Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam KORND5SBAVSH najdete zde
IV.
- 645 -
Důvodová zpráva
Obecná část
Cílem předkládaného návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o účetnictví, (dále jen „změnový zákon“) je reflektovat v právním řádu změny navazující na návrh nového zákona o účetnictví. Tyto změny mají jak legislativně-technický, tak věcný charakter, neboť návrh zákona o účetnictví přináší nejen změny v oblasti terminologie, ale rovněž změnu pojetí účetnictví jako takového a změny dosavadního přístupu k řešení některých oblastí.
Návrh zákona o účetnictví vyvolává změny ve více než stovce zákonů napříč gescemi jednotlivých rezortů. Vzhledem ke značné obsáhlosti změnového zákona a v zájmu zajištění co nejvyšší míry odbornosti a správného provedení konkrétních změn souvisejících s návrhem zákona o účetnictví v dané oblasti byly proto jednotlivé rezorty již v rámci přípravy změnového zákona osloveny k užší spolupráci. Přestože předkladatelem návrhu změnového zákona je Ministerstvo financí, je návrh změnového zákona výsledkem jeho spolupráce s ostatními rezorty, jejichž rozhodnutí ohledně potřeby a způsobu novelizace příslušných právních předpisů v jejich gesci byla Ministerstvem financí plně respektována. Z tohoto důvodu nejsou do předkládaného návrhu změnového zákona zahrnuty novely některých zákonů, ačkoliv jsou návrhem zákona o účetnictví dotčeny. Je tedy ponecháno gestorům těchto právních předpisů, aby případný deficit v oblasti návaznosti (zejména terminologické) odstranili při nejbližší vhodné příležitosti.
Návrh změnového zákona je souborem novel těchto zákonů:
· zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 44/1988 Sb., horní zákon, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 239/1992 Sb., o Státním fondu kultury České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR,
· zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 20/1993 Sb., o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, metrologie a státního zkušebnictví, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky,
· zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 104/2000 Sb., o Státním fondu dopravní infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 211/2000 Sb., o Státním fondu podpory investic, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou a o změně zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o státní pomoci při obnově území), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železnic a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 360/2004 Sb., o Evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) a o změně zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o evropském hospodářském zájmovém sdružení) ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 378/2005 Sb., o podpoře výstavby družstevních bytů ze Státního fondu podpory investic, a o změně zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, (zákon o podpoře výstavby družstevních bytů), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 319/2006 Sb., o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory, a o změně zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 496/2012 Sb., o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 246/2017 Sb., o evropských politických stranách a evropských politických nadacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 335/2020 Sb., o mezinárodní spolupráci při řešení daňových sporů v Evropské unii, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 243/2022 Sb., o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí,
· zákon č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla,
· zákona č. 263/2024 Sb., o veřejných kulturních institucích a o změně souvisejících zákonů (zákon o veřejných kulturních institucích),
· zákon č. 468/2024 Sb., o integračním sociálním podniku,
· zákon č. 31/2025 Sb., o implementaci předpisů Evropské unie v oblasti digitalizace finančního trhu (zákon o digitalizaci finančního trhu).
Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Část důvodové zprávy zabývající se zhodnocením platného právního stavu, odůvodněním hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti je strukturována podle jednotlivých stěžejních témat nové úpravy, které je nutné reflektovat v jiných právních předpisech s tím, že v rámci jednotlivých částí je vždy z důvodu přehlednosti uvedena jak kapitola popisují současný stav, tak principy nově navrhované úpravy a její nezbytnosti.
Legislativně-technické změny v návaznosti na nový zákon o účetnictví
Nový zákon o účetnictví je pro oblast účetnictví obecným právním předpisem, který obsahuje jeho základní právní úpravu a pojmosloví. V českém právním řádu však lze v současnosti nalézt celou řadu právních předpisů, které na zákon o účetnictví navazují. Typicky se jedná o situace, kdy zvláštní právní předpisy používají účetního pojmosloví (např. pořizovací cena nebo náklad) nebo celé instituty (např. výroční zpráva, zveřejňování účetní závěrky ve veřejném rejstříku nebo ověřování auditorem). Rovněž se jedná o situace, kdy zvláštní právní předpisy stanoví dodatečné požadavky na transparentnost spočívající v požadavcích na zveřejňování finančních a nefinančních informací nad rámec zákona o účetnictví, tj. např. vyžadování zveřejňování dodatečných zpráv, rozšiřování náležitostí zpráv upravených zákonem o účetnictví nebo vyžadování zveřejnění i od účetních jednotek, od kterých zákon o účetnictví zveřejnění nepožaduje.
V současnosti však tyto zvláštní předpisy v mnoha případech obsahují úpravu, která je již na obecné úrovni obsažena v zákoně o účetnictví. Tento stav je z hlediska postavení těchto právních předpisů vůči zákonu o účetnictví nesystematický a často vyvolává výkladové problémy. Duplicitní ustanovení jsou zároveň v mnoha případech zastaralá a nejsou v souladu s vývojem terminologie v zákoně o účetnictví, neboť jakákoliv změna v zákoně o účetnictví, zejména terminologického charakteru, by vždy musela být reflektována i v příslušných zvláštních zákonech obsahujících předmětnou duplicitní úpravu. K průběžným novelizacím zvláštních právních předpisů v důsledku změn v zákoně o účetnictví však docházelo zřídka a terminologická nejednotnost působí nejasnosti, které nejsou řešeny vůbec nebo jsou řešeny uživatelsky nepřívětivými přechodnými ustanoveními.
V souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví je proto cílem eliminovat výše zmíněná duplicitní ustanovení a ve zvláštních zákonech ponechat pouze ta ustanovení, která obsahují právní úpravu nad rámec nového zákona o účetnictví. V případě ustanovení, která budou ve zvláštních zákonech zachována, pak dojde k přizpůsobení dosavadní terminologie novému zákonu o účetnictví.
V této souvislosti je potřeba zmínit i vzácné případy, kdy zvláštní zákon zasahuje přímo do způsobu účtování, vykazovaní nebo zveřejňování dodatečných informací v příloze účetní závěrky o vybraných transakcích nebo skutečnostech. Taková úprava je zcela v rozporu s charakterem účetnictví jako ekonomickým informačním systémem založeným na uceleném koncepčním rámci, který je formulován novým zákonem o účetnictví nebo mezinárodně uznávanými účetními principy. S ohledem na doktrinální požadavek na konzistenci účetních metod (jehož nedodržení znemožňuje interpretaci finančních informací tvořených účetnictvím) účetnictví není s to „absorbovat“ požadavky v rozporu s jeho cíli a zásadami. Při sestavování účetní závěrky se nadto odkazuje výhradně na zákon o účetnictví a jeho prováděcí předpisy, případně na mezinárodní standardy účetního výkaznictví, nikoli na zvláštní odvětvové předpisy. Z toho důvodu je nezbytné, aby jakékoli požadavky na účetní metody (postupy) a účetní závěrku byly obsahem účetních, a nikoli zvláštních právních předpisů.
0. Nové pojetí účetnictví
Zhodnocení platného právního stavu
Právní předpisy napříč českým právním řádem používají výraz vedení účetnictví, kterým se rozumí účetnictví v širším slova smyslu, tj. nikoliv pouze zaznamenávání účetních případů, ale také plnění dalších souvisejících povinností podle zákona o účetnictví. Tento výraz je například zvláštními zákony používán pro vyjádření skutečnosti, že subjekt regulovaný příslušným právním předpisem je účetní jednotkou (vyjádřeno prostřednictvím slovního spojení „osoba vede účetnictví“). Zvláštní právní předpis tak předpokládá, že daný subjekt nejen povede účetnictví v užším slova smyslu (bude zaznamenávat účetní případy), ale rovněž sestaví účetní závěrku, vyhotoví výroční zprávu apod.
Tento stav je v souladu s dosavadním pojetím účetnictví v současném zákoně o účetnictví, který klade důraz spíše na správnost vedení účetnictví a účtování než na účetní výkaznictví, čímž je spíše potlačován význam účetní závěrky.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Předmětem úpravy nového zákona o účetnictví je účetnictví, které je chápáno šířeji a zahrnuje nejen vedení účetnictví (ve smyslu tvorby účetních záznamů v účetním systému), ale i účetní výkaznictví, ověření správnosti vykazovaných účetních informací auditorem, zveřejnění účetních informací a použití účetních informací pro potřeby účetního výkaznictví státu. Současně nová právní úprava přesouvá důraz z vedení účetnictví na účetní výkaznictví, a to zejména s ohledem na požadavek věrného a poctivého zobrazení účetních informací uvedených v účetní závěrce.
Doposud užívaný výraz vedení účetnictví jakožto synonymum k pojmu účetnictví tak nově referuje pouze o dílčí části účetnictví. Při ponechání současného stavu by však v kontextu pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví mohl být tento výraz vykládán v užším slova smyslu. Jinými slovy, pokud by zvláštní zákon určitému subjektu, který není účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví, uložil povinnost vést účetnictví, znamenalo by to, že daný subjekt je toliko povinen systematicky tvořit účetní záznamy, nikoliv však vyhotovit další zprávy (např. zprávu vedení) podle nového zákona o účetnictví, zveřejnit účetní závěrku a další zprávy ve veřejném rejstříku apod.
Z tohoto důvodu se v dotčených zvláštních právních předpisech navrhují provést odpovídající legislativně-technické změny zajišťující zachování obsahu ukládaných povinností směřujících na účetnictví v širším slova smyslu, a nikoliv pouze na vedení účetnictví ve smyslu systematického procesu tvorby účetních informací. Například výraz vede účetnictví se navrhuje nahradit tvrzením, že subjekt je účetní jednotkou, a povinnost určitých osob zajistit řádné vedení účetnictví se navrhuje nahradit povinností zajistit řádné plnění povinností vztahujících se k účetnictví nebo plnění povinností v oblasti účetnictví.
0. Postavení účetní jednotky
Zhodnocení platného právního stavu
Zvláštní zákony v mnoha případech stanoví, že jimi regulované subjekty jsou účetními jednotkami, a to jak výslovně, tak implicitně za použití výrazu vede účetnictví. Skutečnost, že daný subjekt je účetní jednotkou, a tedy vede účetnictví, však v mnoha případech vyplývá již ze samotného zákona o účetnictví. Tento jev je rozšířen zejména v zákonech upravujících postavení organizačních složek státu jakožto účetních jednotek a vyvolává pochybnosti o tom, na základě jakého zákona je daný subjekt účetní jednotkou a zda se má řídit zákonem o účetnictví. V některých případech je dokonce výslovně uváděno, že subjekt regulovaný zvláštním zákonem vede účetnictví podle zákona o účetnictví, což rovněž představuje nadbytečné tvrzení vyplývající ze skutečnosti, že subjekt je účetní jednotkou již na základě zákona o účetnictví.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Duplicitní úprava postavení subjektů či jiných entit jako účetních jednotek je s ohledem na postavení zákona o účetnictví jakožto lex generalis nežádoucí a může vést k interpretačním problémům. V souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví, který rovněž obsahuje základní vymezení účetních jednotek, se proto navrhuje tato duplicitní ustanovení z příslušných zvláštních zákonů vypustit.
Pokud zvláštní zákon stanoví, že daný subjekt je účetní jednotkou, i přesto, že tento je účetní jednotkou na základě dosavadního zákona o účetnictví, měla by příslušná duplicitní právní norma být ze zvláštního zákona vypuštěna s tím, že skutečnost, že se jedná o účetní jednotku, plyne z nového zákona o účetnictví. V případech, kdy zvláštní zákon prohlašuje za účetní jednotku subjekt, který není účetní jednotkou na základě dosavadního zákona o účetnictví, měla by být tato právní norma přesunuta ze zvláštního zákona do nového zákona o účetnictví. Cílem je, aby výčet účetních jednotek primárně upravoval nový zákon o účetnictví. Naopak zvláštní zákon by měl v případě potřeby stanovovat opačný případ, tj. může některou entitu, která by podle současného zákona o účetnictví byla účetní jednotkou, vyloučit z působnosti účetnictví. Typicky půjde o určitou organizační složku státu, která by jinak byla účetní jednotkou na základě zákona o účetnictví. Pokud tato entita nemá být považována za účetní jednotku, je nutné, aby jiný zákon, popřípadě zákon o účetnictví, takovou organizační složku z působnosti účetnictví vyloučil tím, že prohlásí, že se nejedná o účetní jednotku. V kontextu nového zákona o účetnictví se přitom nejedná o zásadní věcnou změnu, spíše o legislativně-technickou nápravu dosavadního nevyhovujícího stavu, který je nesystematický.
0. Nové pojetí pojmu účetní závěrka
Zhodnocení platného právního stavu
Účetní závěrka
Řada zvláštních zákonů zmiňuje či přímo ukládá regulovaným subjektům povinnost sestavit účetní závěrku. V mnoha případech však tato povinnost implicitně plyne ze skutečnosti, že daný subjekt je účetní jednotkou, a tedy je povinen plnit povinnosti ukládané zákonem o účetnictví, mezi které mimo jiné patří povinnost sestavit účetní závěrku.
V souladu s terminologií současného zákona o účetnictví je napříč právním řádem používán pojem účetní závěrka, kterým se standardně rozumí účetní závěrka sestavená za účetní jednotku. Není však zcela zřejmé, zda zahrnuje jak řádnou, tak mimořádnou a mezitímní účetní závěrku, nebo zda se jí rozumí pouze řádná účetní závěrka, není-li výslovně stanoveno, že se má jednat o mezitímní či mimořádnou účetní závěrku. V případech, kdy se má v daném ustanovení jednat o konsolidovanou účetní závěrku, je tato skutečnost výslovně uvedena, neboť konsolidovaná účetní závěrka a účetní závěrka jsou samostatnými druhy účetní závěrky, a tedy konsolidovaná účetní závěrka není považována za druh účetní závěrky. Z tohoto důvodu, má-li se dané ustanovení vztahovat na účetní závěrku i na konsolidovanou účetní závěrku, musí být výslovně uvedeny obě.
Roční účetní závěrka
V některých zvláštních zákonech se dosud vyskytuje pojem roční účetní závěrka, ačkoliv to není v souladu již se současným zákonem o účetnictví. Jedná se o pojem užívaný účetními předpisy v minulosti, který však na základě přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., ve znění zákona č. 575/2002 Sb., odpovídá pojmu řádná účetní závěrka používanému podle dosavadního zákona o účetnictví.
Mimořádná účetní závěrka
Současný zákon o účetnictví upravuje tři účetní závěrky v závislosti na situaci, v níž se sestavuje. Účetní závěrka tak může být řádná, sestavovaná k rozvahovému dni, který je zároveň posledním dnem účetního období, mimořádná, sestavovaná k rozvahovému dni, který není posledním dnem účetního období, a mezitímní, která je sestavována na základě požadavků zvláštních právních předpisů v průběhu účetního období, tj. k jinému než rozvahovému dni.
V současném zákoně o účetnictví není úprava systematiky účetní závěrky zcela přehledná, a tudíž i používání tohoto pojmu zvláštními právními předpisy může působit výkladové problémy ohledně toho, na jakou účetní závěrku (tj. řádnou, mezitímní, či mimořádnou) se dané ustanovení vztahuje, není-li to výslovně specifikováno.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Účetní závěrka
Pojem účetní závěrka podle nové systematiky představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví. Nový zákon o účetnictví rozlišuje několik typů účetních závěrek.
Účetní závěrky lze kategorizovat dvojím způsobem.:
a) Podle okamžiku sestavení se jedná o účetní závěrku řádnou, nebo mezitímní, přičemž řádná účetní závěrka je sestavována vždy ke konci účetního období, zatímco mezitímní účetní závěrka je sestavována v průběhu účetního období, a to tehdy, ukládá-li tuto povinnost účetní jednotce zákon, nebo tak učiní na základě vlastního rozhodnutí.
b) Dle způsobu zahrnutí účetních jednotek či jiných entit do účetní závěrky mateřské účetní jednotky (jako prostých majetkových účastí nebo pomocí konsolidačních technik) může být účetní závěrka individuální, nebo konsolidovaná. Oproti současnému stavu tedy konsolidovaná účetní závěrka nepředstavuje svébytný pojem stojící na stejné úrovni jako pojem účetní závěrka, ale jedná se o typ účetní závěrky.
Pokud tedy zákon používá pojem účetní závěrka bez dalšího, znamená to, že dané ustanovení se podle situace vztahuje na individuální i konsolidovanou účetní závěrku, a to na řádnou i mezitímní.
Mimořádná účetní závěrka
Z výše uvedeného vyplývá, že pojem „mimořádná účetní závěrka“ byl novým zákonem o účetnictví opuštěn a jeho obsah v zásadě splynul s pojmem „řádná účetní závěrka“, neboť v obou případech se z věcného hlediska jednalo o účetní závěrky sestavované ke konci účetního období s tím rozdílem, že řádná účetní závěrka byla sestavována ke konci „běžného“ účetního období účetní jednotky, zatímco mimořádná účetní závěrka se sestavovala v případech, kdy nastala událost způsobující nestandardní konec účetního období. Nadále bude tedy rozlišována pouze řádná a mezitímní účetní závěrka s tím, že dosavadní pojem „mimořádná účetní závěrka“ bude adekvátně nahrazen pojmem „řádná účetní závěrka“. Pokud tedy zvláštní zákon zamýšlí vztahovat určité povinnosti pouze k řádné účetní závěrce, je nutné, aby tak bylo výslovně uvedeno.
Roční účetní závěrka
Pojem „roční účetní závěrka“, který nebyl využíván již dosavadním zákonem o účetnictví, bude v rámci zajišťování souladu pojmů používaných ve zvláštních zákonech s pojmoslovím nového zákona o účetnictví nahrazen pojmem „řádná účetní závěrka“, neboť mu již dnes na základě přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., ve znění zákona č. 575/2002 Sb., odpovídá.
Uvedené specifikace účetní závěrky lze vzájemně kombinovat, a tudíž je možné účetní závěrku konkretizovat například jako řádnou individuální účetní závěrku či mezitímní konsolidovanou účetní závěrku. V případě, že zákon použije pojem účetní závěrka, aniž by ji blíže specifikoval s ohledem na okamžik jejího sestavení či způsob zahrnutí účetních jednotek a entit, lze pod tento pojem podřadit všechny druhy účetní závěrky (řádnou, mezitímní, individuální i konsolidovanou). Pokud tedy například zvláštní zákon vymezuje působnost určitého orgánu účetní jednotky schvalovat účetní závěrku, podléhá schválení tohoto orgánu v zásadě jakákoliv účetní závěrka, kterou daná účetní jednotka sestaví, a to včetně konsolidované účetní závěrky.
0. Nové pojetí výroční zprávy
Zhodnocení platného právního stavu
Podle současného zákona o účetnictví účetní jednotky, jejichž účetní závěrku povinně ověřuje auditor, vyhotovují výroční zprávu, která obsahuje informace finančního i nefinančního charakteru. Výroční zpráva má v zásadě dvojí charakter – je samostatným dokumentem obsahujícím informace o vývoji a činnosti účetní jednotky, a zároveň slouží jako „sběrný dokument“ pro účetní závěrku, zprávu auditora a další dokumenty podle zvláštních právních předpisů. Tento dvojí charakter výroční zprávy je zdrojem výkladových problémů, neboť v případě, že je zmíněn pouze pojem „výroční zpráva“, může být sporné, v jakém smyslu je výroční zpráva v daném případě chápána.
Povinnost vyhotovit výroční zprávu je zvláštními zákony ukládána řadě účetních jednotek, nebo je v příslušných zákonech alespoň zmiňována, a nikoli ve všech případech je uveden odkaz na právní předpisy upravující účetnictví. Vzhledem k tomu, že pojem „výroční zpráva“ lze vykládat i z hlediska jeho obecného významu (tj. jakákoliv zpráva, jejímž účelem je poskytnou informace o činnosti a situaci daného subjektu za určité období), není v mnoha případech zcela zřejmé, zda se jedná o výroční zprávu ve smyslu zákona o účetnictví, či o výroční zprávu sui generis konstruovanou pouze pro účely daného zvláštního zákona. Toto rozlišování je klíčové zejména s ohledem na stanovení, jakými právními předpisy se má adresát při jejím sestavování řídit, jinými slovy zda předmětná výroční zpráva musí naplňovat obecné obsahové náležitosti stanovené zákonem o účetnictví.
V řadě případů zvláštní zákony upravují základní obsahové náležitosti výroční zprávy i tehdy, jedná-li se o výroční zprávu ve smyslu zákona o účetnictví (nejčastěji se jedná o konstatování, že součástí výroční zprávy je účetní závěrka). Tato ustanovení jsou nejen duplicitní, a tudíž nadbytečná, ale rovněž vyvolávají pochybnosti o tom, který právní předpis je pro vyhotovení výroční zprávy relevantní.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Pojem „výroční zpráva“ se v novém zákoně o účetnictví zcela opouští a z důvodu nejasného postavení výroční zprávy v právním řádu a opuštění tohoto pojmu evropskými předpisy upravujícími účetnictví nový zákon o účetnictví přistoupil k její koncepční změně. Dosavadní výroční zpráva, která plnila funkci samostatného dokumentu s vlastním obsahem i funkci nosiče zejména pro účetní závěrku a zprávu auditora, je nově nahrazena zprávou vedení, přičemž tato zpráva plní první zmíněnou funkci a neslouží jako sběrný dokument, do kterého by bylo možné vkládat účetní závěrku či zprávu auditora o povinném auditu.
Zpráva vedení je jednou ze zpráv (vedle zprávy o platbách do veřejných rozpočtů, zprávy o daních z příjmů a zprávy o udržitelnosti) upravených novým zákonem o účetnictví a je ekvivalentem dosavadní výroční zprávy ve smyslu dokumentu obsahujícího informace o vývoji, výkonnosti a hospodářské situaci účetní jednotky. Povinnost vyhotovit zprávu vedení je uložena velkým a středním účetním jednotkám a její základní obsah je upraven novým zákonem o účetnictví. Tím není dotčena možnost zvláštních zákonů uložit povinnost vyhotovit zprávu vedení i jiným účetním jednotkám nebo rozšířit její obsah o další relevantní informace.
Nový zákon o účetnictví i nadále upravuje dokumenty určené ke zveřejnění ve veřejném rejstříku nebo uveřejnění jiným způsobem umožňujícím dálkový přístup, přičemž v některých případech je vyžadováno, aby byly zveřejňovány nebo uveřejňovány společně. Jedná se o
1. účetní závěrku (individuální účetní závěrku povinně sestavují všechny účetní jednotky, konsolidovanou účetní závěrku při splnění stanovených podmínek povinně sestavují účetní jednotky, které jsou mateřskými entitami),
1. zprávu vedení (individuální zprávu vedení povinně vyhotovují velké a střední účetní jednotky, konsolidovanou zprávu vedení za splnění stanovených podmínek vyhotovují účetní jednotky, které jsou mateřskými entitami),
1. zprávu o udržitelnosti (individuální zprávu o udržitelnosti povinně vyhotovují velké účetní jednotky a dále střední a malé účetní jednotky, jejichž investiční cenné papíry jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, konsolidovanou zprávu o udržitelnosti povinně vyhotovují účetní jednotky, které jsou mateřskými entitami velkých konsolidačních celků),
1. zprávu o daních z příjmů (povinně za splnění stanovených podmínek vyhotovují účetní jednotky, které jsou obchodními společnostmi a mají zahraniční pobočku nebo stálou provozovnu), a
1. zprávu o platbách do veřejných rozpočtů (povinně vyhotovují velké podnikatelské účetní jednotky, které vykonávají specifickou činnost v těžební oblasti).
Na výše uvedené dokumenty jsou, především v návaznosti na zajištění řádné transpozice evropského práva, kladeny různé požadavky týkající se
1. podoby (listinná nebo elektronická) a formátu (strojově čitelný, XHTML, požadavky na značkování),
1. lhůty pro vyhotovení,
1. ověření auditorem (způsob ověření, okamžik ověření a způsob informování o ověření),
1. schvalování,
1. způsobu pro zveřejnění nebo uveřejnění (ve veřejném rejstříku nebo na internetových stránkách, společně s jiným dokumentem nebo samostatně) a
1. lhůty pro zveřejnění.
Cílem nového zákona o účetnictví není odstranění pojmu „výroční zpráva“ z právního řádu, nýbrž ponechání úpravy výročních zpráv pro účely jednotlivých zvláštních právních předpisů bez nezbytné návaznosti na účetnictví. Skutečnost, že nový zákon o účetnictví opouští pojem výroční zpráva, tedy neznamená, že tento pojem nemůže být i nadále používán zvláštními právními předpisy pro účely těchto předpisů. Předpokladem v takových případech však je úprava příslušných zvláštních právních předpisů, neboť již nebude možné nadále vycházet z obecné úpravy výroční zprávy v právních předpisech upravujících účetnictví.
Na základě výše popsaných koncepčních změn je v jednotlivých zvláštních právních předpisech nezbytné provést odpovídající legislativně-technické změny, kdy dosud užívaný pojem výroční zpráva je podle kontextu a účelu daného zákona nutné vhodně nahradit či upravit.
Pojem výroční zpráva bude i nadále možné ve zvláštních právních předpisech používat jako
1. označení zprávy, jejíž vyhotovení a náležitosti budou upraveny příslušným zvláštním právním předpisem, nebo
1. označení pro soubor dokumentů, který za „výroční zprávu“ označí sám regulovaný subjekt, nebude-li zvláštním právním předpisem výroční zpráva pro daný subjekt upravena.
Výroční zprávu je ve zvláštních právních předpisech navrhováno koncipovat některým z níže uvedených způsobů, a to buď bez návaznosti na právní předpisy upravující účetnictví, nebo s vazbou na právní předpisy upravující účetnictví.
Koncepce výroční zprávy nenavazující na nový zákon o účetnictví
1. Absence úpravy výroční zprávy
Zvláštní právní předpis nemusí vůbec obsahovat institut výroční zprávy ani jinak reflektovat úpravu příslušných dokumentů a zpráv v novém zákoně o účetnictví.
V takovém případě regulovaný subjekt (jehož práva a povinnosti zvláštní právní předpis upravuje) bude zveřejňovat a uveřejňovat účetní závěrku a zprávy podle nového zákona o účetnictví tak, jak vyžaduje zákon o účetnictví. Jednotlivé dokumenty bude regulovaný subjekt vyhotovovat, bude-li tak vyžadováno novým zákonem o účetnictví, tyto dokumenty budou ověřovány auditorem za podmínek stanovených zákonem o účetnictví a budou zveřejňovány či uveřejňovány dle požadavků nového zákona o účetnictví.
Bude-li mít regulovaný subjekt např. povinnost vyhotovit zprávu vedení a současně povinnost ověření účetní závěrky auditorem, bude povinen ve veřejném rejstříku zveřejnit společně účetní závěrku, zprávu vedení a zprávu auditora o jejich ověření (společným zveřejněním se rozumí zveřejnění na stejném místě a ve stejný okamžik).
Vykazující osoba bude moci na základě vlastního rozhodnutí tyto dokumenty sdružovat do výroční zprávy a takto je prezentovat (a to i pro účely zaslání do sbírky listin veřejného rejstříku). Sdružení uvedených dokumentů do výroční zprávy však není vyžadováno ani zakázáno a je ponecháno zcela na úvaze regulovaného subjektu.
1. Výroční zpráva svého druhu
Zvláštní právní předpis může regulovanému subjektu uložit povinnost vyhotovit specifickou výroční zprávu, aniž by tato zpráva obsahovala účetní závěrku či jinou zprávu podle nového zákona o účetnictví. V takovém případě však již nebude možné vycházet z obecné úpravy zákona o účetnictví a zvláštní právní předpis bude muset stanovit také lhůtu pro její vyhotovení, požadavky na ověření auditorem a lhůtu a způsob jejího zveřejnění. Takovou výroční zprávu bude možné vyhotovovat i za jiné období než za účetní období (např. školní rok). Vedle povinností vztahujících se k takové výroční zprávě upravené zvláštním právním předpisem bude mít regulovaný subjekt (je-li účetní jednotkou) rovněž povinnosti vyplývající mu z právních předpisů upravujících účetnictví. Jako příklad lze uvést výroční zprávu, která bude obsahovat přehled vyučovacích předmětů, vývoj počtu studentů a popis vzdělávacího plánu.
Koncepce výroční zprávy navazující na nový zákon o účetnictví
1. Zpřísnění požadavků na zprávy upravené novým zákonem o účetnictví
Zvláštní právní předpis nemusí vůbec obsahovat institut výroční zprávy s tím, že pouze uloží přísnější či podrobnější požadavky na vyhotovování či obsah dokumentů podle nového zákona o účetnictví, čímž může dojít k
1. rozšíření okruhu subjektů vyhotovujících některý z dokumentů podle nového zákona o účetnictví (tj. zvláštní zákon může uložit povinnost vyhotovovat například zprávu vedení také subjektům, kterým by tato povinnost z účetních předpisů nevyplývala),
1. dodatečnému požadování ověření auditorem nebo
1. rozšíření požadavků na obsah zpráv podle nového zákona o účetnictví (tj. zvláštní zákon může například požadovat rozšíření zprávy vedení o další informace či zprávy, které původně novým zákonem o účetnictví nejsou vyžadovány – takto se součástí zprávy vedení může stát například zpráva o vztazích, jejíž vyhotovení je vyžadováno zákonem o obchodních korporacích).
V rámci rozšiřování požadavků na obsah by nemělo zvláštními právními předpisy docházet k rozšiřování požadavků na obsah účetní závěrky včetně její přílohy. V případě potřeby je však možné klást požadavky na zveřejnění dodatečných informací či dokumentů společně s účetní závěrkou. Vznikne-li potřeba dodatečných požadavků na obsah účetní závěrky, je nezbytné tyto požadavky ukládat v rámci účetních předpisů (tj. zákona o účetnictví a jeho prováděcích právních předpisů).
Sdružení dokumentů určených ke společnému zveřejnění do výroční zprávy bude i v těchto případech ponecháno na rozhodnutí regulovaných subjektů.
1. Výroční zpráva složená z dokumentů upravených novým zákonem o účetnictví
Zvláštní právní předpis může uložit povinnost vyhotovit výroční zprávu, jejíž obsah bude tvořen dokumenty určenými ke společnému zveřejnění upravenými novým zákonem o účetnictví, kdy tato výroční zpráva bude mít toliko charakter „obálky“ pro tyto dokumenty. Výroční zpráva tedy může být tvořena zprávou vedení (např. byl-li již v současnosti subjekt povinen vyhotovovat výroční zprávu podle stávajícího zákona o účetnictví) či účetní závěrkou.
Tato koncepce v zásadě odpovídá současnému stavu, kdy zvláštní právní předpisy vycházejí z obecné úpravy výroční zprávy v dosavadním zákoně o účetnictví nebo ukládají povinnost výroční zprávu vyhotovit i v případech nad rámec stávajícího zákona o účetnictví, a to v rozsahu podle stávajícího zákona o účetnictví.
1. Rozšířená výroční zpráva (kombinace požadavků zákona o účetnictví a vlastních požadavků)
Zvláštní právní předpis může upravit výroční zprávu, která se bude skládat z dokumentů upravených novým zákonem o účetnictví či jejich obsahových náležitostí i dalších dokumentů či údajů s tím, že obsah dokumentů upravených novým zákonem o účetnictví může být pro účely daného zvláštního právního předpisů rozšířen nebo vlastní úprava výroční zprávy může být rozšířena o požadavky obsažené v zákoně o účetnictví. Jako příklad lze uvést zákon o podnikání na kapitálovém trhu, který ukládá povinnost vyhotovit výroční finanční zprávu, která bude mj. tvořena také účetní závěrkou a zprávou vedení, jejíž obsah je pro tyto účely rozšířen o zprávu o správě a řízení.
V těchto případech je však nutné zmínit, že struktura výroční zprávy (tj. vložení dokumentu do výroční zprávy nebo přímo do zprávy vedení) má vliv na způsob ověření daného dokumentu auditorem. V případě zprávy vedení je auditor povinen (je-li stanovena povinnost ověření) ověřit plnění požadavků právních předpisů ohledně jejích náležitostí. U všech zpráv, které jsou zveřejněny společně s účetní závěrkou, auditor rovněž ověřuje (je-li povinnost auditu účetní závěrky uložena) soulad s účetní závěrkou a soulad s informacemi získanými v průběhu auditu účetní závěrky.
Zásady úpravy výroční zprávy ve zvláštních právních předpisech
Při změně koncepce výroční zprávy je, v zájmu zajištění slučitelnosti s novým zákonem o účetnictví a umožnění jejího správného ověření auditorem, nutné respektovat níže uvedená východiska.
3. Tentýž dokument by neměl být součástí více souborů dokumentů
3. Dokumenty vyhotovené v různé podobě nelze sdružovat
Nelze uložit povinnost vyhotovit výroční zprávu, která by byla tvořena například účetní závěrkou vyhotovenou v elektronické podobě a jinou zprávou vyhotovenou v listinné podobě.
3. Obsah účetní závěrky, včetně její přílohy, nelze rozšiřovat či zužovat
Nelze požadovat uvádění dodatečných údajů v samotné účetní závěrce nebo přílohách účetních výkazů. Vznikne-li potřeba dodatečných požadavků na obsah účetní závěrky, je nezbytné tyto požadavky ukládat v rámci účetních předpisů (tj. zákona o účetnictví a jeho prováděcích právních předpisů).
3. Obsah zpráv lze rozšiřovat pouze za současného respektování jejich charakteru
V rámci rozšiřování obsahu zpráv podle nového zákona o účetnictví je nutné respektovat jejich charakter a význam (např. zprávu vyhotovenou dozorčí radou není možné učinit součástí zprávy vedení, která je zprávou vyhotovovanou managementem, resp. výkonným orgánem účetní jednotky).
3. Jiné dokumenty či zprávy mohou být součástí zpráv upravených novým zákonem o účetnictví pouze jako její oddělené části
Do výroční zprávy lze přidat buď speciálně vymezenou zprávu, nebo lze rozšířit náležitosti jiné zprávy, která již je součástí výroční zprávy. Není tedy například vhodné, aby se výroční zpráva skládala ze zprávy vedení a „údaje o počtu zaměstnanců“. Toto neplatí, pokud odvětvový předpis definuje výroční zprávu přímo pomocí obsahových náležitostí (byť je dále doplňuje například o obsahové náležitosti zprávy vedení). Například součástí zprávy vedení je zpráva o udržitelnosti nebo zpráva o správě a řízení jako její samostatné části.
3. Soubor dodatečných náležitostí se společným významem by neměl být do existující zprávy přidáván v podobě jednotlivých náležitostí
Například soubor požadavků, kterým je společné, že vyžadují podrobný popis zásad správy a řízení, nelze přidat do zprávy vedení jen jako další jednotlivé náležitosti - do zprávy vedení musí být přidány jako samostatná zpráva (kapitola).
3. Zpráva, jejíž součástí jsou jiné dokumenty či zprávy, musí mít shodný okamžik vyhotovení a za její vyhotovení musí odpovídat stejný orgán či osoba
Například součástí zprávy vedení je zpráva o udržitelnosti, která musí být vyhotovena ke stejnému okamžiku jako zpráva vedení a za jejíž vyhotovení odpovídá stejný orgán odpovědný za účetní výkaznictví.
0. Nové pojetí pojmů majetek, dluh, pohledávka, zdroj a pasivum
Zhodnocení platného právního stavu
V současném zákoně o účetnictví nejsou definovány prvky účetních výkazů. Právní předpisy upravující účetnictví tak používají pojmy aktivum, majetek, dluh, pohledávka, závazek i pasivum bez bližšího vymezení. Pojmy majetek, dluh a závazek jsou však především pojmy občanského práva, přičemž se jejich obsah nikoliv ve všech případech zcela překrývá s obsahem těchto pojmů pro účely účetnictví. Typickou odlišnost lze spatřovat například v okamžiku vzniku dluhu, k němuž pro účely občanského práva může docházet dříve než pro účely účetnictví, nebo skutečnost, že například pohledávka z úvěrové smlouvy, z níž dosud nebylo ani jednou stranou plněno, se nepovažuje za pohledávku v ekonomickém smyslu, byť se jedná o pohledávku ve smyslu civilněprávním. Absence vymezení těchto pojmů pro účely účetnictví může být zdrojem výkladových obtíží, a to nejen ve vztahu k občanskému právu, ale rovněž ve vztahu k dalším účetním pojmům, jejichž postavení tak není zcela zřejmé (např. rezerva).
Zvláštní zákony často užívají výše uvedené pojmy (zejména však pojmy majetek, pohledávka, dluh, případně také závazek) v obou smyslech, tedy jak v občanskoprávním, tak v účetním. Nezřídka kdy také bývá pojem závazek chápán a užíván jako synonymum pro dluh. Vzhledem k absenci vymezení či odlišení těchto pojmů pro účely účetnictví pak v mnoha případech není zřejmé, zda se v daném kontextu jedná o občanskoprávní, či účetní pojem, a tudíž zda je ve vztahu k němu nutné postupovat podle právních předpisů upravujících účetnictví (zejména v otázce ocenění).
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Nový zákon o účetnictví na rozdíl od dosavadní právní úpravy přistoupil k vymezení prvků účetních výkazů. Nový zákon o účetnictví tak pro oblast účetnictví definuje aktivum a podmíněné aktivum, dluh, rezervu, podmíněný dluh a pohledávku. Naproti tomu dosavadní pojem pasivum byl v novém zákoně o účetnictví zcela opuštěn a namísto něj se používá přímo slovní spojení vlastní kapitál a dluhy. Podobně se opouští pojmy vlastní zdroje a cizí zdroje jako zbytná synonyma pro vlastní kapitál a dluhy. Nadto je výraz zdroj používán nově v jiném kontextu, a to v rámci definice aktiva.
Obsah těchto pojmů vychází ze současné účetní teorie a v porovnání s dosavadním chápáním předmětných pojmů zůstává nezměněn. V případě pojmů dluh a pohledávka je pro účely účetnictví velmi podrobně vymezen jejich význam, který má napomoci jasnému odlišení od pohledávky a dluhu ve smyslu občanského práva. Používání pojmu závazek bylo v novém zákoně o účetnictví zcela opuštěno z důvodu, že se jedná o pojem ryze občanskoprávní pro vztah mezi věřitelem a dlužníkem, přičemž z pohledu současného zákona o účetnictví byl chápán spíše jako synonymum pro dluh. Pro účely účetnictví je závazek v konečném důsledku vykazován vždy jako dluh či pohledávka, a proto nový zákon o účetnictví obecný pojem závazek nahrazuje pojmy dluh nebo pohledávka, což přispěje k eliminaci možných výkladových obtíží.
Nový zákon o účetnictví rovněž upouští od používání pojmu majetek a ponechává ho ve sféře občanského práva. Doposud užívaný pojem majetek je pro účely účetnictví nahrazen pojmem aktivum. Aktivum je novým zákonem o účetnictví přesně vymezeno a majetek v občanskoprávním smyslu (tj. souhrn všeho, co osobě patří) se stává aktivem, pokud naplní stanovené definiční znaky aktiva. Z toho vyplývá, že nikoliv každý majetek je aktivem a nikoliv každé aktivum je majetkem. Pokud tedy zvláštní zákony používají pojmy majetek, dluh, pohledávka či závazek ve vztahu k účetnictví, měly by být provedeny odpovídající terminologické změny. Pojem majetek se tak v těchto případech navrhuje nahradit pojmem aktivum a pojmy dluh a pohledávka ve smyslu účetnictví by měly být používány vždy s odkazem na zákon o účetnictví tak, aby nedocházelo k záměně s těmito pojmy ve smyslu občanskoprávním. Naopak jedná-li se v daném zvláštním zákoně o majetek, dluh, pohledávku či závazek ve smyslu občanského práva, měly by být ponechány beze změny.
Používá-li zvláštní zákon pojmy jako vlastní nebo cizí zdroje, navrhuje se tyto pojmy nahradit pojmy vlastní kapitál nebo dluhy. Např. zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů by nově mělo být zvýšením základního kapitálu z jiných částí vlastního kapitálu (což napravuje i původní nepřesnost, neboť základní kapitál nelze navyšovat ze základního kapitálu, který je taktéž vlastním zdrojem).
0. Odstranění duplicitních skutkových podstat přestupků
Zhodnocení platného právního stavu
Současný zákon o účetnictví obsahuje úpravu přestupků za porušení povinností uložených tímto zákonem a téměř každá z těchto povinností by měla nalézat svůj odraz ve skutkové podstatě některého z přestupků. Ve vztahu ke zvláštním právním předpisům se však v některých případech stává, že tyto zvláštní zákony upravují skutkově shodné přestupky, jinými slovy odpovědnost za přestupek podle zvláštního zákona vznikne porušením shodné povinnosti jako v případě vzniku odpovědnosti za přestupek podle stávajícího zákona o účetnictví. Příkladem může být situace, kdy povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem vyplývá účetní jednotce jak ze zákona o účetnictví, tak ze zvláštního zákona a oba zákony s porušením této povinnosti spojují vznik odpovědnosti za přestupek. V každém případě má však pravomoc k řízení o přestupku jiný orgán – v případě zákona o účetnictví je tímto orgánem finanční úřad, v případě zvláštního zákona jím může být kupříkladu orgán vykonávající dohled nad účetní jednotkou, tedy například Česká národní banka.
Vzniká tak nežádoucí stav, kdy jedno protiprávní jednání naplňuje znaky přestupku upraveného dvěma odlišnými zákony a vyvstává otázka, který orgán má pravomoc vést řízení o daném přestupku a na základě kterého zákona. Tento stav je jedním z nežádoucích důsledků duplicitní úpravy práv a povinností spojených s účetnictvím, které jsou současně upraveny zákonem o účetnictví i některými zvláštními zákony, neboť skutkové podstaty přestupků navazují na povinnosti duplicitně uložené danými zvláštními zákony.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Stav, kdy není zřejmé, který orgán má pravomoc vést řízení o daném přestupku a na základě kterého zákona, nelze z hlediska právní jistoty adresátů práva považovat za žádoucí. V souvislosti s odstraňováním duplicitních ustanovení zvláštních zákonů, která upravují práva a povinnosti již na obecné úrovni upravené novým zákonem o účetnictví, se proto navrhují změny směřující k odstranění duplicitních skutkových podstat přestupků. Cílem je dosáhnout vnitřní konzistentnosti právního řádu v souladu se zásadami lex specialis derogat legi generali, a to tak, že obecná právní úprava práv a povinností vztahujících se k účetnictví, jakož i následků za jejich porušení, bude primárně koncentrována v novém zákoně o účetnictví. Práva a povinnosti vztahující se k účetnictví by měly být upraveny zvláštními zákony pouze tehdy, je-li pro účely těchto zvláštních zákonů zapotřebí předmětná práva a předmětné povinnosti upravit odlišně či nad rámec nového zákona o účetnictví. V případech, kdy se skutkové podstaty přestupků vztahují k porušení povinností stanovených za těchto podmínek pouze v daných zvláštních zákonech (nikoli v zákoně o účetnictví), měly by být zachovány beze změny.
Nikoliv vždy však lze výše popsaný nežádoucí stav zhojit pouhou eliminací příslušných duplicitních ustanovení. Ačkoliv se některé skutkové podstaty přestupků jeví na první pohled jako duplicitní, nelze pravomoc k vedení řízení a rozhodnutí o přestupku odebrat ani jednomu z příslušných správních orgánů. Typickým příkladem je pravomoc rozhodovat o přestupcích subjektů, nad nimiž vykonává dohled Česká národní banka. Povinnosti vztahující se k účetnictví, jakož i kontrolu jejich dodržování, nelze zcela oddělit od činnosti těchto subjektů, na kterou dohlíží Česká národní banka. Byť se tedy některé skutkové podstaty přestupků mohou ve vztahu k účetnictví jevit jako duplicitní a k rozhodnutí o nich mají pravomoc dva orgány zároveň (v daném případě finanční úřad a Česká národní banka), může se ukázat jako nezbytné oběma orgánům tuto pravomoc zachovat, neboť každý z nich posuzuje naplnění příslušné skutkové podstaty přestupku z jiného úhlu pohledu. V případě kolize pravomocí příslušných orgánů tak nezbývá, než postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů a nastavit vhodný způsob komunikace zajišťující efektivní výměnu informací mezi příslušnými orgány tak, aby nedocházelo k souběhům řízení o přestupcích, jejichž skutková podstata byla naplněna totožným jednáním.
0. Změny v oblasti povinného auditu
1. Hranice pro vznik povinnosti auditu účetní závěrky a předmět auditu podle zákona o účetnictví
Zhodnocení platného právního stavu
Povinně auditovanými účetními jednotkami jsou podle stávajícího zákona o účetnictví velké a střední účetní jednotky a dále malé účetní jednotky, které přesáhnout vymezená kritéria (obrat 80 mil. Kč, aktiva celkem 40 mil. Kč a 50 zaměstnanců) stanoveným způsobem (kombinace kritérií sledovaná po dvě účetní období).
Povinnosti auditu podle stávajícího zákona o účetnictví podléhají jak řádné, tak mimořádné účetní závěrky.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
V novém zákoně o účetnictví se navrhuje uložit povinnost auditu účetní závěrky pouze velkým a středním účetním jednotkám (tato povinnost nevznikne účetním jednotkám veřejného sektoru, které se nekategorizují dle velkosti). Zároveň v novém zákoně o účetnictví dochází ke zvýšení kritérií pro kategorizaci účetních jednotek o 25 %. Povinnost auditu tedy bude vznikat účetním jednotkám s obratem nad cca 240 mil. Kč.
Je-li z pohledu zvláštního právního předpisu takto stanovená hranice pro povinnost auditu účetní závěrky příliš vysoká, je nutné uložit povinnost auditu účetní závěrky přímo zvláštním právním předpisem.
Povinnosti auditu účetní závěrky podle nového zákona o účetnictví podléhají v případě středních a velkých účetních jednotek jejich řádné individuální účetní závěrky a dále mezitímní individuální účetní závěrky sestavované jednorázově, pokud je jejich sestavení vyžadováno zákonem (za splnění příslušných velikostních kritérií). Audit se tak může týkat například mezitímní účetní závěrky sestavované při přeměně obchodní společnosti nebo mezitímní účetní závěrky sestavené pro účely rozhodnutí o výplatě zálohy na podíl na zisku. Konsolidovaná účetní závěrka podléhá na základě nového zákona o účetnictví povinnosti auditu vždy. Je-li zvláštním zákonem nad rámec nového zákona o účetnictví ukládána povinnost auditu účetní závěrky a nemá-li se tato povinnost týkat jakékoliv účetní závěrky sestavené danou účetní jednotkou (tj. řádné i mezitímní), je vždy nezbytné, aby bylo současně specifikováno, kterých účetních závěrek se má tato povinnost týkat, tedy například pouze řádných účetních závěrek.
1. Změny právní úpravy v návaznosti na povinný audit
Zhodnocení platného právního stavu
Zákon o účetnictví v dosavadním znění vyžaduje ověření účetní závěrky. Zákon o auditorech pro situace, kdy právní předpis vyžaduje ověření účetní závěrky auditorem, používá pojem povinný audit. Ověření účetní závěrky je v mnoha případech zvláštními zákony ukládáno regulovaným subjektům nad rámec okruhu účetních jednotek vymezeného v zákoně o účetnictví. V současné době je nejasné, pokud zákon výslovně uvede, že povinnost auditu mohou určit stanovy, zda se jedná o audit uložený zákonem, či nikoliv.
Stávající zákon o účetnictví dále vyžaduje ověření výroční zprávy auditorem. Zákon o auditorech toto ověření definuje jako ověření souladu výroční zprávy s účetní závěrkou, přičemž u obchodních společností se dále vyžaduje ověření, zda výroční zpráva obsahuje náležitosti vyžadované právním předpisem a zda je v souladu se znalostmi auditora nabytými při ověřování účetní závěrky.
O povinném auditu vyhotovuje následně auditor zprávu auditora, která je podle stávajícího zákona o účetnictví součástí výroční zprávy, což způsobuje řadu potíží, především proto, že zpráva vytvořená auditorem je vkládána do zprávy vytvořené účetní jednotkou. Zejména u elektronicky vyhotovovaných zpráv dochází v současnosti k prakticky neřešitelným situacím.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Zákon o účetnictví opouští pojmosloví povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem a nahrazuje ho povinností auditu účetní závěrky. Nejedná se o věcný posun, nýbrž o upřesnění typu ověření, které se již v praxi používá.
Vedle pojmu povinnost auditu účetní závěrky nový zákon o účetnictví také používá pojem povinný audit. Vymezení povinného auditu je stejně jako doposud obsahem zákona o auditorech, s tím, že nově dochází k jeho rozšíření: Povinný audit je nově vymezen jako audit účetní závěrky (tj. činnost, jejímž výsledkem je poskytnutí přiměřeného ujištění, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných vykazovaných změn finanční situace, a to v souladu s příslušným rámcem účetního výkaznictví) na základě jednoho ze tří důvodů – (1) právního předpisu, (2) zakladatelského právního jednání či obdobného dokumentu nebo (3) smlouvy o povinném auditu uzavřené v souladu se zákonem o auditorech. Povinný audit se od nepovinného auditu liší zejména v povinnosti určení auditora nejvyšším orgánem, povinnosti zveřejnit zprávu auditora společně s účetní závěrkou nebo v možnosti prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání k dani z příjmů.
Povinnost auditu účetní závěrky podle nového zákona o účetnictví je tedy jedním z případů vzniku povinného auditu. Pojem povinný audit je tedy používán v případech, kdy není záměrem účetní jednotce uložit povinnost auditu účetní závěrky, ale kdy je pro účely příslušného ustanovení podstatné, zda účetní jednotka má povinný audit, a to z jakéhokoliv ze tří výše uvedených důvodů. Změny obdobného charakteru je v této souvislosti zapotřebí provést i ve zvláštních zákonech, které nad rámec zákona o účetnictví ukládají regulovaným subjektům, které jsou účetními jednotkami, povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Nově se tedy navrhuje používat v těchto případech formulaci povinnost auditu účetní závěrky. Je-li však záměrem právního předpisu nikoliv tuto povinnost ukládat, ale pouze hovořit o subjektech, které mají povinnost auditu účetní závěrky z jakéhokoliv důvodu (tj. nejen na základě příslušného či jiného zákona, ale rovněž např. na základě svého zakladatelského právního jednání nebo na základě smlouvy o povinném auditu), navrhuje se používat v takových případech pojem povinný audit či formulaci mít povinný audit.
Nový zákon o účetnictví rovněž stanoví, že v případě, že účetní jednotka má povinnost auditu účetní závěrky, pak musí být auditorem ověřena rovněž zpráva vedení, pokud je vyhotovována. Podrobnosti ověření zprávy vedení auditorem pak upravuje zákon o auditorech. Ve zvláštních zákonech proto již není třeba takovou povinnost výslovně stanovit, neboť bude upravena novým zákonem o účetnictví.
Podle auditorských standardů jsou auditoři povinni ověřovat všechny dokumenty, které jsou zveřejňovány společně s účetní závěrkou, a to tak, že posoudí soulad jejich obsahu s účetní závěrkou a se svými znalostmi nabytými během auditu účetní závěrky. Dokumenty společně zveřejňované s účetní závěrkou, která podléhá povinnému auditu, jsou tedy „automaticky“ předmětem uvedeného ověření. U zprávy vedení je však v rámci povinného auditu ještě ověřováno, zda obsahuje veškeré náležitosti vyžadované právním předpisem. Stejným způsobem jako zpráva vedení se ověřují i další zprávy, které jsou do zprávy vedení vloženy, a tak se stávají její součástí (stejně, jako je tomu dnes například u výkazu o správě a řízení dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu či u zprávy o vztazích dle zákona o obchodních korporacích v důsledku jejího vložení do dnešní výroční zprávy). Mají-li být některé zveřejňované informace ověřeny auditorem věcně (tj. nikoli jen z hlediska jejich souladu s účetní závěrkou, znalostmi auditora nebo z hlediska splnění určitých náležitostí), je nutné takový požadavek stanovit explicitně (např. auditor s přiměřenou nebo omezenou jistotou ověří obsah nebo věcnou správnost informací uvedených v příslušném dokumentu).
Nové vymezení povinnosti auditu účetní závěrky a související terminologické změny mají přispět ke zřetelnějšímu odlišení auditu účetní závěrky od jiného typu ověření účetní závěrky auditorem, kterým je tzv. prověrka. Tyto případy se totiž liší standardem ověření účetní závěrky. Z toho vyplývá, že jakékoliv jiné ověření účetní závěrky (i např. dílčí ověření vybraných částí či výkazů) nebude „auditem účetní závěrky“. Pokud zvláštní zákon vyžaduje rovněž ověření jiných dokumentů než účetní závěrky, taktéž se nejedná o povinný audit, nýbrž o ověření, byť by bylo prováděno auditorem. V těchto případech tak i nadále bude používána formulace ověření auditorem.
Zákon o auditorech doznává výraznějších změn i v důsledku zavedení zprávy o udržitelnosti a požadavku na její ověření. Vedlejším efektem této změny, změny pojetí zpráv dle zákona o účetnictví a nových požadavků na ověřování formátů digitálního výkaznictví se stala potřeba reformulace úvodních ustanovení zákona o auditorech, které vymezuje klíčové typy auditorských zakázek a také auditorskou činnost. Narůstající komplexitu ověřování již nadále nebylo možné regulovat prostým nabalováním na původní ustanovení zákona, ale bylo nutné tato ustanovení zcela přepsat za využití vhodnějšího způsobu vymezení jednotlivých činností tak, aby do sebe všechny potřebné požadavky zapadly, a přitom byla zachována potřebná návaznost na zbytek právního řádu. Tak se do zákona dostává i vymezení zakázek s různou mírou ujištění, což je koncept, který je využíván zejména u ověření zprávy o udržitelnosti. Ze stejných důvodů bylo přistoupeno i k celkové revizi vyjadřování auditora ve zprávě auditora.
0. Změna a sjednocení obecných principů oceňování majetku
Zhodnocení platného právního stavu
Zákon o oceňování majetku upravuje způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené jinými předpisy.
Oceňování majetku a služeb je spojeno s trhem, jeho stavem a vývojem. Slouží pro potřeby státního, veřejného i soukromého sektoru. Je prováděno za účelem získání informace o možné dosažitelné ceně (hodnotě) majetku a služeb na trhu v tuzemsku, a to osobou, která je schopna zodpovědně zjistit, posoudit či předpovědět (odhadnout) dosažitelnou cenu (hodnotu) při realizaci transakce.
Oceňovací předpis slouží k zajištění objektivity, srozumitelnosti a srovnatelnosti ocenění (ohodnocení). Zákon o oceňování majetku proto nastavuje obecná kritéria a zásady týkající se oceňování, které jsou mimo jiné ztvárněny tak, aby umožňovaly kontrolu nesprávného ocenění, a tím například omezovaly daňové úniky nebo korupci.
V návaznosti na změny tržního a právního prostředí byl zákon o oceňování majetku několikrát novelizován. Novelizační úpravy však, kromě zavedení tržní hodnoty, ocenění rychle rostoucích dřevin a ocenění újmy vlastníka nemovité věci z jejího zatížení věcným břemenem nebo jiným věcným právem zřízeným ze zákona v zásadě nezměnily ani jeho původní koncepci, ani jeho strukturu. Nevymezily zcela jasně ani rozdíl mezi cenou a hodnotou, ani tržní hodnotu jako nadřazený způsob oceňování (ohodnocování) majetku a služeb.
Dnes je oceňování majetku a služeb obecně nastaveno tak, že dle § 2 odst. 1 se při oceňování majetku a služeb přednostně určuje obvyklá cena, avšak pouze pokud zákon o oceňování majetku nestanoví jiný způsob oceňování. Při oceňování nemovitých věcí však zákon o oceňování majetku ve smyslu § 2 odst. 7 nařizuje určení jejich ceny cenu zjištěnou.
Obvyklá cena jak je definována v ustanovení § 2 odst. 2 zákona o oceňování majetku se určuje porovnáním kupních (sjednaných) cen srovnatelných věcí. Uplatňuje se stále více i u nemovitých věcí, a to především v případech, kdy se na ni odkazuje jiný právní předpis.
S ohledem na současný stav trhu umožňuje zákon o oceňování majetku oceňovat majetek a služby v některých případech náhradním způsobem. Proto pro případy, kdy není jednoduché kupní cenu srovnatelných věcí zjistit, buď z důvodu její jedinečnosti, nebo ji nelze určit z důvodu, že se s ní v dané lokalitě a přiměřeném časovém úseku neobchodovalo, byly zákonem o oceňování majetku stanoveny i jiné způsoby oceňování (ohodnocování).
Nelze-li z výše uvedených důvodů určit obvyklou cenu a zvláštní právní předpis nestanoví jinak, zákon o oceňování majetku umožňuje v § 2 odst. 3 ocenit majetek a službu tržní hodnotou. Tržní hodnotu přitom v § 2 odst. 4 definuje jako odhadovanou částku, za kterou by měly být majetek nebo služby směněny v běžném obchodním styku mezi ochotným kupujícím a prodávajícím, jež jsou osobami vzájemně nezávislými. Dle účelu a dostupných údajů je při oceňování tržní hodnotou potřeba vybrat nejvhodnější ze 3 způsobů, jimiž jsou porovnávací způsob, nákladový způsob nebo výnosový způsob.
Přitom je s ohledem na definice důležité uvést, že tržní hodnota, určená porovnávacím způsobem vycházejícím z porovnání předmětu ocenění se stejnými, obdobnými, z hlediska užití porovnatelnými nebo vzájemně zastupitelnými věcmi, pokud vychází z cen sjednaných při jejich prodeji, je vlastně obvyklou cenou (hodnotou).
Pokud se cena dle zákona o oceňování majetku určuje jinak než obvyklá cena, mimořádná cena nebo tržní hodnota, jedná se, jak vyplývá z § 2 odst. 7, o cenu zjištěnou.
Cena zjištěná slouží pro určení ceny majetku v těch případech, kdy je potřeba určit cenu jinou než cenu obvyklou nebo mimořádnou, a v případech, kdy plnění bylo poskytnuto bezúplatně. Zákon o oceňování majetku dále nastavuje obecná kritéria a zásady pro oceňování cenou zjištěnou, což umožňuje cenu zjištěnou v některých případech využívat ke kontrole, zda cena sjednaná není cenou spekulativně nízkou a v případě daňových zákonů odhalit a kontrolovat nesprávné ocenění předmětu daně, a tím omezovat daňové úniky.
Ocenění stavebních pozemků vychází ze sjednaných cen (cenové mapy stavebních pozemků, porovnávací způsob), u zemědělských pozemků z předpokládaných výnosů, u lesních pozemků z výnosového a porovnávacího způsobu podle plošně převládajících souborů lesních typů. U nemovitých věcí, které jsou stavbami, se při oceňování uplatňuje nákladový způsob, kombinace nákladového a výnosového způsobu a porovnávací způsob. Porosty lesní se oceňují nákladovým a výnosovým způsobem (na bázi dlouhodobých potenciálních výnosů). Ovocné dřeviny, vinná a chmelová réva se oceňují výnosovým způsobem a okrasné dřeviny nákladovým způsobem.
Oceňování některých majetkových práv vychází ze sjednané nebo výnosovým způsobem určené ceny, u cenných papírů z kurzové nebo jmenovité hodnoty, u účastí v družstvech a podílů ve společnostech a sdruženích z podílu na čistém obchodním jmění v účetní hodnotě.
Zákon o oceňování majetku souvisí i s dalšími právními předpisy, které se na zákon o oceňování majetku nebo jeho prováděcí předpisy (vyhlášky) odkazují.
Zákon o oceňování majetku je technickoekonomickou právní normou v oblasti oceňování majetku nebo služeb. Zákon předjímá při oceňování využívání číselných databází, statistických údajů a analýz týkajících se cen na relevantních trzích. Stanoví postupy zpracování a určování cen, jimiž se přizpůsobuje situaci v oblasti cen na trhu v tuzemsku.
K jakékoliv diskriminaci na základě státní příslušnosti, pohlaví osob, omezování volného pohybu osob, služeb a kapitálu nebo svobody usazování v této oblasti, s ohledem na výše uvedené nemůže docházet.
Současná právní úprava tedy nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace, ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Důvodem ke změnám stávající právní úpravy je snaha zvýšit obecnou využitelnost oceňovacího předpisu ze strany jak veřejného sektoru, tak i sektoru soukromého, odstranit výkladové nejasnosti, zjednodušit problematiku oceňování a snaha o spravedlivější dopady oceňování.
Změny jsou prováděny s cílem sjednotit terminologii pro oceňování. Přitom se v rámci sjednocení terminologie zavádějí chybějící definice, včetně vymezení používaných základních postupů platných v oblasti oceňování. Nejvýznamnějším pojmem, který je novelou upraven, je pojem hodnota a její oddělení od pojmu cena. Pojem „obvyklá cena“ se tak bez významového posunu mění na pojem „obvyklá hodnota“; totéž platí pro dvojici pojmů zjištěná cena a zjištěná hodnota. Dále dochází k nahrazení stávajícího výrazu „majetek“ výrazem „věc“ podle občanského zákoníku. Tato terminologická změna je promítnuta i do názvu zákona, který se mění na „zákon o oceňování“ a to s ohledem na to, že kromě věcí upravuje i oceňování služeb a dluhů.
Sjednocení terminologie je prováděno s ohledem na mezinárodní a obecně uznávané oceňovací i účetní standardy, přitom se přihlíží i k potřebám daňové legislativy.
Zákon je také implementačním předpisem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení. Konkrétně se jedná o transpozici článku 19 odst. 2, který požaduje, aby jednotlivé druhy hodnot byly určovány dle zákonem upraveného procesu (tj. upraveny standardem).
V rámci novelizace dochází ke změně výchozího druhu ocenění z dosavadní zjištěné ceny (nově hodnoty) na obecně správnější ocenění tržní hodnotou, které ve většině případů povede ke spravedlivějším důsledkům pro osoby dotčené oceněním. Řada ostatních druhů ocenění (uvedených v § 2 odst. 9) byla ze zákona pro nadbytečnost vypuštěna. V rámci definice tržní hodnoty dochází k rozšíření obsahu tohoto pojmu i o reálnou hodnotu dle zákona o účetnictví, která se v daném smyslu považuje za tržní hodnotu.
Ačkoli zákon o oceňování za výchozí ocenění považuje ocenění tržní hodnotou, v zákoně byla ponechána obvyklá hodnota (doposud „obvyklá cena“), byť se tržní hodnotě podobá a v řadě případů se s ní může shodovat, protože obvyklá hodnota je speciálním případem tržní hodnoty (myšleno věcně); formálně zákon o oceňování vymezuje obvyklou hodnotu jako samostatnou kategorii, nikoli jako podkategorii tržní hodnoty. Důvodem pro ponechání je jednak rozsáhlé spoléhání na určení obvyklé hodnoty napříč právním řádem, jednak také skutečnost, že obvyklá hodnota je jednodušším konceptem než tržní hodnota a díky tomu je určitelná i poučeným laikem. Nevýhodou obvyklé hodnoty je, že ji nelze vždy určit, ale na to zákon pamatuje a v takových případech nahrazuje obvyklou hodnotu hodnotou tržní.
Společně s novelizací zákona o oceňování se novelizují předpisy, které tento zákon využívají tak, že se opírají o pojem „obvyklá hodnota“. Pokud tyto předpisy doposud odkazovaly na „obvyklou cenu podle zákona o oceňování majetku“, nově postačí použít pojem „obvyklá hodnota“ bez dalšího. Zákon o oceňování totiž nově stanoví, že se použije vždy, když jiný předpis vyžaduje ocenění obvyklou hodnotou (viz § 1 odst. 1 písm. c), nikoli pouze v případě, je-li jiným právním předpisem výslovně vyžádáno určení obvyklé hodnoty podle zákona o oceňování. Tímto de facto dochází k tomu, že pojem „obvyklá hodnota“ (ve smyslu zákona o oceňování) je vymezen pro účely celého právního řádu.
Pokud některé právní předpisy nadále setrvávají u pojmu „obvyklá cena“ znamená to, že pro takové ocenění se nepoužije obvyklá hodnota podle zákona o oceňování. „Obvyklá cena“ a „obvyklá hodnota“ se nepovažují za synonyma. Použití obvyklé ceny je typické pro civilněprávní předpisy, které zákon o oceňování využívají mnohem méně než předpisy veřejného práva.
V případě tržní hodnoty nově platí, že vyžaduje-li jiný právní předpis ocenění tržní hodnotou nebo stanovení tržní ceny, nepoužije se zákon o oceňování, ledaže by na něj bylo přímo odkazováno. Tyto vztahy jsou důsledkem toho, že novela zákona o oceňování stanoví, že tržní hodnota se podle něj určí pouze v případě, kdy si zvláštní předpis vyžádá určení „tržní hodnoty podle zákona o oceňování“ (viz § 1 odst. 1 písm. b). Pojem „tržní hodnota“ (na rozdíl od pojmu „obvyklá hodnota“) je tak v zákoně o oceňování fakticky vymezen pouze pro jeho účely a nikoli pro celý právní řád. Pojem „tržní cena“ pak zákon o oceňování vůbec nepoužívá a platí, že tržní hodnota a tržní cena se považují za dva odlišné pojmy.
Jako žádoucí se ukázala potřeba ponechat pro oceňování například vymezených druhů cenných papírů a některých druhů jiného majetku pojem jmenovitá hodnota s tím, že se jedná o specifický pojem, jehož vymezení i použití byly v novele oceňovacího předpisu zpřesněny.
Rozmanitost pojmů umožňuje, opět zejména v civilněprávní oblasti, mnohem jemnější škálování oceňovacích konceptů tak, aby je bylo možné šít na míru konkrétní situaci mimo víceméně unifikované oceňování předpokládané zákonem o oceňování (byť i tento zákon počítá s individualizací ocenění s ohledem na jeho účel).
V rámci novelizace dochází také ke kodifikaci vybraných postupů zákonem namísto stávající úpravy vyhláškou.
Prostřednictvím novelizace oceňovacího předpisu se upřesňuje přístup k oceňování věcí, ustanovují základní principy v oblasti oceňování, upravují postupy při oceňování a požadavky na věcnou správnost posudků a odhadů. Zajišťuje přitom vazbu jak na zákon o účetnictví, tak na daňovou legislativu, a jasně vymezuje jednotlivé hodnoty i jejich funkce.
Zároveň v rámci předběžných konzultací bylo zjištěno, že některé části zákona nelze prakticky využívat nebo využívány nejsou. Proto byly tyto čistě „nepoužitelné“ teoretické části vypuštěny – např. u cenných papírů se využívá tržní hodnota i při oceňování pro státní aparát, a cena zjištěná tedy není v daném případě potřeba.
Zákon o oceňování zůstává technickoekonomickou právní normou v oblasti oceňování věcí, služeb a dluhů. Postupy jím stanovené předjímají využití číselných databází, statistických údajů a analýz týkajících se cen na relevantních trzích.
Nadále zůstává v platnosti, že zákon o oceňování nestanovuje požadavky na osobu provádějící ocenění. Pokud jiný právní předpis požaduje znalecké ocenění, musí tak výslovně stanovit (např. tak, že stanoví, že předmět ocenění ocení znalec podle zákona o oceňování). Zákon se toliko vyjadřuje k oceňovacím postupům. Pouze v případě, že tržní hodnotu stanovuje znalec nebo odhadce, zákon vyžaduje vyšší úroveň standardu práce těchto odborníků, než kdyby totéž ocenění prováděla jiná osoba.
Navrhovaná právní úprava tedy nemá žádný dopad ve vztahu k zákazu diskriminace, ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
Předpis i nadále obsahuje:
· základní oceňovací přístupy – tj. nákladový, výnosový a porovnávací,
· definici zjištěné hodnoty, popis oceňování věcí, služeb a dluhů zjištěnou hodnotou, i postup v případě kdy zjištěnou hodnotu věci nelze určit,
· definici jmenovité hodnoty, popis oceňování věcí, služeb a dluhů jmenovitou hodnotou.
Změny v oblasti daní z příjmů
Změna právní úpravy v návaznosti na cizí měnu v účetnictví
Zhodnocení platného právního stavu
Již od 1. ledna 2024 vstoupila v účinnost úprava, která zakládá možnost účtování v jiné měně, než je česká koruna (tzv. měna účetnictví). Na tuto změnu reagovala i úprava daně z příjmů právnických osob, která umožnila parciální použití cizí měny účetnictví v rámci tvorby daňového základu a vyplňování daňového přiznání. Bylo umožněno, aby poplatník nemusel jednotlivé transakce pro daňové účely převádět z cizí měny na české koruny. Převodu pak podlehne až agregovaná položka, která se vyplňuje do daňového přiznání. Od 1. ledna 2024 se tento postup umožňuje toliko u několika vybraných cizích měn, které mohou být měnou účetnictví (tj. euro, americký dolar a britská libra).
V souladu se současnou právní úpravou daní z příjmů je daň z příjmů fyzických i právnických osob spravována výlučně v české měně. Poplatníci tedy vypočítají i tvrdí svou daň v korunách českých a správcem daně je tato daň stanovena, evidována i vybírána rovněž v korunách českých. Podle obecné úpravy správy daní v daňovém řádu je možné, aby poplatník uhradil daň z příjmů správci daně v jiné měně než v české, nicméně tato částka v jiné měně bude správci daně připsána na účet v české měně a v české měně bude rovněž evidována na osobním daňovém účtu daňového subjektu.
Z hlediska rozpočtového určení daní z příjmů se jedná o daň sdílenou, tj. daňové výnosy z této daně jsou v poměru stanoveném zákonem č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní) (dále jen „zákon o rozpočtovém určení daní“), rozdělovány mezi rozpočty krajů a obcí. Vzhledem k výše uvedenému jsou daňové výnosy z daní z příjmů vždy v české měně, a tudíž i příjem těchto veřejných rozpočtů z titulu přerozdělení daňových výnosů plyne výlučně v české měně.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
V návrhu zákona o účetnictví se umožňuje, aby měnou účetnictví účetní jednotky byla jakákoliv cizí měna, pokud je současně její funkční měnou. Navrhovaná úprava zákona o daních z příjmů primárně reflektuje rozšíření okruhu měny účetnictví i pro účely daní z příjmů. Dále pak zavádí speciální režim pro poplatníky, jejichž měnou účetnictví je euro. V jejich případě bude správa daně jednodušší, neboť se vyhne potřebě přepočtu výstupů z účetnictví do české měny. Poplatníci, jejichž měnou účetnictví bude euro, tedy budou základ daně i samotnou daň tvrdit v rámci daňového přiznání v eurech, v eurech jim také bude jak daň, tak i případně daňová ztráta stanovena a v eurech ji také budou moci zaplatit, přičemž daň uhrazená v eurech bude na osobním daňovém účtu poplatníka rovněž evidována v eurech a v eurech bude připsána na bankovní účet správce daně bez nutnosti přepočtu na českou měnu, a tedy bez vzniku kurzových rozdílů.
Důsledkem zavedení tohoto režimu pak bude situace, kdy daňové výnosy z daní z příjmů právnických osob již nebudou pouze v české měně, ale rovněž v eurech. Jelikož z hlediska rozpočtového určení je daň z příjmů daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, znamenalo by to, že i daňový výnos z daně z příjmů v eurech bude rozdělován mezi tyto veřejné rozpočty ve stanoveném poměru. S ohledem na nepříliš účelné a hospodárné dopady takového postupu (obce a kraje by například musely mít povinně zřízeny devizové bankovní účty, přičemž se nelze vyhnout situacím, kdy na ně budou plynout bagatelní částky v cizí měně) se navrhuje úprava zákona o rozpočtovém určení daní směřující k zachování stávajícího stavu, tj. daňové výnosy z daně z příjmů právnických osob budou i nadále mezi rozpočty obcí a krajů přerozdělovány v české měně. Ministerstvo financí, které je v souladu s § 34 odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), oprávněno zprostředkovávat cizoměnové platby ze státního rozpočtu a do něj za účelem efektivního řízení cizoměnové likvidity na centrální úrovni státu, zajistí přepočet daňových výnosů z daní z příjmů právnických osob v eurech na českou měnu a jejich převod na příslušný bankovní účet vedený v české měně tak, aby do rozpočtů obcí a krajů plynul vždy stanovený podíl na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech.
Zdaňovací období a období, za které se podává daňové přiznání
Zhodnocení platného právního stavu
Zdaňovací období je podle zákona o daních z příjmů v současném znění upraveno odlišně pro daň z příjmů fyzických osob a pro daň z příjmů právnických osob. Zdaňovacím obdobím daně z příjmů fyzických osob je vždy kalendářní rok. Úprava zdaňovacího období daně z příjmů právnických osob je složitější. Základním pravidlem je, že je jím buď kalendářní rok, nebo hospodářský rok, přičemž hospodářským rokem se rozumí období 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích, které začíná jiným měsícem než lednem. Tato úprava vychází z dosavadního zákona o účetnictví, podle kterého se účetní období má shodovat s kalendářním nebo účetním obdobím, tedy úprava v zákoně o daních z příjmů je taková, aby se zdaňovací období shodovalo s účetním obdobím. Dále existují dvě speciální pravidla pro určení zdaňovacího období, kdy je zdaňovací období jinak dlouhé než 12 měsíců. V případě přeměny trvá zdaňovací období od jejího rozhodného dne do konce kalendářního nebo hospodářského roku, ve kterém se přeměna stala účinnou. Dále je zdaňovacím obdobím i účetní období podle dosavadního zákona o účetnictví, pokud je toto účetní období delší než 12 měsíců. I v těchto případech tedy zdaňovací období odpovídá účetnímu období.
V případě daně z příjmů právnických osob existuje vedle zdaňovacího období ještě období, za které se podává daňové přiznání. Obsah tohoto pojmu je obdobný se zdaňovacím obdobím, vždy však jde o období kratší než jeden rok. Jedná se o samostatné období, za které poplatník podává jedno daňové přiznání a které navazuje na jiné zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, a na které takové jiné období navazuje. Hlavní věcnou odlišností oproti zdaňovacímu období je lhůta pro podání daňového přiznání, která vždy činí 3 měsíce, tedy neřídí se obecnou úpravou této lhůty podle daňového řádu a omezená možnost uplatňovat daňové odpisy.
Hlavním důvodem existence pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ je systém uplatňování daňových odpisů, které se v současné době počítají na roční bázi a v případě kratších zdaňovacích období musí být jejich výše regulována. V období, za které se podává přiznání a které není zdaňovacím obdobím, většinou odpisy uplatnit nelze. Výjimkou jsou pouze odpisy vyjadřované s přesností na měsíce či dny (nikoliv na zdaňovací období). Po zavedení stanovení daňových odpisů na měsíční bázi už není nutné tuto problematiku řešit a lze při stanovení zdaňovacího období vycházet z účetního období a termín období, za která se podává daňové přiznání v zákoně o daních z příjmů zcela zrušit. Pokud i tato období budou označeny jako zdaňovací období, přispěje to i k přehlednosti zákona.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
V případě daně z příjmů fyzických osob se nenavrhují žádné změny a zdaňovací období bude i nadále odpovídat kalendářnímu roku.
Zdaňovací období daně z příjmů právnických osob bude nově navázáno na účetní období, a to výslovně, tedy nikoli jako v dosavadní právní úpravě, kde bylo vyjmenováno, jak dlouho trvá zdaňovací období, přičemž až srovnáním s dosavadním zákonem o účetnictví se dovodilo, že se jedná o stejné období. Bude tedy platit základní pravidlo, že poplatník daně z příjmů právnických osob, který je účetní jednotkou, bude mít takové zdaňovací období, jaké má účetní období. Tato jasná úprava povede ke značnému zjednodušení oproti výše uvedené dosavadní úpravě.
Zvláštní pravidla však musí být stanovena pro poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou (tedy poplatníci, kteří naplní podmínky uvedené v zákoně o účetnictví pro to, aby nebyly účetní jednotkou). I zde se vychází z obecného pravidla, že jejich zdaňovacím obdobím je období, které by bylo jejich účetním obdobím, kdyby byly účetní jednotkou. K tomu je třeba uvést, že základní účetní období vždy trvá 12 kalendářních měsíců, přičemž účetní jednotka (s některými výjimkami) si může zvolit, od kterého měsíce její účetní období začíná. Pro poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou, se však tato možnost nepřipouští a stanoví se, že jejich zdaňovací období odpovídá účetnímu období, jako by jej měl vymezeno jako kalendářní rok. To však neznamená, že jeho zdaňovací období vždy odpovídá kalendářnímu roku, protože na zdaňovací období se prostřednictvím odkazu na účetní období aplikují pravidla uvedená v zákoně o účetnictví, která modifikují 12měsíční délku účetního období, zejména zvláštní poslední dny účetního období. Samostatnou kategorii mezi poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou, tvoří poplatníci, kteří sice nejsou účetní jednotkou, ale vedou evidenci zahraničního poplatníka; ti si budou moci zvolit za základní zdaňovací období i jiných 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců než kalendářní rok, a to z důvodu, že pravděpodobně vedou účetnictví v zahraničí a jejich zahraniční účetní a zdaňovací období nemusí odpovídat kalendářnímu roku, proto se jim umožňuje tomu přizpůsobit i zdaňovací období podle zákona o daních z příjmů.
Daňová hodnota aktiv
Zhodnocení platného právního stavu
I když obecně platí, že jiné normy, které se zabývají oceňováním majetku/aktiv (komplexně se jimi zabývá zejm. zákon o oceňování a zákon o účetnictví), pracují s tím, že oceňovací metody aplikují generálně na všechny „věci“ (majetek, aktiva), tak v daních z příjmů je oceňování fragmentováno, a to zejména po formální stránce.
Základ oceňování pro daně je identický jako u oceňování majetku a oceňování v účetnictví. I z těchto důvodů na tyto metody zákon o daních z příjmů často odkazuje s tím, že se následně upravují některá ryze daňová specifika. Problematické však je, že na rozdíl od těchto dvou předpisů je daňová úprava více fragmentována a má velké sklony ke kazuistice. Právní úprava totiž stanovuje pro jednotlivé typy aktiv ocenění poměrně selektivně, a to způsobem, že se u jejich jednotlivých typů snaží explicitně popsat všechny situace, které u daného aktiva mohou nastat, a jejich vlivy do základu daně.
Bohužel postupem času a nárůstem možností, jak lze s majetky nakládat, rostl historicky geometrickou řadou i počet různorodých variant. Například:
· ocenění cenných papírů je terminologicky nazýváno „nabývací cenou“,
· ocenění hmotného majetku „zůstatkovou cenou“, případně „vstupní cenou“ (u hmotného majetku, který se odpisuje),
· pro pozemky se nejčastěji používá termín „pořizovací cena“, který však ne vždy formálně pokrývá všechny potřebné situace,
· pro pohledávky se pracuje s termíny „jmenovitá hodnota“ a u pohledávek nabytých postoupením „pořizovací cena“,
· v řadě případů se pak používají i různé opisné tvary,
· atd.
Problematické je, že ve složitějších a komplexnějších situacích není vždy právní úprava schopná výše uvedenou kazuistiku adekvátně zapracovat. Příkladem je nesoulad ustanovení § 30 odst. 10 a § 24 odst. 11, která obě normují, že ohodnocení aktiv má zůstat stejné při operacích typu přeměny, vklady atd. Ustanovení § 30 odst. 10 upravuje tyto aspekty pro odpisovaný hmotný majetek a § 24 odst. 11 pro ostatní typy majetků (tj. např. pozemky, pohledávky, podíly). Problematické je, že ustanovení se v několika aspektech odlišují.[footnoteRef:1] [1: Ustanovení § 30 odst. 10 uvádí situace, kdy má docházet k přenosu zůstatkové hodnoty majetku (tj. hodnoty pro daňové účely) na nového nabyvatele daného majetku. Z logiky věci by měl tento výčet být identický jako v situacích, kdy k tomuto přenosu dochází i u jiných typů majetku. Nicméně u těchto jiných typů majetku je tento výčet rozdílný (viz § 24 odst. 11, který je na dalších místech doplněn jinými ustanoveními, které však ke stejnosti nevedou).
]
Metoda, kterou stávající zákon o daních z příjmů pak používá k překonání této kazuistiky, je, že používá obecná odkaz na „hodnotu dané věci“ bez dalšího hlubšího rozboru. Tím tedy odkazuje na ohodnocení, které bylo danému aktivu přisouzeno – viz např. § 24 odst. 12 zákona o daních z příjmů, který upravuje daňové souvislosti nastalé při prodeji podniku. Ten v sobě může při prodeji obsahovat v podstatě všechny složky aktiv, tj. kazuistické vyjmenovávání jednotlivých typů ocenění by bylo nesmyslně náročné. Z těchto důvodů se tedy používají pro některá aktiva svodné pojmy – např. viz § 24 odst. 12 písm. d) „hodnota finančního majetku“, což subsumuje jak „nabývací cenu cenných papírů“, tak i pořizovací cenu jiných složek aktiv. V jiných částech ustanovení však tento odstavec pracuje s důsledným rozlišováním „vstupní a zůstatkové ceny“.
Stávající právní úprava tedy trpí poměrně velkými problémy, které jsou dány zejm. kazuistikou a selektivností. Ne vždy rovněž platí, že řešení je z věcného hlediska optimální – někdy vede k více než jednomu uplatnění původního výdaje, někdy naopak (přičemž spíše než záměr regulátora jde o případy, kdy normy daňové, účetní, případně normy z oblasti oceňování majetku zafungují jinak, než je optimem). I z těchto důvodů je oceňování, resp. otázky spojené s tím, jaký výdaj je možné při vyřazování aktiva uplatnit, spojeno s výkladovými nejasnostmi.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
S ohledem na výše uvedené byla reforma daňového oceňování vždy velkým tématem. I proto se návrhy na komplexnější změnu objevovaly prakticky ve všech pokusech o rekodifikaci daní z příjmů jako celku. Hlavní ambicí pak bylo překonat terminologickou roztříštěnost a zajistit lepší a transparentnější vazbu na právní předpisy upravující účetnictví a oceňování majetku. Ty samy však trpěly mnoha neduhy (u zákona o oceňování majetku taktéž velkou roztříštěností a absencí jasného algoritmu stanovení ceny, u účetnictví terminologickými nejasnostmi).
Nutno poznamenat, že jakkoliv zní snaha o reformu oceňování pompézně a jakkoliv velká bude po legislativní stránce změna, tak ambicí není primárně změna regulace (tj. průběhu odpisů, rychlosti amortizace či dokonce změna velikosti výdaje, který si mohou poplatníci uplatnit), ale zejména sjednocení a zjednodušení terminologie, která pak umožní lepší aplikaci zejména ve složitějších a komplexnějších případech.
Kromě výše uvedené obecné potřeby reformy daňového oceňování jsou hlavní důvody, proč musí dojít k rekodifikaci oceňování, následující:
· revize oceňování v novém zákoně o účetnictví
· nový zákon o účetnictví stojí na důsledném nastavení algoritmu oceňování, které je jeho klíčovou složkou,
· s ohledem na fakt, že pro podnikající právnické osoby je převzetí účetního zachycení klíčové jako vstup do ocenění daňového, je nutné tyto aspekty zohlednit,
· deklarovanou snahou zákona o daních z příjmů je co největší přimknutí k zákonu o účetnictví, tj. při respektování těchto změn je nutné zejm. důsledně odstraňovat kazuistické obraty, které jsou obsahem dnešní právní úpravy,
· přijetí IFRS jakož základu pro výpočet daní z příjmů
· to s sebou nese opět dodatečné výzvy pro oblast oceňování,
· kompletní změna zákona o oceňování majetku (viz výše uvedený popis změn v zákoně o oceňování majetku)
· vyjasňuje, resp. zavádí se nová terminologie, která se poté důsledně dodržuje
· to vyvolává potřebu změn jak v zákoně o oceňování majetku, tak v zákonech napříč celým právním řádem,
· algoritmizuje se stanovení hodnoty věcí (důsledné používání pojmu „hodnota“ je taktéž jedním z terminologických posunů), tj. nově má být vždy jasné, jaká ustanovení zákona o oceňování se použijí (to se pojí s nutností ve všech ostatních právních předpisech adekvátně upravit odkazy na zákon o oceňování majetku),
· v principu se zákon o oceňování majetku v důsledku těchto změn komplexně přepisuje.
Z těchto důvodů je tedy nezbytné revidovat úpravu oceňování a způsoby uplatňování výdajů u jednotlivých typů aktiv. Jinými slovy, není možné setrvat ve stávající právní úpravě, ale právě ve vazbě na výše uvedené změny je zapotřebí rozsáhlé změny stávající úpravy, v rámci které se nabízely dvě legislativní cesty jak danou problematiku uchopit. Současný model spočívá na pokusu o pečlivou a důslednou specifikaci jednotlivých výdajů u jednotlivých typů aktiv, se kterými současný zákon poté dále pracuje (tj. zachovávat důsledně ocenění pro každý typ aktiv a primárně se pokoušet ho upravit/kodifikovat v daních). Druhý přístup pak stojí na tom, že postup tvorby výdajů se u jednotlivých aktiv v principu neliší, tj. jednotlivé postupy lze tedy zobecnit a především algoritmizovat.
Právě druhým přístupem se ubírá návrh zákona. Ten na rozdíl od současné úpravy pracuje se všemi aktivy primárně jednotně a v obecném duchu s tím, že u účetních jednotek přebírá primárně hodnoty, které poplatník vygeneroval v účetnictví. Z tohoto důvodu pak dochází i k terminologickému posunu, kdy současné různorodé pojmy relevantní pro jednotlivá aktiva i jednotlivé situace v rámci operací s nimi, např. „pořizovací cena“, „nabývací hodnota“, „zůstatková cena“, „vstupní cena“ atd. se nahrazují konstruktem „daňové hodnoty“, která se pak v různých relevantních situacích upravuje (zvyšuje či snižuje). [footnoteRef:2] [2: To znamená, že v základních situacích se pro běžného poplatníka de facto nic nemění,
Pořídí-li si automobil, bude jej nadále odpisovat, přičemž odpisy se budou stejně jako dnes uplatňovat do výdajů a při prodeji tohoto automobilu se pak zbývající neodepsaná část kupní ceny uplatní do výdajů jednorázově; reforma spočívá v tom, že se nově nebude u tohoto aktiva pracovat s termínem „vstupní cena a zůstatková cena“, ale s termínem „daňová hodnota“.
Pořídí-li si cenný papír, tak stejně jako doposud si v okamžiku koupě neuplatní do výdajů žádnou část kupní ceny. Tuto kupní cenu si stejně jako dosud uplatní až při prodeji tohoto cenného papíru. Změna zde spočívá v tom, že se tedy nebude pracovat s termínem „nabývací cena“, ale termínem společným pro všechna aktiva – tj. „daňová hodnota“.
Pořídí-li si poplatník pozemek, tak rovněž bude moci uplatnit stejně jako dnes výdaj v souvislosti s jeho pořízením až v okamžiku jeho prodeje. Rozdíl bude opět jen terminologický, zatímco dosud bylo ohodnocení nazýváno „pořizovací cenou pozemku“ nově půjde o „daňovou hodnotu“.
Pokud tedy hovoříme o změnách a reformě, tak jde zejm. o zajištění lepší terminologické provázanosti. ]
Z věcného hlediska tedy návrh nesměřuje ke změně uplatňování výdajů, nicméně díky tomuto novému konstruktu a uchopení dochází k vyhlazení dnešních vad. Nově navrhované pojetí je obecnější a návrh se tím stává kompatibilní i ve vztahu k mezinárodním účetním standardům, kdy valuace aktiv dle těchto účetních postupů přirozeně zapadne do nově navržených obecných pravidel.
V tomto směru tak návrh nesleduje a neidentifikuje významné fiskální dopady (pokud dochází k věcným posunům, tak nikoliv v důsledku volby přístupu, ale v důsledku reflexe např. jiného průběhu tvorby nákladů v rámci účetnictví).
Navrhuje se tedy zavést institut daňové hodnoty. Daňová hodnota je částka, která je přiřazena každému aktivu (v zákoně o daních z příjmů se nově bude místo pojmu „majetek“ používat pojem „aktivum“, vycházející z účetnictví). Daňová hodnota představuje souhrn výdajů, které je možné v průběhu času v závislosti na používání aktiva uplatnit jako výdaj. Zjednodušeně řečeno, pokud je aktivum nabyto úplatně, tvoří daňovou hodnotu jeho pořizovací cena, a pokud je nabyto bezúplatně, tvoří daňovou hodnotu jeho reálná hodnota při nabytí. Tuto daňovou hodnotu je poté možno uplatnit jako výdaj a to, kdy tomu tak je, záleží na charakteru aktiva. Daňová hodnota se totiž určuje u všech aktiv, tedy jak u daňově odpisovaných, tak ostatních.
Daňovou hodnotu má aktivum po celou dobu, co ho poplatník drží, i když může být nulová. V okamžiku jeho nabytí se určuje jeho prvotní daňová hodnota, jejíž určení vychází z prvotní účetní hodnoty určené podle zákona o účetnictví, a provedou se případně určité úpravy na základě toho, co není pro účely daní z příjmů chtěné, aby vstupovalo do daňové hodnoty. Následně dochází ke snižování nebo zvyšování této prvotní daňové hodnoty a již se hovoří o daňové hodnotě obecně.
K uvedenému je nutné dodat, že skutečnost, že je možné v určitém okamžiku uplatnit daňovou hodnotu nebo její část jako výdaj, neznamená automaticky, že jde o výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů, tedy o výdaj daňově účinný. To, zda jde o takový výdaj, se stejně jako u ostatních výdajů zkoumá na základě § 24 a § 25.
Daňová hodnota je tedy svébytným institutem odděleným od účetnictví a pro účely daní z příjmů se vždy používá tato hodnota, nikoli účetní hodnota aktiva. Základ daně sice obecně vychází z výsledku hospodaření z účetnictví, ale vzhledem k výše popsanému fungování daňové hodnoty je třeba pro zjištění základu daně výsledek hospodaření upravit o položky související s uplatňováním účetní hodnoty aktiv a místo nich uplatňovat ve výdajích daňovou hodnotu podle zákona o daních z příjmů.
Právě z důvodu obecnějšího pojetí institutu daňové hodnoty u všech aktiv je tento princip využitelný i pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob, kteří uplatní daňovou hodnotu u všech aktiv, tedy těch, která využívají pro dosažení příjmů ze samostatné činnosti nebo příjmů z nájmu.
Daňové odpisování
Zhodnocení platného právního stavu
Daňové odpisování podle zákona o daních z příjmů v současném znění znamená uplatňování daňových odpisů jako výdajů. Daňově se odpisuje pouze hmotný majetek, a to, zjednodušeně řečeno, všechny nemovité věci a movité věci se vstupní cenou vyšší než 80 000 Kč. Hmotný majetek je pro účely daňového odpisování rozdělen do šesti odpisových skupin a pro každou skupinu je stanovena minimální doba odpisování, pro první skupinu jsou to 3 roky a pro šestou skupinu 50 let. Odpisován musí být všechen hmotný majetek s výjimkou majetku, který poplatník daně z příjmů fyzických osob nabyl ve zdaňovacím období, ve kterém uplatňuje výdaje procentem nebo má daň rovnu paušální dani. Odpisování však lze přerušit, to znamená, že odpisy po určitou dobu nejsou vůbec určovány (tj. zůstatková cena majetku se nemění), přičemž přerušení nemusí být nijak odůvodněno.
Zákon upravuje dva základní způsoby odpisování, rovnoměrné a zrychlené, a poplatník si u každého majetku může vybrat, který způsob použije. Oba způsoby stanoví pro jednotlivé odpisové skupiny sazby, resp. koeficienty pro odpisování, s jejichž pomocí se spočítá roční odpis daného majetku. Oba způsoby vedou k odepsání majetku za stejně dlouhou dobu, ale při zrychleném odpisování jsou odpisy vyšší na začátku doby odpisování a postupně jejich výše klesá, poplatník tedy může vstupní cenu majetku uplatnit jako výdaj rychleji. Pokud došlo k technickému zhodnocení majetku, jsou stanoveny zvláštní sazby, resp. koeficienty.
Jako speciální způsoby jsou pro taxativně vyjmenované druhy majetku stanoveny tzv. časové a výkonnostní odpisy. Časové odpisy se použijí u hmotného majetku se stanovenou dobou trvání nebo životností a také např. u forem nebo šablon a stanoví se jako podíl vstupní ceny a stanovené doby trvání. Výkonnostní odpisy se určují např. u forem a šablon a stanoví se jako podíl vstupní ceny a stanoveného počtu odlitků nebo výlisků vynásobený počtem odlitků nebo výlisků vyrobených v daném období.
Odpisy se tedy určují jako roční a uplatňují se za zdaňovací období u poplatníka, u kterého byl majetek evidovaný ke konci zdaňovacího období. Pro některé situace je stanovena výjimka a uplatňuje se roční odpis pouze v poloviční výši, např. pokud došlo k ukončení činnosti nebo k rozhodnému dni přeměny, a tedy je zdaňovací období kratší než 12 měsíců.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Navrhuje se výrazné zjednodušení systému daňového odpisování. Daňovým odpisováním se nově rozumí výpočet daňového odpisu, tedy neznamená to automaticky, že je tento daňový odpis výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Odpisují se všechna daňově odpisovaná aktiva (nové označení, ovšem nedochází k podstatným obsahovým změnám oproti dosavadnímu pojmu hmotný majetek), a to po celou dobu, co je poplatník drží, není tedy možné odpisování přerušit. Přerušení odpisování totiž bylo nesystémovým prvkem, který poplatníkům umožňoval účelově ovlivňovat svůj základ daně bez vazby na ekonomickou realitu, kdy bylo možno přerušit odpisování i u majetku, který byl nadále používán, tedy stále byl opotřebováván a klesala jeho hodnota, což je právě to, co mají odpisy vyjadřovat. Skutečnost, zda je možné konkrétní odpis uplatnit jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů, se vyhodnocuje individuálně na základě toho, o jaký jde majetek. Zvyšuje se limitní hranice pro daňové odpisování. Daňově odpisovaným aktivem bude aktivum, jehož daňová hodnota převýší 100 000 Kč.
I nadále budou daňově odpisována především aktiva, která jsou hmotnými věcmi (již se nepoužívá pojem hmotný majetek), ale mění se způsob výpočtu daňových odpisů. Aktiva se již nerozdělují do odpisových skupin, ale jsou stanoveny tři základní doby daňového odpisování, a to 60 měsíců pro všechna movitá aktiva a nemovitá aktiva, jejichž prvotní daňová hodnota nedosahuje 2 000 000 Kč, 360 měsíců pro ostatní nemovitá aktiva a 180 měsíců pro aktivum, které je goodwillem. Uvedené doby jsou minimální, poplatník tedy může aktivum odpisovat i déle, pokud se tak rozhodne. Doba je určena v měsících z důvodu, že i odpisy se určují na měsíční bázi, tedy nikoli již na roční, jako tomu bylo dříve. Odpis určuje vždy ten poplatník, který má dané aktivum na začátku kalendářního měsíce, tedy při převodu či přechodu aktiva mezi poplatníky bude vždy jasné, kdo má odpis za daný měsíc určovat (a případně si uplatnit ve výdajích). Vzhledem k tomu, že měsíc je poměrně krátké období, není již třeba určovat situace, kdy by poplatníkovi náležel odpis jen v poloviční výši, protože i kdyby aktivum nabyl až poslední den v kalendářním měsíci, nedojde uplatněním odpisu za celý kalendářní měsíc k velkému zkreslení. Určování odpisů na měsíční bázi má výhodu také s ohledem na to, že zdaňovací období nemusí vždy trvat 12 kalendářních měsíců, kdy roční odpis neodpovídal zdaňovacímu období. Podle nové úpravy bude ve zdaňovacím období vždy tolik odpisů, kolik v něm končí kalendářních měsíců (pokud poplatník drží aktivum po celé období).
Změna nastává i ve způsobu výpočtu odpisů. Namísto rovnoměrného a zrychleného způsobu se zavádí jen jeden, a to rovnoměrný, ovšem oproti dosavadnímu rovnoměrnému jde opravdu o stejnou výši odpisu po celou dobu, včetně prvního kalendářního měsíce, za který se odpis určuje. Měsíční odpis se spočítá jednoduše tak, že se daňová hodnota aktiva vydělí počtem měsíců, po které má být odpisován. Vedle toho zůstávají zachovány zvláštní způsoby odpisování, tedy časové a výkonnostní odpisování. Dochází k rozšíření možnosti použít výkonnostní odpisování, protože zatímco v dosavadním znění zákona byl taxativní výčet hmotného majetku, u kterého mohlo být použito, nyní zákon obsahuje obecné ustanovení, že jde o aktiva, u kterých je stanoven počet výrobků, které s jeho pomocí budou vyrobeny.
Kompatibilita daní z příjmů a Mezinárodních účetních standardů
Zhodnocení platného právního stavu
V České republice se v současné době stanoví základ daně poplatníků daně z příjmů právnických osob podle českých účetních předpisů (dále jen „CAS“). Na základě evropského práva ovšem existují subjekty, které mají povinnost, popř. možnost volby, sestavovat své roční účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky podle mezinárodních standardů účetního výkaznictví upravených právem Evropské unie (dále jen „IFRS EU“). Podle ustanovení § 23 odst. 2 zákona o daních z příjmů musí i tito poplatníci vycházet z výsledku hospodaření bez vlivu Mezinárodních účetních standardů. Pro tyto subjekty tedy vyčíslení české daně z příjmů právnických osob znamená převedení výsledku hospodaření sestaveného dle IFRS EU na VH dle CAS a následně jeho transformace na základ daně dle zákona o daních z příjmů. V praxi toto znamená, že poplatníci vedou rozsáhlou mimoúčetní evidenci, která by měla zajišťovat stanovení základu daně, jako by postupovali podle českých účetních předpisů. Tím dochází nejen k růstu administrativních nákladů, a to jak u poplatníků, tak u správce daně, ale při převodu vzniká též prostor pro subjektivní rozhodování lidského faktoru, a tedy i místo k ovlivnění budoucí hodnoty daně. Zároveň je pro správce daně extrémně obtížné výše popsané převody, které nejsou být nijak standardizované, zkontrolovat.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Vzhledem k tomu, že většina subjektů, které IFRS EU povinně používají, působí v mezinárodním měřítku, je pro ně současná situace nevyhovující, a pokud by bylo možné stanovit základ daně z VH zjištěného právě dle IFRS EU, mohlo by to pozitivně působit i na zvýšení konkurenceschopnosti České republiky v mezinárodním měřítku, neboť by patřila mezi vybranou skupinu států, které tuto možnost již nyní poskytují. Případné zjednodušení procesu stanovení základu daně z příjmů právnických osob by s sebou přineslo snížení nákladů korporací a pomohlo by vytvořit atraktivní prostředí pro zahraniční investory a přilákat nové investice. Umožněním používání IFRS EU pro stanovení základu daně by České republice napomohlo ke zlepšení podnikatelského prostředí.
Z těchto důvodů se navrhuje, aby bylo možné výsledek hospodaření dle IFRS transformovat do základu daně, resp. primárně z výsledku hospodaření dle IFRS vycházet s tím, že daňový zákon by eliminoval pouze takové položky, které pro tvorbu základu daně nejsou vhodné.
V této souvislosti existují v principu dva druhy rozdílů mezi IFRS a CAS:
1. trvalé rozdíly, tj. rozdíly, které vedou k trvale rozdílnému výsledku hospodaření oproti CAS; jejich vliv na základ daně bude vylučován;
1. časové rozdíly, tj. rozdíly způsobené jiným časovým zachycením ekonomické reality (tj. určitý výkon/náklad se díky tomuto projevuje ve výsledku hospodaření dříve či později než dle CAS); tyto položky budou vylučovány pouze v situacích, kdy je taková akceptace časového rozlišení nevhodná (přespříliš volatilní či vystavená vysoké míře subjektivního posouzení)
Jako prevence proti jednorázovému výkyvu daňové povinnosti jsou pak dále konstruovány speciální přechodná ustanovení pro zajištění hladkého přechodu na nový systém s minimalizací případných výkyvů v dosahovaném inkasu.
Veřejně prospěšní poplatníci – „klíčování“ výdajů
Zhodnocení platného právního stavu
V současné době jsou neziskové organizace za svou nepodnikatelskou činnosti povinny tzv. „klíčovat výdaje“ dle svých druhů činností a i jednotlivých činností. Konkrétně je obsahem této povinnosti to, aby za každou svou činnost stanovily tyto subjekty hypotetický základ daně (poměřily příjmy a výdaje) a v případě kladného výsledku tento výsledek zahrnuly do celkového základu daně. Největší problém v této souvislosti spočívá ve výdajích, které jsou společné pro vícero činností (např. nájem prostor, který je využíván pro vícero aktivit, energie, platy zaměstnanců atd.), přičemž přesná kalkulace vyžaduje zpravidla poměrně velké úsilí.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Pro účely odstranění/redukce administrativního břemene došlo k důslednému přezkumu potřeby tohoto způsobu klíčování výdajů. V tomto směru bylo shledáno, že nezbytnost dělení výdajů je konstatováno jen v případě oddělení podnikatelské a nepodnikatelské činnosti a dále v rámci nepodnikatelské činnosti oddělení těch činností, kde je členům či osobám jinak spřízněným např. se spolkem poskytována nějaká výhoda oproti osobám nespřízněným (levnější vstupné, apod.). Z těchto důvodů tedy dochází k zúžení povinnosti klíčování výdajů a tím i redukci administrativní zátěže.
Veřejně prospěšní poplatníci – administrativní osvobození
Zhodnocení platného právního stavu
V současné době je součástí zákona o daních z příjmů odpočet pro veřejně prospěšné poplatníky (ustanovení § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů). Tento odpočet činí 30 % základu daně, případně částku 300 000 Kč. Právě fixní částka odpočtu 300 000 Kč způsobuje, že drtivá většina neziskových subjektů, kteří by jinak z určité činnosti dosahovaly pozitivního základu daně, má základ daně ve výši 0 Kč. Proces uplatnění odpočtu se však pojí s nutností podat daňové přiznání. V kombinaci s tím, že u neziskových organizací je a i nově (byť zjednodušeně) bude nutné aplikovat tzv. „klíčování výdajů“, vyvolává nutnost podání daňového přiznání nemalé administrativní výdaje.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Pro prevenci administrativní zátěže se navrhuje vedle stávajícího odpočtu dle § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů zavést pro okruh subjektů, kteří tento odpočet dnes využívají, administrativní osvobození příjmů. Významově toto doplnění má za následek, že poplatník, který bude svými příjmy pod limitem tohoto osvobození, nebude muset podávat daňové přiznání. Obecně totiž z právní úpravy zdanění příjmů platí, že neziskové subjekty, které mají toliko příjmy od daně osvobozené či vyňaté ze základu daně nejsou povinovány podáním daňového přiznání.
Výše tohoto administrativního osvobození se navrhuje ve výši 300 000 Kč, tj. recipienty této změny jsou primárně malé neziskové organizace.
Zavedení struktury zákona o daních z příjmů
Zhodnocení platného právního stavu
V současné době je zákon o daních z příjmů strukturován jen velmi málo. Zákon na mnoha místech operuje s velmi dlouhými paragrafy (často čítajícími i několik stran textu), čím, že se snižuje možnost jednotlivá témata oddělovat a strukturovat např. prostřednictvím nadpisů paragrafů. Dále je problematické, že ač jde o poměrně rozsáhlý předpis, tak vnitřní struktura zákona je v současné době členěna pouze prostřednictvím „částí“, tj. zákon nevyužívá dělení na hlavy, díly, oddíly či pododdíly, tím nevyužívá potenciálu, který pro snazší pochopení legislativního textu může toto členění přinést. Do velké míry je pak limitována i možnost využívat strukturálního výkladu zákona.
Současné členění pracuje s následujícími částmi:
· § 1 – bez názvu
· Část první – Daň z příjmů fyzických osob
· Část druhá – Daň z příjmů právnických osob
· Část třetí – Společná ustanovení
· Část čtvrtá – Zvláštní ustanovení pro vybírání daně z příjmů
· Část pátá – Registrace
· Část šestá – Pravomoci vlády a Ministerstva financí.
· Část sedmá – Přechodná a závěrečná ustanovení
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Aby bylo možné zákon jako celek zpřehlednit, je nutné, aby změněná či nově vložená ustanovení respektovala moderní způsoby psaní legislativy, kdy namísto rozsáhlých paragrafů s mnoha obsáhlými odstavci byla nově vkládaná ustanovení tvořena paragrafy s omezeným počtem odstavců (ideálně dvěma, nejvýše však šesti). Přičemž každý odstavec bude vybaven nadpisem, který spíše než aby byl pokusem o přesné a prestižní vystižení obsahu právní normy, bude návodným heslem, který konzumentovi legislativního textu umožní, aby si udělal hned v úvodu obrázek ohledně obsahu takto uvozené právní normy. Obecně pak platí, že čím budou jednotlivé paragrafy stručnější, tím větší možnost pro použití nadpisů, jakožto orientačních „klíčových slov“ je. Byť výsledkem je relativně vyšší počet paragrafů zákona, tak samotný normativní text se v zásadě neprodlužuje (relativní zvýšení celkového počtu znaků zákona je dáno především nárůstem počtu nadpisů, jakožto orientačních prvků).
Existence vyššího počtu paragrafů, které zákon legislativně fragmentují, pak umožňuje více využít potenciálu, který dává dělení do částí, hlav, oddílů atd., tj. vytvoření vnitřní hierarchie zákona. To jednoznačně zvýší jeho čtivost a umožní lepší orientaci v něm i pro uživatele, kteří nejsou primárními specialisty na problematiku daně z příjmů.
Realizace vnitřní hierarchie dává smysl zejm. tam, kde dochází k obsáhlejším změnám legislativního textu a došlo k výše uvedenému uspořádání do kratších paragrafů vybavených nadpisy. Zde se realizuje toto dělení a struktura do co největší hloubky.
Aby to bylo přibližně možné, je však v některých případech nutné podřadit pod strukturální prvek zákona (typicky pod určitou hlavu) i části, u kterých jsou změny relativně konzervativní či žádné (např. určitá procesní ustanovení atd.). V těchto případech je volena cesta, že se daná hlava nebo i stávající část, již vnitřně do větší míry podrobnost neštěpí. Úzce to souvisí s tím, že např. v kontextu procesních ustanovení – která si v budoucnu zaslouží komplexnější pojetí (v souvislosti s individualizací či JIM) je racionálnější tyto části uspořádat a strukturovat až v momentu, kdy samotná ustanovení budou transformována do kratších a přehlednějších paragrafů, jinými slovy není ambicí realizovat změny tam, kde je zřejmé, že si daná část zákona vyžádá nějakou výraznější korekci či změnu konceptu (ať již věcného či jen legislativního) v budoucnu.
Z těchto důvodů se navrhuje, aby v rámci návrhu byl zákon transformován do následující struktury:
· Část první – Daň z příjmů fyzických osob
· Část druhá – Daň z příjmů právnických osob
· Část třetí – Společná ustanovení
· Hlava I Obecná společná ustanovení (§ 21b až 22)
· Hlava II Určování základu daně (§ 23)
· Hlava III Společný systém zdanění při převodu obchodního závodu, výměně podílů, fúzi a rozdělení (§§ 23a až 23d)
· Hlava IV Opatření proti vyhýbání se daňové povinnosti (§ 23e až 23h)
· Hlava V Zvláštní ustanovení o kursových rozdílech (§ 23i a 23j)
· Hlava VI Výdaje související s aktivy (§ 23k až 23zl)
· Díl 1 Vymezení aktiv a dluhů (§ 23k a 23m)
· Díl 2 Daňová hodnota (§ § 23n až 23t)
· Oddíl 1 – Daňová hodnota aktiva (§ 23n až 23r)
· Oddíl 2 – Daňová hodnota dluhu (§ 23s a 23t)
· Díl 3 Časové rozlišení výdajů souvisejících s aktivem (§ 23u až 23z)
· Díl 4 Dodatečné zhodnocení a dodatečné zhodnocení, které není daňovým dodatečným zhodnocením (§ 23za a 23zb)
· Díl 5 Zvláštní ustanovení o daňové hodnotě některých aktiv (§ 23zc až 23zk)
· Díl 6 Daňová hodnota při změně hospodaření bez přecenění (§ 23zl)
· Hlava VII Výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (§ 24 až 25)
· Hlava VIII Daňové odpisování (§ 26 až 33h)
· Hlava IX Položky odčitatelné od základu daně (§ 34 až 34h)
· Hlava X Slevy na dani a daňové zvýhodnění (§ 35 až 35d)
· Hlava XI Ostatní společná ustanovení (§ 36 až 38fa)
· Část čtvrtá – Zvláštní ustanovení pro vybírání daně z příjmů
· Část pátá – Registrace
· Část šestá – Pravomoci vlády a Ministerstva financí
· Část sedmá – Přechodná a závěrečná ustanovení
Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem
Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví Ústava a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti mohou být také ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny). K tomu se v daňové oblasti uplatní ještě ustanovení čl. 11 odst. 5, které stanovuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Přezkumu ústavnosti zákonné úpravy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění se Ústavní soud věnoval již mnohokrát, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 12/03 či Pl. ÚS 7/03 (vyhlášeném pod č. 512/2004 Sb.). Z této judikatury vyplývá, že:
1. Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy), plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a peněžitých sankcí. Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost.
2. Jakkoli je daň, poplatek, příp. peněžitá sankce veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení v ústavním pořádkem chráněné, vlastnické pozici (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
3. Ústavní přezkum daní, poplatků a peněžitých sankcí zahrnuje posouzení z pohledu dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny. K principu rovnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že se nejedná o kategorii absolutní, nýbrž relativní (srov. Pl. ÚS 22/92).
4. Je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti nepředstavuje-li daň, poplatek nebo jiná peněžitá sankce případný zásah do práva vlastnického (čl. 11 Listiny), je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivce státu, vůči majetkovému substrátu jednotlivce, nabývá škrtícího (rdousícího) působení. Jinými slovy ke škrtícímu (rdousícímu) působení dochází, má-li posuzovaná daň, poplatek nebo peněžitá sankce ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zejména v novější judikatuře v určitých případech v daňové oblasti provádí test proporcionality (např. při zásahu do práva na ochranu soukromí), nebo test racionality (např. při zásahu do práva na podnikání).
Navrhovaná právní úprava je z výše uvedených hledisek plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky, a to i s judikaturou Ústavního soudu, vztahující se k této problematice.
Ke koncepci návrhu zákona, tj. spojení novel daňových zákonů do jednoho návrhu, lze uvést, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 uvedl, že „praxe, kdy jedním zákonem je současně novelizováno několik různých zákonů, je v legislativní praxi relativně častá. K tomu Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že tato praxe je v zásadě ústavně konformní, leč pouze tehdy, jestliže novelizované zákony vzájemně meritorně souvisí. Naopak za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem a zásadami legislativního procesu, je nutno označit situaci, kdy jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů.“. K tomu je třeba doplnit, že ústavně konformním byl shledán i zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, kde meritorní souvislost zákonů spočívala ve snaze o stabilizaci veřejných rozpočtů. S ohledem na uvedené není možné mít výhrady k protiústavnosti navrženého řešení z hlediska spojení novel do jednoho souboru.
V novele zákona o daních z příjmů dochází k výslovnému rozlišení dvou způsobů určení základu daně, a to na akruální a hotovostní způsob. Je proto vhodné vysvětlit, jak tyto dva způsoby zasahují do ústavního práva vlastnit majetek.
Daň z příjmů (income tax) zdaňuje příjem (income), který zvyšuje jmění (net worth) poplatníka.
Z toho vychází konstrukce základu daně z příjmů za příslušné zdaňovací období, který je tvořen transakcemi a jinými událostmi, kterými se (a) jmění poplatníka mění a které (b) se v příslušném zdaňovacím období uskutečnily; při tom se berou v úvahu jak transakce a jiné události, které jmění poplatníka zvyšují, tak i ty, které jeho jmění snižují, čímž se dospívá k „čisté“ změně jmění poplatníka.
Zohlednění transakcí a jiných událostí ovlivňujících jmění poplatníka v okamžiku, kdy nastaly, se v souladu s odborně uznávanou terminologií nazývá určením základu daně na akruální bázi. Tento přístup bezprostředně přiléhá na vymezení samotného příjmu (předmětu daně) a je tedy „základním“ přístupem k určení výše základu daně. Zároveň se jedná o identický přístup, kterým se v účetnictví stanovuje zisk, který je také identicky definován, tj. jako změna jmění.
Účetnictví sleduje zisk jako klíčovou veličinu (resp. jeho složky v podobě nákladů a výnosů), protože zisk jako změna jmění není relevantní jen pro daňové účely, ale je klíčovou položkou pro korporátní právo (tj. určuje meze výplaty dividend) a i další regulatorní odvětví. Z tohoto důvodu zisk byl a vždy bude předmětem účetních pravidel cílících na jeho precizní určení (a také jeho ověřitelnost).
Jako jednodušší alternativu k akruálnímu určení základu daně zákon uznává určení základu daně na peněžní bázi. Tento základ daně je konstruován tak, že transakce ovlivňující výši jmění se do základu daně zahrnují až (nebo již) v momentě, kdy se peněžně projeví (výjimkou jsou pak „nepeněžité příjmy“, kdy peníze jsou nahrazeny jinou hodnotou, jak je tomu typicky při směně).
Určení základu daně na akruální bázi znamená mnohem sofistikovanější a pečlivější přístup k jeho určování. Akruální přístup totiž znamená větší časovou souvislost vzniku příjmu s obdobím, se kterým souvisí vznik hodnot. Tento přístup tak není omezen na čekání na okamžik zaplacení.
Základní aspekty určení základu daně na akruální bázi
Při určování základu daně výše uvedeným způsobem se daňové právo i sám poplatník musí vypořádat s několika zásadními problémy, a sice s určením:
1. co je a co není majetek a dluh (tedy jmění) pro účely zdanění,
2. zda transakce nebo jiná událost majetek nebo dluh zasáhla,
3. kdy transakce nebo jiná událost nastala,
4. o jakou částku transakce nebo jiná událost mění jmění poplatníka.
Ve všech čtyřech uvedených případech zákon o daních z příjmů, nestanoví-li ve zvláštních případech jinak, vychází z ustanovení účetních předpisů. Tyto předpisy jsou samy ze své podstaty určeny k tomu, aby poskytly spolehlivou informaci o finanční situaci dané účetní jednotky, resp. poplatníka.
Protože daň z příjmů je ekonomický fenomén, nevychází při uchopení toho, co je majetek a dluh, z formálních definic civilního práva; jedná se o majetek a dluhy, které pro účely jejich zdanění musí mít ekonomický význam. Kdyby tomu tak nebylo, docházelo by k ekonomickému zásahu do jmění poplatníka uvalením daně i za situace, kdy se jeho ekonomická situace nezměnila. Takový postup by byl v rozporu s principy, na kterých samotná daň z příjmů stojí.
Nový zákon o účetnictví vymezuje aktiva a dluhy, což jsou právě „majetek a dluhy“ s ekonomickým významem. Proto zákon o daních z příjmů musí navazovat na tyto účetní definice a vycházet z nich při řešení problému ad (1).
Účelem a smyslem účetních předpisů je podávat co nejlepší informace o finanční situaci. Finanční situací se rozumí stav aktiv a dluhů. S ohledem na tento zákonem deklarovaný cíl jsou to právě účetní předpisy, které určují, zda daná transakce nebo jiná událost zasahuje do finanční situace (a tedy do jmění). Je tedy zcela přirozené, že zákon o daních z příjmů staví řešení problému ad (2) na účetnictví.
Účelem a smyslem účetních předpisů je dále podávat co nejlepší informace o finanční výkonnosti. Finanční výkonností se mají na mysli změny finanční situace. Opět platí, že s ohledem na tento zákonem deklarovaný cíl jsou to právě účetní předpisy, které stanovují, kdy daná transakce nebo jiná událost mění finanční situaci poplatníka a kdy tak dochází k ovlivnění výsledku hospodaření. Z toho důvodu při řešení problému ad (3) zákon o daních z příjmů opět přebírá řešení z účetních předpisů.
Částky, které určují výsledek hospodaření, musí být nějak vyčísleny (viz ad 4); přitom toto vyčíslení musí být poměrně podrobně upraveno právem, protože může být velmi subjektivní. V této oblasti opět obsahuje účetnictví poměrně podrobný postup.
Různé způsoby promítnutí akruality (různost standardů a účetních metod)
Obecně platí, že účetních režimů/standardů je celá řada. V České republice i podle nové úpravy bude existovat několik kategorií účetních jednotek, které k obdobné situaci mohou z účetního hlediska přistoupit různě. Vždy a za všech okolností však ctí metodu věrného a poctivého obrazu s ambicí být v mezích racionality co nejpřesnější. Příčinou rozdílných modelů je zejm. velikost poplatníka, kdy ty největší účetní jednotky mají povinnost vést účetnictví na té nejsofistikovanější bázi (tj. mezinárodní účetní standardy) s tím, že čím je účetní jednotka menší, tím se také požadavky na sofistikovanost účetního řešení snižují
Vysoká sofistikovanost je samozřejmě nákladná, a čím je účetní jednotka menší, tím tíživěji dopadají tyto náklady na účetní jednotku, což je základní argument pro menší sofistikovanost pro menší účetní jednotky. Zároveň platí, že čím je účetní jednotka menší, tím menší je velikost takto dosažené nepřesnosti v absolutním vyjádření. Příklad: malé účetní jednotky nemusí používat v rámci účetnictví diskont, tj. namísto současné hodnoty peněžních toků jim stačí uvažovat jmenovitou hodnotu peněžních toků.
Teoreticky by se dalo říci, že dalšími stupni zjednodušení zjišťování zisku je hotovostní systém – tj. toliko sledování cash flow, případně dokonce i paušální výdaje nebo v extrému paušální daň. Přičemž v těchto případech je na akruální přístup rezignováno zcela.
V tomto kontextu tedy platí, že určování výnosů/zisku na akruální bázi není toliko vytváření nějakého hypotetického či zdánlivého příjmu, který přijde až vlastní realizací (tj. hotovostní operací). Naopak akruální přístup přispívá k daleko přesnějšímu určení skutečného okamžiku, kdy je poplatník ekonomicky bohatší, tj. kdy dojde ke změně jmění, tedy k zisku, než je tomu u hotovostních modelů určování zisku/základ daně. Zdánlivost by bylo tedy relevantní hledat spíše u hotovostních modelů určování základu daně, nicméně ty mají své opodstatnění s ohledem na administrativní náročnost zjišťování základu daně akruální způsobem u menších poplatníků. Ze stejného důvodu se u některých poplatníků dokonce abstrahuje i od cash flow a připouští se užití ještě jednoduššího systému zdanění (paušální výdaje/paušální daň).
Ústavní aspekty vyhlášek upravujících účetnictví
Často řešeným tématem je používání účetních vyhlášek pro stanovení základních účetních veličin (výnosů, nákladů, zisku). To má konotace v tom, že výsledek hospodaření, který je následně výchozí veličinou pro určení základu daně (či důležitou veličinou pro účely jiných regulací), jakož i další veličiny, jsou de facto normovány prostřednictvím podzákonného předpisu. Tím je následně zpochybňováno dodržení ústavněprávního pravidla obsaženého v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práva a svobod, podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona, případně v situaci, kdy tyto veličiny používají jiné právní předpisy pro stanovení povinnosti, i obecného pravidla uvedeného v jejím čl. 4 odst. 1, podle kterého mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích.
Pokud se však podrobněji rozeberou mantinely podzákonných účetních předpisů, tak ty poměrně pevně vycházejí z psaných i nepsaných účetních zásad, ducha zákona o účetnictví a též účetních doktrín, které jsou mnohdy navázány na určitý mezinárodní standard. To poskytuje poměrně silnou ochranu před případným svévolným jednáním exekutivní moci, která by např. ve zlé víře vydala vyhlášku, jenž by způsobem nesouladným s výše uvedenými principy účelově zvyšovala poplatníkům základ daně prostřednictvím podzákonných pravidel pro určení výše výsledku hospodaření. Takto navržená vyhláška by nebyla souladná ani se zmocněním, na základě kterého je pro účely účetních předpisů vydávána, neboť musí být vydána k provedení účetních předpisů, a tím i uvedených účetních zásad. Naopak vyhláška, která je realizována v duchu a podle principů účetnictví (ať již psaných, či nepsaných), pak objektivně založí možnost výpočtu ukazatelů (např. zisk), které naplňují ústavní standard v podobě faktu, že jde o veličiny, které byly stanoveny „na základě zákona“.
Souladnost s účetními principy tak brání svévoli výkonné moci k možnostem arbitrárního či zlovolného ovlivnění účetního výkaznictví, a tedy zprostředkovaně i daňového základu.
Nicméně nad rámec výše uvedené argumentace se v rámci předloženého návrhu předpokládá silné posílení ústavní konformity tohoto aspektu, a to v těchto základních rovinách:
· explicitní normování principů zásad a obecných aspektů účetnictví přímo zákonem,
· normování důležitých pojmů přímo zákonem (doposud byla celá řada pojmů normována až vyhláškou), a to včetně základní rámcové definice pojmu výnos a náklad,
· přesun dalších důležitých částí, které jsou upravovány dosud vyhláškou, do zákona.
Tímto opatřením se prakticky eliminuje prostor pro diskuze, které se k uvedenému tématu vedly. Možnost a případný prostor výkonné moci pro svévoli je tímto tedy radikálně (pokud ne zcela) redukován.
Základ daně na peněžní bázi
Jak již bylo uvedeno výše, určení základu daně na peněžní bázi je administrativně úspornějším přístupem ke stanovení základu daně. Díky jednoduššímu postupu se „dokonalý“ akruální základ daně od peněžního základu daně za dané zdaňovací období liší. To však nezakládá nespravedlnost nebo neporovnatelnost zdanění osob s různými základy daně. V souhrnu (myšleno za více zdaňovacích období) poplatník s akruálním nebo peněžním základem daně dospěje ke stejnému výsledku. Jinými slovy, předmětem daně je tentýž příjem (income). Různé přístupy k výpočtu základu daně vedou k jinému zdanění v jednotlivých zdaňovacích obdobích; v součtu je však toto zdanění stejné.
Jednoduchost určení základu daně na peněžní bázi spočívá v tom, že transakce a jiné události, které ovlivňují jmění poplatníka, se berou v úvahu při určení základu daně až (nebo již) v tom období, ve kterém se peněžně projevily, tj. v období, kdy nastal související peněžní příjem – cash inflow (nezaměňovat s pojmem „příjem - income“, který je předmětem daně) nebo související peněžní výdaj (cash outflow).
Základ daně na peněžní bázi je tedy méně přesný, pokud se jedná o vyčíslení příjmu (který je předmětem daně) připadajícího na dané zdaňovacího období. Má však velkou výhodu v jednoduchosti, protože sledování peněžních projevů transakcí je mnohem snazší než neustálé sledování samotných transakcí a zároveň tak odpadávají v podstatě všechny problémy 1 – 4 uvedené výše u akruálního základu daně (to, že peníze ovlivňují jmění, je zřejmé, stejně jako to, kdy se tak stane a v jaké výši). Přesnosti se ještě více vzdalujeme v případě určování daně prostřednictvím užití paušálních výdajů či paušální daně. Zdaňování na bázi cash flow je potřeba vnímat jako možnost využít tohoto administrativního zjednodušení. Obecně má totiž většina poplatníků vždy možnost přejít z hotovostního systému do systému akruálního (tj. začít vést účetnictví).
Ve vztahu k navržené změně zákona č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ve znění pozdějších předpisů, lze uvést, že nastavení horní hranice pokut za spáchané přestupky podle zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález Pl. ÚS 3/02, vyhlášený pod č. 405/2002 Sb., nebo nález Pl. ÚS 12/03, vyhlášený pod č. 300/2004 Sb.) a jejich navržená výše, snížená oproti dosavadnímu stavu na polovinu, nesnižuje s ohledem na efektivnost výkonu příslušného správního orgánu vymahatelnost práva. Důvodem pokračující absence dolní sazby pokuty je zamezení omezení správní diskrece zejména vzhledem k faktické závažnosti konkrétního protiprávního jednání a k ekonomické situaci odpovědného dotčeného subjektu.
Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii
Navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie a ustanovení navrhované právní úpravy nezakládají rozpor s primárním právem Evropské unie ve světle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.
Navrhovaná právní úprava neprovádí implementaci žádného předpisu Evropské unie do právního řádu České republiky, avšak dotýká se následujících předpisů Evropské unie:
z oblasti daní:
· Směrnice Rady 2011/96/EU ze dne 30. listopadu 2011 o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států (přepracované znění), ve znění směrnice Rady 2013/13/EU, směrnice Rady 2014/86/EU a směrnice Rady 2015/121/EU,
· Směrnice Rady 2003/49/ES ze dne 3. června 2003 o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států, ve znění směrnice Rady 2004/66/ES, směrnice Rady 2004/76/ES, směrnice Rady 2006/98/ES a směrnice Rady 2013/13/EU,
· Směrnice Rady 2009/133/ES ze dne 19. října 2009 o společném systému zdanění při fúzích, rozděleních, částečných rozděleních, převodech aktiv a výměně akcií týkajících se společností z různých členských států a při přemístění sídla evropské společnosti nebo evropské družstevní společnosti mezi členskými státy, ve znění směrnice Rady 2013/13/EU,
· Směrnice Rady (EU) 2016/1164 ze dne 12. července 2016, kterou se stanoví pravidla proti praktikám vyhýbání se daňovým povinnostem, které mají přímý vliv na fungování vnitřního trhu, ve znění směrnice Rady 2017/952/EU.
z oblasti účetnictví a auditu:
· Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014 ze dne 16. dubna 2014 o specifických požadavcích na povinný audit subjektů veřejného zájmu a o zrušení rozhodnutí Komise 2005/909/ES, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2023/2869,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/95/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2021/2101/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2022/2464/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2864EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2024/1306/EU, směrnice Rady 2014/102/EU a směrnice Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2775,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/56/EU ze dne 16. dubna 2014, kterou se mění směrnice 2006/43/ES o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2101 ze dne 24. listopadu 2021, kterou se mění směrnice 2013/34/EU, pokud jde o zveřejňování informací o dani z příjmů některými podniky a pobočkami,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022, kterou se mění nařízení (EU) č. 537/2014, směrnice 2004/109/ES, směrnice 2006/43/ES a směrnice 2013/34/EU, pokud jde o podávání zpráv podniků o udržitelnosti,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/46/ES ze dne 14. června 2006, kterou se mění směrnice Rady 78/660/EHS o ročních účetních závěrkách některých forem společností, 83/349/EHS o konsolidovaných účetních závěrkách, 86/635/EHS o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách bank a ostatních finančních institucí a 91/674/EHS o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách pojišťoven,
z oblasti finančních trhů:
· Směrnice Rady 89/117/EHS ze dne 13. února 1989 o povinnostech poboček usazených ve členském státě, zřízených úvěrovými a finančními institucemi se sídlem mimo tento členský stát, pokud se jedná o zveřejňování ročních účetních dokladů,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/2366, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2018/843, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/878, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/2034, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2021/338 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2864,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/878 ze dne 20. května 2019, kterou se mění směrnice 2013/36/EU, pokud jde o osvobozené subjekty, finanční holdingové společnosti, smíšené finanční holdingové společnosti, odměňování, opatření a pravomoci v oblasti dohledu a opatření na zachování kapitálu, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2021/338,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES ze dne 25. listopadu 2009 o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejímu výkonu (Solventnost II) (přepracované znění), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/89/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/23/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/23/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/58/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/51/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/2341, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2017/2402, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2018/843, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/2177 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2864,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/50/EU ze dne 22. října 2013, kterou se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/109/ES o harmonizaci požadavků na průhlednost týkajících se informací o emitentech, jejichž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/71/ES o prospektu, který má být zveřejněn při veřejné nabídce nebo přijetí cenných papírů k obchodování a směrnice Komise 2007/14/ES, kterou se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením směrnice 2004/109/ES, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1129,
z oblasti dopravy:
· Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1055 ze dne 15. července 2020, kterým se mění nařízení (ES) č. 1071/2009, (ES) č. 1072/2009 a (EU) č. 1024/2012 za účelem jejich přizpůsobení vývoji v odvětví silniční dopravy,
· Směrnice Rady 96/67/ES ze dne 15. října 1996 o přístupu na trh odbavovacích služeb na letištích Společenství, ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/12/ES ze dne 11. března 2009 o letištních poplatcích, ve znění Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1254
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2370 ze dne 14. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2012/34/EU, pokud jde o otevření trhu vnitrostátních služeb v přepravě cestujících po železnici a správu a řízení železniční infrastruktury,
z oblasti kultury:
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU ze dne 26. února 2014 o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu,
z oblasti místního rozvoje:
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/81/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti a o změně směrnic 2004/17/ES a 2004/18/ES, ve znění nařízení Komise (ES) 1177/2009, nařízení Komise (EU) 1251/2011, směrnice Rady 2013/16/EU, nařízení Komise (EU) 1336/2013, nařízení Komise (ES) 2015/2340, nařízení Komise (EU) 2017/2367, nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1243, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1950, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/1830 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2510
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí, ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2172 ze dne 24. listopadu 2015, ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/2366, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/1827, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU), nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1951 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2497,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/25/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb a o zrušení směrnice 2004/17/ES, ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2171, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/2364 , nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/1829, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1953 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2496,
z oblasti průmyslu:
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace, ve znění směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2022/2555
z oblasti občanského práva:
· Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE), ve znění nařízení Rady (ES) 885/2004, nařízení Rady (ES) 1791/2006 a nařízení Rady (EU) 517/2013
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností (kodifikované znění), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023, směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1151, směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2121 a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/23,
· Směrnice Rady ze dne 13. února 1989 o povinnostech poboček usazených ve členském státě, zřízených úvěrovými a finančními institucemi se sídlem mimo tento členský stát, pokud se jedná o zveřejňování ročních účetních dokladů,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/36/ES ze dne 11. července 2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2014/59, směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/828, směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/23 a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2864
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/95/EU ze dne 22. října 2014, kterou se mění směrnice 2013/34/EU, pokud jde o uvádění nefinančních informací a informací týkajících se rozmanitosti některými velkými podniky a skupinami,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2370 ze dne 14. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2012/34/EU, pokud jde o otevření trhu vnitrostátních služeb v přepravě cestujících po železnici a správu a řízení železniční infrastruktury,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2121 ze dne 27. listopadu 2019, kterou se mění směrnice (EU) 2017/1132, pokud jde o přeshraniční přemístění sídla, fúze a rozdělení,
z oblasti zdravotnictví:
· Směrnice Rady 2011/85/EU ze dne 8. listopadu 2011 o požadavcích na rozpočtové rámce členských států o požadavcích na rozpočtové rámce členských států, ve znění směrnice Rady (EU) 2024/1265
z oblasti zemědělství:
· Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/429 ze dne 9. března 2016 o nákazách zvířat a o změně a zrušení některých aktů v oblasti zdraví zvířat („právní rámec pro zdraví zvířat“), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/625 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/1629,
z oblasti životního prostředí:
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/66/ES ze dne 6. září 2006, o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech a o zrušení směrnice 91/157/EHS, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/12/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/103/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/56/EU a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2018/849,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. července 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2018/849 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2024/884,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/851 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2008/98/ES o odpadech.
Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána
Návrh zákona je plně v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a dále s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva.
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Vztah tzv. prezidentských mezinárodních smluv vůči vnitrostátním právním předpisům je vymezen v čl. 10 Ústavy, kde je princip aplikační přednosti těchto mezinárodních smluv výslovně stanoven. Stanoví-li tedy tzv. prezidentská mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Článek 10 Ústavy tak zaručuje, že při případném nesouladu vnitrostátního práva s tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou musí být respektována tzv. prezidentská mezinárodní smlouva. Mezinárodní smlouvy upravující daně přitom mají vždy povahu tzv. prezidentských mezinárodních smluv (čl. 49 písm. e) Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny). Ústavní soud navíc v nálezu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. rozhodl, že si tehdy platné mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách zachovávají hierarchickou přednost před zákonem.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Pokud jde o aplikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) v oblasti daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů, je třeba zajistit soulad daňových předpisů s touto úmluvou hned v několika oblastech.
Právo na spravedlivý proces
Pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces, které je zaručeno ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrazzini proti Itálii. Podle tohoto rozhodnutí daňové záležitosti dosud tvoří součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, přičemž veřejný charakter vztahu mezi daňovým poplatníkem a daňovým úřadem nadále převládá. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tak podle názoru Evropského soudu pro lidská práva na samotné daňové řízení v rozsahu, v němž se týká zjištění a stanovení daně, nevztahuje, neboť se nejedná o řízení o občanských právech a závazcích.
Jelikož však za nedodržení daňových povinností hrozí daňovému subjektu sankce, na hmotněprávní i procesní aspekty s ní související se použijí ustanovení Úmluvy, která se vztahují na trestní obvinění. Je proto třeba při posuzování souladu navrhované právní úpravy v oblasti daňových předpisů s Úmluvou přihlédnout i k trestním aspektům článku 6, ale i k článku 7 Úmluvy nebo k článku 2 a 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento přístup byl potvrzen i Evropským soudem pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Jussila proti Finsku. Článek 6 odst. 1 Úmluvy sice hovoří o trestním obvinění, nikoliv o řízení o uložení sankce za nesplnění povinnosti, jde však o autonomní pojem práva Úmluvy, který může mít (a také má) jiný obsah než obdobný pojem vnitrostátního práva. Slučitelnost s tímto, ale i dalšími ustanoveními Úmluvy, zejména s požadavkem na uložení trestu (v tomto případě sankce) jen na základě zákona nebo na právo nebýt souzen nebo potrestán (sankciován) dvakrát v téže věci, je přitom zajištěna možností daňového subjektu bránit se takovému jednání jako nesprávnému postupu správce daně obdobně, jak je popsáno ve smyslu ochrany proti svévoli dle článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Jedná se tedy jak o využití řádných i mimořádných opravných prostředků, tak o možnost domoci se soudní ochrany ve správním soudnictví v případě, že dojde k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu. Daňový subjekt se tedy může obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Takové soudní řízení přitom v zásadě respektuje základní principy uvedené v článku 6 Úmluvy.
Navrhovaná právní úprava nijak neomezuje možnost domoci se soudní ochrany, která proto zůstává i v tomto případě zajištěna. Lze tedy říci, že navrhovaná právní úprava je v souladu s požadavkem Úmluvy na zajištění práva na spravedlivý proces.
Uložení trestu na základě zákona
Soud z článku 7 Úmluvy dovodil, že protiprávní jednání a tresty za ně stanovené musí být zákonem jasně definovány. Tato podmínka je splněna, pokud má obviněný možnost se z textu příslušného ustanovení, případně z výkladu, který k němu podaly soudy, eventuálně po vyhledání odborné právní rady dozvědět, jaká konání a jaká opomenutí zakládají jeho trestní odpovědnost a jaký trest mu z toho důvodu hrozí, třebaže s ohledem na obecnou povahu zákonů nemohou být jejich znění absolutně přesná a vždy bude existovat určitý prostor pro soudní výklad (viz např. Rohlena proti České republice, č. 59552/08, rozsudek velkého senátu ze dne 27. ledna 2015, obecné zásady shrnuté v § 50). Návrh zákona dílčím způsobem zasahuje do úpravy sankcí v daňových a celních předpisech. Na tyto sankce mimo jiné dopadají povinnosti vyplývající z článku 7 Úmluvy, který stanoví zásadu nulla poena sine lege. Část navrhovaných změn pouze zpřesňuje úpravu uvedených sankcí tak, aby byly eliminovány případné výkladové nejasnosti, čímž tato úprava naplňuje zásadu nullum crimen sine lege certa. Lze tedy shrnout, že navržená úprava dílčích změn v oblasti sankcí naplňuje požadavek předvídatelnosti.
Ochrana majetku
Z výše uvedeného rozhodnutí ve věci Ferrazzini proti Itálii dále vyplývá, že článek 1 Protokolu č. 1, týkající se ochrany majetku, vyhrazuje státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní. Státům je tedy umožněno přijmout zákony, kterými ukládají povinnost platit daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, avšak s určitým omezením vyplývajícím z požadavku na respektování samotné podstaty vlastnického práva, do kterého je uložením daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění zasahováno. Takový zásah do vlastnického práva proto musí odpovídat požadavkům zákonnosti, legitimity a proporcionality.
Požadavek zákonnosti je naplněn tehdy, pokud je zásah umožněn právním předpisem, který je v souladu s ústavním pořádkem, je dostupný, předvídatelný a obsahuje záruky proti svévoli.
· Posouzení ústavnosti navrhované právní úpravy je provedeno v bodu 3. Z hlediska Úmluvy přitom hraje roli jen zjevná neústavnost, případně neústavnost potvrzená příslušným orgánem (Ústavním soudem), jehož rozhodnutí nejsou právním předpisem respektována (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice).
· Dostupnost daňových předpisů (v širokém slova smyslu) je zajištěna vyhlášením ve Sbírce zákonů. Vzhledem ke skutečnosti, že daně a poplatky (resp. jiná obdobná peněžitá plnění) lze ukládat pouze na základě zákona, což je zaručeno i na ústavní úrovni čl. 11 odst. 5 Listiny, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že všechny základní povinnosti daňového subjektu jsou dnes upraveny na zákonné úrovni, a požadavek dostupnosti je tudíž naplněn.
· Otázka předvídatelnosti tuzemských daňových předpisů (v širokém slova smyslu) byla v minulosti opakovaně řešena Evropským soudem pro lidská práva (např. AGRO-B, spol. s r. o., proti České republice nebo CBC-Union, s. r. o., proti České republice), kde byla jejich předvídatelnost potvrzena. Předvídatelnost daňového předpisu souvisí s tím, nakolik je povinnost v právním textu jednoznačně formulována. Navrhovaná úprava formuluje požadavky na jednotlivé daňové subjekty jednoznačně, a tedy i požadavek předvídatelnosti je naplněn.
· Záruku proti svévoli a účinnou obranu proti nesprávnému postupu správce daně představují primárně řádné opravné prostředky, tedy odvolání popř. rozklad podle ustanovení § 108 a násl. daňového řádu. Povinností správce daně je přitom v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu uvést ve svém rozhodnutí poučení o tom, zda je možné proti danému rozhodnutí podat zejména odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává a zároveň upozornit na případné vyloučení odkladného účinku. Pokud by toto poučení bylo nesprávné, neúplné nebo by zcela chybělo, je to spojeno s důsledky pro bono daného daňového subjektu (srov. § 110 daňového řádu). Vedle řádných opravných prostředků lze využít i mimořádného opravného prostředku dle daňového řádu, kterým je podle § 108 odst. 1 písm. b) daňového řádu návrh na povolení obnovy řízení, jenž je upraven v § 117 a násl. daňového řádu. Kromě toho připouští daňový řád i jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu) a podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu). Teprve tehdy, dojde-li k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu, může se daňový subjekt obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Riziko svévole je tak díky existenci opravných prostředků, ale i díky možnosti obrátit se na soud eliminováno v nejvyšší možné míře, což platí obecně pro všechny daňové předpisy. Lze tedy konstatovat, že navrhovaná právní úprava nemění možnost daňových subjektů využít opravných prostředků, a tím je zajištěna slučitelnost návrhu úpravy s tímto požadavkem Úmluvy.
Požadavek legitimity znamená, že je nezbytné zajistit, aby zásah, ke kterému má na základě právního předpisu dojít, sledoval legitimní cíle ve veřejném nebo obecném zájmu. Aby byl požadavek legitimity naplněn, je třeba tyto cíle specifikovat. Cíle návrhu zákona jsou podrobně popsány v této důvodové zprávě (viz zejména bod 2 a zvláštní část důvodové zprávy), přičemž z tohoto popisu vyplývá i jejich legitimní charakter.
Proporcionalita (přiměřenost) jako poslední požadavek se na poli čl. 1 Protokolu č. 1 váže k tomu, že jednotlivec nesmí být nucen nést nadměrné individuální břemeno, typicky takové, které ohrožuje samotnou jeho existenci v rovině majetkových poměrů (hrozba ukončení podnikání či úpadku u právnické nebo fyzické osoby), včetně zabezpečování obživy pro sebe a pro rodinu v případě fyzické osoby. Sazby daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, stejně jako výše případných pokut, by proto neměly být likvidační (viz Mikrotechna, s. r. o., proti České republice, nebo ORION Břeclav, s. r. o., proti České republice). To, zda navrhovaná právní úprava nepovede k tzv. škrtícímu (rdousícímu) efektu, je přitom třeba posuzovat i ve vztahu k ústavnímu pořádku (viz bod 3). S ohledem na charakter navrhovaných opatření nelze ve vztahu k tomuto návrhu zákona hovořit o rdousícím účinku.
Zákaz diskriminace
Zákaz diskriminace vyjádřený v článku 14 Úmluvy směřuje proti takovému zacházení, kdy by s osobami, které jsou ve stejném nebo obdobném postavení, bylo zacházeno nerovně, nebo naopak, kdy by s osobami, které se nacházejí v odlišném postavení, bylo zacházeno stejně. Pokud by tento přístup neměl žádné opodstatnění, tedy pokud by nebyl opřen o žádný legitimní a objektivní důvod, byl by diskriminační. Z hlediska navrhované právní úpravy lze konstatovat, že návrh žádné neoprávněné nerovné zacházení s daňovými subjekty nezakládá.
Celkové zhodnocení navržené právní úpravy
V rámci celkového zhodnocení navržené právní úpravy v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze konstatovat, že s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je navrhovaná právní úprava plně slučitelná s touto Úmluvou.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), zakotvuje
· v článku 2 odst. 3 právo domáhat se ochrany před případným zásahem do práv garantovaných Paktem,
· v článku 3 zákaz diskriminace na základě pohlaví,
· v článku 14 a 15 právo na spravedlivý proces v trestních věcech,
· v článku 17 zákaz svévolných zásahů do soukromého života a
· v článku 26 zákaz diskriminace na základě dalších důvodů.
Tato práva mají zásadně stejný obsah jako obdobná práva zakotvená v Úmluvě, která byla posuzována výše. Výjimkou je zákaz diskriminace dle článku 26 Paktu. Zatímco zákaz diskriminace zakotvený v Úmluvě má povahu akcesorického práva (tedy se ho lze dovolat pouze spolu s porušením jiného práva), v případě Paktu má zákaz diskriminace povahu neakcesorickou, a tedy se jej lze dovolat přímo. Zhodnocení vztahu k zákazu diskriminace provedené v části 6.1.5. však nezáviselo na tom, zda má toto právo akcesorickou nebo neakcesorickou povahu. Na základě tohoto zhodnocení tedy lze dovodit, že navržená právní úprava je v souladu s článkem 26 Paktu.
S odkazem na výše uvedenou argumentaci k Úmluvě tedy lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s Paktem.
Mezinárodní smlouvy o spolupráci při správě daní
Návrh zákona je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Pokud jde o oblast mezinárodní spolupráce při správě daní, je Česká republika stranou Úmluvy o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech, která byla ve Sbírce mezinárodních smluv publikována pod č. 2/2014 Sb. m. s., a je pro Českou republiku platná od 1. února 2014. Česká republika má dále uzavřeno 13 bilaterálních smluv o výměně informací v daňových záležitostech (tzv. smlouvy TIEA). Co se týče jejich obsahu, je každá taková bilaterální smlouva individualizovaná. Přesné podmínky a postupy výměny informací podle těchto smluv se mohou lišit, ale jejich úprava vychází z modelové úpravy Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD).
Navrhovaná právní úprava se žádným způsobem nedotýká mezinárodní spolupráce podle těchto smluv, a proto je s nimi plně slučitelná.
Celkové zhodnocení slučitelnosti
Návrh zákona je plně v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy
V této kapitole je uveden předpokládaný hospodářský a finanční dopad u opatření nezanedbatelného finančního dopadu navrhovaných v dotčených zákonech včetně dopadů na daňové subjekty a správce daně, jakožto hlavní adresáty navrhovaných změn právních úprav. Cíle, a tedy i dopady navrhovaných změn, jsou především kvalitativní – zvyšují efektivnost správy daní (jedná se zejména o snižování administrativní zátěže a zjednodušování procesů) a zjednodušují postup stanovení základu daně u poplatníků. Většina změn obsažených v návrhu zákona tedy nemá významný hospodářský a finanční dopad. Některá opatření, a to zejména v oblasti daňových odpisů a stanovení základu daně dle mezinárodních účetních standardů, však může mít vliv na časové rozdělení inkasa daně z příjmů. V těchto případech jde tedy o jiné rozložení v čase, kdy v souvislosti se zavedením nové úpravy budou v základu daně některé příjmy a výdaje uplatněny v jiném zdaňovacím období než podle stávajících předpisů. V přechodném období tak dojde k dočasnému snížení inkasa daně z příjmů.
Celkové dopady návrhu zákona na veřejné rozpočty a na státní rozpočet v akruální metodice (v mld. Kč):
Rok
Dopad na veřejné rozpočty
Dopad na státní rozpočet
1. rok
-0,4
-0,3
2. rok
-0,9
-0,6
3. rok
-1,3
-0,9
4. rok
-3,4
-2,3
Poznámka: Celkové dopady návrhu zákona na státní rozpočet jsou kvantifikovány na základě rozpočtového určení daní dle platného k 1. lednu 2024 pro roky 2025 a následující.
Zhodnocení, zda není návrhem zakládána veřejná podpora
Návrh zákona nezakládá veřejnou podporu v žádné oblasti.
Zhodnocení dopadů na práva a povinnosti fyzických a právnických osob
Popis toho, jak jsou návrhem zákona dotčena práva a povinnosti osob, je uveden jak výše u popisu jednotlivých oblastí upravovaných návrhem, tak podrobně ve zvláštní části důvodové zprávy.
Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí
Návrh zákona nemá dopady na specifické skupiny obyvatel, na ochranu práv dětí ani na životní prostředí.
Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů (DPIA)
Obecně k ochraně soukromí a osobních údajů při správě daní
Návrh zákona nemění rozsah a účel zpracování osobních údajů. Níže uvedené posouzení cílí na oblast správy daní, neboť nejrozsáhlejší změny předkládaného návrhu změnového zákona se dotýkají především oblasti daní.
Účel zpracování osobních údajů
Podle ustanovení § 9 odst. 3 daňového řádu může správce daně zpracovávat osobní údaje a jiné údaje, jsou-li potřebné pro správu daní, a to jen v rozsahu, který je nezbytný pro dosažení cíle správy daní. Při zpracování osobních údajů správcem daně se rovněž uplatní obecné záruky ochrany osobních údajů, které jsou již obsažené v daňovém řádu (viz § 59a).
Kategorie zpracovávaných osobních údajů
V souvislosti s návrhem zákona se obecně nemění kategorie zpracovávaných osobních údajů.
Způsob zpracování osobních údajů
Osobní údaje jsou správcem daně zpracovávány v analogové i digitální podobě. Konkrétní podobu zpracovávání nicméně návrh zákona správci daně nestanovuje a správce daně se v tomto ohledu řídí zásadami zpracování podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 529/2006 Sb., o požadavcích na strukturu a obsah informační koncepce a provozní dokumentace a o požadavcích na řízení bezpečnosti a kvality informačních systémů veřejné správy (vyhláška o dlouhodobém řízení informačních systémů veřejné správy). Na způsobu zpracování osobních údajů návrh zákona v dané oblasti nic nemění.
Veřejnost zpracování
Při správě daně se uplatňuje zásada neveřejnosti (§ 9 odst. 1 daňového řádu), která má svůj odraz v povinnosti osob zúčastněných na správě daní a úředních osob zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly. Osobní údaje shromažďované nebudou zpracovávány veřejně.
Lhůty pro uchování osobních údajů
Návrh nemění lhůty pro uchování osobních údajů, resp. nemění obecnou úpravu daňového řádu pro oblast správy daní, která tyto lhůty explicitně nestanoví, ale spojuje dobu uchování osobních údajů s jejich potřebností pro účely správy daní.
Oprávnění subjektu údajů
Práva subjektů údajů vztahující se ke zpracovávaným osobním údajům uvedená v čl. 15 až 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) nejsou návrhem zákona omezena.
Posouzení nebezpečí neoprávněného přístupu k osobním údajům
Správce daně je povinen přijmout opatření, aby nedošlo k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům nebo neoprávněnému zpracování.
Záruky ochrany osobních údajů
Prevence zneužití osobních údajů
Obecně se ochrana osobních údajů řídí právní úpravou obecného nařízení o ochraně osobních údajů a souvisejících právních předpisů, např. zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 529/2006 Sb., o požadavcích na strukturu a obsah informační koncepce a provozní dokumentace a o požadavcích na řízení bezpečnosti a kvality informačních systémů veřejné správy (vyhláška o dlouhodobém řízení informačních systémů veřejné správy). Prostřednictvím naplnění požadavků těchto předpisů je zejména zajištěno, aby se získanými údaji nakládaly toliko úřední osoby, které vykonávají předmětné úkoly (zejména sledování které osoby a v jakém rozsahu s údaji nakládají).
Skutečnost, že daný údaj je potřebný pro výkon dané působnosti (plnění konkrétního úkolu), je přezkoumatelná prostřednictvím příslušného spisu a prostřednictvím interních postupů správců daně, které podléhají kontrolním mechanismům v souladu s právní úpravou ochrany osobních údajů.
K osobním údajům jsou oprávněny přistupovat pouze osoby oprávněné k jejich zpracování na základě organizačního řádu (organizační struktury) jednotlivých povinných osob.
Návrh nezavádí nové mechanismy prevence zneužití osobních údajů.
Sankce za zneužití osobních údajů
Návrh zákon nezavádí nové sankce.
Závěr
Navrhovaná právní úprava nemění parametry zacházení s osobními údaji a jejich ochrany. Jde o přiměřené a relevantní zpracování osobních údajů omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu, pro který jsou zpracovávány. Právní úprava s sebou nenese jiné dopady na soukromí dotčených ani jiných osob.
Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)
Na základě provedené analýzy navrhované regulace z hlediska identifikace korupčních rizik a jejich eliminace lze podle jednotlivých kritérií uvést následující.
Níže uvedené posouzení cílí na oblast správy daní, neboť nejrozsáhlejší změny předkládaného návrhu změnového zákona se dotýkají především oblasti daní.
Přiměřenost
Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působností jako takový, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě takového ustanovení vždy poměřuje nutnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo. Navržená právní úprava mění kompetence správních orgánů pouze způsobem, který zpřesňuje rozsah kompetencí stávajících, anebo zavádí kompetenci novou, a to pouze v rozsahu nezbytném pro úpravu vztahů, které mají být právní úpravou nově regulovány, přičemž míra diskrece je vzhledem k vymezení povinností minimální.
Standardnost
Z hlediska standardnosti lze uvést, že navržené změny napříč různými zákony provádějí dílčí a technické změny, jejichž prostřednictvím dochází zejména k reformulaci textu v zájmu lepší přehlednosti, nového systematického uspořádání a komplexního řešení dané problematiky. Standardizace a zpřehlednění úprav je proto jedním z cílů návrhu zákona. Významnější výše popsané změny jsou založeny na standardním odůvodnění, a to rovněž s využitím hodnocení dopadů regulace.
Efektivita
Návrh zákona vychází z praktických poznatků aplikační praxe, a proto lze očekávat, že dojde k efektivní implementaci právních norem obsažených v tomto návrhu. Z hlediska efektivity lze k předložené úpravě rovněž uvést, že k uložení i k vynucování splnění povinnosti při správě daní je věcně a místně příslušný správce daně. Správce daně obvykle disponuje podklady pro vydání daného rozhodnutí, ale i potřebnými odbornými znalostmi, čímž je zaručena efektivní implementace dané regulace i její efektivní kontrola, případně vynucování. Nástroje kontroly a vynucování jsou v oblasti správy daní upraveny jako obecné instituty daňového řádu.
Odpovědnost
Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem. Odpovědnou osobou na straně správce daně, resp. jiného správního orgánu je v daňovém řízení vždy úřední osoba. Určení konkrétní úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů, resp. organizačního uspořádání konkrétního správního orgánu, přičemž popis své organizační struktury je správní orgán povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Totožnost konkrétní úřední osoby je přitom seznatelná zákonem předvídaným postupem (srov. § 12 odst. 4 daňového řádu); úřední osoba je povinna se při výkonu působnosti správního orgánu prokazovat příslušným služebním průkazem. Totožnost oprávněné úřední osoby je zpravidla dána též jedinečnou identifikací v informačním systému, do něhož se oprávněná úřední osoba přihlašuje svým uživatelským jménem a heslem, které je třeba v pravidelných intervalech obměňovat.
Opravné prostředky
Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 109 a násl. daňového řádu). V souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu má správce daně povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat zejména odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného subjektu uvedenými v § 110 odst. 1 daňového řádu. Existuje také možnost užití mimořádného opravného prostředku dle daňového řádu, kterým je podle § 108 odst. 1 písm. b) daňového řádu návrh na povolení obnovy řízení, jenž je upraven v § 117 a násl. daňového řádu. Vedle opravných prostředků daňový řád připouští rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu), podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu).
Kontrolní mechanismy
Oblast daňového práva se pohybuje v procesním režimu daňového řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí.
Soustavy orgánů vykonávajících správu daní současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní náhrady škody, za níž v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu odpovídá stát.
Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti. Informace o poměrech daňových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti, a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Tím ovšem nemůže být dotčeno právo samotného daňového subjektu na informace o něm soustřeďované. Toto právo je realizováno prostřednictvím nahlížení do spisu a osobních daňových účtů. Získání informací je daňovým subjektům umožněno také prostřednictvím daňové informační schránky podle § 69 daňového řádu.
Navrhovanou právní úpravou nejsou zaváděny nové represivní nástroje zaměřené na eliminaci korupčních rizik.
Vedle obecného trestněprávního protikorupčního rámce lze blíže připomenout aspekty protikorupčního rámce spojené se státní službou. Účinná jsou také opatření daňového práva. Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti a daňové mlčenlivosti. Další represivní sankce jsou stanoveny trestním zákoníkem v případě, že jednání konkrétní úřední osoby nebo skupiny úředních osob naplní podstatu trestného činu, například trestný čin přijetí úplatku.
Transparentnost
Z hlediska transparentnosti a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu ve smyslu usnesení vlády č. 343/D z roku 2015. Jde-li o navrženou změnu zákona č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ochranu utajovaných informací zajistí stanovený způsob předávání údajů v písemné podobě s vyznačením příslušného stupně utajení podle navrhovaného ustanovení § 33c odst. 3 (stejně jako podle stávajícího ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 25/2017 Sb.).
Zhodnocení dopadů na rodiny
Návrh zákona nemá dopad do uvedené oblasti.
Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Návrh zákona nemá dopad do uvedené oblasti.
Zhodnocení souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy (DPL)
V rámci této kapitoly je zhodnocen soulad navrhovaného právního předpisu s hlavními deseti zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy.
Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)
Návrh zákona nemá sám o sobě vliv na digitální služby.
Maximální opakovatelnost a znovu použitelnost údajů a služeb (princip only once)
Změny v daňové oblasti nezavádějí povinnost sdělovat správci daně skutečnosti, které má již k dispozici.
Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)
Tato zásada není jednotlivými návrhy částí zákona upravována, stávající právní úprava se řídí obecnými právními předpisy upravující tuto problematiku.
Sdílené služby veřejné správy
Navrhovaná právní úprava v oblasti daní nepředpokládá odchylky od obecné právní úpravy při správě daní ani praxe správců daně.
Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy
Navrhovaná právní úprava nestanoví, jakým způsobem má příslušný orgán veřejné moci zajistit to, aby jím poskytované služby řádně fungovaly. Vzhledem k tomu, že většina údajů z daňové oblasti podléhá zákonem stanovené povinnosti zachovávat mlčenlivost, nelze očekávat absolutní míru propojení informačních systémů používaných při správě daní a informačních systémů jiných.
Mezinárodní interoperabilita – budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru
Navrhovaná právní úprava se sama o sobě netýká mezinárodní spolupráce a neupravuje budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru.
Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip nařízení o ochraně osobních údajů)
Navrhovaná právní úprava je plně v souladu s touto zásadou.
Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)
Zásada otevřenosti a transparentnosti je navrhovanou právní úpravou naplněna v mezích základních zásad správy daní podle daňového řádu. Navrhovaná právní úprava jako taková žádným způsobem neomezuje otevřenost a transparentnost.
Technologická neutralita
Návrh zákona jakkoli nestanovuje ani neupravuje technické či technologické prostředky.
Uživatelská přívětivost
Navrhovaná úprava v oblasti daní nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy při správě daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění ani praxe správců daně.
II. Zvláštní část
K části první – změna občanského soudního řádu
K čl. I
K bodu 1 (§ 141 odst. 3)
Občanský soudní řád užívá pojem záloha v souladu s terminologií civilního práva. Podle § 1807 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, se má za to, že co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je záloha. V tomto kontextu pak soud vystupuje jako schovatel, neboť přijal do úschovy peníze/zálohu patřící účastníkovi řízení. Nejedná se o příjem soudu, který pouze deponuje zálohu na zvláštním účtu za účelem jejího použití v řízení. Vlastníkem věci, která je předmětem zálohy, je stále účastník řízení, neboť v případě, že záloha není použita, je vrácena složiteli, tedy účastníkovi řízení. § 352 občanského soudního řádu uvádí, že: „(1) Soud přijímá do úschovy peníze, listiny a jiné movité věci v souvislosti s trestním nebo jiným soudním řízením. U soudu se rovněž skládají peníze a jiné hodnoty náležející osobám, u kterých soud dohlíží na správu majetku, zálohy, jistoty a jiné platby, které bezprostředně souvisí se soudním řízením. (2) O přijetí do úschovy a o složení peněz a jiných hodnot, zálohy, jistoty nebo jiných plateb podle odstavce 1 vydá soud tomu, kdo hodnoty skládá, potvrzení.“ Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2201/2007, potom platí, že: „S penězi, listinami nebo jinými movitými věcmi, které byly přijaty do úschovy, se naloží způsobem, který stanovil soud v příslušném řízení; nerozhodl-li soud jinak, musí být vždy vráceny tomu, kdo je složil.“ Smyslem a účelem § 141 občanského soudního řádu je, aby náklady na důkazy nenesl stát, nýbrž samotní účastníci. To, že je to účastník, kdo má platit náklady důkazu, přičemž se tak činí formou záloh, které jsou skládány do úschovy soudu předem a soud je na svém účtu pro účastníka pouze deponuje, dosvědčují i následky, které zákon spojuje s tím, není-li záloha složena. V takovém případě se totiž důkaz, který má být kryt zálohou, vůbec neprovede.
K bodu 2 (§ 337d odst. 2)
Ustanovení § 337d občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) upravuje situaci, kdy v dražbě v rámci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí byly prodány všechny nebo několik nemovitých věcí, na kterých váznou pohledávky zajištěné zástavním právem pro tutéž pohledávku.
Na zjišťování hodnoty (ceny) nemovitých věcí zmíněných v tomto ustanovení se tedy vztahuje § 336 a 336a OSŘ, což plyne i z komentáře k § 337d OSŘ. Komentář WK k tomuto ustanovení uvádí toto: „Řešení tohoto problému spočívá ve výpočtu "jednotlivých rozdělovaných podstat" pro každou z nemovitých věcí rozpočítáním jediné (celkové) rozdělované podstaty v poměru podle cen jednotlivých nemovitých věcí, zjištěných při jejich ocenění. Na tuto skutečnost je pak ale třeba pamatovat již při ustanovování znalce a uložit mu, aby každou z nemovitých věcí ocenil též zvlášť…“. To, že byly jednotlivé nemovité věci oceněny i samostatně (a jak), je pak vhodné uvést v odůvodnění usnesení o ceně (ve výroku pro to není místo). (Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení, 4. část. Soudcovský komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2023)
Z § 336 odst. 1 OSŘ plyne, že po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud ustanoví znalce, kterému uloží, aby ocenil nemovitou věc a její příslušenství cenou obvyklou. Podle § 336 odst. 2 platí, že je-li to potřebné, provede soud ohledání nemovité věci a jejího příslušenství.
Podle § 336a odst. 1 OSŘ soud určí podle výsledků ocenění a ohledání provedeného podle § 336 OSŘ kromě jiného výslednou cenu nemovité věci a jejího příslušenství, kterého se výkon týká. Z výše zmíněného komentáře plyne, že závěry znalce soud není vázán, nemusí je do rozhodnutí o ceně převzít bezezbytku. Ve svém uvážení však nemůže jít tak daleko, aby ji určil jakkoliv odchylně od ceny zjištěné znalce, pokud by k tomu neměl závažné objektivní důvody; své závěry musí odůvodnit… Kritéria uvážení soudu jsou vymezena v odst. 1 komentovaného ustanovení. Jsou jimi výsledky ocenění (tedy závěry znalce vyjádřené ve znaleckém posudku) a případného ohledání.
Hodnota (podle návrhu cena) všech nemovitých věcí je tedy cena uvedená v usnesení o ceně, která může vycházet nejen ze znaleckého posudku, jde o termín procesního práva.
Z tohoto důvodu se v § 337d odst. 2 OSŘ navrhuje pojem „hodnota“ nahradit pojmem „cena“ s tím, že půjde o cenu určenou soudem.
Dále je možno podotknout, že obdobně soud (správce obchodního závodu) postupuje při určování ceny obchodního závodu ve výkonu rozhodnutí postižením obchodního závodu - vychází přitom nejen ze znaleckého posudku (§ 338mb odst. 1, 338m, 338n OSŘ).
K části druhé – změna zákona o České obchodní inspekci
K Čl. II
K bodu 1 (§ 1 odst. 4)
Ze skutečnosti, že Česká obchodní inspekce je organizační složkou státu, vyplývá, že je v souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví účetní jednotkou. Tuto skutečnost tak není zapotřebí uvádět znovu v jiném zákoně, a proto se v § 1 odst. 4 zákona zrušuje duplicitní úprava, že Česká obchodní inspekce je účetní jednotkou. Současně se zrušuje i příslušná poznámka pod čarou č. 8, na niž bylo v dané souvislosti odkazováno.
K bodu 2 (Poznámka pod čarou č. 8)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 3k, v níž je odkazováno také na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, protože tento zákon bude novým zákonem o účetnictví zrušen.
K části třetí – změna horního zákona
K Čl. III
K bodu 1 (§ 37a odst. 5)
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ zde odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K části čtvrté – změna zákona o cenách
K Čl. IV
V návaznosti na navrhovanou změnu názvu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jehož nový název bude „zákon o oceňování“, se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v úpravě odkazu na tento zákon tak, aby byl formulován obecně.
K části páté – změna zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby
K Čl. V
Úprava reaguje na novelu zákona o oceňování. Návrh zachovává beze změny dosavadní právní úpravu, pouze ji přesouvá z dosavadního ustanovení § 1 odst. 3 písm. b) zákona o oceňování do nového odstavce 4 § 1 zákona o velké privatizaci. Ve svém důsledku tak nedochází k žádné změně oproti stávající úpravě.
K části šesté – změna zákona o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa
K Čl. VI
Skutečnost, že Česká inspekce životního prostředí je dle daného zákona organizační složkou státu, implikuje, že je též účetní jednotkou dle § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, a není to již třeba uvádět ve zvláštním zákoně. Nedochází tak fakticky k žádným změnám.
K části sedmé – změna zákona o Státním fondu životního prostředí České republiky
K Čl. VII
Navrhuje se úprava terminologie za účelem zajištění jejího souladu s návrhem nového zákona o účetnictví. Po věcné stránce nedochází navrženou úpravou k žádným změnám.
K části osmé – změna zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích
K čl. VIII
K bodu 1 (§ 6 odst. 2 písm. b) bod)
Ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) bodu 9 druhá věta je nadbytečné, jelikož vyplývá z § 19h odst. 1 písm. j), kde je stanovena povinnost vytvořit přehled o členech, jejichž členský příspěvek za kalendářní rok je vyšší než 50 000 Kč, včetně celkové výše členského příspěvku.
K bodu 2 (§ 17 odst. 9)
Skutečnost, že politické strany a politická hnutí mají povinnost vést účetnictví, vyplývá již z toho, že jsou účetními jednotkami, a to na základě obecné úpravy obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví. Nově se tak namísto tohoto nadbytečného pravidla kogentně stanoví, že individuálním účetním obdobím strany a hnutí je kalendářní rok, neboť v návrhu obecné úpravy nového zákona o účetnictví je toto pravidlo stanoveno dispozitivně.
Ve vztahu k povinnosti ověření účetní závěrky stran, hnutí a jimi založených obchodních korporací auditorem je promítnuta nová terminologie dle návrhu nového zákona o účetnictví.
K bodu 3 (§ 17 odst. 10)
Skutečnost, že politické strany a politická hnutí mají povinnost vést účetnictví, vyplývá již z toho, že jsou účetními jednotkami, a to na základě obecné úpravy obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví. Nově se tak namísto tohoto nadbytečného pravidla kogentně stanoví, že individuálním účetním obdobím strany a hnutí je kalendářní rok, neboť v návrhu obecné úpravy nového zákona o účetnictví je toto pravidlo stanoveno dispozitivně.
Ve vztahu k povinnosti ověření účetní závěrky stran, hnutí a jimi založených obchodních korporací auditorem je promítnuta nová terminologie dle návrhu nového zákona o účetnictví.
K bodu 4 (§ 18 odst. 2)
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 5 (§ 18 odst. 3)
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 6 (§ 18 odst. 5)
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 7 (§ 19 odst. 1)
Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí se zřizuje jako ústřední správní úřad, je tedy, ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, organizační složkou státu. V souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví je implicitně účetní jednotkou. Zrušovaná věta je tedy nadbytečná a není třeba ji dále uvádět.
K bodu 8 (§ 19h odst. 1 písm. a))
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. Současně se promítá nová terminologie ve vztahu k povinnému auditu účetní závěrky a normativní odkaz na zákon o účetnictví se sjednocuje s normativními odkazy na tento zákon obsaženými v jiných navržených změnách.
K bodu 9 (§ 19h odst. 1 písm. b))
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. Současně se promítá nová terminologie ve vztahu k povinnému auditu účetní závěrky a normativní odkaz na zákon o účetnictví se sjednocuje s normativními odkazy na tento zákon obsaženými v jiných navržených změnách.
K bodu 10 (§ 19h odst. 1 písm. f))
Text ustanovení se z hlediska obsahu výroční finanční zprávy spočívajícím ve výdajích na volby členěné podle jednotlivých druhů voleb, kterých se strana a hnutí zúčastnily v daném kalendářním roce, přizpůsobuje ostatním písmenům v daném odstavci – tyto výdaje na volby by tak dle navržené úpravy měly taktéž být strukturovány v určitém přehledu.
K bodu 11 (§ 19h odst. 1 písm. g))
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 12 (§ 19h odst. 1 písm. h))
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 13 (§ 19h odst. 4 písm. b))
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 14 (§ 19j odst. 2 písm. g))
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 15 (§ 19j odst. 4 písm. d))
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 16 (§ 19l odst. 4)
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 17 (§ 19l odst. 4)
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 18 (§ 19l odst. 5))
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K části deváté – změna zákona o živnostenském podnikání
K čl. IX
K bodu 1 (Poznámka pod čarou č. 2)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 2, protože v ní uvedené zákony byly již několikrát novelizovány a text poznámky pod čarou tak neodpovídá současnému právnímu stavu.
K bodu 2 (Poznámka pod čarou č. 6)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 6, v níž je odkazováno na zákon č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích, protože tento zákon byl zrušen a nahrazen novým zákonem, a to zákonem č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 3 [§ 3 odst. 2 písm. e)]
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví, a dále v souvislosti s vymezením pojmů „auditor“ a „statutární auditor“ v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 4 (Poznámka pod čarou č. 8)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 8, v níž je odkazováno na zákon ČNR č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů České republiky, protože tento zákon byl zrušen a nahrazen novým zákonem, a to zákonem č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 5 (Poznámka pod čarou č. 23a)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 23a, v níž je odkazováno na již zrušený zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti a na zrušený zákon ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti. Odkaz na tyto zrušené zákony se v poznámce pod čarou nahrazuje odkazem na platný zákon o zaměstnanosti, konkrétně jde o zákon č. 435/2004 Sb.
K části desáté – změna zákona o České televizi
K čl. X
K bodu 1 [§ 8 odst. 1 písm. b)]
Ustanovení upravující působnost Rady České televize je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví. Pojem „roční účetní závěrka“ je v rámci zajišťování souladu pojmů používaných ve zvláštních zákonech s pojmoslovím nového zákona o účetnictví nahrazen pojmem „řádná individuální účetní závěrka“, neboť mu již dnes na základě přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., ve znění zákona č. 575/2002 Sb., odpovídá. Řádná účetní závěrka je sestavována vždy ke konci účetního období.
Rada České televize má povinnost předkládat Poslanecké sněmovně a Senátu Výroční zprávu o činnosti České televize, která podává základní informace o instituci České televize, o jejím vedení a programu včetně nových médií. Zpráva o činnosti České televize poskytuje podrobné informace o jednotlivých programech a jejich vysílání v daném kalendářním roce, o vývoji a výrobě pořadů. Samostatně se věnuje též složení a činnosti Rady České televize jakožto orgánu, kterým veřejnost uplatňuje své právo na kontrolu činnosti České televize.
Výroční zpráva o hospodaření České televize obsahuje významné ukazatele výsledků hospodaření této instituce a využití finančních prostředků v daném kalendářním roce. Obsahuje informace o majetku, pohledávkách, závazcích, o televizním poplatku. Obsahuje též zprávu auditora k řádné účetní závěrce a výroční zprávě.
V případě Výroční zprávy o činnosti České televize se tedy jedná o výroční zprávu, která nemá vazbu na zákon o účetnictví.
V případě Výroční zprávy o hospodaření České televize se jedná o variantu rozšířené výroční zprávy, která kombinuje požadavky zákona o účetnictví a požadavky upravené zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi.
Skutečnost, že nový zákon o účetnictví opouští pojem výroční zpráva, tedy do textu zákona o České televizi není nutné promítat.
K bodu 2 (§ 11a)
Nadpis ustanovení je změněn tak, aby vyjadřoval jeho doplněný a upravený obsah.
K bodu 3 (§11a odst. 1)
Vypouští se nadbytečný odkaz na zákon o účetnictví a namísto něj se pro Českou televizi vymezuje individuální účetní období a výslovně se uvádí povinnost auditu účetní závěrky.
K bodu 4 (§11a odst. 2)
Zákon o České televizi stanoví povinnost vést oddělené účetnictví, tedy odděleně účtovat tak, aby účetnictví umožňovalo rozlišení nákladů a výnosů souvisejících s poskytováním veřejné služby v oblasti televizního vysílání a nákladů a výnosů souvisejících s podnikatelskými činnostmi. Taková podmínka vyplývá ze zákona č. 319/2006 Sb., o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory, a o změně zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená povinnost byla do zákona o České televizi vložena k provedení Směrnice Komise 80/723/EHS ze dne 25. června 1980 o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky a o finanční průhlednosti uvnitř jednotlivých podniků, ve znění směrnice Komise 93/84/EHS a směrnice Komise 2000/52/ES (tato směrnice je do českého právního řádu transponována zákonem č. 319/2006 Sb.). Metody rozlišování nákladů a výnosů a jejich přiřazování k činnostem spočívajícím v plnění veřejné služby nebo v podnikatelské činnosti je přitom Česká televize povinna upravit vnitřním předpisem, a to Účetními standardy České televize, které musí splňovat požadavky zákona č. 319/2006 Sb.
K části jedenácté – změna zákona o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky
K čl. XI
Dotčená ustanovení se upravují terminologicky za účelem uvedení do souladu se změnami, které zavádí nový zákon o účetnictví. Rovněž se odstraňují nežádoucí duplicity, neboť obecná úprava je obsažena právě v novém zákoně o účetnictví.
K části dvanácté – změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
K čl. XII
K bodu 1 (§ 3a odst. 1)
Česká správa sociálního zabezpečení, územní správy sociálního zabezpečení (dále jen „ÚSSZ“) a Institut posuzování zdravotního stavu (dále jen „IPZS“) jsou správními úřady, avšak ÚSSZ a IPZS nejsou samostatnými účetními jednotkami. V souladu s novým zákonem o účetnictví však nebude přípustná existence „nesamostatných“ účetních jednotek, pro které není vytvořen žádný právní rámec. Je-li subjekt účetní jednotkou, je vždy „plnohodnotnou“ účetní jednotkou a musí tedy plnit veškeré povinnosti, které mu účetní předpisy ukládají sám za sebe (tj. především vést účetnictví a sestavovat účetní závěrku).
Při zachování dosavadní podoby právní úpravy by v kontextu nového zákona o účetnictví nebylo zcela jasné, zda ÚSSZ a IPZS mají či nemají vystupovat jako samostatné účetní jednotky, což se nepovažuje za vhodné, a proto se právní úprava v tomto smyslu upřesňuje. Navržená úprava přitom vychází z již existující právní úpravy v § 1 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, a § 1 odst. 4 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky.
Ve vztahu k České správě sociálního zabezpečení není nutné, aby v zákoně bylo znovu uvedeno, že se jedná o účetní jednotku. V případě ÚZZS a IPZS, které jsou z hlediska organizačního uspořádání podřízeny České správě sociálního zabezpečení, nicméně jsou též správními úřady, je však nutné ve zvláštním právním předpisu explicitně stanovit výjimku, že nemají být účetními jednotkami.
Z takto formulované úpravy bude zřejmé, že ÚSSZ a IPZS formálně nebudou samostatnými účetními jednotkami, a tudíž nebudou muset samy za sebe plnit povinnosti, které jim ukládají účetní předpisy. Z pohledu účetnictví jsou a budou pouze vnitřními organizačními složkami ČSSZ (jak vyplývá z § 3a odst. 1 věty třetí, která se nemění). Nastavení interních postupů a povinností ÚSSZ a IPZS ve vztahu k účetnictví bude záležitostí ČSSZ. Bude tedy možné, aby ÚSSZ a IPZS dle pokynů ČSSZ vedly účetnictví, které budou následně poskytovat ČSSZ, aby mohla plnit povinnosti podle účetních předpisů, avšak ÚSSZ a IPZS nebudou muset sestavovat účetní závěrku. Z pohledu účetnictví budou ČSSZ, ÚSSZ a IPZS vystupovat jako jedna účetní jednotka.
K bodu 2 [§ 6 odst. 3 písm. h)]
Pojem „účetní evidence“, použitý v dosavadním znění zákona, není pojmem používaným v účetních předpisech a je tedy možné ho vykládat v obecném slova smyslu, tj. jako evidenci vedenou pro účely účetnictví, se kterou se nepojí povinnosti podle účetních předpisů. V tomto smyslu se provádí příslušná terminologická úprava.
K bodu 3 (§ 38odst. 4)
Změna navržená v § 38 odst. 4 má terminologický charakter. Účetní závěrka je podle nového zákona o účetnictví obecným pojmem zahrnujícím individuální účetní závěrku (sestavovanou za účetní jednotku), konsolidovanou účetní závěrku (sestavovanou za konsolidační celek), řádnou účetní závěrku (sestavovanou ke konci účetního období) a mezitímní účetní závěrku (sestavovanou k jinému okamžiku v průběhu účetního období). Ponechání dosavadního stavu by znamenalo, že pro určení doby, kdy mají zaměstnavatelé vyplnit evidenční list důchodového pojištění (dále jen „ELDP“), by byla relevantní v zásadě jakákoliv účetní závěrka. Dosavadní vazba na účetní závěrku navíc nereflektuje fakt, že již podle stávajícího zákona o účetnictví může být účetním obdobím zaměstnavatelů, kteří jsou účetními jednotkami, také hospodářský rok, tj. období 12 kalendářních měsíců jiné než kalendářní rok. V takovém případě může být řádná účetní závěrka sestavována například v polovině kalendářního roku, jelikož účetním obdobím bude například období od 1. 6 do 31. 5. Z ustanovení tak není zcela zřejmé, jak by měl takový zaměstnavatel postupovat, pokud jeho řádná účetní závěrka není sestavena za kalendářní rok, ačkoliv ELDP má být vyplněn za kalendářní rok. Z tohoto důvodu se navrhuje od vazby na „účetní závěrku“ upustit a z důvodu eliminace výkladových problémů navázat povinnost vyhotovit ELDP na konečné vyúčtování příjmů, podobně jako je tomu podle dosavadní úpravy u ELDP vyhotovovaných pro zaměstnání, která netrvala do konce kalendářního roku.
K části třinácté – změna zákona o bankách
K čl. XIII
K bodu 1 (§ 5a odst. 3)
Ustanovení § 5a odst. 4 zákona o bankách obsahuje výčet ustanovení tohoto zákona, která se použijí i na činnost poboček bank z členského státu. Ustanovení ohledně uveřejnění účetní závěrky zahraniční banky, jejíž je pobočka součástí, a zprávy vedení této zahraniční banky a další požadavky obsažené v novém § 23a zákona o bankách jsou relevantní i pro pobočky bank z členského státu. Doplněním odkazu na § 23a do ustanovení § 5a odst. 3 zákona o bankách bude transparentnost účetních závěrek a zpráv vedení bank z členského státu pro klienty jejich poboček působících v ČR a veřejnost obecně zajištěna a bude provedena řádná transpozice dotčených ustanovení účetní směrnice 1989/117/EHS.
K bodu 2 (§ 11b odst. 5)
Dotčené ustanovení je transpozicí čl. 90 a čl. 109 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (dále jen „ směrnice CRD“), na základě kterých má úvěrová instituce ve své výroční zprávě („annual report“) v rámci klíčových ukazatelů zveřejnit návratnost aktiv přepočtenou na čistý zisk dělený celkovou bilanční sumou institucí, a to na individuální i konsolidované úrovni. Pojem „výroční zpráva“ uvedený v čl. 90 CRD je v tomto kontextu nutno vykládat nikoliv nezbytně jako výroční zprávu ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nýbrž jako jakoukoliv zprávu vyhotovovanou na roční bázi, která obsahuje informace za pravidelné období.
Doposud byla tato povinnost plněna uvedením příslušných informací ve výroční zprávě banky vyhotovované podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kdy dosavadní výroční zpráva ve smyslu § 21 odst. 1 až 4 zákona o účetnictví byla nahrazena zprávou vedení, se navrhuje dotčené ustanovení upravit tak, aby povinnost banky spočívala v uvedení příslušných informací ve zprávě vedení. Pojem zpráva vedení je navržen bez další specifikace, tj. v souladu novým zákonem o účetnictví se tato povinnost může vztahovat jak k individuální zprávě vedení, tak ke konsolidované zprávě vedení, pokud je vyhotovována, čímž je naplněn požadavek čl. 90 ve spojení s čl. 109 směrnice CRD. Pokud však banka vyhotovuje konsolidovanou zprávu vedení, která obsahuje veškeré údaje, které jsou součástí individuální zprávy vedení účetní jednotky, která je mateřskou entitou, pak se použije § 122 odst. 2 nového zákona o účetnictví, na základě kterého bude konsolidovaná zpráva vedení nahrazovat individuální.
Zpřístupnění (tj. zveřejnění ve veřejném rejstříku a uveřejnění na internetových stránkách) zprávy vedení, je upraveno jak novým zákonem o účetnictví, tak ustanovením § 23 zákona o bankách, kde je obecná lhůta pro zajištění zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo uskupení konsolidovaných entit tj. zprávy vedení a dalších zpráv podle zákona upravujícího účetnictví, včetně zprávy o jejich ověření, zkrácena z výchozích 12 měsíců na 4 měsíce od konce účetního období a kde je bance rovněž uložena povinnost svou zprávu vedení ve stejné lhůtě uveřejnit na svých internetových stránkách.
K bodu 3 (§ 11b odst. 6)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu navrženou v § 11b odst. 5 zákona o bankách, kdy příslušné informace budou nově uváděny ve zprávě vedení a nikoliv uveřejňovány ve zprávě vedení, jelikož režim zpřístupnění zprávy vedení je samostatně upraven jak v novém zákoně o účetnictví, tak v zákoně o bankách. Postačí tak uvést, kde mají být příslušné informace uvedeny s tím, že v rámci daného dokumentu budou také zpřístupněny v režimu, který je pro zpřístupnění tohoto dokumentu obecně upraven.
K bodu 4 (§ 11c odst. 1)
Dotčené ustanovení je transpozicí čl. 89 odst. 1 směrnice CRD, podle kterého jsou členské státy povinny vyžadovat, aby banka zveřejňovala uvedené informace na konsolidovaném základě. Konsolidovaným základem se přitom podle čl. 3 odst. 1 bodu 44 směrnice CRD rozumí konsolidovaný základ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 48 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (dále jen „nařízení CRR“).
Dotčené ustanovení se navrhuje upravit tak, aby bance nebyla ukládána povinnost uveřejňovat každoročně za bezprostředně předcházející účetní období vyjmenované informace, nýbrž se navrhuje určit, že tyto informace má banka uvádět na konsolidovaném základě tak, aby byl zajištěn soulad s požadavky směrnice CRD.
Co se týče aplikace čl. 89 směrnice CRD (country by country reporting) je potřeba míti na paměti, že je v něm zabudována proporcionalita, podobně jako je proporcionalita zapracována do čl. 48b účetní směrnice. Zprávy o daních tak nejsou vyžadovány plošně po všech institucích podle směrnice CRD, resp. po všech účetních jednotkách podle účetní směrnice. Čl. 89 směrnice CRD se aplikuje jen na instituce na konsolidovaném základě, k jehož definici viz výše.
K bodu 5 (§ 11c odst. 2)
Dotčené ustanovení je transpozicí čl. 89 odst. 4 směrnice CRD a navazuje na ustanovení § 11c odst. 1 zákona o bankách, které se rovněž navrhuje upravit tak, aby bance byla v souladu s čl. 89 odst. 1 směrnice CRD uložena pouze povinnost uvádět tyto informace na konsolidovaném základě s tím, že odstavec 2 upravuje, v jakém dokumentu budou tyto informace uvedeny. Uveřejnění těchto informací pak bude naplněno uveřejněním příslušného dokumentu, v němž jsou uvedeny, a to v režimu, který je pro tento dokument stanoven.
Obsahem je tato povinnost obdobná povinnosti vyhotovit novou zprávu o daních z příjmů, která je v návrhu nového zákona doplněna na základě implementace čl. 48a až čl. 48e směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 34/2013 ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků. Banky tuto novou zprávu o daních z příjmů ať již individuální nebo konsolidovanou budou povinny vyhotovovat pouze tehdy, pokud informace vykazované na základě § 11c zákona o bankách nebudou zahrnovat informace o veškerých jejich činnostech a v případě, že půjde o banku, která je nejvyšší konsolidující entitou pro povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku i informace o činnostech veškerých entit ovládaných touto bankou zahrnutých v této závěrce. Konsolidovaný základ ve smyslu výše uvedeného nařízení a pravidla, podle kterých se zahrnují ovládané entity do konsolidované účetní závěrky, nemusí být totožný, proto může nastat situace, že banka bude uveřejňovat informace podle § 11c a současně vyhotovovat zprávu o daních z příjmů podle nového zákona o účetnictví.
Navržené změny jsou tak legislativně-technického charakteru za účelem zajištění souladu s terminologií nového zákona o účetnictví a nadále budou tyto informace uváděny v příloze zprávy vedení. Zprávou vedení se podle nového zákona o účetnictví rozumí jak individuální zpráva vedení sestavovaná za účetní jednotku, tak konsolidovaná zpráva vedení sestavovaná za uskupení konsolidovaných entit. Informace podle § 11c odst. 1 zákona o bankách mohou být uvedeny jak v individuální zprávě vedení, tak konsolidované zprávě vedení, podle toho, zda je konsolidovaná zpráva vedení sestavována. Pokud je konsolidovaná zpráva vedení sestavována, pak platí, že by tyto informace měly být uvedeny v konsolidované zprávě vedení, a pouze tehdy, není-li konsolidovaná zpráva vedení sestavována, uvede banka tyto informace v individuální zprávě vedení.
K bodu 6 (§ 11c odst. 3)
Dle čl. 89 odst. 4 směrnice CRD informace podle § 11c odst. 1 zákona o bankách podléhají povinnému auditu ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES ze dne 17. května 2006 o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, o změně směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS a o zrušení směrnice Rady 84/253/EHS. Vzhledem však k tomu, že informace podle §11c odst. 1 zákona o bankách má banka uvést v souladu s možností uvedenou v čl. 89 odst. 4 směrnice CRD přímo v příloze zprávy vedení (viz odst. 2), není třeba zvlášť normovat jejich ověření auditorem, neboť příloha je integrální součástí zprávy vedení a tak je ověření těchto informací zaručeno v rámci povinného auditu. Ponechání odst. 3 by vedlo k duplicitnímu uložení povinnosti ověření auditorem. Povinnost auditu zprávy vedení bankám jako účetním jednotkám vyplývá z nového zákona o účetnictví, z důvodu, že banky jsou subjekty veřejného zájmu, pročež jsou vždy velkými účetními jednotkami, kterým je povinnost ověření auditorem zprávy vedení stanovena v § 153 nového zákona o účetnictví.
K bodu 7 (§ 21)
K odstavci 1
Nová formulace ustanovení § 21 odst. 1 vychází ze změny koncepce nového zákona o účetnictví, dle které již nejsou, tak jako dosud, účetními jednotkami zahraniční právnické osoby podnikající na území České republiky nebo provozující jinou činnost podle zvláštních právních předpisů. Je proto potřeba stanovit rámec, v němž budou plnit povinnosti spojené s účetnictvím zahraniční banky z členského státu, které vykonávají v České republice činnost prostřednictvím pobočky (v souladu s legislativní zkratkou uvedenou v § 1 odst. 6 zákona o bankách „zahraniční banky z členského státu“).
Pojmem „vybrané účetní postupy“ se při plnění povinností vůči České národní bance rozumí postupy podle § 34 odst. 1 nového zákona o účetnictví, tedy postupy upravené účetními předpisy, které používá srovnatelná jednotka. Ustanovení § 34 odst. 3 nového zákona o účetnictví obsahuje negativní výčet účetních činností, které nejsou potřebné pro účely zvláštní právní úpravy (např. ověřování účetní závěrky a její zveřejňování).
Cílem tohoto ustanovení je zajistit, že plnění určité povinnosti pobočkou zahraniční banky z členského státu vůči České národní bance (např. sestavování a předkládání výkazů k zajištění úkolů České národní banky), podléhá srovnatelným požadavkům na kvalitu účetních informací, jako je tomu u účetních jednotek podle zákona o účetnictví. Při absenci tohoto ustanovení by Česká národní banka neměla možnost přezkoumat, z čeho pobočka zahraniční banky z členského státu vychází při sestavování výkazů předkládaných České národní bance a zda tyto údaje v těchto výkazech pravdivě reflektují skutečnost.
Povinnost vést účetnictví pro banky se sídlem na území České republiky je pro duplicitnost odstraněna, neboť banka jako právnická osoba podle právního řádu České republiky je již účetní jednotkou podle § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví.
Zrušení poznámky pod čarou č. 6 je navrhováno z důvodu, že odkazuje na dosavadní zákon o účetnictví (tj. zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví), jehož zrušení se navrhuje v návaznosti na nový zákon o účetnictví, který jej nahrazuje.
K odstavci 2
Změny navržené v první větě dotčeného ustanovení upravují dosavadní povinnost banky vést oddělené účetnictví o obchodech na účet jejích klientů od obchodů na účet banky, popř. zahraniční banky z členského státu. Nově je navrhováno obecnější pojetí této povinnosti, která se bude vztahovat pouze k oddělené evidenci těchto obchodů, přičemž způsob, jakým této oddělené evidence bude dosaženo, je ponechán na rozhodnutí banky. Povinnost oddělené evidence obchodů na účet klienta a obchodů na účet banky tak lze splnit i vedením odděleného účetnictví.
Větu druhou se pro účely přehlednosti a srozumitelnosti dotčeného ustanovení navrhuje vyčlenit do samostatného odstavce 3, neboť se týká obecné povinnosti banky po stanovenou dobu uschovávat doklady o obchodech, které uskutečnila.
K odstavci 3
Navrhovaná změna v zásadě spočívá ve vyčlenění věty druhé ustanovení § 21 odst. 2 zákona o bankách jako samostatný odstavec 3, a to z důvodu přehlednosti a srozumitelnosti dotčeného ustanovení. Vzhledem k tomu, že se jedná o úpravu obecné povinnosti banky uschovávat po dobu 10 let doklady o obchodech, které uskutečnila, měla by být tato povinnost upravena v samostatném ustanovení, a nikoliv jako součást ustanovení upravující povinnost oddělené evidence o obchodech uskutečněných na účet klienta banky a na účet banky, popř. zahraniční banky z členského státu. Po věcné stránce ustanovení zůstává zachováno v nezměněné podobě.
K bodu 8 (§ 23 odst. 1)
Navrhované změny navazují na nový zákon o účetnictví a navazující obecné povinnosti zajistit zveřejnění vykazovaných informací. Zpřístupněny mohou být pouze takové dokumenty, které již byly schváleny příslušnými orgány v rámci účetní jednotky (pokud takovému schválení podléhají) a rovněž byly příslušným způsobem ověřeny, pokud některému způsobu ověření podléhají. Těmito dokumenty určenými ke společnému zpřístupnění jsou podle nového zákona o účetnictví účetní závěrka, zpráva vedení (pokud je vyhotovována) a další dokumenty obsahující informace vykazované za účetní jednotku (popř. uskupení konsolidovaných entit), které jsou určené ke společnému zpřístupnění. Forma jejich zpřístupnění se nově odlišuje na zveřejnění, kterým se zamýšlí zveřejnění ve veřejném rejstříku provedené účetní jednotkou, a na uveřejnění, které označuje publikaci jiným způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. nejčastěji zveřejněním na internetové stránce.
Na způsob zveřejnění a uveřejnění dokumentů v novém zákoně o účetnictví navazuje též obecná povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo za uskupení konsolidovaných entit. Povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku může být prostřednictvím zprávy vedení, zprávy o platbách nebo zprávy o daních z příjmů, přičemž pro splnění této povinnosti (prostřednictvím jakékoliv z těchto zpráv) je novým zákonem o účetnictví stanovena obecná lhůtě 12 měsíců od posledního dne účetního nebo konsolidačního období. Ke splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku je nutné kumulativně splnit jednotlivé dílčí povinnosti, kterými jsou i) sestavení řádné individuální účetní závěrky, ii) vyhotovení individuální zprávy vedení, iii) audit řádné individuální účetní závěrky, ověření individuální zprávy vedení, popřípadě ověření individuální zprávy o udržitelnosti a iv) zveřejnění řádné individuální statutární zprávy ve veřejném rejstříku. Podobně pro splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za uskupení konsolidovaných entit je nutné kumulativně splnit i) konsolidační povinnost, ii) splnit povinnost auditu řádné konsolidované účetní závěrky, ověření konsolidované zprávy vedení, popřípadě ověření konsolidované zprávy o udržitelnosti a iii) zveřejnit řádnou konsolidovanou statutární zprávu ve veřejném rejstříku.
Dotčené ustanovení představuje lex specialis k obecné úpravě nového zákona o účetnictví, v němž se navrhuje obecnou lhůtu 12 měsíců pro splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo uskupení konsolidovaných entit statutární zprávou zkrátit na 4 měsíce. Tato zkrácená lhůta se týká splnění povinnosti zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo uskupení konsolidovaných řádnou účetní závěrkou a dalšími zprávami podle zákona upravujícího účetnictví včetně zpráv o jejich ověření, jsou-li ověřovány.
Vedle povinnosti zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo uskupení konsolidovaných entit v této lhůtě sestavit řádnou účetní závěrku, zprávu vedení, zajistit provedení auditu účetní závěrky a ověření zprávy vedení, popřípadě ověření zprávy o udržitelnosti a další zákonem předpokládané zprávy a jejich zveřejnit ve veřejném rejstříku, se ve větě druhé navrhuje bance výslovně stanovit povinnost také uveřejnit tyto dokumenty na svých internetových stránkách, a to taktéž ve 4měsíční lhůtě. Tento způsob uveřejnění nejen rozšiřuje možnosti uživatelů účetních informací seznámit se s příslušnými informacemi, ale rovněž nalezne své uplatnění pro účely výkonu dohledu České národní banky, která může relevantní informace získávat i tímto způsobem.
Ve způsobu zveřejnění řádné účetní závěrky ve veřejném rejstříku rovněž s novým zákonem o účetnictví dochází ke změně, kdy podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, přičemž povinnost banky zveřejnit výroční zprávu byla v takovém případě splněna předáním výroční zprávy České národní bance ve stanovené lhůtě. Zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky však již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, a tudíž musí banka v této lhůtě sama předat svou řádnou účetní závěrku a ostatní zprávy rejstříkovému soudu, čímž bude tato její povinnost splněna.
V dotčeném ustanovení zákona o bankách se obdobně jako doposud navrhuje stanovit, že v případě, že účetní závěrka banky nebyla valnou hromadou schválena, informace o neschválení řádné účetní závěrky, odůvodnění a způsoby řešení připomínek valné hromady banka zveřejní ve veřejném rejstříku a uveřejní na internetových stránkách. Vzhledem k tomu, že informace vážící se k neschválené řádné účetní závěrce budou zveřejněny bankou, není nadále dán důvod pro přímé zasílání těchto informací České národní bance, která je může získávat jak z internetových stránek banky, tak ze sbírky listin veřejného rejstříku, v němž je banka zapsána.
K bodu 9 (§ 23 odst. 2)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na nahrazení pojmu „vlastní zdroje“ pojmem „vlastní kapitál“.
K bodu 10 (§ 23a)
Za účelem snazší dostupnosti zpřístupnění informací o zahraniční bance, jež vykonává činnost prostřednictvím pobočky na území České republiky, jako zdroj informací pro veřejnost, dohledový orgán a další správní orgány, se stanovuje povinnost zahraniční bance uveřejnit řádnou individuální účetní závěrku a řádnou konsolidovanou účetní závěrku (je-li sestavována), individuální a konsolidovanou zprávu vedení (jsou-li sestavovány) zahraniční banky na internetových stránkách její pobočky. Uveřejnění odkazu na internetové stránky zahraniční banky, kde jsou tyto účetní informace zahraniční banky bezplatně dostupné, se považuje za splnění této povinnosti.
Namísto konkrétní lhůty pro splnění této povinnosti se navrhuje stanovit, že zahraniční banka tak učiní bez zbytečného odkladu po zpřístupnění účetní závěrky podle právní úpravy státu, v němž má tato zahraniční banka sídlo. Důvodem je skutečnost, že nelze pro všechny případy a s obecnou platností zohlednit, v jaké lhůtě je zahraniční banka podle právní úpravy státu svého sídla povinna svou účetní závěrku zpřístupnit.
Ustanovení § 23a odst. 2 vychází z čl. 4 směrnice č. 89/117/EHS o povinnostech poboček zahraničních bank, který dává možnost členskému státu požadovat po pobočce zahraniční banky, aby účetní informace vykazované za zahraniční banku, jíž je pobočka součástí, byly zveřejňovány v úředním jazyce tohoto členského státu a překlad byl ověřen. Za účelem snížení administrativní zátěže je výše uvedená možnost členského státu využita jen částečně, neboť se požaduje uveřejnit jen překlad řádné individuální účetní závěrky zahraniční banky a zprávy o jejím ověření v anglickém nebo českém jazyce, přičemž ověření překladu se nepožaduje, a je-li účetní závěrka zahraniční banky ve slovenském jazyce, její překlad ze slovenštiny se nepožaduje. Co se týče individuální a konsolidované zprávy vedení, konsolidované účetní závěrky a zpráv o jejich ověření, postačí jen uveřejnění originálu podle odstavce 1, není potřeba uveřejňovat i jejich překlad, tj. povinnost podle odstavce 2 se na ně nevztahuje.
Navrhované ustanovení § 23a odst. 3 je obdobou nově navrhovaného ustanovení § 23 odst. 1 věty třetí, které se však v případě poboček zahraničních bank neuplatní. Cílem navrhovaného ustanovení § 23a odst. 3 tak je zajistit, že v případě, kdy valná hromada (nebo obdobný orgán) zahraniční banky neschválí řádnou účetní závěrku této zahraniční banky ve lhůtě stanovené zahraniční právní úpravou, bude mít zahraniční banka, stejně jako tuzemská banka, povinnost uveřejnit na internetových stránkách pobočky neschválenou řádnou účetní závěrku, a to včetně informace o tom, že se jedná o neschválenou účetní závěrku, včetně odůvodnění a způsobu řešení připomínek orgánu, který tuto účetní závěrku neschválil. Pokud podle zahraniční právní úpravy není zahraniční banka povinna mít svou řádnou účetní závěrku schválenou valnou hromadou či jiným obdobným orgánem, toto ustanovení se neuplatní.
K bodu 11 (§ 25a odst. 4 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor zákonem stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 12 (§ 25a odst. 4 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 13 (§ 25a odst. 4 písm. o))
Do výčtu osob v odstavci 4, jenž stanovuje subjekty, kterým může Česká národní banka poskytnout informace získané v souvislosti s výkonem dohledu, aniž by se tím dopustila porušení povinnosti mlčenlivosti, se doplňuje osoba ověřovatele, který se do zákona o bankách nově zavádí touto novelou v § 22b.
K bodům 14 a 15 (§ 26 odst. 2 písm. a) bod 4 a § 26 odst. 5 písm. a) bod 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na nahrazení pojmu „opravná položka“ pojmem „následné znehodnocení“ v účetnictví.
K bodu 16 (§ 26 odst. 5 písm. c))
Nařízení mimořádného auditu se odstraňuje, jelikož jeho funkci nahrazuje znění nového § 22a zákona o bankách, jež upravuje ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předkládaných České národní bance.
K bodu 17 (§ 26 odst. 6)
Do odstavce 6 tohoto ustanovení se z § 22 odst. 8 zákona o bankách přesouvá ustanovení v nezměněné podobě, udělující pravomoc České národní banky nařídit bance změnu auditora, pokud nesplní povinnost informovat Českou národní banku o skutečnostech zjištěných podle § 21 odst. 3 nebo 4 zákona o auditorech.
K bodu 18 (§ 26 odst. 9)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změnu označení pododstavců v důsledku vypuštění ustanovení § 26 odst. 5 písm. c) zákona o bankách.
K bodu 19 (§ 26 odst. 10)
Odkaz na § 26 odst. 5 písm. f) zákona o bankách se navrhuje nahradit odkazem na písmeno e) v návaznosti na změnu označení pododstavců v důsledku vypuštění § 26 odst. 5 písm. c) zákona o bankách. Dále se navrhuje nahradit odkaz na odstavec 6 odkazem na odstavec 7 v návaznosti na vložení nového odstavce 6 do předmětného ustanovení.
K bodu 20 (§ 26ac odst. 1)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na úpravy skutkových podstat přestupků v § 36e odst. 5 a doplnění nového odstavce 6 do ustanovení § 26 zákona o bankách.
K bodu 21 (§ 26g odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní pojem „audit“ se navrhuje specifikovat jako povinný audit, čímž bude postaveno na jisto, že se jedná o audit účetní závěrky ověření, tj. ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace, a nikoliv o audit jiného druhu.
K bodu 22 (§ 26h odst. 1 písm. b))
Nařízení mimořádného auditu se odstraňuje, jelikož jeho funkci nahrazuje znění nového § 22a zákona o bankách, jež upravuje ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předkládaných České národní bance.
K bodu 23 (§ 31 odst. 6)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu označení odstavců v důsledku doplnění nového odstavce 6 do ustanovení § 26 zákona o bankách.
K bodu 24 (§ 36 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce auditu účetní závěrky provedeného na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. V tomto případě se pojmy „auditor“ a „audit“ navrhují specifikovat tak, aby bylo postaveno na jisto, že se jedná o auditora provádějícího audit a o audit účetní závěrky, a nikoliv o audit jiného druhu.
K bodu 25 (§ 36 odst. 5)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje účetní dokumentaci, která je tvořena účetními dokumenty a vazbami mezi nimi, přičemž účetní doklad je pouze jedním z účetních dokumentů. Výraz „účetní výkazy nebo doklady“ se proto v tomto případě navrhuje nahradit pojmem „závěrky a účetní záznamy“, neboť povinnost likvidátora bude zahrnovat nejen předložení účetních dokladů, ale veškerých účetních dokumentů (např. účetní závěrky, účetních zpráv nebo inventarizačního protokolu). Druhá navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že některé povinnosti likvidátora budou vyplývat přímo ze zákona o účetnictví, proto se navrhuje doplnit výčet uvedených předpisů (občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích), též o právní předpisy upravující účetnictví (povinnost vyhotovit řádnou individuální účetní závěrku ke konci dne vyhotovení končené zprávy o průběhu likvidace bude nově upravena jen v § 51 písm. b) nového zákona o účetnictví, nikoliv duplicitně i v § 205 občanského zákoníků.
K bodu 26 (§ 36a odst. 1 písm. f), § 36c odst. 1 písm. g))
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje přečíslování odstavců v § 26 v návaznosti na doplnění nového odstavce 6.
K bodu 27 (§ 36c odst. 8)
V návaznosti na navrhovanou úpravu ověření řídicího a kontrolního systému, jakož i výběru tohoto ověřovatele, se navrhuje nová skutková podstata přestupku spočívající v porušení povinnosti ověřovatele řídicího a kontrolního systému zachovávat mlčenlivost podle § 39 odst. 4 zákona o bankách.
K bodu 28 (§ 36c odst. 9 písm. b))
Navrhuje se upravit sankci za naplnění nové skutkové podstaty přestupku podle odst. 8, přičemž horní hranice této pokuty se, s ohledem na míru společenské škodlivosti takového protiprávního jednání, navrhuje stanovit na 5 mil. Kč.
K bodu 29 (§ 36e odst. 1 písm. j) až l))
Podle navrhovaného znění § 11b odst. 1 zákona o bankách má banka povinnost uveřejňovat základní údaje o sobě, o složení akcionářů, struktuře skupiny, jejíž je součástí, a o své činnosti a finanční situaci. Nově upravený § 11b odst. 6 zákona o bankách ukládá bance povinnost každoročně uveřejňovat údaje o tom, jak dodržuje požadavky na správu a řízení společnosti, požadavky statutární orgán, správní radu a dozorčí radu jako celek, jakož i na jednotlivé členy statutárního orgánu, správní rady a dozorčí rady, jak dodržuje požadavky na systém odměňování, výbor pro jmenování a výbor pro odměňování, jak dodržuje povinnost připojit k řádné účetní závěrce informace podle § 11c zákona o bankách a v neposlední řadě o tom, jak dodržuje povinnosti uvádět ve své zprávě vedení informace o návratnosti aktiv podle § 11b odst. 5 zákona o bankách. Podle nového znění ustanovení § 11b odst. 5 zákona o bankách má banka povinnost uvést ve zprávě vedení mezi klíčovými ukazateli návratnost jejích aktiv, vyjádřenou jako podíl čistého zisku a celkové bilanční sumy. Podle nového znění ustanovení § 11c zákona o bankách má banka povinnost připojit k řádné účetní závěrce údaje v tomto ustanovení uvedené.
Porušení těchto povinností doposud nezakládalo odpovědnost za přestupek podle zákona o bankách, což vzhledem ke společenské škodlivosti tohoto protiprávního jednání není žádoucí. Navrhuje se proto stanovit nové skutkové podstaty přestupků banky spočívající právě v porušení výše uvedených povinností. Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu do výše 10 mil. Kč. V důsledku doplnění těchto skutkových podstat dochází k přečíslování skutkových podstat v dosavadních písmenech j) až o).
K bodu 30 (§ 36e odst. 5 písm. b))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu navrhovanou v ustanovení § 21 odst. 2 zákona o bankách, kdy se dosavadní povinnost banky vést oddělené účetnictví o obchodech na účet jejích klientů od obchodů na účet banky (popř. zahraniční banky) navrhuje pojmout obecněji tak, že tato povinnost se bude vztahovat pouze ke sledování těchto obchodů v účetním systému banky nebo zahraniční banky. Změny v oblasti této povinnosti je nutné současně promítnout také do ustanovení upravujícího skutkovou podstatu přestupku, kterého se banka porušením této povinnosti dopustí.
K bodu 31 (§ 36e odst. 5 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická úprava za účelem větší srozumitelnosti a přehlednosti dotčeného ustanovení, kdy skutkovou podstatu spočívající v neuschování dokladů o obchodech uskutečněných bankou po stanovenou dobu lze formulovat použitím prostého záporu slova „uschovat“ doplněného o odkaz na ustanovení, v němž je předmětná povinnost upravena. Není nutné, a z hlediska jednotnosti formulace dotčeného ustanovení s ostatními ustanoveními zákona o bankách upravujícími skutkové podstaty přestupků ani žádoucí, aby tato skutková podstata byla formulována dosavadním způsobem.
K bodu 32 (§ 36e odst. 5 písm. ))
Navržené změny navazují na změny navržené v ustanovení § 23 odst. 1 zákona o bankách, kdy se bance zkracuje obecná lhůta pro splnění povinnosti zveřejnit účetní závěrku, zprávy vyhotovované podle zákona o účetnictví a zprávy o jejich ověření z 12 měsíců na 4 měsíce. Nesplnění této povinnosti naplňuje skutkovou podstatu v písm. j).
K bodu 33 (§ 36e odst. 5 písm. j) až l))
Nově doplněné skutkové podstaty v písmenech j), k) a l) navazují na změny navržené v ustanovení § 23 odst. 1 zákona o bankách. V ustanovení § 23 odst. 1 zákona o bankách se současně navrhuje bance uložit povinnost v této 4měsíční lhůtě uveřejnit svou řádnou účetní závěrku na svých internetových stránkách. Nesplnění této povinnosti se rovněž navrhuje zahrnout do skutkové podstaty přestupku podle písmene j). Dále je ve skutkové podstatě podle písmene k) postihnuto nesplnění povinnosti zveřejnit informaci o neschválení řádné účetní závěrky a ve skutkové podstatě podle písmene l) nesplnění povinnosti uveřejnit informaci o neschválení řádné účetní závěrky podle § 23 odst. 1.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu až do výše 50 mil. Kč.
K bodu 34 (§ 36e odst. 5 písm. m) bod 1)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Pojem „období“, který je zde použit bez další specifikace, se navrhuje upřesnit jako „individuální účetní období“, neboť řádná individuální účetní závěrka je vždy sestavována za individuální účetní období.
Dále se navrhuje nahradit pojem „vlastní zdroje“ pojmem „vlastní kapitál“, jehož význam je z pohledu k účetnictví jasnější.
K bodu 35 (§ 36e odst. 5 písm. n))
V návaznosti na změny ve způsobu zveřejnění ve veřejném rejstříku, ke kterým s novým zákonem o účetnictví dochází, v rámci nichž zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky ve smyslu dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, se navrhuje vypustit ustanovení § 36e odst. 4 písm. n) zákona o bankách, které upravuje skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušení povinnosti předložit stanovené dokumenty v určité lhůtě České národní bance.
K bodu 36 (§ 36e odst. 7 písm. a))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36e odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za vybrané přestupky podle § 36e odst. 1. Za spáchání nových přestupků podle § 36e odst. 1 písm. j), k) a l) zákona o bankách bude možné na základě navrhovaných změn uložit pokutu do výše 10 mil. Kč.
K bodu 37 (§ 36e odst. 7 písm. b))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36e odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za vybrané přestupky podle § 36e odst. 1 zákona o bankách. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje na změnu označení dosavadních písmen j) až n), které se nově označují jako písmena m) až q).
K bodu 38 (§ 36e odst. 7 písm. c))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36e odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za vybrané přestupky podle § 36e odst. 1, 3, 4 a 5 zákona o bankách. Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru, neboť zohledňuje změnu označení dosavadního písmene o), které se nově označuje jako písmeno r) a dále změnu v odstavci 5, kde jsou nahrazena dosavadní písmena k) a m) písmeny m) a o).
K bodu 39 (§ 36e odst. 7 písm. d) a e))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na úpravy označení skutkových podstat v § 36e odst. 5.
K bodu 40 (§ 36g odst. 1 písm. e))
V návaznosti na novou povinnost pobočky zahraniční banky používat pro účely plnění povinností vůči České národní bance účetní postupy potřebné pro účely zvláštní právní úpravy, která je stanovena § 21 odst. 1 zákona o bankách, se navrhuje upravit skutkovou podstatu přestupku za porušení této povinnosti.
Cílem uložení povinnosti používat pro účely plnění povinností vůči České národní bance vybrané účetní postupy je zajistit, že plnění určité povinnosti pobočkou zahraniční banky vůči České národní bance (např. sestavování a předkládání výkazů k zajištění úkolů České národní banky), podléhá srovnatelným požadavkům na kvalitu účetních informací, jako je tomu u účetních jednotek podle zákona o účetnictví. Při absenci tohoto ustanovení by Česká národní banka neměla možnost přezkoumat, z čeho pobočka zahraniční banky vychází při sestavování výkazů předkládaných České národní bance a zda tyto údaje v těchto výkazech pravdivě reflektují skutečnost.
Přestupku podle dotčeného ustanovení se zahraniční banka z členského státu EU dopustí tehdy, když pro účely plnění povinností vůči České národní bance nepoužije postupy podle nového zákona o účetnictví, přičemž zákon o účetnictví obsahuje negativní výčet účetních činností, které nejsou potřebné pro účely zvláštní právní úpravy (např. ověření účetní závěrky pobočky zahraniční banky a její zveřejňování podle právních předpisů upravujících účetnictví). Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč.
K bodu 41 (§ 36g odst. 1 písm. f))
Navrhovaná změna ve formulaci dotčené skutkové podstaty navazuje na změnu terminologie v ustanovení § 21 odst. 2 zákona o bankách, kdy se dosavadní povinnost banky vést oddělené účetnictví o obchodech na účet jejích klientů od obchodů na účet banky, popř. zahraniční banky navrhuje nahradit obecnější povinností, která se vztahuje pouze ke sledování těchto obchodů v účetním systému
Tohoto přestupku se tak zahraniční banka se sídlem členském státě dopustí tehdy, nebude-li odděleně sledovat v účetním systému obchody na účet jejích klientů od obchodů na účet této banky.
K bodu 42 (§ 36g odst. 1 písm. g))
Navrhuje se legislativně-technická úprava za účelem větší srozumitelnosti a přehlednosti dotčeného ustanovení, kdy skutkovou podstatu spočívající v neuschování dokladů o obchodech uskutečněných bankou po stanovenou dobu lze formulovat použitím prostého záporu slova „uschovat“ doplněného o odkaz na ustanovení, v němž je předmětná povinnost upravena. Není nutné, a z hlediska jednotnosti formulace dotčeného ustanovení s ostatními ustanoveními zákona o bankách upravujícími skutkové podstaty přestupků ani žádoucí, aby tato skutková podstata byla formulována dosavadním způsobem.
K bodu 43 (§ 36g odst. 1 písm. h) až j))
V návaznosti na nové povinnosti pobočky zahraniční banky podle § 23a zákona o bankách se navrhuje doplnit skutkové podstaty přestupků reflektující porušení těchto povinností. Přestupku podle nového písmene h) se zahraniční banka z členského státu EU dopustí, pokud neuveřejní řádnou účetní závěrku (individuální i konsolidovanou, je-li sestavována) nebo zprávu vedení (individuální i konsolidovanou, je-li sestavována) nebo neuveřejní zprávy o ověření těchto dokumentů (podléhají-li ověření) na svých internetových stránkách, a to bez zbytečného odkladu. Přestupku podle písmene i) se tato pobočka dopustí v případě, že neuveřejní informaci o neschválení této účetní závěrky společně s důvody jejího neschválení a způsobem řešení připomínek valné hromady nebo obdobného orgánu podle § 23a odst. 3 zákona o bankách.
Přestupku podle nového písmene i) se zahraniční banka z členského státu EU dopustí, pokud neuveřejní na svých internetových stránkách překlad řádné individuální účetní závěrky nebo zprávy o jejím ověření v českém nebo anglickém jazyce, a to bez zbytečného odkladu poté, co byla zpřístupněna podle právní úpravy státu, v němž má tato banka sídlo.
Pouhé uveřejnění odkazu na internetové stránky zahraniční banky, kde jsou tyto účetní informace zahraniční banky bezplatně dostupné, na internetových stránkách pobočky, se považuje za splnění těchto povinností a nezakládá odpovědnost za přestupek.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu do výše 10 mil. Kč.
K bodu 44 (§ 36g odst. 2 písm. a))
Doplnění nových ustanovení v § 36g odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit. Za spáchání nových přestupků podle odstavce 1 písmene e) a písmen h) až j) a za spáchání dosavadních přestupků nově upravených v odstavci 1 písmenech f) a g) se navrhuje horní hranice pokuty ve výši 10 mil Kč.
K bodu 45 (§ 36g odst. 2 písm. b))
Doplnění nových ustanovení v § 36g odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje jak na změnu označení dosavadního písmene g), které se nově označuje jako písmeno k), tak na změnu výše horní hranice pokuty v případě přestupků podle dosavadního § 36g odst. 1 písm. e) a f) zákona o bankách (nově písm. f) a g)), jejichž spáchání se nově navrhuje sankcionovat podle § 36g odst. 2 písm. a) zákona o bankách, tj. horní hranice pokuty, kterou bude možné za tyto přestupky uložit, bude nově 10 mil. Kč, namísto dosavadních 20 mil. Kč. Horní hranici pokuty ve výši 20 mil. Kč tak bude možné uložit za přestupky podle písm. c) a d).
K bodu 46 (§ 36g odst. 2 písm. c))
Doplnění nových ustanovení v § 36g odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje na změnu označení dosavadních písmen h) až m), které se nově označují jako písmena k) až q). Z hlediska horní hranice pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit přitom nedochází ke změně.
K bodu 47 (§ 36h odst. 3 písm. d))
V návaznosti na novou povinnost pobočky zahraniční banky používat pro účely plnění povinností vůči České národní bance vybrané účetní postupy podle § 21 odst. 1 zákona o bankách, se navrhuje upravit skutkovou podstatu přestupku za porušení této povinnosti.
Cílem uložení povinnosti používat pro účely plnění povinností vůči České národní bance vybrané účetní postupy je zajistit, že plnění určité povinnosti pobočkou zahraniční banky vůči České národní bance (např. sestavování a předkládání výkazů k zajištění úkolů České národní banky), podléhá srovnatelným požadavkům na kvalitu účetních informací, jako je tomu u účetních jednotek podle zákona o účetnictví. Při absenci tohoto ustanovení by Česká národní banka neměla možnost přezkoumat, z čeho pobočka zahraniční banky vychází při sestavování výkazů předkládaných České národní bance a zda tyto údaje v těchto výkazech pravdivě reflektují skutečnost.
Přestupku podle dotčeného ustanovení se zahraniční banka z jiného než členského státu EU dopustí tehdy, když pro účely plnění povinností vůči České národní bance nepoužije postupy podle § 34 odst. 1 nového zákona o účetnictví, přičemž ustanovení § 34 odst. 3 nového zákona o účetnictví obsahuje negativní výčet účetních činností, které nejsou potřebné pro účely zvláštní právní úpravy (např. ověření účetní závěrky pobočky zahraniční banky a její zveřejňování podle právních předpisů upravujících účetnictví). Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč.
Dále dochází ke změně označení dosavadních skutkových podstat.
K bodu 48 (§ 36h odst. 3 písm. l), m) a n))
V návaznosti na nové povinnosti pobočky zahraniční banky podle § 23a zákona o bankách se navrhuje doplnit skutkové podstaty přestupků reflektující porušení těchto povinností. Přestupku podle písmene l) se zahraniční banka z jiného než členského státu EU dopustí, pokud neuveřejní řádnou účetní závěrku (individuální i konsolidovanou, je-li sestavována) nebo zprávu vedení (individuální i konsolidovanou, je-li sestavována) nebo neuveřejní zprávy o ověření těchto dokumentů (podléhají-li ověření) na svých internetových stránkách, a to bez zbytečného odkladu.
Přestupku podle písmena n) se tato zahraniční banka dopustí v případě, že neuveřejní informaci o neschválení této účetní závěrky společně s důvody jejího neschválení a způsobem řešení připomínek valné hromady nebo obdobného orgánu podle § 23a odst. 3 zákona o bankách.
Přestupku podle písmene m) se zahraniční banka z jiného než členského státu EU dopustí, pokud neuveřejní na svých internetových stránkách překlad řádné individuální účetní závěrky a zprávy o jejím ověření v českém nebo anglickém jazyce, a to bez zbytečného odkladu poté, co byla zpřístupněna podle právní úpravy státu, v němž má tato banka sídlo.
Pouhé uveřejnění odkazu na internetové stránky zahraniční banky, kde jsou tyto účetní informace zahraniční banky bezplatně dostupné, na internetových stránkách pobočky, se považuje za splnění těchto povinností a nezakládá odpovědnost za přestupek.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu do výše 10 mil. Kč.
K bodu 49 (§ 36h odst. 4 písm. i)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu označení odstavců v důsledku doplnění nového odstavce 6 do ustanovení § 26 zákona o bankách.
K bodu 50 (§ 36h odst. 5 písm. a))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36h odst. 3 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 36h odst. 1 a 3 zákona o bankách. Za spáchání nových přestupků podle odstavce 3 písmene d) a písmen g) až n) a za spáchání dosavadních přestupků nově upravených v odstavci 3 písmenech e) a f) se navrhuje horní hranice pokuty ve výši 10 mil Kč, namísto dosavadních 50 mil Kč.
K bodu 51 (§ 36h odst. 4 písm. b))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36h odst. 3 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 36h odst. 1 a 3 zákona o bankách. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje na změnu označení dosavadního písmene o), které se nově označuje jako písmeno s). Z hlediska horní hranice pokuty, kterou lze za tento přestupek uložit přitom nedochází ke změně.
K bodu 52 (§ 36h odst. 5 písm. c))
Doplnění nových ustanovení v § 36h odst. 3 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje jak na změnu označení dosavadních skutkových podstat, tak na změnu výše horní hranice pokuty v případě přestupků podle § 36h odst. 3 písm. e) a f) zákona o bankách (dosavadní § 36h odst. 3 písm. d) a e)), jejichž spáchání se nově navrhuje sankcionovat podle § 36h odst. 4 písm. a) zákona o bankách, tj. horní hranice pokuty, kterou bude možné za tyto přestupky uložit, bude nově 10 mil. Kč, namísto dosavadních 50 mil. Kč. Pokutu v maximální výši 50 mil. Kč bude rovněž možné, stejně jako doposud, uložit za přestupek podle § 36h odst. 3 písm. o) zákona o bankách (dosavadní § 36h odst. 4 písm. i)).
K bodu 53 až 55 (§ 38d odst. 2 písm. t) a § 38hc písm. a) a c))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na odstranění písmena c) v odstavci 5 a vložení nového odstavce 6 do ustanovení § 26 zákona o bankách. Další úprava je provedena v návaznosti na úpravy v označení skutkových podstat v § 36e odst. 5.
K bodu 56 (§ 39 odst. 4)
Navrhuje se zakotvit povinnost mlčenlivosti pro osobu ověřovatele řídicího a kontrolního systému, jelikož doposud nebyla v právním řádu České republiky upravena a nevyplývá jí tak ze zákona o bankách ani z jiného předpisu, jako je tomu například u auditorů.
Mlčenlivost ověřovatele je vhodné upravit odkazem na zákon o auditorech, neboť ten upravuje podrobně i další aspekty této povinnosti, jako např. výjimky z povinnosti mlčenlivosti (např. při kontaktu s ČNB) a možnost zproštění mlčenlivosti (§ 15 a 15a zákona o auditorech). Tyto povinnosti se tak nemusí duplikovat v zákoně o bankách.
K části čtrnácté – změna zákona o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech
K čl. XIV
K bodu 1 (§ 6 odst. 1)
Navrhují se legislativně-technické změny upřesňující terminologii používanou ve vztahu k ověřování určitých skutečností auditorem. V případě ověření, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných vykazovaných změn finanční situace by měl být používán pojem „audit účetní závěrky“, jehož obsah je vymezen v zákoně o auditorech. Naopak v případě jiných skutečností (v tomto případě účetních dokladů a výpočtu majetkových podílů) by měl být užíván nikoliv pojem „audit“ či „ověření“, nýbrž „prověření“.
K bodu 2 (§ 9 odst. 3)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako mezitímní a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 3 (§ 9 odst. 5)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako mezitímní a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K části patnácté – změna zákona o komoditních burzách
K čl. XV
K bodu 1 (§ 1 odst. 6)
V § 1 je zrušen odstavec 6 z důvodu nadbytečnosti vzhledem k přijetí nového zákona o účetnictví.
K bodu 2 (§ 5 odst. 4 písm. g) bod 1)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodům 3 a 4 (§ 5a odst. 3 a 4)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti rejstříku trestů, kterou zavedl zákon č. 427/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K bodu 5 [§ 8a odst. 1 písm. g)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K bodu 6 [§ 8a odst. 2 písmeno g)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K bodu 7 (§ 8a odst. 3 a 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K části šestnácté – změna zákona o Státním fondu kultury České republiky
K čl. XVI
K bodu 1
Ustanovení § 5 odst. 3 je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 2
Ustanovení § 6 odst. 4 je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví.
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 239/1992 Sb. je Státní fond kultury České republiky (Fond) právnickou osobou. Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví vyplývá, Fond jako právnická osoba je účetní jednotkou a jako taková má povinnost vedení účetnictví a účetního výkaznictví. Není již proto nutné Fondu opětovně ukládat povinnost vést účetnictví ve zvláštním zákoně.
K části sedmnácté – změna zákona o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách
K čl. XVII
Dotčená ustanovení se upravují terminologicky za účelem uvedení do souladu se změnami, které zavádí nový zákon o účetnictví (zejména se jedná o změnu, že účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví není součástí zprávy vedení).
K části osmnácté – změna zákona o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
K čl. XVIII
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví. Dojde ke sjednocení s ustanovením § 8. Bude-li z mimořádných důvodů nutné schválit mezitímní účetní závěrku nebo konsolidovanou účetní závěrku (integrace územních komor a Hospodářské komory České republiky pod jedno IČO), bude ke schválení s ohledem na transparentnost tím spíše legitimován (mimořádný) sněm komory, nikoliv pouhé představenstvo Hospodářské komory České republiky.
K části devatenácté – změna zákona o dani z nemovitých věci
K čl. XIX
K bodu 1 (§ 1a odst. 1 písm. o))
Legislativně-technická změna související se zrušením definice obchodního majetku pro právnické osoby v zákoně o daních z příjmů a zavedením definice nemovitého obchodního majetku v zákoně o dani z nemovitých věcí.
K bodu 2 (§ 1b)
V souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví a s tím související novelizací zákona o daních z příjmů, který již pro právnické osoby nedefinuje pojem „obchodní majetek“, se navrhuje pro účely § 1a odst. 1 písm. o), § 5a odst. 1 písm. d) bodu 2. a § 10a odst. 4 zákona o dani z nemovitých věcí zavést vlastní definici pojmu „nemovitý obchodní majetek“.
Tento pojem nahrazuje pojem „obchodní majetek podnikatele“, který dosud zahrnoval obchodní majetek, který byl ve vlastnictví podnikatele, tedy fyzické nebo právnické osoby definované v souladu s § 420 odst. 1 ve spojení s § 421 odst. 2 občanského zákoníku jako podnikatel.
Vymezení nemovitého obchodního majetku u fyzických osob nepřejímá novou definici v zákoně o daních z příjmů, ale omezuje nemovitý obchodní majetek na nemovité věci, u kterých je podnikající fyzická osoba poplatníkem a zároveň o nich účtuje nebo je má v daňové evidenci.
U vymezení nemovitého obchodního majetku právnických osob zůstává v podstatě zachován dosavadní princip, kdy je, nově s výjimkou bytových a sociálních družstev, za obchodní majetek považován veškerý nemovitý majetek obchodních korporací (tedy právnických osob zřizovaných za účelem podnikání), u kterého jsou poplatníkem.
Jelikož poplatníkem daně je v drtivé většině případů vlastník nemovité věci, zahrnuje nemovitý obchodní majetek, až na výjimky, nemovité věci ve vlastnictví podnikající fyzické osoby nebo obchodní korporace. Nad rámec nemovitých věcí ve vlastnictví těchto osob se ale také jedná zejména o nemovitý majetek, jehož vlastník není znám (§ 3 odst. 4 písm. a) a § 8 odst. 4 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí), nebo s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad nebo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (§ 3 odst. 4 písm. b) nebo § 8 odst. 4 písm. b) zákona o dani z nemovitých věcí) a poplatníkem daně se stává uživatel. Předpokládá se, že pokud podnikatel využívá tyto nemovité věci stejně jako v případě nemovitých věcí, u nichž je vlastníkem, je i toto užívání spojeno s jím provozovanou podnikatelskou činností, a tedy se automaticky považují za nemovitý obchodní majetek.
Ve všech výše uvedených případech se tak vychází z předpokladu, že předmětný nemovitý obchodní majetek je danou právnickou nebo fyzickou osobou využíván k podnikání, a to bez prokazování faktického užívání dané nemovité věci pro podnikání. Vzhledem k tomu, že následující právnické osoby jsou obvykle zřizovány za jiným účelem než podnikání, nebyly podle stávající správní praxe považovány za podnikatele, pokud neměly podnikání jako svoji vedlejší (doplňkovou) činnost, a tudíž ani jejich nemovitý majetek nebyl obchodním majetkem podnikatele. Z tohoto důvodu není jejich nemovitý majetek nadále primárně považován ani za nemovitý obchodní majetek dle navržené úpravy.
· Spolky jsou podle § 214 občanského zákoníku zakládány k naplňování společného zájmu členů a nesmějí mít podnikání jako hlavní činnost.
· Nadace slouží podle § 306 občanského zákoníku trvale společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu, který je veřejně prospěšný nebo dobročinný.
· Nadační fondy jsou obdobně nezávislé subjekty založené za účelem podpory veřejně prospěšných aktivit.
· Ústavy slouží podle § 402 občanského zákoníku ke společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu.
· Církve a náboženské společnosti a jimi zřizované právnické osoby slouží primárně k výkonu náboženských a duchovních aktivit.
· Veřejnoprávní instituce (např. zdravotnická zařízení) slouží k výkonu veřejné služby a plnění veřejných úkolů.
· Školské právnické osoby jsou zakládány za účelem poskytování vzdělávání podle vzdělávacích programů.
· Veřejná výzkumná instituce je podle § 2 zákona o veřejných výzkumných institucích právnickou osobou, jejímž hlavním předmětem činnosti je výzkum, včetně zajišťování infrastruktury výzkumu, vymezený zákonem o podpoře výzkumu, vývoje a inovací. Veřejná výzkumná instituce svou hlavní činností zajišťuje výzkum podporovaný zejména z veřejných prostředků.
Pokud tyto právnické osoby svůj nemovitý majetek používají pouze ke svému primárnímu účelu, a nikoliv k podnikání, jejich majetek se nestává nemovitým obchodním majetkem, není užíván k podnikání, a proto se ustanovení § 1a odst. 1 písm. o), § 5a odst. 1 písm. d) a § 10a odst. 4 zákona o dani z nemovitých věcí u nich neuplatní. To se stane pouze v případě, že zmíněné právnické osoby provozují podnikání jako doplněk či vedlejší činnost ke své hlavní činnosti a konkrétní nemovitá věc je za daných podmínek užívána k podnikání.
Pokud však tyto právnické osoby provozují podnikání jako vedlejší (doplňkovou) činnost, veškerý jejich nemovitý majetek užívaný k podnikání bude i nadále zdaněn příslušnou sazbou daně na základě § 10a odst. 3, resp. uplatní se u nich sazba daně pro zpevněnou plochu podle ustanovení § 5a odst. 1 písm. d) bodu 1 a 2 zákona o dani z nemovitých věcí.
Ohledně výjimky pro družstva je potřeba uvést, že družstva jsou obchodními korporacemi, tudíž se zapisují do obchodního rejstříku a jsou považována za podnikatele. Nicméně podle § 552 odst. 1 zákona o obchodních korporacích slouží primárně „k podpoře hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů“ a až sekundárně vznikají za účelem podnikání. Specifickými formami družstev jsou bytové družstvo, které „může být založeno jen za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů“ (§ 727 odst. 1 zákona o obchodních korporacích), a sociální družstvo, „které soustavně vyvíjí obecně prospěšné činnosti na podporu sociální soudržnosti“ (§ 758 zákona o obchodních korporacích). S ohledem na tyto skutečnosti se proto navrhuje, aby nemovitý majetek jiného družstva, než je bytové nebo sociální družstvo, byl považován za nemovitý obchodní majetek této obchodní korporace. Obráceně tak platí, že nemovitý majetek u bytového nebo sociálního družstva není automaticky považován za nemovitý obchodní majetek, ale sazba pro podnikání, resp. zahrnutí do skupiny zpevněných ploch pozemku, se v jejich případě uplatní pouze v případě nemovitého majetku, který je k podnikání reálně využíván.
Navrhovaná právní úprava má převážně technický charakter s fakticky zanedbatelným dopadem na výběr této daně.
K bodu 3 (§ 5a odst. 1 písm. d))
Legislativně-technická změna související s úpravou bodu 2 tohoto písmene.
K bodu 4 (§ 5a odst. 1 písm. d bod 2)
Legislativně-technická změna související se zrušením definice obchodního majetku pro právnické osoby v zákoně o daních z příjmů a zavedením definice nemovitého obchodního majetku v zákoně o dani z nemovitých věcí.
K bodu 5 (§ 10a odst. 4)
Legislativně-technická změna související se zrušením definice obchodního majetku pro právnické osoby v zákoně o daních z příjmů a zavedením definice nemovitého obchodního majetku v zákoně o dani z nemovitých věcí.
K části dvacáté – změna zákona o zeměměřických a katastrálních orgánech
K čl. XX
K bodu 1 (§ 1 odst. 1)
Český úřad zeměměřický a katastrální je ústředním správním úřadem, a proto je též ve smyslu zákona upravující majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích organizační složkou státu. Z toho důvodu je účetní jednotkou na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví a zrušovaná věta je tudíž ve vtahu k novému zákonu o účetnictví duplicitní.
K bodu 2 (§ 2 odst. 1)
Zeměměřický úřad je dle zákona jiným správním úřadem a podle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích je tudíž organizační složkou státu. Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že je rovněž účetní jednotkou. Není tedy nutné, aby byla tato skutečnost znovu uváděna ve zvláštním zákoně.
K bodu 3(§ 2 odst. 2)
Zeměměřické a katastrální inspektoráty a katastrální úřady jsou dle zákona jinými správními úřady, z čehož ve spojení se zákonem upravujícím majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích vyplývá, že jsou organizačními složkami státu. Z toho důvodu jsou účetními jednotkami na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, a tudíž je deklarace této skutečnosti v zákoně, který má postavení zvláštního zákona vůči zákonu o účetnictví, duplicitní.
K části dvacáté první – změna zákona o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR
K čl. XXI
Pro účely možnosti vydání digitálních stejnopisů průkazu daňového poradce a hostujícího daňového poradce (v intencích zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a osvědčení daňového poradce o zápisu do seznamu daňových poradců, se navrhuje předložená novela zákona č. 523/1992 Sb., kdy se předpokládá využít pro digitální formu průkazu daňového poradce nebo hostujícího daňového poradce již existující aplikaci pro chytré mobilní telefony eDoklady. Tato novelizace je nezbytná, aby byl digitální stejnopis průkazu přípustný pro použití v aplikaci eDoklady.
Předložený návrh vychází i z novely zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, schválené na konci roku 2023 v rámci novely zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů.
K části dvacáté druhé – změna zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky
K čl. XXII
Skutečnost, že Vězeňská služba je dle zákona správním úřadem, ve spojení se zákonem upravujícím majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích, znamená, že je organizační složkou státu. Z tohoto důvodu je v souladu s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví účetní jednotkou a není tedy již třeba, aby tato skutečnost byla opětovně uváděna ve zvláštním zákoně.
K části dvacáté třetí – změna zákona o daních z příjmů
K čl. XXIII
K bodu 1 (§ 2a odst. 1)
Ustanovení se upravuje ve vazbě na poplatníka, který je poplatníkem daně z příjmů fyzických osob s hotovostním dílčím základem daně z příjmů podle § 7. Vstup do paušálního režimu bude umožněn pouze poplatníkům s hotovostním dílčím základem daně z příjmů ze samostatné činnosti, neboť pro tento způsob stanovení daně z příjmů je účetnictví poplatníka irelevantní. Pro účely paušálního režimu se navíc již v současnosti příjmy poplatníků posuzují na hotovostním principu (viz odstavec 7).
Poplatník v paušálním režimu tedy nebude mít obchodní majetek (nemá účetnictví ani daňovou evidenci), a tudíž nebude mít ani aktiva, u nichž by bylo třeba určovat daňovou hodnotu.
Je výslovně specifikováno, že se podmínka hotovostního základu daně týká dílčího základu daně z příjmů podle § 7, jinak by to mohlo být vykládáno tak, že stačí, že má poplatník hotovostní jakýkoliv dílčí základ daně (např. z příjmů podle § 9). Akruální dílčí základ daně z příjmů podle § 9 by neměl být pro vstup do paušálního režimu překážkou, neboť pro vstup do paušálního režimu je v každém případě stanoveno omezení výše příjmů.
K bodu 2 (§ 2a odst. 2)
Obdobně jako v odstavci 1 se i v případě, kdy poplatník daně z příjmů fyzických osob zahajuje samostatnou činnost, upravuje vazba na poplatníka s hotovostním dílčím základem daně z příjmů podle § 7. Pokud tedy poplatník teprve svou samostatnou činnost zahajuje a rovnou chce vstoupit do paušálního režimu, nemůže se rozhodnout být od zahájení své samostatné činnosti účetní jednotkou, začít o svých příjmech ze samostatné činnosti účtovat a stát se tak poplatníkem s akruálním základem daně. Od vstupu do paušálního režimu je tedy poplatníkem s hotovostním dílčím základem daně z příjmů ze samostatné činnosti.
K bodu 3 (§ 2a odst. 3)
Vzhledem k omezení vstupu do paušálního režimu pouze pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob s hotovostním dílčím základem daně z příjmů ze samostatné činnosti se zde upřesňuje, že i pro účely daného ustanovení se jedná o poplatníka daně z příjmů fyzických osob s hotovostním dílčím základem daně z příjmů.
K bodu 4 (§ 2a odst. 7)
Ustanovení se upravuje v písmenu a), ve kterém se stanoví, že pro účely paušálního režimu se vždy vychází pouze z příjmů, které lze podle tohoto zákona považovat za příjmy u poplatníka s hotovostním základem daně.
K bodu 5 (§ 3 odst. 3 písm. a))
Navrhovaná změna reaguje na změnu názvu zákona o oceňování majetku, nově se tedy odkazuje na zákon o oceňování.
K bodu 6 (§ 3 odst. 3 písm. b))
Ocenění pětinásobkem hodnoty ročního plnění v případě příjmu spočívajícího v jiném majetkovém prospěchu plynoucím opakovaně nebo trvale po dobu neurčitou, po dobu života člověka nebo po dobu delší než 5 let se nahrazuje zjištěnou hodnotou, která je upravena právními předpisy upravujícími oceňování. V důsledku nové koncepce zákona o oceňování odkaz na cenu určenou podle právního předpisu o oceňování znamená odkaz na tržní hodnotu, viz nový § 2 zákona o oceňování. Vedle příjmu spočívajícího v jiném majetkovém prospěchu plynoucím opakovaně nebo trvale po dobu neurčitou, po dobu života člověka nebo po dobu delší než 5 let se stanoví výjimka i pro jakékoliv služebnosti, které se budou oceňovat zjištěnou hodnotou ke dni nabytí. U některých služebností totiž prakticky neexistuje trh ve smyslu obchodování s nimi (nepředprodávají se) a v některých případech, jako je zákon o elektronických komunikacích, se zřizují za náhradu dle zjištěné hodnoty, a proto je vhodné u nich zachovat odkaz na zjištěnou hodnotu.
K bodu 7 (§ 3 odst. 4 písm. b) bod 2)
Ustanovení se upravuje z důvodu, že se nově bude vztahovat na všechny poplatníky daně z příjmů fyzických osob. Dovětek ohledně vedení daňové evidence se tak ruší. Současně se napravuje nepřesnost, protože dosavadní znění opomíjelo poplatníky, kteří uplatňují výdaje procentní částkou z příjmů.
K bodu 8 (§ 4 odst. 1 písm. d) bod 2)
Změna navazuje na zavedení pojmu „aktivum“, i pro účely daně z příjmů fyzických osob. Aktiva zahrnují dosavadní kategorii podle bodů 2 a 3, proto je obsah těchto bodů nově upraven společně v dosavadním bodě 3 (nově 2).
K bodu 9 (§ 4 odst. 1 písm. d) bod 2)
Změna navazuje na zavedení pojmu „aktivum“ i pro účely daně z příjmů fyzických osob, který nově zahrnuje kategorie podle dosavadních bodů 2 a 3 i aktiva, která jsou za aktiva považována nově.
K bodu 10 (§ 4 odst. 1 písm. e)
Legislativně technická úprava navazující na změnu terminologie, kdy jsou nově rezervy vytvořené podle zákona o rezervách označovány jako „daňové rezervy“.
K bodu 11 (§ 4 odst. 1 písm. q) bod 4)
Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru a navazuje na změny v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty.
K bodu 12 (§ 4 odst. 1 písm. r))
První úprava souvisí s tím, že došlo ke zrušení regionálních rad regionů soudržnosti uplynutím dne 31. prosince 2021, a to v souvislosti s přijetím zákona č. 251/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. První rušená slova tedy byla obsoletní.
Druhá úprava reflektuje zrušení pojmu „hmotný majetek“ v zákoně o daních z příjmů a k zachování věcně stejného stavu jako dosud je použito pojmu „stálé hmotné aktivum“.
Dané ustanovení dnes platí pro všechny poplatníky daně z příjmů fyzických osob (tedy i pro ty, kteří nově nemají aktiva). Stávající pojem hmotný majetek byl tedy nahrazen tak, aby pokrýval aktiva i majetek fyzických osob:
a) splňující definiční znaky stálého hmotného aktiva (stálá hmotná aktiva zahrnují i daňově neodpisovaná aktiva, kterými jsou např. pěstitelské celky před dosažením plodonosného stáří)
b) jehož prvotní daňová hodnota převyšuje 100 000 Kč.
Pojem technické zhodnocení byl pouze terminologicky nahrazen pojmem „daňové dodatečné zhodnocení“ a nedochází k věcné změně, tj. musí se jednat o takové dodatečné zhodnocení, které přesáhlo stanovenou výši, nikoliv jakékoliv dodatečné zhodnocení.
K bodu 13 (§ 4 odst. 4)
V souvislosti se zavedením pojmu „aktiva“ i pro účely daně z příjmů fyzických osob se ve vztahu k aktivům vymezuje obchodní majetek poplatníka daně z příjmů fyzických osob.
U poplatníků daně z příjmů fyzických osob se musí rozlišovat, zda jsou akruální nebo hotovostní jednotlivé dílčí základy daně, ne celkový základ daně (může mít např. základ daně podle § 7 akruální a základ daně podle § 9 hotovostní; základy daně podle § 6, 8 a 10 jsou vždy hotovostní, ale v souvislosti s těmito základy daně se tato terminologie nemusí používat).
Účtující poplatníci daně z příjmů fyzických osob budou buď poplatníky s akruálním dílčím základem daně podle § 7 (pokud účtují o veškeré činnosti podle § 7), nebo s hotovostním dílčím základem daně podle § 7 (pokud budou účtující pouze ve vztahu k některým svým podnikatelským činnostem nebo nebudou účtovat o žádných z nich).
Obchodní majetek u poplatníka s akruálním dílčím základem daně bude tvořen jeho aktivy v účetnictví, u hotovostního dílčího základu daně podle § 7 rovněž jeho aktivy, ale uvedenými v daňové evidenci (pokud nějakou bude mít a nebude používat pouze paušály).
Pokud účtující poplatník daně z příjmů fyzických osob účtuje jen o části své činnost podle § 7, je poplatníkem s hotovostním dílčím základem daně a obchodním majetkem jsou jeho aktiva v daňové evidenci, nikoli ta v účetnictví.
K bodu 14 (§ 5 odst. 6)
Legislativně terminologická úprava v souvislosti se skutečností, že pro zjištění akruálního základu daně jsou příjmy výnosy podle účetních předpisů a položky, o kterých tak stanoví tento zákon, a výdaji náklady podle účetních předpisů a položky, o kterých tak stanoví tento zákon.
K bodu 15 (§ 5 odst. 8)
Ustanovení dosavadního § 5 odst. 8 zůstává věcně zachováno, pouze se přesouvá do nových ustanovení, která řeší změny daňové metody a související úpravy (viz § 23 odst. 14). Věcně zůstává zachován i postup při přechodu z vedení účetnictví na daňovou evidenci (dosavadní příloha č. 2) a postup při přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví, nově příloha č. 1 (dosavadní příloha č. 3).
K bodu 16 (§ 5 odst. 8)
Dosavadní ustanovení (původně § 5 odst. 9) je doplněno tak, aby nedocházelo ke kolizi s ustanoveními o daňové hodnotě pohledávky (§ 23o).
Toto ustanovení se tedy uplatní pouze pro pohledávky, které nemají daňovou hodnotu, protože nejsou aktivy (tj. pohledávky poplatníků daně z příjmů fyzických osob, kteří nemají příjmy podle § 7 nebo 9 nebo kteří používají paušální výdaje (poplatníci uplatňující procentní výdaje v procentní výši mají povinnost vést evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti se samostatnou činností nebo nájmem).
Jmenovitá hodnota je nově výchozí způsob ocenění pohledávek (tj. uplatní se i pro bezúplatně nabyté pohledávky), pouze pohledávky nabyté postoupením budou oceňovány jejich pořizovacím výdajem. Z věcného hlediska tím nedochází ke změně, neboť podle dosavadního zákona o oceňování majetku se bezúplatně nabyté pohledávky oceňovaly jejich jmenovitou hodnotou.
K bodu 17 (poznámka pod čarou č. 1a)
Legislativně technická úprava.
K bodu 18 (§ 5 odst. 9)
V § 5 odst. 9 (dosavadní odst. 10) se ponechávají pouze dosavadní písmena a) a d). Dosavadní písmeno b) a odstavec 11 jsou věcně zachovány, ale nově vloženy do § 23 odst. 3 písm. a) bod 18 a písm. b) bod 4. Dosavadní písmeno c) bylo nadbytečné, protože pokud jde o příjem, je zahrnut do rozdílu mezi příjmy a výdaji a tento se o něj již nemusí zvyšovat.
K bodu 19 (§ 5 odst. 10)
Viz odůvodnění k úpravě odstavce 9.
K bodu 20 (§ 6 odst. 3 úvodní část ustanovení)
V § 6 odst. 3 dochází k terminologické změně v návaznosti na změnu v zákoně o oceňování, kdy se nově používá namísto „cena“ pojem „hodnota“.
K bodu 21 (§ 6 odst. 3 písm. a))
Navrhovaná změna reaguje na změnu názvu zákona o oceňování majetku a nově se odkazuje na zákon o oceňování.
K bodu 22 (§ 6 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně terminologická úprava v souvislosti se zavedením pojmu daňová hodnota. Upraveno tak, aby nenastal problém v případě, kdy bude zaměstnavatel poplatník daně z příjmů fyzických osob a bude mít paušální výdaje či paušální daň, v tomto případě nemá aktiva, a tedy vozidlo nemá daňovou hodnotu (daňovou hodnotu mají jen aktiva). Z tohoto důvodu se musí vycházet z hypotetické daňové hodnoty, kterou by vozidlo mělo, kdyby bylo aktivem.
K bodu 23 (§ 6 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Druhá věta odstavce se zrušuje v souvislosti s novým řešením finančního leasingu. Předmět práva užívání z finančního leasingu je aktivem uživatele.
K bodu 24 (§ 6 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně terminologická úprava v souvislosti se zavedením pojmu daňová hodnota
K bodu 25 (§ 6 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně terminologická úprava v souvislosti se zavedením pojmu daňová hodnota a obdobně jako v předposlední větě se pro právní jistotu poplatníků vymezuje okamžik, ke kterému se určí prvotní daňová hodnota.
K bodu 26 (§ 6 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně terminologická úprava v souvislosti se zavedením pojmu daňová hodnota a obdobně jako v první větě se pro právní jistotu poplatníků vymezuje okamžik, ke kterému se určí prvotní daňová hodnota.
K bodu 27 (§ 6 odst. 8)
Legislativně terminologická úprava související se zavedením pojmu daňově odpisované aktivum.
K bodu 28 (§ 6 odst. 15)
Navrhuje se legislativně technická změna v návaznosti na změnu názvu zákona č. 151/1997 Sb., jehož nový název bude znít „zákon o oceňování a o změně některých zákonů (zákon o oceňování)“.
K bodu 29 (§ 7 odst. 2 písm. b))
Legislativně terminologická změna související se zavedením pojmu „aktivum“ i pro účely daně z příjmů fyzických osob a vymezením obchodního majetku jeho aktivy (viz § 4 odst. 4).
K bodu 30 (§ 7 odst. 3)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na změnu dosavadního ustanovení § 33.
K bodu 31 (§ 7 odst. 7)
Použití paušálních výdajů podle odstavce 7 bude umožněno pouze poplatníkům s hotovostním základem daně z obdobných důvodů, jako vstup do paušálního režimu. Tato změna spočívající v tom, že poplatník daně z příjmů fyzických osob, který je akruálním poplatníkem (tj. vede účetnictví v potřebném rozsahu) je dána zejm. tím, že paušální výdaje mají primárně sloužit k jednoduššímu a alternativnímu způsobu stanovení výdajů. Ty jsou však u účetních jednotek poměrně přesně stanoveny právě pro účely výkaznictví, tj. toto zjednodušení u těchto subjektů nemá opodstatnění. Nicméně v zákoně o účetnictví došlo v případě fyzických osob ke značnému zjednodušení tím, že nikdo z těchto poplatníků nepovede účetnictví povinně. To znamená, že i nadále má jakýkoliv poplatník k paušálním výdajům stále přístup, a to díky možnosti volby účtovat, případně možnosti volby účtovat jen určitý rozsah činnosti. Obecně se také předpokládá, že u subjektů, u kterých je účetnictví opodstatněné značnou velikostí jejich podnikání, nemají paušální výdaje dostatečnou atraktivitu, a to z důvodu zastropování těchto paušálních výdajů (tj. pokud někdo účtuje o podnikání velkého rozsahu, pak maximální množství výdajů stanovených paušálem je značně neodpovídající skutečným výdajům). Z těchto důvodů by tato změna (zjednodušení zákona v podobě zrušení režimu účtujících poplatníků, kteří zároveň uplatňují paušální výdaje) neměla mít na poplatníky obecně negativní dopady (resp. zasažená skupina by byla i v kontextu výše uvedeného zcela marginální). Účetnictví poplatníka je pro tento způsob určování výdajů irelevantní a již v současnosti příjmy těchto poplatníků byly posuzovány na hotovostním principu (viz odstavec 8).
K bodu 32 (§ 7 odst. 7 písm. c))
Dosavadní písmeno c) je vypuštěno, neboť poplatníci používající tento typ výdajů, nebudou mít obchodní majetek ani aktiva. Popsaná situace tedy nemůže nastat, paušální výdaje nebude moci používat nikdo, kdo má obchodní majetek. Toto ustanovení se vypouští v návaznosti na nemožnost poplatníků vedoucích účetnictví uplatňovat paušální výdaje. Obecně však pro fyzické osoby není možnost uplatnění paušálních výdajů v případě nájmu zapovězena. Ostatně již dnes poplatníci s daňovou evidencí při přechodu na paušální výdaje tento majetek typicky vyřazují z obchodního majetku a tyto příjmy daní v rámci příjmů z nájmu podle § 9, kde mohou uplatnit rovněž paušální výdaje ve výši 30 % a nadto jim započne běžet případně i časový test relevantní pro případný budoucí prodej.
K bodu 33 (§ 7 odst. 8 věta druhá)
Věta druhá v tomto odstavci se vypouští pro nadbytečnost. Toto není potřeba již výslovně stanovit vzhledem ke skutečnosti, že bude použití paušálních výdajů umožněno pouze poplatníkům s hotovostním základem daně.
K bodu 34 (§ 7 odst. 11)
Daná slova se zrušují v návaznosti na zrušení § 23 odst. 3 písm. a) bodu 5 a části § 24 odst. 2 písm. f) zákona o daních z příjmů.
K bodu 35 (§ 7 odst. 12)
Úprava dosavadního odstavce reaguje na změny v novém zákoně o účetnictví spojené se zrušením hospodářského roku jako účetního období. V novém zákoně o účetnictví se jako účetní období vymezuje individuální účetní období, které si účetní jednotka může určit i jako jiných 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců než kalendářní rok. Období mezi koncem původního individuálního účetního období a začátkem nově určeného individuálního účetního období je samostatným individuálním účetním obdobím. Podle podmínek stanovených v novém zákoně o účetnictví může dojít i ke spojení dvou účetních období. Nově se v účetnictví používá pojem individuální účetní období, který označuje účetní období dané účetní jednotky, oproti konsolidovanému účetnímu období, tedy účetnímu období používanému pro účely konsolidace.
Protože pro poplatníka daně z příjmů fyzických osob stále platí, že zdaňovacím obdobím je kalendářní rok, obecně se zde tedy určuje, že pro zjištění dílčího základu daně se vychází vždy z výsledku hospodaření za ukončené individuální účetní období. Pokud v daném kalendářním roce skončí více účetních období, pro dílčí základ daně podle § 7 jsou rozhodné hospodářské výsledky všech účetních období ukončených v daném kalendářním roce.
Při delším individuálním účetním období, než je kalendářní rok (spojování individuálních účetních období), může dojít k situaci, že fyzická osoba bude mít v daném zdaňovacím období (kalendářní rok), ve kterém neskončí žádné individuální účetní období, dílčí základ daně nulový. Spojování individuálních účetních období podle podmínek nového zákona o účetnictví je volbou poplatníka. Nicméně byť se nulový základ daně může zdát atraktivní volbou, tak zpravidla tomu je naopak – díky progresivnímu systému zdanění je spíše vhodnější se takové volbě vyhnout (nulový základ daně = neexistence základu daně, proti kterému lze uplatnit slevy na dani).
Shodný postup se uplatní i na případy poplatníka, který je společníkem v.o.s. nebo komplementářem k.s., jestliže si tyto společnosti nezvolí jako individuální účetní období kalendářní rok.
Zrušuje se poznámka pod čarou odkazující na zrušovaný zákon o účetnictví.
K bodu 36 (§ 7 odst. 13 věta první)
Upřesňuje se vymezení poplatníka, neboť tvrzení, že nevedou účetnictví, již nově nestačí, protože poplatníci mohou vést účetnictví pouze k některé ze svých podnikatelských činností. Povinnost vést daňovou evidenci je tedy nově nutné vázat na to, zda mají akruální základ daně (tj. jsou účetními jednotkami ve vztahu ke všem svým podnikatelským činnostem) nebo zda mají hotovostní ZD (tj. nejsou účetními jednotkami vůbec nebo jsou účetními jednotkami pouze ve vztahu k některým svým podnikatelským činnostem).
Tedy i poplatníci, kteří povedou účetnictví jen k některé své podnikatelské činnosti, budou muset vést daňovou evidenci a při jejich zdanění se bude vycházet z hotovostního principu.
K bodu 37 (§ 7a odst. 1 úvodní část ustanovení)
Upravuje se vymezení poplatníka, neboť aby mohla být daň poplatníka stanovená ve výši paušální daně, nesmí být poplatník od rozhodného zdaňovacího období pro daňové účely účetní jednotkou ve vztahu ke všem svým činnostem.
K bodu 38 (§ 7a odst. 2 písm. c) bod 2)
Obecně již nestačí jako podmínku klást pouze vedení či nevedení účetnictví, ale je potřeba vždy rozlišovat, zda má poplatník akruální nebo hotovostní dílčí základ daně. Poplatník s hotovostním základem daně může rovněž vést účetnictví, ale jen o některých svých činnostech, ze kterých mu plyne příjem podle § 7, a tedy nebude pro účely určení svého základu daně vycházet z účetnictví, ale z rozdílu mezi příjmy a výdaji.
Změna navazuje na § 23 odst. 8, kde je upraveno obdobně.
K bodu 39 (§ 7a odst. 3)
Upřesňuje se vymezení poplatníka, neboť poplatníkem v paušálním režimu může být pouze poplatník s hotovostním základem daně.
K bodu 40 (§ 7b odst. 3 písm. b) až e))
V ustanovení § 7b odst. 1, které vymezuje obsah údajů v daňové evidenci, nedochází v písm. a) a b) k žádné změně, v daňové evidenci se i nadále uvádí majetek, a až v § 23k odst. 2 se aktivum tohoto poplatníka definuje jako majetek uvedený v daňové evidenci. To, co se uvádí v daňové evidenci, je tedy majetek, a tím, že se v ní uvede, se z tohoto majetku stává aktivum pro účely daní z příjmů.
Do daňové evidence se nově doplňuje goodwill (což se však dotýká jen velmi okrajové skupiny subjektů), který je aktivem poplatníka, a také právo užívání z finančního leasingu, protože i to je aktivem podle § 23k, pokud je evidováno v daňové evidenci (obdobně jako majetek, u kterého si poplatník může zvolit, který bude evidovat v daňové evidenci a který ne). Poplatník má tedy volbu, které právo užívání z finančního leasingu bude jeho aktivem (pokud by zde nebyla podmínka uvádění v daňové evidenci, bylo by jeho aktivem každé takové právo).
Vedle práva užívání z finančního leasingu je rovněž třeba doplnit do daňové evidence také věc, kterou má poplatník jako dlužník na základě výpůjčky při zajišťovacím převodu práva. Tato věc totiž nebude majetkem poplatníka, ačkoliv bude jeho aktivem, které bude moci odpisovat. Podléhá tedy evidenci, a to především s ohledem na to, že tento poplatník bude moci věc po dobu výpůjčky odpisovat namísto věřitele. Tato věc bude evidována jak v daňové evidenci dlužníka, tak v daňové evidenci věřitele z důvodu, že se stane jeho majetkem, jeho aktivem ale nebude podle § 23k odst. 4, který to výslovně vylučuje.
Majetek se bude v daňové evidenci třídit jako aktiva v akruálním účetnictví, a to i přesto, že se bude jednat o poplatníka s hotovostním základem daně. Stále se však bude jednat o majetek podle občanského zákoníku, tedy nikoliv o aktiva, která by podle občanského zákoníku nebyla majetkem poplatníka.
Při třídění se bude postupovat podle českých účetních předpisů, nikoliv podle IFRS (pro účely poplatníků daně z příjmů fyzických osob jsou účetní předpisy v § 21h odst. 5 definovány jako zákon o účetnictví, tím jsou zahrnuty i prováděcí vyhlášky k němu).
K bodu 41 (§ 7b odst. 2)
Legislativně terminologická změna upřesňující pro obsahové vymezení složek majetku odkaz na složky aktiv podle účetních předpisů...
Zrušuje se poznámka pod čarou odkazující na zrušovanou vyhlášku k zrušovanému zákonu o účetnictví.
K bodu 42 (§ 7b odst. 3)
První až pátá (mimo třetí) věta již nebude potřeba, protože položky uváděné v daňové evidenci budou vždy aktivy, která budou mít daňovou hodnotu. Určování daňové hodnoty bude komplexně upraveno v § 23n a násl.
Třetí věta je řešena v § 23s odst. 2 písm. b), podle kterého se prvotní daňová hodnota dluhu rovná jeho jmenovité hodnotě).
Šestá věta o finančním leasingu je nadbytečná, neboť při určení daňové hodnoty práva užívání z finančního leasingu se bude postupovat podle obecného pravidla v § 23o odst. 2 písm. a), podle kterého se prvotní daňová hodnota bude rovnat pořizovacímu výdaji (součet všech splátek + vedlejší pořizovací výdaje + případný doplatek).
Sedmá a osmá věta budou rovněž přesunuty do § 23o odst. 3. Zrušují se poznámky pod čarou odkazující na zrušovaný zákon o účetnictví.
K bodu 43 (§ 7b odst. 3)
Změna spočívající v nahrazení výčtu zásob, hmotného majetku, pohledávek pojmem „aktiv“, který se zavádí i pro účely daně z příjmů fyzických osob a uvedený výčet v sobě zahrnuje.
K bodu 44 (§ 8 odst. 2 písm. a) a b))
Aby byl věcně zachován stávající stav (ocenění jmenovitou hodnotou – u kuponových dluhopisů se do jmenovité hodnoty dluhopisu zahrnuje úrok, u ostatních dluhopisů se vychází z jejich jmenovité hodnoty bez zahrnutí úroků), je nezbytné odkazovat přímo na zjištěnou hodnotu, nikoliv pouze na hodnotu určenou podle zákona o oceňování, neboť tento způsob ocenění by nyní vedl na tržní hodnotu podle zákona o oceňování.
K bodu 45 (§ 9 odst. 3)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na změnu dosavadního ustanovení § 33.
K bodu 46 (§ 9 odst. 4 věta první)
Použití paušálních výdajů podle odstavce 4 bude umožněno pouze poplatníkům s hotovostním základem daně stejně jako v případě poplatníků s paušálními výdaji podle § 7 odst. 7 a z obdobných důvodů, jako vstup do paušálního režimu. Účetnictví poplatníka je pro tento způsob určování výdajů irelevantní. Tito poplatníci nebudou mít na základě § 23k odst. 3 aktiva, tudíž ani obchodní majetek (§ 4 odst. 4).
K bodu 47 (§ 9 odst. 5 věta první)
Změna upřesňující vymezení poplatníka uplatňujícího paušální výdaje, kterým může být pouze poplatník s hotovostním základem daně.
K bodu 48 (§ 9 odst. 6 věta první)
V první větě navazuje první změna na nahrazení pojmu hmotný majetek, který lze odpisovat zavedením „daňově odpisovaného aktiva“.
Druhá úprava je provedena v závislosti na zákonu o rezervách, kde je tato rezerva označovaná pouze jako „rezerva na opravy“.
K bodu 49 (§ 9 odst. 6 věta druhá)
Úprava ve větě druhé souvisí se skutečností, že prakticky se bude jednat vždy o poplatníka s akruálním základem daně, jakmile se poplatník rozhodne být účetní jednotkou ve vztahu k nájmu (rozhodne-li se tak, měl by vždy účtovat o všech svých nájmech). Současně tedy poplatník daně z příjmů fyzických osob již nikdy nebude podle účetních předpisů povinen být účetní jednotkou.
Dále se terminologicky nahrazuje movitý a nemovitý majetek, o kterém se účtuje, aktivem.
K bodu 50 (§ 9 odst. 7 úvodní část ustanovení)
Úprava, kterou se přesněji vymezuje poplatník, který nevede účetnictví, což nově odpovídá poplatníkovi s hotovostním základem daně.
K bodu 51 (§ 9 odst. 7 písm. a))
Legislativně terminologická úprava v souvislosti se zavedením daňové hodnoty.
K bodu 52 (§ 9 odst. 7 písm. b))
V souvislosti se zavedením daňové hodnoty aktiv se terminologicky nahrazuje dosavadní hodnota věci, dále navrhovaná změna reaguje na změnu zákona o oceňování majetku a nově se odkazuje na zákon o oceňování. Zároveň se v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví upravuje odkaz na účetní hodnotu.
K bodu 53 (§ 9 odst. 7 závěrečná část ustanovení)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na změnu dosavadního ustanovení § 23 odst. 13.
K bodu 54 (§ 10 odst. 5 věta první)
Navrhovaná změna reaguje na změnu zákona o oceňování majetku a nově se odkazuje na zákon o oceňování. V důsledku nové koncepce zákona o oceňování odkaz na hodnotu určenou podle zákona o oceňování znamená odkaz na tržní hodnotu, viz nový § 1a odst. 2 zákona o oceňování. Stanoví se však výjimka pro služebnosti, které se budou oceňovat zjištěnou hodnotou ke dni nabytí. U některých služebností totiž prakticky neexistuje trh ve smyslu obchodování s nimi (nepředprodávají se) a v některých případech, jako je zákon o elektronických komunikacích, se zřizují za náhradu dle zjištěné hodnoty, a proto je vhodné u nich zachovat odkaz na zjištěnou hodnotu.
K bodu 55 (§ 10 odst. 5 věta druhá))
Navrhuje se úprava v návaznosti na nové pojetí aktiv a daňové hodnoty. Daňově odpisované aktivum musí vždy být aktivem, viz § 26, není tedy třeba zde tuto podmínku uvádět. Aktivum má v každém okamžiku daňovou hodnotu, v zákoně o daních z příjmů se opouští pojem „zůstatková cena“.
K bodu 56 (§ 10 odst. 5 věta třetí)
Navrhovaná změna reaguje na změnu zákona o oceňování majetku a nově se odkazuje na hodnotu určenou podle zákona o oceňování, což primárně znamená odkaz na tržní hodnotu. Stanoví se však výjimka pro služebnosti, které se budou oceňovat zjištěnou hodnotou ke dni nabytí. U některých služebností totiž prakticky neexistuje trh ve smyslu obchodování s nimi (nepředprodávají se) a v některých případech, jako je zákon o elektronických komunikacích, se zřizují za náhradu dle zjištěné hodnoty, a proto je vhodné u nich zachovat odkaz na zjištěnou hodnotu.
K bodu 57 (§ 10 odst. 5 věta čtvrtá)
Současný pojem „technické zhodnocení“ se nahrazuje pojmem „zhodnocení odpovídající daňovému dodatečnému zhodnocení“, neboť ustanovení se týká poplatníků, kteří nemají aktiva, a daňové dodatečné zhodnocení je definováno pouze ve vztahu k aktivům.
K bodu 58 (§ 10 odst. 5 věta šestá)
Legislativně terminologická úprava, která řeší nahrazení nabývací ceny. Formulace "částka odpovídající prvotní daňového hodnotě" opisně řeší to, že v tomto případě se nejedná o aktiva s daňovou hodnotou, tj. proto se mluví o částce, která odpovídá daňové hodnotě. Implicitně si zde lze představit i dovětek ", která odpovídá za předpokladu, že by tato akcie či kmenový list byly u poplatníka aktivem". Legislativně terminologickou změnou je také nahrazení pořizovací ceny pořizovacím výdajem, k věcné změně však touto úpravou nedochází.
K bodu 59 (§ 10 odst. 6)
Legislativně terminologická úprava, která řeší nahrazení nabývací ceny. Formulace "částka odpovídající daňové hodnotě" opisně řeší to, že v tomto případě se nejedná o aktiva s daňovou hodnotou, tj. proto se mluví o částce, která odpovídá daňové hodnotě. Implicitně si zde lze představit i dovětek "která odpovídá za předpokladu, že by se u poplatníka jednalo o aktivum".
Legislativně terminologickou změnou je také nahrazení pořizovací ceny pořizovacím výdajem, k věcné změně však touto úpravou nedochází.
K bodu 60 (§ 10 odst. 8 věta první)
První a druhá věta odstavce 8 se ruší z důvodu dřívějších podnětů a skutečnosti, kdy v případě vypořádávání podílu na likvidačním zůstatku nebo vypořádacího podílu v nepeněžní formě je nutné tento nepeněžní příjem pro potřeby daně z příjmů ocenit. V souladu s § 3 odst. 3 písm. a) se nepeněžní příjem pro účely daně z příjmů fyzických osob oceňuje podle právního předpisu upravujícího oceňování (zákon o oceňování) a snížený o nabývací cenu podílu (nově „částky odpovídající daňové hodnotě podílu“ podle § 10 odst. 6) je základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně z příjmů ve výši 15 % (§ 36 odst. 2), na kterou odkazuje přímo § 10 odst. 8. Skutečnost, že se aplikací dosavadní speciální úpravy v § 10 odst. 8 do výše uvedeného základu daně pro zdanění zvláštní sazbou daně již dále nezahrne příjem, za který je ve smyslu dosavadního § 10 odst. 8 považován kladný rozdíl mezi oceněním majetku podle zákona o oceňování a výší jeho hodnoty zachycené v účetnictví obchodní korporace při zániku členství v obchodní korporaci, pokud je podíl na likvidačním zůstatku nebo vypořádací podíl vypořádáván v nepeněžní formě, byla potvrzena i závěrečným stanoviskem GFŘ vydaném k příspěvku s touto problematikou, který byl řešen na KV KDP (příspěvek č. 614/28.11.23 Daňový režim výplaty podílu na likvidačním zůstatku v nepeněžní formě, uzavřen 24. 4. 2024). Hodnota kladného rozdílu ve smyslu § 10 odst. 8 je již jednou v základu daně zahrnuta, a to v hodnotě podílu oceněného podle zákona o oceňování ve smyslu § 3 odst. 3 písm. a) a v souladu s § 23 odst. 4 písm. d) se do základu daně nezahrnují částky, které již byly podle ZDP u téhož poplatníka zdaněny. První potvrzovací věta je tedy nadbytečná, při doslovné aplikaci vede spíše k duplicitě při zdanění předmětného příjmu. Ruší se i navazující druhá věta, na základě které byl kladný rozdíl z věty první snižován o dluh vůči obchodní korporaci vzniklý vedle práva na vypořádací podíl v nepeněžní formě.
Vzhledem ke speciální úpravě v § 10 odst. 8, který pro tento případ výslovně odkazuje na zdanění zvláštní sazbou daně z příjmů podle § 36, nemá společník, který je poplatníkem daně z příjmů fyzických osob, povinnost upravit svůj základ daně (tj. nepostupuje podle dosavadní obecné úpravy § 23 odst. 3 písm. a) bod 10, který se také ruší).
K bodu 61 (§10 odst. 9 písm. a))
Legislativně terminologická úprava, nově se odkazuje na zákon o oceňování.
K bodu 62 (§10 odst. 10 písm. a))
Legislativně terminologická úprava, která řeší nahrazení nabývací ceny. Formulace "částku odpovídající prvotní daňové hodnotě" opisně řeší to, že v tomto případě se nejedná o aktivum s daňovou hodnotou, tj. proto se mluví o částce, která odpovídá daňové hodnotě. Implicitně si zde lze představit i dovětek "která odpovídá za předpokladu, že by se u poplatníka jednalo o aktivum".
K bodu 63 (§ 17a odst. 2 písm. a))
Navrhuje se zařadit sociální družstvo mezi veřejně prospěšné poplatníky. I když se dle zákona o obchodních korporacích tato právní forma řadí formálně mezi obchodní korporace, podmínky, které musí dle zákona o obchodních korporacích splňovat, věcně odpovídají neziskovým subjektům. Proto jeho zařazení mezi veřejně prospěšné poplatníky odpovídá jeho podstatě.
K bodu 64 (§ 17b odst. 1 písm. a) bod 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. V kontextu ustanovení § 17b odst. 1 písm. a) bodu 1 bude mít nové pojetí zdaňovacího období ve vazbě na účetní období v případě, pokud má poplatník účetní období vymezené podle kalendářních týdnů, za následek, že překročená povolená výše podílu na základním kapitálu investičního fondu podle zákona upravujícího investiční společnosti a investiční fondy, jehož akcie jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, v případě 52 týdnů může být po dobu kratší než polovina zdaňovacího období, v případě 53 týdnů po dobu kratší než 6 měsíců.
K bodu 65 (§ 18 odst. 2 písm. h))
Přebírá se pravidlo § 3 odst. 4 písm. b) pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně (u poplatníků s akruálním základem daně toto vyplývá z účetnictví).
K bodu 66 (§ 18a odst. 1 písm. a))
Z důvodu zrušení odstavce 3 se přesunuje podmínka, že se příjmy a výdaje testují za celé zdaňovací období.
K bodu 67 (§ 18a odst. 1 písm. a))
Navrhované pravidlo se uplatní pouze pro účely § 18a odst. 1 písm. a). Od všech příjmů z nepodnikatelské činnosti se oddělí ty, které se s nimi nemají započítávat pro účely posouzení, zda jde o předmět daně, a zároveň se oddělí s nimi související výdaje. Příjmy dle bodu 1 jsou nadefinovány tak, že výdaje s nimi související budou vždy vyšší, takže nikdy nebudou předmětem daně. Porovnávání výše příjmů a výdajů tak bude relevantní jen pro zbylé příjmy z nepodnikatelské činnosti. Ustanovení používá pojem „člen“, přitom členy mají korporace a ústavy (nikoli fundace), jde o obecný pojem podle občanského zákoníku, uplatní se tedy i na členy obchodních společností, přestože jsou v zákoně o obchodních korporacích označováni jako společníci.
Např. VVP ve zdaňovacím období organizuje školení jak pro běžné zákazníky, tak pro členy poplatníka, členy těchto členů, spojené osoby s poplatníkem nebo jeho členy a členy spojených osob s poplatníkem (dále jen „členové poplatníka“). Náklady na školení pro jednoho zákazníka jsou ve výši 1100 Kč. Běžným zákazníkům je školení prodáváno za 2000 Kč a členům poplatníka za 1000 Kč. Pro účely testu v § 18a odst. 1 písm. a) je nutné posuzovat příjmy za školení od běžných zákazníků odděleně od příjmů za školení od členů poplatníka. Tím je zajištěno, že ztráta dosažená z prodeje školení pro členy poplatníka (100 Kč/1 zákazník) nebude snižovat zisk z prodeje školení běžným zákazníkům (900 Kč/1 zákazník), který bude dle tohoto ustanovení předmětem daně.
K bodu 68 (§ 18a odst. 3)
Ustanovení stávajícího odstavce 3 se zrušuje v souvislosti s doplněním odst. 1 písm. a), které nyní rozděluje příjmy z nepodnikatelské činnosti na dvě skupiny, které se posuzují odděleně a dále se vnitřně nerozdělují.
Nové ustanovení odstavce 3 reaguje na přetrvávající nejasnosti a nejednotný přístup jednotlivých poplatníků v případě správy vlastního majetku a jednoznačně stanoví, že správa vlastního majetku je i u veřejně prospěšných poplatníků vždy podnikáním. Toto ustanovení tedy cílí zejména na situace, kdy veřejně prospěšní poplatníci investují volné finanční prostředky do investičních instrumentů, aby získali pros (zisk), které dále použijí na svoji hlavní (neziskovou) činnost. Návazně ustanovení § 18a odst. 1 písm. a) bude platit, že výnosy ze správy majetku jsou vždy předmětem daně. Tento přístup navazuje na současné ustanovení § 18a odst. 2 písm. c), které stanoví, že předmětem daně u veřejně prospěšných poplatníků jsou vždy přijaté úroky, a zajišťuje shodný přístup i u jiných typů výnosů z investování.
K bodu 69 (§ 18a odst. 4)
Ustanovení odstavce 4 se zrušuje v souvislosti s doplněním odst. 1 písm. a), které nyní rozděluje příjmy z nepodnikatelské činnosti na dvě skupiny, které se posuzují odděleně a dále se vnitřně nerozdělují. Ruší se tedy i pravidla o povinnosti prokazování, neboť povinnost prokázat údaje ovlivňující výši daně je poplatník povinen na základě obecných ustanovení a toto ustanovení tedy bylo nadbytečné a matoucí.
K bodu 70 (§ 18a odst. 4 úvodní část ustanovení)
Návazně na změnu účtování investičních dotací se upravuje i toto ustanovení. Podle nových účetních pravidel bude přijatá dotace postupně vykazována ve výnosech a zároveň se o ni nesnižuje daňová hodnota aktiva. Tento režim bude platit i pro veřejně prospěšné poplatníky s tzv. širokým základem daně.
K bodu 71 (§ 18a odst. 5)
V současné době není v zákoně o daních z příjmů řešeno, jakým způsobem má postupovat veřejně prospěšný poplatník, který v průběhu zdaňovacího období přestane nebo začne splňovat podmínky pro veřejně prospěšného poplatníka s tzv. širokým základem daně, tedy základem daně určovaným podle § 18a odst. 4. Navrhuje se tedy nové ustanovení, které stanoví, že v případě, kdy je poplatník alespoň část zdaňovacího období poplatníkem se širokým základem daně, stanoví základ daně, jako by byl tímto poplatníkem celé zdaňovací období. Zajišťuje se tak jednotný postup poplatníků při stanovení základu daně a aplikace tzv. širokého základu daně je při přechodu na nový režim administrativně jednodušší. Pro účely uplatnění srážkové daně podle § 36 odst. 5 písm. a) ZDP to neplatí, skutečnost, zda se uplatní srážková daň, by se měla posoudit vždy v okamžiku vzniku příjmu podle charakteru poplatníka v dané chvíli.
Ke změně z úzkého základu daně na široký základ daně u VPP v průběhu zdaňovacího období může dojít např. v případě, pokud v průběhu zdaňovacího období VPP dostane oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle zákona upravujícího zdravotní služby.
K bodu 72 (§ 19 odst. 1 písm. h))
Vzhledem k tomu, že se jedná o ustanovení o osvobození, není nutné normovat, zda je daný příjem zaúčtován ve prospěch výnosů, protože pokud není vůbec výnosem, a tedy ani příjmem, není co osvobozovat. Pokud bude výnosem, a tedy příjmem, je osvobozen od daně, a tedy není zdaňován. V případě, kdy prominutí dluhu není výnosem, nebo je u poplatníků s hotovostním základem daně zdaňováno prominutí dluhu na základě § 23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů jako položka zvyšující základ daně, je výjimka pro tento případ doplněna do § 23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů.
K bodu 73 (§ 19 odst. 1 písm. zf))
Legislativně technická úprava v návaznosti na nový zákon o účetnictví.
K bodu 74 (§ 19 odst. 1 písm. zk) bod 5)
Navrhuje se formální úprava nesprávné interpunkce.
K bodu 75 (§ 19 odst. 1 písm. zl))
První část úpravy je legislativně technická úprava navazující na změnu terminologie, kdy jsou nově rezervy vytvořené podle zákona o rezervách označovány jako „daňové rezervy“. Dále se vypouští odkaz na Středisko cenných papírů, jehož činnost týkající se vedení evidenci zaknihovaných cenných papírů byla v roce 2010 ukončena.
K bodu 76 (§ 19 odst. 1 písm. zm))
Stanoví se pravidlo, že jsou od daně osvobozeny příjmy poplatníka daně z příjmů právnických osob, který může snížit základ daně podle § 20 odst. 7, pokud jeho příjmy za zdaňovací období s výjimkou příjmu, který je osvobozený, není předmětem daně či jde o příjem zdaňovaný srážkou, nepřesáhnou 300 000 Kč. Veřejně prospěšný poplatník tedy nejdříve postupuje dle ustanovení § 18a, § 19b a § 23 odst. 4 písm. a) a následně na zbylé příjmy může aplikovat toto ustanovení, pokud splní podmínku, že výše zbylých příjmů není vyšší než 300 tis. Kč. Záměrem je zjednodušit administrativu související s podáváním daňových přiznání u veřejně prospěšných poplatníků, kdy tito poplatníci často podávají daňové přiznání i když mají nulový základ daně. Tímto novým opatřením bude zajištěno, že v případě nulového základu daně nemusí veřejně prospěšný poplatník podávat daňové přiznání. Fiskálně tato úprava žádný dopad nemá, pouze na místo položky snižující základ daně v definovaných případech poplatník uplatní osvobození.
Na rozdíl od § 20 odst. 7 zde není podmínka, že úspora na dani musí být v následujícím zdaňovacím období použita na náklady prováděných nepodnikatelských činností. V případě příjmů do 300 000 Kč je totiž úspora na dani malá, není tedy třeba hlídat použití uspořených peněz.
Např. Vybraný poplatník (který může snižovat základ daně dle § 20 odst. 7) realizuje ve zdaňovacím období příjmy v částce 1 mil. Kč. Z toho 600 tis. Kč činí příjmy, které nejsou předmětem daně dle § 18a, 150 tis. Kč činí příjmy od daně osvobozené dle § 19b a ke zdanění by zůstávaly příjmy ve výši 250 tis. Kč. Protože se jedná o částku nižší než 300 tis. Kč, je i tato částka příjmů ve výši 250 tis. Kč osvobozena dle tohoto ustanovení. Pokud by v daném příkladu osvobozené příjmy byly pouze ve výši 50 tis. Kč, zůstaly by ke zdanění příjmy ve výši 350 tis. Kč a osvobození podle tohoto ustanovení by aplikováno nebylo. Daný poplatník by však mohl snížit základ daně dle § 20 odst. 7.
K bodu 77 (§ 19 odst. 3 písm. b))
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ v případě poplatníků daně z příjmů právnických osob. Vzhledem k tomu, že obchodním majetkem poplatníka daně z příjmů právnických osob byl veškerý jeho majetek, viz dosavadní § 20c, lze tento pojem nahradit jednoduše tím, že poplatník má uvedený podíl (tedy je jeho právním vlastnictvím). V případě entit bez právní osobnosti se uplatní fikce podle § 20c, že to je podíl, který k nim patří.
K bodu 78 (§ 19 odst. 4 písm. a))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 79 (§ 19 odst. 8)
Legislativně technická úprava navazující na úpravou přečíslování pododstavců v § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
K bodu 80 (§ 19 odst. 9 bod 4)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 81 (§ 19 odst. 9 závěrečná část ustanovení)
Legislativně technické úpravy navazující na zavedení nového institutu daňová hodnota a přečíslování a úpravě dosavadních ustanovení § 19 odst. 1 a § 23 zákona o daních z příjmů.
K bodu 82 (§ 19 odst. 10)
Legislativně technická úprava navazující na přečíslování dosavadních ustanovení § 19 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
K bodu 83 (§ 19b odst. 1 písm. d))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 84 (§ 20 odst. 1)
Legislativně technická úprava navazující na přečíslování dosavadního ustanovení zákona o daních z příjmů.
K bodu 85 (§ 20 odst. 2)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví a přečíslování dosavadního ustanovení zákona o daních z příjmů. V účetnictví se nyní používá pojem „výsledek hospodaření za účetní období“ místo dosavadního „výsledku hospodaření“. Proto se i v zákoně o daních z příjmů tento pojem upravuje.
K bodu 86 (§ 20 odst. 4)
Legislativně technická úprava navazující na přečíslování dosavadního ustanovení zákona o daních z příjmů.
K bodu 87 (§ 20 odst. 8)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví a na zavedení institutu daňové hodnoty.
K bodu 88 (§ 20b odst. 1)
Legislativně technická úprava navazující na zavedení institutu daňové hodnoty.
K bodu 89 (§ 20c)
Ustanovení přebírá pravidlo dosavadního § 20c písm. b) a jeho legislativně technická úprava navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“. V některých případech se zákon o daních z příjmů váže na právní vlastnictví a nikoliv na ekonomické vlastnictví v podobě aktiva, je proto nutné ponechat dosavadní normu, že v případě poplatníků bez právní osobnosti se za to, co jim patří, považuje vše, co k nim patří. Vychází se z občanského zákoníku, viz jeho § 495, podle kterého je majetek souhrn všeho, tj. všech věcí, co osobě patří.
K bodu 90 (K § 20d až 20f)
K § 20d:
Ustanovení upravuje pravidla pro postup v situacích, (i) kdy poplatník daně z příjmů právnických osob není účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví, a tudíž není povinen vést účetnictví a sestavovat a zveřejňovat účetní výkazy v rozsahu stanoveném účetním jednotkám v novém zákoně o účetnictví (bude se tedy jednat zejména o situace, kdy tento poplatník bude zahraniční účetní jednotkou, která bez dalšího není povinna sestavovat a zveřejňovat výkazy podle nového zákona o účetnictví), (ii) kdy je však současně pro účely výpočtu daně z příjmů nezbytné (odst. 1 a 2) vycházet z informací, které by účetní výkazy poskytovaly, pokud by je poplatník podle nového zákona o účetnictví sestavoval; tj. je nezbytné vycházet pro účely výpočtu daně ( v kontextu daňového nerezidenta České republiky pouze ve vztahu k příjmům z činností vykonávaných prostřednictvím stálé provozovny) z akruálního principu. Z tohoto důvodu je ve vztahu k těmto poplatníkům stanovena fikce, na základě které jsou povinni postupovat, jakoby by byli (českou) účetní jednotkou (viz nový zákon o účetnictví), jinými slovy jsou povinni vycházet z akruálního principu, ledaže by byly účetní jednotkou splňující podmínky pro použití peněžního účetnictví (tj. jsou neziskovou účetní jednotkou za podmínek stanovených v novém zákoně o účetnictví). V ostatních případech (např. v případě fyzických osob či v kontextu příjmů daňového nerezidenta České republiky jiných než příjmů z činností vykonávaných prostřednictvím stálé provozovny zde umístěné)) bude poplatník vycházet z tzv. „cash“ (hotovostní) báze namísto akruální. Navrhovanou úpravou současně není dotčena stávající právní úprava stanovená § 23 odst. 11 zákona o daních z příjmů. Nadále by se tedy v případě stálých provozoven poplatníka ze zahraničí měly vykazovat přibližně stejné hodnoty, jaké by vykazoval daňový rezident, který vykonává obdobnou činnost za obdobných podmínek, přičemž rozhodným pro určení, jakým způsobem mají být hodnoty pro určení základu daně vykazovány, bude tudíž (i) faktický stav činnosti stálé provozovny a dále (ii) skutečnost, že je poplatník ze zahraničí ve vztahu ke stálé provozovně povinen postupovat podle navrhovaného ustanovení § 20d, tedy jako by byl účetní jednotkou s akruálním účetnictvím. Určení základu daně se tedy bude odvíjet od srovnatelného daňového rezidenta s obdobnou činností, který je účetní jednotkou s akruálním účetnictvím, v případě, že je poplatník povinen postupovat podle navrhovaného § 20d a násl., tj. pro určení základu daně se použijí ustanovení, která by se použila pro stanovení základu daně srovnatelného poplatníka daně z příjmů právnických osob, který je účetní jednotkou (tedy poplatníka s akruálním základem daně). V případě, že není podle uvedeného poplatník povinen postupovat, bude se určení základu daně odvíjet od srovnatelného daňového poplatníka, který pro určení základu daně vychází z tzv. "cash“ báze.
Ustanovení § 20d stanovuje vymezeným poplatníkům, kteří nejsou účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví a mají vztah k zahraničí, postupovat při výpočtu daně (v kontextu předmětného okruhu aktivit), jako by vedli účetnictví na akruální bázi, tj. tak, aby byly získány účetní informace nezbytné pro určení základu daně a výpočet daně poplatníka. Tímto ustanovením se tzv. poplatníci ze zahraničí neprohlašují za účetní jednotku, pouze se jim ukládá povinnost spočítat základ daně a daň (v kontextu předmětných aktivit), jako by účetní jednotkou byli, přesněji řečeno jako by byli poplatníkem s akruálním základem daně (viz § 21h). Tento pojem označuje pro daňové účely pouze účetní jednotky podle nového zákona o daních z příjmů, které používají tzv. akruální účetnictví. Jinými slovy řečeno, poplatník si vypočítá výsledek hospodaření (v kontextu předmětných aktivit) tak, jako by byl poplatníkem s akruálním základem daně, přičemž aplikuje režim, který by se na tohoto poplatníka vztahoval podle nového zákona o účetnictví. Např. definice aktiv a dluhů vychází pro účely tohoto ustanovení z českých účetních předpisů, případně z IFRS, pokud se jedná o poplatníka, který by na základě nového zákona o účetnictví postupoval podle IFRS, pokud by byl účetní jednotkou v České republice, obdobně se postupuje též například při vymezení účetního období.
Co se povinností poplatníků ze zahraničí, kteří používají IFRS, týká, tak ustanovení § 20d funguje tou logikou, že deklaruje, že poplatník ze zahraničí (např. banka či pojišťovna) je povinen nasimulovat situaci, jako by byl tuzemským poplatníkem, tj. jako by měl účetnictví, které mají obdobné subjekty v České republice (v kontextu předmětných aktivit). V těchto případech tedy mají tyto subjekty povinnost „nasimulovat“ pro daňové účely IFRS, tj. účetní standard, který používají jako statutární účetnictví dle práva jiného státu. Jinými slovy tyto subjekty mohou pro daňový účel použít své statutární účetnictví. V rámci vazby daně z příjmů na zákon o účetnictví se nevyužívá vazba prostřednictvím ustanovení § 82 zákona o účetnictví upravujícího tzv. vybrané účetní postupy. Důvodem je fakt, že použití takové vazby by vyžadovalo komplexnější převzetí účetnictví, než je potřebné (např. včetně účetních položek, které pro daně nejsou relevantní). Z tohoto důvodu tuto vazbu nahrazuje ustanoven § 20d zákona o daních z příjmů.
Vzhledem k tomu, že na poplatníky ze zahraničí uvedené v § 20d je nahlíženo jako na poplatníky s akruálním základem daně (tj. jako na účetní jednotky účtující na akruálním principu (v kontextu předmětných aktivit)), uplatní se i v jejich případě pravidla pro výpočet a správu daně v cizí měně stanovená zákonem o daních z příjmů pro poplatníky daně z příjmů právnických osob. To znamená, že pokud by měnou účetnictví takového poplatníka bylo euro, bude jeho daň rovněž spravována v eurech, tj. obdobně jako daň ostatních poplatníků daně z příjmů právnických osob. Podmínky stanovené novým zákonem o účetnictví pro použití cizí měny jako měny účetnictví se v případě těchto poplatníků budou posuzovat se zřetelem k jejich souhrnným příjmům, které podléhají daňové povinnosti v České republice. Skutečnost, že daná cizí měna je funkční měnou poplatníka, tedy měnou jeho primárního ekonomického prostředí, se tak bude posuzovat v případě daňového nerezidenta nikoliv v kontextu veškeré činnosti tohoto poplatníka ze zahraničí (tj. včetně činnosti v zahraniční), nýbrž pouze se zřetelem k činnosti na území České republiky. To znamená, že i v případě poplatníka podle § 20d písm. a), tj. poplatníka ze zahraničí se stálou provozovnou vzniklou na území České republiky, se budou tyto podmínky posuzovat pouze ve vztahu k této stálé provozovně na území České republiky, a to v celkovém souhrnu. Naopak v případě poplatníka podle § 20d písm. b) se bude splnění podmínky pro použití funkční měny posuzovat ve vztahu k celé jeho činnosti, neboť má daňovou povinnost jak ve vztahu k příjmům ze zdrojů na území České republiky, tak i k příjmům ze zdrojů v zahraničí.
Způsobem stanoveným v § 20d poplatník postupuje pouze v rozsahu nezbytném pro výpočet daně podle zákona o daních z příjmů, což znamená, že není povinen plnit požadavky stanovené v novém zákoně o účetnictví pro účetní jednotky v plném rozsahu.
Zákon u tzv. poplatníků ze zahraničí, u kterých bude základ daně (v kontextu předmětných aktivit) určován na akruálním principu, ukládá v rovině jejich tvrzení vůči správci daně a prokazování jejich tvrzení další povinnosti (záznamní povinnost a povinnost výkaznictví viz § 20e). Jedná se o dva okruhy poplatníků daně z příjmů právnických osob. Podle odst. 1 se jedná o daňové nerezidenty České republiky se stálou provozovnou na území České republiky. V případě daňového nerezidenta se stálou provozovnou na území České republiky tento poplatník postupuje, jako by byl účetní jednotkou s akruálním účetnictvím v kontextu předmětných aktivit, tj. činností vykonávaných prostřednictvím stálé provozovny. Poplatník podle § 20d odst. 1, který má kromě příjmů z činnosti vykonávané prostřednictvím stálé provozovny na území České republiky současně i jiné příjmy ze zdrojů na území České republiky (např. příjmy z pronájmu nemovitých věcí na území České republiky), vypočte daň tak, jako by byl poplatníkem s akruálním základem daně, pouze ve vztahu k příjmům z činnosti vykonávané prostřednictvím stálé provozovny. Rovněž navazující povinnosti stanovené v § 20e a § 20f (zejména vedení evidence poplatníka ze zahraničí) jsou tito poplatníci se stálou provozovnou povinni plnit pouze ve vztahu ke stálé provozovně vzniklé na území České republiky, nikoli za celého poplatníka jako takového.
Do první skupiny poplatníků patří rovněž společníci veřejné obchodní společnosti a komplementáři komanditní společnosti, kteří jsou daňovými nerezidenty s příjmy plynoucími z účasti v dané obchodní společnosti nebo z úvěrového finančního nástroje, který dané obchodní společnosti poskytli. Důvodem je skutečnost, že podle § 22 odst. 3 zákona o daních z příjmů se tento příjem uvedených poplatníků považuje za příjem z činnosti stálé provozovny na území České republiky, a tudíž tito poplatníci také spadají pod § 20d odst. 1.
Druhý okruh poplatníků, na které se vztahuje povinné používání akruálního principu, jsou podle odst. 2 daňoví rezidenti České republiky, kteří jsou daňovými rezidenty pouze z titulu místa vedení, nikoli z titulu sídla. Naproti tomu daňoví nerezidenti se sídlem na území České republiky budou účetní jednotkou dle nového zákona o účetnictví. Jinými slovy, poplatníci budou účetní jednotkou dle nového zákona o účetnictví i v situacích, kdy budou daňovými rezidenty jiného státu než České republiky, pokud mají v České republice sídlo. Daňoví nerezidenti České republiky, kteří nemají na území České republiky sídlo, tak nikdy nebudou účetní jednotkou dle nového zákona o účetnictví.
V případě daňového rezidenta České republiky je vztah tohoto poplatníka k České republice založený na základě místa hlavního vedení či jiného kritéria v České republice zásadní, proto zde má povinnost zdaňovat příjmy ze své veškeré (tj. celosvětové) činnosti. Je-li však tento poplatník zahraniční účetní jednotkou v jiném členském státě EU nebo Evropského hospodářského prostoru, kde vede akruální účetnictví, nelze takovému poplatníkovi duplicitně uložit, byť jen částečnou povinnost vedení účetnictví v České republice, proto je mu stanovena povinnost postupovat jako účetní jednotka pouze v rozsahu nezbytném pro výpočet daně, stejně jako v případě poplatníků ze zahraničí se stálou provozovnou vzniklou na území České republiky.
Režim stanovený pro dva výše uvedené typy poplatníků se vztahuje také na poplatníka daně z příjmů právnických osob, který je daňovým rezidentem České republiky založeným podle práva jiného státu než České republiky, který současně není členským státem EU nebo Evropského hospodářského prostoru (tzn. podle práva třetího státu). Tento poplatník rovněž není účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví, a tudíž se na něj nevztahují povinnosti stanovené účetní jednotce právními předpisy upravujícími účetnictví. Z tohoto důvodu je i tomuto poplatníkovi uložena povinnost při výpočtu daně postupovat, jako by byl poplatníkem s akruálním základem daně.
K § 20e:
Ustanovení stanoví taxativně vymezenému okruhu poplatníků (podle § 20d) následující povinnosti v rovině tvrzení správci daně a v rovině prokazování jimi tvrzených skutečností.
Jedná se jednak o uložení povinnosti vést evidenci poplatníka ze zahraničí, která musí obsahovat např. údaje o aktivech a dluzích a výnosech a nákladech poplatníka, a to přinejmenším v rozsahu potřebném pro výpočet daně z příjmů, a zajistit spolehlivost údajů v ní uvedených. Poplatníkovi podle § 20d odst. 1, tj. tzv. poplatníkovi ze zahraničí se stálou provozovnou vzniklou na území České republiky, je zároveň v odstavci 2 uložena povinnost vést evidenci poplatníka ze zahraničí pouze ve vztahu k těmto stálým provozovnám (tj. nikoliv ve vztahu k jiným příjmům ze zdrojů na území České republiky). Tuto evidenci poplatník vede přinejmenším souhrnně s tím, že je schopen prokázat základ daně za každou jednotlivou stálou provozovnu zvlášť. Povinnost poplatníka vést evidenci podle § 20e odst. 1 písm. a) je dále rozvedena v § 20f. Současně se těmto poplatníkům v písmenu b) ukládá obdobná povinnost jako poplatníkům s akruálním základem daně v podobě přikládání účetní závěrky k daňovému přiznání. V případě poplatníka podle § 20d odst. 1 se povinnost přikládat k daňovému přiznání účetní závěrku rovněž vztahuje pouze na příjmy z činnosti stálé provozovny na území České republiky.
Navrhované ustanovení písmena b) je bližší specifikace § 72 daňového řádu, který upravuje povinnost daňového subjektu podat vymezená podání v podobě formulářového podání a dále upravuje obsah těchto podání. Na základě § 72 odst. 3 písmena d) a vyhlášky č. 525/2020 Sb., o formulářových podáních pro daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, jsou poplatníci s akruálním základem daně povinni přikládat k daňovému přiznání účetní závěrku (vybrané údaje z ní) k prokázání skutečností tvrzených v daňovém přiznání. Jelikož se v případě poplatníka ze zahraničí nejedná o účetní jednotku podle nového zákona o účetnictví, nemá tento poplatník povinnost sestavovat účetní závěrku, která by se přikládala k daňovému přiznání, a tedy nemá prostředek k prokázání určení jeho základu daně na akruálním principu. Z tohoto důvodu se mu zákonem výslovně stanoví povinnost v příloze daňového přiznání uvést údaje, které by obsahovaly (i) rozvaha, (ii) výkaz výsledku hospodaření a (iii) příloha účetních výkazů, které by byly přílohou daňového přiznání tohoto poplatníka, pokud by byl účetní jednotkou s akruálním účetnictvím. K tomu využije formuláře, které využívá účetní jednotka pro uvedení těchto údajů v příloze daňového přiznání.
K § 20f (evidence poplatníka ze zahraničí):
Navrhované ustanovení upravuje podobu daňové evidence poplatníka ze zahraničí, kterou jsou pro účely výpočtu daně z příjmů povinni vést poplatníci uvedení v § 20d (tj. daňový nerezident, kterému na území České republiky vznikla stálá provozovna, a daňový rezident České republiky, který je rezidentem pouze z titulu místa vedení).
Pro účely správného určení základu daně, jejího výpočtu a stanovení je potřebné uložit uvedeným poplatníkům ze zahraničí povinnost vedení záznamů o jejich finanční situaci a finanční výkonnosti (tj. evidenci poplatníka ze zahraničí) v takovém rozsahu, který tyto poplatníky co nejméně zatíží a současně zajistí možnost správného výpočtu daně a následného stanovení daňové povinnosti těchto poplatníků.
Evidence poplatníka ze zahraničí musí obsahovat údaje o aktivech a dluzích a výnosech a nákladech poplatníka, stejně tak údaje o dalších položkách nezbytných pro stanovení základu daně, a to přinejmenším v rozsahu potřebném pro výpočet daně. Z povinnosti poplatníka ze zahraničí vedoucího evidenci poplatníka ze zahraničí postupovat, jako by byl účetní jednotkou s akruálním účetnictvím, pak současně vyplývá, že definice aktiv a dluhů vychází pro účely tohoto ustanovení z českých účetních předpisů, případně z IFRS, pokud se jedná o poplatníka, který by na základě nového zákona o účetnictví postupoval podle IFRS, pokud by byl účetní jednotkou v ČR.
Za účelem zajištění dostatečného standardu evidence poplatníka ze zahraničí z hlediska potřeb správce daně (tj. spolehlivosti údajů v evidenci obsažených) je v odstavci 2 stanoveno, že evidence poplatníka ze zahraničí je vedena obdobně, jako je vedeno účetnictví. Poplatník tak využívá stejné postupy, jako by účetnictví vedl podle nového zákona o účetnictví. Poplatník tudíž pro účely vedení evidence využije postupy upravené novým zákonem o účetnictví v rozsahu, který je nezbytný pro to, aby údaje uvedené v evidenci byly spolehlivé. Jedná se o požadavky na účetní systém, ale i na vedení účetnictví průkazným způsobem (integrita, inventarizace apod.). V případech, kdy je však poplatník ze zahraničí účetní jednotkou s akruálním účetnictvím podle právního řádu jiného státu než České republiky a vede v tomto státě účetnictví, může k vedení evidence poplatníka ze zahraničí a k zajištění spolehlivosti údajů v ní obsažených využít toto zahraniční účetnictví. Údaje takto získané je však i tento poplatník nadále povinen upravit takovým způsobem, aby evidence v rozsahu potřebném pro výpočet daně poplatníka obsahovala údaje potřebné pro stanovení základu daně (může se jednat např. o vytvoření převodního můstku, který bude zohledňovat rozdíly mezi zahraničním účetnictvím poplatníka a požadavky kladenými na vedení účetnictví na základě nového zákona o účetnictví a který bude společně s údaji ze zahraničního účetnictví součástí evidence poplatníka ze zahraničí).
Evidenci poplatníka ze zahraničí není poplatník povinen automaticky přikládat k daňovému přiznání, ale předkládá ji správci daně jako standardní důkazní prostředek na výzvu správce daně. Údaje týkající se stavu aktiv a dluhů za účetní období, zisku nebo ztráty je však tento poplatník v rozsahu potřebném pro výpočet daně povinen uvést v příloze daňového přiznání na základě § 20e písmene b) způsobem, kterým by je v tomto přiznání uvedl, pokud by byl poplatníkem s akruálním základem daně.
Odstavec 4 stanoví povinnost uschovat evidenci poplatníka ze zahraničí a jiné záznamy či doklady k ní se vztahující po dobu plynutí lhůty pro stanovení daně, ke které se údaje z nich vztahují. Např. evidenci za zdaňovací období roku 2025 bude povinen uchovávat do doby uplynutí lhůty za toto zdaňovací období (v základu tedy 3 roky ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání daňového přiznání).
Sankce za nesprávné vedení evidence poplatníka ze zahraničí vyplývají v tomto případě z daňových zákonů. V principu se bude jednat o pokutu za porušení povinnosti nepeněžité povahy (obdobně jako u jiných obdobných povinností, které poplatníci mají), kterou samozřejmě bude možné pro tento účel moderovat, popřípadě půjde o sankci v podobě penále za doměření daně z moci úřední.
K bodu 91 (§ 21 odst. 7)
Rušené ustanovení § 21 odst. 7 zákona o daních z příjmů má charakter přechodného ustanovení a z tohoto důvodu by nemělo být součástí samotného zákona o daních z příjmů. Ustanovení tohoto mají být zakomponována v rámci přechodných ustanovení k novele, která sazbu daně mění s tím, že tato ustanovení dále podrobně popisují, jakým způsobem bude daň při změně její sazby vypočítána, s přihlédnutím k povaze každé změny.
K bodu 92 (§ 21a)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se nově vymezuje zdaňovací období poplatníků daně z příjmů právnických osob. Podle odstavce 1 se zdaňovací období poplatníků, kteří jsou účetními jednotkami, bude vždy shodovat s jejich individuálním účetním obdobím. V souvislosti s tím bude odstraněn institut období, za které se podává daňové přiznání. Zároveň bude možné zrušit i ustanovení § 38ma, neboť všechny tam uvedené situace jsou pokryty účetním obdobím (a tedy nově i zdaňovacím) a není tedy nutné normovat speciální povinnost podávání daňového přiznání za specifické období jiné než zdaňovací období. Pojem individuální účetní období vychází z nové účetní terminologie a označuje účetní období konkrétní účetní jednotky, oproti konsolidovanému účetnímu období, tedy účetnímu období používanému pro účely konsolidace.
Za účetní období si účetní jednotka standardně zvolí buď kalendářní rok, nebo jiných po sobě jdoucích 12 měsíců (nově lze účetní období vymezit i prostřednictvím týdnů, a to ve vazbě na konsolidační účetní období konsolidačního celku, do kterého je účetní jednotka zahrnuta). Návrh zákona o účetnictví již nepoužívá pro druhou variantu pojem „hospodářský rok“, lze však očekávat, že tento pojem bude v praxi nadále běžně používán. V některých situacích nicméně může docházet k tomu, že účetní období bude kratší nebo delší než standardních 12 měsíců.
Ke zkrácení účetního období může dojít ze tří důvodů. Prvním důvodem je vznik (zánik) účetní jednotky k jinému dni, než je počátek (konec) účetní jednotkou zvoleného účetního období. Druhým důvodem pro zkrácení účetního období může být změna ve zvoleném účetním období, kdy účetní jednotka přechází z kalendářního roku na rok hospodářský (nebo naopak). Třetím důvodem může být přeměna obchodní korporace, jejíž rozhodný den je stanoven na jiný den, než je den následující po rozvahovém dni zanikající účetní jednotky. Z toho plyne, že minimální délka účetního období není nijak omezena.
Účetní jednotka nicméně může v případě kratšího období, které vzniklo z důvodu vzniku nebo zániku účetní jednotky nebo změny zvoleného účetního období a které je zároveň dlouhé maximálně tři měsíce, využít zjednodušení. Toto zjednodušení spočívá v tom, že se takové kratší účetní období, které je návrhem nového zákona ale stále považováno za samostatné účetní období, spojí s následujícím nebo předcházejícím účetním obdobím. Spojit účetní období ale není možné v případech tzv. mimořádného konce účetního období, viz zákon o účetnictví.
Výše uvedený postup, kdy účetní jednotka využije možnosti spojit více účetních období, je první způsob, jak může vzniknout účetní období delší než 12 měsíců. Další způsob je z důvodu zápisu přeměny do obchodního rejstříku v pozdějším účetním období, než byl rozhodný den (účetní období totiž končí až na konci toho účetního období, ve kterém došlo k zápisu přeměny do obchodního rejstříku). Zatímco účetní období z důvodu prvního způsobu může být dlouhé maximálně 15 měsíců, v případě prodloužení z důvodu pozdějšího zápisu přeměny může vzniknout účetní období dlouhé až 24 měsíců. Pokud by navíc došlo ke kombinaci zmíněného vlivu pozdějšího zápisu přeměny a změny zvoleného účetního období nástupnické společnosti, může být výjimečně účetní období dlouhé až 27 měsíců.
V případě poplatníků, kteří vedou evidenci poplatníka za zahraničí, se zdaňovací období určuje tak, jak by se určovalo jejich účetní období, kdyby byli účetní jednotkou, a tito poplatníci si tedy podle odstavce 2 zvolí den, od kterého se jejich zdaňovací období odvozuje. Důvodem je to, že někteří tito poplatníci vedou účetnictví podle právních předpisů svého státu a jejich účetní období v tomto státě nemusí odpovídat kalendářnímu roku a je žádoucí jim dovolit mít zdaňovací období odpovídající jejich zahraničnímu účetnímu období.
Odstavec 3 se týká poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou a zároveň nevedou evidenci zahraničního poplatníka. Jde tedy o veřejně prospěšné poplatníky, kteří v určitých případech nemusí být účetní jednotkou. I u těchto poplatníků se odkazuje na účetní období a stanoví se, že postupují tak, jako by jejich účetní období bylo vymezeno jako kalendářní rok. Základním pravidlem pro tyto poplatníky tedy je, že jejich zdaňovací období odpovídá kalendářnímu roku. Použijí se však na ně speciální ustanovení zákona o účetnictví, která upravují ukončení či spojování zdaňovacích období.
Výjimka je v odstavcích 2 i 3 stanovena pro ustanovení o účetním období v případě přeměny obsažené v zákoně o účetnictví. Pravidla pro účetní období v případě přeměny totiž vycházejí z toho, že při přeměně, které se účastní účetní jednotky podle zákona o účetnictví, je stanoven rozhodný den, od kterého se jednání zanikající právnické osoby považuje z účetního hlediska za jednání uskutečněné na účet nástupnické osoby, přestože právní účinky přeměny nastávají až jejím zápisem do veřejného rejstříku. Z toho důvodu je v zákoně o účetnictví stanoveno, že účetní jednotka vznikající při přeměně se stává účetní jednotkou již rozhodným dnem, tedy dříve, než vzniká jako právnická osoba a tedy subjekt práva (rozhodný den nastává přede dnem zápisu do veřejného rejstříku nebo připadá na tento den, nemůže nastat později, viz § 10 odst. 3 zákona o přeměnách), obdobně je stanoven zánik účetní jednotky zanikající při přeměně a je stanoveno, že na jmění a jednání zúčastněné účetní jednotky se od rozhodného dne hledí jako na jmění a jednání nástupnické účetní jednotky. Obdobná pravidla jsou v § 17d stanovena pro účely daní z příjmů pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami, a to i pro ty používající hotovostní účetnictví. Uvedená pravidla však nemohou být použita v případě poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou, protože pro ně není stanoven rozhodný den přeměny. Ti se tedy v případě, kdy vznikají při přeměně, stávají poplatníkem daně z příjmů právnických osob až dnem právních účinků přeměny, a stejně tak jím v případě zániku při přeměně dnem předcházejícím tomuto dni přestávají být. I pokud by při přeměně, na které se účastní, byl stanoven rozhodný den (např. při fúzi více než dvou osob, ze kterých dvě by byly účetní jednotkou a jedna ne), nebyl by ve vztahu k nim relevantní. Zdaňovací období tohoto poplatníka se tedy při jeho vzniku nebo zániku při přeměně řídí obecným pravidlem v odstavcích 4 a 5, a pokud by tento poplatník při fúzi ani nevznikal, ani nezanikal, nemá na jeho zdaňovací období přeměna žádný dopad, pouze ode dne právních účinků přeměny dojde k oddělení či přičlenění části jmění.
Odstavec 4 řeší velice výjimečnou situaci, kdy veřejně prospěšný poplatník, který má hospodářský rok, přestane být účetní jednotkou. V tomto případě by z žádného z obecnějších pravidel nevyplývala povinnost podat daňové přiznání i za období ode dne, kdy přestal být účetní jednotkou (konec hospodářského roku) do počátku nového kalendářního roku (standardní zdaňovací období poplatníka, který není účetní jednotkou). Proto je v tomto ustanovení stanoveno, že i toto období je zdaňovacím obdobím.
K bodu 93 (§ 21aa)
Ustanovení § 21aa zavádí pojem oznámení o zdaňovacím období. U poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetní jednotkou, zdaňovací období odpovídá individuálnímu účetnímu období, tito poplatníci tedy primárně vymezují nebo spojují svá účetní období, ale spolu s tím tedy zároveň vymezují a spojují i své zdaňovací období. U poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou, zdaňovací období také vychází z právní úpravy účetního období, tito poplatníci však vymezují či spojují rovnou své zdaňovací období, protože účetní období nemají. Vzhledem k tomu, že ustanovení o vymezení a spojení zdaňovacích období jsou pro ně stejná jako pro poplatníky, kteří jsou účetní jednotkou, je i pro ně nutné stanovit stejnou oznamovací povinnost týkající se vymezení a délky zdaňovacího období. Oznámení musí poplatník podat v případě, že od svého vzniku uplatňuje zdaňovací období jiné než kalendářní rok, v průběhu své existence mění vymezení svého zdaňovacího období, nebo spojuje zdaňovací období podle zákona o účetnictví.
Podání tohoto oznámení však není podmínkou toho, že ke změně uvedené v oznámení může dojít, jako tomu bylo podle dosavadního zákona o účetnictví, viz jeho § 3 odst. 5. Nový zákon o účetnictví již žádnou povinnost oznámení správci daně nestanoví a ve zde navrhovaném ustanovení jde pouze o oznamovací povinnost, jejíž nesplnění může být sankcionováno pouze pokutou za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu.
Odstavec 2 vymezuje povinné náležitosti oznámení o zdaňovacím období (nad rámec obecných náležitostí podání podle daňového řádu). Písmeno a) stanoví náležitosti pro případ, že poplatník od svého vzniku vymezí své zdaňovací období jinak než jako kalendářní rok (toto se tedy netýká poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří nejsou účetní jednotkou a nevedou evidenci zahraničního poplatníka, protože ti mohou mít zdaňovací období vymezeno pouze jako kalendářní rok, viz § 21a odst. 2); v takovém případě musí uvést vymezení zdaňovacího období, tedy to, od prvního dne kterého kalendářního měsíce se bude zdaňovací období odvozovat, viz zákon o účetnictví, a případně také to, zda využil možnost vymezit zdaňovací období podle kalendářních týdnů podle zákona o účetnictví. Stejné údaje musí podle odst. 2 písm. b) oznámit i v případě změny vymezení zdaňovacího období, zároveň však v tomto případě tehdy, kdy je podle zákona o účetnictví možné spojit přechodné období s předcházejícím zdaňovacím obdobím, poplatník musí oznámit, zda toto spojení zvolil, či zda bude přechodné období samostatným zdaňovacím obdobím. V případě spojování zdaňovacích období je třeba uvést, která zdaňovací období se spojují.
V odstavci 3 je uvedena lhůta pro podání oznámení. Oznámení je nutno podat vždy do 3 měsíců od posledního dne zdaňovacího období, které by poplatník měl, kdyby nenastal důvod pro podání oznámení. Důvodem je, aby se správce daně dozvěděl, že v důsledku oznamované skutečnosti poplatník nemá povinnost podat daňové přiznání ve lhůtě, ve které by jej jinak podával. Lhůta pro podání oznámení je stanovena na 3 měsíce, tedy jako nejkratší možná lhůta pro podání daňového přiznání, viz § 136 odst. 1 daňového řádu, ačkoli lhůta pro podání daňového přiznání může činit i 4 nebo 6 měsíců podle § 136 odst. 2 daňového řádu. Pro podání oznámení však není třeba lhůtu prodlužovat nad 3 měsíce, protože příprava oznámení není tak náročná jako zpracování daňového přiznání, a správce daně bude mít informaci ihned a nebude muset čekat, zda bude později podáno daňové přiznání, nebo oznámení o zdaňovacím období.
Příklad:
Účetní jednotka vznikne 1.11. 2030 a jejím zdaňovacím obdobím je kalendářní rok, který bude mít od 1. 11. 2030 do 31. 12. 2030. Daňové přiznání podává účetní jednotka v běžných lhůtách do 30. 6. 2031. Účetní jednotka se ale rozhodne, že toto období, které je dvouměsíční připojí k následujícímu zdaňovacímu období roku 2031, tj. že účetní období by bylo od 1. 11. 2030 do 31. 12. 2031 (14měsíců) tj. dojde ke změně zdaňovacího období z důvodů spojení dvou individuálních účetních období. Daňové přiznání by proto účetní jednotka podávala až 30. 6. 2032. V tomto případě má účetní jednotka povinnost podat oznámení do 3 měsíců od zdaňovacího období, které by měla, kdyby nenastal důvod pro podání oznámení dle § 21aa odst. 3, aby u správce daně nevznikly pochybnosti o nepodání daňového přiznání.
Odstavec 4 představuje výjimku z povinnosti podat oznámení, pokud by lhůta pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, u kterého nastal důvod pro podání tohoto oznámení, uplynula dříve než lhůta pro podání oznámení nebo ve stejném okamžiku. Jinými slovy, pokud by mělo být daňové přiznání podáno dříve než oznámení nebo ve stejném okamžiku, povinnost podat oznámení nevznikne.
Příklad:
Účetní jednotka má kalendářní rok od 1. 1. 20 do 31. 12. 2030. Účetní jednotka podá daňové přiznání 30. 6. 2031. Účetní jednotka se rozhodne, že přejde na hospodářský rok od 1. 10. 2031. Vzhledem k tomu vznikne zdaňovací období = účetnímu období od 1. 1. 2031 do 30. 9. 2031. Daňové přiznání podává účetní jednotka v běžných lhůtách 6 měsíců. Pokud by účetní jednotka nepřecházela na hospodářský rok, dávala by za zdaňovací období 2031 daňové přiznání do 30. 6. 2032. Protože 31. 3. 2032 je lhůta pro podání daňového přiznání kratší než lhůta pro oznámení o přechod na hospodářský rok, proto nemusí účetní jednotka podat oznámení dle § 21aa odst. 4.
K bodu 94 (část třetí hlava I)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 95 (§ 21d)
V návaznosti na uchopení finančního leasingu v novém zákoně o účetnictví se ustanovení § 21d navrhuje zrušit, neboť se bude pro účely daní z příjmů vycházet z uchopení práva užívání z finančního leasingu v účetnictví.
K bodu 96 (§ 21f)
Kapitálový vklad je nový obecný termín pro účely daní z příjmů, který pokrývá situace, kdy příjemce vkladu získává aktivum, ale nevzniká mu příjem a zároveň vkladateli nevzniká výdaj (jde o změnu hospodaření s aktivem bez přecenění, viz § 23zl).
Nejběžnějším typem vkladu je poskytnutí vkladu právnické osobě, a to zejména obchodní korporací (odst. 1 písm. a)), a dále mohou být i vklady do fundací a ústavů, což v dosavadní úpravě řešilo ustanovení § 21f odst. 2. Stále platí, že dané ustanovení se týká jak peněžních, tak nepeněžních vkladů, i když se zde na rozdíl od současné textace používá pouze obecný termín vklad.
Pro účely daní z příjmů se však za vklad nepovažují vklady společníků do veřejné obchodní společnosti a komplementářů do komanditní společnosti. Výjimka pro vklady do v.o.s. a k.s. je uvedena z důvodu speciálního daňového režimu těchto společností – příjmy společnosti jsou zdaňovány vždy u společníků a při zániku účasti společníka na v.o.s. nebo komplementáře na komanditní společnosti nebo při zániku daných společností se podíl na likvidačním zůstatku nebo vypořádací podíl daných poplatníků nezahrnuje do základu daně, viz § 23 odst. 4 písm. f). Po celou dobu existence daných společností se totiž na společníky v.o.s. a komplementáře hledí, jako by šlo stále o jejich aktiva, při přesunu zpět k nim proto není důvod něco danit. Daňovou hodnotu kapitálového podílu by nebylo k čemu uplatnit jako daňový výdaj. I pro tyto společnosti však platí, že vklad do společnosti není zdanitelným příjmem, jak vyplývá jak z účetních předpisů, tak z ustanovení § 23zl, které stanoví, že se jedná o změnu hospodaření bez přecenění podle § 23zk odst. 4 písm. a) bodu 2, při níž nevzniká příjem ani výdaj a přebírá se DH.
Dalšími typy kapitálového vkladu jsou:
· odst. 1 písm. b) – vkladové ážio viz § 144 odst. 2 ZOK, emisní ážio viz § 248 ZOK
· odst. 1 písm. c) – příplatek podle § 162 ZOK
· odst. 1 písm. e) – viz § 2747 OZ
Pouze pro účely daní z příjmů se dále stanoví, že kapitálovým vkladem je také vyčlenění aktiv do svěřenského fondu (odst. 1 písm. d) Tímto ustanovením se přebírá dosavadní úprava ustanovení § 21f odst. 1, kde bylo uvedeno, že se na tento typ vkladu hledí jako na vklad do obchodní korporace.
Dále se stanoví, že kapitálovým vkladem je i poskytnutí peněžních prostředků nebo penězi ocenitelné věci podílovému fondu vydáváním podílových listů (odst. 1 písm. f).
Ustanovení odstavce 1 písm. g) - vzhledem k tomu, že úprava popsaná v ustanovení odstavce 1 má být obecná, není vhodné, aby výčet definující kapitálový vklad byl taxativní, např. v zahraničí mohou existovat jiné obdobné právní formy. Navrhuje se tedy v ustanovení odst. 1 písm. g) zobecňující kategorie, která pokryje situace, které nejsou v předchozím výčtu výslovně zmíněny, ale jsou s nimi srovnatelné, a je záměrem jim poskytnout shodný daňový režim.
Ustanovení odstavce 2 stanoví, že kapitálovým vkladem poplatníkovi vznikne aktivum, které představuje hodnotu vloženou do jiného poplatníka nazvané kapitálový podíl.
V případě obchodních korporací vzniká kapitálovým vkladem kapitálový podíl standardně dle obecných právních předpisů. V případě svěřenských fondů a tiché společnosti podíl na entitě nevzniká, ale pro účely daní z příjmů je záměrem zavést obdobný režim, protože vyčlenění aktiva do svěřenského fondu nebo do podnikání podnikatele, se kterým je uzavřena smlouva o tiché společnosti, nemá představovat výdaj poplatníka ani příjem na straně toho, kdo aktivum získává, a při zpětném získání aktiva (toho samého, či jiného), má vznikat poplatníkovi příjem jen ve výši toho, o co hodnota vráceného aktiva převyšuje to, co původně vyčlenil, tedy obdobně jako např. u vypořádacího podílu při zániku účasti v obchodní korporaci. Proto je stanoveno, že kapitálovým vkladem je také účast v jiném poplatníkovi (tj. ve svěřenském fondu nebo na podnikání podnikatele podle smlouvy o tiché společnosti), která by vznikla, kdyby šlo o vklad do obchodní korporace. Termín kapitálový podíl je tedy pro účely daní z příjmů obecnější a zahrnuje účast i na jiných entitách než obchodních korporacích a záměrem je stanovit i pro tuto účast na jiných entitách obdobný daňový režim jako u obchodních korporací. I u vyjmenovaných entit tedy bude platit, že „vklad“ do entity není zdanitelný příjem, na případné vrácení vložených peněžních prostředků se pohlíží jako na vrácení vkladu. Tato fikce však neplatí pro účely osvobození dle § 19 (např. § 19 odst. 1 písm. zc), zk) či zj), kde jsou přímo stanoveny právní formy poplatníka, na které se dané osvobození vztahuje.
V případě podílů v obchodních korporacích, u kterých to připouští § 32 odst. 1 ZOK, může mít poplatník více podílu v téže korporaci, stejně tak v podílovém fondu, který u kterého jsou podíly představovány podílovými listy, jinak platí, že je vždy jeden podíl.
K bodu 97 (§21h)
Toto ustanovení zavádí nové pojmy poplatník s akruálním základem daně a poplatník s hotovostním základem daně.
Odstavec 1 stanoví, co je akruálním základem daně. U právnických osob je poplatníkem s akruálním základem daně poplatník, který je účetní jednotkou a vede akruální účetnictví. Přitom podle nového zákona o účetnictví je účetní jednotkou právnická osoba se sídlem v České republice, organizační složka státu, fond obhospodařovaný penzijní společností, podílový fond, podfond investičního fondu a fondy ve správě Garančního systému finančního trhu podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu. Jde tedy jak o poplatníky, kteří účtují podle českých účetních předpisů, tak o poplatníky používající mezinárodní účetní standardy. Účetní jednotkou je také fyzická osoba, která vykonává činnost, ze které jí plynou příjmy ze samostatné činnosti (§7) nebo příjmy z nájmu (§ 9) a rozhodne se být účetní jednotkou. Účetní jednotkou můžou být i neziskoví poplatníci v případě, že nesplní podmínky pro vedení peněžního účetnictví, nebo po splnění podmínek pro vedení peněžního účetnictví se tak rozhodnou.
Vzhledem k tomu, že u poplatníka daně z příjmů fyzických osob existuje více dílčích základů daně a každý se může určovat jiným způsobem, odst. 1 v písm. b) a c) určuje, kdy se jedná o akruální základ daně u fyzické osoby. O poplatníkovi daně z příjmů fyzických osob nelze hovořit vždy jako o „poplatníkovi s akruálním základem daně“, protože může mít zároveň i hotovostní základy daně a pro ně se odst. 1 nemá použít (nemusí nastat b) i c) současně). Pro naplnění podmínky pod písm. b) nestačí, stane-li se fyzická osoba účetní jednotkou pouze vůči některé ze svých samostatných činností.
Pro účely naplnění podmínky v písm. c) se z hlediska účetnictví nájem považuje za jednu činnost. Fyzická osoba, která se rozhodne být účetní jednotkou ve vztahu k nájmu, bude účtovat o všech svých nájmech (na rozdíl od různých podnikatelských činností si nemůže vybrat, o kterých svých nájmech bude účtovat a o kterých ne, buď bude poplatník účetní jednotkou ke všem svým (nepodnikatelským) nájmům, nebo nebude účetní jednotkou vůbec).
V odstavci 2 se přebírá dosavadní pravidlo současného § 21h pro stanovení akruálního základu daně, které se zobecňuje a upřesňuje. Výslovně se zde stanoví, že výnosy podle právních předpisů upravujících účetnictví jsou pro účely daní z příjmů vždy příjmy. To však nevylučuje, že mohou existovat i příjmy, které jako výnos zaúčtovány nejsou (např. některé typy bezúplatných příjmů). Obdobně to platí i pro výdaje, kdy výdajem jsou vždy náklady podle účetnictví (které mohou či nemusí být daňově uznatelné), ale zároveň zákon o daních z příjmů stanovuje, že výdajem jsou i další položky (např. daňové odpisy).
Důvodem pro tuto úpravu je zejména to, že v souvislosti se zavedením možnosti stanovit základ daně podle mezinárodních účetních standardů a také se zrušením povinnosti účtovat o daňových rezervách a opravných položkách k pohledávkám se výrazně zvyšuje počet mimoúčetních položek ovlivňujících základ daně. Nově se např. normuje, že opravné položky k pohledávkám jsou pro účely daní z příjmů výdajem, i když nejsou zaúčtovány atd. Konkrétní úpravy výsledku hospodaření pak stejně jako doposud normuje ustanovení § 23.
Odstavec 3 stanoví hotovostní základ daně, který je zbytkovou množinou oproti akruálnímu. U právnických osob jde o poplatníka, který je účetní jednotkou používající peněžní účetnictví, a o poplatníka daně z příjmů právnických osob, který není účetní jednotkou.
U fyzických osob se v podstatě jedná o celou množinu dílčích základů daně poplatníků daně z příjmů fyzických osob, které nejsou akruálním základem daně. U příjmů podle § 7 se jedná o poplatníka, který vede daňovou evidenci, nebo který využívá výdaje stanovené procentem z příjmů či poplatník, jehož daň je stanovena ve výši paušální daně. U příjmů podle § 9 se jedná o poplatníka, který uplatňuje k příjmům z nájmu skutečné výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení nebo který využije stanovení výdajů v procentní výši.
Odstavec 4 stanoví, že poplatníci daně z příjmů, kteří nejsou účetní jednotkou, a tedy nevedou žádnou účetní evidenci, postupují při stanovení základu daně stejně, jako poplatníci s peněžním účetnictvím. Podle nového zákona o účetnictví neziskoví poplatníci mohou splnit podmínky pro vedení peněžního účetnictví a rozhodnout se, že nebudou vést účetní evidenci. Jedná se vždy pouze o možnost, kterou účetní jednotka může, ale nemusí využít. Jde o velice malé poplatníky s velmi omezenou aktivitou, u kterých není nutné, aby podléhali striktním účetním předpisům a případným sankcím za jejich nesplnění. I pro tyto poplatníky však platí povinnost evidovat údaje rozhodné pro stanovení základu daně. Tato povinnost vyplývá jednak z občanského zákoníku a z daňového řádu. Z tohoto důvodu se stanoví, že postupují obdobně, jako poplatníci s peněžním účetnictvím, a tedy používají zjednodušená pravidla oproti běžným poplatníkům s akruálním základem daně např. při rozpoznání aktiv, při jejich oceňování atd. Tito poplatníci tedy pro účely stanovení daně povedou obdobnou evidenci jako poplatníci s peněžním účetnictvím, výhodou však pro ně je, že není nijak standardizovaná, mohou si ji přizpůsobovat svým potřebám a nevztahují se na ně žádné účetní sankce. Vzhledem k tomu, že jde o specifický typ poplatníků, kteří mají většinou pouze omezené činnosti a nulový základ daně, jde o vhodné snížení administrativy. Zároveň je tím zajištěno, že při přechodu z „nevedení“ účetnictví na peněžní účetnictví či zpět, není nutné zavádět speciální přechodová ustanovení.
Odstavec 5 stanoví, že pro poplatníka s hotovostním základem daně jsou účetními předpisy zákon o účetnictví a prováděcí právní předpisy. Záměrem je stanovit, že kdykoliv se v zákoně o daních z příjmů používá v souvislosti s těmito poplatníky termín účetní předpisy, nejedná se o mezinárodní účetní standardy.
Odstavec 6 definuje mezinárodní účetní standardy, a to pouze pro účely daní z příjmů. Mezinárodními účetními standardy se nerozumí všechny mezinárodní účetní standardy (tedy všechny IAS a IFRS), ale pouze ty, které jsou přijaty přímo použitelným předpisem Komise. Tímto předpisem je Nařízení Komise (ES) č. 2023/1803 ze dne 13. září 2023, kterým se přijímají některé mezinárodní účetní standardy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002.
K bodu 98 (§ 22 odst. 1 písm. g) bod 3)
Navrhuje se legislativně technická změna související s přečíslováním ustanovení v § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
K bodu 99 (§ 22 odst. 1 písm. j))
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“, nahrazuje se obecným vyjádřením, že jde o movité věci přiřazené stálé provozovně.
K bodu 100 (část třetí hlava II)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 101 (§ 23 odst. 2)
Ustanovení písm. a), že poplatníci s akruálním základem, což jsou nově kromě poplatníků účtujících dle českých účetních předpisů i poplatníci používající mezinárodní účetní standardy, vycházejí při stanovení základu daně z výsledku hospodaření. Z dosavadního ustanovení byl vypuštěn text týkající se veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti, nejde však o věcnou změnu, ale pouze o legislativně technickou úpravu spočívající ve vypuštění duplicitní zavádějící úpravy. Zdanění obchodních společností totiž řeší ustanovení § 18b, které přímo stanoví vybrané příjmy, které jsou předmětem daně u těchto společností a úprava uvedená ve stávajícím znění § 23 odst. 2 byla nadbytečná.
Zásadní věcnou změnou je přístup k poplatníkům používajícím mezinárodní účetní standardy, kdy záměrem navrhované úpravy je umožnit těmto poplatníkům stanovovat základ daně podle této evidence. Nově se tedy umožňuje vycházet z výsledku hospodaření stanoveného podle těchto standardů. Jde tedy o povinnost nikoliv možnost volby. Znamená to tedy, že budou existovat 2 druhy poplatníků s akruálním základem daně, a to poplatník s akruálním základem daně používající české účetní předpisy a poplatník s akruálním základem daně používající Mezinárodní účetní standardy.
Daňový režim poplatníků stanovujících zaklad daně dle mezinárodních účetních standardů bude v určitých aspektech odlišný od režimu poplatníků účtujících dle českých účetních předpisů (dále jen „CAS poplatníci)“. Největší odlišnosti budou zejména v oblasti hmotných aktiv, kdy u těchto aktiv budou uznávány jako náklad na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů účetní odpisy. Daňové odpisování používáno nebude. Stejně tak se přistupuje i k následným pořizovacím výdajům (resp. následným výdajům dle terminologie mezinárodních účetních standardů). V celém zákoně pak platí, že pokud se používá nějaký termín definovaný účetními předpisy (aktivum, výsledek hospodaření minulých let, následný pořizovací výdaj), tak pro poplatníky stanovující základ daně podle mezinárodních účetních standardů se použije obdobný termín z mezinárodních účetních standardů. Pokud tedy zákon hovoří o např. o následném pořizovacím výdaji, u těchto poplatníků se tím rozumí následný výdaj dle mezinárodních účetních standardů.
U poplatníků stanovujících zaklad daně dle mezinárodních účetních standardů platí:
· Definice a rozeznání aktiv vychází z mezinárodních účetních standardů (§ 23k).
· Odpisování aktiv (§ 26 odst. 6) vychází mezinárodních účetních standardů.
· Oceňování prvotní daňovou hodnotou vychází z mezinárodních účetních standardů, zde však může dojít k úpravám prvotní daňové hodnoty dle ustanovení § 23o, takže může dojít k situaci, kdy se liší účetní a daňová hodnota.
· Pokud dojde k situaci dle předchozího bodu, platí obecné pravidlo a daňově uznatelné jsou účetní odpisy do výše daňové hodnoty, pokud je daňová hodnota vyšší, pokračuje se v odpisování až do „vyčerpání“ daňové hodnoty (§ 23y odst. 3).
· Definice a zacházení s dodatečným zhodnocením a opravami bude vycházet z mezinárodních účetních standardů (§ 23za odst. 7)
· Rezervy na likvidaci aktiva účtované do ocenění aktiva budou stejně jako u CAS poplatníků akceptovatelné (s výjimkou těch, kde bude vytvářena účelově shodná rezerva dle zákona o rezervách (§ 23o odst. 1 písm. d)
· V případě změny hospodaření bez přecenění se bude postupovat podle standardních pravidel ust. § 23zl a § 31, tedy jde o výjimku vůči základnímu přístupu, že se vychází z účetnictví, a v tomto případě se přebírá se daňová hodnota předchůdce.
Přeceňování na reálnou hodnotu:
· U aktiv, u kterých se aplikuje přeceňovací model dle IAS 16 a IAS 38, se oceňovací rozdíly vylučují ze základu daně. Tato aktiva se pro účely daní z příjmů odpisují z prvotní daňové hodnoty bez vlivu přecenění, jako by šlo o běžně odpisované aktivum a byly stanoveny účetní odpisy (§ 23y odst. 6). IAS 16 i IAS 38 umožňují dva volitelné modely – buď se vychází z historické ceny a aktivum se odpisuje, nebo se přeceňuje na reálnou hodnotu. Záměrem je, aby poplatníci vycházeli z historických cen a vzhledem k tomu, že se přeceňovací model v podstatě u nás nepoužívá, není tato úprava administrativně příliš zatěžující. Pokud by si poplatník přesto zvolil přeceňovací model, tak musí vést speciální evidenci pro daně vycházející z historických cen.
· U aktiv, u kterých se postupuje dle IAS 40, IAS 41 a IFRS 5 (investice do nemovitostí, které účetní jednotka sama nevyužívá, biologická aktiva, dlouhodobá aktiva držená k prodeji) je v základu daně akceptováno přeceňování na reálnou hodnotu (§ 23 odst. 9 písm. f).
· Přecenění jiných aktiv podléhá ustanovení § 23 odst. 9, které stanoví, jaká aktiva lze přeceňovat na reálnou hodnotu. Pokud se bude přeceňovat pohledávka na reálnou hodnotu, bude se zdaňovat ta část přecenění, která souvisí s úrokem (viz ustanovení § 23 odst. 3 písm. a bod 7).
Jiné přeceňování
· Některá nehmotná aktiva se neodpisují, ale každoročně testují na snížení hodnoty (následné znehodnocení), toto snížení bude daňově uznatelné (§ 23p odst. 5).
· V určitých případech lze i u odpisovaného aktiva (hmotného i nehmotného) snížit účetní hodnotu o následné znehodnocení a aktivum se dál odpisuje ze snížené ceny. Toto následné znehodnocení bude daňově akceptováno (§ 23p odst. 5).
Goodwill
· Daňově relevantní bude pouze goodwill vzniklý koupí obchodního závodu (§ 23k odst. 1)
· U goodwillu vzniklého koupí bude akceptováno účetní řešení. Jde o nehmotný majetek, který se neodpisuje, ale testuje se na snížení hodnoty. Případné snížení hodnoty bude daňově uznatelné (§ 23p odst. 5).
Další
· Bude zavedeno obecné ustanovení odstraňující trvalé rozdíly mezi českými účetními předpisy a mezinárodními účetními standardy (23 odst. 13).
Další věcnou změnou je vypuštění textu týkajícího se komponentního odpisování, neboť nově bude umožněno využít komponentní odpisování i pro účely daňových odpisů (podrobněji viz ustanovení týkající se daňových odpisů).
Dále se vypouští text týkající se podrozvahových účtů. Podrozvahové účty již podle nového zákona o účetnictví nebudou existovat a nově se tedy nemusí výslovně stanovit, že se k nim při vycházení z výsledku hospodaření nepřihlíží.
Písmeno b) zcela přebírá dosavadní úpravu a normuje, že poplatníci s hotovostním základem daně vychází pro zjištění základu daně z rozdílu mezi příjmy a výdaji.
K bodu 102 (§ 23 odst. 3 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 103 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 3)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 104 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 3)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 105 (§ 23 odst. 3 písm. a) body 5 až 7)
V rámci záměru revidovat daňové výjimky a zjednodušit daňový systém se navrhuje zrušit ustanovení dosavadního bodu 5, a to bez náhrady. Povinnost platby pojistného na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění je daná jinými právními předpisy, které řeší i její vymahatelnost a případné sankce, stejně tak jako další úhrady, ke kterým je poplatník povinen dle speciálních zákonů. Není tak vhodné udržovat speciální daňové ustanovení, které tyto sankce, které by se měly primárně odehrát prostřednictvím jiného právního předpisu, duplikovat, neboť to jen dodatečně zahušťuje daňový systém. V této souvislosti je zapotřebí uvést, že plátce daně, který srazí daň, ale neodvede ji, naplňuje také skutkovou podstatu trestného činu dle § 241 trestního zákona, tj. sankční aparát pro tuto situaci je dostatečně silný již dnes, resp. spíše předimenzovaný. Nadto lze podotknout, že plátce daně, který bude v tak zoufalé situaci, že sráží svým zaměstnancům daň a pojistná, která si ponechává, většinou bude vykazovat daňovou ztrátu, tj. ze současného ustanovení spíše může profitovat, neboť odloží prohloubení daňové ztráty např. do období, kdy bude disponovat větším základem daně, tj. statisticky bude více předcházet situaci, že daňová ztráta „propadne“.
V rámci záměru revidovat daňové výjimky se dále navrhuje zrušit ustanovení stávajícího bodu 6, tedy speciální daňový systém pro tzv. „smluvní sankce“, který zajišťoval zahrnutí příjmu z těchto smluvních sankcí do základu daně, pouze pokud byly zaplaceny. Tento typ příjmu bude podle nově navržené úpravy podléhat standardnímu systému zdanění a v případě neuhrazení smluvní sankce bude postupováno v souladu se zákonem o rezervách jako u běžné nesplacené pohledávky. Tato úprava se navrhuje zejména proto, že systém tvorby opravných položek byl v předchozích novelách tohoto zákona výrazně upraven a nyní je systém tvorby opravných položek jednodušší a méně časově náročný. Není tak důvod pro speciální daňový režim a bod 6 se navrhuje bez náhrady zrušit.
Zrušení stávajícího bodu 7 souvisí s úpravami zákona o rezervách a zrušením povinnosti účtovat o tvorbě daňových rezerv. Tato problematika je nově řešena v bodě 15, což je nově úprava platná pro všechny poplatníky. Proto toto speciální ustanovení pro poplatníky, kteří nevedou účetnictví, již není potřeba.
Nové ustanovení odst. 5 a 6 souvisí s novou úpravou opravných položek, která je podrobně popsána v důvodové zprávě k novele zákona o rezervách. Nově platí, že u opravných položek i u daňových rezerv již není povinnost jejich zaúčtování. Opravné položky budou nově zcela nezávisle na účetnictví, které nově používá pojem znehodnocení.
Návazně na tuto úpravu je nutné upravovat základ daně o tyto mimoúčetní položky. Nově se tedy musí základ daně snižovat o vytvořené opravné položky a zvyšovat o zrušené opravné položky. Zároveň se musí ze základu daně vyloučit částky související se zaúčtovaným znehodnocením. Obdobně to platí i pro daňové rezervy, které však mohou být i zaúčtované a základ daně se tak upravuje pouze o ty, které zaúčtované nejsou, a návazně, ze základu daně se vylučují pouze ty účetní rezervy, které nejsou zároveň i daňovými.
Odstavec 6 tedy z výše popsaných důvodů stanoví zvýšení základu daně při zrušení opravné položky. Snížení základu daně při jeho tvorbě řeší ustanovení § 23 odst. 3 písm. c) bod 4)
Odstavec 5 řeší specifickou situaci, kdy pohledávka již byla odepsána (a nebyla odepsána účetně), kdy je rovněž nutné normovat zvýšení základu daně v okamžiku splacení pohledávky, což je položka, která dříve vycházela z účetního zachycení.
V novém odstavci 7 je reagováno na novou úpravu oceňování reálnou hodnotou v zákoně o účetnictví a zavedení stanovení základu daně podle Mezinárodních účetních předpisů. Vzhledem k těmto změnám bude častější oceňování pohledávek či směnek reálnou hodnotou, kdy se částka odpovídající naběhlému úroku může v určitých situacích stávat součástí tohoto přecenění. Přecenění pohledávek na reálnou hodnotu se ze základu daně běžně vylučuje, pokud jsou však jeho součástí i naběhlé úroky, měly by být zdaněny, proto se v tomto ustanovení stanoví, že se základ daně zvyšuje o tu část ocenění reálnou hodnotou, která odpovídá úroku za dané zdaňovací období. Poplatník tedy bude muset rozlišovat, jaká část přecenění na reálnou hodnotu souvisí s úrokovým výnosem a o tu navýšit základ daně, aby došlo k jeho zdanění.
K bodu 106 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 8)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 107 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 9)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné. Dále se vypouští pravidlo týkající se pohledávek ze smluvních sankcí, které dle nové úpravy budou mít standardní režim.
K bodu 108 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 10)
Úprava výsledku hospodaření při zjišťování základu daně v tomto ustanovení a v § 23 odst. 2 písm. c) bodě 9. navazuje na změnu v účtování při prodeji vlastních akcií. Nově pokud účetní jednotka nabude vlastní podíl (akcii) nebude tento podíl vykazovat jako aktivum, neboť nesplňuje podmínky způsobilosti k vykázání aktiva. Aby mohlo dojít k vykázání aktiva, musí být naplněna definice aktiva, tj. musí být spolehlivě ocenitelné, musí být pravděpodobný vznik budoucího ekonomického užitku a musí být splněny další podmínky stanovené účetními předpisy.
Za aktivum lze považovat pouze ekonomický zdroj, který má potenciál přinést účetní jednotce budoucí ekonomický užitek a který je pod její kontrolou. Nabytý vlastní podíl účetní jednotce (z definice) nepřináší budoucí ekonomický užitek, a proto není aktivem (budoucím užitkem) ani nákladem (ve smyslu čerpání aktuálního užitku). Nabytí vlastních podílů tak představuje transakci s vlastníky účetní jednotky, která má dopad výhradně na vlastní kapitál.
Při nabytí vlastních podílů jde z účetního pohledu o zpětné vzetí emitovaného kapitálu. V případě zrušení nabytých podílů dochází ke snížení základního kapitálu (do výše jmenovité hodnoty), přičemž případný rozdíl mezi účetní hodnotou a jmenovitou hodnotou se promítá do ostatních složek vlastního kapitálu.
Pokud však nedojde ke zrušení nabytých podílů, ale k jejich dalšímu prodeji či převodu, účetní jednotka nově nebude vykazovat výnosy ani náklady. Z účetního hlediska se bude jednat o opětovnou emisi těchto podílů, přičemž i tato transakce má dopad pouze na výši vlastního kapitálu (výše uvedené účetní řešení je shodné s účetním řešením dle IAS 32).
V návaznosti na nové účetní zachycení bude muset poplatník při prodeji vlastního podílu zvýšit výsledek hospodaření o kladný rozdíl mezi prodejní cenou a částkou odpovídající daňové hodnotě, resp. snížit výsledek hospodaření o záporný rozdíl mezi těmito částkami. Protože vlastní podíl nebude podle účetních předpisů nově aktivum, nebude mít ani daňovou hodnotu. Proto je namísto pojmu „daňová hodnota“ použit pojem „částka odpovídající daňové hodnotě“.
K bodu 109 ((§ 23 odst. 3 písm. a) bod 11)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví a zavedení nového institutu daňová hodnota. Dále se vypouští pravidlo týkající se pohledávek ze smluvních sankcí, které dle nové úpravy budou mít standardní režim.
K bodu 110 ((§ 23 odst. 3 písm. a) bod 11)
Legislativně technická změna navazující na novou terminologii vymezení poplatníka s hotovostním základem daně, kterou se nahrazuje podmínka, že poplatník s příjmy podle § 7 nebo 9 nevede účetnictví. Ustanovení se zároveň rozšiřuje i na poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně.
Poslední úprava v tomto bodě, kdy se nahrazuje pojem „hmotný majetek“, souvisí s novým vymezením daňově odpisovaných aktiv v § 26 zákona o daních z příjmů oproti dosud vymezenému hmotnému majetku v § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů.
K bodu 111 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 12)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 112 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 13)
Pravidla týkající se změny účetní metody je nově zahrnuto do ustanovení „Změna daňové metody“.
K bodu 113 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 13)
Navrhovaná úprava navazuje na změnu v oceňování daňově odpisovaného aktiva (hmotného majetku) v případě, kdy poplatník obdržel účelový dar na jeho pořízení. Doposud se o takovýto dar dle závětí § 29 odst. 1 zákona o daních z příjmů snižovalo ocenění hmotného majetku. Nově se bude ocenění daňově odpisovaného aktiva snižovat pouze v případě, kdy by byl účelový dar na jeho pořízení osvobozen od daně. Současně se navrhuje upřesnit, že poplatníků s akruálním základem daně se základ daně zvyšuje, pokud bezúplatný neosvobozený příjem nebo příjem, který je předmětem daně, není zahrnut ve výsledku hospodaření. U poplatníků s hotovostním základem daně ustanovení také dopadá na bezúplatné neosvobozené příjmy a příjmy, které by měly být předmětem daně, ale nepoužije se na příjmy, které jsou zahrnuty v rozdílu mezi příjmy a výdaji podle jiných ustanovení zákona o daních z příjmů. Dále dochází k legislativně technickým úpravám navazujícím na novou terminologii.
K bodu 114 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 14)
Navrhovaná úprava souvisí s nově zaváděným pojmem daňová hodnota i pro ocenění dluhů. Pro účely zákona o daních z příjmů se obdobně jako u aktiv určuje i daňová hodnota dluhu (§ 23s zákona o daních z příjmů).
Dále se upřesňuje, že zvýšení výsledku hospodaření se provede jen tehdy, pokud už v něm tato částka není promítnuta prostřednictvím výnosů.
K bodu 115 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 15)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 116 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 17)
Tato úprava se navrhuje návazně na novou úpravu v zákoně o rezervách, kdy se ruší povinnost účetního zachycení daňové rezervy a nově tak mohou být daňové rezervy tvořeny nezávisle na účetnictví. Jedná se o stejný postup, jako dle stávající úpravy platí pro rezervy na nakládání s elektroodpadem. Proto se ustanovení bodu 17 (stávající bod 18) rozšiřuje tak, aby platilo na všechny nezaúčtované daňové rezervy. Zároveň se navrhuje legislativně technická změna navazující na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se pojem „výsledek hospodaření“ nově označuje jako výsledek hospodaření za účetní období.
K bodu 117 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 18)
Do nově zařazeného bodu 18 se věcně přebírá dosavadní ustanovení § 5 odst. 10 písm. b) s použitím nově zavedených pojmů.
K bodu 118 (§ 23 odst. 3 písm. b) body 1 a 2)
Zrušení bodu 1 navazuje na zrušení stávajícího ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 6, kdy se ruší speciální daňový režim pro příjmy ze smluvních sankcí, viz odůvodnění k této změně u ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 6.
Zrušení bodu 2 navazuje na zrušení stávajícího ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 5, viz odůvodnění u tohoto ustanovení.
K bodu 119 (§ 23 odst. 3 písm. b) bod 1)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví, kde se pojem „výsledek hospodaření“ nově označuje jako výsledek hospodaření za účetní období a úprava z důvodu vypuštění předchozích bodů.
K bodu 120 (§ 23 odst. 3 písm. b) bod 2)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví. Dále se návazně na nová ustanovení zákona o daních z příjmů týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu nově zavedeným pojmem daňová hodnota.
K bodu 121 (§ 23 odst. 3 písm. b) bod 3)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v novém zákoně o účetnictví. Dále se návazně na nová ustanovení zákona o daních z příjmů týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu nově zavedeným pojmem daňová hodnota.
K bodu 122 (§ 23 odst. 3 písm. b) bod 4)
Do nově zařazeného bodu 4 se věcně přebírá dosavadní ustanovení § 5 odst. 11 s použitím nově zavedených pojmů.
K bodu 123 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 3 a 4)
Zrušení stávajícího ustanovení bodu 3 není věcnou změnou, jde pouze o technický přesun do nového komplexnějšího ustanovení § 23 odst. 4 písm. i), které zcela pokrývá stávající úpravu tohoto ustanovení.
Zrušení stávajícího bodu 4 navazuje na zrušení pojmu „oceňovací rozdíl“ v účetnictví. Nově tedy nebude možno o oceňovacím rozdílu vzniklém jinak než koupí účtovat a proto se ruší ustanovení, které ho ze základu daně vylučovalo.
Nový bod 3 navazuje na novou úpravu opravných položek k pohledávkám popsanou u ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 6 a řeší postup, kdy poplatník účtoval o znehodnocení pohledávky a následně toto znehodnocení zruší. Vzhledem k tomu, že účetní položky související se zaúčtovaným znehodnocením je nutné ze základu daně vyloučit (pro daně jsou nahrazeny mimoúčetními opravnými položkami), snižuje se dle tohoto ustanovení základ daně o zaúčtovaný výnos, při jeho zrušení. V ustanovení je uvedeno „částku vykázanou ve výnosech nebo nákladech“, to vychází z toho, že poplatník může o zrušení znehodnocení účtovat buď ve výnosech nebo jako mínus náklad. (To, že náklad vzniklý při zaúčtování znehodnocení pohledávky není daňově uznatelný vyplývá z koncepce daňové hodnoty, kdy daňovým nákladem je pouze ten náklad, který snižuje hodnotu aktiva. Znehodnocení daňovou hodnotu pohledávky nesnižuje (viz ustanovení řešící daňovou hodnotu pohledávky), proto není daňově uznatelným nákladem a základ daně se tak o něj zvyšuje dle obecného ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 2.
Nový bod 4 také navazuje na nový režim opravných položek k pohledávkám, jejichž tvorba je nově nezávislá na účetnictví, a tak je nutné normovat, že vznik opravné položky snižuje základ daně.
K budou 124 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 5)
Jde o legislativně technické úpravy navazující na novou terminologii, věcně nedochází ke změně. Nově se v účetnictví ruší termín oceňovací rozdíl a nově bude vykazován pouze goodwill, přičemž pro účely daní se stejně jako ve stávající úpravě goodwill získaný jinak než koupí ze základu daně vylučuje.
K bodu 125 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 6)
Návazně na nová ustanovení zákona o daních z příjmů týkající se daňové hodnoty se navrhuje úprava stávajícího textu v souvislosti s nově používaným pojmem daňová hodnota, dále se provádí legislativně technické úpravy z důvodu nového označení příslušných souvisejících ustanovení a návazně na novou terminologii zákona o účetnictví.
Poslední část ustanovení se zrušuje jako nadbytečná, ustanovení se obecně vztahuje i na situace, kdy byl výsledek hospodaření zvýšen podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 11, pod což spadá i zvýšení u poplatníků s příjmy podle § 7 a § 9.
K bodu 126 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 7)
Jde o legislativně technické úpravy navazující na novou terminologii, věcně nedochází ke změně.
K bodu 127 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 8)
Legislativně-technická úprava z důvodu nového označení příslušných souvisejících ustanovení a v souvislosti s terminologickými úpravami.
K bodu 128 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 9)
Navrhuje se zrušení ustanovení návazně na nová ustanovení zákona o daních z příjmů týkající se daňové hodnoty. Podle § 23o odst. 2 se daňová hodnota u poplatníka daně z příjmů fyzických osob snižuje o dary a dotace účelově poskytnuté na pořízení aktiva, pokud nejsou předmětem daně nebo jsou od daně osvobozené, tj. o dary a dotace, které ovlivní základ daně se daňová hodnota aktiva snižovat nebude. Hodnota účelového bezúplatného příjmu, který není osvobozen a je předmětem daně, tedy základ sníží jako výdaj v rámci daňové hodnoty a není již potřeba speciální ustanovení.
Nové znění ustanovení je zrcadlovým pravidlem k ustanovení písmene a) bodu 10, podrobněji viz důvodová zpráva k němu.
K bodu 129 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 10)
Tato úprava se navrhuje návazně na novou úpravu v zákoně o rezervách, kdy se ruší povinnost účetního zachycení daňové rezervy a nově tak mohou být daňové rezervy tvořeny nezávisle na účetnictví. Jedná se o stejný postup, jako dle stávající úpravy platí pro rezervy na nakládání s elektroodpadem. Proto se ustanovení bodu 10 rozšiřuje tak, aby platilo na všechny nezaúčtované daňové rezervy.
K bodu 130 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 11)
Bod 11 (stejně jako body 3 a 4) navazuje na novou úpravu opravných položek k pohledávkám popsanou u ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 6 a řeší postup, kdy poplatník účtoval o znehodnocení pohledávky a následně dojde k jejímu uhrazení. Pokud v souvislosti se zaúčtovaným znehodnocením bude vykázán účetní výnos, je nutno o tento výnos snížit základ daně.
K bodu 131 (§ 23 odst. 3 závěrečná část ustanovení)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Jelikož již nebude jiných období, za která se podává daňová přiznání než zdaňovacích období, navrhuje se dané ustanovení vypustit.
K bodu 132 (§ 23 odst. 4 písm. c))
Navrhuje se vypuštění stávajícího obsoletního ustanovení, neboť nákup vlastních akcií pod jmenovitou hodnotou není účtován výsledkově a nevzniká tak příjem.
Nové ustanovení písm. c) navazuje na změnu účetních pravidel a řeší rozdíl mezi účetním a daňovým zachycením v případě nepeněžního vkladu, kde se daňová hodnota kapitálového podílu se může lišit od účetní hodnoty podílu.
V účetnictví, pokud se bude jednat o vklad s tržní podstatou a předmět vkladu bude nepeněžitý, podíl ocení jeho pořizovací cenou, tj. reálnou hodnotou nepeněžitého plnění (např. reálnou hodnotou nemovitosti). Rozdíl mezi účetní hodnotou nemovitosti u vkladatele a reálnou hodnotou pak bude výnosem vkladatele vykazovaným ve výsledku hospodaření. Jedná se o změnu dosavadního stavu, kdy v těchto případech žádný účetní výnos nevzniká.
V daních z příjmů však žádný tento rozdíl vznikat nebude, neboť daňová hodnota podílu bude ve výši daňové hodnoty předmětu vkladu (tj. u nemovitosti ve staré terminologii bude podíl stejně jako doposud oceněn zůstatkovou cenou nemovitosti) a žádný příjem ke zdanění nevzniká. Rozdíl mezi účetní hodnotou předmětu vkladu a prvotní účetní hodnotou podílu zaúčtovaný jako výnos/náklad je proto třeba ze základu daně vyloučit. Rozdíl mezi daněmi a účetnictvím se srovná až při prodeji podílu, kdy v daních bude možné uplatnit výdaj do výše daňové hodnoty, zatím co v účetnictví bude výdajem účetní (přeceněná) hodnota podílu.
K bodu 133 (§ 23 odst. 4 písm. e))
Ustanovení se upravuje tak, aby se vztahovalo na všechny poplatníky. Když se ponechá pouze pojem „příjmy“, jsou to u poplatníků s akruálním základem daně výnosy (§ 21h) a u ostatních hotovostní příjmy; není tedy třeba dosavadní věta druhá. Ustanovení se stále bude vztahovat pouze na příjmy, které vznikají v aktuálním zdaňovacím období, protože tyto příjmy se nezahrnují do základu daně podle odstavce 1. Tedy jde o příjmy, které jsou součástí výsledku hospodaření (jako výdaje, viz § 21h) nebo rozdílu mezi příjmy a výdaji v daném zdaňovacím období; úprava se tedy nevztahuje na příjmy, které byly v základu daně v minulých zdaňovacích obdobích.
K bodu 134 (§ 23 odst. 4 písm. g))
Ustanovení se upravuje tak, aby se vztahovalo na všechny poplatníky.
K bodu 135 (§ 23 odst. 4 písm. h) až k))
Zrušení stávajícího písmen g) – k) není věcnou změnou, pouze se tato ustanovení přesouvají na jiné místo v zákoně, resp. jejich obsah vyplývá z nových ustanovení.
Nová písmena i) a j) navazují na novou úpravu v zákoně o rezervách, kdy se ruší povinnost účetního zachycení daňové rezervy a nově tak budou daňové rezervy tvořeny nezávisle na účetnictví. Stanoví, že se ze základu daně vylučují všechny operace s účetními rezervami, pokud nejsou zároveň daňovými rezervami. Toto ustanovení se nevztahuje na položky dle IFRS 17, kdy se dle terminologie IFRS nejedná o rezervy, a tyto položky tak vstupují prostřednictvím výsledku hospodaření do základu daně.
Nové písm. k) vylučuje ze základu daně oceňovací rozdíl z ocenění naběhlou hodnotou, a to u pohledávky, která jejíž úhrada je osvobozeným příjmem.
K bodu 136 (§ 23 odst. 5 a 6)
Stávající odstavec 5 se ruší v souvislosti s novou úpravou ustanovení § 18a, kdy u veřejně prospěšných poplatníků se ruší povinnost klíčovat jednotlivé činnosti. Povinnost vést odděleně náklady související s příjmy, které jsou předmětem daně, od příjmů, které jsou osvobozené nebo předmětem daně z příjmů nejsou, však dále trvá a vyplývá zejména z ustanovení § 25 odst. 1 písm. i), které stanoví, že náklady související s osvobozenými příjmy či příjmy, které nejsou předmětem daně, nejsou daňově uznatelné. Pro účely správného stanovení daně je tedy nutné vést oddělenou evidenci.
Nový odstavec 5 přebírá první část současného ustanovení odstavce 6 a stanoví typy příjmů, ocenění nepeněžitých příjmů a příjmů získaných směnou. Věcně nedochází ke změně.
Odstavec 6 řeší zhodnocení pronajatého aktiva v případě poplatníka s hotovostním základem daně. Dosavadní technické zhodnocení je nově upraveno v jiných ustanoveních, konkrétně zejména v § 23za, kde se zavádí pod novým pojmem „daňové dodatečné zhodnocení“, který nahrazuje stávající pojem „technické zhodnocení“.
V souladu s novou účetní úpravou nově nebude možné provést „technické zhodnocení pronajatého majetku“, nově toto bude řešeno jako dodatečné zhodnocení práva užívání. V případě poplatníků s akruálním základem daně se bude u nájemce a částečně i u pronajímatele postupovat podle účetních předpisů. Pokud vzniká právo užívání (dlouhodobý nájem), je toto právo užívání účetně odpisovaným aktivem a tyto účetní odpisy jsou daňově uznatelné stejně jako případné zvýšení hodnoty tohoto aktiva dodatečným zhodnocením. Pokud nevzniká právo užívání, jsou výdaje na úpravy pronajatého majetku vždy standardními výdaji. Pronajímatel uplatňuje standardní odpisy pronajatého majetku a při vyčíslení případného příjmu ze zhodnocení majetku se postupuje dle účetnictví.
U poplatníků s hotovostním základem daně platí, že u nájemce půjde o výdaj v okamžiku uhrazení, u pronajímatele vznikne nepeněžní příjem v částce daňové hodnoty dodatečného zhodnocení pronajatého aktiva, pokud souhlasil s jeho zhodnocením nájemcem nad rámec plateb nájemného, a to ve smyslu písm. a) tohoto ustanovení ve zdaňovacím období, ve kterém se zvýší daňová hodnota pronajatého aktiva z důvodu, že se jedná o daňové dodatečné zhodnocení aktiva podle § 23za. V § 23za odst. 8 je dále upravena situace, kdy výdaje nájemce vedou ke vzniku dodatečného daňového zhodnocení aktiva pronajímatele, který se rozhodl zvýšit daňovou hodnotu pronajatého aktiva o jeho daňové dodatečné zhodnocení až po ukončení nájmu. Od toho se pak odvíjí vznik a výše příjmu poplatníka-pronajímatele v situacích, kdy výdaje přesahují limit stanovený pro vznik daňového dodatečného zhodnocení.
Pokud výdaje limit pro daňové dodatečné zhodnocení nepřesahují, ale charakterem úprav se stále jedná o „zvýšení schopnosti aktiva přinášet budoucí ekonomické užitky“ (zhodnocení dle nového zákona o účetnictví), pak se postupuje podle bodu b).
K bodu 137 (§ 23 odst. 7 úvodní část ustanovení věta druhá)
Vzhledem ke skutečnosti, že název zákona o oceňování majetku se mění na zákon o oceňování a nově upravuje oceňování věcí, nikoli oceňování majetku, se mění odkaz na tento zákon. Tento odkaz znamená, že se použije tržní hodnota. Nově se podle zákona o oceňování neurčují ceny, ale hodnoty, proto se i v zákoně o daních z příjmů nově používá pojem hodnota. Věcně se ustanovení nemění.
K bodu 138 (§ 23 odst. 7 závěrečná část ustanovení)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 139 (§ 23 odst. 8 úvodní část ustanovení)
Navrhuje se legislativně technická úprava v souvislosti se změnou účetní terminologie a nové úpravy zdaňovacích období.
K bodu 140 (§ 23 odst. 8 písm. a))
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii. Věcně nedochází ke změně.
K bodu 141 (§ 23 odst. 8 písm. b) úvodní část ustanovení)
Ustanovení se upravuje tak, aby se dosavadní písmeno b) vztahovalo na všechny poplatníky, následně v jednotlivých bodech, je konkrétně určeno, kterých poplatníků se daný bod týká.
K bodu 142 (§ 23 odst. 8 písm. b) bod 1)
Bod 1 se stejně jako doposud týká poplatníků daně z příjmů fyzických osob, kteří vedou účetnictví, ze kterého vychází pro stanovení základu daně. Ve smyslu § 21h se jedná o poplatníky daně z příjmů fyzických osob s akruálním základem daně.
K bodu 143 (§ 23 odst. 8 písm. b) bod 2)
Rozšiřuje se stávající postup podle § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 i na poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem. U fyzických osob se vztahuje na ty poplatníky, kteří uplatňují skutečné výdaje, tj. v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob na poplatníky neuplatňující výdajový paušál u příjmů podle § 7 a 9. Oproti stávající úpravě se vylučuje text týkající se finančního leasingu, a to návazně na jeho novou úpravu. Dále se provádějí legislativně technické úpravy v návaznosti na novou terminologii a zavedení institutu daňové hodnoty.
K bodu 144 (§ 23 odst. 8 písm. b) bod 3)
Legislativně-technická úprava z důvodu nové terminologie a nového označení ustanovení.
K bodu 145 (§ 23 odst. 9)
Odstavec 9 se navrhuje přeformulovat pro lepší srozumitelnost a dále se doplňuje nové písmeno e). Písm. a) až d) přebírají beze změny dosavadní úpravu, a tedy stanoví, že v základu daně zůstávají zahrnuty oceňovací rozdíly z následného ocenění reálnou hodnotou pouze u v těchto písmenech vyjmenovaných aktiv. U ostatních aktiv se tyto oceňovací rozdíly ze základu daně vylučují. Ustanovení platí pro všechny poplatníky s akruálním základem daně včetně poplatníků stanovujících základ daně podle Mezinárodních účetních standardů.
Nové ustanovení písm. e) platí pouze pro poplatníky určující základ daně dle mezinárodních účetních standardů, jejichž daňový režim byl podrobně popsán u novelizačního bodu § 23 odst. 2 písm. c). Toto ustanovení stanoví, že u těchto poplatníků se do základu daně kromě výše popsaných případů zahrnuje i přecenění na reálnou hodnotu v případě, kdy postupují v souladu se standardy IAS 40, IAS 41 a IFRS 5.
K bodu 146 (§ 23 odst. 10)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 147 (§ 23 odst. 11)
Návazně na účetní předpisy, které v určitých případech umožňují transakce vykazovat kompenzovaně, se pro účely daní stanoví, že se posuzují odděleně.
K bodu 148 (§ 23 odst. 13 až 18)
Dosavadní znění odstavce 12 se zrušuje pro nadbytečnost, odkaz na § 23 je v § 7 odst. 3 a v § 9 odst. 3.
Obsah dosavadního odstavce 13 je řešen v rámci nového institutu daňové hodnoty, konkrétně je daňová hodnota pohledávky poplatníka s hotovostním základem daně řešena v § 23zd.
Dosavadní odstavec 14, který řešil speciální daňový postup při přechodu poplatníka s příjmy podle § 7 z daňové evidence na vedení účetnictví, je ve své podstatě zachován a obsažen v příloze č. 1 tohoto zákona, která komplexně řeší úpravy postupu při změně daňové metody, kdy poplatník daně z příjmů fyzických osob s hotovostním základem daně (s výjimkou poplatníka, který uplatňuje výdaje procentem z příjmů nebo jehož daň je rovna paušální dani), se stane poplatníkem s akruálním základem daně;
Zrušení odstavce 15 souvisí s jeho nahrazením novými ustanoveními v případě úplatného nabytí obchodního závodu v § 23zf, při kterém vzniká goodwill, který se stává aktivem poplatníka a za podmínek § 26 též daňově odpisovaným aktivem. V novém § 23zg je následně řešena speciální situace vzniku příjmu při úplatném nabytí obchodního závodu u poplatníka s hotovostním základem daně.
Zrušení odstavce 16 souvisí s jeho nahrazením novými ustanoveními v případě úplatného pozbytí obchodního závodu, které je řešeno v § 23zh.
Zrušení odstavce 17 souvisí s jeho nahrazením novým ustanovením § 23p (Daňová hodnota dříve neevidovaného aktiva).
Nově se v odstavci 13 jedná o obecné ustanovení, které má za cíl odstranit trvalé rozdíly mezi českými účetními standardy a mezinárodními účetními standardy a zamezit zneužití daňových předpisů. Jedná se o situace, kdy některé transakce jsou dle mezinárodních účetních standardů vykazovány rozvahově (často se vykazují v jiném výsledku hospodaření (OCI)), ale dle českých účetních předpisů se účtují výsledkově s dopadem do základu daně. Toto ustanovení stanoví, že v tomto případě poplatník používající mezinárodní účetní standardy pro stanovení základu daně musí upravit základ daně o částku, která by dle českých účetních předpisů ovlivnila výsledek hospodaření/základ daně, a to v tom zdaňovacím období, ve kterém by tato částka základ daně ovlivnila.
Jde zejména o situace dle:
· IFRS 9, které stanoví, že pokud se kapitálové nástroje (typicky akcie) účtují metodu FVOCI, tj. přecenění se účtuje do vlastního kapitálu, nikoli do výsledku hospodaření, tak při prodeji se nakumulované přecenění neúčtuje do výsledku hospodaření (nedochází k „recyklaci“ do výsledku hospodaření). Zisk při prodeji je dán aktuální účetní hodnotou (náklad) a prodejní cenou (výnos), přičemž se to obvykle účtuje kompenzovaně. Tento rozdíl je již nyní řešen ve stávajícím ustanovení § 23 odst. 19, které bude návazně na tuto obecnější úpravu zrušeno.
· IAS 40, při reklasifikaci provozních nemovitostí na investice do nemovitostí se přecenění na reálnou hodnotu účtuje proti vlastnímu kapitálu. Při vyřazení nemovitosti se toto přecenění převede přímo do nerozdělených zisků minulých let.
· IAS 32, transakční náklady spojené s emisí kapitálových nástrojů jsou zachyceny přímo jako snížení vlastního kapitálu, tj. pokud účetní jednotka činí emisi nových akcií, nejsou náklady za související služby, provize apod. zachyceny jako náklady snižující výsledek hospodaření, ale jako výdaje snižující čistý výtěžek z emise s dopadem přímo do kapitálu.
Ustanovení odstavce 14 až 18 řeší tzv. změnu daňové metody, tedy postup v situacích, kdy se mění způsob stanovení základu daně – tj. typicky přechod mezi hotovostním akruálním základem daně, nebo mezi českými účetními standardy a mezinárodními účetními standardy. Část změn souvisejících s přechody mezi systémy řeší účetnictví a ustanovení o změně účetní metody. Nicméně tento mechanismus je funkční pouze v situacích, kdy dochází k přechodům v rámci účetnictví a změny se dotýkají pouze účetních (nikoliv daňových) položek, nadto cílem změny účetní metody není řešit otázku daňové neutrality. Samotná aplikace změny účetní metody tedy nestačí na zajištění daňové neutrality, a stejně tak neřeší ani mimoúčetní položky, které přispívají ke tvorbě základu daně, je proto klíčové vytvořit návazná ustanovení, která budou tyto rozdíly komplexně řešit. Příznačně se tedy soubor těchto změn nazývá „změnou daňové metody“.
V principu řeší to, že v jednotlivých způsobech vykazování základu daně může být jiná dynamika tvorby příjmu a výdaje, tj. pokud by se akceptovala změna bez další úpravy, mohlo by to vést k situaci, kdy se určitý příjem či výdaj započítá v základech daně poplatníka dvakrát anebo se naopak nezapočítá ani jednou (například v situaci, kdy poplatník s hotovostním základem daně přechází na akruální systém, dojde k tomu, že pohledávka, která se do základu daně u poplatníka s hotovostním základem daně promítá až při placení a u poplatníka s akruálním základem daně již při vzniku pohledávky, by se v situaci, kdy v mezidobí došlo ke změně charakteru poplatníka, nikdy do žádného základu daně nepromítla). Cílem těchto ustanovení je, aby byl přechod na jiný systém z dlouhodobého pohledu daňově neutrální (tj. nedocházelo k tomu, že kumulativně je objem základu daně poplatníka menší nebo větší v důsledku přechodu).
Odstavec 14 v písm. a) stanoví, že za změnu daňové metody se považuje přechod mezi poplatníkem s hotovostním základem daně a poplatníkem s akruálním základem daně a písm. b) toto stanovuje pro opačné situace. Tato ustanovení však neplatí pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob uplatňující paušální výdaje či paušální daň, jejichž přechod na jiný způsob stanovení základu daně řeší ustanovení § 23 odst. 8.
V případě přechodu mezi hotovostním a akruálním systémem se ustanovení týká jak fyzických osob, tak některých veřejně prospěšných poplatníků, kterým je dána při splnění podmínek zákona o účetnictví možnost vést peněžní účetnictví, resp. nevést účetnictví vůbec (tj. vést evidenci podle občanského zákoníku). Veřejně prospěšný poplatník využije toto ustanovení jak v případě přechodu na hotovostní účetnictví, tak v případě přechodu na evidenci podle občanského zákoníku, neboť v obou těchto systémech je poplatníkem s hotovostním základem daně.
Písmena c) a d) stanoví, že také přechod mezi vedením účetnictví podle mezinárodních účetních standardů a českých účetních standardů je změnou daňové metody.
Dále se do tohoto ustanovení v písmenu e) zahrnuje i postup při změně účetní metody, který doposud řešila současná ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 13 a písm. b) bod 6. V případě těchto ustanovení se však nic věcně nemění a platí dosavadní přístup, že při běžné změně účetní metody se vychází z účetního zachycení a dopadů, ale pouze v té části, v jaké následně ovlivní základ daně.
Odstavec 15 a 16 stanoví postup při změně daňové metody. Záměrem navrhované úpravy je daňová neutralita přechodu, tedy aby v rámci přechodu na novou daňovou metodu (způsob vykazování) nedošlo k situaci, kdy nějaký příjem či výdaj nebudou vykázány nebo naopak budou vykázány dvakrát. Jde tedy zejména o určení „nové“ daňové hodnoty aktiv a dluhů a výpočet částky, o kterou se upraví základ daně, aby byla zajištěna požadovaná daňová neutralita.
Odstavec 15 stanoví základní pravidlo, že při změně metody musí zejména poplatník určit novou daňovou hodnotu aktiv a dluhů, a to ve zdaňovacím období, kdy se poprvé postupuje novým způsobem. Nová daňová hodnota se určí v takové výši, jaká by byla, kdyby poplatník používal daňovou metodu, kterou nově používá, od počátku vykazování dané položky. Daňová hodnota může být po přechodu v mnoha případech shodná, nicméně v některých případech bude nutné stanovit daňovou hodnotu nově. Např. při přechodu mezi akruálním a peněžním účetnictvím může nastat situace, že u poplatníka s akruálním základem daně prvotní daňová hodnota v sobě obsahovala i náklady na likvidaci aktiva, zatímco u hotovostního poplatníka by taková rezerva být zahrnuta v prvotní daňové hodnotě nemohla, nebo zde budou rozdíly vzniklé účetním přeceňováním. V případě přechodu mezi českými účetními standardy a mezinárodními účetními standardy se pak může typicky jednat o odlišný přístup k odpisování aktiv pro daňové účely. Např. v případech kdy poplatník, který doposud používal české účetnictví a uplatňoval daňové odpisy přejde na stanovení základu daně dle mezinárodních standardů, kdy se do základu daně zahrnují účetní odpisy, musí u odpisovaných aktiv stanovit takovou daňovou hodnotu, jako by od počátku odpisoval účetně (většinou tedy jde o účetní hodnotu).
Způsob stanovení „staré daňové hodnoty“ v souvislosti s přechodem na stanovení základu daně dle mezinárodních účetních standardů, který nově umožňuje tento zákon, určuje přechodné ustanovení.
Odstavec 16 stanoví, jak vyčíslit částku, o kterou bude v případě změny daňové metody upraven základ daně.
Z hlediska poplatníků daně z příjmů fyzických osob (písm. a)) se do nové úpravy odstavce 14 věcně přesouvá také dosavadní ustanovení § 5 odst. 8, včetně zachování postupů odkazujících na odpovídající postup podle dosavadních příloh č. 2 a č. 3. Dosavadní přechod z daňové evidence na vedení účetnictví, při kterém poplatník dosud postupuje podle přílohy č. 3, a který obdobně platí i pro poplatníky s příjmy podle § 9, se nově považuje za změnu daňové metody ve smyslu odstavce 14 písm. a). Změnou daňové metody podle úpravy odstavce 14 písm. b) je dosavadní přechod z vedení účetnictví na daňovou evidenci s využitím postupu podle dosavadní přílohy č. 2, obdobně platí pro poplatníky s příjmy podle § 9. V odstavci 16 písm. a) se konkrétně uvádí, pro kterou změnu daňové metody použije poplatník daně z příjmů fyzických osob postup podle přílohy č. 1 a pro kterou postup podle přílohy č. 2.
Písm. b) řeší postup v dalších situacích a stanoví obecné pravidlo, které stanoví, že poplatník upraví základ daně o takovou částku, aby zajistil stejný daňový dopad, jako kdyby nová metoda byla poplatníkem používána již v minulosti, tedy jinak řečeno upravit základ daně tak, aby byla zajištěna daňová neutralita přechodu a všechny částky, které by podle nové metody již byly zdaněny dříve, byly dodaněny, a o částky, které by podle nové metody již byly v nákladech, byl naopak základ daně snížen.
Tento postup vychází z dosavadního postupu při změně účetní metody a měl by být tedy pro účtující poplatníky známý a srozumitelný.
Změna daňové metody je prováděna retrospektivně, tedy výsledné kumulativní zdanění po provedení úpravy základu daně by mělo odpovídat situaci, jako by nová daňová metoda byla aplikována už v minulosti. Zároveň musí být zohledněno, že některé příjmy jsou u určitých poplatníků osvobozeny a některé náklady nejsou uznatelné.
V případě přechodu mezi českými účetními standardy a mezinárodními účetními standardy tedy budou předmětem úprav zpravidla (dočasné) rozdíly vyplývající z aplikace příslušných účetních metod. V případě přechodů mezi akruálním a hotovostním základem daně pak úpravy přirozeně vyplývají zejména z odlišného charakteru uplatňování příjmů a výdajů pro daňové účely.
Lze uvést typické případy vyžadující úpravu základu daně při přechodu mezi hotovostním a akruálním základem daně a obecnou metodiku jejich řešení (s tím, že základním cílem je v souladu ustanovením vyčíslení rozdílu skutečného a hypotetického dopadu do základu daně).
Při přechodu z hotovostního základu daně bude typicky nutné základ daně zvýšit o hodnotu poskytnutých záloh, ovšem zpravidla s výjimkou poskytnutých záloh na pořízení aktiva, u něhož hotovostní poplatník nemůže uplatnit okamžitý výdaj. Jde o to základ daně zvýšit o hodnotu zálohy, která již byla uplatněna u hotovostního poplatníka, ale u akruálního poplatníka bude uplatněna znovu při zúčtování zálohy jako nákladu. Výjimkou je typicky taková záloha, která výdajem u hotovostního poplatníka není (např. záloha na pořízení odpisovaného aktiva). U přijaté zálohy se naopak o její hodnotu základ daně typicky sníží. V případě pohledávky lze obecně postupovat tak, že se základ daně zvýší o novou daňovou hodnotu pohledávky po přechodu (v případě úplatně nabyté pohledávky se úprava neprovádí), neboť se jedná o hodnotu, kterou by již akruální poplatník měl hypoteticky ve výnosech, zatímco ve skutečnosti si hotovostní poplatník zatím výdaj uplatnit nemohl, protože neinkasoval příjem. V případě dluhu lze posupovat analogicky jako u pohledávky, tj. o novou daňovou hodnotu pohledávky základ daně snížit. V uvedených případech nicméně obecně platí, že pokud se jedná o pohledávku související s příjmem osvobozeným, mimo předmět daně, resp. o dluh související s výdajem neuznatelným, úprava se neprovádí.
V případě vyhodnocování úpravy základu daně u (úplatně nabytých) aktiv (jiných než pohledávek) je nutné zohlednit zejména změnu charakteru uplatňování výdaje a též případný dluh související s pořízením takového aktiva. V případě, že se u hotovostního poplatníka jedná o okamžitý výdaj a u akruálního poplatníka o výdaj odložený (typicky zásoby), lze postupovat tak, že částka nové daňové hodnoty zásob základ daně zvýší, daňová hodnota dluhu vzniklého před přechodem základ daně sníží, a případný kladný rozdíl daňových hodnot dluhu před přechodem a dluhu po přechodu (daný konceptem naběhlé hodnoty) základ daně zvýší. Smyslem je zohlednit rozdíly v uplatněných výdajích mezi oběma poplatníky, proto se posuzuje nová daňová hodnota zásob (ta reprezentuje částku, kterou si akruální poplatník z hodnoty zásob ještě neuplatnil, stejně tak jako případná hodnota dluhu, která naběhne), a daňová hodnota dluhu před přechodem, která reprezentuje částku, kterou si naopak neuplatnit hotovostní poplatník. Z rozdílu částek lze dovodit rozdíl v uplatněných výdajích u obou poplatníků, V případě aktiva, které je u obou systémů aktivem s okamžitým výdajem, lze poté postupovat tak, že o daňovou hodnotu souvisejícího dluhu po přechodu se základ daně sníží.
V případě přechodu z akruálního základu daně na hotovostní základ daně lze poté postupovat následovně (jedná se v zásadě o postup analogický k „opačnému“ přechodu popsaný výše). Základ daně se zvýší o hodnotu přijatých záloh, u poskytnutých záloh se naopak o jejich hodnotu sníží, opět typicky s výjimkou záloh, jejich výdaj není účinný v okamžiku úhrady. V případě pohledávek lze o daňovou hodnotu pohledávky před přechodem snížit základ daně, v případě dluhů naopak daňová hodnota dluhu před přechodem základ daně zvýší. Opět obecně platí, že pokud se jedná o pohledávku související s příjmem osvobozeným, mimo předmět daně, resp. o dluh související s výdajem neuznatelným, úprava se neprovádí.
V případě úplatně nabytých aktiv lze při přechodu na hotovostní základ daně opět postupovat obdobně jako při „opačném“ přechodu, tj. v daném případě lze u aktiv, která jsou u akruálního poplatníka odloženým výdajem a u hotovostního poplatníka okamžitým výdajem (tj. zejména zásoby) postupovat tak, že o daňovou hodnotu dluhu před přechodem se základ daně zvýší, a o daňovou hodnotu zásob před přechodem se základ daně sníží (po přechodu bude daňová hodnota zásob odpovídat nesplacené části dluhu se zásobami souvisejícím, proto je nutné zjistit případný rozdíl, který byl uplatněn u akruálního poplatníka, který je jednak dán uplatněním případné naběhlé hodnoty u dluhu a dále spotřebovanou částí zásob, výpočet lze tedy provést na základě původní daňové hodnoty aktiv (reprezentující neuplatněnou částku akruálního poplatníka) a dluhu. Zde lze použít přímo původní daňovou hodnotu dluhu před přechodem – neuplatněná část výdaje hotovostního poplatníka je sice reprezentována až daňovou hodnotou dluhu po přechodu s následným zohlednění případného rozdílu daňových hodnot dluhů daných konceptem naběhlé hodnoty, ale v tomto případě od tohoto rozdílu lze abstrahovat, neboť tato částka je již promítnuta do daňové hodnoty zásoby před přechodem (tj. naběhlá hodnota se nezapočítává do prvotní daňové hodnoty aktiv). V případě, že se jedná o aktivum, které je v obou systémech aktivem s okamžitým výdajem, lze postupovat tak, že poplatník základ daně zvýší o daňovou hodnotu dluhu před přechodem.
V případě aktiv s odloženým nebo průběžným výdajem u obou poplatníků (např. dlouhodobé aktivum, které oba poplatníci daňově odepisují a jedná se tedy u obou o aktivum s průběžným výdajem), může dojít zejména k úpravě základu daně související s výše popsanou naběhlou hodnotou souvisejícího dluhu, případně o rozdíl plynoucí ze zaúčtování nákladů na likvidaci do prvotní daňové hodnoty akruálního poplatníka (hotovostní poplatník náklad na likvidaci do daňové hodnoty aktiva zahrnout nemůže). Popřípadě může nastat situace, kdy u hotovostního poplatníka je aktivum okamžitým výdajem, zatímco u akruálního poplatníka se jedná o výdaj průběžný (což je typicky případ účetně odpisovaného aktiva). V případě těchto situací se postupuje analogicky, jako je popsáno výše. V případě majetku pořízeného z daru, který není osvobozen, je poté nutné zohlednit případné časové rozlišení takového plnění u akruálního poplatníka a jeho případný postupný dopad do základu daně oproti situaci, kdy by takové plnění bylo poskytnuto poplatníkovi hotovostnímu (kdy by se typicky jednalo o okamžitý příjem). Další typickou situací indikujících úpravu základu daně je existence položek ovlivňujících základ daně (zpravidla v případě akruálního poplatníka), které neovlivňují základ daně hotovostního poplatníka, protože u něj takové položky neexistují – může se jednat o položky časového rozlišení nebo některé položky vlastního kapitálu u akruálního poplatníka.
Výše uvedené představuje základní technické řešení některých úprav, nicméně v jednotlivém případě může být dopad odlišný, proto se doporučuje postupovat individuálně a spočítat rozdíly konkrétních položek na základě situace daného poplatníka s použitím výše uvedené logiky.
Zejména v případě přechodů mezi hotovostním a akruálním účetnictvím, které se týkají veřejně prospěšných poplatníků, je poté nutné předmětné ustanovení vykládat přiměřeně velikosti a daňové zátěži poplatníka, což se zejména týká aplikace § 18a odst. 1 písm. a) zákona, který by při striktním výkladu vedl k neúměrné zátěži při provádění potřebných hypotetických výpočtů, neboť by poplatník za minulá období musel vypočítat, zda by mu při aplikaci „druhého“ systému vznikl předmět daně.
Pokud je změna daňové metody zároveň i změnou účetní metody, postupuje se dle účetních postupů s tím, že se vychází z daňových hodnot a vyhodnocuje se dopad na základ daně. To odpovídá současným ustanovením § 23 odst. 3 písm. a) bod 13 a písm. b) bod 6.
Odstavec 17 stanoví, že částka vypočítaná dle odstavce 16, která může být zejména v případě přechodu mezi českým účetnictvím a mezinárodními účetními standardy významná, bude (může být) v určitých případech uplatňována v základu daně postupně, neboť jednorázový dopad by mohl vést k neúměrnému zatížení poplatníka či mít negativní fiskální dopad.
Písm. a) řeší situace přechodu mezi akruálním a hotovostním základem daně, kdy se poplatník může rozhodnout a buď úpravu daně udělat jednorázově nebo postupně (a rovnoměrně) po dobu 10 let. Oproti současnému stavu se umožňuje rozkládat i částku snižující základ daně, jinak se přebírají dosavadní pravidla.
Písm. b) řeší situace přechodu mezi českým účetnictvím a vykazováním dle mezinárodních účetních standardů. V tomto případě platí povinnost částku rozdělit, pokud je dopad na základ daně záporný, neboť je záměrem rozložit negativní fiskální dopad na více let. V případě, že je dopad kladný, může se poplatník rozhodnout částku uplatnit buď jednorázově nebo postupně (a rovnoměrně) po dobu 10 let.
Dle písm. c) se při změně účetní metody úprava základu daně provádí pouze jednorázově, neboť většinou nejde o zásadní částky. Tento postup odpovídá současnému stavu.
Cílem odstavce 18 je zajistit jednorázové zdanění částek, které měly být postupně rozpouštěny v základu daně dle předchozího ustanovení v situacích, kdy již toto postupné uplatňování v základu daně není možné, resp. žádoucí, neboť by mohlo dojít k jejich nezdanění. Proto se normuje, že ve vyjmenovaných případech se zbylý rozdíl jednorázově uplatní, čímž bude zajištěna úprava základu daně o celou tuto částku. V písmenu a) řeší situace související s ukončením činnosti či úpadkem poplatníka. Písmeno b) se týká další změny daňové metody (v případě, kdy poplatník před zahrnutím celé částky do základu daně provede další přechod mezi účetními systémy), kdy je zvoleno řešení zbývající částku dodanit za účelem dodržení daňové neutrality tak, aby se rozkládaná částka úpravy základu daně týkala vždy jen jednoho přechodu. V případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob jsou tato pravidla uvedena v příloze 1.
K bodu 149 (§ 23 odst. 19 až 21)
Ustanovení stávajícího odstavce 18 (po přečíslování 19) je nahrazeno novým ustanovením o změně daňové metody.
Ustanovení stávajícího odstavce 19 je nahrazeno novým obecnějším ustanovením v odstavci 13, které u poplatníků, kteří stanovují základ daně dle mezinárodních účetních standardů, zajišťuje zdanění všech trvalých rozdílů mezi základem daně stanoveným dle českých účetních předpisů a mezinárodních účetních standardů.
Ustanovení stávajícího odstavce 20 se ruší v návaznosti na nový daňový režim leasingu.
K bodu 150 (část třetí hlava III)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 151 (§ 23a odst. 2)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty a vzhledem ke změně terminologie v zákoně o oceňování se upravuje odkaz na hodnotu určenou podle oceňovacího předpisu.
K bodu 152 (§ 23a odst. 3)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 153 (§ 23a odst. 4)
Upravuje se odkaz v návaznosti na změny v úpravě daňového odpisování.
K bodu 154 (§ 23a odst. 5 písm. a))
Legislativně technická změna související s novou terminologií zákona o rezervách.
K bodu 155 (§ 23a odst. 5 písm. b))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Dále se provádějí legislativně technické úpravy v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 156 (§ 23a odst. 6 písm. c))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 157 (§ 23b odst. 3)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty a v souvislosti se zrušením pojmu „obchodní majetek“.
K bodu 158 (§ 23b odst. 5)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty.
K bodu 159 (§ 23c odst. 4)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 160 (§ 23c odst. 5 úvodní část)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 161 (§ 23c odst. 6 věta první)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty.
K bodu 162 (§ 23c odst. 6 věta druhá)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty.
K bodu 163 (§ 23c odst. 6 věta třetí)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty.
K bodu 164 (§ 23c odst. 7 věta první)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 165 (§ 23c odst. 7 věta druhá)
Upravuje se odkaz v návaznosti na změny v úpravě daňového odpisování.
K bodu 166 (§ 23c odst. 8 písm. a))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 167 (§ 23c odst. 8 písm. b))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 168 (část třetí hlava IV)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 169 (§ 23e odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 170 (§ 23e odst. 2)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 171 (§ 23e odst. 3 písm. g))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 172 (§ 23e odst. 5)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Dále se provádí legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii
K bodu 173 (§ 23e odst. 6 úvodní část ustanovení)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 174 (§ 23e odst. 6 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii a zrušení účetního institutu oceňovacího rozdílu u operací s obchodním závodem.
K bodu 175 (§ 23e odst. 6 písm. e))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 176 (§ 23e odst. 7)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii a v souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 177 (§ 23f úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 178 (§ 23f písm. l) úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava
K bodu 179 (§ 23f písm. l) bod 1)
Legislativně technická úprava.
K bodu 180 (§ 23f písm. l) bod 2)
Legislativně technická úprava.
K bodu 181 (§ 23f písm. l) bod 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 182 (§ 23g)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 183 (§ 23g odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 184 (§ 23g odst. 2 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 185 (§ 23g odst. 2 písm. a) až c))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 186 (§ 23g odst. 3 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 187 (§ 23g odst. 4)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Dále se provádí legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 188 (§ 23g odst. 5 úvodní část ustanovení)
Vzhledem k novému institutu daňové hodnoty lze toto ustanovení výrazně zjednodušit. Platí totiž obecná ustanovení o daňové hodnotě a vzhledem k fikci, že přeřazení aktiva do České republiky, pokud podléhá zdanění při přemístění bez změny vlastnictví, se považuje za úplatné nabytí, tak platí, že reálná hodnota se stává prvotní daňovou hodnotou a dále už se postupuje podle obecných pravidel. U daňově odpisovaného aktiva se přidává pravidlo, že se dále postupuje podle § 30, tj. minimální doba odpisování se zkracuje o počet měsíců, kdy bylo aktivum odpisováno v zahraničí.
K bodu 189 (§ 23g odst. 5 písm. a) až d))
Ustanovení se zrušují pro nadbytečnost, protože díky institutu daňové hodnoty budou jak odpisy podle právních předpisů upravujících účetnictví, tak daňová hodnota cenného papíru daňově uznatelné do výše daňové hodnoty a není tedy třeba provádět úpravy výsledku hospodaření nebo rozdílu mezi příjmy a výdaji.
K bodu 190 (§ 23h odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 191 (§ 23h odst. 2 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 192 (§ 23h odst. 3 písm. a))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 193 (§ 23h odst. 4)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii.
K bodu 194 (část třetí hlava V)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 195 (§ 23i odst. 1 úvodní část ustanovení)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 196 (§ 23i odst. 2 úvodní část ustanovení)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 197 (§ 23i odst. 2 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 198 (§ 23i odst. 3 písm. a))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 199 (§ 23i odst. 3 písm. b))
Návazně na zrušení stávajícího ustanovení § 38ma se specifikují okamžiky, kdy je nutné zdanit doposud vyloučené kurzové rozdíly. Zároveň dochází i k určité věcné změně návazně na změnu účetních předpisů v souvislosti s koncem účetních období při přeměnách.
U účetní jednotky, která při přeměně nezaniká, účetní období rozhodným dnem nekončí, pouze se sestaví mezitímní účetní závěrka ke dni předcházejícímu rozhodný den, ale daňové přiznání nepodává. Nikoliv ve všech uvedených případech tedy zároveň bude končit zdaňovací období. Z režimu vylučování kurzových rozdílů je tedy třeba vystoupit ve zdaňovacím období, ve kterém došlo k některému z uvedených okamžiků (bez ohledu na to, zda tímto okamžikem zdaňovací období končí, či nikoliv). Pokud zdaňovací období daným okamžikem neskončí, kurzové rozdíly se dodaní v rámci daňového přiznání za celé standardní zdaňovací období. To je změna oproti dosavadnímu stavu, kdy se daňové přiznání podávalo vždy přímo k tomuto okamžiku.
Bod 1 přebírá obsah současného § 38ma odst. 1 písm. a). Jde o základní situaci, která se uplatní obecně na všechny přeměny, u nichž se určuje rozhodný den (tj. i převod jmění na společníka, který je poplatníkem daně z příjmů fyzických osob s akruálním základem daně). Pokud poplatník při přeměně nezaniká, sestaví ke dni předcházejícímu rozhodný den účetní závěrku a kurzové rozdíly dodaní v daňovém přiznání za celé standardní zdaňovací období. Pokud poplatník přeměnou zaniká, jeho zdaňovací období končí dnem předcházejícím rozhodný dnem a kurzové rozdíly dodaní v daňovém přiznání za toto zkrácené zdaňovací období. Daňové přiznání za období od rozhodného dne do zápisu přeměny již s ohledem na § 38mb písm. d) pravděpodobně nebude potřeba podávat.
Z hlediska běhu zdaňovacího období poplatníka daně z příjmů fyzických osob je toto ustanovení irelevantní, neboť jeho zdaňovací období není navázáno na účetní období a daňové přiznání se podává vždy za kalendářní rok se zohledněním těch účetních období, které v něm skončily.
Bod 1 zahrnuje rovněž situace podle stávajícího § 38ma písm. e), protože režim vylučování kurzových rozdílů se přeruší kdykoliv, když dojde k fúzi, rozdělení či převodu jmění na společníka bez ohledu na to, zda je právním nástupcem daňový nerezident či rezident.
Bod 2 přebírá obsah současného § 38ma odst. 1 písm. b). V případě změny právní formy se rozhodný den neurčuje, nicméně ke dni předcházejícímu den zápisu mimořádně skončí účetní, a tedy i zdaňovací období. Ode dne zápisu začne běžet nové účetní období i zdaňovací období. Kurzové rozdíly se tedy dodaní v daňovém přiznání za toto mimořádně skončené účetní období.
Bod 3 přebírá obsah současného § 38ma odst. 1 písm. d). Změna rezidenství bude zpravidla spjatá s přemístěním sídla, v důsledku čehož poplatník přestane být účetní jednotkou podle zákona o účetnictví, a tedy dojde k ukončení jeho účetního období. Pokud by však byla změna rezidenství způsobená pouze změnou místa vedení, změnou rezidenství se jeho účetní období ani zdaňovací období neukončí a kurzové rozdíly budou dodaněny v daňovém přiznání za standardní zdaňovací období, ve kterém se stal nerezidentem.
Bod 4 přebírá obsah současného § 38ma odst. 1 písm. f). V případě převodu jmění na společníka, který je fyzickou osobou a není účetní jednotkou, se rozhodný den neurčuje, a tudíž účetní období skončí dnem předcházejícím den zápisu přeměny do obchodního rejstříku. Kurzové rozdíly se proto dodaní ve zdaňovacím období, ve kterém nastal den předcházející den zápisu přeměny, neboť tímto dnem společnost zaniká jako účetní jednotka i jako poplatník.
K bodu 200 (§ 23i odst. 3 písm. d))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 201 (§ 23i odst. 3 písm. e))
Celé písmeno e) lze vypustit, protože nemůže nastat situace, kdy by poplatník byl zároveň poplatníkem s akruálním ZD a nastala jedna ze skutečností podle bodů 1 až 4. Takové případy by znamenaly, že se poplatník nejprve stane poplatníkem s hotovostním základem daně, což je pokryto písmenem d).
K bodu 202 (§ 23i odst. 4)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou účetní terminologii a změnou v oblasti zdaňovacích období.
K bodu 203 (§ 23i odst. 5)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 204 (§ 23i odst. 6)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a vymezení poplatníka s hotovostním základem daně.
Poplatník musí být hotovostní, aby mohl uplatnit paušální výdaje nebo být v paušálním režimu.
O použití paušálních výdajů se dnes poplatník může rozhodnout až na konci zdaňovacího období. Bude to tak prakticky i ponovu, i když by do té doby byl akruálním poplatníkem, ale na konci zdaňovacího období by se rozhodl zvolit si výhodnější paušální výdaje, a tedy být poplatníkem s hotovostním základem daně. Uplatněním paušálních výdajů, což se uvádí v daňovém přiznání, by musel přestat být účetní jednotkou od začátku roku, ale to, že je účetní jednotkou, se dosud nikam nehlásí, takže by mu zřejmě prošlo, že už od začátku roku není účetní jednotkou. Pokud by to takto udělal, už by měl ale podáno daňové přiznání za předcházející zdaňovací období, ale teď by se ukázalo, že toto předcházející období bylo poslední, kdy byl v režimu vylučování kurzových rozdílů, a musel by za předcházející období udělat postup podle odst. 5, což původně neudělal a musel by to teď dodělat v dodatečném daňovém přiznání.
Pokud by poplatník měl daň rovnu paušální dani, musí být v paušálním režimu, a tedy být od začátku období hotovostním poplatníkem, tam tedy rovnou ví, že předchozí období bylo poslední, kdy byl akruální, a musí za něj udělat postup podle odst. 5.
K bodu 205 (§ 23j odst. 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 206 (§ 23j odst. 3)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 207 (§ 23j odst. 5)
Legislativně technická úprava v návaznosti na vypuštění původního písm. e) a následné přečíslování.
K bodu 208 (§ 23j odst. 6)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 209 (část třetí Hlava VI)
K § 23k
Navrhovaná úprava stanoví pro účely daní z příjmů nově pojem aktivum. Pro všechny poplatníky platí, že se vychází z účetní terminologie.
Odstavec 1 normuje aktivum pro poplatníky daně z příjmů právnických osob. Pro tyto poplatníky se vychází z definice aktiva v účetnictví („zdroj budoucího ekonomického užitku plynoucího účetní jednotce“), to buď z českých účetních předpisů, nebo z mezinárodních účetních standardů pro poplatníky stanovující základ daně dle mezinárodních standardů.
U těchto poplatníků tedy dochází (stejně jako v nové účetní úpravě) k nahrazení dnešního pojmu „majetek“ novým pojmem „aktivum“, a dochází k odklonu od právního chápání vlastnictví k chápání ekonomickému. Aktivem je tedy nově i např. majetek, který poplatník nemá ve svém vlastnictví, ale ekonomicky ho kontroluje, v tomto případě vzniká právo užívání. Kontrolou se rozumí „ekonomické vlastnictví“ aktiva, tj. schopnost účetní jednotky ovlivnit užívání daného zdroje a získávání ekonomického užitku, který je schopen přinést, a zabránit ostatním v užívání tohoto zdroje a získávání ekonomického užitku, který je schopen přinést. Nově je tedy např. aktivem i majetek pořizovaný prostřednictvím finančního leasingu či majetek, který má poplatník v dlouhodobém pronájmu. Tento přístup obecně platí i pro právnické osoby s hotovostním základem daně, neboť ty v rámci vykazování v jednoduchém účetnictví budou také vycházet z účetních předpisů a není tak vhodné pro ně stanovovat speciální definice, jako pro fyzické osoby vycházející z daňové evidence. Pro tento typ poplatníků však bude často stanoven (buď přímo v účetních předpisech či zákoně o daních z příjmů) zjednodušující režim, který je pro ně vhodnější.
Pro účetní jednotku je aktivem vše, co splňuje danou definici aktiva. Aktivem jsou tedy i ta aktiva, která jsou v souvislosti s účetní zásadou významnosti vzhledem k jejich nízké hodnotě ihned po nabytí vykázána jako náklad. Takové aktivum má účetní hodnotu nula, a pokud je rozdíl mezi účetní hranicí pro vykázání dlouhodobého aktiva a daňovým limitem pro daňové odpisování, může dojít k situaci, kdy dané aktivum je sice v účetnictví jednorázově uplatněno v nákladech, ale daňově se bude odpisovat. Např. v případě, kdy má účetní jednotka nastaven limit pro účetní dlouhodobé hmotné aktivum ve výši 150 tis. Kč a nabyde hmotné aktivum v prvotní účetní hodnotě 120 tis. Kč, jde o aktivum, které je v účetnictví jednorázově vykázáno v nákladech, daňově však splňuje parametry odpisovaného aktiva a bude se tedy daňově odpisovat (viz § 26).
Jedinou výjimkou je goodwill, který stejně jako nyní je pro účely daní relevantní pouze, pokud vznikl úplatným nabytím, tj. goodwill vzniklý při vkladu obchodního závodu nebo při přechodu obchodního závodu v rámci přeměny není aktivem a účetní položky s ním související se ze základu daně vylučují.
V případě goodwillu dochází v daních z příjmů k mírnému posunu. Goodwill vzniklý při úplatném nabytí obchodního závodu nově nebude položkou zahrnovanou do základu daně rovnoměrně po 180 měsíců jako podle stávajícího § 23 odst. 15, ale standardním aktivem a v případě, že jeho daňová hodnota převýší 100 000 Kč, bude daňově odpisovaným aktivem poplatníka s minimální dobou daňového odpisování 180 měsíců (viz ustanovení řešící daňové odpisy)
Pokud daňová hodnota goodwillu nepřevýší 100 000 Kč, ale goodwill bude odpisován v účetnictví poplatníka s akruálním základem daně, účetní odpisy tohoto goodwillu budou rovněž průběžným výdajem podle § 23y odst. 1 písm. b) ZDP.
Bude-li poplatník s akruálním základem daně podle účetních předpisů snižovat účetní hodnotu goodwillu vzniklého při úplatném nabytí obchodního závodu o znehodnocení, uplatní se ustanovení § 23o odst. 3 a contrario a toto znehodnocení daňovou hodnotu goodwillu neovlivní. Proto o toto znehodnocení bude třeba zvýšit výsledek hospodaření poplatníka na základě § 23 odst. 3 písm. a) bod 2 ZDP, neboť znehodnocení nemůže být daňově uznatelným výdajem, nesnižuje-li daňovou hodnotu aktiva.)
V případě goodwillu podle účetních předpisů vzniklého při jiném než úplatném nabytí obchodního závodu (tj. nejčastěji vkladem nebo přeměnou), který není aktivem pro účely daní z příjmů, může vznikat výdaj v podobě:
· odpisu tohoto goodwillu podle účetních předpisů, je-li tento goodwill v účetnictví poplatníka odpisován,
· nákladu ve výši účetní hodnoty goodwillu v případě, že tento goodwill není účetně odpisovaným aktivem, nebo
· znehodnocení tohoto goodwillu,
Tyto výdaje však podle § 25 odst. 1 písm. x) ZDP nejsou daňově uznatelnými výdaji, a proto bude výsledek hospodaření poplatníka třeba zvýšit podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 ZDP. Poplatník používající mezinárodní účetní standardy bude u goodwillu vzniklého při úplatném nabytí obchodního závodu uplatňovat pouze účetní odpisy a případné znehodnocení může na základě ustanovení í § 23o odst. 4 snížit daňovou hodnotu a být daňově uznatelným výdajem. I u tohoto typu poplatníků však platí, že goodwill nabytý jinak než koupí, není aktivem a vykazované související účetní náklady jsou vylučovány ze základu daně.
Odstavce 2 až 4 upravují aktiva speciálně pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob s hotovostním základem daně.
Poplatník DPFO má aktiva ve vztahu k § 7 a 9 (pokud jsou tyto dílčí základy daně akruální, jsou aktiva určena podle odst. 1).
Odstavec 2 vymezuje, že aktivy je veškerý majetek v daňové evidenci, přitom se vychází z § 7b, ze kterého by už dnes mělo být jasné, co je „majetkem“. Majetek v daňové evidenci a „aktiva“ týkající se § 7 by měly být stejné množiny.
Pokud poplatník využívá paušální výdaje nebo má paušální daň, nemá aktiva – fungovalo by to i bez výslovného uvedení v legislativním textu, jelikož poplatník používající paušální výdaje nebo paušální daň nevede daňovou evidenci, a tedy by tuto podmínku nikdy nesplnil, nicméně pro větší srozumitelnost je raději uvedeno.
Pod písmeno a) lze podřadit i právo stavby, protože podle OZ je právo stavby nemovitá věc, a tedy může být majetkem poplatníka. Z pohledu účetnictví patří mezi práva užívání (stavba, která je součástí práva stavby, je vykazována samostatně), ale v tomto ustanovení se vychází z občanskoprávních institutů.
Pod písmenem b) je aktivem poplatníka je také právo užívání z finančního leasingu, které je aktivem rovněž podle nového zákona o účetnictví. Aktivem poplatníka však není jakékoliv právo užívání z finančního leasingu, ale pouze takové, které je uvedeno v daňové evidenci poplatníka (obdobně jako v případě majetku, který je aktivem podle písm. a)).
Právo užívání z finančního leasingu uvedené v daňové evidenci se však nestane aktivem poplatníka dříve, než dojde k převzetí předmětu práva užívání z finančního leasingu poplatníkem (uživatelem), tj. účinnost smlouvy o finančním leasingu v tomto ohledu není rozhodná.
Podmínka předání je obdobou ustanovení NZÚ, které stanoví okamžik, od kterého se právo užívání z finančního leasingu stává aktivem.
V případě, že poplatník bude užívat věc na finanční leasing a teprve po nějaké době se rozhodne ji používat k samostatné činnosti, a tedy právo užívání z finančního leasingu zařadí do daňové evidence a tím se stane součástí jeho obchodního majetku, stává se právo užívání z finančního leasingu aktivem v okamžiku uvedení v daňové evidenci, neboť vzhledem k tomu, že již v minulosti došlo k předání předmětu práva užívání z finančního leasingu, došlo uvedením práva užívání z finančního leasingu v daňové evidenci ke splnění druhé ze stanovených podmínek.
Písmeno c): Navazuje na problematiku zajišťovacího převodu práva. Nově nebude režim aktiva, které je předmětem zajišťovacího převodu práva, upraveno na úrovni odpisování, ale bude řešeno na úrovni aktiv.
V případě hotovostních poplatníků, kteří nevychází z účetnictví a definice aktiv, ale z majetku podle OZ, je potřeba tuto situaci výslovně upravit. Je-li stanoveno, čí je daná věc aktivum, vyřeší se zároveň i to, kdo tuto věc odpisuje.
Věc, která je předmětem zajišťovacího převodu práva, daňovou hodnotu u věřitele získá až ve chvíli, kdy mu definitivně „propadne“.
Prvotní daňová hodnota se v takovém případě určuje stejně obdobně, jako by věc byla nabyta úplatně (pořizovací výdaj/prvotní daňová hodnota je výše pohledávky, která byla zajištěna zajišťovacím převodem práva, jde tedy o obdobu pořizovacího výdaje).
Týká se pouze hmotných movitých věcí – zachovává se současný stav, kdy se týká pouze hmotného movitého majetku. Oproti dosavadnímu stavu se však bude týkat jakýchkoliv hmotných movitých věcí bez ohledu na to, zda jsou daňově odpisovaným aktivem, či nikoliv (tj. zda splní hodnotovou hranici). V jiných situacích, než při odpisování to však asi ale nebude mít žádný praktický význam, protože pokud se bude jednat o podlimitní aktivum, pak bude jeho daňová hodnota okamžitým výdajem a bude v době zajišťovacího převodu práva rovna 0.
V odstavci 3 se vymezují aktiva týkající se § 9. Tato aktiva nejsou v obchodní majetku.
Písmeno a): pro účely § 9 se nevede žádná evidence všeho majetku (podle § 9 odst. 6 se nyní eviduje jen hmotný majetek, který lze odpisovat), takže pro vymezení aktiv pro účely § 9 se musí opsat jako „majetek určený a využívaný pro dosahování těchto příjmů“ – „určený“ znamená, že poplatník má volbu, který majetek zahrne do režimu podle § 9 (stejně jako má volbu, který majetek uvede do daňové evidence pro účely § 7).
Písmeno b): Obdobně jako v případě poplatníka s příjmy ze samostatné činnosti může být aktivem poplatníka s příjmy podle § 9 aktivem právo užívání z finančního leasingu, a to za předpokladu, že ho určil a využívá ho k dosahování příjmů z nájmu.
Právo užívání z finančního leasingu, které poplatník určil a využívá k dosahování příjmů z nájmu, se však nestane aktivem, dokud nedojde k převzetí předmětu práva užívání z finančního leasingu poplatníkem (uživatelem), tj. účinnost smlouvy o finančním leasingu není pro tyto účely relevantní. Podmínka předání je obdobou ustanovení NZÚ, které stanoví okamžik, od kterého se právo užívání z finančního leasingu stává aktivem.
Písmeno c) se uvádí právo užívání z finančního leasingu a věci, které byly převedeny jako předmět zajišťovacího převodu práva, protože ty mají být také aktivem daného poplatníka, ale nejsou jeho majetkem.
Pokud poplatník využívá paušální výdaje, nemá aktiva.
Odst. 4 – vylučuje, aby hmotná movitá věc byla aktivem poplatníka, jemuž sice patří, ale který ji nabyl jako předmět zajišťovacího převodu práva – tato věc je podle odst. 2 písm. c) nebo odst. 3 písm. c) aktivem dlužníka, nemůže jít zároveň o aktivum věřitele.
Odstavec 5 – pro poplatníky DPFO je navržena speciální definice goodwillu pro účely daní z příjmů. V případě poplatníka DPFO s hotovostním základem daně je současně goodwill z úplatného nabytí obchodního závodu aktivem pouze tehdy, pokud jej poplatník uvede ve své daňové evidenci. Goodwill vzniklý při úplatném nabytí obchodního závodu nově nebude položkou zahrnovanou do základu daně rovnoměrně po 180 měsíců jako podle stávajícího § 23 odst. 15, ale v případě, že jeho daňová hodnota převýší 100 000 Kč, bude daňově odpisovaným aktivem poplatníka s minimální dobou daňového odpisování 180 měsíců, tj. poplatník si bude moci zvolit i delší dobu odpisování.
Pro poplatníky DPFO s hotovostním základem daně se navrhuje speciální definice goodwillu.
Goodwill poplatníka DPFO s hotovostním základem daně, na rozdíl od goodwillu podle nového zákona o účetnictví, vychází z tržních hodnot jednotlivých aktiv a jmenovitých hodnot pohledávek a peněžních prostředků a jmenovitých hodnot dluhů určených podle zákona o oceňování.
Pro výpočet goodwillu poplatníka DPFO je rozhodná nikoliv daňová hodnota obchodního závodu, nýbrž pořizovací výdaj úplatně nabytého obchodního závodu určený podle účetních předpisů.
Odstavec 6 řeší právo užívání z finančního leasingu. Jak již bylo uvedeno výše aktivem je nově i majetek, který poplatník nemá ve svém vlastnictví, ale ekonomicky ho kontroluje. V tomto případě vzniká právo užívání. V případě, že toto právo užívání vzniká z dlouhodobého nájmu, jeho ocenění vychází z výše nájemních splátek a doby pronájmu, doba odpisování odpovídá době nájmu. Odlišný přístup je v účetnictví případě finančního leasingu, tedy v situaci, kdy je z podmínek smlouvy patrné, že předmět nájmu nájemce po skončení nájemního vztahu přejde do vlastnictví nájemce (pojem finanční leasing je definován v NZÚ). V tomto případě vzniká právo užívání z finančního leasingu a již od počátku nájemního vztahu se s tímto právem zachází, jako by šlo přímo o předmět nájemního vztahu. Například právo užívání z finančního leasingu k automobilu se odpisuje jako automobil a platí na něj všechna pravidla, která platí pro automobil. Vlastní přechod vlastnictví se nijak neprojevuje (pouze změnou označení, tj. např. místo práva užívání z finančního leasingu se odpisuje již automobil, ale odpisy běží dál bez jakékoliv změny). Podrobněji viz důvodová zpráva k § 23zj a 23zk.
Obecně nejde o žádnou věcnou revoluci. Jde zejména o terminologickou úpravu, ke které dochází v návaznosti na snahu o upřesnění přístupu a lepší provazbu jednotlivých institutů. Tyto provazby a algoritmizace institutů se pak projeví zejm. při řešení komplikovanějších situací. V běžných situacích v podstatě nedochází k žádné změně, zejm. v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob (neúčtujících) se změny v praxi nedotýkají, ti budou postupovat stejně jako dosud, tj. při koupi věci (automobilu) tímto poplatníkem obdobně poplatník stejně jako dosud bude řešit, jde-li o hodnotu automobilu do 100 000 Kč (tj. zda lze cenu jednorázově uplatnit do výdajů). Pokud jde o nadlimitní majetek, tak je klasicky odpisován podle zákona o daních z příjmů, nově ale podle daleko jednoduššího klíče než doposud (pouze 2 odpisové skupiny, pouze rovnoměrné odpisy). Změna pro tohoto poplatníka je zejm. u institutu finančního leasingu, kde nově bude postupovat jako u koupě (tj. ve výše zmíněném zjednodušeném modelu). Nový režim bude i pro tyto poplatníky ve výsledku výrazně jednodušší než režim stávající.
Samozřejmě i poplatníci daně z příjmů fyzických osob mohou mít složitější situace k řešení (koupě obchodního závodu, přeshraniční vztahy a přesouvání majetku ze stálých provozoven), nicméně z hlediska celkového počtu podnikajících fyzických osob půjde o velmi málo časté situace a i pro tyto budou nová řešení jasnější, exaktnější a ve výsledku jednodušší.
K § 23l
Pro účely daní z příjmů se za pohledávky a dluhy považují pohledávky a dluhy podle právních předpisů upravujících účetnictví. Tím se a contrario nepřipouští pojetí pohledávek a dluhů, podle civilního práva (ve výjimečných případech, pokud by daně z příjmů s tímto pojetím pracovaly, by byl u takových norem explicitní odkaz na civilně-právní předpisy). Důvodem tohoto přístupu je, že civilně-právní pojetí pohledávky a dluhu reflektuje jednotlivá práva a povinnosti stran, tj. v rámci závazkového vztahu v podobě koupě věci je např. na jedné straně právo na obdržení peněžní částky na druhé straně povinnost (dluh) věc protistraně doručit. Kromě těchto základních vztahů existuje v rámci tohoto závazkového vztahu také celá řada vzájemných pohledávek a dluhů vyplývajících z odpovědnosti za věc, ručení, doprovodných služeb atd. Toto pojetí je pro daně z příjmů, které jsou v principu založeny na zdanění zisku, silně nepraktické. Daním z příjmů, resp. potřebě získat veličiny pro tvorbu základu daně, více odpovídá tedy pojetí pohledávek a dluhů podle právních předpisů upravujících účetnictví. Tyto definice platí jak pro poplatníky, kteří jsou účetními jednotkami, tak i pro ty, kteří účetními jednotkami nejsou. V tomto kontextu je vhodné poznamenat, že drtivá většina ustanovení o pohledávkách a dluzích je pro neúčetní jednotky platná pouze pro případy, pokud přechází mezi systémy (tj. např. zahájí vedení účetnictví), neboť v těchto případech musí právě o tyto položky upravovat základ daně.
K § 23m
Odstavec 1: Soubor stálých hmotných aktiv je definován pouze pro poplatníky DPFO s hotovostním základem daně, a to z důvodu, že tito poplatníci mají vlastní vymezení stálých hmotných aktiv a nepřebírají definice z účetnictví. Ostatní poplatníci postupují dle účetnictví.
Soubor stálých hmotných aktiv mohou tvořit pouze stálá hmotná aktiva, která jsou současně hmotnými movitými věcmi, což znamená, že se uplatní podmínka doby použitelnosti delší než 1 rok a vyloučení zásob a zvířat nabytých jako mláďata (musí se jednat o hmotné movité věci, které jsou současně stálými hmotnými aktivy podle § 26 odst. 2)
Vzhledem k tomu, že soubor stálých hmotných aktiv se bude skládat vždy z hmotných movitých věcí, jeho minimální doba daňového odpisování bude vždy činit 60 měsíců. Není tedy již třeba přejímat stávající povinnost podle § 26 odst. 2 závěrečné části ustanovení evidenčně identifikovat, které aktivum v souboru je hlavní a na to navazující povinnost určovat dobu odpisování podle tohoto hlavního aktiva.
Soubor stálých hmotných aktiv však nebudou moci tvořit umělecká díla a kulturní památky, které jsou rovněž vyloučeny z daňového odpisování, (tj. umělecká díla, která nejsou součástí stavby, sbírky muzejní povahy, movité kulturní památky, předmětu kulturní hodnoty nebo obdobné hmotné movité věci).
Vzhledem k tomu, že tato aktiva nelze nikdy daňově odpisovat samostatně, není umožněno ani jejich odpisování v rámci souboru stálých hmotných aktiv.
Mezi stálá hmotná aktiva však tato umělecká díla a kulturní památky mohou patřit pouze tehdy, nebudou-li mít investiční charakter (tj. budou určena k užívání poplatníkem) – pokud by měla investiční charakter, nebudou patřit ani mezi stálá hmotná aktiva, a tudíž nebudou moci tvořit jejich soubor.
Zbylá část definice vychází ze stávajícího § 26 odst. 2 ZDP.
Soubor stálých hmotných aktiv bude možné tvořit pouze z hmotných movitých věcí, které mají samostatné technicko-ekonomické určení, tj. soubor nebude možné tvořit například ze zvířat – ta budou moci tvořit skupiny.
Odstavec 2: Soubor stálých hmotných aktiv je nutné pro účely ZDP považovat za jedno stálé hmotné aktivum, aby tak s ním mohlo být zacházeno → zejména pro účely určení jeho daňové hodnoty, pro účely odpisování a uplatňování výdajů s ním souvisejících s ním bude zacházeno jako s jedním aktivem.
Na odpisování souboru stálých hmotných aktiv se uplatní obecná ustanovení o daňovém odpisování – pokud například do souboru přibude nové aktivum, v důsledku čehož se daňová hodnota souboru zvýší, výše daňových odpisů se neupraví a adekvátně se prodlouží doba odpisování.
Vzhledem k tomu, že soubor stálých hmotných aktiv se skládá výlučně ze stálých hmotných aktiv, která jsou movitými věcmi, jeho minimální doba daňového odpisování bude vždy činit 60 měsíců (není proto třeba přebírat stávající ustanovení, že doba daňového odpisování se řídí podle hlavního aktiva).
Požadavky na evidenci souboru stálých hmotných aktiv vychází ze stávajícího § 26 odst. 2 ZDP.
K § 23n
Daňová hodnota není sám o sobě revoluční konstrukt. Jde v principu o terminologický můstek, skrze který je možné textovat ustanovení, která budou společná pro oceňování v zákoně o daních z příjmů jako celku. Problémem dnešního stavu je totiž fakt, že pro každou skupinu aktiv se užívá jiného pojmu. Často již v dnešní právní úpravě dochází k problému, že určité pravidlo, byť by mělo být komplexní, řeší pouze situaci jednoho druhu aktiva, zatímco pro ostatních neplatí, či se obtížně dovozuje (příkladem může být porovnání § 30 odst. 10 a § 24 odst. 11, které by měly být v principu analogické).
Díky daňové hodnotě a společným pravidlům tak dochází především k větší konzistentnosti právní úpravy. Samo o sobě se pak věcné řešení nijak výrazně neposouvá – stále jde jen o řešení toho, které z výdajů jsou uplatněny s určitým časovým posunem (tj. typicky k okamžiku vyřazení či formou postupné amortizace) a které případně hned, čemuž odpovídají i předpokládané fiskální dopady.
Navrhované ustanovení zavádí nový základní pojem v oblasti daní z příjmů. Pojem „daňová hodnota aktiva“ představuje hodnotu, resp. částku, kterou lze buď v daném zdaňovacím období, nebo i v dalších zdaňovacích obdobích (podle typu aktiva) maximálně uplatnit ve výdajích pro účely zákona o daních z příjmů. Nahrazuje tak dosavadní pojmy, jako je zůstatková cena, nabývací cena, pořizovací cena atd., jedním souhrnným pojmem. Například v případě daňově odpisovaných aktiv pojem daňová hodnota aktiva nahrazuje dosavadní pojmy vstupní cena a zůstatková cena, popř. změněná vstupní (zůstatková) cena, zvýšená vstupní cena, zvýšená zůstatková cena. Výše daňové hodnoty aktiva se mění v čase. Může se snižovat o uplatněné výdaje (typicky o daňové odpisy) nebo i zvyšovat (typicky o daňové dodatečné zhodnocení). V případě prodeje aktiva je výdajem částka ve výši celé aktuální daňové hodnoty aktiva. Určení daňové hodnoty aktiva a její změny jsou stanoveny v následujících ustanoveních.
Odstavec 1 definuje daňovou hodnotu aktiva jako hodnotu aktiva pro účely daní z příjmů. Toto ustanovení dále stanoví, že daňová hodnota aktiva se určuje u aktiv, tj. u aktiv, které jsou relevantní pro stanovení základu daně. Daňová hodnota se v případě poplatníků DPFO určuje jen u aktiv, tedy v případě, kdy využívají paušální výdaje nebo mají paušální daň, majetek využívaný pro § 7 nebo 9 nemá daňovou hodnotu, protože nejde o aktivum (§ 23k odst. 2 a 3 a contrario). V případě poplatníků s akruálním základem daně pojem daňová hodnota aktiva neznamená, že vždy musí jít o částku odlišnou od účetní hodnoty, naopak u daňově neodpisovaných aktiv se tyto hodnoty budou většinou shodovat, a i jejich uplatnění v čase bude většinou shodné. U těchto aktiv tak zůstává zachována návaznost na účetní zachycení. V případech, kdy se bude daňová a účetní hodnota lišit, bude docházet k úpravám základu daně.
Podle odstavce 2 daňová hodnota představuje maximální částku, kterou by bylo možné ještě do budoucna za předpokladu dodržení zákonných podmínek v souvislosti s daným aktivem uplatnit jako daňově uznatelný výdaj.
Např. v případě odpisovaného aktiva je daňovou hodnotou částka odpovídající současné zůstatkové ceně, tedy prvotní daňová hodnota dlouhodobého hmotného aktiva, které poplatník pořídil 8.června., je 1, 2 mil. Kč. První měsíc, ve kterém uplatňuje daňový odpis, je tedy červenec. V prvním zdaňovacím období poplatník uplatní 6 měsíčních odpisů v částce 120 tis. Kč (6x 20 tis. Kč). Daňová hodnota (nejvyšší částka, která může být u tohoto aktiva při splnění podmínek stanovených tímto zákonem uplatněna jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů) je ke konci roku 1,08 mil. Kč.
To však ještě neznamená, že výdaj, který snížil daňovou hodnotu, je vždy daňově uznatelný. Vždy je nutno testovat splnění dalších podmínek. Např. v situaci, kdy bude aktivum darováno, je výdajem částka ve výši daňové hodnoty, ale tento výdaj je daňově neuznatelný. Věcně tedy toto ustanovení zachovává současný přístup, záměrem je pouze upřesnění současného nevyhovujícího stavu, kdy není jednoznačná vazba mezi ustanoveními § 24 odst. 1 a odst. 2. V § 23n odst. 2 se stanoví, že při splnění zákonných podmínek (tedy i podmínek podle § 24 odst. 2 může být daňová hodnota výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Odstavec 3 stanoví základní pravidlo, že částku, ze které se skládá daňová hodnota aktiva, lze uplatnit jako výdaj pouze v okamžiku, kdy tento výdaj snižuje daňovou hodnotu aktiva. Pouze výdaje, které snižují daňovou hodnotu aktiva, lze dále uplatnit jako výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a to za podmínky splnění podmínek daných zákonem. Výdaje snižující daňovou hodnotu aktiva jsou uvedeny v následujících ustanoveních. U poplatníků s akruálním základem daně lze zjednodušeně říci, že jde o ten typ výdajů, které snižují ocenění aktiva i v účetnictví. Jde tedy zejména o odpisy (účetní i daňové) u odpisovaných aktiv či opravné položky u pohledávek nebo výdaj při vyřazení aktiva. Toto ustanovení se netýká „běžných“ výdajů, které nesouvisí s oceněním aktiva, jako jsou nájem, oprava atd. Dále pravidlo stanoví, že se jedná právě o okamžik, kdy výdaj snižuje daňovou hodnotu aktiva, což je důležité zejména u poplatníků s hotovostním základem daně, kteří pro určení konkrétních okamžiků pro uplatnění výdajů u evidovaných aktiv nemají k dispozici evidenci podle účetních předpisů. Konkrétní typy výdajů a okamžiky, kdy je daňová hodnota snižována, upravují ustanovení § 23u až § 23y.
K § 23o
Navrhované ustanovení stanoví, jak se postupuje při určování prvotní daňové hodnoty aktiva.
V odstavci 1 je uvedena vazba prvotní daňové hodnoty na prvotní účetní hodnotu u poplatníků s akruálním základem daně a u poplatníků daně z příjmů právnických osob s hotovostním základem daně, kteří rovněž vycházejí z účetního ocenění. Prvotní daňová hodnota aktiva se u těchto poplatníků rovná prvotní účetní hodnotě aktiva bez zahrnutí dále uvedených částek.
Prvotní účetní hodnota není neměnná hodnota, muže se průběžně měnit. K okamžiku pořízení aktiva totiž nemusí být veškeré výdaje související s pořízením aktiva finálně stanoveny, příkladem může být odhad dluhů vůči dodavatelům v případě dosud neobdržené faktury či odhad výdajů na likvidaci, která bude uskutečněna až v relativně vzdálené budoucnosti. Změny těchto částek mění prvotní ocenění aktiv, a tedy i daňovou hodnotu. Změní-li se prvotní účetní hodnota aktiva, upraví se o tuto změnu k okamžiku, kdy k ní došlo. V případě postupného pořizování aktiv, například při výstavbě nemovitosti, se zvyšuje prvotní ocenění aktiva, a tedy i daňová hodnota aktiva, v průběhu pořizování. Tedy v případě staveb je výše prvotní účetní hodnoty daná tedy tím, kolik bylo nutné vynaložit na pořízení stavby. To se v čase bude měnit, jak stavba bude růst. Ale v každém okamžiku lze říct, kolik je pořizovací výdaj, a tedy kolik je prvotní účetní hodnota. Až v okamžiku, kdy se stavba stane způsobilou k užívání, začne se uplatňovat následné ocenění a účetní hodnota se např. snižuje o uplatněné odpisy.
Odstavec 1 písm. a) stanoví, že do prvotní daňové hodnoty aktiva se nezahrnují částky odpovídající příjmu z bezúplatného nabytí aktiva nebo části aktiva, které nebyly zdaněny. Tyto částky se nezahrnou do prvotní daňové hodnoty aktiva, a tudíž nelze nikdy tuto částku ani uplatniv v základu daně.
Např.: Aktivum získané darováním, kdy příjem z tohoto bezúplatného nabytí byl osvobozen od daně, nebo nebyl předmětem daně, je prvotní daňová hodnota tohoto aktiva nula.
Odstavec 1 písm. b) stanoví, že u poplatníků daně z příjmů fyzických osob (jde tedy o účtující fyzické osoby) do prvotní daňové hodnoty aktiva se nezahrnují částky odpovídající peněžním prostředkům získaným z dotací a darů, pokud dotace nebo dar neovlivnily základ daně.
Zde je proto třeba rozlišit, zda dotace nebo dar účelově poskytnuté na pořízení aktiva, ovlivní základ daně, či nikoli. Pro účetní jednotky bude podle nového zákona o účetnictví platit, že účelově poskytnutá dotace na pořízení aktiva se bude postupně rozpouštět do výnosu, tedy ovlivní základ daně, a dotace v tomto případě zůstane v prvotní daňové hodnotě zahrnuta. Poplatník tedy bude postupně poskytnutou dotaci vykazovat ve výnosech a zároveň bude uplatňovat daňové odpisy z daňové hodnoty nesnížené o související dotaci. Jde tak o změnu oproti současnému stavu, kdy poskytnutá dotace snižovala vstupní cenu majetku. U poplatníků s hotovostním základem daně se věcně oproti dosavadnímu daňovému postupu nic nemění, obdobně jako u vstupní ceny hmotného majetku podle dosavadního § 29 se nyní do prvotní daňové hodnoty aktiva nezahrnují částky poskytnuté z veřejných zdrojů nebo účelově poskytnutých darů vymezených pod bodem 1. až 5. písm. b) a vynaložené na pořízení aktiva, pokud u příjemce těchto částek neovlivnily základ daně. Podmínky, při jejichž splnění poskytnuté částky, které jsou veřejnými prostředky, neovlivňují základ daně, jsou stanoveny v § 4 odst. 1 písm. r), podle kterého se jedná o příjmy osvobozené od daně. U poplatníků s hotovostním základem daně zůstává tedy zachován dosavadní princip, kdy investiční dotace snižuje vstupní cenu hmotného majetku.
Odstavec 1 písm. c) věcně přebírá část ustanovení § 25 odst. 1 písm. i) a stanoví, že do prvotní daňové hodnoty aktiva se u poplatníka daně z příjmů právnických osob nezahrnují částky, které nelze uznat za výdaje vynaložené k dosažení zajištění a udržení příjmů v situaci dle dosavadního znění § 25 odst. 1 písm. i), kde je uvedeno, že pro právnické osoby platí, že za výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uznat výdaje hrazené z prostředků, jejichž zdrojem byl u poplatníka daně z příjmů právnických osob příjem z darování od daně osvobozený nebo příjem, který nebyl předmětem daně. V těchto případech se při určování prvotní daňové hodnoty prvotní účetní hodnota o tyto částky sníží. Jde zejména o veřejně prospěšné poplatníky s úzkým základem daně, u kterých řady příjmů není předmětem daně či je od daně osvobozených. Pro určování, z jakých prostředků bylo aktivum hrazeno, není nutné (a většinou ani možné) prokazovat skutečnou fyzickou úhradu danými prostředky, lze tedy určit, že dané aktivum bylo hrazeno z osvobozeného daru (a snižuje se tak jeho daňová hodnota). Vychází se tedy buď přímo z věcného určení daného příjmu (dar, dotace) nebo (obdobně jako v § 25 odst. 1 písm. f) a § 20 odst. 7) účetním přiřazením či prohlášení poplatníka o přiřazení konkrétních příjmů nákladům na dané aktivum, a to i v případě, kdy pořizovací cena aktiva byla uhrazena dříve, než proběhlo přijetí daru.
Např. Veřejně prospěšný poplatník s „úzkým základem daně“ pořídí dlouhodobé hmotné aktivum za 1 mil. Kč. Na pořízení tohoto aktiva poté obdrží finanční dar v částce 100 tis. Kč, přičemž tento dar bude od daně z příjmů osvobozen. Daňová hodnota tohoto aktiv bude 900 tis. Kč.
Co se týká investičních dotací, obecně pro účetní jednotky bude podle nového zákona o účetnictví platit, že účelově poskytnutá dotace na pořízení aktiva se bude postupně rozpouštět do výnosu, tedy ovlivní základ daně. Proto již není vhodné o poskytnutou dotaci ocenění aktiva snižovat. Poplatník tedy bude postupně poskytnutou dotaci vykazovat ve výnosech a zároveň bude uplatňovat daňové odpisy z daňové hodnoty nesnížené o související dotaci.
Odstavec 1 písm. d) stanoví, že se do prvotní daňové hodnoty aktiva nezahrnují výdaje na likvidaci aktiva, pokud související účetní rezerva zahrnutá v účetním ocenění aktiva je tvořena pro stejné účely, jako se tvoří daňová rezerva dle zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů. Záměrem tohoto ustanovení je zamezit dvojímu uplatnění výdaje. U poplatníků s akruálním základem daně se rezerva na likvidaci aktiva běžně do daňové hodnoty zahrnuje, a to z důvodu zachování návaznosti na účetnictví a účetní ocenění. To však nemůže platit, pokud se na stejné účely tvoří i rezerva dle zákona o rezervách, která už nyní nemusí být zaúčtována a nemá tak žádnou vazbu na účetnictví. Tvorba daňové rezervy je daňovým výdajem nebo položkou snižující základ daně podle zákona o daních z příjmů a zákona o rezervách, výdaje na stejný účel nemohou být uznávány do výdajů ještě jednou prostřednictvím daňové hodnoty aktiva. Nezáleží na tom, zda je výše účetní rezervy stejná jako výše daňové rezervy, nebo nikoli – i kdyby byla účetní rezerva vyšší, nevstupují náklady na likvidaci do daňové hodnoty aktiva vůbec (tedy ani v částce přesahující výši daňové rezervy). Jedná se zejména o rezervy na zajištění rekultivace a následné péče o skládku, rezervy na vyřazování jaderného zařízení či vypořádání důlních škod, kde u některých souvisejících aktiv mohou být tvořeny rezervy na likvidací dle zákona o účetnictví, které zvyšují i ocenění aktiva a zároveň jsou náklady na likvidaci daného aktiva pokryta i zákonnou rezervou dle speciálního zákona.
Ustanovení odstavce 2 věcně vychází ze stávajícího § 29 odst. 1 ZDP, kdy výchozím způsobem ocenění stále zůstává pořizovací cena (resp. pořizovací výdaj), ale již se nepřebírá stávající § 29 odst. 1 písm. d), reprodukční pořizovací cena, která podle NZÚ již nebude existovat.
Odkaz na nezahrnutí částek podle odst. 1 je vždy uvedeno jen to, které je pro daný případ relevantní.
Ustanovení se použije pouze pro poplatníky DPFO s hotovostním základem daně, kteří mají aktiva a nepoužije se pro poplatníky s hotovostním základem daně, kteří uplatňují paušální výdaje nebo jsou v paušálním režimu (nebo nemají příjmy podle § 7 nebo 9). V případě příjmů ze závislé činnosti podle § 6 nejsou aktiva relevantní, v případě příjmů ze samostatné činnosti podle § 7 buď budou používány paušální výdaje (obdobně i pro příjmy podle § 9) nebo bude daň rovna paušální dani (tj. hodnota aktiv není relevantní), nebo bude mít poplatník aktiva s daňovou hodnotou. V případě příjmů z kapitálového majetku podle § 8 také nejsou aktiva relevantní a v případě ostatních příjmů se bude při ocenění postupovat podle úpravy uvedené v § 10.
Ve vztahu k poplatníkům DPFO s hotovostním základem daně, kteří mají příjmy podle § 9, již není potřeba stávající § 29 odst. 1 písm. d) věta poslední, neboť daňová hodnota se určuje k okamžiku, kdy se daný majetek stane aktivem poplatníka, tj. při zahájení činnosti, z níž poplatníkovi plynou příjmy z nájmu. Pokud poplatník s příjmy podle § 9 bude uplatňovat paušální výdaje, pak vůbec nebude mít aktiva, u kterých by daňovou hodnotu určoval.
Odstavec 2 se použije pouze pro majetek, který je aktivem, majetek, který není aktivem, nemá daňovou hodnotu a při jeho ocenění se bude postupovat podle obecných ustanovení ZDP (např. § 5 odst. 9 v případě pohledávek, které nejsou aktivem).
Způsob určení prvotní daňové hodnoty podle písmen a) a b) je obecný způsob, který se uplatní vždy, nejedná-li se o některé z aktiv, na které se vztahují písmena c) až g), která jsou vůči písmenům a) a b) speciální.
Písmeno a) vychází z obecného způsobu určení vstupní ceny podle dosavadního § 29 odst. 1 písm. a) a § 7b odst. 3 a uplatní se na aktiva, která byla nabyta úplatně nebo vlastní činností.
Pořizovací výdaj přitom nově zahrnuje nejen výdaje na pořízení aktiva, ale rovněž výdaje na vytvoření aktiva vlastní činností (stávající § 29 odst. 1 písm. b) ZDP).
Na rozdíl od dosavadního § 7b odst. 3 věty páté se však v případě určení prvotní daňové hodnoty pozemku již výslovně nestanoví, že do pořizovacího výdaje pozemku se nezahrnuje pořizovací výdaj stavby na tomto pozemku, neboť podle § 7b odst. 2 se vychází z třídění aktiv v účetnictví, kde jsou pozemek a stavba samostatnými aktivy a občanskoprávní zásada superficies solo cedit se tedy neuplatní.
Příklad úplatně pořízeného aktiva a poskytnuté investiční dotace na jeho pořízení:
Podnikatel FO s daňovou evidencí obdržel dotaci ze státního fondu na pořízení výrobní linky. Za výrobní linku zaplatil 800 000 Kč, přičemž obdržená investiční dotace činila 300 000 Kč. Vzhledem k tomu, že příjem z investiční dotace je u FO podle § 4 odst. 1 písm. r) od daně z příjmů osvobozen, tedy neovlivní základ daně poplatníka, stejně jako dosud vstupní cena hmotného majetku, se nově prvotní daňová hodnota aktiva sníží o částku 300 000 Kč, tj. klesne na částku 500 000 Kč, kterou nejvýše bude moci následně podnikatel promítnout do daňových výdajů (formou daňových odpisů jako daňově odpisované aktivum).
Písmeno b) se uplatní na všechna ostatní aktiva, která nebyla nabyta úplatně ani vlastní činností, a tedy nelze použít jejich pořizovací výdaj (a zároveň pro ně nejsou uvedena v následujících písmenech zvláštní pravidla).
Část písmene b) za středníkem – převzata stávající úprava oceňování nemovitých kulturních památek podle § 29 odst. 1 písm. d).
Písmeno c) je speciální úpravou pro určení prvotní daňové hodnoty pohledávky, která vznikla z vlastní činnosti poplatníka (tj. pohledávky, která nebyla nabyta ani úplatně ani bezúplatně postoupením) a pohledávky, kterou poplatník nabyl bezúplatně postoupením. Je obdobou stávajícího § 5 odst. 9 ZDP, který se nově uplatní pouze pro ocenění pohledávek, které nejsou aktivem.
Pokud poplatník je plátcem daně z přidané hodnoty nebo v okamžiku vzniku pohledávky byl poplatník plátcem daně z přidané hodnoty a jeho vlastní daňová povinnost na výstupu byla splněna, jmenovitá hodnota pohledávky se sníží o výši DPH (věcně zůstává zachován stávající stav).
Tento způsob určení prvotní daňové hodnoty se použije rovněž na pohledávky nabyté bezúplatně. Na tyto pohledávky nelze použít písmeno b), jelikož obecný odkaz na určení hodnoty podle zákona o oceňování by vedl k tomu, že prvotní daňová hodnota takové pohledávky by se rovnala její tržní hodnotě, z toho důvodu je pro ocenění v tomto případě přímo uvedena jmenovitá hodnota pohledávky.
Prvotní daňová hodnota pohledávky, která byla nabyta úplatně, se určí podle písmene a) a rovná se pořizovacímu výdaji.
Podle písmene c) se postupuje také při určování prvotní daňové hodnoty pohledávek nabytých společně s jinými aktivy nebo dluhy za jednu cenu, které jsou společně s peněžními prostředky a ceninami vyňaty z písmene g). Zatímco při určování prvotní daňové hodnoty peněžních prostředků a cenin se i v tomto případě bude postupovat podle písm. d), v případě takto nabytých pohledávek je třeba způsob určení jejich prvotní daňové hodnoty výslovně stanovit, neboť jinak by se postupovalo podle písm. a), podle kterého by prvotní daňová hodnota pohledávky měla vycházet z pořizovacího výdaje.
Písmeno d) upravuje určení prvotní daňové hodnoty peněžních prostředků a cenin – zachovává se stávající stav, pouze dochází k přesunutí stávající úpravy z § 7b odst. 3 věty čtvrté, podle které se již peněžní prostředky a ceniny oceňují jejich jmenovitou hodnotou. Stávající úprava bude v § 7b zrušena, neboť se týká pouze poplatníků s daňovou evidencí, kteří budou mít vždy aktiva, u nichž budou určovat daňovou hodnotu podle § 23n.
Písmeno e) – vychází z dnešního § 29 odst. 1 písm. c).
Písmeno f) upravuje způsob určení prvotní daňové hodnoty souboru stálých hmotných aktiv a stanoví, že prvotní daňová hodnota je součtem daňových hodnot jednotlivých aktiv, která jsou součástí souboru, a to k okamžiku, kdy se stávají součástí souboru.
Pro určení prvotní daňové hodnoty souboru je tedy nutné nejprve podle ustanovení § 23n a § 23o určit daňovou hodnotu všech jednotlivých aktiv, která jsou jeho součástí.
Písmeno g) – vychází ze stávajícího § 7b odst. 3 věty sedmé a upravuje způsob, jakým se určí prvotní daňová hodnota aktiva, které bylo nabyto společně s jiným aktivem nebo dluhem za jednu cenu.
Oproti stávajícímu textu § 7b odst. 3 věty sedmé se však doplňuje přesný postup, jak vypočítat poměrnou výši, o které se v dnešním ustanovení hovoří, nicméně její výpočet je nevyřčený a je třeba ho dovozovat z kontextu a smyslu ustanovení. Tento způsob určení prvotní daňové hodnoty se nevztahuje na pohledávky, peněžní prostředky a ceniny, které se oceňují jmenovitou hodnotou (písm. c) a d)).
Odstavec 3 vychází ze stávajícího § 7b odst. 3 věty osmé a upravuje postup pro případ, že při nabytí více aktiv nebo dluhů za jednu cenu vznikne záporný rozdíl mezi pořizovacím výdajem těchto aktiv nebo dluhů a jejich úhrnem jejich tržních hodnot podle zákona o oceňování. Tento záporný rozdíl je příjmem a do základu daně se zahrnuje stejným způsobem, jako záporný rozdíl vzniklý při koupi obchodního závodu, tj. pokud výše tohoto záporného rozdílu převyšuje 100 000 Kč, zvyšuje rozdíl mezi příjmy a výdaji poplatníka rovnoměrně po dobu 180 kalendářních měsíců (viz nový § 23zg odst. 3).
Odstavec 4 speciálně stanoví pravidlo pro poplatníky s hotovostním základem daně, že do prvotní daňové hodnoty u takových aktiv se zahrnují pořizovací výdaje vždy včetně vedlejších pořizovacích výdajů.
Odstavec 5 stanovuje speciální pravidlo pro případy, kdy podle právních předpisů upravujících účetnictví dochází k tomu, že do prvotní účetní hodnoty aktiva vstupuje účetní hodnota jiného aktiva, jde tedy zejména o případy, kdy aktivum je spotřebováno na vytvoření jiného aktiva, a to i jen zčásti nebo je aktivum je spotřebováno na vytvoření daňového dodatečného zhodnocení. Stanovuje se tedy, že v těchto situacích do prvotní daňové hodnoty takového aktiva vstupuje daňová hodnota daného jiného aktiva (a tedy nevstupuje do ní účetní hodnota daného jiného aktiva). V případě spotřeby aktiva na vytvoření jiného aktiva nebo daňového dodatečného zhodnocení může nastat několik situací:
· spotřebovávané aktivum je zcela spotřebováno, potom daňová hodnota spotřebovaného aktiva vstoupí v celé části do daňové hodnoty nově nabytého aktiva,
· pouze část aktiva je spotřebována, v tomto případě vstupuje do daňové hodnoty nově nabytého aktiva pouze část daňové hodnoty spotřebovávaného aktiva, která odpovídá spotřebované části tohoto aktiva, a zbývající část spotřebovávaného aktiva si ponechává daňovou hodnotu sníženou o spotřebovanou část a výsledná daňová hodnota nového aktiva se pak rovná součtu částí jednotlivých daňových hodnot spotřebovávaných.
Odstavec 6 souvisí s výjimkou ze změny hospodaření bez přecenění (viz § 23zk odst. 4). Příjem z převodu jmění na společníka, který je fyzickou osobou, se zdaňuje podle § 10 v tržní hodnotě, proto se stanovuje, že daňová hodnota nabytých aktiv se také rovná tržní hodnotě, např. takto nabytá daňově odpisovaná aktiva jsou také z tržní hodnoty. Speciální pravidlo je stanoveno pro pohledávky, které se oceňují jmenovitou hodnotou. Dluhy, které přechází při převodu jmění na společníka, se ocení podle obecného pravidla v § 23r odst. 2 a 3.
K § 23p
V odstavci 1 se stanovuje, že při určování daňové hodnoty aktiva se vychází z tzv. prvotní daňové hodnoty aktiva, která se rovná prvotní účetní hodnotě aktiva upravené podle § 23o na prvotní daňovou hodnotu aktiva. Přístup spočívající v tom pojetí, že u aktiv existuje nějaká prvotní hodnota, která je postupem času měněna odpovídá přístupu, který je obsažen v účetních předpisech. Součástí prvotní účetní hodnoty aktiva jsou zejména nabývací výdaje, vedlejší pořizovací výdaje a výdaje na likvidaci. Vedlejšími pořizovacími výdaji jsou také výdaje na vyvolanou investici, které tedy nově nejsou speciálně řešeny v zákoně o daních z příjmů. Věcně nedochází ke změně, výdaje na vyvolanou investici jsou stejně jako nyní součástí ocenění souvisejícího aktiva, ale nově tento přístup vychází již z účetních předpisů, a tedy účetního ocenění aktiva.
V odst. 2 a 3 jsou uvedeny základní situace zvýšení a snížení daňové hodnoty, ale některé speciální případy např. u pohledávky či kapitálového podílu atd jsou uvedeny i v speciálních ustanoveních.
Odstavec 2 upravuje zvýšení daňové hodnoty
Písm. a) – platí jen pro poplatníky s akruálním základem daně. Daňová hodnota se zvyšuje o zvýšení účetní hodnoty aktiva při následném účetním ocenění reálnou hodnotou nebo naběhlou hodnotou, které je daňově účinné, které tedy ovlivnilo základ daně. Písmeno a) se nevztahuje na rozdíl z účetního ocenění při přeměně. V takovém případě jde o prvotní účetní ocenění a daňově jde o změnu hospodaření bez přecenění (§ 23zl odst. 4).
V písm. b) je řešena situace, která souvisí s § 23o odst. 2 písm. a), resp. s odst. 1 písm. b), podle kterého se peněžní prostředky získané z veřejných zdrojů (pod bodem 1 až 4 uvedené dotace, granty a příspěvky z veřejných rozpočtů) nebo účelově poskytnutého daru (pod bodem 5) na pořízení aktiva, které neovlivnily základ daně, nezahrnují do daňové hodnoty aktiva. Pokud ale následně dojde k vrácení těchto peněžních prostředků, daňová hodnota aktiva se o výši vrácených peněžních prostředků zvýší (aktivum po vrácení např. dotace nebo daru de facto nebylo pořízeno z těchto prostředků, ale z vlastních prostředků poplatníka).
V písm. c) je obdobná situace řešena u právnických osob. Zde je důležitá podmínka, že jde pouze o situace, kdy není ovlivněn základ daně, tj. jde o příjmy osvobozené, nebo ty, které nejsou předmětem daně. Podle nové účetní úpravy budou totiž většinou dotace účtovány výsledkově a to tak, že budou postupně ve věcné a časové souvislosti uplatňovány ve výnosech. V těchto situacích se tedy u poplatníků s akruálním základem daně daňová hodnota nesnižuje, ale vychází se z účetního zachycení a zúčtovaný výnos z dotace je kompenzován nesníženým odpisem aktiva. Dané ustanovení se tedy uplatní zejména u veřejně prospěšných poplatníků.
V písm. d) je řešena situace u veřejně prospěšných poplatníků, kteří musí zvýšit základ daně dle § 23 odst. 3 písm. a) bod 3., tedy jde o situaci, kdy poplatník využil osvobození podle ustanovení § 19a pro veřejně prospěšného poplatníka, pokud následně poruší pravidla pro osvobození. Jde tedy o situaci obdobnou jako u písm. c), avšak nevracejí se peněžní prostředky, ale ruší se přiznané osvobození.
Odstavec 3 upravuje snížení daňové hodnoty.
Písm. a) upravuje snížení daňové hodnoty o vyjmenované výdaje, přestože se nemusí jednat o výdaje daňové, tj. výdaje na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. Např. aktivum používané pro nepodnikatelskou činnost u VPP v případě, kdy tato činnost není předmětem daně z důvodu, že je ztrátová, tak i v takovém případě vyjmenované výdaje snižují daňovou hodnotu aktiva.
Písm. b) upravuje snížení daňové hodnoty aktiva v souvislosti s příjmem, který podléhá dani vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Podle ustanovení § 36 se u některých typů příjmů zdaňovaných srážkovou daní tento příjem snižuje o daňovou hodnotu aktiva, je-li plátci poplatníkem prokázána. Pokud je tedy takto snížen příjem podléhající srážkové dani, musí se o stejnou částku snížit i daňová hodnota daného aktiva. Opět nejde o věcnou změnu, přebírá se dosavadní úprava ustanovení § 24 odst. 7 poslední věta.
Písm. c) platí jen pro poplatníky s akruálním základem daně. Jde o obdobu odst. 2 písm. a). Daňová hodnota se snižuje o snížení účetní hodnoty aktiva při následném účetním ocenění reálnou hodnotou nebo naběhlou hodnotou, které je daňově účinné, které tedy ovlivnilo základ daně.
Odstavec 4 řeší daňovou hodnotu souborů aktiv. Upravuje případy, kdy dojde ke změně ve složení souboru, tj. přibude nebo naopak ubyde jednotlivé aktivum.
Písmeno a): Vzhledem k tomu, že se souborem bylo nakládáno jako s jedním aktivem a jako jedno aktivum byl také odpisován, je nutné odpovídajícím způsobem upravit jak daňovou hodnotu souboru, tak daňovou hodnotu aktiva, které je ze souboru vyjímáno.
Daňová hodnota vyjímaného aktiva se sníží o poměrnou část odpisů, o které byla snížena daňová hodnota souboru (bez ohledu na to, zda byly uplatněny jako daňově uznatelný výdaj). Vypočítá se podle podílu daňové hodnoty souboru a daňové hodnoty daného aktiva v okamžiku určení daného odpisu (poměr se může v čase měnit podle toho, jak do souboru přibývají nebo z něho ubývají aktiva) → o takto vypočtenou daňovou hodnotu vyjímaného aktiva se následně sníží aktuální daňová hodnota souboru.
Pokud už bylo aktivum odpisováno před zařazením do souboru, doba odpisování před zařazením se u odpisování souboru nijak nezohlední.
Pokud ale bude aktivum vyřazeno a dále odpisováno (jedná-li se o daňově odpisované aktivum), zohlední se doba, kdy bylo odpisováno v rámci souboru.
Po vyřazení daňově odpisovaného aktiva ze souboru, které má být dále odpisováno, se znovu určí odpisy podle jeho zbývající daňové hodnoty a doby odpisování, která musí být nastavena tak, aby se zohledněním doby, po kterou bylo odpisováno v souboru, splňovala alespoň minimální dobu odpisování.
Daňová hodnota souboru se sníží o daňovou hodnotu vyjímaného aktiva (tj. jeho daňovou hodnotu v okamžiku, kdy se stalo součástí souboru, sníženou o poměrnou část odpisů, o které byla snížena daňová hodnota souboru).
Písmeno b): V případě, že aktivum do souboru přibývá, daňová hodnota souboru se pouze zvýší o daňovou hodnotu nového aktiva.
Odstavec 5 platí pouze pro poplatníky stanovující základ daně dle mezinárodních účetních standardů a stanoví, že pokud jsou v souladu s mezinárodními účetními standardy k odpisovanému aktivu vytvářeny opravné položky/znehodnocení, je tato tvorba průběžným výdajem, který snižuje daňovou hodnotu aktiva. Aktivum se pak dále odpisuje dle účetnictví. V případě, kdy se některá nehmotná aktiva neodpisují, ale každoročně testují na snížení hodnoty (impairment) podle Mezinárodního účetního standardu 38, je toto snížení také daňově uznatelné jako průběžný výdaj snižující daňovou hodnotu aktiva. Záměrem této úpravy je prohloubit u tohoto typu poplatníků návaznost na účetnictví a snížit tak administrativu související se stanovením základu daně. V případě zrušení znehodnocení jde o výnos a daňová hodnota aktiva se opět zvýší.
Odstavce 6 a 7 upravují postup v případě, že by snížení o dodatečnou změnu některé součásti prvotní daňové hodnoty způsobilo, že by daňová hodnota aktiva měla být po této operaci záporná.
Jde tedy zejména o situace, kdy dojde k dodatečnému snížení daňové hodnoty, například v důsledku dodatečné slevy nebo ex post získané dotace (která by neměla být v daňové hodnotě zahrnuta), tj. podle účetnictví dojde ke změně pořizovacího výdaje, a tedy i prvotní účetní hodnoty, od níž se odvíjí prvotní daňová hodnota (daňová hodnota se vypočítá jako prvotní daňová hodnota snížená o stanovené částky, tedy pokud se sníží prvotní daňová hodnota, sníží se tím zároveň i aktuální daňová hodnota).
Pokud by daňová hodnota aktiva měla být po této operaci záporná, platí, že daňová hodnota se rovná nule a o rozdíl mezi nulou a zápornou částkou se zvýší základ daně (pravidlo odstavce 7). Příklad: pokud by daňová hodnota aktiva byla 100 a podle ustanovení odst. 3 by měla být snížena o 120, je daňová hodnota aktiva 0 a o 20 se zvýší základ daně.
Příkladem této situace může být aktivum, které je daňově odpisované a poplatník již daňově uplatnil v předchozích zdaňovacích obdobích odpisy, jejichž výše však v důsledku dodatečného snížení daňové hodnoty převyšuje daňovou hodnotu aktiva, částka ve výši tohoto rozdílu musí zvýšit základ daně, pokud by se již sama nepromítla do VH na základě účetnictví.
To samé platí v případě, že by se jednalo o aktivum, jehož daňová hodnota byla uplatněna jako okamžitý daňově uznatelný výdaj ve vyšší výši, než měla, právě v důsledku dodatečného snížení daňové hodnoty.
K § 23q
Toto ustanovení je speciální vůči § 23o, tj. jedná se o zvláštní případy určování (prvotní) daňové hodnoty, kdy se nepostupuje podle obecných pravidel v § 23o, která směřují na situace, kdy se majetek stává aktivem již v okamžiku, kdy ho poplatník nabyl. Jde o zachování stávajícího institutu, resp. soustavy různě roztříštěných norem, které mají jediný cíl, a to zjednodušit administrativu při opětovném zahajování podnikání fyzických osob, resp. při opětovném zařazování určitého majetku do podnikání. Toto zjednodušení spočívá v nastavení určitého časovém testu, kterým se určí hodnota dříve pořízených majetku do vlastnictví dané fyzické osoby, které nebyly dlouhou dobu k podnikání využívány. Nemusí se tak pracně rekonstruovat jejich hodnota z historických cen, ale vyjde se právě z ocenění dle tohoto ustanovení.
V odstavci se upravuje situace, kdy dosud nikdy nešlo u daného poplatníka o aktivum.
Vztahuje se na stejnou množinu věcí a práv, které mohou být aktivem poplatníka DPFO podle § 23k (majetek, právo užívání z finančního leasingu i hmotná movitá věc převedená jako předmět zajišťovacího převodu práva pro případ, že by se poplatník rozhodl věc zařadit do daňové evidence v době, kdy je poskytována jako předmět zajišťovacího převodu práva).
Jedná se o převzetí stávající úpravy rozlišení doby nabytí u movitých a nemovitých aktiv z § 29 odst. 1 písm. a).
Částka podle písmene b) bodu 2 se zvyšuje o výdaje na dodatečné zhodnocení podle zákona o účetnictví, tedy o výdaje vynaložené na zvýšení schopnosti aktiva přinášet budoucí ekonomické užitky, a to bez ohledu na jejich výši (hodnotová hranice není definičním znakem dodatečného zhodnocení, je pouze určující proto, zda dodatečné zhodnocení zvýší účetní hodnotu).
Vedle dodatečného zhodnocení se částka podle písmene b) bodu 2 zvyšuje také o výdaje na opravy podle nového zákona o účetnictví, tedy o výdaje vynaložené na uvedení aktiva do stavu před poruchou nebo poškozením, které podle nového zákona o účetnictví nejsou dodatečným zhodnocením.
Odst. 2 – zásoby jsou upraveny v § 5 odst. 7, tímto se zajišťuje, aby se nepřecenily podle zákona o oceňování (vždy se mají ocenit podle toho, jak byly nabyty, pokud to bylo v průběhu kalendářního roku předcházejícího roku, ve kterém poplatník zahájil činnost, bez tohoto ustanovení by se použil odst. 1 písm. b))
Zásoby pořízené dříve než v bezprostředně předcházejícím roce, nemůže FO daňově uplatnit.
Odst. 3 – upravuje situace, kdy to dříve bylo aktivem, potom nebylo (buď nebylo používáno pro samostatnou činnost, nebo měl poplatník paušální výdaje nebo paušální daň, a proto neměl žádná aktiva) a nyní se jím opět stává (znovu je používá pro samostatnou činnost nebo se vrací ke skutečným výdajům).
Úprava v odstavci 3 navazuje na dosavadní povinnost podle § 26 odst. 8 ZDP po dobu uplatňování výdajů paušální částkou a po dobu paušálního režimu vést odpisy evidenčně.
Výjimka ve druhé větě – po dobu uplatňování paušálních výdajů nebo paušální daně poplatník nemá aktiva, ale v § 29 odst. 7 je navrženo, že po tuto dobu doba daňového odpisování nepřestává běžet (dobu odpisování při používání paušálních výdajů nebo paušálního režimu s paušální daní navíc nelze přerušit, jelikož § 29 odst. 7 je speciální k § 29 odst. 6, který umožňuje poplatníkovi rozhodnout se, že doba odpisování neběží, a tedy se neurčují ani odpisy). Kdyby nebylo výslovně upraveno, doba daňového odpisování po dobu používání paušálního režimu s paušální daní/paušálních výdajů by neběžela (neexistuje daňově odpisované aktivum) a poté, co se majetek opět stane aktivem, by došlo k prodloužení doby odpisování (resp. odsunutí jejího konce) přesto, že po tuto dobu bylo aktivum užíváno a docházelo k jeho postupného opotřebovávání – doba daňového odpisování má skončit stejně, jako by bylo aktivem po celou dobu.
V okamžiku, kdy se daná věc opět stane aktivem a znovu získá daňovou hodnotu, je tuto daňovou hodnotu třeba snížit o částku odpovídající odpisům, které by poplatník určoval za dobu daňového odpisování uplynulou v době, kdy majetek nebyl aktivem z důvodu používání paušálních výdajů nebo paušálního režimu – poplatník tedy v tomto okamžiku vypočte výši hypotetických odpisů tak, jako by po dobu, kdy používal paušální výdaje/paušální daň aktivum daňově odpisoval. Jedná se pouze o hypotetické odpisy, jelikož zatímco doba daňového odpisování nepřestává běžet, daňově odpisovat lze v souladu s § 26 pouze aktiva.
Ve srovnání s dosavadním stavem tak dochází pouze k tomu, že poplatník již nebude povinen odpisovat daný majetek evidenčně (tedy evidenčně snižuje hodnotu majetku průběžně), nýbrž po dobu uplatňování paušálních výdajů/paušálního režimu nebude odpisovat vůbec a teprve v okamžiku, kdy z tohoto režimu vystoupí (začne uplatňovat skutečné výdaje) a majetek se stane opět aktivem, jednorázově vypočítá výši hypotetických odpisů za dobu, kdy uplatňoval výdaje paušální částkou/byl v paušálním režimu a měl paušální daň.
Až se majetek opět stane aktivem a jeho daňová hodnota se sníží o výši hypotetických odpisů, doba, po kterou poplatník používal paušální režim s paušální daní/paušální výdaje, se započítá do doby odpisování aktiva, neboť doba odpisování nikdy nepřestala běžet.
Tím není dotčen dosavadní režim, kdy majetek nabytý v průběhu používání paušálních výdajů/paušálního režimu s paušální daní, nebyl odpisován ani evidenčně → pokud se takto nabytý majetek stane po skončení paušálního režimu s paušální daní/uplatňování paušálních výdajů aktivem poprvé, jeho daňová hodnota se určí podle odstavce 1 a nebude snižována o výši hypotetických odpisů.
Pokud se v době, kdy daná věc není aktivem, provede dodatečné zhodnocení, do pozdější daňové hodnoty se nijak nepromítne – má se zato, že výdaje na dodatečné zhodnocení jsou uplatněny v rámci paušálu a pokud nebylo aktivem z důvodu vyřazení, dodatečné zhodnocení se nijak daňově neuplatní.
Odst. 4 – něco, co není aktivem (nikdy nebylo, nebo dříve bylo, ale v tuto chvíli není), se poskytuje jako předmět změny hospodaření bez přecenění a stává se aktivem a je potřeba daňová hodnota.
Odstavec 3 by se uplatnil obdobně například tehdy, když je majetek nabýván jako předmět změny hospodaření bez přecenění od poplatníka používajícího paušál, který nemá aktiva a předmětný majetek odpisoval pouze evidenčně, ale dříve uplatňoval skutečné výdaje a šlo o aktivum s daňovou hodnotou.
K § 23r
Ustanovení § 23r řeší situace, kdy do ČR přechází aktivum ze zahraničí. K této situaci může v případě přesunu aktiv ze zahraničí do stálé provozovny zahraničního rezidenta v ČR nebo když dochází ke změně rezidence a z daňového nerezidenta se stává daňový rezident ČR. V těchto případech se zde popsaný postup uplatní pouze, pokud nejde o zdanění při přemístění aktiva bez změny vlastnictví dle ustanovení § 23g, které v odstavci 5 stanoví speciální postup. Dalším případem jsou situace popsané u ustanovení změna hospodaření bez přecenění (tj. zejména přeshraniční vklad či přeměna).
Ve všech těchto případech se přebírá zahraniční daňová hodnota, tedy ocenění aktiva pro účely daní v zahraničí, tedy např. pokud aktivum bylo v zahraničí daňově odpisováno, je to jeho daňová zůstatková cena, pokud bylo přeceňováno na reálnou hodnotu a oceňovací rozdíly byly zdaněny, jde o poslední přeceněnou hodnotu, vždy v souladu s daňovými předpisy konkrétního státu. Toto ustanovení nahrazuje zejména stávající ustanovení § 23 odst. 17, dochází však i k věcné změně, neboť stávající ustanovení § 23 odst. 17 vylučovalo z ocenění oceňovací rozdíly vyplývající z přecenění ve státě zdroje, zatím co, dle navrženého ustanovení se k oceňovacím rozdílům, které byly ve státě původní rezidence zdaněny, přihlíží. Tento nový přístup je koncepčnější, neboť vylučuje situace, kdy by ke zdanění určitého oceňovacího rozdílu vůbec nemuselo dojít nebo by byl naopak zdaněn dvakrát.
K § 23s
Navrhovaná úprava definuje nově zaváděný pojem daňová hodnota i pro ocenění dluhů. Daňová hodnota dluhu se pro účely daní z příjmů stanovuje obdobně jako daňová hodnota aktiva, tedy v okamžiku uznání dluhu, který se určuje podle právních předpisů upravujících účetnictví, se určí jeho prvotní účetní hodnota.
V případě poplatníků s akruálním základem daně se plně vychází z účetnictví, prvotní daňová hodnota odpovídá prvotní účetní hodnotě.
U poplatníků s hotovostním základem daně je prvotní daňovou hodnotou jmenovitá hodnota a určuje se k okamžiku, kdy dluh vzniká. V případě převzetí (části) dluhu od jiného poplatníka, je jmenovitou hodnotou (a tedy prvotní daňovou hodnotou) výše převzatého dluhu.
Nová úprava tedy pouze vychází z nové terminologie a věcně ke změně nedochází.
K § 23t
Odstavec 1 stanoví, že prvotní daňová hodnota dluhu určená podle předchozího ustanovení se dále upravuje o další položky.
V odstavci 2 jsou uvedeny situace, kdy se mění daňová hodnota dluhu u poplatníka s akruálním základem daně. Stále trvá návaznost na účetnictví. Pouze v případech, kdy se dluh následně přeceňuje v účetnictví reálnou hodnotou nebo naběhlou hodnotou a toto přecenění není relevantní pro daně, tak tato přecenění se do daňové hodnoty nezahrnují a ze základu daně se vyjímají. Tato úprava navazuje na nové účetní předpisy, které nově umožní přeceňování dluhu na reálnou hodnotu nebo oceňování dluhu naběhlou hodnotou, které však nemusí být vždy relevantní pro účely daní z příjmů. Dále se daňová hodnota dluhu, stejně jako jeho účetní hodnota snižuje o zaniklou část či o část, kterou přebírá jiný poplatník. Věcná změna je tedy jen velmi malá, většinou se daňová hodnota rovná účetní hodnotě, nejčastějším případem, kdy se tyto hodnoty liší je situace, kdy se dluhy podle účetních předpisů přeceňují na reálnou hodnotu se tyto přecenění se základu daně vylučuje.
Odstavec 3 stanoví úpravy daňové hodnoty dluhu u poplatníků s hotovostním základem daně. V jejich případě je daňová hodnota dluhu stále jeho jmenovitá hodnota, která se pouze snižuje v případech, kdy dluh nebo jeho část zaniká (většinou splacením) nebo jeho část přebírá jiný poplatník. Opět jde pouze o legislativně technickou úpravu, věcně se daňový režim oproti současnému stavu nemění.
K § 23u
Podle odstavce 1 jde u poplatníků s hotovostním základem daně v případě aktiv, kterých se týká okamžitý výdaj, v podstatě o zbytkovou kategorii oproti aktivům, jejichž daňová hodnota je odloženým nebo průběžným výdajem. Jedná se o ceniny, nehmotná aktiva, goodwill nabytý koupí, který není daňově odpisovaným aktivem, hmotná aktiva, která nejsou daňově odpisovaná a nejsou vyloučena z odpisování podle účetních předpisů, zásoby, drobná hmotná aktiva, která nejsou daňově odpisovaná a aktiva vykazovaná jako investice s výjimkou cenných papírů. Nedochází tak v zásadě k věcnému posunu oproti současného stavu, toliko se exaktněji, přesněji a komplexněji vystihuje současný stav, který spočívá v tom, že není-li výdaj jinými ustanovení explicitně odkládán (viz odložené výdaje atp.), promítne se v základu daně okamžitě po uhrazení. Další odstavce pak již jen předchází dvojímu uplatnění výdaje a řeší mimořádnější situace.
V odstavci 2 se pro poplatníky s hotovostním základem daně vymezuje okamžik, kterým dochází ke snížení daňové hodnoty aktiva vlivem okamžitého výdaje.
Pod písm. a) se jedná o okamžik výdaje vynaloženého na nabytí aktiva, při úhradě v hotovosti nebo bezhotovostně je rozhodující tok peněz (tedy kdy došlo k úbytku peněžních prostředků z důvodu zaplacení kupní ceny). Úhradou je také vzájemný zápočet pohledávky a dluhu místo oboustranné platby. Aktivum může být také nabyto vynaložením jiného nepeněžního plnění (směna).
Pod písm. b) jde o situaci okamžitého výdaje při nabytí aktiva bez protiplnění. V tomto případě již nepůjde o snížení základu daně ve smyslu dosavadního ustanovení § 23 odst. 3 písm. c) bod 8., ale řeší se prostřednictvím daňové hodnoty aktiva.
V písm. c) se jedná o situaci související s § 23q odst. 1, kdy se stává okamžitým výdajem aktivum, které se u poplatníka DPFO stalo aktivem, které u něho předtím nebylo aktivem. Jedná se o situaci, kdy poplatník DPFO má soukromý majetek, používá ho pro osobní potřebu a poté ho zaeviduje do daňové evidence nebo ho začne používat pro účely příjmů z nájmu.
Odstavec 3 stanoví, v jaké výši snižuje okamžitý výdaj daňovou hodnotu aktiva u hotovostních poplatníků. V situaci pod písm. a) se jedná o úplatné nabytí aktiva, kterého se týká okamžitý výdaj a daňová hodnota tohoto aktiva se sníží o částku, která byla skutečně vynaložena na nabytí aktiva, např. při úhradě v hotovosti nebo převodem z bankovního účtu je rozhodující tok peněz (tedy úbytek peněžních prostředků z důvodu zaplacení kupní ceny). Podle písm. b) jde o situaci nabytí aktiva bez protiplnění a okamžitým výdajem je daňová hodnota takto získaného aktiva. Nejedná se již o snížení základu daně, jako tomu bylo ve smyslu dosavadního ustanovení § 23 odst. 3 písm. c) bod 8., ale nyní se nově řeší prostřednictvím daňové hodnoty aktiva. Pokud při získání aktiva vznikne bezúplatný příjem, který vstoupil do základu daně (zdanitelný příjem nebo zvyšující položka základu daně) bude mít aktivum daňovou hodnotu ve výši tohoto příjmu a ve výši této daňové hodnoty aktiva také ve stejném okamžiku nastane i okamžitý výdaj. Pokud by získáním aktiva vznikl bezúplatný příjem, který neovlivnil základ daně, částka tohoto příjmu daňovou hodnotu aktiva netvoří, a tudíž v tomto případě ani nenastane žádný výdaj, který by bylo možné prostřednictvím daňové hodnoty uplatnit [viz § 23o odst. 1 písm. a)]. V písm. c) se jedná o situaci, kdy se dříve nabytý majetek stává poprvé aktivem a výše okamžitého výdaje odpovídá daňové hodnotě stanovené ve smyslu § 23q odst. 1.
Odstavec 4 pod písm. a) a pod písm. b) vymezuje speciální situace, kdy není daňová hodnota aktiva poplatníka s hotovostním základem daně snížena okamžitým výdajem. Jedná se o situace, kdy tento poplatník plánuje dané aktivum použít tak, že jeho daňová hodnota vstoupí do prvotní daňové hodnoty jiného aktiva nebo daňového dodatečného zhodnocení (tedy aktivum bude použito na vytvoření jiného aktiva nebo daňového dodatečného zhodnocení), nebo jej vloží jako kapitálový vklad (viz § 21f odst. 1). Pokud by v takové situaci daňová hodnota aktiva byla snížena okamžitým výdajem, byla by potom daňová hodnota aktiva nula a do prvotní daňové hodnoty jiného aktiva nebo daňového dodatečného zhodnocení by vstoupila tato nulová hodnota, případně by hodnota podílu na kapitálu v důsledku poskytnutí kapitálového vkladu byla nulová. To by neodpovídalo ekonomické realitě, protože takové aktivum nebylo použito u poplatníka tak, že by jeho daňová hodnota měla být snížena okamžitým výdajem, ale je využito právě až na vytvoření jiného aktiva nebo daňového dodatečného zhodnocení nebo jako kapitálový vklad.
Odstavec 5 upravuje situaci, kdy poplatník dopředu neplánuje použití aktiva ve smyslu odstavce 4, daňová hodnota aktiva byla snížena o částku okamžitého výdaje, ale nakonec dojde k použití předmětného aktiva podle situace popsané v odstavci 4. V tomto případě byla daňová hodnota aktiva již snížena okamžitým výdajem a nyní je nulová. Jak je uvedeno v písm. a), je tedy nutné daňovou hodnotu aktiva opět zvýšit na původní výši (odpovídající prvotní daňové hodnotě), a to k okamžiku použití aktiva na účel uvedený v odstavci 4 písm. a) nebo písm. b). Zároveň je podle odstavce 5 písm. b), byla-li daňová hodnota aktiva snížena o okamžitý výdaj a tento byl současně uplatněn jako daňový výdaj, tedy výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, nutné zvýšit o tuto výši rozdíl mezi příjmy a výdaji (tj. vyrovnat to, že prostřednictvím daňové hodnoty již byl dříve uplatněn daňový výdaj), a to za zdaňovací období, ve kterém k popsané skutečnosti došlo. Rozdíl mezi příjmy a výdaji se ve smyslu odstavce 5 písm. b) nezvyšuje, pokud daňová hodnota aktiva byla snížena okamžitým výdajem, ale tento výdaj byl daňově neuznatelným.
Odstavec 6 upravuje opačnou situaci než věta druhá – poplatník plánoval použití aktiva podle věty první, ale nedošlo k tomu – jeho daňová hodnota má být okamžitým výdajem, proto se stanoví, že v okamžiku, kdy poplatník zjistí, že aktivum nebude použito podle věty první, stane se daňová hodnota aktiva v tomto okamžiku výdajem.
V odstavci 7 je upravena situace, kdy poplatník s hotovostním základem daně úplatně nabyl aktivum, jehož daňová hodnota se snižuje okamžitým výdajem, a po dobu, kdy bylo jeho aktivem, nezaplatil jeho pořizovací výdaje, ale doplatil je až po vyřazení aktiva. U poplatníka s hotovostním základem daně okamžitý výdaj snižuje daňovou hodnotu úplatně pořízeného aktiva v okamžiku a ve výši jeho úhrady, tedy částky pořizovacích výdajů placené v průběhu držby aktiva představují okamžitý výdaj v okamžiku zaplacení. Pokud je ale aktivum již vyřazeno (již se nejedná o aktivum daného poplatníka a nemá ani daňovou hodnotu) a poplatník ještě splatí část pořizovacích výdajů (v okamžiku vyřazení mělo aktivum daňovou hodnotu ve výši nesplacených pořizovacích výdajů), nelze podle obecného pravidla okamžitého výdaje postupovat, protože už neexistuje aktivum, jehož daňová hodnota by mohla být snížena okamžitým výdajem, a musí být tedy stanoveno zvláštní pravidlo o vzniku výdaje, tj. jakmile poplatník částku uhradí, stane se výdajem v tomto okamžiku.
K § 23v
Odstavec 1 potvrzuje vazbu na účetnictví a stanovuje, že u poplatníků s akruálním základem daně platí, že okamžitý výdaj se týká toho aktiva, jehož účetní hodnota je v účetnictví nákladem v okamžiku uznání tohoto aktiva. Nicméně tato úprava se vztahuje pouze na aktiva, která nejsou daňově odpisovanými aktivy. Tedy pokud má např. účetní jednotka hranici významnosti pro uznání stálého hmotného aktiva 150 tis. Kč, tedy vyšší, než je limit pro daňové odpisování (100 tis. Kč), a pořizovací cenu aktiva ve výši 110 tis. Kč uplatní jednorázově do nákladů, pro účely daní z příjmů tento jednorázový náklad není daňově účinný a aktivum se standardně daňově odpisuje. V ostatních případech se postupuje dle účetnictví. Principiálně tak nedochází k posunu oproti současnému stavu.
Odstavec 2 stanovuje, že ke snížení daňové hodnoty aktiva dochází v okamžiku uznání souvisejícího nákladu v účetnictví.
Odstavec 3 stanoví, že výše okamžitého výdaje je rovna daňové hodnotě aktiva a po uplatnění tohoto výdaje je tak daňová hodnota aktiva rovna nule.
K § 23w
Ustanovení odstavce 1 vymezuje pro poplatníky s hotovostním základem daně aktiva, jejichž daňová hodnota se snižuje odloženým výdajem. Jedná se o taxativní výčet. Nejde o komplexní principiální věcnou změnu, toliko se konsolidují ustanovení, které již dnes odložení výdaje, typicky k okamžiku vyřazení aktiva, již upravují.
Pod písm. a) je uvedeno daňově odpisované aktivum, a pokud je aktivum daňově odpisováno, spadá zároveň i do této kategorie, protože při vyřazení je jeho daňová hodnota (která se již může rovnat nule, pokud je celé odepsáno) snížena o částku odloženého výdaje, což je v podstatě podle dosavadního znění ZDP zůstatková cena. Aktiva, jejichž daňová hodnota je snižována průběžným výdajem (v případě poplatníků s hotovostním základem daně jsou jimi jen daňově odpisovaná aktiva), jsou tedy podmnožinou aktiv, jejichž daňová hodnota se snižuje odloženým výdajem. Existují tedy aktiva, jejichž daňová hodnota je snížena průběžným a odloženým výdajem, a též aktiva, jejichž daňová hodnota se sníží jen odloženým výdajem.
Pod písm. b) se jedná o stálé hmotné aktivum před jeho dokončením, které tudíž není ještě způsobilé k užívání ve smyslu předpisů upravujících účetnictví.
Podle písm. c) se jedná o pozemek, kterého se týká vždy jen odložený výdaj, bez ohledu na to, do jaké kategorie aktiv by mohl spadat podle předpisů upravujících účetnictví (tedy např. i tehdy, když by šlo o zásobu, pokud by byl poplatník účetní jednotkou). Jedná se o stejnou situaci, na kterou dopadá dosavadní § 24 odst. 2 písm. t) bod 5 zákona o daních z příjmů.
V písm. d až g)) jsou vymezena aktiva, která jsou u poplatníků s akruálním základem daně vyloučena z účetního odpisování (a tedy nejsou ani daňově odpisovaná, viz dosavadní zákona o daních z příjmů); v účetnictví se účetní hodnota těchto aktiv uplatňuje jako náklad v okamžiku jejich vyřazení a poplatník s akruálním základem daně daňovou hodnotu těchto aktiv sníží o výši odloženého výdaje (viz § 23v odst. 2 zákona o daních z příjmů). Stanoví se tedy stejný režim i pro poplatníka s hotovostním základem daně. Obecně je princip takový, že odložené výdaje se uplatňují u všech aktiv, která jsou podle předpisů upravujících účetnictví vyloučena z účetního odpisování, ale vzhledem k charakteru poplatníků s hotovostním základem daně není třeba uvádět celý výčet ze zákona o účetnictví.
Pod písm. h) a i) a j je stanoveno, že daňová hodnota cenných papírů, kapitálového podílu a pohledávek je snižována vždy o částku odloženého výdaje (stejně jako jde u poplatníka s akruálním základem daně o náklad v účetnictví vznikající při vyřazení i odložený výdaj podle § 23x odst. 2 zákona o daních z příjmů). U pohledávek to však platí jen u těch, které jsou nabyty postoupením nebo jako předmět změny hospodaření bez přecenění od poplatníka s akruálním základem daně nebo poplatníka s hotovostním základem daně, který ji nabyl postoupením. Daňová hodnota ostatních pohledávek není vůbec výdajem, což vychází z obecných principů stanovení hotovostního základu daně.
Písm. k) je speciální ustanovení týkající se peněžních prostředků jako aktiva, kterého se týká odložený výdaj. Odloženým výdajem jsou peněžní prostředky:
· cizí měny při pozbytí za peněžní prostředky jiné měny (tedy jak české měny při prodeji cizí měny, tak jiné cizí měny při směně dvou cizích měn)
· při pozbytí obchodního závodu nebo více aktiv jako celku (součástí tohoto celku mohou být i dluhy, ale nemusí), jejichž součástí jsou i peněžní prostředky – vychází se ze skutečnosti, že v ceně obchodního závodu nebo aktiv jako celku jsou peněžní prostředky zohledněny, protože cena je celá příjmem, musí být peněžní prostředky zohledněny jako výdaj.
V odstavci 2 se pro poplatníky s hotovostním základem daně vymezuje okamžik, kterým dochází ke snížení daňové hodnoty aktiva vlivem odloženého výdaje. Stanoví se, že rozhodným okamžikem pro snížení daňové hodnoty aktiva o částku odloženého výdaje je okamžik vyřazení.
Odstavec 3 stanoví, v jaké výši snižuje odložený výdaj daňovou hodnotu aktiva u hotovostních poplatníků. V situaci pod písm. a) se jedná o úplatné nabytí aktiva, kterého se týká odložený výdaj a daňová hodnota tohoto aktiva se sníží o částku, která byla skutečně vynaložena na nabytí aktiva. Rozhodující je tok peněz (tedy úbytek peněžních prostředků z důvodu zaplacení kupní ceny). Podle písm. b) jde o situaci nabytí aktiva bez protiplnění a odloženým výdajem je daňová hodnota takto získaného aktiva.
Úprava v odst. 4 vede k tomu, že poplatník v případě, kdy neuhradil všechny částky vstupující do daňové hodnoty úplatně pořízeného aktiva (v podstatě nezaplatil celou kupní cenu), má povinnost odpovídajícím způsobem zvýšit základ daně tak, aby ve výsledku bylo do základu daně zahrnuto jen to, co skutečně uhradil.
V odstavci 5 je speciálně upraveno, že u úplatně nabytého aktiva, kterého se týká odložený výdaj, výdaj vzniká i po vyřazení daného aktiva, a to v případě, že byla dodatečně zaplacena část jeho daňové hodnoty, která nemohla být odloženým výdajem při vyřazení aktiva kvůli pravidlu v odstavci 3. Pokud je tedy aktivum již vyřazeno (již se nejedná o aktivum daného poplatníka a nemá ani daňovou hodnotu) a poplatník ještě splatí část pořizovacích výdajů (v okamžiku vyřazení mělo aktivum daňovou hodnotu ve výši nesplacených pořizovacích výdajů), nelze podle obecného pravidla odloženého výdaje postupovat, protože už neexistuje aktivum, jehož daňová hodnota by mohla být snížena odloženým výdajem v okamžiku jeho vyřazení. Musí být tedy stanoveno zvláštní pravidlo o vzniku výdaje, tj. jakmile poplatník částku uhradí, stane se výdajem v tomto okamžiku.
K § 23x
Odstavec 1 stanovuje pro poplatníky s akruálním základem daně, že odložený výdaj se týká těch aktiv, jejichž účetní hodnota je nákladem v okamžiku vyřazení podle účetních předpisů. To platí tedy jak pro aktiva, která se neodpisují (pozemek, zlato, umělecká díl atd.), tak pro odpisovaná aktiva, kdy odloženým výdajem je jejich daňová hodnota (dříve zůstatková cena) např. při prodeji. Pod písmenem b) jsou výslovně uvedeny daňově odpisovaná aktiva, neboť ta nemusí splňovat podmínku písm. a), pokud je daňová hranice pro odpisování nižší než účetní hranice pro odpisování. V tomto případě je v účetnictví okamžitým výdajem, ale v daních odloženým (a průběžným). Byť dochází k většímu prohloubení vazby na účetnictví oproti současnému stavu, tak nejde o principiální věcnou změnu.
Odstavec 2 stanovuje, že ke snížení daňové hodnoty aktiva dochází v okamžiku vykázání souvisejícího nákladu v účetnictví.
Odstavec 3 stanoví, že výše odloženého výdaje je rovna daňové hodnotě aktiva.
K § 23y
Ustanovení stanovuje, že průběžným výdajem jsou odpisy, a to daňové odpisy u daňově odpisovaného aktiva a účetní odpisy u účetně odpisovaného aktiva u poplatníků s akruálním základem daně, tj. nejde o přelomovou filozofickou změnu, pouze se konsistentněji a koncepčněji pojímá úprava rozkládání výdajů v čase.
Daňově odpisované aktivum a způsob výpočtu daňových odpisů je vymezen v dalších ustanoveních tohoto zákona (§ 26 – § 33c).
Odstavec 3 přebírá dosavadní pravidlo ustanovení § 24 odst. 2 písm. v) a stanoví, že u poplatníků s akruálním základem daně jsou průběžným výdajem i účetní odpisy, a to u aktiva, které není daňově odpisovaným aktivem, ale je odpisováno účetně. Tato situace nastane, např. v případě, že je hranice pro účetní odpisování hmotného aktiva nižší než hranice pro daňové odpisování nebo v případě nehmotného aktiva. Druhá věta řeší postup v případě, že se u těchto účetně odpisovaných aktiv liší účetní a daňová hodnota. Pokud je daňová hodnota aktiva nižší než účetní hodnota, přestanou být účetní odpisy daňovým výdajem ve chvíli, kdy daňová hodnota klesne na nulu (převzatá úprava ze současného § 24 odst. 2 písm. v). V případě, že je daňová hodnota vyšší než účetní, pak po ukončení účetního odpisování ještě zbývá část daňové hodnoty, která nebyla uplatněna ve výdajích, a proto je stanoveno, že se dál budou stanovovat daňové odpisy ve stejné výši jako původní účetní, a to až do odepsání aktiva (tedy do snížení daňové hodnoty na nulu).
Odstavec 5 definuje, co se rozumí účetně odpisovaným aktivem pro účely daní z příjmů. Je to takové aktivum, které je jako odpisované aktivum vymezené právními předpisy upravujícími účetnictví a zároveň není odpisováno daňově. Jde tedy o termín čistě pro účely zákona o daních z příjmů a zahrnuje pouze část aktiv, která jsou v účetnictví odpisována. V terminologii zákona o daních z příjmů tedy jsou dvě různé skupiny odpisovaných aktiv: daňově odpisovaná aktiva (splňující podmínky stanovené zákonem o daních z příjmů) a účetně odpisovaná aktiva, která tyto podmínky nesplňují, ale jsou odpisovány dle účetních předpisů. Účetně odpisovaným aktivem jsou tak např. o nehmotná aktiva, které jsou odpisované pouze podle právních předpisů upravujících účetnictví, nebo o aktiva poplatníka stanovujícího základ daně dle mezinárodních účetních předpisů, či může jít o hmotné aktivum, které nedosahuje limitu pro daňově odpisované aktivum, ale účetně se odpisuje. Poplatníci s hotovostním základem daně odpisují pouze daňově odpisovaná aktiva, daňová hodnota aktiv, které se u poplatníků s akruálním základem daně, odpisují účetně, je u poplatníků s hotovostním základem daně okamžitým výdajem.
Odstavec 6 se týká poplatníků určujících základ daně dle mezinárodních účetních standardů a stanoví, že v případě, že v souladu s IAS 16 nebo IAS 38 zvolil přeceňovací model oceňování aktiv, se s těmito aktivy daňově zachází, jako by byla odpisovaná. Poplatník tedy musí příslušné oceňovací rozdíly vyloučit ze základu daně a základ daně snížit o „fiktivní“ odpisy, tedy odpisy, které jsou mimoúčetní, stanovené pouze pro účely daní z příjmů. Záměrem je, aby poplatníci vycházeli z historických cen a vzhledem k tomu, že se u nás přeceňovací model v podstatě nepoužívá, není tato úprava administrativně příliš zatěžující. Pokud by si poplatník přesto zvolil přeceňovací model, tak musí vést speciální evidenci pro daně vycházející z historických cen.
Věta druhá návazně na úpravu ve větě první vylučuje ze základu daně oceňovací rozdíly, které vzniknou při využití přeceňovací metody namísto metody historické ceny u pozemků, budov a zařízení a nehmotných aktiv.
K § 23z
V odstavci 1 je upravena situace, kdy je daňová hodnota aktiva odloženým výdajem nebo průběžným výdajem a v důsledku překlasifikace se stala okamžitým výdajem (např. stálé hmotné aktivum se u poplatníka s hotovostním základem daně stalo zásobou). Daňová hodnota aktiva ale není okamžitý výdaj podle standardních pravidel v § 23u zákona o daních z příjmů, proto se stanoví zvláštní okamžik, kdy se sníží daňová hodnota aktiva o okamžitý výdaj, tj. v okamžiku, kdy tato změna nastane.
Ustanovení odstavce 2 řeší situace u poplatníka s hotovostním základem daně, kdy byla daňová hodnota aktiva snížena okamžitým výdajem, tedy nyní je již daňová hodnota aktiva nula, ale došlo k události, v důsledku které má být daňová hodnota aktiva snižována odloženým nebo průběžným výdajem (např. poplatník překlasifikoval zásobu na hmotné aktivum) nebo aktivum přestalo být aktivem (tedy poplatník se rozhodne, že nebude použito na účely, pro které bylo dříve uplatněno jako výdaj, ale na soukromou potřebu). V těchto případech je třeba vrátit daňovou hodnotu aktiva na původní výši tak, aby mohla být snížena o výdaj případně později a zároveň zvýšit rozdíl mezi příjmy a výdaji tak, aby bylo vráceno dřívější uplatnění daňové hodnoty aktiva, pokud byla uplatněna jako daňový výdaj, tj. výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Ke zvýšení rozdílu mezi příjmy a výdaji podle písm. b) nedochází, pokud původní výdaj nebyl daňově uznatelný. Pokud půjde v důsledku popsané situace o daňově odpisované aktivum, začne být od daného kalendářního měsíce odpisováno, viz § 27 odst. 2.
Odstavec 3 obsahuje speciální ustanovení pro aktivum poplatníka s hotovostním základem daně, které je zásobou nebo by bylo vykazováno jako zásoba ve smyslu pravidel upravujících účetnictví a které je vyřazeno způsobem, kdy daňová hodnota aktiva není uplatnitelná jako daňový výdaj. V okamžiku, kdy poplatník snížil o okamžitý výdaj daňovou hodnotu daného aktiva, současně posoudil, že jde o daňový výdaj, proto jej uplatnil v základu daně. Později ale toto aktivum použije způsobem, kdy výdaj s ním spojený není daňový (např. jej daroval). Z tohoto důvodu musí zvýšit rozdíl mezi příjmy a výdaji o výši daňové hodnoty, o kterou rozdíl mezi příjmy a výdaji snížil v okamžiku vzniku okamžitého výdaje, pokud ta byla uplatněna jako daňový výdaj.
K § 23za
Daňové dodatečné zhodnocení nahrazuje dosavadní pojem „technické zhodnocení“ u daňově odpisovaných aktiv pro účely daní z příjmů. Definice daňového dodatečného zhodnocení vychází z definice dodatečného zhodnocení v účetnictví, kterým se nově nahrazuje termín technické zhodnocení.
Odstavec 1 stanoví základní pravidlo, že daňová hodnota zhodnocovaného stálého hmotného aktiva se zvyšuje o daňové dodatečné zhodnocení. Daňové dodatečné zhodnocení tedy zvyšuje daňovou hodnotu (za splnění dalších podmínek uvedených v tomto ustanovení) pouze u stálého hmotného aktiva a nevztahuje se na nehmotný majetek. Nehmotný majetek je odpisován pouze u poplatníků s akruálním základem daně a pouze účetně. Jeho daňová hodnota se tedy zvyšuje o dodatečné zhodnocení dle účetnictví. Zacházení s nehmotným majetkem je tedy plně navázáno na účetnictví.
Odstavec 2 stanoví, že daňovým dodatečným zhodnocením je dodatečné zhodnocení dle zákona o účetnictví, které splňuje stanovené podmínky. Vzhledem k odkazu na účetnictví, není v ustanovení nutné výslovně stanovit, že jde dodatečné zhodnocení dokončené, protože dodatečné zhodnocení je v zákoně o účetnictví definováno tak, že z podstaty musí být dokončené, jinak se nejedná o dodatečné zhodnocení. Jinak řečeno, podmínka dokončenosti (stav způsobilý užívání) dále platí jako doposud, pouze vyplývá z účetních předpisů a není tedy výslovně stanovena v zákoně o daních z příjmů.
Pro daňové dodatečné zhodnocení stanoveny následující limity:
· absolutní limit shodný s hranicí pro daňové odpisování je 100 000 Kč
· relativní limit je stanovené procento z daňové hodnoty aktiva (10 % z daňové hodnoty, maximálně však 10 mil. Kč), které může poplatník využít, pokud se jedná o částku vyšší než 100 000 tis. Kč.
Nově se tedy zavádí další relativní limit, rozhodující je, který z limitů je vyšší a podle toho může poplatník buď uplatnit celou částku ve výdajích jednorázově nebo má povinnost navýšit daňovou hodnotu aktiva a výdaje související s daňovým dodatečným zhodnocením odpisovat postupně v rámci daňových odpisů. Nový relativní limit umožní v případě hodnotnějších aktiv poplatníkům uplatnit ve výdajích vyšší částku jednorázově, což povede k žádoucímu zjednodušení. Např. v případě aktiva, jehož daňová hodnota je 3 mil. Kč, může poplatník využít vyšší limit (tj. 10 % z 3 mil. Kč, což je 300 tis. Kč). Výdaje nižší, než tato částka mohou být okamžitým výdajem. Tento relativní limit je procentem daňové hodnoty a v průběhu času se tedy postupně snižuje. To je záměrem navrhovaného ustanovení, neboť to lépe odpovídá správnému rozložení výdajů v čase, kdy ke konci doby odpisování většinou technické zhodnocení výrazně zvýší dobu použitelnosti a dává tak dává smysl daňovou hodnotu opět navýšit a pokračovat v odpisování z vyšší hodnoty. Stále však platí absolutní limit 100 tis. Kč. V posuzování výše limitu nedochází ke změně oproti původnímu stavu a limit se posuzuje stejně jako dosud za celé zdaňovací období.
V odstavci 2 písm. b) je stanovena možnost za daňové dodatečné zhodnocení považovat i dodatečné zhodnocení, které nepřevyšuje částku podle odstavce 2 písm. a), pokud se tak poplatník rozhodne. Toto ustanovení přebírá dosavadní pravidlo původního § 33 odst. 1 druhé věty.
Odstavec 3 stanoví, že výdaje vynaložené na restaurování uměleckého díla budou vždy dodatečným zhodnocením a budou tedy vstupovat do daňové hodnoty. Vzhledem k tomu, že umělecké dílo se neodpisuje, v daňových výdajích budou uplatněny až v okamžiku pozbytí uměleckého díla. Toto ustanovení hovoří o „dodatečném zhodnocení“ a tedy platí jak pro daňově odpisovaná aktiva, tak pro účetně odpisovaná aktiva (včetně poplatníků používajících mezinárodní účetní standardy.
Odstavec 4 stanoví, že pro dodatečné zhodnocení (účetní) i daňové dodatečné zhodnocení platí stejná pravidla jako pro samostatná aktiva, tedy že jejich prvotní daňová hodnota se např. snižuje o částku, která byla hrazena z darů, které byly osvobozeny, z osvobozených dotací atd.
Odstavec 5 navrhuje pro všechny poplatníky tzv. bezpečný přístav, což znamená, že poplatník může na základě svého rozhodnutí dát i opravě či údržbě, daňový režim daňového dodatečného zhodnocení. To zjednodušuje zejména situace, kdy si poplatník není jistý, zda daný zásah je opravou či daňovým dodatečným zhodnocením, a nebude tak muset složitě prokazovat, o jaký zásah se jedná. Toto však neplatí pro poplatníka v režimu investičních pobídek, neboť u toho je požadavek na maximální uplatňování výdajů.
Odstavec 6 upravuje daňové dodatečné zhodnocení aktiva ve spoluvlastnictví. V případě daňového dodatečného zhodnocení aktiva ve spoluvlastnictví se spoluvlastnický podíl na věci každého ze spoluvlastníků zvýší o poměrnou část tohoto daňového dodatečného zhodnocení odpovídající spoluvlastnickému podílu na aktivu (nezávisle na tom, kdo, resp. v jakém poměru daňové dodatečné zhodnocení spoluvlastníci financovali). Daňové dodatečné zhodnocení spoluvlastnického podílu lze odpisovat i v případě, že toto zhodnocení není spoluvlastníkem hrazeno, resp. bylo hrazeno jiným spoluvlastníkem. V případě, že spoluvlastník nehradí výdaje spojené s daňovým dodatečným zhodnocením aktiva, vzniká mu bezúplatný příjem, který je předmětem daně z příjmů.
Podle odstavce 7 se ustanovení týkající se daňového dodatečného zhodnocení na poplatníky používající mezinárodní účetní standardy a daňovou hodnotu u nich zvyšují účetní dodatečná zhodnocení. Je tak u nich zachována přímá návaznost na účetnictví a účetní odpisy. Jedinou výjimkou je odstavec 3, který řeší výjimečné situace při restaurování uměleckých děl a kdy je vhodné zachovat stejný daňový režim u všech poplatníků.
Ustanovení odstavce 8 navazuje na § 23 odst. 6 a upravuje okamžik zvýšení daňové hodnoty pronajímaného aktiva vlastníka v důsledku jeho dodatečného zhodnocení provedeného a hrazeného nájemcem se souhlasem vlastníka, a to nad rámec nájemného. S ohledem na nový zákon o účetnictví by daňové dodatečné zhodnocení mělo pronajímateli vzniknout bez ohledu na to, kdo jej provede a hradí, v tomto případě se tedy speciálně upravuje okamžik, kdy toto zhodnocení navýší daňovou hodnotu (tedy specialis vůči odst. 1 tohoto ustanovení).
Toto by mělo odpovídat hodnotě, kterou by mělo zhodnocení, které by bylo samostatným aktivem, a provedl jej sám pronajímatel a následně odpisoval. Povinnost snížit tuto hodnotu o část odpisů, plyne z toho, kdyby pronajímatel zhodnocení odpisoval, pokud by ho provedl sám.
Příklad dvou daňových dodatečných zhodnocení provedených za sebou v jednom zdaňovacím období:
Na movitém aktivu, které je daňově odpisovaným aktivem s daňovou hodnotou 6 mil. Kč a dobou daňového odpisování 60 měsíců, tj. s měsíčním daňovým odpisem 100 000 Kč, bylo během zdaňovacího období nejprve k 20. únoru dokončeno dodatečné zhodnocení ve výši 400 000 Kč. Další zhodnocení movitého aktiva bylo dokončeno ještě během stejného zdaňovacího období k 15. listopadu, a to ve výši 100 000 Kč. Již v únoru daného zdaňovacího období došlo k naplnění podmínek dle ZDP pro daňové dodatečné zhodnocení, daňová hodnota movitého aktiva se vlivem daňového dodatečného zhodnocení v únoru zvýší o 400 000 Kč a od března se prodlouží doba daňového odpisování o 4 měsíce. I v případě druhého dodatečného zhodnocení se jedná o daňové dodatečné zhodnocení (dodatečná zhodnocení se za zdaňovací období sčítají), daňová hodnota movitého aktiva se nyní zvýší o 100 000 Kč a od prosince daného zdaňovacího období se doba daňového odpisování prodlouží o další 1 měsíc.
Příklad daňového dodatečného zhodnocení aktiva ve spoluvlastnictví (aplikace odstavce 6):
Nemovité aktivum ve spoluvlastnictví 2 spoluvlastníků, každý vlastní ideální polovinu nemovité věci. Jeden ze spoluvlastníků uhradí daňové dodatečné zhodnocení nemovité věci (přístavba) s tím, že v prvním roce zahájení přístavby bylo vynaloženo 200 000 Kč, ve druhém roce 300 000 Kč a přístavba byla zároveň v tomto druhém roce dokončena. Každému ze spoluvlastníků se ve druhém roce k okamžiku dokončení dodatečného zhodnocení, které je daňovým dodatečným zhodnocením nemovité věci, zvýší daňová hodnota spoluvlastnického podílu o 250 000 Kč. V případě, že druhý spoluvlastník neuhradí polovinu výdajů spojených s daňovým dodatečným zhodnocením na nemovité věci ve spoluvlastnictví, vzniká mu v okamžiku dokončení dodatečného zhodnocení bezúplatný příjem ve výši 250 000 Kč, který je předmětem daně z příjmů.
K § 23zb
Odstavec 1 upravuje zvyšování daňové hodnoty aktiva u poplatníků s akruálním základem daně v případě účetně odpisovaného aktiva a návazně na § 23za odst. 2 stanoví, že také dodatečné zhodnocení dle účetnictví (ve staré terminologii účetní technické zhodnocení) zvyšuje hodnotu účetně odpisovaného aktiva. Účetně odpisovaným aktivem jsou míněna aktiva, která jsou odpisována účetně, ale ne daňově. Tedy jde zejména o nehmotná aktiva, „laciná“ hmotná aktiva, kdy má účetní jednotka nižší hranici významnosti pro odpisování aktiva, než je 100 tis. Kč, nebo aktivum IFRS poplatníka, který veškerá aktiva odpisuje pouze účetně. Pokud tedy poplatník vynaloží na zhodnocení „laciného“ hmotného aktiva částku 80 tis. Kč a má účetní hranici významnosti pro dodatečné zhodnocení např. 60 tis. Kč, zvyšují takto vynaložené výdaje daňovou hodnotu aktiva a nelze je tedy uznat jednorázově do nákladů. Pokud by však tento poplatník vynaložit částku 80 tis. Kč na zhodnocení daňově odpisovaného aktiva, může se rozhodnout, buď si může tuto částku uplatnit jako jednorázový výdaj, neboť nesplňuje limity daňového dodatečného zhodnocení a daňově odpisované aktivum se zhodnocuje pouze o daňové dodatečné zhodnocení. Druhou možností je postupovat podle ustanovení § 23za odst. 2 písm. b) a rozhodnout se, že s tímto dodatečným zhodnocením bude zacházet jako s daňovým dodatečným zhodnocením.
U poplatníků používající mezinárodní účetní standardy se používá termín následný výdaj, který je však obsahově shodný s dodatečným zhodnocením dle českých účetních předpisů a pokud je tedy v zákoně hovořeno o dodatečném zhodnocení, míní se tím i následný výdaj dle mezinárodních účetních standardů.
V odstavci 2 se stanoví, že dodatečné zhodnocení, které nezvyšuje daňovou hodnotu aktiva, je okamžitým výdajem.
K § 23zc
Navrhovaná úprava zachovává stávající stav a vychází z pojetí spoluvlastnictví dle NOZ, podle kterého může mít spoluvlastník pouze jeden spoluvlastnický podíl a při nabytí dalšího podílu se tento spojuje s dosavadním spoluvlastnickým podílem. Daňová hodnota dosavadního spoluvlastnického podílu se tedy zvyšuje o hodnotu nově nabytého spoluvlastnického podílu. V případě, že jde o spoluvlastnický podíl na odpisovaném aktivu, postupuje se při stanovení odpisů dle § 32.
Odstavec 2 upravuje situaci, kdy poplatník nabyde dva spoluvlastnické podíly najednou, tedy ani jeden doposud nebyl jeho – např. při fúzi splynutím (předchozí vlastníci spoluvlastnických podílů zanikají a oba spoluvlastnické podíly se slučují u poplatníka vzniklého splynutím) – zde si může poplatník vybrat, který podíl se bude považovat za dosavadní, aby se mohla aplikovat věta první (to je významné při nabytí změnou hospodaření při přecenění, kdy se má pokračovat ve způsobu daňového odpisování).
K § 23zd
Ustanovení odstavce 1 upravuje situace, kdy se také (kromě situací vyplývajících z obecných principů daňové hodnoty) snižuje daňová hodnota pohledávky. K tomu dochází při zániku pohledávky (typicky splněním) nebo postoupení pohledávky poplatníka s hotovostním základem daně, kdy ale toto snížení není výdajem, pokud se nejedná o postoupenou pohledávku nebo o pohledávku nabytou vkladem. Pohledávka se ale vyřazuje z poplatníkových aktiv, její daňová hodnota se tedy musí snížit. Význam „části pohledávky“ znamená, že zahrnuje jak částečné splacení, postoupení atd., tak celkové.
V odstavci 2 je upravena situace, která je v současném ZDP řešena v § 23 odst. 13, a stanoví vznik příjmu u poplatníka s hotovostním základem daně v případě úplatného postoupení pohledávky, která není pohledávkou podle § 24 odst. 2 písm. n), za nižší cenu, než je její daňová hodnota, nebo poskytnutí pohledávky jako předmětu kapitálového vkladu.
Pokud je pohledávka úplatně postoupena za stejnou nebo vyšší cenu, než je její daňová hodnota, je příjmem tato cena, jak vyplývá z obecných ustanovení.
Pokud je pohledávka postoupena ve smyslu situace pod písm. a) za nižší cenu, než je daňová hodnota pohledávky, která není pohledávkou podle § 24 odst. 2 písm. n), vzniká příjem ve výši daňové hodnoty pohledávky. Důvodem pro vznik příjmu ve výši daňové hodnoty pohledávky, která není pohledávkou podle § 24 odst. 2 písm. n), v případě jejího postoupení za nižší cenu, než je její daňová hodnota, je zamezení vzniku těch situací, které by při postoupení pohledávky za nižší cenu oproti její daňové hodnotě a vzniku příjmu ve výši nižší ceny pohledávky mohly zakládat prvek daňové optimalizace.
Pokud je za nižší cenu, než je její daňová hodnota, postoupena pohledávka, která je uvedená v § 24 odst. 2 písm. n), je příjmem tato cena, jak vyplývá z obecných ustanovení (toto ustanovení se na ni nevztahuje).
V případě pod písm. b), kdy je pohledávka předmětem kapitálového vkladu, se tím, že vzniká příjem ve výši daňové hodnoty, simuluje situace, kdy by byla pohledávka splacena poplatníkovi (vznikl by příjem) a poté byly peněžní prostředky předmětem kapitálového vkladu, neboť jinak by poplatníkovi s hotovostním základem daně nevznikl v této situaci žádný příjem z pohledávky, ale získal by kapitálový podíl. V této situaci je lhostejné, zda jde o pohledávku podle § 24 odst. 2 písm. n) či nikoli.
Jak v situaci pod písm. a), tak v situaci pod písm. b) odstavce 2 jde jen o některé pohledávky, neboť z tohoto ustanovení vyplývá, že se musí jednat o pohledávku vzniklou u poplatníka z titulu příjmu, který je předmětem daně, jen v takovém případě je nutno příjem z ní dodanit. Zároveň musí jít také o pohledávku, jejíž úhrada by byla zdanitelným příjmem, pokud by nebyla, není důvod simulovat situaci, jako by pohledávka byla uhrazena (v takovém případě by nevznikl příjem, není tedy třeba, aby vznikal v uvedených situacích) – např. pohledávka na vrácení půjčených peněz).
Odstavec 3 řeší situaci, kdy je odloženým výdajem částka daňové hodnoty pohledávky uvedené v odstavci 2, kterou nabyl poplatník s hotovostním základem daně jako předmět kapitálového vkladu a zabraňuje v případě vkladu pohledávky, na kterou se aplikuje odstavec 2, aby byl příjem zdaněn dvakrát. Pokud podle odstavce 2 získá pohledávku poplatník s hotovostním základem daně, například vkladem tichého společníka, při splacení by ji zdanil podruhé. Navrhovaným řešením má tento poplatník příjem ze splacení takové pohledávky, ale zároveň daňová hodnota této pohledávky je odloženým výdajem. To samé platí, když takovou pohledávku následně postoupí, oproti příjmům z postoupení má výdaj v podobě daňové hodnoty této pohledávky.
V odstavci 4 se stanoví, že v případě, že byla u poplatníka s hotovostním základem daně pohledávka nabyta postoupením, může být výdajem částka odpovídající daňové hodnotě této pohledávky.
K § 23ze
Odstavec 1 stanoví, že daňová hodnota pohledávky u poplatníka akruálním základem daně se snižuje o část, která již byla splacena, o vytvořenou opravnou položku dle zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů a o daňovou hodnotu části pohledávky, která byla odepsána dle § 24 odst. 2 písm. n).
Odstavec 2 upravuje zrušení opravné položky u pohledávek a stanoví, že pokud u pohledávky dojde ke zrušení opravné položky, zvýší se o tuto částku daňová hodnota pohledávky.
K § 23zf
Navrhovaná úprava stanoví prvotní daňovou hodnotu kapitálového podílu při jeho vzniku a přebírá tak úvodní část stávajícího ustanovení § 24 odst. 7. Tím i nahrazuje právě stávající úpravu tzv. “nabývací ceny”. Tato úprava platí jak pro poplatníky s akruálním základem daně, tak s hotovostním základem daně. Ustanovení slučuje dosavadní rozdělení na peněžitý a nepeněžitý vklad a stanoví, že prvotní daňová hodnota je součtem daňových hodnot všech předmětů vkladu, které podle § 15 odst. 3 zákona o obchodních korporacích mohou být peněžité nebo nepeněžité. Pokud se tedy jedná o peněžitý vklad, tak daňová hodnota kapitálového podílu je určena výší peněžních prostředků (daňová hodnota peněžních prostředků odpovídá jejich hodnotě). Pokud se jedná o nepeněžní vklad, tak daňová hodnota kapitálového podílu odpovídá daňové hodnotě předmětu vkladu.
V tomto ustanovení jsou stanovena speciální pravidla týkající se pouze vzniku kapitálového podílu. Pro určování prvotní daňové hodnoty kapitálového podílu však také platí standardní pravidla týkající se daňové hodnoty aktiva. Tedy v případě získání stávajícího kapitálového podílu koupí, darem či vkladem se při určování jeho prvotní daňové hodnoty postupuje podle těchto standardních pravidel.
Úprava odstavce 2 se zaměřuje na úpravy daňové hodnoty kapitálového podílu. Je definováno, co snižuje a zvyšuje daňovou hodnotu kapitálového podílu. Stejně jako v předchozím odstavci jsou zde uvedeny jen specifické případy týkající se kapitálového podílu. To, že se daňová hodnota kapitálového podílu zvyšuje při dokoupení další části podílu či snižuje při prodeji podílu (či jeho části), při zdanění výplat z vlastního kapitálu nebo v souvislosti se snížením základu daně pro srážku vyplývá z obecných ustanovení § 23o.
Úprava dle písm. a) bod 1 stanoví, že daňová hodnota podílu se navýší o následný kapitálový vklad s výjimkou vkladu tichého společníka z osvobozeného zisku. V bodě 2 se rovněž přebírá pravidlo z dosavadního § 24 odst. 7, ale upravuje se tak, že se vypouští podmínka, že obchodní korporace, do které je předmět vkladu vkládán, není plátcem daně z přidané hodnoty. Daňová hodnota kapitálového podílu se tedy bude zvyšovat o daň z přidané hodnoty vždy.
Ustanovení písm. b) přebírá se pravidlo z dosavadního § 24 odst. 7 a stanoví, že pokud je poplatníkovi vrácen v penězích rozdíl mezi hodnotou předmětu nepeněžitého vkladu a výší vkladu, snižuje se o tuto částku daňová hodnota kapitálového podílu (situace podle § 144 odst. 2, § 468 a 469 ZOK).
Odstavec 3 také přebírá dosavadní pravidlo z § 24 odst. 7 a stanoví, že daňovou hodnotu kapitálového vkladu lze zvýšit o výdaje, které jsou vyloučeny z daňově uznatelných výdajů dle ustanovení § 25 odst. 1 písm. zk), tedy výdaje přímo související s držbou podílu v dceřiné společnosti.
Odstavce 4 a 5 řeší situace, kdy část peněžitého vkladu ještě nebyla splacena a limituje snižování daňové hodnoty v části, která odpovídá nesplacenému vkladu. Nelze tedy jako výdaj uplatnit více než bylo skutečně splaceno. Věcně se tak přebírá ustanovení současného § 24 odst. 7, které stanoví, že nabývací cenou je hodnota splaceného peněžitého vkladu.
Odstavec 6 se týká výjimečných situací, kdy poplatník pozbyl kapitálový podíl, ještě než byl plně splacen, a následně doplatí nesplacenou částku. Toto ustanovení stanoví, že tato dodatečná úhrada je okamžitým výdajem.
K § 23zg
Odstavec 1 upravuje situaci daňové hodnoty kapitálového podílu u poplatníka s hotovostním základem daně. Tento poplatník poskytne kapitálový vklad (viz § 21f) a vznikne mu kapitálový podíl, kterého se týká odložený výdaj. V případě nepeněžního předmětu kapitálového vkladu se částka daňové hodnoty kapitálového podílu rovná částce daňové hodnoty předmětu kapitálového vkladu. Daňová hodnota kapitálového podílu se nesnižuje o neuhrazenou část daňové hodnoty nepeněžního předmětu kapitálového vkladu, pokud tento předmět poplatník nabyl úplatně a jednalo se u něho o aktivum s okamžitým výdajem nebo odloženým výdajem. Tato situace se nevztahuje na předmět kapitálového vkladu, který byl u poplatníka daňově odpisovaným aktivem.
Pokud je tedy předmětem vkladu úplatně nabyté aktivum, jehož daňová hodnota je snížena okamžitým výdajem, musí být respektován princip okamžitých výdajů, což je v případě úplatného nabytí aktiva okamžik úhrady. Neuhrazená část daňové hodnoty nepeněžního předmětu kapitálového vkladu nemůže tedy snížit daňovou hodnotu kapitálového podílu jako odložený výdaj.
Obdobný režim s podmínkou úhrady platí i pro předmět kapitálového vkladu, který je aktivem, jehož daňová hodnota je snižována odloženým výdajem, s výjimkou daňově odpisovaného aktiva. Také v tomto případě bude odložený výdaj snižovat daňovou hodnotu kapitálového podílu jen ve výši uhrazené části nepeněžního předmětu kapitálového vkladu.
Odstavec 2 řeší situaci, kdy se příjem plynoucí poplatníkovi s hotovostním základem daně v souvislosti s kapitálovým podílem, jehož daňová hodnota byla určena na základě daňové hodnoty nepeněžního předmětu kapitálového vkladu, stává základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2, tzv. „srážkovou daní“, sazbou daně ve výši 15 %. Tento příjem však nelze snížit o neuhrazenou část daňové hodnoty nepeněžního předmětu kapitálového vkladu.
V odstavci 3 je upraven postup, kdy vzniká výdaj až po vyřazení kapitálového podílu u poplatníka s hotovostním základem daně vzniklého na základě poskytnutí nepeněžního předmětu kapitálového vkladu. V této situaci vzniká výdaj ve výši uhrazené části daňové hodnoty tohoto předmětu kapitálového vkladu v okamžiku jejího uhrazení.
K § 23zh
Odstavec 1 stanoví, co je u poplatníka s hotovostním základem daně příjmem při úplatném nabytí obchodního závodu. Pokud je odečtením částky součtu tržních hodnot aktiv, s výjimkou pohledávek, peněžních prostředků a cenin, a jmenovitých hodnot postoupených pohledávek, peněžních prostředků a cenin, a sníženým o součet jmenovitých hodnot převzatých dluhů, od částky pořizovacího výdaje výsledkem záporný rozdíl, je tento rozdíl příjmem poplatníka. Pokud by byl při úplatném nabytí obchodního závodu uvedený rozdíl kladný, vzniká goodwill, viz § 23zf.
Odst. 2 obdobně jako v odstavci 1 pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob s hotovostním základem daně se v odstavci 2 pro právnické osoby s hotovostním základem daně také stanoví, že příjmem při úplatném nabytí obchodního závodu je tzv. „záporný goodwill“ tedy záporný rozdíl mezi prvotní účetní hodnotou úplatně nabytého obchodního závodu (tedy v podstatě jeho pořizovací cenou) a jeho reálnou hodnotou. Jinak řečeno, pokud poplatník úplatně nabyde obchodní závod za cenu nižší, než je jeho ocenění reálnou hodnotou, vzniká mu příjem. U poplatníků s akruálním základem daně toto vyplývá z účetnictví, v případě poplatníků s hotovostním základem daně je nutné stanovit, že se jedná o příjem.
Odstavec 3 stanoví, že v případě, že příjem poplatníka s hotovostním základem daně podle odst. 1 nebo 2 převyšuje 100 000 Kč, nejedná se o jednorázový zdanitelný příjem, ale rozdíl mezi příjmy a výdaji je tímto příjmem ovlivněn postupně. Dochází k rovnoměrnému zvyšování základu daně o kladnou částku během 180 kalendářních měsíců počínaje kalendářním měsícem, v němž došlo k nabytí obchodního závodu. Jedná se o obdobný postup jako u odpisování goodwillu, jen s „opačným“ vlivem na základ daně. Při vyřazení posledního aktiva tvořícího úplatně nabytý obchodní závod vzniká příjem ve výši části příjmu, který ještě nezvýšil rozdíl mezi příjmy a výdaji.
K § 23zi
Uvedené ustanovení nahrazuje dnešní § 24 odst. 8, kde se při prodeji obchodního závodu vylučuje limitace uplatnění výdajů (nákladů) pouze do výše souvisejících příjmů, která platí u jednotlivě prodávaných majetků.
Odstavec 2 vychází z dosavadního § 23 odst. 16 a řeší situaci pouze u poplatníka s hotovostním základem daně. Poplatníci s akruálním základem daně vycházejí z účetnictví. U poplatníka s hotovostním základem daně se normuje, co je jeho příjmem při pozbytí obchodního závodu, u poplatníka s akruálním základem daně se vychází z účetnictví. Příjmy jsou stanoveny tak, aby bylo dosaženo stejného výsledku, jako by byla prodávána jednotlivá aktiva, postupovány jednotlivé pohledávky a předávány jednotlivé dluhy.
Výdaje poplatníka s hotovostním základem daně dále řeší ustanovení § 24 odst. 4 (upravené stávající ustanovení § 24 odst. 12).
K § 23zj
Dané ustanovení navazuje na novou úpravu v účetnictví a stanoví speciální daňová pravidla při finančním leasingu. Jak již bylo uvedeno u § 21k odst. 6, v účetních předpisech je nově definováno právo užívání z finančního leasingu, které má specifické zacházení vycházející z toho, že je silný předpoklad, že po skončení nájemního vztahu aktivum přejde do vlastnictví nájemce (uživatele). Jde zejména o odlišné prvotní ocenění a dobu odpisování oproti běžnému právu užívání a odlišné účtování u poskytovatele.
V případě finančního leasingu tedy nájemci vzniká právo užívání z finančního leasingu, se kterým se zachází jako s předmětem, jehož se právo užívání týká, a poskytovateli (poplatník s akruálním základem daně) vzniká pohledávka z finančního leasingu.
Uživateli (platí pro všechny typy poplatníků) vzniká právo užívání z finančního leasingu a již od počátku nájemního vztahu se s tímto právem zachází, jako by šlo přímo o aktivum – předmět nájemního vztahu. U poplatníků s akruálním základem daně se tedy uplatní standardní postup při určování prvotní daňové hodnoty, kdy se vychází z prvotního účetního ocenění práva užívání z finančního leasingu. Dále se již odpisuje podle daňových pravidel. Například právo užívání z finančního leasingu k automobilu se odpisuje jako automobil a platí na něj všechna pravidla, která platí pro automobil. Vlastní přechod vlastnictví se nijak neprojevuje (pouze změnou označení, tj. např. místo práva užívání z finančního leasingu se odpisuje již automobil, ale odpisy běží dál bez jakékoliv změny). Pro fyzické osoby s hotovostním základem daně je stanoven obdobný režim popsaný v následujícím ustanovení, který je do ZDP zaveden z důvodu zjednodušení, aby tento typ poplatníků nebyl nucen vycházet z účetních předpisů.
Pro uživatele finančního leasingu již tedy z daňového pohledu není relevantní, na jak dlouhou dobu je leasingová smlouva uzavřena či zda došlo např. k předčasnému splacení, protože daňovým nákladem jsou stále odpisy bez ohledu na výši či frekvenci leasingových splátek a doby trvání smluvního vztahu. Záměrem je sjednotit daňový při nabytí aktiva prostřednictvím cizích zdrojů, tedy úvěr či finanční leasing. Právo užívání z finančního leasingu je třeba chápat jako jeden ze způsobů nabytí aktiva.
Co se týká poskytovatele finančního leasingu, podle účetních předpisů budou existovat dva režimy finančního leasingu podle typu poskytovatele. Pokud je poskytovatelem účetní jednotka, který dané aktivum běžně prodává či vyrábí, přistupuje se k takovému finančnímu leasingu obdobně, jako by se jednalo o běžný prodej předmětu. Prvotní účetní hodnota vzniklé pohledávky tedy bude v tomto případě odpovídat obvyklé prodejní ceně předmětu finančního leasingu a vznikne výnos ve výši účetní hodnoty pohledávky. Pokud poplatník běžně předmět leasingu neprodává či nevyrábí (tj. předmět finančního leasingu za účelem poskytnutí finančního leasingu sám nejprve pořizuje), prvotní účetní hodnota pohledávky odpovídá účetní hodnotě předmětu finančního leasingu.
Obecně platí, že poskytovatelé finančního leasingu s akruálním základem daně postupují v případě leasingu většinově podle účetnictví. Pouze v případě, že finanční leasing poskytuje poplatník, který není prodejcem nebo výrobcem pronajímaného aktiva, je nutné, aby upravil výsledek hospodaření o případný rozdíl mezi účetní a daňovou hodnotou poskytovaného aktiva. Poskytovateli totiž v tomto okamžiku vzniká pohledávka odpovídající účetní hodnotě daného aktiva a je tak nutné upravit základ daně o případný rozdíl oproti daňové hodnotě. Jedná se však spíše o výjimečné situace, většinou v těchto případech budou obě hodnoty shodné.
V případě, že se jedná o poplatníka, který je prodejcem nebo výrobcem pronajímaného aktiva, vzniká výnos ve výši účetní hodnoty pohledávky z finančního leasingu a náklad ve výši účetní hodnoty daného předmětu finančního leasingu. Pokud by se účetní hodnota předmětu finančního leasingu lišila od jeho daňové hodnoty, v souvislosti s předmětem finančního leasingu může být uplatněn výdaj pouze do výše jeho daňové hodnoty, tedy případný rozdíl mezi účetní a daňovou hodnotou předmětu finančního leasingu se projeví ve výsledku hospodaření, aniž by bylo třeba výsledek hospodaření pro účely základu daně dále upravovat. Jde tedy o postup obdobný prodeji a případný rozdíl mezi účetní a daňovou hodnotou se „srovná“ návazně na obecná pravidla o daňové hodnotě již při zaúčtování výnosu, kdy souvisejícím daňovým nákladem bude daňová hodnota daného aktiva.
K § 23zk
V odstavci 1 se pro poplatníky DPFO s hotovostním základem daně s určitými odlišnostmi přebírá definice práva užívání z finančního leasingu, která nahrazuje stávající definici finančního leasingu v § 21d.
Zachovává se tedy definičně v podstatě rozsah finančního leasingu dle stávající právní úpravy (byť nově je důsledkem vznik odpisovaného aktiva, a ne speciální režim výdajů dle stávajícího § 24 odst. 2 písm. h) bod 2 ve spojení s § 24 odst. 4).
Definice práva užívání z finančního leasingu platí pro všechny poplatníky DPFO s hotovostním základem daně.
Právo užívání z finančního leasingu se však může stát aktivem jen u poplatníků s příjmy podle § 7 a § 9, kteří neuplatňují výdaje procentem z příjmů ani nejsou v paušálním režimu, resp. nemají daň rovnu paušální dani.
Ostatní poplatníci, u nichž právo užívání z finančního leasingu není aktivem, postupují tak, jako postupují u jakéhokoliv jiného práva užívání (nejčastěji u nájmu).
Definice práva užívání z finančního leasingu v ZDP v zásadě integruje jak definici práva užívání, tak vymezení, jaké právo užívání je právem užívání z finančního leasingu podle nového zákona o účetnictví. Rozdílem oproti definici práva užívání z finančního leasingu podle nového zákona o účetnictví je absence podmínky pravděpodobnosti, s jakou dojde k využití sjednaného práva na nabytí vlastnického práva k předmětu práva užívání z finančního leasingu. Podle nového zákona o účetnictví se, je-li sjednáno pouze právo na nabytí vlastnického práva k předmětu práva užívání po uplynutí sjednané doby užívání, jedná o právo užívání z finančního leasingu pouze tehdy, je-li zřejmé, že za obvyklého běhu událostí tohoto práva poplatník využije.
Tento aspekt není třeba za účelem určitého zjednodušení u poplatníků DPFO s hotovostním základem daně zkoumat, tedy o právo užívání z finančního leasingu se jedná vždy, když je ujednáno, že po uplynutí sjednané doby buď dojde k převodu vlastnického práva k předmětu uživatelem, nebo že po uplynutí sjednané doby má uživatel právo na nabytí vlastnického práva k předmětu práva užívání. Pokud tohoto práva uživatel nakonec nevyužije, není tím dotčen dřívější daňový režim práva užívání z finančního leasingu, jinými slovy nevyužití práva na nabytí vlastnického práva k předmětu práva užívání z finančního leasingu nezpůsobí, že by se o právo užívání z finančního leasingu nejednalo již od počátku.
Podmínku trvání práva užívat nebo požívat hmotnou věc, která není majetkem poplatníka, alespoň po dobu 1 roku je nutné vykládat tak, že musí být v zásadě zaručeno, že toto právo bude fakticky trvat alespoň 1 rok. Pokud by tedy například bylo sjednáno právo užívání na 5 let s možností okamžité výpovědi bez udání důvodu, o právo užívání z finančního leasingu by se nejednalo, neboť poplatník nemůže mít oprávněný předpoklad, že jeho právo užívání bude trvat alespoň rok.
Na rozdíl od nového zákona o účetnictví se však pro potřeby poplatníků DPFO s hotovostním základem daně nevymezuje pohledávka z finančního leasingu, neboť tato pohledávka u hotovostních poplatníků nevzniká a předmět práva užívání z finančního leasingu (na rozdíl od poplatníků s akruálním základem daně) zůstává po dobu trvání práva užívání z finančního leasingu aktivem poskytovatele tohoto práva a není nahrazen pohledávkou vzniklou z tohoto práva užívání.
Právo užívání z finančního leasingu je třeba chápat jako jeden ze způsobů nabytí aktiva.
Vzhledem k tomu, že jedním z definičních znaků práva užívání z finančního leasingu je předpoklad nabytí vlastnického práva k předmětu práva užívání z finančního leasingu jeho uživatelem, z pohledu daní z příjmů bude k předmětu finančního leasingu přistupováno tak, jako by již po dobu trvání byl aktivem poplatníka, který jej užívá na základě finančního leasingu, přestože z právního hlediska k převodu vlastnického práva dojde až po skončení finančního leasingu.
Přestože aktivem poplatníka je samotné právo užívání z finančního leasingu, nikoliv jeho předmět, pro účely daní z příjmů bude s předmětem finančního leasingu na základě fikce stanovené v § 23k odst. 6 nakládáno jako s aktivem poplatníka.
Fikce se uplatní pouze na předmět práva užívání z finančního leasingu, které je aktivem, tj. v případě poplatníků DPPO na všechna jejich práva užívání z finančního leasingu, v případě poplatníků DPFO s akruálním základem daně pouze na práva užívání z finančního leasingu uvedená v jejich účetnictví a v případě poplatníků DPFO s hotovostním základem daně pouze na práva užívání z finančního leasingu uvedená v jejich daňové evidenci.
Důvodem omezení fikce pouze na práva užívání z finančního leasingu, která jsou aktivem, je možnost volby poplatníků DPFO s hotovostním základem daně, která práva užívání z finančního leasingu uvedou ve své daňové evidenci, případě skutečnost, že poplatník DPFO s akruálním základem daně účtuje jen o některých právech užívání z finančního leasingu, na základě čehož se podle § 23k odst. 2 písm. c) stanou jejich aktivem. Cílem fikce není za aktiva prohlašovat předmět práva užívání z finančního leasingu, které by samo již nebylo aktivem.
Obdobně to platí pro poplatníky DPFO s dílčím hotovostním základem daně z příjmů z nájmu, u nichž rovněž není aktivem každé právo užívání z finančního leasingu, ale pouze právo užívání z finančního leasingu, které je určeno a využíváno pro dosahování příjmů z nájmu.
Situace u poplatníka DPFO s hotovostním ZD:
· Právo užívání z finančního leasingu je v obchodním majetku poplatníka a po jeho skončení dojde k nabytí vlastnického práva k předmětu finančního leasingu → tuto situaci posuzujeme, jako by předmět byl aktivem od počátku finančního leasingu a tento předmět byl po celou dobu v obchodním majetku.
· Prvotní DH práva užívání z finančního leasingu se rovná pořizovacímu výdaji, kterým je v tomto případě úhrn splátek + případný doplatek (pokud je sjednán).
· Právo užívání z finančního leasingu, resp. předmět tohoto práva, lze daňově odpisovat alespoň po dobu 60 kalendářních měsíců.
Předmět finančního leasingu může být odpisován i po skončení finančního leasingu, protože výše odpisů nemusí přesně odpovídat výši splátek (navíc pokud byl sjednán doplatek, prvotní DH bude výši splátek převyšovat) → předmět finančního leasingu tedy musí navázat na DH práva užívání z finančního leasingu, aby se k němu nepřistupovalo jako ke zcela novému aktivu, které bude znovu odpisováno.
· Doba trvání finančního leasingu se nezapočítává jako doba vlastnictví předmětu (např. pro účely osvobození podle § 4 odst. 1 písm. a) a b) ZDP), protože fikce stanoví jen to, že předmět FL je aktivem, nikoli že je majetkem poplatníka.
· Pro splnění časových testů, kterými je podmíněno osvobození příjmu z prodeje podle § 4, jsou podmínky ve vztahu k obchodnímu majetku stanoveny tak, že je rozhodné, zda daná nemovitá či movitá věc je nebo byla zahrnuta do obchodního majetku.
· Je tedy nutné si uvědomit, že obchodní majetek je vymezen aktivy, a ne jako majetek poplatníka, a tedy i předmět práva užívání z finančního leasingu jako aktivum je od počátku trvání práva užívání z finančního leasingu součástí obchodního majetku poplatníka a při posuzování osvobození od daně u příjmu z prodeje podle § 4 ZDP je potřeba tuto skutečnost brát v potaz.
· Dojde-li k vyřazení předmětu finančního leasingu z obchodního majetku ihned po řádném skončení finančního leasingu (po nabytí vlastnického práva), bude se postupovat tak, jako by byl předmět byl v minulosti v obchodním majetku zařazen (tj. pro účely osvobození bude muset splnit časový test od vyřazení).
· Dojde-li k úplatnému postoupení smlouvy o finančním leasingu, tedy v zásadě k prodeji práva užívání z finančního leasingu → právo užívání z finančního leasingu je vyřazeno z obchodního majetku a proti příjmu z úplatného postoupení může být uplatněn odložený výdaj do výše zbývající DH – ale použije se § 23u odst. 3 písm. a) – odložený výdaj je rovný pouze tomu, co poplatník uhradil (protože asi neuhradí veškeré splátky, které vstoupily do prvotní DH).
· Dojde-li k vyřazení práva užívání z finančního leasingu z obchodního majetku nebo právo užívání z finančního leasingu, přestane být určeno k dosahování příjmů z nájmu ještě před ukončením finančního leasingu (tj. před nabytím vlastnického práva k jeho předmětu), ale finanční leasing stále trvá →
· právo užívání z finančního leasingu přestane být aktivem, a tedy přestane platit fikce, že aktivem je jeho předmět, a poplatník bude mít předmět pouze pronajatý.
· Až poplatník nabyde vlastnické právo k bývalému předmětu práva užívání z finančního leasingu po jeho skončení a bude ho chtít později prodat, tak jaké výdaje si může uplatnit, když ho částečně odpisoval v době, kdy byl zařazen do obchodního majetku a po jeho vyřazení z obchodního majetku ho odpisovat přestal, ale nadále splácel, si bude moci uplatnit jako výdaje výši daňové hodnoty předmětu, která zbývala v okamžiku, kdy jej z obchodního majetku vyřadil (podle § 10 odst. 5 věta druhá).
· Pokud by chtěl poplatník bývalý předmět práva užívání z finančního leasingu prodat poté, co k němu nabyde vlastnické právo, bude se započítávat, že ho měl předtím (jako právo užívání z finančního leasingu) zařazený v obchodním majetku, test 5 let podle § 4 odst. 1 písm. c) bodu 3 bude běžet od vyřazení z obchodního majetku.
· Dojde k předčasnému ukončení finančního leasingu (a k nabytí vlastnického práva k jeho předmětu tedy nikdy nedojde) → fikce přestane platit, protože právo užívání z finančního leasingu přestane být aktivem.
· Dochází tím k vyřazení aktiva, uplatní se odložený výdaj do výše zbývající daňové hodnoty s použitím omezením podle § 23w.
· Poplatník má sjednán finanční leasing, který ale neuvádí v daňové evidenci a nemá jej v obchodním majetku, tedy není jeho aktivem. V této době poplatník postupně hradí splátky. Po nějaké době trvání finančního leasingu dojde k jeho zařazení do daňové evidence → právo užívání z finančního leasingu se stane aktivem. V tomto případě se pro určení prvotní daňové hodnoty postupuje podle ustanovení § 23o.
· Pokud poplatník měl právo užívání z finančního leasingu déle než 1 rok, (resp. 5 let), pak se jeho prvotní DH určí podle zákona o oceňování ve výši ocenění předmětu práva užívání k okamžiku uvedení do daňové evidence.
· Pokud poplatník měl právo užívání z finančního leasingu kratší dobu než 1 rok (resp. 5let), pak jeho prvotní DH tak, jako by ji určil při nabytí, tedy pořizovacím výdajem, kterým je úhrn všech splátek (+ doplatek na konci FL, pokud je sjednán).
K § 23zl
V odstavci 1 se definuje změna hospodaření s aktivem bez přecenění, kterou se rozumí situace, kdy aktivum přejde do majetku jiného poplatníka a ten přebírá daňovou hodnotu, kterou mělo u jeho předchůdce. (Tato hodnota se ještě může dále opravovat dle odst. 2 nebo odst. 5.) Navrhovaná úprava nahrazuje dosavadní ustanovení § 30 odst. 10 (pokračování v odpisování) a rozšiřuje tento koncept i na další situace a jiná aktiva. Zejména se ustanovení rozšiřuje i na aktiva uvedená v dosavadním § 24 odst. 11 zákona o daních z příjmů, kde byla tato úprava řešena nedostatečně (absentovaly bezdůvodně některé situace obsažené v § 30 odst. 10 dosavadního zákona o daních z příjmů).
Při změně hospodaření s aktivem bez přecenění nevzniká příjem u poplatníka, který aktivum nabývá, ani výdaj u toho, kdo jej pozbývá a u nabyvatele se přebírá daňová hodnota aktiva, kterou mělo u předchůdce. Pokud by u předchůdce bylo podle účetních předpisů dané aktivum před pozbytím přeceněno na reálnou hodnotu, bude se postupovat v souladu s ustanovením § 23 odst. 9, tedy pokud bude přecenění součástí základu daně, bude se přebírat přeceněná hodnota, pokud ne, související výnos či náklad se ze základu daně vylučuje a přebírá se nepřeceněná daňová hodnota. Pokud byla u předchůdce daňová hodnota nula, je i nadále nula (jednalo se o okamžitý výdaj nebo o průběžný a již byla okamžitě nebo postupně uplatněna celá daňová hodnota).
V některých případech aktivum zůstává v majetku jednoho poplatníka (např. u fyzických osob, kdy bylo aktivum nejdříve vyřazeno z obchodního majetku (a tedy přestalo být aktivem), se stane opětovně aktivem na základě rozhodnutí poplatníka).
Pokud aktivum přechází na jiného poplatníka, ten s ním dále zachází podle toho, jakou má u něho povahu (jestli jde o aktivum, u nějž se daňová hodnota snižuje okamžitě, průběžně, nebo odloženě). Může se tedy stát, že odpisované aktivum se stane zásobou apod.
Ustanovení odstavce 2 upravuje zvýšení daňové hodnoty aktiva převzaté v případě změny hospodaření s aktivem bez přecenění o související pořizovací výdaje dle právních předpisů upravujících účetnictví. Pokud tedy v účetnictví budou nějaké částky zahrnuty do ocenění aktiva, toto ustanovení zajišťuje, aby je bylo možno uplatnit ve výdajích. Pokud dle účetních předpisů budou tyto výdaje účtovány jako náklad (a neovlivní tedy ocenění aktiva), bude tento náklad také výdajem pro daně a daňová hodnota aktiva se nebude měnit.
Odstavec 3 stanoví, že v případě, že dané aktivum je před i po změně hospodaření daňové odpisovaným, poplatník musí v odpisování pokračovat stejným způsobem, tedy po dobu, kterou zvolil předchůdce (tedy celková doba daňového odpisování se nezmění). Druhá věta řeší situaci, kdy se přebírá aktivum, které dříve odpisováno nebylo, ale u nabyvatele má charakter odpisovatelného aktiva. Pro posouzení dosažení hranice pro odpisování se posuzuje prvotní daňová hodnota u poplatníka před touto změnou. To se týká zejména situací, kdy vklad fyzické osoby se poprvé stává aktivem či kdy se přebírá aktivum, které bylo u vkládajícího poplatníka zásobou a nově bude hmotným majetkem.
Ustanovení odstavce 4 taxativně vymezuje případy, kdy se pro účely zákona o daních z příjmů jedná o situaci definovanou jako změna hospodaření s aktivem bez přecenění.
V písmenu a) jsou vyjmenovány situace související s vklady do kapitálu společnosti a výplatami z kapitálu společnosti. Bod 5 písm. a) jako další situaci změny hospodaření s aktivem bez přecenění stanoví přeměny, výjimkou je situace v případě převodu jmění na společníka fyzickou osobu jako právního nástupce obchodní společnosti (jde o nástupce právnické osoby zrušené bez likvidace podle zákona o přeměnách). K zavedení výjimky dochází na základě dřívějších podnětů a skutečnosti, kdy podle § 10 odst. 1 písm. j) je fyzická osoba povinna zahrnout nepeněžní příjem z převzetí jmění společníkem jako ostatní příjem do dílčího základu daně podle § 10 v ocenění podle zvláštního právního předpisu (zákon o oceňování), avšak podle současné právní úpravy podle § 30 odst. 10 písm. a), resp. písm. b) bod 3, je povinna jako právní nástupce zaniklého poplatníka pokračovat v započatém odpisování majetku. Pro účely daňového odpisování bude nově relevantní převzatá hodnota odpovídající nepeněžnímu příjmu stanovená podle zvláštního právního předpisu o oceňování (zákon o oceňování).
Podle písm. b) se týká režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění aktiva, které nabyl dědic po zůstaviteli. V současném znění tato situace není explicitně vymezena, ale pokrývalo ji písmeno a), neboť dědic je právním nástupcem zůstavitele. Dnes se § 30 odst. 10 písm. a) vykládá tak, že se uplatní i na odkazovníka (který je podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti právním nástupcem přímo zůstavitele, nikoliv dědice, který mu má odkaz vydat). Proto se nyní do ustanovení, které explicitně vymezuje dědice, přidává i odkazovník, aby byly pokryty oba typy příjemců pozůstalosti a byl zachován současný daňový režim.
Písm. c) až e) přebírají dosavadní úpravu ustanovení § 30 odst. 10) písm. m) – o).
Písm. h) přebírá stávající ustanovení § 30 odst. 10 písm. i).
Podle písm. j) platí režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění pro všechny věci, které jsou ve spoluvlastnictví, neboť podle § 2719 NOZ mohou být ve spoluvlastnictví i jiné věci než určené podle druhu. Chtěný stav je takový, že hodnota spoluvlastnického podílu společníka společnosti se určí jako jeho podíl na daňové hodnotě předmětu vkladu a tu společník odepisuje po zbývající dobu odpisování. To, že daňová hodnota bude podle spoluvlastnického podílu, plyne samo sebou (jde o nabytí spoluvlastnického podílu, nikoli celé věci, aktivem bude spoluvlastnický podíl).
Podle písm. j) platí režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění při vrácení vkladu aktiva určeného podle druhu společníkovi při zániku společnosti nebo zániku členství ve společnosti (stávající ustanovení § 30 odst. 10 písm. l).
Podle písm. k) platí režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění v situaci, kdy se jedná o vypořádání spoluvlastnictví aktiva rozdělením věci při zachování velikosti původních spoluvlastnických podílů. Z odstavce 1 vyplývá, že se jedná o stále stejné aktivum, tj. nevzniká při vyřazení výdaj a při získání příjem a přebírá se daňová hodnota a odpisuje se jako dosud.
Písm. l) stanoví, že při rozdělení budovy na jednotlivé jednotky, kdy jednotky dále zůstávají aktivem vlastníka budovy a dochází tak pouze k administrativnímu rozdělení budovy na více jednotek, se daňová hodnota jednotky určí jako poměrná část daňové hodnoty budovy. Poměr se stanoví podle ekonomicky odůvodnitelného kritéria. Poplatník má tedy určitou volnost, podle čeho daňovou hodnotu rozdělí, vždy však tuto volbu musí být schopen zdůvodnit. Lze očekávat, že většinou to bude podle výměry jednotek, v určitých případech však může být vhodnější jiné kritérium (např. když jsou jednotky různě vybavené, nebo z objektivních důvodů je výrazně odlišná cena jednotek dle jejich umístění).
Písm. m) cílí na situace, kdy dochází k výměně cenných papírů u poplatníka, které jsou kapitálovým podílem (např. akcie), za cenné papíry jiné nominální hodnoty. Poplatník tak výměnou získá jiný počet cenných papírů, které ale v úhrnu představují stejný kapitálový podíl. V tomto případě se celková daňová hodnota kapitálového podílu nemění a daňová hodnota vyměněných cenných papírů se určí jako poměrná část této celkové hodnoty.
Podle písm. n) dopadá režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění na případy rozšíření SJM a stejně tak při jejich majetkovém vypořádání.
Podle písm. o) se postupuje v případě, že se poplatník rozhodl, že se majetek opět stane aktivem (poplatník DPFO měl aktivum, které vyřadil z evidence a používá ho pro osobní potřebu. Následně se rozhodne ho znovu zaevidovat do daňové evidence nebo ho začne znovu používat pro účely příjmů z nájmu. Jedná se o obdobu dnešního daňového postupu podle § 30 odst. 10 písm. f).
Podle písm. p) se jedná o změnu hospodaření s aktivem bez přecenění v případě, kdy se u poplatníka stává majetek poprvé aktivem, avšak bylo získáno jako předmět jiné změny hospodaření bez přecenění, před kterou již bylo aktivem.
Podle písm. q) se jedná o situaci, kdy aktivum v SJM bylo aktivem u jednoho z manželů a následně se stává aktivem u druhého z manželů (aktivum v SJM může být aktivem u kteréhokoliv z manželů, nikoliv však u obou zároveň). Pokud manžel navazuje, přebírá bez dalšího daňovou hodnotu daného aktiva od druhého manžela. Jedná se o obdobu dnešního postupu podle § 30 odst. 10 písm. j).
Odstavec 5 upravuje daňovou hodnotu aktiva, která byla převzata při nabytí aktiva od jiného poplatníka kapitálovým vkladem nebo poskytnutím vkladu společníka v.o.s. nebo vkladem komplementáře komanditní společnosti. Daňová hodnota se v těchto případech zvýší o částku, která byla poplatníkovi vrácena, a která vznikla jako rozdíl mezi hodnotou nepeněžního vkladu a výší vkladu.
Odstavec 6 stanoví způsob výpočtu daňové hodnoty cenného papíru nabytého výměnou jednoho cenného papíru za jiný cenný papír, který představuje stejný kapitálový podíl.
Odstavec 7 přebírá úpravu dosavadního ustanovení § 24 odst. 9.
K bodu 210 (část třetí hlava VII)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 211 (§ 24 odst. 1)
V souvislosti s poplatníky používajícími mezinárodní účetní standardy a také se zrušením povinnosti účtovat o daňových rezervách a opravných položkách k pohledávkám se výrazně zvyšuje počet mimoúčetních položek ovlivňujících základ daně. Proto je pro ně nutné nastavit stejná pravidla jako pro standardní výdaje. Záměrem je zajistit obecný režim, že žádná položka nemůže snížit základ daně víckrát.
Věta třetí se zrušuje v souvislosti s novým § 23 odst. 10, který stanoví obecné pravidlo, že kompenzovaně vykazované položky se pro účely zjištění základu daně posuzují, jako by byly vykazovány bez kompenzace.
K bodu 212 (§ 24 odst. 2 písm. a))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty a daňového odpisování se navrhuje zrušit, resp. nahradit, stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních (stávající písmena a) až c).
Přesunem těchto pravidel do nových ustanovení se také odstraní současná nejasná vazba mezi § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2, kdy v současné době není jednoznačně zřejmé, která ustanovení § 24 odst. 2 ještě podléhají testu dle § 24 odst. 1.
V případě, že součástí některého ze zrušených ustanovení byla i limitace, byly pro zjednodušení legislativní úpravy veškeré dále platné limity převedeny do nových ustanovení § 25 odst. 4 a 5, ve kterých jsou nyní přehledně uvedeny limity, které omezují některé daňově uznatelné výdaje.
K bodu 213 (§ 24 odst. 2 písm. a))
Navrhované ustanovení přebírá úpravu stávajícího § 24 odst. 2 písm. b) a stanoví, že v případě likvidace je daňovým nákladem daňová hodnota odpisovaného aktiva.
K bodu 214 (§ 24 odst. 2 písm. b))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty a daňového odpisování se navrhuje zrušit, resp. nahradit, stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních (stávající písmena a) až c).
Přesunem těchto pravidel do nových ustanovení se také odstraní současná nejasná vazba mezi § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2, kdy v současné době není jednoznačně zřejmé, která ustanovení § 24 odst. 2 ještě podléhají testu dle § 24 odst. 1.
V případě, že součástí některého ze zrušených ustanovení byla i limitace, byly pro zjednodušení legislativní úpravy veškeré dále platné limity převedeny do nových ustanovení § 25 odst. 4 a 5, ve kterých jsou nyní přehledně uvedeny limity, které omezují některé daňově uznatelné výdaje.
K bodu 215 (§ 24 odst. 2 písm. d))
Navrhuje se zrušení stávajícího ustanovení § 24 odst. 2 písm. f). První část ustanovení, která stanoví, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem podle zvláštních právních předpisů, je výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, pokrývá ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) (stávající písm. p) tedy výdaje, k jejichž úhradě je poplatník povinen a není tak nutné speciální ustanovení.
Druhá část ustanovení, která stanoví uznatelnost nákladu podmínkou zaplacení, se ruší bez náhrady. Dochází tedy ke změně v tom aspektu, že se pro uznatelnost vypouští podmínka zaplacení tohoto pojistného. Zde se vychází z principu, že případné neuhrazení pojistného by mělo být sankcionováno předpisy práva pojistného na sociální pojištění, případně pojistného na zdravotní pojištění. V případě, že by výše sankcí v těchto předpisech nebyla dostatečná, je adekvátní náhradou za zrušení podmínky zaplacení v daních z příjmů případné zvýšení sankcí v těchto předpisech. Nicméně s ohledem na fakt, že podmínka zaplacení v dnešním § 24 odst. 2 písm. f) se uplatní v situacích, kdy poplatník není zpravidla v ekonomické kondici (tj. disponuje záporným základem daně), je otázkou zda současné ustanovení vůbec nějakým odrazujícím efektem působí – resp. reálné působení tohoto ustanovení může být právě opačné, neboť poplatníkovi umožní určitý výdaj odložit v čase, což je u poplatníka s hlubší daňovou ztrátou spíše výhoda (získá tím možnost uplatnit její část později a spíše se vyhne „propadnutí“ daňové ztráty).
K bodu 216 (§ 24 odst. 2 písm. e))
Navrhuje se zrušení stávajícího ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty, nového systému finančního leasingu a pachtu obchodního závodu. Při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení.
Místo plnění u finančního leasingu nově u uživatele vzniká aktivum právo užívání z finančního leasingu. Toto aktivum se u uživatele při splnění zákonných podmínek § 26 daňově odpisuje.
K bodu 217 (§ 24 odst. 2 písm. e))
Ohledně daně z nemovitých věcí (současné písm. ch), která je výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, se upřesňuje, že nemovitá věc, která je předmětem dané daně, musí být aktivem, protože § 24 se využívá pro určení základu daně poplatníků daně z příjmů právnických osob a poplatníků daně z příjmů fyzických osob, co se týká základu daně z příjmů ze samostatné činnosti a z nájmu, tedy musí jít vždy o výdaje související s aktivy poplatníka. Dále se vypouští obsoletní text „není součástí ocenění majetku“, neboť tato část věty se vztahuje k již zrušené dani z převodu nemovitostí. Daň z nemovitých věcí nemůže být součástí ocenění majetku.
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 218 (§ 24 odst. 2 písm. f))
Jde o zrušení stávajícího písm. i) Navrhovaná úprava navazuje na novou úpravu v zákoně o rezervách, kde se nově v návaznosti na nový zákon o účetnictví ruší povinnost zaúčtování vytvořených daňových rezerv a opravných položek. Zároveň je zde vazba na novou úpravu v zákoně o rezervách, která stanoví, že i tvorba opravné položky, která nebyla zaúčtována jako náklad, je daňově uznatelným výdajem. Vylučování účetních nákladů souvisejících s účetními rezervami nyní souhrnně řeší ustanovení § 23 odst. 4 písm. h).
K bodu 219 (§ 24 odst. 2 písm. g) bod 1)
Jde o úpravu stávajícího ustanovení písm. k). Navrhuje se změna v návaznosti na zavedení konceptu aktiva pro účely daní z příjmů. Co se rozumí aktivem pro účely daní z příjmů stanoví ustanovení § 23k, a proto již není nutné zde jednotlivé položky vyjmenovávat.
K bodu 220 (§ 24 odst. 2 písm. g) bod 3)
Obdobně jako v bodu 1 se navrhuje změna v návaznosti na zavedení konceptu aktiva pro účely daní z příjmů a na nový režim finančního leasingu.
K bodu 221 (§ 24 odst. 2 písm. g) bod 4)
Navrhuje se obdobná úprava jako v § 24 odst. 2 písm. g) bodě 1.
K bodu 222 (§ 24 odst. 2 písm. k))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje zrušit stávající ustanovení, které je řešeno v nových ustanoveních. Jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. o), týkající se poplatníků s hotovostním základem daně.
Limitace, která byla součástí rušeného ustanovení, je nyní uvedena v ustanovení § 25 odst. 4 písm. b) a c).
K bodu 223 (§ 24 odst. 2 písm. l) až p))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty a daňového odpisování se navrhuje zrušit stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních. Jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. r) až tb).
Stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. r) pokrývá nové ustanovení týkající se daňové hodnoty. Stávající písm. s) pokrývá také ustanovení týkající se daňové hodnoty a limitace výší příjmu u pohledávky nabyté postoupením je uvedena v ustanovení § 25 odst. 4 písm. b) a c).
Limitace stávajícího ustanovení písm. t) se nově vztahuje pouze na poplatníky daně z příjmů fyzických osob (§ 25 odst. 5 písm. a) až c), u kterých by mohlo docházet k daňové optimalizaci. U poplatníků daně z příjmů právnických osob, u se vždy jedná o aktiva již tato limitace není vhodná a zbytečně zesložiťuje daňový systém, proto se ruší.
Ustanovení písm. ta) přebírají nová ustanovení, týkající se daňové hodnoty. Ustanovení písm. tb) se ruší v návaznosti na zavedení ekonomického vlastnictví aktiva. Pokud je poplatník ekonomickým vlastníkem, má aktivum ve své evidenci, může ho odpisovat i daňově dodatečně zhodnotit (nový termín pro daňové technické zhodnocení), pokud ekonomickým vlastníkem není, nemůže provádět ani daňové dodatečné zhodnocení. Případné úpravy provedené na pronajatém majetku nájemcem (který není ekonomickým vlastníkem) jsou vždy výdaji, které je možné podle podmínek § 24 odst. 1 daňově uplatnit. V případě poplatníků s akruálním základem daně se bude v případě nájemce i pronajímatele postupovat vždy podle účetních předpisů. U nájemce tedy nově nebudou tyto výdaje limitovány a budou v souladu s účetními předpisy časově rozlišovány a uplatňovány ve výsledku hospodaření postupně v souvislosti s dosahovanými příjmy. U pronajímatele se bude vycházet z podstaty transakce, např. pokud bude těmito výdaji (částečně) hrazen nájem, bude pronajímatel účtovat o výnosu a zvyšovat ocenění aktiva, pokud půjde o dočasnou úpravu, která nezvyšuje ocenění aktiva, nebude výnos vznikat. U poplatníků s hotovostním základem daně platí, že u nájemce půjde o výdaj v okamžiku uhrazení, u pronajímatele může vzniknout nepeněžní příjem ve smyslu § 23 odst. 6.
K bodu 224 (§ 24 odst. 2 písm. m) a n))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje zrušit stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních. V tomto případě jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. v) a w). Písmeno v) plně přebírají ustanovení týkající se daňové hodnoty. Limitace v písm. w) platná pro fyzické osoby zůstává zachována v ustanovení § 25 odst. 5 písm. d). Limitace pro právnické osoby se navrhuje zrušit. Opět jde o ustanovení zjednodušující daňový systém, kdy u právnických osob, u kterých se jedná vždy o aktiva, již není tato limitace nutná.
K bodu 225 (§ 24 odst. 2 písm. n) úvodní část ustanovení)
Jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. y), ve kterém dochází pouze k legislativně technickým úpravám v návaznosti na novou terminologii a zrušení povinnosti účtovat o opravných položkách. Věcně se toto ustanovení nemění.
K bodu 226 (§ 24 odst. 2 písm. n) závěrečná část ustanovení)
Navrhuje se vypuštění obsoletní části ustanovení a legislativně technická úprava v souvislosti s úpravou terminologie.
K bodu 227 (§ 24 odst. 2 písm. o))
Jde o zrušení stávajícího ustanovení písm. z), Vzhledem k tomu, že jde o ustanovení řešící historické nároky, které již není téměř využíváno, navrhuje se toto ustanovení v zákoně zrušit a jeho režim ponechat prostřednictvím přechodného ustanovení.
K bodu 228 (§ 24 odst. 2 písm. p))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty aktiva a jeho daňového dodatečného zhodnocení se navrhuje zrušit stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. zb), neboť v souvislosti s novou koncepcí je zřejmé, že se všechny výdaje v tomto ustanovení dosud uvedené mohou uplatnit jako daňové za předpokladu splnění obecných podmínek § 24 odst. 1.
K bodu 229 (§ 24 odst. 2 písm. p))
Změna je reakcí na novou terminologii a na to, že poplatníci daně z příjmů fyzických osob a někteří poplatníci daně z příjmů právnických osob jsou poplatníky s hotovostním základem daně.
K bodu 230 (§ 24 odst. 2 písm. r) a s))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje zrušit stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních. Jedná se o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. ze) a zf). Limitace obsažená ve stávajícím ustanovení písm. ze) je nyní stanovena ustanovením § 25 odst. 4 písm. d), limitace výdajů vynaložených na restaurování uměleckého díla je nyní řešena tak, že v ustanovení o daňovém dodatečném zhodnocení je uvedeno, že restaurování uměleckého díla je vždy technickým zhodnocení, tedy zvyšuje daňovou hodnotu aktiva, následně se pak uplatní ustanovení § 25 odst. 5 písm. c).
K bodu 231 (§ 24 odst. 2 písm. t) a u))
Jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. zi), kdy stávající limitaci přebírá ustanovení § 25 odst. 4 písm. e). Stávající ustanovení písm. zj) se ruší bez náhrady.
K bodu 232 (§ 24 odst. 2 písm. u))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a nového systému finančního leasingu.
Místo plnění u finančního leasingu vzniká nově u uživatele aktivum právo užívání z finančního leasingu. Toto aktivum se u uživatele při splnění zákonných podmínek § 26 daňově odpisuje.
K bodu 233 (§ 24 odst. 2 písm. v))
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii.
K bodu 234 (§ 24 odst. 2 písm. za))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
Druhá úprava navazuje na zavedení pojmu „aktiva“, viz § 23k.
K bodu 235 (§ 24 odst. 3 až 9)
Odstavec 3 se zrušuje pro nadbytečnost, protože existuje obecné pravidlo, že jako výdaje nelze uplatnit výdaje vynaložené na příjem, který není předmětem daně nebo je od daně osvobozený (§ 25 odst. 1 písm. i)).
Odstavce 4 až 6 se ruší v souvislosti s novou definicí aktiv, kdy v případě finančního leasingu nově vzniká aktivum (právo užívání z finančního leasingu), které se standardně odpisuje. Odpadá tak nekoncepční přístup, kdy zaplacené nájemné bylo rozkládáno v čase, jako by se simulovaly odpisy. Při nesplnění podmínek finančního leasingu bude postupováno v souladu s obecnými ustanoveními. V případě, že uživatel předčasně leasing splatí, dál pokračuje v odpisování a nic se nemění, neboť do základu daně se dál promítají stejné odpisy. Pokud dojde k ukončení leasingu (např. z důvodu neplacení) a vrácení aktiva poskytovateli, bude postup u uživatele záviset na uzavřené smlouvě a vypořádání obchodního vztahu. Lze očekávat, že zánik závazku a případné vrácení přeplatku poskytovatelem bude zdanitelným příjmem, daňová uznatelnost daňové hodnoty (zůstatkové ceny) aktiva, bude záviset na způsobu vypořádání, zda budou naplněny podmínky § 24 odst. 1 či nikoliv.
Úpravu, která byla stanovena v odstavci 7, přebírá nové ustanovení stanovující daňovou hodnotu kapitálového podílu.
Úpravu odstavce 8 přebírají ustanovení týkající se obchodního závodu a úpravu odstavce 9 nové ustanovení o změně hospodaření bez přecenění.
K bodu 236 (§ 24 odst. 4)
Ustanovení stávajícího odstavce 11 přebírá nové ustanovení o změně hospodaření s aktivem bez přecenění.
K bodu 237 (§ 24 odst. 4)
V souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty se dosavadní znění § 24 odst. 12 upravuje tak, že se při úplatném pozbytí obchodního závodu za jednu cenu poplatníkem s hotovostním základem daně, který neuplatňuje výdaje procentem ze zdanitelných příjmů (tzv. „paušální výdaje“) podle § 7 odst. 7, oproti taxativnímu výčtu daňově uznatelných výdajů normuje, u kterých aktiv jsou částky odpovídající jejich daňové hodnotě také výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. U ostatních pozbývaných aktiv se jako výdaj uplatní daňová hodnota, a to na základě obecných pravidel, kdy se daňová hodnota stává výdajem.
Podle odst. 5 písm. a) se jako daňový výdaj uplatní daňová hodnota dluhů, jejichž úhrada poplatníkem by byla výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů (jde o obdobu dnešního § 24 odst. 12 písm. i), kde však chybí dovětek „vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů“, i když to tak bylo myšleno). U poplatníka s hotovostním základem daně je dluh výdajem až v okamžiku zaplacení, a pokud je tedy dluh přebírán v rámci prodeje obchodního závodu nebo souboru aktiv a dluhů, je jeho výše promítnuta v ceně (ta je o něj snížena), jde o stejnou situaci, jako by byl zaplacen, proto vzniká výdaj.
Podle odst. 3 písm. b) je výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů také daňová hodnota pozbývaných peněžních prostředků, která obecně výdajem není, ale zde je jejich hodnota promítnuta v ceně obchodního závodu nebo souboru, proto je považována za výdaj.
Podle odst. 3 písm. c) je výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů daňová hodnota pohledávek, jejichž úhrada by nebyla zdanitelným příjmem. Pokud jde o pohledávky, jejichž úhrada by byla zdanitelným příjmem, neupravuje se o ně základ daně (nejsou daňově účinným výdajem), protože tím, že je poplatník postupuje, získává příjem (promítnutý v ceně obchodního závodu nebo souboru), který by mu jinak vznikl později při splacení pohledávky a byl by zdaněn, není tedy třeba konstruovat žádný výdaj, který by snížil základ daně; pokud ale jde o pohledávku, jejíž splacení by nebylo zdanitelným příjmem, výše pohledávky promítnutá v ceně obchodního závodu nebo souboru představuje příjem, který by neměl být zdaněn, a proto se konstruuje výdaj, který je výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši daňové hodnoty pohledávky, aby příjem odpovídající daňové hodnotě pohledávky nebyl zdaněn. Skutečnost, že daňová hodnota pohledávky je výdajem, se výslovně normuje z důvodu, že ačkoliv jde o aktivum, obecně daňová hodnota pohledávek poplatníka s hotovostním základem daně není výdajem, s výjimkou pohledávky, která byla nabyta postoupením nebo jako předmět změny hospodaření bez přecenění od poplatníka s hotovostním základem daně, který ji nabyl postoupením.
K bodu 238 (§ 24 odst. 5 věta první)
Legislativně technická úprava navazující na přečíslování předchozích odstavců.
K bodu 239 (§ 24 odst. 6 věta první)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii týkající se daňové hodnoty, kdy se termín „pořizovací cena“, nahrazuje termínem „daňová hodnota“.
K bodu 240 (§ 24 odst. 6 věta druhá)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v zákoně o daních z příjmů a v zákoně o rezervách.
K bodu 241 (§ 24 odst. 6 věta třetí)
Ustanovení této věty přebírá nové ustanovení řešící daňovou hodnotu pohledávky.
K bodu 242 (§ 24 odst. 6 věta třetí)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
Dále se navrhuje legislativně technická úprava související s novou terminologií.
K bodu 243 (§ 24 odst. 6 věta poslední)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 244 (§ 24a odst. 1)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu označení ustanovení.
K bodu 245 (§ 24a odst. 2 písm. e))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 246 (§ 24 odst. 1)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu označení ustanovení.
K bodu 247 (§ 25 odst. 1 písm. a) až c))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení.
K bodu 248 (§ 25 odst. 1 písm. c))
Technická úprava z důvodu zrušení ustanovení, na které bylo odkazováno.
K bodu 249 (§ 25 odst. 1 písm. e))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 250 (§ 25 odst. 1 písm. h) bod 2)
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 251 (§ 25 odst. 1 písm. i))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 252 (§ 25 odst. 1 písm. j))
Technická úprava z důvodu přesunutí limitů z ustanovení § 24 do § 25.
K bodu 253 (§ 25 odst. 1 písm. l))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu za nově používaný pojem daňové hodnoty aktiva, neboť se v zákoně o daních z příjmů nově pracuje s pojmem daňová hodnota aktiva.
K bodu 254 (§ 25 odst. 1 písm. m))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení.
K bodu 255 (§ 25 odst. 1 písm. m))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 256 (§ 25 odst. 1 písm. n))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení a změny terminologie.
K bodu 257 (§ 25 odst. 1 písm. p))
Legislativně technická úprava související s novou terminologií.
K bodu 258 (§ 25 odst. 1 písm. q))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení. Jde o stávající ustanovení § 25 odst. 1 písm. v). To, že účetní náklad související se znehodnocením není daňově uznatelným, nyní vychází z obecných ustanovení týkajících se daňové hodnoty, kdy daňově uznatelný je pouze ten náklad, který snižuje daňovou hodnotu aktiva. V ustanovení řešícím daňovou hodnotu pohledávky je stanoveno, že znehodnocení daňovou hodnotu pohledávky nesnižuje. Věcně tedy nejde o změnu, jde pouze o jiný postup vylučování daňově neuznatelných nákladů.
K bodu 259 (§ 25 odst. 1 písm. q))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 260 (§ 25 odst. 1 písm. r))
Legislativně technická úprava související se zavedením termínu daňově odpisovaná aktiva.
K bodu 261 (§ 25 odst. 1 písm. t))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení s výjimkou podle § 10, kde ke změně nedochází.
Zároveň je provedena technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 262 (§ 25 odst. 1 písm. t))
Jde o stávající ustanovení písm. za). Jedná se pouze o legislativně technickou změnu, kdy pravidlo týkající se restaurování uměleckých děl je přesunuto do ustanovení řešící dodatečné daňové zhodnocení, které stanoví tyto náklady jsou vždy daňovým dodatečným zhodnocením. Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 263 (§ 25 odst. 1 písm. u))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 264 (§ 25 odst. 1 písm. u))
Technická úprava v návaznosti na zrušení ustanovení § 24 odst. 9.
K bodu 265 (§ 25 odst. 1 písm. v))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu za nově používaný pojem daňově odpisovaného aktiva (§ 26), a dále se ruší úprava v souvislosti se snížením výsledku hospodaření, neboť se jedná o situace při změně daňových režimů u poplatníků fyzických osob, kterých se nově týká stanovení základu daně pouze na hotovostním principu.
K bodu 266 (§ 25 odst. 1 písm. w))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu za nově používaný pojem daňové hodnoty aktiva, neboť se v zákoně o daních z příjmů nově pracuje s pojmem daňová hodnota aktiva.
K bodu 267 (§ 25 odst. 1 písm. x) a y))
Ustanovení se zrušuje, neboť úpravu v něm obsaženou přebírají ustanovení týkající se daňové hodnoty a daňového odpisování.
Nové ustanovení písm. x) stanoví, že v účetnictví evidovaný goodwill, který nevznikl koupí obchodního závodu, a účetní položky s ním související nejsou daňově uznatelným nákladem a vylučují se ze základu daně.
K bodu 268 (§ 25 odst. 1 písm. z) a za))
Jde o dosavadní písm. zi) a zj), kdy ustanovení písm. zj) přebírá nové ustanovení o daňové hodnotě goodwillu. Ustanovení zj) se zrušuje, neboť je obsoletní, protože v těchto případech nevzniká výdaj (náklad).
K bodu 269 (§ 25 odst. 1 písm. zb))
Úprava v souvislosti se zavedením daňové hodnoty aktiva.
K bodu 270 (§ 25 odst. 1 písm. ze) a zf))
Zrušená ustanovení nahrazují nová ustanovení týkající se daňové hodnoty, nejde tedy o věcnou změnu, ale pouze o přesunutí této úpravy do jiného ustanovení.
K bodu 271 (§ 25 odst. 2 věta první)
Legislativně technická úprava v souvislosti s novým označením ustanovení a novou terminologií.
K bodu 272 (§ 25 odst. 2 věta třetí)
Návazně na zavedení konceptu aktiva pro účely daně z příjmů nahrazuje „majetek“ nově zavedeným aktivem.
K bodu 273 (§ 25 odst. 3 věta první)
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu za nově používaný pojem daňové hodnoty aktiva, neboť se v zákoně o daních z příjmů nově pracuje s pojmem daňová hodnota aktiva.
K bodu 274 (§ 25 odst. 3 věta druhá)
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 275 (§ 25 odst. 4 a 5)
Navrhuje se převést limitace ze zrušených ustanovení § 24 do těchto dvou souhrnných ustanovení. Zároveň se pro právnické osoby některé dosavadní limitace ruší.
Odstavec 4 zahrnuje případy limitace výdajů u všech poplatníků, odstavec 5 limitace, které se týkají pouze daňového režimu fyzických osob. Pro poplatníky právnické osoby s hotovostním základem daně se tedy ustanovení odst. 5 nepoužije.
K bodu 276 (část třetí hlava VIII)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 277 (§ 26 až § 33a)
K § 26
Ustanovení § 26 až 32 se nahrazují novými ustanoveními řešícími odpisování aktiv v návaznosti na novou úpravu daňového odpisování. Zásadní změnou je přechod na měsíční odpisy, redukce odpisových skupin a úpravy související s novým institutem daňové hodnoty. Návazně na rozsah souvisejících změn byl zvolen postup úplného přepsání stávajících ustanovení, byť velká část stávajících pravidel zůstává zachována.
§ 32b se zrušuje návazně na nové účetní postupy při pachtu obchodního závodu, kdy se nově aplikují obdobná pravidla jako při dlouhodobém nájmu a tento přístup se přebírá i pro účely daní z příjmů.
Pachtýř – poplatník s akruálním základem daně bude postupovat zcela dle účetních předpisů. V rámci pachtu obchodního závodu pachtýř získává právo užívání ke stálým hmotným aktivům, toto právo užívání je pro účely daní účetně odpisovaným aktivem a budou tak pro účely stanovení základu daně přebírány účetní odpisy toto práva užívání včetně jeho prvotního ocenění.
Ostatní aktiva pachtýř kupuje (zásoby, pohledávky) a dále přebírá dluhy. Na propachtovaná stálá nehmotná aktiva se v účetnictví hledí, jako na nová nehmotná aktiva, která jsou odvozena od propachtovaných nehmotných aktiv (tímto novým aktivem je tedy např. právo používat ochrannou známku po dobu tří let, nikoli ochranná známka sama). Ocenění a odpisy takto nabytých aktiv se rovněž přebírají z účetnictví.
Propachtovatel (s akruálním základem daně) u odpisovaných aktiv dále pokračuje v odpisování (daňovém případně i účetním). Zásoby atd., které propachtovatel prodává budou zaúčtovány jako běžný prodej a daňově uznatelným nákladem je jejich daňová hodnota.
U poplatníků s hotovostním základem daně se v případě pachtu obchodního závodu postupuje jako u běžného nájmu. Propachtovatel dále odpisuje svá daňově odpisovaná aktiva a vykazuje příjem z nájmu, u pachtýře je daňově uznatelným výdajem platba nájmu, odpisovat stálá hmotná aktiva nemůže.
Ustanovení § 32c až 33 se zrušují v návaznosti na novou koncepci daňové hodnoty a nová ustanovení týkající se zahraničních aktiv (§ 23r a § 30) a daňového dodatečného zhodnocení (§ 23za).
Navrhuje se zrušit také stávající ustanovení § 33a, které stanovovalo možnost poplatníka požádat správce daně o posouzení, zda je konkrétní zásah do majetku technickým zhodnocením či opravou. Důvodem je nové úprava § 23za, která upravuje nové postupy v případě daňového režimu daňového dodatečného zhodnocení, což je nový termín pro technické zhodnocení. Nová úprava je více navázána na účetní režim a zároveň se zavádějí nová ustanovení, která zjednoduší stanovení správného daňového režimu. Zavádí se nový relativní limit, který umožňuje poplatníků uplatnit náklady do 10 % daňové hodnoty aktiva jednorázově do výdajů, a to bez ohledu na to, zda jde o opravu nebo o daňové dodatečné zhodnocení. Dále se zavádí tzv. bezpečný přístav, tedy poplatník se bude moci rozhodnout, že s danými výdaji na zásah do majetku bude daňově zacházet jako s technickým zhodnocením. Tedy v případě nejistoty bude moci využít tohoto pravidla a postupovat, jako by šlo o daňové dodatečné zhodnocení.
Z výše uvedených důvodů se navrhuje institut závazného posouzení technického zhodnocení zrušit, neboť jeho význam v souvislosti s novými pravidly výrazně klesá.
Nové ustanovení § 26 stanoví, která aktiva jsou daňově odpisována. Vymezení jednotlivých kategorií aktiv vychází, stejně jako jinde v zákoně, z účetních předpisů. Vymezení stálých hmotných aktiv pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob stanoví speciální ustanovení odst. 2.
Základní podmínkou pro daňové odpisování je, že daňová hodnota aktiva převýšila stanovenou hranici 100 tis. Kč. Oproti stávající úpravě se tedy kritérium hodnoty nevztahuje pouze na hmotné movité věci (viz stávající § 26 odst. 2 písm. a) ZDP), ale na všechny vyjmenované kategorie aktiv. Záměrem je opět zjednodušení administrativy, neboť není přínosné odpisovat aktivum např. s daňovou hodnotou 30 tis. Kč jen proto, že jde o nemovitost. Tvar slova „převýšila“ je nutné vykládat tak, že postačí, pokud daňová hodnota aktiva danou hranici převýší alespoň jednou. Pokud by byla daná formulace vykládána způsobem, že daňově odpisovaným aktivem přestává být aktivum, jehož daňová hodnota klesla pod stanovenou hranici, nebylo by v podstatě možné žádné aktivum odpisovat po celou dobu odpisování, neboť právě vlivem odpisování klesá jeho daňová hodnota, která by v určitý okamžik nevyhnutelně klesla pod stanovenou hranici, a v odpisování by nebylo možné pokračovat, jelikož by takové aktivum přestalo být daňově odpisovaným aktivem.
Odstavec 1 vymezuje, která aktiva se daňově odpisují. Podle písm. a) jde o stálá hmotná aktiva s uvedenými výjimkami. V zákoně o účetnictví bude nově definován „stav způsobilý k užívání“, tj. aktivum se dostalo na místo a do stavu umožňující ho užívat zamýšleným způsobem. Od tohoto okamžiku se pak podle NZÚ může začít odpisovat. V ZDP se bude vycházet ze stejného okamžiku. Není tedy již potřeba z odpisování výslovně vylučovat nedokončená aktiva, neboť ta již z podstaty nemohou být daňově odpisována, když nejsou ve stavu způsobilém k užívání.
Z odpisování se dle bodu 1 vylučuje pozemek. Jedná se o účetní kategorie, tedy pozemek podle účetní klasifikace. U poplatníků, u kterých se pro účely daní z příjmů za jejich aktiva považují aktiva podle účetních předpisů, je to zřejmé samo o sobě. U poplatníků daně z příjmů fyzických osob s hotovostním základem daně je aktivum pro účely daní z příjmů vymezeno jako majetek, právo užívání z finančního leasingu uvedené v daňové evidenci a hmotné movité věci, které poplatník převedl jako předmět zajišťovacího převodu práva. V § 7b, který upravuje daňovou evidenci, je následně stanoveno, že pro obsahové vymezení složek majetku v daňové evidenci se použije obsahové vymezení složek aktiv podle zákona o účetnictví a jeho prováděcích právních předpisů, z čehož také lze dovodit, že pokud se mluví o kategoriích aktiv, rozumí se tím kategorie podle účetnictví. Pod pojem „pozemek“ tedy pro účely daní z příjmů nemá být podřazována například stavba, ačkoliv je podle OZ jeho součástí, neboť v účetnictví se jedná o samostatná aktiva.
Dále se z daňového odpisování vylučuje právo stavby. Záměrem této výjimky je, aby v případě práva stavby poplatníci s akruálním základem daně postupovali podle účetnictví. Jde tedy o účetně odpisované aktivum a průběžným výdajem budou v tomto případě účetní odpisy. Vzhledem k tomu, že součástí práva stavby může být rovněž stavba, je v tomto odstavci výslovně uvedeno, že ani stavba v rámci práva stavby není daňově odpisovaným aktivem. Záměrem je, v případě poplatníků s akruálním základem daně, co nejvíce se přiblížit účetnímu režimu. V tomto případě není přínosné zavádět speciální daňové odpisy. Pro poplatníky s hotovostním základem daně, na které se toto ustanovení nevztahuje, je tedy právo stavby standardně daňově odpisovaným stálým hmotným aktivem.
Podle písm. b) je daňově odpisovaným aktivem i goodwill. Vzhledem k tomu, že se v návětí hovoří o aktivu, vztahuje se toto ustanovení pouze na goodwill, který vznikl při úplatném nabytí obchodního závodu. Jiný goodwill aktivem není.
Dále je daňově odpisovaným aktivem i nemovité investiční hmotné aktivum. Jde o novou účetní kategorii vymezenou v novém zákoně o účetnictví. Vzhledem k tomu, že fyzické osoby s hotovostním základem daně mají pro účely daně z příjmů stanovený speciální výčet stálých hmotných aktiv v následujícím ustanovení, který pokrývá i tuto kategorii (resp. u fyzických osob se nemovitosti nebudou rozlišovat na investiční a jiné), platí toto ustanovení pouze pro právnické osoby a účtující fyzické osoby.
K odstavci 2:
Cílem odstavce 2 je definovat stálé hmotné aktivum pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob s příjmy podle § 7 a 9, kteří nemají aktiva podle účetnictví, ale jejich aktiva jsou ta podle § 23k odst. 2 uvedena v daňové evidenci nebo podle § 23k odst. 3 určena a využívána pro dosahování příjmů z nájmu.
Obecně se vychází ze stejných kritérií jako doposud pro vymezení hmotného majetku, tedy doba použitelnosti musí být delší než 1 rok a nejedná se o zásobu podle účetních předpisů (hodnotové kritérium je však přesunuto až na úroveň posouzení, zda může být stálé hmotné aktivum daňově odpisováno, či nikoliv).
Odstavec 1 je obecný ve vztahu k odstavci 2, tzn., že např. umělecká díla, která jsou hmotnou movitou věcí podle odstavce 2 písm. a), nelze odpisovat na základě odstavce 1.
Ve vztahu k odstavci 2 odstavec 1 v zásadě ale vyloučí pouze umělecká díla, protože pozemky nejsou vůbec mezi stálá hmotná aktiva pro poplatníky DPFO s hotovostním ZD zařazena a zbylé věci jsou výslovně taxativně uvedeny (finanční leasing a právo stavby).
Pod písm. a) bod 1: Zvíře podle občanského zákoníku není věc, ale podle § 21b odst. 1 písm. a) ZDP ano. V účetních předpisech bude stanoveno, která zvířata patří mezi stálá hmotná aktiva a která jsou zásobou. Stálým hmotným aktivem tak budou zvířata, která přináší postupné a dlouhodobější užitky, tato zvířata budou rovnou stálými hmotnými aktivy i v případě, že byla pořízena jako mláďata (nebo se u poplatníka jako mláďata narodila). Zásobou budou zvířata, která přináší jednorázový užitek, a to jak dospělá, tak mláďata.
Pro účely poplatníků daně z příjmů FO s hotovostním základem daně bude věcně zachován současný stav vymezený na základě nové terminologie. Stálým hmotným aktivem budou pouze dospělá zvířata, která poplatník jako dospělá nabyl a která nejsou zásobou podle účetních předpisů, stálým hmotným aktivem nebudou dospělá zvířata a mláďata, která jsou zásobou v účetnictví, ani dospělá zvířata, která poplatník nabyl jako mláďata a která byla již jako mláďata zařazena do stálých hmotných aktiv v účetnictví.
Výdaje vynaložené na zvíře, které není stálým hmotným aktivem, budou výdaji v okamžiku jejich vynaložení (tj. nebudou zvyšovat daňovou hodnotu zvířete).
Skupina zvířat – chováme se jako k jednomu stálému hmotnému aktivu.
Písmeno a) bod 2 je z věcného hlediska obdobou odst. 1 písmene c) pro poplatníky DPFO s hotovostním ZD a míří na vyloučení hmotných movitých věcí, které mají investiční charakter (tj. veteráni, umělecká díla, investiční zlato apod.).
Nemovité věci (stavby a jednotky) budou poplatníci DPFO s hotovostním základem daně moci odpisovat podle odst. 2 písm. b) a c), tj. nemusí se u nich řešit, zda nemají investiční charakter. Není tedy třeba je ze stálých hmotných aktiv vyřazovat. Zachovává se současný stav § 26 odst. 2 písm. b) a c).
Vymezení hmotných movitých věcí investičního charakteru vychází z negativního vymezení investičních aktiv v účetnictví, kdy investičními aktivy jsou stálá aktiva, která nejsou stálými hmotnými nebo stálými nehmotnými aktivy. Stálá hmotná a nehmotná aktiva jsou přitom charakterizována tím, že jsou určena k užívání účetní jednotkou, přičemž užívání účetní jednotkou je vymezeno jako užívání při výrobě nebo prodeji zásob, při poskytování služeb či pro „administrativní účely“.
Písmeno d): Pěstitelské celky a stavby samy o sobě nejsou věci, protože jsou součástí pozemku – mělo by však být z kontextu zřejmé, že pokud vyjímáme z odpisování pozemky a současně stavby prohlašujeme za stálé hmotné aktivum, které se odpisuje, z odpisování se vyjímá fakticky pouze pozemek jako takový a nikoliv stavba, která je jeho součástí (obdobně u hydromeliorací a pěstitelských celků). Že jde o samostatná aktiva, by se mělo dovodit také na základě § 7b odst. 2, který u vymezení složek majetku odkazuje na vymezení aktiv.
Pod písmenem e) se mezi stálá hmotná aktiva zařazuje právo užívání z finančního leasingu, jehož předmětem je věc podle písmen a) až d) tohoto odstavce, přičemž se s tímto právem užívání z finančního leasingu, které je aktivem, zachází ve smyslu § 23k odst. 6.
Pod písmenem f) se mezi stálá hmotná aktiva zařazuje právo stavby, obdobně jako dnes u poplatníka, který nevede účetnictví podle současného § 26 odst. 3 písm. d).
Odstavec 3 vychází v podstatě ze současné úpravy § 26 odst. 9 a pro daňové účely stanoví, co zahrnuje pojem „pěstitelský celek trvalých porostů“. Odstavec 4 vymezuje, které aktivum u poplatníka DPFO s hotovostním základem daně nelze také daňově odpisovat (věcně se přebírá dosavadní ustanovení § 27 písm. b) a c) ZDP).
Odstavec 5 řeší výjimečnou situaci, kdy by poplatník provedl daňové dodatečné zhodnocení na „podlimitním“ aktivu a, i když toto dodatečné zhodnocení nedosáhlo daňové hodnoty přes 100 tis. Kč, na základě svého rozhodnutí by tomuto zhodnocení chtěl dát režim „daňového“ dodatečného zhodnocení. Například jde o situaci, kdy poplatník pořídí aktivum, které je hmotnou věcí za 20 tis. Kč, které vykáže jednorázově ve výdajích, následně toto aktivum zhodnotí o 70 tis. a rozhodne se, že těchto 70 tis. chce daňově odpisovat jako daňové dodatečné zhodnocení. Ustanovení odst. 5 dává v tomto případě možnost poplatníkovi postupovat podle § 23za a na základě své volby toto daňové dodatečné zhodnocení ve výši 70 tis. Kč odpisovat.
Odstavec 6 stanovuje základní pravidlo, že u poplatníka používajícího mezinárodní účetní předpisy jsou všechna aktiva odpisována pouze účetně a účetní odpisy jsou při splnění všech podmínek daňově uznatelným nákladem. I v tomto případě platí, že goodwill vzniklý jinak, než koupí obchodního závodu není pro účely daní aktivem, a tudíž žádné výdaje spojené s ním nejsou daňově uznatelné.
K § 27
Dané ustanovení má za cíl vymezit daňové odpisování. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy se rozlišuje odpisování, kterým se rozumí určování odpisů, a uplatňování odpisů jako výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Při daňovém odpisování tedy dochází k vyčíslení výše odpisu, který se stává výdajem snižujícím daňovou hodnotu aktiva, a to bez ohledu na to, zda je tento výdaj uplatněný v základu daně.
Skutečnost, zda bude odpis i výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů, se posuzuje splněním podmínek dle ustanovení tohoto zákona (§ 24, § 25). Pokud odpis takovým výdajem je, může ho poplatník uplatnit v základu daně.
Daňové odpisy se nově stanovují na měsíční bázi. Rozhodující je stav na počátku měsíce, tedy za měsíc, v průběhu, kterého došlo k nákupu, se odpis nestanovuje, za měsíc, ve které došlo k prodeji, se odpis ještě uplatní. Počet daňových odpisů ve zdaňovacím období závisí na jeho délce podle počtu kalendářních měsíců.
Pokud má poplatník vymezené účetní, a tedy i zdaňovací období, podle týdnů, přesto určuje odpisy za kalendářní měsíce. Odpis v tomto případě bude uplatněn ve zdaňovacím období, do kterého patří první den kalendářního měsíce.
K § 28
Odstavec 1 upravuje základní pravidlo pro výpočet výše daňových odpisů. Takto vypočítaný odpis se určuje za každý měsíc (tj. každý měsíc se o jeho výši snižuje daňová hodnota), pokud nenastane některá ze situací uvedených v následujících paragrafech.
Příkladem okamžiku, ve kterém se stane aktivum daňově odpisovaným je např. nabytí aktiva, které je daňově odpisovaným aktivem. Zde se pro účely výpočtu použije prvotní daňová hodnota (je daňově odpisované od počátku). Jinou možností se aktivum vzniklé vlastní činností, které lze začít odpisovat až v okamžiku, kdy je způsobilé užívání.
Odstavce 2 upravuje zaokrouhlování a platí, že se zaokrouhluje vždy nahoru, to znamená, že poslední odpis může být nižší než odpisy v předcházejících kalendářních měsících, protože již zbyde z daňově hodnoty méně, než kolik činí vypočítaná a zaokrouhlená výše odpisu a uplatní se obecný princip, že jako výdaj nelze uplatnit více, než kolik činí daňová hodnota (to platí obecně, pokud tedy i v důsledku prodloužení doby daňového odpisování zbyde na poslední kalendářní měsíc doby daňového odpisování z daňové hodnoty aktiva méně, než kolik činí vypočítaný odpis, uplatní se jen částka odpovídající daňové hodnotě).
K § 29
V odstavci 1 je upravena možnost volby doby odpisování aktiva při určování prvního daňového odpisu. U jednotlivých aktiv je ovšem nutno dodržet minima stanovená v odst. 3.
Odstavec 2 stanovuje, že dobu odpisování nemůže poplatník z vlastní vůle změnit (změna může nastat jen v případech uvedených v následujících ustanoveních, které jsou k tomuto ustanovení speciální).
V odstavci 3 se stanovuje minimální doba daňového odpisování. Při stanovení této doby odpisování se rozlišuje podle toho, zda je daňově odpisované aktivum movité, či nemovité (to se posuzuje podle vymezení movitých a nemovitých věcí v občanském zákoníku) nebo zda jde o goodwill. Minimální doba odpisování pro goodwill je stanovena pod písm. b). U nemovitého aktiva se minimální doba odpisování liší i podle výše prvotní daňové hodnoty.
Odstavec 4 stanoví, jaká daňová hodnota se použije pro určení minimální doby podle odst. 3. Je to vždy daňová hodnota aktiva v okamžiku, kdy se toto aktivum stane daňově odpisovaným, tedy:
· pokud je aktivum již při nabytí daňově odpisovaným, je to prvotní daňová hodnota
· pokud je to aktivum, které bylo nabyto dříve, tak je to daňová hodnota určená podle § 23q
· pokud se aktivum stane daňově odpisovaným až v průběhu jeho držení poplatníkem zvýšením jeho hodnoty (typicky provedením daňového dodatečného zhodnocení), je to daňová hodnota po tomto zvýšení
Odstavec 5 řeší daňové odpisování souboru aktiv a stanoví, že pokud se odpisuje soubor aktiv jako jedno aktivum musí být nastavena minimální doba odpisování tohoto souboru podle nejdelší minimální doby jednotlivých aktiv. Podle účetních předpisů budou moci soubor tvořit jak movitá, tak nemovitá aktiva (s určitými výjimkami), je potřeba určit minimální dobu daňového odpisování takového souboru. Pokud je tedy součástí souboru aktiv také nemovité aktivum, je minimální doba daňového odpisování souboru rovna minimální době daňového odpisování, kterou by mělo toto nemovité aktivum, kdyby bylo daňově odpisováno samostatně, a nikoliv v rámci souboru. Pokud je součástí souboru více nemovitých aktiv, avšak daňová hodnota jen některých z nich by převyšovala 2 mil. Kč a jejich minimální doba daňového odpisování by tak činila 360 měsíců, minimální doba daňového odpisování souboru je určena nejdelší minimální dobou daňového odpisování nemovitého aktiva v souboru. Jinými slovy, je-li součástí souboru alespoň jedno nemovité aktivum s minimální dobou daňového odpisování 360 měsíců, je minimální doba daňového odpisování souboru vždy 360 měsíců.
Odstavec 6 upravuje zacházení s pěstitelským celkem trvalého porostu, který se pro účely doby odpisování považuje za movitou věc (tj. odchylně od občanského zákoníku, podle jehož § 498 odst. 1 „stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá“) a tedy minimální obecná doba daňového odpisování se určí podle odst. 3 písmene a).
Odstavec 7 stanoví, kdy začíná doba daňového odpisování a přebírá dosavadní pravidlo, že dobu odpisování lze přerušit a zároveň se doplňuje, že vzhledem k měsíčním odpisům musí být i přerušení odpisování určeno s přesností na měsíce. Z použití slova nejdříve v první větě ustanovení vyplývá, že poplatník nemusí daňové odpisování ani zahájit, pokud chce „přerušit“ odpisování ihned po nabytí aktiva. V každém případě však musí začít odpisovat vždy od prvního dne kalendářního měsíce, nikoliv např. od poloviny.
Odstavec 8 je speciální k odstavci 7, tj. v průběhu doby používání paušálních výdajů nebo paušální daně nelze odpisování přerušit a odpisy se musí určit i za tuto dobu a po skončení daného režimu se DH daných aktiv sníží o tyto odpisy (§ 23q).
K § 30
Daná úprava má za cíl stanovit minimální dobu odpisování u aktiva, které již bylo odpisováno v zahraničí a které je předmětem změny hospodaření bez přecenění či přesunu do stálé provozovny v ČR. Minimální doba odpisování se sníží o počet měsíců, po které bylo dané aktivum odpisováno v zahraničí. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o minimální dobu odpisování, poplatník se může rozhodnout i pro delší období, což je upraveno v odstavci 2. Pokud se doba, po kterou bylo aktivum odpisováno v zahraničí, rovná nebo je vyšší než minimální doba odpisování a poplatník nechce použít delší dobu odpisování, tak se aktivum již daňově neodpisuje a vzniká okamžitý výdaj ve výši prvotní daňové hodnoty aktiva, která v tomto případě odpovídá zahraniční daňové hodnotě.
K § 31
Vzhledem k tomu, že poplatník používající mezinárodní účetní standardy nemá daňově odpisovaná aktiva, je nutno stanovit postup v případě, že se tato aktiva stanou předmětem změny hospodaření bez přecenění, v rámci, které přejdou na poplatníka, který tyto standardy nepoužívá. V tomto případě totiž nelze použít pravidlo, že se pokračuje v odpisování započatém předchozím odpisovatelem.
Odstavec 1 stanoví, že u poplatník, který aktiva nabývá, stanoví minimální dobu daňového odpisování tak, že od minimální doby odpisování určené dle § 29 se odečtou měsíc, po které již bylo aktivum odpisováno u předchozího vlastníka.
Odstavec 2 potvrzuje, že v situaci, kdy, již bylo aktivum u předchozího vlastníka odpisováno po dobu odpovídající či delší minimální době odpisování, lze daňovou hodnotu aktiva jednorázově uplatnit ve výdajích.
K § 32
Písmeno a) stanovuje základní obecné pravidlo a to, že v případě zvýšení daňové hodnoty daňově odpisovaného aktiva se neupravuje výše daňového odpisu (ta se upravuje jen ve speciálních situacích uvedených v § 30b).
Písmeno b) upravuje prodloužení doby daňového odpisování. Zvýšení daňové hodnoty může nastat z různých důvodů, zejména z důvodu daňového dodatečného zhodnocení, nebo v důsledku zvýšení spoluvlastnického podílu atd. Za situace, kdy se zvyšuje daňová hodnota daňově odpisovaného aktiva, je třeba vyřešit to, že dosavadní výše měsíčního odpisu a dosavadní doba daňového odpisování už matematicky „nevychází“. Prodlouží se tedy doba daňového odpisování tak, aby byla odepsána celá daňová hodnota aktiva.
K § 33
Odstavec 1 stanoví, že při prodloužení doby daňového odpisování se posuzuje, kolik činí zbývající doba daňového odpisování (tedy doba od kalendářního měsíce, ve kterém došlo ke zvýšení daňové hodnoty, do konce doby daňového odpisování prodloužené podle ustanovení § 32. Pokud je zbývající doba daňového odpisování delší než minimální doba daňového odpisování podle § 29 odst. 3, může poplatník dobu daňového odpisování zkrátit.
Odstavec 2 stanovuje, že dobu daňového odpisování podle odstavce 1 lze zkrátit nejvíce o tolik, aby zbývající doba daňového odpisování činila minimální dobu daňového odpisování. Pokud se prodloužená doba daňového odpisování zkrátí, je třeba přepočítat a zvýšit jednotlivé daňové odpisy tak, aby byla za tuto dobu odepsána celá daňová hodnota aktiva.
Odstavec 3 upravuje situaci, kdy se u nemovitého aktiva zvýší daňová hodnota tak, že při posuzování podle této zvýšené daňové hodnoty by pro něj platila vyšší minimální doba daňového odpisování (tj. daňová hodnota přesáhne 2 000 000 Kč, viz § 29 odst. 3 písm. c) a prodloužená doba daňového odpisování bude kratší než minimální doba daňového odpisování určená podle zvýšení daňové hodnoty. Prodloužená doba daňového odpisování se musí tedy ještě prodloužit, aby dosáhla alespoň minimální doby daňového odpisování určené podle zvýšené daňové hodnoty.
Odstavec 4 upravuje například situaci, kdy po prodloužení doby daňového odpisování v důsledku zvýšení daňové hodnoty aktiva podle odst. 3 (tedy u kterého by minimální doba daňového odpisování určovaná na základě zvýšené daňové hodnoty byla vyšší než původní minimální doba daňového odpisování) zbývající doba daňového odpisování překračuje minimální dobu daňového odpisování určenou podle zvýšené daňové hodnoty (tj. původní minimální doba daňového odpisování nemovitého aktiva byla 60/84 měsíců, došlo ke zvýšení jeho daňové hodnoty na hodnotu přesahující 2 000 000 Kč, tedy minimální doba daňového odpisování podle této hodnoty by byla 360 měsíců, a po tomto zvýšení daňové hodnoty se při zachování stejné výše daňového odpisu prodloužila doba odpisování tak, že by bylo ještě odpisováno déle než 360 měsíců) – poplatník může dobu odpisování zkrátit tak, aby aktivum odpisoval již pouze 360 měsíců (tj. zbývající doba daňového odpisování bude jen 360 měsíců).
Příklady odpisování movitého aktiva při využití minimální doby daňového odpisování:
Příklady vycházejí ze situace, kdy poplatník volí vždy minimální možnou dobu daňového odpisování, nicméně je možné, aby poplatník zvolil i delší dobu daňového odpisování, než je obecná minimální doba daňového odpisování. Tedy níže popsaný postup daňového odpisování je nejrychlejší možný.
1) Aktivum s daňovou hodnotou 6 000 000 Kč, odpisované 60 měsíců (tj. 5 let), měsíční daňový odpis 100 000 Kč, provede se daňové dodatečné zhodnocení ve výši 400 000 Kč, dále se odpisuje 100 000 Kč měsíčně, doba daňového odpisování se prodlouží o 4 měsíce.
2) Aktivum s daňovou hodnotou 70 000 Kč, které se odpisuje účetně (např. 60 měsíců, měsíční odpis 1 167 Kč). Po 24 měsících (odepsáno 28 008 Kč) se provede daňové dodatečné zhodnocení ve výši 200 000 Kč. Daňová hodnota aktiva v částce 41 992 Kč se vlivem daňového dodatečného zhodnocení zvýší o hodnotu 200 000 Kč. Protože daňová hodnota aktiva po daňovém dodatečném zhodnocení je ve výši 241 992 Kč, je tedy vyšší než limit 80 000 Kč, aktivum se stává daňově odpisovaným aktivem. Analogicky jako v příkladu ad1) by se mohlo odpisovat stejnou částkou jako doposud. K dispozici máme ale jenom účetní odpis ve výši 1 167 Kč, to by však odpisování trvalo dalších 208 měsíců. Proto je možné použít analogii z příklad ad3) a novou daňovou hodnotu aktiva daňově odpisovat dalších 60 měsíců, měsíční daňový odpis je 4 034 Kč.
U poplatníků s hotovostním základem daně je aktivum s daňovou hodnotou 70 000 Kč okamžitým výdajem, který snížil daňovou hodnotu aktiva na nulu. Následně se provede daňové dodatečné zhodnocení ve výši 200 000 Kč, celých 70 000 Kč již bylo jednorázově daňově uplatněno, daňová hodnota aktiva se tedy po daňovém dodatečném zhodnocení zvýšila z nuly na částku 200 000 Kč, aktivum se stalo daňově odpisovaným aktivem a daňově se odpisuje daňová hodnota aktiva ve výši 200 000 Kč po dobu 60 měsíců, měsíční daňový odpis je 3 334 Kč (měsíční odpis = 200 000/60).
3) Aktivum s daňovou hodnotou 200 000 Kč, měsíční daňový odpis je 3 334 Kč, za rok se provede daňové dodatečné zhodnocení ve výši 500 000 Kč. Daňová hodnota aktiva je po daňovém dodatečném zhodnocení 659 992 Kč (159 992 + 500 000). Kdyby zůstaly měsíční daňové odpisy zachovány (3 334 Kč), doba daňového odpisování by trvala dalších 198 měsíců, tj. prodloužila by se na dobu překračující období dalších 60 měsíců (tj. 5 let), proto se může použít pravidlo o minimální době daňového odpisování a daňové odpisy se přepočítají tak, aby zbývající doba daňového odpisování byla 60 měsíců, tedy měsíční daňový odpis je 11 000 Kč (659 992/60).
Příklady odpisování nemovitého aktiva při využití minimální doby daňového odpisování:
1) Nemovitost v hodnotě 3 600 000 Kč, doba daňového odpisování 360 měsíců (tj. 30 let) měsíční daňový odpis je 10 000 Kč. Po 20 letech je daňová hodnota aktiva 1 200 000 Kč. Je provedeno daňové dodatečné zhodnocení za 360 000 Kč, daňová hodnota aktiva se zvýší na 1 560 000 Kč (1 200 000+ 360 000), měsíční daňový odpis zůstává nezměněn, doba daňového odpisování se prodlouží o 36 měsíců (celkem se bude odpisovat 396 měsíců (tj. 33 let).
2) Nemovitost v hodnotě 1 500 000 Kč, doba daňového odpisování 60 měsíců (tj. 5 let), měsíční daňový odpis je 25 000 Kč, po roce je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 3 000 000 Kč, daňová hodnota aktiva je po daňovém dodatečném zhodnocení 4 200 000 Kč (1 200 000+ 3 000 000). Došlo ke zvýšení daňové hodnoty aktiva na hodnotu přesahující 2 000 000 Kč, tedy minimální doba daňového odpisování podle této hodnoty je 360 měsíců, provede se přepočet na celkovou dobu daňového odpisování 360 měsíců (tj. 30 let). Zbývající minimální doba daňového odpisování je 348 měsíců (tj. 29 let), měsíční daňový odpis je 12 069 Kč (4 200 000/348).
3) Nemovitost v hodnotě 3 600 000 Kč, doba daňového odpisování je 360 měsíců (tj. 30 let), měsíční daňový odpis je 10 000 Kč. Po 20 letech je daňová hodnota aktiva 1 200 000 Kč. Je provedeno daňové dodatečné zhodnocení za 10 000 000 Kč. Při nezměněné výši měsíčního daňového odpisu (10 000 Kč) by zbývající doba daňového odpisování převýšila obecnou minimální dobu daňového odpisování, odpisy se přepočítají a odpisuje se následujících 360 měsíců, (tj. 30 let). Daňová hodnota aktiva je po daňovém dodatečném zhodnocení 11 200 000 Kč (1 200 000+10 000 000), měsíční daňový odpis je 31 112 Kč (11 200 000/360).
Příklady odpisování aktiva, když poplatník bude daňově odpisovat delší dobu, než je minimální doba daňového odpisování:
1) Movité aktivum s daňovou hodnotou 6 000 000 Kč, zvolená doba daňového odpisování 72 měsíců (tj. 6 let), měsíční daňový odpis je 83 334 Kč. Po 3 letech je daňová hodnota aktiva 2 999 976 Kč. Je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 400 000 Kč. Daňová hodnota aktiva po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 3 399 976 Kč. Při nezměněné výši měsíčního daňového odpisu (83 334 Kč) se zbývající doba daňového odpisování prodlouží o 5 měsíců, tedy zbývající doba daňového odpisování je 41 měsíců (3 399 976/83 334), a protože prodloužení zbývající doby daňového odpisování nepřekračuje minimální dobu daňového odpisování (60 měsíců), výše měsíčního daňového odpisu (83 334 Kč) musí být zachována.
2) Movité aktivum s daňovou hodnotou 6 000 000 Kč, zvolená doba daňového odpisování 72 měsíců (tj. 6 let), měsíční daňový odpis je 83 334 Kč. Po 6 měsících je daňová hodnota aktiva 5 499 996 Kč. Je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 400 000 Kč. Daňová hodnota aktiva po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 5 899 996 Kč. Při nezměněné výši měsíčního daňového odpisu (83 334 Kč) se zbývající doba daňového odpisování prodlouží o 5 měsíců, tedy zbývající doba daňového odpisování je 71 měsíců (5 899 996/83 334). Protože prodloužení zbývající doby daňového odpisování překračuje minimální dobu daňového odpisování (60 měsíců), výše měsíčního daňového odpisu může být poplatníkem přepočítána tak, aby zbývající doba daňového odpisování činila pouze 60 měsíců, tomu odpovídá měsíční daňový odpis ve výši 98 334 Kč (5 899 996/60). Vzhledem k tomu, že 60 měsíců je minimální doba daňového odpisování, může si tedy poplatník zvolit jako měsíční daňový odpis jakoukoliv částku nižší nebo rovnu 98 334Kč.
3) Nemovitost s daňovou hodnotou 2 000 000 Kč, minimální doba daňového odpisování je 60 měsíců (tj. 5 let), ale poplatník si zvolí dobu daňového odpisování na 240 měsíců (tj. 20 let), měsíční daňový odpis je 8 334 Kč. Po 9 letech, tj. po 108 měsících je daňová hodnota aktiva 1 099 928 Kč. V prvním měsíci 10. roku je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 1 500 000 Kč. Daňová hodnota aktiva po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 2 599 928Kč (1 099 928+1 500 000). Nová daňová hodnota aktiva se porovnává s limitem pro daňově odpisovaná aktiva nemovitá s dobou daňového odpisování 360 měsíců. Došlo ke zvýšení daňové hodnoty aktiva na hodnotu přesahující 2 000 000 Kč, tedy minimální doba daňového odpisování podle této hodnoty musí být 360 měsíců. Při zachování výše měsíčního daňového odpisu 8 334 Kč se bude odpisovat dalších 312 měsíců (tj. 26 let). Dohromady se jedná o 420 měsíců (tj. 35 let). V tomto případě poplatník může změnit výši měsíčních daňových odpisů tak, aby celková minimální doba daňového odpisování odpovídala 360 měsícům, tj. 30 rokům. Provede se přepočet výše měsíčních daňových odpisů tak, aby celková doba daňového odpisování trvala minimálně 360 měsíců (tj. 30 let). Vzhledem k tomu, že poplatník již odpisoval aktivum 108 měsíců (tj. 9 let), zbývající doba daňového odpisování je 252 měsíců (tj. 21 let). Měsíční daňový odpis, který odpovídá celkové minimální době daňového odpisování 360 měsíců, je 10 318 Kč (2 599 928/252). Vzhledem k tomu, že se jedná o maximální částku měsíčního daňového odpisu, může se však poplatník také rozhodnout, že bude pokračovat v dosavadních měsíčních odpisech ve výši 8 334 Kč a zbývající doba daňového odpisování bude 312 měsíců, (tj. 26 let), celková doba daňového odpisování tohoto aktiva bude 420 měsíců (tj. 35 let) nebo si může zvolit jako měsíční daňový odpis jakoukoliv jinou částku nižší než 10 318 Kč.
4) Nemovitost s daňovou hodnotou 2 000 000 Kč, minimální doba daňového odpisování je 60 měsíců (tj. 5 let), ale poplatník si zvolí dobu daňového odpisování 120 měsíců (tj. 10 let), měsíční daňový odpis je 16 667 Kč. Po 9 letech, tj. po 108 měsících je daňová hodnota aktiva 199 964 Kč. V prvním měsíci 10. roku je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 2 00 000 Kč. Daňová hodnota aktiva po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 2 199 964 Kč (199 964+2 000 000). Nová daňová hodnota aktiva se porovnává s limitem pro daňově odpisovaná aktiva nemovitá s dobou daňového odpisování 360 měsíců. Došlo ke zvýšení daňové hodnoty aktiva na hodnotu přesahující 2 000 000 Kč, tedy minimální doba daňového odpisování podle této hodnoty musí být 360 měsíců. Při zachování výše měsíčního daňového odpisu 16 667 Kč by se odpisovalo dalších 132 měsíců (tj. 11 let). Dohromady se jedná o 240 měsíců (tj. 20 let). V tomto případě je nutno daňové odpisy přepočítat, aby výsledná celková doba daňového odpisování byla minimálně 360 měsíců, tj. 30 let, z tohoto důvodu se aktivum daňově odpisuje ještě dalších minimálně 252 měsíců, tj. 21 let. Maximální výše měsíčního daňového odpisu po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 8 730 Kč (2 199 964/252). Poplatník si však může zvolit, že zbývající minimální dobu daňového odpisování 252 měsíců, tj. 21 let, si pro stanovení daňového odpisu prodlouží.
Odstavec 5 upravuje okamžik, odkdy se upravuje výše daňového odpisu při zkrácení nebo prodloužení prodloužené doby daňového odpisování. Situace, kdy dochází k prodloužení nebo zkrácení prodloužené doby, jsou upraveny v § 32 a § 33a
Odstavec 6 upravuje výpočet výše daňového odpisu upraveného podle odstavce 2. Výpočet stanovuje úpravu tak, aby byla daňová hodnota odepsána rovnoměrně v průběhu doby daňového odpisování.
§ 33a
Dané ustanovení definuje postup odpisování daňově odpisovaného aktiva, u kterého došlo ke snížení daňové hodnoty tohoto aktiva jinak než prostřednictvím daňových odpisů (např. snížením spoluvlastnického podílu nebo dodatečnou slevou). V tomto případě dochází k přepočtu výše daňových odpisů, aniž by se měnila doba odpisování. Přepočet se provádí jako podíl snížené daňové hodnoty aktiva a počtem měsíců zbývající doby daňového odpisování.
K bodu 278 (§ 33b až 33h)
K § 33b
V souladu se záměrem zjednodušit systém daňového odpisování aktiv se navrhuje vypustit speciální režim odpisů u matric, zápustek, forem, modelů a šablon v klasifikaci produkce CZ - CPA označených kódem 25.73.50 a kódem 25.73.60 (tedy u aktiv, u kterých není stanovena doba životnosti právním předpisem nebo orgánem veřejné moci).
Tyto režimy využívala pouze malá skupina poplatníků a, vzhledem k redukci počtu odpisových skupin, kdy movitá aktiva budou odpisována pouze 5 let, už není důvod komplikovat daňová systém tímto speciálním režimem. Tedy i tyto typy aktiv budou nově odpisovány ve standardním režimu minimální doby odpisování 5 let. Pokud bude podle technické specifikace stanovená doba použitelnosti kratší či bude vyroben stanovený počet odlitků dříve, dojde v daném okamžiku k vyřazení aktiva. Pro poplatníky tak tato změna přináší pouze mírný posun uplatnění souvisejících výdajů v čase.
V odstavci 3 dochází k zpřesnění oproti dnešní úpravě, kdy podle dosavadního znění § 30 odst. 4 věty třetí se vycházelo ze sjednané doby trvání práva stavby; právo stavby však může vzniknout nejen smlouvou, ale i vydržením nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1243 odst. 1 občanského zákoníku), odstraňuje se tedy slovo „sjednané“ a doba odpisování se vždy bude rovnat době trvání práva stavby, jak bylo určeno při jeho vzniku.
Odstavec 4 stanoví, že v případě zvláštní doby daňového odpisování nelze odpisování přerušit, což je pravidlo, které platí už nyní (§ 30 odst. 7).
Odstavec 5 stanovuje výpočet odpisu vždy na konkrétní kalendářní měsíc jako podíl daňové hodnoty v daném okamžiku, tedy ke konci daného kalendářního měsíce, a počtu kalendářních měsíců zvláštní doby daňového odpisování, za které ještě odpis nebyl určen (tedy aktuální kalendářní měsíc a následující kalendářní měsíce do konce zvláštní doby daňového odpisování).
Rozdíl oproti obecnému režimu podle § 29 je v tom, že aktivum má být vždy odepsáno v průběhu zvláštní doby daňového odpisování. Nemůže tedy docházet k prodlužování či zkracování doby daňového odpisování z jiného důvodu než z důvodu prodloužení či zkrácení životnosti, doby trvání nebo doby použitelnosti, ze kterých zvláštní doba daňového odpisování vychází, a tomu se vždy musí přizpůsobit výše daňového odpisu (tedy poplatník nikdy nemá volbu ohledně délky doby daňového odpisování).
K § 33c
Toto ustanovení upravuje situace, kdy původně existovala zvláštní doba daňového odpisování, která byla stanovena právním předpisem nebo orgánem veřejné moci, ale ta byla zrušena (tj. bylo zrušeno omezení životnosti stanovené původně právním předpisem nebo orgánem veřejné moci).
Odstavec 1 upravuje základní pravidlo, že se i po zrušení režimu zvláštní doby daňového odpisování pokračuje dál s odpisem v dosavadní výši. Doba daňového odpisování tedy může zůstat stejná, jako byla zvláštní doba daňového odpisování, zároveň však odst. 2 a 3 stanoví další modifikace.
Odstavec 2 písm. a) stanovuje, že pokud by byla doba daňového odpisování kratší než minimální doba daňového odpisování daného aktiva (pro účely zvláštní doby daňového odpisování se minimální doba daňového odpisování podle § 29 odst. 3 nezohledňuje, zvláštní doba daňového odpisování tedy může být kratší), musí poplatník dobu daňového odpisování prodloužit, aby celkově dosáhla alespoň minimální doby určené podle § 29 odst. 3. Např. pokud zvláštní doba daňového odpisování u movitého majetku byla stanovena na 3 roky, poplatník musí upravit (snížit) výši odpisů tak, aby doba odpisování byla alespoň 5 let.
Odstavec 2 písm. b) řeší opačnou situaci, než je řešena v odstavci 2 písm. a). A to, že doba odpisování je delší než minimální doba daňového odpisování. Poplatník pak může (ale nemusí) dobu odpisování zkrátit, a to nejvíce tak, aby trvala minimální dobu daňového odpisování.
Odstavec 3 stanoví, že pokud už bylo odpisováno po minimální dobu daňového odpisování uvedenou v § 29 odst. 3, vzniká rovnou výdaj ve výši daňové hodnoty aktiva, tj. už se nepokračuje v odpisování.
Odstavec 4 a 5 upravuje přepočítaní daňových odpisů tak, aby bylo aktivum odepsáno ve zbývající době daňového odpisování.
Při změně režimu daňového odpisování tak, že se u aktiva, které bylo doposud odpisováno podle obecného režimu v § 29 a následujících, stanoví životnost nebo doba trvání a tím se stane aktivem se zvláštní dobou daňového odpisování, není třeba nic normovat, protože se začne postupovat podle § 30d odst. 4, tedy se od daného kalendářního měsíce začne daňový odpis počítat jako podíl daňové hodnoty a počtu kalendářních měsíců zbývající zvláštní doby daňového odpisování.
K § 33d:
Navrhuje se nová úprava, která u poplatníků s akruálním základem daně, kteří v účetnictví používají komponentní odpisování, zavádí tento typ odpisování i pro účely daňových odpisů. Komponentní daňové odpisování se týká pouze aktiv, která splňují podmínky pro to, aby byla daňově odpisovanými aktivy. Limit 100 000 Kč pro daňové odpisování se testuje vždy za celé aktivum před jeho rozdělením na komponenty, tedy jako součet jeho komponent a zbylé části, která není rozdělena na komponenty. Komponentní daňové odpisování je navázáno na účetnictví pouze v otázce rozdělení aktiva na komponenty, dále je však režim komponentního odpisování v daních z příjmů autonomní a může se od účetního komponentního odpisování lišit. Daňové komponentní odpisování má vlastní pravidla pro stanovení doby daňového odpisování jednotlivých komponent a určení výše daňových odpisů.
Odstavec 1 stanoví základní pravidlo, že pokud poplatník používá komponentní odpisování v účetnictví, použije se rozdělení na komponenty i pro účely daňového odpisování. Tedy to, co je jednotlivou komponentou, bude záviset na tom, co poplatník určí za komponentu pro účely účetnictví. V účetnictví není aktivum rozděleno na komponenty beze zbytku, komponenty tvoří pouze významné části aktiva, zbývající část aktiva, která není rozdělena na komponenty, se daňově odpisuje rovněž samostatně.
Pro účely daňového odpisování se na každou komponentu (i na zbývající část aktiva) hledí, jako by byla samostatným daňově odpisovaným aktivem, což znamená, že:
· Komponenta bude mít vlastní DH, která se určí podle obecných pravidel (tj. prvotní DH komponenty vychází z prvotní účetní hodnoty komponenty podle § 23o, nebo § 23zl).
· Pokud by aktivum rozdělené na komponenty bylo pořízeno například za prostředky získané z darování, které je od daně osvobozeno, a tedy by DH aktiva měla být snížena o výši těchto prostředků, je třeba toto snížení poměrně reflektovat i v DH jednotlivých komponent.
· Pokud by z těchto prostředků byla pořízena pouze konkrétní komponenta, sníží se o tuto částku pouze DH konkrétní komponenty.
· Komponenta se považuje za daňově odpisované aktivum bez ohledu na to, zda její DH splňuje podmínky pro daňové odpisování (podmínky pro daňové odpisování se testují pouze u aktiva jako celku).
Odstavec 2 stanoví, že daňová hodnota aktiva rozděleného na komponenty se vždy skládá z DH jednotlivých komponent a DH jeho zbylé části, což znamená, že
· Vyřazení komponenty povede ke snížení celkové DH aktiva, o jehož komponentu jde.
· Nahrazení komponenty novou komponentou s vyšší DH nebo daňové dodatečné zhodnocení komponenty povede ke zvýšení celkové DH aktiva.
Odstavec 3 stanoví postup při daňovém odpisování. Záměrem úpravy je zamezit účelovému rozdělování aktiva na jednotlivé komponenty z důvodu zkrácení doby daňového odpisování. Proto se navrhuje, že všechny komponenty jednoho aktiva i zbývající část aktiva budou mít minimální dobu odpisování shodnou a určenou dle zatřídění celého aktiva.
Jelikož se komponenta považuje za samostatné daňově odpisované aktivum, daňové odpisy komponenty se určují a vypočítají tak, jako by byla samostatným daňově odpisovaným aktivem podle obecné úpravy daňového odpisování s výjimkou minimální doby daňového odpisování. Minimální doba daňového odpisování se určí podle minimální doby daňového odpisování aktiva, o jehož komponentu se jedná (tj. pokud je na komponenty rozděleno nemovité aktivum, jehož daňová hodnota převyšuje 2 mil Kč, jeho jednotlivé komponenty i zbylá část aktiva se budou odpisovat také alespoň 360 měsíců bez ohledu na to, jaká minimální doba daňového odpisování by se uplatnila u dané komponenty). Nad hranici této minimální doby daňového odpisování však jednotlivé komponenty mohou mít libovolnou delší dobu daňového odpisování, která více reflektuje jejich užitečnou životnost, např. u movitého aktiva si poplatník může určit delší dobu daňového odpisování např. na 15 let, ale jeho některé komponenty mohou být odpisovány pouze 5 let.
Pokud dojde k vyřazení komponenty v průběhu doby daňového odpisování, zbylá daňová hodnota komponenty bude (odloženým) výdajem v okamžiku vyřazení (toto se bude dít zejména u nemovitostí, u kterých se budou komponenty odpisovat minimálně 30 let, ale reálně takovou živostnost mít nemusí). Pokud bude vyřazená komponenta nahrazena novou komponentou, nová komponenta se bude daňově odpisovat od počátku jako nové aktivum a minimální doba jejího daňového odpisování bude podle charakteru celého aktiva buď 5 nebo 30 let.
Odstavec 4 řeší technické zhodnocení komponenty. Podle obecných ustanovení tohoto zákona daňové dodatečné zhodnocení zvyšuje daňovou hodnotu pouze u stálého hmotného aktiva, a proto se výslovně stanoví, že daňové dodatečné zhodnocení zvyšuje daňovou hodnotu i v případě komponenty. Komponenta bude následně daňově odpisována z vyšší daňové hodnoty podle obecných pravidel pro odpisování. V případě, že by došlo k technickému zhodnocení aktiva, které nelze přiřadit konkrétní komponentě, zvyšuje se daňová hodnota jeho zbytkové části.
Pro poplatníky používající mezinárodní účetní standardy se toto ustanovení neuplatní, neboť ti nepoužívají daňové odpisy. Pokud tedy v souladu s těmito účetními předpisy rozdělují aktivum na komponenty, postupují zcela dle účetnictví (v mimořádných situacích, kdy by se lišila daňová hodnota od účetní, postupují také dle účetnictví, ale odpisy uplatňují jen do výše daňové hodnoty).
K § 33e:
Ustanovení určuje, že v případě, kdy poplatník daně z příjmů fyzických osob s hotovostním základem daně vytvoří z dospělých zvířat, která jsou ve smyslu § 26 odst. 2 písm. a) bod 1. stálým hmotným aktivem, skupinu zvířat, postupuje při daňovém odpisování této skupiny zvířat, která se považuje za jedno stálé hmotné aktivum, podle příslušných ustanovení účetních předpisů, která řeší účetní odpisování skupin zvířat.
K § 33f až § 33h:
Ustanovení § 33f - § 33h věcně přebírají současnou úpravu v § 30e až § 30g. Návazně na zavedení termínu daňová hodnota, umožnění stanovovat základ daně dle mezinárodních účetních předpisů a úpravy daňového režimu odpisování majetku je nutné legislativně upravit i pravidla týkající se limitace odpisů u osobních automobilů. Návazně na tyto změny se navrhuje ustanovení zjednodušit a zobecnit, a to zejména z důvodu zavedení možnosti stanovovat základ daně dle Mezinárodních účetních standardů, u kterých mohou být odpisy upravovány a měněny. Není tedy možné exaktně definovat všechny situace a odpovídající krátící poměry. Navrhuje se tedy určité zobecnění úpravy, kdy základním pravidlem je dodržení limitu 2 mil. Kč a výpočet výše konkrétního odpisu už je definován pouze obecně v návaznosti na toto pravidlo. Může být modifikován v návaznosti na konkrétní situaci. Jde však pouze o legislativní úpravu pravidel a určité zobecnění, věcně k podstatným změnám nedochází.
Ustanovení § 33f platí pro poplatníky, kteří nepostupují podle mezinárodních účetních standardů a aplikují tak daňové odpisy. Pro poplatníky postupující podle mezinárodních účetních standardů, kteří mají pouze účetní odpisy, platí speciální pravidla stanovená v ustanovení § 33gf.
Odstavec 1 stanoví základní obecně platné pravidlo, že při odpisování automobilů kategorie M1 může být úhrn daňových odpisů stanoven maximálně na 2 mil. Kč (definice vozidla kategorie M1 je uvedena v ustanovení § 33h odst. 1).
Odstavec 2 zavádí povinnost omezení daňových odpisů v případě, že je při zahájení odpisování daňová hodnota automobilu vyšší než 2 mil. Kč. Poplatník tedy v tomto případě stanoví výši daňově uznatelných odpisů, jako by daňová hodnota vozidla při zahájení odpisování byla 2 mil. Kč. Pro účely daňového odpisování je tedy dále daňová hodnota vozidla rovná rozdílu mezi částkou 2 000 000 Kč a úhrnem daňových odpisů.
V případě, že je vozidlo používáno pro dosažení, zajištění a udržení příjmů pouze částečně, výše takto vypočtených odpisů se poměrně krátí. Tedy např. v případě poplatníka FO, který používá automobil k podnikání pouze z 50 % a z 50 % pro vlastní potřebu lze jako výdaj na dosažení zajištění a udržení příjmů uplatnit pouze 50 % stanoveného odpisu.
Odstavec 3 stanoví postup při dodatečném zvýšení daňové hodnoty. Pokud dochází ke zvýšení daňové hodnoty (nejčastěji z důvodu daňového dodatečného zhodnocení automobilu) je pro následné určení výše odpisů rozhodující, zda daňová hodnota automobilu na počátku odpisování dosáhla limitu 2 mil. Kč. Pokud ano, výše odpisů ani doba odpisování se nemění, neboť odpisy již vycházejí z maximálního limitu. Pokud na počátku odpisování daňová hodnota nepřesáhla 2 mil. Kč a dodatečným zvýšením daňové hodnoty dojde k situaci, že součet prvotní daňové hodnoty a jejího dodatečného zvýšení převýší tento limit, prodlouží se délka odpisování (tj. postup podle ustanovení § 30b) tak, aby za celou dobu odpisování bylo odepsáno právě 2 mil. Kč. Pokud se v souladu s ustanovením § 30b zkracuje zbývající doba daňového odpisování na minimální dobu daňového odpisování, přepočítají se i daňové odpisy, aby bylo dodrženo pravidlo v odstavci 1.
Odstavec 4 stanoví podmínky pro případ spoluvlastnictví. I v případě spoluvlastnictví musí být dodrženo základní pravidlo, že odpisy musí být stanoveny tak, aby po stanovenou dobu odpisování bylo v úhrnu za odpisy všech spoluvlastnických podílů na vozidle odepsáno maximálně 2 mil. Kč. Odpisy jednotlivých spoluvlastnických podílů se stanoví podle výše daného podílu. Např. pokud 2 poplatníci vlastní spoluvlastnický podíl na vozidle, každý 50 % a prvotní daňová hodnota vozidla je 2,5 mil. Kč, stanoví každý poplatník výši odpisů, jako by prvotní daňová hodnota jeho spoluvlastnického podílu byla 1 mil. Kč.
Odstavec 5 řeší situaci, kdy je vozidlo nabyto v rámci změny hospodaření bez přecenění, kdy se pokračuje v odpisování, a stanoví, že při pokračování v odpisování se do limitu 2 mil. Kč započítávají dříve uplatněné daňové odpisy. Věcně se tedy přebírá pravidlo stávajícího ustanovení § 30g odst. 2.
Odstavce 6 a 7 stanoví postup v situaci, kdy vozidlo přestane nebo začne být vozidlem kategorie M1 (podrobněji důvodová zpráva k ustanovení § 33h odst. 1). V těchto případech poplatník od následujícího měsíce po změně určení automobilu upraví odpisy do výše, v jaké by byly stanoveny, kdyby vozidlo bylo v dané kategorii od počátku.
Pokud jsou tedy u vozidla uplatňovány snížené odpisy určené dle odst. 2, a vozidlo nově začne být využíváno k provozování silniční motorové dopravy na základě koncese (tedy vozidlo přestane být vozidlem kategorie M1), pokračuje se v odpisování a od následujícího měsíce po změně se začnou uplatňovat daňové odpisy v plné výši, tedy stanovené, jako by na počátku odpisování k omezení odpisu nedošlo. Daňová hodnota je určena, jako by plné odpisy byly uplatňovány od počátku.
Příklad: Poplatník pořídí vozidlo kategorie M1 za 3,6 mil. Kč, stanoví dobu odpisování na 5 let a postupuje dle odstavce 2, a tedy výši měsíčního odpisu stanoví vy výši 33 334 Kč (2 mil./60 měs.). Po dvou letech (24 měs.) získá koncesi na provozování silniční motorové dopravy, vozidlo přestává být vozidlem kategorie M1 a od následujícího měsíce (25. měsíc odpisování) poplatník začne uplatňovat odpisy v plné výši (odpis ve výši 60 tis. měsíčně vypočítaný z původní ceny pořízení 3,6 mil Kč) a automobil „doodepíše“ po zbývající dobu 36 měsíců (daňová hodnota automobilu po přechodu je 2 160 tis. Kč vypočítaná z původní ceny pořízení při uplatnění odpisu 60 tis. měsíčně).
V opačném případě, pokud se např. vozidlo využívané k provozování silniční motorové dopravy na základě koncese přestane k tomuto účelu využívat, stanoví se nové snížené odpisy od následujícího měsíce po změně, a to ve výši odpovídající měsíčnímu odpisu při prvotní daňové hodnotě 2 mil. Kč, daňová hodnota pro účely snížených odpisů je ve výši, jako by se snížené odpisy aplikovaly od počátku odpisování.
Odstavec 8 přebírá stávající ustanovení § 30g odst. 3, a stanoví výši daňové hodnoty pro jiné účely než pro odpisování.
K § 33g:
Vzhledem k tomu, že dle IAS 16 je umožněno odpisovat automobil pouze po předpokládanou dobu jeho využívání a stanovit zbytkovou cenu ve výši předpokládané prodejní ceny po ukončení jeho využívání, je nutné modifikovat pravidlo omezení odpisů, aby dopad úpravy nebyl významné odlišný od poplatníků uplatňujících daňové odpisy. V případě poplatníků účtujících podle českých účetních předpisů, je sice účetní postup obdobný, ale pro účely daní se uplatňují daňové odpisy, které přímo stanoví, že se automobil odpisuje minimálně 5 let, a tedy limit 2 mil. Kč je uplatňován po dobu minimálně 5 let. Se zbytkovou hodnotou se pro účely daní nepočítá. V případě poplatníků postupujících podle mezinárodních účetních standardů by však mohlo dojít k situaci, kdy poplatník bude využívat vozidlo pouze kratší dobu a následně ho prodá. V takovém případě stanoví účetní odpisy pouze na kratší období a zároveň určí zbytkovou hodnotu odpovídající odhadu ceny vozidla v době předpokládaného prodeje. Pokud by i na toto kratší období byl aplikován limit 2 mil. Kč, došlo by k situaci, že by daňově uznatelným nákladem byly odpisy výrazně vyšší než u CAS poplatníka, který vždy musí kalkulovat s obdobím minimálně 5 let. Proto se zavádí omezující pravidlo, které této daňové nerovnosti zamezuje a stanoví, že v případě, že poplatník stanoví dobu odpisování kratší než 5 let, musí poměrně také snížit limit pro daňově uznatelnou část odpisů.
Příklad: poplatník pořídí vozidlo M1 za 3 mil. Kč s tím, že bude používáno 3 roky a následně bude prodáno. Odhad prodejní ceny (tedy zbytkové hodnoty) vozidla je 1,8 mil. Kč. V tomto případě může poplatník uplatnit v daňově uznatelných nákladech pouze 3/5 z limitu 2 mil. Kč. Tím je dosažen stejný daňový dopad jako u poplatníků uplatňujících daňové odpisy.
Ustanovení dále reaguje na skutečnost, že v určitých případech lze dle mezinárodních účetních standardů vykázat znehodnocení aktiva (ztráta ze snížení hodnoty), tedy jednorázové snížení jeho účetní hodnoty. Věcnou podstatou se jedná o jakýsi mimořádný odpis, který reaguje na snížení hodnoty vozidla (např. po havárii). Proto musí být toto mimořádné snížení hodnoty započítáno do limitu 2 mil. Kč.
Odstavec 2 zavádí návazně na záměr limitace odpisů u automobilů dražších než 2 mil. Kč výjimku z obecného pravidla, že u poplatníků používajících Mezinárodní účetní standardy jsou vždy uznatelné účetní odpisy. Tito poplatníci budou v případě těchto vozidel vycházet z doby odpisování určené dle účetních předpisů a pro daňové účely sníží výši jednotlivých měsíčních odpisů, jako by prvotní účetní/daňová hodnota byla 2 mil. Kč nebo částka snížená dle odst. 1.
V odstavci 3 není výslovně uvedeno znehodnocení, jelikož to snižuje účetní hodnotu. Lze jej tedy podřadit pod pojem snížení účetní hodnoty jinak než odpisováním podle účetních předpisů.
U případě odstavců 4 a 5 lze odkázat na odůvodnění obdobných ustanovení v § 33fe.
Na rozdíl od § 3e3f není nutné u poplatníků používajících mezinárodní účetní standardy stanovovat daňovou hodnotu pro jiné účely než pro odpisování, neboť její výše vyplývá z jiné konstrukce omezení odpisů, kdy „výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů“ je jen poměrná část odpisu, to znamená, že průběžným výdajem je celý odpis a daňová hodnota je stejná, jako kdyby ke krácení nedocházelo. Speciální pravidlo tedy být nemusí, neboť vychází z obecných pravidel, věcně je však dopad shodný jako u poplatníků uplatňujících daňové odpisy. Tedy daňová hodnota vozidla např. při prodeji je ve výši, jako by byly uplatňovány plné odpisy z celé prvotní daňové hodnoty.
K § 33h:
Ustanovení odstavce 1 přebírá pravidla stávajících ustanovení § 30g odst. 1 a odst. 6, pouze dochází ke změně legislativní konstrukce oproti dosavadnímu stavu. Toto ustanovení stanoví, že pro účely daní z příjmů se pro určení vozidla kategorie M1 vychází z nařízení Evropského parlamentu. Výjimkou jsou sanitní a pohřební vozidla a vozidla využívaná k provozování silniční motorové dopravy na základě koncese. Tyto vozidle ten nově nejsou vůbec vozidly kategorie M1 a nemusí se pro ně normovat speciální výjimka, která je ve stávajícím odstavci 6. Legislativně tak jde o trochu jiný přístup, věcný dopad však zůstává stejný, a tedy na vybraná vozidla se speciální daňový režim limitace odpisů neuplatní.
Odstavec 2 zcela přebírá stávající ustanovení § 30g odst. 4.
K bodu 279 (část třetí hlava IX)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 280 (nadpis § 34)
Nadpis § 34 se upřesňuje v návaznosti na rozčlenění na hlavy a název hlavy IX.
K bodu 281 (§ 34 odst. 1)
V současném znění zákona je umožněno poplatníkům daní z příjmů na základě jejich rozhodnutí uplatnit si daňovou ztrátu, která byla pravomocně stanovena za dané zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, nebo její část ve 2 zdaňovacích obdobích bezprostředně předcházejících zdaňovacímu období nebo období, za které se podává daňové přiznání, za která se daňová ztráta stanoví, nebo v 5 zdaňovacích obdobích bezprostředně následujících po období, za které se stanoví.
V souvislosti s navázáním zdaňovacího období na účetní období a zrušením institutu „období, za které se podává daňové přiznání“, se upravuje textace tohoto ustanovení a zároveň se provádí i změna co do způsobu určení zdaňovacích období, ve kterých je možné daňovou ztrátu uplatnit. Daňovou ztrátu bude možné uplatnit ve zdaňovacích období, která započala v období 2 let před začátkem zdaňovacího období, za které byla daňová ztráta stanovena, nebo v období 5 let po skončení tohoto zdaňovacího období. Tato formulace byla zvolena z důvodu, že lépe zajišťuje uplatnění daňové ztráty vůči základu daně za uvedené dvouleté a pětileté období, ve kterých nemusí být vždy právě 2, resp. 5 zdaňovacích období, a to zejména s ohledem na vymezení zdaňovacích období poplatníků daně z příjmů právnických osob v § 21a zákona o daních z příjmů, která jsou navázána na účetní období. Pokud by byla zachována stávající právní úprava, znamenala by pro poplatníky nerovnost v uplatnění daňové ztráty s ohledem na možnost existence kratších zdaňovacích období, např. v důsledku mimořádného ukončení účetního období, kdy účetní období, a tím pádem i zdaňovací období, končí před uplynutím 12 měsíců, i na možnost existence zdaňovacích období delších než 12 kalendářních měsíců, např. v důsledku spojování účetních, a tedy i zdaňovacích období. Daňovou ztrátu tedy bude možno uplatnit ve všech zdaňovacích obdobích, která započnou v rozmezí dvou let před začátkem období, za které byla daňová ztráta stanovena, a pěti let po jeho skončení (tedy ve 24 měsících předcházejících a 60 měsících následujících, bez ohledu na to, do jakých kalendářních let spadají); podle navrhované právní úpravy nebude rozhodné, v kolika zdaňovacích obdobích byla již daňová ztráta uplatněna jako položka odčitatelná od základu daně, bude se zohledňovat pouze to, zda dané období započalo do 5 let od skončení období, za které byla daňová ztráta stanovena, nebo do 2 let před jeho počátkem.
Věta druhá stanoví speciální pravidlo pro běh dvouletého a pětiletého období uvedených ve větě první, a to s ohledem na úpravu počítání lhůt podle daňového řádu, viz jeho § 33. Tato období počínají běžet vždy dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek jejich běhu, to znamená, že pokud má poplatník například zdaňovací období kalendářní rok, začne období dvou let před začátkem tohoto zdaňovacího období běžet 1. ledna a skončí také 1. ledna o dva roky dříve a období pěti let po skončení zdaňovacího období začne běžet 31. prosince a skončí také 31. prosince o pět let později. Nepoužije se tedy pravidlo podle § 33 odst. 1 daňového řádu, podle kterého lhůta stanovená podle let začíná běžet dnem následujícím po dni, ve kterém nastala skutečnost určující počátek jejího běhu (toto pravidlo totiž není z povahy věci aplikovatelné na období běžící „dozadu“, tedy na případ uvedené dvouleté lhůty, a v případě uvedené pětileté lhůty by znamenalo, že pokud by byla daňová ztráta stanovena např. za zdaňovací období kalendářního roku 2023, počalo by pětileté období běžet dnem 1. ledna 2024 a skončilo dnem 1. ledna 2029 a daňovou ztrátu by bylo možné uplatnit ještě ve zdaňovacím období kalendářního roku 2029, tedy celkem šest zdaňovacích období; v důsledku uvedeného ustanovení pětileté období skončí 31. prosince 2028 a daňovou ztrátu bude možné uplatnit naposledy za zdaňovací období roku 2028). Zároveň se vylučuje i pravidlo stanovené v § 33 odst. 4 daňového řádu týkající se situací, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, přičemž v případě dvouletého období počítaného od počátku zdaňovacího období, za které je daňová ztráta stanovena, směrem „zpět v čase“ se posledním dnem rozumí chronologicky první den tohoto období. Ilustrováno na příkladu, pokud bude ztráta stanovena za zdaňovací období kalendářního roku 2023, začne dvouleté období běžet dne 1. ledna 2023 a jeho posledním dnem bude 1. leden 2021, a to, přestože tento den je svátek.
K bodu 282 (§ 34 odst. 1 věta sedmá)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 283 (§ 34 odst. 2)
Totožná právní úprava, nyní obsažená v samotném odstavci 1, je z důvodu přehlednosti právní úpravy vyčleněna do nového odstavce 2. Toto vyčlenění nemá vliv na odkazy ani provazby k jiným částem zákona. V plném rozsahu se ponechává možnost vzdát se práva na uplatnění daňové ztráty jako položky odčitatelné od základu daně ve zdaňovacích obdobích následujících po období, za které byla stanovena, za stejných podmínek, jaké uvádí stávající znění zákona. Nadále po zmeškání uvedené lhůty nebude možné se práva na uplatnění daňové ztráty vzdát. Nadále nelze vzít vzdání se práva na uplatnění daňové ztráty zpět, a to ani před uplynutím lhůty pro podání oznámení, jakmile tedy poplatník učiní oznámení vůči správci daně, je uplatnění daňové ztráty ve zdaňovacích obdobích následujících po období, za které byla stanovena, navždy vyloučeno. Z oznámení o vzdání se práva uplatňovat daňovou ztrátu musí být zřejmé, ve vztahu, k jaké daňové ztrátě se činí. Pokud poplatník podá oznámení o vzdání se práva na uplatnění daňové ztráty po lhůtě, správce daně ho o tom v souladu se zásadou vstřícnosti vyrozumí, aby se poplatník mylně nedomníval, že se práva na uplatnění ztráty vzdal, zatímco tomu tak není. Pokud bude oznámení o vzdání se práva trpět vadami, vyzve správce daně poplatníka k jejich odstranění podle § 74 daňového řádu.
K bodu 284 (§ 34 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na vložení nových ustanovení za § 33.
K bodu 285 (§ 34 odst. 4)
Navrhuje se zrušit pravidlo, že obecně prospěšná společnost nemůže od základu daně odečítat daňovou ztrátu. Toto ustanovení, již nemá věcnou podstatu a nesystémově postihuje tento typ poplatníků.
K bodu 286 (§ 34 odst. 5)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravy navržené v odstavci 1.
K bodu 287 (§ 34a odst. 1 písm. a) a b))
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení § 34a odst. 3 v důsledku opuštění institutu období, za které se podává daňové přiznání.
K bodu 288 (§ 34a odst. 2 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravy v institutu zdaňovacího období.
K bodu 289 (§ 34a odst. 1 písm. b))
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení § 34a odst. 3 v důsledku opuštění institutu období, za které se podává daňové přiznání.
K bodu 290 (§ 34a odst. 3)
Navrhuje se zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, v důsledku čehož se institut období, za které se podává daňové přiznání, stává nadbytečným, což se navrhuje promítnout do zákona o daních z příjmů a tento pojem ze všech ustanovení, která na něj odkazují, vyřadit. Pro účely odpočtu na podporu výzkumu a vývoje tedy již nedává smysl definovat pojem „období“, jehož smyslem bylo formulační zjednodušení legislativního textu. Tímto obdobím bude moci nově být pouze zdaňovací období. Ustanovení odstavce 3 se proto navrhuje zrušit a v relevantních výskytech bude používán pouze pojem „zdaňovací období“.
K bodu 291 (§ 34b odst. 2 písm. b) bod 2)
Provádí se úprava v souvislosti se změnou úpravy finančního leasingu v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 292 (§ 34c odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení § 34a odst. 3 v důsledku opuštění institutu období, za které se podává daňové přiznání.
K bodu 293 (§ 34e odst. 3 písm. f))
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení § 34a odst. 3 v důsledku opuštění institutu období, za které se podává daňové přiznání.
K bodu 294 (§ 34f odst. 1 a 3)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 295 (§ 34f odst. 4)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“. Pro účely odpočtu na podporu odborného vzdělávání tedy již nedává smysl definovat pojem „období“, jehož smyslem bylo formulační zjednodušení legislativního textu. Tímto obdobím bude moci nově být pouze zdaňovací období. Ustanovení odstavce 4 se proto navrhuje zrušit a v relevantních výskytech bude používán pouze pojem „zdaňovací období“.
Poplatník bude povinen, obdobně jako v současné úpravě použít podpořený majetek po stanovanou dobu provozu ve třech po sobě následujících zdaňovacích obdobích.
Podle současné právní úpravy se do počtu zdaňovacích období pro splnění zákonné povinnosti použití pořízeného majetku pro odborné vzdělávání (viz § 34g odst. 1 písm. a) bod 3, § 34g odst. 1 písm. b) bod 3, § 34g odst. 1 písm. c) bod 3 a § 34g odst. 1 písm. d) bod 3) počítají pouze zdaňovací období nikoliv období, za která se podávají daňová přiznání. Nově však budou počítána i krátká zdaňovací období, k výrazné změně v délce celého období pro plnění doby provozu by však dojít nemělo. V zájmu jednoduchosti není chtěné vytvořit jiný mechanismus, který by v případě zdaňovacích období, které netrvají 12 měsíců, konstruoval podmínku, aby byla splněna délka 3 let.
K bodu 296 (nadpis § 34g a § 34g odst. 1 úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 297 (§ 34g odst. 1 písm. a) úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení institutu daňové hodnoty a používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů. Vzhledem k tomu, že prvotní daňová hodnota aktiva se může v čase měnit (např. v případě postupného dokončování aktiva), navrhuje se současně specifikovat, že pro účely odpočtu je rozhodná výše prvotní daňové hodnoty k okamžiku, ve kterém se aktivum stalo způsobilým podle účetních předpisů.
K bodu 298 (§ 34g odst. 1 písm. a) bod 1)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů. Z věcného hlediska nedochází ke změně, pro čely odpočtu na podporu pořízení aktiv na odborné vzdělávání bude i nadále relevantní, zda je poplatník prvním poplatníkem, u kterého se dané aktivum stalo stálým aktivem. Typicky půjde právě o případy, kdy je poplatník prvním vlastníkem daného aktiva, nicméně ve vztahu k aktivům se nelze omezovat pouze na vlastnické právo poplatníka, neboť vlastnické právo není definičním znakem aktiva.
K bodu 299 (§ 34g odst. 1 písm. a) bod 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu úvodní části písmene a).
K bodu 300 (§ 34g odst. 1 písm. a) bod 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu úvodní části písmene a).
K bodu 301 (§ 34g odst. 1 písm. a))
Provádí se úprava v návaznosti na zrušení písmen c) a d).
K bodu 302 (§ 34g odst. 1 písm. b) úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení institutu daňové hodnoty a používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů. Vzhledem k tomu, že prvotní daňová hodnota aktiva se může v čase měnit (např. v případě postupného dokončování aktiva), navrhuje se současně specifikovat, že pro účely odpočtu je rozhodná výše prvotní daňové hodnoty k okamžiku, ve kterém se aktivum stalo způsobilým podle účetních předpisů.
K bodu 303 (§ 34g odst. 1 písm. b) bod 1)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů. Z věcného hlediska nedochází ke změně, pro čely odpočtu na podporu pořízení aktiv na odborné vzdělávání bude i nadále relevantní, zda je poplatník prvním poplatníkem, u kterého se dané aktivum stalo stálým aktivem. Typicky půjde právě o případy, kdy je poplatník prvním vlastníkem daného aktiva, nicméně ve vztahu k aktivům se nelze omezovat pouze na vlastnické právo poplatníka, neboť vlastnické právo není definičním znakem aktiva.
K bodu 304 (§ 34g odst. 1 písm. b) bod 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu úvodní části písmene b).
K bodu 305 (§ 34g odst. 1 písm. b) bod 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu úvodní části písmene b).
K bodu 306 (§ 34g odst. 1 písm. c) a d))
Ustanovení se zrušují v souvislosti se změnou úpravy finančního leasingu v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 307 (§ 34g odst. 2 a 3)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a zrušení písmen c) a d) v odstavci 1.
K bodu 308 (§ 34g odst. 4 úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 309 (§ 34g odst. 4 písm. a) úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 310 (§ 34g odst. 4 písm. b))
Provádí se úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se stávající pojmy „pořizovací cena“ a „vlastní náklady“ nahrazují pojmem „pořizovací výdaj“.
K bodu 311 (§ 34g odst. 5 úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 312 (§ 34g odst. 5 písm. a))
Navrhovaná úprava reflektuje změny související s používáním aktiv pro účely daní z příjmů a s novou koncepcí odpisování, kdy daňové odpisování není relevantní pro poplatníky používající mezinárodní účetní standardy, u kterých jsou průběžným výdajem vždy pouze odpisy podle účetních předpisů. Pro zachování stávajícího věcného obsahu dotčeného ustanovení jsou však relevantní pouze účetně odpisovaná aktiva těchto poplatníků, jejichž daňová hodnota převýšila 100 000 Kč (tj. aktiva, která jsou z hlediska své hodnoty srovnatelná s daňově odpisovanými aktivy).
K bodu 313 (§ 34g odst. 5 písm. b))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a terminologii nového zákona o účetnictví. Současně se reflektuje navýšení hranice hmotného majetku ze stávajících 80 000 Kč na 100 000 Kč.
K bodu 314 (§ 34g odst. 6)
Zrušuje se obsoletní ustanovení.
K bodu 315 (§ 34h písm. b)
Legislativně technická úprava v souvislosti se zrušením institutu období, za které se podává daňové přiznání, v důsledku čehož dochází ke zrušení § 34f odst. 4, který vymezuje, co se pro účely odpočtu na podporu odborného vzdělávání.
K bodu 316 (část třetí hlava X)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 317 (§ 35 odst. 1 úvodní část ustanovení)
Z důvodu navázání zdaňovacího období daně z příjmů právnických osob na účetní období a zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“ se zjednodušuje úvodní věta § 35 odst. 1. Tato věta se vztahuje na situace, kdy je daň stanovována za období, které začíná i končí ve stejném kalendářním roce, a vzhledem k tomu, že nově se bude daň stanovovat vždy za zdaňovací období, navrhuje se v textu uvést pouze zdaňovací období. Zároveň se zachovává dodatek, že se může jednat i o část takového období, které spadá to stejného kalendářního roku. Slevu na dani za každého zaměstnance se zdravotním postižením bude tak moct poplatník využít v plné výši nebo její poměrnou část vypočtenou za zdaňovací období nebo jeho část, jejichž začátek i konec spadají do jednoho kalendářního roku. Pokud zdaňovací období nebo část zdaňovacího období zasahuje do více kalendářních let, použije se odstavec 3.
K bodu 318 (§ 35 odst. 2 věta čtvrtá)
Sleva na dani se i podle stávající právní úpravy přizná poplatníkovi, který si ji uplatní, a to za každého zaměstnance se zdravotním postižením. Do doby trvání pracovního poměru není započtena kromě služby v ozbrojených silách, výkonu civilní služby a dlouhodobého uvolnění pro výkon veřejné funkce také mateřská a rodičovská dovolená. Z důvodu narovnání podmínek se nově nebude do doby trvání pracovního poměru započítávat ani dovolená otcovská.
K bodu 319 (§ 35 odst. 3 věta první)
Staví se najisto, že slevu na dani lze uplatnit také za zdaňovací období, jehož začátek a konec spadá do různých kalendářních roků. V takovém případě se vypočítá výsledná sleva jako součin dílčích částek těchto slev za každý kalendářní rok, v němž zdaňovací období trvalo.
Zároveň se zrušuje pojem „období, za které se podává daňové přiznání“, který se opouští v celém zákoně.
K bodu 320 (§ 35 odst. 3 věta druhá)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 321 (§ 35 odst. 4)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 322 (§ 35a odst. 2 písm. a) bod 1)
Navrhované změny reflektující změnu koncepce daňového odpisování a zavedení institutu průběžných výdajů.
K bodu 323 (§ 35a odst. 2 písm. b))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a terminologii nového zákona o účetnictví. Rovněž se v návaznosti na novou koncepci daňového odpisování navrhuje vypustit slova „způsob odpisování podle tohoto zákona stanoví poplatník“, neboť již nebude existovat více různých způsobů odpisování.
K bodu 324 (§ 35a odst. 2 písm. e))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 325 (§ 35a odst. 7)
V návaznosti na zrušení stávající úpravy v § 21a písm. c) se odkaz na toto ustanovení nahrazuje slovním opisem obsahu tohoto ustanovení. Pro účely předmětného ustanovení je tedy rozhodné zdaňovací období, ve kterém nastaly právní účinky dané přeměny.
K bodu 326 (§ 35a odst. 8 a 9)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 327 (§ 35c odst. 7)
Jedná se o legislativně technickou úpravu, kdy se zrušuje obsoletní část ustanovení. Zákonem č. 609/2020 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2021 ke zrušení maximálního limitu pro daňový bonus ve výši 60 300 Kč ročně stanoveného v § 35c odst. 3 zákona o daních z příjmů, návazně měla být provedena i předmětná úprava textu v odstavci 7 tohoto paragrafu.
K bodu 328 (část třetí hlava XI)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 329 (§ 36 odst. 1 písm. b) bod 1)
Navrhuje se úprava ustanovení v návaznosti na koncepci daňové hodnoty a zrušení pojmu „nabývací cena“ v zákoně o daních z příjmů. Formulace „částka odpovídající daňové hodnotě“ vyjadřuje, že v případech, kdy daná věc není aktivem a nemá daňovou hodnotu, je třeba vycházet z částky, která by byla daňovou hodnotou za předpokladu, že by daná věc byla aktivem majícím daňovou hodnotu. Při určení této částky se proto vychází z ustanovení upravujících daňovou hodnotu.
K bodu 330 (§ 36 odst. 1 písm. b) bod 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se dosavadní pojem „pořizovací cena“ nahrazuje pojmem „pořizovací výdaj“.
K bodu 331 (§ 36 odst. 1 písm. b) bod 3)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 332 (§ 36 odst. 1 písm. b) závěrečná část)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 333 (§ 36 odst. 2 písm. e))
Navrhuje se úprava ustanovení v návaznosti na koncepci daňové hodnoty, zrušení pojmu „nabývací cena“ a zavedení pojmu „kapitálový podíl“ v zákoně o daních z příjmů. Formulace „částka odpovídající daňové hodnotě“ vyjadřuje, že v případech, kdy daná věc není aktivem a nemá daňovou hodnotu, je třeba vycházet z částky, která by byla daňovou hodnotou za předpokladu, že by daná věc byla aktivem majícím daňovou hodnotu. Při určení této částky se tedy vychází z ustanovení upravujících daňovou hodnotu.
K bodu 334 (§ 36 odst. 2 písm. f))
Navrhuje se úprava ustanovení v návaznosti na zavedení pojmu kapitálový podíl a koncepce daňové hodnoty.
K bodu 335 (§ 36 odst. 2 písm. g))
Navrhuje se úprava ustanovení v návaznosti na koncepci daňové hodnoty, zavedení pojmu „kapitálový podíl“ v zákoně o daních z příjmů a na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se dosavadní pojem „pořizovací cena“ nahrazuje pojmem „pořizovací výdaj“. Formulace „částka odpovídající daňové hodnotě“ vyjadřuje, že v případech, kdy daná věc není aktivem a nemá daňovou hodnotu, je třeba vycházet z částky, která by byla daňovou hodnotou za předpokladu, že by daná věc byla aktivem majícím daňovou hodnotu. Při určení této částky se tedy vychází z ustanovení upravujících daňovou hodnotu.
K bodu 336 (§ 36 odst. 2 písm. h))
Navrhuje se úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 337 (§ 36 odst. 2 závěrečná část ustanovení)
Navrhuje se úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 338 (§ 36 odst. 5 písm. a))
Aktualizuje se odkaz na § 18a odst. 4 v důsledku přeznačení daného odstavce.
K bodu 339 (§ 38 odst. 1 úvodní část ustanovení)
Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru a navazuje na změny navržené v úvodních částech ustanovení písmen a) a b), které reagují na zavedení pojmů „poplatník s akruálním základem daně“ a „poplatník s hotovostním základem daně“ vymezených v ustanovení § 21h zákona o daních z příjmů.
K bodu 340 (§ 38 odst. 1 úvodní část ustanovení)
Ustanovení § 38 odst. 1 zákona o daních z příjmů představuje obecnou úpravu pro přepočet jakýchkoliv částek relevantních pro výpočet daně z příjmů právnických nebo fyzických osob nikoliv na českou měnu, nýbrž na měnu výpočtu daně. Navržené změny odstavce 1 jsou důsledkem nutnosti zajistit použitelnost tohoto ustanovení nejen pro přepočet na českou měnu, ale také pro přepočet na jiné měny v případě, kdy se jedná o daň vypočtenou v cizí měně. Po věcné stránce se tedy v zásadě přebírá obsah dosavadního ustanovení odstavce 1 bez rozsáhlejších změn.
K bodu 341 (§ 38 odst. 1 písm. a) úvodní část ustanovení)
Navrhovaná změna navazuje na zavedení pojmu „poplatník s akruálním základem daně“ vymezený v ustanovení § 21h zákona o daních z příjmů. V návaznosti na zavedení tohoto pojmu již není nezbytné výslovně rozlišovat mezi poplatníky, kteří jsou a kteří nejsou účetními jednotkami, neboť všichni poplatníci s akruálním základem daně jsou účetními jednotkami. Způsob přepočtu zůstává z věcného hlediska nezměněn.
K bodu 342 (§ 38 odst. 1 písm. a) bod 1)
V ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů je upraven přepočet pro poplatníka s akruálním základem daně. Vzhledem k umožnění výpočtu daně v jiné, než české měně je nutné provést úpravy umožňující použít toto ustanovení pro přepočet nikoliv pouze na českou měnu, ale na jakoukoliv měnu, ve které se daň vypočítá (viz § 38ba). V těchto případech se měna účetnictví poplatníka shoduje s měnou výpočtu daně z příjmů (pokud je měnou účetnictví poplatníka česká měna, jeho daň se vypočte v české měně, pokud je měnou účetnictví poplatníka cizí měna, jeho daň se vypočte v této cizí měně). Měnou účetní jednotky používající akruální účetnictví může být cizí měna, pokud je funkční měnou takové účetní jednotky. Měnou účetní jednotky veřejného sektoru a účetní jednotky používající peněžní účetnictví je vždy česká měna. Podle bodu 1 pro přepočet jiné měny na měnu výpočtu daně proto tento poplatník, stejně jako doposud, použije kurz, který použil pro přepočet této částky na měnu účetnictví v souladu se zákonem o účetnictví s tím rozdílem, že tento způsob přepočtu nově použijí všichni poplatníci s akruálním základem daně, nikoliv pouze poplatníci, jejichž měnou účetnictví je česká měna. Takto bude zajištěna shoda přepočtených částek pro účely účetnictví i pro účely daní z příjmů. Nový zákon o účetnictví v tomto ohledu upravuje jak druhy kurzů, tak okamžik, ke kterému se přepočet provádí. Pro účely daní se tedy použije ten kurz, který poplatník použil v účetnictví a výběr druhu kurzu v tomto ohledu není omezen.
K bodu 343 (§ 38 odst. 1 písm. a) bod 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 344 (§ 38 odst. 1 písm. a) bod 2)
V ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů je upraven přepočet pro poplatníka s akruálním základem daně. Vzhledem k umožnění výpočtu daně v jiné, než české měně je nutné provést úpravy umožňující použít toto ustanovení pro přepočet nikoliv pouze na českou měnu, ale na jakoukoliv měnu, ve které se daň vypočítá (viz § 38ba). Zatímco ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) bodu 1 upravuje přepočet položek vycházejících z účetnictví poplatníka, v bodě 2 je upraven přepočet pro případ, kdy poplatník nemůže použít kurz z účetnictví, jelikož daná položka, jejíž hodnota je relevantní pro výpočet daně, není do účetnictví zahrnuta (např. daňové odpisy). Podle bodu 2 se pro přepočet těchto položek na měnu výpočtu daně použije namísto kurzu pro přepočet daně kurz přepočtu měnu účetnictví upravený v novém zákoně o účetnictví, který na rozdíl od kurzu pro přepočet daně umožňuje přepočet jiné měny na jakoukoliv jinou měnu účetnictví poplatníka i v případech, kdy měnou výpočtu daně není česká měna nebo euro. Pro tento přepočet je vyloučeno použití jiných kurzů upravených v zákoně o účetnictví, tj. pevného kurzu a sjednaného kurzu. Okamžikem, ke kterému se přepočet provádí, je v tomto případě poslední den zdaňovacího období nebo části zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání, nikoliv okamžik vzniku položky. Je tomu tak z důvodu spravovatelnosti daně, neboť se v některých případech jedná o položky, jejichž okamžik vzniku nelze zcela přesně určit.
K bodu 345 (§ 38 odst. 1 písm. b))
Navrhovaná změna navazuje na zavedení pojmu „poplatník s hotovostním základem daně“ vymezený v ustanovení § 21h zákona o daních z příjmů. V návaznosti na zavedení tohoto pojmu již není nezbytné výslovně rozlišovat mezi poplatníky, kteří jsou účetními jednotkami a poplatníky, kteří nejsou účetními jednotkami.
Zatímco ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů upravuje přepočet pro poplatníka s akruálním základem daně, písmeno b) obsahuje úpravu přepočtů vzhledem k tomu, že poplatník s hotovostním základem daně není pro účely daní z příjmů považován za účetní jednotku, a tudíž nemůže při přepočtu vycházet z údajů získaných z účetnictví.
Poplatníkovi s hotovostním základem daně je v tomto případě dáno na výběr, zda použije kurz podle bodu 1 nebo podle bodu 2. Podle bodu 1 je možné použít kurz pro přepočet daně pro den vzniku příjmu nebo výdaje, popřípadě jiné položky, která vstupuje do základu daně. Kurz pro přepočet daně je vymezen v § 38 odst. 5. Druhou možností je použití jednotného kurzu podle bodu 2. Jednotný kurz je pro zdaňovací období i část zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání, definován v § 38 odst. 7. Jednotný kurz tedy představuje průměr kurzů vyhlášených Českou národní bankou pro poslední den každého započatého kalendářního měsíce zdaňovacího období nebo pro poslední den každého započatého kalendářního měsíce části zdaňovacího období (pokud by se přepočet prováděl pro účely podání daňového přiznání pouze za část zdaňovacího období). Způsoby přepočtu podle bodu 1 a podle bodu 2 však nelze v rámci jednoho zdaňovacího období (nebo části zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání) kombinovat, tj. pro dané období musí poplatník zvolit vždy pouze jeden z těchto způsobů přepočtu z cizí měny na měnu výpočtu daně.
K bodu 346 (§ 38 odst. 5)
Odstavec 5 obsahuje vymezení kurzu pro přepočet daně, který je v řadě případů používán pro přepočet pro účely daní z příjmů. Tímto kurzem je doposud kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou, kterým se rozumí kurz vyhlašovaný každý pracovní den. V případě některých měn však Česká národní banka kurz k dané cizí měně sice vyhlašuje, avšak nikoliv jako kurz devizového trhu, ale jako tzv. kurz ostatních měn (například na měsíční bázi). Tento kurz bylo jako kurz pro přepočet daně již doposud možné použít na základě odstavce 6 písm. a). V návaznosti na zrušení odstavce 6 se proto navrhuje definici kurzu pro přepočet daně v odstavci 5 zobecnit tak, aby zahrnovala jakýkoliv kurz vyhlašovaný Českou národní bankou k dané cizí měně bez ohledu na to, zda se jedná o kurz devizového trhu nebo o kurz ostatních měn.
K bodu 347 (§ 38 odst. 6)
Odstavec 6 obsahuje vymezení kurzů, které lze použít jako kurzy pro přepočet daně v případě, že Česká národní banka k dané cizí měně nevyhlašuje kurz devizového trhu. Česká národní banka však vyhlašuje kurzy k měnám států (ale i speciálních teritorií, např. Tchaj-wan), které mají přidělen aktuální kód podle mezinárodní normy ISO 4217. Pouze v případě dvou měn (a to venezuelské a zimbabwské) tyto kurzy nevyhlašuje, resp. vyhlašuje je jako nulové, neboť kurz těchto měn je pro vysokou inflaci a celkovou situaci v daném státě v podstatě nezjistitelný. Nadto i v samotných těchto státech je domácí měna používána velmi omezeně (resp. v případě Zimbabwe podle veřejného prohlášení její centrální banky již vůbec), a neměla by tedy být ani v praxi využitelná.
Vzhledem k tomu, že pro účely přepočtu bude prakticky vždy možné využít kurz vyhlášený Českou národní bankou buď jako kurz devizového trhu (tj. každý pracovní den), nebo jako tzv. kurz ostatních měn (tj. například každý měsíc), navrhuje se zjednodušení vymezení kurzu pro přepočet daně v odstavci 5 tak, že tímto kurzem bude jakýkoliv kurz vyhlášený Českou národní bankou k dané cizí měně. Odstavec 6 se v návaznosti na toto zjednodušení navrhuje zrušit, neboť kurz ostatních měn bude již obsažen v definici kurzu pro přepočet daně v odstavci 5 a kurz podle písmene a) již nebude zapotřebí.
K bodu 348 (§ 38 odst. 5)
Navržené změny § 38 odst. 5 zákona o daních z příjmů jsou důsledkem nutnosti zajistit použitelnost tohoto ustanovení nejen pro přepočet na českou měnu, ale také pro přepočet na jiné měny v případě, kdy se jedná o daň vypočtenou v cizí měně.
Ustanovení odstavce 5 vymezuje kurz pro přepočet daně, který je používán jako obecný pojem pro účely přepočtu namísto výslovné specifikace centrální banky, která vyhlašuje kurz pro konkrétní případ přepočtu.
Podle písmene a) je kurzem přepočtu, stejně jako doposud, kurz vyhlášený Českou národní bankou, tj. kurz devizového trhu nebo tzv. kurz ostatních měn. Kurzem devizového trhu se v souladu s pokynem ČNB o odkazech v právních předpisech na kurz koruny české k cizím měnám vyhlašovaný ČNB ze dne 20. září 2013 rozumí kurz koruny české k cizí měně, který Česká národní banka vyhlašuje každý pracovní den. Tento kurz se přitom použije vždy, když se provádí přepočet cizí měny na českou měnu nebo naopak. Pokud by se jednalo o přepočet cizí měny, ke které by Česká národní banka nevyhlašovala kurz devizového trhu, použije se kurz ostatních měn, který Česká národní banka vyhlašuje například jednou měsíčně.
Podle písmene b) je nově kurzem přepočtu kurz vyhlašovaný centrální bankou cizí měny, která je měnou správy daně, pokud má podobný charakter, jako kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou, tj. je vyhlašován každý pracovní den nebo alespoň každý pracovní týden (některé centrální banky vyhlašují kurzy k cizím měnám pouze týdně a nikoliv denně). Tento kurz se použije v případě, kdy se nepoužije kurz podle písmene a), tedy v případě, kdy se jedná o přepočet dvou cizích měn mezi sebou. Může se například jednat o situaci, kdy se na měnu účetnictví, kterou je euro, přepočítává položka v amerických dolarech. V uvedeném příkladu by se tak použil kurz vyhlášený Evropskou centrální bankou k americkému dolaru. Vzhledem k tomu, že měnou správy daně může být pouze euro, fakticky je kurzem pro přepočet daně podle písmene b), byť je formulován obecně, vždy kurz vyhlášený Evropskou centrální bankou vyhlašovaný každý pracovní den. Tento kurz pro přepočet daně se může uplatnit zejména v případě přepočtu daňové ztráty pro účely jejího uplatnění v jiné měně.
K bodu 349 (§ 38 odst. 6)
Vzhledem k možnosti vypočítat daň i v jiné měně než české, je nezbytné upravit kurzy pro přepočet, které budou použitelné i pro jiné měny výpočtu daně. Navrhuje se proto doplnit nový odstavec 6, který upravuje alternativní kurz pro přepočet daně pro případ, že není vyhlášen použitelný kurz pro přepočet daně podle odstavce 5.
Pokud nelze použít kurz pro přepočet daně podle odstavce 5, může si poplatník jako kurz pro přepočet daně zvolit některý z kurzů podle odstavce 6. V této volbě v zásadě není omezen, nicméně vzhledem k tomu, že primárním kurzem pro přepočet daně by měl být kurz, který je vyhlašován na denní nebo týdenní bázi, měl by tuto skutečnost při výběru kurzu zohlednit tak, že zvolí ten kurz, který co nejvíce odpovídá aktuálnímu kurzu.
Kurz podle písmene a) představuje jakýsi „reverzní“ kurz a jako kurz pro přepočet daně se použije tehdy, když nelze použít kurz podle odstavce 5, avšak centrální banka cizí měny kurz vyhlašuje. Rozhodnutí, zda poplatník použije kurz podle písmene a) nebo písmene b) by měla záležet na tom, který kurz je aktuálnější a nejvíce se podobá kurzu vyhlašovanému Českou národní bankou. Faktorem samozřejmě může být také dostupnost kurzu podle písmene a). Pokud však má poplatník k dispozici jak kurz podle písmene a), tak kurz podle písmene b), měl by upřednostnit ten, který je vyhlašován na denní bázi.
K bodu 350 (§ 38 odst. 6 věta první)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 351 (§ 38 odst. 6 věta druhá)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 352 (§ 38 odst. 7)
Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru a navazuje na zavedení pojmu „poplatník s akruálním základem daně“ vymezený v ustanovení § 21h zákona o daních z příjmů. V návaznosti na zavedení tohoto pojmu již není nezbytné výslovně rozlišovat mezi poplatníky, kteří jsou a kteří nejsou účetními jednotkami, neboť všichni poplatníci s akruálním základem daně jsou účetními jednotkami.
K bodu 353 (§ 38 odst. 8 písm. b))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 354 (§ 38 odst. 8 písm. c))
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na změny v oblasti daňové hodnoty, kdy pojem „majetek“ se nahrazuje pojmem „aktivum“, na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“, na terminologické změny v zákoně upravujícího rezervy pro daňové účely a na změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví, kdy „obecný kurz“ se nahrazuje „kurzem přepočtu na měnu účetnictví“.
K bodu 355 (§ 38 odst. 9)
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující zavedení pojmů poplatník s akruálním základem daně a poplatník s hotovostním základem daně, v důsledku, kterých již nebude nutné rozlišovat mezi poplatníky, kteří jsou účetními jednotkami a poplatníky, kteří nejsou účetními jednotkami. Z věcného hlediska nedochází ke změně a stejně jako doposud budou v oblasti měny poplatníci daně z příjmů fyzických osob s akruálním základem daně, jejichž měnou účetnictví je cizí měna, postupovat tak, jako by jejich měnou účetnictví byla česká měna.
K bodu 356 (§ 38 odst. 8)
V návaznosti na umožnění výpočtu daně z příjmů i v jiné než české měně (viz § 38ba) se ustanovení § 38 odst. 8 stává nadbytečným, neboť již nadále nebude zapotřebí, aby poplatník daně z příjmů právnických osob s akruálním základem daně, jehož měnou účetnictví je cizí měna, prováděl pro účely výpočtu daně z příjmů přepočty příslušných položek na českou měnu, neboť celý výpočet bude možné provést v měně, která je jeho měnou účetnictví a současně tedy i měnou výpočtu daně.
K bodu 357 (§ 38a odst. 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 358 (§ 38a odst. 2 písm. a) a § 38a odst. 3)
Navrhuje se zvýšit výši limitu pro poslední známou daňovou povinnost, od které je nutné platit zálohy na daň z příjmů. A to z 30 tis. Kč na 50 tis. Kč. Výše limitu se dlouhou dobu neupravovala a je proto vhodné jeho výši valorizovat. Návrh přinese významnou úsporu administrativních nákladů pro malé poplatníky.
K bodu 359 (§ 38a odst. 6)
Změna předmětného ustanovení reaguje na skutečnost, že v důsledku toho, že zdaňovací období v případě poplatníka daně z příjmů právnických osob odpovídá účetnímu období a účetní období se v některých případech může stanovit podle týdnů, nikoli měsíců, může být i zdaňovací období stanoveno podle týdnů. Účetní období určené podle týdnů musí být určeno tak, aby co nejvíce odpovídalo 12 po sobě jdoucím kalendářním měsícům, jeho délka tedy bude odpovídat 52 nebo 53 týdnům.
Přepočet poslední známé daňové povinnosti se tedy provádí jen tehdy, když je tato povinnost stanovena jen za část zdaňovacího období, nebo za zdaňovací období, které netrvá 12 měsíců ani 52 nebo 53 týdnů (tj. je kratší, či delší než tyto základní doby trvání zdaňovacího období). Nově se přepočet nebude provádět podle měsíců, jako tomu bylo doposud podle věty druhé, ale podle dnů, tedy vždy na 365 dnů.
K bodu 360 (§ 38a odst. 10)
V § 38a odst. 10 se navrhují legislativně-technické změny související se zrušením ustanovení § 21a písm. c), v němž bylo vymezeno zdaňovací období, kterého se týkají zálohy, které jsou předmětem tohoto ustanovení. Tímto zdaňovacím obdobím bylo doposud období od rozhodného dne přeměny. Vzhledem k tomu, že nikoliv ve všech případech bude nově rozhodný den přeměny současně také znamenat ukončení zdaňovacího období, navrhuje se odkaz na zdaňovací období počínající rozhodným dnem přeměny nahradit pouze odkazem na zálohy zaplacené od tohoto okamžiku.
K bodu 361 (§ 38a odst. 10 věta poslední)
Jedná se o legislativně technickou úpravu související s novým zněním § 21a, kdy se již nerozlišují různé typy zdaňovacího období. Vypouštěný text se tak stal obsoletním.
K bodu 362 (§ 38ba odst. 1)
Ustanovení § 38ba odst. 1 zákona o daních z příjmů v současnosti upravuje, v jaké měně se evidují majetek, dluhy, rezervy vytvářené pro daňové účely a jiné položky, jejichž způsob tvorby nebo uplatnění je upraven zákonem upravujícím daně z příjmů (tj. především samotným zákonem o daních z příjmů a zákonem o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů). Toto ustanovení se vztahuje pouze na poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami a stanoví, že tyto položky se evidují vždy v jejich měně účetnictví.
V ustanovení § 38ba odst. 1 zákona o daních z příjmů se navrhuje provést legislativní úpravy navazující na změny v oblasti daňové hodnoty, kdy pojem „majetek“ se nahrazuje pojmem „aktivum“, na terminologické změny v zákoně upravujícím rezervy vytvářené pro daňové účely a na zavedení nových pojmů „poplatník s akruálním základem daně“ a „poplatník s hotovostním základem daně“. Z věcného hlediska tedy nedochází ke změně a poplatníci s akruálním základem daně budou i nadále předmětné položky evidovat ve své měně účetnictví.
K bodu 363 (§ 38ba odst. 2)
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů a na změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví, kdy „obecný kurz“ se nahrazuje „kurzem přepočtu na měnu účetnictví“.
K bodu 364 (§ 38bb odst. 1)
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na změny v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty v zákoně o daních z příjmů, kdy pojem „majetek“ se nahrazuje pojmem „aktivum“, na terminologické změny v zákoně upravujícím rezervy vytvářené pro daňové účely a na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“.
K bodu 365 (§ 38bb odst. 3)
Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru a navazuje na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 366 (§ 38bc odst. 1 písm. a))
Navrhuje se legislativně-technická změna spočívající v opravě odkazu na ustanovení § 23e zákona o daních z příjmů, kdy je doposud odkazováno na odstavec 6, avšak mělo by být odkazováno na odstavec 7. Současně se navrhuje legislativně-technická změna navazující na terminologii nového zákona o účetnictví, kdy se pojem „výsledek hospodaření“ upřesňuje jako „výsledek hospodaření za účetní období“.
K bodu 367 (§ 38bc odst. 1 písm. b))
Navrhuje se legislativně-technická změna navazující na terminologii nového zákona o účetnictví, kdy se pojem „výsledek hospodaření“ upřesňuje jako „výsledek hospodaření za účetní období“.
K bodu 368 (§ 38bc odst. 1 písm. c))
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“.
K bodu 369 (§ 38bc odst. 1 písm. d))
V návaznosti na navrhované úpravy výše odpočtu na podporu výzkumu a vývoje a podmínek pro jeho uplatňování se navrhuje doplnit tuto položku Do výčtu přenositelných daňových položek, pro které je stanovena speciální úprava přepočtu měny pro jejich uplatnění, se navrhuje doplnit také částka odpočtu na podporu výzkumu a vývoje a odpočtu na podporu odborného vzdělávání, neboť odpočet může být uplatněn nejen v období, ve kterém vznikl, ale též v 5 po něm bezprostředně následujících obdobích.
K bodu 370 (§ 38bc odst. 2)
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů. Současně se navrhuje upřesnit, že dané ustanovení je relevantní pouze pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, neboť měnou výpočtu daně poplatníků daně z příjmů fyzických osob s hotovostním i akruálním základem daně bude vždy česká měna.
K bodu 371 (§ 38ba až 38bc)
K § 38ba
Navrhované ustanovení § 38ba má za cíl umožnit poplatníkům daně z příjmů právnických osob s akruálním základem daně za určitých podmínek vypočítat daň z příjmů v cizí měně. Doposud byl poplatníkům daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami, jejichž měnou účetnictví byla cizí měna, umožněn výpočet daně z příjmů v jejich měně účetnictví pouze částečně s tím, že daň bylo stále nezbytné tvrdit v daňovém tvrzení pouze v české měně (tj. daň bylo do značné míry sice možné v cizí měně vypočítat, nicméně pro účely vyplnění daňového přiznání bylo nutné vybrané agregované položky přepočítat na českou měnu).
Ustanovení § 38ba reflektuje institut měny účetnictví, kterou bude podle nového zákona o účetnictví být jakákoliv měna (nikoliv pouze euro, americký dolar a britská libra), také v oblasti daní z příjmů tak, aby bylo možné údaje získané z účetnictví v cizí měně více využívat pro výpočet daně bez nutnosti, byť jen částečného, přepočtu na českou měnu při výpočtu daně. V případě, že měnou účetnictví poplatníka bude euro, s ohledem na členství České republiky v Evropské unii a na stabilitu této měny, se následně umožní nejen výpočet, ale i správa daně (tj. tvrzení daně, stanovení daně a evidence na osobním daňovém účtu poplatníka) v eurech.
Vzhledem k tomu, že v ustanovení § 38ba se hovoří o dani poplatníka, na daň vybíranou srážkou se možnost výpočtu ani správy daně v cizí měně nevztahuje, neboť se jedná o daň sráženou a odváděnou plátcem daně a nikoliv poplatníkem. Srážková daň tedy i nadále podléhá obecnému režimu výpočtu a další správy daně v české měně.
Možnost úplného výpočtu (a případně také správy daně) v cizí měně se navrhuje pouze pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami a nepoužívají peněžní účetnictví (poplatníci s akruálním základem daně). Poplatníci s hotovostním základem daně budou i nadále daň z příjmů vypočítávat vždy v české měně, a to bez ohledu na to, zda jsou účetní jednotkou, či nikoliv.
K odstavci 1:
Vzhledem k tomu, že pro výpočet daně poplatníka daně z příjmů právnických osob s akruálním základem daně jsou výchozí údaje z účetnictví (viz například § 23 odst. 2 zákona o daních z příjmů), oblast daní z příjmů by měla co možná nejvíce reflektovat skutečnost, že účetnictví poplatníka může být v cizí měně. Navrhované ustanovení odstavce 1 proto umožňuje vybraným poplatníkům kompletní výpočet daně z příjmů v cizí měně. To znamená, že daň těchto poplatníků bude možné vypočítat (a to včetně slevy na dani), aniž by bylo nutné provádět přepočet celého účetnictví v cizí měně (resp. funkční měně) nebo agregovaných položek daňového přiznání na českou měnu.
Okruh poplatníků, na které se ustanovení odstavce 1 uplatní, je však omezen pouze na poplatníky daně z příjmů, kteří kumulativně splní tyto podmínky:
a) jsou poplatníky daně z příjmů právnických osob,
b) jsou poplatníky s akruálním základem daně (tj. jsou účetními jednotkami a nepoužívají peněžní účetnictví) a
c) jejich měnou účetnictví je cizí měna.
V důsledku tohoto ustanovení tak fakticky vznikají dvě skupiny poplatníků:
a) poplatníci podle obecného režimu, jejichž daň se vypočte v české měně, kterými jsou
a. poplatníci daně z příjmů fyzických osob,
b. poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně (tj. právnické osoby, které nejsou účetními jednotkami nebo jsou účetními jednotkami používajícími peněžní účetnictví),
c. poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s akruálním základem daně a jejich měnou účetnictví je česká měna,
b) poplatníci podle zvláštního režimu, jejichž daň se vypočte v cizí měně, kdy se jedná o poplatníky s akruálním základem daně a jejich měnou účetnictví je cizí měna.
Zatímco použití cizí měny jako měny účetnictví je podle nového zákona o účetnictví volbou účetní jednotky splňující stanovené podmínky, pokud se jedná o její funkční měnu, použití této měny pro účely daní z příjmů je pro účetní jednotku používající cizí měnu, povinností. Jinými slovy, účetní jednotka, která se rozhodne používat jako měnu účetnictví cizí měnu, je povinna tuto cizí měnu použít i pro účely výpočtu daně a v tomto směru jí není dána možnost volby. To znamená, že poplatník s akruálním základem daně, který jako měnu účetnictví používá českou měnu (bez ohledu na to, zda splňuje podmínky pro použití cizí měny), musí pro účely daní rovněž využívat českou měnu. Měna účetnictví a měna výpočtu daně jsou na sebe neoddělitelně navázány, a tudíž se měna účetnictví účetní jednotky, jakožto poplatníka s akruálním základem daně, bude vždy shodovat s měnou výpočtu její daně.
Zaokrouhlování při výpočtu daně v cizí měně je upraveno v § 38bc odst. 4.
K odstavci 2:
Odstavec 2 představuje speciální ustanovení k obecnému režimu daňového řádu, podle kterého se daň spravuje vždy v české měně. Navazuje přitom na ustanovení odstavec 1, když stanoví, že daň vypočtená v cizí měně, je rovněž spravována v cizí měně. Jedná se tak o výjimku, která umožňuje komplexní správu daně v cizí měně. Tato výjimka však neplatí pro jakoukoliv cizí měnu, v níž je vypočtena daň, nýbrž pouze pro euro. Daní spravovanou v cizí měně tak může být pouze daň vypočtená v eurech.
Ve spojení s ustanovením odstavce 1 tak lze identifikovat 3 skupiny poplatníků:
1) poplatníci v obecném režimu, jejichž daň je vypočtena a dále spravována v české měně,
2) poplatníci ve zvláštním režimu, jejichž daň je vypočtena v cizí měně a dále spravována v české měně a
3) poplatníci ve zvláštním režimu, jejichž daň je vypočtena v cizí měně a dále spravována v této cizí měně.
Poplatníky v první skupině jsou poplatníci, jejichž daň se vypočte v české měně, tedy:
a) poplatníci daně z příjmů fyzických osob,
b) poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně (tj. nejsou účetními jednotkami nebo jsou účetními jednotkami podle zákona o účetnictví používajícími peněžní účetnictví) a
c) poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s akruálním základem daně (tj. jsou účetními jednotkami používajícími akruální účetnictví), jejichž měnou účetnictví je česká měna.
Do druhé skupiny patří poplatníci, jejichž daň se vypočte v cizí měně, kterou není euro, tedy poplatníci s akruálním základem daně (tj. poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami používajícími akruální účetnictví) a jejich měnou účetnictví není česká měna ani euro.
Třetí skupinu pak tvoří poplatníci s akruálním základem daně (tj. poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami používajícími akruální účetnictví) a jejich měnou účetnictví je euro.
Daň je tedy spravována v cizí měně jen tehdy, jedná-li se o daň vypočtenou v eurech. Z toho vyplývá, že měnou správy daně tak obecně může být pouze česká měna (jedná-li se o poplatníky v první a druhé skupině), nebo euro (jedná-li se o poplatníky ve třetí skupině). Daň vypočtená v eurech je, na rozdíl od daně vypočtené v jiné cizí měně, tvrzena poplatníkem, stanovena správcem daně a evidována na osobním daňovém účtu poplatníka rovněž v eurech. Daň vypočtená v jiné cizí měně se i nadále spravuje v obecném režimu, tedy je tvrzena, stanovena i evidována na osobním daňovém účtu poplatníka v české měně.
K § 38bb
Z věcného hlediska ustanovení § 38bb zákona o daních z příjmů v zásadě přebírá obsah dosavadního ustanovení § 38ba zákona o daních z příjmů s úpravami reflektujícími rozšíření možnosti výpočtu daně v cizí měně a zavedení pojmu „měna výpočtu daně“.
K odstavci 1:
Ustanovení § 38bb odst. 1 zákona o daních z příjmů tedy upravuje měnu, ve které mají být evidovány položky, jejichž způsob tvorby nebo uplatnění je upraven zákonem upravujícím daně z příjmů, a to pro všechny poplatníky. V návaznosti na zavedení „měny výpočtu daně“ je žádoucí, aby tyto položky byly vždy evidovány v měně, ve které bude následně vypočtena daň poplatníka, tj. v měně výpočtu daně, a to bez ohledu na to, zda se jedná o poplatníka s akruálním nebo hotovostním základem daně. Přitom platí, že měnou výpočtu daně poplatníka s hotovostním základem daně bude vždy česká měna.
K odstavci 2:
Ustanovení § 38bb odst. 2 rovněž upravuje způsob přepočtu těchto položek, které nevychází z účetnictví případ, že dojde od následujícího zdaňovacího období ke změně měny výpočtu daně. Dojde-li ke změně měny účetnictví poplatníka, a tedy i ke změně měny výpočtu daně, bude se při výpočtu daně v zásadě vycházet z hodnot přepočtených na novou měnu účetnictví na základě právních předpisů upravujících účetnictví v souladu s § 38 odst. 1 písm. a) bod 1. To platí, ať již se jedná o přechod z české měny na cizí měnu a naopak, nebo o přechod z cizí měny na jinou cizí měnu. Navrhované ustanovení § 38bb stanoví způsob přepočtu pro hodnoty položek, které nevychází z účetnictví, jelikož existují výhradně pro daňové účely. Z tohoto důvodu hodnota těchto položek neodpovídá hodnotám vykazovaným v účetnictví, a tudíž tyto položky nemohou být přepočteny na novou měnu účetnictví v rámci změny měny účetnictví v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví. Jedná se zejména o daňovou hodnotu aktiva, která se může lišit od účetní hodnoty daného aktiva, nebo o hodnoty rezerv vytvářených pouze pro účely daní z příjmů.
K § 38bc
Ustanovení § 38bc zákona o daních z příjmů z věcného hlediska přebírá obsah dosavadního ustanovení § 38bb za současného zohlednění rozšíření možnosti výpočtu daně v cizí měně a zavedení pojmu „měna výpočtu daně“. Nově se v návaznosti na umožnění komplexního výpočtu daně z příjmů v cizí měně doplňuje úprava zaokrouhlování při tomto výpočtu.
K odstavci 1:
Ustanovení odstavce 1 v zásadě přebírá obsah dosavadního § 38bb odst. 1 zákona o daních z příjmů a týká se způsobu přepočtu částek, které jsou relevantní pro výpočet daně a jsou stanoveny v české měně, z české měny na měnu výpočtu daně tak, aby tyto částky bylo možné při výpočtu daně v cizí měně použít (například limit pro vznik daňově odpisovaného aktiva, nebo limit uznatelnosti konkrétního výdaje). Navrhované ustanovení se přitom neaplikuje pouze na částky uvedené v zákoně o daních z příjmů, nýbrž i na částky uvedené ve všech právních předpisech upravujících daň z příjmů právnických osob, tedy například také na zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, jakož i na částky uvedené v jakýchkoliv jiných právních předpisech, které přímo neupravují daň z příjmů právnických osob, nicméně obsahují částky, která jsou pro její výpočet relevantní.
Přepočet těchto částek z české měny na měnu výpočtu daně odlišné od české měny se i nadále provede kurzem pro přepočet daně pro poslední den bezprostředně předcházejícího zdaňovacího období.
K odstavci 2:
Odstavec 2 zcela přebírá obsah dosavadního ustanovení § 38bb odst. 2 zákona o daních z příjmů a i nadále upravuje zaokrouhlování při přepočtu částek v české měně na měnu výpočtu daně tak, aby byl zohledněn rozdílný poměr české měny vůči různým cizím měnám. Přesnost přepočítávané částky i nadále závisí na přesnosti částky v české měně, která je předmětem přepočtu. Pokud je přepočítávaná částka uvedena s přesností na celé stokoruny, koruny české nebo haléře, přepočtená částka se podle písmene a) zaokrouhlovat nebude, s ohledem na co nejmenší zkreslení její původní hodnoty v korunách českých. Pokud je však přepočítávaná částka v české měně uvedena s přesností na celé tisíce korun českých (a to bez ohledu na to, zda je částka vyjádřena čísly, nebo slovy), pak se přepočtená částka zaokrouhlí na celá čísla podle písmene b).
K odstavci 3:
Odstavec 3 v zásadě (s výjimkou drobných úprav navazujících na pojem „měna výpočtu daně“) z obsahovaného hlediska přebírá dosavadní ustanovení § 38bb odst. 3 zákona o daních z příjmů a pro poplatníka s akruálním základem daně, jehož daň se vypočte v cizí měně, upravuje speciální přepočet pro účely posouzení splnění kritérií pro uplatnění slevy na dani podle § 35a nebo § 35b (sleva na investiční pobídky), kdy v těchto případech není předmětem přepočtu kritérium stanovené v české měně rozhodnutím orgánu veřejné moci, nýbrž přímo předmětné částky posuzované u poplatníka.
K odstavci 4:
Oproti stávajícímu ustanovení § 38bb zákona o daních z příjmů, jehož obsah ustanovení § 38bc z velké části přebírá, se navrhuje doplnit nový odstavec 4, který upravuje zaokrouhlování při výpočtu daně v cizí měně. V rámci výpočtu daně upravuje nejen zákon o daních z příjmů, ale i jiné zákony vztahující se k dani z příjmů (např. daňový řád), v řadě případů způsob, jakým se dané prvky výpočtu daně zaokrouhlují. V případech daně vypočtené v cizí měně podle § 38ba odst. 1 z podstaty věci nelze použít ustanovení upravující zaokrouhlování pouze ve vztahu k české měně, a proto je pro tyto případy nutné výslovně stanovit zvláštní pravidla pro zaokrouhlování. Vzhledem k tomu, že v jednotlivých krocích výpočtu je pro jednotlivé prvky výpočtu v zákoně o daních z příjmů upraven různý způsob zaokrouhlování (v některých případech se zaokrouhluje na celé tisíce korun, v jiných případech na celé Kč), stanoví se v odstavci 4 souhrnný vzorec pro zaokrouhlování, jedná-li se o daň vypočtenou v cizí měně.
Jestliže má při výpočtu daně vypočtené v cizí měně dojít podle zákona o daních z příjmů k zaokrouhlení, vychází se ze zaokrouhlení stanoveného pro výpočet daně v české měně. Podle písmene a) se tak částka v cizí měně zaokrouhlí na celá čísla, pokud by se tato částka v české měně zaokrouhlovala na celé tisíce Kč nebo celé stokoruny. Podle písmene b) se částka v cizí měně zaokrouhlí na dvě desetinná místa, pakliže by se tato částka v české měně zaokrouhlovala na celé koruny. Směr zaokrouhlení (tj. zda se bude zaokrouhlovat nahoru nebo dolů) se bude i v případě prvků výpočtu v cizí měně řídit dosavadními pravidly stanovenými pro dané případy v jednotlivých ustanoveních daného zákona ve vztahu k české měně, neboť tato pravidla lze bez dalšího vztáhnout i na případy zaokrouhlování částek v cizích měnách.
To platí i v případě zaokrouhlování samotné daně vypočtené v cizí měně. Daň se podle § 146 odst. 1 daňového řádu zaokrouhluje na celé Kč nahoru, a tudíž se daň vypočtená v cizí měně v souladu s písmenem b) zaokrouhlí na dvě desetinná místa. Pokud je daň vypočtena v cizí měně a touto měnou není euro, přepočte se následně takto vypočtená a zaokrouhlená daň podle § 38be na českou měnu. Daň přepočtená na českou měnu se pak dle § 38be zaokrouhlí na celé koruny české nahoru, aby byl zachován shodný režim, jako by byla daň vypočtená v korunách českých.
K bodu 372 (§ 38bd až 38bf)
K § 38bd
Ustanovení § 38bd zákona o daních z příjmů v zásadě přebírá obsah dosavadního ustanovení § 38bc zákona o daních z příjmů se současným zohledněním umožnění komplexního výpočtu daně z příjmů v cizí měně (a případně její správy v eurech). Nad rámec dosavadního § 38bc zákona o daních z příjmů se navrhuje doplnit nový odstavec 3, který upravuje problematiku přepočtu daňové ztráty, při jejímž výpočtu, tvrzení a stanovení se postupuje obdobně, jako při výpočtu daně v souladu § 2 odst. 4 daňového řádu, podle kterého pojem daň zahrnuje rovněž daňovou ztrátu. Proto se na výpočet daňové ztráty v cizí měně a její další správu použijí ustanovení § 38ba a § 38be a v tomto ohledu není třeba výslovné úpravy.
K odstavci 1:
Ustanovení odstavce 1 odpovídá dosavadnímu § 38bc odst. 1 zákona o daních z příjmů a i nadále vymezuje pro účely daní z příjmů tzv. přenositelné daňové položky, jejichž specifikem je skutečnost, že jsou evidovány napříč několika zdaňovacími obdobími a mohou být postupně uplatňovány ve více obdobích. Těmito položkami jsou i nadále částka, o kterou lze snížit výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji podle § 23e odst. 7 nebo § 38fa odst. 8 zákona o daních z příjmů, výše skutečně vynaložených způsobilých nákladů za zdaňovací období pro účely slevy na dani podle § 35a nebo § 35b zákona o daních z příjmů, výše uplatnění této slevy za toto období, částky daně pro účely výpočtu S2 podle § 35b zákona o daních z příjmů a částky odpočtu na podporu výzkumu a vývoje a odpočtu na podporu odborného vzdělávání.
K odstavci 2:
Ustanovení odstavce 2 vychází z dosavadního ustanovení § 38bc odst. 2 zákona o daních z příjmů a jeho předmětem je úprava přepočtu výše tzv. přenositelných daňových položek tak, aby i v důsledku pohybu kurzů zůstávala jejich referenční hodnota zachována. Ustanovení odstavce 2 se oproti dosavadnímu znění § 38bc odst. 2 zákona o daních z příjmů navrhuje přeformulovat tak, aby mohla být zohledněna možnost kompletního výpočtu daně z příjmů v cizí měně a případně také její správa v cizí měně (je-li měnou výpočtu euro), neboť přenositelné daňové položky bude nově nutné přepočítat nejen z cizí měny na českou měnu, ale rovněž z jedné cizí měny na jinou cizí měnu. Z tohoto důvodu se přepočet provede nikoliv kurzem pro přepočet daně, nýbrž kurzem přepočtu na měnu účetnictví.
K odstavci 3:
Cílem navrhovaného ustanovení je úprava situací, kdy v okamžiku uplatnění daňové ztráty vznikne nesoulad mezi měnou, ve které je tato daňová ztráta spravována (tj. měnou, v níž byla daňová ztráta stanovena) a měnou výpočtu daně, při jejímž výpočtu má být uplatněna jako položka odčitatelná od základu daně. Aby bylo v takovém případě možné daňovou ztrátu uplatnit jako položku odčitatelnou od základu daně v rámci výpočtu daně, je nutné upravit pravidla přepočtu tak, aby uplatňovaná daňová ztráta byla ve stejné měně, v níž se vypočítá daň za zdaňovací období, v němž se daňová ztráta uplatňuje. Jinými slovy, pokud se měna, v níž byla daňová ztráta stanovena a měna výpočtu daně, při jejímž výpočtu je daňová ztráta uplatňována, shodují, ustanovení § 38bd se nepoužije.
Vzhledem k tomu, že v souladu s § 34 odst. 1 ve spojení s § 38n odst. 2 lze uplatnit pouze stanovenou daňovou ztrátu, měnou, v níž je daňová ztráta spravována může být pouze česká měna (je-li měnou výpočtu daně česká měna nebo jiná cizí měna než euro) nebo euro (je-li měnou výpočtu daně euro). Měnou výpočtu daně však podle § 38ba odst. 1 může být jak česká měna, tak nově jakákoliv cizí měna, která je měnou účetnictví poplatníka daně z příjmů právnických osob s akruálním základem daně. Navrhované ustanovení se proto uplatní v následujících případech:
1) daňová ztráta je spravována v české měně (tj. byla vypočtena v české měně nebo v jiné cizí měně než euro) a měnou výpočtu daně je euro nebo jiná cizí měna,
2) daňová ztráta je spravována v eurech (tj. byla vypočtena v eurech) a měnou výpočtu daně je česká měna nebo jiná cizí měna než euro.
Řešením podle § 38bd je přepočet daňové ztráty na měnu výpočtu daně vypočtené za zdaňovací období, v němž se daňová ztráta uplatňuje. Přepočet se provede kurzem pro přepočet daně pro poslední den zdaňovacího období, za které byla daňová ztráta stanovena. Kurzem pro přepočet daně může podle situace být:
a) kurz vyhlášený Českou národní bankou podle § 38 odst. 5 písm. a), pokud jde o přepočet daňové ztráty stanovené v české měně na eura a naopak,
b) kurz vyhlášený Evropskou centrální bankou k dané cizí měně podle § 38 odst. 5 písm. b), pokud se jedná o přepočet daňové ztráty stanovené v eurech na jinou cizí měnu, popřípadě kurz podle § 38 odst. 6, jestliže Evropská centrální banka kurz k dané cizí měně nevyhlašuje každý pracovní den nebo alespoň každý týden.
Zvolený okamžik přepočtu přestavuje nejlepší způsob, jak reflektovat skutečnou výši daňové ztráty vykázané poplatníkem, tak, aby nedocházelo k uplatnění daňové ztráty ve vyšší nebo naopak nižší výši, než byla stanovena, pouze v důsledku kurzových rozdílů. Výše uplatněné daňové ztráty takto bude vždy odpovídat stanovené daňové ztrátě.
Není vyloučeno, že dojde ke kumulaci daňových ztrát stanovených za různá zdaňovací období, kdy poplatník uplatní daňovou ztrátu, která je součtem neuplatněných daňových ztrát za více zdaňovacích období. I v tomto případě se použije kurz přepočtu pro poslední den zdaňovacího období, za které byla příslušná daňová ztráta stanovena. To znamená, že poplatník musí v takových případech evidovat, ze kterého zdaňovacího období pochází daná část uplatňované daňové ztráty a pro případný přepočet použít příslušný kurz. Jedná se tedy o podobný postup, jaký je vyžadován pro dodržení časových podmínek pro uplatnění daňové ztráty podle § 34 odst. 1.
Pokud poplatník neuplatní daňovou ztrátu v plné výši, zbývající daňová ztráta bude rovněž nadále evidována na osobním daňovém účtu poplatníka v měně, ve které byla daňová ztráta stanovena.
K § 38be
Ustanovení § 38be se uplatní pouze v případě daně vypočtené v jiné cizí měně než euro. Dotčenou skupinou jsou tak poplatníci daně z příjmů právnických osob s akruálním základem daně, jejichž měnou účetnictví není česká měna ani euro. Vzhledem k tomu, že na daň z příjmů těchto poplatníků se neuplatní výjimka stanovená v § 38ba odst. 2, bude správa této daně probíhat i nadále podle obecného režimu daňového řádu, tj. daň se tvrdí a stanoví v české měně.
Vzhledem k tomu, že měnou správy daně je v tomto případě česká měna, avšak daň byla vypočtena v cizí měně, upravuje navržené ustanovení kurz přepočtu daně vypočtené v cizí měně na měnu správy daně (tj. na českou měnu), aby tato daň mohla být vyčíslena v daňovém tvrzení poplatníka v české měně. Pro přepočet vypočtené daně v cizí měně na koruny české se tedy použije kurz pro přepočet daně (viz § 38 odst. 5 písm. a)) vyhlášený pro poslední den zdaňovacího období, za které je tato daň tvrzena.
Ustanovení § 38be obsahuje také pravidlo pro zaokrouhlení daně vypočtené v cizí měně přepočtené na českou měnu. Jedná se přitom o speciální pravidlo vůči obecné úpravě § 146 odst. 3 daňového řádu, podle které by se zaokrouhlovalo na dvě desetinná místa. Vychází se přitom ze skutečnosti, že v běžném režimu, kdy je měnou výpočtu česká měna, se daň zaokrouhluje na celé koruny české nahoru. Aby byl i v tomto případě zachován stejný postup, navrhované ustanovení stanoví, že daň přepočtená z cizí měny na českou měnu se zaokrouhlí na celé koruny české nahoru.
K § 38bf
Ustanovení § 38bf navazuje na problematiku výpočtu a správy daně z příjmů v cizí měně a v této souvislosti upravuje problematiku posouzení vzniku povinnosti platit zálohy na daň z příjmů, zjištění periodicity a výše záloh a představuje tak zvláštní ustanovení vůči obecné úpravě v ustanovení § 38a.
K odstavci 1:
Ustanovení odstavce 1 upravuje přepočet pro účely zjištění, zda poplatníkovi vznikla povinnost platit zálohy na daň z příjmů a popřípadě také periodicitu těchto záloh. Tento přepočet totiž není možné provést podle obecného ustanovení § 38bc o přepočtu částek uvedených v české měně, neboť v tomto případě se nejedná o částky relevantní pro výpočet daně a tyto částky je proto potřeba přepočítat na měnu správy daně, nikoliv měnu výpočtu daně.
Vznik povinnosti platit zálohy na daň z příjmů vychází z výše poslední známé daňové povinnosti poplatníka ve smyslu § 38a odst. 1 (tj. poslední tvrzené nebo stanovené daně poplatníka). V ustanoveních § 38a odst. 2 je stanovena výše poslední známé daňové povinnosti, jejímž překročením vzniká poplatníkovi povinnost platit zálohy na daň z příjmů. V ustanovení § 38a odst. 3 a 4 jsou pak stanoveny výše poslední známé daňové povinnosti, jejichž překročení je rozhodné pro určení periodicity placení záloh, tj. zda budou zálohy placeny čtvrtletně nebo pololetně.
Vzhledem k tomu, že předmětné výše poslední známé daňové povinnosti jsou uvedeny v české měně, je nutné upravit jejich přepočet pro případ poplatníka, jehož poslední známá daňová povinnost bude v souladu s § 38ba odst. 2 spravována v cizí měně, resp. v eurech. Pro účely posouzení vzniku povinnosti platit zálohy na daň z příjmů a popřípadě také periodicity těchto záloh přepočte poplatník, jehož poslední známá daňová povinnost je spravována v cizí měně, částky uvedené v ustanoveních § 38a odst. 2 až 4 z české měny na měnu správy své poslední známé daňové povinnosti. Přepočet provede kurzem pro přepočet daně, kterým v daném případě může být pouze kurz vyhlášený Českou národní bankou podle § 38 odst. 5 písm. a), neboť za daných okolností (podle § 38ba odst. 2 může být daň spravována jen v české měně nebo v eurech) přichází v úvahu pouze přepočet z české měny na eura.
Okamžikem, ke kterému se přepočet provede, je poslední den zdaňovacího období, za které byla tvrzena nebo stanovena poslední známá daňová povinnost, z níž se vychází při posouzení vzniku povinnosti platit zálohy na daň z příjmů a při zjištění periodicity placení záloh.
Přepočítávané výše poslední známé daňové povinnosti jsou v předmětných ustanoveních uváděny s přesností na celé tisíce korun českých. Z tohoto důvodu ustanovení odstavce 1 stanoví, že přepočtené částky se zaokrouhlí na celá čísla.
K odstavci 2:
Ustanovení odstavce 2 upravuje přepočet pro po účely zjištění výše záloh na daň z příjmů poplatníka, jehož daň se spravuje v cizí měně, resp. v eurech. V případě, že měna správy daně za aktuální zdaňovací období, na jejíž úhradu se záloha započítává (tj. měna, ve které má být daň tvrzena a stanovena), je shodná s měnou správy poslední známé daňové povinnosti, postupuje se podle obecného režimu § 38a, neboť při zjištění výše záloh nedochází k žádnému nesouladu v důsledku odlišných měn. Poslední známou daňovou povinností se na tomto místě rozumí poslední známá daňová povinnost ve smyslu § 38a odst. 1, tedy poslední stanovená nebo tvrzená daň.
Cílem ustanovení § 38bf je řešení situace, kdy vznikne nesoulad mezi měnou, v níž byla spravována poslední známá daňová povinnost, a měnou, v níž má být spravována daň, na jejíž úhradu se započítávají zálohy zjištěné z této poslední známé daňové povinnosti. Vzhledem k tomu, že z ustanovení § 38ba odst. 2 vyplývá, že měnou správy daně obecně může být pouze česká měna (jedná-li se o daň vypočtenou v české měně nebo o daň vypočtenou v jiné cizí měně než euro) nebo euro (jedná-li se o daň vypočtenou v eurech), ustanovení § 38bf se uplatní pouze ve dvou situacích:
a) poslední známá daňová povinnost byla spravována v české měně (tj. měnou výpočtu daně byla česká měna nebo jiná cizí měna, než euro) a daň, na jejíž úhradu se započítávají zálohy zjištěné z této poslední známé daňové povinnosti, má být spravována v eurech (tj. měnou výpočtu daně bude euro), nebo
b) poslední známá daňová povinnost byla spravována v eurech (tj. měnou výpočtu daně bylo euro) a daň na jejíž úhradu se započítávají zálohy zjištěné z této poslední známé daňové povinnosti, má být spravována v české měně (tj. měnou výpočtu daně bude česká měna nebo jiná cizí měna, než euro).
Tyto situace jsou důsledkem změny měny účetnictví poplatníka jakožto účetní jednotky, která může v souladu novým zákonem o účetnictví nastat pouze k prvnímu dni účetního období. Příčinou změny měny účetnictví může být jak faktická změna měny primárního ekonomického prostředí (tj. změna funkční měny na jinou funkční měnu), nebo přechod účetní jednotky používající českou měnu, která splní podmínky pro použití cizí měny, na tuto cizí měnu. Nejvyšší míra výskytu těchto situací se předpokládá zejména na počátku účinnosti nového zákona o účetnictví, kdy účetní jednotky, které již dnes splňují podmínky pro použití cizí měny jako měny účetnictví, avšak v souladu s dosavadním zákonem o účetnictví používaly pro vedení účetnictví českou měnu, využijí institutu funkční měny.
Řešením tohoto nesouladu je podle § 38bf přepočet poslední známé daňové povinnosti z měny, ve které je spravována (tj. z měny, v níž byla tvrzena nebo stanovena), na měnu, ve které bude spravována (tj. tvrzena nebo stanovena) daň za aktuální zdaňovací období, na jejíž úhradu se zálohy zjištěné z této poslední známé daňové povinnosti započítávají.
Pro přepočet se použije kurz pro přepočet daně pro poslední den zdaňovacího období, za které byla přepočítávaná poslední známá daňová povinnost tvrzena nebo stanovena. Vzhledem k tomu, že měnou správy daně může být pouze česká měna nebo euro, a tudíž se vždy bude jednat o přepočet české měny na eura a naopak, kurzem přepočtu daně bude v tomto případě kurz podle § 38 odst. 5 (tj. kurz vyhlašovaný Českou národní bankou). Může tak docházet k situaci, že v rámci záloh placených v průběhu jednoho zdaňovacího období budou pro zjištění jejich výše použity dva různé kurzy. Tímto způsobem bude nicméně zajištěno, že výše všech záloh zjištěných ze stejné poslední známé daňové povinnosti, bude odpovídat. Zálohy zjištěné z přepočtené poslední známé daňové povinnosti budou následně evidovány v měně správy daně, na jejíž úhradu se započítávají, tj. v měně, v níž byly zálohy vypočteny. Pokud je tedy touto měnou euro, budou zálohy evidovány na osobním daňovém účtu poplatníka rovněž v eurech.
Zálohy v cizí měně, kterou je měna správy daně, na jejíž úhradu se zálohy započítávají, se zaokrouhlí podle obecného ustanovení daňového řádu.
K bodu 373 (§ 38d odst. 1)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se nově definuje pojem „účetní předpisy“, kterými jsou buď nový zákon o účetnictví a jeho prováděcí předpisy, nebo mezinárodní účetní standardy, a to v závislosti na tom, zda konkrétní účetní jednotka používá mezinárodní účetní standardy či nikoliv.
K bodu 374 (§ 38d odst. 2)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
Současně se v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví navrhuje ve větách první a druhé specifikovat účetní závěrku jako individuální, tj. pro účely tohoto ustanovení se bude jednat o účetní závěrku sestavenou za poplatníka jako účetní jednotku (nikoliv za konsolidační celek), a to buď jako řádnou (za účetní období) nebo jako mezitímní (za část účetního období).
K bodu 375 (§ 38e odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se nově definuje pojem „účetní předpisy“, kterými jsou buď nový zákon o účetnictví a jeho prováděcí předpisy, nebo mezinárodní účetní standardy, a to v závislosti na tom, zda konkrétní účetní jednotka používá mezinárodní účetní standardy či nikoliv.
K bodu 376 (§ 38f odst. 9)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Současně se navrhuje legislativně-technická změna navazující na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se pojem „výsledek hospodaření“ nově označuje jako „výsledek hospodaření za účetní období“.
K bodu 377 (§ 38fa odst. 8)
Navrhuje se legislativně-technická změna navazující na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se pojem „výsledek hospodaření“ nově označuje jako výsledek hospodaření za účetní období.
K bodu 378 (§ 38ga)
Navrhovaná změna navazuje na novelu ustanovení daňového řádu, která upravují podávání daňového přiznání za část zdaňovacího období v případě smrti poplatníka daně z příjmů fyzických osob (viz § 239b daňového řádu). Na základě novely předmětného ustanovení daňového řádu bude nově řádné daňové tvrzení podáváno vždy za část zdaňovacího období, která uplynula do dne smrti poplatníka, tj. za část zdaňovacího období včetně tohoto dne, nikoliv do dne předcházejícího tomuto dni, jako tomu bylo doposud. Daňové přiznání podávané za období uplynulé po smrti poplatníka se tedy bude týkat daňových povinností vzniklých až ode dne bezprostředně následujícího po dni smrti, neboť daňové povinnosti vzniklé v den smrti poplatníka budou zahrnuty v předchozím daňovém přiznání podávaném za část zdaňovacího období uplynulé do dne smrti poplatníka.
K bodu 379 (§ 38gb odst. 1)
Navrhuje se legislativně-technická změna navazující na terminologii nového zákona o účetnictví, kde se pojem „výsledek hospodaření“ nově označuje jako výsledek hospodaření za účetní období
K bodu 380 (§ 38gb odst. 2)
Navrhovaná změna reflektuje novelu ustanovení daňového řádu, která upravují podávání daňového přiznání za část zdaňovacího období v případě smrti poplatníka daně z příjmů fyzických osob (viz § 239b daňového řádu). Na základě novely předmětného ustanovení daňového řádu bude nově řádné daňové tvrzení podáváno vždy za část zdaňovacího období, která uplynula do dne smrti poplatníka, tj. za část zdaňovacího období včetně tohoto dne, nikoliv do dne předcházejícího tomuto dni, jako tomu bylo doposud.
K bodu 381 (nadpis § 38m)
Vzhledem ke zrušení § 38ma se daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob podává pouze za zdaňovací období, příp. jeho část, nadpis je tedy možné zobecnit.
K bodu 382 (§ 38m odst. 3)
Ustanovení § 38m odst. 3 reflektuje skutečnost, že zdaňovací období poplatníka daně z příjmů právnických osob bude navázáno na jeho individuální účetní období (popř. na období, které by bylo jeho individuálním účetním obdobím, není-li poplatník účetní jednotkou). Důsledkem provázanosti účetního a zdaňovacího období je mimo jiné to, že ve většině situací, s nimiž doposud daňový řád spojuje povinnost podávat daňové přiznání za část zdaňovacího období, bude nyní zdaňovací období končit, neboť v těchto okamžicích bude zpravidla končit i individuální účetní období. Nově tedy nebude třeba podávat daňové přiznání za část zdaňovacího období, neboť bude podáváno standardní daňové přiznání za zdaňovací období. V daných případech však daňový řád stanoví zvláštní lhůty pro podání daňového přiznání za část zdaňovacího období, které zohledňují charakter těchto situací. Z důvodu zachování těchto zvláštních lhůt stanovených daňovým řádem se navrhuje ustanovení odstavce 3, které stanoví, že právě v případech, kdy dochází k ukončení zdaňovacího období ve stejný okamžik, s nímž spojuje daňový řád povinnosti podat daňové přiznání za část zdaňovacího období, uplatní se lhůty pro podání tohoto daňového přiznání stanovené daňovým řádem a § 38m odst. 2 se nepoužije.
K bodu 383 (§ 38ma)
Zrušuje se celý § 38ma z důvodu, že zdaňovací období daně z příjmů právnických osob je nově navázáno na účetní období a tím jsou pokryty všechny situace doposud normované v § 38ma odst. 1. Ruší se tak institut období, za které se podává daňové přiznání, a nově budou existovat pouze zdaňovací období.
Co se týká dosavadního písmena a), ke dni předcházejícímu rozhodnému dni se nově podává daňové přiznání pouze v případě, že poplatník k tomuto dni přestává být účetní jednotkou, a tedy končí jeho účetní i zdaňovací období; v ostatních případech pokračuje zdaňovací období přes rozhodný den a daňové přiznání se podává až na jeho konci.
Den uvedený v dosavadním písmenu b) je dnem, kdy mimořádně končí účetní období podle nového zákona o účetnictví, a tedy jím končí i zdaňovací období podle § 21a odst. 1 zákona o daních z příjmů, daňové přiznání tedy k němu bude podáváno i nadále.
Dosavadní písmeno c) řešilo změny zdaňovacího období, které vycházely ze změny individuálního účetního období (např. z individuálního účetního období určeného jako kalendářní rok na individuální účetní období určené jako jiných 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců). Běh účetního období při jeho změně je nově upraven v novém zákoně o účetnictví a tím je prostřednictvím § 21a odst. 1 toto vyřešeno i pro zdaňovací období.
Dosavadní písmeno d) se zrušuje a v případě změny daňového rezidentství bude zdaňovací období pokračovat podle obecných pravidel a poplatník v daňovém přiznání za takové zdaňovací období bude za část zdaňovacího období uvádět celosvětové příjmy a za část jen příjmy ze zdroje na území České republiky. Bude-li se jednat o právnickou osobu se sídlem v České republice, tj. účetní jednotku, která bude zároveň daňovým rezidentem České republiky, a přesídlí-li své sídlo mimo Českou republiku, podle právních předpisů upravujících účetnictví přestane být účetní jednotkou a skončí jí její poslední účetní období. Bude-li nadále daňovým rezidentem, nebo zůstane-li jí zde stálá provozovna, bude se jednat o tzv. poplatníka ze zahraničí, u kterého se při splnění podmínek postupuje při výpočtu daně, jako by byl poplatníkem s akruálním základem, vždy se tedy zdaňovací období určí, jako by byl stále účetní jednotkou, tj. ke konci účetního období přemístěním sídla pro účely daní z příjmů nedojde, daň se určí za celé původní zdaňovací období. Bude-li poplatník i nadále daňovým rezidentem České republiky určí základ daně na akruálním principu.
Dosavadní písmena e) a f) již nejsou potřeba z důvodu nové úpravy běhu individuálního účetního období v případě přeměn v novém zákoně o účetnictví. Pokud poplatník rozhodnému dni přestává být podle nového zákona o účetnictví účetní jednotkou z důvodu, že při přeměně zaniká, končí tímto dnem i jeho účetní i zdaňovací období. Pokud poplatník přestává být účetní jednotkou až dnem předcházejícím dni právních účinků přeměny, končí tímto dnem jeho účetní i zdaňovací období a to, kdo za něj podává daňové přiznání, se řídí obecným pravidlem přechodu daňové povinnosti podle § 240 daňového řádu.
K bodu 384 (§ 38mb písm. a))
Poplatník musí podat daňové přiznání vždy, pokud dělá úpravu základu daně kvůli změně daňové metody, za účelem zajištění kontinuity potřebné evidence (bude se vzhledem k osobní působnosti § 38mb písm. a) týkat přechodu mezi hotovostním a akruálním základem daně, nikoli přechodu mezi účetními předpisy a mezinárodními účetními standardy).
K bodu 385 (§ 38mb písm. e))
V návaznosti na navrhovanou právní úpravu § 20d až 20f zákona o daních z příjmů dochází k zakotvení výjimky z povinnosti daňových nerezidentů podávat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob v případech, kdy takovému poplatníkovi plynou pouze příjmy, které nejsou předmětem daně, které jsou osvobozené, nebo z nichž je vybírána daň srážkou podle zvláštní sazby daně. Povinnost podávat v těchto případech daňové přiznání není z hlediska správy daně nezbytná a pouze zvyšuje administrativní zátěž jak na straně poplatníka, tak na straně správce daně. Dochází tak mimo jiné ke sjednocení rozsahu této povinnosti daňových nerezidentů s rozsahem registrační povinnosti, ze které jsou v uvedených případech tito poplatníci též vyňati.
K bodu 386 (§ 38mc)
V návaznosti na navrhovanou právní úpravu § 20d až 20f a úpravu stanovenou v § 38mb písm. e) zákona o daních z příjmů dochází k zakotvení výjimky z oznamovací povinnosti daňových nerezidentů v případech, kdy takovému poplatníkovi plynou pouze příjmy, které nejsou předmětem daně, které jsou osvobozené, nebo z nichž je vybírána daň srážkou podle zvláštní sazby daně. Povinnost podávat v těchto případech daňové přiznání není z hlediska správy daně nezbytná a pouze zvyšuje administrativní zátěž jak na straně poplatníka, tak na straně správce daně. Dochází tak mimo jiné ke sjednocení rozsahu této povinnosti daňových nerezidentů s rozsahem registrační povinnosti, ze které jsou v uvedených případech tito poplatníci též vyňati.
K bodu 387 (§ 38na odst. 1)
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů.
K bodu 388 (§ 38na odst. 2)
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů a novou terminologií zavedenou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 389 (§ 38na odst. 3)
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů a novou terminologií zavedenou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 390 (§ 38na odst. 4)
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů a novou terminologií zavedenou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 391 (§ 38na odst. 5)
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů a novou terminologií zavedenou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 392 (§ 38na odst. 6)
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů a novou terminologií zavedenou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 393 (§ 38na odst. 7)
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů.
K bodu 394 (§ 38na odst. 8 písm. b))
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů.
K bodu 395 (§ 38na odst. 10 úvodní část ustanovení)
Jde o legislativně technickou úpravu souvisejícím s novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů.
K bodu 396 (§ 38na odst. 12)
Navrhovaná změna navazuje na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“. Pro účely § 38na tedy již nedává smysl definovat pojem „období“, jehož smyslem bylo formulační zjednodušení legislativního textu. Tímto obdobím bude moci nově být pouze zdaňovací období. Ustanovení odstavce 12 se proto navrhuje zrušit a v relevantních výskytech bude používán pouze pojem „zdaňovací období“.
K bodu 397 (§ 38r odst. 2 věta první)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 398 (§ 38r odst. 3)
Návazně na nový daňový režim finančního leasingu se navrhuje zrušit nyní obsoletní ustanovení.
K bodu 399 (§ 38r odst. 4)
Legislativně technická úprava vycházející z přečíslování odstavců 4 a 5, které se nově označují jako odstavce 3 a 4.
K bodu 400 (§ 38zh)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 401 (přílohy č. 1 a 2)
V důsledku nové koncepce daňového odpisování se zrušuje třídění do odpisových skupin a dosavadní příloha č. 1 se zrušuje.
Příloha č. 1 nově obsahuje věcně shodný daňový postup, který byl obsahem dosavadní přílohy č. 3 (postup při přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví z hlediska DPFO). Na rozdíl od současné přílohy č. 3 se v souvislosti s koncepcí daňové hodnoty a nové terminologie jedná o komplexní postup při změně daňové metody ve smyslu § 23 odst. 14 písm. a) u poplatníka daně z příjmů fyzických osob. Součástí postupu podle přílohy č. 1 je i dosavadní úprava § 23 odst. 14. Stejně jako dosud dopadá postup podle přílohy č. 1 na vymezené poplatníky s příjmy podle § 7 nebo s příjmy podle § 9.
Příloha č. 2 obsahově přebírá shodný daňový postup, který je obsahem dosavadní přílohy č. 2 (postup při přechodu z vedení účetnictví na daňovou evidenci z hlediska DPFO), k úpravě dochází v souvislosti s novou koncepcí daňové hodnoty a nové terminologie. Nově se tedy jedná o postup při změně daňové metody podle § 23 odst. 14 písm. b) u poplatníka daně z příjmů fyzických osob. Stejně jako dosud dopadá postup podle přílohy č. 2 na vymezené poplatníky s příjmy podle § 7 nebo s příjmy podle § 9.
K bodu 402 (příloha č. 3)
Věcně se obsah dosavadní přílohy č. 3 přesouvá do nové přílohy č. 1.
K čl. XXIV
K bodu 1
Přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období započatá před účinností tohoto zákona se použijí právní předpisy účinné do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona (dosavadní právní předpisy). Započatým zdaňovacím obdobím se v tomto případě rozumí zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, které započalo před účinností tohoto zákona a dosud neskončilo.
K bodu 2
Poplatníci účtující dle mezinárodních účetních standardů (IFRS) budou moci z tohoto účetního systému nově tvořit základ daně (odpadne tak především nutnost existence tzv. „převodního můstku“). Nicméně pro tento jednorázový přechod ke dni účinnosti zákona (resp. k prvnímu dni prvního zdaňovacího období, za které se již uplatní nový systém, v případě hospodářského roku) musí existovat mechanismus, kterým se jednotlivé položky mající vliv na konstrukci základu daně transformují.
V této situaci totiž především nedochází nutně ke změně účetní metody, neboť generální způsob účtování je plně zachován. Mění se toliko daňová transformace tohoto hospodářského výsledku. Tato změna odpovídá změně daňové metody, proto je vhodné jednorázově rozšířit použíti ustanovení o daňové metodě právě i na tyto situace.
V případě poplatníků, kteří přecházejí na stanovení základu daně podle výsledku hospodaření stanoveného dle mezinárodních účetních standardů (IFRS), bude u stávajících aktiv zejména proveden k prvnímu dni jednorázový přechod na účetní odpisy a účetní hodnotu dle IFRS. Poplatník tedy první den vyčíslí rozdíl mezi daňovou zůstatkovou cenou a účetní zůstatkovou cenou k poslednímu dni zdaňovacího období, o který upraví výsledek hospodaření, a dále budou daňově uznatelným výdajem účetní odpisy dle IFRS.
K bodu 3
Navrhuje se přechodné ustanovení, které zajistí, že veškerá aktiva poplatníka nabytá ve zdaňovacích obdobích před účinností nové úpravy budou převedena na nový daňový režim. Stanoví se způsob stanovení první daňové hodnoty po nabytí účinnosti nové úpravy. Tato daňová hodnota se stanoví na platformě fiktivního výdaje vycházejícího z toho, v jaké výši by bylo možné uplatnit výdaj dle stávajících předpisů při prodeji aktiva. Například u neodpisovaných a nepřeceňovaných aktiv je to většinou pořizovací cena, u kapitálového podílu nabývací cena, u aktiv přeceňovaných na reálnou hodnotu poslední přeceněná cena. Výše uvedené hodnoty se ještě upravují podle dalších ustanovení zákona o daních z příjmů. Tedy např. u majetku, který byl zcela uhrazen z investiční dotace, je daňová hodnota nula nebo v případě aktiv, u kterých se postupuje dle dosavadního ustanovení § 24 odst. 11 zákona o daních z příjmů, se jedná o částku dle tohoto ustanovení.
Implicitně v těchto situacích platí, že případné limitace pro uplatnění výdajů při prodeji, které jsou v dosavadním právním předpise, se pro účely stanovení daňového hodnoty neuplatní, neboť podmínka „do výše příjmů z prodeje“ se v dané hypotetické situaci nedá otestovat, resp. testovat ji ani není korektní. Podmínky limitace (tj. případné omezení do výše příjmů z prodeje) se tedy budou testovat až při prodeji aktiva, a to dle nové právní úpravy (případné rozvolnění těchto hranic je tedy ve vztahu ke „starým“ aktivům ve prospěch poplatníka). Tento přístup vychází také z faktu, že v informačních systémech jsou vedle sebe již dnes evidovány pro jednotlivá aktiva hodnoty pro účetnictví a pro daně. Tento obecný přístup v principu říká, že hodnota pro daně bude dále relevantní a přebírá se.
Toto pravidlo platí jak u poplatníků s hotovostním základem daně, tak u těch s akruálním základem daně.
K bodu 4
Navrhuje se přechodné ustanovení pro nehmotná aktiva. Podle dosavadní právní úpravy je daňový režim nehmotných aktiv u poplatníků vedoucích účetnictví vzhledem k předchozím úpravám u různých aktiv rozdílný, podle toho, kdy byla nabyta. Některá se odpisují pouze účetně a účetní odpisy jsou daňově uznatelné, u jiných se uplatňují daňové odpisy. Pro účely zjednodušení se navrhuje převést všechna nehmotná aktiva nabytá před účinností nové úpravy na nový režim. Tento přístup částečně řeší předchozí přechodné ustanovení. V případě nehmotných aktiv, která jsou odpisována daňově, je nutné stanovit speciální pravidlo pro přechod z daňových odpisů na účetní odpisy. V tomto ustanovení se tedy stanoví, že poplatník při přechodu u daňově odpisovaných nehmotných aktiv přebírá účetní hodnotu a dále již uplatňuje pouze účetní odpisy. To platí i pro samostatné technické zhodnocení nehmotného majetku. Pro zajištění daňové neutrality přechodu je nutné rozdíl mezi původní daňovou zůstatkovou cenou aktiva a novým oceněním na účetní hodnotu promítnout jednorázově do základu daně, tedy upravit o tento rozdíl výsledek hospodaření (výsledek hospodaření se sníží, pokud je rozdíl kladný, a zvýší, pokud je tento rozdíl záporný ). Pokud je tedy již v účetnictví nehmotný majetek odepsaný, o jeho zůstatkovou cenu se jednorázově sníží výsledek hospodaření.
Toto ustanovení platí pro daňově odpisovaná nehmotná aktiva s výjimkou aktiv, která byla nabyta podle stávajícího ustanovení § 30 odst. 10, tedy v situacích, kdy je žádoucí pokračovat v odpisování a zachovat tak stávající zůstatkovou cenu. Tato aktiva jsou z účinnosti tohoto ustanovení vyjmuta a postupuje se u nich podle obecného ustanovení bodu 3. Daňová hodnota těchto aktiv bude stanovena ve výši daňové zůstatkové ceny v okamžiku přechodu a dále se u nich bude uplatňovat standardní režim účetního odpisování, tj. nákladem bude účetní odpis a aktivum lze odpisovat pouze do výše daňové hodnoty.
K bodu 5
Toto ustanovení stanoví daňový režim nehmotných aktiv u poplatníků s hotovostním základem daně. U těchto poplatníků se nyní nehmotný majetek neodpisuje a výdaje na jeho pořízení vstupují do základu daně v okamžiku zaplacení. I u těchto poplatníků však mohou existovat nehmotné majetky nabyté dříve, u kterých se ještě uplatňují daňové odpisy. Toto přechodné ustanovení stanoví, že při přechodu se daňová hodnota (tj. zůstatková cena) uplatní v základu daně jako jednorázový výdaj. Tímto opatřením bude zajištěno, že i u poplatníků s hotovostním základem daně bude jednotný systém zdaňování nehmotných aktiv a výrazně se tak sníží administrativní náročnost kalkulace základu daně.
Druhá část ustanovení stanoví, že se základ daně u těchto poplatníků dále sníží o výdaje vynaložené na jeho technické zhodnocení, které byly vynaloženy před nabytím účinnosti tohoto zákona a které ještě nezvýšily jeho vstupní cenu, protože technické zhodnocení nebylo dokončeno. Jde tedy o výdaje, které nebyly zahrnuty v předchozích obdobích do základu daně a v novém systému by je již nebylo možno uplatnit, proto je nutné pro zachování daňové neutrality přechodu základ daně o ně snížit.
K bodu 6
Navrhované ustanovení stanoví, že pro určení, zda se dané aktivum nabyté ve zdaňovacích obdobích před účinností zákona má podle nového režimu daňově odpisovat, je rozhodující zvýšená vstupní cena. Jde tedy o původní vstupní cenu hmotného majetku případně zvýšenou o provedené technické zhodnocení.
K bodu 7
Navrhované ustanovení navazuje na předchozí bod a stanoví, že pokud ve zdaňovacím období před účinností zákona bylo dané aktivum hmotným majetkem (a tedy uplatňovaly se daňové odpisy) a vzhledem ke změně limitů pro daňové odpisování přestane být v novém režimu daňově odpisovaným může se u poplatníků s hotovostním základem daně jeho zůstatková cena jednorázově uplatnit jako výdaj. U akruálních poplatníků se ještě vyhodnocuje, zda není účetně odpisovaným aktivem. V případě, že nesplní limit pro daňové odpisy, ale je účetně odpisováno, jsou daňově uznatelné účetní odpisy. Pokud účetně odpisováno není (tedy buď nesplní účetní limit pro hranici významnosti nebo již bylo plně účetně odepsáno, rovněž se uplatní jednorázový výdaj ve výši jeho zůstatkové ceny.
K bodu 8
Vzhledem k tomu, že se zcela mění systém daňového odpisování, neboť se přechází z ročních odpisů na odpisy měsíční, není možné pro stávající hmotný majetek ponechat starý režim, neboť souběh dvou rozdílných způsobu by byl administrativně velmi náročný.
Navrhuje se tedy, že stávající hmotný majetek, který je daňově odpisován, bude převeden na měsíční odpisy. Zůstatková cena se tedy stane daňovou hodnotou a z této hodnoty budou vypočteny měsíční odpisy po dobu daňového odpisování.
Doba daňového odpisování bude odpovídat zbývající době odpisování, která byla stanovena ve starém režimu. Pokud však bude zbývající doba odpisování delší než nově stanovená minimální doba daňového odpisování dle ustanovení § 29, může být zbývající doba zkrácena na tuto minimální dobu daňového odpisování.
Pokud tedy např. poplatník vlastní movitý majetek, který byl původně zatříděn ve 3. odpisové skupině (s dobou odpisování 10 let, nová minimální doba daňového odpisování 5 let), a zbývá ještě odpisovat 3 roky, bude pokračovat v odpisování (měsíční odpisy) po dříve určenou dobu. Pokud by se však měl tento majetek odpisovat ještě 8 let, mohou být odpisy stanoveny tak, aby byla daňová hodnota zcela odepsána za minimální dobu daňového odpisování od účinnosti změny. Tento způsob přechodu umožní omezit fiskální dopady, ale současně i ohraničit přechodné období. Toto ustanovení platí pouze pro daňově odpisovaná aktiva, pro účetně odpisovaná aktiva (tedy zejména nehmotný majetek) se bude vycházet z doby účetního odpisování.
Toto pravidlo platí jak u poplatníků s hotovostním základem daně, tak u těch s akruálním základem daně.
K bodu 9
Vzhledem k tomu, že v účetnictví dochází ke změně účetního zachycení v případě finančního leasingu, kdy u uživatele/nájemce vzniká aktivum právo užívání z finančního leasingu, se kterým se zachází (zejména pro účely odpisování) jako s předmětem finančního leasingu, se tento přístup přebírá i pro účely zákona o daních z příjmů. K okamžiku přechodu na nový systém je nutné stanovit, jakým způsobem se určuje daňová hodnota nově vzniklého aktiva (právo užívání z finančního leasingu). Ustanovení stanoví, že daňová hodnota tohoto práva užívání se rovná úhrnu splátek, které by ještě mohly ovlivnit základ daně. Jde tedy o splátky, které mají být zaplaceny až po nabytí účinnosti tohoto zákona, zatím neuplatněnou část případné zálohy na budoucí splátky, zůstatkovou cenu případného technického zhodnocení provedeného uživatelem před účinností nové úpravy, zůstatkovou cenu odpisovaného jiného majetku (současný § 26 odst. 3 písm. c) a o sjednanou kupní cenu na konci finančního leasingu.
Toto pravidlo platí jak u poplatníků s hotovostním základem daně, tak u těch s akruálním základem daně.
K bodu 10
Návazně na situaci popsanou v předchozím bodě je nutné stanovit dobu odpisování nově vzniklého práva užívání z finančního leasingu. Ustanovení stanoví, že doba daňového odpisování tohoto práva užívání pořízeného před prvním dnem prvního zdaňovacího období započatého ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona bude vypočtena jako doba daňového odpisování stanovená dle ustanovení § 29, od které se odečte doba dosavadního trvání leasingové smlouvy. V ustanovení je uvedeno „doba daňového odpisování“, což znamená, že v součtu musí být vždy dodržena minimální doba odpisování daného aktiva, poplatník si však může zvolit delší dobu.
Pokud tedy byla uzavřena leasingová smlouva na 60 měsíců, doba daňového odpisování je stanovena také na 60 měsíců a po 20 měsících se bude přecházet na nový systém, bude doba daňového odpisování po změně 40 měsíců. Výše měsíčního odpisu se tedy určí jako úhrn částek tvořících daňovou hodnotu práva užívání z finančního leasingu dělený 40.
Toto pravidlo platí jak u poplatníků s hotovostním základem daně, tak u těch s akruálním základem daně.
K bodu 11
V případě poskytovatele se u poplatníků účtujících podle českých účetních předpisů bude postupovat podle účetnictví. V případě, že poskytovatel bude v souladu s účetními předpisy účtovat o pohledávce, bude se hodnota této pohledávky v okamžiku přechodu v účetnictví oceňovat účetní zůstatkovou cenou aktiva. V okamžiku této změny metody se bude často lišit účetní a daňová zůstatková cena. Aby byl přechod pro poplatníky co nejjednodušší, navrhuje se, že nejdříve dojde k jednorázovému dodanění rozdílu mezi účetní a daňovou hodnotou předmětu leasingu, čímž dojde k vyrovnání rozdílů mezi daněmi a účetnictvím. Dále už se bude postupovat zcela podle účetnictví (změna účetní metody a následně postup dle účetních předpisů). Základ daně se tedy v okamžiku přechodu bude upravovat o dvě částky, první vycházející z rozdílu mezi daňovou a účetní hodnotou předmětu leasingu, druhá vycházející ze změny účetní metody, tedy ze změny, kdy poskytovatel finančního leasingu přestává účtovat o odpisovaném aktivu a začíná účtovat o pohledávce. Následně se již bude vycházet z účetnictví a nebude tak nutné provádět dodatečné korekce výsledku hospodaření.
Celkovou částku (tj. součet dvou částek) upravující výsledek hospodaření vzniklou výše popsaným přechodem na nový systém lze (může si vybrat) postupně uplatnit obdobně jako podle § 23 odst. 17 písm. b).
Pokud bude poskytovatel v souladu s účetními předpisy pokračovat v účetním odpisování, bude se i v daních pokračovat v daňovém odpisování, a tedy bude aplikováno stejné přechodné ustanovení jako u běžných daňově odpisovaných aktiv.
K bodu 12
Navrhované ustanovení u poplatníků s hotovostním základem daně stanoví, jakým způsobem mají postupovat při přechodu na nový systém v případě, kdy bylo se souhlasem pronajímatele odpisováno nájemcem hrazené technické zhodnocení majetku, který má v nájmu, resp. v situaci, kdy byl přenechán k užívání, neboť v nové úpravě tato možnost odpisování nebude. V případě, že u poplatníka nevznikne právo užívání z finančního leasingu, sníží se o zůstatkovou cenu daného technického zhodnocení základ daně podle písm. a). V případě, že se poplatník stane ekonomickým vlastníkem pronajatého aktiva (tedy vznikne právo užívání z finančního leasingu), zvýší se daňová hodnota tohoto aktiva stanovená dle přechodného ustanovení v bodě 9 o zůstatkovou cenu technického zhodnocení daného aktiva.
Podle písm. b) si nájemce, který je poplatníkem s hotovostním základem daně, sníží základ daně o částku výdajů vynaložených na dosud nedokončené technické zhodnocení na majetku pronajímatele, které podle nové úpravy po jeho dokončení již nebude moci jako nájemce odpisovat. Jde tedy o výdaje, které nebyly zahrnuty v předchozích obdobích do základu daně a v novém systému by je již nebylo možno uplatnit, proto je umožněno základ daně o ně snížit.
K bodu 13
Při přechodu na nový systém je nutné zvýšit o zůstatkovou cenu technického zhodnocení, které dosud odpisoval nájemce, daňovou hodnotu zhodnoceného aktiva (majetku) pronajímatele. Pokud pronajímatel nájemci technické zhodnocení neuhradil, je příjmem u pronajímatele částka ve výši zůstatkové ceny technického zhodnocení, které dosud odpisoval nájemce.
K bodu 14
Návazně na novou úpravu v účetnictví, kdy nově již nebude možné vykazovat oceňovací rozdíl při úplatném nabytí obchodního závodu, se navrhuje přechodné ustanovení, které stanoví, že na oceňovací rozdíl vzniklý před účinností zákona se bude aplikovat stará úprava, tedy daňový režim stávajících oceňovacích rozdílů se nemění a budou uplatněny v základu daně podle původních pravidel. Obdobně toto platí i pro goodwill (podle staré terminologie rozdíl mezi oceněním obchodního závodu nabytého koupí a souhrnem jeho individuálně přeceněných složek majetku sníženým o převzaté dluhy), který sice v účetnictví zůstává zachovám, ale mění se jeho účetní režim. Pokud vznikl ve zdaňovacích obdobích před účinností tohoto zákona, bude uplatněn v základu daně podle původních pravidel.
K bodu 15
Navrhuje se přechodné ustanovení pro technické zhodnocení provedené na nemovité kulturní památce. Dle dosavadního režimu bylo toto technické zhodnocení samostatným majetkem s dobou odpisování kratší než samotná nemovitá památka. Nově se, vzhledem ke snížení počtu odpisových skupin, navrhuje sjednotit daňový režim odpisů nemovité kulturní památky s běžným odpisováním nemovitostí. Samostatné technické zhodnocení tedy již nebude možné.
Obdobná situace platí i pro technické zhodnocení u hmotného majetku, u kterého jsou aplikovány mimořádné odpisy, kde se opět s technickým zhodnocením pro účely daní zachází jako se samostatným majetkem s dobou odpisování odlišnou od zhodnocovaného majetku.
Pro obě tato samostatná technická zhodnocení vzniklá ve zdaňovacích obdobích před účinností zákona se z důvodu zjednodušení přechodu na nový systém navrhuje ponechat stávající režim samostatného majetku/aktiva a zacházet s ním jako se samostatným aktivem.
Daňová hodnota těchto aktiv bude určena jako zůstatková cena původního samostatného technického zhodnocení a doba odpisování se bude řídit přechodného ustanovení bodu 8.
K bodu 16
Návazně na novou úpravu zdaňovacích období, kdy nově budou zdaňovacím obdobím i období kratší než jeden rok, se změnilo i ustanovení § 34 řešící dobu pro uplatnění daňové ztráty. Pro okamžik přechodu na nový systém je nutno stanovit postup pro daňovou ztrátu, která byla stanovena za zdaňovací období pře účinností zákona a bude uplatňována v základu daně až ve zdaňovacích období po účinnosti zákona. Toto ustanovení stanoví, že na ztráty vzniklé ve zdaňovacích obdobích započatých před účinností zákona se použije starý režim.
K bodu 17
Ustanovení navazuje na nový daňový režim u pohledávek ze sankcí ze závazkových vztahů v zákoně o daních z příjmů a stanoví, že nový režim se použije až u pohledávek vzniklých ve zdaňovacím období započatém po účinnosti zákona. Návazně na toto ustanovení bude zavedeno i přechodné ustanovení v zákoně o rezervách pro stanovení základu daně a opravné položky k těmto pohledávkám bude možné také tvořit pouze k pohledávkám vzniklým ve zdaňovacích obdobích započatých od účinnosti zákona.
K bodu 18
Stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. z) řešící plnění restitučních nároků je již v podstatě nevyužívané. Nelze však zcela vyloučit, že by ještě nějaké takové nároky mohly být přiznány. Proto se navrhuje přechodné ustanovení, že v případě vzniku takového nároku se bude postupovat podle původní úpravy.
K bodu 19
Ustanovení týkající se pachtu obchodního závodu bylo v zákoně o daních z příjmů zrušeno a nový daňový režim bude srovnatelný s dlouhodobým nájmem. Zcela se tak ruší možnost odpisovat hmotný majetek pachtýřem a stálá hmotná aktiva, která jsou součástí obchodního závodu bude dále odpisovat pouze propachtovatel. Pro přechod na nový systém se tímto ustanovením stanoví, že pokud doposud odpisoval pachtýř, po přechodu propachtovatel pokračuje v odpisování, tedy přebírá daňovou hodnotu (zůstatkovou cenu) a doba odpisování se stanoví obdobně jako pro běžná aktiva dle přechodného ustanovení bodu 8.
K části dvacáté čtvrté – změna zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění
K čl. XXV
Dotčené ustanovení se upravuje terminologicky za účelem uvedení do souladu se změnami, které zavádí nový zákon o účetnictví. Účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví není součástí zprávy vedení.
K části dvacáté páté – změna zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů
K čl. XXVI
Zákon o rezervách obecně je v tuto chvíli předpisem, který je zatížen poměrně velkou kazuistikou a archaismy. Z tohoto důvodu je ve střednědobém horizontu naplánována jeho rekodifikace či případné úplně splynutí se zákonem o daních z příjmů. Důvody nejsou až tak věcné, jako spíše legislativní, neboť stávající legislativní technika a pojmosloví jsou již značně nevyhovující. S ohledem na rozsah tohoto projektu nebylo přistoupeno ke kodifikaci v souvislosti se změnami navazujícími na nový zákon o účetnictví. V tuto chvíli se tak realizují především nezbytné legislativní a věcné provazby, zejm. související s tím, že se o daňových rezervách a o opravných položkách k pohledávkám již nebude účtovat. Tato povinnost se ruší v návaznosti na nový zákon v účetnictví, kdy tvorba účetních rezerv a znehodnocení bude podléhat odlišným pravidlům, než jsou stanoveny v zákoně o rezervách.
Zavádí se nový termín daňové rezervy, což jsou rezervy tvořené podle tohoto zákona a ovlivňují základ daně. Daňové rezervy tedy budou většinou zcela nezávislé na účetnictví, jejich výše, okamžik tvorby a rušení bude vycházet pouze z pravidel daných tímto zákonem, a do základu daně budou vstupovat jako položka zvyšující/snižující základ daně. Protože však nejde zcela vyloučit, že v některých speciálních zákonech řešících tvorbu rezerv dle ustanovení § 10 tohoto zákona zůstane zachována podmínka zaúčtování, zůstává i v zákoně o rezervách, resp. v navazující úpravě zákona o daních z příjmů řešena situace, když bude příslušná rezerva zaúčtována. Stanoví se tedy, že vytvořená daňová rezerva je buď výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů (což platí v případě, že bude zároveň zaúčtována jako účetní rezervou) nebo položkou snižující základ daně (v případě, kdy bude nezávislá na účetnictví).
Opravné položky budou nově zcela nezávislé na účetnictví. V účetnictví bude nově používán nový termín „znehodnocení“. Pokud tedy tento zákon či zákon o daních z příjmů hovoří o opravné položce, myslí se tím opravná položka vytvořená v souladu se zákonem o rezervách. Toto ustanovení stanoví, že opravná položka je výdajem, a to výdajem postupným, který snižuje daňovou hodnotu související pohledávky.
K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1)
Ruší se poznámka pod čarou odkazující na rušená ustanovení zákona o daních z příjmů.
K bodu 2 (§ 2 odst. 1)
Vypuštění rezervy v pojišťovnictví podle § 6 z výčtu rezerv podle tohoto zákona se navrhuje v návaznosti na zrušení § 6, neboť rezerva v pojišťovnictví již nebude daňovou rezervou.
Druhá změna je legislativně technickou úpravou navazující na terminologickou úpravu § 7.
Dále navrhovaná úprava stanoví nový daňový termín „daňové rezervy“, kterým se rozumí rezervy vytvořené v souladu se zákonem o rezervách bez ohledu na to, zda jsou zaúčtovány či nikoliv. Tento termín platí pro účely daní z příjmů a je tedy používám i v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 3 (§ 2 odst. 2 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii ze zákona o daních z příjmů, která platí i pro zákon o rezervách. Poznámka pod čarou se zrušuje, neboť odkazuje na rušený zákon o účetnictví.
K bodu 4 (§ 2 odst. 2 věta druhá)
Navrhuje se odstranění pravidla, které je nově nahrazeno termínem daňová hodnota.
K bodu 5 (§ 2 odst. 2 věta třetí)
Návazně na změnu daňového režimu pohledávek a dluhů vzniklých ze smluvních sankcí, které nově budou mít zcela standardní zacházení, se ruší pravidlo, které zabraňovalo tvorbě opravných položek k těmto pohledávkám. Podle stávajícího režimu se nezaplacené pohledávky ze základu daně vylučovaly, nově budou všechny pohledávky ze smluvních sankcí součástí základu daně bez ohledu na to, zda byly skutečně zaplaceny. Proto je vhodné umožnit tvorbu opravných položek k těmto pohledávkám, čímž bude zajištěno standardní daňové zacházení.
K bodu 6 (§ 2 odst. 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii.
K bodu 7 (§ 2 odst. 5)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii související se zavedením institutu daňové hodnoty v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 8 (§ 2 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 9 (§ 2 odst. 6 písm. a))
Navrhuje se legislativně technická úprava dosavadního odkazu na právní předpisy upravující účetnictví v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje pojem „účetní předpisy“, kdy účetním předpisem se rozumí vždy takový předpis upravující účetnictví, který je pro danou účetní jednotku (v tomto případě poplatníka) relevantní. Pro poplatníka používajícího mezinárodní účetní standardy jsou proto účetními předpisy mezinárodní účetní standardy a v určitém rozsahu rovněž zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy. Pro ostatní poplatníky jsou pak účetními předpisy zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy.
Dále se navrhuje legislativně technická úprava navazující na vložení nového písmene.
K bodu 10 (§ 2 odst. 6 písm. b))
Navrhuje se nová úprava, která navazuje na nový účetní i daňový režim leasingu, kdy nově poskytovatel finančního leasingu již nebude vykazovat aktivum a jeho odpisy, neboť není jeho ekonomickým vlastníkem, ale bude účtovat o pohledávce, jejíž výše bude vycházet z daňové hodnoty aktiva, poskytované na leasing. Záměrem úpravy je zachovat stávající stav, kdy poskytovatel finančního leasingu může případné ztráty při nesplacení a nevrácení aktiva (předmětu finančního leasingu) uživatelem uplatnit v základu daně. V současnosti je daňovým nákladem zůstatková cena předmětu finančního leasingu, podle nového režimu to bude nesplacený zbytek pohledávky vzniklé z finančního leasingu.
K bodu 11 (§ 2 odst. 6 písm. c))
Navrhuje se legislativně technická úprava dosavadního odkazu na právní předpisy upravující účetnictví v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje pojem „účetní předpisy“, kdy účetním předpisem se rozumí vždy takový předpis upravující účetnictví, který je pro danou účetní jednotku (v tomto případě poplatníka) relevantní. Pro poplatníka používajícího mezinárodní účetní standardy jsou proto účetními předpisy mezinárodní účetní standardy a v určitém rozsahu rovněž zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy. Pro ostatní poplatníky jsou pak účetními předpisy zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy.
Dále se navrhuje legislativně technická úprava v návaznosti na zavedení nového institutu daňové hodnoty do zákona o daních z příjmů.
K bodu 12 (§ 2 odst. 7)
Zrušuje se úprava související se zaúčtovanými pohledávkami u poplatníků daně z příjmů fyzických osob, neboť nově budou fyzické osoby stanovovat základ daně nezávisle na případném vedení účetnictví.
K bodu 13 (§ 3 odst. 1 věta první)
První změna je legislativně technickou úpravou v návaznosti na novou terminologii, použitý termín zdaňovací období daně z příjmů je definován v zákoně o daních z příjmů.
Dále se navrhuje legislativně technická úprava spočívající ve zjednodušení legislativního textu a využití terminologie zákona o daních z příjmů, která platí i pro zákon o rezervách..
K bodu 14 (§ 3 odst. 3)
Navrhuje se legislativně technická úprava spočívající ve zjednodušení legislativního textu a využití terminologie zákona o daních z příjmů, která platí i pro zákon o rezervách. Ruší se povinnost, že opravné položky k pohledávkám a daňové rezervy musí být vždy zaúčtovány, návazně na to se povinnost vést prokazatelnou evidenci rezerv a prokazatelnou evidenci pohledávek, ke kterým jsou tvořeny opravné položky, rozšiřuje na všechny opravné položky a na daňové rezervy, které nejsou zaúčtované.
Termín opravné položky již nově nebude v účetnictví používán a bude se používat pouze pro účely daní z příjmů. Nově jsou tak tedy označeny pouze ty opravné položky, které jsou tvořeny dle zákona o rezervách. Tyto opravné položky nikdy nebudou zaúčtovány (v účetnictví nejsou) a vždy musí být uvedeny v prokazatelné evidenci opravných položek k pohledávkám.
V případě daňových rezerv existují tři alternativní možnosti vykazování, a to zaúčtování (pokud se o dané rezervě účtuje), uvedení v prokazatelné evidenci rezerv nebo uvedení v daňové evidenci v případě fyzických osob. Zaúčtování tedy není podmínkou uplatnění opravné položky nebo rezervy jako položky snižující základ daně z příjmů. V § 3 se odstavec 4 zrušuje.
K bodu 15 (§ 3 odst. 4)
Stávající úprava stanovená tímto ustanovením je již pokryta předchozím ustanovením, text ustanovení lze bez věcné změny vypustit.
K bodu 16 (§ 4 odst. 1 věta pátá)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení institutu obchodního majetku u poplatníků daní z příjmů právnických osob v zákoně o daních z příjmů, kdy namísto jejich obchodního majetku budou relevantní jejich veškerá aktiva podle účetních předpisů.
K bodu 17 (§ 4 odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii, k věcné změně nedochází.
K bodu 18 (§ 4 odst. 3)
V dosavadním textu zákona o rezervách bylo rušení opravných položek normováno v několika ustanoveních. Navrhuje se legislativně technická úprava, která úpravu sjednotí v jednom obecném pravidle v tomto ustanovení. Nejde o věcnou změnu.
K bodu 19 (§ 4 odst. 4)
Legislativně technická úprava související se zrušením termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů, kdy nově jsou všechna účetní období i zdaňovacími obdobími.
K bodu 20 (§ 4 odst. 5)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 21 (§ 5 odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii.
K bodu 22 (§ 5 odst. 2 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 23 (§ 5 odst. 2 závěrečná část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 24 (§ 5 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 25 (§ 5 odst. 6 písm. a))
Navrhuje se valorizovat limit pro „nevýznamné“ pohledávky, ke kterým lze tvořit jednorázově 100% opravnou položku, a to z 30 tis. Kč na 50 tis. Kč. Tento limit nebyl poměrně dlouho upravován a je proto vhodné jeho hodnotu zvýšit, neboť návazně na vzrůst cen v uplynulých obdobích se relativní hodnota původního limitu výrazně snížila. Dále se provádí i legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 26 (§ 5 odst. 6 písm. c))
Navrhuje se valorizovat limit pro „nevýznamné“ pohledávky, ke kterým lze tvořit jednorázově 100% opravnou položku, a to z 30 tis. Kč na 50 tis. Kč. Tento limit nebyl poměrně dlouho upravován a je proto vhodné jeho hodnotu zvýšit, neboť návazně na vzrůst cen v uplynulých obdobích se jeho relativní hodnota původního limitu výrazně snížila. Dále se provádí i legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 27 (§ 5 odst. 7)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 28 (§ 5a odst. 1 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii.
K bodu 29 (§ 5a odst. 2)
Navrhuje se legislativně technická úprava dosavadního odkazu na právní předpisy upravující účetnictví v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje pojem „účetní předpisy“, kdy účetním předpisem se rozumí vždy takový předpis upravující účetnictví, který je pro danou účetní jednotku (v tomto případě poplatníka) relevantní. Pro poplatníka používajícího mezinárodní účetní standardy jsou proto účetními předpisy mezinárodní účetní standardy a v určitém rozsahu rovněž zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy. Pro ostatní poplatníky jsou pak účetními předpisy zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy.
K bodu 30 (§ 5a odst. 3 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 31 (§ 5a odst. 3 závěrečná část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 32 (§ 5a odst. 5 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 33 (§ 5a odst. 5 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii. V návaznosti na institut daňové hodnoty již není třeba výslovně specifikovat, že se má jednat o hodnotu pohledávky v okamžiku jejího vzniku, neboť tuto skutečnost vyjadřuje pojem „prvotní daňová hodnota“, která je daňovou hodnotou aktiva v okamžiku, kdy se aktivum stane aktivem daného poplatníka poprvé.
K bodu 34 (§ 5a odst. 5)
Navrhuje se valorizovat limit pro „nevýznamné“ pohledávky, ke kterým lze tvořit jednorázově 100% opravnou položku, a to z 30 tis. Kč na 50 tis. Kč. Tento limit nebyl poměrně dlouho upravován a je proto vhodné jeho hodnotu zvýšit, neboť návazně na vzrůst cen v uplynulých obdobích se relativní hodnota původního limitu výrazně snížila.
Dále se navrhuje vypustit konstatování, že opravnou položku lze uplatnit jako daňově uznatelný výdaj, a to z důvodu, že opravná položka bude na základě změn navrhovaných v zákoně o daních z příjmů vždy položkou snižující základ daně. Skutečnost, že opravnou položku lze uplatnit jako položku snižující základ daně pak vyplývá rovněž z § 1 zákona o rezervách. Smyslem dotčeného ustanovení je především specifikovat zdaňovací období, za které lze opravnou položku v základu daně z příjmů zohlednit.
Rovněž se navrhuje legislativně technická úprava dosavadního odkazu na právní předpisy upravující účetnictví v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje pojem „účetní předpisy“, kdy účetním předpisem se rozumí vždy takový předpis upravující účetnictví, který je pro danou účetní jednotku (v tomto případě poplatníka) relevantní. Pro poplatníka používajícího mezinárodní účetní standardy jsou proto účetními předpisy mezinárodní účetní standardy a v určitém rozsahu rovněž zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy. Pro ostatní poplatníky jsou pak účetními předpisy zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy.
K bodu 35 (§ 5a odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 36 (§ 5a odst. 6 písm. c))
Navrhuje se valorizovat limit pro „nevýznamné“ pohledávky, ke kterým lze tvořit jednorázově 100% opravnou položku, a to z 30 tis. Kč na 50 tis. Kč. Tento limit nebyl poměrně dlouho upravován a je proto vhodné jeho hodnotu zvýšit, neboť návazně na vzrůst cen v uplynulých obdobích se relativní hodnota původního limitu výrazně snížila. Dále se provádí i legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 37 (§ 6)
Návazně na novou účetní úpravu, kdy všechny pojišťovny budou povinně vést účetní evidenci dle mezinárodních účetních standardů a z této evidence se bude vycházet při stanovení základu daně, se navrhuje i změna ve stanovování daňově uznatelných rezerv v pojišťovnictví. Podle stávajícího stavu se základ daně upravuje o přírůstek/úbytek technických rezerv vytvořených podle zákona o pojišťovnictví, jejichž úprava vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejím výkonu (Solventnost II), v platném znění. Tvorba účetních technických rezerv se naopak ze základu daně vyjímá. Důvodem pro tuto úpravu bylo to, že tvorba technických rezerv dle předpisů upravujících účetnictví nebyla přesně stanovena a každá pojišťovna si tvorbu technických rezerv upravovala vlastním postupem. To snižovalo objektivitu stanovení celkového daňově uznatelného nákladu, a proto byla pro stanovení základu daně z příjmů zavedena návaznost na hodnotu technických rezerv stanovenou dle směrnice Solventnost II, která byla objektivnější, a tedy pro účely daní vhodnější.
Přechodem na mezinárodní účetní standardy (zejména pak IFRS 17) zaniká účetní kategorie účetních technických rezerv v pojišťovnictví a zároveň také dochází k substanciální změně v oceňování a vykazování závazků z pojistných smluv a není tak nutné nadále zachovávat speciální režim rezerv v pojišťovnictví vycházející ze směrnice Solventnost II. Nový standard pro vykazování pojistných smluv je totiž výrazně propracovanější, metody rozpoznávání a stanovování hodnoty závazků z pojistných smluv podle IFRS 17 jsou velmi podobné (založené na tzv. best estimate) stanovení rezerv dle Solventnost II a liší se pouze v technických detailech. Zároveň je tento standard natolik komplexní, že nesystémový prvek, jakým je nahrazování části pohybů ve výsledku z pojištění neúčetními položkami, by byl velmi administrativně náročný a velice obtížně kontrolovatelný. Z těchto důvodů již určování technických rezerv podle směrnice Solventnost II nepřináší žádný benefit a navrhuje se tedy zrušit speciální režim stanovování rezerv v pojišťovnictví a pro účely daní zcela akceptovat účetní režim.
Z výše popsaných důvodů se navrhuje zrušit ustanovení § 6 a návazně zrušit i další ustanovení v zákoně o daních z příjmů, zejména současný § 23 odst. 3 písm. a) bod 19 a písm. c) bod 11. Vzhledem k tomu, že se bude zcela vycházet z účetního zachycení, není nutné žádnou další úpravu do zákona o rezervách pro stanovení základu daně či do zákona o daních z příjmů doplňovat. Ustanovení § 23 odst. 4 písm. i) zákona o daních z příjmů, podle kterého se vylučují „rezervy podle účetních předpisů“ (pokud nejsou daňovou rezervou), se na položky podle IFRS 17 z povahy věci neuplatňuje, neboť v daném případě je rozhodné, co je rezervou podle mezinárodních účetních standardů, které jsou pro pojišťovny, jakožto poplatníky používající mezinárodní účetní standardy, účetním předpisem. Rezervou podle mezinárodních účetních standardů je pouze rezerva uvedená v IAS 37, z čehož vyplývá, že položky podle IFRS 17 pod pojem „rezerva podle účetních předpisů“ nespadají. Ve výsledku hospodaření tedy zůstanou zachovány.
Pro přechod na nový systém se použijí ustanovení, týkající se změny daňové metody v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 38 (nadpis § 7)
Navrhuje se úprava nadpisu s ohledem na zrušení pojmu „hmotný majetek“.
K bodu 39 (§ 7 odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zavedení měsíčních odpisů v zákoně o daních z příjmů a odpisování aktiva u ekonomického vlastníka.
K bodu 40 (§ 7 odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 41 (§ 7 odst. 3 úvodní části ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 42 (§ 7 odst. 3 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 43 (§ 7 odst. 3 písm. b) a c))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 44 (§ 7 odst. 3 písm. d))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 45 (§ 7 odst. 4)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv.
K bodu 46 (§ 7 odst. 5)
Návazně na zavedení měsíčních daňových odpisů v souvislosti se změnou termínu zdaňovací období, kdy nově je zdaňovacím obdobím i „krátké“ účetní období, se navrhuje zavedení měsíční tvorby daňové rezervy, čímž bude zajištěna její plynulá tvorba i v různě dlouhých zdaňovacích obdobích.
K bodu 47 (§ 7 odst. 7)
Vzhledem k tomu, že rezerva na opravy bude tvořena měsíčně, okamžik, od kterého může dojít k její změně, musí být rovněž určen podle kalendářních měsíců.
K bodu 48 (§ 7 odst. 8)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii zákona o daních z příjmů a na změnu výpočtu rezervy.
K bodu 49 (§ 7 odst. 9 úvodní část ustanovení)
V návaznosti na zavedení nového systému daňového odpisování v zákoně o daních z příjmů, kdy dochází k zrušení šesti odpisových skupiny a nově budou pouze dvě odpisové skupiny, se odstraňuje odkaz na zatřídění.
K bodu 50 (§ 7 odst. 9 písm. a) a b))
V návaznosti na zavedení nového systému daňového odpisování v zákoně o daních z příjmů, kdy dochází k zrušení šesti odpisových skupiny a nově budou pouze dvě odpisové skupiny, upravuje i maximální doba tvorby rezervy na opravy.
K bodu 51 (§ 7 odst. 9 písm. c) a d) a závěrečná část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na předchozí úpravy.
K bodu 52 (§ 7 odst. 10)
Legislativně technická úprava související se zavedením odpisování aktiva u ekonomického vlastníka.
K bodu 53 (§ 7 odst. 11)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a novou úpravu zdaňovacího období.
K bodu 54 (§ 8 odst. 1 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a se zrušením termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů, kdy nově jsou všechna účetní období i zdaňovacími obdobími.
K bodu 55 (§ 8 odst. 1 věta třetí)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování opravných položek.
K bodu 56 (§ 8a odst. 1 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek, zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů a na novou terminologii.
K bodu 57 (§ 8a odst. 1 písm. a) a b))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 58 (§ 8a odst. 2 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 59 (§ 8a odst. 4)
Stávající úprava stanovená tímto ustanovením je již pokryta nově upraveným ustanovením § 4 odst. 3, text ustanovení lze bez věcné změny vypustit.
K bodu 60 (§ 8b odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 61 (§ 8b odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 62 (§ 8c úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 63 (§ 8c odst. 1 písm. b))
Navrhuje se valorizovat limit pro „nevýznamné“ pohledávky, ke kterým lze tvořit jednorázově 100% opravnou položku, a to z 30 tis. Kč na 50 tis. Kč. Tento limit nebyl poměrně dlouho upravován a je proto vhodné jeho hodnotu zvýšit, neboť návazně na vzrůst cen v uplynulých obdobích se relativní hodnota původního limitu výrazně snížila. Dále se provádí i legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 64 (§ 8c písm. d))
Navrhuje se valorizovat limit pro „nevýznamné“ pohledávky, ke kterým lze tvořit jednorázově 100% opravnou položku, a to z 30 tis. Kč na 50 tis. Kč. Tento limit nebyl poměrně dlouho upravován a je proto vhodné jeho hodnotu zvýšit, neboť návazně na vzrůst cen v uplynulých obdobích se jeho relativní hodnota původního limitu výrazně snížila. Dále se provádí i legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 65 (§ 9 odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv, zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů a na novou terminologii.
K bodu 66 (§ 10 odst. 1)
Návazně na zavedení měsíčních daňových odpisů v souvislosti se změnou termínu zdaňovací období, kdy nově je zdaňovacím obdobím i „krátké“ účetní období, se navrhuje zavedení měsíční tvorby daňové rezervy, čímž bude zajištěna její plynulá tvorba i v různě dlouhých zdaňovacích obdobích.
K bodu 67 (§ 10 odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv. Věcně se rozsah stávajícího ustanovení nemění. Zákon o rezervách v současné době stanoví, že rezervy lze tvořit buď na účely popsaná v zákoně o rezervách, nebo „rezervy, u nichž zvláštní zákon uvede, že jde o výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů“. Vzhledem ke zrušení povinnosti účtovat o vytvořené daňové rezervě, je záměrem upravit i návazné speciální zákony. Během přechodného období se navrhuje ponechat obě možnosti, aby byla zajištěna možnost tvorby daňových rezerv i v situacích, kdy speciální zákon ještě nebyl upraven.
K bodu 68 (§ 10a odst. 2 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a na zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 69 (§ 10a odst. 2 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv.
K bodu 70 (§ 10a odst. 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii. Současně se Středisko cenných papírů nebo centrální depozitář, na který Česká republika jednající prostřednictvím Ministerstva financí převede evidence Střediska cenných papírů, nahrazuje pouze centrálním depozitářem podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu (viz § 100 odst. 1 zákona č. 256/2004, o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů). Činnost Střediska cenných papírů coby instituce vedoucí evidenci zaknihovaných cenných papírů byla v roce 2010 ukončena a evidence Střediska cenných papírů byly převedeny na centrální depozitář. Evidenci zaknihovaných cenných papírů nyní vede Centrální depozitář cenných papírů a. s.
K bodu 71 (§ 10a odst. 5)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na nahrazení Střediska cenných papírů a centrálního depozitáře, na kterého Česká republika jednající prostřednictvím Ministerstva financí převede evidence Střediska cenných papírů, pouze centrálním depozitářem podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, neboť činnost Střediska cenných papírů coby instituce vedoucí evidenci zaknihovaných cenných papírů byla v roce 2010 ukončena a evidence Střediska cenných papírů byly převedeny na centrální depozitář. Evidenci zaknihovaných cenných papírů nyní vede Centrální depozitář cenných papírů a. s.
K bodu 72 (§ 11a odst. 2 věta poslední)
Stávající úprava stanovená tímto ustanovením je již pokryta nově upraveným ustanovením § 3 odst. 3, text ustanovení lze bez věcné změny vypustit.
Současně se navrhuje legislativně technická úprava dosavadního odkazu na právní předpisy upravující účetnictví v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje pojem „účetní předpisy“, kdy účetním předpisem se rozumí vždy takový předpis upravující účetnictví, který je pro danou účetní jednotku (v tomto případě poplatníka) relevantní. Pro poplatníka používajícího mezinárodní účetní standardy jsou proto účetními předpisy mezinárodní účetní standardy a v určitém rozsahu rovněž zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy. Pro ostatní poplatníky jsou pak účetními předpisy zákon o účetnictví a jeho prováděcí právní předpisy.
K bodu 73 (§ 11a odst. 3 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a zrušení ustanovení § 30b zákona o daních z příjmů.
K bodu 74 (§ 11a odst. 3 věta poslední)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 75 (§ 11a odst. 5)
Legislativně technická úprava související se zrušením termínu „období, za které se podává daňové přiznání“, kdy nově jsou všechna účetní období i zdaňovacími obdobími.
K bodu 76 (§ 11b odst. 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K čl. XXVII
K bodu 1
Standardní obecné přechodné ustanovení stanovuje, že pro tvorbu opravných položek k pohledávkám a rezerv i související práva a povinnosti vyplývající ze zákona za zdaňovací období započatá před účinností tohoto zákona se použijí právní předpisy účinné do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona (dosavadní právní předpisy). Započatým zdaňovacím obdobím se v tomto případě rozumí zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, která započala před účinností tohoto zákona a dosud neskončila.
Od prvního zdaňovacího období započatého po účinnosti tohoto zákona bude platit nový režim, ve kterém se mj. ruší povinnost o opravných položkách a rezervách účtovat. Po přechodu musí být všechny nově vytvořené i dříve vytvořené opravné položky uvedeny v prokazatelné evidenci opravných položek k pohledávkám. Rezervy nově i dříve vytvořené v musí nově být uvedeny v prokazatelné evidenci rezerv, pokud o nich není účtováno. Zároveň je stanoveno, že tyto rezervy se považují podle nové terminologie za daňové rezervy. Poplatníci dále v tvorbě rezerv a opravných položek postupují dle nové úpravy, která se však věcně téměř nemění, zásadní změna je pouze v evidenci.
K bodu 2
Ustanovení upravuje postup při přechodu na nový systém u rezerv na opravy a stanoví, že u těchto rezerv se na ty části rezervy, které budou tvořeny ve zdaňovacím období započatém po účinnosti zákona, již použije nový režim. Věcně to znamená, že se u rezerv, jejichž tvorba započala ve zdaňovacích obdobích před účinností zákona, pokračuje v dosavadní tvorbě podle dříve určených parametrů, pouze se zbývající částka přepočítá na měsíční tvorbu.
K bodu 3
Ustanovení navazuje na nový postup u pohledávek ze smluvních sankcí v zákoně o daních z příjmů, kde je stanoveno, že nový postup se použije až u pohledávek vzniklých ve zdaňovacím období započatých od účinnosti zákona. Obdobně se tedy stanoví, že opravné položky k těmto pohledávkám lze tvořit také pouze k pohledávkám vzniklým ve zdaňovacím období započatým od účinnosti zákona. Pro pohledávky ze závazkových vztahů vzniklé ve zdaňovacích obdobích započatých před účinností zákona stále platí, že k nim opravné položky tvořit nelze, neboť u těchto pohledávek se ještě postupuje podle původního daňového režimu.
K části dvacáté šesté – změna zákona o ochraně spotřebitele
K čl. XXVIII
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ zde odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K části dvacáté sedmé – změna zákona o České národní bance
K čl. XXIX
K bodu 1 (§ 5 odst. 2)
Navrhované doplnění schvalování účetní závěrky do příslušnosti bankovní rady je pouze legislativně technického charakteru po vzoru jiných právních předpisů návětí, kdy bankovní rada jako nevyšší řídící orgán České národní banky schvaluje její účetní závěrku.
S ohledem na dosavadní praxi, kdy bankovní rada schvalovala účetní závěrku již doposud, nejedná se o stanovení nové povinnosti, nýbrž pouze o postavení najisto.
K bodu 2 (§ 48 odst. 1 až 3)
Navrhované změny se provádějí v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Dosavadní odstavec 1, který upravuje povinnost České národní banky vést účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, se navrhuje nahradit novým odstavcem 1 upravujícím povinnost auditu účetní závěrky. Česká národní banka je účetní jednotkou již na základě § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví, neboť podle § 1 odstavce 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (dále jen „zákon o České národní bance“), je právnickou osobou. Povinnost vést účetnictví tudíž České národní bance jako účetní jednotce vyplývá přímo z nového zákona o účetnictví a není třeba tuto povinnost České národní bance duplicitně ukládat dotčeným ustanovením. Naproti tomu je potřeba České národní bance výslovně uložit povinnost auditu účetní závěrky, která byla doposud upravena v odstavci 2. V odstavci 1 se tedy navrhuje stanovit, že Česká národní banka má povinnost auditu účetní závěrky, kterým se dle zákona o auditorech rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace.
V odstavci 2, který doposud upravoval povinnost České národní banky ověřit účetní závěrku auditorem, se nově navrhuje výslovně uložit České národní bance povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení, neboť povinnost České národní banky vyhotovovat výroční zprávu dosud nebyla uložena výslovně, bylo ji možné pouze dovozovat z dosavadního odstavce 4. Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Podobně jako účetní závěrka se i zpráva vedení podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Vzhledem k povaze regulovaného subjektu, tj. České národní banky, se navrhuje zprávu vedení specifikovat jako individuální, neboť se v případě České národní banky nepředpokládá vznik konsolidační povinnosti.
Vzhledem k tomu, že Česká národní banka má povinnost auditu účetní závěrky, bude i individuální zpráva vedení podléhat ověření auditorem, neboť ověření zprávy vedení je vždy součástí povinného auditu.
Změny navrhované v odstavci 3 navazují na nový zákon o účetnictví, které se týkají uveřejnění účetní závěrky, zprávy vedení a zprávy o povinném auditu obsahující informace vykazované za účetní jednotku, které jsou určené ke společnému zpřístupnění.
Dosavadní povinnost České národní banky předávat Poslanecké sněmovně svou účetní závěrku zůstane i nadále zachována s tím, že nově dojde k rozšíření této informační povinnosti. Podle dosavadního znění je Poslanecké sněmovně předávána pouze auditorem ověřená účetní závěrka, nově bude předávána řádná individuální účetní závěrka, zpráva vedení a zpráva o povinném auditu. Takto bude zajištěno, že Poslanecké sněmovně bude poskytnut z hlediska účetnictví ucelený obraz o činnosti České národní banky, a to včetně zprávy o ověření těchto informací.
Rovněž zůstane zachována povinnost České národní banky uveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup, resp. na svých internetových stránkách, která je doposud upravena v § 48 odst. 4 zákona o České národní bance. Z věcného hlediska však nedochází ke změně, neboť Česká národní banka bude na svých internetových stránkách povinna uveřejnit schválenou řádnou individuální účetní závěrku ověřenou auditorem v rámci povinného auditu a ověřenou individuální zprávu vedení, a to včetně zprávy auditora o povinném auditu. Nově navrhovaná úprava přitom v tomto ohledu odpovídá dosavadní povinnosti uveřejňovat výroční zprávu, jejíž součástí byla v souladu § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, také účetní závěrka a zpráva auditora.
K bodu 3 (§ 48 odst. 4)
Navrhovaná změna spočívající ve vypuštění odstavce 4 je důsledkem přesunutí dosavadní povinnosti České národní banky uveřejnit její výroční zprávu (nově řádnou individuální statutární zprávu) způsobem umožňujícím dálkový přístup do § 48 odst. 3 zákona o České národní bance.
K části dvacáté osmé – změna zákona o výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, metrologie a státního zkušebnictví
K Čl. XXX
Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví je správním úřadem podřízeným Ministerstvu průmyslu a obchodu, a proto je též ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích organizační složkou státu. Z toho důvodu je účetní jednotkou na základě nového zákona o účetnictví a zrušovaná věta je tudíž ve vztahu k novému zákonu o účetnictví duplicitní.
K části dvacáté deváté – změna zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu
K Čl. XXXI
K bodu 1 (§ 5 odst. 2)
V souladu s navrhovanou novelou rozpočtových pravidel, kdy se navrhuje, aby pololetní zprávu o plnění státního rozpočtu projednával rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny, nikoliv Poslanecká sněmovna, se navrhuje příslušná legislativně-technická úprava.
K bodu 2 (§ 5 odst. 3)
V souladu s navrhovaným posunutím termínu pro předložení státního závěrečného účtu do Poslanecké sněmovny na 31. květen (je součástí novely rozpočtových pravidel) se navrhuje stanovit termín pro předložení stanoviska Nejvyššího kontrolního úřadu k návrhu státního závěrečného účtu na 31. srpen.
Argumenty pro posunutí termínu předložení návrhu státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně vládou na 31. května jsou uvedeny ve zdůvodnění navržené změny v § 30 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. (rozpočtová pravidla).
Navržená úprava umožní orgánům Poslanecké sněmovny projednávat návrh státního závěrečného účtu ve stejných termínech jako je tomu nyní.
K bodu 3 (§ 13 odst. 3)
Legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Dle nového zákona o účetnictví se podle okamžiku, ke kterému se účetní závěrka sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní. Řádná účetní závěrka je sestavována vždy ke konci účetního období, zatímco mezitímní účetní závěrka je sestavována za vybrané období v rámci účetního období. Institut mimořádné účetní závěrky byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn, a tedy jakákoliv účetní závěrka sestavována ke konci účetního období (tj. k rozvahovému dni podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů) je řádnou účetní závěrkou.
K bodu 4 (§ 21 písm. h)
Navrhuje se legislativně-technická změna navazující na změnu terminologie v souvislosti s novým zákonem o účetnictví, kdy dosavadní pojem „vybraná účetní jednotka“ se nahrazuje pojmem „účetní jednotka veřejného sektoru“ a dochází k novému vymezení pojmů „účetní záznam“ a „účetní dokument“. Účetním záznamem se podle nového zákona o účetnictví rozumí zaznamenaná data potřebná pro vytvoření účetní informace. Účetní dokument je v novém zákoně o účetnictví vymezen pouze ve vztahu k účetním jednotkám veřejného sektoru a rozumí se jím jak účetní záznam, tak rovněž pomocný přehled a účetní závěrka účetní jednotky veřejného sektoru.
K bodu 5 (§ 33 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Auditem účetní závěrky je nově zákonem o auditorech vymezeno jako ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Je-li účetní jednotce ukládána povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem tímto způsobem, navrhuje se tuto povinnost vyjadřovat jako „povinnost auditu účetní závěrky“.
K bodu 6 (§ 33 odst. 4)
Změna legislativně-technického charakteru reflektující změnu vymezení povinného auditu v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a změně některých zákonů. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. O povinném auditu následně auditor vyhotovuje „zprávu auditora o povinném auditu“.
K části třicáté – změna zákona o státním zastupitelství
K Čl. XXXII
Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství a krajské státní zastupitelství jsou dle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích organizačními složkami státu. Z toho vyplývá, že je účetní jednotkou dle § 27 odst. 1 písm. b) nového účetního zákona a ustanovení zrušovaného odstavce je tak duplicitní a není třeba jej dále uvádět. V případě okresních státních zastupitelství, které jsou též organizačními složkami státu, ale podle současné právní úpravy nejsou považovány za účetní jednotku, je však nutné ve zvláštním právním předpisu explicitně stanovit výjimku, že nemají být účetními jednotkami.
K části třicáté první – změna zákona o silniční dopravě
K Čl. XXXIII
K bodu 1 (k § 8 odst. 1)
V návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví je nutné odpovídajícím způsobem upravit ustanovení § 8 odst. 1 zákona o silniční dopravě, neboť nová právní úprava v oblasti účetnictví již slovní spojení „zahajovací rozvaha ve zjednodušeném rozsahu“ nebude používat. A dále, v souladu s užívanou terminologií v novém zákoně o účetnictví je potřeba slovní spojení „povede účetnictví“ nahradit slovním spojením „bude účetní jednotkou“.
K bodu 2 (k § 8 odst. 1)
I na tomto místě je v návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví nutné odpovídajícím způsobem upravit předmětné ustanovení, neboť nová právní úprava v oblasti účetnictví již ani slovní spojení „zahajovací přehled obchodního majetku“ nebude používat. Současně se pak upravuje, že žadatel o koncesi, který povede daňovou evidenci, bude finanční způsobilost prokazovat přehledem o počátečním stavu daňové evidence.
K části třicáté druhé – změna zákona o zpravodajských službách České republiky
K Čl. XXXIV
Úřad pro zahraniční styky a informace je organizační složkou státu podle § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Na základě tohoto ustanovení rovněž Úřad pro zahraniční styky a informace není účetní jednotkou, neboť jí nebyl do dne nabytí účinnosti zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. V návaznosti na nový zákon o účetnictví, na základě kterého je každá organizační složka účetní jednotkou, se za účelem zachování stávajícího stavu navrhuje výslovně stanovit, že Úřad pro zahraniční styky a informace není účetní jednotkou.
K části třicáté třetí – změna zákona o dráhách
K čl. XXXV
K bodu 1 (§ 14a odst. 2 písm. a))
Návrh nového zákona o účetnictví již nepoužívá institut ročního účetního období, přičemž nově se účetním obdobím rozumí individuální účetní období nebo konsolidační účetní období (vizte § 58 a násl. návrhu nového zákona o účetnictví). Tomuto novému pojetí účetního období pak odpovídá i terminologická změna provedená v předmětném ustanovení zákona o dráhách.
K bodu 2 (§ 14a odst. 2 písm. d))
Změny obsažené v předmětném ustanovení vyplývají z nového pojetí řady institutů a nové terminologie obsažených v návrhu nového zákona o účetnictví. Nezbytné je proto precizovat pojem „roční účetní závěrka“, kterou se nově rozumí „řádná individuální účetní závěrka“. Pro účely předmětného ustanovení se bude jednat o řádnou individuální závěrku, kterou obecně sestavují všechny účetní jednotky. Upraveno bylo rovněž pojetí účetního období a byly dále vymezeny požadavky na rozsah účetní závěrky. Reaguje se též na to, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“. Nejedná se o věcný posun, nýbrž o terminologické upřesnění typu ověření v návaznosti na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodům 3 (§ 23f odst. 2)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 4 (§ 28 odst. 3)
V návaznosti na terminologické změny obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví dochází k nahrazení pojmu „roční účetní závěrka“ pojmem „řádná individuální účetní závěrka“. Stejně tak slovní spojení „vede účetnictví“ se nahrazuje slovním spojením „je účetní jednotkou“ a vymezuje se rovněž rozsah účetní závěrky. Nově se pak zavádí povinnost žadatele o udělení oprávnění k provozování drážní dopravy prokazovat svou finanční způsobilost auditovanou účetní závěrkou. Toto opatření směřuje k narovnání nedůvodných rozdílů u požadavků na provozovatele dráhy a dopravce při prokazování finanční způsobilosti k získání oprávnění k provozování dráhy nebo drážní dopravy. Dopravci totiž svou finanční způsobilost auditovanou účetní závěrkou na rozdíl od provozovatelů dráhy doposud prokazovat nemuseli.
K bodu 5 (§ 42b odst. 5 a § 42c odst. 4)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 6 [§ 51 odst. 5 písm. v)]
Dochází k precizaci skutkových podstat přestupků v návaznosti na změny provedené v dotčených ustanoveních obsahujících odpovídající primární povinnosti.
K bodu 7 [§ 51 odst. 8 písm. d)]
Dochází k precizaci skutkových podstat přestupků v návaznosti na změny provedené v dotčených ustanoveních obsahujících odpovídající primární povinnosti.
K bodu 8 [§ 51 odst. 9 písm. c)]
Dochází k precizaci skutkových podstat přestupků v návaznosti na změny provedené v dotčených ustanoveních obsahujících odpovídající primární povinnosti.
K bodu 9 (§ 52 odst. 4)
Dochází k precizaci skutkových podstat přestupků v návaznosti na změny provedené v dotčených ustanoveních obsahujících odpovídající primární povinnosti.
K bodu 10 (§ 62odst. 4 věta první)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 11 (§ 62 odst. 4 věta druhá)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 12 (§ 62 odst. 4 věta poslední)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K části třicáté čtvrté – změna zákona o spořitelních a úvěrních družstvech
K čl. XXXVI
K bodu 1 (§ 1 odst. 6)
Navrhované změny navazují na nový zákon o účetnictví, podle nějž jsou dokumenty určenými ke společnému zpřístupnění podle nového zákona o účetnictví účetní závěrka, zpráva vedení (pokud je vyhotovována) a další dokumenty obsahující informace vykazované za účetní jednotku (popř. uskupení konsolidovaných entit), které jsou určené ke společnému zpřístupnění.
V novém zákoně o účetnictví je obsažena též obecná povinnost zveřejnit účetní závěrku, zprávy podle zákona o účetnictví a zprávy o jejich ověření ve veřejném rejstříku, přičemž pro splnění této povinnosti (prostřednictvím jakékoliv z těchto zpráv) je novým zákonem o účetnictví stanovena obecná lhůtě 12 měsíců od posledního dne účetního období. Podle nového zákona o účetnictví současně platí, že tyto dokumenty se zveřejňují až po jejich ověření auditorem (pokud ověření podléhají) a po jejich schválení příslušným orgánem účetní jednotky (pokud takovému schválení podléhají). Dotčené ustanovení představuje lex specialis k obecné úpravě nového zákona o účetnictví, v němž se navrhuje obecnou lhůtu 12 měsíců zkrátit na 6 měsíců. Délka 6měsíční lhůty se navrhuje s ohledem na dosavadní § 6 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, podle kterého musí být členská schůze schvalující řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení svolána před uplynutím lhůty pro splnění této povinnosti.
V této lhůtě je třeba sestavit řádnou individuální účetní závěrku, individuální zprávu vedení, zajistit provedení auditu účetní závěrky, ověření zprávy vedení, popřípadě zprávy o udržitelnosti, a dohromady je zveřejnit ve veřejném rejstříku. Ve větě druhé se navrhuje družstevní záložně výslovně stanovit povinnost také uveřejnit tyto dokumenty na svých internetových stránkách, a to taktéž v 6měsíční lhůtě. Tento způsob uveřejnění nejen rozšiřuje možnosti uživatelů účetních informací seznámit se s příslušnými informacemi, ale rovněž nalezne své uplatnění pro účely výkonu dohledu České národní banky, která může relevantní informace získávat i tímto způsobem.
Ve způsobu zveřejnění ve veřejném rejstříku rovněž s novým zákonem o účetnictví dochází ke změně, kdy podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, přičemž povinnost družstevní záložny zveřejnit výroční zprávu byla v takovém případě splněna předáním výroční zprávy České národní bance ve stanovené lhůtě. Zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky však již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, a tudíž musí družstevní záložna v této lhůtě sama předat svou řádnou účetní závěrku a zprávy podle zákona upravujícího účetnictví rejstříkovému soudu, čímž bude tato její povinnost splněna.
V dotčeném ustanovení se dále v souladu s tím, jak zní textace obdobného ustanovení v zákoně o bankách, navrhuje stanovit, že v případě, že účetní závěrka družstevní záložny nebyla členskou schůzí schválena, informace o neschválení řádné účetní závěrky, odůvodnění a způsoby řešení připomínek členské schůze zveřejní družstevní záložna ve veřejném rejstříku a uveřejní jej na internetových stránkách. Vzhledem k tomu, že informace vážící se k neschválené řádné účetní závěrce budou zveřejněny, není nadále dán důvod pro přímé zasílání těchto informací České národní bance, která je může získávat jak z internetových stránek družstevní záložny, tak ze sbírky listin veřejného rejstříku, v němž je záložna zapsána.
K bodu 2 (§ 4c odst. 1)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka. Vzhledem k tomu, že řádná účetní závěrka je sestavována vždy za účetní období, navrhuje se upravit, že se jedná o účetní závěrku sestavenou za účetní období, v němž zaniklo členství v družstevní záložně, a nikoliv o účetní závěrku sestavenou za rok, v němž členství zaniklo.
Ve vztahu ke změně právní formy se navrhuje použité pojmy „konečná účetní závěrka“ a „mezitímní účetní závěrka“ nahradit pouze obecným výrazem „individuální účetní závěrka“ se současným uvedením okamžiku, k němuž se sestavuje, tj. ke konci dne předcházejícího dni zápisu změny právní formy do veřejného rejstříku.
K bodu 3 (§ 4c odst. 2)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 4 (§ 4c odst. 3)
Dotčené ustanovení odstavce 3 se navrhuje vypustit bez náhrady a ponechat lhůtu pro předložení účetní závěrky členské schůzi ke schválení na interních postupech uplatňovaných v rámci družstevní záložny. Povinnost mít řádnou individuální účetní závěrku družstevní záložny schválenou nejpozději do 6 měsíců od posledního dne účetního období bude zároveň vyplývat z nového znění § 1 odst. 6 věty první zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, který družstevní záložně ukládá povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku statutární zprávou do 6 měsíců od posledního dne účetního období a rovněž z nového znění ustanovení § 6 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, podle kterého musí být členská schůze schvalující řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení svolána před uplynutím lhůty pro splnění této povinnosti.
K bodu 5 (§ 5a odst. 4 věta první)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje dosavadní pojem řádná účetní závěra z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 6 (§ 6 odst. 6)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se navrhuje několik legislativně-technických změn. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje dosavadní pojem řádná účetní závěra z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Zpráva vedení se podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Vzhledem k povaze regulovaného subjektu, tj. družstevní záložny, se navrhuje zprávu vedení specifikovat jako individuální.
Povinnost vyhotovit individuální zprávu vedení družstevní záložně vyplývá z nového zákona o účetnictví jakožto účetní jednotce, která je subjektem veřejného zájmu, a tudíž je vždy velkou účetní jednotkou. S přihlédnutím k dosavadnímu stavu bude výslovně upraveno, že individuální zprávu vedení v rámci družstevní záložny vypracovává představenstvo, které ji následně společně s řádnou individuální účetní závěrkou předkládá ke schválení členské schůzi.
Požadavek na svolání členské schůze do 6 měsíců po skončení účetního období se navrhuje nahradit požadavkem na konání členské schůze v této lhůtě. Skutečnost, že členská schůze musí být v této době konána a účetní závěrka a zpráva vedení musí být schváleny, pak vyplývá právě z obsahu této povinnosti.
Povinnost poskytnout členům družstevní záložny před konáním členské schůze řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení zůstává i nadále zachována. Vzhledem k tomu, že družstevní záložně povinnost auditu účetní závěrky a povinnost ověření zprávy vedení vyplývá z nového zákona o účetnictví (družstevní záložny jsou subjekty veřejného zájmu, pročež jsou vždy velkými účetními jednotkami, kterým je povinnost auditu účetní závěrky stanovena v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 7 (§ 7 odst. 4)
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Vzhledem k povaze regulovaného subjektu, tj. družstevní záložny, se navrhuje specifikovat zprávu vedení jako individuální, neboť se nepředpokládá vznik konsolidační povinnosti.
K bodu 8 (§ 7b odst. 3 a 4)
Dosavadní odstavec 3 je transpozicí čl. 89 odst. 1 a 4 směrnice CRD Co se týče aplikace čl. 89 směrnice CRD (country by country reporting) je potřeba míti na paměti, že je v něm zabudována proporcionalita, podobně jako je proporcionalita zapracována do čl. 48b účetní směrnice. Zprávy o daních tak nejsou vyžadovány plošně po všech institucích podle směrnice CRD, resp. po všech účetních jednotkách podle účetní směrnice. Čl. 89 směrnice CRD se aplikuje jen na instituce na konsolidovaném základě. Konsolidovaným základem se přitom podle čl. 3 odst. 1 bodu 44 směrnice CRD rozumí konsolidovaný základ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 48 nařízení CRR. Požadavek výše uvedené směrnice se týká pouze plnění stanovených povinností na konsolidovaném základě, k čemuž v případě družstevní záložny nedochází, neboť družstevní záložny nejsou oprávněny nabývat základní kapitál jiných právnických osob v souladu s ustanovením §1 odst. 9 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Dotčené ustanovení se proto navrhuje vypustit.
V návaznosti na zrušení odstavce 3 se navrhuje také zrušení odstavce 4, který upravuje způsob uveřejnění informací podle odstavce 3.
K bodu 9 (§ 7b odst. 3)
Dotčené ustanovení je transpozicí čl. 90 směrnice CRD, na základě kterého má úvěrová instituce ve své výroční zprávě („annual report“) v rámci klíčových ukazatelů zveřejnit návratnost aktiv přepočtenou na čistý zisk dělený celkovou bilanční sumou institucí. Pojem „výroční zpráva“ je v tomto kontextu nutno vykládat nikoliv nezbytně jako výroční zprávu ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nýbrž jako jakoukoliv zprávu vyhotovovanou na roční bázi, která obsahuje informace za pravidelné období.
Doposud byla tato povinnost plněna uvedením příslušných informací ve výroční zprávě družstevní záložny vyhotovované podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kdy dosavadní výroční zpráva byla nahrazena zprávou vedení, se navrhuje dotčené ustanovení upravit tak, aby povinnost družstevní záložny spočívala v uvedení příslušných informací ve zprávě vedení. Zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Vzhledem k povaze regulovaného subjektu, tj. družstevní záložny, se navrhuje zprávu vedení specifikovat jako individuální, neboť se v případě družstevní záložny nepředpokládá vznik konsolidační povinnosti.
Dále se navrhuje se legislativně-technická změna, kdy příslušné informace budou nově uváděny v individuální zprávě vedení a nikoliv uveřejňovány v individuální zprávě vedení, jelikož režim zpřístupnění zprávy vedení, která je na základě nového zákona o účetnictví zpřístupňována jako statutární zpráva, je samostatně upraven jak v novém zákoně o účetnictví, tak v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech. Postačí tak uvést, v jakém dokumentu mají být příslušné informace uvedeny s tím, že v rámci daného dokumentu budou také zpřístupněny v režimu, který je pro zpřístupnění tohoto dokumentu obecně upraven.
Poslední větu dotčeného ustanovení se navrhuje vypustit, z důvodu, že ověření zprávy vedení jako součást povinného auditu v sobě zahrnuje ověřování souladu vyhotovení zprávy vedení s právními předpisy, tj. zda zpráva obsahuje požadované údaje, včetně údajů podle dosavadního odstavce 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Povinnost uložená v odstavci 5 větě druhé zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je tedy nadbytečná.
K bodu 10 (§ 7b odst. 4)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu navrženou v § 7b odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, kdy příslušné informace budou nově uváděny v individuální zprávě vedení, jelikož režim zpřístupnění zprávy vedení, která je na základě nového zákona o účetnictví zpřístupňována jako statutární zpráva, je samostatně upraven jak v novém zákoně o účetnictví, tak v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech. Postačí tak uvést, v jakém dokumentu mají být příslušné informace uvedeny s tím, že v rámci daného dokumentu budou také zpřístupněny v režimu, který je pro zpřístupnění tohoto dokumentu obecně upraven. Povinnost uvádět příslušné informace podle jednotlivých zemí se navrhuje vypustit, neboť v případě družstevní záložny nemá taková povinnost praktický význam.
Dále se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v aktualizaci odkazu na dosavadní odstavec 5, který se v důsledku zrušení odstavců 3 a 4 označuje jako odstavec 3.
K bodu 11 (§ 7b odst. 5 písm. c))
Navrhuje legislativně-technická změna spočívající v aktualizaci odkazu na dosavadní odstavec 6, který se v důsledku zrušení odstavců 3 a 4 označuje jako odstavec 4.
K bodu 12 (§ 7b odst. 5 písm. d))
Navrhuje legislativně-technická změna spočívající v aktualizaci odkazu na dosavadní odstavec 2.
K bodu 13 (§ 8b)
Dosavadní znění § 8b zákona o spořitelních a úvěrních družstvech obsahuje povinnosti spojené s externím ověřováním, tj. povinnost provést ověření účetní závěrky a řídicího a kontrolního systému, povinnost vypracovat o těchto ověřeních zprávy a náležitosti těchto zpráv, proces výběru auditora a možnost změnit auditora za určitých podmínek.
V rámci adaptace účetních a ověřovacích povinností úvěrových institucí na nový zákon o účetnictví, dochází v této oblasti k zásadním změnám. Povinnost družstevní záložny ověřit účetní závěrku auditorem se navrhuje vypustit bez náhrady, neboť povinnost auditu účetní závěrky družstevním záložnám, jako účetním jednotkám, vyplývá z nového zákona o účetnictví z důvodu, že družstevní záložny jsou subjekty veřejného zájmu, pročež jsou vždy velkými účetními jednotkami, kterým je povinnost auditu účetní závěrky stanovena v novém zákoně o účetnictví. Ve vztahu k novému zákonu o účetnictví by se tudíž jednalo o duplicitní ustanovení. Povinnost ověřit zprávu vedení a popřípadě zprávu o udržitelnosti vzniká tehdy, má-li účetní jednotka povinný audit. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu.
Povinnost ověření řídicího a kontrolního systému se přesouvá do nového § 8c zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a mění se princip jejího fungování.
Možnost změny auditora podle dosavadního odstavce 5 se přesouvá mezi opatření k nápravě do § 28 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
V návrhu znění § 8b:
Odstavec 1 stanovuje povinnost družstevní záložně oznámit České národní bance auditora vybraného pro provedení povinného auditu.
Odstavec 2 objasňuje, jaké informace má oznámení o výběru auditora obsahovat, což v dosavadním § 8b odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech absentovalo. Obecně lze tyto informace shrnout jako podklady pro posouzení dostatečné odbornosti a nezávislosti auditora. K bodu c) je patřičné poznamenat, že horní hranice pro období, na které může být auditor družstevní záložny určen, je pro subjekty veřejného zájmu stanovena na deset let podle čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014 ze dne 16. dubna 2014 o specifických požadavcích na povinný audit subjektů veřejného zájmu a o zrušení rozhodnutí Komise 2005/909/ES.
Odstavec 3 stanovuje, za jakých podmínek Česká národní banka vybraného auditora odmítnout. Důvody odmítnutí vyplývají z informací požadovaných podle odstavce 2, tj. Česká národní banka posuzuje dostatečnou odbornost a nezávislost auditora. Co se týče délky lhůty pro odmítnutí auditora, použije se subsidiárně § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Odstavec 4: Za účelem snížení administrativní zátěže na straně České národní banky a posílení právní jistoty na straně družstevních záložen, se v odstavci 4 stanovuje, že pokud Česká národní banka nezahájí řízení o odmítnutí auditora, platí, že jej neodmítla.
Odstavec 5 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 6 omezuje procesní právo družstevní záložny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 5.
K bodu 14 (§ 8c a § 8d)
K § 8c:
Jak je již uvedeno výše, povinnost ověření řídicího a kontrolního systému se přesouvá z § 8b odst. 1 a 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech do nového § 8c tohoto zákona. Kromě přesunu této povinnosti dochází současně ke změně principu jejího fungování. Zatímco doposud byl požadavek na ověření řídicího a kontrolního systému stanoven s tříletou periodicitou, s oprávněním České národní banky tento požadavek prominout nebo omezit pouze na některé jeho části, nyní se navrhuje umožnit České národní bance nařídit v určitých případech družstevní záložně, aby zajistila ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předávaných České národní bance, a to za splnění náležitostí v odstavci 1 tohoto ustanovení.
Dle odstavce 1 může Česká národní banka nařídit družstevní záložně provedení ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho vybraných částí, případně informací předložených České národní bance, pokud nastanou skutečnosti, které by mohly mít zásadní nepříznivý dopad na činnost družstevní záložny, její rizikový profil nebo postavení v rámci skupiny, jíž je družstevní záložna součástí. Česká národní banka při tom posoudí zejména tyto skutečnosti a jejich významnost:
a) vnitřní vlivy, kterými jsou zejména nabídka nových produktů úvěrové instituce nebo změna rozsahu činnosti úvěrové instituce, změna modelu podnikání, zavedení inovací úvěrovou institucí včetně inovací v oblasti informačních a komunikačních technologií a bezpečnosti aj.
b) vnější vlivy, kterými jsou zejména volatilita finančních trhů nebo nepříznivý makroekonomický vývoj, politické vlivy, legislativní změny, změny předpokladů úvěrového portfolia aj.
Odstavec 2 upravuje rozhodnutí, ve kterém ČNB určí lhůtu pro provedení ověření a vymezí oblasti, které požaduje ověřit. Ověření řídicího a kontrolního systému je dohledovým nástrojem, tj. je to nástroj operativní, který vykonává příslušná sekce České národní banky, a to bez ingerence bankovní rady. Příslušná sekce by tedy i v případě tohoto nástroje měla být autonomní, co do posouzení důvodnosti využití tohoto nástroje, i co do posouzení jeho smyslu. Jelikož je povinnost zajistit ověření řídicího a kontrolního systému ukládána ve správním řízení, má družstevní záložna v průběhu tohoto řízení dostatek prostoru pro to, aby Českou národní banku případně přesvědčila o tom, že její výchozí hypotéza není správná (důvody, které ČNB k zahájení řízení vedou, se družstevní záložna dozví z oznámení o zahájení řízení, ze správního spisu, ale i z běžné dohledové komunikace). Nakonec i z hlediska zajištění konzistentního přístupu na finančním trhu by bylo upuštění od této koncepce, která je již dnes stanovena v § 81 odst. 3 zákona č. 277/2009 Sb. o pojišťovnictví, nevyhovující.
Odstavec 3 omezuje procesní právo družstevní záložny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad.
Odstavec 4:
Za účelem umožnění externího ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, poskytne družstevní záložna ověřovateli informace potřebné k výkonu takového ověření, tj. např. informace o vnitřních kontrolách, které se týkají ověřované oblasti řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 5stanovuje okamžik ukončení procesu ověření řídicího a kontrolního systému, což je relevantní hlavně ve vztahu k odstavci 2, na jehož základě ČNB určí lhůtu pro provedení tohoto ověření.
Odstavec 6 objasňuje, jaké základní náležitosti má zpráva o ověření obsahovat.
Odstavec 7 obsahuje obdobné zmocnění jako dosavadní § 8b odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Na základě tohoto zmocnění jsou podrobnější informace ke zprávě o ověření řídicího a kontrolního systému stanoveny v příloze č. 9 vyhlášky č. 163/2014 Sb. o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.
K § 8d:
Zatímco doposud mohl podle § 8b odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech provádět ověření řídicího a kontrolního systému banky pouze auditor, nyní se okruh přípustných osob k této činnosti rozšiřuje a kromě auditora může být vybraným ověřovatelem způsobilá třetí osoba, např. soudní znalec, oceňovatel, expert na kybernetickou bezpečnost atp. Zavedení osoby ověřovatele je vhodné zejména z důvodu rozsahu a složitosti činností, které spadají pod řídicí a kontrolní systém družstevní záložny, a jejichž komplexita v některých aspektech stále narůstá. Obzvlášť pokud má být provedeno ověření pouze části řídicího a kontrolního systému družstevní záložny, jako např. IT zabezpečení, není praktické banku omezovat, aby jediným subjektem k tomu oprávněným byl auditor.
Odstavec 1 stanovuje samotnou povinnost družstevní záložně oznámit České národní bance ověřovatele pro ověření řídicího a kontrolního systému, pokud jí toto ověření bude nařízeno dle § 8c odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
Odstavec 2 upravuje informace, které má oznámení o výběru ověřovatele obsahovat. Oznámení obsahuje kombinaci vstupů od družstevní záložny a ověřovatele, přičemž lze shrnout, že tyto informace slouží České národní bance k posouzení odbornosti a nezávislosti ověřovatele řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 3 uvádí důvody, za kterých může Česká národní banka vybraného ověřovatele odmítnout. Důvody odmítnutí souvisí s informacemi požadovanými podle odstavce 2, tj. Česká národní banka hodnotí nestrannost a dostatečnou odbornost ověřovatele při ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části. Co se týče délky lhůty pro odmítnutí auditora, použije se subsidiárně § 71 správního řádu.
Odstavec 4 stanovuje lhůtu pro zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele Českou národní bankou. Pokud Česká národní banka nezahájí řízení ve stanovené lhůtě, platí, že ověřovatele neodmítla. Tím se snižuje administrativní zátěž na straně České národní banky a posiluje právní jistota na straně družstevní záložny.
Odstavec 5 upravuje prodloužení lhůty pro provedení ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části v případě zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele. Tím se zajišťuje dostatek času pro řádné provedení ověření.
Odstavec 6 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného ověřovatele Českou národní bankou.
Odstavec 7 omezuje procesní právo družstevní záložny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 6.
K bodu 15 (§ 9 odst. 2)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Vzhledem k tomu, že řádná účetní závěrka je vždy sestavována za účetní období, navrhuje se dosavadní pojem „období“ ve vztahu k účetní závěrce v tomto smyslu upřesnit.
K bodu 16 (§ 10 odst. 1 písm. b))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska zahrnutých entit specifikovat jako účetní závěrku individuální, a to i vzhledem k tomu, že doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 17 (§ 13 odst. 7)
Navrhuje se upravit požadavek na osobu, která může být jmenována do funkce likvidátora tak, že se rovněž nesmí jednat o osobu, která se podílela na vedení účetnictví družstevní záložny. Dosavadní slovní pojení „jinak se podílela“ se navrhuje vypustit, neboť chybně naznačovalo, že povinný audit je součástí účetnictví. Dosavadní výraz „zpracovávání“ ve vztahu k účetnictví se navrhuje vypustit a ponechat pouze pojem „vedení účetnictví“, který je v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví.
K bodu 18 (§ 13 odst. 10)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje pojem účetní záznam jako zaznamenaná data potřebná k vytvoření účetní informace. Účetním záznamem však není účetní závěrka, kterou je tedy potřeba výslovně uvést.
Druhá navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že některé povinnosti likvidátora budou vyplývat přímo ze zákona o účetnictví, proto se navrhuje doplnit výčet uvedených předpisů zákon o obchodních korporacích), též o právní předpisy upravující účetnictví (povinnost vyhotovit řádnou individuální účetní závěrku ke konci dne vyhotovení končené zprávy o průběhu likvidace bude nově upravena jen v § 51 písm. b) nového zákona o účetnictví, nikoliv duplicitně i v § 205 občanského zákoníku. Shodně se zákonem upravujícím banky se výčet doplňuje i o občanský zákoník.
K bodům 19 a 20 (§ 22 odst. 2 písm. o), § 22a odst. 3 písm. a))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na vložení nového odstavce 6 do § 28 a odkazu na přečíslované odstavce v dotčeném ustanovení.
K bodu 21 (§ 25a odst. 4 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor zákonem stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 22 (§ 25a odst. 4 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 23 (§ 25a odst. 4 písm. n))
V návaznosti na doplnění nového písmene p) se na konci písmene n) navrhuje vypustit spojku „nebo“, neboť následující písmeno o) již nebude posledním písmenem taxativního výčtu v odstavci 4.
K bodu 24 (§ 25a odst. 4 písm. o) a p))
Do výčtu osob v odstavci 4, jenž stanovuje subjekty, kterým může Česká národní banka poskytnout informace získané v souvislosti s výkonem dohledu, aniž by se tím dopustila porušení povinnosti mlčenlivosti, se doplňuje osoba ověřovatele, který se do zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nově zavádí touto novelou v ustanovení § 8d. Související legislativně-technická úprava je promítnuta v písmeni o).
K bodu 25 (§ 25c odst. 4)
Jelikož osoba ověřovatele řídicího a kontrolního systému doposud nebyla v právním řádu České republiky upravena a nevyplývá jí povinnost mlčenlivosti ze zákona o spořitelních a úvěrních družstvech ani z jiného předpisu, jako je tomu například u auditorů, je nutné nově tuto povinnost zakotvit.
Mlčenlivost ověřovatele je vhodné upravit odkazem na zákon o auditorech, jelikož ten upravuje i další aspekty této povinnosti, jako např. výjimky z povinnosti mlčenlivosti (např. při kontaktu s ČNB) a možnost zproštění mlčenlivosti (§ 15 a 15a zákona o auditorech) a tyto povinnosti se tak nemusí duplikovat v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech.
K bodu 26 (§ 27a odst. 1 písm. e), § 27c odst. 1 písm. f))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na přečíslování odstavců v § 28 zákona v důsledku vložení nového odstavce 6.
K bodu 27 (§ 27a odst. 6)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska zahrnutých entit specifikovat jako účetní závěrku individuální, a to i vzhledem k tomu, že doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 28 (§ 27b odst. 1 písm. c))
Změny v § 1 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v souvislosti s novým zákonem o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností srov. § 27b odst. 4). Skutková podstata v dosavadním písmeni c) je přesunuta do odstavce 4 písmena c) a formulačně upravena v souladu s § 1 odst. 6.
K bodu 29 (§ 27b odst. 1 písm. k))
V návaznosti na doplnění nového písmene m) se na konci písmene k) navrhuje vypustit spojku „nebo“, neboť následující písmeno l) již nebude posledním písmenem taxativního výčtu v odstavci 1.
K bodu 30 (§ 27b odst. 1 písm. m))
Dochází k doplnění skutkové podstaty reflektující porušení povinnosti uveřejnit údaje uvedené v části osmé nařízení CRR družstevní záložnou, která dosud v zákoně o družstevních záložnách chyběla (srov. skutkovou podstatu pro banky v platném § 36e odst. 1 písm. k) zákoně o bankách). Za spáchání tohoto přestupku bude možné uložit družstevní záložně pokutu do výše 5 mil. Kč, nejedná se tedy o transpozici směrnice CRD ani o uložení eurosankce.
K bodu 31 (§ 27b odst. 4 písm. a))
Změny v § 6 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v souvislosti s novým zákonem o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. Dosavadní povinnost poskytnout členům družstevní záložny před konáním členské schůze řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení zůstává i nadále zachována s tím, že i v dotčeném ustanovení se navrhuje provést odpovídající terminologické změny vyplývající z nového zákona o účetnictví, tj. dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě a účetní závěrka se navrhuje v souladu s novým zákonem o účetnictví specifikovat jako řádná individuální účetní závěrka. Podobně také zpráva vedení se navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 32 (§ 27b odst. 4 písm. b) a e))
Změny v ustanovení § 1 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v návaznosti na nový zákon o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností.
V ustanovení § 1 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech se současně navrhuje družstevní záložně uložit povinnost v 6měsíční lhůtě zveřejnit a uveřejnit řádnou účetní závěrku, zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány na internetových stránkách. Nesplnění této povinnosti se rovněž navrhuje zahrnout do skutkové podstaty přestupku podle písmene b) a c).
Dotčených přestupků se družstevní záložna dopustí, pokud ve stanovené lhůtě neuveřejní výše uvedené dokumenty nebo pokud uveřejní pouze některé dokumenty v rozporu s požadavky uvedenými v § 1 odst. 6 věty první.
Dále se v písm. d) a e) upravují skutkové podstaty přestupků družstevní záložny za nesplnění povinnosti zveřejnit nebo uveřejnit informaci o neschválení řádné účetní závěrky podle § 1 odst. 6 věty druhé, tedy v případě, kdy členská schůze tuto účetní závěrku neschválí ve výše uvedené 6měsíční lhůtě.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu až do výše 5 mil. Kč.
K bodu 33 (§ 27b odst. 4 písm. g))
Do zákona o spořitelních a úvěrních družstvech se navrhuje doplnit novou skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušení povinností podle § 7b odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, podle kterého je družstevní záložna povinna uveřejňovat základní údaje o sobě, o svých členech, struktuře skupiny, jejíž je součástí, a o své činnosti a finanční situaci.
Porušení této povinnost doposud nezakládalo odpovědnost za přestupek podle zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, což se vzhledem k významu této povinnosti pro veřejnost, zejména pak pro uživatele těchto informací, navrhuje upravit. Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
K bodu 34 (§ 27b odst. 4 písm. h))
Změny v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v návaznosti na nový zákon o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. Z tohoto důvodu se i v dotčeném ustanovení navrhuje provést odpovídající terminologické změny vyplývající z nového zákona o účetnictví, tj. dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I v tomto případě se zpráva vedení navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodům 35 a 36 (§ 27b odst. 4 písm. k) až p))
V návaznosti na změny navrhované v souvislosti s výběrem auditora v ustanovení § 8b o spořitelních a úvěrních družstvech se navrhuje stanovit skutkovou podstatu přestupků za porušení povinností z těchto ustanovení vyplývajících.
Skutková podstata přestupku navrhovaná v písmenu k) bude naplněna, pokud družstevní záložna neoznámí České národní bance auditora, který byl vybrán k provedení povinného auditu podle § 8b odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Ke spáchání přestupku podle písmene l) dojde v případě, kdy družstevní záložna neoznámí České národní bance nového auditora podle § 8b odst. 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
V návaznosti na doplnění nových povinností družstevní záložny v § 8c a § 8d dochází k doplnění nových skutkových podstat přestupků do § 27b odst. 4 písm. m), n), o) a p) za porušení těchto povinností. Za spáchání těchto přestupků lze uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
K bodu 37 (§ 27b odst. 4 písm. q) bod 1)
Změny v § 9 odst. 2 navržené v souvislosti se změnou terminologie v novém zákoně o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, a to i vzhledem k tomu, že doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Vzhledem k tomu, že řádná účetní závěrka je vždy sestavována za účetní období, navrhuje se dosavadní pojem „období“ ve vztahu k účetní závěrce v tomto smyslu upřesnit.
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na nahrazení pojmu „vlastní zdroje“ pojmem „vlastní kapitál“.
K bodu 38 (§ 27b odst. 5 písm. a))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 27b odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 27b odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
Dochází však k aktualizaci odkazů na skutkové podstaty. Odkaz na dosavadní skutkovou podstatu v písmenech f), i) a m) je nahrazen odkazem na skutkové podstaty v písmenech g), k) až p), s) a w).
Je vypuštěno dosavadní písm. f) a jsou doplněny nové skutkové podstaty v písmenech k) až p), které se týkají porušení povinností v souvislosti s výběrem auditora provádějícího povinný audit a ověření řídicího a kontrolního systému. Za tyto přestupky bude podle dotčeného ustanovení možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
Současně se navrhuje doplnit nové písmeno e), které upravuje skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušení povinnosti družstevní záložny v souladu s § 7b odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech uveřejňovat základní údaje o sobě, o svých členech, struktuře skupiny, jejíž je součástí, a o své činnosti a finanční situaci. Za tento přestupek tak bude podle dotčeného ustanovení možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
K bodu 39 (§ 27b odst. 4 písm. b))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 27b odst. 1 a 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 27b odst. 1 a 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Navrhovaná změna má legislativně-technický charakter a reaguje jak na změnu v označení dosavadních písmen n) a o) v odstavci 4, které se nově označují jako písmena e), x) a y), tak na vypuštění dosavadního písmene c) a doplnění nového písmene m) v odstavci 1 a nových písmen a) až e) v odstavci 4, jejichž spáchání se navrhuje sankcionovat podle právě podle dotčeného ustanovení, tj. horní hranice pokuty, kterou bude možné za tyto přestupky uložit, bude 5 mil. Kč.
K bodu 40 (§ 27b odst. 5 písm. c))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 27b odst. 1 a 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 27b odst. 1a 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Navrhovaná změna má legislativně-technický charakter a reaguje na změnu označení dosavadních písmen b), d), e), g), h), j), k), a l) v odstavci 4, které se nově označují jako písmena f), i), j), q), r), t), u) a v). Rovněž se do dotčeného ustanovení navrhuje doplnit skutkové podstaty přestupků podle písmen k), l) a m) v odstavci 1. Dosavadní písmeno m) v odstavci 4, nově označované jako písmeno w), se naproti tomu navrhuje z dotčeného ustanovení vypustit, neboť horní hranice pokuty, kterou lze za spáchání přestupku podle tohoto písmene uložit, je upravena v ustanovení § 27b odst. 5 písm. a) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
K bodu 41 (§ 27c odst. 3)
Změny v ustanovení § 5a odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v souvislosti se změnou terminologie v novém zákoně o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. V tomto případě se tedy stejně jako v ustanovení § 5a odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navrhuje účetní závěrku z hlediska zahrnutých entit specifikovat jako účetní závěrku individuální, a to i vzhledem k tomu, že doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 42 (§ 27c odst. 5)
Do odstavce 5 se přidává skutková podstata přestupku v návaznosti na zavedení nové povinnosti ověřovatele řídicího a kontrolního systému dodržovat povinnost mlčenlivosti (§ 25c odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech).
K bodu 43 (§ 27c odst. 6 písm. b))
Doplnění nového ustanovení v § 27c odst. 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 27c zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. V případě přestupku podle odstavce 5, který spočívá v porušení povinnosti mlčenlivosti upravené v § 25c odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, se navrhuje horní hranice pokuty, kterou bude možné za spáchání tohoto přestupku uložit, ve výši 5 mil. Kč.
K bodu 44 a 45(§ 28 odst. 2 písm. a) bod 4, § 28 odst. 5 písm. a) bod 3)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na nahrazení pojmu „opravná položka“ pojmem „následné znehodnocení“ v účetnictví.
K bodu 46 (§ 28 odst. 5 písm. d))
Nařízení mimořádného auditu se odstraňuje, jelikož jeho funkci nahrazuje znění nového § 8c zákona o družstevních záložnách, jež upravuje ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předkládaných České národní bance.
K bodu 47 (§ 28 odst. 6)
Do odstavce 6 tohoto ustanovení se z § 8b odst. 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech přesouvá ustanovení v nezměněné podobě, upravující pravomoc České národní banky nařídit družstevní záložně změnu auditora, pokud nesplní povinnost informovat Českou národní banku o skutečnostech zjištěných podle § 21 odst. 3 nebo 4 zákona o auditorech. Dochází k přečíslování následujících odstavců.
K bodu 48 (§ 28 odst. 8)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na vypuštění písmene d) v § 28 odst. 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, v důsledku čehož dochází ke změně označení následujících písmen, přičemž dosavadní písmeno i) se nově označuje jako písmeno h). Odkaz na odstavec 6 se rovněž navrhuje nahradit odkazem na odstavec 7, a to v návaznosti na doplnění nového odstavce 6 do § 28 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, v důsledku čehož se dosavadní odstavec 6 nově označuje jako odstavec 7.
K části třicáté páté – změna zákona o vnitrozemské plavbě
K čl. XXXVII
V návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví je nutné odpovídajícím způsobem upravit ustanovení § 25 odst. 5 písm. f) zákona o vnitrozemské plavbě, neboť nová právní úprava v oblasti účetnictví již se slovním spojením „zahajovací rozvaha ve zjednodušeném rozsahu“ a „zahajovací přehled obchodního majetku“ nebude používat. Novému pojetí a terminologii odpovídá i navrhovaná precizace institutu účetní závěrky. Upřesňuje se tak, že dokladem prokazujícím finanční způsobilost žadatele o pověření prováděním školení určeného pro člena posádky plavidla nebo pro výkon činnosti odborníka na přepravu cestujících bude řádná individuální účetní závěrka za poslední individuální účetní období. Stejně tak slovní spojení „vede-li žadatel účetnictví“, bude nahrazen slovním spojením „je-li žadatel účetní jednotkou“. Slova „zahajovací přehled obchodního majetku, povede-li žadatel daňovou evidenci“ se pak navrhují nahradit slovy „přehled o počátečním stavu daňové evidence, povede-li ji žadatel“.
K části třicáté šesté – změna zákona o sídle Parlamentu České republiky
K čl. XXXVIII
K bodu 1 (§ 5 odst. 1)
Navrhuje se odstranit reziduum dřívější úpravy rozpočtových organizací. Rozpočtové organizace se již označují jako organizační složky státu. V důsledku úpravy zákona o majetku České republiky, tj. zařazení Kanceláře Poslanecké sněmovny do výčtu organizačních složek státu v § 3, je současná úprava v § 5 odst. 1 zákona o sídle Parlamentu České republiky ohledně povahy Kanceláře nadbytečná. Stejná změna se navrhuje u Kanceláře Senátu.
K bodu 2 (§ 7 odst. 1)
Navrhuje se odstranit reziduum dřívější úpravy rozpočtových organizací. Rozpočtové organizace se již označují jako organizační složky státu. V důsledku úpravy zákona o majetku České republiky, tj. zařazení Kanceláře Senátu do výčtu organizačních složek státu v § 3, je současná úprava v § 7 odst. 1 zákona o sídle Parlamentu České republiky ohledně povahy Kanceláře nadbytečná. Stejná změna se navrhuje u Kanceláře Poslanecké sněmovny.
K části třicáté sedmé – změna zákona o pozemních komunikacích
K čl. XXXIX
K bodu 1 (§ 9a odst. 6)
S ohledem na nové pojetí řady institutů v návrhu nového zákona o účetnictví a právních předpisech, které jej provázejí, a zejména na skutečnost, že ocenění hmotných a nehmotných aktiv se nebude snižovat o dotaci na pořízení a o dotaci na úhradu úroků zahrnovaných do ocenění aktiv, ale dotace se vykáže v příslušné položce pro vykazování výnosů příštích období a do výnosů se bude rozpouštět podle plnění podmínek dotace, se navrhuje zrušení ustanovení zákona o pozemních komunikacích, dle kterého se dálnice a silnice I. třídy a jejich součásti a příslušenství se neodpisují podle právních předpisů upravujících účetnictví.
K bodu 2 (§ 17 odst. 4)
V souladu se změnou a sjednocením obecných princip oceňování majetku, k níž dochází v souvislosti se změnami v oblasti účetnictví, se přistupuje k úpravě terminologie obsažené v zákoně o pozemních komunikacích. V konkrétní rovině dochází k nahrazení výrazu „cena obvyklá“ slovním spojením „obvyklá hodnota podle zákona o oceňování“.
K bodu 3 (§ 18f odst. 1)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o pozemních komunikacích dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 4 [§ 22c odst. 1 písm. k)]
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o pozemních komunikacích dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 5 (§ 22d odst. 3)
Změny obsažené v předmětném ustanovení vyplývají z nového pojetí řady institutů a nové terminologie obsažených v návrhu nového zákona o účetnictví. Nezbytné je proto precizovat pojem „účetní závěrka za předcházející rok“, kterou se nově rozumí „řádná individuální účetní závěrka“. Pro účely předmětného ustanovení se bude jednat o řádnou individuální závěrku, kterou obecně sestavují všechny účetní jednotky. Upraveno bylo rovněž pojetí účetního období a byly dále vymezeny požadavky na rozsah účetní závěrky. Reaguje se též na to, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“. Nejedná se o věcný posun, nýbrž o terminologické upřesnění typu ověření v návaznosti na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodům 6 (§ 22d odst. 3)
Změny obsažené v předmětném ustanovení vyplývají z nového pojetí řady institutů a nové terminologie obsažených v návrhu nového zákona o účetnictví. Nezbytné je proto precizovat pojem „účetní závěrka za předcházející rok“, kterou se nově rozumí „řádná individuální účetní závěrka“. Pro účely předmětného ustanovení se bude jednat o řádnou individuální závěrku, kterou obecně sestavují všechny účetní jednotky. Upraveno bylo rovněž pojetí účetního období a byly dále vymezeny požadavky na rozsah účetní závěrky. Reaguje se též na to, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“. Nejedná se o věcný posun, nýbrž o terminologické upřesnění typu ověření v návaznosti na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K části třicáté osmé – změna zákona o civilním letectví
K čl. XL
K bodům 1 až 5 (§ 3 odst. 4, § 42h, § 49o a § 98a odst. 1 písm. c))
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V ustanoveních § 3 odst. 4 a § 49o zákona o civilním letectví dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno za současného zakotvení toho, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností. Zároveň dochází k potřebnému přizpůsobení terminologie použité v ustanoveních § 42h a § 98a zákona o civilním letectví novému zákonu o účetnictví, pokud jde o slovní spojení „roční obrat“ (nově „čistý obrat“ či „roční úhrn čistého obratu“) a pojem „výkaz zisku a ztrát“ (nově „výkaz výsledku hospodaření“).
K části třicáté deváté – změna zákona o státním podniku
K čl. XLI
K bodu 1 [§4 odst. 3 písm. e)]
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
Zároveň se novelizuje poznámka pod čarou č. 2, v níž je odkazováno ustanovení § 25 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, protože tento zákon bude novým zákonem o účetnictví zrušen.
K bodu 2 [§ 13 odst. 1 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 [§ 15 odst. 1 písm. i)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 (§ 17a odst. 2)
Navrhuje se legislativně technická změna v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se v této souvislosti navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K bodu 5 (poznámka pod čarou č. 29)
Upravuje se odkaz na zákon o oceňování majetku v důsledku změny názvu tohoto zákona (zákon bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“).
K bodu 6 (§ 17b odst. 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části čtyřicáté – změna zákona o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku)
K čl. XLII
K bodu 1 (název zákona)
V souladu s obecnou částí dochází v ustanoveních zákona ke sjednocení a zpřesnění terminologie vztahující se k oceňování v právním řádu České republiky. V uvedeném případě se jedná o nahrazení termínu „majetek“ termíny z občanského práva odlišujícími a samostatným názvem označující „věc“, „služby“ a „dluhy“. Pro uvedený účel a rozsah oceňování by byl původní název zavádějící vzhledem k upravenému znění zákona. Nově navržený název, tj. „zákon o oceňování“, odpovídá sjednocené terminologii a navrženým úpravám.
K bodu 2 (nové pojetí hlavy první zákona § 1 až § 2)
V ustanovení § 1 odstavci 1 je definován předmět zákona. Předmět úpravy zákona je vymezen pozitivně prostřednictvím do zákona nově zavedených termínů z občanského práva, když odlišuje a samostatným názvem označuje věc, službu a dluh (dluh podle převažujícího právního názoru, zejména doktrinálního, není věc). Za účelem zpřehlednění je předmětný odstavec dále členěn do písmen a) až d) dle typu odkazu, kterým zvláštní předpis odkazuje na tento zákon (zda odkazuje na tento zákon jako na celek nebo jen na určení konkrétního druhu hodnoty).
Součástí úpravy ustanovení § 1 je i doplnění odkazu na CELEX 32014L0017, protože tímto zákonem se implementuje článek 19 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení, který požaduje, aby pro účely spotřebitelských úvěrů (tj. pro oceňování nemovitých věcí určených k bydlení) byly jednotlivé druhy hodnot určovány dle zákonem upraveného procesu (standardu). Cílem směrnice je zajištění standardizace kvality poskytovaných údajů napříč členskými státy EU.
V ustanovení § 1 odstavci 2 je uvedena obecná definice pojmu oceňování popisující k čemu proces oceňování slouží a k jakému časovému okamžiku je vztažen.
§ 1 odstavec 3 obsahuje obecnou definici pojmu hodnota. Z ní vyplývá, že hodnotu lze chápat jako očekávaný či předpokládaný užitek určený v rámci procesu oceňování. Cílem vymezení pojmu hodnota je zpřesnění jeho významu pro vyloučení nejasností a odlišení od pojmu cena definovaného v zákoně o cenách (zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů). V případě a pro účely zákona o cenách se cenou rozumí peněžní částka uplatňovaná při nákupu a prodeji zboží vymezeného názvem, jednotkou množství a kvalitativními a dodacími nebo jinými podmínkami sjednanými dohodou stran (dále jen „určené podmínky“), uplatňováním ceny pak její nabízení, sjednávání nebo požadování prodávajícím či kupujícím,
Speciální ustanovení vylučující působnost tohoto zákona při postupu podle některých jiných zákonů je zrušeno a tyto výjimky, kdy se stanoví například odlišný přístup či způsob oceňování, jsou součástí příslušných předpisů.
Zákon také nově platí obecně, jde-li o stanovení hodnot, které nejsou vymezeny pouze pro účely tohoto zákona (tj. jmenovité, obvyklé a zjištěné hodnoty).
V ustanovení § 1 odstavci 4 je precizován okamžik (datum) k němuž má být hodnota předmětu určena.
Cílem nově vkládaných § 1a až § 1c je vymezit rozsah právní úpravy, upřesnit pojmy, sjednotit používanou terminologii v oblasti oceňování, zavést chybějící definice a obecně platné postupy.
§ 1a odstavec 1 vymezuje předpoklady a obsahuje základní obecně platné zásady (principy), které je nutné při oceňování věcí, služeb a dluhů dodržovat.
Ze zásad vyplývá, že oceňování musí odpovídat podle písmena c) vlastnostem a stavu oceňované věci, služby nebo dluhu ke dni, ke kterému je oceňována, podle písmena a) určovanému druhu hodnoty, podle písmena b) účelu oceňování a dostupnosti objektivních údajů využitelných pro oceňování; přitom je potřeba zvážit všechny zřetele hodné okolnosti. Dále musí odpovídat podle písmena d) informacím (datům a údajům) z doby a místa, které jsou pro dané ocenění relevantní, přitom tato data podle písmena e) musí být dostupná, objektivní, pro daný druh hodnoty využitelná a právně přípustná, a k tomu je podle písmene f) ještě uložena povinnost nezanedbat uvedení jakýchkoliv dalších pro ocenění významných okolností.
Obecně platí, že oceňování věci, služby nebo dluhu se provádí nejvhodnějším možným způsobem pro daný účel ocenění.
Zásady obsažené v ustanovení § 1a odstavci 2 a 3 rovněž zavádí požadavek přezkoumatelnosti ocenění a vymezují základní předpoklady a podmínky které je nutné splnit, aby ocenění bylo považováno za přezkoumatelné.
§ 1a obsahuje v odstavci 2 podmínku zajištění přezkoumatelnosti procesu oceňování, respektive v odstavci 3 uvádí, kdy není možné ocenění považovat za přezkoumatelné, a to v písmenu a) až e) výčtem toho co musí být zjistitelné, určitelné, prokazatelné a identifikovatelné pro zajištění přezkoumatelnosti, počínaje volbou určované hodnoty, která musí odpovídat (lze-li ji volit) zejména účelu oceňování a druhu věci, služby nebo dluhu. Přezkoumatelné musí být všechny na sebe navazující kroky postupu určování hodnoty, tedy volba přístupu a způsobu (metody) oceňování věci, služby nebo dluhu, identifikace vhodných zdrojů dat, správnost a úplnost použitých údajů, stejně jako postup jejich zpracování včetně případné volby sledovaných charakteristik. Přezkoumatelností se rozumí nejen kontrolovatelnost jaké hodnoty, proč a jakým způsobem byly použity, ale i řádné odůvodnění toho proč a na základě jakého přístupu oceňování, popřípadě na základě použití jaké metody (způsobu) oceňování odpovídající zvolenému přístupu bylo ocenění věci, služby nebo dluhu provedeno.
Uvedená pravidla byla původně vymezena v prováděcí vyhlášce, přímo do zákona jsou přesunuta z důvodu dosažení větší právní jistoty a stability, a protože se jedná o ukládání povinností při provádění oceňování.
Z obecného pohledu návrh novely zákona o oceňování nijak neomezuje ocenění „zahraničních“ předmětů ocenění.
§ 1b v odstavci 1 vymezuje a v navazujících odstavcích 2 až 4 definuje jednotlivé druhy hodnot.
Ve stávající právní úpravě jsou jednotlivé druhy hodnot a jejich definice začleněny do § 2 spolu se způsoby oceňování, což v některých případech vede k jejich špatnému chápání a zaměňování.
Aby nedocházelo ke směšování různých pojmových kategorií a zaměňování druhů hodnot se způsoby oceňování věcí, navrhuje se základní druhy hodnot a jejich upřesněné vymezení vyčlenit ze stávajícího § 2 do samostatně koncipovaného ustanovení § 1b. Mezi základní druhy hodnot se nově jako samostatný druh řadí i jmenovitá hodnota spolu s jejím následným vymezením.
V § 1b odstavci 2 je obsažena obecná definice pojmu tržní hodnota, a podmínky a zásady podstatné pro její určování.
Tržní hodnota je v § 1b odstavci 2 určena jako hodnota, za kterou by byla věc, služba nebo dluh směněna mezi ochotným kupujícím a ochotným prodávajícím, kteří jednají jako osoby vzájemně nezávislé, v běžných obchodních vztazích. Tato definice se shoduje s tím, jak tržní hodnotu (anglicky Market Value) definují Mezinárodní oceňovací standardy (IVS). K základním podmínkám přístupu k určení tržní hodnoty přitom patří, že obchod se uzavírá v rámci běžného obchodního styku na relevantním volném trhu, tj. že zde nejsou zvláštní podmínky či okolnosti (např. netypické financování, ujednání o zpětném nákupu), že se uzavírá po náležitém marketingu, tj. po vhodném a dostatečně dlouhém inzerování (nabízení) věci, služby nebo dluhu na trhu, a za normálních okolností mezi stranami, které mezi sebou nemají žádný zvláštní vztah, jednají vzájemně nezávisle, jsou dostatečně informovány o povaze věci, služby nebo dluhu a jednají uvážlivě, tj. nejsou v tísni.
Navrhovaný odstavec 2 vychází ze skutečnosti, že nejen vymezení tržní hodnoty v Mezinárodních oceňovacích standardech (IVS) ale jak je dále uvedeno v § 2a odst. 4 i definice reálné hodnoty v Mezinárodních účetních standardech (IFRS) jsou prakticky shodné. I přes drobné odlišnosti, základní pojetí tržní hodnoty navržené v§ 2a vycházející z koncepce obsažené v Mezinárodních oceňovacích standardech (IVS) je prakticky stejné jako pojetí reálné hodnoty obsažené v návrhu zákona o účetnictví či v návrhu zákonů daňových, které vychází z Mezinárodních účetních standardů (IFRS), a proto zákon uznává řádně určenou reálnou hodnotu za hodnotu odpovídající tržní hodnotě.
V praxi to znamená úsporu času a prostředků v případech, kdy je potřeba určit jak tržní, tak reálnou hodnotu prostřednictvím odstranění požadavku na samostatný zvláštní odhad (znalecký posudek) tržní hodnoty věci, služby nebo dluhu, určený pro účely oceňování v případě, kdy již byl proveden samostatný zvláštní odhad reálné hodnoty stejné věci, služby nebo dluhu ke stejnému datu pro účely účetní či daňové.
Definice tržní hodnoty je v odstavci 2 vymezena pouze pro účely tohoto zákona. Vyžaduje-li ocenění tržní hodnotou jiný právní předpis, použije se postup podle tohoto zákona pouze, pokud tak jiný právní předpis stanoví. Typicky se jedná o případy, kdy ocenění tržní hodnotou požadují civilněprávní předpisy. To na druhou stranu nevylučuje, aby se vymezení tržní hodnoty použilo i v případech, ve kterých se neodkazuje na zákon o oceňování, aniž by byla tržní hodnota pro tyto účely vymezena, a to zejména z toho důvodu, že definice tržní hodnoty byla převzata z mezinárodních oceňovacích standardů.
Pojmy, u nichž je uvedeno ohraničující upřesnění „pro účely tohoto zákona“ jsou vymezeny pouze pro účely tohoto zákona, nikoli pro zbytek právního řádu. Ostatní pojmy, u kterých toto omezení není uvedeno, jsou definovány pro celý právní řád. Tedy pokud jiný právní předpis použije pojem „obvyklá hodnota“ je to obvyklá hodnota podle ZoO. Pokud jiný předpis použije pojem tržní hodnota, nejedná se o tržní hodnotu podle ZoO. Jedná se o legislativní techniku používanou k transparentnosti vztahů mezi předpisy napříč právním řádem.
Ustanovení v § 1b odstavci 3 obsahuje definici pojmu obvyklá hodnota.
Pokud se jedná o pojem „relevantní trh“, jde o výraz běžně používaný a zažitý. Určení relevantního trhu je věcí úsudku při oceňování, a to s ohledem na kontext. Bližší vymezení právním předpisem by bylo nevhodné, protože by tím bylo zasaženo do úsudku oceňovatele, který je zásadním aspektem oceňování.
Ustanovení v § 1b odstavci 4 definuje pojem zjištěná hodnota jako administrativně určenou hodnotu věci nebo služby.
Obvyklá hodnota a zjištěná hodnota jsou definovány pro celý právní řád. Proto, pokud jiný právní předpis stanoví ocenění obvyklou hodnotou nebo zjištěnou hodnotou bez dalšího, použije se zákon o oceňování, tj. ustanovení o těchto hodnotách se použijí, aniž by na zákon o oceňování bylo potřeba odkazovat.
Pojem „administrativně“ zdůrazňuje, že se nejedná o „hodnotové“ určení výsledné částky. Výsledná částka je tedy spíše číslem než hodnotou, jak je chápána v běžném jazyku. To však neznamená, že zjištěná hodnota je zcela odtržena od reálného vývoje na trhu, protože vychází z analýz trhu při použití statistických metod, které vedou k vytváření např. cenových map.
Služby jsou v definici ponechány z důvodu oceňování reálných břemen (např. reálné břemeno spočívající v sekání trávy). ZoO nepřistupuje k ocenění věcných břemen z pohledu povinného a oprávněného (tj. jako k pohledávce nebo dluhu), ale z pohledu obsahu reálného břemene, tj. jako k ocenění služby.
Ustanovení v § 1b odstavci 5 definuje pojem jmenovitá hodnota a to jako částku na kterou předmět ocenění zní nebo která je jinak zřejmá. Jmenovitou hodnotou se např. rozumí částka uvedená na cenném papíru nebo na cenině.
Oceňování jmenovitou hodnotou se uplatní u některých druhů finančního majetku, resp. u instrumentů, na nichž je jejich hodnota uvedena buď určitou částkou, resp. se k ní jednoznačně vztahují.
Takový způsob oceňování se proto hodí například pro oceňování některých druhů cenných papírů (dluhopisů, směnek), platebních prostředků nebo cenin.
Ocenění jmenovitou hodnotou je však dle ZoO aplikovatelné i na oceňování peněžitých pohledávek či dluhů; zde je totiž předmětná částka (jmenovitá hodnota) zřejmá, jedná se ovšem o částku nezahrnující příslušenství, např. úrok či poplatek s dluhem či pohledávkou spojené.
Pojem "jmenovitá hodnota" je užíván řadou současných právních předpisů.
Smyslem §1c je vymezení oceňovacích přístupů. Při samotném ocenění je pak nutné vyhovět všem ustanovením zákona, nikoli jen §1c; tedy například i zásadám uvedeným v § 1a odst. 1.
Ustanovení § 1c stanoví v odstavci 1 pod písmeny a), b) a c) 3 základní přístupy oceňování věcí, služeb nebo dluhů, jimiž jsou porovnávací přístup, nákladový přístup a výnosový přístup.
Oceňovací přístupy zákon doposud označoval jako „způsoby“, tj. jako „porovnávací způsob“, „výnosový způsob“ a „nákladový způsob“. Novela dosavadní terminologii mění a nahrazuje ji pojmy „porovnávací přístup“, „výnosový přístup“ a „nákladový přístup“ (společně pak „oceňovací přístupy“). Pojem „způsob“ se tedy v původním kontextu nadále nepoužívá. Tento pojem je nově potřeba chápat v jeho běžném jazykovém významu, tj. „jak se něco dělá“, tedy jako jednotlivé dílčí metody či postupy.
Pro každý ze stanovených přístupů oceňování věcí, služeb nebo dluhů se v odstavcích 2, 3 a 4 vymezuje základní rámec postupu odpovídající určované hodnotě dané použitým přístupem.
Určení hodnoty v případě porovnávacího přístupu uvedeného v § 1c v odstavci 2 vychází z porovnání oceňované věci se stejnými, obdobnými nebo z hlediska užití porovnatelnými či vzájemně zastupitelnými věcmi a jejich cenami, případně lze hodnotu odvodit z ceny jiné funkčně související věci, služby nebo dluhu.
V ustanovení se výslovně neuvádí, z jakých cen bude či nebude porovnání pro odhad tržní nebo obvyklé hodnoty vycházet, ale pro jeho interpretaci je třeba vyjít ze zásady, že „do porovnání se mimo jiné nezahrnují ceny sjednané za vlivu osobních poměrů prodávajícího a kupujícího“.
Mimořádné vlivy, např. mimořádné okolnosti trhu, vliv zvláštní obliby, vliv osobních poměrů prodávajícího či kupujícího atd., jsou v případě tržní hodnoty vyloučeny implicitně, protože jejich zohlednění by bylo v přímém rozporu s definicí tržní hodnoty uvedené v §1b odst. 2, v případě určení obvyklé hodnoty (§2b) jsou dané vlivy návazně rovněž vyloučeny explicitně (v zásadě hlavně z důvodu zachování kontinuity se stávajícím vymezením). Podobný závěr také vyplývá z „prosté“ aplikace zásad oceňování v §1a odst. 1.
Podle návrhu ustanovení § 1c odst. 2 vychází porovnávací přístup „z porovnání předmětu ocenění se stejným nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji“. Základem porovnávacího přístupu je princip substituce, který předpokládá, že účastníci trhu mohou na hodnotu věcí usuzovat porovnáním s cenami dosaženými (sjednanými) při obchodech s věcmi stejnými či podobnými, které lze považovat za substitut k věci oceňované. Protože některé věci mají jedinečný charakter, je nutno případné rozdíly mezi oceňovanými a porovnávanými věcmi zohlednit odůvodněnými cenovými korekcemi (adjustací), které vyjadřují náklady nutné na přechod k porovnávanému substitutu.
Standardním způsobem (metodou) porovnání je přímé porovnání, při němž se porovnávací hodnota hledá porovnáním oceňované nemovité věci s konkrétními vzorky, u nichž je prodejní (sjednaná) cena známa. Dalším způsobem (metodou) je nepřímé porovnání. Při něm je porovnávací hodnota hledána porovnáním s referenčním vzorkem, který reprezentuje (zastupuje) výběrový soubor vzorků, a vedle ceny jsou definovány i jeho typické charakteristiky. Doporučuje se preferovat přímé porovnání, které je považováno i za základní způsob odhadu obvyklé hodnoty, a nepřímé porovnání aplikovat spíše v případě informační nouze nebo jej využít jako kontrolní, testovací či doplňkové.
S výjimkou odhadu obvyklé hodnoty je možné v odůvodněných případech, kdy nejsou k dispozici spolehlivé informace o prodejních (sjednaných) cenách relevantních vzorků, k porovnání použít i vzorky, u nichž jsou známy pouze jiné typy cen (např. ceny nabídkové, vydražené apod.), avšak pouze za podmínky, že na tyto skutečnosti bude vhodným způsobem při adjustaci cenově reagováno.
Porovnávacím způsobem (metodou) založeným na substitučním přístupu je též ocenění věci odvozením z ceny jiné věci schopné plnit stejnou funkci. Tento způsob ocenění bude z hlediska intenzity jeho využití zřejmě pouze marginální, a lze jej charakterizovat, jako odvození hodnoty oceňované věci z již známé hodnoty věci obdobné, která je s věcí oceňovanou spojena znakem užívání ke stejnému či obdobnému účelu, případně může jít i o užívání společné, např. u pozemků tvořících jeden funkční celek. Jedná se např. o případy kdy, od známé hodnoty jednoho pozemku ze souboru pozemků tvořících funkční celek, můžeme za určitých podmínek dovodit hodnotu jiného pozemku, který je součástí tohoto funkčního celku.
Oproti „standardnímu“ způsobu (metodě) porovnání se tento způsob (metoda) bude zřejmě lišit počtem porovnávaných vzorků, protože se bude zřejmě jednat převážně o porovnání se vzorkem jediným, a zřejmě i způsobem vyhodnocení výsledků porovnávací analýzy, v jehož rámci zřejmě nebudou aplikovány statistické metody, ale bude se pravděpodobně jednat o vyhodnocení kvalitativní.
Určení hodnoty u výnosového přístupu podle ustanovení § 1c odst. 3 vychází ze skutečně dosahovaného výnosu z oceňované věcí nebo služby, nebo z výnosu z oceňované věci, nebo služby, který lze za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu prostřednictvím úrokové míry (časové hodnoty peněz).
Výnosové ocenění je ocenění orientované na budoucnost, vychází z budoucích, ještě neexistujících, ale získatelných výnosů.
Výnosový přístup je v tomto ustanovení prezentován tak, že „vychází z výnosu z předmětu ocenění skutečně dosahovaného nebo z výnosu, který lze z předmětu ocenění za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu (úrokové míry)“. I tato definice obecně vychází z legitimního předpokladu, že účastníci trhu mohou na hodnotu věci nebo služby usuzovat z předpokládaného budoucího prospěchu, který by jim oceňovaná věc nebo služba mohla přinášet. Čím větší prospěch potenciální poptávající od posuzovaného majetku očekává, tím vyšší hodnotu je ochoten akceptovat, a stejně tak čím vyšší prospěch potenciální nabízející posuzované věci nebo službě přikládá, tím vyšší je hodnota, za níž je ochoten se ho vzdát, a prospěch z předmětu vlastnictví oželet.
Při odhadu budoucího prospěchu však účastníci přihlížejí vedle jeho výše i k jeho délce, časovému průběhu, spolehlivosti, stabilitě, pravidelnosti i k možným rizikům, že se předpokládaná očekávání nenaplní. Tyto skutečnosti se pak ve výsledné hodnotě věci nebo služby projeví zpravidla prostřednictvím tzv. míry výnosnosti, která je obvykle u daného druhu věci požadována s tím, že čím vyšší riziko se s dosažením výnosu pojí, tím vyšší míra výnosnosti je zpravidla u takové věci nebo služby požadována a naopak.
Budoucí prospěch pak lze vyjádřit časovou řadou (tokem) čistých výnosů, kterou lze od posuzované věci nebo služby očekávat v jednotlivých letech v budoucnu (pojem výnos, jak je obvyklé v legislativních textech, zastupuje jak jediný výnos, tak řadu výnosů).
U nákladového přístupu podle ustanovení § 1c odst. 4 se pro určení hodnoty vychází z nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení oceňované věci v místě oceňování a podle stavu, v němž se daná věc nachází ke dni oceňování.
Tato definice nákladového přístupu v zásadě vychází z oprávněného předpokladu, že účastníci trhu mohou na hodnotu majetku usuzovat podle nákladů tak, že účastník trhu vybírá mezi koupí již hotového majetku (stavba, nábytek, pokrm apod.) a náklady na jeho zhotovení.
Pro odhad nákladů na výrobu je možno vycházet z historických podkladů, dokladujících výši pořizovacích nákladů na výrobu v době jejího vzniku (např. faktury, původní rozpočet apod.), které je však nutno transformovat na cenovou úroveň k datu ocenění, nebo z pořizovacích nákladů respektujících cenovou úroveň k datu ocenění.
Za standardní způsob (metodickou bázi) určení pořizovacích nákladů respektujících cenovou úroveň k datu ocenění se považuje určení reprodukčních nákladů, nebo náhradových nákladů, či alternativních nákladů. Reprodukčními náklady se rozumí určení pořizovacích nákladů na zhotovení repliky oceňované věci s využitím shodného objemového a dispozičního řešení i stejných materiálů a technologických postupů. Náhradovými náklady se rozumí určení pořizovacích nákladů odpovídající nákladům na zhotovení repliky oceňované věci při zachování objemového i dispozičního řešení, avšak s využitím materiálů a technologických postupů běžně používaných k datu ocenění. Alternativními náklady se rozumí určení pořizovacích nákladů na zhotovení ekvivalentu oceňované věci s využitím materiálů a technologických postupů, designu i objemového a dispozičního řešení, které jsou běžné k datu ocenění.
Za standardní způsoby (metody) pro vyčíslení nákladů se považují všechny postupy běžně používané a respektované v daném oboru, založené na součtu dílčích nákladů za všechny jednotlivé položky, z nichž se oceňovaná věc skládá (např. podrobný položkový rozpočet apod.), avšak jednotlivé položky mohou být též vhodným způsobem slučovány, takže součet dílčích ocenění je možno aplikovat na větší díly (tzv. metody agregovaných položek). Agregace může být také vztažena na celou věc (majetek), kde se uvažuje hodnota v Kč za vhodně zvolenou jednotku (např. trojrozměrný prostor, plocha, délka, kus apod.). Přitom je nutné zvážit, zda udávaná jednotková hodnota skutečně vystihuje skutečné náklady na oceňovanou věc (majetek). V případě, že nelze použít žádný ze shora uvedených způsobů odhadu nákladů na výrobu, mohou být náklady na výrobu vyjádřeny též odborným odhadem oceňovatele.
U nákladového přístupu je pro určení nákladové hodnoty věci nutné přihlížet při jejich oceňování i k jejich opotřebení.
Vzhledem k tomu, že nákladová hodnota věci (majetku) vyjadřuje nejen náklady na její výrobu, ale také míru znehodnocení, je třeba vyjádřit případné rozdíly stavu mezi novou věcí a věcí oceňovanou. Znehodnocením se rozumí ztráta hodnoty věci (majetku) v důsledku jeho fyzického opotřebovávání, funkčního (morálního) zastarávání, vad, poruch, nedodělků a jiných možných vlivů včetně vlivů externích (např. změny okolí), které vynaložené náklady znehodnocují. Za standardní metody odhadu znehodnocení se považují globální metody, analytické metody a nákladové metody. Globální metody jsou založeny na předpokládaném vztahu mezi úbytkem nákladové hodnoty věci (majetku) jako celku a jeho stářím ve vztahu k předpokládané životnosti věci (majetku). Dle vyjádření uvedeného vztahu to může být metoda např. lineární, lineárně kvadratická, kvadratická apod. Tyto metody umožňují většinou jen přibližný odhad opotřebení. Analytické a globální metody jsou založeny na shodném principu, avšak u analytických jsou stáří a životnost aplikovány na jednotlivé dílčí části majetku a výsledné znehodnocení je součtem znehodnocení dílčích částí. Poslední skupinou odhadu znehodnocení jsou metody nákladové, u nichž je znehodnocení měřeno náklady na uvedení věci (majetku) do bezvadného stavu. Tento způsob lze zpravidla považovat za nejvhodnější.
Výše uvedené oceňovací přístupy byly jako „způsoby oceňování“ původně upraveny v ustanovení § 2 odst. 9, avšak vzhledem k jejich významu a univerzálnímu použití byly osamostatněny do samostatných výše uvedených ustanovení.
Účelem úpravy ustanovení § 2 je upřednostnění tržní hodnoty před ostatními druhy hodnot, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Tržní hodnota je tímto vymezena jako výchozí druh hodnoty.
Toto ustanovení vede k zamýšlené aplikaci zákona, která spočívá v tom, že když jiný právní předpis vyžaduje ocenění podle zákona o oceňování bez dalšího, vždy se automaticky použije ocenění tržní hodnotou. S ohledem na to, že určení tržní hodnoty podléhá účelu, pro který se stanovuje (viz § 1a odst. 1, písm. b) a §2a odst. 1), nemusí být tržní hodnota určena vždy stejným přístupem a v rámci něj stejným způsobem nebo metodou.
Navrhovaná úprava ruší dosavadní poznámky pod čarou č. 1 až 4 v souvislosti se změnou dosavadního znění a obsahu § 1.
K bodu 3 (hlava druhá § 2a a § 2b)
Vložené označení a název nové hlavy druhé do části první obecně charakterizuje a upřesňuje, pojetí a věcný obsah pod hlavu druhou zařazených ustanovení, tj. § 2a a § 2b.
§ 2a obsahuje podmínky a zásady podstatné pro určování tržní hodnoty věcí, služeb nebo dluhů, včetně volby oceňovacího přístupu.
V § 2a odstavci 2 je upřesněno, jaké údaje a jaké základní skutečnosti, které mají na výslednou hodnotu vliv, má tržní hodnota odrážet a zohledňovat. Zohlednit je nutné především tržní rizika a předpokládaný vývoj na dílčím či místním trhu, na kterém by věc, služba nebo dluh byly obchodovány; v zákoně je použit výraz „relevantní trh“. Znamená to posoudit rovněž například systémová rizika (např. riziko recese, politické změny, měnových turbulencí, inflace, přírodních katastrof, teroristických útoků), rizika odvětví (např. očekávání tržní nestability, regulatorních změn), specifická rizika (špatná rozhodnutí managementu, ztráta konkurenceschopnosti…), historický a očekávaný růst cen, omezující faktory (např. komplikované majetkoprávní vztahy, věcná práva, zástavy,…).
§ 2a odstavec 3 vyžaduje, aby v případě, je-li tržní hodnota určována znalcem, znaleckou kanceláří, znaleckým ústavem nebo odhadcem, došlo k jejímu určení při respektování obecně uznávaných oceňovacích standardů. Takovými standardy jsou nepochybně Mezinárodní oceňovací standardy (International Valuation Standards, IVS) vydávané Výborem pro Mezinárodní oceňovací standardy (IVSC), a to jak pro jejich široké akceptování v globálním měřítku i v ČR, tak proto, že definice tržní hodnoty použitá v zákoně o oceňování pochází právě z těchto standardů. Z ustanovení také a contrario vyplývá, že pokud je tržní hodnota určována jinou osobou než znalcem (dle zákona o znalcích) nebo odhadcem (dle živnostenského zákona), znalost a aplikace podrobných pravidel obsažených v IVS se nevyžaduje.
Pojem „odhadce“ je zavedený a běžně užívaný pojem v oblasti oceňování, který však dosud nebyl nikde definován. Pro účely zákona se pojem „odhadce“ nově explicitně definuje v odstavci 4. Odhadcem je osoba (právnická nebo fyzická), která může provádět oceňování jako předmět živnostenského oprávnění, tedy na základě a za podmínek stanovených pro vázanou živnost s předmětem oceňování zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (viz § 19 písm. b), § 23 a § 24 odst. 1).
Znalcem je pak osoba, která provádí znaleckou činnost na základě zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů. Pojem znalec v tomto textu zahrnuje i znalecké kanceláře a znalecké ústavy.
Požadavky kladené na znalce a odhadce zapadají do celkového kontextu zákona, jehož cílem je zajistit správnost a věrohodnost ocenění. Protože znalci a odhadci často vykonávají oceňování zejména ve složitějších a náročnějších případech, vyšší kvalitativní požadavky na ně kladené jsou odůvodněné. Tím, že se jedná o vysoce odborné osoby/subjekty, které se na oceňování specializují, požadavek na použití obecně uznávaných oceňovacích standardů, které tyto osoby v praxi běžně aplikují, znamená, že pro účely zákona o oceňování nelze připustit, aby tito experti snížili svůj obvyklý standard práce. Na druhou stranu, i tito experti mohou pro stanovený účel využít všech zjednodušení, které zákon nebo jeho prováděcí předpis umožňuje; stejně tak platí, že zákon a jeho prováděcí předpis má přednost v případě odlišné úpravy v obecně uznávaných oceňovacích standardech. Nově navrhovaná úprava v § 2a odst. 4 tak naplňuje potřebu aplikační praxe.
Ustanovení odstavce 5 vychází ze skutečnosti, že vymezení tržní hodnoty v Mezinárodních oceňovacích standardech (IVS) a definice reálné hodnoty v Mezinárodních účetních standardech (IFRS), která je převzata do účetních a potažmo i do daňových předpisů, jsou prakticky shodné. Byť se výslovné definice drobně liší, koncepčně jsou si velmi blízké a ve většině praktických aplikací povedou k určení stejných nebo podobných hodnot (to nebude platit, pokud se bude jednat o specifický účel ocenění, který reálná hodnota nereflektuje, zatímco tržní hodnota podle zákona o oceňování ano). V praxi to znamená úsporu času a prostředků v případech, kdy je potřeba určit jak tržní, tak reálnou hodnotu.
Odstavec 6 staví najisto, že postupy vymezené zákonem pro určení zjištěné hodnoty nejsou pro určení tržní, a tedy i výchozí hodnoty podle zákona o oceňování, relevantní.
§ 2a odstavec 7 obsahuje zmocnění k podrobnějšímu stanovení postupu a podmínek ocenění věcí, služeb nebo dluhů tržní hodnotou v prováděcím právním předpise.
§ 2b řeší problematiku oceňování věcí, služeb nebo dluhů obvyklou hodnotou.
V § 2b odstavci 1 je vymezeno, z jakých údajů se při určení obvyklé hodnoty vychází.
Platí pro ni, že se určuje porovnávacím způsobem vycházejícím z porovnání věcí, služeb nebo dluhů, které jsou stejné, obdobné, a z hlediska užití porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, avšak oproti tržní hodnotě pouze z cen věcí, služeb nebo dluhů skutečně sjednaných při jejich prodeji.
Obsahem § 2b odstavce 2 je podmínka vylučující možnost využití mimořádné ceny pro určení obvyklé hodnoty spolu s obecnou definicí pojmu mimořádná cena.
V § 2b odstavci 3 je obsažen postup a podmínky, jejichž naplnění podmiňuje určení obvyklé hodnoty. Jedná se o postup, který byl doposud obsahem vyhlášky. Přesunutím do zákona se akcentuje větší formalizovanost určení obvyklé hodnoty oproti tržní hodnotě; taková podrobnější úprava usnadňuje určení obvyklé hodnoty tak, že s potřebnou pečlivostí je proveditelné i poučeným laikem. Při přesunutí postupu do zákona došlo ke zjednodušení dikce daných ustanovení za účelem lepší srozumitelnosti.
Ustanovení § 2b odstavce 4 upravuje situaci, kdy obvyklou hodnotu věci, služby nebo dluhu nelze určit (typicky pro nedostupnost údajů o porovnatelných cenách nebo pro neexistenci porovnatelných transakcí). V takovém případě se provede ocenění tržní hodnotou. Tímto ustanovením jsou vyřešeny všechny možné situace tak, aby hodnota předmětu ocenění byla určena vždy, protože tržní hodnotu lze vždy určit. Pokud tedy jiný právní předpis bude vyžadovat ocenění obvyklou hodnotou a obvyklá hodnota nepůjde určit, obvyklou hodnotou pro účely tohoto jiného právního předpisu se stane tržní hodnota. Má-li jiný právní předpis předvídat jiný důsledek nemožnosti určení obvyklé hodnoty včetně jiného výsledku ocenění (např. pro případ, že obvyklá hodnota nepůjde určit, bude se preferovat ocenění zjištěnou hodnotou), musí tento jiný předpis sám specificky stanovit důsledky nemožnosti určení obvyklé hodnoty.
Ustanovení § 2b odstavce 5 zajišťuje, že při určení obvyklé hodnoty, včetně případu nemožnosti jejího určení, jsou ustanovení o cenění zjištěnou hodnotou irelevantní.
§ 2b odstavec 6 obsahuje zmocnění k podrobnějšímu stanovení postupu a podmínek pro určení obvyklé hodnoty věcí, služeb nebo dluhů v prováděcím právním předpise.
K bodu 4 (hlava třetí)
Vložení hlavy třetí zákona s názvem „zjištěná a jmenovitá hodnota“ upřesňuje a uvádí v obecné rovině pojetí a věcný obsah za ní následujících dílů.
V návaznosti na tuto změnu dochází k přečíslování následujících hlav, kdy hlavy třetí, čtvrtá, pátá a šestá se označují jako hlavy čtvrtá, pátá, šestá a sedmá zákona. S ohledem na úpravu systematiky zákona se dále tyto dosavadní hlavy mění na díly.
K bodu 5 (hlava třetí)
Za název hlavy třetí se vkládá nový díl první, z jehož názvu „OBECNÁ USTANOVENÍ“ je zřejmé, že upřesňuje obecně obsah a pojetí oceňování v §2c zjištěnou a v § 2d jmenovitou hodnotou.
§ 2c obsahuje obecné podmínky a zásady podstatné pro určování zjištěné hodnoty věcí, služeb nebo dluhů, a obecný pohled na další postup, nelze-li zjištěnou hodnotu věci, služby nebo dluhu určit.
V odstavci 1 je vymezena legislativní zkratka „cenové mapy“ pro „cenové mapy stavebních pozemků“, které jsou popsány v § 10. Tyto pojmy nelze zaměňovat s „cenovou mapou nájemného“, na kterou odkazuje § 33 odst. 5 a 6.
V odstavci 2 je stanoveno, jak se při oceňování zjištěnou hodnotou přepočtou hodnoty v zahraniční měně na českou měnu.
Odstavec 3 v případě kdy nelze určit zjištěnou hodnotu umožňuje zvolit náhradní cestu jak k jejímu určení, tak případnému přepočtu na českou měnu.
§ 2c odstavec 4 obsahuje zmocnění k podrobnějšímu stanovení postupu a podmínek pro určení zjištěné hodnoty věcí, služeb nebo dluhů v prováděcím právním předpise.
§ 2d obsahuje obecné podmínky a zásady podstatné pro určování jmenovité hodnoty věcí, služeb nebo dluhů.
V odstavci 1 je stanoveno, jak se při oceňování jmenovitou hodnotou přepočtou hodnoty v zahraniční měně na českou měnu.
§ 2d odstavec 2 obsahuje zmocnění k podrobnějšímu stanovení postupu a podmínek pro určení jmenovité hodnoty věcí, služeb nebo dluhů v prováděcím právním předpise.
K bodu 6 (díl druhý)
V hlavě třetí se za nový díl první vkládá nadpis a název dílu druhého „NEMOVITÉ VĚCI“ pod nějž patří ustanovení oddílů 1 až 4.
Legislativně technická úprava sdružující věcně související ustanovení.
K bodu 7 (oddíl 1)
V hlavě třetí dílu druhém se vkládá nadpis a název oddílu 1 „Stavby“.
Jedná se o legislativně technickou úpravu nově měnící členění hlavy třetí dílu druhého a sdružující do skupiny věcně související ustanovení.
K bodu 8 (§ 3 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
K bodu 9 (§ 3 odst. 2)
Uvedená změna je legislativně technickou zpřesňující úpravou, která byla provedena pro zajištění věcně-právní návaznosti na stavební předpisy.
K bodu 10 (§ 4 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“. Úprava zmocňovacího ustanovení tak, aby odpovídala legislativním pravidlům, a umožňovala podrobnější úpravu oceňování staveb v prováděcím právním předpise.
K bodu 11 (§ 4 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ pojmem „hodnota“ a slovo „ceně“ slovem „hodnotě“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1.
K bodu 12(§ 5 odst. 1)
Legislativně technická úprava úvodní věty lépe vyjadřující potřebu zohlednit daná kritéria a spočívající zejména v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, čímž je zajištěn soulad s výrazy, pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 13 (§ 5 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjištění“ slovem „určení“ lépe vyjadřujícím smysl textu, a úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
K bodu 14 (§ 6)
Legislativně technická úprava spočívající v úpravě zmocňovacího ustanovení tak, aby odpovídalo legislativním pravidlům a úpravě textu tak, aby byl v souladu s nově zaváděnou terminologií.
K bodu 15 (§7)
Legislativně technická úprava spočívající v úpravě zmocňovacího ustanovení tak, aby odpovídalo legislativním pravidlům a úpravě textu tak, aby byl v souladu s nově zaváděnou terminologií.
K bodu 16 (§ 8 odst. 3 věta první)
Legislativně technická úprava spočívající v úpravě textu tak, aby byl v souladu s nově zaváděnou terminologií.
K bodu 17 (§ 8 odst. 3 věta poslední)
Legislativně technická úprava spočívající v úpravě zmocňovacího ustanovení tak, aby odpovídalo legislativním pravidlům.
K bodu 18 (§ 8 odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ pojmem „hodnota“ a slovo „ceně“ slovem „hodnotě“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1.
Legislativně technická úprava spočívající v úpravě textu tak, aby byl v souladu s nově zaváděnou terminologií.
K bodu 19 (§ 8 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
Legislativně technická úprava spočívající v úpravě textu tak, aby byl v souladu s nově zaváděnou terminologií.
K bodu 20 (§ 8 odst. 6)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slov „společnou částí“ slovem „součástí“, slova „cena“ pojmem „hodnota“ a slovo „ceně“ slovem „hodnotě“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1. Dále se upravuje, že při ocenění jednotky, která vyhovuje právu stavby, se ustanovení o samostatném ocenění pozemku nepoužije; přitom tato změna cílí pouze na ocenění jednotky pro případ strany oprávněné z práva stavby.
K bodu 21 (oddíl 2)
V hlavě třetí dílu druhém se dosavadní nadpis „Díl druhý“ přejmenovává na „Oddíl 2“ při zachování původního názvu „Pozemky“.
Jedná se o legislativně technickou úpravu nově měnící členění hlavy třetí dílu druhého a sdružující do skupiny věcně související ustanovení.
K bodu 22 (§ 9 odst. 2 písm. a) bod 2)
Legislativně technická zpřesňující úprava provedená pro zajištění věcně právní návaznosti na stavební předpisy.
K bodu 23 [§ 9 odst. 2 písm. a) bod 2)]
Legislativně technická zpřesňující úprava provedená pro zajištění věcně právní návaznosti na stavební předpisy.
K bodu 24 (§ 9 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
Legislativně technická úprava spočívající v úpravě textu tak, aby byl v souladu s nově zaváděnou terminologií.
K bodu 25 (§ 10 odst. 1)
Legislativně technická úprava ustanovení spočívající ve zpřesnění části původního textu věty druhé jeho nahrazením následujícím textem „násobkem výměry pozemku a hodnoty za m2 určené jiným oceňovacím přístupem, který stanoví prováděcí právní předpis.“. Uvedený text vymezuje obecně jednak postup ocenění stavebního pozemku v případě, je-li jeho hodnota určena jiným oceňovacím přístupem, jednak je tímto textem vydáváno zmocnění v prováděcím právním předpise tento jiný oceňovací přístup podrobně stanovit.
Doplnění věty „Stavební pozemek nelze ocenit cenou z cenové mapy také v případě, pokud ke dni ocenění uplynulo ode dne účinnosti cenové mapy více než dvanáct měsíců.“ na konec odstavce 1, má za účel časově omezit účinnost cenové mapy na dobu 12 měsíců od její předchozí aktualizace.
K bodu 26 (§ 10 odst. 2)
Jedná se o legislativně technickou úpravu ustanovení § 10 odstavce 2 spočívající ve zrušení slov „stavebních pozemků“ z důvodu zavedení legislativní zkratky „cenová mapa“.
V případě náhrady slova „ocení“ slovem „oceňují“ se jedná o legislativně technickou úpravu spočívající v úpravě textu tak, aby byl v souladu s nově zaváděnou terminologií.
K bodu 27 (§ 10 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
K bodu 28 (§ 10 odst. 6)
Jedná se o legislativně technickou úpravu ustanovení § 10 odstavce 6 spočívající ve zrušení slov „stavebních pozemků“ z důvodu zavedení legislativní zkratky „cenová mapa“.
K bodu 29 (§ 10 odst. 7)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „určí“ pojmem „stanoví“, který lépe vyjadřuje stanovení ceny cenovou mapou (tj. předpisem).
K bodu 30 (§ 10 odst. 8)
Jedná se o legislativně technickou úpravu ustanovení § 10 odstavce 8 spočívající ve zrušení slova „pozemků“ z důvodu zavedení legislativní zkratky „cenová mapa“.
K bodu 31 (§ 10 odst. 9)
Ve větě první se jedná o legislativně technickou úpravu spočívající v nahrazení slova „ceně“ výrazem „hodnotě“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1.
Ve větě druhé jedná o legislativně technickou úpravu spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
K bodu 32 (§ 10 odst. 10)
Navrhované zrušení odstavce 10 vychází z nové koncepce zákona. Pro zpřesnění a zobecnění se navrhuje řešit problematiku pozemků s trvalými porosty v samostatně koncipovaném ustanovení § 13a.
K bodu 33 (§ 11 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenou“ slovem „hodnotou“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 34 (§ 11 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívá v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
K bodu 35 (§ 12 odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 36 (§ 12 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívá v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
K bodu 37 (§ 13)
Nové znění §13 odděluje zmocňovací ustanovení od samotné normy.
K bodu 38 (§ 13a)
Pro zobecnění se navrhuje řešit problematiku oceňování pozemků s trvalými porosty v samostatně koncipovaném ustanovení § 13a.
K bodu 39 (oddíl 3)
V hlavě třetí dílu druhém se dosavadní nadpis „Díl třetí“ přejmenovává na „Oddíl 3“ při zachování původního názvu „Trvalé porosty“.
Jedná se o legislativně technickou úpravu nově měnící členění hlavy třetí dílu druhého a sdružující do skupiny věcně související ustanovení.
K bodu 40(§ 15 odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 41 (§ 15 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjištění“ pojmem „stanovení“, lépe vyjadřuje smysl, důvody, podmínky a postup tvorby základních cen lesních porostů a jejich úpravy.
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“ zajišťuje soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c
K bodu 42 (§ 15 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v doplnění zpřesňujícího slova „právního“.
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistí“ pojmem „určí“, naplňuje kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“, a zajišťuje soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z § 1a odstavce 1.
K bodu 43 (§ 15a)
Za účelem standardizace určení zjištěné hodnoty lesa se navrhuje nový text legislativního ustanovení upravující problematiku oceňování lesa.
§ 15a odstavec 1
Vzhledem ke skutečnosti, že les je obnovitelný přírodní zdroj a představuje polyfunkční objekt ocenění, je nutno zdůraznit, že stávající oceňování lesa je založeno výlučně na produkční funkci lesa, tzn. jen na ocenění produkce dřeva. V celosvětově se rozšiřující terminologii pojetí ekosystémových služeb, které les společnosti poskytuje, zahrnuje dnes oceňování lesa pouze ocenění jeho zásobovací služby. Určení hodnot ostatních ekosystémových služeb lesa (např. služby základní - biotopové, regulační - poutání uhlíku, kulturní - rekreace aj.) není zatím předmětem ocenění podle tohoto zákona a tyto hodnoty tak nejsou obsaženy ve výsledném ocenění lesa, čímž celková ekonomická hodnota lesa (angl. Total Economic Value - TEV) není naplněna a ekonomická hodnota lesa i jeho životně důležitý význam pro lidskou společnost je v současnosti silně podhodnocena.
Pojem „les“ je definován v § 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) týkající se vymezení pojmů. Lesem se rozumí lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa.
Vzhledem k tomu, že výklad pojmu „pozemky určené k plnění funkcí lesa“ podle zákona o lesích (pozn.: člení se na lesní pozemky a jiné pozemky, viz § 3 odst. 1 lesního zákona) zcela nekoresponduje s pojetím „lesních pozemků“ v zákoně o oceňování majetku, kde se za lesní pozemky považují lesní pozemky evidované v katastru nemovitostí a zalesněné nelesní pozemky, a kdy je pro ocenění rozhodný skutečný stav a způsob využití pozemku, je nezbytné pro výnosové ocenění lesa jako celku definovat okruh pozemků, kterých se tento nový způsob ocenění bude dotýkat.
V písmenu a) je vyjádřen současný způsob výpočtu hodnoty lesa, ale s omezením výměry lesních pozemků do 50 hektarů, kdy se v praxi jedná o největší počet oceňovacích případů, a kdy se hodnota lesa určí jako součet hodnoty lesních pozemků a hodnoty lesních porostů. Uvedeným postupem se určí tzv. věcná hodnota (pozn.: v přesnějším terminologickém označení podle teorie oceňování lesa nazývaná také jako rozdělená hodnota lesa, kdy se komplexní objekt oceňování rozloží na dílčí části, v případě lesa je to rozdělení na lesní pozemek a lesní porost, které se samostatně oceňují). V případě věcného ocenění lesa je ocenění založeno na ocenění vlastností (parametrů) věci, tj. jednotek prostorového rozdělení lesa (JPRL), tedy jak na zjišťování ceny lesních pozemků podle souborů lesních typů (SLT), tak rovněž na zjišťování jednotlivých vlastností (cenotvorných faktorů) u lesních porostů (např. dřevina, věk, bonita, zakmenění, obmýtí) a následném přiřazení základních (modelových) hodnot v Kč/m2 z příloh k oceňovací vyhlášce. Modelové hodnoty při současném způsobu ocenění lesních porostů přitom vychází z modelu lesa věkových tříd. Metoda nachází největší uplatnění především při oceňování menších výměr lesa, u nichž nelze předpokládat pravidelný výnos z lesa.
Výměra 50 ha lesních pozemků vychází z ustanovení § 24 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) týkající se lesních hospodářských plánů (LHP), které musí mít vyhotoveny všichni vlastníci lesa hospodařící na výměře větší než 50 ha.
V písmenu b) je nové ustanovení o způsobu určení celkového ocenění lesa s výměrou lesních pozemků nad 50 hektarů, na základě kalkulace očekávaného výnosu z lesa (pozn.: ať již rovnoměrného či nerovnoměrného) a jeho kapitalizace. Tímto se do zákona o oceňování majetku začleňuje dosud chybějící metoda určení hodnoty lesa jako celku, která je v lesnicky vyspělých evropských zemích standardní součástí instrumentária metod v rámci oceňování lesa.
Jedná se o výnosovou oceňovací metodu, která se používá pro větší a velké lesní majetky jako objekty ocenění. Zásadním rozdílem oproti metodě uvedené v písmenu a) je skutečnost, že se na les díváme jako na celek, a tak ho také oceňujeme. Z takto velkého lesního majetku již lze očekávat pravidelný roční výnos (vyrovnaný nebo nevyrovnaný). Z výsledků výnosového ocenění nelze ovšem zjistit, jaký podíl na výsledku ocenění má lesní pozemek a jaký podíl má lesní porost. Výnosové ocenění lesa tedy není založeno na zjišťování jednotlivých vlastností (parametrů) lesních pozemků a lesních porostů jako je tomu v případě písmene a).
Rozhodujícím kritériem pro výnosové určení hodnoty lesa jako celku je očekávaný výnos z celého lesního majetku, jehož těžební možnosti (těžební předpis zjišťovaný dle period) jsou popsány v lesním hospodářském plánu (LHP), jež se vztahuje k určitému souboru lesních a jiných pozemků, tj. k lesnímu hospodářskému celku (LHC) (pozn.: zde je zapotřebí zmínit, že se v lesnictví nepoužívá pojem „funkční celek“, ale jeho analogickou funkci plní právě pojem „lesní hospodářský celek“).
Ocenění lesa jako celku výnosovým způsobem tedy zahrnuje všechny pozemky náležející do stejného LHC, které se různým způsobem podílí (např. předmýtní či mýtní porosty), nepodílí (holiny, pozemky s omezeným způsobem lesnického hospodaření apod.) nebo mají určitou spojitost (např. dopravní infrastruktura apod.) s tvorbu výnosu z lesa. Výše výnosu (užitku) z lesa obecně je determinována jak rozdílností přírodních a výrobních podmínek, tak i celou řadou dalších faktorů (např. způsobem prodeje dřeva, prostorovou roztříštěností lesního majetku, způsobem hospodaření, objemem nahodilých těžeb, poškozením lesních porostů zvěří, omezením hospodaření z důvodu ochrany přírody, výší správních nákladů, úrovní managementu podniku, působením dalších rizik apod.), které se komplexně a dlouhodobě promítají do budoucího potenciálního výnosu z lesa, ať již vyrovnaného či nevyrovnaného.
Jelikož je výnosová hodnota jádrem tržní hodnoty, přiblíží se výsledky tohoto ocenění také více úrovni cen dosahovaných na trhu s lesními nemovitými věcmi.
§ 15a odstavec 2
Zákonné zmocnění, přidané za účelem posílení právní jistoty řešení problematiky oceňování lesa, umožňuje stanovit ve vyhlášce o oceňování podrobnější způsob určení čistého výnosu z lesa a výši míry kapitalizace pro zohlednění časové hodnoty peněz.
K bodu 44 (§ 16 odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 45 (§ 16 odst. 2)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 46 (§ 16 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“ zajišťuje soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 47 (oddíl 4)
V hlavě třetí dílu druhém se dosavadní nadpis „Díl čtvrtý“ přejmenovává na „Oddíl 4“ při zachování původního názvu „Věcná práva k nemovitým věcem“.
Jedná se o legislativně technickou úpravu nově měnící členění hlavy třetí dílu druhého a sdružující do skupiny věcně související ustanovení.
K bodu 48 (§ 16a odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 49 (§ 16a odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistí“ pojmem „určí“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K bodu 50 (§ 16a odst. 3)
Důvodem pro navrhovanou úpravu je legislativně technická úprava spočívající v zajištění souladu s užitím pojmu „oceňování“, podle § 1 odstavce 1, a užitím slova „hodnoty“, čímž je zajištěn soulad s užitím ve smyslu pojmu „hodnota“ podle § 1a. Dále je smyslem navrhovaného textu podrobnější úprava, a zpřesnění postupu určení hodnoty práva stavby prostřednictvím odkazů na příslušná dotčená ustanovení zákona, která se následně použijí.
K bodu 51 (§ 16a odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Dále legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, zajišťuje soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 52 (§ 16a odst. 5)
Jedná se o legislativně technickou úpravu stávajícího znění odstavce. Navržená formulace nemění původní smysl ustanovení odstavce 5, je však legislativně technicky vhodnější než formulace současná.
K bodu 53 (§ 16b odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 54 (§ 16b odst. 5)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „ceny“ pojmem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy a jejich užitím ve smyslu § 1 a § 1a odstavce 1.
Dále legislativně technickou úpravou spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 55 (§ 16b odst. 6)
Jedná se o legislativně technickou úpravu stávajícího znění odstavce. Navržená formulace nemění původní smysl ustanovení odstavce 6, je však legislativně technicky vhodnější než formulace současná.
K bodu 56 (§ 16c)
Legislativně technická úprava naplňující kontext jednotného používání mluvnického tvaru slova „oceňovat“, spočívající v nahrazení slova „Ocenění“ pojmem „Oceňování“, čímž je zajištěn soulad daného pojmu „oceňování“ i jeho mluvnických tvarů ve smyslu odpovídajícím § 1 odstavec 1.
K bodu 57 (§ 16c odst. 1)
Úprava textu v první větě má legislativně technický charakter a spočívá jednak v nahrazení slova „cena“ pojmem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a., jednak v nově navržené formulaci stávajícího znění části textu věty, která původní smysl daného ustanovení nemění, je však legislativně srozumitelnější a vhodnější než formulace současná.
Úprava ve větě druhé má rovněž legislativně technický charakter a spočívá v nahrazení slova „ceny“ pojmem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 58 (§ 16c odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ pojmem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití jak ve smyslu § 1, tak § 1a odst. 1.
K bodu 59 (§ 16c odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“ zajišťuje soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 60 (díl třetí)
Za hlavu třetí díl druhý se vkládá nové označení a nadpis dílu třetího „MAJETKOVÁ PRÁVA“.
Jde o legislativně technickou úpravu sdružující věcně související ustanovení.
K bodu 61 (§ 17 odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
Legislativně technickou úpravou spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ v původním textu odstavce pojmem „prováděcí právní předpis“ v textu novém, je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2c.
K bodu 62 (§ 17 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistí“ pojmem „určí“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K bodu 63 [§ 17 odst. 2 písm. a)]
Nová formulace předmětného textu v první větě ustanovení odstavce 2 písmeno a) časově vymezující ocenění nemění původní smysl předmětného textu první věty odstavce 2 písmeno a), je však celkově legislativně technicky vhodnější než formulace současná.
K bodu 64 [§ 17 odst. 2 písm. b)]
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistit“ pojmem „určit“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K bodu 65 (§ 17 odst. 3)
Zpřesnění a zpřehlednění textu ustanovení za účelem porovnání a omezení smluvně stanoveného počtu let užívání jednotlivých typů majetkových práv (časový test) při řešení problematiky oceňování těchto práv.
K bodu 66 (§ 17 odst. 4 a 5)
Navrhované zrušení odstavce 4 vychází z nové koncepce zákona upřednostňující tržní hodnotu, zatímco stávající zákon oproti tomu upřednostňoval cenu obvyklou.
Procesní rámec vyžadující porovnání je příliš složitý, komplikovaný a nákladný, ne vždy odpovídající dosaženému výsledku; ustanovení odstavce 4 lze tedy považovat za nedůvodné.
Navrhované zrušení odstavce 5 vychází z toho, že jde o právně překonané ustanovení. Jedná-li se o nepřevoditelná práva, u nichž chybí důvod k jejich oceňování.
K bodu 67 (díl čtvrtý)
Za hlavu třetí díl třetí se vkládá nové označení a nadpis dílu čtvrtého „CENNÉ PAPÍRY“.
Jde o legislativně technickou úpravu sdružující věcně související ustanovení.
K bodu 68 (§ 19 odst. 2)
Navrhované zrušení odstavce 2 vychází z toho, že pro přepočet kurzu je obecně nastaveno pravidlo v § 2c odstavci 4 a odstavec 2 v § 19 je tedy nadbytečný.
Dosavadní odstavec 3 se v té souvislosti přečísluje na odstavec 2.
K bodu 69 (§ 20 odst. 1 písm. b)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ pojmem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 70 [§ 20 odst. 1 písm. c)]
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ pojmem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 71 (§ 20 odst. 1 písm. d)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ pojmem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 72 (§ 20 odst. 1 písm. g)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenou“ pojmem „hodnotou“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
Dále legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjištěnou“ pojmem „určenou“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K bodu 73 (§ 20 odst. 1 písm. h)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenou“ pojmem „hodnotou“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1, současně pojem „obvyklá hodnota“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „obvyklá hodnota“ definovanému v ustanovení § 2b.
K bodu 74 (§ 20 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cen“ pojmem „hodnot“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 75 (§ 20 odst. 3)
Z nově navrhované úpravy vyplývá, že cenné papíry, které jsou předmětem sběratelského zájmu nelze v kontextu ustanovení § 2c oceňovat zjištěnou hodnotou, protože v souvislosti s novou koncepcí zákona, je záměrem upřednostnit tržní hodnotu případně obvyklou hodnotu (§ 2b).
K bodu 76 (Díl pátý)
Za hlavu třetí díl čtvrtý se vkládá nové označení a nadpis dílu pátého „JINÝ MAJETEK“.
Jde o legislativně technickou úpravu sdružující věcně související ustanovení.
Úprava, spočívající ve zrušení označení hlavy šesté včetně názvu a vložení nového označení skupiny následujících ustanovení jako díl pátý spolu s upřesněním názvu tohoto dílu, kdy se část majetku původně označovaná jako „ostatní majetek“ nově označuje výrazem „jiný majetek“.
Prostřednictvím běžně používaného odborného výrazu se tak přesněji vymezuje předmět a věcný obsah daného dílu, který se týká jak ustanovení řešící oceňování platebních prostředků a platebních karet, či oceňování cenin a vkladů, tak ustanovení, která řeší oceňování jednak pohledávek a dluhů, jednak nároků ze životního pojištění a penzijního připojištění se státním příspěvkem.
Vklady na vkladních knížkách a vklady na účtech u bank se oceňují výší vkladu zúročeného ke dni ocenění. V případě spoření se státním příspěvkem (např. stavební spoření) je celková hodnota vkladu na spořicím účtu ke dni ocenění tvořena vloženou částkou peněz, připsanými úroky (případně sníženými o daň z příjmů, pokud je vybírána srážkou), a její součástí je i na účet připsaný státní příspěvek.
K bodu 77 (§ 21 odst. 1)
Text „na kterou znějí“ v § 21 odst. 1 se zrušuje pro nadbytečnost (obsaženo v samotné definici jmenovité hodnoty).
K bodu 78 (§ 21 odst. 2)
Text „na kterou znějí“ v § 21 odst. 2 se zrušuje pro nadbytečnost (obsaženo v samotné definici jmenovité hodnoty).
Legislativně technická úprava věty druhé spočívá v nahrazení slova „ceny“ pojmem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 79 (§ 21 odst. 3)
V § 21 se odst. 3 se zrušuje pro nadbytečnost, problematiku přepočtu zjištěné hodnoty řeší § 2c.
Dosavadní odstavec 4 se v té souvislosti přečísluje na odstavec 3.
K bodu 80 (§ 21 odst. 3)
Navrhovaná úprava textu lépe vystihuje, o jakou platební kartu se jedná, a umožňuje určit, jakou hodnotu ke dni ocenění má. Podstatné je, že se jedná se o „předplacené“ či „přednabité“ platební karty, nikoli platební karty, které jsou jen nástrojem ovládání běžného nebo úvěrové účtu např. u banky, jako jdou debetní a kreditní karty. Platební karty sloužící k ovládání běžných či úvěrových účtů se nijak zvlášť neoceňují, protože představují jen zvláštní přístup k daným účtům, a v případě potřeby se oceňují tyto účty (zůstatky na nich).
K bodu 81 (§ 22)
Doplnění názvu ustanovení odpovídá rozšíření působnosti ustanovení o doplňkové penzijní spoření.
K bodu 82 (§ 22 odst. 1)
Legislativně technická úprava věty první spočívající v nahrazení slova „cenu“ slovem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava věty druhé spočívající v úpravě textu tak, aby byl v souladu s nově zaváděnou terminologií.
K bodu 83 (§ 22 odst. 3)
Úprava textu § 22 odst. 3 doplněním věty rozšiřující působnost ustanovení i na oceňování nároků z doplňkového penzijního spoření.
K bodu 84 (§ 23)
V souvislosti s úpravou textu ustanovení § 23 se mění i název paragrafu, aby lépe vystihoval užití daného ustanovení.
Název a text ustanovení § 23 se mění v následujícím smyslu:
Pokud v daném případě zákon o obchodních korporacích (ZOK) neupravuje ocenění podílu, zákon o oceňování (ZoO) nestanovuje žádný postup, jak určit zjištěnou hodnotu, tj. tuto hodnotu nelze zjistit a tudíž se postupuje dle §2c odst. 3 zákona o oceňování.
K bodu 85 (díl šestý)
Za hlavu třetí díl pátý se vkládá nové označení a nadpis dílu šestého „OBCHODNÍ ZÁVOD“.
Jde o legislativně technickou úpravu sdružující věcně související ustanovení.
K bodu 86 (díl šestý)
Navrhované zrušení dílu šestého vychází z toho, že oceňování obchodního závodu je podmíněno využitím komplexu vhodných analytických metod a oceňovacích přístupů odpovídajících oceňované věci a jejím jednotlivým oceňovaným elementům. Zjištěná hodnota v případě ocenění obchodního závodu nedokáže postihnout všechny jeho aspekty.
K bodu 87 (§ 33 odst. 1)
Legislativně technická úprava, jíž se upřesňují zmocňovací odkazy tak, že zákon bude proveden vyhláškou, kterou vydá Ministerstvo financí.
K bodu 88 (§ 33 odst. 3)
V odstavci 3 § 33 se výraz „cenách zjištěných“ nahrazuje výrazem „určených“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
Nově se upouští od povinnosti uložené finanční správě pro účely zákona o oceňování shromažďovat v daňových spisech zjištěné a sjednané hodnoty při prodejích nemovitých věcí. Nově se po finanční zprávě vyžaduje předávání pouze zjištěných a sjednaných hodnot, které finanční správa sleduje pro vlastní účely. Vedle toho se také vyžaduje předávání informací evidovaných finanční správou za účelem správy daně z nemovitých věcí společně s převzatými údaji z katastru nemovitostí.
Navrhované ustanovení vytváří legitimní důvod k předávání informací Ministerstvu financí a ČSÚ a k potřebnému rozvoji informačního systému finanční správy. Zákon počítá s tím, že bez potřebně uzpůsobeného informačního systému finanční správa údaje z daňových spisů může být schopna poskytovat jen v omezené míře či vůbec, a tak případné neposkytnutí takovýchto informací (s ohledem na uvedené technické důvody) nesankcionuje.
Údaje vyžadované od finanční správy jsou nezbytné k pravidelné aktualizaci prováděcího předpisu, na jehož základě se určuje zjištěná hodnota. Tím se zajišťuje, aby zjištěná hodnota, která má mj. svůj význam i v daňových předpisech, lépe odpovídala situací na trhu.
K části čtyřicáté první – změna zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu
K Čl. XLIII
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor zákonem stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K části čtyřicáté druhé – změna zákona o vysokých školách
K Čl. XLIV
K bodu 1 (§ 15 odst. 1 písm. b))
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 2 [§ 18 odst. 7)
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 3 (§ 18 odst. 9 písm. a))
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 4 [§ 18 odst. 12)
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 5 (§ 21 odst. 3 písm. a))
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 6 (§ 21 odst. 3 písm. b))
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 7 (§ 21 odst. 3 písm. f))
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 8 (§ 83h odst. 1)
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 9 (§ 83h odst. 6)
Podle § 38 odst. 1 zákona o vysokých školách je Akreditační úřad právnickou osobou, z toho tedy podle nového zákona o účetnictví vyplývá, že je účetní jednotkou, a zrušované ustanovení je tedy v tomto duplicitní. Skutečnost, do jakého druhu účetních jednotek spadá, také vyplývá z nového zákona o účetnictví na základě jeho charakteru. Navrhuje se tedy zrušit celý odstavec pro nadbytečnost.
K části čtyřicáté třetí – změna veterinárního zákona
K Čl. XLV
K bodu 1 (§ 47 odst. 2)
Dle veterinárního zákona je Státní veterinární správa organizační složkou státu, z čehož ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že je účetní jednotkou. Tvrzení dané skutečnosti ve veterinárním zákoně je tedy ve vztahu k novému zákonu o účetnictví duplicitní a není třeba ho dále uvádět.
K bodu 2 (§ 47 odst. 3)
Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv je dle veterinárního zákona organizační složkou státu, což ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví znamená, že je též účetní jednotkou. Z tohoto důvodu není třeba zrušované tvrzení v zákoně dále uvádět.
K části čtyřicáté čtvrté – změna zákona o zajišťování obrany České republiky
K Čl. XLVI
K bodu 1 (§ 49 odst. 3)
Navržená poslední věta v odstavci 3 § 49 obsahuje odkaz na zákon o oceňování tak, aby byl zajištěn soulad s ním a s jeho prováděcí vyhláškou a návaznost na ně, protože obsahem odpovídají v dané věci potřebě zákona o zajišťování obrany České republiky. Současně je tím naplňován záměr, aby zákon o oceňování byl svým charakterem předpisem obecným.
K bodu 2 (§ 58 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování. Pojem zjištěné hodnoty je v zákoně o oceňování definován pro celý právní řád; text předmětného ustanovení je tedy dostatečně srozumitelný a není třeba výslovně odkazovat na zákon o oceňování. Poznámka pod čarou č. 18 se tudíž ruší jako nepotřebná.
K bodu 3 (§ 58 odst. 2)
Legislativně-technická úprava sledující cíl zajistit soulad a návaznost použité terminologie v zákoně o zajišťování bezpečnosti České republiky s novým zákonem o účetnictví.
Poznámka pod čarou č. 19 se ruší z důvodu, že odkazuje na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, který je zrušen v návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví.
K části čtyřicáté páté – změna zákona o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením
K Čl. XLVII
K bodu 1 (§ 6 odst. 3)
V návaznosti na zrušení odstavce 7 (viz odůvodnění k bodu 4) je nezbytné novelizovat stávající znění odstavce 3 v § 6.
K bodu 2 (§ 6 odst. 5)
Účelem navržené změny je sjednocení terminologie v zákoně o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením s terminologií použitou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 3 (§ 6 odst. 6)
V návaznosti na zrušení odstavce 7 (viz odůvodnění k bodu 4) je nezbytné novelizovat stávající znění odstavce 6 v § 6.
K bodu 4 (§ 6 odst. 7)
Jelikož odstavec 7 v § 6 zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů, je v současné době již obsoletní, není nadále uvedeného ustanovení potřeba. Z tohoto důvodu je odstavec 7 rušen bez náhrady.
K části čtyřicáté šesté – změna zákona o poštovních službách
K Čl. XLVIII
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K části čtyřicáté sedmé – změna zákona o investičních pobídkách
K čl. XLIX
K bodu 1 (§ 1a odst. 1 písm. a) bod 5)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 2 (§ 1a odst. 1 písm. e))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 (§ 1a odst. 1 písm. f))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 (§ 2 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 (§ 3 odst. 3 písm. a))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 (§ 3 odst. 3 písm. b))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 7 (§ 3 odst. 6)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 8 (§ 6a odst. 1 písm. a))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 9 (§ 6a odst. 1 písm. a) bod 1)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 10 (§ 6a odst. 1 písm. a) bod 2)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 11 (§ 6a odst. 1 písm. a) bod 3)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 12 (§ 6a odst. 2 písm. a))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 13 (§ 6a odst. 3 písm. b))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 14 (§ 6a odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 15 (§ 6a odst. 7 písm. a) a c))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 16 (§ 6a odst. 10 písm. b))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 17 (§ 6a odst. 12)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 18 (§ 7 odst. 2 písm. d))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 19 (§ 7 odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 20 (§ 11a)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 21 (§ 11a odst. 1, 2, 3, 4 a 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části čtyřicáté osmé – změna zákona o Státním fondu dopravní infrastruktury
K čl. L
K bodu 1 (§ 5 odst. 1 písm. b))
Návrh nového zákona o účetnictví již nepoužívá pojem „závazek“ jakožto pojem ryze občanskoprávní. Navrhuje se proto tento pojem nahradit pojmem „dluh“, který návrh nového zákona o účetnictví vymezuje.
K bodu 2 (§ 5b odst. 1 věta první)
V návaznosti na terminologické změny obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví dochází k nahrazení pojmu „roční účetní závěrka“ pojmem „řádná individuální účetní závěrka“.
Reaguje se též na to, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“.
Navrhuje se rovněž upřesnění, že výroční zpráva se vyhotovuje, nikoli sestavuje.
K bodu 3 (§ 5b odst. 1 věta druhá)
Navrhuje se dílčí změna formulace ustanovení související s tím, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“.
K bodu 4 (§ 5b odst. 4 a 5)
Odstavec čtvrtý upravuje obsah výroční zprávy Státního fondu dopravní infrastruktury. Výroční zpráva ve smyslu dotčeného ustanovení je výroční zprávou sui generis a nutnost úpravy jejího obsahu v zákoně o Státním fondu dopravní infrastruktury vychází z opuštění pojmu „výroční zpráva“ v novém zákoně o účetnictví. V předmětném ustanovení je stanoven pouze demonstrativní výčet obsahu výroční zprávy, aby mohla být výroční zpráva případně doplňována na základě potřeb daného rozpočtového roku, za který se vyhotovuje.
Odstavec pátý reaguje na návrh nového zákona o účetnictví a potřeby praxe. Dle návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčeném ustanovení zákona o Státním fondu dopravní infrastruktury dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že Státní fond dopravní infrastruktury sleduje výdaje na vlastní činnost odděleně od výdajů na účel podle § 2 odst. 1.
K bodu 5 (§ 8 odst. 2 písm. c))
V návaznosti na terminologické změny obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví dochází k nahrazení pojmu „roční účetní závěrka“ pojmem „řádná individuální účetní závěrka“.
K bodu 6 (§ 8 odst. 2 písm. d)
Navrhuje se přesnější užití legislativní zkratky „výroční zpráva“, z níž přímo vyplývá, že se jedná o výroční zprávu o činnosti Státního fondu dopravní infrastruktury, proto to není v dalších ustanoveních nezbytné upřesňovat.
K bodu 7 (§ 9 odst. 1)
V návaznosti na terminologické změny obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví dochází k nahrazení pojmu „roční účetní závěrka“ pojmem „řádná individuální účetní závěrka“.
K části čtyřicáté deváté – změna autorského zákona
K čl. LI
Obecně
Specifická právní úprava týkající se obsahu některých dokumentů a termínu jejich zveřejňování obsažená v autorském zákoně je implementací unijního předpisu, konkrétně směrnice 2014/26/EU o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu, a jako taková proto musí zůstat zachována.
Ustanovení autorského zákona upravující výroční zprávu a její náležitosti jsou součástí právní úpravy kolektivní správy práv (§ 95 a násl. autorského zákona), konkrétně jde o § 99g
a přílohu č. 3 k tomuto zákonu.
Obecně je účelem výroční zprávy (kolektivních správců), obdobně jako u jiných subjektů, poskytnutí souhrnné informace o hospodářském stavu účetní jednotky za dané období,
o vývoji její výkonnosti, činnosti a stavu. Musí tedy obsahovat veškeré informace k naplnění jejího účelu.
Kromě informací, které musí obsahovat výroční zpráva dle obecné právní úpravy, musí výroční zprávy kolektivních správců obsahovat ještě další informace uvedené v příloze č. 3 autorského zákona, které souvisejí se specifickou povahou výkonu kolektivní správy a zesílenými požadavky na její transparentnost. Tyto zvláštní povinnosti vyplývají ze směrnice 2014/26/EU o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu a byly do autorského zákona implementovány prostřednictvím § 99f a přílohy č. 3. Totéž platí o zvláštní informační povinnosti dle dosavadního § 99f odst. 2 autorského zákona (zveřejňování a aktualizace na internetových stránkách kolektivních správců).
Autorský zákon rovněž stanoví kratší lhůtu pro uveřejnění výroční zprávy, a to nejpozději do 31. 8. následujícího roku (nikoliv tedy do konce následujícího roku, jak obecně stanoví zákon o účetnictví).
K bodu 1 (§ 96f odst. 5)
Ustanovení upravující působnost nejvyššího orgánu je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví. Namísto schvalování výroční zprávy, kterou již nový zákon o účetnictví neuvádí, nejvyšší orgán schvaluje řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení.
K bodu 2 (§ 99g)
Ustanovení je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví. Vzhledem k tomu, že nový zákon pojem „Výroční zpráva“ opouští a nahrazuje jej zprávou vedení, je v tomto smyslu upraven i § 99g autorského zákona. Zpráva vedení je jednou ze zpráv (vedle zprávy o platbách do veřejných rozpočtů, zprávy o daních z příjmů a zprávy o udržitelnosti) upravených novým zákonem o účetnictví a je ekvivalentem dosavadní výroční zprávy ve smyslu dokumentu obsahujícího informace o vývoji, výkonnosti a hospodářské situaci účetní jednotky. Povinnost vyhotovit zprávu vedení je uložena velkým a středním účetním jednotkám a její základní obsah je upraven novým zákonem o účetnictví. Ustanovení § 99g odst. 3 odkazuje na přílohu 3, která stanoví, jaké (další) informace zpráva vedení musí obsahovat. Odstavec 6 upravuje zveřejnění dokumentů na internetových stránkách kolektivního správce obdobně, jako tomu bylo u zveřejňování výroční zprávy, tj. do 31. srpna, a jejich ponechání na těchto internetových stránkách po dobu alespoň 5 let.
K bodu 3 (§ 103 odst. 4)
Navrhovaná úprava reaguje na terminologii nového zákona o účetnictví, podle kterého není správné vyjádření, že se vede oddělené účetnictví, ale pouze se dané skutečnosti sledují odděleně uvnitř účetního systému.
K bodům 4 až 7 [§ 105ba odst. 1 písm. g) až j)]
Ustanovení upravující přestupky kolektivních správců jsou terminologicky sjednocena s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví a promítnutými do nového znění § 99g autorského zákona. Vypouští se výroční zpráva a nahrazuje se řádnou individuální účetní závěrkou a individuální zprávou vedení. Individuální zpráva vedení kolektivních správců by tak kromě náležitostí podle nového zákona o účetnictví měla obsahovat i informace stanovené v příloze 3 autorského zákona, na níž nový § 99g odstavec 3 odkazuje.
K bodu 8 (§ 99g odst. 3)
S ohledem na změnu terminologie v § 99g (vypuštění pojmu výroční zpráva a jeho nahrazení pojmem individuální zpráva vedení) je nutno změnit název přílohy 3.
K bodu 9 (Příloha č. 3)
Text přílohy 3 autorského zákona je terminologicky sjednocen s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví.
Transpozice čl. 8 odst. 8 směrnice 2014/26/EU, jde-li o slova: valné shromáždění členů kontroluje činnost organizace kolektivní správy alespoň tím, že rozhoduje o jmenování a odvolání auditora, bude i nadále zajištěna, a to prostřednictvím následujících ustanovení:
· § 99g odst. 3 a 4 autorského zákona, ve znění novely (změnovým zákonem k novému zákonu o účetnictví)
· § 17 odst. 1 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, v platném znění.
Povinnosti uvedené v písmeni a) v bodu 1 přílohy č. 3 k AZ jsou uvedeny jednak v zákoně o účetnictví (§ 21 odst. 6 zákona o účetnictví) a v AZ (§ 99g odst. 3 AZ - Kolektivní správce sestavuje řádnou individuální účetní závěrku… a v § 99g odst. 2 AZ - Řádnou individuální účetní závěrku kolektivního správce tvoří také výkaz peněžních toků.). I nadále bude platit (podle § 99g odst. 4 AZ), že jak individuální zprávu vedení, tak individuální účetní závěrku bude schvalovat nejvyšší orgán kolektivního správce.
K části padesáté – změna zákona o obcích
K čl. LII
K bodu 1 (§ 38 odst. 1)
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je obec veřejnoprávní korporací, z čehož vyplývá její dvojí postavení. Obec je zároveň subjektem veřejné správy, který v rámci decentralizace veřejné správy vykonává vlastním jménem část veřejné správy, a zároveň právnickou osobou veřejného práva, která může vstupovat do soukromoprávních i veřejnoprávních vztahů. Z toho lze vyvodit, že obec je z pohledu právní úpravy účetnictví právnickou osobou a jako taková je podle nového zákona o účetnictví také účetní jednotkou. Jako účetní jednotka pak má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mezi které patří také povinnost vést účetnictví. Dotčenou větu se proto z důvodu nadbytečnosti navrhuje vypustit.
K bodu 2 (§ 39 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna s cílem sjednotit terminologii pro oceňování. Přitom se v rámci sjednocení terminologie zavádějí chybějící definice, včetně vymezení používaných základní postupů platných v oblasti oceňování. Nejvýznamnějším pojmem, který je novelou upraven, je pojem hodnota a její oddělení od pojmu cena. Pojem „obvyklá cena“ se tak bez významového posunu mění na pojem „obvyklá hodnota“; totéž platí pro dvojici pojmů zjištěná cena a zjištěná hodnota.
K bodům 3 a 4 (§ 39c odst. 2)
Plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmů „obvyklá/zjištěná cena“ pojmy „obvyklá/zjištěná hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování se promítá i v ustanovení upravujícím úplatné převody na stát.
K bodu 5 (§ 49 odst. 3)
Legislativně-technická změna vyplývající z přijetí nového zákona o účetnictví. Z první části dotčeného ustanovení vyplývá, že svazek obcí je právnickou osobou. Současně podle nového zákona o účetnictví je právnická osoba podle právního řádu České republiky účetní jednotkou a jako taková má také povinnost vést účetnictví v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví. Z tohoto důvodu je nadbytečné, aby svazku obcí jako účetní jednotce byla povinnost vést účetnictví ukládána také ve zvláštním zákoně a předmětná část ustanovení se navrhuje vypustit.
K bodu 6 [§ 50 odst. 2 písm. c)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K bodu 7 [§ 53d odst. 1 písm. b)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K bodu 8 [§ 84 odst. 2 písm. b)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K bodu 9 [§ 102 odst. 2 písm. o)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K části padesáté první – změna zákona o krajích
K čl. LIII
K bodu 1 (§ 17 odst. 1)
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), je kraj veřejnoprávní korporací, z čehož vyplývá jeho dvojí postavení. Kraj je zároveň subjektem veřejné správy, který v rámci decentralizace veřejné správy vykonává vlastním jménem část veřejné správy, a zároveň právnickou osobou veřejného práva, která může vstupovat do soukromoprávních i veřejnoprávních vztahů. Z toho lze vyvodit, že kraj je z pohledu právní úpravy účetnictví právnickou osobou a jako taková je podle nového zákona o účetnictví také účetní jednotkou. Jako účetní jednotka pak má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mezi které patří také povinnost vést účetnictví. Dotčenou věta se tedy z důvodu nadbytečnosti navrhuje vypustit.
K bodu 2 (§ 18 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna s cílem sjednotit terminologii pro oceňování. Přitom se v rámci sjednocení terminologie zavádějí chybějící definice, včetně vymezení používaných základní postupů platných v oblasti oceňování. Nejvýznamnějším pojmem, který je novelou upraven, je pojem hodnota a její oddělení od pojmu cena. Pojem „obvyklá cena“ se tak bez významového posunu mění na pojem „obvyklá hodnota“; totéž platí pro dvojici pojmů zjištěná cena a zjištěná hodnota.
K bodům 3 a 4 (§ 18c odst. 2)
Plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmů „obvyklá/zjištěná cena“ pojmy „obvyklá/zjištěná hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování se promítá i v ustanovení upravujícím úplatné převody na stát.
K bodu 5 (§ 35 odst. 2 písm. h))
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K bodu 6 (§ 59 odst. 2 písm. n))
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K části padesáté druhé – změna zákona o hlavním městě Praze
K čl. LIV
K bodu 1 (§ 35 odst. 1)
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je hl. město Praha veřejnoprávní korporací, z čehož vyplývá jeho dvojí postavení. Hl. město Praha je zároveň subjektem veřejné správy, který v rámci decentralizace veřejné správy vykonává vlastním jménem část veřejné správy, a zároveň právnickou osobou veřejného práva, která může vstupovat do soukromoprávních i veřejnoprávních vztahů. Z toho lze vyvodit, že hl. město Praha je z pohledu právní úpravy účetnictví právnickou osobou, a proto je podle nového zákona o účetnictví také účetní jednotkou. Jako účetní jednotka pak má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mezi které patří také povinnost vést účetnictví. Dotčenou část věty se proto z důvodu nadbytečnosti navrhuje vypustit.
K bodu 2 (§ 36 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna s cílem sjednotit terminologii pro oceňování. Přitom se v rámci sjednocení terminologie zavádějí chybějící definice, včetně vymezení používaných základní postupů platných v oblasti oceňování. Nejvýznamnějším pojmem, který je novelou upraven, je pojem hodnota a její oddělení od pojmu cena. Pojem „obvyklá cena“ se tak bez významového posunu mění na pojem „obvyklá hodnota“; totéž platí pro dvojici pojmů zjištěná cena a zjištěná hodnota.
K bodům 3 a 4 (§ 36c odst. 2)
Plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmů „obvyklá/zjištěná cena“ pojmy „obvyklá/zjištěná hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování se promítá i v ustanovení upravujícím úplatné převody na stát.
K bodu 5 (§ 37 odst. 3)
Ve vztahu k bezúplatnému převodu majetku se promítá plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“.
K bodu 6 (§ 59 odst. 2 písm. e))
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období (na rozdíl od mimořádné účetní závěrky).
K bodu 7 (§ 68 odst. 2 písm. g))
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období (na rozdíl od mimořádné účetní závěrky).
K části padesáté třetí – změna zákona o Státním fondu podpory investic
K čl. LV
K bodu 1 (§ 5 odst. 3)
Navržená změna sleduje soulad ustanovení zákona o Státním fondu podpory investic se zněním nového zákona účetnictví ve vztahu k účetní závěrce Fondu a povinnosti jejího ověření auditorem.
K bodu 2 (5 odst. 3)
Navržená změna sleduje soulad ustanovení zákona o Státním fondu podpory investic se zněním nového zákona účetnictví ve vztahu k účetní závěrce Fondu a povinnosti jejího ověření auditorem.
K bodu 3 (§ 5 odst. 4)
Dotčené ustanovení se navrhuje vypustit z důvodu nadbytečnosti v souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví. Z ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona vyplývá, že Státní fond podpory investic je právnickou osobou. Ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví, podle kterého je právnická osoba podle právního řádu České republiky účetní jednotkou, je Státní fond podpory investic účetní jednotkou. Jakožto účetní jednotka má Státní fond dopravní infrastruktury povinnosti vyplývající z účetnictví, mimo jiné také povinnost vést účetnictví v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodu 4 (§ 6 odst. 4 písm. b))
Legislativně-technická změna v důsledku změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „rozvahový den“ byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn a namísto něj je používán konkrétní okamžik, k němuž je účetní závěrka sestavována. Tímto okamžikem je jak poslední den účetního období v případě řádné účetní závěrky, tak jiný den v případě mezitímní účetní závěrky. Účetní závěrka sestavená k rozvahovému dni tak věcně odpovídá pojmu „řádná účetní závěrka“.
K části padesáté čtvrté – změna zákona o rozpočtových pravidlech
K čl. LVI
K bodům 1 a 2 (§ 2a odst. 2 a 3)
V souvislosti s přechodem rozpočtování příspěvkových organizací, které zřizují nebo jejichž zřizovateli jsou organizační složky státu, na rozpočtování příjmů a výdajů (nikoliv už nákladů a výnosů) se navrhuje, aby tyto příspěvkové organizace při třídění příjmů a výdajů hlavní činnosti používaly druhové třídění rozpočtové skladby.
K bodu 3 a 4 (§ 3 písm. p) a r))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „následné pořizovací výdaje“ a současně došlo k věcným změnám tohoto institutu. Pro účely zákona o rozpočtových pravidlech není v tomto ohledu žádoucí navazovat na účetnictví, a proto se navrhuje ponechat pouze pojem „zhodnocení“ v obecném smyslu, tj. bez bližší specifikace.
K bodu 5 (§ 3 písm. s))
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna zajišťující návaznost na pojmosloví nového zákona o účetnictví, kdy nový zákon o účetnictví zavádí pojem „aktivum“, který nahrazuje doposud používaný pojem „majetek“. Dojde tak k jasnému odlišení těchto pojmů, neboť pojem „majetek“ ve smyslu, ve kterém je užíván v účetnictví, zcela přesně neodpovídá jeho soukromoprávnímu smyslu. Zákon o rozpočtových pravidlech používá označení „dlouhodobý hmotný nebo nehmotný majetek“, přičemž v těchto případech se jedná o dosavadní kategorie účetního výkaznictví. Vzhledem ke změně účetní terminologie se navrhuje vymezit obsah těchto pojmů tak, aby navazovaly na pojmosloví nového zákona o účetnictví a současně nebyly v rozporu s obsahem pojmu majetek ve smyslu občanského zákoníku. Dlouhodobým hmotným nebo nehmotným majetkem se tak pro účely zákona o rozpočtových pravidlech bude rozumět věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Po věcné stránce tak nedojde ke změně, neboť se bude jednat o stejný okruh majetku, resp. aktiv vykazovaných v účetnictví, jako doposud. Přesné vymezení obsahu těchto pojmů ve vazbě na účetnictví by současně mělo zabránit vzniku situací, kdy by za hmotný a nehmotný majetek ve smyslu občanského zákoníku mohly být považovány i věci, které do dané účetní kategorie stálých hmotných nebo nehmotných aktiv nepatří (například cenné papíry) a není žádoucí, aby se na ně předmětná ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech aplikovala.
K bodu 6 (§ 10 odst. 5)
Navrhuje se legislativně-technická změna související se zrušením § 36 odst. 3, který upravuje zvláštní účet rezervy důchodového pojištění.
K bodu 7 (§ 12 odst. 1 písm. b))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „účetní dodatečné zhodnocení“ a současně došlo také k věcným změnám tohoto institutu. Pro účely zákona o rozpočtových pravidlech není v tomto ohledu žádoucí navazovat na účetnictví, a proto se navrhuje ponechat pouze pojem „zhodnocení“ v obecném smyslu, tj. bez bližší specifikace.
Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
Vzhledem k tomu, že dosavadní účetní kategorie „drobného hmotného nebo nehmotného majetku“ nebude novým zákonem o účetnictví zcela převzata (tato kategorie aktiv bude nadále rozlišována pouze v případě účetních jednotek veřejného sektoru s tím, že se bude jednat o „drobné hmotné nebo nehmotné aktivum“), navrhuje se tento majetek specifikovat jako dlouhodobý hmotný nebo nehmotný majetek (tj. stálé hmotné nebo nehmotné aktivum ve smyslu právních předpisů upravujících účetnictví), který účetní jednotka veřejného sektoru ve svém účetnictví vykazuje jako drobné hmotné nebo nehmotné aktivum.
K bodů 8 a 9 (§ 12 odst. 4 a § 13 odst. 5)
Rozhodne-li správce kapitoly na základě vlastního uvážení vést neinvestiční dotační program prostřednictvím programového financování v plném rozsahu jeho postupů, nikoli jen formou zjednodušené evidence, tj. postupem podle návrhu úpravy § 13 odst. 5, vypracovává se dokumentace programu, jako jeho základní dokument.
Správce kapitoly návrhem získá možnost vést neinvestiční dotační program dlouhodobě osvědčenými postupy obvyklými pro investiční programy a využít všech funkcí modulu EDS (Evidenční Dotační Systém) rozpočtového systému.
K bodu 10 (§ 14e odst. 2 věta poslední)
Současná právní úprava rozhodování o námitkách proti nevyplacení dotace nebo její části poskytovatelem nadměrně zatěžuje osoby stojící v čele poskytovatelů dotací, zejména tedy ministry. Navrhuje se tedy, aby podání námitek příjemcem dotace nemělo devolutivní účinek a o námitkách rozhodoval poskytovatel, nikoliv ten, kdo stojí v jeho čele.
K bodu 11 (§14n odst. 2)
Okamžik poskytnutí veřejné podpory a podpory malého rozsahu je dostatečně a navíc odlišně upraven přímo použitelnými právními předpisy a judikaturou na úrovni Evropské unie i právními předpisy na národní úrovni (např. čl. 2 bod 28 nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem nebo v případě podpory malého rozsahu § 2 písm. h) zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje), dle kterých je dnem poskytnutí podpory den, kdy příjemci vznikne na tuto podporu právní nárok, tzn. okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí. Navrhovanou úpravou se odstraní jednak duplicitní úprava, jednak i případné interpretační problémy.
K bodu 12 (§ 15 odst. 2)
S účinností od 19. února 2025 je v § 19 odst. 4 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje uvedeno, že prekluzivní lhůta pro zahájení řízení o stíhání nesrovnalosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie činí 6 let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie. Stíhání nesrovnalostí je upraveno v čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství. Prekluzivní lhůta v délce 6 let se tedy vztahuje na dotace nebo návratné finanční výpomoci, které jsou spolufinancovány z rozpočtu Evropské unie.
Z důvodu zabezpečení právní jistoty příjemců dotací nebo návratných finančních výpomocí a také z důvodu úpravy jednoznačného postupu poskytovatelů dotací a návratných finančních výpomocí se navrhuje stanovit lhůtu pro zahájení řízení o odnětí dotace nebo návratné výpomoci také u dotací a návratných finančních výpomocí poskytovaných ze státního rozpočtu, které neobsahují spolufinancování z rozpočtu Evropské unie. Tato lhůta v současné právní úpravě absentuje.
Navrhovanou 11letou lhůtu však nelze aplikovat na případy, kdy je řízení o odnětí dotace nebo návratné finanční výpomoci poskytnuté ze státního rozpočtu zahájeno na základě rozhodnutí Evropské komise. Ustanovení § 15 odst. 1 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech umožňuje poskytovateli zahájit řízení o odnětí dotace nebo návratné finanční výpomoci také v případě, došlo-li po vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci k vydání rozhodnutí Evropské komise o navrácení podpory dle čl. 16 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie, (dále jen „nařízení Rady (EU) 2015/1589“) nebo o prozatímním navrácení podpory dle čl. 13 odst. 2 nařízení Rady (EU) 2015/1589, je třeba respektovat promlčecí lhůtu uvedenou v čl. 17 nařízení Rady (EU) 2015/1589.
Promlčecí lhůta pro navrácení protiprávní veřejné podpory dle cit. článku nařízení Rady (EU) 2015/1589 činí 10 let ode dne udělení podpory. Nelze proto pro tyto případy, tj. pro případy, kdy o navrácení nebo prozatímním navrácení rozhodne Evropská komise, stanovit v národním předpise promlčecí lhůtu jinou. Takto navrhovaná lhůta je v rozporu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem národním.
K bodům 13 a 15 (§ 20 odst. 1 a nový odstavec 2)
Cílem navržené úpravy je zefektivnění procesu předkládání Zprávy o plnění státního rozpočtu za 1. pololetí. Navrhuje se, aby se posledním orgánem projednávajícím tento materiál nelegislativní povahy stal rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny. Jde o reakci na praxi minulých let, kdy se stalo standardem projednání materiálu na plénu Poslanecké sněmovny s velkým časovým odstupem, někdy i v řádu let, čímž zcela pozbyl aktuálnost. Poslanecká sněmovna navíc bere materiál pouze na vědomí, neschvaluje svým usnesením jako například u státního závěrečného účtu žádné parametry hospodaření státního rozpočtu. Z tohoto pohledu se jeví zařazení materiálu na jednání pléna Poslanecké sněmovny jako nadbytečné.
Navržená změna mimo to vede i ke snížení administrativy spojené s předkládáním a projednáním materiálu plénem Poslanecké sněmovny a také umožňuje rychlejší zveřejnění konečné verze materiálu na webu Ministerstva financí, což přispěje větší transparentnosti fiskální politiky pro odbornou i laickou veřejnost.
K bodu 14 (zrušení dosavadního § 20 odst. 2)
Cílem navržené úpravy je snížení objemu pracovní agendy Ministerstva financí, která se jeví jako nadbytečná. Čtvrtletní informace o plnění státního rozpočtu jsou do této doby předkládány rozpočtovému výboru Poslanecké sněmovny do konce měsíce následujícího po skončení prvního a třetího čtvrtletí a jejich projednání v praxi probíhá již v době, kdy je veřejnost již obeznámena s výsledky hospodaření státního rozpočtu za následující měsíc. Právě tiskové zprávy o plnění státního rozpočtu zveřejňované Ministerstvem financí každý měsíc se jeví jako dostatečná náhrada za čtvrtletní informace.
Dalším důvodem pro zrušení těchto materiálů nelegislativní povahy je skutečnost, že čtvrtletní informace vzhledem k zákonnému termínu předložení rozpočtovému výboru do konce dubna respektive října, jsou vypracovány s využitím dat, která nejsou ve své struktuře konečná z důvodu probíhajících procesů při sestavování finančních výkazů organizačních složek státu. Tím v současnosti dochází i ke zbytečným nesrovnalostem v údajích zveřejňovaných Ministerstvem financí v aplikaci Monitor a čtvrtletních informací.
Součástí těchto materiálů je i Zpráva o řízení státního dluhu, která již nyní byla a bude i nadále zveřejňována na webu Ministerstva financí ve čtvrtletních intervalech.
Rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny svým usnesením neschvaloval v materiálech žádné parametry hospodaření státního rozpočtu, bral je pouze na vědomí.
Navržená změna povede ke snížení administrativních činností na Úřadu vlády České republiky a v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.
K bodům 16 a 17 (§ 24 odst. 2 a 3)
Zejména v případě menších kapitol státního rozpočtu vzniká problém při zabezpečení výdajů na realizaci projektů spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie nebo z finančních mechanismů, které byly schváleny v průběhu rozpočtového roku. Ministerstvo financí je podle § 24 odst. 4 rozpočtových pravidel oprávněno zvýšit celkové příjmy a výdaje státního rozpočtu beze změny jeho salda a příslušné navazující závazné ukazatele o částku, o kterou očekává výdaje na financování projektů spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie nebo z finančních mechanismů. Ministerstvo financí tak může schválit rozpočtová opatření, kterými dochází k souvztažnému zvýšení příjmů a výdajů z rozpočtu Evropské unie a finančních mechanismů, avšak rozpočtové opatření, kterým dochází k navýšení podílu státního rozpočtu a které je podmínkou souvztažného zvýšení příjmů a výdajů z rozpočtu Evropské unie a finančních mechanismů, podléhá podle odstavce § 24 odst. 1 písm. a) omezení pěti a deseti procenty. Pokud dojde k překročení rozpočtu závazného ukazatele „ze státního rozpočtu“ o více než 10 %, je nezbytné podle § 24 odst. 3 rozpočtových pravidel získat souhlas Rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny s provedením rozpočtového opatření. Souhlas s navýšením podílu státního rozpočtu na spolufinancování projektů z rozpočtu Evropské unie nebo z finančních mechanismů je však zpravidla formalitou, neboť čerpání těchto dotací je všeobecně podporováno. Tento proces je přitom, vzhledem nutnosti mít pověření vlády, zdlouhavý a významně prodlužuje dobu, kdy je možné zahájit realizaci projektů.
K bodům 18a 22(§ 29 odst. 3 a zrušení § 36 odst. 9)
Navrhovanou změnou bude provedena racionalizace předkládaných údajů v rámci návrhu státního závěrečného účtu a zákona o státním rozpočtu na příslušný rok.
Z hlediska zákona o státním rozpočtu budou relevantní údaje týkající se státních finančních aktiv uvedeny v rozpočtové dokumentaci kapitoly 397 - Operace státních finančních aktiv předkládané pro příslušný rozpočtový rok. Údaje týkající se státních finančních pasiv budou uvedeny ve Zprávě k návrhu státního rozpočtu na příslušný rozpočtový rok.
Z hlediska státního závěrečného účtu budou relevantní údaje týkající se státních finančních aktiv uvedeny v závěrečném účtu kapitoly 397 - Operace státních finančních aktiv předkládaném za příslušný rozpočtový rok. Údaje týkající se státních finančních pasiv budou uvedeny ve Zprávě o řízení státního dluhu.
K bodu 19 (§ 30 odst. 5)
Cílem navržené změny je zefektivnění pracovních činností při vypracování návrhu státního závěrečného účtu tak, aby současně nedošlo k prodloužení termínu, kdy Poslanecká sněmovna může začít projednávat tento materiál nelegislativní povahy.
V současné době je materiál projednáván orgány Poslanecké sněmovny nejdříve v září po skončení hodnoceného období. Vyplývá to nejen ze zákonného termínu pro předložení návrhu státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně do konce dubna, ale i ze souvisejícího termínu, který je uveden v § 5 odst. 3 zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu: „Stanovisko k návrhu státního závěrečného účtu předkládá Úřad Poslanecké sněmovně ve lhůtě do 4 měsíců ode dne předložení tohoto návrhu Poslanecké sněmovně vládou.“
Současně s návrhem úpravy termínu předložení materiálu Poslanecké sněmovny z 30. dubna na 31. května se navrhuje stanovení lhůty pro předložení Stanoviska NKÚ k návrhu státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně na 31. srpen. Z hlediska projednávání materiálu v orgánech Poslanecké sněmovny lze tuto změnu vnímat jako technickou, neboť její přijetí nevyvolá potřebu změny v dosavadní termínové praxi projednávání vládního návrhu státního závěrečného účtu České republiky formálně stanovené usnesením rozpočtového výboru. Posunutí termínu z 30. dubna na 31. května nepřinese z hlediska projednávání státního závěrečného účtu jako celku žádné negativní důsledky ve vazbě na informovanost veřejnosti. Hlavní mediální zájem je upřen na tiskovou konferenci Ministerstva financí konanou první lednový týden po skončení hodnoceného období. Detailní a konečné výsledky po schválení ročních finančních výkazů jsou zveřejňovány v aplikaci Monitor již na přelomu února a března. Současně je nutné dodat, že součástí státního závěrečného účtu jsou i závěrečné účty jednotlivých kapitol státního rozpočtu a ty jsou v příslušných výborech Poslanecké sněmovny projednávány v průběhu dubna až června, tím pádem předložení návrhu státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně do konce května nepřináší žádné negativní důsledky.
Navržená úprava přispěje i k větší možnosti využití závěrečných účtů kapitol (zákonný termín pro jejich vypracování je 31. března) jako podkladů při vypracování návrhu státního závěrečného účtu a ke snížení rizika případné chybovosti a zvýšení kvality tohoto rozsáhlého materiálu. Posunutí termínu také umožní poskytnout dotčeným připomínkovým místům standardní lhůtu pro vypracování připomínek. V zájmu dodržení zákonného termínu je v současnosti doba pro meziresortní připomínkové řízení se souhlasem předsedy vlády zkracována na 5 pracovních dnů, což se u takto rozsáhlého materiálu jeví jako nedostatečné.
K bodu 20 (§ 34 odst. 3 věta druhá)
Navrhuje se legislativně-technická změna související se zrušením § 36 odst. 3, který upravuje účet rezervy důchodového pojištění.
K bodu 21 (zrušení § 36 odst. 3)
Zvláštní účet rezervy pro důchodové pojištění byl zřízen s tehdy oprávněným předpokladem, že v určitých letech bude systém důchodového pojištění generovat přebytky, které budou na tomto účtu ukládané za účelem využití v letech, ve kterých výdaje přesáhnou příjmy systému. V roce 2008 bylo účelové zaměření možného využití prostředků na zvláštním účtu změněno, nově měly být využity na důchodovou reformu (zákon č. 26/2008 Sb.). Vzhledem k tomu, že se očekávaná důchodová reforma nerealizovala a navíc ani neexistovala jasná definice pojmu „důchodová reforma“, se v roce 2017 prostřednictvím pozměňovacího poslaneckého návrhu k novele zákona o důchodovém pojištění vrátil původní účel využití prostředků zvláštního účtu k právní úpravě platné před rokem 2008. V současné době je zřejmé, že myšlenka vedení zvláštního účtu, na kterém by se především kumuloval přebytek hospodaření systému důchodového pojištění, je překonaná. Vzhledem k demografickému vývoji je i přes návrhy na úpravy stěžejních parametrů téměř jisté, že v následujících několika desetiletích bude hospodaření systému důchodového pojištění vykazovat záporná salda, pokud pomineme zcela extrémní neočekávané události. Hlavní zdroj příjmů zvláštního účtu tedy ve své podstatě nebude existovat. Dále je zřejmé, že pravděpodobnost přijetí důchodové reformy zásadně měnící základní principy systému důchodového pojištění je minimální. Lze tedy usuzovat, že případné legislativní změny systému důchodového pojištění budou spočívat v parametrických úpravách, které nebudou generovat vysoké jednorázové (či krátkodobé) výdaje. Je také nutné si uvědomit, že dávky důchodového pojištění jsou mandatorním výdajem státního rozpočtu. Jejich výplata tak musí být zabezpečena vždy i v případě, že vybrané pojistné je nižší než objem prostředků určených na výplatu důchodů, a to z jakéhokoliv disponibilního zdroje. Zajištění finanční udržitelnosti systému důchodového pojištění je tedy z tohoto pohledu otázkou především odpovědného sestavování a plnění státního rozpočtu. Z uvedených důvodů je držení zvláštního účtu rezervy důchodového pojištění neefektivní.
K bodu 23 a 24 (§ 44a odst. 3)
Navrhuje se do § 44a odst. 3 písm. b) a e) doplnit odkaz na porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. j), aby nedocházelo k problémům při ukládání odvodu za toto porušení. V souvislosti s poskytováním prostředků z Národního plánu obnovy budou mnohem častěji nastávat situace, kdy bude odvod za porušení rozpočtové kázně ukládán do rezervního fondu organizační složky státu, která prostředky poskytla nebo do státního fondu, přičemž v ustanovením § 44a odst. 3 písm. b) a e) není výslovně počítáno s tím, že se příjemce prostředků může dopustit porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. j).
K bodu 25 (§ 45 odst. 3 věta druhá)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
K bodu 26 (§ 45 odst. 3 věta třetí)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
K bodu 27 (§ 48 odst. 4 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
K bodu 28 (§ 48 odst. 8)
Úprava fondu kulturních a sociálních potřeb organizačních složek státu je tímto návrhem dávána do souladu se skutečným právním stavem a také s navrhovaným novým zákonem o účetnictví.
K bodu 29 (§ 49 odst. 7 písm. c))
Jde o legislativně technickou změnu, která reflektuje stav, kdy v organizačních složkách státu je většině zaměstnanců vyplácen plat.
K bodu 30 (§ 50 odst. 2)
Navrhuje se úprava ustanovení v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
Dále se navrhuje, aby peníze přijaté do rezervního fondu z rozpočtu Evropské unie a používané v souladu s § 50 odst. 2 nebyly v případě jejich nespotřebování vraceny před koncem roku zpět do rezervního fondu, ale by se z nich staly nároky z nespotřebovaných profilujících výdajů.
K bodu 31 (§ 53)
K odstavci 1: Druhá věta v § 53 odst. 1 se navrhovaným ustanovení dává do terminologického souladu se zbytkem ustanovení § 53 odst. 1.
K odstavci 2: Hospodaření státní příspěvkové organizace se bude řídit jejím rozpočtem příjmů a výdajů, který po zahrnutí příspěvku ze státního rozpočtu nebo odvodu do státního rozpočtu bude sestaven zpravidla jako vyrovnaný. Rozpočtový rok pro státní příspěvkovou organizaci je shodný s rokem kalendářním. Navrhuje se tedy, aby státní příspěvkové organizace sestavovaly rozpočet příjmů a výdajů, což je změna oproti současné právní úpravě, podle které státní příspěvkové organizace sestavují rozpočet nákladů a výnosů. Pro příjmy a výdaje budou státní příspěvkové organizace používat z rozpočtové skladby pouze druhové třídění. V této souvislosti bude novelizována vyhláška o rozpočtové skladbě, kde budou vytvořeny nové položky pro státní příspěvkové organizace. Pro účely naplňování vyhlášek č. 133/2013 Sb., o stanovení rozsahu a struktury údajů pro vypracování návrhu zákona o státním rozpočtu a návrhu střednědobého výhledu státního rozpočtu a lhůtách pro jejich předkládání, ve znění pozdějších předpisů a č. 5/2014 Sb., o způsobu, termínech a rozsahu údajů předkládaných pro hodnocení plnění státního rozpočtu, rozpočtů státních fondů, rozpočtů územních samosprávných celků a rozpočtů dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů, se bude na státní příspěvkové organizace vztahovat rozpočtová skladba. Pro úhradu výdajů jsou státní příspěvkové organizace povinny používat přednostně vlastní zdroje a teprve v případě jejích nedostatku uvažovat o případném úvěru.
Státní příspěvkové organizace budou (obdobně jako doposud) zasílat výkazy do Integrovaného informačního systému státní pokladny (části CSÚIS), a to vždy po skončení příslušného čtvrtletí.
K odstavci 3: Vzhledem k přechodu státních příspěvkových organizací na rozpočtování podle příjmů a výdajů se pro sledování jejich rozpočtu zavádí úprava rozpočtu po změnách. Schválení zřizovatelem budou vyžadovat změny rozpočtu, které mohou zhoršit rozpočtované saldo příspěvkové organizace.
K odstavci 4: Z důvodu posílení investiční kapacity státních příspěvkových organizací se zavádí možnost financování investic z peněz na provoz. Použití peněz na provoz z investic je změnou rozpočtu státní příspěvkové organizace.
K odstavci 5: Státní příspěvková organizace je povinna udržovat svoji schopnost plnit svoje splatné dluhy z hlavní činnosti (i z jiné činnosti, což upravuje § 63). Pokud by tato schopnost byla ohrožena je státní příspěvková organizace povinna učinit opatření k odstranění tohoto ohrožení. Například by státní příspěvková organizace odsunula plnění úkolů, které nejsou aktuálně nezbytné, případně by vstoupila do jednání se zřizovatelem o zvýšení příspěvku na provoz.
K odstavcům 6 až 8: Právní úprava obsažená v těchto odstavcích se nenavrhuje změnit.
K odstavci 9: Vzhledem k přechodu státních příspěvkových organizací na hospodaření podle příjmů a výdajů se navrhuje obdobný postup při vyplácení platů nebo mezd za měsíc prosinec v těchto organizacích jako u organizačních složek státu.
K bodu 32 (§ 54 odst. 1 písm. d))
Ustanovení § 54 odst. 1 upravuje finanční vztahy státní příspěvkové organizace stanovené zřizovatelem. Všechny finanční vztahy se navrhuje ponechat. Pouze odvod z odpisů se navrhuje nahradit odvodem disponibilních prostředků nebo jeho části, který příspěvková organizace nevyužije k pořízení nebo zhodnocení dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku, se kterým hospodaří. Rovněž se navrhuje úprava odvodu z rezervního fondu, fondu reprodukce majetku a fondu odměn. Podmínky pro nařízení výše uvedeného odvodu zůstávají stejné jako u odvodů z odpisů.
K bodu 33 (§ 54 odst. 2)
Příspěvek na provoz, nebo případný odvod z provozu se navrhuje vázat na příjmy a výdaje státní příspěvkové organizace v hlavní činnosti. Tedy na peníze, které skutečně přijdou, anebo budou vydány. Ve větě poslední jde o změnu reflektující praxi.
K bodu 34 (§ 54 odst. 4)
Navrhuje se, aby poskytnutí návratné finanční výpomoci státní příspěvkové organizaci ze strany zřizovatele mohlo být jedním z možných řešení situace, kdy je ohrožena schopnost státní příspěvkové organizace hradit splatné dluhy z hlavní činnosti. Splatnost návratné finanční výpomoci a ostatní podmínky by byly uvedeny v právním aktu, kterým se návratná finanční výpomoc poskytuje.
K bodu 35 (§ 54 odst. 5)
Ustanovení § 54 odst. 1 upravuje finanční vztahy státní příspěvkové organizace stanovené zřizovatelem. Všechny finanční vztahy se navrhuje ponechat. Pouze odvod z odpisů se navrhuje nahradit odvodem přebytku disponibilních prostředků nebo jeho části, který příspěvková organizace nevyužije k pořízení nebo zhodnocení dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku, se kterým hospodaří a nově se navrhuje také možnost prostředků z rezervního fondu, fondu reprodukce majetku a fondu odměn. Podmínky pro nařízení výše uvedeného odvodu zůstávají stejné jako u odvodů z odpisů.
K bodu 36 (§ 54 odst. 5 písm. c))
Ustanovení § 54 odst. 1 upravuje finanční vztahy státní příspěvkové organizace stanovené zřizovatelem. Všechny finanční vztahy se navrhuje ponechat. Pouze odvod z odpisů se navrhuje nahradit odvodem přebytku disponibilních prostředků nebo jeho části, který příspěvková organizace nevyužije k pořízení nebo zhodnocení dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku, se kterým hospodaří a nově se navrhuje také možnost prostředků z rezervního fondu, fondu reprodukce majetku a fondu odměn.
K bodu 37 (zrušovaný § 54 odst. 6)
Vzhledem k přechodu státních příspěvkových organizací na rozpočet příjmů a výdajů je ustanovení současného odstavce 6 nadbytečné.
K bodu 38 (navrhovaný § 54 odst. 6)
V rozpočtovém roce nespotřebované individuální a systémové dotace na financování dotačních investičních akcí, které státní příspěvková dotace může obdržet pouze od svého zřizovatele, budou zdrojem fondu reprodukce majetku. Zdrojem fondu reprodukce majetku budou i nespotřebované dotace na financování dotačních investičních akcí spolufinancované z rozpočtu Evropské unie a z Finančních mechanismů nespotřebované v rozpočtovém roce. Dotace na financování dotačních neinvestičních akcí spolufinancované z rozpočtu Evropské unie a z Finančních mechanismů nespotřebované v rozpočtovém roce budou zdrojem rezervního fondu.
K bodu 39 (§ 55)
Státní příspěvkové organizace musí být vždy schopné platit svoje splatné dluhy z hlavní činnosti. Schopnost platit splatné dluhy musí být v první řadě zajištěna peněžními prostředky získanými hlavní činností a případně příspěvkem na provoz od zřizovatele, který je stanoven při sestavování rozpočtu státní příspěvkové organizace.
Dojde-li v průběhu roku k narušení schopnosti státní příspěvkové organizace platit splatné dluhy, použije státní příspěvková organizace peníze svého rezervního fondu nebo jí zřizovatel zvýší příspěvek na provoz nebo jí zřizovatel poskytne návratnou finanční výpomoc. V případě, že zřizovatel nezajistí schopnost státní příspěvkové organizace platit dluhy, zřizovatel bude povinen rozhodnout, zda příspěvkovou organizaci zruší, a to bez zbytečného odkladu. Bude-li nezbytné zajistit činnost doposud vykonávanou státní příspěvkovou organizací, o jejímž zrušení zřizovatel rozhodl, zřídí zřizovatel k výkonu této činnosti organizační složku státu.
Navrhuje se zrušit poznámku pod čarou, ve které se odkazuje na zákon o majetkové vyrovnání s církvemi (zákon č. 428/2012 Sb.).
K bodu 40 (§ 56 odst. 2 a 3)
Do svých fondů s výjimkou fondu kulturních a sociálních potřeb bude státní příspěvková organizace oprávněna rozdělit kladné saldo příjmů a výdajů vzniklé v rozpočtové roce. Není stanovena povinnost očistit saldo o splatné dluhy. Rozdělit toto kladné saldo však bude možné pouze za předpokladu, že nebude ohroženo uhrazení splatných dluhů z hlavní činnosti. O rozdělení kladného salda musí rozhodnout zřizovatel. Kladné saldo příjmů a výdajů musí být převedeno na účet cizích prostředků a z něj mohou být naplňovány příslušné fondy. Na samostatném účtu by měl být veden pouze fond kulturních a sociálních potřeb.
K bodu 41 (56 nový odstavec 4)
Používání fondů státních příspěvkových organizací je upraveno podobně, jako je upraveno používání fondů organizačních složek státu.
K bodu 42 (§ 57 odst. 1)
Navrhuje se upravit tvorbu rezervního fondu v návaznosti na provedenou úpravu § 56 a v návaznosti na úpravu tvorby fondu reprodukce majetku.
K bodu 43 (§ 57 odst. 2 a 3)
Prostředky rezervního fondu státní příspěvkové organizace se navrhuje používat na úhradu odvodů za porušení rozpočtové kázně a úhradu sankcí, dále s předchozím písemným souhlasem zřizovatele k posílení investiční kapacity, v případě neschopnosti státní příspěvkové organizace plnit svoje dluhy.
K úhradě nezajištěných provozních výdajů se navrhuje použít rezervní fond v případě, že je jeho použití písemně schváleno zřizovatelem. Schválení zřizovatele není třeba u použití prostředků z dotací na programy spolufinancované z rozpočtu Evropské unie a z finančních mechanismů, které se převádějí do rezervního fondu. Nebudou-li použity všechny prostředky rezervního fondu, které byly určeny k úhradě nezajištěných provozních výdajů, budou tyto prostředky před koncem rozpočtového roku vráceny zpět do rezervního fondu.
K bodu 44 (§ 58)
Pokud jde o tvorbu fondu reprodukce majetku, je v navrhovaném ustanovení reflektováno, že jde o fond peněžní. Na rozdíl od současné právní úpravy se navrhuje, aby zdrojem fondu reprodukce majetku byly v rozpočtovém roce nepoužité individuální a systémové dotace na financování dotačních investičních akcí a v rozpočtovém roce nepoužité dotace na pořízení hmotného a nehmotného dlouhodobého majetku, které jsou spolufinancovány z rozpočtu Evropské unie, případně z finančních mechanismů.
Použití fondu reprodukce majetku odpovídá současné právní úpravě, přičemž namísto úpravy použití fondu na splátky úvěrů je použit obecnější pojem financování. To je v souladu i s využitím postupu podle § 34 odst. 3 a 35 odst. 5.
K bodu 45 (§ 59)
Jediným zdrojem fondu odměn státní příspěvkové organizace je kladné saldo příjmů a výdajů vzniklé v rozpočtovém roce kryté peněžními prostředky. Fond odměn se navrhuje použít na případné překročení limitu prostředků na platy nebo na případné mimořádné odměny. Slovo „nebo“ je použito ve slučovacím smyslu.
K bodu 46 (§ 60)
Terminologie § 60 se dává do souladu nejen s právními předpisy upravujícími účetnictví, ale i s ostatními právními předpisy.
K bodu 47 (§ 61))
Terminologie příslušných ustanovení se dává do souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodu 48 (§ 63 odst. 2)
Pokud chce státní příspěvková organizace provozovat jinou než hlavní činnost, musí být schopna splatné dluhy z jiné činnosti uhradit příjmy z této jiné činnosti. Zakazuje se používat peněžní prostředky určené na provozování hlavní činnosti na financování jiné činnosti.
K bodu 49 (§ 63 nový odstavec 3)
V případě, že státní příspěvková organizace použije příjmy z jiné činnosti, které přesahují výdaje na jinou činnost, k posílení výdajů hlavní činnosti, musí tyto peníze nejprve převést na účet, ze kterého se uskutečňují výdaje na příslušnou hlavní činnost.
K bodu 50 (§ 69 odst. 4)
Terminologie příslušných ustanovení se dává do souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodům 51až 53 (§ 70 odst. 1 až 3).
Organizační složky státu by měly samy posoudit, zda a který majetek České republiky, se kterým hospodaří, pojistí. Vyslovování souhlasu v současné podobě je často formální a schvalující orgány (správci kapitol nebo Ministerstvo financí) nemají kapacity na to, situaci odborně posoudit. I z tohoto důvodu jde o byrokratickou zátěž bez výraznější přidané hodnoty. Navíc není vyloučeno, aby si správci kapitol vytvořili pro podřízené organizační složky státu nebo státní příspěvkové organizace systém pro posuzování potřeby a vhodnosti pojištění příslušného majetku.
Navrhuje se tedy, aby organizační složky státu postupovaly v oblasti pojištění majetku, se kterým hospodaří, stejně jako státní příspěvkové organizace.
K čl. LVII
K bodu 1
Peněžní prostředky, které se staly součástí fondů státní příspěvkové organizace (s výjimkou fondu kulturních a sociálních potřeb), přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí na účely odpovídající navrhované právní úpravě.
K bodům 2 a 3
Peněžní prostředky, které jsou určeny na financování programů spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie a programů spolufinancovaných z finančních mechanismů, použijí příspěvkové organizace v souladu s dosavadní právní úpravou.
K bodu 4
V návaznosti na zrušení účtu rezervy důchodového pojištění se navrhuje peněžní prostředky z tohoto účtu převést do příjmů státního rozpočtu, konkrétně do příjmů kapitoly Všeobecná pokladní správa.
K části padesáté páté – změna zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích
K čl. LVIII
K bodu 1 (§ 3 odst. 1)
Navrhuje se vypustit normu o tom, že Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu mají obdobné postavení jako organizační složky státu. Tyto normy dlouhodobě vyvolávají aplikační nejasnosti v navazujících právních předpisech, jelikož není zcela jasný rozsah a obsah tohoto obdobného postavení. Navrhuje se proto tuto větu vypustit a doplnit Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu mezi organizační složky státu. Jejich konkrétní specifika budou nadále obsažena ve zvláštních ustanoveních a uplatní se tak automaticky namísto obecné úpravy organizačních složek státu. V důsledku zařazení mezi organizační složky státu bude také najisto postaveno, že Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu jsou účetní jednotkou podle zákona o účetnictví, obdobně i poplatníkem daně z příjmů právnických osob.
K bodu 2 (§ 3 odst. 3)
Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že organizační jednotka státu, která je organizační složkou státu ve smyslu zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, je účetní jednotkou. Ustanovení zrušovaného odstavce je tedy nadbytečné a není třeba jej dále uvádět.
K bodu 3 (§ 4 odst. 1 poslední věta)
Věta, jejíž zrušení se navrhuje, je ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví duplicitní, neboť již z tohoto ustanovení plyne, že organizační složka státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích, je účetní jednotkou.
K bodu 4 (§ 5a odst. 1)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období).
K bodu 5 (§ 5a odst. 2)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období).
K bodu 6 (§ 7 odst. 2 poslední věta)
V návaznosti na podřazení Kanceláře Poslanecké sněmovny a Kanceláře Senátu přímo pod organizační složky státu se stala norma, že vedoucí těchto kanceláří postupuje při pověření obdobně jako vedoucí organizační složky státu, nadbytečnou. Proto se navrhuje její zrušení.
K bodu 7 (§ 12 odst. 4)
Návrh reaguje na novelu zákona o oceňování. Úprava zachovává beze změny stávající úpravu, kdy cena při nabývání nemovitých věcí do vlastnictví státu bude nadále sjednávána maximálně do výše rovnající se zjištěné hodnotě tohoto majetku podle zákona o oceňování. V případě movitých věcí, kde stávající úprava vycházela z ocenění majetku obvyklou cenou, bude nově platit ocenění tzv. tržní hodnotou, v jejímž rámci však nově bude v návaznosti na novelu zákona o oceňování tzv. obvyklá hodnota zahrnuta. V praxi tedy nedochází k žádné změně.
K bodu 8 (§ 14 odst. 2)
Ustanovení odstavce 2 se upravuje v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví. Neodkazuje se již pouze na vedení účetnictví a provádění inventarizace, ale obecně na postup podle účetních předpisů.
K bodu 9 (§ 15 odst. 4)
Ustanovení § 15 odst. 4 ukládá příslušné organizační složce vést majetek podle § 15 odst. 1 po určitou dobu v operativní evidenci. Po dobu, po kterou je majetek evidován v operativní evidenci, neměl by být současně v účetnictví dané organizační složky. To však neplatí pro nemovité věci a peněžité pohledávky, které by měly být za stanovených podmínek evidovány jak v operativní evidenci, tak v účetnictví dané organizační složky. Z tohoto důvodu se navrhuje fikce, kdy majetek podle § 10 (s výjimkou nemovitých věcí a peněžitých pohledávek), s nímž je organizační složka příslušná hospodařit, se nebude považovat za aktivum (byť by jím podle účetních předpisů byl), pročež o něm nebude vedeno účetnictví a současně bude zaznamenán v operativní evidenci. Až za stanovených podmínek příslušná organizační složka ukončí operativní evidenci o daném majetku, stane se tento majetek jejím aktivem, o kterém bude v souladu s účetními předpisy účtovat. V ustanovení tedy nedochází k věcné změně, text se pouze upravuje v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodům 10 a 11 (§ 21b odst. 3 písm. e) a 21c odst. 2)
Plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmů „obvyklá/zjištěná cena“ pojmy „obvyklá/zjištěná hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování se promítá i v ustanoveních upravujících bezúplatné a úplatné převody na územní samosprávné celky.
K bodu 12 (§ 37 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ocenění“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v zákoně o oceňování. To v kontextu odpovídá dané věci a potřebě zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Současně je tím naplňován záměr, aby právní předpisy upravující oceňování byly svým charakterem předpisy obecnými.
K bodu 13 (§ 51 odst. 1)
Ve vazbě na zakotvení Kanceláře Poslanecké sněmovny a Kanceláře Senátu jako organizačních složek státu (nikoliv již entit s obdobným postavením) je část § 51 odst. 1 za středníkem v rozporu s nově navrženou úpravou. Z toho důvodu je část § 51 odst. 1 za středníkem vypuštěna.
K bodu 14 (§ 55a)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „rozvahový den“ nebyl převzat do nového zákona o účetnictví a byl nahrazen konkrétním okamžikem, k němuž je účetní závěrka sestavována. Je-li účetní závěrka sestavována za účetní období ke konci posledního dne tohoto období, jedná se o řádnou účetní závěrku, je-li účetní závěrka sestavována k jinému dni, jedná se o mezitímní účetní.
K části padesáté šesté – změna zákona o rozpočtovém určení daní
K čl. LIX
K bodu 1 (§ 3 odst. 1 písm. f))
Změna souvisí s institutem měny účetnictví navrženým v rámci nového zákona o účetnictví. Nově může být měnou účetnictví nejen česká měna, ale i jakákoliv cizí měna. Na institut měny účetnictví zároveň navazuje novela zákona o daních z příjmů, která vybraným poplatníkům umožní nejen vypočítat, ale rovněž spravovat daň z příjmů v eurech, pokud je euro měnou účetnictví daného poplatníka. V důsledku toho bude část daňových výnosů z daní z příjmů v eurech a částky uhrazené poplatníky v eurech budou připsány na depozitní bankovní účty vedené v eurech u České národní banky pro místně příslušné správce daně a peněžní prostředky na těchto účtech budou zahrnuty do peněžních prostředků státní pokladny.
Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmů je z hlediska jejího rozpočtového určení daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, je v souvislosti s rozpočtovým určením celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob nutné upravit, aby do celostátního hrubého výnosu nebyly zahrnuty peněžní prostředky eurové úhrady daně, ale až ekvivalent této vybrané daně přepočtený na českou měnu. Do rozpočtů krajů tak budou přerozdělovány výnosy v korunách českých, nikoliv v eurech.
Z těchto důvodů je nutné z rozpočtového určení výnosů daní z příjmů do rozpočtu krajů vyloučit podíl na daních z příjmů právnických osob vybraných v eurech. Do rozpočtu krajů bude následně přerozdělen až ekvivalent této částky v korunách českých podle nově navrhovaného § 3 odst. 1 písm. h).
K bodu 2 (§ 3 odst. 1 písm. h))
Změna souvisí s institutem měny účetnictví navrženým v rámci nového zákona o účetnictví. Nově může být měnou účetnictví nejen česká měna, ale i jakákoliv cizí měna. Na institut měny účetnictví zároveň navazuje novela zákona o daních z příjmů, která vybraným poplatníkům umožní nejen vypočítat, ale rovněž spravovat daň z příjmů v eurech, pokud je euro měnou účetnictví daného poplatníka. V důsledku toho bude část daňových výnosů z daní z příjmů v eurech a částky uhrazené poplatníky v eurech budou připsány na depozitní bankovní účty vedené v eurech u České národní banky pro místně příslušné správce daně a peněžní prostředky na těchto účtech budou zahrnuty do peněžních prostředků státní pokladny.
Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmů je z hlediska jejího rozpočtového určení daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, je v souvislosti s rozpočtovým určením celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob nutné upravit, aby do příslušných veřejných rozpočtů nebyly přerozdělovány peněžní prostředky eurové úhrady daně, ale až ekvivalent této vybrané daně přepočtený na českou měnu. Do rozpočtů krajů tak budou přerozdělovány výnosy v korunách českých, nikoliv v eurech.
Na základě nově navrženého ustanovení § 3 odst. 1 písm. f) bodu 2 je v rámci rozpočtového určení výnosů daní z příjmů do rozpočtu krajů vyloučen podíl na daních z příjmů právnických osob vybraných v eurech. Navrhované ustanovení proto doplňuje ustanovení § 3 odst. 1 písm. f) bod 2 a stanoví, že do rozpočtu krajů bude následně přerozdělován až ekvivalent této částky v korunách českých.
K bodu 3 (§ 3 odst. 2)
V návaznosti na vymezení nového podílu krajů na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 3 odst. 1 písm. h) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých krajů na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob přerozdělování daňových sdílených daní mezi jednotlivé kraje odkazem na Přílohu č. 1 k zákonu o RUD.
K bodu 4 (§ 4 odst. 1 písm. f))
Změna souvisí s institutem měny účetnictví navrženým v rámci nového zákona o účetnictví. Nově může být měnou účetnictví nejen česká měna, ale i jakákoliv cizí měna. Na institut měny účetnictví zároveň navazuje novela zákona o daních z příjmů, která vybraným poplatníkům umožní nejen vypočítat, ale rovněž spravovat daň z příjmů v eurech, pokud je euro měnou účetnictví daného poplatníka. V důsledku toho bude část daňových výnosů z daní z příjmů v eurech a částky uhrazené poplatníky v eurech budou připsány na depozitní bankovní účty vedené v eurech u České národní banky pro místně příslušné správce daně a peněžní prostředky na těchto účtech budou zahrnuty do peněžních prostředků státní pokladny.
Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmů je z hlediska jejího rozpočtového určení daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, je v souvislosti s rozpočtovým určením celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob nutné upravit, aby do celostátního hrubého výnosu nebyly zahrnuty peněžní prostředky eurové úhrady daně, ale až ekvivalent této vybrané daně přepočtený na českou měnu. Do rozpočtů obcí tak budou přerozdělovány výnosy v korunách českých, nikoliv v eurech.
Z těchto důvodů je nutné z rozpočtového určení výnosů daní z příjmů do rozpočtu obcí vyloučit podíl na daních z příjmů právnických osob vybraných v eurech. Do rozpočtu obcí bude následně přerozdělen až ekvivalent této částky v korunách českých podle nově navrhovaného § 4 odst. 1 písm. j).
K bodu 5 (§ 4 odst. 1 písm. j))
Změna souvisí s institutem měny účetnictví navrženým v rámci nového zákona o účetnictví. Nově může být měnou účetnictví nejen česká měna, ale i jakákoliv cizí měna. Na institut měny účetnictví zároveň navazuje novela zákona o daních z příjmů, která vybraným poplatníkům umožní nejen vypočítat, ale rovněž spravovat daň z příjmů v eurech, pokud je euro měnou účetnictví daného poplatníka. V důsledku toho bude část daňových výnosů z daní z příjmů v eurech a částky uhrazené poplatníky v eurech budou připsány na depozitní bankovní účty vedené v eurech u České národní banky pro místně příslušné správce daně a peněžní prostředky na těchto účtech budou zahrnuty do peněžních prostředků státní pokladny.
Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmů je z hlediska jejího rozpočtového určení daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, je v souvislosti s rozpočtovým určením celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob nutné upravit, aby do příslušných veřejných rozpočtů nebyly přerozdělovány peněžní prostředky eurové úhrady daně, ale až ekvivalent této vybrané daně přepočtený na českou měnu. Do rozpočtů krajů tak budou přerozdělovány výnosy v korunách českých, nikoliv v eurech.
Na základě nově navrženého ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) bodu 2 je v rámci rozpočtového určení výnosů daní z příjmů do rozpočtu krajů vyloučen podíl na daních z příjmů právnických osob vybraných v eurech. Navrhované ustanovení proto doplňuje ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) bod 2 a stanoví, že do rozpočtu krajů bude následně přerozdělován až ekvivalent této částky v korunách českých.
K bodu 6 (§ 4 odst. 2)
V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 7 (§ 4 odst. 2 písm. d))
V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 8 (§ 4 odst. 4)
V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 9 (§ 4 odst. 5)
V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 10 (§ 4 odst. 11 písm. a))
V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 11 (§ 4 odst. 11 písm. b))
V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 12 (nadpis přílohy č. 1)
Legislativně-technická úprava nadpisu přílohy v návaznosti na nový podíl krajů na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 3 odst. 1 písm. h)).
K části padesáté sedmé – změna zákona o podpoře regionálního rozvoje
K čl. LX
K bodu 1 (§ 18f)
Zrušení dotčeného ustanovení se navrhuje z důvodu nadbytečnosti v souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví. Z ustanovení § 18c odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje vyplývá, že evropské seskupení pro územní spolupráci se sídlem v České republice je právnickou osobou. Podle § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví pak je právnická osoba podle právního řádu České republiky účetní jednotkou. Evropské seskupení pro územní spolupráci je tudíž účetní jednotkou na základě zákona o účetnictví a, jakožto účetní jednotka, má mimo jiné povinnost vést účetnictví v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodu 2 [§ 18g odst. 2 písm. c)]
Navrhovaná legislativně-technické zpřesnění textu ustanovení.
K bodu 3 (§ 18g odst. 2 písm. d))
Navrhovaná legislativně-technická úprava vyplývá ze změn v oblasti povinného auditu v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech, podle kterého je o povinném auditu vyhotovována zpráva auditora o povinném auditu.
K části padesáté osmé – změna zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů
K čl. LXI
K bodu 1 (§ 2 odst. 2)
Jedná se o legislativně-technickou změnu v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Podle tohoto ustanovení územní samosprávný celek vede účetnictví. Územním samosprávným celkem jsou přitom podle § 1 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, obce a kraje. Obec podle ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, vede účetnictví a rovněž také kraj má podle § 17 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, povinnost vést účetnictví. Vzhledem k tomu, že povinnost vést účetnictví je v těchto případech upravena v příslušných zákonech, je nadbytečné tutéž povinnost opětovně ukládat ve zvláštním zákoně.
Obdobně také svazek obcí podle dotčeného ustanovení vede účetnictví. Zároveň je podle § 49 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, svazek obcí právnickou osobou. Podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví je právnická osoba podle právního řádu České republiky účetní jednotkou a jako taková má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mimo jiné také povinnost vést účetnictví.
Dotčené ustanovení se navrhuje vypustit z důvodu nadbytečnosti, neboť obsah těchto ustanovení je duplicitní ve vztahu k jiným zákonům, které představují obecnou právní úpravu dané oblasti.
K bodu 2 (§ 3 odst. 2)
Jedná se o zpřesnění textu s důrazem na skutečnost, že k okamžiku tvorby střednědobého výhledu rozpočtu jsou všechny peněžní příjmy (dále v důvodové zprávě k této části jen „příjmy“) a peněžní výdaje (dále v důvodové zprávě k této části jen „výdaje“) toliko předpokládané a že do výhledu by měly být zahrnuty všechny předpokládané příjmy a výdaje (např. pravidelně se opakující provozní transfery).
K bodu 3 (§ 4 odst. 5 písm. a)
Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými, než peněžními prostředky. Zároveň jde o sjednocení terminologie se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.
K bodu 4 (§ 4 odst. 5 písm. b)
Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390). Současně se navrhuje zrušit také poznámky pod čarou č. 5 a 6, které odkazují na již neplatné právní předpisy.
K bodu 5 (§ 4 odst. 6)
Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými, než peněžními prostředky.
Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 6 (§ 4 odst. 7 a 8)
Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými, než peněžními prostředky.
K bodu 7 (§ 6 odst. 1)
Jedná se o zpřesnění textu s důrazem na skutečnost, že k okamžiku tvorby rozpočtu jsou veškeré příjmy a výdaje územních samosprávných celků toliko předpokládané a že do rozpočtu by měly být zahrnuty všechny předpokládané příjmy a výdaje (např. pravidelně se opakující provozní transfery).
K bodu 8 (§ 6 odst. 3)
Navrhovanou úpravou dochází k upuštění od dosavadní výkladové praxe alespoň jednou ročně „promítnout“ výsledek podnikatelské činnosti do rozpočtu územního samosprávného celku. Toto „promítnutí“ výsledku do rozpočtu ÚSC mělo původně za cíl, aby důležité finanční operace nebyly trvale vedeny mimo jeho rozpočet, a aby zastupitelstvo a občané daného územního samosprávného celku obdrželi informaci o tom, jak se vyvíjí hospodaření podnikatelské činnosti.
Ve své podstatě však tento cíl dosavadní právní úpravy nemohl být reálně naplněn, neboť dle dosavadního znění měl být do rozpočtu promítnut „výsledek“ podnikatelské činnosti, kterým byl dle původní důvodové zprávy k tomuto ustanovení myšlen rozdíl mezi náklady a výnosy podnikatelské činnosti – tedy zisk nebo ztráta. Tento cíl byl konstruován na tzv. akruální bázi, dle které účtování nákladů a výnosů patří do období, se kterým věcně a časově souvisí, aniž by bylo bráno v úvahu, kdy došlo k reálnému pohybu peněžních prostředků.
Protože je však rozpočet založen na peněžní bázi, tedy na příjmech a výdajích, nebylo v některých případech v praxi možné promítnout výsledek podnikatelské činnosti do příjmů rozpočtu (pokud zisk nebyl kryt peněžními prostředky). Navíc, pokud by ztráta podnikatelské činnosti byla způsobena např. odpisy či účetními rezervami, bylo by ekonomicky nezodpovědné stanovit povinnost „uhradit“ ztrátu peněžními prostředky z rozpočtu, přestože by skutečná potřeba peněžních prostředků mohla nastat až za několik let (úhrada dluhu z titulu účetní rezervy, provedení technického zhodnocení).
Stejně tak nebylo dle dosavadní úpravy vymezeno, k jakému datu má být výsledek podnikatelské činnosti promítnut do rozpočtu. Pokud by totiž měl být výsledek podnikatelské činnosti úplný, bylo by nutné vzít v potaz veškeré skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví, a které se týkají příslušného účetního období podnikatelské činnosti (kalendářní rok), tj. i ty, ke kterým mohlo dojít např. až dne 31. 12. rozpočtového roku. Úplný výsledek hospodaření podnikatelské činnosti je tak znám vždy až následující účetní období, v důsledku čehož nebylo ani technicky možné takovéto skutečnosti promítnout do rozpočtu ve shodném rozpočtovém roce.
Takto stanovená povinnost navíc mohla vést v praxi často k ryze formalistickému přesouvání peněžních prostředků z okruhu podnikatelské činnosti do rozpočtu, aby tyto stejné prostředky byly následně v průběhu měsíce ledna opětovně převedeny do okruhu podnikatelské činnosti, tedy mimo rozpočet.
Prostřednictvím navrhované úpravy má dojít k tomu, aby k přesunu peněžních prostředků z okruhu podnikatelské činnosti, a naopak, docházelo pouze v případě skutečné potřeby takového přesunu, např. pro účely zvýšení příjmů rozpočtu z důvodu přebytku nevyužitých peněžních prostředků v okruhu podnikatelské činnosti nebo přesunem rozpočtových prostředků do okruhu podnikatelské činnosti v případě potřeby úhrady dluhů podnikatelské činnosti.
Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že druhý z výše popisovaných cílů dosavadní úpravy, tj. aby zastupitelstvo a občané daného územního samosprávného celku obdrželi informaci o vývoji hospodaření podnikatelské činnosti, bude naplněn vyšší mírou, než doposud, neboť informace o zhodnocení hospodaření podnikatelské činnosti s komentářem bude součástí závěrečného účtu (viz § 17 odst. 2).
K bodu 9 (§ 9 odst. 1 písm. f)
Nahrazení obsoletního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 10 (§ 9 odst. 2)
Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
Dále se navrhuje zpřesnění textu zákona, kdy je v daném ustanovení uvažováno o využití konkrétního institutu návratné finanční výpomoci dle § 10a zákona č. 250/2000 Sb.
K bodu 11 (§ 10)
Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 12 (§ 10a)
Jedná se o reakci na faktické zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti, kdy tyto subjekty již nemohou být nadále poskytovatelem dotace nebo návratné finanční výpomoci.
K bodu 13 (§ 10a odst. 1 písm. b) a c)
Jedná se o reakci na faktické zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti, kdy tyto subjekty již nemohou být nadále poskytovatelem dotace nebo návratné finanční výpomoci.
K bodu 14 (§ 13 odst. 6)
Z důvodu zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti již tyto nemohou zveřejňovat na svých internetových stránkách pravidla rozpočtového provizoria.
K bodu 15 (§ 16 odst. 2)
Prostřednictvím navrhované změny má dojít k podstatnému snížení administrativní zátěže členů orgánů územních samosprávných celků a svazků obcí (zastupitelstvo / rada / nejvyšší orgán u svazku obcí), kteří jsou nezřídka nuceni projednávat a schvalovat i zcela marginální či formalistické změny svého rozpočtu. Konkrétně se jedná např. o vratky nespotřebované části dotace (často i ve výši jednotek korun), které příspěvkové organizace zřízené daným územním samosprávným celkem či svazkem obcí vrací zpět např. do státního rozpočtu, a to právě prostřednictvím rozpočtu svého zřizovatele.
Nepřiměřený formalismus výše uvedeného aktu lze spatřovat zejména v tom, že případné neschválení uvedené změny rozpočtu (vratky dotace) by v uvedeném případě vedlo k porušení rozpočtové kázně, a to z důvodu zadržení nespotřebované části poskytnuté dotace. V důsledku přijetí navrhované úpravy by tyto formalistické změny rozpočtu nemusely být schvalovány při jednání výše uvedeného orgánu (zastupitelstvo / rada / nejvyšší orgán u svazku obcí), nýbrž by postačovalo, aby byl tento orgán o uvedených změnách informován prostřednictvím úřadu daného územního samosprávného celku, případně výkonného orgánu svazku obcí, pokud je výkonný orgán stanovami svazku obcí vymezen.
K bodu 16 (§ 16 odst. 3 písm. d) a e))
Taxativní výčet rozpočtových opatření uvedený v § 16 odst. 3 neobsahoval dvě situace, při kterých se rozpočtové opatření rovněž musí provést, neboť jsou naplněny podmínky specifikované v § 16 odst. 2 a odst. 4, tj. hrozí nebezpečí vzniku rozpočtového schodku, anebo se rozpočtové opatření musí provést před provedením rozpočtově nezajištěného výdaje. Navrhovanou změnou tak bude taxativní výčet úplný, neboť bude explicitně obsahovat i tyto případy, ve kterých se rozpočtové opatření rovněž musí provádět.
V případě situace dle nově navrhovaného písmene d) dochází k úhradě nových, rozpočtem nezajištěných výdajů, a to buď prostřednictvím zůstatku peněžních prostředků (bez ohledu na skutečnost, zda tento zůstatek vznikl v rozpočtovém roce, nebo v letech předchozích), nebo prostřednictvím přijatých půjčených peněžních prostředků. Vzhledem ke skutečnosti, že se v případě zůstatku peněžních prostředků, ani přijatých půjčených peněžních prostředků fakticky nejedná o příjem rozpočtu, dochází v důsledku popsané situace ke změně schváleného rozdílu celkových příjmů a výdajů.
V případě situace dle nově navrhovaného písmene e) naopak dochází k úhradě rozpočtem plánovaných výdajů, jejichž krytí je však ohroženo neplněním rozpočtových příjmů. Shodně jsou však tyto rozpočtem plánované výdaje hrazeny buď prostřednictvím zůstatku peněžních prostředků (bez ohledu na skutečnost, zda tento zůstatek vznikl v rozpočtovém roce, nebo v letech předchozích), nebo prostřednictvím přijatých půjčených peněžních prostředků. I v tomto případě dochází v důsledku popsané situace ke změně schváleného rozdílu celkových příjmů a výdajů.
K bodu 17 (§ 16 odst. 5)
Z důvodu zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti již tyto nemohou zveřejňovat na svých internetových stránkách rozpočtová opatření.
K bodu 18 (§ 17 odst. 2)
Slova „plnění rozpočtu příjmů a výdajů v plném členění podle rozpočtové skladby“ byla vypuštěna z důvodu zpřesnění legislativního textu, protože struktura rozpočtu není legislativně stanovena, a tudíž strukturu rozpočtu si stanoví každý územní samosprávný celek a svazek obcí tak, aby vyhovovala potřebám jejich finančního plánování a hospodaření. Územní samosprávný celek a svazek obcí si tak strukturu rozpočtu a detail třídění příjmů, výdajů a financujících položek stanoví dle svých potřeb v souladu s vyhláškou o rozpočtové skladbě (podle vyhlášky o rozpočtové skladbě může použít různou agregaci jednotlivých druhů třídění nebo použít tzv. další třídění podle § 31 odst. 3 této vyhlášky). Z výše uvedeného důvodu byla slova „plnění rozpočtu příjmů a výdajů v plném členění podle rozpočtové skladby“ mnohdy nesprávně zaměňována s rozpisem rozpočtu v třídění podle podrobné rozpočtové skladby a rozpočtové organizace v závěrečném účtu uváděly údaje ve struktuře finančního výkazu FIN 2-12 M.
Závěrečný účet tak v těchto případech neodpovídal struktuře schváleného rozpočtu a bylo tak složité vyhodnotit výsledek hospodaření územního samosprávného celku nebo svazku obcí ve vazbě na rozpočet schválený zastupitelstvem územního samosprávného celku nebo orgánem svazku obcí. Jinými slovy, pro účely vyhodnocení plnění rozpočtu je nezbytné použít strukturu, v níž byl rozpočet schválen.
Doplnění slov „schváleném rozpočtu, jeho změnách a jeho plnění“ má za cíl explicitně stanovit, že v závěrečném účtu jsou uvedeny informace o schváleném rozpočtu (nikoliv o rozpisu schváleného rozpočtu), o rozpočtu po změnách, tj. o schváleném rozpočtu po provedení rozpočtových opatření dle § 16 (nikoliv po provedení úprav rozpisu rozpočtu), a o jeho plnění (skutečnost), a to vše ve struktuře schváleného rozpočtu. Plnění rozpočtu v plném členění dle rozpočtové skladby (tj. plnění rozpisu rozpočtu) je k dispozici na specializovaném informačním portálu Ministerstva financí MONITOR (https://monitor.statnipokladna.gov.cz/).
Příklad rozpočtového opatření podle § 16 odst. 3 písm. a) rozpočtových pravidel územních rozpočtů a jeho rozpis
Schválený rozpočet – závazné ukazatele pododdíl
617 - Regionální a místní správa
100 000
Rozpis schváleného rozpočtu
§ 6171
pol. 5011
70 000
§ 6171
pol. 5169
30 000
Rozpočtové opatření na pododdíl 311, na který nebylo rozpočtováno
617
- 10 000
311
+ 10 000
Rozpis rozpočtového opaření
§ 6171
pol. 5169
- 10 000
§ 3113
pol. 5171
+ 10 000
Údaje v závěrečném účtu
Schválený rozpočet
Rozpočet po změnách
Plnění
617
100 000
90 000
80 000
311
0
10 000
10 000
Příklad úpravy rozpisu rozpočtu, která není rozpočtovým opatřením
Schválený rozpočet – závazné ukazatele pododdíl
617 - Regionální a místní správa
100 000
Rozpis schváleného rozpočtu
§ 6171
pol. 5011
70 000
§ 6171
pol. 5169
30 000
Úprava rozpisu rozpočtu v rámci pododdílu 617 – nejedná se o rozpočtové opatření
§ 6171
pol. 5169
- 10 000
§ 6171
pol. 5171
+ 10 000
Údaje ve finančním výkazu FIN 2-12 M
Rozpis schváleného rozpočtu
Rozpis rozpočtu po změnách
Výsledek od počátku roku
§ 6171
pol. 5011
70 000
70 000
60 000
§ 6171
pol. 5169
30 000
20 000
20 000
§ 6171
pol. 5171
0
10 000
10 000
Údaje v závěrečném účtu
Schválený rozpočet
Rozpočet po změnách
Plnění
617
100 000
100 000
90 000
Záleží tedy na tom, v jaké struktuře a stupni agregace příslušný orgán ÚSC nebo DSO svůj rozpočet schválil.
Doplnění slov „s komentářem“ má za cíl poskytnout zastupitelům a občanům doplňující informace o rozpočtovém hospodaření za uplynulý rozpočtový rok.
Doplnění slov „zhodnocení podnikatelské činnosti s komentářem“ má za cíl poskytnout zastupitelům a občanům konkrétní informace o stavu hospodaření podnikatelské činnosti za uplynulý rozpočtový rok. Tato úprava je provázána se změnou v § 6 odst. 3 zákona, v jejímž důsledku došlo k vypuštění povinnosti „promítnout“ výsledek podnikatelské činnosti do rozpočtu. V důsledku navrhované změny zastupitelstvo územního samosprávného celku a občané obdrží slovní komentář, který zhodnotí hospodaření podnikatelské činnosti v rozpočtovém roce (vč. např. dopadu podnikatelské činnosti na rozpočet).
K bodu 19 (§ 17 odst. 3)
Jedná se o zpřesnění textu ustanovení, jelikož v praxi docházelo v některých případech k uvádění úplného seznamu všech jednotlivých transferů poskytnutých z různých veřejných rozpočtů, což nikdy nebylo účelem tohoto ustanovení.
K bodu 20 (§ 19 odst. 2 písm. a))
Jedná se přesnější formulaci ustanovení, neboť termín „dotace“ nevystihoval všechny případy poskytnutí peněžních prostředků (např. příspěvky).
K bodu 21 (§ 19 odst. 2 písm. b))
Nahrazení obsoletního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (§ 2390).
K bodu 22 (§ 20 odst. 1)
Jedná se o zpřesnění formulace, neboť slovní spojení „rozpočtové prostředky nepropadají“ je redundantní a není terminologicky správné.
K bodu 23 (§ 21 odst. 2 písm. b))
Jedná se o rozšíření množiny situací, ve kterých je nutno provést kompenzační peněžní operaci, neboť dle stávajícího textu ustanovení nebylo pamatováno na všechny případy (např. pokud rozpočet zprostředkovává vztah mezi rozpočtem územního samosprávného celku a rozpočtem příspěvkové organizace).
V případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpis, se jedná jak o právnické, tak o fyzické osoby, např.: odškodnění či poskytnutí dotace dle níže uvedených právních předpisů:
· Zákon č. 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy;
· Vyhláška č. 464/2016 Sb. o postupu při poskytování dotace ze státního rozpočtu na přijetí opatření ke snížení míry ozáření z přítomnosti radonu a jeho produktů přeměny ve vnitřním ovzduší staveb pro bydlení a pobyt veřejnosti a na přijetí opatření ke snížení obsahu přírodních radionuklidů v pitné vodě určené pro veřejnou potřebu;
· Nařízení vlády č. 165/1997 Sb., o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem.
Cílem je, aby „průtokové transfery“, které ÚSC zprostředkovává, byly rozpočtově neutrální.
K bodu 24 (§ 22 odst. 8)
Jedná se o opravu textu, neboť v dosavadním textu ustanovení bylo odkazováno na nesprávnou větu odstavce 5.
K bodu 25 (§ 24 odst. 1)
Legislativně-technická změna se navrhuje z důvodu nadbytečnosti dotčené části ustanovení ve vztahu k novému zákonu o účetnictví. Nový zákon o účetnictví představuje vůči dotčenému zákonu obecnou právní úpravu, která primárně stanoví, které subjekty jsou účetními jednotkami, ledaže zvláštní zákony stanoví jinak. Nový zákon o účetnictví explicitně nestanoví, že by organizační složka ÚSC byla účetní jednotkou, z čehož a contrario vyplývá, že účetní jednotkou ani být nemůže. Není tudíž nutné tuto negativní skutečnost (tj. že organizační složka územního samosprávného celku není účetní jednotkou) uvádět ve zvláštním zákoně.
K bodu 26 (§ 25 odst. 8)
V návaznosti na novou úpravu zákona o účetnictví se již peněžní deník pro zachycení peněžního průběhu hospodaření nevede.
K bodu 27 (§ 26 písm. h))
Termín „oddělené účetnictví“ zákon o účetnictví nepoužívá, přičemž tento požadavek ani v praxi nelze naplnit. Pro účely sledování oddělených účetních případů se používají různé nástroje konkrétních účetních programů, jako jsou zakázky, střediska, případně se využívají analytické účty. Z tohoto důvodu došlo k úpravě textu.
K bodu 28 (§ 28 odst. 2)
Prostřednictvím této úpravy dochází ke změně koncepce sestavování rozpočtů a střednědobých výhledů (viz § 28 odst. 3) příspěvkových organizací, kdy nově bude příspěvková organizace namísto plánu nákladů a výnosů sestavovat plán příjmů a výdajů. Tato změna přinese jednodušší způsob stanovení potřebné výše příspěvku na provoz ze strany zřizovatele, neboť ten bude mít lepší povědomí o reálné cash-flow situaci dané příspěvkové organizace.
Princip rozpočtu příjmů a výdajů příspěvkové organizace je shodný s principem rozpočtu příjmů a výdajů u rozpočtových organizací, tedy u územních samosprávných celků a svazků obcí. Obsahem rozpočtu příspěvkové organizace jsou tedy příjmy, výdaje a financování, včetně peněžních fondů, pokud se nejedná o mimorozpočtové prostředky, kterými jsou cizí prostředky. Financování se použije v případě, kdy nebude rozpočet příjmů a výdajů sestaven jako vyrovnaný, například v důsledku financování výdajů příspěvkové organizace z přebytků peněžních prostředků minulých let, a to zejména v důsledku čerpání jejích peněžních fondů nebo z přijatých půjčených peněžních prostředků. Příjmem se tedy rozumí přijetí peněžních prostředků s výjimkou přijetí, které má povahu financování (např. přijetí půjčených peněžních prostředků nebo přijetí peněžních prostředků z termínovaných vkladů); výdajem se rozumí vydání peněžních prostředků s výjimkou financování - např. splátky půjčených peněžních prostředků a vklady do termínovaných vkladů. V této souvislosti uvádíme následující příklady:
· přijetí návratné finanční výpomoci příspěvkovou organizací od svého zřizovatele financování,
· přijetí zálohy z titulu transferu v průběhu roku, kdy se do konce roku nevyčerpá celá záloha jedná se o příjem a výdaj, ale pro účely rozdělení do peněžních fondů nelze tento přebytek použít, protože do peněžních fondů se rozdělí pouze nevyužité peněžní prostředky, tedy disponibilní prostředky, což nevyčerpaná záloha z transferu není; v metodice vydané Ministerstvem financí bude uveden doporučující postup zjištění výše nevyužitých peněžních prostředků,
· přijetí depozit klientů domovu pro seniory jedná se o cizí prostředky, z důvodu čehož se nejedná o příjem rozpočtu příspěvkové organizace.
Stanovení struktury a detailu rozpočtu příjmů a výdajů (stejně tak střednědobého výhledu rozpočtu) zůstává v kompetenci příspěvkové organizace a zejména jejího zřizovatele pro potřeby finančního řízení příspěvkové organizace. Nejjednodušší, nikoliv však doporučovanou variantou je sestavení rozpočtu ve struktuře „celkové příjmy a celkové výdaje“. Taková informace však může být zcela nedostatečná pro finanční řízení příspěvkové organizace a stanovení příspěvku na provoz.
Na rozdíl od rozpočtu zřizovatele není stanovena povinnost pro příspěvkovou organizaci schvalovat změny v jejím rozpočtu, tedy provádět rozpočtová opatření, která by musel schvalovat zřizovatel. V daném případě by se jednalo o nadměrnou administrativní zátěž.
V souvislosti se skutečností, že rozpočet příspěvkové organizace je plán příjmů a výdajů na rozpočtový rok, je potřeba, aby příspěvková organizace počítala s lednovými výdaji na úhradu dluhů, které se v lednu stanou splatnými, a to bez ohledu na rozpočtový rok, ve kterém příspěvkové organizaci tyto dluhy vznikly.
K bodu 29 (§ 28 odst. 2)
Nově přidaný text reflektuje základní smysl a účel příspěvkových organizací, tj. že jejich prostřednictvím zřizovatel zajišťuje řadu zpravidla nevýdělečných činností, jejichž zajištění je však ve veřejném zájmu a navíc jsou tyto činnosti na úrovni příspěvkových organizací zajišťovány efektivněji. Z tohoto východiska existují výjimky, neboť příspěvková organizace může v určitých případech generovat zisk (což je mj. v souladu s přímo aplikovatelnými předpisy EU v oblasti veřejné podpory). Ze své podstaty by však měly příspěvkové organizace zpravidla hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, ale zákon v žádném případě nezakazuje sestavit rozpočet příspěvkové organizace jako přebytkový, nebo schodkový.
Rozpočet příspěvkové organizace by měl být, po zahrnutí příspěvku od zřizovatele, sestaven jako schodkový jen v případě, že schodek bude možné uhradit peněžními prostředky z minulých let, prostřednictvím smluvně zabezpečené zápůjčky, úvěru nebo návratné finanční výpomoci.
Požadavek na sestavení „zpravidla vyrovnaného rozpočtu“ příjmů a výdajů tak povede k minimalizaci neefektivního hromadění peněžních prostředků v peněžních fondech příspěvkových organizací, protože výše příspěvku bude odvislá od rozdílu mezi příjmy a výdaji v daném rozpočtovém roce. Zůstatky peněžních fondů tak mohou vzniknout z příjmů v průběhu rozpočtového roku, které nebyly rozpočtovány, nebo z přijatých účelově určených peněžních prostředků. Vyrovnaný rozpočet totiž zpravidla vede k situaci, kdy rozpočtované příjmy mají být využity jako zdroj výdajů v daném rozpočtovém roce – pokud se nejedná o účelově určené peněžní prostředky (například přijatá investiční dotace ze státního rozpočtu).
Z důvodu, že je sestavován a schvalován rozpočet příspěvkové organizace jako plán příjmů a výdajů, ale zřizovatel po skončení rozpočtového roku schvaluje účetní závěrku, včetně výkazu zisku a ztráty (náklady a výnosy), je nezbytné za účelem vyhodnocení plnění rozpočtu příjmů a výdajů příspěvkové organizace a jejího hospodaření zavést jednotné třídění příjmů, výdajů a financování. Z tohoto důvodu je navrhováno, aby příspěvková organizace provedla po schválení rozpočtu jeho rozpis v třídění podle nejnižších jednotek druhového třídění (položky) rozpočtové skladby a zároveň skutečně realizované příjmy, výdaje a financování třídila podle nejnižších jednotek druhového třídění (položky).
K bodu 30 (§ 28 odst. 3)
Viz odůvodnění k bodu 28.
K bodu 31 (§ 28 odst. 6)
Prostřednictvím navrhované změny dochází jednak ke zrušení povinnosti převádět nespotřebované peněžní prostředky dle odstavce 5 do rezervního fondu jako zdroj financování v následujících letech, tak rovněž k zavedení předkládání vyhodnocení plnění schváleného rozpočtu svému zřizovateli.
Dosavadní povinnost převádět nespotřebované peněžní prostředky dle odstavce 5 do rezervního fondu jako zdroj financování v následujících letech, byla relevantní do konce roku 2009, tedy před účetní reformou veřejných financí. Do této doby bylo o těchto přijatých peněžních prostředcích účtováno do výnosů, a to bez ohledu na skutečnost, zda tyto peněžní prostředky byly v účetním období spotřebovány, či nikoliv. Cílem tedy bylo zajistit jejich časové rozlišení, aby nedošlo k jejich rozdělení do rezervního fondu v rámci zlepšeného výsledku hospodaření. V souvislosti s proběhlou účetní reformou veřejných financí a v souvislosti se stanovenými postupy účtování o transferech v ČÚS č. 703 lze konstatovat, že toto ustanovení je nadbytečné a pouze vede v souvislosti se stanovenými postupy účtování v ČÚS č. 704 ke zkreslení výnosů, a tedy i ke zkreslení výsledku hospodaření, což je v rozporu se závaznými právními předpisy v oblasti účetnictví.
K převodu do rezervního fondu od okamžiku výše uvedené účetní reformy tak docházelo zcela formalisticky a nedůvodně. S ohledem na navrhované znění ustanovení § 30 odst. 1 a 32 odst. 1, kdy peněžní rezervní fond a peněžní fond odměn bude tvořen z nevyužitých peněžních prostředků, a nikoliv ze zlepšeného výsledku hospodaření, je žádoucí tuto povinnost zrušit. Vzhledem k účelovému určení předmětných peněžních prostředků stanovenému v rozhodnutí o poskytnutí dotace navíc není možné použít tyto peněžní prostředky na jiný účel, než který je v souladu s tímto určením. V důsledku navrhované změny tak dochází ke snížení administrativní zátěže a zefektivnění nakládání s těmito prostředky.
V souvislosti s body 28, 29, 30 a 39 dochází k zavedení povinnosti pro příspěvkovou organizaci sestavovat po skončení kalendářního roku závěrečný účet. Závěrečný účet na úrovni příspěvkových organizací představuje souhrnný dokument, v němž jsou obsaženy nejvýznamnější aspekty hospodaření reálně uskutečněné v uplynulém rozpočtovém roce. Oproti sestavovanému a předkládanému finančnímu výkazu, který obsahuje plnění příjmů, výdajů a financování rozepsané na položky rozpočtové skladby, závěrečný účet obsahuje údaje o plnění rozpočtu ve struktuře schváleného rozpočtu zřizovatelem, kdy každá příspěvková organizace může mít rozpočet příjmů a výdajů schválen v jiném rozsahu (stupeň agregace) a třídění (např. odvětvové). Adresátem závěrečného účtu na úrovni příspěvkových organizací je zřizovatel. Zřizovatel je v daném případě odpovědný za stanovení struktury a rozsahu závěrečného účtu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že závěrečný účet je sestavován pro jeho potřeby. Zřizovatel je tak oprávněn vymezit údaje, které závěrečný účet bude obsahovat. Závěrečný účet se zřizovateli předkládá „na vědomí“, a proto zřizovatel závěrečný účet příspěvkové organizace nebude schvalovat a přijímat usnesení.
K bodu 32 (§ 28 odst. 8)
V souvislosti s doplňkovou činností příspěvkové organizace je vhodné vysvětlit, že výnosy a náklady doplňkové činnosti jsou a vždy byly součástí rozpočtu výnosů a nákladů příspěvkové organizace. Tato skutečnost vyplývá mj. např. z dosavadního znění ustanovení § 28 odstavec 2, ve kterém je stanoveno, že „Rozpočet příspěvkové organizace je plán výnosů a nákladů na rozpočtový rok, jímž se řídí financování činnosti příspěvkové organizace“. V ustanovení § 28, který upravuje hospodaření příspěvkových organizací, však na rozdíl od rozpočtu ÚSC není nikde stanoveno, že by se doplňková činnost sledovala mimo rozpočtové příjmy a výdaje (srovnej s § 6 odst. 3). Z tohoto důvodu lze jednoznačně dovodit, že i dle dosavadního způsobu rozpočtování příspěvkové organizace dle nákladů a výnosů musí rozpočet příspěvkové organizace obsahovat náklady a výnosy doplňkové činnosti.
Navrhovanou změnou tak dochází pouze ke sjednocení úpravy se souvisejícím přechodem na rozpočtování příspěvkové organizace dle příjmů a výdajů.
Dosavadní termín „zisk“ představuje kladný rozdíl mezi výnosy a náklady. Ve prospěch hlavní činnosti však mohou být z podstaty věci převedeny pouze peněžní prostředky, resp. peněžní prostředky ve výši zisku, který například v důsledku časového rozlišení nemusí být kryt peněžními prostředky. Z uvedeného je patrné, že pojem „zisk“ z doplňkové činnosti vycházející z akruálního účetnictví není vhodný pro tyto účely, protože např. úhradu dluhu hlavní činnosti lze provést pouze peněžními prostředky, a nikoliv ziskem. Z tohoto důvodu je navrhována uvedená úprava předmětného ustanovení, která lépe vystihuje podstatu této transakce, kdy nevyužité peněžní prostředky z doplňkové činnosti (jedná se o disponibilní přebytek peněžních prostředků doplňkové činnosti při zohlednění splatných pohledávek a dluhů) lze převést do hlavní činnosti, pokud zřizovatel nerozhodne jinak (např., že budou použity pouze ve prospěch doplňkové činnosti).
V ostatním zůstává smysl tohoto ustanovení nedotčen – nadále tedy příspěvková organizace použije peněžní prostředky vygenerované z doplňkové činnosti pouze ve prospěch hlavní činnosti; ledaže jí zřizovatel povolí jiné využití.
K bodu 33 (§ 28 odst. 9 písm. a))
Úprava textu navazuje na úpravu odstavce 2, v němž jsou pojmy „náklady a výnosy“ nahrazeny pojmy „příjmy a výdaje“.
K bodu 34 (§ 28 odst. 10 písm. a))
Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými než peněžními prostředky.
K bodu 35 (§ 28 odst. 10 písm. b))
Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými než peněžními prostředky.
K bodu 36 (§ 28 odst. 10 písm. e))
Jedná se o změnu navazující na nově stanovenou skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně dle § 28 odst. 10 písm. g) – viz dále bod 37.
K bodu 37 (§ 28 odst. 10 písm. g))
Jedním z důsledku opuštění obligatorní povinnosti tvořit všechny peněžní fondy bude možnost zřizovatele rozhodnout, jakým způsobem bude naloženo s peněžními prostředky ze zrušeného peněžního fondu. Dle jeho rozhodnutí se tak peněžní prostředky převedou do jiného peněžního fondu příspěvkové organizace, do provozních prostředků příspěvkové organizace anebo do rozpočtu zřizovatele samotného.
Nepřevedení peněžních prostředků ze zrušeného peněžního fondu v souladu s rozhodnutím zřizovatele v jim stanovené lhůtě bude zakládat naplnění nové skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně, čemuž odpovídá právě nové písmeno g) v ustanovení § 28 odstavec 10.
K bodu 38 (§ 28 odst. 15)
Navrhovanou úpravou dochází k rozšíření množiny veřejných rozpočtů, jejichž vztah k příspěvkové organizaci je zprostředkováván rozpočtem zřizovatele, čímž dochází ke zpřesnění textu ustanovení. Jedná se např. o situaci, kdy státní fond poskytuje transfer příspěvkové organizaci, kdy tento vztah musí být zprostředkován zřizovatelem.
K bodu 39 (§ 28 odst. 16)
Za účelem zajištění jednotných údajů o hodnocení plnění rozpočtu příjmů, výdajů a financování příspěvkové organizace pro jejího zřizovatele a Ministerstvo financí je navrhováno příspěvkové organizaci stanovit povinnost sestavovat finanční výkaz obsahující údaje potřebné pro hodnocení plnění svého rozpočtu. Způsob, termíny a rozsah předkládaných údajů (finančního výkazu) stanoví Ministerstvo financí vyhláškou č. 5/2014 Sb. Konkrétně tento výkaz bude předkládán do centrálního systému účetních informací státu jednou krát ročně za období leden až prosinec rozpočtového roku v termínu do 25. 2. následujícího roku, a to obdobně jako v případě předávání účetní závěrky do centrálního systému účetních informací státu.
Rozsah předkládaných údajů - vzor finančního výkazu:
Část. – Příjmy, výdaje a financování
Položka
Rozpis schváleného rozpočtu
Výsledek od počátku roku
a
1
2
Finanční výkaz tak představuje pravidelné roční předkládání údajů pro hodnocení plnění rozpočtu příspěvkové organizace jejím zřizovatelem, který umožní zajišťovat efektivní, účelné, hospodárné a transparentní hospodaření s peněžními prostředky svého zřizovatele. Prostřednictvím překládaných výkazů lze zároveň vyhodnotit dosažené výsledky (plnění) v porovnání s finančním plánem (rozpočet). V neposlední řadě tento výkaz poslouží k transparentnímu sledování peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, rozpočtů státních fondů, Národního fondu či jiných veřejných rozpočtů, jedná se tedy o významný kontrolní prvek.
Pokud se týká metodického a technického postupu při sestavování a předkládání finančního výkazu příspěvkovou organizací do centrálního systému účetních informací státu, je vhodné uvést, že zřizovatelé příspěvkových organizací jsou rozpočtovými organizacemi a předkládají finanční výkazy FIN 2-12 M dle výše uvedené vyhlášky Ministerstva financí do centrálního systému účetních informací státu, a tedy jsou vybaveni jak softwarovými nástroji, tak rovněž metodickými zkušenostmi.
K bodu 40 (nadpis § 28a)
Důsledek zavedení povinnosti zveřejňovat závěrečný účet příspěvkové organizace.
K bodu 41 (§ 28a odst. 5)
Navrhovanou úpravou se stanoví způsob zveřejnění závěrečného účtu příspěvkové organizace. V daném případě bude mít příspěvková organizace možnost vybrat si, zda ke zveřejnění závěrečného účtu zvolí vlastní internetové stránky, internetové stránky svého zřizovatele, anebo způsob obvyklý v daném místě (např. nástěnka školy). Vzhledem ke skutečnosti, že se závěrečný účet předkládá zřizovateli toliko „na vědomí“, není lhůta (30 dní) pro zveřejnění závěrečného účtu odvozena ode dne jeho schválení (jak je tomu na úrovni ÚSC), nýbrž ode dne samotného předložení zřizovateli. Zveřejnění závěrečného účtu musí dle navrhované úpravy trvat až do dne zveřejnění závěrečného účtu z následující rozpočtový rok.
K bodu 42 (§ 29)
Prostřednictvím nově formulovaného § 29 dochází ke zrušení povinnosti zřizovat v příspěvkových organizacích peněžní fondy (s výjimkou fondu kulturních a sociálních potřeb, jehož obligatorní tvorba zůstává zachována). Prostřednictvím této změny tak dojde ve vazbě na sestavování zpravidla vyrovnaného rozpočtu příjmů a výdajů k dalšímu zefektivnění financování investic, čímž vznikne větší prostor pro efektivní řízení cash flow v celé veřejnoprávní korporaci.
Pokud je zřizovatel příspěvkové organizace spokojen s dosavadním způsobem hospodaření jím zřizovaných příspěvkových organizací prostřednictvím decentralizovaných peněžních fondů v jednotlivých příspěvkových organizacích, tato možnost mu zůstává. V takovém případě by proto k žádné změně v dosavadním způsobu hospodaření v peněžních fondech nedošlo. S výjimkou fondu kulturních a sociálních potřeb je však v obecné rovině dán zřizovateli prostor, aby konkrétní příspěvkové organizaci uložil daný peněžní fond zřídit, či naopak zrušit.
Zřizovatel bude mít rovněž povinnost rozhodnout, jakým způsobem bude naloženo s peněžními prostředky ze zrušeného peněžního fondu. Dle jeho rozhodnutí se tak peněžní prostředky převedou do jiného peněžního fondu příspěvkové organizace, do provozních prostředků příspěvkové organizace, anebo do rozpočtu zřizovatele samotného. Nepřevedení peněžních prostředků ze zrušeného peněžního fondu v souladu s rozhodnutím zřizovatele v jim stanovené lhůtě bude zakládat porušení rozpočtové kázně, čemuž odpovídá nové ustanovení § 28 odstavec 10 písmeno g).
K bodu 43 (§ 30 odst. 1)
V souvislosti se zrušením povinnosti zřizovat peněžní fondy, resp. se změnou rozpočtování příspěvkové organizace, došlo rovněž ke změně textace ust. § 30, které upravuje rezervní fond, jakožto jeden z typizovaných druhů peněžních fondů.
Protože rezervní fond je a vždy byl v pojetí zákona č. 250/2000 Sb. ryze peněžním fondem, a nikoliv fondem kapitálovým, nebude již nadále nesystémově tvořen ze „zlepšeného výsledku hospodaření“, nýbrž z „nevyužitých peněžních prostředků“ příspěvkové organizace. Dosavadní titul tvorby rezervního fondu byl totiž zcela neslučitelný s pojetím fondů založených na peněžní bázi, kdy zlepšený výsledek hospodaření nemusel být krytý peněžními prostředky v celé výši, ať už v důsledku aplikace metody časového rozlišení, nezbytností úhrady splatných dluhů v provozu či dalších důvodů. Z uvedeného vyplývá, že již dnes musí příspěvková organizace provádět ověření krytí zlepšeného výsledku hospodaření peněžními prostředky, aby např. nedošlo k situaci, kdy příspěvková organizace z důvodu tvorby rezervního fondu peněžními prostředky v celé výši zlepšeného výsledku hospodaření nebyla schopna dostát svým dluhům nebo byla tlačena do jiné obdobné situace neslučitelné s principem řádného hospodaření. Touto úpravou tak dochází k posílení právní jistoty dotčených subjektů, že rezervní fond představuje „kupičku“ peněžních prostředků alokovanou na zákonem stanovené účely a může být tvořen pouze peněžními prostředky nevyužitými v provozu příspěvkové organizace.
Nevyužitými peněžními prostředky v rozpočtovém roce pro účely tvorby rezervního fondu a fondu odměn se ve své podstatě rozumí kladný rozdíl příjmů a výdajů, přičemž je současně nezbytné zohlednit splatnost dluhů a pohledávek příspěvkové organizace. Jinak řečeno příspěvková organizace musí být schopna efektivně plánovat (předvídat) své peněžní toky. Tedy v tomto případě je a nadále bude nezbytné používat údaje z účetního systému, zejména údaje o stavu a splatnosti jednotlivých pohledávek a dluhů a výsledku hospodaření. Samozřejmostí je zde také zohlednění tvorby a čerpání jednotlivých peněžních fondů, účelově vázaných peněžních prostředků atd. Není např. možné tvořit rezervní fond peněžními prostředky fondu investic či jiného případného peněžního fondu příspěvkové organizace. Také např. při zrušení fondu investic pochopitelně nemohou nevyužité peněžní prostředky zahrnovat prokazatelně naplánované investiční výdaje organizace, třebaže dosud v souvislosti s pořizováním nového dlouhodobého aktiva nevznikl příspěvkové organizaci dluh.
Nevyužité peněžní prostředky představují peněžní disponibilitu příspěvkové organizace, k jejímuž efektivnímu stanovení je žádoucí využít spolehlivá ekonomická data. Tam, kde jsou zřizovatel a jeho zřizované příspěvkové organizace vybaveni a propojeni sofistikovanějšími softwarovými a procesními nástroji, bude efektivní stanovení výše nevyužitých peněžních prostředků konkrétní příspěvkové organizace prováděno i se zohledněním očekávané peněžní disponibility celé této veřejnoprávní korporace.
K bodu 44 (§ 30 odst. 2)
Dochází k vypuštění slov „a prostředků převedených podle § 28 odst. 6“, neboť toto ustanovení je bez náhrady rušeno – viz bod 31.
K bodu 45 (§ 30 odst. 2 písm. b))
V souvislosti se změnou koncepce peněžních fondů příspěvkových organizací současně dochází k úpravě jednoho z případů použití rezervního fondu, kdy je dosavadní použití „k časovému překlenutí dočasného nesouladu mezi výnosy a náklady“ nahrazeno obecnějším „dočasným nedostatkem peněžních prostředků“. Účelem navrhované úpravy je větší srozumitelnost možného použití peněžních prostředků z tohoto fondu.
Dosavadní použití peněžního fondu „k časovému překlenutí dočasného nesouladu mezi výnosy a náklady“ bylo zcela nelogické, protože tento rozdíl mohl vzniknout mj. v důsledku vyšších nákladů, které mohly být tvořeny např. odpisy a rezervami; ty však současně nejsou doprovázeny odtokem peněžních prostředků v rozpočtovém roce (v případě rezervy nastane odtok peněžních prostředků většinou až v následujících letech, případně nemusí nastat vůbec - např. vyhraný soudní spor, tento odtok peněžních prostředků nenastává k okamžiku zaúčtování rezervy). Z tohoto důvodu mohla nastat situace, že příspěvková organizace dosahovala ztráty, a to navzdory skutečnosti, že na zajištění provozu měla dostatek peněžních prostředků. Navíc tento nestandardní titul čerpání rezervního fondu vedl k postupům účtování, které byly neslučitelné s požadavkem na věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky (např. použití rezervního fondu vytvořeného ze zisku na tento účel bylo neodůvodnitelně účtováno do výnosů).
K bodu 46 (§ 30 odst. 2 písm. d))
Použití rezervního fondu „k úhradě své ztráty za předchozí léta“ bylo neslučitelné s pojetím peněžních fondů v zákoně č. 250/2000 Sb. Pro peněžní rezervní fond nemá tento titul opodstatnění a v praxi se může se jednat o neefektivní převody peněžních prostředků z rezervního fondu do provozních prostředků. Může se jednat o „historickou“ ztrátu vzniklou v dávné minulosti nebo o ztrátu předchozího roku, která vznikla v důsledku zaúčtování účetního případu do nákladů, které nebyly spojeny s úbytkem peněžních prostředků (např. odpisy). V důsledku přijetí předmětné úpravy tak příspěvková organizace může použít peněžní prostředky z rezervního fondu na úhradu zejména dlouhodobého dluhu vzniklého v minulých letech, pokud by k jeho úhradě neměla v aktuálním rozpočtovém roce dostatek provozních peněžních prostředků.
K bodu 47 (§ 30 odst. 4)
Dochází k vypuštění slov „a prostředků převedených podle § 28 odst. 6“, neboť toto ustanovení je bez náhrady rušeno – viz bod 31.
K bodu 48 (§ 31 odst. 1 písm. a))
Jedná se o úpravu posilující ekonomickou nezávislost zřizovatele, potažmo příspěvkové organizace. Pokud se zřizovatel rozhodne ponechat příspěvkové organizaci fond investic, nebude muset příspěvková organizace v tomto fondu alokovat peněžní prostředky odpovídající plné výši odpisů, jak se v praxi často stávalo (což je vysoce neefektivní z hlediska principu řádného hospodáře).
Prostřednictvím této změny dochází k nahrazení pojmu „dlouhodobý majetek“ pojmem „majetek s dobou použitelnosti delší než 1 rok“, neboť dosavadní termín „dlouhodobý majetek“ již nebude nadále v právním řádu ČR definován.
Pro vyloučení jakékoliv pochybnosti je vhodné doplnit, že dle daného ustanovení se fond investic tvoří toliko z odpisů majetku, který je ve vlastnictví příspěvkové organizace, a majetku, který je příspěvkové organizaci svěřen ze strany jejího zřizovatele. V daném případě se jedná o odpisy dle právních předpisů upravujících účetnictví. Po věcné stránce však nedochází ke změně množiny aktiv, jejichž účetními odpisy je tvořen fond investic, neboť se bude jednat o stejný okruh aktiv (majetku) vykazovaných v účetnictví, jako tomu bylo doposud.
K bodu 49 (§ 31 odst. 1 písm. d))
Prostřednictvím této změny dochází k nahrazení pojmu „dlouhodobý majetek“ pojmem „majetek s dobou použitelnosti delší než 1 rok“, neboť dosavadní termín „dlouhodobý majetek“ již nebude nadále v právním řádu ČR definován. Současně se výslovně specifikuje, že fond investic se netvoří z prodeje drobného hmotného majetku, který byl příspěvkové organizaci svěřen ze strany jejího zřizovatele.
K bodu 50 (§ 31 odst. 1 písm. f))
Prostřednictvím této změny dochází k nahrazení pojmu „dlouhodobý majetek“ pojmem „majetek s dobou použitelnosti delší než 1 rok“, neboť dosavadní termín „dlouhodobý majetek“ již nebude nadále v právním řádu ČR definován. Současně se výslovně specifikuje, že fond investic se netvoří z prodeje drobného majetku, který je ve vlastnictví příspěvkové organizace.
K bodu 51 (§ 31 odst. 2 písm. a))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „dodatečné zhodnocení“ a současně došlo také k věcným změnám tohoto institutu. Pro účely zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů však není v tomto ohledu žádoucí navazovat na účetnictví, a proto se navrhuje ponechat pouze pojem „zhodnocení“ v obecném smyslu, tj. bez bližší specifikace.
Prostřednictvím této změny dochází k nahrazení pojmu „dlouhodobý majetek“ pojmem „majetek s dobou použitelnosti delší než 1 rok“, neboť dosavadní termín „dlouhodobý majetek“ již nebude nadále v právním řádu ČR definován. Po věcné stránce však nedochází ke změně, neboť se bude jednat o stejný okruh majetku, resp. aktiv vykazovaných v účetnictví, jako doposud. V daném případě se bude jednat o majetek, který je ve vlastnictví příspěvkové organizace, a majetek, který je příspěvkové organizaci svěřen ze strany jejího zřizovatele.
K bodu 52 (§ 31 odst. 2 písm. b) a § 31 odst. 3)
Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 53 (§ 32 odst. 1)
V souvislosti se zrušením povinnosti zřizovat peněžní fondy, resp. se změnou rozpočtování příspěvkové organizace, došlo rovněž ke změně textace ust. § 32, které upravuje fond odměn, jakožto jeden z typizovaných druhů peněžních fondů. Protože fond odměn je v pojetí zákona č. 250/2000 Sb. ryze peněžním fondem, nikoliv kapitálovým, nadále nebude nesystémově tvořen ze „zlepšeného výsledku hospodaření“, nýbrž z „z nevyužitých peněžních prostředků“ příspěvkové organizace – obdobně jako v § 30 v případě rezervního fondu – viz bod 42.
K bodu 54 (§ 33 odst. 1)
Navrhovanou úpravou dochází k vypuštění specifikace konkrétního způsobu, kterým má být účtováno o tvorbě fondu kulturních a sociálních potřeb. Stanovení konkrétního způsobu, kterým má být účtováno obecně o jakékoliv skutečnosti, by nemělo být upraveno v jiném zákoně, než je zákon o účetnictví, resp. jeho prováděcí předpisy, a proto na tomto místě dochází k vypuštění části textu ustanovení.
Současně dochází k odstranění faktické nepřesnosti v textu zákona, dle které se měl fond kulturních a sociálních potřeb tvořit rovněž z odměn a ostatních plnění za vykonávanou práci (tedy z prostředků zaplacených za práci vykonanou na základě dohody o provedení práce apod.), což neodpovídalo skutečnosti ani samotné koncepci tohoto peněžního fondu.
K bodu 55 (§ 33 odst. 2)
Navrhovanou úpravou dochází ke zpřesnění textu daného ustanovení, neboť je nově přesně vymezen konkrétní den, ve kterém bude provedeno vyúčtování skutečného základního přídělu fondu kulturních a sociálních potřeb.
K bodu 56 (§ 33 odst. 3)
Navrhovanou úpravou dochází k vypuštění obsoletní části textu ustanovení. Fond kulturních a sociálních potřeb by měl být primárně určen zaměstnancům (byť není vyloučeno, aby byla plnění poskytnuta i jiným fyzickým osobám), a proto dochází k vypuštění „žáků středních odborných učilišť a učilišť“ z okruhu oprávněných osob. Rovněž dochází k vypuštění interních vědeckých pracovníků, neboť s těmito osobami se v případě příspěvkových organizací zřízených ÚSC již není možné v praxi setkat.
K bodu 57 (§ 33b odst. 4)
Navrhovanou úpravou dochází k vypuštění specifikace konkrétního způsobu, kterým má být účtováno o tvorbě fondu kulturních a sociálních potřeb. Stanovení konkrétního způsobu, kterým má být účtováno obecně o jakékoliv skutečnosti, by nemělo být upraveno v jiném zákoně, než je zákon o účetnictví, resp. jeho prováděcí předpisy, a proto na tomto místě dochází k vypuštění části textu ustanovení.
K bodu 58 (Nadpis § 34)
Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 59 (§ 34 odst. 1)
Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390). Dále se navrhuje pojem „výnos“ nahradit pojmem „příjem“ a to v návaznosti na změny navržené v ustanovení § 28 odst. 2 a 9 písm. a) tohoto zákona.
K čl. LXII
K bodu 1
Smyslem tohoto přechodného ustanovení je poskytnutí dostatečného prostoru všem příspěvkovým organizacím připravit se na novou právní úpravu rozpočtování, tedy na přechod z metody rozpočtování dle výnosů a nákladů na metodu rozpočtování dle příjmu a výdajů. Z tohoto důvodu budou příspěvkové organizace sestavovat své rozpočty dle nové právní úpravy poprvé až pro rok následující po roce, ve kterém zákon nabude účinnosti.
K bodům 2 a 3
Hlavním důvodem pro přijetí obou uvedených přechodných ustanovení je skutečnost, že dle dosavadní právní úpravy se oba předmětné peněžní fondy tvoří z takzvaného zlepšeného výsledku hospodaření příspěvkové organizace za uplynulý rok. Titul tvorby tak byl navázán na dosavadní způsob rozpočtování dle nákladů a výnosů. Nově navrhovaný titul tvorby obou peněžních fondů je však navázán na rozpočet dle příjmu a výdajů příspěvkové organizace, resp. na konečnou výši nevyužitých peněžních prostředků na konci roku. Vzhledem ke skutečnosti, že rozpočet příspěvkové organizace bude sestaven jako plán příjmu a výdajů poprvé pro rok následující po roce, ve kterém zákon nabude účinnosti, bylo by nelogické, aby se peněžní fondy tvořily do konce tohoto prvního (nově rozpočtovaného roku) dle nové právní úpravy, tedy dokud nebude známá konečná výše nevyužitých peněžních prostředků z tohoto prvního roku.
K části padesáté deváté – změna zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu
K čl. LXIII
K bodu 1 [§ 4 odst. 1 písm. b)]
Navrhuje se několik legislativně-technických změn v návaznosti na nový zákon o účetnictví. V novém zákoně o účetnictví byl zcela opuštěn institut výroční zprávy a byl nahrazen instituty zprávy vedení a statutární výroční zprávy. Z tohoto důvodu se navrhuje upřesnit, že výroční zpráva o činnosti Fondu, která představuje zvláštní druh zprávy (tj. nejedná se o zprávu vedení).
Zároveň byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn pojem „rozhodný den“, namísto kterého je specifikován konkrétní okamžik, k němuž je účetní závěrka sestavována. Tímto okamžikem může být jak poslední den účetního období, v případě řádné účetní závěrky, tak jakýkoliv jiný den v rámci účetního období, v případě mezitímní účetní závěrky (viz § 75 písm. b) nového zákona o účetnictví). Z tohoto důvodu se navrhuje nahradit specifikaci účetní závěrky jako účetní závěrky sestavené k rozhodnému dni pojmem „řádná účetní závěrka“, což z věcného hlediska nepředstavuje žádnou změnu.
V důsledku změny terminologie v novém zákoně o účetnictví se dále navrhuje nahradit pojem „přehled pohledávek a závazků“ pojmem „výkaz aktiv a účetních dluhů“ v souladu s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 2 (§ 4 odst. 3)
Legislativně-technická změna reflektuje změny v souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví. Podle § 1 odst. 1 zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu je Státní zemědělský intervenční fond právnickou osobou. Jakožto právnická osoba je Státní zemědělský intervenční fond účetní jednotkou na základě § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví a má tedy povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, včetně povinnosti vést účetnictví. Dotčené ustanovení se proto z důvodu nadbytečnosti navrhuje nahradit ustanovením ukládajícím Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu povinnost zajistit povinný audit, která vyplývá již z dosavadního znění ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu. Odlišná formulace této povinnosti je odůvodněna změnou vymezení povinného auditu v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a v navazujících ustanoveních nového zákona o účetnictví.
K bodu 3 (§ 10 odst. 1 písm. b))
Navrhované legislativně-technické změny vyplývají ze změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „rozvahový den“ byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn a nahrazen specifikací konkrétního okamžiku, k němuž se účetní závěrka sestavuje. Na základě tohoto okamžiku se pak účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na řádnou účetní závěrku, sestavovanou za účetní období ke konci posledního dne tohoto období a na mezitímní účetní závěrku sestavovanou k jakémukoliv jinému dni v rámci účetního období.
Dále se navrhuje, v souvislosti s nahrazením institutu výroční zprávy v novém zákoně o účetnictví zprávou vedení a statutární výroční zprávou, upřesnit, že v dotčeném ustanovení se jedná o výroční zprávu nikoliv ve smyslu zákona o účetnictví, nýbrž o zvláštní výroční zprávu o činnosti Fondu pro účely zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu.
K části šedesáté – změna zákona o Probační a mediační službě
K čl. LXIV
Skutečnost, že Probační a mediační služba je účetní jednotkou, vyplývá již z jejího právního postavení jako organizační složky na základě dotčeného ustanovení ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, podle něhož je organizační složka státu podle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích účetní jednotkou. Z tohoto důvodu je opětovná deklarace této skutečnosti ve zvláštním zákoně nadbytečná.
K části šedesáté první – změna zákona o ochraně veřejného zdraví
K čl. LXV
Odstraňuje se nežádoucí duplicita. Z dotčeného ustanovení vyplývá, že Krajské hygienické stanice jsou správními úřady a jako takové jsou, ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, organizačními jednotkami státu. Krajské hygienické stanice jsou z tohoto důvodu účetními jednotkami podle nového zákona o účetnictví, a proto není dále potřeba tuto skutečnost uvádět ve zvláštním zákoně.
K části šedesáté druhé – změna zákona o hospodaření energií
K čl. LXVI
Ze skutečnosti, že Státní energetická inspekce je organizační složkou státu, vyplývá, že je v souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví, účetní jednotkou. Tuto skutečnost tak není zapotřebí uvádět znovu v jiném zákoně, a proto se v § 13b odst. 3 zákona zrušuje duplicitní úprava, že Státní energetická inspekce je účetní jednotkou. Zároveň se explicitně uvádí, že územní inspektoráty, které mají postavení vnitřních organizačních jednotek Státní energetické inspekce pro účely hospodaření s majetkem státu, nejsou účetními jednotkami.
K části šedesáté třetí – změna energetického zákona
K čl. LXVII
K bodu 1 (§ 14 odst. 11)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 2 (§ 19f odst. 4)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 3 (§ 20 odst. 1 věta první)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 4 (20 odst. 1 věta druhá)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví
K bodu 5 (§ 20 odst. 2)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 6 (§ 20 odst. 3)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 7 (§ 20 odst. 4)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 8 (§ 20 odst. 7)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 9 (§ 20 odst. 8)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 10 (§ 23 odst. 2)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 11 (§ 24 odst. 4)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 12 (poznámka pod čarou č. 5)
Upravuje se odkaz na zákon o oceňování majetku v důsledku změny názvu tohoto zákona (zákon bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“).
K bodu 13 (§ 25 odst. 4)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 14 (§ 57 odst. 2)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 15 (§ 58 odst. 2)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 16 [§ 58h odst. 3 písm. h)]
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 17 (§ 59 odst. 2 a § 60 odst. 2)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 18 (§ 67 odst. 7)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 19 (§ 76 odst. 7)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 20 (§ 95j odst. 2)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 21 (§ 96 odst. 12)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 22 (§ 97b odst. 3)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K části šedesáté čtvrté – změna zákona o podpoře sportu
K čl. LXVIII
K bodu 1 (§ 3 odst. 2)
Z dotčeného ustanovení vyplývá, že Národní sportovní agentura je organizační složkou státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Z tohoto důvodu je též implicitně účetní jednotkou dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví a již není nutné tuto skutečnost dále uvádět ve zvláštním zákoně.
K bodu 2 (§ 3g odst. 7)
Navrhuje se terminologická úprava z důvodu, že nový zákon o účetnictví nezná pojmy „samostatná účetní jednotka“ a „spravovat účetnictví“, které dosavadní text ustanovení obsahoval.
K bodu 3 (§ 6b odst. 1 písm. a) a b))
Navrhované změny mají legislativně-technický charakter a navazují na změnu terminologie v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „majetek“ se v novém zákoně o účetnictví nahrazuje pojmem „aktivum“ a pojem „dlouhodobý majetek“ nebude v novém zákoně o účetnictví ani v jeho prováděcích právních předpisech používán a nahrazuje se pojmem „stálé aktivum“, přičemž mezi stálá aktiva patří mj. „stálá hmotná aktiva“ a „stálá nehmotná aktiva“. Rovněž pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn a nahrazen pojmem „dodatečné zhodnocení“.
K části šedesáté páté – změna exekučního řádu
K čl. LXIX
K bodu 1 (§ 34 odst. 4)
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ zde odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K bodu 2 (§ 66 odst. 8)
Navrhuje se sjednotit právní úpravu oceňování nemovité věci v exekučním řádu s obdobnou právní úpravou v občanském soudním řádu. Občanský soudní řád v této souvislosti na žádný právní předpis neodkazuje. Podle § 336 odst. 1 OSŘ po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud ustanoví znalce, kterému uloží, aby ocenil nemovitou věc a její příslušenství cenou obvyklou.
Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Cpjn 200/2005 uvádí, že řízení o výkon rozhodnutí a exekuční řízení představují procesy vedoucí k nucenému vymožení subjektivních práv, jejichž jednota není popřena subsidiární povahou občanského soudního řádu. Dále Nejvyšší soud ve svém stanovisku zdůrazňuje, že není účelné, aby jedna a táž právní otázka byla vykládána v řízení o výkon rozhodnutí jinak než v řízení exekučním. Zvláštnosti úpravy exekučního řízení podle Nejvyššího soudu nelze přehlížet, jde ale o zvláštnosti, jež jsou odůvodněny podstatou a účelem exekučního řízení, o což v případě měněného ustanovení nejde.
K bodu 3 (§ 70 odst. 5)
Odkazuje se na odůvodnění k bodu 2. Podle § 338mb odst. 2 OSŘ se při oceňování obchodního závodu použije cena obvyklá.
K části šedesáté šesté – změna zákona o ochraně hospodářské soutěže
K čl. LXX
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ zde odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K části šedesáté sedmé – změna zákona o finanční kontrole
K čl. LXXI
K bodu 1 a 2 (§ 26 odst. 1 písm. b) a c))
Tato úprava navazuje na změny v návrhu nového zákona o účetnictví, který bude umožňovat převod práv a povinností v oblasti účetnictví veřejného sektoru, tj. pověřením jiné osoby plněním práv a povinností zastoupené účetní jednotky.
Správcem rozpočtu podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. b) stávajícího zákona o finanční kontrole je vedoucí zaměstnanec organizačního útvaru odpovědný za správu rozpočtu orgánu veřejné správy nebo jiný zaměstnanec pověřený k tomu vedoucím tohoto orgánu jako správce rozpočtu. Zpravidla by funkci správce rozpočtu měl plnit vedoucí zaměstnanec, který řídí útvar odpovědný za správu rozpočtu, ale zákon nevylučuje možnost pověřit funkcí správce rozpočtu také běžného zaměstnance. Podle stávajícího znění zákona o finanční kontrole se za hlavního účetního považuje osoba, resp. (vedoucí) zaměstnanec, jenž byl vedoucím orgánu veřejné správy pověřen k zabezpečení práv a povinností vyplývajících ze zákona o účetnictví uvnitř dané entity (srov. § 26 odst. 1 písm. c)) – např. účtování, odpovědnost za účtovou osnovu a její dodržování, potažmo podepisování účetních dokladů. Smyslem daného ustanovení je identifikovat právě takovou osobu a přiřadit jí práva a povinnosti podle zákona o finanční kontrole. Práva a povinnosti vyplývající z povinnosti „vést“ účetnictví podle zákona o účetnictví za danou účetní jednotku směřující na statutární orgán tím nejsou dotčeny.
Ustanovení § 26 odst. 3 stávajícího zákona o finanční kontrole dále stanovuje výjimku ze zákazu slučování funkcí, tedy je umožněno sloučit funkci správce rozpočtu a hlavního účetního, a to konkrétně pro případy, kdy je to odůvodněno malou pravděpodobností výskytu nepřiměřených rizik pro hospodaření s veřejnými prostředky, zejména v návaznosti na povahu činnosti orgánu veřejné správy, stanovené úkoly, stupeň obtížnosti finančního řízení, strukturu a počet zaměstnanců. Ustanovení § 26 odst. 8 stávajícího zákona o finanční kontrole také umožňuje outsourcovat výkon funkce správce rozpočtu a hlavního účetního, resp. sloučené funkce správce rozpočtu a hlavního účetního na fyzickou osobu, která není zaměstnancem, pouze v případě, že má orgán veřejné správy méně než 5 zaměstnanců, což v mnoha případech není dostatečné, protože se většinou jedná o zaměstnance, kteří vykonávají jinou než ekonomickou činnost. Takové orgány veřejné správy mohou mít zaměstnance, kteří nemají kvalifikační předpoklady pro výkon finanční kontroly. Není proto vhodné, aby výkonem sloučené funkce správce rozpočtu a hlavního účetního byl pověřen tento zaměstnanec jen z důvodu, aby byl naplněn požadavek zákona o finanční kontrole na zajišťování této funkce zaměstnancem orgánu veřejné správy. Byl by tak porušen požadavek zákona (viz ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) na zajištění výkonu finanční kontroly kvalifikovanou osobou a ohrožen cíl řízení a kontroly veřejných financí ochraňovat veřejné prostředky proti rizikům, nesrovnalostem nebo jiným nedostatkům způsobeným zejména porušením právních předpisů, nehospodárným, neúčelným a neefektivním nakládáním s veřejnými prostředky nebo trestnou činností.
Zjednodušením podmínky pro výkon role správce rozpočtu a hlavního účetního bude umožněno, aby tuto funkci mohl vykonávat nejen zaměstnanec daného orgánu veřejné správy, ale jakákoliv fyzická osoba odpovědná za správu rozpočtu orgánu veřejné správy nebo za vedení účetnictví tohoto orgánu veřejné správy. V případě převodu práv a povinností v oblasti účetnictví veřejného sektoru podle zákona o účetnictví bude umožněno, aby správcem rozpočtu a hlavním účetním mohl být
a) zaměstnanec nebo jakákoliv fyzická osoba na straně zřizovatele, nebo jiné příspěvkové organizace zřizované tímto zřizovatelem v případě příspěvkových organizací zřizovaných tímto zřizovatelem,
b) zaměstnanec nebo jakákoliv fyzická osoba na straně správce kapitoly státního rozpočtu dané organizační složky státu,
c) zaměstnanec nebo jakákoliv fyzická osoba na straně dobrovolného svazku obcí, jehož je daná obec členem.
Navrhovaná úprava umožní tyto role zajistit jinými osobami než vlastními zaměstnanci, pokud daný orgán veřejné správy zaměstnanci s potřebnou kvalifikací nedisponuje. Odpovědnost za takové rozhodnutí nese vedoucí orgánu veřejné správy. Odpovědnost za schválení dané operace nese příkazce operace, který je vždy vedoucím zaměstnancem orgánu veřejné správy, případně jde přímo o vedoucího orgánu veřejné správy. Navrhovaná právní úprava si klade za cíl odstranit překážky, které byly identifikované zejména u nejmenších orgánů veřejné správy (např. malé obce, malé příspěvkové organizace), které nemají dostatek zaměstnanců s potřebnými kvalifikačními předpoklady, a proto mají běžně ekonomickou agendu zajišťovanou prostřednictvím externího účetního. V případě obcí může být funkce správce rozpočtu a hlavního účetního zajištěna i v rámci společenství obcí podle ustanovení § 53e zákona o obcích, které umožňuje, aby tato funkce byla zajišťována prostřednictvím zaměstnance společenství obcí, jehož je obec členem, za podmínek upravených stanovami společenství obcí a na základě dohody mezi společenstvím obcí a členskou obcí.
K bodu 3 (§ 27 odst. 1)
Legislativně – technická úprava související s úpravou stanovení podmínek pro výkon role správce rozpočtu a hlavního účetního (viz § 26 odst. 1 písm. c)).
K části šedesáté osmé – změna zákona o myslivosti
K čl. LXXII
Navrhovaná legislativně-technická změna navazuje na přijetí nového zákona o účetnictví. Z ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, vyplývá, že honební společenstvo je právnickou osobou. Jakožto právnická osoba je honební společenstvo účetní jednotkou na základě § 24 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví a jako taková má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mimo jiné také povinnost vést účetnictví. Dotčené ustanovení se proto navrhuje z důvodu nadbytečnosti vypustit.
K části šedesáté deváté – změna zákona o obalech
K čl. LXXIII
K bodu 1 [§17 odst. 3 písm. c)]
Navrhují se úpravy terminologie za účelem zajištění jejího souladu s návrhem nového zákona o účetnictví. Účelem je též sladit terminologii v dané oblasti s obdobnou úpravou v zákoně č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. Po věcné stránce nedochází navrženou úpravou k žádným změnám.
K bodu 2 (§17 odst. 3 písm. d) bod 6)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 (§21a odst. 3)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 (§21a odst. 4 písm. a)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 [§21a odst. 4 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 (§23a odst. 1)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 7 (§23a odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části sedmdesáté – změna zákona o církvích a náboženských společnostech
K čl. LXXIV
K bodu 1 [§ 11 odst. 1 písm. b)]
Ustanovení § 11 odst. 1 písmene b) se v prvé řadě navrhuje z důvodu lepší přehlednosti a srozumitelnosti rozdělit do bodů. Současně se v návaznosti na nový zákon o účetnictví stávající povinnost zasílat Ministerstvu kultury účetní závěrku navrhuje upravit tak, že obecnou povinností registrované církve a náboženské společnosti, která má alespoň jednu evidovanou právnickou osobu a usiluje o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv, je zasílat Ministerstvu kultury vždy řádnou konsolidovanou účetní závěrku, a to bez ohledu na to, zda má podle účetních předpisů povinnost konsolidace. Jinými slovy i v případě, kdy mezi církví a náboženskou společností a jejími evidovanými právnickými osobami neexistuje vztah ovládání nebo církev a náboženská skupina nesestavuje konsolidovanou účetní závěrku z důvodu, že má z této povinnosti výjimku, pro účely přiznání daných oprávnění musí po dobu 10 let před podáním návrhu konsolidovanou účetní závěrku sestavovat a zasílat Ministerstvu kultury. Namísto konsolidované účetní závěrky zasílá Ministerstvu kultury svou individuální účetní závěrku pouze církev a náboženská společnost, která nemá žádnou evidovanou právnickou osobu ani jinou ovládanou osobu. Výslovně se proto navrhuje uvést, že pro účely § 11 je evidovaná právnická osoba ovládána církví a náboženskou společností, která ji založila, a konsolidovaná účetní závěrka zaslaná Ministerstvu kultury musí zahrnovat údaje za všechny ovládané osoby, tj. osoby, které církev a náboženská společnost skutečně ovládá, i osoby, které pouze založila jako evidované právnické osoby, avšak ve skutečnosti mezi nimi vztah ovládání není.
Vzhledem k tomu, že daná podmínka je koncipována tak, že je nutné ji plnit konzistentně alespoň po dobu 10 let před podáním návrhu na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv, navrhuje se přechodné ustanovení, na základě kterého budou pro splnění povinnosti zohledněny účetní závěrky zaslané do účinnosti této novely a požadavek na zasílání konsolidovaných účetních závěrek bude relevantní pouze pro účetní závěrky zasílané ode dne účinnosti novely.
Současně se navrhuje doplnit nová podmínka pro podání návrhu na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv, kterou je poskytnutí informací o subjektech, které poskytují církvi a náboženské společnosti, popř. jejím evidovaným právnickým osobám, dary či příspěvky převyšující 500 000 Kč za kalendářní rok. Jedná se o požadavek, který je zaveden z důvodu transparentnosti financování církví a náboženských společností, které usilují o získání oprávnění k výkonu zvláštních práv. Současně je nezbytné zakotvit i negativní vymezení dárce; za dárce se mezi sebou navzájem nepovažují registrovaná církev a náboženská společnost a její evidovaná právnická osoba a evidované právnické osoby téže registrované církve a náboženské společnosti. Je běžnou praxí, že dochází k transferům financí v rámci církve a náboženské společnosti a jejích evidovaných právnických osob, jedná se však o způsob financování, který z pohledu přiznání zvláštních práv není relevantní.
K bodu 2 [§ 11 odst. 1 písm. c)]
Navrhuje se legislativně-technická změna spočívající v nahrazení čárky na konci písmene c) spojkou „a“, a to za účelem upřesnění, že výčet povinností uvedených v § 11 odst. 1 je kumulativní.
K bodu 3 [§ 19 odst. 2 a 20 odst. 2]
Navrhovaná změna navazuje na novou koncepci zveřejňování účetních závěrek podle nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje pro účely zveřejňování řádné účetní závěrky a dalších vybraných dokumentů, co se rozumí veřejným rejstříkem, přičemž rejstříky podle zákona o církvích jsou pro účely nového zákona o účetnictví veřejnými rejstříky, a tudíž podle nového zákona o účetnictví vznikne subjektům zapsaným do těchto rejstříků povinnost do nich pravidelně ukládat své účetní závěrky. Z tohoto důvodu se navrhuje do výčtu dokumentů zakládaných do sbírek listin rejstříku svazu církví a náboženských společností a rejstříku evidovaných právnických osob doplnit také účetní závěrky, a to obdobným způsobem, jako v případě rejstříků registrovaných církví a náboženských společností.
K čl. LXXV (Přechodné ustanovení)
V návaznosti na změny navržené v § 11 odst. 1 písm. b) je navrhováno rovněž přechodné ustanovení, jehož účelem je zajistit, aby se nové povinnosti pro podání návrhu na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv nebo na rozšíření oprávnění k výkonu zvláštních práv neuplatňovaly zpětně na církve a náboženské společnosti, které začaly tyto povinnosti plnit před účinností tohoto zákona. Pro splnění povinnosti tedy budou na základě navrženého přechodného ustanovení zohledněny účetní závěrky zaslané do účinnosti této novely a požadavek na zasílání konsolidovaných účetních závěrek bude relevantní pouze pro účetní závěrky zasílané ode dne účinnosti novely. Pokud tedy již církev a náboženská společnost začala plnit povinnosti podle dosavadní právní úpravy, nezačíná 10letá lhůta běžet znovu, ale pro účely splnění povinností podle nového § 11 odst. 1 písm. b) se započítávají již zaslané účetní závěrky a výroční zprávy o činnosti.
Nová podmínka pro podání návrhu na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv, kterou je poskytnutí informací o subjektech, které poskytují církvi a náboženské společnosti, popř. jejím evidovaným právnickým osobám, dary či příspěvky převyšující 500 000 Kč za kalendářní rok, se na základě navrženého přechodného ustanovení rovněž uplatní až v případě povinností církví a náboženských společností podle § 11 odst. 1 písm. b), které jsou plněny ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. informace o darech a dárcích nebudou vyžadovány zpětně.
K části sedmdesáté první – změna zákona o soudech a soudcích
K Čl. LXXVI
K bodu 1 (§ 8)
Ze zákona o soudech a soudcích se vypouští výslovná právní úprava stanovící, že soudy jsou účetními jednotkami. Tato skutečnost plyne z jiných právních předpisů.
Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v § 3 odst. 1, že soudy jsou organizačními složkami státu. Podle § 27 odst. 1 písm. b) předkládaného návrhu zákona o účetnictví je účetní jednotkou organizační složka státu. Lze tedy dovodit, že soudy jsou jako organizační složky státu i účetními jednotkami.
K bodu 2 (§ 129 odst. 1)
Ze zákona o soudech a soudcích se vypouští výslovná právní úprava stanovící, že Justiční akademie je účetní jednotkou. Tato skutečnost plyne z jiných právních předpisů.
Justiční akademie je organizační složkou státu podle § 129 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Podle § 27 odst. 1 písm. b) předkládaného návrhu zákona o účetnictví je účetní jednotkou organizační složka státu. Lze tedy dovodit, že Justiční akademie je jako organizační složka státu i účetní jednotkou.
K části sedmdesáté druhé – změna zákona o státní pomoci při obnově území
K Čl. LXXVII
Legislativně-technická změna v důsledku změny terminologie v novém zákoně o účetnictví ve vztahu k účetní závěrce a dále legislativně-technická úprava ve vztahu k okruhu podnikatelů povinných předkládat individuální účetní závěrku v návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví.
K části sedmdesáté třetí – změna zákona o akciové společnosti České dráhy
K Čl. LXXVIII
Navrhuje se drobně doplnit ustanovení, podle něhož správní rada státní organizace Správa železnic (mimo jiné) projednává výroční zprávu. Pojem „výroční zpráva“ se v návrhu nového zákona o účetnictví již nepoužívá (nově se zavádí pojem „zpráva vedení“) a nebude proto možné vycházet z požadavků na její zpracování obsažených v obecné právní úpravě. Výroční zpráva ve smyslu dotčeného ustanovení je zprávou sui generis, která obsahuje jak požadavky vyplývající ze zákona o účetnictví, tak vlastní požadavky. S ohledem na specifický úzký vztah mezi uvedenou státní organizací a Ministerstvem dopravy coby jejím zakladatelem není nezbytné upravovat náležitosti této zprávy ani lhůty pro její zpracování a jiné podrobnosti. Upřesňuje se proto pouze, že sestavení této zprávy podléhá pokynům zakladatele. S ohledem na novou terminologii obsaženou v návrhu nového zákona o účetnictví je nezbytné precizovat rovněž pojem „roční účetní závěrka“, kterou se nově rozumí „řádná účetní závěrka“, přičemž pro účely předmětného ustanovení se bude jednat o řádnou individuální závěrku, kterou obecně sestavují všechny účetní jednotky.
K části sedmdesáté čtvrté – změna zákona o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací
K čl. LXXIX
K bodu 1 (§ 36 odst. 1)
Změna § 36 je pouze technickou změnou, vyvolanou novým zákonem o účetnictví.
K bodu 2 (§ 36a odst. 2)
Změna § 36a je pouze technickou změnou, vyvolanou novým zákonem o účetnictví.
K části sedmdesáté páté – změna zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
K čl. LXXX
K bodu 1 (§ 5 odst. 8)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 2 (§ 8 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovy „tržní hodnoty podle zákona o oceňování“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „tržní hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a. Pojem „tržní hodnota“ je definován pouze pro účely zákona o oceňování, proto je výslovně odkazováno na zákon o oceňování.
K bodu 3 (Poznámka pod čarou č. 14)
Upravuje se odkaz na zákon o oceňování majetku v důsledku změny názvu tohoto zákona (zákon bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“).
K bodu 4 (§ 8 odst. 3)
Nahrazení slov „zvláštní právní předpis platný“ slovy „ocenění zjištěnou hodnotou podle zákona o oceňování účinného“ je formální legislativně technická úpravou, jíž se sjednocuje způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 5 (Poznámka pod čarou č. 16)
Legislativně technická úprava spočívající v aktualizaci odkazu v poznámce pod čarou na platný předpis.
K bodu 6 (§ 8 odst. 6)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ slovem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 7 (§ 8 odst. 7)
V § 8 odstavci 7 je v reakci na novelu zákona o oceňování provedena legislativně technická úprava textu ustanovení spočívající v nahrazení slov „cena“ slovem „hodnota“, slov „ceny“ slovem „hodnoty“ a slova „ceně“ slovem „hodnotě“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavec 1.
K bodu 8 (§ 9 odst. 16)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 9 (Poznámka pod čarou č. 59)
Legislativně technická úprava spočívající v opravě poznámky pod čarou, její účel je uspořádat text do souladu s legislativními pravidly vlády.
K bodu 10 (§ 9 odst. 16)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 11 (§ 10 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 12 (§ 10 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 13 (§ 10 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 14 (§ 10 odst. 6)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 15 (§ 14 odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a. Při zachování ocenění pozemků zjištěnou hodnotou.
K části sedmdesáté šesté – změna zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci
K Čl. LXXXI
Dle dotčeného ustanovení je Státní zemědělské a potravinářské inspekce organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Z toho ve spojení s § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že je také účetní jednotkou. Tuto skutečnost již tedy není třeba dále uvádět ve zvláštním zákoně.
K části sedmdesáté sedmé – změna zákona o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském
K Čl. LXXXII
Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský je dle daného zákona správním úřadem, což znamená, že má postavení organizační složky státu dle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví pak vyplývá, že Ústav, jakožto organizační složka státu, je účetní jednotkou, a proto není třeba duplicitně tuto skutečnost v daném zákoně uvádět.
K části sedmdesáté osmé – změna zákona o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů (zákon o dobrovolnické službě)
K čl. LXXXIII
Současná právní úprava blíže nespecifikuje, jaké náležitosti má výroční zpráva uvedená v § 8 odst. 3 zákona o dobrovolnické službě mít a není ani uveden odkaz na právní předpisy upravující účetnictví. Není žádoucí vysílající organizace zatěžovat další povinností nad rámec zákona o účetnictví nebo zvláštních právních předpisů (např. zákon č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech). Z toho důvodu se navrhuje vypuštění odst. 3 z § 8 zákona o dobrovolnické službě. Vysílající organizace budou tedy vyhotovovat a zveřejňovat dokumenty podle obecných předpisů upravujících účetnictví.
K části sedmdesáté deváté – změna zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
K Čl. LXXXIV
K bodu 1 (§ 1 odst. 3)
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je dle daného zákona organizační složkou státu. Jakožto organizační složka státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích je implicitně též účetní jednotkou dle § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví. Deklarace této skutečnosti ve zvláštním zákoně je tedy nadbytečná.
K bodu 2 (§ 3 odst. 1 písm. a) bod 1)
Zrušuje se výlučné zastoupení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“) pro případ řízení ve věci určení vlastnického práva státu ke hmotné nemovité věci, jejíž ocenění podle zvláštního právního předpisu přesahuje v době zahájení řízení částku 25.000.000,- Kč. Cílem této změny je úspora státních prostředků vynakládaných na znalecké posudky oceňující dotčené nemovité věci, které byly pořizovány za účelem objasnění, zda má daný případ spadat pod výlučné zastoupení Úřadem či nikoliv. Zároveň se zjednoduší situace rozhodujících orgánů, které nebudou muset zjišťovat, zda daný případ spadá pod výlučné jednání Úřadu či nikoliv. Tato změna příslušným organizačním složkám nijak nebrání dohodnout se s Úřadem ve smyslu § 6 zákona č. 201/2002 Sb., že namísto nich bude Úřad v těchto řízeních jednat, a to bez ohledu na cenu dotčené nemovité věci. Nově tedy budou v řízeních ve věci určení vlastnického práva státu ke hmotné nemovité věci jednat příslušné organizační složky státu a Úřad v případě, že se na jednání namísto příslušných organizačních složek státu s nimi dohodne (bez nutnosti pořizovat znalecký posudek na cenu dané nemovité věci).
Ke dni 31. 12. 2020 jednal Úřad v rámci probíhajících řízení před soudy a jinými orgány (tuzemskými i zahraničními) namísto příslušných organizačních složek státu ve 34 případech povinně (tj. v rámci výlučného jednání) a ve 4222 případech na základě dohody s příslušnou organizační složkou státu. Vzhledem k zákonnému vymezení případů tzv. výlučného jednání lze předpokládat, že většinu z nich tvoří případy, kdy Úřad jedná ve věcech peněžitého plnění a z uvedených 34 sporů tak řízení týkající se nemovitých věcí bude tvořit značnou menšinu. S ohledem na uvedené nemá návrh do činnosti Úřadu nijak zásadní dopad. Navíc nadále bude možné, aby se příslušná organizační složka s Úřadem na jednání namísto ní v řízeních, v nichž Úřad ve vztahu k vybraným nemovitým věcem dosud jednal povinně, dohodla.
Na zrušení bodu 1 navazuje legislativně technická úprava spočívající v přečíslování bodů následujících za zrušeným bodem 1.
K části osmdesáté – změna zákona o finančním arbitrovi
K Čl. LXXXV
Kancelář finančního arbitra je dle ustanovení předmětného odstavce organizační složkou státu. Jelikož se jedná o organizační složku státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích, je Kancelář finančního arbitra implicitně účetní jednotkou na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví. Tudíž tuto skutečnost není potřeba uvádět ve zvláštním zákoně.
K části osmdesáté první – změna zákona o zajištění majetku a věci v trestním řízení
K čl. LXXXVI
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ zde odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K části osmdesáté druhé – změna zákona o dluhopisech
K čl. LXXXVII
K bodu 1 [§ 9a odst. 2 písm. i) až k)]
V návaznosti na nový zákon o účetnictví (NZÚ) se upravuje terminologie, kdy se místo „výroční zprávy“ hovoří o „zprávě vedení“ a rozlišuje se, zda je „individuální“ nebo „konsolidovaná“. Rovněž u účetní závěrky se toto rozlišuje a navíc se upřesňuje, že jde o „řádnou“ účetní závěrku (tedy nikoli i „mezitímní“), přičemž o řádnou účetní závěrku se jedná tehdy, je-li sestavována ke konci posledního dne účetního období. Mezitímní účetní závěrkou je pak účetní závěrka sestavovaná k jakémukoliv dni, kterým účetní období nekončí. U účetního období se rozlišuje, zda je „individuální“ nebo „konsolidační“ (pro konsolidační celek). Namísto o „ověření účetní závěrky auditorem“ se hovoří o „provedení auditu účetní závěrky“ a namísto „zprávy auditora o ověření účetní závěrky“ se hovoří o „zprávě auditora o povinném auditu“. Pokud zákon hovoří o zprávě vedení a účetní závěrce za 2 poslední účetní období, myslí tím účetní závěrky a zprávy vedení, které byly nebo měly být uveřejněny v souladu s NZÚ. Zákon o dluhopisech tedy nezakládá povinnost uveřejnit účetní závěrky a zprávy vedení nad rámec obecných právních předpisů. Obdobně toto platí pro situace, kdy emitent (nebo jeho konsolidační celek) zprávu vedení nevyhotovuje – podle zákona o dluhopisech nevzniká povinnost zprávu vedení vyhotovit nad rámec obecných právních předpisů.
K bodu 2 [§ 27 odst. 3 písm. b)]
Reaguje se na změnu terminologie v NZÚ, kdy „dlouhodobý hmotný majetek“ se nově označuje jako „stálé hmotné aktivum“.
K bodu 3 (§ 29 odst. 2)
V návaznosti na NZÚ dochází ke změnám i v zákoně o oceňování, kdy se místo „ceny obvyklé“ hovoří o „obvyklé hodnotě“. Rovněž se legislativně-technicky upřesňuje odkaz na zákon o oceňování.
K bodu 4 (§ 29 odst. 3)
V návaznosti na NZÚ dochází ke změnám i zákoně o oceňování, kdy se místo „ceny obvyklé“ hovoří o „obvyklé hodnotě“. Rovněž se legislativně-technicky upřesňuje odkaz na zákon o oceňování.
K bodu 5 [§ 40b odst. 4 písm. b)]
Upřesňuje se, že pro výpočet pokut z obratu pachatele přestupku se vychází z řádné konsolidované účetní závěrky nebo z řádné individuální účetní závěrky.
K části osmdesáté třetí – změna zákona o dani z přidané hodnoty
K čl. LXXXVIII
K bodu 1 (§ 4 odst. 4 písm. c))
Definice dlouhodobého majetku bude nově obsažena v § 4 odst. 11 a 12, proto dochází k vypuštění této definice z § 4 odst. 4 písm. c).
K bodu 2 (§ 4 odst. 11 až 13)
K odstavci 11
Stávající koncepce vymezení dlouhodobého majetku pro účely DPH, která se odkazovala jak na zákon o daních z příjmů, tak na zákon o účetnictví, byla opuštěna a nově bude dlouhodobý majetek v zákoně o DPH vymezen pouze skrze odkaz na nový zákon o účetnictví (a související předpisy – k tomuto viz dále důvodová zpráva k písmeni a)).
K písmeni a) - stálé hmotné aktivum
Pod písmenem a) je obsažena úprava, která vychází ze stávajícího § 4 odst. 4 písm. c) bodů 1 a 3 zákona o DPH. Za dlouhodobý majetek se nově považuje stálé hmotné aktivum podle nového zákona o účetnictví, a to pouze takové aktivum, jehož prvotní účetní hodnota byla ke dni, kdy se toto aktivum stalo způsobilým k užívání, vyšší než 100 000 Kč.
Vymezení aktiva plyne z nového zákona o účetnictví s tím, že aktivem se rozumí existující ekonomický zdroj, který má účetní jednotka v důsledku minulé transakce nebo jiné události pod kontrolou.
Hmotná povaha aktiva vyplývá z rozdělení věcí na hmotné a nehmotné (viz § 496 občanského zákoníku).
I nová úprava účetnictví bude rozdělovat aktiva na stálá a oběžná. Za oběžné aktivum se v souladu s novou úpravou považuje aktivum, (i) u něhož účetní jednotka zamýšlí, že k jeho spotřebě, prodeji nebo splacení dojde v rámci provozního cyklu, nebo očekává, že k jeho splacení dojde do 12 měsíců, (ii) aktivum, které je určeno v první řadě k obchodování, (iii) aktivum, které je penězi nebo peněžním ekvivalentem, není-li po dobu nejméně 12 měsíců po skončení účetního období omezena jejich směna nebo použití pro splacení dluhu, nebo (iv) aktivum, které je aktivem z odložené daně.
Aktivum, které nenaplní výše uvedená kritéria, tedy aktivum, které není oběžným aktivem, je aktivem stálým.
Celkový pojem stálé hmotné aktivum vymezuje nová právní úprava v oblasti účetnictví jako stálé aktivum s hmotnou podstatou určené k užívání účetní jednotkou.
Aby bylo stálé hmotné aktivum považováno za dlouhodobý majetek pro účely DPH, musí ještě splnit podmínku limitu 100 000 Kč. Převýšit tuto částku musí nejpozději ke dni, kdy se toto aktivum stalo způsobilým k užívání, resp. ke dni uvedení stálého hmotného aktiva do stavu způsobilého k užívání musí být prvotní účetní hodnota vyšší než 100 000 Kč. Do částky prvotní účetní hodnoty se nezapočítává hodnota povinné likvidace a tzv. diskontování. K tomuto více viz odůvodnění k odstavci 13.
Tato částka je shodná s částkou daňové hodnoty podle zákona o daních z příjmů, avšak vymezení daňové hodnoty není totožné s prvotní účetní hodnotou. Byť se ve většině případů bude jednat o totožné vymezení, nebude tomu tak vždy.
S výše uvedenou podmínkou limitu se pojí i další důležitý faktor vymezení dlouhodobého majetku, a to, že dlouhodobým majetkem se stane takové stálé hmotné aktivum, které se stalo způsobilé k užívání. Způsobilost k užívání je v novém zákoně o účetnictví upravena jako stav, kdy se aktivum nachází na místě a ve stavu umožňujícím jeho užívání způsobem zamýšleným účetní jednotkou. Důsledkem tohoto vymezení je, že dlouhodobým majetkem pro účely DPH se nestane nedokončený majetek.
Stejně jako doposud je dlouhodobým majetkem pozemek, a to bez ohledu na výši vstupní ceny/prvotní účetní hodnoty. Totéž platí pro právo stavby, které je chápáno v novém zákoně o účetnictví jako právo užívání, které se považuje za stálé hmotné aktivum.
V písmeni a) se poprvé používá odkaz „podle zákona o účetnictví“. Pokud je použit tento odkaz, jedná se o odkaz na nový zákon o účetnictví a úpravu, kterou obsahuje (včetně podzákonných právních přepisů). V takovém případě se nepoužije úprava mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS), které nový zákon o účetnictví v určitých případech umožňuje využít. Tedy i v případě, že si účetní jednotka zvolila postup podle IFRS tam, kde to nový zákon o účetnictví umožňuje, bude muset účetní jednotka pro účely určení stálého hmotného aktiva vycházet z úpravy nového zákona o účetnictví, nikoli z IFRS. Rovněž skrze tento odkaz se na osoby povinné k dani, které nejsou účetními jednotkami, pro účely vymezení dlouhodobého majetku pro potřeby DPH, použijí obdobně ustanovení nového zákona o účetnictví. V této souvislosti rovněž lze doplnit, že byť je výše při citacích zákona o účetnictví používán pojem účetní jednotka, v kontextu řečeného v předchozí větě se daná úprava obdobně použije i na osoby povinné k dani, které účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví nejsou. Toto platí pro všechny výskyty tohoto odkazu v zákoně o DPH.
K písmeni b) – stálé nehmotné aktivum
V písmeni b) je vymezení, jaká stálá nehmotná aktiva jsou považována pro účely DPH za dlouhodobý majetek. K základnímu vymezení, co se rozumí aktivem, nehmotným a stálým aktivem se odkazuje na odůvodnění k písmeni a). I v případě stálého nehmotného aktiva je stanovena hranice pro zařazení stálého nehmotného aktiva do dlouhodobého majetku pro účely DPH. Touto hranicí je opět primárně hranice nad 100 000 Kč pro prvotní účetní hodnotu, kterou musí stálé nehmotné aktivum převýšit, aby naplnilo definici dlouhodobého majetku. I v tomto případě platí, že se do částky prvotní účetní hodnoty nezapočítává hodnota tzv. diskontování. K tomuto více viz odůvodnění k odstavci 13.
I v případě stálého nehmotného aktiva se aplikuje faktor blíže rozvedený v písmeni a), že dlouhodobým majetkem se stane takové stálé nehmotné aktivum, které se stalo způsobilé k užívání. Dlouhodobým majetkem pro účely DPH se tak nestane nedokončený majetek.
Vzhledem k tomu, že nová právní úprava v oblasti účetnictví umožňuje účetní jednotce zvolit si jinou hranici významnosti, účetní jednotka si může pro účely vymezení stálého nehmotného majetku pro účely DPH použít tuto hranici, kterou si zvolila pro potřeby účetnictví, ale pouze za předpokladu, že jí stanovená hodnota hranice významnosti fakticky použitá pro potřeby účetnictví je nižší než 100 000 Kč nebo rovna této hodnotě. Je tak na rozhodnutí účetní jednotky, zda využije stejnou hranici významnosti, jakou si zvolila pro účely účetnictví (hodnotu nižší nebo rovnu 100 000 Kč), nebo pro účely dlouhodobého majetku DPH zvolí pevně stanovenou částku nad 100 000 Kč. Pokud daná možnost subjektu dle zákona o účetnictví nepřísluší, pak se vychází vždy z částky nad 100 000 Kč se zohledněním odstavce 13. Platí tedy, že tato možnost využít hranici významnosti i v oblasti zákona o DPH se týká výhradně osoby povinné k dani, která je dle nového zákona o účetnictví účetní jednotkou (a mohla si v tomto případě zvolit jinou hranici významnosti, a také tak primárně pro účely účetnictví fakticky učinila), nevztahuje se tedy například na osoby povinné k dani, které účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví nejsou.
K písmeni c) – hmotné investiční aktivum
Za dlouhodobý majetek se považuje i investiční majetek s hmotnou podstatou, tedy majetek, který je pořízen jako investice, a to od okamžiku, kdy se jako aktivum stalo způsobilé k užívání (bližší vymezení viz písmeno a)). Kromě nemovitých věcí sem patří například obrazy či automobily veteráni pořízeny pro investiční účely.
Na rozdíl od vymezení dlouhodobého majetku v písmenech a) a b), není pro hmotné investiční aktivum zakotven jakýkoli finanční limit.
K písmeni d) – dodatečné zhodnocení
Písmeno d) vymezuje jako dlouhodobý majetek dodatečné zhodnocení, po staru technické zhodnocení. Dojde-li ke zvýšení schopnosti aktiva přinášet budoucí ekonomické užitky, tedy naplnění definice dodatečného zhodnocení podle nového zákona o účetnictví, a tímto aktivem je dlouhodobý majetek podle písmene a) nebo b), považuje se takové dodatečné zhodnocení za samostatný dlouhodobý majetek, nikoli za součást dlouhodobého majetku (stálého aktiva), jehož schopnost přinášet budoucí ekonomické užitky zvýšilo. Dlouhodobým majetkem pro účely DPH není dodatečné zhodnocení týkající se aktiv vyloučených v odstavci 12.
Dodatečné zhodnocení se vždy považuje za samostatný dlouhodobý majetek. V tomto ohledu nedochází k věcné změně, neboť tato skutečnost plyne ze stávajícího § 78 odst. 5 zákona o DPH.
Na rozdíl od vymezení dlouhodobého majetku v písmenech a) a b), není pro dodatečné zhodnocení zakotven jakýkoli finanční limit.
K odstavci 12
Nový odstavec 12 vymezuje, co není dlouhodobým majetkem pro účely DPH, byť se jedná o aktiva, která naplní definici dlouhodobého majetku podle odstavce 11.
V písmeni a) se vylučuje goodwill z důvodu, že nová právní úprava v oblasti účetnictví činí z goodwillu aktivum. Goodwill však není aktivem, které by mělo být dlouhodobým majetkem pro účely DPH.
Písmeno b) se vymezuje vůči užívacím právům. Právo užívání je vymezeno v novém zákoně o účetnictví v § 19. Pro účely vymezení dlouhodobého majetku pro účely DPH je podstatné pouze i) právo užívání z finančního leasingu podle zákona o účetnictví, ii) právo stavby a iii) dodatečné zhodnocení v případě finančního leasingu a práva stavby.
Co se finančního leasingu týče je zapotřebí uvést, že nová právní úprava v oblasti účetnictví při vymezení užívacího práva vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie v oblasti DPH (více viz důvodová zpráva k § 13 odst. 3 písm. c)). Z nové právní úpravy v oblasti účetnictví rovněž plyne, že o tomto užívacím právu bude účtovat osoba, vůči které je toto právo zřízeno, tudíž dovětek obsažený v § 4 odst. 3 písm. c) body 1 a 3 zákona o DPH není do nového vymezení dlouhodobého majetku z titulu nadbytečnosti převzato.
Jakékoli právo užívání vycházející z práva stavby (ať už se jedná o právo užívání k pozemku nebo právo užívání ke stavbě) je vždy dlouhodobým majetkem stavebníka, pokud splní podmínky stanovené v odstavci 11 písm. a). Zde je třeba připomenout, že se v případě práva stavby neaplikuje limit 100 000 Kč.
Za dlouhodobý majetek se tak bude považovat i dodatečné zhodnocení týkající se předmětu finančního leasingu a pozemku či stavby, které jsou součástí práva stavby. I u tohoto dodatečného zhodnocení platí, že se jedná o samostatný dlouhodobý majetek v souladu s odstavcem 11 písm. d).
K odstavci 13
Vzhledem ke skutečnosti, že odstavce 11 a 12 dopadají i na osoby povinné k dani, které nejsou účetní jednotkou, dochází v odstavci 13 k určitému zjednodušení způsobu stanovení/určení částky prvotní účetní hodnoty. Tento princip však platí i pro osoby povinné k dani, které jsou účetní jednotkou. Pro účely DPH se oproti úpravě prvotní účetní hodnoty pro účely účetnictví vypouští část, která uměle snižuje či zvyšuje hodnotu dlouhodobého majetku. V prvé řadě se jedná o výdaje na povinnou likvidaci. Ve druhém případě uvedeném v písmeni b), se do částky prvotní účetní hodnoty nezapočte tzv. diskontování, tedy případné znehodnocení aktiva se do prvotní účetní hodnoty nepromítne a namísto současné hodnoty se použije hodnota jmenovitá. V těchto případech tak výše částky prvotní účetní hodnoty nebude pro účely účetnictví a pro účely DPH totožná. Pro úplnost lze uvést, že v souladu s novou právní úpravou v oblasti účetnictví jsou výdaje na likvidaci omezeny pouze na stálá hmotná aktiva, takže výdaj na likvidaci u nehmotných aktiv vzniknout nemůže.
K bodu 3 (§ 13 odst. 3 písm. c))
Ke změně ve vymezení „přenechání zboží k užití na základě smlouvy“ dochází v návaznosti na novou právní úpravu v oblasti účetnictví. Toto ustanovení zákona o účetnictví vychází ze stejného principu uvedeného v rozsudku Soudního dvora EU C-164/16 Mercedes Benz Financial Services UK. Aby bylo zřejmé, že daná ustanovení směřují na tutéž úpravu, je převzat přesnější text z nového zákona o účetnictví do zákona o DPH. K tomuto je třeba doplnit, že stávající vymezení v zákoně o DPH je chápáno totožně jako textace uvedená v novém zákoně o účetnictví. K věcné změně tak fakticky nedochází, neboť se při výkladu stávajícího textu vychází z eurokonformního výkladu směrnice o DPH v kontextu související judikatury Soudního dvora EU.
K bodu 4 (§ 13 odst. 4 písm. d) a § 21 odst. 6)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie v souladu s novou právní úpravou v oblasti účetnictví.
K bodu 5 (§ 36 odst. 9)
V návaznosti na navrhovanou změnu názvu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jehož nový název bude „zákon o oceňování“, se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v úpravě odkazu na tento zákon. Rovněž dochází k úpravě terminologie v návaznosti na změny zákona o oceňování. Tyto změny jsou součástí doprovodného zákona k novému zákonu o účetnictví.
K bodu 6 (§ 36 odst. 13)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie v souladu s novou právní úpravou v oblasti účetnictví.
Dále dochází v návaznosti na navrhovanou změnu názvu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jehož nový název bude „zákon o oceňování“, k legislativně-technické změně spočívající v úpravě odkazu na tento zákon. Rovněž dochází k úpravě terminologie v návaznosti na změny zákona o oceňování. Tyto změny jsou součástí doprovodného zákona k novému zákonu o účetnictví.
K bodu 7 (§ 72 odst. 4 úvodní část ustanovení)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie s ohledem na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodu 8 (§ 72 odst. 4 písm. a))
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie s ohledem na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodu 9 (§ 72 odst. 4 písm. b))
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie s ohledem na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodu 10 (§ 72 odst. 4 písm. c))
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě s ohledem na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodu 11 (§ 75 odst. 5 úvodní část ustanovení)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve vypuštění nadbytečného slova.
K bodu 12 (§ 75 odst. 7 úvodní část ustanovení)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve vypuštění nadbytečného slova.
K bodu 13 (§ 75 odst. 7 písm. a))
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie. Pořízením se rozumí uvedení do stavu způsobilého k užívání v souladu s terminologií nové právní úpravy v oblasti účetnictví.
K bodu 14 (§ 75 odst. 7 písm. b))
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie. Pořízením se rozumí uvedení do stavu způsobilého k užívání v souladu s terminologií nové právní úpravy v oblasti účetnictví.
K bodu 15 (§ 75 odst. 8 písm. a))
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie. Pořízením se rozumí uvedení do stavu způsobilého k užívání v souladu s terminologií nové právní úpravy v oblasti účetnictví.
K bodu 16 (§ 76 odst. 10)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie. Pořízením se rozumí uvedení do stavu způsobilého k užívání v souladu s terminologií nové právní úpravy v oblasti účetnictví.
K bodu 17 (§ 78 odst. 1)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve vypuštění nadbytečného slova.
K bodu 18 (§ 78 odst. 3)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie. Nová právní úprava v oblasti účetnictví bude obsahovat definici pojmu stavu způsobilého k užívání.
K bodu 19 (§ 78 odst. 5)
Odstavec 5 se vypouští z důvodu inkorporace tohoto pravidla do § 4 odst. 11 písm. c).
K bodu 20 (§ 78a odst. 1 úvodní část ustanovení)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie s ohledem na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodu 21 (§ 78a odst. 4)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě terminologie. Pořízením se rozumí uvedení do stavu způsobilého k užívání v souladu s terminologií nové právní úpravy v oblasti účetnictví.
K bodu 22 (§ 78b)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve vypuštění nadbytečného slova.
K bodu 23 (§ 78da odst. 4)
Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v úpravě odkazu na zákon o účetnictví.
K bodu 24 (§ 79 odst. 2 písm. b))
S ohledem na vymezení dlouhodobého majetku jako aktiv, které jsou uvedeny do stavu způsobilého k užívání, tedy dokončený majetek, dochází k úpravě stávajícího písmena b) tak, aby byl v případě registrace plátce umožněn odpočet DPH i u majetku nedokončeného. Tato úprava neznamená věcnou změnu, protože již dle stávajícího znění bylo možné u nedokončeného majetku při registraci uplatnit odpočet DPH. Rovněž nedochází ke změně v parametrech pro tento odpočet (např. zkoumané období).
K bodu 25 (§ 89 odst. 16)
V návaznosti na navrhovanou změnu názvu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jehož nový název bude „zákon o oceňování“, se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v úpravě odkazu na tento zákon. Rovněž dochází k úpravě terminologie v návaznosti na změny zákona o oceňování. Tyto změny jsou součástí doprovodného zákona k novému zákonu o účetnictví.
K čl. LXXXIX (přechodná ustanovení)
K bodu 1
Cílem prvního přechodného ustanovení je stanovit, že vše, co bylo dlouhodobým majetkem do účinnosti této novely, je dlouhodobým majetkem i po účinnosti této novely, a to bez ohledu na skutečnost, zda daný majetek by naplnil novou definici dlouhodobého majetku podle § 4 odst. 11 a 12 zákona o DPH, ve znění novely. Důvodem je neměnit přístup k majetku, který byl pořízen jako dlouhodobý (tj. zejména ve vazbě na úpravu v oblasti odpočtů pro tento typ majetku).
K bodu 2
Druhé přechodné ustanovení doplňuje první a zakotvuje, že pokud došlo k započetí pořizování dlouhodobého majetku před účinností novely (například přijetí zdanitelného plnění s datem uskutečnění zdanitelného plnění před účinností novely), tedy pořizování dlouhodobého majetku, který po jeho uvedení do stavu způsobilého užívání naplní definici dlouhodobého majetku před účinností novely, je tento majetek, i když byl pořízen (dokončeno jeho pořízení, majetek uveden do stavu způsobilého k užívání) až ode dne nabytí účinnosti této novely, považován za dlouhodobý, a to bez ohledu na to, zda naplní novou definici dlouhodobého majetku obsaženou v této novele. Důvodem je neměnit přístup k majetku, který byl započat pořizován jako dlouhodobý.
K bodu 3
Třetí přechodné ustanovení se věnuje dodatečnému zhodnocení (ve staré terminologii technické zhodnocení). Cílem přechodného ustanovení je zakotvit, že dlouhodobým majetkem je i technické zhodnocení uskutečněné na dlouhodobém majetku, který se za dlouhodobý považuje na základě přechodného ustanovení 1 a 2. I toto dodatečné zhodnocení se považuje za samostatný dlouhodobý majetek (stejné pravidlo jako je obsaženo v § 4 odst. 11 písm. c)). Toto ustanovení se týká pouze dodatečného zhodnocení vytvořeného podle nového zákona o účetnictví. Technické zhodnocení, které se stalo dlouhodobým majetkem podle úpravy účinné do nabytí účinnosti této novely, je dlouhodobým majetkem i nadále, a to podle přechodného ustanovení 1 nebo 2.
K části osmdesáté čtvrté – změna zákona o podnikání na kapitálovém trhu
K čl. XC
K bodu 1 [§ 2a odst. 2 písm. a) úvodní část ustanovení]
Navrhovaná změna je legislativně-technickou úpravou vycházející z terminologie nového zákona o účetnictví (NZÚ). Pojem účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví představuje souhrnný pojem, pod nějž se z hlediska entit zahrnutých do účetní závěrky řadí individuální účetní závěrka a konsolidovaná účetní závěrka. Doposud používaný pojem účetní závěrka, který významově odpovídá nynějšímu pojmu individuální účetní závěrka, se proto nahrazuje pojmem individuální účetní závěrka. Z hlediska okamžiku, k němuž je účetní závěrka sestavována se rozlišuje na řádnou a mezitímní, přičemž o řádnou účetní závěrku se jedná tehdy, je-li sestavována ke konci posledního dne účetního období. Mezitímní účetní závěrkou je pak účetní závěrka sestavovaná k jakémukoliv dni, kterým účetní období nekončí.
K bodu 2 (§ 12 odst. 3)
Ustanovení reflektuje změnu v terminologii v NZÚ a zákoně o auditorech. Zůstává zachována povinnost mít auditorem ověření přiměřenosti opatření přijatých za účelem ochrany majetku zákazníka. Auditorem vyhotovená zpráva o ověření přiměřenosti opatření přijatých za účelem ochrany majetku zákazníka musí být každoročně zaslána České národní bance (ČNB).
K bodu 3 (§ 16 odst. 1)
Povinnost ověřené účetní závěry se vztahuje na řádnou účetní závěrku, proto je v zákoně specifikována. Účetní závěrka zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou a povinnosti sestavovat konsolidovanou jsou obsaženy v zákoně o účetnictví, tedy není potřeba je dále specifikovat v textu zákona.
K bodům 4 a 5 (§ 16 odst. 2)
Vzhledem k tomu, že problematika zveřejňování neschválených účetních závěrek již nebude v NZÚ řešena, a aby nedošlo k věcné změně oproti současnému stavu, se odstavec 2 mění tak, aby se neschválená účetní závěrka, důvody jejího neschválení a způsob řešení připomínek valné hromady pouze uveřejnily na internetu a současně byly zaslány také ČNB, aby byla o této skutečnosti notifikována. Ve veřejném rejstříku by tedy měla být zveřejněna až schválená účetní závěrka.
K bodu 6 [§ 16 odst. 4 písm. c)]
V návaznosti na vymezení pojmů „dluh“ a „pohledávka“ pro účely účetnictví v NZÚ se navrhují tyto pojmy specifikovat jako „dluh podle zákona upravujícího účetnictví“ a „pohledávka podle zákona upravujícího účetnictví“, neboť v tomto případě se jedná o pohledávky a dluhy ve vztahu k účetnictví, nikoliv o pohledávky a dluhy ve smyslu soukromoprávním. Pojem „opravná položka“ byl nově nahrazen pojmem „znehodnocení“, který by měl lépe odpovídat skutečné povaze této účetní položky.
K bodu 7 (§ 16b odst. 1)
Sladění pojmosloví s NZÚ. Ustanovení na situaci, kdy zveřejnit značí uvést ve veřejném rejstříku a uveřejnit jiným způsobem umožňující dálkový přístup; vzhledem k tomu, že odstavec 1 míří na obsažení konkrétních informací obecně, nikoliv specifickým způsobem, – konkrétně ve veřejném rejstříku, bylo upuštěno od pojmu „zveřejňuje“. Každoroční povinnost je pak dána již NZÚ.
K bodu 8 (§ 16b odst. 2)
Informace podle odst. 1 jsou připojeny k účetní závěrce, čímž je naplněn požadavek směrnice 2034/2019. Současně dochází k úpravě textu tak, aby bylo patrné, že přednost má konsolidovaná účetní závěrka a teprve tehdy, není-li konsolidovaná tato vyhotovována, uvedou se informace v individuální účetní závěrce.
K bodu 9 (§ 28b odst. 3)
Ustanovení je uvedeno do souladu s novým přístupem v NZÚ a zároveň jsou uplatněna pravidla vztahující se na zahraničního obchodníka s cennými papíry ze třetího státu jako na obchodníka s cennými papíry podle § 16.
K bodu 10 (§ 28b odst. 6 až 8)
K odst. 6: Změna zákona je navržena na základě změny terminologie v NZÚ. Již se nejedná o „účetní postupy používané pro účely zvláštní právní úpravy“, ale o „vybrané účetní postupy“.
K odst. 7: Zveřejnění (ve veřejném rejstříku) a uveřejnění (zpřístupnění na webových stránkách) bez zbytečného odkladu se řídí právní úpravou domovského státu.
K odst. 8: Navrhuje se upravit režim pro zahraniční osoby podle § 28 odst. 1 zrcadlově jako pro obchodníka s cennými papíry, jak je upraveno v § 16.
Za účelem snížení administrativní zátěže se požaduje uveřejnit jen překlad řádné individuální účetní závěrky zahraniční osoby a zprávy o jejím ověření v anglickém nebo českém jazyce, přičemž ověření překladu se nepožaduje, a je-li účetní závěrka zahraniční osoby ve slovenském jazyce, její překlad ze slovenštiny se nepožaduje.
K bodu 11 (§ 50 odst. 1 a 2)
Povinnost ověřené účetní závěry se vztahuje pouze na řádnou účetní závěrku, proto je v zákoně specifikována. Účetní závěrka zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Povinnost sestavovat konsolidovanou účetní závěrku je obsažena v NZÚ, tedy není potřeba je dále specifikovat v textu zákona.
Organizátorovi regulovaného trhu se ukládají analogické povinnosti jako v případě obchodníka s cennými papíry (viz § 16), tj. s ohledem na dosavadní znění se i v tomto případě navrhuje lhůta pro splnění povinnosti zajistit zveřejnění vykazovaných informací 4 měsíců a lhůta pro uveřejnění na internetových stránkách stanovená rovněž na 4 měsíce. Rovněž se navrhuje organizátorovi regulovaného trhu uložit povinnost zajistit povinný audit bez ohledu na jeho kategorizaci jako účetní jednotky. Vzhledem ke změnám navrženým v odstavci 1 se navrhuje povinnosti předkládat výsledky hospodaření ČNB přenést z odst. 1 písm. b) do odstavce 2, kde zároveň je již v současnosti stanovena povinnost uveřejnit předmětné údaje na internetových stránkách.
K bodu 12 [§ 65 odst. 1 písm. e)]
Navrhovaná změna je legislativně-technickou úpravou vycházející z terminologie NZÚ. Pojem účetní závěrka podle NZÚ představuje souhrnný pojem, pod nějž se řadí individuální účetní závěrka a konsolidovaná účetní závěrka. Z hlediska okamžiku, k němuž je účetní závěrka sestavována se rozlišuje na řádnou a mezitímní, přičemž o řádnou účetní závěrku se jedná tehdy, je-li sestavována ke konci posledního dne účetního období. Mezitímní účetní závěrkou je pak účetní závěrka sestavovaná k jakémukoliv dni, kterým účetní období nekončí.
K bodu 13 [§ 73b odst. 2 písm. e)]
Jde o legislativně-technickou změnu provedenou na základě změn plynoucích z NZÚ.
K bodu 14 (§ 90k)
Poskytovatel služeb skupinového financování má povinnost auditovat své řádné účetní závěrky bez ohledu na svou velikost. Režim zveřejnění je upraven v souladu s konceptem zveřejněním napříč zákonem o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT). Právnická osoba, která hodlá poskytovat služby skupinového financování, podá u příslušného orgánu členského státu, v němž je usazena, žádost o povolení k činnosti poskytovatele služeb skupinového financování. (viz čl. 12 odst. 1 nařízení EU 2020/1503). Poskytovatel skupinového financování však může poskytovat své služby v jiném členském státě, než je členský stát, jehož příslušný orgán udělil povolení (viz čl. 18 nařízení). Tudíž tento poskytovatel nemusí nutně být právnickou osobou podle českého právního řádu, tj. nemusí vždy být účetní jednotkou podle NZÚ. Povinnost zveřejnit řádnou účetní závěrku tak musí být explicitně stanovena v ZPKT.
K bodu 15 (§ 118 odst. 2)
Ustanovení je uvedeno do souladu s novou úpravou podle NZÚ.
Cenné papíry emitenta podle § 118 odst. 1 jsou vždy přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, a tudíž je tento emitent jakožto účetní jednotka subjektem veřejného zájmu. Jakožto subjekt veřejného zájmu je tak vždy velkou účetní jednotkou, bez ohledu na svou skutečnou, a proto vždy vyhotovuje individuální zprávu vedení (viz § 96 NZÚ) a má vždy povinnost auditu účetní závěrky. V ZPKT proto není tuto povinnost potřeba výslovně stanovit.
Výroční finanční zpráva (VFZ) je souborem týchž dokumentů, které pak účetní jednotka použije i pro splnění povinností plynoucích z NZÚ. V NZÚ je nově vyžadováno, aby účetní závěrka, zpráva vedení a zpráva o ověření byly vždy zveřejňovány a uveřejňovány společně, tj. ve stejném čase a na stejném místě jako ucelený soubor. V okamžiku zveřejnění VFZ tak bude tato povinnost splněna.
V rámci ověření účetní závěrky, zda podává věrné a poctivé zobrazení, se ověřuje rovněž
a) zpráva vedení, pokud je vyhotovována (ověřuje se, zda byla vyhotovena v souladu s vnitrostátními i evropskými předpisy a neobsahuje významné věcné nesprávnosti),
b) další dokumenty vyhotovované účetní jednotkou, které jsou uveřejňovány nebo zveřejňovány společně s účetní závěrkou (neověřuje se věcná správnost, pouze souladu údajů v nich obsažených s účetní závěrkou); takto se může ověřovat i zpráva o platbách.
V rámci ověření se auditor rovněž vyjádří k tomu, zda:
a) relevantní dokumenty vyhotovené emitentem vyhotovujícím VFZ podle ZPKT byly vyhotoveny v souladu s přímo použitelným předpisem Evropské unie upravujícím jednotný elektronický formát pro podávání zpráv,
b) účetní jednotka v předcházejícím účetním období měla povinnost vyhotovit zprávu o daních z příjmů, a pokud ano, zda ji řádně zpřístupnila,
c) je přehled informací o udržitelnosti v souladu s požadavky směrnice 2013/34 a se standardy pro podávání zpráv o udržitelnosti a v souladu s požadavkem na označování zpráv o udržitelnosti. Ustanovení je uvedeno do souladu s nastavením podle NZÚ.
Mohou nastat situace, kdy zpráva o udržitelnosti nebude součástí zprávy vedení, protože účetní jednotka bude osvobozena od povinnosti vyhotovovat zprávu vedení, ale současně nebude osvobozena od povinnosti vyhotovovat zprávu o udržitelnosti. Zpráva o udržitelnosti tak bude existovat samostatně.
K bodu 16 (§ 118 odst. 3)
Zpráva o ověření řádné účetní závěrky nebo ověření zprávy vedení nejsou součástí VFZ, ale jsou spolu s ní uveřejňovány, čímž bude zajištěn soulad s požadavky čl. 4 odst. 4 transparenční směrnice.
Vzhledem k tomu, že zpráva auditora o ověření řádné účetní závěrky, má být uveřejňována společně s VFZ, vztahuje se požadavek na uveřejnění VFZ nejméně po dobu 10 let i na zprávu o ověření řádné účetní závěrky.
Neuveřejnění zpráv o ověření řádné účetní závěrky, zprávy vedení nebo její části společně s VFZ ve stanovené lhůtě je přestupkem podle § 172 odst. 1 písm. a).
K bodům 17 až 20 (§ 118 odst. 4)
Výslovně se stanovuje, že výkaz o správě a řízení představuje samostatný oddíl zprávy vedení, aby byl zajištěn soulad s požadavkem čl. 20 odst. 1 směrnice 2013/34, podle kterého se výkaz o správě a řízení do zprávy vedení zahrne jako samostatný oddíl. Zároveň dochází ke slaňování terminologie a legislativně-technickým změnám v důsledku NZÚ tak, aby byly materiálně zachovány prahové hodnoty navázané na zákon o účetnictví.
K bodu 21 (§ 118 odst. 5)
Slaďování terminologie s NZÚ.
K bodu 22 a 23 (§ 118 odst. 8)
Slaďování terminologie s NZÚ.
K bodu 24 (§ 118 odst. 9)
Slaďování terminologie s NZÚ.
K bodům 25 až 27 (§ 119 odst. 2)
Legislativně technická úprava, která upřesňuje znění.
Pojem „konsolidační celek“ zahrnuje mateřskou účetní jednotku a ty její dceřiné entity, které jsou zahrnuty do konsolidačního celku, tj. jsou zahrnuty do konsolidované účetní závěrky. Do konsolidačního celku nepatří společně ovládané entity ani přidružené entity. Nově se zavádí pojem „skupina“, která zahrnuje mateřskou účetní jednotku a všechny její dceřiné entity, tj. i ty, které nejsou zahrnuty do konsolidace. Do konsolidačního celku ani do skupiny nepatří společně ovládané entity ani přidružené entity. Společně ovládané entity navíc nově nebudou vůbec zahrnovány do konsolidace. V účetní závěrce nebudou konsolidovány účetní závěrky těchto entit, ale budou tam pouze vykazovány podíly v těchto entitách.
Je zachován stávající věcný stav. V případě uvedení pouze mezitímní účetní závěrky bez dalšího, by nebylo úplně zřejmé, zda mají být obsahem pololetní finanční zprávy individuální i konsolidovaná mezitímní účetní závěrky, nebo zda si emitent může zvolit. Stávající stav je přitom takový, že zkrácený soubor účetní závěrky obsahově odpovídá mezitímní účetní závěrce sestavené podle IAS, kde je upravena pouze konsolidovaná mezitímní účetní závěrka. To znamená, že emitent, který konsoliduje, bude vkládat do pololetní zprávy vždy pouze konsolidovanou účetní závěrku, nikoliv také svou individuální účetní závěrku.
K bodu 28 (§ 119 odst. 3)
Upřesnění znění ve vztahu k transpozici směrnice 2004/109. V čl. 5 odst. 5 směrnice 2004/109 je uvedeno, že v případě, že byla pololetní zpráva ověřena auditorem, pak má být zpráva auditora přetištěna v plném znění.
K bodu 29 (§ 119 odst. 4 a 5)
Kótovaní emitenti, kteří jsou obchodními korporacemi, budou podle NZÚ povinně používat IFRS, tj. při sestavování této účetní závěrky postupovat podle Mezinárodních účetních standardů IAS 34, a to bez ohledu na to, zda má povinnost konsolidace. Toto řešení odpovídá dosavadnímu stavu, nicméně nikoliv ve všech případech bylo souběhu požadavků stávajícího zákona o účetnictví na výkaznictví IFRS a minimálních požadavků na zkrácený soubor účetní závěrky podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu tímto způsobem dosaženo. Stávající interpretace, která ve svém důsledku vedla k neúplné aplikaci IAS 34, tak již nadále nebude možná. Emitent sestavující účetní závěrku dle českých účetních předpisů, tj. účetní jednotka, která nevyužila možnost použít IFRS při individuálním účetním výkaznictví v individuálním účetním období, v jehož průběhu se stala emitentem, bude postupovat dle požadavků nového zákona o účetnictví a jeho vyhlášky. Nový zákon o účetnictví, resp. jeho vyhláška, budou na tuto účetní závěrku klást stejné požadavky jako jsou uvedeny ve zrušovaném § 119 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a to včetně podmínek osvobození od sestavování všech účetních výkazů.
K bodu 30 (nadpis § 119a)
Sladění terminologie s NZÚ.
K bodu 31 (§ 119a odstavec první)
V souladu s čl. 6 směrnice 2004/109 se navrhuje úprava formulace s ohledem na vymezení odvětví relevantních pro vznik povinnosti vyhotovit zprávu o platbách vládám v čl. 41 směrnice 2013/34. Podle směrnice 2013/34 se totiž nejedná o jakoukoliv činnost vykonávanou emitentem obecně v těžebním průmyslu, dřevařství a lesnictví, ale o specificky vymezené činnosti podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1893/2006 ze dne 20. prosince 2006, kterým se zavádí statistická klasifikace ekonomických činností NACE Revize 2 a kterým se mění nařízení Rady (EHS) č. 3037/90 a některá nařízení ES o specifických statistických oblastech.
K bodu 32 (§ 119a odst. 2)
Podobně jako v případě nově navrhovaného ustanovení § 118 odst. 9 se i v tomto případě navrhuje zkrácení lhůty pro vyhotovení a zveřejnění zprávy o platbách správním entitám pro emitenta podle § 118 odst. 1, který je účetní jednotkou podle NZÚ, a to z 12 měsíců na 6 měsíců. Navrhovaná lhůta respektuje lhůtu pro uveřejnění dané zprávy na internetových stránkách podle odstavce 1.
K bodu 33 (§ 121k odst. 1)
Zpráva o odměňování se týká primárně kótované společnosti, byť se do odměňování člena představenstva zahrnuje odměňování i od členů skupiny, tedy je schvalována na valné hromadě, která schvaluje řádnou účetní závěrku kótované společnosti individuální nebo konsolidovanou.
K bodům 34 až 37 (§ 121o)
Jde o sladění terminologie s NZÚ. Zpráva o odměňování, která není součástí výroční finanční zprávy, bude zachována autonomně tak, jako doposud, tj. nestane se součástí zprávy vedení.
K bodu 38 (§ 121q)
Navržená úprava zpřesňuje implementaci čl. 9b odst. 5 směrnice EU č. 2007/36 ve znění pozdějších předpisů, která vyžaduje, aby auditor ověřil, zda požadované informace byly poskytnuty. To zahrnuje jak ověření úplnosti a charakteru informací uvedených ve zprávě o odměňování, tak i to, zda tato zpráva byla zpřístupněna tak, jak to předvídá zákon.
Ke stávajícímu požadavku se tedy přidává další, který spočívá v povinnosti ověření auditorem, že informace byly řádně poskytnuty valné hromadě a že byly, případně jsou, plněny další povinnosti ohledně zveřejnění zprávy o odměňování.
K bodům 39 až 41 (§ 121s)
Text je uveden do souladu s pojmoslovím v NZÚ.
K bodu 42 (§ 130 odst. 4 písm. c) bod 1)
Legislativně technická změna související se změnou pojmosloví.
K bodu 43 [§ 130 odst. 4 písm. c) bod 1 a 6 a § 143 písm. c)]
Legislativně technická změna související se změnou pojmosloví.
K bodu 44 (§ 134a odst. 6)
Legislativně technická změna související s přečíslováním písmen v § 136 odst. 1.
K bodům 45 a 46 [§ 136 odst. 1 písm. a) a b)]
Ruší se pravomoc nařídit mimořádný audit a upřesňuje se možnost požadovat změnu auditora po vzoru jiných zákonů upravujících finanční trh.
K bodu 47 [§ 136 odst. 2 písm. d)]
Uvedení pojmosloví do souladu s NZÚ.
K bodu 48 [§ 158 odst. 1 písm. a) a § 172 odst. 1 písm. a)]
Dochází k upřesnění skutkové podstaty na základě změn v předmětných ustanoveních.
K bodu 49 [§ 162 odst. 6 písm. b), § 163 odst. 5 písm. b), § 163a odst. 2 písm. b), § 165 odst. 5 písm. b) a odst. 6 písm. b), § 172 odst. 7 písm. b), § 173 odst. 3 písm. b), § 175 odst. 2 písm. b), § 176 odst. 2 písm. b), § 177 odst. 2 písm. b) a odst. 4 písm. b), § 178 odst. 2 písm. b), § 179 odst. 2 písm. b), § 180 odst. 2 písm. b), § 180 odst. 3 písm. b), § 181 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. b), § 182 odst. 3 písm. b), § 183 odst. 2 písm. b), § 184 odst. 4 písm. b) a § 185 odst. 3 písm. b)]
Upřesňuje se, že konsolidovaná účetní závěrka se vyhotovuje za konsolidační celek, do kterého pachatel patří (a nikoli za pachatele), a to jen v situaci, kdy patří do konsolidačního celku. Typicky je toto relevantní, pokud jde o dceřinou společnost, která sama nevyhotovuje konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 50 [§ 164 odst. 1 písm. s)]
Porušení dílčích povinností zajistit zveřejnění vykazovaných informací je sankcionováno NZÚ. V tomto případě se navrhuje ponechat pouze sankci za nesplnění jedné z dílčích povinností, a sice povinnost zveřejnit řádnou účetní závěrku a zprávu o ověření ve veřejném rejstříku, a to z důvodu speciální zkrácené lhůty v § 16 ZPKT z 12 na 4 měsíce. V souladu se současným stavem se navrhuje ponechat dosavadní skutkovou podstatu neuveřejnění řádné účetní závěrky na internetových stránkách.
K bodu 51 [§ 164 odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. b), § 166 odst. 3 písm. b) a § 168 odst. 5 písm. b)]
Upřesňuje se, že konsolidovaná účetní závěrka se vyhotovuje za konsolidační celek, do kterého pachatel patří (a nikoli za pachatele), a to jen v situaci, kdy patří do konsolidačního celku. Typicky je toto relevantní, pokud jde o dceřinou společnost, která sama nevyhotovuje konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 52 [§ 165 odst. 1 písm. p)]
Změna přestupků reflektuje změny v povinnostech subjektů.
K bodům 53 a 54 [§ 165 odst. 1 písm. w), x) a y)]
Změna přestupků reflektuje změny v povinnostech subjektů.
K bodům 55 a 56 [§ 172 odst. 3 písm. a) a c)]
V návaznosti na úpravu § 121q se navrhuje doplnit odpovídající skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušení emitenta podle § 118 odst. 1 písm. a) zajistit, aby auditor ověřil poskytnutí informací podle § 121p prostřednictvím zprávy o odměňování.
K bodu 57 [§ 172 odst. 5 písm. a)]
Slaďuje se terminologie v zákoně.
K bodu 58 (§ 173b odst. 1)
Sankce se upravuje v návaznosti za změnu povinnosti v § 90k.
K části osmdesáté páté – změna zákona o vinohradnictví a vinařství
K čl. XCI
K bodu 1 (§ 31 odst. 8)
V návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví se výslovně stanoví, že individuálním účetním obdobím fondu jako účetní jednotky je kalendářní rok.
K bodu 2 (§ 31 odst. 9 písm. b))
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle § 79 rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za uskupení konsolidovaných entit). Řádná účetní závěrka je sestavována vždy za účetní období ke konci posledního dne tohoto účetního období (nehledě na důvod konce účetního období), zatímco mezitímní účetní závěrka je sestavována za jiné než účetní období ke konci posledního dne tohoto období v rámci účetního období. Se zřetelem ke kontextu dotčeného ustanovení se proto navrhuje použitý pojem roční účetní závěrka specifikovat jako řádnou individuální účetní závěrku.
K bodu 3 (§ 32 odst. 8 písm. a))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K bodu 4 (§ 34 odst. 2 písm. c))
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K bodu 5 (§ 34 odst. 2 písm. f))
Pojem účetní záznamy lépe vystihuje účel právní úpravy a jeho použití je v souladu terminologií použitou jak v současném zákoně o účetnictví, tak i v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 6 (poznámka pod čarou č. 85)
Zrušení poznámky pod čarou č. 85 se navrhuje v návaznosti na nový zákon o účetnictví, kterým dojde ke zrušení stávajícího zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, na který poznámka pod čarou č. 85 odkazuje. Dalším důvodem pro zrušení poznámky pod čarou č. 85 je dostatečně srozumitelný text ustanovení § 36 odst. 2 zákona o vinohradnictví a vinařství, kdy se odkaz na zákon o účetnictví jeví jako nadbytečný.
K části osmdesáté šesté – změna zákona o evropském hospodářském zájmovém sdružení
K Čl. XCII
Z § 1 odst. 2 zákona o evropském hospodářském zájmovém sdružení vyplývá, že EHZS je právnickou osobou. Skutečnost, že EHZS je účetní jednotkou tedy vyplývá již ze samotného právního postavení EHZS ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví, a tudíž není třeba tuto skutečnost duplicitně uvádět ve zvláštním zákoně.
Dále se provádí legislativně-technická změna spočívající v nahrazení formulace „vedení účetnictví“ obecnější formulací v souladu s pojetím účetnictví podle nového zákona o účetnictví, kdy pojem účetnictví zahrnuje jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví. Doposud používaný pojem „vedení účetnictví“ tak nově pokrývá pouze vedení účetnictví, tj. systematický proces tvorby účetních informací.
K části osmdesáté sedmé – změna zákona o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví
K Čl. XCIII
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K části osmdesáté osmé – změna zákona o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí
K Čl. XCIV
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje změnu terminologie v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), která je navrhována v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Nově se koncept ověření účetní závěrky auditorem nahrazuje povinným auditem, jehož výsledkem není zpráva o ověření účetní závěrky, nýbrž zpráva o povinném auditu. V dotčeném ustanovení se proto navrhuje odpovídajícím způsobem přizpůsobit použitou terminologii.
K části osmdesáté deváté – změna zákona o zaměstnanosti
K čl. XCV
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „dodatečné zhodnocení“ a pojem „hmotný investiční majetek“ byl nahrazen pojmem „investiční hmotné aktivum“.
K části devadesáté – změna školského zákona
K čl. XCVI
K bodu 1 (3 odst. 1, § 6 odst. 3 a § 19 písm. b))
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 2 (§ 28 odst. 1 písm. k))
Navrhuje se legislativně technická změna v návaznosti na pojmosloví nového zákona o účetnictví, kdy nový zákon o účetnictví nepoužívá pojem účetní evidence. Pojmem, který se v tomto případě navrhuje použít je „účetní dokumentace“, která je v souladu s § 122 odst. 1 nového zákona o účetnictví tvořena účetními dokumenty (např. účetní doklady, inventarizačními protokoly nebo účetní závěrkou a účetními zprávami)
K bodu 3 (§ 32a odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 4 (§ 32a odst. 3 písm. c) a § 113a odst. 1 a 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 5 (§ 129 odst. 2 písm. b))
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 6 (§ 129 odst. 2 písm. b))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 7 (§ 131 odst. 5 písm. a))
Navrhovaná legislativně-technická změna navazuje na nový zákon o účetnictví, kde není pojem „roční účetní závěrka“ používán, čímž se navazuje na dosavadní zákon o účetnictví, který rovněž tento pojem opustil a dle přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se „roční účetní závěrkou“ rozumí „řádná účetní závěrka“. Navrhuje se proto pojem „roční účetní závěrka“ v dotčeném ustanovení nahradit pojmem „řádná účetní závěrka“ tak, aby znění tohoto zákona bylo v souladu s aktuální účetní terminologií.
K bodu 8 (§ 132 odst. 1 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na nový zákon o účetnictví, jejíž podstatou je přizpůsobení terminologie používané v dotčeném ustanovení aktuální účetní terminologii. Nový zákon o účetnictví rozlišuje účetní závěrku dle okamžiku, k němuž se sestavuje, na řádnou a mezitímní. Pojem „roční účetní závěrka“ tedy v novém zákoně o účetnictví již není používán, stejně jako v dosavadním zákoně o účetnictví, přičemž podle přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že se „roční účetní závěrkou“ rozumí „řádná účetní závěrka“. Navrhovaná změna je tak pouze terminologická a po věcné stránce k žádné změně nedochází.
K bodu 9 (§ 132 odst. 1 písm. i))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 10 (§ 132 odst. 1 písm. j))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 11 (§ 132 odst. 2 písm. b))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 12 (§ 132 odst. 15)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 13 (§ 133 odst. 1 písm. a) a b))
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 14 (§ 133 odst. 1 písm. b))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 15 (§ 133 odst. 1 písm. d))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 16 (§ 133 odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 17 (§ 133 odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 18 (§ 134 odst. 1)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 19 (§ 134 odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 20 (§ 135 odst. 3)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 21 (§ 135 odst. 4)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 22 (§ 136 odst. 1 písm. c))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 23 (§ 137 odst. 1)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 24 (§ 137 odst. 2 až 5)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 25 (§ 137 odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 26 (§ 137 odst. 3)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 27 (§ 138 odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 28 (§ 139)
Školská právnická osoba je podle § 124 odst. 1 školského zákona právnickou osobou. Jakožto právnická osoba je proto účetní jednotkou na základě § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví a jako takové jí je uložena povinnost vést účetnictví a vyhotovovat účetní výkazy na základě zákona o účetnictví. Je tedy nadbytečné a nesystematické, aby školský zákon v postavení lex specialis ukládal školské právnické osobě povinnosti, které jí vyplývají již z nového zákona o účetnictví, jenž je navíc v tomto případě obecným právním předpisem.
Taktéž není potřeba, aby školský zákon stanovil, že školská právnická osoba je neziskovou účetní jednotkou, neboť skutečnost, že školská právnická osoba je účetní jednotkou tohoto druhu, vyplývá taktéž z nového zákona o účetnictví a z účelu, za kterým je školská právnická osoba zřízena.
K bodu 29 (§ 142 odst. 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 30 (§ 151 odst. 1 a 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 31 (§ 160 odst. 1 úvodní část ustanovení)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 32 (§ 160 odst. 1 písm. b)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 33 (§ 160 odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 35 (§ 160 odst. 3)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 36 (§ 160 odst. 4)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 37 (§ 160 odst. 5)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 38 (§ 160 odst. 6)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 39 (§ 161 odst. 3)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 40 (§ 161 odst. 4)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 41 (§ 161 odst. 5)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 42 (§ 161 odst. 6)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 43 (§ 161 odst. 7)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 44 (§ 161 odst. 7 písm. a))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 45 (§ 161 odst. 7 písm. b))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 46 (§ 161a odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 47 (§ 161b odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 48 (§ 161c odst. 3 úvodní část ustanovení)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 49 (§ 161c odst. 3 písm. a))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 50 (§ 161c odst. 4)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 51 (§ 161c odst. 7)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 52 (§ 161c odst. 8 a 9)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 53 (§ 162 odst. 1)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 54 (§ 162 odst. 2)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 55 (§ 162 odst. 4)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 56 (§ 162a)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 57 (§ 163 odst. 1)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 58 (§ 163 odst. 1 písm. a))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 59 (§ 163 odst. 3)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 60 (§ 163 odst. 3 písm. a))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 61 (§ 163 odst. 3 písm. b))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 62 (§ 163 odst. 4)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 63 (§ 165 odst. 1 písm. b))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 64 (§ 170 písm. a))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 65 (§ 170 písm. b) a c))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 66 (§ 173 odst. 1)
Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter, kdy z věcného hlediska nedochází ke změně. Česká školní inspekce je podle § 173 odst. 1 organizační složkou státu, a tudíž je organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Z tohoto důvodu již není nutné v dotčeném ustanovení upravovat, že Česká školní inspekce je účetní jednotkou, neboť tato skutečnost vyplývá z § 24 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví je v oblasti účetnictví obecným právním předpisem, a tudíž není ze systematického hlediska žádoucí, aby byly otázky účetnictví duplicitně upravovány ve zvláštních právních předpisech.
K bodu 67 (§ 174 odst. 2 písm. e))
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 68 (§ 180 odst. 1)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 69 (§ 182 odst. 1)
K úpravě dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K čl. XCVII
V důsledku zrušení výslovného zakotvení rezervního fondu a fondu investic u školské právnické osoby je potřeba přechodným ustanovením upravit, jak bude nahlíženo na takové již existující peněžní fondy školské právnické osoby. Aby nebylo pochyb, že se příslušné peněžní fondy úpravou školského zákona neruší, zakotvuje se přechodným ustanovením skutečnost, že se rezervní fond a fond investic vytvořený podle stávajících ustanovení školského zákona považuje za zřízený na základě schválení zřizovatelem, je-li jím ministerstvo, kraj, obec nebo dobrovolný svazek obcí, nebo radou, je-li zřizovatelem jiná právnická nebo fyzická osoba, v souladu s upravenými pravidly zřizování a rušení peněžních fondů. Za zřízený podle upravených pravidel se považuje pouze do doby, než rozhodne zřizovatel nebo rada o zrušení takového peněžního fondu.
K části devadesáté první – změna zákona o evropské společnosti
K čl. XCVIII
I přesto, že se přechodná ustanovení standardně nenovelizují, provádí se změna tohoto přechodného ustanovení v návaznosti na institut funkční měny, na základě kterého mohou účetní jednotky (za splnění stanovených podmínek) jako měnu účetnictví a měnu vykazování používat i jinou než českou měnu.
K části devadesáté druhé – změna zákona o elektronických komunikacích
K čl. XCIX
K bodu 1 (§ 3 odst. 3)
Ze skutečnosti, že Český telekomunikační úřad je organizační složkou státu, vyplývá, že je v souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví, účetní jednotkou. Tuto skutečnost tak není zapotřebí uvádět znovu v jiném zákoně, a proto se v § 3 odst. 3 zákona zrušuje duplicitní úprava, že Český telekomunikační úřad je účetní jednotkou.
K bodu 2 (§ 86 odst. 4 a poznámka pod čarou č. 32)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví. Současně se zrušuje i příslušná poznámka pod čarou č. 32, na niž bylo v dané souvislosti odkazováno.
K bodu 3 (§ 86 odst. 9)
Dochází ke zpřesnění ustanovení, a to konkrétně textu ustanovení týkajícího se odkazu na § 86 odst. 8 písm. a) zákona, v němž je uvedena oddělená evidence, a nikoliv oddělené účetnictví.
K bodu 4 a 5 (§ 104 odst. 3 a § 104a odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování.
K bodu 6 (poznámka pod čarou č. 90a)
Upravuje se odkaz na zákon o oceňování majetku v důsledku změny názvu tohoto zákona (zákon bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“).
K části devadesáté třetí – změna zákona o inspekci práce
K čl. C
V § 2 odst. 2 se navrhuje legislativně technická úprava spočívající v odstranění nežádoucí duplicity v zákoně o inspekci práce. Státní úřad inspekce práce (dále jen „ SÚIP“) je podle ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona správním úřadem, a tudíž je v souladu s § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, organizační složkou státu. Z tohoto důvodu je SÚIP účetní jednotkou na základě nového zákona o účetnictví a ve vztahu k němu je proto nadbytečné, aby tuto skutečnost duplicitně upravoval zákon o inspekci práce, který je v oblasti účetnictví vůči novému zákonu o účetnictví v postavení zvláštního zákona. Větu první dotčeného ustanovení se proto navrhuje přeformulovat tak, aby byla nesystémová duplicita ve vztahu k SÚIP odstraněna, a zároveň bylo postaveno na jisto, že oblastní inspektoráty práce jsou pouze vnitřními organizačními jednotkami SÚIP a nejsou účetními jednotkami, obdobně jako například odvolací finanční ředitelství a finanční úřady podle § 1 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky.
K části devadesáté čtvrté – změna zákona o veřejných výzkumných institucích
K čl. CI
K bodu 1 (§ 21 odst. 4 písm. d))
Navrhovaná úprava reaguje na terminologii nového zákona o účetnictví, podle kterého není správné vyjádření, že se příslušné údaje vedou odděleně v účetnictví, ale je třeba uvést, že se dané skutečnosti sledují odděleně v účetním systému.
K bodu 2 (§ 21 odst. 4 a 5)
Navrhuje se pojem „výsledek hospodaření“ nahradit pojmem „výsledek hospodaření za účetní období“, který odpovídá terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodům 3 až 7 (§ 25 až 27)
Navrhovaná úprava zákona o veřejných výzkumných institucích reaguje na nové znění § 14 odst. 2 nového zákona o účetnictví, které definuje pojem „náklad“. Z vymezení tohoto pojmu vyplývá, že tvorbu fondu ve smyslu položky vlastního kapitálu nebude možné vykazovat jako náklad. Proto je nutné upravit ustanovení, podle kterých tvorba fondu nákladem účetní jednotky je. Jedná se o§ 25 odst. 1) písm. a), který stanoví, že zdrojem fondu reprodukce majetku jsou prostředky ve výši účetních odpisů dlouhodobého majetku, dále § 26 odst. 1) písm. c), který stanoví, že zdrojem fondu účelově určených prostředků jsou účelově určené veřejné prostředky včetně prostředků účelové a institucionální podpory výzkumu, vývoje a inovací z veřejných prostředků, které nemohly být veřejnou výzkumnou institucí efektivně použity v rozpočtovém roce, ve kterém jí byly poskytnuty, a § 27 odst. 1), který stanoví, že zdrojem sociálního fondu je základní příděl na vrub nákladů veřejné výzkumné instituce ve výši 1 % z ročního objemu nákladů veřejné výzkumné instituce zúčtovaných na mzdy, náhrady mzdy a odměny za pracovní pohotovost a příděl ze zisku.
Doprovodným zákonem, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o účetnictví, jsou ustanovení o fondech v zákonech č. 218/2000 Sb. a č. 250/2000 Sb. (včetně fondu kulturních a sociálních potřeb) změněna tak, že nově jsou fondy částí peněžních aktiv organizace. Podle tezí vyhlášky pro účetní jednotky ve veřejném sektoru se v souvislosti s benefity zaměstnanců bude vykazovat rezerva.
K bodu 8 (Poznámka pod čarou č. 28)
Navrhuje se zrušit poznámku pod čarou č. 28, která odkazuje na zrušovaný starý zákon o účetnictví a jeho prováděcí vyhlášku.
K bodu 9 (§ 30 odst. 4)
Povinností veřejné výzkumné instituce je podle zákona o veřejných výzkumných institucích vydávat výroční zprávu. Navrhovanou změnou zákona o veřejných výzkumných institucích se těmto institucím ukládá povinnost k doplnění této výroční zprávy, a to o skutečnosti individuální zprávy vedení podle navrhovaného zákona o účetnictví. Nebude rozhodující, zda je veřejná výzkumná instituce malou, střední nebo velkou účetní jednotkou. Navrhované znění je kontinuální k dosavadní povinnosti veřejné výzkumné instituce zapracovávat do výroční zprávy skutečnosti stanovené zákonem o účetnictví v platném znění. Navrhovaná úprava nezasahuje zásadně do dosavadní struktury výroční zprávy, ani do povinnosti veřejné výzkumné instituce výroční zprávu připravit, schválit a zveřejnit, a zůstává tak v souladu se smyslem a účelem zákona o veřejných výzkumných institucích.
K části devadesáté páté – změna zákona o finančních konglomerátech
K čl. CII
K bodu 1 (§ 7)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za konsolidační celek). Pokud v souladu s novou terminologií právní předpis používá pojem účetní závěrka bez přívlastku, rozumí se jí jak konsolidovaná, tak individuální. Se zřetelem ke kontextu dotčeného ustanovení se proto navrhuje účetní závěrku specifikovat jako řádnou konsolidovanou a řádnou individuální účetní závěrku.
Pojmy „oprávky“ a „opravné položky“ se v novém zákoně o účetnictví nahrazují pojmy „odpisy“ a „znehodnocení“.
K bodu 2 (§ 26 odst. 3)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za konsolidační celek). Pokud v souladu s novou terminologií právní předpis používá pojem účetní závěrka bez přívlastku, rozumí se jí jak konsolidovaná, tak individuální. Se zřetelem ke kontextu dotčeného ustanovení se proto účetní závěrku navrhuje specifikovat jako řádnou.
K části devadesáté šesté – změna zákona o podpoře výstavby družstevních bytů
K čl. CIII
Legislativně-technická změna v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K části devadesáté sedmé – změna zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti
K čl. CIV
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a reflektují změnu terminologie v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Účetní závěrka je nově obecným pojmem, který se v souladu s novým zákonem o účetnictví blíže rozlišuje podle entit zahrnutých do účetní závěrky na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. V dotčeném ustanovení se proto navrhuje pojem účetní závěrka specifikovat, aby bylo zřejmé, že se jedná o individuální účetní závěrku podnikatele a nikoliv o jakoukoliv účetní závěrku, tedy i konsolidovanou.
V souladu s novým pojetím účetnictví se navrhuje formulaci „vede účetnictví“ nahradit tak, že daná povinnost se vztahuje na podnikatele, který je účetní jednotkou. Nově totiž účetnictví představuje obecný pojem sestávající ze dvou částí, a sice z vedení účetnictví ve smyslu systematické tvorby účetních informací a z účetního výkaznictví, tj. účetní závěrky a účetních zpráv.
Z důvodu změny koncepce ověřování účetní závěrky auditorem v důsledku novely zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech) se rovněž navrhuje přizpůsobit terminologii vztahující se k otázkám ověření účetní závěrky auditorem. Namísto dosavadní povinnosti mít účetní závěrku ověřenou auditorem ukládané některým účetním jednotkám, se nově ukládá povinnost auditu účetní závěrky. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace.
K části devadesáté osmé – změna zákona o provádění mezinárodních sankcí
K čl. CV
K bodu 1 (§ 17b odst. 2 písm. b))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se v této souvislosti navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K bodu 2 a 3 (§ 19 odst. 3 písm. a))
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za konsolidační celek). Pokud v souladu s novou terminologií právní předpis používá pojem účetní závěrka bez přívlastku, rozumí se jí jak konsolidovaná, tak individuální. Se zřetelem ke kontextu dotčeného ustanovení se proto navrhuje účetní závěrku specifikovat jako řádnou konsolidovanou a řádnou individuální účetní závěrku.
K části devadesáté deváté – změna zákona o pomoci v hmotné nouzi
K čl. CVI
K bodu 1 (§ 15 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování.
K bodu 2 (poznámka pod čarou č. 23)
V poznámce pod čarou č. 23 se upravuje odkaz na zákon o oceňování majetku v důsledku změny názvu tohoto zákona (zákon bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“).
K části sté – změna insolvenčního zákona
K čl. CVII
K bodu 1 (§ 3 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti změnu pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví. Účetnictví je nově obecným pojmem zahrnujícím jednak vedení účetnictví ve smyslu systematické tvorby účetních informací a účetní výkaznictví (tj. účetní závěrka a účetní zprávy). Dotčené ustanovení se proto navrhuje upravit tak, aby bylo pokryto účetnictví jako celek a nikoliv pouze jeho dílčí část.
K bodu 2 (§ 58 odst. 2 písm. f))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. V souladu s těmito změnami se účetním jednotkám podle nového zákona o účetnictví neukládá povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, nýbrž povinnost auditu účetní závěrky.
Pojem „mimořádná účetní závěrka“ se současně navrhuje vypustit, neboť nebyl do nového zákona o účetnictví převzat. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky.
K bodu 3 (§ 105 odst. 1)
Legislativně-technická změna se navrhuje v důsledku pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví. Účetnictví je nově obecným pojmem zahrnujícím vedení účetnictví, ve smyslu systematické tvorby účetních informací, a účetní výkaznictví (tj. účetní závěrka a účetní zprávy). Dotčené ustanovení se proto navrhuje upravit tak, aby pokrývalo účetnictví jako celek a nikoliv pouze jeho dílčí část.
Dále se navrhuje zobecnit odkaz na evidenci vedenou podle zákona o daních z příjmů tak, aby pokrýval všechny typy evidencí vedených pro účely daní z příjmů a nikoliv pouze daňovou evidenci, která je konkrétním typem evidence podle zákona o daních z příjmů.
K bodu 4 (§ 219 odst. 5)
Nová úprava sleduje dva cíle: jednak se se staví najisto, že při ocenění se má postupovat dle zákona o oceňování. Dále pak dochází ke změně požadavků na určovanou hodnotu z obvyklé hodnoty (původně „ceny“) na tržní hodnotu. Tržní hodnota označuje hodnotu obecnější, pro účely oceňování, vzhledem k problematičnosti porovnávání věcí v insolvenčních řízení, vhodnější.
K bodu 5 (§ 228 písm. j))
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující nové pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví. Účetnictví je nově představováno jak vedením účetnictví (tj. systematickou tvorbou účetních informací), tak účetním výkaznictvím (tj. účetní závěrka a účetní zprávy). Dotčené ustanovení se proto navrhuje upravit tak, aby zahrnovalo nejen vedení účetnictví, ale rovněž ostatní úkony spojené s účetnictvím.
K bodu 6 (§ 240 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ slovem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu zákona o oceňování.
K bodu 7 (§ 246 odst. 1)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Účetnictví je nově pojímáno jako obecný pojem zahrnující vedení účetnictví, ve smyslu systematické tvorby účetních informací, a účetní výkaznictví, tj. účetní závěrku a účetní zprávy. Z tohoto důvodu se dotčené ustanovení navrhuje upravit tak, aby povinnost zahrnovalo nejen vedení účetnictví jakožto určitého segmentu účetnictví, ale taktéž plnění ostatních účetních povinností, zejména účetního výkaznictví.
K bodu 8 (§ 256 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slov „cenu obvyklou“ slovy „obvyklou hodnotou“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu zákona o oceňování.
K bodu 9 (§ 277 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu pojetí účetnictví v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Účetnictví je nově vnímáno šířeji, a sice jako vedení účetnictví (tj. systematická tvorba účetních informací) a účetní výkaznictví (tj. účetní závěrka a účetní zprávy). Dotčené ustanovení se proto navrhuje upravit tak, aby bylo pokryto nejen vedení účetnictví, ale také další aspekty účetnictví. Pakliže se bude jednat o dlužníka, který je účetní jednotkou, plní povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími účetnictví. Současně se navrhuje upřesnit odkaz evidenci vedenou podle zákona o daních z příjmů a pojem „závazek“ se navrhuje nahradit pojmem „dluh“, a to jak v souladu s terminologií občanského zákoníku, tak v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví, kde byl pojem „závazek“ rovněž nahrazen pojmem „dluh“.
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě je účetní závěrka z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikována jako mezitímní a z hlediska zahrnutých entit se navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 10 (§ 302 odst. 4)
Zrušení ustanovení odstavce 4 se navrhuje z důvodu, že identickou právní úpravu nyní obsahuje § 65 písm. j) nového zákona o účetnictví. Předmětné ustanovení nového zákona o účetnictví na obecné úrovni upravuje zvláštní okamžiky, k nimž dochází ke konci účetního období, a tudíž se sestavuje řádná účetní závěrka. Není tedy již potřebné, aby totožnou úpravu obsahoval zvláštní zákon.
K bodu 11 (§ 313 odst. 2)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Pojem „účetní knihy“ nebyl novým zákonem o účetnictví převzat a skutečnost, že ke dni zrušení konkurzu musí být sestavena řádná účetní závěrka, vyplývá z § 65 písm. f) nového zákona o účetnictví, neboť tímto dnem končí účetní období. V dotčeném ustanovení se navrhuje pouze stanovit, že insolvenční správce je povinen plnit účetní a daňové povinnosti dlužníka, aniž by byly uváděny konkrétní úkony, které je insolvenční správce povinen provést s tím, že povinnost předání účetních záznamů dlužníkovi se navrhuje zachovat.
Současně se navrhuje zobecnit dosavadní pojem „daňová evidence“ tak, aby zahrnoval jakoukoliv evidenci vedenou pro účely daní z příjmů, nikoliv pouze daňovou evidenci, která je zvláštním typem takové evidence.
K bodu 12 (§ 314 odst. 1 písm. b))
Navrhuje se terminologická změna v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Užívá-li se doposud v dotčeném ustanovení pojem „celkový obrat dlužníka“ s odkazem na stávající zákon o účetnictví, v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví by měl být užíván pojem „roční úhrn čistého obratu“, který je v novém zákoně o účetnictví vymezen jako podíl čistého obratu dané účetní jednotky a počtu započatých kalendářních měsíců (popř. týdnů, má-li účetní jednotka vymezeno účetní období podle týdnů), po které trvalo účetní období, vynásobený 12 (popř. 52, má-li účetní jednotka vymezeno účetní období podle týdnů). Čistým obratem se podle nového zákona o účetnictví rozumí výše výnosů, na kterých je založen obchodní model účetní jednotky.
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K bodu 13 (§ 316 odst. 4)
Navrhuje se terminologická změna v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Dosavadní pojem „celkový roční úhrn čistého obratu“ s odkazem na stávající zákon o účetnictví, se v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví navrhuje upřesnit pouze jako „roční úhrn čistého obratu“, který je v novém zákoně o účetnictví vymezen jako podíl čistého obratu dané účetní jednotky a počtu započatých kalendářních měsíců (popř. týdnů, má-li účetní jednotka vymezeno účetní období podle týdnů), po které trvalo účetní období, vynásobený 12 (popř. 52, má-li účetní jednotka vymezeno účetní období podle týdnů). Čistým obratem se podle nového zákona o účetnictví rozumí výše výnosů, na kterých je založen obchodní model účetní jednotky.
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K bodu 14 (§ 330 odst. 5)
Navrhuje se změna legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě je účetní závěrka z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikována jako mezitímní a z hlediska zahrnutých entit se navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 15 (§ 398b odst. 6)
Navrhuje se zobecnění odkazu na daňovou evidenci vedenou podle zákona o daních z příjmů tak, aby pokrýval všechny typy evidencí vedených pro účely daní z příjmů a nikoliv pouze daňovou evidenci, která je konkrétním typem evidence podle zákona o daních z příjmů.
K části sté první – změna zákona o vyvlastnění
K čl. CVIII
K bodu 1 (§ 10 odst. 1 písm. a))
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Vložení slov „určené podle zákona o oceňování“ je formální legislativně technická úpravou, jíž se sjednocuje způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 2 (§ 10 odst. 1 písm. b))
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování. Pojem zjištěné hodnoty je v zákoně o oceňování definován pro celý právní řád; text předmětného ustanovení je tedy dostatečně srozumitelný a není třeba výslovně odkazovat na zákon o oceňování. Poznámka pod čarou č. 8) se tudíž ruší jako nepotřebná.
K bodu 3 (§ 10 odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 4 (§ 10 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ slovem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 5 (§ 11)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceně“ slovy „obvyklé hodnotě“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 6 (§ 12)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování.
K bodu 7 (§ 18 odst. 3 písm. d))
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ slovem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 8 (§ 24 odst. 4 písm. b))
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 9 (§ 28 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K části sté druhé – změna zákona o nemocenském pojištění
K Čl. CIX
V § 84 odst. 2 se provádí obdobná změna jako v § 6 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Pojem „účetní evidence“, použitý v dosavadním znění zákona, není pojmem používaným v účetních předpisech a je tedy možné ho vykládat v obecném slova smyslu, tj. jako evidenci vedenou pro účely účetnictví, se kterou se nepojí povinnosti podle účetních předpisů. V tomto smyslu se provádí příslušná terminologická úprava.
K části sté třetí – změna zákona o evropské družstevní společnosti
K Čl. CX
I přesto, že se přechodná ustanovení standardně nenovelizují, provádí se změna tohoto přechodného ustanovení v návaznosti na institut funkční měny, na základě kterého mohou účetní jednotky (za splnění stanovených podmínek) jako měnu účetnictví a měnu vykazování používat i jinou než českou měnu.
K části sté čtvrté – změna zákona o insolvenčních správcích
K čl. CXI
V návaznosti na nový zákon o účetnictví, kterým dochází ke zrušení stávajícího zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, se navrhuje poznámku pod čarou č. 13 odkazující na zrušovaný zákon o účetnictví zrušit, a to včetně odkazů na tuto poznámku pod čarou v § 29 odst. 1 písm. b) a § 31.
K části sté páté – změna zákona o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory
K čl. CXII
K bodu 1 (§ 4 odst. 1)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Podobně také zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. V kontextu daného ustanovení se navrhuje zprávu vedení konkretizovat jako individuální.
K bodu 2 (§ 4 odst. 2)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku konsolidovanou.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Podobně také zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. V kontextu daného ustanovení se navrhuje zprávu vedení konkretizovat jako konsolidovaná.
Dále se navrhuje terminologická změna v nahrazení pojmu „konsolidovaná účetní jednotka“ v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „dceřiná entita“.
K bodu 3 a 4 (§ 4 odst. 3 a 4)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
V kontextu dotčeného ustanovení se pojem „účetní závěrka“ navrhuje specifikovat pouze z hlediska okamžiku, ke kterému se sestavuje, jako řádná a pojem „zpráva vedení“ se navrhuje ponechat bez specifikace.
K bodu 5 (§ 5 odst. 1)
Navrhuje se legislativně-technická úprava spočívající v nahrazení odkazu na stávající zákon o účetnictví za pomocí odkazu na poznámku pod čarou obecným odkazem na právní předpisy upravující účetnictví za současného zrušení poznámky pod čarou č. 11.
K bodu 6 (§ 6 odst. 2 písm. a))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
K bodu 7 (§ 6 odst. 2 písm. b))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku konsolidovanou.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Podobně také zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. V kontextu daného ustanovení se navrhuje zprávu vedení konkretizovat jako konsolidovaná.
K bodu 8 (§ 10)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví, kdy pojem „rozvahový den“, který označoval den, kterým končí účetní období, nebyl do nového zákona o účetnictví převzat. Namísto pojmu „rozhodný den“ lze tedy použít označení „poslední den účetního období“.
K části sté šesté – změna zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek
K čl. CXIII
K bodu 1 (§ 3 odst. 3)
Skutečnost, že Ústav pro studium totalitních režimů je účetní jednotkou, vyplývá, na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, přímo z jeho postavení organizační složky státu, které je mu přiznáno předmětným zákonem. Věta, jejíž zrušení se navrhuje, je z uvedeného důvodu ve vztahu k novému zákonu o účetnictví duplicitní.
K bodu 2 (§ 12 odst. 5)
Archiv bezpečnostních složek je dle předmětného zákona správním úřadem, je tedy organizační složkou státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Z titulu tohoto právního postavení na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že Archiv je účetní jednotkou. Deklarace této skutečnosti ve zvláštním zákonu je tedy nadbytečná.
K části sté sedmé – změna zákona o přeměnách obchodních společností a družstev
K čl. CXIV
K bodu 1 (§ 3 odst. 5)
Zavádí se samostatná definice tržní ceny, která nemá vliv na definice podle zákona o oceňování nebo zákona o účetnictví. Definice je zaváděna z důvodu změn v úpravě účetnictví, která již nově nepočítá s ustanovením obdobným § 27 odst. 4 dosavadního zákona o účetnictví. Pro zachování možnosti využít cenu podílů, která je výsledkem reálně provedených obchodů na regulovaném trhu, je tak nutné tuto cenu samostatně definovat. Definice je pak využita v § 59q odst. 1 písm. a) a v legislativní zkratce podle § 70 odst. 2.
K bodu 2 (§ 8)
Promítají se změny, podle kterých bude povinnost auditu vyžadována zákonem o účetnictví a zákonem o auditorech, tedy ne tímto zákonem.
K bodu 3 (§ 10 odst. 2 a 3)
Předmětné ustanovení je plně nahrazeno § 31 nového zákona o účetnictví, který upravuje změny finanční situace v rozsahu uskutečněné přeměny. První věta odst. 3 je pak je duplicitní s pravidlem uvedeným v § 177 odst. 1 občanského zákoníku (více viz odůvodnění změn v § 177 občanského zákoníku). Druhá věta odst. 3 byla nahrazena § 31 odst. 3 nového zákona o účetnictví, podle kterého rozhodným dnem přeměny nemůže být den následující po dni, ve kterém nastávají právní účinky přeměny. Třetí věta tohoto ustanovení byla nahrazena § 31 odst. 4 nového zákona o účetnictví, dle kterého se za rozhodný den přeměny považuje den, ve kterém nastaly právní účinky přeměny, pokud byl rozhodný den určen v rozporu s pravidly stanovenými účetními předpisy.
K bodu 4 (§ 11)
Převážně se promítá změna terminologie v zákoně o účetnictví. Předmětná úprava navazuje na úpravu v novém zákoně o účetnictví, který nedefinuje konečnou účetní závěrku, nýbrž pouze pojem individuální účetní závěrka, která se rozlišuje na řádnou a mezitímní podle okamžiku, ke kterému se sestavuje.
Povinnost sestavovat účetní závěrku při přeměně bude obecně upravena v § 110 nového zákona o účetnictví. Vymezení pojmu KÚZ pro účely zákona o přeměnách nadále zůstává v tomto ustanovení, avšak bylo nezbytné terminologicky upravit tak, aby na nový zákon o účetnictví navazovala.
K bodu 5 (§ 11a odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 6 (§ 11a odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 7 (§ 11b)
Předmětné ustanovení je nyní upraveno v novém zákoně o účetnictví, kdy k zahajovací rozvaze vždy bude patřit také její příloha. Obsah zahajovací rozvahy a přílohy bude podrobněji upraven prováděcími právními předpisy.
K bodu 8 (§ 12 odst. 1 a 2)
Ověřování účetní závěrky a zahajovací rozvahy sestavených při přeměně je nově komplexně upraveno v § 152 nového zákona o účetnictví, který v zásadě z obsahového hlediska přebírá dosavadní § 12 odst. 1 a 2 zákona o přeměnách.
K bodu 9 (§ 12)
Změna v dosavadním odstavci 3 se provádí v návaznosti na zrušení konceptu výroční zprávy podle zákona o účetnictví. Výroční zpráva je v tomto případě nahrazena zprávou vedení, vyhotovenou k této účetní závěrce. Z toho vyplývá, že v případě, že se bude jednat o mezitímní účetní závěrku, není třeba vyhotovovat a zpřístupňovat společně s ní i zprávu vedení, postačí mezitímní účetní závěrka samotná.
K bodu 10 (§ 13 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 11 (§ 59e odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 12 (§ 59c odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 13 (§ 59e odst. 4)
Dochází ke zrušení dosavadního písmene b), neboť se ze zahraniční právnické osoby v důsledku přeshraničního přemístění sídla do ČR stane česká účetní jednotka a bude sestavovat zahajovací rozvahu dle § 110 nového zákona o účetnictví. Ustanovení v zákoně o přeměnách je tak nadbytečné.
K bodu 14 (§ 59q odst. 1 písm. a))
Stejně jako § 468 zákona o obchodních korporacích nabízí zjednodušený postup ocenění nepeněžitého vkladu, který je obchodován na evropském regulovaném trhu, nabízí i zákon o přeměnách takový zjednodušený postup. Tento se doposud opíral o § 27 odst. 4 dosavadního zákona o účetnictví, který definoval tržní hodnotu mj. jako cenu vyhlášenou na regulovaném trhu v pracovní den, ke kterému se provádí ocenění. V důsledku opuštění tohoto konceptu v novém zákoně o účetnictví a změny definice tržní hodnoty v zákoně o oceňování je pro zachování jednoznačnosti ustanovení o oceňování podílů při přeměnách nutné vyjasnit specifické aspekty oceňování podílů v zákoně o přeměnách. Využití ceny (či hodnoty, v závislosti na použité terminologii), která je výsledkem reálně provedených obchodů na regulovaném trhu, je požadováno čl. 86f, 125 a 160f směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, a současně představuje důležitý korektiv v případě, kdy jsou podíly zúčastněných společností obchodovány na evropském regulovaném trhu.
K bodu 15 (§ 70 odst. 2)
Dosavadní obsah legislativní zkratky "reálná hodnota" odkazoval použitím slov "tržní hodnota" na § 27 odst. 4 dosavadního zákona o účetnictví. Jelikož se v novém zákoně o účetnictví tento koncept opouští a tržní hodnota je nově definována zákonem o oceňování jiným způsobem, navrhuje se provést vyjasňující změny v zákoně o přeměnách, které umožní zachování možnosti určení hodnoty podílu společníka nebo člena na zanikající společnosti nebo družstvu bez vypracování kvalifikovaného odhadu nebo znaleckého ocenění v případě, že tento podíl je obchodován na evropském regulovaném trhu. Pojem tržní cena je pro účely zákona o přeměnách definován § 3 odst. 5, který v podstatných aspektech kopíruje dosavadní § 27 odst. 4 zákona o účetnictví. Prováděné změny tak směřují k zachování dosavadního stavu, tedy využití ceny, za kterou byly podíly na zanikající společnosti nebo družstvu skutečně obchodovány na evropském regulovaném trhu.
Druhou možností ocenění podílu společníka nebo člena na zanikající společnosti nebo družstvu je určení jeho tržní hodnoty kvalifikovaným odhadem nebo posudkem znalce. Tato možnost bude zpravidla využita v případě, kdy podíly nejsou obchodovány na evropském regulovaném trhu. Pojem tržní hodnota je pro účely oceňování nově definován v zákoně o oceňování, kdy tato definice se užije i zde. Tržní hodnota podle zákona o oceňování tak představuje pouze jednu z možností, jak dospět k reálné hodnotě podílu společníka nebo člena na zanikající společnosti nebo družstvu.
K bodu 16 (§ 73 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 17 (§ 75 odst. 1 písm. d), § 105, § 265 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v důsledku nového zákona o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 18 (§ 77)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 19 (§ 78 odst. 1, § 93 odst. 1, § 119 odst. 1, § 169 odst. 1, § 269 odst. 1, § 285 odst. 1, § 299 odst. 1 a v § 323 odst. 1 písm. b))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 20 (§ 78 odst. 1 písm. b) a c), § 93 odst. 1 písm. b), c) a d), § 119 odst. 1 písm. b), c) a d), § 169 odst. 1 písm. b), c) a d), § 269 odst. 1 písm. b), c) a d), § 285 odst. 1 písm. b), c) a d), § 299 odst. 1 písm. b), c) a d) a v § 323 odst. 1 písm. b), c) a d))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 21 (§ 78odst. 1 písm. d))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 22 (§ 90, § 109 a § 282)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 23 (§ 90 odst. 1 větě první, § 90 odst. 2, § 90 odst. 3 písm. b), § 95 písm. b), § 109 odst. 1, 2 a 3, § 121 odst. 3, § 125 písm. a), § 266a odst. 1 a 3, § 282 odst. 1 a 2, § 282 odst. 3 písm. b), § 287 písm. b), § 300 odst. 3 a v § 304 písm. a))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 24 (§ 90 odst. 1 a § 282 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 25 (§ 90odst. 3 písm. a). § 282 odst. 3 písm. a) a § 304 písm. b))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 26 (§ 93 odst. 1 písm. d), § 94 písm. b), § 95b odst. 5, § 119 odst. 1 písm. d), § 123 písm. b), § 124 písm. b), § 128 písm. b), § 130, § 169 odst. 1 písm. d), § 172 písm. b), § 173, § 174 písm. b), § 269 odst. 1 písm. d), § 285 odst. 1 písm. d), § 286 písm. b), § 287b odst. 4 větě první, § 299 odst. 1 písm. d), § 302 písm. b), § 303 písm. b), § 306a odst. 4, § 310 písm. c), § 323 odst. 1 písm. d), § 326 písm. b), § 327 písm. b), § 328, § 343 písm. b) a § 365 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 27 (§ 95a odst. 1, § 122 odst. 3, § 171 odst. 3, § 287a odst. 1, § 301 odst. 3, § 306 odst. 2, a v § 325 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 28 (§ 95b odst. 5)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 29 (§ 106, § 109 odst. 2, § 109a odst. 1 a § 110 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 30 (§ 109 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 31 (§ 110 odst. 2)
Změny v dotčeném ustanovení jsou promítnutím změn terminologie v důsledku nového zákona o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 32 (§ 121 odst. 2)
Změny v dotčeném ustanovení jsou promítnutím změn terminologie v důsledku nového zákona o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 33 (§ 125 písm. b))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 34 (§ 130, § 173, § 287b odst. 4, § 306a odst. 4 a § 328)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 35 (§ 131 odst. 1 věta první)
Změny v dotčeném ustanovení jsou promítnutím změn terminologie v důsledku nového zákona o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 36 (§ 131 odst. 1 věta poslední)
Změny v dotčeném ustanovení jsou promítnutím změn terminologie v důsledku nového zákona o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 37 (§ 131 odst. 2)
Změny v dotčeném ustanovení jsou promítnutím změn terminologie v důsledku nového zákona o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází. K bodu 38 (§ 166 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 39 (§ 250 odst. 1 písm. i))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 40 (§ 254)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 41 (§ 300 odst. 2)
Změny v dotčeném ustanovení jsou promítnutím změn terminologie v důsledku nového zákona o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 42 (§ 304 písm. b))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 43 (§ 305 písm. a))
Změny v dotčeném ustanovení jsou promítnutím změn terminologie v důsledku nového zákona o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 44 (§ 339 písm. c))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 45 (§ 344)
Povinnost sestavení zahajovací rozvahy a účetní závěrky, kterou dále zákon o přeměnách označuje jako konečnou, bude nově obsažena v § 110 odst. 1 a odst. 4 nového zákona o účetnictví.
K bodu 46 (§ 363 odst. 1 písm. d))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 47 (§ 365 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 48 (§ 365 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 49 (§ 365 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 50 (§ 366)
Obsah první věty § 366 odst. 1 byl převzat do § 65 nového zákona o účetnictví na základě povinnosti sestavit řádnou účetní závěrku v případě konce účetního období („zvláštní poslední den účetního období“). Druhá věta byla převzata do § 110 odst. 2 nového zákona o účetnictví.
Odstavec 2 je nahrazen úpravou v § 150 nového zákona o účetnictví – řádná a jednorázová mezitímní účetní závěrka se ověřují u středních a velkých účetních jednotek (tj. u těch, které mají povinný audit).
K bodu 51 (§ 368 odst. 2)
Účetní jednotky budou podle § 110 odst. 5 písm. c) nového zákona o účetnictví sestavovat zahajovací rozvahu vždy.
K bodu 52 (§ 369a písm. b))
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 53 (§ 379 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K části sté osmé – změna zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu
K čl. CXV
K bodu 1 (§ 29c odst. 4)
Úřad má na základě předmětného zákona postavení správního úřadu, což znamená, že je organizační složkou státu dle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Skutečnost, že je účetní jednotkou pak, ve spojení s § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, plyne již z jeho postavení organizační složky státu. Zrušovaná věta je tak ve vztahu k zákonu o účetnictví duplicitní a není třeba ji dále uvádět.
K bodu 2 (§ 44 odst. 3 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická změna spočívající v zajištění souladu s terminologií nového zákona o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou. Jestliže je tedy pojem účetní závěrka použit bez bližší specifikace, zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z tohoto důvodu se v dotčeném případě navrhuje účetní závěrku specifikovat jako individuální, aby bylo zřejmé, že na rozdíl od konsolidované účetní závěrky podle § 44 odst. 3 písm. d) tohoto zákona, se jedná o účetní závěrku individuální a nikoliv také konsolidovanou.
K bodu 3 (§ 44 odst. 3 písm. d))
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka nově podle okamžiku, k němuž se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní. Řádná účetní závěrka je sestavována vždy ke konci posledního dne účetního nebo konsolidačního období za toto období. Pojem účetní závěrka bez bližší specifikace tak může zahrnovat jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. V daném případě se proto navrhuje specifikovat konsolidovanou účetní závěrku jako řádnou, aby bylo zřejmé, že výše pokuty se odvíjí od čistého ročního obratu podle poslední řádné a nikoliv mezitímní účetní závěrky.
K bodu 4 (§ 45 odst. 3 písm. c))
Navrhovaná legislativně-technická změna zohledňuje terminologické změny v novém zákoně o účetnictví. Účetní závěrka se nově dle nového zákona o účetnictví podle zahrnutých entit rozlišuje na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Je-li používán pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, jedná se o obecné pojmenování zahrnující individuální i konsolidovanou účetní závěrku. V daném případě se proto navrhuje z důvodu právní jistoty specifikovat účetní závěrku jako individuální.
K bodu 5 (§ 45 odst. 3 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle okamžiku, ke kterému se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní. Použije-li se pojem „účetní závěrka“ bez dalšího, zahrnuje jak řádnou, tak mezitímní. Z důvodu právní jistoty se proto v daném případě navrhuje konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K bodu 6 (§ 46 odst. 5 písm. c))
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle zahrnutých entit rozlišuje na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Pojem účetní závěrka bez dalšího tak zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty se proto navrhuje v daném případě účetní závěrku specifikovat jako individuální tak, aby bylo zřejmé, že se výše pokuty odvíjí od čistého ročního obratu podle individuální a nikoliv konsolidované účetní závěrky.
K bodu 7 (§ 46 odst. 5 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna zohledňující změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle okamžiku, k němuž se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní účetní závěrku. Jestliže je tedy používán pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty se proto navrhuje v daném případě konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K bodu 8 (§ 47 odst. 5 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická připomínka reflektující terminologii nového zákona o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle entit, které jsou do ní zahrnuty, rozlišuje na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Používá-li se tedy pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty ohledně určení horní hranice pokuty se navrhuje v daném případě účetní závěrku specifikovat jako individuální.
K bodu 9 (§ 47 odst. 5 písm. d))
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle okamžiku, k němuž se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní. Pojem účetní závěrka bez dalšího tak podle situace může zahrnovat jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. V zájmu právní jistoty se proto navrhuje v daném případě konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K bodu 10 (§ 48 odst. 9 písm. c))
Jedná se o legislativně-technickou změnu, která reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle entit, které jsou do ní zahrnuty, rozlišuje na individuální a řádnou. Používá-li tedy právní předpis pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, zahrnuje dle situace jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty se proto navrhuje v daném případě řádnou účetní závěrku specifikovat jako individuální.
K bodu 11 (§ 48 odst. 9 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v důsledku terminologických změn v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje na řádnou a mezitímní, a to podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Pokud se v právním předpisu používá pojem účetní závěrka bez dalšího, může zahrnovat podle situace jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty se proto v daném případě navrhuje konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K bodu 12 (§ 48a odst. 5 písm. c))
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle entit zahrnutých do účetní závěrky na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Jestliže právní předpis užívá pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, zahrnuje dle situace jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty ohledně určení horní hranice pokuty se navrhuje v daném případě účetní závěrku specifikovat jako individuální.
K bodu 13 (§ 48a odst. 5 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující terminologii v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví představuje pojem účetní závěrka obecné pojmenování zahrnující řádnou i mezitímní účetní závěrku, a to podle okamžiku, ke kterému se účetní závěrka sestavuje. V daném případě se proto navrhuje konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou, aby nebylo pochyb o tom, z jaké účetní závěrky vychází čistý roční obrat subjektu pro účely stanovení horní hranice pokuty.
K bodu 14 (§ 49 odst. 7 písm. c))
V návaznosti na terminologické změny v novém zákoně o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna spočívající ve specifikaci uvedené řádné účetní závěrky jako individuální. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle zahrnutých entit rozlišuje na řádnou a mezitímní. Jestliže tedy právní předpis užívá pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, může zahrnovat dle situace jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Navrhovaná změna je proto odůvodněna zachováním právní jistoty ohledně určení horní hranice pokuty.
K bodu 15 (§ 49 odst. 7 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující terminologii nového zákona o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle okamžiku, k němuž se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní účetní závěrku. Používá-li se tedy pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. Z důvodu zachování právní jistoty se proto v daném případě navrhuje konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K části sté deváté – změna zákona o Policii České republiky
K čl. CXVI
K bodu 1 (§ 7)
Útvary Policie České republiky jako Policejní prezidium a další útvary s celostátní působností jsou dle zákona o Policii České republiky při nakládání s majetkem České republiky a vystupování v právních vztazích považovány za součást organizační složky státu Ministerstvo vnitra. Z toho vyplývá, že nejsou samostatnými účetními jednotkami, což je vhodné výslovně uvést (jsou součástí účetní jednotky Ministerstvo vnitra). Pro organizační složku státu Ministerstvo vnitra se používá v zákoně zavedená legislativní zkratka „ministerstvo“.
K bodu 2 (§ 8 odst. 1)
Krajské ředitelství Policie České republiky je dle § 8 odst. 1 zákona o Policii České republiky organizační složkou státu, tedy organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. V souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví je tak implicitně účetní jednotkou a tuto skutečnost není třeba deklarovat ve zvláštním zákoně. Zrušovaná slova jsou tedy nadbytečná.
K části sté desáté – změna trestního zákoníku
K čl. CXVII
K bodům 1 až 3 (§ 254 odst. 1)
Navrhované změny mají pouze legislativně-technický charakter a jejich smyslem je zohlednit terminologické změny, které přinesl nový zákon o účetnictví.
Pojem „účetní kniha“ nebyl do nového zákona o účetnictví převzat a účetní knihy již nadále nebudou existovat. Z důvodu zajištění vzájemné provázanosti a konzistentnosti právního řádu se navrhuje pojmy účetní knihy a zápisy nahradit obecným pojmem účetní záznam, který zahrnuje jak účetní zápisy, tak účetní doklady. Účetním záznamem jsou podle nového zákona o účetnictví jakákoliv zaznamenaná data, která jsou potřebná pro vytvoření účetní informace a na jeho kvalitu jsou novým zákonem o účetnictví kladeny určité požadavky (především pak na jeho integritu a autenticitu). Účetní záznam je základním stavebním kamenem vedení účetnictví a dodržení požadavků na kvalitu účetního záznamu je nezbytným předpokladem pro průkaznost účetnictví. Namísto nevedení účetních knih či účetních zápisů se proto navrhuje postihnout nevyhotovování účetních záznamů. Účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví není účetním záznamem, nicméně pokud se jednání subjektu popsané v dotčeném ustanovení bude týkat účetní závěrky, objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění bude naplněna i v tomto případě, neboť účetní závěrku lze řadit mezi jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku.
Zachování dosavadního znění ustanovení § 254 odst. 1 trestního zákoníku by znamenalo porušení zásady nullum crimen sine lege scripta et certa, neboť pojem „účetní kniha“ již nebude v českém právním řádu definován a jeho význam by tak bylo možné dovozovat pouze výkladem na základě srovnání dosavadní a nové právní úpravy účetnictví, které se však v tomto ohledu zcela nepřekrývají.
Navržené změny jsou pouze terminologického charakteru a z věcného hlediska skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění zůstává stejná. Dosavadní výklad ustanovení § 254 odst. 1 trestního zákoníku proto zůstává zachován.
K části sté jedenácté – změna zákona o auditorech
K čl. CXVIII
(§ 1 poznámka pod čarou č. 24)
V návaznosti na změnu nařízení č. 537/2014 (např. ve spojení se změnou § 14ha) je vhodné doplnit, že se jedná o platné znění tohoto předpisu.
K bodu 2 (§ 2 písm. a) až c))
V rámci změny rozsahu platnosti některých vymezených pojmů, většího zpřehlednění a zpřesnění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se vymezení pojmů, jejich obsahové náplni a propojení s dalšími ustanoveními, zejména vyjádřením auditora ve zprávě auditora.
Pojmy povinný audit, ověření výroční zprávy, resp. zprávy vedení podle nového zákona o účetnictví a auditorská činnost se přesouvají do samostatných ustanovení § 2a až § 2e a stávají se tak platným pro celý právní řád. Naopak pojmy vymezené pro tento zákon, jako je kontrolní a řídící orgán, se pro sjednocení přesouvají do § 2.
K bodu 3 (§ 2 písm. p) a q))
V rámci změny rozsahu platnosti některých vymezených pojmů, většího zpřehlednění a zpřesnění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se vymezení pojmů, jejich obsahové náplni a propojení s dalšími ustanoveními.
Pojmy kontrolní orgán a řídící orgán se pro sjednocení přesouvají z dosavadního § 2b odst. 1 a 2 do § 2 písm. p) a q) a jedná se tak o pojmy vymezené pro tento zákon.
K bodu 4 (§ 2a)
Dosavadní ustanovení § 2a k problematice ověření zprávy o udržitelnosti se přesouvá do § 2d a v § 2a se pro celý právní řád definuje pojem “povinný audit”, který vychází z dále vymezeného pojmu “audit účetní závěrky”. Tyto pojmy jsou definovány pro celý právní řád, včetně nového zákona o účetnictví, ve kterém se oba pojmy používají.
Povinným auditem je potom právě audit účetní závěrky, který je vyžadován nejen jiným právním předpisem (což se obvykle v těchto předpisech uvádí jako “povinnost auditu účetní závěrky”) nebo přímo použitelným předpisem EU, ale také zakladatelským nebo obdobným právním jednáním. Zakladatelské nebo obdobné právní jednání bylo do zákona doplněno za účelem odstranění nejistoty, zda se v těchto případech jedná nebo nejedná o povinný audit, a s ohledem na zájmy, které se zakladatelské právní jednání snaží chránit stanovením povinnosti auditu. Za povinný audit se dále považuje audit účetní závěrky, pro který se účetní jednotka rozhodla dobrovolně na základě smluvního ujednání s auditorem a auditora určila podle postupu uvedeného v § 17. K takovému postupu může být účetní jednotka nucena např. bankou zejména s ohledem na to, že v takovém případě musí být auditor určen nejvyšším, nikoli statutárním orgánem. K dobrovolné volbě režimu povinného auditu může účetní jednotka přistoupit i z důvodu, že si takto zajistí posunutí termínu pro podání daňového přiznání k dani z příjmů.
Předmětem ověření u povinného auditu je ověření, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných vykazovaných změn finanční situace v souladu s příslušným rámcem účetního výkaznictví tak, jak je požadováno zákonem o účetnictví. Předmětem povinného auditu je dále ověření souladu účetní závěrky s požadavky na elektronický formát (jako je XHTML) případně i značkování (např. podle XBRL taxonomie IFRS), ať už jej požaduje právní předpis nebo přímo použitelný předpis Evropské unie, nebo se účetní jednotka k digitálnímu výkaznictví přihlásí dobrovolně. Pokud se účetní jednotka dobrovolně přihlásí k použití standardizovaného elektronického formátu příp. značkování, auditor je v rámci povinného auditu ověřit soulad s tímto standardizovaným formátem příp. značkováním. Požadavky na digitální výkaznictví, s nimiž se soulad ověřuje, mohou být určeny právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo obecně uznávaným standardem.
V odstavci 4 je dále stanoveno, že pokud se ověřuje zahajovací rozvaha, tak se na toto ověření použijí ustanovení dopadající na audit účetní závěrky. Tím se vymezuje povinné ověření zahajovací rozvahy stejným způsobem jako povinný audit, tj. na toto povinné ověření zahajovací rozvahy se tak vztahují ustanovení zákona upravující povinný audit. Na druhou stranu zákon nestanovuje, že ověření zahajovací rozvahy je obdobnou činností jako audit účetní závěrky, tj. zákon nestanovuje způsob ověření (konkrétně nestanovuje ověření věrného a poctivého zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných vykazovaných změn finanční situace). Toto se ponechává na profesní předpisech.
K bodu 5 (§ 2b)
Pojmy vymezené pro tento zákon, tedy kontrolní a řídící orgán, se pro sjednocení přesouvají do § 2. Obecné ustanovení v odstavci 3 se přesouvá do společných ustanovení § 50. V § 2b se na místo toho vymezuje, co je předmětem ověření zprávy vedení. Ověření výroční zprávy je přitom nahrazeno ověřením zprávy vedení v souvislosti s nahrazením výroční zprávy zprávou vedení v novém zákoně o účetnictví.
S ohledem zejména na potřeby ověřování elektronického výkaznictví v důsledku požadavků spojených s výročními finančními zprávami a zprávami o udržitelnosti se také upravuje ověřování digitální formy zprávy vedení. Oproti dosavadnímu kazuistickému řešení byla použita zobecněná úprava, která by měla vyhovovat i dalšímu vývoji v této oblasti.
K bodu 6 (§ 2c až § 2e)
Zpráva o vztazích je dle zákona o obchodních korporacích součástí zprávy vedení. V takovém případě není potřeba žádných dalších zvláštních ustanovení o jejím ověření, neboť se ověří v rámci ověření zprávy vedení, a to způsobem předepsaným pro ověření zprávy vedení. Pokud však účetní jednotka vyhotoví samostatnou zprávu o vztazích, protože nevyhotovuje zprávu vedení a tato zpráva se má ověřit, je stanoveno, že se má ověřit stejným způsobem jako zpráva vedení.
Zvláštní právní předpisy někdy požadují, aby k účetní závěrce či přímo do ní byly doplněny informace, které s účetnictvím sice nesouvisí, ale jejich uvedení je vyžadováno evropskými směrnicemi. Nový zákon o účetnictví proto obsahuje obecné ustanovení, ve kterém je uvedeno, že v případech, kdy zvláštní právní předpis vyžaduje uvedení informací v účetní závěrce nad rámec účetních předpisů, tyto informace se přímo neuvedou do účetní závěrky, ale uvedou se ve zprávě vedení, případně v samostatném dokumentu připojenému k účetní závěrce, pokud se zpráva vedení nevyhotovuje. Stejně tak se postupuje u informací vyžadovaných nad rámec účetních předpisů, u kterých zvláštní právní předpis vyžaduje jejich připojení k účetní závěrce. Tyto informace se pro účely ověření auditorem nepovažují za součást účetní závěrky, ale jako informace, které jsou prezentovány společně s účetní závěrkou. Informace se ověřují stejným způsobem, jako zpráva vedení, tedy na soulad informací s účetní závěrkou a právními předpisy. V případě, že je žádoucí i jiné ověření (např. ověření věcné správnosti a jiné), musí to zvláštní právní předpis výslovně stanovit.
Ustanovení o ověření zprávy o udržitelnosti se v rámci systematiky ověření jednotlivých zpráv přesouvá z § 2a do § 2d a textace se rozděluje do podúrovní pro lepší přehlednost. Zároveň se vymezení ověření zprávy o udržitelnosti oproti původnímu znění zpřesňuje.
Pojem “auditorská činnost” se přesouvá z § 2 do samostatného ustanovení § 2e a její vymezení se upravuje do obecnější podoby tak, aby lépe přiléhalo na kategorizaci auditorské činnosti podle jednotlivých typů činností, jak je v auditorské profesi obvyklé. Změna způsobu vymezení auditorské činnosti také souvisí se zavedením terminologie, která je nově využívána pro stanovení charakteru ověření evropskými předpisy (viz požadavek na tzv. omezené ujištění v článku 34 odst. 1 písm. aa) směrnice 2013/34 EU). Opouští se tak kazuistické pojetí vymezení auditorské činnosti, které potenciálně vyžadovalo úpravu v souvislosti se zavedením nového požadavku na ověření auditorem jiným právním předpisem.
Pojem auditorská činnost zákon používá k vymezení služeb poskytovaných auditorem, jejichž poskytování je regulováno nejen zákonem o auditorech, ale k jejichž regulaci je také zákonem (a v jeho rámci) zmocněna Komora auditorů České republiky. Z toho důvodu je nutné, aby vymezení auditorské činnosti bylo jednoznačné. Nový způsob vymezení auditorské činnosti pamatuje i na to tím, že eliminuje dosavadní pochybnosti. Např. se staví najisto, že auditorskou činností může být (za podmínek uvedených zákonem) i služba auditora spočívající v dohodnutých postupech nebo služba jednoho auditora pro druhého.
Auditorská činnost je proto vymezena zejména prostřednictvím zakázek poskytujících přiměřenou nebo omezenou jistotu, které jsou zjednodušeně definovány v souladu s jejich mezinárodně uznávaným pojetím v odstavci 2 a 3 v návaznosti na způsob vyjádření auditora, které je výsledkem dané zakázky. U zakázky s přiměřenou jistotou auditor vyjadřuje závěr v pozitivní formě (což se také někdy označuje jako “výrok” nebo “názor”), tedy že informace o ověřované skutečnosti podle názoru auditora ve všech významných ohledech odpovídají požadavkům (kritériím) na ně kladeným. U zakázky s omezenou jistotou auditor vyjadřuje závěr v negativní formě, tedy že na základě provedených postupů a shromážděných důkazních informací nezjistil žádné skutečnosti, které by ho vedly k domněnce, že informace o ověřované skutečnosti ve všech významných ohledech neodpovídají požadavkům (kritériím) na ně kladeným. Charakter, načasování a rozsah postupů se liší podle typu zakázky, kterým se blíže věnují jednotlivé auditorské standardy.
Kromě zakázek s přiměřenou a omezenou jistotou se do auditorské činnosti zahrnují i zakázky založené na dohodnutých postupech, obvykle prováděných podle mezinárodních standardů pro související služby (ISRS).
Právní předpis může v některých případech požadovat provedení určité služby auditorem nebo provedení takové služby svěřuje auditorovi. Takové činnosti se vždy považují za auditorskou činnost, aniž by bylo nutné zjišťovat, o jaký typ zakázky se jedná (dokonce to nemusí vyhovovat žádnému obvyklému typu auditorské zakázky). Je-li ale daná činnost svěřena právním předpisem auditorovi, musí taková činnost spadat do oblasti regulované zákonem a Komorou auditorů České republiky.
Pokud činnost auditora je pro účely auditorské činnosti jiného auditora (kromě případů činnosti zaměstnance pro zaměstnavatele nebo společníka pro auditorskou společnost), považuje se taková činnost (někdy označovaná za subdodávku) také za auditorskou činnost. Typickým případem může být práce auditora složky (dceřiné společnosti) pro auditora konsolidované účetní závěrky (skupinového auditora). Zákon však vymezení auditorské činnosti neomezuje pouze na spolupráci auditorů na skupinovém auditu, ale jde o spolupráci na jakékoli zakázce, která splňuje definici auditorské činnosti.
Z důvodu transparentnosti zákon vyžaduje, aby o výsledku auditorské činnosti byla vyhotovena zpráva (formalizovaný dokument přehledně shrnující práci auditora a její výsledky). Zároveň je požadováno, aby zprávu auditor podepsal, přičemž je umožněna i elektronická forma podpisu v podobě uznávaného elektronického podpisu (tj. zaručeného podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu). Nazývat zprávu jako „zprávu auditora“ či „zprávu nezávislého auditora“ je zákonem omezeno pouze na auditory podle zákona o auditorech a pouze v rámci auditorské činnosti. Pokud auditor poskytuje jinou než auditorskou činnost vymezenou v § 2e (např. poradenské služby) nelze zprávu o výsledku takové činnosti nazvat jako „zprávu auditora“ či „zprávu nezávislého auditora“.
K bodu 7 (§ 7c)
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesunutí ustanovení ke spisu auditora.
K bodu 8 [§ 8 odst. 3 písm. b)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 9 (§ 8b odst. 2 písm. d))
Úprava v návaznosti na redukci počtu dílčích částí auditorské zkoušky, které však mají být zásadně většího rozsahu v souvislosti s probíhající reformou zkouškového systému vyvolanou mj. nutností zaintegrování problematiky udržitelnosti do jednotlivých dílčích zkoušek. Změna celkových nákladů na auditorskou zkoušku (s výjimkou možné valorizace) se neočekává. Stejně tak se neočekává, že by nového limitu bylo využito před dokončením uvedené reformy.
K bodu 10 (§ 14 odst. 1 a 7)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 11(§ 14b)
Úprava textace tak, aby nemátla svým nadpisem a lépe přiléhala následnému obsahovému smyslu, který cílí na činnost auditora před přijetím zakázky na povinný audit nebo ověření zprávy o udržitelnosti, nikoli jiné zakázky.
K bodu 12 (§ 14b odst. 1)
Úprava textace tak, aby nemátla a lépe přiléhala obsahovému smyslu, který cílí na činnost auditora před přijetím zakázky na povinný audit nebo ověření zprávy o udržitelnosti, nikoli jiné zakázky.
K bodu 13 (§ 14b odst. 7)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v odstavci 1.
K bodu 14 (§ 14ha)
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesunutí ustanovení ke spisu auditora z § 20a, které se původně nacházelo uprostřed části zákona věnované zprávám auditora. Spis auditora se v zákoně přesouvá do části věnované řízení kvality, se kterou věcně úzce souvisí. V úpravě spisu auditora nedochází k obsahové změně, pouze se doplňuje v odst. 4 nové písmeno a) tedy, že právo nahlížet do spisu má i jiný auditor pro účely přezkumu řízení kvality zakázky a monitorování zásad a postupů vnitřního systému řízení kvality, a to také v souvislosti s ustanovením § 15 odst. 3 písm. c), podle kterého se tato skutečnost nepovažuje za porušení mlčenlivosti.
K bodu 15 (§ 17 odst. 1, 3 a 4)
Legislativně technická úprava za účelem konzistentního označování povinného auditu stejným pojmem.
K bodu 16 (§ 17 odst. 3)
Vypuštění úpravy pro pobočky, které nadále nebudou účetní jednotkou.
K bodu 17 (§ 19 odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesunutí a doplnění dotčených ustanovení.
K bodu 18 (§ 19 odst. 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesunutí dotčeného ustanovení.
K bodu 19 [§ 20 odst. 1 písm. a) bod 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku a pojem rozvahový den zcela vypouští a používá poslední den účetního období.
K bodu 20 [§ 20 odst. 1 písm. c)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, která vymezuje základní zásadu v podobě požadavku na poskytnutí věrného a poctivého zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace.
K bodu 21 [§ 20 odst. 1 písm. e) až g)]
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se zprávě auditora o povinném auditu navazující na úpravy provedené u vymezení pojmů. Ustanovení § 20 se nově věnuje náležitostem zprávy auditora, které souvisí výhradně s ověřením samotné účetní závěrky, náležitosti, které souvisí s dalšími dokumenty mimo účetní závěrku, ke kterým se má auditor vyjadřovat, se přesouvají do § 20a. Konkrétně písmena e) až f) se z § 20 odst. 1 přesouvají do § 20a odst. 1, 2 a 5.
K bodu 22 (§ 20 odst. 2 a 3)
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se zprávě auditora o povinném auditu navazující na úpravy provedené u vymezení pojmů. Ustanovení § 20 se nově věnuje náležitostem zprávy auditora, které souvisí výhradně s ověřením samotné účetní závěrky, náležitosti, které souvisí s dalšími dokumenty mimo účetní závěrku, ke kterým se má auditor vyjadřovat, se přesouvají do § 20a. Konkrétně odstavec 2 se z § 20 přesouvá do § 20a odst. 4 a odstavec 3 se z § 20 přesouvá do § 2b, kde se vymezuje, co je předmětem ověření zprávy vedení.
K bodu 23 (§ 20 odst. 4 a 5)
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se zprávě auditora o povinném auditu navazující na úpravy provedené u vymezení pojmů. Ustanovení § 20 se nově věnuje náležitostem zprávy auditora, které souvisí výhradně s ověřením samotné účetní závěrky. Spojení zpráv se proto z původních odstavců 6 a 7 § 20 přesouvají do samostatného ustanovení § 20b.
K bodu 24 (§ 20a)
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám jednotlivých ustanovení. Ustanovení ke spisu auditora, které se původně nacházelo uprostřed části zákona věnované zprávám auditora, se z § 20a přesouvá do části věnované řízení kvality, se kterou věcně úzce souvisí, konkrétně do § 14ha.
Ustanovení § 20a je nově vyčleněno pro specifické případy, ke kterým se má auditor vyjádřit v rámci zprávy o povinném auditu.
Podle zákona o účetnictví mají určité účetní jednotky povinnost vyhotovovat a zveřejňovat zprávu o daních z příjmů. Pokud účetní jednotka měla povinnost vyhotovit zprávu o daních z příjmů v účetním období, za které je účetní závěrka auditována, a následně ji zveřejnit, potom auditor ve zprávě auditora o povinném auditu uvede, zda zprávu o daních z příjmů vyhotovila a zveřejnila. Cílem zákona o auditorech ani směrnice 2013/34/EU, kde je tato povinnost uložena, tedy není, aby se auditor ke zprávě o daních z příjmů vyjadřoval v každé zprávě auditora bez ohledu na to, zda účetní jednotka danou povinnost má či nikoli. Takové vyjádření by s ohledem na skutečnost, že danou povinnost mají především velké účetní jednotky, jejichž zastoupení je v kategorizaci nejnižší, postrádalo smysl, protože auditor by ve většině případů uváděl, že účetní jednotka danou povinnost neměla.
Mezi specifické případy se nově v odstavci 3 doplňuje reporting navazující na povinnost ověření zprávy o odměňování podle §121q zákona o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT). Auditor je povinen ověřit, zda prostřednictvím zprávy o odměňování, která měla být vyhotovena a dána k dispozici zákonem stanoveným způsobem v auditovaném účetním období, došlo k poskytnutí informací požadovaných ZPKT. Pokud došlo k poskytnutí všech požadovaných informací, auditor do zprávy auditora nepřidává žádné zvláštní vyjádření. Pokud auditor naopak shledá nesoulad se ZPKT, musí o tom ve své zprávě informovat.
Dále dochází k legislativně technickým úpravám v návaznosti na změnu pojmosloví v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 25 (§ 20ab odst. 1 písm. a) bod 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem zpráva o udržitelnosti subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou zprávu o udržitelnosti.
K bodu 26 (§ 20b)
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se zprávě auditora o povinném auditu a vyjádření auditora ke zprávě vedení se přesouvá z § 20b do § 20a odst. 1.
Ustanovení § 20b se nově věnuje problematice spojování zpráv, které bylo přesunuto z původního § 20 odst. 6 a 7.
K bodu 27 (§ 20ba)
Vyjádření auditora k elektronickému formátu se pro větší zpřehlednění a systematiku zákona přesouvá do § 20a. Toto pojetí odpovídá i uspořádání uvedené v §2a a násl. Současně dochází k legislativně technické úpravě v návaznosti na vymezení zprávy vedení v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 28 (§ 20c)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravy dotčených ustanovení.
K bodu 29 (§ 24 odst. 7)
Zprávy vydávané Radou pro veřejný dohled nad auditem se slučují do jedné zprávy, která je nově upravena v § 38a.
K bodu 30 (§ 24b odst. 2)
Úprava vyvolaná negativní zkušeností spojenou s četnými posuny termínů kontrol kvality a nadměrnou potřebou předkládat změny plánu kontrol ke schválení Prezidiu Rady pro veřejný dohled nad auditem. Předpokládaným termínem zahájení kontroly kvality se přitom rozumí plánovaný termín kontroly na místě u kontrolovaného auditora. Pojem „zahájení kontroly“ je pojem kontrolního řádu, proto ho zákon používá. Nemožnost přesného predikování termínu zahájení je dostatečně vyřešeno slovem „předpokládaný“.
K bodu 31 (§ 27a)
Komora auditorů v rejstříku zveřejňuje výrokovou část pravomocného rozhodnutí, kterým bylo uloženo kárné nebo jiné opatření (platí tedy i pro pravomocná meritorní rozhodnutí v odvolacím řízení). K posouzení případných výjimek z publikační povinnosti, jak jsou tyto uvedeny v odst. 2, je příslušná kárná komise Komory, resp. Prezidium Rady pro veřejný dohled nad auditem v případě, je-li proti rozhodnutí, kterým bylo uloženo kárné nebo jiné opatření, podáno odvolání. Je-li proti rozhodnutí, kterým bylo uloženo kárné nebo jiné opatření, podána žaloba, zveřejní Komora tuto skutečnost v rejstříku. Komora zveřejní v rejstříku i informaci o výsledku soudního přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Obecné náležitosti výrokové části rozhodnutí jsou stanoveny správním řádem. Zákon o odpovědnosti za přestupku následně doplňuje další náležitosti, které jsou ve výrokové části rozhodnutí o přestupku vyžadovány. Zákon o auditorech proto tyto náležitosti již opětovně neopakuje.
Nové uspořádání celého paragrafu je uvedeno tak, aby bylo dáno do souladu s ustanovením § 49f, kdy obě ustanovení jsou transpozicí čl. 30c směrnice 2006/43/ES, v platném znění.
K bodu 32 (§ 36 odst. 4)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu dotčeného ustanovení.
K bodu 33 [§ 38 odst. 1 písm. c)]
Úpravou se doplňuje textace zákona tak, aby bylo nepochybné, že mezi činnosti Rady pro veřejný dohled nad auditem patří v souladu s právem EU také dohled nad schvalováním a registrací auditorů.
K bodu 34 (§ 38 odst. 1 písm. d))
Upravuje se textace zákona tak, aby lépe přiléhala k cílům směrnice. Původní textace vyznívala tak, že se cílí spíše na procesní stránku vzdělávání, nově ustanovení míří zejména na jeho obsahovou stránku.
K bodu 35 (§ 38 odst. 2 písm. f) bod 5)
Informace uváděné ve zprávě o veřejném dohledu nad auditem budou nově součástí jedné komplexní zprávy, tzv. „zprávy o systému zajištění kvality“.
K bodu 36 (§ 38 odst. 2 písm. f) bod 5)
Zprávy vydávané Radou pro veřejný dohled nad auditem se slučují do jedné komplexní zprávy, tzv. „zprávy o systému zajištění kvality“, která je nově upravena v § 38a.
K bodu 37 [§ 38 odst. 2 písm. o)]
V procesu úpisu cenných papírů zprostředkovává upisovatel na své riziko získání kapitálu pomocí emise akcií či dluhopisů pro svého klienta (emitenta cenných papírů). Jelikož tito upisovatelé mohou být činěni odpovědnými za nepravdivé údaje obsažené v nabídkovém dokumentu (prospektu) a protože řada informací obsažených v prospektu není předmětem ověření nebo vyjádření ze strany odborníka, musí upisovatel provést vlastní prověření prospektu (tzv. due diligence). Protože však upisovatel většinou nemá detailní znalosti účetnictví emitenta, v této oblasti často požaduje, aby auditor emitenta provedl určité postupy ve vztahu k některým informacím v rámci prospektu a poskytl jim na bázi těchto postupů vyjádření formou dopisu (tzv. comfort letter) nebo zprávy o dohodnutých postupech. Nejčastěji je toto ověření prováděno v souladu s mezinárodním standardem pro související služby 4400 – Dohodnuté postupy v souvislosti s finančními informacemi, mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3000 – Ověřovací zakázky, které nejsou auditem ani prověrkou historických finančních informací, mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3400 – Prověrka předpokládaných finančních informací nebo mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3420 - Ověřovací zakázky na vypracování zprávy k sestavení pro forma finančních informací uvedených v prospektu. Obvyklou podmínkou, aby auditor mohl vydat vyjádření formou dopisu nebo zprávy auditora, je pak to, že provedl audit ročních účetních závěrek obsažených v prospektu (povinný audit) a v rámci těchto auditů získal znalosti o vnitřním kontrolním systému účetní jednotky a jejích účetních metodách a postupech.
Pokud auditor poskytuje subjektu veřejného zájmu výše uvedené služby v souvislosti s prospektem, považují se tyto nařízením (EU) č. 537/2014 za tzv. nezakázané neauditorské služby, jejichž výše odměn je podle čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení omezena na 70% průměru odměn za povinný audit poskytnutý tomuto subjektu veřejného zájmu. Nařízení však v čl. 4 současně umožňuje, aby národní právní úprava umožnila příslušnému dohledovému orgánu (Rada pro veřejný dohled nad auditem) povolit na žádost auditora, aby se na něho v souvislosti s určitým auditovaným subjektem veřejného zájmu po dobu nejvýše dvou účetních období nevztahovaly požadavky výše uvedeného omezení.
Z důvodu již uvedeného, kdy v praxi je ověření informací v prospektu často podmíněno tím, aby ho prováděl stejný auditor, který provádí povinný audit, a s ohledem na to, že odměny za ověření prospektu odpovídají poměrně velké složitosti této činnosti (často tak dojde k překročení povolené hranice odměn) se navrhuje využít možnost národní úpravy, aby Rada pro veřejný dohled nad auditem mohla na žádost auditora (nikoliv paušálně z moci úřední a při zvážení mimořádnosti situace v souladu s právem EU) povolit výjimku ze shora popsaných pravidel. Výjimka však může být udělena pouze ve vztahu k ověřovacím auditorským činnostem na prospektu, nikoliv pro činnosti mimo regulaci danou zákonem o auditorech (např. poradenství). Pokud Rada udělí výjimku jen na jedno období, je možné, aby Rada na opakovanou žádost udělila výjimku ještě jednou (v takovém případě vždy pouze na jedno období).
K bodu 38 (§ 38 odst. 3)
Zprávy vydávané Radou pro veřejný dohled nad auditem se slučují do jedné zprávy, která je nově upravena v samostatném ustanovení § 38a.
K bodu 39 (§ 38 odst. 3)
Informace, které má Rada pro veřejný dohled nad auditem zveřejňovat, jsou uvedeny v samostatném ustanovení § 38a.
K bodu 40 (§ 38 odst. 8)
Ustanovení navazuje na nově vložené písmeno o) a výslovně se stanovuje, že proti rozhodnutí Rady pro veřejný dohled nad auditem o žádosti auditora není přípustné odvolání.
K bodu 41 (§ 38a)
Ustanovení § 38a navazuje na činnost Rady pro veřejný dohled nad auditem a nově upravuje a zpřehledňuje, co vše má zahrnovat tzv. „zpráva o systému zajištění kvality“, která se stává jedinou komplexní zprávou namísto dvou dosavadních zpráv, které byly zmiňovány v různých částech zákona, tedy zprávy o veřejném dohledu nad auditem a souhrnné zprávy o systému zajištění kvality. Jedna komplexní zpráva má přitom zahrnovat veškeré informace požadované směrnicí o povinném auditu (čl. 29 odst. 1 písm. i) a čl. 32 odst. 6 směrnice č. 2006/43/ES) a veškeré informace podle nařízení o specifických požadavcích na povinný audit subjektů veřejného zájmu (čl. 28 nařízení č. 537/2014). Zpráva současně zahrnuje informace z dílčí zprávy o výsledcích kontrol kvality prováděných Komorou auditorů.
Původní znění § 38a týkající se orgánů Rady pro veřejný dohled nad auditem se přesouvá do § 38b.
K bodu 42 (§ 39c odst. 4 písm. b))
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu dotčeného ustanovení.
K bodu 43 (§ 43b odst. 1 a 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 44 [§ 44a odst. 1 písm. c)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 45 (§ 44a odst. 1 písm. g))
Úprava textace tak, aby lépe přiléhala na požadavek evropského práva (čl. 39 odst. 6 písm. d) směrnice č. 2006/43/ES).
K bodu 46 (§ 44a odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 47 (§ 44a odst. 3)
Aby mohl výbor pro audit sledovat proces povinného auditu a přitom vycházet i ze zjištění z kontrol kvality provedených u auditora dané účetní jednotky a opatřeních k nápravě uložených tomuto auditorovi, je zapotřebí, aby auditor takové informace výboru pro audit poskytl. Textace odstavce 3 je doplňována proto, aby výbor pro audit mohl naplnit požadavky stanovené v odstavci 1 písm. g), respektive čl. 39 odst. 6 písm. d) směrnice č. 2006/43/ES.
K bodu 48 [§ 44c odst. 1 písm. b)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změny odpovídajících ustanovení v novém zákoně o účetnictví a pojem rozvahový den, od kterého se zcela upouští a nově se používá spojení „poslední den účetního období“.
K bodu 49 [§ 45 odst. 2 písm. h) a l)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 50 (§ 47 odst. 1, 2 a 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 51 (§ 47 odst. 4)
Legislativně technická úprava, kterou se doplňuje odkaz na všechny relevantní odstavce.
K bodu 52 (§ 47 odst. 5)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku a reformulace stávající textace, která se obsahově nemění.
K bodu 53 [§ 49b odst. 3 písm. d)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesun dotčeného ustanovení.
K bodu 54 (§ 49b odst. 9)
Legislativně technická úprava pro sladění terminologie v oblasti přestupků.
K bodu 55 (§ 49f)
Upravuje se dosavadní transpozice čl. 30c směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/56/EU týkajícího se zveřejňování sankcí a opatření uložených za porušení této směrnice a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014. Rada pro veřejný dohled nad auditem zajistí, aby výroková část pravomocného rozhodnutí o přestupku (platí tedy i pro pravomocná meritorní rozhodnutí v odvolacím řízení) byla bez zbytečného odkladu zveřejněna na internetových stránkách Rady a v rejstříku vedeném Komorou auditorů. Detailně se upravují rovněž náležitosti zveřejnění na internetových stránkách. K posouzení případných výjimek z publikační povinnosti, jak jsou tyto uvedeny v odst. 2, je příslušný disciplinární výbor, nebo Prezidium v případě, je-li proti rozhodnutí podáno odvolání. Je-li proti rozhodnutí, kterým byl uložen správní trest za přestupek, podána žaloba, zveřejní Rada tuto skutečnost na svých internetových stránkách. Rada zveřejní na svých internetových stránkách i informaci o výsledku soudního přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Obecné náležitosti výrokové části rozhodnutí jsou stanoveny správním řádem. Zákon o odpovědnosti za přestupku následně doplňuje další náležitosti, které jsou ve výrokové části rozhodnutí o přestupku vyžadovány. Zákon o auditorech proto tyto náležitosti již opětovně neopakuje.
K bodu 56 (§ 49g odst. 2)
Ustanovení se vypouští pro nadbytečnost.
K bodu 57 (§ 49g odst. 3)
Jelikož se v § 49f navrhuje, aby vedle stávajícího zveřejnění v rejstříku auditorů Rada pro veřejný dohled nad auditem zveřejňovala uložené sankce rovněž na svých webových stránkách, je nutno v předmětném odstavci doplnit, že správní trest po jeho zahlazení nesmí být na internetových stránkách zveřejněn.
K bodu 58 (§ 49i odst. 1)
Legislativně technická úprava odkazu na § 27a v souvislosti se změnami dotčeného ustanovení.
K bodu 59 (§ 49m odst. 1)
Legislativně technická úprava odkazu na § 27a v souvislosti se změnami dotčeného ustanovení.
K bodu 60 (§ 50 odst. 5 a 6)
Doplněním odstavce 5 dochází k napravení opomenutí ve stávajícím zákoně o auditorech a systematickému sjednocení příjmů z pokut uložených Komorou auditorů podle zákona o kontrole, jako tomu je u pokut uložených podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, pokut podle zákona o ochraně oznamovatelů i všech ostatních pokut dle samotného zákona o auditorech.
Odstavec 6 byl přesunut v rámci systematických úprav do obecných ustanovení z § 2b.
K čl. CXIX
Zakotvují se přechodná ustanovení nezbytná v návaznosti na novelizaci zákona o auditorech tímto zákonem.
K části sté dvanácté – změna zákona o pojišťovnictví
K čl. CXX
K bodu 1 (§ 82 odst. 1)
Návrh nového zákona o účetnictví požaduje, že v případě povinnosti zveřejňovat musí být explicitně uvedeno, jaký dokument má být za účetní jednotku zveřejněn.
Pro splnění povinnosti zveřejnit vykazované informace (tj. účetní závěrku, zprávy vyhotovované podle nového zákona o účetnictví a případně zprávy o jejich ověření) ve veřejném rejstříku je novým zákonem o účetnictví stanovena obecná lhůtě 12 měsíců od posledního dne účetního období. Současně podle nového zákona o účetnictví platí, že příslušné zveřejňované dokumenty musí být zveřejněny až po jejich ověření (pokud ověření podléhají) a po jejich schválení příslušným orgánem účetní jednotky (pokud takovému schválení podléhají).
Dotčené ustanovení představuje lex specialis k obecné úpravě nového zákona o účetnictví, v němž se navrhuje obecnou lhůtu 12 měsíců pro splnění povinnost zveřejnit tyto vykazované informace zkrátit na 4 měsíce.
Vedle povinnosti tyto dokumenty zveřejnit ve veřejném rejstříku, se ve větě druhé navrhuje tuzemské pojišťovně a tuzemské zajišťovně výslovně stanovit povinnost také uveřejnit tyto dokumenty na svých internetových stránkách, a to taktéž v 4měsíční lhůtě. Tento způsob uveřejnění nejen rozšiřuje možnosti uživatelů účetních informací seznámit se s příslušnými informacemi, ale rovněž nalezne své uplatnění pro účely výkonu dohledu České národní banky, která může relevantní informace získávat i tímto způsobem.
Ve způsobu zveřejnění dokumentů ve veřejném rejstříku rovněž s novým zákonem o účetnictví dochází ke změně, kdy podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, přičemž povinnost tuzemské pojišťovny a tuzemské zajišťovny zveřejnit výroční zprávu byla v takovém případě splněna předáním výroční zprávy České národní bance ve stanovené lhůtě. Zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky však již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, a tudíž musí tuzemská pojišťovna a tuzemská zajišťovna v této lhůtě sama zajistit předání rejstříkovému soudu, čímž bude tato její povinnost splněna.
Navrhovaná věta třetí navazuje na dosavadní úpravu v § 82 odst. 3 v případech, kdy účetní závěrka tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny není valnou hromadou nebo členskou schůzí schválena ve stanovené lhůtě. Pokud valná hromada nebo členská schůze tuzemské pojišťovny nebo valná hromada tuzemské zajišťovny neschválí ve 4měsíční lhůtě účetní závěrku, musí být tato účetní závěrka uveřejněna na internetových stránkách pojišťovny nebo zajišťovny současně s informací o tom, že se jedná o neschválenou účetní závěrku, důvody, pro které účetní závěrka nebyla schválena a informací o způsobu, jakým budou připomínky valné hromady nebo členské schůze k této účetní závěrce řešeny. Vzhledem k tomu, že informace vážící se k neschválené řádné účetní závěrce budou uveřejňovány na internetových stránkách společně s účetní závěrkou a ostatními zprávami podle nového zákona o účetnictví, není nadále dán důvod pro přímé zasílání těchto informací České národní bance, která je může získávat z internetových stránek pojišťovny.
K bodu 2 (§ 82b)
Za účelem snazší dostupnosti informací uveřejňovaných o pojišťovně z jiného členského státu, pojišťovně z třetího státu, zajišťovně z jiného členského státu a zajišťovně z třetího státu, která svoji činnost na území České republiky provozuje prostřednictvím pobočky, jako zdroj informací pro veřejnost, dohledový orgán a další správní orgány, se stanovuje povinnost těchto subjektů uveřejnit řádnou individuální účetní závěrku a řádnou konsolidovanou účetní závěrku (je-li sestavována), individuální zprávu vedení a konsolidovanou zprávu vedení (jsou-li sestavovány), a to na internetových stránkách této pobočky. Uveřejnění odkazu na internetových stránkách pojišťovny z jiného členského státu, pojišťovny z třetího státu, zajišťovny z jiného členského státu nebo zajišťovny z třetího státu, kde jsou tyto účetní informace pojišťovny z jiného členského státu, pojišťovny z třetího státu, zajišťovny z jiného členského státu nebo zajišťovny z třetího státu bezplatně dostupné, se považuje za splnění této povinnosti.
Namísto konkrétní lhůty pro splnění této povinnosti se navrhuje stanovit, že je nutné tak učinit bez zbytečného odkladu po zpřístupnění účetní závěrky zahraniční pojišťovny nebo zajišťovny, jíž je pobočka součástí, podle právní úpravy státu, v němž má tato pojišťovna nebo zajišťovna sídlo. Důvodem je skutečnost, že nelze pro všechny případy a s obecnou platností zohlednit, v jaké lhůtě je zahraniční banka podle právní úpravy státu svého sídla povinna svou účetní závěrku zpřístupnit.
Pokud nedojde ke schválení řádné účetní závěrky ve lhůtě pro její zpřístupnění podle právní úpravy ve státě, ve kterém má dotčená pojišťovna/zajišťovna sídlo, tato pojišťovna/zajišťovna společně s touto účetní závěrkou uveřejní na svých internetových stránkách informaci o jejím neschválení společně s důvody jejího neschválení a způsobem řešení připomínek. Zařazením této povinnosti se sjednotí povinnosti ohledně zveřejňování s povinnostmi tuzemských pojišťoven/zajišťoven, jak jsou stanoveny v § 82 odst. 1.
K bodu 3 (§ 85 písm. e))
Navrhuje se legislativně-technická změna, která reflektuje pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví, které zahrnuje jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví. Použité stávající slovní spojení „vedení účetnictví“ se tak vztahuje pouze k dílčí oblasti účetnictví. Dotčené ustanovení se upravuje v tom smyslu, aby se vztahovalo nejen na veškeré účetní povinnosti, ale taktéž na povinnosti, které se k účetnictví vztahují.
K bodu 4 (§ 95 odst. 3)
Ustanovení § 95 odst. 3 se navrhuje v návaznosti na vypuštění § 80a upravujícího mimořádný auditu upravit pravomoc České národní banky nařídit tuzemské pojišťovně nebo tuzemské zajišťovně změnu auditora, a to obdobným způsobem, jako v zákoně o bankách. Změnu auditora bude možné nařídit, pokud auditor nesplní povinnost informovat Českou národní banku o skutečnostech zjištěných podle § 21 odst. 3 nebo 4 zákona o auditorech.
K bodu 5 (§ 97 odst. 3)
Cílem navrhované změny je náprava chyby v důsledku předchozích novelizací § 97 zákona o pojišťovnictví. V § 97 jsou upravena předběžná opatření, kterými může Česká národní banka prozatímně upravit poměry v tuzemské pojišťovně nebo tuzemské zajišťovně, je-li obava, že by mohla být ohrožena splnitelnost závazků této pojišťovny nebo zajišťovny. Předběžné opatření podle odst. 3 cílí na omezení nebo zákaz nakládat bez souhlasu České národní banky s aktivy tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny, jak je uvedeno v aktuálním § 97 odst. 1 písm. a) bod 2 ustanovení zákona o pojišťovnictví (po jeho změně zákonem č. 304/2016 Sb.). Je proto vhodné změnit současný chybný odkaz na odst. 1 písm. b), který pozastavuje osobě s klíčovými funkcemi podle § 7a odst. 1 výkon její činnosti.
K bodu 6 (§ 100 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. V tomto případě se pojmy „auditor“ a „audit“ navrhují specifikovat tak, aby bylo postaveno na jisto, že se jedná o auditora provádějícího povinný audit a o povinný audit, a nikoliv o audit jiného druhu.
K bodu 7 (§ 113 odst. 3 písm. a)
Ustanovení § 113 odst. 3 písm. a) se navrhuje vypustit s ohledem na vypuštění § 80a a změny § 95 odst. 3.
K bodu 8(§ 116 odst. 1 písm. a))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v nahrazení dosavadního pojmu „majetek“ novým pojmem „aktivum“. Obsah dosavadního pojmu „majetek“ ve smyslu účetním a ve smyslu občanskoprávním není totožný, a proto používá-li se pojem majetek ve vztahu k účetnictví a nikoliv ve smyslu občanskoprávním, je tento pojem nahrazen novým pojmem „aktivum“, jehož obsah je vymezen v ustanovení § 11 odst. 1 nového zákona o účetnictví.
K bodu 9 (§ 120 odst. 2 písm. e))
Změny v zákoně o pojišťovnictví navržené v souvislosti s novým zákonem o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. Do zákona o pojišťovnictví se navrhuje doplnit nový § 82b, který za účelem snazší dostupnosti informací uveřejňovaných o pojišťovně z jiného členského státu, pojišťovně z třetího státu, zajišťovně z jiného členského státu a zajišťovně z třetího státu, která svoji činnost na území České republiky provozuje prostřednictvím pobočky, ukládá těmto subjektům povinnost uveřejnit řádnou individuální účetní závěrku a řádnou konsolidovanou účetní závěrku (je-li sestavována), individuální zprávu vedení a konsolidovanou zprávu vedení (jsou-li sestavovány), a to na internetových stránkách této pobočky. Pouhé uveřejnění odkazu na internetových stránkách pojišťovny z jiného členského státu, pojišťovny z třetího státu, zajišťovny z jiného členského státu nebo zajišťovny z třetího státu, kde jsou tyto účetní informace pojišťovny z jiného členského státu, pojišťovny z třetího státu, zajišťovny z jiného členského státu nebo zajišťovny z třetího státu bezplatně dostupné, se považuje za splnění této povinnosti a nezakládá odpovědnost za přestupek.
V návaznosti na změny v ustanovení § 80 odst. 1 zákona o pojišťovnictví, které nově upravuje informační a zveřejňovací povinnost pojišťovny/zajišťovny, nesplněním informačních povinností se tato pojišťovna nebo zajišťovna dopustí přestupku podle § 120 odst. 2 písm. e), za který bude možné uložit pokutu ve výši až 50 mil Kč.
K bodu 10 (§ 124 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. V tomto případě se pojmy „auditor“ a „audit“ navrhují specifikovat tak, aby bylo postaveno na jisto, že se jedná o auditora provádějícího povinný audit a o povinný audit, a nikoliv o audit jiného druhu.
Obdobně jako v ustanovení § 36 odst. 3 zákona o bankách se rovněž nově určuje doba, ve které osoba, která může být jmenována likvidátorem, nesmí být auditorem provádějícím povinný audit nebo se na povinném auditu jakkoliv podílet.
K bodu 11 (§ 124 odst. 3)
V ustanovení § 82 odst. 2 se navrhuje tuzemské pojišťovně a tuzemské zajišťovně se navrhuje úprava povinnost zveřejnit vykazované informace tak, že tuzemská pojišťovna a tuzemská zajišťovna jsou povinny ve veřejném rejstříku zveřejnit a na svých internetových stránkách uveřejnit řádnou účetní závěrku, zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány. Dosavadní povinnost likvidátora se tudíž navrhuje z účetní závěrky rozšířit i na další zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a na zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány, tj. likvidátor předloží České národní bance nejen účetní závěrku (řádnou i mezitímní, je-li sestavována), ale rovněž individuální zprávu vedení a zprávy o ověření těchto dokumentů (zejména zprávu auditora o povinném auditu). Tímto bude zajištěno, aby účetní informace předávané likvidátorem České národní bance poskytovaly komplexní obraz o finanční situaci, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace pojišťovny nebo zajišťovny jako účetní jednotky.
Nový zákon o účetnictví rovněž vymezuje pojem „účetní záznam“, kterým jsou zaznamenaná data potřebná k vytvoření účetní informace, přičemž účetní doklad je pouze jedním z účetních záznamů dokládající účetní zápis. Výraz „výkazy nebo doklady“ se proto v tomto případě navrhuje nahradit pojmem „účetní záznamy“, jehož širší význam zajistí, že povinnost likvidátora bude zahrnovat nejen předložení účetních dokladů, ale veškerých potřebných dokumentů.
Třetí navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že některé povinnosti likvidátora budou vyplývat přímo ze zákona o účetnictví, proto se navrhuje doplnit výčet uvedených předpisů (zákon o obchodních korporacích), též o právní předpisy upravující účetnictví (povinnost vyhotovit řádnou individuální účetní závěrku ke konci dne vyhotovení končené zprávy o průběhu likvidace bude nově upravena jen v § 65 písm. c) nového zákona o účetnictví, nikoliv duplicitně i v § 205 občanského zákoníku). Shodně se zákonem o bankách se výčet doplňuje i o občanský zákoník.
K bodu 12 (§ 128 odst. 3 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v oblasti auditu, kdy dosavadní slovní spojení „osoba odpovědná za provádění zákonem stanoveného auditu“ se navrhuje upravit na „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 13 (§ 136 odst. 1)
Jde o úpravu historicky legislativně chybného odkazu ve zmocňovacím ustanovení v § 136 odst. 1 zákona o pojišťovnictví. Jedná se o odkazy na příslušné paragrafy, podle kterých Česká národní banka vydá prováděcí vyhlášku. Původní odkaz na § 89c odst. 6 zákona o pojišťovnictví je chybný, předmětné zmocnění je upraveno v § 89c odst. 7 zákona o pojišťovnictví, a zní: „Prováděcí právní předpis stanoví, v souladu s příslušným předpisem Evropské unie, pravidla pro výpočet solventnostního kapitálového požadavku a pravidla pro výpočet kapitálu na úrovni skupiny včetně vymezení jeho položek.“ Uvedeným předpisem je Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/35 ze dne 10. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejím výkonu (Solventnost II).
K části sté třinácté – změna daňového řádu
K čl. CXXI
K bodu 1 (§ 72 odst. 6 a § 136 odst. 2 písm. b) bod 1)
V souvislosti s novým zákonem o účetnictví (a související novelou zákona o auditorech) se zavádí nový pojem „povinný audit“. Povinný audit je v novele zákona o auditorech definován jako audit (a) vyžadovaný zákonem (zákonem o účetnictví nebo jiným zákonem – např. občanským zákoníkem) nebo (b) stanovami (a obdobným dokumentem), nebo (c) je sjednán na základě smlouvy o povinném auditu. Smlouva o povinném auditu klade na audit více požadavků, než na audit samotný (audit dobrovolný) v oblasti nezávislosti a kvality auditu:
· auditor musí být určen valnou hromadou,
· musí dodržovat zvláštní ustanovení uvedená v zákoně o auditorech,
· odstoupení od nebo vypovězení této smlouvy se hlásí Radě pro veřejný dohled nad auditem a
· zpráva auditora je zveřejňována ve veřejném rejstříku.
Pojem „povinný audit“ nahrazuje v dosavadních zákonech odkazy typu „ověření účetní závěrky podle zákona o účetnictví/právního předpisu“. Dochází tak k věcnému posunu, kdy tímto auditem není jen audit vyžadovaný zákonem o účetnictví, ale také jiným zákonem (to je posun jen v některých případech) nebo stanovami. K povinnému auditu se lze také „přihlásit“ tím, že audit bude sjednán smlouvou o povinném auditu. Takové přihlášení může po účetní jednotce vyžadovat např. smlouva (dotační, úvěrová apod.).
K § 72
Stejně jako ve všech ostatních předpisech odkazujících se na povinný audit, obdobná změna se navrhuje i v daňovém řádu, což je důležité i pro to, aby se dosáhlo uniformního přístupu k povinnému auditu napříč právním řádem, tj. aby nevznikaly různé „odnože“ povinného auditu pro různé předpisy.
K § 136
Mimo důvody uvedené v komentáři k § 72, se v případě povinného auditu navrhuje, aby daňoví poplatníci podávali daňové přiznání v 6měsíční lhůtě po skončení zdaňovacího období. Ratio legis spočívá v tom, že proces auditu je časově náročný, a proto by se poplatníci s povinným auditem ocitli pod nepřiměřeným časovým tlakem při plnění svých daňových povinností. S tím souvisí také to, že s ohledem na sezónnost práce v oblasti auditu může být velmi obtížné najít auditora s kapacitou na dokončení auditu do 3 měsíců po skončení zdaňovacího období.
K bodu 2 (§ 145 odst. 1)
S ohledem na rozšíření využití cizích měn při správě daní (viz nová ustanovení § 245a a násl. daňového řádu) se formálně upravuje text § 145 odst. 1 daňového řádu tak, aby byl pojem „daň ve výši 0 Kč“ nahrazen věcně obdobným, avšak univerzálním pojmem „daň v nulové výši“.
K bodu 3 (§ 155a odst. 1)
S ohledem na rozšíření využití cizích měn při správě daní (viz nová ustanovení § 245a a násl. daňového řádu) se formálně upravuje text § 155a odst. 1 daňového řádu tak, aby nebylo vracení vratitelného přeplatku fixováno pouze na českou měnu. Uvedenou otázku bude nově řešit § 245a odst. 1 a 2 daňového řádu.
K bodu 4 (§ 163)
Navrhuje se nové znění ustanovení § 163 daňového řádu, které bude upravovat pouze možné způsoby úhrady daně bez zacílení na problematiku úhrady daně v cizí měně. Toto téma bude řešeno novými ustanoveními § 245a a násl. daňového řádu.
V rámci nového znění celého ustanovení § 163 daňového řádu dochází současně k technické změně spočívající ve vypuštění úpravy, která normuje jeden z možných způsobů placení daně v hotovosti. Konkrétně se jedná o platbu daně prostřednictvím poskytovatele platebních služeb a poštovním poukazem na příslušný účet správce daně (viz stávající § 163 odst. 3 písm. b) bod 1.). Důvodem je skutečnost, že tyto platby daně zákon o platebním styku považuje za bezhotovostní převody peněžních prostředků. K věcné změně však nedochází, neboť současnou úpravou § 163 odst. 3 písm. a) daňového řádu dochází k zahrnutí platby daně prostřednictvím poskytovatele platebních služeb a poštovním poukazem mezi ostatní bezhotovostní platby, kdy okruh bezhotovostních plateb v daném ustanovení je současně zobecněn (mezi bezhotovostní platby pak lze například řadit i platbu inkasem, pokud je připuštěna za podmínek podle § 56 odst. 1 písm. e) daňového řádu).
Dále se v rámci nového znění ustanovení § 163 navrhuje věcná změna spočívající ve vypuštění jednoho ze způsobů placení daně v hotovosti, a to šekem, jehož proplacení je zajištěno poskytovatelem platebních služeb. Touto úpravou v rámci tohoto ustanovení zákonodárce současně stanovil podmínky, za jakých lze šek přijmout - tj. lze přijmout pouze bankovní šek (tzv. krytý šek) a k vyplacení pouze v české měně. S ohledem ke specifickému postupu při „přeměně“ šeku na peněžní prostředky nelze z povahy věci přijmout ani šek, který by byl proplatitelný pouze u poskytovatele platebních služeb v zahraničí, neboť správce daně nemá pravomoc vykonávat působnost v oblasti správy daní mimo území České republiky. Již s účinností daňového řádu, kdy byl tento způsob placení poprvé při správě daní umožněn, bylo proto zřejmé, že k platbě daně šekem (který v České republice nikdy ani nepatřil mezi tradičně užívané platební prostředky jako v některých jiných zemích) bude docházet zcela výjimečně, což v současnosti potvrdila i aplikační praxe. Navíc za situace, kdy podle sdělení České národní banky již od 24. února 2025 tato nepřijímá šeky k inkasu, neboť zprostředkující Československá obchodní banka ukončila tuto službu, přičemž podle dostupných informací od května 2025 neproplácí žádný poskytovatel platebních služeb zahraniční šeky, je pravděpodobnost platby daně šekem téměř mizivá, a proto není třeba legislativní zakotvení platby daně šekem v daňovém řádu nadále zachovávat.
K bodu 5 (§ 215 odst. 3)
S ohledem na rozšíření využití cizích měn při správě daní (viz nová ustanovení § 245a a násl. daňového řádu) se upravuje text § 215 odst. 3 daňového řádu tak, aby byla zohledněna (byť zřejmě spíše méně frekventovaná) situace, kdy ke správě v cizí měně nedochází při vymáhání nedoplatku (srov. § 245a odst. 3 písm. b) daňového řádu v kombinaci s odstavcem 4).
K bodům 6 až 11 (§ 239a odst. 5, § 239b odst. 4, § 239c, § 240c odst. 3, § 240e odst. 2 a 3 a § 244 odst. 3)
Navrhuje se v souvislosti s novou úpravou účetní legislativy provést revizi ustanovení z bloku § 239 až 245 daňového řádu, která vymezují časové úseky, za které jsou podávána daňová tvrzení za část zdaňovacího období, a to v souvislosti s přechodem daňové povinnosti u fyzických či právnických osob, postupem v případě zániku svěřenského fondu a vztahem k insolvenčnímu řízení. Cílem této revize je konzistentním způsobem vyřešit otázku, do kterého časového úseku spadá tzv. rozhodný den, tj. den, kdy nastane právní skutečnost, která je zákonem upravena jako důvod pro roztržení standardního zdaňovacího období na části, což vyvolá nutnost podání daňového tvrzení za příslušnou část zdaňovacího období. Přiřazení rozhodného dne k předcházející či následující části zdaňovacího období v těchto případech je v principu rozhodnutím zákonodárce v souladu s požadavky praktické správy daní; nicméně v části případů je determinováno podstatou právní skutečnosti, která nastává v rozhodný den (vyvěrající zpravidla ze soukromého práva či z objektivní události). Výsledné vymezení předmětných časových úseků je současně reflektováno v rámci nové účetní legislativy v souvislosti s vymezením účetního období, resp. období, za které bude sestavena účetní závěrka.
Navržené řešení zohledňuje následující právní pravidla a praktické požadavky správy daní:
· podle § 601 odst. 2 občanského zákoníku platí, že „podmiňuje-li zánik určitého práva vznik jiného práva ve vzájemné návaznosti, nastává oboje v týž okamžik. Není-li ujednáno nebo stanoveno něco jiného, nastane takový právní účinek koncem dne“; pokud se tedy nejedná o speciálně upravený případ, mělo by v případě transferu práva docházet k tomuto transferu koncem rozhodného dne,
· podle § 177 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku nastává dnem zápisu do veřejného rejstříku“. Podle § 185 občanského zákoníku platí, že „právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z veřejného rejstříku“. Podle § 59 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, platí, že „právní účinky přeměny nastávají dnem zápisu přeměny do obchodního rejstříku, nestanoví-li tento zákon něco jiného“. V případě přeměn (fúze sloučením nebo splynutím, převod jmění na společníka obchodních společností, rozštěpení) se tedy jedná o speciální úpravu, kdy k přeměně dochází rozhodným „dnem“, tj. na počátku daného dne. Tím není dotčena speciální úprava přechodu daňové povinnosti podle zákona o daních z příjmů, která je rovněž novelizována v souvislosti s novou úpravou účetní legislativy,
· je-li za rozhodný den označen den, kdy je proveden úvodní či závěrečný akt určitého řízení či jiného formálního procesu, platí, že v tento den daný proces již (ještě) trvá,
· je třeba eliminovat situace, kdy by v případě ukončení existence určité entity (popř. statusu), kdy ve vztahu k ní nenásleduje další časový úsek její existence, představoval rozhodný den sám o sobě samostatně stojící část zdaňovacího období – v těchto případech by měl rozhodný den být součástí části zdaňovacího období, do které spadá den předcházející rozhodnému dni,
· podle § 188 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních platí, že „právní mocí rozhodnutí o dědictví je skončeno řízení o pozůstalosti“.
V případě, že konkrétní vymezení časového úseku, za který má být podáno daňové tvrzení za část zdaňovacího období, v rámci ustanovení z bloku § 239 až 245 daňového řádu nereflektuje výše uvedené předpoklady, navrhuje se provést jeho korekci. Konkrétně se jedná o následující případy:
· § 239b odst. 4 daňového řádu - plnění daňové povinnosti osobou spravující pozůstalost, kdy osoba spravující pozůstalost je povinna podat řádné daňové tvrzení do 3 měsíců ode dne smrti zůstavitele, a to za část zdaňovacího období, která uplynula do dne jeho smrti. Tj. nově by tato část zdaňovacího období měla zahrnovat i rozhodný den, a to s ohledem na pravidlo § 601 odst. 2 občanského zákoníku,
· § 239c daňového řádu - plnění daňové povinnosti likvidačním správcem, kdy v případě, že je soudem nařízena likvidace pozůstalosti, je likvidační správce povinen podat řádné daňové tvrzení do 15 dnů ode dne předložení řádné zprávy o zpeněžování majetku likvidační podstaty nebo jeho části soudu, a to za část zdaňovacího období, která uplynula do dne předložení této zprávy, a přiznanou daň zahrnout do této zprávy. Tj. nově by tato část zdaňovacího období měla zahrnovat i rozhodný den, a to jednak z důvodu, že se jedná o závěrečný den procesu zpracování a předložení řádné zprávy o zpeněžování majetku likvidační podstaty nebo jeho části, a jednak z důvodu, že je třeba zamezit vzniku samostatné části zdaňovacího období pouze v rozsahu uvedeného dne (jedná se přitom pouze o legislativní zpřesnění, neboť zahrnutí rozhodného dne do daňového tvrzení by zde mělo být již v současnosti dovozováno výkladem dle smyslu daného ustanovení),
· § 240c odst. 3 daňového řádu - přechod daňové povinnosti při zrušení právnické osoby s likvidací, kdy právnická osoba je povinna podat řádné daňové tvrzení do 15 dnů ode dne zpracování návrhu na použití likvidačního zůstatku, a to za část zdaňovacího období, která uplynula do dne zpracování tohoto návrhu. Tj. nově by tato část zdaňovacího období měla zahrnovat i rozhodný den, a to jednak z důvodu, že se jedná o závěrečný den procesu zpracování návrhu na použití likvidačního zůstatku, a jednak z důvodu, že je třeba zamezit vzniku samostatné části zdaňovacího období pouze v rozsahu uvedeného dne (v daném případě se přitom jedná pouze o legislativní zpřesnění, neboť zahrnutí rozhodného dne do daňového tvrzení je zde již v současnosti dovozováno výkladem dle smyslu daného ustanovení),
· § 240e odst. 2 daňového řádu - postup řešení daňové povinnosti při zániku svěřenského fondu, kdy svěřenský správce je povinen podat řádné daňové tvrzení do 15 dnů ode dne ukončení správy svěřenského fondu, a to za část zdaňovacího období, která uplynula do dne tohoto ukončení. Tj. nově by tato část zdaňovacího období měla zahrnovat i rozhodný den, a to z důvodu, že se jedná o závěrečný den trvání správy svěřenského fondu, jakož i z důvodu návaznosti na konec účetního období v dané situaci v souladu s novou účetní legislativou,
· § 240e odst. 3 daňového řádu - postup řešení daňové povinnosti při zániku svěřenského fondu, kdy svěřenský správce je povinen podat řádné daňové tvrzení do 15 dnů ode dne zániku svěřenského fondu, a to za část zdaňovacího období, která uplynula do dne tohoto zániku. Tj. nově by tato část zdaňovacího období měla zahrnovat i rozhodný den, a to z důvodu, že je třeba zamezit vzniku samostatné části zdaňovacího období pouze v rozsahu uvedeného dne, jakož i z důvodu návaznosti na konec účetního období v dané situaci v souladu s novou účetní legislativou,
· § 244 odst. 3 daňového řádu – úprava daňových tvrzení při insolvenčním řízení, kdy ke dni předložení konečné zprávy je daňový subjekt povinen zpracovat řádné daňové tvrzení za část zdaňovacího období, která uplynula do dne předložení této zprávy, a tvrzenou daň zahrnout do příslušného dokumentu. Tj. nově by tato část zdaňovacího období měla zahrnovat i rozhodný den, a to jednak z důvodu, že se jedná o závěrečný den procesu zpracování a předložení konečné zprávy, a jednak z důvodu, že je třeba zamezit vzniku samostatné části zdaňovacího období pouze v rozsahu uvedeného dne (jedná se přitom pouze o legislativní zpřesnění, neboť zahrnutí rozhodného dne do daňového tvrzení by zde mělo být již v současnosti dovozováno výkladem dle smyslu daného ustanovení); v případě předmětné normy daňového řádu dochází při této příležitosti rovněž k sjednocení textace s ostatními obdobnými normami daňového řádu, kdy je nadbytečné zde uvádět skutečnost, že se musí jednat o část zdaňovacího období, za kterou dosud nebylo daňové tvrzení podáno, neboť to se rozumí bez dalšího z povahy věci.
V souvislosti přechodem daňové povinnosti v případě smrti fyzické osoby využívá daňový řád koncepci tzv. ležící pozůstalosti, kdy pro účely správy daní se na právní skutečnosti hledí tak, jako by zůstavitel žil do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti, přičemž daňová povinnost zůstavitele přechází na jeho dědice až rozhodnutím soudu o dědictví (srov. § 239a odst. 1 a 3 daňového řádu). V časovém úseku mezi dnem smrti zůstavitele (fakticky od konce tohoto dne v duchu výše uvedené úpravy § 239b odst. 4 daňového řádu) a dnem skončení řízení o pozůstalosti (do počátku tohoto dne) plní daňovou povinnost zůstavitele osoba spravující pozůstalost. V tomto časovém úseku pak platí, že (i) pro daňovou pohledávku, která vzniká v důsledku daňové povinnosti zůstavitele, neběží lhůta pro placení daně (§ 239a odst. 5 daňového řádu) a (ii) u nedoplatku vzniklého v důsledku porušení daňové povinnosti zůstavitele nevzniká úrok z prodlení (§ 252 odst. 3 písm. b) daňového řádu). S ohledem na zajištění souladu s vymezením přesného okamžiku počátku a konce uvedeného období „daňové ležící pozůstalosti“ (stávající § 239a odst. 1 a upravovaný § 239b odst. 4 daňového řádu) je třeba rovněž korigovat vymezení počátku a konce období, kdy je stavena lhůta pro placení daně, resp. kdy nevzniká úrok z prodlení ve výše uvedených ustanoveních.
K bodu 12 (hlava VIII, § 245a až 245g)
K § 245a
V souvislosti s potřebou normovat situaci, kdy k tvrzení, stanovení a placení daně bude docházet i v jiné měně než korunách českých, se navrhuje problematiku užití měny uceleným způsobem upravit v samostatném bloku ustanovení společných pro nalézací i platební rovinu daňového řízení, resp. pro celou správu daní (konkrétně v nové hlavě VIII části třetí daňového řádu). V obecném předpise pro správu daní, kterým daňový řád je, tak budou řešena obecná pravidla pro případ, kdy zákon stanoví, že lze v určitém případě použit i jinou měnu než tuzemskou. Půjde tak především o vytvoření odchylek vůči obecné úpravě obsažené v jiných ustanoveních daňového řádu. Samotné hmotněprávní podmínky, za kterých bude možné použití jiné měny realizovat, budou obsaženy v jednotlivých daňových zákonech. Cíleno je především na současně navržené úpravy v zákoně o daních z příjmů v návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví.
K odstavci 1
Je explicitně stanoveno obecné pravidlo, které platí již implicitně v současnosti. Podle něj je výchozí měnou, ve které probíhá správa daní largo sensu, česká měna. Z tohoto obecného pravidla lze stanovit výjimku v duchu odstavce 2. Explicitní zakotvení tohoto pravidla je důležité proto, aby bylo možné normovat odchylky. Současně toto ustanovení konzumuje část dosavadního § 163 odst. 1 daňového řádu, které stanovilo, že daň se platí v české měně, kdy nová norma pokrývá celou správu daní včetně placení daně.
K odstavci 2
Je zde předvídáno, že zákon může stanovit výjimku z obecného pravidla podle odstavce 1, podle kterého se daň spravuje v české měně. Tímto zákonem může být jak samotný daňový řád, tak jiný zákon. Výjimka může být dvojího druhu: 1) dílčí, nebo 2) komplexní.
Ad 1) V případě dílčí výjimky je cizí měna využita pouze při určité, zákonem předvídané, situaci. Příkladem může být platba daně obecně spravované v české měně, která je učiněna v měně cizí. Zde pak zákon stanoví pravidlo, jak v daném případě postupovat, aby došlo ke konverzi této platby na českou měnu. V tomto omezeném rozsahu tedy dochází k dílčí správě daně v cizí měně.
Ad 2) V případě komplexní výjimky by jiný zákon stanovil, že daná daň se spravuje v cizí měně. V takovém případě by veškeré úkony ze strany daňového subjektu i správce daně vyžadující aplikaci peněžní částky probíhaly v této cizí měně. Výjimku z tohoto pravidla představuje odstavec 3, který z tohoto režimu vylučuje určité situace. Další výjimku pak může stanovit jiný zákon, případně může aplikaci odstavce 3 omezit či vyloučit.
K odstavci 3
Stanoví se generální výjimka, která v případech, kdy zákon umožní, aby správa té které daně probíhala v cizí měně, zajistí, že určité oblasti budou spravovány v české měně. Toto pravidlo samozřejmě není absolutní a lze z něj učinit výjimku jak zákonem, tak postupem podle odstavce 4.
První oblastí, kde není žádoucí aplikace správy daní v cizí měně, je správa příslušenství, které nesleduje osud daně. Jde o příslušenství daně, které je negativním způsobem vymezeno v § 2 odst. 5 daňového řádu. Půjde především o různé druhy pokut (pořádková pokuta podle § 247, pokuta za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a či pokuty podle jiných daňových zákonů), náklady řízení podle § 107, exekuční náklady podle § 182. Ke vzniku tohoto typu příslušenství nedochází standardně, ale spíše ve výjimečných případech majících původ v neplnění povinností ze strany daňového subjektu. V určitých případech mohou tato příslušenství vznikat společně pro daně spravované v české měně i daně spravované v cizí měně.
Druhou oblastí, kde není žádoucí aplikace správy daní v cizí měně, je oblast vymáhání nedoplatků ve smyslu § 175 daňového řádu. Ta zahrnuje především daňovou exekuci, ale též zabezpečení vymáhání prostřednictvím soudního exekutora, uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení nebo její přihlášení do veřejné dražby. S tím úzce souvisí i evidence vymožených částek na depozitních účtech ve smyslu § 150 daňového řádu. Pro všechny tyto případy platí, že zde zpravidla dochází ke střetu s jinými pohledávkami evidovanými v české měně. Současně zde může docházet ke střetu s právy a oprávněnými zájmy třetích osob, ať už jde o další věřitele nebo o poddlužníky. Správa pohledávek v cizí měně se zde proto nejeví jako vhodná a žádoucí.
K odstavci 4
Navržené ustanovení umožňuje v souladu se zásadou hospodárnosti stanovit ad hoc výjimku z pravidla obsaženého v odstavci 3. Je tedy možné připustit správu v cizí měně i pro případy správy příslušenství, které nesleduje osud daně, případě pro vymáhání nedoplatku. To může být účelné tam, kde nedochází ke střetu s jinými pohledávkami v české měně či s právy třetích osob. Pozitivním příkladem může být výlučná exekuce přikázáním pohledávky na účtu u poskytovatele platebních služeb vedeného v eurech. Za tím účelem by mohl být např. zřízen eurový depozitní účet, kam by byla platba ze strany poddlužníka zapravena bez obligatorní konverze na českou měnu.
Režim odstavce 4 je primárně určen pro řešení jednotlivých situací (byť v souladu se základními zásadami správy daní při respektování pravidla rovného přístupu), avšak není vyloučeno, aby správce daně u určitých typově shodných případů dopředu deklaroval, že zde je naplněna podmínka hospodárnosti, a připustil aplikaci správy v cizí měně pro tyto případy plošně. Vhodnou formou pro takové řešení může být zveřejněný metodický pokyn, na základě kterého dojde k vytvoření správní praxe a s ní spojeného legitimního očekávání. V případě, že by se správa daně v cizí měně měla dotýkat pouze jednotlivých konkrétních případů, je z povahy věci zveřejnění této skutečnosti vyloučeno, a proto se navrhuje, aby daňový subjekt byl o této skutečnosti vhodným způsobem vyrozuměn (např. současně s nařízením exekuce).
K § 245b
K odstavci 1
Navrhuje se obecné pravidlo pro přepočet měny při správě daní, které se uplatní v případě, kdy speciální právní úprava nestanoví pro konkrétní situaci pravidlo odlišné. Pravidlo se týká jak přepočtu prováděného správcem daně, tak přepočtu prováděného daňovým subjektem či jinou osobou zúčastněnou na správě daní.
Pro přepočet měny bude použit kurz vyhlášený Českou národní bankou, a to z povahy věci pro den, který předchází dni, který je pro určení kurzu rozhodný (neboť jde o kurz, který bude zpravidla poslední známý v době, kdy je přepočet prováděn). Rozhodným pro určení kurzu bude především den, kdy je učiněn úkon nebo nastala jiná právní skutečnost, v souvislosti s nimiž je přepočet měny prováděn. Uvedenou souvislost je třeba vnímat v materiálně-meritorním smyslu. Rozhodným tak bude především den, kdy učinění konkrétního úkonu vyžaduje provést přepočet měny. Typicky jde o úkony, pro jejichž obsah je klíčový údaj o výši daně či jiné peněžní částky, jako je podání daňového tvrzení nebo stanovení daně platebním výměrem. Potřeba přepočtu měny ovšem může být též důsledkem úkonu nebo jiné právní skutečnosti, které již nastaly, ačkoliv potřeba přepočtu měny vyvstane až v rámci realizace navazujícího úkonu. Úkonem, v jehož souvislosti je přepočet měny prováděn, tak bude typicky platba daně, ačkoliv potřeba přepočtu měny se reálně projeví až při zaevidování platby do evidence daní. Při vymáhání v české měně bude rozhodným dnem pro určení kurzu pro přepočet částky v cizí měně, která má být vymožena, většinou den předcházející dni vydání exekučního příkazu. Jelikož lze předpokládat, že vznikne kurzový rozdíl, než se nedoplatek vymůže, bude možné na něj aplikovat obecnou úpravu kursových rozdílů upravenou v § 245d daňového řádu.
Specifickým bude případ, kdy zákon stanoví, že určitý úkon je účinným v jiný den, než ve kterém je učiněn – v takovém případě bude rozhodným pro určení kurzu den účinnosti úkonu (srov. např. § 164 odst. 2 daňového řádu, který za určitých okolností ukládá zaevidovat platbu k jinému dni, než který byl dnem platby).
K odstavci 2
Obecné pravidlo pro přepočet měny se použije také v případě, že je třeba reálnou situaci při správě daní konfrontovat s pevně danou částkou v korunách českých, uvedenou v zákoně. Tyto zákonem stanovené částky tedy nebudou legislativně přizpůsobovány možnosti správy daně v cizí měně (což by ani nebylo efektivně proveditelné). Tímto způsobem je zajištěno nadčasové legislativní řešení, které nevyžaduje přizpůsobovat jednotlivé limity obsažené v daňových zákonech a současně je připraveno i pro zavedení limitů nových.
K odstavci 3
Stanoví se obecné pravidlo pro převod uhrazených částek v rámci evidence daní mezi osobním depozitním účtem a osobním daňovým účtem, a to zejména v souvislosti s vymáháním daní (srov. § 150 odst. 5 daňového řádu). V těchto případech je třeba za rozhodný den pro určení kurzu pro přepočet měny považovat den přijetí částky na osobní depozitní účet (který odpovídá reálnému dni platby).
K odstavci 4
Je normováno speciální ustanovení oproti obecným pravidlům § 146 odst. 1 a 2 daňového řádu pro zaokrouhlování při správě daní, které se uplatní v případě, že daň je spravována v cizí měně. Speciální norma zobecňuje pravidlo o zaokrouhlení daně na celé koruny české nahoru na zaokrouhlení v rámci dané cizí měny na celá čísla nahoru. Stejné pravidlo je zavedeno i pro zálohy na daň, ačkoliv obecně jsou zálohy zaokrouhlovány na celé stokoruny nahoru. Speciální norma zde reflektuje ekonomickou sílu měn, které potenciálně přicházejí v úvahu jako měny pro komplexní správu daně (zejména euro). Ve zbylých případech se i při správě daní v cizí měně uplatní obecná úprava daňového řádu pro zaokrouhlování. Konkrétně pak § 146 odst. 3 daňového řádu, který se týká aplikace zaokrouhlování při výpočtu daňové sazby, koeficientů či ukazatelů, resp. při přepočtu měny (se zaokrouhlením na dvě platná desetinná místa).
K § 245c
K odstavci 1
Jde o normu přesunutou ze stávajícího § 163 odst. 2 daňového řádu. Současně dochází k jejímu zobecnění tak, aby byla reflektována možnost předvídaná v § 245a daňového řádu, podle kterého nemusí být správa daně prováděna pouze v české měně, ale může být za tímto účelem stanovena i jiná měna. Norma proto cílí na situace, kdy dojde k poukázání platby daně v jiné měně, než je ta, ve které se daň spravuje. V takovém případě správce daně platbu zaeviduje na osobní daňový účet daňového subjektu ve výši, v jaké mu byla připsána na účet v měně, ve které se daň spravuje, a ve které je také reálně veden bankovní účet, na který byla daň připsána. Správce daně tedy v těchto případech reálně neprovádí přepočet daně na měnu, ve které je daň spravována, neboť uhrazená částka je v této měně již připsána, ačkoliv byla uhrazena v kterékoliv jiné měně. V případě, že bude daň spravována v cizí měně (např. euru), bude bankovní účet určený pro přijímání plateb této daně veden v této cizí měně a uvedené pravidlo bude aplikováno i na korunové platby, které budou v této cizí měně (např. euru) připsány a následně zaevidovány.
Současně je třeba uvést, že i když je částka daně poukázána v jakékoliv měně, právě s ohledem na pravidlo § 245c odst. 1 daňového řádu (resp. dosavadního § 163 odst. 2 daňového řádu) dojde de iure k úhradě v korunách českých, resp. v jiné měně, ve které se daň spravuje (čemuž odpovídá i skutečnost, že dnem platby je podle § 166 odst. 1 daňového řádu v tomto případě den připsání platby na účet správce daně), tj. formálně poukázání částky daně v jakékoliv měně není v rozporu se zákonným pravidlem, že daň se platí v české měně, resp. v měně, ve které se daň spravuje (§ 245a odst. 1 a 2 daňového řádu).
Ačkoli navržené pravidlo § 245c odst. 1 daňového řádu cílí primárně na poukázání platby v rámci typického bezhotovostního převodu, tj. na klasický mezibankovní převod podle stávajícího § 163 odst. 3 písm. a) daňového řádu, lze ho použít i při zapravení cizí měny na účet správce daně prostřednictvím poskytovatele platebních služeb na základě pokynu daňového subjektu (dosud jakožto platby v hotovosti podle § 163 odst. 3 písm. b) bodu 1 daňového řádu, nově rovněž chápané jako bezhotovostní platba). V takovém případě však oproti mezibankovnímu převodu narůstá riziko, že daň nebude uhrazena ve stanovené výši, neboť výsledná částka zapravená na úhradu daně bude ovlivněna nejen kurzovými rozdíly, ale i vyššími bankovními poplatky. Cizí měna může být v souladu s § 333 odst. 2 občanského soudního řádu zajištěna i v případě daňové exekuce, kdy správce daně v souladu se zásadou hospodárnosti cizí měnu směňuje na českou u osob oprávněných provozovat směnárenskou činnost (tzv. směnárníci s povolením uděleným Českou národní bankou) podle svých možností s co nejvýhodnějším kurzem a nejnižšími poplatky.
K odstavci 2
Ve své současné podobě daňový řád od 1. ledna 2024 připouští platbu daně v cizí měně v hotovosti, a to v dosavadním § 163 odst. 4. Uvedené ustanovení se navrhuje nově přesunout právě do § 245c odst. 2 daňového řádu.
Ačkoli se bezhotovostní způsob placení již významným způsobem rozšířil, v případě platby menších částek je hotovost nadále využívána, což platí též v případě cizinců. Často tak dochází k situacím, kdy zejména cizinec je ochoten zaplatit nedoplatek (nejčastěji jde o peněžitá plnění z dělené správy, typicky dopravní pokuty hrazené na místě), ale disponuje pouze hotovostí v cizí měně.
S platbou daně v hotovosti jsou nicméně spojeny některé praktické obtíže, ať již spočívající v nutnosti nakládání s prostředky ve více měnách nebo s potřebou omezit rozsah úhrady pouze na platby do určité výše. Jelikož placení při správě daní zajišťují nejen orgány Celní nebo Finanční správy České republiky, ale i orgány samosprávy či jiné orgány, které samy zajišťují placení peněžitých plnění v dělené správě, stávající i přesunuté ustanovení zohledňuje podstatně odlišnou situaci různých správců daně a možnost platby daně v hotovosti v cizí měně činí fakultativní. Každý správce daně, který chce, resp. je efektivně schopen umožnit platbu daně v hotovosti v cizí měně, deklaruje tuto možnost způsobem umožňujícím dálkový přístup spolu s detailními podmínkami (zejména s určením, jaké daně lze hradit těmi kterými cizími měnami a do jaké výše, resp. určení akceptovaných měn).
Při určení výše platby v hotovosti cizí měnou potřebné k úhradě daňové povinnosti v české měně, se postupuje podle nového § 245b daňového řádu, podle kterého se pro přepočet cizí měny na českou měnu použije kurz vyhlášený Českou národní bankou pro den, který předchází dni, kdy je relevantní úkon (platba) učiněn, resp. je účinný.
K § 245d
V rámci nového § 245d daňového řádu se navrhuje přesunout stávající ustanovení § 163 odst. 6 daňového řádu stanovující pravidlo pro eliminaci důsledků kurzových rozdílů při placení daně v cizí měně. Pouze v důsledku kurzového rozdílu může dojít k tomu, že daň není plně uhrazena, anebo je naopak uhrazeno více, než kolik činí výše daně, a to za situace, kdy platba poukázaná daňovým subjektem plně odpovídala výši daně dle tehdy známého kurzu, avšak do evidence daní je s ohledem na den platby zaevidována po přepočtu kurzem odlišným. Pro efektivní řešení těchto případů je třeba opětovně stanovit zánik nedoplatku či přeplatku ex lege, tedy poskytnout analogické řešení jak pro situaci, kdy pouze z důvodu kurzových rozdílů při přepočtu měny je zde dána existence nedoplatku (který současně ex lege zanikne), tak situaci, kdy je za těchto okolností dána existence přeplatku (který současně ex lege zanikne a stane se příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost správce daně). Tímto způsobem jsou redukovány zcela bagatelní přeplatky či nedoplatky (ať již jako bagatelní vznikly, anebo byly umenšeny do bagatelní velikosti). V aplikační praxi není vždy snadno rozpoznatelné, že nedoplatek či přeplatek vznikl pouze z důvodu kurzového rozdílu. K eliminaci nedoplatků či přeplatků tak může docházet až se zpožděním, a to se zpětnými účinky ex tunc. Popsaná pravidla by měla obdobně platit též na případy zaokrouhlení při přepočtu měny v rámci placení daně v cizí měně.
Pokud jde o praktickou aplikaci současného § 163 odst. 6 daňového řádu, resp. navrhovaného § 245d daňového řádu, správce daně zde především použije základní zásady správy daní, zejména zásady procesní ekonomie a hospodárnosti, které mimo jiné působí jako korektiv zásady oficiality. Pokud tedy z vlastní činnosti (odvislé mimo jiné od úrovně nastavení a kapacit informačních systémů) nebo na základě aktivity daňového subjektu správce daně zjistí, že došlo k zániku přeplatku nebo nedoplatku v důsledku kurzového rozdílu, zaznamená tento zánik v evidenci daní podle § 149 odst. 1 daňového řádu. Současně však není povinen sám tuto skutečnost bez dalšího aktivně vyhledávat. Lze přitom předpokládat, že nejčastěji bude zánik nedoplatku v důsledku kurzového rozdílu zjištěn při vyřizování žádosti daňového subjektu o potvrzení bezdlužnosti.
K § 245e
Podle § 149 odst. 2 daňového řádu platí, že osobní daňový účet je veden pro jednotlivé daňové subjekty odděleně za každý druh daně. S ohledem na přehlednost evidence daní může být daný druh daně rozčleněn na několik částí, o nichž se vedou samostatné osobní daňové účty. Uvedenou fakultativní možnost rozčlenění druhu daně na více částí se navrhuje nově spojit též se stavem, kdy je druh daně (např. daň z příjmů právnických osob) spravován ve více měnách, a dále připustit, aby toto rozčlenění dle měny bylo připuštěno též u části druhu daně. Toto rozdělení povede k tomu, že osobní daňové účty budou vedeny dle jednotlivých měn, ve kterých je druh daně nebo jeho část spravována. V praxi se bude jednat typicky o situaci, kdy daňový subjekt na základě speciální hmotněprávní úpravy změní měnu, ve které je daň spravována, a tedy bude po určitou dobu z hlediska druhu daně spravována ve dvou měnách (daňové povinnosti před změnou budou spravovány v původní měně, daňové povinnosti po změně budou spravovány v nové měně). Pro určitý druh daně nebo jeho část tak budou vznikat „párové“ osobní daňové účty lišící se měnou, ve které jsou vedeny.
Navržené pravidlo je rovněž speciální vůči § 182 odst. 6 daňového řádu, podle něhož se exekuční náklady evidují na osobním daňovém účtu dlužníka, kdy bude možné tyto náklady evidovat na samostatném osobním daňovém účtu dlužníka, pokud by byly exekuční náklady spravovány v jiné měně, než vymáhaná daň.
K § 245f
S ohledem na potřebu specifických postupů se navrhuje několik zvláštních pravidel pro převod a vracení přeplatku, resp. vratitelného přeplatku v případě výskytu více měn při správě daní.
K odstavci 1
Je reagováno na případ existence tzv. „párového“ osobního daňového účtu v rámci jednoho druhu daně, resp. jeho části podle § 245e daňového řádu. Vzhledem k tomu, že rozdělení evidence na dva osobní daňové účty je zde pouze důsledkem správy daně ve více měnách, je logické, že při převodu přeplatku na úhradu nedoplatku na jiném osobním daňovém účtu je třeba před všemi dalšími nedoplatky upřednostnit právě nedoplatky na „párovém“ osobním daňovém účtu, a to částečně bez ohledu na pravidla pořadí úhrady daně podle § 152 daňového řádu, resp. pravidla pro uvedené převody podle § 154 daňového řádu.
K odstavci 2
S ohledem na případné kurzové rozdíly a poplatky spojené s přepočty měn se navrhuje, aby s výjimkou případu podle odstavce 1 byly při převodech přeplatků na úhradu nedoplatků na jiných osobních daňových účtech upřednostňovány ty účty, které jsou vedeny ve stejné měně, jako převáděný přeplatek, a to opět částečně bez ohledu na pravidla pořadí úhrady daně podle § 152 daňového řádu, resp. pravidla pro uvedené převody podle § 154 daňového řádu. Navržené pravidlo se ovšem týká pouze nedoplatků evidovaných u téhož správce daně – obecné pravidlo o přednosti úhrady nedoplatků u tohoto správce daně před úhradou nedoplatků u jiných správců daně podle § 154 odst. 4 daňového řádu tedy není navrhovanou úpravou dotčeno.
K odstavci 3
V zájmu eliminace případných komplikací spojených s vracením vratitelného přeplatku v cizí měně pomocí poštovního poukazu se navrhuje, aby toto vrácení bylo možné pouze bezhotovostně. Současně se uplatní obecné pravidlo o limitu 200 Kč pro toto vrácení podle § 155 odst. 2, resp. § 155b odst. 2 daňového řádu.
K § 245g
Navrhuje se speciální pravidlo pro postup v případě nejasných plateb oproti pravidlu obsaženému v § 164 daňového řádu. Ačkoliv platba daně v jiné měně, než ve které je daň spravována, bude podle § 245c odst. 1 daňového řádu na bankovní účet správce daně připsána již v této měně (ve které je také bankovní účet veden), je třeba zohlednit situaci, kdy daňový subjekt bude v tomto postavení ve vztahu k více daním, z nichž každá bude spravována v jiné měně. Bude tedy moci nastat stav, kdy nejasné platby budou legitimně správci daně připsány ve více měnách (v nichž také budou vedeny jednotlivé bankovní účty). Z tohoto důvodu je třeba stanovit, že účty nejasných plateb podle § 164 daňového řádu budou vedeny samostatně pro každou z těchto měn. V případě, že následně dojde postupem podle § 164 daňového řádu k určení, na který osobní daňový účet má být platba zaevidována, může rovněž nastat situace, kdy je při zaevidování platby na osobním daňovém účtu třeba provést přepočet měny. Z hlediska použitého kurzu pro přepočet měny a určení časového okamžiku rozhodného pro určení výše tohoto kurzu se uplatní pravidlo podle navrženého § 245b daňového řádu.
K bodu 13 (§ 252 odst. 3 písm. b))
V souvislosti přechodem daňové povinnosti v případě smrti fyzické osoby využívá daňový řád koncepci tzv. ležící pozůstalosti, kdy pro účely správy daní se na právní skutečnosti hledí tak, jako by zůstavitel žil do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti, přičemž daňová povinnost zůstavitele přechází na jeho dědice až rozhodnutím soudu o dědictví (srov. § 239a odst. 1 a 3 daňového řádu). V časovém úseku mezi dnem smrti zůstavitele (fakticky od konce tohoto dne v duchu výše uvedené úpravy § 239b odst. 4 daňového řádu) a dnem skončení řízení o pozůstalosti (do počátku tohoto dne) plní daňovou povinnost zůstavitele osoba spravující pozůstalost. V tomto časovém úseku pak platí, že (i) pro daňovou pohledávku, která vzniká v důsledku daňové povinnosti zůstavitele, neběží lhůta pro placení daně (§ 239a odst. 5 daňového řádu) a (ii) u nedoplatku vzniklého v důsledku porušení daňové povinnosti zůstavitele nevzniká úrok z prodlení (§ 252 odst. 3 písm. b) daňového řádu). S ohledem na zajištění souladu s vymezením přesného okamžiku počátku a konce uvedeného období „daňové ležící pozůstalosti“ (stávající § 239a odst. 1 a upravovaný § 239b odst. 4 daňového řádu) je třeba rovněž korigovat vymezení počátku a konce období, kdy je stavena lhůta pro placení daně, resp. kdy nevzniká úrok z prodlení ve výše uvedených ustanoveních.
K čl. CXXII (Přechodné ustanovení)
Přechodné ustanovení standardním způsobem reaguje na modifikaci § 239a odst. 5 daňového řádu ve věci běhu lhůty pro placení daně, resp. jejího stavení, a to tak, že nové znění § 239a odst. 5 daňového řádu bude aplikováno také na lhůtu pro placení daně, jejíž počátek běhu nastal přede dnem nabytí účinnosti zákona, avšak stane se tak až ode dne nabytí účinnosti novely.
K části sté čtrnácté – změna zákona o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury
K čl. CXXIII
K bodům 1 až 4 (§ 2f, § 2h odst. 5, poznámky pod čarou č. 7 a 10)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází ke změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K bodu 5 (§ 3b odst. 1 písm. a) a b))
Jedná se o dílčí terminologické změny vycházející z oddělení pojmu „hodnota“ od pojmu „cena“ v návrhu nového zákona o účetnictví.
K bodu 6 (§ 3b odst. 2)
Jedná se o dílčí terminologické změny vycházející z oddělení pojmu „hodnota“ od pojmu „cena“ v návrhu nového zákona o účetnictví.
K bodu 7 (§ 3b odst. 4)
Jedná se o dílčí terminologické změny vycházející z oddělení pojmu „hodnota“ od pojmu „cena“ v návrhu nového zákona o účetnictví.
K části sté patnácté – změna zákona o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí
K čl. CXXIV
Česká rozvojová agentura je dle předmětného zákona organizační složkou státu, a tudíž je organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a jako taková je, na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, účetní jednotkou. Skutečnost, že Česká rozvojová agentura je účetní jednotkou, tedy vyplývá ze zákona o účetnictví a ustanovení zrušovaného odstavce je tedy nadbytečné.
K části sté šestnácté – změna zákona o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů
K čl. CXXV
V § 1 odst. 1 se navrhuje legislativně technická úprava spočívající v odstranění nežádoucí duplicity v zákoně o Úřadu práce a o změně souvisejících zákonů. Úřad práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) je dle tohoto zákona správním úřadem, z čehož lze vyvodit jeho postavení organizační složky státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Právě z titulu tohoto postavení je Úřad práce dle nového zákona o účetnictví účetní jednotkou a není tudíž zapotřebí duplicitně tuto skutečnost deklarovat ve zvláštním zákoně.
K části sté sedmnácté – změna zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů
K čl. CXXVI
Generální inspekce bezpečnostních sborů je dle § 1 odst. 4 zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů organizační složkou státu, tedy organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. V souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví je tak implicitně účetní jednotkou a tuto skutečnost není třeba deklarovat ve zvláštním zákoně. Zrušovaná slova jsou tedy nadbytečná.
K části sté osmnácté – změna zákona o zdravotních službách
K čl. CXXVII
K bodu 1 [§ 113f odst. 3 písm. c)]
Dotčená ustanovení se upravují terminologicky za účelem uvedení do souladu se změnami, které zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 2 (§ 113f odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části sté devatenácté – změna zákona o doplňkovém penzijním spoření
K čl. CXXVIII
K bodu 1 (§ 32)
Jedná se o legislativně-technickou úpravu v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 2 (§ 56)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se navrhuje upravit obsah ustanovení § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření tak, aby na nový zákon o účetnictví navazovalo a nebylo duplicitní.
Povinnost penzijní společnosti účtovat o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření s majetkem v účastnickém fondu odděleně od předmětu účetnictví svého a ostatních účastnických fondů se navrhuje vypustit. Současně se navrhuje vypustit také povinnost penzijní společnosti zajišťovat v souladu s účetními metodami podle zákona upravujícího účetnictví účtování o předmětu účetnictví v účetních knihách vedených odděleně pro jednotlivé účastnické fondy, jejichž majetek obhospodařuje, tak, aby jí to umožnilo sestavení účetní závěrky za každý účastnický fond.
Skutečnost, že účetnictví účastnických fondů obhospodařovaných penzijní společností musí být vedeno odděleně tak, aby bylo možné za každý tento fond sestavit samostatnou účetní závěrku, vyplývá z postavení účastnického fondu jako účetní jednotky podle nového zákona o účetnictví. Účastnickému fondu jako účetní jednotce vyplývá z nového zákona o účetnictví řada povinností, zejména povinnost vést účetnictví, sestavit řádnou individuální účetní závěrku či další v zákoně uvedené povinnosti. Vedení odděleného účetnictví je pak nutným předpokladem pro splnění těchto účetních povinností, který již není nezbytné ve zvláštním právním předpise upravovat.
Byť je účastnický fond za jiných okolností entitou bez právní osobnosti, je mu pro účely účetnictví přiznána subjektivita, když o něm nový zákon o účetnictví stanoví, že je účetní jednotkou. Vzhledem k charakteru a fungování účastnického fondu je nicméně nezbytné stanovit, kdo za něj jako za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti, v oblasti účetnictví jedná, tj. kdo plní povinnosti fondu a vykonává jeho práva. Podle nového zákona o účetnictví za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti v oblasti účetnictví jedná buď osoba, o které zákon stanoví, že zajišťuje plnění povinností entity bez právní osobnosti související s účetnictvím, nebo osoba, která vykonává práva k majetku entity bez právní osobnosti vlastním jménem a na její účet, není-li zároveň osobou, která na základě zákona zajišťuje plnění povinností této entity souvisejících s účetnictvím. Do zákona o doplňkovém penzijním spoření se proto navrhuje stanovit, že penzijní společnost je tím subjektem, který zajišťuje plnění účetních a souvisejících povinností účastnického fondu, který obhospodařuje. V souladu s terminologií nového zákona o účetnictví se navrhuje použít obecné vyjádření povinnosti penzijní společnosti obhospodařující fond zajišťovat povinnosti související z účetnictví, neboť takto je zahrnuto jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví, ale rovněž další související povinnosti.
Skutečnost, že penzijní společnost, která plní účetní a související povinnosti obhospodařovaného účastnického fondu, vede účetnictví a vykazuje účetní informace tohoto fondu odděleně od svého účetnictví, rovněž vyplývá z nového zákona o účetnictví. Tuto skutečnost lze dovozovat nejen z faktu, že účastnický fond je samostatnou účetní jednotkou, ale rovněž z ustanovení nového zákona o účetnictví, které výslovně stanoví, že jestliže je účetní jednotka bez právní osobnosti součástí jiné účetní jednotky, která má právní osobnost, účetní informace vykazované za účetní jednotku bez právní osobnosti nejsou součástí účetních informací vykazovaných účetní jednotkou, jejíž je součástí.
V souvislosti s výše uvedeným se nově navrhuje v dotčeném ustanovení upravit také podobnou povinnost penzijní společnosti také ve vztahu k povinnostem souvisejícím s daněmi, poplatky a jinými obdobnými peněžitými plněními, a to s ohledem na skutečnost, že účastnický fond je poplatníkem daně z příjmů právnických osob podle § 17 odst. 1 písm. e) zákona o daních z příjmů. Z věcného hlediska se nejedná oproti současnému stavu o změnu, účelem je pouze, obdobně jako například v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech, postavit na jisto, který subjekt plní daňové povinnosti účastnického fondu, který nemá právní osobnost.
K bodu 3 (Díl 7 nadpis)
Navrhovaná změna má legislativně-technický charakter a reflektuje změnu terminologie v ustanoveních dílu 7 v návaznosti na nový zákon o účetnictví.
K bodu 4 (§ 57 nadpis)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 5 (§ 57 odst. 1 a 2)
V souvislosti s novým zákonem o účetnictví se navrhuje upravit ustanovení odstavců 1 a 2. Dosavadní povinnost penzijní společnosti České národní bance ve 4měsíční lhůtě po skončení účetního období předávat svou výroční zprávu a výroční zprávy obhospodařovaných účastnických fondů se navrhuje vypustit, a to v návaznosti na skutečnost, že ve způsobu zveřejnění výroční zprávy ve veřejném rejstříku rovněž s novým zákonem o účetnictví dochází ke změně. Podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, přičemž povinnost zveřejnit výroční zprávu byla v takovém případě splněna předáním výroční zprávy České národní bance ve stanovené lhůtě. Zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky však již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, a tudíž musí účetní jednotka v této lhůtě sama předat účetní závěrku a další zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, rejstříkovému soudu, čímž bude tato její povinnost splněna. Předávání účetních výkazů České národní bance tak nyní představuje neúčelnou administrativní zátěž jak na straně České národní banky, tak na straně penzijní společnosti. Účetní informace nezbytné pro účely dohledu České národní banky mohou být získávány jak z veřejného rejstříku, v němž je penzijní společnost zapsána, tak na internetových stránkách penzijní společnosti, kde budou účetní výkazy penzijní společnosti i jí obhospodařovaných penzijních fondů i nadále uveřejňovány podle nového § 57 odst. 5 zákona o doplňkovém penzijním spoření.
Vzhledem k tomu, že penzijní společnost jako účetní jednotka není subjektem veřejného zájmu podle nového zákona o účetnictví, nemusí ve všech případech být velkou účetní jednotkou (povinnost auditu účetní závěrky by závisela pouze na naplnění obecným kritérií pro zařazení do kategorie velkých účetních jednotek) se stejně jako doposud navrhuje penzijní společnosti výslovně uložit povinnost auditu účetní závěrky. S ohledem na to, že byť je účastnický fond za jiných okolností entitou bez právní osobnosti, pro účely účetnictví je mu přiznána subjektivita, když o něm nový zákon o účetnictví stanoví, že je účetní jednotkou, se povinnost auditu účetní závěrky navrhuje výslovně uložit také účastnickému fondu.
Terminologie týkající se povinného auditu se rovněž navrhuje upravit v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Povinnost ověřit zprávu vedení auditorem vyplývá ze stanovené povinnosti auditu účetní závěrky. Na základě nového zákona o účetnictví platí, že má-li účetní jednotka nebo mateřská entita povinný audit, je povinnost ověřit i zprávu vedení auditorem.
Obsah dosavadního odstavce 2 je z části na obecné úrovni upraven novým zákonem o účetnictví a z části se navrhuje přesunout do nového § 57 odst. 6 zákona o doplňkovém penzijním spoření. V novém znění odstavce 2 se navrhuje penzijní společnosti a účastnickému fondu jakožto účetní jednotce uložit povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení. Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Podobně také zpráva vedení se podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou.
Jak již bylo zmíněno výše, penzijní společnost ani účastnický fond nejsou jako účetní jednotky subjektem veřejného zájmu podle nového zákona o účetnictví, a tudíž nemusí ve všech případech být velkou účetní jednotkou. Povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení je novým zákonem o účetnictví ukládána pouze velkým a středním účetním jednotkám, a tudíž by vznik této povinnosti závisel výlučně na skutečnosti, zda penzijní společnost nebo účastnický fond naplní kritéria pro zařazení do kategorie velkých nebo středních účetních jednotek. Aby byl zachován současný stav, kdy penzijní společnost vždy vyhotovovala svou výroční zprávu i výroční zprávu za každý obhospodařovaný účastnický fond, je nutné povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení penzijní společnosti i účastnickému fondu jako účetní jednotce výslovně uložit.
Vzhledem ke specifickému charakteru účastnického fondu coby účetní jednotky se, ve vztahu k jeho individuální zprávě vedení, v ustanovení § 59 písm. b) zákona o doplňkovém penzijním spoření navrhuje nové zmocnění prováděcím právním předpisem odlišně od obsahu zprávy vedení vymezeného v novém zákoně o účetnictví stanovit rozsah informací vykazovaných zprávou vedení účastnického fondu tak, aby lépe odpovídal jeho povaze a činnosti.
V případě účastnického fondu bude v souladu s nově navrženým § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření zajišťovat splnění povinnosti auditu účetní závěrky i vyhotovení individuální zprávy vedení penzijní společnost, která tento účastnický fond obhospodařuje.
K bodu 6 (§ 57 odst. 3 až 6)
Stanovuje se, že penzijní společnost a účastnický fond obhospodařovaný penzijní společností jako účetní jednotka zveřejní řádnou účetní závěrku, zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány, do 4 měsíců od konce účetního období.
Dotčené ustanovení představuje lex specialis k obecné úpravě nového zákona o účetnictví, v němž je stanovena obecná lhůta 12 měsíců pro splnění povinnost zveřejnit účetní závěrku, zprávy vyhotovované podle nového zákona o účetnictví a zprávy o jejich ověření (především zpráva o povinném auditu). Tato zkrácená lhůta se netýká zveřejnění zpráv o platbách správním entitám nebo zprávou o daních z příjmů, kdy se uplatní obecný režim nového zákona o účetnictví (tj. 12měsíční lhůta).
I přesto, že účastnický fond je podle nového zákona o účetnictví účetní jednotkou, obecně mu není přiznávána právní subjektivita, a tudíž není zapsán ve veřejném rejstříku ve smyslu zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů. Z tohoto důvodu se navrhuje v novém odstavci 4 upravit způsob, jakým se zveřejní účetní závěrky a zprávy účastnického fondu, a sice že se založí do sbírky listin veřejného rejstříku, kde je zapsána penzijní společnost, která daný účastnický fond obhospodařuje.
Vedle povinnosti zveřejnit účetní závěrku a další zprávy ve veřejném rejstříku se v odstavci 5 přebírá dosavadní povinnost uveřejnění řádné účetní závěrky, zprávy účastnického fondu obhospodařovaného penzijní společností podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány rovněž na internetových stránkách, a to taktéž v 4měsíční lhůtě.
Do nového odstavce 6 se navrhuje převzít dosavadní úpravu odstavce 2 pro případy, kdy valná hromada penzijní společnosti neschválí řádnou účetní závěrku. V dotčeném ustanovení zákona o doplňkovém penzijním spoření se nad rámec pravidla vyplývajícího z nového zákona o účetnictví v souladu s dosavadním stavem navrhuje stanovit, že kromě informace o neschválení řádné účetní závěrky valnou hromadou a odůvodnění, penzijní společnost uveřejní na internetových stránkách také informaci o způsobu, jakým budou připomínky valné hromady k této účetní závěrce řešeny. Zároveň není nadále dán důvod pro přímé zasílání těchto informací České národní bance, která je může získávat jak z internetových stránek penzijní společnosti, tak ze sbírky listin veřejného rejstříku, v němž je penzijní společnost zapsána.
K bodu 7 (§ 57 odst. 7)
V návaznosti na změny navržené v předchozích odstavcích ustanovení § 57 zákona o doplňkovém penzijním spoření se v ustanovení odstavce 7 navrhuje povinnost zaslat České národní bance pravomocný rozsudek, jímž soud rozhodl o neplatnosti usnesení valné hromady o schválení řádné účetní závěrky penzijní společnosti nebo obhospodařovaného účastnického fondu, nahradit povinností tento pravomocný rozsudek uveřejnit na internetových stránkách penzijní společnosti. V návaznosti na změny, které nový zákon o účetnictví přináší v oblasti způsobu zveřejnění statutární zprávy ve veřejném rejstříku, kdy podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, který do nového zákona o účetnictví nebyl převzat, již nadále není dán důvod pro přímé zasílání stanovených informací České národní bance, která je pro účely výkonu dohledu může získávat z internetových stránek penzijní společnosti. Tímto způsobem se nejen zvýší transparentnost informací o penzijních společnostech a účastnických fondech a dostupnost těchto informací pro jejich vnější uživatele, ale rovněž se zamezí administrativní zátěži jak na straně penzijní společnosti, tak na straně České národní banky.
K bodu 8 (§ 57 odst. 8)
Navrhují se legislativně-technické úpravy v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 9 (§ 57a)
Odstavec 1 stanovuje pro penzijní společnost a účastnický fond obhospodařovaný penzijní společností povinnost oznámit České národní bance auditora vybraného pro provedení povinného auditu. Před tím, než penzijní společnost nebo účastnický fond obhospodařovaný penzijní společností vybraného auditora oznámí, mají povinnost postupovat podle zákona o auditorech, zejména § 43 tohoto zákona, který upravuje proces určení auditora subjektem veřejného zájmu.
Odstavec 2 objasňuje, jaké informace má oznámení o výběru auditora obsahovat. Obecně lze tyto informace shrnout jako podklady pro posouzení dostatečné odbornosti a nezávislosti auditora.
Odstavec 3 stanovuje, za jakých podmínek může Česká národní banka vybraného auditora odmítnout, přičemž se uplatní obecná lhůta pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 správního řádu. Důvody odmítnutí vyplývají z informací požadovaných podle odstavce 2, tj. Česká národní banka posuzuje dostatečnou odbornost a nezávislost auditora.
Za účelem snížení administrativní zátěže na straně České národní banky a posílení právní jistoty na straně penzijních společností a účastnických fondů obhospodařovaných penzijními společnostmi, se v odstavci 4 stanovuje, že pokud Česká národní banka nezahájí řízení o odmítnutí auditora do 30 dnů, platí, že jej neodmítla.
Odstavec 5 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 6 omezuje procesní právo úvěrové instituce podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 5.
K bodu 10 (§ 59 písm. a))
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví. S ohledem na změny navržené v předchozích ustanoveních zákona o doplňkovém penzijním spoření (zejména v ustanovení § 57 odst. 2) se navrhuje i v tomto ustanovení dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nahradit novým pojmem „zpráva vedení“. Rovněž se z dotčeného ustanovení navrhuje vypustit zmocnění upravit prováděcím právním předpisem obsah zprávy vedení účastnického fondu, které se zároveň navrhuje přesunout do nového písmene b).
K bodu 11 (§ 59 písm. b))
V novém zákoně o účetnictví se dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Podobně také zpráva vedení se podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Povinnost sestavovat individuální zprávu vedení účastnickému fondu vyplývá z nově navrženého znění § 57 odst. 2 zákona o doplňkovém penzijním spoření.
Nový zákon o účetnictví upravuje základní obsahové náležitosti individuální i konsolidované zprávy vedení. Vzhledem ke specifickému charakteru účastnického fondu coby účetní jednotky se, ve vztahu k jeho individuální zprávě vedení, v dotčeném ustanovení § 59 písm. b) zákona o doplňkovém penzijním spoření navrhuje nové zmocnění stanovit prováděcím právním předpisem rozsah informací vykazovaných zprávou vedení účastnického fondu odlišně od rozsahu upraveného novým zákonem o účetnictví tak, aby lépe odpovídal povaze účastnického fondu a jeho činnosti.
K bodu 12 (§ 59 písm. d))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, jakož i na změny navržené v předcházejících ustanoveních zákona o doplňkovém penzijním spoření (zejména v ustanovení § 57) se navrhuje dosavadní pojem „výroční zpráva“ nahradit pojmem řádné účetní závěrky, zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, zprávy auditora o povinném auditu“, neboť tyto dokumenty obsahují informace vykazované za účetní jednotku (popř. konsolidační celek) a jsou určeny ke společnému zpřístupňování.
Současně se navrhuje z dotčeného ustanovení vypustit s ohledem na jeho neaktuálnost pojem „důchodový fond“.
K bodu 13 (§ 65 odst. 2 písm. c) bod 3)
Jedná se o legislativně-technickou úpravu v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 14 (§ 110 odst. 2)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Pojem „mimořádná účetní závěrka“ byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn a nahrazen řádnou účetní závěrkou (okamžiky, k nimž byla doposud podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, sestavována mimořádná ÚZ jsou nově dny mimořádně ukončujícími účetní období, tj. dny, k nimž se sestavuje řádná účetní závěrka). Dle dosavadního znění ustanovení by tak účastnický fond sestavoval účetní závěrku ke dni svého zrušení, což je zároveň den vstupu do likvidace (pokud je fond rušen s likvidací). Podle nového zákona o účetnictví by však byl rovněž povinen sestavit účetní závěrku také ke dni předcházejícímu dni vstupu do likvidace, tj. dni předcházejícímu jeho zrušení. Z praktického hlediska však nejspíše není žádoucí, aby byl účastnický fond povinen sestavovat dvě účetní závěrky s rozdílem jednoho dne.
Tento stav proto navrhuje řešit výslovným vyloučením aplikace ustanovení § 51 písm. a) nového zákona o účetnictví, podle kterého je mimořádným koncem účetního období den přecházející dni vstupu do likvidace. To znamená, že řádná účetní závěrka účastnického fondu se bude vyhotovovat pouze k poslednímu dni jeho posledního účetního období, tj. období, ve kterém přestane být účetní jednotkou podle obecné úpravy nového zákona o účetnictví.
Sestavení řádné účetní závěrky účastnického fondu je povinností penzijní společnosti, která vyplývá z obecné povinnosti zajišťovat řádné plnění povinností souvisejících s účetnictvím (viz § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření).
K bodu 15 (§ 115 odst. 3)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska zahrnutých entit specifikovat jako účetní závěrku individuální, a to s ohledem na povahu regulovaného subjektu (tj. účastnického fondu) a na dosavadní význam pojmu účetní závěrka, který nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 16 (§ 134 odst. 2 písm. e))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, jakož i na změny navržené v předcházejících ustanoveních zákona o doplňkovém penzijním spoření (zejména v ustanovení § 57) se navrhuje dosavadní pojem „výroční zpráva“ nahradit vyjmenováním příslušných dokumentů, tedy účetní závěrky, zprávy vedení a zprávy auditora o povinném auditu.
K bodu 17 (§ 142 odst. 2 písm. a))
V návaznosti na nově navrhované znění ustanovení § 143, které doposud upravovalo nařízení mimořádného auditu a které bude nově namísto mimořádného auditu upravovat nařízení ověření řídicího a kontrolního systému, se navrhuje odpovídajícím způsobem upravit i ustanovení § 142 odst. 2 písm. a). Česká národní banka tak bude moci v rámci opatření k nápravě nařídit nikoliv mimořádný audit, nýbrž právě ověření řídicího a kontrolního systému penzijní společnosti.
K bodu 18 (§ 142 odst. 2 písm. d))
Ustanovení § 142 odst. 2 písm. d) se navrhuje specifikovat důvod, pro který může Česká národní banka nařídit změnu auditora penzijní společnosti nebo účastnického fondu, a to obdobným způsobem, jako v zákoně o bankách a zákoně o pojišťovnictví. Změnu auditora tak bude možné nařídit, pokud auditor nesplní povinnost informovat Českou národní banku o skutečnostech zjištěných podle § 21 odst. 3 nebo 4 zákona o auditorech.
K bodu 19 (§ 143)
Dosavadní možnost České národní banky nařídit mimořádný audit penzijní společnosti nebo účastnického fondu se navrhuje nahradit možností České národní banky nařídit penzijní společnosti, aby zajistila ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho části.
Dle odstavce 1 může Česká národní banka nařídit penzijní společnosti provedení ověření jejího řídicího a kontrolního systému nebo jeho vybraných částí, pokud nastanou skutečnosti, které by mohly mít zásadní nepříznivý dopad na činnost penzijní společnosti, její rizikový profil nebo postavení v rámci skupiny, jíž je penzijní společnost součástí. Česká národní banka při tom posoudí zejména tyto skutečnosti a jejich významnost:
a) vnitřní vlivy, kterými jsou zejména nabídka nových produktů nebo změna rozsahu činnosti penzijní společnosti, změna modelu podnikání, zavedení inovací včetně inovací v oblasti informačních a komunikačních technologií a bezpečnosti, nové formy obchodní spolupráce, změny v distribuční činnosti, změny v činnostech zajišťovaných třetími stranami, změny v přeshraniční činnosti, rozšíření výkonu činnosti do nových geografických oblastí, vlastnické, organizační, procesní či personální změny, změna míry, struktury nebo koncentrace rizik, kterým je nebo by mohla být penzijní společnost vystavena, změny vnitřních systémů včetně systému řízení rizik a vnitřní kontroly a systémů řízení kapitálu a likvidity, nárůst počtu anebo významu událostí operačního rizika včetně například chybovostí, selhání vnitřních kontrol, výpadků systémů, stížností, případné podvody, závažné soudní spory nebo významné riziko jejich výskytu, trestní stíhání osob zastávajících v penzijní společnosti funkci klíčového významu, (pří)znaky (možného) nenaplnění právních povinností penzijní společnosti nebo odklonů od formalizovaných dohledových obecných pokynů a doporučení, nebo indikace (možného) nenaplnění jiných relevantních požadavků s potenciálně nepříznivým dopadem na penzijní společnost,
b) vnější vlivy, kterými jsou zejména volatilita finančních trhů nebo nepříznivý makroekonomický vývoj, politické vlivy, legislativní změny, existence mimořádně tržně nebo ekonomicky zhoršené situace, riziko zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti anebo financování terorismu.
Česká národní banka využívá poznatky a informace z dohledové činnosti získané v rámci komunikace s penzijní společností plynoucí z (povinného) kvantitativního a kvalitativního oznamování vůči České národní bance, z jiných vnitřních informačních zdrojů České národní banky, především z povinného mechanismu České národní banky pro přijímání oznámení (whisteblowing), nebo z vnějších zdrojů, včetně informací (povinně) uveřejňovaných penzijní společností a informací získaných od zahraničních orgánů dohledu či v rámci kolegií orgánů dohledu.
Poslední věta odstavce 1 stanovuje okamžik ukončení procesu ověření řídicího a kontrolního systému, což je relevantní hlavně ve vztahu k odstavci 3, na jehož základě stanovuje Česká národní banka lhůtu pro provedení tohoto ověření.
Odstavec 2 omezuje procesní právo penzijní společnosti podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad, na což by jinak měla podle správního řádu právo. Ověření řídicího a kontrolního systému je dohledovým nástrojem, tj. je to nástroj operativní, který vykonává příslušná sekce České národní banky, a to bez ingerence bankovní rady. Příslušná sekce by tedy i v případě tohoto nástroje měla být autonomní, co do posouzení důvodnosti využití tohoto nástroje, i co do posouzení jeho smyslu. Jelikož je povinnost zajistit ověření řídicího a kontrolního systému ukládána ve správním řízení, má penzijní společnosti v průběhu tohoto řízení dostatek prostoru pro to, aby Českou národní banku případně přesvědčila o tom, že její výchozí hypotéza není správná (důvody, které ČNB k zahájení řízení vedou, se penzijní společnosti dozví z oznámení o zahájení řízení, ze správního spisu, ale i z běžné dohledové komunikace).
V souladu s legislativními pravidly vlády je odstavec 3 psán v jednotném čísle („část řídicího a kontrolního systému banky“), nicméně tím přirozeně není vyloučeno, aby Česká národní banka nařídila ověření více oblastí řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 4:
Za účelem umožnění externího ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, poskytne penzijní společnosti ověřovateli informace potřebné k výkonu takového ověření, tj. např. informace o vnitřních kontrolách, které se týkají ověřované oblasti řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 5:
Odstavec 5 upravuje zmocnění pro Českou národní banku vyhláškou upravit podrobné náležitostí a strukturu zprávy o ověření řídicího a kontrolního systému.
K bodu 20 (§ 143a)
Ustanovení § 143a upravuje výběr ověřovatele pro ověření řídicího a kontrolního systému penzijní společnosti nebo jeho části.
Odstavec 1 stanovuje samotnou povinnost penzijní společnosti oznámit České národní bance ověřovatele pro ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, pokud jí toto ověření bude nařízeno dle § 143 odst. 1.
Odstavec 2 upravuje informace, které má oznámení o výběru ověřovatele obsahovat. Oznámení obsahuje kombinaci vstupů od penzijní společnosti a ověřovatele, přičemž lze shrnout, že tyto informace slouží České národní bance k posouzení odbornosti a nezávislosti ověřovatele.
Odstavec 3 uvádí důvody, za kterých může Česká národní banka vybraného ověřovatele odmítnout, přičemž se uplatní obecná lhůta pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 správního řádu. Důvody odmítnutí souvisí s informacemi požadovanými podle odstavce 2, tj. Česká národní banka hodnotí nestrannost a dostatečnou odbornost auditora při ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části.
Odstavec 4 stanovuje lhůtu pro zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele Českou národní bankou. Pokud Česká národní banka nezahájí řízení ve stanovené lhůtě, platí, že ověřovatele neodmítla. Tím se snižuje administrativní zátěž na straně České národní banky a posiluje právní jistota na straně penzijní společnosti.
Odstavec 5 upravuje prodloužení lhůty pro provedení ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části v případě zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele. Tím se zajišťuje dostatek času pro řádné provedení ověření.
Odstavec 6 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 7 omezuje procesní právo penzijní společnosti podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 6.
K bodu 21 (§ 160 odst. 1 písm. w))
V návaznosti na znění nového zákona o účetnictví se stanovuje, že penzijní společnost se dopustí přestupku, pokud v rozporu s § 57 nezveřejní, neuveřejní nebo nezpřístupní řádnou účetní závěrku, zprávu podle zákona upravujícího účetnictví penzijní společnosti nebo účastnického fondu obhospodařovaného touto penzijní společností, je-li vyhotovována, nebo zprávu o jejich ověření, jsou-li ověřovány.
Vzhledem k tomu, že v souladu s ustanovením § 56 písm. a) zákona o doplňkovém penzijním spoření penzijní společnost zajišťuje plnění povinností účastnického fondu (jakožto účetní jednotky bez právní osobnosti) souvisejících s účetnictvím, dotčeného přestupku se může dopustit pouze penzijní společnost.
Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 20 mil. Kč.
K bodu 22 (§ 160 odst. 2 písm. p))
Skutková podstata přestupku upravená v dotčeném ustanovení se v návaznosti na nový zákon o účetnictví a na změny navržené v ustanovení § 110 odst. 2 zákona o doplňkovém penzijním spoření navrhuje z důvodu nadbytečnosti vypustit. Podle nového znění § 110 odst. 2 zákona o doplňkovém penzijním spoření se řádná účetní závěrka účastnického fondu bude vyhotovovat pouze ke konci účetního období, tj. období, ve kterém přestane být účetní jednotkou podle obecné úpravy nového zákona o účetnictví. Nesestavení řádné účetní závěrky naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle nového zákona o účetnictví.
S ohledem na to, že ačkoliv je účastnický fond účetní jednotkou, za jiných okolností nemá právní osobnost, je v souladu s ustanovením § 56 písm. a) zákona o doplňkovém penzijním spoření za zajišťování řádného plnění povinností účastnického fondu souvisejících s účetnictvím odpovědná penzijní společnost, která tento fond obhospodařuje. Z tohoto důvodu odpovědnost za přestupek podle nového zákona o účetnictví vznikne penzijní společnosti, která účastnický fond obhospodařuje, jakožto osobě jednající za entitu bez právní osobnosti.
K bodu 23 (§ 160 odst. 3 písm. f), g) a h))
Změny v zákoně o doplňkovém penzijním spoření navržené v souvislosti s ověřením řídicího a kontrolního systému penzijní společnosti je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností.
Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 20 mil. Kč.
K bodu 24 (§ 170 odst. 1)
Jedná se o legislativně-technickou úpravu chybného odkazu u zmocňovacího ustanovení.
K bodu 25 (§ 188 odst. 1)
Navrhovaná změna odstavce 1 je obdobou změn navržených v ustanovení § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření ve vztahu k účastnickým fondům. I v tomto případě se tedy navrhuje vypustit povinnost penzijní společnosti účtovat o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření s majetkem v transformovaném fondu odděleně od předmětu účetnictví svého a ostatních fondů.
Skutečnost, že penzijní společnost, která plní účetní a související povinnosti transformovaného fondu, v němž je majetek, pomocí kterého penzijní společnost vykonává penzijní připojištění, vede účetnictví a vykazuje účetní informace tohoto fondu odděleně od svého účetnictví, rovněž vyplývá z nového zákona o účetnictví. Tuto skutečnost lze dovozovat nejen z faktu, že transformovaný fond je samostatnou účetní jednotkou, ale rovněž z ustanovení nového zákona o účetnictví, které výslovně stanoví, že jestliže je účetní jednotka bez právní osobnosti součástí jiné účetní jednotky, která má právní osobnost, účetní informace vykazované za účetní jednotku bez právní osobnosti nejsou součástí účetních informací vykazovaných účetní jednotkou, jejíž je součástí.
Byť je transformovaný fond za jiných okolností entitou bez právní osobnosti, je mu pro účely účetnictví přiznána subjektivita, když o něm nový zákon o účetnictví stanoví, že je účetní jednotkou. Vzhledem k charakteru a fungování transformovaného fondu je nicméně nezbytné stanovit, kdo za něj jako za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti, v oblasti účetnictví jedná, tj. kdo plní povinnosti fondu a vykonává jeho práva. Podle nového zákona o účetnictví za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti v oblasti účetnictví jedná buď osoba, o které zákon stanoví, že zajišťuje plnění povinností entity bez právní osobnosti související s účetnictvím, nebo osoba, která vykonává práva k majetku entity bez právní osobnosti vlastním jménem a na její účet, není-li zároveň osobou, která na základě zákona zajišťuje plnění povinností této entity souvisejících s účetnictvím. V zákoně o doplňkovém penzijním spoření se proto navrhuje stanovit, že penzijní společnost je tím subjektem, který zajišťuje plnění účetních a souvisejících povinností transformovaného fondu, v němž je majetek, pomocí kterého penzijní společnost vykonává penzijní připojištění. V souladu s terminologií nového zákona o účetnictví se navrhuje použít obecné vyjádření povinnosti penzijní společnosti zajišťovat povinnosti související s účetnictvím, neboť takto je pokryto jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví a rovněž další související povinnosti.
V souvislosti s výše uvedeným se nově navrhuje v dotčeném ustanovení upravit také podobnou povinnost penzijní společnosti také ve vztahu k povinnostem souvisejícím s daněmi, poplatky a jinými obdobnými peněžitými plněními, a to s ohledem na skutečnost, že transformovaný fond je poplatníkem daně z příjmů právnických osob podle § 17 odst. 1 písm. e) zákona o daních z příjmů. Z věcného hlediska se nejedná oproti současnému stavu o změnu, účelem je pouze, obdobně jako například v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech, postavit na jisto, který subjekt plní daňové povinnosti transformovaného fondu, který nemá právní osobnost.
K bodu 26 (dosavadní § 188 odst. 2)
Navrhovaná změna odstavce 2 je obdobou změn navržených v ustanovení § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření ve vztahu k účastnickým fondům. I v tomto případě se tedy navrhuje vypustit také povinnost penzijní společnosti zajišťovat v souladu s účetními metodami podle zákona upravujícího účetnictví účtování o předmětu účetnictví v účetních knihách vedených odděleně pro transformovaný fond, v němž je majetek, pomocí kterého penzijní společnost vykonává penzijní připojištění, tak, aby jí to umožnilo sestavení účetní závěrky za transformovaný fond.
Skutečnost, že účetnictví transformovaného fondu musí být vedeno odděleně tak, aby bylo možné za tento fond sestavit samostatnou účetní závěrku, vyplývá z postavení transformovaného fondu jako účetní jednotky podle nového zákona o účetnictví. Vedení odděleného účetnictví je pak nutným předpokladem pro splnění účetních povinností, který již není nezbytné ve zvláštním právním předpise upravovat.
K bodu 27 (navrhovaný § 188 odst. 2)
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se navrhují legislativně-technické změny spočívající v nahrazení dosavadních pojmů „majetek“, „závazek“ a „pasiva“ pojmy podle nového zákona o účetnictví. Obsah dosavadních pojmů „majetek“ a „závazek“ ve smyslu účetním a ve smyslu občanskoprávním není totožný, a proto používá-li se pojem majetek nebo závazek ve vztahu k účetnictví a nikoliv ve smyslu občanskoprávním, je pojem „majetek“ nahrazen novým pojmem „aktivum“, jehož obsah je vymezen v ustanovení § 11 nového zákona o účetnictví a obdobně pojem „závazek“ je nahrazen pojmem „dluh“, jehož obsah je pro účely účetnictví rovněž vymezen v § 11 nového zákona o účetnictví.
Dále se navrhuje dosavadní pojem „pasiva“ nahradit pojmy „dluh podle zákona upravujícího účetnictví a vlastní kapitál“, a to v návaznosti na skutečnost, že pojem „pasiva“ již nebude v novém zákoně o účetnictví obsažen. Tento pojem fakticky představoval pouze označení množiny tvořené vlastním kapitálem a dluhy, přičemž pro jeho zachování nadále není dán důvod. Používání obecného pojmu „pasivum“ proto do nového zákona o účetnictví nebylo převzato s tím, že dané prvky účetního výkaznictví budou nazývány v souladu se svým skutečným významem, a sice „vlastní kapitál a dluhy“.
K bodu 28 (§ 188 odst. 3)
V návaznosti na změny ustanovení § 56 a násl. zákona o doplňkovém penzijním spoření ve vztahu k účastnickým fondům se navrhuje stanovit, že povinnosti upravené v těchto ustanoveních platí i pro transformované fondy, resp. pro penzijní společnosti, které pomocí majetku v transformovaném fondu vykonávají penzijní připojištění.
Není tedy již nutné, aby byla v dotčeném ustanovení odstavce 3 nadále upravena povinnost transformovaného fondu mít účetní závěrku ověřenou auditorem, neboť tato povinnost vyplývá z ustanovení § 57 odst. 1 zákona o doplňkovém penzijním spoření. Pro transformovaný fond a penzijní společnost, která pomocí majetku v tomto fondu vykonává penzijní připojištění, rovněž platí zkrácená lhůta pro splnění povinnosti podle § 57 odst. 3 zákona o doplňkovém penzijním spoření. V případě transformovaného fondu se taktéž použije právní úprava § 57 zákona o doplňkovém penzijním spoření pro případy, kdy valná hromada penzijní společnosti, která pomocí majetku v transformovaném fondu vykonává penzijní připojištění, neschválí řádnou účetní závěrku tohoto transformovaného fondu a pro případy, kdy soud rozhodně o neplatnosti usnesení valné hromady, kterým byla řádná účetní závěrka transformovaného fondu schválena.
V případě transformovaného fondu se rovněž použije ustanovení § 57a zákona o doplňkovém penzijním spoření, které upravuje povinnosti spojené s výběrem auditora pro povinný audit, resp. povinnost oznámit výběr auditora provádějícího povinný audit České národní bance. Zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu v rozsahu stanoveném § 59 zákona o doplňkovém penzijním spoření bude rovněž platit i pro otázky související s transformovanými fondy.
K bodu 29 (§ 188 odst. 4)
Dotčené ustanovení odstavce 4 se v návaznosti na nový zákon o účetnictví navrhuje zrušit z důvodu nadbytečnosti. Skutečnost, že prvky účetního výkaznictví transformovaného fondu, tj. aktiva a pasiva (nově vlastní kapitál a dluhy podle zákona upravujícího účetnictví) se pro účely sestavení konsolidované účetní závěrky, v níž je zahrnuta penzijní společnost vykonávající pomocí majetku v transformovaném fondu penzijní připojištění, nezohledňují, vyplývá s postavení transformovaného fondu jako účetní jednotky podle nového zákona o účetnictví. Je-li transformovaný fond samostatnou účetní jednotkou, jeho účetní závěrka nebude zohledňována v konsolidované účetní závěrce sestavené na základě účetních závěrek konsolidovaných entit, pakliže transformovaný fond není touto konsolidovanou entitou. Skutečnost, že penzijní společnost na základě § 188 písm. a) zákona o doplňkovém penzijním spoření zajišťuje řádné plnění povinností transformovaného fondu, v němž je majetek, pomocí kterého penzijní společnost vykonává penzijní připojištění (tj. mimo jiné vede účetnictví transformovaného fondu a sestavuje jeho účetní závěrku), na postavení transformovaného fondu jako samostatné účetní jednotky nic nemění.
K bodu 30 (§ 192 odst. 3 písm. b))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, a to s ohledem na povahu regulovaného subjektu (tj. transformovaného fondu) a na dosavadní význam pojmu účetní závěrka, který nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K části sté dvacáté – změna zákona o Finanční správě České republiky
K čl. CXXIX
K bodu 1 (§ 1 odst. 4)
Generální finanční ředitelství je dle předmětného zákona organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Z toho vyplývá, že na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, je účetní jednotkou. Skutečnost, že Generální finanční ředitelství je účetní jednotkou tedy vyplývá již z jeho postavení organizační složky státu a nového zákona o účetnictví a není třeba ji duplicitně uvádět ve zvláštním zákoně. Postačí jen negativní vymezení těch organizačních složek státu, které nejsou účetními jednotkami, jako je tomu v případě finančních úřadu a Odvolacího finančního ředitelství.
K bodu 2 (§ 10 odst. 2 písm. b))
Navrhuje se legislativně technická změna, která upřesňuje dosavadní znění předmětného ustanovení a reflektuje terminologii přestupkového práva. Dosavadní formulaci „ukládá účetním jednotkám pokuty“ se proto navrhuje nahradit přesnější formulací „vede řízení o přestupku“.
K bodu 3 (§ 12 odst. 5)
V rámci zvláštní úpravy místní příslušnosti finančních úřadů se navrhuje doplnit ustanovení o místní příslušnosti finančního úřadu pro výkon věcné působnosti podle § 10 odst. 2 písm. b) tohoto zákona. Finanční úřady jsou příslušné ke kontrole dodržování účetních povinností a v návaznosti na jejich případné porušení rovněž vést řízení o účetních přestupcích. Doposud však ani v tomto zákoně, ani v právních předpisech upravujících účetnictví, nebyla výslovně upravena místní příslušnost finančního úřadu pro výkon této působnosti, pročež se doplněním předmětného ustanovení navrhuje tuto mezeru v právním řádu napravit.
Pro určení místní příslušnosti finančního úřadu ke kontrole účetních povinností je rozhodné, zda kontrolovaný subjekt je účetní jednotkou podle právních předpisů upravujících účetnictví, či nikoliv. V případě kontrolovaného subjektu, který je účetní jednotkou, se z praktických důvodů navrhuje místní příslušnost finančního úřadu navázat na správu daní z příjmů daného subjektu, neboť kontrola dodržování účetních povinností bývá zpravidla prováděna právě v souvislosti se zjištěním a stanovením daní z příjmů, což je dáno zejména významem účetnictví pro určení základu daně. Příslušnost konkrétního finančního úřadu v daném případě proto vyplývá z úpravy místní příslušnosti v daňovém řádu.
Vzhledem k tomu, že pobočce zahraniční entity na území České republiky není přiznána právní osobnost, jsou právními předpisy upravujícími účetnictví ukládány účetní povinnosti přímo zahraniční entitě, k níž pobočka patří, přičemž tato zahraniční entita nemusí být účetní jednotkou podle právních předpisů upravujících účetnictví. Pro určení místní příslušnosti finančního úřadu ke kontrole těchto povinností je determinantem umístění pobočky této entity ve vztahu k území působnosti finančních úřadů. Místně příslušný tudíž bude ten finanční úřad, v jehož obvodu území působnosti se nachází pobočka této zahraniční entity, která není účetní jednotkou.
V případě, že příslušný finanční úřad zjistí během kontroly dodržování účetních povinností jejich porušení zakládající odpovědnost za přestupek podle zákona o účetnictví, místní příslušnost pro vedení řízení o přestupku stanoví nový zákon o účetnictví. Místní příslušnost k vedení řízení o přestupku je z důvodů efektivity a hospodárnosti navázána na kontrolu, při níž došlo ke zjištění porušení těchto povinností. Příslušným je proto finanční úřad, který v daném případě provedl nebo provádí kontrolu dodržování účetních povinností. Na určení místní příslušnosti k vedení řízení o přestupku se proto nepoužije obecná právní úprava zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
K bodům 4 a 5 (§ 13a odst. 2 a 3)
V zájmu posílení ochrany utajovaných informací, které jsou součástí stanovení zvláštních postupů správy daní podle § 13 zákona o Finanční správě České republiky, se navrhuje částečně přenést kompetenci k jejich stanovení na Ministerstvo financí v případě, že nebude potřebný stejný či společný postup více dotčených organizací. Tímto bude dále omezen okruh osob, které se s uvedenými informacemi seznamují. Současně je doplněna pravomoc orgánů Celní správy České republiky (v postavení správce daně) aplikovat předmětné zvláštní postupy, jakkoliv se bude jednat spíše o výjimečnou situaci (z tohoto důvodu je i v tomto případě úprava koncentrována v předmětném ustanovení).
K části sté dvacáté první – změna zákona o Celní správě České republiky
K čl. CXXX
Generální ředitelství cel je dle předmětného zákona organizační složkou státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Právě z postavení organizační složky státu vyplývá ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, že Generální ředitelství cel je účetní jednotkou. Zrušovaná věta je tedy nadbytečná a není třeba ji dále uvádět. Postačí uvedené negativní vymezení těch organizačních složek státu, které nejsou účetními jednotkami, jako v případě celních úřadů.
K části sté dvacáté druhé – změna občanského zákoníku
K čl. CXXXI
K bodu 1 (§ 119)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 2 (§ 176 odst. 1)
Prováděnou změnou dochází k opravě dřívější nepřesnosti ustanovení, které nepokrývalo právnickou osobu rozdělovanou odštěpením. Tato není zanikající právnickou osobou, přesto je stanovení rozhodného dne v případě rozdělení odštěpením nezbytné.
K bodu 3 (§ 176 odst. 2)
Sestavení konkrétních účetních závěrek je nově regulováno § 110 zákona o účetnictví pro všechny případy, tedy i pro všechny právnické osoby podle občanského zákoníku. Ke změnám obsahu povinností zúčastněných právnických osob nedochází.
K bodu 4 (§ 177)
Prováděná změna promítá do zákonného textu reálný stav, kdy daná norma neupravuje pravidla pro stanovení rozhodného, nýbrž stanovuje lhůtu pro podání návrhu na zápis přeměny do veřejného rejstříku. Další pravidla pro stanovení rozhodného dne jsou obsažena v zákoně o účetnictví.
K bodu 5 (§ 183 odst. 2)
Většina změn se provádí v návaznosti na změnu terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
Současně dochází ke změně lhůty pro rozhodnutí o změně právní formy, která se sjednocuje s lhůtou podle § 363 zákona o přeměnách.
K bodu 6 (§ 199 odst. 1)
Podle nové koncepce účetnictví končí dnem předcházejícím vstupu právnické osoby do likvidace individuální účetní období této právnické osoby. K tomu dni tak právnická osoba sestaví řádnou účetní závěrku. Sestavení zahajovací rozvahy tak již není potřebné.
K bodu 7 (§ 205 odst. 1)
Časový okamžik sestavení účetní závěrky předkládané současně s konečnou zprávou se přesouvá do druhého odstavce. Povinnost sestavit účetní závěrku vyplývá ze skutečnosti, že dnem vyhotovení konečné zprávy o průběhu likvidace končí účetní období. Povinnost je tedy stanovena nově zákonem o účetnictví. Ke změně v povinnostech likvidátora tak nedochází.
K bodu 8 (§ 205 odst. 2)
Změny jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. Současně se přesouvá určení časového okamžiku sestavení individuální účetní závěrky z odstavce 1 pro lepší orientaci. Ke změnám v povinnostech likvidátora však nedochází.
K bodu 9 (§ 205 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 10 [§329 odst. 1 písm. a)]
Ustanovení představuje zjednodušení oceňování nepeněžitého předmětu vkladu, který není obchodován na evropském regulovaném trhu. Jeho obdobu můžeme najít zejm. v § 469 zákona o obchodních korporacích. Změna se provádí v důsledku opuštění koncepce tržní hodnoty podle § 27 odst. 4 dosavadního zákona o účetnictví. Nová koncepce oceňování reálnou hodnotou podle zákona o účetnictví odpovídá dosavadnímu obsahu ustanovení, které umožňuje využití reálně uzavřených obchodů na relevantním trhu.
K bodu 11 [§ 329 odst. 1 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 12 (§ 341)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 13 (§ 342 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 14 [§ 342 odst. 1 písm. a)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 15 [§ 342 odst. 1 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 16 (§ 342 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 17 (§ 342 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 18 (§ 355 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 19 [§ 355 odst. 2 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 20 (§ 357)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 21 (§ 358 až § 361)
Zrušení výroční zprávy jako zvláštního dokumentu a současně souhrnu dalších dokumentů vypracovávaných podle dosavadního zákona o účetnictví neumožňuje zachovat právní úpravu výročních zpráv nadací a ústavů v její dosavadní podobě. V návaznosti na to proběhlo zhodnocení přínosu výročních zpráv nadací a ústavů upravených v občanském zákoníku. Zásadní pro toto zhodnocení byl objem informací, které mají být nadacemi a ústavy zveřejňovány ve výroční zprávě nad rámec jejich povinností plynoucích ze zákona o účetnictví. Některé povinně uváděné údaje jsou již dostupné jinými prostředky (zejm. se jedná o informace o změnách zakladatelského právního jednání či ve členství v orgánech podle § 416 odst. 1 OZ). Informace o dárcích a darech uváděné ve výroční zprávě nadace jsou pak dlouhodobě odbornou veřejností považovány za kontroverzní a nedostatečně odůvodněné. V případě financování z veřejných zdrojů dopadají na nadace povinnosti zveřejňovat informace jinými způsoby, stejně jako na jakékoliv jiné osoby. Současně možnost neuvedení dárce podle § 359 prakticky vylučuje relevantní veřejný dohled nad informacemi, na jejichž skrytí by dárce či příjemce příspěvku mohli mít zájem. Současně nejsou spatřovány důvody k existenci přísnější úpravy výkaznictví, než jaká se vztahuje na ostatní právnické osoby soukromého práva. Zejména kontrastně působí srovnání s nadačním fondem, jehož smysl a účel je velmi podobný nadaci, avšak žádné obdobné požadavky na něj nedopadají.
Z těchto důvodů se navrhuje celá zvláštní úprava výročních zpráv nadací a ústavů zrušit. Na nadace a ústavy však stále dopadne obecná úprava výkaznictví podle zákona o účetnictví, zejména pak povinnost sestavit a zveřejnit účetní závěrku, případně zprávu vedení apod.
K bodu 22 [§ 370 odst. 1 písm. d)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 23 [§ 370 odst. 1 písm. e)]
Promítá se zrušení úpravy výroční zprávy nadace.
K bodu 24 (§ 384 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 25 (§ 385)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 26 [§ 386 odst. 1 písm. c)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 27 [§ 391 odst. 2 písm. c)]
Stanovení rozhodného dne je při změně právní formy z nadace na nadační fond zcela nadbytečné. Nedochází k zániku právnické osoby ani k jiným významným událostem, kvůli kterým by mohly existovat pochybnosti, na čí účet bylo z pohledu účetnictví určité právní jednání uskutečněno.
K bodu 28 (§ 411 odst. 1)
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví a zrušení zvláštní úpravy výroční zprávy ústavu.
K bodu 29 (§ 415)
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví. Současně dochází ke zrušení výslovného stanovení, že auditor ověřuje účetní závěrku, pokud tak stanoví zakladatelské právní jednání nebo statut. Takové ustanovení je nadbytečné, neboť povinnost auditu účetní závěrky stanoví již samo zakladatelské právní jednání nebo statut.
K bodu 30 (§ 416)
Zrušení výroční zprávy jako zvláštního dokumentu a současně souhrnu dalších dokumentů vypracovávaných podle dosavadního zákona o účetnictví neumožňuje zachovat právní úpravu výročních zpráv nadací a ústavů v její dosavadní podobě. V návaznosti na to proběhlo zhodnocení přínosu výročních zpráv nadací a ústavů upravených v občanském zákoníku. Zásadní pro toto zhodnocení byl objem informací, které mají být nadacemi a ústavy zveřejňovány ve výroční zprávě nad rámec jejich povinností plynoucích ze zákona o účetnictví. Některé povinně uváděné údaje jsou již dostupné jinými prostředky (zejm. se jedná o informace o změnách zakladatelského právního jednání či ve členství v orgánech podle § 416 odst. 1 OZ). Informace o dárcích a darech uváděné ve výroční zprávě nadace jsou pak dlouhodobě odbornou veřejností považovány za kontroverzní a nedostatečně odůvodněné. V případě financování z veřejných zdrojů dopadají na nadace povinnosti zveřejňovat informace jinými způsoby, stejně jako na jakékoliv jiné osoby. Současně možnost neuvedení dárce podle § 359 prakticky vylučuje relevantní veřejný dohled nad informacemi, na jejichž skrytí by dárce či příjemce příspěvku mohli mít zájem. Současně nejsou spatřovány důvody k existenci přísnější úpravy výkaznictví, než jaká se vztahuje na ostatní právnické osoby soukromého práva. Zejména kontrastně působí srovnání s nadačním fondem, jehož smysl a účel je velmi podobný nadaci, avšak žádné obdobné požadavky na něj nedopadají.
Z těchto důvodů se navrhuje celá zvláštní úprava výročních zpráv nadací a ústavů zrušit. Na nadace a ústavy však stále dopadne obecná úprava výkaznictví podle zákona o účetnictví, zejména pak povinnost sestavit a zveřejnit účetní závěrku, případně zprávu vedení apod.
K bodu 31 (§ 1179)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 32 (§ 1180 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 33 (§ 1437)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 34 (§ 2752)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K části sté dvacáté třetí – změna zákona o obchodních korporacích
K čl. CXXXII
K bodu 1 (§ 34)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 2 (§ 34 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 3 (§ 34 odst. 3 a 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 4 (§ 34 odst. 5)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 5 (§ 35 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 6 (§ 35 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 7 (§ 36 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 8 (§ 40)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 9 (§ 40 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 10 (§ 40 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 11 (§ 40 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 12 (§ 40 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 13 (§ 82 odst. 1)
S ohledem na zrušení konceptu výroční zprávy podle zákona o účetnictví a další změny v oblasti výkaznictví se navrhuje prodloužit lhůtu pro vypracování zprávy o vztazích tak, aby odpovídala povinnosti schválit účetní závěrku. V současnosti způsobuje krátká lhůta aplikační potíže při auditu, neboť jedna část výroční zprávy (zpráva o vztazích) je vypracována v odlišnou dobu než zbytek výroční zprávy a má tak být auditována k odlišnému datu.
Dále se promítá změna terminologie v zákoně o účetnictví.
K bodu 14 [§ 82 odst. 2 písm. d)]
Jelikož dochází k prodloužení lhůty k vypracování zprávy o vztazích na 6 měsíců, v době jejího zpracování již bude zpracována i účetní závěrka za dané individuální účetní období. Není tak již nutné vycházet z předchozí účetní závěrky. Informace uvedené ve zprávě o vztazích tak budou vycházet z aktuálnějšího stavu a hodnoty aktiv.
Dále se promítá změna terminologie v zákoně o účetnictví.
K bodu 15 (§ 83 odst. 4)
Promítají se změny v pojetí výroční zprávy podle zákona o účetnictví. Současně způsob ověření zprávy o vztazích auditorem vychází ze zákona o auditorech a není jej nutné blíže upravovat. V tomto je nerozhodné, zda je zpráva o vztazích součástí jiného dokumentu (zprávy vedení) nebo je samostatným dokumentem. Povinnost jejího ověření auditorem se tak vztahuje na všechny situace povinného auditu, tedy i ty případy, kdy audit nevyžaduje zákon.
K bodu 16 (§ 84 odst. 2)
V návaznosti na zrušení konceptu výroční zprávy jako nosiče pro další dokumenty bylo zvažováno, jakým způsobem by měla být nově zveřejňována zpráva o vztazích. Jednou z možností bylo, aby byla nově součástí zprávy vedení, druhou pak, aby se jednalo o samostatný dokument. S ohledem na propracovanou úpravu zprávy vedení byla zvolena varianta, že zpráva o vztazích bude součástí individuální zprávy vedení, pokud ji ovládaná osoba vyhotovuje. Uplatní se tak na ní úprava publikace individuální zprávy vedení. Nevyhotovuje-li ovládaná osoba individuální zprávu vedení, vyhotoví zprávu o vztazích samostatně a zveřejní jí ve lhůtě stanovené pro zveřejnění účetní závěrky společně s ní.
K bodu 17 (§ 94)
Změny promítají změnu terminologie v zákoně o účetnictví a související změnu v § 205 odst. 2 občanského zákoníku.
K bodu 18 (§ 112 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 19 (§ 112 odst. 6)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 20 (§ 149 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 21 (§ 161)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 22 (§ 161 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 23 (§ 161 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 24 (§ 161 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 25 (§ 181 odst. 1)
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází. Pro vyloučení pochybností dochází k vyjasnění, že valná hromada musí být svolána jednou za individuální účetní období, tedy ne konsolidační účetní období.
K bodu 26 (§ 181 odst. 2)
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází. Pro vyloučení pochybností dochází k vyjasnění, že valná hromada musí být svolána jednou za individuální účetní období, tedy ne konsolidační účetní období.
K bodu 27 [§ 190 odst. 2 písm. g)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 28 [§ 190 odst. 2 písm. j)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 29 (§ 196)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 30 [§ 201odst. 2 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 31 [§ 216 odst. 1 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 32 (§ 216 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 33 (§ 227 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 34 (§ 227 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 35 (§ 229 odst. 1 a 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 36 (§ 231)
Zásadní část změn se promítá změnu terminologie v zákoně o účetnictví. Současně dochází k rozšíření povinnosti vzít v potaz aktuálnější účetní závěrku i na případnou řádnou individuální účetní závěrku, neboť na konkrétním typu účetní závěrky v tomto případě nezáleží.
K bodu 37 (§ 232)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 38 [§ 232 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 39 (§ 246 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 40 (§ 247 odst. 2 věta první)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 41 (§ 247 odst. 2 věta druhá)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 42 (§ 251 odst. 1)
Ustanovení samotné ani obecné ustanovení v § 143 neumožňuje aplikaci zákona o oceňování na ocenění nepeněžitého vkladu. Z toho důvodu je vhodné po vzoru § 143 a 478 upřesnit, o kterého znalce se má jednat. Změnou tak bude znění sjednoceno s obdobnými ustanoveními v zákoně o obchodních korporacích a předejito výkladovým nejasnostem.
K bodu 43 (§ 257 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 44 (§ 258 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 45 (§ 280 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 46 [§ 301 odst. 1 písm. c)]
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví. Současně dochází k opravě chyby, neboť i zde jsou zdroje užity jako část vlastního kapitálu (vlastní zdroje). Zásadním požadavkem je disponibilita této části vlastního kapitálu. Tento požadavek je nově jednoznačně normován. Související oprava byla provedena i v § 403 a 766.
K bodu 47 (§ 307)
Obsah ustanovení je přesouván do zákona o účetnictví. Údaje bude nově obsahovat individuální zpráva vedení.
K bodu 48 (§ 309 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 49 (§ 348 odst. 1 a 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 50 (§ 348 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 51 (§ 348 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 52 (§ 351)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 53 (§ 352 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 54 (§ 352 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 55 (§ 403 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 56 (§ 403 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 57 (§ 417 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 58 [§ 421 odst. 2 písm. g)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 59 [§ 421 odst. 2 písm. h)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 60 [§ 421 odst. 2 písm. o)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 61 (§ 435 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 62 (§ 435 odst. 5)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 63 (§ 436 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 64 (§ 436 odst. 2 věta první)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 65 (§ 436 odst. 2 věta druhá)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 66 (§ 447 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 67 (§ 447 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 68 (§ 456 odst. 5)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 69 (§ 456 odst. 6)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 70 (§ 456 odst. 7)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 71 (§ 456 odst. 8 věta první)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 72 (§ 456 odst. 8 věta druhá)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 73 (§ 469 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 74 (§ 495 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 75 (§ 495 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 76 (§ 497)
Zásadní část změn se promítá změnu terminologie v zákoně o účetnictví. Současně dochází k rozšíření povinnosti vzít v potaz aktuálnější účetní závěrku i na případnou řádnou individuální účetní závěrku, neboť na konkrétním typu účetní závěrky v tomto případě nezáleží.
K bodu 77 [§ 498 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 78 (§ 511 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 79 (§ 515 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 80 (§ 524)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 81(§ 524 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 82 (§ 567 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 83 (§ 567 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 84 (§ 567 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 85 (§ 567 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 86 (§ 586 odst. 1 a 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 87 [§ 593 písm. a) a b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 88 (§ 623 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 89 (§ 623 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 90 (§ 638 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 91 [§ 656 písm. d)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 92 [§ 656 písm. i)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 93 [§ 656 písm. o)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 94 (§ 707 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 95 (§ 716 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K části sté dvacáté čtvrté – změna zákona o audiovizi
K čl. CXXXIII
K bodu 1 (§ 17 odst. 4)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní pojem „audit“ se navrhuje specifikovat jako povinný audit, čímž bude postaveno na jisto, že se jedná o audit účetní závěrky ověření, tj. ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace, a nikoliv o audit jiného druhu.
K bodu 2 (§ 24a odst. 5)
Pojem „roční účetní závěrka“ užitý v tomto ustanovení je terminologicky sjednocen s pojmem užitým v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 3 (§ 24c odst. 4)
Ustanovení se upravuje v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví a změny v zákoně o auditorech.
K části sté dvacáté páté – změna zákona o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů
K čl. CXXXIV
K bodu 1 (§ 1 odst. 2)
Státní pozemkový úřad je správním úřadem, tedy je organizační složkou státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví a z jeho postavení organizační složky státu vyplývá, že je účetní jednotkou a není tedy potřeba tuto skutečnost znovu deklarovat ve zvláštním zákonu.
K bodu 2 (§ 3 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ slovem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 3 (§ 8 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování. Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování. Odkaz na zákon o oceňování plní v kontextu účel pro určení, jaké znění zákona o oceňování se aplikuje.
K bodu 4 (§ 8 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování. Odkaz na zákon o oceňování plní v kontextu účel pro určení, jaké znění zákona o oceňování se aplikuje.
K bodu 5 (§ 10a odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování.
K bodu 6 (§ 12 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování.
K bodu 7 (§ 13 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 8 (§ 13 odst. 7)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ slovem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 9 (§ 14 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ slovem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 10 (§ 20 odst. 6)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování.
K části sté dvacáté šesté – změna zákona o investičních společnostech a investičních fondech
K čl. CXXXV
K bodu 1 [§ 2 písm. b) bod 2)]
Terminologie ustanovení je uvedena do souladu s novou terminologií NZÚ, který upouští od pojmu výroční zpráva. Informace potvrzující výjimku z § 2 písm. b) bodu 2 budou tedy uvedeny ve zprávě vedení, nikoliv ve výroční zprávě.
K bodu 2 [§ 29 odst. 4 písm. f)]
Terminologie ustanovení je uvedena do souladu s novou terminologií NZÚ a zákona o auditorech související se specifikací účetní závěrky a povinností ověření auditorem.
K bodu 3 [§ 34 odst. 1 písm. a) body 2 a 3)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví. Dle nového zákona o účetnictví je pojem účetní závěrka souhrnným pojmem zahrnujícím individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Pokud se pojem účetní závěrka nemá vztahovat k individuální i konsolidované účetní závěrce, je to vždy třeba specifikovat.
K bodům4 a 78 [§ 34 odst. 2 § 638 odst. 3 písm. a)]
V souvislosti s terminologickými změnami v NZÚ, kdy dosavadní výroční zpráva byla nahrazena zprávou vedení, se v tomto případě navrhuje dosavadní pojem „výroční zpráva“ specifikovat jako „výroční zpráva investičního fondu“ tak, aby bylo zřejmé, že se nejedná o zprávu podle právních předpisů upravujících účetnictví. Bude se i nadále jednat o samostatnou zprávu s vlastním obsahem a náležitostmi vyhotovovanou podle ZISIF.
Zároveň dochází ke specifikaci lhůty podle toho, o jaký typ fondů se jedná, kdy u fondů kvalifikovaných investorů se jedná o vyhotovení výroční zprávy a u fondů kolektivního investování se jedná o zpřístupnění výroční zprávy.
K bodu 5 [§ 34 odst. 2 písm. d)]
Úprava informací o nabytí vlastnických akcií je nově uvedena přímo v NZÚ, proto se při specifikaci těchto informací odkazuje na zákon upravující účetnictví.
K bodům 6 a 33 (§ 34 odst. 3, § 234 odst. 6)
Legislativně technická změna související s přečíslováním odstavců v § 234.
K bodům 7 a 8 (§ 36 odst. 3 a 4)
Úprava souvisí se změnou terminologie v NZÚ a specifikace výroční zprávy na zprávu vedení a výroční zprávu investičního fondu.
K bodu 9 [§ 37 odst. 1 písm. a)]
Pojem „vlastní zdroje“ byl v ZOK, kde se hovoří o zvyšování základního kapitálu z vlastních zdrojů, nahrazen „vlastní kapitál“, tedy nově se hovoří o „zvyšování základního kapitálu z jiných částí vlastního kapitálu“. Proto se navrhuje nahradit pojem „vlastní zdroje“ pojmem „vlastní kapitál“, jehož význam je z pohledu k účetnictví jasnější.
K bodu 10 [§ 37 odst. 2 písm. a) a § 37 odst. 4]
V souladu s NZÚ a s § 633 je nahrazen pojem „závazek“ pojmem „dluh“.
K bodu 11 [§ 37 odst. 2 písm. a)]
Dochází k vyjasnění, že se povinnost vztahuje na individuální účetní závěrku.
K bodu 12 [§ 38 odst. 1 písm. a)]
Dochází k upřesnění činnosti administrátora, jehož generální povinností je plnit účetní povinnosti investičních fondů jako účetních jednotek a účetní povinnosti ve vztahu zahraničním investičním fondům. Pokud tedy nebude výslovně stanoveno, že danou povinnost související s účetnictvím plní obhospodařovatel, bude ji plnit vždy administrátor.
K bodu 13 [§ 38 odst. 1 písm. k)]
Upřesnění výroční zprávy v souladu s NZÚ.
K bodu 14 [§ 47 odst. 2 písm. e)]
Účtování o majetku fondu je nedílnou součástí vedení účetnictví daného fondu, proto se toto sousloví navrhuje pro nadbytečnost vypustit.
K bodu 15 (zrušení § 114)
Skutečnost, že o majetkových poměrech podílového fondu se vede účetnictví, vyplývá z § 27 odst. 1 písm. e) NZÚ, podle nějž je podílový fond účetní jednotkou. Jako účetní jednotka má všechny povinnosti stanovené novým zákonem o účetnictví, a tedy i vést účetnictví a sestavit účetní závěrku. Vypuštění § 114 se proto navrhuje z důvodu nadbytečnosti.
K bodům 16, 19 a 22 [§ 134 odst. 1 písm. b), § 190 odst. 5, § 214]
Legislativně-technická úprava v návaznosti na přijetí NZÚ. Dle nového zákona o účetnictví je pojem účetní závěrka souhrnným pojmem zahrnujícím individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Pokud se pojem účetní závěrka nemá vztahovat k individuální i konsolidované účetní závěrce, je to vždy třeba specifikovat, tj. v tomto případě doposud používaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 17 (§ 165 odst. 1)
Podfond investičního fondu je podle § 27 odst. 1 písm. f) NZÚ účetní jednotkou (tj. není třeba uvádět, že se o jeho majetkových poměrech vede účetnictví tak, aby umožnilo sestavit samostatnou individuální účetní závěrku za jednotlivý podfond).
K bodu 18 (§ 187)
Povinnost zajistit povinný audit mají dle NZÚ velké účetní jednotky. Velkými účetními jednotkami jsou vždy ty účetní jednotky, které jsou subjekty veřejného zájmu. Subjektem veřejného zájmu jsou mimo jiné také investiční fondy nebo podfondy, jejichž cenné papíry kolektivního investování jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu.
Investiční fondy a podfondy, jejichž cenné papíry nejsou obchodovány na evropském regulovaném trhu, tak nejsou subjekty veřejného zájmu, a tudíž nemusí vždy být velkou účetní jednotkou (ledaže by byly splněny obecné podmínky pro zařazení do kategorie velkých účetních jednotek). Povinnost zajistit povinný audit je proto výslovně ukládána všem investičním fondům, tedy i těm, které by tuto povinnost neměly na základě splnění podmínek stanovených novým zákonem o účetnictví.
Povinnosti související se zajištěním povinného auditu (výběr auditora a sjednání zakázky) provede administrátor investičního fondu v souladu s § 38 odst. 1 písm. a) a zákonem o auditorech.
K bodu 20 (§ 196 a poznámka pod čarou č. 10)
Investiční fondy pro účely zákona o investičních společnostech a investičních fondech („ZISIF“) určují výši fondového kapitálu („NAV“) na základě reálných hodnot. Pro určení reálné hodnoty postupují podle IFRS 13. V případě dluhopisů se lze od IFRS 13 odchýlit a ocenit je středovou cenou (mid price). Použití mid price může, ale také nemusí znamenat odchýlení od požadavků IFRS 13 na určení reálné hodnoty (viz např. IFRS 13.71).
Dle nového zákona o účetnictví investiční fondy budou používat IFRS. Investiční fond tak bude oceňovat majetek a dluhy z investiční činnosti ve většině případů totožně pro účely NAV i účetnictví, protože majetek a dluhy z investiční činnosti jsou často finančními aktivy a dluhy, které se podle IFRS také oceňují reálnou hodnotou. V některých případech však IFRS nenařizují ocenění reálnou hodnotou. Obecně se jedná o tyto scénáře, ve kterých IFRS:
(a) nařizuje jiné ocenění než reálnou hodnotou (např. zásoby komodit, pokud fond není brokerem s komoditami),
(b) dává možnost volby metody ocenění (např. investice do nemovitostí lze ocenit i v „cost“, „fair value option“ může být použitelná i v případě finančních aktiv držených do splatnosti) nebo
(c) daný případ vůbec neupravují (např. investice do uměleckých děl nebo kryptoaktiv).
Pokud ocenění reálnou hodnotou v konkrétním případě IFRS nebrání, investiční fondy v rámci volby účetní metody mohou použít ocenění reálnou hodnotou a tak snížit svou administrativní zátěž, tj. použít stejné ocenění pro účely účetnictví i ZISIF.
Pokud se investiční fond pro účely určení NAV odchýlí od reálné hodnoty v případě dluhopisů v důsledku použití mid price, musí v příloze účetní závěrky uvést rekonciliaci mezi reálnou hodnotou uvedenou v účetní závěrce a oceněním použitým pro účely NAV. Obdobně bude investiční fond postupovat, pokud pro účely určení NAV ocení majetek nebo dluhy reálnou hodnotou, aniž by toto ocenění bylo použito v účetní závěrce. Smyslem požadavku na rekonciliaci NAV v ocenění dle ZISIF a v ocenění uvedeném v účetní závěrce je transparentně prezentovat rozdíly mezi oceněním pro účely ZISIF a oceněním pro účely účetnictví, které je ověřeno auditorem. Reálná hodnota majetku a dluhů z investiční činnosti (včetně příslušného komentáře), která bude uvedena pouze v příloze účetní závěrky, bude podléhat ověření auditorem obdobně, jako reálná hodnota uváděná v účetních výkazech. Odstraňuje se stávající nejasný vztah mezi oceňováním v účetnictví a pro účely ZISIF, byť nedochází k odstranění rozdílů v oceňovacích konceptech pro účely ZISIF a účetnictví. Požadavek zákona na rekonciliaci NAV na účetní závěrku a uvedení informací o reálné hodnotě v příloze je aplikací požadavků uvedených v IAS.134 resp. IFRS 18.126.
K bodu 21 (§ 213)
Dochází ke specifikaci lhůty pro schválení řádné účetní závěrky v souladu s NZÚ a zároveň se ještě doplňuje požadavek na uveřejnění odůvodnění obhospodařovatele vysvětlující, proč nebyla účetní závěrka schválena v dané lhůtě. Toto doplnění je v souladu s § 456 ZISIF a s ustanoveními v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu a zákoně o bankách.
K bodům 23 až 25 (nadpis § 233, § 233 odst. 1)
Povinnost sestavit účetní závěrku je nadále na administrátorovi. S ohledem na dosavadní obsah ustanovení se navrhuje stanovit, že v této lhůtě je administrátor povinen výroční zprávu fondu také uveřejnit na internetových stránkách tohoto fondu nebo na svých internetových stránkách. Ve stejné lhůtě je administrátor taktéž povinen zveřejnit řádnou účetní závěrku, zprávy a ověření daného fondu, jsou-li vyhotovovány a ověřovány. Tato povinnost se přiměřeně použije i pro fondy kvalifikovaných investorů v § 290. V případě podfondu investičního fondu se rovněž navrhuje výslovně upravit, jakým způsobem mají být jednotlivé dokumenty zveřejněny ve veřejném rejstříku vzhledem k tomu, že podfond nemá právní subjektivitu a do veřejného rejstříku se nezapisuje.
K bodům 26 a 27 (§ 233 odst. 3, nový odst. 4)
Zákon je upraven, aby byla zachována současná návaznost na § 118 ZPKT a nedocházelo ke zbytečnému zdvojení povinností.
K bodům 28 až 36 (§ 234)
Změny v § 234 reflektují změny dané NZÚ a jeho dopadem do ZISIF. Je nově upřesněno, jaké zprávy musí administrátor vyhotovovat a jejich specifikaci ve vztahu k investičnímu fondu. Ustanovení odst. 1 a 2 je převedeno a lépe strukturováno, ovšem nepřináší další informační povinnosti oproti současnému stavu, pouze je jinak strukturuje.
K bodům 37 a 51 (zrušení § 235 a 292)
Ustanovení upravující povinnost auditora vyjádřit se k souladu výroční zprávy fondu kolektivního investování a fondu kvalifikovaných investorů s účetní závěrkou je zrušeno pro nadbytečnost. Postup auditora při ověřování dokumentů, které jsou přikládány k účetní závěrce, je již dnes upraven auditorskými standardy. Auditor tedy v souladu s auditorskými standardy bude ověřovat soulad zprávy o činnosti s účetní závěrkou.
K bodům 38 a 39 (§ 236 odst. 1 až 3)
V souvislosti s novou terminologií zákona o auditorech, podle kterého je výstupem povinného auditu zpráva auditora o povinném auditu, se navrhuje provést odpovídající terminologické změny.
Ve vztahu k vymezení účetního období a účetní závěrky se navrhuje formulaci upřesnit tak, aby byla v souladu s formulacemi používanými v NZÚ.
K bodům 40 až 42 (§ 238 odst. 1 až 3)
Legislativně technické změny související s přečíslováním odstavců v § 234. Současně se opravuje odkaz v návaznosti na zákon č. 96/2022 Sb., který doplnil písmeno v § 234, ale již neaktualizoval odkazy (obdobně viz § 291).
K bodu 43 (§ 270 odst. 1)
V NZÚ se pojem „pořizovací cena“ nahrazuje pojmem „pořizovací výdaj“, z věcného hlediska však jeho význam zůstává stejný. Protože se zde jedná o pořizovací cenu ve smyslu účetnictví, navrhuje se nahradit pojem „pořizovací cena“ pojmem „pořizovací výdaj“.
K bodům 44 až 46 (nadpis § 290, § 290 odst. 1)
Úprava zveřejňování a uveřejňování informací o činnosti fondu kvalifikovaných investorů přiměřeně přejímá ustanovení § 233 vztahující se na fondy kolektivního investování.
K bodu 47 (§ 290 odst. 3)
Legislativně technické změny související se změnou terminologie v NZÚ.
K bodům 48 a 49 (nadpis § 291, § 291 odst. 1)
Změny v souvislosti se změnami v § 233 a 234. Současně se opravuje odkaz v návaznosti na zákon č. 96/2022 Sb., který doplnil písmeno v § 234, ale již neaktualizoval odkazy (obdobně viz § 238).
K bodu 50 (§ 291 odst. 3)
V souvislosti s terminologickými změnami v NZÚ, kdy dosavadní výroční zpráva byla nahrazena zprávou vedení, se v tomto případě navrhuje dosavadní pojem „výroční zpráva“ specifikovat jako „výroční zpráva fondu kvalifikovaných investorů“ tak, aby bylo zřejmé, že se nejedná o zprávu podle právních předpisů upravujících účetnictví.
K bodu 52 (§ 316 odst. 3)
Legislativně technická změna v souvislosti se zrušením § 235.
K bodu 53 [§ 337 písm. a)]
Legislativně technická změna v souvislosti se zrušením § 292.
K bodu 54 (§ 376 odst. 3, zrušení poslední věty)
Z nového zákona o účetnictví vyplývá, že dnem vyhotovení končené zprávy o průběhu likvidace končí účetní období, a tedy se k tomuto dni sestavuje účetní závěrka. Tato věta tedy může být pro nadbytečnost vypuštěna.
K bodu 55 (§ 376 odst. 4)
Upřesňuje se, že se jedná o řádnou individuální účetní závěrku.
K bodům 56 a 58 (§ 394 odst. 1, § 410 odst. 1)
Upřesnění, že stanovení rozhodného dne splynutí a sloučení se řídí NZÚ.
K bodům 57 a 59 (§ 394 zrušení odst. 2, § 410 zrušení odst. 2)
Jelikož je úprava rozhodného dne upravena v NZÚ je toto ustanovení v ZISIF odstraněno pro nadbytečnost.
K bodu 60 (§ 434)
Stanovuje na jisto, že se individuální účetní závěrka sestavuje pouze ke dni předcházejícímu dni vstupu do likvidace, případně ke dni zrušení podílového fondu bez likvidace. V souladu s NZÚ se v obou případech bude jednat o řádnou účetní závěrku.
K bodu 61 (nadpis § 455)
Dochází ke změně nadpisu, aby věcně odpovídal ustanovení v § 455.
K bodu 62 (§ 455 odst. 1 a 2)
Investičním společnostem se ukládá povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení, a to bez ohledu na to, zda jsou střední nebo velkou účetní jednotkou, tj. ty investiční společnosti, které nemají povinnost vyhotovovat zprávu vedení podle NZÚ, budou individuální zprávu vedení vyhotovovat na základě tohoto zákona. Ostatní změny v odstavci 2 jsou technického rázu v souvislosti s úpravou terminologie v NZÚ.
K bodu 63 (§ 455 zrušení odst. 4)
Odstavec 4 je pro nadbytečnost vypuštěn.
K bodu 64 (§ 456)
Legislativně technická úprava vycházející ze změny pojetí pojmu účetní závěrka v NZÚ. Dosud používaný pojem účetní závěrka nyní odpovídá pojmu individuální účetní závěrka. Zároveň se doplňuje požadavek na administrátora, aby ČNB informoval též o důvodech neschválení řádné účetní závěrky příslušným orgánem a způsobu řešení připomínek příslušného orgánu.
K bodu 65 (§ 461)
Legislativně technická změna související se se změnami v NZÚ.
K bodu 66 (§ 478)
Legislativně technická změna související se zrušením § 545.
K bodům 67 a 70 [§ 539 zrušení písmene e), zrušení § 545]
Obdobně jako například v zákoně o bankách dochází k vypuštění institutu mimořádného auditu, jakožto možného opatření ČNB.
K bodu 68 (§ 544 odst. 1)
Dochází k upřesnění podmínek, za jakých může ČNB nařídit změnu auditora.
K bodu 69 (§ 544 odst. 2)
Legislativně technické změny v souvislosti s odstavcem 1.
K bodu 71 [§ 599 odst. 1 písm. p)]
Doplňuje se doposud chybějící sankce obhospodařovatele za nesplnění informační povinnosti vůči ČNB spočívající v oznámení nového auditora do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení změny auditora.
K bodu 72 [§ 599 odst. 3 písm. c)]
Legislativně technické změna reflektující změny v § 234.
K bodu 73 [599 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 600 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 601 odst. 7 písm. b) a odst. 8 písm. b), § 602 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 603 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 604 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 605 odst. 6 písm. b), § 606 odst. 6 písm. b), § 607 odst. 6 písm. b), § 608 odst. 5 písm. b), § 609 odst. 3 písm. b), § 610 odst. 5 písm. b), § 611 odst. 7 písm. b), § 612 odst. 6 písm. b), § 613 odst. 4 písm. b), § 614 odst. 6 písm. b), § 615 odst. 6 písm. b), § 616 odst. 5 písm. b) a odst. 6 písm. b) a v § 616 odst. 2 písm. b)]
Jedná se o legislativně technickou změnu v důsledku pojetí účetní závěrky v novém zákoně o účetnictví jako obecného pojmenování pro řádnou, mezitímní, individuální i konsolidovanou účetní závěrku. V souladu s touto novou terminologií se navrhuje upřesnění tohoto ustanovení tak, aby bylo zřejmé, že horní 10% hranice pokuty se odvíjí od celkového ročního obratu zjištěného primárně z poslední řádné konsolidované účetní závěrky konsolidačního celku, ve kterém byla sankcionovaná právnická osoba zahrnuta (tj. může se jednat jak o mateřskou entitu, která v rámci své konsolidační povinnosti řádnou konsolidovanou účetní závěrku sestavuje, tak o dceřinou entitu, která je v ní pouze zahrnuta). Pouze tehdy, není-li sankcionovaná osoba součástí konsolidačního celku, bude se pro účely zjištění výše horní hranice pokuty vycházet z celkového ročního obratu zjištěného z její řádné individuální účetní závěrky. Přednost konsolidované účetní závěrky před individuální se však uplatní pouze v případě, kdy je konsolidovaná účetní závěrka sestavována povinně, nikoliv na případy, kdy by byla sestavována na základě dobrovolného rozhodnutí mateřské entity.
K bodům 74 a 77 [§ 604 odst. 3 zrušení písmene b), § 604 odst. 4 nové písm. a)]
Jelikož byl pro nadbytečnost vypuštěn § 114 upravující vedení účetnictví, odstraňuje se zároveň sankce za porušení tohoto vypouštěného ustanovení. Pro účely plnění povinností administrátora souvisejících s účetnictvím se však navrhuje tuto skutkovou podstatu v určité formě ponechat, a to jako skutkovou podstatu spočívající v porušení povinnosti administrátora vést účetnictví, která je stanovena v § 38 odst. 1 písm. a ZISIF.
K bodům 75 a 76 [§ 604 odst. 3 písm. e) a f), zrušení písm. g)]
Navrhuje se vypustit, neboť povinnost institutu mimořádné účetní závěrky byl v NZÚ opuštěn a nahrazen řádnou účetní závěrkou. Současně povinnost administrátora ve všech případech za podílový fond sestavovat účetní závěrku plyne z § 38 odst. 1 písm. a) ZISIF, a tudíž je její porušení pokryto skutkovou podstatou v § 604 odst. 4 písm. a).
K bodu 78 (§ 606 odst. 2)
Dochází k úpravě přestupku administrátora v souladu se změnami v § 290 s 291.
K bodům 79 až 81 (§ 633 odst. 1 a 2)
Jednoznačně se stanoví, že se slovem „majetek“ rozumí „aktiva“, aby terminologie více odpovídal právu EU. Toto vymezení je praktičtější provést ve společných ustanovením, než pojmy nahrazovat napříč celým zákonem. Zároveň se vymezuje definice dluhu ve vztahu k NZÚ.
K části sté dvacáté sedmé – změna zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů
K čl. CXXXVI
K bodu 1 [§ 66 písm. c)]
Změny se provádí zejména v návaznosti na změnu terminologie v zákoně o účetnictví. Dále se provádí úpravy, které vyjasňují již v současné době výkladem dovozovanou skutečnost, že konkrétní dokumenty se ukládají do sbírky listin pouze tehdy, jsou-li zpracovávány a povinnost uložení stanoví jiný zákon. Nakonec dochází ke zrušení povinnosti zakládat do sbírky listin návrh na rozdělení zisku a jiných částí vlastního kapitálu, neboť tyto informace jsou povinnou součástí přílohy účetní závěrky.
K bodu 2 [§ 66 písm. l)]
Promítá se zrušení výroční zprávy jako dokumentu podle zákona o účetnictví a související změny v úpravě zprávy o vztazích v zákoně o obchodních korporacích.
K bodu 3 [§ 69 písm. a)]
Promítají se změny terminologie v zákoně o účetnictví.
Současně se navrhuje zrušit ustanovení § 69 písm. a) v části věty za středníkem a § 70 upravující zveřejňování účetních záznamů a účetních závěrek zahraniční úvěrové instituce nebo finanční instituce působících v České republice prostřednictvím odštěpného závodu a zpráv o ověření těchto dokumentů pro případ, že tyto dokumenty nejsou vyhotoveny v souladu s předpisy Evropské unie nebo rovnocenným způsobem. Jsou-li tyto dokumenty odštěpného závodu zahraniční úvěrové nebo finanční instituce vyhotoveny v souladu předpisy Evropské unie nebo srovnatelným způsobem, zveřejňují se ve veřejném rejstříku pouze účetní dokumenty společnosti ze třetí země. Není-li tato podmínka splněna, je požadováno, aby byly v rejstříku zveřejněny také účetní dokumenty za aktivity odštěpného závodu této zahraniční instituce.
V souladu s čl. 38 směrnice (EU) 2017/1132 je požadavek zveřejnit předmětné dokumenty za aktivity odštěpného závodu ve veřejném rejstříku toliko možností členského státu, nikoliv jeho povinností. Využití této možnosti členského státu není v České republice nezbytné, neboť rizika plynoucí České republice z toho, že v rejstříku nebudou příslušné účetní dokumenty za aktivity těchto odštěpných závodů, jsou velmi omezená, a to již na základě licenčních požadavků, kdy například nad zahraniční bankou musí být vykonáván srovnatelný dohled a nesmí existovat překážky bránící efektivní výměně informací mezi ČNB a zahraničním orgánem dohledu. Právní předpisy upravující účetnictví těchto zahraničních institucí působících v České republice jsou navíc zpravidla vyhodnocovány jako ekvivalentní s požadavky v EU. V České republice například v tuto chvíli působí pouze 2 pobočky zahraničních bank ze třetích zemí, přičemž účetní standardy Číny i čínský rámec pro audit byly vyhodnoceny jako ekvivalentní s požadavky EU.
K bodu 4 (§ 70)
Promítají se změny terminologie v zákoně o účetnictví.
Současně se navrhuje zrušit ustanovení § 69 písm. a) v části věty za středníkem a § 70 upravující zveřejňování účetních záznamů a účetních závěrek zahraniční úvěrové instituce nebo finanční instituce působících v České republice prostřednictvím odštěpného závodu a zpráv o ověření těchto dokumentů pro případ, že tyto dokumenty nejsou vyhotoveny v souladu s předpisy Evropské unie nebo rovnocenným způsobem. Jsou-li tyto dokumenty odštěpného závodu zahraniční úvěrové nebo finanční instituce vyhotoveny v souladu předpisy Evropské unie nebo srovnatelným způsobem, zveřejňují se ve veřejném rejstříku pouze účetní dokumenty společnosti ze třetí země. Není-li tato podmínka splněna, je požadováno, aby byly v rejstříku zveřejněny také účetní dokumenty za aktivity odštěpného závodu této zahraniční instituce.
V souladu s čl. 38 směrnice (EU) 2017/1132 je požadavek zveřejnit předmětné dokumenty za aktivity odštěpného závodu ve veřejném rejstříku toliko možností členského státu, nikoliv jeho povinností. Využití této možnosti členského státu není v České republice nezbytné, neboť rizika plynoucí České republice z toho, že v rejstříku nebudou příslušné účetní dokumenty za aktivity těchto odštěpných závodů, jsou velmi omezená, a to již na základě licenčních požadavků, kdy například nad zahraniční bankou musí být vykonáván srovnatelný dohled a nesmí existovat překážky bránící efektivní výměně informací mezi ČNB a zahraničním orgánem dohledu. Právní předpisy upravující účetnictví těchto zahraničních institucí působících v České republice jsou navíc zpravidla vyhodnocovány jako ekvivalentní s požadavky v EU. V České republice například v tuto chvíli působí pouze 2 pobočky zahraničních bank ze třetích zemí, přičemž účetní standardy Číny i čínský rámec pro audit byly vyhodnoceny jako ekvivalentní s požadavky EU.
K bodu 5 (§105a)
Promítá se zrušení mimořádné účetní závěrky.
K bodu 6 (§ 111 odst. 3)
Změna se provádí za účelem odstranění zjevné nesprávnosti provedené zákonem č. 162/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon nově v § 111 zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů zavádí nový typ osvědčení pro zápis projektu přeměny sepisovaný notářem, aniž by bylo současně výslovně stanoveno, že tento typ osvědčení je veřejnou listinou.
Důvodová zpráva k výše uvedenému zákonu uvádí k § 111 zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, že „předmětné osvědčení představuje typ veřejné listiny, sepisované notářem. V souladu s § 2 notářského řádu se jedná o výkon notářské činnosti; konkrétně o osvědčování právně významných skutečností a prohlášení.“
Notář vykonává přezkum skutečností při sepisu veřejné listiny a na základě tohoto přezkumu provádí zápis do veřejného rejstříku.
Zároveň je nezbytné podle požadavků občanského zákoníku, aby označení listiny za veřejnou stanovil zákon. Notář podle § 6 odst. 2 notářského řádu sepisuje podle zvláštních právních předpisů veřejné listiny – srov. např. úpravu podle § 59x odst. 1, § 59z odst. 1 zákona o přeměnách nebo § 34 odst. 5 zákona o evidence skutečných majitelů.
K části sté dvacáté osmé – změna zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu
K čl. CXXXVII
K bodu 1 (§ 54 odst. 3 písm. b))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v nahrazení dosavadního pojmu „majetek“ novým pojmem „aktivum“. Obsah dosavadního pojmu „majetek“ ve smyslu účetním a ve smyslu občanskoprávním není totožný, a proto používá-li se pojem majetek ve vztahu k účetnictví a nikoliv ve smyslu občanskoprávním, je tento pojem nahrazen novým pojmem „aktivum“, jehož obsah je vymezen v ustanovení § 10 odst. 1 nového zákona o účetnictví. V dotčeném případě je přitom vazba pojmu „majetek“ na účetnictví zřejmá, a to vzhledem k uvedenému upřesnění, že se jedná o majetek vycházející z účetnictví a jiných záznamů. Předmětná slova se tedy v návaznosti na použití účetního pojmu „aktivum“ navrhují z důvodu nadbytečnosti vypustit.
K bodu 2 (§ 54 odst. 3 písm. c))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v upřesnění dosavadního pojmu „dluh“ jako „účetní dluh“. Obsah pojmu „dluh“ ve smyslu účetním a ve smyslu občanskoprávním není totožný, a proto používá-li se pojem „dluh“ ve vztahu k účetnictví a nikoliv ve smyslu občanskoprávním, je tento pojem upřesněn jako „účetní dluh“, přičemž obsah tohoto pojmu je vymezen v ustanovení § 10 odst. 3 nového zákona o účetnictví. V dotčeném případě přitom není pochyb, že se jedná o dluh ve smyslu účetnictví, neboť podle dosavadního znění ustanovení písmene c) se jedná o dluh obsažený v účetnictví. Toto upřesnění se současně navrhuje v návaznosti na navrženou změnu dotčeného pojmu pro nadbytečnost vypustit.
K bodu 3 (§ 201 odst. 1 písm. h))
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Vzhledem ke specifickému charakteru Garančního systému se, ve vztahu k jeho zprávě vedení, v ustanovení § 205 odst. 3 zákona č. 374/2015 Sb. navrhuje nové zmocnění pro Českou národní banku prováděcím právním předpisem odlišně od obsahu individuální zprávy vedení vymezeného v novém zákoně o účetnictví stanovit rozsah informací vykazovaných individuální zprávou vedení Garančního systému tak, aby lépe odpovídal jeho povaze a činnosti.
K bodu 4 (§ 201 odst. 1 písm. h))
Společně se změnami navrženými v dotčeném ustanovení v souvislosti s nahrazením pojmu „výroční zpráva“ pojmem „individuální zpráva vedení“ v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví, se navrhuje do působnosti správní rady schvalovat kromě individuální zprávy vedení Garančního systému jakékoliv další účetní zprávy, které by Garanční systém nebo Fond pojištění vkladů či Fond pro řešení krize mohly v budoucnosti vyhotovovat. Pojem účetní zpráva je pojmem nového zákona o účetnictví, který v současnosti zahrnuje zprávu vedení, zprávu o platbách správním entitám a zprávu o daních z příjmů.
K bodu 5 (§ 205)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se navrhuje upravit obsah ustanovení § 205 zákona č. 374/2015 Sb. tak, aby na nový zákon o účetnictví navazovalo a neobsahovalo duplicity.
Skutečnost, že Garanční systém, Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize tvoří tři samostatné účetní jednotky, není již nadále nutné v zákoně č. 374/2015 Sb. výslovně upravovat, neboť vyplývá z nového zákona o účetnictví. Postavení Garančního fondu jako účetní jednotky vyplývá ze skutečnosti, že je právnickou osobou, a tudíž je účetní jednotkou podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví. Ačkoliv Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize obecně nemají právní osobnosti, pro účely účetnictví je jim přiznána subjektivita, když o nich nový zákon o účetnictví v ustanovení § 27 odst. 1 písm. g) stanoví, že jsou účetními jednotkami.
Vzhledem k charakteru a fungování Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize je nicméně nezbytné stanovit, kdo za ně jako za účetní jednotky, které nemají právní osobnost, v oblasti účetnictví jedná, tj. kdo plní povinnosti fondů a vykonává jejich práva v oblasti účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti, v oblasti účetnictví jedná buď osoba, o které zákon stanoví, že zajišťuje plnění povinností entity bez právní osobnosti související s účetnictvím, nebo osoba, která vykonává práva k majetku entity bez právní osobnosti vlastním jménem a na její účet, není-li zároveň osobou, která na základě zákona zajišťuje plnění povinností této entity souvisejících s účetnictvím. Do zákona č. 374/2015 Sb. se proto navrhuje stanovit, že Garanční systém je tím subjektem, který zajišťuje plnění účetních a souvisejících povinností Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize. V souladu s terminologií nového zákona o účetnictví se navrhuje použít obecné vyjádření povinnosti zajišťovat povinnosti související z účetnictví, neboť takto je pokryto jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví, a rovněž další související povinnosti.
Povinnost Garančního systému účtovat o stavu a pohybu aktiv a pasiv, o výdajích a příjmech a o výsledku hospodaření odděleně od předmětu účetnictví Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize se rovněž navrhuje vypustit. Skutečnost, že Garanční systém, který plní účetní a související povinnosti těchto fondů, vede účetnictví a vykazuje účetní informace těchto fondů odděleně od svého účetnictví, rovněž vyplývá z nového zákona o účetnictví. Tuto skutečnost lze dovozovat nejen z faktu, že Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize jsou samostatnými účetními jednotkami, ale rovněž z ustanovení nového zákona o účetnictví, které výslovně stanoví, že jestliže je účetní jednotka bez právní osobnosti součástí jiné účetní jednotky, která má právní osobnost, účetní informace vykazované za účetní jednotku bez právní osobnosti nejsou součástí účetních informací vykazovaných účetní jednotkou, jejíž je součástí.
Současně se navrhuje vypustit také povinnost Garančního systému zajišťovat v souladu s účetními metodami podle zákona upravujícího účetnictví účtování o předmětu účetnictví v účetních knihách vedených odděleně pro Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize, tak, aby bylo možné sestavení účetní závěrky za každý z těchto fondů samostatně. Skutečnost, že účetnictví těchto fondů musí být vedeno odděleně tak, aby bylo možné za každý tento fond sestavit samostatnou účetní závěrku, vyplývá z postavení Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize jako účetních jednotek podle nového zákona o účetnictví. Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize jakožto účetním jednotkám vyplývá z nového zákona o účetnictví řada povinností, zejména povinnost vést účetnictví, sestavit řádnou individuální účetní závěrku a zveřejnit svou řádnou individuální statutární zprávu ve veřejném rejstříku. Vedení odděleného účetnictví tak představuje nutný předpoklad pro splnění předmětných účetních povinností, který již není nezbytné ve zvláštním právním předpise upravovat.
V souvislosti s výše uvedeným se nově navrhuje v dotčeném ustanovení upravit rovněž podobnou povinnost Garančního systému ve vztahu k povinnostem souvisejícím s daněmi, poplatky a jinými obdobnými peněžitými plněními, a to s ohledem na skutečnost, že Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize jsou poplatníky daně z příjmů právnických osob podle § 17 odst. 1 písm. h) zákona o daních z příjmů. Z věcného hlediska se nejedná oproti současnému stavu o změnu, účelem je pouze, obdobně jako například v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech nebo v zákoně o doplňkovém penzijním spoření, postavit na jisto, který subjekt plní daňové povinnosti Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize, které nemá právní osobnost.
Povinnost auditu účetní závěrky Garančního systému, Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize zůstává zachována s tím, že v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu, se navrhuje legislativně-technická úprava. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Garančnímu systému, Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize se proto ukládá povinnost auditu účetní závěrky, a nikoliv povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Splnění této povinnosti v případě Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize zajistí v souladu s nově navrženým zněním odstavce 1 písmene a) Garanční systém.
Stejně jako doposud se Garančnímu systému navrhuje výslovně uložit povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení podle nového zákona o účetnictví. Z věcného hlediska tedy nedochází ke změně, neboť Garanční systém vyhotovoval výroční zprávu ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, která odpovídá zprávě vedení podle nového zákona o účetnictví, na základě dosavadního ustanovení § 205 odst. 4 zákona č. 374/2015 Sb. Pokud by povinnost vyhotovit individuální zprávu vedení nebyla Garančnímu systém výslovně uložena, vyplývala by z nového zákona o účetnictví, a to pouze za předpokladu, že by Garanční systém naplnil kritéria pro zařazení do kategorie středních nebo velkých účetních jednotek.
Specifickou povahu Garančního systému se navrhuje reflektovat zvláštním vymezením obsahu jeho individuální zprávy vedení, které bude speciální vůči obsahu individuální zprávy vedení vymezenému v ustanovení § 97 nového zákona o účetnictví. Zvláštní vymezení obsahu individuální zprávy vedení Garančního systému vychází z vymezení obsahu individuální zprávy vedení v novém zákoně o účetnictví s tím rozdílem, že Garanční systém vzhledem k povaze své činnosti nebude povinen v rámci své individuální zprávy vedení analyzovat svou činnost a hospodářskou situaci z nefinančních hledisek, ale pouze z finančních hledisek. Rovněž ve své zprávě vedení nebude povinen uvádět informace podle § 97 odst. 3 nového zákona o účetnictví.
Povinnost ověřit individuální zprávu vedení auditorem vyplývá z § 205 odst. 2, který stanovuje povinnost auditu účetní závěrky Garančního systému. Na základě nového zákona o účetnictví platí, že má-li účetní jednotka nebo mateřská entita povinný audit, je povinnost ověřit zprávu vedení auditorem.
S přihlédnutím k charakteru Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize se v jejich případě navrhuje povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení výslovně vyloučit s tím, že informace ve vztahu k těmto fondům jako účetním jednotkám ve stejném rozsahu, v jakém jsou uváděny v individuální zprávě vedení Garančního systému a které by jinak byly vykazovány v individuální zprávě vedení těchto fondů (pokud by se vyhotovovala), budou uvedeny v individuální zprávě vedení Garančního systému.
Navržené znění odstavce 4 navazuje na nový zákon o účetnictví, který přináší nový institut statutární zprávy a navazující obecné povinnosti zajistit zveřejnění vykazovaných informací. Statutární zpráva je označením pro soubor dokumentů obsahujících informace vykazované za účetní jednotku (popř. uskupení konsolidovaných entit) určených ke společnému zveřejnění nebo uveřejnění s účetní závěrkou a zpráv o ověření těchto dokumentů (pokud podléhají ověření). Jako statutární zpráva však mohou být zpřístupněny pouze takové dokumenty, které již byly schváleny příslušnými orgány v rámci účetní jednotky (pokud takovému schválení podléhají) a rovněž byly příslušným způsobem ověřeny, pokud některému způsobu ověření podléhají. Těmito dokumenty určenými ke společnému zpřístupnění jsou podle nového zákona o účetnictví účetní závěrka, zpráva vedení (pokud je vyhotovována) a další dokumenty obsahující informace vykazované za účetní jednotku (popř. uskupení konsolidovaných entit), které jsou určené ke společnému zpřístupnění a o kterých jiný zákon stanoví, že jsou dokumentem zpřístupňovaným jako statutární zpráva.
Účelem institutu statutární zprávy tak je zajistit, aby dokumenty, které mají být prezentovány společně s účetní závěrkou, byly společně s ní nejen zveřejňovány ve veřejném rejstříku nebo uveřejňovány například na internetových stránkách, ale aby byly také z hlediska souladu s účetní závěrkou ověřeny auditorem v rámci povinného auditu (má-li účetní jednotka povinný audit). Společně s těmito dokumenty pak budou v důsledku institutu statutární zprávy zpřístupňovány i zprávy o ověření těchto dokumentů, čímž bude zajištěn komplexní pohled na prezentované informace.
Statutární zpráva se, obdobně jako účetní závěrka, podle nového zákona o účetnictví rozlišuje z hlediska zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou statutární zprávu a z hlediska okamžiku, k němuž se vyhotovují dokumenty určené ke zpřístupnění jako statutární zpráva, se rozlišuje na řádnou a mezitímní statutární zprávu. V případě dotčeného ustanovení se, s přihlédnutím k povaze regulovaných subjektů, navrhuje statutární zprávu specifikovat jako řádnou a individuální.
Na institut statutární zprávy v novém zákoně o účetnictví navazuje též obecná povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo za uskupení konsolidovaných entit. Povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku může být prostřednictvím statutární zprávy, zprávy o platbách nebo zprávy o daních z příjmů, přičemž pro splnění této povinnosti (prostřednictvím jakékoliv z těchto zpráv) je novým zákonem o účetnictví stanovena obecná lhůtě 12 měsíců od posledního dne účetního nebo konsolidačního období. Ke splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku je nutné kumulativně splnit jednotlivé dílčí povinnosti, kterými jsou i) sestavení řádné individuální účetní závěrky, ii) vyhotovení individuální zprávy vedení, iii) audit řádné individuální účetní závěrky a ověření individuální zprávy vedení a iv) zveřejnění řádné individuální statutární zprávy ve veřejném rejstříku. Podobně pro splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za uskupení konsolidovaných entit je nutné kumulativně splnit i) konsolidační povinnost, ii) splnit povinnost auditu řádné konsolidované účetní závěrky a ověření konsolidovaného zprávy vedení a iii) zveřejnit řádnou konsolidovanou statutární zprávu ve veřejném rejstříku. Ve vztahu k jednotlivým dílčím povinnostem nový zákon o účetnictví výslovně stanoví, že účetní jednotka plní pouze ty dílčí povinnosti, které jsou jí uloženy.
Jelikož Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize obecně není přiznána právní subjektivita, nejsou zapsány ve veřejném rejstříku ve smyslu zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů. Z tohoto důvodu se navrhuje v novém odstavci 4 upravit způsob, jakým se provede zveřejnění řádných individuálních statutárních zpráv těchto fondů, a sice že se založí do sbírky listin veřejného rejstříku, kde je zveřejňována řádná individuální statutární zpráva Garančního systému.
V novém odstavci 5 se v zásadě přebírá dosavadní povinnost Garančního systému uveřejňovat výroční zprávu ve smyslu § 21 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, na svých internetových stránkách. V návaznosti na nový zákon o účetnictví a na změny navržené v předcházejících ustanoveních se v tomto případě dosavadní pojem „výroční zpráva“ nahradit pojmem „řádná individuální výroční zpráva“. Současně se navrhuje povinnost Garančního systému uveřejňovat řádnou individuální statutární zprávu na svých internetových stránkách upravit také ve vztahu k řádným individuálním statutárním zprávám Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize. Řádné individuální statutární zprávy Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize tak budou uveřejněny na internetových stránkách Garančního systému a není tudíž nutné, aby jim byly pro tyto účely zřízeny vlastní internetové stránky.
Nově se pro splnění této povinnost navrhuje stanovit lhůtu, a sice stejnou lhůtu, jaká je stanovena pro splnění povinnosti zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku entit statutární zprávou, která v tomto případě v souladu s obecnou úpravou nového zákona o účetnictví činí 12 měsíců od posledního dne účetního období. Lhůta pro zveřejnění řádné individuální statutární zprávy ve veřejném rejstříku a lhůta pro její uveřejnění na internetových stránkách jsou tak totožné.
K části sté dvacáté deváté – změna zákona o zadávání veřejných zakázek
K čl. CXXXVIII
K bodu 1 (§ 13 odst. 2)
Podle nového zákona o účetnictví pod pojem účetní období spadá individuální i konsolidační účetní období. Bylo proto potřeba upřesnit, že v uvedených ustanoveních se jedná o individuální účetní období.
K bodu 2 [§ 19 odst. 1 písm. a)]
Podle nového zákona o účetnictví pod pojem účetní období spadá individuální i konsolidační účetní období. Bylo proto potřeba upřesnit, že v uvedených ustanoveních se jedná o individuální účetní období.
K bodu 3 [§ 19 odst. 1 písm. b)]
Podle nového zákona o účetnictví pod pojem účetní období spadá individuální i konsolidační účetní období. Bylo proto potřeba upřesnit, že v uvedených ustanoveních se jedná o individuální účetní období.
K bodu 4 (§ 78 odst. 1)
Podle nového zákona o účetnictví pod pojem účetní období spadá individuální i konsolidační účetní období. Bylo proto potřeba upřesnit, že v uvedených ustanoveních se jedná o individuální účetní období.
K bodu 5 (§ 78 odst. 5)
Dochází k terminologickému sladění s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 6 [§ 104 písm. f)])
Povinnost podle § 21a) původního zákona o účetnictví se nově formuluje v souladu s úpravou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 7 (§ 155 odst. 1)
Povinnost podrobit se sestavení konsolidované účetní závěrky zadavatelem je podle nového zákona o účetnictví pojímána nově – z uvedeného důvodu dochází k úpravě textu zákona, který nyní vyjmenovává osoby, které spadají do konsolidačního celku se zadavatelem a jsou spolu s ním konsolidovány v účetní závěrce.
K části sté třicáté – změna zákona o hazardních hrách
K čl. CXXXIX
K bodu 1 (§ 4 písm. l))
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem a současně se v souladu s terminologickými změnami v oblasti oceňování navrhuje pojem „obvyklá cena“ navrhuje nahradit pojmem „obvyklá hodnota“.
K bodu 2 (§ 10 odst. 7)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se v této souvislosti navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K části sté třicáté první – změna zákona o dani z hazardních her
K čl. CXL
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se v této souvislosti navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K části sté třicáté druhé – změna zákona o spotřebitelském úvěru
K čl. CXLI
K bodu 1 (§ 3 odst. 1 písm. k) bodu 5))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 2 (§ 113 odst. 3)
Legislativně technická úprava v souvislosti s nahrazením slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu „hodnota“ a zajištěn soulad jeho užití v zákoně o oceňování. V návaznosti na změnu názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“ se odkaz na zákon o oceňování v této souvislosti navrhuje zobecnit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K části sté třicáté třetí – změna zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti
K čl. CXLII
K bodu 1 (§ 1)
Jedná se o rozšíření věcné působnosti tohoto zákona v souvislosti s navrhovanou integrací části rušeného zákona č. 25/2017 Sb., o sběru vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných financí. Uvedená část upravuje povinnosti předkládat některé vybrané údaje. Zároveň jsou zde zavedeny legislativní zkratky pro Ministerstvo financí a vybrané údaje pro účely monitorování a řízení veřejných financí, neboť jsou zde zmíněny poprvé.
K bodu 2 (§ 6 odst. 1)
Navrhovaná úprava souvisí se zavedením legislativní zkratky pro Ministerstvo financí v § 1.
K bodu 3 (§ 7 odst. 1 písm. a) a g))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kde dochází k nahrazení pojmu „závazek“ pojmem „dluh“, jehož obsah je pro účely účetnictví v novém zákoně o účetnictví vymezen. Pojem „podmíněný závazek“ je proto nutné nahradit pojmem „podmíněný dluh“, jehož obsah je rovněž v novém zákoně o účetnictví vymezen.
K bodu 4 (§ 7 odst. 3)
V souvislosti s navrhovaným zrušením zákona č. 25/2017 Sb. a přesunem jeho části do tohoto zákona se doplňuje odkaz na jeho novou část pátou, která podrobněji upraví povinnosti některých veřejných institucí k předávání některých údajů, aby mohlo Ministerstvo financí splnit část uvedených povinností v odstavci 1 písm. a).
K bodům 5 a 6 (§ 17 odst. 5)
V dotčeném případě se pojmem „závazek“ rozumí „dluh“, nikoliv obecný vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Z tohoto důvodu se navrhuje legislativně-technická změna v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kde dochází k nahrazení obecného občanskoprávního pojmu „závazek“ pojmem „dluh“, jehož obsah je pro účely účetnictví v novém zákoně o účetnictví vymezen.
K bodu 7 (§ 32 odst. 2)
Úřad Rady je dle zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti organizační složkou státu, z čehož ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že je účetní jednotkou. Není proto již zapotřebí nadbytečné deklarace této skutečnosti ve zvláštním zákoně.
K bodu 8 (§ 33 odst. 3)
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Z tohoto důvodu je nezbytné tyto dokumenty vedle zprávy vedení výslovně uvést.
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Podobně také zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. V kontextu dotčeného ustanovení se zpráva vedení navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 9 (§ 33 odst. 4)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu koncepce ověřování účetní závěrky v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Podle nového zákona o účetnictví se pak účetním jednotkám ukládá nikoliv povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, nýbrž povinnost auditu účetní závěrky.
K bodu 10 (část pátá)
Tato právní úprava je převzata ze zákona č. 25/2017 Sb., který se navrhuje zcela zrušit z důvodu zmenšení jeho obsahu na cca polovinu v souvislosti se snížením požadavků směrnice 2011/85/EU ve znění směrnice 2024/1265 v oblasti vykazování fiskálních údajů o příjmech a výdajích, a tím i z následného, podružného důvodu snahy o zjednodušení českého právního řádu. Navrhovaná ustanovení, týkající se některých podmíněných závazků ve smyslu čl. 14 odst. 3 směrnice 2011/85/EU věcně odpovídají § 5 až § 9 zákona č. 25/2017 Sb., tudíž lze odkázat na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, ale jsou mírně modifikovaná. Zrušen je pojem „dotčená osoba“ a dále:
§ 33a k zárukám: Osobní působnost se zde nemění, neboť ani nová veřejná kulturní instituce nesmí podle zákona ručit za dluhy jiných osob[footnoteRef:3]. Mění se jen pojem „podmíněný závazek“ na „podmíněný dluh“ jako v jiných částech tohoto předkládaného návrhu. [3: § 37 odst. 1 zákona č. 264/2024 Sb., o veřejných kulturních institucích a o změně souvisejících zákonů (zákon o veřejných kulturních institucích)]
§ 33b k veřejným zakázkám: Osobní působnost se zde rozšiřuje o nové veřejné kulturní instituce, neboť zákon č. 264/2024 Sb., o veřejných kulturních institucích, sice o ně rozšířil sektor veřejných institucí (§ 2 písm. k) zákona č. 25/2017 Sb.), ale opomněl jim přiřadit také příslušné povinnosti, a dále o veřejné výzkumné instituce zřízené územním samosprávným celkem[footnoteRef:4], neboť není důvod je v tomto ohledu odlišovat od těch zřízených Českou republikou. I zde se v souvislosti se změnou terminologie mění pojem „podmíněný závazek“ na „podmíněný dluh“. [4: V současné době jich je pět: Institut lázeňství a balneologie (IČO 08122539), Výzkumný institut ochrany genofondů (IČO 08568901), Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech (IČO 47325011), Ústav archeologické památkové péče Brno (IČO 48511005) a Výzkumný ústav balneologický (IČO 86652061).]
§ 33c ke způsobu předkládání údajů: Zde se přímo v právní normě mění obecný verbální odkaz na příslušnou vyhlášku, neboť se již nebude v rámci nové účetní legislativy jednat o vyhlášku upravující účetní záznamy (vyhláška č. 383/2009 Sb.), ale o novou vyhlášku o poskytování účetních dokumentů a údajů subjekty konsolidace státu do centrálního systému účetních informací státu (technickou vyhláškou o účetních dokumentech), jejíž návrh paragrafovaného znění ještě nebyl vytvořen. Proto je obecný verbální odkaz na příslušnou vyhlášku takto zformulován, navíc bez konkrétního odkazu na nenormativní poznámku. A dále je zde podstatně rozšířena možnost veřejných institucí využít svého zřizovatele nebo zakladatele[footnoteRef:5] pro přístup do centrálního systému účetních informací státu z důvodu snížení/ nezvyšování administrativní zátěže, zejména pro menší subjekty. Obecně se to týká těch subjektů, které nevznikají přímo ze zákona či smluvně, ale mají právě svého zřizovatele či zakladatele, tedy příspěvkové organizace, veřejné výzkumné instituce, veřejné kulturní instituce a subjekty reziduální skupiny veřejných institucí podle navrhovaného § 3 písm. j), které byly založeny nebo zřízeny. Proto není nutné je zde taxativně vyjmenovávat; postačí obecná vázanost na zřizovatele nebo zakladatele. Co se týká skupiny podle navrhovaného § 3 písm. j), ani zde není nutné specifikovat, že taková veřejná instituce musí být zapsaná v registru ekonomických subjektů jako jednotka institucionálního sektoru místních vládních institucí a zároveň je poskytovatelem zdravotních služeb nebo provozovatelem městské hromadné dopravy, neboť toto zužující vymezení je již upraveno v osobní působnosti § 33a odst. 1 a § 33b odst. 1 a je tudíž jasné, že o jiné veřejné instituce se podle § 3 písm. j) nemůže jednat. [5: V současné právní úpravě pojem „zakladatel“ chybí a byť jej lze systematickým výkladem dovodit, je samozřejmě vhodnější ho do navrhované právní úpravy přidat.]
§ 33d k přestupkům: V odstavci 1 je opět v souvislosti se změnou terminologie změněn pojem „podmíněný závazek“ na „podmíněný dluh“. V odstavcích 1 a 2 se oproti současné právní úpravě v zákoně č. 25/2017 Sb. před slovo „nepředloží“ přidává příslovce „řádně“, neboť jen včasné předložení se správnými a úplnými údaji lze považovat za řádné splnění povinnosti. V odstavci 3 se oproti současné právní úpravě v zákoně č. 25/2017 Sb. navrhuje snížit horní sazbu pokuty na polovinu kvůli nízké škodlivosti, čímž se zároveň sníží promlčecí doba ze 3 na 1 rok podle § 30 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich; nicméně pro velké subjekty v případě opomenutí uvedení významné veřejné zakázky s velkým potenciálním dopadem na veřejné finance je nutné stále zachovat její dostatečnou výši, a to i z hlediska preventivní funkce sankcí. Odstavec 4 odpovídá současnému znění § 9 odst. 1 zákona č. 25/2017 Sb., neboť v souvislosti s navrhovanou změnou právní úpravy oblasti správy daní a působnosti Celní správy ČR (sněmovní tisk 784 nebo senátní tisk 98[footnoteRef:6]) se navrhuje, aby pokuty uložené Ministerstvem financí byly mimo stávající vymáhání (zatím od července 2025) také vybírány celním úřadem jako obecným správcem daně, tudíž se sem již nepřesouvá § 9 odst. 2 zákona č. 25/2017 Sb. [6: vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti správy daní a působnosti Celní správy České republiky, zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně – část sto třetí]
Předkládání výkazů s údaji k zárukám i k veřejným zakázkám (PPP projektům) se technicky zřejmě změní, pokud se již nebudou podle plánované nové účetní legislativy rozlišovat vybrané účetní jednotky a účetní jednotky ostatní, ale všechny, resp. většina z nich[footnoteRef:7], bude spadat do jednotného účetního systému veřejného sektoru. Tedy buď budou všechny dotčené veřejné instituce, resp. většina z nich předávat výkaz v rámci účetní závěrky za 4. čtvrtletí předchozího roku jako dnešní vybrané účetní jednotky anebo zcela samostatně jako dnešní ostatní účetní jednotky. [7: Problém bude s částí reziduální heterogenní skupiny podle navrhovaného § 3 odst. j), která je navázána na registr ekonomických subjektů, neboť se jedná o subjekty výhradně soukromoprávní povahy (zpravidla akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným), tudíž je nelze právně zařadit do veřejného sektoru. V praxi se jedná o městské nemocnice.]
K čl. CXLIII (přechodná ustanovení)
K bodu 1
Smyslem tohoto přechodného ustanovení je fakt, že vybrané údaje podle nové části páté zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti se budou stanovenými veřejnými institucemi předkládat ve stavu k 31. prosinci kalendářního roku, ve kterém nabyl tento zákon účinnosti, ale až v termínu do 25. února následujícího kalendářního roku. Dodatek „není-li dále stanoveno jinak.“ znamená, že to platí pro plnění uvedených povinností, protože v rámci přestupkových řízení by byl tento bod bez uvedeného dodatku v rozporu s bodem 5 přechodných ustanovení níže.
K bodu 2
Toto přechodné ustanovení se týká zrušeného zákona č. 25/2017 Sb. a jeho dobíhajících povinností za kalendářní rok, který bezprostředně předchází kalendářnímu roku, ve kterém nabyl tento zákon účinnosti. Konkrétně se jedná o povinnost předložit měsíční hotovostní údaje o příjmech a výdajích za měsíc prosinec do 15. ledna dalšího roku, tedy roku, kdy zákon č. 25/2025 Sb. již nebude v platnosti. Podobně se jedná o povinnost předložit čtvrtletní hotovostní údaje o příjmech a výdajích za 4. kvartál a údaje o garancích a o veřejných zakázkách (PPP projektech) k 31. prosinci do 25 února dalšího roku.
K bodu 3
Jedná se o klasické přechodné ustanovení řešení přestupkových řízení, které byly zahájené přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona a zasahují již do doby po tomto nabytí.
K bodu 4
Toto přechodné ustanovení bere v potaz situaci z bodu 2 výše pro případ zrušených povinností předkládat měsíční anebo čtvrtletní hotovostní údaje o příjmech a výdajích za měsíc prosinec a 4: kvartál předchozího roku a řeší přestupková řízení zahájená tudíž až v době, kdy je zákon č. 25/2017 Sb. již zrušen, a přesto je nutné nesplnění těchto povinností ještě přestupkově stíhat. Takže se bude aplikovat zrušený zákon č. 25/2017 Sb. v jeho posledním znění a další potřebné právní předpisy (zákon o přestupcích, správní řád) ve znění aktuálním. Totéž se týká i povinnosti předložit údaje o veřejných zakázkách (PPP projektech), která nebude zrušená, ale přesune se do zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Důvodem je skutečnost, že nová právní úprava této povinnosti je rozšířená v osobní působnosti o veřejné kulturní instituce, tudíž ji nelze aplikovat za předchozí dobu a stíhat veřejné instituce, které povinovány nebyly.
K bodu 5
Toto přechodné ustanovení je analogické předchozímu. Týká se povinnosti předložit údaje o garancích, která nebude zrušená, ale přesune se do zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Totéž se týká i povinností, které nebudou zrušené, ale přesunou se do zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. V tomto případě se již nebude aplikovat zrušený zákon č. 25/2017 Sb. v jeho posledním znění, ale nová část pátá zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a další potřebné právní předpisy (zákon o přestupcích, správní řád) ve znění aktuálním. Zásadním rozdílem oproti povinnosti předložit údaje o veřejných zakázkách (PPP projektech) je nezměněná osobní působnost. A protože platí zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele přestupku (ústavní princip podle čl. 40 odst. 6 LZPS), kvůli navrhovanému snížení horní sazby pokuty v § 33d odst. 3 má tento případ zvláštní přechodné ustanovení ve srovnání s bodem 4 výše.
K části sté třicáté čtvrté – změna zákona o evropských politických stranách a evropských politických nadacích a o změně některých zákonů
K čl. CXLIV
K bodu 1 [§ 3 odst. 2 písmeno a)]
Nezbytná změna vyplývající z vypuštění § 3 odst. 2 písmena c) bez náhrady.
K bodu 2 [§ 3 odst. 2 písmeno b)]
Nezbytná změna vyplývající z vypuštění § 3 odst. 2 písmena c) bez náhrady.
K bodu 3 [§ 3 odst. 2 písmeno c)]
Rozhodný den podle nového zákona o účetnictví bude určován pouze u přeměn, kdy alespoň jedna ze zúčastněných osob je účetní jednotkou. V případě, že se jedná o přeměnu, při které nejsou žádné nástupnické ani zanikající účetní jednotky, jako je právě změna právní formy, která je z hlediska účetnictví nerelevantní, rozhodný den určován nebude.
K bodu 4 [§ 5 odst. 2 písmeno b)]
Nezbytná změna vyplývající z vypuštění § 3 odst. 2 písmena c) bez náhrady.
K bodu 5 [§ 5 odst. 2 písmeno c)]
Rozhodný den podle nového zákona o účetnictví bude určován pouze u přeměn, kdy alespoň jedna ze zúčastněných osob je účetní jednotkou. V případě, že se jedná o přeměnu, při které nejsou žádné nástupnické ani zanikající účetní jednotky, jako je právě změna právní formy, která je z hlediska účetnictví nerelevantní, rozhodný den určován nebude.
K části sté třicáté páté – změna zákona o platebním styku
K čl. CXLV
K bodu 1 (§ 213)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se v této souvislosti navrhuje upravit.
K bodu 2 (§ 235a odst. 1 písm. c))
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za uskupení konsolidovaných entit). Řádná účetní závěrka je sestavována vždy za účetní období ke konci posledního dne tohoto účetního období (nehledě na důvod konce účetního období), zatímco mezitímní účetní závěrka je sestavována za jiné než účetní období ke konci posledního dne tohoto období v rámci účetního období. Se zřetelem ke kontextu dotčeného ustanovení se proto navrhuje pojem upravit.
K bodu 3 (§ 242 odst. 1 písm. c))
V návaznosti na navrhované nahrazení institutu mimořádného auditu ověřením řídicího a kontrolního systému se navrhuje zrušit i ustanovení § 242 odst. 1 písm. c).
K části sté třicáté šesté – změna zákona o mezinárodní spolupráci při řešení daňových sporů v Evropské unii
K čl. CXLVI
K bodu 1 (§ 25 odst. 3 písm. b) bod 1)
Navrhuje se zrušení odkazu na zákon upravující účetnictví ve vazbě na velkou účetní jednotku. Velká účetní jednotka je jednou z kategorií účetních jednotek podle zákona o účetnictví, přičemž návaznost na zákon o účetnictví by měla vyplývat již ze skutečnosti, že zákon o účetnictví má postavení obecného právního předpisu upravujícího oblast účetnictví, a tudíž, nestanoví-li zvláštní zákony něco jiného, použije se primárně právní úprava účetních institutů v zákoně o účetnictví. Výslovný odkaz na zákon upravující účetnictví je proto nadbytečný.
K bodu 2 (§ 25 odst. 3 písm. b) bod 2)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Nově již není používán pojem „skupina účetních jednotek“, nýbrž pojem „konsolidační celek“, který podléhá kategorizaci podle nového zákona o účetnictví.
K části sté třicáté sedmé – změna zákona o výrobcích s ukončenou životností
K čl. CXLVII
K bodu 1 [§ 36 odst. 3 písm. d)]
Navrhují se úpravy terminologie za účelem zajištění jejího souladu s návrhem nového zákona o účetnictví. Úpravy jsou rovněž navrženy tak, aby byla terminologie v dané oblasti sladěna s obdobnou právní úpravou v zákoně č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech). Po věcné stránce nedochází navrženou úpravou k žádným změnám.
K bodu 2 (§ 36 odst. 3 písm. i) bod 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 (§ 48 odst. 3)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 [§ 48 odst. 4 písm. a)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 [§ 48 odst. 4 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 (§ 53 odst. 1)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 7 (§ 53 odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 8 [§ 55 odst. 5 písm. d)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 9 (§ 97 odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 10 [§ 122 odst. 1 písm. t)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 11 [§ 124 odst. 1 písm. o)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části sté třicáté osmé – změna stavebního zákona
K čl. CXLVIII
Ze skutečnosti, že Ústav územního rozvoje je organizační složkou státu, vyplývá, že je v souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví účetní jednotkou. Tuto skutečnost tak není zapotřebí uvádět znovu v jiném zákoně, a proto se v § 29 odst. 1 zákona zrušuje duplicitní úprava, že Ústav územního rozvoje je účetní jednotkou.
K části sté třicáté deváté – změna zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí
K čl. CXLIX
K bodu 1 (§ 22 odst. 1)
Jedná se o úpravy terminologie za účelem zajištění jejího souladu s návrhem nového zákona o účetnictví. Úpravy jsou obdobné jako v zákoně č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností.
K bodu 2 (§ 22 odst. 3)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části sté čtyřicáté – změna zákona o preventivní restrukturalizaci
K čl. CL
K bodu 1 (§ 9 odst. 1 písm. h))
Upravuje se odkaz na zákon v souladu se změnou jeho názvu prováděnou tímto zákonem.
K bodu 2 (§ 9 odst. 3)
Návrh reaguje na změnu terminologie, která je prováděna novým zákonem o účetnictví.
K části sté čtyřicáté první – změna zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
K čl. CLI
K bodu 1 (§ 51 odst. 1)
Jedná se o sladění terminologie povinného auditu v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Povinnost ověřit zprávu vedení auditorem vyplývá ze stanovené povinnosti auditu účetní závěrky. Na základě nového zákona o účetnictví platí, že má-li účetní jednotka nebo mateřská entita povinný audit, je povinnost ověřit i zprávu vedení auditorem.
K bodu 2 (§ 54 odst. 5)
Navrhuje se dosavadní pojem „pasiva“ nahradit pojmy podle nového zákona upravujícího účetnictví, a to v návaznosti na skutečnost, že pojem „pasiva“ již nebude v novém zákoně o účetnictví obsažen. Tento pojem fakticky představoval pouze označení množiny tvořené vlastním kapitálem a dluhy.
K bodu 3 (§ 57 odst. 3)
Jedná se o přizpůsobení textu novému zákonu o účetnictví, jelikož podle něj se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou.
K bodu 4 (§ 81 odst. 1)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví a změny zákona o auditorech se navrhuje terminologicky upravit ustanovení o povinnostech Kanceláře týkajících se příslušných dokumentů a jejich uveřejňování.
K bodu 5 (§ 82 odst. 3)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví a změny zákona o auditorech se navrhuje terminologicky upravit ustanovení o povinnostech Kanceláře týkajících se příslušných dokumentů.
K části sté čtyřicáté druhé – Změna zákona o veřejných kulturních institucích a o změně souvisejících zákonů (zákon o veřejných kulturních institucích)
K čl. CLII
K bodu 1 (§ 13 odst. 2 písm. f))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 2 (§ 23 odst. 1 písm. e))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 3 (§ 23 odst. 1 písm. f))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 4 (§ 28 odst. 3 písm. a))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 5 (§ 28 odst. 3 písm. c))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 6 (§ 28 odst. 3 písm. d))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 7 (§ 28 odst. 3 písm. e))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 8 (§ 28 odst. 3 písm. f) a § 29 odst. 3 písm. a) a b))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 9 (§ 29 odst. 3 písm. c))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 10 (§ 29 odst. 3 písm. d) a e))
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 11 (§ 41 odst. 1 a 2)
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K části sté čtyřicáté třetí – Změna zákona o integračním sociálním podniku
K čl. CLIII
Navržená změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Nový zákon o účetnictví zrušuje pojem „jednoduché účetnictví“; nově se bude označovat jako „peněžní účetnictví“.
K části sté čtyřicáté čtvrté – Změna zákona o implementaci předpisů Evropské unie v oblasti digitalizace finančního trhu (zákon o digitalizaci finančního trhu)
K čl. CLIV
K bodu 1 (§ 22 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. b))
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za konsolidační celek). Pokud v souladu s novou terminologií právní předpis používá pojem účetní závěrka bez přívlastku, rozumí se jí jak konsolidovaná, tak individuální. Se zřetelem ke kontextu novelizovaných ustanovení se doplňuje, že se jedná o řádné konsolidované účetní závěrky, a nejsou-li takové, pak o řádné individuální účetní závěrky.
K bodu 2 (§ 23 odst. 2 písm. b))
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za konsolidační celek). Pokud v souladu s novou terminologií právní předpis používá pojem účetní závěrka bez přívlastku, rozumí se jí jak konsolidovaná, tak individuální. Se zřetelem ke kontextu novelizovaného ustanovení se doplňuje, že se jedná o řádnou konsolidovanou účetní závěrku, a není-li taková, pak o řádnou individuální účetní závěrku.
K části sté čtyřicáté páté
K čl. CLV
K bodům 1 až 5 a 11 a 12
Navrhuje se zrušit zákon č. 25/2017 Sb. pro nepotřebnost, neboť se z důvodu změny požadavků sekundárního práva EU ruší některé jeho povinnosti a zbylá část v modifikované podobě se integruje do zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti (blíže čl. CXLII, bod 10). Hlavním důvodem načasování jeho zrušení na přechod na novou účetní legislativu, byť s ní přímo nesouvisí, je kontinuální přechod plnění jedné povinnosti dnes jiných než vybraných účetních jednotek na povinnost jinou, aniž by se nějak významně měnila administrativní zátěž, tedy z předkládání vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných financí, konkrétně hotovostních údajů o příjmech a výdajích, na akruální účetnictví veřejného sektoru, čímž se výrazně rozšíří jednotné využití centrálního systému účetních jako primárního datového zdroje pro kompilaci vládní finanční statistiky a pro plnění požadavků směrnice 2011/85/EU ve znění směrnice 2024/1265. A Ministerstvo financí ještě dočasně využije hotovostní údaje jako podpůrný datový zdroj pro potřeby vládní finanční statistiky, než budou k dispozici účetní data. Účinnost derogace zákona č. 25/2017 Sb. je proto načasována na účinnost nového zákona o účetnictví s tím, že vybrané údaje pro účely monitorování a řízení veřejných financí na účetnictví veřejného sektoru se ještě v roce nabytí této účinnosti předloží za odpovídající období předchozího kalendářního roku, což zohledňuje přechodné ustanovení v čl. CXLIII). S derogací uvedeného zákona je také nutné zrušit jeho prováděcí vyhlášku č. 272/2017 Sb., která bude nahrazena vyhláškou novou, nutně s účinností nejpozději do začátku dalšího kalendářního roku, z důvodu zachování kontinuity a zabránění vzniku právní mezery.
K bodům 6 až 10
Vyhláška č. 76/2005 Sb. ve znění pozdějších stanovuje výpočet rozdílu mezi příjmy pojistného na důchodové pojištění vč. příslušenství a výdaji na dávky důchodového pojištění vč. výdajů souvisejících s výběrem pojistného na důchodové pojištění a výplatou dávek důchodového pojištění, který se používá každoročně v rámci prací k sestavení státního závěrečného účtu. Vzhledem k tomu, že uvedený výpočet provádí pouze Ministerstvo financí, navrhuje se jej upravit interním aktem řízení Ministerstva financí, a to bez dopadu na způsob a principy výpočtu. Časová posloupnost sledování rozdílu mezi příjmy a výdaji systému důchodového pojištění tak zůstane zachována.
K části sté čtyřicáté šesté – Účinnost
K čl. CLVI
V případě novely zákona o daních z příjmů zavádějící možnost správy daně z příjmů v eurech se navrhuje odložená účinnost o dva roky. Důvodem je poskytnutí dostatku času na přípravu infrastruktury systému pro správu daní.
Na možnost správy daně v eurech navazuje novela zákona o rozpočtovém určení daní, jejíž účinnost se rovněž navrhuje odložit o dva roky.
V rámci novely zákona o Finanční správě České republiky se navrhuje stanovit nabytí účinnost bodů 4 a 5 dnem následujícím po dni vyhlášení zákona. Jedná se o problematiku zpřesnění úpravy zvláštních postupů k utajení a zajištění bezpečnosti příslušníků bezpečnostních sborů, zpravodajských služeb a Armády České republiky při správě daní podle § 13a uvedeného zákona, a to obdobně s nastavením účinnosti analogické úpravy v návrhu zákona o účetnictví, resp. v zájmu co nejrychlejšího zavedení uvedených korekcí do praxe, kdy neexistuje věcný důvod pro delší legisvakanci těchto pravidel upravujících interní postupy uvnitř orgánů veřejné moci.
image1.png
image2.png