo upravený pozemek, který jako stavební pozemek vymezují členské státy. Z uvedeného je zřejmé, že je v pravomoci členských států vymezit, který pozemek budou považovat za stavební a který nikoli. Pravomoc členských států v této oblasti však není neomezená, což je zřejmé z judikatury SDEU. Např. v rozsudku ve věci C-299/20 Icade Promotion SAS (bod 34) SDEU uvádí: „Podle čl. 12 odst. 3 směrnice o DPH se za „stavební pozemky“ pro účely odst. 1 písm. b) tohoto článku považuje jakýkoliv neupravený nebo upravený pozemek, který jako stavební pozemek vymezují členské státy. Členské státy musí při vymezení pozemků, které budou považovány za „stavební pozemky“, respektovat účel sledovaný čl. 135 odst. 1 písm. k) uvedené směrnice, kterýžto má za cíl osvobodit od DPH pouze dodání nezastavěných pozemků, které nejsou určeny k zástavbě.“

Cílem navržené úpravy je vytvoření takové definice stavebního pozemku, ze které je jednoznačně zřejmé, že pozemek je stavebním pozemkem již při naplnění jediné z podmínek vymezených pod písmeny a) a b), ze kterých plyne, že pozemek může být zastavěn nebo je určen k zástavbě stavbou pevně spojenou se zemí.

Definice stavebního pozemku je naplněna, pokud na tomto pozemku lze na základě územně plánovací dokumentace vydané obcí, vymezení zastavěného území (tj. v případě, že obec územně plánovací dokumentaci nevydala) nebo povolení stavebního úřadu podle stavebního zákona postavit stavbu pevně spojenou se zemí. Uvedené však neznamená, že definice stavebního pozemku nemůže být u konkrétního pozemku naplněna již dříve, např. z důvodu existence jiného správního úkonu (např. vydání územního rozhodnutí o zastavitelnosti pozemku).

Pozemek se tedy pro účely DPH považuje za stavební mimo jiné i v případě, že je nebo byl předmětem správních úkonů, jejichž bezprostředním účelem není zhotovení konkrétní stavby, ale pouhá zastavitelnost pozemku. Výjimku z tohoto nicméně představují situace, kdy je z objektivních okolností patrné, že pozemek, byť formálně zastavitelný, nelze zastavět stavbou pevně spojenou se zemí nebo je toto zastavění vysoce nepravděpodobné.

Definice stavebního pozemku bude u konkrétního pozemku naplněna i v případě provedení stavebních prací na předmětném pozemku, směřujících ke zhotovení (nikoliv nutně konkrétní) stavby pevně spojené se zemí, tj. z důvodu splnění některé z podmínek vymezených pod písmenem b). Není přitom podstatný druh provedených nebo prováděných stavebních prací, ale to, zda jejich účelem je zhotovení stavby pevně spojené se zemí. Může se jednat např. o přípravu staveniště, o různé výkopové práce, ale také odlesnění pozemku. Definice stavebního pozemku podle písmene b) je naplněna i v případě, že stavební práce za účelem zhotovení stavby pevně spojené se zemí na tomto pozemku jsou prováděny nebo byly v jeho okolí provedeny v okolí tohoto pozemku. Není podstatný druh provedených nebo prováděných stavebních prací ani vzdálenost místa jejich provedení od posuzovaného pozemku, ale výhradně skutečnost, zda jejich účelem je umožnit zhotovení stavby pevně spojené se zemí na předmětném pozemku. Může se jednat např. o vybudování nebo zpevnění příjezdové komunikace, přivedení inženýrských sítí a podobně.

K odstavci 3

Pro účely definice stavebního pozemku podle § 55a odst. 1 se navrhuje určité vybrané stavby nepovažovat za stavby pevně spojené se zemí, a tedy pozemek, na kterém taková (ovšem pouze taková) stavba jsou, za tvořící funkční celek s takovou stavbou podle § 55a odst. 1 písm. a); jeho dodání tedy může být osvobozeno od daně. Kritériem takové významem zanedbatelné stavby (byť pevně spojené se zemí; v praxi se bude jednat o do země zapuštěnou či zabetonovanou lavičku, sušák, anténu, dětskou houpačku), je (i) nakolik snadno (z hlediska úsilí a vynaložení nezanedbatelných nákladů) je možné její pevné spojení se zemí uvolnit a (ii) nakolik je tato stavba objektivním cílem sledovaným smluvními stranami při dodání dotyčného pozemku. Mezi stavby, které slouží k lepšímu využití pozemku a které by neměly bránit osvobození při jeho dodání (přestože je komplikované až reálně nemožné je odstranit), patří např. plot v různém provedení (zděný, s podezdívkou atd.), zajišťující ochranu pozemku, opěrná zídka proti sesuvu půdy nebo studna.
Stavbu pevně spojenou se zemí (terminologií zákona o dani z přidané hodnoty) samotnou definuje čl. 13b nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.

K odstavci 4

Úprava obsažená v odstavci 4 přebírá možnost volby plátce zdanit dodání pozemku podle odstavce 1 (tedy u plnění, které by bylo jinak osvobozené). Tato úprava je dnes obsažena v ustanovení § 56 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty. Právo volby je však rozšířeno rovněž na osobu neusazenou v tuzemsku, která není registrována jako plátce a která není osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tuzemsku, která může tento režim využít (viz § 109bd). Vyjmutí osoby registrované do režimu pro malé podniky je uskutečněno proto, že jakmile osoba využívá režim pro malé podniky, jsou jí uskutečňovaná plnění osvobozena v rámci toho režimu, tedy není možné, aby se u plnění, která spadají do osvobození v rámci tohoto režimu, rozhodla, že uplatní daň.

Rozhodnutí o zdanění a priori osvobozené transakce je omezeno v případě, že příjemcem plnění je plátce nebo osobou registrovanou k dani v jiném členském státě, která nemá sídlo ani provozovnu v tuzemsku a zároveň není osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tuzemsku, která může tento režim využít (viz § 109bd), (výjimka z titulu režimu pro malé podniky je zde uvedena ze stejného důvodu jako v případě osoby, která uskutečňuje dodání pozemku). Pokud je příjemcem některá z těchto osob, musí se změnou na zdanitelné plnění předem souhlasit.

Poslední věta odstavce 4 pouze kopíruje stávající úprava § 56 odst. 6 poslední věty zákona o dani z přidané hodnoty, jen se rozšiřuje v souladu s první větou okruh osob.

K bodu 183 (§ 56)

Ustanovení nového § 56 v navrženém znění vychází z původního § 56 s tím, že pojednává pouze osvobození dodání vybraných nemovitých věcí (úprava dodání pozemku se navrhuje přesunout do § 55a), a rozvádí v detailu úpravu osvobození dodání vybrané nemovité věci.

K odstavci 1

V oblasti zdaňování dodání vybrané nemovité věci dochází oproti současné úpravě k zásadnímu posunu. Zatímco dosavadní úprava stanovuje pětiletý časový test, navržená úprava směřuje k osvobození pouze prvního dodání po dokončení vybrané nemovité věci po jejím dokončení (viz dále odstavec 2) nebo po její podstatné změně (viz dále odstavec 3).
Tento přístup odráží rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-308/16 Kozuba Premium Selection, z něhož mimo jiné vyplývá, že ke zdanění dodání dokončené nemovitosti před jejím obydlením má dojít pouze jednou. Poté, co je dokončen proces výstavby a nemovitost je užívána, má být její dodávání osvobozeno od daně; tím ovšem není vyloučena možnost zdanění dodání nemovité věci po její podstatné změně (viz odstavce 3 a následující). Účelem je osvobození pouze prvního dodání po dokončení procesu výstavby, protože případná další dodání jsou činností spíše pasivní a přidaná hodnota pro systém DPH se shledává zanedbatelnou. Jestliže tedy například plátce postaví novou budovu, po dobu jednoho roku od kolaudace ji využívá pro svou ekonomickou činnost a poté ji prodá, bude toto (první) dodání zdanitelným plněním. Prodá-li ji nový nabyvatel po dalším jednom roce, bude toto dodání (na rozdíl od předchozí úpravy) osvobozeno od daně, byť k němu dojde v zákonem stanovené testovací době od kolaudace. Tím samozřejmě není dotčeno právo dodavatele k volbě zdanění podle § 56 odst. 9.

Stejně jako doposud budou podléhat dani veškerá dodání před dokončením vybrané nemovité věci v rámci její prvovýstavby.

K odstavci 2
Navrhuje se jednoznačně stanovit, kdy se vybraná nemovitá věc považuje za dokončenou; podobně jako v případě stavby podle § 48 odst. 6 se za dokončenou považuje (i) dnem nabytí právní moci prvního kolaudačního rozhodnutí, nebo (ii) dnem splnění podmínek k trvalému užívání vybrané nemovité věci, pokud se pro vybranou nemovitou věc kolaudační rozhodnutí nevydává. Nastavení odráží kritérium zdaňování „před prvním obydlením“ vyplývající z evropského práva - podléhá-li vybraná nemovitá věc kolaudaci, předpokládá se, že nebude obydlena bez kolaudace; nepodléhá-li kolaudaci (viz § 230 odst. 2 stavebního zákona), nahrazuje se kritérium kolaudace splněním podmínek k trvalému užívání.
Ohledně kolaudace, pojmu kolaudační rozhodnutí a splnění podmínek k trvalému užívání viz důvodová zpráva k navrženému § 48 odst. 6.

K odstavci 3

V návaznosti na změny navržené v odstavci 1 se do zákona o DPH doplňuje fikce, že za první dodání dokončené vybrané nemovité věci se rovněž považuje první dodání již dokončené  nemovité věci poté, co na ní byly provedeny podstatné změny. Podle odstavce 3 písm. a) se za první (a tedy dani podléhající) dodání považuje první dodání uskutečněné po kolaudaci nebo dni splnění podmínek pro užívání (ohledně těchto pojmů viz důvodová zpráva k navrženému § 48 odst. 6) po provedené podstatné změně. Z tohoto pravidla se nicméně stanovuje výjimka pro případy velmi specifické, avšak v praxi nastávající situace dodání dokončené vybrané nemovité věci, na které v rámci probíhajících stavebních prací již podstatná změna proběhla, avšak tyto práce nejsou dosud dokončeny (vybraná nemovitá věc není po proběhnuvší či ještě probíhající stavební úpravě zkolaudována nebo uživatelná, ale již je dodávána). Pro tyto případy konstatuje odstavec 3 písm. b) fikci, že i takové dodání se považuje za první dodání po podstatné změně (a to tedy podléhá zdanění). Následná dodání takové vybrané věci již jsou od daně osvobozena (ledaže by došlo k další podstatné změně vybrané nemovité věci). Bude-li tedy například dodávána budova, na které právě probíhají stavební úpravy (tj. budova, která byla již v minulosti dokončena a zkolaudována, a která je nyní přestavována), a jejíž hodnota se v průběhu této probíhající přestavby zvýšila o 30 % (nebo byly splněny podmínky podle odstavce 6), bude její dodání podléhat zdanění, i pokud tato budova dosud není po této probíhající přestavbě zkolaudována.
K odstavci 4

S úmyslem předejít výkladovým sporům se navrhuje jednoznačně stanovit, že vybraná nemovitá věc musí být pro to, aby jejímu dodání svědčilo daňové zvýhodnění podle odstavce 1, zcela a úplně dokončena. Ohledně podmínek dokončenosti viz důvodová zpráva k odstavci 2, resp. k § 48 odst. 6.

K odstavům 5 a 6

Pro zvýšení právní jistoty je do zákona doplněna definice podstatné změny vybrané nemovité věci, ve které je vymezena hodnotová hranice stavebních úprav, při jejímž dosažení je naplněno kritérium provedení podstatné změny stavby. Stavebními úpravami se obecně rozumí veškeré stavební úpravy bez ohledu na to, zda se při nich zachovává či nezachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby, tj. nástavby, přístavby, rekonstrukce, modernizace a opravy. Ne každá stavební úprava nicméně vede k podstatné změně stavby. Směrnice o DPH nedefinuje pojem „přestavba“. Podle rozhodnutí ve věci C-308/16 Kozuba Premium Selection je cílem směrnice o DPH umožnit členským státům zdaňovat plnění, která zvyšují hodnotu dotčené věci. Proto na nemovité věci musí být provedeny podstatné změny s cílem změnit její využití nebo podstatným způsobem změnit podmínky jejího obývání. Samotná změna způsobu užívání nemovité věci bez existence souvisejících podstatných změn stavby se proto nepovažuje za podstatnou změnu stavby a nezpůsobuje povinnost zdanění následného dodání nemovité věci. Podstatnou změnou stavby proto není např. samostatně provedená pravidelná údržba bez ohledu na její hodnotu.
Nad rámec hodnotového vymezení se dále plátci umožňuje jako podstatnou změnu chápat i explicitně vymezené nástavby (zvýšení o nejméně jedno podlaží) a přístavby (rozšíření podlahové plochy o více než 50 %), i pokud nesplňují kritérium změny hodnoty o nejméně 30 %. V tomto rozsahu se jedná o právo, nikoli povinnost plátce.

K odstavci 7

Pro zvýšení právní jistoty se v zákoně navrhuje jednoznačně stanovit, že počítání běhu doby podle odstavce 1 se pro pozemek nebo právo stavby, které tvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí (viz odstavec 7), odvisí od stavby pevně spojené se zemí.
K odstavci 8

Navržené změny v definici vybrané nemovité věci směřují k vyloučení nadbytečných duplicit, věcně nedochází k žádné změně. Zákon o DPH vlastní definici stavby pevně spojené se zemí neobsahuje; pro jejich zařazení do uvedené kategorie je stěžejní naplnění podmínek daných unijními předpisy (pojem „budova“ v čl. 12 směrnice o dani z přidané hodnoty a pojem „nemovitost“ v čl. 13b nařízení Rady č. 282/2011) a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Při splnění v nich uvedených podmínek jsou pro účely daně z přidané hodnoty jak inženýrská síť, tak i podzemní stavba se samostatně účelovým určením stavbou pevně spojenou se zemí, a není je tedy třeba (jako doposud) explicitně uvádět.

K samostatnému vymezení jednotky ve výčtu vybraných nemovitých věcí lze uvést, že ve smyslu § 4b odst. 3 jednotka zahrnuje byt nebo nebytový prostor jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné; společnými jsou vždy pozemek, na němž byl dům zřízen, nebo věcné právo, jež vlastníkům jednotek zakládá právo mít na pozemku dům. Z vymezení jednotek v občanském zákoníku i v zákoně o vlastnictví bytů je zřejmé, že byt nebo nebytový prostor jako prostorově oddělená část domu jsou vždy částí stavby pevně byt nebo nebytový prostor. Součástí jednotky je dále také příslušný podíl na pozemku nebo na právu stavby, které při dodání jednotky fakticky představují vedlejší plnění k plnění hlavnímu, kterým je právě předmětný byt nebo nebytový prostor (viz rovněž důvodovou zprávu k § 4b odst. 2). S ohledem na to by jednotky mohly být v § 56 odst. 7 začleněny pod písmeno a), nicméně s ohledem na jejich častá dodání, jsou z důvodu právní jistoty účastníků transakcí i nadále v § 56 odst. 7 výslovně uvedeny pod samostatným písmenem.

K odstavci 9

Za účelem zajištění rovnosti podmínek tuzemských plátců a osob neusazených v tuzemsku se právě o osoby neusazené v tuzemsku rozšiřuje se množina poskytovatelů plnění, kteří mají právo se rozhodnout, že se při dodání vybrané nemovité věci po uplynutí doby podle odstavce 1 uplatňuje daň (stávající úprava je obsažena v § 56 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty).
Účastníci transakce dodání nemovitých věcí musí mít na paměti, že bez ohledu na rozšíření množiny transakcí, u nichž bude možné využít možnost volby zdanění, lze podle ustanovení § 56 odst. 8 postupovat jen u plnění s místem plnění v tuzemsku.
Dále platí, že rozhodnutí poskytovatele plnění, že se uplatňuje daň, automaticky neznamená povinnost uplatnění daně tímto poskytovatelem. Využití volby zdanění znamená pouze to, že plnění je zdanitelným plněním. Skutečnost, které ze stran transakce vznikne povinnost přiznat daň, vyplývá z ustanovení § 108 a souvisí i s případným plátcovstvím osoby neusazené v tuzemsku (§ 6c odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty).

Obdobně jako v ustanovení § 55a odst. 4 se rozšiřuje právo volby zdanění primárně osvobozeného plnění i na osobu neusazeno v tuzemsku, která není registrována jako plátce a není osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tuzemsku, která může tento režim využít (viz § 109bd). Vyjmutí osoby registrované do režimu pro malé podniky je uskutečněno proto, že jakmile osoba využívá režim pro malé podniky, jsou jí uskutečňovaná plnění osvobozena v rámci toho režimu, tedy není možné, aby se u plnění, která spadají do osvobození v rámci tohoto režimu, rozhodla, že uplatní daň.

Rozhodnutí o zdanění a priori osvobozené transakce je omezeno v případě, že příjemcem plnění je plátce nebo osobou registrovanou k dani v jiném členském státě, která nemá sídlo ani provozovnu v tuzemsku a zároveň není osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tuzemsku, která může tento režim využít (viz § 109bd), (výjimka z titulu režimu pro malé podniky je zde uvedena ze stejného důvodu jako v případě osoby, která uskutečňuje dodání pozemku). Pokud je příjemcem některá z těchto osob, musí ze změnou na zdanitelné plnění předem souhlasit.

Poslední věta odstavce 4 pouze kopíruje stávající úprava § 56 odst. 6 poslední věty zákona o dani z přidané hodnoty, jen se v souladu s první větou rozšiřuje okruh osob.

K bodu 184 (§ 56a odst. 3 a 4)

Do nových odstavců 3 a 4 se doplňuje upravená verze práva volby zdanění, která je ve stávajícím znění obsažená pouze v § 56a odst. 3.

K odstavci 3
Odstavec 3 obsahuje úpravu pro plátce. Ten se může rozhodnout, že na nájem nemovité věci jinému plátci nebo osobě registrované k dani v jiném členském státě, která nemá sídlo ani provozovnu v tuzemsku a není osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tuzemsku, která může tento režim využít (viz § 109bd), pro účely uskutečňování jejich ekonomické činnosti, se jedná o zdanitelné plnění. Opět zde nacházíme stejnou výjimku týkající se režimu pro malé podniky jako v § 55a odst. 4 nebo § 56 odst. 8. Vyjmutí osoby registrované do režimu pro malé podniky je uskutečněno proto, že jakmile osoba využívá režim pro malé podniky, jsou jí uskutečňovaná plnění osvobozena v rámci toho režimu, tedy není možné, aby se u plnění, která spadají do osvobození v rámci tohoto režimu, rozhodla, že se jedná o zdanitelné plnění.

K odstavci 4
Odstavec 4 obsahuje volbu zdanění pro osobu neusazená v tuzemsku, která není osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tuzemsku, která může tento režim využít (viz § 109bd). Ta se může rozhodnout, že u nájmu nemovité věci plátci pro účely uskutečňování jeho ekonomické činnosti se jedná o zdanitelné plnění. Vyjmutí osoby registrované do režimu pro malé podniky je uskutečněno proto, že jakmile osoba využívá režim pro malé podniky, jsou jí uskutečňovaná plnění osvobozena v rámci toho režimu, tedy není možné, aby se u plnění, která spadají do osvobození v rámci tohoto režimu, rozhodla, že se jedná o zdanitelné plnění.

K bodu 185 (§ 56a odst. 5 úvodní část ustanovení)

Navržená úprava reaguje na úpravy navržené v nových odstavcích 4 a 5.

K bodu 186 (§ 56a odst. 5 písm. c))

Pro jednoznačnost se navrhuje doplnit, že § 56a odst. 5 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty míří pouze na bytové jednotky, jejichž součástí je právě garáž, sklep nebo komora. Ustanovení § 56a odst. 5 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty tedy nemíří na jednotky, jimiž jsou garáže, sklepa nebo komory, ani na nebytové jednotky (např. jednotka se způsobem využití ateliér), jejichž součástí je garáž, sklep nebo komora. Při splnění zákonných podmínek je u těchto jednotek i nadále zachována možnost volby zdanění.

K bodu 187 (§ 57 odst. 1 písm. a))

Podle § 57 odst. 1 písm. a) zákona o dani přidané hodnoty ve vazbě na § 51 odst. 1 písm. h) zákona o dani z přidané hodnoty je kromě jiného osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně výchovná a vzdělávací činnost v rámci praktického vyučování nebo praktické přípravy podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), uskutečňované na pracovištích fyzických nebo právnických osob, které mají oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělání a uzavřely se školou smlouvu o obsahu a rozsahu praktického vyučování nebo odborné praxe a o podmínkách pro jejich konání. V případě středního vzdělávání nutnost mít oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělávání a povinnost mít s danou školou uzavřenou smlouvu o obsahu a rozsahu o obsahu a rozsahu praktického vyučování a o podmínkách pro jeho konání vyplývá z § 65 školského zákona. V případě vyššího odborného vzdělávání nutnost mít oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělávání a povinnost mít s danou školou uzavřenou smlouvu o obsahu a rozsahu o obsahu a rozsahu odborné praxe a o podmínkách pro její konání vyplývá z § 96 školského zákona. Z důvodu nadbytečnosti se tak z textu zákona o dani z přidané hodnoty odstraňuje text, který obsahuje skutečnosti zřejmé již ze školského zákona, s tím, že je pouze odkazováno na tento zákon. Jedná se o legislativně technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 188 (§ 57 odst. 1 písm. c) úvodní část ustanovení)

Podle § 57 odst. 1 písm. c) je od daně bez nároku na odpočet daně osvobozena vzdělávací činnost poskytovaná na vysokých školách, pokud je poskytována podle zákona o vysokých školách v programech/kurzech uvedených pod body 1 až 3. Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 189 (§ 57 odst. 1 písm. c) bod 1)

V bodě 1 jsou vymezeny akreditované studijní programy. Podle zákona o vysokých školách existují tři typy studijních programů - bakalářský, magisterský a doktorský. Z tohoto důvodu nadbytečnosti se navrhuje v bodě 1 jednotlivé akreditované studijní programy explicitně neuvádět. Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 190 (§ 57 odst. 1 písm. c) bod 2)

Vysoké školy dále poskytují vzdělávací činnost v programech celoživotního vzdělávání orientované na výkon povolání nebo zájmově. Tyto programy jsou vymezeny pod bodem 2. Do této kategorie spadají i programy známé jako „univerzita třetího věku“ (dříve samostatně uvedené pod bodem 3). Jelikož i tento druh vzdělávací činnosti uskutečňované na vysokých školách patří do programů celoživotního vzdělávání, není třeba jej v zákoně samostatně vymezovat.

Odstranění textu „uskutečňovaných podle zákona o vysokých školách“ souvisí s úpravou úvodní části ustanovení § 57 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty.

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 191 (§ 57 odst. 1 písm. c) bod 3)

Pod bodem 3 se nově vymezují mezinárodně uznávané kurzy orientované na zvýšení odbornosti studentů nebo absolventů vysoké školy, které podle zákona o vysokých školách může poskytovat veřejná vysoká škola v rámci své vzdělávací činnosti. Osvobození od daně při poskytování mezinárodně uznávaných kurzů na veřejných vysokých školách nastoluje rovný přístup při aplikaci osvobození od daně u vzdělávací činnosti, která může být poskytována na veřejných vysokých školách v souladu se zákonem o vysokých školách. V tomto případě se jedná o věcnou změnu, jelikož poskytování tohoto druhu vzdělávání bylo dosud zdanitelným plněním (a tedy plněním s nárokem na odpočet daně). Nově se jedná o plnění bez nároku na odpočet daně.

K bodu 192 (§ 57 odst. 1 písm. d))

Ustanovení § 57 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty stanoví, že osvobozeným plněním je činnost prováděná za účelem rekvalifikace nebo poskytování služeb odborného výcviku, pokud jsou poskytovány osobou, která získala akreditaci k provádění této činnosti, nebo osobou, která má pro výkon této činnosti akreditovaný vzdělávací program – nově viz body 1 a 2. Jelikož v systému akreditací dochází ke změnám, kdy některé programy nebudou nově akreditovány, navrhuje se, aby činnost prováděná za účelem rekvalifikace nebo poskytování služeb odborného výcviku, byly osvobozené od daně i v případě, kdy jsou poskytovány subjekty (obecně osobami), které nezískaly akreditaci k provádění této činnosti, ale které zajišťují odborný výcvik či rekvalifikaci v oblasti své působnosti na základě zákona (například na základě zákona č. 312/2002, o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) – viz nově bod 3. Dále se pod bodem 4 navrhuje, aby činnosti prováděné za účelem rekvalifikace nebo poskytování služeb odborného výcviku, byly osvobozené od daně i v případě, kdy je poskytují školy v rámci svého oboru vzdělávání, který mají zapsaný v rejstříku škol a školských zařízení. Důvodem je skutečnost, že je zaručena úroveň vzdělávání (viz příspěvek KV KDP č. 462/14.10.15 ze dne 14. 10. 2015 „Osvobození od DPH při rekvalifikaci“). Pokud tedy například elektrotechnické učiliště v rámci svého oboru vzdělávání poskytuje elektrotechnický (rekvalifikační) kurz, jedná se o plnění osvobozené od daně.

K bodu 193 (§ 57 odst. 1 písm. f) a g))

K písmeni f)

V § 57 odst. 1 písm. f) zákona o dani z přidané hodnoty dochází k legislativně technickým úpravám bez věcných změn. V tomto ustanovení je vymezeno, za jakých podmínek je od daně osvobozeno jazykové vzdělávání. Pod bodem 1 je uvedeno jazykové vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi působícími v oblasti jazykového vzdělávání uznanými Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, které poskytují jednoleté kurzy cizích jazyků s denní výukou. Toto osvobození je navázáno na zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 155/1995, o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o poskytování jazykového vzdělávání vzdělávacími institucemi osobám se středním vzděláním s maturitní zkouškou nebo s vyšším odborným vzděláním v konzervatoři, které úspěšně vykonaly první maturitní zkoušku nebo absolutorium v konzervatoři v kalendářním roce, ve kterém zahajují toto studium, a to v jednoletých kurzech cizích jazyků  s denní výukou. Vzdělávacími institucemi jsou fyzické nebo právnické osoby působící v oblasti jazykového vzdělávání, které jsou vedené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v seznamu vzdělávacích institucí. Seznam vzdělávacích institucí je možno dohledat na internetových stránkách tohoto ministerstva. Seznam obsahuje identifikační údaje vzdělávací instituce, označení studia, datum zařazení do seznamu a datum ukončení platnosti zařazení.
Plněním osvobozeným od daně je dále poskytování jazykového vzdělávání v přípravných kurzech pro vykonání standardizovaných jazykových zkoušek, uznaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Seznam standardizovaných jazykových zkoušek, na které se osvobození vztahuje, je k dispozici na internetových stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Pokud osoby působící v oblasti jazykového vzdělávání poskytují jiné vzdělávací služby, než přípravné kurzy směřující k výkonu standardizovaných jazykových zkoušek uznaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, uskutečňují zdanitelné plnění.

K písmeni g)

K věcné změně dochází v ustanovení § 57 odst. 1 písm. g) zákona o dani z přidané hodnoty. Toto zákonné ustanovení stanoví, za jakých podmínek jsou od daně osvobozeny výchovné, vzdělávací a volnočasové aktivity poskytované dětem a mládeži. Dosud bylo osvobození od daně možné pouze v případě, kdy uvedené aktivity byly dětem a mládeži poskytované příspěvkovými organizacemi a nestátními neziskovými organizacemi. Článek 132 odst. 1 písm. i) směrnice o dani z přidané hodnoty stanoví, že jsou výchovné, vzdělávací a volnočasové aktivity dětem a mládeži, jakož i poskytnutí služeb a dodání zboží s ní úzce související, členské státy osvobodí od daně, pokud je poskytují veřejnoprávní subjekty a subjekty, jejichž cíle členské státy uznávají za podobné. Z uvedeného vyplývá, že vymezení subjektů směrnicí o dani z přidané hodnoty je širší, neboť veřejnoprávními subjekty jsou i další subjekty než příspěvkové organizace a nestátní neziskové organizace, na které § 57 odst. 1 písm. g) zákona o dani z přidané hodnoty dosud odkazoval. Navrhuje se tedy okruh subjektů, na které se vztahuje osvobození od daně při poskytování uvedených aktivit sjednotit s tím, který je vymezen v § 57 odst. 1 písm. h) zákona o dani z přidané hodnoty s jediným rozdílem, že se v obou těchto ustanoveních výraz „nestátní nezisková organizace pro děti a mládež“ nahrazuje obecným výrazem „právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání“. Nově se tedy navrhuje, aby výchovné, vzdělávací a volnočasové aktivity poskytované dětem a mládeži byly osvobozeny od daně, pokud jsou poskytovány státem, krajem, obcí, organizační složkou státu, kraje nebo obce, dobrovolným svazkem obcí, hlavním městem Prahou nebo jeho městskou částí, příspěvkovou organizací, nebo právnickou osobou, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání. V souladu s podmínkou stanovenou v čl. 133 písm. a) směrnice o dani z přidané hodnoty nesmí tyto vymezené subjekty systematicky sledovat zisk jako svůj cíl a jakýkoliv případný zisk nesmí být rozdělen, nýbrž určen k pokračování nebo zlepšení poskytovaných služeb. Formální znaky, např. název subjektu, jeho forma nebo členství v dětské či mládežnické asociaci, nejsou rozhodující. Pro ostatní poskytovatele budou tato plnění zdanitelná.

K bodu 194 (§ 57 odst. 1 písm. h) bod 8)

Výraz „nestátní nezisková organizace pro děti a mládež“ se nahrazuje obecným pojmem „právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání“.

K bodu 195 (§ 62 odst. 1)

Cílem navržené úpravy je upřesnění znění ustanovení § 62 odst. 1 tak, aby jeho aplikace nevyvolávala žádné pochybnosti. Ustanovení § 62 odst. 1 je implementací článku 136 písm. a) směrnice o dani z přidané hodnoty, podle něhož členské státy osvobodí od daně dodání zboží použitého výlučně na činnost, která je osvobozena od daně podle článků 132, 135, 371, 375, 376 a 377, čl. 378 odst. 2, čl. 379 odst. 2 a článků 380 až 390c, pokud u tohoto zboží nevznikl nárok na odpočet daně.

K bodu 196  (§ 62 odst. 2)

Jedná se legislativně-technickou úpravu související s přečíslováním odstavců v § 72.

K bodu 197 (§ 62 odst. 3)

Podle čl. 137 odst. 1 směrnice o dani z přidané hodnoty mohou členské státy poskytnout osobám povinným k dani možnost volby zdanění v případě zde vyjmenovaných plnění, mimo jiné v případě „dodání budovy nebo její části a pozemku k ní přiléhajícího, kromě těch, které jsou uvedeny v čl. 12 odst. 1 písm. a)“ a v případě „dodání nezastavěného pozemku, kromě stavebního pozemku ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. b)“. Proto se tato možnost volby zdanění doplňuje i do § 62.

K bodu 198 (díl 9)

Jedná se o legislativně technickou a systematickou změnu související s vložením nového oddílu 1 do dílu 8 obsahující osvobození v režim pro malé podniky v tuzemsku.

K bodu 199 (oddíl 3)

Jedná se o legislativně technickou a systematickou změnu související s vložením nového oddílu 1 do dílu 8 obsahující osvobození v režim pro malé podniky v tuzemsku.

K bodu 200  (§ 63 odst. 2)

Jedná se legislativně technické upřesnění, kdy při stanovení hodnoty plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně a při opravě hodnoty plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně nelze postupovat úplně totožně jako při stanovení základu daně u zdanitelného plnění podle § 36 a při opravě základu daně a výše daně u zdanitelného plnění podle § 42 a § 43, nýbrž pouze obdobně.

K bodu 201  (§ 64 odst. 2)

V souvislosti s úpravou současného znění ustanovení § 19 zákona o dani z přidané hodnoty, týkajícího se dodání a pořízení nového dopravního prostředku, dochází k vypuštění tohoto odstavce pro nadbytečnost. V případě, že plátce dodá nový dopravní prostředek do jiného členského státu za podmínek uvedených v odstavci 1, postupuje standardním způsobem podle § 64 a § 102 zákona o dani z přidané hodnoty. V ostatních případech pak plátce postupuje podle nové úpravy § 19a zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 202 (§ 65 písm. b))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se přečíslováním odstavců v § 71.

K bodu 203 (§ 66 odst. 3 až 6)

K odstavci 3

Do ustanovení o osvobození od daně při vývozu zboží, se nově vkládá odstavec 3, který rozšiřuje stávající osvobození uvedené v § 66 odst. 2 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. Jedná se o specifický případ osvobození při vývozu zboží, které má být odneseno v osobních zavazadlech cestujícího. Jedná se o přesnější transpozici čl. 147 ve spojení s čl. 146 odst. 1 písm. b) směrnice o dani z přidané hodnoty. 

První podmínkou pro uplatnění osvobození od daně je skutečnost, že se jedná o cestujícího, fyzickou osobu (konečného spotřebitele), který není usazen na území Evropské unie. Jinými slovy jde o osobu, která nemá bydliště a zároveň místo, kde se obvykle zdržuje na území Evropské unie. V souladu s textem směrnice o dani z přidané hodnoty je primárně za bydliště, resp. místo, kde se obvykle zdržuje, považováno místo uvedené v cestovním dokladu. Toto pravidlo je konstruováno jako vyvratitelná domněnka, tedy je možné dospět na základě informací jiných než obsažených v cestovním dokladu k závěru, že bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje, je na jiném místě, než je uvedeno v cestovním dokladu. Cestovním dokladem se rozumí cestovní pas, průkaz totožnosti nebo jiný doklad, na kterém je uvedeno bydliště nebo místo, kde se cestující obvykle zdržuje s tím, že se jedná o doklad, který Česká republika uznává.
Druhou podmínkou je skutečnost, že se nejedná o zboží sloužící k ekonomické činnosti, nýbrž se jedná o zboží sloužící k osobní potřebě či spotřebě cestujícího.
Třetí podmínkou je, že zboží vyvezeno mimo Evropskou unii do tří kalendářních měsíců. Počátek běhu lhůty určuje konec kalendářního měsíce, ve kterém došlo k prodeji zboží cestujícímu.
Čtvrtá podmínka specifická pro tuzemská plnění je stanovena v odstavci 4.

K odstavci 4

Celková hodnota dodání zboží je třetí podmínkou pro osvobození od daně při vývozu zboží nacházejícího se v osobním zavazadle cestujícího. Výpočet je založen na hodnotě uvedené na dokladu o prodeji. Osvobození se tedy vztahuje na jeden doklad o prodeji, který byl vystaven vůči jednomu kupujícímu. Zachovává se limit 2 000 Kč na jednom dokladu, do kterého se nově počítají rovněž plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně (dodání knihy a poskytnutí obdobné služby podle § 71i zákona o dani z přidané hodnoty). Do pojmu „celkové ceny“ je třeba rovněž zahrnout i částky, které netvoří základ daně (např. záloha na láhve). Pokud je celková cena na jednom dokladu včetně daně nižší nebo rovna 2 000 Kč, vývoz takového zboží osvobozen podle odstavce 3 nebude.
Uvedený limit 2 000 Kč se týká pouze nákupů v tuzemsku, neboť každý členský stát může mít nastavený limit jinak.
K odstavci 5

Primární role celního úřadu v rámci osvobození od daně při vývozu zboží (resp. vracení daně cestujícímu) je potvrzení výstupu zboží z území Evropské unie. Nejedná se o žádnou novou kompetenci, již dnes bylo potvrzení celním úřadem jednou z podmínek pro aplikaci vracení daně fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží. Zároveň je explicitně staveno, že zjistí-li celní úřad, že některá z podmínek pro osvobození stanovená v odstavci 3 nebo 4 není splněna, může potvrzení výstupu zboží odmítnout. I toto není žádná novinka v režimu vracení daně, i dnes měl celní úřad povinnost potvrdit splnění podmínek pro vracení daně v souladu s § 84 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty. Avšak nová úprava je konstruována nikoli tak, že celní úřad potvrzuje splnění podmínek, které jsou stanoveny obecně pro naplnění vrácení daně, resp. osvobození od daně, ale pokud zjistí, že některá z podmínek splněna nebyla, nepotvrdí výstup. Není možné, aby celní úřad potvrzoval, že všechny podmínky pro vracení daně, resp. osvobození od daně jsou skutečně vždy splněny.

K odstavci 6

V odstavci 6 je vytvořena právní fikce, na jejímž základě je umožněno prodat zboží, které je určeno pro vývoz a tedy pro osvobození od daně z titulu vývozu, s daní z přidané hodnoty. Takový prodej je dočasně považován za zdanitelné plnění. Toto zdanitelné plnění se změní na osvobozené plnění poté, kdy dojde ke splnění podmínek osvobození podle odstavce 3 a 4 a zároveň, kdy prodávající vrátil daň ve prospěch kupujícího (cestujícího) ze třetí země. Následně si může plátce (prodávající) daň nechat vrátit (viz § 84 zákona o dani z přidané hodnoty). Tato úprava se netýká plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně (§ 71i zákona o dani z přidané hodnoty). Jinými slovy tato fikce se nevztahuje na prodej zboží (knih) osvobozených od daně podle § 71i zákona o dani z přidané hodnoty – takové plnění zůstane vždy osvobozené.

K bodu 204 (§ 66 odst. 8)

Jedná se o doplnění textu pro případy, že zboží opouští území Evropské unie v jiném členském státě, tedy nedochází k potvrzení výstupu zboží tuzemským celním úřadem. Pojem obdobný orgán je použit jako univerzální pojem, neboť ne ve všech státech musí být problematika potvrzování výstupu zboží z území Evropské unie svěřena kompetenčně celní správě.

K bodu 205 (§ 66 odst. 9)

Nový odstavec 9 upravuje, že výstup zboží v případě, že se jedná o osvobození od daně, resp. vrácení daně cestujícímu v případě zboží, které se nachází v osobním zavazadle, lze prokázat pouze potvrzením (i) celního úřadu nebo (ii) obdobného orgánu jiného členského státu o jeho výstupu. Pojem obdobný orgán je použit jako univerzální pojem, neboť ne ve všech státech musí být problematika potvrzování výstupu zboží z území Evropské unie svěřena kompetenčně celní správě. Toto potvrzení obdrží prodávající, který bude poskytovat data Celní správě České republiky v souladu s ustanovení § 84 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty sám, přímo od celní správy v okamžiku elektronického potvrzení výstupu zboží v případě, že zboží opustí území Evropské unie v České republice.

K bodu 206 (§ 68 odst. 7 úvodní část ustanovení)

Dochází k legislativně technické úpravě a vypuštění nadbytečného odkazu na příslušné unijní předpisy.

K bodu 207 (§ 68 odst. 7 písm. c))

Dochází k vypuštění Evropské centrální banky z výčtu subjektů Evropské unie z důvodu nadbytečnosti, neboť Evropská centrální banka je orgánem Evropské unie, čímž se vejde pod písmeno a).

K bodu 208 (§ 68 odst. 10 úvodní část ustanovení)

Jedná se o upřesnění dosavadního textu, aby bylo zřejmé, že osvobození se nevztahuje na jiné osoby než ozbrojené síly jakožto pořizovatele zboží nebo služeb.

K bodu 209 (§ 68 odst. 10 písm. a) úvodní část ustanovení)

Jedná se o upřesnění dosavadního textu, aby bylo zřejmé, že zboží nebo služba slouží ke stanoveným účelům přímo pořizovateli zboží nebo příjemci služby. 

K bodu 210 (§ 68 odst. 10 písm. a) bod 2)

Kromě drobné úpravy legislativního textu dochází k dílčí věcné změně v případě osvobození dodání zboží nebo poskytnutí služeb ozbrojeným silám státu, který je členem Severoatlantické smlouvy. Dosavadní právní úprava umožňuje osvobození v případě zboží a služeb, k jejichž dodání a poskytnutí těmto ozbrojeným silám dochází v rámci České republiky, přičemž jsou určeny rovněž ke spotřebě těmito ozbrojenými silami a jejich civilními zaměstnanci v České republice. Další podmínkou osvobození je, že se tyto síly podílejí na společném obranném úsilí. Osvobození od daně se nevztahuje na ozbrojené síly České republiky. Tato právní úprava je harmonizovaná a vychází z článku 151 odst. 1 písm. c) směrnice o dani z přidané hodnoty. Nově tato právní úprava odráží posílenou spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými v oblasti obrany a bezpečnosti, a proto odkazuje i na mezinárodní smlouvu (tj. toto ustanovení je obecně použitelné i pro jiné situace, pokud byla nebo bude uzavřená jiná mezinárodní smlouva).

K bodu 211 (§ 68 odst. 10 písm. b) bod 2)

Problematika dodání zboží nebo poskytnutí služby do jiného členského státu ozbrojeným silám státu, který je členem Severoatlantické smlouvy, je řešena obdobně jako v případě písm. a).

K bodu 212 (§ 68 odst. 12)

Nová právní úprava nad rámec dosavadního prohlášení, které by mělo potvrzovat, že dodané zboží nebo poskytnutá služba budou využity pro společné obranné úsilí, připouští jiný postup pro případ, že tak stanoví mezinárodní smlouva o posílené spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti.
K bodu 213 (§ 68 odst. 13)

Zrušuje se odstavec 13 pro nadbytečnost, neboť se odkaz na mezinárodní smlouvu doplnil do odstavce 10 písm. a) bodu 2 a písm. b) bodu 2.

K bodu 214 (§ 71 odst. 2 písm. d))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“.

K bodu 215 (§ 71 odst. 4 písm. d) bod 2)

Tato právní úprava souvisí s doplněním v § 68 o případy osvobození na základě mezinárodní smlouvy o posílené spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti.

K bodu 216 (§ 71 odst. 4 písm. e))

Dovoz zboží dle tohoto ustanovení je osvobozen v případě, že dané zboží je dováženo do České republiky členskými státy Severoatlantické smlouvy, kromě České republiky, a to v rámci účasti na společném obranném úsilí. Nově tato právní úprava odráží rovněž posílenou spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými v oblasti obrany a bezpečnosti, a proto odkazuje i na mezinárodní smlouvu (tj. toto ustanovení je obecně použitelné i pro jiné situace, pokud byla nebo bude uzavřená jiná mezinárodní smlouva).. Pokud mezinárodní smlouva stanoví, že osvobození od daně kromě služebních účelů ozbrojených sil pokrývá rovněž osobní účely členů ozbrojených sil a členů jejich rodin, nebo jiných osob, bude osvobozen i dovoz uskutečněný těmito osobami v rozsahu mezinárodní smlouvy.

K bodu 217 (§ 71 odst. 5)

Zrušuje se odstavec 5 pro nadbytečnost, neboť se odkaz na mezinárodní smlouvu doplnil do odstavce 4 písm. d) bodu 2.

K bodu 218 (§71f)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v opravě nesprávně vyskloňovaného slova.

K bodu 219 (§ 71g odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s přečíslováním odstavců v § 64 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 220 (§ 71i odst. 3)

Úprava ustanovení § 71i odst. 3 navazuje na úpravu, kterou zavedl tzv. konsolidační balíček, tedy uplatnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně na dodání knihy a poskytnutí obdobné služby. Tato úpravu pouze doplňuje vztah tohoto osvobození k jiným osvobozením, a to v tom duchu, že osvobození podle jiných ustanovení, která transponují článek 132 směrnice o dani z přidané hodnoty, má přednost před osvobozením z titulu tzv. nulové sazby daně z přidané hodnoty. V tomto případě se jedná o možnou kolizi § 61 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty, kterou by bylo v souladu s unijní úpravu vyložit v souladu s navrhovaným upraveným zněním § 71i odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty.
K bodu 221 (§ 72 odst. 1)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 222 (§ 72 odst. 1 písm. d))

Jedná se o legislativně technickou změnu související s vypuštěním určitých písmen v § 54 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 223 (§ 72 odst. 2 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 224 (§ 72 odst. 3, 4 a 10, poznámka pod čarou č. 78)

V souladu s konzultací s výborem pro DPH úpravy týkající se omezení uplatnění části nároku na odpočet daně u vybraných vozidel, kterou zavedl tzv. konsolidační balíček, se navrhuje její zrušení po třech letech její účinnosti.

K bodu 225 (§ 72 odst. 4)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s přesunem definice nového dopravního prostředku z § 4 do § 19 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 226 (§ 72 odst. 7)

Do ustanovení § 72 zákona o dani z přidané hodnoty se doplňuje nový odstavec 7, který odráží situaci, kdy plátce není oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, pokud jej použije pro plnění osvobozená v režimu pro malé podniky v jiném členském státě. Jinými slovy, pokud plátce pořizuje vstupy, které souvisí s jeho plněními osvobozenými v režimu pro malé podniky v jiném členském státě, není oprávněn si u těchto vstupů uplatnit odpočet daně.
Použije-li tak plátce přijaté zdanitelné plnění jak pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, tak pro účely související s osvobozenými dodáními zboží a poskytnutými službami v režimu pro malé podniky v jiném členském státě, je oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně jen v části připadající na použití s nárokem na odpočet daně. Příslušná výše odpočtu daně v částečné, resp. krácené výši se stanoví postupem podle § 76 zákona o dani z přidané hodnoty.
K bodu 227 (§ 72 odst. 10)

Vzhledem na specifičnost sportovních automobilů (se ruší omezení odpočtů daně na základě § 72 odst. 3 a 4 v souvislosti s definicí obsaženou v § 72 odst. 10. Sportovní vozidlo je definováno odkazem na zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
K bodu 228 (§ 73 odst. 1 písm. e))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 229 (§ 73 odst. 3)

Z dat kontrolních hlášení vyplývá, že v téměř 99 % případů stran plátců dochází k uplatnění odpočtu daně v prvním nebo v druhém daňovém přiznání, ve kterém lze uplatnit nárok na odpočet daně. Lhůta pro uplatnění nároku na odpočet daně tak byla zkrácena, aby v případě uplatnění nároku na odpočet daně těsně před koncem prekluzivní lhůty měl správce daně  časový prostor pro eventuální následnou kontrolu a případné doměření daně. Zároveň se jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty tím, že z textu odstavce 3 došlo k vypuštění písmene b).

K bodu 230 (§ 74 odst. 6)

V návaznosti na úpravu ustanovení § 42 odst. 9 zákona o dani z přidané hodnoty dochází ke změně lhůty, ve které je plátce, pro něhož se uskutečnilo plnění, oprávněn zvýšit uplatněný odpočet daně. Nově lze tuto opravu odpočtu daně provést po uplynutí 12 kalendářních měsíců ode dne, ve kterém se oprava základu daně jako samostatné zdanitelné plnění považuje za uskutečněné.

K bodu 231 (§ 74a odst. 1)

Jednoznačně se určuje zdaňovací období, za které musí být oprava odpočtu daně uvedena v daňovém přiznání.

K bodu 232 (§ 74a odst. 2)

Doplnění nového odstavce reflektuje judikaturu Soudního dvora EU. Ten v rozsudku ve věci C‑335/19, E., v bodu 42 uvedl: „Pokud jde o skutečnost, že jakmile dojde k opravě základu daně a odpočitatelné DPH, hrozí, že DPH, kterou dlužník nyní dluží, nebude odvedena státu z důvodu, že se dlužník nachází v insolvenčním řízení nebo v likvidaci, stačí uvést, jak to učinila generální advokátka v bodech 58 až 60 svého stanoviska, že vzájemná souvislost mezi opravou základu daně a opravou odpočitatelné DPH nutně neznamená, že tyto opravy musí být provedeny ve stejný okamžik. Tato vzájemná souvislost tak nebrání členským státům, aby vzhledem k neexistenci časového kritéria v čl. 185 odst. 2 druhé větě směrnice o dani z přidané hodnoty vyžadovaly opravu odpočitatelné DPH, jakmile se dlužník ocitne v platební neschopnosti a ještě předtím, než je ve vztahu k němu zahájeno insolvenční nebo likvidační řízení, a bylo tak zabráněno jakémukoliv riziku finanční ztráty pro stát.“.

Novým důvodem pro provedení opravy odpočtu daně je tak nezaplacení pohledávky ze zdanitelného plnění do uplynutí stanovené doby ode dne splatnosti. Jedná o speciální ustanovení vůči § 74a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Provedení opravy (snížení odpočtu daně) bude pro dlužníka povinné v případě, že pohledávka ze zdanitelného plnění nebyla uhrazena do posledního dne 6. kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž uplynula lhůta její splatnosti. Dlužník je povinen uplatněný odpočet daně snížit ve výši vypočtené ze základu daně stanoveného podle § 46a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Z důvodu odstranění nadbytečné náročnosti se nicméně stanovuje, že povinnost provedení opravy odpočtu daně nevzniká, pokud k úhradě pohledávky dojde nejpozději v posledním dni zdaňovacího období dlužníka, v němž uplynul poslední den šestého měsíce následujícího po měsíci, v němž uplynula lhůta splatnosti pohledávky. Důvodem je zamezení situacím, kdy by dlužník, který je plátcem se čtvrtletním zdaňovacím obdobím, musel v jednom zdaňovacím období provést dvě opravy (snížení a následné opětovné zvýšení) odpočtu daně, pokud by v tomto zdaňovacím období jednak nastaly zákonné důvody pro opravu odpočtu daně, avšak došlo i k zaplacení pohledávky ze zdanitelného plnění.

K bodu 233 (§ 74a odst. 3)

V souvislosti se vložením nového odstavce 2 do § 74a zákona o dani z přidané hodnoty se symetricky doplňuje text § 74a odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, aby i opravu odpočtu daně v případě, kdy není pohledávka ze zdanitelného plnění zcela uspokojena do posledního dne šestého kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž se stala splatnou, dlužník prokazoval opravným daňovým dokladem nebo jiným způsobem.

K bodu 234 (§ 74a odst. 4)

V souvislosti se vložením nového odstavce 2 do § 74a zákona o dani z přidané hodnoty se symetricky doplňuje text § 74a odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, aby i po provedení opravy odpočtu daně v případě, kdy není pohledávka ze zdanitelného plnění zcela uspokojena do posledního dne třetího kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž se stala splatnou, mohl dlužník zvýšit uplatněný odpočet daně v případě opravy základu daně, změny výše opravy základu daně určené kvalifikovaným odhadem, dodatečné opravy základu daně nebo zrušení opravy základu daně v případě nedobytné pohledávky, které mají za následek zvýšení základu daně u původního zdanitelného plnění.

Rovněž se upravuje, za které zdaňovací období může dlužník nejdříve provést opravu odpočtu daně v případě, že věřiteli nevznikla povinnost vystavit opravný daňový doklad.

K bodu 235 (§ 74a odst. 5)

Nový odstavec 5 zakotvuje oprávnění plátci – dlužníku k provedení opravy odpočtu daně v případě, že jejím výsledkem je zvýšení odpočtu daně, ale pouze v případě, že pohledávka za zdanitelné plnění byla zcela nebo zčásti uspokojena, a za předpokladu, že dlužník provedl opravu odpočtu daně podle odstavce 2. Upravit odpočet v takovém případě může nejdříve za zdaňovací období, ve kterém dojde k předmětnému uspokojení pohledávky. Oprava odpočtu daně se provede ve výši vypočtené z poskytnuté úplaty dlužníkem, a to i s přihlédnutím ke všem opravám odpočtu daně (tj. plátce již příkladně provedl opravu podle tohoto ustanovení, neboť uhradil část pohledávky nebo nastala situace předvídaná bodem 4, proto je třeba zohlednit příslušnou výši provedených oprav a tedy i výši příkladně původní opravy odpočtu daně dle odst. 2).

K bodu 236 (§ 74a odst. 6)

Jedná se o legislativně-technickou změnu přečíslování odkazu na odstavec z důvodu vložení nového odstavce 4 a 5.

K bodu 237 (§ 74a odst. 7)

Jedná se o legislativně technickou změnu, která souvisí s vložením nového odstavce 2 do textu § 74a zákona o dani z přidané hodnoty a přečíslováním následujících odstavců.

K bodu 238 (§ 74a odst. 8)

Nový odstavec 8 navazuje na odstavec 5 a obsahuje lhůtu pro provedení opravy odpočtu podle odstavce 5.
K bodu 239 (§ 74a odst. 9)

Doplňuje se způsob, jakým bude dlužník prokazovat opravu odpočtu daně v případě, kdy není věřitel povinen vystavit opravný daňový doklad. V praxi bude nejčastější způsobem prokázání doklad o částečném nebo úplném uhrazení závazku věřiteli.
Zároveň je provedena legislativně technickou změna, která souvisí s vložením nového odstavce 2 do textu § 74a zákona o dani z přidané hodnoty a přečíslováním následujících odstavců.

K bodu 240 (§ 75 odst. 5)

Současný text ustanovení § 75 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty se týká případů pořízení dlouhodobého majetku, na který byla před uskutečněním plnění poskytnuta úplata (záloha), a odpočet daně tak byl z tohoto titulu uplatněn v jiném kalendářním roce, než ve kterém byl po pořízení majetku uplatněn zbývající nárok na odpočet daně. To samé platí i pro případy, kdy je dlouhodobý majetek pořizován postupně na základě více přijatých plnění. Cílem této úpravy je nastavit stejnou výchozí základnu pro případné úpravy odpočtu daně v dalších letech (viz § 78 a dále).

Bude-li tedy plátce pořizovat dlouhodobý majetek a za tímto účelem bude pořizovat zboží a služby, bude krátit u těchto přijatých plnění nárok na odpočet daně dle ustanovení § 75 zákona o dani z přidané hodnoty (či § 76) již v okamžiku jeho uplatnění. Bude-li investice realizována během několik let, pak takovéto zboží a služby, u nichž bude nárok na odpočet daně již v průběhu těchto roků krácen různými koeficienty, plátce bude v okamžiku dokončení investice povinen u každého jednotlivě přijatého plnění či zaplacené zálohy postupovat dle nového znění ustanovení § 75 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty (či § 76 odst. 10).
Z toho důvodu, i v souvislosti s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty, je záměrem úpravy modifikovat toto ustanovení tak, aby v případě, že plátce uplatnil odpočet daně z poskytnuté úplaty (zálohy) před pořízením dlouhodobého majetku, u kterého má nárok na odpočet daně v poměrné výši, a to v jednom z 9 kalendářních let bezprostředně předcházejících kalendářnímu roku pořízení dlouhodobého majetku (uvedení do stavu způsobilého k užívání), v situaci, kdy během pořizování tohoto majetku použije jiný poměrný koeficient než poměrný koeficient, který odpovídá poměrnému koeficientu pořízeného dlouhodobého majetku, tak aby zahrnul do částky opravy podle odstavce 4 rovněž rozdíl ve výši nároku na odpočet daně vyplývající z rozdílu mezi koeficientem, který odpovídá poměrnému koeficientu pořízeného majetku, a koeficientem, který použil u poskytnuté úplaty. Zároveň byla z tohoto ustanovení vypuštěna podmínka pro provedení korekce, tj. rozdíl mezi koeficienty větší než 10 %.

Jinými slovy, aby plátce upravil odpočty daně uplatněné v letech postupného pořizování dlouhodobého majetku koeficientem, který odpovídá „finálnímu stavu“, tj. pořízenému dlouhodobému majetku za předpokladu, že použil v předchozích 9 letech jiný poměrný koeficient, než odpovídá „finálnímu“ poměrnému koeficientu pořízeného dlouhodobého majetku. Tedy například, pokud v roce 2025, 2026 a 2027 poskytoval zálohu na pořizovaný dlouhodobý majetek (např. nemovitost) a z poskytnuté úplaty si uplatnil odpočet daně poměrem v roce 2025 ve výši 90 %, v roce 2026 ve výši 80 % a v roce 2027 zase ve výši 90 % s tím, že v roce 2028 pořídil dlouhodobý majetek (převedl z účtu 042 na účet 022) a poměrný koeficient u pořízeného dlouhodobého majetku by měl být ve výši 70 %, tak toto zohlední v opravě za roky 2025 až 2027 tak, že odpočet daně sníží v roce 2025 o 20 %, v roce 2026 o 10 % a v roce 2027 opět sníží o 20 %.
V případě, že plátce z takové poskytnuté úplaty neuplatnil nárok na odpočet daně v poměrné výši, ale v souladu s tímto zákonem v plné výši, považuje se poměrný koeficient u tohoto odpočtu za roven 100 %.
Obdobně plátce postupuje i v případě uplatnění odpočtu daně u každého jednotlivého přijatého plnění, které se stalo součástí pořízeného dlouhodobého majetku (např. dílčí plnění) nebo u pořízení jiného než dlouhodobého majetku, u něhož plátce nepostupuje podle § 75 odst. 2, a u úplat poskytnutých před jeho pořízením (záloh na tento majetek).

K bodu 241 (§ 76 odst. 1)

Dle současného znění tohoto odstavce má plátce plný nárok na odpočet daně pouze tehdy, použije-li přijatá plnění k činnostem uvedeným v ustanovení § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Jestliže tato plnění použije současně i k uskutečňování plnění od daně osvobozených dle § 51 zákona o dani z přidané hodnoty, s výjimkou finančních a pojišťovacích služeb poskytnutých do třetí země podle § 72 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty, je povinen odpočet daně u těchto přijatých plnění krátit koeficientem.
Vzhledem k tomu, že současné znění pokrývá jen plnění osvobozená bez nároku na odpočet daně podle § 51 zákona o dani z přidané hodnoty, je nutné ve výčtu plnění osvobozených od daně doplnit i plnění osvobozená v režimu pro malé podniky (tj. jinými slovy, kromě stávajících osvobozených plnění podle § 51 zákona o dani z přidané hodnoty tam nově budou i ta osvobozená plnění, která spadají do režimu pro malé podniky).
Nově tak toto ustanovení pokrývá všechny případy kombinací zdanitelného plnění a plnění osvobozeného od daně bez nároku na odpočet daně, ať už jde o plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně podle § 51 zákona o dani z přidané hodnoty nebo plnění osvobozené v režimu pro malé podniky v jiném členském státě nebo v tuzemsku.

K bodu 242 (§ 76 odst. 3 písm. b))

V současném znění odstavce 3 je upraven matematický postup při výpočtu koeficientu, jímž se krátí nárok na odpočet daně (tj. uvádí způsob výpočtu koeficientu). Koeficient se vypočte jako podíl, kdy v čitateli je součet částek základů daně anebo hodnot, uskutečněných plnění s nárokem na odpočet daně a ve jmenovateli je to, co je uvedeno v čitateli + součet hodnot plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně (řádek 50 daňového přiznání).

Pro účely výpočtu koeficientu, v návaznosti na příslušnou úpravu v odstavci 1, se nově do jmenovatele doplňují i plnění osvobozená v režimu pro malé podniky (vstupují tam i plnění osvobozená v režimu pro malé podniky v jiném členském státě).

K bodu 243 (§ 76 odst. 4)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s vypuštěním celého konceptu dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností ze zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 244 (§ 76 odst. 10)

Bude-li plátce pořizovat dlouhodobý majetek  a za tímto účelem bude pořizovat zboží a služby, bude krátit u těchto přijatých plnění nárok na odpočet daně dle § 76 zákona o dani z přidané hodnoty (či § 75) již v okamžiku jeho uplatnění. Bude-li investice realizována během několik let, pak takovéto zboží a služby, u nichž bude nárok na odpočet daně již v průběhu těchto roků krácen různými koeficienty, plátce bude v okamžiku dokončení investice povinen u každého jednotlivě přijatého plnění či zaplacené zálohy postupovat dle nového znění ustanovení § 76 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty (či § 75 odst. 5), tj. při zjištění rozdílu mezi koeficienty roku, ve kterém byl odpočet daně uplatněn a koeficientem roku, ve kterém byl majetek pořízen, uplatněný odpočet daně z každého jednotlivého přijatého plnění korigovat o daný rozdíl.

Obdobně jako u krácení odpočtu daně v poměrné výši se postupuje i v případě úplat (záloh), u nichž byl uplatněn odpočet daně před pořízením dlouhodobého majetku, kdy má plátce nárok na odpočet daně v krácené výši. Jedná se tak o obdobný postup jako dle ustanovení § 75 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty (viz důvodová zpráva k § 75 odst. 5), jen v tomto případě se jedná o situaci, kdy má plátce nárok na odpočet v krácené výši.

Pokud byla úplata (záloha) byla poskytnuta v jiném roce, než ve kterém je majetek pořízen, resp. v jednom z 9 kalendářních let bezprostředně předcházejících kalendářnímu roku pořízení tohoto majetku, tak se započítá do částky vypořádání nároku na odpočet daně v roce pořízení do vypořádacího koeficientu rozdíl ve výši nároku na odpočet daně vyplývající z případného rozdílu mezi hodnotami vypořádacích koeficientů za příslušné roky.

Shodným způsobem je nutné postupovat v případě uplatnění odpočtu daně u každého jednotlivého přijatého plnění, které se stalo součástí pořízeného dlouhodobého majetku nebo u pořízení jiného než dlouhodobého majetku a úplat poskytnutých před jeho pořízením.

K bodu 245 (§ 77 odst. 1)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 246 (§ 77a)

V souladu s konzultací s výborem pro DPH úpravy týkající se omezení uplatnění části nároku na odpočet daně u vybraných vozidel, kterou zavedl tzv. konsolidační balíček, se navrhuje její zrušení po třech letech její účinnosti.

K bodu 247 (§ 78 odst. 3 a 5, § 78a odst. 1)

Jedná se o přečíslování odkazu na § 4 odst. 4 z důvodu vypuštění definice nového dopravního prostředku.

K bodu 248 (§ 78b)

Pro výpočet úpravy odpočtu daně se částka daně na vstupu u dlouhodobého majetku stanoví jako součet nároků na odpočet daně uplatněných u jednotlivých zdanitelných plnění přede dnem pořízení tohoto majetku, která se stala součástí tohoto pořizovaného majetku, rovněž tak u úplat poskytnutých před jeho pořízením. Při tom se přihlédne ke změnám těchto nároků na odpočet.

K bodu 249 (§ 78c odst. 1 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“.

K bodu 250 (§ 78c odst. 1 písm. c))

Cílem navrhované úpravy je rozšířit toto ustanovení i pro jiné právnické osoby, než obchodní korporace.

K bodu 251 (§ 78c odst. 1 písm. d))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 252 (§ 79 odst. 1 úvodní část ustanovení)

Daná slova se vypouští z důvodu jejich zakotvení v písmenech a) a b) daného odstavce.

K bodu 253 (§ 79 odst. 1 písm. a))

Jedná se o reformulaci daného ustanovení, aby nedocházelo ke zmatení pojmu „pořídila“, který se v zákoně o dani z přidané hodnoty používá primárně ve vztahu k pořízení zboží z jiného členského státu. Namísto toho se používá univerzálnější výraz „uskutečnit“.

K bodu 254 (§ 79 odst. 1 písm. b))

Jedná se o legislativní změnu navazující na úpravu v písmeni a).

K bodu 255 (§ 79 odst. 2)

Cílem navrhované úpravy je rozšířit možnost uplatnění nároku na odpočet daně i na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem. Jedná se o věcnou změnu. Ostatní podmínky stanovené v současném znění ustanovení § 79 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty nejsou touto změnou dotčeny.

Podle současného znění odstavce 2 je osobě povinné k dani umožněno uplatnit nárok na odpočet daně u dlouhodobého majetku pořizovaného v období až pěti let přede dnem, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem. Základní/první podmínkou pro uplatnění odpočtu daně je, že se přijatá zdanitelná plnění stala jako dílčí plnění součástí pořizovaného dlouhodobého majetku do doby, než byl tento dlouhodobý majetek uveden do stavu způsobilého k užívání. Další podmínkou je, že v období 12 po sobě jdoucích měsíců před tím, než se osoba povinná k dani stala plátcem, byl tento dlouhodobý majetek uveden do stavu způsobilého k užívání, tím se rozumí dokončení pořizovaného majetku a splnění stanovených (technických) funkcí a povinností stanovených právními předpisy pro jeho užívání.
Současný odstavec 2 se tak na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem, nevztahuje, vztahuje se jen úprava dle odstavce 1. To znamená, že v takovém případě je možné uplatnit odpočet daně na vstupu pouze ze zdanitelných plnění přijatých v období 12 po sobě jdoucích měsíců přede dnem, kdy se tato osoba stala plátcem.
V současnosti se tak může zdát nespravedlivé, že při uvedení dlouhodobého majetku do stavu způsobilého k užívání např. den před registrací, je osobě povinné k dani umožněno uplatnit nárok na odpočet daně u dlouhodobého majetku pořizovaného v období pěti let přede dnem, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem, ale pokud dojde k uvedení dlouhodobého majetku do stavu způsobilého k užívání např. den po registraci, je osobě povinné k dani umožněno uplatnit nárok na odpočet daně u dlouhodobého majetku pořizovaného v období pouze jednoho roku přede dnem, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem.
Cílem navrhované úpravy proto je, jak je uvedeno výše, rozšířit možnost uplatnění nároku na odpočet daně i na případy, kdy osoba povinná k dani uvede pořizovaný dlouhodobý majetek

do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem, resp. nejdříve ke dni, kdy se stala plátcem. Nedokončený dlouhodobý hmotný majetek (042) obsahuje pořizovaný dlouhodobý hmotný majetek po dobu jeho pořizování do uvedení do stavu způsobilého k užívání (021). Dlouhodobým hmotným a nehmotným majetkem se stávají pořizované věci uvedené do stavu způsobilého k užívání, kterým se rozumí dokončení věci a splnění technických funkcí a povinností stanovených zvláštními právními předpisy pro užívání (způsobilost k provozu).
Podmínka stanovená v písmeni a) zůstává beze změny, jedná se o legislativně technickou úpravu, kdy došlo pouze k reformulaci původního textu, kdy se slova „plnění pořídila“ nahrazují slovy „dodání zboží nebo poskytnutí služby uskutečnily“, nejedná se však o věcnou změnu.
Nový text písmene b) zahrnuje jak současnou podmínku, a to, že se přijatá zdanitelná plnění (dodané zboží nebo poskytnutá služba) stala součástí pořizovaného dlouhodobého majetku a tento majetek je uveden do stavu způsobilého k užívání buď v období zahrnujícím 12 po sobě jdoucích měsíců přede dnem, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem (bod 1) nebo nově i pokud je pořizovaný dlouhodobý majetek uveden do stavu způsobilého k užívání až poté, co se stane plátcem, resp. nejdříve ke dni, kdy se stala plátcem (bod 2) bez časového omezení.
Třetí podmínkou, která platí již dnes a je uvedená pod písmenem c), je, že majetek, jehož se zboží nebo služba staly součástí, je ke dni, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem, součástí jejího obchodního majetku. Tímto majetkem se rozumí buď nedokončený dlouhodobý majetek, nebo dlouhodobý majetek, který již byl uveden do stavu způsobilého k užívání.

Osoba povinná k dani, která se stane plátcem, má právo na uznání odpočtu daně i z přijatých plnění uskutečněných v rámci přípravných fází ke své následující podnikatelské činnosti. Dle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie zůstává nárok na odpočet daně plátci zachován i za situace, kdy zamýšlená ekonomická činnost, která opravňovala k uplatňování odpočtu daně na vstupu, nebude vůbec z objektivních důvodů zahájena. Stejně tak zůstává nárok na odpočet daně zachován plátci i za situace, kdy tato přijatá zdanitelná plnění souvisí s ukončením jeho ekonomické činnosti. A rovněž tak zůstává plátci zachován nárok na odpočet daně i za situace, kdy přijaté zdanitelné plnění není v rámci ekonomické činnosti zamýšleným způsobem vůbec použito z různých objektivních příčin.

V případě, že plátce neuvede pořizovaný dlouhodobý majetek (jde o nedokončený dlouhodobý majetek) do stavu způsobilého k užívání, je povinen např. při zrušení registrace uplatněný odpočet daně za celou dobu pořizování tohoto majetku vrátit. Částka snížení nároku na odpočet daně u tohoto nedokončeného majetku se určí ve výši uplatněného odpočtu daně (viz ustanovení § 79a odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty). Není potřeba zvláštního korekčního mechanismu.

K bodu 256 (§ 79 odst. 4 písm. c))

Vzhledem k tomu, že nový typ vracení daně je obdobným institutem jako vracení daně podle § 82b a 83 ve smyslu jejich vztahu k odpočtu daně, navrhuje se doplnit nový typ vracení do tohoto ustanovení. Jedná se o legislativně technickou úpravu v souvislosti s doplněním nového ustanovení § 83a do zákona o dani z přidané hodnoty. Osoba povinná k dani má nárok na odpočet daně rovněž u přijatého zdanitelného plnění, pokud by u tohoto plnění měla nárok na vrácení daně podle tam uvedených ustanovení, který nemohla uplatnit, neboť pro uplatnění nároku na vrácení daně nesplnila podmínku minimální délky období pro uplatnění vrácení daně a nově rovněž protože se plátcem stala dříve, než jej mohla uplatnit.

K bodu 257 (§ 79 odst. 5)

V současném znění ustanovení § 79 zákona o dani z přidané hodnoty, které upravuje podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění, není řešena situace, kdy plátce v rámci přeměny právnické osoby (obchodní korporace), např. při fúzi, nabývá majetek od neplátce.
O fúzi sloučením se jedná, jestliže dochází k zániku společnosti (nebo více společností) a přechodu jmění zanikající společnosti na existující nástupnickou společnost. Přechod jmění při fúzi není úplatným dodáním zboží dle zákona o dani z přidané hodnoty. Až do zápisu fúze v obchodním rejstříku jsou zúčastněné subjekty samostatné osoby.
Pokud např. mezi dvěma subjekty dojde k fúzi tak, že neplátce (B) se spojí s plátcem (A), kdy společnost B (neplátce) bude společností zanikající, společnost A (plátce) společností nástupnickou, tak společnost A funguje jako právní nástupce. Domníváme se, že se nejedná jen o problém fúze, ale obecně přeměn majetku, který je součástí jmění přecházejícího při přeměně obchodní korporace, resp. právnické osoby.

Cílem navrhované úpravy je doplnění nového odstavce 5, který obecně stanoví možnost plátce si uplatnit nárok na odpočet daně v případě jmění převáděného (z vůle) nebo přecházejícího (ze zákona) při přeměně právnické osoby nabytého od osoby povinné k dani, která nebyla plátcem. A to už jen proto, že je to výslovně uvedeno i v § 78c zákona o dani z přidané hodnoty; navíc majetek nabytý v rámci přeměny vyžaduje snížení odpočtu s ohledem na § 79a odst. 4 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty (tzn., jestliže plátce nabyl majetek uvedený v tomto ustanovení, je povinen provést v případě ukončení registrace snížení nároku na odpočet daně, jako by majetek pořídil on sám, a nikoli jeho právní předchůdce).

Jedná se o případ, kdy osoba povinná k dani je již plátcem a tento nárok na odpočet daně uplatňuje, na rozdíl od ostatních možností, již jako plátce a ne osoba povinná k dani. Nárok na odpočet daně lze uplatnit jedině za zdaňovací období, do něhož spadá den zápisu přeměny do veřejného rejstříku nebo obdobné evidence podle právních předpisů jiného státu, vycházeje z teze, že plátce má k dispozici daňový doklad (a to nejpozději, kdy je lhůta pro podání přiznání k dani z přidané hodnoty). V tomto případě se stanoví, že plátce má nárok na uplatnění odpočtu daně, a to jednorázově uvedením na ř. 45 daňového přiznání, a to způsobem, v rozsahu a za podmínek stanovených v § 72 až § 78d zákona o dani z přidané hodnoty. Plátce má tento nárok za obdobných podmínek jako podmínek stanovených v odstavcích 1 až 4.

K bodu 258 (§ 79 odst. 6)

Jedná se o legislativně technickou úpravu v souvislosti s vložením nového odstavce 5 a následným přečíslováním.

K bodu 259 (§ 79 odst. 7)

Nově se do odstavce 7 doplňuje povinnost plátce, který byl bezprostředně předtím, než se stal plátcem v režimu pro malé podniky, uvést do prvního daňového přiznání, které jako plátce podává, rovněž hodnoty plnění, u kterých by měl jako plátce nárok na odpočet daně, pokud by byl plátcem, která uskutečnil v režimu pro malé podniky v příslušném kalendářním roce. Jedná se o věcnou změnu.
Záměrem je, aby v prvním daňovém přiznání, které jako plátce podává, uvedl hodnoty plnění v režimu pro malé podniky v tuzemsku a v jiných členských státech. Nově tak bude muset plátce do svého prvního přiznání k dani z přidané hodnoty uvést hodnoty plnění, která uskutečnil v kalendářním roce v režimu pro malé podniky v tuzemsku (hodnoty plnění, u kterých by měl nárok na odpočet daně, pokud by byl plátcem) a plnění osvobozená v režimu pro malé podniky v jiném členském státě.

K bodu 260 (§ 79 odst. 8)

Jedná se o legislativně technickou úpravu v souvislosti s vložením nového odstavce 5 a následným přečíslováním.

K bodu 261 (§ 79a odst. 4 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s nahrazením dosavadní pojmu „obchodní závod“ pojmem „souhrn majetku“.

K bodu 262 (§ 79a odst. 4 písm. c))

Cílem navrhované úpravy je rozšířit toto ustanovení i pro jiné právnické osoby, než obchodní korporace.

K bodu 263 (§ 79a odst. 4 písm. d))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 264 (§ 79c písm. f))

Jedná se legislativně technickou změnu v souvislosti s úpravou ustanovení § 106f zákona o dani z přidané hodnoty, ve kterém se doplňuje i zrušení členství člena skupiny.

K bodu 265 (§ 79d odst. 1)

Současné znění tohoto ustanovení stanoví, že osoba registrovaná k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osoba povinná k dani (dále pro odůvodnění tohoto bodu jen „osoba“), má právo získat zpět částku, o kterou byla povinna snížit uplatněný odpočet daně u obchodního majetku při zrušení registrace plátce, ať již z moci úřední nebo na základě žádosti. Tento nárok na vrácení dané částky vznikne pouze tehdy, pokud příslušný majetek používala uvedená osoba po zrušení registrace pro ekonomické činnosti. Maximální výše částky, která se může této osobě vrátit, odpovídá výši snížení odpočtu daně. Příslušnou částku je možno vrátit za období 1 roku po dni zrušení registrace plátce.

Navrhuje se, aby se toto ustanovení nově vztahovalo na všechny osoby registrované v jiném členském státě (bez omezení) a zahraniční osoby, ale pouze ty, kterým se daň vrací na základě principu vzájemnosti podle § 83 zákona o dani z přidané hodnoty.
Dalším cílem úpravy je zachování nyní v zákoně o dani z přidané hodnoty chybějící neutrality daně u neusazených osob v obdobných situacích, aby bylo možno příkladně vrátit daň z forem (u nichž byl oprávněně uplatněný odpočet daně) bez ohledu na důvody a způsob zrušení registrace.
V neposlední řadě se navrhuje stanovit jednoduchý způsob výpočtu vrácené částky tak, aby byl z tohoto ustanovení jednoznačně patrný a co nejjednodušší. Z toho důvodu se navrhuje stanovit způsob výpočtu vrácené částky v poměru/rozsahu, v jakém tato osoba použila předmětný obchodní majetek pro účely zakládající nárok na odpočet daně za období jednoho roku po dni zrušení registrace (nerovná se kalendářní rok). Jinými slovy, pro uskutečňování plnění, z nichž by plátci vznikl nárok na odpočet daně podle § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (ve kterém je uvedeno, u jakého přijatého zdanitelného plnění je plátce oprávněn uplatnit odpočet daně) za období jednoho roku po dni zrušení registrace. Je nutno upozornit, že součástí tohoto odkazu je i odkaz na odstavce 2 až 4 zákona o dani z přidané hodnoty. V odstavci 2 je definována daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění. Odstavce 3 a 4 doplňují odstavec 2, a to samostatným vymezením částky daně na vstupu u nově definované kategorie zboží, tzv. vybraného osobního automobilu (viz odstavec 9 § 72 zákona o dani z přidané hodnoty). Uvedené v praxi znamená, že v případě vybraného osobního automobilu je při uplatnění nároku na odpočet daně plátce povinen respektovat zákonné limity uvedené v odstavcích 3 a 4, a to nejen v § 72, ale obecně v § 72 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty při určování pravidel pro uplatnění odpočtu daně.

Pokud tedy tato osoba za období jednoho roku po zrušení registrace používala obchodní majetek pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, tj. uskutečňovala výhradně plnění, z nichž by plátci vznikl nárok na odpočet daně podle § 72 odst. 1 až 4 zákona o dani z přidané hodnoty, vrátí se jí částka celá, o kterou byl snížen uplatněný odpočet daně při zrušení registrace. Je sledována jen ta částka, která se vrací. Žádné další složité výpočty s použitím koeficientů podle § 75, § 76, § 78d zákona o dani z přidané hodnoty nepřipadají/nepřicházejí v úvahu (použití koeficientů je tak vyloučeno).

Pokud za období jednoho roku po zrušení registrace použila tato osoba obchodní majetek nejen pro uskutečněná plnění, z nichž by plátci vznikl nárok na odpočet daně podle § 72 odst. 1 až 4 zákona o dani z přidané hodnoty, ale i pro jiné účely, např. pro plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně nebo neekonomickou činnost, má nárok na vrácení částky vypočtené v poměru zdanitelná plnění/ plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně/neekonomická činnost (obdoba poměrného koeficientu, který se však použije i v případě, že plátce použije tento obchodní majetek i pro činnosti uvedené v § 76 odst. 1).
Příklady:

Pokud příslušná osoba za období 1 roku po zrušení registrace používala obchodní majetek výhradně pro plnění zakládající nárok na odpočet daně, správce daně jí vrátí celou částku, o kterou byl snížen uplatněný odpočet daně při zrušení registrace. Např. tato osoba byla při zrušení registrace povinna snížit uplatněný odpočet ve výši 90 000 Kč a jeden rok po zrušení registrace používala obchodní majetek výhradně pro uskutečněná plnění, z nichž by plátci vznikl nárok na odpočet daně podle § 72 odst. 1 (součástí tohoto odkazu jsou i odstavce 2 až 4) zákona o dani z přidané hodnoty. Správce daně jí vrátí částku ve výši 90 000 Kč.

Pokud příslušná osoba používala obchodní majetek i pro plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, tak částku na vrácení správce daně vypočte obdobně podle § 75 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty. Např. tato osoba byla při zrušení registrace povinna snížit uplatněný odpočet ve výši 90 000 Kč a jeden rok po zrušení registrace používala tento majetek v poměru zdanitelná plnění ve výši 60 % a plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně ve výši 40 % (poměr 60:40), tak správce daně jí vrátí částku ve výši 60 % z 90 000 Kč, tj. 54 000 Kč. K výpočtům s použitím koeficientů podle § 75, § 76, § 78d zákona o dani z přidané hodnoty nedojde.

Pokud příslušná osoba snížila uplatněný odpočet při zrušení registrace o 90 000 Kč a za období jednoho roku po dni zrušení registrace použila obchodní majetek z 20 % pro neekonomickou činnost, z 10 % pro plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně (poměr 70:30), správce daně jí vrátí částku ve výši 70 % z částky, kterou musela vrátit při zrušení registrace. Tzn., že správce daně jí vrátí 63 000 Kč (90 000 x 70 %). Žádné další složité výpočty s použitím koeficientů podle § 75, § 76, § 78d zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 266 (§ 79e odst. 1)

V § 79e odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty jsou vymezeny podmínky, při jejichž naplnění vzniká u dlužníka při zrušení registrace povinnost snížit uplatněný odpočet daně. Z ustanovení § 79 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty plyne, že tato povinnost vzniká ke dni zrušení registrace, nicméně pro jednoznačnost ustanovení je toto do § 79e odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty výslovně doplněno.

K bodu 267 (§ 79e odst. 4 písm. b))

Pokud dlužník po snížení odpočtu daně podle § 79e odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty dodatečně splní svůj dluh, je podle § 79e odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty oprávněn zvýšit uplatněný odpočet daně ve výši daně stanovené z dodatečně poskytnuté úplaty nebo její části, nejvýše však do výše původně uplatněného odpočtu. Aby nedocházelo k nežádoucí aplikaci § 79e odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty v tom smyslu, že plátce po dodatečné úhradě zdanitelného plnění navýší odpočet i o částky odpočtu snížené podle jiných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, např. podle § 79a, tj. ve větší výši, než si jej snížil dle § 79e odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, upřesňuje se, že zvýšení odpočtu lze provést maximálně právě ve výši provedeného snížení odpočtu daně podle § 79e odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 268 (Nadpis oddílu 1)

V souvislosti s doplněním nové právní úpravy týkající se vracení daně, a to oddílu 2, který se vkládá na konec dílu 11 a který obsahuje ustanovení upravující správu některých druhů vracení daně, se právní úprava dosavadně obsažená v dílu 11 vkládá do oddílu 1.

K bodu 269 (§ 80)

Cílem nové právní úpravy je celková revize pravidel pro vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit. Zejména se jedná o osoby, jejichž práva a povinnosti upravuje Vídeňská úmluva o diplomatických nebo konzulárních stycích a Vídeňská úmluva o konzulárních stycích (dále jen „VÚDS“). Ostatních osob požívajících výsad a imunit se nová úprava rovněž částečně dotkne z důvodu celkové revize daného ustanovení.

Cílem této revize je zejména zohlednění aplikační praxe, zjednodušení stávajících pravidel pro vracení daně, sjednocení terminologie a procesních postupů pro vracení daně napříč právními předpisy, zajištění právní jistoty dotčených subjektů a zvýšení příjmů státního rozpočtu za předpokladu naplnění mezinárodních závazků.

Právním rámcem pro poskytování daňových zvýhodnění osobám požívajícím výsad a imunit je VÚDS a unijní právo. Na základě VÚDS je hostitelský stát povinen osvobodit od nepřímých daní zboží a služby, které souvisejí s vlastním úřadem diplomatické či konzulární mise, tj. jeho chodem a rovněž zboží a služby poskytnuté hlavnímu představiteli mise. Jiná osvobození od nepřímých daní jsou do té míry dobrovolná, že se ve vzájemných bilaterálních vztazích postupuje na základě principu vzájemnosti stanoveném v čl. 47 odst. 2 písm. b) VÚDS. Hostitelský stát se může rozhodnout v jakém rozsahu a za jakých podmínek poskytne nadstandardní výsadu ve formě osvobození od nepřímých daní zastupitelským úřadům akreditovaným v České republice. Rozpětí poskytování této výsady jinými cizími státy je široké, od zcela ojedinělého explicitního uplatnění čl. 34 písm. a) VÚDS, přes různě nastavené limity osvobození, až po osvobození od nepřímých daní v plném rozsahu.

Pokud jde o unijní právo, čl. 151 odst. 1 písm. a) směrnice o dani z přidané hodnoty stanoví, že členské státy osvobodí od daně dodání zboží a poskytnutí služby v rámci diplomatických a konzulárních vztahů. V posledním pododstavci tohoto ustanovení je uvedeno, že do přijetí jednotných daňových pravidel se toto osvobození poskytují v mezích stanovených hostitelským členským státem. V této souvislosti je nutné uvést, že v rámci Evropské unie členské státy uplatňují maximální roční limity pro osvobození od daně v různém rozpětí a z důvodu snížení administrativní zátěže správce daně rovněž minimální limity pro uplatnění vracení daně.

V rámci výše uvedených předpokladů se navrhuje taková právní úprava vracení daně diplomatickým misím, konzulárním úřadům a jejich členům, která zohledňuje v současné době uplatňovaná pravidla na základě principu vzájemnosti, v rámci kterých se rozlišují dvě kategorie zboží a služeb, a to takové, na které lze žádat o vracení daně bez stanoveného limitu a ty, u kterých je stanoven roční limit pro vracení daně z přidané hodnoty.

Současně dochází k celkové revizi pořadí jednotlivých odstavců v rámci sjednocování terminologie v oblasti vracení daně v rámci zákona o dani z přidané hodnoty a k vypuštění explicitního uvedení odkazů na mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv pro jejich nadbytečnost.

K odstavci 1

V odstavci 1 se vypouští poznámka pod čarou, jednak pro její nenormativní charakter a jednak z důvodu neúplného výčtu. Vypuštění nemá vliv na definici osob požívajících výsad a imunit, které jsou upraveny mezinárodním právem.

Kromě drobných legislativně technických úprav dochází v písmeni f) ke zrušení vracení daně členům rodiny členů diplomatické mise a konzulárního úřadu. Tento přístup je zcela v souladu s VÚDS, neboť podle těchto mezinárodních úmluv tyto osoby nejsou osvobozeny od nepřímých daní.

K odstavci 2

Zákon o dani z přidané hodnoty pro účely vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit přiznává toto postavení osobám nově uvedeným v tomto odstavci, a to v návaznosti na nové § 10c a § 10d návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů (zákon o zahraniční službě).

K odstavci 3

Maximální roční limit se u diplomatických misí a konzulárních úřadů odvíjí od počtu členů personálu a činí 2 000 000 Kč ročně (do 15 členů) nebo 3 000 000 Kč ročně (více než 15 členů). Počet členů se počítá podle průměrného počtu členů personálu v předchozím kalendářním roce, a to vždy k 1. lednu následujícího kalendářního roku. Roční limit může být nižší v případě, že by vysílající stát poskytoval méně příznivé zacházení, pokud jde o vrácení daně diplomatické misi nebo konzulárnímu úřadu České republiky jakožto vysílajícího státu.

Maximální roční limit u členů diplomatických misí a konzulárních úřadů činí 200 000 Kč v kalendářním roce nástupu na diplomatickou misi v České republice a 100 000 Kč v každém následujícím kalendářním roce služebního pobytu v České republice. I v tomto případě může být roční limit nižší v případě, že by vysílající členský stát poskytoval méně příznivé zacházení, pokud jde o vrácení daně členovi diplomatické mise nebo konzulárního úřadu České republiky, jakožto vysílajícího státu.

K odstavci 4

Úprava obsažená v dosavadním odstavci 8 se přesouvá do nového odstavce 4, k věcné změně nedochází.

K odstavci 5

Zákon uvádí výčet zboží a služeb, na které se nevztahuje maximální limit pro vrácení daně. Jedná se například o bezpečnostní služby a ubytování pro vrcholné státní návštěvy, které jsou hrazeny diplomatickou misí nebo konzulárním úřadem, zboží a služby spojené s údržbou sídla mise nebo konzulárního úřadu, vyjma vybavení sídla mise a nákup, výstavba a rekonstrukce nemovitostí. 

Ubytováním pro vrcholné návštěvy se rozumí návštěvy na úrovni ministra a vyšší, které jsou hrazeny diplomatickou misí. Do této položky lze zahrnout i ubytování šéfa mise při nástupu do funkce, pokud je z technických důvodů potřeba na přechodnou dobu řešit ubytování v hotelu, a to opět za předpokladu, že je toto ubytování hrazeno diplomatickou misí.

Službami spojenými s údržbou sídla mise nebo konzulárního úřadu se rozumí například instalatérské, elektrikářské, úklidové, malířské, zednické a zahradnické práce a zboží s těmito službami spojené. Toto zboží však musí tvořit součást poskytované služby. Nepatří sem vybavení sídla mise.
Daň se nově nevrací konzulárním úřadům se sídlem v tuzemsku, jejichž vysílající stát neuplatňuje daně jako součást ceny zboží a služeb.

Vrácení daně je primárně podmíněno splněním zákonných podmínek. Zákonnou částku vrácení daně lze však snížit, nejsou-li splněny podmínky vzájemnosti, tj. v případech, kdy vysílající členský stát poskytuje méně příznivé zacházení diplomatickým misím, konzulárnímu úřadu nebo jejich členům České republiky.

K odstavci 6

Nová právní úprava zachovává minimální limit 4 000 Kč. Odkaz na mezinárodní smlouvy se ruší, neboť platí obecné pravidlo, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Nová právní úprava také zachovává výčet zboží a služeb, na které se nevztahuje tento minimální limit. U pohonných hmot se doplňuje, že se jedná o pohonné hmoty do osobních automobilů registrovaných jako služební vozidla diplomatické mise, která se započítávají do množstevních limitů pro vrácení daně.

K odstavci 7

Úprava obsažená v dosavadním odstavci 5 (poslední dvě věty) se přesouvá do nového odstavce 7, k věcné změně nedochází.

K odstavci 8

Úprava obsažená v dosavadním odstavci 5 se přesouvá do nového odstavce 8 tak, aby u jednotlivých vratek procesněprávní úprava systematicky navazovala na hmotněprávní úpravu. Přeformulování pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je pouze legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně ve společných ustanoveních ohledně správy vratek na dani. K věcné změně nedochází.

K odstavci 9

Úprava obsažená v dosavadním odstavci 7 a částečně odstavcích 4 a 6 se přesouvá do nového odstavce 9 tak, aby u jednotlivých druhů vracení daně procesněprávní úprava systematicky navazovala na hmotněprávní úpravu a rovněž za účelem sjednocení výčtu příloh, které jsou osoby požívající výsad a imunit povinny přiložit k daňovému přiznání. Současně dochází k legislativně-technické změně navazující na změnu typu podání, kterým se uplatňuje nárok na vrácení daně. Nově jím bude namísto žádosti o vrácení daně ve všech případech daňové přiznání pro vrácení daně. K tomu viz více důvodová zpráva k novému oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně. Dále dochází k legislativně-technickému zpřesnění ve formulaci pojmu „prokazuje“, neboť daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vrácení daně předmětné doklady přiložit k daňovému přiznání.
K odstavci 10

Úprava obsažená v dosavadním odstavci 6 se přesouvá do nového odstavce 10 tak, aby u jednotlivých druhů vracení daně procesněprávní úprava systematicky navazovala na hmotněprávní úpravu. K věcné změně nedochází. Z důvodů aplikační praxe se rovněž navrhuje, aby byl prodávající povinen vystavit doklad o dodání zboží nebo poskytnutí služby osobě požívající výsad a imunit bezodkladně. Tento postup nahrazuje stávající stav „na vyžádání“. Současně se nově bude nárok na vrácení daně prokazovat výlučně dokladem o prodeji podle tohoto ustanovení.

K odstavci 11

V tomto ustanovení se nově stanoví postup pro potvrzování principu vzájemnosti Ministerstvem zahraničních věcí. Z procesního hlediska Ministerstvo zahraničních věcí potvrzuje, zda je splněn princip vzájemnosti u osob žádajících o vrácení daně z přidané hodnoty za následujících podmínek:

· vysílající stát žádající osoby uplatňuje nepřímé daně jako součást ceny dodaného zboží nebo poskytnuté služby,

· vysílající stát žádající osoby vrací daň českým osobám v obdobném postavení jako osoba uplatňující nárok na vrácení daně (tím je zároveň potvrzeno, že osoba uplatňující nárok na vrácení daně je osobou odstavce 3 písm. a) nebo c)),

· vysílající stát žádající osoby vrací daň českým osobám v obdobném postavení jako osoba uplatňující nárok na vrácení daně alespoň v takové výši, v jaké je žádáno osobou podle odstavce 1 písm. a) a e).
Osoba žádající o vracení daně bude i nadále mít povinnost požádat Ministerstvo zahraničních věcí o potvrzení, že se uplatňuje princip vzájemnosti. Toto potvrzení tvoří přílohu k daňovému přiznání. Ke způsobu podávání daňového přiznání viz také důvodová zpráva k novému § 86f odst. 3.

K odstavci 12

Úprava obsažená v dosavadním odstavci 11 se přesouvá do nového odstavce 12, k věcné změně nedochází.

K odstavcům 13 až 15

Úprava obsažená v dosavadních odstavcích 12 a 13 se přesouvá do nových odstavců 13 až 15. Zákon uvádí množstevní limity pro vrácení daně při pořízení osobních automobilů. Tyto množstevní limity jsou stejné pro diplomatické mise, konzulární úřady a jejich členy všech vysílajících států. Daň se nevrací osobám se sídlem v tuzemsku, jejichž vysílající stát neuplatňuje daně jako součást ceny zboží a služeb. K věcné změně nedochází.

K rušeným dosavadním odstavcům 3, 9 a 10

Právní úprava obsažená v dosavadním odstavci 3 se zrušuje, namísto žádosti o vrácení daně v případě subjektu Evropské unie bude nově nárok uplatňován u všech osob požívajících výsad a imunit podáním daňového přiznání pro vrácení daně, které je upraveno v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně.

Právní úprava obsažená v dosavadním odstavci 9 se zrušuje a přesouvá do nového § 86e s tím, že dochází k opuštění pojmu „zdaňovací období“ s tím, že daňové přiznání pro vrácení daně se podává nově za jednotlivé nároky, které jsou uplatnitelné (běží u nich lhůta pro vrácení daně). K tomu viz více obecný úvod důvodové zprávy k novému oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně a k § 86e.

Právní úprava obsažená v dosavadním odstavci 10 se zrušuje a přesouvá do nového § 86c odst. 2.
K bodu 270 (§ 80a odst. 2 a 3)

Právní úprava obsažená v odstavci 2 se zrušuje, namísto žádosti o vrácení daně bude nově nárok uplatňován podáním daňového přiznání pro vrácení daně, které je upraveno v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně. Úprava obsažená v dosavadním odstavci 3 se přesouvá do nového odstavce 3 tak, aby u jednotlivých druhů vracení daně procesněprávní úprava systematicky navazovala na hmotněprávní úpravu.

K bodu 271 (§ 80a odst. 3)

Úprava obsažená v dosavadním odstavci 3 se přesouvá do nového odstavce 3 tak, aby u jednotlivých druhů vracení daně procesněprávní úprava systematicky navazovala na hmotněprávní úpravu. Přeformulování pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je pouze legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně ve společných ustanoveních ohledně správy vratek na dani. K věcné změně nedochází.

K bodu 272 (§ 80a odst. 4)

Jde o legislativně-technickou změnu navazující na změnu typu podání, kterým se uplatňuje nárok na vrácení daně. Nově jím bude namísto žádosti o vrácení daně daňové přiznání pro vrácení daně. K tomu viz více důvodová zpráva k novému oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně. Rovněž dochází k legislativně-technickému zpřesnění ve formulaci pojmu „prokazuje“, neboť daňový subjekt je povinen pro účely uplatnění nároku na vrácení daně předmětné doklady přiložit k daňovému přiznání.
K bodu 273 (§ 80a odst. 5)

Jde o legislativně-technickou změnu, správce daně bude nově stanoven společně pro vybrané druhy vracení daně v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně. K věcné změně nedochází.
K bodu 274  (§ 81)

Ke zrušení dosavadního § 81

Současná úprava § 81 zákona o DPH umožňuje vracet daň ze dvou různých důvodů, kdy první důvod nenávratné zahraniční pomoci již byl vyčerpán (viz dále) a druhý důvod související s podporou projektů výzkumu a vývoje je v rozporu se směrnicí o dani z přidané hodnoty.

Nenávratná zahraniční pomoc je v zásadě spojena s Evropskou unií jakožto největším přispěvatelem na rozvojovou spolupráci. Zahraniční pomoc Evropské unie je poskytována ze zdrojů společného rozpočtu Evropských společenství na základě regionálně nebo tematicky zaměřených programů, které jsou vypracovány Evropskou komisí. Tyto programy jsou spojeny s politikou rozšíření pro kandidátské země pro vstup do Evropské unie, politikou sousedství, rozvojové spolupráce, lidskými právy, případně dalšími tematickými programy jako je životní prostředí, azyl atd.

V době, kdy bylo pravidlo o vrácení daně z přidané hodnoty vloženo do § 45c zákona č. 588/1992 Sb., se v podstatě jednalo o projekty předvstupní pomoci z fondů Evropské unie v rámci programů PHARE, ISPA a SAPARD. Tyto programy byly v České republice zaměřeny především na vytvoření podmínek pro co nejrychlejší a nejefektivnější čerpání prostředků ze Strukturálních fondů Evropské unie, které mělo umožnit rychlé adaptování českého hospodářství na evropský trh, zvýšení konkurenceschopnosti českých firem a reformy státního aparátu. Po vstupu České republiky do Evropské unie bylo v § 81 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty výše uvedené pravidlo upraveno tak, aby se daň nevracela u programů a projektů financovaných ze zdrojů Evropské unie s ohledem na to, že se Česká republika sama stala přispívatelem do společného rozpočtu Evropské unie a tyto prostředky už nemohly být považovány za nenávratnou zahraniční pomoc. To zákon o dani z přidané hodnoty později ještě zdůraznil tím, že programy předvstupní pomoci výslovně vyjmul z programů financovaných ze zdrojů Evropské unie. Předvstupní programy jsou již předmětem archivace. Předmětné ustanovení tak naplnilo svůj účel, a proto se ze zákona o dani z přidané hodnoty odstraňuje.

Dále pak přibylo ustanovení § 81 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty s účinností od 1. ledna 2008, jehož účelem bylo získání výhody pro vědecká a výzkumná zařízení, kterou bylo možné využít při realizaci programů Evropské unie pro výzkum a technologický vývoj (šlo v zásadě o programy RP6 a RP7). Vracení daně z tohoto důvodu nemá žádnou oporu v rámci směrnice o dani z přidané hodnoty, Česká republika je naopak povinna uměle zohlednit (navýšit) tuto skutečnosti při výpočtu vlastních zdrojů Evropské unie na dani z přidané hodnoty, neboť toto ustanovení je neslučitelné se směrnicí o dani z přidané hodnoty. Současně toto ustanovení je zcela diskriminační, neboť pokud stejný majetek si pořídí jiná instituce z jiných zdrojů (ze státního rozpočtu, ze svých interních zdrojů, na základě úvěru apod.), pak této osobě vzniká nárok na odpočet daně podle obecných pravidel zpravidla jen v částečné výši (rozhodující je účel použití daného majetku), nicméně pokud je toto financováno z programů Evropské unie, pak tato úprava § 81 odst. 2 až 9 fakticky znamená, že tato osoba si uplatní skrze systém vratky odpočet daně v plné výši. Přitom způsob využití daného majetku má být jediným rozhodujícím kritériem ohledně toho, zda plátce dosáhne na odpočet v plné, částečné či dokonce žádné výši, nikoliv dle toho, jako z typu zdroje je financován.Z výše uvedených důvodů dochází ke zrušení tohoto ustanovení s tím, že na základě přechodných ustanovení se toto ustanovení použije v případě programů nebo projektů, které započaly přede dnem účinnosti tohoto zákona.

K novému znění § 81 (bezdůvodně zaplacená daň)

Hlavním cílem navržené úpravy je tak zakotvit do zákona o dani z přidané hodnoty ustanovení, které by upravilo oprávnění daňového subjektu - příjemce plnění - požádat správce daně o vrácení bezdůvodně zaplacené daně. Vrácení bezdůvodně zaplacené daně lze požadovat přímo po správci daně pouze ve výjimečných případech, kdy je nemožné či nadměrně obtížné, aby poskytovatel plnění vrátil daň příjemci plnění, a za striktně stanovených podmínek/při splnění stanovených podmínek.
Různost sazeb, výjimky zakládající osvobození od daně a zejména postupné rozšiřování mechanismu přenesené daňové povinnosti vyvolávají riziko, že správce daně zpochybní správnost postupu účastníků při uplatňování příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Obecně platí, že za uplatňování norem daňového práva nesou odpovědnost subjekty účastnící se daňově relevantních transakcí. Je jejich odpovědností, aby transakci správně posoudili i z hlediska daňových dopadů a správci daně přiznali a odvedli správnou daň. V případě bezdůvodně zaplacené daně (nesprávně naúčtované daně) např. proto, že se jedná o osvobozené plnění, plnění podléhající režimu přenesené daňové povinnosti či nesprávně uplatněné sazby daně platí, že dodavatel, který daň uvede na daňovém dokladu, je povinen takovouto daň na výstupu také odvést, a to bez ohledu na to, zda se jedná o plnění podléhající dani z přidané hodnoty, či nikoliv. Příjemce takovéhoto zdánlivě zdanitelného plnění ovšem není oprávněn uplatnit odpočet takovéto daně, neboť nejsou splněny hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet daně zakotvené v § 73 zákona o dani z přidané hodnoty (zejména pak i v § 73 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, který výslovně neumožňuje uplatnit odpočet daně vyšší, než je zákonná úprava).

Vypořádání mezi účastníky transakce se pak dle současné úpravy daňových předpisů odehrává bez participace správce daně, přičemž tento princip je třeba určitě nadále zachovat. Nicméně v praxi mohou nastat situace, kdy příjemce zdanitelného plnění provede opravu podle zákona, vrátí správci daně neoprávněně uplatněnou část odpočtu daně, avšak na straně dodavatele existují objektivní důvody (příkladně uplynula lhůta pro opravu výše daně), které ztěžují z jeho strany vrátit jim fakticky neoprávněně přijatou část daně v ceně naúčtované ke zboží nebo službě, přičemž dodavatel přiznal a zaplatil tuto daň správci daně a v současnosti nemůže provést opravu výše daně.

První rozsudek otevírající toto téma byl rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 3. 2007 ve věci C-35/05 Reemtsma Cigarettenfabriken GmbH (dále jen „Reemtsma“). Na tento rozsudek v dalších letech navázaly další [viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 4. 2017 ve věci C-564/15 Tibor Farkas (dále jen „Farkas“), rozsudek ze dne 11. 4. 2019 ve věci C-691/17 PORR Epitési Kft. (dále jen „PORR“), rozsudek ze dne 10. 7. 2019 ve věci C-273/18 SIA „Kuršu zeme“ (dále jen „Kuršu zeme“)], přičemž podmínky vrácení neoprávněně naúčtované daně mírně doplnily. V rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Farkas je v bodě 55 zdůrazněno, že v tamní projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k daňovému úniku (resp., že státnímu rozpočtu nevznikla žádná daňová ztráta). Soudní dvůr Evropské unie mj. stanovil, že v případě, kdy se ukáže, že je nemožné nebo nepřiměřeně obtížné, aby poskytovatelé služeb vrátili neoprávněně naúčtovanou daň, zejména v případě platební neschopnosti těchto poskytovatelů, měla by být možnost podat žádost o vrácení přímo daňovému orgánu. Tato žádost by však byla odlišná od žádosti o odpočet daně.

Pouze v případech, kdy je nemožné nebo nepřiměřeně obtížné, aby poskytovatel plnění vrátil příjemci plnění bezdůvodně zaplacenou daň, zejména pak v případě platební neschopnosti poskytovatele plnění, vyžadují zásady efektivity a neutrality, aby mohl příjemce plnění podat žádost o vrácení daně přímo daňovému orgánu. Toto se týká jak bezdůvodně zaplacené daně z důvodu volby nesprávného vnitrostátního režimu zdanění (např. chybně naúčtovaná vyšší sazba daně, zdanitelné plnění chybně fakturované v běžném režimu namísto režimu přenesení daňové povinnosti), tak i bezdůvodně zaplacené daně u intrakomunitárních transakcí (tj. např. v případě, kdy došlo k nesprávnému naúčtování daně z důvodu chybného posouzení místa plnění).
Z judikatury Soudního dvora Evropské unie (rozhodnutí ve věcech PORR a Farkas) plyne právo členských států odepřít příjemci zdanitelného plnění nárok na odpočet bezdůvodně vyfakturované daně, kterou tento příjemce zaplatil poskytovateli zdanitelného plnění na základě daňového dokladu vystaveného tímto poskytovatelem v běžném režimu, ačkoli se na předmětné zdanitelné plnění vztahoval režim přenesení daňové povinnosti.

Z judikatury Soudního dvora Evropské unie (rozhodnutí ve věci Reemtsma) taktéž plyne, že daň, ke které nebyl příjemce intrakomunitárního plnění povinen a která mu byla omylem naúčtována a následně odvedena do státní pokladny členského státu poskytovatele plnění, nemůže být příjemci plnění vrácena na základě ustanovení upravujících vracení daně osobám povinným k dani registrovaným k dani v jiných členských státech než je stát odvedení daně.
Z výše uvedené a další judikatury Soudního dvora Evropské unie (např. rozhodnutí ve věci Kuršu zeme, C-397/21 HUMDA, C-453/22 Michael Schütte) dále plyne, že o vrácení částek DPH bezdůvodně poukázaných orgánům daňové správy by měl prvotně žádat správce daně poskytovatel plnění a příjemce plnění pak může na tomto poskytovateli vymáhat občanskoprávní žalobou vydání bezdůvodného obohacení. Nicméně pro případy, kdy je vrácení daně nemožné či nepřiměřeně náročné, zejména v případě platební neschopnosti poskytovatele plnění, členské státy musí upravit nástroje potřebné k tomu, aby se uvedený příjemce plnění mohl obrátit s žádostí o vrácení daně přímo na daňový orgán a bylo mu touto cestou umožněno získat zpět bezdůvodně zaplacenou daň.

Bez ohledu na výše uvedené by však příjemce plnění měl mít na paměti ustanovení § 72 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého, v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (např. rozsudek ve věci C-342/87 Genius Holding, ale i výše zmíněné rozsudky C-564/15 a C-691/17), se daní na vstupu u přijatého zdanitelného plnění rozumí daň uplatněná podle zákona o dani z přidané hodnoty a nárok na odpočet proto nelze uplatnit u daně, jež se stala splatnou jen z toho důvodu, že je uvedena na faktuře. Plátce by tedy v prvé řadě měl důsledně kontrolovat smluvní podmínky, přijaté daňové doklady, apod. a v případě, že jemu účtovaná daň není uplatněna v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty, požadovat ještě před vlastní úhradou plnění provedení opravy.

V případě chybně naúčtované, zaplacené a odvedené daně totiž musí příjemce plnění před využitím institutu vrácení bezdůvodně zaplacené daně využít veškeré ostatní možnosti k její zpětné úhradě od poskytovatele plnění, tj. zejména vyžadovat provedení opravy výše daně a případně se domáhat vrácení této částky od dodavatele občanskoprávní žalobou. Teprve pokud úspěchu v takovém občanskoprávním řízení brání materiální okolnosti, které nesouvisí s opodstatněností žádosti (viz bod 92 stanoviska generálního advokáta ve věci C-35/05 Reemtsma Cigarettenfabriken), může se vrácení bezdůvodně zaplacené daně domoci právě využitím tohoto nového zákonného ustanovení.
Zákon o dani z přidané hodnoty ani unijní předpisy neupravují oprávnění daňového subjektu požádat správce daně o vrácení bezdůvodně zaplacené daně. Český právní řád podobnou úpravu neobsahuje. Navrhované řešení je v souladu s unijním právem. Není sice přímo upraveno ve směrnici o dani z přidané hodnoty ani v jiných předpisech, avšak vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Je v souladu se zásadami neutrality, proporcionality a efektivity.

Problematika bezdůvodně zaplacené daně dopadá jednak na vnitrostátní plnění (i) chybně zdanitelné plnění namísto osvobozené plnění, kdy není možné si uplatnit nárok na odpočet daně ze zdanitelného plnění, když mělo být správně aplikované osvobození od daně, (ii) chybně fakturované zdanitelné plnění v běžném režimu namísto v režimu přenesené daňové povinnosti, není možné si uplatnit nárok na odpočet daně z plnění, na které byl užit obecný režim zdanění, když měl být správně aplikován jiný (např. režim přenesení daňové povinnosti), (iii) chybně naúčtovaná sazba daně, kdy není možné si uplatnit nárok na odpočet daně ze zdanitelného plnění, když dodavatelem byla aplikována např. základní sazba daně 21 %, a dodavatel měl uplatnit sníženou sazbu daně 12 % a jednak na plnění s přeshraničním přesahem - např. chybně určené místo plnění, kdy není možné si uplatnit nárok na odpočet daně z přijatého plnění, které není předmětem daně v tuzemsku.

Rozhodne-li se příjemce plnění přistoupit k podání žádosti o vrácení bezdůvodně zaplacené daně, musí vzít na vědomí, že bude muset prokázat a doložit naplnění podmínek vyplývajících z přiléhavé judikatury Soudního dvora Evropské unie (viz např. Farkas, PORR, či Kuršu zeme).
K odstavci 1
Smyslem nově zavedeného institutu vracení bezdůvodně zaplacené daně, může se jednat i 
o část bezdůvodně zaplacené daně, je chránit příjemce plnění (dále též „odběratele“), jemuž osoba, která uskutečnila plnění (dále též „poskytovatel plnění“ nebo „dodavatel“) nesprávně uvedla daň na dokladu, kterou svému dodavateli bezdůvodně zaplatil, přičemž buď sám příjemce plnění, nebo správce daně po prošetření okolností obchodního případu dospěl 
k odepření nároku na odpočet daně z důvodu nesplnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně.
Vrácení daně z přidané hodnoty (daň) ze státního rozpočtu tak lze přiznat příjemci plnění při kumulativním splnění následujících podmínek:

K písmeni a)

Základní podmínkou je, že osoba, která uskutečnila plnění, vždy vystavila doklad, na kterém uvedla daň. Tato osoba však uplatnila daň za toto plnění ve vyšší výši (např. základní sazba 21 % místo 12 %), nebo uplatnila daň u plnění, u kterého daň uplatněna být neměla (např. mělo být plnění osvobozené od daně místo plnění zdanitelného nebo z důvodu chybného posouzení místa plnění) nebo uplatnila daň u plnění, u kterého měl povinnost přiznat daň příjemce (např. režim přenesení daňové povinnosti).
K písmeni b)

Příjemce plnění je povinen prokázat, že
1) zaplatil dodavateli částku uvedenou na dokladu včetně daně (cenu včetně daně),
2) buď on sám v dodatečném daňovém přiznání provedl opravu výše daně nebo opravu odpočtu daně u příslušného plnění, pokud nepřiznal daň za toto plnění nebo neuplatnil odpočet za toto plnění ve správné výši, nebo takto učinil na základě zjištění správcem daně z moci úřední,

3) oprava výše daně a oprava odpočtu daně byly pravomocně stanoveny a uhrazeny správci daně, 

4) bezodkladně po zjištění, že daň byla na dokladu nesprávně uvedena, vynaložil veškeré úsilí, které po něm lze rozumně požadovat, aby mu poskytovatel plnění bezdůvodně zaplacenou daň vrátil. Příjemce daňového dokladu se nemůže domáhat bezdůvodně zaplacené daně po daňových orgánech, pokud nemožnost jejího vrácení poskytovatelem plnění způsobil svým vlastním jednáním či opomenutím. Nárok na vrácení daně daňovými orgány tak nepřísluší například příjemci plnění, který bezdůvodně otálel s uplatněním tohoto nároku vůči poskytovateli plnění, přičemž v mezidobí uplynuly relevantní promlčecí lhůty či se poskytovatel plnění dostal do platební neschopnosti. Tato podmínka souvisí i s podmínkou uvedenou pod písmenem e).

Příjemce plnění by tak měl prokázat, že je nemožné či nepřiměřeně náročné, aby od poskytovatele plnění soukromoprávní cestou získal zpět bezdůvodně zaplacenou daň (typicky z důvodu platební neschopnosti). Nemožnost získání bezdůvodně zaplacené daně od poskytovatele plnění musí příjemce plnění nejen tvrdit, ale také v tomto směru unést důkazní břemeno. Je třeba zdůraznit, že v rozporu s dobrými mravy bude, pokud příjemce plnění bude záměrně otálet s domáháním se bezdůvodně zaplacené daně vůči svému dodavateli (např. do doby uplynutí prekluzivní či promlčecí lhůty získání této daně soukromoprávní cestou, či do doby rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení na základě zveřejněného návrhu).

K písmeni c)

Z povahy věci musí být oba, jak příjemce plnění, tak i poskytovatel plnění, plátci.

K písmeni d)

Daň za toto plnění byla přiznána, pravomocně stanovena a uhrazena správci daně. O bezdůvodně zaplacené dani musí být pravomocně rozhodnuto. Daň, jež je předmětem podání speciálního daňového přiznání, musí být daní nespornou (tzn. konečnou). Daň za toto plnění rovněž nesmí být předmětem kontrolního postupu.

K písmeni e)

Další podmínkou je, že daň za toto plnění nebyla vrácena poskytovatelem plnění. Toto je potřeba brát v kontextu s podmínkou uvedenou pod písmenem b) v bodě 4., tedy, že příjemce plnění vynaložil veškeré úsilí, které po něm lze rozumně požadovat.

Nezbytnou podmínkou také je, že uskutečněním tohoto plnění nedošlo k jednání, jehož důsledkem je zkrácení daně nebo jehož převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem právních předpisů v oblasti daně z přidané hodnoty. Explicitně toto není uvedeno v textu zákona, neboť to vyplývá z ustanovení § 8 odst. 4 daňového řádu.

K odstavci 2

Nárok na vrácení daně vzniká pouze ve výši, ve které bezdůvodně zaplacená daň nebyla vrácena poskytovatelem plnění. Výše nároku na vrácení daně je však nejvýše v částce daně, která byla příjemcem plnění za toto plnění přiznána a uhrazena.
K odstavci 3

Příjemce plnění uplatní nárok na vrácení daně prostřednictvím podání „speciálního“ daňového přiznání. Vzhledem k tomu, že uplatnění nároku na vrácení daně v časově neomezeném úseku by bylo neúměrně zatěžující jak pro příjemce plnění, tak i pro správce daně, je nutno uplatnění nároku na vrácení daně časově omezit. Příjemce plnění tak musí učinit ve lhůtě do konce čtvrtého kalendářního roku bezprostředně následujícího po kalendářním roce, ve kterém nastal den uskutečnění plnění. Nárok na vrácení daně zaniká, pokud nebyl v této lhůtě uplatněn. U takto stanovené lhůty nelze povolit navrácení v předešlý stav.
K odstavci 4

Aby nárok na vrácení daně nebyl znemožněn pro marné uplynutí lhůty z důvodu běžícího řízení, je v tomto odstavci současně vymezeno, kdy lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně neběží. Lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně mimo jiné neběží po dobu správního, soudního nebo rozhodčího řízení, a to v rámci vynakládání úsilí podle odstavce 1 písm. b) bodu 4.
K odstavci 5

Povinnou přílohou daňového přiznání je doklad vystavený poskytovatelem plnění, který dané plnění uskutečnil nebo přijal úplatu (zálohu) přede dnem uskutečnění plnění. Tato podmínka je jednou ze základních podmínek z hlediska prokázání příjemcem plnění, že daň byla uplatněna jinak, než měla správně být (viz odstavec 1 písm. a)).
I když primárně nese odpovědnost za správnost (daňového) dokladu jeho vystavitel, je třeba si uvědomit, že i příjemce daňového dokladu svým způsobem nese odpovědnost za jeho správnost, resp. za správnost použitého režimu zdanění. Pokud daň z přidané hodnoty uvedená na přijaté faktuře přesahuje daň z přidané hodnoty, která měla být uplatněna v souladu s vnitrostátními právními předpisy (upravujícími oblast daně z přidané hodnoty), je pořizovatel tohoto plnění dle Soudního dvora Evropské unie v této oblasti oprávněn k odpočtu daně pouze ve výši, která je s těmito předpisy souladná (v tomto duchu si osoba povinná k dani nemůže uplatnit nárok na odpočet daně nebo na osvobození od daně jen proto, že je to uvedeno na daňovém dokladu, ale musí tomu odpovídat i charakter poskytnutého plnění). Výše uvedené vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie v této oblasti, která uvádí, že osoba povinná k dani má nárok na odpočet daně, jíž podléhá pořízení zboží a služby (rozsudek ze dne 27. 10. 2011 ve věci C-504/10 Tanoarch, bod 42), přičemž odběratel si nemůže nárokovat odpočet daně pouze na základě faktury s nesprávně uvedenou daní, ačkoli tuto daň svému dodavateli zaplatil (rozsudek ze dne 21. 2. 2018 ve věci C-628/16 Kreuzmayr, bod 43 a 48).

Správce daně by pak kromě hodnocení doložených důkazních prostředků ve vztahu k podanému daňovému přiznání měl ověřit, zda dodavatel plnění odvedl daň vztahující se k těmto plněním do státního rozpočtu. Správce daně disponuje nástroji, kterými může ověřit, zda z deklarovaného plnění byla odvedena daň na výstupu (např. přiměřeně posoudí údaje z kontrolního hlášení a ze souvisejícího přiznání k dani z přidané hodnoty).
K odstavci 6

V případě poskytnutí úplaty, ze které byla přiznána daň, se odstavce 1 až 5 použijí obdobně s tím, že lhůta podle odstavce 3 počíná běžet dnem, kdy byla úplata přijata.
K bodu 275 (nadpis § 82)

Dochází k úpravě nadpisu tak, aby lépe odpovídal Legislativním pravidlům vlády, tedy se reformuluje nadpis paragrafu do jednotného čísla.

K bodu 276 (§ 82 odst. 1)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se přečíslováním odstavců v § 72 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 277 (§ 82 odst. 1 a 4)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se přečíslováním odstavců v § 72 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 278 (§ 82 odst. 2)

Žádost o přidělení oprávnění k přístupu se prohlašuje za formulářové podání. Na podání, které materiálně lze již nyní považovat za formulářové – podává se povinně ve stanoveném formátu a struktuře, se tak nově bude vztahovat právní úprava formulářových podání podle daňového řádu, tím dojde mimo jiné i ke stanovení formátu a struktury takového podání podle daňového řádu, a proto se v novelizovaném ustanovení tato úprava vypouští. Předmětné podání tak bude mimo jiné doplněno i do formulářové vyhlášky. K důvodu této změny více viz důvodová zpráva k novému oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně.

K bodu 279 (§ 82 odst. 4)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se přečíslováním odstavců v § 72 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 280 (§ 82a odst. 3 písm. b))

Jedná se o legislativně technickou změnu související se změnami v umístění ustanovení, na které je odkazováno.

K bodu 281 (§ 82b odst. 2)

V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu dochází k úpravám v oblasti doručování na e-mailovou adresu. Tato úprava je inspirována úpravou v ustanovení § 101g odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Správci daně se nově pouze umožňuje namísto jiných způsobů doručování využít k doručení písemnosti e-mail osoby registrované k dani v jiném členském státě. To však nevylučuje použití jiných způsobů doručování. Pokud bude písemnost doručovat e-mailem, nebude písemnost považována za doručenou okamžikem odeslání, ale až desátým dnem následujícím po dni, ve kterém byla datová zpráva odeslána.

K bodu 282 (nadpis § 83)

Změna v nadpisu pouze zdůrazňuje předmět úpravy kvůli odlišení od nově vložených následných ustanovení, která se týkají vrácení daně zahraničním osobám při pořízení zboží z jiného členského státu při dovozu zboží.

K bodu 283 (§ 83 odst. 1)

Dochází pouze k upřesnění textu v návaznosti na nahrazení žádosti o vrácení daně daňovým přiznáním.

K bodu 284 (§ 83 odst. 2)

Jde pouze o legislativně-technickou změnu související s přečíslováním odstavců.

K bodu 285 (§ 83 odst. 3 věta druhá)

Úprava ustanovení o principu vzájemnosti je vyvolána změnami v ustanovení § 80 zákona o dani z přidané hodnoty s tím, že nově explicitně stanovuje materiální podmínky, za kterých bude docházet k vracení daně na základě principu vzájemnosti podle ustanovení § 83 zákona o dani z přidané hodnoty. K vracení daně bude docházet pouze v případě, že druhý stát vrací obdobnou daň tuzemským subjektům s tím, že toto vracení daně může být založeno mezinárodní smlouvou, nebo i jiným ujednáním (zpravidla se v oblasti daně z přidané hodnoty mezinárodní smlouvy v této oblasti neuzavírají. Druhou podmínkou pro vracení daně podle tohoto ustanovení je zveřejnění daného státu Ministerstvem financí ve Finančním zpravodaji, což je dáno zejména tím, že nedochází k uzavírání mezinárodních smluv, jako je tomu standardně na dani z příjmů, tudíž tyto zvyklosti nemusí být v obecném povědomí.

K bodu 286 (§ 83 odst. 4 a 5)

K odstavci 4

Dosavadní odstavec 4 se zrušuje, neboť příslušnost správce daně (u něhož k věcné změně nedochází) i typ podání, jehož prostřednictvím se bude uplatňovat nárok na vrácení daně (nově bude nárok uplatňován v daňovém přiznání pro vrácení daně), budou nově upraveny ve společných ustanoveních v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně.
Nově bude v odstavci 4 s ohledem na systematiku ustanovení upravena lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně. Přeformulování stávajícího pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je v dílčí části legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně ve společných ustanoveních ohledně správy vratek na dani. Zároveň ale ve prospěch daňových subjektů dochází ke změně konstrukce této lhůty ve vztahu k podávaným daňovým přiznáním pro vrácení daně tak, že podává-li daňový subjekt daňové přiznání v první polovině kalendářního roku, a to za nároky vzniklé v kalendářním roce předchozím, může do tohoto přiznání zahrnout i ty nároky, které mu mezitím nově vznikly v probíhajícím kalendářním roce.

K odstavci 5

Jde o legislativně-technickou změnu navazující na změnu typu podání, kterým se uplatňuje nárok na vrácení daně. Nově jím bude namísto žádosti o vrácení daně daňové přiznání pro vrácení daně. K tomu viz více důvodová zpráva k novému oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně. Zároveň se pro nadbytečnost vypouští dosavadní písmeno d), neboť daňový subjekt je bez dalšího povinen žádat pouze o vrácení daně, na kterou má nárok. Zároveň podle § 92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních. K věcné změně ani v jednom případě nedochází.
K bodu 287  (§ 83 odst. 6 a 7)

K odstavci 6

S ohledem na přesun právní úpravy do § 83 odst. 4 se tento odstavec zrušuje.
K odstavci 7

Odstavec 7 se zrušuje pro jeho obsolentnost, neboť ve všech státech, ve kterých je splněn princip vzájemnosti, je všeobecná daň ze spotřeby vybírána.

K bodu 288 (§ 83 odst. 6)

Dochází pouze k legislativně-technické změně v návaznosti na nahrazení žádosti o vrácení daně daňovým přiznáním.

K bodu 289 (§ 83 odst. 9 a 10)

Odstavce 9 a 10 se zrušují, neboť nově bude postup související s nesprávně stanovenou daní probíhat standardně podle daňového řádu.

K bodu 290 (§ 83a až § 83d)

Navrhuje se do zákona o dani z přidané hodnoty doplnit nový druh vracení daně, a to vracení daně zahraniční osobě při pořízení zboží z jiného členského státu nebo dovozu zboží.

K § 83a

K odstavci 1

Prostřednictvím tohoto institutu budou moci zahraniční osoby, a to identifikované osoby, které pořídily z jiného členského státu zboží, a osoby, které dovezly ze třetí země zboží s místem plnění v tuzemsku, nárokovat daň na vstupu z tohoto zdanitelného plnění, pokud jej v rámci svých ekonomických činností použily pro uskutečnění zdanitelného plnění s místem plnění v tuzemsku, u kterého má podle § 108 odst. 3 povinnost přiznat daň osoba, která toto plnění přijala. Jedná se tak v podstatě o umožnění nárokovat tou cestou odpočet, a to aby nebyly tyto subjekty motivovány z důvodu získání tohoto nároku k registraci k dani z přidané hodnoty jako plátci, čímž by docházelo k nežádoucímu zatížení správy daně z přidané hodnoty.

K odstavci 2

Nárok na vrácení daně lze uplatnit pouze, pokud nelze uplatnit § 82a nebo § 83. V případě, že lze nárok uplatnit podle § 82a nebo 83, je zahraniční osoba povinna učinit tak podle těchto ustanovení. 

K odstavci 3

Vzhledem k cíli této nově zavedené vratky, kterou je fakticky umožnění nároku na odpočet zahraniční osobě, se na tuto vratku obdobně použijí ustanovení upravující nárok na odpočet daně. Jde tak například o rozsah zboží a služeb, na která lze odpočet uplatnit (např. nelze u některých plnění přijatých na reprezentaci), nebo v jaké výši, resp. poměru lze vrácení daně uplatnit. Též se podle ustanovení upravujících nárok na odpočet postupuje v případě opravy vratky daně plynoucí z opravy základu daně.

K § 83b

Obdobně jako u nároku na odpočet se zde mohou a pravděpodobně budou lišit okamžiky, kdy nárok vzniká (již uskutečněním následného plnění) a kdy a za jakých podmínek je daná osoba oprávněna jej uplatnit, neboť pro uplatnění musí ještě přistoupit skutečnost, že tato osoba vystavila daňový doklad při uskutečnění následného zdanitelného plnění, u kterého má povinnost přiznat daň osoba, která toto plnění přijala. Rovněž musí být daň, u níž zahraniční osoba žádá o vrácení již přiznána, resp. zaplacena.
Lhůta pro stanovení uplatnění nároku na vrácení daně je zde stanovena následujícím způsobem. Okamžik, kdy může zahraniční osoba poprvé požádat o vrácení daně, je první den druhého kalendářního měsíce následujícího po kalendářním čtvrtletí, ve kterém došlo k uskutečnění následného zdanitelného plnění, u kterého má povinnost přiznat daň osoba, která toto plnění přijala. Tímto se tak zajišťuje, že i v případě, že bylo následné plnění přijato čtvrtletním plátcem, bude již mít správce daně k dispozici informaci, zda bylo toto následné plnění přiznáno, odložení možnosti uplatnění je tak důležitým kontrolním mechanismem. Co se pak týká okamžiku, kdy může být nárok na vrácení daně uplatněn naposledy, je možno uplatnit nárok na vrácení daně pouze za pořízení zboží z jiného členského státu nebo dovozy zboží, které byly uskutečněny v probíhajícím nebo předcházejícím kalendářním roce. Oproti nároku na odpočet jde tak o lhůtu kratší.
K § 83c

Povinnou náležitostí daňového přiznání pro vrácení daně je adresa elektronické pošty zahraniční osoby, a to z důvodu jednodušší komunikace se zahraničními osobami a tedy snížení administrativy na straně správce daně. Neuvedení tohoto údaje však není důvodem pro zamítnutí nároku na vrácení daně. Důsledkem je ztráta práva na adresnější způsob doručení, tj. doručováno bude veřejnou vyhláškou, a to na základě nově navrženého ustanovení o doručování zahraničním osobám.

Dále se v tomto ustanovení stanoví povinné přílohy daňového přiznání a dodatečného daňového přiznání pro vrácení daně, přičemž se u daňového přiznání jedná o obdobné doklady, které jsou vyžadovány u vratky pro zahraniční osoby na základě principu vzájemnosti.

K § 83d

Stanoví se minimální limity výše částky daně, jíž musí být dosaženo, aby správce daně daň vrátil s tím, že obdobně jako je tomu u vratky pro zahraniční osoby na základě principu vzájemnosti, je základní limit stanoven na 7 000 Kč. Má-li zahraniční osoba nárok podlimitní, může ho stále nárokovat, pokud ho uplatní pouze jednou za kalendářní rok, a to právě v posledním kalendářním čtvrtletí, aby si správce daně mohl skutečnost, že daňové přiznání bylo podáno skutečně pouze jednou za kalendářní rok, ověřit. V takovém případě musí vratka daně dosáhnout alespoň 1 000 Kč, aby byla správcem daně vyměřena. Rovněž se jako speciální ustanovení oproti § 155a odst. 2 daňového řádu umožňuje přeplatek vracet pouze bezhotovostně, opět obdobně jako je tomu u druhé vratky pro zahraniční osoby.
K bodu 291 (§ 84)

K odstavci 1

Primární povinností prodávajícího (plátce) nebo jím zmocněné třetí osoby je vystavit doklad o prodeji cestujícímu. Forma vystavení dokladu je ponechána na prodejci, neboť není stanovena povinná listinná podoba. Lhůta pro vystavení tohoto dokladu je bezprostředně po dodání zboží. Nově se mezi povinně uváděnými údaji na dokladu o prodeji objevuje číslo cestovního dokladu, kód země a měna. Ve zbývajícím se vychází z údajů, které již dnes prodávající na dokladu o prodeji uvádí. Drobnou změnou v návaznosti na nově zavedené osvobození od daně v souvislosti s dodání knihy a poskytnutí obdobné služby podle § 71i zákona o dani z přidané hodnoty je skutečnost, že doklad bude obsahovat i hodnotu osvobozeného dodání. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že pokud bude předmětem dodání pouze osvobozené plnění (typicky se bude jednat o nákup knih), bude prodávající postupovat podle § 84 zákona o dani z přidané hodnoty. To je dáno mimo jiné i tím, že nesplní limit 2 000 Kč pro osvobození od daně stanovené v § 66 zákona o dani z přidané hodnoty.

K odstavci 2

Nově se stanovuje povinnost osoby podle odstavce 1, tedy prodávajícího, zaslat data uvedená na dokladu o prodeji podle odstavce 1 celnímu úřadu. Tato data bude mít cestující na letišti k dispozici prostřednictvím tzv. kiosku Celní správy, jehož prostřednictvím dojde k potvrzení výstupu. Lhůta pro zaslání těchto dat je bezprostředně po vystavení dokladu o prodeji podle odstavce 1.

K odstavci 3

Odstavec 3 upravuje situaci, kdy plátce neobdrží ze systému Celní správy České republiky potvrzení o přijetí dat. V takovém případě má povinnost vystavit doklad o prodeji v listinné podobě. Vystavení listinného dokladu o prodeji nezbavuje prodejce povinnosti poskytnout data Celní správě. Pro tyto případy je nastavena náhradní lhůta, a to do konce dne následujícího po dni dodání zboží.

K odstavci 4

Vzhledem k tomu, že cestující nemusí opouštět území Evropské unie z České republiky a elektronizace postupu potvrzování výstupu z území Evropské unie není v rámci Evropské unie sjednocena, zůstává zachována možnost vystavování dokladů o prodeji v papírové podobě tak, aby cestující mohl získat potvrzení o výstupu zboží z území Evropské unie i od celního úřadu jiného členského státu. Tato možnost však je pouze na žádost cestujícího, nikoli jako automatický postup. I v tomto případě je lhůta pro vystavení dokladu o prodeji nastavena jako lhůta bezprostřední při prodeji zboží.
K odstavci 5

Jakmile dojde k vystavení dokladu v listinné podobě z jakéhokoli důvodu (na žádost cestujícího, neobdržení potvrzení z informačního systému Celní správy), musí tento doklad obsahovat sdělení „VAT REFUND“ nebo „TAX FREE“.

K odstavci 6

Ustanovení odstavce 6 upravuje, že v případě elektronického potvrzení výstupu zboží z území Evropské unie zašle celní úřad toto potvrzení prodávajícímu.
K odstavci 7

Doklad o prodeji není daňovým dokladem podle zákona o dani z přidané hodnoty. Z tohoto důvodu se explicitně upravuje, že na doklad o prodeji se vztahují vybraná ustanovení daňových dokladů. První věta je obdoba dnešního ustanovení § 26 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Na základě druhé věty se na doklad o prodeji vztáhnou ustanovení § 34 (zajištění věrohodnosti původu, neporušenosti obsahu a čitelnosti daňových dokladů) a § 35 a 35a (obecné ustanovení o uchovávání daňových dokladů a elektronické uchovávání daňových dokladů) zákona o dani z přidané hodnoty. Ustanovení o uchovávání daňových dokladů se vztahují i na potvrzení celního úřadu o výstupu zboží, které slouží k prokázání osvobození od daně.

K odstavci 8

Cestující má 6 kalendářních měsíců na uplatnění žádosti o vrácení daně vůči prodávajícímu. Tato lhůta počíná od konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém se uskutečnilo dodání zboží cestujícímu.

K odstavci 9

Vzhledem ke skutečnosti, že původní prodej zboží byl zatížen daní, která náleží cestujícímu, je plátci zapotřebí umožnit tuto daň získat zpět. O uplatnění vracení daně může plátce požádat v řádném daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém splnil dvě podmínky: (i) má potvrzený výstup zboží celním úřadem (disponuje potvrzeným dokladem o prodeji zboží) a (ii) částku ve výši daně uhrazené v ceně nakoupeného zboží vyplatil cestujícímu nebo jím zmocněné třetí osobě.

K odstavci 10

Nárok plátce podle odstavce 9 lze uplatnit do konce kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, ve kterém byl potvrzen výstup zboží z území Evropské unie. Nedojde-li k uplatnění nároku, nárok zaniká.
K odstavci 11

Odstavec 11 umožňuje plátce podle odstavce 1 k vystavení dokladu o prodeji nebo poskytnutí údajů prostřednictvím informačního systému pro vrácení daně cestujícím zmocnit jinou osobu. Důsledkem tohoto zmocnění v případě zasílání dat do systému Celní správy je, že automatické potvrzení o zaslaných údajích a elektronické potvrzení celního úřadu o výstupu zboží se zašle této zmocněné osobě. Nemusí se jednat jen o formální zmocnění, ale jednat za plátce může jiná osoba i na základě jiných ujednání či jejich obvyklé praxe.

K odstavcům 12 a 13

Poslední dva odstavec tohoto ustanovení umožňují plátci nepostupovat v souladu s tímto ustanovením, tedy se rozhodnout, že dané plnění nebude osvobozeno od daně podle § 66 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty. Tuto volbu musí učinit při dodání zboží, nikoli zpětně. Jakmile se však jednou rozhodne postupovat podle ustanovení § 84, musí tak postupovat u všech dalších dodání zboží, které uskuteční do konce daného kalendářního roku.

K bodu 292 (§ 85)

Navrhuje se zrušit úpravu vracení daně z přidané hodnoty osobám se zdravotním postižením (příjemcům příspěvku na zvláštní pomůcku na pořízení motorového vozidla), která je v rozporu s unijním právem. Svým charakterem se jedná o dávku systému sociální podpory, která je nesystémově obsažena v zákoně o dani z přidané hodnoty. Jedná se o další dávku pro osoby se zdravotním postižením, které musí být příjemcem příspěvku na zvláštní pomůcku na pořízení motorového vozidla, jinak by nárok na vracení daně z přidané hodnoty neměli. Tato problematika by měla být řešena na jednom místě, a to v rámci systému dávek v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí.

Současně je třeba uvést, že toto ustanovení je v zásadě diskriminační vůči osobám se zdravotním postižením, které se rozhodnou koupit motorové vozidlo, od jiné osoby, která není plátcem, nebo je tento automobil pořízen z jiného členského státu, kde opět dodavatelem není osoba registrovaná k dani a současně se nejedná o nový dopravní prostředek ve smyslu § 19 zákona o dani z přidané hodnoty. V tomto případě tak osoba se zdravotním postižením nedosáhne na tuto výhodu, proto by měla být tato skutečnost zohledněna v rámci systému dávek v gesci Ministerstva práce a sociálních věci. V průměru se jedná o cca 1 200 žádostí ročně.

Tento návrh je i v souladu s jedním z bodů Programového prohlášení vlády, a to „Prověříme možnosti zrušení nesystémových daňových výjimek“ a se snížením administrativní zátěže.

K bodu 293 (nadpis § 86)

Jedná se pouze o legislativně technickou úpravu.
K bodu 294 (§ 86 odst. 5)

Dosavadní odstavec 5 se zrušuje, neboť typ podání, jehož prostřednictvím se bude uplatňovat nárok na vrácení daně (nově bude nárok uplatňován v daňovém přiznání pro vrácení daně), i povinnost daňového subjektu podat daňové přiznání prostřednictvím Ministerstva obrany, budou nově upraveny ve společných ustanoveních – v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně.
Nově bude v odstavci 5 s ohledem na systematiku ustanovení upravena lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně. Přeformulování stávajícího pravidla týkajícího se propadné lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je legislativně-technickou změnou, která souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně ve společných ustanoveních v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně.

K bodu 295 (§ 86 odst. 6)

Dochází pouze k legislativně-technickým změnám, a to v návaznosti na nahrazení žádosti o vrácení daně daňovým přiznáním, a na změnu názvu dokladu, aby lépe odrážela terminologii používanou v zákoně o dani z přidané hodnoty
K bodu 296 (§ 86 odst. 6 a 7 úvodní část ustanovení)

Dochází pouze k legislativně-technické změně v názvu dokladu, aby lépe odrážel terminologii používanou v zákoně o dani z přidané hodnoty. 

K bodu 297 (§ 86 odst. 8)

Do odstavce 8 se z dosavadního odstavce 5 z důvodu systematiky přesouvá ta právní úprava, která se nepřesunula do nového oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně. Dále se poslední věta zrušuje, neboť je právní úprava opět z důvodu systematiky přesunuta do odstavce 5.

K bodu 298 (§ 86 odst. 9 a 10)

K odstavci 9

Jde o legislativně-technickou změnu, správce daně bude nově stanoven společně pro vybrané druhy vracení daně v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně. K věcné změně nedochází.
K odstavci 10

Jde o legislativně-technickou změnu, správce daně bude nově stanoven společně pro vybrané druhy vracení daně v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně. K věcné změně nedochází.

K bodu 299 (§ 86a)

K odstavcům 1 a 2

Jedná se o novou úpravu, která má reflektovat mezinárodní smlouvy v oblasti obrany a bezpečnosti (např. Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany - sdělení č. 39/2023 Sb. m. s.). Zatímco dosavadní právní úprava v zákoně o dani z přidané hodnoty umožňuje osvobození pouze v případě dodání zboží a poskytnutí služeb určených pro použití ozbrojenými silami v rámci České republiky, tato nová právní úprava umožňuje vrácení daně i členům ozbrojených sil a členům jejich rodin, kterým je v tuzemsku dodáno zboží nebo poskytnuta služba, nebo dalším osobám, o kterých to stanoví mezinárodní smlouva.

K odstavci 3

Zavádí se pravidlo k propadné lhůtě pro uplatnění nároku na vrácení daně obdobné ostatním druhům vracení daně, které souvisí s nově zavedeným pojmem lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně ve společných ustanoveních v novém oddílu 2 tohoto dílu – Správa vracení daně.

K odstavci 4

Zavádí se povinnost přiložit k daňovému přiznání doklad o dodání zboží nebo poskytnutí služby a další písemnosti, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva obdobně jako je to v § 68 odst. 12 a § 86 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 300 (oddíl 2)

V oblasti vracení daně se zavádí společná právní úprava zakotvující správu vracení daně u vybraných druhů vracení daně (s výjimkou ustanovení, podle kterého je osoba žádající o vrácení daně pro účely vracení daně daňovým subjektem, které se použije na všechny druhy vracení daně).
Důvodem změny právní úpravy v oblasti procesních pravidel je primárně potřeba aktualizovat právní úpravu týkající se podání, která materiálně lze již dnes považovat za formulářová – tedy podání, která se podávají povinně ve stanoveném formátu a struktuře, ale doposud byla jejich právní úprava zakotvena samostatně (nevztahovala se tedy na ně právní úprava formulářových podání v daňovém řádu). V oblasti vracení daně jsou takovými podáními zejména žádosti o vrácení daně.

Tato podání, ale i jiná podání tohoto typu v oblasti daně z přidané hodnoty, budou nově formulářovými podáními z důvodu potřeby reagovat na změny, které byly v oblasti formulářových podání provedeny v posledních několika letech v daňovém řádu, a to zejména legislativní úpravou § 72 daňového řádu provedenou zákonem č. 283/2020 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2021. Tato zákonná úprava reagovala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/17 ze dne 12. listopadu 2019, kterým Ústavní soud zrušil dosavadní § 72 odst. 1 daňového řádu k 31. prosinci 2020. Kromě judikatury Ústavního soudu je však tato oblast právní úpravy daní poměrně často dotvářena i judikaturou Nejvyššího správního soudu a vzhledem k tomu, že se jedná o oblast týkající se digitalizace a elektronizace, dochází k poměrně častým změnám v této právní úpravě i z důvodu jejího rychlého vývoje.

Vzhledem k materiální podobnosti formulářových podání podle daňového řádu s podáními, na která jsou kladeny požadavky ohledně rozsahu údajů, které je možné požadovat, způsobu jejich podání, a jejich formátu a struktury, je proto cílem této změny pouze narovnání stávajícího stavu tak, aby byla tzv. kvaziformulářová podání de iure postavena na roveň formulářovým podáním podle daňového řádu a tím tato právní úprava uvedena do souladu s výše popsanou judikaturou Ústavního soudu a další judikaturou, čímž současně dojde ke sjednocení způsobu stanovení předmětných formulářů se způsobem stanovení vzorů ostatních formulářových podání. Předmětná podání tak budou mimo jiné doplněna i do příslušné formulářové vyhlášky Nedochází přitom a priori ke změně vlastního obsahu těchto podání. Dochází tak pouze ke stanovení těchto údajů, resp. jejich podrobností a vzoru, na nové úrovni podzákonného právního předpisu - jejich změna tak při budoucích možných změnách bude probíhat jiným způsobem než doposud.

Nejeví se totiž jako procesně ekonomické tuto právní úpravu přebírat do jednotlivých daňových zákonů a k jednotlivým podáním, ale naopak se považuje za vhodné prohlásit tato podání za formulářová, čímž dojde k aplikaci ustanovení daňového řádu, a to jak dnešního stavu, tak i v budoucnu provedených změn.
K zahrnutí pod právní úpravu daňového řádu zde konkrétně dochází tím, že nově nebude nárok na vrácení daně uplatňován pomocí žádosti o vrácení daně, ale prostřednictvím zvláštního typu daňového přiznání, a to daňového přiznání pro vrácení daně. Daňové přiznání je podle § 1 odst. 4 daňového řádu daňovým tvrzením, přičemž daňové tvrzení je podle § 72 odst. 1 daňového řádu formulářovým podáním.

Hlavním důvodem, proč nebyla zvolena cesta zachování žádostí o vrácení daně, které by byly za formulářová podání výslovně prohlášeny, ale právě cesta uplatnění nároku na vrácení daně prostřednictvím daňového tvrzení, je ten, že tímto způsobem dojde u nalézacích daňových řízení ve věci stanovení vracené daně k uplatnění právní úpravy obsažené v daňovém řádu ve standardním rozsahu. Uplatnění nároku na vrácení daně tak bude nyní plně  jedním z případů, kdy dojde ke stanovení tzv. negativní daně, tedy daňového odpočtu podle § 2 odst. 4 daňového řádu v rámci klasického daňového řízení, obdobně jako je tomu například při stanovení nadměrného odpočtu podle zákona o dani z přidané hodnoty nebo u vracení spotřební daně z minerálních olejů. (Je třeba podotknout, že o daňový odpočet v případě vracení daně podle zákona o dani z přidané hodnoty se jednalo již podle dosavadní právní úpravy, aplikace daňového řádu však byla významně omezenější). Nově tak bude například možné využít institutu konkludentního stanovení daně a jiných standardních postupů při stanovení daně.
Procesní úprava vracení daně obsažená v zákoně o dani z přidané hodnoty doposud byla velmi kusá, roztříštěná do jednotlivých ustanovení a v důsledku toho nekonsistentní. Též nebyla významněji novelizována při přijetí daňového řádu a je tedy zastaralá. Řešení právě těchto nedostatků, a to zavedením společného procesního rámce, je druhým hlavním cílem přijetí nové právní úpravy v této oblasti.
S ohledem na specifika nalézacího řízení ve věci stanovení vracené daně však navržená právní úprava obsahuje několik zvláštních ustanovení, která poměrně významně stanovení vracené daně oproti obecné právní úpravě od jiných nalézacích řízení odlišuje. Přesto však bylo vyhodnoceno jako efektivnější právní úpravu podřadit pod právní úpravu daňového řádu než samostatná právní úprava, která by nezbytně byla podstatně robustnější.
Obecně lze říci, že stejně jako doposud se pro uplatnění nároku na vrácení daně stanoví propadná lhůta, která je kratší než lhůta pro stanovení daně. Daňový subjekt v této lhůtě musí nárok uplatnit, jinak tento nárok zaniká. Tento nárok se nově uplatní prostřednictvím daňového přiznání pro vracení daně s tím, že toto daňové přiznání pro vrácení daně se nepodává za zdaňovací období, ale za jednotlivé nároky, které jsou uplatnitelné (běží u nich lhůta pro vrácení daně) s tím, že daňový subjekt může více těchto nároků spojit do jednoho přiznání a tím snížit administrativu spojenou s vracením daně, nebo podle svých potřeb využít maximálního počtu daňových přiznání, čímž získá příslušnou vratku daně rychleji. Podáním daňového přiznání pro vrácení daně začnou běžet lhůty v daňovém řízení, které standardně začínají běžet až uplynutím lhůty pro podání daňového tvrzení (pro stanovení daně, pro vrácení vratitelného přeplatku), daňový subjekt tedy oproti klasickému daňovému řízení ve větší míře disponuje tím, kdy mu bude daň fakticky vrácena, neboť může daňové přiznání podat kdykoliv a následně může správce daně vracenou daň vyměřit, aniž by čekal na uplynutí lhůty pro podání daňového tvrzení. K dané konstrukci viz více u odůvodnění jednotlivých ustanovení.

K § 86b
K odstavci 1

Jde o dosavadní právní úpravu obsaženou v § 86a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty a jde o jediné ustanovení, které je společné pro všechny druhy vracení daně v oblasti daně z přidané hodnoty. Podle § 20 odst. 1 daňového řádu je daňovým subjektem osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon. Tato osoba má pak práva a povinnosti týkající se správného zjištění a stanovení daně po dobu běhu lhůty pro stanovení daně a při placení daně po dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku, a to i v případech, kdy přestala být daňovým subjektem. Tímto ustanovením se tak osoba žádající o vrácení daně pro účely vracení daně prohlašuje za daňový subjekt.

K odstavci 2

Navržené ustanovení vymezuje druhy vracení daně, na něž se společná procesní úprava nepoužije. Jde o vracení daně v rámci Evropské unie a vracení daně plátcům. V případě vracení daně v rámci Evropské unie se výslovně v tomto ustanovení vyjímá pouze vracení daně v tuzemsku osobám registrovaným k dani v jiném členském státě, ale neuplatní se ani na vracení daně tuzemskému plátci v  jiném členském státě, a to z toho důvodu, že v daném případě dochází ke stanovení daně v jiném členském státě a předmětná ustanovení se uplatní pouze na stanovení daně v tuzemsku. Ta ustanovení, která se dané druhy vracení daně týkají v tuzemsku (tedy před jejich předáním do jiného členského státu) si s touto právní úpravou nekonkurují a případně mají zvláštní právní úpravu, která má před tou obecnou přednost – např. uplatnění nároku v žádosti o vrácení daně). Důvodem, proč jsou tyto druhy vracení daně ze společné procesní úpravy vyňaty, je ten, že vracení daně je v těchto případech samostatně upraveno podle směrnice Rady 2008/9/ES ze dne 12. února 2008, kterou se stanoví prováděcí pravidla pro vrácení daně z přidané hodnoty stanovené směrnicí 2006/112/ES osobám povinným k dani neusazeným v členském státě vrácení daně, ale v jiném členském státě.

Na vracení daně plátci, tedy v případě vracení bezdůvodně zaplacené daně podle § 81 zákona o dani z přidané hodnoty a vracení daně při dodání zboží cestujícímu určeného k vývozu v osobním zavazadle podle § 84 zákona o dani z přidané hodnoty, se též tato právní úprava nepoužije, a to z toho důvodu, že v případě plátců není žádoucí měnit fungující konstrukci daňového řízení o stanovení daně, která se používá jak pro pozitivní daň, tak ale i negativní daň, kterou je v oblasti daně z přidané hodnoty nadměrný odpočet. V takovém případě by namísto snížení administrativní náročnosti došlo na straně daňových subjektů k jejímu zvýšení, neboť by plátce pro různé druhy negativní daně používal jinou konstrukci stanovení daně. (Uvedené však neznamená, že tyto druhy vracení daně nemají oproti klasickému procesnímu postupu při stanovení daně žádná zvláštní ustanovení.)

K § 86c

K odstavci 1

Navrhuje se jednotně formulovat speciální pravidlo pro místní příslušnost. Na základě formulace tohoto pravidla prostřednictvím místní příslušnosti však zůstává zachována možnost dožádat jiného věcně příslušného správce daně (jiný finanční úřad). K věcné změně nedochází s tím, že u nového druhu vracení daně podle § 86a je místně příslušným správcem daně též Finanční úřad pro hlavní město Prahu.

K odstavci 2

Navrhuje se koncentrovat výjimky z obecného pravidla v jednom ustanovení. Výčet obsažený v odstavci 2 je převzat z dosavadního § 80 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, k věcné změně tak nedochází. V tomto odstavci se jedná o výjimku z odstavce 1, nikoliv o výjimku z obecného pravidla obsaženého v daňovém řádu. V případě osob požívajících výsad a imunit, které nejsou v tomto výčtu vyjmenovány, je tak místně příslušným správce daně Finanční úřad pro hlavní město Prahu.

K § 86d

K odstavci 1

Navrhuje se jednotně stanovit pravidlo pro uplatnění nároku na vrácení daně, a to nově prostřednictvím daňového přiznání, které je označeno jako „daňové přiznání pro vrácení daně“. Nejde tedy o součást standardního daňového přiznání pro daň z přidané hodnoty, ale o samostatné formulářové podání, které se řídí obecnými pravidly daňového řádu i zákona o dani z přidané hodnoty, pokud není pro vrácení daně stanoveno jinak (obdobně je takový typ „samostatného“ daňového přiznání pro vrácení daně používán například ve spotřebních daních, a to pro vracení daně z minerálních olejů).
K odstavci 2

Zavádí se pojem „lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně“. Konkrétní délka této lhůty je stanovena u každého druhu vracení daně. Lhůta je v tomto případě pojata jako interval, takže z hlediska možnosti uplatnit nárok je klíčový nejen její konec, ale také její začátek (začátek jejího běhu). Nárok na vrácení daně není možné uplatnit mimo tento interval. Vzhledem k tomu, že jde o lhůtu, a to jak ve formálním, tak materiálním smyslu, neboť „lhůtou se rozumí běh času, resp. časový úsek, vymezený začátkem a koncem, omezující trvání možnosti uplatnit právo u druhé strany, popř. u jiné osoby, nebo u orgánu veřejné moci, zejména u soudu. Jinak řečeno, je to časový úsek daný k vykonání práva jeho uplatněním, popř. dovoláním se ho.“ (viz ZUKLÍNOVÁ, M. § 604 [Význam změny v subjektu závazku pro běh doby a lhůty], In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1‑645, obecná část). Praha: Wolters Kluwer, 2014; stav elektronické verze v ASPI k 1. 1. 2020), uplatní se na ni pravidla o počítání času podle daňového řádu, například připadne-li poslední den této lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je jejím posledním dnem nejblíže následující pracovní den.

Svým charakterem jde o lhůtu prekluzivní, neboť ohraničuje časový prostor, ve kterém je nutné podat daňové přiznání pro vrácení daně, jinak nárok na toto vrácení zaniká, resp. v případě předčasného podání k němu nelze přihlédnout (viz odstavec 3). S ohledem na propadný (prekluzivní) charakter lhůty nelze aplikovat obecný institut prodloužení lhůty daňového řádu (viz § 36 odst. 5 daňového řádu).

Vlastní délka lhůty pro uplatnění nároku na vrácení daně je stanovena samostatně pro každý druh vracení daně v jednotlivých ustanoveních tyto druhy upravujících.

K odstavci 3

S ohledem na právní jistotu je explicitně normován důsledek, který má uplatnění nároku mimo období pro uplatnění nároku na vrácení daně. K takovému nároku nemůže správce daně přihlédnout. Pakliže daňové přiznání pro vrácení daně obsahuje více jednotlivých nároků na vrácení daně, správce daně vyměří pouze ty, které byly uplatněny uvnitř časového intervalu, který tvoří období pro uplatnění nároku na vrácení daně. V rozhodnutí o stanovení vrácení daně se pak procesně (nikoli meritorně) vypořádá i s těmi nároky, ke kterým nemůže přihlédnout. V takovém případě tedy nepůjde rozhodnout konkludentně. Pakliže daňové přiznání obsahuje pouze nárok (či nároky) na vrácení daně, který je uplatněn mimo období pro uplatnění nároku na vrácení daně, správce daně řízení zahájené podaným daňovým tvrzením zastaví, neboť zákon mu nedovoluje se nárokem meritorně zabývat. Osoba, která daňové přiznání pro vrácení daně podala, se tak vždy dozví, že nárok uplatnila vně zákonem stanoveného období.

K odstavci 4

Ačkoli platí, že nárok na vrácení daně se uplatňuje pouze v rámci daňového přiznání, nelze s jistotou dovodit, že na tuto lhůtu je možné hledět jako na „lhůtu pro podání daňového tvrzení“ ve smyslu ustanovení § 37 odst. 4 písm. c) daňového řádu, které vylučuje možnost navrácení běhu takové lhůty v předešlý stav. Z důvodu právní jistoty se proto toto pravidlo stanoví výslovně.

K § 86e

K odstavci 1

Navrhuje se možnost co největší dispozice daňového subjektu s předmětem daňového řízení, když se stanoví, že v daňovém přiznání pro vrácení daně lze uplatnit jeden nebo více nároků na vrácení daně, přičemž jedinou podmínkou je, aby jednotlivé nároky nebyly prekludovány (a aby je bylo možné již uplatnit).

K odstavci 2

Vzhledem k tomu, že předmět daňového řízení se v případě vracení daně posuzuje k jednotlivé skutečnosti, tedy ke každému jednotlivému nároku na vrácení daně, přičemž tyto nároky může daňový subjekt podle odstavce 1 podle jeho potřeb volně spojovat do jednoho daňového tvrzení (jde-li o nároky, které lze uplatnit), navrhuje se limitovat se počet podání, které může daňový subjekt za určité období podat, aby nebyl správce daně přehlcen daňovými přiznáními pro vrácení daně, které by daňový subjekt mohl podávat velmi často. Těmito obdobími jsou kalendářní měsíc, kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní rok. Takto se právní úprava navrhuje ve prospěch daňových subjektů, kteří tak v oblasti vrácení daně ve větší míře, než je v oblasti daně z přidané hodnoty standardní, mohou s předmětem daňového řízení disponovat, což jim zajišťuje větší flexibilitu a může přispět ke snížení administrativní náročnosti. Důvodem takto specifické právní úpravy je skutečnost, že u části druhů vracení daně by mělo jít pouze o nahodilé případy, kdy bude daň nárokována (např. vracení daně zahraniční osobě) a v jiných případech vracení daně zase může jít o rutinní opakující se administrativu spojenou s vracením daně, ale u specifických subjektů, které by z povahy věci neměly převážně být osobami povinnými k dani (např. osoby požívající výsad a imunit).

Příkladem uplatňování pravidel podle navrženého § 86e může být situace, kdy daňový subjekt v roce 2024 přijme v každém kalendářním měsíci jedno zdanitelné plnění, u něhož může nárokovat vrácení daně, a v roce 2025 taktéž. Lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně poběží u těchto nároků vždy od uskutečnění zdanitelného plnění (vznik nároku) do konce ledna následujícího kalendářního roku a limit podání daňového přiznání pro vrácení daně je jednou za kalendářní čtvrtletí. U všech nároků na vrácení daně vzniklých v roce 2024 tak lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně uplyne na konci ledna 2025, obdobně u nároků vzniklých v roce 2025 uplyne na konci ledna 2026. Daňový subjekt tak může buď vždy jednou za čtvrtletí podat daňové přiznání a všechny nároky, u nichž běží lhůta, hned uplatnit (např. leden 2024, únor 2024 a 1. březen spojit do DAP podaného v půlce března, nebo též podaného 1. dubna, ale v takovém případě již nebude moct v tomto kalendářním čtvrtletí další nároky vzniklé později uplatnit a bude muset s jejich uplatněním počkat na další kalendářní čtvrtletí), a využít tak svého práva na vrácení daně co nejrychleji, nebo naopak může upřednostnit snížení administrativy a podat jedno daňové přiznání za celý rok 2024 v lednu 2025, a v něm případně uplatnit i ten nárok, který mu již v průběhu ledna vznikl (některé osoby požívající výsad a imunit, které nyní postupují tak, že v jeden okamžik podají 12 daňových přiznání za všechna období předešlého kalendářního roku, tak budou od účinnosti tohoto zákona moci podat pouze jedno daňové přiznání pro vrácení daně za všechna tato období). Též může například nároky vzniklé v lednu, únoru a prosinci 2024 uplatnit v daňovém přiznání podaném v prosinci 2024 a ostatní nároky vzniklé v roce 2024 uplatnit v lednu 2025.
Limity četnosti podávání daňových přiznání, které se navrhují, vychází z původních právních úprav, případně se u těch nových odvozují od těch stávajících, které jsou jim svou povahou nejbližší.

Závěrem je třeba zmínit, že v případě vracení daně ozbrojeným silám členského státu a vracení daně členům ozbrojených sil a dalším osobám podle mezinárodní smlouvy žádné limity počtu podání nejsou navrženy.

K § 86f

K odstavci 1

V oblasti daně z přidané hodnoty je u formulářových podání standardem, že jsou podávány pouze elektronicky (§ 101a zákona o dani z přidané hodnoty), což platí i pro daňová tvrzení, ale pouze pro „klasické“ daňové subjekty v oblasti DPH, tedy plátce a identifikované osoby. Daňová tvrzení týkající se vracení daně však budou podávána často osobami, které nejsou podnikateli, a nepůjde tak vůbec o osoby povinné k dani. Výjimkou jsou vracení daně zahraničním osobám (na základě principu vzájemnosti a při pořízení zboží z jiného členského státu nebo dovozu zboží), kde naopak o osoby povinné k dani půjde, které však nejsou plátci a nemusí být ani identifikovanou osobou. Proto se pro tuto skupinu obdobně jako pro osoby povinné k dani tuzemské zavádí povinnost podávat tato daňová tvrzení elektronicky. Pro ostatní daňové subjekty se uplatní právní úprava stanovená v daňovém řádu pro formulářová podání.
K odstavci 2

Stanoví se speciální pravidlo k dosavadnímu § 101a odst. 3 (nově odst. 4) zákona o dani z přidané hodnoty, podle něhož nedodržení zákonem stanoveného způsobu podání (prostřednictvím určené formy, formátu a struktury) má za následek neúčinnost podání bez dalšího. Tím, že se pro daňové přiznání a dodatečné daňové přiznání pro vrácení daně toto pravidlo vylučuje, nastoupí standardní obecný režim podle daňového řádu, kdy na tento typ vad podání je nahlíženo jako na tzv. ostatní vady - viz § 74 odst. 1 písm. c) a d). Důsledkem toho bude výzva správce daně k jejich odstranění. V případě, že k němu nedojde, pak dojde ke vzniku povinnosti uhradit pokutu podle § 247a odst. 2 daňového řádu. Tyto vady však nebrání dalšímu zpracování podání (pouze prodlužují čas, který má správce daně na jeho vyřízení). 

K odstavci 3

Vzhledem k roli, kterou Ministerstvo zahraničních věcí v rámci vracení daně osobám požívajícím výsad a imunit zastává, a s ohledem na nově umožněné elektronické podání daňového přiznání, je umožněno, aby daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání podala osoba požívající výsad a imunit, pokud jej podává elektronicky, rovněž prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. V takovém případě zašle Ministerstvo zahraničních věcí daňové přiznání s potvrzením splnění vzájemnosti rovnou místně příslušnému správci daně namísto zaslání takto potvrzeného daňového přiznání osobě požívající výsad a imunit. Tímto ustanovením se však nestanovuje povinnost Ministerstvu zahraničních věcí takto postupovat. Pokud však takto postupovat bude, po dohodě s osobou požívající výsad a imunit, je nutné stanovit, že i na elektronické podání, které činí jiná osoba, v tomto případě Ministerstvo zahraničních věcí, se bude hledět jako by se jednalo o podání, které učinila samotná osoba požívající výsad a imunit.

Dále se navrhuje zachovat pravidlo vyplývající z dosavadního § 80 odst. 10 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého se nárok na vrácení daně osob požívajícím výsad a imunit, které se týká subjektu Evropské unie se sídlem mimo tuzemsko, podává prostřednictvím Generálního finančního ředitelství, a pravidlo vyplývající z dosavadního § 86 odst. 5, dle kterého ozbrojené síly vysílajícího státu uplatňují nárok na vrácení daně prostřednictvím Ministerstva obrany (zde se dané pravidlo uplatní pro všechny úkony v řízení). Pokud bude v prvním jmenovaném případě podání učiněno u jiného správce daně, neznamená to jeho vadu, ale aplikaci pravidla o podání nepříslušnému správci daně. V souladu s § 75 daňového řádu dojde k postoupení podání příslušnému správci daně pro jeho přijetí (Generální finanční ředitelství). Vzhledem k obecné věcné příslušnosti finančních úřadů ke zpracování podání by se nicméně uplatnilo obecné pravidlo § 35 odst. 2 daňového řádu o zachování lhůty.

Nově se též navrhuje možnost podat daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí osobám požívajícím výsad a imunit (s výjimkou subjektu Evropské Unie, který jej podává povinně prostřednictvím Generálního finančního ředitelství). Tímto způsobem bude však možné postupovat pouze, pokud osoba požívající výsad a imunit podá daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání pro vrácení daně elektronicky.

K odstavci 4

Vzhledem k tomu, že den podání daňového tvrzení je okamžikem zahájení běhu některých lhůt, jako např. lhůty pro stanovení daně, nebo lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku při konkludentním stanovení daně, stanoví se, že dnem podání daňového tvrzení je v případech podávání těchto tvrzení prostřednictvím jiného orgánu veřejné moci právě den doručení podání tomuto orgánu.
K § 86g

Navrhuje se vyloučit možnost podat opravné daňové přiznání, a to vzhledem k tomu, že tento nástroj slouží k odstranění chyb podaného daňového přiznání, dokud ještě neuplynula lhůta pro jeho podání. Opravné daňové přiznání se tak podává v okamžiku, kdy správce daně ještě daň aktivně nevyměřuje, resp. nemůže ještě o dani rozhodnout, protože daňové tvrzení může být ještě jakkoliv změněno. U vracení daně se ale navrhuje systém, podle kterého dojde k počátku běhu lhůt souvisejících s vyměřením daně hned okamžikem podání daňového přiznání a ne až okamžikem uběhnutí lhůty pro podání takového tvrzení. Tím dojde k tomu, že správce daně začne daň vyměřovat a může o ní i rozhodnout hned po podání daňového přiznání, čímž institut opravného daňového přiznání pozbývá smyslu. Navrhuje se tak možnost podání opravného daňového přiznání explicitně vyloučit, aby nemohla být právní úprava vykládána v tom smyslu, že jde opravné daňové přiznání podat kdykoliv do konce běhu lhůty pro vrácení daně.
Tímto není dotčena právní úprava daňového řádu týkající se podání daňového tvrzení v průběhu vyměřovacího nebo doměřovacího řízení, které tak sice není přípustné a nezahajuje další řízení, ale údaje uvedené v takto podaném daňovém tvrzení se využijí při stanovení daně, pokud to stav řízení umožňuje. Pro úplnost se tak dodává, že takovýmto podáním nebude možné např. „douplatnit“ nárok na vrácení daně, u kterého už uplynula lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně a který doposud nebyl vůbec uplatněn. Nepřípustným podáním, tedy podáním, na které se nehledí se jako na daňové tvrzení, ale pouze jako na informaci využitelnou pro stanovení daně, totiž není možné jakýkoliv nárok uplatnit. Lze též říci, že v takovém případě nebude již uplatnění nároku stav řízení umožňovat. Bude však možné tímto způsobem ve lhůtě uplatněnou vratku daně (v řádně podaném daňovém přiznání) „opravit“ ještě v rámci vyměřovacího řízení, a to i směrem nahoru, neboť cílem tohoto ustanovení je zamezit nutnosti zahájení doměřovacího řízení, pokud lze daň správně stanovit při jejím vyměření.

K § 86h

K odstavci 1

Výslovně se zakotvuje pravidlo, které plyne z dobrovolného charakteru uplatnění nároku na vrácení daně, a tedy, že daň lze stanovit pouze na základě aktivity daňového subjektu, a nikoliv z moci úřední. Z uvedeného vyplývá, že se na takové daňové přiznání též neaplikují ustanovení daňového řádu, která dopadají na případy, kdy má daňový povinnost daňové přiznání podat (například ustanovení o výzvě správce daně k podání daňového přiznání).

K odstavci 2

Toto ustanovení je dalším ze základních konstrukčních prvků zvláštní právní úpravy ve věci vracení daně v oblasti daně z přidané hodnoty, když opět za počátek běhu lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku u konkludentně stanovení daně považuje den podání daňového přiznání. 

K odstavci 3

Navrhuje se i u běhu lhůty pro stanovení daně okamžik počátku běhu lhůty navázat na podání daňového přiznání, což opět jako v ostatních případech zohledňuje možnost daňového subjektu podat daňové přiznání pro vrácení daně kdykoliv ve lhůtě pro jeho uplatnění a na to bezprostředně navazující stanovení daně.

K bodu 301 (§ 89 odst. 12)

Podle zákona o dani z přidané hodnoty účinného do konce roku 2021 byla letecká přeprava s místem určení ve třetí zemi považována celá za poskytnutou v třetí zemi, a to včetně případné zpáteční přepravy. Novela zákona o dani z přidané hodnoty účinná od 1. ledna 2022 v souladu s evropským právem zavedla pravidlo, že se u zájezdů do třetích zemí uplatňuje daň z přeletu nad územím Evropské unie.
S ohledem na vysokou administrativní náročnost spočívající ve vyčíslování části marže cestovních kanceláří připadající na část letu nad územím Evropské unie a dále s ohledem na evropský přístup spočívající v osvobozování marže cestovních kanceláří u zahraničních leteckých zájezdů v plném rozsahu (bez zdaňování přeletů nad Evropskou unií) se navrhuje zohlednit závěry poradního výboru pro DPH z 25. zasedání uskutečněného ve dnech 10. a 11. dubna 1989 a leteckou přepravu s místem určení ve třetí zemi, která je uskutečňovaná jak uvnitř Evropské unie, tak mimo ni, zcela osvobodit od daně.

K bodu 302 (§ 89 odst. 19)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 303 (§ 90 odst. 1 písm. c))

Jedná se o legislativně-technickou úpravu bez věcné změny.

K bodu 304 (§ 90 odst. 2 písm. c))

Jedná se o úpravu související s vypuštěním definice osvobozené osoby. Prodávajícím může být osoba, jejíž dodání bude osvobozeno v režimu pro malé podniky. Například osoba usazená v Německu, která může být v Německu v režimu pro malé podniky, ale v tuzemsku může být plátcem podle § 6c odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 305 (§ 90 odst. 3 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na přečíslování odstavců v § 36.

K bodu 306 (§ 90 odst. 5 písm. c))

Pro úplnost se uvádí třetí možný případ, u kterého se může obchodník definovaný v § 90 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty rozhodnout pro využití zvláštního režimu pro obchodníky s použitým zbožím, uměleckými díly, sběratelskými předměty a starožitnostmi, a to v situaci, kdy je mu umělecké dílo dodáno jinou osobou povinnou k dani než samotným obchodníkem. Samozřejmostí je, že pro použití tohoto režimu ziskové přirážky musí být splněny další podmínky stanovené v zákoně o dani z přidané hodnoty týkající se tohoto režimu.

K bodu 307 (§ 90 odst. 14)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na zrušení § 85.

K bodu 308 (§ 92a odst. 4)

Navrhuje se vyloučit použití režimu přenesení daňové povinnosti u těch zdanitelných plnění, jichž se na straně dodavatele účastní orgán veřejné moci nebo jiné důvěryhodná osoba. Konkrétně jde o případy, kdy je zdanitelné plnění nuceným prodejem obchodního majetku plátce a transakce se tak účastní podle nově navrženého § 28 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty:

a) soud při provádění výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu,

b) soudní exekutor při provádění exekuce podle exekučního řádu,

c) správce daně při provádění daňové exekuce podle daňového řádu (tím se rozumí i exekuční správní orgán při provádění peněžité exekuce nebo jiný orgán, který při provádění prodeje obchodního majetku plátce postupuje podle daňového řádu),

d) dražebník při provádění nucené dražby podle zákona upravujícího veřejné dražby,

e) orgán veřejné moci na základě rozhodnutí nebo podle zvláštního právního předpisu, nejde-li o prodej obchodního majetku podle písmen a) až f) nebo o prodej obchodního majetku tohoto orgánu veřejné moci.

Hlavním cílem při použití režimu přenesení daňové povinnosti v tuzemsku je zabránit daňovým únikům v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů, přičemž toto riziko se v případě výše uvedených osob považuje za mizivé. Z tohoto důvodu se tak v těchto případech uplatní standardní pravidlo, podle kterého daň přiznává dodavatel zdanitelného plnění. Toto pravidlo je modifikováno ustanovením § 108 odst. 7, na základě kterého daň z uskutečněného plnění na straně dodavatele platí právě osoba určená k uskutečnění prodeje obchodního majetku plátce (k tomu více viz důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). U správce daně dochází ještě k výraznějšímu přínosu této nově navržené změny, neboť doposud paradoxně, pokud by vymáhal nedoplatek na dani prodejem obchodního majetku plátce, který podléhá režimu přenesení daňové povinnosti, daň z tohoto plnění bude přiznávat příjemce tohoto plnění, přesto, že na straně dodavatele se účastní plnění právě správce daně. Nově bude daň v úplatě za zdanitelné plnění poskytnuta správci daně, který se považuje za vhodnější subjekt k jejímu uhrazení.

K bodu 309 (§ 92a odst. 6)

Dosud tohoto ustanovení stanovilo, že režim přenesené daňové povinnosti se nepoužije v případě, kdy plátce, který poskytnul nebo přijal zdanitelné plnění, nesplnil svou registrační povinnost ve stanovené lhůtě, a to do dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým je registrován jako plátce. Cílem tohoto ustanovení je vyhnout se přehodnocování plnění zpětně v situaci, kdy se zjistilo, že osoba povinná k dani se stala plátcem ze zákona a nesplnila si včas svou registrační povinnost. Vzhledem ke vzniku plátcovství ze zákona se může stát, že osoba povinná k dani zjistí, že měla být plátcem např. po dvou letech od okamžiku, kdy se jím ze zákona stala. Aby se nemusely přehodnocovat všechna plnění za tu dobu uskutečněná, zakotvuje toto ustanovení, že se režim přenesení daňové povinnosti v takových případech nepoužije. Zároveň však toto ustanovení nemyslí na všechny případy, které je vhodné použití režimu přenesení daňové povinnost vyloučit. Jedná se například o situaci, kdy si plátce splní svou registrační povinnost ve stanovené lhůtě, avšak správce daně jej z důvodu stále probíhajícího registračního řízení prozatím nezaregistroval. Navrhuje se tedy obecně stanovit, že plátce použije režim přenesení daňové povinnosti až od okamžiku, kdy je o plátci, ať už o příjemci, nebo poskytovateli plnění, zveřejněna způsobem umožňující dálkový přístup informace o tom, že je plátcem. Tato informace se zveřejňuje na stránkách Finanční správy České republiky a jedná se o Údaje o subjektech DPH

(https://adisspr.mfcr.cz/adis/jepo/epo/dpr/apl_ramce.htm?R=/dpr/DphReg?ZPRAC=FDPHI1%26poc_dic=2%26OK=Zobraz).

Navrhované řešení je v souladu s unijním právem i aktuální judikaturou (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie č. C‑146/21 DGRFP Bucureşti ze dne 30. června 2022. V daném případě Soudní dvůr Evropské unie došel k závěru, že směrnice o dani z přidané hodnoty a zásada daňové neutrality nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které se mechanismus přenesení daňové povinnosti nepoužije na osobu povinnou k dani, která před uskutečněním zdanitelných plnění nepožádala o registraci k dani a ani nebyla k této dani zaregistrována z úřední povinnosti (viz bod 51 výše zmíněného rozsudku).

K bodu 310 (§ 92d odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na změny v § 55a a 56.

K bodu 311 (§ 92d)

Navrhuje se zrušit odstavec 2 tohoto ustanovení, a to z důvodu, že tyto případy bude nově upravovat ustanovení § 92a odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty (jedná se tak o „prázdnou množinu“). Zdanitelná plnění, které jsou nyní v odstavci 2 vymezena, tak již nebudou nově podléhat režimu přenesení daňové povinnosti.

K bodu 312 (nadpis § 92e)

Nadpis § 92e se upravuje s ohledem na vložení nového odstavce 2.

K bodu 313 (§ 92e odst. 2)

Podle článku 199 odst. 1 směrnice o dani z přidané hodnoty mohou členské státy stanovit, že osobou povinnou odvést daň je osoba povinná k dani, jíž je poskytnuta služba provedení stavebních prací, včetně oprav, úklidu, údržby, přestavby a demolice, týkajících se nemovitosti, jakož i předání stavebních prací považované za dodání zboží podle článku 14 odst. 3 směrnice o dani z přidané hodnoty, a dále pak služba poskytnutí pracovníků pro výše uvedené činnosti. Nově se tak navrhuje uplatit režim přenesení daňové povinnosti při poskytnutí úklidových prací prováděných na nemovité věci, vymezených pod kódem klasifikace produkce CZ-CPA 81.21 „Všeobecný úklid budov“ (kam patří zejména úklid a údržba bytových prostor nebo komerčních, administrativních a průmyslových budov, 81.22 „Jiné služby v oblasti úklidu budov a průmyslové úklidové služby“ (například čištění vnějších oken za použití otočných plošin) a 81.29.12 „Zametání a odklízení sněhu“. Pro aplikaci režimu přenesení daňové povinnosti je nezbytné, aby úklidové práce bezprostředně souvisely s nemovitou věcí, tj. aby byly provedeny přímo „na místě“.

K bodu 314 (§ 92e odst. 3)

Režim přenesení daňové povinnosti se navrhuje aplikovat též v případě poskytnutí pracovníků na vymezené úklidové služby.

K bodu 315 (§ 93b)

Pro účely doručování písemnosti v oblasti daně z přidané hodnoty se zakotvuje speciální ustanovení týkající se zmocněnců. Nově bude platit, že bude-li mít plátce nebo identifikovaná osoba zpřístupněnu datovou schránku, musí její zmocněnec mít rovněž zpřístupněnu datovou schránku ze zákona. Důvodem je skutečnost, aby nedocházelo k obcházení využívání systému datových schránek tím, že si plátce nebo identifikovaná osoba zvolí zmocněnce bez datové schránky. Vzhledem k posledním novelám v oblasti datových schránek mají v současné době zřízenu datovou schránku ze zákona prakticky všichni podnikatelé. To platí rovněž o daňových poradcích a advokátech, kteří bývají nejčastějšími zmocněni daňových subjektů. Jedná se tak prakticky o minimální omezení.

Tato povinnost plátí i pro advokáta či daňového poradce, kteří si mohou zvolit v souladu s § 29 odst. 2 daňového řádu dalšího zmocněnce. Tedy i jimi zvolený zmocněnec musí mít zpřístupněnu datovou schránku ze zákona.

Naopak v případě zprostředkovatele osoby uskutečňující vybraná plnění ve zvláštním režimu jednoho správního místa se toto omezení neuplatní, neboť u něj platí unijní úprava včleněná do ustanovení § 110c zákona o dani z přidané hodnoty. Avšak v situaci, kdy bude mít zprostředkovatel zpřístupněnu datovou schránku a chtěl by si zvolit zmocněnce pro účely doručování, musí mít jím zvolený zmocněnec zpřístupněnu datovou schránku ze zákona.

K bodu 316 (§ 94)

K odstavci 1
Stejně jako dosavadní znění, tak i nové znění odstavce 1 upravuje povinnost podat přihlášku k registraci v případě, že obrat v tuzemsku osoby povinná k dani se sídlem v tuzemsku nebo osoby registrované do režimu pro malé podniky v tuzemsku překročil (i) částku 2 mil. Kč, nebo (ii) částku 2 536 500 Kč. Ode dne překročení této částky má daná osoba 10 pracovních dnů na podání přihlášky k registraci. Délka lhůty pro podání přihlášky k registraci bude nově pro všechny případy registrační povinnosti stejná. Nesplnění této povinnosti je možné sankcionovat pokutou za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu.

K odstavci 2
Nový odstavec 2 navazuje na speciální úpravu v § 6 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty a stanovuje lhůtu pro podání přihlášky k registraci, a to 10 pracovních dnů ode dne uskutečnění plnění, které spadá do obratu v tuzemsku a u kterého by měla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem. Tedy ode dne uskutečnění plnění, které způsobí vznik plátcovství. Nesplnění této povinnosti je možné sankcionovat pokutou za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu.

K odstavci 3

Odstavec 3 stanovuje povinnost podat přihlášku k registraci osobě povinné k dani se sídlem v tuzemsku, která se stala plátcem podle ustanovení § 6 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy uskutečněním plnění, u kterého by měla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem, poté, co ji byla zrušena registrace z důvodu, že jako plátce přestala uskutečňovat ekonomické činnosti, pokud její obrat v tuzemsku za předchozí kalendářní rok překročil částku 2 000 000 Kč. I v tomto případě je lhůta nastavena na 10 pracovních dnů ode dne uskutečnění takového plnění. Nesplnění této povinnosti je možné sankcionovat pokutou za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu.

K odstavci 4

Dochází ke sjednocení lhůty pro podání přihlášky k registraci pro všechny i pro ostatní tituly vzniku plátcovství na 10 pracovních dnů ode dne, ve kterém se osoba povinná k dani stala plátcem.

K bodu 317 (§ 94a odst. 1)

Nové znění odstavce 1 i nadále upravuje možnost osoby povinné k dani se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku podat přihlášku k registraci kdykoli se bude chtít stát plátcem podle § 6f zákona o dani z přidané hodnoty. Nově se doplňuje odkaz na § 6f odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy nový titul pro dobrovolnou registraci za plátce pro osobu registrovanou do režimu pro malé podniky v tuzemsku.

K bodu 318 (§ 94a odst. 3)

Cílem navrhované úpravy je zabránit vstupu do systému plátcovství, resp. podmínit možnost dobrovolné registrace osoby povinné k dani za plátce za podmínky, že není nespolehlivou osobou.

K bodu 319 (§ 94a odst. 4)

Cílem úpravy tohoto ustanovení je stanovit, že po dobu řízení o nespolehlivosti osoby povinné k dani neběží lhůta pro vydání rozhodnutí o registraci ve věci dobrovolné registrace. Jedná se o zvláštní ustanovení k ustanovení § 34 odst. 1 daňového řádu upravujícímu běh lhůty pro správce daně. Jde o lhůtu podle § 129 odst. 1 daňového řádu, která ve standardních případech činí 30 dní ode dne podání přihlášky.

K bodu 320 (§ 95a odst. 1)

Nejedná se o věcnou, ale terminologickou změnu v souvislosti se změnami v ustanovení § 5a zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 321 (§ 95a odst. 2 a 3)

K odstavci 2

Nejedná se o věcnou změnu, ale reformulaci a upřesnění stávajícího textu (např. termín „běžný“ rok je nahrazen termínem „daný“ rok).
Skupina se stává plátcem zásadně od 1. ledna. Pro registraci skupiny je klíčové datum 31. října daného kalendářního roku. Jen pokud je totiž přihláška podána do tohoto data, stane se skupina plátcem již k 1. lednu bezprostředně následujícího kalendářního roku. Takže, nejpozději do data 31. října daného (běžného) kalendářního roku musí zastupující člen podat přihlášku k registraci skupiny, pokud chce, aby skupina byla registrována jako plátce od 1. ledna bezprostředně následujícího kalendářního roku. Jinými slovy - přihlášku k registraci skupiny od 1. ledna bezprostředně následujícího kalendářního roku nelze podat po 31. říjnu daného kalendářního roku.
Nepřímo tak vyplývá, že je-li přihláška podána po datu 31. října, ale ještě v daném roce, bude skupina zaregistrována až od 1. ledna druhého následujícího roku po podání přihlášky.

K odstavci 3

Nejedná se o věcnou změnu, ale reformulaci a upřesnění stávajícího textu, obdobně jako je tomu v odstavci 2. Stejný postup pak platí i pro členy, kteří přistupují do skupiny. Jestliže skupina podá žádost o přistoupení plátce do skupiny (nový člen skupiny) do 31. října daného kalendářního roku, stane se plátce členem skupiny k 1. lednu bezprostředně následujícího kalendářního roku. Jinými slovy - žádost o přistoupení plátce do skupiny od 1. ledna bezprostředně následujícího kalendářního roku nelze podat po 31. říjnu daného kalendářního roku.

Nepřímo tak vyplývá, že je-li žádost o přistoupení plátce do skupiny podána po datu 31. října, ale ještě v daném roce, stane se plátce členem až od 1. ledna druhého následujícího roku po podání přihlášky.

K bodu 322 (§ 95a odst. 4)

V tomto odstavci je řešeno přistoupení osoby, která není plátcem, do skupiny. V takovém případě dochází k prolomení základního okamžiku pro vstup do skupiny. Osoba, která není plátcem, se stane členem skupiny od prvního dne druhého kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém skupina podá s jejím souhlasem žádost o přistoupení do skupiny. Nejedná se o věcnou změnu, ale o novou formulační úpravu. Skupina podá žádost o přistoupení do skupiny této osoby např. v červnu 2025. Tato osoba se se při splnění podmínek stanovených v § 5a zákona o dani z přidané hodnoty stává členem skupiny od 1. srpna 2025 (tj. od prvního dne druhého kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém skupina podá žádost o přistoupení této osoby do skupiny).

K bodu 323 (§ 95a odst. 5 a 6)

Cílem navrhované úpravy je rozšířit toto ustanovení i pro jiné právnické osoby než obchodní korporace a nahradit „obchodní rejstřík“ „veřejným rejstříkem“. Veřejným rejstříkem se rozumí nejen rejstřík dle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů, kterým je rejstřík obchodní, rejstřík spolkový, rejstřík nadační nebo rejstřík ústavů, ale jakýkoliv veřejný rejstřík, např. školský rejstřík.

K bodu 324 (§ 95a odst. 7)

V navrhované úpravě se „obchodní rejstřík“ nahrazuje „veřejným rejstříkem“. Veřejným rejstříkem se rozumí nejen rejstřík dle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů, kterým je rejstřík obchodní, rejstřík spolkový, rejstřík nadační nebo rejstřík ústavů, ale jakýkoliv veřejný rejstřík, např. školský rejstřík.

K bodu 325 (§ 95a odst. 9)

Do ustanovení § 95a zákona o dani z přidané hodnoty se navrhuje vložit nový odstavec 9, ve kterém je stanoveno datum, kdy správce daně nejdříve vydá rozhodnutí o registraci skupiny nebo rozhodne o žádosti o přistoupení plátce do skupiny. Správce daně vydá toto rozhodnutí či rozhodne o žádosti o přistoupení plátce do skupiny nejdříve 1. listopadu daného kalendářního roku, ve kterém byla podána přihláška k registraci skupiny nebo tato žádost. Jedná se o reakci na situaci, kdy je podána přihláška k registraci nebo žádost o přistoupení člena skupiny dříve, např. v květnu daného kalendářního roku, a daňový subjekt poté změní názor nebo se změní podmínky před termínem 31. října daného kalendářního roku.

K bodu 326 (§ 95b)

Do zákona se doplňuje nové ustanovení § 95b zákona o dani z přidané hodnoty, které v rámci skupinové registrace řeší chybějící situaci, a to přestoupení člena skupiny, tj. vystoupení z jedné/původní skupiny a začlenění se do jiné.
K odstavci 1

Pokud chce člen skupiny přestoupit z původní skupiny do jiné skupiny, tak jiná skupina může podat do 31. října daného kalendářního roku žádost o přestoupení člena skupiny z původní skupiny, které je členem. Přestupující člen a původní skupina musí s tímto souhlasit.
K odstavci 2

Pokud chce člen původní skupiny přestoupit do jiné skupiny, tak v původní skupině mu zaniká členství k 31. prosinci daného kalendářního roku a vzniká nové členství v jiné skupině k 1. lednu kalendářního roku bezprostředně následujícího po tomto kalendářním roce.

K odstavci 3

Další podmínkou pro podání žádosti je, aby členství tohoto člena v původní skupině, ke dni přestoupení člena do jiné skupiny, trvalo alespoň 1 kalendářní rok.

K odstavci 4

Tak jako i v předchozích případech (např. § 95a odst. 3) žádost o přestoupení do skupiny od 1. ledna bezprostředně následujícího kalendářního roku nelze podat po 31. říjnu daného kalendářního roku.

K bodu 327  (§ 96)

V návaznosti na novou úpravu zmocněnce pro doručování (viz ustanovení § 98a zákona o dani z přidané hodnoty) se jako povinný registrační údaj v přihlášce k registraci za plátce či identifikovanou osobu pro zahraniční osoby (osoba, která nemá na území Evropské unie sídlo ani místo pobytu) stanovuje uvést adresu elektronické pošty (tj. e-mail pro komunikaci). Jedná se o e-mail, na který bude této osobě doručováno, pokud nebude mít zpřístupněnu datovou schránku, nebo nesplní povinnost zvolit si zvolit zmocněnce pro doručování se zpřístupněnou datovou schránkou. Osoba povinná k dani si může zmocněnce stanovit dříve, než podá přihlášku k registraci. V takovém případě ho již v přihlášce k registraci uvádět nebude, protože správci daně je zřejmé, o koho se jedná (zmocněnce si může zvolit zahraniční osoba i kdykoliv předtím).

V případě registrace zahraniční osoby, která se stala plátcem ze zákona, nemůže být v souladu s judikaturou nesplnění formálního požadavku překážkou pro registraci. Tudíž neuvedení tohoto údaje v přihlášce k registraci nemůže být důvodem pro zamítnutí registrace. To však neznamená, že správce daně nemůže zahraniční osobu pokutovat pořádkovou pokutou podle daňového řádu. Naopak v případě dobrovolné registrace se jedná o povinnou náležitost přihlášky k registraci a tento chybějící údaj, pokud není doplněn, může být důvodem pro zamítnutí registrace.

K bodu 328 (§ 97b)

Vzhledem ke skutečnosti, že osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku nebo osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v tuzemsku se stane plátcem poté, co jejích obrat překročí částku 2 mil. Kč, až k 1. lednu následujícího kalendářního roku, navrhuje se v odstavci 1 speciální úprava pro registrační řízení. Speciální úprava spočívá v tom, že správce daně nebude muset vydat kladné rozhodnutí o registraci do 30 dnů ode dne podání přihlášky k registraci, popřípadě ode dne odstranění jejich vad. Tato lhůta však zůstává zachována pro prověření údajů týkajících se registrace. Dojde-li po prověření správce daně k závěru, že jsou splněny podmínky pro vznik plátcovství, namísto vydání rozhodnutí o registraci správce daně o tomto závěru příslušnou osobu vhodným způsobem vyrozumí. Termín „vhodným způsobem vyrozumí“ je třeba číst ve vztahu k úpravě daňového řádu, kam lze zařadit jak formální, tak neformální způsob komunikace. Tímto dochází k faktickému pozastavení registračního řízení, které skončí buď vydáním rozhodnutí o registraci podle odstavce 3, nebo vydáním rozhodnutí o registraci podle daňového řádu z důvodu, že se daná osoba stala plátcem dříve než k 1. lednu následujícího kalendářního roku. Bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o rozhodnutí podle původní přihlášky k registraci nebo nové přihlášky k registraci, resp. její aktualizaci z titulu vzniku plátcovství po překročení limitu 2 mil. Kč z jiného titulu, jedná se o jedno registrační řízení, které skončí vydáním rozhodnutí o registraci. Po dobu pozastavení registračního řízení není správce daně v nečinnosti, protože postupuje v souladu se zákonnou úpravou.

K odstavci 1

Úprava obsažená v odstavci 1 se aplikuje pouze v případě, že byla přihláška k registraci podaná do konce září příslušného kalendářního roku z důvodu, že obrat v tuzemsku dané osoby v příslušném kalendářním roce překročil částku 2 mil. Kč a tato osoba se chce stát plátcem až k 1. lednu následujícího kalendářního roku.

V případě záporného rozhodnutí o registrace ke změně nedochází. To bude vydáno i nadále do 30 dnů ode dne podání přihlášky k registraci, popřípadě ode dne odstranění jejich vad.

K odstavci 2

Dané ustanovení je obdobou § 129 odst. 1 části věty za středníkem daňového řádu. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o paralelu s rozhodnutím o registraci, umožňuje se i v případě podle odstavce 1 prodloužit lhůtu správce daně pro prověření údajů souvisejících s registrací osoby povinné k dani z titulu překročení částky 2 mil. Kč.

K odstavci 3

Nestala-li se osoba podle odstavce 1 plátcem dříve, správce daně vydá kladné rozhodnutí o registraci se vznikem plátcovství od 1. ledna následujícího kalendářního roku v průběhu prosince kalendářního roku, ve kterém obrat dané osoby překročil 2 mil. Kč. Tato úprava je lex specialis vůči ustanovení § 129 odst. 1 daňového řádu, který stanovuje lhůtu pro vydání rozhodnutí o registraci.

K odstavci 4

Odstavec 4 směřuje na situace, kdy po vydání rozhodnutí o registraci z titulu překročení 2 mil. Kč se daná osoba stala plátcem z jiného titulu k dřívějšímu dni. Pokud již bylo vydáno rozhodnutí o registraci, dojde k nahrazení původního rozhodnutí rozhodnutím novým. Těchto situací by nemělo nastávat mnoho vzhledem k úpravě v odstavci 1 a 3, avšak nelze takové situace vyloučit.
K bodu 329 (§ 98a)

V rámci celé Evropské unie, a tudíž i v tuzemsku, dochází v posledních letech k signifikantnímu nárůstu počtu osob povinných k dani, které v tuzemsku nemají ani sídlo ani provozovnu (tzv. neusazených osob) a které se v tuzemsku registrují k dani z přidané hodnoty.

Z dat za rok 2022 dále vyplývá, že z celkového počtu neusazených osob bylo obecně okolo 40 % z jiných členských států a zbývajících 60 % je usazených mimo Evropskou unii. Ke konci roku 2022 z celkového počtu 28 500 neusazených osob přesahoval počet neusazených osob z třetích zemí přes 17 000. Z tohoto počtu neusazených osob bylo jen z Číny přes 11 000 subjektů. Spolupráce s těmito daňovými subjekty je obtížná, často jde o subjekty, které po zahájení řízení se správcem daně přestávají komunikovat a následně své daňové povinnosti neplní, a neexistují právní nástroje, které by danou situaci účinně řešily.
V zákoně o dani z přidané hodnoty se navrhuje doplnit nové ustanovení § 98a, na základě kterého je uložena zahraniční osobě povinnost mít zmocněnce pro doručování (jedná se o implementaci článku 273 směrnice o dani z přidané hodnoty). Cílem zavedení institutu zmocněnce pro doručování je přimět zahraniční subjekty, aby měly povinnost určit si zmocněnce pro doručování, který bude komunikovat se správcem daně. V souvislosti s tímto pak vytvoření nového (nových) ustanovení, ve kterých bude identifikován zmocněnec pro doručování a stanoveny jeho povinnosti. Současně je zapotřebí stanovit další povinnosti osoby neusazené v tuzemsku, resp. zahraniční osoby, kterou se rozumí osoba, která nemá na území Evropské unie sídlo ani místo pobytu.
K odstavci 1
Nejpozději ke dni, kterým uplyne lhůta pro podání přihlášky k registraci zahraniční osoby, která se stala plátcem nebo identifikovanou osobou ze zákona, má zahraniční osoba povinnost stanovit svého zmocněnce pro doručování. To neplatí, pokud má zahraniční osoba sama zpřístupněna datovou schránku. Tohoto zmocněnce si může zvolit kdykoli dřív. Zároveň je možné obecného zmocněnce, kterého má ustanoveného na úkony, do kterých spadá i doručování písemnosti v oblasti DPH (tedy zmocněnce obecného pro všechny daně, nebo zmocněnce jen pro oblast DPH), považovat za zmocněnce pro doručování podle tohoto ustanovení. Není tedy nutné v takovém případě mít ještě zvoleného zmocněnce pro doručování podle tohoto ustanovení (zde je třeba posuzovat úpravu materiálně, nikoli formálně). Pokud bude mít univerzální plnou moc, pak je to pro správce daně dostačující. Pokud není v přihlášce k registraci ustanoven zástupce a nedošlo-li k tomu ani dříve, správce daně vyzve subjekt k jeho ustanovení.

Zmocněncem pro doručování může být pouze osoba, která má zpřístupněnu datovou schránku, která se zřizuje ze zákona.
Obdobně jak je uvedeno v ustanovení § 96 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, pokud není v přihlášce k registraci uveden zmocněnec pro doručování, není to v případě povinné registrace plátce nebo identifikované osoby důvodem pro zamítnutí registrace, není to blokací pro proběhnutí registračního řízení. V případě dobrovolné registrace to neplatí.
K odstavci 2

Jedna zahraniční osoba může mít na doručování pouze jednu osobu/jednoho zmocněnce pro doručování, resp. nesmí docházet k tomu, že by si jednoho zástupce určila na doručení výzvy k odstranění vad, jiného na zaslání platebního výměru k pokutám apod. Zmocněnec přebírá veškerá práva a povinnosti týkající se doručování v oblasti daně z přidané hodnoty (tj. zákona o dani z přidané hodnoty a daňového řádu) v tuzemsku za zastupovanou osobu.

K odstavci 3

Pokud dojde k zániku zmocnění zmocněnce pro doručování, ať už ze strany zastupovaného (zahraniční osoby), nebo ze strany zmocněnce pro doručování, nebo pokud dojde ke zrušení datové schránky zahraniční osoby, která je plátcem nebo identifikovanou osobou, vznikne zahraniční osobě povinnost si zvolit a oznámit správci daně zmocněnce pro doručování do 30 dnů od nastalých skutečností.
K odstavci 4

Pokud zahraniční osoba, která se již stala plátcem nebo identifikovanou osobou (tím je vyloučeno zamítavé rozhodnutí o registraci), nesplnila svou zákonnou povinnost zvolit si zmocněnce pro doručování nebo si zvolila zmocněnce pro doručování po stanovené lhůtě, vzniká jí povinnost uhradit pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den, který následuje (i) po dni oznámení rozhodnutí o registraci v případě nesplnění povinnosti zvolit a oznámit zmocněnce pro doručování (viz odstavec 1), kdy není splněna povinnost zvolit si zmocněnce podle odstavce 1, nebo (ii) po uplynutí lhůty 30 dnů pro stanovení si a oznámení nového zástupce pro doručování v případě zániku zmocnění nebo zrušení datové schránky zahraniční osoby (odstavec 3).
K odstavci 5

V případě, že zahraniční osoba nesplnila povinnost podat včas přihlášku k registraci a bylo již rozhodnuto o její registraci, vzniká plátci nebo identifikované osobě, kteří nesplnili povinnost zvolit si zmocněnce pro doručování, povinnost uhradit pokutu podle odstavce 4 písm. a) za každý den od desátého dne následujícího po dni vydání rozhodnutí o jejich registraci, kdy není splněna povinnost zvolit si zmocněnce podle odstavce 1.

K odstavci 6

V souladu s tímto ustanovením a běžnou praxí v oblasti pokut správce daně rozhodne o povinnosti uhradit pokutu platebním výměrem. Pokud stále trvají podmínky pro vznik pokuty, může správce daně rozhodnout o povinnosti uhradit dosud vzniklou část pokuty platebním výměrem. Aby tato pokuta měla svůj odstrašující a motivační význam, není možné nechat vznik pokuty až na okamžik splnění povinnost zvolit si zástupce pro doručování, nebo ukončení působení v systému daně z přidané hodnoty (zrušení registrace), ale je zapotřebí, pokud porušení povinnosti zvolit si zástupce pro doručování již nějakou dobu trvá, „zesplatnit“ část pokuty. Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne oznámení platebního výměru týkajícího se části pokuty, nebo pokuty celé/zbývající.

K bodu 330 (§ 98b)

V souvislosti se zavedením zmocněnce pro doručování pro zahraniční osobu, která je plátcem nebo identifikovanou osobou, se do zákona doplňuje ustanovení, které řeší případy, kdy zahraniční osoba nemá zpřístupněnu datovou schránku ani nemá zvoleného zmocněnce pro doručování, který má zpřístupněnu datovou schránku.

K odstavci 1

V tomto případě může správce daně namísto jiných způsobů doručování doručovat této zahraniční osobě písemnosti na adresu elektronické pošty uvedenou v daňovém přiznání v případě vracení daně nebo přihlášce k registraci. V daném případě se písemnost považuje za doručenou desátým dnem následujícím po dni, ve kterém byla datová zpráva odeslána.

K odstavci 2

Správce daně může vhodným způsobem vyrozumět zahraniční osobu a zahraniční osobě doručit namísto jiných způsobů doručování písemnost veřejnou vyhláškou v případě, že tato zahraniční osoba nemá zpřístupněnu datovou schránku, nemá zmocněnce pro doručování, který má zpřístupněnu datovou schránku, ani neuvedla adresu elektronické pošty v daňovém přiznání v případě vracení daně nebo v přihlášce k registraci. V tomto případě veřejnou vyhlášku správce daně vyvěsí na své úřední desce a zároveň ji zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.
K bodu 331 (§ 99a)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s přejmenování pojmu „obrat“ na pojem „obrat v tuzemsku“.

K bodu 332 (§ 99a odst. 5 úvodní část ustanovení)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s přejmenování pojmu „obrat“ na pojem „obrat v tuzemsku“.

K bodu 333 (§ 99a odst. 5 písm. a))

Cílem navrhované úpravy je rozšířit toto ustanovení i pro jiné právnické osoby, než obchodní korporace a upřesnění, že se jedná o obrat v tuzemsku. A dále, že se jedná o legislativně technickou změnu související s přejmenování pojmu „obrat“ na pojem „obrat v tuzemsku“.

K bodu 334 (§ 99a odst. 5 písm. b) úvodní části ustanovení)

Cílem navrhované úpravy je rozšířit toto ustanovení i pro jiné právnické osoby než obchodní korporace.

K bodu 335 (§ 99a odst. 5 písm. b) bod 1)

Cílem navrhované úpravy je rozšířit toto ustanovení i pro jiné právnické osoby než obchodní korporace.

K bodu 336 (§ 99a odst. 5 písm. b) bod 2)

Cílem navrhované úpravy je rozšířit toto ustanovení i pro jiné právnické osoby než obchodní korporace a upřesnění, že se jedná o obrat v tuzemsku. Dále se jedná o legislativně technickou změnu související s přejmenování pojmu „obrat“ na pojem „obrat v tuzemsku“.
K bodu 337 (§ 99 odst. 5 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou změnu související s přejmenování pojmu „obrat“ na pojem „obrat v tuzemsku“.
K bodu 338 (§ 100 odst. 3)

V ustanovení § 100 zákona o dani z přidané hodnoty jsou uvedeny zásady vedení evidence pro účely daně z přidané hodnoty. Plátce je povinen vést evidenci o přijatých plněních, u kterých si uplatňuje nárok na odpočet daně. Obchodním majetkem (viz definice obchodního majetku v ustanovení § 4 odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty) je majetek, který slouží nebo je určený k uskutečňování ekonomických činností a který plátce do množiny svého obchodního majetku na základě své vůle zařadí. Plátci, kteří vedou účetnictví, mohou tuto evidenci vést v rámci svého účetnictví, což odpovídá běžné praxi většiny plátců, nebo samostatně mimo své účetnictví. Jak již bylo uvedeno výše, aby byla jakákoli věc zahrnuta do obchodního majetku plátce, musejí být splněny dvě podmínky: kromě použití k ekonomické činnosti musí ještě sám plátce rozhodnout, zda ji do obchodního majetku zařadí či nikoli. Plátce je oprávněn určit, zda majetkové hodnoty zařadí do svého obchodního majetku a popřípadě, v jaké výši (např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-291/92 Armbrecht). Nicméně v současné době chybí způsob určení majetkových hodnot za obchodní majetek.
Navrhovaná textace alespoň částečně zpřesňuje povinnost pro plátce vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty nezbytné údaje o obchodním majetku. Jedná se alespoň o údaje týkající se označení obchodního majetku (název a popis), den, kdy se majetková hodnota stala obchodním majetkem, a v jakém rozsahu. V souvislosti s tímto se jedná zejména o vymezení obchodního majetku tak, aby se tam promítla zásada vyplývající z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (viz výše), že osoba povinná k dani je oprávněna určit, zda, popř. v jaké části, majetkové hodnoty zařadí do svého obchodního majetku. Tím, že si sama osoba povinná k dani může určit, co je jejím obchodním majetkem, jsou také pokryty případy, kdy využije majetkové hodnoty pro uskutečňování svých ekonomických činností s určitým časovým odstupem. Dále je běžné vedení evidence obchodního majetku např. alespoň v členění na dlouhodobý majetek, který je pro účely zákona o dani z přidané hodnoty vymezen v § 4 odst. 4 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty a ostatní majetek, pořízení obchodního majetku, jeho přemístění, vyřazení, prodej, škody, odcizení apod.
K bodu 339 (§ 100 odst. 5)

V tomto ustanovení se plátci nebo identifikované osobě ukládá povinnost zajistit, aby údaje podle odstavců 1 až 3 za zdaňovací období byly řádně v evidenci zaznamenány nejpozději ve lhůtě pro podání daňového přiznání za toto zdaňovací období.

K bodu 340 (§ 101a odst. 1 písm. b))

Vzhledem ke skutečnosti, že zákon o dani z přidané hodnoty žádné další hlášení, kromě kontrolního a souhrnného, na které by byla vztažena povinnost povinné elektronizace a která by neměla svoji vlastní úpravu, neobsahuje, zakotvují se zde pouze tyto dvě hlášení. Tato úprava neznamená věcnou změnu.

K bodu 341 (§ 101a odst. 3)

Navrhovaná úprava zakazuje podávat kontrolní hlášení na e-mail správce daně. Daná úprava je speciálně zavedena pro kontrolní hlášení, protože ztěžuje provedení základních kontrol, které se po podání kontrolních hlášení uskutečňují, neboť systém správce daně není nastaven na přijímání kontrolní hlášení prostřednictvím e-mailu, neboť nikdy nebylo záměrem tento kanál pro kontrolní hlášení otevírat. Rovněž se daná úprava vztahuje na daňová přiznání, která jsou potřebná pro provedení analýz dat poskytnutých v kontrolních hlášeních. V neposlední řadě se úprava vztahuje i na souhrnná hlášení, která jsme nuceni vykazovat vůči Evropské unii v krátkých lhůtách po jejich obdržení, a proto je nutné stanovit jednotný kanál podání.

K bodu 342 (§ 101a odst. 4)

Ustanovení o neúčinnosti podání není v zákoně o dani z přidané hodnoty nové. Pouze se zpřesňuje jeho textace, která se vztáhne rovněž i na podání prostřednictvím e-mailu.

K bodu 343 (§ 101g odst. 1)

Jedná se pouze o formulační zpřesnění legislativního textu, aby bylo zřejmé, že sdělení je nutné učinit prostřednictvím podání kontrolního hlášení.

K bodu 344 (§ 101g odst. 4)

Jedná se pouze o formulační změnu související s úpravou dalších ustanovení v této oblasti.

K bodu 345 (§ 101h odst. 1 písm. d))

Navrhovaná úprava přináší jasnější zakotvení stávající praxe, kdy pokutu podle tohoto ustanovení lze uložit ve všech situacích nepodání kontrolního hlášení v náhradní lhůtě, tedy i v situaci, kdy je povinnost podat kontrolní hlášení stanovena poprvé až v náhradní lhůtě a ta je nesplněna (§ 101g odst. 1).

K bodu 346 (§ 102 odst. 3 písm. a))

Z důvodu právní jistoty se upřesňuje, že identifikovaná osoba je povinna vykázat plnění, resp. předmětné služby dle § 102 odst. 3 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty v souhrnném hlášení již ke dni přijetí zálohy za dané plnění, tedy ke dni přijetí úplaty, jestliže tato předchází poskytnutí služby. Tato záloha se v souhrnném hlášení objeví pouze tehdy, pokud je tato služba ke dni přijetí této zálohy známa dostatečně určitě (jedná se o pravidlo aplikované rovněž v ustanovení § 24a odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty). Jedná se o obdobné nastavení povinností, jako má plátce (§ 102 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty).

K bodu 347 (§ 104 odst. 4)

Úrok, který vzniká podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, je svou podstatou zvláštním úrokem z prodlení. Z této skutečnosti vyplývají všechny navržené změny textu ustanovení § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, které mají za cíl upravit dosavadní právní úpravu tak, aby neobsahovala bezdůvodná zvláštní pravidla vůči obecné úpravě úroku z prodlení, která je uvedena v § 251a, § 251ba § 252 daňového řádu. Navržené úpravy textu v první větě § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty jsou pouze legislativně technického charakteru, kdy je pojmosloví dáváno do souladu s pojmoslovím uvedeným v již jmenovaných ustanoveních daňového řádu.

Navržené zrušení věty druhé § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty pak odstraňuje nadbytečná ustanovení, která představovala speciální právní úpravu vůči obecné úpravě úroku z prodlení obsažené v daňovém řádu. Pro stanovení úroku z prodlení podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, stejně tak jako pro jeho splatnost, již nebude vymezena zvláštní právní úprava. Způsob oznámení výše úroku z prodlení podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty daňovému subjektu bude shodný jako oznámení úroku z prodlení konstruovaného § 252 daňového řádu. O výši úroku bude daňový subjekt správcem daně v souladu s ustanovením § 251a odst. 3 daňového řádu vyrozuměn poté, co dojde k předepsání tohoto úroku do evidence daní. Úhrada úroku z prodlení podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty se nově bude řídit § 251b odst. 2 daňového řádu, který stanoví povinnost daňovému subjektu uhradit tento úrok, pokud tato povinnost vznikne. Limit, do kterého nevzniká povinnost uhradit úrok z prodlení podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, bude nově stanoven v odstavci 8 § 104 zákona o dani z přidané hodnoty, a bude se jednat o částku 1 000 Kč. Tato částka je shodná s částkou, která je podle ustanovení § 251a odst. 2 daňového řádu obecně určena pro vznik povinnosti uhradit úrok.

Navržená změna ustanovení § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty by měla v praxi sjednotit povinnost úhrady tohoto úroku a způsob vyrozumění daňového subjektu o výši tohoto úroku s postupy užívanými pro obecný úrok z prodlení podle § 252 daňovému řádu. Sjednocení těchto postupů by mělo zjednodušit správu daní, a to jak na straně správce daně, tak i na straně daňových subjektů.

K bodu 348 (§ 104 odst. 6)

Úrok, který vzniká podle § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, je svou podstatou zvláštním úrokem z prodlení. Z této skutečnosti vyplývají všechny navržené změny textu ustanovení § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, které mají za cíl upravit dosavadní právní úpravu tak, aby neobsahovala bezdůvodná zvláštní pravidla vůči obecné úpravě úroku z prodlení, která je uvedena v § 251a, § 251b a § 252 daňového řádu. Navržené úpravy textu v první větě § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty jsou pouze legislativně technického charakteru, kdy je pojmosloví dáváno do souladu s pojmoslovím uvedeným v již jmenovaných ustanoveních daňového řádu.

Navržené zrušení věty druhé § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty pak odstraňuje nadbytečná ustanovení, která představovala speciální právní úpravu vůči obecné úpravě úroku z prodlení obsažené v daňovém řádu. Pro stanovení úroku z prodlení podle § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, stejně tak jako pro jeho splatnost, již nebude vymezena zvláštní právní úprava. Způsob oznámení výše úroku z prodlení podle § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty daňovému subjektu bude shodný jako oznámení úroku z prodlení konstruovaného § 252 daňového řádu. O výši úroku bude daňový subjekt správcem daně v souladu s ustanovením § 251a odst. 3 daňového řádu vyrozuměn poté, co dojde k předepsání tohoto úroku do evidence daní. Úhrada úroku z prodlení podle § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty se nově bude řídit § 251b odst. 2 daňového řádu, který stanoví povinnost daňovému subjektu uhradit tento úrok, pokud tato povinnost vznikne. Limit, do kterého nevzniká povinnost uhradit úrok z prodlení podle § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, bude nově stanoven v odstavci 8 § 104 zákona o dani z přidané hodnoty, a bude se jednat o částku 1 000 Kč. Tato částka je shodná s částkou, která je podle ustanovení § 251a odst. 2 daňového řádu obecně určena pro vznik povinnosti uhradit úrok.

Navržená změna ustanovení § 104 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty by měla v praxi sjednotit povinnost úhrady tohoto úroku a způsob vyrozumění daňového subjektu o výši tohoto úroku s postupy užívanými pro obecný úrok z prodlení podle § 252 daňovému řádu. Sjednocení těchto postupů by mělo zjednodušit správu daní, a to jak na straně správce daně, tak i na straně daňových subjektů.

K bodu 349 (§ 104 odst. 8)

Podle ustanovení § 251a odst. 2 daňového řádu se obecně v daňové oblasti nepředepíše úrok a nevzniká povinnost jej uhradit, pokud nepřesáhne v úhrnu u jednoho druhu daně u jednoho správce daně za jedno zdaňovací období částku 1 000 Kč. U jednorázových daní se úrok nepředepíše a nevzniká povinnost jej uhradit, pokud je jeho výše vyšší než 1 000 Kč za jeden kalendářní rok. Obecná právní úprava působí v případě vzniku úroku z prodlení podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty v praxi aplikační problémy, jelikož tento úrok není s ohledem na období, za které vzniká, jednoznačně přímo přiřaditelný k jednomu zdaňovacímu období.
Úrok z prodlení podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty je jednorázovým úrokem za dobu, která začíná ode dne uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání za dřívější zdaňovací období, do kterého plátce uvedl skutečnosti rozhodné pro stanovení daně za dřívější zdaňovací období, než do kterého náležely, a snížil tím v tomto dřívějším zdaňovacím období daň, a končí posledním dnem lhůty pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, do kterého tyto skutečnosti náležely. V zásadě je tak úročené období vymezeno 25. dnem měsíce následujícího po konci zdaňovacího období, ke kterému byly chybně vykázány skutečnosti, které se k tomuto zdaňovacímu období nevztahovaly, a 25. dnem měsíce následujícího po konci zdaňovacího období, do kterého tyto skutečnosti náležely. Úročené období se tak nevztahuje přímo k jednomu konkrétnímu zdaňovacímu období. V praxi pak není jednoznačně vykládáno, jak v případě úroku podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty počítat limit 1 000 Kč, se kterým se váže předepsání tohoto úroku a povinnost jej uhradit.

Nově navržené ustanovení § 104 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty má odstranit výše popsaný deficit současné právní úpravy tím, že jednoznačně určí, že úrok z prodlení podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty správce daně nepředepíše a povinnost úhrady tohoto úroku nevznikne, pokud výše tohoto úroku nepřesáhne částku 1 000 Kč. Správce daně tak bude limitní částku testovat vždy v okamžiku, kdy úrok z prodlení podle § 104 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty vznikne. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení tento úrok předepíše až po překročení částky 1 000 Kč.

K bodu 350 (§ 104 odst. 9)

Jedná se o legislativně technickou úpravu v souvislosti s vložením nového odstavce 8 do tohoto ustanovení a tím pádem přečíslování odstavců.

K bodu 351 (§ 104 odst. 10)

Jedná se o legislativně technickou úpravu v souvislosti s vložením nového odstavce 8 do tohoto ustanovení a tím pádem přečíslování odstavců.

K bodu 352 (§ 106)

V souvislosti s úpravami týkajícími se režimu pro malé podniky v tuzemsku dochází i k revizi ustanovení o zrušení registrace plátce. V návaznosti na to dochází ke vložení všech titulů pro zrušení registrace, ať už z moci úřední, tak na žádost do jednoho ustanovení. Dochází tak k revizi stávajících ustanovení § 106 a 106b a sloučení úpravy zrušení registrace z moci úřední i na žádost do nového § 106.

K odstavci 1
V odstavci 1 je obsaženo zrušení registrace jak z moci úřední, tak na žádost plátce v případě, že plátce přestal uskutečňovat ekonomickou činnost v tuzemsku, tak v případě, že má správce daně za to, že ekonomickou činnost v tuzemsku ukončil. Jedná se o stávající ustanovení § 106 odst. 1 písm. a) a § 106b odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty. Vzhledem  k doplnění, že se musí jednat o ekonomickou činnost v tuzemsku, není pro zrušení z tohoto důvodu klíčové, zda plátce uskutečňuje ekonomickou činnost v jiném členském státě.

K odstavci 2
Odstavec 2 navazuje na odstavec 1 a zavádí vyvratitelnou právní domněnku, že správce daně může mít za to, že plátce ekonomickou činnost neuskutečňuje v případě, že za kalendářní rok nevykázal žádné plnění, které spadá do jeho obratu v tuzemsku. Vzhledem k tomu, že poslední daňové přiznání za poslední zdaňovací období kalendářní roku se podává do 25. ledna, tak se správci daně stanovuje povinnost zrušit registraci takového plátce do konce března daného kalendářního roku. Jedná se však o vyvratitelnou domněnku, tudíž plátce bude mít možnost prokázat, že sice nevykázal žádné plnění, avšak ekonomickou činnost uskutečňuje, resp. že přijímá plnění, která použije k uskutečnění ekonomické činnosti.

K odstavci 3
Odstavec 3 obsahuje tituly pro zrušení registrace plátce z moci úřední.

Do písmene a) se přebírá ustanovení obsažené v § 106 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Pro plátce se sídlem v tuzemsku ke změně nedochází. Ke změnám v bodech 1 a 2 dochází z důvodu, že k plátci se sídlem v jiném členském státě, který byl předtím, než se stal plátcem, v režimu pro malé podniky v tuzemsku, je třeba přistupovat stejně jako k plátci se sídlem v tuzemsku, který se stal plátcem z titulu překročení 2 mil. Kč. To znamená, že i u něj je třeba zkoumat, zda za předchozí kalendářní rok jeho obrat v tuzemsku nepřekročil částku 2 mil. Kč. Na rozdíl od nich u osob povinných k dani se sídlem v jiném členském státě, které se staly plátcem podle § 6c, není zapotřebí obrat v tuzemsku zkoumat, a proto se bude posuzovat pouze období 3 bezprostředně po sobě jdoucích kalendářních měsíců, za které nesmělo dojít k uskutečnění zdanitelného plnění.

Do písmene b) byla převzata úprava § 106 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, která bude nově využitelná pouze na plátce, kteří se stali plátci podle § 6c, tedy osoby povinné k dani se sídlem v jiném členském státě, které nevyužívali přeshraniční režim pro malé podniky) s tím, že došlo ke zkrácení období, za které se posuzuje, zda (ne)došlo v tuzemsku k uskutečnění zdanitelného plnění a plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně.
Písmeno c) nově umožňuje správci daně zrušit registraci plátce, který je osobou neusazenou v tuzemsku, pokud za 3 poslední měsíce uskutečňuje pouze vybraná plnění v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa, a pokud mu zároveň nevznikla povinnost přiznat daň podle § 108 odst. 2 nebo 3 zákona o dani z přidané hodnoty. 

V posledním písmeni d) se zakotvuje titul pro zrušení registrace z moci úřední v případě plátce se sídlem v tuzemsku, pokud byl alespoň 1 kalendářní rok plátce a pokud uskutečnil za předchozí kalendářní rok a v příslušném kalendářním roce (z povahy věci se nejedná o celý kalendářní rok, ale pouze část, která dosud uběhla, proto se zákonná textace liší) pouze plnění, u kterých neměl nárok na odpočet daně. Toto ustanovení se však nepoužije v případě, že se jedná o skupinu, která má specifickou úpravu v § 106e zákona o dani z přidané hodnoty.
K odstavci 4
Odstavec 4 obsahuje tituly pro zrušení registrace plátce na žádost plátce. Podle písmene a) může o zrušení registrace požádat plátce se sídlem v tuzemsku, který je plátcem minimální jeden kalendářní rok a (i) jeho obrat v tuzemsku za předchozí (celý kalendářní rok) ani v příslušném kalendářním roce (z povahy věci se nejedná o celý kalendářní rok, ale pouze část, která dosud uběhla, proto se zákonná textace liší)), nepřesáhl částku 2 000 000 Kč, nebo (ii) uskutečnil za předchozí kalendářní rok a v příslušném kalendářním roce pouze plnění, u kterých by neměl nárok na odpočet daně, pokud by byl plátcem (osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně nebo plnění s místem plnění mimo tuzemsko). Tento titul pro zrušení nemůže využít skupina, která má svoji specifickou úpravu v § 106e.

Podle písmene b) může o zrušení registrace požádat plátce, který (i) se stal plátcem podle § 6c (z povahy věci se jedná o osobu, která nemá v tuzemsku sídlo) a (ii) pokud za poslední dva kalendářní měsíce v tuzemsku neuskutečnil zdanitelné plnění nebo dodání zboží do jiného členského státu osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně. Za tato plnění se však nepovažují tato plnění:

· zdanitelné plnění, u kterého je povinna přiznat daň osoba, které je toto plnění poskytováno,

· dodání zboží, které by tento plátce mohl dodat jako prostřední osoba pro kupujícího, pokud by v tuzemsku nebyl plátcem,

· vybrané plnění, na které je použit zvláštní režim jednoho správního místa.

Tedy tato plnění nejsou podstatná pro naplnění podmínky pro zrušení registrace z tohoto titulu.

K odstavci 5

Odstavec 5 obsahuje další titul pro zrušení registrace plátce na jeho žádost. Tentokráte pro plátce, který nemá sídlo v tuzemsku a který se nestal plátcem podle § 6c, tedy typicky se stal plátcem z důvodu, že jeho obrat v tuzemsku překročil limit 2 mil. Kč, resp. 2 536 500 Kč. Podmínky pro zrušení podle tohoto ustanovení jsou, že (i) uplynul jeden kalendářní rok od okamžiku, kdy se stal plátcem a (ii) za 2 bezprostředně předcházející po sobě jdoucí kalendářní měsíce v tuzemsku neuskutečnil zdanitelné plnění nebo dodání zboží do jiného členského státu osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně. Za tato plnění se však nepovažují tato plnění:

· zdanitelné plnění, u kterého je povinna přiznat daň osoba, které je toto plnění poskytováno,

· dodání zboží, které by tento plátce mohl dodat jako prostřední osoba pro kupujícího, pokud by v tuzemsku nebyl plátcem,

· vybrané plnění, na které je použit zvláštní režim jednoho správního místa.

Tedy tato plnění nejsou podstatná pro naplnění podmínky pro zrušení registrace z tohoto titulu.

Jedná se o převzaté a upravené znění § 106b odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty.

K odstavci 6

Úprava obsažená v odstavci 6 se týká zrušení registrace plátce, který se stal plátcem dobrovolně, na základě jeho žádosti (§ 6f). Podmínkami pro zrušení tohoto plátce jsou (i) uplynutí minimálně 6 měsíců a maximálně 12 měsíců ode dne, kdy se stal plátcem, a (ii) jeho obrat v tuzemsku za předchozí kalendářní rok nepřesáhl částku 2 000 000 Kč, ale pouze pokud se jedná o tuzemského plátce, nebo plátce se sídlem v jiném členském státě, který byl před vznikem plátcovství osobou registrovanou do režimu pro malé podniky v tuzemsku.

K odstavcům 7 až 9

Úprava obsažená v odstavcích 7 až 9 pouze přebírá stávající znění ustanovení § 106 odst. 4 až 6 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 353 (§ 106a odst. 1)

Pokud plátce poruší závažným způsobem své povinnosti vztahující se ke správě daně a jde o plátce z titulu překročení obratu („nadlimitního“), správce daně rozhodne, že je nespolehlivým plátcem.  Pokud plátce poruší závažným způsobem své povinnosti vztahující se ke správě daně a jde o dobrovolného plátce („podlimitního“), správce daně vždy zruší registraci z moci úřední (v tomto případě je zrušen výběr správce daně jej označit za nespolehlivého plátce nebo mu zrušit registraci, resp. stávající praxe, podle které je u dobrovolného plátce nejprve rozhodnuto o jeho nespolehlivosti a následně, pokud nadále porušuje své povinnosti vztahující se ke správě daně, je mu zrušena registrace).

K bodu 354 (§ 106a odst. 4)

Pokud přistoupí nespolehlivý plátce nebo nespolehlivá osoba do skupiny, stane se skupina nespolehlivým plátcem. V souvislosti se zavedením nového ustanovení § 95b do zákona o dani z přidané hodnoty, je doplněna i situace, kdy přestoupí člen skupiny, která je nespolehlivým plátcem, do jiné/nové skupiny, tak se tato dnem přistoupení nebo přestoupení těchto osob, stává nespolehlivým plátcem.
K bodu 355 (§ 106a odst. 5)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s úpravou ustanovení § 5a odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy doplněním zrušení členství člena skupiny.

K bodu 356 (§ 106aa odst. 4)

Do stávající právní úpravy se doplňuje pravidlo, podle kterého dojde-li ke zrušení registrace plátce z moci úřední z důvodu, že závažným způsobem porušil své povinnosti vztahující se ke správě daně, stává se tato osoba nespolehlivou osobou okamžikem, kdy přestane být plátcem. Jde tak o „podlimitního“ plátce, který se automaticky stane nespolehlivou osobou, je-li jeho registrace zrušena z důvodů, které by podle dosavadní právní úpravy vedly k rozhodnutí o nespolehlivém plátci.

K bodu 357 (§ 106aaa)

K odstavci 1

Navrhuje se doplnit nové ustanovení, které řeší situaci, kdy v průběhu řízení o nespolehlivosti dojde buď k registraci za plátce, nebo ke zrušení registrace plátce. Jinými slovy probíhají současně dvě řízení, a to řízení o nespolehlivosti a registraci za plátce (písmeno a)) nebo řízení o nespolehlivosti a zrušení registrace plátce (písmeno b)), kdy se řízení o nespolehlivosti dokončí s tím, že správce daně rozhodne, že osoba, o jejíž nespolehlivosti se řízení vede, se stane nespolehlivým plátcem (písmeno a)), resp. nespolehlivou osobou (písmeno b)) za splnění daných podmínek. Výchozím je původní status dané osoby.
K písmeni a)

Jestliže dojde v průběhu řízení o nespolehlivosti k registraci za plátce u osoby, o jejíž nespolehlivosti se řízení vede, řízení o nespolehlivosti se dokončí s tím, že správce daně rozhodne, že tato osoba je nespolehlivým plátcem při splnění podmínek pro rozhodnutí o nespolehlivé osobě (tj. původní status = nespolehlivá osoba; NO => NP).

K písmeni b)

Jestliže dojde v průběhu řízení o nespolehlivosti ke zrušení registrace plátce u osoby, o jejíž nespolehlivosti se řízení vede, řízení o nespolehlivosti se dokončí s tím, že správce daně rozhodne, že tato osoba je nespolehlivou osobou při splnění podmínek pro rozhodnutí o nespolehlivém plátci (tj. původní status = nespolehlivý plátce; NP => NO).

K odstavci 2

Pravidlo zakotvené v předchozím odstavci se navrhuje uplatňovat i pro skupiny. Vzhledem k tomu, že je zde však pluralita osob (více osob, které jsou členy skupiny a skupina) a zároveň dva typy registračních řízení (tedy registrace nebo zrušení skupiny jako takové a k tomu řízení týkající se přistoupení nebo vystoupení člena nebo členů skupiny), výslovně se do textu zákona pro právní jistotu doplňuje, kterých řízení se pravidlo o dokončení řízení týká - všech vyjmenovaných. Též se výslovně stanoví, na které subjekty nespolehlivost „přejde“, tedy které subjekty budou daným řízení prohlášeny za nespolehlivé – v případě registrace a přistoupení člena do skupiny to bude skupina, v případě rušení registrace skupiny to budou plátci, jež jsou po jejím zrušení bývalými členy skupiny. Dále bude nespolehlivost prohlášena i o osobě, jejíž členství ve skupině zaniklo, ale v době porušování povinností, na jejichž základě bylo řízení o nespolehlivosti vedeno, byla jejím členem.

K bodu 358 (§ 106ab odstavec 1 úvodní část ustanovení)

Z důvodu právní jistoty se doplňuje, že uplynutí jednoho roku se počítá od „nejnovější události“, tj. od nabytí právní moci posledního z rozhodnutí v tomto ustanovení uvedených.

K bodu 359 (§ 106ab odst. 1 písm. d))

V souvislosti s úpravami v předchozích ustanoveních se doplňuje nové písmeno d), kdy se jedná o rozhodnutí, kterým správce daně z moci úřední zrušil registraci plátce daně z důvodu, že závažným způsobem porušil své povinnosti vztahující se ke správě daně.

K bodu 360 (§ 106b a § 106d)

Ke zrušení těchto ustanovení dochází z důvodu sjednocení dané úpravy v § 107b zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 361 (nadpis § 106f)

Dochází k legislativně technické úpravě nadpisu § 106f spočívající v doplnění chybějícího důvodu ukončení členství osoby ve skupině, kterým je kromě zániku členství ve skupině také zrušení členství ve skupině.

K bodu 362 (§ 106f odst. 2)

Jedná se o doplnění trvání členství ve skupině, tedy o úpravu, kdy žádost o vystoupení člena ze skupiny, který přistoupil do skupiny dle § 95a odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, může skupina podat, pokud ke dni zrušení jeho členství bude členem skupiny alespoň 1 rok. 

K bodu 363 (§ 106f odst. 4)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s úpravou ustanovení § 5a odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy doplněním zrušení členství člena skupiny.

K bodu 364 (§ 106f odst. 5)

Dochází k legislativně technické úpravě spočívající v doplnění chybějícího důvodu ukončení členství osoby ve skupině, kterým je kromě zániku členství ve skupině také zrušení členství ve skupině.

K bodu 365 (§ 106g)

Jedná se o úpravu související s přeshraničním režimem pro malé podniky. Pokud požádá plátce z jiného členského státu o registraci do režimu pro malé podniky v tuzemsku, splní podmínky a bude zaregistrován do tohoto režimu, přestane být dnem předcházejícím této registraci v tuzemsku plátcem.

Dojde-li k tomuto zániku, správce daně v tuzemsku tuto osobu o této skutečnosti vhodným způsobem vyrozumí.

Dojde-li k zániku plátcovství, má daná osoba povinnost stejné povinnosti jako v případě zrušení registrace (zejména povinnost upravit odpočet daně podle § 79a a násl. zákona o dani z přidané hodnoty).

K bodu 366 (§ 107 odst. 4)

Jedná se o doplnění obdobné úpravy jako pro plátce v ustanovení § 106 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, kdy správce daně zruší registraci plátce ke dni předcházejícímu dni vzniku jeho členství ve skupině. Tato úprava pro identifikovanou osobu chyběla.

K bodu 367 (§ 107a odst. 2 až 4)

Jedná se o zrušení úpravy, která je převzata do společného ustanovení § 107b.
K bodu 368 (§ 107b)

Vzhledem k revizi ustanovení o zrušení registrace plátce a zrušení ustanovení § 106b, resp. jeho převzetí do ustanovení § 106 došlo ke sloučení ustanovení § 106d a § 107a odst. 2 až 4 do tohoto ustanovení s tím, že k žádné věcné změně nedochází.

K bodu 369 (§ 108 odst. 4 písm. c) a odst. 5 písm. a))

Jedná se pouze o legislativně technickou změnu, která lépe vyjadřuje aplikaci daného ustanovení, a to tak, že nemusí nastat obě situace podle § 23 odst. 1 písm. a) a § 23 odst. 4 zároveň, ale postačí pouze jedna z nich pro vznik povinnosti daň přiznat. Jiný výklad by už i podle současného znění nebyl logický.

K bodu 370 (§ 108 odst. 4 písm. f))
Jedná se o legislativně technickou změnu v souvislosti s novou úpravou § 19 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy přeznačením paragrafu a odstavců.
K bodu 371 (§ 108 odst. 7)

Navrhuje se zpřesnit dané ustanovení tak, aby z něj bylo zřejmé, jakých případů se týká (aby byly vyloučeny pochybnosti, zda se nemá aplikovat například i v případě, že prodej obchodního majetku jinou osobou se uskutečňuje na základě soukromoprávních ujednání). Dochází tedy ke sjednocení použité terminologie s § 28 odst. 5 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty, ve kterých je pro účely daně z přidané hodnoty vymezen nucený prodej obchodního majetku, kdy osoby určené k uskutečnění takového prodeje jsou subjekty v daném ustanovení uvedené.

Dále zůstává zachována základní konstrukce tohoto ustanovení, podle které se stanoví těmto subjektům v souvislosti s nuceným prodejem povinnosti obdobné plátci s tím, že jsou modifikovány vzhledem k jejich zvláštnímu postavení při dané transakci. Osoba určená k uskutečnění nuceného prodeje obchodního majetku plátce je povinna ve lhůtě do 15 dnů ode dne uskutečnění tohoto plnění oznámit správci daně jeho uskutečnění a výši. Též má povinnost namísto plátce daň z tohoto plnění zaplatit bezodkladně poté, co za takové plnění obdrží úplatu. Oproti stávajícímu stavu se tak upravuje dané ustanovení tak, aby lépe navazovaly lhůty týkající se jednotlivých povinností osoby určené k uskutečnění prodeje obchodního majetku plátce.
Co se pak týká samotného plátce, jehož obchodní majetek je stižen nuceným prodejem, lze uvést, že jeho povinnost podat daňové přiznání a uvést v něm předmětné zdanitelné plnění není dotčena.

K bodu 372 (§ 108a)

Původní ustanovení § 108a se zrušuje, neboť bude nově součástí § 109 zákona o dani z přidané hodnoty. Nový § 108a se doplňuje v návaznosti na změnu v ustanovení § 24a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Cílem této úpravy je stanovit povinnost uvádět v daňovém přiznání rovněž i ta plnění, u kterých nevzniká povinnost přiznat nebo zaplatit daň z přidané hodnoty, a přesto jsou osoby povinné toto plnění přiznat, například plnění s místem plnění mimo tuzemsko. Stávající ustanovení § 108 určuje povinnost uvést v daňovém přiznání pouze ty případy, kdy osobám vzniká povinnost přiznat nebo zaplatit daň z přidané hodnoty.

K bodu 373 (§ 109)

Navrhuje se nová právní úprava ručení v oblasti DPH, jejímž cílem je zohlednit recentní judikaturu NSS z let 2018 až 2021 týkající se zavinění příjemce zdanitelného plnění jako podmínky pro uplatnění ručení za nedoplatek na dani dodavatele tohoto zdanitelného plnění, a to téměř ve všech případech ručení podle zákona o dani z přidané hodnoty. Tato judikatura primárně zohledňuje starší judikaturu SDEU týkající se ručení, zejména rozsudky ve věci C-384/04 a ve věci C-499/10.
Principově však nová právní úprava plynule navazuje na dosavadní právní úpravu, když nadále obsahuje základní ustanovení, jež stanoví „klasické“ podmínky pro uplatnění ručení zahrnující zavinění příjemce zdanitelného plnění ve vztahu k úmyslnému neuhrazení daně dodavatelem tohoto plnění, které musí být prokázáno správcem daně (pomocí tzv. vědomostního testu), a následně obsahuje několik zvláštních skutkových situací, jejichž společným znakem je vyšší rizikovost, případně neobvyklost v rámci standardního obchodního styku osob povinných k dani. Při naplnění těchto rizikových skutkových okolností však již nebude docházet k uplatnění ručení vůči příjemci zdanitelného plnění bez zavinění, resp. nebude zavinění automaticky nevyvratitelně dovozováno ze skutkových okolností, jak stanovila právní úprava DPH před judikaturou NSS, ani k nynějšímu uplatnění tzv. modifikovaného vědomostního testu správcem daně (tedy prokazování zavinění správcem daně přiměřeně jako v případech podle § 109 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty) vedle prokázání naplnění těchto skutkových okolností, ale bude zavedena vyvratitelná domněnka zavinění příjemce zdanitelného plnění.
Nově tak dojde v těchto kvalifikovaných případech k rozložení důkazního břemene při prokazování vzniku odpovědnosti za ručení mezi správce daně a příjemce zdanitelného plnění. Prokazovat zavinění příjemce zdanitelného plnění nebude správce daně, který v souladu s § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu bude prokazovat pouze skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky (tedy že nastala některá ze skutkových situací rizikových nebo neobvyklých v rámci obchodního vztahu, která bude vymezena v zákoně o dani z přidané hodnoty). Pokud správce daně prokáže tyto skutečnosti, bude se mít za to, že zavinění příjemce nastalo (tedy že příjemce zdanitelného plnění věděl, nebo vědět měl a mohl, že daň z tohoto plnění nebude úmyslně zaplacena). Příjemce zdanitelného plnění však může následně v rámci řízení prokázat, že jednal nezaviněně (resp. jeho dobrou víru), a v takovém případě nebude možné ručení aplikovat.
Nově navrhovaná změna v právní úpravě ručení v oblasti DPH (zavedení vyvratitelné domněnky zavinění) vychází z právních úprav ručení v oblasti DPH jiných členských států Evropské unie. Ani v českém právním řádu se však nejedná o novinku v oblasti odpovědnosti, vyvratitelná domněnka zavinění se již dnes uplatňuje například v rámci občanskoprávní subjektivní odpovědnosti, konkrétně u odpovědnosti za škodu porušením zákonné povinnosti podle § 2911 občanského zákoníku (tzv. presumpce nedbalosti). I zde dochází k rozložení důkazního břemene ohledně zavinění mezi škůdce a poškozeného.
K odstavci 1

Jedná se o základní ustanovení týkající se ručení, které obsahuje založení odpovědnosti za ručení, a to odpovědnost subjektivní, tedy pracuje s tzv. „vědomostním testem“. Zde se bez zásadnějších změn navazuje na dosavadní právní úpravu.
Subjekt

Co se týká subjektu ručení, dochází k zachování současného stavu. Ručení bude dopadat na příjemce zdanitelného plnění, jímž se rozumí plátce, který přijme zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku uskutečněné jiným plátcem nebo poskytne úplatu na takové plnění. Výslovně bude do zákona doplněna skutečnost, že příjemcem zdanitelného plnění může být jen plátce, který jedná jako takový. Nejde o změnu dosavadního právního stavu, tato formulační změna je činěna pouze pro právní jistotu subjektů, neboť již dnes dané z právní úpravy vyplývá a ručení není aplikováno v případech, kdy příjemce v dané transakci jako plátce nevystupuje.

Chybějící daň

Podmínkou pro uplatnění ručení je skutečnost, že existuje chybějící daň, a to daň, která měla být zaplacena dodavatelem příjemce zdanitelného plnění. V případě řetězce tak lze vůči příjemci zdanitelného plnění uplatnit ručení pouze, chybí-li daň na bezprostředně předcházejícím článku řetězce. Co se dále týká chybějící daně, může stejně jako doposud ručení nastat pouze u již splatné daně, ne pouze vyměřené, a též její „neuhrazenost“ musí být nadále posuzována v kontextu judikatury (NSS 3 Afs 114/2018-87). Částka, za kterou příjemce zdanitelného plnění ručí, se rovná pouze vlastní neuhrazené dani, nezahrnuje příslušenství této daně (právo EU (C-4/20) sice uplatnit ručení i na příslušenství umožňuje, nicméně se o daném rozšíření na národní úrovni neuvažuje). Z tohoto důvodu byl nově zvolen pojem nedoplatek na dani. Pojem „nedoplatek“ totiž v sobě zahrnuje již nastalou splatnost této daně a i skutečnost, že nebyla uhrazena, a slova „na dani“ zužují částku tak, aby z textu více vyplývalo, že se neručí za příslušenství. Tento pojem je například ve stejném smyslu použit i v § 152 odst. 1 písm. a) daňového řádu.
Zavinění

Zachovává se subjektivní odpovědnost, tedy odpovědnost za zavinění, a to v jakékoliv formě – pro uplatnění ručení tedy jako doposud postačí i nedbalost nevědomá.

Zavinění je vnitřní psychický vztah osoby k určitým skutečnostem, které zakládají daný typ odpovědnosti, ať již vytvořeným touto osobou nebo objektivně existujícím bez jeho přičinění v rozhodném okamžiku (v případě ručení podle § 109 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je touto skutečností úmyslné nezaplacení daně z plnění poskytnutého příjemci zdanitelného plnění). Základní složky, které společně tvoří zavinění, jsou složka vědění a složka volní, přičemž podle jejich přítomnosti v psychické sféře dané osoby se rozlišují formy zavinění, a to úmysl (přímý a nepřímý) a nedbalost (vědomá a nevědomá). U úmyslu jsou přítomny obě tyto složky, u nedbalosti pouze složka vědomostní. V tomto ohledu opět navazuje nová právní úprava na tu dosavadní, když pro účely uplatnění ručení bude postačovat nejnižší forma zavinění, tedy nevědomá nedbalost, formulovaná pomocí pojmu „nevěděl, ale vědět měl a mohl“. Nevědomé nedbalosti se dopustí ten, kdo nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. 

Základním měřítkem nedbalosti je v trestním právu, ze kterého právní úprava zavinění u ručení vychází, zachování určité míry opatrnosti. Nedbalostně jedná ten, kdo A) nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen, a B) podle svých objektivních okolností také schopen dodržovat. Míra odpovědnosti je tak dána spojením objektivního a subjektivního vymezení a jejich vzájemného vztahu. Tzv. objektivní vymezení žádá od každého stejnou míru opatrnosti, výjimečně vyšší (pak pro všechny subjekty se stejným znakem – např. povoláním – pak žádá opět stejnou, ale vyšší opatrnost). Kdo zachová objektivní míru opatrnosti, nemůže se dopustit nedbalosti. Pokud objektivní míru povinné opatrnosti subjekt poruší, je nutné zkoumat i její subjektivní vymezení, tedy míru opatrnosti, kterou je schopen vynaložit subjekt v konkrétním případě, a jde tedy o individuální hledisko (a to jak ve vztahu k subjektu, tak konkrétní situaci). Při nevědomé nedbalosti musí být povinnost a možnost předvídat porušení zájmů chráněných zákonem dána současně. Nedostatek jedné ze složek znamená, že chybí zavinění.

V oblasti daně z přidané hodnoty je požadovaná míra opatrnosti dlouhodobě utvářena judikaturou, přičemž podle NSS by se v obecné rovině každý daňový subjekt měl chovat odpovídajícím způsobem obezřetně, jelikož takové chování odpovídá racionálnímu uvažování za účelem minimalizace podnikatelského rizika. Každý daňový subjekt by se měl v rámci své podnikatelské obezřetnosti snažit dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů. Takovou „běžnou podnikatelskou obezřetnost“ lze označit za minimální úroveň obezřetnosti v obchodních vztazích.

Pokud však daňový subjekt u zamýšlené transakce objeví i jen náznaky nesrovnalostí vzbuzující podezření o tom, že dodavatelem nebude daň úmyslně zaplacena, měl by si o druhém subjektu zjistit více informací. V opačném případě se vystavuje zvýšenému riziku nezachování náležité obezřetnosti. NSS dále upřesnil, že typický požadavek na zvýšenou míru obezřetnosti daňového subjektu bude na místě, pokud budou existovat pochybnosti o „solidnosti“ transakce zejména z hlediska samotného dodavatele, předmětu dodávky nebo ceny dodávky. Dle NSS též „čím více se určitý obchod vymyká běžné činnosti daňového subjektu, tím spíše je spravedlivé po něm požadovat, aby vynaložil vyšší úsilí ohledně toho, zda se tím neúčastní daňového podvodu“. Judikatura k zachování povinné míry obezřetnosti v oblasti daně z přidané hodnoty je rozsáhlá a pro ručení je v zásadě použitelná i v případě, že se jedná o judikaturu týkající se odepření nároku na odpočet, ovšem s korekcí k obsahu zavinění, které je u ručení zúženo pouze na zavinění k úmyslnému neuhrazení daně poskytovatelem zdanitelného plnění (nejedná se tak o jeho vnitřní psychický vztah k existenci podvodu na dani z přidané hodnoty v celém řetězci, jehož je zdanitelné plnění součástí, jako je tomu při odepření nároku na odpočet, ale pouze k podvodu u bezprostředně předcházejícího článku tohoto řetězce). Správce daně tak při prokazování objektivních skutečností, na jejichž základě bude prokazovat zavinění příjemce zdanitelného plnění, musí vždy dbát na to, aby z nich bylo zřejmé, že příjemce věděl, nebo vědět měl a mohl, že úmysl nezaplatit daň byl u jeho dodavatele (nikoliv kdekoliv v řetězci).

Co se týká rozhodného okamžiku pro uplatnění ručení, musí být zavinění příjemce zdanitelného plnění přítomno v okamžiku vzniku povinnosti přiznat daň (DUZP, okamžik poskytnutí úplaty v případě přijetí zálohy před DUZP). Dále se v případě vzniku povinnosti přiznat daň na základě uskutečnění zdanitelného plnění stanoví, že příjemce zdanitelného plnění ručí za nedoplatek na dani i v případě, že o tom, že daň nebude úmyslně uhrazena, věděl nebo vědět měl a mohl v okamžiku poskytnutí úplaty za toto plnění. Vzhledem k tomu, že příjemce zdanitelného plnění v okamžiku před poskytnutím úplaty ještě disponuje prostředky, které obsahují i částku vlastní daně, bude se posuzovat jeho zavinění i k tomuto okamžiku. Příjemce totiž v daném okamžiku může konat takovým způsobem, aby chybějící daň vůbec nevznikla, nebo aby byla chybějící daň uhrazena, a to využitím zvláštního způsobu zajištění daně. Nejedná se tak o situaci, kdy bude na základě (ne)využití tohoto institutu dovozováno, že příjemce (ne)jednal zaviněně, ale pouze se z tohoto důvodu má za vhodné, aby příjemce, pokud v tomto okamžiku o úmyslu nezaplatit daň věděl, nebo vědět měl a mohl, a mohl tak vzniku nedoplatku efektivně zabránit, za daň ručil, pokud tak neučiní.
K odstavci 2

Na základě rešerše práva EU lze shrnout, že z dosavadní judikatury plyne, že vlastní prokázání zavinění příjemce zdanitelného plnění správcem daně v rámci řízení není nezbytnou podmínkou pro uplatnění ručení. Postačí, pokud má daňový subjekt v rámci řízení možnost jeho zavinění zpochybnit a vyvrátit nebo se liberovat/exkulpovat pomocí prokázání dobré víry. Vyloučena je tak pouze odpovědnost bez zavinění nebo možnosti liberace, tedy tzv. objektivní odpovědnost absolutní, či odpovědnost, která je sice formálně na zavinění založena, nicméně liberace nebo vyvinění by bylo tak obtížné, že by se prakticky o objektivní odpovědnost jednalo.

Z toho důvodu se ve výše uvedených mezích vytyčených judikaturou v některých případech, které byly vyhodnoceny jako více rizikové (u dosavadních zvláštních případů ručení vyjma platby na zahraniční účet a u dvou případů nových), navrhuje zavést vyvratitelnou domněnku zavinění, která byla již několikrát v rámci předběžných otázek přezkoumávána a byla vyhodnocena jako splňující požadavky práva EU.

Následkem zavedení vyvratitelné domněnky tak dojde k obrácení důkazního břemene při prokazování zavinění. Prokazovat zavinění příjemce zdanitelného plnění nebude správce daně, který v souladu s § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu bude prokazovat pouze skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky (tedy že nastala některá ze skutkových situací rizikových nebo neobvyklých v rámci obchodního vztahu, která bude vymezena v zákoně o dani z přidané hodnoty). Pokud správce daně prokáže tyto skutečnosti, bude se mít za to, že zavinění příjemce nastalo. Příjemce zdanitelného plnění však může následně v rámci řízení prokázat, že jednal nezaviněně, a v takovém případě nebude možné ručení aplikovat.

Vyvratitelná domněnka nijak nemění rozhodný okamžik, ke kterému se zkoumá zavinění, ten je stanoven v odstavci 1. Správce daně tak musí prokázat skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky k tomuto okamžiku (nebo alespoň k jednomu z nich, je-li jich více).
K odstavci 3

Ručení oprávněného příjemce se z hlediska systematiky zařazuje do § 109 s tím, že toto ručení je obdobně jako základní ustanovení založeno na zavinění postačující ve formě nevědomé nedbalosti. Zároveň je v případě tohoto ručení založena vyvratitelná domněnka zavinění.
K odstavci 4

Obdobně jako tomu bylo podle dosavadní právní úpravy, limituje se ručení oprávněného příjemce pouze do výše daně vypočtené ze základu daně odpovídajícího obvyklé ceně včetně spotřební daně.
K odstavci 5

Vzhledem k trendu, kterým je zahajovat řízení o ručení jiným způsobem než výzvou ručiteli, což by mělo přispívat k přesunu obrany potenciálního ručitele již do prvostupňového řízení a tím pádem snížení četnosti podávání odvolání proti těmto výzvám (resp. odvolání, která budou úspěšná), se navrhuje přizpůsobit řízení o ručení v oblasti daně z přidané hodnoty tomuto trendu a umožnit potenciálnímu ručiteli nahlédnout do spisu už od zahájení řízení. Tím by se mělo zlepšit jeho procesní postavení a možnost plně se v rámci takového řízení vyjádřit.

K odstavci 6

Navrhuje se vyloučit odkladný účinek odvolání proti ručitelské výzvě pro situace, kdy je třeba rychle jednat; jedná se o obdobu úpravy obsažené například v ustanovení § 106a odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 374 (§ 109a odst. 6)

V souvislosti se zrušením § 108a a zařazením ručení oprávněného příjemce do § 109 se systematicky přesouvá ustanovení týkající se využití zvláštního způsobu zajištění daně oprávněným příjemcem do § 109a odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty. K věcné změně nedochází.

K bodu 375 (§ 109aa odst. 1)

Za účelem sjednocení základních prvků ručení v zákoně o dani z přidané hodnoty a s přihlédnutím k recentní judikatuře SDEU týkající se odepření nároku na odpočet daně (C-227/21 ze dne 15. 9. 2022, ve věci UAB „HA.EN") se i u ručení osoby povinné k dani, která dodala zboží provozovateli elektronického rozhraní, nově bude vyžadovat, aby zavinění této osoby povinné k dani směřovalo k úmyslnému neuhrazení daně provozovatelem elektronického rozhraní, tedy aby tato osoba věděla nebo vědět měla a mohla, že daň nebude provozovatelem elektronického rozhraní zaplacena úmyslně. Dále se též z důvodu sjednocení terminologie a zpřesnění nahrazuje pojem „nezaplacená daň“ pojmem „nedoplatek na dani“. K tomu více viz důvodovou zprávu k § 109 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.
K bodu 376 (§ 109aa odst. 2)

Obdobně jako u ručení příjemce zdanitelného plnění a oprávněného příjemce se mění procesní úprava týkající se ručení osoby povinné k dani, která dodala zboží provozovateli elektronického rozhraní. K tomu více viz důvodovou zprávu k § 109 odst. 4 a 5 zákona o dani z přidané hodnoty.
K bodu 377 (§ 109ac)

Současné znění § 4b odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, které se přesouvá do nového § 109ac, reagovalo zejména na změny vyvolané novým občanským zákoníkem účinným od roku 2014. V souvislosti se změnou pojmosloví (podnik - obchodní závod) se vypustila odvolávka na § 476 obchodního zákoníku, takže je nesporné, že pro obsah pojmu „obchodní závod“ jsou rozhodující evropské předpisy.

V navrhované úpravě se předně navrhuje dosavadní pojem „obchodní závod“ nahradit pojmem „souhrn majetku“, který je pojmem unijním bez věcné změny. Jedná se o pojem používaný v unijním právu (viz článek 19 směrnice o dani z přidané hodnoty), který se vykládá v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. K této úpravě došlo jenom proto, aby bylo jednoznačné, že pojem „souhrn majetku“ nemusí být vždy totožný s obchodním závodem dle nového občanského zákoníku.

Důvodem je skutečnost, že totožný pojem „obchodní závod“ je zažitým pojmem tuzemského práva, avšak v daném případě bylo třeba chápat tento pojem pouze a jen ve smyslu směrnice o dani z přidané hodnoty a související judikatury Soudního dvora Evropské unie, kde je používán zpravidla pojem souhrn majetku. Je tak zřejmé, že při vymezení pojmu „souhrn majetku“ je tak třeba vycházet z předmětné judikatury.
Soudní dvůr Evropské unie rovněž rozhodl, že s ohledem na tento cíl musí být pojem „převod souhrnu aktiv nebo jejich části“ vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na převod obchodního majetku nebo samostatné části podniku, které zahrnují hmotné a případně nehmotné složky, jež ve svém souhrnu tvoří podnik nebo část podniku, které jsou schopny provozovat samostatnou hospodářskou činnost, ale že se nevztahuje na pouhý převod věcí, jako je prodej zásob (C-497/01 Zita Modes, bod 29, a C-29/08 SKF, bod 36).

Dále v zákoně o dani z přidané hodnoty není problematika právního nástupnictví řešena komplexně. Právní nástupnictví pro účely daně z přidané hodnoty při převodu obchodního závodu zákon o dani z přidané hodnoty do jisté míry předpokládá, ale pouze v omezeném rozsahu.
Z hlediska právní jistoty se textací tohoto ustanovení, které potvrzuje stávající stav, jenž vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie, kdy v případě pozbytí obchodního závodu, který není dodáním zboží/poskytnutím služby přecházejí práva a povinnosti daňového subjektu v oblasti daně z přidané hodnoty vztahující se k obchodnímu závodu na nabyvatele. V současné době tuto situaci neupravuje ani občanský zákoník ani daňový řád.
Při výkladu ustanovení § 13 odst. 7 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je třeba vycházet v prvé řadě z výkladů Soudního dvora Evropské unie v rámci jeho rozhodovací praxe. V § 13 odst. 7 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty a § 14 odst. 5 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je implementován čl. 19 a 29 směrnice o dani z přidané hodnoty, kdy se na převod (pozbytí) souhrnu majetku nahlíží jako na transakci, která není dodáním zbožím ani poskytnutím služby, tj. není předmětem daně z přidané hodnoty.
Článek 19 směrnice o dani z přidané hodnoty vymezuje, že „Je-li převáděn souhrn majetku nebo jeho část za úplatu nebo bez úplaty nebo jako vklad do obchodní společnosti, mohou mít členské státy za to, že nedošlo k dodání zboží, a v takovém případě se nabyvatel považuje za právního nástupce převodce.“ Na základě článku 19 směrnice o dani z přidané hodnoty se v případě služby postupuje obdobně (čl. 29 směrnice o dani z přidané hodnoty). Ze znění obou článků je zřejmé, že nabyvatel souhrnu majetku se stává pro účely uplatnění daně z přidané hodnoty právním nástupcem převodce.
Na převod (pozbytí) souhrnu majetku je nutno nahlížet v duchu autonomního pojmu unijního práva jako na „převod souhrnu aktiv nebo jejich části za protiplnění nebo bez něj nebo jako vklad do obchodní společnosti“ (viz také rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-444/10 Christel Schriever ze dne 10. listopadu 2010). Nabyvatele, např. kupujícího, je možné považovat za právního nástupce převodce – viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie C‑408/98 Abbey National ze dne 22. února 2001 a C-497/01 Zita Modes Sarl ze dne 27. listopadu 2003.

Právní nástupnictví znamená, že na převodce přechází pro účely daně z přidané hodnoty všechna práva a povinnosti související s převodem souhrnu majetku. Pokud by převodce souhrn majetku nepřevedl, měl by z přijatých zdanitelných plnění nárok na odpočet daně. Ve stejném postavení musí být i nabyvatel souhrnu majetku. Právní nástupnictví přitom není podmínkou pro aplikaci ustanovení článků 19 a 29 směrnice o dani z přidané hodnoty, ale jeho bezprostředním výsledkem (viz rozsudek C-497/01 Zita Modes Sárl, bod 43; stanovisko Generálního advokáta k případu C-497/01 Zita Modes Sárl, body 46, 48 a 49).

Dosavadní úprava v zákoně o dani z přidané hodnoty upravuje pozbytí obchodního závodu v několika ustanoveních, a to ustanovení § 13 odst. 7 písm. a) a § 14 odst. 5 písm. a), kdy se pozbytí obchodního závodu se nepovažuje za dodání zboží nebo poskytnutí služby; ustanovení § 6b odst. 1 písm. b), kdy je osoba povinna k dani plátcem ode dne nabytí majetku, pokud jej nabývá od plátce nabytím obchodního závodu; ustanovení § 72 odst. 1 písem e), kdy je plátce oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely uskutečňování plnění uvedených (mimo jiné) v § 13 odst. 7 písm. a) a § 14 odst. 5 písm. a), kdy se nejčetněji bude jednat o odpočty ze znaleckých posudků, právní služby apod.). Z ustanovení § 78c odst. 1 písm. b) a § 79a odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty lze dovodit důraz na zajištění kontinuity v uplatnění odpočtu daně u právního nástupce.

K bodu 378 (§ 109ba)

S ohledem na zkušenosti se situací kolem COVID-19 bylo do směrnice o dani z přidané hodnoty tzv. sazbovou směrnicí doplněno ustanovení čl. 101a obsahující pro státy volitelnou úpravu pro výjimečné situace. Tato úprava umožňuje osvobodit od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet daně dodání zboží, pořízení zboží z jiného členského státu a poskytnutí služeb souvisejících s tímto zbožím, včetně služeb pronájmu, na které se vztahuje osvobození od daně z přidané hodnoty na dovoz zboží, které je dovážené ve prospěch obětí katastrof na základě rozhodnutí Evropské komise (čl. 51 a násl. Směrnice Rady 2009/132/ES). Pokud budou v rozhodnutí Evropské komise stanoveny nějaké podmínky, za kterých je možné osvobodit dovoz zboží, musí být stejné podmínky aplikovány rovněž na dodání zboží, pořízení zboží z jiného členského státu a poskytnutí daných služby.

V odstavci 1 se vládě stanovuje možnost prostřednictvím nařízení umožnit osvobození od daně s nárokem na odpočet daně v případě dodání zboží, pořízení zboží z jiného členského státu nebo poskytnutí služby související se zbožím, na které bylo vydáno rozhodnutí Evropské komise podle čl. 53 směrnice Rady 2009/132/ES. Dané rozhodnutí Evropské komise stanovuje maximální rozsah zboží, na jehož dodání nebo pořízení z jiného členského státu je možné osvobození aplikovat. Vzhledem ke skutečnosti, že se podmínky pro řešení výjimečné situace mohou v jednotlivých členských státech lišit, může vláda nařízení stanovit užší rozsah zboží, na které se bude osvobození vztahovat. Vzhledem k tomu, že nelze dopředu znát, jaké všechny mimořádné události mohou nastat, umožňuje se vládě prostřednictvím nařízení rovněž omezit okruh subjektů, kterým může být dodáno nebo poskytnuto osvobozené plnění, nebo které mohou osvobozené plnění poskytovat. Nařízení vlády je zvoleno, stejně jako v případě § 109b zákona o dani z přidané hodnoty, jako nástroj pro rychlou reakci ve výjimečné situaci. Úprava omezení rozsahu zboží a souvisejících služeb, resp. okruhu osob je dále rozvedena v odstavci 2.
Vzhledem k výjimečné situaci, za které lze podle tohoto ustanovení postupovat, je v odstavci 3 stanovena možnost využít osvobození podle odstavce 1, tedy vydat nařízení vlády již ode dne podání žádosti vůči Evropské komisi na vydání rozhodnutí podle článku 53 prvním pododstavcem směrnice Rady 2009/132/ES, aby bylo možné osvobodit dovoz zboží ve prospěch obětí katastrof od daně z přidané hodnoty a cla. Dojde-li k zamítnutí této žádosti, Ministerstvo financí zveřejní tuto skutečnost ve Finančním zpravodaji.

Nebude-li podané žádosti vyhověno, bude se muset v souladu s odstavcem 4 takto osvobozené zboží dodanit. Povinnost přiznat daň z původně osvobozeného plnění vzniká v okamžiku, kdy Ministerstvo financí zveřejní ve Finančním zpravodaji informaci o zamítnutí žádosti podle čl. 53 směrnice Rady 2009/132/ES. Okamžik zveřejnění informace ve Finančním zpravodaji byl zvolen proto, že samotné zamítnutí žádosti Evropskou komisí nemusí být pro tuzemské subjekty snadno dohledatelné. Z takto odvedené daně nevzniká úrok z prodlení do dne splatnosti daně za zdaňovací období, v němž plátce zjistil tuto skutečnost.

V odstavci 5 se plátci a identifikované osobě, kteří uskutečňují nebo přijímají osvobozené plnění podle odstavce 1, stanovuje povinnost vést o osvobozené transakci údaje o rozsahu a předmětu plnění. Tato skutečnost vyplývá z povinnosti členských států, které v případě, je-li vydáno rozhodnutí Evropské komise, mají v tomto rozhodnutí stanoveno, jaké údaje musí Evropské komisi poskytnout. Některé z těch údajů bude zapotřebí zjistit od subjektů uskutečňujících tato osvobozená plnění.
Vzhledem k tomu, že není dopředu zřejmé, jaké všechny mimořádné situace, při kterých se aktivuje čl. 53 směrnice Rady 2009/132/ES, resp. čl. 101a směrnice o dani z přidané hodnoty, je v odstavci 6 stanovena pouze základní záznamní povinnost, u které je velké pravděpodobnost, ne-li jistota, že tyto údaje budou potřebné pro splnění oznamovací povinnosti vůči Evropské komisi. Odstavec 6 dále umožňuje v návaznosti na konkrétní rozhodnutí Evropské komise stanovit další údaje, které budou potřebné pro splnění oznamovací povinnosti České republiky v souvislosti s aplikací osvobození, a to prostřednictvím vyhlášky Ministerstva financí.

Odstavec 7 navazuje na odstavec 5 a 6 a stanovuje plátci povinnost údaje, které má povinnost vést podle odstavce 5 nebo 6, poskytnout správci daně jako přílohu daňového přiznání, které podává za zdaňovací období, ve kterém se osvobozené plnění uskutečnilo.

K bodu 379 (díl 2 – režim pro malé podniky)

K oddílu 1 (základní ustanovení o přeshraničním režimu pro malé podniky)

Prvním ustanovením dílu 2 týkajícího se režimu pro malé podniky, je obecné ustanovení zakotvující podmínky pro využití přeshraničního režimu pro malé podniky, a to jak osoby povinné k dani se sídlem v jiném členském státě, které chtějí využít režim pro malé podniky v tuzemsku, tak pro osoby se sídlem v tuzemsku, které chtějí využít režim pro malé podniky v jiném členském státě.

Přeshraniční režim pro malé podniky může využít pouze osoba, jejíž sídlo podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty (skutečné sídlo) je v některém z členských států Evropské unie.

Podmínkami využití přeshraničního režimu pro malé podniky je skutečnost, že

· obrat Evropské unie osoby povinné k dani nepřesáhl v příslušném ani bezprostředně předcházejícím kalendářním roce částku 100 000 EUR,

· obrat dané osoby povinné k dani týkající v členském státě, ve kterém chce tento režim použít, nepřesáhl v předcházejícím kalendářním roce limit stanovený tímto členským státem pro režim pro malé podniky (v případě tuzemska se jedná o limit 2 mil. Kč) a

· tato osoba splňuje další podmínky stanovené členským státem, ve kterém chce čerpat osvobození

· může se jednat o nastavení rozdílné prahové hodnoty pro různá podnikatelská odvětví nebo o vyloučení určitých plnění z využití režimu pro malé podniky. 

Jedná se o podmínky, které musí být naplněny kumulativně s tím, že podmínku uvedeno v první odrážce posuzuje členský stát usazení, podmínky uvedené ve druhé a třetí odrážce posuzuje stát osvobození.

V odstavci 2 je zakotveno, že bez registrace, resp. identifikace do režimu pro malé podniky není možné režim přeshraniční režim pro malé podniky využít.. Registrace, resp. identifikace se uskuteční prostřednictvím správce daně státu usazení s tím, že režim je možné použít od okamžiku přidělení speciálního DIČ s příponou „–EX“ pro tyto účely. Na úrovni Evropské unie bude existovat registr obdobný VIES, kde budou tato čísla zveřejňována. Pro situace, kdy bude státem usazení Česká republika, bude využito institutu registrace, jež má procesní úpravu v daňovém řádu (viz dále „režim pro malé podniky v jiném členském státě“). Ale vzhledem k tom, že nemůžeme tuzemskou právní úpravou předvídat, jaký institut si zvolí jiné členské státy, používá se v tomto ustanovení vedle registrace i pojem identifikace, který lze chápat jako pojem obecnější, a to podle právních předpisů státu osvobození.
Odstavec 3 zakazuje využití režimu pro malé podniky (i) skupině, a to proto, že skupina je subjekt pouze pro účely tuzemských plnění, (ii) členovi tuzemské skupiny, resp. seskupení podle práva jiného členského státu (tuzemskou terminologií se jedná o skupinu podle práva jiného členského státu) a (iii) osobě, která se registrovala pro dovozní režim v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa.

Odstavec 4 stanovuje, že osoba povinná k dani, která hodlá využít, nebo využívá přeshraniční režim pro malé podniky, má postavení daňového subjekty. Na základě této úpravy v souladu s § 20 odst. 1 daňového řádu získávají procesní práva a povinnosti vztahující se k tomuto režimu (např. možnost se odvolat proti rozhodnutí správce daně apod.).
K oddílu 2 (režim pro malé podniky v tuzemsku v případě osoby povinné k dani se sídlem v jiném členském státě)

Oddíl 2 obsahuje pouze parciální úpravu pro osoby povinné k dani se sídlem v jiném členském státě, které chtějí využít, resp. využívají zvláštní režim pro malé podniky v tuzemsku. Parciální je daná úprava proto, že většina registračního řízení, resp. identifikace probíhá a povinnosti plní daná osoba prostřednictvím správce daně státu usazení a zde je třeba pouze normovat prvky s přesahem na tuzemské území, ke správci daně v tuzemsku.

Pokud je v dalším textu použit pojem správce daně bez dalšího, rozumí se jím správce daně v tuzemsku, tedy tak jak jsme zvyklí tento pojem v zákoně o dani z přidané hodnoty chápat. Jeho protějšek je označován jako správce daně státu usazení (v případě režimu pro malé podniky v tuzemsku) nebo správce daně státu osvobození (v případě režimu pro malé podniky v jiném členském státě).

K § 109bc (řízení o registraci pro režim pro malé podniky v tuzemsku)

Vzhledem ke skutečnosti, že využití přeshraničního režimu pro malé podniky je dobrovolná záležitost, stanovuje se v odstavci 1 možnost zvolit si využití režimu pro malé podniky v tuzemsku. V takovém případě je však povinnost se před využitím tohoto režimu zaregistrovat. Tuto povinnost splní prostřednictvím správce daně státu, ve kterém má daná osoba sídlo (stát usazení).

V odstavci 2 se stanovuje speciální okamžik zahájení registračního řízení pro správce daně v tuzemsku, neboť jeho participace v řízení o registraci osoby povinné k dani se sídlem v jiném členském státě je nutná. Registrační řízení je ze zákona zahájeno dnem, kdy od správce daně státu usazení v souladu s nařízením Rady (EU) č. 904/2010 správce daně v tuzemsku obdrží všechny potřebné informace o osobě povinné k dani, která hodlá využít režim pro malé podniky v tuzemsku.

Nepřekročil‑li obrat osoby usazená v jiném členském státě, která hodlá využít přeshraniční režim pro malé podniky v tuzemsku, částku 2 000 000 Kč, správce daně potvrdí správci daně státu usazení splnění podmínek pro využití tohoto režimu, V takovém případě nedochází k vydání rozhodnutí o registraci a registrační řízení skončí ze zákona v souladu s odstavcem 7. Potvrzení vůči správci daně státu usazení probíhá v souladu s čl. 37b nařízení Rady (EU) č. 904/2010.

Pokud obrat dané osoby v daném nebo předcházejícím kalendářním roce překročil částku 2 mil. Kč, správce daně v tuzemsku v souladu s odstavcem 4 zamítne registraci do režimu pro malé podniky v tuzemsku.
Odstavec 5 stanovuje lhůtu pro potvrzení vůči správci daně státu usazení, nebo pro vydání zamítavého rozhodnutí, a to v souladu s nařízením (EU) č. 904/2010. Tato lhůta činí 15 pracovních dnů od obdržení informací od správce daně státu usazení. Správce daně v tuzemsku může v souladu s čl. 284 odst. 5 druhým pododstavcem požádat o prodloužení této lhůty ve zvláštních případech, a to za účelem zabránění daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem k provedení nezbytných kontrol. V kontextu tohoto ustanovení je nutné číst druhou větu tohoto ustanovení, jejímž vzorem je § 130 odst. 1 daňového řádu.

V odstavci 6 se v souladu s čl. 37b odst. 2 nařízení Rady (EU) č. 904/2010. uvádí, že správce daně v tuzemsku zohlední pouze informace, která obdržel od správce daně státu usazení, a případně další informace, pokud je má o daném subjektu k dispozici. A priori tak správce daně v tuzemsku nebude zjišťovat nové skutečnosti o osobě, která hodlá režim pro malé podniky v tuzemsku využít, neboť v rámci přísně stanovených lhůt není na obdobné zjišťování prostor. Samotné potvrzení na základě těchto skutečností tak není překážkou k tomu, když správce daně v tuzemsku, pokud následně zjistí nové skutečnosti, že podmínky splněny nebyly, inicioval zrušení této registrace.
Na základě odstavce 7 bude řízení o registraci do režimu pro malé podniky v tuzemsku skončeno rovněž dnem, od kterého může osoba usazená v jiném členském státě využívat režim pro malé podniky v tuzemsku. Vzhledem ke skutečnosti, že klíčové je v tomto případě rozhodnutí správce daně státu usazení, končí registrační řízení v tuzemsku ze zákona právě v návaznosti na rozhodnutí správce daně státu usazení a nikoli rozhodnutím správce daně v tuzemsku. Jiný důvod, na základě kterého může dojít ke skončení registrace je vydání zamítavého rozhodnutí správcem daně v tuzemsku podle odstavce 4.
K § 109bd (zákaz využití režimu pro malé podniky v tuzemsku)

Ustanovení § 109bd upravuje zákaz využití režimu pro malé podniky pro osoby usazené v jiném členském státě. To nastane v situaci, kdy již nesplňují podmínky pro využití tohoto režimu, avšak samotné zrušení registrace nastane až později zrušení registrace/identifikace státem usazení. Přesto například v případě, že se stanou v tuzemsku plátci, již nemohou využívat výhod režimu pro malé podniky. Režim pro malé podniky v tuzemsku nelze využít od dne, ve kterém (i) se osoba registrovaná do režimu pro malé podniky stala plátcem nebo členem skupiny či seskupení podle právních předpisů jiného členského státě, nebo (ii) ode dne, ve kterém by se osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v tuzemsku stála plátcem překročením limitu 2 mil. Kč (k 1. lednu následujícího kalendářního roku), resp. 2 536 500 Kč (dnem následujícím po překročení této částky), pokud by neuskutečňovala pouze plnění, u kterých by měla nárok na odpočet daně, pokud by byla plátcem. Jde o reakci na výjimku z identifikace stanovenou § 6 odst. 3.

K § 109be (zánik registrace pro režim pro malé podniky v tuzemsku)

Vzhledem ke skutečnosti, že problematika registrace, resp. identifikace, včetně deaktivace speciální DIČ pro režim pro malé podniky, je v rukou správce daně státu usazení, zakotvuje se, že i tuzemská registrace skončí v souladu s rozhodnutím správce daně státu usazení. Vzhledem k tomu, že ukončení tuzemské registrace je jen důsledek rozhodnutí správce daně státu usazení, jedná se o zánik registrace ze zákona. Správce daně v tuzemsku nemusí o této skutečnosti rozhodovat. Jakmile správce daně v tuzemsku obdrží od správce daně státu usazení informaci o ukončení registrace, resp. identifikace, založí danou informaci do spisu.

K § 109bf (zánik registrace pro režim pro malé podniky v tuzemsku)

Ustanovení § 109bf vyjasňuje vztah k plnění povinností, zejména činní podání jako je hlášení a oznámení v režimu pro malé podniky v tuzemsku). Povinnosti vyplývající z režimu pro malé podniky v tuzemsku plní osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v tuzemsku prostřednictvím správce daně státu usazení v souladu s tamější právní úpravou.

K oddílu 3 (režim pro malé podniky v jiném členském státě v případě osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku)

Tento oddíl je určen pro osoby povinné k dani se sídlem v tuzemsku, které chtějí využít režim pro malé podniky v jiném členském státě.

K pododdílu 1 (registrační řízení režimu pro malé podniky v jiném členském státě)

K § 109bg (přihláška k registraci)

Vzhledem ke skutečnosti, že pro použití přeshraničního režimu pro malé podniky je podmínkou registrace do tohoto režim prostřednictvím správce daně státu usazení, ukládá se v odstavci 1 osobám povinným k dani se sídlem v tuzemsku, které chtějí tento režim využít, povinnost podat přihlášku k registraci do tohoto režimu.

V odstavci 2 se v souladu s unijní úpravou stanovují údaje, které se potřeba v přihlášce k registraci uvést. Těmi hlavními je označení členských států, ve kterých hodlá osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku režim pro malé podniky využít, a celkovou výši plnění, která spadají do obratu v tuzemsku a do obratu v každém jiném členském státě, které uskutečnil v aktuálním kalendářním roce a v předcházejícím kalendářním roce, resp. dvou předcházejících kalendářních letech, pokud to příslušný členský stát vyžaduje kvůli národní úpravě.

Pokud nějaký členský stát používá různé prahové hodnoty, je třeba celkové výše plnění uváděné v přihlášce k registraci rozdělit v souladu s národní úpravou. Česká republika takovou úpravu nezná.

K § 109bh (rozhodnutí k registraci)
Správce daně v tuzemsku vydá kladné rozhodnutí o registraci do režimu pro malé podniky v jiném členském státě, pokud příslušná osoba splnila podmínky využití režimu pro malé podmínky a všechny členské státy uvedené v přihlášce k registraci potvrdily splnění podmínek (viz § 109bb - typicky nepřekročení národního limitu pro obrat). V rozhodnutí o registraci přidělí dané osobě daňové evidenční číslo pro účely režimu pro malé podniky, které obsahuje příponu „–EX“. Toto daňové evidenční číslo nebude odpovídat daňovému identifikačnímu číslu, které by daná osoba získala z titulu registrace plátce v tuzemsku. Na daňové evidenční číslo pro účely režimu pro malé podniky se přiměřeně použijí ustanovení o daňovém identifikačním čísle (např. povinnost používat jej v kontaktu se správcem daně). Od okamžiku přidělení tohoto čísla může daná osoba využívat režim pro malé podniky pro stát, který potvrdil splnění podmínek tohoto režimu.

V souladu s unijní úpravou má správce daně v tuzemsku na vydání rozhodnutí o registraci do režimu pro malé podniky v jiném členském státě 35 pracovních dnů. Tato lhůta počne běžet ode dne podání přihlášky k registraci, nebo jejího doplnění, anebo ode dne odstranění vad, je‑li vydána výzva k odstranění vad.
Pokud bude potřebovat správce daně státu osvobození prodloužit lhůtu pro prověření údajů, nemusí správce daně v tuzemsku vydat rozhodnutí ve lhůtě podle odstavce 3. O prodloužení lhůty však správce daně v tuzemsku příslušnou osobu vhodným způsobem vyrozumí.

Odstavec 5 upravuje důvody zamítnutí registrace do režimu pro malé podmínky v jiném členském státě, kterými jsou (i) překročení limitu stanoveného pro obrat Evropské unie ve výši 100 000 EUR, nebo (ii) skutečnost, že žádný členský stát nepotvrdil ani konkludentně splnění podmínek pro využití režimu pro malé podniky.

Zamítavé rozhodnutí podle odstavce 6 je správce daně rovněž povinen v souladu s unijním právem vydat do 35 pracovních dnů ode dne podání přihlášky k registraci, nebo ode dne odstranění vad, je-li vydána výzva k odstranění vad. I v tomto případě nemusí být lhůta 35 pracovních dnů dodržena, pokud o její prodloužení požádá správce daně státu osvobození.

Registrační řízení může skončit ze zákona tím, že došlo k zamítnutí registrace správcem daně státu osvobození pro nesplnění podmínek, které tento správce daně posuzuje (typicky překročení národního limitu pro obrat).
K § 109bi (rozšíření rozsahu využití režimu pro malé podniky v jiném členském státě)

Osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v tuzemsku může kdykoli požádat o rozšíření aplikace režimu pro malé podniky v členském státě, pro který dosud registrovaná není. To uskuteční prostřednictvím oznámení o změně registračních údajů, ve kterém uvede stejné údaje jako v přihlášce k registraci za předpokladu, že je správci daně v tuzemsku neposkytla dříve v rámci přihlášky k registraci nebo čtvrtletního hlášení.

Jsou-li splněny podmínky pro rozšíření režimu pro malé podniky na další členský stát, správce daně o této skutečnosti učiní úřední záznam a osobu registrovanou do režimu pro malé podniky v jiném členském státě o této skutečnosti vhodným způsobem vyrozumí. Lhůta pro je stejná jako případě registrace do režimu pro malé podniky, a to 35 kalendářních dnů ode dne podání oznámení, jeho doplnění, nebo odstranění vad s tím, že tato lhůta může být prodloužená, pokud správce daně státu osvobození požádá o její prodloužení v souladu s čl. 284 odst. 5 druhým pododstavcem směrnice o zvláštním režimu pro malé podniky. Obdobné platí i v případě zamítnutí rozšíření rozsahu využití režimu pro malé podniky v jiném členském státě.
K § 109bj (zúžení rozsahu využití režimu pro malé podniky v jiném členském státě)

Osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v jiném členském státě může kromě rozšíření rovněž zúžit rozsah registrace, tedy využití tohoto režimu pro méně členských států, a to stejným způsobem jako v případě rozšíření, tedy oznámením o změně registračních údajů. Správce daně zúží rozsah registrace na základě oznámení této osoby od prvního dne (i) kalendářního čtvrtletí následujícího po podání oznámení, nebo (ii) od prvního dne druhého kalendářního měsíce následujícího kalendářního čtvrtletí, pokud bylo toto oznámení podáno v posledním měsíci příslušného kalendářního čtvrtletí.

Ke zúžení může rovněž dojít na základě oznámení správce daně státu osvobození, pokud ten správci daně v tuzemsku sdělil, že tato osoba nemá v tomto státě nárok na režim pro malé podniky v jiném členském státě, nebo jí byl tento režim ukončen. Zúžení v takovém případě provede správce daně v tuzemsku bez zbytečného odkladu.

O zúžení správce daně v tuzemsku danou osobu vhodným způsobem vyrozumí.

K § 109bk (zrušení registrace)

Toto ustanovení se zabývá zrušením registrace režimu pro malé podniky v jiném členském státě. To lze uskutečnit na základě oznámení osoby registrovaného do tohoto režimu, které uskuteční prostřednictvím oznámení o změně registračních údajů. I v případě zrušení registrace na základě oznámení osoby registrovaného do tohoto režimu zruší správce daně registraci od prvního dne (i) kalendářního čtvrtletí následujícího po podání oznámení, nebo (ii) od prvního dne druhého kalendářního měsíce následujícího kalendářního čtvrtletí, pokud bylo toto oznámení podáno v posledním měsíci příslušného kalendářního čtvrtletí. V případě zrušení registrace na základě oznámení této osoby nelze uplatnit opravné prostředky.

Kromě zrušení registrace na základě oznámení osoby registrovaného do režimu pro malé podniky v jiném členském státě, zruší správce daně registraci, pokud (i) tato osoba oznámila ukončení ekonomické činnosti nebo lze mít jinak za to, že svou činnost ukončila, (ii) její obrat Evropské unie přesáhl v průběhu příslušného kalendářního roku částku 100 000 EUR, nebo (iii) pokud poslední členský stát správci daně v tuzemsku oznámil, že tato osoba nemá v tomto státě nárok na režim pro malé podniky v jiném členském státě, nebo jí byl tento režim ukončen.

Došlo-li ke zrušení registrace podle odstavce 3 písm. c), správce daně v tuzemsku v souladu s odstavcem 5 rozhodnutí osobě povinné k dani neoznamuje a založí je do spisu. Takové rozhodnutí není nutné osobě povinné k dani doručovat, neboť klíčové rozhodnutí státu osvobození bude mít k dispozici. O ukončení registrace osobu povinnou k dani pouze vhodným způsobem vyrozumí.
K § 109bl (zánik registrace)

Pokud vstoupí osoba, která je registrovaná do režimu pro malé podniky v jiném členském státě, do skupiny, zaniká ji ze zákona (na základě § 109bl) registrace do režimu pro malé podniky. Skončení registrace je vyvoláno jinou skutečností – tím, že daná osoba přestane být v souladu s § 5a odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty tím, že vstoupila do skupiny, osobou povinnou k dani. Z tohoto důvodu správce daně nemusí o této skutečnosti rozhodovat, ale registrace může zaniknout bez dalšího ze zákona.

K pododdílu 2 (hlášení v režimu pro malé podniky v jiném členském státě)

K § 109bm (hlášení)

Odstavec 1 upravuje hlavní povinnost osoby registrovaná do režimu pro malé podniky v jiném členském státě, a to podávat čtvrtletní hlášení, ve kterém uvádí celkovou výši plnění uskutečněných v průběhu kalendářního čtvrtletí, která spadají do (i) obratu v tuzemsku a (ii) obratu v jiném členském státě s tím, že se uvádí stejně jako v přihlášce k registraci samostatně hodnoty za každý členský stát a podle každé prahové hodnoty obratu. 

V souladu s odstavcem 2 se hlášení podává i v případě, že nedošlo k uskutečnění žádného plnění v rámci kalendářního čtvrtletí.

Odstavce 3 a 4 obsahují úpravu lhůty pro podání hlášení. Hlášení se podává do konce kalendářního měsíce následujícího po skončení kalendářního čtvrtletí, za které se hlášení podává, tedy do 30. dubna, 31. července, 31. října a 31. ledna s tím, že sobota, neděle nebo svátek tuto lhůtu neprodlužují.

V souladu s odstavcem 5 je možné hlášení před uplynutím lhůty nahradit opravným hlášením, podle kterého správce daně následně postupuje.

V rámci prvního hlášení, které osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v jiném členském státě podává, uvede v souladu s odstavcem 6 dosud neposkytnuté údaje ohledně celkové výši plnění podle odstavce 1 uskutečněných ode dne podání přihlášky k registraci do konce kalendářního čtvrtletí předcházejícího kalendářnímu čtvrtletí, za které podává toto první hlášení. Tyto údaje správce daně potřebuje proto, aby mohl posoudit, zda nedošlo k překročení prahové hodnoty obratu Evropské unie.

Osobě registrované do režimu pro malé podniky v jiném členském státě může podle odstavce 7 vzniknout povinnost podat hlášení i mimo kalendářní čtvrtletí, a to v případě, že její obrat Evropské unie překročil částku 100 000 EUR. Toto hlášení se podává do 15 pracovních dnů ode dne jejího překročení. Obsahem tohoto hlášení jsou údaje podle odstavce 1 o plněních uskutečněných do dne překročení této částky.

Po uplynutí lhůty pro podání hlášení je osoba registrovaná do režimu pro malé podniky v jiném členském státě v případě, že zjistí, že v hlášení uvedla nesprávné nebo neúplné údaje, povinna v souladu s odstavcem 8 bez zbytečného odkladu ode dne tohoto zjištění podat následné hlášení pro režim malé podniky v jiném členském státě za příslušné kalendářní čtvrtletí, ve kterém tyto údaje opraví. Následné hlášení se podává vždy se všemi údaji za příslušné období.
K § 109bn (postup při nesplnění povinnosti související s hlášením)

Toto ustanovení přebírá úpravu § 101g pro situace nepodání hlášení v režimu pro malé podniky v jiném členském státě, nebo v případě, že správce daně po posouzení či prověření dojde k závěru, že potřebuje ověřit správnost nebo úplnost podaného hlášení.
K pododdílu 3 (společná ustanovení pro režim pro malé podniky v jiném členském státě)

K § 109bo (použití měny pro účely režimu pro malé podniky v jiném členském státě)

V rámci zvláštního režimu pro malé podniky v jiném členském státě bude hlavní měna pro oznamování hodnoty plnění uskutečněných v režimu pro malé podniky eura. Bylo-li plnění uskutečněno v jiné měně, použije se pro přepočet směnný kurz zveřejněný Evropskou centrální bankou platný pro první den kalendářního roku, nebo platný pro nejbližší následující den, není-li kurz pro první den kalendářního roku zveřejněn.
K § 109bp (elektronická forma podání)

V souladu s možností danou členským státem směrnicí o zvláštním režimu pro malé podniky se stanovuje povinné elektronické podání pro přihlášku k registraci, oznámení o změně registračních údajů a hlášení pro režim pro malé podniky v jiném členském státě, a to konkrétně prostřednictvím elektronické portálu Finanční správy ČR.
Vzhledem ke lhůtám nastaveným unijní úpravou je nezbytné i v případě, že daňový subjekt využije pro podání institutu tzv. e‑tiskopisu, aby i dodatečné potvrzení e-tiskopisu bylo správci daně doručeno v zákonných lhůtách (tedy například u hlášení do konce měsíce následujícího po skončení kalendářního čtvrtletí).
Ze stejného důvodu, který je uvedený v předchozím odstavci, dochází ke stanovení neúčinnosti v případě, že přihláška k registraci, oznámení o změně registračních údajů nebo hlášení pro režim pro malé podniky v jiném členském státě budou podány jinak než podle odstavce 1 (tedy elektronicky prostřednictvím portálu Finanční správy ČR). Vzhledem k tomu, že se od podání přihlášky k registraci nebo oznámení o změně registračních údajů odvíjí správci daně lhůty na předání informací státu osvobození a na vydání rozhodnutí, je nutné, aby byla daná podání uskutečněna ve správném formátu a struktuře, která umožní správci daně s podáním pracovat bez nutnosti daňový subjekt vyzývat k odstranění těchto vad.

K bodu 380 (§ 109c odst. 2))

Jedná se o legislativně-technickou změnu související se přečíslováním odstavců v § 71 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 381 (§ 110e odst. 1 písm. b))

Jedná se o pouhou reformulaci ustanovení týkající se adresy elektronické pošty tak, aby daná ustanovení v zákoně o dani z přidané hodnoty zněla shodně.
K bodu 382 (§ 110e odst. 2)

Tento novelizační bod obsahuje dvě změny. První je pouhá reformulace ustanovení týkající se adresy elektronické pošty tak, aby daná ustanovení v zákoně o dani z přidané hodnoty zněla shodně. Druhá změna souvisí s tím, že nově si bude moci správce daně vybrat, zda upomínku pošle e-mailem, tedy tak jako to dosud měl povinnost posílat, nebo ji pošle jiným způsobem v souladu s možnostmi stanovenými daňovým řádem.

K bodu 383 (§ 110e odst. 3)

Tento novelizační bod obsahuje dvě změny. První je pouhá reformulace ustanovení týkající se adresy elektronické pošty tak, aby daná ustanovení v zákoně o dani z přidané hodnoty zněla shodně. Druhou změnou je úprava nastavení fikce doručení v případě doručování e-mailem. Písemnost odeslána prostřednictvím e-mailu nebude doručena jako dosud okamžikem odeslání, ale až desátým dnem následujícím po dni, ve kterém byla datová zpráva odeslána. Jedná se o úpravu vyvolanou v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu.

K bodu 384 (§ 110m odst. 1 písm. a) bodu 2)

Na základě navrhované úpravy bude nově pro osobu uskutečňující vybraná plnění pro využití dovozního režimu stanoveno, že se musí jednat o plátce, nikoli o identifikovanou osobu. Důvodem jsou pravidla pro režim pro malé podniky a vztah mezi tímto režimem a dovozním režimem, z něhož vychází zákaz využití dovozního režimu pro osoby, které využívají režim pro malé podniky, což jsou z pohledu tuzemské úpravy identifikované osoby.

K bodu 385 (§ 110o odst. 2 úvodní část ustanovení)

S ohledem na skutečnost, že přihláška k registraci je formulářovým podáním, se vypouští právní úprava, která je duplicitní s právní úpravou podle daňového řádu (resp. jde o dnes již zastaralou formulaci dříve používanou ve spojení s formulářovými podání, která dnes již na základě dynamického vývoje v oblasti formulářových podání není přesná). Způsob stanovení formátu a struktury přihlášky k registraci tak bude plně podléhat právní úpravě obsažené v daňovém řádu. Samotný způsob podání je u přihlášky k registraci v oblasti daně z přidané hodnoty stanoven podle § 101a zákona o dani z přidané hodnoty tak, že z množiny způsobů podání formulářového podání podle daňového řádu došlo k zúžení pouze na elektronické podání.
K bodu 386 (§ 110o odst. 2 písm. a))

Jde o legislativně-technickou změnu související s vypuštěním části věty v návětí tohoto ustanovení.
K bodu 387 (§ 110o odst. 2 písm. b))

Jde o legislativně-technickou změnu související s vypuštěním části věty v návětí tohoto ustanovení.
K bodu 388 (§ 110o odst. 5 písm. c))

Tento pododstavec se zrušuje pro nadbytečnost, neboť všechna podání, která jsou činěna prostřednictvím elektronického portálu a u nichž je požadavek na jejich formát a strukturu, jsou formulářovými podání podle daňového řádu. Formát a struktura jsou tak stanoveny způsobem podle daňového řádu.
K bodu 389 (§ 110zm odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu spočívající v přečíslování odkazů na § 42 z důvodu změn činěných v § 42 zákona o dani z přidané hodnoty.

K bodu 390 (§ 110zs odst. 5)

Daný novelizační bod zpřesňuje původní záměr, a to nesankcionovat subjekt v případě, že reálně nemá šanci provést opravu údajů dříve poskytnutých správci daně. Tato situace nastává ve druhých dvou měsících kalendářního čtvrtletí, protože pokud tuto skutečnost zjistí v průběhu prvního měsíce, zahrne opravu do daňového přiznání za předchozí kalendářní čtvrtletí.

K bodu 391 (§ 110zzj)

Jedná se o pouze zpřesnění, že Specializovaný finanční úřad je místně příslušným správcem daně v případě úpravy evidence o přeshraničních platbách a jejich příjemcích. K věcné změně nedochází.

K bodu 392 (příloha č. 3)

Dochází k revizi uplatňování snížené sazby DPH v oblasti pulsních oxymetrů a tlakoměrů, neboť v rámci konsolidačního balíčku byly chybně zařazeny do kódu 9026, který obsahuje přístroje pro průmyslové využití, což neodpovídá původnímu záměru uplatnit sníženou sazbu daně na tyto přístroje, které jsou vhodné pro použití v domácím prostředí.

K bodu 393 (příloha č. 3)

Dochází k revizi uplatňování snížené sazby DPH v oblasti pulsních oxymetrů a tlakoměrů, neboť v rámci konsolidačního balíčku byly chybně zařazeny do kódu 9026, který obsahuje přístroje pro průmyslové využití, což neodpovídá původnímu záměru uplatnit sníženou sazbu daně na tyto přístroje, které jsou vhodné pro použití v domácím prostředí.

K bodu 394 (příloha č. 3)

Dochází k revizi uplatňování snížené sazby DPH v oblasti pulsních oxymetrů a tlakoměrů, neboť v rámci konsolidačního balíčku byly chybně zařazeny do kódu 9026, který obsahuje přístroje pro průmyslové využití, což neodpovídá původnímu záměru uplatnit sníženou sazbu daně na tyto přístroje, které jsou vhodné pro použití v domácím prostředí.

K čl. I  – Přechodná ustanovení
Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona před účinností tohoto zákona se použijí předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti (dosavadní předpisy).

Vzhledem ke změně definice úplaty, která může mít na některé subjekty velký vliv, se tímto přechodným ustanovením zakotvuje určitá přechodná doba pro revizi nastavení fungování financování. Do konce roku 2027 se dotací přímo vázanou k ceně plnění rozumí dotace k ceně obsažená nyní v § 4 odst. 2 písm. a) bodu 2 zákona o dani z přidané hodnoty.

Jedná se o první přechodné ustanovení navazující na změny, které se v zákoně o dani z přidané hodnoty uskutečňují s ohledem na transpozici směrnice o zvláštním režimu pro malé podniky. Toto přechodné ustanovení souvisí konkrétně se změnou období, za které se bude zkoumat, zda obrat osoby povinné k dani překročil částku 2 000 000 Kč. Cílem tohoto přechodného ustanovení je zakotvit, že osoba povinná k dani, která naplnila podmínky § 6 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném přede dnem nabytí účinností tohoto zákona (do konce roku 2024), se stane plátcem podle dosavadní právní úpravy (tedy prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k překročení obratu). Posledním obdobím dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců bude období leden až prosinec 2024 a tato osoba se stane plátcem od 1. února 2025. S tím samozřejmě souvisí i povinnost podat přihlášku k registraci do 15 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém překročila stanovený obrat, tedy v souladu s ustanovením § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31: prosince 2024, a to v uvedeném případu do 15. ledna 2025.

Toto přechodné ustanovení upravuje dvě varianty možného postupu (existuje tak pro plátce volba ze dvou variant).
První varianta je základní. V případě pořizování dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností, které začalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, až do doby jeho uvedení do stavu způsobilého k užívání, které nastane po účinnosti novely zákona o dani z přidané hodnoty, se pro uplatnění daně z přidané hodnoty, jakož i práv a povinností s tím souvisejících, použijí dosavadní právní předpisy. Podmínkou je, že přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona plátci vznikl nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění, které se stalo (stav „stalo“ je navázán na stav v účetnictví) součástí pořizovaného dlouhodobého majetku.
Jinými slovy to znamená, že plátce si bude při pořizování dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností, které začalo před účinností novely, uplatňovat plný nárok na odpočet daně, tento majetek uvede do stavu způsobilého k užívání po účinnosti novely zákona o dani z přidané hodnoty, tzn., že bude mít povinnost přiznat daň na výstupu, jako kdyby došlo k fikci dodání zboží podle ustanovení § 13 odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty platného do účinnosti novely zákona o dani z přidané hodnoty. Ve stejném období, kdy uvede majetek do stavu způsobilého k užívání, je plátce oprávněn si z tohoto plnění uplatnit nárok na odpočet daně. Výše tohoto nároku se odvíjí od účelu použití tohoto majetku podle obecně platných principů podle § 72 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty v částečné výši.
Druhá varianta je výjimka, resp. volba plátce, kdy za splnění všech podmínek ve větě první, pokud dojde k uvedení tohoto majetku do stavu způsobilého k užívání nejdříve v kalendářním roce následujícím po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, lze u přijatých zdanitelných plnění přijatých ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použít zákon o dani z přidané hodnoty ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. V tomto případě dojde k jednorázové úpravě, kdy je plátce povinen snížit odpočet daně uplatněný za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona o rozdíl mezi nárokem na odpočet daně, který uplatnil, a nárokem na odpočet daně ve výši, na který by měl nárok, pokud by tento nárok uplatnil ke dni uvedení majetku do stavu způsobilého k užívání.
Do dne předcházejícího dni účinnosti novely (do 31. prosince 2024) tak plátce může postupovat podle dosavadních ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, které řeší pořizování dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností (může jít o technickou dokumentaci, již nakoupený materiál, atd.), a od účinnosti novely, tj. od 1. ledna 2025, bude plátce povinen postupovat podle nové úpravy. Jinými slovy, do dne předcházejícího dni účinnosti tohoto zákona by plátce uplatňoval odpočty v plné výši (tj. 100 %). A dále od účinnosti tohoto zákona bude plátce postupovat podle standardních pravidel, tj. při pořizování dlouhodobého majetku vlastní činností nebude jako dosud uplatňovat plný nárok na odpočet daně, ale bude mít pouze částečný nárok na odpočet daně, a to buď v poměrné výši podle § 75 zákona o dani z přidané hodnoty, nebo koeficientem podle § 76 zákona o dani z přidané hodnoty (případně jejich kombinací), tj. podle obecně platných principů uvedených v § 72 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty. V roce uvedení tohoto majetku do stavu způsobilého k užívání, provede opravu podle § 75 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty v řádném daňovém přiznání (musí udělat jednorázovou speciální úpravu k datu užívání). Odpočty daně uplatněné před účinností novely se upraví podle § 75 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty ke dni uvedení do stavu způsobilého k užívání (ne ke dni účinnosti). Tím, že se navrhuje v ustanovení § 75 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty zrušit podmínku pro provedení korekce (tj. rozdíl mezi koeficienty větší než 10 %), tak plátce musí opravit uplatněný odpočet daně vždy.

Plátce zaplacením i symbolické částky zálohy se mohl vyhnout aplikaci § 21 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty, kdy od účinnosti tohoto zákona budou nastavena upřesňující pravidla k zaplaceným úplatám přijatých přede dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Vyžaduje se tak, aby plátce tato nová pravidla platící pro oblast záloh zohlednil již od účinnosti tohoto zákona, ačkoliv poskytování plnění započalo před účinností tohoto zákona.
Vzhledem k úpravám v § 42 týkajícím se běhu a délky lhůty pro opravu základu daně se zakotvuje přechodné ustanovení, na základě kterého se i na lhůty, které neskončily do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, vztáhne ustanovení § 42 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění tohoto návrhu zákona.

Nový stavební zákon kromě dalších změn oproti starému stavebnímu zákonu rozšířil podmínky pro to, aby stavba byla rodinným domem (viz § 13 NSZ, konkrétně jsou rodinnými domy nyní i stavby, které mají podkroví, nebo třetí nadzemní podlaží ustoupené od vnějšího líce obvodové stěny budovy orientované k uliční čáře alespoň o 2 metry). Takové stavby nemohly být doposud do katastru zapsány jako rodinné domy a ani nelze předpokládat, že jako takové dodatečně zapsány budou. Přesto i na takových stavbách se budou nepochybně např. realizovat stavební nebo montážní práce (podléhající na rodinných domech podle zákona o dani z přidané hodnoty snížené sazbě DPH). V zájmu rovnosti subjektů se proto navrhuje přechodným ustanovením konstatovat pro ty stavby, které byly přede dnem nabytí účinnosti nového stavebního zákona zapsány do katastru nemovitostí, v souladu s tehdy účinným právem, jako ne-rodinné domy, přestože podle nového stavebního zákona by již byly rodinnými domy, považovat pro účely DPH za rodinné domy.

K bodu 395  
Jedná se o obdobné přechodné ustanovení jako v bodě 10, které se stanovuje pro sportovní vozidla, u kterých se ruší limit pro nárok na odpočet daně.
K bodu 396  

Jedná se o obdobné přechodné ustanovení jako v bodě 11, které se stanovuje pro sportovní vozidla, u kterých se ruší limit pro nárok na odpočet daně.

Pokud plátce přijme zdanitelné plnění (například tažné zařízení), které souvisí s vybraným osobním automobilem, který si plátce pořídí po 31. 12. 2026, přičemž u tohoto přijatého zdanitelného plnění mu vznikne nárok na odpočet daně v období od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2026, částka daně na vstupu u tohoto přijatého zdanitelného plnění nebude limitována částkou 420 000 Kč. Stejně tak platí, že pokud plátce přijme zdanitelné plnění, které souvisí s technickým zhodnocením vybraného osobního automobilu, který si plátce pořídí po 31. 12. 2026, částka daně na vstupu u tohoto přijatého zdanitelného plnění souvisejícího s technickým zhodnocením nebude limitována částkou 420 000 Kč.

Pokud plátce přijme zdanitelné plnění, které souvisí s vybraným osobním automobilem, který si plátce pořídí po 31. 12. 2026, nebo s technickým zhodnocením takového automobilu, přičemž u tohoto přijatého zdanitelného plnění mu vznikne nárok na odpočet daně v období od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2026, pak se v případě, kdy částka daně na vstupu u tohoto přijatého zdanitelného plnění byla limitována částkou 420 000 Kč, při změnách odpočtu daně (např. při opravě odpočtu daně podle § 74, při úpravě odpočtu daně podle § 78 apod.) přihlédne k takto limitované částce daně na vstupu (tj. při změnách odpočtu daně se zohlední upravená částka daně na vstupu u předmětného zdanitelného plnění).

Ustanovení § 73 odstavec 3 s účinností od 1. 1. 2025 navrhuje upravit lhůtu pro uplatnění nároku na odpočet daně tak, že tento nárok nelze uplatnit po uplynutí druhého kalendářního roku následujícího po dni, ve kterém nárok na odpočet daně vznikl; po uplynutí této lhůty je plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění, pokud mu vznikla povinnost z tohoto plnění přiznat daň. Navrhované znění § 73 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty se nepoužije u přijatého zdanitelného plnění, které souvisí s vybraným osobním automobilem, který si plátce pořídí po 31. 12. 2026, nebo s technickým zhodnocením vybraného osobního automobilu, který si plátce pořídí po 31. 12. 2026, u něhož vznikl nárok na odpočet daně ode dne 1. ledna 2024.

Ustanovení § 73 odst. 3 s účinností od 1. 1. 2025 navrhuje upravit lhůtu pro uplatnění nároku na odpočet daně tak, že tento nárok nelze uplatnit po uplynutí druhého kalendářního roku následujícího po dni, ve kterém nárok na odpočet daně vznikl; po uplynutí této lhůty je plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění, pokud mu vznikla povinnost z tohoto plnění přiznat daň. Navrhované znění § 73 odst. 3 se nepoužije u nároku na odpočet daně vzniklého do 31. 12. 2024.

Povinnost dlužníka provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky za podmínek upravených v § 74a odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty se použije jen v případě, že se zdanitelné plnění, u něhož plátci vznikl nárok na odpočet daně, uskutečnilo nejdříve dnem účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že na straně dlužníka se jedná o stranu nároku na odpočet daně, je toto vymezeno skrze obecný princip nároku na odpočet daně dle § 72 odst. 5;  nárok na odpočet daně vzniká plátci okamžikem, kdy nastaly skutečnosti tuto daň přiznat. Jinak řečeno, úprava § 74a odst. 2 a navazující se nepoužije na dlužníkem přijaté zdanitelné plnění před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ačkoliv přede dnem nebo po účinnosti zákona se pohledávka věřitele stala splatnou a uplynula lhůta šesti měsíců, v níž pohledávka nebyla stran dlužníka zcela uspokojena. V tomto případě se u nedobytné pohledávky postupuje na straně dlužníka dle § 74a odst. 1 a 4 zákona ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Toto přechodné ustanovení reaguje na vypuštění § 81, resp. na vypuštění úpravy stávajícího ustanovení § 81 a zakotvuje, že pokud programy a projekty započaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, bude se pro ně aplikovat stávající právní úprava, tedy ustanovení § 81 ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Toto přechodné ustanovení navazuje na zavedení nového institutu, kterým je vracení bezdůvodně zaplacené daně. Pokud byly splněny podmínky stanovené v novém znění § 81 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy ve znění od 1. ledna 2025, uplatní se tyto nároky v souladu s novou právní úpravou. Výjimkou jsou situace, kdy o takové vrácení daně bylo pořádáno před účinností tohoto návrhu zákona. V takových případech bude postupováno jako doposud.

V návaznosti na zrušení institutu vracení daně osobám se zdravotním postižením se v tomto přechodném ustanovení zakotvuje, že pokud byl úřadem práce před účinnosti tohoto návrhu zákona (do konce roku 2024) přiznán osobě se zdravotním postižením příspěvek na motorové vozidlo, může osoba se zdravotním postižením uplatnit nárok na vrácení daně podle § 85 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění roku 2024, pokud naplní podmínky tohoto ustanovení ve znění v roce 2024.
Toto přechodné ustanovení navazuje na zavedení režimu přenesení daňové povinnosti v případě klidových služeb v § 92e odst. 2, resp. 3 zákona o dani z přidané hodnoty. Pokud jsou vymezené úklidové služby, případně poskytnutí pracovníků pro tyto služby, poskytnuty po účinnosti tohoto zákona, pak v případě, že pro tato plnění byla poskytnuta úplata (záloha) před účinností tohoto zákona, platí, že pokud je základ daně vypočtený podle § 37a záporný, postupuje se ve znění účinném před nabytím účinnosti tohoto zákona, tj. u vymezených úklidových prací se režim přenesení daňové povinnosti neuplatní. Naopak, pokud bude základ daně vypočtený podle § 37a kladný, režim přenesení daňové povinnosti se při současném splnění dalších zákonem daných podmínek uplatní.

V ustanovení § 93b se nově stanovuje pro zmocněnce pro doručování pro oblast daně z přidané hodnoty podmínka, že musí mít zpřístupněnu datovou schránku ze zákona, pokud má plátce nebo identifikovaná osoba zpřístupněnu datovou schránku. Pokud by po účinnosti tohoto návrhu zákona (od 1. ledna 2025) zmocněnec plátce nebo identifikované osoby tuto podmínku nesplnil, dávají se plátci a identifikované osobě 3 měsíce na to, aby si našli zmocněnce pro doručování, kteří tuto podmínky splní. Pokud by tak neučinili, nebude jimi zvolený zmocněnec po uplynutí tří měsíců považován za zmocněnce pro doručování v oblasti daně z přidané hodnoty, tedy nebudou mít pro doručování zvoleného žádného zmocněnce, protože ze zákona zaniklo toto zmocnění nebo jeho část. Další rozsah zmocnění se nezmění.

Jedná se o přechodné ustanovení, které stanoví pro stávající zahraniční osoby, tj. ty, které byly ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona registrovány jako plátce nebo identifikovaná osoba, povinnost zvolit si zmocněnce pro doručování ve lhůtě dvou kalendářních měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Jedná se o přechodné ustanovení, které stanoví pro stávající zahraniční osoby, tj. ty, které byly ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona registrovány jako plátce nebo identifikovaná osoba, povinnost oznámit správci daně ve lhůtě dvou kalendářních měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona adresu elektronické pošty.

Druhé přechodné ustanovení z oblasti změn navazujících na úpravy zákona o dani z přidané hodnoty související s transpozicí směrnice o zvláštním režimu pro malé podniky se týká vzniku plátcovství z jiných titulů než překročení obratu podle § 6 zákona o dani z přidané hodnoty. I v tomto případě platí, že pokud se stala osoba povinná k dani plátcem před nabytím účinnosti tohoto návrhu zákona, tedy do konce roku 2024, má povinnost podat přihlášku k registraci podle § 94 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy do 15 dnů ode dne, ve kterém se tato osoba stala plátcem.

Toto přechodné ustanovení v sobě zahrnuje dvě oblasti úpravy. První oblastí jsou registrační řízení, tedy jak řízení o registraci plátce, tak řízení o zrušení registraci plátce, která jsou zahájena přede dnem nabytí účinností tohoto zákona (tedy do 31. prosince 2024). U těchto řízení se stanovuje, že se dokončí podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinností tohoto zákona (tedy účinných do 31. prosince 2024). Tedy například se budou posuzovat důvody pro zrušení registrace podle zákona o dani z přidané hodnoty účinného do konce roku 2024, nikoli novou úpravou účinnou od 1. ledna 2025. Pro případy zrušení registrace se však stanovuje jedna nová podmínka vzhledem k novým pravidlům vyplývajícím ze směrnice o zvláštním režimu pro malé podniky, a to že v roce 2025 nepřekročil jeho obrat v tuzemsku podle § 4a zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. ledna 2025 částku 2 000 000 Kč, neboť by se tato osoba stala nejpozději k 1. lednu 2026 opět plátcem. To, zda došlo k překročení částky 2 000 0000 Kč, se nezkoumá za celý rok 2025, ale za období, které již uplynulo a které může správce daně ke dni rozhodnutí posoudit. Z povahy věci se tak bude jednat pouze o část roku 2025.

Druhá část tohoto přechodného ustanovení obsahuje obdobnou úpravu jako je popsána výše, která se však týká pouze řízení o registraci plátce pro situace upravené v předchozích dvou přechodných ustanoveních. Tedy se jedná o situace, kdy se osoba povinná k dani stala plátcem před účinností tohoto návrhu zákona, resp. do konce roku 2024 splnila podmínky pro to, aby se stala plátcem podle zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do konce roku 2024 (viz předchozí dvě přechodná ustanovení), avšak do konce roku nebylo zahájeno registrační řízení, protože dosud nebyla podána přihláška k registraci. I v těchto případech se použije úprava účinná do konce roku 2024. Dané ustanovení rovněž podchycuje situace, kdy osoba povinná k dani nesplnila svou registrační povinnost, tedy nepodala přihlášku k registraci, a správce daně ji registroval z moci úřední. I na takové registrační řízení se použije úprava účinná do konce roku 2024.

Vzhledem k revizi ustanovení týkající se zrušení registrace plátce (§ 106 a 106b), bylo doplněno toto přechodné ustanovení, které směřuje (i) pouze na osoby, které se staly plátci podle úpravy účinné do konce roku 2024, což jsou mimo jiné i osoby, na které se vztáhne první a druhé přechodné ustanovení režimu pro malé podniky, a (ii) na řízení o zrušení registrace plátce těchto osob, které byly zahájeny v roce 2025.

Poslední podmínkou, resp. blokací pro použití tohoto přechodného ustanovení je, pokud obrat plátce, který chce zrušit registraci, překročil v roce 2025 částku 2 000 000 Kč. V takovém případě nebude možné podle tohoto přechodného ustanovení postupovat. To, zda došlo k překročení částky 2 000 0000 Kč, se nezkoumá za celý rok 2025, ale za období, které již uplynulo a které může správce daně ke dni rozhodnutí posoudit. Z povahy věci se tak bude jednat pouze o část roku 2025.

Pokud jsou splněny výše uvedené podmínky, umožňuje toto přechodné ustanovení zrušit registraci plátce z moci úřední podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do konce roku 2024 nebo podle § 106 odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do konce roku 2024. V obou případech se jedná o situace rozdílného rozhodného období (12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců vs. kalendářní rok). V případě zrušení registrace na žádost plátce je umožněno použít ustanovení § 106b odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do konce roku 2024, § 106b odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do konce roku 2024 nebo § 106b odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do konce roku 2024. I v tomto případě se jedná o situace rozdílného rozhodného období (zkoumání několika po sobě jdoucích kalendářních měsíců vs. kalendářní rok).

S účinností tohoto zákona, tedy od 1. ledna 2025 bude dosavadní pojem obrat přejmenován na obrat v tuzemsku, protože pro účely přeshraničního režimu pro malé podniky se bude vedle tuzemského obratu zkoumat rovněž obrat v jiných členských státech a obrat Evropské unie. Nově tak pojem obrat sám o sobě tak, jak ho známe dnes, již nebude existovat. Na tuto skutečnost je nutné pamatovat i v přechodných ustanoveních, která umožňují rušit registraci plátce podle právní úpravy účinné do konce roku 2024. Vzhledem k tomu, že z povahy věci bude docházet k mísení období a počítání obratu podle dosavadní a nové právní úpravy a vzhledem k tomu, že vymezení pojmu obrat zůstává s drobnou změnou obsaženou v § 4a odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty ve znění od 1. ledna 2025 je věcně shodný, bylo rozhodnuto, že na vymezení pojmu obrat, a to i v případě rušení registrace plátce po účinnosti tohoto návrhu zákona podle právní úpravy účinné do konce roku 2024, se bude vycházet z pojmu obrat v tuzemsku podle zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. ledna 2025. Zjednodušeně řečeno tam, kde se používá pojem obrat, je třeba tento pojem číst tak, že se jedná o obrat v tuzemsku.
V návaznosti na úpravu doby, po kterou nevzniká úrok v režimu jednoho správního místa, dochází k zakotvení, že na úrok, který začal vznik před účinností návrhu zákona, resp. u kterého ke dni nabytí účinnosti trvají podmínky pro jeho vznik, se bude i po účinnosti návrhu zákona použije úprava účinná v roce 2024.

K čl. II  – Účinnost
Základní účinnost návrhu zákona se navrhuje stanovit dnem 1. 1. 2025.
První výjimkou je ustanovení, které se týká změny systému vracení daně při dodání zboží cestujícímu určeného k vývozu v osobním zavazadle. Je navrhováno odložení účinnosti předmětného ustanovení s ohledem na dobu nutnou pro tvorbu elektronického systému souvisejícího s celkovou elektronizací dané oblasti.
Druhou výjimkou jsou ustanovení týkající se zrušení úpravy týkající se omezení uplatnění části nároku na odpočet daně u vybraných vozidel, kterou zavedl tzv. konsolidační balíček. V souladu s konzultací s výborem pro DPH se navrhuje její zrušení po třech letech její účinnosti.

Účinnost je tak v souladu s § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv navržena k 1. lednu nebo 1. červenci.
� Ohledně aplikace Listinou práv EU garantovaných práv v legislativním procesu na úrovni EU viz Svobodová, M., Scheu, H.C. & Grinc, J. (eds.): Listina základních práv Evropské unie: Deset let v praxi – hodnocení a výhled. Auditorium Praha 2019.

� Konkrétně ohledně doporučeného postupu při přípravě návrhu právního předpisu pro vnitrostátního předkladatele zákona viz např. příručka Agentury Evropské unie pro základní práva (Fundamental Rights Agency, FRA) Applying the Charter of Fundamental Rights of the European Union in law and policymaking at national level. Publications Office of the European Union Luxembourg 2018 (dostupná online na � HYPERLINK "https://op.europa.eu/cs/publication-detail/-/publication/ed1f87aa-e244-11e8-b690-01aa75ed71a1/language-en" ��https://op.europa.eu/cs/publication-detail/-/publication/ed1f87aa-e244-11e8-b690-01aa75ed71a1/language-en�).